Na cestě k svobodě: Listy z vězení [1. vyd. ed.] 9788070210819, 8070210818 [PDF]

Zitiervorschau

Dietrich Bonhoeffer NA CESTĚ K SVOBODĚ [Listy z vězení]

VYŠEHRAD

DIETRICH BONHOEFFER

NA CESTĚ K SVOBODĚ

Dietrich Bonhoeffer NA CESTĚ K SVOBODĚ [Listy z vězení] l^ n it íb U c t ó akademie V zídkách 402 280 02 Kolín U ^ 2

VYŠEHRAD 1991

© C hristian K aiser V erlag, M iinchen, 1951 T ran slatio n (g) M iloš Č erný, M iroslav H e ry á n a J a n Šim sa, 1990 ISBN 80-7021-081-8

6

PŘEDMLUVA J o sef Bohumil Souček

Listy Dietricha Bonhoeffera z vazby jsou jedním z nejvýraznějších, myšlenkově nejpodnětnějších a lidsky nejpřesvědčivějších dokladů odporu, který se proti nelidské hitlerovské tyranii zvedal i uprostřed německého národa samého. Po mnohých stránkách jsou tyto listy pro pozor­ ného čtenáře bezprostředně srozumitelné a působivé. Mluví z nich zřejmě muž velké opravdovosti, životní vážnosti, pronikavé mysli a statečného srdce. Přitom je sebekritický, nezakrývá chvíle stesku, úzkosti a vnitřních zápasů na ne­ zvyklé a nezajištěné cestě, na kterou se vydal pod tlakem svého svědomí. Takto bezprostředně srozumitelné není ovšem všecko, co v těchto listech čteme. Soukromá korespondence mezi členy rodiny nebo důvěrnými přáteli není snad nikdy plně srozumitelná čtenáři, který nepatří do takového úzkého kruhu. V listech psaných z vyšetřovací vazby se nadto právě o nej důležitějších věcech mluví jen v narážkách, aby se neprozradilo něco, co by těžce ohrozilo pisatele nebo jeho přátele. Nejasnosti takového rázu lze ovšem odpomoci věcnými vysvětlivkami. K hlubšímu pochopení listů je však potřebí aspoň v hlavních rysech vyložit, z jakých kořenů jejich autor rostl, čím byl utvářen ve svých mladých letech a co ho vedlo k tomu, že se rozhodl pro odbojovou činnost, za kterou byl nejen po více než dva roky vězněn, nýbrž krátce před koncem války popraven. Dietrich Bonhoeffer se narodil 4. února 1906 jako nejmladší syn z osmi dětí K arla Bonhoeffera, profesora psy­ chiatrie na univerzitě ve Vratislavi. Byl to ve své době vedoucí německý představitel tohoto vědeckého oboru, a patrně proto byl roku 1912 povolán na berlínskou uni­

verzitu. Pocházel z wurttemberské rodiny, v níž doznívaly tradice jihoněmeckého demokratismu a republikánství z poloviny X IX . století. Jeho manželka vyšla z pruské úřednické nižší šlechty, z rodiny, která si zakládala na projevech svého kritického postoje k neukázněné a svévolné pánovitosti císaře Viléma II. Rodina žila ve značném blahobytu, jaký byl tehdy u německých univerzitních profesorů obvyklý. Ani jinak výrazněji nevybočovala z obvyklých životních způsobů a názorů své vrstvy. Na počátku první světové války se profesor Bonhoeffer nepostavil proti takřka obecnému ná­ zoru, který ostatně sdíleli i tehdejší vůdcové německé sociál­ ní demokracie, totiž že jde o vlasteneckou obrannou válku. Náležel však k přátelskému kruhu profesorů, kteří se v průběhu války dostávali do opozice proti extrémnímu a dobyvačnému nacionalismu. Po válce se tento kruh postavil na půdu výmarské republiky proti monarchickým a nacionalistickým směrům, které tehdy převládaly v ně­ meckém správním a soudním aparátu i v celé měšťanské společnosti. Dietrich byl ovšem na konci války příliš mlád, než aby se mohl v těchto otázkách samostatně a uváženě rozhodo­ vat. V jednom období prošel vlivem tzv. „hnutí mládeže” (Jugendbewegung), které hlásalo návrat k přírodě a oproš­ tění od měšťáckých ideálů a šosáckého životního slohu, ve válce však z velké části vyústilo v romantickou nacionalis­ tickou bojovnost a po válce dodávalo elán Hitlerovu „nacionálnímu socialismu11. Bonhoeffer se však od tohoto povážlivého vlivu brzo oprostil. Dokladem toho je jeho prudké rozhořčení nad zavražděním Waltera Rathenaua, zahraničního ministra výmarské republiky, kterého nacio­ nalistická pravice zběsile nenáviděla pro úsilí o smírné vyrovnání Německa s vítězi první světové války. Atentát byl spáchán nedaleko gymnázia, kde Dietrich studoval, výstřely tam bylo slyšet, a Dietrich, když se dověděl, oč

8

šlo, výbušně odsoudil tuto vraždu „jednoho z nejlepších německých politiků” . Zdá se, že na tuto demokratickou orientaci měli vliv jeho dva starší bratři: právník Klaus byl rozhodný demokrat, fyzik Karl Friedrich socialista. Roku 1923, když mu bylo 17 let, absolvoval Dietrich gymnázium a začal studovat teologii. Rozhodl se pro toto studium už v dětství. Nebylo to způsobeno rodinnými vlivy. Rodiče náleželi k evangelické církvi a zachovávali některé tradiční náboženské obyčeje, neúčastnili se však pravidelně bohoslužebného života. Starší bratři mu jeho rozhodnutí rozmlouvali upozorňujíce ho na přílišnou tradicionálnost a jistou zaostalost církve. Dietrich jim prý odpověděl: „Tak tedy já tu církev zreformuji!" Ale dosud se ani Dietrich kromě konfirmačního vyučování církevního života nijak neúčastnil. K tomu, že setrval při svém roz­ hodnutí z děských let, ho patrně vedla snaha ujasnit si základní životní otázky. Německé evangelické teologické fakulty byly už od osvícenských dob převážně určovány jednak historicko-kritickým studiem bible a církevních dějin, jednak úsilím o vyrovnání s novodobým vědeckým a filozofickým myšlením. Je tedy srozumitelné, že BonhoeíFer mohl odůvodněně od teologického studia čekat pomoc v životní orientaci, tak jako ji šestnáct let dříve čekal nejvýznamnější český soudobý evangelický teolog J. L. Hromádka. Bonhoeffer začal studovat roku 1923 na proslulé wúrttemberské univerzitě v Túbingen, k níž jeho otce poutaly mnohé rodinné a přátelské svazky. Po roce se však vrátil do Berlína. Tam jej do kritického myšlení a bádání teolo­ gického uváděl především církevní historik Adolf Harnack, který patřil k významným představitelům a organizáto­ rům celého německého vědeckého bádání té doby. Bon­ hoeffer jej zastihl až na sklonku jeho učitelské činnosti, byl však jeho kritičností, metodičností a myšlenkovou poctivostí podstatně a trvale ovlivněn. Brzy ovšem rozpoz­

9

nal, že jeho tzv. liberální teologie pro svůj přílišný kulturní optimismus nedovede vystihnout biblický a reformační odkaz v sam éjeho podstatě. To jej o málo let později při­ vedlo k tomu, aby se s porozuměním a učenlivostí, i když kriticky, vyrovnával se znovuobjevením biblicko-reformačního poselství v díle K arla Bartha, průkopníka tzv. dialektické teologie. Studentská léta dokončil Bonhoeffer disertací „Sanctorum Communio“ , v níž pronikavě, i když poněkud příliš abstraktní mluvou, rozbíral vzájemný vztah dogmatického a sociologického pohledu na církev. Na základě této diser­ tace byl roku 1927 na berlínské univerzitě promován. Nedlouho potom složil církevní zkoušky opravňující ho k duchovenské službě. Do této služby však hned nevstoupil, a vlastně se ve formálním slova smyslu nikdy nestal fará­ řem některé právně organizované a státem uznané církevní obce. Zprvu jen v některých farnostech vypomáhal bez pevného ustanovení. Roku 1928 však přijal pozvání, aby se stal výpomocným kazatelem německé evangelické far­ nosti v Barceloně. Působil přitom jeho silný zájem o život a myšlení jiných národů, jímž se příznivě odlišoval od průměru tehdejších německých teologů, soustředěných jen na německý obzor. Po roce se vrátil, stal se asistentem na berlínské fakultě a roku 1930 se na ní habilitoval. Brzy potom přijal nabídku k dalšímu studiu na Spojeném teolo­ gickém semináři (Union Theological Seminary) v Novém Yorku, jednom z nejuznávanějších teologických učilišť ve Spojených státech. Práce semináře se účastnil pilně i kri­ ticky, ale zároveň sledoval pozorně dílo církví i celý ame­ rický život. Myšlení amerických teologů se mu zdálo málo hluboké, práce církví až příliš praktická a málo promyšlená. V celém americkém životě shledal mnohé zarážející rysy. Spřátelil se zde se spolustudentem černošského původu a za jeho vedení poznával rasový problém, už tehdy vážný a znepokojivý. Neupadal však do povýšeného odsuzování

10

a během doby stále více oceňoval smysl amerických teologů a církevních představitelů pro konkrétní lidské, osobní i společenské těžkosti, i jejich úsilí přispívat k přemáhání neduhů americké společnosti. Tato zkušenost mu tak zřejmě pomohla překonávat vědomí nadřazenosti, které bylo v německém kulturním i teologickém světě běžné a jemuž se ani on dříve neubránil. Po návratu na podzim roku 1931 započal intenzívní učitelskou činnost na berlínské fakultě. Zároveň se však horlivě účastnil mírového hnutí, organizovaného Světovou aliancí pro posilování mezinárodního přátelství prostřed­ nictvím církví, která vznikla z britské iniciativy a jíž se účastnily i církve v Československu. Bonhoeffer byl roku 1931 ustanoven jedním ze tří jejích evropských mládež­ nických sekretářů. V Německu však bylo proti alianci mnoho nechuti a předsudků. V červnu 1931 se dva kon­ zervativní a nacionalističtí profesoři teologie prudce po­ stavili proti předporadě aliance, která se měla konat v Hamburku, tvrdíce, že pro Němce není žádná meziná­ rodní spolupráce možná, dokud vítězné národy neodvolají tezi o německé vině na válce a neskoncují se svou prý vra­ žednou protiněmeckou politikou. Jiní, umírněnější a moud­ řejší němečtí církevní představitelé se však od tohoto útoku distancovali. Bonhoeffer, který takovému naciona­ lismu nikdy nepropadl, si při tomto sporu ještě jasněji uvědomil jeho zhoubnost. S Bonhoefferovou prací v alianci aspoň nepřímo souvisí i jeho jediná návštěva v Československu. V červenci 1932 přijel na mezinárodní mírovou konferenci mládeže v čiernohorských Kúpelích na Slovensku, k níž dala podnět církev československá. Čeští účastníci konference vzpomí­ nají, jak Bonhoeffer spěchal domů, aby se vrátil včas k volbám do říšského sněmu a mohl svým hlasem přispět k odvrácení Hitlerova vítězství. V této době však Bonhoeffer prožíval také hlubokou

11

vnitřní změnu, jak o tom později psal v některých důvěr­ ných osobních dopisech. Teologie mu přestávala být hlavně nebo dokonce výhradně předmětem akademického zájmu, věcí jeho srdce se stávalo to, co je jejím smyslem, totiž vlastní život víry, projevující se v obdobně soustředě­ né, meditativní, nikoli pouze objektivně vykladaěské četbě bible a v modlitbě. Sebekriticky hleděl na svou dosavadní práci, shledával při sobě mnoho ctižádostivosti a málo bezprostřední oddanosti. Nového významu pro něj nabylo kázání na hoře. Nevedlo jej k pasívnosti, nýbrž k hluboké­ mu pochopení, že ke křesťanskému životu neodlučitelně patří práce pro mír a sociální spravedlnost. Na tuto změnu patrně naráží v listu z vězení z 22. 4. 1944 slovy o tom, že se odvrátil od pouhé frazeologie a přiklonil se ke skuteč­ nosti. Podle výkladu adresáta dopisu, Bonhoefferova ži­ votopisce Eberharda Bethgeho, šlo v oné době o jeho obrat „od teologa ke křesťanu“ . Toto zvroucnění a zniternění nebylo však únikem od konkrétních úkolů, nýbrž přípra­ vou pro ně. Zde našel zdroj odhodlání a síly pro budoucí těžké zápasy. Doba zápasů nastala, když se Hitler, ačkoli se mu ne­ podařilo získat většinu v červencových volbách 1932, za sedm měsíců dostal jinou cestou k moci a začal jí využívat s bezpříkladnou bezohledností. Bonhoeffer ve svém postoji k této události nikdy nezakolísal. Jedinou možností mu byl nekompromisní odpor. Šlo o to, kde a jakým způsobem jej uplatnit. Je přirozené, že se soustředil na oblast, která mu byla nejbližší, na církev. I tam byl zmatek a velké ne­ bezpečí podlehnout nacistické nákaze, hrozící zejména těm, kteří byli ovlivněni povrchně pochopenou liberální teologií a organizovali se v „hnutí německých křesťanů'1. Toto hnutí vidělo v „nacionálním socialismu” obrodu německého národa, ztotožnilo se s jeho cíli a hesly, přijalo jeho antisemitismus i se zamítáním Starého zákona. Mezi opravdovějšími duchovními i členy církve tyto extrémy

12

ovšem narážely na odpor. Uplatnění tohoto odporu však překážely strukturální slabiny německého protestantismu. Byl rozdělen do 28 „zemských církví", jejichž hranice byly totožné s hranicemi jednotlivých zemí — z nichž některé již politicky zanikly —, jež tvořily německou říši. Volební právo v zemských církvích měl každý dospělý evangelík, i nábožensky zcela lhostejný a církvi vnitřně odcizený, jen když z církve nevystoupil a platil církevní daň. To se v krizi roku 1933 ukázalo osudným. Pod zá­ minkou, že byla porušena práva státu, dosadila hitlerovská vláda komisaře do vrchní církevní rady evangelické církve v Prusku, která byla největší ze zemských církví. Skoro zároveň bylo proklamováno spojení zemských církví v jednu „říšskou církev" a na 23. července byly vypsány volby do církevních zastupitelských orgánů. Kandidátní listinu podalo vedle „německých křesťanů" i „mladoreformační hnutí", které odmítalo pohanské „německé křes­ ťanství". Ale nacistická strana všemožně agitovala pro „německé křesťany" a v předvečer voleb to udělal i Hitler rozhlasovým projevem. Ve volbách, ke kterým přišly zástupy formálních členů církve, dostali „němečtí křesťa­ né" 70 % hlasů. Zdálo se, že je to konec německé evangelické církve jako církve vskutku křesťanské. Nebylo tomu tak. Odpor sku­ tečných křesťanů nebyl umlčen, naopak právě tehdy začal a v příštích měsících a letech přiměl i vládní orgány k mno­ hým ústupkům. Povstaly svobodné „synody vyznávající církve", které prohlásily orgány vzešlé z voleb za nelegi­ timní, protože zřejmě protikřesťanské. Byly ustavovány tzv. „bratrské rady", které vedly k věrnosti křes­ ťanským zásadám. Zápas „vyznávající církve" prošel mnohými obraty, ale až do konce „třetí říše" se nepodařilo docela ji potlačit, i když byla nezřídka uvedena do velké vnější i vnitřní tísně. V naší souvislosti jde o úlohu, kterou v těchto zápasech

13

měl Dietrich Bonhoeffer. Přes jeho mládí to byla úloha významná. Od počátku jasně viděl, že kritický bod, na nějž je možno a nutno zápas soustředit, je tzv. „arijský paragraf", tj. ta složka zákonodárství a celé praxe nacismu, která ,,nearijce“, tj. židy definované nikoli náboženstvím, nýbrž „rasovým původem” , vylučovala nejprve z veřejné služby, potom z normálního života a nakonec ze života vůbec. Udělat v tomto bodu sebemenší ústupek bylo podle Bonhoefferova přesvědčení zradou a zapřením křesťanské víry. Všechen svůj um a všechnu svou horlivost proto sou­ středil v nesčetných poradách v jarních a letních měsících 1933 na tuto otázku. V tom mu byl obzvláště blízký Karl Barth, švýcarský občan, který byl profesorem teologie v Bonnu a až do svého sesazení a vypovězení z Německa v létě 1935 hlavním duchovním vůdcem německé „vyzná­ vající církve” . Bonhoeffer však byl zklamán tím, že jiní vůdcové vyznavačů přistupovali na některé kompromisy i v této otázce. Byli mezi nimi i mužové, kteří později svou opravdovost a statečnost osvědčili za dlouholetého věz­ nění v trestnicích a koncentračních táborech. Zdá se, že zklamání nad touto kolísavostí několika jeho nejbližších spolupracovníků vedlo Bonhoeffera k depresi, v níž neodmítl povolání kazatele jedné z německých far­ ností v Londýně. Karl Barth byl s tímtojeho rozhodnutím velice nespokojen. Viděl v tom opuštění nejdůležitějšího bojiště, a proto Bonhoeffera dopisem důrazně napomínal, aby se nejbližší lodí vrátil domů. Bonhoeffer však Bartha v této věci neuposlechl. Jeho pobyt v Londýně nebyl bez užitku. Použil ho k tomu, aby o německé situaci správně informoval německé evangelické duchovní v Británii, členy jejich farností i britské církevní kruhy, a aby čelil působení oficiálního vedení německých církví, které bylo v nejlepším případě vůči nacismu kompromisní. Získal také řadu anglických přátel, z nichž nejvýznamnější byl George Bell, anglikánský biskup v Chichestru, který j e

14

v některých Bonhoefferových listech z vězení připomínán jako „strýc George“ . Do Německa se vrátil na jaře 1935. Volalo ho tam vedení vyznávající církve, která tehdy zřizovala kazatelské semináře, aby v nich budoucí duchovní byli vedeni k opravdovému křesťanství, nenakaženému německo-křesťanským pohanstvím. Právní i hmotné postavení těchto seminářů bylo zcela nezajištěné. Z hlediska nacistické­ ho byla celá vyznavačská církev a její orgány nelegální, i když byly dost dlouho trpěny. Nátlak byl však dosti dlouho vykonáván spíše hospodářsky než přímými zásahy proti osobám. Bonhoeffer novou práci vykonával rád a vedl si svědomi­ tě a velice promyšleně. Byl ředitelem jednoho z takových seminářů v Pomořansku. Velice zdůrazňoval důkladnou studijní práci, ukázněný osobní život a duchovní soustře­ dění. Ze zkušeností tohoto období vznikly dva spisy: „Pospolitý život" a „Následování". I v jeho dopisech jsou zmínky o těchto spisech a o celé tehdejší práci. Jenže i tato činnost trvala jen o málo déle než dva roky. V září 1937 byl seminář policejně zavřen a řada bývalých seminaristů byla o něco později zatčena. Po nějaký čas se ještě dařilo v práci pokračovat jinou formou, ale brzo bylo i to znemožněno. Od počátku roku 1938 byla vůbec celá práce vyznávající církve ochromována ne sice zatýkáním — toho bylo méně než bezprostředně předtím — ale pro­ myšlenými policejními opatřeními: vypovídáním z místa pobytu nebo naopak zákazy pobývat v jiných místech, zejména v Berlíně, kam se členové vyznavačského vedení scházívali k poradám. Zákazem pobytu v Berlíně byl postižen i Bonhoeffer, ale na zakročení jeho otce bylo rozhodnuto, že se to týká jen účasti nápodobných poradách, nikoliv bydlení v rodičovském domě. V tomto období si Bonhoeffer stále jasněji uvědomoval, že jeho dosavadní práce, ale také celé úsilí vyznávající

V z íd k á c h 4 0 an K olín II

církve nestačí, protože v podstatě bojuje jen defenzivně, tam, kde je dotčena vlastní církevní činnost nebo kde jsou výslovně popírány podstatné křesťanské zásady a věroučné články, nebojuje však s dostatečnou energií tam, kde jde o křivdy a zločiny páchané na jiných lidech. Je ovšem pravda, že vyznavačské vedení sepsalo a roku 1936 Hitle­ rovi podalo neveřejné memorandum, v němž se jasně ozvalo proti oficiální propagandě antisemitské nenávisti, proti falšování volebních výsledků, proti koncentračním táborům a libovůli gestapa i proti soustavnému donašečství a špehounství. Když nepřicházela žádná odpověď, rozhodlo se vyznavačské vedení podstatný obsah těchto stížností pojmout do prohlášení, které duchovní vyznavač­ ské církve přečetli z kazatelen dne 23. srpna 1936, v době berlínské olympiády. Byl to nepochybně odvážný krok; „vyznavači" byli patrně tehdy v Německu jediní, kteří se veřejně ozvali proti hrůzám „třetí říše“ . Bonhoefferovi se však vnucovala otázka, zda to stačí tváří v tvář „vrch­ nosti”, jíž byly pojmy jako svědomí, lidskost, spravedlnost jen pro smích. Což nebylo třeba energicky bojovat za to, aby tato vrchnost zmizela? Nejsou i vyznavačští vůdcové stále ještě poplatni tradiční poddanosti „vrchnostem” a snad i německému nacionalismu? Je pozoruhodné, že se tyto otázky a s nimi spojené ná­ mitky proti linii vyznavačského vedení Bonhoefferovi nejostřeji vnutily v souvislosti s tehdejším osudem česko­ slovenská, s předmnichovskou krizí v září 1938. Tehdy vyznavačské vedení vyzvalo duchovní, aby se v kostelích konaly modlitby za mír. V liturgii k tomu připravené měla být výslovně vyznána i vina německého národa na hrozící válce. To ovšem vzbudilo velké rozhořčení Hitle­ rovy vlády. Takřka současně však profesor K arl Barth z Basileje napsal profesoruj. L. Hromádkovi v Praze dopis, v němž vyzývá československý lid i vládu k pevnému odporu. V tomto listu, který prošel světovým tiskem,

16

čteme i větu: „Každý český voják, který bude bojovat a trpět, učiní to i pro nás a — pravím to dnes bez výhrady — učiní to i pro církev Kristovu, která v mlhovině hitlerů a musoliniů musí propadnout směšnosti nebo vyhlazení." Toho se vyznavačské vedení uleklo a vydalo prohlášení, v němž obviňuje Bartha z heretického směšování duchovní a politické oblasti a ujišťuje, že nemá nic společného s touto „švýcarskou demokraticky ideologizovanou teologií". K to­ muto prohlášení patrně nevedl jen strach, protože ve vyznavačském vedení nescházeli stateční mužové. Většina z nich aspoň tenkrát ještě sdílela přesvědčení v německé církevní tradici vžité, že duchovní oblast opravdu nemá nic společného s politickým děním a vůbec se společenskou oblastí. Bonhoeffer však viděl, že toto prohlášení v praxi zna­ mená kapitulaci vyznavačského vedení. Zklamání z neujasněnosti a kolísavosti vyznavačského vedení bylo pro něj velkým otřesem. Tento náraz v něm také posílil nebo snad teprve vzbudil přesvědčení, že je nutno Hitlera odstranit. V tomto rozpoložení mysli žil v rodičovském domě v Ber­ líně, na nějž se měl podle příkazů gestapa omezit a vyhý­ bat se jiným stykům. Jenže gestapo tehdy ještě netušilo, že právě v tomto domě přichází do styku se skutečnými protihitlerovskými spiklenci. Dietrichův starší bratr Klaus a dva jeho švagři, Hans Dohnanyi a Riidiger Schleicher, všichni tři právníci různého úředního postavení, byli totiž zapojeni do významného protihitlerovského centra. Spo­ lupracovali s náčelníkem „Abwehru", tj. vojenské spravodajské služby, admirálem Canarisem a jeho náměstkem generálem Osterem. Tito mužové spolu s některými velí­ cími generály chápali, že despotický a diletantský megalo­ man Hitler může Německo zavést do války, která skončí katastrofou, a že proto může nastat nutnost odstranit jej v zájmu národa a státu. Podle spolehlivých dokladů o tom uvažovali už před Mnichovem a počátkem září 1938

17

informovali i britskou vládu, že hodlají odstranit Hitlera, dá-li rozkaz k překročení československých hranic. Jenže britský ministerský předseda Chamberlain už tehdy tajně vyjednával schůzku s Hitlerem a na onu informaci nic nedbal. V této situaci vojenští spiklenci sotva mohli něco podniknout, ale to neznamená, že se vzdali svého přesvěd­ čení o nebezpečnosti Hitlerově i svého úmyslu při vhodné příležitosti jej odstranit. Byl to po mnohé stránce proble­ matický a dvojznačný plán. Spiklenečtí generálové jistě nebyli pacifisté ani demokraté, a je velká otázka, co by bylo pro Evropu i pro svět vzešlo z toho, kdyby se jim jejich úmysl podařil. Skoro jisté však je, že byli jedinou silou, které se snad mohlo podařit Hitlera ještě včas odstranit a tak zmenšit počet lidských i hmotných obětí vzešlých z ničivé války. To bylo jistě podstatným důvodem toho, že se Bonhoeffer ve chvíli svého zklamání nad selháváním vyznavačského vedení začal zajímat o spiklenecké styky svých příbuzných a že také navázal první informativní styky s některými z vůdců spiknutí. Nebyl však v této věci dlouho rozhodnut. Žil ve vnitřní i vnější nejistotě, jejímž projevem byly i některé jeho překotné, ne-li horečné počiny. V březnu 1939 odjel do Anglie k návštěvě své sestry, která se tam odstěhovala s manželem. Při této příležitosti se seznámil s dr. Visser’t Hooftem, Holanďanem, který byl sekretářem přípravného výboru Světové rady církví se sídlem v Zenevě. Vedle dřívějších anglických přátel se tam setkal také s profesorem Reinholdem Niebuhrem z New Yorku, kterého znal z doby svého amerického pobytu v roce 1931. Profesor Niebuhr mu nabídl, že mu obstará pozvání do Ameriky. Učinil to z přesvědčení, že za války, o jejíž neodvratitelnosti a blízkosti byli po okupaci Prahy 15. března 1939 všichni přesvědčeni, bude Bonhoeffer v Německu velice ohrožen. Chtěl mu opatřit útočiště v Americe. Pozvání přišlo a Bonhoeffer se do Ameriky vskutku vydal. Američtí přátelé mu chystali a nabízeli roz­

18

manité přechodné i trvalejší příležitosti k odborné práci, ale Bonhoeffer k jejich překvapení a jistému rozladění všecky nabídky odmítl a prohlásil, že se vrátí domů. Z jeho zachovaných deníků té doby je zřejmé, jak v těchto dnech zápasil sám se sebou a jak v něm vítězilo vědomí, že právě v nastávající těžké době je jeho místo v Německu. Tento zápas v něm budil dokonce pocity, že američtí přátelé přes svou vlídnost, ochotu a kultivovanost žijí v jakémsi ne dosti hlubokém světě a že jsou mu cizí a málo srozumitelní. Podobné pocity se u něho za dřívějšího pobytu v Americe neobjevovaly, ač tehdy byl, zvláště na počátku, k Americe snad až příliš kritický. A také se zřejmě nevrátily, jakmile se rozhodl k návratu. V dopise prof. Niebuhrovi své rozhodnutí odůvodnil takto: „Křesťané v Německu brzo budou stát před strašnou volbou: buď chtít porážku svého národa, aby byla zachráněna křes­ ťanská civilizace, nebo chtít vítězství svého národa a tím zničení této civilizace. Vím, kterou z těchto možností musím zvolit, ale nemohu to učinit v zabezpečeném zá­ větří." V těchto chvílích v Bonhoefferovi zřejmě dozrálo rozhodnutí přijmout možnost, která se mu otvírala pro­ střednictvím. jeho příbuzných, totiž podílet se na tajné protinacistické činnosti. Tímto rozhodnutím se dovršilo to, co Bonhoefferův životopisec a přítel nazývá druhým podstatným obratem v jeho životě. Prvním byl obrat od teologa ke křesťanu, druhým obrat k odpovědně jedna­ jícímu současníku. Těmito obraty nebyl ani teolog, ani křesťan zrazen, ale v obou případech jeho život dostal novou dimenzi. Bonhoeffer se vrátil domů koncem července 1939, ale ono rozhodnutí hned neuskutečnil, nýbrž ještě více než rok se staral o zbývající seminaristy v Pomořanech. Teprve v srpnu 1940jednal nejen se svým švagrem Dohnanyim, ný­ brž i s generálem Osterem o spolupráci s Abwehrem. Nešlo ovšem o žádný služební poměr. Dostal pouze potvrzení

19

pro vojenské úřady o nepostradatelnosti, což ho chránilo před odvodem do řadového vojska. Tajnost onoho zapo­ jení znamenala, že nebyl nijak chráněn proti gestapu, které mu zakázalo jakkoli veřejně vystupovat i cokoli tiskem uveřejňovat a uložilo mu i povinnost hlásit se v pravidelných lhůtách u policie. Zdržoval se na různých místech mimo rodičovský dům: u přátel v Pomořanech, v Mnichově, dokonce po nějaký čas v benediktinském klášteře Ettal v Bavorsku. Volného času použil k literárním pracím, zejména k připravované knize o etice. Zachovala se z ní řada náčrtů ne zcela navzájem sladěných. Je z nich však patrno, jak vážně promýšlel nezvyklou cestu, pro kterou se ve svém „druhém obratu" rozhodl. Jeho spolupráce s Abwehrem spočívala konkrétně v ně­ kolika cestách do Švýcarska a Švédská. Při nich informoval zahraniční kruhy o duchovní i politické situaci v Německu. Někdy také pomáhal k úniku ohroženým „neárijcům". Koncem května 1942 jel do Stockholmu, aby se setkal s biskupem Bellem z Chichestru a sdělil mu některé vzkazy spiklenců. Koncem roku 1942 se však gestapu dostaly do rukou zprávy, které posílily jeho dřívější podezření vůči Abwehru. Dlouhé pátrání toto podezření posilovalo, ale zákrok byl odkládán, aby bylo možno vysledovat všecky souvislosti zjištěných faktů. Mezitím v březnu 1943 selhaly technickou závadou nebo náhlou změnou Hitlerova programu dva přichystané atentáty. Za nějaký čas však mělo gestapo za to, že ví už dost. Dne 5. dubna 1943 zatklo mezi jinými Dietricha Bonhoeffera a H. Dohnanyiho i jeho manželku, Bonhoefferovu sestru. Tak se Bonhoeffer dostal do vězení, z něhož psal své listy. Nejprve to bylo vojenské vězení, do něhož byl poslán jakožto spolupracovník Abwehru. Bylo to vězení poměrně ještě snesitelné. Občas se tu povolovaly rodinné návštěvy, vězeň měl přístup k pozoruhodně roz­ sáhlému výběru odborné i krásné literatury a mohl v jistých

20

lhůtách psát dopisy úřední a tedy cenzurovanou cestou. Vedle toho se našly také cesty pro korespondenci nekontro­ lovanou. V dopisech vedle osobních zpráv a vzkazů také čteme líčení života ve vězení, zmínky a úvahy o četbě i narážky na pisatelovu tajnou činnost a myšlenky, které s ní přímo nebo nepřímo souvisí. Je zřejmé, že mu rozhodnutí pro tuto činnost i její provádění nebylo samozřejmostí, že si jasně uvědomoval její problematičnost. Nešlo tu ovšem o zábrany nacionalistického rázu. Nikdy nezapochyboval o tom, co v červnu 1939 napsal profesoru Niebuhrovi, že totiž rozhodnutí chtít a tedy také připravovat porážku hitlerovského Německa je pro něj jedinou možností. Snad také mnoho neuvažoval ani o tom, co je dnes otázkou pro nás, zda totiž zdar „generálského spiknutí" byl oprav­ du žádoucí. J e nepochybné, že Bonhoeffer nebyl sice nacionalista, ale německý vlastenec v tom smyslu, že si přál, aby byla odčiněna německá vina a očištěno německé jméno. To byl důležitý motiv jeho rozhodnutí spolupraco­ vat se spiknutím. Bylo však pro něho problémem vzít na sebe podíl — byť jen jako informovaný vedlejší účastník — na přípravách k odstranění Hitlera vraždou. Ještě větším a osobně jej bezprostředněji zatěžujícím problémem byla nutnost celou tuto činnost utajovat, mluvit často to, co bylo objektivně nepravdivé, hrát různé role, přetvařovat se, jak to podzem­ ní odbojová činnost nutně vyžadovala. To je základní téma úvahy „Po deseti letech“ — po deseti letech od uchvácení moci Hitlerem. Bonhoeffer ostatně už dříve, v náčrtech k etice, myšlenkově připravoval odpověď na celý soubor problémů spojených s účastí na spiknutí. V listech tyto otázky podrobně nerozvádí, odpověď však naznačuje ve výkladech o tom, že bývají situace, v nichž je nutno odvážit se odpovědného a rozhodného činu bez krytí nějakou obecně uznanou mravní maximou.

21

S tím souvisí . základní myšlenka vyslovená v řadě posledních dopisů psaných ve vojenském vězení v Tegelu, poprvé v listu datovaném 30. 4. 1944. Je to myšlenka „nenáboženské interpretace" základních biblických témat a pojmů. Tyto úvahy z celého obsahu dopisů nejvíce překvapily a zapůsobily. Vychází z nich a navazuje na ně celá velká literatura, která se na tomto základě pokouší revidovat vžité pojetí křesťanské víry, církve i křesťanova života. Nelze v tomto úvodu podat ucelený výklad těchto Bonhoefferových podnětů, tím méně rozebírat jinde podané výklady jeho díla. Je třeba však připomenout, čeho si pozorný čtenář patrně brzo všimne, že totiž „nenáboženská interpretace" pro něho neznamenala zříci se víry. Úkol jednotlivého křesťana vyjádřil stručně slovy: mod­ lit se a dělat to, co je dobré a spravedlivé. Nemyslel jen na jednotlivé soukromé dobré skutky. Z celé souvislosti je naopak zřejmé, že jeho výpovědi o nenáboženské inter­ pretaci vznikly promýšlením jeho „druhého obratu" — od křesťana k současníku. Nebylo by však v žádném případě výstižné říci, že pojem nenáboženské interpretace je jen jiným jménem pro jeho rozhodnutí účastnit se přímé akce proti Hitlerovi. Zbývá povědět něco o posledním období Bonhoefferova žiyota. Výslechy před vyšetřujícím soudcem se dlouho soustřeďovaly na obvinění, že byl neprávem prohlášen za nepostradatelného, a tím se provinil sabotováním brannosti říše. Vedle toho byl ovšem shromažďován materiál, který by dokázal, že i náplň jeho činnosti pro Abwehr byla pro­ tistátní, ale kupodivu dost dlouho soudce neuhodil na nic podstatného. Dlouho se zabýval vyšetřováním, jaký podíl měl Bonhoeffer na přípravách k převedení čtrnácti „nearijců" do Švýcarska, které se uskutečnilo teprve v červnu 1943, když už byl ve vězení. Jinak se výslechy málo týkaly jeho zahraničních cest. Souviselo to asi s tím, že policejní orgány sice už dlouho Abwehr podezřívaly, ale ještě o jeho

22

spiklenecké činnosti neměly bližší vědomosti, tím méně důkazy. Proto se vyšetřování vleklo. Bonhoeffer byl mezi­ tím i ve vězení smluveným způsobem informován o hlav­ ních dalších plánech proti Hitlerovi, i o posledním nezda­ řeném plánu, který 20. července 1944 skončil pouhým poraněním Hitlera. Spiklenci tehdy však po mylné zprávě o Hitlerově smrti spustili v Berlíně připravenou akci na převzetí moci, ale pro váhavost některých z nich a zejména po zprávě, že Hitler žije, byli rychle zdoláni. Všichni Bonhoefferovi ochránci byli buď zabiti, nebo zatčeni. Jeho pocity po této události zřetelně vysvítají z jeho do­ pisu z 21. července 1944. Počítal zřejmě s tím, že po ztros­ kotání puče bude sám v nej bližších dnech popraven. Proto v tomto dopise účtuje se svým životem vyznávaje, že se teprve v plné světskosti života, tj. právě ve své solidarizaci se „světskými“ odpůrci Hitlerovými, naučil opravdu věřit. Konec však tak rychle nepřišel. Gestapo zřejmě stále ještě dost jasně nevidělo do všech souvislostí příprav na odstranění Hitlera, a proto si podezřelé osoby ponechávalo pro další výslechy. Příbuzní Bonhoefferovi připravovali ještě plán, jak pomoci Bonhoefferovi k útěku z Tegelu, ale první pokus selhal a další pokusy Bonhoeffer sám odvolal, aby nepřitížil těm svým příbuzným, kteří byli mezitím také zatčeni. Počátkem října 1944 převedlo gestapo Bonhoeffera z poměrně mírné tegelské věznice do tvrdé a přísné izolo­ vané vazby, kterou samo spravovalo. Byli tam soustředěni mužové, kteří měli bližší nebo vzdálenější vztah k přípra­ vám na atentát z 20. července. Všichni byli opětovně dlou­ ho vyslýcháni a často mučeni, jak vypravují ti, kteří přežili. Vyšetřovatelé postupně vypátrali mnoho nitek, které spo­ jovaly jednotlivé účastníky spiknutí. Velice jim pomohlo, když o něco později byl v trezoru vrchního vojenského velení objeven svazek dokumentů, které tam uložili spik­ lenci z Abwehru. Byly v něm jednak doklady o násilnické

23

zvůli a korumpovanosti nacistického režimu, které po léta shromažďoval zejména vysoký úředník ministerstva spra­ vedlnosti, Bonhoefferův švagr Dohnanyi, jednak dokumen­ ty o přípravách spiknutí. Podie výpovědi některých spoluvězňů z tohoto období si Bonhoeffer i v této takřka beznadějné situaci zachoval statečnost, která imponovala i některým vyšetřovatelům. Dne 7. února 1945 byl však s řadou jiných vězňů odvezen do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Tam se setkal s některými prominentními válečnými zajatci. Byl mezi nimi britský zpravodajský důstojník Payne Best, který byl v zajetí už od roku 1939, a sovětský letecký důstojník Kokorin, synovec Molotovův. Když se k Buchenwaldu blížili Američané, byli tito prominentní vězňové trans­ portováni dále na jih. Měli přijít do koncentračního tábora ve Flossenbúrgu nedaleko československých hranic. Pro zmatek na silnicích se tam dostávali jen nemalými okli­ kami. V neděli 8. dubna 1945, kterou strávili v jedné vesni­ ci, vykonal Bonhoeffer na přání spoluvězňů krátkou po­ božnost. Hned po ní byl jmenovitě zavolán k dalšímu transportu. Tušil, že je to předzvěst bezprostředně nastá­ vajícího konce. Ještě měl možnost požádat kapitána Besta, aby vyřídil jeho poslední vzkaz biskupu Bellovi z Chichestru. Cesta do Flossenbúrgu trvala až do večera. V pon­ dělí 9. dubna 1945 zasedal na zvláštní Hitlerův rozkaz stanný soud, který odsoudil k smrti Canarise, Ostera, ještě jiné tři účastníky spiknutí a nakonec Bonhoeffera. Téhož dne byl v koncentračním táboře v Sachsenhausenu odsou­ zen a popraven Bonhoefferův švagr Dohnanyi, kdežto jeho bratr Klaus a švagr Schleicher žili až do 23. dubna, kdy byli „zastřeleni na útěku“ v Berlíně při transportu do jiné věznice. Podle svědectví táborového lékaře šel Bonhoeffer na popraviště po vroucí modlitbě klidně a statečně. Tento lékař napsal ve své vzpomínce na tento den: „Za své skoro

24

padesátileté lékařské činnosti jsem snad nikdy neviděl někoho umírat s takovou odevzdaností Bohu.“ V Dietrichu Bonhoefferovi došlo ke vzácnému spojení muže rozhodné akce s pronikavým a odborně vyškoleným myslitelem, který promýšlel předpoklady a obecné, „naučné“ důsledky svého rozhodnutí a jednání. Nepochybně chápal svou účast na pokusu zbavit Německo i svět Hitle­ rovy tyranie jako jednu, jemu otevřenou, a proto přikáza­ nou podobu „nenáboženské interpretace" čili pravé světskosti. Tím není řečeno, že se v ničem a v nikom nemýlil, nebo že jeho představy o světě, který by měl vzejít z války, vskut­ ku ve všem ukazovaly k lepší budoucnosti. Byl zajisté podmíněn svým dobovým, národním a společenským prostředím a nemohl proto vystihnout situaci a potřeby světa, který vyjde z války, tím méně v době o čtvrt století později. Nepodlehl však bezbranně svému místu a své době, nýbrž s ní zápasil s celou hloubkou své víry, pronikavostí své mysli a neúplatností svého svědomí. To je jistě nejhlubší důvod, proč právějeho listy z vězení — více než jeho dřívější propracovanější spisy — zanechaly tak hluboký dojem a podnes mocně působí na mnohé čtenáře ve všech dílech světa.

25

K Ř ES ŤA N S K Ý PR O FIL A ODKAZ D IE T R IC H A BONHOEFFERA Jan Amos Dvořáček

Sbírka dopisů, která poprvé vychází v českém překladu, je myšlenkovým a duchovním odkazem němec­ kého evangelického teologa, popraveného na sklonku druhé světové války pro spoluúčast na spiknutí proti Hitlerovi. Kdo sleduje cestu jeho teologických zápasů v rozmezí necelých dvou desítiletí, před tím se rozvíjí na­ pínavé drama s překvapujícími proměnami. V Bonhoefferově teologii se střídají důrazy a myšlenky velmi kontrastní; v záblesku nových postřehů blednou názory dřívější. Konstantním středem, kolem něhož krouží Bonhoefferovo myšlení na všech úsecích jeho teologického vývoje, je biblické svědectví o Ježíši Kristu. Výrazné mezníky dělí jeho cestu za Kristem do tří úseků, které si přiblížíme v kontextu s dějinnými změnami v Německu. První úsek zhruba pětiletý sahá od disertace v roce 1927 až do nástupu nacismu k moci. Druhý úsek přibližně sedmiletý se uzavírá začátkem války; je to doba těžkých zápasů církve vyznávající a Bonhoefferovy činnosti v ile­ gálním kazatelském semináři téže církve. Třetí úsek pro­ bíhá ve stínu druhé světové války, kdy se Bonhoeffer zapojil do politické konspirace; dramatický průběh toho­ to období uzavírá dvouleté vězení a poté smrt na popravišti. V rámci třetí fáze dochází však ještě k významnému předělu na jaře 1944. Tu se rodí ve vězeňské cele nové myšlenky a objevné úvahy, které svou netradičností a vnitřní dynamikou převyšují všechny autorovy dřívější teologické výboje. K pochopení jejich závažnosti poslouží čtenářům celkový přehled všech úseků Bonhoefferova duchovního zápasu. O zpřístupnění teologického odkazu Dietricha Bonhoe-

27

ffera se mimořádným způsobem zasloužil jeho přítel Eberhard Bethge, vydavatel jeho díla z pozůstalosti, autor obsažné biografie (o 1128 stranách) a řady studií o jeho boji a svědectví víry v temné době nacistického režimu. Soubor listů z vězení vydal poprvé roku 1951 pod názvem Widerstand und Ergebung (Odpor a odevzdání). Český překlad tohoto souboru s předmluvou J. B. Souěka byl připraven k tisku již před 20 lety, vychází však teprve po historickém obratu v životě našich národů. Čeština je čtrnáctým jazykem, v němž je dnes možno seznámit se s napínavým duchovním zápasem statečného křesťana na sklonku druhé světové války. Hluboké proměny v životě Dietricha Bonhoeffera nám připomínají naléhavost svědectví apoštola Pavla v epištole Filipským 3,12 — 14. Byla to dramatická cesta muže víry, který bez předstírané dokonalosti zapomínal na to, co zůstalo za ním, a vytrvale směřoval k cíli vyznačenému jménem Ježíše Krista, poněvadž jím byl uchvácen. Soustředilo-li se Bonhoefferovo teologické myšlení ve všech třech údobích na Krista, byl to nejprve „Kristus existující jako církev“ . Tak zní základní teze disertace o církvi z roku 1927, která se vrací i v pozdějších letech.1 S ní vstupuje Bonhoeffer do boje v době, kdy se Německo zmítá v těžké hospodářské, politické i duchovní krizi. „Stojíme na přelomu, který dnešní člověk nezvládne. Technika a ekonomie sestály samostatnou mocí, jež hrozí člověka zničit“ (IV 28). Situace je neslýchané vážná, sděluje v dopise švýcarskému příteli na podzim 1931. Mezi lidmi převládá pocit blížícího se dějinného zvratu. Kdo ví, zda nepovede k vítězství bolševismu? V současném Ně­ mecku je sedm miliónů nezaměstnaných. Podle názoru hospodářských znalců se země řítí šíleným tempem k ne­ známému cíli. „Zdali naše církev i tuto katastrofu přežije?“ (I 23 n.) Sama prochází vážnou krizí. „Tradice a hodnoty — také tzv. křesťanské — zanikají . . . Bdít

28

znamená žít bez iluzí, protože iluze zastírají Boha a svět představují v barvách našich přání a předsudků" (IV 150 n.). „Co nazýváme křesťanstvím, je po lidském soudu v beznadějné krizi, ať jsou kostely přeplněny jako v Ame­ rice, nebo prázdné jako v Německu" (IV 63). Jaké je postavení a poslání církve v této neutěšené situaci? Podle okřídleného rčení je církev pro katolíky váženou matkou, kdežto pro protestanty velkou otázkou. Bonhoeffer (ač původem ze vzdělané rodiny spíše necír­ kevní) zaměřil už v disertaci hlavní teologické úsilí na obnovu otřesené autority instituční církve. Byl přesvědčen, že ji získá jen plným ztotožněním s autoritou Ježíše Krista. „Věřit v církev znamená věřit, že konkrétní empirická církev je Kristovou přítomností ve světě; tato církev je Kristus existující jako sbor."2 Na mírové konferenci mlá­ deže na Slovensku (Černohorské Kúpele 1932)vyjádřilsvou ekleziologickou koncepci větou: „Církev je přítomnost Krista na zemi, církev je Christus praesens" (I 144). V christologických přednáškách roku 1933 pod heslem „Kristus jako sbor" prohlásil: „Církev není jen příjemcem slova zjevení, nýbrž je sama zjevením a slovem Božím" (III 193). V pozadí tohoto pojetí byl vážný zápas o pevný opěrný bod konkrétní jistoty ve zmatcích a otřesech pová­ lečného světa. Bonhoeffer jej hledal v církvi jako konkrétní dějinné instituci. Aby zdůvodnil a podtrhl její autoritu, jež byla v protestantismu značně zrelativizována, ztotožnil ji téměř beze zbytku s přítomným Kristem. Toto ztotožnění se ukázalo problematickým a hned v dalším stadiu muselo být modifikováno.

Druhá fáze Bonhoefferova duchovního zápasu se kryje s bojem vyznávající církve proti bludné cestě tzv. „německého křesťanství". Toto hnutí se těšilo podpoře Hitlerova režimu a všech, kdo v jeho nástupu k moci

29

spatřovali záchranu německého národa. Bylo jich v zem­ ských církvích veliké množství. Nacionální křesťané všech konfesí oslavovali vítězství A. Hitlera s podobným nábo­ ženským nadšením jako profesor teologie P. Althaus. „N a­ še církve přivítaly německý převrat 1933 jako Boží dar a zázrak. Stát, který opět začíná vládnout podle Božích přikázání, může být jist radostnou aktivní spoluprací cír­ kve. Převrat přijímáme z Božích rukou jako dar milosti. Bůh nás zachránil před propastí beznaděje.”3 V prohlášení nacionálního hnutí německých křesťanů, k němuž se připo­ jila řada zemských církví, se praví: „Ze všech sil sloužíme muži, který vyvedl náš národ z bídy a otroctví ke svobodě a nádherné velikosti. “4 H nutí německých křesťanů se rovněž ztotožnilo s rasismem a antisemitismem, vyznávajíc, že „rasa je Boží stvoření a rasová čistota Boží přikázání".5 V těch částech evangelické církve, které nepodlehly svodu nacismu, se formovala tzv. církev vyznávající. J í platila Bonhoefferova výzva (v kázání z roku 1933): „Církvi, zůstaň církví! Vyznávej, vyznávej, vyznávej! Kristus je tvůj jediný Pán, jen z jeho milosti žiješ. . .“ (IV 135). Koncem května 1934 přijala vyznávající církev na synodu v Barmen teologické prohlášení (vypracované K. Barthem), jehož první článek zní: „Ježíš Kristus, dosvědčený v Písmu svátém, je jediné slovo Boží, které máme slyšet, věřit a poslouchat. Zavrhujeme falešné učení, že církev může vedle něho uznávat i jiné události, postavy a pravdy jako pramen zjevení a zvěstování.“6 Bonhoefferovi bylo od po­ čátku jasné, kde je jeho místo v církevním boji: stál ne­ kompromisně na straně vyznávající církve. Jeho teze o to­ tožnosti empirické církve s přítomným Kristem musela být arci nově upřesněna; ve střetu víry s nacionalistickými bludy je Kristus přítomen pouze v církvi věrné evangeliu. „K do se v Německu vědomě odděluje od vyznávající církve, vylučuje se ze spásy,“ napsal v článku, který vyvo­ lal nesouhlas i na straně spolubojovníků. Mladická radi-

30

kálnost Bonhoefferových názorů nejednou narazila na rozpaky a odpor i v jiných souvislostech. Zde však byl jeho radikalismus vyvolán těžkým bojem vyznávající církve, v němž byl jako ředitel jejího kazatelského semináře ve Finkenwalde osobně angažován. V pozadí byla vážná starost o vyznavačskou věrnost církve v kritické situaci. Střední fáze Bonhoefferova teologického zápasu probí­ hala ve znamení vnitrocírkevního boje a byla zaměřena na soustavné zpevňování náboženských základů ohrože­ ného církevního společenství. Bonhoeffer se opřel o svě­ dectví reformace, že víra se rodí z Božího slova a že odolá útokům bezbožného světa jen tehdy, podrobí-li se závazné autoritě Písma. Avšak způsob, jakým Bonhoeffer v té době přistupuje k bibli jako neomylnému základu víry, jej staví do blízkosti biblického fundamentalismu, který kvetl už v době staroprotestantské ortodoxie. „Písmo je jako celek zjevené slovo Boží.“7 Biblické výklady z finkenwaldské doby nesou vskutku punc fundamentalismu. Ignorují výsledky historickokritického bádání a libují si v odvážném přeznačování biblických textů. Proto narážely na nesou­ hlas i některých přátel z vyznávající církve. Známý starozákoník G. v. Rad varoval před svévolným přeznačováním textů pod zjednodušujícím heslem „Kristus ve Starém zázákoně“ , avšak Bonhoeffer se dlouho nedal přesvědčit. Svůj přístup ke Starému zákonu stavěl na dogmatickém před­ pokladu, že je beze zbytku totožný s Božím slovem a vy­ dává jasné svědectví o Ježíši Kristu. Ve finkenwaldském semináři neoblomně prosazoval v tomto duchu všecky žalmy jako biblický základ každo­ denních meditací. Roku 1935 o nich napsal: „Žalmy jsou pravým měřítkem našich modliteb. Jako součást Písma svatého jsou pro nás slovem Božím" (III 295 n.). Podobně ve spisku „Modlitební kniha bible": „V žalmech Davido­ vých mluví sám zaslíbený Ježíš Kristus" (IV 548). U žalmů msty si aspoň položil otázku: „Je možno chápat žalmy

31

msty jako Boží slovo pro nás ajako modlitby Ježíše Krista? Můžeme se je modlit jako křesťané?" Odpověď vyzněla jednoznačně: „Nepřátelé, o nichž se zde mluví, jsou ne­ přáteli věci Boží“ ; proto je zcela na místě „prosba o Boží pomstu jako modlitba o nastolení jeho spravedlnosti v sou­ du nad hříchem". Její naplnění se děje podivuhodným způsobem: „Boží pomsta zasáhla místo hříšníků bezhříšného Syna Božího. Ježíš Kristus nesl na sobě Boží pomstu, o jejíž vykonání žalm prosí. Tak vedou žalmy msty ke kříži Ježíšovu a k Boží lásce, která odpouští nepřátelům" (IV 566 n.). E. Bethge „v těchto nejspornějších, většinou odmítnutých formách starozákonního výkladu" hodnotí nejvýše to, že ve své době znamenaly viditelné přiznání k diskriminovaným židům.8 Celá střední fáze Bonhoefferova myšlení je nesena přes­ vědčením, že účinná obrana a obroda církve je možná jen obnovou otřesených náboženských základů z bohaté tra­ dice reformační i předreformační. Hned na počátku tohoto sedmiletého mezidobí došlo u něho k nečekanému obratu od akademické teologie k hluboké religiozitě. Svou dří­ vější teologickou práci hodnotil nyní jako pramálo křes­ ťanskou. Ztratil důvěru v akademickou teologii, které do té doby sloužil. „Veškerá příprava teologického dorostu patří dnes do církevně klášterních škol, v nichž dojde vážnosti čisté učení, kázání na hoře i kult" (I 42). „Restau­ race církve vzejde určitě z nové podoby mnišství — a je na čase, pro tento účel shromažďovat lidi" (I 25). Bon­ hoefferův nově probuzený náboženský zájem, doprovázený nezájmem o bezbožný svět, se „v nejzazším Pomořansku bez kontaktu se světem" (I 48) zcela soustředil na praxis pietatis a téměř klášterní život bratrstva „v přísném boho­ služebném řádu" (II 450). Vadila-li K. Barthovi na zbožné praxi ve finkenwaldském semináři „těžko definovatelná vůně klášterního pa­ tosu"9, Bonhoeffer ji bral tehdy velice vážně. Svědčí o tom

32

obě knižní publikace z té doby: „Následování” a „Pospo­ litý život".10 Ve finkenwaldském experimentu šlo Bon­ hoefferovi o upevnění hradeb církve proti útokům nepřá­ telského světa a současně o vytvoření do sebe uzavřeného náboženského ghetta, jehož se jen zpovzdáli dotýkají pro­ blémy bloudícího světa. „Jako průjezd zapečetěného vlaku cizí zemí, taková je cesta církve ve světě . . . Podobá se plavbě Noemova korábu vodami potopy."11Že se Bonhoeffer o realizaci přísně náboženského společenství a stylu živo­ ta vážně pokusil, je zjištění důležité pro pochopení hloub­ ky jeho dalšího obratu, jímž vstoupil na prahu války do posledního stadia svého duchovního zápasu.

Odlišnost mezi druhou a třetí fází na cestě za Kris­ tem se výrazně projevila v rozdílném hodnocení nábo­ ženských a světských skutečností. Navíc je tu Bonhoefferovo osobní svědectví, že s ukončením jeho činnosti v kaza­ telském semináři skončila také intenzívní náboženská pe­ rioda v jeho životě, kterou vystřídala fáze třetí a poslední. „Pospolitý život" označil jako svou labutí píseň (II 398) a o „Následování" se v dopise z 21. července 1944 vyjádřil, že znamená konec cesty, na níž usiloval o náboženskou restauraci křesťanství. Ve zdůrazněném odstupu od reli­ giozity prosazované v kazatelském semináři zaznamenává nyní svůj „rostoucí odpor proti všemu náboženskému" včetně nepravidelnosti v četbě bible (II 420). Co způsobilo tak výraznou proměnu, v níž se pojednou projevuje elementární „nedůvěra a strach před religiozi­ tou"? Významnou roli tu nepochybně sehrála po úředním uzavření kazatelského semináře změna prostředí i ovzduší další Bonhoefferovy činnosti. Od služby na půdě církevní přešel do sféry politické, když se spolu s nejbližšími příbuz­ nými zapojil do protihitlerovské konspirace. Jeho důsledný odpor proti nacismu se ještě vystupňoval po rozpoutání

33

války. Ekumenický sekretář Visser‘t Hooft vzpomíná, že mu Bonhoeffer řekl na podzim 1941, v době neslýchaných úspěchů německých armád na ruské frontě: „Myslím, že stojíme na začátku konce. Chcete-li to vědět, já se modlím za porážku své země; je to jediná možnost, jak zaplatit za všecko utrpení, které světu způsobila."12 Těmito slovy přesně zdůvodnil, proč na sebe vzal riskantní závazek spolupráce v politickém hnutí odporu. V mimořádně tragické době německých dějin, kdy jiní křesťané se snažili uniknout ze zoufalých zmatků svě­ ta, válkou zmítaného a pustošeného, do svatyně niterné zbožnosti, vstupuje naopak do Bonhoefferova zorného pole svět se všemi profánními problémy. Z fragmentů etiky za války koncipovaných a po válce publikovaných víme, že odhalení světskosti světa a osvobození k životu v pravé světskosti se stalo novým klíčovým tématem, signalizujícím pozitivní příklon ke světu. Naráz se o něm mluví jiným způsobem nežli ve Finkenwalde. „Bůh se staví na stranu skutečného člověka a skutečného světa proti všem, kdo na něj žalují.“13 Pod zorným úhlem kříže je svět viděn realis­ ticky, bez iluzí, ale také bez negativních náboženských soudů. E. Feil shrnuje Bonhoefferův nový pohled na svět takto: „Zakotvení světskosti světa v teologii kříže vede předně k poznání, že svět je bezbožný. Protože však kříž je zároveň křížem smíření, je jeho důsledkem osvobození k životu v pravé světskosti."14 V etice se rýsuje kladný obrat a vztah ke světu, nová perspektiva naděje pro svět a odpovědnosti za svět. Na druhé straně zde zůstávají rozmanité otázky ještě otevřené, nevyjasněné. (Svědčí o tom např. Bonhoefferovo učení o Božích mandátech.) V rámci třetího úseku na cestě k svobodě bylo třeba ještě dalšího energického vykročení, k němuž došlo na jaře 1944. *

34

V posledním roce života se Bonhoefferovo myšlení víry vzepjalo k nejsmělejšímu rozletu. Odrazem mocného proudu nových myšlenek, úvah a výhledů jsou teologické dopisy, napsané ve vězení během čtyř měsíců, od 30. dubna do 23. srpna 1944. V nich je uložen odkaz Kristova svědka křesťanům na sklonku druhého tisíciletí. Jim vděčíme za inspirující úvahy a podněty, jež vzbudily mimořádný ohlas a k nimž tato studie chce obrátit pozornost čtenářů. Hned první teologický dopis signalizuje zřetelně předěl v rámci třetí fáze přívalem (14) otázek, neobvyklých for­ mulací a reflexí o Boží cestě ve světě, jež zastiňují vše, co Bonhoeffer předtím napsal. Jako bystřina po náhlé průtrži prudce pospíchá do údolí, tak strhující je poselství dopisů ze druhé třetiny roku 1944. Obsahují nové myšlenky, jež byly Bonhoefferovi důležitější než život. Patrně byl, jak napsal K. Barth, „impulsivní, vizionářský myslitel, jemuž se něco náhle vyjevilo1'.15 Avšak jediným trvalým středem jeho myšlení, „stále provázeného odvážnými experimenty“ , byla podle Bethgeova svědectví otázka: kdo je Kristus pro nás dnes. „Jde o Krista a o nic jiného,“ prohlásil na ekumenické konferenci mládeže 1932 (I 165). „Všecko záleží na přítomnosti Krista v církvi“ (III 194). Záleží na konkrétním setkání a obecenství s přítomným Pánem. „Ježíš Kristus pro něj znamenal na každém úseku závrat­ nou plnost nových objevů“ .16 Z tohoto nevyčerpatelného pramene vytryskl proud nově se rodících myšlenek, jež během čtyř měsíců 1944 v listech z vězení stačil zkratkovitě zachytit, nikoliv však plně rozvinout. Je pochopitelné, že nedokončené fragmentární úvahy a výpovědi, zaznamenané nanečisto v časové tísni, zane­ chají v nejednom čtenáři řadu otázek (také proto, že Bon­ hoeffer neměl při volbě nových teologických výrazů, pojmů či formulací nejšťastnější ruku). Co vlastně míní, mluví-li o životě s Bohem bez Boha? A co výpovědí o Bohu, který je pojímán jako pracovní hypotéza nebo jako deus

35

ex machina? Jak správně chápat svědectví o Bohu trpícím a bezmocném? Jak rozumět úvahám o nenáboženské in­ terpretaci biblických pojmů, nebo o dospělém světě ve věku zcela nenáboženském? Tyto a další otázky by však neměly čtenáře odradit. Jsou naopak výzvou k intenzivní­ mu rozhovoru, který během čtyř desítiletí bohatě potvr­ dil podnětnost netradičních úvah v dopisech z vězení. „Dočasně získaly některé Bonhoefferovy formulace cha­ rakter módních hesel. To pominulo. J e příliš nepohodlný, komplexní, náročný, než aby se mohl stát módou. Ne­ přestal však působit dál. Jím položené otázky a vytčené úkoly mají formát ekumenického rozsahu."17 Živý dialog s odkazem Dietricha Bonhoeffera záhy dosáhl šíře vskutku ekumenické. Z katolické strany se o něm vyslovil E. Feil v úvodu své obsažné monografie o Bonhoefferově teologii takto: „Přijímám jej, jak sám sebe chápal a jak žil, totiž jako evangelického křesťana a teologa. Jestliže se pak s ním v teologickém pohledu na svět docílí konsensu, neznamená to, že snad zastupoval katolické pojetí světa, nýbrž mno­ hem víc: že existuje shoda v jedné důležité otázce."18 Týž autor podává v závěru své knihy podrobný soupis bonhoefferovské literatury do roku 1970 na 21 stránkách. Další řada studií časopiseckých i knižních následovala v posled­ ním dvacetiletí. Tak široký zájem i ohlas vzbudila útlá sbírka dopisů z léta 1944, v níž nalezneme podnětné otázky, ale i úvahy podstatně se lišící od starších projevů; obsahují „věci, které jsou pro nás důležitější než náš život".19 O dtud si vysvětlíme značné diference v diskusi o Bonhoefferově teologickém odkazu hned v padesátých letech. „T u se teprve rozpoutal boj o otázku, co Bonhoeffer ,skutečně* říká. Datum prvního teologického dopisu z Tegelu, 30. du­ ben 1944, signalizuje důležitý předěl. Někteří interpreti považují Bonhoeffera za velkého teologického inspirátora až po tomto datu. Jiní naopak chválí Bonhoeffera střední

36

fáze a poslední fragmenty pokládají za zmatené projevy vězeňské psychózy."20 K prvním patří vedle amerických horlivců pro „teologii smrti Boží“ kupř. Hanfried Míiller, který v knize „O d církve k světu" zastává názor, že Bonhoefferovy úvahy o bezmocném Bohu v dospělém světě otevírají cestu „k vědeckému ateismu jako světovému ná­ zoru", ke zcela světskému životu v opuštěnosti od Boha.21 Mezi druhými uvádí E. Bethge na prvním místě věhlasné­ ho protestantského dogmatika K arla Bartha a jeho dopo­ ručení teologům, „aby se raději drželi jasných výpovědí v dřívějších spisech Bonhoeíferových, než aby se vydali na nejistou půdu dopisů, do jejichž formulek může každý vložit, co má zrovna na srdci".22 Podobně se o dopisech z vězení soudí v evangelických kruzích se sklonem k ná­ boženskému fundamentalismu. Se souhlasem jsou přijímá­ ny pouze zbožné úvahy ze středního období jako doklady Bonhoeiferova „obrácení".23 Jsou-li odmítavé výhrady z fundamentalistických a ji­ ných dogmatických pozic pochopitelné, je třeba hned do­ dat, že naprostá většina interpretů je nesdílí. Naopak, jejich pozornost se soustředí především na dopisy z vězení a na jejich vztah k dřívějším Bonhoefferovým projevům z let 1927—1943. Neuzavřenost, náznakovost odvážných myšlenek zaznamenaných ve spěchu chápou jako výzvu k dalšímu promýšlení a rozvíjení. K tomu chce pozvat také tato studie. Chce přiblížit zejména Bonhoefferovo proni­ kání k hlubinným pramenům křesťanské zvěsti a víry cestou tzv. nenáboženské interpretace biblických pojmů. Tak zní klíčové téma dopisů z roku 1944. Jim i pisatel „vyvolal pohyb, který se podobá smršti".24

Programu nenáboženské interpretace měla být vě­ nována hlavní část studie, z níž se zachovala pouze stručná osnova. Z ní je patrno, že vlastní těžiště nové interpretace

37

biblických svědectví Bonhoeffer nalezl v Ježíšově bytí pro druhé. Tento poznatek se doplňuje s několika postřehy v závěru křestní úvahy z května 1944.25 Tam jsou zmíněna stará velká slova křesťanské zvěsti, v nichž sice tušíme převratný obsah, ale dosud jej nedovedeme aktuálně vy­ jádřit. Protože církev dnes není schopna přinášet lidem a světu slovo vskutku osvobodivé, musí křesťanské myšlení a mluvení projít přetavujícím procesem znovuzrození, nežli přijde den, v němž znovu zazní slovo Boží v osvobo­ zující síle k proměně a obnově světa. Gteme-li v závěru jednak o řeči, jednak o věci křesťanského svědectví na sklonku druhého tisíciletí, zní to v rámci nenáboženské interpretace biblických pojmů jako výzva k rozlišování mezi jejich vlastní věcí a řečí, jíž jsou v bibli vyjádřeny. Na počátku interpretačního procesu stojí důležitý poznatek, že biblická zvěst o Ježíši Kristu se vyjadřuje napořád řečí přejatou z náboženského okolí Písma. Je tedy odkázána na výrazy a pojmy, které jsou svým původem její vlastní věci cizí a neadekvátní, protože pocházejí z obecných náboženských dějin biblické doby. Aby se mohly stát služebným nástrojem evangelia, musely projít vnitřní proměnou; jím přetaveny přijaly z něho nový ob­ sah. Apoštolská zvěst o Ježíši Kristu přejala svůj slovník z náboženské řeči judaistické i helénistické, mytologické, apokalyptické i gnostické; avšak její vlastní věcí není žádný z dobových názorů a mýtů původu judaistického či helénistického, nýbrž jedinečné evangelium o Božím zjevení a vykoupení v Kristu. Závažnost tohoto zjištění pro úkol porozumivého tlumočení si znázorněme na dvou nejzá­ kladnějších biblických pojmech — Kristus a Bůh. Pojem „bůh“ je v náboženských dějinách spjat s nadpři­ rozenou mocí bytostně dvojznačnou. Božstva působí v bě­ hu lidského života a světa dobrodiní i pohromy, zdraví i nemoci, hojnost i bídu, spásu i zkázu, mír i války, svo­ bodu i porobu. Podle společného kréda monoteistických

38

náboženství se toto vše děje pod všemohoucí vládou jednoho Boha, která je tak ambivalentní jako všecko dění ve světě. V rámci apoštolské zvěsti spásy musel pojem ,,Bůh“ , zatížený náboženskou dvojznačností, projít hlu­ bokou vnitřní proměnou. Přetavením v žáru evangelia, zjevením Boží lásky v Kristu nabyl zcela nový, jednoznač­ ně kladný obsah. Také jméno „Kristus” muselo ve spojení s cestou Ježíše Nazaretského projít hlubokou vnitřní proměnou. Je přeja­ to z náboženského okruhu židovské apokalyptiky, která očekávala Mesiáše mocensky panujícího nad národy. Avšak Ježíš je Mesiáš zcela jiný: nepřišel panovat po způ­ sobu světovládců, nýbrž v lásce sloužit hříšným lidem ke spáse. Spojením s cestou Ježíšovou prošly stejnou vnitřní proměnou i jiné převzaté tituly, jako např. Syn Boží a Pán. „Důležité je, že žádný z těchto titulů, ať pocházel z ži­ dovského nebo helénistického náboženského výraziva, ncpodržel svůj původní nezměněný význam. Jakmile se stal výsostným názvem pro Ježíše z Nazareta, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, převzal i jeho tajemství a obdržel nový význam.” 26 Ježíš Kristus je Pán zcela jiný, než jací byli uctíváni v náboženských a politických dějinách. Jeho je ­ dinečnost je v sebeobětovné lásce, v bytí pro druhé. Z uvedených příkladů je zřejmé, že biblická řeč sice pochází z náboženských dějin biblické doby, ale při zacho­ vání vnější podoby prochází vnitřní proměnou v nástroj poselství o Kristu. V jeho žáru musely být přetaveny všecky pojmy přejaté z cizích náboženských okruhů. Vědomí o je­ dinečnosti evangelia v církvi sice nikdy zcela nevymizelo, avšak jeho osvobodivé světlo bylo problematickou nábo­ ženskou interpretací a tradicí zatemňováno. Stěžejním úkolem evangelické interpretace, kterou Bonhoeffer nazval nenáboženskou, je právě odkrývání jeho vlastní věci a dy­ namiky v biblických pojmech a svědectvích. Bonhoeffer už v mladých letech pod vlivem K. Bartha

39

viděl nepřeklenutelný rozdíl mezi Božím zjevením a bábelskou věží lidského náboženství. V dopisech z roku 1944 vykročil však jako osamělý průkopník na novou cestu, která dosud nebyla nikým zmapována. Většina jeho kri­ tických výhrad je namířena nyní proti náboženské tradici obecně monoteistické, jejímž nejvyšším vrcholem je Boží světovládná moc, kterou označme přívlastkem „teokratická“ . Proti ní staví Bonhoeffer Boží spasitelné zjevení v Ježíšově bytí pro druhé, pro něž zvolíme pojem „pro-existence“ . (Tématu „bytí pro druhé“ byla v zamýšlené studii přiřčena hlavní role i závažnost; to je zřejmé z osno­ vy, v níž se sedmkrát opakuje.) Společnou základnou mo­ noteistických náboženství se stalo učení o jediném všemo­ houcím Bohu, Stvořiteli nebe i země. Na této bázi stanulo po překonání marcionismu ve druhém století také křesťan­ ství. Tehdy vznikla a dodnes trvá klasická syntéza evange­ lia s teokratickou tradicí. Teokratická víra, na Božím zjevení v Kristu nezávislá, vidí nejvyšší Boží svrchovanost ve všemocné světovládě stejně ambivalentní jako všecko světové dění. Boží všepůsobnost sahá od záchranné milosti až k ničivým projevům hněvu, soudu, trestu, jimiž svátý Bůh navštěvuje hříšné lidstvo. Bonhoeffer si už dříve uvědomoval napětí mezi touto vírou a evangeliem. Nyní zahájil otevřený boj proti dvojznačné představě Boží světovlády, která je velmi vzdá­ lena od Boží cesty spásy zjevené v pro-existenci Ježíše Krista. Bůh, jemuž se připisuje všecko dění ve světě přírody, dějin, politiky, morálky, stal se zbytečnou „pracovní hypotézou", kterou problematizují četné kritické výhrady (zvi. v dopise ze 16. července 1944). Je-li v emancipačním dějinném procesu na nezadržitelném ústupu, není to žádné neštěstí; neboť musí uvolnit prostor Bohu evangelia, který v Kristu zjevil sám sebe jako záchrannou lásku a svou existenci jako pro-existenci. Setkání s Kristem vyvolává radikální převrat ve víře

40

proto, že „Ježíšovo bytí pro druhé je transcendentní zkuše­ nost", je zjevením Boží pro-existence, která nás osvobo­ zuje. Zde je klíč k nenáboženské interpretaci apoštolské zvěsti: „je interpretací veskrze christologickou".27 „Až v posledních dopisech se Bonhoeffer pokusil o odpověď na svou životní otázku: Kdo je Kristus pro nás dnes? T a­ jemství Kristovy jedinečnosti tkví v jeho bytí pro druhé."28 Kristova existence vydávající se „pro nás" je živým zdro­ jem Bonhoefferovy víry ve všech fázích teologického myšlení. „Ježíš Kristus sám je středem a silou bible, církve, teologie, ale i hum anity."29Jen v setkání s ním poznáváme, že Bůh je láska. „Boží lásku lze najít toliko v něm " (IV 499). Pojem „láska" je sice přejat z obecné lidské řeči (původně z oblasti sexuálně erotické); v kontextu evangelia však nabývá nového obsahu kristovské pro-existence k vy­ jádření záchranného Božího vztahu k bezbožným lidem. „Co je láska, poznáváme toliko v Kristu, v činu jeho lásky pro nás. On jediný je definicí lásky. Co on činí a trpí, je láska."30 „Láska, o niž jde v evangeliu na rozdíl od každé filozofie, to je vtažení do události Božího společenství se světem, které se uskutečnilo v Kristu" (III 475).

Kristovská cesta Boží lásky ve světě, na niž se sou­ středí nenáboženská interpretace biblických pojmů a svě­ dectví, zahrnuje v sobě také utrpení. Výpovědi o Božím utrpení ve třech Bonhoefferových dopisech z července 1944 zní na pozadí věroučné tradice církve velmi nezvykle. V křesťanském učení o Bohu a jeho svrchované světovládě není místo pro Boží utrpení. Kříž utrpení sluší pouze Kris­ tu, nikoli všemohoucímu Bohu. „Axióm Boží apatie utvá­ řel základy učení o Bohu víc nežli zvěst o Kristově utrpení. Neschopnost trpět se považuje za nezcizitelný atribut Boží dokonalosti."31 Díky Anselmově satisfakční teorii se podaři­ lo v klasické církevní věrouce 2. tisíciletí harmonicky

41

skloubit evangelium o kříži s vírou v nedotknutelný ma­ jestát vševládného Boha. V Kristovu utrpení na kříži přijal Bůh dokonalou satisfakci za urážku způsobenou hříchy lidského pokolení. Svou zástupnou obětí smířil Ježíš Boží hněv a učinil Boží spravedlnosti zadost. V takto pojatém dění spásy vskutku není místo pro Boží utrpení. I Bon­ hoefferova teologie kříže se dlouho pohybovala v souřad­ nicích satisfakčního učení. Několik citátů z let 1936/7 to potvrdí. „Celý život Ježíšův byl utrpením; v něm nesl Boží kletbu nad našimi hříchy" (III 356). „Zemřel smrtí bezbožného, zasažen Božím trestajícím hněvem, neboť Boží spravedlnost žádala jeho krev za přestoupení přiká­ zání" (IV 420). „Boží pomsta nezasáhla hříšníky, nýbrž jediného bezhříšného Božího Syna na jejich místě" (IV 567). Zcela výjimečně se vyskytují už před rokem 1944 zmínky o Božím utrpení jako první záblesky pozdějšího pochopení kříže. Tak ve výkladu 2 Kor 12, 9: „Bůh trpí ve světě vinou lidí, jako trpěl na kříži. Náš Bůh je trpící Bůh" (IV 629). Další výrazný záblesk nového poznání je z roku 1942 v dopise neteři ke konfirmaci. „U trpení a Bůh není v protikladu, nýbrž spíše v nezbytné jednotě. Pro mne je myšlenka, že Bůh sám trpí, nejpřesvědčivějším článkem křesťanského učení."32 Ale teprve dopisy z července 1944, v nichž se téma Božího utrpení vyskytuje desetkrát, podá­ vají zhuštěné svědectví o průniku do hlubin Boží trpící lásky. Pokud se kdy v církevní minulosti vyskytly podobné hlasy o Božím utrpení, byly naprostou převahou věroučné tradice snadno umlčeny. Na to se však Bonhoeffer ve vězení přestal ohlížet. Odvážil se otevřené ofenzívy proti teokratickým bariérám posvátné tradice. A to ze samého centra evangelia o kříži. Ačkoliv se v řeči bible výraz „Boží utr­ pení" nevyskytuje, Bonhoeffer pochopil, že věc sama je přítomna přímo v srdci biblického svědectví o totožnosti Boží a Kristovy cesty ve světě, o nerozdvojené jednotě

42

Otce se Synem na cestě spasitelného působení i utrpení. Před touto zvěstí bledne „falešná představa Boha“ , za níž se skrývá deus ex machina a kult jeho světovládné moci. Svědectví o trpící lásce Boží dovršuje hluboký převrat v ná­ boženském myšlení i v praktickém životě křesťanů: jsou povoláni k životu „v účasti na Božím utrpení". Převratné svědectví o trpícím Bohu dodnes naráží na nepochopení, neboť se nesnadno prosazuje proti teokratické náboženské tradici, která je blízká přirozenému myšlení i zbožnému citu mnoha křesťanů. Přesto si po­ zvolna razí cestu přes staré náboženské bariéry a stává se kvasem nové teologie kříže. „Bůh trpěl v Ježíšově utrpe­ n í . . . K Božímu bytí patří utrpení, protože Bůh je láska."33 „Bůh se na Ježíšově kříži definoval jako láska: jako Bůh nekonečně trpící v bytí pro druhé."34 Vždyť v trpícím Kristu se zjevil „nikoliv děsivý teokratický Bůh ,shora1, nýbrž Bůh milující, trpící spolu s námi dole."35 Bonhoefferovo svědectví o trpícím Bohu se v naší době stalo novým ukazatelem cesty, která se otevírá v evangeliu o kříži. Je to cesta Boží kristovské lásky, jež ve dvojznačných dějinách světa stále působí i trpí, aby zachránila ztracené. Je to cesta úzká, avšak s univerzálním obzorem, neboť překračuje hranice církve a obepíná celý svět. „Uprostřed dějin stojí kříž Ježíše Krista, který zemřel za všecky" (III 257) — za křesťany i pohany. Na tomto aspektu Bon­ hoefferovi velice záleželo, zejména při práci na Etice. „Že Bůh v Kristu miloval a smířil se sebou svět, to je ústřední zvěst Nového zákona. Neexistuje žádná část světa, byť byla sebevíc ztracená a bezbožná, která by nebyla v Ježíši Kristu Bohem přijata a smířena."36 Boží láska se tedy neodvrací od bezbožného světa, nýbrž obepíná jej a stále skrytě působí v prostoru církve i světa zcela světské­ ho. Vše dobré je ve skutečnosti ovocem nenásilného půso­ bení skryté moci Boží pro-existence, a to v církvi i ve zce­ la profánním prostředí. Je tu však důležité kritérium:

43

z pramene Boží lásky prýští jen to, co je v souladu s jejř cestou zjevenou v Kristu. Nechceme-li ji hrubě zatemnit, varujme se zastávat teokratické učení o světovládné všepůsobnosti Stvořitele a připisovat mu vůbec vše, cokoliv se v církvi a ve světě děje! „Jen v Kristu je možno poznat, co je Boží vůle.“37 Ve stínu kříže rozpoznáváme, že cokoli je v rozporu s Boží cestou a vůlí, je příčinou Božího utrpení. * Ve výkladu Lk 4, 5—8 (o pokušení moci) z roku 1932 napsal Bonhoeffer, že Ježíš jde od počátku úzkou cestou ponížení a utrpení; „neboť to je cesta Boží, cesta lásky k lidem; protože taková je Boží cesta ve světě, volí Ježíš od počátku cestu ke kříži“ (IV 141). V úvahách o nenáboženské interpretaci stále jasněji proniká poznání, že s úzkou cestou Kristovy a Boží lásky ve světě je nesluči­ telná široká cesta dvojznačné světovlády, která sice v mno­ ha náboženstvích hraje hlavní roli, avšak ke skutečnému vykoupení a osvobození člověka nevede. Teokratickým učením o Boží obecné prozřetelnosti a všepůsobnosti je zatemňována jak kristovská cesta, tak skutečnost světa, kde je její místo. Jen ve světle evangelia se objevuje realita světa ve skutečné podobě: jako světské stvoření Boží, jako skutečnost předposlední, pomíjivá, obepínající široké spekt­ rum kladných i negativních možností. Podobá se poli, v němž vedle pšenice roste i plevel. Střízlivý pohled na plnou světskost světa v kritickém světle evangelia o kříži znamená rozchod s teokratickým světovým názorem: „Skutečnost světa přijala jednou provždy svou signaturu z Kristova kříže. Současně však stojí bezbožný svět pod signaturou smíření. Kříž smíření osvobozuje k životu v pravé světskosti."38 „Pravá světskost existuje pouze na základě zvěsti o kříži Ježíše Krista . . . Jinak vládnou cizí zákony, ideologie a modly."39

44

Důraz na pravou světskost v etice a zejména úvahy o světě v posledních dopisech se hluboce liší od dřívějších Bonhoefferových názorů. „K do by při četbě Následování nebo Pospolitého života byl pomyslel na kladné hodnocení nenáboženskosti, světskosti a pozemskosti?”40 Dějinný pro­ ces sekulární emancipace z náboženského područí je nyní na rozdíl od církevní apologetiky hodnocen kladně, neboť ■odbourává falešné představy o Bohu a umožňuje realistické poznání světa v jeho plné světskosti. Důraz na nezastřenou •světskost proti zkreslujícím náboženským a světonázoro­ vým vazbám považuje Bonhoeffer za tak důležitý moment v programu nenáboženské interpretace, že ji někdy nazývá světskou. Už ve fragmentech k Etice říká, že křesťan je ■osvobozen k životu v pravé světskosti. „Jeho světskost jej neodlučuje od Krista; náleží zcela Kristu a zároveň stojí naplno ve světě.“41 Univerzální obzor Boží pro-existence v Kristu relativizuje hranice církve směrem k lidem, kteří se k ní zjevně nepočítají, a přece „bojují i trpí za právo, pravdu, lidskost” , jak je to uloženo křesťanům. „Křesťan se raduje ze všeho, co jej spojuje s jinými lidmi; je hotov s nimi spolupracovat i bojovat za uskutečnění společných cílů.”42 A to proto, že v každém sebezapíravém úsilí o víc spravedlnosti, svobody a míru ve světě, v každém neoká­ zalém projevu humanity, solidarity, obětavosti rozpoznává skryté působení pro-existence Boží.

Už v Etice se vyskytuje výraz „bytí pro druhé” , který se měl stát základním heslem nenáboženské interpre­ tace v poslední rozvržené práci. Protože Bůh v Kristu chce tu být pro nás a ne sám pro sebe, jsme jím i my povoláni k životu v pro-existenci. V tom je nejhlubší smysl lidství a života v pravé světskosti, k němuž nás Kristus osvobodil.43 Úkolem nenáboženské interpretace, jak o ní jednají posled­ ní dopisy, jest: odkrývat v biblických pojmech a svědectvích

45

převratnou zvěst o moci Boží bojující i trpící lásky, která nás osvobozuje a zároveň povolává ve zcela pozemském pro­ středí porušeného světa k smysluplnému bytí pro druhé. To znamená, že poslání církve na cestě následování spočívá pře­ devším ve službě lidskosti na straně trpících a slabých. Bonhoefferův pohled na církev se pronikavě změnil. Až do války sdílel v podstatě obranné sebepochopení vyzná­ vající církve. O jeho koncepci před zapojením do politické konspirace platí, že „ve všech jeho dílech je církev soustře­ děna víceméně na sebe, v trvalé defenzívě vůči světu; její služba světu je mimo Bonhoefferovu pozornost*'.44 Zcela jinak je tomu v posledních dopisech. Dřívější ztotožňování církve s přítomným Kristem muselo ustoupit poznání, že jen to, co odpovídá cestě Boží pro-existence,jezjeho Ducha a smí mít v církvi autoritu Boží pravdy. Ruku v ruce s novou otevřeností vůči světu míří přísná kritika na adresu vyznávající církve, které Bonhoeffer sloužil. Tvrdými slovy jí nyní vytýká zpátečnický sklon ke konzervativní restau­ raci, ortodoxní dogmatismus a obranný postoj bez anga­ žované solidarity s trpícími. Nové vykročení na cestu za Kristem musí začít kon­ krétním vyznáním viny za dějinné selhání křesťanstva. „Církev vyznává, že nevydávala jasné svědectví o jediném Bohu, zjeveném v Ježíši Kristu. Ze nenašla pravé slovo v pravý čas a že brala jméno Ježíše Krista nadarmo. Církev vyznává, že věděla o brutálním násilí, útlaku a vražedné nenávisti, o tělesném a duševním utrpení nesčíslných ne­ vinných, aniž za ně pozvedla svůj hlas, aniž jim přispěchala na pomoc. Nese vinu za záhubu nejslabších a nejbezbran­ nějších bratří Ježíše Krista . . ,“45 Jen z hlubokého pokání může vzejít obroda církve. Jen bude-li následovat svého Pána na úzké cestě lásky, stane se kvasem k obrodě lidskosti i k obnově světa. Bonhoeffer ovšem neztratil víru v bu­ doucnost církve, nýbrž chtěl jí právě svými kritickými úvahami prokázat platnou službu. Věřil, že se církvi ve

46

světě zítřka otevře zcela nová perspektiva, dá-li se strhnout na cestu Ježíše Krista, tedy i k účasti na Božím utrpení. Neboť na této cestě „je nejen čin, nýbrž i utrpení cestou k svobodě11.46 O této cestě k svobodě a obrodě křesťanství snil a přemýšlel v posledním válečném roce, když nad ním visel ortel smrti. Čtenáři Bonhoefferových dopisů nemohou přeslechnout jeho opětovné přiznání, že zatím vidí spíš jen naléhavé otázky a úkoly nežli jejich řešení. To potvrzují v jeho listech nejen otevřené otázky, nýbrž i některé výpovědi, jež jsou z hlediska dnešních zkušeností problematické. Sporná je hned v prvním teologickém dopise prognóza, že jdeme vstříc době zcela nenáboženské, v níž už lidé ani nemohou být náboženští. Neméně sporné jsou výroky o dospělosti světa. „Termín ,dospělý svět' vyvolal pochybnosti a otáz­ ky," přiznává E. Bethge, i když jej obhajuje. 47 Chápeme, proč Bonhoeffer dosadil tento pojem za sekularizaci. „Do­ sud tomu bylo tak, že církev autonomní vývoj světa zatra­ covala jako bezbožný."48 Dokud v něm vidí katolická i protestantská teologie „velké odpadnutí od Boha, od Krista", uzavírá si cestu k lidem, kteří se s církví neztotož­ ňují, ale berou na sebe světskou odpovědnost jako záva­ zek dospělosti a humanity. Přesto je řeč o dospělosti světa jeho skutečnému stavu nepřiměřená. Koho měl Bonhoeffer na mysli, když mluvil o dospělém světě? Na tuto otázku odpovídá E. Bethge: „Byli to jeho bratři a přátelé bez přímého vztahu k církvi, kteří na sebe vzali odpovědnost v konspiraci proti H itlerovi. . . Souro­ zenci, které dříve kritizoval pro jejich humanistický libera­ lismus, plnili vlastně křesťanskou povinnost" odpovědným jednáním ve sféře ryze světské, v níž křesťané většinou selhali.49 Na racionálním způsobu jejich odpovědného rozhodo­ vání si Bonhoeffer znovu uvědomil význam intelektuální poctivosti, kterou náboženské myšlení často znevažuje.

47

„Intelektuální poctivost ve všech věcech, i v otázkách víry, náleží k nezadatelným mravním povinnostem západního člověka."50 Tím lze vysvětlit důvody pro volbu termínu „dospělý svět". Nelze však dnes s tímto pojmem argumen­ tovat proti náboženské degradaci světskosti a procesu sekularizace; je nevýstižný už proto, že se přenáší přes většinovou část lidstva, které se po druhé světové válce říká „třetí svět". V několika dopisech vyznal Bonhoeffer svou lásku ke Starému zákonu, ale nikde nepřiznal, že jej čte jinak než dříve: že upustil od alegorizujícího přeznačování staro­ zákonních textů a že si na nich nejvíc cení žhavé lásky k pozemskému životu — až k jímavé chvále pozemskosti. Prozrazuje to jeden konkrétní doklad v dopisech. Ještě roku 1940 vykládal např. žalm 45. christologicky: „je modlitebnou písní o lásce mezi králem Ježíšem a jeho círk­ ví, jež mu náleží" (IV 558). Naproti tomu se zmiňuje v dopise ze 2. 6. 1944 o Písni Šalomounově, která podle středověké i staroprotestantské tradice opěvuje mystickou lásku mezi Kristem a církví. Když ji nyní čtejako milostnou píseň o pozemské lásce (prohlédnuv zbožný klam fundamentalisticko-mystické alegorizace), považuje to za nej­ lepší „christologický" výklad. Jaký to obrat v přístupu ke Starému zákonu!51 K postižení hloubky nových postřehů značně přispěje kritická konfrontace s dřívějšími názory: tu se nejzřetelněji vyjeví, co Bonhoeffer v posledním roce života opustil a k čemu směřoval. Dopisy z vězení nedávají nahlédnout do skrytého procesu kritického vyrovnávání s teologií finkenwaldské doby (jedinou výjimkou je narážka na Násle­ dování). Leč zamlčená teologická sebekritika je vlastně zašifrována do kritických poznámek na adresu jiných pro­ testantských bohoslovců i vyznávající církve. Sebezáchovné restaurativní úsilí a upevňování dogmatických pozic církve, o něž se dříve horlivě zasazoval, podrobil nyní přísné

48

kritice. „Byl by připustil, že sám k tomu svým dílem také přispěl?'1 Tuto otázku klade E. Bethge v předmluvě ke 2. svazku sebraných spisů. A dodává: „Jaká to řeč, jaký to způsob argumentace k nám v dokumentech z doby církevního boje promlouvá!" (II 8) Mnohé z nich patří nenávratně minulosti. Platí to také o exkursech na téma „disciplina arcani", jež připomíná starocírkevní povinnost zatajit posvátné mystérium křesťanského kultu před nepokřtěnými. Bonhoefferův důraz na „skrytost zbožných úkonů" je sice příznačný pro Následování a Pospolitý život, nikoliv však pro dopisy z roku 1944. (Disciplina arcani v nich zdaleka nehraje takovou roli, jakou jí přisu­ zuje E. Bethge.)52 Dalším problémem v rámci Etikyje Bonhoefferovo pojetí pozemských řádů jakožto Božích mandátů. Najdou se zde sice také stopy směřující k poznatkům posledních dopisů; ale vcelku zůstalo učení o mandátech poplatno nábožensko-teokratickým tradicím v německé teologii. K mandátům počítá církev a vrchnost, manželství a rodinu, práci a kul­ turu; jim je propůjčena posvátná autorita „shora, od Bo­ h a".53 Čtenáře dopisů z vězení zejména překvapí úvahy o „božském charakteru vrchnosti". Bonhoefferovy sympa­ tie tehdy měla „taková státní forma, jíž nejjasněji prosvítá její božský původ shora".54 Podle K. Bartha je Bonhoeffe­ rovo učení o Božích mandátech poznamenáno „příchutí severoněmeckého patriarchalismu11.55 Stopy patriarchál­ ního myšlení nese ještě svatební kázání z května 1943. E. Bethge, k jehož sňatku s Boenhoefferovou neteří bylo toto kázání napsáno, je 1970 komentoval slovy: „Kdo je nyní po desítiletích znovu čte, objeví, jak dávno minulou řečí se v něm mluví a jaké patriarchální představy v něm ožívají."56 Na pozadí náboženských názorů, jež Bonhoeffer dříve zastával a s nimiž se posléze rozešel, vynikne jednak fasci­ nující síla nových podnětů a výhledů vpřed, jednak jejich

49

neuzavřenost jako výzva k dalšímu rozvíjení. Potřebu od­ povědného rozvíjení nových postřehů po rozchodu s dří­ vějšími názory připomene exkurs o eschatologii čili o křes­ ťanské naději. Pro eschatologické očekávání střední fáze bylo typické přirovnání věřících k horníkům v zavaleném dole, kteří v trýznivé tmě toužebně čekají na vysvobození. Tak těsným žalářem je pro křesťany tento svět (IV 226). Jako v konfirmační přípravce z roku 1936 stojí, že církev ,,ve světě Bohem prokletém žije jako cizinec putující do vlasti", stejně se praví v Následování: „Zde žije jako cizi­ necká kolonie daleko od vlasti. Opouští cizinu a putuje do otčiny, která je v nebi."57 Úniková naděje je blízká písním P. Gerhardta o truchlivém putování mezi nástrahami zlého světa do nebeské vlasti. Avšak už v prvních letech války si Bonhoeffer uvědomu­ je, že „existuje také bezbožná touha po onom světě" (IV 538) a že apokalyptický postoj ztrácí smysl pro dě­ jinnou budoucnost i pro věrnost této zemi (I 356). Vyma­ niv se z okouzlení zbožností od světa odvrácenou, uvažuje v Etice o osvobození k pravé světskosti a církvi připomíná nezastupitelnou „odpovědnost za svět, který Bůh v Kristu miluje".88 Tento příklon k naději pro svět je pak dovršen ve vězení. Po osobně prožitých zkušenostech se zbožností bezmála klášterní dospěl Bonhoeffer k přesvědčení, že tudy cesta k opravdové obrodě křesťanství nevede. Proti „úniku do věčnosti" nyní prohlašuje, že předposlední skutečnosti nesmí být posledními předčasně zrušeny ani pohlceny. Snad proto zůstala eschatologie v dopisech víceméně na okraji a čeká na širší rozvinutí ze základu apoštolské zvěsti. Do jaké míry je oprávněná výtka, že „Bonhoeffer eschatolo­ gický důraz zanedbává, že v jeho teologii eschatologická dimenze nápadně ustupuje do pozadí"?59 Je jisté, že perspektiva celého novozákonního poselství je výrazně eschatologická. Výrazové prostředky jsou sice vypůjčeny z náboženské klenotnice židovské apokalyptiky,

50

ale přetaveny v žáru velikonoční události dostávají nový obsah jedinečné zvěsti náděje, zakotvené v evangeliu o ukřižovaném a vzkříšeném Spasiteli. Z této eschatolo­ gické naděje čerpala apoštolská církev sílu k následování Krista v těžkých zkouškách pronásledování. Je velkým úkolem současné teologie, aby z týchž pramenů rozvíjela eschatologii, jež zůstala v Bonhoefferóvých dopisech jen napovězena pavlovským heslem „Kristus — naše naděje". Vždyť svědectví dopisů o kristovské cestě Božího působení a utrpení stojí a padá s nadějnou jistotou, že tato cesta nevede do prázdna, nýbrž k vítěznému cíli a k naplnění všeho, co je zaslíbeno v Kristu, v univerzálním obzoru Božího království. (Co bylo řečeno o eschatologii, platí rovněž o úkolu rozvíjet z biblického základu pneumatologii, tj. zvěst o obnovné moci Ducha svátého, která přichází v Bonhoefferově díle zkrátka.) * Vrátíme-li se znovu k otázce nenáboženské inter­ pretace, zdá se být její základní linie jasná. Bonhoeffer ve svých úvahách problematizuje teokratické názory o Boží ambivalentní světovládě v křesťanském náboženství i svě­ tovém názoru. Jeho výpovědi o Bohu ve světě trpícím, ba bezmocném signalizují revoluci v křesťanském učení o Bo­ hu. Tento signál je nepřehlédnutelný vzdor tomu, že do nové vize se tu a tam ještě prolínají tradiční názory o Bohu jako světovládci, „který všemu světu velí a všecky věci řídí“, takže všecky strázně, války a jiné pohromy jsou ranami jeho trestající ruky (IV 589 n., 593). Problematiku, která se tu rýsuje, osvětlí kontrolní otázka: může víra mluvit na jedné straně o Bohu trpícím vším zlem a soužením ve svě­ tě — a na druhé straně o Bohu světovládně panujícím, kte­ rý to vše působí a svrchovaně řídí? To by se zapletla do bezvýchodných rozporů a její svědectví o Bohu by bylo

51

absurdní. Boží kristovská cesta pravdy a lásky, jež v odci­ zeném světě prochází soutěskami utrpení, je zcela jiná nežli teokratická cesta dvojznačné samovlády, jak ji chá­ pou bez ohledu na Kristův kříž monoteistická náboženství. Teokratické tóny se ozývají zejména v řadě válečných do­ pisů, jež Bonhoeffer rozesílal rozptýleným seminaristům se zprávami o bratřích, kteří padli v letech 1939—1942 (II 553-585). Hned první z nich obsahuje vážný pokus o navázání na náboženskou interpretaci dějin ve stínu nedávno rozpou­ tané války. Základem křesťanské teologie dějin je „biblická zvěst o hrozné moci Stvořitele a Pána všeho světa“ , jak je vyjádřena ve Starém zákoně. Dopis se opírá výlučně o starozákonní citáty z PÍ 3, 37 n., Iz 45, 7, Am 3, 6, Jer 25, 15 n. a Iz 28, 29. Nic ve světě se neděje bez Božího rozkazu, z vůle Nejvyššího pochází zlé i dobré, mír i válka. Jen na jeho příkaz řádí mezi národy meč a zkáza. To je důsledně teokratická teologie dějin, nezávislá na evangeliu, ale hluboce zakořeněná ve všech monoteistických nábo­ ženstvích, včetně křesťanského. Také Bonhoeffer ji ještě na počátku války pevně zastával. Nemohl ovšem nevidět, že z ní prýští mučivé pochybnosti, které teologie shrnuje pod nepřesným, leč vžitým názvem „otázka teodiceje'1. Na počátku války Bonhoeffer doufal, že snad tato trýznivá otázka nevyvolá takový otřes a rozpad víry jako za války předešlé. Proto se o ní jen letmo zmínil (II 556 n.). Práh k novým vrcholům a výhledům na cestě k svobodě dosud nebyl překročen. Stejně jako v celé historii izraelského a křesťanského náboženství byla zneklidňující otázka teodiceje potlačována biblicky zdůvodněnými teokratickými názory na dějiny pod Boží samovládou. Nový předěl je už na dosah, ale dosud přetrvává teologická orientace z třicátých let, jak ji v odstupu čtvrtstoletí charakterizoval Bonhoefferův spolubojovník z vyznávající církve H. Gollwitzer. „Bezpochyby jsme byli v nebezpečí, že propadne­

52

me fundamentalismu. Náš fundamentalismus se nám tenkrát jevil jako věc budoucnosti. Domnívám se, že toto byl onen ,pozitivismus zjevení*, který Bonhoeffer v do­ pisech z vězení shledával u Bartha. Touto výtkou spíše než Bartha zasáhl svou vlastní dřívější periodu.”60 Záhy poté došlo k hlubokým změnám, k rozchodu se zbožností a teologií pěstovanou ve Finkenwalde. Rozvíjí se nová fáze v Bonhoefferově teologickém myšlení a zápase, jež byla dovršena objevnými výhledy a obzory víry v létě 1944. Ptáme-li se dnes, na sklonku 20. století, co nám pomáhá nalézat věrohodnou odpověd na nejpalčivější otázky víry a života v poválečné duchovní krizi, pak hrstka Bonhoeffe­ rových dopisů svým zneklidňujícím poselstvím váží víc nežli veledíla, shrnující sumu církevní dogmatiky. Skuteč­ ná kvalita teologie se prověřuje ve zkoušce nej vyššího stupně, totiž v ohni otázky teodiceje: jak lze ospravedlnit a věrohodně obhájit víru v Boží všemocnou, moudrou, dobrotivou, spravedlivou světovládu tváří v tvář nesmír­ nému utrpení nevinných obětí absurdního zla, krutého osudu, demoralizující bídy, nesmyslného násilí, bezpráví a krveprolití, děje-li se pod Božím kosmickým panováním a svrchovaným řízením všech věcí? „Vzhledem k obludné eskalaci zla a utrpení se vynořuje problém teodiceje s no­ vou naléhavostí. . . Jak se srovnává krutý úděl postižených s působením Boží prozřetelnosti?” 61 Ve dvouletí Bonhoefferova vězení dosáhl vrcholu nej­ absurdnější ze všech zločinů proti lidskosti: Podle šíleného Hitlerova plánu nazvaného „Konečné řešení židovské otázky” bylo zlikvidováno při hromadných exekucích a v plynových komorách vyhlazovacích táborů 6 miliónů bezbranných obětí ze židovské diaspory evropského kon­ tinentu. „V největších lidských jatkách v Osvětimi by­ la dosažena denní kapacita přes 9 tisíc lidí, kteří zahy­ nuli v plynových komorách a krematoriích. Tak se hro­ madné vraždění zindustrializovalo. Tolik lidí by se nedalo

53

postřílet. Továrny na smrt je pohltily všecky."62 — Ži­ dovská lékařka Lucie Adelsbergerová přežila Osvětim a vydala otřesné svědectví o absurdní hrůznosti holokaustu. „O d 17. května do července 1944 přijíždělo do Osvětimi denně 6 až 7 nákladních vlaků s maďarskými židy. Ko­ nečnou stanicí pro ně bylo — krematorium. Pět obrovských plamenů šlehalo ve dne v noci. Sotva začaly pohasínat, putovali další lidé, aby se jim stali novým*palivem, oněm žlutohnědým ohňům ze dřeva a lidské hmoty. Nebe zčer­ venalo žárem a hvězdy zbledly. Vzduch byl zamořen nasládlým pachem mrtvol, zápachem hořících lidských těl a spalovaných vlasů. Viděla jsem ohně hořící na volném prostranství. Házeli do nich děti. Mrtvé i dosud živé. Žádná proměna mého bytí mi nikdy nevymaže z mé duše toto vid ěn í. . . Proč se musely dít takové věci? Proč muselo shořet v dým tolik nevinných?"63 Proč muselo zahynout 6 miliónů zcela bezbranných obětí antihumánní ideologie? Proč?! Tato děsivá otázka neodbytně zní už bezmála půl století po holokaustu a nesmí zmlknout nikdy. Tradiční víra a teologie sejí ovšem vyhý­ bá a neznajíc odpověď všemožněji potlačuje. Když několik let po holokaustu K. Barth doširoka rozvíjel klasické učení o Boží prozřetelnosti a svrchované světovládě, zcela vědo­ mě pominul problém teodiceje, aby mu žádným rušivým otazníkem nezproblematizoval velkorysý dogmatický sys­ tém.64 Stejným způsobem chrání odedávna křesťanští teologové své učení před ďábelskými útoky destruktivních otázek a pochybností. Mohou však zůstat hluší a nevšímaví k trýznivým otázkám, jež trápí jejich židovské bratry po holokaustu? „V této době se ptáme a ptáme: jak je po Osvětimi ještě možný život s Bohem? Můžeme jej ještě vzývat? Odvážíme se radit těm, kdo přežili Osvětim: ,chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý a jeho mi­ losrdenství je věčné*"?65 K těmto mučivým otázkám se druží pochybnosti, které už nepotlačují hlasitý protest.

54

„Bylo nespravedlivé, co Bůh dopustil. Kde zůstala Boží prozřetelnost?1166 Tak útočí dnes na víru s větší agresivitou než v minulosti „Jobova zoufalá otázka — praotázka teodiceje": „Jak mohl milosrdný Bůh nechat povraždit půldruhého miliónu židovských dětí? Avšak z temného nebe nepřichází žádná odpověď . . .“67 S odkazem Dietricha Bonhoeffera vstoupil E. Bethge do křesťansko-židovského dialogu a do ekumenické diskuse vnesl téma „teologie po holokaustu" spolu s otázkou křes­ ťanského antisemitismu, jehož zhoubné tisícileté působení bylo dovršeno a překonáno genocidou v Osvětimi. Tím „byla stará otázka teodiceje v netušené ostrosti znovu po­ ložena; jako církev jsme k ní dosud zůstali hluší a němí“ .68 Všecky zločiny proti lidskosti v šeru světových dějin kladou zajisté především etickou otázku po lidské odpovědnosti a vině, která nesmí být umlčena žádným potlačováním ani zbožným alibismem. Avšak umlčet nelze ani problém teodiceje, který míří přímo do srdce víry v Boha. Víra, jež vidí všecko ambivalentní dění pod svrchovanou vládou všemohoucího Boha, bez jehož souhlasu nebo dopuštění by nebyl možný žádný zločin ani holokaust, dluží odpověď na otázku, jakého Boha vyznává. Teokratická víra, z níž se v kolizi s absurdním zlem a utrpením ustavičně rodí těžké pochybnosti, nezná ovšem jinou odpověď ani obranu nežli potlačování otázky teodiceje. Jejím potlačováním se tato víra jen zdánlivě zachraňuje před ztroskotáním; stále víc se zaplétá do tenat chronické krize a rozporů, z nichž klasická apologetika a teologie dějin nezná jiné východisko, nežli je další potlačování. Osvobozující pravda je skryta jedině v hlubinách evan­ gelia; bylo však třeba, aby nám byla z tegelského vězení nově odkryta. Kdekoli ve světě nevinní strádají, trpí, hynou v dějinných či přírodních katastrofách, tam nic neospravedlní Boha absolutní světovlády, který tyto hrůzy insce­ nuje, na lidi sesílá, dopouští a jim apaticky přihlíží. Z evan­

55

gelia je jisté, že „Bůh Ježíše Krista s ním nemá nic společ­ ného", neboť Otec trpícího Syna spolutrpí, skutečně trpí s trpícími. Jen jednoznačné přiznání k Božímu utrpení spolu s uznáním plné světskosti ambivalentních dějin (ctsi Deus non daretur, tj. i kdyby Boha nebylo) ochrání křesťanské učení o Bohu před blasfémií. V tomto dotažení znamená Bonhoefferovo svědectví o Božím utrpení v bez­ božném světě nejen vysvobození z labyrintu rozporů a po­ chybností, nýbrž současně rozchod s teokratickými před­ stavami o Bohu, jež velice zatemňují evangelium. V přík­ rém protikladu k teokratické víře neváhá Bonhoeffer mlu­ vit dokonce o Bohu bezmocném, protože zvolil ve světě cestu kříže. „Bůh je ve světě bezmocný a slabý, a právě tak je s námi a pomáhá nám .“ A „křesťané stojí při Bohu v jeho utrpení".69 „Zde je vyznačena cesta pro teologii po holokaustu."70 Když s e j . L. Hromádka octl se svou teolo­ gií i filozofií dějin po srpnové okupaci v krizi, vyznal na konci roku 1968, odkud proniká do stínů světa jediné ne­ hasnoucí světlo. „Zmatek duchovní, nejen politický, zasa­ huje do našich duší . . . Nemůžeme se vyznat v událostech, protože naše víra se chvěje pod údery pochybností. . . Jen v hlubinách Božího utrpení, ve stínu kříže na Golgatě, můžeme okusit tajemství evangelia: jeho moc, světlo a pře­ tavující žár i pravou radost a svobodu v přítomnosti na­ šeho trpícího Boha."71 Bonhoefferovo odvážné svědectví o Božím utrpení nezůstalo bez odezvy, i když mu tradiční teokratické představy v nových vlnách starého fundamentalismu kladou tuhý odpor. V evangeliu o kříži se nám dává poznat „Bůh, který zlo a utrpení nesesílá, nýbrž bojuje a trpí" — spolu s Kristem i s námi a za nás; proto „nejsme ve světě, prostoupeném zlem a utrpením, Bohem opuštěni".72 Bonhoefferovy úvahy o Božím působení i utrpení na úzké cestě pro-existence ve světě vyzývají k rozchodu jak s teokratickými představami o Bohu, tak s náboženským

56

pohledem na svět pod zorným úhlem Boží všepůsobnosti. Jediným východiskem z náboženské krize, k němuž smě­ řuje nenáboženská interpretace, je pokání jako hluboká proměna víry, myšlení a života, jež se v biblickém poselství nazývá metanoia. ,,V tom spočívá metanoia: dát se strh­ nout na cestu Ježíše Krista“, jež zahrnuje i „účast na Božím utrpení v Kristu11.73 Tu se víře otevírá zcela nový výhled k Bohu i pohled na svět. Přímým důsledkem nenáboženské interpretace biblic­ kých pojmů a výpovědí o Bohu je totiž realisticky porozu­ mivý vztah ke světu v jeho plné světskosti, bez náboženských iluzí. Ve světle Božího zjevení v Kristu vyniká dvojznačná povaha všech předposledních skutečností a dějů v časném světě. H. Gollwitzer ji vystihl zkratkou: „Svět je překrás­ ný — svět je hrozný.1174 Není ani říší jen Satanovou, ani jen královstvím Božím. Je v něm mnoho, přemnoho nád­ herných darů i děsivých stínů, nekonečné spektrum možnos­ tí kladných i záporných. Naše století získalo bolestné zkuše­ nosti s ambivalentní realitou světa a světových dějin. Bon­ hoeffer citlivě vnímal přirozené krásy i stíny světa. V hospo­ dářské krizi poválečného Německajej znepokojovala masová nezaměstnanost a bída, živná půda pro nastupující nacis­ mus. V kázání k díkůvzdání za žeň 1931 líčil chmurnou budoucnost zcela světsky, bez náboženských floskulí. Žně zklamaly a po deštivém létu mnoho lidí čeká zima v hladu a nouzi. „K tomu přibude jedna z nejstrašnějších kalamit — nezaměstnanost. Musíme počítat s tím, že v Německu bude 7 miliónů lidí v zimě bez práce, a to znamená hladovění 15—20 miliónů . . . Řekneme snad, že Bůh sytí své milo­ vané děti a nehodné nechá hladovět? Chraň nás Bůh před pokušením takové vděčnosti!11 (IV 20 n.). Nesmírné jsou problémy světa, v němž žijeme, Bonhoefferův smysl pro jeho dvojznačnost, jeho krásy i temné stíny, se v dopisech z vězení prohloubil. Přesto z nich ne­ promlouvá ani pod tíhou vnější nesvobody trpký pesimis­

57

mus. Božím královstvím tento svět sám o sobě vskutku není, ale je Božím světským stvořením, dějinným prostorem našeho života, který vděčně přijímáme, protože Stvořitel k němu řekl své Ano; jeho láska v něm zvolila kristovskou cestu spásy a povolává nás na ni k pravému životu z pouhé milosti. Zde smíme prožívat podivuhodné drama spásy. Jakoukoli situaci našeho pozemského života zcela mění Ježíš Kristus svou přítomností a Bůh svou věrnou láskou. „Jisté je, že smíme žít stále v blízkosti a přítomnosti Boží, a že to pro nás je zcela nový život.“ Ačkoliv častokrát trpíme „pod nespravedlností, nesmyslností a převráceností světového dění“, nikdy nejsme opuštěni, protože všudy­ přítomná Boží láska i v takovém trápení je a trpí s námi. Čím tedy mají odpovědět kristovci na utrpení, jež jim působí svět? Žehnáním. To vyjádřil Bonhoeffer počátkem června 1944 v krátké meditaci o soužení spravedlivých. Jsme-li neseni mocí Boží lásky, nebudeme bezbožný svět ani zatracovat, ani proklínat, nýbrž žehnat, navzdor trápení, které nám působí. „Neopouštíme jej, nezavrhuje­ me, nezatracujeme, nepohrdáme jím, nýbrž klademe na něj žehnající ruku se slovy: Kéž tě obnoví Boží požehnání; buď požehnán, světe Bohem stvořený, který náležíš svému Stvořiteli a Spasiteli!” (IV 595 n.). Uvedená meditace je příkladnou ukázkou interpretace biblického poselství, kterou Bonhoeffer nazval nenábo­ ženskou, čili světskou. Základy k ní jsou položeny už v Písmu tím, že přejaté náboženské pojmy v něm prošly vnitřní proměnou a nabyly nový obsah. Přívlastek „nená­ boženský" jen podtrhuje, že v evangeliu jde o něco zcela jiného nežli o jeden z omamných květů náboženských dějin. Nenáboženská interpretace je svou podstatou evan­ gelická (v biblickém, nikoli konfesijním smyslu); jejím úkolem je odkrývání hlubin evangelia o Boží pro-existenci v Kristu na cestě za člověkem. „Kristus sám jako Pán, Soudce a Spasitel je slovem ke konkrétní situaci” (III 313);

58

evangelium je slovem soudu, odpuštění, smíření a povolání k následování. Nenáboženská interpretace je pro-existenciální, neboť jejím těžištěm je Boží kristovská pro-existence, zvoucí k novému životu v lásce; je christologická, protože výrazně ukazuje k Ježíši Kristu a vyzývá k následování na jeho úzké cestě k svobodě. „Pravda vás učiní svobodnými." V kázání na toto slovo z Jan a 8, 32 Bonhoeffer už roku 1932 vystihl, co znamená pravá svoboda: „být svoboden od sebe sama pro druhé, od lži, jako bych byl středem světa; od nenávisti, jíž ničím Boží stvoření . . . Člověk, který miluje, protože je Boží pravdou osvobozen, je nejrevolučnějším člověkem na zemi" (IV 86). K nejrevolučnějším podnětům v teologii 20. století bezesporu patří Bonhoefferova výzva k „nená­ boženské" interpretaci evangelia. T a v žádném případě nenahrazuje řeč biblických pojmů a svědectví jakousi profánní hantýrkou z ulice (jak se obával K. Barth), ani nepřizpůsobuje evangelium povrchnímu myšlení moder­ ního nábožensky lhostejného člověka. Naopak, obrací se na adresu křesťanů i pohanů s vážnou výzvou k radikální změně smýšlení (metanoia), k novému životu z Boží mi­ losti v pro-existenci na úzké cestě následování. Aby čtenáři českého překladu Bonhoefferových listů mohli v širší souvislosti sledovat jeho osamělý zápas, poku­ sili jsme se s použitím řady svědectví z jeho pozůstalosti přiblížit teologický profil a odkaz muže, který se jako uvědomělý křesťan zapojil do německého odboje proti Hitlerovi a byl pouhý měsíc před koncem druhé světové války popraven. V posledním zachovaném teologickém dopise z 23. srpna 1944 píše příteli, že se sám někdy děsí nad kritickými úsudky o dosavadní cestě křesťanské církve v rozepsané studii. Tím víc se těšil na kladné rozvedení myšlenek, jimiž chtěl církvi na cestě k zítřku prokázat užitečnou službu. Studie, na níž pracoval, se nezachovala; z přílivu napovězených, nedopovězených myšlenek a úvah,

59

přetržených m učednickou smrtí, zůstalo pouhé torzo. Jeho odkaz připom íná nedokončenou symfonii. A přece každý, kdo se jím dá oslovit, objeví pro sebe bohatství nových podnětů, inspirujících ke smysluplnému životu „ n a cestě ke svobodě a lidskosti” .75

60

POZNÁMKY

Bonhoefferovy dopisy z vězení vycházejí od roku 1970 v novém rozšířeném vydání (464 stran). První vydání z roku 1951 (a řada dalších až do roku 1970) m á v originále 304 stran. Z něho byl před dvaceti lety pořízen český překlad, který se nyní dostává do rukou našich čtenářů. Srovnání potvrdilo, že v tomto (kratším) vydání nic podstatného nechybí. Přestože se v nakladatelství Christian Kaiser (Mnichov) realizuje souborné vydávání spisů D. Bonhoeffera v 16 svazcích, připravuje totéž nakladatelství současně nové vydání Bonhoefferových listů z vězení v původním rozsahu z roku 1951. „Právě toto vydání ovlivnilo mnoho m ladých lidí a přivedlo je ke křesťanství, případně ke studiu teologie'1 (dr. lise Tódtová). V úvodní studii je citováno (často je n ” úryvkovitě) z řady Bonhoefferových spisů a projevů, vydaných převážně E. Bethgem. K souboru dopisů z vězení se odkazy většinou' neuvádějí, protože čtenář si příslušné citáty v nich snadno vyhledá. E. Bethge vydal v letech 1958—1961 čtyři svazky Bonhoefferových sebraných spisů (Gesammelte Schriften); do roku 1974 k nim přibyly ještě dva do­ plňující svazky. K citátům z nich jsou přímo v naší studii uvedeny pram eny (římská číslice udává svazek sebraných spisů, pak následují čísla stran). Pram enné odkazy ke všem ostatním citátům jsou v čí­ selném pořadí uvedeny v následujících poznámkách. 1 Sanctorum communio (podle vydání 1954), s. 138n., 155. Akt und Sein (podle vydání 1956), s. 90n. — Srov. E. Bethge, D. Bonhoeffer (biografie 1967), s Í13n., 167, 170nn. 2 Sanctorum communio, s. 210 3 P. Althaus, Die deutsche Stunde der K irche (1933), s. 4n., 6n. 4 Die Evangelische K irche in Deutschland und die Judenfrage (Dokumente), s. 168n. 5 H. J . Kraus, Der ungekiindigte Bund, s. 222n. 6 K. Barth, W irkung und K lárung, s. 409 7 Gemeinsames Leben, s. 32 8 E. Bethge, D. B. und 'die Ju d en — ve sborníku Konsequenzen (vyd. E. Feil + lise Tddt), s. 181 9 M undige W elt I, s. 120

61

10 Nachfolge (český překlad jen první části 1962) ; podle 1. vydáni z r. 1937. Gemeinsames Leben, 1. vyd. 1939. Srov. E. Bethge, D. B. 5 1 5 -5 3 9 11 Nachfolge (1. vydání), s. 199, — Srov. E. Feil, Die Theologie D. B., s. 2 7 0 -2 8 9 12 Hanfried M iiller, Von der Kirche zur W elt, s. 24 13 D. Bonhoeffer, Ethik (podle vydání 1953), s. 17 14 E. Feil, Die Theologie D. B., s. 309 15 M undige W elt I, s. 121 18 tamtéž, s. 8 17 Bonhoeffer-Brevier, vydal O. Dudzus, s. 1 18 E. Feil, Die T heol. D. B., s. 17 19 Viz dopis z 25. 5. 44 20 E. Bethge, O hnm acht und Miindigkeit, s. 114 21 Hanfried Miiller, Von der K irche zur W elt, s. 402 a 387 22 E. Bethge cituje v předmluvě k M undige W elt II 23 J . Liguš, Christus praesens — eklesiologie D. B. (disertace P rah a 1981), s. 20 n. — Srov. (odlišné hodnocení) u E. Bethge, G laube und W eltlichkeit bei D. B., s. 16 nn. 24 L. Brož, Evangelium dnes, s. 24 25 Osnova studie je u dopisu z 3. 8. 44; Myšlenky ke křtu za dopisem z 21. 5. 44 26 G. Bornkamm, Ježíš Nazaretský (český překlad K alich 1975), s. 123 27 E. Bethge, O hnm acht und Miindigkeit, s. 57 28 tam též, s. 77 n. 29 Ethik, s. 160 30 tamtéž, s. 156 31J . M oltm ann, T rinitát und Reich Gottes (Zur Gotteslehre), s. 37 82 E. Bethge, O hnm acht und Miindigkeit, s. 111 33 J . M oltm ann, Der gekreuzigte Gott, s. 201 a 214 34 E. Jiingel, G ott ais Geheimnis der W elt, s. 298 35 H. Kiing, Christ sein, s. 425 36 Ethik, s. 68 37 tam též, s. 146 38 tam též, s. 230 39 tamtéž, s. 231 a 258 40 G. Ebeling, M undige W elt II, s. 14 41 Ethik, s. 65 42 tamtéž, s. 162 n. — Gesammelte Schriften IV , s. 599 43 tamtéž, s. 230 44 J . Liguš, Christus praesens, s. 133

62

45 Ethik, s. 49 n. 46 v dopise z 28. 7. 44 47 E. Bethge, M undige W elt I, s. 21 48 E. Bethge, D. B., s. 974 49 E. Bethge, G laube und W eltlichkeit, s. 32 50 Ethik, s. 37. — Srov. dopis ze 16. 7. 44 61 Srov. též dopis z 20. 5. 44 s dřívější obhajobou alegorického výkladu Písma, např. v sebraných spisech III, s. 319n. 52 E. Bethge, D. B., s. 9 8 7 -9 9 2 53 Ethik, s. 224 54 tam též, s. 265 a 275 55 K. Barth, Kirchliche Dogmatik I I I 4, s. 22 56 E. Bethge, Am gegebenen O rt, s. 30n. 67 Nachfolge, s. 191 (srov. poznám ku 11) ss Ethik, s. 230, 252 59 E. Bethge, D. B., s. 118 (citován M. Honecker) 60 H. Gollwitzer v alm anachu „Begegnungen m it D. B.“ , s. 112 61J . M. Lochman, Dogmatik im Dialog III. s. 144 62 G. Schoenberner, Der gelbe Stern, s. 133 63 L. Adelsberger, Auschwitz, s. 102 a 105 nn. 64 K. Barth, Kirchliche Dogmatik I I I 3, zvi. s. 20, 105,245 nn., 275 n n .. 424 n. 65 M. Buber, An der Wende, s. 105 n. 66 E. Berkovits ve sborníku „W olkensáule und Feuerschein — Jiidische Theologie des Holocaust” , s. 46 a 51 67 P. Lapide, N ach der Gottesfinsternis, s. 9 es U m kehr und Erneuerung (ed. B. K lappert), s. 268 69 Dopisy ze 16. 7. a 18. 7. 44 70 E. Bethge, Konsequenzen, s. 206 71 český b ratr 1969, číslo 1 72 J . M. Lochman, Dogmatik im Dialog III, s. 147 73 dopis z 18. 7. 44; srov. též dopis z 21. 7. 44 74 H. Gollw itzer, Krummes Holz — aufrechter Gang, s. 382 75 z básně „P řítel", věnované E. Bethgemu v závěru knihy

63

POZNÁMKA VYDAVATELE K PR VNÍM U VYDÁNÍ

Dietrich Bonhoeffer strávil prvního půldruhého roku své vazby ve vojenském oddělení věznice Berlín-Tegel. Bylo to od 5. dubna 1943 do 8. října 1944. Po počátečním šikanování mu bylo um ožněno psát rodičům . Výbor z těch­ to dopisů tvoří první část knihy. Vězeňská cenzura a pře­ devším vědoucí vyšetřovatel dr. Roeder tyto dopisy ovšem četli, a tím přirozeně ovlivnili. Ale ještě více je v nich patrna snaha ulehčit rodině starosti. Po půl roce měl však Bonhoeffer tak dobré přátele mezi dozorci a lidm i od sanity, že m ohl začít rozsáhlou ko­ respondenci a vým ěnu lístků, mimo jiné též s vydavatelem této knihy. Bylo je n třeba dbát jistých pravidel opatrnosti. M usela být zam lčena sdělení o ohrožených osobách, o po­ stupu odbojové činnosti a stavu vyšetřovacího řízení. Roz­ hovor však pokračoval, až opatření po 20. červenci 1944 a nález dokum entů v Zossenu (dokumenty, deníky, m a­ teriál usvědčující odbojové pracovníky seskupené kolem Canarise, Ostera, Hanse von Dohnanyie aj.) v září 1944 daly gestapu podnět, aby Bonhoeffer byl přeložen k nej­ přísnějšímu dozoru do ulice prince A lbrechta. Bohužel byly při tom to zvratu a při zatčení vydavatele v říjnu 1944 z opatrnosti zničeny dopisy z posledního měsíce v Tegelu. O statní dopisy zůstaly v bezpečí. Z nich byla sestavena druhá část svazku. Zde mluví Dietrich Bonhoeffer nesledo­ ván a bez postranních ohledů o všem, co prožívá, o čem přemýšlí a co cítí. S těmito dopisy odesílal také části svých prací, modlitby, básně, myšlenky. V krátké „Z právě o vazbě“ mu šlo o věcnou informaci pro strýce, generála von Haseho, tehdy odpovědného vojenského velitele Berlína.

65

O d stránky ke stránce vyvstává před našima očima obraz všemi smysly prožívaného života v cele; nejosobnější zá­ žitky i řítící se světové události se tu spojují ve vzrušující jednotu, založenou na silném duchu a citlivém srdci. Všechno to je pak působivě shrnuto v krátkém dopise z 21. července 1944 a v „Zastaveních na cestě k svobodě", psaných po zprávě o nezdaru 20. července, po níž počítá s jistým koncem. U prostřed nesmírného otřesu z nezdaru se mění odpovědnost za veřejné věci v novou nezlomnou odpovědnost, totiž odpovědnost za následky a m nohoná­ sobné bolesti. Teprve pozdější doby lépe ukáží, že tato druhá odpovědnost onu první vlastně znovu ospravedlnila a dala jí pečeť nezrušitelného odkazu. Tento odkaz nemusí být jasně uvědomován. Nikdy se však neztratí. V ulici prince A lbrechta bylo pak už jen málo kontaktů. V rtkavá plná moc komisařů rozhodovala, zda m ohou přicházet a odcházet pozdravy či prosby o věci nezbytné k životu. Jednoho dne rodina zjistila, že Dietrich zmizel. Gestapo odpíralo jakékoliv vysvětlení, kam se poděl. To bylo v únoru. Teprve v létě 1945, dlouho po katastrofě, jsm e se dověděli o cestě Buchenwald-Schónberg-Flossenbúrg. A nyní se též pom alu rozptylují nejasnosti o jeho konci 8. dubna 1945. Před dopisy a práce z cely je zařazen náčrt „Po deseti letech", který Bonhoeffer napsal na přelom u let 1942 a 1943 a věnoval nej bližším přátelům jako vánoční dárek. Tehdy již přicházela varování, především Hansi von Dohnanyiovi, že H lavní úřad říšské bezpečnosti naléhá na zatče­ ní a shromažďuje důkazní m ateriál. Mezi střešními taškami a spáram i přečkal tento spisek domovní prohlídky a bom ­ by: svědectví o duchu, v němž lidé tehdy jednali a pak i trpěli. V srpnu 1951

66

Eberhard Bethge

TEXTY

PO D E S E T I LE T E C H * ^amyšlení na prahu roku 1943

Deset let je v životě každého člověka dlouhá doba. Protože čas je nejcennějším statkem, kterým disponujeme, a protože je nenávratný, znepokojuje nás při každém ohlédnutí zpět myšlenka na čas již ztracený. Ztracený by byl čas, v němž bychom nežili jako lidé, nezískávali zku­ šenosti, neučili se, netvořili, neužívali života a netrpěli. Ztracený čas je čas nenaplněný, prázdný. To m inulá létajistě nebyla. M noho, nesmírně m noho jsm e ztratili, ale nebyl to ztracený čas. Získané poznatky a zkušenosti, jež jsm e si uvědomili až dodatečně, jsou ovšem jen abstrakce skuteč­ ného prožitého života. Ale i když schopnost zapom ínat je milost, k odpovědném u životu přece jen patří paměť a opa­ kování získaných poznatků. N a dalších stránkách bych se chtěl pokusit o bilanci toho, co se v těchto dobách stalo naší společnou zkušeností a poznáním . N ebudou to osobní zážitky, nic systematicky uspořádaného, žádné rozklady a teorie, nýbrž jakési shrnutí poznatků o lidském životě získaných v okruhu podobně smýšlejících lidí, prosté seřazení m om entů, které jsou vzájemně spojeny jen kon­ krétní zkušeností; nebude to nic nového, v seje jistě dávno znám é z minulosti, nám však bylo dáno, abychom to zno­ vu prožili a poznali. A nelze o těchto věcech psát bez pocitu vděčnosti za společenství D ucha a života, které se v těchto letech udrželo a osvědčilo.

* Napsáno o vánocích roku 1942 k desátému výročí uchopení moci H itlerem

69

Bez půdy pod nohama

R ád bych věděl, zda byli někdy v dějinách lidé, kteří měli ve své době tak málo půdy pod noham a jako my, jimž se všechny v úvahu přicházející alternativy přítom nos­ ti jevily stejně neúnosné, odporující životu a nesmyslné, lidé, kteří se snažili čerpat svou sílu tak výhradně v m inu­ losti a v budoucnosti, tedy mimo oblast přítom ných alter­ nativ — a kteří nicm éně m ohli tak důvěřivě a klidně oče­ kávat zdar své věci, aniž byli fantasty. Nebo spíše takto: cítili snad kdy odpovědně myslící lidé jiné generace před velikým dějinným přelom em jin ak než my dnes — p rá ­ vě proto, že vznikalo něco skutečně nového, co nebylo zahrnuto v alternativách přítom nosti?

Kdo obstojí?

Velká m aškaráda zla prom íchala všechny etické pojmy. Fakt, že zlo vystupuje jako světlo, dobrodiní, dějinná nutnost, sociální spravedlnost, zásadně m ate kaž­ dého, kdo vyrostl ve světě našich tradičních etických pojmů} pro křesťana, který žije z bible, je to právě potvrzení nez­ m ěrné zlomyslnosti zla. Zjevné je selhávání „rozumných“ , kteří se v nejlepším úmyslu a s naivním podceněním skutečného stavu dom ní­ vají, že s troškou rozum u m ohou znovu spojit uvolněné trám oví. Ve své krátkozrakosti chtějí být spravedliví na všechny strany, a tak jsou drceni vzájemně se střetávajícími silami, narážejícím i na sebe, aniž čehokoli dosáhli. Zkla­ m áni nerozum ností světa, cítí se odsouzeni k neplodností, rezignovaně ustupují do ústraní nebo bezmocně propadají silnějšímu. Ještě otřesnější je ztroskotání každého etického fanatismu. Fanatik si myslí, že čistotou principu může čelit moci zla.

70

Ale útočí jako býk na rudý šátek místo na toho, kdo jej drží, nakonec se unaví a podlehne. Zaplete se do nepodstat­ ného a vběhne chytřejšímu do pasti. Člověk řídící se svědomím se osaměle brání tlaku krizových situací, které si žádají rozhodnutí. Ale rozleptává ho rozsah konfliktů, v nichž má volit bez rady a pomoci, odkázán jen na své vlastní svědomí. Nesčetná i svůdná přestrojení, v nichž se k němu zlo přibližuje, činí jeho svědomí úzkost­ livým a nejistým, až se konečně spokojí s tím, že m á místo dobrého svědomí svědomí ukonejšené; až zkrátka své vlastní svědomí začne obelhávat, aby si nemusel zoufat. Neboť člověk, jehož jedinou oporou je svědomí, nikdy nedokáže pochopit, že špatné svědomí může být spásnější a silnější než svědomí podvedené. Zdá se, že z m atoucího množství alternativ rozhodování dokáže vyvést spolehlivá cesta povinnosti. Jako nejjistější se chápe to, co je nařízeno, odpovědnost za rozkaz nese ten, kdo jej vydal, nikoliv ten, kdo jej provádí. Kdo se však omezí na konání povinností, nenajde nikdy odvahu k činu na vlastní odpovědnost; a jedině takový čin může zasáh­ nout zlo v centru a přemoci je. Člověk povinnosti bude muset koneckonců splnit svou povinnost i vůči ďáblu. Kdo se však pokusí vsadit na vlastní svobodu, kdo staví výše čin vykonaný z vnitřní nutnosti než neposkvrněné svědomí a dobrou pověst, kdo je připraven obětovat ne­ plodný princip plodném u kompromisu, nebo také neplod­ nou m oudrost střední cesty plodném u radikalismu, měl by se střežit, aby ho jeho svoboda nepřivedla k pádu. Svolí ke zlému, aby se vyhnul horšímu, a přitom už nedokáže po­ znat, že právě to horší, jem už se chtěl vyhnout, by mohlo být tím lepším. V tom spočívá pralátka tragédií. Ve snaze vyhnout se veřejném u konfliktu najde ten nebo onen útočiště v soukromé počestnosti. Ale musí zavřít oči i ústa před bezprávím kolem sebe. Je n za cenu sebeklamu se může udržet čistým a nepošpinit se odpovědným je d n á ­

71

ním. Ať dělá co dělá, to, co opom enul, mu nedopřeje klidu. Buď na tento neklid zahyne, nebo se stane nejpokrytečtěj­ ším ze všech farizeů. Kdo obstojí? Pouze ten, komu není posledním měřítkem jeho rozum, jeho princip, jeho svědomí, jeho svoboda nebo jeho ctnost, a kdo to vše je připraven obětovat, kdo ve víře a jen ve spojení s Bohem je povolán k poslušnému a odpo­ vědném u činu; člověk odpovědný, jehož život nechce být ničím jiným než odpovědí na Boží otázku a zavolání. Kde jsou takoví odpovědní lidé?

Osobní odvaha?

Co vlastně znam enají stesky na nedostatek osobní odvahy? V těchto letech jsm e nalezli m noho stateč­ nosti a obětavosti, ale tém ěř nikde osobní odvahu, ani u sebe ne. Byla by to příliš naivní psychologie svádět tento nedostatek jednoduše na osobní zbabělost. Pozadí je docela jiné. My Němci jsm e se museli po celá staletí učit poznávat nutnost a sílu poslušnosti. Viděli jsm e smysl a ve­ likost svého života v podřízení všech svých osobních přání a myšlenek úkolu, který nám byl uložen. Náš pohled smě­ řoval vzhůru, ne v otrocké bázni, nýbrž ve svobodné dů­ věře, která spatřovala v úkolu povolání a v povolání poslá­ ní. Z částečně oprávněné nedůvěry k vlastním u srdci vzniká ochota raději poslouchat rozkaz „shora“ než vlastní úsudek. Kdo by chtěl Němci upírat, že v poslušnosti, v plnění úko­ lu, v povolání si vždy počínal s nejvyšší statečností až k na­ sazení života? Svou svobodu — a kde se ve světě mluvilo vášnivěji o svobodě než v Německu od L uthera až po filosofii idealismu? — však Němec viděl v tom, že se snažil osvobodit od svévole službou celku. Povolám a svoboda byly pro něho dvěma stránkam i téže věci. Ale tím podcenil svět; nepočítal s tím, že jeho pohotovosti k podřízení a k na­

72

sazení života pro splnění úkolu by mohlo být zneužito ke zlému. Jestliže k tom u došlo, jestliže se zproblematizoval sám výkon povolání, musely všechny základní mravní pojmy Němce zakolísat. N utně se muselo ukázat, že Němci ještě chyběl jed en důležitý základní poznatek o nezbytné prioritě svobodného, odpovědného činu před plněním povolání a úkolu. Místo toho buď jednal s nezodpovědnou bezohledností, nebo se týral všemi možnými skrupulemi, což nikdy nevedlo k činu. Osobní odvaha však může vyrůst jen ze svobodné odpovědnosti svobodného muže. Němci začínají teprve objevovat, co to znam ená svobodná odpo­ vědnost. Spočívá na jediném Bohu, který žádá svobodnou odvahu víry k odpovědném u činu a který tom u, jenž přitom zhřeší, slibuje odpuštění a útěchu.

0 úspěchu

Není sice pravda, že zlý čin a zavrženíhodné pro­ středky jsou ospravedlněny úspěchem, ale není také možné považovat úspěch za něco eticky neutrálního. Dějinný úspěch přece vytváří půdu, na níž je teprve pak možno dále žít, a zůstává velice sporné, z d a j e eticky odpovědnější táhnout do boje proti nové době jako Don Quijote, nebo si přiznat vlastní porážku, srozum ět se s ní a tím sloužit nadcházející době. J e to koneckonců úspěch, který vytváří dějiny, a ten, kdo dějiny řídí, ustavičně činí ze zlého dobré — přes hlavy lidí, kteří dějiny dělají. J e to myšlen­ kový zkrat nehistoricky, tj. nezodpovědně myslících fa­ natiků „principu” , který ignoruje etický význam úspěchu; a je jenom dobře, že jsm e byli nuceni vyrovnat se vážně s etickým problém em úspěchu. Pokud je úspěšné dobro, můžeme si dovolit ten luxus a považovat úspěch za eticky irelevantní. Problém vzniká tehdy, když úspěchu se dosáhne zlými prostředky. V takové situaci zjišťujeme, že se s úko­

73

lem nelze vypořádat ani teoretickým diváckým kritizová­ ním a potřebou být v právu, tedy tím, že odm ítám e být na půdě faktů, ani oportunismem, tím že se vzdávám e sami sebe a budem e kapitulovat před úspěchem. Nechceme a nesmíme být ani uraženým i kritiky ani oportunisty, nýbrž musíme převzít spoluodpovědnost za utváření dějin — případ od případu a v každém okamžiku jako vítězové nebo jako poražení. Kdo si v žádné situaci nedá vzít spo­ luodpovědnost za chod dějin, poněvadž ví, že mu ji uložil Bůh, vyhne se neplodné kritice stejně jako neplodném u oportunism u a najde plodný vztah k dějinným událostem. Řeči o heroickém zániku tváří v tvář nevyhnutelné porážce jsou v podstatě velice nehrdinské, poněvadž se neodvažují pohlédnout do budoucnosti. Poslední závažnou otázkou není, ja k se dostanu z nesnází jako hrdina, nýbrž jak bude žít příští generace. J e n z této historicky odpovědné otázky m ohou vzejít plodná — i když přechodně třeba velmi pokořující — řešení. K rátce řečeno, je m nohem lehčí řešit věc principiálně než s konkrétní odpovědností. M ladá ge­ nerace bude m ít vždy nejspolehlivější instinkt pro to, zda jednání vychází jenom z principu, nebo z živé odpověd­ nosti; jd e přece o její vlastní budoucnost.

O hlouposti

Hloupost je nebezpečnější nepřítel dobra než zlo. Proti zlu se dá protestovat, dá se zostudit, v krajním přípa­ dě mu lze zabránit násilím. Pokaždé již v sobě nese záro­ dek vlastního rozkladu, už proto, že zanechává v člověku přinejmenším nevolnost. Proti hlouposti jsm e bezbranní. Ani protesty, ani násilím tu nelze nic pořídit; argum enty nepůsobí, fakta, jež odporují vlastním předsudkům , se prostě neuznávají — v takových případech se dokonce hlupák stává kritickým — a nelze-li se jim vyhnout, dají

74

se jednoduše odbýt jako bezvýznam né výjimky. Přitom je hlupák na rozdíl od zlého člověka sám se sebou zcela spokojen; stává se dokonce nebezpečným, protože stačí lehké podráždění, aby přešel do útoku. Proto je třeba větší opatrnosti před člověkem hloupým než před člověkem zlým. Nikdy se už nepokoušejme hlupáka přesvědčovat důvody; nem á to smysl a je to nebezpečné. Abychom našli způsob, jak se s hloupostí vyrovnat, m u­ síme se snažit pochopit ji v její podstatě. Tolik je jisté, že není v já d ru defektem intelektuálním , nýbrž lidským. Jsou lidé intelektuálně m im ořádně čilí a přitom hloupí, a nao­ pak lidé intelektuálně velice těžkopádní, kteří jsou všechno jiné než hloupí. K tom uto objevu docházíme ke svému překvapení v určitých situacích. Přitom nemíváme ani tak dojem, že hloupost je vrozený defekt, ale spíše, že lidé jsou za jistých okolností ohlupováni, resp. se nechávají ohlupo­ vat. Dále pak pozorujeme, že uzavření a osaměle žijící lidé se vyznačují tím to defektem řidčeji než jednotlivci či skupi­ ny se sklonem k sdružování anebo ti, kteří jsou k němu odsouzeni. Z dá se tedy, že snad hloupost není ani tak psychologický jako spíš sociologický problém . J e zvláštní for­ mou působení dějinných okolností na člověka, průvodním psychologickým jevem jistých vnějších pom ěrů. Při bližším přihlédnutí se ukáže, že každé silnější uplatnění vnější moci, ať politické či náboženské, velkou část lidí raní hloupostí. Dokonce se zdá, jako by to byl přím o nějaký sociologicko-psychologický zákon. M oc jedněch využívá hlouposti druhých. Celý proces nespočívá v tom, že by určité — tedy třeba intelektuální — lidské vlohy náhle zakrněly nebo vymizely, nýbrž v tom, že ohromující dojem vyvolaný vnější mocí připravuje člověka o jeho vnitřní samostatnost, takže se pak — více či méně nevědomě — vzdává hledání vlastního postoje k daným životním situacím. Je-li hlupák často tvrdohlavý, neznam ená to ještě, že je samostatný. Právě když s ním mluvíme, m ám e pocit, že před nám i není

75

on sám, osobně, nýbrž předsudky a fráze, které nad ním nabyly moci. J e jakoby v zakletí, zaslepen, zneužit ve své podstatě, znásilněn. Když se stal nástrojem bez vlastní vůle, bude hlupák schopen i jakékoli špatnosti a současně neschopen rozpoznat ji jako zlo. V tom je nebezpečí ďá­ belského zneužití. Vzniká tak možnost lidi natrvalo zničit. Právě zde je zcela zřejmé, že hloupost nemůže být pře­ možena prostým poučením, nýbrž toliko aktem osvobození. Přitom se musí počítat s tím, že opravdové vnitřní osvobo­ zení bude ve většině případů možné až po osvobození vněj­ ším; než k tom u dojde, budeme se muset zříci všech pokusů hloupé přesvědčit. Za tohoto stavu věci je ostatně zřejmé, že bychom se m arně snažili zjistit, jak „ lid “ vlastně smýšlí a proč je tato otázka pro odpovědně myslícího a jednají­ cího zbytečná — vždy jen za daných okolností. Biblický výrok, že bázeň Boží je počátek m oudrosti (Žalm 111,10,) po­ tvrzuje, že vnitřní osvobození člověka k odpovědném u živo­ tu před Bohem je jediným skutečným přem ožením hlouposti. Tyto úvahy o hlouposti ostatně obsahují i jakousi útě­ chu; nijak totiž nedovolují považovat většinu lidí za bez­ podm ínečně hloupou. Bude záležet skutečně na tom, bude-li se očekávat větší užitek od hlouposti lidí, nebo od jejich samostatnosti a moudrosti.

Pohrdání lidmi?

Nebezpečí, že si nechám e vnutit pohrdání lidmi, je opravdu veliké. Víme dobře, že k tom u nem ám e nej menší právo, a že se tím dostáváme do nejméně plodného vztahu k lidem. Před tím to pokušením nás může uchránit tato ú v a h a : Když pohrdám e lidm i, dopouštíme se právě hlavní chyby našich protivníků. K do pohrdá člověkem, nedokáže z něj nikdy nic udělat. Nic z toho, čím pohrdám e v dru ­ hém člověku, není docela cizí ani nám . J a k často očekává­

76

me od druhých více, než jsm e sami ochotni vykonat. Proč jsm e dosud tak málo střízlivě smýšleli o člověku a o jeho slabosti v pokušení? M usíme se učit přihlížet více k tomu, co lidé musí vytrpět, než k tom u, co činí a co zanedbávají. Jediný plodný vztah k lidem — a právě k slabým — je láska, tj. odhodlání sdílet s nimi společenství. Ani sám Bůh lidm i nepohrdl, nýbrž se kvůli nim stal člověkem.

Jmanentnl spravedlnost

K nejúžasnějším a zároveň nej nespornějším zkuše­ nostem patří, že se zlo ukáže — často překvapivě brzy — jako hloupé a neúčelné. N eznam ená to, že každému jednotlivém u zlému činu jd e v patách trest, ale že zásadní porušení božích přikázání dom něle v zájm u pozemské sebezáchovy je skutečnému vlastním u sebezachování právě protichůdné. T uto naši zkušenost lze vykládat různě. V každém případě však odtud plyne jistota, že v lidském soužití platí zákony silnější než všechno to, co by se rádo povýšilo nad ně, a že je proto nejen nesprávné, nýbrž i nem oudré těchto zákonů nedbat. O dtud rozumíme, proč aristotelsko-tomistická etika povýšila m oudrost na jed n u z kardinálních ctností. M oudrost a hloupost nejsou eticky indiferentní, jak nás chtěla učit novoprotestantská etika dobrý úmyslů. M oudrý člověk rozeznává v bohatství konkrétního života a v jeho možnostech zároveň nepřekročitelné meze, které jsou všemu počínání uloženy trvale platným i zákony lidského soužití, a na základě tohoto poznání jed n á m oudrý dobře, resp. dobrý m oudře. Neexistuje jistě žádné dějinné jednání, které by nepře­ kračovalo vždy znovu hranice těchto zákonů. J e však zásadní rozdíl, zda překračování stanovených hranic se chápe jako jejich popření a tedy jako jistý druh práva, nebo zda takové překročení zůstane ve vědomí jako možné

77

nevyhnutelné provinění, které může být ospravedlněno toliko v brzkém znovunastolení a respektování zákona a hranic. Nemusí to být žádné pokrytectví, jestliže se za cíl společenského jednání vydává obnova práva a nikoli prostě sam otná sebezáchova. Ve světě je to už tak zařízeno, že zásadní respektování posledních zákonů a práv života je zároveň nej prospěšnější pro sebezáchovu, a že tyto zá­ kony se m ohou překročit jen na zcela krátkou dobu, jednorázově a v jednotlivých případech, zatímco toho, kdo z nouze dělá princip, a kdo si tak vedle těchto zákonů vytváří zákon vlastní, toho — dříve nebo později, ale s ne­ odolatelnou mocí — tyto zákony ubijí. Im anentní spra­ vedlnost dějin odm ěňuje a trestá jen čin, věčná spravedlnost Boží zkoumá a soudí srdce. Několik slov viry o Boiím působení v dějinách

Věřím , že Bůh ze všeho, i z toho nejhoršího může a chce dát vzniknout dobru. K tom u potřebuje lidi, kteří připustí, aby jim všechny věci sloužily k dobrém u. Věřím, že nám Bůh v každé tísni chce dát tolik síly k odporu, kolik jí potřebujem e. N edává ji však dopředu, abychom se nespoléhali na sebe, ale jen na něho. V takové víře by měl být překonán všechen strach před budoucností. Vě­ řím , že ani naše chyby a omyly nejsou m arné a že pro Boha není o nic těžší vypořádat se s nimi než s našimi domněle dobrým i činy. Věřím, že Bůh není nadčasový osud, ale že na upřím né m odlitby a odpovědné činy čeká a odpovídá. Důvěra

Sotva kdo z nás byl ušetřen zkušenosti zrady. Jidášova postava, dříve nám tak nepochopitelná, už nám

78

není cizí. Ovzduší, v němž žijeme, je nedůvěrou tak zam o­ řeno, že v něm tém ěř zm írám e. Ale tam , kde jsm e prorazili vrstvu nedůvěry, bylo nám dáno zakusit dosud netušené důvěry. Zvykli jsm e si tam , kde důvěřujeme, svěřovat vlastní život do rukou druhého; naučili jsm e se bezvýhrad­ ně důvěřovat přes všechny komplikace, v nichž jsm e museli jed n a t a žít. Vím e teď, že je n v ovzduší důvěry, která nepřestává být rizikem, ale rizikem radostně přijím aným , lze skutečně žít a pracovat. Víme, že je zavrženíhodné rozsévat nedůvěru a pěstovat ji, a víme, že naopak všude tam , kde je důvěra možná, je třeba ji posilovat a podpo­ rovat. D ůvěra bude pro nás vždy jedním z největších, z nej vzácnějších a nejblaženějších darů lidského soužití, a přece pokaždé vyvstane teprve na tem ném pozadí ne­ zbytné nedůvěry. Naučili jsm e se nevydávat se v žádném případě do rukou nízkosti, ale bezvýhradně se svěřit tom u, co si zasluhuje důvěry.

Smysl pro kvalitu

Nemáme-li odvahu obnovit pravý smysl pro lidské distance a osobně za ně bojovat, zahynem e v anarchii lidských hodnot. Drzost, která znam ená pohrdání jakou­ koliv lidskou distancí, je charakteristickým znakem chátry, podobně jako je vnitřní nejistota, smlouvání a vtírání do přízně drzého člověka a spolčování s chátrou nejjistějším způsobem, jak se s ní ztotožnit. Když už nevíme, co jsm e dlužni sobě a druhým , když vyhasne smysl pro lidskou kvalitu a schopnost udržovat distanci, je chaos přede dveř­ mi. Když kvůli hm otném u pohodlí připustím e drzost příliš k tělu, vzdáme se tím sami sebe, nechávám e vlny chaosu prorazit hráz v místě, na které jsm e byli postaveni, a nese­ me spoluvinu za celek. V jiných dobách mohlo být poslá­ ním křesťanství svědčit o rovnosti lidí; dnes se bude muset

79

právě křesťanství vášnivě zastat respektování lidských distancí a lidské kvality. Musí odhodlaně čelit nesprávné­ mu výkladu, že jed n á ve svůj prospěch, a laciném u po­ dezření z asociálního smýšlení. To jsou trvalé námitky chátry proti řádu. K do bude v těchto věcech měkký a ne­ jistý, nepochopí, oč jd e, a tyto nám itky jej dokonce asi postihnou plným právem . Procházíme všeobecným úp ad ­ kem postihujícím všechny vrstvy společnosti, a současně stojíme při zrodu nového ušlechtilého postoje, který spojuje lidi ze všech dosavadních společenských vrstev. Ušlechtilost vzniká a udržuje se obětí, odvahou a jasným vědomím toho, co dlužím e sobě a druhým , samozřejmým požadavkem úcty k vlastní osobě, a stejně samozřejmým zachováváním úcty k těm, kteří jsou nám nadřízeni, i k těm, kteří jsou nám svěřeni. V každém ohledu jd e především o znovunalezení zasutého smyslu pro kvalitu, o řád založený na kvalitě. K valita je nejsilnějším nepřítelem zmasovění všeho druhu. Společensky vzato to znam ená vzdát se honby za pozicemi, rozejít se s jakým koliv kultem hvězd, svobodně hledět směrem nahoru i dolů, zvláště pokud jd e o volbu užšího okruhu přátel, radovat se ze života soukromého, stejně jako m ít odvahu k životu veřejném u. Po stránce kulturní zna­ m ená smysl pro kvalitu návrat od novin a rozhlasu ke knize, od shonu ke klidu a ztišení, od rozptýlenosti k sou­ středění, od senzací k zamyšlení, od virtuozity k umění, od snobismu ke skromnosti, od ztráty smyslu pro míru k jeho znovunalezení. K vantity si vzájemně ubírají prostor, kvality se navzájem doplňují.

Spoluutrpení

J e třeba počítat s tím, že většina lidí zm oudří jenom tím, co zakusí na vlastním těle. To vysvětluje za prvé úžasnou neschopnost většiny lidí k jakém ukoli preventivní­

80

mu jed n án í — věří, že právě oni se pokaždé ještě vyhnou nebezpečí, až je nakonec už příliš pozdě. Za druhé otu­ pělost vůči cizímu utrpení; úm ěrně s rostoucím strachem z hrozivě blízkého nebezpečí se probouzí soucit. Na ospravedlnění tohoto postoje se dá říci leccos: člověk nechce zasahovat do soukolí osudu; vnitřní podnět a sílu k jed n án í získáme teprve tehdy, když se situace stane váž­ nou; člověk není odpovědný za každé bezpráví a utrpení ve světě a nechce se vydávat za soudce světa; psychologic­ ky: nedostatek fantazie, citlivosti a vnitřního postřehu se vyrovnává solidní rozvahou, nepodlom enou pracovitostí a velikou schopností trpět. Křesťansky viděno, všechna tato ospravedlnění nem ohou ovšem zastřít, že tu přede­ vším chybí velkodušné srdce. Kristus se vyhýbal utrpení tak dlouho, dokud nepřišla jeho hodina; pak m u však vyšel svobodně vstříc, chopil se ho a přem ohl je. Kristus — ja k se říká v Písmu — zakusil veškeré utrpení všech lidí na sobě jako své vlastní utrpení — nepochopitelně hluboká myšlenka! — a svobodně je přijal. Zajisté nejsme jako Kristus a nejsme povoláni spasit svět vlastním i činy a vlast­ ním utrpením , nem ám e si naložit n a-svá ram ena něco nemožného a trápit se, že to neuneseme; nejsme totiž vládci, nýbrž nástroji v rukou P ána dějin, a utrpení druhých do­ kážeme opravdu prožít jen v docela omezené míře. Nikdo z nás není Kristus, ale chceme-li být křesťany, znam ená to, že se m ám e podílet na Kristově velkodušnosti odpovědným činem, který se svobodně chopí pravého okamžiku a po­ staví se nebezpečí, jakož i opravdovou účastí, která nepram ení ze strachu, nýbrž z osvobozující a spásné Kristovy lásky ke všem trpícím . Nečinné vyčkávání a tupé přihlížení, to není křesťanský postoj. Křesťana nevolají k činu a ke spoluutrpení teprve zkušenosti na vlastním těle, nýbrž zkušenosti bratří, kvůli nimž trpěl Kristus.

81

O utrpení

J e nekonečně snazší trpět poslušně na lidský rozkaz než následkem vlastního svobodného činu. J e nekonečně snazší trpět ve společenství než o samotě. J e nekonečně snazší trpět veřejně a s poctam i než v ústraní a v hanbě. J e nekonečně snazší trpět nasazením tělesného života než trpět duchovně. Kristus trpěl svobodně, o samotě, v ústraní a v hanbě, tělesně i duchovně, a od té doby mnozí křesťané s ním.

Přítomnost a budoucnost

Často se nám zdálo, že k nezadatelným právům lidského života patří možnost rozvrhnout si životní plán v povolání i osobním životě. To už skončilo. Dostali jsm e se do situace, v níž se musíme vzdát „pečování o zítřejší den“ (M t 6,34), přičemž je podstatný rozdíl, zda se to děje na základě svobodné víry, jak to míní kázání na hoře, nebo z vynuceného otročení daném u okamžiku. Většina lidí, když se musí z donucení vzdát plánování budoucnosti, propadá neodpovědně, lehkomyslně nebo rezignovaně oka­ m žiku; několik málo jich ještě toužebně sní o krásnější budoucnosti a snaží se zapom enout na přítom nost. Obojí je pro nás stejně nemožné. Pro nás zůstává je n velmi úzká a často již sotva viditelná cesta přijím at každý den, jako by měl být poslední, a přece žít ve víře a odpovědnosti tak, jako by nás čekala ještě dlouhá budoucnost. „Ještě máme v této zemi kupovat domy, pole a vinice" (Jr 32,15) — musí zvěstovat Jerem iáš těsně před zkázou svátého města v paradoxním protikladu ke svým proroctvím záhuby; uprostřed ztráty všech vyhlídek se zjevuje božské znam ení a záruka nové velké budoucnosti. M yslit a jed n at s pohle­ dem na přicházející pokolení, a přitom být každý den

82

připraven bez bázně a starosti odejít — to je postoj, který je nám prakticky vnucen, a jehož statečné udržení není sice lehké, a l e j e nutné.

Optimismus

J e chytřejší být pesimistou: zapomene se na zkla­ m ání a člověk se před druhým i neblam uje. Proto je mezi chytráky optimismus mlčky zakázán. Optimismus není v podstatě názor na přítom nou situaci, nýbrž životní síla, síla naděje tam , kde jiní rezignují, um ění nést hlavu vzhůru, když se všechno zdá ztracené, síla snášet zvraty, síla, která nikdy nepřenechá budoucnost protivníkovi, ale vyhrazuje si ji pro sebe. Existuje jistě také hloupý, zbabělý optim is­ mus, který by se měl zakázat. Ale optimismem jako zam ě­ řením k budoucnosti nem á nikdo pohrdat, i kdyby se stokrát m ýlil; je zdravím života, které nemocný nesmí na­ kazit. Doufat v lepší pozemskou budoucnost a připravovat se na ni považují někteří lidé za něco nevážného, někteří křesťané za něco bezbožného. Věří, že smysl současného dění je v chaosu, v rozpadu řádu, v katastrofě, a stahují se do rezignace nebo zbožného ústraní, místo aby nesli odpo­ vědnost za další život, za budoucí dílo, za přicházející po­ kolení. J e možné, že již zítra nastane soudný den; pak se rádi vzdám e práce pro lepší budoucnost, ale dříve nikoli.

Ohrožení a smrt

Myšlenka na smrt se nám stávala v posledních letech stále bližší. Sami se divíme klidu, s jakým přijím ám e zprávy o smrti svých vrstevníků. Nedokážeme už sm rt tak nená­ vidět, v jejích rysech jsm e objevili jakési stopy dobroty a jsm e s ní tém ěř usmířeni. Zřejmě v hloubi cítíme, že jí

83

už náležím e a že každý nový den je zázrakem. Nebylo by jistě správné říkat, že um řem e rádi — i když není nikomu neznám á ona hluboká únava, které se však nesmíme pod­ d a t — na to jsm e až příliš zvědaví, nebo trochu vážněji řečeno: byli bychom rádi, aby nám bylo dáno ještě za­ hlédnout nějaký smysl našeho zm ateného života. Ani ne­ chceme sm rt heroizovat, na to je nám život příliš veliký a drahý. Tím spíše se zdráhám e vidět smysl života v ne­ bezpečí, na to nejsme dost vnitřně zoufalí a víme toho dosti 0 bohatství života, a také příliš dobře známe strach o život 1 všechny ostatní zhoubné projevy trvalého ohrožení. Ještě m ilujem e život, ale myslím, že nás sm rt už nedokáže překvapit. Po válečných zkušenostech si už sotva odvá­ žíme přát, aby nás sm rt nezasáhla náhodně, náhle, v nevýznam né souvislosti, nýbrž v plnosti života a jeho celkovém nasazení. Ne vnější okolnosti, ale my sami uči­ níme sm rt tím , čím může být: smrtí, s níž jsm e dobrovolně srozum ěni.

Jsm e ještě k něčemu ?

Stali jsm e se němým i svědky zlých činů, lecčíms jsm e museli projít, naučili jsm e se přetvářce a dvojsmysl­ ným řečem , stali jsm e se nedůvěřivými vůči lidem, jim ž jsm e často zůstali dlužni pravdu a upřím ná slova, nesnesi­ telné konflikty nás učinily povolnými nebo snad i cynický­ mi — jsm e ještě vůbec k něčem u? N ebude třeba géniů, cyniků, těch, kdo pohrdají lidmi, ani rafinovaných taktiků, nýbrž prostých, jednoduchých, přím ých lidí. Bude naše vnitřní odolnost dostatečně silná a naše upřím nost vůči sobě samým natolik nemilosrdná, abychom znovu našli cestu k prostotě a přímosti? vánoce 1942

84

DOPISY RODIČŮM Berlín-Tegel 14. 4. 1 9 4 3 - 26. 4. 1944

M ilí rodiče!

14. 4. 43

Především je nutné, abyste věděli a skutečně také věřili, že se mi daří dobře. Bohužel V ám to m ohu napsat teprve dnes, ale bylo tom u tak opravdu celých deset dní. K upodivu tu nehraje skoro žádnou roli to, co lidé považují ve vazbě obvykle za zvlášť nepříjem né, různé ty vnější nedostatky. J e možno se ráno nasytit i suchým chlebem — ostatně je tu leccos dobrého — pryčna mi už vůbec nevadí a spát se dá bohatě od osmi večer do šesti ráno. Nejvíc mne vlastně překvapilo, že jsem od počátku skoro vůbec nezatoužil po cigaretách; myslím si totiž, že při tom všem má rozhodující roli právě psychický stav; silné vnitřní přeo­ rientování, jaké s sebou přináší takové překvapující zatčení, nutnost vnitřně se vpravit do zcela nové situace a vyrovnat se s ní — to všechno um ožňuje, aby tělesné věci ustoupily do pozadí a staly se nepodstatným i; a to pociťuji jako sku­ tečné obohacení své zkušenosti. Sam ota pro m ne přece není ničím neobvyklým jako pro jiné lidi a je zajisté dobrou duševní saunou. Trýznivé je nebo by bylo pouze pomyšlení, že m áte o mne strach a trápíte se, že nemůžete dobře spát a jíst. Odpusťte, že V ám dělám starost, ale myslím, že jsem to tentokrát nezavinil ani tak já jako spíše nepříznivý osud. T u j e dobře číst písně Paula G erhardta a učit se jim nazpam ěť, což také ted dělám . O statně m ám svou blb ačtení ze zdejší knihovny, i psacího papíru je nyní dost. (...) Dnes uplynulo čtrnáct dní od (otcových) sedmdesátých pátých narozenin. Byl to krásný den. Ještě ve mně doznívá ran n í a večerní chorál s m noha hlasy a nástroji: „C hval Pána, m ocného krále . . . V kolikeré tísni milostivý Bůh už rozestřel křídla nad te b o u !“ J e to tak, a na to se i nadále s útěchou spolehněme. — Nyní začíná jaro v plné síle. Budete m ít m noho práce na zahradě. Zde na vězeňském dvoře zpívá drozd nádherně každé ráno a teď večer také. Člověk se stává vděčným za zcela nepatrné věci, i to je pře­ ce nějaký zisk. M ějte se dobře.

87

Velikonoční neděle, 25. 4. 43

Dnes je tu konečně opět desátý den, kdy V ám pokaždé smím napsat. R ád bych V ám sdělil, že i zde sla­ vím radostně velikonoce. Osvobozující význam Velkého pátku a velikonoc je v tom, že myšlenky jsou povzneseny daleko nad osobní úděl až k poslednímu smyslu všeho života, utrpení a dění vůbec, a že člověku se dostává velké naděje. O d včerejška se v celé budově rozhostilo podivuhodné ticho. Bylo slyšet, ja k si mnozí lidé navzájem hlasitě přejí „R adostné velikonoce". Bez závisti přejeme každém u, kdo zde vykonává těžkou službu, aby se m u toto přání splnilo. T ed však V ám musím především poděkovat za všechno, co jste mi přinesli. (. . .) Nedovedete si představit, co to znam ená, když člověku náhle řeknou: Byli tu právě — vaše m atka, vaše sestra, váš b ratr a něco tu pro vás nechali. Už to, že jste byli blízko, hm atatelné znam ení toho, že na m ne stále myslíte — což i bez toho vlastně vím — dokáže tak potěšit, že m ne to provází celý den. M nohokrát, m nohokrát za všechno děkuji. D aří se mi stále dobře, jsem zdráv, smím denně na půl hodiny ven, a poněvadž už m ohu zase kouřit, někdy na chvíli dokonce zapom enu, kde vlastně jsem . Zacházejí se m nou dobře, m noho čtu, kromě novin a rom ánů především bibli. N a pořádnou práci se tu ještě nedovedu soustředit, ale v tom to velikonočním týdnu jsem se přece jednou mohl důkladně zabývat tou částí pašijí, která m ne — ja k víte — už dlouho velmi zaměstnává, totiž velekněžskou m odlitbou, a m ohl jsem si dokonce pro sebe rozebrat několik kapitol pavlovské etiky; to bylo pro mne velice důležité. M usím být tedy stále ještě velice vděčný. K upodivu zde dny utíkají rychle. Z dá se mi neuvěřitelné, že jsem tady tři týdny. R ád chodím spát v osm — večeře je ve čtyři — a těším se na sny. Dříve jsem vůbec nevěděl, jak

88

šťastný je to dar. D enně se mi něco zdá a vlastně vždycky něco pěkného. Dokud neusnu, přeříkávám si verše, kterým jsem se přes den naučil, ráno v šest se zase těším, že budu číst žalm y a písně, myslit na Vás na všechny a vědět, že také Vy myslíte na m ne. — M ezitím je den pryč a j á jen doufám , že jste tak plni pokoje jako já ; m noho dobrých věcí jsem přečetl, o m noha krásných věcech jsem přemýšlel a v ně doufal.

4. 5. 43

T ed po čtyřech týdnech vazby přistupuje k rychlé­ mu, vědomém u, vnitřním u smíření s mým údělem pozvolna i jakési bezděčné a přirozené uvyknutí. J e to ulehčení, není však bez problém ů; člověk si totiž nechce a ani nemá zvyknout n a tento stav, u Vás to bude asi také tak. — Chcete vědět více o tom , ja k zde žiji. Představte si celu, k tom u přece není třeba m noho fantazie; čím m éně, tím správněji. Ale o velikonocích přinesl DAZ* reprodukci Dúrerovy Apokalypsy. Pověsil jsem si ji na zed: m ám tu ještě také zbytek petrklíčů od M arie. D enně ze čtrnácti hodin asi tři prochodím po cele, m noho kilom etrů, kromě toho půl hodiny na dvoře, č tu , učím se, pracuji. Zvláštní potěšení jsem měl opět z Je r. Gotthelfa, jeho jasného, zdravého a tichého um ění. D aří se mi dobře a jsem zdráv. Svatba u S. je už ted docela blízko. N ebudu již moci do té doby napsat. V těchto dnech jsem četl u Je a n a Paula, že „jediné radosti, které vzdorují ohni, jsou radosti dom o­ va". ( . . . ) Přeji jim ze srdce opravdu radostný den a budu s nim i s m noha radostným i myšlenkami a přáním i; a chtěl bych, aby také oni mysleli na m n e jen s radostným i myšlen­ kami, vzpom ínkam i a nadějem i. Právě když člověk prožívá * Deutsche Allgemeine Zeitung

89

osobně něco těžkého, chtěl by, aby si opravdové životní radosti — a k nim přece patří právě svatba — zachovaly svou platnost. ( . . . ) často teď vzpom ínám na krásnou píseň Hugo Wolfa, kterou jsm e v poslední době tolikrát zpívali: „T ak přes noc, jak sen, je tu radost či žal; než pomyslíš jen, zas přeletí dál a Pánu nesou zvěst, jak jsi je um ěl nést.“ Všechno záleží na tom to „ ja k “ , je důležitější než jakékoli vnější dění. U klid­ ňuje často tak trýznivé přemýšlení o budoucnosti. Ještě jednou tedy m nohokrát děkuji za vše, čím na mne denně myslíte, co pro m ne děláte a snášíte; pozdravujte souro­ zence a přátele, a R. ať slaví skutečně ničím nezkalenou, radostnou svatbu, a ať mi klidně důvěřuje, že i tady se s ní dovedu radovat. 15. 5. 43

Až dostanete tento dopis, dozní již poslední dny příprav na svatbu, i slavnost sama, i ta m á troška touhy být při tom . . . V zpom ínám dnes vděčně na m noho krás­ ných m inulých let a hodin a raduji se s nim i všemi. Přál bych si teď slyšet svatební text; nejkrásnější, jaký znám , je v dopise Ř ím anům 15, 7; často jsem ho použil. Jaké teď mají nádherné počasí. Jako ranní píseň budou asi zpívat „Z laté slunce" od Paula G erhardta. Po delší přestávce jsem dostal Váš dopis z 9. již 11. 5. M nohokrát V ám děkuji. K om u se stal rodičovský dům natolik částí vlastní bytosti jako mně, prožívá každý poz­ drav s m im ořádnou vděčností. Ano, kdybychom se tak m ohli aspoň nakrátko vidět nebo spolu m lu v it! Byla by to velká vnitřní úleva. V enku si lze přirozeně těžko udělat správnou představu o životě ve vězení. Situace sam a o sobě, tj. jednotlivá chvíle, není většinou jin á než kdekoli jin d e; čtu, pře­ mýšlím, píši, chodím sem a tam — skutečně, aniž bych se

90

rozdíral o stěny jako lední medvěd, a záleží je n na tom, aby se člověk držel toho, co ještě m á a může — a toho je stále ještě velmi m noho — a krotil myšlenky na to, co ne­ může, tj. zlost na celou situaci a neklid. Nicméně mi nikdy nebylo tak jasné jako zde, co rozum í bible a L uther slovem „pokušení". Bez jakéhokoli zjevného fyzického a psychic­ kého důvodu to otřese náhle klidem a rozvahou, o něž se člověk opíral, a srdce se stane, ja k je to výstižně řečeno u Jerem iáše, vzpurným a malomyslným, že těžko se v něm vyznat. Pociťujeme to skutečně jako zásah zvenčí, jako působení zlých mocností, které člověka připravují o to rozhodující. Ale i tyto zkušenosti jsou bezpochyby dobré a nutné; učíme se lépe rozum ět lidskému životu. Pracuji teď na m alé studii o „prožívání času“ , zážitku, který je zvlášť charakteristický pro člověka ve vyšetřovací vazbě. Je d en můj předchůdce naškrábal na dveře cely: „Z a sto let bude po všem .“ To byl jeho pokus vyrovnat se s tím to zážitkem prázdného času, ale právě k tom u by se d a­ lo leccos říci, a o tom bych si rád popovídal s tatínkem . „V rukou tvých jsou časové m oji“ , Žalm 31, 16, to je biblická odpověď na tuto otázku. Ale právě v bibli se vyskytuje i otázka, která zde hrozí všechno ovládnout: „Až dokud, H ospodine?" Žalm 13. ( . . .) M usíte si ostatně určitě přečíst Gotthelfova „Bernského ducha", když ne vše, alespoň začátek; je to něco zcela zvláštního a bude Vás jistě zajím at. V zpom ínám si, ja k starý Schoene vždycky Gotthelfa zvlášť vyzdvihoval a měl bych chuť navrhnout Diederichovu nakladatelství, aby vydali Gotthelfovský brevíř. Také ve Stifterových dílech je pozadí především křesťanské — jeho líčení lesa ve mně ostatně často probouzejí touhu po tichých lesních lučinách u Friedrichsbrunnu —, není sice tak jad rn ý jako Gotthelf, ale přitom podivuhodně prostý a jasný, že v něm nalézám velké potěšení. Ano, kdybychom si tak m ohli o tom všem zase jednou spolu pohovořit! Při všech sympatiích pro „vita

91

contem plativa“ nejsem přece rozený trapista. č a s nuceného mlčení může být nicm éně také k něčem u dobrý; katolíci přece říkají, že z prostředí čistě m editativních řádů pochá­ zejí nejúčinnější výklady Písma. Pročítám ostatně bibli jednoduše od začátku a dostávám se teď k Jobovi, kterého m ám zvláště rád. Ž altář čtu jako už léta denně a není kni­ hy, kterou bych znal a miloval více. Žalm y 3. 47. 70. aj. už nedovedu číst, abych je neslyšel v hudbě H einricha Schútze, s kterou m ne seznámila R ., což bylo jedno z největších obohacení mého života. ( .. .) Cítím se natolik částí Vás všech, že vím, že všechno společně prožívám e a snášíme, že jednám e a myslíme jeden za druhého, i když musíme být odloučeni.

SVATEBNÍ KÁZÁNÍ Z CELY Květen 1943

E f 1, 12: „abychom byli k chvále slávy je h o .“ Snoubenci mají právo, aby přivítali a nastoupili svatební den s pocitem jedinečného trium fu. Když poctivě vystáli a překonali všechny obtíže, zábrany, překážky, pochybnos­ ti i rozpaky — ty se nerozplynuly ve větru, a je jistě dobře, nejde-li všechno až příliš samozřejmě —, dosáhli oba sku­ tečně rozhodujícího životního trium fu. Slovem „a n o “ , jež si navzájem řekli, dali celému svému životu na základě svobodného rozhodování nový sm ěr; s radostnou jistotou vzdorovali všem otázkám a pochybnostem, které klade život do cesty každém u trvalém u spojení dvou lidí, a vlast­ ním činem a odpovědností získali pro svůj život novou pevninu. Při každé svatbě m á zaznívat něco z jásotu nad tím, že lidé dokáží tak veliké věci, že je jim dána tak ne­

92

zm ěrná svoboda a moc, aby se ujali korm idla svého života. Ve štěstí snoubenců je obsaženo něco z oprávněné pýchy dětí této země, že smějí být staviteli svého vlastního štěstí. Není dobře m luvit zde předčasně a s pasívním odevzdáním o Boží vůli a vedení. Především se prostě nesmí přehléd­ nout, že je to vaše veskrze lidská vůle, která vše působí a slaví zde svůj trium f; je to především vaše vlastní cesta, kterou jste si vybrali a kterou se vydáte; není to také nějaká pobožná věc, kterou činíte, ale v první řadě něco docela světského. Proto také jenom Vy sami nesete odpovědnost, a nikdo ji z vás nemůže sejm out; přesněji řečeno: N a vás, manžele, je vložena veškerá odpovědnost za zdar vašeho rozhodnutí i všechno štěstí, které tato odpovědnost zahr­ nuje. Byl by to útěk do falešné zbožnosti, kdybyste se dnes neodvážili říci: J e to naše lůle, je to naše láska, je to naše cesta. „Železo, ocel, ty pom inou snáz, je n naše láska je na věčný čas.“ T ato touha po pozemské blaženosti, kterou se snažíte hledat v sobě navzájem, a která spočívá v tom, že — řečeno slovy středověké písně — jeden druhém u je potě­ šením duše a těla, tato touha je oprávněná před lidm i i před Bohem. Jistěže m áte právě vy — a především vy oba — všechny důvody ohlédnout se na svůj dosavadní život s obzvláštní vděčností. Byli jste přím o zasypáváni radostm i a krásami života, všechno se vám zdařilo, dostalo se vám lásky a p řá­ telství lidí kolem vás, vaše cesty byly většinou urovnány, dříve než jste na ně vkročili, v každé životní situaci jste si mohli být jisti ochranou svých rodin a přátel, každý vám přál je n dobré a konečně jste směli najít jeden druhého a dnes jste přivedeni až k cíli svých přání. — Sami víte, že si takový život nikdo nem ůže vlastní mocí vytvořit ani vzít, ale že jednom u je darován a druhém u zůstává odepřen, a to je také to, co nazýváme Božím vedením . Ať už se tedy dnes sebevíc radujete, že vaše vůle, vaše cesta dospěla k cíli, stejně veliká musí být i vaše vděčnost, že Boží vůle

93

a Boží cesta vás sem přivedly; a ať sebedůvěřivěji berete dnes odpovědnost za své činy na sebe, stejně důvěřivě ji dnes smíte vložit a vložíte do rukou Božích. Tím , že Bůh k vašemu ,,ano“ připojí dnes svůj souhlas, tím, že Boží vůle souhlasí s vaší vůlí, tím, že vám Bůh po­ nechává a dopřává váš trium f, vaši radost a vaši hrdost, činí vás současně nástroji své vůle a svého plánu s vámi a s lidm i vůbec. Bůh ve své nepředstavitelné vlídnosti sku­ tečně říká své ,,ano“ k vašemu ,,ano“ ; ale tím , že to činí, tvoří z vaší lásky zároveň něco zcela nového: posvátný stav manželský. Bůh vede vaše manželství. M anželství je víc než vaše vzá­ jem ná láska. M á vyšší důstojnost a m oc; je to posvátná Boží instituce, která m á zachovat lidský rod až do konce časů. Ve své lásce vidíte na světě je n sami sebe, v m anžel­ ství jste článkem řetězu pokolení, kterým dává Bůh přichá­ zet a odcházet ke své chvále a která povolává do svého království; ve své lásce vidíte jen nebe svého vlastní­ ho štěstí, manželstvím jste odpovědně postaveni do svě­ ta lidské odpovědnosti; vaše láska patří pouze vám osob­ ně, manželství je něco nadosobního, je to stav, povolání. Podobně jako krále dělá královská koruna a nikoli již pouhá vůle panovat, tak z vás dělá teprve manželství a nikoli již sam a vzájem ná láska dvojici před Bohem i před lidm i. Podobně jako jste si dali prsten nejdříve sami a nyní jej přijím áte ještě jednou z rukou faráře, tak po­ chází láska z vás a manželství shůry od Boha. O č vyšší je Bůh nežli člověk, o tolik vyšší je posvátnost, právo a zaslí­ bení manželství než posvátnost, právo a zaslíbení lásky. Ne vaše láska nese manželství, ale od této chvíle manželství ponese vaši lásku. Bůh činí vaše manželství nerozlučitelným. ,,Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" (M t 16,6.) Bůh vás spojuje v m anžel­ ství; to není dílo vaše, nýbrž Boží. Nezam ěňujte svou vzá­ jem nou lásku s Bohem. Bůh činí vaše manželství nerozlu-

94

čitelným , chrání je před každým nebezpečím, které mu hrozí zvenčí nebo zevnitř; Bůh chce být zárukou jeho nerozlučitelnosti. J e to oblažující jistota pro toho, kdo ví, že žádná moc na světě, žádné pokušení, žádná lidská slabost nemůže rozloučit to, co udržuje pohrom adě Bůh; ano, kdo to ví, může klidně říci: Co Bůh spojil, člověk nemůže rozloučit. Zbaveni všech úzkostí, které jsou vždy obsaženy v lásce, smíte si nyní s jistotou a plnou důvěrou navzájem říci: Nikdy se už nem ůžem e navzájem ztratit, patřím e k sobě z Boží vůle až do smrti. Bůh zakládá řád, podle něhož můžete v manželství spolu žít.

„Z eny poddány buďte m užům svým, ja k sluší, v Pánu. M uži m ilujte ženy své“ (Kol 3, 18.19). Svým manželstvím zakládáte domov. K tom u je třeba řádu a tento řád je tak důležitý, že jej ustanovuje sám Bůh, protože bez něho by se všechno rozklížilo. Při vytváření svého dom ova jste ve všem svobodni, jen v jednom jste vázáni: Žena ať je podří­ zena muži a muž ať miluje svou ženu. Tím dává Bůh muži i ženě jejich vlastní čest. J e ctí ženy sloužit muži, být mu pomocnicí — ja k se říká ve zprávě o stvoření (Gn 2,20) — a je ctí muže m ilovat ze srdce ženu. „Proto opustí člověk otce i m atku a připojí se k m anželce své“ (M t 19,5) a bude ji m ilovat „jako své vlastní tělo“ . Zena, která chce vlád­ nout svému muži, dotýká se své cti a cti svého muže, právě jako muž nedostatkem lásky ke své ženě zpochybňuje čest svou i její a oba pohrdají ctí Boží, která m á spočinout na manželském stavu. Jsou to nezdravé časy a poměry, v nichž žena hledá svou ctižádost v tom, aby byla jako muž, a muž vidí v ženě je n hračku své panovačnosti a svobodné vůle. J e to počátek rozpadu a rozkladu všech řádů lidského života, když služba ženy je považována za snížení, ba urážku její cti a výlučná láska muže k vlastní ženě za slabost nebo dokonce hloupost. Místo, na něž Bůh ženu postavil, je m užův domov. Co může znam enat domov, dnes už většina lidí zapomněla,

95

my ostatní jsm e to však jasně pochopili právě v dnešní době. J e to uprostřed světa království pro sebe, hrad v bouři doby, útočiště, ba svatyně; nestojí na nepevné půdě mě­ nících se událostí vnějšího a veřejného života, nýbrž m á svůj pokoj v Bohu, tj. od Boha m á svůj jediný smysl a cenu, svou vlastní podstatu a právo, své vlastní určení a důstoj­ nost. J e Božím ustanovením ve světě, místem, kde — ať se děje ve světě cokoliv — m á přebývat mír, klid, radost, láska, čistota, kázeň, úcta, poslušnost, tradice, a v tom všem — štěstí. J e povoláním a štěstím ženy budovat pro muže tento svět ve světě a v něm působit. Blaze jí, pozná-li, jak velké a bohaté je toto její určení a tato úloha. Nikoliv věci nové, ale trvající, nikoliv proměnlivé, nýbrž stálé, ne hlasi­ té, nýbrž tiché, ne slova, ale činnost, ne rozkazy, nýbrž získávání, nikoliv žádostivě toužit, ale m ít — a to vše neseno duchem lásky k m uži — to je království ženy. V Šalomounových příslovích čtem e: „D ůvěru m á v ni srdce muže jejího; nebude m íti nedostatku. D obře činí jem u a ne zle po všechny dny života svého. H ledá pilně vlny a lnu a pracuje rád a rukam a svýma. . . . Brzy ráno vstává, dává pokrm čeledi své a podíl děvečkám svým. . . . R uku svou otvírá chudém u a ruce své vztahuje k nuz­ ném u. . . . Síla a krása oděv její, usmívá se na přicházející den. . . . Povstanou synové její a blahoslaví ji; m anžel její ji také chválí: m nohé ženy statečně si počínaly, ty pak převyšuješ je všechny” (Př 31,11 nn). Štěstí, které nalézá muž v opravdové, či ja k říká bible, v „statečné" nebo „m oudré" ženě, je v bibli znovu a znovu velebeno jako nejvyšší pozemské štěstí vůbec. „N ad nejdražší perly cena její" (Př 31,10). „S tatečná žena jest koruna muže svého" (Př 12,4). Právě tak otevřeně však bible m luví o neštěstí, které přichází na muže a celý dům s ženou zvrácenou a „pošetilou". Je-li muž nazván hlavou ženy, a dokonce s dodatkem „jako Kristus je hlavou církve" (Ef 5,23), dopadá na naše

96

pozemské pom ěry odlesk božského světla, který m ám e rozeznat a m ít v úctě. Důstojnost, která se tu m uži přizná­ vá, nezáleží v jeho osobních schopnostech a vlohách, nýbrž v povolání, kterého se m u dostává manželstvím. Jeho žena jej m á vidět oděného touto důstojností. Pro něho samotného však je spojena s nejvyšší odpovědností. J e hlavou a nese odpovědnost za ženu, za manželství, za domov. Jem u náleží starat se a chránit ty, kteří k němu patří, zastupuje svůj dom ov vůči světu, je oporou a útěchou své rodiny, je hospodářem , napom íná, trestá, pom áhá, těší a zastupuje celý dům před Bohem. J e dobré, protože to je božský řád, ctí-li žena m uže v tom to jeho povolání a když je muž skutečně vykonává. „M o u d ří" jsou muž i žena, kteří Boží řád poznávají a dodržují; „pošetilý" je, kdo si myslí, že může na jeho místo dosadit jiný řád, vycházející z vlastní vůle a rozum u. Bůh vložil na manželství požehnání a břemeno. Požehnání je v zaslíbení potomstva. Bůh dovoluje lidem účastnit se na jeho neustálém tvoření; ale je to přece pokaždé on, kdo požehnává manželství dětm i. „D arem Hospodinovým jsou děti“ (Z 127,3) a jako takové je m ám e uznávat. Rodiče přijím ají své děti od Boha a k Bohu je mají opět vést. Proto m ají rodiče božskou autoritu ve vztahu ke svým dětem . L uther m luví o „zlatém řetězu", který Bůh rodi­ čům propůjčuje, a dodržování čtvrtého přikázání je podle Písma spojeno se zvláštním zaslíbením dlouhého života na zemi. Dokud budou lidé žít na zemi, připom íná jim Bůh, že tato země je pod kletbou hříchu a není poslední skuteč­ ností. N ad posláním ženy a muže leží tem ný stín hněvivého Božího výroku, Boží břímě, jež musí nést. Zena m á rodit děti v bolestech a muž m á v péči o svou rodinu sklízet m noho trní a bodláčí a svou práci vykonávat v potu tváře. Toto břem eno m á muže a ženu vést k tom u, aby volali k Bohu, a připom ínat jim jejich poslání v Božím království. Pozemské společenství je jen počátkem společenství věčné­

97

ho, pozemský domov je je n obrazem dom ova nebeského, pozemská rodina je n odleskem otcovství Božího nad všemi lidm i, kteří jsou jeho dětm i. Bůh vám dává darem Krista jako základ vašeho manželství.

„Přijím ejte jed en druhého, jakož i Kristus přijal nás v slávu Boží“ (Ř 15, 7). Jedním slovem: Žijte spolu v od­ pouštění hříchů, bez něhož nemůže existovat žádné lidské společenství, tím méně manželství. Nebuďte vůči sobě ne­ ústupní, nesuďte a neodsuzujte se navzájem , nevynášejte se jeden nad druhým , nesvalujte vinu na sebe vzájemně, ale přijím ejte se tak, jací jste, a odpouštějte jed en druhém u denně a ze srdce. Zakládáte farskou rodinu. Z vašeho dom u m á vycházet zář a síla do m noha jiných dom ů. J e to život zvláštního odříkání, který na sebe bere farská rodina. M nohé, co n á ­ leží k jeho úřadu, musí nést muž sám, neboť zastává úřad a v něm je Boží vůlí zavázán k mlčenlivosti. Tím víc m á m ilovat svou ženu a um ožnit jí účast na všem, čeho může být účastna; tím víc m u zas jeho žena pomůže nést jeho úřad, bude-li při něm stát jako pomocnice. Ale ja k chtějí oba docela omylní lidé žít a sloužit v církvi Kristově, nebudou-li neseni stálou m odlitbou a odpuštěním, nebudou-li jeden druhém u napom áhat ke křesťanskému životu? T u záleží velice na správném začátku a na každodenní praxi. O d prvního až do posledního dne manželství musí p la tit: Přijímejte se navzájem . . . k Boží chvále. Slyšeli jste Boží slovo, které se týká vašeho manželství. Děkujte mu za ně, děkujte mu, že vás přivedl až sem, proste ho, aby vaše manželství založil, aby je upevnil, posvětil a zachoval; tak ve svém manželství něčím přispě­ jete k chvále jeho slávy. Amen.

98

Nanebevstoupení Páně 4. 6. 4 3

(. . .) Děkuji V ám velice za Vaše dopisy, pro mne jsou příliš krátké, ale vždyť j á to přirozeně chápu. J e to, jako by se na okamžik otevřely vězeňské dveře a člověk žil kousek života venku. T ouha po radosti je nesmírně veliká v tom to vážném domě, kde nikdy není slyšet smích — jako by pod vlivem dojmů i vězeňského personálu přešel jednou provždy — a tak se všechny vnitřní i vnější zdroje radosti vyčerpávají až do dna. Dnes je svátek Nanebevstoupení, den velké radosti pro všechny, kteří m ohou věřit, že Kristus vládne světu i n a ­ šemu životu. M oje myšlenky se ubírají za V ám i všemi, do kostela a k bohoslužbám, od nichž jsem už tak dlouho odloučen, ale také k tolika neznám ým lidem, kteří v tomto domě snášejí němě svůj úděl. Takové a podobné myšlen­ ky mne vždy dostatečně chrání před tím, abych přikládal vlastním drobným strastem nějaký význam. Bylo by to velmi nespravedlivé a nevděčné. Právě jsem zase něco napsal o „prožívání času"; velmi mě to baví; to, co člověk píše na základě vlastní zkušenosti, jd e mu plynuleji od ruky a psaním se uvolní. Přečetl jsem K antovu „A ntropologii", za kterou Ti, tatínku, m noho­ krát děkuji; neznal jsem ji. Našel jsem v ní leccos zajím a­ vého, ale přesto zůstává velmi racionalistickou rokokovou psychologií, která m noho podstatných fenoménů prostě přechází. Můžeš mi poslat něco dobrého o form ách a funk­ cích pam ěti? Velmi mne to ted v této souvislosti zajímá. M oc pěkný je K antův výklad „kouření" jako zábavy člověka se sebou samým. Velmi mě potěšilo, že teď čtete G otthelfa; jistě by se V ám právě tak líbila jeho „P utování". Z odborné litera­ tury jsem si s radostí přečetl Uhlhornovy velké „Dějiny křesťanské dobročinnosti" a Hollovy církevní dějiny mě upom ínaly na jeho semináře.

99

Skoro denně čtu kousek Stiftera: tajem ný a skrytý život jeh o postav — je přece tak starom ódní líčit je n sympatické lid i — působí v této atmosféře velmi blahodárně a obrací myšlenky k závažným životním tém atům . V ůbec je člověk v cele po vnější i vnitřní stránce odkazován zpět k nej­ prostším věcem života; proto jsem si tu například s Rilkem nem ohl nic počít. Ale m ožná, že rozum poněkud trpí těsnými pom ěry, v nichž žije. (. . .)

Svatodušní ?uděle, 14. 6 .4 3

T ak tedy slavíme i svatodušní svátky ještě odlouče­ ni, a přece je to ve zcela zvláštním smyslu svátek společen­ ství. K dyž dnes ráno zněly zvony, velice jsem zatoužil po bohoslužbách, ale pak jsem to udělal jako J a n na Patm u, a uspořádal jsem si sám pro sebe bohoslužbu tak krásnou, že jsem vůbec necítil sam otu: tak dokonale jste byli Vy všichni při tom a také ty sbory, v nichž jsem kdysi slavil svatodušní svátky. O d včerejšího večera jsem si vždy po několika hodinách opakoval krásné verše svatodušní písně P. G erh ard ta „T y jsi D uch radosti" a „Dej radost a sílu“ a těšil jsem se jim i; dále také slova „N ení silný ten, kdo není pevný v nouzi" (Př 24) a „N edal nám Bůh ducha báz­ ně, ale ducha síly a m ilování a kázně" (2 T m 1). Znovu mě velmi zam ěstnával zvláštní příběh letnic. Jsou to samé hluboké a důležité myšlenky: babylónské zmatení, které způsobilo, že se lidé nem ohou už navzájem dohodnout, neboť každý m luví svou vlatní řečí, m á skončit a být překonáno řečí Boží, které rozum í každý a která je jed i­ ným prostředkem um ožňujícím lidem, aby se opět navzá­ jem dorozum ěli, a že církev m á být místem, kde se to stane. Leibniz se po celý život potýkal s ideou univerzálního písm a, které by vyjadřovalo všechny pojmy nikoli slovy,

100

nýbrž názorným i znaky — byl to výraz jeho snahy o n á p ra ­ vu tehdy tak rozervaného světa — jakási filozofická reflexe svatodušní události. — T ady v budově je zase naprosté ticho, jsou slyšet jenom kroky vězňů, sem a tam přecháze­ jících ve svých celách; kolik asi bezútěšných a nesvatodušních myšlenek tu lidé v sobě nosí. Kdybych byl vězeň­ ským duchovním , chodil bych v těchto dnech od rán a do večera po celách; asi by se ledacos událo. (. . .) Všichni čekáte stejně jako já , a musím se přiznat, že jsem někde v koutku mysli přece je n doufal, že budu o svatodušních svátcích zase na svobodě, i když jsem si úmyslně vždy a znovu zakazoval upínat se na jakékoliv určité term íny. Z ítra to bude už deset týdnů, tak jsm e si ovšem při svém laickém rozum u nepředstavovali „dočasné” zatčení. J e to ale vůbec chyba, když někdo nem á ani ponětí 0 právnických záležitostech jako já . Teprve tady m i dochází, ja k se od sebe liší atmosféra, v níž musí žít právník, od té, v níž žije teolog; ale i to je poučné a obojí m á zřejmě na svém m í­ stě své oprávnění. A nám nezbývá než důvěřovat, že snad každý podle svých možností přispěje k rychlém u objasnění, co nejtrpělivěji čekat a nezahořknout. Pěkně to říká Fritz R euter: „Ž ádný život neplyne tak jednotvárně a m írně, aby jednou nenarazil na hráz a nezatočil se ve víru, nebo aby mu lidé nenaházeli kamení do klidné hladiny; inu, každém u se může něco přihodit, ale musí dbát, aby jeho voda zůstala čistá, aby se v ní mohlo zrcadlit nebe 1 země“ — tím je vlastně řečeno vše. (. . .) Studie o „prožívání času“ je tém ěř hotova, teď musí chvíli ležet, uvidíme, ja k to přečká. J e Svatodušní pondělí. Právě usedám, abych poobědval bram bory s řepou, když tu mi zcela nečekaně odevzdávají Váš svatodušní balíček, který ^přinesla R . N edá se skutečně popsat, ja k taková věc potěší. Ačkoli jsem si jist, že mezi V ám i všemi a mnou je duchovní pouto, duch přece jen nepřestává toužit, aby se toto pouto lásky a vzpom ínání

viditelně projevilo, a tak se hm otné věci stávají nositeli duchovních skutečností. Myslím, že je to jakási analogie k tužbě všech náboženství, aby se Duch viditelně projevil svátostmi. 24. 6. 43

Jakým bohatstvím je v takovýchto tísnivých dobách velká rodina, která drží při sobě, kde jeden druhém u důvěřuje a pom áhá. Dříve jsem si kolikrát pomyslel, že zatčení nesou nejsnáze ti faráři, kteří žijí osaměle. T enkrát jsem nevěděl, co v mrazivém ovzduší vazby znam ená teplo, které vyzařuje láska ženy a rodiny, a ja k právě v takových dobách odloučení pocit naprosté sounáležitosti ještě vzrůs­ tá. (. . .) Právě přišly m am inčiny a babiččiny dopisy, za které V ám velice děkuji. Z toho, co píšete o jahodách a m alinách, o školních prázdninách a přípravách na cestu, si teprve uvědomuji, že je už léto skutečně tady. Zde plyne život skoro bez času. Jsem rád, že není velké horko. Nedávno tu měla na dvoře v m alé přepážce hnízdo sýkorka s deseti m ládaty; denně jsem se z toho radoval, ale jednoho dne nějaký surovec všechno zničil, několik sýkorek leželo na zemi m rtvých — nepochopitelné. I malé mraveniště a včely na lipách mi připravují n a procházkách po dvoře m noho radosti. Vzpom enu si přitom na příběh Petra Bam m a; je na divukrásném ostrově, potkává zde řad u více nebo méně příjem ných lidí a v úzkostném snu, že by jednou nějaká bom ba m ohla všechno zničit, pomyslí nejdříve na to, že by bylo škoda m otýlů. J e to asi smysl pro neporušený, tichý, svobodný život v přírodě, který zakládá docela zvláštní, patrně poněkud sentim entální vztah vězňů ke zvířatům a rostlinám . Jenom můj vztah k m ouchám v cele zůstává zatím zcela nesentim entální. Vězeň m á asi vůbec sklon nahrazovat nedostatek lidského tepla a pohody, který

102

vyciťuje ve svém okolí, zintenzívněním citových prožitků, snadno reaguje poněkud přecitlivěle na všechno osobní. V takovém případě je dobré vzpam atovat se zase chladnou sprchou střízlivosti a hum oru, jinak ztratí člověk rovnová­ hu. Myslím, že právě tuto službu poskytuje zvlášť účinně správně pochopené křesťanství. T y to budeš, tatínku, jistě všechno dobře znát ze svých zkušeností s vězni. Nicméně dosud ještě nevím, co je to tak zvaná vězeňská psychóza; m ám o tom je n jakousi přibliž­ nou představu. 3. 7. 43

Když se v sobotu večer kolem šesté hodiny rozezní zvony vězeňského kostela, je to ta nejlepší chvíle pro psaní dom ů. J e pozoruhodné, jakou moc mají zvony nad člově­ kem a jak m ohou pronikat k nitru. Tolik životních u d á­ lostí se s nimi spojuje. Všechna nespokojenost, nevděčnost a sobectví mizí a pojednou jsou tu samé dobré vzpomínky, jim iž jsm e obklopeni jako dobrým i duchy. Nejprve se mi vždy zjevují tiché letní večery ve Friedrichsbrunnu, pak všechny ty různé sbory, v nichž jsem pracoval, dále všechny dom ácí slavnosti, svatby, křty, konfirmace — zítra bude konfirmován můj km otřenec — nelze ani vypočítat, co všechno se tu oživuje. Ale bývají to jen velmi pokojné, vděčné a důvěřivé myšlenky. Kdybychom jen m ohli více pom áhat jiným lid e m ! M ám za sebou týden klidné práce a s krásnými kniham i, k tom u Vaše dopisy a dnešní skvělý balíček. Zneklidňuje mě trochu, že okna u vás v protileteckém krytu m ají být zazděna. (. . .) Už m ám za sebou čtvrt roku vězení. V zpom ínám si, ja k jsem jako student slyšel v etice u Schlattera, že ke křes­ ťanským občanským povinnostem patří přijm out klidně vyšetřovací vazbu. T enkrát to pro m ne byla prázdná slova. V m inulých týdnech jsem o tom několikrát přemýšlel;

103

a nyní je třeba stejně klidně a trpělivě jako dosud vyčkávat času, který je nám ještě uložen. Ve snech bývám více než kdy předtím zase mezi V ám i na svobodě. Kytice denivek je překrásná, jejich kalichy se ráno pom alu otvírají a kvetou pouze jeden den; další den jsou tu nové, pozítří rozkvetou ty poslední.

Neděle, 24. 7. 43

Přišli jste včera s balíkem v tom vedru. Doufám, že jste se s ním moc nenadřeli. Děkuji V ám za to i za všechno, co jste přinesli. Letní ovoce je tu samozřejmě zvlášť vítané. T ak už zrají i rajčata. V těchto dnech je mi poprvé horko; tady v cele to není ještě tak nepříjem né, zvláště když se m álo pohybuji. Ale stále víc toužím po čerstvém vzduchu. R ád bych zase jednou prožil večer na zahradě. Denní půlhodinová procházka je sice hezká, a le je to přece je n příliš m álo. Různé projevy nachlazení, loupání, rýmy atd. zmizí pravděpodobně, teprve až přijdu opět na vzduch. M ám vždycky velkou radost z květin, které vnesou do šedé cely trochu barev a života. ( . . . ) Žiju teď se svou četbou zcela v 19. století. Gotthelfa, Stiftera, Im m erm anna, Fontana, K ellera jsem v těchto měsících četl s ryzím obdivem . D oba, kdy se mohlo psát tak jasnou, jednoduchou němčinou, musela m ít velmi zdravé základy. Ani u nejněžnějších věcí nejsou ti autoři sentim entální, u nejsilnějších nejsou frivolní, vyjadřují-li své přesvědčení, nejsou patetičtí, a pokud jd e o jazyk a tém a, není tu žádné přehnané zjednodušování nebo komplikování, zkrátka, je mi to vše krajně sympatické a myslím, že je to i velice zdravé. Ale předpokládá to m no­ ho vážného úsilí o německý výraz, a proto i m noho ztišení. O statně i poslední věci Reuterovy m ne znovu velmi upou­ taly, s potěšením a s úžasem pociťuji, že jsm e vnitřně

104

stejného ladění, často až po slovní výraz; člověk totiž často cítí, ja k je mu autor blízký nebo ja k je mu cizí, právě podle způsobu vyjadřování. (. . .) Pokaždé doufám, že je to poslední dopis, který V ám píši z vězení. O statně je to den ze dne pravděpodobnější; a pom alu toho m á člověk tady také dost. M oc bych přál nám všem, abychom společně prožili ještě pár pěkných letních dnů. 3. 8. 43

Jsem skutečně velmi rád a vděčný, že V ám teď smím psát častěji; bojím se totiž, že si děláte starosti jednak kvůli vedru v mé podstřešní cele a potom kvůli té prosbě o obhájce. Teď právě přišel Váš skvělý balíček s rajčaty, jablky, kom potem, termoskou atd. a s báječnou chladící solí, kterou jsem vůbec dosud neznal. J a k jste se se mnou zase obtěžovali! Prosím Vás, nedělejte si žádné starosti, často jsem přece zažil horší vedra v Itálii, Africe, Španěl­ sku, M exiku a nejhorší snad v New Yorku v červenci 1939, a vím už asi, jak se m ám nejlépe zařídit; piju a jím málo, sedím klidně u psacího stolu a nerušeně si dělám svou práci. T u a tam si osvěžím žaludek i srdce těm i dobrým i věcmi, které jste mi poslali. N erad bych žádal o přeložení do jiného poschodí, zdá se mi to neslušné vůči tom u, kdo by pak musel do mé cely a nejspíš asi bez rajčat atd. A pak ani objektivně to není velký rozdíl, je-li v místnosti 34 nebo je n 30 stupňů. J e m i ale bohužel znám o, že Hans* snáší vedra velmi špatně, a je mi ho líto. Pokaždé však zjišťuji pozoruhodnou okolnost, že to, co nem ůžem e změnit, snášíme docela jinak, než když se stále zabývám e myšlen­ kou, že bychom si m ohli nějak ulehčit.

* H ans von Dohnanyi, v téže době ve vězení v Lehrtenově ulici.

105

Pokud jd e o moji prosbu stran obhájce, pevně doufám, že Vás to nějak zvlášť neznepokojuje a že očekáváte vývoj věcí stejně klidně jako já . O pravdu si nemyslete, že jsem ted deprim ovaný nebo neklidný. Byl jsem samozřejmě zklam án, asi stejně jako Vy. Ale v jistém smyslu je osvobo­ zující vědět, že teď brzy dojde ke konečném u vyjasnění celé záležitosti, na něž tak dlouho čekáme. D enně čekám bližší zprávu. (. . .) O pět jsem si přečetl leccos pěkného. „Jiirg Jenatsch" osvěžil vzpomínky z m ládí; četl jsem ho rád a s velkým zájm em . Z historických knih se mi zdálo velmi instruktivní a poutavé dílo o Benátčanech. M ohli byste mi, prosím, poslat nějakého F ontana: „ F rau Jen n y T reibel“ , „ Irru n gen und W irrungen“ , „Stechlin“ ? T ato intenzívní četba posledních měsíců velmi prospěje i mé práci. Z těchto věcí se lze často poučit o etice více než z učebnic. — R euterova „K ein H usung“ se mi líbí stejně jako Tobě, m am inko. Ale nevím — s R euterovým dílem jsem už asi u konce — nebo snad m áte ještě něco dalšího? (. . .) V „Z eleném Jindřichovi" jsem nedávno četl krásné verše: „A v rozbouřeném příboji / m oře, když proti m ně se spikne, / slyším váš zpěv, byť ztlum en zní,/ a ani tón mi neunikne."* 7. 8. 43 (. . .) T aké se kolem Vás tak připravuje protile­ tecká obrana? Po tom všem, co v posledních dnech píší noviny, nelze jinak než všechno ještě jednou do podrob­ ností uvážit. T ak mi například napadá, že jsm e přece jednou měli určité pochybnosti o trám ech ve sklepě; ne­ měly by se n a hlavním trám u uprostřed provést ještě nějaké zm ěny? Myslíte na to ještě a seženete nějakou * Překlad K. Bednáře; G. K eller: Básně, SN K L 1954.

106

pom oc? To si teď těžko dovedu představit. J a k rád bych Vám při tom pom ohl. Dejte mi vědět o všem, zajím á mě každá podrobnost. (. . .) Myslím, že jsem V ám dosud nenapsal, že se denně trochu zabývám teorií šachu — vždy, když už nem ohu číst ani psát; velmi mě to baví. Kdybyste k tom u našli nějakou m alou a dobrou knížku, třeba s úloham i, byl bych vděčný; ale nedělejte si s tím žádné starosti, jd e to i tak. (. . .)

17. 8. 43

(. . .) Především Vás prosím, abyste si se m nou dělali co nejm éně starostí. Všechno snáším dobře a uvnitř jsem docela klidný. J a k je dobře, že z dřívějších zkušeností už o sobě víme, že nás poplachy vskutku nijak nezneklidňují. Jsem velm i rád, že so u d y . . . zůstávají v Berlíně! O statně m áte asi — stejně jako j á — na práci lepší věci než stále . . . myslet na možné poplachy. Získat odstup od každodenních událostí a rozčilování, to se tu v cele učí takřka samo od sebe. ( . . . ) V posledních 14 dnech každodenního nejistého očekává­ ní jsem se tém ěř nedostal k produktivní práci a rád bych se teď znovu dal do psaní. V předešlých týdnech jsem se zabýval osnovou divadelní hry; mezitím jsem však zjistil, že látka vlastně není dram atická, a tak se teď pokusím ji přepracovat jako povídku. J d e o život jed n é rodiny. Pro­ m ítne se do toho samozřejmě m noho osobních zkušeností. (...)

Sm rt tří m ladých pastorů se mě velice dotkla. Byl bych vděčný, kdyby bylo možno jejich příbuzným nějak sdělit, že jim teď nem ohu psát; jinak by to nepochopili. T i tři patřili mezi m ně nejbližší žáky. J e to veliká ztráta — jak pro m ne osobně, tak pro církev. Z mých žáků už jich padlo více než třicet a většinou ti nejlepší. (. . .)

107

24. 8. 43

M usela to být pro vás tentokrát pohnutá noc. Velmi se mi ulevilo, když mi velitel vzkázal, že je u Vás všechno v pořádku. Z okna mé vysoko položené cely, které je při poplachu zcela spuštěné, je směrem na jih vidět nad městem velmi zřetelně strašlivý ohňostroj; a třebaže mě to osobně nijak nezneklidňuje, přece si v takových okamži­ cích zdrceně uvědomuji celou nesmyslnost své nynější situace a nečinného očekávání. Se zcela zvláštním pocitem jsem proto dnes ráno četl heslo Jednoty bratrské: „D ám pokoj v zemi, i budete spát a nebude, kdo by vás děsil“ (Lv 26,6). J e hloupé, že jsem v neděli dostal žaludeční a střevní katar, včera jsem měl horečku, ale ta dnes zase klesla. Vstal jsem právě kvůli tom u, abych napsal dopis, a pak si hned zas raději lehnu; rozhodně bych nechtěl onemocnět. Protože v takových případech není žádná zvláštní strava, jsem rád, že m ám ten „K náckebrot" od Vás a krabici Leibnizových sucharů, které jsem si pro takový případ už dávno dal stranou. K rom ě toho mi jeden sanitář přenechal kus svého bílého chleba. A tak vystačím docela dobře. Bylo by vhodné m ít tu pro jistotu stále něco podobného, m ožná i sáček krupice nebo vloček, které by se mohly uvařit na ošetřovně. Až dostanete dopis, bude už to všechno za m nou. (. . .) 31. srpna 43

( . . . ) V posledních dnech jsem opět m ohl zase do­ cela dobře pracovat a hodně jsem psal. Když se na pár hodin pohroužím do tém atu a potom zjistím, že jsem opět ve své cele, trvá mi pokaždé chvilku, než se zorientuji. Neskutečný pocit ze svého nynějšího pobytu jsem dosud nepřekonal, přestože jsem si už zvykl na vnější okolnosti.

108

Zjišťuji, z e j e docela zajímavé pozorovat na sobě postupný proces přivykání a přizpůsobování. Když jsem před 8 dny dostal k jíd lu nůž a vidličku — je to teď nové opatření — zdálo se m i to skoro zbytečné, protože se mi už stalo sa­ mozřejmostí m azat si chléb lžicí atd. N aopak ale myslím, že si člověk vůbec nezvykne, nebo je n velmi těžko, na to, co považuje za nesmyslné, například na uvěznění. K tom u je vždy zapotřebí vědomého zpracování, abychom se do toho dokázali vpravit. Existují snad o tom nějaké psychologické práce? Delbrůckovy Dějiny světa se čtou velice pěkně. Vidím však, jsou to spíše dějiny německé. „Lovce m ikrobů11jsem si s radostí přečetl celé. M im o to jsem četl leccos od Storma, ale celkem to na m ne neudělalo velký dojem. Doufám, že mi přinesete ještě Fontana nebo Stiftera. (. . .)

5. září 43

O předm inulé noci si asi navzájem nemusíme ni povídat. Nezapom enu na ten pohled z okna cely na strašné noční nebe. Byl jsem moc rád, když jsem hned ráno slyšel od velitele, že u Vás všechno dobře dopadlo. (. . .) J e to zvláštní, ja k se člověk v takových nočních hodinách zabývá výlučně myšlenkami na ty, bez nichž by nechtěl žít, a jak vlastní problém y zcela ustupují do pozadí, anebo jsou potlačeny. Pak teprve cítíme, ja k je náš vlastní život svázán s životem druhých lidí, a dokonce, ja k centrum vlastního života leží mimo nás, a ja k m álo existujeme jen jako je d ­ notlivci. Výraz „jako by byl částí m ne samého11 je zcela správný, a často jsem to tak cítil při zprávách o smrti padlých spolubratři a žáků. Myslím, že to patří k přiroze­ nosti; lidský život sahá daleko za hranici vlastní tělesné existence. Nejsilněji to asi vním á m atka. — K rom ě toho však existují dva biblické výroky, které pro mne pokaždé

109

znovu shrnují tuto zkušenost. První je z Jerem iáše 45: „Aj, což jsem vystavěl, j á bořím , a což jsem vštípil, já plením . . . a ty bys hledal sobě velkých věcí? Nehledej . . . Ale dám tobě život tvůj jako kořist." — A druhý z Žalm u 60: „Bo­ že . . . zatřásl jsi zemí a roztrhPs ji, uzdrav rozsedliny její, neboť se chvěje." (. . .) R ád bych od Vás věděl, zda už je zřízen kryt proti střepinám a zda byste nemohli prokopat chodbu ze sklepa do krytu. M ajor M . si to tak dal udělat. (. . .) D aří se mi stále dobře. K vůli leteckým náletům jsem umístěn o dvě poschodí níže. Teď hledím z okna přím o na kostelní věže; je to velice hezký pohled. M inulý týden jsem už m ohl zase docela dobře psát. J e n mi chybí pohyb na vzduchu. M oje výkonnost je na tom značně závislá. Ale nyní to už nebude dlouho trvat, a to je hlavní věc. (. . .)

13. 9. 43

Po tom, co jsem v jednom z posledních dopisů projevil přání dostávat více pošty, obdržel jsem v těchto dnech celou řadu dopisů, které mě velmi potěšily. P řipa­ dám si jako Palmstrom , který si objednal „čtvrtletní poš­ tovní směs". Ale vážně, den, kdy přijdou dopisy, se vždycky citelně odlišuje od jednotvárnosti ostatních dnů. K tom u teď ještě přibylo povolení návštěv, takže se mi vskutku vedlo dobře. Po nepříjem ném opožďování pošty v posled­ ních týdnech jsem to přijal opravdu vděčně. Zjistil jsem, že vypadáte trochu lépe, a to mě velice potěšilo. N a celé mé záležitosti mě nejvíce mrzí, že jste letos přišli o prázd­ niny, které byste tak potřebovali. Než přijde zima, musíte ještě jednou vyjet trochu ven, nejraději bych se připojil.

(...) J e to zvláštní pocit být ve všem zcela odkázán na pomoc druhých. Rozhodně se ale v takových dobách učíme

110

vděčnosti a doufejme, že to zase nezapom enem e. V nor­ m álním životě si člověk často vůbec neuvědomuje, že ne­ konečně více přijím á, než dává, a že teprve vděčnost činí život bohatým . Snadno přeceňuje význam vlastního jednání a činů na úkor toho, čím se stal je n díky druhým . Bouřlivé události ve světě, které přinesly poslední dny, pociťuji zde přirozeně až do m orku kostí a rád bych někde vykonal něco užitečného; ale toto někde může být v daném okamžiku je n vězeňská cela, a co m ohu učinit zde, odehrá­ vá se v neviditelné oblasti, a právě tady je výraz „učinit" značně nepřim ěřený. Často se mi tu připom íná Schubertův „M ů n n ich " a jeho křížová výprava. Jin a k čtu, píšu, pokud to je n dovolují okolnosti, a jsem rád, že za těch více než pět měsíců jsem se ještě ani na okamžik nemusel nudit. Můj čas je stále vyplněn. Ale v pozadí všeho je přece je n od rán a do večera očekávání. Před několika týdny jsem Vás prosil, abyste mi opatřili nedávno vydané knihy: N. H artm an n : „Systematische Philosophie" a „D as Z eitalter des M arius und Sulla“ z Dietrichova nakladatelství. K tom u prosím ještě o „D ie deutsche M usik" od R . Benze. Nechtěl bych si ty věci ne­ chat ujít a byl bych rád, kdybych si je zde ještě mohl pře­ číst. K. F. se zmínil o jakési přístupně napsané publikaci o fyzice, kterou mi chce poslat. Také K . občas objeví pěk­ nou knihu. Skoro všechno, co je zde k něčemu, jsem už přečetl. Asi se ještě jednou pokusím přečíst „Siebenkás"od J e a n a Paula nebo jeho „Flegeljahre". N ajdete je v m ém pokoji. Později bych se k tom u pravděpodobně už neod­ hodlal: a je přece tolik sčetlých lidí, kteří ho m ají velmi rádi. Rozečetl jsem ho už několikrát, ale vždycky se mi zdál příliš rozvláčný a strojený. — Poněvadž však mezitím už uplynula polovina září, doufám, že všechna přání budou překonána dřív, než budou splněna. ( . . . )

111

25. 9. 43

(. . .) Bylo by mi milejší, kdyby bylo hned předem řečeno, ja k dlouho může taková záležitost trvat. Také to, na čem zde pracuji, by se mohlo v lecčems utvářet jinak a plodněji. Koneckonců právě to, v jak é situaci se nachází­ me, dělá každý týden a každý den něčím drahocenným . Třebaže to zní paradoxně, byl jsem včera skutečně potěšen, když nejprve došlo povolení m ít obhájce a pak i zatykač. A tak snad bude tom u zdánlivě bezcílnému čekání přece jen brzy konec. Buď ja k buď, právě můj dlouhý pobyt ve vazbě mi um ožnil získat dojmy, na které nikdy nezapom e­ nu. ( . . . ) O statně píši a vidím, že mi také volné, neteologické spisování působí radost. Ale teď teprve skutečně vidím, ja k obtížná je něm čina a ja k snadno ji lze zpotvořit! (. . .) Když tento dopis pročítám , zdá se mi, že vyznívá trochu nespokojeně. To by nemělo být a také to neodpovídá skutečnosti. Třebaže velice toužím dostat se odtud, přece věřím , že ani jediný den není ztracený. Jak é následky bude m ít tato doba později, nelze ještě říci — ale bude je mít. (...) 4. 10. 43

(. . .) V enku jsou kouzelné podzim ní dny a já bych V ám přál — a zároveň i sobě — být ve F riedrichsbrunnu; přál bych to i Hansovi a jeho rodině, kteří tak lnou ke svému domku. Ale kolik je dnes asi na světě lidí, kteří si m ohou ještě dovolit splnit svá přání? Nesdílím Diogenův názor, že nej vyšším štěstím je nem ít žádné přání a že ideálním pří­ bytkem je prázdný sud; proč by se tu měla dělat z nouze ctnost? M yslím sice, že může být docela dobré muset se zříci na nějaký čas svých přání, zvláště je-li člověk ještě

112

m ladší; je n to nesmí podle m ého názoru dojít tak daleko, aby v něm přání docela odum řela a stal se indiferentní. Ale toto nebezpečí m i v dané chvíli ještě nijak n e h ro z í. . . Právě přišel zase dopis od C. J e podivuhodné, ja k na to neustále myslí. Ja k ý obraz světa se může vytvářet v hlavě 141etého chlapce, když musí tolik měsíců psát svému toci a svému km otrovi do vězení. V takové hlavě už nikdy ne­ bude místo pro příliš iluzí o světě. Těm ito událostm i pro něho pravděpodobně skončilo dětství. Vzkazují mu m noho díků a těším se už, že ho zase uvidím. Jsem moc rád, že jste ještě dostali H artm annovu „System atische Philosophie“ . Sedím teď nad ní a budu s e jí zabý­ vat několik týdnů, nedojde-li ovšem m ezitím k vytoužené­ m u přerušení. (. . .)

13. 10. 43

M ám před sebou pestrou kytici jiřin, kterou jste mi včera přinesli; připom íná mi krásné chvíle, které jsm e trá ­ vili společně, a zahradu, a vůbec, ja k krásný může být svět v podzim ních dnech. Jed en Storm ův verš, se kterým jsem se v těchto dnech seznámil, se jaksi hodí k této náladě a stále se mi vrací na mysl jako melodie, které se nemůžeme zbavit. „Ať všechno běsní sebehůř, / s křesťany nebo ne­ křesťany, / dál trvá svět, ten krásný svět, / nezdolatelný, nezdolaný.“ Abychom to pocítili, stačí dokonce několik pestrých podzim ních květin, pohled z okna cely a půl hodiny „pohybu“ na vězeňském dvoře, kde stojí několik pěkných kaštanů a lip. Ale koneckonců splývá svět — přinejmenším pro m ne — s představou několika m álo lidí, které bych rád viděl a s nimiž bych chtěl být. ( . . . ) A kdy­ bych k tom u ještě příležitostně mohl slyšet dobré nedělní kázání — někdy se ke m ně větrem donesou úryvky cho­ rálů — bylo by to ještě krásnější. (. . .)

113

V poslední době jsem zase hodně psal a vzhledem k tom u, co jsem si pro každý den předsevzal, připadají mi teď hodiny často příliš krátké, takže m ám někdy dokonce až komický pocit, že na tu některou podružnou věc „nem ám čas". R áno po snídani, tedy asi od sedmi, se zabývám teologií, potom až do poledne píšu, odpoledne čtu, pak přijde kapitola z Delbrúckových Světových dějin, trochu anglické gram atiky, ve které se m ohu přece je n pořád ještě něco naučit, a konečně podle toho, v jakém jsem stavu, opět píšu nebo čtu. Večer pak bývám unavený natolik, že si rád lehnu, i když ještě nespím. (. . .)

31. 10. 43

(. . .) Dnes slavíme Den reformace, který právě v naší době může znovu vést k zamyšlení. Ptám e se, proč Lutherův čin musel m ít následky, které byly pravým opakem toho, co chtěl, a které jem u samému zkalily poslední léta života a někdy i zproblem atizovaly jeho vlastní životní dílo. Chtěl pravou jed n o tu církve a Západu, tj. křesťanských národů, a výsledkem byl rozpad církve a Evropy; chtěl „křesťanskou svobodu1' a výsledkem byla lhostejnost a zdivočení m ravů; chtěl pravý světský spole­ čenský řád bez klerikálního poručníkování a výsledkem byla vzpoura už v selském povstání a brzy nato postupný rozpad všech vazeb a pořádků života. Ze svých student­ ských let si vzpom ínám na spor mezi H ollem a H arnackem , zda velká duchovní dějinná hnutí se prosazují svými pri­ m árním i nebo sekundárním i motivy. T ehdy jsem věřil, že pravdu musí m ít Holi, který tvrdil to první. Dnes myslím, že pravdu nem ěl: K ierkegaard už před sto lety řekl, že L uther by dnes prohlásil opak toho, co tenkrát. Myslím, že to tak bude — cum grano salis. Teď ještě jed n u prosbu: mohli byste mi objednat tyto

114

knihy: W olf-Dietrich R asch: „Lesebuch der E rzáhler“ (Kiepenheuer 1943), W ilhelm von Scholz: „D ie Ballade" (Th. K naur 1943), Friedrich Reck-M aleszewen „Briefe der Liebe aus 8 Ja h rh u n d e rte n " (Keil 1943)? Myslím, že nevyšly ve velkých nákladech, proto je nutné objednat je teď hned. N edávno se ozval můj revmatismus na několik hodin tak silně, že jsem nem ohl vstát ani se židle, ani zvednout ruce k jíd lu ; zavedli mě pak hned na ošetřovnu pod zahřívací lam pu a je to opět m nohem lepší. Ale od května jsem se toho docela nezbavil. D á se s tím později vůbec něco dělat? (...)

9. 11. 43

(. . .) Velice mě potěšila a překvapila antologie ze Stiftera. Poněvadž obsahuje převážně úryvky z dopisů, neznám z toho skoro nic. Posledních 10 dní žiji zcela pod dojmem „V ítka", kterého jsem našel ve vězeňské knihov­ ně, kde bych se toho skutečně nikdy nenadál — a tak dlouho jsem se Vás natrápil, abyste mi ho sehnali. Se svým tisícem stránek, které se nedají je n tak přelétnout, ale musí se číst v klidu, nebude dnes asi přístupný příliš m noha lidem, a proto nevím, zda jej V ám m ám doporučit. Pro m ne patří k těm nejkrásnějším knihám , které vůbec znám ; čistota řeči i postav přináší člověku zcela zvláštní a ojedi­ nělý pocit štěstí. M ěli jsm e jej vlastně číst ve čtrnácti letech místo „Boje o R ím “ a vyrůstat pod jeho vlivem. Ani dobré dnešní historické rom ány, třeba od Báu měrové, s ním vůbec nesnesou srovnání. J e to kniha sui generis. Velmi rád bych ji vlastnil, ale asi nebude možné ji získat. Ze všech rom ánů, které jsem dosud četl, jsem měl podobně silný dojem z Dona Q uijota a z Gotthelfova rom ánu Berner Geist. — S četbou Je an a Paula jsem i tentokrát ztroskotal. Nedokážu se zbavit pocitu, že je vyumělkovaný

115

a m arnivý. M usel být i jako člověk dost fatální. — J e to pěkné podnikat takové objevitelské cesty do literatury a člověk se diví, jak á překvapení může zažít ještě po tolika letech četby. M ůžete mi snad ještě pomoci k dalším? Před několika dny jsem dostal dopis od R ., velice mu za něj děkuji. Toužebně jsem vzpomínal na program Furtwenglerova koncertu, na kterém byl. Doufám, že během svého pobytu zde nezapom enu ještě i to, co zbylo z mé techniky. N ěkdy doslova hladovím po večeru s triem, kvartetem nebo zpěvem. J a k rád bych zase jednou slyšel něco jiného než jen hlasy v této budově. Po více než sedmi měsících už toho m á člověk právě tak dost. Ale to se vlastně rozum í samo sebou a ani bych V ám to nemusel říkat. N a­ opak ale není samozřejmé, že se mi přese všechno daří dobře, že m ohu prožívat různé radosti, a že jsem pořád dobré mysli — a za to jsem každý den velice vděčný. (. . .)

17. 11. 43

Dnes, na den pokání, zatímco píši tento dopis, poslouchají S. všichni pohrom adě Mši h-moll. Po řadu let už pro m ne p atří tato mše ke dni pokání stejně jako M atou­ šovy pašije k Velkém u pátku. Přesně si vzpom ínám na onen večer, kdy jsem ji slyšel poprvé. Bylo mi 18 let, přišel jsem ze sem ináře od H arnacka, který velmi příznivě hodnotil m ou první sem inární práci a poznam enal, že doufá, že se jednou budu habilitovat na církevní dějiny; byl jsem toho ještě plný, když jsem přišel do Filharm onie; potom začalo ono veliké „K yrie eleison“ a v tom okamžiku všechno ostatní ustoupilo do pozadí. Byl to nepopsatelný dojem. Dnes se ve vzpom ínkách probírám postupně celou sklad­ bou a těší mě, že S. m ohou poslouchat tuto hudbu, kterou považuji za nejkrásnější z Bachových skladeb. (. . .) Teď navečer je v domě ticho a já m ohu nerušeně sle-

116

dovát své myšlenky. Během dne vždy znovu zjišťuji, že lidé vykonávají svou práci s různou hlasitostí — asi jsou tak vybaveni od přírody. Fortissimo přede dveřm i cely se ke klidné vědecké práci nijak zvlášť nehodí. S velkým potěšením jsem si m inulý týden opět přečetl Goethova „Lišáka Ferinu” . M ožná, že by vás to také pobavilo. ( . . . )

1. adventní neděle, 28. 11. 43

I když se neví, zda a ja k se v těchto dnech doručuj dopisy, rád bych V ám přece napsal dnes odpoledne na 1. adventní neděli. Altdorferův vánoční obraz, n a němž je vidět svátou rodinu s jesličkami uprostřed trosek pobo­ řeného dom u, připadá mi zvlášť aktuální — ja k je n mohl dojít před 400 lety v rozporu se vší tradicí k takové před­ stavě. Snad chtěl říci, že i tak m ůžem e a m ám e slavit váno­ ce; v každém případě to říká nám . R ád si představuji, jak ted sedíte s dětm i a slavíte s nimi advent jako před lety s nám i. Jenže ted se to všechno dělá intenzivněji, protože není jasné, jak dlouho to ještě potrvá. Ještě mě trochu m razí při pomyšlení, že jste museli oba přestát tak zlou noc a tak zlou chvíli, aniž byl někdo z nás přítom en. Člověku to připadá tak nepochopitelné, že je v takové době zavřen a nemůže nijak pomoci. Doufám pevně, že to skutečně brzo skončí bez dalších průtahů. Přesto se ale, prosím Vás, kvůli m ně neznepokojujte. Vyjdeme z toho všeho velice posíleni. Jistě už víte, že nedaleko od nás došlo k očekávaném u náletu na Borsig. Nyní m ám e — ne zrovna m oc křesťan­ skou — naději, že sem tak brzy zase nepřijdou. Nebylo to právě pěkné, a až jednou budu na svobodě, vypracuji návrh, jak by se to mohlo v takových případech tady vy­ lepšit. M é okenní tabulky zůstaly kupodivu celé, zatímco

117

tém ěř všechny ostatní byly zničeny. A tak je tu ostatním zatraceně ošklivá zim a. Protože zdi vězení jsou zčásti narušené, nemůže se přechodně konat také žádný „přesun“ . Kdyby byla po skončení poplachu alespoň možnost něco se o sobě navzájem dovědět! ( . . . ) V posledních dnech jsem velmi rád pročítal „Příběhy ze starých časů“ kulturního historika W . H. R iehla. Budete je asi znát z m nohem dřívější doby. Dnes jsou takřka neznámé, a přece se čtou hezky a příjemně. H odily by se i pro předčítání dětem . Pokud vím, měli jsm e od něho kdysi několik svazků, ale asi jsm e je už dávno darovali nějaké knihovně. U dělalo by mi radost, kdybyste mi někdy přinesli knihu o pověrách. Lidé začínají h ád at z karet, zda bude večer poplach. J e zajímavé, ja k v tak vzrušených dobách bují pověra a kolik lidí ji ochotně poslouchá alespoň na půl ucha. (. . .)

17. 12. 43

Nezbývá mi, než abych V ám pro všechny případy napsal už teď vánoční dopis. J e to sice nad mou chápavost, že mě tady m ožná chtějí nechat sedět ještě přes vánoce, ale za uplynulých osm a půl měsíce jsem se naučil považo­ vat nepravděpodobné za pravděpodobné a s jakýmsi sacrificium intellectus se podrobovat tom u, co nemohu zm ěnit — ostatně tak docela to sacrificium přece je n není a intellectus jd e tiše svými vlastním i cestami. Především si nemyslete, že se nechám těm ito osamělými vánocem i zkrušit; budou m ít jednou provždy své zvláštní místo v řadě těch rozm anitých vánoc, které jsem slavil ve Španělsku, v Americe a v Anglii, a nechci na tyto dny v pozdějších letech vzpom ínat se zahanbením , nýbrž s jistou hrdostí. To je to jediné, co mi nikdo nem ůže vzít.

118

Ze však ani Vy, M arie a sourozenci nejste ušetřeni pom y­ šlení na to, že strávím vánoce ve vězení, a že tak m á p ad ­ nout stín na těch několik málo radostných hodin, které V ám v této době ještě zbyly, to m ohu překonat jen s vírou a vědomím, že se naše myšlenky a náš postoj nebudou tváří v tvář těm to vánocům lišit; a jinak to ani být nemůže, už proto, že tento postoj jsem zdědil po Vás. Nemusím V ám říkat, jak velice toužím po svobodě a po Vás všech. Po desetiletí jste nám však připravovali tak nesrovnatelně hezké vánoce, že již vděčná vzpomínka na ně je dost silná, aby ozářila i vánoce temnější. V takových dobách se vlastně teprve ukáže, co to znam ená m ít vlastní minulost a vnitřní dědictví, které nezávisí na prom ěnách časů a na náhodách. Vědomí, že jsm e neseni staletou duchovní tradicí, dává člověku uprostřed přechodných strastí spo­ lehlivý pocit bezpečí. Myslím si, že ten, kdo o takových vlastních rezervách sil ví, nemusí se stydět ani zajisté dojetí, které vyvolá vzpomínka na bohatou a dobrou m inulost; podle mého m ínění patří tento cit k lepším a ušlechtilejším vlastnostem člověka. A není nebezpečí, že by přem ohl toho, kdo se pevně drží hodnot, které mu nemůže nikdo vzít. Křesťansky vzato nem ohou být vánoce ve vězení zvlášt­ ním problém em . J e pravděpodobné, že mnozí budou v tom ­ to domě slavit smysluplnější a opravdovější vánoce než tam , kde z těchto svátků zbylo už jen jm éno. Vězeň chápe lépe než kdokoliv jiný, že bída, utrpení, chudoba, samota, bezmocnost a vina v Božích očích znam enají něco docela jiného než v úsudku lidí, že Bůh se obrací právě k tom u, od čeho se lidé rádi odvracejí, že Kristus se narodil v chlévě, protože se nenašlo místo v hospodě. Pro vězně je to skutečně radostné poselství, a tím, že m u věří, včleňuje se do křes­ ťanského společenství, které ruší všechny prostorové a ča­ sové hranice, takže zdi vězení přestávají být důležité. O Štědrém večeru budu na Vás všechny moc myslet,

119

a chtěl bych, abyste věřili, že i já prožiji několik opravdu krásných hodin a sklíčenost mě docela jistě nepřem ůže. (. . .) Když člověk pomyslí na všechny hrůzy, které v poslední době postihly v Berlíně tolik lidí, teprve si uvědomí, zač musí být ještě vděčný. Všude asi budou velmi tiché vánoce a děti n a ně budou později ještě dlouho vzpom ínat. Ale snad právě při tom někteří lidé poprvé pochopí, co jsou to vlastně vánoce. (. . .)

25. 12. 43

V ánoce jsou za nám i. Přinesly mi několik tichých, pokojných hodin a m noho z minulosti se m i docela zpřítom nilo. Pocit vděčnosti za to, že jste V y i všichni souro­ zenci byli za těžkých náletů uchráněni, a důvěra, že Vás zanedlouho zase uvidím na svobodě, byly silnější než všechna tíseň. Zapálil jsem si svíčky od Vás a od M ., pře­ četl jsem si v bibli vánoční příběh, tiše jsem si prozpěvoval několik pěkných vánočních písní a při tom jsem na Vás na všechny myslel a doufal, že po všem zm atku uplynulých týdnů se V ám přece podaří najít několik klidných hodin.

(...) Také nový rok ještě přinese různé starosti a neklid, věřím ale, že v této silvestrovské noci budem e moci ještě s větší důvěrou než jindy zpívat a m odlit se verš ze staré novoroční písně: „ J e n přiraz nářkům b rá n y / a všude, na vše strany / po m nohém krveprolití / nech radost proudem prouditi.“ Nevím, co většího bychom si m ohli vyprosit a přát. (. . .)

120

14. 1. 44

(. . .) Sedím u otevřeného okna, do něhož svítí tém ěř jarn í slunce a přijím ám tento nezvykle krásný začá­ tek roku jako dobré znam ení. Ve srovnání s m inulým může být tento rok je n lepší. — D aří se mi dobře. Pracuji zase poněkud soustředěněji a čtu se zvláštním potěšením Diltheye. ( . . . )

20. 2. 44

Prom iňte, že jsem v poslední době nepsal pravidel­ něji. Naděje, že V ám budu moci o své záležitosti sdělit konečně něco definitivního, způsobila, že jsem odkládal dopisy ze dne na den. Když člověka se vší určitostí ujišťují, že se to ukončí nejprve v červenci 1943, potom — ja k si sami vzpomenete — nejpozději do září 1943, a pak přejde měsíc za měsícem, aniž se tím nejmenším pohne, a když se člověk k tom u ještě důvěřivě dom nívá, že se při projedná­ vání, které půjde věci na kloub, všecko docela jednoduše objasní, a když konečně vidí úkoly, které dnes venku na něho čekají — pak se při vší snaze o trpělivost a porozum ě­ ní přece je n občas dostane do takové nálady, kdy je lépe nepsat žádné dopisy, ale na chvíli se odm lčet: za prvé proto, že z neuspořádaných myšlenek a pocitů vznikají jenom nepatřičná slova, za druhé proto, že napsaná slova už dávno neplatí ve chvíli, kdy dostihnou toho druhého. Chce to stále znovu svádět m alý vnitřní boj, držet se docela střízlivě faktů, vyhnat z hlavy iluze a fantazie, a spokojit se s tím, co je dáno, protože tam , kde vnějším nutnostem nerozumíme, věříme v nutnost vnitřní a neviditelnou. A pak — takový život, který se může plně rozvinout v po­ volání a v osobních záležitostech, a tak se stává vyrovna­ ným a naplněným celkem, ja k to bylo možné ještě ve Vaší

121

generaci, nepatří už asi k tom u, nač si může naše generace dělat nárok. To je asi to největší odřeknutí, uložené a vnu­ cené nám mladším, kteří ještě m ám e před očima Váš život. Proto asi pociťujeme zvlášť silně nedokončenost, fragmentárnost svého života. Ale právě fragm ent může znovu upozornit na možnost vyššího naplnění, které lidskými silami nelze dosáhnout. N a to musím obzvlášť myslet při úm rtí tolika svých nejlepších bývalých žáků. I když vnější události násilně rozbíjejí náš život na kusy jako bom by naše domy, m á přesto zůstat co nejvíce zřejmé, ja k byl plánován a zamýšlen celek, a alespoň by se mělo poznat, z jakého m ateriálu se zde stavělo nebo mělo stavět. (. . .)

2. 3. 44-

(. . .) M . V ám asi vyprávěla, co jsem jí posledně řekl — ačkoli toto tém a vlastně ani nepatří k tom u, o čem hovoříváme — že je tu jídlo v důsledku snížených dávek o něco skrovnější, a proto jsem měl někdy trochu hlad; souvisí to ale jistě také s tím, že jsem v době, kdy jsem měl chřipku, několik dní tém ěř nic nejedl. Teď jste mě tedy opět tak skvěle zásobili a j á rád připouštím , že svět vypadá zas trochu jinak, když m ám e něco pořádného v žaludku, a že i práce se hne rychleji z místa. Ale bylo by pro mne zahanbující pomyšlení, že ještě ujídám V ám — kteří m áte celý den tolik práce; potřebujete teď více síly než já . Teď už je zase březen, a Vy jste dosud neodcestovali. (. . .) H arnackovy Dějiny akadem ie na mne udělaly veliký dojem a způsobily mi radost i smutek zároveň. J e dnes tak m álo lidí, kteří se pokoušejí o vnitřní a duchovní spojení s 18. a 19. stoletím; hudba chce ke své obnově čerpat ze 16. a 17. století, teologie z doby reformační, filozofie z Tomáše Akvinského a z Aristotela, soudobý světový názor z raně germánské minulosti — ale kdo vůbec ještě

122

tuší, co vykonali a dokázali v m inulém století naši dědové, a kolik z toho, co oni věděli, je pro nás už ztraceno. Věřím, že lidé jednoho dne nevyjdou z úžasu nad plodností této doby, dnes tak znevážené a tém ěř neznámé. M ohli byste mi, prosím, opatřit Diltheyovu knihu „Svě­ tový názor a analýza člověka od renesance a reform ace"? (...)

26. 4. 44

(. . .) Toto druhé jaro, které prožívám odtud z cely, je docela jiné než před rokem. T enkrát byly všecky dojmy svěží a živé, strasti i radosti jsm e prožívali intenzivněji; mezitím se dostavilo to, co jsem nikdy nepovažoval za možné — zvyk; a zbývá je n otázka, zda převažuje otupění nebo ujasnění; bude to asi v různých oblastech různé. Věci, vůči nimž jsm e otupěli, rychle zapomeneme, jsou příliš lhostejné; naopak jiné věci jsm e v sobě vědomě nebo nevědomě zpracovali a nezapom enem e je nikdy, protože vycházely ze silných zážitků a prom ěnily se v pevné tvary jasných poznatků, předsevzetí a plánů, a jako takové si podrží význam pro budoucí život. J e jistě velký rozdíl, je-li člověk ve vězení měsíc nebo rok, pak už nem á jen zajímavý nebo silný dojem, nýbrž nabyl novou velkou životní zkušenost. Nicméně se dom nívám , že je třeba i určitých vnitřních předpokladů k tom u, aby člověk v sobě bez ohrožení asimiloval právě tuto životní oblast, a myslím si, že dlouhé věznění je pro velm i m ladé lidi a jejich vnitřní vývoj velmi nebezpečné. N ápor dojm ů je tu přece tak mocný, že hrozí m nohé zpřevracet. M usím vám velice poděkovat za to, že jste mi vždy znovu všechno značně ulehčovali pravidelným i návštěvami, dopisy, balíčky; ra ­ dost z každého Vašeho pozdravu byla od počátku vždycky stejně veliká a byla m i vždy novou pobídkou, abych zde plně využil času. . . . M ohli byste se pokusit opatřit mi

123

novou knihu O rtegy y Gasseta „Podstata dějinných krizí” a pokud možno i jeho předešlou knihu „D ějiny jako systém", dále od H . Pfeffera „Britské im périum a U SA "? Doufám, že se brzy shledám e! Srdečně Vás zdraví Váš vděčný Dietrich ZPRÁVA

O VAZBĚ

Form ality s přijetím byly vyřízeny korektně. První noc mě zavřeli do cely pro nové vězně; pokrývky n a pryčně páchly tak bestiálně, že se jim i nebylo m ožno přikrýt, ačkoli bylo chladno. Příští ráno mi hodili do cely kus chle­ ba, takže jsem jej musel sebrat se země. V kávě byla ze čtvrtiny sedlina. Zvenku poprvé pronikly do mé cely hrubé nadávky, jim iž personál častoval vězně ve vyšetřo­ vací vazbě; od té doby jsem je slýchal denně od rán a do večera. Když jsem měl nastoupit s ostatním i nově dodaným i vězni, byli jsm e jedním dozorcem titulováni jako flákači atd. a td .; každého se ptali na důvod jeho zatčení: když jsem řekl, že mi není znám , odpověděl mi dozorce posměš­ ně: „Však se to brzo dovíte." Trvalo to půl roku, než jsem dostal zatykač. Když jsem procházel různým i kancelářem i, poddůstojníci, kteří se dověděli o m ém povolání, chtěli se se m nou příležitostně krátce pobavit. Bylo jim dáno na srozuměnou, že se m nou nikdo nesmí m luvit. Během koupání se náhle objevil jakýsi m ně neznám ý poddůstojník, a zeptal se mne, zda znám pastora M . N iem óllera; když jsem přisvědčil, řekl m i: „ J e to můj dobrý p řítel" — a zase zmizel. Byl jsem umístěn do nejodlehlejší samotky v nejvyšším poschodí; na celu připevnili štítek, který zakazuje přístup všem, kdo nemají zvláštní povolení. Bylo mi sděle­

124

no, že můj písemný styk je až na další zastaven, že nesmím jako všichni ostatní vězni na půl hodiny denně na vzduch, na což m ám podle dom ácího řádu nárok. Nedostával jsem noviny ani kuřivo. Po 48 hodinách mi vrátili mou bibli. Byla prohledána, zda jsem v ní nepropašoval pilku nebo břitvu atd. Jin ak se v příštích dvanácti dnech cela otvírala, jen když se rozdělovalo jídlo a vynášel kbelík. Nikdo se m nou slovo neprom luvil. Nebyla mi sdělena příčina a trvání vazby. J a k jsem pochopil z poznám ek a ja k se potvrdilo, byl jsem umístěn na oddělení pro nejtěžší přípa­ dy, kde leželi odsouzení na sm rt spoutaní na rukou a na nohou. První noc jsem mohl spát je n málo, protože ve vedlejší cele po m noho hodin hlasitě naříkal nějaký vězeň, aniž tom u kdo věnoval pozornost. Myslil jsem si tenkrát, že to bude p atřit k pravidelným nočním zážitkům ; během následujících měsíců se to však opakovalo už je n jednou. Z vlastního provozu v budově jsem v těchto prvních dnech úplné izolace neviděl nic; obraz o událostech jsem si tvořil jen z takřka nepřetržitého řvaní dozorců. H lavní dojem, který se dodnes nezměnil, byl ten, že se zde s vězněm z vyšetřovací vazby jed n á jako se zločincem, a že zatčený prakticky nem á možnost dovolat se práva při nespravedli­ vém zacházení. Později jsem často slýchal, ja k dozorci zcela bez okolků říkali, že při eventuální stížnosti vězně na nespra­ vedlivé zacházení nebo bití — což samo o sobě je přísně zakázáno — by se nikdy nevěřilo vězni, nýbrž vždycky jim , zvláště když se pokaždé najde kam arád, který pod přísahou vypoví v jejich prospěch, a skutečně jsem se také dozvěděl o případech, kdy bylo této odporné praktiky použito. Po dvanácti dnech se tu roznesly mé příbuzenské vztahy. O d toho okamžiku se vše změnilo, což bylo pro mne osobně sice značně ulehčující, ale objektivně zahanbující. D ali mě do prostornější cely, kterou denně zam etala služba,

125

při rozdávání jíd la mi byly nabízeny větší porce, což jsem vždycky odm ítl, protože by to bylo na úkor spoluvězňů, na procházku mě denně odváděl důstojník, a to mělo za následek, že se m nou personál jednal s vybranou zdvořilostí, několik se jich dokonce přišlo omluvit, „že vůbec nevěděli etc. . Trapné! Celkové zacházení: T ón udávají dozorci, kteří s vězni zacházejí co nejhůře a nejbrutálněji. Po celé budově se rozléhají hrubé a urážlivé nadávky, které pohoršují i něk­ teré klidnější a spravedlivější dozorce; ale ti se m ohou sotva prosadit. Vězňové, kteří jsou později osvobozeni, musí zde po celé měsíce vyšetřovací vazby snášet nadávky jako zločinci a jsou vůči všemu bezbranní, protože možnost stěžovat šije čistě teoretická. Soukromé majetkové poměry, cigarety, různé sliby zde hrají značnou úlohu. M alý člověk bez konexí atd. si musí všechno nechat líbit. Titíž lidé, kteří se vyřádili na jiných vězních, jednají se m nou s podlé­ zavou zdvořilostí. Pokusy prom luvit s nim i rozum né slovo o zacházení se všemi ostatním i vězni ztroskotávají na tom, že v dané chvíli se vším souhlasí, ale za hodinu jsou zase jako předtím . Musím však dodat, že jistý počet dozorců zachází s vězni klidně, věcně a podle možností přátelsky; ale ti zůstávají většinou na podřízených místech. J íd lo : Vězeň se nemůže vyhnout dojmu, že ne­

dostává plné porce, na jaké m á právo. Po mase, z něhož se prý vaří polévka, nebývá často ani stopy. Chléb a uze­ niny jsou krájeny velice nestejně. Osobně jsem si zkontrolo­ val váhu jedné porce salám u, a bylo to 15 g místo 25 g. Proviantní služba v kuchyni m á v tom to směru plno neradostných zkušeností a poznatků. Při stavu 700 vězňů se enorm ě projeví i docela nepatrná nepřesnost. Vím z hodnověrného pram ene, že jako vzorek vězeňské stravy je lékaři nebo důstojníkům nalévána do určených talířů

126

silná masová nebo smetanová omáčka. Neudivuje proto chvála, že o vězně je dobře postaráno. Právě tak vím, že se maso určené vězňům napřed vyváří v kotlích pro personál atd. atd. Příležitostné srovnání stravy vězňů se stravou personálu je prostě ohromující. Pod vší kritiku je nedělní nebo sváteční ob ěd ; skládá se z vodnaté kapustové polévky, úplně bez tuku, bez masa a bez bram bor. V tyto dny se nekonají zkoušky jíd la. Podle m ého názoru je nesporné, že pro m ladé lidi je při delší vazbě strava zcela nedostaču­ jící. Statistika váhy vězňů se nevede. Ačkoli jd e o vězně ve vyšetřovací vazbě a k tom u ještě vojáky, z nichž část bude propuštěna přím o k útvaru, je přísně zakázáno dávat si posílat potraviny; to je vězňům sděleno pod pohrůžkou těžkých trestů. Potraviny, dokonce i vejce a obložené chleby, které vězňům přinesou při návštěvě příbuzní, se vracejí. To působí u návštěvy i u vězňů velké roztrpčení. Vojenské hlídky, které eskortují vězně, se stravují v ku­ chyni — proti platným ustanovením. Zaměstnání: Daleko největší část vězňů ve vyšetřo­

vací vazbě tráví den bez jakékoli práce, ačkoli většina o ni prosí. Z velmi prům ěrné knihovny dostanou tři knihy na týden. Jakékoli hry, které by je m ohly zam ěstnat (šach apod.), jsou i na společných celách zakázány, a tam , kde šije vězňové sami vyrobí, jsou zabaveny a dotyční vězňové jsou potrestáni. Nějaké obecně prospěšné zaměstnání pro 700 vězňů, jakým by bylo např. zřizování protileteckých krytů, se nezavádí. Bohoslužby se nekonají. Vězňové, z nichž někteří jsou velmi m ladí (mimo jiné pomocníci protiletecké obrany), musí při nedostatku zaměstnání a péče zvláště v dlouhé samovazbě trpět tělesně i duševně. Světlo: V zimních měsících museli vězňové často sedět m noho hodin potmě, protože personál z lenosti nerozsvítil v celách. Když vězňové, kteří mají právo na

127

osvětlení, na sebe v takových případech upozorňovali vystrčením praporku nebo klepáním, byli personálem vztekle okřikováni a světlo se nerozsvítilo až do příštího dne. N a pryčny si vězňové m ohou lehnout až po večerce, až do té doby musí celé hodiny sedět potm ě. To je vnitřně velice vyčerpávající a působí to je n roztrpčení. Poplachy: Protiletecký kryt pro vězně neexistuje. Při

tolika pracovních silách, které jsou po ruce, by to byla maličkost včas se o něj postarat. J e n pro správu věznice byl zřízen velitelský bunkr. Jin a k jsou při poplachu pouze vězňové z nejvyššího poschodí zavíráni k vězňům do cel v přízem í. N a m ou otázku, proč také osazenstvo druhého poschodí není přemístěno do prvního, jsem dostal odpověď, že by to dalo moc práce. Zdravotnický kryt neexistuje. Když při jednom těžkém náletu byla ošetřovna vyřazena z provozu, mohlo se začít s obvazováním raněných teprve po ukončení střelby. K do to prožil, nikdy nezapom ene na zuřivý křik zam čených vězňů za těžkého náletu; někteří z nich jsou tady pro nepatrné přestupky nebo zcela nevin­ ně. Sedm set vojáků je tu bez ochrany vystaveno nebezpe­ čím pum ového útoku. Jednotlivosti: Je d in á možnost, jak se m ohou vězňové v naléhavých případech dovolat personálu, je vystrčit praporek. T en zůstává často po celé hodiny bez povšim­ nutí, případně jej kolemjdoucí dozorce prostě zastrčí nazpět, aniž by se zeptal na vězňovo přání. Když pak vězeň zaklepe na dveře, snese se na něj kanonáda nadávek. Hlásí-li se vězeň nem ocným mimo určenou dobu, přidělá­ vá tím personálu práci navíc a je většinou vztekle odbyt; jen s velkými těžkostmi může dosáhnout, aby ho zavedli na ošetřovnu. Zažil jsem dvakrát, ja k byli vězňové na ošetřovnu doslova dokopáni; jeden z nich měl akutní zánět slepého střeva a musel být ihned převezen do lazaretu,

128

druhý trpěl nepřetržitým křečovitým pláčem. —^Všichni vyšetřovaní, i se zcela nepatrným i trestným i činy, jsou předváděni k výslechu a k soudním u řízení v poutech; pro vojáka v uniformě je to těžká urážka a při výslechu to deprim uje. — Služby, které zároveň musí rozdělovat stravu a vyprazdňovat kbelíky, dostávají na mytí stejně nepatrné množství mýdla, jaké sotva stačí ostatním vězňům.

129

-

-

DOPI SY P Ř Í T E L I Berlín -Tegel 18. 11. 1 9 4 3 - 2 6 . 4. 1944

18. 11. 43 Musím využít příležitosti, že jsi blízko, a napsat Ti. Víš dobře, že mi tu odepřeli i faráře; ale i kdyby byl přišel—^ jsem vlastně docela rád, že tu m ám jo t bibli — stejně bych s ním nemohl m luvit tak otevřeně jako s Tebou. (. . .) Buď mi tedy dnes — po tak dlouhých měsících bez bohoslužby, zpovědi a večeře Páně, sine consolatione fratrum * — zase jako už tolikrát mým farářem a vyslechni m ne. (. . .) Dovol, abych T i o sobě pověděl několik věcí, které bys měl vědět. V prvních dvanácti dnech, kdy jsem zde byl izolován jako těžký zločinec a jako s takovým se m nou také jednali — sousední cely jsou dodnes obsazeny tém ěř výhradně spoutaným i kandidáty smrti — se v netušené míře osvědčil Paul G erhard a také Žalm y a Apokalypsa. Zůstal jsem v těchto dnech uchráněn všech těžkých pokušení. Jsi jediný člověk, který ví, že mne často obtěžovala „acedia-tristitia“ ** se svými hrozivými následky: a asi jsi měl tenkrát o mne starost — alespoň jsem se toho obával. Ale hned od počátku jsem si řekl, že tohle potěšení neudělám ani lidem, ani ďáblu; ať si je obstarají sami, budou-li chtít; doufám, že budu m ít sílu vytrvat. Zprvu mě také zam ěstnávala otázka, je-li to skutečně věc Kristova, kvůli které V ám působím tolik nesnází; ale brzy jsem tuto otázku vypustil z hlavy jako pokušení a dospěl k přesvědčení, že mým úkolem je právě vytrvat v této mezní situaci se všemi jejím i problém y; a to mi dodává dodnes dobré mysli (1 Pt 2, 20; 3, 14). Osobně jsem si vyčítal, že jsem nedokončil Etiku (někte­ ré části jsou asi zabaveny); trochu mě utěšovalo, že to nejpodstatnější jsem řekl Tobě, a i kdyby sis to nepam ato­ val, ono se to přece třeba nepřím o nějak objeví. Krom ě toho byly mé myšlenky ještě nehotové. * bez bratrského povzbuzení ** zasmušilost, smutek

133

T aké jsem těžce nesl, že jsem promeškal a neuskutečnil dávné přání jít s Tebou opět k Večeři Páně . . . vím však, že jsm e se stali — i když ne tělesně, tedy alespoň duchovně — účastníky darů zpovědi, absoluce a přijím ání, a že nás to m ůže těšit a uklidňovat. Chtěl jsem to však jednou vyslovit. Jakm ile to je n šlo, začal jsem kromě každodenního studia bible (přečetl jsem dvaapůlkrát Starý zákon a m no­ hém u se naučil) pracovat na neteologických tém atech. Pojednání o „prožívání času“ bylo motivováno hlavně potřebou oživit si vlastní minulost v situaci, kdy se čas tak snadno m ůže zdát „prázdným " a „ztraceným ". J e to vděčnost a lítost, které nám vždy znovu zpřítom ňují naši m inulost. Ale o tom více později. Pak jsem se pustil do jedné věci, která mi už dlouho tanula na m ysli; začal jsem psát příběh měšťanské rodiny naší doby. V pozadí jsou všechny ty nespočetné rozhovory, které jsm e o tom vedli, a všechno, co jsem sám prožil; zkrátka jd e o rehabilitaci měšťanstva, jak jsm e je poznali v našich rodinách, a to právě z křesťanského hlediska. Děti dvou spřátelených rodin postupně dorůstají, přebírají odpovědné úkoly a funkce v jednom malém městě a spo­ lečně se pokoušejí o zdokonalení veřejného života, jako starosta, učitel, farář, lékař a inženýr. Objevil bys v tom m nohé věci, které dobře znáš, a sám v tom také vystupuješ. Ale ještě jsem nepokročil daleko, zejména díky stále novým falešným prognózám stran mého propuštění a nesoustře­ děnosti s tím spojené. Působí mi to ale velké potěšení. Je n o m bych rád s Tebou o tom denně hovořil. O pravdu mi to chybí víc, než si myslíš. (. . .) Vedle toho jsem napsal stať na tém a „Co je to m luvit pravdu?" a teď se pokouším psát m odlitby pro vězně; kupo­ divu dosud neexistují. Rozdal bych je asi o vánocích. A nyní k četbě. M áš pravdu, velká škoda, že jsm e Stiftera nečetli společně. To by velmi pomohlo našim rozhovorům. T ed to musíme odložit na později. J e toho moc, co bych Ti

134

o tom chtěl vyprávět. Později? K dy a jak ? Pro všechny případy jsem dal svému obhájci poslední vůli, v níž jsem Ti připsal takřka vše, co m ám . (. . .) Ale T y jsi teď m ožná — či spíše jistě — ve větším nebezpečí. Budu na Tebe denně myslet a prosit Boha, aby Tě uchránil a přivedl zpět. (. . .) Nedalo by se zařídit, abych se dostal k Tvém u pluku, v případě, že bych nebyl odsouzen, ale propuštěn a odve­ den? To by bylo skvělé. O statně i kdybych měl být odsouzen, což nelze nikdy vědět, nedělej si o m ne žádné starosti. To mě jistě nepotká, nanejvýš bych se pak musel ještě několik měsíců „zocelovat", což opravdu není nic krásného. Ale m noho věcí není pěkných! Záležitost, za kterou bych měl být souzen, je tak prostá vší viny, že na to m ohu být jen pyšný. O statně doufám , že aspoň velikonoce budem e moci zase spolu radostně oslavit; zachová-li nás Bůh naživu. (...)

Ale slibme si, že se budem e věrně jeden za druhého v m odlitbách přim louvat. Pro Tebe budu prosit o sílu, zdraví, trpělivost a ochranu před konflikty a pokušeními. Pros o totéž i pro mne. A kdyby nám bylo souzeno nikdy se nevidět, vzpomínejme na sebe až do konce s vděčností a odpuštěním ; kéž nám potom Bůh dopřeje, abychom jednou stanuli před jeho trůnem s prosbou za druhého, se společnou chválou a díkůvzdáním . ( . . . ) Zjišťuji (a T y asi též), že ranní vstávání zde patří k tom u vnitřně nejtěžšímu (Jer 31,26). M odlím se teď docela prostě o svobodu. Existuje také falešná trpělivost, která vůbec není křesťanská. Z a trochu netrpělivosti, nespokoje­ nosti, odporu proti nepřirozeném u a za kus touhy po svo­ bodě, pozemském štěstí a po možnosti pracovat se jako křesťané nemusíme vůbec stydět. V tom se myslím také oba shodujeme. Jin a k asi zůstáváme oba takoví, jací jsm e byli, přesto, nebo právě proto, co teď každý svým způsobem prožíváme, že je to tak? Doufám, že si nemyslíš, že odtud vyjdu jako

135

člověk „vnitřní linie“ — teď ještě m nohem méně než kdy předtím . A totéž si myslím i o Tobě. To bude asi radost, až si jednoho dne budem e vyprávět své zážitky! Někdy mě dokáže hrozně rozzlobit, že nejsem na svobodě! (. . .)

MODLITBY PRO SPOLUVĚZNĚ

R a n n í m o d litb a Bože, k Tobě volám na úsvitu dne. Pomoz mi m odlit se a soustředit myšlenky k Tobě, já sám to neum ím . Ve m ně je. tm a, ale u Tebe je světlo, jsem opuštěn, ale Ty mě neopouštíš; jsem malomyslný, ale u Tebe je pom oc; jsem nepokojný, ale u Tebe je m ír; ve m ně je hořkost, u Tebe je trpělivost; já Tvoje cesty nechápu, T y však pro m ne cestu znáš. Nebeský Otče, chvála a dík buď Tobě za pokojnou noc, chvála a dík Tobě za nový den. Chvála a dík Tobě za Tvou dobrotu a věrnost v m ém m inulém životě. Tolik jsi mi prokázal dobrého, dej, ať nyní i to těžké

136

Vánoce 1943

dovedu přijm out z Tvé ruky. Vím, že mi nenaložíš víc, než kolik unesu. T y dáváš svým dětem, aby všecky věci jim sloužily k dobru. Pane Ježíši Kriste, byl jsi chudý a ubohý, vězněn a opuštěn jako já . Znáš každou lidskou nouzi a zůstáváš u mne, i když nikdo jin ý není nablízku, T y o m ně víš a sám mě vyhledáváš, chceš, abych Tě poznal a obrátil se k Tobě. Pane, slyším Tvůj hlas a jd u za Tebou, pomoz mi! D uchu svátý, dej mi víru, ať mě chrání od zoufání, žádostí a neřestí, dej mi lásku k Bohu i k lidem , jež zahladí zášť a roztrpčení, dej m i naději, jež mě zbaví strachu a sklíčenosti. Svatý, m ilosrdný Bože, můj stvořiteli, můj spasiteli, můj soudce i vysvoboditeli, Ty mě a moje skutky znáš. Nenávidíš a trestáš zlo ja k na tom to, tak na onom světě, ať jd e o kohokoli, odpouštíš hříchy tom u, kdo o to upřím ně prosí. Miluješ dobro a odměňuješ je už zde

137

útěchou dobrého svědomí a v budoucím světě korunou spravedlnosti. Před T ebou myslím na všechny své drahé, na spoluvězně a na všechny, kdo zde v tom to domě konají svou těžkou službu. Pane, smiluj se! Daruj mi opět svobodu a do té doby dej mi žít tak, abych za to před T ebou i před lidmi m ohl odpovídat. Pane, ať dnešní den přinese cokoli, buď Tvoje jm éno pochváleno! Am en. * I když spím, bdí péče jeho a je utěšením mým, neboť rán a každičkého znova jeho lásku zřím. N ebýt síly mého Boha, nebýt jeho vedení, byla by mě v soužení překonala úzkost m nohá. K rátko je žít člověku, Boží láska do věků. (P a u l G e rh a rd t)

138

Večerní modlitba Pane, můj Bože, děkuji T i za to, žes uzavřel tento den; děkuji Ti, že tělu i duši dáš nyní odpočinout. T vá ruka byla nade m nou a ve všem mě střežila a chránila. Odpusť všechnu malověrnost a všechny křivdy dnešního dne a pomoz, ať i já odpustím všem, kdo m i ukřivdili. Dej mi pod Tvou ochranou spát pokojně a ochraňuj mě ve všem od úkladů tem noty. Tobě svěřuji své drahé, Tobě svěřuji tento dům , Tobě svěřuji své tělo i svou duši. Pochváleno buď, Bože, Tvé svaté jm éno. Amen. *

D en takto mluví ke m ně: že pouť je život země k nesmírné věčnosti. Ó krásná věčnosti má, kéž srdce mé tě vním á; můj dom ov není v časnosti. ( T e r s te e g e n )

139

M odlitba ve zvláštní nouzi Pane Bože, veliká bída na m ne dolehla. Mé starosti mě zm áhají, že nevím kudy kam. Buď, Bože, milostiv a pomoz. Dej sílu nést, co sesíláš. Nedej strachu vládnout nade m nou, otcovsky pečuj o mé drahé, 0 ženu a děti. M ilosrdný Bože, odpusť mi, čím jsem proti Tobě 1 proti lidem zhřešil. Důvěřuji v Tvou milost a dávám svůj život zcela do Tvých rukou. Učiň se m nou, ja k se Tobě líbí a ja k je pro mne dobré. Ať žiji nebo um írám , jsem u Tebe a T y jsi u mne, Bože můj. Pane, čekám na Tvou spásu a na Tvé království. Amen.

*

Bez tísně a bázně, pevný, v houfu, sám, tu či tam , křesťan m á být zjevný.

140

Kdyby sm rt mu hrozit měla, tichá buď jeho hruď, dobrem rozhořelá. Sm rt nás přece neusmrtí, volá je n ducha ven z bídy, která drtí. Z a bolestmi zamkne bránu, otvírá do šira jasnou cestu k Pánu. (P a u l G e rh a rd t)

20. 11. 43

( .. .) Budu-li o vánocích ještě sedět v této díře, nijak se tím netrap. Ani se toho vlastně nebojím. Jako křesťané můžeme vánoce slavit i ve vězení — rozhodně snáze než rodinné slavnosti. Obzvlášť T i děkuji za to, že jsi požádal o povolení rozhovoru. Doufám, že s tím nebyly spojeny žádné komplikace. Neodvažoval jsem se Tě o to poprosit. Ale když jsi to teď učinil sám, je to ještě hezčí. Pevně doufám , že se to skutečně podaří. I když to ale zam ítnou, zůstane radost, že ses o to pokusil, a jinak se je n zvětší zlost na jisté lidi,* což neškodí. (Někdy si totiž myslím, že mě ta celá záležitost ještě málo rozčiluje!) Pak tedy spolkněme i tuto hořkou pilulku — vždyť už si na to

* Dr. Loeder

141

oba v poslední době začínáme zvykat. Jsem rád, že jsem Tě viděl ještě při zatčení a nezapom ínám na to. (. . .) Ještě něco o vnějších okolnostech mého života: vstáváme ve stejnou dobu; den trvá do 20 hodin; prosedím si kalho­ ty, zatím co ty prochodíš podrážky, č tu Volkischer Beobachter a Reich; poznal jsem několik neobyčejné milých lidí. Denně mě zavedou samotného na půlhodino­ vou procházku. O dpoledne mi na ošetřovně velmi ochotně, ale bez úspěchu léčí můj revmatismus. Každých osm dní od Vás dostávám k jídlu ty nejskvělejší věci. Děkuji Ti velice za všecko, i za doutníky a cigarety z cesty: Hlavně abyste se sami najedli. Míváš také hlad? To by bylo špatné. M ně neschází nic — je n Vy všichni. R ád bych si s Tebou zahrál Sonátu g-moll, zazpíval Schutze a slyšel Tvůj 70. a 47. žalm . To býval Tvůj nejlepší výkon! D rhnou mi celu. M ohu přitom uklízeči přenechat trochu jídla. Jed en byl nedávno odsouzen na smrt. Hluboce mě to zasáhlo. — Za sedm a půl měsíce člověk uvidí mnoho, zvláště ja k dokáží malé hlouposti vyvolat velké následky. Delší odnětí svobody podle mého mínění většinu lidí v každém ohledu demoralizuje. Vymyslel jsem si jiný systém výkonu trestu. Princip: každého potrestat v tom, v čem něco provedl; např. „nedovolené vzdálení" odnětím dovolené atd., „neoprávněné nošení řád u “ zostřeným frontovým nasazením, „okradení kam aráda" viditelným označením zloděje, „šmelinu s životními potřebam i" omezením přídělů atd. Proč vlastně neexistují ve Starém zákoně žádné tresty na svobodě?

21. 11. 43

T uto neděli vzpom ínám e na zemřelé. (. . .) Pak přijde doba adventní, na kterou m ám e tolik krásných společných vzpomínek. (. . .) Taková vězeňská cela je

142

vůbec docela dobré přirovnání pi'o adventní situaci; čekáme, doufáme, dělám e to či ono — koneckonců věci vedlejší — dveře jsou zamčeny a m ohou být otevřeny jen zvenčí. To mě jen tak n ap ad á; nemysli, že člověku zde příliš záleží na symbolech. M usím se však ještě zm ínit o dvou věcech, které Ti m ožná připadnou zvláštní. 1. V el­ mi postrádám společné stolování; každé přilepšení, které mi pošlete, se mi tu prom ění ve vzpom ínku na společné stolování s Vám i. N epatří k podstatným součástem života právě proto, že se realizuje v Božím království? 2. Lutherův pokyn při ranní a večerní m odlitbě „přežehnat se křížem “ jsem zcela spontánně pocítil jako velkou pomoc. J e v tom cosi objektivního, po čem tu člověk obzvlášť touží. Nelekej se! Určitě odtud neodejdu jako „hom o religiosus“ — právě naopak. M oje nedůvěra a obavy z re­ ligiozity se tu je n znásobily. Vždy znovu přemýšlím, proč Izraelité nikdy nevyšlovovali jm éno Boží a stále lépe to chápu. (. . .) Ctu teď s velkým zájm em T ertulliána, C ypriána a jiné církevní Otce. Jsou částečně m nohem aktuálnější než re­ form átoři a přitom m ohou být východiskem pro evangelicko-katolický dialog. (. . .) O statně už z ryze právnického hlediska považuji odsouzení za vyloučené.

22. 11. 43

( . . . ) Řekni mi, ja k vlastně vycházíš u vojáků se svou ochotou mlčet k nespravedlivým výtkám ? J á už jsem tady několikrát lidem pro nepatrnou nevychovanóst vyna­ dal tak kolosálně, že je to docela ohromilo, a od té doby se chovali, jak se patří. Docela mě to pobavilo, ale je mi jasné, že to je vlastně moje nem ožná přecitlivělost, které se asi nezbavím . . . Skutečně mě ale dopálí, když vidím, že

143

někdo nespravedlivě řve na úplně bezbranné lidi a spílá jim . T ito m alí trýznitelé lidí, kteří se potřebují vyzuřit, a kteří jsou všude, mě dokážou rozčilit na celé hodiny. (...)

Zpěvník „N ová píseň“ , který tu m ám teprve několik dní, ve m ně oživuje nesčetné krásné vzpomínky! — Vidíš, stále mě n apadá něco, o čem bych si rád s Tebou prom lu­ vil. Když už se jednou po tak dlouhé době začne, nem á to konce. (. . .)

23. 11. 43

N álet dnešní noci nebyl věru zrovna pěkný. Celou dobu jsem na Vás všechny myslel. V takových chvílích přestává být vězení zábavou. Doufám, že půjdete opět do S. Včera v noci jsem se divil, jak nervózní jsou při poplachu frontoví vojáci. (. . .)

23. 11. 43

Po včerejším náletu se mi zdá přece jen vhodné krátce ti sdělit, jak á opatření jsem učinil pro případ své smrti. (. . .) Doufám, že to budeš číst bez sentim entality, která k Tobě ani nepatří! (. . .)

Pátek, 26. 11. 43

T ak tedy přece k tom u došlo — i když je n na oka­ mžik, ale to není důležité; i několik hodin by bylo příliš m álo a člověk se tu v odloučení stává tak vnímavým, že dovede dlouho žít i z několika m inut. T ato představa — že jsem měl na chvíli kolem sebe čtveřici lidí, kteří jsou mi

144

v životě nej bližší, — bude mě nyní dlouho provázet. Když jsem se vrátil do cely, chodil jsem hodinu sem a tam, jídlo zůstalo stát vychladlé a nakonec jsem se musel sám sobě zasm át, protože jsem se přistihl, jak co chvíli stereo­ typně opakuji: „Bylo to opravdu krásné!" Vždycky m ám intelektuální zábrany, použiji-li pro něco výraz „nepopsa­ telný": když si člověk dá tu nám ahu a trochu si věc ujasní, zbývá po mém soudu jen velmi málo „nepopsatelného"; v této chvíli se mi však zdá, že dnešní dopoledne bylo takové. M ám tu před sebou doutník, který mi poslal K arl (Barth), cosi vskutku nepopsatelného — byl opravdu milý? a měl pochopení? a V (Visser’t Hooft)?, je prostě velko­ lepé, žes je viděl —, a pak starý dobrý „W olf"-H am burg (doutník) z lepších časů —, na bedně vedle m ne je advent­ ní věnec —, v poličce na jídlo čekají mimo jiné obrovská vejce, která jste mi přinesli na příští snídaně (nem á smyslu říkat „takové věci si nem áte kvůli mně odpírat", ale myslím si to, a přece mě to těší!) (. . .) V zpom ínám si na svou první návštěvu ve vězení — u Fritze Onnasche, byli jsm e tam spolu. — Šeredně mě to tehdy vzalo, ačkoli Fritz byl velmi milý a veselý. Doufám jen, že se Ti dnes u m ne nevedlo stejně. To by vycházelo z falešné představy, že vězení je nepřetržitě prožívané utrpení. T ak to není, a právě takovéto návštěvy ulehčují člověku život na celé dny, i když přirozeně probudí leccos, co již nějakou chvíli naštěstí spalo. Ale ani to neškodí. Zase si jednou uvědomíme, jak jsm e byli bohatí, jsm e za to vděčni a sbíráme novou naději a vůli k životu. Velice děku­ ji Tobě i V ám všem! (. . .)

27. 11. 43

Mezi tím tu byl očekávaný veliký nálet na Borsig. J e to opravdu zvláštní pocit vidět „vánoční strom y",

145

světelná znam ení, shazovaná velitelským letadlem , ja k se snášejí přím o nad nám i. J e hrozné slyšet křik a rám usení vězňů v celách. Neměli jsm e žádné m rtvé, je n raněné; ale s obvazováním jsm e byli hotovi teprve v jed n u hodinu v noci. H ned potom jsem tvrdě usnul. Lidé tu mluví docela otevřeně o tom, jaký měli strach. Nevím vlastně, co si o tom m ám myslet; vždyť strach je přece něco, za co se člo­ věk stydí. M ám pocit, že by se o tom mělo hovořit vlastně jen ve zpovědi. Jin ak to může snadno znam enat jakýsi nedostatek studu. Proto ještě zdaleka nemusíme předstírat hrdinství. A na druhé straně může m ít v sobě naivní otevřenost něco odzbrojujícího. Ale existuje také cynická, řekl bych skoro bezbožná otevřenost, která se vybíjí v chlastu a v smilstvech, a která vyvolává chaotický dojem. Cožpak nepatří také strach mezi „pudenda“ , věci, které mají zůstat skryty? Musím o tom ještě déle uvažovat. Ty s tím asi budeš m ít také své zkušenosti. — Okolnost, že nyní musíme tak intenzívně prožívat ty největší válečné hrůzy, bude později, jestliže to přežijeme, nutným peda­ gogickým předpokladem , abychom mohli, na křesťanské půdě, začít s vnější i vnitřní obnovou života národů. Musíme proto všechno, co prožíváme, opravdu v sobě uchovat, zpracovat, nechat uzrát, a ne se sebe setřást. Ještě nikdy jsm e tak hm atatelně nepocítili hněv Boží, a to je milost. „Dnes, uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého“ (Z 95,7 n). Úkoly, které na nás čekají, jsou nesmír­ né, teď se m ám e na ně připravit a pro ně dozrát.

28. 11. 4 3

První adventní neděle. Začala klidnou nocí. Včera večer na lůžku jsem poprvé otevřel „naše“ adventní písně ve zpěvníku „N ová píseň". Ať jsem si pro sebe zanoto­ val kteroukoli, musel jsem pokaždé vzpom ínat na Finken-

146

walde, Schlowitz, Sigurdshof.* Dnes ráno jsem vykonal svou nedělní pobožnost, zavěsil na hřebík adventní věnec a vpletl do něho Lippiho obraz s jesličkami. K snídani jsem s velkou chutí snědl Vaše druhé pštrosí vejce. K rátce nato jsem byl odveden na revír k rozmluvě, která trvala až do poledne. Po obědě jsem na základě špatných zkušeností z posledního poplachu napsal (vzdušná m ina ve vzdále­ nosti 25 m, ošetřovna bez oken, bez světla, o pomoc volají­ cí vězňové, o něž se kromě nás na ošetřovně nikdo nestaral; i my jsme však ve tm ě m ohli pomoci je n málo; při otvírání cely těžkých zločinců je třeba vždy opatrnosti, aby člověka nepřetáhli přes hlavu nohou od židle a nepokusili se o útěk — zkrátka, nebylo to vůbec nijak pěkné!) zprávu o zajištění nezbytné lékařské péče zde v budově při popla­ chu. Snad to k něčem u bude. Jsem rád, když m ohu nějak pomoci, a to na rozum ném místě. Ještě jsem T i zapom něl sdělit, že jsem včera odpoledne vykouřil na revíru báječně vonící doutník „W olf" při pěkném rozhovoru. M oc Ti za něj děkuji. S cigaretam i je to od posledních poplachů žel katastrofální. Při obvazování prosili ranění o cigaretu a sanitaci i já jsm e už dříve všechny spotřebovali. Tím vděčnější jsem za to, co jste mi předevčírem přinesli. Jin ak je skoro celá budova bez okenních tabulek a lidé sedí ve svých celách promrzlí. Ačkoli jsem zapomněl při odchodu otevřít okna, našel jsem k velkému překvapení okenní sklo neporušené. Velmi mě to těší, i když je mi ostatních strašně líto. J a k skvělé, že přece už můžeš s Vašimi slavit advent. Zrovna teď asi začínáte společně zpívat první písně. N a­ padá mi Altdorferův obraz s jesličkami a k tom u verš: „Z noci vzchází nový jas, / jesle ozařují nás, / tm a už nikdy nesmí k nám , / víra brání tem notám .” A k něm u adventní melodie, ale ne ve 4/4 taktu, nýbrž v lehce se vznášejícím * místa kazatelského semináře v Pomořanech

147

a jakoby očekávajícím rytm u, který se hodí k textu. Přečtu si pak ještě některou z utěšených novel starého W. H . Riehla. Potěšily by Tě také, velmi se hodí i pro předčítání v rodinném kruhu. Bylo by dobře pokusit sej e získat.

29. 11. 43

Dnešní pondělek se zřetelně liší od všech dosavad­ ních. Zatím co dříve bývaly křik a nadávky na chodbách v pondělí ráno nejhrubší, po zážitcích minulého týdne se i největší křiklouni a žalobníci utišili; velice nápadná změna. — Musím Ti ostatně sdělit ještě něco osobního: Těžké nálety, zvláště onen poslední, kdy jsem ležel v úplné tmě na zemi a měl je n málo naděje, že to dobře dopadne, když vzdušná m ina vyrazila na ošetřovně okna a ze skříní a regálů padaly láhve a léky, to vše mě zcela živelně přivádí zpět k m odlitbě a k bibli. O tom ještě někdy poz­ ději ústně. V nejednom o h led u je tato doba ve vazbě pro mne velmi léčivou koňskou kúrou. V detailech se to dá ale vyprávět asi skutečně jen osobně. (. . .)

30. 11. 43

( . . . ) Roeder* se mi zpočátku chtěl dostat na ko­ bylku; teď se musel spokojit s velmi směšnou obžalobou, která m u vynese m álo slávy. ( . . . ) V předcházejících měsících jsem měl příležitost poznat jako nikdy předtím , že za všechna ulehčení a pomoc, kte­ rých se mi dostává, nevděčím sobě, nýbrž jiným lidem. (. . .) Přání dosáhnout všeho vlastními silami, je falešná pýcha. I to, za co člověk vděčí jiným , patří k něm u a je * válečný soudní rada, hlavní vyšetřovatel

148

částí jeho vlastního života. Vypočítávat, o co se člověk „zasloužil sám “ a zač vděčí jiným , je jistě nekřesťanské a ostatně i bezvýhledné počínání. To, co sami jsm e, a to, co přijím áme, tvoří celek. To jsem Ti právě chtěl ještě říci, protože jsem to nyní sám zažil; a vlastně ne až teď, ale prožíval jsem to v nevyslovené formě už dříve po všechna ta léta naší vitae communis.

2. neděle adventní, 5. 12. 43

Potřeba prom luvit si s Tebou v takovém tichém nedělním dopoledni je tak velká a pomyšlení, že Tě snad může dopis v Tvé samotě trochu potěšit, tak lákavé, že Ti chci napsat, i když nevím, zda, ja k a kde Tě tyto řádky zastihnou. (. . .) Ja k a kde bychom asi tentoki’á t oslavili vánoce? Přeji Ti, aby se Ti podařilo přenést kus radosti ( . . . ) i na ostatní vojáky, s kterými žiješ. Nakažlivý totiž není je n strach, jak to tu pozoruji u lidí vždy při každém novém poplachu, nýbrž také klid a radost, s nimiž přijí­ máme, co je nám uloženo. Myslím si dokonce, že nejpev­ nější autorita se zjednává takovým postojem, — není-li ovšem pouze hraný, ale opravdový a samozřejmý. Lidé hledají pól klidu a podle něho se orientují. Ani jed en z nás ne­ patří k lidem, kteří se bezohledně prosazují, to však také nem á nic společného se srdcem, jež se upevňuje milostí. Stále více si uvědomuji, ja k starozákonně myslím a cí­ tím ; však jsem také v m inulých měsících četl m nohem více Starý než Nový zákon. J e n ten, kdo ví, že jm éno Boží nelze vyslovit, smí vyslovit jm éno Ježíš Kristus; jen ten, kdo miluje život a zemi tak, jako by s ní všechno končilo a ztrácelo smysl, může věřit ve vzkříšení m rtvých a nový svět; je n ten, kdo se podřídí Božímu zákonu, může pak m luvit také o milosti; a jen uznává-li Boží hněv a pom stu nad jeho nepřáteli jako platné skutečnosti, může pronik­

149

nout k jeho srdci něco z odpuštění a lásky k nepřátelům . Kdo chce příliš rychle a bezprostředně žít a smýšlet no­ vozákonně, není podle m ne žádný křesťan. Však jsm e o tom už kolikrát mluvili, a každý den mně potvrzuje, že je to správné. Nemůžeme a nesmíme říkat poslední slovo před tím předposledním . Žijeme v předposledním a věříme v poslední, není tom u tak? L uteránům (tak zvaným!) a pietistům by při těchto myšlenkách naskočila husí kůže, ale přesto je to pravda. V ,,N ásledování"* jsem tyto myšlen­ ky je n naznačil (v 1. kapitole), ale potom jsem je náležitě nerozvedl. To se bude muset stát později. Důsledky toho jsou však dalekosáhlé, mimo jiné pro katolický problém, pro pojem úřadu; pro to, jak používat bibli atd. Ale v první řadě právě pro etiku. Proč se ve Starém zákoně tak důklad­ ně a často ke cti Boží lže (sestavil jsem si ted místa), zabíjí, podvádí, loupí, rozlučuje manželství a dokonce i smilní (srv. Ježíšův rodokm en), pochybuje, rouhá a proklíná, kdežto v Novém zákoně nic takového není? Náboženský „předstupeň"? To je velice naivní vysvětlení; to je přece jeden a týž Bůh. Ale k tom u se ještě vrátím později a ústně! M ezitím je tu večer. Poddůstojník, který mě právě přivedl z ošetřovny, se se m nou rozloučil s rozpačitým úsměvem, ale naprosto vážně: „M odlete se, pane faráři, ať dnes nem ám e žádný poplach!" (. . .) N a pravidelnou vycházku teď nějaký čas chodím s je d ­ ním župním řečníkem, je to okresní vedoucí, vládou pově­ řený ředitel, někdejší člen církevní správy Deutsche Christen v Braunsschweigu, tč. vedoucí politického stře­ diska ve Varšavě. T otálně se tu zhroutil a přilnul ke mně tém ěř s dětskou příchylností. D ává si radit v každé m alič­ kosti, vykládá mi, kdy plakal atd. Byl jsem k něm u několik týdnů velmi chladný, ale teď jsem pro něho získal jisté * Výklad K ázání na hoře z Matouše 5 —7; české vydání „Následování", Praha 1962

150

úlevy, za což je dojemně vděčný a stále mi říká, ja k je rád, že se zde setkal s člověkem, jako jsem já . Jsou to zkrátka nejpodivnější situace; kdybych Ti o tom mohl jednou pořádně vyprávět! Přemýšlel jsem ještě o tom, má-li člověk m luvit o svém vlastním strachu, ja k jsem T i nedávno psal. Myslím si, že pod zám inkou poctivosti se tu vydává za „přirozené" něco, co je v podstatě symptom em hříchu; je to skutečně analogické otevřeném u mluvení o sexuálních věcech. „Pravdivost" přece neznam ená odhalování všeho, co existuje. Bůh dal člověku oděv, tj. in státu corruptionis* mají člověku mnohé věci zůstat zahaleny a zlo, když už je nelze vym ýtit, má rozhodně zůstat zahaleno; obnažování je cynické; a i když si třeba cynik připadá zvlášť poctivý, nebo vystupuje jako fanatik pravdy, přece m u unikne rozhodující pravda, že totiž po pádu musí být také zahalení a tajemství. Velikost Stifterovu vidím v tom, že se neodvažuje pronikat do lidského nitra, respektuje zahalení, a že člověka pozoruje je n jaksi velmi opatrně zvenčí, nikoli zevnitř. J e mu do­ konce cizí jakákoli zvědavost. Velice na m ne zapůsobilo, když mi jednou paní von K. vypravovala s nelíčeným zděšením o filmu, který zachycoval zrychlený růst květiny; ani ona, ani její muž to prý nem ohli snést, připadalo jim to jako nedovolené vniknutí do tajemství života. Tím to směrem jd e Stifter. Ale nevede odtud také most k tzv. anglickém u „pokrytectví," proti něm už bývá stavěna německá „čestnost"? Myslím, že my Němci jsm e nikdy správně nepochopili význam „zahalení", tj. v podstatě status corruptionis světa. K a n t ve své Antropologii říká velice dobře: Kdo neuznává a popírá význam zdání ve světě, je velezrádcem lidstva. To Ty jsi mi sehnal knihu o „V ítkovi", kterou mi v pátek * (lat.) ve stavu porušenosti

151

přinesli? K do jiný by to byl? Ačkoli je napsána spíše pilně než chytře, četl jsem některé její části s velkým zájmem. Díky! O statně „říkat pravdu“ (napsal jsem o tom článek) zna­ m ená podle mého názoru říkat, ja k něco ve skutečnosti jest, tj. respektovat tajemství, důvěrnost, zahalení. „V yzra­ zení" např. není pravda, stejně jako jí není frivolnost, cynismus atd. Zahalené je možno vyjevit je n ve zpovědi, tj. před Bohem. I o tom více později. K psychickému zvládnutí obtíží vede jednak cesta snazší, „nem yslet na ně“ — tom u jsem se už asi naučil — jednak cesta těžší, pohlédnout jim tváří v tvář a přem oci je — to ještě neum ím . J e třeba se to však také učit: to první je, myslím, m alý sebeklam, i když bezpochyby dovolený.

15. 12. 43

Když jsem včera četl Tvůj dopis, bylo mi, jako kdyby pram en, bez něhož můj duchovní život počal usychat, vydal po dlouhé době opět první kapky vody. Připadá Ti to přirozeně přehnané. ( . . . ) V mém odloučení se to jeví docela jinak. Nouze mě nutí žít z minulosti. (. . .) V každém případě Tvůj dopis zase popohnal mé myšlenky, v posledních týdnech trochu zrezivělé a unavené. Byl jsem totiž tak zvyklý s T ebou o všem m luvit, že takové náhlé a dlouhé přerušení znam enalo hlubokou změnu a velké ochuzení. Teď si alespoň zase můžeme vym ěňovat myšlen­ ky. (. ..) Nikdy se nesmí podařit Roedrovi a jeho druhům , aby kromě všeho porcelánu, který už rozbili, ničili ještě i naše cenné osobní vztahy. (. . .) S radostí se teď připojím k Tvém u „večerním u rozhovo­ ru " (navíc tu zase jednou zhaslo světlo a sedím při svíčce). Představuji si tedy, že spolu sedíme jako za starých časů

152

po večeři (a pravidelné večerní práci*) nahoře v mém pokoji, kouříme a občas zahrajem e nějaký akord na klavichordu a mluvíme o tom, co přinesl den. Především bych se Tě vyptával na bezpočet věcí, na dobu výcviku, na Tvou cestu za Karlem * * . . . A konečně bych T i začal vyprávět, např. to, ja k přes všechno, co jsem T i psal, je to zde ohavné, ja k mě všechny ty hrozné zážitky pronásledují často i v noci a dokážu je přehlušit jen přeříkáváním ne­ sčetných veršů písní, a ja k se potom často probouzím vzdychaje, místo abych chválil Boha. N a fyzické strádání si člověk zvykne, dokonce žije celé měsíce, jakoby bez těla — až přespříliš — na duševní zátěž si však nezvykne, spíše naopak; m ám pocit, že tím , co vidím a slyším, jsem starší o několik let, že se mi svět často oškliví a stává se břem enem . Budeš se asi divit, že to tak říkám , a vybavíš si mé dopisy; sám jsi to tak pěkně napsal, že jsem se „trochu snažil“ dodat V ám více důvěry, pokud jd e o m ou situaci, často se sám sebe táži, kdo vlastně jsem ; zda ten, kdo se tu pod tíhou těch hrozných věcí vždy znovu svíjí a bídně úpí, nebo ten, který se pak sám bičuje a vystupuje navenek (i sám před sebou) jako klidný, veselý, trpělivý, suverénní, a nechává se za to obdivovat (tj. za tento herecký výkon, nebo to snad není divadlo?)? Co je to vlastně postoj? Člověk se zkrátka méně než kdy jindy vyzná sám v sobě, ani tom u nepřikládá velkou váhu, a nechuť k jakékoli psychologii i odpor vůči duševní analýze je stále zásadnější. Proto se mi asi Stifter a G otthelf stali tak blízkými. J d e o něco důležitějšího, než je sebepoznání. Pak bych chtěl s Tebou hovořit o tom, zda si myslíš, že tento proces, který mě uvedl do spojení s Abwehrem , může v pozdější době ohrozit výkon mého povolání? T uto otázku m ohu vůbec probrat je n s T ebou; snad bychom si o tom * poslouchání cizího rozhlasu ** K arl Barth, švýcarský teolog

153

mohli trochu pohovořit, dostaneme-li povolení k návštěvě. Uvažuj o tom a odpověz mi podle pravdy. (. . .) Někdy si myslím, že m ám vlastně svůj život více méně za sebou, a že musím dokončit už je n svou Etiku. Ale právě v takových okamžicích mě jím á s ničím jiným nesrovna­ telná touha neodejít beze stopy — i to je zřejmě přání spíše starozákonní než novozákonní. (. . .) Kdybychom se tak přece mohli setkat na svobodě ještě před Tvým odjezdem! Ale bude-li mi skutečně souzeno strávit ještě i tyto vánoce ve vězení, můžeš být bez starosti, že je oslavím po svém, jako vánoce na frontě. Velké bitvy se vybojují snáze a méně vyčerpávají než každodenní drobná válka. Také doufám, že si v únoru nějak vymůžeš pár dní dovolené a já budu do té doby určitě venku: neboť při tom nesmyslu, který na mne navěsili, mě budou muset propustit v term ínu. Pokračuji v psaní stati ,,Co znam ená říci pravdu?". D ůkladně si tu snažím odlišit význam důvěry, věrnosti, tajemství od „cynického" pojetí pravdy, které všechny tyto vazby neuznává. „L ež" je ničivý a nepřátelský vztah ke skutečnosti, která je v Bohu; a kdo říká pravdu cynicky, lže. — M im ochodem je pozoruhodné, ja k m álo postrádám bohoslužby. V čem to vězí? Tvé biblické přirovnání se „snědeným dopisem " je n á ­ ram ně hezké. — Dostaneš-li se do Řím a, navštiv Sch. v sekretariátu De propaganda fide. — Chovali se k Tobě vojáci sprostě, nebo na Tebe brali ohled? Zde na ošetřovně se sice jed n á bez obalu, ale ne svinsky. Zdá se, že někteří z m ladých vězňů podléhají dlouhé samotě a dlouhým tem ným večerním hodinám a jsou z toho docela zničeni. J e to také nesmysl, po měsíce držet tyto lidi zavřené bez zam ěstnání; skutečně to v každém ohledu je n a jen dem o­ ralizuje. ( . . . )

154

18. 12. 43

Musíš také dostat alespoň jeden vánoční dopis. Už nevěřím, že budu propuštěn. Podle mého názoru mohl jsem být volný 17. 12; ale právníci chtěli jít jistější cestou; teď mohu čekat, že zde budu sedět ještě týdny, ne-li měsíce. Poslední týdny byly větším psychickým zatížením než všechno, co předcházelo. Ale na tom už nelze nic měnit, je to jen těžší podrobit se jako nevyhnutelném u tom u, o čem si myslím, že se tom u dalo zabránit. Ale když už se tak stalo, musíme se s tím vyrovnat. Myslím dnes hlavně na to, že i Ty budeš brzy postaven před fakta, která budou pro Tebe velice tvrdá, snad ještě tvrdší než pro mne. Myslím, že je především třeba pokusit se všemožně tato fakta ještě změnit. Když se všechny pokusy ukážou jako m arné, dá se to pak snášet m nohem lehčeji. Ne všechno, co se děje, je prostě boží vůle, ale koneckonců se přece nic neděje „bez vůle boží“ (M t 10,29), to znam ená, že každou událostí, i tou sebenešťastnější, vede cesta k Bohu. Když člověk právě vstoupil do šťastného manželství a poděkoval za to Bohu, je pro něho nesmírně těžké vyrovnat se s tím, že tentýž Bůh, který právě manželství založil, žádá hned zase tak veliké odříkání. Ze svých zkušeností vím, že není nic trýznivějšího než touha. Někteří lidé byli v životě záhy tak otřeseni, že se už nikdy neodváží po něčem hluboce to u žit; odvykli si už klenout vnitřní mosty do vzdálenější bu­ doucnosti a dopřávají si jako náhražku krátkodobější a snadněji dosažitelné radosti. To je osud proletářských vrstev a záhuba každé duchovní plodnosti. O pravdu se nedá říci, že je dobré, dostává-li člověk brzy a často v ži­ votě výprask. Ve většině případů ho to přece ničí. Takový člověk je docela jistě otužilejší v dobách, jako je naše, ale také nekonečně otupělejší. Jsm e-li na delší dobu násilně odloučeni od lidí, které m ám e rádi, nedokážeme si prostě, jako většina ostatních, vytvořit lacinou náhražku v jiných

155

lidech — nemyslím kvůli morálce, ale protože takoví už jsm e. Náhražky se nám příčí. Musíme prostě čekat a čekat, musíme nevýslovně trpět odloučením, musíme být tém ěř nemocní touhou, a jenom tak udržujem e společenství s lidmi, které milujeme, i když způsobem velmi bolestným. Několikrát v životě jsem poznal stesk po domově. Není horší bolesti a za ty měsíce tady ve vězení se mi nejednou strašně stýskalo. A protože si myslím, že se T i v příštích měsících povede stejně, chtěl jsem T i napsat, jaké zkuše­ nosti mi to přineslo. Snad T i m ohou být k něčem u dobré. Prvním důsledkem takových období stesku je pokaždé to, že máme sklon jaksi zanedbávat norm ální průběh dne, a že tak do našeho života chce vniknout jistý nepořádek, často jsem býval v pokušení nevstat ráno v šest hodin jako obvykle — což by bylo docela možné — nýbrž spát déle. Dosud jsem se ještě vždycky tom u dokázal ubránit; bylo mi jasné, že by to byl začátek kapitulace, po níž by asi násle­ dovalo něco horšího; vnější a čistě tělesný řád (ranní cvičení, mytí studenou vodou) poskytuje již jakousi oporu řádu vnitřním u. Dále: nic není tak pochybené jako pokusy vytvořit si v takové době náhražku za to, co je nenahradi­ telné. Stejně se to nepodaří, je n to způsobí ještě větší vnitřní zm atek; síla nu tn á k překonání napětí, která se rodí je n z dokonalého soustředění na vytoužený předm ět, se tím nahlodává a vytrvat je potom ještě tě ž š í. . . Dále: Myslím, že je dobré nem luvit o svém stavu s cizími lidm i — ještě více to jitří — ale podle možnosti být otevřen strastem druhých. Především nesmíme nikdy propadnout self-pity, sebelitování. A co se týče konečně křesťanské stránky celé věci, říkají sice verše: „. . . ať jasně utkví ve mně, / nač zapom ínám rád : / že tato bědná země / nemůže domov d á t“ něco podstatného, ale je to přece je n až ta poslední pravda. Myslím, že m ám e Bohu v tom to našem životě a ve všem, co dobrého nám dává, osvědčovat takovou lásku a důvěru, abychom se, přijde-li doba — ale skutečně až

156

tehdy! — odebrali k něm u s láskou, důvěrou a radostí. Aby však člověk — m ám -li to říci názorně — v náruči své ženy toužil po onom světě, to je m írně řečeno nechutné a roz­ hodně to není Boží vůle. Boha m ám e nalézat a m ilovat v tom , co právě dává; když se Bohu zlíbí a dopřeje nám okusit úchvatné pozemské štěstí, nem ám e být zbožnější než on a nechat toto štěstí zčervivět nadutým i myšlenkami a požadavky nebo přebujelou náboženskou fantazií, která nikdy nem á dost na tom, co Bůh dává. Tom u, kdo nalézá Boha v pozemském štěstí a děkuje za ně, budou vždy dopřány chvíle, v nichž si připom ene, že všechno je jen něčím předběžným , že si srdce m á zvykat na myšlenku věčnosti, a konečně přijdou i takové chvíle, kdy můžeme docela upřím ně říci: „C htěl bych být dom a . . Ale všechno m á svůj čas a hlavní je držet s Bohem krok, ne­ předbíhat ho stále o pár kroků, ale zároveň se za ním ani o krok neopožďovat. J e to pýcha, chce-li někdo m ít všechno najednou, manželské štěstí i kříž i nebeský Jeruzalém , v němž není m užů ani žen. „Sám všechno činí ušlechtile časem svým“ (Kaz 3,11). „Všeliká věc m á svůj čas: jest čas pláče a čas smíchu, . . . čas objím ání i čas vzdálení se od objím ání, . . . čas roztrhování a čas sešívání . . . , Bůh obnovuje to, co pom inulo." To poslední přece jistě znam e­ ná, že nic uplynulého není ztraceno, že Bůh s nám i obno­ vuje naši minulost, která k nám patří. Zmocní-li se nás tedy nostalgie po něčem, co uplynulo — a ta přichází někdy zcela nevypočitatelné — můžeme si pomyslet, že je to jen jed n a z m noha „h o d in ", které Bůh m á pro nás stále přip ra­ vené, a pak m ám e obnovovat minulé jistě nikoli na vlastní pěst, nýbrž s Bohem. Už dost o tom , vidím, že jsem se odvážil příliš daleko; nem ohu T i k tom u vlastně říci nic, co bys už sám nevěděl.

157

4. neděle adventní

( . . . ) V posledních týdnech se mi vracejí stále na mysl verše: M ilí bratři, pusťte z hlavy / každý žal; / čas co vzal, / obnovím v tvar pravý. Co to znam ená „obnovím v tvar pravý“ ? Nic se neztrácí, v Kristu je všechno uloženo a zachováno, ovšem v prom ěněné podobě, průhledné, jasné, bez mučivých sobeckých žádostí. Kristus všechno obnovuje, a to tak, ja k to Bůh původně zamýšlel, nedefor­ mované našimi hříchy. Učení o obnovení všech věcí — a n a k e f a l a i ó s i s — re - capitulatio (Ireneus), které vychází z E f 1, 10, je velkolepá a m im ořádně utěšující myšlenka. „Bůh obnovuje to, co pom inulo11, se zde naplňuje. Nikdo to nedovede vyjádřit tak prostě a dětsky jako Paul G erhardt slovy vloženými do úst Ježíšovi jako děťátku: „Všechno obnovím 11.* Snad ti tento verš také nějak pomůže v nastáva­ jících týdnech. M im oto se mi poprvé v těchto dnech stala blízkou píseň „Z de u tvých jeslí stojím ted11. Až dosud mi moc neříkala. Člověk musí být zřejmě delší dobu sám a m editovat o ní, aby ji dovedl vním at. K aždé její slovo je výjimečně bohaté a krásné. J e tak trošku mnišsky mystická, ale právě je n tolik, kolik je oprávněné; vedle my existuje přece také já a Kristus, a co to znam ená, nelze lépe říci, než ja k je to v této písni; a k tom u patří ještě i některá místa v „Im itatio Christi11, které teď občas pročítám v latinském vydání (latinsky je přece je n nepom ěrně krásnější než v přek lad u ); příležitostně myslím na Schůtzovu melodii z augustinského „ O bone Jesu 11. N eznam ená toto místo v jistém smyslu, ve své extaticky toužebné a přece tak ryzí zbožnosti, rovněž cosi jako „n áp rav u 11 všeho pozemského toužení? N ápravu ovšem nelze zam ěnit za sublimaci. „Sublim ace11je s a r x (a pietisticky?!), „n á p ra ­ va11 je duch, a to nikoli ve smyslu „zduchovnění11 (což je * z písně „Frohlich soli mein Herze springen"

158

také s a r x ), nýbrž k a i n é k t i s i s působením p n e u m a h a g i o n .* Myslím, že také tato myšlenka je velm i důležitá, máme-li hovořit s lidm i, kteří se nás ptají, jaký mají m ít vztah ke svým m rtvým. „Všechno obnovím '1 — to znam ená, že se nem ám e obnovovat a napravovat sami, nýbrž to máme přijím at z rukou Kristových. (Ostatně, až mě jednou budou pohřbívat, byl bych rád, aby se zpívalo „O jedno Pána prosím ", „Pospěš, Bože, k záchraně" a „ O bone Jesu".)** čtyřiadvacátého v poledne sem m á jako pokaždé přijít jeden dojem ný starý muž a zatroubit na pozoun vánoční píseň. Podle zkušeností některých rozum ných lidí m á to však je n ten účinek, že je vězňům do breku, a tento den se jim stane ještě těžším; kdosi řekl, že to „dem oralizuje", dovedu si to představit. V m inulých letech při tom prý vězňové často pískali a tropili rám us, zřejmě je n proto, aby nezměkli. Myslím si také, že tváří v tvář této bídě, která tu panuje, není na místě více méně hravě sentimen­ tální vzpomínka na vánoce. Patřilo by sem dobré osobní slovo, kázání. Bez něho se pouhá hudba může stát přímo nebezpečím . Nemysli si však, prosím Tě, že bych se toho nějak osobně bál; skutečně ne; ale lituji všechny ty bez­ mocné m ladé vojáky v celách. V ůbec se asi nikdy nezbavím všech těch tíživých každodenních dojmů, a snad je to tak i správné. Velice mě zaměstnávají myšlenky na zásadní reformu trestního práva; snad budou moci být jednou k něčem u prospěšné. Dostaneš-li ještě včas můj dopis, postarej se, prosím Tě, abych tu měl na svátky něco dobrého ke čtení. Před delší dobou jsem prosil o několik věcí, ale zdá se, že nejsou k dos­ tání. M ůže to být klidně něco napínavého. K dyby Ti nedělalo potíže vyhledat Barthovo „U čení o predestinaci"

* (řec.) nové stvoření působením D ucha svátého ** autorem uvedených písní je H einrich Schútz

159

(nevázané) nebo „U čení o Bohu“ *, pošli mi je po někom. (...)

O nen propagandista, s kterým chodím denně na pro­ cházku, se mi stává pom alu stěží snesitelným břem enem . Zatím co se zde lidé vesměs pokoušejí ovládat i ve velmi těžkých případech, je totálně zhroucený a vypadá vskutku žalostně. Jsem na něho pokud m ožno vlídný a mluvím s ním jako s dítětem . Někdy je to tém ěř komické. Více mě těší, že — ja k se dozvídám — vězňové pracující v kuchyni nebo venku si odpoledne sdělují, kdy jsem na ošetřovně, a pak z nějakých důvodů přicházejí, protože je prý pří­ jem né pobavit se se m nou. To samozřejmě není vlastně dovoleno, ale udělalo mi to radost, když jsem se to dověděl; i Tebe to jistě pobaví. Ale hleď, aby se o tom nemluvilo. — T ento dopis je asi na delší dobu poslední příležitost, jak Ti napsat bez ohledu na spolučtenáře. (. . .) Budu končit, přečti si Přísloví 18, 24 a nezapom eň na ně.

22. 12. 43

J a k se zdá, je už rozhodnuto o tom, že o vánocích nebudu moci být s vámi — ale nikdo se mi to neodváží říci. Proč vlastně? Čekají ode m ne tak málo sebeovládání? . . . Angličané se o takovém stavu vyjadřují trefně jako o „tantalizaci". (. . .) Chtěl bych T i zítra říci, že projedná­ vání celé záležitosti je pro mne zcela výhradně otázkou víry a m ám pocit, že se to stalo příliš věcí kalkulace a opa­ trnosti. O pravdu mi nejde o více méně dětský problém , zda budu či nebudu o vánocích dom a. (. . .) Myslím, že bych to docela rád obětoval, kdybych tak mohl učinit „ve * Kirchliche Dogmatik, I I / l a II/2 K. Bartha, poslaná ze Švýcar­ ska; exemplář bez titulní stránky a bez obálky, poněvadž Barth byl pro svůj antinacistický postoj v třetí říši zakázán.

160

víře“ a věděl, že to tak musí být.,,V e víře“ —jak doufám — dovedu unést vše, i odsouzení, i jiné obávané následky (Žalm 18,30); ale úzkostlivá opatrnost vyčerpává. Prosím Vás, nemějte o mne žádné starosti, kdyby se stalo něco horšího.* To prodělali už jiní bratři. Skutečně nebezpečné je kolísání bez víry, nekonečné porady bez činů, neochota něčeho se odvážit. Musím dosáhnout jistoty, že jsem v rukou Božích, nikoli v rukou lidských. Pak bude všechno, lehké, i nejtvrdší strádání. Nejde teď u mne — myslím, že to mohu opravdu říci — o„ pochopitelnou netrpělivost” , ja k by snad někdo řekl, nýbrž o to, aby se všechno dělo ve víře. ( . . . ) Měl bys ostatně vědět, že jsem dosud ani na okamžik nelitoval svého návratu 1939,** ani ničeho z toho, co pak následovalo. Rozhodl jsem se k tom u se zcela jasnou myslí a nejlepším svědomím. Nechci ze svého života škrtnout nic, co se od té doby událo, ani věci osobní (byl bych vůbec zasnouben a T y ženat?, kromě toho Sigurdshof, Východní Prusko, Ettal, nemoc, při které jsi mi pom áhal, berlínské období), ani věci obecné. To, že teďsedím (vzpo­ mínáš si na ten rok, který jsem T i v březnu minulého roku předpovídal?!), nesu jako podíl na osudech Německa, pro nějž jsem se rozhodl. Bez výčitky myslím na minulé a bez výčitky přijím ám přítom né; ale nechtěl bych lidský­ mi m anipulacem i upadnout do nejistoty. M ůžeme žít jen v jistotě a ve víře. — Ty mezi vojáky venku, já v cele, M arie a R enáta v očekávání a doufání. — V „Im itatio Christi” jsem právě četl: Custodi diligenter cellam tuam et custodiet te. (Střež si pečlivě svou celu a ona tě bude střežit.) — Bůh nás zachovej ve víře.

* Možnost odeslání do koncentračního tábora. ** K rátce před vypuknutím války z Ameriky, v červenci 1939, přes lákavé nabídky pobytu a možnosti vědecké práce.

161

Štědrý večer 1 9 4 3

J e půl desáté večer; strávil jsem několik krásných poklidných hodin a s velkou vděčností jsem myslel na to, že můžete být dnes pohrom adě . . . Byla to jed n a z mých největších vánočních radostí, že jsm e si také letos m ohli vym ěnit Hesla.* Už jsem na to myslel vícekrát a doufal jsem v to, ale nepovažoval jsem to už za možné. T ato knížka, která pro m ne právě v před­ cházejících měsících tolik znam enala, bude nás tedy pro­ vázet i v příštím roce, a když ji budeme ráno číst, obzvlášť budeme myslet jeden na druhého. M nohokrát děkuji! (...) R ád bych V ám řekl něco pro čas odloučení, který V ám teď nastane. Není třeba hovořit o tom, jak je pro nás takové odloučení těžké. Ale poněvadž jsem tu už tři čtvrti roku odloučen od všech lidí, na nichž lpím, udělal jsem něko­ lik zkušeností, o kterých bych V ám chtěl napsat. (. . .) Především: Nepřítom nost m ilovaného člověka se nedá ničím nahradit, a ani se o to nem ám e pokoušet; musíme to prostě překonat a vydržet; zní to zpočátku velmi tvrdě, a přece je to zároveň veliká útěcha; neboť to, že mezera zůstává skutečně nevyplněna, nás spojuje. J e to omyl, když se říká, že tu mezeru vyplňuje Bůh; vůbec ji nevyplňuje, ale právě naopak, udržuje ji nevyplněnou, a tím nám po­ m áhá uchovat naše pi'avé společenství — i když bolestně. Dále: Čím jsou vzpomínky krásnější a plnější, tím těžší je odloučení. Ale vděčnost prom ěňuje bolest vzpomínky v tichou radost. Krásné minulé zážitky v sobě nenosíme jako osten, ale jako vzácný dar. J e třeba se varovat toho, abychom se stále jitřili vzpomínkami a propadali jim , stejně jako ani vzácný dar nepozorujem e nepřetržitě, * Každodenní Hesla Ochranovské Jednoty bratrské vylosovaná ze Starého zákona a k nim vybrané paralely z Nového zákona. (Pozn. překl.)

162

nýbrž jen ve zvláštních chvílích, jin ak jej chováme jako nějaký skrytý poklad, jím ž jsm e si jisti; teprve pak posky­ tují m inulé zážitky trvalou radost a sílu. Dále: O bdobí odloučení nejsou pro společný život ztracená a neplodná, rozhodně nemusí být, naopak, může se v nich — navzdory všem problém ům — vytvořit podivuhodně silné spole­ čenství. — D ále: Zvlášť jsem zde poznal, že skutečnosti lze vždy zdolat a že jen starost a úzkost je předem neúm ěrně zveličuje. O d ranního probuzení až do usnutí musíme toho druhého úplně poručit Bohu, zcela mu ho přenechat a z našich starostí o druhého nechat vzejít m odlitbám za něho: „Soužením ani staráním si Bůh nic nedá vzít.“ *

1. svátek vánoční

(. . .) Všechny pěkné dárky leží zas vystaveny na okraji lůžka, přiklopeného ke stěně; před sebou m ám obrazy, a velice se z nich těším. T ém ěř nepřetržitě ještě žiji z Tvé n á v š t ě v y . . . Byla to skutečná „necessitas11!** Existuje duchovní hlad po hovoru, který trápí m nohem víc než hlad tělesný. (. . .) Několika slovy a náznaky se lze dotknout a osvětlit celý komplex otázek. Nikdy už nesmíme ztratit tento vzájemný soulad a vzájemnou souhru, které jsm e získali dlouholetým ne vždycky hladkým cvičením. J e to neuvěřitelný zisk a neobyčejná pomoc. Čeho všeho jsm e se dotkli za té půldruhé hodiny a co jsm e se jeden od dru ­ hého dověděli! Velice Ti děkuji za to, že jsi to vymohl a prosadil. (. . .) Lidé mi zde chtěli udělat co nejpěknější vánoce; ale byl jsem pokaždé rád, když jsem byl zase o samotě; až mě to udivilo a někdy se sám sebe ptám , jak se opět sžiji s lidm i. * píseň Paula G erhardta ** (lat.) nezbytná potřeba

163

Znáš mě, jak jsem se občas stahoval z velkých slavností do svého pokoje. Bojím se, že to bude ještě horší. O blíbil jsem si samotu, i když toho jinak tolik postrádám . Velice rád hovořím s jedním nebo dvěma lidmi, ale protiví se mi jaký­ koli větší shluk a především jakékoli žvanění. (. . .)

í -i ívů :

23. 1. 44

O d 9. 1. (odjezd na frontu) myslím na Vás jinak než dosud. (• • •) I pro! m ne byla tato neděle předělem , i když jinak než pro vás. J e to; podivuhodný pocit, když musíme jednoho dne vidět člověka, na jehož osudech jsm e se po léta značně podíleli, jak kráčí vstříc zcela neznám é budoucnosti, a my jsm e proti tom u bezmocní. Toto vědo­ mí vlastní bezmocnosti ( . . . ) m á podle m ne dvě stránky: je stísňující, a přece jaksi i osvobodivé. Pokud se sami po­ koušíme spoluutvářet osud jiného člověka, nezbavíme se koneckonců otázky, zda to, co činíme, je skutečně tom u druhém u prospěšné, aspoň u velkých zásahů do jeho života; když jsou pak náhle vzaty tém ěř všechny možnosti něco pro něj udělat, zůstane za vší úzkostí o druhého přece i vědomí, že jeho život je teď zcela vložen do lepších a silnějších rukou. Poroučet se vzájemně do těchto rukou — to snad bude největší úkol příštích týdnů a snad i měsíců pro Vás i pro nás. (. . .) I když v tom, co předchází sku­ tečnostem, je m noho lidského selhání, omylů, viny, ve skutečnostech samých je Bůh. Projdeme-li živí příštími týdny nebo měsíci, dodatečně velmi jasně poznáme, že to bylo dobré, že všechny ty věci na nás přišly právě tak, jak přišly. Myšlenka, že bychom se byli m ohli m noha život­ ním těžkostem vyhnout, kdybychom byli žili méně sta­ tečně a je n pro sebe, je skutečně příliš fádní, než aby­ chom ji m ohli brát i je n na okamžik vážně. Ohlížím-li se na Vaši minulost, jsem si zcela jist, že to, co se dosud sta­

164

lo, bylo správné, a že i to přítom né může být jen správné. V zdát se pravých radostí a životní náplně jen proto, aby­ chom se Vyhnuli bolestem, jistě není křesťanské a ani lidské. (. . .) Právě přišla zpráva o vylodění v N ettunu.* Nejsi tam někde i Ty? Při každém takovém obratu pozoruji, že klid není v mé povaze, ale že si jej musím pokaždé znovu pracně zjednávat; — ostatně klidná povaha je asi ve větši­ ně případů jen eufemickým výrazem pro lhostejnost a otu­ pělost a nebudí tedy právě respekt. — U Lessinga jsem před nedávnem četl: „Jsem příliš hrdý, než abych se pova­ žoval za nešťastného — zatni jednou zuby — a nech plout člun, jak chtějí vítr a vlny. Dost na tom, že jej sám nechci přev rh n o u t!“ M ěly by být křesťanu tato hrdost a toto skřípání zubů zapovězeny a zcela cizí? Snad ve prospěch předčasně se pokořující klidné vyrovnanosti? Neexistuje také hrdý klid se zatnutým i zuby? To je přece něco docela jiného než strnulé, tupé, ztuhlé, neživé a především bez­ myšlenkovité podřizování se nevyhnutelném u. Věřím , že Boha uctím e lépe, když život, který nám dal, poznáme, vyčerpáme a budem e m ilovat ve všech jeho projevech, budeme-li tedy silně a upřím ně cítit bolest nad omezova­ ným i a ztraceným i hodnotam i — někdo to rád haní jako slabošství a přecitlivělost měšťácké existence — než aby­ chom byli tupí vůči hodnotám života, a m ohli proto otupět i vůči bolesti. Jobova slova: „Hospodin dal, Hospodin též odňal. . (1,21) to spíše zahrnují* než vylučují, ja k dosta­ tečně zřetelně vysvítá z jeho řečí pronášených se skřípa­ jícím i zuby, i z toho, jak Bůh tyto řeči ospravedlnil (Jb 42, 7 nn.) proti falešné, předčasné a pobožné rezignaci jeho přátel. (. . .) Myslím, že je velice dobřfe odpozorováno, co v této * Spojenci si po vylodění vybojovali jižně od Řím a předmostí u Anzia a N ettuna.

165

souvislosti říkáš o přátelství; na rozdíl od manželství a příbuzenství se netěší žádným uznaným právům a záleží zcela na své vnitřní náplni. O pravdu není lehké zařadit přátelství sociologicky, nutno je chápat jako pojem podří­ zený pojm ům kultury a vzdělanosti, zatímco bratrství spadá pod pojem církve a kam arádství pod pojem práce a pod pojem politiky. M anželství, práce, stát a církev mají svůj konkrétní Boží m andát, ja k je tom u však s kulturou a vzděláním? Nemyslím si, že je prostě možno podřídit je pod pojem práce, i když by to bylo v m nohém ohledu lákavé. K ultura a vzdělání nepatří do sféry poslušnosti, nýbrž do prostoru svobody, který obklopuje všechny tři sféry Božích m andátů. K do nic neví o tom to prostoru svobody, může být dobrým otcem, občanem nebo dělníkem, snad i křesťa­ nem, ale pochybuji, že je plným člověkem (a tedy i křesťa­ nem v plném rozsahu tohoto pojm u). Náš „protestantský" (nikoli luterský!) pruský svět je tak silně určen těm ito m andáty, že prostor svobody zcela ustoupil do pozadí. M ožná, alespoň se to tak dnes tém ěř jeví, že je to pojem církve, odkud vede znovu cesta k chápání prostoru svobody (umění, vzdělání, přátelství, hry)?; že tedy onu „estetickou existenci" (Kierkegaard) nejen nelze z oblasti církve vy­ kázat, nýbrž je nutno právě v ní ji novým způsobem zdůvodnit?—vlastně tom u věřím, a dalo by se odtud znovu navázat spojení se středověkem. K do se však může například v našich dobách ještě bez obtíží věnovat hudbě nebo p řá­ telství, h rát si nebo se radovat? Jistě ne „etický" člověk, nýbrž je n křesťan. Právě proto, že přátelství náleží do oblasti svobody („člověka K ristova"), musíme ji důvěryplně bránit proti všem ustaraným „etickým " existencím — jistě bez nároků na „necessitas" Božího příkazu, ale s ná­ rokem na „necessitas" svobody. Věřím , že v této oblasti svobody je přátelství daleko nejvzácnějším a nejcennějším statkem — kde ještě vlastně existuje v našem světě určo­ vaném převážně oněmi třem i prvním i m andáty? Nelze je

166

srovnat se statky oněch m andátů, je vůči nim hodnotou ,,sui generis“ , ale přece k nim patří jako květ chrpy k obil­ nému poli. K Tvé poznámce o „Kristově úzkosti“ : je vyslovena jen v modlitbě (stejně jako v žalm ech); (je mi stále nejasné, proč evangelisté podávají zprávu o této m odlitbě, kterou nemohl slyšet žádný člověk — vysvětlení, že ji učedníkům zjevil Ježíš v evangeliu quadraginta,* je vytáčka. Můžeš mi k tom u něco říci?). T vá zm ínka o Sokratovi k tém atu vzdělání a sm rt je asi velmi plodná. Musím o tom ještě přemýšlet. N a celém problém u je mi vlastně jasné jen to, že „vzdělání“ , které selže v nebezpečí, není žádné vzdělání. Vzdělání musí um ět vystoupit i proti nebezpečí a smrti — „im pavidum feriunt ruinae“ (H oratius: „tohoto, kdo se nebojí, zasáhnou trosky“ ) — když už je nem ůže ,,přem oci“ ; co to znam ená přem oci? V soudu nacházet odpouštění, ve strachu radost? Ale o tom si budem e muset ještě více pohovořit. (. . .) Co bude z Ř ím a? Pomyšlení, že by mohl být rozbořen, mě tlačí jako m ůra. Jaké štěstí, že jsm e jej viděli ještě v míru! D aří se mi stále dobře, pracuji a čekám. Jin ak si v kaž­ dém ohledu zachovávám nezlomný optimismus a přeji Ti, abys jej měl též! N a brzkou radostnou shledanou! Uvidíš-li zase Laokoonta, všimni si dobře, zda snad nebyl (hlava otce) předlohou pro pozdější obrazy Kristovy. N a­ posledy mě tento antický muž bolesti velmi zaujal a dlouho zaměstnával. ( . . . ) Se svým každodenním druhem na procházkách jsem musel začít jin o u ; přes všechno úsilí, aby si mě získal, mu nedávno vyklouzla poznám ka o problém u židů a td .; ta byla příčinou, že jsem se k němu choval tak odm ítavě

* (lat.) čtyřicet dnů (Pozn. překl.)

167

a chladně, jak jsem se snad ještě nikdy k nikomu nechoval, a postaral jsem se i o to, že prom ptně pozbyl i všech drob­ ných příjemností. T ed ať si chvíli kňučí, mě to ponechává zcela chladným — až se tom u sám divím, ale zároveň mě to i zajímá. J e to skutečně žalostná figura, ale určitě žádný „ubohý L azar“ ! (. . .)

29. a 30. 1. 44

Jistě se těšíš z každého dopisu; a já , také proto, že jen stěží mohu vydržet Ti nepsat, využívám tohoto tichého sobotního odpoledne, které tak zvláštně kontrastuje se hřm otem obou posledních nocí,* abych si s Tebou trošku porozprávěl. J a k na Tebe asi působily první dny přím ého dotyku s válkou a případné první osobní dojmy z anglo­ saských protivníků, které jsm e dosud znali jen z mírových časů? (. . .) Když teď ráno a večer na Tebe myslím, musím si vážně dávat pozor, abych se svými myšlenkami nezůstal u všech těch starostí a útrap, které Tě postihují, ale aby to byla skutečně m odlitba. V této souvislosti musím s Tebou někdy prom luvit o m odlitbě v nouzi. J e to obtížné, a při­ tom nedůvěra, kterou k této m odlitbě často chováme, také asi není dobrá. Žalm 50 říká zcela zřetelně: „Vzývej mě v den soužení, vytrhnu tě, a budeš mne slavit. “ Celé starozákonní dějiny se skládají z takových volání o pomoc. A musím říci, že právě obě poslední noci mě znovu zcela elem entárně postavily před tuto otázku. Když kolem dokola vybuchují bomby, nem ohu než myslet na Boha, na jeho soud, na „vztaženou ruku“ jeho hněvu (Izaiáš: 5,25 a 9,11 — 10,4), na svou nedostatečnou připravenost; * D va nálety na závody v Borsigu v bezprostřední blízkosti věznice. (Pozn. překl.)

168

cítím, že vyslovuji jakési sliby, a pak myslím na Vás na všechny a říkám : raději mě než někoho z nich — a přitom cítím, jak mi na Vás záleží. Nechci se o tom šířit více, to jde jen ústně, a le je tom u přece tak: musí přijít nouze, aby nás vyburcovala a přim ěla k m odlitbě; já to pokaždé pociťuji jako něco zahanbujícího, a je to zahanbující. Bude to asi tím, že jsem v takové chvíli nebyl až dosud schopen říkat druhým nějaká křesťanská slova. Když jsm e včera večer zase leželi na podlaze a kdosi zřetelně volal: „Ach Bože, ach Bože!“ — byl to jinak velice lehkomyslný člověk — nemohl jsem se odhodlat křesťansky ho povzbudit a potěšit; vím, že jsem se podíval na hodinky a ře k l: Potrvá to nejvýš ještě deset m inut. Neučinil jsem tak záměrně, nýbrž spontánně, a jistě také s pocitem, že nesmím využít tento okamžik k náboženskému vydírání. (O statně ani Ježíš na kříži nedom louval oněm dvěm a lotrům , ale jeden z nich se na něho obrátil!) Předevčírem v noci mě bohužel postihla veliká ztráta. Jed en člověk odtud — podle mne daleko nejinteligentnější a lidsky nejsympatičtější — byl zasažen v městě výbuchem pumy. Byl bych ho s Tebou určitě později seznámil. Měli jsm e už m noho plánů pro budoucnost. Vedli jsm e spolu m noho pěkných rozhovorů, nedávno mi ještě přinesl knihu „D aum ier a soudnictví“ ; m ám ji ještě u sebe. Skutečně vzdělaný muž pocházející z dělnických vrstev, fotograf, otec tří dětí. To mnou velice otřáslo. V posledních dnech jsem si zase sedl k drobné literární práci, o které jsem už psal; je to setkání dvou dlouholetých přátel po dlouhém odloučení za války. Doufám, že Ti budu moci brzy poslat tento rozhovor. Nemusíš m ít obavy, není to žádné životní dílo . . . Dříve by nás byl stačil bohatě zam ěstnat jeden jediný z problém ů, s nimiž se teď m ám e vyrovnávat. Teď m ám e převádět na společného jm enovatele válku, manželství, církev, otázky povolání, starosti s bytem, nebezpečí a smrt

169

blízkých lidí a k tom u mou nynější situaci. U většiny lidí se přece tyto věci vyskytují prostě vedle sebe. U křesťana a „vzdělance" tomu tak nemůže být, nedá se ani rozdělit, ani roztrhnout; společný jm enovatel se musí najít jak v my­ šlenkové oblasti, tak i v osobním životním postoji. K do se nechá rozervat událostmi a problémy, neobstál pro pří­ tomnost ani pro budoucnost. O m ladém Ví .kovi* se jednou říká, že vytáhl do světa, „aby činil celek"; lze tedy o něm říci, že je to a n t h r ó p o s t e l e i o s (teleios znam ená původně „celý" = dokonalý). „Buďte celí ( t e l e i o s ), jako i Otec váš na nebesích je „celý" (M t 5,48) na rozdíl od a n é r d i p s y c h o s * * , od pochybovače z Jak u b a 1,8.*** Vítek „činí celek" tím, že chce být práv skutečnému životu, a přitom stále dbá rady zkušených, tedy tak, že je sám článkem „celku". Člověk se nestává „celým " jen sám pro sebe, nýbrž jen spolu s o sta tn ím i. . . Právě jsem začal číst H arnackovy „Dějiny pruské akadem ie", velmi pěkné. Myslím, že při tom to tém atu se vlastně ozývá jeho srdce, a sám vícekrát řekl, že je považuje za svou nejlepší knihu. — Ja k se ti asi daří tělesně? Napiš mi o tom něco. M ně se vlastně daří kupodivu stále dobře. Vědom í, že tu za žádných okolností nesmím onemocnět, m á na tom asi také svůj podíl. K četbě m ám stále dost síly a soustředění, k psaní a k tvorbě ne vždycky, ale občas to přece docela jde. Ještě nevím, jak si opět zvyknu na lidi.

(...)

* hrdina Stifterova stejnojmenného románu ** (řec.) muž rozpolcený * * * podle Lutherova překladu

170

1. 2. 44

C arpe diem — tj. v tom to případě využívám každé příležitosti, abych T i poslal pozdrav. Za prvé bych Ti mohl psát celé týdny a ještě bych nebyl hotov se vším, co bych T i měl vyprávět, za druhé nevím, jak dlouho to ještě půjde. (. . .) Budeš asi vědět, že poslední noci byly zlé, zvláště ta z 30. 1. Naši vybom bardovaní ke m ně ráno přišli pro trochu útěchy. Ale myslím, že jsem špatný utěšitel. Dovedu naslouchat, ale tém ěř nikdy nedovedu nic říci. Ale snad už způsob, jakým se na určité věci ptám e a na jiné neptám e, je jisté upozornění na to, co je podstatné. Také se mi zdá důležitější určité nebezpečí skutečně prožívat než kdesi cosi zakrývat nebo retušovat. Je n vůči jistým falešným interpre­ tacím nebezpečí jsem přísný, protože chtějí být také útě­ chou, a přece jsou zcela falešné. Ponechávám nebezpečí bez interpretace a věřím, že to je odpovědný začátek, ovšem pouze začátek, za který se dostanu jen velmi zřídka. Někdy si myslím, že skutečná útěcha musí přijít právě tak nenadále jako tíseň. Ale připouštím , že to může být i vy­ táčka. Co je mi u m ne i u jiných vždy znovu záhadné, to je zapom nětlivost vůči dojm ům získaným během nočního bom bardování. Už po několika m inutách zmizí beze stopy tém ěř vše, co si člověk předtím myslel. U L uthera stačil jeden úder blesku, aby dal celému jeho životu na léta jiný směr. Kde je dnes tato „pam ěť*? Není ztráta této „m o­ rální pam ěti" — ohavné slovo — důvodem, proč se ocitají v troskách všechny vztahy, láska, manželství, přátelství, věrnost? Nic nedrží, nestojí pevně. Všechno je krátkodobé a krátkodeché. Ale hodnoty spravedlivosti, pravdy, krásy, vůbec všechny veliké výkony potřebují čas, stálost, „ p a ­ měť", nebo degenerují. K do nem á v úmyslu nést odpo­ vědnost za m inulost a utvářet budoucnost, ten je „zapo­

171

m nětlivý“ , a nevím, kde je možné takového člověka za­ chytit, postavit, přivést k vědomí. V takovém případě každé slovo, i když na okamžik udělá dojem, upadne v zapom enutí. Co se tu dá dělat? To je velký problém křesťanské duchovní péče. — Nedávno jsem velice ocenil Tvůj výraz! Lidé dokáží být tak rychle a tak „nestoudně dom a“ . U kradnu T i jej, upotřebím ho a v y u žiji. . . O statně pozoruješ také, že prim itivní lidé se dovedou velmi těžko rozhodovat věcně, že pokaždé rozhodnou víceméně náhodné, vedlejší okolnosti? Zdá se mi to nápad­ né. Rozlišování věcného a osobního myšlení se asi musíme nejprve velice učit. Ovšem mnozí se tom u nenaučí nikdy (viz naše druhy v povolání).

2. 2. 44

J e to pravda, že jsi na sever od Řím a? At č. přidělen ke kuchyni? Snad se přece dostaneš k tom u, abys to město viděl ještě jed n o u ; musí to být T antalova muka ležet před branam i a nesmět dovnitř. Je d in á slabá útěcha je, že jsi Řím už jednou viděl . . . Ja k dlouho se budu muset ještě zabavovat na svém nyněj­ ším místě, je dnes právě tak nejisté jako před osmi týdny. Využívám každého dne podle svých sil, abych splnil co nejvíce své denní pensum pokud jd e o četbu a práci; je totiž zcela nejisté, co bude později. Jediné, co neklape, je bohužel přísun knih, takže plány jsou trochu zpřeházené. Vlastně jsem chtěl co nejdůkladněji poznat 19. století v Německu. K tom u mi teď schází především dobrá znalost Diltheye. Jeho práce však zřejmě nejsou k dostání. Jako trapnou mezeru pociťuji to, že mi tak dokonale chybí znalost přírodovědné stránky věci, ale tu už nebudu moči nikdy vyplnit. Můj nynější partner, o němž jsem Ti už častěji psal, je

172

stále ubožejší. M á zde ještě dva kolegy, z nichž jeden celý den skučí, a druhý se během poplachů, včera v noci dokon­ ce při výstraze, doslova podělává. Když mi to můj partner včera s nářkem sděloval, a já jsem se mu vysmál a vynadal, chtěl mě poučovat, že se žádném u člověku v utrpení nesmíme posmívat nebo jej odsuzovat. To bylo na m ne už příliš, a se vším důrazem jsem vyjádřil své opovržení lidmi, kteří dovedou být tvrdí vůči jiným , řeční o nebezpečném životě atd. a sami se při nej nepatrnější zkoušce sesypou; že je to zkrátka blam áž a nem ám s ní žádný soucit; takové stoupence bych ostatně z každé organizace vyhodil, protože ji zesměšňují atd. Velmi se divil a považuje mě asi za velmi problem atického křesťana. V ůbec se zde stalo chování těchto pánů už příslovečným a m á účinky, které jim samým sotva m ohou být právě příjemné. Pro m ne je tato zkušenost neobyčejně poučná, i když patří k tom u nejodpornějšímu, co jsem tu až dosud viděl. Myslím si, že nepohrdám tak snadno člověkem, který se ocitl v nouzi, a také jsem to velmi zřetelně vyslovil, že mu asi vstávaly vlasy na hlavě, ale tím hle m ohu opravdu jen opovrhovat. T ady jsou 17 až 18tiletí během poplachů na m nohem ohroženějších místech a chovají se bezvadně, a tito . . . (byl bych skoro použil jednoho vojenského výrazu, nad kterým by ses podivil) tady kňourají. Je mi z toho nanic. N u, každý se blamuje, ja k dovede. Doufám, že si nemyslíš, že jsem se stal příliš otrlým . Pro to je věru málo důvodů. Ale existuje slabost, pro kterou křesťanství není kom petentní, a právě ta se ho chce dovo­ lávat, a tím je poskvrňuje. T ady musíme dbát, aby kontury zůstaly jasné. — S. mi včera donesla velikou knihu o M ag­ deburském dóm u. Jsem přím o nadšen skulpturam i, zvláště některými z opatrných panen. Blaženost, která spočívá na těchto zcela pozemských, tém ěř selských tvářích, je oprav­ du obšťastňující a úchvatná. T y je jistě dobře znáš.

Letniční biblická akademie V zídkách 402 280 02 Kolin II

4. 2. 44

R áno v den svých narozenin neexistuje pro m ne nic přirozenějšího než napsat T i a vzpom enout si, že jsm e tento den osmkrát po sobě oslavili společně. Práce zůstane pár hodin ležet, což jí m ožná docela prospěje, a já čekám na návštěvu M . nebo rodičů, ačkoliv si nejsem zcela jist, zda to vyjde. Před osmi lety jsm e seděli spolu večer u krbu. Dostal jsem od Vás houslový koncert D -dur a společně jsm e jej poslouchali, potom jsem V ám musel vyprávět něco o H arnackovi a o starých časech, což se V ám z nějakého důvodu zvlášť líbilo, a nakonec jsm e se definitivně dohodli na cestě do Švédská. Rok nato jste mi darovali Lutherův překlad Nového zákona (s předm luvam i z r. 1522) s krás­ ným věnováním a Tvým jm énem v záhlaví. Následovaly Schlónwitz a Sigurdshof, a oslavovali tehdy s nám i mnozí, kteří již nejsou mezi námi. Zpívání přede dveřm i, m odlitba při pobožnosti, kterou jsi pro tento den převzal, Claudiova píseň, za kterou vděčím G., — z toho všeho zůstává j krásné vzpomínky, kterým nemůže nic ubrat zdejší ohavná atm osféra. S důvěrou myslím na to, že Tvé příští narozeni­ ny budem e slavit zase společně a — kdo ví? — m ožná již velikonoce? Pak se zase vrátím e k našim vlastním úkolům , jistě bude m noho krásné práce; a to, co jsm e m ezitím prožili, nebude nadarm o. Za to, že můžeme přítom nost pro­ žívat tak, jak ji oba prožíváme, zůstaneme si navzájem vždycky vděčni. Vím, že na mne dnes vzpomínáš, a jsou-li to nejen vzpomínky na věci minulé, nýbrž také naděje na budoucnost — i když jinou, přece společnou —, m ám z to­ ho velikou radost. — T ed už to asi nebude dlouho trvat, a obdržíš od R. radostnou zprávu. Není asi lehké slavit takový výjimečný radostný den mezi cizími lidm i, kteří člověku nem ohou pomoci, aby radost správně prožil, zformoval a spojil ji se svým každodenním životem, když pro ně víceméně každá radost vrcholí v kořalce. Přál bych

174

Ti velice, abys našel nějakého člověka, s kterým by ses blíže poznal — jediný, s nímž jsem zde navázal kontakt, přišel, jak jsem Ti už psal, o život při poplachu —, myslím si ale, že pro nás, kteří jsm e se naučili být ve věcech přátelství náročnější než většina jiných lidí, je také těžší najít to, co člověk hledá a postrádá. Také v tom to ohledu to není s náhražkam i tak jednoduché! — U prostřed psaní dopisu jsem byl odvolán dolů, kde m ne jako první přivítala M. s radostnou zprávou: „R en áta m á chlapečka a jm enuje se D ietrich." Všechno šlo dobře, za půldruhé hodiny byl tu a m am inka s C. zastaly porodní bábu! Jak é překva­ pení a jaké štěstí. M ám takovou radost, že to ani nem ohu vyslovit! A jak šťastný musíš být teprve Ty. A že to všechno šlo tak rychle a dobře. Teď máš tedy syna a všechny myšlenky se obracejí s nadějí k budoucnosti. Jak é vlohy jsou v něm asi skryty! . . . A m á se tedy opravdu jm enovat Dietrich, nevím, co k tom u říci; rád bych V ám slíbil, že mu budu dobrým kmotrem a ,,p ra “ strýcem (!); přetva­ řoval bych se, kdybych se nepřiznal, že se z toho opravdu bezmezné těším, a jsem pyšný, že jste svému prvním u synovi dali mé jm éno. Předběhl m ne se svými narozeninam i o jeden den, to jistě znam ená, že si chce zachovat vůči svému strýci samostatnost a být vždy kousek před ním. V této těsné blízkosti obou dnů je něco zvláště milého. Až jednou uslyší, kde byl jeho strýc, po němž dostal jm éno, bude to asi pro něj také zážitek. Děkuji V ám za to, že jste se tak rozhodli, a věřím, že to potěší i ostatní! 5. 2. Včera, kdy se o mne m noho lidí tak hezky staralo, jsem úplně zapom něl na své vlastní narozeniny a celý den oslavoval vlastně jen malého Dietricha. I tu dojem nou kytičku, kterou mi tu natrhali někteří moji spolubydlící, jsem v duchu postavil k postýlce Vašeho synka. O pravdu mi tento den nem ohl přinést větší radost. Teprve před usnutím jsem si uvědomil, že jsi v naší rodině způsobil posun gen erací:3. 2. vznikli praprarodiče, prarodiče, pra-

175

strýcové a pratety a m ladí strýcové a tety. To je od Tebe vlastně pořádný zásah. T řeba už to, že jsi mne povýšil do třetí generace! (. . .) R. mi poslala včera k narozeninám ještě skvělá esíčka, která sama pekla. M . přinesla báječný balík, rodiče mi dali „H erzliebschrankchen“ , kterou Goethe kdysi věnoval M íně Herzliebové. O d Klause jsem dostal Diltheye: „V on deutscher D ichtung und M usik“ . Později Ti o tom budu vyprávět. — Požádáte m am inku a C. o kmotrovství? M usím bohužel skončit, abych mohl dopis odeslat. Hlava i srdce jsou tak přeplněny dobrým i a radostným i myšlen­ kami, že to ani nedokážu všechno vypsat. Ale Ty víš, jak na T ebe vzpomínám, snažím se sdílet Tvou radost a stále si s T ebou povídám . . . . — Chtěl bych Tě ted brzy n á­ sledovat! — Měj se dobře, buď zdráv, Bůh Vás ochraňuj a žehnej V ám oběm a i tom u maličkému! 12. 2. 44

Ležel jsem několik dní s lehkou chřipkou, ale už jsem zase vstal. J e to dobře, protože pravděpodobně budu muset m ít do týdne všech svých pět smyslů pohrom adě.* Do té doby chci toho ještě co nejvíce přečíst a napsat; kdo ví, kdy to bude zase možné. (. . .) Ozývá se už u vás trochu jaro? Zde začíná právě zima. Ve svých představách teď žiji hodně v přírodě, tj. na p a­ loucích u Friedrichsbrunnu, nebo na stráních, odkud je vidět přes Treseburg na Brocken. Ležím na zádech v trávě, vidím táhnout po m odrém nebi oblaka v lehkém větru a slyším šumění lesa. J e podivuhodné, jak silně člověka formují takovéto dojmy z dětství, zdálo by se mi přímo nemožné a odporovalo by to mé bytosti, že bychom mohli mít dům třeba ve vysokých horách nebo u moře. Příroda, * opětná naděje na termín procesu

176

která patří ke mně a která mě utvářela, je vrchovina: H arz, Durynský les, Weserské hory. Existuje jistě také šosácký H arz a tram pské Weserské pohoří, právě tak jako mondénní a nietzscheovský Engadin, rom antické Porýní, berlínské Pobaltí a koketní m elancholie a chudoba ry­ bářských chýší — a podobně je asi „m oje" Středohoří „měšťanské" (ve smyslu něčeho přirozeného a neexaltovaného, skromného a soběstačného (?), neideologického, spokojeného s konkrétním, a především neokázalého). Bylo by docela lákavé jednou rozvinout sociologické stu­ dium přírody. O statně na Stifterovi jsem si ujasnil rozdíl mezi jednoduchostí a prostotou. Stifter není jednoduchý, nýbrž prostý (právě tak jako „měšťanské" je „prosté"). „Jednoduchost" je (i v teologii) spíše estetický pojem — (měl vlastně W inckelm ann pravdu, když definoval antické umění jako „ušlechtilou jednoduchost"?—docela určitě nikoli, pokud jd e např. o L aokoonta— ; „klidnávelikost" se mi zdá velice dobrá) — „prostota" je pojem etický. „Prostým " se může člověk stát, „jednoduchým i" můžeme jen být. K „prostotě" můžeme vychovávat a vzdělávat — je to dokonce jeden z podstatných cílů výchovy a vzdělání — „jednoduchost" je dar. Analogický pom ěr vidím v po­ jm ech „čistý" a „um ěřený". „ č is tí" můžeme jen být, z hle­ diska počátku nebo cíle, tj. skrze křest nebo odpuštěním ve večeři Páně;je to podobně jako „jednoduchost" celostný po­ jem ; ztracená čistota —a čistota nás všech je ztracená! —m ů ­ že být darována opět ve víře, ale jak se vyvíjíme a žijeme, nemůžeme už nikdy být „čistí", nýbrž jen „um ěření"; a to je možný a nutný cíl výchovy a vzdělávání. Ja k na Tebe působí italská krajina? Existuje vlastně italské krajinářství? Tedy něco obdobného jako je Thom a nebo Claude Lorrain, Ruysdael nebo T urner? Nebo je tam příroda tak pohlcena um ěním, že ji tam jako takovou už nelze vůbec vidět? Dovedu si teď vzpom enout je n na dobré obrazy měst, ale vůbec ne na něco čistě krajinářského.

177

13. 2. 44

Často zde na sobě i na jiných pozoruji rozdíl mezi potřebou sdílnosti, přáním pohovořit si a touhou po zpovědi. Potřeba sdílnosti může být u žen občas docela půvabná, u m užů se mi zdá p rotivná. Bez rozdílu před kýmkoli se žvaní o vlastních záležitostech, lhostejno, zda to druhého zajímá, zda se ho to nějak dotýká, prostě proto, že se musí žvanit. Potlačí-li člověk na několik hodin tuto tém ěř fyzickou touhu, m á pak radost z toho, že jí nedal průchod. Často je mi stydno, když vidím, ja k se lidé ve své potřebě sdílnosti ponižují, ja k neustále mluví o svých věcech s lidmi, kteří za to vůbec nestojí a kteří také sotva naslouchají; a zvláštní při tom je, že nemají potřebu říci pravdu, ale chtějí prostě jen m luvit o sobě, ať je to pravdivé nebo vylhané. Něco docela jiného je touha po dobrém rozhovoru, tedy po duchovním setkání. J e tu však je n m ini­ mum těch, kdo jsou schopni vést rozhovory přesahující osobní rámec. A opět něco jiného je touha po zpovědi. Mys­ lím, že ta zde v zásadě není častá, protože nejde ani subjek­ tivně ani objektivně v první řadě o hřích. Snad Ti napadlo nad m odlitbam i, které jsem Ti poslal, že v nich není ve středu prosba o odpuštění hříchů; považoval bych to pastoračně i věcně za zcela pochybené postupovat zde metodicky. O tom budeme muset ještě hovořit. 14. 2. 44

(. . .) V ypadá to, jako by se mělo do osmi dnů o m ně rozhodnout. Doufám. K dyby se ukázalo, že mě posílají za M artinem *, čemuž nevěřím, buď i tak úplně klidný. Jsem skutečně zcela bez starosti, pokud jde o mne. Buďte, prosím, bez starosti též. ( . . . ) * Míní koncentrační zatčený už r. 1937.

178

tábor Dachau, kde byl M artin Niemoller,

21. 2. 44

(. . .) M usím Ti, žel oznám it, že se odtud dostanu nejspíše teprve po velikonocích. (. . .) Není snad nadm ěrná váhavost — jíž ses tak často bavil n a můj účet a kroutil nad ní hlavou při našich společných cestách — přece jen negativní stránkou měšťanské existen­ ce? Totiž právě ta trocha nevíry, která v zajištěných dobách zůstává skrytá, ale v dobách nezajištěných vystoupí na povrch, a to v podobě „strachu" — nemíním „zbabělost", to jsou dvě různé věci („strach" se může projevit právě tak šílenou odvahou jako zbabělostí) — ze samozřejmého přím ého jednání a z nevyhnutelného rozhodování. Často jsem zde přemýšlel o tom, kdejsou hranice mezi nutnou rezis­ tencí proti „osudu“ a právě tak nutnou odevzdaností. Don Q uijote je symbolem pro pokračování v rezistenci až k ne­ smyslnosti, ano až k šílenství — podobně M ichael Kohlhaas, který se při vym áhání svého práva stává viníkem . . . u obou ztrácí rezistence nakonec svůj reálný smysl a roz­ plývá se v oblasti teorie a fantazie; Sancho Panza je repre­ zentantem sytého a chytráckého vyrovnání s danou skutečností. Myslím, že musíme skutečně podstoupit ta veliká a vlastní rozhodnutí, a přece současně dělat i to, co je samozřejmostí a obecnou nutností, musíme se postavit vůči „osudu“ — gram atické neutrum pojmu das Schicksal pova­ žuji za velice důležité — právě tak rozhodně jako se mu v jiné situaci podrobit. O „vedení" lze m luvit teprve mimo tento dvojí postup; Bůh nás potkává nejen jako personální „ T y " , nýbrž také v neosobní podobě; v mé otázce jd e tedy v podstatě o to, jak v této podobě najít ,,ty“ , nebo jiným i slovy: ja k se z „osudu" stává skutečné „vedení". H ranice mezi rezistencí a odevzdaností nelze tedy určit principiálně; ale musí tu být obojí, a obojího je nutno se rozhodně chopit. V íra vyžaduje toto pružné, živé jednání. Jenom tak můžem e v dané chvíli přítom nou situaci vydržet a zúrod­ nit. (. . .)

179

23. 2. 44

Budeš-li m ít příležitost dostat se do Ř ím a v pašijo­ vém týdnu, radil bych ti, abys na Zelený čtvrtek navštívil odpolední bohoslužby (asi od dvou do šesti hodin) u sv. Petra; jsou to vlastně velkopáteční bohoslužby, neboť římská církev stanoví začátek svátků na předchozí den ve 12 hodin v poledne; pokud si vzpom ínám (nevím to však přesně), jsou už ve středu veliké bohoslužby. N a Zelený čtvrtek se zhasíná 12 svící na oltáři, symbolizujících útěk učedníků — až v obrovském prostoru zůstane hořet jen jediná svíce uprostřed — K ristus; následuje omývání oltáře; v sobotu ráno o sedmé se koná svěcení vody (pokud si vzpom ínám , je spojeno s uvedením m ladých duchovních) a ve 12 hodin v poledne se zpívá velké velikonoční Aleluja; opět zazní varhany, zvoní mešní zvonky, odhalují se zaha­ lené obrazy. To je vlastní velikonoční slavnost. Kdesi v Řím ě jsem viděl řecko-pravoslavné velikonoční boho­ služby, které na m ne tenkrát udělaly veliký dojem — už je to dvacet let. Velm i proslulé jsou sobotní bohoslužby v Lateránu (nejprve v křestní k a p li); byl jsem tam tenkrát také. K dybys šel při západu slunce kolem chrám u T rinitá del M onte na Pinciu, podívej se, zda tam ještě touto dobou zpívají jeptišky; jednou jsem je slyšel a velmi to na mne zapůsobilo. Myslím, že je to i v bedekru. J a k dalece jši přišel do styku s válečnými událostmi tam dole? Předpokládá.m, že hlavně s nálety, jako my zde. Zesílení letecké války v posledních asi deseti dnech, zvláště silné denní nálety, něco napovídá. Že by ted Angličané úmyslně vyzývali k letecké bitvě, aby naši obranu silněji vázali na vnitroněmecký prostor a připravo­ vali tak invazi? Čím déle jsm e vytrženi ze svého vlastního povolání a osobního životního okruhu, tím více cítíme, že náš život — na rozdíl od života našich rodičů — m á fragmen-

180

tární charakter. Vylíčení postav velkých učenců v H arnackových „D ějinách akadem ie" mi to ukazuje zvláště zřetelně, člověka to naladí až skoro lítostivě. K de lze dnes ještě spatřit duchovní „životní dílo?“ K deje shromažďování, zpracovávání a rozvíjení, z něhož takové „životní dílo" vzniká? K de ještě je krásná bezúčelnost, a přece i velké plánování, které patří k takovém u životu? Myslím, že ně­ co takového neexistuje ani u techniků a přírodovědců, kteří jediní m ohou ještě svobodně pracovat. Když kon­ cem 18. století zaniká „univerzální učenec“ , v 19. století namísto extenzívního vzdělání nastupuje intenzívní, když se z něho posléze koncem m inulého století vyvine „spe­ cialista", je dnes vlastně každý už jen „technikem " — do­ konce i v um ění (v hudbě dobrého form átu, v malířství a v poezii nanejvýš jen prům ěrného!). Naše duchovní existence však přitom zůstává torzem. Záleží patrně jen n a tom, zda ještě někdo vidí na fragm entu našeho života, ja k byl vlastně zakládán a zamýšlen celek a z jakého m a­ teriálu se skládá. Koneckonců jsou fragmenty, které ne­ patří jin am než na smetiště (i slušné „peklo" je pro ně příliš dobré), a takové, které mají význam na staletí, neboť jejich dokončení náleží je n Bohu, tedy fragm enty, jež musejí fragm enty zůstat — myslím např. na U m ění fugy. Je-li náš život třeba jen vzdáleným odleskem takového fragm entu, v němž aspoň na krátký čas souznějí stále více se vršící různá tém ata, a v němž se od začátku až do kon­ ce udržuje velký kontrapunkt, takže nakonec do náhle nastavšího ticha bude moci zaznít už jen chorál „ Již předstu­ puji před Tvůj trů n "* — nebude se nám ani chtít stěžovat si na náš fragm entární život, a budem e se z něho dokonce radovat. Jerem iáš 45 mě už nepustí. Pam atuješ si ještě na finkenwaldský sobotní večer a na můj výklad? Také * Vor Deinen T hron tret ich hierm it; U mění fugy od J . S. Bacha je dochováno s tím to chorálem, který tvoří závěr skladby.

181

zde — nutný — životní úsek — „ale tvoji duši ti dám jako kořist". (. . .) V elmi mě těší, že jsi kromě běžných záležitostí našel i po­ někud užitečného druha pro zábavu a vycházky. Ale oč raději bych byl na jeho místě. Dojde jednou k tom u, či snad už budem e velikonoce slavit opět u nás jako za sta­ rých časů? Vidíš, neztrácím naději. T y j i také neztrácej! (. . .)

1. 3. 44

(. . .) Jaký to bude den, (. . .) až si vyměníme zkuše­ nosti a poznatky jednoho dlouhého ro k u ; pro m ne toto oče­ kávání patří v každém případě k velkým nadějím, které m ám pro nejbližší dobu. Bezpochyby i Tobě se někdy stává, že si sotva dovedeš představit, že to všechno jednoho dne přijde; člověk sotva věří, že jednou bude možno prorazit hradby překážek, které stojí v cestě splnění našich přání — ale „co se protahuje, je tím sla d ší. . .“ ; musím říci, že do tohoto měsíce vstupuji s velkými nadějemi a myslím, že Ty také. Ještě jednou se rozběhnu, abych poslcdní chvíle využitkoval co m ožná nejintenzívněji. T y snad tam také můžeš načerpat dojmy, které budou důležité pro celý Tvůj život. K aždodenní ohrožení života, jak je v tuto chvíli tém ěř všichni nějak zakoušíme, nabádá nás jedinečným způsobem, abychom vním ali přítom ný okamžik, „vyku­ povali čas“ . Někdy si myslím, že budu žít tak dlouho, dokud budu m ít před sebou skutečně veliký cíl. (. . .) 9. 3. 44

Dnes jsem (. . .) opět slyšel o Tobě, aspoň, že se T i daří snesitelně; i když to není m noho, vždyť chceme od života víc, než aby byl „snesitelný", je to přece určité

182

uklidnění, pokud svou nynější situaci považujeme za „status interm edius";* kdybychom jen věděli, jak dlouho ještě potrvá tento „očistec"! M ně osobně byl ted konečně přislíben květen! Není to hanebné lajdáctví? (. . .) Sepp** je už zase dom a a prosadil si svou záležitost se starou svěžestí a vzdornou tváří. Ještě jsem neodpověděl na Tvé myšlenky o M ichelangelovi, Burckhardtovi a „hilaritas".*** N a jedné straně je mi to jasné, pokud jd e o Burckhardtovy teze. N a druhé straně nelze „hilaritas" chápat je n jako klasickou radostnou lehkost (Raffael, M o zart); také — abych uvedl několik jm en — W alther von der Vogelweide, Bamberský rytíř, Luther, Lessing, Rubens, Hugo Wolf, K arl Barth mají něco z „hilaritas", kterou bych m ohl popsat také jako dů­ věru k vlastnímu dílu, jako smělou výzvu světu a vulgární­ mu úsudku, jako pevné přesvědčení, že světu svým dílem prokazujem e něco dobrého, i když se mu to nelíbí, jako hrdou sebejistotu. Připouštím, že M ichelangelo nebo i Rem brandt — a s odstupem — Kierkegaard a Nietzsche stojí v do­ cela jiné řadě než ti, které jsem jm enoval předtím . V jejich dílech není již tolik prostých tvrzení, evidentní uzavřenosti, vyrovnaného zvládnutí, je tu málo odstupu vůči sobě Sa­ m ému a málo hum oru. Přesto bych na některé z nich použil pojmu „hilaritas" v popsaném smyslu jako nutný přívlastek velikosti. Zde je — bezpochyby vědomá — B urckhardtova mez. V poslední době jsem se zaměstnával „světskostí" 13. století, která nebyla podm íněna renesancí, nýbrž vyrostla ze středověku, asi z ideje císařství v boji proti papežství (W alther von der Vogelweide, Nibelungové, Parsifal, podi­ * (lat.) stav přechodný **Dr. Josef M iiller z Mnichova, jehož proces probíhal odděleně a skončil zproštěním viny. Nebyl však propuštěn, což D. B. nevě­ děl. *** (lat.) veselá mysl

183

vuhodná tolerance vůči moslimům v postavě Parsifalova bratra Feirefize!, dómy v N aum burku a M agdeburku). Není to světskost „em ancipovaná", nýbrž „křesťanská", ale protiklerikální. Kde je vlastně konec této „světskosti", tak podstatně rozdílné od renesance? Myslím, že u Lessinga — na rozdíl od západního osvícenství — lze ještě něco z toho objevit, jiným způsobem také ještě u Goetha a poz­ ději u Stiftera a M órikeho (o Claudiovi a Gotthelfovi docela pomlčme), ale vůbec ne u Schillera a idealistů. Bylo by velice důležité dostat se zde k správném u rodokm enu. Zde se také klade otázka, jaký význam m á ještě antika. J e pro nás ještě opravdovým problém em a zdrojem síly, nebo ne? M oderní pojetí z hlediska „člověka v poliš" máme přece už také vlastně za sebou. Klasicistické pojetí estetické m á přece význam už jen pro m álokoho, a je tak trochu muzeální. Hum anistické základní pojmy — lidskost, tole­ rance, mírnost, um ěřenost — jsou vyjádřeny nejkrásnějším způsobem u W olfram a von Eschenbach a na Bamberském rytíři atd. a zde jsou pro nás přístupnější a závažnější než v antice. Ja k dalece tedy ještě souvisí „vzdělání" s antikou? J e skutečně platná koncepce dějin zastávaná od Rankeho až po Delbrúcka, koncepce dějin jako kontinua, které se skládá ze „starověku", „středověku" a „novověku"? Nemá pravdu právě Spengler s tezí o kulturních okruzích do sebe uzavřených — i když dějinné pochody chápe také příliš biologicky? Pojetí dějinného kontinua vychází z Hegela, který spatřuje kulminační bod celého průběhu dějin v „novověku", tj. ve svém filosofickém systému; toto pojetí je tedy idealistické (vzdor Rankeho větě, že každý dějinný okamžik se vztahuje „ bezprostředně k B ohu"; z této věty by m ohla vzejít korektura celkové koncepce vývojového kontinua; to se však nestalo); Spenglerova „M orfologie" je biologická a v tom je její omezení (co znam ená „stárnutí", „zánik" kultury?). Pro pojem vzdělání to znam ená, že ani nemůžeme antiku idealisticky označit za jediný základ,

184

nemůžeme ji však také prostě „biologickomorfologicky" eliminovat z našeho vzdělanostního okruhu. Pokud do toho nebudem e vidět hlouběji, bude dobré určovat vztah k m i­ nulosti a speciálně k antice nikoli z nějakého všeobecného pojetí dějin, nýbrž zcela výhradně z její náplně a předmět­ ného obsahu. Můj vztah k renesanci a klasicismu zůstal bo­ hužel chladný a obojí pociťuji jako něco cizího; nem o­ hu ši j e skutečně přisvojit. (. . .) Není dnes pro nás pozná­ vání jiných zemí a vnitřní kontakt s nimi m nohem význam ­ nější složkou vzdělání než antika? V obou případech samo­ zřejmě existuje šosáctví; ale snad patří k našim úkolům utvářet setkání s jiným i národy a zeměmi tak, aby nezůstá­ vala na úrovni politiky, obchodu a snobismu a-stávala se skutečnými vzdělávajícími zážitky. Tím bychom jeden proud, který dosud zůstával nevyužitý, učinili plodným pro naše vzdělání a současně bychom navázali na starou evropskou tradici. Rozhlas po drátě právě hlásí další přílet silných letadlo­ vých svazů. O ba poslední denní nálety na Berlín bylo odtud možno zčásti docela dobře pozorovat. N a bezoblačné obloze jsm e viděli letět velké formace s pruhy kondenzo­ vaných výfukových plynů za značného ostřelování flakem. Poplach trval včera dvě a půl hodiny, tedy déle než v noci. Dnes je nebe zatažené. (. . .) Právě se ozvala siréna; musím přerušit a pokračovat později. — Trvalo to zase dvě hodiny. „Bom by byly svrženy ve všech čtvrtích m ěsta,“ hlásí rozhlas po drátě. — Za ty měsíce jsem se pokoušel vypozorovat, ja k dalece ještě věří lidé v něco „nadpřirozeného". Zjišťuji, že jsou dosud docela rozšířené následující tři myšlenky, které se částečně projevují pověrčivými zvyky; 1. „D rž mi palec", to je tu slyšet denně nesčetněkrát; účastném u vzpom enutí se tedy připisuje jakási moc a člověk chce vědět, že v rozhodujících hodinách není sám, nýbrž jiným i neviditelně doprovázen. 2. „N ezakřiknout to" a „musíme to zaklepat na dřevo", ozve se každý vece , akmile někdo

185

vysloví otázku „přijdou dnes v noci nebo ne?“ ; vzpomínka n a Boží hněv pro lidskou pýchu, metafyzický, nejen mo­ rální důvod k pokoře. 3. „Nikdo neujde svému osudu“ , a z toho vyplývá, že každý má zůstat tam, kam je postaven. Při křesťanské interpretaci bychom mohli v těchto třech bodech spatřovat jakousi vzpomínku na m odlitbu a život ve sboru, na Boží hněv a milost a na Boží vedení. K tomu poslednímu patří ještě věta, velmi často zde používaná: „K do ví, k čemu je to d o b ré !?“ Ja k se mi zdá, chybí zcela jakákoli eschatologická reminiscence. Jeví se Ti to snad jinak? (. . .) Podruhé zde prožívám pašijové období. V nitru se b rá­ ním, když čtu v dopisech . . . obraty, které mluví o mém „ u trp en í11. Připadá mi to jako profanace. Tyto věci se nesmějí dram atizovat. Pochybuji, že „trp ím “ víc než Ty, nebo většina lidí dnes vůbec. Samozřejmě, že je mnoho hnusných věcí, ale kdepak nejsou? V tom to bodě jsm e vůbec brali leccos příliš vážně a slavnostně. Dříve jsem se často divil, ja k tiše tyto věci přecházejí katolíci. Že by v tom byla přece větší síla? M ožná že vědí ze svých dějin lépe, co je skutečné utrpení a m artyrium , a mlčí při drobnějších obtížích a překážkách. N apříklad si myslím, že k utrpení patří rozhodnou měrou i tělesné útrapy, skutečné bolesti atd. Zdůrazňujem e tak rádi duševní utrpení; ale právě to z nás měl Kristus sej­ m out, a také o tom nic nenalézám ani v Novém zákoně, ani v příbězích raných křesťanských m učedníků. J e přece veliký rozdíl, jestli „trpí církev'1, nebo jestli se přihodí to či ono někomu z jejích služebníků. T ady by se mělo, myslím, leccos zkorigovat; přiznávám otevřeně, že se často skoro stydím, jak m noho jsm e mluvili o svém vlastním utrpení. Ne, utrpení musí být něco zcela jiného a musí mít zcela jiný rozm ěr než to, co jsem dosud prožil. T ak už pro dnešek dost. K dy zase budem e moci spolu

186

hovořit? Buď zdráv, těš se z té krásné země, šiř kolem sebe hilaritatem * a podrž si ji i pro sebe. (. . .)

19. 3. 44

Zprávy o těžkých bojích ve vaší blízkosti mě nutí takřka neustále na Tebe myslet a každé slovo, které čtu v bibli, každý verš písně spojuji s Tebou. Tvá touha . . . v těchto nebezpečných dnech obzvláště zesílí a každý dopis ji jenom zvětší. N epatří ale k povaze dospělého muže, na rozdíl od člověka nezralého, že těžiště jeho života je pokaždé tam , kde se právě nalézá, a že ani touha po splnění jeh o přání jej nemůže odvrátit od toho, aby tam , kde zrov­ na stojí, byl zcela tím, čím je? Dospívající není nikdy do­ cela tam , kde je ; to patří přím o k jeho podstatě, jinak by to byl asi nějaký nek ň u b a; m užje vždycky cele v přítom nosti a nic jí neubírá. Jeho touha, která jiným zůstává skryta, je vždy už touha jaksi přem ožená; a čím více ji musí přem á­ hat, aby byl stále přítom ný, tím tajemněji a důvěryhodněji bude působit jádrem své bytosti na své bližní, zvláště na mladší, ubírající se dosud po cestě, kterou on už prošel. Přání, na něž se příliš upínám e, nás snadno obírají o část toho, čím bychom měli a m ohli být. Přání, která stále překonávám e kvůli přítom ném u úkolu, nás naopak obo­ hacují. K do nem á přání, je chudý. V idím teď kolem sebe skoro je n samé lidi, kteří lpějí na svých přáních, a proto neznam enají nic pro své okolí, jsou hluší a neschopní milo­ vat bližního. Myslím si, že i tady musíme žít, jako by ne­ bylo žádných přání ani budoucnosti, a být zcela tím, čím jsm e. J e pozoruhodné, ja k se nás potom jin í lidé drží, ja k se podle nás řídí a dají si říci. Píšu Ti to všechno, * (lat.) veselost

187

protože si myslím, že i Tobě připadá v této době veliký úkol, a protože Tě později bude těšit pomyšlení, že jsi jej splnil, pokud to šlo. Když je někdo v nebezpečí, rádi bychom věděli, že zůstává právě takový, jaký je. Existuje naplněný život vzdor m noha nesplněným přáním ; to je zhruba to, co jsem chtěl vlastně říci. Prom iň, že Ti vždycky přijdu s takovými „úvaham i", ale žiju tu převážně úvaha­ mi, a Ty jim budeš rozum ět. Jinak musím na doplnění předchozího říci, že víc než kdy jindy věřím, že jdem e vstříc splnění svých přání, a proto se nesmíme oddávat rezignaci. (. . .) Prožívám zas týdny, kdy čtu málo bibli; nikdy dobře nevím, co si o tom m ám myslet; necítím při tom provinění, a také vím, že po nějaké době se na ni zase lačně vrhnu. Lze to chápat jako zcela „přirozený" duchovní proces? Skoro si to myslím. Ty víš, že v době naší vita communis k tom u přece také docházelo; je tu sice stále nebezpečí šlendriánství, ale nem ám e být úzkostliví ani v tom to bodě, nýbrž spolehnout se na to, že m agnet po několika výchyl­ kách ukáže opět správný směr. Nemyslíš? — (. . .) Bude tom u rok, co jsm e spolu prožili poslední dny a poslední podniky. . . . Jsem náram ně zvědav, kudy povede naše cesta v budoucnosti. Půjdeme ještě někdy společně, třeba v povolání — což bych si velice přál — nebo se budem e muset spokojit s m inulými zážitky? (. • .)

24. 3. 44

( . . . ) Asi se ted často zabýváš otázkou křtu svého dítěte, a tak píšu hlavně proto, že si dovedu představit, že Ti dělá starost určitá „nedůslednost". Dříve jsm e často napom ínali, že se děti mají křtít kvůli svátosti co nejdříve, i když otec nemůže být při tom. Důvody pro to jsou jasné. A přece ani já nem ohu než souhlasit s Tvým čekáním.

188

Proč? Považuji to stejně jako dříve za dobré a žádoucí, a zvláště za vhodný příklad pro sbor — speciálně když jde o faráře — dá-li své dítě brzy pokřtít, pokud to činí skutečně s vírou v účinnost svátosti. A přece m á své rela­ tivní právo i přání otce podílet se m odlitbou na tomto ak tu ; když zkoum ám sám sebe, musím přiznat, že mě ovlivňuje myšlenka, že Bůh miluje i dítě ještě nepokřtěné, které m ám e v úmyslu dát pokřtít. Nějaké ustanovení křtít děti v Novém zákoně neexistuje. J e to dar milosti, svěřený církvi, který je možno přijím at a užívat v silné víře, a může být proto i velmi silným svědectvím víry pro sbor; ale není biblické křest vnitřně vnucovat, nenutí-li k tom u sama víra. Jako pouhá dem onstrace ztrácí křest dětí své oprávně­ ní. M odlitby za dítě a prosba, aby nám Bůh brzy dopřál den, kdy je budem e moci společně přinést ke křtu, nezůsta­ nou nevyslyšeny. Pokud lze m ít oprávněnou naději, že tento den již není daleko, nevěřím, že by u Boha záleželo na dni. T ak můžeme s důvěrou v Boží laskavé řízení trochu počkat, abychom později se silnější vírou m ohli udělat to, co by­ chom v přítom né chvíli pociťovali je n jako tíživý zákon . . . Takže bych — bez jakýchkoli skrupulí — nějaký čas počkal, později se uvidí ja k dál. Věřím , že zam ěření na budoucí křest a na to, ja k jej uskutečnit s nejpevnější vírou, může být důležitější než jeho čistě zákonné provedení. (. . .) Můžeš teď m nohem víc než já poznat kus země, který tak velice miluji. J a k rád bych seděl vedle Tebe v autě a viděl m auzoleum Cecilia M etelly nebo H adriánovu vilu. Pieta* byla pro m ne vždy těžko přístupná. Musíš mi jednou vysvětlit, proč na Tebe tak působí.

* Michelangelovo dílo v chrám u sv. Petra

189

25. 3. 44

V čera v noci bylo zase velice živo. Pohled se střechy na město byl otřesný. Ještě nem ám zprávy o sourozencích — rodiče díky Bohu odjeli včera do P. — ale na západě se toho moc nedělo. J e to hrozné, jak člověka při hlášení náletu vždy znovu bezděčně svádí, aby podle m otta: „Požár vzdal od dom u mého, svátý Floriáne, jiný zapal místo něho?“ — hodil na krk jiným městům to, čeho se sám děsí. „Snad zůstanou nad M agdeburkem , Štětínem a td .“ —jak čas to je slyšet takový povzdech. A to jsou oka­ mžiky, kdy si člověk hluboce uvědomí smysl pojm ů natura corrupta a peccatum originále;* potud jsou tyto okamžiky m ožná docela prospěšné. Jin ak v posledních dnech letecká aktivita zase m im ořádně zesílila a já se táži, zda to není zas jednou náhrada za neuskutečněnou invazi. Teď budu moci dělat další plány do budoucna nejdříve v květnu; pom alu pochybuji o všech takových časově blízkých prognózách a stávám se vůči nim lhostejným. Kdo ví, nebude-li to pak zase „v červenci"? Tváří v tv ář obecným událostem se mi zdá osobní budoucnost něčím zcela vedlejším; a přece obojí spolu velmi těsně souvisí. Takže doufám, že budem e moci naše budoucí plány pro­ diskutovat zase společně. (. . .) D aří se mi tu stále dobře; pom alu už patřím tak říkajíc k inventáři a někdy m ám dokonce méně klidu, než bych si přál. M áš asi pravdu, že jižní země takřka neznají krajinom albu — s výjimkou jižní Francie? a Gauguin? nebo snad to nebyli jižané? Vlastně ani nevím, jak je to s C laudem Lorrainem . N aproti tom u žije krajinom alba v Německu a v Anglii. Jižní člověk má krásnou přírodu, my po ní teskníme a toužebně ji milujeme jako něco vzácného. * (lat.) porušená přirozenost a dědičný hřích

190

O statně nezávisle na těchto věcech, neshoduje se snad s J . Burckhardtem M órikova form ulace: „C o však je krásné, blaženě září samo v sobě“ ? Snadno přejím ám e příliš prim itivní nietzscheovské alternativy,jako by kromě tohoto apollinského pojetí krásy bylo už jen pojetí dionýské, či ja k dnes říkáme, démonické. T ak tom u vůbec není. Vezmi např. Breughela nebo Velasqueze nebo také H. Thom u, Leopolda von K alckreutha nebo francouzské impresionisty. To je krása, která není ani klasická, ani dém o­ nická, ale prostě pozemská, a která m á své vlastní oprávně­ ní; osobně musím říci, že moje srdce náleží vlastně jen této kráse. Patří sem i nedávno zmíněné m agdeburské p an ­ ny a naum burské sochy. Není vlastně ,,faustovský“ výklad gotiky od základu pochybený? O dkud by se jinak vzal takový rozpor mezi plastikou a architekturou? ( . . . ) Pro dnešek končím. Jin ak bych nebyl se čtením vůbec hotov. Jsem tak rád, když si vzpomenu, že jsi tenkrát ještě nacvičil kantátu „C hval Pána . . .“ Bylo to telíce dobré pro všechny! (. . .)

27. 3. 44

Neměl bych Ti přece jen už dnes poslat obzvláštní pozdravy a přání k velikonocům? Nevím, ja k dlouho jsou dopisy na cestě. (. . .) Když v těchto dnech znovu listuji ve zpěvníku „N ová píseň“ , uvědomuji si, že za tu zpívanou velikonoční radost vděčím v podstatě Tobě. Už celý rok jsem neslyšel žádný chorál. J e to ale zvláštní, ja k může být hudba vním aná jen vnitřním sluchem, když se jí soustře­ děně oddám e, tém ěř krásnější než hudba, kterou slyšíme fyzicky; m á větší čistotu, struska o d p a d á ; v jistém smyslu získává „nové tělo“ ! J e jen několik málo skladeb, které znám tak, že je mohu slyšet v nitru; ale právě u velikonoč­ ních písní to jd e zvlášť dobře. H udba hluchého Beethovena

191

se mi stává existenciálně srozumitelnější, zvláště sem řadím velkou větu s variacem i z klavírní sonáty op. 111, kterou jsm e kdysi spolu slyšeli hrát Giesekinga. V poslední době ostatně někdy poslouchám nedělní koncert od 18 do 19 hodin, i když z děsného rádia . . . Velikonoce? Náš pohled se upírá spíše k um írání než ke smrti. Pro nás je důležitější, jak se vyrovnám e s um írá­ ním, než ja k přem ůžem e smrt. Sokrates přem ohl um írání, Kristus přem ohl smrt, která je e s c h a t o s e c h t h r o s * (1 K 15, 26). V ypořádat se s um íráním ještě neznam ená zvítězit nad smrtí. Přemoci um írání je v oblasti lidských možností, přem oci sm rt je vzkříšení. Není to ars m oriendi,** z ně­ hož do dnešního světa může zavát nový očistný vítr, nýbrž vzkříšení Kristovo. Zde je odpověď na v ě tu : d o s m o i p ú s t o k a i k i n e s ó t é n g é n . * * * K dyby tom u pár lidí skutečně uvěřilo a dalo se tím vést ve svém pozemském jednání, m nohé by se změnilo. Žít ze vzkříšení, to jsou přece veli­ konoce! Také se Ti zdá, že většina lidí neví, z čeho vlastně žije? Perturbatio anim orum **** se neobyčejně šíří. J e to neuvědomělé čekání na slovo, které přinese řešení a osvo­ bození. Ale zřejmě není ještě čas, aby mohlo být slyšeno. Ten čas však přijde, a tyto velikonoce jsou snad jednou z posledních velkých příležitostí připravit se na náš bu­ doucí úkol. Přeji Ti, aby ses z toho mohl těšit navzdory všem tram potám . Buď zdráv, musím končit.

* (řec.) poslední nepřítel ** (lat.) um ění um írat *** (řec.) Dej mi místo, kam bych se postavil, a pohnu zemí. **** zmatení duší

192

2. 4. 44

Velikonoce budou pom alu za námi, my zase nebu­ dem e dom a a neuvidíme se; přesto však tuto naději neodsouvám dále než do svatodušních svátků, co o tom sou­ díš? U vás je teď asi nádherné jaro . (. . .) Představ si, díky náhodě jsem se najednou začal zabývat grafologií a moc mě to b a v í; prokousávám se právě Klagesem. Rukopisy příbuzných a znám ých se však obírat ne­ budu, je tu dost jiných zájemců. Jsem přesvědčen, že to je přece je n spolehlivá věc. Vzpom ínáš si, že jsem s tím měl jako m ladý student takové úspěchy, až mi to bylo nepří­ jem né; tak jsem toho nechal — už to bude dvacet let. Ale teď už si myslím, že m ám nebezpečí psychologie za sebou, zase mě to velmi zajímá a rád bych si s Tebou o tom prom luvil. Kdyby to zas pro mne začalo být ne­ bezpečné, hned toho nechám . Dovedu si představit, že bys mohl m ít též značné úspěchy; je k tom u totiž zapotřebí dvou věcí, z nichž tu druhou máš ve větší míře než já ; schopnost vcítění a co nejpřesnějšího pozorování. Baví-li Tě to, napíšu T i někdy o tom něco víc. V tlusté, osmisetstránkové Klopstockově biografii od K arla K indta (1941) jsem našel velmi působivé výtahy z Klopstockova dram atu Adam ova smrt, v němž líčí smrt prvního člověka; již sama óda je zajímavá, zpracová­ ní m ohutné. Už dříve jsem kolikrát pomýšlel na rehabilitaci Klopstocka. Proto mě kniha velmi zajímá. (. . .) M ám podrobnou m apu okolí Ř ím a a často šiji prohlížím, když myslím na T ebe; představuji si, jak ses už za tu dobu zorientoval na tamějších cestách, jak nasloucháš zblízka dunění války a hledíš z vrcholků na moře. (. . .)

193

11. 4. 44

Chtěl jsem Ti vlastně psát o svátcích; ale vzhledem k řadě velice dobře míněných návštěv jsem měl méně klidu, než by mi bývalo milé. (. . .) Ale už jsem si tak zvykl na ticho a samotu, že po nich brzy vždy znovu zatoužím . Nedovedu si vůbec představit, že bych měl prožít takový den jako dříve, nebo dokonce jako Ty nyní. (. . .) Sice se mi stýská po dobrém rozhovoru, ale nesmyslné žvanění mi jd e strašně na nervy. (. . .) Jakpak jsi asi strávil velikonoce? Byl jsi v Řím ě? Ja k jsi překonával touhu po domově? Dovedu si představit, že v Tvé situaci je to ještě obtížnější než v m é; pouhé odvádění pozornosti a rozptýlení tu prostě nestačí. Člověk se tu musí cele opřít o poslední pravdy, aby sám před sebou obstál, a k tom u je přece třeba m ít na sebe více času. Pozoruji, že první teplé jarn í dny ve m ně něco trhají; poznáš to na sobě také. Když se příroda opět probouzí k životu, ale náš vlastní život a dějinné svazky, v nichž žijeme, dosud ne­ hybně setrvávají v nevyřešeném napětí, pociťujeme tento rozpor zvláště silně; nebo vlastně to snad není nic jiného než touha, a pak je docela dobré, že ji opět jednou silně pociťujeme; pokud jde o m ne, musím rozhodně říci, že jsem po m noho a mnoho let nežil sice bez cílů, úkolů a nadějí, které mě zcela absorbovaly, ale přece jen bez osobní touhy; a snad právě tím člověk předčasně zestárl. Všechno to začalo být příliš ,,věcným “ ; nějaké cíle a úkoly m á dnes skoro každý, všecko se nesmírně zvěcňuje a zpředm ětňuje; ale kdo si dnes ještě troufá m ít silný osobní cit, skutečnou touhu; kdo se bude nam áhat a m rhat síly, aby v sobě uchoval touhu, šlechtil ji a nechal přinášet plody? Těch pár sentim entálních rozhlasových šlágrů s jejich chtěnou naivitou a bezobsažnou prim itivitou — to je ubohý zbytek a m aximum toho, co je člověk ochoten přijm out jako duševní štrapáci — hrozná pustota a chudo­

194

ba. M y se naopak chceme radovat z toho, co nás ještě do­ káže trochu silněji uchvátit, a bolesti s tím spojené poklá­ d at za bohatství. Vysoká napětí dávají silné jiskry (nebo to podle fyziky nesouhlasí? V tom případě to přelož do správné řeči!). Dobu mezi velikonocemi a Nanebevstoupením jsem odedávna obzvlášť miloval. J e v ní rovněž velké napětí. Ja k p ak mají lidé vydržet napětí pozemského života, nevědí-li nic o napětí mezi nebem a zemí? M áš s sebou zpěvník „N ová píseň“ ? Jasně si vzpom ínám , ja k jsm e se spolu učili písně o nanebevstoupení, mezi nimi i tu, která je mi dnes nejmilejší: „V zpom eňm e si na onen den . . .“ O statně v těchto dnech začíná desátý rok, co se znám e. To už je přece značný úsek života; a poslední rok jsm e přece spolu neprožili o nic méně intenzívně než předchozí léta naší vitae communis.* (. . .) M ám dojem, že se oba — m íním Tebe a sebe — vrátím e dom ů až současně.** Bylo mi řečeno, že zatím nem ám počítat se”změnou svého nynějšího stavu, a to poté, co mi až dosud každých čtrnáct dní dávali nové sliby. Nem ohu to sice považovat za správné, ani za m oudré, a m ám na to svůj vlastní názor, o němž bych s Tebou velice, velice rád m luvil — ale musím se čistě prakticky podle toho řídit, protože se se svou verzí prosadit nem ohu. O statně doufám ve svatodušní svátky. V čera jsem zde slyšel, ja k někdo říká, že všechna posleddní léta jsou pro něho ztracená. Jsem velice rád, že jsem ještě nikdy ani na okamžik neměl tento pocit; nikdy jsem také nelitoval svého rozhodnutí v létě 1939;*** zcela mě ovládá pocit, že můj život — ať to zní sebezvláštněji — se ubíral zcela přím očaře a beze zlomu, aspoň pokud jde o jeho vnější průběh. Bylo to nepřetržité obohacování * (lat.) pospolitý život ** Dojde-li k úspěšnému puči nebo až skončí válka. *** V rátit se domů z USA

195

zkušenostmi, za něž m ohu být vskutku je n vděčen. K dyby můj přítom ný stav měl být závěrem mého života, mělo by to smysl, a já věřím, že bych mu rozum ěl; na druhé straně by to vše mohlo být i důkladnou přípravou na nový začátek, který (. . .) by byl ve znam ení m íru a nového úkolu. (. . .) Chtěl bych teď pro dnešek skončit; musím udělat ještě jeden grafologický rozbor; tak nyní trávím hodiny, kdy nem ohu pořádně pracovat. Dopis je trochu rozháraný, protože jsem byl při psaní ustavičně přerušován.

22. 4. 44

(. . .) Píšeš-li, že tato doba bude m noho znam enat pro mou vlastní práci a že s napětím čekáš, co budu moci později vypravovat a co jsem napsal, nesmíš si o m ně dělat žádné iluze. Jistě jsem se v m nohém přiučil, ale myslím, že jsem se příliš nezměnil. Jsou lidé, kteří se mění, i zase takoví, kteří se sotva m ohou změnit. Myslím si, že jsem se nikdy příliš nezměnil, nejvýše v době svých prvních dojm ů z ciziny a vlivem prvního vědomého dojmu, kterým na mne působila otcova osobnost. T ehdy nastal odvrat od frází ke skutečnosti. O statně si myslím, že T y se také ne­ měníš. Rozvíjení vlastní osobnosti je přece něco jiného. Nějaký zlom v životě jsm e vlastně oba nepoznali. Jistě jsm e se s lecčíms sami od sebe vědomě rozešli, ale to je rovněž něco docela jiného. Ani čas, který oba prožíváme, nebude asi zlomem v pasívním smyslu. Dříve jsem m noho­ k rát po takovém zlomu toužil. Dnes o tom soudím jinak. K ontinuita s vlastní minulostí je přece také veliký dar. U Pavla čteme vedle 1 T m 1, 13 také 2 T m 1, 3. č a sto se divím, ja k málo se na rozdíl od tém ěř všech ostatních zde zabývám m inulými chybam i a td .; tak třeba myšlen­ kou, že by bylo dnes všechno jiné, kdybych byl to či ono

196

udělal jinak. To mě vůbec netrápí. Vše se mi jeví neod­ vratné, nutné, přím očaré, určené vyšším vedením . Jeví se T i to také tak? V poslední době jsem se také často zabýval otázkou, ja k se dá vlastně vysvětlit to, co se obyčejně nazývá otupě­ lostí vůči tíživým dojmům , k níž během nějakého delšího období dochází. Vzpom ínám -li na ony týdny před rokem, zdá se mi to zvlášť nápadné. V idím tytéž věci docela jinak. Vysvětlení, že je to přirozená sebeobrana, mi nestačí; spíše si myslím, že tu může jít o jasnější, střízlivější pochopení vlastních omezených úkolů a možností, a tím i o umožnění skutečné lásky k bližním u. Pokud je fantazie drážděna a vybičována, zůstává láska k bližním u něčím velmi vág­ ním a všeobecným. Dnes se m ohu klidněji dívat na lidi, na jejich bídu i jejich potřebu pomoci, a proto jim m ohu lépe sloužit. Místo otupělosti bych raději mluvil o ujasnění; zůstává ovšem znovu a znovu úkol m ěnit první v druhé, ale myslím si, že v takovýchto situacích si nemusíme vy­ čítat, že naše pocity nejsou už tak vzrušené a vypjaté. M usíme si ovšem stále uvědom ovat nebezpečí, že bychom m ohli ztratit z očí celek, a že i při tom to ujasnění silné dojmy musí zůstat živé. M ohou Ti být tyto zkušenosti také k něčemu dobré? Čím to vlastně je, že bez zjevného důvodu připadají člověku některé dny o tolik těžší než jiné? Jsou to bolesti růstu? Jsou to pokušení? Když přejdou, vypadá svět najednou docela jinak. Nedávno jsem v rádiu slyšel andělskou scénu z „Palestriny“ , a myslel jsem na M nichov. Už kdysi byla tato scéna jediné, co se mi obzvlášť líbilo. J e tu jeden m im ořádný „ctitel Palestriny", který nemůže pochopit, že si se sklad­ bou nevím rady, a byl úplně nadšen, že se mi přece jen líbí andělská scéna . . . Po delším ochabnutí pociťuji s přicházejícím jarem zase trochu tvůrčí radosti. Příště Ti o tom povím. Zatím bud

197

zdráv a dobré mysli. Navzdory všemu doufám v brzkou radostnou shledanou!

30. 4. 44

Zase je jeden měsíc za nám i — utíká T i čas také tak strašně rychle jako mně tady? Sám se tom u často di­ vím — a kdy přijde měsíc, v kterém se Ty s R enátou, já s M arií a my spolu opět setkáme? M ám pocit, že každým dnem m ohou nastat velké události, které uvedou svět do pohybu a změní všechny naše osobní vztahy; je to pocit tak silný, že bych Ti rád psal m nohem častěji, už proto, že vlastně nevíme, ja k dlouho ještě budem e moci, ale hlavně proto, že člověk se o všechno dělí s druhým tak často a tak dlouho, ja k je to možné. Jsem vlastně pevně přesvědčen, že se teď, kdy máš v ruce tento dopis, na všech frontách už dějí velká rozhodnutí. V těchto týdnech pak bude zapo­ třebí veliké vnitřní pevnosti, a j á T i přeji, abys ji měl. M usíme se myšlenkově zcela usebrat, aby nás nic nepře­ kvapilo. Hledím -li na přicházející období, chce se mi skoro citovat biblické D E I* apociťuji něco ze „zvědavosti “ andělů, o které je zmínka v 1 Pt 1, 12, totiž jak se Bůh chystá vy­ řešit věci zdánlivě neřešitelné. Myslím, že je to ještě daleko, že se Bůh hotoví k něčemu, co při vší vnější i vnitřní účasti můžeme přijm out je n s nesmírným údivem a úctou. Nějakým způsobem se ozřejmí těm, kdo jsou vůbec schopni to vidět, že slova žalm u 58, 12b a 9,20 jsou pravdivá; a J r 45,5 si budem e muset denně opakovat. Pro Tebe je ještě těžší než pro mne prodělávat to v odloučení od R enáty a Vašeho dítka; proto také na Tebe budu zcela obzvláště myslet a dělám to už teď. J a k by to asi bylo pro nás dobré, kdybychom mohli * (řec.) musí se stát

198

tuto dobu prožívat spolu a stát při sobě. Ale přitom je jistě „lépe11, že tom u tak není, že tím musíme projít každý sám. Tíží mě, že Ti nemohu vůbec v ničem pomoci — jenom tím, že na Tebe myslím skutečně každé ráno a každý večer při čtení bible a jinak ještě často během dne. O mne si skutečně nemusíš dělat žádné starosti; vede se mi až nepřim ěřeně dobře. Podivil by ses, kdybys mne sem přišel navštívit. Lidé mi tu stále říkají, — což mi, jak vidíš, velice lichotí — že ze mne „vyzařuje takový klid11a že jsem „vždycky tak veselý", takže se moje příležitostné opačné zkušenosti s mou vlastní osobou musí zakládat na nějakém klam u (čemuž ovšem naprosto nevěřím !). Nejvýš by tě udivily nebo možná dokonce přidělaly starost moje teolo­ gické myšlenky a jejich konsekvence. A v této věci mi tu nyní opravdu velice chybíš. Vždyť ani nevím, s kým jiným bych vůbec o tom mohl hovořit a tím si to ujasňovat. Co mě neustále zaměstnává, je otázka, čím je dnes pro nás vlastně křesťanství nebo také, kdo je pro nás Kristus. M inula doba, kdy se všechno dalo lidem říci slovy, ať již teologickými nebo zbožnými; a stejně je pryč čas niterné­ ho života a svědomí, což právě znam ená, že m inula éra n á­ boženství vůbec. Jdem e vstříc období po všech stránkách ne­ náboženskému. Lidé, jací už teď jsou, již prostě nemohou být religiózní. I ti, kdo se upřím ně jako „religiózní11 označují, to nijak ncpraktikují. Zřejmě tedy myslí slovem „náboženský11 něco docela jiného. Celé naše 1900 let trvající hlásání křesťanství a teologie se zakládá na „religiózním a priori11 člověka. „Křesťan­ ství11 bylo vždycky formou (možná, že pravou formou) „náboženství11. Ukáže-li se však jednoho dne, že toto „ a priori11 vůbec neexistuje, nýbrž že to byl historicky podm íněný a pomíjivý výrazový modus člověka, a stanou-li se tedy lidé skutečně v jádru nenáboženskými — a já si myslím, že už k tom u víceméně došlo (co je například příčinou toho, že tato válka na rozdíl od všech předchozích

199

nevyvolává žádnou „náboženskou" reakci?) —, co to pak bude znam enat pro „křesťanství"? Celé naše dosavadní „křesťanství" je připraveno o svůj základ a zbývá už jen několik „posledních m ohykánů" nebo pár intelektuálních nepoctivců, u nichž se můžeme „nábožensky" uchytit. To že by bylo těch několik vyvolených? Zrovna na tuto pochybnou skupinu lidí bychom se tedy měli horlivě nebo rozhořčeně vrhnout a nabízet jim své zboží? M ám e několik nešťastníků zaskočit v jejich slabé chvilce a tak říkajíc je nábožensky znásilnit? Jestliže tohle všechno nechceme dělat a jestliže bychom koneckonců musili i západní formu křesťanství považovat toliko za předstupeň úplné nenáboženskosti, jak á situace z toho vyplyne pro nás a pro církev? Ja k se může stát Kristus Pánem i nenáboženských lidí? Existují nenáboženští křesťané? Je-li náboženství jenom jakýmsi rouchem křesťanství — a i toto roucho vypa­ dalo v různých dobách velmi různě —, co je potom ne­ náboženské křesťanství? Barth, který jediný začal uvažovat tím to směrem, přece jen tyto myšlenky nerozvedl a nedomyslel do konce, nýbrž dospěl k pozitivismu zjevení, který je koneckonců v pod­ statě restaurací. Pro nenáboženského dělníka nebo pro člověka vůbec se tu nezískalo nic rozhodujícího. Otázky, na které dlužno odpovědět, jsou přece tyto: co znam enají církev, sbor, kázání, liturgie, křesťanský život v nenábo­ ženském světě? Ja k m ám e m luvit o Bohu — bez nábožen­ ství, tzn. bez historicky podmíněných předpokladů metafyziky, niterného života etc etc.? J a k m ám e m luvit (anebo se snad o tom nemůže už ani „m luvit" tak jako dosud) „světsky" o Bohu, jak být nenáboženskými křesťany, jak být e k - k l é s i a , povolaným i, a přitom se nepovažovat za ná­ božensky preferované, nýbrž za lidi zcela patřící k tom uto světu? Kristus pak už není předm ětem náboženství, nýbrž něčím zcela jiným , je skutečně Pánem světa. Ale co to znam ená? Co znam ená v nenáboženském světě kult

200

a m odlitba? N enabude tu nové důležitosti disciplina arcani,* resp. rozlišování (které už u m ne znáš) předpo­ sledního a posledního? Musím dnes skončit, aby dopis mohl jít teď hned. Bě­ hem dvou dnů T i o tom napíši více. Doufám, že přibližně rozumíš, co míním, a že Tě to nenudí. Měj se zatím dobře. Není vždy lehké psát bez odezvy; musíš prom inout, stává-li se tím z toho trochu monolog! Přece jen mohu psát ještě trochu déle. — Pavlův pro­ blém, zda je p e r i t o m é * * podm ínkou ospravedlnění, je dnes podle mne otázkou, zda je náboženství podm ínkou spásy. Svoboda od obřízky je také svobodou od náboženství. Často se ptám , proč m ne jakýsi „křesťanský instinkt” táhne m nohdy víc k lidem nenáboženským než náboženským, a to ne s úmyslem misionářským, ale řekl bych skoro „bratrsky". Zatím co se před lidm i náboženskými často ostýchám vyslovit jm éno Boží — poněvadž se mi zdá, jako by tu znělo nějak falešně, a i sám si připadám trochu nepoctivý (obzvláště je to zlé, když ostatní začnou m luvit v náboženské terminologii, pak skoro úplně zmlknu a je mi jaksi dusno a nepříjemně) — m ohu před lidm i nenábo­ ženskými příležitostně zcela klidně a jakoby samozřejmě říci Bůh. Lidé náboženští mluví o Bohu, když lidské poznání (často jen z myšlenkové lenosti) je u konce, nebo kde už selhávají lidské síly — je to vlastně pokaždé deus ex m achina, který se pošle na scénu, buď aby zdánlivě vyřešil neřešitelné problém y, nebo jako síla zasahující při lidském selhání, vždy se tedy využívá lidské slabosti, pří­ padně mezních hranic člověka. A to vydrží neodvratně vždy jen tak dlouho, než lidé z vlastní síly posunou hranice o něco dál a Bůh jako deus ex m achina se stane zbytečným. Vůči mluvení o lidských hranicích m ám vůbec větší po­ * (lat.) povinnost utajení ** (řec.) obřízka

201

chybnosti (je dnes ještě sama smrt, které se lidé sotva již bojí, a hřích, který sotva již chápou, stále tou pravou h ran ic í? ); pokaždé se mi zdá, jako bychom jim i chtěli úzkostlivě vyšetřit prostor pro Boha. Chtěl bych mluvit o Bohu nikoliv až na hranicích, ale v samém středu, nikoli ve slabých, ale v silných stránkách člověka, a tedy nikoli při smrti a hříchu, ale v životě a v tom, co je v člověku dobré. N a hranicích se mi zdá lépe mlčet a neřešitelné ne­ chat nerozřešeno. V íra ve vzkříšení je něčím jiným než ,,řešením " problém u smrti. „O nen svět“ Boží není totožný s tím, co je mimo dosah našich poznávacích schopností. Noetická transcendence nem á nic společného s transcendencí Boží. Bůh je transcendentní v samém středu našeho života. Kostel nestojí tam, kde končí lidské možnosti, na hranicích, nýbrž uprostřed vesnice. T ak je tom u podle Starého zákona a v tom to smyslu čteme Nový zákon ještě moc m álo na pozadí Starého. J a k vypadá toto nenábo­ ženské křesťanství, jakou na sebe bere podobu, o tom nyní m noho přemýšlím a brzy Ti o tom napíši více. Zde možná právě nám připadne důležitá úloha mezi Východem a Západem . Nyní musím opravdu končit. Ja k by to bylo hezké, kdy­ bych m ohl slyšet ke všem těm to úvahám nějaké Tvé slovo. Znam enalo by to pro mne skutečně velmi mnoho, více než si můžeš asi představit. — Přečti si ostatně příležitostně Přísloví 22, 11. 12. T ady je závora proti každém u pobožně maskovanému úniku.

202

5. 5. 44

Ač doufám , že můj dopis bude poslán za Tebou na dovolenou — kterou bys už měl dostat, abys uviděl svého syna — a tím bude všechno jinak, ja k už se to stává v dneš­ ních nejistých dobách; jenže podle našich četných zkuše­ ností je pravděpodobnější, že všechno zůstane při starém , spíš než by se to změnilo —, a tak ti přece je n napíši. (. . .) Daří se m ně sice velmi dobře, ale otázka času je nadále zcela otevřená. Ale vše dobré přichází přes noc a na to s nadějí i důvěrou čekám. (. . .) Ještě několik slov k úvahám o ,,nenáboženskosti“ . Jistě vzpomínáš na Bultm annovu tezi o „odm ytologizování“ Nového zákona. Dnes bych si o tom myslil, že nezašel „příliš daleko“ , jak soudila většina, nýbrž že šel příliš málo daleko. Nejen „m ytologické" pojmy jako zázrak, nane­ bevstoupení atd. (které se přece nedají principiálně od­ loučit od pojm ů Bůh, víra atd.!), ale „náboženské" pojmy vůbec jsou problem atické. Není možno od sebe odtrhnout Boha a zázrak (jak míní Bultm ann), ale obojí je nutno „nenábožensky" interpretovat a tak zvěstovat. Bultm annův přístup je právě v samém základu přece jen liberální (tj. zkracuje evangelium ), zatímco já chci myslet teologicky. Co to tedy znam ená „nábožensky interpretovat"? Podle mého mínění to znam ená m luvit jednak metafy­ zicky, jed n ak individualisticky. Obojí nepostihuje ani biblické poselství, ani dnešního člověka. Cožpak se z vědo­ mí nás všech nevytratila takřka úplně individualistická otázka osobní spásy duše? Nem áme skutečně dojem, že jsou důležitější věci než tato otázka (možná ne než sama tato věc, ale přece: než tato otázka ?)? Uvědom uji si, že to takto řečeno zní dost příšerně. Ale není to vlastně i bib­ lické? Vyskytuje se vůbec ve Starém zákoně otázka po spáse duše? Není středem všeho spravedlnost a království

203

Boží na zemi? A není také místo v dopise Ř ím anům 3, 24 a násl. vyjádřením myšlenky, že Bůh sám je spravedli­ vý, a nikoliv nějakého individualistického učení o spáse? Nejde přece o onen svět, ale o tento svět, ja k je stvořen, udržován, nadán zákony, usmířen, obnovován. Vše, co je nad tím to světem, chce být podle evangelia pro tento svět; nemíním to v antropocentrickém smyslu liberální, mys­ tické, pietistické, etické teologie, ale v biblickém smyslu stvoření a inkarnace, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Barth začal jako první teolog — a to zůstává jeho velkou zásluhou — s kritikou náboženství, ale potom dosadil na jeho místo pozitivistickou teorii o zjevení, podle níž platí: „Zobej, ptáčku, nebo chcípni!", ať už jd e o zrození z panny, o Trojici či cokoli jiného, všechno jsou to stejně významné a stejně nezbytné části celku, který se jako tako­ vý musí spolknout nebo nechat být. To není biblické. Jsou stupně poznání a stupně význam nosti; to znam ená, musí být obnovena disciplina arcani, která ochraňuje tajemství křesťanovy víry před profanací. Pozitivismus zjevení si to příliš ulehčuje tím, že vposledku postuluje zákon víry, i tím, že rozbíjí to, co — díky Kristovu vtělení! — je pro nás darem . Místo náboženství zaujala nyní církev — to je samo o sobě biblické, — ale svět je v jistém smyslu postaven sám na sobě a sám sobě ponechán, v tom je ta chyba. M om entálně přemýšlím o tom, jak „světsky" reinterpretovat pojmy: pokání, víra, ospravedlnění, znovuzrození, posvěcení — ve starozákonním smyslu a ve smyslu J a n 1, 14. Budu o tom ještě psát. Prom iň mi, že jsem psal až dosud frakturou, což jinak dělám , jen když si píši sám pro sebe; a také to, co jsem napsal, koncipoval jsem asi spíše pro své ujasnění než pro Tvoje poučení. Nechci Tě vlastně zneklidňovat problémy, s kterými nemáš, ja k se zdá, čas se vyrovnávat, a asi Tě jen trápí; ale nem ohu jinak než Ti sdělovat své myšlenky, prostě proto, že teprve tím se mně samému ujasňují. Není-li

204

T i to teď vhod, prosím Tě, řekni mi to. — Zítra je Cantate, budu s Tebou ve zvlášť krásných vzpomínkách. (. . .) Žij blaze! Měj také trpělivost jako my a zůstaň zdráv!

6. 5. 44

( . . . ) O ,,egoismu“ křesťanů („nezištná sebeláska") a td . příště. Myslím, že jsm e v tom zajedno. Přílišný altruis­ mus působí tísnivě a náročně! „Egoism us“ může být neso­ bečtější, nenáročnější!

Cantate (7. 5. 44)

Právě jsem poslouchal krásnou ranní hudbu, Regera, Hugo D istlera; byl to dobrý začátek neděle. J e jen trochu zvláštní, když uprostřed hudby se ozve hlášení: „Bojové svazy v náletu na . . .“ Souvislost obojího není je n tak bez dalšího zjevná. V noci jsem přemýšlel o funkcích tchyní. (. . .) Jsem si jist, že tchyně nem ají žádné vychovatelské funkce — odkud by také na ně braly právo? Jejich výsadou je dostat dospělou dceru nebo syna a vidět v tom obohacení své rodiny, ne kritizovat. Tchyně se smí těšit ze svých dětí, smí jim být k dispozici pomocí a radou tam , kde jsou hledané, ale přece je zcela zbavena odpovědnosti a úkolu vychovávat v m an­ želství; to je skutečně výsada. Vidí-li tchyně, že její dítě je skutečně m ilováno . . . , myslím, že by se m ěla z toho jen těšit a odložit všechno ostatní, především pokusy měnit ch arak ter! J e m álo lidí, kteří dovedou správně ocenit smysl uzavře­ nosti. (. . .) Právě houká siréna; později budu pokračovat. — Tak, tentokrát to zase jednou stálo za to. (. . .)

205

Při uzavřenosti vůči okolí záleží jedině na tom, co se podržuje uzavřené, a dále na tom, že existuje člověk, kterém u je možno se zcela o te v řít. . . Myslím, že je přehnané, mluví-li se o žárlivosti tchyní; je to spíš dvojí láska, láska m atky a láska ženy, a z toho vzniká m nohé nedorozum ění. Pro zetě je ostatně snazší než pro snachy vycházet v m íru s tchyní. A přece je vztah Noémi a R ú t jedinečný biblický vzor. (. . .) V posledních dnech jsem byl opět několikrát ve městě,* a to s velmi uspokojivým výsledkem. Protože však otázka času zůstává nerozřešena, ztrácím vlastně zájem na své záležitosti; často na ni úplně zapom ínám na celé týdny. — Končím . Bůh tě ochraňuj a nás všechny.

9. 5. 44

Naděje na blízkou dovolenou — to je i pro mne velm i radostná zpráva. Jestliže nyní opravdu dojde k tom u, že v několika dnech . . . dáte pokřtít své dítě, přál bych si, aby pomyšlení na mou nepřítom nost ani v nej menším nezastínilo Vaši radost a zvláště Tebe, Eberharde, nijak nedeprimovalo. Pokusím se vám něco napsat ke křtu, a vy víte, že budu všemi svými myšlenkami u Vás. J e pro m ne opravdu bolestné, že došlo k tom u, co se nám zdálo neprav­ děpodobné, že ještě ani tento den nebudu moci oslavit s Vám i, ale s tím jsem se už opravdu vyrovnal. Věřím , že mne nestihne nic nesmyslného, a že je to pro nás všechny tak dobře, i když je to v rozporu s naším přáním . Spatřuji ve svém nynějším pobytu zde jistý úkol a doufám, že jej splním. Z hlediska velkého cíle jsou všechna naše přítom ná strádání a zklam aná přání m alicherná. Nic by nebylo ne­ důstojnější a převrácenější, než kdyby se právě v takovém * u výslechů

206

vzácném a velkém okamžiku radosti, jakou v těchto dnech prožijete, dělala z mého současného údělu nějaká kalam ita. Bylo by mi to zcela proti mysli a bralo by mi to důvěru, s kterou pohlížím na svou situaci. I když jsm e vděčni za každou osobní radost, nesmíme ani na okamžik ztrácet z očí velké věci, kvůli nimž žijeme a které musí Vaši radost spíše prozařovat než zatem ňovat. Bylo by pro m ne skoro nesnesitelné pomyšlení, kdyby mělo být sebeméně zkaleno těch pár těžce vybojovaných týdnů Vaší radosti kvůli tom u, co teď prožívám. To by teprve bylo opravdové ne­ štěstí, o nic jiného nejde. Pokud je na mně, chtěl bych jen přispět k tom u, aby se třpyt těchto jarních dnů — slavíte spolu jistě prozíravě i první výročí své svatby — udržel v co nejjasnější podobě. Ať Vás prosím ani nenapadne, že mne tím nějak zanedbáváte — právě naopak. A především si nemyslete, že se do těchto slov nutím kvůli Vám , je to naopak moje nejsrdečnější prosba, jejím splněním mě skutečně můžete potěšit a obšťastnit. K dyby se nám po­ dařilo setkat se v těchto dnech, bylo by to báječné; ale ne­ připouštějte si, prosím Vás, kvůli tom u zbytečné starosti a myšlenky — 23. prosinec je pro mne stále ještě přítom ­ ností — a neztraťte ani den jen kvůli tom u, abyste mi sem něco zanesli. Vím, že byste to rádi udělali, ale bylo by mi z toho smutno. Kdyby arci Váš otec mohl stejným způso­ bem v prosinci vymoci pro Vás návštěvu, byl bych mu samozřejmě velice, velice vděčný. O statně vím, že na m ne budete vzpom ínat ráno při čtení hesel jako j á na Vás, moc mě to těší, že si teď můžete ráno a večer společně přečíst nějakou část z bible. Bude to pro Vás důležité jak v těchto dnech, tak i v budoucnosti. Také si nenechte ztrpčit přichá­ zející dny pomyšlením na jejich krátkost a na rozloučení, které bude následovat; nedělejte příliš velká předsevzetí, raději se dejte navštěvovat, než abyste všude objížděli, a užívejte v klidu každou hodinu dne jako velký dar. M oje osobní mínění je, že příští týdny přinesou tak velké a pře­

207

kvapující události, že se na začátku Vaší dovolené oprav­ du ještě neví, co se stane na konci. Tyto události budou tak silně spoluurčovat naše vlastní osudy, že V ám přeji také to, aby Vás nepřipravily o důležitý klid Vašich spo­ lečných dní. J e dobré, že jste zrovna pohrom adě a můžete všechna rozhodnutí dělat společně. J a k rád bych Vašeho chlapce pokřtil. Ale to je přece vedlejší. Především V ám přeji, aby V ám den křtu pomohl k tom u, abyste věděli, že život Vašeho dítěte i Váš vlastní je v bezpečí, a hleděli s důvěrou vstříc budoucnosti. Vybe­ rete si sami křestní text? Pokud ještě hledáte, co byste řekli třeba 2 T m 2,1; či Př 32,26 nebo 4,18 (poslední jsem nalezl teprve nedávno a zdá se mi velice krásný) ? Nechci Vás teď hned na začátku Vašeho shledání obtě­ žovat nějakým předlouhým dopisem. Vlastně jsem Vás chtěl jen pozdravit a říci Vám , že se s V ám i velice raduji. Pořádně to oslavte pěknou h u d b o u !

16. 5. 44

J a k jsem se právě doslechl, ohlásil jsi svůj příjezd na dnes ráno. Nebudeš věřit, jak jsem rád a jak se mi ulevilo, že tu můžeš být právě teď. Zde bych byl skoro ochoten hovořit o „řízení“ a „vyslyšení m odliteb" a T y snad přece také. (. . .) Ke křtu ještě cosi píšu. Co bys říkal Žalm u 90, 14 jako textu? Taky jsem již myslel na Iz 8,18. Zdá se mi je n až moc všeobecný.

18. 5. 44

Chtěl jsem V ám něco napsat ke dni křtu. (. . .) Posílám V ám to, jen abych V ám ukázal, že na vás velice myslím. (. . .) Přeji Vám , abyste na tento den vždy zvlášť

208

rádi vzpomínali a aby pom ohl dát tomu krátkém u období, které trávíte společně — doufejme, že brzy budete spolu bez přerušení! — pravý obsah, který přetrvá dobu odlou­ čení. Jsou vzpomínky trýznivé a vzpomínky posilující. K posilujícím bude patřit tento den. (. . .) Myslete na mne bez zárm utku. M artin* už bude m ít za sebou sedmý rok! To je přece něco úplně jiného. (. . .) Právě se dozvídám, že m ám na zítřek skvělou vyhlídku — už jsem to ani nepovažoval za možné — setkat se tady s T e­ bou. A tak dnešní den věnuji přípravě na tuto hodinu. K dopak toho dosáhl? Jsem mu opravdu velmi vděčný.

19. 5. 44

Nem ohu vůbec popsat, jak mne Vaše návštěva potěšila; také Vaše odvaha, že jste sem prostě přišli oba, byla velkolepá. (. . .) Velmi mě dojímají Tvé zážitky z posledních týdnů a dnů, o nichž jsi mi referoval. Spěchám dnes, abych je m ohl probrat. Především Ti přeji, abys tady ted našel vnější i vnitřní klid, který po tom to vzrušujícím období tolik potřebuješ. J e mi hrozně líto, že jste zde byli za poplachu, a oddechl jsem si s vděčností a s úlevou, až když od Vás přišla telefonická zpráva (prostřednictvím velitele). O tázka ,,smyslu” je ovšem často přítěží; ale nezdá se Ti velmi důležité už to, že člověk alespoň ví, proč to všechno je nutné a že to musí unést, i když to „k čem u“ je proble­ matické? To se mi zde ujasnilo. (. . .)

* Niemoller

209

20. 5. 44

(. . .) J e tu ale nebezpečí v každé silné erotické lásce, že člověk kvůli ní — rád bych řekl: ztratí polyfonii života. M ám na mysli toto: Bůh chce, abychom ho m ilo­ vali s jeho věčností z celého srdce, ne tak, aby tím byla zkrácena či oslabena pozemská láska, ale v jistém smyslu jako cantus firmus,* k němuž zaznívají ostatní tóny života jako kontrapunkt. Jedno z takových tém at kontrapunktu, jež mají svou plnou samostatnost, ale přece se vztahují na cantus firmus, je pozemská láska; dokonce i v bibli je Píseň písní a není skutečně možné představit si vřelejší, smyslnější, žhavější lásku, než o jaké se mluví tam (srv. 7, 6!); je opravdu dobré, že to je v bibli, navzdory všem těm, kteří mají zm írňování vášní za křesťanské (kde se vůbec vyskytuje takové zm írňování ve Starém zákoně)? T am , kde je cantus firmus jasný a zřetelný, může se kontrapunkt rozvinout tak mocně jak jen možno. Obojí je „nerozdělené, a přece nesmíšené11, řečeno s chalcedonským vyznáním, jako v Kristu jeho božská a lidská přirozenost. Nezdá se nám snad polyfonie v hudbě právě tak blízká a závažná, protože je hudebním odrazem této christologické skuteč­ nosti a tím také naší vitaechristianae? Tyto myšlenky m ne napadly teprve včera po Tvé návštěvě. Rozumíš mi, co m ám na mysli? Chtěl bych Tě poprosit, nech opravdu jasně rozeznít cantus firmus, teprve potom se dosáhne plného a celého zvuku a kontrapunkt v jistotě, že je nesen, nemůže sklouznout, nemůže zaniknout, a přece zůstává sám sebou jako samostatný celek. Teprve zaujme-li člověk místo v této polyfonii, stává se jeho život úplným a zároveň si uvědomuje, že se nemůže stát nic neblahého, dokud bude cantus firmus držen. Snad se v těchto společných dnech, ale m ožná i v nadcházejících dnech odloučení m nohé * základní melodie

210

unese snáze. Prosím . . . neboj se odloučení a nechovej k něm u nenávist, kdyby opět nastalo se vším svým nebez­ pečím, ale spolehni se na cantus firmus. — Nevím, zda jsem to nyní řekl správně, o takových věcech se mluví zřídka. ( . ..)

21. 5. 44

Právě jsem napsal datum dopisu, abych s Vám i v duchu prožil přípravy ke křtu i samotný křest. V témž okamžiku zazněla siréna. Nyní sedím na ošetřovně a dou­ fám, že aspoň dnes budete ušetřeni náletu. Ja k á zvláštní doba! Jak ý zvláštní křest! A jaké to budou vzpomínky v příštích letech. Záleží na tom, aby člověk všechny tyto dojm y v jistém smyslu svedl do správných duševních kanálů; tím se stanou je n vzdornějšími, tvrdšími, jasnější­ mi — a to je dobře. V takovém křestním dnu nemohou vznikat nějaké změkčilé nálady. Jestliže uprostřed hrozeb leteckého poplachu povolává Bůh při křtu slovy evangelia do svého království, objasňuje se zvláště zřetelně, co to království je a co chce. Království silnější než válka a ne­ bezpečí, království moci a síly, království, které je pro je d n y věčnou hrůzou a odsouzením, pro druhé věčnou radostí a spravedlností, žádné království srdcí, nýbrž království země a všeho světa, nepomíjející království, které si samo razí svou cestu a volá si lidi, aby mu ji při­ pravovali, království, pro které se vyplatí nasadit život. Právě se začíná střílet, ale vypadá to, že to dnes nebude tak zlé. J a k rád bych Tě slyšel za několik hodin k á z a t . . . Dnes ráno v 8 hodin jsem slyšel jako krásný začátek dne chorálovou předehru „Co činí Bůh, vše dobré jest“ ; poslouchal jsem a myslel na Vás a na svého kmotřence. Dlouho jsem neslyšel varhany, a jejich zvuk se mi zdá být jako hrad, v kterém se může člověk ukrýt. (. . .)

211

Dnes budeš muset také prom luvit u tabule a při tom si vzpomeneš na mne. R ád bych se dověděl, co jsi řekl. Právě proto, že si lidé taková slova o sobě říkají jen zřídka, občas po nich hladovějí. Rozumíš mi? M ožná že to tady v odloučení cítí člověk silněji než jinde; dříve se všechno rozum ělo samo sebou. Nyní je tom u ovšem také tak — a přesto! (. . .) O braz polyfonie m ne stále ještě pronásleduje. Když mě dnes trochu zabolelo, že nejsem s Vám i, musel jsem myslet na to, že i bolest a radost patří k polyfonii celého života a m ohou existovat samostatně vedle sebe. (. . .) K onec poplachu. Jsem rád kvůli V ám . — N a mém psa­ cím stole stojí dvě nádherné kytice šeříku, dostal jsem je od jednoho dojemného člověka. Dal jsem si před sebe fotografie, které jsi mi přinesl, a prohlížím si křtěnce. (. . .) N áram ně se mi líbí, a kdybych mu měl předat něco ze svých tělesných předností, přál bych mu hlavně to, aby také nemíval žádné bolesti zubů ani hlavy, přál bych mu své lýtkové svaly a citlivé patro (což je ovšem již dvojsečné věno). To ostatní ať si vezme raději odjinud. (. . .) O statně dostal s mým jm énem nejlepší díl ze mne. Byl jsem s ním vždy spokojen a jako chlapec jsem byl dokonce na ně pyšný. Ale chci mu být dobrým km otrem a vždy jed n a t tak, abych mu pom áhal, pokud to bude v mých silách, to mi m ůžete věřit. Myslím, že si nemohl vybrat lepšího km otra! (...)

Když při pomyšlení na válku vidíš m nohdy je n smrt, patrně při tom podceňuješ rozm anitost Božích cest. H odina sm rti je člověku určena, a najde si ho všude, ať se obrátí kamkoliv. A my na to musíme být připraveni. Ale „ O n zná m noho tisíc způsobů, jak zachránit ze smrti, živí a dává jídlo v čas hladu". N a to nezapom ínejme. — O pět po­ plach. (. . .) Píši T i ještě pro všechny případy dopis pro N iebuhra.* * pro případ zatčení

212

Také bychom měli pro všechny případy vymyslet místo setkání; myslím, že později budem e moci zůstat ve spojení přes N. a strýce Georga.* ( . . . )

M Y Š L E N K Y K E K Ř E S T N Í M U D N I D. W. R . * *

Květen 1944

T ebou začíná v naší rodině nové pokolení. Jako nejstarší v pořadí půjdeš v čele nové generace a velkou výhrou Tvého života bude to, že smíš ještě prožít pořádný kus svého života spolu s předcházející třetí a čtvrtou gene­ rací. Tvůj pradědeček Ti bude moci vyprávět o lidech narozených v 18. století, které znal z osobního styku, a Ty jednou daleko po roce 2000 budeš svým potom kům živým mostem ústního podání o více než 250 letech — to vše sub conditione Jacobea, tj. „bude-li Bůh chtít a budeme-li my žít“ . T ak je nám Tvé narození zvláštním podnětem , abychom se zamyslili nad střídáním dob a pokusili se poznat obrysy budoucího. * T a tři jm éna, která neseš, naznačují tři domy, s nimiž Tvůj život je a m á zůstat nerozlučně spjat. Dům Tvého dědečka z otcovy strany byl vesnickou farou. Je d n o ­ duchost a zdraví, soustředěný a m nohostranný duchovní život, radost z nejdrobnějších darů života, přirozené a ne­ * biskup z Chichestru ** Dietrich W ilhelm Riidiger Bethge

213

nucené společenství s lidm i a jejich prací, schopnost po­ moci si sám v praktických věcech života a skromnost založená na vnitřní spokojenosti, to jsou trvalé pozemské hodnoty, které zdomácněly na vesnické faře a s nimiž se budeš setkávat u svého otce. Budou Ti ve všech životních situacích pevným základem pro soužití s lidmi, pro oprav­ dovou činnost a vnitřní štěstí. Městská kultura a měšťanská tradice, které byly ztěles­ něny v domě rodičů Tvé m atky a které vytvořily ve svých nositelích hrdé vědomí, že jsou povoláni k velké všeobecné odpovědnosti, k vysokým duchovním výkonům a vůdčí úloze, i hluboko zakořeněný závazek střežit velký dějinný odkaz a duchovní tradici, určí T i ještě dřív, než tom u sám porozumíš, jistý způsob myšlení a jednání, který již nem ů­ žeš ztratit, aniž by ses nezpronevěřil sám sobě. Budou Tě volat — díky milému přání Tvých rodičů — jm énem jednoho tvého prastrýce, faráře a dobrého přítele Tvého otce, který v této chvíli sdílí osud m noha jiných dobrých Němců a evangelických křesťanů, a proto může jenom na dálku prožívat svatbu Tvých rodičů, Tvé naroze­ ní a Tvůj křest, ale který hledí s velikou důvěrou a radost­ nými nadějemi do Tvé budoucnosti. Snaží se vždy zacho­ vat toho ducha, jejž — nakolik mu rozum í — vidí ztělesněné­ ho v domě svých rodičů, Tvých prarodičů. Považuje za dobré znam ení Tvé budoucnosti, že se Tvoji rodiče poznali v tom to domě, a přeje Ti, abys jednou později přijal uvědoměle a vděčně tu sílu, která pram ení z ducha tohoto dom u. Až dorosteš, bude stará vesnická fara stejně jako starý měšťanský dům zasutým světem. Ale starý duch si po období zneuznání a vlastní faktické slabosti, po období stáhnutí se zpět a vnitřního obrození, osvědčení a ozdravě­ ní vytvoří nové formy. H luboké zakořenění v půdě m inu­ losti dělá život těžším, ale také bohatším a silnějším. Jsou základní lidské pravdy, k nimž se život dříve nebo později

214

vždy znovu vrací. Proto nesmíme spěchat, musíme um ět čekat. „Bůh obnovuje to, co pom inulo," říká se v bibli. (Kaz 3,15). * V nadcházejících letech převratů bude největším darem vědomí bezpečného zázemí dobrého rodičovského dom u. Bude to pevný val proti všem vnějším a vnitřním nebezpečím. Pom inou časy, kdy se děti svévolně odpoutá­ valy od svých rodičů. Děti se budou stahovat pod ochranu rodičů, v jejich domě budou hledat útočiště, radu, klid a ujasnění. Máš štěstí, že Tvoji rodiče vědí z vlastní zku­ šenosti, co znam ená rodičovský dům v bouřlivých dobách. Uprostřed všeobecného zchudnutí duchovního života nalezneš v domě svých rodičů poklad duchovních hodnot a zdroj duchovních podnětů; hudba, jak ji Tvoji rodiče pojímají a pěstují, bude Ti ve zm atku dopom áhat k prů­ zračnosti a čistotě Tvého charakteru i citů, ve starostech a sm utku Ti uchová základní tón radosti; Tvoji rodiče T ě záhy povedou k tom u, aby sis pom áhal vlastním a ru ­ kam a a v ničem nepodceňoval obratnost rukou; zbožnost Tvého rodičovského dom u nebude ani hlasitá, ani m noho­ m luvná, ale naučí Tě m odlit se a ctít i m ilovat Boha nadevše a činit vůli Ježíše Krista. „Zachovávej, synu můj, přikázání otce svého a neopouštěj naučení m atky své. Přivazuj je k srdci svému ustavičně . . . Kam koli půjdeš, ono Tě provázet bude, když spáti budeš, bude Tvou stráží, a když procitneš, ono bude s Tebou rozm louvati“ (Př 6,20n.). „Dnes se stalo spasení dom u tom uto“ (L 19,9). *

Přál bych Ti, abys m ohl vyrůstat na venkově; ale už to nebude ten venkov, kde vyrostl Tvůj otec. Velko­

215

města, od nichž si lidé slibovali všechnu plnost života a požitků a do kterých se nahrnuli jako k nějaké slavnosti, připoutala k sobě smrt a um írání se všemi myslitelnými hrůzam i, a jako na útěku opouštěly ženy a děti tato místa děsu. D oba velkoměst, zdá se, na našem kontinentě m i­ nula. Podle biblického podání byl zakladatelem velkoměst K ain. M ožná že ještě vznikne několik světových metropolí, ale jejich lesk, ať jakkoli svůdný, bude m ít v sobě pro ev­ ropského člověka rozhodně něco nehostinného. Velké stěhování z měst znam ená z druhé strany úplnou prom ěnu venkova. Ticho a odloučenost venkovského života byly již silně narušeny rozhlasem, auty, telefonem i zorganizová­ ním tém ěř všech oblastí života. Když nyní milióny lidí, kteří se již nedovedou obejít bez uspěchanosti a nároků velkoměstského života, táhnou na venkov, když celé prů­ myslové podniky jsou překládány do venkovských okresů, pak bude rychle pokračovat poměštění venkova a struk­ tura venkovského života se změní od základů. Vesnice, jak á byla ještě před třiceti lety, existuje právě tak málo jako idylický ostrov v jižních mořích. Bude těžké najít osamění a klid, přestože po nich lidé touží. Nicméně bude prospěšné m ít v této proměně časů kus půdy pod noham a, a z ní čerpat sílu k nové, přirozené, nenáročné a spokojené všední práci i k oddechu. „ J e zisk veliký zbožnost se spo­ kojeností. (. . .) Ale když m ám e pokrm a oděv, to nám dostačuje” (1 T m 6,6n.). „C hudoby nebo bohatství nedá­ vej mi, živ mne pokrm em podle potřeby mé. Abych nasycen Tě nezapřel a n e ře k l:,K do je H ospodin?1a abych zchudna nekradl a nebral nadarm o jm éno Hospodina, Boha svého11 (Př 30,8). „U tecte z prostředku Babylóna, . . . nebude zho­ jen . Opusťte jej a pojďme každý do země své11 (Jr5 1 ,6 n .).

*

216

Vyrostli jsm e ve zkušenosti svých rodičů a prarodičů, že člověk může a musí svůj život plánovat, budovat a vytvářet, že je tu cíl života, pro který se člověk m á a také může rozhodnout a potom jej vší silou uskutečňovat. My jsm e však získali zkušenost, že nemůžeme plánovat ani pro příští den, že to, co postavíme, bude přes noc zbořeno, že náš život se na rozdíl od života našich rodičů stal bez­ tvarým nebo aspoň útržkovitým . Přesto mohu jen říci, že bych nechtěl žít v nějaké jiné době než v naší, i když opomíjí naše vnější štěstí. Zřetelněji než v jiných dobách poznávám e, že svět je v rozhněvaných i milostivých rukou Božích. U Jerem iáše se říká: „T akto praví Hospodin: hle, co jsem vystavěl, já bořím, a co jsem vštípil, já plením — a ty bys sobě hledal velkých věcí? Nehledej! Neboť hle, j á uvedu bídu na všeliké tělo. Ale dám tobě tvůj život jako kořist na všech místech, kam půjdeš" (Jer 45). Jestliže vyvázneme z všeobecného zhroucení životních statků s duší živou a nepoškozenou, chceme s tím být spokojeni. Jestliže Stvořitel sám boří své dílo, smíme naříkat nad zničením své práce? Úkolem naší generace nebude ještě jednou „h ledat velké věci“ , nýbrž zachránit a uchovat svou duši před chaosem a v ní rozpoznat to jediné, co si odnášíme jako „kořist" z hořícího dom u. „S největší bdělostí bdi nad svým srdcem, neboť z něho pochází život" — (Př 4,23). M y svůj život spíše poneseme, než abychom ho vytvářeli, budem e více doufat než plánovat, spíše setrvávat než kráčet vpřed. Ale V ám mladším, nově narozené generaci, chceme uchovat duši, z jejíž síly si m áte plánovat, stavět a utvářet nový a lepší život. *

Příliš silně jsm e žili v myšlenkách a dom nívali se, že je možné předem každý čin tak zabezpečit promýšlením možností, že se pak stane úplně sám od sebe. Poněkud příliš

217

pozdě jsm e se poučili, že počátkem činu není myšlenka, ale odhodlání být odpovědný. U Vás se myšlení a jednání ocitne v novém vztahu. Budete pouze uvažovat, za co jste odpovědní svým jednáním . Naše myšlení bylo často jen luxusem diváka, Vaše myšlení bude zcela ve službě činu. „N e každý, kdo mi fiká Pane, Pane, vejde do krá­ lovství nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, který je v nebesích," řekl Ježíš (M t 7,21). Bolest byla cizí podstatné části našeho života. Největší m ožná bezbolestnost byla jednou z podvědomých zásad našeho života. Jem né rozlišování pocitů, intenzívní pro­ žívání vlastní i cizí bolesti, to je síla a zároveň slabost našeho životního stylu. Vaše generace se stane tvrdší a bližší životu, protože bude od útlého věku snášet nedosta­ tek a bolesti a bude podrobena těžkým zkouškám trpělivosti! „D obře je muži tom u, který by nosil jh o ve svém m ládí." (Pláč Jerem iášův 3,27) *

Věřili jsm e, že se v životě prosadíme rozumem a právem , a kde obojí selhalo, zdálo se nám , že jsm e u konce svých možností. Vždy znovu jsm e přeceňovali, a to i v p rů ­ běhu dějin, význam všeho, co je rozum né a spravedlivé. Vy, kteří vyrůstáte ve světové válce, kterou devadesát procent všech lidí nechtělo á pro kterou přece ztrácejí m ajetek a životy, přesvědčujete se od dětství, že svět určují síly, proti nimž rozum nic nepořídí. Proto se budete s tě­ mito silami vyrovnávat střízlivěji a úspěšněji. V našem životě „nepřítel" nebyl vlastně realitou. Vy víte, že m áte nepřátele i přátele, víte, co v životě znam ená nepřítel, a co přítel. Učíte se od malička formám boje proti nepříteli, nám cizím, právě tak jako bezpodmínečné důvěře k příteli. „Z dali není bojování život člověka na zem i?" (Jb 7,1) „Požehnaný Hospodin, skála má, který učí ruce mé boji

218

a prsty mé bitvě; milosrdenství mé a hrad můj, vysokost má, vysvoboditel můj a štít můj, proto v něho doufám 11 (Ž 144,1). „Ale milovaný přítel je člověku vlastnější než b ra tr11(Př 18,24). *

Jdem e vstříc době obrovitých organizací a kolektiv­ ních útvarů, anebo se splní touha nespočetných lidí po m alých, přehledných osobních vztazích? Vylučuje se nutně obojí? Což není myslitelné, aby právě světové orga­ nizace, jejichž síť m á tak velká oka, poskytovaly více prostoru pro osobní život? A podobně se ptám e, jdem e-li vstříc době, kdy budou vybíráni nej lepší — tedy jakém usi aristokratickém u řádu —, anebo nivelizaci všech vnějších i vnitřních životních podm ínek? Při dnešním dalekosáhlém vyrovnávání rozdílů v m ateriálních a duchovních podm ín­ kách života lidí by se mohl uplatnit cit pro kvalitu hodnot, jako jsou spravedlnost, dobrý výkon a statečnost, který se objevuje ve všech společenských vrstvách, při vytvoření jakéhosi nového výběru lidí, jim ž se přizná právo na silné vedení. S uznáním historické spravedlnosti se budeme moci klidně vzdát svých privilegií. M ožná že přijdou události a poměry, které nebudou respektovat naše přání a práva. T ehdy prokážem e svou životní sílu — ne v zatrpklé a neplodné pýše, nýbrž v uznání Božího soudu a v šle­ chetné, nesobecké účasti na celku a na utrpení našich spolubratři. „T en lid, který skloní šíji svou pod jho krále babylónského a sloužit bude jem u, nechám zajisté v zemi jeho, praví Hospodin, aby ji vzdělával a aby v ní bydlel11 (J r 27,11). „A hledejte pokoje pro zemi, do které jsem přestěhoval vás, a m odlete se za ni k Hospodinu11 (Jr 29,7). „ Jd i, lide můj, vejdi do pokojů svých a zavři dveře své za sebou; schovej se na maličkou chvilku, dokud nepřejde hněv11 (Iz 26,20). „Neboť na kratičko trvá v hněvu svém,

219

ale po celý život trvá dobrota jeh o ; z večera trvá pláč, ale zítra navrátí se prozpěvování" (Z 30,6). *

Dnes budeš pokřtěn, abys byl křesťanem. Budou nad Tebou vyslovena všechna dávná velká slova křesťan­ ské zvěsti, vykoná se na Tobě příkaz křtít, který dal Ježíš Kristus, a Ty z toho nic nepochopíš. Ale i my sami jsm e byli znovu vrženi nazpět k úplným počátkům pochopení. Co je to usmíření a vykoupení, co znovuzrození a Duch svátý, co láska k nepřátelům , kříž a vzkříšení, co je to život v Kristu a následování Krista, všechno je tak těžké a vzdálené, že se o tom sotva odvažujeme m luvit. V tra ­ dičních slovech a úkonech tušíme něco docela nového a převratného a ještě to neumíme pochopit ani vyslovit. To je naše vlastní vina. Naše církev, která v těchto letech bojovala je n o svou sebezáchovu, jako by si sama byla účelem, je neschopná přinášet lidem a světu slova usmíření a spásy a být tu pro svět. Proto musí dřívější slova ztratit svou platnost a utichnout, a naše křesťanství bude záležet dnes jen ve dvou věcech: v m odlitbě a v konání spravedli­ vých skutků mezi lidm i. Všechno myšlení, řeči a organi­ zování ve věcech křesťanských se musí obnovit z těchto m odliteb a skutků. Až budeš velký, bude podoba církve velmi zm ěněna. Její přetváření ještě neskončilo a každý pokus dopom áhat jí předčasně k opětovném u organizač­ ním u růstu moci by jen zdržoval její obrácení a očistu. Není to naše věc předpovídat den — ale ten den přijde —, kdy lidé budou znovu povoláni hlásat Slovo Boží tak, aby se svět změnil a obnovil. Bude to jakási nová řeč, snad úplně nenáboženská, ale osvobozující a přinášející spásu, jako byla řeč Ježíšova, takže se jí lidé budou hrozit, a přece budou překonáni její silou; řeč nové spravedlnosti a prav­ dy, řeč, která zvěstuje m ír Boží s lidmi a blízkost Jeho

220

království. „A děsíce se třásti se budou nade vším tím dobrým a nade vším pokojem, který jim způsobím " (Jr 33, 9). Až do té doby bude věc křesťanů tichá a skrytá; ale budou lidé, kteří se m odlí a konají to, co je spravedlivé a očekávají čas Boží. Kéž bys k nim náležel a kéž by jednou o Tobě platilo: „Stezka spravedlivých jako světlo jitřní, které se rozm áhá, až se rozzáří do plnosti světla denního" (Př 4,18).

24. 5. 44

(. . .) Potřebujete dny, na které by bylo lze vzpomí­ n a t nikoliv jako na bolestnou ztrátu, ale jako na posilu něčím, co trvá. Pokusil jsem se napsat pro Vás několik slov k Heslům, zčásti ještě dnes v době poplachu, proto jsou trochu chudobná a ne tak prom editovaná, jak by bylo potřeba. (. . .) č tu nyní s velkým zájm em Weizsáckerovu knihu o „fy­ zikálním obraze světa" a doufám, že se tu v m nohém poučím i pro svou práci. K dyby jen byla možná myšlen­ ková kom unikace. (. . .)

26. 5. 44

( . . . ) K úloze km otra: ve starých knihách často hraje km otr důležitou roli v životě dítěte. Dorůstající děti často touží přece po tom, aby nalezly u druhých dospě­ lých — kromě rodičů — porozum ění, vlídnost a radu. K m otři, to jsou ti, na které rodiče své dítě odkázali pro takové situace. K m otr m á právo dobré rady, zatímco ro­ diče rozkazují. (. . .)

221

29. 5. 44

Doufám, že vzdor poplachům plně vychutnáváte klid a krásu těchto již letně horkých svatodušních dní. Člověk se postupně naučí zjednat si vnitřně odstup vůči ohrožení života; „zjednat si odstup" zní vlastně příliš negativně, příliš form álně, příliš uměle, příliš stoicky, správněji by bylo jistě říci: přijím at tato denní ohrožení do celkové souvislosti vlastního života. Stále znovu zde pozoruji, ja k málo lidí dokáže v sobě uchovávat ví­ ce věcí současně; když se objeví letadla, jsou samý strach; když je něco dobrého k jídlu, jsou samá chuť; když jim nevyjde nějaké přání, jsou plni zoufalství; když se něco podaří, nevidí zase nic jiného. Míjejí se s plností ži­ vota a celistvostí vlastní existence; ať je to objektivní nebo subjektivní, všechno se jim drobí na zlomky. Křesťanství naproti tom u ukládá existovat současně v m noha rozdílných životních rovinách. V jistém smyslu v sobě uchovávám e zároveň Boha i celý svět. Pláčeme s plačícími a současně se radujem e s radujícím i; strachujem e se o svůj život — právěmě zase přerušil poplach a sedím venku a užívám slunce —, ale přece musíme zároveň myslet na věci, které jsou pro nás důležitější než náš život. Je-li například při poplachu naše pozornost obrácena jiným směrem než k zajištění vlastního bezpečí, tedy např. k uklidňování okolí, nastane úplně jin á situace; život není vtěsnán do jediné dimenze, nýbrž zůstane vícerozměrný — polyfonní. J a k osvobozující je možnost myslet a myšlením uchovávat tuto vícerozměrnost. Když se tu lidé třesou obavam i před náletem , m ám skoro takovou zásadu m luvit pokaždé je n o tom, že pro m a­ lá města by byl takový nálet ještě m nohem horší. Člověk musí vytrhovat lidi z lineárního myšlení — do jisté m íry je to „příprava", event. „um ožnění" víry, i když ve sku­ tečnosti je to teprve víra sama, která um ožňuje žít ve více rozměrech, a tak nám tedy dovoluje oslavit i tyto svatodušní svátky — navzdory poplachům .

222

Zpočátku mě to poněkud zarazilo a dokonce snad i rozesmutnilo, když jsem tentokrát nedostal k svatodušním svátkům od nikoho dopis. Pak jsem si ale řekl, že to snad je dobré znam ení, že o mne lidé nemají starost — ale přece jen je v člověku zvláštní pud, kterém u dělá jaksi potěšení, když si jiní — alespoň trochu — dělají starost. Weizsáckerova kniha „W eltbild der Physik“ m ne dosud velmi zaměstnává. Znovu se mi dokonale ozřejmilo, že Boha nelze nechat figurovat jako nouzovou výpomoc našeho nedokonalého poznání; když se totiž stále více posouvají hranice poznání — což je věcně nevyhnutelné —, odsouvá se s nimi stále dál i Bůh, který se tak ocitá trvale na ústupu. Boha m ám e nacházet v tom, co poznávám e, nikoli v tom, co nepoznáváme; chce, abychom ho pocho­ pili spíše v rozřešených než nerozřešených otázkách. T o platí pro vztah Boha a vědeckého poznání. Ale platí to také pro obecně lidské otázky, jako je sm rt, utrpení a vina. Dnes už je to tak, že i na tyto otázky existují lidské odpovědi, které se zcela obejdou bez Boha. Lidé se s těm ito otázkami fakticky vypořádávají bez Boha — a tak tom u bývalo vždycky — není prostě pravda, že by je jenom křesťanství umělo řešit. Co se týče „řešení11, jsou naopak křesťanské odpovědi právě tak m álo — nebo právě tak dobře — přesvědčivé jako jin á m ožná řešení. Ani tady není Bůh výpomocí z nouze; je nutno poznávat ho nikoli až na hranicích našich možností, nýbrž uprostřed života. Bůh chce, abychom ho poznávali v životě a ne až v um írání, ve zdraví a v síle a ne až v utrpení, jako jednající a ne až jako hřešící. Důvod toho je ve zjevení Božím v Ježíši Kristu. O n je středem života a rozhodně „nepřišel kvůli tom u“ , aby dával odpověď na nevyřešené otázky. Vycházíme-li ze samého středu života, odpadnou prostě určité otázky a stejně i odpovědi na ně (vzpomínám tu na odsouzení Jobových přátel!). V K ristu neexistují žádné „křesťanské problémy'1'. Dosti o tom ; právě jsem byl zase vyrušen.

223

3 0 . 5. 44, večer

Sedím tu nahoře u sebe, v budově je ticho, venku zpívá ještě několik ptáků a zdálky dokonce kuká kukačka. Tyto dlouhé teplé večery, které zde nyní prožívám dru ­ hým rokem, na mne doléhají. Člověka to táhne ven a dělal by i hlouposti, kdyby nebyl tak „rozum ný". Nejsme snad až příliš rozum ní? Když v sobě člověk tak dlouho vědomě ubíjí jakoukoli žádost, může to mít jen dva špatné následky: bu d je v nitru jako spálený, nebo se v něm všechno na­ hrom adí, a jednoho dne dojde k hrozném u výbuchu; jiným možným následkem by bylo, že by se člověk skutečně oprostil od sebe; ale to není můj případ, to vím sám nejlépe. M ožná že namítneš, že se nemají žádosti potlačovat, a bu­ deš m ít samozřejmě pravdu. (. . .) Uchyluji se tedy k pře­ mýšlení, k psaní dopisů, k radosti nad Vaším štěstím, a zakazuji si — jako sebeochranu — své žádosti. Byl bych vůči sobě ještě svobodnější — třebaže to zní paradoxně —, kdybych se nemusel tolik obávat svých žádostí, ale mohl jim dát volný průběh — ale to je velmi těžké. Před chvílí jsem slyšel náhodou na ošetřovně v rozhlasu Solveiginu píseň. O pravdu mě to uchvátilo. V ěrné čekání po celý život, to je trium f nad nepřátelstvím prostoru, tj. odlouče­ ním, a nad nepřátelstvím času, tj. pomíjivostí. Nezdá se Ti, že taková věrnost dělá člověka šťastným a nevěrnost ne­ šťastným? — Tak, a teď chci jít spát, noc bude m ožná zase přerušená. Měj se d o b ře ! 2. 6. 44 (. . .) Píši Ti do Itálie o Písni písní. R ád bych ji četl skutečně jako pozemskou píseň lásky. To je patrně nejlepší „christologický" výklad. Musím opět přemýšlet o Ef 5. O Bultmannovi doufám něco najdeš, pokud se to už ne­ ztratilo. (. . .)

224

5. 6. 44

Připadám si jako hloupý kluk, když před Tebou tajím, že mě to tu často svádí k básnickým pokusům. Až dosud jsem to každém u, dokonce i M arii, zatajil. (. . .) Posílám T i dnes jed en na zkoušku;* za prvé mi připadá pošetilé m ít před T ebou tajemství, za druhé chci, abys měl na cestu ke čtení něco nečekaného, a za třetí, protože Ti nám ět bude v této chvíli blízký a m luví se tu o něčem, co Ti při loučení s R enátou m ožná také procházelo hlavou. Toto vyrovnávání s minulostí, pokus podržet ji a znovu získat, a především strach, že bych ji m ohl ztratit, to je skoro každodenní průvodní m otiv mého zdejšího života, který se občas, zvláště po krátkých návštěvách, po nichž vždy následuje dlouhé odloučení, mění v tém a s variacemi. Rozloučení, prožívání minulosti, ať už je to nějaká včerejší chvíle nebo uplynulá léta — obojí se rychle slévá dohrom a­ dy — to je pro m ne stále se vracející úkol a T y sám jsi jednou napsal: Loučení se učíme náram ně špatně! V před­ loženém pokusu o báseň záleží na posledních několika verších. Myslím, že dopadly příliš zkrátka — co myslíš? Jaksi náhodou se samy zrýmovaly. Celý text vznikl najed­ nou během několika hodin a zůstal nevypilován. . . . Po­ dobná hnutí bych v sobě v budoucnu případně potlačil a strávil čas užitečněji. R ád bych se vlastně zachoval podle Tvého mínění. Budeš-li chtít, pošlu Ti k posouzení ještě něco dalšího. ( . . . )

* Viz báseň Minulost na str. 226

225

M INULOST* květen 1944

Odešlas, štěstí milované, bolesti m ilovaná. Ja k tě nazvat? Bídou, životem, blažeností, částí sebe, svým srdcem — minulostí? Zapadl zámek ve dveřích, slyším tvé kroky se vzdalovat zvolna a doznít. Co zbylo? Radost, m uka, toužení? J e n vím: tys odešla — a pom inulo všechno. Cítíš, ja k nyní hm atám po tobě, ja k se tě křečovitě chytám , že snad tě to až bolí? J a k rozdírám ti rány, že tryská z nich tvá krev, je n abych si tvou blízkostí byl jist, ty tělesný, vezdejší živote plný? Tušíš, ja k strašně teď po vlastní bolesti toužím ? Ze dychtím uvidět svou krev, jen aby všechno nepropadlo do m inula? Cos mi to, živote, učinil? Proč přišels? A proč míjíš? M inulosti, když mi prchneš, což nezůstaneš dál m ou minulostí, m ou? J a k slunce nad m ořem vždy rychleji se sklání, jako by je to táhlo do tem not, tak klesá, klesá, klesá bez zastavení tvůj obraz do moře m inula, několik vln jej pohřbí. * Napsáno po mim ořádně povolené návštěvě snoubenky.

226

Jako van horkého dechu se rozplývá v chladném jitřn ím vzduchu, tak mi taje tvůj obraz, že tvoji tvář, ruce, tvoji postavu už zapom ínám . Je n úsměv, pohled, pokyn ještě se km itne, rozpadá se však, rozpouští, je neutěšený, vzdálený, je roztříštěn, je už jen minulý. R ád bych vůni tvé bytosti vdechl, vsál ji a setrval v ní, jako v den horkého léta těžké květy uhostí včely do opojení; jako tuláci noční se opijí vůní černého bezu; drsný závan však rozptýlí vůně i květy, a já tu jak blázen stojím dál před čímsi zmizelým, m inulým. J e mi, jako by žhavými kleštěmi maso mi trhali z těla, když ty, mé m inulé žití, mi odcházíš pryč. Zuřivý vzdor a hněv na mne padá, divoké, m arné otázky do prázdna vrhám . Proč jen , proč jen, proč? říkám si stále. Proč tě mé smysly nezadrží, míjivé, m inulé ž ití! Chci přemýšlet znova a přem ýšlet dále, až najdu to, co jsem ztratil. Avšak cítím, ja k vše, co je nade m nou, vedle mne, pode m nou, všechno se usmívá nade m nou záhadně, cize, i nad m ou zoufale zbytečnou snahou, polapit vítr, m inulé zachytit zpátky.

227

Oko i duše se vzteká. M ám v zášti, co vidím, m ám v zášti, co m nou jen pohne, m ám v zášti vše živé, a krásné, co mi chce náhradou za ztrátu být. Svůj život chci, svůj vlastní život žádám si nazpět, svou minulost, tebe. Tebe — a slza mi do oka vhrkne, abych až za tím závojem slzí tvůj celý obraz, tebe celou postihl opět? Ale já nechci pláč, slzy, ty pom ohou silným, slabí z nich ochoří. Znaven dospívám večerních hodin a je mi vítáno lůžko, slibuje zapom enutí, když je mi odepřeno mít. Noci, zahlad, co dělí, naplno dej mi zapomenout, buď ke m ně laskavá, noci, konej své hojivé dílo, tobě se s důvěrou vzdám. Noc je však m oudrá a mocná, m oudřejší, nežli jsem já , mocnější, nežli je den. Co nezm ůže žádná pozemská síla, V: čem smysly a myšlenky, slzy a vzdor musí selhat, to na m ne z čiré plnosti vylije noc. N eporušenu nepřátelským časem, čistě a volně a zcela tě ke m ně přivádí sen, tebe, mé m inulé, tebe mé žití, tebe, ten včerejší den, tu včerejší chvíli.

228

Tvou blízkostí procitám uprostřed hluboké noci děsím se — už zas se mi ztrácíš? to věčně tě nadarm o hledám , tebe, m á m inulosti? I rozepnu nad hlavou paže a m odlím s e -----a zatrnu novým poznáním : Vše m inulé se ti vrátí zpět jak živoucí kus tvých prožitých let pokorným díkem a pokáním . V m inulém hledej dobrotu Boží a slitování a m odli se, ať Bůh tě i dnes i zítra chrání.

6. června 44 (Vylodění v N orm andii)

Píši Ti ve spěchu pozdrav, abych alespoň nějak strávil s Tebou a s Vám i všemi dnešní den. Nepřekvapilo m ne to, a přece jsou fakta zcela jin á než očekávání. Heslo i text nás všechny volají do středu evangelia — všechno se točí kolem „vykoupení". V příštích týdnech vykročíme ve víře a s větší jistotou vstříc společné budoucnosti, a s důvěrou svěříme Tvou cestu a cesty nás všech Bohu. CHARIS KAI E IR É N É ! *

8. 6. 44

(. . .) O statně přece je n odjedeš v m nohém ohledu s lehčím srdcem, než ses zprvu obával. O dkládali jsm e své shledání z vánoc na velikonoce a pak na svatodušní svátky, a jedny svátky míjely po druhých. Příští svátky nám však už budou patřit, o tom už nepochybuji. (. . .) * (řec.) Milost a pokoj!

229

K ladeš teď tolik důležitých otázek v souvislosti s myšlen­ kami, které m ne v poslední době zaměstnávají, že bych byl rád, kdybych na ně sám dokázal odpovědět. J e to všechno ještě velice v počátcích a vede m ne většinou spíše instinkt pro ohlašující se otázky, než abych měl v nich již jasno. Chci se jednou pokusit vylíčit své stanovisko na pozadí dějinného vývoje. H n u tí, jež počíná někdy ve třináctém století (nechci se pouštět do sporu o přesné datování) a směřuje k lidské autonom ii (rozum ím tím objevení zákonů, podle nichž svět žije a spravuje se v oblasti vědy, společenského a stát­ ního života, um ění, etiky, náboženství), dosáhlo v naší době jisté dokonalosti. Člověk se naučil vyrovnávat se sám se sebou ve všech důležitých otázkách, aniž si vypom áhá „p racovní hypotézou Boha“ . Ve vědeckých, uměleckých a také etických otázkách se stalo samozřejmostí, kterou se sotva někdo odváží otřást; zhruba v posledních sto letech to však platí se stoupající měrou i o otázkách náboženských; ukazuje se, že všechno jd e také bez ,,Boha“ , a to právě tak dobře jak o dřív. Stejně jako v oblasti vědy je „B ůh“ postupně ze života i ve všech obecně lidských oblastech vytlačován a ztrácí zde půdu. K atolické i protestantské dějepisectví je zajedno v tom, že je třeb a vidět v tom to vývoji velký odpad od Boha a od K rista. A čím více se dovolává a využívá Boha a K rista na protest proti tom uto vývoji, tím více se tento vývoj „považuje" sám za protikřesťanský. Svět, který si uvědomil sám sebe a poznal vlastní životní zákony, je si sebou jist, až nás to zaráží. Ani chybné vývojové odbočky a neúspě­ chy nedokáží způsobit, aby svět zapochyboval o nutnosti své cesty a svého vývoje; přijím ají se s m užnou střízlivostí; a ani taková událost jako tato válka nečiní v tom žádnou výjimku. A proti této sebejistotě vystoupila teď křesťanská apologetika v nejrozličnějších podobách. Pokouší se do­ kázat světu, který zatím dospěl, že nemůže žít bez poruč-

230

nika „B oha“ . Jestliže se již kapitulovalo ve všech světských otázkách, zůstávají nadále tak zvané „poslední otázky" — smrt, vina —, na které může dát odpověd je n „B ůh", a kvůli nimž člověk potřebuje Boha a církev a faráře. Žijeme tedy v jistém smyslu z těchto takzvaných posled­ ních otázek člověka. Ale co bude dál, jestliže jednoho dne tyto otázky jako takové zmizí, eventuálně budou-li zodpo­ vězeny „bez Boha“ ? Objevují se sice sekularizované odnože křesťanské teologie, existenciální filosofie a psychoterapeuti, a dokazují sebejistému, spokojenému, šťastnému člo­ věku, že je ve skutečnosti nešťastný a zoufalý, jenže si to nechce připustit, že žije v bídě, o níž nem á ani zdání, a ze které ho m ohou pouze oni zachránit. K de je zdraví, síla, jistota, jednoduchost, tam tuší sladké plody, na nichž se přiživují, nebo do nich kladou své ničivé zárodky. Zam ě­ řují se na to, aby člověka nejprve vehnali do vnitřního zoufalství, a tím mají hru vyhranou. J e to sekularizovaný metodismus. A koho získává? M alý počet intelektuálů, lidí degenerovaných nebo takových, kteří se sami považují za to nej důležitější na světě, a proto se rádi obírají sami sebou. Prostý člověk, který žije svůj každodenní život uprostřed práce a rodiny a občas si samozřejmě dovolí nějaké to vybočení, tím zasažen není. Nem á ani čas, ani chuť obírat se svými existenciálními pochybnostm i a po­ hlížet na své poněkud skromné štěstí jako na „ b íd u “ , „starost" a „neštěstí". Ú toky křesťanské apologetiky na dospělost světa pova­ žuji za prvé za nesmyslné, za druhé za nízké, za třetí za nekřesťanské. Nesmyslné — poněvadž mi připadají jako pokus vrátit člověka, který se už stal mužem, do puber­ tálního věku, tj. učinit ho závislým na věcech, na nichž už fakticky nezávisí, vhánět ho do problém ů, které už pro něho fakticky problém y nejsou. Nízké — protože to je pokus využít slabostí člověka k účelům, jež jsou m u cizí a které svobodně neakceptoval. Nekřesťanské — protože

231

Kristus je zam ěňován s určitým stupněm lidské religiozity, tj. s jistým zákonem. O tom později ještě podrobněji. Nyní ale ještě několik slov o dějinné situaci. O tázka zní: Kristus a svět, který se stal dospělým. Bylo slabostí liberální teologie, že přiznala světu právo, aby vymezil Kristu jeho místo; ve sporu církve a světa přijala mír diktovaný světem — relativně m írný. Bylo její silou, že se nepokoušela obrátit dějiny nazpátek a že skutečně přijala střetnutí (Troeltsch!), i když skončilo její porážkou. Po porážce následovala kapitulace a pokus o úplně nový začátek, vycházející ze zamyšlení nad vlastním i biblickými a reformačním i kořeny. H eim učinil pietisticko-metodistický pokus přesvědčit jednotlivého člověka o tom, že stojí před alternativou: „zoufalství nebo Ježíš". Získal „srdce". Althaus (v návaznosti na m oderně-pozitivní linii se silným konfesijním vyústěním) se pokusil vydobýt ve světě prostor pro luterské učení (povolání) a luterský kult a ve všem ostatním přenechal svět jem u samému. Tillich podnikl pokus interpretovat nábožensky vývoj světa — proti jeho vůli, a dát mu prostřednictvím náboženství určitou podobu. Byl to velmi statečný pokus, ale svět ho odm ítl a bral se svou vlastní cestou; také chtěl světu rozum ět lépe, než si svět rozum ěl sám ; svět se však cítil naprosto nepochopen a odm ítl takový úmysl. (Ovšemže musí být svět pochopen lépe, než si on sám rozum í!, ale ne právě „nábožensky", ja k to chtěli náboženští socialisté!) Barth rozpoznal jako první chybu všech těchto pokusů (které v podstatě všechny pluly ještě ve vodách liberální teologie, aniž by to chtěly); omyl spočíval v tom , že se všechny snažily vyšetřit prostor pro náboženství ve světě nebo proti světu. Barth proti náboženství vytáhl s Bohem Ježíše K rista — p n e u m a kontra s a r x .* T o zůstává jeho největší zásluhou * (řec.) duch proti tělu

232

List k Ř ím anům , 2. vyd., přes všechny novokantovské skořápky!). Svou pozdější Dogm atikou připravil církev na to, aby toto rozlišení provedla principiálně na celé linii. Nezklamal v etice, ja k se často říká — jeho etické výklady, pokud existují, jsou právě tak význam né jako ty dogmatické —, ale v nenáboženské interpretaci teologic­ kých pojm ů nedal žádné konkrétní vodítko ani v dogm a­ tice, ani v etice. Zde jsou jeho hranice, a proto je jeho teologie zjevení pozitivistická, je to „pozitivismus zjevení", ja k jsem se vyjádřil. Vyznavačská církev na tento Barthův podnět veskrze zapom něla a z pozitivismu sklouzla na úroveň konzerva­ tivní restaurace. Její význam je v tom , že drží velké pojmy křesťanské teologie, ale vypadá to, jako by se tím pozvolna zcela vyčerpávala. Jistěže tyto pojmy obsahují pravé profétické prvky (patří sem ja k požadavek pravdy, tak i milosrdenství, o kterých mluvíš) stejně jako prvky pravé­ ho kultu, a v tom to smyslu se setkávají slova vyznávající církve všude je n s pozorností, slyšením i odm ítáním . Ale obojí prvky zůstávají nerozvinuty, vzdáleny, poněvadž jim chybí interpretace. Ti, kteří zde postrádají „pohyb" a „život" jako například P. Schútz, oxfordští nebo berneuchenští, jsou nebezpeční reakcionáři, zpátečníci, protože se vracejí ještě před počá­ tek teologie zjevení a hledají „náboženské" obnovení. V ůbec neporozum ěli problém u a míjejí se zcela věcí. Ne­ mají žádnou budoucnost (nanejvýš ještě oxfordští, kdyby nebyli biblicky tak vyprázdnění). Zdá se, že B ultm ann nějak vycítil Barthovy meze, ale špatně je pochopil ve smyslu liberální teologie a upadl proto do typicky liberálního redukcionism u (odlučují se „m ytologické" prvky křesťanství, a to se redukuje na svou „podstatu"). Můj názor je ten, že musí zůstat celý obsah včetně „m ytologických" pojm ů — Nový zákon není m yto­ logické přestrojení nějaké všeobecné pravdy!, nýbrž tato

233

m ytologie (vzkříšení etc.) je věcí samou! — ale tyto pojmy musí být interpretovány způsobem, který nepředpokládá náboženství jako podm ínku víry (srovnej p e r i t o m é u Pav­ la!). Teprve tím je podle mého mínění překonána libe­ rální teologie (kterou je i Barth ovlivňován, i když negativ­ ně), ale zároveň se její otázky přijím ají a odpovídá se na ně (čemuž tak není v případě pozitivismu zjevení u vyznavač­ ské církve). Dospělost světa není tedy již žádným podnětem k pole­ mice a apologetice, neboť je nyní skutečně pochopena lépe, než se sam a chápe, totiž z hlediska evangelia, z hlediska Kristova. Nyní k Tvé otázce, kde zůstává „prostor" církve a zda se zcela neztrácí, a k další otázce, zda Ježíš sám nenavazuje na „ b íd u “ člověka, anení-li proto prve kritizovaný „m etodismus“ v právu. 9. 6. Zde přeruším a zítra budu pokračo­ vat. (. . .)

21. 6. 44

(. . .) Teď už jsi někde na cestě ke své jednotce, a já doufám , že až tam dorazíš, budou na Tebe již čekat pozdravy, platí-li ovšem dosud staré číslo polní pošty. Chci T i vlastně poslat jenom pozdrav. Pokračování teologických úvah nebo básně se neodvažuji přiložit, poněvadž nevím, zda Tě polní pošta ještě dostihne. Jakm ile se to dovím, pošlu další. Za Tvůj posudek a kritiku básně jsem T i velice vděčen. Jsem vůči těm svým novorozeňatům dost bezradný a chybí mi m ěřítka. Dnes ráno jsm e tu měli nej hroznější ze všech dosavadních náletů. V mé místnosti bylo po několik hodin tak temno od kouřového m račna, které leželo nad městem, že jsem skoro musel rozsvítit. J a k jsem právě slyšel, dom a je všech­ no v pořádku. ( . . . )

234

Často mi připadá zatěžko prožívat zde podruhé ty krásné dlouhé letní dny; ale člověk si nemůže vybírat, kde se ocitne. A tak se musíme vždy znovu propracovávat m alým i myšlenkami, které nás hnětou, k velkým myšlen­ kám, které nás posilují. — Čtu teď vynikající knihu kla­ sického filologa W . F. O tta (z Královce) „D ie Gotter Griechenlands“ , o tom to „světě víry, který vzešel z bo­ hatství a hloubky života, nikoliv z jeho starostí a tužeb“ , jak se říká v závěru. Dokážeš pochopit, že tato formulace a jí odpovídající podání látky jsou pro mne svým způsobem velmi přitažlivé a že mě — horribile dietu!* — takto vylíčení bohové méně pohoršují než jisté formy křesťanství? A že dokonce si skoro myslím, že je možno tyto bohy využít pro K rista? Pro mé nynější teologické úvahy je tato kniha velice cenná. ( . . . )

(lat.) je hrozné to vyslovit

235

ŠTĚSTÍ A NEŠTĚSTÍ

Štěstí a neštěstí, když stihnou nás prudce a znenadání, jsou si v první chvíli ja k horko a m ráz při náhlém střetnutí k nerozeznání blízké. J a k meteory vržené z nadzemské dálky, svítivě, hrozivě značí svou dráhu nám nad hlavam i. Postižení bez hlesu stojí nad kupou trosek svého denního šerého bytí. Velké a vznešené, drtivé, vítězné štěstí i neštěstí, ať voláno či nevoláno, slaví svůj vítězný vjezd k otřeseným lidem a odívá, zdobí ty postižené posvátnou vážností. Štěstí až hrůzné, neštěstí až sladké. Jako by nedílně odněkud z věčna jedno i druhé přišlo k nám . Obojí velké a strašné.

236

Lidé, dalecí i blízcí, přibíhají a hledí, upřeně hledí, půl závistně, půl s děsem, v to nesmírné, kde cosi nadzemského, žehnajíc a ničíc zároveň, se stává pozemskou podívanou, jež lidi je n plete a rozplést se nedá. Co štěstím je, co neštěstím? Až čas je odliší. K dyž náhlý úder, vzrušující, až nepoj atelný, se změní v únavnou trýzeň, když zvolna se vlekoucí hodiny dne nám teprv zjeví tvář neštěstí pravou, tu většina lidí, om rzelých tou monotonií zevšednělého neštěstí, zklam aně, znuděně odvrátí tvář. To je pak hodina věrných, hodina m atek a milenek, hodina přítele, bratra. V ěrnost neštěstí zjasní a tiše je zastře m írnou a vlídnou nadzem skou září.

27. 6. 44

Ačkoliv teď vůbec nevím, zda a kdy Tě polní pošta zastihne, píši T i na dosavadní číslo. Ale s pokračováním v teologickém tém atu bych raději ještě počkal, dokud nedojde od Tebe nějaká zpráva. To platí i pro verše, zvláště pro poslední dost dlouhou báseň o zdejších doj­ mech,* že se vlastně hodí pro společný večer než pro dlou­ hou cestu poštou. (. ..) V současné době píši výklad prvních tří přikázání. Při­ tom mi připadá zvlášť těžké první. Obvyklý výklad m odlo­ služby jako služby „bohatství, rozkoši a cti“ mi vůbec nepřipadá biblický. J e v tom kus m oralizování. M odly se uctívají a modloslužba předpokládá, že lidé ještě dokáží vůbec něco uctívat. M y však již neuctívám e vůbec nic, ani modly. V této věci jsm e skutečně nihilisté. Ještě něco k našim úvahám o Starém zákonu. N a rozdíl od ostatních orientálních náboženství není starozákonní víra vykupitelským náboženstvím. A přece se křesťanství stále označuje za náboženství vykoupení. Není to kardinál­ ní chyba, je-li Kristus odtržen od Starého zákona a inter­ pretován ve smyslu vykupitelských m ýtů? N a nám itku, že i ve Starém zákoně m á vykoupení (z Egypta a později z Babylónu, srovnej Deuteroizaiáše) rozhodující význam, lze odpovědět, že tu jd e o vykoupení v rám ci dějin, to jest před hranicí smrti, zatímco všude jinde je cílem vykupitel­ ských m ýtů právě překonání této hranice. Izrael byl vy­ koupen z Egypta, aby mohl žít jako lid boží na zemi před Bohem. Vykupitelské mýty hledají věčnost mimo dějiny, po smrti. „Šeol“ , Hádes, to nejsou obrazy metafyziky, ale obrazy, za nimiž jsou pozemsky představeny „události" jako sice existentní, ale přece pouze stínově zasahující do přítomnosti. * Noční hlasy v Tegelu

238

Říká se, že rozhodující je to, že křesťanství zvěstovalo naději vzkříšení, a tím že vzniklo pravé vykupitelské nábo­ ženství. Těžiště se přesunulo za hranice smrti. A právě v tom vidím omyl a nebezpečí. Vykoupení znam ená vysvobození ze starostí, běd, úzkostí a tužeb, z hříchu a smr­ ti na onom lepším světě. M ělo by toto opravdu být to pod­ statné ze zvěstování Krista, podle evangelií a Pavla? S tím nesouhlasím. Křesťanská naděje vzkříšení se liší od m ytolo­ gické právě v tom, že odkazuje člověka zcela novým a ve srovnání se Starým zákonem ještě naléhavějším způso­ bem na jeho život na zemi. Křesťan nem á možnost jako ti, kteří věří vykupitelským m ýtům , vždy ještě nakonec uniknout z pozemských úkolů a těžkostí do věčnosti, ale musí pozemský život jako Kristus („Bože můj, proč jsi m ne opustil?“ ) plně okusit, a jenom tehdy je s ním Ukřižovaný a Vzkříšený a on je s Kristem ukřižován a vzkříšen. T ato pozemskost nesmí být zrušena předčasně. V tom na sebe Nový a Starý zákon navazují. Vykupitelské m ýty vznikají z lidských mezních zkušeností. Kristus ale staví člověka doprostřed života. Vidíš, jsou to stále podobné myšlenky, které m ne oblé­ hají. Nyní je musím novozákonně doložit. To přijde o něco později. Čtu v novinách o tropickém vedru v Itálii. T y chudáku! Myslím na srpen 1936. Žalm 121,6!

30. 6. 44

Byl dnes horký letní den, ale já jsem se těšil ze slunce se smíšenými pocity, poněvadž si m ohu představit, jak á Tobě asi působí m uka. Podle všeho sedíš nyní někde zaprášený, propocený, unavený, a snad ani nemáš možnost se um ýt a osvěžit. Dovedu si představit, že začínáš slunce třeba i nenávidět. Ale řeknu Ti, že přece je n bych je chtěl

239

jednou opět pořádně cítit v jeho plné síle, když pálí na kůži a postupně prohřívá celé tělo, takže člověk opět ví, že je tělesnou bytostí; chtěl bych se jím nechat unavit místo kniham i a myšlenkami, chtěl bych jím nechat probudit svou anim ální existenci, nikoliv onu anim alitu, která člověka ponižuje, ale tu, která ho osvobozuje ze zatuchlosti a neopravdovosti pouhé duchovní existence a činí ho čistším a šťastnějším. Chtěl bych slunce jednou nejen vidět a něco z něho užít, ale tělesně zakusit. Rom antické horo­ vání, které se opájí jenom východy a západy slunce, nezná vůbec slunce jako moc, jako skutečnost, ale vlastně jenom jako obraz. Nem ůže pochopit, proč bylo uctíváno slunce jako božstvo; k tom u patří nejen zkušenost světla a barev, ale také horka. Teplé země táhnoucí se od Středom oří až do Indie a až po Střední Ameriku byly země v pravém slova smyslu duchovně tvůrčí. Chladnější země žily a sytily se z jejich duchovních plodů a to, co přinesly originálního, techniku, neslouží v já d ru duchovním , nýbrž hm otným životním potřebám . Není to právě důvod, proč nás to vždy znovu táhne do teplých krajin? A nesmiřují nás takové myšlenky aspoň trochu s útrapam i vedra? Ale Tobě to bude teď asi všechno jedno, protože v tomhle pekle prostě toužíš po sklenici berlínského světlého piva v G runewaldu. D obře si vzpom ínám , ja k jsem toužil dostat se z Itálie v červnu 1923 a ja k jsem si oddechl teprve jednoho dešti­ vého dne na svých toulkách po Schwarzwaldu. T ehdy jsem nemusel válčit, stačilo je n užívat. Vzpom ínám si také, jak jsi v srpnu 1936 zděšeně odm ítal už pouhou myšlenku je t ještě dál do Neapole. J a k to nyní vůbec můžeš vydržet? Dříve se člověk neobešel bez černé kávy a K. za ni vyhodil k m ém u m ladickém u pohoršení hrom adu peněz. Krom ě toho jsm e si brali na nejkratší vzdálenosti drožku a jedli každou chvíli spousty m raženého ovoce a zmrzliny. — Právě mi došla velmi potěšující zpráva, že jsi psal, a že máš stále stejné číslo polní pošty, z čehož soudím, že jsi

240

znovu našel svůj útvar. Ani nevíš, ja k mne to uklidňuje — alespoň relativně. ( .. .) Před několika hodinam i se zde ohlásil strýc Pavel,* aby se o m ne také jednou osobně staral. J e to nesmírně komické, jak všechno kolem splašeně pobíhá a jak se — až na několik čestných výjimek — předhání v nedůstojnosti. J e to trapné, ale pro m nohé, jací už jsou, prostě nezbytné. A ted bych se rád pokusil rozvést dále teologické tém a, které jsm e posledně přerušili. Vyšel jsem z myšlenky, že Bůh je stále více vytlačován ze světa, který dosáhl své dospělosti, z oblasti našeho poznání a života a od dob K antových m á své místo již jen za hranicem i zkušenosti. Teologie se na jedné straně proti tom uto vývoji apologe­ ticky vzpírala a útočila — m arně — na darwinismus a td .; na druhé straně se s ním smířila a nechala Boha fungovat již je n jako deus ex m achina v oblasti takzvaných posled­ ních věcí člověka, to znam ená, že Bůh se stává odpovědí na životní otázky, řešením životních nouzí a konfliktů. K de se tedy u člověka nic takového nevyskytuje, resp. kde člověk odm ítá nechat si v těchto věcech vyjadřovat soucit, zůstává vlastně pro Boha neoslovitelný, nebo se musí člověku bez životních problém ů dokázat, že ve skutečnosti hluboce vězí v podobných otázkách, nouzích a konfliktech, aniž si to připouští. Jestliže se to podaří — a existenciální filosofie a psychoterapie vypracovaly v tom to směru dost rafinované m etody — stane se pak ten člověk přístupný ideji Boha a metodismus může slavit triumfy. Nepodaří-li se však člověka dovést k tom u, aby své štěstí považoval za neštěstí, své zdraví za nemoc, svůj životní elán za zoufalou bezmoc, je teologická latina u konce. M ám e před sebou bud zatvrzelého hříšníka obzvláště zlomyslné povahy nebo

* Generál Paul von Hase, vojenský velitel Berlína, několik týdnů později byl odsouzen k smrti a popraven.

241

měšťácky „saturovanou11 existenci, přičemž jednom u je spasení právě tak vzdálené jako druhém u. A vidíš, to je právě ten postoj, který odm ítám . Když Ježíš zachraňoval hříšníky, byli to skuteční hříšníci, ale Ježíš nedělal z každého člověka nejprve hříšníka, aby mu m ohl přinést spásu. Neutvrzoval je v jejich hříších, nýbrž je z nich vytrhoval. J e pravda, že setkání s Ježíšem znam e­ nalo převrat veškerého hodnocení. T ak tom u bylo při obrácení Pavlově. Poznání hříchu tu ale předcházelo setkání s Ježíšem. J e pravda, že se Ježíš ujím al existencí, které se ocitly na okraji lidské společnosti, nevěstek, celníků, ale zdaleka ne je n jich, nýbrž se chtěl ujm out lidí vůbec. Ježíš nikdy neproblem atizoval zdraví, sílu, štěstí člověka a neviděl v nich plané plody; proč by jinak uzdravoval nemocné, slabým navracel sílu? Ježíš si dělá nárok zachrá­ nit celý lidský život ve všech jeho projevech pro království Boží. Samozřejmě právě ted musím být přerušen! R ád bych ještě jednou rychle form uloval tém a, o které mi jd e: jak může být svět, který se stal dospělým, osloven Ježíšem Kristem. Nem ohu dnes psát dále, jinak tady zůstane dopis zase ležet celý týden, a to bych nechtěl. Tedy pokračování příště! Byl tu strýc Pavel, dal mne hned zavolat dolů a zůstal (. . .) přes pět hodin. Přitom nechal přivést čtyři lahve sektu, což je v análech tohoto dom u zřejmě ojedinělé, a choval se tak velkoryse a mile, jak bych se od něho nikdy nenadál. Patrně chtěl dát zcela ostentativně najevo, že za m nou stojí, a co očekává od úzkostlivého a pedantského M . T ato nezávislost, která byla v civilním životě nemysli­ telná, mi im ponovala. O statně došlo také na pěknou his­ torku, kterou vyprávěl: U St. Privata volal hlasitě raněný praporčík: „Jsem raněn, ať žije král.“ N ato se ozval rovněž raněný generál von Lowenfeld: „K lid, praporčíku, zde se

242

um írá tiše.“ — Jsem zvědav, co z celé této návštěvy vyplyne, tj. v posuzování lidí. Tak se měj dobře a prom iň mi nedokončený dopis. Myslím však, že je Ti milejší než vůbec žádný. Doufám, že na začátku podzimu budeme opět pohrom adě.

1. 7. 44

Dnes před sedmi lety jsme byli spolu u M artina.*

8. 7. 44

(. . .) Před nedávnem jsem Ti psal dopis s velmi teoretickou filosofií horka. V posledních dnech je prožívám prakticky na vlastní kůži. Sedím jako v peci, oblečen jen do košile, kterou jsem Ti jednou přivezl ze Švédská, a v tre­ nýrkách ( . . . ) a nechci si to připouštět, poněvadž si před­ stavuji, ja k ohavně musíš trpět horkem Ty a ja k frivolní Ti musel připadat můj poslední dopis. T ak se chci pokusit vynutit na potícím se mozku několik myšlenek a napsat Ti je. K do ví, snad bych nemusel psát tak často, a my se shledáme dříve, než tušíme. N edávno jsem četl pozoruhod­ nou a krásnou včtu u Euripida při scéně shledání po dlou­ hém odloučení: „Vždyť přece též shledání je bohem. “ Nyní opět několik myšlenek k našemu tém atu. K vy­ ložení biblické stránky věci je třeba více myšlenkové jasnosti a soustředění, než jsem dnes schopen. Počkej ještě několik dní, až bude opět chladněji! Nezapomněl jsem také, že Ti dlužím pár slov o nenáboženské interpretaci biblických pojmů. Ale dnes nejprve ještě několik předběž­ ných poznámek: * den zatčení M artina Niemollera

243

Vytlačení Boha ze světa, z veřejné oblasti lidské existence, vedlo k pokusu udržet ho alespoň v oblasti „osobního", „vnitřního", „soukrom ého" života. A poněvadž každý člověk m á ještě kdesi nějakou sféru osobního soukromí, zdálo se, že bude na tom to místě nejsnáze zasažitelný. Ložnicová tajemství — abych to řekl hrubě —, to jest intim ní oblasti (od m odlitby až po sexualitu) se stávají lovištěm m oderních duchovních pastýřů. V tom se podoba­ jí (i když jejich úm ysl je docela jiný) nejhorším bulvárním žurnalistům — vzpomínáš si n a ,,W ahrheit" a„G locke" ?*, — kteří vytahovali na světlo intim ity prom inentních osob­ ností; zde šlo o to vydírat lidi společensky, finančně, politicky — tam nábožensky. Promiň, ale nem ohu to říci mírněji. Sociologicky vzato tu jd e o revoluci zdola, o vzpouru m éněcennosti. J e to totéž, jako když se davový člověk vy­ rovná s existencí vysoce postavené osobnosti až tehdy, představí-li si ji „ve vaně" nebo v jiné choulostivé situa­ ci. J e v tom ubohá satisfakce, víme-li, že každý m á svou slabost a nahotu. Při styku se společenskými „outcasts"— „p á rii" m ne vždy znovu napadlo, že nedůvěra je rozhodují­ cím m otivem jejich posuzování druhých lidí. Ať udělá člo­ věk požívající vážnosti jakýkoliv, třeba sebenezištnější čin, je pro ty to lidi od počátku podezřelý. Tyto „outcasts" naj­ deme ostatně ve všech vrstvách. Dokonce i v květinových zah rad ách hledají je n hnůj, na němž květiny rostou. Čím méně m á člověk lidských vazeb, tím spíše propadá tom uto postoji. Také mezi duchovním i existuje podobná vytrženost z lidských vztahů, které se někdy říká „flandácké" slídění za hříchy lidí, snažící se je nachytat. J e to tak, jako bychom poznali nějaký krásný dům teprve tehdy, až bychom našli pavučinu v posledním sklepě, jako bychom mohli dobrý * berlínské časopisy z doby Výmarské republiky

244

divadelní kus správně ocenit teprve poté, co uvidíme, ja k se chovají herci za kulisami. Tom u odpovídá skutečnost, že se autoři rom ánů v posledních padesáti letech domnívají, že správně vylíčili své postavy teprve tehdy, když je ukázali v manželské posteli, a že se filmaři neobejdou bez svlékacích scén. Cokoli je oblečené, zaha­ lené, čisté a cudné, považuje se od počátku za prolhané, přestrojené a nečisté, čímž se dokazuje je n vlastní nečistota. N edůvěra a podezíravost jako základní postoj k lidem , to je vzpoura méněcenných. Teologicky vzato je tu dvojí om yl: za prvé je to přesvěd­ čení, že člověka lze oslovit teprve jako hříšníka, když se vyslídí jeho slabosti, případně něco sprostého; za druhé je to názor, že podstata člověka spočívá v jeho nej vnitřnější, nejintimnější sféře, a ta se pak nazývá „niternost“ ; a zrovna v těchto lidských intim itách by m ěl m ít Bůh svou d o m én u ! Za prvé je třeba říci, že člověk je sice hříšník, ale proto ještě zdaleka není sprosťák. Ř eknu-li to banálně, jsou snad Goethe nebo Napoleon hříšníky proto, že nebyli vždy věrnými m anželi? Nejde totiž o hříchy slabosti, ale o silné hříchy. A vůbec není třeba po nich slídit. Bible to nikdy nedělá. (Silné hříchy: u génia pýcha; u sedláků porušení řádu — je desatero snad selská etika? —; u občana strach ze svobodné odpovědnosti. J e to správné?) Za druhé: Bible nezná naše rozlišování na vnější a vnitř­ ní. Proč také? J d e jí vždy o a n t h r ó p o s t e l e i o s , o celého člověka, dokonce i tam , kde jsou přikázání převedena do pojm ů oslovujících ,,nitro“ člověka, jako je tom u v kázání na hoře. Názor, že dobré „smýšlení" by m ohlo nahradit celé dobro, je úplně nebiblický. Takzvaná „niternost" byla objevena teprve v renesanci (zřejmě u Petrarky). ,,Srdce" v biblickém smyslu není nitro, ale celý člověk, tak ja k je před Bohem. Poněvadž člověk žije stejně intenzívně z „vnějšku" „do v n itř" jak o z „ n itra " „v en ", je zcela

245

scestná myšlenka, že ho lze pochopit teprve na pozadí jeho intim ního duševního života. M ým cílem tedyje, aby nebyl Bůh vpašováván do nějaké­ ho posledního úkrytu, nýbrž aby byla prostě uznána dospělost světa a člověka, aby člověk ve své světskosti nebyl chápán jako „červivý", nýbrž konfrontován s Bo­ hem v tom, v čem je nejsilnější, abychom se vzdali všech farářských triků a neviděli v psychoterapii a existenciální filosofii připravovatele cesty Boží. Vtíravost všech, kdo těchto triků používají, je Slovu božímu málo aristokratická, než aby se s nimi spolčilo. Nespolčuje se se vzpourou nedů­ věry, se vzpourou zdola. Ale panuje. A teď by bylo třeba prom luvit konkrétně o světské interpretaci biblických pojmů. Ale je přilil horko! Chceš-li z vlastního podnětu odeslat výňatky z mých dopisů Al­ brechtovi, můžeš to samozřejmě učinit. J á sám bych to ještě nedělal, protože se odvažuji m luvit nanečisto jen k T o­ bě a slibuji si od toho určité objasnění. Ja k ale chceš. Budeme teď muset brzy m noho myslet na naši společnou cestu v létě 1940, na m á poslední kázání!* 9. 7. Budu končit. Myslím, že se brzy shledáme!

16. 7. 1944

Včera jsem slyšel od rodičů, že jsi opět změnil místo. Doufám, že se brzy dozvím, jak ses ubytoval. H istorická atm osféra** je v každém případě půvabná. Ještě před deseti lety bychom sotva m ohli pochopit, že sym boly biskupské berly a prstenu, na které si dělali nárok jak císař, tak papež, může vést ke světovému politickému * M íní se východní Prusko, kde byl tehdy H itlerův hlavní stan, narážky na chystaný atentát 20. 7. 1944. ** blízkost Canossy

246

střetnutí. Byla to skutečně adiafora? Že nebyla, musili jsme se poučit teprve z vlastní zkušenosti. Ať už byla pouť Jindřicha IV. upřím ná nebo diplom atická, před duchov­ ním zrakem evropských národů stojí obraz Jindřichův z ledna 1077 nezapom enutelně a nesmazatelně. J e půso­ bivější než wormský konkordát 1122, který celou věc v tom též smyslu formálně uzavřel. Ve škole jsm e se učili spatřovat ve všech těchto velkých střetnutích neštěstí Evropy. Ve skutečnosti je v nich počátek duchovní svobody, která učinila Evropu velikou. O sobě nem ám m noho zpráv. Nedávno jsem slyšel v rozhlase, již po několikáté, scény z oper K arla Orffa (Carm ina burana aj.), které se mi pro svou svěžest, čistotu a radost velice zalíbily. Zpracoval také M onteverdiho pro orchestr. Všiml sis toho již někdy? Dále jsem slyšel concerto grosso od H ándela a byl jsem znovu překvapen, jak v pom a­ lé větě (podobné largu) dokáže potěšit tak široce a bez­ prostředně, jak bychom se toho my už neodvážili. Myslím, že H ándel si více než Boha všímá posluchačů a účinku své hudby. Proto asi působí leckdy trochu jako fasáda. H ándel chce něco svou hudbou dosáhnout, Bach nikoliv. Je to tak? Č tu s velkým zájmem „Zápisky z m rtvého dom u“ a dělá na m ne hluboký dojem soucit prostý jakékoliv mo­ rálky, který projevují lidé žijící na svobodě vůči vězňům. J e snad tato am oralita, která m á religiózní kořeny, by­ tostným rysem tohoto lidu a může přispět i k pochopení současných událostí? Jin ak také píši a veršuji, pokud mi síly stačí. Už jsem Ti zřejmě líčil, že se teď často večer věnuji pracím ,* ja k jsm e to dělávali dříve. To je pro m ne přirozeně velmi důležité a příjem né. Ale tím je také vyčerpáno vše, co Ti m ohu o svém životě referovat. ( . . . ) Velmi mě potěšila zpráva, že prý je K. opět dobré mysli!

* poslech zahraničního vysílání

247

Byl delší dobu tak deprim ován.* Myslím, že všechno, co ho tísní, se dostane brzy zase do pořádku; velmi bych to přál jem u i celé rodině. (. . .) Kdyby se T i v dohledné době naskytla otázka, co kázat, pak já bych si nejprve vzal texty jako 2 62,2; 119,94a; 42,6; J r 31,3; Iz 41,10; 43,1; M t 28,20b a omezil bych se na několik podstatných a prostých myšlenek. Člověk musí nějakou dobu žít ve sboru, aby porozuměl, jak „Kristus v něm nabývá podoby" (Ga 4,19), a zvláště pak to platí pro takový sbor, jaký bys měl Ty. (. . .) A teď zase několik myšlenek k našem u tém atu. Teprve postupně se propracovávám k nenáboženské interpretaci biblických pojm ů. V idím to jako úkol, který ale zatím ne­ dokážu řešit. K historické stránce věci: je to jeden velký proces, který vede k autonom ii světa. V technologii nejprve H erbert z Cherburgu, který tvrdí, že rozum je pro náboženské poznání dostačující. V m orálce: M ontaigne, Bodin, kteří na místo přikázání kladou životní pravidla. V politice: M achiavelli, který odlučuje politiku od obecné morálky a zakládá učení o státu. Po stránce obsahové od něho velmi odlišné, ale se stejným zam ěřením na autonom ii lidské společnosti vystupuje později Hugo Grotius, který přiro­ zené právo koncipuje jako právo m ezinárodní, jež platí „etsi deus non d aretu r" — „i kdyby nebylo B oha". A n a ­ konec filosofický závěr: na jedné straně Descartův deism us: svět je mechanismus, který se pohybuje bez božích zásahů; na druhé straně Spinozův panteism us: Bůh je příroda. K an t je v podstatě deista, Fichte a Hegel panteisté. Všude je myšlenkovým cílem autonom ie člověka a světa. (V přírodních vědách to začíná zřejmě M ikulášem Kusánským a G iordanem Brunem a jejich — „heretic-

* míní postup hnutí odporu

248

kým “ — učením o nekonečnosti světa. Antický kosmos je konečný právě tak jako středověký stvořený svět. Neko­ nečný svět — ať už si ho představujem e jakkoliv — spočívá sám v sobě „etsi deus non d aretu r“ . M oderní fyzika arci 0 nekonečnosti světa opět pochybuje, aniž se však vrací k někdejším představám o jeho konečnosti). Bůh jako m orální, politická, přírodovědecká pracovní hypotéza je odstraněn, překonán; ale stejně je překonán 1 jako pracovní hypotéza; filosofická a náboženská (Feuer­ bach!). Patří k intelektuální poctivosti nechat tuto p ra­ covní hypotézu padnout, resp. ji vypustit, ja k je to jen možné. Pobožný přírodovědec, lékař atd. je herm afrodit. K de má teď Bůh ještě své místo? ptají se úzkostlivé duše, a poněvadž na to neznají odpověď, zatracují celý proces, který je přivedl do takové tísnivé situace. Už jsem Ti psal o různých nouzových východech z tohoto zužujícího se prostoru. Bylo by k nim možno p řidat ještě salto m ortale zpět do středověku. Principem středověku je však heteronomie ve formě klerikalismu. N ávrat k něm u m ůže být učiněn je n jako zoufalý krok, vykoupený obětí intelektuální poctivosti. J e to snění podle m elodie: „Ó , kéž bych znal tu cestu zpět, tu dalekou cestu v kraje dětství." T ato cesta neexistuje — rozhodně ne tak, že se libovolně zřekneme vnitřní poctivosti, nýbrž jen ve smyslu M t 18,3: tj. skrze pokání, tedy poslední poctivost. A nebyli bychom opravdoví, kdybychom neuznali, že musíme žít ve světě — „etsi deus non daretu r". Poznáváme to právě — před Bohem! Bůh sám nás nutí k tom uto poznání. T ak nás naše dospělost vede k pravdivém u poznání našeho postavení vůči Bohu. Bůh nám dává vědět, že musíme žít, jako bychom se bez něho m ohli obejít. Bůh, který je s nám i, je Bůh, který nás opouští (M k 15,34)! Bůh, který nás nechává žít ve světě bez pracovní hypotézy Boha, je Bůh, před nímž trvale stojíme. Před Bohem a s ním žijeme bez Boha. Bůh se nechává vytlačit ze světa na kříž,

249

Bůh je ve světě bezmocný a slabý, a právě jen tak je s námi a pom áhá nám . Podle M t 8,17 je zcela zjevné, že Kristus nepom áhá silou své všemohoucnosti, ale silou své slabosti, svého utrpení! Zde je rozhodující rozdíl ode všech náboženství. R eli­ giozita odkazuje člověka v jeho nouzi k boží moci ve světě, Bůh je deus ex m achina. Bible ukazuje člověku bezmoc a utrpení Boha; jen trpící Bůh může pomoci. Potud se může říci, že zmíněný vývoj světa k dospělosti, která um ožnila zbavit se falešných představ o Bohu, otevřel oči pro Boha bible, pro Boha, který si zjednává moc a místo ve světě svou bezmocí. Zde se asi bude muset nasadit „svět­ ská interpretace".

KDO JSEM

Kdo jsem ? zde říkají leckdy, že vycházím ven ze své cely vesele, klidně a pevně jak zámecký pán ze své brány. K do jsem ? zde říkají leckdy, že se svými dozorci m luvím volně a vlídně a jasně, jak kdybych já tu byl pánem . Kdo jsem ? zde říkají leckdy, že nesu dny neblahé zkoušky vyrovnán, s úsměvem, hrdě ja k ten, kdo je vítězit zvyklý.

250

Jsem opravdu to, co o mně tu říkají jiní? Ci jsem jenom to, co sám o sobě vím? Neklidný, toužící, chorý jako pták v kleci, po dechu lapám , jako by hrdlo mi tiskli, lačnící po barvách, květinách, po hlasech ptačích, žíznící po dobrých slovech a blízkosti lidské, rozechvěn hněvem z těch svévolí, urážek tupých, štván a zm ítán čekáním na velké věci, bezmocně teskním po drahých v nesmírné dálce, znaven a prázdný k m odlitbě, k myšlení, k práci, zem dlen a hotov už navždy se rozloučit se vším? Kdo jsem tedy? T en nebo ten? č i jsem snad dneska ten a zítra jsem onen? Jsem obojí naráz? Pokrytec před tváří lidí, a před sebou slaboch, stonavý k opovržení? Či co ve mně zbylo, se podobá zbitém u vojsku, jež ve zm atku prchá, ač vítězství mělo na dosah rukyr? Kdo jsem ? Ty otázky samot si ze m ne tropí jen smích. Ať jsem kdo jsem , však Ty mě znáš, ó Bože, jsem Tvůj.

18. 7. 44

N eztratily se některé dopisy při náletech na M ni­ chov? Dostal jsi ten dopis s oběm a básněmi? Byl právě tehdy večer na cestě a obsahoval ještě nějaké předběžné poznámky k teologickému tém atu. V básni o „křesťanech a pohanech” se vyskytuje myšlenka, s níž se tu opět setkáš. „Křesťané stojí při Bohu v jeho utrpení", to odlišuje křesťany od pohanů. „N em ůžete jedinou hodinu se mnou bdít?“ táže se Ježíš v Getsem anech. To je pravý opak všeho, co očekává náboženský člověk od Boha. člověk je vyzýván, aby spolu s Bohem trpěl bezbožností světa.

251

M usí tedy skutečně žít v bezbožném světě a nesmí se pokoušet jeho bezbožnost nějak nábožensky zakrýt nebo zkrášlit; musí žít „světsky1', a právě tím se podílet na u trp e­ ní Božím; smí žít „světsky11, to znam ená, že je zbaven falešných náboženských pout a zábran. Být křesťanem neznam ená být určitým způsobem religiózní, na základě určité metodiky ze sebe něco udělat (hříšníka, kajícníka nebo svatého), ale znam ená to být člověkem; Kristus z nás nedělá určitý lidský typ, ale prostě člověka. Nikoli náboženský akt utváří křesťana, nýbrž účast na Božím utrpení ve světském životě. V tom spočívá m e t a n o i a , nikoliv myslet nejprve na vlastní strasti, problém y, hříchy, úzkosti, ale d át se strhnout na cestu Ježíše Krista, do mesiášského dění, čímž se nap l­ ňuje Iz 53! O dtud „věřte v evangelium 11, případně u J a n a odkaz na „beránka Božího, který nese hříchy světa11 (J 1,29). (M im ochodem : A. Jerem iáš nedávno prohlásil, že „beránek11 se dá z aram ejštiny přeložit také jako „slu­ žebník11. Velm i pěkné s ohledem na Iz 53!). Toto vtažení do účasti na mesiášském utrpení Boha v Ježíši Kristu se děje v Novém zákoně rozličnými způsoby: povoláním učedníků k následování, stolováním s hříšníky, „obrácením 11 v užším smyslu slova (Zacheus), skutkem velké hříšnice (aniž došlo k vyznání hříchů — L 7), uzdra­ vováním nemocných (viz nahoře M t 8,17), přijím áním dětí. Pastýři, stejně jako m udrci od východu, stanuli před jeslemi, nikoliv jako „obrácení hříšníci11, ale prostě proto, že byli k jeslím přivedeni (hvězdou) takoví, jací byli. Setník z K afarnaa, ačkoliv se nijak nevyznal z hříchů, stává se příkladem víry (srovnej Jairus). Bohatého m láden­ ce si Ježíš „zam iluje11. Kom orník (Sk 8), Kornelius (Sk 10) — to nejsou existence na okraji propasti. N atanael je „Izraelita, v němž není lsti“ (J 1,47); konečně Josef z Arim atie, ženy u hrobu. Jediné, co je jim všem společné, je účast na utrpení Boha v K ristu. To je jejich „v íra11. Není tu nic z náboženské metodiky, „náboženský akt11

252

znam ená vždy něco částečného, „v íra“ je celistvý, životní akt. Ježíš nevybízí k novému náboženství, nýbrž k životu. J a k ale vypadá tento život, je-li účastí na bezmocnosti Boha ve světě? O tom Ti, ja k doufám , napíši příště. Dnes je n ještě toto: Chceme-li m luvit o Bohu „nená­ božensky", musíme m luvit tak, aby bezbožnost světa nebyla nějak zakrývána, nýbrž spíše odhalována, a tím se sám svět ocitl v překvapivě novém světle. Dospělý svět je bez­ božnější a snad právě tím Bohu bližší než svět nedospělý. Prom iň, že je to všechno ještě hrozně těžkopádně a špatně vyjádřeno, sám to jasně cítím. (. . .) Vstáváme zde skoro každou noc v půl druhé. To je špatná doba a poněkud to škodí duševní práci.

KŘESŤANÉ I POHANÉ 1) Lidé jd o u k Bohu vždycky, když bída je drtí, o pom oc volají, o štěstí prosí a chléb, o záchranu z nemoci, viny a smrti. Křesťané, pohané, všichni v tom , všichni jsou stejní. 2) Lidé jd o u k Bohu, když hodina nouze ho drtí, je chudý, je potupen, přístřeší nem á a chléb, je obklíčen hříchem , je sklíčen slabostí smrti. Křesťané při Bohu stojí v jeho utrpení.

3) K e všem lidem jd e Bůh, když bída je drtí, tělům i duším dosyta dává svůj chléb, za křesťany, pohany um írá křížovou smrtí, a obojím dává odpuštění.

253

21. 7. 44*

Dnes Ti chci poslat je n krátký pozdrav. Myslím, že jsi myšlenkami tak často a m noho zde u nás, že Tě potěší každá znám ka života, i když nechám pro jednou teologický rozhovor odpočinout. Teologické úvahy m ne sice neustále zaměstnávají, ale pak přijdou i takové hodiny, kdy se člověk spokojí s nereflektovanými událostm i života a víry. Pak je možné těšit se docela prostě z Hesel dne, jako mě n a ­ příklad zvláště těší včerejší a dnešní texty**, a člověk se vrací i ke krásným písním Paula G erhardta a raduje se z tohoto jm ění. V posledních letech jsem se stále více a více učil poznávat a chápat hluboce pozemský ráz křesťanství. Křesťan není nějaký homo religiosus, nýbrž prostě člověk, tak jako Ježíš — na rozdíl od J a n a K řtitele. Nemyslím ploché a banální pozemšťanství osvícenců, podnikavců, pohodlných nebo lascívních lidí, ale hlubokou pozemskost, plnou kázně, pro niž je stále živé vědomí smrti a vzkříšení. Věřím, že L uther žil v tom to smyslu pozemsky. Vzpom ínám si na jeden rozhovor, který jsem měl před třinácti lety v Americe s m ladým francouzským farářem . K ladli jsm e si zcela prostě otázku, co vlastně chceme se svým životem učinit. Ř ekl: chtěl bych se stát světcem (a připouštím , že se jím s ta l); tehdy to na m ne udělalo veliký dojem. Přesto jsem mu odporoval a řekl jsem asi toto: chtěl bych se učit věřit. Velmi dlouho jsem nechápal hloubku tohoto protikladu. Myslel jsem, že bych se mohl naučit věřit tím, že bych se sám pokusil o jakýsi svátý život. Jako ukončení této cesty jsem napsal „N ásledování” . Dnes nahlížím nebezpečí této knihy, za níž však nicméně dosud stojím. * po zprávě o nezdařeném atentátu na H itlera 20. července ** 20. července: Z 20,8; Ř 8,31; 21. července: Ž 23,1; J 10,24

254

Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života. Když se člověk zcela vzdal myšlenky někoho ze sebe udělat — ať už světce nebo obráceného hříšníka nebo muže církve (tak zvanou kněžskou osobnost!), spravedli­ vého nebo nespravedlivého, nemocného nebo zdravého — a v tom vidím pozemskost, že totiž žije všemi úkoly, pro­ blémy, úspěchy a neúspěchy, zkušenostmi a bezradnost­ mi —, tehdy se zcela odevzdá do náruče Boží, tehdy prožívá opravdově ne vlastní utrpení, nýbrž utrpení Boží ve světě, tehdy bdí s Kristem v Getsemanech, a já si my­ slím, že v tom je víra, v tom je m e t a n o i a ; tak se stává člověkem, křesťanem (srovnej J e r 45!). J a k by mohly vlastní úspěchy om am ovat či neúspěchy krušit, prožívá-li člověk ve svém pozemském životě utrpení Boží? Chápeš jistě, co m ám na mysli, i když to říkám tak stručně. Jsem vděčný, že mi bylo dáno to poznat a vím, že jsem to mohl poznat jenom na cestě, kterou jsem nastoupil. Proto myslím na věci m inulé i přítom né pokojně a s pocitem vděčnosti. — Snad se divíš, že Ti píšu tak osobně. Ale když jsem to chtěl již jednou vyslovit, komu bych to měl říci? (. . .) Bůh nás milostivě provázej těm ito časy; ale přede­ vším nás veď k sobě. M im ořádně mě potěšil Tvůj pozdrav a jsem rád, že tam nem áte příliš horko. O de m ne Ti musí přijít ještě m noho pozdravů. Nejeli jsm e vlastně 1936 přibližně touto trasou? Měj se dobře, buď zdráv a nevzdávej se naděje, že se všichni brzy shledáme.

255

ZA STA V EN Í NA CESTĚ K SV OBO DĚ

Kázeň

Vykročíš-li svobodu hledat, předně se nauč ukáznit smysly i duši, aby tě žádosti tvoje a tvoje údy nevedly samy hned tam a zas onam . C udný b u d duch tvůj i tělo, poddány zcela jen tobě, veskrze ochotné směřovat k cíli, jenž pro ně byl určen. Nedojde nikdo k tajemství svobody jinak než kázní. Čin

Ne co se uzdá, jenom to správné konat a vsadit, ne se v možnostech vznášet, skutečnost uchopit pevně, ne v běhu myšlenek, jedině v činu svoboda tkví. Z úzkostných váhání odvážně vykroč do vichru dění, unášen vpřed je n příkazem Božím a oddanou vírou, jedině tak tvůj duch bude jásavě v svobodu přijat. Utrpení

Prom ěna divná. Své silné, k činům určené ruce spoutány máš. A naprosto bezmocen, opuštěn, vidíš konec svých činů. Vydechneš tedy a s důvěrou, tiše v silnější ruce svěříš své dílo a spokojen staneš. Na chvilku, na m alý záblesk ses blaženě svobody dotkl, pak jsi ji odevzdal Bohu, aby ji dovršil slavně. Smrt

Přijď nyní, největší svátku na cestě k svobodě věčné, sejmi nám , smrti, obtížná pouta, zboř stěny hradící života pomíjivého i té naší osleplé duše, abychom konečně zhlédli, co zde nám nepřáno vidět. Tebe jsm e svobodo, hledali v kázni a v činu a v strasti. Um írajíce, až v Boží tváři tě spatřím e celou.

256

červenec 1944

M ilý Eberharde! Napsal jsem tyto řádky dnes večer během několika hodin. Jsou opravdu syrové; snad Tě ale přece je n trochu potěší a je to cosi jako osobní dárek k narozeninám . Srdečně Tvůj D. Teď ráno vidím, že musím verše ještě jednou zcela předělat. Přesto T i je posílám v této hrubé podobě. Ne­ jsem prostě žádný básník! 25. 7. 44

R ád T i nyní píši tak často, ja k je to možné, protože si myslím, že jsi také pokaždé rád, když dostaneš nějakou zprávu. O sobě T i nem ohu sdělit nic zvláštního. (. ..) V posledních nocích byly tyto končiny zase jednou na řadě. Když vyjí bomby, myslívám si, ja k je to nepatrné ve srovnání s tím, co prožíváš tam venku, č asto m ne opravdu rozzuří, ja k žalostně si mnozí lidé v takových situacích počínají a ja k m álo přitom myslí na to, ja k se vede druhým . T ady jd e přece pokaždé je n o několik m inut nebezpečí.

(. . . ) v Dočetl jsem nyní „Zápisky z m rtvého dom u“ . J e v nich m noho m oudrého a dobrého. Zabývám se ještě tvrzením — které v nich není jistě pouhou frází —, že člověk nemůže žít bez naděje, a že lidé, kteří opravdu ztratili veškerou naději, často zdivočí a stávají se zlými. Zůstává otázka, není-li tu naděje — iluzí. Jistě, nesmíme podceňovat význam iluze v životě; ale pro křesťana m ůže m ít přece význam je n opodstatněná naděje. A když už m á iluze tak velkou moc, že může udržovat život v chodu, ja k velkou moc musí m ít teprve naděje absolutně opodstatněná,

257

a ja k nepřem ožitelný je takový život. „K ristus naše nadě­ je " — v této Pavlově form uli je síla našeho života. Právě teď budu odveden na vycházku. Přesto dokončím dopis, aby ještě dnes odešel. Měj se dobře! D enně na T ebe vděčně a věrně vzpom ínám !

27. 7. 44

( . . . ) Máš-li teď tolik práce, je v tom jistě také vnitřní úleva; sám bych to alespoň tak pociťoval. Tvoje formulace našeho teologického tém atu je velmi jasná a jednoduchá. O tázka, jak může existovat „přiroze­ n á " zbožnost, je zároveň otázkou „nevědom ého křesťan­ ství", kterou se teď stále více zabývám . Luterští dogmatikové rozlišují fides directa a íides reflexa. V ztahují to na tak zvanou víru dětí při křtu. Ptám se, není-li tím nakousnut problém daleko většího rozsahu. O tom doufám brzy více.

28. 7. 44

(. . .) Říkáš, že se v bibli m álo hovoří o zdraví, štěstí, síle etc. Ještě jsem o tom hodně uvažoval. Pro Starý zákon to přece rozhodně neplatí. Teologický pojem vysti­ hující vztah mezi Bohem a lidským štěstím etc. je, nakolik vidím, pojem požehnání. Ve Starém zákoně, například u praotců, docela jistě nejde o štěstí, ale o boží požehnání, které v sobě zahrnuje všechny pozemské statky. Toto požehnání znam ená, že se Bůh ujím á pozemského života, a jsou v něm obsažena všechna zaslíbení. Považovat sta­ rozákonní požehnání za překonané Novým zákonem, by byla opět obvyklá spiritualizace Nového zákona. Ale což­ pak je to náhoda, že se v souvislosti se zneužitím večeře Páně („požehnaný kalich . . ." 1 K 10,16; 1 K 11,30) mluví

258

o nemoci a smrti, že Ježíš uzdravuje lidi, že učedníci u Ježíše „nikdy netrpí nedostatkem "? M á se tedy staro­ zákonní požehnání stavět proti kříži? To učinil Kierkegaard. Jakm ile se udělá z kříže resp. z utrpení princip, m á to za následek nezdravý metodismus, který olupuje utrpení o kontingentní charakter božího poslání. O statně i ve Sta­ rém zákoně musí přece požehnaný m noho trpět (Abra­ ham , Izák, Jákob, Josef), ale nikdy nedojde k tom u (stejně jako v Novém zákoně), aby bylo štěstí a utrpení, resp. požehnání a kříž ve výlučném protikladu. V tom to ohledu tkví rozdíl mezi Starým a Novým zákonem zřejmě v tom, že ve Starém zákoně zahrnuje požehnání také kříž, v N o­ vém zákoně kříž také požehnání. T ed ještě něco úplně jiného: nejen čin, ale také utrpení je cestou ke svobodě. Osvobodivý význam utrpení spočívá v tom, že je možno vlastní záležitosti vložit do rukou božích. V tom to smyslu je smrt korunováním lidské svobo­ dy. Rozhodující pro posouzení, zda lidský čin vyplývá z víry či nikoliv, je otázka, zda člověk pochopí utrpení jako pokračování svého činu, jako dovršení svobody. To se mi zdá velice důležité a velm i útěšné. D aří se mi dobře. O rodině nejsou také žádné nové zprávy. Hans* leží se svou difterickou obrnou zcela ne­ hybně. Ale zdá se, že si podržuje naději. Měj se dobře, neztrácej dobrou mysl jako my a těš se již s nám i na dobré shledání! „N ová píseň" č. 370, 3 —4.**

* von Dohnanyi, vězeň rovněž od 5. 4. 43 ** „K éž by již zaznělo na zemi, že je všude m ír . . .“ (P. G erhardt)

259

NĚKOLIK TÉMATA

m y š l e n e k

na

r o z l ič n á

Giordano Bruno: „Pohled přítele může vyvolávat zcela zvláštní hrůzu, neboť žádný nepřítel nemůže být tak hrozný jako on“ — rozumíš tom u? J á se o to pokouším, ale také tom u vlastně nerozum ím . M íní se tím „hrozným " nebezpečí zrady, které je skryto v každé veliké lidské blízkosti (Jidáš?)? Spinoza: Afekty se nikdy neruší rozum em, nýbrž ještě silnějšími afekty.

* Přednost a podstata silných záleží v tom, že m ohou vytyčovat rozhodující otázky a zaujím at k nim jasná stanoviska. Slabí se vždy musí rozhodovat mezi alterna­ tivami, které nejsou jejich. *

Jsm e už asi takoví, že dokonalost nás nudí; není mi jasné, zda tom u bylo tak vždycky. Neum ím si ale jinak vysvětlit, proč m i zůstává Raffael stejně jako D antův Ráj vzdálený a lhostejný. Nevzrušuje mne ani věčný led nebo věčně m odrá obloha! H ledal jsem „dokonalost" ve věcech lidských, živých, pozemských, tedy ani v apollinském, ale ani v dionýském, či ve faustovském principu. Jsem prostě v každém sm ěru pro střední, m írné klima. * O nen svět není nekonečnou dálkou, ale tím nejbližším.

260

H luboká vážnost není nikdy bez špetky hum oru. * Podstatné na cudnosti není zřeknutí se rozkoše, ale celkové zam ěření života na jistý cíl. K de takové zam ěření chybí, stává se cudnost nutně směšnou. Cudnost je před­ pokladem pro jasné a rozvážné myšlení. * N a cestě ke svobodě je smrt největším svátkem . Prom iň mi tyto náročné m oudrosti! Jsou to zlomky neuskutečněných rozhovorů a v tom to smyslu p atří Tobě. Když je člověk nucen žít je n v myšlenkách jako já , přijde na tu nejhloupější myšlenku, totiž zachytit své příležitostné myšlenky písemně.

3. 8. 44

(. . .) Budete se ted někdy zase přesunovat? A do kterých končin? R ád bych věděl, zda jsi četl moje básně. Budeš si muset jednou přečíst velmi dlouhou báseň (v rý­ mech) „N oční hlasy v T “ .* V příloze najdeš koncept jedné práce. Nevím, bude-li se Ti z toho něco h o dit; ale věřím, že už nějak pochopíš, co m ám na mysli. C htěl bych si zachovat klid a sílu, abych tento spis napsal. Církev se musí dostat ze své stagnace. M usíme opět na svěží vzduch duchovní konfrontace se světem. M usíme také riskovat říkat napadnutelné věci, jen budou-li tím vyprovokovány životně důležité otázky. Jak o „m oderní" teolog, který si v sobě přece nese odkaz liberální teologie, cítím povinnost * věznice v berlínské čtvrti Tegel

261

tyto otázky nadhodit. Mezi mladšími nebude m noho těch, kteří to obojí v sobě spojí. J a k velice bych tu potřeboval Tvou pomoc. Ale když už nám je vzata možnost objasňovat si věci rozhovorem, není nám vzata m odlitba, bez níž žádná taková práce nemůže být začata a vykonána. č e tl jsem o „tropických vedrech" v Itálii. J e to hodně zlé? (. . .) D om a nic nového. Jsem pokaždé rád, m ohu-li to napsat. Měj se d o b ře !

K O N C E P T PRÁCE

Chtěl bych napsat spis — ne delší než sto stran — o třech kapitolách: 1) Současný stav křesťanství. 2) Co je vlastně křesťanská víra? 3) Závěry. První kapitola m á pojednat o těchto věcech:

a) Dospělost m oderního člověka (jak jsem již naznačil); zajištění lidského života proti „náhodě", „ran ám osudu"; nelze-li je vyloučit, alespoň zm írnění nebezpečí. „Pojišťov­ nictví" (které z „ n á h o d " sice žije, ale snaží se je učinit méně bolestnými) jako západoevropský kulturní fenomén; cílem je nezávislost na přírodě. Příroda byla dříve překo­ návána duší, v naší době nejrůznějšími form am i technické organizace. Bezprostřední danou skutečností není už pří­ roda, ale organizace. Spolu s touto ochranou před přírod­ ním ohrožením vyvstává však zase nové ohrožení života, totiž sam otnou organizací. N edostává se však duševní síly! O tázka zní: Co nás chrání proti ohrožení organizací? Člověk je odkazován opět sám na sebe. Vyrovnal se se vším, jen ne sám se sebou.

262

M ůže se pojistit proti všemu, je n ne proti člověku. K onec­ konců to záleží na člověku. b) Náboženský charakter člověka, který se stal dospě­ lým. „B ůh" jako pracovní hypotéza, jako nouzová výpo­ moc v našich obtížích se stal zbytečným (jak již řečeno). c) Evangelická církev: Pietismus — poslední pokus zachovat evangelické křesťanství jako náboženství; luter­ ská ortodoxie — pokus zachránit církev jako instituci spásy; vyznávající církev: teologie zjevení; d o s m o i p ú s t ó vzhle­ dem k světu; kolem ní pak ,,věcný" zájem na křesťanství. U m ění, věda hledající své kořeny. Všeobecně ve vyzná­ vající církvi: angažování pro ,,věc“ církve atd., ale m álo osobní víry v K rista. „Ježíš" se ztrácí ze zřetele. Sociolo­ gicky: žádný vliv na širší masy; záležitost maloměšťáků a velkoměšťáků. Značné zatížení těžkými, tradičním i idejemi. Rozhodující je : církev' v sebeobraně. Ž ádné riskování pro druhé. d) M orálka lidových vrstev. D em onstrovat na sexuální morálce. Druhá kapitola:

a) Světskost a Bůh. b) K do je Bůh? Nejde především o všeobecnou víru v Boha, v Boží všemohoucnost etc. To není pravá zkušenost s Bohem, ale je n kus prodlouženého světa. Setkání s Ježí­ šem Kristem. Poznání, že se zde zakládá obrat všeho lidského bytí tím, že Ježíš „ je tu pro druhé". Ježíšovo „bytí pro dru h é" je zkušeností transcendence! Teprve ze svobody vůči sobě samém u, z „bytí pro dru h é" až k sm rti vyvěrá všemoc, vševědoucnost, všudypřítom nost. V íra je účastí na tom to Ježíšově bytí. (Vtělení, kříž, vzkříšení.) Náš vztah k Bohu není „náboženský" vztah k nejvyšší, nejmocnější, nejlepší bytosti, jakou si m ůžem e představit — to není pravá transcendence —, ale je to nový život v „bytí pro d ruhé", v účasti na bytí Ježíšově. Transcendentno není

263

v nekonečných, nedosažitelných úkolech, nýbrž v konkrét­ ním, dosažitelném bližním . Bůh v lidské podobě! — n ě ja k o v orientálních náboženstvích v podobě zvířecí, jako něco nestvůrného, chaotického, cizího, děsivého, ale také ne v podobě pojm ů absolutna, metafyziky, nekonečna etc.; ale ani řecká božsky lidská představa „člověka o sobě“ , nýbrž „člověk pro druhé“ ! — proto Ukřižovaný. Člověk, který žije z transcendence. c) Interpretace biblických pojm ů z tohoto stanoviska. (Stvoření, pád, smíření, pokání, víra, vita nova, poslední věci.) d) K ult. (O tom později podrobně, speciálně o kultu a „náboženství"!) e) Co skutečně věřím e? To jest tak, že na tom lpíme svým životem? Problém apoštolského vyznání víry? Co musím věřit? — falešná otázka, překonané kontroverze, zvi. mezikonfesijní; lutersko-reformované (částečně i katolické) protiklady již nejsou skutečné. J e možné kdykoliv je s p a ­ tosem oživovat, ale nejsou již nic platné. T ady neexistuje žádný důkaz, zde se prostě musí odvážně vykročit. D okázat lze je n to, že křesťanská biblická víra z těch­ to protikladů nežije a nezávisí na nich. Barth a vy­ znávající církev vedou k tom u, že se člověk vždy znovu zabarikáduje za „víru církve", neptá se dost poctivě a nekonstatuje, v co vlastně sám věří. Proto ani ve vyznávající církvi není zcela svobodné ovzduší. Tvrzení, že nezáleží na mně, ale na církvi, může být farářská vým luva, a také je tak vně církve vždycky pociťována. Podobně je tom u s dialektickým poukazem na to, že svou vírou nedisponuji, a proto také nem ohu jednoduše říci, v co věřím. Všechny tyto myšlenky, i když m ohou být v určitém kontextu oprávněné, nás nezbavují poctivosti vůči sobě samým. Nem ůžem e se prostě identifikovat s církví jako katolíci. (O statně nem á zde původ názor, že katolíci bývají neupřím ní?) Co tedy skutečně věříme? Odpověď pod b), c), d).

264

Třetí kapitola:

Z ávěry: Církev je církví je n tehdy, je-li tu pro druhé. M á-li nějak začít, musí všechno jm ění rozdat potřebným . Faráři musí žít výhradně z dobrovolných d arů sborů, eventuálně vykonávat nějaké světské povolání. Církev se musí podílet n a světských úkolech společenského života, nikoliv jako panující, ale pom áhající a sloužící. Musí lidem všech povo­ lání říci, co je to život s Kristem, co to znam ená „existovat pro druhé“ . Zvláště musí vystoupit naše církev proti hříchům pýchy, zbožňování síly, proti závisti a iluzionismu jako kořenům všeho zla. Bude musit m luvit o um ěřenosti, opravdovosti, důvěře, věrnosti, stálosti, trpělivosti, kázni, pokoře, střídmosti a skromnosti. N ebude smět podceňovat význam lidského „příkladu" (který m á svůj původ v J e ­ žíšově lidství a u Pavla je tak důležitý!); její slova získají důraz a sílu ne samotnými pojmy, ale „příkladem ". (O „příkladu" v Novém zákoně napíši ještě zvlášť! T ato myšlenka se nám skoro úplně ztratila!) D ále: revize problém u „V yznání" (A postolikum ); revize kontroverzní teologie; revize přípravy ke kazatelskému povolání a jeho výkonu. Všechno to je řečeno velmi zhruba a sum árně. Ale záleží mi na tom pokusit se jed n o u vyslovit prostě a jasně jisté věci, které jin ak rádi obcházíme. J e jin á otázka, zda se to podaří, zvláště bez možnosti rozhovorů. Doufám, že tím budu moci prokázat službu budoucnosti církve.

10. 8. 44

(. . .) C hápu, že již „nejsi živ" ze vzpomínek. Síla vzpomínek se však vždy znovu obnovuje silou vděčnosti. Právě v takové době je třeba se soustředit na vyjádření vděčnosti m odlitbou. Především se člověk nikdy nesmí

265

nechat pohltit okamžikem, nýbrž musí si uchovat vyrovna­ ný klid velkých idejí a jim i všechno m ěřit. Ze to dokáže tak m álo lidí, to je to nejtěžší, co musíme na lidech snášet. Není to zlovůle, ale slabost, co nejhlouběji snižuje a znetvo­ řme důstojnost člověka. J e n hluboký soucit dokáže snést něco takového. O statně platí teď jako dříve, že nade vším je Bůh. Pracuji nyní na těch třech kapitolách, o kterých jsem psal! J e to, ja k říkáš: „poznání" ze všeho na světě nejvíc vzrušuje, a proto jsem teď také prací zcela zaujat. (. . .)

14. 8. 44

( . . . ) Sotva je ale něco blaženějšího než pocit, že můžem e něco znam enat pro druhé lidi. Nezáleží přitom na množství, ale na intenzitě. Koneckonců jsou přece právě lidské vztahy v životě to nejdůležitější; na tom nemůže nic zm ěnit ani m oderní člověk hodnocený podle výkonu, ale ani nadlidé nebo šílenci, kteří nem ají žádného ponětí o lidských vztazích. Sám Bůh si dává od nás v lidské sféře sloužit. Všechno ostatní je velice blízké pýše. Jistěže příliš zám ěrná péče o lidské vztahy a vzájem nou závislost může vést k jakém usi kultu člověka, který neodpovídá skuteč­ nosti, jak jsem to teď cítil při náhodné četbě dopisů G abrie­ ly von Bulow-Hum boldtové. J á tu m ám ale na mysli prostý fakt, že v životě jsou pro nás lidé důležitější než cokoli jiného. Jistě to neznam ená žádné podceňování světa věcí a účelových činností. Ale jakou cenu m á pro mne nej krásnější kniha, obraz, dům nebo jm ění ve srovnání s m ou ženou, mými rodiči, m ým přítelem ? T ak může ovšem m luvit jenom ten, kdo v životě opravdu nalezl lidi. Pro m nohé současníky je člověk také je n součástí světa věcí. Příčina je v tom, že jim prostě chybí osobní zkušenost. Musíme být velice rádi, že se nám v životě této zkušenosti tak bohatě dostalo. (. . .)

266

č a sto jsem si všiml, že záleží na tom, jaké nároky klade­ me sami na sebe. M nozí se pokazí tím, že se spokojují s prostředností, a tak snad rychleji dosáhnou úspěchu; nemusí totiž překonávat tolik překážek. Za jeden z nejdů­ ležitějších výchovných faktorů v naší rodině jsem považo­ val to, že nám bylo uloženo překonávat mnohé překážky (co se týče smyslu pro věcnost, jasnost, přirozenost, takt, prostotu etc.), dříve než jsm e m ohli dospět k vlastním u projevu. Myslím, že jsi to u nás zpočátku také tak pociťoval, často trvá dlouho, než se tyto překážky odstraní a někdy si pak myslíme, že by se dalo dosáhnout úspěchů m nohem laciněji a snáze, kdybychom tyto překážky jednoduše obešli. ( .. .) Bůh nesplňuje všechna naše přání, ale splňuje všechna svá zaslíbení, tzn. že zůstává Pánem země, udržuje svou církev, dává nám vždy novou víru, nenakládá na nás více, než můžeme unést, těší nás svou blízkostí a pomocí, slyší naše m odlitby a vede nás nejlepší a nejpřímější cestou k sobě. T ak Bůh připravuje svou chválu skrze nás. (. . .)

21. 8. 44

Vzal jsem si ještě jednou Hesla* a trochu o nich m editoval. Všechno asi záleží na slovu „v N ěm “ . Vše, co smíme právem od Boha očekávat a vyprošovat, lze nalézt v Ježíši K ristu. Co vše by musel a m ohl vyrkonávat Bůh, takový, ja k si jej představujem e, s tím nem á Bůh Ježíše K rista nic společného. M usíme se vždy znovu dlouze a vel­ mi klidně zamýšlet nad Ježíšovým životem, nad jeho m luvením , jednáním , utrpením a um íráním , abychom poznali, co Bůh slibuje a co splňuje. Jisté je, že smíme žít stále v blízkosti a přítom nosti Boží a že to pro nás je zcela * N u 11,23; 2K 1,20

267

nový život; že pro nás není nic nemožného, poněvadž u Boha není nic nem ožného; že se nás bez Boží vůle ne­ může dotknout žádná pozemská moc a že nebezpečí a bída nás je n více přibližuje k Bohu; jisté je, že nem ám e na nic nárok, a přece si smíme všechno vyprosit ; jisté je, že v u tr­ pení je skryta naše radost, v um írání náš život; jisté je, že v tom všem patřím e ke společenství, které nás nese. K tom u všemu řekl Bůh v Ježíši Ano a Am en. T oto Ano a Am en je pevná půda, na které stojíme. Stále znovu v této bouřlivé době přestávám e vidět, proč vlastně stojí za to žít. Myslíme si, že i náš život m á smysl, protože žije ten nebo onen člověk. Ve skutečnosti je to přece jin a k ; jestliže země byla uznána hodnou nést člověka Ježíše Krista, jestliže takový člověk jako Ježíš žil, pak a je n pak m á pro nás lidi smysl žít. K dyby Ježíš nežil, byl by náš život beze smyslu, bez ohledu na ostatní lidi, které znám e, ctíme a milujeme. M ožná že nám ted často uniká smysl a úkoly našeho povolání. Ale nemůžeme to takto v nejjednodušší formě vyjádřit? Nebiblický pojem „smyslu“ vznikl přece jen překladem toho, co bible nazývá „zaslíbením '1. Cítím, ja k jsou moje slova neschopná dosáhnout toho, co bych chtěl, totiž posílit T ě v Tvé osamělosti, d át Ti radost a jistotu. Tyto osamělé narozeniny by pro Tebe opravdu nemusely být ztraceným dnem , jestliže Tě přimějí objasnit si zase jednou základy, na nichž chceš dále žít. Často mi velmi pom áhalo, když jsem si večer vzpomněl na všechny ty, jejichž přím luvou jsem si jist, počínaje dětm i a konče dospělými. Věřím , že za m nohou ochranu ve svém životě vděčím m odlitbě znám ých i neznám ých. A ještě něco: V Novém zákoně se často říká: „buďte silní" (1K 16,13; E f 6,10; 2Tm 2,1; 1 J 2,14). Není lidská slabost (hloupost, nesamostatnost, zapomnětlivost, zbabě­ lost, m arnivost, úplatnost, slabost vůči svodům etc.) větší nebezpečí než zlovůle? Kristus dělá člověka nejen „d o b ­ rým ", ale také silným. H říchy slabosti jsou vlastní lidské

268

hříchy, kdežto svévolné hříchy jsou ďábelské (a tedy také „silné"!). M usím o tom přemýšlet. — Měj se dobře, buď zdráv a důvěřuj. 23. 8. 44

(. . .) Nedělej si prosím o m ne žádné starosti; ne­ zapom eň však na přím luvnou m odlitbu, ale to T y jistě nikdy nezapom ínáš! Cítím nyní tak pevně Boží ruku a ve­ dení, a doufám , že budu v této jistotě stále ochraňován. Nikdy nepochybuj, že jd u vděčně a radostně cestou, kterou jsem veden. Můj m inulý život byl plný Boží dobroty a nad proviněním stojí odpouštějící láska Ukřižovaného. Nejvděčnější jsem za lidi, s nimiž jsem se blíže setkal, a je ­ nom si přeji, aby se nikdy nemuseli nade m nou rm outit, aby si i oni byli vždy vděčně jisti Boží dobrotou a odpuště­ ním. Prom iň, že o tom jednou píši. N enech se tím prosím ani na okamžik zarm outit a zneklidnit, ale opravdu jen potěšit. Chtěl jsem to však jednou vyslovit a ani nevím, kom u jiném u to svěřit, tak aby to slyšel skutečně je n s ra ­ dostí. Dostal jsi tu značně nehotovou, ale obsahově mě velmi vzrušující báseň o „Svobodě"? Nyní píši „Současný stav křesťanství"; bohužel ale cítím, ja k si moje výkonnost zvykla postupně na kouření; naštěstí jsem v tom to ohledu z nejrůznějších stran dobře zásobován, takže to jd e poněkud kupředu. Často se nad svými větam i uleknu, zvláště v první kritické části. Proto se už těším, až budu moci psát pozitivní věci. J e to ale všechno tak m álo prodiskutované, že to vychází často příliš neotesaně. T ak jako tak se to ale nedá tisknout. A později to bude muset nejprve ještě projít „čisticí stani­ cí"! S odesláním budou obtíže, myslím, že text je skoro ne­ čitelný (je to komické, při práci musím stále psát německým písmem a navíc dělám korektury!). Uvidíme, m ožná že to ještě jednou opíši. (. . .)

269

Přeji Ti ze srdce i nadále hodně vnějšího i vnitřního klidu. O patruj Tě Bůh i nás všechny a daruj nám brzy radostné shledání. Ve vděčnosti, věrně a s denní m odlitbou na Tebe vzpomíná Tvůj D.

PŘÍTEL

Ne z té přetěžké půdy, kde přísaha, rod a krev jsou mocné a svaté, kde i sam a zem před šílenstvím a zločinem posvátné pradávné řády střeží a chrání a m stí,— ne z té přetěžké hlinité půdy, nýbrž ze svobodné volby a svobodné žádosti ducha, jenž přísah a zákonů potřebí nemá, je přítel příteli darem dán. K rom žírných pšeničných lánů, jež lidé uctivě kypří a pěstí, jim ž dávají pot své práce, a musí-li být, i krev svého těla ja k živoucí oběť, v zorané brázdě s vezdejším chlebem ponechají, jenom tak, i krásnou chrpu kvést. Nikdo ji nesadil, nezalil nikdo, sama si svobodně roste v důvěře jasné,

270

že i jí život pod širým blankytem nebe bude přán. K rom všeho nutného, co z hutné pozemské lásky se tvoří, krom manželství, práce a meče i svobodný duch chce žít a vyrůstat volně slunci vstříc. Nejenom zralý plod, je krásný i květ. A zdali květ plodu nebo květu plod slouží, kdož ví? To obojí však je nám dáno. Nejdražší, nejvzácnější květ — z volnosti hravého ducha, odvážného a důvěřivého ve šťastné hodině trysklý — je příteli přítel. Nejprve druzi v hrách n a dálných výpravách ducha do podivuhodných, vzdálených říší, jež v závoji ranního slunce ja k ze zlata září, k nimž v poledním žáru lehká oblaka plují po m odrém n e b i; jež za noci vzrušené při svitu lam py ja k tajem né poklady skryté hledače vábí.

Když pak v člověku duch velkou a jasnou myšlenkou smělou se dotkne srdce a čela, že zářivým okem, volně a zpřím a pohlédneš světu v tvář, a když pak z ducha vzejde i čin, — v němž každý sám buď stojí či padne, — a z činu když potom silně a zdravě vyrůstá dílo, jež životu muže dá obsah a smysl, tu náhle se stýskne tom u, jenž jed n á a koná a přitom je sám, po duchu příbuzném , chápavém , blízkém. J a k jasná voda svěží, v níž duch se om ývá z prachu dne, v níž ze žhavého vedra se zchladí a ve chvíli únavy se zocelí, — ja k hrad, kam po zm atcích nebezpečí duch vždycky se vrací, kde nachází úkryt a posilu v povzbuzení, je příteli přítel. A duch, ten chce důvěřovat, bezmezné důvěřovat. Zhnusen plazením červů, co ve stínu se živí závistí, nedůvěrou a vlezlou zvědavostí, zhnusen sykotem hadím jazyků jedovatých, jež k tajemství svobodné mysli a srdce upřím ného cítí je n strach a zášť a hanu, duchu se stýskne,

272

ze sebe shodit veškerý přestroj a před duchem spřízněným zcela se odkrýt a volně a věrně spojit se s ním. Chce bez závisti přitakat, chce zhloubi uznat, chce děkovat, chce utěšit se, posílit s duchem druha. I přísné m íře však a přísné výtce se podrobí rád. Ne rozkazy, nutivé zákony cizí a lekce, ale jen radu, dobrou a vážnou, jež svobodu dává, to hledá zralý muž v příteli věrném. V dálce či blízku, v štěstí či v neštěstí tu jeden v druhém poznává věrného pomocníka na cestě k svobodě a k lidskosti. * Když o půlnoci sirény začaly řvát, myslel jsem na tebe, tiše a dlouze a rád, ja k asi žiješ, ja k dříve bývalo tom u, a aby ses v tom novém roce navrátil domů. V půl druhé hlásili skončení poplachu, že je po nebezpečí a po strachu. A já jsem v tom s radostí slyšel zvěst bližší a jinou že všechny osudné hrozby tě beze škod minou.

JONÁŠ

Křičeli před smrtí a k mokrým lánům tíhli, lnuli k nim v křeči rukam a i těly a zděšenými zraky pohlíželi na moře zm ítané rozpoutaným i živly. „V y věční, dobrotiví bozi rozhněvaní, pomozte, označte svým znamením , kdo urazil vás hříchem tajeným rouhačství, vraždy nebo křivopřísahání, kdo z pýchy nicotné nás hrozbou zkázy drtí, když nám svůj děsný zločin zatajil!" V té hrůze pravil Jonáš: „ J á to byl! J á zhřešil před Bohem! To já jsem hoden smrti. Pryč se mnou! V inen jsem. Hněv Boží je mé hoře. Nevinný pro hřích nezaslouží zkázy!" I zachvějí se. Potom prudce srazí viníka do hlubin. A ztišilo se moře. Napsáno v září 1944 ve vojenské vyšetřovací vazbě v Tegelu

274

NA S K L O N K U Ž I V O T A

28. 12. 44

M ilá m am inko! Právě jsem dostal ke své veliké radosti dovolení napsat T i k narozeninám . Musím to učinit poněkud ve spěchu, aby m ohl být dopis ještě teď odeslán. M ám vlastně jedno jediné přání, udělat Ti v těchto pro Vás tak těžkých dnech nějakou radost. M ilá maminko, rád bych, abys věděla, že každý den nesčetněkrát na T ebe a na tatínka myslím a děkuji Bohu, že tu jste pro m ne a pro celou rodi­ nu. Vím, že jsi vždy žila je n pro nás a že pro Tebe vlastní život neexistoval. To je důvod, proč všechno, co prožívám, m ohu prožívat jen spolu s Vám i. (. . .) Děkuji Ti za všech­ nu lásku, která v m inulém roce přicházela od T ebe do mé cely a ulehčovala mi každý den. Věřím, že nás tyto těžké roky spojily navzájem ještě úžeji než kdykoli předtím . Přeji Tobě a tatínkovi ( . . . ) a nám všem, aby nám Nový rok přinesl alespoň tu a tam záblesk světla a abychom se m ohli zase jednou společně radovat. Bůh Vás zachovej zdravé! Zdraví Tě, m ilá, m ilá m am inko a vzpom íná na T ebe o Tvých narozeninách z celého srdce Váš vděčný Dietrich

277

V M O C I DOBRÝCH SIL O bklopen věrně mocí dobrých sil, chráněn a sílen při každém svém kroku, chci s vám i prožívat dní těchto díl a s vámi vstoupit do nového roku. T en starý ještě potrápí, já vím, ještě nás tlačí břím ě zlého času. Dej, Pane, našim duším lekavým to, cos nám v lásce přichystal: svou spásu. A podáš-li nám hořký kalich pít, bolestí naplněný vrchovatě, my bez zachvění, vděčně chcem jej vzít z Tvé předobré a milované dlaně. Když nám však ráčíš ještě tady dát kus radosti a slunečného jasu, chcem na prožití s díkem vzpom ínat a d át T i vše, co ještě zbývá z času. Dnes ponech svícím teplý, tichý jas, jím ž jsi nás do tm y ráčil obdařiti. Dej, možno-li, ať sejdeme se zas. Víme, že světlo Tvé i ve tm ě svítí. I když se kolem hloubí ticho zlé, dopřej nám jasně, plně uslyšeti svět, jenž je neviděn, a přece zde, ty slavné chvalozpěvy všech Tvých dětí. Zázračně skryti v moci dobrých sil, čekáme klidně, co nám bude dáno. Z ná za noci i za dne Bůh náš cíl a bude s nám i v každé příští ráno.

278

17. 1. 45

M ilí rodiče! (. . .) S jakým m álem může člověk vystačit, to jsem poznal v uplynulých dvou letech. (. . .) Uváží-li se, kolik lidí teď denně přichází o všechno, nem ám e vlastně už nárok na nějaký majetek. (. . .) Létá teď H .—W. vlastně na východě? A m anžel R .? — M nohokrát V ám děkuji za dopis (. . .) Člověk tu čte dopisy, dokud je neum í zpaměti! Ještě několik proseb: Dnes tu bohužel nebyly pro mne odevzdány žádné knihy. Kom isař Sonderegger by je občas také mohl převzít (. . .) Byl bych V ám za to velmi vděčný. Také zápalky, žínka a ručník mi tentokrát chybějí. N ehně­ vejte se, že to píšu; jinak bylo všechno skvělé! M nohé díky! M ohl bych prosit o zubní pastu a pár zrnek kávy? T a ­ tínku, mohl bys objednat z knihovny: H. Pestalozzi: „ L ie n h a rď ‘ a „A bendstunden eines Einsiedlers“ ; P. Natorp : „Socialpádagogik"; P lutarch: „Grosse M ánner. Biographien“ ? — D aří se mi dobře. Buďte zdrávi. Děkuji V ám m nohokrát za všechno. . . . Srdečně Vás zdraví Váš vděčný Dietrich

279

.

P O S L E D N Í DNY Eberhard Bethge

Bylo to pozdě večer na velikonoční úterý 3. dubna 1945. N a západní straně bylo slyšet dunění amerických děl. Neforemné uzavřené auto na dřevoplyn vyrazilo s rachotem z bran Buchenwaldu kamsi do noci. V předu ve voze se kupily do výše dřevěné špalíky pro generátor. Za nim i se snažilo šestnáct vězňů, stále ještě se svými pří­ ručním i zavazadly, vm ěstnat do prostoru, který byl určen nanejvýš tak pro osm lidí. K om u nebylo dobře, m ohl se vzpam atovat na rukou kam arádů. Josef M uller, m ajor Gehre, generálové von Falkenhausen a von R abenau (s ním se dělil Dietrich Bonhoeffer poslední dva měsíce o celu a sehrál s ním m noho šachových partií), státní sekretář Púnder a Vasilij Kokorin, synovec M olotovův, letci jako Angličané H ugh Falconer, Payne Best, von Petersdorff a jiní — vesměs prom inentní osazenstvo tem ­ ného sklepního bunkru buchenwaldského tábora. K aždou hodinu vozidlo zastavilo, musely se čistit trysky generátoru. U vnitř byla tm a, nic k jíd lu ani k pití. Bonhoeffer našel ve svých pokladech ještě dávku tabáku a poslal ji kolem doko­ la. Za svítání ubylo špalíků. Dva vězňové se m ohli nyní střídat ve dveřním otvoru. Někdo poznal vesnici. Směr jízdy nebyl potěšitelný. Jelo se zřejmě na jihovýchod. Tam byl další tábor. O sádka vozu znala jeho jm éno i jeho poslání. Flossenbúrg. Ale dozorci teď připravili dokonce snídani. Kolem poledne, byla povelikonoční středa, dorazili do W eidenu. T ady se muselo rozhodnout, odbočí-li se úzkým údolím vlevo vzhůru na Flossenbúrg. Vůz zastavil. Venku bylo slyšet dohadování: „Jeď te dál, nemůžeme si vás tu nechat. . . . Přeplněno!" A vozidlo se dalo skutečně opět

281

do pohybu — přím ým směrem, na jih . Tedy přece ne likvidační tábor? Ale po několika kilom etrech je zastavili dva m otorizovaní policisté. Zm ěna rozkazů? M ůller a fregatní kapitán Liedig, byli vyvoláni ven, jejich věci vytaženy z hrom ady zavazadel vzadu. Dietrich Bonhoeffer se zaklonil, aby ho nebylo vidět. Avšak Gehre, nešťastník s černou páskou přes oči, vyskočil za nim i; sdílel s M úllerem společnou celu. — Josef M ůller později vyvázl, ale Gehreho měl stihnout s Bonhoefferem 9. dubna týž osud ve Flossenbůrgu. Konečně se auto opět pohnulo, v korbě bylo prostorněji, stísněnost však jako by nechtěla ustoupit. Ale teď, když Flossenbiirg ležel za nimi, byli dozorci přístupnější a přívě­ tivější. U jednoho venkovského stavení nechali svěřence vystoupit. Volný vzduch po tolika měsících ve sklepení. M uži směli jít k pum pě na dvoře, nějaká selka přinesla džbán m léka a žitný chléb. Ú dolím N áby se snášelo krásné světlé odpoledne. Z a soumraku vjel vůz do Rezna. Také zde přeplněno. Konečně se otevřely dveře a muži byli nakom andováni do soudního vězení. Když se s nimi jednalo příliš drsně, zaká­ zali si tento tón. „U ž zase aristokrati," usoudil jeden z do­ zorců. „N ahoru k ostatním do druhého p a tra ." T am leželi a chodili po chodbách další členové skupiny, kteří dorazili už dříve: rodiny Goerdelerova, Stauffenbergova, H alderova, Hasselova, staří i m ladí. Příchozí museli po pěti do cel určených pro je d n o h o ; ale každý si vyhledal toho, s kým se nechal zavřít. S Bonhoefferem byli teď von R abenau, Púnder, von Falkenhausen a dr. H óppner, generálův bratr. K uchyně byla již zavřena; ale vězňové dělali rám us tak dlouho, až jim vystrašený dozorce skutečně sehnal zele­ ninovou polévku a podělil je kusem chleba. Když se ráno ve čtvrtek tohoto povelikonočního týdne otevřely dveře k mytí, bylo na chodbách velké seznamo­ vání, představování a vým ěna názorů. Best vypráví, že se

282

to podobalo spíš velké recepci než vězeňskému ránu. Do­ zorci se bezmocně snažili dostat muže opět na cely. Konečně bylo do cel přineseno jídlo a postupně seděly „ p říp ad v “ opět za závorami. Bonhoeffer strávil většinu času u m alé štěrbiny ve dveřích a skrze ni podával zprávy svým d ru ­ hům o tom, co věděl od spoluvězňů z ulice prince A lbrech­ ta, kde seděl až do 7. února, a mezi jiným vedl několik rozhovorů s Bóhmem, Schlabrendorffem a H ansem von Dohnanyiem . Paní Goerdelerové m ohl vyprávět o posled­ ních týdnech jejího muže i to, ja k se s ním m ohl rozdělit o bohatý vánoční balík, který převzal komisař Sonderegger od Bonhoefferových rodičů. Bonhoeffer byl v dobré náladě a soudil, že už unikl z toho nejnebezpečnějšího. Nikdo ho ovšem nem ohl zbavit starostí o rodiče a snoubenku. Letec­ ký poplach přerušil rozhovory; ale když se pak ocitli všich­ ni ve sklepě, opakovalo se ranní představení. — Venku leželo v troskách seřaďovací nádraží, spleť zkroucených kolejnic, lokomotiv a vagónů. Se zapadajícím sluncem bylo klidněji a rozm áhala se únava. Jenom že pak se zase objevil jed en z buchenwaldských dozorců a odvedl muže do dobře znám ého auta do drsné, deštivé noci. V dobré náladě vyrazili na cestu podél Dunaje. Ale po několika kilom etrech dostal vůz smyk a zůstal stát. Falconer jako odborník byl nucen potvrdit, že řízení je beznadějně rozbito. To se zde na silnici nedalo spravit. M useli spolehnout na projíždějící auta, zda jim objednají u policie v Řezně náhradní vůz. N a kraji nechrá­ něné dálnice mezi vyhořelými auty se dozorci ani se svými samopaly necítili příliš dobře. Déšť bubnoval s přibývající silou na vězeňské auto. Konečně za ranního rozbřesku 6. dubna na poveliko­ noční pátek nechali dozorci své chráněnce vystoupit, aby se mohli postavit na nohy a trochu se zahřát. V poledne konečně přijel z Řezná nezvykle pěkný autobus s neporu­ šenými okny. Naložili tam svršky. Bonhoeffer měl stále

283

ještě u sebe několik svých oblíbených knih, bibli, Goetha a Plutarcha. Již zcela polidštění buchenwaldští dozorci musili zůstat u vraku, deset nových lidí SD se samopaly převzalo transport. Ale byl to nicm éně nový požitek pro­ jíždět za velkými okny líbeznou krajinou od Dunaje na­ horu, podle kláštera M etten do Stifterova Bavorského lesa. Vesnickým děvčatům , která se chtěla svézt, vyprávěl řidič, že skupina v pěkném autobuse jsou filmaři, kteří jedou na­ táčet propagandistický film. Z jednoho venkovského dom u přinesli příslušníci SS čepici plnou vajec, ale jen pro svou vlastní potřebu. ča sn ě odpoledne bylo dosaženo cíle: Schónberg pod Zwieselou, hezká vesnice uprostřed lesa. U vesnické školy se začalo vykládat, ostatní prom inentní vězňové už tu byli. Skupina „ p říp a d ů " přišla do prvního poschodí, do světlé­ ho školního sálu, kde byla okna do tří stran s výhledem do zeleného horského údolí. Stály zde pořádné postele s ba­ revným i přikrývkami. Dveře sice zůstaly zavřené, ale bylo nyní slunečno a teplo a Bonhoeffer seděl dlouho v otevře­ ném okně a slunil se, vykládal si s Punderem , učil se ruský s K okorinem a vyprávěl mu o podstatě křesťanské víry. Všichni byli rozjařeni novým krásným prostředím , smáli se a psali slavnostně svá jm éna nad postele. Pouze otázka stravování nebyla vyřešena. Stížnosti narazily na vysvětle­ ní jistě nikoliv nepravdivé, že místo je přeplněno utečenci z V ýchodu a ze Z ápadu; vozidlo, kterým by se opatřily potraviny, nebylo možno sehnat a benzín už vůbec ne. Později byl i benzín i vozidlo, ovšem pro jiné účely. K o­ nečně se díky prom inentním vězňům podařilo navázat kontakt se soucitnými obyvateli vesnice, a jednou byla dokonce velká mísa s kouřícími bram boram i na loupačku a jin ý den bram borový salát. Sobota byla krásným dnem pro všechny. Začala senzací, když Best našel ve svém zavazadle elektrický holicí strojek a každý z m užů si m ohl u zástrčky luxusním způsobem

284

zlepšit svůj zevnějšek. Rozhovory se pohybovaly od Moskvy přes Berlín do Londýna a zpět. Den vyplňovalo vyučování jazykům , odpočinek, slunění a čekání na nějaký dobrý konec této neskutečné situace. Nezvykle široký prostor um ožňoval dlouhé procházky. Všichni předpokládali, že ve všeobecném zm atku už nem ůže dojít k nějakém u velkému soudním u řízení. Pevné pouto tu spojovalo příslušníky znepřátelených národů — bez nedůvěry a s dostatkem hum oru. M ezitím ale kdesi ještě exaktně pracovala mašinérie a byla dokonce s to nemilosrdně korigovat chyby, jichž se právě dopouštěla. O nen pátek po velikonocích odpoledne se vracel SS-Standartenfúhrer a vládní rada W alter H uppenkothen z koncentračního tábora Sachsenhausenu zpět do Berlína. Společně s velitelem tábora dal právě odsoudit v kvapném stanném soudu k smrti Dohnanyie, Bonhoefferova švagra, ležícího na nosítkách skoro v bezvědomí. Den předtím byl v Berlíně po polední poradě s H itlerem uveden do chodu celý plán, koho z prom inentních osobností odboje je třeba zlikvidovat a kdo m á být dopraven dál na jih . Příští den byl H uppenkothen již opět na cestě na jih, s benzínem , s m noha kufry, s důležitým i dokum enty a s deníkem adm i­ rála Canarise. Ještě týž den přijel do koncentračního tábora Flossenbúrgu, aby okamžitě zahájil přípravy sum árního stanného soudu. Jak o předseda byl 5. dubna objednán SS-soudce dr. O tto Thorbeck z N orim berka. T en přijel v neděli ráno nákladním vlakem do W eidenu a zbývajících 20 km se m ořil na jízdním kole nahoru do Flossenbúrgu za svým úkolem. V koncentračním táboře byla provedena kontrola, zda je všechno připraveno, aby mohlo začít závěrečné jed n án í proti Canarisovi, Osterovi, Sackovi, Strúnkovi, G ehrem u a Bonhoefferovi. Hlášení prezence však nesouhlasilo. K de vězel Bonhoeffer? V noci na neděli se v m noha celách rozlétly dveře, aby se zjistilo, zda někte­

285

rý obyvatel cely není přece je n z Buchenwaldu přeložený Bonhoeffer. N a Schlabrendorffa křičeli dvakrát: „Vy jste přece Bonhoeffer", stejně na Josefa M iillera a na Liediga. Prostě tu nebyl. Musel tedy zůstat vězet v transportu na jih. T ak to také bylo. V této organizaci fungoval ještě vozový park a zásobování? benzínem. Ještě celou neděli byl čas podniknout tém ěř 200 km dlouhou cestu přes ho­ ry a doly do Schonbergu a zpět. V Schonbergu slavili Bílou neděli také ve škole. Piinder požádal Bonhoeffera, aby vykonal ranní pobožnost. Ten však nechtěl. Většina kam arádů byli katolíci. A byl tu m ladý Kokorin, s nímž se Bonhoeffer sblížil — vyměnil si s ním svou berlínskou adresu za jeho moskevskou — a toho asi nechtěl zaskočit bohoslužbam i. Pak ale byl Kokorin pro, a tak měl Bonhoeffer na všeobecné přání pobožnost. Četl texty k první neděli po velikonocích (Quasimodogeniti), m odlil se a vyložil svým druhům Heslo dne: „Jeho ranam i jsm e byli uzdraveni" (Iz 53,5) a „Pochválen budiž Bůh a O tec našeho Pána Ježíše Krista, který nás znovu zplodil podle svého velikého milosrdenství k živé naději vzkříšením Ježíše K rista z m rtvých" (1 Pt 1,3). M luvil 0 ideálech a rozhodnutích, které všem přineslo toto spo­ lečné bouřlivé vězení. Po těchto bohoslužbách plánovali ostatní vězni, že propašují Bonhoeffera do svého sálu, aby 1 tam m ěl pobožnost. Ale netrvalo dlouho, rozlétly se dveře a dva civilisté volali: „V ězeň Bonhoeffer, připravit se, půjde s n ám i." Bonhoeffer m ohl ještě shledat své věci. Špatnou tužkou vyryl obrovskými písmeny své jm éno s adresou vpředu, vzadu a uprostřed Plutarcha. T ak ho nechal ležet, aby tato kniha m ohla v pozdějším chaosu ukázat stopu. Jeden z Goerdelerových synů vzal knihu k sobě a po letech ji předal Bonhoefferově rodině jako poslední existující zna­ mení jeho života. Byl to týž Plutarch, kterého si Dietrich Bonhoeffer vyžádal v posledním dopise ze 17. ledna 1945

236

z ulice prince Albrechta a kterého skutečně dostal na své n a­ rozeniny 4. února prostřednictvím komisaře Sondereggera. Payne Bestovi předal ještě zvláštní pozdravy pro biskupa z Chichesteru, dostane-li se dom ů. „T o je konec — pro mne počátek života," byla jeho poslední slova, která nám Best tlum očil. Spěšně seběhl dolů po schodech a přijal ještě od paní Goerdelerové pozdrav na rozloučenou. Jízd a tuto neděli musila trvat až do pozdního večera. Stanný soud — Thorbeck jako předseda, H uppenkothen jako zástupce žaloby a velitel tábora jako přísedící — prohlašuje, že jed n án í bylo podrobné. Každého jednotlivce prý vyslechli a také ještě konfrontovali: Ganarise a Ostera, vojenského soudce Sacka, který svého času tak velice po­ m ohl Peresovi v Berlíně, Strunka a Gehreho a konečně také D ietricha Bonhoeffera. Po půlnoci, když se po delší nepřítom nosti vrátil do své cely, signalizoval Canaris kle­ páním svému sousedovi, dánském u plukovníkovi Lundigovi, který přežil, že se to s ním blíží ke konci. Ještě před úsvitem opustil Flossenbúrg první transport těch, kteří byli připojeni k tajuplné karavaně směřující do A lp : Schacht, H alder, von Bonin, rodina Schuschniggova, generál Thom as. V elitel věznice v ulici prince A lbrechta, Gogalla, vedl tento transport a nesl s sebou tajný říšský dokum ent, ve kterém stálo, s kterým i vězni se m á lépe za­ cházet, protože by měli přežít. Cestou se zastavil vůz v Schonbergu a přibral mezi jiným i von Falkenhausena, Ivokorina, Besta, Falconera. V D achau patřil k vyhleda­ ným též M artin Niemoller. Ve Flossenbúrgu se za šerého úsvitu tohoto pondělí, 9. dubna konala poprava těch, kteří za žádných okolnos­ tí nem ěli přežít. Táborový lékař viděl Bonhoeffera v pří­ pravné cele klečet a vroucně se m odlit. Bibli a svazek Goetha našel Filip von Hessen později ve své cele a četl v nich jm éno D ietricha Bonhoeffera. Týž den popravili v Sachsenhausenu ještě švagra H anse von Dohnanyie.

IU „ .-— a akMiemw JjeUňčtu v z í dká c h 402 280 02 Kolín II

2

287

-

OBSAH

Předm luva [Josef Bohumil Souček) ................................... 7 Křesťanský profil a odkaz D ietricha Bonhoeffera [Josef Amos D v o řá č ek) ....................................................27 Poznám ka vydavatele k prvním u v y d á n í ................. 65 TEX TY Po deseti letech (Namyšlení na prahu roku 1943)

. . .

67

D O PISY R O D IČ Ů M Berlin— Tegel 14. 4. 1 9 4 3 - 2 6 . 4. 1944

. . . .

8 5 -1 3 0

Svatební kázání z c e l y ....................................................92 Zpráva o v a z b ě .................................................................124 D O PISY P Ř ÍT E L I Berlín— Tegel 18. 11. 1 9 4 3 - 2 3 . 8. 1944

. . .

1 3 1 -2 7 4

M odlitby pro spoluvězně . . . . . . . . . . . . 136 Myšlenky ke křestním u dni D. W . R ..............................213 M inulost (jkvěten 1944, báseň) ............................................226 Štěstí a neštěstí {báseň) .................................................... 236 K do jsem [báseň) . . . . . . . . . . . . . . . . 250 Křesťané i pohané [b á se ň ) .............................. ...................253 Zastavení na cestě k svobodě [ b á s e ň ) .......................... 256 Několik myšlenek na rozličná tém ata . ...................... 260 K oncept práce ....................................... ......................... 262 Přítel [báseň) ......................................................................270 Jonáš [báseň) ..................................................................... 274

NA SKLONKU ŽIVOTA Dopis z 28. 12. 1944 ...........................................................277 V moci dobrých sil (Silvestr 1944, báseň) ......................278 Dopis z 17. 1. 1945 ........................................................ ..279 Poslední dny (Eberhard B e th g e ) ....................................... 281

EDICE

SVAZEK

-1 ■

DIETRICH BONHOEFFER

NA CESTĚ K SVOBODĚ

Z německého originálu Widerstand und Ergebung (Christian Kaiser Verlag, 1951) přeložili M ilo š Černý, M iroslav Heryán a J a n Šimsa. Předmluvu k českému vydání napsal J o s e f Bohumil Souček, úvodní studii J a n Amos Dvořáček. Verše přeložil Václav Renč. Typografie Zbyněk Kočvar. Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 1991 jako svou 902. publikaci. Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský Technická redaktorka Jaroslava Petrákova Vydání první. Z e sazby písmem Baskerville vytiskl Pragopress 02, Václavská 12, Praha 2

Nakladatelství Vyšehrad Praha 2, Karlovo náměstí 5 33-902-91

02103

Dne 9. dubna 1945 — ve chvílích, kdy statisícům válkou ohro­ žených lidí se naděje na přežití stávala takřka jistotou — se uzavřel život mladého, ale už vynikajícího teologa Dietricha Bonhoeffera. Byl popraven za účast na spiknutí proti Hitlerovi. Českým čtenářům se nyní konečně dostává do rukou ucelené vydání Bonhoefferových dopisů a zápisků z vězení, jak je v roce 1951 poprvé publikoval jeho přítel Eberhard Bethge. Řada dal­ ších vydání a překladů se setkala u teologů i laiků v mnoha ze­ mích s mimořádným ohlasem. To potvrzuje bezpočet studií i monografií, jež byly o nich během čtyř desítiletí napsány a pub­ likovány v různých jazycích. Bonhoefferovy úvahy vycházejí z ekumenických základů křesťanské víry, avšak odvážnými prů­ niky k hlubinám evangelia odhalují zcela nové pohledy a pod­ něty předjímající nejednu z palčivých otázek naší současností. V tom tkví jejich překvapující dynamičnost, napínavost i ak­ tuálnost. Oslovují zejména čtenáře, kteří hledají východisko z myšlenkového světa moderní skepse, stejně jako ty, kdo usilují o tvořivé rozvíjení křesťanské tradice. „Co mě neustále zaměstnává, je otázka, čím je dnes pro nás vlastně křesťanství nebo také, kdo je pro nás Kristus." Touto vě­ tou vyjádřil Bonhoeffer v dopise z 30. dubna 1944 klíčové téma svých pronikavých úvah o víře a smyslu života. Právě proto, že je ve vězeňské cele nemohl rozvinout v plné šíři, stávají se jeho zá­ pisky podnětnou výzvou k samostatnému promýšlení, k dalšímu rozvíjení, k zápasu o novou životní orientaci uprostřed převrat­ ných změn v současném světě. Vzhledem k hlubokým proměnám a novým perspektivám i úkolům v životě našich národů vychází český překlad Bonhoefferových listů z vězení v pravou chvíli, ač byl připraven k vydání již před dvaceti lety. Také dnes zve k odvážnému promýšlení hlubinných otázek a skutečností, jež „jsou pro nás důležitější než náš život".

33-902-91

02/03

ISBN 80-7021-081-8