Filozofický slovník - filozofická terminologie.Filozofické disciplíny (oblasti, sféry, okruhy) Filozofické směry (školy, proudy, linie) Filozofická témata, pojmy a kategorie [PDF]

Zitiervorschau

FILOZOFICKÝ SLOVNÍK FILOZOFICKÁ TERMINOLOGIE

Filozofické disciplíny (oblasti, sféry, okruhy) Filozofické směry (školy, proudy, linie) Filozofická témata, pojmy a kategorie

Seznam A ********************************** Abdukce; absolutní, absolutno; abstrakce, abstraktní; absurdita; agnosticismus; akcidens; akt; Akvinský Tomáš; alétheia; alogismus; alogismus; altruismus; amoralismus; analogie; analytická filozofie; analýza; anamnéza; anarchie, anarchismus; animismus; antická filozofie; antinomie; antropocentrismus; antropologie; antropologická filozofie; antropomorfismus; apeiron; apercepce; apodiktický; apologetika; aporie; a priori – a posteriori; argument, argumentace; arché; archetyp; Aristoteles; askeze; ataraxie; atomismus; atribut; Augustin; autonomie; axiologie; axion.

B ********************************** Bacon Francis; Berďajev Nikolaj Alexandrovič; Bergson Heinzi; Bůh; bytí; bytnost.

C ********************************** Celek a část; celistvost, celost, celostnost; cit, citlivost; cogito; Comte Auguste; cyklus; ctnost; čas; číslo; člověk.

D ********************************** Daimonion; danost, data; dasein; dedukce, deduktivní; definice; deismus; dekonstrukce; demokracie; dění; deontologie; Descartes René; designace; deskripce; determinace, determinismus; dialektika; dialog; diference; dichotomie; diskurz; dobro; dogmatismus a dogma; doktrína; doxa; dualismus; duch; duchovní předpoklady pro vznik filozofie; důkaz; důkazy boží existence; duše (od 17. století se místo pojmu duše začal užívat pojem mysli); dynamika, dynamismus.

2

E ********************************** Egocentrismus, egoismus, egotismus; eidetika, eidos; eklekticismus; ekvivalence; element; emanace; empirici, empirie, empirický, empirismus; entelechie; entita; entyméma; epikureismus; epistémé, epistemologie; epoché; eristika; erós; esence, esencialismus; eschatologie; esoterický; esoterika; esoterismus; estetický, estetika; etický, etika; etologie; étos; etymologie; eudaimonia; eudaimonismus; evidence; evolucionismus; existence; existenciálie; existencialismus; explanace; explandum; explikace; extáze; extenze.

F ********************************** Fakt, fakticita; falibilismus; falzifikovatelnost; fatalismus; fenomén, fenomenalismus; fenomenologie; Feuerbach Ludvík; filozofie – strukturální systém; filozofická antropologie – učení o člověku; filozofie kultury; filozofie přírody; filozofická etika; filozofická estetika; filozofie dějin; filozofie vědy; filozofie a její možný systém; filozofie – jako teoretický postoj; filozofie dialogu; filozofie existence; filozofie imanence; filozofie jazyka; filozofie mysli; filozofie náboženství; filozofie práva; filozofie přírody; filozofie státu; filozofie techniky; filozofie života; forma, formalizace, formalismus, formální; formální logika; Foucault Michel; fyzický, fyzika, fyzikalismus; fundacionalismus; fundamentální ontologie; funkcionalismus; fyzikalismus.

G ********************************** Gadamer Hans-Georg; generalizace; gnose; gnozeologie, noetika, epistemologie, filozofie poznání.

H ********************************** Harmonie; hédonismus; hegelovství; hermeneutika; heterogenní; heteronomní; heuristika; historie; historismus; hmota; hodnota; holismus; homogenní; humanismus; Husserl Edmund; hylémorfismus; hylozoismus; hypostaze; hypotéza.

3

Ch ********************************* Chování.

I *********************************** Idea; ideace; ideál; idealismus; idealita; ideální, idealizace, ideál; identifikace; identita; idoly Francise Bacona; imaginace; imanentní, imanence; imaterialismus; implikace, implicitní; indeterminismus; individuace, individuum, individualita, individualismus; indukce; informace; instinkt; intelekt, intelektualismus; inteligence; inteligibilní; intence, intencionalita; intersubjektivita; intuice; intuicionismus; iracionální; iracionalismus; ironie; izomorfismus.

J *********************************** Já; James William; jazyk; jedinečnost; jednání; jednota; jednotlivé; jev; jistota; jsoucí; jsoucno.

K ********************************** Kant Immanuel; kantovství; kartezianismus; kategorie; kategorický imperativ; kauzalita; Kierkegaard Soren; falsifikace; kognitivismus; kognitivní; koherentní teorie; komplex, komplexnost; komprehenze; komunikace; konečnost; konceptualismus; konflikt; konkluze; konsekvent; konsenzus; konstruktivismus; kontextualita; kontradikce; kontingentní; kontradiktorický; kontrární; konvencionalismus; korelace; kosmogonie; kosmologie; kosmos; křesťanská filozofie 20. století; křesťanský personalismus 20. století; kritický racionalismus; kritika, kriticismus; kultura; kvalita – kvantita.

L ********************************** Láska; liberalismus; Locke John; logický pozitivismus; logika jako filozofická disciplína; logos. 4

M ********************************* Makrokosmos; marxismus; marxistická filozofie 19. století; materialismus; mechanicismus; metafyzika; metoda a metodologie; mezní, mez; mikrokosmos; mimesis; mínění; míra; moc; modalita; modernismus (moderna); monáda; monismus; monoteismus; morálka, moralita, mravnost; moudrost; možnost; mysl; mysticismus; mystika; myšlení; myšlenka; mýtus; mytologie.

N ********************************** Náboženství; nacionalismus; naturalismus; negace; nekonečný, nekonečno; německý idealismus 19. století; neredukovatelné; nerozpornost; nesmrtelnost; nihilismus; noetika; nominalismus; noumenon; novopozitivismus (též logický pozitivismus či logický empirismus); novověká filozofie (17. do počátku 19. století); numinózní; nús; nutnost a náhoda (nahodilost).

O ********************************** Obecné a jednotlivé; objekt, objektivní a subjektivní, objektivita, objektivace; objektivismus; obsah; odpovědnost; omyl; ontologie, metafyzika, filozofie bytí, jsoucno, jsoucí, teorie bytí; operace, operacionalismus; organon; osud; osvícenství; otevřená společnost – uzavřená společnost.

P ********************************** Panlogismus; panteismus; patristika; paradigma; participace; percepce; personalismus; platnost; Platon; platonismus; pluralismus; podobnost; podstata; pohyb; pochybnost; pojem; polarita; Popper Karl Raimund; porozumění; postmoderna; postmodernismus; postoj; pozitivismus; poznání; pragmatismus; pravda, pravdivost; pravděpodobnost; pravidlo; právo; predestinace; predikát; premisa; primární a sekundární kvality; princip; probabilismus; propozice; prostor; předpoklad; představivost; před-zjednaná harmonie; příčina, příčinnost; příroda; přirozenost, přirozený; pythagoreismus.

5

Q ********************************** Quine Willard van Ormach.

R ********************************** Racionální; racionalismus; radikalismus, radikální; realismus, realita; redukce, eidetická redukce; reflexe; regulace, regulativní; relativní, relativita, relativismus; renesanční filozofie (14. – 16. století); res cogitans, res extensa; romantismus; rovnost; rozpor; rozum; rozvažování; rozvrh; řeč.

S ********************************** Scientismus; sebepoznání; sémantika; sémiologie, sémiotika; senzualismus; Scheler Max; scholastika; Schopenhauer Arthur; skepse; skepticismus; skutečnost; slast; smrt; smysl; smýšlení; sofistika; Sokrates; solipsismus; soucit; soud; spekulace; spiritualismus; společnost; spravedlnost; stoicismus; středověká filozofie (2. – 15. století); středověká podoba sporu o univerzálie; struktura; strukturalismus; subjekt, subjektivní, subjektivita, subjektivismus; substance a akcident; svědomí; svět; svoboda; sylogismus; symbol; synkretismus; syntéza; systém; systematická filozofie; štěstí.

T ********************************** Tautologie; teismus; teleologie, teodicea; teokracie; teologie; teorie; teze; tolerance; tomismus; tradice; transcendence; transcendentalita; transcendentalismus; transcendentální, transcendentální filozofie; transcendentní skutečnost; tyranie.

U ********************************** Účel, účelnost; úděl; umění; univerzálie; univerzalismus; univerzální, univerzum; úsudek, usuzování; utilitarismus; utopie; úzkost.

6

V ********************************** Válka; vášeň; věc, věc „o sobě“; věčnost, věčný návrat; věda; vědomí; verifikace; verifikovatelnost; víra; výrok; vitalismus; vjem; vlastnost; vnější svět; vnímání; voluntarismus; vůle; výraz; výrok; význam; vztah.

W ********************************* Wittgenstein Ludwig.

Z ********************************** Základ filozofický; zákon; zdání; skutečnost; zlo; znak; znalost; život.

7

OBSAH A ************************************************

Abdukce Forma úsudku (důkaz), při němž se usuzuje za předpokladu určitého pravidla z nějaké události na příčinu (na rozdíl od dedukce a indukce). Podle Aristotela úsudek, jehož vyšší premisa je jistá, nižší premisa je nejistá, ale stejně věrohodná jako závěr. U Ch. Peirce postup usuzování z nějakého pravidla a jeho výsledku na jeden případ. Rozlišujeme abdukci selektivní (redukce z několika vysvětlení) a abdukci kreativní (vytvářejí se možná vysvětlení). Důležitá součást tvorby vědeckých hypotéz (logika).

Absolutní, absolutno Z lat. absolutos = zproštěný, vyvázaný, dokonalý. V nejobecnějším smyslu „absolutní“ znamená: nepodmíněný, naprostý, dokonalý.

nezávislý,

neomezený,

Absolutní je to, co není ve svém bytí (příp. ve své pravdivosti, platnosti apod.) ničím zprostředkováno, podmíněno, zkrátka omezeno, nýbrž co je pouze samo sebou, nezávisle na čemkoli jiném. Absolutní vyžaduje ke svému vymezení vždy rovněž protikladné určení relativního. Pojem absolutního se používá v řadě vědních disciplín, exaktních (např. absolutně černé těleso, absolutní nula, absolutní hodnota) i humanitních (např. absolutní monarchie). Absolutno – to, co je základem všeho, co je nepodmíněné, co zahrnuje celek poznání a bytí. Od počátků filozofie existovaly pokusy absolutno myslet: transcendentálně jako ideu dobra u Platona, jako nehybného hybatele u Aristotela, jako Jedno u Plotína; kreacionisticko-teologicky jako Boha, jako absolutní substanci; v novověku jako totalitu všech podmínek (Kant), jako absolutní Já (Fichte), jako identitu přírody a ducha (Schelling), jako absolutního ducha (Hegel), jako vůli (Schopenhauer). 8

Absolutno – Nejvyšší realita chápaná jako všeobsáhlý jednotný princip. Někteří myslitelé ztotožňovali absolutno s Bohem, jiní věřili v absolutno, ale nikoli v Boha. Filozofem nejtěsněji spjatým s myšlenkou absolutna je G. W. F. Hegel. Později pro Hegela znamená absolutní duch vrcholnou fázi vývoje ideje, jež se uskutečňuje ve formě umění, náboženství a filozofie. Filozofického významu nabyl pojem absolutního, respektive absolutna, zejména v období scholastiky, kdy sloužil k označení neomezeného, nejvyššího principu, nejvyšší ideje, nepodmíněného počátku, nejvyšší ideje, nepodmíněného počátku všech podmíněných (a tedy relativních) věcí – a tím je Bůh. Bůh je absolutno, neboť je jediným jsoucnem, jež plně vyhovuje definici substance jakožto toho, co ke své existenci nepotřebuje ničeho jiného kromě sebe sama. V soudobé teorii poznání bývá užíváno rovněž pojmové dvojice absolutní pravda – relativní pravda k označení složitosti a vnitřní rozpornosti poznávacího procesu.

Abstrakce, abstraktní Z lat. abstrahere = oddělit, odloučit, odtahovat, odmýšlet. Abstrakce Abstrakce – podstata rozumové činnosti, forma pojmotvorného procesu, při němž se odhlíží od jedinečnosti věcí a soustřeďuje se na obecná určení, znaky, vlastnosti. Abstrakce je pojem, označující podstatnou součást procesu poznání. Lze rozlišit dvě roviny používání tohoto pojmu: a) Abstrakce jakožto proces abstrahování, tj. druh myšlenkové operace, při němž se postupně odhlíží od specifických (individuálních, nahodilých) vlastností a vztahů zkoumaného předmětu či jevu, a to cestou se vyčleňují vlastnosti a vztahy podstatné (obecné, nutné). Jde tedy o způsob, jímž myšlení dospěje od smyslově konkrétního uchopení předmětu k jeho pojmu. b) Abstrakce jakožto výsledek abstrahování, tj. pojmy, zákonitosti, modely apod. Abstraktní Všeobecně vzato vše, co pochází z abstrakce, tj. především produkty lidského myšlení: to, co je vyděleno z celkové konkrétní souvislosti, je uvažováno samo osobě a existuje tedy pouze v myšlenkové rovině, teoreticky. Proto se hovoří o abstraktní algebře, abstraktním umění apod. Formální logika zkoumá extenzionální stránku abstraktních pojmů, kdežto psychologie zkoumá strukturu 9

myšlenkových operací a tedy pojmů. Filozofická analýza se snaží postihnout celkové souvislosti vývoje lidského poznání, vzájemné vztahy jeho abstraktních a konkrétních stránek. Historicky poukázal na důležitost obecného (ideje) od jedinečného při poznávání pravdy jako první Platon, hlouběji zkoumal abstrakční schopnosti rozumu Aristoteles. Scholastika řešila problém abstrakce v rámci sporu o univerzálie. Z novověkých a moderních myslitelů rozpracovali tito problematiku Locke, Hume. Z filozofů se především Hegel, Husserl, Heidegger pokusili pochopit pojmotvornou a názornost překonávající funkci abstrakce. Logika rozlišuje různé formy abstrakce: == Izolující abstrakce, která vyzvedává jednotlivé společné znaky. == Generalizující abstrakce, jež vytváří druhové a rodové pojmy. == Analytickou abstrakci, která vytváří abstraktní pojmy.

Absurdita Z lat. absurdus – sluchu nelibý, nesmyslný. Nesmyslnost, protismyslnost, rozporuplnost, vše, co se vymyká pravidlům logického myšlení, co odporuje rozumnosti, naší zkušenosti možného a obvyklého. U Camuse ve spojení s postavením člověka ve světě: pokud má člověk odlišný pohled na smysl světa, než je pohled tradiční, dostává se do absurdní situace, kterou nemůže změnit, nemá-li však upadnout do beznaděje (dospět k sebevraždě), musí situaci vzdorovat revoltou.

Agnosticismus Z řec. agnostos = nepoznatelný, neznámý. Agnosticismus je pojem, který se užívá pro označení postoje, kdy nejsme schopni rozhodnout, zda existuje něco mimo skutečnost vnímanou smysly. Přesvědčení či filozofické učení o „nevědění“, tj. o nepoznatelnosti jsoucího (potud příbuzné skepticismu); v užším smyslu učení o nepoznatelnosti Boha, čímž se má dílem výslovně vytvořit prostor pro víru (Augustin) či předpokládat věc o sobě, jež stojí za jevy (Kant), dílem se tak zásadně odmítá veškerá spekulativní filozofie (sofisté, pozitivismus). 10

Pojem „agnosticismus“ používaný v rámci filozofické teorie poznání pro označení názoru (učení), jenž popírá poznatelnost podstaty nějakého předmětu či jevu, v širším smyslu pak podstaty světa vůbec. Pro poznání je podle agnostiků dostupná pouze jevová sféra reality, tj. to, co poznáváme bezprostřední zkušeností. Pojmu „agnosticismus“ užil poprvé Huxley, prvé výrazně agnostické rysy vykazuje však již řecký skepticismus a v novověku pak učení Humovo. V moderní filozofii lze nalézt agnostické rysy zejména v pozitivismu.

Akcidens Lat. případek. Měnící se, proměnlivý, nahodilý. Akcident, každé určení (vlastnost) substance, které jí přísluší jenom nahodile, a nikoli podstatně (esenciálně). Akcidenty jsou všechna jsoucna (kvality, kvantity atd.) mají existenci závislou. Substance (podstata) je takové jsoucno, které se vyskytuje nezávisle na čemkoli jiném. Případky se mohou měnit, ale substance zůstává táž; adjektivum akcidentální: nahodilý, nepodstatný (Aristoteles). Scholastický překlad pojmu původně Aristotelova, jímž označoval nepodstatnou, proměnlivou vlastnost nějakého předmětu či jevu. Akcidentální vlastnost může i nemusí být přítomna a nijak se tím nemění předmět či jev ve své podstatě (esenci), např. kůň zůstává koněm, ať je jakékoli barvy.

Akt Z lat. actus – jednání, děj. Skutečné, a tím i účinné bytí nějaké věci v protikladu k pouhé možnosti (potence). Pojem zavedl Aristoteles jako základ výkladu pohybu a všeho dění. Podle scholastiky zároveň stupeň uskutečnění bytí, které věc představuje vzhledem k veškeré plnosti bytí, kterou má jen Bůh jako „čirý akt“. (Potud jsou všechny konečné věci smíšením skutečnosti a možnosti.) Vedle toho označuje akt i jednotlivý ohraničený lidský úkon (např. duševní, duchovní, vitální akt); ve fenomenologickém smyslu označuje akt jednotlivý, konkrétní a reálný prožitek vědomí, nezávisle na jeho obsahu, tj. na tom, co v něm bylo míněno, intendováno. Základní znaky aktů vědomí zkoumá psychologie a filozofická fenomenologie (Dilthey, Brentano, Husserl aj.) 11

Akvinský Tomáš (1225-1274) Tomáš Akvinský byl italský teolog a filozof; stal se hlavní postavou vrcholné (vlastně celé) scholastiky. Přepracoval aristotelskou filozofii (kterou znal především z arabských překladů a komentářů) tak, aby byla v souladu s křesťanskou vírou. Ve svém novém systému sloučil také prvky platonské a patristické. Proti teoriím dvojí pravdy (pravda vědy a filozofie může být v rozporu s pravdou náboženskou) staví koncepci souladu pravdy zjevené (je předmětem víry) a pravdy z přirozeného lidského rozumu. Obě pravdy mají počátek v bohu (proto nemohou být v rozporu) a vzájemně se doplňují. Zjevené pravdy (o vzniku světa, o prvotním hříchu, vzkříšení, věčné blaženosti) jsou rozumem nedokazatelné, avšak například boží existenci lze dokázat racionálně ze stvořeného – pět důkazů boží existence: == Pohyb – vše co se pohybuje, musí být něčím pohybováno, prvotním hybatelem je bůh. == Příčina – vše má příčinu, prvotní příčinou je bůh. == Nutnost – není možné, aby vše bylo nahodilé, musí existovat něco, co má nutnost samo ze sebe – bůh. == Dokonalost – existuje něco nejvyššího, co má všechno v nejvyšším, absolutním stupni – bůh. == Cíl – vše směřuje k cíli – k bohu. Klade boha nad svět a stvořené, prokazuje nesmrtelnost lidské duše (člověka vykládá jako jednotu duše a těla), nově charakterizuje svobodu člověka. Člověku je dána svobodná vůle, může tedy jednat svobodně. Pokud by svou vůli neměl, bylo by veškeré jeho jednání nutností. Svobodné rozhodování máme díky rozumu. Tomáš Akvinský je ale umírněným deterministou. Člověk se sice ve svém jednání může rozhodovat podle své vůle, ale to, zda jeho jednání povede k vytyčenému cíli, či nikoliv, závisí na bohu. Ve sporu o univerzálie je umírněným realistou, tvrdí, že obecniny existují před věcmi (ideje u boha), zároveň i ve věcech (jako jejich substanciální forma), stejně tak i po věcech (jako pojmy).

12

Alétheia Ve starořecké filozofii, zejména u eleatů a Platona, pravdivé poznání, vědění, v protikladu k pouhému zdání, mínění. Jednostranné nadřazení principu alétheia nad smyslové poznání odráží idealistické tendence řeckého myšlení.

Alogismus Filozofické stanovisko odmítající logické myšlení jako prostředek k dosažení pravdy a stavějící intuici, víru a zjevení proti logice.

Altruismus Z lat. alter – jiný. Etický princip, který hlásá podřízení vlastních zájmů blahu druhých. Opak egoismus.

Amoralismus Popírání platnosti morálních zákonů vůbec.

Analogie Z řec. analogia – podobnost, shodnost. Obdoba nebo zjištění stejných vlastností mezi jinak rozdílnými objekty; může mít čistě pojmový charakter (usměrňovat vztah mezi pojmem a předmětem) nebo se může chápat jako ideální struktura (např. u Platona jako princip kosmického řádu), Aristoteles rozlišoval více forem analogie: podle atributu – například zdraví těla a „zdraví“ potravy, podnebí atd, podle proporce – jako vztahovou podobnost: co jsou pro ptáky křídla, to jsou pro ryby ploutve. V tomto druhém významu se ve středověké filozofii pojímala analogii jsoucna, totiž jako podobnost mezi stvořenými věcmi či bytostmi a jejich stvořitelem (Bůh) ve vztahu k bytí při současné nepodobnosti v bytnosti.

13

Vyhledávání analogií bylo důležitým postupem již v předsokratovské filozofii (Empedokles), k cílevědomé klasifikaci (např. zvířat) na podkladě analogie určitých orgánů dospěl Aristoteles. Ve středověké tomistické filozofii i pozdějším novotomismu zaujímá význačné místo především pojem „analogie bytí“, založený na hledání správného poměru jsoucího (tj. stvořeného) světa a Boha (tj. tvůrce). Kant vyvinul jako „analogie zkušenosti“ apriorní pravidla v poměrech času, jež umožňují jednotu zkušenosti. V širokém slova smyslu správný poměr, srovnání, obdoba, podobnost mezi předměty a jevy. V užším slova smyslu shoda vztahu mezi členy dvou nebo několika párů v určitých znacích, např. strukturní shoda, funkcionální shoda apod. Ve středověké tomistické filozofii i pozdějším novotomismu zaujímá význačné místo především pojem „analogie bytí“, založený na hledání správného poměru jsoucího (tj. stvořeného) světa a Boha (tj. tvůrce).

Analytická filozofie Analytická filozofie jako jeden z hlavních proudů současné filozofie dominuje především v anglicky mluvících zemích. Za jejího otce je považován německý logik a matematik Gottlob Frege, který odmítl psychologický výklad logických i matematických pojmů a vytvořil první moderní systém symbolické logiky. Analytická filozofie klade důraz na jazyk a logickou analýzu pojmů, rozvíjí tradici empirismu v tom smyslu, že zkušenost považuje za východisko poznání, a kritizuje spekulativní metafyziku. Představitelé: Willard van Orman Quine, Bertrand Russell, George Edward Moore. Svůj úkol vidí analytická filozofie ve vyjasnění pojmů, soudů, vět, metod, teorií atd. jejich pečlivou analýzou. Jeden ze základních filozofických směrů 20. století, navazující na tradice pozitivismu století předcházejícího. 14

Východiska zformulovala Alfred North, Whitehead, Russell a ve svém raném tvůrčím období Wittgenstein: úkolem filozofie musí být logická analýza jazyka vědy. Tato inspirace se stala základem logického pozitivismu Vídeňského kruhu (hlavně Carnap), usilujícího o stanovení jednoznačného kritéria vědeckosti, jež bylo nalezeno v empirické verifikaci. Na Vídeňský kruh navázal polemicky jak kritický racionalismu Popperův, tak filozofická analýza jazyka, opírající se o myšlenky pozdního Wittgensteinova období (tzv. jazykové hry). Představitelem současného „logického postpozitivismu“ je Quine.

Analýza Z řec. analysis = rozbor. Myšlenkový rozklad jednoty v mnohost, celku v jeho části, souboru v jeho jednotlivé složky, dění v jednotlivé stupně, obsahu vědomí v jeho prvky, pojmu v jeho atributy. Rozlišujeme analýzu elementární, kauzální, logickou, fenomenologickou, jazykovou, psychologickou. Snaha o hlubší porozumění zkoumanému předmětu jeho rozložením na jednotlivé složky a části. Opačným postupem je syntéza. Myšlenkový proces, jehož cílem je rozčlenit zkoumaný celek na strukturní části (prvky), oddělit podstatné vlastnosti od nepodstatných, nutné od nahodilých, obecné od individuálních, a tímto způsobem pochopit zákonitosti, jež daný celek zakládají. Analyzovaný celek může mít rozmanitou povahu, proto hovoříme o materiální (látkové) analýze, ideální (mentální) analýze, gramatické analýze apod. Descartes chápe analýzu jako druhou klíčovou zásadu metody, jež mu má umožnit poznání pravdy. Analýza je ve vědeckém poznání úzce spjata s postupem opačným, tj. syntézou.

Anamnéza Z řec. anamnésis = rozpomínání. Významný pojem Platonovy nauky o idejích. Platon vykládal všechno poznání jako rozpomínání duše na zření idejí před narozením a tímto způsobem vysvětloval možnost apriorního vědění (a priori). Platon vychází z předpokladu, že nesmrtelná lidské duše ještě před svým spojením s materiální tělesnou schránkou přebývá v transcendentní říši absolutních (božských) idejí, jež nazírá. To, čemu my pak říkáme „poznání“, lze tedy spíše nazvat rozpomínáním (anamnésis) na ono dřívější zření idejí, tj. 15

věčných vzorů. Cesta zdokonalování člověka je v tomto smyslu cestou neustálého zušlechťování a cvičení duše, cestou oprošťování od žádostivosti a vášnivosti smyslového světa a co nejvyššího vzestupu do výšin dokonalých idejí, jimž vévodí idea Dobra.

Anarchie, anarchismus Z řec. anarchia = bezvládí. Anarchie je bezvládí, bezzákonnost, stav společenského rozkladu. V širším smyslu nepořádek, chaos, absence plánovitosti, řádu. Anarchismus je světový názor a politické hnutí, jež odmítá autoritu státu a vůbec jakékoli politické organizace společnosti. Neusiluje však o chaos či nepořádek, nýbrž je přesvědčen, že vítězství svobody, spravedlnosti a rovnosti lidí právě jen odstraněním vnější, mocenské autority státu, spjaté s používáním donucovacích prostředků. Anarchismus zdůrazňuje suverenitu jedince, jeho dobrou a laskavou přirozenost a jeho schopnost efektivně organizovat svůj společenský život do neformálních komunit, jež mohou být volně sdružovány na federativním principu. Problematické však je, používají-li některé proudy anarchistického hnutí (ať již individualistického či kolektivního) k dosažení svých cílů násilných (teroristických) prostředků. Filozofická východiska moderního anarchismu rozpracovala Stirner, Proudhon a Bakunin.

Animismus Z lat. animus = dech, duch. Názor, že ve všech předmětech a jevech přírody se projevuje oduševňující princip (božstvo, energie apod.). Animismus je víra v duši a duchovní bytosti. Pojem animismu zavedl v 19 století Taylor v rámci etnologických výzkumů k označení náboženských představ „primitivních“ národů. Comte ve své klasifikaci stádií vývoje lidského myšlení charakterizoval tímto pojmem výchozí etapu tzv. teologického stádia. V psychologii operovali pojem animismu zejména Wundt (pro označení názoru, že principem lidského života je duše) a Piaget (pro označení určitých symbolických forem dětského psychického života). 16

Antická filozofie Počátky antické filozofie jsou spojeny jsou spojeny s prostředím řeckých městských států a obdobím 7.-6. století před n. l. Významnou podmínkou rozvoje myšlení v této oblasti byl přechod od despotických, patriarchálních forem vlády k demokratičtější správě polis. Svou roli sehrál i významný ekonomický vzestup oblasti. Antická filozofie bývá běžně dělena do následujících etap: == Předsokratovské filozofie (7.-5. století před n. l.). == Filozofie klasického období (5.-4. století před n. l.). == Filozofie v období helénismu a pozdní antiky (4. století před n.l. – 529 n.l.). Antická filozofie je historickým typem myšlení, které je založeno na následujících předpokladech: == Celistvosti a jednoty bytí, která je odvozena z uspořádanosti bytí, z řádu, který vším proniká a je mu vše podrobeno. == Tento řád je objektivní a neosobní, je mu podroben i člověk. == Tento řád je esenciální (esence je to, co činí věc právě tím, čím je, čím se od každé jiné věci odlišuje) a racionální. == Člověk je obdařen rozumem. == Rozum řeckého myšlení je nazíravý.

Antinomie Z řec. anti- = proti, nomos = zákon. Protimluv, paradox. Aporie; dvojice výroků, které se navzájem vylučují, i když samy o sobě se jeví jako dostatečně odůvodněné. V původním slova smyslu logický spor mezi dvěma výroky, které jsou samy o sobě dostatečně zdůvodněné a které tedy musíme (byť z různých důvodů) pokládat za pravdivé. Filozofický základ učení o antinomiích zformuloval Kant ve svých slavných 4 antinomiích čistého rozumu, pojednaných jakožto střet teze a antiteze. V užším smyslu se – ve sféře formální logiky – rozlišující syntaktické a sémantické antinomie. Kant uvádí čtyři klasické antinomie, aby ukázal, že se rozvažování ve své snaze myslet o nepodmíněném nutně dostává do rozporu. Hegel ve své kritice Kanta omezuje tato dilemata na reflektující rozum, protože rozvažování je s to integrovat protikladný smysl. 17

Logika rozlišuje dva druhy antinomie, respektive paradoxy, logické, spjaté s intuitivní teorií množin, např. Russellova antinomie třídy všech tříd, které obsahují sebe samy jako své prvky, a sémantické antinomie, například antickou antinomii lháře: „To, co nyní říkám, je lež.“ Sémantické antinomie lze překonat rozlišením objektového a metafyzika. Logické antinomie jsou řešeny pomocí teorie logických typů (Russell).

Antropocentrismus Z řec. anthropos = člověk, a lat. centrum = střed. Zaměřenost na člověka. Přesvědčení, že člověk má výsadní postavení ve světě i vesmíru, všechny ostatní věci jsou mu k dispozici a slouží jeho účelům. Poprvé se významně zformuloval v sofistice, v protikladu ke kosmické, přírodně filozofické orientaci ostatních předsokratiků; později stál v protikladu k teocentrickému světovému názoru. Častým předmětem kritiky z pozice náboženství či ekologie. Názor, pokládající člověka za střed světového dění, a tedy i dobro člověka (lidstva) za cíl světového snažení. Tato vztažnost kosmických souvislostí k člověku se objevuje již v antice (Sokrates), ve středověku se rozvíjí na základech židovskokřesťanské doktríny o dobrém stvoření, o vztahu člověka a Boha (jistý náběh k člověkostřednosti je však vždy vyvažován principiální Bohostředností). Nové dimenze nabývá antropocentrismus v novověku, počínaje karteziánským jednostranně utilitárním, instrumentálním modelem vztahu člověka a světa („res cogitans“ – „res extensa“), v němž věci nemají svoji hodnotu samy o sobě, nýbrž hodnotovou dimenzi jim vtiskuje účelné jednání člověka. Tento přístup je dnes v centru kritiky tzv. postmoderní filozofie, u nás zejména Koháka.

Antropologie Z řec. anthropos = člověk, logos = slovo, řeč, pojem. Věda zabývající se člověkem, lidskými společnostmi, kulturami a celkově lidstvem. Obecně nauka (věda) o člověku. Je však třeba rozlišovat: a) Přírodovědnou (lékařskou) antropologii jakožto vědu o anatomických zvláštnostech člověka, o jejich vzniku a vývoji (zejména studium lidských ras). b) Kulturní antropologii jakožto srovnávací vědu o lidských kulturách (v tomto smyslu zahrnuje též poznatky z archeologie, etnografie, sociální psychologie, sociologie umění a náboženství, sociolingvistiky, religionistiky atd). 18

c) Filozofickou antropologii jakožto obecně filozofické učení o člověku, za jejíž zakladatele bývají považováni Kierkegaard a Nietzsche, za význačné autory Scheler, Feuerbach, Gehlen, v moderní době Sartre. d) Pojem strukturální antropologie, jímž Lévi-Strauss nazval specifický druh analýzy společenských struktur.

Antropologická filozofie Filozofická antropologie je filozofická disciplína, která se zaměřuje na zkoumání celého člověka, nejenom jeho částí (jak to dělají speciální vědy). Je pro ni typická snaha co nejobecněji uchopit podstatu člověka a vymezit jeho místo ve světě. Většinou se tak děje určením vlastností, kterou sdílejí všichni lidé a která je zároveň chápána jako vlastnost nejdůležitější a nejzákladnější (např. touha po seberealizaci). Jako samostatný obor vzniká až na počátku 20. století. Filozofická antropologie se sama považuje zčásti za filozofickou disciplínu omezenou na sféru člověka (vedle kosmologie, resp. přírodní filozofie, a teodiceje), zčásti podle M. Schelera za východisko filozofie vůbec, neboť ta musí vždy vycházet z podstaty člověka a z jeho vztahu ke světu. V tomto smyslu je filozofická antropologie přinejmenším latentním základem každého filozofického myšlení. Filozofickou antropologii výslovně prosazoval a dějinnost a společenskost člověka zdůrazňoval existencialismus.

Antropomorfismus Připisování lidských vlastností či lidské podoby něčemu, co není lidské, například Bohu či přírodním jevům, zvířatům a rostlinám. V mnoha náboženstvích se lidské vlastnosti (rozum, vůle, city, příbuzenské vztahy) přičítají božstvům, zatímco jiné vlastnosti jsou pro ně odmítány (smrtelnost, nutnost pracovat). Stejný přístup je možné najít i u evropských národů a také ve vědeckých výkladech různých jevů, čemuž se snaží badatelé předcházet. 19

Apeiron Z řec. a- = ne, peras = omezení, hranice. Neomezené, bez hranic, nekonečné, prosté jakékoli vnější limitace. Pojem, kterého užíval představitel řecké přírodní filozofie Anaximandros z Miletu k označení kvalitativně nerozlišené (nezformované) a rovněž kvantitativně neomezené pralátky, neurčitého principu, počátku, z něhož všechna jednotlivá jsoucna vznikají a do něhož pak též zanikají. Později termín pro prostorové, časové a matematické nekonečno.

Apercepce Z lat. appercipere – vnímat. Začlenění určitého obsahu vědomí do představované souvislosti. U Kanta je transcendentální apercepce původní a veškerou jednotlivou zkušenost předcházející jednotu vědomí. J. F. Herbart rozuměl pod apercepcí osvojení si nových představ probuzením stejnorodých představ starších, které s novými splývají. Na takovéto apercepce spočívá podle Herbarta veškeré porozumění a poznání. V psychologii je apercepce též z části chápána jako vystupňovaná pozornost nebo jednoduše ve smyslu vnímání.

Apodiktický Z řec. apodeiktikos = průkazný. Bezpodmínečně, bezvýhradně platný. Užíváno jako charakteristika logických soudů, jimž přináleží logická zdůvodněnost, nutnost, a jsou proto nepopíratelně platné. Pojem definoval Aristoteles, rozpracoval zejména Kant – apodiktické jsou podle něj v prvé řadě matematické axiomy.

Apologetika Z řec. apologetikos = obranný. a) V nejširším smyslu obrana jakéhokoliv učení či názoru. b) V užším smyslu jeden z významných oborů (odvětví) teologie, zabývající se systematickým výkladem základních aspektů křesťanské zvěsti se zřetelem k myšlenkovým nástrojům. c) V nejužším smyslu označení pro důležité období ve vývoji raného křesťanství – 2. a 3. stol. n. l., kdy se rodící se křesťanství bránilo útokům pohanským odpůrců 20

a v tomto polemickém ovzduší řada vynikajících raně křesťanských autorů (tzv. apologetů) sepsala spisy, jimiž položili základy křesťanské filozofie a dogmatiky. Mezi apologety vynikli: Justin Mučedník, Theofilos z Antiochie, Ireneus, Klemens z Alexandrie, Tertullianus.

Aporie Z řec. a- = ne-, poros = cesta. Neprůchodnost, bezvýchodnost, nerozřešitelnost problému na základě rozporu založeného ve věci samé. Množné číslo znamenající myšlenkové obtíže, bezvýchodné úvahy, logické paradoxy. Nejslavnější jsou aporie Zenona z Eleje, jimiž dokazoval logickou nemožnost pohybu. Aporie jsou důkazy o neexistenci pohybu, které působí obtíže těm, kdo je chtějí vyvracet. Tyto důkazy jsou čtyři, nejslavnější je tzv. Achilleus a želva. Achilleus prý nemůže dohonit pomalou želvu, neboť pronásledující musí dříve dojít tam, odkud vyšel prchající, takže prchající je nutně vždy o něco napřed. Druhým je Letící šíp. Ten prý v každém okamžiku svého letu stojí (představme si jej natočený na filmovém pásu), z klidu nemůže vzniknout pohyb, tudíž i celý pohyb šípu je pouhý klam. Dále dokazuje neexistenci prostoru a nemožnost mnohosti jsoucen. Pyrrhon a jeho žáci užívali aporií jako argumentů ve prospěch skepticismu. Aristoteles vypracoval 14 druhů aporií, spočívajících v nemožnosti volby mezi dvěma stejně logicky správně argumentovanými tezemi. Aporéma je nerozhodnutelná sporná otázka. Aporetika je technika zkoumání obtížných nebo neřešitelných problémů (antinomie). V moderní filozofii aporetickou metodu používal Hartmann.

A priory – a posteriori Lat. a priori = předem, z předpokladu, a posteriori = později, z důsledku. A priori: Něco, co je platné před zkušeností a nezávisle na ní. V předsokratovské filozofii typ poznání, které je nezávislé na zkušenosti (tzn. poznání, zprostředkované pouze logickým usuzováním, případně intuicí), nebo typ úvahy, jež vychází z principů (tj. z daného předchozího poznání, z pojmu předmětu) a vyvozuje z nich důsledky. Apriorismus lze objevit již v Platonově filozofii (anamnésis), rovněž v Descartově učení o tzv. vrozených idejích. 21

Podle Aristotela poznání určité věci z (časově nebo logicky) předcházejícího, např. z jejích příčin (protiklad a posteriori). Šířeji formuloval problém Kant: definuje apriorní formy nazírání (prostor a čas) a apriorní formy rozvažování (kategorie), jež chápe jako předpoklad veškeré zkušenosti. Apriorní poznání vede k čistě apodiktickému vědění, tj. absolutní nutnosti. U Kanta je apriorní poznání čisté, veškeré zkušenosti předcházející, nutné, vrozené poznání. V protikladu k empirismu zdůvodňoval jeho možnost, přičemž však současně omezil oblast jeho platnosti (v protikladu k racionalismu) na zkušenostní svět. Apriorismus, metoda odvození vlastnosti předmětu z jeho pojmu, nikoli ze zkušenosti. A posteriori: Něco, co spočívá na zkušenosti a je platné na jejím základě. Původně poznání „z pozdějšího“, například příčiny z účinku; počínaje Kantem empirické, smyslově zprostředkované poznání; protiklad a priori. V předkantovské filozofii typ poznání, které vychází ze zkušenosti, nebo typ úvahy, postupující od důsledků k principům (k pojmu předmětu). Podle Kanta aposteriorní poznání nedosahuje absolutní nutnosti, a tedy ani všeobecní platnosti.

Argument, argumentace Z lat. arguere = tvrdit, dokazovat. Argument je celek skládající se z premis a jimi podporovaného závěru. Důkaz sloužící k potvrzení nebo vyvrácení určité věty nebo teze. Klasické logické a filozofické myšlení rozeznává řadu druhů argumentů: a priori, a posteriori, a tuto, ad populum, ad veritatem. Teorie argumentace nepoužívá na rozdíl od logiky formální jazyk, ale učí nás to samé – jak správně usuzovat a myslet. Tedy jak předkládat a hodnotit důvody ve prospěch argumentace a kritického myšlení. Má také vysokou schopnost přesvědčit o nich i ostatní, je odolný vůči manipulaci, rozpozná předsudky a chybné argumenty. Argumentace má být férová, založená na poctivém zvažování všeho, co je předkládáno, a na připravenosti uznat vlastní chybu, pokud jí objevíme. Středověká filozofie speciálně rozpracovala různé druhy argumentů (důkazů) potvrzujících tezi o existenci Boha. 22

Vtipnou formou si v 19. století „pohrál“ s jemnostmi logické a filozofické argumentace Schopenhauer ve své Eristické dialektice.

Arché Řec. počátek, původ, princip. Ve filozofii milétské školy požíváno ve smyslu pralátky, tedy prvotního principu světa, prapůvodní látky, z níž vznikl svět. V přírodní filozofii milétské školy užíváno ve smyslu toho, z čeho zákonitým postupem vzniká vše existující a do čeho se též dle stejné zákonitosti navrací. Jde o nejobecnější pojem všeho, co jest. Thaletovi je „arché“ voda (hydor). Anaximandrovi neurčité, neomezené (apeiron). Anaximenovi neurčitý vzduch (apeiros aér). Pojem byl užíván i později, např. Anaxagorův Nús.

Archetyp Z řec. arché = počátek, typos = vzor. U Platona synonymum ideje, tj. věčného „prototypu“ každé jednotlivé věci. Později užíváno i pro Boží ideje – věčné transcendentní vzory stvořených jednotlivin. Jungova analytická psychologie rozpracovala archetyp jakožto strukturální prvek tzv. kolektivního nevědomí: jde o symbolické obrazy společné lidstvu jako celku, jež se objevují v mýtech, legendách, pohádkách všech dob a národů a jež se specifickým způsobem ozvláštňují v psychice každého individua, projevujíce se zejména ve snech.

Aristoteles (384-322 př. n. l.) Nejvýznamnější Platonův žák a zároveň jeho nejdůraznější kritik. Pro své encyklopedické znalosti je považován za nejuniverzálnějšího myslitele starověku. Byl to syn bohatého lékaře makedonského krále, v letech 343-340 př. n. l. působil jako vychovatel Alexandra Makedonského. Je představitel filozofického pojetí podstaty. 23

Kriticky navazuje na svého učitele Platona. Za Aristotelovy pokračovatele jsou považováni jeho žáci – peripatetikové (škola založená Aristotelem kolem roku 335 př. n. l. v Athénách, název získala z řeckého slova peripatos, což znamená sloupořadí, ve kterém se členové procházeli), v období scholastiky pak zejména Tomáš Akvinský, v 19. a 20. století např. Franz Brentano a Jacques Maritain. Aristoteles na dlouhá staletí ovlivnil vývoj přírodních věd. U několika vědeckých disciplín je označován přímo za jejich zakladatele (např. etika a formální logika). Na pozadí kritiky svého učitele Platona (především Platonova nejasného vztahu mezi idejemi a smyslovými věcmi, stejně jako i odloučení podstaty od věci samé) tvrdí, že podstata smyslové věci je v ní samé, především jako jednota látky (možnost něčím být) a formy (duchovního principu, který v látce uskutečňuje možnost něčím být), tzv. hylémorfismus. Proces působení formy na látku (neboli přechod od možnosti ke skutečnosti) nazývá Aristoteles pohybem. Prvotní impuls ke všem pohybům dává první hybatel, který je zároveň poslední příčinou v řetězci příčin. Těmi je svázán prostorově konečný, avšak věčný svět. (První hybatel je Aristotelovi formou forem, konečným cílem i smyslem světa.) Pro poznání jsoucna vytvořil Aristoteles deset kategorií (tyto kategorie nemají žádný společný nadřazený pojem: jsou tedy původní a pro všechny ostatní pojmy základní). Mezi tyto kategorie patří: substance – podstata (např. člověk), kvantita (např. dvoumetrový), kvalita (např. červený), vztah (např. vyšší), místo (např. na náměstí), čas (např. dnes), poloha (např. sedí), vlastnictví (např. má boty), činnost (např. jí), trpnost (např. obdivován). První čtyři kategorie jsou nejdůležitější (především substance). Také Aristoteles se zabývá učením o duši. Podle kvality rozlišujeme tři typy duší: nejnižší vyživující neboli rostlinou, smyslově vnímající neboli živočišnou a nejvyšší myslící neboli lidskou. Vyšší duše nemůže existovat bez nižší (smyslové poznání světa) a vyšší (abstraktní poznávání).

Askeze Z řec. askesis – péče. 24

Nábožensky praktikované odříkání a sebeovládání, vycházející často z myšlenky o dualismu a hmoty. Cíle askeze: == Kultická čistota (odříkání určitých pokrmů, sexuálního styku aj. == Sjednocení vůle s božstvem (zánik egoistického chtění). == Získání moci vyššího stupně. V sociologické teorii M. Webera byla askeze puritánského náboženství rozhodující pro nástup kapitalismu, protože posilovala výkonnostní přístup a ekonomický princip jednání vůbec. Dnes též přeneseně a v širším smyslu odříkání se určitých příjemných stránek života.

Ataraxie Z řec. ataraxiá = nepohnutost, neochvějnost. Vyrovnaná mysl ve šech životních situacích; zvláště stoická filozofie pokládala ataraxii za dokonalý postoj mudrce. K ideálu ataraxie patří též athaumasia, tj. schopnost nepropadat údivu. Pojem, zavedený Demokritem a používaný zejména školou epikurejskou a školou stoickou, znamená ideální stav duše moudrého člověka, charakterizovaný především klidem. Stoikové užívali v této souvislosti i pojmu „apatheiá“, což označuje necitlivost vůči bolesti a utrpení. V pojmu ataraxie se zračí směřování dvou zmíněných významných škol antické filozofie k objasnění zásadního smyslu a cíle lidského života. Ač se cesty hledání těchto škol odlišují (epikurejství buduje na hedonistickém východisku, stoikové na odpoutanosti), celkový smysl je jeden: pravé životní štěstí je třeba spatřovat v nepřítomnosti strastí, duševních zmatků a vášní.

Atomismus Z řec. a- = ne-, tomos = dělitelný. Přírodně filozofická nauka, podle které je vše složeno z posledních, nedělitelných a neměnných jednotek (atomů). Zakladateli atomismu byli Leukippos a Demokritos, později se stala základem materialistického chápání světa.

25

Materialistické filozofické učení bylo založeno na hypotéze, že vše, co existuje (včetně lidské duše i bohů) je složeno z nejmenších, dále již nedělitelných částeček – atomů. Atomy jsou kvalitativně stejnorodé, liší se jen tvarem a velikostí a pohybují se v prázdném prostoru. Prvky atomistické teorie rozvíjeli v novověku Descartes, Galilei, Bruno, Newton, Leibniz. Moderní fyzika vypracovala složitou atomovou teorii. Rovněž moderní přírodověda chápe atomy, avšak dokázala, že nejsou nedělitelné.

Atribut Z lat. attribuere = přidělovat, propůjčovat, přisuzovat. Ve filozofii označení pro vlastnost, která nutně připadá substanci, ve formální logice označení pro vlastnost a vztah. Jedná se o neoddělitelnou vlastnost, charakteristický znak určité substance. V logice synonymum predikátu. Aristoteles odlišuje atributy od akcidentů (případků, tj. nepodstatných, nahodilých vlastností). Scholastika rozuměla pod atributy především atributy Boha. U Descarta je atributem materiální substance rozprostraněnost a atributem duchovní substance myšlení. Spinoza vidí v rozprostraněnosti i myšlení atributy jediné substance – přírody čili Boha.

Augustin (354-430) Svatý Augustin je nejvýznamnější postava patristiky, latinský filozof a teolog. Stál svým učením i životem na rozhraní dvou epoch – antiky a středověku, nechal se inspirovat novoplatonismem (přepracoval ho ve prospěch křesťanství, a tím ho, jako velkého konkurenta křesťanství ve vlivu na vzdělané vrstvy, zničil). Augustinova filozofie vycházela ze zásady „Věř, abys rozuměl“. Přirozené poznání vede člověka k náboženské víře, která pak pomáhá lépe poznat boha i povahu stvoření (svět). Augustin na základě tvrzení, že chce poznat pouze boha a duši, rozvíjel motiv boje duše o boha (duše je bohu zároveň blízká i vzdálená). Svatý Augustin ovlivnil novověkého racionalistu Reného Descarta svým hledáním nezpochybnitelného základu světa (pochybuji, tedy jsem). Augustin významně přispěl k filozofii dějin, kterou obohatil svým pojetím historického vývoje jako boje říše boží (společenství vyvolených bohem) s říší satanovou (společenství zatracených). Tento boj směřuje k úplnému oddělení obou říší. 26

Významným tématem je také Augustinovo pojetí času, které interpretoval v rovině subjektivního prožívání času. Důležitý je též Augustinův pohled na zlo. Podle něj bůh stvořil vše, co existuje. Zlo ovšem nestvořil, jelikož zlo je pouze nepřítomností dobra (jako je například tma jen nepřítomností světla).

Autonomie Z řec. autos = sám, monos = zákon. Samostatnost, „svézákonnost“ (opak heteronomie). Charakteristika určitého postavení osoby (či skupiny osob), která si sama určuje pravidla, jimiž se hodlá řídit. Ve filozofii a etice řízení se vlastními zákony, sebeurčení, nezávislost na autoritě a vnější moci. Protiklad: heteronomie. Rousseau chápe autonomii člověka (národa, společnosti, státu) jako základní rys jeho svobody. U Kanta je zdůrazněna autonomie člověka ve smyslu poznávacím, mravním (praktickém) i estetickém. Klasickým se stalo zejména Kantovo učení o kategorickém imperativu, v němž charakterizuje autonomii vůle jako stav, kdy vůle je sama sobě mravním zákonem, nezávisle na povaze předmětu chtění.

Axiologie Z řec. axios = cenný, hodnotný, logos = slovo, řeč, pojem. Filozofická teorie hodnot, učení o základní povaze hodnot, vztahu hodnot a norem, o hodnotové orientaci člověka. Někdy bývá axiologie chápána jako speciální filozofická disciplína, někdy jako disciplína etická.

Axiom Z řec. axioma = úsudek, ustanovení – to, co platí, to, co se uznává. V širším smyslu obecně přijatý předpoklad či postulát, tj. výchozí tvrzení, jehož platnost se nedokazuje, neboť se považuje za evidentní. Užívá se ve filozofii, matematice a logice. Přijatý předpoklad, tvrzení (věta) axiomaticky budované vědecké teorie, kterou chápeme jako výchozí (tj. a priori pravdivou /bez ověření/), v dané teorii 27

nedokazované a z něhož (s eventuálním přidáním dalších tvrzení tohoto charakteru a vytvořením axiomatického systému) odvozujeme pomocí předem daných odvozovacích pravidel další pravidla tvrzení dané teorie (dedukce). Tradiční názor, že axiom je sám o sobě evidentní, soudobá metodologie neuznává. Na systém axiomů se kladou zvláště tyto požadavky: == Bezespornost: v daném systému se nedá odvodit výrok a jeho negace. == Úplnost: každý výrok takového systému lze buď dokázat, nebo vyvrátit. == Nezávislost: žádný axiom není odvoditelný z ostatních axiomů. Tyto požadavky nejsou ve všech axiomaticky budovaných systémech splněny (logika, aritmetika, teorie množin, geometrie).

B *************************************************

Bacon Francis (1561-1626) Francis Bacon je představitel empirismu. Anglický filozof, právník a státník. Formuloval požadavky renesance vůči vědě, odklonil se od hledání účelu při zkoumání přírody a prosazoval hledání zákonů, které v ní působí. Bacon viděl ve vědění moc. Pokud poznáme přírodu, máme možnost jí ovládnout. Základem poznání je jedině zkušenost (empirie). K poznání je nutné mít správné nástroje a dávat si pozor na tzv. idoly (tedy překážky bránící nám poznání). Bacon rozlišoval čtyři idoly: == Idoly rodu – sklon lidí činit závěry bez ověření detailů (tyto sklony mají všichni lidé, stavějí světu křivé zrcadlo svého omezeného smyslového a racionálního poznání, vše poměřují svým lidským měřítkem). == Idoly jeskyně – sklon lidí představovat si, že všichni přemýšlejí stejně (tyto idoly souvisejí s individualitou člověka, jsou dány osobitými vlohami, sklony, zálibami a výchovou). == Idoly tržiště – sklon lidí přehlížet fakt, že nemáme jasně definované pojmy (tyto idoly jsou nejškodlivější; pocházejí ze špatného výběru a používání slov – v dialogu užíváme slova, kterým rozumíme každý po svém). == Idoly divadla – sklon lidí tíhnout k nekritickému přijímání názorů od druhých lidí (idoly divadla jsou některé obrazy světa, například ve filozofických systémech, považujeme je za absolutně pravdivé, aniž je kriticky analyzujeme). 28

Podle Bacona je potírání idolů první, destruktivním krokem k poznání. Druhým krokem je pak konstruktivní práce prostřednictvím indukce (metoda pozorování konkrétního jevu a následného zobecnění).

Berďajev Nikolaj Alexandrovič (1874-1948) Ruský křesťanský filozof a publicista. Nikolaj Alexandrovič Berďajev je představitel křesťanského personalismu. Berďajev se ve svém myšlení zaměřil na několik zásadních témat jako je úloha člověka ve světě. Zastával názor, že svoboda předchází veškerému bytí (svoboda je tedy původnější než bytí). Člověk je stvořený k obrazu božímu – k obrazu Tvůrce. Člověk je tak sám tvůrcem a má pokračovat v díle stvoření a stvořit nový svět. Tvořivá lidská činnost je hybatelem dějin, ale i zásadní skutečnost konce dějin.

Bergson Henri (1859-1941) Henri Bergson je francouzský filozof, představitel „filozofie života“. Východiskem Bergsonovy filozofie byl vztah prostoru a času. Prostor je homogenní (stálý). Bergson jej vnímal jako soubor bodů – můžeme přecházet od jednoho bodu ke druhému. Prostor zkoumají přírodní vědy. Čas naopak homogenní není. Každý moment je neopakovatelný a jedinečný. Čas je podle Bergsona nedělitelné plynutí (čisté trvání). Prostor je, ale čas není, jelikož se neustále děje. Bergson rozlišoval dva druhy poznání: == Relativní poznání (poznání předmětů ve světě z našeho vlastního hlediska), kterého lze dosáhnout rozumem. == Poznání absolutní (poznání předmětů ve světě, jaké skutečně jsou), kterého je možné dosáhnout intuicí. K prostoru tedy patří rozum, k času (čistému trvání) pak intuice. Intuice souvisí s tzv. elánem vital, což je tvůrčí životní síla, která pojímá zkušenost ne z hlediska prostoru, ale z hlediska času. Všechna skutečnost je tak pouze dění. Tento pohyb (dění) může mít charakter vzestupný pohyb života či sestupný pohyb hmoty.

Bůh Především náboženský, ale také filozofický a obecně používaný pojem, označující absolutní, nejvyšší bytost či princip, jenž je většinou (kromě panteismu) 29

transcendentní vůči přírodní a lidské skutečnosti a je pro svoji moc hoden úcty. Bůh bývá nejčastěji chápán jako duchovní bytost či princip, jako personifikace přírodních sil, případně též jako svrchovaná mravní autorita. Pojem Boha může být vztažen k rozličným filozofickým konceptům: deismu, polyteismu, monoteismu, panteismu. Bůh jako pilíř náboženského vztahu a objekt víry (např. v židovském i křesťanském monoteismu) je odlišný od Boha jakožto objektu pojmové filozofické analýzy. Řecká filozofie chápe Boha, jako neosobní původ všeho jsoucna, a tím se staví proti antropomorfismu tradované mytologie. U Platona je Bůh dobro, které jako princip všeho bytí může být myšleno pouze mimo bytí. Aristoteles vykládá ve své Metafyzice Boha jako původ veškerého pohybu; jako nejdokonalejší bytí je Bůh ryzí duch a sám bez pohybu. Novoplatonismus zdůrazňuje, že Bůh jako Jedno a Dobro lze určit nanejvýš negativně. Středověká křesťanská filozofie rozpracovala na bázi vzájemné součinnosti rozumového zkoumání a víry řadu racionálních důkazů Boží existence. Ve středověké křesťanské filozofii se Bůh stává ústředním tématem, které se rozvíjí v řadě východisek a motivů. Novověká filozofie spojuje pojem Boha s problematikou poznání. Počínaje novověkem (Descartes, Leibniz) se rozšířilo filozofické pojetí Boha jako nekonečné, věčné, nestvořené substance, skrze niž existuje vše ostatní, případně až pojetí, přímo ztotožňující Boha s přírodou (pregnantně Bruno a Spinoza, náznaky již u Kusánského). Zajímavé pojetí do této problematiky vnáší Kant, pro něhož je Bůh regulativní ideou lidského rozumu, praktickým postulátem, zaměřujícím rozvažování na celkovou jednotu všech věcí, na účelné uspořádání světa. Kant přesouvá poznání Boha do oblasti víry, v jeho etice nabývá však Bůh jako regulativní idea důležitou funkci. Hegel usiluje o spojení náboženského a filozofického pojmu Bůh v myšlení; v jeho systému se objevuje jako idea a absolutní duch. V pohegelovské filozofii (Feuerbach, Marx, Nietzsche) vystupuje do popředí kritika pojmu Boha. Moderní filozofické úvahy o Bohu jakožto transcendentním ontologickém a mravním principu reprezentují především Kierkegaard, Jaspers, Buber, Lévinas. Pokud se týče kritiky ideje Boha, tato vzchází nejčastěji z předpokladů filozofickoantropologických (Feuerbach, Nietzsche), psychologických (Freud, Fromm),

30

sociálně psychologických či sociologických (Comte, Marx) a logickopozitivistických (Wittgenstein, Carnap).

Bytí Jeden z klíčových filozofických pojmů, pilíř jakékoli metafyziky. Jakožto pojem největší možné obecnosti označuje totéž, co: existence, skutečnost. Někdy bývá pojem bytí ztotožňován s pojmem jsoucna, ale jsoucno (jsoucí, respektive „to, co je“) je to, co „má účast na bytí“, co participuje na bytí jako celku, aniž je s ním totožné. Základní určení západní metafyziky, které přísluší každému jsoucnu (i když pokaždé jiným způsobem), totiž že je. Již od antiky se ve filozofii vede diskuse o tom, zda je to bytí stejně reálné jako jsoucí věci, nebo zda spíše ideální ve smyslu podstaty, případně struktury, nebo zda je čistě pojmové. Stejně tak se diskutuje o tom, které bytí přísluší pojmům ve srovnání s empirickými věcmi. Různá filozofická stanoviska se přou o to, zda je bytí pouze určitou fikcí (empirismus), zda je nadpřirozené, avšak jakožto nadpřirozené je někde dáno (transcendence), zda je předem daným schématem, jehož prostřednictvím si vědomí osvojuje realitu (Kant), zda je poznatelné, či nepoznatelné, zda bytí vůbec existuje a skutečné jsou pouze jsoucí věci (materialismus) nebo, zda je skutečné pouze bytí, protože je tím, co trvá, a proto je věčné a božské, kdežto jsoucí věci skutečné nejsou, protože jsou jen dočasnými jevy. Často se také rozlišují různé stupně či vrstvy bytí. Jedním z nejkomplexnějších výkladů, který systematicky zprostředkovává vztah mezi rovinami bytí, podstaty a pojmů, je Hegelova logika. Na ní staví i Heideggerovo existenciální vyostření, podle něhož je člověk tím jsoucnem, jemuž jde v jeho bytí o toto bytí samotné a kdy bytí potřebuje člověka, aby se mohlo ukázat (metafyzika, jsoucno). Otázka (problematika) po bytí (jeho povaze, struktuře, smyslu) se v antickém řeckém myšlení posouvala od rané problematiky po povaze „arché“, přes Parmenidovo konstatování, že „bytí jest a nebytí není“, významný akcent získalo 31

Platonovým učením o existenci jakožto participaci na absolutním bytí (tj. idejích) a relativně systematicky vyústilo v Aristotelově hledání toho, „co jest bytí“. Středověké myšlení rozpracovává hierarchické pojetí dokonalosti bytí a zkoumá vztah stvořených jsoucen k absolutnímu bytí Boha. V průběhu vývoje evropského myšlení se stále naléhavěji prosazuje idea bytí jakožto horizontu, který obemyká a zakládá jsoucnost každé jednotliviny (Husserl, Heidegger, Patočka). To má své důsledky i pro pojetí lidské existence, jež je chápána jako specifický způsob, „jak člověk je“ (Heidegger, Jaspers, Sartre).

Bytnost Z lat. essentia; z toho odvozena esence. Ve filozofickém smyslu to, co tvoří základ bytí, co tvoří základ určité věci jakožto souhrnu vlastností, které činí věc tím, čím je sama osobě, na rozdíl od její pouhé existence a toho, jak se jeví navenek. Jakožto jev se ve formě pouhého zdání dokonce může obrátit proti samotné bytnosti. Odlišujeme bytnost a podstatu (substance).

C *************************************************

Celek, celistvost, celost, celostnost Celek je množina prvků (částí, subsystémů), které jsou vzájemně morfologicky a funkčně závislé, takže tvoří systém. Celek je tedy tvořen svými částmi, ale v totalitě svých projevů není na souhrn těchto částí redukovatelný, ve vztahu k částem se vyznačuje specifickou zákonitostí. Toto pojetí celku – oproti mechanicismu a redukcionismu – zdůrazňuje ve 20. století především holismus. Celistvost je vnitřní jednota spočívající v nezávislosti, autonomii objektu, jeho odlišnosti od okolí. Celistvost je však relativní objektu, protože ho nikdy nemůžeme oddělit od jeho okolí. Celistvost je vlastnost systémů vykazovat kvalitativně odlišné způsoby chování (projevu) vzhledem k chování (projevu) svých částí. 32

Celistvost tedy předpokládá nejen to, že celek je složen z částí, ale i existenci specifických závislostí mezi částmi, jež jsou dány strukturou. Celost, každý věcný obsah (struktura), vnitřně rozčleněný, spojující různé prvky a zároveň reprezentující zvláště významový obsah (celek je více než suma jeho částí). Pojem celosti je znám již v antice; jako pojem protilehlý k bezvztažnému nakupení prvků má se ve vědě velkou heuristickou hodnotu, zvláště v oblasti duševna; uplatnil se v psychologii, poté také v biologii, medicíně, sociologii a pedagogice. Celostnost je komplexnost vlastností a souvislostí, jež je třeba postihnout v procesu poznání. Na rozdíl od celistvosti, vztahující se k předmětu, celostnost vyjadřuje nezbytnost postižení nejrůznějších hledisek a aspektů poznávaného problému.

Celek a část Celek a část je párová kategorie, užívaná v metafyzických filozofických systémech: 1) Celek je něco, co je složeno z části nebo je na ně rozložité. == Některé celky předcházejí částem, aniž by z nich mohly vzniknout prostým součtem. Jiné jsou důsledkem skládání částí. == Ve starověké a středověké filozofii platila zásada, že z jednoho jsoucna nemohou vzniknout dvě jsoucna, ani ze dvou jedno. == V novověku zůstává tato zásada v novotomismu (obecně je pomíjena). == Filozofie přírody rozlišuje homogenní celky, složené ze stejnorodých částí (např. minerály) a heteronomní celky (např. organismy). 2) Část se vždy vztahuje k nějakému celku. == Může ovšem mít různé podoby (např. kámen jako část hromady kamenů a oko jako část těla: kámen přemístěný z hromady kamenů zůstává kamenem, oko vyňaté z těla přestává být okem). == Zvláštní místo mezi různými přístupy k řešení vztahu celek a část má aristotelsko-tomistický hylemorfismus (z řec. hylé – látka, morfé – tvar) – složení substance z látky a tvaru. == V soudobé filozofii podstatně prohloubil a rozpracoval tuto problematika strukturalismus. 33

Cit, citlivost Cit – psychologicky vzato jde o subjektivní stavy nebo procesy prožívání, individuální způsoby reagování na podněcující situace. Někdy bývají city ztotožňovány s emocemi, někteří autoři chápou oproti tomu emoce jako tzv. nižší city (vlastní i psychice zvířat), kdežto city v užším smyslu jako specifické formy, jimiž člověk prožívá své vztahy ke druhým a ke společnosti vůbec (náboženské city, mravní, estetické apod.). Citlivost – ve fyziologii obecně schopnost dráždivosti, tj. schopnost přijímat podněty z okolí a specificky na ně reagovat, v psychologickém a filozofickém smyslu schopnost zakoušet buď počitky a vjemy vůbec, nebo pocity a emoce. Tzv. smyslovost (receptivita) je u Kanta výchozí dispozicí rozvažování, spočívající v přijímání smyslové látky, jež bude vzápětí díky časoprostorovému názoru a kategoriím zformována v předmět zkušenosti.

Cogito Lat. myslím. Latinské sloveso, tvořící základ slavného Descartova výroku „cogito ergo sum“ („myslím, tedy jsem“). Ve filozofii se používá pro označení celkového principu Descartovy filozofie (a kartezianismu vůbec), pro označení jejího metodického východiska a prvé pravdy, jež je nepochybná vzhledem ke své evidenci. Vědomí zakouší v myšlení sebe sama jakožto sebevědomí, což jest jediný a nezpochybnitelný bod v procesu poznání. Substance vědomí je takto vymezena jakožto „res cogitans“, stojící v protikladu vůči hmotnému světu „res extensa“. Ontologický důkaz Boha pak zabraňuje solipsismu, neboť zakotvuje obě stvořené substance v substanci nestvořené. „Cogito“ jakožto princip je klíčovým pojmem i u Husserla, který je váže na fenomén intencionality, a tedy konstituce vzájemného vztahu „ega“ a světa, a dále u Heideggera a Sartra, kteří popisují existenci jakožto fundamentální evidenci našeho „já“.

Comte Auguste (1798-1857) Auguste Comte – francouzský filozof, zakladatel pozitivismu.

34

Tvrdil, že poznání má být pozitivní (je nutné všímat si pouze jistých čili pozitivních skutečností) má být založeno jen na naší smyslové zkušenosti, má spočívat na vědeckých základech a vzdát se hledání absolutna, což bylo vlastní metafyzice. Pozornost věnoval také poznání společnosti a založil empirickou sociologii. Tu budoval na dvou zásadách: == studiu podmínek existence každé společnosti a řádu v ní (tzv. sociální statika); == a studiu jejího vývoje a změny (tzv. sociální dynamika). Ve svém učení vysvětlil tři stadia vývoje společnosti: == mýtické (vysvětlení jevů působením nadpřirozených sil), == filozofické (metafyzické; vysvětlení skutečnosti pomocí filozofických pojmů, nadpřirozené síly jsou nahrazeny abstrakcemi jako substance, kauzalita apod.) == a pozitivní neboli vědecké (skutečnost je vysvětlována na základě faktů, pokrok vědy je omezen na přísné zkoumání světa, jež si žádá moderní promyslová společnost). Na sociologická zkoumání navazuje koncept morálky, založený na lásce a solidaritě, který ústí do pozitivistického náboženství. To bude nejlepším stmelujícím faktorem pozitivistické společnosti a naplnění humanity. Předmětem úcty bude Velká bytost – lidstvo. Vytváří moderní klasifikaci věd podle všeobecnosti a jednoduchosti.

Cyklus Z řec. kyklos = oběh. Pohyb, vracející se ke svému výchozímu bodu a směřující tedy celkově k periodickému opakování jevů. Myšlenka cykličnosti přírodních procesů pramenila již ve starověku z charakteru zemědělských civilizací a z astronomických pozorování a vedla mj. i k cyklickému chápání času a myšlence „věčného návratu“ (filozoficky ji zpracovali zejména Platon, Nietzsche, Spengler – ten rozšířil ideu cykličnosti i na dějiny a vytvořil teorii střídání civilizací).

Ctnost Etický pojem, v řečtině „areté“, v latině „virtus“. Ctnost je nezbytná charakterová či intelektuální vlastnost, která dlouhodobě umožňuje vést dobrý život, popřípadě dosáhnout blaženosti. 35

Ctnost je mravně cenná vlastnost, obecně snaha činit to, co je v dané chvíli mravně správné a dobré (etika). V křesťanství platí za „božské ctnost“ víra, láska, naděje. Ctnost znamená zdatnost, dokonalost, znamenitost, tj. soubor mravních dispozic jedince, vedoucích k jeho principiálnímu chování a jednání. Antická řecká filozofie rozuměla ctností schopnost konat dobro. Základními ctnostmi podle Platona jsou: moudrost, odvaha (statečnost), střídmost (uměřenost) a spravedlnost – tato klasická čtveřice, zdůrazněná Aristotelem, se stala později základem mravního kodexu stoické etiky a navázala na ni i křesťanská filozofie (Tomáš Akvinský ji doplňuje křesťanským „trojlístkem“: víra, naděje, láska). Aristoteles podtrhl významný aspekt ctnosti, a sice to, že jakékoli ctnost vždy znamená vystříhat se krajností, ctít míru věci. V návaznosti na antiku se tradičně rozlišuje dvojí směřování etiky k vymezení základní ctnosti: stoické (směřující k sebeovládání) a epikurejské (směřující k hédonismu a utilitarismu). Kant chápe ctnost nově – jako mravní sílu člověka konat svoji povinnost (mj. i ve vazbě na zásady protestantské etiky.

Čas Každé jsoucno je „časné“ v tom smyslu, že vzniká, proměňuje se a zaniká. Čas je dimenze posloupnosti, trvání, pro niž je charakteristická nepřetržitost a nezvratnost: == Na jedné straně podmínkou každé změny. == Na druhé straně ji zažíváme a poznáváme pouze na základě těchto změn. Ve filozofii je čas jedním z ústředních témat metafyziky, teorie poznání a přírodní filozofie. Evropská filozofie rozlišuje: == Objektivní čas, tj. čas měřitelný na základě změn jsoucího (hlavně na základě periodických pohybů nebeských těles). == Čas subjektivní, tj. čas, který je bezprostředně dán našemu vědomí (vědomí času), je podmínkou našeho prožívání a člení se na: a) Minulost – je zažívána jako vzpomínka. b) Přítomnost – přísně vzato, nemá žádné trvání. c) Budoucnost – jako předjímání.

36

Pro antickou metafyziku (Parmenidés, Platon, Aristoteles) je pravé bytí, které je základem všeho pomíjejícího, postaveno mimo čas. Čas je mírou pohybu od dřívějšího k pozdějšímu (Aristoteles), je vztahem možného a skutečného: v tomto smyslu přítomnost je vždy uskutečněním a proto lze říci, že přítomností se otevírá svět (Kratochvíl). Čas může být chápán v zásadě cyklicky (jako proces věčného a pravidelného navracení, principiální opakování téhož s pouze akcidentálními změnami – toto pojetí je obvyklé u starověkých zemědělských civilizací), nebo lineárně (jako nepřetržité a nevratné plynutí založené na esenciální změně – to se objevuje v judaismu). Židovská a následně též křesťanská víra a filozofie překračující onu archaickou cykličnost času a tím otvírají lidský život jak jeho dějinnosti, tak jeho (ponejvíce eschatologicky chápané) budoucnosti. Pokud jde o vědu a její chápání času, věda rozlišuje několik dimenzí časovosti: fyzikální čas, biologický apod. Ve filozofii je čas pojímán nesmírně rozmanitě. V evropském myšlení se staly klasickými zejména filozofické úvahy sv. Augustina o tzv. dějinném čase (jakožto čase lineárním, vytyčeném dvěma body: stvoření světa a jeho koncem, parusií), o relativitě času a vztahu časného a věčného (tj. Boha). Pro Kanta je čas (stejně jako prostor) formou nazírání, která je apriorně dána poznávajícímu vědomí; všechny (vnitřní i vnější) jevy podle něj nutně existují v čase a podléhají tak přírodním zákonům. Kant chápe čas jako apriorní podmínku zkušenosti. Hegel zdůrazňuje dějinnou dimenzi času, čas je pro něj formou projevu absolutního ducha. Ve filozofii existence (Kierkegaard) je časovost, tj. nezrušitelná vázanost člověka na čas, jeho bytí k smrti, pokládána za základní sebeurčení lidské existence. Heidegger („Dasein“ je časově dimenzované, je „starostí“ a „bytím k smrti“). V novověku se filozofové všímají problému, zda je čas spojitý (Leibniz), či diskrétní (Descartes). Moderní filozofické učení o čase rozvíjejí především Bergson (rozlišení objektivní, „prostorové“ časovosti, a vnitřní časovosti – tzv. „trvání“, jež chápal jako kontinuitu vědomí), Husserl („časový dvorec“ lidské vztažnosti), Sartre (existuje jakožto bytostně časová, člověk jako „svůj vlastní projekt“). V západní filozofické tradici je čas prezentován převážně jako nekonečný (směrem dopředu i dozadu), avšak u Augustina a v moderní přírodní filozofii panuje představa, že čas má počátek, který je souhlasný se vznikem univerza. V marxistické teorii jedna ze základních forem existence hmoty (vedle prostoru).

37

Číslo V nejobecnějším smyslu vztah jedné veličiny k druhé, vyjádřený určitou jednotkou. Čísla, číselné řady a operace s nimi patří k základním dimenzím lidské inteligence. V rané řecké filozofii se objevily pokusy chápat číslo ontologicky – jako základní stavební prvek univerza. Zejména pythagorejci, toužíce po objasnění řádu světového dění, nalezli předpoklad univerzální harmonie právě v čísle. Pythagorejská číselná mystika ovlivnila částečně i Platonovy úvahy o idejích a později se stala součástí řady filozofických i náboženských učení.

Člověk Příslušník rodu čeledi Hominidae, rodu Homo, druhu Homo sapiens-sapiens. Tvor, podmíněný bio-psycho-sociálně, naladěný schopností vědomé reflexe okolního světa i kladení dlouhodobých cílů, schopností tvořivé intelektuální i prakticko-přetvářející činnosti, žijící ve společenství s jinými lidmi. Od počátku se filozofie pokouší určit bytnost člověka reflexí jeho vztahu k přírodě a k Bohu. Za podstatné znaky jsou přitom vytyčeny jeho nadání rozumem, řeč a jeho existence ve společenství. V průběhu svých dějin dosáhl člověk obrovského rozmachu svých možností i skutečností, dokázal se emancipovat od přírodních daností, a nejen jich využívat k uspokojování svých potřeb a zájmů, ale v řadě ohledů se postavit i proti nim a měnit (často destruktivně) průběh přírodního dění. Člověk v kooperaci s druhými vytvořil civilizaci a kulturu, rozvinul vědu, náboženství, umění a jiné formy seberealizace, což řada filozofů v dosavadním historickém vývoji považuje za doklad jeho výjimečnosti a jedinečností, dané buď jeho vlastními mimořádnými potencemi, nebo plánem Božího stvoření, množství filozofů se však neohraničeného rozpínání civilizace obává a stále naléhavěji klade otázku jak jejích přírodních limitů, tak i její vnitřní kvality. Dnešní obraz člověka je určen filozofickou tradicí a křesťanským chápáním člověka jako osoby na základě stvoření k obrazu Božímu.

38

Filozofická antropologie jako samostatná disciplína filozofie se snaží integrací poznatků různých věd (biologie, psychologie, sociologie aj.) zkoncipovat celkový obraz člověka. Ideu humanity, vypracovanou především v humanismu, a koncepci člověka jako tvůrce sebe sama rozvíjela ve 20. století existenciální filozofie (existencialismus) ve smyslu moderního, typicky ateistického humanismu, který svůj zájem soustřeďuje na lidskou svobodu.

D ************************************************

Daimonion Z řec. božstvo, božský hlas. „Vnitřní hlas“ Sokratův, jehož se dovolával jako etické míry.

Danost, data Danost: ve filozofickém smyslu všechno, co se bezprostředně představuje vědomí (smyslová danost) a co je pak předmětem racionálního zpracování (Kant). Data: a) Synonymum daností, smyslová data. Bergson píše o „bezprostředních datech vědomí“ a má na mysli specifické duševní vlastnosti zachycené intuicí. b) Formalizovaná podoba informace určená pro počítačové zpracování. c) Produkt takového zpracování.

Dasein Něm. Bytí zde, pobyt. Německý ekvivalent latinského pojmu „existentia“ zavedl v 18. století Wolff k označení jsoucnosti v protikladu k nejsoucnosti (podobně Kant). U Hegela znamená určité konkrétní, aktuálně přítomné jsoucno. Rozhodujícím filozofickým pojmem se stává „Dasein“ v myšlenkovém systému Heideggerově, kde slouží k vystižení fundamentální ontologické charakteristiky lidského bytí, tj. existence – a tou je starost, která je současně disponována i časovostí, se projevuje jakožto vrženost, obstarávání a rozvrh. 39

Pobyt je vždy situován a zakotven, je pobytem zde na světě, je pobytem spolu s druhými a zároveň je vždy bytostně konečný (je „bytím k smrti“).

Dedukce, deduktivní Z lat. deducere = odvozovat. Dedukce je opak indukce (indukce – spočívá ve vyvozování obecného závěru z jednotlivých dílčích případů), kdy aplikujeme obecná tvrzení (zákonitosti) na konkrétní případy. Dedukci zdůrazňovali racionalisté – metodu odvozování metodu znalostí z obecných vět a principů. Vzorem deduktivního postupu je matematika. Dedukce – odvození tvrzení (důsledku) z jednoho nebo několika tvrzení (premis) na základě odvozovacích pravidel, a to odvození jisté, nejen pravděpodobné; deduktivní odvození je řetězec výroků, z nichž každý je buď jednou z daných premis, nebo je odvoditelný podle logických odvozovacích pravidel bezprostředně z výroků, které mu v tomto řetězci předcházejí. Dedukce je usuzování z obecného na zvláštní, například: „Jestliže všichni lidé jsou smrtelní, pak Sokrates, jen je člověk, musí být smrtelný.“ Dedukce je obecně považována za platnou. Opačným postupem je indukce. Způsob uvažování, jehož principem je logické odvozování výroků z jiných výroků za pomoci stanovených pravidel odvozování. Jinými slovy, z existující jedné nebo více premis dospívá myšlení za použití přesných pravidel k novému tvrzení (tzv. konkluzi, závěru). Poprvé systematicky zkoumal dedukci Aristoteles, později Descartes a Leibniz. Deduktivní metoda je opakem a zároveň doplňkem metody induktivní: zatímco indukce bývá prostředkem tvorby hypotéz a teorií (cestou zobecňování faktů), dedukce bývá prostředkem jejich ověřování (cestou vyvozování důsledků). Kant užívá pojmů „transcendentální dedukce“ a „empirická dedukce“: prvá znamená aplikaci apriorních kategorií na předměty zkušenosti, kdežto druhá naopak odvozování kategorií ze zkušenosti.

Definice Z lat. definire = určit. Určení pojmů, pojmová fixace stavu věcí. Definice vymezuje obsah již zavedeného pojmu (analytická definice) nebo stanovuje obsah pojmu nově zavedeného (syntetická definice). 40

Definice v normálním stavu je vyjádřena definiční rovností: definiendum (co se má definovat) = definiens (to, čím se definuje). Rozlišují se různé druhy definic: == Nominální definice převádí jeden pojem na jiný a takto jej začleňuje do pojmového systému. == Klasická definice vymezuje pojem udáním nejbližšího nadřazeného rodu a druhového rozdílu. == Reálná definice určuje pojem pomocí podstatných znaků, které příslušejí odpovídající věci. == Verbální definice vymezuje pojem podle jazykového původu slova. Na definici se kladou různé požadavky, např. souměrnosti: rozsah definienda se musí rovnat rozsahu definiens. Z logických chyb lze např. uvést definování neznámého neznámým: v definiens se objevuje neznámý nebo nesrozumitelný pojem. Důležité je přesné vymezení definice. Myšlenková operace, jejímž smyslem je zavedení a určení podstaty (obsahu, významu) pojmu. Každá definice je specifickou logickou rovnicí, jež obsahuje definované a definující. Problematikou definování se v rámci svých logických studií zabýval Aristoteles. Moderní věda rozlišuje řadu druhů definic: reálné, resp. věcné definice (např. genetické), nominální definice (syntaktické a sémantické, v rámci sémantických např. analytické a syntetické), přiřazovací definice, induktivní definice, definice pomocí axiomů.

Deismus Z lat. deus = bůh. Náboženský názor, podle něhož Bůh sice svět stvořil, ale žádným způsobem do jeho běhu nezasahuje. Deismus se obrací proti víře v zázraky a v autoritu i proti odvolání se na nadpřirozené zjevení. Nábožensko-filozofický směr, který se rozvíjel především v osvícenství, byl zaměřen proti tzv. zjevenému náboženství (tj. teismu) a rozpracovával koncepci přírodního, rozumového náboženství. Deisté uznávali existenci Boha, ale nikoli jako osoby monoteistické víry (např. křesťanské), nýbrž jako filozofického a mravního principu. 41

Pod vlivem rozvoje newtonovské přírodovědy a jejího mechanistického obrazu světa se tak idea Boha posunula do polohy neosobního, výchozího principu, „stavitele“ či „hodináře“ univerza (Leibniz), jehož výtvor (tj. svět) se pohybuje sám o sobě podle přírodních zákonů, jež mu vtiskl. Deismus bývá pokládán za jakýsi „stydlivý“ či „zakuklený“ ateismus, neboť odsunuje Boha z role příčiny působící pouze do role příčiny prvé. Nejvýznamnějšími představiteli deismu byli Locke, Hume, Holbach, Voltaire, Rousseau, Wolff, Lessing.

Dekonstrukce Z lat. constructio = sestrojení. Metoda interpretace textů a pojmů prosazovaná francouzským filozofem Derridou: tím, že se centrální filozofické pojmy dekonstruují, tj. jsou vyvázány ze své sebe interpretace, vznikají v jejich otevřenosti a nejednoznačnosti „diference“, které vytváří mysl.

Demokracie Z řec. démos = lid, kratos = síla, vláda. V nejobecnějším smyslu vláda lidu. Jde o formu státu, respektive politický režim, v němž suverénem (tj. rozhodujícím subjektem moci) je lid – chápaný jako souhrn politicky rovnoprávných občanů, uskutečňujících tuto moc především prostřednictvím všeobecného hlasovacího práva a na základě oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Demokracie neznamená jen rovnost všech občanů před zákonem a zabezpečení platnosti většinového názoru, ale stejně tak znamená i respektování práv menšin, ochranu všeobecných lidských a občanských práv a vysokou občanskou zodpovědnost. Zatímco monarchii (vládu jedince), případně její zvrhlou formu tyranii, lze v dějinách nalézt jako „čistý“ typ vlády, stejně jako aristokracii (vládu skupiny), případně její zvrhlou formu oligarchii, pak o demokracii lze hovořit jen v dílčím a historicky omezeném slova smyslu (například athénská demokracie vyřazovala z politického rozhodování ženy, cizince, otroky), neboť výše uvedené pojetí demokracie se prosazuje postupně až do novověku. O demokracii se podrobně rozepisuje již Platon, avšak nikoli v našem moderním slova smyslu, nýbrž opovrhuje touto formu vlády, neboť pod ní rozumí tyranizující a svobodu zneužívající panství davu „luzovládu“. Podobně chápal demokracii jako zvrhlou podobu státu i Aristoteles a kladl oproti ní politeu. 42

Stejné pojetí demokracie čerpá z klasických myšlenek Locka, Montesquieua aj. Rozlišujeme: a) Přímou demokracii (nezprostředkované uplatňování vůle lidu). b) Zastupitelskou demokracii nebo též parlamentní (lid deleguje své pravomoci na zvolený sbor svých zástupců – parlament).

Dění Základní filozofický pojem, který zprostředkovává bytí a nicotu (nic) a integruje čas do logiky, případně metafyziky. Problematika vztahu mezi bytím a děním měla ve filozofii základní význam: protože všechno jsoucí vzniklo a je pomíjející, je vlastní bytí tohoto jsoucna v jeho dění, případně v tom, co toto dění uvádí do pohybu nebo je v něm udržuje.

Deontologie Pojem, jímž J. Bentham ve svém systému utilitaristické etiky označoval učení o povinnosti. V současné filozofii a etice se začíná tento pojem stále častěji objevovat v souvislosti s morálními i právními problémy, jež vyvstávají v složité struktuře vědeckého poznání i společenské praxe a jež lze nazvat problémy morální (a právní) závaznosti určitého jednání. Mnoho pozornosti deontologickému zkoumání věnuje v poslední době například lékařská etika.

Descartes René (1596-1650) René Descartes je reprezentant racionalismu. Jedná se o francouzského filozofa a matematika. Jeho filozofie i matematika představují zásadní obrat v dějinách evropského myšlení, jeho vliv sahá až do současnosti, bezprostředně na něj navázali Baruch Spinoza, Gottfried Wilhelm Leibniz, později francouzští osvícenci, ve 20. století pak například Edmund Husserl. Na základě kritického přístupu ke scholastice doporučil podrobit racionální kritice dosavadní vědění a vytvořit bezrozporný filozofický systém, který by byl pevnou základnou pro mohutně se rozvíjející přírodní vědu. Základní kámen takovéto filozofie byl výsledkem metodické skepse, pochybností o všem, co bylo 43

dosud považováno za pravdivé a samozřejmé. Jediné, o čem nelze pochybovat, je to, pochybuji – myslím. Z toho vyplývá jeho východisko: Myslím, tedy jsem. Pokud jde o ontologické názory (otázky bytí), je Descartův systém dualistický. Je opřen o existenci dvou na sobě nezávislých a vzájemně neodvoditelných substancí. Jednou z nich je myslící substance – subjekt (její existenci dokázal metodickou skepsí), druhou je substance rozprostraněná (její pojem nalezl při analýze obsahu svého myslícího Já. Nad oběma substancemi stojí bůh, jejich tvůrce i koordinátor jejich spolupůsobení. Člověk poznává skrze ideje, které mohou být vrozené či získané. Vrozenými idejemi jsou bůh a rozprostraněná substance. Člověk (subjekt) je jimi vybaven ještě před prvním smyslovým zážitkem. Do subjektu je vepsal bůh a subjekt tyto ideje rozpoznává. Získané ideje jsou klamné, protože pocházejí z vnějšího světa (subjekt je získává například smysly nebo si je vytvoří na základě popisu od jiného subjektu).

Designace Z lat. designatio – popis, označení. Termín z logiky a filozofie jazyka, který označuje vztah mezi jazykovým výrazem a objektem, jenž je tímto výrazem označován. V analytické filozofii se vedou diskuse o povaze tohoto vztahu.

Deskripce Z lat. descriptio – popsání. Popis určitého stavu věcí, jak se ve svých jednotlivých momentech jeví. Jako metodu duchovních věd (v protikladu k vysvětlujícímu, tj. příčiny zkoumajícímu postupu přírodních věd) požadoval deskripci zejména Dilthey; s krajní přesností byla rozvinuta ve fenomenologii. Přesné oddělení a vysvětlení se ve většině moderních věd nedá provést; každá výpověď zkušenostních věd se zakládá na kontrolovaném pozorování a na deskripci.

Determinace, determinismus Z lat. determinare = určovat.

44

Determinace Je určení, ohraničení, vymezení. Jedná se o omezení rozsahu pojmu udáním specifikujících znaků (pojem „dopravní prostředek“ je např. omezen určením „kolejový“ a zároveň je ohraničen. Opak abstrakce. Determinace vztažená na realitu je zákonitým určením událostí svými příčinami. V nejširším logickém smyslu označuje vymezení nějakého předmětu (objektu, nebo také pojmu). Jde tedy o proces definování předmětu. V užším logickém smyslu označuje omezení, tj. postup od obecnějšího (rodového) pojmu k pojmu méně obecnému (druhovému), jehož rozsah je imanentně přítomen v pojmu rodovém. Ve filozofické teorii poznání pak determinací rozumíme podmíněnost, tj. takový vztah mezi dvěma jevy, kdy jeden jev podmiňuje druhý (existence jednoho jevu implikuje existenci i jevu druhého). V tomto smyslu bývá determinace někdy ztotožňována s kauzalitou (příčinností), avšak determinace je širší pojem, zahrnující i jiné podoby vzájemné podmíněnosti jevů, například pravděpodobnostní. Determinismus Základní filozofický názor, podle něhož všechny procesy ve světě jsou přísně příčinně určeny. Pokud je i člověku upírána spontaneita, vede determinismus k popření svobody a mravní odpovědnosti (etický determinismus). Determinismus je názor, že každá událost je nutným důsledkem příčin, které jí předcházely a samy opět byly nutným důsledkem jiných předcházejících jim příčin. Opakem je indeterminismus. Bývá chápán buď jako soubor podmínek (předpokladů), nutných k existenci nějakého jevu, nebo – častěji – jako filozofické učení o objektivní souvislosti a vzájemné podmíněnosti procesů a jevů. Prvky determinismu v rámci učení o všeobecné zákonitosti univerza nalézáme již v učení řeckých přírodních filozofů, řeckých atomistů a v Aristotelově teorii příčin, deterministické pojetí světa však systematicky rozvíjí až novověká filozofie a věda v 18. století osvícenští materialisté. Moderní věda relativizuje pojem determinismu vzhledem k objevům ve fyzice mikrosvěta, i vzhledem k metodologickým obtížím při aplikaci tohoto principu ve společenských vědách.

Dialektika Z řec. dialektos = rozhovor, od dialegó = hovořím, rozmlouvám. 45

Dialektika: == Původně představovala umění vést rozhovor či diskusi. == V Hegelově pojetí se dialektický pohyb uskutečňuje: a) tezí (tvrzením); b) antitezí (negací); c) syntézou (vyšší jednotou). V antickém Řecku tento pojem původně označoval umění zjišťovat rozhovorem rozpory v řeči odpůrců. Jakožto „umění dialogu“ byla dialektika rozvinuta, zejména Zenonem, u něhož znamenala umění dobrat se v rozhovoru pravdy vzájemným střetáváním protikladných mínění a překonáváním rozporů. U sofistů je dialektika uměním vést rozhovor tak, aby se názor partnera jevil na konci neudržitelným. Sofisté pak poněkud posunuli význam dialektiky, chápajíce ji jako umění vydávat nepravdu za pravdu. Dialektika byla převzata Sokratem, aby účastníkovi rozhovoru názorně ukázala jeho nevědění. U Platona představuje dialektika metodické zkoumání pravdy ve společném rozhovoru (dialog). Dává dialektice hlubší rozměr tím, že ji chápe jako nauku o myšlenkových operacích, pomocí nichž se stanovují vzájemné vztahy idejí a reálných věcí. Aristoteles chápe dialektiku jednak jako umění, jednak jako formu usuzování, vycházející (oproti analýze) z pouze pravděpodobných názorů, nikoli nutných. Ve středověku se pojem dialektika široce překrývá s pojmem formální logiky. Toto pojetí přebírá v novověku Kant: „transcendentální dialektika“ je kritika pouhého zdání pravdivosti, kritika iluzí lidského rozumu. Kant pohlíží na dialektiku jako na logiku zdání, jemuž rozum propadá, jakmile se nadává dál vést zkušeností. Pojmu dialektiky užívala i středověká filozofie (Tomáš Akvinský), nejčastěji jako synonymum pro formální logiku. Klíčového významu a současně nového rozměru nabyl pojem dialektiky v učení Hegelově, jenž (pod vlivem učení antického filozofa Hérakleita o věčné změně 46

jako principu univerza, o věčném plynutí všeho a o věčném střetávání protikladů) chápe dialektiku jako vývojovou zákonitost celé (vší) skutečnosti i lidského myšlení, spočívající ve střetávání protikladných stránek (teze – antiteze), ústící v syntézu. Vývoj tak nabývá podobu spirály. Toto pojetí převzali Marx a Engels, kteří je aplikovali jak všeobecně, tak zejména na studium společensko-historických jevů, čímž zdůvodnili nezbytnost překonání kapitalismu socialismem (pro filozofické učení marxismu bývá užíváno označení „dialektický a historický materialismus“). V německém idealismu se dialektika stává základním rysem skutečnosti; představuje tu (v analogii k novoplatonismu) samopohyb ideje, která za sebe vydává skutečnost a na vyšším stupni ji k sobě přivádí zpět. U Hegela se dialektika v pojmové rovině uskutečňuje tezí (tvrzením), antitezí (negací) a syntezí (vyšší jednotou), reálně pak vývojem od bytí o sobě přes bytí pro sebe ke sjednocenému o sobě a pro sebe jakožto ke zprostředkování, které se samo opět stává východiskem nového dialektického pohybu. Podle Hegela ovládá tato zákonitost celou přírodu stejně jako lidský svět v jeho dějinách a sociálních formách. Je primárně duchovní. Teprve celek v totalitě dialektického pohybu představuje pro Hegela absolutno. Dialektický materialismus pokládá v protikladu k Hegelovi za prvotní objektivní dialektiku (tj. zákonitost pohybu materiálního světa); ta je charakterizována imanentní schopností samopohybu, která způsobuje přeměnu v kvalitativně nový stav a vývoj k vyšším formám. Subjektivní dialektika je ve shodě s tím metodou poznání a revoluční praxe. Dialektické myšlení je podle Marxe poznávacím procesem, při němž se nevystupuje od zkušenosti k abstraktnímu pojmu, nýbrž předmět, který zpočátku nebyl dokonale poznán, se stoupencem ke konkrétním formám jeho realizace stává předmětem pochopeným.

Dialog Z řec. dialegó = hovořím, rozmlouvám. Rozhovor, rozmluva. V užším smyslu výměna argumentů mezi rozmlouvajícími. Skutečný dialog předpokládá zkoumání argumentů na jedné straně i druhé straně a jejich vzájemnou výměnu, což znamená, že byť dialog stojí vždy na jisté 47

nezbytné protikladnosti stanovisek, předpokládá směřování ke vzájemnému „setkání“ a porozumění. Gadamer: v dialogu (ať již s druhými lidmi, nebo například s uměleckými díly nebo dějinami) je prvořadé odkrytí problematiky (otázky), o níž dialog je a jenž zahrnuje varianty řešení (odpovědí). V antickém Řecku byl dialog pilířem dialektické metody Platonovy – Sokrates v nesčetných dialozích vede rozmlouvající k tomu, aby „porodili“ (získali) vědění, jež v sobě nosí (tzv. maieutika). Dialog jako literární útvar byl užíván i později Erasmem Rotterdamským, Berkeleyem, Voltairem apod. Filozofické pojetí dialogu rozvíjí v současnosti zejména Habermas (učení o „komunikativní společnosti), Gadamer (hermeneutika) a Lévinas („transcendence k druhému“). Promluva a replika dvou nebo více osob (protiklad monolog). Umělecký prostředek v dramatu, eposu a baladě. Od antiky svébytná umělecká forma filozofického dialogu, zvláště u Platona, užitá k postupnému znázornění a oživení abstraktních myšlenkových pochodů, oblíbená při výkladu vědeckých nebo náboženských otázek, příhodná ve středověkých hádáních. Satirický dialog podle Lúkianova vzoru zpravidla obsahuje dobovou kritiku (Erasmus Rotterdamský, Hutten, Fontenelle).

Diference Z lat. diferentia – rozdíl. Druhový rozdíl, znak, jímž se druh odlišuje od nejbližšího nadřazeného rodového pojmu (definice). Ontologická diference – u Spinozy základní rozdíl mezi Bohem a světem. U Heideggera rozdíl mezi jsoucnem a bytím u Derridy prvotní zdroj jazykového významu, hlavní vlastnost znaku, v němž je obsažen rozdíl mezi přítomným a nepřítomným, v jehož důsledku se význam řeči při rozumění neustále odkládá.

Dichotomie Z řec. dicha = na dví, tomé = řez. Dělení na dvě skupiny, na dva díly. V logice znamená dělení rodového pojmu na druhový pojem a jeho negaci, tzn. dělení jednoho pojmu na dva, které vyčerpávají jeho významový rozsah. Klasická je zejména Zenonova aporie stejného názvu. Metody dichotomie hojně užíval Platon (vedení rozmlouvajících od jedné alternativy ke druhé), nebo novoplatonik Porfyrios (tzv. Porfyriův strom). 48

Pojem logické analýzy, systematické dělení obecnějších (rodových) pojmů vždy na dva zvláštní (druhové) pojmy, obvykle podle toho, zda obsahují nebo neobsahují jeden určitý významový znak.

Diskurz Z lat. discursus – rozmluva, rozprava. Jedná se o souvislý projev na dané téma. Diskurz je podložen argumentací, staví na pojmovém myšlení (oproti myšlení intuitivnímu). V moderní filozofii způsob chápání či porozumění skutečnosti v určité epoše a oboru, jenž se promítá do jazyka (Foucault). U Habermase forma komunikace oproštěná od kontextů zkušenosti a založená na strukturách řečového jednání.

Dobro Substantivum, jež se vyvinulo z adjektiva „dobrý“. Užíváno v několikerém smyslu: „dobrý“ může znamenat vhodný, způsobilý, schopný, přiměřený, ale také důsledný, řádný, nebo příjemný, potěšující, krásný. Ve filozofii je pojem dobra používán nejčastěji k označení klíčové morální hodnoty, označuje hodnotový a normativní základ každého etického učení. Dobré je to, co v tomto smyslu odpovídá mravnímu ideálu daného etického učení. Tento význam pojmu dobra se rozšířil zejména vlivem křesťanského myšlení, avšak samo hledání dobra jakožto toho, co odpovídá mravnímu ideálu určité doby či filozofické školy je mnohem staršího data. Dobro – základní filozofický pojem, platí v etice (podle Aristotela) jako cíl a zároveň jako měřítko lidského jednání; platonská a pozdější metafyzika chápe dobro jako nejvyšší určení bytí. Dobro jakožto rozhodující idea je v antickém Řecku středem úvah Platonových (a koncepcí novoplatonských): Dobro je zdrojem jsoucna všech idejí a jeho poznání znemožňuje člověku konat zlo. Sám obsah pojmu dobra, chápaného jako vrcholný účel života, je však v samotné řecké filozofii rozmanitý: může to být blaženost (Platon), štěstí (Aristoteles), umírněná slast (Epikuros), duševní vyrovnanost (stoikové), nenáročnost a prostota (kynikové) apod. 49

Ve středověké křesťanské filozofii platí Bůh za dobro vůbec. – V protikladu k tomu je zlo definováno především jako nedostatek dokonalosti bytí a morální smysl má teprve v odvozeném významu. Středověké myšlení (Augustin) vztahuje vždy hledání pozemského dobra k Dobru svrchovanému, jímž je Bůh. Osvícenství přináší do etiky problém přirozených práv jedince a problém slaďování těchto práv a svobod se „společenským dobrem“ (Hobbes, Locke, Rousseau). Zásadní je přínos Kantův: pojetí dobra vychází z pochopení vztahu mezi vůlí a praktickým rozumem. Vnitřní povinnost nachází svůj výraz v kategorickém imperativu jako autonomním principu mravnosti.

Dogmatismus a dogma Řec. dogma = mínění. Dogma je názor, mínění, rozhodnutí. Užíváno k označení názoru, který nějaká doba, myšlenková škola, společnost či instituce považují za nezpochybnitelně pravdivý, nebo za základní článek své doktríny. Dogma – ve filozofii každá věta nauky, již nelze vyvrátit; v křesťanské teologii věta nauky víry, jež je odvozena z Božího zjevení a definována církví. Dogma je uzavřený systém, závazný pro všechny věřící, kteří vytvořila zejména katolická církev. Dogmatismus (z řec. dogma – poučka, předpis) je způsob myšlení, který přisuzuje svým tvrzením absolutní platnost, nepřipouští jejich proměnu a kritiku a vystupuje nepřátelsky vůči ostatním názorům. Dogmatismus – zastávání dogmatu (dogmat). Způsob myšlení a postoj, spočívající na názoru, o jehož platnosti jeho zastánce nepřipouští žádnou diskusi. Uplatňuje se jak v běžném myšlení, tak ve vědeckém poznání, politice apod. Často bývá kladen do protikladu vůči oportunismu, tj. bezzásadovému měnění názorů, dále vůči agnosticismu a skepticismu. V tomto smyslu hlásá dogmatismus možnost poznání a pochopení základních pravd světa a nutnost jejich obhajoby.

Doktrína Z lat. doktrína = učení. Ucelený soubor názorů, nauka, učení, soustava pouček a výkladů, náležející určitému autorovi nebo škole. 50

Doxa Řec. mínění. V antickém řeckém myšlení označení pro pouhé mínění, pro výsledek nepravého poznání (smyslového), na rozdíl od výsledku poznání rozumového, jímž je pravda (alétheia) viz zejména eleaté. Platon principiálně odlišuje mínění, jež platí ve světě smyslové zkušenosti, od pravdy, která spočívá v postihování idejí. Abelárd soudil, že mínění obsahuje všeobecné pojmy nejasné povahy (konfuzní představy), nevyjadřující podstatu věcí.

Dualismus Z lat. dualismus = dvojný. Je označení pro filozofické a náboženské soustavy, které předpokládají, že skutečnost je v podstatě vysvětlitelná redukcí na dva, zpravidla protikladné, principy (duch – látka, duše – tělo, dobro – zlo apod.). Kořeny tohoto náhledu jsou zřejmé v pozorování přírodních daností a cyklů (den a noc, život a smrt, muž a žena atd.). Prvky dualismu se objevují v celých dějinách náboženství. Filozofický dualismus má základ v platonském dualismu duše a těla. Představa, že něco je vytvořeno ze dvou navzájem nepřevoditelných, radikálně odlišných částí, jakými jsou například u člověka duše a tělo. Učení o dualitě, podvojnosti. Ve filozofickém smyslu učení, které uznává existenci dvou zásadně rovnocenných, vzájemně neredukovatelných a vzájemně protikladných principů. Každá filozofická teorie či světový názor předpokládající dva poslední, navzájem či na něco společného třetího nepřevoditelné principy (monismus, pluralismus). Dualismus zastávalo mnoho myslitelů, například Platon (svět idejí /věčný svět/ a smyslový svět /pomíjivý svět jevů/), Descartes (myšlení a rozprostraněnost /dualismus hmotné a duchovní substance/), Kant (rozumové poznání a smyslovost). Dualismus pasívní látky a hybného principu v učení Anaxagorově a Aristotelově; nábožensky založen je většinou dualismus Boha a Satana, dobra a zla, světla a temnoty; dualismus Dobra a Zla v nábožensko-filozofickém učení manicheismu apod.

51

Duch Imateriální, substanciální, jednoduchý, živý a tvořivý princip v protikladu ke hmotě, látce. U Platona a Aristotela chápán kosmologicky jako věčné sebenazírání věčného a sebe sama myslící myšlení. Dnes se různé významy vztahují zvláště k filozofii německého idealismu. Jako subjektivní duch je duch individuálním momentem bytnosti člověka; projevuje se v rozumu, v porozumění sobě samému i bytí, ve svobodném sebe uskutečňování a v tvůrčím jednání. V tomto smyslu se hovoří také o duši člověka (v protikladu k tělu). Neomezené stupňování určenosti subjektivního ducha vedlo k pojmu razí božské duchovnosti (nús) u Aristotela; srovnání také křesťanského Boha, jehož duchovnost se demonstruje jako zvláštní osoba v božské substanci jako Duch svatý; tato božskost byla částečně považována za tvůrce, částečně za podstatu všech konečných věcí. Z určení síly a netělesnosti ducha vznikly také rozmanité náboženské představy, jejich obsahem byli jednotliví duchové. Souhrnný pojem výtvorů, v nichž se koncentruje duchovní tvorba individua (kulturní statky), se označuje často jako objektivizovaný duch. Na rozdíl od toho objektivní duch znamená nadindividuální, duchovně dějinný svět, do něhož člověk jako jednotlivec vrůstá, s nímž se vyrovnává, za nějž spoluzodpovídá; tento svět se manifestuje zejména v jazyku a institucích. V širším smyslu nemateriální princip, substance, přítomná v každém individuálním subjektu, avšak na rozdíl od duše (individuálního spirituálního principu) nadosobní. Podle různých filozofických škol je výrazem buď nadosobního řádu světa, rozumu, Logu, či přímo Boha. V tomto smyslu je pak duch chápán jako substanciálně protikladný hmotě, resp. přírodě, či tělu. V užším smyslu bývá duch chápán jako pojem označující soubor lidských intelektových schopností, příp. v nejužším smyslu lidské vnímání. Křesťanská teologie vnímá ještě specifický význam tohoto pojmu: Duch sv. je třetí osobou sv. trojice. Etymologie ukazuje, že v řadě jazyků slovo „duch“ souvisí s duchem jakožto principem života, na rozdíl od nedýchající „mrtvé“ hmoty (hebrejsky ruah, řec. pneuma, lat. spiritus), někdy souvisí s duchy a skrze ně se zásvětnem. V Hegelově filozofii se duch projevuje z počátku jakožto duch subjektivní (skrze vědomí a individuální lidskou psychiku vůbec), poté objektivní (morálka, právo stát) a teprve na svém vrcholném stupni jakožto duch absolutní (umění, náboženství a filozofie). Pro Hegela jsou subjektivní duchové a objektivní 52

duchové dialektické stupně rozvíjení světového ducha, který se jako absolutní duch nakonec vrací k sobě samému. Často se hovoří v přeneseném smyslu o duchu doby, duchu určitého uměleckého díla apod.

Duchovní předpoklady pro vznik filozofie == Předfilozofický postoj člověka ke světu Předfilozofický postoj člověka ke světu vychází z mýtu a člověk se ze světa nevyčleňuje. Jeho vyčleněním se dochází k odcizení (člověk je schopen klást si filozofické otázky týkající se podstaty světa), což je spojeno se vznikem filozofie. == Vznik filozofie Je myšlenkově spojen s mýtem. Filozofický výklad skutečnosti je od počátku alternativou k výkladu mytickému. == Mýtus Mýtus je příběh se symbolickým nebo náboženským významem. Mýty lidem zprostředkovávaly názor na svět, přírodu a lidské bytí, vysvětlovaly účel věcí a někdy i původ států, měst, rodů apod. == V mytickém čili předfilozofickém postoji člověka ke světu Se člověk pokládá za součást světa a nevyčleňuje se z něj (není tedy světu odcizen). Proto spojuje svou všední zkušenost s kosmickým děním a s božskými silami. == Vznik teoretického postoje Filozofie evropského typu vznikla na území antických řeckých městských států v 7.-6. století př. n. l. Teoretický postoj člověka ke světu – filozofie – vzniká z údivu, který člověka vytrhne ze samozřejmosti světa (tedy z přirozeného postoje ke světu). Tato cesta je v dějinách antiky nazvána cestou od mýtu k logu. Skepse (z řec. skepsis – rozhlížet se, uvažovat, pozorovat) jako filozofický pojem označuje postoj zpochybňující jakoukoliv možnost poznání, obvykle chápaného jako shodu se skutečností.

53

Důkaz Obecně i ve filozofii zjištění pravdivosti nějakého tvrzení, teze, odvozením z jiných tvrzení, argumentů. Teorie důkazů systematicky rozpracoval Aristoteles v rámci své logiky. Postup, kterým se nevratně prokazuje pravdivost určitého tvrzení, a to buď logickými prostředky, nebo prostředky experimentálního ověření. Hlavní druhy důkazů jsou dedukce a indukce; dále se rozlišuje přímý a nepřímý důkaz (apagogický důkaz). Nástin zásad logického dokazování vypracoval již Aristoteles, po něm škola stoiků, rozpracovány byly (vzhledem k potřebám scholastických disputací) ve středověké filozofii. Vesměs se zakládaly na dedukci. Středověk se zabýval speciálně též důkazy existence Boží. Kant v učení o důkazech upozorňuje, že důkaz se vždy aplikuje jen na svět jevů, nikoli na svět věcí „o sobě“. K chybným důkazům (paralogismům) mimojazykové povahy patří zvláště požadování důkazového důvodu: co se má teprve dokázat, pokládá se již za dokázané; neznalost toho, co se má vyvrátit: sporné tvrzení se nahradí jiným a jeho vyvrácení se neoprávněně vztahuje na původní tvrzení; prvotní omyl: důkaz je založen na vadném, sporném, málo pravděpodobném předpokladu; pozdější dříve; neoprávněný předpoklad, že teze již byla dokázána, a může proto sloužit za dostatečný důkaz toho, co má být teprve dokázáno. Je-li v důkazu porušen nějaký logický zákon nebo pravidlo, mluvíme o logické chybě (neplyne).

Důkazy boží existence Od antiky po naši současnost vypracovalo filozofické myšlení řadu důkazů Boží existence. Smyslem tohoto úsilí nebylo a není popřít specifičnost stanoviska víry oproti stanovisku víry oproti stanovisku vědění, popřít specifičnost teologie oproti filozofii, nýbrž naopak: ukázat, že ontologická otázka po Bohu je zcela legitimní a že je v silách lidského rozumu pokládat nezbytnost existence Boha jakožto absolutní podmínky zkušenosti. 54

Argumenty, které racionálním způsobem dokládají oprávněnost přesvědčení o existenci Boha. Jsou rovněž součástí řešení vztahu mezi vírou a rozumem, ne vždy však odpovídají zásadám logiky. Jedním z prvních důkazů Boží existence byl argument konsenzu různých národů o existenci bohů (již řečtí stoikové z něho vyvozovali nutnost existence bohů). Augustin definoval antropologický argument: člověk jako subjekt poznání a mravního jednání musí při svém tázání vždy dospět k poslednímu, nezdůvodněnému, věčnému základu všech norem a vší pravdy, tj. k Bohu. Na základě obrácení tohoto důkazu od myšlení k bytí konstruoval Anselm z Canterbury ontologický důkaz Boží existence: nemůžeme myslet žádné vyšší jsoucno, než je Bůh, a ten proto musí existovat nejen v lidském myšlení, ale i reálně, neboť jinak by muselo být možné myslet ještě jiné vyšší jsoucno. Tomáš Akvinský tento důkaz odmítl a vypracoval tzv. důkaz pěti cest. Jedná se o systematické učení pěti důkazů (tzv. 5 cest k Bohu): 1. Důkaz z pohybu (Bůh jako první hybatel). 2. Důkaz z příčiny (všechny příčiny mají zdroj v Bohu jako první příčině, tj. příčině příčin, jediné nezapříčiněné). 3. Důkaz z nahodilosti (vše nahodilé závisí na existenci nutného bytí, tj. Boha). 4. Důkaz ze stupňů dokonalosti (bytí je hierarchicky uspořádáno, pročeš musí existovat vrcholné zakotvení tohoto řádu dokonalosti). 5. Důkaz z účelu, tj. teologicky (v pozadí vší účelnosti ve světě musí spočívat finální princip). V novověku pokládal I. Kant všechny dosavadní argumenty za nesprávné a podal tzv. deontologický (morální) důkaz: člověk má mravní sebevědomí a řídí se příkazy svědomí, kterým musí předcházet nějaká nejvyšší mravní norma a instance, za niž považoval Boha. Kant všechny důkazy Boží existence odmítl a hovoří o Bohu jakožto regulativním principu, tj. z mravního hlediska (příkazům svědomí musí přicházet nejvyšší mravní norma, princip, jímž je Bůh). Někteří filozofové, reflektují jedinečnost zázraku víry, odmítají rozumové důkazy jakožto projev zpupnosti lidského ducha, a tedy jakožto těžký hřích (Kierkegaard). V moderní teologii má velkou váhu argument lidské sebe transcendence k absolutnímu jsoucnu, od něhož odvozuje smysl své existence a dějin.

55

Duše (Od 17. století se místo pojmu duše začal užívat pojem mysli) Pojem označující princip života (někdy něco existujícího, někdy výhradně člověka), oživující substanci, nositele duchovního a mravního života, individuální spirituální princip. Souhrnný pojem pro nositele životních pochodů rostliny, zvířete a člověka, souhrn netělesné bytostné formy a způsobů chování člověka, v přeneseném smyslu zdroj niternosti. Již v raných dobách byla duše předmětem filozofie jako nábožensko-mystická spekulace. Zčásti byla zjevně pokládána za cosi živého, tvořeného jemnou hmotou, co obývá naše tělo a může je opustit a vstoupit do těla jiného (stěhování duší); u některých řeckých myslitelů (Platon) se prosadilo pojetí, že duše člověka, nadaná rozumem, je nelátková, věčná substance božského původu a tvoří podstatu člověka (nesmrtelnost); u jiných (Aristoteles) je v popředí myšlenka duše jakožto formy těla. Později, v křesťanství, existovala tato dvě pojetí vedle sebe. Ústředním bodem myšlení byla rovněž otázka různých vrstev duše, problém duše a těla (tělo, dualismus. V novověku se vytvořilo materialistické pojetí duše jakožto výsledku určitých fyziologických procesů a také teorie, že duši je třeba chápat jako souhrn určitých funkcí, zvláště hnutí mysli. Moderní psychologie užívá pojmu duše ve smyslu centra různých způsobů chování (vědomí, entelechie, forma, duch). Moderní psychologické školy užívají však spíše pojmů, jako například psychika, vědomí apod., kromě některých výjimek – zejména Jungovy analytické psychologie (archetypy anima a animus) a Grofovy transcendentální psychologie.

56

Filozofická úvaha o duši se datují již u řeckých předsokratiků (např. Demokritos, Pythagoras), klasické učení o duši jako nesmrtelném hybném principu těla rozpracoval Platon, jenž rozeznával 3 složky duše: žádostivost, vznětlivost a rozum. Aristoteles chápe duši jako princip oživující veškerou hmotu, rozlišuje proto duši vegetativní (vyživující, růstovou), senzitivní (vjemovou) a rozumovou. Stoikové užívají pojmu „duše světa“ k označení principu živoucí jednoty kosmu. Ve středověkém myšlení převládalo křesťansko-monoteistické pojetí, silně inspirované Platonem, které chápe duši jako Bohem stvořený duchovní princip člověka, tvořící spolu s tělem jeho jednotu. Novověký dualismus Descartův zkoumá duši jakožto res cogitans (substanci myslící), radikálně oddělenou od těla, kdežto v panteistickém myšlení (Bruno, Spinoza) je duše životním principem celého univerza. Kant chápe duši jako transcendentální ideu rozumu, přesahující zkušenost, ale existující jakožto jeden z regulujících principů rozumu, jedna z jeho podmínek. V moderní filozofii se někdy navrací klasické pojetí duše jako výrazu pro princip směřování určitého živého jsoucna, pro jeho organickou celistvost a jak její sebevztažnost, tak schopnost vztahování se ke světu.

Dynamika, dynamismus (z řec. dynamis = síla) Síla, schopnost. Pojem „dynamika“ ve fyzice označuje oblast mechaniky, předmětem jejíhož zkoumání je pohyb těles, v sociologii označuje zkoumání společenských změn, v psychologii pak nejrůznější aspekty vývoje psychických procesů. Dynamismus – výklad veškeré skutečnosti jako formy projevu určitých sil; látka a forma je projevem působení energie, život je silou ovládající a formující látku. Pojem „dynamismus“ v Aristotelově filozofické koncepci pohybu označoval možnost věci, na rozdíl od skutečnosti věci (což označoval pojem „energie“). Uvedená pojmová dvojice vyjadřuje přechod od možnosti ke skutečnosti, což je – podle Aristotela – teleologický princip jakéhokoli pohybu. „Dynamismus“ je filozofické učení, uznávající aktivní, působící princip, pohyb či sílu, jež stojí v základech světa i všech věcí (Leibniz, Bergson) – oproti mechanicismu.

57

E *************************************************

Egocentrismus, egoismus, egotismus (z lat. ego = já) Egocentrismus: sklon člověka vztahovat vše k sobě, extrémní zaměření na vlastní já (na své myšlenky, prožívání, potřeby, zájmy atd.), touha být středem pozornosti ostatních. Podle Piageta je to běžný průvodní znak zrání dítěte, u dospělých jde o projev nedozrálosti, respektive hysterie. Egoismus: sobectví, projevující se orientací na vlastní prospěch, sebezdůrazňováním a sebe zajišťováním, v raném dětství přirozený projev. Opak altruismus. Sobectví, sklon člověka jednat tak, aby prosazoval, pokud možno své potřeby a zájmy, třeba i na úkor ostatních. Kant užívá tohoto pojmu jako synonyma pro solipsismus, Pascal a Rousseau hovoří o sebelásce. Egotismus: pojem zavedl Stendhal, označuje ritualizované chování člověka, předmětem, jehož objevování a obdivování je jeho vlastí já.

Eidetika, eidos Řec. eidesthai = jevit se, zdát se. Řec. eidos = idea, podstata, zjev. Eidetika je učení o subjektivních myšlenkových představách (eidetické fenomény), které mají věrně a zřetelně zachycovat imaginární předměty. Schopnost nazírat své vzpomínky a popisovat je jako bezprostředně viděné (eidetismus) mají děti a také umělci. Ve filozofii také ve smyslu „vědy o podstatě“ v protikladu k vědě o skutečnosti. Husserl chápe fenomenologii, jejímž je zakladatelem, jako čisté učení o podstatě, které se zdržuje všech existenciálních soudů. Eidos je tvar, forma (v protikladu k látce); idea u Platona; v logice druh, u Husserla podstata, esence věci samé; eidetický. V Platonově filozofii pojem označující ideu, tj. vzor kterékoli smyslové jednotliviny, u Aristotela začíná poněkud jiný významový obsah: eidos označuje morfé (tj. aktivní tvar, formu, účel) v protikladu k pasivní látce. V moderní filozofii je nejčastěji užíván Husserlem, jenž tímto pojmem rozumí obecnou a nutnou podstatu (esenci) jevících se věcí, např. eidos „červený“ na rozdíl od smyslově vnímatelného červeného zbarvení určitého předmětu.

58

Eidetická redukce je Husserlova metoda, jejíž pomocí filozof postupuje od vnímání jevu k nazírání podstaty. Eidetické vztahy (tj. vztahy čistých podstat) nalézá fenomenologie v matematice, geometrii, logice, etice, estetice apod. V psychologii se užívá rovněž pojmu eidetické obrazy (respektive eidetická představivost).

Eklekticismus Z řec. eklektos = vybraný. Bezzásadové spojování různých, často protikladných hledisek, filozofických názorů, teoretických tezí, politických hodnocení apod. za účelem vytvoření originálního systému. Pojmu se užívá i v umění a v náboženství. Jedná se o metodu, která spočívá ve spojování myšlenek z různých filozofických škol a směrů, bez ohledu na jejich slučitelnost či protikladnost a bez snahy o jejich hlubší teoretickou syntézu. Pojem pochází od Diogena Laertského. Ve starověku se jako eklektické deklarovaly některé filozofické školy a myslitelé řečtí i římští, pracující buď na bázi filozofie Platonovy a Aristotelovy (škola Potamona z Alexandrie), nebo na bázi stoicismu (Panaitios, Poseidonios, Cicero), nebo se snažili propojit motivy antiky s východním myšlením (Filón z Alexandrie). Později byli jako eklektikové označováni někteří křesťanští učenci období patristiky a scholastiky (např. Origenes). V moderní době se dostalo názvu několika představitelům německého osvícenství (Feder, Garve), v 19. století pak škole francouzského filozofa Cousina, silně inspirované Hegelem.

Ekvivalence Z lat. aequivalens = rovnocenný. Rovnocennost, rovnomocnost. Vlastnost pojmů nebo výroků, mezi nimiž je vztah logické rovnosti. V podstatě jde o trojmístnou relaci formy „x je ekvivalentní s y vzhledem k z“ – toto spojení je pravdivé tehdy a jen tehdy, jsou-li obě tvrzení pravdivá. Kromě logické ekvivalence se užívá tohoto pojmu i v řadě jiných disciplín: v kybernetice, elektronice a elektrotechnice apod.

Element Z lat. elementum = základ.

59

Prvek, složka, základ, živel. V nejobecnějším smyslu nejjednodušší část nějakého celku (systému). Pojem se používá v řadě vědních disciplín: matematice, logice, filozofii, chemii, fyzice, sociologii apod. V antické řecké filozofii, zejména předsokratovské, hledání elementů znamenalo hledání počátku světa, pralátky, počátku (arché), základního živlu (či živlů), z něhož (nebo z nichž) se skládá svět. Toto hledání zahájila již škola milétská (Thales, Anaximandros, Anaximenes), jistým relativním završením tohoto směru bylo Empedoklovo učení o 4 živlech, jež tvoří (různé smíšeniny) vše, co existuje: vodě, ohni, zemi a vzduchu. Jiný myšlenkový směr hledání prvků (elementů) světa představoval řecký atomismus (Leukippos, Demokritos).

Emanace Z lat. emanare = vytryskovat, vyzařovat, vyprchávat. Vyzařování, výron. V obecném smyslu vznikání něčeho nižšího a méně dokonalého z něčeho vyššího a dokonalého. Ve filozofii se objevilo učení o emanaci v období velkého rozvoje mysticko-náboženských filozofických myšlenek v prvních století našeho letopočtu. Pojmu emanace k označení vzniku světa z božského principu užívají někteří gnostikové, klíčovou úlohu má v novoplatonské filozofii Plotínově, v jehož pojetí Bůh jakožto nejvyšší a absolutně dokonalé jsoucno vyzařuje další, hierarchicky uspořádané sféry jsoucna, konče sférou hmotné reality. V renesanci označoval pojem emanace v Kusánského učení skutečnost rozvinutí božského principu ve světě. Ve středověku nalezneme tento pojem v Eckhartově německé mystice, v novověku u Leibnize (monády jakožto božské emanace), později u Schellinga a Hartmanna.

Empirici, empirie, empirický, empirismus Z řec. empeiria = zkušenost. Empirici: filozofové či vědci, kteří jako zdroj vědeckého poznání uznávají pouze zkušenost (empirie). Ve filozofii byla již od antiky (např. sofisté) popírána platnost spekulativních nebo apriorních výpovědí. Zvláště silné byli empirici zastoupeni v anglické filozofii; v některých vědách, v nichž se zkoumání tradičně provádělo spíše spekulativním nebo racionálně 60

deduktivním způsobem (např. literární vědy, lingvistika, logika, psychologie), se dnes také etablovaly významné empirické směry; empirie, empirismus. Empirie: zkušenost, smyslové poznání; pojem empirie prošel proměnou od (naivní) představy o skutečnostech nezávislých na vědomí, které lze neutrálně k výpovědím zařadit do nomologicko-deduktivního systému, přes integraci vjemů daných vnitřními smysly až k dnešnímu pojetí empirie jako konstruktivněrekonstruktivního vztahu vědění a skutečnosti. U Kanta je proti empirickému poznání (získávanému vnějšími smysly) postaveno poznání apriorní; senzualismus a materialismus chápou smyslové poznání jako podstatný či dokonce jediný zdroj poznání. Empirický: zkušenostní, pocházející ze zkušenosti. Podle Kanta empirická je ta složka našeho poznání, jež je „a posteriori“, v protikladu vůči „a priori“. Empirické poznatky jsou takové, jež pocházejí z pozorování, experimentu a dalších metod, založených na smyslové zkušenosti. Empirická fáze je nutnou fází vývoje každého vědeckého zkoumání, znamená shromažďování a klasifikaci faktů, popis vnějších souvislostí mezi fakty apod., avšak zpravidla neobjasňuje hlubinné, podstatné vztahy a souvislosti – ty jsou předmětem teoretické fáze ve vývoji vědy. Empirismus je filozofický názor, který považuje za základ veškerého poznání zkušenost (empirii). Empirismus: je učení o poznání, podle něhož odůvodněné poznání skýtá pouze zkušenost. Z tohoto přesvědčení vychází požadavek, aby se o zkušenost opíraly všechny vědy. Empirismus je názor, podle něhož veškeré poznání čehokoliv, co existuje, musí vycházet ze zkušenosti. Empiristé namítají, že poznatky, které považuje racionalismus za apriorní, buď žádnými poznatky nejsou, anebo jsou ve skutečnosti také odvozeny ze zkušenosti. Empirismus je učení či názor ve filozofické teorii poznání, jenž soudí, že základním a rozhodujícím pramenem našeho poznání je zkušenost, respektive že naše poznání nepřebírá ze zkušenosti jen konkrétní obsahy, ale také svoje principy. Empirismus je název pro souhrn gnozeologických teorií vysvětlujících původ, povahu, metody a platnost (kritéria) lidského poznání ze smyslové zkušenosti. Obvyklá charakteristika empirismu, spokojující se jen se zjištěním, že empirik pokládá za jediný pramen poznání zkušenost, je nedostačující, protože i mnozí

61

racionalisté souhlasí s Lockovou tezí: nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech. Empirismus je úzce spjat se senzualismem a bývá v tomto smyslu kladen do protikladu vůči racionalismu, tj. učení, jež přikládá rozhodující význam v poznání rozumu. Teorie empirismu vznikla v Anglii (F. Bacon), rozvíjel ji J. Locke a D. Hume (senzualismus) jako protiklad racionalismu, později pak J. S. Mill; racionalismus. Problém vztahu smyslového a racionálního byl nastolen již v antickém Řecku (například eleaty), ale v užším smyslu spojujeme pojem empirismu až s anglickými novověkými filozofy Lockem, Humem a Berkeleyem. Humův empirismus a agnosticismus silně inspiroval Kanta. Významné prvky empirismu obsahoval i francouzský materialismus 18. století. V pozdější době staví ve svém induktivním pojetí vědy na empirických východiscích zejména logický pozitivismus (Carnap).

Entelechie Z řec. en telei echein = dokonale držet, mít; to, co má svůj cíl v sobě. Jeden z klíčových pojmů Aristotelovy filozofie, označující vnitřní účel, vnitřní směřování či tíhnutí věcí k určitému cíli. Entelechie jakožto aktivní princip, jakožto dovršující se síla, podmiňuje a určuje pohyb a vývoj každé věci či jevu, tzv. to, že se v látce uskutečňuje účelná forma, že věc přechází ve své možnosti ve své uskutečnění. Tento pojem přebírá později scholastika, v novověku zejména Leibniz ve své teorii vnitřně soběstačných monád. Užíván je i vitalismem (Driesch) k označení živoucího principu přírody.

Entita Z lat. ens = jsoucí. Jsoucno nějaké věci, její jsoucnost (na rozdíl od podstaty). Nejobecnější označení jakékoli existující věci, bez jejího specifičtějšího vymezení. Význačný pojem scholastiky. V současné době znamená někdy i blíže neurčitý útvar, cosi abstraktního, dokonce i fiktivního.

Entyméma Z řec. dovozování. Neúplný úsudek, pravděpodobnostní úsudek, zámlka. 62

Aristoteles považuje za entymému sylogismus založený na pravděpodobnostních premisách, jak je často využíván v rétorice. V novější logice zejména neúplný úsudek, v němž je jakoby zamlčena jedna z premis nebo závěr, protože se předpokládají jako samozřejmé.

Epikureismus Učení řeckého filozofa Epikura ze Samu (341-270 př. n. l.), jeho žáků a pokračovatelů, v antice zejména Lukrécia. Epikurejská filozofická nauka vychází z materialistických a atomistických předpokladů, navazuje zejména na Demokritův atomismus, avšak na rozdíl od Demokrita uznává spontánní odchylku atomů od svislého směru pohybu. V teorii poznání Epikuros předpokládá, že od objektivně existujících těles se odlučují „eidola“ (obrázky, výrony), jež se vtiskují do našich smyslových orgánů a do paměti. Na těchto základech staví i nejznámější část epikurejské filozofie, jíž je etika: stejně, jako člověk z okolí přijímá zrakové a jiné vjemy, přijímá i podněty vyvolávající rozkoš a bolest, a učí se vyhledávat prvé a vyhýbat se druhému. Rozkoš, slast (hedoné) je smyslem a cílem života, nejvyšším dobrem. Mylný je však názor, že epikurejci hlásali bezuzdné smyslové požitkářství – moudrý člověk totiž jednak upřednostňuje rozkoše přirozené a nutné před umělými a nikoli nutnými, a dále upřednostňuje klidnou, uměřenou rozkoš, umožňující vyhnout se utrpení těla i zmatkům duše. Epikurejská etika směřuje tedy k vyrovnanosti a duševnímu klidu (ataraxiá).

Epistémé, epistemologie Řec. epistémé = vědění, poznání. Epistémé: V antice vědění opírající se o zkušenost. U Platona znamená pravé poznání, tj. rozumové, oproti pouhému zdání. Poté tradičně používáno jako jeden z pojmů označujících vědění a poznání, především vědecké (oproti „gnósis“). V moderním strukturalismu (Foucault) epistémé označuje strukturu utvářející vědění určité epochy, avšak stojící sama mimo vědu. Tato struktura, či spíše předpoklad, „půda“, z níž vzchází budova vědění, je v podstatě strukturou smyslu, je konkrétně historickým, kulturním a jazykovým zakotvením. Epistemologie je nauka o znalosti. Zkoumá povahu, zdroje, zdůvodnění a jistotu našeho poznání. Je označována též jako teorie poznání či gnozeologie. 63

Epistemologie: Zabývá se problematikou poznání a kriticky zkoumá, co a jak – pokud vůbec – můžeme poznat. V praxi je epistemologie, označována též jako noetika, gnozeologie nebo teorie poznání. Oblast filozofie, která zkoumá lidské poznání, jeho vznik, proces a předmět, klade si otázky: co je to poznání, o co se opírá, jak se získá a jaké jsou jeho možnosti a meze. Epistemologie je vědní disciplína, předmětem, jejíhož zkoumání jsou obecné principy vědeckého poznání. Podle zaměření hlavních představitelů se zabývá buď logikou a metodologií vědy, zkoumáním původu a povahy vědeckých teorií apod., nebo převažuje analýza dějin vědy, problematiky vědeckých revolucí a dalších. Významnými představiteli ve 20. století jsou Popper, Piaget, Kuhn, Feyerabend, Lakatos.

Epoché Zdržení se soudu, omezení, jež si poznávající ukládá; výraz pochází z řecké skepse (jež se z části zříká vědění), avšak významnou úlohu má rovněž v Husserlově fenomenologii, kde označuje zdržení se všech soudů o bytí. U Husserla transcendentální epoché znamená, že fenomenolog se zdržuje jakéhokoli generálního úsudku o světě a usiluje o ničím ne-zprostředkovatelné zření věcí tak, jak se dávají našemu vědomí. V antickém řeckém skepticismu názor, jenž z pochybností o schopnosti lidského poznání dobrat se pravdy odvozuje požadavek, aby se filozof zdržel úsudku. Epoché v podání fenomenologie není tedy popřením existence světa, nýbrž jeho „uzávorkováním“, které je nástrojem odkrývání stále původnějších vrstev zkušenosti.

Eristika Z řec. eris = spor; eristikos = zběhlý v dohadování. Eristika je umění polemiky, úspěšné disputace. Umění vést diskusi, spor, dokazovat ve slovní rozepři svá tvrzení a vyvracet tvrzení protivníkova, přičemž podstatné je dosažení vítězství a nikoli vždy pravdivost či nepravdivost konkrétních tvrzení. Za eristiky byli v Řecku pokládáni zvláště megarští filozofové (Euklides), kteří vyhledáváním logických paradoxů (aporie) významně přispěli k rozvoji logiky. Metodu eristické dialektiky rozpracovali zvláště sofisté v antickém Řecku, což zaznamenává Aristoteles, pro něhož eristika i sofistika de facto znamenají totéž – dokazování či vyvracení čehokoli. V 19. století se eristikou zabýval Schopenhauer. 64

Erós Řec. erós = láska. Postava řecké mytologie, syn Pora (Bohatství) a Pénie (Chudoby). Od počátku je proto i pojem lásky v řeckém myšlení ambivalentní: jednak v tom, že láska zračí nedostatek i bohatství současně, a jednak v tom, že lásku lze chápat jako tělesnou i duchovní. U Platona Erós znamená touhu po poznání pravdy, touhu po dokonalosti, puzení k filozofickému povznesení ducha. V kosmologii bývá Erós chápán jako princip stvoření, případně plození. Freudova psychoanalýza pojmovou dvojicí Erós – Thanatos vyjadřuje protikladnost dvou klíčových biologických pudů v hloubi lidské psýché: pudu lásky (pohlavního pudu, pudu sebezáchovy) a pudu smrti (agresivity).

Esence, esencialismus Z lat. essentia = podstata, jsoucnost. Každé jsoucno, ať už je substancí, nebo akcidentem, má určitou esenci, to, co činí toto jsoucno právě tímto jsoucnem, a ne jiným. Esence je podstata věci; bytostné určení věci, scholastická filozofie rozlišovala existenci (aktuální bytí) a esenci (bytnost, ideu předmětu). Esence je to, co činí věc právě tím, čím je, čím se od každé jiné věci odlišuje. Esence je podstata, jsoucnost, bytnost. Metafyzika na rozdíl od akcidentů (případků) chápe esenci jako základní princip věci, její podstatu, tj. to, co ji dělá tím, čím je. Vztah esence – existence označuje rozdíl mezi tím, co je pro věc podstatné, a tím, co se jeví. Významným byl tento pojem zejména ve scholastice, speciálně pak ve sporech o univerzálie. Spinoza užíval pojmu esence ve smyslu podstatného bytí, podmiňujícího existenci (tj. vnímavé bytí neboli jsoucno). Esencialismus je označení způsobu myšlení, jednostranně zdůrazňujícího pojem esence; každá entita obsahuje řadu vlastností, které jsou pro ni podstatné a bez kterých by přestala být tím, čím je. K typickým esencialistickým proudům patří především platonismus, aristotelismus, tomismus, i když se liší svým konkrétním vymezením esence. Esencialismus, který chápe esenci jakožto podmiňující existenci, staví moderní existenciální filozofie (např. Sartre) názor opačný: lidská existence předchází podstatě, proto je svobodná. 65

Metodologický esencialismus jako tvrzení o neměnném základů všech procesů kritizuje i Popper.

Eschatologie Z řec. eschatos = poslední, nejzazší. Učení o posledních věcech lidstva jako celku i jednotlivce, tzn. učení, které se snaží dát odpověď na otázky spjaté s koncem světa i smrtí jednotlivce, s otázkami posledního soudu, zásahu bohů do tohoto dění apod. V křesťanské myšlenkové tradici jde zejména o druhý příchod Kristův, vzkříšení mrtvých a poslední soud, problematiku posmrtného života, nebe i pekla. Eschatologické vize obsahují prakticky všechna světová i národní náboženskofilozofická učení. Vyrůstají z potřeby objasnit celkový smysl a cíl světového dění i individuálního života člověka.

Esoterický Z řec. esoterikos = vnitřní. V nejobecnějším smyslu přístupný a srozumitelný jen zasvěcencům, určený jen pro zasvěcené, tajný. Označení té části vědění, případně ritualizovaných úkonů z myšlenkového obsahu různých náboženských a filozofických učení, jež je určena výhradně pro vnitřní potřebu stoupenců daného směru či školy. Esoterické prvky obsahovaly již některé antické filozofické systémy (nejznámějším je pythagoreismus), lze je nalézt v judaismu (židovské mystika) i v křesťanství (hereze, sekty).

Esoterika V řecké antice tajné nauky, přípustné pouze vnitřnímu kruhu zasvěcených; dnes souhrnné označení nauk zabývajících se takzvanými nadsmyslovými zkušenostmi a jevy. Zájem o esoteriku plyne většinou z odporu k racionalisticky přírodovědnému obrazu světa (alchymie, astrologie, parapsychologie).

Esoterismus Souborný název pro filozoficko-náboženské a mysticko-okultistické směry, prezentující určité „vnitřní“, přeneseně skrývané doktríny, které jsou šířeny 66

obvykle jen osobním zasvěcováním a sdělovány esoterním, skrytým způsobem (např. v symbolech). Historicky se v každé kultuře vyvinuly esoterní systémy poznání a praxe, relativně autonomně, nebo v rámci vyspělých náboženských systémů. Mezi nejznámější esoterismy (esoterní nauky či systémy) patří zejména: taoismus, esoterní buddhismus a hinduismus, súfismus, kabala, hermetismus, rosekruciánství, některé denominace svobodného zednářství, starověké gnóze a další.

Estetický, estetika Z řec. aisthésis = cit, vnímání. Estetika: == Nauka o smyslovém poznání a jeho prvcích. == Transcendentální estetika – Kant. == Nauka o krásnu v přírodě a umění (v tomto smyslu poprvé A. G. Baumgartena); patří k němu určení podstaty a vnitřních zákonů krásného, jeho pojmové odlišení od vznešeného, užitečného atd., analýza prožívání a vytváření krásného, jakož i zkoumání soudu vkusu. Estetika je oblast filozofie, která se zabývá principy umění a pojmem krásy. Úzce souvisí s obecnou teorií umění. Estetický znamená týkající se krásy (hovoříme o estetickém vnímání, estetickém dojmu, estetických hodnotách, estetických soudech, estetickém citu apod.). Pojem se vznikl až v 18. století a označoval učení o kráse a o umění, o lidském hodnocení a přetváření světa podle zákonů krásy. Estetickou problematiku však obsahovaly již názory antických řeckých filozofů, především Platonovo učení o idejích. V dějinách estetiky, k nimž položili základ Platon a Aristoteles a v nichž se odrážejí dějiny západní filozofie, stály střídavě v popředí momenty filozofickospekulativní (cílem byla normativní, tj. vytyčující estetika) a momenty deskriptivně-psychologické. Estetickými hodnotami, vztahem estetického a etického souznění a speciálně pak problematikou teorie umělecké tvorby se zabýval Aristoteles, který poprvé vymezil i základní složku „krásna“, jíž je řád, symetrie. 67

Středověké pojetí krásy jakožto odlesku božského v hmotném obsahují úvahy Augustinovy a v systematické podobě pak zejména Tomáše Akvinského, u něhož nalezneme i jisté shrnutí kritéria krásy: dokonalost, jasnost, přiměřené proporce – a toto vše je spojeno v Bohu, tudíž krásné je to, co se blíží (podobá) Bohu. V novověku podává nejpropracovanější estetické učení Kant, který vychází z předpokladu, že estetický soud se netýká poznání, nýbrž vztahuje se na pocity libosti či nelibosti čili nemá žádný účel vně sebe, nýbrž v sobě samém. Významné místo zaujímá estetika a umění ve filozofickém systému Hegelově, dále u Goetha, školy novokantovců apod. Moderní estetické myšlení se opírá o rozmanitá filozofická východiska, například strukturalismus, fenomenologii apod.

Etický, etika Z řec. étos = mrav, zvyk. Etika je učení o morálce. Filozofické učení, jehož předmětem je mravní usuzování a jednání člověka, problematika mravních hodnot a norem, svědomí atd. Stejně jako estetika hledá odpověď na problematiku (otázku), co je krása, zajímá se etika o to, co je dobro. Etika je filozofická oblast, která se zabývá tím, jak bychom měli žít a jednat, a zkoumá proto podstatu dobrého a zlého, správného a nesprávného, pojmy povinnosti, mravní odpovědnosti atd. Dvě roviny etiky: a) V rovině nejobecnější – tzn. chápeme etiku jako vědní disciplínu, zabývající se filozofickou teorií morálky, filozofickou analýzou morálních a mravních problémů. b) V nižší úrovni abstrakce pak chápeme etiku jako teoreticky formulovanou soustavu vybraných hodnot, norem, principů a povinností, jejichž posláním je přispívat k formování typu chování, rozhodování a jednání, žádoucího pro určitou skupinu lidí (tzv. profesní etiku, např. lékařskou, policejní, novinářskou, podnikatelskou apod.).

68

Systémové etické koncepce – 4 základní přístupy: (Strukturní systém etiky a její disciplíny a oblasti) 1. Deskriptivní (popisná, empirická) etika – popisuje morální hodnoty a skutky, které zastává určitá lidská společnost, ale nesnaží se zjišťovat, co je či není správné (pouze popisuje danou situaci). Analyzuje morální hodnoty, morální normy. 2. Normativní (preskriptivní) etika – zkoumá normy, jimiž se ve svém morálním jednáním a rozhodování řídí lidé (zabývá se tématy deontologickými – tedy týkajícími se povinností, a axiologickými – týkající se hodnot. Zdůvodňuje morální normy, které jsou závazné pro člověka. Normativní etika se štěpí na několik teorií, a to podle toho, co považují jednotlivé teorie za nejlepší kritérium morálního hodnocení: == Konsekvencialistická teorie – lidské jednání je posuzováno podle důsledků toho jednání (např. pro stoiky je žádoucím důsledkem jednání duševního klidu, pro utilitaristy pak dosažení co největšího užitku pro co největší počet lidí). == Deontologické teorie – lidské jednání je posuzováno podle povinnosti jednat, nezáleží tedy na důsledcích jednání, ale na podřízení se morálnímu principu (např. Immanuel Kant podřizuje jednání kategorickému imperativu). == Teorie etiky ctností – lidské jednání je posuzováno s ohledem na morální charakter jednajícího (dobrý člověk se chová ctnostně – např. je odvážný a jedná tak i navzdory nebezpečí). 3. Metaetika (analytická etika) – řeší problematiku jazyka, kterým o morálce hovoříme, a toho, jak lze tento jazyk zdůvodnit (problematiku morálního diskursu). Analyzuje jazyk, kterým o morálce hovoříme, zabývá se tím, co jedinec daným pojmem myslí. Zkoumá, zda jsou morální soudy (vyjádření morálních přesvědčení; v metaetice jsou morální soudy předmětem zdůvodnění) stejně pravdivé jako soudy popisující svět. V rámci metaetiky můžeme rozlišit několik proudů etických teorií: intuicionismus, emotivismus, deskriptivismus, Preskriptivismus. 4. Aplikovaná etika – zabývá se problémy, které vychází přímo z praxe; spadá pod ní např. bioetika, lékařská etika, etika životního prostředí. Silný akcent na etickou problematiku se projevoval již v antickém myšlení, z raných představitelů uveďme Demokrita, sofisty a především Sokrata, který se jako prvý ve svém filozofování věnuje výlučně této problematice. Sokrates

69

zdůrazňuje prioritu lidského sebepoznání a za nejvyšší ctnost pokládá vědění vůbec. Vědomí a konání dobra je pak základem ctnostného života i podle Platona, který formuluje své etické názory v učení o duši a o idejích (idea Dobra je u Platona ideou dominující). Základní 4 ctnosti, jak je formuloval Platon, se staly klasickými v antice i ve středověku: moudrost, statečnost, rozvážnost a spravedlnost. Prvé systematické etické učení zanechal Aristoteles, který rozvíjel učení o dobru v sepětí se svým pojetím obce (polis) a člověka jako bytosti společenské (zoon politikon). Mravnost vidí Aristoteles především v nalezení pravé míry. Jeho dělení ctností na dianoetické a etické (tj. intelektuální a charakterové) se stalo rovněž klasickým. O rozvoji etického myšlení se zasloužily dále filozofické školy epikurejská a stoická. Zatím co Epikuros založil své pojetí na slasti (hedoné), stoikové na bezvášnivosti, sebeovládání a necitlivosti (apatheiá). Celkové směřování obou zmíněných škol k vyrovnanosti a klidu duše (ataraxiá) je však evidentní. Středověké myšlení se věnuje etické problematice zejména v osobě Augustinově (v návaznosti na Platona a novoplatonismus) a Tomáše Akvinského (v návaznosti na Aristotela). Augustinovo učení o Bohu jako nejvyšším dobru, o milosti, jako teorie predestinace a boj proti pelagiánství položily základy etické doktríny křesťanství. Tomistická etika rozpracovává vztah víry a rozumu, základní křesťanské ctnosti (víra, naděje, láska). Pilířem novověké etiky je nepochybně Kantovo učení o lidské svobodě, o schopnosti člověka regulovat své chování vnitřními mravními zásadami. Kantův tzv. kategorický imperativ je obecným mravním zákonem, týkající se formy jednání, nikoli obsahu. Vyjadřuje účel sám o sobě, neboť člověk je vždy účelem a nikdy pouze prostředkem. Hegel píše o morálce v souvislosti a problematikou práva – v kapitole o formách objektivního ducha. Mravní vědomí je vyšším stupněm vývoje ducha, neboť jeho objektem není jen blaho jedince, nýbrž i blaho ostatních. Mravnost se pak podle Hegela zvnějšňuje v rodině, společnosti a zejména státu – stát je ztělesněním mravní ideje.

70

Významným zdrojem myšlenkové inspirace pro rozvoj liberalismu se stala utilitaristická etika Benthama a Milla, jež spojovala problematiku (otázky) lidské morálky s usilováním člověka o štěstí. Blaho a prosperitu. Kriticky vůči klasickým filozofickým snahám o vymezení dobra a stanovení hierarchie ctností vystoupili v 19. století Schopenhauer (v absurdním světě slepého puzení je nesmyslem stanovovat normy chování, život je utrpení, které lze jen individuálně zmírňovat soucitem) a Nietzsche (je nutné „přehodnocení všech hodnot“ ve jménu „vůle k moci“ a „panské morálky“ jenž je povolána vládnout a stojí „mimo dobro a zlo“). Moderní filozofické koncepce morálky jsou inspirovány zejména novokantovstvím (Hartmann), filozofickou antropologií (Scheler), existencialismem (Jaspers) či některou z variant křesťanského filozofického myšlení, hlavně křesťanského personalismu (Marcel).

Etologie Z řec. étos = mrav, obyčej, zvyk, logos = slovo, pojem, řec. pojem. V původním smyslu věda popisující vliv vnějších podmínek na charakter chování jedinců, tzn. zkoumající rozličné lidské mravy, povahy a vůbec různé způsoby regulace lidského chování (Mill, Wundt). V soudobém smyslu biologická vědní disciplína, jejímž předmětem je studium chování zvířat v jejich přírodním prostředí, srovnávací studium chování rozmanitých zvířecích druhů v obdobných podmínkách, vztah druhových charakteristik a individuálních zvláštností v chování zvířat atd. Etologie přinesla ohromné množství poznatků z oblasti zvířecí sexuality, agresivity, skupinového chování (např. vztahy dominance a submise) aj.

Étos Řec. mrav, obyčej, zvyk. Mrav, obyčej, zvyk. Nikoli totéž, co „morálka“. Označuje určitý integrovaný soubor (celek) mravních hodnot, norem a ideálů, působících jako silný hnací motiv chování a jednání jedince či sociální skupiny. Hovoříme o étosu umělce, vědce, revolucionáře apod. Étos je mravní postoj a smýšlení člověka; také kladný postoj k platným hodnotám (étos povinnosti, étos pravdy) nebo k dimenzím života (étos povolání).

71

Etymologie Z řec. etymos = pravdivý, pravý, logos = slovo, řeč, pojem. Vědní disciplína, která hledá a objasňuje původ slov a vývoj jejich podoby i významu. Původně čistě lingvistická disciplína je dnes stále častěji využívána etnology, psychology i filozofy, zejména hermeneuticky orientovanými, kteří se snaží v každém filozofickém problému v prvé řadě odhalit horizont jeho vzniku, kontext položení otázky (Heidegger, Husserl, Gadamer), což není možné bez analýzy textu. Člověk je neustále oslovován bytím a domem bytí jest jazyk (Heidegger), či – šířeji vzato jazykově kulturní kontext, „jazyková hra“ (pozdní Wittgenstein).

Eudaimonia Řec. blaženost. Klíčový pojem těch etických učení, která za rozhodující motiv, cíl i kritérium lidského chování a snažení pokládají blaženost, blaho, štěstí. Silné prvky eudaimonismu obsahovaly filozofické a etické názory Demokritovy, Platonovy a Aristotelovy, v systematické podobě je rozvinul Epikuros. V eudaimonistické etice jde vždy o to, jak definovat onu rozhodující cílovou blaženost: a) Zda jde o blaženost převážně smyslovou (v tom případě mluvíme o tzv. hédonismu), nebo převážně duševní. b) Zda jde o blaženost individuální (dosahování individuální smyslové či duševní blaženosti), nebo vypjatě individuální čili egoistickou (dosahování uvedené blaženosti bez ohledu na ostatní, dokonce proti nim), anebo altruistickou (dosahování blaženosti druhých). V novověku pěstovali eudaimonismus Spinoza, Wolff, hlavně pak Bentham a Mill (tzv. utilitaristická etika).

Eudaimonismus Etický směr, podle něhož je cílem všeho lidského jednání získání blaženosti. Téměř všechny mravouky jsou eudaimonistické (proti tomu etika povinnosti, jak ji hlásá Kant); liší se ale v tom, zač blaženost pokládají; hédonismus ji nalézá ve smyslové rozkoši, Aristoteles ve zření (theoria), křesťanství v nazírání Boha v zásvětí po smrti.

72

Benthamův sociální eudaimonismus (utilitarismus) podporovanou blaženost co možná největšího počtu lidí.

usiluje

o

veřejně

Evidence Z lat. evidens = jasný. Rozhodující, nejvyšší jistota. Ve filozofii užíváno ve smyslu jasného a zřetelného poznání. Vhled do nějakého stavu věcí, faktu. Evidentní jsou základní logické a matematické axiomy a operace; také fenomenologické výroky o sebe danosti fenoménů mohou být absolutně evidentní (axiom, evidentní prožitek). Pro empirismus (Locke) je rozhodující jistotou vykazatelnost ve smyslovém názoru, naopak pro racionalismus (Descartes) je to jistota racionálního, metodicky vedeného zkoumání. Husserl užívá pojmu evidence v širším smyslu zkušenosti vůbec, ve smyslu základního prvku intencionality vědomí.

Evolucionismus Z lat. evolutio = rozvinutí, vývoj. Evoluce: vývoj, rozvoj, rozvinutí něčeho. Evolucionismus: učení o vývoji. Evolucionismus popírá jednostranné, náhlé změny, diskontinuitu, a zdůrazňuje pozvolné změny, kontinuitu. Ve svých filozofických úvahách o univerzu používá pojmu evoluce již Kusánský a označuje jím rozvinování božského v přírodním. V 17. století se objevil tento pojem v biologii (Leibniz), v osvícenství byl spjat s mechanickým materialismem. V novodobém rozvoji učení o vývoji přispěla Kantova a Laplaceova kosmologická teorie, objev organické buňky, a především Darwinova teorie o vzniku druhů. 19. století začalo používat pojmu evoluce pro označení postupných a vzájemně spojitých změn, jimiž se řídí svět, zejména svět rostlin, živočichů a svět lidský. Stal se tedy synonymem pro „vývoj“. Zdomácněl zejména zásluhou již míněného Ch. Darwina. Moderní evoluční teorie analyzuje především vývoj biologických druhů, mechanismus mutací jakožto principu genetické proměnlivosti druhů, dále problematiku selekce apod. O evoluci se však hovoří i v jiných vědních disciplínách, než je biologie (například evoluce hvězd a galaxií). 73

Ve společenských vědách se prosadil evolucionismus především díky Spencerovi a stal se převážně synonymem pro „pokrok“. Marxismus definoval evoluci jako posloupnost změn, setrvávajících v rámci jedné substanciální kvality, a operoval vždy pojmovou dvojicí „evoluce – revoluce“: zatímco evoluce vede (v přírodě i ve společenském procesu) k postupnému nahromadění změn, až nastane okamžik nutného překročení míry dané kvality, revolučním skokem je poté stará kvalita vystřídána novou. Toto učení aplikoval marxismus zejména na třídní boj a dějiny. Proti evolucionismu jako učení o spontánním samovývoji univerza bývá kladen jako zásadní protiklad kreacionismus jako učení, které stojí na ideji náboženské a předpokládá akt stvoření (byť byly a jsou činěny pokusy o smíření obou teorií, dokonce jejich prolnutí, například koncepce Teilharda de Chardin).

Existence Z lat. existere = vyčnívat, vyvstávat, být. Z lat. existentia = jsoucnost. Základní filozofický pojem užívaný v různých významech: == Existence věci vůči podstatě (esence). == Rozlišení existence a podstaty je pojmově nutné, protože to, čím nějaká věc je, její realitu (kontingence). == V existencialismu je existence vlastní způsob bytí člověka (tento význam užíval Schelling a Kierkegaard). == Heidegger chápe existenci ve smyslu existence jakožto vyvstávání člověka do pravdy bytí a v protikladu k pouhé výskytovosti ne-lidských věcí. Z tohoto je odvozeno existenciální jako určení všech lidských výkonů. Všeobecně vzato pojem, který zachycuje pouhé jsoucno nějaké věci, jevu apod., bez jakéhokoli bližšího určení. Již antická (Aristoteles) a zejména pak středověká filozofie rozlišila mezi esencí a existencí, tzn. mezi podstatou (bytím věci „v možnosti“) a konkrétní jevovou přítomností (bytím věci „ve skutečnosti“). V Hegelově systému je existence jedním ze stupňů vývoje bytí (zvnějšněním podstaty). Kierkegaard zakládá chápání existence jako specifického způsobu lidského bytí – existence je niternost, subjektivita, pohyb, dění, neustálé úsilí o autentičnost. Existence znamená nepodmíněnou svobodu a v tomto smyslu též i možnost porozumění a možnost volby. Pro Kierkegaarda je existence vždy tajemná 74

a paradoxní, neboť v ní jedinec vede svůj tragický dialog s Bohem, zápasí o naplnění smyslu svého života a v okamžicích vášně se jeho časovost prolíná s věčností. Moderní existenciální filozofie (Jaspers), navazujíc na Kierkegaarda, vymezuje existenci v podstatě několika základními dimenzemi: 1. Existence je svoboda. 2. Existence je porozumění. 3. Existence je dějinnost. Sartrova slavná teze, že existence předchází esenci, zdůrazňuje, že člověk nejprve existuje a teprve v existenci se setkává sám se sebou a sebe sama svými projekty vymezuje. Protože existence je před podstatou, člověk musí plně převzít odpovědnost za svoji existenci, což znamená v prvé řadě odpovědnost za svoji volbu, neboť „člověk je odsouzen být svoboden“. Nejsubtilnější analýzu existence podal Heidegger, který ji situoval do rámce svých úvah o bytí a času: existence je „podstata pobytu“ (Dasein), neboť pobyt se jakožto existence vždy určuje z nějaké možnosti, kterou je a které ve svém bytí nějak rozumí. Existence jakožto substance člověka je otevřeností vůči bytí jako celku, což je dáno tím, že člověk má rozumějící vztah, vymezuje se tázáním – je jediným jsoucnem, jemuž v jeho pobytu jde o ně samé. Analýzu bytí lidské existence charakterizuje Heidegger pomocí tzv. „existenciálií“, tj. základních složek: celkově jde o starost, jenž se vnitřně rozpadá v základní strukturu – vrženost, obstarávání a rozvrh.

Existenciálie Podle Heideggera pojmy vyjadřující způsoby lidské existence, patří k nim úzkost, starost, vina, bytí k smrti, dějinnost (v protikladu ke kategoriím jako základním ontologickým výpovědím o jsoucnu).

Existencialismus Z lat. existere = vyčnívat, vyvstávat, být. Existencialismus je filozofií, která je orientována antropologicky (soustřeďuje se na problémy člověka). Má výrazně anti-racionalistický charakter, posilující skepsi vůči vědeckému poznání. Nechce být výpovědí o světě, systémem poznatků či světovým názorem. 75

Předmětem filozofování je subjektivně prožívaná individuální reakce lidské existence na svět a jiné lidi. Existencialismus je produktem určitých podmínek společnosti 20. století. Vyjadřuje obavu intelektuálů z technizace člověka, z prohlubujícího se odcizování člověka od produktů jeho práce. Je pokusem o vyjádření protestu proti konformismu. Tento protest však často končí v rezignaci. Existencialismus je jeden z nejvýznamnějších směrů (proudů) současné filozofie. Člověka vidí jako jednající bytost, která teprve svým jednáním určuje, čím skutečně bude. Existencialismus vychází z nahodilosti individuální lidské existence, kterou pojímá v její nahodilosti, časovosti a konečnosti. Na těchto základech vyrůstá filozofická analýza lidského bytí ve světě. Filozofický a umělecký směr vycházející z filozofie existence, kterou ve Francii rozvinul mimo jiné Sartre. Ideové kořeny najdeme ve filozofii života, v Husserlově fenomenologii a Kierkegaardově filozofii. Existencialismus řeší především antropologické a etické problémy; v kultuře a okolním světě nenachází žádné závazné hodnoty a cíle, které by lidem měly určovat smysl jejich existence mimo jejich subjektivitu; zčásti usiluje o převedení teorie do politické praxe. Existencialismus je jeden z klíčových filozofických směrů 20. století. Pojem se většinou používá k označení francouzské větve (Jean-Paul Sartre, Albert Camus); německá větev (Karl Jaspers) je označována za filozofii existence. Některými myšlenkami je existencialismu blízký německý filozof bytí Martin Heidegger. Společným impulsem obou větví existencialismu byla zkušenost první světové války, v které se člověk stal pouhou politickou a ideovou součástkou, a rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (např. odcizením). Základním pojmem existencialismu je existence jako způsob bytí, jakým je lidská bytost. Existenci nelze popsat racionálně, lze ji pouze nepřímo zakusit. Lidská existence je vždy individuální, je možností, která není uzavřená, stálá či statická, existence je nadána specifickou časovostí (existence teď), je vždy 76

existencí ve světě (existence tady) a mezi jinými lidmi (příčinou mé nesvobody vedle věcí je i jiný člověk, svoboda jiného je hranicí mé svobody), je vždy dějinná, svobodná (do svobody jsem násilím vržen), a proto spojená s volbou a zodpovědností (moje zodpovědnost je zodpovědností nejen za sebe sama, nýbrž i za druhé, za dění v celém světě) a je konečná (vyjadřuje ji pojem bytí ke smrti). Myšlenky existencialismu jsou vyloženy nejen ve filozofických spisech, ale také v dramatech, či povídkách. Právě ti existencialisté, kteří přinášeli své myšlení v podobě uměleckých děl, nejvýznamněji ovlivnili širokou veřejnost. Představitelé: Soren Kierkegaard (předchůdce existencialismu), Martin Heidegger, Karl Jaspers, Gabriel Marcel, Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Maurice Merleau-Ponty. Existencialismus řeší především antropologické a etické problémy; v kultuře a okolním světě nenachází žádné závazné hodnoty a cíle, které by lidem měly určovat smysl jejich existence mimo jejich subjektivitu; zčásti usiluje o převedení teorie do politické praxe. Jeden z nejvlivnějších filozofických směrů 20. století. Často se tohoto pojmu užívá k označení francouzských filozofů a literátů (hlavně Sartre a Camus), zatímco k označení německých filozofů tohoto zaměření je užíváno pojmu „filozofie existence“ (hlavně Heidegger a Jaspers). Myšlenkově čerpá tento filozofický směr především z fenomenologie a tzv. filozofie života, za jeho zakladatele a bezprostředního inspirátora bývá pokládán Kierkegaard. Existencialismus se zaměřuje na popis existence jakožto způsobu neopakovatelného, individuálního lidského bytí v jeho konkrétnosti, rozporuplnosti, tragické osamělosti až rozervanosti, plné hledání, děsu z propastné hloubky svobody a s ní spjaté odpovědnosti, prosycené úzkostí (Kierkegaard), hnusem (Sartre) a podobně. Existencialismus v době svého největšího vzmachu naplňoval potřebu hledání smyslu, jež byla zvláště silná u generací, znechucených hrůzami 1. a hlavně 2. světové války, generací strádajících zoufalstvím, nicotou a beznadějí. Ne náhodou se Jaspers zaměřuje na „mezní životní situace“ člověka (smrt, utrpení, vina), podobně Heidegger akcentuje „zkušenost smrti“. 77

Existencialismus odmítá jakékoli objektivní definování či „zaškatulkování“ člověka a soustřeďuje se na jeho bezprostřední žití, prožívání a rozumění světu i sobě samému. Existence je vždy individuální, vždy je to proces (není dána předem), vždy je nadána specifickou časovostí, vždy je existencí na světě a spolu s jinými, vždy je dějinná, svobodná, a tudíž spjata s volbou a odpovědností.

Explanace Z lat. explanatio = objasnění. Srozumitelné vysvětlení věcného obsahu.

Explanandum Z lat. explanare = učinit jasným, vysvětlit. To, co má být vysvětleno.

Explikace Z lat. explicare = rozplétat, rozvíjet, vykládat. Výklad, rozklad, rozvíjení. Proces, jehož účelem je – kvůli lepšímu pochopení – odhalit, rozvinout některé stránky či aspekty určitého problému (například výklad určité části uměleckého díla, což doporučoval již Platon). V logickém smyslu explikace znamená vyvozování nějakého tvrzení z již dokázaných, nebo jinak evidentních pravd (tj. forma dedukce). Podle Carnapa je explikace upřesňování pojmu, používaného v běžném, tedy mimovědeckém jazykovém stylu. Pojem se pak nazývá „explikandum“ a výsledek „explikátum“. Dilthey připisuje metodu explikace přírodovědnému typu poznání, oproti metodě porozumění, které je vlastní humanitním vědám.

Extáze Z řec. ekstasis – vytržení mysli. Duševní stav vzrušení, často způsobený nábožensky, projevuje se jako zvýšená schopnost smyslových reakcí nebo naprostá nepřístupnost podnětům z okolního světa, často také ve vystupňované motorice nebo úplné pasivitě. 78

Extenze Z lat. extendere = natahovat, rozšiřovat, šířit. Extenze je z logického hlediska soubor předmětů a jevů, na něž se vztahuje platnost nějakého jazykového výrazu, pojmu či tvrzení, lze ji tedy definovat jako jejich rozsah. Carnap vymezuje existenci výroku jako jeho pravdivostní hodnotu, zatímco intenze, je pak myšlenka, kterou výrok vyjadřuje. Jinak řečeno, extenze je významem, zatímco intenzí smysl daného výroku.

F *************************************************

Fakt, fakticita Z lat. factum = udělané, hotové, čin. Fakt: v obecném smyslu „fakt“ označuje vše, co jest, co existuje anebo vše, co se děje. Faktické je protikladné myšlenému (tomu, co je pouhé přání, představa, myšlenka). Ve filozofii a logice bývají jako fakta označovány jednak objektivní skutečnosti, jednak pravdivé výroky. Například vědecká fakta jsou určité systémy výroků (vět, tvrzení, hypotéz), které jsou získány přesnými vědeckými procedurami a jsou zdůvodňovány a vysvětlovány teoretickými tvrzeními. Vědecký fakt je tedy jistou konstrukcí, zobecněním, tj. interpretací poznávané skutečnosti, zatímco pouhý smyslový fakt má subjektivní, fragmentální a izolovaný charakter. Základní význam empirických faktů pro tvorbu vědeckého a filozofického poznání zdůraznil zejména logický pozitivismus: Wittgenstein hovoří o „atomárních faktech“ a soubor vztahů mezi fakty vytváří podle něho logickou strukturu světa. Budova vědy musí být založena podle Carnapa na bázi základních, tzv. „protokolárních vět“, jež jsou čistými zápisy vědeckého pozorování. Věda je strukturovaný systém tvrzení, jež jsou odvíjena přísně induktivně od bázových tvrzení a vyhovují požadavku empirické verifikace. Kant chápe „fakt“ v kontextu rozlišení morálky a práva, tj. toho, co jest „de facto“, a toho, co jest „de iure“.

79

Fakticita: danost, skutečnost, opravdovost. Častý pojem fenomenologické a existenciální filozofie, označující danost individuální lidské existence – danost, jež je nepochybná, prožívaná, avšak racionálně neuchopitelná, paradoxní a absurdní (Heidegger, Sartre).

Falibilismus Většina filozofů se hlásí k falibilismus, podle něhož se jakékoliv přesvědčení může ukázat jako mylné. Omylnost a principiální nejistotu našich názorů a teorií zvlášť přesvědčivě připomínal K. R. Popper.

Falzifikovatelnost Určité tvrzení nebo soubor více tvrzení lze falzifikovat, je-li empirickým testováním možno prokázat jejich nesprávnost. Podle K. R. Poppera je falzifikovatelnost základním kritériem vědeckosti vůbec.

Fatalismus Z lat. fatum = osud. Víra v neodvratný osud. Názor, podle něhož je dění v přírodě i ve společnosti podřízeno neodvratnému působení železné nutnosti, které je pouze možné se podrobit, ale není možné ji změnit. Osud jakožto absolutní nutnost, sudba, tajemná (tak či onak personifikovaná) moc, se objevuje jako významný prvek již v antickém řeckém dramatu, náboženství (kde je Osud nadřazen dokonce i vůli a chování bohů) a filozofii (zejména stoické). Fatalisté popírají možnost svobody, v tomto smyslu je fatalismus podobný determinismu, jenže zatímco někteří deterministé (Spinoza, Leibniz) zdůrazňovali lidskou možnost, dokonce jistou nezbytnost poznání nutnosti dění a aktivního vstupu do její struktury, což člověka a jeho jednání osvobozuje, pak fatalisté hlásají pasivní odevzdanost osudu.

Fenomén, fenomenalismus Z řec. fainomai = jevím se. V obecném smyslu je fenoménem to, co se jeví, jev, smyslová data. 80

Fenomén – bezprostředně přítomná zkušenost. Jev, objekt ve vztahu k poznávajícímu subjektu. U Kanta je fenomén pouhým jevem, předmětem zkušenosti, který nijak nepostihuje povahu věci o sobě označované jako noumenon. Fenomén ve smyslu antiky (na kterou navazuje Heidegger) „to, co se samo ukazuje“; později jakožto jev pojmově odlišeno od toho, čeho je jevem (substance); rovněž pouhé zdání; předmětný obsah výkonu poznání; základní pojem fenomenologie. Jevové stránce věcí se připisuje proměnlivý, nahodilý, jedinečný charakter, zatímco „podstata“ věcí vykazuje vnitřní, stálé, nutné a obecné vlastnosti a vztahy – ty jsou ovšem dostupný hlubším rovinám poznání, tj. rozumu, případně extázi apod. Rozlišení jevu a podstaty (a na ně navazující rozlišení „zdání“, „mínění“ na straně jedné a „pravdy“ na straně druhé) pochází již od eleatů („doxa“ – „alétheia“), klasicky je využil Platon ve svém učení o idejích. Platonský dualismus světa jevového, proměnlivého (světa smyslových jednotlivin) a světa neměnných podstat (idejí) se stal významným prvkem též ve středověkém filozofickém myšlení. V novověku obnovují problém fenomenalismu zejména Berkeley (solipsismus) a Hume (agnosticismus). Pro Kanta je fenoménem ta stránka věci „o sobě“, která je poznatelná, tzn. ta, která se po vřazení do časoprostorového názoru a po kategoriálním zpracováním (tj. díky syntetické činnosti rozvažování) stává předmětem zkušenosti. Fenomenalismus je filozofické učení, podle něhož předměty nemohou být poznány takové, jaké skutečně jsou, nýbrž pouze tak, jak se nám jeví (objektivní fenomenalismus poprvé u Kanta); nebo názor, že smyslové jevy sestavujeme v předměty až my sami (subjektivní fenomenalismus). Fenomenalismus je výrazným rysem rovněž ve filozofii logického pozitivismu a spočívá v redukci předmětu filozofie na analýzu jazyka vědy a redukci vědeckých výroků na deskriptivní vědy, zápisy toho, co „je dáno“. U Husserla je pojem fenoménu klíčový a vyjadřuje základní tendenci fenomenologické filozofie, totiž snahu vymknout se v poznání ze zprostředkovaného světa vědeckých interpretací a obrátit se k „věcem samým“. Fenomenolog se pohybuje výlučně na té půdě, kde se s věcmi autenticky setkáváme – na půdě vědomí, a odhaluje dvoj vrstevnatost fenoménů: vrstvu empirického (přístupnou vnímání) a vrstvu esenciálního (přístupnou tzv. zření).

81

Fenomenologie Z řec. fainomai = jevím se, logos = slovo, řeč, pojem. Proti vnějškovému popisu skutečnosti a snaží se zkoumáním jednotlivých jevů dojít k jejich podstatám. Představitelé: Edmund Husserl, Max Scheler, Martin Heidegger, Nicolai Hartmann. Obecně vzato jakékoli popisné zkoumání (popis chování určitého jevu či systému jevů). Jedná se o přístup k filozofii, který zkoumá předměty zkušenosti (fenomény) pouze v tomto rozsahu, v jakém jsou dány našemu vědomí, bez jakýchkoli předpokladů o jejich povaze jako nezávislých věcí. Takto chápe význam uvedeného pojmu i Hegel ve „Fenomenologii ducha“, jež je filozofickou reflexí dějin jevícího se ducha, tzn. popisem jednotlivých etap, v nichž se projevuje působení ideje ve světovém dění. V užším smyslu se fenomenologií rozumí jeden z nejvlivnějších směrů 20. století, jehož zakladatelem je Edmund Husserl (1859-1938). Toto hnutí požaduje návrat k „věcem samým“, tzn. vytyčuje úkol nalézt a obnovit původní čistou zkušenost, vrátit se před vědecká interpretační schémata a konstrukce – nahlédnout věci samé tak, jak se nám dávají ve své autenticitě. Fenomenologie se zdržuje generálních soudů o světě („epoché“) a pohybuje se výlučně na půdě vědomí. Hledá síť poukazů a perspektiv, v nichž jsou nám věci smyslovém, není výlučně smyslové: fenomény mají též vrstvu esencí (esenciálních faktů), které lze ukázat v běžné zkušenosti, ale i v oblasti matematiky, logiky, etiky, estetiky apod. Ke zření esencí nás dovede pouze eidetická redukce, úzce spjatá s transcendentálním já. Husserlovým imperativem je žít v odpovědnosti na základě evidentních nahlédnutí, tzn. na základě porozumění hlubinným věcným i hodnotovým dimenzím světa. Mezi významné fenomenology se řadí zejména Scheler, Hartmann.

Feuerbach Ludvík Ludvík Feuerbach (1804-1872) je představitel antropologického materialismu; provedl antropologickou kritiku náboženství; z jeho teologie je antropologie. Pro Feuerbacha lidé nejsou zvnějšněnou formou absolutního ducha, boha, jsme si vytvořili sami z našich tužeb a přání. V roce 1841 ohromil spisem Podstata křesťanství. Tímto spisem i dalšími, které přicházely po něm, Feuerbach podstatně ovlivnil teologické a filozofické myšlení 19. a 20. století. 82

Dodnes je považován za tvůrce koncepce materialisticky orientovaného empirismu, jehož podněty dosud nebyly plně vytěženy. Feuerbach spatřoval klíčové momenty své filozofie v náboženství, teologii a jejich kritice. Současně však odmítal zjednodušující obvinění z ateismu. „Ten, kdo o mně neví a neříká nic jiného než to, že jsem ateista“, vysvětloval, „ví a říká o mně právě tolik jako nic.“ Podle jeho slov problematika, zda Bůh je či není, či protiklad názorů ateistů a tzv. filozofických teistů náleželo minulosti, tj. sedmnáctému a osmnáctému století. Dynamické 19. století si již po jeho soudu vyžadovalo nejen moderní odpovědi na staleté otázky, ale snad ještě více na novou problematiku (nově položení otázky). Pro Feuerbacha neznamenalo popření tradičního Boha nic jiného než návrat k autentickému, tzn. smyslově konkrétnímu člověku v jeho pozemském, časoprostorovém určení. Místo iluzorních, fantastických představ, místo abstraktní lidské podstaty odtržené od skutečného života jedince uvolnil Feuerbach ve své filozofii prostor lidské smyslovosti a tím zároveň i konkrétní sociální pozici člověka. Feuerbachova kritika tradičních a zastaralých náboženských představ vedla k tomu, že odhalil příčiny vedoucí v pozemských poměrech k popření možností a schopností člověka, k jeho faktickému vyprázdnění. Problematika týkající se bytí či nebytí Boha se u něho ztvárnila do podoby úvah o lidské existenci, o vztahu člověka a přírody. O úloze lidské smyslovosti a tělesnosti jak v procesu lidského poznání, tak i bytí člověka. Teologie se v jeho podání projevila jako antropologie. Jakkoli Feuerbach bezprostředně navazoval na tematiku i filozofický jazyk velkých systémů klasického novověku, jeho opravdovým záměrem bylo kritické překonání celé epochy racionalistické filozofie počínající Descartem a končící Hegelem. Svým předchůdcům vytýkal přílišný subjektivismus. Novověcí filozofové kladli důraz na poznání, respektive sebepoznání tzv. myslícího subjektu, abstraktního „Já“ a jeho určení. Feuerbach tvrdě kritizoval schéma platné od Descartesových časů, podle něhož byl takto pojatý subjekt zcela oddělen od vnějšího světa a skutečnost byla uměle rozpolcena na dva zcela samostatné póly. Propast mezi subjektem a objektem se pokusil překonat rehabilitací úlohy lidských smyslů. Smyslovost, tělesnost se pro něho staly mostem spojujícím ducha a přírodu. Spatřoval v nich prostředky k překonání redukce člověka na pouhou myšlenkovou funkci, možnost sjednocení subjektivity a subjektivního světa.

83

Souhrn: 1. Ústředními motivy Feuerbachovy filozofie se staly kritika tradičního náboženství a teologie. 2. Popření tradičního pojmu Boha pro něho znamenalo návrat k smyslově konkrétnímu člověku. Teologie se přeměnila v antropologii. 3. Feuerbachovým filozofickým záměrem bylo překonání velkých systémů klasického novověku, zejména koncepce subjektivity. 4. Novou tematizací problematiky člověka a přírody, rehabilitací lidské smyslovosti a tělesnosti Feuerbach přispěl k modernímu pohledu na lidské bytí i poznání.

Filozofie Filozofie – její předmět a základní filozofické pojmy Filozofie je nauka formující se od starověku, se zabývala v různých vývojových etapách rozličnými záležitostmi. Mezi základní filozofickou problematikou patří ontologie. Ontologie je nauka o podstatě a původu bytí. Další filozofickou disciplínou je gnozeologie (noetika), tedy nauka o poznání a jeho možnostech. V rámci bytí zaujímá specifické postavení člověk. Jeho pozici a vztah ke světu zkoumá filozofická antropologie. Filozofická antropologie se zabývá podstatou člověka. Snaží je jeho bytí pojmout komplexně v kontextu všech složek, působících na jeho existenci. Ptá se po původu společenství, vzniku lidské kultury apod. Filozofie (z řec. filein – milovat, sofia – moudrost) je soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka, kladení otázek (řeší problematiku) po základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa a místa člověka v něm. Hledá obecné vlastnosti člověka, struktur přírody, kultury, společnosti i kosmu (z řec. kosmos – řád celku; ve středověku označení pro vesmír). Filozofie vzchází z vypracované subjektivity, ze svobodného dění její transcendence, její transcendentální dimenze. Ze solipsismu Já však filozofie vystupuje, otevírá se druhému, ryzímu bytí a úplně jinému. Filozofie se snaží zařadit jednotlivé jevy života do všeobecné souvislosti. Původně byla chápána jako souhrn veškerého poznání – byla v tomto smyslu synonymem pro vědu. Postupně se z ní začaly vydělovat jednotlivé disciplíny. Pro filozofii zůstalo charakteristické úsilí o vidění světa jako celku. 84

Evropské filozofické myšlení ve smyslu lásky k moudrosti se zrodilo na přelomu 7. a 6. století př. n. l. na západním pobřeží Malé Asie, která byla obchodní křižovatkou mezi Řeckem, Asií a Afrikou a zároveň místem, jež bylo nejvíce otevřeno kulturním vlivům východních civilizací. Jako první nazval sám sebe filozofem (milovníkem moudrosti) Pythagoras ze Samu, a to s dovětkem, že moudrý je jen bůh. Sám filozof je podle něj lovcem pravdy (pravda nikdy nemůže být člověkem uchopena ve své celistvosti, a stát se tak jeho majetkem), filozof nikdy nemůže být lovcem bohatství a slávy, protože závislost na nich ho pravdě vzdaluje. Metafyzika je nauka o racionálním poznání prvotních principů a příčin smyslům nepřístupných; pojem zavedl Aristoteles svým spisem Metafyzika (to co je za fyzikou). Pojímá svět jako strnulý. Dialektika je metoda vzájemné diskuse vedoucí k lepšímu poznání skutečnosti (dokazování pomocí argumentů a protiargumentů). Postuluje, že existuje neustálá proměnlivost světa a vychází ze zákona: všeobecné souvislosti (všechno souvisí se vším), boje jednoty protikladů (každá teze plodí antitezi, tzn. každý klad plodí svůj protiklad), negace-negace (negace neruší negované absolutně, ale uchovává staré v novém), přechodu kvantity v kvalitu (mnoho kvantitativních změn znamená změnu kvalitativní). Teleologie se domnívá, že člověk i všechny přírodní jevy mají nějaký daný cíl či daný účel. Entelechie je účelná činnost, skrze kterou se možnost stává skutečností. Antinomie je logický rozpor mezi dvěma soudy, z nichž každý je sám o sobě dostatečně zdůvodněný. Monismus říká, že existuje pouze jediná podstata bytí a jediný princip. Dualismus pak implikuje, že podstata bytí je tvořena dvěma principy, zpravidla duchovním a hmotným. Pluralismus vyjadřuje, že svět je složen z mnoha, na sobě nezávislých principů, podstat. Materialismus považuje hmotu za prvotní základ skutečnosti, na vědomí nezávislou. Vše duchovní je od hmoty odvozené a na ní závislé. Idealismus vychází vždy z duchovního, nehmotného, přičemž hmota je druhotná. 85

Objektivní idealismus uznává existenci vnějšího světa vně individuálního vědomí a na něm nezávislou. Idealismus subjektivní redukuje poznání světa na obsah individuálního vědomí (důsledný idealismus vede k solipsismu, tj. k myšlence, že svět je pouhý produkt individuálního vědomí). Teismus říká, že svět stvořil a řídí Bůh, který do něho zasahuje, je světu transcendentní, tzn. existuje mimo něj a před ním. Podle deismu Bůh svět stvořil, ale nezasahuje do nej. Ateismus je koncepcí nevěřící v existenci Boha. Panteismus předpokládá ztotožnění Boha a přírody (světa), Bůh je příroda (svět). Racionalismus implikuje, že svět je poznatelný jen rozumem a základní pravdy (ideje) jsou člověku vrozeny. Podle empirismu je naopak svět poznatelný pouze skrze zkušenost. Senzualismus se domnívá, že svět je poznatelný pouze smysly (tj. redukovaný krajní empirismus). Iracionalismus říká, že svět není možné poznat pomocí rozumu, k jeho poznání musí člověk používat intuici, víru a cit. Skepticismus je nauka pochybující o poznání skutečnosti, nemůžeme s jistotou nic říci o existenci vnějšího světa. Agnosticismus je nauka popírající poznání zákonitostí světa (krajní forma skepticismu). Platonismus tvrdí, že existují nepoznatelné věčné ideje, jejichž obrazem je hmotný svět. Atomismus předpokládá, že svět je dán pohybem nejmenších, již nedělitelných částí – atomů. Podle nominalismu jsou obecné pojmy jen jména, která dáváme věcem. Podle realismu naopak obecné pojmy mají svou vlastní realitu, tzn. existují před jednotlivými věcmi nebo ve věcech. Hylemorfismus vysvětluje jsoucno jednotou látky (hylé) a formy (morfé). Pozitivismus se domnívá, že poznatky empirických věd jsou jediné skutečné poznání; odmítá metafyziku. Termín a priori je označováno to, co bylo předem, tzn. před zkušeností. Scientismus je koncepcí absolutizující význam vědy a podceňující filozofii. 86

Tři základní filozofické skutečnosti (útvary, sféry, sektory, pásma, momenty) Tyto filozofické skutečnosti již nelze dále redukovat na nic obecnějšího. 1) Reálný svět (oblast reálného bytí) zahrnující vše, co existuje v prostoru a čase včetně všech vztahů vázaných na prostor a čas, jakými jsou vztahy hmotného působení, koexistence, změny a trvání, pravidelnosti a nahodilosti apod. Kontakt s reálným světem zprostředkovává smyslové poznání, zkušenost (včetně všech výsledků životní praxe) a reálně orientovaná věda. 2) Vědomí jakožto od reálného světa odlišný, mimoprostorový jev s tím, že vědomí jako individuální psychická skutečnost je vázáno na dobu lidského života, probíhá v čase, zatímco vědomí jako původce zvláštních vlastností subjektu v rámci poznávacího vztahu je přispěním abstrakce od individuální živé skutečnosti oproštěno a chápáno jako nadindividuální a mimočasové. 3) Oblast ideálního bytí, které nemá vazbu na prostor a čas. Tuto mimoprostorovou a mimočasovou povahu mají rovněž veškeré ideální vztahy. Kontakt s ideálnem (s ideálním bytím, s ideálními vztahy) zprostředkovává myšlení, případně jiné aktivity duševního života (umění, náboženství, mystické kontemplace apod.). Uvedený výčet zahrnuje naprosto vše, co může tím či oním způsobem existovat, či na co je možno pomyslet. Není nic a nelze myslet nic, co by nespadalo do jedné ze tří uvedených oblastí. Filozofické disciplíny == Hlavní filozofické (teoretické, základní) disciplíny: Teorie bytí (ontologie, metafyzika) – je centrální filozofická disciplína. Zabývá se např. tím, co je bytí a jsoucno, hmota, substance neboli podstata, čas, prostor, konečno, nekonečno, kauzalita, zákonitost, nutnost, vývoj, kvalita, rozpor. Často se ontologie ztotožňuje s metafyzikou (Aristoteles ji nazývá první filozofií). Teorie poznání (gnozeologie, noetika, epistemologie) – vědění opírající se o zprostředkovaný důkaz; věnuje se problematice poznání, ale také problematikou pravdy, která je cílem každého poznání, a jeho ověřování. Teorie morálky (etika) – zabývá se lidskými soudy o tom, co je dobro a zlo, svoboda, mravní odpovědnost, štěstí, smysl lidského života. V centru jejího zájmu stojí mravní normy a jejich význam pro lidské jednání. Filozofie člověka – filozofická antropologie.

87

== Praktická filozofie: Filozofie jednání, filozofie etiky, filozofie estetiky. == Mezní, speciální, aplikovaná filozofie: Filozofie náboženství, filozofie dějin, filozofie jazyka, filozofie kultury, filozofie přírody, filozofie vědy, filozofie techniky, filozofie práva

Filozofie – strukturální systém Z řec. filein = milovat, sofiá = moudrost. Filozofie v antickém Řecku vznikla z předvědeckého způsobu, jímž si lidé osvojují svět – konkrétně při zrodu řeckého filozofického myšlení sehrál klíčovou úlohu mýtus, mytologicky zpracovaná společenská zkušenost. Vývoj od mytologického k filozofickému a později vědeckému (naučnému) obrazu světa a člověka (vývoj od mýtu k logu) je cestou formulace otázek (problematiky) po způsobu vzniku, povaze a cestě směřování světa jako celku i člověka v něm a cestou hledání racionálních odpovědí. Tázání vůbec vymezuje člověka jakožto specifické jsoucno. Filozofické tázání (filozofická problematika) vzniká tehdy, když svět ztrácí pro člověka svoji samozřejmost a důvěrnou známost. Filozofie: == Hledající zkoumání, rozumění podstatnému. == Nauka či univerzální věda hledající odpovědi na nejzákladnější problémy bytí, života, jsoucna, člověka a světa (vědecká filozofie). == Vědění o bytnosti věcí, myšlení bytí (skutečnosti), tedy univerzální (fenomenologická) ontologie usilující o vyjádření celku světa a života i počátku nás samých. Filozofie == Filozofie se dále zabývá pravdou, svobodou, ptá se po základních (ontologických, metafyzických) předpokladech našeho myšlení, rozumění, poznání, vědění a jednání, hledá smysl všeho (svého vlastního bytí, skutečnosti i bytí vůbec), jde ji o pravdivý (bytostný) vhled do věcí a dějů i do lidské existence. Jde o zvláštní formu kritického myšlení (pramenící z jisté tázavé naladěnosti), otevírající člověku možnost, jak být a pobývat (existovat) na zemi, jak svět a věci v něm činit srozumitelnými a smysluplnými. == Filozofie přistupuje k předmětům i k druhému skrze sebepochopení já (ekologie); člověk se zamýšlí nad sebou samým, nad svým bytím. 88

Pomocí filozofie člověk může porozumět sobě, svému místu ve světě, v případě v kosmu. Filozofie je snaha člověka, která je mu bytostně vlastní, o určitý přemýšlivý výklad světa i sebe sama, o vlastní utváření své podstaty a spojitosti se světem. Jako prvý užil pojem „filozofie“ Pythagoras v antickém Řecku, o „filozofech“ píše též Hérakleitos, teprve Sokrates však dává uvedenému pojmu význam, který přetrval dodnes: v jednom Platonově dialogu Sokrates charakterizuje filozofa jako „hledače moudrosti“, jako toho, kdo miluje pravdu, dobro a krásu, kdo je hledá, a proto si klade nejrůznější otázky (řeší filozofickou problematiku), které přesahují pouhou bezprostřední zkušenost. Filozofie v antickém Řecku vzešla z předvědeckého způsobu, jímž si lidé osvojují svět – konkrétně při zrodu řeckého filozofického myšlení sehrál klíčovou úlohu mýtus, mytologicky zpracovaná společenská zkušenost. Vývoj od mytologického k filozofickému a později vědeckému obrazu světa a člověka (vývoj od mýtu k logu) je cestou formulování filozofické problematiky (formulace otázek), po způsobu vzniku, povaze a cestě směřování světa jako celku i člověka v něm a cestou hledání racionálních odpovědí. Tázání vůbec vymezuje člověka jakožto specifické jsoucno (Heidegger). Filozofické tázání vzniká tehdy, když svět ztrácí pro člověka svoji samozřejmost a důvěrnou známost – v tomto smyslu Aristoteles definuje 2 hlavní kořeny filozofického tázání: == údiv, == pochybnost. Konkrétní vymezení vlastního předmětu filozofie souvisí vždy s danou dobou a filozofickým směrem (školou) – je např. samozřejmé, že jiný předmět vymezují pro filozofii ve 20. století scientistně orientované směry (například logický pozitivismus) a směry orientované antropologicky (například existencialismus). Filozofie – z řec. filein – milovat, sofia – modrost. Je soustava kritického uvažování o problémech: bytí, světa, poznání a člověka, kladení otázek po základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa jako celku a místa člověka v něm. Hledá obecné vlastnosti člověka, struktur přírody, kultury, společnosti i kosmu (z řec. kosmos – řád celku; ve středověku označení pro vesmír).

89

Filozofie řeší nejobecnější tendence, vlastnosti, vztahy všech sfér bytí (smysly postižitelného, transcendentního), chce odhalit logiku celistvosti jevu i světa jako takového. Filozofie je reflexe po světě a také jako univerzální, kritický systém o podmínkách fungování skutečnosti jako celku.

Strukturální systém filozofie A) Filozofické disciplíny 1. Teoretická filozofie 1.1 Ontologie, metafyzika, filozofie bytí 1.2 Gnozeologie, noetika, epistemologie, filozofie poznání 1.3 Axiologie 1.4 Filozofická antropologie 2. Praktická filozofie 2.1 Etika – morální jednání a konání 2.2 Poetika – nauka o tvořivé činnosti, zhotovování 2.3 Estetika a filozofie umění 3. Genetivní (mezní, aplikovaná) filozofie 3.1 Přírodní filozofie 3.2 Filozofie kultury 3.3 Filozofie dějin 3.4 Filozofie a logika 3.5 Filozofie a náboženství 3.6 Filozofická teologie 3.7 Filozofie vědy 3.8 Právní filozofie 4. Dějiny filozofie B) Filozofické směry a proudy Empirismus, racionalismus, idealismus, materialismus, pozitivismus, iracionalismus, voluntarismus, filozofie života, pragmatismus, fenomenologie, existencialismus, hermeneutika, personalismus, strukturalismus, monismus, dualismus, pluralismus.

90

Filozofická antropologie – učení o člověku Antropologie Z řec. antropos = člověk, logos = slovo, řeč, pojem. Obecně věda o člověku. Je však třeba rozlišovat: a) Přírodovědnou (lékařskou) antropologii jakožto vědu o anatomických zvláštnostech člověka, o jejich vzniku a vývoji (zejména studium lidských ras). b) Kulturní antropologii jakožto srovnávací vědu o lidských kulturách (v tomto smyslu zahrnuje též poznatky z archeologie, etnografie, sociální psychologie, sociologie umění a náboženství, sociolingvistiky, religionistiky atd.). b) Filozofickou antropologii jakožto obecně filozofické učení o člověku, za jejíž zakladatele bývají považováni Kierkegaard a Nietzsche, za význačné autory Scheler, Feuerbach, Gehlen, v moderní době Sartre. d) Pojem strukturální antropologie, jímž Lévi-Strauss nazval specifický druh analýzy společenských struktur. Antropologie je věda (nauka) zabývající se člověkem, lidskými společnostmi, kulturami a celkově lidstvem. Člení se na dvě hlavní větve: 1) Fyzickou antropologii – zabývá se popisem tělesných vlastností člověka a jejich variantou v jednotlivých populacích v současnosti i v minulosti, tedy jejich původem a změnami v průběhu kmenového vývoje. 2) Antropologii kulturní a sociální – zkoumá lidské kultury, jejich vznik, vývoj, zabývá se srovnáváním různých kultur a významem kultury pro člověka. Filozofická antropologie (filozofie člověka) se zabývá člověkem jako celkem, jeho podstatou, smyslem, perspektivami, čím je určován ve svém bytí, zda je tvor racionální nebo iracionálním, jaký vztah jeho duše a těla, jak se má člověk postavit k sobě samému, k přírodě apod. V současnosti filozofická antropologie staví do popředí zájmu především otázku lidské svobody. Filozofická antropologie se sama považuje zčásti za filozofickou disciplínu omezenou na sféru člověka (vedle kosmologie, resp. přírodní filozofie, a teodiceje), zčásti podle M. Schelera za východisko filozofie vůbec, neboť ta musí vždy vycházet z podstaty člověka a z jeho vztahu ke světu. V tomto smyslu je filozofická antropologie přinejmenším latentním základem každého filozofického myšlení. 91

Filozofickou antropologii výslovně prosazoval a dějinnost a společenskost člověka zdůrazňoval existencialismus. Filozofická antropologie Je filozofie, která usiluje o celostní teorii člověka (na rozdíl od existenciální analytiky lidského bytí). Odklání se tak od krajních forem přístupu k člověku; má pozitivní postoj k vědě, zohledňuje různé podněty přírodních a duchovních věd, a tak překračuje hranice různých disciplín (biologie, psychologie, sociologie, metafyzika aj.). Je spjatá se jmény jako I. Kant, M. Scheler, H. Plessner, A. Gehlen, M. Landmann, P. Ricoeur. Filozofická antropologie Filozofická antropologie se věnuje problematice podstaty člověka, jeho existence a místa ve světě. Její kořeny sahají do 18. století, jako speciální filozofická disciplína se však vyděluje až na přelomu 19. a 20. století. Kromě toho existuje také antropologie jako samostatný vědecký obor. Max Scheler (1874-1928) – Německý filozof a sociolog. V rámci filozofické antropologie se pokusil nově vymezit podstatu člověka. Činil tak porovnáním člověka a zvířete. Schelerovým východiskem bylo odstupňování psychických sil. Nejnižší stupeň psychična (přítomné v rostlině) tvoří nevědomé puzení bez představ. Druhým stupněm je instinkt, účelová a vrozená reakce živých organismů, která jim umožňuje přežít. Původ v instinktivním chováním mají dva způsoby chování: == Návykové – schopnost opakovat chování, které vede k obživě, k úspěchu. == Inteligentní – praktická inteligence, tedy schopnost řešit problémy. V lidské psychice jsou pak obsaženy všechny tato stupně. Podle Schelera člověk převyšuje zvíře tím, že v něm působí duch a osoba (osoba jako centrum aktů, v nichž se projevuje duch). Člověk je jako duchovní bytost otevřen světu, má sebevědomí, které mu dává schopnost vůle (má možnost překonat pudy. Filozofické pojetí člověka Speciální filozofickou disciplínou, která zkoumá člověka jako takového čili člověka v jeho celku, včetně vztahů a souvislostí, je filozofická antropologie. Jejím cílem je odhalit celkový smysl lidského bytí. Člověk je nejproblémovější a nejkomplikovanější bytostí na tomto světě. Jakákoliv charakteristika a pokus o definici jsou negativně poznamenány tím, že každá výpověď o člověku je výpovědí o sobě samém. 92

Člověk nemůže vystoupit někam mimo sebe a nahlédnout sebe sama zvnějšku. Z tohoto důvodu se nikdy o sobě nedozví, jaký vlastně je, jeho sebepoznání je pouze cestou, hledáním, které nikdy nemůže být považováno za ukončené. V tomto smyslu lze vyložit i starou řeckou maximu (pravidlo), která byla vytesána nad vchodem do delfského chrámu: Poznej sám sebe. Problém člověka se pojednává ve dvou perspektivách: == Animalita (živočišnost) – člověk patří k materiální přírodě, je těleso, živý organismus. Vlastnosti, které poznáváme u těles, živých jsoucen a živočichů, platí i pro člověka (ten je také živočišných druhem). Člověk je smyslová bytost, která vznikla vývojem jako část přírody. == Transcendentalita (člověk jako duchovno překračuje uvedenou živočišnost) – zde se setkáváme se subjektivitou, tím, co nazýváme Já. Člověk si uvědomuje sám sebe, svou vlastní existenci, vyčleňuje se z okolního světa, který chápe jako něco, co není on sám. Přemýšlí o vztahu sebe sama ke světu, vůči kterému je činný. Takto je člověk chápán jako občan „dvou světů“, jejich protikladnost (živočišnost a duchovnost) a napětí mezi nimi tvoří problém člověka. Většina současných představitelů filozofické antropologie se snaží odhalit lidskou podstatu na základě svého východiska, že lidská transcendentalita je skutečná jen tehdy, pokud existuje v tělesné podobě. Člověk tak reflektuje sám sebe ve své tělesné realizaci. Člověk Příslušník rodu čeledi Hominidae, rodu Homo, druhu sapiens-sapiens. Tvor, podmíněný bio-psycho-sociálně, nadaný schopností vědomé reflexe okolního světa i kladení dlouhodobých cílů, schopností tvořivé intelektuální i prakticko-přetvářející činnosti, žijící ve společenství s jinými lidmi. V průběhu svých dějin dosáhl člověk obrovského rozmachu svých možností i skutečností, dokázal se emancipovat od přírodních daností, a nejen jich využívat k uspokojování svých potřeb a zájmů, ale v řadě ohledů se postavit i proti nim a měnit (často destruktivně) průběh přírodního dění. Člověk v kooperaci s druhými vytvořil civilizaci a kulturu, rozvinul vědu, náboženství, umění a jiné formy seberealizace, což řada filozofů v dosahováním historickém vývoji považuje za doklad jeho výjimečnosti a jedinečnosti, dané buď jeho vlastními mimořádnými potencemi, nebo plánem Božího stvoření, množství filozofů se však neohraničeného rozpínání civilizace obává a stále naléhavěji klade otázku jak jejích přírodních limitů, tak i její vnitřní kvality.

93

Člověk se od počátku filozofie pokouší určit bytost člověka reflexí jeho vztahu k přírodě a k Bohu. Za podstatné znaky jsou při tom vyčleněny jeho nadání rozumem, řeč a jeho existence ve společnosti. Dnešní obraz člověka je určen filozofickou tradicí a křesťanským chápáním člověka jako osoby na základě stvoření k obrazu Božímu. Filozofická antropologie jako samostatná disciplína filozofie se snaží integrací poznatků různých věd (biologie, psychologie, sociologie aj.) zkoncipovat celkový obraz člověka. Ideu humanity, vypracovanou především v humanismu, a koncepci člověka jako tvůrce sebe sama rozvíjela ve 20. století existenciální filozofie ve smyslu moderního, typicky ateistického humanismu, který svůj zájem soustřeďuje na lidskou svobodu. Bioetika vymezuje principy lidského chování nejen v souvislosti s medicínou, ale obecněji všechny morální problémy spjaté se životem člověka (například také jeho vztah k životnímu prostředí, k ochraně zvířat, ke genovému výzkumu a genovým manipulacím. Člověk == Je myslící bytost, schopná myšlení, schopná otevírat se sobě samému i jsoucnu v celku; bytost (jsoucno) schopná vnímat jsoucí v jeho bytí, vyjadřovat jeho pravdu (skrze své uvlastněné tubytí). == Člověk je půdou rozumění a pravdy, je otevřeností, jíž se děje pravda a krása – může pak rozvrhovat svět se zřetelem k jeho pravdě, kráse a dobru. == Člověk je bytostí neustálé transcendence (sebe překračování); je člověkem jen na základě svého niterného (duchovního) a tělesného bytí; může existovat dobře nebo špatně (autenticky nebo neautenticky), může pomocí filozofie a vzdělávání rozvíjet své (kolektivní) sebe porozumění, stávat se lepším.

Filozofie bytí Problematika po smyslu bytí se dostala do centra Husserlova zájmu. Tradiční metafyzice vytýkal, že nedovedla problematiku bytí správně položit, neboť nerespektovala tzv. ontologickou diferenci, tj. rozdíl jsoucna a bytí. Tato diference se ukazuje už při bližší analýze problematiky bytí. Ten, kdo řeší jednotlivé jsoucno, prokazuje, že již předem rozumí bytí samému. Tak se právě řešící lidská bytost stává oním specifickým jsoucnem, jehož rozpor nás může k pojmu bytí a jeho smyslu dovést. Nejdůležitější součástí Heideggerovy fundamentální ontologie je proto analýza způsobu lidské existence.

94

Fundamentem (základem), z něhož lze bytí odkrýt, musí být takové jsoucno, které samo, ve způsobech, jakými existuje, na bytí odkazuje. Takovým jsoucnem je lidská existence, neboť jí jde vždy o její vlastní bytí, a tak mu současně předem rozumí. Protože bytí a jeho smysl nejsou tematizovatelné předmětně, ale mohou být pouze odkrývány, je hlavní metodou fundamentální ontologie fenomenologie. V celkovém pohledu je lidská existence místo, v němž se zjevuje bytí, v němž vystupuje ze své skrytosti a může být odhaleno ve své pravdě. V souvislosti s významy lidské existence a konkrétních způsobů odkrývání bytí jsoucího se Heidegger zabýval také problémy umění a jazyka.

Filozofie kultury Každou společnost charakterizuje specifická kultura, která organizuje každodenní život lidí a vymezuje jeho bariéry. Kultura Z lat. cultus = pěstování, uctívání. Pojem původně označoval zušlechťování, pěstění, obdělávání půdy, tedy toho, co patřilo k rozhodujícím předpokladům existence společnosti. Později se tohoto pojmu stále častěji užívalo ve významu pěstění a zdokonalování člověka, rozvíjení jeho schopností a dovedností, tj. ve významu celkové kultivace osobnosti. V době renesance a humanismu a poté osvícenství se stala kultura jedním z klíčových filozofických pojmů – rozvíjet kulturu znamenalo uskutečňovat „humanitas“, čili rozvíjet lidství – co možná nejvíce otvírat prostor pro seberealizaci člověka jako svobodné a rozumné bytosti (Kant, Herder). Dnes chápeme kulturu souhrn materiálního i duchovního bohatství společnosti na daném stupni jejího vývoje. Proto se hovoří o materiální kultuře (výrobky, nástroje, stroje, technologie, instituce apod.) a duchovní kultuře (věda, umění, náboženství, morálka, právo, filozofie apod.). Jedná se tedy o systém hodnot a z nich vycházejících norem chování, které charakterizují větší či menší společenství lidí (v nejužším smyslu „druhé přírody“ pak civilizaci jako celek, noosféru) a které si jedinec osvojuje v procesu socializace, aby se současně ve stále větší míře stával i jeho spolutvůrcem. 95

Kultura, budovaná jako celek hodnot a způsobů jejich tvorby a osvojování, je jedním z určujících rysů vymezujících jak člověka a společnost vůbec, tak – ve své svéráznosti a rozmanitosti – jednotlivé národy a etnické skupiny. Kultura je významným nástrojem vytváření a regulace vztahů mezi lidmi, prostředkem integrace a komunikace. Kultura jsou zakotvené vzorce vnímání a jednání, které si lidé jako členové společnosti osvojili a které jsou pozorovatelné v jejich každodenním životě. Kultura je lidský produkt a představuje určitý způsob života, jenž pomáhá lidem přežít z jednoho dne na druhý (udává životu řád, zabraňuje chaosu a nedorozuměním) a společnosti umožňuje přetrvat z jedné generace na druhou. V rámci kultury obecně rozlišujeme duchovní (nehmotnou) kulturu, do které zahrnujeme např. vědění, normy, hodnoty, zvyky, tradice a jazyk, a hmotnou kulturu, do níž je možné zařadit např. infrastrukturu, pracovní nástroje, umělecké předměty. Hmotná a duchovní kultura se vzájemně doplňují. Kultura Je výtvor lidské tvořivosti během dějin (filozofie, věda, historie, náboženství aj.). Svět kultury vzchází ze sociálního spolubytí lidí (společenské vztahy a styky). Lidská kultura je závislá na přírodě, proto by neměla být protipřírodní. Prvky kultury Kultura každé společnosti se skládá ze čtyř navzájem provázaných prvků: 1) Vědění a znalosti neboli kognitivní (poznávací) stránka kultury. Jedná se o informace, které lidem pomáhají orientovat se ve světě, v němž se pohybují. Vědění a znalosti mají každodenní a odbornou povahu. Každodenní znalosti nám říkají, co věci a události z našeho okolí znamenají a jak se máme v běžném životě chovat. Tyto znalosti jsou pro každodenní přežití člověka nezbytné, jsou většinou neuvědomované a nereflektované. Vědecké znalosti nejsou nezbytné pro každodenní přežití. Jsou to informace, které mají vědci určitého oboru a které jsou důležité především pro tento obor a jeho stav bádání. Každodenní vědění však ovlivňují. 2) Normy a hodnoty neboli normativní stránka kultury. Označuje myšlenky a zásady, na nichž se většina lidí žijící v jedné společnosti shoduje.

96

Normy a hodnoty vymezují, co je přípustné a co nikoliv. Dále motivují lidi, aby jednali určitým způsobem. V neposlední řadě je lidé používají k ospravedlnění svého jednání. Normy a hodnoty jsou oporou v každodenním chování a jejich rozhodování. V každé kultuře jsou vždy shodné s většinovým jednáním společnosti. Normální, a tedy přípustné, je pak to, jak se chová většina. To se promítá také do podoby právních norem, jež regulují život v moderní společnosti. 3) Jazyk neboli symbolická stránka kultury. Jde o prostředek, skrze nějž uchopujeme svět a s jeho pomocí se dorozumíváme s druhými lidmi. Jazyk je naučený systém symbolické komunikace, který umožňuje sdílet svět s ostatními. Pro každou kulturu je jazyk klíčovým prvkem, protože nejenže umožňuje vzájemné dorozumění, ale i nástrojem přenosu myšlenek, vyjádřením osobní zkušenosti a prostředkem k označení abstraktních věcí. 4) Materiální statky neboli materiální stránka kultury. Představuje soubor hmotných prvků kultury. Můžeme sem zařadit natolik rozmanité předměty jako pracovní nástroje, věci denní potřeby (oblečení, kosmetiku, potraviny), infrastrukturu (silnice, přehrady, železnice), technická zařízení (stroje, počítače, dopravní prostředky) či umělecká díla (knihy, obrazy, sochy). Člověk jako kulturní bytost. Co je považováno za normální a obvyklé v jedné kulturní oblasti, nemusí být normální pro kulturní oblasti jiné. Současně můžeme ve společnosti vedle většinové kultury nalézt i tzv. subkultury.

Filozofie přírody Filozofie přírody se zabývá poznáním přírody. Snaží se o objasnění zákonitostí přírodního dění, pokouší se zodpovědět otázky týkající se např. výkladu podstaty přírody, jejích forem, jevů či změn. Filozofie přírody je filozofické pojetí přírody v dějinách lidstva. Podle Aristotela je základním významem fysis (přírody) být podstatou jsoucna. F. W. J. Schelling sjednocoval ve své naturfilozofii (filozofii přírody, jež byla ovlivněna myšlením J. Böhmeho a F. Baadera) rozum s absolutnem přírody. 97

Duch prostupuje přírodou a stoupá k člověku; k podobě dynamickému pojetí přírody dospěl J. Procházka. Podle Bergsona je příroda neustálou změnou a nahodilostí, tvůrčí (nikoli před zjednanou) silou. Současná společnost je podle něho společností instrumentálního intelektu, který se cítí doma v neživé přírodě. A. Dratvová zdůraznila důležitost filozofie a metafyziky pro rozvoj filozofie přírody. Dnes se filozofie přírody vytváří v souvislosti s ekosofii, filozofií ekologické krize, filozofickou antropologií, s kritickým postmoderním myšlením. Příroda V nejobecnějším smyslu znamená „příroda“ souhrn všeho, co existuje a co přitom nebylo vytvořeno člověkem, nýbrž vzniklo buď evolucí forem hmoty, nebo bylo stvořeno Bohem, a co podléhá působení přírodních zákonů. Je to tedy systém, který je řízen na principu vyrovnávání rovnováhy, a různost interpretací tkví jen v tom, zda tento systém využívá ke svému pohybu a vývoji informace (všechna teistická náboženství a kreacionistické teorie) anebo zda „funguje“ na bázi autoregulace (deismus a ateismus). I ve zmíněné nejobecnější rovině je však třeba rozlišovat dvě filozoficky podstatné rozdílné roviny: přírodu jakožto „princip tvořící“, a přírodu jako soubor smyslově vnímatelných přírodních jsoucen. V návaznosti na to, co – ať již jakýmkoli způsobem – bylo dáno (a žel též ve stále větším protikladu vůči tomu), vyvíjí se pak sféra toho, co bylo a je uměle vytvářeno člověkem a společností: kultura, souhrn materiálních a duchovních hodnot, jež někdy nazýváme „druhou přírodou“. Vzájemné vztahy mezi přírodou a společností prošly řadou etap. V počátcích lidské civilizace dominovaly spíše vztahy ovlivňování ve směru od přírody ke společnosti (vliv přírodních faktorů), později – s rozmachem vědy a techniky – se rozšiřovalo naopak spektrum forem ovlivňování přírody ze strany společnosti: počínaje prvou velkou společenskou dělbou práce (vznik státních sídel, rozvoj zemědělské výroby) přes vznik státu až po průmyslovou a posléze tzv. vědeckotechnickou revoluci. Člověk postupně přestával brát přírodu takovou, jaká je, a stále více přizpůsoboval přírodní struktury svým rozhojňujícím se a měnícím se potřebám, zájmům a cílům. Člověk zaujal k přírodě postoj instrumentální, účelový, utilitární, místo postoje rozumějícího a partnerského.

98

Antropocentricky zakotvený panský přístup k přírodě přinesl množství příkoří přírodním systémům (vyhubení druhů, narušení rovnováhy ekosystémů apod.), ale – zdánlivě paradoxně – i člověku samému. Proto moderní filozofie opouští karteziánský model uvažování a zve k vytvoření nového pohledu na svět jako celek, k nahrazení antropocentrismu „biocentrismem“ (či „ekocentrismem“), k restrukturalizaci lidských potřeb a zájmů ve smyslu „morální ekologie“. Příroda Přirozenost (lat. natura – odpovídá řec. fysis), mnohoznačný pojem: Původně to, co vzniklo samo od sebe, v mnoha náboženstvích (přirozené náboženství) síla, která vše čerpá sama ze sebe; ve scholastické filozofii celek stvořeného; v panteismu (B. Spinoza) příroda ztotožněna s Bohem (univerzální rozum), v novější době vlastní bytí, například bytí člověka, dále též: ryzí podstata každé jednotlivé věci; v tomto smyslu je příroda postavena proti všemu umělému, „nepřirozenému“: návrat k přírodě (J. J. Rousseau). Příroda Příroda je zemský základ obklopující člověka (biosféra jako živá pozemská příroda); vše při-rozené, zrodivší se do jsoucna, vycházející z jednoho (ve smyslu řec. fysis, kosmos), co je samo od sebe (přírodní bytí v celku). Někdy se příroda ztotožňuje se světem, vesmírem, časoprostorovou realitou. Příroda existuje v člověku jako pud i jako tvůrčí vzmach, spěje a „probouzí se“ až k vědomí. Přírodní filozofie Součást filozofie, která usiluje o pochopení přírody v její celistvosti, a to buď v podobě základní teorie přírodní vědy, nebo v podobě metafyziky přírody. Počátky přírodní filozofie jsou spjaty s kosmologií a kosmogonií iónských přírodních filozofů: Thales, Anaximandros a Anaximenes; dále s Empedoklem, Demokritovým atomismem a s Epikurem. Svého první vrcholu dosahuje ve zkoumání zásad fyziky u Aristotela. U stoiků se přírodní filozofie jakožto fyzika stala hlavní filozofickou disciplínou. Středověká scholastika aristotelskou přírodní filozofii zavrhla. V renesanci byla přírodní filozofie chápána převážně jako experimentální filozofie. V novověku byla navržena celá řada spekulativních přírodně-filozofických systémů, viz například F. W. J. Schelling; na druhé straně se přírodní filozofie stávala stále více jako teoreticko-poznávacím a metodologickým základem

99

přírodních věd (zvláště I. Kant a novokantovství), tak i (S. Alexander. N. Hartmann a logický pozitivismus) filozofickým zpracováním a výkladem jejich výsledků. Základní podněty pro současnou přírodní filozofii vyšly od Ch. Darwina a jeho evoluční teorie a obecně od přírodovědců (např. R. Carnap), kteří se ve svých diskusích o chápání přírody a otázkách evoluční teorie (vývoj života z jednoduchých bílkovin) věnovali problémům principů a metod moderních přírodních věd, možnosti nějakého jednotného výkladového principu světa, problematice účelu (cíl-příčina).

Filozofická etika Etika (teorie morálky) se zabývá lidskými soudy o tom, co je dobro a zlo, svoboda, mravní odpovědnost, štěstí, smysl lidského života. V centru jejího zájmu stojí mravní normy a jejich význam pro lidské jednání. Etický, etika Z řec. étos = mrav, zvyk. Učení o morálce. Filozofické učení, jehož předmětem je mravní usuzování a jednání člověka, problematika mravních hodnot a norem, svědomí atd. Stejně, jako estetika hledá odpověď na otázku, co je krása, zajímá se etika o to, co je dobro. Silný akcent na etické otázky se projevoval již v antickém řeckém myšlení, z raných představitelů uveďme Demokrita, sofisty a především Sokrata, jenž se jako prvý ve svém filozofování věnuje výlučně těmto otázkám. Sokrates zdůrazňuje prioritu lidského sebepoznání a za nejvyšší ctnost pokládá vědomí vůbec. Vědomí a konání dobra je pak základem ctnostného života i podle Platona, jenž formuluje své etické názory v učení o duši a o idejích (idea Dobra je u Platona ideou dominující). Základní 4 ctnosti, jak je formuloval Platon, se staly klasickými v antice i ve středověku: moudrost, statečnost, rozvážnost a spravedlnost. Pravé systematické etické učení zanechal Aristoteles, jenž rozvíjel učení o dobru v sepětí se svým pojetím obce (polis) a člověka jakožto bytosti společenské (zóon politikon). Mravnost vidí Aristoteles především v nalezení pravé míry. Jeho dělení ctností na dianoetické a etické (tj. intelektuální a charakterové) se stalo rovněž klasickým. 100

O rozvoji etického myšlení se zasloužily dále filozofické školy epikurejská a stoická. Zatímco Epikuros založil své pojetí na slasti (hedoné), stoikové na bez vášnivosti, sebeovládání a necitlivosti (apatheiá). Celkové směřování obou zmíněných škol k vyrovnanosti a klidu duše (ataraxiá) je však evidentní. Středověké myšlení se věnuje etické problematice zejména v osobě Augustinově (v návaznosti na Platona a novoplatonismus) a Tomáše Akvinského (v návaznosti na Aristotela), Augustinovo učení o Bohu jako nejvyšším dobru, o milosti, jako teorie predestinace a boj proti pelagiánství položily základy etické doktríny křesťanství. Tomistická etika rozpracovává vztah víry a rozumu, základní křesťanské ctnosti (víra, naděje, láska). Pilířem novověké etiky je nepochybně Kantovo učení o lidské svobodě, o schopnosti člověka regulovat své chování vnitřními mravními zásadami. Kantův tzv. kategorický imperativ je obecným mravním zákonem, týkajícím se formy jednání, nikoli obsahu. Vyjadřuje účel sám o sobě, neboť člověk je vždy účelem a nikdy pouze prostředkem. Hegel píše o morálce v souvislosti s problematikou práva – v kapitole o formách objektivního ducha. Mravní vědomí je vyšším stupněm vývoje ducha, neboť jeho objektem, není jen blaho jedince, nýbrž i blaho ostatních. Mravnost se pak podle Hegela zvnějšňuje v rodině, společnosti a zejména státu – stát je ztělesněním mravní ideje. Významným zdrojem myšlenkové inspirace pro rozvoj liberalismu se stala utilitaristická etika Benthama a Milla, jež spojovala otázky lidské morálky s usilováním člověka o štěstí, blaho a prosperitu. Kriticky vůči klasickým filozofickým snahám o vymezení dobra a stanovení hierarchie ctností vystoupil v 19. století Schopenhauer (v absurdním světě slepého puzení je nesmyslem stanovovat normy chování, život je utrpení, které lze jen individuálně zmírňovat soucitem). Nietzsche (je nutné „přehodnocení všech hodnot“ ve jménu „vůle k moci“ a „panské morálky“, jež je povolána vládnout a stojí „mimo dobro a zlo“). Moderní filozofické koncepce morálky jsou inspirovány zejména novokantovstvím (Hartman), filozofickou antropologií (Scheler), existencialismem (Jaspers) či některou z variant křesťanského filozofického myšlení, hlavně křesťanského personalismu (Marcel). 101

Etika Řec. ethikos – mravní, nauka o mravech. Etika je praktická filozofie, týkající se lidského jednání vzhledem k mravním požadavkům. Filozofická disciplína, která se rozmanitým způsobem a v různých systémech rozvíjí již od Řeků (Platon, Aristoteles, stoa, Epikuros), v novověku dosahuje svého vrcholu u Kanta, v hodnotové etice M. Schelera a N. Hartmanna. Předpokladem je při tom vždy svoboda a mravní odpovědnost individua v situaci, v níž se nachází, většinou také vztah k dobru a zlu. Etika se na jedné straně snaží vyjít při odůvodňování mravních požadavků z člověka (normativní etika), na druhé straně popsat různé skutečné představy a prožitky spjaté s mravností (deskriptivní etika). Normativní etika může být autonomní nebo heteronomní, podle toho, zda své požadavky zakládá čistě na člověku, nebo zda je odvozuje z jakési autority stojící nad člověkem. Je formální, jestliže existuje pouze jedno pravidlo, podle něhož se má v jednotlivých případech jednat (zvláště Kantův kategorický imperativ), nebo materiální, jestliže obsahově fixuje určité hodnoty, které je třeba uskutečnit. Může se zaměřovat na postoj (motiv), na jehož základě byl nějaký čin vykonán, nebo na následky, které vyvolal (etika smýšlení a etika odpovědnosti). Podle míry závaznosti mluvíme o absolutní etice (požadavky, které platí pro všechny) a relativní etika. A konečně rozlišujeme individuální etiku (požadavky, které člověk klade sám na sebe, nezávisle na své společenské situaci), která je stavěna proti sociální etice. Strukturální systém etiky 1. Deskriptivní (empirická, popisná) etika Popisuje morální hodnoty a skutky, které zastává určitá lidská společnost, ale nesnaží se zjišťovat, co je či není správné (pouze popisuje danou situaci). Popisuje a analyzuje morální hodnoty, morální normy, mravní jednání atd. 2. Normativní (preskriptivní) etika Zkoumá normy, jimiž se ve svém morálním jednání a rozhodování řídí lidé (zabývá se tématy deontologickými – tedy týkajícími se povinností, a axiologickými – týkající se hodnot). 102

Zdůvodňuje morální normy, které jsou závazné pro člověka. 3. Metaetika (analytická etika) Řeší problematiku jazyka, kterým o morálce hovoříme, a toho, jak lze tento jazyk zdůvodnit (problematiku morálního diskursu). Analyzuje jazyk, kterým o morálce hovoříme, zabývá se tím, co jedinec daným pojmem myslí. Zkoumá, zda jsou morální soudy (vyjádření morálních přesvědčení; v metaetice jsou morální soudy předmětem zdůvodnění) stejně pravdivé jako soudy popisující svět. 4. Aplikovaná etika Zabývá se problémy, které vycházejí přímo z praxe; spadá nod ni např. bioetika, lékařská etika, etika životního prostředí. Závěr k problematice etiky Etika je filozofická disciplína, která se teoreticky zabývá mravními fenomény morálky, hlasem svědomí apod.; morální filozofie zaměřující se na myšlení dobra, zkoumající formy závaznosti pro lidské chování. Ve svém pravýznamu se etika vztahuje k jsoucnu v celku, k životu a bytí; týká se směřování k ryze vlastní existenci.

Filozofická estetika Z řec. aisthésis = cit, vnímání. Estetický znamená týkající se krásy (hovoříme o estetickém vnímání, estetickém dojmu, estetických hodnotách, estetických soudech, estetickém citu apod.). Pojem estetika se zrodil až v 18. století a označoval učení o kráse a o umění, o lidském hodnocení a přetváření světa podle zákonů krásy. Estetickou problematiku však obsahovaly již názory antických řeckých filozofů, především Platonovo učení o idejích. Estetickými hodnotami, vztahem estetického a etického souzení a speciálně pak problematikou teorie umělecké tvorby se zabýval Aristoteles, jenž poprvé vymezil i základní složku „krásna“, jíž je řád, symetrie. Středověké pojetí krásy jakožto odlesku božského v hmotném obsahují úvahy Augustinovy a v systematické podobě pak zejména Tomáše Akvinského, u něhož nalezneme i jisté shrnutí kritéria krásy: dokonalost, jasnost, přiměřené proporce – a to vše je spojeno v Bohu, tudíž krásné je to, co se blíží (podobá) Bohu. 103

V novověku podává nejpropracovanější estetické učení Kant, jenž vychází z předpokladu, že estetický soud se netýká poznání, nýbrž vztahuje se na pocity libosti a nelibosti čili nemá žádných účel vně sebe, nýbrž v sobě samém. Významné místo zaujímá estetika a umění ve filozofickém systému Hegelově, dále u Goetha, školy novokantovců apod. Moderní estetické myšlení estetické myšlení se opírá o rozmanitá filozofická východiska, např. strukturalismus, fenomenologii apod. Estetika Estetika je nauka o smyslovém poznání a jeho prvcích; transcendentální estetika I. Kanta; nauka o krásnu v přírodě a umění – v tomto smyslu poprvé u A. G. Baumgartena 1750; patří k němu určení podstaty a vnitřních zákonů krásného, jeho pojmové odlišení od vznešeného, užitečného atd., analýza prožívání a vytváření krásného, jakož i zkoumání soudu vkusu. V dějinách estetiky, k nimž položili základ Platon a Aristoteles a v nichž se odrážejí dějiny západní filozofie, stály střídavě v popředí momenty filozofickospekulativní (cílem byla normativní, tj. pravidla vytyčující estetiku) a momenty deskriptivně-psychologické. V novověku měli nejsilnější vliv především francouzští a angličtí estetikové 17. a 18. století, dále německá filozofie umění 18. století, německý idealismus a empiricko-psychologicky orientovaná estetika od 2. poloviny 19. století. V současnosti existuje v estetice řada rozmanitých směrů. Jsou založeny dílem na filozofickém hledisku (fenomenologie, zření podstaty, odkrývání bytí) a dílem na společenském hledisku (kritika individualisticko-elitářského pojímání umění), dílem na teorii informace (umění jako estetická informace), či na hledisku formálním (estetika jako teorie znaků). Estetika Estetika je svébytná filozofická disciplína, jejímž předmětem je krása a její vnímání, úvahy o umění; vychází ze zkušenosti s krásou a uměním. V estetickém postoji se subjekt (ve svém estetickém prožitku) zaměřuje na estetický objekt, umělecké dílo apod.

104

Strukturalistická estetika klade důraz na vlastní svět umělce s jeho přesahy ke světu. Zároveň se hledají hodnotící kritéria pro to, co je dobré a co špatné umělecké dílo. Hermeneutická estetika zdůrazňuje původní zkušenost a bezprostřední nárok pravdy oproti pojmu estetického vědomí.

s uměním

Estetika se dále rozvíjí z pragmatismu, racionalismu a na základě psychoanalýzy, strukturalismu, sémantiky, analytické filozofie. Pěstuje se přírodní ekologická estetika a estetika přírody.

Filozofie dějin Filozofický výklad světových dějin a dějin lidstva, tj. problematika podstaty, původu, zákonitostech a cíli procesu dějin a kultury. V kritickém pojetí je filozofie dějin spojena s analýzou dějinného poznání a jeho hranic. Předpokládá vždy zároveň také ontologické pojmy a interpretace světa. Vlastní filozofie dějin (výraz pochází od Voltaira, 1756) vznikla teprve v novověku (Vico); výchozí poznatky lze nalézt již v antice. Ve středověku vládla (rozvíjena zejména Augustinem) teorie dějin orientovaná na dějiny vykoupení. Počínaje 18. století přispěly k filozofii dějin mnohé filozofické směry: osvícenství (zvláště Montesquieu, Kant), německý idealismus (zvláště Hegel), historický materialismus, pozitivismus, historismus, novokantovství (pojem logiky dějin jako kritické metodologie), novoidealismus (Coroce), metodologie dějin (Spengler aj.) a existenciální filozofie (existencialismus). Přitom vznikaly teorie optimistické i pesimistické, deterministické (zdůrazňující nezměnitelnost běhu dějin) i indeterministické, relativistické (chápající všechny epochy jako rovnocenné) i teorie pokroku; jejich jednostrannost se snažila překonat novější filozofie dějin (Toynbee aj.) Filozofie dějin Je filozofická disciplína zabývající se vývojem člověka ve společnosti během dějinného procesu, smyslem dějin. 105

G. W. F. Hegel hledal v dějinách vnitřní souvislost a zákonitost, působení absolutního ducha. W. Dilthey rozpracoval kritickou filozofii dějin, a to s důrazem na nepostižitelné tajemství života, na individuální duchovní aktivitu jednotlivců.

Filozofie vědy Je obor filozofie, který se zabývá studiem vědy, její povahy, cílů, metod, nástrojů a vztahů k jiným subjektům. Počátky najdeme již u Aristotela, rozkvět zaznamenala až na počátku 20. století se vznikem pozitivismu a hnutím Vídeňského kruhu (Carnap). Důležité místo v ní zaujímá K. R. Popper se svými koncepty verifikace a falzifikace, stejně jako T. S. Kuhn a jeho pojem paradigmatu. K rozvoji filozofie vědy přispěli jak analytičtí filozofové (Wittgenstein, Quine), tak i neanalytičtí jako G. Bachelard, P. K. Feyerabend. Filozofie vědy Je směr ve filozofii, který zkoumá strukturu vědy a metody získávání vědeckých poznatků (logika/metodologie vědy); někdy se ztotožňuje s vědou o vědě. Filozofie vědy se opírá především o pozitivistické koncepce v teorii poznání, o prostředky matematické logiky, teorie her a modelů, kybernetiky – s cílem analyzovat jazyk vědy.

Filozofie – jako teoretický postoj. Možné způsoby teoretického postoje: F.1) Ontologický postoj – viz tento slovník: ontologie ((Filozofie bytí; == kategoriální analýza bytí /kategorie, logika/; == nekategoriální analýzy vážící se k bytí /síla a činnost, vůle, čas/. == Filozofie přírody; příroda a její řád. == Filozofická antropologie; člověk, člověk v řádu jsoucen, člověk jako subjekt, člověk a svoboda. == Filozofie a náboženství; bůh v křesťanské teologii a jeho důkazy, kritiky důkazu boží existence a náboženství vůbec.)) F.2) Empirický postoj – viz tento slovník – empirický ((Filozofie zkušenosti;

106

== zkušenost jako svébytná výzkumná sféra, moderní teorie zkušenosti – Husserlova fenomenologie, jazyk a strukturalismus; == fakt – pozitivní filozofie, logický empirismus, analytický přístup.)) F.3) Transcendentální postoj – viz tento slovník – transcendentální

Filozofie a její možný systém G.1) Systém filozofický: Jedná se o soustavu, souhrn určitého celku. Tj. celkové uspořádání a vztahů mezi částmi. Určité seskupení, sjednocení jednotlivých částí. Uspořádaný celek vyšším stupněm integrace. Soustava poznatků či předmětů či předmětů nějakého celku, jednoty. Systémy mohou být otevřené, uzavřené, dynamické, statické. G.2) Systematická filozofie: Zahrnuje strukturu filozofických disciplín a strukturu filozofických směrů. Nosné prvky: struktura, systém, podstata, základ (charakteristika nosných prvků – viz. slovník). G.3) Systémová filozofie: Zahrnuje strukturu určitých prvků, znaků, vztahů a jednotu určitého celku. Systematika je nauka o promyšleném uspořádání poznatků takovém, aby vznikla jejich pravdivost a přesvědčivost.

Filozofie dialogu Filozofický proud, který zdůrazňuje svébytnost každé lidské bytosti. Tato svébytnost se projevuje především v dialogu a je jí třeba respektovat. Filozofie dialogu odmítá regulativní pojetí člověka. Její přístup je typický pro personalismus. K hlavním představitelům patří Buber, Guardini, Lévinas.

Filozofie existence Souhrnný pojem pro různé filozofické směry 20. století, mezi nimiž je pouze velmi volné spojení. Navazují na filozofii 19. století, zvláště na Kierkegaarda a Nietzscheho. 107

Rozlišujeme především existenciální ontologii raného Heideggera, Jaspersovo filozofické osvětlování existence, Sartrův existencialismus a také křesťanský existencialismus (Marcel). Oproti transcendentálně filozofickému myšlení šlo ve filozofii existence o změnu pohledu. Určování podstaty člověka z pohledu rozumu je teď nahrazeno fundamentálním uvažováním bytí (existenciálie), které zdůrazňuje konečnost a dějinnost lidské bytosti a utíká se k celkové nesmyslnosti (nihilismus).

Filozofie imanence Filozofický proud konce 19. a počátku 20. století. Zabývá se především problematikou poznání, přičemž předmětu upírá existenci mimo samotnou poznávací činnost. Podle filozofie imanence je veškeré bytí totožné s bytím vědomí, realita existuje jen jako obsah naší zkušenosti.

Filozofie jazyka Filozofické zkoumání jazyka (jako duševní schopnosti, znakového systému a dějinného organismu) pokud jde o původ, podstatu, funkci a také vznik jeho forem. Významnými problémy jsou přitom vztah jazykových forem k formám myšlení, poznávací hodnota jazyka a jeho určující vliv na chování. Jeden z hlavních směrů filozofie jazyka se věnuje empirické analýze biologické, fonetické, psychologické a sociologické dimenze jazyka, druhý směr se zabývá logicko-pojmovým uchopením základů v univerzální pragmatice; v analytické filozofii se metoda analýzy jazyka stává nástrojem kritiky vůbec. Heidegger zastával fundamentální přístup a zdůrazňoval existenciální charakter (existenciálie) jazyka jakožto sebevýkladu člověka.

Filozofie mysli Jedna z hlavních oblastí zájmu analytické filozofie. Zkoumá, co je mysl, jaký je vztah mezi myslí a tělem, vztah mysli k vnějšímu světu, analyzuje intencionalitu (myšlení vnímání, emoce). V jejím rámci se rozlišuje několik přístupů: dualismus (mysl a mozek jsou dvě rozdílné entity), monismus (materialistický, tj. existuje pouze mozek, nebo

108

idealistický, tj. existuje pouze mysl), funkcionalismus (mysl je predispozice k chování).

Filozofie náboženství Filozofické zkoumání náboženství, případně určitých náboženských přesvědčení, pokud jde o jejich původ, předpoklady a způsob, jímž odpovídají na specifické filozofické otázky; rozvíjela se od osvícenství, zvláště u Kanta a Hegela.

Filozofie práva Část filozofie, která se zabývá pojmem práva, jeho původem, podstatou, trvalým obsahem a vyrovnává se s otázkou spravedlnosti. Nejdůležitější směry: přirozenoprávní teorie, historická škola, právní pozitivismus.

Filozofie přírody Součást filozofie, která usiluje o pochopení přírody v její celistvosti, a to buď v případě základní teorie přírodní vědy, nebo v podobě metafyziky přírody. Počátky filozofie přírody jsou spjaty s kosmologií a kosmogonií iónských přírodních filozofů: Thales, Anaximandros a Anaximenes; dále s Empedoklem, Demokritovým atomismem a s Epikurem. U stoiků se filozofie přírody jakožto fyzika stala hlavní filozofickou disciplínou. V renesanci byla filozofie přírody chápána převážně jako experimentální filozofie. V novověku byla navržena celá řada spekulativních přírodně filozofických systémů.

Filozofie státu Filozofické zkoumání původu, podstaty, účelu a nejlepšího ustanovení státu, zčásti také ve smyslu návrhů ideálních státních modelů (utopie). Velký význam měly teorie státu, které stát pojímaly jako organismus, jako rodinný řád apod. Stát byl však na druhé straně také interpretován jako pouhý mocenský útvar prosazující svou vůli; je úzce svázána s filozofií práva a filozofickou antropologií (svoboda). 109

Filozofie techniky Oblast filozofie, která zkoumá povahu technologie a její sociální dopady. Ve 20. století se technologií zabýval americký pragmatický filozof Dewey. Technologie podle něj hraje nezastupitelnou pozitivní roli v moderním způsobu života, kdežto německý filozof Heidegger se k ní stavěl kriticky. V současnosti existují v rámci filozofie techniky dva směry: technologický determinismus, který tvrdí, že rozvoj technologie determinuje proměnu a vývoj společnosti, a sociální determinismus, podle něhož je rozvoj technologií nutným důsledkem vývoje společnosti.

Filozofie vědy Obor filozofie, který se zabývá studiem vědy, její povahy, cílů, metod, nástrojů a vztahů k jiným subjektům. Počátky najdeme již u Aristotela, rozkvět znamenala až na počátku 20. století se vznikem pozitivismu a hnutím Vídeňského kruhu (Carnap, Neurath). Důležité místo v ní zaujímá Popper se svými koncepty verifikace a falzifikace, stejně jako Kuhn a jeho pojem paradigmatu. K rozvoji filozofie vědy přispěli jak analytičtí filozofové (Wittgenstein, Quine, Putnam), tak i neanalytičtí jako Bachelard, Koyré, Feyerabend. Filozofie života – 20. století Filozofie života je filozofický směr, který reagoval na pozitivismus a racionalismus (který zdůrazňoval rozumovou stránku poznání) – poukazoval na jednostrannost rozumu. Do popředí stavěl život, který nelze postihnout rozumem, lze jej poznat jen prostřednictvím iracionální síly (tzv. intuicí) Představitel filozofie života: Henri Bergson.

Filozofie života Jedná se o filozofický směr, který vznikl jako opozice zejména novověkému racionalismu a velkým systémům klasické německé filozofie. Snaží se teoreticky rozpracovat pojem život. V podstatě lze rozlišit dvě hlavní linie: == První chápe život spíše biologicky a z pozice biologismu přenáší získané kategorie na celou společnost.

110

== Druhá linie pod pojmem život rozumí spíše niterný zážitek, který nikdy není pouhým poznáním, nýbrž plnou hrou všech sil mysli, stálým proudem, který nikdy nemůže být vyjádřen nějakým „strnulým“ pojmem. Filozofický směr, založený v 18. století a rozšířenější v 19. století, který namísto bytí (ontologie) a mechanického chápání přírody (přírodní vědy) považuje život za základní metafyzický pojem. V koncepci filozofie života jsou v pojmu života spojeny pozitivní představy svobody, nekonečného, autonomního zdroje pohybu a obnovy, proudící tvořivé síly, komplexnosti a dokonalosti. Filozofie života vyzvedá na člověku jako pozitivum kvality, jež těmto představám odpovídají, respektive jež je mohou postihnout, jako duše, prožívání, vnímání, pocit a vitální pudové síly. Duch je chápán buď v tradici Hegela a Schellinga v jednotě se životem, respektive jako jeho nejvyšší stupeň (Dilthey, Steiner), či ve službě života (Bergson), nebo racionalisticky zúženo jako konkurent života (Klages). Také Nietzsche zdůrazňoval na základě své kritiky racionalismu vitalistické momenty pojmu života, zřejmě proto, že považuje vůli k moci za pudový moment metafyzického poznání, podobně také Schopenhauer, neboť redukuje svět na vůli a představu a vyzvedá intuici jako nejvyšší druh poznání. Předchůdce filozofie života lze nalézt v antice (stoa) a mezi francouzskými moralisty. Důraz na filozofování založeném, nikoli na analýze, nýbrž na emfatickém porozumění pro smysl, vynesl filozofii života často výtku nevědeckosti. O pojmu života se pod změněným pojmenováním problémů, rozvíjených v biologii, znovu v moderních vědách diskutuje jako o autopoiesis nebo v podobě teorií emergence (evoluce). Filozofie života je filozofický směr, který reagoval na pozitivismus a racionalismus (který zdůrazňoval rozumovou stránku poznání) – poukazoval na jednostrannost rozumu. Do popředí stavěl život, který nelze postihnout rozumem, lze jej poznat jen prostřednictvím iracionální síly (tzv. intuicí) Představitel filozofie života: Henri Bergson. 111

Forma, formalizace, formalismus, formální Z lat. forma = podoba, tvar. Forma: pojem forma najdeme již u Platona (věci podle něj dostávají svou formu od věčných idejí). U Platona vznikl filozofický význam pojmu formy, označující aktivní, působící, pohybující a tedy „formující“ princip, přistupující zvnějšku k pasivní látce. Platon ztotožňuje obsah s látkou, zatímco formu s idejí. U Aristotela a později zvláště ve scholastice je forma jedním z principů bytí, jenž se uplatňuje a je pojmově odlišen ve jsoucím; dává látce, která je sama o sobě beztvará, určitý vzhled, a tím zároveň skutečnost. Duše je formou živého těla (entelechie). Bůh je čistá forma bez příměsi látky, tedy i čistá skutečnost (akt). Toto učení o látce a formě (hylémorfismus) převládalo v celé křesťanské středověké filozofii (a také v novoscholastice): podle podílu formy (akt), případně látky (potence) se veškeré bytí člení v obsáhlou hierarchii. Učení o vnitřní formě v protikladu k vnější formě, která se odvolává na Plotína, došlo ohlasu zvláště u básníků německé klasiky. Klasické učení o látce (hylé) a formě, tvaru (morfé) vypracoval Aristoteles, pro něhož je forma rovněž faktorem přechodu věci z možnosti v uskutečnění, klíčovým pojmem filozofické koncepce pohybu. Látka je pasívním předpokladem, zatímco forma je hybná, aktivní – čistou formou všech forem je Bůh. Scholastika v návaznosti na Aristotela chápe v metafyzice formu jako podstatu, esenci, v logice chápe formální (například vztah, soud) jakožto nezávisející na obsahu, významu svých prvků (věcí, pojmů) a tudíž takový, který může být formálně (logicky) pravdivý, ale reálně (obsahově, materiálně) nepravdivý. Renesance (Bruno) a novověk směřující k určitému sjednocení látky a pohybu, obsahu a formy, Bacon rozumí formou princip pohybu hmoty. Stále je však patrný vliv předchozího dualismu. Stejně tak francouzští materialisté (La Mettrie) chápou obsah jakožto možného nositele změn, zatímco formativní pohyb je u nich převážně stále přicházejícím zvnějšku. Kant převádí problém radikálně do nové podoby a zároveň jej subjektivizuje: podle něho forma, princip uspořádání dané věci (tj. to, co syntetizuje vjemy v předměty zkušenosti) tkví v předpokladech poznávajícího subjektu, 112

v apriorních formách nazírání (prostoru a času) a rozvažování (kategoriích). Obsah, který je nám dán, musí být tedy aktivně formován. Zároveň s přenesením problému do gnozeologické roviny vymezuje Kant i jeho morální dimenzi: v tomto smyslu forma označuje úmysl člověka – oproti obsahovosti (materiálně) daného jeho činu. Jak v gnozeologii, tak v etice i estetice klade Kant rozhodující důraz na formální (předpokladovou) stránku věci: na formy poznání, na formu mravního zákona, na formu uměleckého díla. Pro Kanta jsou formy nazírání a formy myšlení subjektivně apriorními strukturami strikturami řádu každé zkušenosti. Jistý rozštěp obsahu a formy ve filozofické tradici překonává až Hegel, zdůrazňující jejich dialektickou jednotu. Formalizace: v logice a matematice označuje výstavbu formalizovaného jazyka určeného pro nějakou oblast vědy. Především znamená jednoznačnou definici znaků a přesných pravidel jejich použití. Poté se poznání striktně odvozuje z výchozích axiomů. Velký rozmach formalizace ve vědě je spjat s užitím počítačů. Formalismus: doktrína, která zdůrazňuje formu oproti látce či obsahu. Formalismus je teorie, podle níž jsou vědecké (zejména matematické) pravdy čistě formální, tedy založené na symbolech s analogickým vztahem ke skutečnosti. V etice názor, že správnost nebo hodnota jednání závisí na tom, o jaký typ se jedná, nikoliv jaké jsou důsledky jednání (jak tvrdí konsekvencialismus). V estetice důraz na to, že estetická hodnota je v samotném objektu, kdežto kontext díla, důvody pro jeho vytvoření, historické pozadí či život umělce pro ni nemají žádný význam. Buď synonymum pro formalizovaný jazyk, nebo názor, podle něhož matematická a vůbec jakákoli vědecká tvrzení jsou pouze formálními pravdami (spočívajícími na přesně definovaných axiomech) a k objektivní realitě mají jen vztah nepřímý, složitě zprostředkovaný. V nejobecnějším smyslu formalismus znamená upřednostňování formálního hlediska před hlediskem obsahovým (ve vědě, umění – tzv. „umění pro umění“, ale i v náboženství – dodržování pouhého náboženského textu či vnější podoby rituálu bez porozumění a osvojení smyslu). 113

Ve filozofické teorii poznání, ale i v etice a estetice se hovoří o Kantově formalismu, neboť Kant upřednostňoval formu před zkušenostním materiálem. Formální: týkající se formy, odhlížející od obsahu. Formální objekt: hledisko, podle něhož se zkoumá předmět v protikladu, k sobě samému jakožto materiálnímu objektu.

Formální logika Věda zkoumající myšlenkové pochody – pojmy, soudy, úsudky a důkazy – z hlediska jejich formy a podle zákonů správného usuzování. Základy položil svými sylogismy Aristoteles, filozofickou logiku rozvíjeli stoikové, scholastici (scholastika, zejména Ockham), na pravidla induktivního usuzování se zaměřili například F. Bacon, Mill. Ve druhé polovině 19. století se formální logika stává součástí matematiky a bývá označována též jako symbolická nebo matematická logika.

Foucault Michel (1926-1984) Michel Foucault – francouzský filozof, představitel strukturalismu. Tvrdil, že to, jak mluvíme či uvažujeme o věcech, je podmíněno souborem pravidel (většinou nevědomých), která jsou ovlivněna historickými podmínkami. Foucault hovoří o tzv. archeologii vědění – nutnosti odkrýt hranice a podmínky toho, jak lidé v minulosti mluvili a uvažovali o světě. Naše současné ideje tedy nelze aplikovat na jakýkoliv dřívější dějinný moment.

Fyzický, fyzika, fyzikalismus Z řec. fysis = příroda. Pojem „fyzika“ v antickém řeckém pojetí (Aristoteles, stoikové, epikurejci) označoval filozofii přírody. Teprve v 18. století zakořenilo u mechanických materialistů pojetí fyziky jako vědy o konkrétních hmotných jsoucnech. Do vzniku Comtova pojmu „sociologie“ se i výzkum společenského organismu a společenského chování lidí označoval termínem „sociální fyzika“. Nyní je fyzika složitou a v množství speciálních disciplín diferencovanou. „Fyzické“ v návaznosti na zmíněnou klasickou řeckou tradici – tedy označovalo to, co se týče hmotné, zkušenostní přírody, oproti tomu, co nelze vymezit jako hmotné a zkušenostní a pro co byl časem určen pojem „metafyzické“.

114

„Fyzikalismus“ je speciální pojem, vzešlý z myšlenkového prostředí Vídeňského kruhu (Carnap, Neurath aj.), spočívající v projektu univerzálního jazyka vědy – a to jazyka fyzikálního – na jehož pojmy a výroky by bylo možno převést pojmy a výroky libovolných věd, i humanitních. Fyzikalismus spolu s ideou protokolárních vět a požadavkem verifikace tvořil metodologickou základnu učení logického pozitivismu.

Fundacionalismus Je názor, že existují určitá základní tvrzení, která již není třeba dále dokazovat a na nichž lze postavit vše ostatní; vědění pak můžeme přirovnat k budově postavené na jistých základech. Fundacionalismus je silně inspirován matematikou, která své poznatky odvozuje přísně deduktivní metodou z malého počtu výchozích tvrzení, tzv. axiomů. Analytická a syntetická metoda se doplňují se s fundacionalismem: v analýze se hledají základní stavební kameny poznání a syntézou se z nich poskládá výsledný popis světa.

Fundamentální ontologie Položení základů ontologie, která vychází z člověka jakožto pobytu, o němž nelze jednoduše říci, že je, nýbrž jeho vztah ke světu je řízen existenciálními vztahy (existenciálie); Heidegger.

Funkcionalismus Filozofický myšlenkový směr, podle něhož se smysl nějakého kulturního faktu může projevit pouze tehdy, když je zkoumána jeho funkce a funkční vztahy k jiným faktům. Rozšířil se zejména ve 20. a 30. letech 20. století. Vliv v marburské škole, logice, rovněž výzkumný směr sociologie, antropologie a etnologie.

Fyzikalismus Filozofická koncepce, která vznikla v pozitivismu (Carnap, Schlick, Neurath) v rámci diskuse o struktuře světa a možnostech jednotné vědy. Fyzikalismus usiluje o převedená každé vědecké teorie na jednotný jazyk fyziky, jednotu vědeckého poznání. 115

Byl mu vytýkán redukcionismus.

G ************************************************

Gadamer Hans-Georg (1900-2002) Německý filozof, žák Martina Heideggera. Hans-Georg Gadamer je představitel hermeneutiky. Ústředním bodem Gadamerovy filozofie je jazyk. Veškeré naše poznání, které máme, je nám jazykově zprostředkováno. Naše porozumění je vždy ovlivněno dějinným obdobím, pro které jsou charakteristické určité předsudky a přesvědčení. Člověk nemůže stát mimo dějiny a mimo kulturu (což jsou zdroje předporozumění), protože by tak nedosáhnul zcela objektivního poznání.

Generalizace Z lat. generalis = všeobecný, nejvyšší. Generální znamená všeobecně platný, všeobecný (týkající se určitého rodu). V logickém smyslu je generální to, co se týká nějaké třídy (množiny) předmětů či jevů, tj. určitého „rodu“, oproti tomu, co se týká pouze něčeho speciálního („druhového“). Uvedené rozlišení stanovil již Aristoteles ve svém učení o pojmem, soudech a úsudcích. Generalizace v logice myšlenkový proces, při kterém se tvoří obecné pojmy z méně obecných nebo jedinečných tím, že se vystihnou jejich společné rysy. Generalizace je zobecnění. V logice jde o rozšíření platnosti nějakého tvrzení, týkajícího se jednotlivému předmětu či jevu, na celou třídu (množinu), popř. rozlišení tvrzení z jedné takové třídy na třídu jinou, širší. Generalizující abstrakce patří mezi základní, klasické formy abstrakčních postupů ve vědě. Opakem generalizace je determinace.

Gnose Z řec. gnósis = poznání. Souhrnné označení pro mysticko-náboženský a filozofický směr, rozšířený zejména v 1. a 2. století n. l.

116

Víra ve vykoupení, v níž spása jednotlivce závisí na poznání Boha a prožitém pochopení božského tajemství. Označení pro duchovně-náboženské proudy pozdní antiky, pro filozofickoracionální poznání, které vzniklo v 1. století n. l. jako protiklad k církevnímu křesťanství a v početných sektách, které se přijetím starovýchodních a jiných náboženských prvků, jakož i mystických spekulací o protikladu Boha a hmoty značně vzdálily křesťanské víře. Bůh je považován za věčného, trvale přítomného, nestojí mimo tento svět (není transcendentní), nýbrž je jeho součástí (imanentní). V gnose se uplatňuje vliv Pythagora, novoplatonismu. Představiteli (gnostiky) křesťanské gnose byli mj. Basileidés, Valentinos. Za základní gnostické texty je považována Píseň o perle a některé novozákonní apokryfy. Gnóze je soubor gnostických esoterických nauk o vzniku a vývoji světa a lidstva měl jako hlavní cíl poskytnout zasvěcencům vyšší vědění, jehož pomocí by nahlédli skrytý smysl stvoření a tím jim bylo umožněno zaujmout jedině správný životní postoj, odlišný od dosavadních forem náboženské víry i filozofického vědění. Většinou se rozlišuje mezi tzv. pohanskou gnosí (Basileidés, Valentinos aj.), jež byla eklektickou směsí orientálních náboženských prvků s mystickými prvky filozofie Platonovy, Pythagorovy a řeckých stoiků a mezi gnosí křesťanskou (Kléméns, Origenes aj.), která usilovala o nalezení autentické cesty spásy nikoli cestou oficiální křesťanské doktríny o vině, pokání a odpuštění, o zprostředkovatelské roli církve apod., nýbrž cestou bezprostředního poznání božského principu a odpoutání ducha od všeho, co jej váže k hmotě. V zásadním protikladu ke klasickému řeckému chápání světa jako ovládaného řádem (Logos) o rovněž v ostrém protikladu k židovskému a křesťanskému učení o „dobrém stvoření“ zastávají gnostikové názor o zásadní špatnosti stvořeného světa. Své pojetí stavějí na dualismu principu Dobra a principu Zla, který má jak ontologickou, tak mravní dimenzi: Bůh – stvořitel hmotného světa (Demiurg) je démonickým principem Zla, zásadně odlišným od dokonalého Boha – ztělesnění Dobra, nekonečně vzdáleného a neuchopitelného, mezi nímž a tímto světem existují sféry obývané duchovními bytostmi. Pro vznikání světa z božského principu užívají gnostikové někdy pojmu „emanace“.

117

Základní ontologický koncept, tak podobný Platonovu kosmologickém mýtu v dialogu Tímaios, slouží k podpoření myšlenky o univerzální dualitě a neustálém střetávání Dobra a Zla, přičemž Dobro je spojováno s duchovností, zatímco Zlo s hmotnými jsoucny. Spasení lidské duše nespočívá podle gnostiků v milosti, nýbrž v prohlédnutí, specifickému druhu poznání, jenž umožní duši osvobodit se z vězení tělesné schránky, nutící ji ke zlu a hříchu. Proto gnostikové prosazují radikální askezi (odmítání sexuality a plození, masitých pokrmů apod.), pohrdání tělem a neustálé očišťování duše. V manicheismu (3. století n. l.), jenž se pokusil o svérázné propojení křesťanství se staroperským zoroastrismem, nabyl gnostický dualismus podoby střetu mezi starozákonním Jahvem (jako principem zla a msty) a dobrotivým novozákonním Hospodinem, který seslal Krista na svět a naznačil tím lidstvu cestu ke spáse. Všeobecně ve vztahu ke gnosi se uvádí, že spása je vyhrazena (ať jde o jakýkoli gnostický systém) vždy pouze zasvěceným, dokonalým, kteří bývají někdy nazýváni „pneumatiky“ (řec. pneuma = duch), kdežto níže v hierarchii dokonalosti duševní se nalézají tzv. „psychikové“ (lidé žijící jen podle přirozenosti své lidské duše – psyché čili neschopní gnose), a úplně nejníže pak tzv. „hylikové“ (řec. hylé = hmota), ti, co jsou naprosto k věcem duchovním nevnímaví.

Gnozeologie, noetika, epistemologie, filozofie poznání. Gnozeologie (teorie poznání), bývá též nazývána jako noetika nebo epistemologie (vědění opírající se o zprostředkovaný důkaz; věnuje se problematice vědeckého poznání), zabývá se problémem zdrojů, podmínek možností a mezí lidského poznání, ale také otázkou pravdy, která je cílem každého poznání, a jeho ověřování. Gnozeologie – z řec. gnósis = poznání, logos = slovo, řeč, pojem. Teorie poznání. Filozofická disciplína, jejímž předmětem je zkoumání předpokladů, struktury i výsledků procesu poznání. Pojem je většinou chápán jako synonymum epistemologie a noetiky. Jako samostatná disciplína se ontologie ustavila v novověku (zejména zásluhou Kantovou). Hermeneutickou gnozeologii rozvinul H. G. Gadamer, vycházející z věcí samých. Noetika – z řec. noeó = poznávám. 118

Též gnozeologie. Teorie poznání. Filozofické učení o poznávacích předpokladech, cílech a formách. Rozvinula se především v novověkých sporech racionalismu a empirismu. Epistemologie – vědní disciplína, předmětem jejíhož zkoumání jsou obecné principy vědeckého poznání. Podle zaměření hlavních představitelů se zabývá buď logikou a metodologií vědy, zkoumáním původu a povahy vědeckých teorií apod., nebo převažuje analýza dějin vědy, problematiky vědeckých revolucí a dalších. Významnými představiteli ve 20. století jsou Popper, Kuhn, Feyerabend, Lakatos. Epistemologie – z řec. epistémé – rozumění. Někdy se také označuje jako teorie poznání, noetika nebo gnozeologie. Jedná se o oblast filozofie, která zkoumá lidské poznání, jeho vznik, proces a předmět, klade si otázky: co je to poznání, o co se opírá, jak se získá a jaké jsou jeho možnosti a meze. Epistemologie – teorie poznání, noetika, gnozeologie – zkoumá povahu a strukturu poznání, podmínky vztahování se ke skutečnosti, základy vědy. V náhledu I. Kanta epistemologie znamená kritiku zkušenosti; jak se dospívá k podmínkám poznání vůbec a odtud k povaze reality, k povaze pravdy. Poznání Pojem, jímž označujeme proces zobrazování objektivní skutečnosti našimi psychickými procesy a stavy (především vnímáním, představivostí a myšlením), který umožňuje člověku relativně celostně a relativně adekvátně zachycovat pohyb měnící se okolní reality, tvořivě jej zpracovávat v soustavě vjemů, představ, pojmů, prožitků apod. a adekvátně do něj vstupovat svojí praktickou činností. Poznání má vždy předmětný charakter, předpokládá principiální gnozeologické rozlišení subjektu a objektu, a nikdy není pouhým pasivním zrcadlením věcí, nýbrž vždy je jejich tvořivou rekonstrukcí, jež předpokládá obraz i jeho zvýznamňování. Filozofická teorie poznání (gnozeologie, noetika) již po staletí klade a řeší zásadní otázky po původu poznání a povaze zkušenosti, po limitech poznání, typech poznávací činnosti apod. Významnými mezníky na cestě tohoto hledání byli a jsou Demokritos, eleaté, Sokrates, Platon, Aristoteles, skeptikové, stoikové, středověcí nominalisté i realisté, novověcí racionalisté i empirikové (zejména F. Bacon, Descartes, Locke,

119

Leibniz, Hume), Kant, Dilthey, novokantovci, Husserl, Heidegger, pozitivisté, Bergson, Popper, Kuhn a další. V psychologii se problematikou poznání zabývá především tvarová a kognitivní psychologie (Köhler, Lewin, Piaget aj.). Poznání Poznání je teoreticko-vědecké uchopování skutečnosti; filozofický výraz lidského bytí, jak pobývá ve světě, jak vnímá a vidí (zří) jsoucno a bytí. To, co je otevřeno a poznáno, se stává pro poznávajícího (skrze jevení) zjevným (včetně transcendentního poznání jednoty bytí či božského). Jde o proces syntetizování jednotlivých aktů vnímání, představování, myšlení, cítění a perspektiv vidění předmětu na základě intuitivního vhledu a racionálního uvažování; odtud vyplyne přirozenost a jednota (v její mnohotvárnosti) předmětu, jeho určení v tom, co je: jeho bytí a pravda. Skutečný vztah k bytí (jako např. u N. Hartmanna) je založen v pravém (bytostném, absolutním) poznání; zároveň jde o bytostné předchůdné porozumění bytí. Pravé poznání je pravdivé; vede od toho, co je na povrchu, k tomu, co se skrývá v hloubce a co je třeba teprve odkrýt a osvětlit. Cílem poznání je tak řečové uchopení a pochopení skutečnosti (věci) takové, jaká je, nalezení jádra věci, jejího bytí, její pravdy. Skutečné smyslově-pojmové poznání je založeno na opravdovém (dokonalém) sebepoznání a extatickém vyjití ze sebe. Filozofie (teorie) poznání (noetika, materiální logika, gnozeologie) Vědecko-filozofické zkoumání podstaty, podmínek, rozsahu a mezí pravdivého lidského poznání. Vztaženost rozumu k pravdě byla předpokládána již od počátku filozofování (teoreticko-poznávací realismus). Až do konce středověku sice existovaly směry, které popíraly možnost poznání pravdy nezávisle na subjektu (například sofisté, skepse, nominalismus); nedokázaly však vírou v rozum otřást natrvalo. Smyslovým klamům zčásti nebyla přikládána váha (pro Platona bylo vlastní poznání znovu-poznáváním ideje prostřednictvím duše, smyslové věci měly pouze funkci podnětů), zčásti panoval názor, že se lze smyslovým klamům za určitých podmínek vyhnout. Toto pojetí je určující ještě i pro Descartův či Leibnizův racionalismus. Po J. Lockovi a D. Humovi, kteří za základní zdroj poznání považovali zkušenost, a nikoli rozum (empirismus), podrobil poznání jako takové základní kritice I. Kant. Poznání je pro něj možné pouze jako spolupůsobení smyslového a rozumového; 120

veškeré poznání je určeno podmínkami konečného lidského rozumu (transcendentální idealismus). Kantova pochybnost, zda může existovat objektivní pravda nezávislá na člověku a jeho poznávacím aparátu, tedy otázka, kterou si naivní realismus vůbec nekladl, byla předmětem filozofického bádání i nadále. Částečně dokonce zatlačila do pozadí ontologické otázky, až pak nová ontologická východiska do filozofie vnesl kritický realismus, fenomenologie a zvláště existencialismus (překonání protikladu subjekt-objekt). Pro moderní vědy a jejich pragmatickým projevem pravdy je teorie poznání podstatná pouze do jisté míry (teorie vědy).

H ************************************************

Harmonie Výraz zákonitosti a míry ve světě; ve starověké filozofii organizovanost světa jako protiklad k chaosu (harmonie sfér u pythagorejců), v renesanci a humanismu ideál harmonického rozvoje osobnosti.

Hédonismus Z řec. hedoné = rozkoš, prožitek, slast, radost. Filozofická pozice a filozofický a etický názor, podle něhož rozhodujícím cílem a kritériem lidského jednání je individuální rozkoš, respektive prožitek slasti. Za zakladatele hédonismu bývá pokládán řecký filozof Aristippos, jeden z žáků Sokratových, který učil o lidské povaze jako tíhnutí k libosti a vyhýbání se nelibosti. Již v jeho filozofii se však objevuje prvek kontroly slasti, tzn. názor, že moudrý člověk ovládá své prožitky a nedává se jimi ovládnout. Etické pojetí: rozkoš má být cílem i mravním měřítkem lidského jednání (smyslová či duchovní poživačnost jako ctnost); rovněž u některých francouzských materialistů 18. století (Helvétius, Holbach). Hédonismus oživen v etickém učení francouzského materialismu, prvky eudaimonismu a hedonismu lze nalézt u Benthama a Milla. Významnou úlohu hrál pojem slasti zejména v epikureismu, jehož jádrem je učení o blaženosti (eudaimonia), což zahrnuje i nevyhýbání se rozkoším, avšak jednak se soustřeďuje převážně na rozkoše duševní (byť se nevyhýbá ani smyslovým), jednak celkově směřuje ke klidu a vyrovnanosti ducha (ataraxiá).

121

Hegelovství Též hegelianismus. V nejužším slova smyslu rozumíme tímto označením dílo významného představitele německé klasické filozofie G. W. F. Hegela (17701831). Hegel byl možná posledním evropským myslitelem encyklopedického záběru, jehož ambicí byla filozofická rekonstrukce smysluplnosti univerza v duchu Platonova řeckého odkazu. Absolutní idealismus Hegelův je založen na dialektickém vývoji ideje, jež, procházejíc postupně rozličnými stupni (teze – antiteze – syntéza), dospívá nakonec k seberealizaci, která je totožná a jejím sebepoznáním na úrovni absolutního ducha (umění, náboženství, filozofie). V širším smyslu se s tímto pojmem rozumí myšlenková návaznost různých filozofů, škol a směrů 19. a 20. století na Hegelovo filozofické dílo.

Hermeneutika Z řec. herméneus = vykladač, tlumočník, překladatel. Hermeneutika je původně umění zvěstovat, tlumočit a vykládat. Dnes je problematika hermeneutiky výklad, vysvětlení a pochopení textů, nauk, událostí, faktů atd. Hermeneutická problematika dostala rozhodující impulzy od teologie, přesněji od jejích problémů výkladu Písma svatého. Když se snažíme vyložit, vysvětlit, pochopit a interpretovat texty, nauky, události, fakta a umělecká díla, jde vždy o něco více než o pouhou reprodukci. Porozumění je možné jen tak, že ten, kdo se snaží porozumět, vnáší do toho své vlastní předpoklady. Předpokladem porozumění je tedy vždy předporozumění. S tímto předporozuměním přistupujeme k tomu, čemu chceme porozumět a vnášíme toto předporozumění do porozumění. Toto porozumění je různým způsobem podmíněno. Především jde o dějinnost našeho bytí na světě, která se projevuje v našem jazyce. Při tom je třeba rozlišovat na jedné straně společenský způsob porozumění či předporozumění, který vyplývá ze společné dějinné situace celé společnosti a na druhé straně individuální dějinnost. Ta vyplývá z individuálního původu a průběhu života. Všechno porozumění, vysvětlování a interpretování je v tomto smyslu dějinné a je ve znamení této podmíněnosti.

122

Hermeneutika je všeobecně naukou o objasňování, chápání, porozumění, vysvětlování a výkladu. Filozofická hermeneutika je obecná teorie rozumění, která se neomezuje jen na problémem interpretace (výkladu) literárních děl. Filozofická hermeneutika vychází z toho, že naše porozumění světu a člověku úzce souvisí s jazykem. Důsledná analýza jazyka a řeči (ovšem také jiných projevů kultury) nám umožňuje porozumět samotnému bytí. Porozumění se pohybuje v hermeneutickém kruhu: každý dílčí poznatek může být pochopen jen z celku souvislostí, těm však lze porozumět zase jen pochopením dílčích poznatků. Všechno naše poznání spočívá v předporozumění, které umožňuje pouze následnou volbu stanovisek, ne však obsáhnutí celku. Každé porozumění je ovlivněno předporozuměním toho, kdo se snaží porozumět. Jestliže chci toto předporozumění reflexivně osvětlit, pak to činím opět v určitém předporozumění, které je neosvětleným předpokladem. V této souvislosti se mluví o hermetickém kruhu. Ústřední význam zde má jazyk. Určitý živý jazyk je výrazem společného předporozumění. Aktualizuje se v komunikaci. Svět je vždy komunikativně prožívaný a jazykově odhalovaný. Už jazyk je pro každého, kdo jím mluví, určitý způsob předporozumění a potud ovlivňuje každé porozumění. Procesy porozumění jsou navíc součástí dějinných událostí. Představitelé: Hans-Georg Gadamer, Wilhelm Dilthey, Karl-Otto Apel. Všeobecně je hermeneutika chápána jako nauka o výkladu (interpretaci) nějakého textu, o předpokladech a souvislostech jeho porozumění. Někdy je též chápána spíše jako umění správně vykládat určitý text. Umění výkladu (např. díla, motivu), zvláště vědeckého postupu při vysvětlování antických textů. V historismu byla hermeneutika propagována ve zúženém významu vciťujícího se rozumění jako jediné přiměřené metody duchovních věd. Základní hermeneutický problém (tzn. zkoumání předpokladů, za nichž lze vyložit smysl nějakého znaku či znakové soustavy) položil již v antickém Řecku 123

Aristoteles, ve své skutečné podobě se však začíná rozvíjet až s nástupem protestantismu, kdy vznikla nutnost nové interpretace Písma, odlišné od přetrvávající interpretace dogmatické. Protestantská etika přináší základní hermeneutické pojmy: smysl, autorita, vztah části a celku, zejména pak pojem „porozumění“. Schleiermacher, opíraje se o východiska romantismu, chápe hermeneutiku jako „učení o umění porozumět“, a to ve dvou podobách: jako filozofickou interpretaci textů řecké a latinské kultury a jako teologickou interpretaci biblických textů. Základním cílem porozumění textu je objasnění smyslu, který je v něm obsažen čili, podle Schleiermachera, „porozumět autorovi lépe, než porozuměl on sám sobě“. Moderní hermeneutiku, koncipovanou jako „univerzální filozofickou teorii sebeporozumění lidské dějinnosti“ (Gadamer) založil pod vlivem Schleiermachera a rovněž „filozofie života“ Dilthey, jenž definoval „porozumění“ jako určitý typ kritické metody filozofických, historických a „duchovních“ vědných disciplín, oproti racionální explikaci (vysvětlení) jako metodě disciplín přírodovědných. Filozofie a teorie jazyka usilují o univerzální teorii zachycení smysluplné reality (Gadamer, Apel), která se opět pokouší spojit v pojmu rekonstrukce strukturální a významové momenty; psychoanalýza zaměřuje tuto rekonstrukci smyslu na individuální dějiny a zaměřuje se především, s přihlédnutím k nevědomí a k úrovni prožitků, na léčebné působení procesu porozumění. Hermeneutika – oproti osvícenské tradici – neodmítá předsudečnost lidského vědomí a poznání, nýbrž naopak, snaží se ji zapracovat do svého pojetí historicky lidské existence.

Heterogenní Z řec. heteros = jiný, genos = původ rod. Nestejnorodý, různorodý, jiného rodu. Pojem označující kvalitativní vlastnost určitého složeného celku, jehož prvky jsou různé co do povahy či funkce. Opakem je homogenní.

124

Heteronomní Z řec. heteros = jiný, nomos = zákon. Podléhající cizím zákonům, závislý na cizích zákonech. Opakem je autonomní. Ve filozofii a etice užíval tohoto pojmu často Kant, který jako heteronomní principy morálky označoval takové chování lidí, jehož zásady jsou diktovány zvnějšku, tj. nikoli apriorním mravním zákonem. Vnější stimuly pro omezení libovůle lidského chování mohou být přitom rozmanitého původu, ať světského (např. výchova, politické zřízení) či náboženského (ohled na „vůli Boží“).

Heuristika Z řec. techné heuristiké = umění hledat. V obecném smyslu soubor metod, postupů a způsobů řešení problémů. V antickém Řecku se tímto pojmem označoval způsob, jímž učitel určitými otázkami a jinými nepřímými způsoby vedl svého žáka k odkrytí, definování a vyřešení problému (Sokrates). V moderní vědě znamená heuristika nezbytnou součást jakékoli vědy a jejím předmětem je odhalovat fakta dané vědní disciplíny. Heuristika definuje metody a pravidla objevování teorémů, případně vytváření teorií nededuktivním postupem. V užším smyslu se heuristikou rozumí vyhledávání historických pramenů, tj. dokumentů a dalších podkladů pro práci historika. Na heuristiku pak navazuje kritický rozbor pramenů.

Historie Z řec. historia = zvídání, zkoumání, vyprávění. Dnešní pojetí rozumí historií společenskou vědu, jejímž předmětem je zkoumání zákonitostí vývoje dějin lidstva v jejich celku i zkoumání dílčích fází či stránek tohoto vývoje. Historie vychází při svém zkoumání z kritické analýzy nalezených pramenů, a to v zásadě pramenů písemné povahy (oproti prehistorii), a na tomto základě vybudovaných zobecnění. Historikové využívají ve své práci výsledků pomocných disciplín (paleografie, genealogie, diplomatiky, heraldiky, sfragistiky, numismatiky aj.) i spolupráce s jinými vědami. Ve své klasifikaci věd hovoří o historii již Aristoteles, ale má tím na mysli pouze předběžný sběr dokumentů a dalších pramenů poznání. 125

Antika i středověk znaly pouze kronikářství, tj. chronologické zaznamenávání událostí, anebo legendistické ztvárňování dějinné reality. Teprve novověká věda (počínaje Baconem) docenila nutnost racionálního zkoumání vývoje člověka a společnosti. Vývojový pohled na společnost se výrazně projevil u Rousseaua a zejména Hegela, jenž jej zdůvodnil ve své dialektické filozofii dějin.

Historismus Z řec. historia = zvídání, zkoumání, vyprávění. Chápání dějinných jevů v jejich jedinečném významu a z jejich vlastních souvislostí a okolností. V tomto smyslu spočívá historismus na filozofickém zdůvodnění pojetí dějin, které zdůrazňuje dějinnost světa a člověka. Souhrnné označení pro německou filozofii dějin přelomu 19. a 20. století, která nasměrovala předmět svého zkoumání a zejména jeho metodu na historický proces v jeho kulturní a duchovní podstatě. Historismus je spjat zejména se jmény Diltheye, Spenglera a dalších. Ideově navazuje především na osvícenské ideje, Hegelovu filozofii dějin a tzv. filozofii života (hlavně Nietzscheho). Základní rysy historismu jsou: == Důsledně dynamický a vývojový přístup ke společenským jevům („bytí“ ve své sociální formě je vlastně „dění“. == Místo bezobsažné ideje „historického pokroku“ je ve středu zkoumání proces vzniku, vývoje, následnosti, případně zániku určitých historických fenoménů. == Základní metodou humanistických disciplín je metoda individualizující, nikoli generalizující (ta je doménou přírodních věd). == Ve vztahu k dějinám jde o porozumění smyslu dějinné události či jevu. == „Historický relativismus“ spočívající v tom, že shoda jakéhokoli jevu, ideje, instituce apod. je vždy nutně relativní, neboť je pouhým momentem v toku historie.

Hmota Ve filozofii výraz pro objektivní skutečnost (realitu), existující mimo lidské vědomí a v gnozeologickém smyslu lidskému vědomí absolutně protikladnou. Pojem hmoty byl v dějinách většinou ztotožňován s pojmem látky a stal se klíčovým pojmem různých materialistických směrů. 126

Pojem hmota je filozofická kategorie označující objektivní realitu, strukturovaný souhrn těles, jevů, předmětů a systémů, substrát všech rozmanitých vlastností, vztahů, vzájemného působení a forem pohybu. Neexistuje hmota jako taková, nýbrž vždy v některé ze svých rozmanitých forem. Antičtí filozofové hledali pralátku, z níž vznikají všechny věci (hýlé), teorii hmoty vypracovali atomisté (atomismus), Platon chápal hmotu jako něco negativního, druhořadého, hmotné věci jsou pouhým odrazem idejí. V antické řecké předsokratovské filozofii byla patrná snaha převést smyslovou rozmanitost světa na jeden základní princip, zdroj všeho existujícího, prazáklad („arché“) – ať je to voda, vzduch, oheň a podobně. Postupně dospěli Řekové k vymezení čtyř základních „živlů“: země, vody, vzduchu a ohně, jejichž kombinováním povstalo vše jsoucí. Odlišnou cestu řešení představuje řecký atomismus, který považuje za výchozí stavební prvky světa dále nedělitelné hmotné částice – atomy. Podle Aristotela je hmota beztvará, aby se stala věcí, musí k ní přistoupit forma. Neoddělitelnou vlastností hmotných těles je podle něj pohyb. Aristoteles chápe hmotu jako látku („hylé“), jako pasivní substrát, který představuje věc „v možnosti“ a skutečnou věcí se stává teprve poté, co je ztvárněn, zformován aktivním (hybným) principem – tvarem („morfé“). Aristotelovo dualistické pojetí látky a tvaru se stalo východiskem i pro scholastiku. Již renesance se začíná více věnovat studiu hmoty, obnovuje antický atomismus (Bruno, Galilei). S nástupem novověké matematické přírodovědy a filozofie sílí snahy překonat aristotelský dualismus látky a tvaru, vnitřního a vnějšího, pasivního a aktivního, hmoty a pohybu. Descartes redukuje poprvé substanci na atribut a základem pro vymezení hmotné substance světa je mu vlastnost rozprostraněnosti. „Res extensa“ je zdrojem idejí, obsažených v „res cogitans“, mysli, vědomí, stojícímu proti rozlehlému, měřitelnému, a tedy také ovládnutelnému světu věcí. V protikladu ke kartezianismu Spinoza tvrdí, že rozprostraněnost i myšlení jsou jen atributy jedné jediné substance, jíž je „Bůh čili příroda“. Spinozův panteistický monismus a Descartův dualismus doplňuje v novověku varianta Leibnizova pluralismu na 127

bázi „monád“, kde je poprvé překonáno oddělení hmoty a pohybu. Mechanistické pojetí hmoty rozvíjí v 18. století francouzští materialisté Holbach, Helvétius aj. Marxistická filozofie (dialektický materialismus) se pokusila zobecnit poslední poznatky přírodních věd a vytvořit teorii hmoty v rámci učení o materiální jednotě světa a učení o dialektice. V gnozeologické rovině byla definována hmota jako kategorii označující objektivní realitu. Hmota je základní kategorií materialismu, podle něhož je hmota to, co existuje nezávisle na našem vědomí a je vůči vědomí prvotní. Naproti tomu prvotnost před hmotou hlásá idealismus. Soudobá filozofie řeší problém hmoty v rámci ontologické problematiky: co je vlastní jsoucno, které je základem naší zkušenosti? V rámci úvah o povaze jsoucího se pak filozofie pohybuje zhruba ve třech rovinách: == Vztah substance – akcident. == Vztah látka – forma. == Vztah esence – bytí.

Hodnota Do filozofie tento pojem zavedl Lotze. V nejobecnějším smyslu hodnota znamená vlastnosti určitého předmětu, jevu, ideje a podobně uspokojovat některou z lidských potřeb, mít pro člověka nezastupitelný význam. To, že je věc pro člověka hodnotná, tedy znamená, že hraje určitou úlohu v jeho životě, myšlení, prožívání a jednání, že má svoji funkci, že na ni člověk vynakládá své cílevědomé úsilí a svůj čas. Filozofické pojetí hodnot, hodnocení a hodnotových vztahů je předmětem studia disciplíny zvané axiologie. Základem jejího zkoumání je myšlenka, že svět není jen světem věcí (přírodních či vytvořených účelnou činností lidí), nýbrž také – a možná, že dokonce především – světem významů, funkcí, tzn. světem hodnot, s nimiž se každý člověk v procesu své socializace identifikuje, některé internalizuje a poté rozhojňuje, proti jiným bojuje. Rozlišujeme hodnoty etické, estetické, specifické je chápání hodnot ekonomických: ekonomie rozlišuje směnnou hodnotu (tj. výsledek společensky nutné práce, vynaložené na tvorbu určitého zboží, respektive poměru nabídky 128

a poptávky stanoveného jeho tržním postavením) a užitnou hodnotu (vlastnost zboží uspokojovat některou potřebu). V logice se užívá pojmu „pravdivostní hodnota“, čímž se rozumí vlastnost příslušející třídě určitých výroků. Hodnotové (hodnotící) soudy jako specifické morální a estetické výroky zkoumali v dějinách filozofie Aristoteles, Locke, Hume, Kant, Hegel a řada dalších. Soud tohoto typu má vždy 3 aspekty: výpovědní, normativní a sankcionální. Moderní filozofie často kritizuje karteziánskou vztažnost hodnot k poznávání a ovládání světa člověkem a zdůrazňuje svébytnost hodnotového světa, jako ontologický rozměr: věci (a to jak sociálně produkované, tak přírodní) mají svoji vlastní hodnotovou dimenzi, a autentičnost lidského postoje k nim spočívá nikoli v manipulaci, nýbrž v porozumění, respektu v úctě k jejich hodnotovému řádu. V jistém smyslu je tento postoj imanentně obsažen již ve filozofickém a mravním směřování středověké křesťanské filozofie a teologie, znovu nastolen v protestanské etice a ve 20. století vyzdvižen v souvislosti s naléhavými otázkami po vztahu lidské civilizace k sobě samé i k přírodě, s otázkami po nové kvalitě lidské svobody i odpovědnosti.

Holismus Z řec. holos – úplný, celý. Učení o celistvosti; základní filozofická koncepce, podle níž jsou všechny oblasti skutečnosti posloupností vzestupné diferenciace zákonitého celku; zákony vyšších oblastí platí ve zjednodušené formě i pro oblasti nižší. Holismus věří, že tak lze překonat jednostrannosti mechanicismu i vitalismu.

Homogenní Z řec. homos = stejný, genos = původ, rod. Stejného rodu, stejnorodý, stejný, patřící ke stejnému druhu. Opakem je heterogenní. Označení pro celky (systémy), jejichž části (prvky, subsystémy) jsou kvalitativně téže povahy. Homogenní je ta vztažná soustava, která má ve všech svých místech stejné či plynule se měnící vlastnosti (v matematice je například homogenní kardinální číslo, v geometrii euklidovský prostor, ve fyzice směs plynů a podobně). 129

Humanismus Z lat. humanus = lidský, ušlechtilý, vzdělaný. Zájem poantického světa o antiku jako ztělesnění dokonalého lidství, kdy úmyslem bylo dosáhnout tohoto ideálu vzděláním – a to studiem antické literatury jako příkladného výrazu antiky. Humanismus je filozofický přístup založený na přesvědčení, že nejdůležitější věcí je důstojný život člověka a že nelze dosáhnout žádného poznání o existenci nadpřirozeného světa. V širším smyslu humanismus znamená usilování o humanitu, tzn. o pěstění všestranného a důstojného lidství. Humanismus jako světový názor a postoj vyznává osobnost člověka jako vrcholnou hodnotu, chová k ní úctu v jakékoli její historické, kulturní, jazykové, náboženské i rasové podobě a snaží se o vytvoření takových společenských podmínek, v nichž by byla nezadatelná práva člověka ochraňována a kultivována. Cílem humanistů všech dob je uskutečnění „humanitas“ jakožto sdíleného lidství, jakožto usilovné práce na porozumění společným civilizačním hodnotám, principům a tradicím a na jejich všestranném rozvoji. V tomto smyslu charakterizuje humanistický aspekt řadu jinak v lecčems odlišných filozofických směrů, např. Sartrův ateistický existencialismus, Marcelův křesťanský personalismus apod. V užším smyslu rozumíme humanismem hnutí, jež se rozvinulo v Evropě (zejména v Itálii a Francii) ve 14.-16. století, které se opřelo o znovuobjevení duchovního dědictví antické kultury a přispělo k definitivnímu zlomení autority scholastického myšlení. Humanisté (Dante, Petrarca, Rabelais, Erasmus aj.) zdůrazňovali důstojnost, svobodu, nezadatelná práva a soběstačnost člověka především jeho schopností jednat autonomně na základě rozumového poznání. Odkaz renesančního humanismu rozvíjeli později velcí filozofové lidství: Locke, Spinoza, Rousseau, Voltaire, Montesquieu, Diderot, Herder, Goethe, Kant, Fichte, Hegel a řada dalších, v duchu Herderovy myšlenky: „Humanita je pokladem a vymožeností veškerých lidských snah a zároveň i uměním našeho rodu. Výchova k humanitě je dílem, v němž se musí neustále pokračovat, nebo opět upadneme vyšší i nižší stavy, do hrubé zvířeckosti, do brutality.“ 130

Husserl Edmund (1859-1938) Edmund Husserl – německý filozof, zakladatel fenomenologie. Formuloval návrat k věcem samým obnovou původní čisté zkušenosti, analyzoval čisté lidské prožívání. Fenomenologie se snaží o návrat před (někdy příliš popisné) vědecké výklady a usiluje o nahlédnutí věcí v jejich autentičnosti (tj. pravé skutečnosti). Každé poznání je věcí zkušenosti. Ta však není omezena pouze na smysly, důležitá je i vnitřní zkušenost. Ke zkušenosti musíme zaujmout vědecký postoj a všechny předpoklady nechat stranou (tzv. uzávorkovat). Je nutné poznávat tzv. fenomény (to, co se člověku jeví). Husserl označil filozofii za vědu o podstatách, ostatní vědy jsou empirické, nazýval je vědy o faktech.

Hylemorfismus Z řec. hylé = dřevo, hmota, látka, morfé = tvar. Aristotelova koncepce vzájemného působení látky (pasívního předpokladu) a tvaru (hybného principu), v níž jedno nemůže být bez druhého a naopak, obojí v jednotě vytváří veškeré jsoucno v jeho skutečnosti. Tento pojem se užíval často ve scholastické filozofii i v pozdějším novotomismu. Jedině Bůh je zde definován jako výlučný případ čistého tvaru (formy) bez látky, jako „actus purus“.

Hylozoismus Z řec. hylé = dřevo, hmota, látka, zoé = život. Názor, podle něhož hmota, příroda je ve všech svých formách a projevech oživená, tzn. obsahuje oživující princip. Tento názor, předpokládající jakousi univerzální duši přírody, zastávali v antickém Řecku mílétští přírodní filozofové (zejména Thales), později jej rozvíjejí stoikové. Významné hylozoistické rysy lze odhalit rovněž v panteistické renesanční a novověké filozofii (Bruno, Spinoza), v 18. století u Diderota.

Hypostaze Z řec. podklad, základ. 131

V řecké filozofii označení samostatně existující podstaty, jednotlivých stupňů jsoucna. V současné filozofii povýšení vlastnosti, vztahu, představy na samostatnou substanci; hypostazovat znamená zvěcňovat.

Hypotéza Z řec. hypothesis = domněnka, podklad. Vědecký podklad o souvislostech pozorovatelných veličin (proměnných), který sice má určitý stupeň pravděpodobnosti, ale vyžaduje ověření a potvrzení, často provázené metodou empirické falzifikace. Každému systematickému zkoumání předchází alespoň jedna hypotéza, která také určuje metodiku, s níž se snažíme ji otevřít nebo potvrdit. Jde-li jenom o předběžnou domněnku, která slouží převážně jako metodické vodítko, hovoří se o tzv. pracovní hypotéze. Hypotéza, která byla empiricky dostatečně a jednoznačně verifikována, se pokládá za zákon. Adjektivum hypotetický, podmíněný, domnělý, nejistý; opak kategorický. Hypotéza je teorie, jejíž pravdivost se prozatímně předpokládá, protože tvoří užitečný výchozí bod pro další zkoumání. Může být verifikována, nebo falzifikována. Hypotéza je předpoklad, domněnka. To, co je východiskem, základem určité myšlenkové konstrukce. Ve filozofii a teorii vědy se hypotézou rozumí vědecky zdůvodněný předpoklad ve formě tvrzení, umožňující objasnit určitý fakt. Vědecká hypotéza je významným stupněm ve tvorbě vědeckých teorií, v odhalování nových zákonitostí a tím i ve vývoji vědeckého poznání vůbec. Ačkoli někteří novověcí filozofové zpochybňovali úlohu hypotézy s poukazem na jistou spekulativnost a neprověřenost (a to jak někteří empiristé, například Bacon, tak i racionalisté, například Descartes), newtonovská přírodověda ve své podstatě rozpoznala význam hypotézy jako prostředku získávání nových poznatků. 132

Moderní věda rozpracovala řadu postupů, jimiž lze posoudit vysvětlovací hodnotu dané hypotézy, tzn. ověřit okruh její empirické i logické platnosti – převážně tím způsobem, že z hypotézy se dedukují možné důsledky, a přitom se prokazuje, zda je hypotéza vědecky plodná, logicky koherentní, zda se shoduje s platnými vědeckými poznatky.

Ch************************************************

Chování V nejobecnějším smyslu souhrn vnějších (a tedy zaznamenatelných a popsatelných) projevů nějakého živočicha, na jejichž základě se uskutečňuje vzájemné působení onoho živočicha s prostředím. Chování zahrnuje jak prvky vrozené, tak prvky získané učením. Z psychologických směrů 20. století se chováním zabývá především behaviorismus (Watson, Thorndike, Skinner, Tolman aj.), jenž buduje svá zkoumání na vztahu stimulů (vnějších podnětů) a reakcí organismu. Biologie (a zejména v posledních letech etologie) se soustřeďuje na srovnávací výzkumy chování živočichů v jejich přirozeném prostředí, zatímco sociologii (zejména empirické sociologii) jde výlučně o chování člověka v rámci přesně definovaných sociálních skupin, vrstev, tříd apod. Filozofii zajímá chování jako společensko-historicky podmíněná lidská aktiva, jíž se zprostředkovávají vztahy člověka, společnosti a přírody. V této souvislosti operuje filozofie i dalšími pojmy: činnost, práce aj.

I *************************************************

Idea Z řec. idea = podoba, podstata, vidění, jev, forma, obraz. Představa, objekt myšlení. 133

V nejširším smyslu označení pro určitý produkt lidské mysli (představu, myšlenku, pojem, názor, koncepci) nebo pro význam (smysl, podstatu, princip) takového produktu. Filozoficky významným se pojem idea stává v Platonově učení o idejích, v němž zaujímá epistemologickou, ontologickou a etickou funkci. Proti empirickému světu, jenž je pokládán za odraz smyslově nepostižitelných idejí, stojí idea jako předobrazy a normy, nejvyšší idea je idea dobra, cílem filozofování je nazírání, zření ideji. V antickém řeckém myšlení byla „idea“ původně výrazem pro tvar, obraz, formu, typ. Klasické učení o idejích vypracoval Platon, pro něhož ideje jsou čisté esence, věčné a neměnné absolutní podstaty a vzory všech existujících jednotlivin, na nichž tyto jednotliviny více či méně participují (mají na nich „účast“) a lidská duše se jen více či méně participují (mají na nich „účast“) a lidská duše se jen více či méně na tyto ideje „rozpomíná“. Vrcholem hierarchie idejí je idea Dobra, jejíž postižení je věcí filozofické reflexe. Platonovo učení staví ostře proti sobě svět smyslových, pomíjivých jsoucen a svět nadsmyslových, věčných idejí, a v návaznosti na to v teorii poznání pak i pouhé mínění, zdání („doxa“) a pravdu („alétheia“). Na platonských ontologických základech bylo postaveno i pojetí univerzálií ve scholastickém realismu. Novověké myšlení přichází s pojetím idejí jakožto obsahů lidské mysli, tj. především v gnozeologické rovině: britští empiristé zkoumají zkušenostní původ idejí, hovoří o idejích jednoduchých a složených, o zřetězování idejí (Locke, Hume), někteří dospívají až k solipsismu (Berkeley). Racionalismus novověku (Descartes, Leibniz) akceptuje jako základ vědění vrozené ideji, jejichž existenci naproti tomu popírá empirismus (Locke, Hume). Descartův racionalismus oproti empirické důvěře v naše smyslové poznání zavádí pojem „vrozených idejí“ (idea Boha, substance apod.), jež mají tvořit základní vybavenost lidské mysli. Kant považuje ideje za rozumové pojmy, které jsou postuláty postrádající objektivní realitu a mají regulativní charakter. Německý idealismus zdůrazňuje dynamický a procesuální aspekt idejí.

134

Kant obrací pojem „idea“ z roviny sporu empirismu s racionalismem na půdu aktivity čistého rozumu: produkce idejí není věcí rozvažování (tj. syntézy zkušenostních dat apriorními formami mysli), nýbrž věcí rozumu, jenž formuluje tři základní ideje: ideu teologickou, kosmologickou a psychologickou. Ideje rozumu nejsou zkušenostně ani vyvratitelné, ani potvrditelné, pročež mají regulativní funkci: usměrňují pohyb poznání za hranice daného. Pro Hegela označuje pojem „absolutní idea“ vrcholný bod, etapu, kdy absolutno dospělo na konec svého vnitřně rozporného (dialektického) vývoje a dosáhlo seberealizace, tj. sebepoznání v sobě samém. Pro Hegela představuje absolutní ideu, jako konečný bod pohybu pojmu, jednotou pojmu a reality.

Ideace Z řec. idea = podstata. Zření podstaty.

Ideál Z lat. idealis = vzorný a řec. idea = podstata, pravzor. Konkrétní vodítko lidského hodnotového chování; rozlišuje se mimo jiné mravní Ideál (dokonalost), estetický ideál (krása) a vědecký ideál (pravda). Transcendentálním ideálem je u Kanta idea Boha (idea).

Idealismus Z řec. idea = podoba, vidění, jev, forma, obraz. Idealismus: == V širším smyslu je to životní názor, který dává přednost duchovním hodnotám, jež bývají chápány jako ideály. == V užším smyslu je to jeden ze základních proudů v evropské filozofické tradici. Jeho východiskem je Platonova nauka o idejích jako nositelích skutečnosti. Rozlišuje se idealismus subjektivní a objektivní: == Často se subjektivním idealismem rozumí idealismus empirický (G. Berkeley). == Naproti tomu jsou formy idealismu, u nichž jsou subjekt a objekt identické, nazývány idealismem objektivním (Schelling). 135

Idealismus je souhrnné označení pro takové směry, které buď tvrdí, že všechny materiální věci nějakým způsobem závisí na duchovním principu, anebo existenci materiálních věcí zcela odmítají. Idealismus je názor, podle něhož základem skutečnosti je něco nemateriálního, ať už vědomí, mysl, ideje nebo duch. Protikladem je materialismus. Idealismus v běžné řeči názor či postoj, který se pevně opírá o určitý ideál (tj. představu, přání, vytoužený dokonalý cíl) a směřuje k jeho naplnění. Ve filozofickém smyslu jde o souhrnné označení filozofických škol a směrů, které pokládají podstatu jsoucího primárně za duchovní, tzn. které konec konců chápou svět buď jako „otisk“ světa ideálních, duchovních vzorů (objektivní idealismus), nebo jako produkt naší mysli (subjektivní idealismus). Každá teorie, která chápe skutečnost jako ideu (Platon), rozum nebo ducha (Hegel), kdežto hmotu a vědomí považuje za rozdílné, ale podstatou k sobě patřící jevové formy ducha. Jako reprezentant klasického „objektivního idealismu“ bývá uváděn Platon (učení o idejích jakožto věčných a neměnných nadsmyslových esencí, podstatách, vzorech jakékoli pomíjivé jednotliviny), Berkeley („esse est percipi“). Ani jeden z těchto postojů však neznamená popření existence reálného světa, neboť i Berkeley svět jako celek chápe nakonec rovněž jako ideu v mysli Boží. Rovněž Descartův idealismus, zdánlivě zpochybňující existenci věcí v ně naší mysli („cogito“ jakožto jediná jistota), je jen metodickým prvkem v jeho konstrukci radikální skepse. V případě, že je duchovno chápáno jako vnitřní struktura skutečnosti samé, která je substanciální a sebestředná (Schelling, Hegel), mluví se o objektivním idealismu, který není v protikladu k realismu, nýbrž k subjektivnímu idealismu, pro nějž je skutečnost pouhým komplexem představ vědomí (Descartes, Fichte), či dokonce pouze komplexem individuálního vědomí (Leibniz, Berkeley, Schopenhauer). Kant označuje jako transcendentální idealismus „učení, podle kterého pohlížíme na jevy vcelku jako na pouhé reprezentace, a ne jako na věci samé“. Hegelův idealistický systém je založen na dialektickém vývoji absolutní ideje. Idealismus bývá kladen do protikladu vůči takovým filozofickým směrům, které lze označit jako materialistické či realistické. 136

Kantův transcendentální idealismus, na nějž navazuje Husserl, vychází z toho, že jsou pro nás předměty vnějšího světa přístupné pouze ve formách a pravidlech, které jsou vlastní vědomí, aniž by tím vyšlo najevo, jak jsou věci o sobě. Problémy, vyvstávající z protikladu realismu a idealismu, se dnes řeší především ve filozofii jazyka. V obecné mluvě se idealismus míní ponejvíce praktický idealismus, tj. jednání s vírou v nehmotné hodnoty; v širším smyslu je idealismus nezištnost, v negativním smyslu stranění se světa.

Idealita V protikladu k realitě zvláštní, nepředmětný způsob jsoucnosti logickomatematické povahy věcí i hodnot.

Ideální, idealizace, ideál Z řec. idea = podstata, vidění, jev, forma, obraz, a lat. idealis = vzorný. Ideální: jednak v širokém smyslu to, co se vztahuje k nějaké ideji, co je tedy vzorové, příkladné, dokonalé, jednak může „ideální“ označovat i to, co – v protikladu k materiálnímu či reálnému – existuje jen v lidské mysli, v představě, v pojmu. S tím souvisí idealizace. Idealizace je pojem, jehož se užívá v přírodních i humanitních vědách jako označení zvláštní formy abstrakce, a tedy velice podstatného prvku vědecké metody. Ideální jakožto produkt procesu idealizace je tedy druhem vědecké konstrukce (například pojem ideálního plynu ve fyzice). Ideál je určitý příklad, vzor, zásadní vztažná hodnota a kritérium lidského usilování (zejména ve sféře mravní a estetické). V platonském pojetí „ideální“ znamená přináležející říši idejí, tj. absolutních, neměnných božských vzorů, a v tomto smyslu disponující „pravdou bytí“ oproti pouhému „zdání“, příslušejícímu jednotlivinám.

137

Identifikace Z lat. idem = totéž /identicus = totožný/. Zjišťování totožnosti nějakého objektu tím, že podle stanovených pravidel budou rozpoznány znaky, které tento objekt vřazují do určité třídy (množiny). V psychologii znamená proces, ve kterém se člověk ztotožňuje s určitými hodnotami, vzory, ideály a přizpůsobuje jim své chování – jde tedy o formu sociálního učení, v sociologii a politologii označuje vztah sounáležitosti jedince s nějakou sociální skupinou, organizací či institucí (národem, státem a podobně).

Identita Z lat. identicus = totožný /identitas = totožnost/. Totožnost, shoda, stejnost. Vztah mezi dvěma či více předměty nebo jevy, které se shodují ve všech svých vlastnostech. Ontologická totožnost věci se sebou samou. Princip identity, ponejvíce ve formě A = A, výslovně klade jednotu věci jako zprostředkovanou svým protikladem (zvláště také s ohledem na identitu vědomí sebe sama); pokládá se za první princip filozofie; v logice vyjadřuje invariantnost smyslu logických objektů. V logice se hovoří o principu identity, v psychologii se hledáním identity rozumí proces, v němž dítě v průběhu ontogeneze postupně prožívá, rozpoznává a uvědomuje si sebe sama na podkladě svého odlišování od okolí. Ve svém výsledku je pak identita jednotou vnitřního psychického života a jednání. Leibniz zformuloval ontologický princip totožnosti věcí nerozlišitelných; dva předměty jsou totožné, shodují-li se ve všech svých vlastnostech, a sémantický princip identity o vzájemné zaměnitelnosti dvou výrazů při zachování jejich pravdivostní hodnoty.

Idoly Francise Bacona Idoly jsou předsudky a klamy bránící správnému poznání. == Omyly plynoucí z dispozic jednotlivých lidí, ať už jde o různou výchovu (v různých tradicích, kulturách, sociálních vrstvách) či o temperament, jsou idoly jeskyně.

138

== Existují však i omezení, která sdílejí všichni lidé, například nedokonalost smyslů – ty Bacon označuje jako idoly rodu. == Když si lidé nerozumějí vinou nejasného významu slov, jde o idoly tržiště. == Idoly divadla označují situace, v nichž lidé nekriticky přijímají, co jim nějaká přesvědčivá osoba (třeba politik) vštěpuje.

Imaginace Z lat. imaginare = představovat si. Představa, zdánlivý obraz. Užívá se spíše ve smyslu lidské obrazotvornosti (obrazivosti), fantazijní představivosti. Imaginace je chápána tedy jako schopnost vytvářet zdánlivý, reálně neexistující (případně domnělý anebo též předpokládaný) svět. Psychology zajímá zejména podoba a vývoj forem dětské imaginace, úloha imaginace v procesech umělecké a vědecké kreativní činnosti a další psychologické souvislosti. Ve středověké filozofii se užívalo tohoto pojmu ve smyslu syntetické představy.

Imanentní, imanence Z lat. immanere = tkvít. Pojem „imanentní“ znamená: spočívající uvnitř, tkvící v něčem, vnitřní, obsažený v něčem, zahrnutý. Imanentní – nepřekračující jistou pojmovou nebo ontickou souvislost (protikladem transcendentní); metodicky chápané děje bez pomocného použití cizích kategorií; to, co patří ke struktuře něčeho; v teorii poznání uvažování o veškerém obsahu vědomí v uzavřenosti sama pro sebe bez ohledu na objekty mimo vědomí. Imanentní filozofie je učení, že veškeré bytí je třeba chápat pouze jako obsah vědomí. Imanence je tedy povaha toho, co je nějakému předmětu nebo jevu vnitřně vlastní. Imanence se může týkat jak věcí, tak smyslu pojmů, soudů, úsudků, myšlenek, prožitků, činů, jakéhokoli lidského díla. V metafyzice se imanencí rozumí názor, že absolutno tkví ve světě samém (např. panteismus Brunův, Spinozův apod. hlásá Boží imanenci v přírodě). Imanence je v tomto smyslu opakem transcendence.

139

Imaterialismus Filozofické učení o tom, že materiální svět buď vůbec neexistuje, nebo že jej lze převést na duchovní skutečnost.

Implikace, implicitní Z lat. implicare = zahrnovat. Implikace: v logice takové tvrzení (výrokové spojení), které je nepravdivé tehdy a jen tehdy, když prvý ze spojených dvou výroků je pravdivý a druhý nepravdivý. Implikace se vyjadřuje obvykle výrazy „jestliže – pak“. Filozoficky bývá formou implikace nejčastěji vyjadřován vztah mezi příčinou a účinkem. Implikuje-li jeden jev druhý, pak to znamená, že druhý nutně vyplývá z prvého (může jít o jakýkoli jev, stejně tak jev fyzikální, jako nějaký lidský čin, vztah, myšlenku, tvrzení apod.). Implicitní: obsažený, zahrnutý. Opak explicitního. Jako implicitní se označuje to, co je obsaženo v nějakém tvrzení, co je v něm zahrnuto, či to, o čem se to samozřejmě předpokládá.

Indeterminismus Z lat. in = ne, determinare = určovat, vymezovat. Neurčitelnost, neurčitost. Indeterminismus je názor, podle něhož události nejsou vždy nutným důsledkem událostí, jež jim předcházely. Protikladným hlediskem je determinismus. Indeterminismus je opak determinismu. Filozofické učení či postoj, odmítající objektivní podmíněnost (zejména kauzalitu) v přírodních i společenských procesech. Ve sféře poznávání přírody je indeterminismus aplikován v moderní době zejména v kvantové fyzice a fyzice mikrosvěta. Opírá se v mnohém o relace neurčitosti, o výzkumy mutací v biologii apod. Ve sféře poznávání společnosti jde především o zdůvodnění lidské autonomie, tj. svobody – ale též odpovědnosti (Sartre: lidská existence je před podstatou). V etice názor, že souvislost přírodní kauzality a psychologických motivací připouští zásah svobodné vůle.

140

Individuace, individuum, individualita, individualismus Z lat. individuus = nedělitelný, nerozdílný, individualis = osobní. Antika a středověk užívaly tohoto pojmu k označení „nedělitelného“, tj. atomu. Později se jeho význam velice rozšířil. Biologie užívá tohoto pojmu k označení určitého organismu, jedince jakožto živého systému vymezeného specifickou strukturou a funkcemi. Individuace (z lat. individuus – nedělitelný), specifikace konkrétní věci v prostoru a čase (v protikladu k obecnosti podstaty). Za princip individuace je považována zejména hmota; někdy se přibírá i doplňující faktor. Individuum charakterizují ty vlastnosti, které je vřazují do určitého druhu, i vlastnosti neopakovatelně jedinečné. V psychologii se rozumí individuem většinou lidský jedinec, jednotlivec, konkrétní osoba, kterou lze zkoumat jako propojení aspektů biologických, sociálních a psychologických. Zde se vynořuje rovina, na níž se stýkají pojmy „individuum“ a „osobnost“. Při psychologických úvahách o vztahu jedinečného a obecného v ontogenezi lidského jedince se užívá často též pojmu „individualita“, jíž se rozumí souhrn specifických projevů bio-psycho-sociální jednoty daného individua – jedince v rozmanitém spektru mezilidských a společenských vztahů. V logice označuje individualitu singulární (tj. konečný, dále nedělitelný) termín. Individualismus je pak způsob myšlení a chování, forma postoje, která staví jedince do protikladu vůči dané sociální skupině či společnosti jako celku. Používá se především v morálním smyslu, tzn. k označení postoje, jímž dává člověk přednost svým jedinečným (individuálním) zájmům před zájmy druhých.

Indukce Z lat. inducere = uvádět. Usuzování ze zvláštního na obecné. Indukce spočívá ve vyvozování obecného závěru z jednotlivých dílčích případů – např. pozorujeme různé předměty, jak padají k zemi, z čehož odvodíme existenci gravitačního zákona. Metodou indukce pracují hlavně přírodní vědy. 141

Ve vědě a filozofii metoda, jak vyvozovat z jednotlivých pozorovaných případů obecnou zákonitost. Indukce neposkytuje nutně pravdivé výsledky, a proto se vyslovují pochybnosti, zda je pravým logickým procesem. Indukce je základní vědeckou metodou současnosti, která je postavena na odvozování obecných zákonitostí z jedinečných případů stejného druhu. Opačným postupem je dedukce. Vymezení induktivního poznávacího postupu má své počátky u Aristotela, který jím rozuměl vztažení určitého tvrzení z jednotlivých prozkoumaných částí na celek těchto částí. V novověku zdůrazňoval význam indukce pro tvorbu vědeckých teorií F. Bacon. Místo tradiční tzv. enumerační indukce formuloval Bacon prvé základy tzv. indukce eliminační. Dnes se užívá tohoto pojmu v matematice (tzv. princip úplné indukce, který je jedním z axiomů systému přirozených čísel) a v logice (induktivní závěr znamená, že z podmnožiny určité množiny usuzujeme na jinou podmnožinu této množiny, nebo z podmnožiny na celou množinu apod.). Obecně se indukcí chápe vyvozování závěrů z určitých pozorovacích faktů, tzn. postup od jednotlivého (resp. zvláštního) k obecnému – a v tomto smyslu protiklad dedukce. Indukce je významným prostředkem na cestě od empirické základny vědy k teoretickým zobecněním, k formulaci zákonitostí. Řada současných badatelů však zdůrazňuje jednostrannost a omezenost induktivního postupu a varuje před jeho absolutizací, tak jak se projevila např. ve vývoji logického pozitivismu (Popper, Kuhn).

Informace Z lat. informare = podávat zprávy. V obecném smyslu zpráva, sdělení, oznámení. V rámci teorie pravděpodobnosti jde o pojem, charakterizující míru neurčitosti, teorie informace rozumí informaci soustavu znaků (ekvivalentních signálů), vycházejících z informačního zdroje na principu selekce z určitých symbolů. Znaky jsou transformovány ze statické podoby do dynamické a přijímány příjemcem. 142

Kybernetika studuje informační systémy a vazby mezi nimi – výměnu a zpracování informací. Tyto poznatky se odrazily ve všech disciplínách, které zkoumají svůj předmět mimo jiné vždy i jako specifický informační systém, ať jde o biologii, psychologii či sociologii: struktura a funkce mozku, komunikace mezi lidmi i v přírodě všeobecně, genetická informace, teorie řízení aj.

Instinkt Z lat. instinctus = podnět. Biologie rozumí tímto pojmem dědičné, pro určitý biologický druh specifické způsoby chování (algoritmy), jejich funkcí je adaptace a přežití jedince i druhu. O instinktivní aktivitu člověka se z filozofického hlediska zajímali v 19. století Schopenhauer, Nietzsche, na počátku 20. století Bergson.

Intelekt, intelektualismus Z lat. intellectus = smyslové vnímání, pocit, vjem, porozumění, pojem, rozum, od intellegere = rozebírat, vnímat, chápat, rozumět, znát. Obecně se intelektem rozumí schopnost pochopit, porozumět, správně interpretovat určitý jev. Intelekt – původně nejvyšší schopnost poznání člověka, která se vztahuje k nadsmyslovému. V antické řecké filozofii (Anaxagoras, Platon) a později i ve středověkém myšlení označoval vrcholný stupeň lidské mysli, za nímž se v hierarchii nachází i taková schopnost, jako je schopnost rozumové, racionální analýzy: intelekt umožňuje člověku nahlédnout podstatu věcí. Intelektualismus – zdůraznění intelektu jako základu poznání (protiklad senzualismus); směr zdůrazňující rozumovou činnost (proti citu, vůli, praxi), ve filozofii protiklad voluntarismu a pragmatismu; v širším smyslu také jednostranná preference racionality před kultivováním mysli; jednostranně vztažený k rozumu. Intelektualismus je názor, jenž zdůrazňuje úlohu intelektu v duševním životě člověka oproti vnímání, představivosti, emocím apod. 143

Významné prvky intelektualismu nalezneme u Platona, v novověku u Descarta, Leibnize, Spinozy, později u Hegela. Bergson ve své filozofii staví zásadně proti sobě dvě lidské schopnosti: intelekt (spočívající v pojmovém „škatulkování“ v kvantitativním racionálním posuzování věcí – jeho médiem je prostorovost) a intuici (spočívající ve vnitřním prožívání, kvalitativním plynutí – jeho médiem je čas). Moderní psychologie pak rozumí pod pojmem intelekt vesměs celek kognitivních procesů.

Inteligence Z lat. intellegere = poznávat, chápat, rozumět. Psychologie tímto pojmem zpočátku rozuměla v širším smyslu schopnost přizpůsobit se nárokům prostředí, v průběhu století se – vlivem výzkumů – pojetí inteligence specifikovalo. Většinou se nyní inteligencí rozumí souhrn psychických dispozic, spočívajících v poznávání, interpretaci a zhodnocení jevů. Vývoj inteligence je spjat s rozvojem mozku a jak jednotlivé myšlenkové operace, tak inteligence v souhrnu umožňují člověku v dané etapě ontogeneze porozumět světu a odpovídajícím způsobem s ním zacházet (Piaget). Testovými metodami se v současnosti zjišťují různé faktory inteligence, např. operace, obsahy a produkty (Guilford). Rozlišuje se inteligence pojmová (teoretická, abstraktní), inteligence praktická, inteligence sociální, z jiného hlediska inteligence krystalizovaná a inteligence fluidní.

Inteligibilní Z lat. intelligibilis = pochopitelný, srozumitelný. To, co vzchází z inteligence, myšlenkové, nepocházející ze smyslů, uchopitelné jen myšlením. V Platonově filozofii „inteligibilním světem“ je svět idejí, svět věčných, absolutních a neměnných vzorů, postižitelných výlučně rozumem. Tento názor rozvíjí i pozdější novoplatonismus. Augustin uvádí pojem „mundus inteligibilis“ v souvislosti s vymezením světa idejí, nacházejícího se v mysli Boží. Toto pojetí přetrvávalo až do Kanta, který jako inteligibilní označuje věc „o sobě“, jež není postižitelná smyslovým poznáním, nýbrž je jen myslitelná jakožto mez (hranice). 144

Intence, intencionalita Z lat. intentio = úsilí, úmysl. Intence je záměr, zaměření, cíl, úmysl, tendence, vztaženost. Scholastika tak označovala poznávající vztah, zaměřenost ducha, ať už šlo o poznávání jednotlivin, či o poznávání obecného, tvorba pojmů. Kant užívá tohoto pojmu v etickém smyslu, jako předsevzetí, úmysl obsažený v lidském jednání, který by se měl řídit formálním duchem mravního zákona. Dobrý úmysl vyjadřuje hodnotu činu bez ohledu na výsledek. Intencionalita je pak čistě fenomenologický pojem, užívaný Husserlem v návaznosti na Brentana. Označuje základní strukturu vědomí, které je vždy „vědomím něčeho“, má svůj předmět. Vědomí je principiálně předmětné a z druhé strany předmět vystupuje jakožto předmět pouze díky zvýznamnění, jehož se mu dostává právě aktem uvědomění.

Intersubjektivita Z lat. inter = mezi, subiectus = ležící pod, podmět, osoba. Mezilidská (meziosobní, interindividuální) platnost nějakých vjemů, představ, pojmů, soudů, prožitků. Síť existenciálních vztahů, navazovaných mezi jedinci v procesu sociální interakce a komunikace. Intersubjektivita zakotvuje a upevňuje jistotu vzájemnosti, jistotu něčeho, jistotu něčeho společného, co lidé sdílejí. Pojem intersubjektivity je v současné filozofii používán častěji, než poněkud problematický (obtížně definovatelný a verifikovatelný) pojem „objektivity“, který znamená „nezávislost na subjektu“. Intersubjektivní znamená konsenzuální a má tak klíčovou platnost jak ve filozofii, tak v etice, psychologii a politice. Kant spatřoval kořeny intersubjektivity nikoliv v existenci „objektivní reality“ (nám jsou totiž dostupný jen věci „pro nás“), nýbrž ve formách nazírání (prostoru a času) a rozvažování (kategoriích), které jsou dány všem lidem jako předpoklady poznání. 145

O intersubjektivní platnosti hovoří ve 20. století nejčastěji logický pozitivismus, konvencionalismus (Poincaré) a zejména fenomenologie (Husserl: fenomenologii jde o nalezení intersubjektivně srozumitelného, a tedy i takto platného vědění o „věcech samých“, na jehož evidenci lze postavit sdílenou svobodu a odpovědnost).

Intuice Intuice je přímé bezprostřední poznání smysly nebo vnitřním nahlédnutím, nikoli rozumovou úvahou.

Intuicionismus Filozofická učení, která zakládají vědění o realitě nebo (v etice) vědění o dobru a zlu nikoli na reflexi, nýbrž na intuici jako bezprostředním vědění, případně připisují intuici rozhodující, základní podíl na vědění.

Iracionální Z lat. irrationalis = nerozumný. Iracionální může znamenat: a) „Mimorozumové“, a v tomto smyslu označuje takový projev lidského chování a jednání, který probíhá mimo kontrolu jeho rozumu, nevědomě: v absolutní podobě např. sny či „chybné úkony“ (Freud), v částečné podobě např. emoce, gesta apod. b) „Protirozumové“, a v tomto smyslu označuje názory či postoje, které odmítají úlohu rozumu jak v ontologické rovině (negují rozum jako Logos, vnitřní řád světa a princip jeho uspořádání), tak gnozeologické (negují úlohu rozumového poznání na cestě k pravdě). c) „Iracionální jako takové, které nelze redukovat na rozumové“, a v tomto smyslu označuje takové aspekty a stránky vztahu člověka ke světu, které přesahují hranice rozumu a jsou tudíž předmětem víry, mystické extáze apod.

Iracionalismus Iracionalismus je opakem racionalismu. Je to idealistický směr ve filozofii. Vše, co se jeví jako rozumu zcela nebo zčásti nedostupné, co nelze pochopit logickým myšlením, se označuje jako iracionální. Popírá se tak význam rozumu v poznání. 146

Smysl popření rozumu v iracionalismu není jednoznačný. Pohybuje se od absolutního iracionalismu k relativnímu iracionalismu. Někdy se iracionalismem označuje každé myšlení, které v určitých oblastech (např. estetiky, historie) podtrhuje význam emotivního přístupu, porozumění. Další druh iracionalismu v protikladu k racionalismu věří na nadrozumové, nadpřirozené zjevení, které se objevuje tam, kde rozumové myšlení vyčerpalo své možnosti. Iracionalismus je filozofická koncepce, která do svého centra postavila člověka, jehož vnitřní svět se stává významných předmětem filozofického zájmu. Absolutní iracionalismus popírá jakýkoliv smysl bytí a dění a tvrdí, že je absurdní. Pro relativní iracionalismus je vedle smysluplných a rozumem pochopitelných oblastí ještě mnohé nepochopitelné, a tedy rozumu nepřístupné. K tomu se prý dostaneme intuicí, vcítěním. Iracionalismus měl v dějinách lidského myšlení různé podoby. Jinak se projevuje ve filozofické antropologii a etice, kde podstata člověka se označuje jako iracionální (Pascal). Jinak se projevuje v teorii poznání, např. jako instinktivní intuice (Bergson). Iracionalismus tvrdí, že lidé nejsou především rozumové nebo pracující bytosti, nýbrž že je určuje něco původnějšího a silnějšího. Tímto životním principem je vůle (Schopenhauer, Nietzsche). Jako iracionalismus jsou od 19. století označovány postoje či filozofické směry, které neuspokojuje jednoznačný a jednostranný způsob využití rozumu a které odmítají využívat pouze to, co objevila novověká věda. Proti možnosti rozumového poznání staví jiné, zejména duchovní a citové poznání. Iracionalismus se odvíjí buď z pozice, která uznává poznatelnost světa, ne však rozumem, nebo z pozice agnosticismu (agnosticismus označuje přesvědčení, případně filozofické stanovisko, že člověk nemůže poznat nic, co přesahuje jeho zkušenost. Jedná se především o nemožnost poznání podstaty jakéhokoliv předmětu, nebo jevu, v širším smyslu podstaty světa, posledních příčin věcí a náboženské skutečnosti). K prvnímu typu patří i směry tzv. metafyzického iracionalismu, vycházející z předpokladu, že podstatou světa je mimorozumový (iracionální) princip. Historicky nejvlivnějšími představiteli iracionalismu jsou Arthur Schopenhauer a Friedrich Nietzsche. 147

Hlavním předmětem filozofie Schopenhauera a Nietzscheho je vůle. Tito filozofové jsou tak rovněž prezentováni jako představitelé tzv. voluntarismu. Voluntarismus je filozofický směr, který tvrdí, že základem všeho bytí je vůle. Označení postojů, které odmítají rozum jako základní zdroj poznání, a přiklánějí se citovým a duchovním stránkám života. Hlavní představitelé Schopenhauer, Nietzsche, Kierkegaard aj. Pojmem iracionalismus bývají označovány filozofické směry či učení, které vycházejí z jiných principů než rozumových, například Pascal, pozdní názory Schellingovy, filozofie Schopenhauera, Kierkegaarda, Nietzscheho, některé práce z okruhu existenciálního myšlení.

Ironie Z řeckého eiróneia = přetvářka. Obecně způsob vyjádření posměchu, zpravidla užitím slov v opačném významu. Posun významu, v němž kladně hodnotící soud má pejorativní smysl. Známá již v antickém řeckém dramatu. Dalším z typů ironie je Sokratova metoda získávání poznatků, kdy se připouští vlastní neznalost o zdánlivých samozřejmostech a posléze se dospívá ke skutečnému poznání. F. Schlegel dokládá takzvanou romantickou ironii, která si uvědomuje nepřekonatelný rozpor mezi snem a ideálem a povznáší se nad vlastní slabost.

Izomorfismus Z řec. isos – stejný, morfé – tvar, podoba. Vztah mezi systémy, podmíněný existencí alespoň jednoho vzájemně jednoznačného zobrazení jejich prvků při zachování některých vztahů mezi nimi.

J *************************************************

Já Sebe-rozlišení vědomí od jiného od Ne-já, tedy od vnějších předmětů, druhých lidí (ty), a právě tak (podle psychoanalytického dělení) od nevědomého (ono). Já jako pojem se v antické a středověké filozofii takřka nevyskytuje, respektive je pojmenováno jako duše nebo intelekt. 148

Jádro osobnosti člověka ve smyslu psychologickém a mravním, vztažný bod (centrum) psychických funkcí, vlastností, procesů a stavů, vědomí empirického subjektu. K Já se vztahuje vše zásadní, co člověk dělá, o čem přemýšlí a co prožívá. Já jakožto vědomí sebe sama se formuje v ontogenezi a jeho první projev znamená u dítěte (okolo 3 let) začátek odlišování sebe sama od okolí (vzniká vztah Já-Nejá, Já-Ty: filozoficky zpracovává např. Buber), zrod dětské egocentričnosti a prvních projevů dětské autonomie včetně tzv. prvního negativismu (Piaget). Freud rozvrstvuje lidskou psyché na 3 základní vrstvy: == Superego – sféru internalizovaných sociálních norem, příkazů, zákazů, konvencí, tabu. == Ego – vlastní Já – sféru vědomých přání, cílů, hodnotových preferencí, zájmů. == Id – sféru nevědomého – zejména biologického – puzení. Lidské ego je v neustálém tlaku jednak se strany Superega a id. jednak je kolbištěm soupeření „principu slasti“ a „principu reality“. Ve vývoji filozofického myšlení zdůrazňuje řada autorů význam Já jakožto posledního, nejzazšího a v jistém smyslu jediného, absolutního východiska a principu vztahů člověka ke světu. V antice nalezneme takovéto úvahy zejména u sofistů, skeptiků, stoiků a epikurejců, ve středověku u Augustina. Filozofii novověku uvozuje Descartova principiální důvěra v Já, jímž rozumí myslící, vědomý subjekt (Descartova radikální metodická skepse a analýza „cogito“), problematiku sebejistého Já rozvíjí dále britský empirismus (Berkeley, Hume). Kant prvý rozlišuje oproti empirickému Já též transcendentální Já, myslící subjekt, který je principem syntézy smyslové rozmanitosti v předmětnou jednotu. Na Kanta navazuje zejména Fichtova filozofie absolutního jáství, filozofie evropského anarchismu – se opírá o fundamentální analýzy Stirnerovy. Ve 20. století jmenujme Buberův filozofický koncept základního univerzálního vztahu Já – Ty, a myšlení křesťanského personalismu (Marcel) i existencialismu (Berďajev). Husserl užívá pojmu transcendentální ego, což je čisté vědomí, 149

předpoklad a východisko jakéhokoli poznání, jež se vynoří po suspenzi („uzávorkování“) vnějšího, empirického světa.

James William (1842-1910) William James – představitel pragmatismu. Americký psycholog a filozof. Pravda je podle něj dána užitečností, tedy tím, zda splňuj, nebo naopak nesplňuje to, co od ní požadujeme. James přichází z tezí, že pravdivost se myšlence děje. Myšlenka je pravdivá, pokud je učiněna pravdivou událostí – pravdivost myšlenky je tedy proces. James rozvíjel tzv. radikální empirismus – skutečnost je dynamický a aktivní proces (stejně tak chápal pravdu). Skutečnost se neustále vyvíjí, protože naším jednáním se pravda neustále děje. Konečným materiálem poznatelné skutečnosti je čistá zkušenost.

Jazyk Pojem, užívaný v řadě vědních disciplín a z nich vyplývajících významových souvislostech: v psychologii, sociologii, filozofii, lingvistických disciplínách, uměnovědě aj. Nejobecněji vzato je jazyk fenomén, související a procesy sdělování informací, tzn. s komunikací. V rovině mezilidské lze komunikaci rozlišit – podle užívaných prostředků – v zásadě na komunikaci verbální a nonverbální. Systémy obojího druhu komunikace označujeme jako řeč, tzn. stejně dobře se dá hovořit o „řeči gest“ apod., jako o řeči mluvené, či psané. Jazyk je pak označením pro verbální podobu řeči, užívanou určitou sociální skupinou (zejména národem). Mluvená řeč (jazyk) prošla v dějinách lidské společnosti složitým vývojem od nonverbálních forem komunikace po mluvenou a později též písemně zaznamenávanou formou. Jestliže základem jakéhokoli řečového systému je soustava znaků a pravidel jejich užívání, pak klíčovým jazykovým znakem je slovo, které má svoji stránku smyslově vnímatelnou (zvukovou či obrazovou) a obsahovou (znak je nositelem určitého významu, tj. cosi označuje – ať jde o jednotlivinu, anebo o množinu jednotlivin). 150

Podmínkou užívání jazykového znakového systému je konsensus čili určitou sociální skupinou sdílený systém nejen znaků jako takových (v jejich „reálné“, „hmatatelné“ formě), ale zejména významů, jež jsou znaky přenášeny. Zde je základ vzájemného působení jazyka (případně řeči vůbec) a myšlení. Z určitého hlediska bývá dokonce přímo definováno jako operace se znaky a jejich významy. Proto Heidegger ve své fundamentální ontologii přikládá takovou úlohu „jazykové konstituci světa“ a soudí, že „bytí přebývá v jazyce“. Jazyk hraje významnou úlohu již v antické řecké filozofii (eleaté, Platon, Aristoteles, skeptikové), v současnosti hlavně v analytické filozofii (Wittgensteinovy analýzy „jazykových her“, Vídeňský kruh) a v hermeneutické koncepci „porozumění“ (Schleiermacher, Heidegger, Gadamer, Habermas, Ricoeur). Od Leibnize existuje projekt univerzálního jazyka vědy, v moderní filozofii se o něco podobného pokusili logičtí pozitivisté na bázi jazyka fyziky (Neurath).

Jedinečnost V běžné mluvě označuje něco, co je svým způsobem výjimečné, zvláštní, neobvyklé, vzácné. Ve filozofickém smyslu jedinečnost označuje individuální, jednoznačně ucelenou danost (předmět, jev, vztah, vlastnost apod.). Jedinečné se nachází ve vzájemných vztazích se zvláštním a jedinečným, a to jak reálně (ontologicky), tak v myšlení (pojmy mohou označovat jak jednotliviny, tak množiny jevů, soudy – jak rozpoznal již Aristoteles – lze rovněž dělit na jedinečné, zvláštní a obecné). Problém vztahu jedinečného (jednotliviny, smyslově vnímatelné danosti) a obecného (rodu, druhu, či ideálního vzoru, obrazu) vznikl již ve filozofii antického Řecka (u předsokratiků nejvýrazněji u eleatů, později Platonovo učení o idejích), řešila jej scholastika (spor o „univerzálie“) i novověk (Descartes, Locke apod.). Od novokantovců a Diltheye existuje rozlišuje věd nomotetických, postihujících obecné (přírodověda) a idiografických, postihujících jedinečné (humanitní vědy). 151

Jednání Koncept ve filozofii, který se týká toho, co může vykonávat aktér, člověk. Filozofie usiluje o přesné vymezení jednání a hledá principy jeho vysvětlení. Typicky rozlišuje mezi tím, co aktér vykonal (jednáním), a tím, co se mu pouze přihodilo. Po vymezení jednání jsou tak rozhodující intence (přesvědčení a přání) aktéra. Z toho plyne, že stejné jednání může vykonat různými pohyby, a stejné pohyby mohou znamenat rozdílné jednání.

Jednota == Základní povaha každé věci existovat pro sebe a odděleně od jiných věcí. == V sobě uzavřená mnohost jako celek. == Logicko-dialektická jednota protikladů. == Jako všeobecná jednota předpoklad celkové souvislosti veškerého jsoucna. Vlastnost nějakého celku (systému) být jedním, být roven sám sobě, i přes nutnou vnitřní diferenciaci a rozmanitost svých prvků (subsystémů). Jednota tedy není pasivní totožností, nýbrž zahrnuje i vnitřní napětí, rozpornost a konfliktnost prvků. Jednota byla spekulativním problémem již od řeckých myslitelů; Parmenidés chápal jako jednotu samo bytí. Později je v souvislosti s jednotou zmiňován pojem Boha (Bůh jako jednotný zdroj všeho bytí, případně jako jednota všech konečných protikladů), podle Leibnize je univerzum složeno z nejmenších oduševnělých jednot (monády). Jak popsal již Hegel ve svém dialektickém náčrtu univerza, jednota existuje v mnohosti, stehně jako mnohost v jednotě. V tomto dynamickém smyslu hovoří filozofie o jednotě světa, psychologie o jednotě Já atd. V estetice má velký význam pojem jednota v rozmanitosti, tj. harmonické spojení všech částí v jednom uměleckém díle.

152

Jednotlivé Filozofie si již od svých počátků (Platon, Aristoteles) kladla otázky po vztahu mezi jednotlivým a obecným. Zda existují pouze jednotliviny nebo i obecniny (spor o univerzálie) či zda a jak poznáváme jednotlivé nebo obecné (spor mezi empiriky a racionalisty).

Jev Jev, fenomén – z řec. fainetai = jevit se, ukazovat se. Pod tímto pojmem rozumíme vše, co je bezprostředně dáno pro vnímání nebo uvědomování. Může jít o pouhé klamné zdání (pak se hovoří též o fenomenismu) nebo o vyjevování různých vrstev skutečnosti, nejčastěji ve formě smyslového vnímání (fenomenalismus). Již Parmenides a Platon upozorňovali na poslání filozofa rozlišovat mezi zdáním a bytím, mezi jevem a příslušnou ideou. V užším pojetí novověkého empirismu se pojem fenomenalismus vyhrazuje názoru, že poznáváme pouze smyslové jevy, a nikoliv skutečnost jako takovou. Ve filozofii jsoucno, tak jak je bezprostředně dáno vědomí. Každé jsoucno smyslového světa odkazuje k podstatě, která je jeho základem, k vlastnímu bytí, věcí o sobě (Kant) nebo pojmu (Hegel); v parapsychologii je jev projevem toho, co je jinak dáno pouze transcendentálně (duch apod.). V náboženském smyslu často subjektivně vykládán jako vize, v psychologii halucinace či vidění. Viz: Fenomén; fenomenalismus.

Jistota Subjektivní přesvědčení o nějaké skutečnosti (protiklad: pochybnost); objektivní jistota – nezpochybnitelná skutečnost jako taková (evidence).

Jsoucí Vše, co existuje; to, co existuje ve skutečnosti, reálné bytí, nebo to, co existuje pouze v myšlení; věc. 153

Jsoucno Jsoucno znamená v obecném smyslu všechno to, co jest, čemu náleží vlastnost bytí. Právě toto obecné hledisko na vše, co jest, tedy na jsoucno jakožto jsoucno učinil ústředním tématem tzv. první filozofie už Aristoteles. Z hlediska původu a trvání bývalo jsoucno děleno na: == Substance (pokud spočívalo v sobě samém) a == akcident, pokud záviselo na jiném jsoucnu. Výzkumem bytí ve vztahu k jeho přirozeným projevům, ve vztahu k jeho fyzické jsoucnosti se zabývá metafyzika. Ta (na rozdíl od ontologie, která si všímá jen bytí tak, jak vypadá ve své povaze) zkoumá obecně vztah tohoto bytí k jednotlivým jsoucnům. Zajímají ji také projevy bytí v přírodě: problémy vzniku a zániku, pohybu, času a prostoru, života atd. Podle vztahu bytí k myslící bytosti lze rozlišovat: == Realismus – učení o bytí jako závislém myšlení. == Fenomenalismus – učení o bytí závislém na naší zkušenosti či vědomí. Toto je rozlišení na úrovni ontologie. V okamžiku, kdy se přechází do metafyziky speciální a zkoumáme bytí v jeho projevech, tedy tak, jak je uskutečněno, tj. jako skutečnost, lze dále rozlišovat: == Monismus – učení o bytí uskutečněném v jeho jednotě. == Pluralismus – učení o existenci více na sobě nezávislých skutečností. Nejčastěji bývají dvě (např. tělesná a duchovní). == V tomto případě se jedná o tzv. dualismus. Dále rozlišujeme: == Materialismus – učení, které předpokládá materiální povahu skutečnosti a odvozenost veškeré skutečnosti duchovní. == Idealismus – základní povaha skutečnosti je duchovní. Rozlišujeme dvě formy dualismu: == Subjektivní idealismus – duchovnost je vázána na myslící Já, na mé představy. == Objektivní idealismus – duchovní povaha skutečnosti nezávisí na mém vědomí. Dvěma základními pojmy, z nichž každá ontologie vychází a jež vymezuje, jsou pojmy jsoucno a bytí. 154

Jsoucí je to, co jest zde a nyní. Může být reálné (vyskytující se ve skutečnosti), nebo ideální (pomyslné, myšlené). Reálné jsoucno bylo označováno jako existence. Ideální jsoucno (zpravidla to, z čeho je existence odvozena, na čem závisí její povaha) bylo označováno jako esence (podstata a základ). Zkoumáme-li jsoucno z hlediska jeho jsoucnosti, jsoucno jakožto jsoucno, pak zkoumáme jeho bytí. Bytí se nevyčerpává přímo a plně jsoucím. Je to jistá diference a určovat bytí samotné je velmi nesnadné. Ve filozofii označení, že něco jest, tzn. že to existuje, má to „účast na bytí“ (ale není s bytím totožné), je to „zde“ (Heidegger). Pojem „jsoucno“ se objevil v německé filozofii: Wolff, Kant, Hegel. „Dasein“ bylo chápáno jako německý ekvivalent latinského „existentia“, skutečnou filozofickou reflexi tohoto pojmu zahájil až Hegel svými úvahami o jsoucnu jakožto dialektické (vnitřně rozporné, dynamické) jednotě bytí a nicoty – na tyto úvahy navázali později Marx, Heidegger a existencialismus (Sartre). Heideggerova fundamentální ontologie operuje pojmy „jsoucího“ a „jsoucna“: lidský „pobyt“, existence je specifické jsoucno, které jedině samo sobě ve svém bytí rozumí, je otevřeno samo sobě jakožto porozumění, jakožto možnost být či nebýt sebou samým. Rovněž u Jasperse a Sartra je existence specifické jsoucno, které je vždy procesem, hledáním a volbou.

K *************************************************

Kant Immanuel (1724-1804) Immanuel Kant německý filozof, tvůrce transcendentálního kritického idealismu, který se snažil svou filozofií smířit krajní pozice racionalistů a empiriků, včetně senzualistů. Tvrdil, že pro porozumění světu jsou nutné rozum i zkušenosti. V „předkritickém období“ (asi do roku 1770) se věnoval poznatkům soudobé fyziky a astronomie, které obohatil svou hypotézou o vzniku sluneční soustavy z prvotní rozptýlené láky. 155

V „kritickém období“ uvažoval o předpokladech, možnostech a mezích lidského poznání, o hranicích lidského rozumu, a tím i dědy. Jeho filozofie začíná tzv. koperníkovským obratem – odmítnutím tradičního metafyzického stanoviska, že předmětem filozofie je objekt (skutečnost). Kant stanovil za její předmět subjekt (činnost lidského rozumu). To vyplývá z jeho tvrzení, že všechno zásadní, co mohu říct o výsledku procesu poznání (vnímání i rozumu), lze zjistit zkoumáním subjektu. Subjekt je vybaven a-priori (předzkušenostně) jistými schopnostmi (pojetí prostoru a času), které umožňují poznání. Jedinec poznává ovšem pouze svět, jak se mu jeví (Kant jej označuje jako svět pro nás). Svět o sobě (svět existující sám o sobě a nezávisle na procesu vnímání) je nepoznatelný. Hranice lidského poznání (tedy i vědy) je hranicí mezi světem pro nás (pouze v něm je možné poznání, včetně toho vědeckého) a světem o sobě (ten je lidským smyslům i rozumu nepřístupný, tedy nepoznatelný). Kant také přichází s pojmem tzv. kategorického imperativu: == Jednej tak, abys používal lidství jak ve své vlastní osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. == Jednej tak, aby subjektivní zásady (maximy) tvé vůle mohly vždy zároveň platit jako principy všeobecného zákonodárství.

Kantovství Též kantismus. Souhrnné označení pro filozofické učení Immanuela Kanta (17241804) jeho žáků a stoupenců. Kant vytvořil originální syntézu myšlenkových vlivů britského empirismu a kontinentálního racionalismu, přičemž jeho základním cílem bylo zdůraznit autonomii lidského subjektu, a to na základě zjištění, že jsou to právě specifické apriorní předpoklady, které jsou založeny ve struktuře subjektu, napomáhají tvorbě syntetické jednoty z původní rozmanitosti naší zkušenostní báze. Kant rozvinul tuto myšlenku jak ve sféře tzv. čistého rozumu (poznávací vztah člověka ke světu – analýza „rozvažování“), tak ve sféře rozumu praktického (oblast mezilidských vztahů, kde se Kant proslavil formulací apriorního mravního zákona – tzv. kategorického imperativu), ale i ve sféře estetické (specifičnost estetického souzení a estetických postojů). Pokud jde o pojem „kantovství“: v prvé řadě bývají za kantovce označováni nejbližší a komentátoři Kantovi (Jakob, Schmid, Beck, Jacobi, Herder), v 19. století pak filozofové, jež hluboce ovlivnila Kantova transcendentální filozofie (Fichte, Schelling, Hegel). Na konci 19. století se hovoří o tzv. novokantovství, které navazuje na Kantův principiální kriticismus. Rozvíjelo se ve dvou školách: škole marburské, zaměřené 156

převážně na analýzu pojmů přírodních věd (Cohen, Natorp, Cassirer), a škole bádenské, která vytvořila na kantovských základech filozofickou teorii hodnot (Windelband, Rickert). V nejširším slova smyslu však Kantovy ideje inspirují filozofické myšlení do dnešních dnů: např. Schopenhauera, Husserla.

Kartezianismus Souhrnné označení pro učení Rene Descarta (1596-1650, lat. Cartesius), jeho žáků a pokračovatelů. Pilířem karteziánského obrazu světa je rozlišení „res extensa“ (světa rozprostraněných, objektivně změřitelných, zvážitelných, matematicky popsatelných, a tedy i vědecky a technologicky ovládnutelných věcí) a „res cogitans“ (světa duchovních, tj. ideálních výtvorů). Kartezianismus je pevně přesvědčen o nekonečných možnostech lidského poznání, vědy a techniky, jež jsou s to zákonitosti materiálního světa odhalit, neboť příroda je podřízena nutným principům a je možno v ní číst jako v otevřené knize – je třeba mít jen adekvátní klíč, jímž je Descartova radikální metoda, založená na deduktivních zásadách matematické přírodovědy. Karteziánský model přírody jako ohromného, podle matematických principů fungujícího stroje, který je předmětem poznání a ovládání rozpínajícího se a nezměrně tvořivého lidského ducha, se stal východiskem budoucích osvícenských a jiných optimistických myšlenkových systémů, podněcujících svobodu a rozvoj lidského poznání, schopností a možností civilizace. Od počátku byl kartezianismus kritizován odpůrci zejména pro přeceňování deduktivních stránek poznání a pro absolutizaci mechanického pohledu na přírodu (který byl později nazván newtonovským paradigmatem). Marxisté kritizovali od 19. století kartezianismus jako „optimistický mýtus francouzské buržoazie“, který se rozšířil po celé Evropě. Moderní filozofie (Lévinas, Kohák aj.) oceňuje dobový přínos kartezianismu, ale kritizuje jeho pozdější negativní dopad na zformování instrumentální, „panské“ tendence evropského myšlení, které se řídilo výlučně touhou po poznání a ovládnutí dané skutečnosti, a to jak přírodní, tak společenské. Karteziánský typ myšlení a postoje chápe totiž svět jen jako souhrn věcí, bez vlastní hodnotové dimenze – tu jim přináší údajně až cílevědomá činnost člověka. Postmoderní filozofie proto trvá na respektování vlastního hodnotového rozměru jsoucího a odmítá Descartovo dualistické rozštěpení světa, které v období nástupu a rozmachu industriální civilizace stalo podhoubím technologické arogance, utilitarismu, fetišizace vědy a techniky, a tedy i ekologických katastrof a politické manipulace. 157

Kategorie Z řec. kategoria = označení, výpověď, tvrzení. Každý základní pojem určitého oboru, v širším smyslu často ve stejném významu jako druh nebo třída. V obecném smyslu jsou kategorie nejobecnějšími a základními pojmy jakékoli vědy. Kategorie je třída, skupina předmětů či jevů se společnými vlastnostmi, pojem, který takovou třídu označuje. První vymezení kategorií jako principiálních nástrojů lidského poznání pochází od Platona, šířeji o této problematice pojednává Aristoteles, který definoval kategorie jako nejvyšší rodové pojmy, tj. třídy predikátů, vyjadřující způsoby bytí, a tedy aplikovatelné na jakýkoli předmět či jev. Aristoteles zavedl jako první deset základních určení každé věci: podstatu, velikost (kvantitu), vlastnost (kvalitu), vztah (relaci), místo, čas, polohu, vlastnictví, činnost a trpnost. Aristotelova nauka o kategoriích nabyla zvláštního významu ve středověké filozofii. Později se Descartes, Leibniz a Locke pokoušeli počet kategorií omezit. Kant na rozdíl od Aristotela nevztahuje kategorie ke světu „o sobě“ (tj. poznávanému objektu), nýbrž chápe je jako základní apriorní podmínky zkušenosti, tzn. jako významný prvek subjektivních poznávacích předpokladů, spočívajících v čistém myšlení samém. Kant pokládá kategorie za ryzí pojmy rozumu, za nichž si myslíme věci jako jevy. Z různých forem soudů odvodil dvanáct kategorií rozčleněných vždy po třech do čtyř skupin = == kvantita: jedno, mnohé, veškeré; == kvalita: realita, negace, limitace; == relace: substance a akcidence, příčina a následek, vzájemné působení; == modalita: možnost – nemožnost, jsoucno – ne-jsoucno, nutnost – nahodilost.

158

Systematické učení o kategoriích vypracoval Hegel, v jehož dialektické koncepci, ztotožňující bytí a myšlení, jsou formy přechodu od jednoho kategoriálního určení ke druhému současně etapami vývoje a konkretizace ducha a současně též etapami jeho sebepoznávání.

Kategorický imperativ Z řec. kategoria = označená, výpověď, tvrzení, a lat. imprerare = rozkazovat. Klíčový pojem Kantova etického učení. Tak, jako v celé své filozofii zdůrazňuje Kant autonomii subjektu, činí totéž i ve sféře mravní, která je doménou „praktického rozumu“. Kant klade principiální otázku: jakými zásadami se má řídit lidské jednání? Má se podřizovat diktátu vnějších smyslových okolností a podnětů (přírodní kauzalitě) – a byt tedy regulováno heteronomně, anebo má spočívat na autonomii lidské vůle, jež vymezuje jedince jakožto zákonodárce svých vlastních činů, zodpovědného za svoji volbu? Princip vnitřní povinnosti vyjadřuje Kant termínem „kategorický imperativ“: tento příkaz mravního svědomí je apriorní (tj. je předpokladem zkušenosti) a kategorický (tj. bezvýhradný, není podmíněn empirickým obsahem, nýbrž univerzální formou – v tom je protikladný tzv. imperativu hypotetickému). „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání z tvé vůle měla stát všeobecným zákonem“, formuluje Kant znění uvedeného příkazu, který je člověku diktován čistě praktickým rozumem a má tedy nadčasovou platnost a vztahuje se na všechny rozumné bytosti.

Kauzalita Z lat. causa = příčina; příčinnost. Vztah, v němž příčina a účinek jsou vzájemně spojeny; zákon kauzality stanoví, že každé dění má nutně alespoň jednu příčinu a příčinou dalšího dění, přičemž stejné příčiny plodí stejné následky; kauzalita stvrzuje běžně nárok na univerzální platnost. Vzhledem k tomu, že časově strukturovaná kauzální souvislost má nepřetržitě a plně platit pro veškeré dění, ústí otázka počátku a konce, respektive konečnosti či nekonečnosti kauzálního řetězce ve filozofickou aporii.

159

Jako základní struktura veškerého dění odporuje kauzalitě jiné základní filozofické zkušenosti, totiž svobodně; souvislost kauzality a svobody relevantní problém filozofického zprostředkování. Aristoteles rozlišuje 4 příčiny (materiální, formální, účinnou a finální), které teprve ve své jednotě tvoří celkovou příčinu; novodobé přírodovědné myšlení od dob Spinozy, Galileiho a Newtona zužuje aspekt na mechanickou souvislost účinné příčiny. Empirismus a skepticismus se shodují v tom, že kauzalitu nelze, neboť je vztahem existujícím ve věcech samých, a proto Hume uvažuje pouze duši jako místo kauzality, přičemž kauzalita je asociací ustavující se na základě návyku a očekávání. Pro Kanta patří kauzalita k apriorním kategoriím, platnost principu kauzality je však dána pouze v okruhu smysloví zkušenosti. Schopenhauer rozlišuje 3 formy kauzality: příčinu v anorganické oblasti, podnět v organicko-vegetativní oblasti a motiv jako instalaci vědomí, které řídí jednání. Logická diferenciace kauzality směřuje k vnějším okolnostem, vnitřním podmínkám a k vyvolání, k podnětu, teprve ty ve své souhře vyvolávají děj.

Kierkegaard Soren (1813-1855) Soren Kierkegaard byl předchůdcem existencialismu. Dánský filozof, ovlivněn německým idealismem (především Hegelovými myšlenkami). Podle Kierkegaarda jsou naše životy určovány naším jednáním, které je vedeno naší volbou. Každý čin je tedy vždy volbou. Způsob, jak tuto volbu uskutečňujeme, je rozhodující pro náš život. Morální rozhodnutí člověka je absolutně svobodné a subjektivní. Tato absolutní svoboda (mohu udělat všechno, nebo nic) vyvolává v člověku pocit úzkosti, kterou Kierkegaard označil jako závrať svobody. Kierkegaard se jako křesťanský filozof zabýval také vírou. Podle něj je víra milostí, která nám byla dána shůry. Víra pro něj znamená „skok“ do oblasti mimo náš rozum.

Klasifikace Zařazení, systematizace, třídění, členění podle určitých znaků, dělení podle tříd; v logice vyjasnění rozsahu pojmů. 160

Analytická klasifikace postupuje od obecných pojmů k méně obecným, až k jedinečným. Systematická klasifikace postupuje od jedinečných pojmů k obecným. Každá klasifikace zahrnuje klasifikovaný celek, členy klasifikace a základ neboli dělidlo, například v Mendělejevově periodické soustavě prvků chemický prvek, jednotlivé skupiny prvků a atomovou hmotnost

Kognitivismus Myšlenkový postup, který ovlivnil mnoho vědních oborů. V etice označuje názor, že etická tvrzení vyjadřují propozice, a mají tudíž pravdivostní hodnotu. V estetice se jím rozumí přístup, který vidí estetickou hodnotu uměleckých předmětů v tom, že přispívají k poznání. V psychologii směr (kognitivní psychologie), který pokládá kognitivní procesy za základní a rozhodující regulativní procesy v lidské psychice.

Kognitivní Z lat. cognoscere = poznávat. Týkající se poznávání, respektive poznání. Za kognitivní (poznávací) procesy jsou v psychologii pokládány procesy vnímání, představování, myšlení, zapamatování (pamětní vštěpování a vybavování, kódování a ukládání informací v paměti a funkce paměti vůbec); ty pak vystupují jako obsahově specifické ve srovnání s procesy emocionálními a motivačními (volitivními, respektive konativními). V logice v souvislosti s výroky – výrok je kognitivní, jestliže u něj můžete zjistit jeho pravdivostní hodnotu, poznávací význam tedy mají pouze ty výroky, které je možné verifikovat nebo falzifikovat.

Koherenční teorie Novopozitivistické pojetí pravdy vytvořené členy Vídeňského kruhu (Carnap, Neurath), kteří požadovali za kritérium pravdivosti věty její odvoditelnost v rámci daného systému vět, budovaného koherentně (tj. ve shodě) s logickými zákony a pravidly logické syntaxe.

161

Komplex, komplexnost Z lat. comlexus = souhrn, soubor. Komplexnost je vlastností systému a je dána strukturou jeho prvků a vztahy mezi nimi. Na čím více prvků a vztahů mezi nimi lze systém rozložit, tím vyšší je komplexnost systému. Komplexnost souvisí se složitostí systému, ale není s ní totožná (složitost se vztahuje k počtu kvalitativně rozdílných prvků čili každý složitý systém je též komplexní, ale na každý komplexní systém je i složitý). Uvedený pojem funguje v matematice, logice, filozofii, jazykovědě i dalších disciplínách. Specifický význam má pojem komplexu v psychologii, hlavně v psychoanalýze: Freud a Jung chápou komplex jako soubor asociací, jako systém nevědomých puzení a tužeb, jenž má tendenci chovat se jako samostatné „fragmentální Já“ (Jung) a ovlivňovat tak lidské jednání. Nejznámějším je tzv. oidipovský komplex, tj. citová, až sexuální příchylnost dítěte k rodiči opačného pohlaví a citová ambivalentnost (touha po identifikaci „slitá“ se silnými prvky konfliktu, soupeření až nenávisti) ve vztazích k rodiči stejného pohlaví.

Komprehenze Z lat. comprehensio – souhrn, uchopení. Chápání rozmanitosti jako celku.

Komunikace Z lat. communication = spojení. Sdělování, výměna, spojení, souvislost. Jde o významově neobyčejně široký pojem, pod nímž v nejobecnější rovině rozumíme jakýkoli přenos informace od vysílajícího k přijímajícímu (mezi dynamickými systémy, případně jejich subsystémy). Komunikace je vždy založena na určité znakové soustavě a pravidlech jejího užívání. Dá se hovořit o komunikaci z hlediska jejích nositelů, respektive subjektů (informace si sdělují rostliny, ryby, hmyz, ptáci, zvířata, lidé, lidmi vytvořená zařízení apod. – v případě komunikace lidské se tato obvykle dělí na komunikaci meziosobní, skupinovou a masovou) anebo z hlediska nástrojů, prostředků (lze rozlišit celou škálu signálů, znaků a symbolů, jež slouží přenosu informace – 162

u lidských forem sdělování obvykle hovoříme o komunikaci verbální a nonverbální). Principem komunikačních interakcí jsou procesy kódování informace a těmi se zabývají v obecné poloze kybernetika a teorie informace, speciálně pak psychologie, sociologie, lingvistika apod. Filozoficky se zajímá o tyto otázky zejména fenomenologie, existenciální filozofie a hermeneutika, tedy ty směry moderního myšlení, které usilují o zachycení autentické povahy člověka jakožto bytosti tázající se, bytosti problematizující a tedy i bytosti rozumějící (Heidegger). Podle Jasperse je komunikace jedním z určujících rysů lidské existence a znamená sdílení života s druhými, vstupování do vztahů, volbu i odpovědnost. Jedinou smysluplnou alternativou vývoje soudobé společnosti je komunikace, pojaté jako dialog kultur, etnických, politických i náboženských skupin, jako vzájemné porozumění na bázi obecně sdílené a uskutečňované humanity (Habermas, Gadamer, Kohák aj.).

Konečnost Základní rys každé objektivně reálné věci, pokud je izolována a časoprostorově ohraničena. Konečnost je stavěna do protikladu k nekonečnému, buď jako obsáhlá jednota všech konečných věcí, nebo jako nekonečná substance (Bůh).

Konceptualismus Směr scholastické filozofie, středová pozice mezi umírněným nominalismem. Obecniny existují pouze v rozumu, jsou důležité pro proces poznávání, při nacházení objektivních obsahů vlastností a vztahů jednotlivých věcí. Počátky u Abélarda; za konceptualistu je pokládán také Kant.

Konflikt Z lat. conflictus = srážka, neshoda. Střet, srážka protikladných stránek určitého rozporu. Užívá se ve všech humanitních disciplínách: konflikt tříd a sociálních skupin, konflikt zájmů, hodnotový konflikt apod. 163

Konfliktní situace se vytvářejí vždy tam, kde se protikladnost stupňuje v napětí, ústí v nesnesitelně rozdílné způsoby chování, myšlení, cítění apod. jednotlivců či skupin lidí a takto vyhrocený rozpor žádá radikální řešení (ať násilné, či nikoli). Marxismus zakládá své pojetí společnosti i program její revoluční přeměny na teorii vyvíjejícího se třídního konfliktu jako vlastní osy dějin. Kant označoval pojem „konflikt rozumu“ rozpory, do nichž rozum zaplétá sám sebe a chce dosáhnout absolutna („antinomie čistého rozumu“). Ve Freudově psychoanalýze má konflikt význam psychologického střetu mezi zájmy a cíli „Ega“ a nevědomými tužbami a nároky „Id“, což je ještě komplikováno příkazy a zákazy „Superega“. V sociologii je Dahrendorf představitelem moderního tzv. konfliktualistického paradigmatu.

Konkluze Z lat. concludio = závěr. Jedná se o závěr úsudku, důsledek předcházejících vět, takzvaných premis. V logice výrok, který bereme za základ jiných výroků, a je tedy konkluzí odvozenou z těchto výroků.

Konsekvent Z lat. consequens = důsledný, následný. Jedná se o důsledek, důsledné chování, houževnatost, vytrvalost. V logice druhý člen implikace, opak antecendent; adjektivum konsekventní, důsledný.

Konsenzus Z lat. consensus = shoda, souhlas. Stejný, souhlasný postoj členů skupiny, organizace, společnosti k určitým cílům, metodám jejich dosažení, řešení problémů, k vedení apod. Dosažení konsenzu, zejména celkového, není často snadné. Konsenzus vyžaduje kompromis a diskusi. Jeho výhodou je, že při něm nevzniká opozice, nevýhodou je zdlouhavost.

Konstruktivismus Myšlenkový přístup, který ovlivnil mnoho oblastí. 164

Ve filozofii vědy a epistemologii názor, že vědecké poznání je konstruované vědci, nikoliv objevované ve vnějším světě. Neexistuje jedna platná vědecká metoda, konstruktivismus odporuje pozitivismu.

Kontextualita Názor, že všechno se nachází uvnitř kontextu či je k němu vztaženo, a tudíž i jím determinováno; kontextualismus.

Kontradikce Z lat. contradictio = odpor, námitka. Vztah dvou navzájem se vylučujících výroků (protiklad), z nichž jeden je nutně pravdivý a druhý nepravdivý, například „Dnes je pátek – Dnes není pátek“.

Kontingentní Nahodilé. Něco, co může nebo nemusí být, co je skutečné nebo možné, avšak nikoli nutné. Protikladem je nutné.

Kontradiktorický Dva výroky jsou kontradiktorické, jestliže jeden musí být pravdivý a druhý nepravdivý. Nemohou být současně oba pravdivé.

Kontrární Dva výroky jsou kontrární, nemohou-li být současně pravdivé, ale mohou být současně nepravdivé.

Konvencionalismus Z lat. conventio = úmluva. Filozofický postoj, který vychází z představy, že platnost základních pojmů, definic, tvrzení, hypotéz, axiomů apod. je založena na explicitní či implicitní dohodě společenství lidí, vědců. 165

Korelace Z lat. correlatio = souvztažnost. Vzájemnost, souvztažnost. Označení vztahu mezi určitými veličinami. Ve filozofii a matematice je korelace aspektem vzájemné souvislosti jevů, vztahů nutnosti a nahodilosti, a to ve smyslu počtu pravděpodobnosti. Tzv. koeficient korelace stanovuje míru souvislosti mezi proměnnými veličinami nahodilého charakteru.

Kosmogonie Z řec. kosmos = pořádek, svět, a goné = semeno – od genos = původ, rod. Učení o původu světa (kosmu, univerza), o jeho vzniku a utváření. Takovéto názory jsou nedílnou součástí mytologického bohatství všech národů světa, jsou významným prvkem všech náboženských systémů i filozofických a vědeckých teorií. Nauka o vzniku kosmu, původně na základě vědecky podložených skutečností. Ještě dnes je přírodovědná nauka o vzniku nebeských těles většinou hypotetického charakteru. Vznik světa je vykládán třemi možnými způsoby: == Svět ve svém celku je výtvorem nějaké božské vůle, přičemž ta tvoří z ničeho. == Svět byl utvořen božskou vůlí z nějaké již existující, nestvořené či věčné látky. == Svět vzniká z nějaké věčné látky, avšak vlastními silami, samovývojem. K přechodu od mytické kosmogonii k vědecké kosmologii dochází již u iónských přírodních filozofů. V evropské filozofické tradici nalezneme rozvinutou kosmogonii především v antickém Řecku. Homér a Hesiodos jsou symboly mytologického uchopení počátků světa, u předsokratiků (Thales, Anaximandros, Hérakleitos, Demokritos aj.) je již evidentní snaha racionálně vymezit povahu „arché“. Kosmogonické hledání Řeků se ubíralo směrem vymezování primárních prvků („živlů“, „kořenů“, „semen“, „atomů“ apod.). Moderní vědecká kosmogonie zkoumá vznik a vývoj hvězd, hvězdných systémů, galaxií a jiných vesmírných objektů, a samozřejmě rovněž konstruuje modely počátku vesmíru jako celku (teorie „velkého třesku“ apod.). V jejích základech stojí učení novověkých matematiků, astronomů a filozofů, jako byli Bruno, 166

Galilei, Koperník, Kant (Kant-Laplaceova hypotéza vzniku sluneční soustavy z původní pramlhoviny). Kosmogonie se dnes rozvíjí v rámci kosmologie jako všeobecné nauky o vesmíru a současně s tím v rámci astrofyziky.

Kosmologie Z řec. kosmos = pořádek, svět, a logos = řeč, slovo, pojem. Učení o vesmíru (kosmu, univerzu). Od dávných dob byla kosmologie (a zejména její součást – kosmogonie, což je učení o vzniku a vývoji kosmu) velmi významnou součástí mytologických, náboženských, filozofických a vědeckých systémů všech dob a národů. Původně nauka o stavbě a struktuře vesmíru, na rozdíl kosmogonie, která byla chápána jako nauka o dějinách vesmíru. Od formulace moderních fyzikálně-kosmologických teorií na počátku 20. století postavených na obecné teorii relativity (OTR) se význam výrazu kosmologie rozlišuje i na vývoj vesmíru, protože se ukazuje stále zřetelněji, že není možné mluvit o jeho stavbě a struktuře bez přihlédnutí ke způsobu vzniku a dalšího vývoje. „Kosmogonie“ se pak používá spíše v souvislosti s historickými, zejména antickými koncepcemi vesmíru. V klasickém řeckém myšlení byla kosmologie chápána především jako filozofická disciplína, v průběhu vývoje poznání se však stále více osamostatňovala a v současnosti je to souhrn vysoce specializovaných odvětví vědy. Starověk a středověk se v rozhodující míře opíraly o Aristotelovo hierarchické uspořádání jsoucna, složené z několika zřetelně odlišených sfér: sféry měnícího se a vnímatelného (pozemské dění), sféry neměnícího se a vnímatelného (planetární dění) a sféry neměnícího se a ne nevnímatelného („theos“). Kosmologický model, vycházející z centrálního postavení Země a z dokonalé souhry kruhových pohybů planet byl později nazván systémem aristotelskoptolemaiovským a byl vystřídán až paradigmatem koperníkovským. Filozoficky byla heliocentrická soustava založena úvahami Bruna a Galileiho. 167

Skvělým přínosem pro kosmologii byla Kantova hypotéza vzniku sluneční soustavy, rozvinutá astronomem Laplacem. Dnešní kosmologie má k dispozici poznatky fyziky, chemie, matematiky, výsledky astronomických pozorování i experimentů při výzkumu mezihvězdného prostoru. Einstein, Doppler, v současné době Weinberg, Davis, Hawking a řada dalších formulovali množství kosmologických tezí, které se zdají převážně směřovat k modelu rozpínajícího se a konečného vesmíru.

Kosmos Řec. = šperk, řád. V antické řecké přírodní filozofii výraz pro harmonické uspořádání vesmíru v protikladu k neuspořádanému chaosu. Často předmět různých přírodně-filozofických spekulací. Také synonymum pro vesmír.

Křesťanská filozofie 20. století Křesťanská filozofie 20. století je součástí křesťanské filozofie, která označuje řadu způsobů, jak vyjádřit a racionalizovat obsahy křesťanské víry filozofickými prostředky. Za nejvlivnější ze směrů katolické filozofie 20. století lze považovat novotomismus /neboli období novoscholastiky/, který má počátek ve vydání encykliky Lva XIII. Aeterní Patris v roce 1879. V této encyklice byla nauka Tomáše Akvinského povýšena na oficiální filozofii římskokatolické církve. Novotomismus završuje tomistickou metafyziku, gnozeologii i sociálně politickou nauku. Někteří novotomisté se snaží být věrni tradičnímu tomismu, někteří se snaží poukázat na povinnost vyzvednout existenciální rysy úvah Tomáše Akvinského, a tím prokázat aktuálnost učení Tomáše Akvinského (studium pojmu bůh v novodobé filozofii). Představitelé: Jacques Maritain, Étienne Gilson, Metoděj Habáň, Pierre Telhard de Chardin.

Křesťanský personalismus 20. století Křesťanský personalismus je součástí personalismu, což je filozofický a teologický směr, který pojímá člověka jako jednající a hodnotící osobnost schopnou 168

zaujmout postoj k prostředí, které ho obklopuje, a k sobě samému. Osobnost člověka se podle personalistů vyznačuje aktivní účastí na poznání světa. Křesťanský personalismus jako náboženská forma filozofie 20. století blízká protestantismu přibližuje lidského jedince jako duchovní bytost, která jedná a hodnotí na základě vnitřní aktivity (má vůli a sebevědomí). Tato bytost je základem přírodní a společenské reality. Křesťanští personalisté považují za nejvyšší osobu boha, lidem podobného tvůrce vší skutečnosti. Příroda je spojovacím článkem mezi bohem a člověkem. Představitelé: Nikolaj Alexandrovič Berďájev, Friedrich Gogarten, Emil Brunner, Emmanuel Mounier.

Kritický racionalismus Vědecko teoretický směr společenských věd, který proti pozitivismu na jedné straně a proti kritické teorii na straně druhé zastává falzifikovatelnost (empirickou vyvratitelnost) jako podstatný znak vědeckých hypotéz. Hlavní zástupci. Popper, Albert.

Kritika, kriticismus Z řec. kritérion = sudidlo. V původním řeckém smyslu šlo o součást logiky, pojednávající o metodě objevování a řešení rozporů. Později začal být význam tohoto pojmu chápán šířeji – jakožto takový postoj k nějakému jevu, který podrobuje jev přezkoumání, přísnému hodnocení apod. Používá se jak v běžném životě, tak v oblasti mravní, estetické (literární kritika, divadelní, filmová, hudební aj.), v logice a v teorii a metodologii vědy. Pomineme-li jiné významové odstíny adjektiva „kritický“ (např. „být v kritickém stavu“ znamená nalézat se v krizi, v nebezpečně vyhrocené situaci), pak těžiště jeho významu je nepochybně v uplatnění tvořivého, náročného, věc problematizujícího, a tedy rozvíjejícího způsobu myšlení, který se nespokojuje s daným, nýbrž odhaluje slabiny a nedostatky. Schopnost „konstruktivní kritiky“ (tzn. takové, jež napomáhá pozitivnímu uchopení a řešení problému a je opakem destruktivního napadení problému či jeho nositele), spojená i se schopností „sebekritiky“, jsou významnými prvky chování vyvážené a zralé osobnosti. „Kriticismus“ („kritická filozofie“) je pojem, jímž Kant sám označil svůj filozofický přístup, vycházející z „rozumového experimentu“, z nutnosti neustálého přezkoumávání předpokladů a hranic lidského poznání, hledání a řešení rozporů 169

v poznání. Svým kritickým postojem se Kant zásadně distancoval od jednostranného racionalismu i empirismu. Na Kantův kriticismus navázal Fichte, novokantovci aj., ale v širším smyslu byl inspirací pro veškeré moderní vědecké myšlení, chce-li se vyhnout krajnostem dogmatismu na jedné a skepticismu na druhé straně. Jako „kritickou teorii společnosti“ prezentovali své myšlení filozofové tzv. frankfurtské školy (Adorno, Horkheimer, Marcuse aj.), z principiálního kriticismu vychází Popperův „kritický racionalismus“.

Kultura Z lat. cultus = pěstování, uctívání, vzdělávat. Kultura označuje sociálně dané vzorce vnímání a jednání, které si člověk osvojuje jako člen společnosti; kulturu tvoří zejména vědění, normy, symboly a předměty. Kulturní vzorce jsou kulturně dané, nadindividuální, v čase relativně trvalé způsoby, jak vykonávat určitou činnost; patří sem zvyky, normy, tradice, ale například tabu. Pojem původně označoval zušlechťování, pěstění, obdělávání půdy, tedy toho, co patřilo k rozhodujícím předpokladům existence společnosti. Později se tohoto pojmu stále častěji užívalo ve významu pěstění a zdokonalování člověka, rozvíjení jeho schopností a dovedností, tj. ve významu celkové kultivace osobnosti (poprvé Cicero, pro něhož „cultura = philosophia animi“). V době renesance a humanismu a poté osvícenství se stala kultura jedním z klíčových filozofických pojmů – rozvíjet kulturu znamenalo uskutečňovat „humanitas“, čili rozvíjet lidství – co možná nejvíce otevírat prostor pro seberealizaci člověka jako rozumné a svobodné bytosti. (Kant, Herder). Dnes chápeme kulturou souhrn materiálního i duchovního bohatství společnosti na daném stupni jejího vývoje. Proto se hovoří o materiální kultuře (výrobky, nástroje, stroje, technologie, instituce apod.) a duchovní kultuře (věda, filozofie, umění, náboženství, morálka, právo apod.). Jedná se tedy o systém hodnot a z nich vzcházejících norem chování, které charakterizují větší či menší společenství lidí (v nejširším smyslu „druhé přírody“ pak civilizaci jako celek, noosféru) a které si jedinec osvojuje v procesu socializace, aby se současně ve stále větší míře stával i jeho spolutvůrcem. 170

Kultura, budovaná jako celek hodnot a způsobů jejich tvorby a osvojování, je jedním z určujících rysů vymezujících jak člověka a společnost vůbec, tak – ve své svéráznosti a rozmanitosti – jednotlivé národy a etnické skupiny. Kultura je významný nástrojem vytváření a regulace vztahů mezi lidmi, prostředkem interakce a komunikace. Sociologický pojem „masová kultura“ dává buď akcent na úlohu masové komunikace v moderní společnosti a na stále širší přístup sociálních skupin a vrstev k tvorbě a osvojování hodnot, anebo naopak tímto pojmem akcentuje nivelizaci a celkovou degradaci kulturních hodnot v souvislosti s jejich zmasověním, rovněž tendenci k manipulaci a ztrátě autenticity v soudobé postindustriální civilizaci. Dlouho byla kultura člověkem chápána též jako nástroj efektivního ovládání přírody, v současnosti se dobíráme stále intenzívněji poznání, že součástí kulturního chování člověka musí být porozumění a partnerství vůči přírodě, že harmonický vztah mezi sociálními a přírodními strukturami je přímou součástí a předpokladem kultury v nejširším smyslu slova.

Kvalita – kvantita Z lat. qualitas = jakost, hodnota, quantitas = množství. Kvalita (jakost) Je to jeden ze způsobů projevu věci, který s věcí souvisí buď nutně, nebo nahodile. V užším smyslu kvality všechny akcidentální formy. (Akcident v nejširším smyslu je vše, co určujícím způsobem přísluší nějakému subjektu.) Jako zvláštní kategorie je kvalita vnitřní, absolutní a od kvantity odlišné určení substance (např. červeň, kulatost, pružnost). Významnou roli sehrálo rozlišení na kvality primární a sekundární. Přitom jen kvality primární jako měřitelné a važitelné, tedy přístupné matematickému zpracování, byly prohlášeny za předmět vědeckého zkoumání (Galileo Galilei) a modelovou vědou pro další obory se stala fyzika. Kvalita je charakteristika věcí, která se projevuje jejími vlastnostmi (kategorie). V širším slova smyslu se kvalita pokládá za synonymum vlastnosti (zvláště v plurálu). V běžné řeči označuje jakost nějakého předmětu, výrobku, tzn. zhodnocení určité jeho vlastnosti nebo předmětu jako celku. 171

Na toto pojetí navazuje filozofický význam pojmu kvality, což je jednak jakákoli z podstatných, určujících vlastností daného systému, jednak systém jako celek (úhrn těchto vlastností) ve své specifičnosti. To, že věci mají své kvality a současně samy jsou určitými kvalitami (totalitami svých určeních), znamená, že jsou vzájemně vůči sobě ohraničeny, že mají svoji identitu (relativně pevnou systémovou stabilitu. Jednotlivými kvalitami se tedy věci liší co do svých vlastností, svojí celkovou kvalitou se liší jakožto věci. Již antická řecká filozofie (Pythagoras, Platon, Aristoteles) znala pojem kvalitativní určitosti věci, Aristoteles vřadil pojem kvality mezi výčet 10 základních kategorií poznání. Kant vymezil kvalitu ve své tabulce soudů jakožto realitu, negaci a limitaci. Dialektické pojetí vztahu kvalitativních a kvantitativních určení rozpracoval Hegel. Specificky – ve smyslu smyslových kvalit, tj. určitých základních fyzikálních a chemických vlastností věcí, které vnímáme našimi smysly – užívá pojmu kvality Locke, a rozlišuje při tom tzv. primární kvality (nedostupnost, pohyb atd.), jež příslušejí věcem samým, a tzv. sekundární kvality (barvu, vůni, chuť atd.), které jsou subjektivní povahy a vznikají působením primárních kvalit na naše smyslové orgány. Kvantita (množství) Je vlastnost, která odlišuje tělesnost od všeho ostatního bytí a díky níž je nějaké těleso dělitelné na části, jež mají stejný charakter jako celek a jsou individuálně samostatné. Nejdůležitějším důsledkem kvantity je rozprostraněnost. Části tělesného bytí se prostorově nacházejí vedle sebe a odpovídají částem prostoru. Třebaže je kvantita vlastnost, která vyvěrá z podstaty tělesné substance, není s ní identická. Proto také odloučení kvantity od substance (jak to uznává např. teologie) neimplikuje žádný rozpor. (Implikovat znamená spojovat něco s něčím). Rozprostraněnost je buď spojitá (nepřetržitá) nebo nespojitá (přetržitá). Nespojitá je rozprostraněnost, jejíž části jsou vzájemně ohraničeny. Jestliže se hranice krytí tak, že dílčí rozprostraněnosti se dotýkají na nějaké společné hranici, mluvíme o kontinuu. Spojitá rozprostraněnost, kontinuum, nemá žádné vnitřní hranice, ale rozprostírá se v prostoru bez přerušení. Kvantita je veličina (v čase a prostoru) jako základní vlastnost každé věci (kategorie). Konečné kvantity jsou měřitelné. 172

Přírodověda se snaží kvantifikovat i kvality, tj. postihnout je kvantitativně. Kvantita je pojem, znamenající množství, velikost, počet. Vlastnosti a vztahy věcí, které lze vyjádřit číselnými jednotkami. Zatímco kvalita vyjadřuje „jakost“ věci a tím ji ohraničuje (vymezuje, definuje), kvantita nemá hraniční charakter. Kvalita a kvantita jsou v určitém smyslu protikladnými určeními, avšak ve své rozpornosti tvoří jednotu, protože vzájemný vztah kvalitativních a kvantitativních určení dává „míru“ věci jakožto věci (Hegel).

L *************************************************

Láska Intenzivní cit, zahrnující řadu forem projevu (pohlavní láska mezi lidmi, mateřská láska, láska k povolání, láska k vlasti, láska k Bohu apod.). Již Empedokles v antickém Řecku spatřoval v Lásce symbolické vyjádření konstruktivního principu přírody, principu, který spojuje základní živly do podoby celistvých věcí (oproti Sváru, jenž je rozlučuje). Tuto ideu konec konců v moderní době rozpracoval Freud, který umístil pud zvaný Erós („pud lásky“, zejména sexualitu) do hlubin lidského nevědomí („Id“) a rovněž proti němu postavil protikladný a soupeřící „pud smrti“, respektive agresivity – tzv. Thanatos, destruktivní tendenci lidské psýché. Antická „kalokagathie“ (ideál krásy a dobra) přímo vyzývala člověka k lásce a ani filozofové mu neupárali vesměs právo na vychutnávání všech jejích forem, ovšem stejně tak vesměs zdůrazňujíce princip uměřenosti (Aristoteles, Epikuros aj.). Kromě toho Platon ve svých dialozích ukázal i jinou možnost: cesta k dokonalosti mu je cestou od holdování lásce tělesné (tj. od lásky ke krásným tělům) k lásce k vědění (tj. k lásce k věčným, božsky dokonalým idejím). V tomto je ostatně i smysl pojmu „platonská láska“. Uvedený motiv rozvádí středověké myšlení v motiv lásky k Bohu – tedy rovněž lásky překračující všechny dimenze lásky pozemské (zejména Augustin: „naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Tobě“).

173

Jeho završením je Tomášovo (Akvinského) učení o křesťanských ctnostech, jimiž jsou víra, naděje a láska. V soudobé filozofii se motiv lásky objevuje často v kontextu snah o obnovení láskyplných vztahů mezi lidmi jakožto základu obnovení celkové autenticity lidského žití a překonávání odcizení, které převládá v soudobé civilizaci (Kierkegaard, Feuerbach, Fromm).

Liberalismus Z lat. liberalis = svobodomyslný, snášenlivý, shovívavý. Filozofická, ekonomická, politická a právní doktrína, vycházející z učení J. Locka, T. Hobbese, Ch. Montesquieua, A. Smithe, D. Ricarda, J. S. Milla, F. A. von Hayeka, M. Friedmana. Základem liberalismu je úcta k lidskému jedinci, víra v jeho rozumové schopnosti, iniciativu a tvořivost, přesvědčení o jeho nezadatelných, přirozených právech (zejména právu na život, svobodu, vlastnictví, na vlastní usilování o štěstí). Liberalismus podporoval a podporuje vytvoření co nejvyššího prostoru pro svobodnou iniciativu jedinců nebo skupin lidí, tzv. vznik a rozvoj tržní ekonomiky a politického pluralismu. Z tohoto důvodu vystupuje vždy proti jakýmkoli formám státního dirigismu, kolektivismu a totalitarismu. Úlohu státu se snaží liberalismus minimalizovat do role tvůrce a ochránce základních legislativních pravidel chování, i když v současnosti tzv. neoliberalismus připouští – ovšem v omezené míře – určitou dobu státního intervencionismu, aniž by přitom zpochybňoval své přesvědčení o prioritě volné konkurence. Jedním z významných odkazů Locka a Montesquieua byl jejich důraz na rozdělení moci ve státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní (tímto principem se dnes běžně řídí ústavní zákony demokratických států).

Locke John (1632-1704) John Locke je reprezentant empirismu. Anglický lékař, právník a filozof. Odmítl Descartovo tvrzení o vrozených idejích (těmi je podle Descarta vybaven lidský subjekt ještě před prvním smyslovým zážitkem) a tvrdil, že lidský rozum je nepopsaná deska (tzv. tabula rasa), která je popisována zkušeností (ve smyslu empirie). Zkušenost je materiálem pro vznik jednoduchých idejí (těmi je popsán subjekt), z nichž vytváří rozum komplexní ideje (úlohou rozumu je pouhé spojování idejí). 174

Poznání je pro Locka pouhým manipulováním s idejemi, které máme ze zkušenosti, rozum nemůže do toho procesu tvůrčím způsobem zasahovat. Locke v závěru prohlašuje, že právě uvedený způsob poznání, který je mechanickou manipulací s idejemi (ty mají svůj původ ve zkušenosti), vede k poznání pravdivému, a je tím správným návodem pro práci přírodních věd.

Logický pozitivismus Logický pozitivismus je filozofický přístup, podle něhož smysluplnost každé věty je dána její verifikovatelností. Smysluplné jsou tedy jen verifikovatelné věty.

Logika jako filozofická disciplína Z řec. logikos = zdůvodněný pravidly, od logos = slovo, řeč, pojem. V nejobecnějším smyslu věda o správném myšlení a jeho existencionálních souvislostech. Především máme na mysli tzv. logiku formální, resp. klasickou. Ta se již od dob Aristotelových zabývá základními způsoby tvorby pojmů, soudů a úsudků. Je to logika zásadně dvouhodnotová (má jen dvě hodnoty: pravdivost a nepravdivost). Základem formální logiky je výroková logika a na ni navazující jednomístná predikátová logika (včetně sylogistiky) a vícemístná predikátová logika prvého stupně (logika relací). Kromě Aristotela se o rozvoj formální logiky zasloužili zejména Leibniz a Wolff. Počínaje Leibnizem se však již rozvíjejí modernější formy logiky, kterým se někdy souhrnně říká matematická logika. Jde o vytváření hypoteticko-deduktivních systémů založené ve velké míře na axiomatických východiscích a matematických metodách. Matematická logika je de facto teorií extenzionálních logických konstrukcí a predikátů o libovolném počtu míst a stupňů. Stále více zahrnuje též filozofický (světonázorový a metodologický) a její vývoj je spjat s takovými mysliteli, jako byli Bolzano, Russell, Whitehead aj. V současné době se dynamicky rozvíjí řada variant logického myšlení, jimiž se někdy souhrnně říká neklasické logiky, čímž jsou míněny všechny logiky vícehodnotové a modální, a též tzv. logika intuicionistická. Rozlišujeme přehled: 175

logika imperativní, induktivní, konstruktivní, pravděpodobnostní, normativní apod. Logika Řec. logos – důkaz, důvod, rozum, slovo, smysl. Tradičně nauka o zákonech a formách správného myšlení či usuzování; v současnosti věda o vyplývání s jistotou (deduktivní logika) nebo jen s určitým stupněm pravděpodobnosti (induktivní logika). Deduktivní logika se člení na klasickou logiku, založenou na předpokladu dvouhodnotovosti (výrok je pravdivý nebo nepravdivý) a extenzionality (pravděpodobnostní hodnota složeného výroku je jednoznačně určena výrokotvornými spojkami a pravděpodobnostními hodnotami jednoduchých výroků, např. „Prší a slunce svítí“), a neklasické logiky, v nichž platí princip vícehodnotovosti nebo intenzionálnosti, podle něhož z pravdivostních hodnot jednoduchých výroků nelze jednoznačně usuzovat na pravdivostní hodnotu složeného výroku, např. „Věřím, že prší a slunce svítí.“ Klasická logika zahrnuje různé podsystémy, zvláště výrokovou logiku a logiku predikátovou. Protože jejími základními logickými pojmy jsou kvantifikátory, „pro každý objekt platí, že…“ (obecný) a „existuje alespoň jeden objekt takový, že…“ (existenční), nazývá se také logika kvantifikátorů. Mezi neklasické logiky patří zvláště různé n-hodnotové logiky, modální logika, deontická logika neboli normativní logika, která analyzuje příkazy, zákazy či povolení, chronologická logika zkoumající časové závislosti výroků apod. Systémy logiky jsou budovány axiomaticky nebo pravdivé. Logika je doplněna meta-logikou (metodologií deduktivních věd). Spojením logiky s psychologií se vyvinula v 17. století tradiční logika. Z filozofických pozic se logikou zabývali i Kant ve své transcendentální logice a Hegel, pro něhož je logika samopohybem pojmu. Od druhé poloviny 20. století se logika využívá při studiu základů věd (teorie vědy), v kybernetice, informatice apod.

176

Logika Logika je nauka o zákonitostech myšlení, o procesu uvažování, o soudu a úsudku; apriorní (předzkušenostní) teoretická věda čistého rozumu, mající normativní funkci pro ostatní vědy, ospravedlňující vědecký diskurz; zabývá se výroky, vztahem vyplývání, tj. zda pravdivý závěr vyplývá z daných premis; věda (učení) o logu (logos), technika logu, jak mu v jeho pravdě člověk rozumí. Rozeznávají se různé logiky: dialektická, formální, induktivní, deduktivní, intuicionistická, para konzistentní, paradoxní, kontradiktorní (dialétheická): tvrzení mohou být zároveň pravdivá i nepravdivá. V řeči logiky se vztahujeme k sobě a druhým, v ní se vykazuje původní jednota člověka a světa (logika jako základ metafyziky, svět jako předpoklad logických struktur). Struktura logiky (racionálního myšlení) nechává vystavět předmět (objekt) před poznávajícím subjektem, pomáhá oddělit to, co je smysluplné od nesmyslu. Předmětem transcendentální logiky je čisté myšlení: to je u I. Kanta zakořeněno v transcendentální obrazotvornosti. Logika je oblast filozofie, která studuje formy a pravidla správného myšlení či usuzování – jeho podmínky, postupy, pojmy, pravidla a metody. V nejobecnějším smyslu věda o správném myšlení a jeho extenzionálních souvislostech. Logika je nauka o zákonech a formách správného myšlení či usuzování. V současnosti nauka (věda) o vyplývání s jistotou (deduktivní logika) nebo jen s určitým stupněm pravděpodobnosti (induktivní logika). Deduktivní logika se člení se člení na: == Klasickou logiku, založenou na předpokladu dvouhodnotovosti (výrok je pravdivý nebo nepravdivý) a extenzionality (pravdivostní hodnota složeného výroku je jednoznačně určena výrokotvornými spojkami a pravdivostními hodnotami jednoduchých výroků, např. „Prší a slunce svítí“). == Neklasické logiky, v nichž platí princip vícehodnotovosti nebo intenzionálnosti, podle něhož z pravdivostních hodnot jednoduchých výroků

177

nelze jednoznačně usuzovat na pravdivostní hodnotu složeného výroku, například „Věřím, že prší a slunce svítí.“ Klasická logika zahrnuje různé podsystémy, zvláště: == Výrokovou logiku. == Logiku predikátovou. Protože jejími základními logickými pojmy jsou kvantifikátory, „pro každý objekt platí, že …“ (obecný) a „existuje alespoň jeden objekt takový, že …“ (existenční), nazývá se také logika kvantifikátorů. Mezi neklasické logiky patří zvláště různé n-hodnotové logiky, modální logiky (modalita), deontická logika neboli normativní logika, jež, analyzuje příkazy, zákazy či povolení., chronologická logika zkoumající časové závislosti výroků apod. Systémy logiky jsou budovány axiomaticky nebo podle pravidel. Logika je doplněna meta-logikou (metodologií deduktivních věd). Především máme na mysli tzv. logiku formální, respektive klasickou. Ta se již od dob Aristotelových zabývá základními způsoby tvorby pojmů, soudů a úsudků. Je to logika zásadně dvouhodnotová (má jen dvě hodnoty: pravděpodobnost a nepravdivost). Základem formální logiky je výroková logika a na ni navazující jednomístná predikátová logika (včetně sylogistiky) a vícemístná predikátová logika prvého stupně (logika relací). Kromě Aristotela se o rozvoj formální logiky zasloužili zejména Leibniz a Wolff. Počínaje Leibnizem se však již rozvíjejí modernější formy logiky, kterým se někdy souhrnně říká matematická logika. Jde o vytváření hypoteticko-deduktivních systémů, založené ve velké míře na axiomatických východiscích a matematických metodách. Matematická logika je teorií extenzionálních logických konstant a predikátů o libovolném počtu míst a stupňů. Stále více zahrnuje též rozměr filozofický (světonázorový a metodologický) a její vývoj je spjat s mysliteli, jako byli Bolzano, Frege, Russell, Whitehead aj. V současné době se dynamicky rozvíjí řada variant logického myšlení, jimž se někdy souhrnně říká neklasické logiky, čímž jsou míněny všechny logiky vícehodnotové a modální, a též logika intuicionistická.

178

V podrobnějších slovnících lze nalézt hesla, specifikující uvedený přehled: logika imperativní, induktivní, konstruktivní, pravděpodobnostní, normativní apod. Kant operuje pojmem transcendentální logiky, ale rozumí se jím vědu o čistém rozumovém poznání „a priori“.

Logos Řec. slovo, řeč, rozum, pojem. Pojem, který má poměrně široké spektrum možné interpretace. Myšlenka, pojem, výpověď, soud. Původně v antickém Řecku označoval rozumovou schopnost člověka, tzn. schopnost rozvažovat a výsledky rozvažování sdělovat druhým. V tomto smyslu pak také logika označuje disciplínu, zabývající se správným myšlením i vztahy myšlení a jazyka. Počínaje Herakleitem se objevuje zásadně nový filozofický rozměr: „logos“ označuje zákon, řád, jenž je principem uspořádání veškerenstva (kosmu). Logos jakožto „světový rozum“ řídí jak svět, tak v jeho rámci i mysl člověčenstva, a je tedy tím nejzákladnějším principem, který je společný všemu existujícímu a spojuje všechny věci na podkladě univerzálního smyslu. Takto chápou později „logos“ též stoikové, kteří činí kosmický řád nejen pilířem své ontologie, ale porozumění tomuto řádu a žijí v souladu s ním činí i pilířem své etiky. Silně je akceptován filozofický význam „logu“ na přelomu letopočtu, zejména v eklektickém myšlení, které zpracovávalo vlivy judaismu, řecké filozofie i orientální mystiky (Filón) a v novoplatonismu (Plotínos). Novoplatonikové přinášejí další důkaz: „Logos“ je chápán jako zprostředkování mezi božským inteligibilním bytím a smyslovým světem. Interpretace „Logu“ jako prostředníka mezi Bohem – tvůrcem a stvořeným světem, tj. koneckonců jako „Slova Božího“, se stala (po určitých sporech na prvních koncilech, zejména nikájském a konstantinopolském) východiskem pro křesťanské dogma o „Slovu“, jež je druhou osobou svaté Trojice („Syn Boží“ či „Slovo, které se stalo tělem“, „Logos jakožto Bůh, který se stal člověkem a zemřel na kříži pro spásu lidstva“ atd.).

179

M ************************************************

Makrokosmos Z řec. makros – veliký a kosmos – svět. Od 18. století filozofické označení pro celek světa, respektive pro oblast nebeských těles (vesmír), opak mikrokosmus.

Marxismus Systém ekonomických, filozofických a politických názorů, jehož základy položili Karl Marx a Friedrich Engels. Filozoficky vyšel Marx z hnutí mladohegelovců, inspirován zejména obdivem k Hegelově dialektické metodě, a z evropské materialistické tradice. Své filozofii určuje Marx radikální úkoly: být jedinou vědecky konzistentní formou výkladu světa a současně nástrojem jeho budoucího revolučního přetvoření. Ve smyslu pojetí filozofie jako třídně (zájmově) podmíněné reflexe podřídil své myšlení ideji světové komunistické revoluce. Filozofické názory Marxe a Engelse bývají shrnovány pod pojmem „dialektický a historický materialismus“ – zatímco dialektický materialismus definuje obecné principy materialismu a základní zákony dialektiky, jádrem historického materialismu je učení o třídním boji, diktatuře proletariátu a určující úloze ekonomické základny vůči tzv. ideologické nadstavbě.

Marxistická filozofie – 19. století Marxistická filozofie je součástí marxismu (systému ekonomických, filozofických a politických názorů), zakladateli jsou Karl Marx a Friedrich Engels. Marx byl hlavním tvůrcem samotné teorie, Engels se dobře orientoval v konkrétních společenských problémech doby, byl vydavatelem Marxových spisů a hmotně jej podporoval.

Materialismus Z lat. materia = hmota. Materialismus je filozofický směr, který na rozdíl od idealismu považuje za základní princip veškeré skutečnosti látku, hmotu.

180

== Veškeré duchovno je pojímáno jako odvozené. == S materialismem se pojí gnozeologický optimismus: jsou-li všechny oblasti bytí podřízeny týmž zákonitostem a opírají-li se o jeden princip, lze předpokládat jejich poznatelnost. Zvláště novodobý materialismus spoléhá na schopnost člověka takto poznaný svět aktivně přetvářet a ovládat. == Materialismus je úzce spjat s ateismem. Materialismus je označením filozofických směrů, které považují za základní princip skutečnosti látku, hmotu a objektivně existující tělesa. Materialismus je názor, podle kterého vše reálně existující je v poslední rovině něčím materiálním. Filozofické učení, které za základní substanci univerza pokládá hmotu (většinou ztotožněnou s látkou), a všechny formy vědomí pokládá za odvozené, za projevy hmoty na určitém stupni jejího vývoje. Základní filozoficko-světonázorové pojetí materiální skutečnosti jako primární vůči skutečnosti duchovní (vědomí). Protiklad idealismu. Předchůdci materialismu existovali již v raném období mezi řeckými mysliteli, kteří převáděli svět na materiální principy (Demokritos). Vlastní materialismus byl však umožněn teprve novodobým rozlišováním materiálního a duchovního bytí (Descartes). V širším významu označuje materialismus také pojetí života, které dává přednost materiálním hodnotám před hodnotami duchovními. V antickém Řecku reprezentuje materialismus především atomismus Demokritův a Epikurův, který prvý definoval hmotnou jednotu světa v jeho atomární struktuře, zahrnující vše včetně lidské duše. Po dlouhém období středověkém, jež se myšlenkově inspirovalo spíše Platonem a Aristotelem a rozvíjelo se převážně ve znamení primárnosti idejí v mysli Boží, se materialistické vidění světa navrací v osvícenské epoše v podobě tzv. mechanického materialismu (LaMettrie, Helvétius, Holbach aj.), který vycházel z dobových fyzikálních poznatků a vyznačoval se zejména bojovým ateismem.

181

Pojem „dialektický a historický materialismus“ označuje pak filozofický systém Marxův a Engelsův, jenž do tradiční struktury materialistického obrazu světa vložil především dynamický prvek v podobě hegelovské dialektiky – koncepci světa jako díky střetání imanentních protikladných stránek vyvíjejícího se materiálního systému.

Mechanicismus Zkoumání veškerých přírodních dějů jako dějů uspořádaných podle přísně kauzálních zákonitostí (kauzalita). V užším významu filozofické pojetí, které vylučuje jak účelovost, tak i svobodu a uznává pouze mechanický pohyb.

Metafyzika Z řec. meta- = přes, po, za, a fysis = příroda. Oblast filozofie, která pojednává o povaze jsoucího a o všem, co se jsoucnem a bytím souvisí. Svou problematikou překračuje oblast vědy. Metafyzika (jako specificky západoevropský charakter filozofie) se rozpadá v učení o jsoucnu jako takovém, o jeho principech a příčinách (ontologie), o světě (kosmos, přírodní filozofie), o nejvyšším jsoucnu (teologie) a filozofické učení o člověku (antropologie). Metafyzika je charakterizována epistemologickým realismem (s přitakáním možnosti pravého poznání také mimo zkušenost) a vytvářením pojmového systému. K jejímu nejúplnějšímu vymezení došlo ve středověké scholastice. Od počátku novověku a zejména prostřednictvím Kanta byla zásadně zpochybněna. Ještě principiálněji se táže Heidegger po bytí jsoucího a jeho smyslu, zatímco teorie vědy se pokouší logickou analýzou jazyka metafyziku zbavit smyslu (Carnap). Když v 1. stol. n. l. Andronikos pořádal systematicky Aristotelovy spisy, pojmenoval spis, který zařadil za spisy zaměření přírodovědného – Metafyzika 182

(tzn. „to, co následuje po fyzice“). Předmětem uvedeného Aristotelova spisu byly filozofické úvahy o „jsoucnu jakožto bytí“, tj. to, co Aristoteles nazýval „první filozofií“: filozofická nauka o základních principech bytí vůbec, kterou bychom dnes mohli nazvat nejobecnější ontologií, či „ontoteologií“ (ontologií jakožto naukou o bytí a teologií jakožto naukou o Bohu). Je třeba z Aristotelovy klasifikace věd, v jejímž systému se na samém počátku teoretických věd (filozofií) nachází „filosofia theologiké“, pojednávající o ontologicky primární rovině bytí, což je původce všech smyslových jsoucen, příčina příčin, první hybatel, čistý akt – Bůh. Středověké myšlení (zejména Tomáš Akvinský) pod Aristotelovým vlivem chápalo metafyziku jako filozofické učení o tom, co přesahuje hranice smyslové skutečnosti, tj. o pravém, neměnném, dokonalém bytí, které je základem všeho jsoucího – ovšem s tím upozorněním, že tato část filozofie usiluje o poznání transcendentní (božské) skutečnosti cestou rozumových důkazů kdežto, teologie se zaměřuje na dosažení téhož cestou interpretace zjevení. Středověk kromě toho rozlišoval obecnou metafyziku (ontologii) a speciální metafyziku, která obsahovala racionální kosmologii (problém světa), racionální psychologii (problém duše) a racionální teologii (problém Boha a důkazů jeho existence. V novověké filozofii nastal velký boj o smysluplnost takto chápané metafyziky, který probíhal na základě utváření klasické matematické přírodovědy a s ní spjatého modelu vědeckosti. Kant, který si vytyčil úkol prozkoumat možnosti a hranice lidské zkušenosti, byl přesvědčen o naprosté neplodnosti spekulativní metafyziky středověkého typu, odmítl její nárok na vědeckost, ale uchoval samu možnost metafyziky, ovšem nově chápané – na základě jím formulovaných tří rozumových postulátů: Boha, duše a jednoty světa. Metafyzika v Kantově pojetí tedy rezignuje na poznávání skutečnosti a jejích dimenzí (neboť jakékoli vědecké poznání je principiálně možné jen jako poznání jevů), ale má smysl jakožto uvažování nad limity poznání, věcmi „o sobě“, a v tomto pojetí mají její závěry spíše platnost regulativní, odpovídající na požadavky praktického rozumu. Výslovně jako takovou odmítl metafyziku ve své době vznikající nová filozofický směr – pozitivismus, a to hned slovy svého zakladatele A. Comta.

183

Z novověkých i moderních bojů o podobu poslání metafyziky se vynořila snaha o koncipování nové, moderní ontologie. Jedním z představitelů této snahy je Hartmann, zakladatel tzv. realistické ontologie, a především Heidegger, tvůrce fundamentální ontologie. Heidegger usuzuje, že západní metafyzika se zhroutila proto, že místo filozofických úvah o bytí se zaměřila na neplodné spory o povahu jednotlivých dílčích jsoucen. Je třeba tyto pojmy (a s nimi spjaté úrovně filozofické reflexe) důsledně rozlišit, neboť bytí je transcendující zdroj a předpoklad všeho jsoucího, horizont všech existujících jsoucen, které ve svém přesahu zakotvuje jejich smysluplnost (tuto myšlenku nalezneme u Heideggera, Husserla, Lévinase). Problematika bytí je tedy filozofickou problematikou, jde za ni a snaží se odkrýt souvislosti, jimiž nás tato problematika oslovuje. Kromě uvedeného významu pojmu „metafyzika“ existuje ještě význam, v kterém je pojem používán v marxistické filozofii a kde označuje opak dialektiky, tzn. takový způsob myšlení, který nechápe svět v jeho vývoji, nýbrž jako neměnný, strnulý, jednou provždy daný.

Metoda a metodologie Z řec. meta- = přes, po, za, hodos =cesta, logos = slovo, řeč, pojem. Metoda: Metoda je postup, pomocí něhož lze dosáhnout předem stanoveného cíle. Metoda – každý plánovitě užitý princip, který slouží k dosažení nějakého cíle; vývoj a aplikace specifické, svému předmětu přiměřené metody jsou základním předpokladem a součástí každé vědy. Společnými prvky vědeckých metod jako jsou mimo jiné pozorování, tvoření hypotéz, experiment, analýza, indukce, dedukce, analogie (metodologie). Základními druhy metod jsou: analytická, axiomatická, deduktivní, experimentální, heuristická, hypoteticko-deduktivní, induktivní, konstruktivní. Metoda je soustava pravidel, postupů a principů, které vedou od daných výchozích podmínek k vytyčenému cíli. 184

Ve vědě a technice máme na mysli přesně definovaný souhrn operací a pravidel, které vedou k novému poznání, případně změně určité oblasti. Rozlišují se metody, které jsou aplikovány na předmět vědy (reálné objekty a procesy), metody aplikované na ideální objekty vědy a modely, a metody aplikované v rovině jazyka vědy. Již v antice se zrodily a v novověku byly rozpracovány metodické postupy, nazvané indukcí a dedukcí, dále rozmanité metody tvorby pojmů (abstrakce), metody analýzy a syntézy aj. S rozvojem moderní vědy se rozšířilo používání matematických a logických metod, postavených na bázi formalizovaných jazyků. Metodologie: Je nauka o vědecké metodě; zkoumání vědeckých metod, a to jak obecné, tak i pro určitou vědu; součást teorie vědy; rozlišujeme zejména metodologii věd axiomatických či deduktivních (matematika, logika), věd empirických (fyzika), společenských (sociologie), historických atd. Studium metod a postupů používaných v tom kterém vědeckém oboru. Metodologie je disciplína logiky, jejímž oborem bádání jsou metody jednotlivých věd, jejich definice, klasifikace, analýza jejich předpokladů, podmínek a důsledků. Moderní zkoumání vědeckého myšlení a jeho metod navazuje na filozofické myšlenky Aristotelovy, Baconovy, Descartovy, Leibnizovy, Hegelovy, v současnosti se těmito otázkami zabývají například: Popper, Kuhn, Lakatos, Feyerabend.

Mezní, mez Mezní = hraniční, krajní, limitní. U Kanta je noumenon „mezním pojmem“, neboť každá fenomén odkazuje na věc „o sobě“, která, ač nedostupná poznání, zakládá empirickou existenci fenoménu, čímž současně limituje naše rozvažování, ale současně provokuje naši rozumovou schopnost.

185

Jaspers (a filozofie existence vůbec) přichází ve 20. století s pojmem „mezních situací“ jakožto takových, v nichž se prolamuje samozřejmost konkrétní věcné situace, lidská existence je náhle „osvětlena“ reflektorem jisté hranice, člověk je náhle konfrontován s problematikou smysluplnosti či nesmyslnosti. Takovýmito mezními jsou situace, kdy člověk prožívá blízkost smrti či smrt svého blízkého, pocit viny, studu apod.

Mikrokosmos Řec. malý svět. Ve filozofii přírody každý malý, dílčí okrsek světa, proti němuž stojí makrokosmos, přičemž se uznává strukturální soulad mezi oběma okrsky. V antice a znovu v renesanci byl člověk chápán jako mikrokosmos, a tedy jako zrcadlení univerza.

Mimesis Z řec. nápodoba. Původně termín antické filozofie a rétoriky, který označuje dramatické napodobení nebo zobrazení skutečnosti (podle Platonovy estetiky). U Aristotela princip umění jako tvůrčí napodobení předmětů a aktů (poiesis). U Demokrita označení pro technické výdobytky člověka.

Mínění V antické filozofii (Platon) pouze subjektivní, neověřené vědění, na rozdíl od pravdivého poznání často mylné. Tradičně má charakter mínění veškeré smyslové poznání, jež je takto zdáním.

Míra U Hegela výraz dialektické jednoty kvantity a kvality: každá kvalita (jakost, specifičnost) má svoji kvantitativní dimenzi, jejíž změna ponechává dané věci (jevu, systému) jeho kvalitu nedotčenou. Míra je tedy mez, hranice, po jejímž překročení se věc mění jakožto věc, tj. kdy dochází ke změně její kvality. V etickém smyslu označuje pojem míry uměřenost, vyrovnané chování a jednání, které se vyvaruje extrémních výkyvů (Aristoteles, stoikové). 186

Takovéto „vybalancovávání střední cesty“ je neustálým hledáním, kladením a řešením problematiky, neustálým procesem zdokonalování lidské osobnosti.

Moc Možnost a schopnost přinutit někoho jednat určitým způsobem, respektive mu v nějakém jednání zabránit. Moc bývá považována za nejvyšší stupeň ovlivňování v procesu interakce. Moc se může projevit bezprostředním psychologickým působením, prostřednictvím ekonomického či politického tlaku i fyzickým násilím. Opírá se o osobní vlastnosti (charisma), o normy a předpisy, o pravomoce dané určitými rolemi, funkcemi nebo zvykově, tradicí. Oficiální organizované struktury, zejména stát a jeho instituce, udržují moc pomocí zákonů a jejich sankcí. Moc v podstatě vyžaduje a vymáhá poslušnost, je ale součástí sociální změny. Váže se k autoritě a také k roli elity.

Modalita Z lat. modalitas = způsob. Podmínka, možnost, způsob, jak něco vzniká anebo jak něco je (ontologická modalita), či jak se o něčem vypovídá (logická modalita). Do klasické logiky zavedl tento druh tvrzení (podle typu vztahu) Aristoteles. Kant dělí podle modality soudy na problematické, asertorické a apodiktické. Těmto soudům odpovídají pak i kategoriální dvojice: možnost a nemožnost, existence a neexistence, nutnost a nahodilost. Tradičně se rozlišují různé stupně jistoty výroků: soudy nutné (apodiktické), možné (problematické) a skutečné (asertorické).

Modernismus (moderna) Společenské a kulturní hnutí, které je charakterizované racionalistickou, scientistickou a technokratickou orientací kultury a civilizace. Bývá také chápán jako synonymum nového a protiklad tradičního. Obsahuje v sobě optimistické vize budoucnosti, opírá se o víru v pokrok. Dnes je kladen do protikladu k postmodernismu, který modernismu vytýká víru ve všemocnost vědy a přecení lidského rozumu.

187

Monáda Řec. monas – jednotka. Ve filozofii označení toho, co je jednoduché, a tedy nedělitelné. Leibniz vypracoval pojem monáda, v systému monadologie; monády jsou pro něho nejjednodušší substance (silová centra), které jsou vždy podle stavu svého bytí schopny představ rozdílného stupně a které mají svou souvislost v celku světa pouze skrze prestabilizovanou harmonii, zjednanou Bohem.

Monismus Z řec. monos = jediný. Monismus je označením filozofických názorů, podle kterých jsou všechny věci nebo druhy věcí vysvětlitelné a odvoditelné z jednoho principu či na jeden princip redukovatelné. Jedná se o přístup vycházející při vysvětlování světa z jediného principu či základu. Hlavními formami monismu jsou: Materialismus, spiritualismus a některé směry idealismu. Jako spiritualismus (duch) se v protikladu k materialismu označuje učení o skutečnosti ducha nebo duchovních bytostí. Monistická forma spiritualismu předpokládá, že veškerá skutečnost je duch. Protikladem monismu jsou dualismus a pluralismus, předpokládající více než jeden základní princip. Pojem pochází z 18. století od Wolffa a již tehdy označoval filozofické učení, které vychází z toho, že svět je v principu jednotný, tj. že smyslově vnímatelná rozmanitost forem jsoucího spočívá na existenci jednoho univerzálního principu či substance, z níž veškeré jevové formy jsoucího vzcházejí (a do níž se též případně navracejí). Wolff označuje každé základní filozofické či světonázorové pojetí, podle něhož lze mnohost skutečna redukovat na poslední, jediný princip (protiklad dualismus, pluralismus). Monismus může být dvojí povahy: buď uznává za uvedený princip hmotu (přírodu), nebo ducha (ideu).

188

Mezi monistické systémy lze počítat mechanicko-materialistický monismus 18. století, dialekticko-materialistický monismus Marxův, panteistický monismus Brunův a Spinozův, monismus života (vitalisté), energetismus, imanentismus, logický monismus, idealistický monismus Hegelův apod. Monismus je prapůvodní motiv; obsahově je však poslední jednotka určována rozdílně: jako duch (idealismus), substance (Spinoza), hmota (materialismus).

Monoteismus Z řec. monos = jediný, a theos = bůh. Učení o jednom svrchovaném, osobním a od světa odlišném Bohu. Kromě polyteismu („mnohobožství“) a přírodovědecky orientovaného deismu (v němž je Bůh chápán jako první příčina světového dění, dále však do tohoto „naprogramovaného“ dění nezasahující) je to z jedna u nejobvyklejších variant řešení základního náboženského problému – vztahu reálného světa a transcendentního principu, jenž tomuto světu dává zrod, smysl i cíl. V současnosti existují 3 celosvětové rozšířené monoteistické náboženské systémy: křesťanství, judaismus, islám.

Morálka, moralita, mravnost Z lat. mos = mrav, obyčej, zvyk. Již Aristoteles rozlišil teoretickou podobu lidské činnosti (poznání), její podobu praktickou (chování a jednání v mezilidských vztazích) a tvořivou (zhotovování něčeho konkrétního). Etika jako filozofická disciplína pojednává o praktické stránce lidské činnosti, tzn. o okolnostech faktu, že pro lidské chování a jednání je charakteristické míst jistou hodnotu. Zde existuje několik – často vzájemně neujasněných – pojmů. V evropské tradici se víceméně vžila Kantova terminologie, jež jako „modalitu“ či „morálnost“ označuje shodu daného jednání se svědomím bez ohledu na obsahové (motivační) aspekty, zatímco jako „mravnost“ či „etičnost“ označuje právě obsahovou (motivační) stránku daného jednání. O morálnosti (moralitě) lidského činu může tedy rozhodnout jedině subjekt sám ve výhradní závislosti na svém svědomí, kdežto předmětem širšího posouzení může být (a také bývá) to, zda je onen čin též mravný. 189

Měřítko morálnosti se nalézá uvnitř nás, v našem vlastním svědomí, měřítko mravnosti tkví v objektivitě platných normách, jež uznává dané sociální skupina, pospolitost, národ, společnost. Morálka – nauka o mravech (morální filozofie); systém hodnotových představ (hodnota) a příkazů (norma), který třídí jednání a předpisy podle dobra a zla; základní význam přitom mají imperativy z hlediska zápovědi (tabu), které mají zdržet jednotlivce od plného uskutečnění jeho vitálních popudů (výživa, sexualita, uplatnění, vlastnictví a bezpečnost) ve prospěch akceptování podmínek sociálního soužití, jako je spravedlnost a uznání práv cizí osoby, jakož i uznání druhých lidí jako cíle, nikoliv jako prostředku. Morálka je součástí kulturního systému, a proto se liší (mravy) v jednotlivých společnostech, v historických epochách, a dokonce mezi různými skupinami jedné společnosti (subkultura). Morálka je v tomto smyslu jednou z významných forem kolektivního (společenského) vědomí lidí, souhrnem pravidel kolektivního (společenského) vědomí lidí, souhrnem pravidel kolektivní (společenské) mravnosti, tj. souborem toho, co daný kolektiv (společnost) považuje v dané době dobré, užitečné, obvyklé, a tedy všeobecně platné. Morálka je významným nástrojem kodifikace a předávání hodnot, norem, vzorců chování, zvyků, rituálů apod., jež zakotvují chování a jednání individuí do toku dějinných tradic i do širšího celku jejich prožívané současnosti. Kant formuloval ve své etické doktríně požadavek „mravního a priori“, vyjádřený v tzv. „kategorickém imperativu“: v něm praktický rozum dospívá ke vztažení všeobecného závazného apriorního principu na jednání v jakékoli empirické situaci a tím dosahuje roviny morální povinnosti.

Moudrost Ve filozofii již od antiky je moudrost chápána jako největší bohatství, jímž se může člověk vykázat a jehož podkladem je nejen patřičná suma vědění, ale i patřičné způsoby jeho uplatňování. Platon, Aristoteles, stoikové a další, ti všichni zdůrazňovali moudrost jako jednu z hlavních ctností – vedle statečnosti, uměřenosti a spravedlnosti. 190

Stoická filozofie svým důrazem na duševní vyrovnanost, klid a sebeovládání založila pozdější časté chápání moudrosti jakožto rozvážnosti, chytrosti, obezřetnosti, obratnosti ve slovech i činech (což však může být vykládáno velmi rozmanitě). Antický filozofický ideál maximálního pěstění a zušlechťování duše, rozvíjení myšlenkových i mravních dispozic a všestranného zdokonalování jedince ve prospěch jeho i ve prospěch obce, byl v každém případě výrazem řeckého humanismu a antropocentrismu a stal se velkou výzvou budoucím věkům. Ve středověku byl obsah pojmu „moudrost“ posunut do roviny transcendence jedince vůči absolutnu (Bohu), v tomtéž smyslu, v jakém se též rozšířila paleta ctností o křesťanský „trojlístek“: víra, naděje, láska. Novověk vymezuje karteziánský model moudrosti, stavěný stále výrazněji opět na racionálním vědění, tzn. na vědeckém poznání přírody a jejím technickém ovládnutí. Toto pojetí je v současnosti chápáno stále více jako jednostranné, instrumentální, a současná filozofie stále více usiluje o moudrost nikoli ve smyslu pouhého vědění a využívání, nikoli ve smyslu pouhého návratu k řeckému antropocentrismu, nýbrž spíše o moudrost ve smyslu „biocentrickém“, založenou na porozumění vlastní hodnotové dimenzi všech existujících biologických i sociálních systémů a založení nových, partnerských vztahů mezi přírodou a společností a koneckonců tím i mezi lidmi navzájem.

Možnost V západní filozofii způsob bytí jsoucna, které teprve uplatněním zvláštního principu dospěje ke skutečnosti. Ve vtahu k tomu, co je „skutečné“, tj. reálně jsoucí, je „možné“ to, co se dosud neuskutečnilo, ale není to v rozporu se skutečností samou (a to buď v rozporu věcném, nebo logickém, právním, mravním, politickém apod.), takže v principu uskutečnitelné je. Možnost je tedy vlastnost určitých předmětů či jevů měnit se, vyvíjet, procházet různými stádii. 191

U Aristotela je hmota sama osobě pouhou možností a stává se skutečným předmětem teprve prostřednictvím formy; jeho pojetí přijala zvláště scholastika. O vztahu možnosti a skutečnosti se diskutovalo již v sokratovských školách, přesně rozlišil tyto kategorie Aristoteles. Analyzoval je v souvislosti s pojmy „látka“ („hylé“) a „forma“ („morfé“): zatímco látka je věcí v možnosti, k přechodu od možností ke skutečnosti dochází v procesu pohybu, kdy pasivní látka přijímá aktivní působení formálního principu. Možnost („dynamis“) se tedy proměňuje ve skutečnost pouze entelechiálním působením, jehož smyslem je integrace aktivního účelu. Tento model aplikuje ve scholastice rovněž Tomáš Akvinský. V novověku se – pod vlivem matematické přírodovědy a s ní spjatého mechanického determinismu – začala možnost ztotožňovat s nahodilostí, odkud byl však jen krok k popření objektivity možnosti a uznávání výlučně skutečnosti, tj. nutnosti (Hobbes, Holbach, Laplace, Spinoza aj.). Kant chápe pojem možnosti epistemologicky, neboť se ptá na podmínky umožňující zkušenostní poznání; v logice vše, co není logickými zákony vyloučeno, vše, co je myslitelné, tedy i to, co není možné reálně. Kategoriální analýzu možnosti provádí až Kant, který ovšem tento pojem subjektivizuje, chápe jej pouze jako aspekt poznávací mohutnosti subjektu. Teprve Hegel zasadil vztah možnosti a skutečnosti do systému svého dialektického pojetí univerza a rozlišoval přitom důsledně možnost formální od možnosti reálné.

Mravnost Souhrn myšlení, která odpovídají příslušným etickým a společenským normám (respektování mravních příkazů), případně odpovídající způsoby chování člověka (který) je myšlen jako rozumný a svobodný); v užším smyslu přizpůsobení se normám v oblasti sexuality. Zkoumání pojmu mravnost a příslušných obsahů je úlohou etiky.

Mysl Aspekt intelektu či vědomí, který se projevuje jako kombinace myšlení, vnímání, paměti, emocí a vůle. Je předmětem zájmu a studia filozofie mysli a psychologie. 192

Vedou se diskuse, zda náleží i zvířatům, nebo pouze lidem.

Mysticismus Intuitivní, okolní svět překračující poznání spojené s mystickým prožitkem.

Mystika Forma zbožného pohroužení, jehož cílem je poznání božského meditací, splynutí lidské duše s Bohem; prostředkem je niterné rozjímání a odvrácení se od viditelného, půst, extáze aj.; psychologicky přinášejí mystická cvičení často zážitek míru (klidu); zvláště časté v bráhmanismu, buddhismu, súfismu a křesťanství (ortodoxní církev).

Myšlení Myšlení je poznávací psychický proces, při němž dochází k duševní manipulaci s vjemy, představami, pojmy a symboly za účelem řešení problémů, nalezení obecných zákonitostí a celkové analýzy světa, který nás obklopuje. Myšlení navazuje na ostatní poznávací psychické procesy – zvlášť na smyslové vnímání – využívá také paměť. U lidského myšlení můžeme odlišit dvě hlavní úrovně: == Nižší úroveň označujeme jako konkrétní (názorné) myšlení; tato úroveň se vztahuje k bezprostředně přítomným předmětům nebo dějům. == Vyšší úroveň představuje abstraktní (teoretické) myšlení, při kterém člověk provádí myšlenkové operace se složitými pojmy (např. „pravda“, „rozum“ a další obecné pojmy či symboly). Celý proces myšlení je vysoce individuální záležitost; jednotliví lidé se liší stylem a zaměřením svého myšlení, stejně jako různými způsoby řešení totožných problémových situací. Myšlení také silně podléhá vlivu emocí. Psychologicky se myšlením rozumí souhrnná rozumová činnost (jako specificky lidská forma zpracování informací) a (zároveň s vnímáním a pamětí) se řadí ke kognitivním funkcím.

193

Na rozdíl od bezprostředního nazírání a instinktem řízeného vztahu k okolnímu světu označujeme myšlení schopnost vědomé reprezentace procesů a daností vnitřního i vnějšího světa. Tuto specifickou formu smysluplného zprostředkování je možné pokládat za základ lidského vztahu ke světu, i když se zdá, že jisté náznaky myšlení (schopnost provádět určité početní úkony nebo vkládat před inteligentní počiny přestávky pro myšlení) existují i u některých zvířat. Rozlišuje se myšlení: == Názorné a abstraktní; == myšlení vztažné k předmětům a k pojmům; == myšlení definující, usuzující a spekulativní; == myšlení analytické (rozčleňující) a syntetické; == myšlení diskursivní (zaměřené na intersubjektivně vytvářené pojmy) a intuitivní; == myšlení introspektivní, meditativní, produktivně tvořivé a reproduktivní. Všechny tyto formy jsou spolu s dalšími výkony shrnuty v komplexní schopnosti inteligence. Ve filozofii byl pojem myšlení od počátku spojován s duchem (logos), jehož příslušné určení se v tomto pojmu promítalo teologicky, kosmologicky, materialisticky, senzualisticky, transcendentálně či z hlediska filozofie vědomí. Z hlediska filozofické teorie poznání je myšlení racionální úrovní poznávání skutečnosti opírající se o pojmy, soudy, úsudky, hypotézy, teorie apod. Oproti poznání smyslovému (smyslové zkušenosti, která zprostředkovává člověku jevovou rozmanitost světa) je myšlení neustálou problematizací a překračováním daného, pronikáním za hranice nahodilého a jedinečného k odhalení podstatných a obecných zákonitostí, souvislostí a vztahů. Psychologie definuje myšlení většinou jako proces tvorby pojmů a řešení problémů. Celkově lze říci, že myšlení je vždy vymezováno jako specifická schopnost lidské mysli (vedle vnímání, představivosti, emocí apod.), někdy dokonce jako právě ta, která pozvedá člověka z živočišné říše a dává mu moc nadvlády. Když Descartes definoval „res cogitans“, měl na mysli právě onu úžasnou šanci, která se skrývá v tvořivé duševní činnosti člověka. 194

Evropská filozofie jakožto problematizace světa, kladení otázek a překračování samozřejmého je přirozeným médiem myšlení, což neplatí o náboženskofilozofických systémech Východu, jejichž úsilí není zaměřeno na racionální pojmové vymezování struktur skutečnosti (buddhismus, taoismus aj.).

Myšlenka Každý obsah vědomí, vymezitelný a formulovatelný jako myšlenková jednota; v aktu myšlení se vědomí rozčleňuje v separované momenty, které se reflexivně vztahovým spojením zpětně integrují v proud vědomí. Myšlená věc (lat. ens rationis) je věc, která existuje pouze v představě, nikoli ve skutečnosti.

Mýtus, mytologie Z řec. mythos = slovo, báje, logos = slovo, řeč, pojem. Mýtus je příběh, který se zabývá tím, co je pro dané náboženství posvátné; mýtus sám může být považován za posvátný. Mýtus je symbolický příběh, který napomáhá člověku v praktické orientaci ve světě a společnosti. Nejčastěji zprostředkovává původ kosmu a bohů, ale i lidí, zvyklostí či institucí. Mýtus je specifická forma kolektivní zkušenosti lidstva, takový druh zobrazení minulosti národů, etnických a sociálních skupin, v němž převažuje vyprávění, fabulace, hodnotové a normativní zvýznamňování skutečnosti, a nikoli přesný popis faktů. Mýtus je formou komunikace s dějinami, hledáním tradic, odkazů a vzorů, a tedy i formou smysluplné rekonstrukce těchto dějin samých. Splývá v něm objektivní a subjektivní, reálné a fiktivní, skutečnost a ideál. Jestliže se o vývoji evropského myšlení běžně hovoří jako o cestě „od mýtu k logu“, pak jde právě o vystižení onoho vývoje od převážně obrazného, narativního a emocionálního obrazu světa k obrazu převážně pojmovému, definovanému a racionálnímu.

195

Jak filozofie, tak věda se diferencovaly z původně integrované mytologické výpovědi o světě, lidech a bozích. Přechod „od mýtu k logu“ je průkazný například v Platonových dialozích („mýtus o jeskyni“ apod.). Typologizace mýtů jsou různé, rozlišujeme kosmogonické mýty – líčí vznik světa; teogonické – vznik bohů; antropogonické – vznik člověka; aitiologické – původ zvyků; soteriologické – průběh světového dění; eschatologické – konec světa. Mytologie je pojem označující jednak soubor mýtů určitého společenství, jednak vědu zabývající se bádáním o mýtech. V původním významu vyprávění: == Soubor mýtů určité kultury, národa (např. egyptská, řecká, germánská, slovanská mytologie, mytologie různých přírodních národů atd. == Vědní disciplína zabývající se výkladem, rozborem a srovnávání mýtů. V tomto smyslu bývá chápána zejména jako součást kulturní antropologie, historie, religionistiky a psychologie.

N ************************************************

Náboženství Obecně vztah člověka k něčemu, co ho přesahuje; představa, dojem, že existuje ještě jiný, nadpřirozený svět. Hlavním znakem náboženství je víra, tedy přesvědčení založené na citu, nikoliv na rozumovém poznatku. Náboženství se obvykle chápe jako víra člověka v nadpřirozeno (magická moc věcí, existence přírodních sil, bytostí, duchů, bohů), spojená s jeho uctíváním, kultem. Současně náboženství předpokládá závislost člověka na předmětu kultu, respektive celém přesaženém světě. Tato víra je přímo spojována s vědomím omezenosti lidské existence (smrtelností). 196

Náboženství je člověku vlastní, vyskytuje se ve všech kulturách. Náboženství je vztah člověka (či určitého společenství lidí) k transcendentní skutečnosti (bohům nebo Bohu), která dává tomuto světu a člověku v něm zrod, smysl i cíl, a současně s tím je náboženství i hluboký prožitek tohoto vztahu, a v neposlední řadě je to rovněž soubor symbolických, ritualizovaných forem chování a jednání, které tento prožívaný vztah vyjadřují, pěstují, uchovávají a rozvíjejí. Náboženství – již podle základu latinského výrazu „religio“, kterým je „závazek“, „svazek“ – znamená pouto, jež je principiálním vyjádřením lidské zakotvenosti v univerzu, vyjádřením smysluplnosti dílčích přírodních a sociálních jevů, vyjádřením cíleného vzniku i směřování celku světa. Náboženství se opírá především o víru jako specifický druh zkušenosti, který lze označit jako niterné zakoušení transcendence. Nemusí tedy (kromě náboženského mysticismu) nutně předpokládat eliminaci rozumových schopností člověka – viz. např. řadu filozofických odkazů Boží existence v křesťanském středověku (Anselm, Tomáš aj.). Některá náboženství jsou spíše nábožensko-filozofickými systémy, v nichž bychom nenalezli „postavu“ ústředního Boha či bohů (buddhismus, taoismus, konfuciánství apod.), kdežto jiná náboženství jsou na jejich existenci přímo založená: pak jde buď o polyteismus („mnohobožství“, např. řecké a římské náboženství), či o monoteismu („jednobožství“, v současnosti hlavně křesťanství, judaismus a islám). V případě polyteismu i monoteismu jde o varianty tzv. zjeveného náboženství, kromě něhož hovoříme ještě o tzv. náboženstvím přirozeném (též rozumovém, deismu). Zatímco zjevná náboženství jsou založena na božském zjevení, obsaženém v posvátných textech a tradici, deismus je podložen rozumovou úvahou o nutnosti prvního počátku všech věcí a o smysluplné uspořádanosti přírodních procesů.

Nacionalismus Z lat. natio = národ. 197

Jednak cit oddanosti k určitému národu, jednak filozofická a politická doktrína (názor, učení), tvrdící, že národy si mají (obdobně jako jedinci) vládnout samy, a základem státu by proto měl být národ. Nacionalismem nazýváme tedy mínění a pokus stvrdit národní identitu politickým aktem – konstituováním státu. Pojem „nacionalismus“ vzešel z Velké francouzské revoluce. V 19. století, ve století národních revolucí, byl nacionalismus revolučním, osvobozujícím a demokratickým učením, přispíval k formování ideje národní identity a národních práv (rozšířil se do všech zemí, zejména silnou roli sehrál v Německu, Itálii (které stály na prahu sjednocení), v mnohonárodních monarchiích (Rusku, Turecku, Rakousko-Uhersku), ale rozšířilo se i mimo Evropu, např. do Latinské Ameriky (Bolívar). Koncem 19. století se proměnil charakter nacionalismu, který se mezitím stal ritualizovaným hnutím: oproti předchozí vazbě na liberální ideje se staly národní myšlenky a hodnoty doménou konzervatismu, hlásajícího stabilitu a řád, jeho zbraní proti narůstajícímu vlivu socialismu. Nacionalismus se stal agresívnějším, někdy přijímal rysy a xenofobie (koloniální expanze, 1. světová válka). Ve 20. století se nacionalistická doktrína rozšířila po světě a znamená především boj proti kolonialismu, přičemž se spojuje s řadou filozofických a náboženských vlivů (marxismus, islám). Pád reálného socialismu ve východní Evropě vedl k velké obrodě dosud zadržovaných nacionálních ambicí v této části světa, což však tuto oblast výrazně ekonomicky i politicky destabilizuje.

Naturalismus Z lat. natura = příroda. Filozofický směr, který tvrdí, že existuje jen to, co můžeme zkoumat pomocí smyslů a rozumu, se nazývá naturalismus. Názor, že skutečnost lze vysvětlit lze vysvětlit bez odkazování k čemukoli mimo přírodní svět. Názor, popírající myšlenku stvoření světa i jakékoli vměšování transcendentního principu (bohů či Boha) do přírodního dění, a vycházející při poznávání zákonitostí vývoje přírody i společnosti výhradně ze skutečnosti samé. Tento názor, který požaduje po člověku uvést své jednání do souladu s rytmem přírodních, zejména biologických procesů, je znám již z antického Řecka (hlavně školy epikurejská a stoická) a pokračuje ve všech proudech evropského myšlení, které spatřují budoucnost člověka jen v jeho sounáležitosti s přírodou a univerzem vůbec (Rousseau), nebo – což je již určitá jednostrannost – 198

zdůrazňující prioritu biologického ve výkladu sociálních jevů včetně práva, morálky a politiky (Nietzsche, Bergson, vitalismus). Naturalismus jako směr existuje v literatuře, malířství, sochařství, architektuře a zde všude jsou vzorem umělecké tvorby syrové přírodní struktury jako takové, bez příkras či idealizace (filozofické zdůvodnění viz. v Nietzscheho rozlišení „apolonského“ a „dionýzského“ umění v odkazu antického Řecka.

Negace Z lat. negatio = popření. V matematice a logice označuje druh logické operace, kdy se z výroku s jistou pravdivostní hodnotou vytváří výrok s pravdivostní hodnotou opačnou („není pravda, že platí původní výrok“). Ve filozofickém smyslu je negace chápána šířeji – jako moment vývojové souvislosti, jako „překonání“ daného a současně jeho „pozdvižení“ (Hegel) na vyšší úroveň, protože vznik nové kvality ve vývoji určitého jevu zahrnuje současně překročení mezní staré kvality, ale i uchování toho, co bylo ve staré kvalitě obsaženo jako pozitivní. Každé vymezení nějakého jsoucna je vždy výsledkem, vzcházejícím z nějaké předešlé formy jsoucího a nesoucím tedy v sobě stopy této určitosti. Spinoza to formuluje, že pozitivní vymezení něčeho zahrnuje vždy aspekt afirmace (stvrzení toho, jaké to je) i aspekt negace (odlišení od toho, jaké to není). Nejvýstižněji zpracoval myšlenku dialektického pojetí negace Hegel. V jejím rámci formuloval i ideu tzv. negace-negace, kdy daný stav předmětu či jevu („teze“) je ve vývoji negován „antitezí“ a tato negace je posléze sama negována v „syntéze“, která je ovšem na vyšším stupni vývoje projeví jako nová podoba „teze“ a spirálový vývoj pokračuje. Tento model inspiroval Marxe, který se jej pokusil aplikovat na vývoj lidských dějin (socialistická revoluce jako „vyvlastnění vyvlastňovatelů“), a Engelse, který se jím zabýval z hlediska přírodovědného (Dialektika přírody). V moderní filozofii zaujal filozofický problém negativity zejména Sartra (Bytí a nicota), která však vnáší do jeho interpretace existenciálně antropologický 199

rozměr: Sartre chápe člověka jako projekt, rozvrh, jako neustálý pohyb transcendence „od nicoty k bytí“. Lidské bytí, existence, bytí „pro sebe“, je fenomén, přinášející do světa negativitu – a to již svojí bytostnou povahou, k níž patří tázání, problematizace, vztah k vlastnímu nebytí, rozlišování věcí a distance vůči nim (zde se silně projevují vlivy filozofie Husserlovy a Heideggerovy). Chápání lidského bytí jako takového, které není ničím pozitivním, má významový dopad na řešení otázky svobody, neboť v tom případě není lidské bytí ničím determinováno a „vytváří“ sebe sama.

Nekonečný, nekonečno Ve filozofickém smyslu je nekonečné to, co postrádá meze (limity), a to buď jakožto reálně existující přesah dané kvantity, nekonečné množství určitých jednotek, čistá kontinuita (pak hovoříme o tzv. aktuálním nekonečnu), anebo jakožto směřování k takovému stavu, možnost uvést k jakémukoli kvantitativnímu určení ještě menší nebo větší (pak hovoříme o tzv. potenciálním nekonečnu). Protože se obojí vymezení pohybují v kvantitativní rovině, je třeba zahrnout do filozofických úvah i nekonečno ve smyslu kvalitativní nevyčerpatelnosti a proměnlivosti forem bytí. Matematika rozlišuje nekonečno absolutní a nekonečno relativní. V antickém Řecku se problematice nekonečna věnovali např. eleaté (viz. zejména slavné Zenonovy aporie), aniž však důsledně rozlišovali různé aspekty problému, hlavně nekonečno aktuální do potenciálního. Sám problém vztahu konečné – nekonečné byl však nestolen již dříve, již v Anaximandrově pojmu „apeiron“, který byl definován – jakožto prazáklad a zdroj všeho jsoucího – právě tím, že – oproti smyslově vnímatelným, konečným jsoucnům – nemá limity hranice, a označuje tedy nekonečné, absolutní. Středověké myšlení vnáší do problému prvek transcendence (pod vlivem judaistického monoteismu, ale filozoficky např. i Aristotela): oproti stvořeným jsoucnům je Bůh nekonečný co do substance i atributů. Bůh je absolutno, tedy 200

zavrženost bytí, zatímco přírodě i člověku se čehosi (v dané hierarchii) nedostává, proto se vyvíjejí, pohybují, mění, usilují. Zde začíná pozitivní chápání nekonečna jakožto završení bytí, nikoli jakožto nekonečna. Podle Descarta patří pojem nekonečnosti k významným předpokladům naší mysli, což nalezneme i poději u Kanta.

poznávacím

Německý idealismus 19. století Přestože německý idealismus zahrnuje skupinu německých filozofů, kteří se v mnoha bodech svého myšlení liší, existovaly mezi nimi i některé významné shody. Především to bylo společné upřednostnění myšlení a idejí před hmotou. Projevili také výrazný sklon k filozofické spekulaci, a tím se odlišili od soudobé anglické nebo francouzské filozofie. Hájili význam hypotéz, obecných pojmů a poznatelnosti světa, v centru jejich zájmu byl lidský subjekt. (Immanuel Kant, Johann Gottlieb Fichte, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Georg Wilhelm Friedrich Hegel)

Neredukovatelné Neredukovatelné znamená něco, co nelze rozložit a převést na jednodušší nebo zredukovanou formu.

Nerozpornost Je-li výrok pravdivý, nemůže být podle koherenční teorie pravdy v rozporu s ostatními pravdivými výroky o téže skutečnosti. Vědecké poznání musí být logicky nerozporné.

Nesmrtelnost Smrt jakožto zánik individua je cosi, co po tisíciletí člověka znepokojuje a vzbuzuje v něm jednak strach, jednak touhu po úniku z této osudovosti, po přesahu smysluplnosti vlastní individuální existence. Tato touha, potřeba či zkušenost jsou často popisovány filozofy (od Marka Aurelia po Jasperse a Heideggera), psychology (Freud, Adler, Fromm aj.), velice hojně jsou tématizovány ve světové literatuře a v umění vůbec. 201

Svébytnou kapitolou je problematika nesmrtelnosti v mýtech a náboženstvích, kde se týká převážně nesmrtelnosti duše. Bývá spjata buď s principem převtělování („metempsychózy“) duchovního prvku v řetězci inkarnací (lze jej vysledovat od staroindických Véd, přes egyptské mýty, orfismus, až k Platonovi), nebo principem Boží transcendence, stvoření nesmrtelné duše Bohem a jejího vložení do smrtelného těla (křesťanství, islám). V širším filozofickém smyslu lze nalézt nesmrtelnost v čemkoli, co nějakým způsobem přesahuje život a dílo jedince: v kontinuitě generací a trvání lidského rodu vůbec („v dětech“), v tradicích, v jazykových formách, v životním díle zanechaném pro budoucí využití apod.

Nihilismus Z lat. nihil = nic. Názor, učení či myšlenkový směr, podle něhož neexistuje na světě nic absolutního čili vše je pomíjivé, relativní, nicotné. V antickém Řecku formulovali takovéto myšlenky někteří přívrženci Hérakleitovy filozofie (Kratilos), sofisté (Gorgias) a zejména škola skeptiků. Nihilismus jako světový názor a postoj ke skutečnosti se projevuje většinou v dobách ohrožení či rozpadu tradičních hodnot, norem a způsobů života, a znamená rezignaci na určité snahy, cíle či perspektivy. Často se projevuje v umění (např. nihilismus jako významný proud v ruské literatuře). Nihilistická filozofie nemusí být synonymem absolutní rezignace, naopak příklon řady nihilistů v 19. století k politickému anarchismu svědčí o tom, že skepse může plodit razantní destruktivní akci vůči tomu, co je považováno za nihilizující faktor. Nietzsche staví svůj nihilismus na tezi o úpadku západní civilizace a rozmáhající se vládě slabosti, průměrnosti a soucitu, proti čemuž vyzývá k nastolení věku „nadčlověka“, k „přehodnocení hodnot“ a obnovení vlády síly, ušlechtilosti a „vůle k moci“.

Noetika Z řec. noeó = poznávám. Též gnozeologie. Teorie poznání. Filozofické učení o poznávacích předpokladech, cílech a formách. Rozvinula se především v novověkých sporech racionalismu a empirismu. 202

Nominalismus Z lat. nomen = jméno. Nominalisté zdůrazňují zájmy jednotlivců a roli vyjednávání, dohody či smlouvy při vytváření sociálních a společenských norem. Obecně vzato filozofický názor, podle kterého ve světě reálně existují pouze jednotlivé věci (jsoucna), jejichž vyjádřením jsou znaky (především slova). Zejména jde o středověký myšlenkový směr či proud uvedeného názvu, jenž určitým způsobem řešil tzv. „problém univerzálií“, tj. v období scholastiky intenzivně diskutovaný problém, zda „obecninám“ (idejím, vzorům, tj. rodovým a druhovým pojmům, tak jak je definoval Aristoteles) přísluší reálná existence, či nikoli. Tuto – ve své filozofické podstatě platonskou – otázku řešil nominalismus tvrzením, že obecninám (např. pojmu „kůň“) neodpovídá žádná reálná substance, nýbrž že jsou to pouze výtvory lidské mysli, či dokonce – v radikální variantě nominalismu – pouhé zvuky, konvenčně smluvené signály. Podle nominalistů tedy: a) „Obecné“ nevykazuje samostatnou ontologickou realitu. b) Reálně existuje jen „jedinečné“. c) Obecné pojmy existují pouze jakožto označení souboru jednotlivin. Tzv. filozofický realismus řešil problém univerzálií zcela protikladně, ve prospěch reálné existence obecnin jakožto ideálních metafyzických substancí, podstat (de facto idejí v Boží mysli), které existují „ante rem“ a věci samy jsou na nich principiálně závislé. Mezi představitel raného nominalismu patřili např. Jan Roscellinus, význačným myslitelem pozdního nominalismu byl William Ockham. Silným akcentováním jednotlivin oproti obecninám zasáhli nominalisté nejen do sporů akademických (univerzitní disputace), ale vstoupili i do otázek církevní organizace a života, neboť jejich postoj vedl ke zvýrazňování úlohy jednotlivých příslušníků církve oproti úloze církve jakožto instituce. Zejména pozdně středověký nominalismus předznamenával renesanční a vůbec novověké odpoutávání lidského poznání od metafyzických dogmat směrem 203

k empirickému studiu přírody a k celému uvolnění lidské tvořivé aktivity (rozbití dřívější nadřazenosti „reflection“ nad „actio“). Pod bezprostředním vlivem nominalistického myšlení stál např. F. Bacon a empiristická linie evropské filozofie (Hume, Condillac aj.), v moderní době se silné prvky nominalistického myšlení projevily v logickém pozitivismu.

Noumenon Principiálně nepoznatelná skutečnost za tím, co se lidskému vědomí ukazuje jako fenomén či jev. Pojem, který zastupuje myslitelnou, ale ve své skutečné povaze nepostižitelnou „věc o sobě“. Noumenální se tak stalo slovem označujícím poslední podstatu skutečnosti.

Novopozitivismus (též logický pozitivismus či logický empirismus) Novopozitivismus navazoval na pozitivismus 19. století, ještě výrazněji omezil předmět filozofie. Pokud chce být filozofie vědou, musí se omezit na analýzu vyjadřování člověka (analýzu jazyka) a na problém vztahu jazyka a vědy. Novopozitivismus se od staršího pozitivismu liší tím, že přednostní význam připisuje moderní logice a její aplikaci na řešení filozofických problémů, shoduje se s ní v uznání autority přírodních věd při poznání světa a odmítnutí jakékoliv metafyziky. Logičtí pozitivisté se v období převratných objevů v matematice a fyzice (které ovlivnily představy o prostoru, čase a kauzalitě) věnují (i přes svou odlišnost v řešení) především těmto problémům: == Problém filozofie jako vědy – tradiční metafyzika a spekulativní systémy jsou odmítnuty jako nevědecké, protože jejich výroky nejsou empiricky verifikovatelné (ověřitelné). Filozofie tedy nemůže být samostatnou vědeckou disciplínou, může se však stát pomocnicí věd tím, že se bude zabývat analýzou jimi užívaného jazyka. == Problémem vědy a vědeckého poznání obecně – pouze vědecké poznání je schopno poskytnout spolehlivý a přesný popis světa. Novopozitivismus tedy zkoumá základní principy vědeckého poznání a to, čím se tato forma poznání odlišuje od forem ostatních.

204

Představitelé: Ludwig Wittgenstein, Rudolf Carnap, Bertrand Russell.

Novověká filozofie (17. do počátku 19. století) Novověká filozofie byla součástí bouřlivého vývoje evropské kultury a civilizace od 17. století do počátku 19. století. Souvisela s rozvojem přírodních věd, experimentální fyziky a matematiky. Přírodovědecké zkoumání a zákony se stávaly vzorem filozofického poznání. Vnitřní jednota novověkého myšlení byla dána emancipací od náboženství. Novověká filozofie zdůrazňovala postavení člověka ve světě a přírodě. Celkově se projevilo nové chápání světa (přirozený, svébytný, zbavený všech hodnotových významů; nekonečnost vesmíru). Novověká filozofie řešila především tyto problémy: == Který způsob poznání vede k pravdě – poznání racionální, nebo smyslové? == Jak člověk poznává? Co člověk poznává? Jaké vlastnosti má subjektivní svět? == Jaké jsou předpoklady poznání? Novověká filozofie tedy nastolila jako centrální problém gnozeologický (problém poznání). Odpověď na první otázku rozděluje myslitele racionalismu (důraz na rozum) a empirismus (důraz na smyslové poznání). Představitelé novověkého racionalismu: René Descartes, Baruch (Benedikt) Spinoza, Gottfried Wilhelm Leibniz. Představitelé novověkého empirismu: John Locke, George Berkeley, David Hume.

Osvícenství Osvícenství je myšlenkový směr 17.-18. století, příznačný pro formování moderní společnosti. Počátky osvícenství jsou spjaty s prostředím Nizozemska, kdy existovala tradičně vysoká míra osobní svobody. Odtud se nové ideje šířily do Anglie i do Francie, kde také získaly v polovině 18. století největší popularitu a ovlivnily nakonec i samotnou Velkou francouzskou revoluci. Velkou roli pro další vývoj filozofického myšlení sehrálo i německé osvícenství (a to v osobě Immanuela Kanta). 205

Charakteristickým znakem osvícenství je důvěra v lidský rozum, který pokud není omezován (např. cenzurou, předsudky), je schopen vyřešit většinu problémů soudobého světa. Důraz byl kladen na racionalitu, lidská práva, svoboda, demokracii a nevyhnutelnost pokroku. Společným znakem osvícenského myšlení je i kritický vztah k tradiční metafyzice a filozofické spekulaci (tj. k teoriím, které nelze ověřit prostřednictvím smyslového poznání). (Voltaire, Jean-Jacques Rousseau)

Numinózní Vše, co je považováno za mysteriózní, co vzbuzuje posvátnou úctu nebo nese znaky nadpřirozeného světa. Nesmí se zaměňovat a noumenálním.

Nús Řec. nús, noos – smysl, rozum, duch, myšlenka. Odpovídá lat. intellectus – rozum, intelekt (jako schopnost čistě duchovního poznání). Anaxagoras chápal nús jako princip pořádající kosmos. V platonsko-aristotelské metafyzice způsob bytí boha a rovněž nejvyšší, rozumná část duše.

Nutnost a náhoda (nahodilost) Dvojí typ souvislosti mezi objekty, procesy, systémy apod., vyjadřují vztah příčiny a účinku. Náhoda je neočekávaná, nezáměrná, nepředvídatelná událost, zejména při současném výskytu s jinou událostí či událostmi, je zřetězením neznámých nebo nedostatečně známých příčin. Náhodné je to, co plyne z pravidla nebo zákona. I náhoda je však kauzálně podmíněna. Deterministé objektivní existenci náhody zcela vylučují, naopak kontingentismus pokládá za nahodilé všechny děje.

206

Nahodilost ve filozofii vyjadřuje indiferenci věci, pokud se týká bytí a nebytí, je doplněním a jevovou formou nutnosti. Nutnost je protiklad náhody (nahodilosti). Nutnost vyplývá z podstaty věci, dochází k ní při splnění určitých podmínek, vyjadřuje onticky vztah mezi něčím jsoucím (věci) a jeho příčinou. Nutné je to, co musí být. Protikladem je nahodilé či kontingentní. Podle Humova empirismu existují nutné vztahy pouze v logice. Nutný je takový jev, který za určitých podmínek musí nastat, tj. vyplývá nevyhnutelně z určitého souborů předpokladů. Logika chápe nutnost jako jednoznačnou logickou souvislost mezi pojmy, případně výroky, jako vlastnost výroku, jehož opak je nemožný (apodiktický soud). V modální logice má nutnost intenzionální charakter. Kromě této myšlenkové nutnosti se uznává i nutnost reálná. Otázka, zda řetězec příčin je konečný, zda odkazuje na poslední, absolutně nutnou příčinu anebo zda nutnost vztahu mezi účinkem a příčinou je jenom subjektivní, není filozoficky rozhodnutelná. Prosazování krajní nutnosti vede k mechanicismu a fatalismu, příklon ke krajní nahodilosti zase ke skepticismu a voluntarismu. Logika užívá výrazu „logická nutnost“, jímž chápe jednoznačně určenou souvislost mezi pojmy, respektive mezi premisami a konkluzí (v úsudku). Oproti extenzionální nutnosti klasické logiky se hovoří o intenzionální v logice modální. Ve filozofickém smyslu je problém nutnosti součástí mnoha myšlenkových systémů již od antického Řecka. Ovšem již v mýtech se setkáváme s akcentováním univerzální objektivní nutnosti (Osud), jež vládne přírodě, lidem i bohům. V řeckém předsokratovském myšlení se o pojmové zachycení obecného a nutného (vždy v jisté kontrapozici k jednotlivému a nahodilému) pokusili již Anaximandros („apeiron“), Herakleitos („logos“), Anaxagoras („nús“), Demokritos (absolutní nutnost v pohybu atomů).

207

Determinismus byl v antice i novověku pokusem vymezit povahu řádu v přírodním, ale i společenském dění, a zakotvit v tomto řádu smysluplnou existenci člověka, limity jeho chování a jednání. Scholastické myšlení zakládá své pojetí nutného na všeobecné kauzalitě jevů, počínajících z prvé příčiny, která je sama ničím nezapříčiněná a kterou je Bůh, a rovněž na existenci absolutně nutného bytí, od kterého se odvozuje relativní nahodilé bytí stvořených jsoucen – tím je též Bůh. Odlišně, ale podobně univerzálně zdůvodňují vševládnost nutnosti ve svých deterministických učeních Spinoza (panteistický monismus) a Leibniz (deistický pluralismus. V metafyzickém i mravním smyslu zpevňuje autoritu nutnosti reformační učení Lutherovo a Kalvínovo, zejména důrazem na predestinaci. Posun nutnosti do roviny subjektivní začíná Humem (nutnost jako psychologický problém) a vrcholí Kantem (nutnost jako aspekt poznávacích předpokladů subjektu. Do dialektického vztahu k nahodilosti zabudovává problém nutnosti Hegel: nutné jako „červená nit“ vývoje skutečnosti se prosazuje skrze nahodilé a obě určení přecházejí jedno v druhé. Fascinován Hegelovou myšlenkou dějinné nutnosti, učinil Marx východiskem své filozofie dějin ideu objektivní „železné nevyhnutelnosti dějin“, jež působí nezávisle na vědomí a vůli jednotlivců. Tímto způsobem objasnil Marx poté „nutnost“ zániku kapitalistické společensko-ekonomické formace a revolučního nastolení formace komunistické, tímto způsobem později Lenin a Stalin objasňovali „nutnost“ diktatury proletariátu a likvidaci jejích odpůrců. Mimo jiné i proto je soudobé evropské filozofické myšlení zaměřeno na problém vztahu svobody a nutnosti, přičemž (překračujíc a rozvíjejíc Spinozovy postuláty) zvýrazňuje význam lidské svobody a s ní spjaté odpovědnosti. Svojí revoltou proti nutnosti „poměrů“, zdánlivě jednoznačně určujících lidské jednání, prosluli zejména existencialisté (Sartre). Pokud jde o pojetí nutnosti v soudobé vědě, tato již dávno překonala omezení klasické mechaniky a uznává jako formu podmíněnosti jevů nejen lineární kauzalitu, nýbrž i podmíněnost pravděpodobností, a typ statistické zákonitosti.

208

K rozvoji moderního názoru na vztah nutného a nahodilého přispěly objevy v oblasti makrosvěta i mikrosvěta, kybernetické systémy řízení apod.

O ************************************************ Obecné a jednotlivé Obecné a jednotlivé jsou filozofické kategorie, které vyjadřují specifické rysy části a celku (jednota a mnohost) jak z hlediska bytí, tak i poznání. Obecné teprve odhaluje důvod a podstatu jednotlivého, zvláštního. Obecné (obecnina) má být ve zvláštním (v jednotlivině), je imanentní a tvoří v něm esenci, tj. obsah obecného pojmu. (Jako imanentní se označuje to, co je v něčem trvale přítomné, co patří k jeho struktuře.) Jednotlivé se někdy chápe jako synonymum zvláštního. Jindy bývá zvláštní zprostředkujícím článkem mezi obecným a jednotlivým. Řešení těchto vtahů souvisí s pojetím substance: == V idealismu (Platon, Hegel) je obecné vždy před jednotlivým. == U empirismu je prvotní možnost vzájemně více méně nezávislých individuí a obecně je z nich následně odvozenou abstrakcí. == Střední polohu zaujímá umírněný realismus (Aristoteles, Tomáš Akvinský), tj. výklad jsoucen jako jednotlivin, v nichž základním principem je věcem vlastní esence. (Pod pojmem jsoucno rozumíme v obecném smyslu všechno, co jest.) Obecné, co je společné mnohým nebo všem exemplářům, respektive třídě předmětů. Ve filozofii je vždy problémem; filozofie se jako taková pojímá (chápe) jako věda (nauka), protože neuvažuje o nahodilém, zvláštním, nýbrž o nutném, o tom, co může nacházet jenom v obecném. Platon spatřoval obecné v idejích a jenom jim přisoudil vlastní skutečnost. Naproti tomu Aristoteles se domníval, že se obecné uskutečňuje jenom ve zvláštním. Ve středověku se rozpoutal velký spor o povahu obecného (spor o univerzálie, tj. o to, zda existují, popřípadě v jaké formě, jednotliviny či obecniny). 209

Kant zdůraznil, že pro lidský rozum je obecné pochopitelné jenom pojmově. Německý idealismus se pokoušel překonat protiklad obecného a zvláštního ve skutečnosti samé (Hegel).

Objekt, objektivní, objektivita, objektivace Z lat. obiectum = to, co se staví před smysly, předmět. Objekt – předmět, v širším smyslu každý rozlišitelný obsah vědomí, nezávislý na způsobu bytí míněného. Objekty jsou především věci vnějšího světa (snad i vlastní tělo a jeho stavy), pojmové (logické a matematické) věcné obsahy, předměty, fantazie, samotný akt vědomí (reflexe), a dokonce vlastní Já jakožto jádro všeho, co tvoří předmětný obsah našeho vědomí. Problém poznatelnosti objektu vznikl s oddělením subjektu a objektu. Objekt je pojem protikladný subjektu, tj. to, co se nalézá před námi, proti nám, mimo nás, co existuje odlišně od nás jakožto subjektů a co je uchopitelné našimi poznávacími i praktickými schopnostmi. Novověké rozlišování objektu a subjektu vychází od Descarta a jeho principiálního oddělení „res cogitans“ a „res extensa“, dovedeného ovšem až k dualismu. Objektivní – je podle smyslu slova to, co stojí ve vztahu k objektu (předmět). Téměř všemi svými významy je protikladné subjektivnímu. Protože „objekt“ není významově totožný se „skutečným jsoucnem“, užívá se pojem objektivní ve smyslu „skutečný“, „reálný“ v protikladu k subjektivnímu jako neskutečnému, pouze myšlenému, představovanému. Objektivním může být nazváno: == To, co je předmětu jako takovému vlastní, co je v předmětu, v protikladu k subjektivnímu jako k něčemu, co je vlastní subjektu, co je v subjektu. == Ve filozoficky nejdůležitějším významu objektivní znamená: určené předmětem, založené v předmětu, v protikladu k subjektivnímu jako k něčemu, co není založeno v předmětu, nýbrž je určeno jen pocity. V tomto smyslu je objektivita (věcnost) vyžadována u vědy. Objektivní je to vztažné k určitému objektu; věcné, nezávislé na mínění a hodnocení; opak subjektivní. 210

Objektivní je pak to, co se vztahuje k objektu, co náleží k objektu. Někdy bývá zjednodušeně objektivní ztotožňováno s materiálním, hmotným a smyslově vnímatelným, kdežto subjektivní s ideálním, duchovním, existujícím v lidské mysli – neudržitelnost tohoto zjednodušování je zřetelná již na příkladu objektivního společenského působení různých náboženských, mravních, filozofických aj. idejí, nehledě na Jungův pokus o objektivizaci forem kolektivního nevědomí. Je tady třeba rozlišit ontologickou rovinu (v níž jsou objektivní a subjektivní jen odlišnými podobami jsoucího) a rovinu gnozeologickou (v níž jsou principiálně protikladné, jsou vztahem reálného a ideálního, na což poukázal již Kant). Rovněž je třeba respektovat metafyzickou rovinu, v které identifikujeme např. objektivitu Platonových idejí či objektivitu univerzálií ve středověkém realismu. Objektivita – její chápání jakožto nestrannosti, s kterou se setkáváme v běžném vědomí a jež souvisí s nárokem uplatnění racionálních a vědecky potvrditelných metod při poznávání světa. Objektivace (objektivizace) – proces, v němž se nějaký vnitřní obsah vědomí nebo účel jednání stává prostřednictvím nějaké aktivity objektem, předmětem, zpředmětňování. Objektivace je pojem označující uskutečnění, zvnějšnění subjektivních pocitů, myšlenek a jevů, a to buď prostřednictvím jazykových forem, nebo sociálních interakcí, vztahů a konkrétních lidských činů.

Objektivismus Úsilí o objektivní zobrazení skutečnosti; metodický postup, podle něhož se vědecký výzkum musí řídit ryze objektivními kritérii a zdržovat se jakéhokoliv subjektivního hodnocení. Opak subjektivismu.

Obsah Kategorie, jejímž protipólem je forma. Ve filozofii většinou chápán v kontrapozici i vzájemném působení vůči pojmu formy. 211

Každý proces lze charakterizovat po stránce obsahové (základ a podstata) a formální (struktura, způsob, jakým je obsah organizován a vyjádřen). Obecně platí, že každý obsah si žádá příslušnou formu, ale zároveň forma obsah ovlivňuje. Zejména Aristoteles a Hegel rozuměli obsahem vnitřní určenost věci či jevu, „látku“, zatímco formou pak vnější tvárnost, způsob uskutečnění obsahu, podobu. Zatímco však Aristotelovo schéma dynamizovalo pasívní obsah aktivním formálním principem, Hegel chápal obě učení jako dialekticky souvztažná a vyvíjející se ve vzájemném působení. Lze hovořit o obsahu čtverce, stejně jako o obsahu vědomí či např. o obsahu pojmu (v posledně jmenovaném případě je ještě nutno rozlišit obsah ve smyslu logickém, jímž je soubor znaků náležejících danému pojmu, a obsah ve smyslu filozofickém či psychologickém, jímž je myšlenkový náboj a stupeň jeho porozumění).

Odpovědnost Etický pojem vzešlý z práva; základní mravní postoj, podle něhož někdo svobodně určuje své jednání. Odpovědnost má člověk na jedné straně za sebe a vůči sobě (autonomní rozum u Kanta); vedle etického chování jedince však odpovědnost na druhé straně zahrnuje také odpovědnost politickou a dějinnou. M. Weber rozlišuje etiku smýšlení, kterou hodnotí určité jednání pouze podle vnitřní morální hodnoty čistého smýšlení, a etiku odpovědnosti, která sleduje důsledky nějakého jednání ve světě nedostatků.

Omyl Myšlenka, představa, pocit anebo konkrétní lidský skutek, vyřčené slovo, názor, jimž všem je společné to, že jsou považovány za objektivně zobrazující realitu, za adekvátní dané situaci či jevu, za pravdivé, avšak ve skutečnosti jsou falešné, neadekvátní, nepravdivé. Omyl je odlišován od lži zásadně tím, že omyl není vědomá (tj. úmyslně cílená) nepravda.

212

Ontologie, metafyzika, filozofie bytí, jsoucno, jsoucí Ontologie (teorie bytí) Je centrální filozofická disciplína. Zabývá se např. tím, co je bytí a jsoucno, hmota, substance neboli podstata, čas, prostor, konečno, nekonečno, kauzalita, zákonitost, nutnost, vývoj, kvalita, kvantita, rozpor. Často se ontologie ztotožňuje s metafyzikou (Aristoteles ji nazývá první filozofií). Ontologie – v klasické podobě jde o filozofickou disciplínu, jejímž předmětem je jsoucno jakožto bytí, tj. nejobecnější rozměr filozofické problematiky, jejž Aristoteles nazývá první filozofií (později nazýván metafyzikou). V moderní filozofii se ontologickou problematikou rozumí buď uvedená nejobecnější rovina filozofického uvažování o bytí (tj. tázání po bytí ve smyslu Heideggerovy tzv. fundamentální ontologie, nebo tázání po horizontu všech jsoucen ve smyslu Husserlovy fenomenologie), nebo zkoumání různých forem jsoucího, kterou nazýváme „esencí“ apod. (Jaspersova filozofie existence, Sartrův existencialismus apod.). Ontologie (řec. ón – jedinec, logos – nauka, slovo, učení o bytí), označení filozofického zkoumání bytí jako takového, jeho principů (identita, rozpor), nejobecnějších učení (kategorie, transcendentálie) atd. Do filozofie tento pojem zavedl Ch. Wolf. – Ontologická problematika (tj. tázání, týkající se bytí věcí) je ústředním úsilím každé filozofie, ať už to přiznává, či nikoli. V západní metafyzice přichází ontologie se stále novými východisky a řeší problémy bytí a vznikání (pohybu), podmíněného a nepodmíněného bytí (stupně bytí), bytí a poznání (smyslové poznání a myšlení). V závislosti na různých předpokladech (analogie, dialektika, racionalismus, empirismus) vznikají odlišné ontologické systémy. Dosavadním chápáním ontologie otřásla Kantova transcendentální filozofie, Hegel ji pak definuje jako učení o abstraktních určeních podstaty. Novější ontologie vystupuje jako základní teorie filozofie, jako obecná ontologie skutečnosti (G. Jacoby), jako regionální ontologie intencionálních jednotek významu (E. Husserl), jako kategoriálně analytická ontologie (vrstvy; N. Hartmann) a teorie předmětů (A. Meinong).

213

Ontologie – filozofické zkoumání bytí světa, tázání po bytí jsoucna (předmětnost, již zkoumají jednotlivé regionální ontologie) a o bytí samém (bytí jako bytí, fundamentální ontologie, hledání jednoty bytí – bytí v jeho jednotě). Ontologie je univerzální filozofie hledající principy, pojmové určení (řeč, výpověď, rozprava) o bytí, zkoumání smyslu a pravdy bytí, poslední podstaty a základu jsoucna (v jejich paradoxnosti a prázdnotě). Ontologie se zabývá zjišťování toho, jak nám bytí v pohybu dává smysl. Ontologie neexistuje bez skutečného filozofického zamyšlení. Ve filozofii jde o hloubku ontologické problematiky (ontologické /transcendentální/ myšlení), a dopátrávání se bytostně ontologické úrovně jsoucen i bytí samého. Metafyzika Z řec. mata- = přes, po, za, a z fysis = příroda. Když v 1. stol. n.l. Andronikos z Rhodu pořádal systematicky Aristotelovy spisy, pojmenoval spis, který zařadil za spisy zaměření přírodovědného – Metafyzika (tzn. „to, co následuje po fyzice“). Předmětem uvedeného Aristotelova spisy byly filozofické úvahy o „jsoucnu jakožto bytí“, tj. to, co Aristoteles nazýval „první filozofií“: filozofická nauka o základních principech bytí vůbec, kterou bychom dnes mohli nazvat „ontoteologií“ (ontologií jakožto nauku o bytí a teologií jakožto nauku o Bohu). Je třeba totiž vyjít z Aristotelovy klasifikace věd, v jejímž systému se na samém počátku teoretických věd (filozofií) nachází „filozofia theologiké“, pojednávající o ontologicky primární rovině bytí, což je původce všech smyslových jsoucen, příčina příčin, první hybatel, čistý akt – Bůh. Středověké myšlení (zejména Tomáš Akvinský) pod Aristotelovým vlivem chápalo metafyziku jako filozofické učení o tom, co přesahuje smyslové skutečnosti, tj. o pravém neměnném, dokonalém bytí, které je základem všeho jsoucího – ovšem s tím upozorněním, že tato část filozofie usiluje o poznání transcendentní (božské) skutečnosti cestou rozumových důkazů, kdežto teologie se zaměřuje na dosažení téhož cestou interpretace zjevení.

214

Středověk kromě toho rozlišoval metafyziku a speciální metafyziku, která obsahovala racionální kosmologii (problém světa), racionální psychologii (problém duše) a racionální teologii (problém Boha a důkazů jeho existence. V novověké filozofii nastal velký boj o smyslu plnost takto chápané metafyziky. Kant uchoval samu možnost metafyziky, ovšem nově chápané – na základě jím formulovaných tří rozumových postulátů: Boha, duše a jednoty světa. Metafyzika původně označení Aristotelových knih, které byly zařazeny za (meta) díla o fyzice a obsahovaly první filozofii. V pozdní antice, a zvláště ve středověku označení pro filozofii vůbec. Metafyzika (jako specificky západoevropský charakter filozofie) se rozpadá v učení o jsoucnu jako takovém, o jeho principech a příčinách (ontologie), o světě (kosmos, přírodní filozofie), o nejvyšším jsoucnu (teologie) a filozofickém o člověku (antropologie). Metafyzika je charakterizována epistemologickým realismem (s přitakáním možnosti pravého poznání také mimo zkušenost) a vytvářením pojmového systému. K jejímu nejúplnějšímu vymezení došlo ve středověké scholastice. Od počátku novověku a zejména prostřednictvím Kanta byla zásadně zpochybněna. Ještě principiálněji se táže Heidegger po bytí jsoucího a po jeho smyslu, zatímco teologie vědy se pokouší logickou analýzou jazyka metafyziky zbavit smyslu (R. Carnap). Metafyzika – je nauka o jsoucnu v celku, o bytí jako bytí (nejde o souhrn všech jsoucen, ale o to, co je všem věcem společné, o bytí v jeho jednotě, jak to vyjádřil Aristoteles), věda o prvních principech; aktuální vědění o fysis, o bytnosti jsoucího; víra v něco transcendentního, v to, co přesahuje smyslový svět (jsoucno) a je jeho základem. Člověk může transcendovat (překračovat) k něčemu transcendentnímu na základě rozlišení bytí-jsoucí. Metafyzika je dále vědou o čistém rozumu, učením o poslední a absolutní podstatě jsoucna (s níž může být člověk niterně spjat jako se zdrojem všeho/posledního/ smyslu). Často jde o vidění světa optikou binárních (dvoučlenných) protikladů, setrvání v přísných opozicích (metafyzika přítomnosti, substanční a statická, objektivistická metafyzika; materialistická a produkcionistická metafyzika; 215

naturalistická /scientistická/ metafyzika; metafyzika reprezentace; metafyzika vůle): v tomto smyslu je metafyzika (kdy se hledá domnělý smysl) náhražkou autentického myšlení. Ve svém výstupu k nadsmyslovému (duchovnímu – v rozlišování bytnosti a jevu) je však veškerá filozofie (smyslu plnou, negativní) metafyzikou. V metafyzice se překračuje běžná zkušenost a skutečnost; metafyzika hledá ve svém překročení smyslů nadsmyslové (absolutní, božské) jsoucno, snaží se odůvodňovat a přesvědčivě odkrývat věci (vysvětlovat jsoucna jako jsoucna, tj. v jejich jsoucnosti/bytnosti), chápat jejich počátky, a principy, aby je bylo možno ovládnout – jde tedy o myšlenkový pokus fixovat pravdu o jsoucnu v celku (bytností metafyziky je ontologie/ontoteologie). Filozofie bytí Jeden z klíčových filozofických pojmů, pilíř jakékoli metafyziky. Jakožto pojem největší možné obecnosti označuje totéž, co existence, skutečnost. Někdy bývá pojem bytí ztotožňován s pojmem jsoucna, ale jsoucno (jsoucí, resp. „to, co je“) je to, co „má účast na bytí“, co participuje na bytí jako celku, aniž je s ním totožné. Problematika bytí (jeho povaze, struktuře, smyslu) se v antickém řeckém myšlení posuzovala od rané problematiky po povaze „arché“, přes Parmenidovo konstatování, že „bytí jest a nebytí není“, významný akcent získalo Platonovým učením o existenci jakožto participaci na absolutním bytí (tj. idejích) a relativně systematicky vyústilo v Aristotelově hledání toho, „co jest bytí“. Středověké myšlení rozpracovává hierarchické pojetí dokonalosti bytí a zkoumá vztah stvořených jsoucen k absolutnímu bytí Boha. V průběhu vývoje evropského myšlení se stále naléhavěji prosazuje idea bytí jakožto horizontu, který obemyká a zakládá jsoucnost každé jednotliviny (Husserl, Heidegger). To má své důsledky i pro pojetí lidské existence, jež je chápána jako specifický způsob, „jak člověk je“ (Heidegger, Jaspers, Sartre). Bytí, základní určení západní metafyziky, které přísluší každému jsoucnu (i když pokaždé jiným způsobem), totiž že je. Již od antiky se ve filozofii vede diskuse o tom, zda je toto bytí stejně reálné jako jsoucí věci, nebo zda je spíše ideální ve

216

smyslu podstaty, případně struktury, nebo zda je čistě pojmové. Stejně tak se diskutuje o tom, které bytí přísluší pojmům ve srovnání s empirickými věcmi. Různá filozofická stanoviska se přou o to: == Zda je bytí pouze určitou fikcí – empirismus. == Zda je přirozené, avšak jakožto nadpřirozené je někde dáno – transcendence. == Zda je předem daným schématem, jehož prostřednictvím si vědomí osvojuje realitu – Kant. == Zda je poznatelné, či nepoznatelné. == Zda bytí vůbec neexistuje a skutečné jsou pouze jsoucí věci – materialismus. == Zda je skutečné pouze bytí, protože je tím, co trvá, a proto je věčné a božské, kdežto jsoucí věci skutečné nejsou, protože jsou jen dočasnými jevy. Často se také rozlišují různé stupně či vrstvy bytí. Jedním z nejkomplexnějších výkladů, který systematicky zprostředkovává vztah mezi rovinami bytí, podstaty a pojmů, je Hegelova logika. Na ni staví i Heideggerovo existenciální vyostření, podle něhož je člověk tím jsoucnem, jemuž jde v jeho bytí o toto bytí samotné a kdy bytí potřebuje člověka, aby se mohlo ukázat (metafyzika, jsoucno). Bytí == Bytostná struktura jsoucího, poslední základ jsoucna, jeho základní rys, ontologicky chápaná celkovost vztahů a struktur, vzcházející do neskrytosti. == Jsoucnost celku jsoucího, nejhlubší skutečnost. == Sám dynamický proces vzcházení, spontánní proces (dění, pohyb) zjasňování (zjevování) světa, dávající se člověku, vystupující ze skrytosti v neskrytost, do světla svého odpírání (M. Heidegger). == Jde o dění stálosti přítomnosti, původní přítomnění a skrytý řád, původní horizont pochopitelnosti: určuje jsoucí jako jsoucí, propůjčuje (ve své víceznačnosti) každému jsoucnu jeho bytnost; jde o zónu (v sobě protikladnou), z níž vzchází prostor a čas. == Bytí je tak horizont přítomnosti (svět, veškerenstvo, kosmos), v němž se nám ukazují věci, to, co určuje základní smysl jsoucna, ono tajemství, jediné jedno, jež samo sebe skrývá (prabytí, transcendence sama) a přímo se neukazuje, jež však může do určité míry vyjevovat naše mentální bytí, naše smyslová existence. Jsoucno Ve filozofii označení, že něco jest, tzn. že to existuje, má to „účast na bytí“ (ale není to s bytím totožné) je to „zde“ (Heidegger).

217

Pojem „jsoucno“ se objevil v německé filozofii: Wolf, Kant, Hegel. „Dasein“ bylo chápáno jako německý ekvivalent latinského „existentia“, skutečnou filozofickou reflexi tohoto pojmu zahájil až Hegel svými úvahami o jsoucnu jakožto dialektické (vnitřně rozporné, dynamické) jednotě bytí a nicoty – na tyto úvahy navázali později Marx, Heidegger a existencialismus (Sartre). Heideggerova fundamentální ontologie operuje pojmy „jsoucno“ a „jsoucna“ (pobytu): lidský „pobyt“, existence je specifické jsoucno, jež jedině samo sobě ve svém bytí rozumí, je otevřeno samo sobě jakožto porozumění, jakožto možnost být či nebýt sebou samým. Též Jasperse a Sartra je existence specifické jsoucno, jež je vždy procesem, hledáním, volbou. Jsoucno == Předmět, věc, skutečnost, existence, jednotlivé jsoucí (v jeho konkrétním bytí) i celek jsoucího, lat. ens, vše, co je, co lze nazírat. == Výskytová (nepobytová) souvislost (kontext) věcí, výskytové, nám blízké jsoucno, to, co jsoucí (je, prodlévá, bytuje, existuje) v čase, je blízce přítomné, něco, co existuje ve světě (světské jsoucno), má v něm své místo, rozprostírá se v síti souvislostí a vyšších celků. == Filozof sleduje vazbu člověka a celého jsoucna původní přehyb bytí v jsoucí. == Věci – jsoucna nitrosvětská i subjektivní – se odhalují (ozřejmují) v myslitelově nazíracím odkrývání (odhalování), jsou tak určována ve své pravdě a bytí – jsou uchopitelná ve světle bytí samého. == Jsoucno člověk se může stát skutečnou existencí (vědomou si svého bytí), na rozdíl od výskytových jsoucen, jež prostě jsou. == Jsoucno má své konkrétní (parciální) bytí či bytnost (konkrétnost, absolutnost), přítomně jsoucím prozařuje sám pohyb bytí. == Jsoucno je třeba vidět v jednotě a proměnlivosti, interpretovat ho v jednotě s celkem jsoucího (světem), v tom, jak se jím zjevuje bytí (přítomnění přítomného), jak dává (už před teoreticky) smysl. Jsoucí (lat. ens), vše, co existuje; to, co existuje ve skutečnosti, reálné bytí (ens reále), nebo to, co existuje pouze v myšlení (ens rationis); věc.

Operace, operacionalismus Z lat. operari = konat, od opus = dílo. 218

Operace: proces aplikace určitého faktoru (působitele, operátoru, ať povahy materiální nebo duchovní) na určitý předmět (operand, který může být rovněž dvojí povahy). Z tohoto hlediska je možné jak lidskou činnost, tak jakékoli jiné funkcionální působení chápat jako řetězec operací. Tohoto pojmu se užívá ve fyzice, sociologii a psychologii. Operacionalismus: označení filozofického směru, založeného Bridgmanem v USA. Podle operacionalismu nelze v moderní vědě hovořit o objektivitě předmětu poznání, tj. o tom, že by takovýto předmět existoval nezávisle na poznávací a praktické činnosti subjektu-vědce. Inspirován Kantem Bridgam uvádí, že pojem předmětu je zachycením souhrnu operací, uskutečněných k jeho vymezení (tzn. souhrnu experimentálních operací, operací měření atd.). Svým akcentem na vědecko-metodickou i sociální zprostředkovanost poznávacího procesu zvýraznil operacionalismus fakt složitosti a strukturní mnoho-úrovňovosti moderní vědy, nutnost zahrnout do pojmu předmětu vědy formulaci předpokladů a souvislostí jeho utváření.

Organon Řec. nástroj. Pomocný prostředek, nástroj myšlení, návrh myšlenkového pochodu; název četných filozofických spisů; pod označením „Organon“ byly shrnuty logické spisy, které vytvořil Aristoteles.

Osud Souhrn neosobních sil, které určují život člověka (nebo národa); může být chápán jako přírodní zákonitost nebo jako božský záměr. Ve většině kultur je osud pokládán za cosi nevyhnutelného. Podle starořeckého myšlení ovládaly jak individuální život, tak i během světa personifikované síly (moiry, bohyně osudu). Postoje vůči osudu kolísají od úplného podrobení se (fatalismus) až k víře v možnost jeho překonání. V křesťanství je představa osudu nahrazena božským záměrem, nejvyšší bytostí.

219

Osvícenství V nejširším smyslu myšlenkový proud, který se rozšířil téměř ve všech evropských zemích v 18. století. Osvícenství bylo hnutím vnitřně velmi diferencovaným, lze – v jeho filozofické rovině – formulovat některé jeho základní charakteristiky. Především znamenalo pokus o radikální, na obnovených principech zdravého rozumu postavený rozchod s tím, co bylo definováno jako ne-rozumné, případně anti-rozumové: s autoritářstvím feudální stavovské společnosti, tradiční výchovy a vzdělání, oficiální církve a s ní spjatého tmářství. Cílem osvícenství bylo osvobození jedince, jeho ustavení (politické, ekonomické, právní, mravní a duchovní) jakožto svéprávné a svobodné bytosti, nadané nezpochybnitelnými lidskými a občanskými právy, schopné racionálního úsudku, a tedy i dobrovolného sebeomezení ve prospěch svobody a štěstí druhých lidí. Osvícenství přichází s ideou pokroku, postavenou v mnohém na víře v možnosti vědecko technické racionality. Dála Locka a Huma v Anglii, Voltaira, Montesquieua, Rousseaua a Encyklopedistů ve Francii, Kanta, Herdera, Lessinga a Goetha v Německu a množství dalších vymezující epochu optimismu, kritičnosti a racionalismu. Inspirace evropského myšlení osvícenstvím je obrovská, avšak do určité míry rozporuplná: kromě nepochybného vlivu na vytvoření moderní liberální společnosti, vlivu na domácnění přirozenoprávních zásad, na rozvoj vědy, techniky a umění, se dnešní filozofové zamýšlejí i nad negativními důsledky osvícenského pohrdání tradicemi, historickými a jinými vazbami jedince jakožto negativně chápanými „předsudky“, nad absolutizací rozumu na úkor citovosti, prožívání, nad diskontinuitou v přístupu k dějinám apod. (mezi kritiky těchto aspektů osvícenského myšlení nalezneme např. Gadamera, Habermase a další).

Otevřená společnost – uzavřená společnost Ve filozofickém a sociologickém smyslu užívají těchto pojmů zejména Bergson a Popper. U Bergsona pojem otevřené společnosti označuje tvořivý, vnitřně aktivní a dynamicky se vyvíjející typ společnosti, který charakterizuje otevřená („dynamická“) morálka, a právě takové náboženství: obojí žádá autentické hledání, pohyb k porozumění, a tedy kreativitu a sebepřekračování, na rozdíl od 220

„statické“ morálky a náboženství, které značí morálku či víru vnějšího přinucení, vnějších konvencí pouhého přizpůsobování. U Poppera je pojem otevřené společnosti zabarven více sociologicky a označuje společenský systém, jehož sociální struktura je horizontálně i vertikálně stratifikovaná, není v ní uměle blokovaná mobilita, jedinci nabízí pestrou paletu rolí a pozic. Opakem je společnost uzavřená, tj. totalitní, centralizovaná a nivelizovaná.

P *************************************************

Panlogismus Z řec. pan = vše, a logos = slovo, řeč, pojem. Názor, podle kterého se skutečnost ve své nejvnitřnější podstatě řídí rozumným (logickým) principem, má logický řád (ať původu božského, či imanentně pozemského), a je tudíž i rozumově uchopitelná. Počínaje Herakleitem zastává tento názor řada filozofů, v novověku např. Leibniz a Hegel. V Hegelově systému se ve vývoji univerza projevuje jako „červená nit“ dialektiky rozporuplný samovývoj logické ideje, jehož jednotlivé etapy jsou zároveň etapami jejího sebeuskutečňování i sebepoznávání.

Panteismus Z řec. pan = vše, a theos = bůh. Filozoficko-teologický základní názor, že bůh je totožný se světem, tedy že všechny konečné věci jsou způsoby projevu věčného, nekonečného, neosobního boha. Panteismus představuje v evropském myšlení důležitý protipól monoteismu; byl rozvíjen v různých formách, mimo jiné jako učení o emanaci (novoplatonismus), monistické učení o substancích (Spinoza), jako evolucionistické filozofie identity (německý idealismus), jako mystický panteismus. Názor či učení, podle něhož Bůh a svět jsou jedno a totéž, spadají vjedno (Spinoza). Panteisté odmítají teismus, tj. víru v osobního Boha, jenž je transcendentní vůči stvořené skutečnosti a nepřetržitě ovlivňuje její chod, stejně jako odmítají i deismus, který sice vymezuje Bohu pouze roli stvořitele veškerenstva, ale chápe ho jako vnějšího hybatele, „hodináře univerza“ (Leibniz).

221

Podle panteismu je Bůh imanentní princip jsoucího v jeho celistvém bytí: vše je Bůh, neboť vše v Bohu spočívá (Bruno, Spinoza), anebo z něj alespoň vše vychází, takže vše je – ovšem v různé míře – božské (Plotínos). Velmi specifický je panteismus Kusánského, který chápe přírodu jako rozvinutí toho, co je „zavinuto“ v Bohu.

Patristika Patristika označuje veškerou literaturu v období 2.-8. století, v které do sebe křesťanství vstřebalo prvky antické moudrosti a zároveň se s ní kriticky vyrovnávalo. Patristika bylo období první filozofické reflexe křesťanské víry, která však využívala duchovní odkaz novoplatonismu, aristotelismu a stoicismu, včetně filozofického pojmového aparátu. Mezi hlavní filozofické problémy tzv. církevních otců (Klement Alexandrijský, Origenes, svatý Augustin) patřil vztah křesťanské moudrosti (zjevení) a moudrosti pohanské (antické filozofie), vztah víry a rozumu. Řešení tohoto vztahu se pohybovalo od opovrhování pohanskou moudrostí a odmítání lidského vědění a rozumu ve prospěch víry přes snahu objevit křesťanskou moudrost v antické filozofii až ke gnostické snaze přeměnit víru pomocí filozofie v tzv. gnózi (vyšší poznání, které může dospět až k extatickému zření boha). Gnosticismus byl křesťanstvím odmítán, jelikož ohrožoval jednotu křesťanské víry (gnosticismus v sobě zahrnoval náboženské myšlenky, především perské, syrské a židovské). (Svatý Augustin)

Paradigma Řec. příklad, vzor. Pojem zavedený Kuhnem, označuje souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny vědců. Paradigma je charakterizováno společným zkoumáním problémů, shodnými způsoby řešení. Ke každému převládajícímu paradigmatu patří i metodická pravidla, intuitivní postoje a hodnocení problémů. Změna jednoho paradigmatu v jiné paradigma, podmíněné výskytem takzvaných anomálií, tj. novými skutečnostmi, které nejsou vysvětlitelné v rámci převládajícího paradigmatu, je znamením toho, že takzvaná normální věda přechází do stadia vědecké revoluce. Kuhn předpokládá, že vývoj vědy není kumulativní, ale děje se ve „skocích“. 222

Ve filozofii také označení pro určitý způsob myšlení, jenž je charakteristický pro celou epochu – epistémé u M. Foucaulta. V Platonově filozofii mají ideje paradigmatický charakter v tom smyslu, že jsou vzory, příklady, vztažnými soustavami, podle nichž se řídí smyslově vnímatelná skutečnost, včetně naší mysli, jež se snaží rozpomínáním a zdokonalováním co nejvíce přiblížit pravdivému obrazu světa. Sokratovská metoda znamená právě takovéto vedení žáka k postupnému vnitřnímu „rozsvěcování světla rozumu“, k vybudování adekvátní pojmové sítě a schopnosti užívat ji podle zafixovaných vzorců řešení. Moderní teorie a metodologie vědy (Kuhn) užívá pojmu paradigmatu k vystižení souhrnu pojmů, zákonů, algoritmů řešení problémů a podobně, jimiž určité společenství vědců „tématizuje“ skutečnost, jimiž se tedy „dívá na svět“ a s jejichž pomocí pojmenovává a řeší vědecké problémy. Uvedeného pojmu se užívá i v jiných oblastech: hovoří se například o odlišnosti kulturních paradigmat, náboženských paradigmat, náboženských paradigmat, jazykových apod.

Participace Z lat. participatio = účast. U Platona smyslově vnímatelné věci participují na idejích, což znamená, že každá jednotlivina má určitý podíl na obecném. V širokém ontologickém smyslu jakékoli jsoucí participuje na bytí vůbec (Heidegger, Husserl, Jaspers). Etnologie označuje pojem participace jeden z charakteristických rysů „archaického myšlení“ přírodních národů, sociologie a politologie hovoří o participační demokracii, o participaci na moci a s ní spjatých konfliktech.

Percepce Lat. precipere – poznávat, chápat. Smyslové uchopení, pasivní schopnost vnímání. U G. W. Leibnize nevědomá představa monád (jako první stupeň poznání, na rozdíl od apecepce jakožto vědomého chápání).

Personalismus Z lat. persona = osoba.

223

Ve filozofii a psychologii posuzování člověka (užívané zvláště v pragmatismu) podle jeho projevů a jeho jednání, nikoli podle jeho bytostného určení. V teologickém smyslu se jedná o víru v osobního boha (na rozdíl od panteismu = ztotožnění boha se světem, přírodou). Jedná se o směr křesťanské filozofie. Ve filozofickém smyslu je to název směru, který pokládá osobu, respektive osobnost za nejvyšší hodnotu a zároveň za zdroj všech hodnot. S různým výkladem pojmu personalismus souvisí i různý personalistický výklad hodnoty. Hodnota je chápána jako výsledek svobodné aktivity osobnosti. Jiný výklad je, že hodnota je tvořivé nacházení objektivního smyslu v kosmickém řádu atd. V etickém smyslu též zdůrazňování osobnostních hodnot před ostatními mravními hodnotami. Základní ideje personalistů jsou: == Svět je společnost osob. == Poznání je druh tvůrčí aktivity osobnosti, která je nadto kritériem pravdy – neboť život je nadřazen všem logickým formám. == Hodnota je „realizace našich přání“. Personalisté jsou zajedno ve víře v Boha. Nejvyšším jsoucnem je božská osoba, která udržuje vesmír neustálým aktem své tvořivé vůle. Personalismus byl rozšířený koncem 19. a začátkem 20. století v USA a později i v Evropě. Hlásá, že příroda je souhrn osobností v různém vývojovém stadiu, řízený nejvyšší božskou osobností. Světové sociální konflikty jsou vlastně jen výrazem „vnitřních konfliktů lidské duše“. Proto je třeba nejdříve změnit osobnost a pak se změní i svět, neboť osobnost je nejvyšší hodnota. Pojem několikerého významu. U Goetha, Feuerbacha pojem označující teismus (víru v osobního boha, zjevené náboženství), později výraz pro určitý směr moderního myšlení – to jednak pedagogického a psychologického, jednak – a zvláště – filozofického, v jehož rámci akcentoval problém „osoby“ pragmatismus a v nejširší míře pak křesťanský existencialismus (Mounier, Berďajev, Marcel). Ideu „persony“ a „personalizace“ prosazovali však i Bergson, Scheler a Jung. Filozoficky pojímanému personalismu je společná teze o neredukovatelnosti lidského „Já“ ani na biologické předpoklady, ani na sociální prostředí (kolektiv, 224

celek). Personalisté jsou přesvědčeni o tom, že „osoba“ není ani jedinec (individuum) – tento pojem označuje výkon určitých rolí. Jako a jen jako „osoba“ je člověk neopakovatelným, celistvým „Já“ ve smyslu niterné autenticity, bytostného životního směřování a transcendence, tvořivým a vyvíjejícím se subjektem. Pojem personalizace pak označuje pohyb překonávání empirického „Já“ i vnějších poměrů cestou uskutečňování vlastní existence (Mounier), ať již přesahem světským (Jungovy „archetypy“ apod.), nebo přesahem víry (Marcel). Důraz na „personu“ obsahuje i důkaz na přesah ke „druhému“, důraz na vzájemnost, společné sdílení.

Platnost Ve filozofii zvláštní způsob bytí ideálních veličin (v protikladu k existenci reálných věcí). Uznání logických a matematických vět, idejí, hodnot atd. v nezávislosti na myslícím subjektu. Úsudek je platný, jestliže jeho závěr logicky vyplývá z jeho premis. To nutně znamená, že závěr je pravdivý. Jestliže jedna z premis je nepravdivá, může být závěr nepravdivý, přičemž úsudek sám zůstává platný. Pojem zavedl do filozofie R. H. Lotze.

Platon (427-347 př. n. l.) Vznešený aristokrat, potomek mudrce Solona. Platon se vlastním jménem jmenoval Aristokles (přezdívka Platon znamená široký – v zájmech i vzdělání). Svých zálib v umění a atletice a možné politické kariéry se vzdal po setkání se Sokratem, který ho přivedl k filozofii. Po Sokratově smrti hodně cestoval. V jižní Itálii se seznámil s filozofií pythagorejců. V roce 387 př. n. l. založil v Athénách Akademii, z níž se stala nejvýznamnější filozofická škola řecké oblasti. Platon byl představitel základů objektivního idealismu. Navazuje zejména na svého učitele Sokrata (na ideu dobra) a Pythagora (převtělování). Na Platonovo učení reagují celé dějiny lidského myšlení: v antické epoše novoplatonikové, dále křesťanské patristika, renesanční platonismus, v novověku Galileo Galilei, ve 20. století např. Martin Heidegger, Bertrand Russel. 225

Autor myšlenky o existenci dvou světů (kterou znázorňuje v podobenství o jeskyni //Platon o jeskyni, ve které žijí od dětství lidé, které jsou připoutaní a nemohou hýbat hlavou. Jediné, co vidí, je stěna naproti vchodu do jeskyně. Vysoko za nimi hoří oheň. Mezi nimi a ohněm je zídka, za níž chodí lidé – spoutaní je nevidí – a nosí předměty. Spoutaní vidí jen stíny těchto věcí na stěně jeskyně. Jeden z vězňů je z pout vysvobozen, vyjde z jeskyně a je oslepen. Venku spatří pravé (jsoucí) předměty. Tím si uvědomí odvozenost světa, jaký znal, od světa pravých poznatelných jsoucen//) – světa idejí (pravých jsoucen poznatelných pouze racionálně, jímž dává bytí idea dobra) a světa smyslového (který je specifickým způsobem závislý na světě idejí – ideje jsou vzorem smyslových věcí, věci jsou nedokonalou nápodobou ideje – a na hmotě). Svět smyslový je světem, v němž žijeme svůj každodenní život, stýkáme se s ním prostřednictvím svých smyslů a omylem ho považujeme za pravé bytí. Proces poznání pravdy je racionální proces rozpomínání se na svět idejí, v jehož blízkosti žila naše duše před svým prvním vtělením. U Platona hraje důležitou roli duše, která je nesmrtelná. Po smrti těla je posuzováno, zda ještě musí zůstat ve světě jevů (smyslů), nebo jestli se může vrátit do říše blaženosti. Platon připodobňuje lidskou duši k dvojspřeží s vozatajem – vozataj, který řídí vůz, je rozum, bílý kůň reprezentuje vyšší city a vůli a tmavý kůň představuje vášně a pudy. Každá duše má všechny tři prvky (rozum, vyšší city a vůli, vášně a pudy), ale v jiném poměru. Pouze duše, u které převládá rozum, je schopna poznat ideje rozpomínáním se (vládci). Duše, u které převládají vyšší city a vůle, by ideje chtěla poznat, ale nedaří se jí to (strážci), duše s převládajícími vášněmi a pudy o poznání idejí nemá zájem (výrobci). Platon se domnívá, že poznání pravdy je možné. Tuto skutečnost zobrazuje tzv. platonský trojúhelník. Platonský trojúhelník: 1) Absolutno – Idea – Bůh – Filozofie ducha – Hegel. 2) Bytí – Substance – Svět – Ontologická reflexe – Filozofie bytí – Aristoteles. 3) Já – Subjekt – Duše – Filozofie Já – Kant. Vrcholy tohoto trojúhelníku „jsou spojeny“: 1. Absolutno – Anamnésis – Methexis. 2. Bytí – Methexis – Zkušenost. 3. Já – Zkušenost – Anamnésis.

226

Duše (Já) a pravé bytí spolu souvisí v idejích. Před vstupem do těla (tedy vtělením) duše nazírala na ideje. Na ty se může rozpomenout prostřednictvím očištění se od smyslů. Duše je tedy je tedy spojena s idejemi rozpomínáním (tzv. anamnésis). Přírodní věci (svět) jsou obrazy idejí, přírodní věci se tak podílejí na idejích (tzv. methexis). Duše (Já) poznává svět prostřednictvím zkušenosti.

Platonismus Souhrnné označení pro učení řeckého filozofa Platona, jeho žáků a pokračovatelů. Protože Platon založil kolem roku 387 před n. l. svoji filozofickou školu, později tak slavnou Akademii, rozšířily se jeho myšlenky po celém tehdejším civilizovaném světě. Jádrem Platonova filozofického systému je nauka o nesmrtelné duši a o dualitě světa dokonalých, neměnných božských idejí a světa nedokonalých, proměnlivých jsoucen (významnou inspirací mu zde – kromě vlivů orientálních – bylo Parmenidovo učení o bytí a rozlišení „alétheia“ a „doxa“). Duše, přebývajíc v říši božských vzorů, tyto nazírá a po spojení s tělesnou schránkou se na ně – v rozličné míře – rozpomíná („anamnésis“), k čemuž je zapotřebí ji ovšem cílevědomě vést, zušlechťovat a pěstovat. Tato myšlenka nalezla v Platonově díle svoje specifické aplikace v antropologii, psychologii, etice, estetice i politice. Jisté pohrdání pozemskou pomíjivostí, a naopak směřování k ideálním vzorům, participace na božské dokonalosti – tato dlouhodobá inspirace, která ovlivnila celé pozdější evropské filozofické myšlení. Bezprostředně na Platonovo učení navázal tzv. novoplatonismus – takto bývá nazývána alexandrijská filozofická škola, kterou založil ve 3. století n. l. Ammonios Sakkas, nejvlivnějším myslitelem byl však Plotinos. Novoplatonský systém je teocentrický a mystický, chápe Boha jako jediný, absolutní a dokonalý princip, nekonečný a nepostižitelný, překypující plností bytí, z něhož emanují rozmanité, stále více se od Boha vzdalující, a tudíž stále méně dokonalé sféry jsoucího: duch, duše, hmota. Platonské vlivy jsou silně patrné v myšlení křesťanské patristiky (Augustin), v období scholastiky pak u filozofického realismu a později renesančního platonismu. Platonskou inspiraci však vykazují v podstatě všechny idealistické filozofické systémy až do dnešních dob, v moderní době jmenujme například Kanta, Schopenhauera, Berďajeva nebo Husserla.

227

Pluralismus Z lat. plus = více. Je filozofické stanovisko, podle něhož: == Skutečnost nesestává jen z jedné substance. == Stanovisko, které respektuje mnohost v ontologickém, gnozeologickém, náboženském, etickém, politickém a socio-kulturním smyslu. == Je to opak monismu a dualismu. Je označením filozofického názoru, který odmítá redukovat skutečnost na jeden sjednocující princip a trvá na mnohosti podstat. Pluralismus je učení o takzvané mnohosti světa, názor, že vše, co ve světě existuje, se skládá z množství různých izolovaných podstat, které nelze redukovat na jeden společný základ; opak monismus, dualismus. V ontologické rovině učení (filozofická pozice), která předpokládá existenci množství rovnocenných substancí, tvořících ve svém souhrnu univerzum. Je jedním z „trojlístku“ řešení problému substance, zahrnujícího též monismus (učení o jedné světové substanci) a dualismus (učení o dvou rovnocenných substancích). Pojem pluralismus je odvozen z filozofie Ch. Wolffa (1679-1754), jenž ho užil při označení Leibnizovy nauky o monádách jako typu filozofického myšlení, protikladného egoismu. Rozvoj moderního pojetí pluralismu je dílem amerického pragmatismu. Programovým pojmem se pluralismus stává v teoriích postmoderny a postmoderní filozofie, a to jak v oblasti umění (pluralita stylů), teorii poznání a vědy (pluralita metod), etice, teologii a filozofii náboženství (náboženská pluralita, tolerance), politice, či v pojetí života a světa. Pluralistickou povahu mělo filozofické učení atomistů, v novověku například Leibnizova monadologie. Gnozeologický pluralismus, tzn. učení o množství rovnocenných pohledů na svět, o nekonečném množství „pravd“, je obzvláště patrný v pragmatismu (James). V sociologii, politologii i ekonomii se též užívá pojmu pluralismu a míní se jím možnost současné rovnocenné existence rozmanitých politických názorů, politických stran různého zaměření, existence různých forem vlastnictví a rozmanitých tržních subjektů (v tomto smyslu je pluralismus jedním ze základních znaků moderní demokracie). 228

Podobnost Shoda ve více (nikoli však ve všech) znacích. Ve filozofii byla podobnost mezi předmětem a poznávajícím subjektem pojímána často jako předpoklad každého poznání (analogie).

Podstata Filozofie řeší svět jako celek, jeho podstatu a nejobecnější vlastnosti v něm, týkající se: == Bytí, života, jsoucna; == absolutna, přírody, kultury; == člověka, dějin, hodnot; == etiky a estetiky (umění); == poznání, myšlení a jednání. Pojem, který je ve filozofické tradici chápán v kontrapozici vůči pojmu „jev“. Podstata je vnitřní určenost jevů, jeho bytostná povaha, obsah, zatímco jev je vnějším projevem podstaty. Jako podstatné rysy nějaké věci chápeme tedy její rysy substanciální (nutné, zákonité, vnitřní), kdežto za jevové rysy označujeme její nahodilé, vnější, individuální rysy. Podstata je to, co je samo v sobě, vlastní nositel proměnlivých vlastností (akcidens); to, co přetrvává v čase. Za klíčovou mezi všemi kategoriálními určeními označil kategorii podstaty (řec. úsiá, lat. substantia) již Aristoteles. V jeho intencích byla pak podstata definována až do novověku jako „to, co ke své existenci nepotřebuje ničeho jiného, kromě sebe sama“. Dialektický vzájemný vztah podstatných a fenomenálních určení skutečnosti rozpracoval Hegel. Jev viz: fenomén, fenomenalismus: V obecném smyslu je fenomén to, co se jeví, jev, smyslová data. Jevové stránce věcí se připisuje proměnlivý, nahodilý, jedinečný charakter, kdežto podstata věcí vykazuje vnitřní, stálé, nutné a obecné vlastnosti a vztahy – ty jsou ovšem dostupný hlubším rovinám poznání, tj. rozumu, případně extázi a podobně.

229

Rozlišení jevu a podstaty (a na ně navazující rozlišení „zdání“, „mínění“ na straně jedné a „pravdy“ na straně druhé) pochází již od eleatů, klasicky je využil Platon ve svém učení o idejích. Platonský dualismus světa jevového, proměnlivého (světa smyslových jednotlivin) a světa neměnných podstat (idejí) se stal významným prvkem též ve středověkém filozofickém myšlení. V novověku obnovují problém fenomenalismu zejména Berkeley (solipsismus) a Hume (agnosticismus). Pro Kanta je fenomén ta stránka věci „o sobě“, která je poznatelná, tzn. ta, která se po vřazení do časoprostorového názoru a po kategoriálním zpracování (tj. syntetické činnosti rozvažování) stává předmětem zkušenosti. Fenomenalismus je výrazným rysem rovněž ve filozofii logického pozitivismu a spočívá v redukci předmětu filozofie na analýzu jazyka vědy a redukci vědeckých výroků na deskriptivní věty, zápisy toho, co „je dáno“. Fenomenolog se pohybuje výlučně na té půdě, kde se s věcmi autenticky setkáváme – na půdě vědomí, a odhaluje dvojvrstevnatost fenoménů: vrstvu empirického (přístupnou vnímání) a vrstvu esenciálního (přístupnou tzv. zření). Substance – lat. substantia – podstata, obsah, pojem. Podstata, to, co je samo v sobě, vlastní nositel proměnlivých vlastností (akcidens); to, co přetrvává v čase. Od Aristotela je substance chápána jako základní učení každé věci a jako nejvyšší kategorie. Na rozdíl od Descartova dualismu myšlení (vědomí) a rozprostraněnosti (látka) Spinoza zdůrazňuje jednotnost, všeobsáhlost a absolutnost substance: substance je to, co je samo v sobě a co je chápáno ze sebe sama. Empirismus a pozitivismus popírají bytí substance a opírají se o jev jakožto jedinou realitu. Pro Kanta je substance pouze jednou, i když apriorní formou myšlení, která určuje, jak se nám věci jeví, nedovoluje však žádný přístup k tomu, jak jsou věci o sobě. Tradičně je substance v evropské filozofii substance chápána jako subjekt změn, nositel atributů (akcidencí), jako to, co ke své existenci nepotřebuje ničeho jiného kromě sebe sama (nemá tedy vnější příčiny).

230

Podstata může i znamenat bytnost, eidos, existence Bytnost – to, co je a jak je věc ve své pravdě (věcná podstata), ve svém bytí (ontologické jádro věci, její bytostné určení, původní základ; podstatná přirozenost, substancialita, smysl a hodnota věci); je vymezena silami a vůlí, jež jsou s danou věcí spřízněny. Bytnost je to, co je a jak je věc ve svém bytí (ontologické jádro věci); už u Aristotela jsoucnost jsoucího, jeho bytí (úsiá); to co je setrvalé, přetrvává, cobytí jsoucího, stálá přítomnost. Bytnost (podstata, esence, substance) činí jsoucí jsoucím, je jeho jsoucností, bytostným určením věci, jejím bytím; přesahuje konkrétní jsoucí. Podle Hegela je zjev manifestací (zjevením) podstaty (jež je „za a mimo“). Podstata se klade (a omezuje se tak) skrze svou vlastní aktivní sebe-negaci (jako určitý zjev, jsoucno, existence) a vrací se ze své jinakosti opět k sobě (negace své vlastní negace. Pojem, který je ve filozofické tradici chápán v kontrapozici vůči pojmu „jev“. Podstata je vnitřní určenost jevů, jeho bytostná povaha, obsah, zatímco jev je vnějším projevem podstaty. Jako podstatné rysy nějaké věci chápeme tedy její rysy substanciální (nutné, zákonité, vnitřní), kdežto za jevové rysy označujeme její nahodilé, vnější, individuální rysy. Za klíčovou mezi všemi kategoriálními určeními označil kategorii podstaty (řec. úsiá, lat. substantia) již Aristoteles. V jeho intencích byla pak podstata definována až do novověku jako „to, co ke své existenci nepotřebuje ničeho jiného, kromě sebe sama. Dialektický vzájemný vztah podstatných a fenomenálních určení skutečnosti rozpracoval Hegel. Eidos je řecky vzhled, podoba, tvářnost, bytostný (ideální) tvar, forma, druh, cobytí. U Platona se eidos rovná ideji. Podle Husserla je eidos inteligibilní podstata (invariantní jádro, invariantnost, bytnost, ideální bytí, nazíratelné obecno, čistá idealita) věci. Eidos je výsledkem procesu aktivního utváření jednoty (skrze volné fantazie, ve variačním procesu), kdy předmět přichází k sebedanosti (jako věc sama daná evidentně). Co je eidetické, lze uchopovat ve zření podstaty, poukazují na povahu (bytí, skutečnost, bytnost, přirozenost, pravdu) věci. Stejně se získává i eidetické Já, které se tak může stát pra-zdrojem všeho smyslu bytí.

231

Existence je výskyt, přítomnost určitých entit (jsoucen) ve skutečnosti (na rozdíl od výskytu v možnosti, v ideji, což charakterizuje esenci, podstatu); v celé existenci světa je přítomna informace. Dále existence značí způsob, jakým člověk je (způsob jeho bytí), život člověka, specificky lidský způsob bytí. Pojem existence se stává titulem pro lidskou subjektivitu (bytí), která se ve svých dějinách uskutečňuje (stává se sama sebou). Existování člověka vzchází z jeho vlastního dějícího se v činu; naše existence se konstituuje existenciály. Podstata – smysl dané věci, to, čím je věc sama o sobě na rozdíl od všech ostatních věcí, vyvolávaných určitými okolnostmi. Pojem podstaty je velmi důležitý pro všechny filozofické soustavy, pro jejich rozlišování podle řešení problematiky vztahu podstaty a bytí, vztahu podstaty věcí k vědomí, myšlení. Podstata neexistuje vně věcí, nýbrž jen v nich a skrze ně jako jejich hlavní obecná vlastnost, jako jejich zákon. Podstata označuje souhrn hlubinných vlastností, vztahů a vnitřních zákonů určujících hlavní rysy a tendence vývoje systému. Poznání podstaty umožňuje oddělit skutečně objektivní obsah jevu od jeho zdání, odstranit ze zkoumání prvek zkreslování a subjektivnosti. Podstaty všech systémů a procesů se mění v souladu s obecným historickým vývojem.

Pohyb V nejobecnějším smyslu pohyb znamená jakoukoli změnu. Ve fyzice znamená změnu polohy nějakého tělesa ve vztahu k určitému referenčnímu bodu (vztažné soustavě), jenž je pokládán za klidový. Pohyb se dělí na rovnoměrný a nerovnoměrný, přímočarý a křivočarý (například kruhový) apod. V dalších vědních disciplínách se hovoří např. o pohybu ve smyslu změny polohy vesmírných těles (skutečný pohyb, zdánlivý pohyb), o pohybech rostlin, živočichů, ale o pohybech hornin. V politologii a sociologii lze číst o pohybech na politické scéně, o sociální mobilitě, v psychologii o strukturních a funkčních změnách osobnosti, o adaptaci a akomodaci aj. 232

Ve filozofickém smyslu pojednávali již řečtí předsokratikové, zajímající se o to, jak vše jsoucí vzniká z pralátky („arché“) a opět se do ní navrací (Milétská škola, Herakleitos). Na problém, zda a jak lze myslet pohyb, na problém vztahu univerzálního Jednoho a rozmanitého dílčího, na problém vztahu podstaty a jevu (a také pravdy a zdání) poukázali především eleaté (známé Zenonovy aporie, Parmenides). Eleatské uznání neměnného, statického, dokonalého bytí za jedině reálné ovlivnilo pozdější Platonovo dualistické pojetí světa neměnných božských idejí na straně jedné a měnlivého světa věcí na straně druhé. Oproti eleatům atomisté soudili, že existence prázdného prostoru umožňuje pohyb atomů. Jednou z nejvlivnějších antických teorií pohybu byla teorie Aristotelova: pohyb chápal jako uskutečňování možnosti, tj. jako přechod od možného (potenciálního) ke skutečnému (aktuálnímu). Pohyb je tedy výrazem nedokonalosti „sublunární“ sféry kosmu, výrazem toho, že dané jsoucno uskutečňuje svůj účel, cíl (finalita), hledá odpovídající místo v hierarchii dokonalosti bytí (Bůh se nepohybuje, neboť jest dokonalý, je „čistým účelem“). Aristoteles rozlišoval základní druhy pohybu: prostorový, kvantitativní, kvalitativní, a vznik spolu se zánikem. Středověké myšlení v mnohém na Aristotela navazovalo. Zkoumání forem pohybu se rozvinulo velice silně v novověké přírodovědě, podníceno úspěchy fyziky. Omezeně mechanický charakter newtonovského paradigmatu znamenal však omezení i pro zkoumání pohybu (Descartes, La Metrie, Diderot, Holbach, Leibniz). Moderní vědecké poznání vychází při studiu pohybu z relativistického paradigmatu. Filozofie vstřebává a světonázorově zhodnocuje tyto speciálně-vědné poznatky, a kromě toho rozpracovává vlastní roviny problému (např. pohyb existence). Velkým impulzem vědeckého učení o pohybu byl rovněž evolucionismus.

233

Pochybnost Stav lidské mysli, vyznačují se nejistotou, otřesením základní důvěry v platnost určité myšlenky, představy či činu, vyvolaný nedostatkem adekvátních nových poznatků a současnou nedůvěrou v platnost poznatků starých. Pochybnost je běžně přítomna v každodenním životě lidí, rovněž je nezbytným momentem zdravého vývoje vědeckého poznání – na to upozornil zejména Descartes, jehož radikální metodická skepse stavěla novověkou vědu před úkol rázně zpochybnit vše, co se doposud přijímalo za pravdivé, a podrobit to radikálnímu přezkoumání z hlediska nově pojatého požadavku evidence. U Descarta tak skepse neznamenala plané odvržení všech dosavadních poznatků, rezignaci na možnost pravdivého poznání světa, tj. nebyla koncem poznání, nýbrž novým začátkem, nástrojem pravé cesty k poznání a ovládnutí zákonitostí univerza. Tuto mobilizující a inspirující úlohu racionální skepse požadovali ostatně již Sokrates („vím, že nic nevím“) a Platon, a filozofický obsah takovéto plodné skepse je kryt již v samotném pojmu „filozofie“, jež je bytostně tázáním (řešení problematiky), hledáním, problematizací světa, překračováním daného a zdánlivě samozřejmého. Něco jiného ovšem je bezbřehá, až absolutní skepse, tj. světový názor, jenž pod tlakem složitosti světa a nedokonalosti člověka rezignuje na možnost porozumění skutečnosti, na možnost odhalení pravdy (např. skeptikové – Pyrrhon aj.).

Pojem Pojem je význam slova označujícího určitou skupinu předmětů či jevů, které mají shodné podstatné rysy. Pojem je základní nástroj filozofie; elementární forma odrazu skutečnosti v myšlení, obecný obsah poznání, umožňující myšlenkové operace (pojmovělogické myšlení); v tradiční logice základní kategorie vedle soudu a úsudku. Zobrazení skutečnosti v myšlení, potenciální význam jazykových výrazů. Pojem je myšlenkové shrnutí základních, podstatných, obecných a nutných určení nějakého předmětu či jevu. 234

Pojem je abstrakce v tom smyslu, že odhlíží od množství nepodstatných, individuálních a nahodilých určení, vlastností, rysů apod. Pojmy jsou specificky lidské formy poznání, vytvářející soustavu poznatků od nejobecnějších (abstraktních), jako je např. živočich, přes druhové a rodové (např. jezevčík Alík). Také výše vyvinuté druhy zvířat mají patrně jakési kvazipojmy, protože vykazují schopnost reagovat i na vztahy mezi podněty, nejen na konkrétní smyslové znaky podnětů; k zobecnění. Hegel zdůrazňuje konkrétnost pojmu, čímž má na mysli to, že pojem je výsledkem pohybu myšlení od parciálního, nerozvinutého, fragmentárního obrazu daného předmětu (tj. od pouhé představy) k jeho totálnímu uchopení jakožto souhrnu určení (tj. k pojmu). Prvé vymezení pojmu nalezneme již v Aristotelově logice (pojem – soud – úsudek, klasifikace pojmů, tabulka 10 nejobecnějších pojmů neboli kategorií). Scholastika řešila jako jeden z klíčových filozofických problémů původ univerzálií, tj. druhových a rodových pojmů, a tento spor postavil proti sobě stoupence tzv. realismu a tzv. nominalismu. V novověku vyvstal problém (otázka) původu pojmů a vztah mezi smyslovým a racionálním: odlišně k nim přistupoval empirismus (pomocí smyslové zkušeností verifikace a induktivní metody) a racionalismus (pomocí matematiky pojaté evidence, experimentální verifikace, deduktivní metody, případně teorie „vrozených idejí“ – Descartes). Kant zásadně rozlišuje pojmy „a posteriori“ (empirické) a „a priori“ („čisté“ pojmy). Racionálně pojmové vyjadřování je jedním z vymezujících znaků moderního („západního“) způsobu uchopování světa, jedním ze specifik našeho kulturně civilizačního okruhu, a je výrazem naší víry v moc rozumu, vědy, techniky, v racionální uspořádání věcí. Až přílišný důraz na racionalitu, na pojmové myšlení, které je nezbytně vždy též jednostranné, schematizující a „škatulkující“, je předmětem kritiky řady myslitelů, upozorňujících na to, že racionální obraz světa postihuje jen jednu jeho „tvář“ ochuzuje naše vidění reality, přičemž složitost vědecko-teoretických interpretací nás zachytává do svých kategoriálních sítí a tak vzniká svérázná

235

dichotomie světa běžné lidské zkušenosti („přirozeného světa“ s jeho předsudky, prožíváním, emocemi, intuicí aj.) a světa modelů, teorií a paradigmat. Precizně tento problém zformulovala ve 20. století fenomenologie (Husserl), do řady takových kritiků však lze zařadit již Kierkegaarda, Nietzscheho, Bergsona, Marcela, z těch novějších Ricoeura, Lévinase, Fromma (který upozorňuje na jiný způsob nazírání světa, který reprezentuje „východní“ paradigma, reprezentované zejména buddhismem, taoismem apod.).

Polarita Řec. polos = osa, pól. Poměr vzájemných opaků a současně podmíněnosti (protiklad, dialektika). Zvláště Goethe a zastánci romantismu pokládali polaritu za základní princip přírody (polarita jako výsledek rozvoje původně jednotné podstaty).

Popper Karl Raimund (1902-1994) Karl Raimund Popper je představitel kritického racionalismu. Rakouský filozof (od roku 1945 žil v Londýně), který označil soustavu svých filozofických, sociologických a politologických názorů jako kritický racionalismus. Věnoval se především filozofii vědy, kterou záměrně formuloval jako alternativu k novopozitivismu. Popper usiloval o modernizaci programu filozofie, do jehož čela stavěl základní problém filozofie – problém poznání. V souvislosti s budováním nové teorie poznání, která je postavena na nových základech, se Popper věnoval následujícím problémům: == Metodě filozofie – Přináší do všech věd, tedy i do filozofie, metodu racionální kritiky, jejíž podstatou je jasná formulace problému a kritické prozkoumání jeho řešení. == Metodologické skepsi – Uvádí, že věda nemůže člověku přinést konečnou pravdu o světě, naopak může poskytnout pouze dočasnou představu o tom, jak se věci mají. Tato představa je dříve či později vyvrácena, a to metodou falzifikace. == Metodě vědecké falzifikace – Popper tvrdil, že vědecké teorie nikdy nejsou dostatečně verifikovatelné, jsou však vždy falzifikovatelné (tj. vyvratitelné). Teorie je vědecká pouze tehdy, jestliže je v budoucnosti vyvratitelná. 236

Dogmatické teorie do vědy nepatří; dějiny vědy jsou dějinami vyvrácených hypotéz a současných falzifikovatelných teorií. == Teorii tří světů – Popper v rámci rehabilitace metafyziky předvedl svou teorii, v níž popsal tři světy – svět materiální, svět materiálních stavů, svět obsahů myšlení – produktů lidského vědomí (např. příběhy, mýty, vědecké teorie, umělecká díla). O tento třetí svět (svět obsahů myšlení) se zajímal nejvíce. == Sociálnímu kriticismu – Popper stavěl své pojetí otevřené společnosti (v níž se sociální řeší nenásilnou cestou) proti uzavřené společnosti (tj. společnosti dogmatické, autoritářské, ve které není možná kritika).

Porozumění Novokantovci (Rickert) a Dilthey na přelomu 19. a 20. století rozlišili (nejen co do předmětu, ale zejména co do metody přístupu) radikálně od sebe vědy přírodní (vědy o „vnější zkušenosti“) a vědy společenské (humanitní, vědy o „vnitřní zkušenosti“, „duchovědy“): zatímco nástrojem a pilířem věd přírodních je „vysvětlení“, tj. racionální pojmová interpretace daného okruhu jevů, postižení jejich struktury a fungování, pak vědám humanitních jde o „porozumění“, tj. o rekonstrukci duchovního smyslu daného kulturně historického fenoménu. Tuto tradici výkladu „porozumění“ (jež navazuje zejména na úvahy Schleiermacherovy) rozvinula později filozofická hermeneutika (Heidegger, Gadamer, Apel aj.). Porozumění směřuje nikoli k pojmovému uchopení a explikaci zkoumaného jevu, nýbrž k odkrytí horizontu tázání (k nalezení otázky, na niž je daný umělecký, náboženský aj. text či kulturní produkt odpovědí), k rekonstrukci a přenesení kontextu smyslu, reprodukci jisté duchovní atmosféry. Často se v souvislosti s „porozuměním“ hovoří též o empatii (vciťování), intuici, spoluprožívání apod. Filozofům uvedeného okruhu jde o to, legitimovat odlišný způsob vědeckého zkoumání, než jsou zkoumání tzv. „exaktní“.

Postmoderna Myšlenkový směr, který v současné době převládá ve Francii, je chápán jako kritika myšlenky pokroku a utopických myšlenek levicových intelektuálů a potud střídá osvícenské úsilí moderny. Pojem je odvozen z titulu knihy Lyotara O postmodernismu, a je často nepřesně užíván jako souhrnný pojem k označení obsahově velmi nesourodých myšlenek mnoha autorů (Derrida, Baudrillard, Deleuze). 237

Jejich společným rysem je jednak nedůvěra vůči vědění, které si osobuje právo na utváření obecných teorií (metanarace) a nárok na nad-empirickou platnost, většinou vyjadřovaný literární formou, a jednak pokus o radikální kritiku panství.

Postmodernismus Různé myšlenkové směry, které chovají nedůvěru vůči teoriím, ideologiím snažícím se vtěsnat veškeré vědění do jednoho rámce. Termín postmoderna pochází z architektury. Postmodernismus není pouze to, co následuje po moderně, ale zároveň existuje s ní a dotváří ji. Je to společný termín pro více škol 20. století – poststrukturalismus, dekonstruktivismus, neopragmatismus, nový skepticismus. Úlohou filozofie je nalézt podmínky a prostředky vývoje dědění nebo komunikace ve společnosti a vědě. Hlavním námětem postmodernismu je nahrazení myšlenkové totality moderního světa, postmoderní pluralitou názorů. Představitelé: Jacques Derrida, Jean-Francois Lyotar, Gianni Vattimo, Gilles Deleuze.

Postoj Postoj je stabilní, naučená dispozice člověka chovat se ustáleným způsobem vůči skupinám objektů. Je to reakce na objekty nikoli takové, jaké opravdu jsou, ale na takové, jaké si myslíme, že jsou. Postoje jsou výrazně individuální. Postoje mají blízko k motivům. Každý jedinec má řadu postojů k nejrůznějším oblastem skutečnosti a skrze ně si vytváří svůj individuální systém postojů. V něm pak můžeme rozlišit: == Postoje centrální – které jsou pro něj významné. == Postoje periferní – jsou méně důležité a obvykle i málo diferencované. Individuální systém postojů je u psychicky zdravého jedince ve vysoké míře souladu. Na postoje člověka obvykle usuzujeme z jeho chování. Každý postoj se skládá ze tří složek: == Kognitivní (rozumové). == Emoční. == Konativní (volní). 238

Zvláštním druhem našich postojů jsou předsudky.

Pozitivismus Jedním z nejrozšířenějších směrů současné filozofie, typickým především pro anglosaské země je pozitivismus. Někdy se setkáváme s názvem novopozitivismus nebo logický pozitivismus. Je to jeden z nejvlivnějších směrů 19. a 20. století, který se pokusil o to, aby se stal filozofií moderní vědy. Vyjadřuje význam vědy v moderní společnosti a reaguje na její problémy. Nevytvořil nějaký ucelený filozofický systém. Spíše se soustřeďuje na některé vybrané problémy. Je to především metodologie. Pozitivismus je filozofický směr 19. století, chápající vědu jako jediný možný prostředek poznání. Samotné poznání chtěl budovat výhradně na faktech, která jsou nám „pozitivně“, tj. jistě, nezpochybnitelně a ověřitelně, dána. Pozitivismus reagoval na spekulativní filozofii 18. a 19. století a rozvoj přírodních věd v 18. a 19. století. Vyvíjel se ve třech fázích: 1) Byla programově formulována základní východiska pozitivismu. 2) Vyvíjí se tzv. empiriokriticismus (zaměřen na analýzu poznání). 3) Tato fáze nastoupila na konci 20. let 20. století a nazývá se filozofií logického empirismu neboli novopozitivismu (soustřeďuje se na analýzu jazyka sdělujícího poznatek). Představitelé pozitivismu: == 1. fáze: Auguste Comte, John Stuart Mill, Herbert Spencer. == 2. fáze: Richard Avenarius, Ernst Mach. == 3. fáze: Moritz Schlick, Otto Neurath, Rudolf Carnap.

Pozitivismus – z lat. positus = položený, daný. Za jehož zakladatele bývá považován August Comte, případně též Herbert Spencer. Podle Comta se lidské poznání historicky vyvíjí ve 3 stádií: teologickém, metafyzickém a pozitivním, přičemž jedině třetí stádium bude znamenat nástup skutečné vědeckosti, odůvodněnosti a racionality. Základním požadavkem pozitivistického způsobu myšlení je odmítnutí spekulativních a neověřených tvrzení i metod, odmítnutí pokusů o nalezení 239

konečné podstaty či příčiny jevů, a soustředění úsilí na shromažďování, popis a pozorování faktů (tj. toho, co „je dáno“, co se jeví vědeckému pozorování, fenomén), jejich klasifikaci a hledání souvislostí mezi nimi. Ve svém důrazu na empirickou základnu vědy, na induktivní metodu a ve svém fenomenalismu navázali pozitivisté jednoznačně na tradice britského empirismu (Locke), znatelné jsou silné prvky agnosticismu (Hume, Kant). Pozitivistická doktrína přispěla k systémovému charakteru vědeckého poznání v 19. století, ke klasifikaci vědních disciplín a vytvoření jejich empirických bází. Vytyčila dobový model vědeckosti a rozšířila se do všech přírodních i humanitních oborů (sociologie, psychologie, historiografie apod.). Ve 20. století navázal na tyto principy tzv. novopozitivismu (též logický pozitivismus či logický empirismus) tzv. Vídeňského kruhu: Carnap, Wittgenstein, Neurath, Schlick aj. Logičtí pozitivisté se v období převratných změn v matematice a fyzice zaměřili na specifikaci požadavku vědeckosti, a to zejména striktním požadavkem empirické verifikace vědeckých tvrzení, koncepcí tzv. protokolárních vět či bázových tvrzení, a návratem na vytvoření jednotného jazyka vědy, jímž měl být jazyk fyziky. Jednoznačně vymezili jako předmět filozofie analýzu jazyka vědy. Poměrně záhy se však staly jejich postuláty terčem kritiky, zejména pro přehnaný induktivismus a kumulativismus: Popper postavil proti požadavku verifikace požadavek tzv. falzifikace, Kuhn formuloval svoji teorii vědeckých revolucí a podobně. Pozdější tzv. analytická filozofie (pozdní Wittgenstein, Quine aj.) se orientovala téměř výhradně na logicko-syntaktické a sémantické problémy jazyka, problémy formalizace vědeckých teorií, koncepci jazykových her a přirozeného jazyka.

Poznání Poznání je vědomá lidská aktivita zaměřená na získání znalostí. Pojem může označovat i výsledek této aktivity. Znalost (vědění) chápeme podle klasické definice jako zdůvodněné pravdivé přesvědčení.

240

Poznání je relativně adekvátní obraz objektivní reality, který vzniká v lidském vědomí ve formě empirického a teoretického vědění; rozumová činnost, při níž se rozum konstituuje jako subjekt poznání vůči objektu poznání a pojmově jej zachycuje. Některé teorie pokládají za prostředek dosažení uceleného poznání intuici, zření podstaty, mimesis. Poznání je pojem, jímž označujeme proces zobrazování objektivní skutečnosti našimi psychickými procesy a stavy (především vnímáním, představivostí a myšlením), který umožňuje člověku relativně celostně a relativně adekvátně zachycovat pohyb měnící se okolní reality, tvořivě jej zpracovávat v soustavě vjemů, představ, pojmů, prožitků apod. a aktivně do něj vstupovat svojí praktickou činností. Poznání má vždy předmětný charakter, předpokládá principiální gnozeologické rozlišení subjektu a objektu, a nikdy není pouhým pasívním zrcadlem věcí, nýbrž vždy je jejich tvořivou konstrukcí, jež předpokládá obraz i jeho zvýznamňování. Filozofická teorie poznání (gnozeologie, noetika) již po staletí klade a řeší základní otázky po původu poznání a povaze zkušenosti, po limitech poznání, typech poznávací činnosti apod. Epistemologie (z řec. epistémé – vědění) je nauka o znalosti. Zkoumá povahu, zdroje, zdůvodnění a jistotu našeho poznání. Je označována též jako teorie poznání či gnozeologie. Významnými mezníky na cestě tohoto hledání byli a jsou Demokritos, eleaté, Sokrates, Platon, Aristoteles, skeptikové, stoikové, středověcí nominalisté i realisté, novověcí realisté i empirikové (zejména F. Bacon, Descartes, Locke, Leibniz, Hume), Kant, Dilthey, pozitivisté, Bergson, Popper, Kuhn a další.

Pragmatismus Z řec. pragma = jednání. Pragmatismus je původem americký filozofický směr, jehož hlavním rysem je spojování poznání a pravdy s životní praxí. Filozofický směr, který obhajuje pragmatickou teorii pravdy. Určité tvrzení považuje za pravdivé tehdy, jestliže splňuje vše, co se od něj očekává, tj. přesně 241

popisuje situaci, umožňuje správně předpovídat důsledky jednání, shoduje se s již prověřenými tezemi atd. Filozofický směr, vzniknuvší v USA na konci 19. století. Jeho zakladateli byli Charles Peirce, William James, John Dewey. Pragmatismus navázal na silný myšlenkový vliv „filozofie života“, především Nietzscheho, i vliv pozitivistické filozofie. Za jediné kritérium pravdivosti našich poznatků považuje pragmatismus jejich prospěšnost, užitečnost, praktickou využitelnost. Pravdivé je to, co se osvědčuje v praxi. V této tézi tkví základní smysl celé pragmatické filozofie: ztotožňování pravdivosti s užitečností, odmítnutí klasického pojetí pravdy. Pragmatismus tak radikálně odmítá veškerou evropskou spekulativní metafyziku, neobrací se ke zdůvodňování lidských poznatků, činů a tvrzení, tj. „dozadu“, nýbrž „dopředu“ – ověřuje je tím, jak reálně slouží, jak se osvědčují, jaký je z nich výsledek či prospěch (profit). Toto založení nesmírně dynamizuje filozofický pohled na svět, ale současně jej i značně relativizuje, neboť konec konců v sobě skrývá nebezpečí „plurality pravd“ a relativizace kritéria dobra a zla. Jako „filozofie úspěšnosti“ se stal pragmatismus v USA velmi vlivným. V osobě J. Deweye se postupně orientoval i na oblast vědeckého poznání, kde zaměřil problém pravdivosti vědeckých teorií za problém jejich přiměřenosti: vědecký systém není chápán jako obraz skutečnosti, ale jako nástroj získávání nových poznatků a řešení vědeckých problémů (tzv. instrumentalismus). V tomto pojetí se shodl pragmatismus později s tzv. „historickou školou“ (Kuhn, Lakatos, Feyerabend aj.) i moderními formami pozitivismu (Popper). Pragmatismus je směr, který vznikl ve 2. polovině 19. století ve Spojených státech amerických a od počátku 20. století pronikal do Evropy. Je součástí politických teorií demokratické společnosti. Vyskytuje se ve dvou variantách: == Jako populární pragmatismus, který zjednodušeně vyjadřuje zájmy konzumní společnosti. 242

== Filozofický pragmatismus, který se snaží řešit tři problémy filozofie – význam, pravdu a poznání. Pragmatismus tvrdí, že představy, pojmy a soudy jsou pouhými pravidly jednání. Pravdivé jsou tehdy, jsou-li pro člověka užitečné a jsou-li přínosem pro jeho jednání bez ohledu na to, zda se shodují se skutečností. Obecné pravdy neexistují, jelikož to, co je pro jednoho užitečné, může jinému uškodit. Funkcí myšlení je vytváření návyků pro jednání. Pragmatismus má umožňovat člověku realizaci a seberealizaci v praktickém lidském životě. Představitelé: William James, Charles Sanders Peirce, John Dewey.

Pravda, pravdivost Pravda je základní hodnota poznání. Její určení se v jednotlivých teoriích liší a je závislé na zastávané filozofické pozici. Pravda je filozofická kategorie, která odráží adekvátnost poznání, jeho soulad s objektem poznání a dovoluje člověku orientovat se v jeho bytí na světě. Jednotliví společenští nositelé pravdy (náboženství, filozofie, věda, umění atd.) se historicky vyvíjeli a mohou se změnit stejně jako zdroje a zkušení kameny pravdy: Bůh, Písmo svaté, rozum, bytí ve své zjevnosti, jsoucno v celku, věci samy (ontologická pravda) nebo subjekt se svou smyslovou jistotou vnímání (empirická pravda), vnitřní jistota pociťování a hodnověrnosti (intuitivní, meditativní, autentická pravda) nebo subjekt s logikou svého rozumu (teorie konzistence pravdy, případně formální správnosti vět). Dvojí postoj pravdy: == Pravda je to, co poznáváme, je tím, co poznáním objevujeme, je aktivní. Tato odpověď často znamená ztotožnění pravdy s objektivní skutečností nebo předpokládá pravdu jako objektivní podstatu věci, existující nezávisle na skutečnosti i na naší schopnosti ji poznat. == Pravda je to, co je výsledkem našeho poznání, co je jistou vlastností poznatků. Pravda je v tomto případě kratší vyjádření pro pravdivý soud, pravdivý výrok, pravdivou větu. 243

Filozofické spory o vymezení pojmu pravdy a o nalezení kritéria stanovování pravdy se vedou již od antického starověku. Aristoteles stojí u zrodu dvou tendencí, z nichž jedna či druhá bývaly často absolutizovány, protože pravdu chápe ve dvojím smyslu: 1. Primárně ve smyslu ontologickém – existuje pravda bytí samého, spočívající v tom, jaké místo náleží tomu, kterému druhu jsoucího v hierarchii dokonalosti bytí, stoupající od neživé přírody k Bohu. 2. Ve smyslu gnozeologickém – pravda je vlastností výroků, v nichž člověk formuluje své poznatky o světě, tkví v souladu výroků s realitou. Zejména ona primárnost ontologické roviny pravdy ovlivnila středověké scholastické myšlení, zastávající názor, že člověk je „oslovován bytím“, že určující je pravda stvoření, pravda Boha, Božího díla, Božího slova. „Bůh jest první a nejvyšší pravda, z níž pocházejí všechny ostatní pravdy“ (Tomáš Akvinský). Z tohoto pojetí vychází i dnešní křesťanská filozofie (zejména novotomismus). V novověkém myšlení je motiv pravdy bytí zatlačen do pozadí gnozeologickými spory o povahu zkušenosti a o to, co je kritériem pravdivosti poznání. Zatímco pro racionalisty (Descartes, Spinoza aj.) byla kritériem pravdivosti evidence, chápaná jako jasné a zřetelné poznání, založené na matematických postulátech a ověřitelné experimentem, pro empiriky (Locke, Hume aj.) znamenala zkušenost vykazatelnost určitého poznatku ve smyslovém názoru. Kontrapozice racionalismu a empirismu, metod dedukce a indukce, byla překonána až syntetizujícím úsilím Kantovým. Soudobé filozofické myšlení se snaží – v určitých svých proudech – obnovit Aristotelovu myšlenku původní ontologické založení pravdy, hledá ony momenty „oslovování subjektu bytím“, neboť v tomto úhlu pohledu spatřuje zakotvení univerzálního systému hodnot a tím i zdroj lidské svobody a odpovědnosti (Husserl, Jaspers, Heidegger). Pokud jde o hledání kritéria pravdivosti v rovině poznání, v rovině vlastnosti našich výroků o jsoucím, objevila se ve filozofii řada řešení: především pozitivismus navrhl zvědečtit lidské hledání pravdy tím, že předmětem hledání bude „dané“ (tj. fenomény), a kritériem pravdivosti poznatků bude tudíž empirická verifikace. Později zpochybnily výlučnost této cesty nejen různé formy 244

filozofického individualismu (Bergson), „filozofie života“ (Schopenhauer, Kierkegaard, Nietzsche, Dilthey) apod., ale například též pragmatismus (prosazující jako kritérium pravdy užitečnost, prospěch, praktické uplatnění poznatku), a falzifikacionistický model Popperův, který navrhl místo ověřování vědeckých teorií cestou jejich vyvracení. Pokrok přírodovědy kromě toho zrelativizoval zdánlivou jednoduchost Aristotelovu charakteristiku, a soudobá věda hledá pojmy, jimiž by vyjádřila komplikovanost ověřování abstraktních vědeckých teorií, hypotéz a modelů. V této souvislosti se stále častěji spíše, než o jejich pravdivosti hovoří o jejich pravděpodobnosti, o větší či menší logické koherenci (logické bezrozpornosti), nebo o větším či menším přínosu k získávání nových faktů. Moderní teorie a metodologie vždy zpochybňuje kromě toho vůbec absolutní nárok na porovnávání vědeckých modelů a s nimi spjatých paradigmat (Popper, Kuhn, Feyerabend, Lakatos). Pojetí pravdy: == Ontologické pojetí pravdy – Pravda je to, co poznávám a objevuji, jedná se o něco objektivního. Pravda existuje nezávisle na tom, zda jsme schopni ji poznat nebo zda ji poznáváme. == Gnozeologické pojetí pravdy – Pravda je výsledkem našeho poznání, shoda našich poznatků se skutečností. Pro toto pojetí se tudíž používá i termín korespondenční teorie pravdy – zdůrazňuje, že hovořit o pravdě má smysl jen ve vztahu k poznatkům. == Koherenční pojetí pravdy – Pravdivé je to, co neodporuje přijatému systému pravd. Za pravdivé jsou považovány ty výroky, které nejsou v logickém rozporu s ostatními výroky. == Korespondenční teorie pravdy – Výrok je pravdivý, jestliže souhlasí se stavem věci, o němž něco tvrdí; pravda je shoda poznání se skutečností. == Konsenzuální (konvencialistické) pojetí pravdy – Za pravdivý je prohlášen takový poznatek, se kterým souhlasí nějaké společenství (je nějakým společenstvím potvrzen). == Pragmatické pojetí pravdy – Pravdivé je to, co je prospěšné a užitečné, co vede k dosažení stanoveného cíle. Za pravdivé je uznáváno to, co je uznáno jako užitečné. Pravda je relativní, pluralitní, různorodá – je podmíněna lidským přístupem, záleží na výrokové krajině (systému), v níž je pronášena. == Objektivní pravda – Obecně platné tvrzení, které by měl respektovat každý, neboť vyjadřuje to, co objektivně, nezávisle na tom či onom osobním mínění

245

dáno. Vyjadřuje to, co skutečně je, a je tak, jak myšlenka říká. V korespondenční teorii je výraz „shoda myšlení se skutečností“ totéž co výraz „objektivní pravda“. == Subjektivní pravda – Lze ji definovat jako pravdu konkrétního člověka (jeho pravdu). Jedná se o názor, o kterém je dotyčný člověk osobně, subjektivně přesvědčen, že věci jsou tak, jak je cítí. == Teorie obecné zkušenosti – Pravdivé je to, co se shoduje s dosud přijatým obecným míněním. Pravda může být: == Absolutní – věčná, nezávislá na podmínkách poznání. == Relativní – proměnlivá, historicky podmíněná. == Subjektivní – platná jen pro určitý subjekt. == Objektivní – platná obecně a takto i závazná. Podle toho, k jaké stránce pravdy se zvětší části přiklánějí se rozlišují různé gnozeologické směry: == Absolutismus (dogmatismus) či relativismus. == Subjektivismus či objektivismus.

Pravděpodobnost V matematice označuje kvantitativní míru možnosti, tj. vztah počtu kladných případů k celkovému množství případů. Pravděpodobné jako to, co je pouze „podobné pravdě“, co není pravda, ale zdání, co se jen jako pravděpodobné jeví, čeho pravdivost nemáme tedy nepochybně zdůvodněnou, posiluje – v logickém smyslu – již Aristoteles, ale prvky tohoto pojetí nalezneme u eleatů, sofistů, Platona, skeptiků apod. V novověké filozofii, směřující k – různě ovšem pojaté – evidenci, se objevuje problém poznání pravděpodobného (a tedy nejasného) hlavně u agnostiků Huma a Kanta: naše smyslové poznání nám podává poznatky pouze pravděpodobné, jeví se, ne poznatky o věcech samých. Ve filozofickém i matematickém smyslu rozpracovali pojem pravděpodobnosti Pascal, Laplace a hlavně Leibniz. Výsledkem dlouholetého usilování bylo pak vědecké vymezení statistické zákonitosti, jež později potvrdil rozvoj matematiky a fyziky (zejména teorie relativity, fyzika mikrosvěta aj.), biologie, teorie informace a logiky. V těchto vědních disciplínách jsou neustále objevovány nové vztahy a zákonitosti, které se vymykají klasickému deterministickému modelu světa a na něž je třeba aplikovat teorii pravděpodobnosti. 246

Logicko-matematická a statistická pravděpodobnost napomáhají i v disciplínách humanitních, např. sociologii (interpretace empirických výzkumů).

Pravidlo Jakýkoli výrok, který předepisuje nějakou činnost nebo chování (norma, návod, výzva, pokyn aj.). Také se využívá ve smyslu opakování nějaké činnosti nebo chování – v tomto smyslu označuje zákonitost v následnosti daných úkonů. Logika rozlišuje pravidlo formace, pomocí nichž se vytvářejí slova a věty (formule) formalizovaného jazyka, a transformační pravidla, umožňující přechod od formulí k formulím, zvláště různá odvozovací pravidla. Na rozdíl od zákonů, obecně splnitelných formulí, jsou pravidla vyjádřena v metajazyku. Novověká filozofie silně směřovala ke stanovení pravidel lidského poznání (F. Bacon, Descartes, Locke, Hume) i konání (zejména ve smyslu mravním: Kant). Logická (metodická) pravidla jsou v moderní vědě soubory preskriptivních tvrzení, která určují principy transformace logických, matematických aj. výroků: například pravidla odvozování výroků z axiomů, pravidlo dosazování, nahrazování apod. V nejobecnějším smyslu je celá společnost strukturována i funkcionalizovaná sítí nejrůznějších pravidel (právních, politických, mravních, ekonomických, náboženských, kulturních), existují jak ve sféře celospolečenské, tak skupinové i individuální a vzájemně se ovlivňujících i střetávajících.

Právo Systém pravidel, která předepisují lidem formu jejich chování, a jejichž porušení je sankcionovatelné. To, co je ve shodě s platným právem, je legální, a v tomto úzkém smyslu též legitimní (může však vzniknout otázka, zda je to současně i mravně legitimní). Tradiční Kantovo rozlišení mezi tím, co jest a tím, co by býti mělo, vyjadřuje napětí mezi legalitou a legitimitou a dynamizuje tak společenské vztahy i praxi. „Co zákon výslovně nezakazuje, to je dovoleno“ – to je jedno z východisek moderní demokracie. Znamená to však, že vše, co člověka smí dělat, také i dělat má? Z hlediska filozofie práva se rozeznává tzv. pozitivní právo (založené na daném kodexu psaných právních norem a vycházející pouze z něho) a přirozené právo (založené na „před-právní“, přirozené existenci základních a nezpochybnitelných lidských práv). 247

Toto výše uvedené rozlišení je stále přítomno v evropském myšlení (Aristoteles, Hobbes, Locke, Spinoza, Kant, Rousseau), projevuje se i v soudobých právních systémech. Legitimita práva byla řešena v dějinách různými způsoby: převážně jeho založením v Boží vůli (Augustin, Akvinský), ale je to možné i skrze násilí (Marx, Benjamin), skrze majetek (vlastnictví) v současnosti je v euro-americké civilizaci obvyklé založení práva na smlouvě rovnoprávných občanů (smluvní pojetí – Locke). Pojem práva je úzce spjat s pojmem spravedlnosti (spravedlivé je to, co respektuje danou právní normou) a tím rovněž s úlohou státu při jejím uplatňování (zde se radikálně liší konzervativní, liberální, anarchistické a socialistické řešení).

Predestinace Z lat. praedestináre = předurčovat. Nábožensko-filozofická koncepce, podle níž Bůh ve své absolutní dokonalosti a svrchovanosti podle své vůle předem určil, kdo dojde spásy a kdo bude zatracen. Předurčení lidského údělu Bohem. Filozofický problém determinismu se v oblasti náboženství stává otázkou vztahu božské všemoci a svobody člověka rozhodnout se pro svou spásu nebo proti ní. V novém zákoně se predestinace ve smyslu vyvolení zabývá hlavně Pavel (Řím 911, vyvolený lid). Augustin zastával na rozdíl od pelagianismu pojetí o podvojné predestinaci – ke spáse, k záhubě. Striktní teorii predestinace v křesťanském myšlení vypracoval Augustin v polemice s Pelagiem, a položil v ní důraz na spásu skrze milost Boží, čímž zdůraznil úlohu niterné zbožnosti a spočinutí ve víře. Pozdější vývoj křesťanské doktríny poněkud oslabil absolutnost predestinace (založenou Augustinem na „prvotním hříchu“ na úkor „zásluhovosti“ lidských skutků, čímž posílil zároveň i odpouštějící poslání církve na tomto světě, a tím i přímluvné poslání zbožných činů (uctívání svatých a jejich ostatků, pokání apod). Lutherova, a především Kalvínova reformace obnovila tento problém ve vší ostrosti: zejména reformovaní protestanté zastávají myšlenku absolutního předurčení a spásy skrze víru (založenou na Písmu), nikoli skrze skutky. V islámu se predestinace stala dominantní pravověrnou naukou.

248

Predikát Z lat. praedicare = vypovídat. V tradiční logice součást kategorického soudu, který něco vypovídá nebo popírá o subjektu. V moderní logice je to výroková funkce s aspoň jednou individuovou nebo predikátovou proměnou. Predikáty vyjadřují vlastnosti nebo vztahy a lze rozlišovat predikáty jednomístné či vícemístné, predikáty prvého či druhého stupně apod. V jazykovědě predikátem označujeme přísudek ve větě. Systematickému studiu predikátu je věnována predikátová logika, která analyzuje vnitřní strukturu výroků.

Premisa Předpoklad, součást úsudku, sylogismu (vyšší, respektive nižší premisa), z nichž se vyvozuje závěr. Výchozí bod úsudku. Každý úsudek musí vycházet z jedné nebo více premis. Úsudek je platný, jestliže jeho závěr logicky vyplývá z premis, což však nedokazuje jeho pravdivost. Závěr je pravdivý pouze za předpokladu, že jsou premisy pravdivé. Premisa sylogismu obsahuje střední termín, který se nevyskytuje v závěru; ve vyšší premisy se nachází predikát závěru a v nižší premise jeho subjekt (sylogismus).

Primární a sekundární kvality John Locke rozlišuje kvality primární, jež předmětu náleží objektivně a nezávisle na tom, jsou-li vnímány, např. místo, rozměr, pohyb, hmotnost atd., a kvality sekundární, např. barvu a chuť, které závisejí na vzájemném působení s vnímajícím pozorovatelem.

Princip Z lat. principium = začátek. Východisko, začátek, zdroj, základ, příčina. V nejširším filozofickém smyslu je myšlena příčina bytí jako takového, zdroj veškerenstva, z něhož vše jsoucí vzchází a do čeho se též případně navrací. Princip je stav nebo teorém, na kterém závisí další stavy nebo věty. 249

Rozlišuje se princip bytí (například princip kauzality) – v antické filozofii byla za základní, počáteční princip pokládána pralátka, atomy, číslo, ideje apod.; princip myšlení (myšlenkové zákony; logika) – zobecnění a rozšíření některých tezí na všechny jevy dané oblasti; a princip vůle (základní mravní zákony, maximy jednání; etika). Filozofie spatřovala tradičně tento princip buď v matérii (od filozofů milétské školy, atomismus, mechanické materialisty až po Marxe), nebo v ideji, principu duchovním (od Platona, středověké myšlení – kde je klíčovým principem bytí Bůh – až po Hegela). I materialisticky orientovaní myslitelé ovšem vždy tušili, že nalezení základní substance univerza nemusí řešit problém jeho hybné síly, proto již Anaximandros („apeiron“), Herakleitos („logos“) a další usilovali o spojení „živlů“ s řídícím rozumovým prvkem. Pojem „princip“ je pak používán v řadě dalších souvislostí: v politologii a právu (ústavní principy), psychologii („princip reality“, „princip slasti“ – Freud, individuace – Jung apod.), etice (mravní principy), logice (principy logické dedukce apod.), v přírodních vědách (princip zachování energie apod.).

Probabilismus Z lat. propabilis = pravděpodobný. Názor, podle kterého nelze dospět k jistému a bezpečnému poznání světa, nýbrž lze dospět pouze k poznání více či méně pravděpodobnému. Jde o jakousi „střední cestu“ mezi optimistickým dogmatismem a pesimistickým skepticismem. Názor, že ve filozofii a ostatních vědách lze dojít pouze k pravděpodobnosti, nikoli však k naprosto jistému poznání; též morální princip, podle něhož může člověk v případě, že daná norma jednání není spolehlivě použitelná, případně zcela chybí, jednat na základě vlastního rozhodnutí podle normy pro něj pravděpodobně účelnější a prospěšnější. Silné prvky probabilismu lze zaznamenat již v čínském konfucianismu a indickém buddhismu, v antické filozofii jej rozvíjeli zejména sofisté, pozdní Akademie (Arkesiláos, Karneadés), Cicero aj. V mravní sféře vede probabilismus k hodnotovému relativismu, pročež byl často napadán (sv. Augustin, Pascal), ale sama katolická církev probabilismus často využívala (v kazuistice) – například jezuité.

250

Propozice Význam, který vyjadřuje oznamovací věta. Propozice mohou být pravdivé nebo nepravdivé.

Prostor Klasicky byl ve filozofii prostor chápán jako rozprostraněnost, tj. jako nejvýraznější atribut objektivně existujícího světa, jenž jej odlišuje od naší mysli (vědomí myšlení). Podmínka existence rozprostraněných věcí a jejich bytí vedle sebe; nejprve naivní, nereflektovaná představa o prostoru jako o prázdné nádobě, v níž je uloženo vše jsoucí; pro novější vědu a filozofii buďto nutná forma poznání, nebo kontinuita vázaná na existenci hmoty a strukturovaná jejím rozdělením; v evropské filozofické tradici je prostor (ve smyslu fenomenálního, tj. názorem zažitého prostoru) pojímán jako trojrozměrná, souvislá, homogenní veličina. Do popředí se přitom dostávají tři problémy: jeho konečnost a nekonečnost; možnost nebo nemožnost nějakého prázdného prostoru a konečně realita, respektive relacionalita prostoru – Představa nekonečného prostoru začala převládat až v novověku. Antická věda soustředila své výzkumy do geometrického modelu prostoru, zvaného euklidovský. Filozofické snahy reprezentují názory eleatů, atomistů (atomy se pohybují v „prázdnu“), Platona, Aristotela a dalších. Společné je zde chápání prostoru jako obecné formy existence jednotlivých jsoucen, jako jakési „nádoby“, a spory se týkaly pouze toho, zda je prostor nekonečný (Demokritos) nebo konečný (Aristoteles). Pozdní starověk a středověk se opíraly převážně o aristotelsko-ptolemaiovské paradigma, které bylo geocentrické a předpokládalo konečný světový prostor, novověká věda (Bruno, Galileo, Koperník) stále výrazněji hájila myšlenku nekonečného prostoru. Descartes posléze formuluje svojí teorii rozprostraněnosti, s níž ztotožňuje jednu ze svých dvou základních substancí světa („res extensa“). 251

Nový rozměr do úvah o prostoru (a času) vnesl Kant, který je považoval za apriorní formy nazírání, s jejichž pomocí naše mysl syntetizuje vjemový chaos v předměty zkušenosti. To je radikální subjektivizace: prostor není již chápán jako objektivně existující, nýbrž jako subjektivní podmínka zkušenosti samé. Klasické mechanické pojetí došlo své systematizace v Newtonově modelu prostoru a času, jež existují objektivně, jsou absolutní a nezávislé na materiálních jsoucnech, jež se v jejich rámci pohybují. Prostor je kontinuální, homogenní, izotropní a trojrozměrný, je vlastně stále prostorem euklidovským. Prvou kritiku tohoto modelu podal již Leibniz, pro něhož karteziánský prostor nemůže být substancí, protože je dělitelný donekonečna čili prostor je spíše vztahem věcí nalézajících se vedle sebe. Překonání omezenosti newtonovského modelu přinesla ve 20. století neeuklidovská geometrie a teorie relativity. Ukázalo se, že prostor není „prázdná nádoba na pohybující se věci“, že Euklidova teorie platí jen pro oblast velmi malých rychlostí, že existuje souvislost mezi rozložením hmoty v univerzu a vlastnostmi prostoru, tj. že prostorovost je určována vzájemným působením materiálních systémů. Dnes je již běžně zaveden pojem „časoprostor“ a úvahy o formách bytí se pohybují vždy v rámci přesně definovaných vztažných soustav. Řada filozofů ve 20. století se však snaží vymknout racionálně pojmovému vymezování prostoru a soustřeďuje se na zkoumání možností mimo-racionálního uchopování prostoru (případně i času): např. Bergson.

Předpoklad Něco, co je považováno za samozřejmé, není to však vyjádřeno. Všechny výpovědi mají své předpoklady, které mohou být vědomé nebo nevědomé. Je-li předpoklad mylný, může být mylná i výpověď na něm založená, třebaže omyl ve výpovědi nemusí být zřejmý. Studium filozofie učí plnějšímu přihlížení k předpokladům. 252

Představivost Též obrazotvornost či imaginace. Schopnost lidské mysli vytvářet jednoduché i kombinované představy, a to buď vyvoláváním toho, co bylo dříve vnímáno (reprodukující představivost, paměťová), nebo jeho originálním zpracováním a tvořivým iniciováním nových celků (fantazijní představivost). Antika a středověk užívaly výrazu „fantazie“ pro představivost jako celek, teprve novověk začal tímto pojmem odlišovat kreativní duševní schopnost (uměleckou, vědeckou apod.) od prosté schopnosti vybavování. Psychologický mechanismus lidské představivosti interpretují různé psychologické směry různě: na principu asociací, na principu psychických „útvarů“ a tzv. „vhledu“, nebo jako „sublimaci“ podvědomých psychických obsahů apod.

Před-zjednaná harmonie Jeden z klíčových pojmů Leibnizovy filozofie. Leibniz objasňuje evidentní existenci univerzálního světového řádu (faktu, že věci mají smysl a vzájemně souvisejí, ač při tom monády „nemají okna“) tím, že tento řád byl předem ustanoven Bohem. Ve svém deistickém pluralismu vymezil Leibniz Bohu úlohu prvního hybatele, „hodináře“ všechomíra.

Příčina, příčinnost Obecně vzato je příčinou to, co vyvolává nějaký účinek (následek). Lidská touha poznat příčiny jevů v přírodě i ve společnosti vedla filozofy již ve starověku k úvahám o povaze jednotlivých příčin věcí i příčiny příčin, tzn. prvního důvodu jak existence, tak pohybu a vývoje univerza jako celku. Popracovaná byla zejména koncepce Aristotelova, jenž rozlišoval: 1. Příčinu materiální (látku, z níž daná věc je „hylé“). 2. Příčinu formální (ideu, „morfé“ – vzor podle něhož daná věc vznikla). 3. Příčinu účinnou (příčinu působící, hybnou, tj. faktor vyvolávající vznik věci). 4. Příčinu finální (účelovou, tj. účel, k němuž věc směřuje). Scholastické myšlení toto schéma v podstatě převzalo: causa materialis, causa formalis, causa efficiens, causa finalis. První příčinou, příčinou všech příčin, příčinou nezapříčiněnou, byl u Aristotela i později u Tomáše Akvinského Bůh. 253

Novověká matematická přírodověda a filozofie založily svůj obraz světa na mechanickém determinismu a z něj vyplývající lineární kauzalitě (Newton, Spinoza, Leibniz apod.). Nadvládou takto chápané univerzální příčinnosti (a tedy i univerzálně chápané nutnosti, jež přikládala nahodilému jen charakter subjektivního nedostatku lidského poznání) otřásly ovšem již názory empiristů (Hume). O řešení problematiky kauzality jejím přesunutím do roviny formy lidské zkušenosti se pokusil Kant: jednou provždy odlišil fenomenální rovinu přírodních dějů (to, že se naším smyslům jeví určitá časová následnost) a soubor poznávacích předpokladů subjektu, zejména kategoriální vybavenost, jež umožňují utvořit v chaosu nazíraného syntetickou jednotu a definovat onu následnost jakožto kauzální podmíněnost. Rozvoj moderní přírodovědy pak umožnil podstatné rozšíření našich poznatků o souvislosti a vzájemné podmíněnosti jevů a vedl k odmítnutí ztotožňování příčinnosti se zákonitostí. Zejména fyzika zjistila, že u některých typů procesů nelze operovat klasickým pojmem kauzality, a objevily se pojmy jako: pravděpodobnost, relace neurčitosti, statistická zákonitost apod. Dnes se jich běžně užívá např. ve fyzice mikrosvěta, v matematice, logice, ale i biologii, sociologii, ekonomii a dalších disciplínách.

Příroda Příroda je vše, co existuje a co nevytvořil člověk; začíná u bakterie a jednobuněčného organismu a končí galaxiemi a vesmírem. V nejobecnějším smyslu znamená „příroda“ souhrn všeho, co existuje a co při tom nebylo vytvořeno člověkem, nýbrž vzniklo buď evolucí forem hmoty, nebo bylo stvořeno Bohem, a co podléhá působení přírodních zákonů. Je to tedy systém, který je řízen na principu vyrovnávání rovnováhy, a různost interpretací tkví jen v tom, zda tento systém využívá ke svému pohybu a vývoji informace zvnějšku (všechna teistická náboženství a kreacionistické teorie, např. v poslední době Tresmontant) anebo zda „funguje“ na bázi autoregulace (deismus a ateismus). I ve zmíněné nejobecnější rovině je však třeba rozlišovat dvě filozofické podstatné rozdílně roviny: přírodu jakožto „princip tvořící“ („Přírodu“, tj. to, co Spinoza nazývá „natura naturans“), a přírodu jako soubor smyslově vnímatelných přírodních jsoucen („přírodu“, u Spinozy „natura naturata“). 254

V návaznosti na to, co – bylo dáno (a žel též ve stále větším protikladu vůči tomu), vyvíjí se pak sféra toho, co bylo a je uměle vytvářeno člověkem a společností: kultura, souhrn materiálních a duchovních hodnot, jež někdy nazýváme „druhou přírodou“. Vzájemné vztahy mezi přírodou a společností prošly řadu etap. V počátcích lidské civilizace dominovaly spíše vztahy ovlivňování ve směru od přírody ke společnosti (vliv přírodních faktorů), později – s rozmachem vědy a techniky – se rozšiřovalo naopak spektrum forem ovlivňování přírody ze strany společnosti: počínaje prvou velkou společenskou dělbou práce (vznik stálých sídel, rozvoj zemědělské výroby) přes vznik státu až po průmyslovou a posléze tzv. vědeckotechnickou revoluci. Člověk postupně přestával brát přírodu takovou, jaká je, a stále více přizpůsoboval přírodní struktury svým rozhojňujícím se a měnícím se potřebám, zájmům a cílům. Ruku v ruce s tímto „osvobozováním“ či „emancipací“ od nadvlády přírodních faktorů šlo ovšem snižování významu, až téměř úplné popírání samostatného a svébytného hodnotového rozměru přírodní skutečnosti samé. Člověk zaujal k přírodě postoj instrumentální, účelový, utilitární, místo postoje rozumějícího a partnerského. Antropocentricky zakotvený panský přístup k přírodě přinesl množství příkoří přírodním systémům (vyhubení druhů, narušení rovnováhy ekosystémů apod.), ale – zdánlivě paradoxně – i člověku samému. Proto moderní filozofie opouští karteziánský model uvažování a zve k vytvoření nového pohledu na svět jako celek, k nahrazení antropocentrismu „biocentrismem“ (či „ekocentrismem“), k restrukturalizaci lidských potřeb a zájmů ve smyslu „morální ekologie“.

Přirozenost, přirozený V antickém Řecku přirozeností („fýsis“) rozuměli princip života určitého jsoucna, tzn. to, co způsobuje, že se rodí, vyvíjí, rozmnožuje a umírá. Přirozenost nějakého živého jsoucna je tedy jakousi jeho povahou, vnitřní specifikou, řídící příčinou jeho životního pobytu. V tomto smyslu je „přirozené“ v protikladu k „umělému“, tj. vytvořenému člověkem dodatečně, za pomoci vědy, techniky, umění apod., případně též vůči 255

„nadpřirozenému“, tj. existujícímu díky zásahu takových sil (duchů či bohů), jejichž povaha i působení nejsou uchopitelné přirozenými prostředky (jde tedy o rozdíl posvátného a profánního: Eliade). Již v antickém řeckém myšlení se objevil pojem „přirozeného stavu“, býval z počátku ztotožňován s dobou patriarchální, „před-civilizační“ (Hesiodos, Vergilius), později stále více chápán jako všestranný a harmonický rozvoj občana na bázi péče o rozkvět obce („polis“): Aristoteles. Středověké křesťanské myšlení (budované na východiscích starozákonního judaismu) vymezovalo přirozený stav lidstva odlišně, jakožto stav „před hříchem“, stav nevinnosti, protikladný následujícímu stavu „po pádu“. Tzv. přirozenoprávní koncepce v novověku zakládají však široký proud evropského myšlení, jenž staví pojetí státu na nutnosti smlouvy suverénních jedinců, kteří se zříkají své absolutní svobody a delegují – ve svém vlastním zájmu – její část na stát. Ať již jsou odlišnosti ve zdůvodnění či zaměření této smlouvy jakkoli hluboké (Hobbes zvýrazňuje autoritativní stát, Locke a Montesquieu parlamentní princip, Rousseau sní o přímé demokracii), byly zde položeny základy moderního společenského uspořádání. Dodnes se v právní filozofii rozlišuje tzv. právo pozitivní a tzv. právo přirozené. Přívlastku „přirozený“ se užívá i v jiných ohledech, např.: přirozené náboženství (ve smyslu deistickém, tj. náboženství rozumové, nezjevené). Soudobá fenomenologie oživuje původní filozofický smysl úsilí po zakoušení, odkrývání a porozumění přirozeného jsoucího. Toto úsilí je však překrýváno a komplikováno tendencí ke zvěcňování, k uchopování přirozenosti jsoucen jakožto věcí, tj. jako toho, s čím lze manipulovat. Neubauer tuto tendenci nazývá „denaturací fýsis“. Rozdíl je však zásadní: zatímco přirozenost je otevřeností jsoucna vzhledem k bytí (tj. souhrnem poukazů), věc je jsoucnem, chápaným v jeho „výskytovosti“.

Pythagoreismus Též pythagorejství. Učení řeckého filozofa Pythagory ze Samu a jeho žáků. Pythagoras bývá označován za „prvního filozofa antiky“, za původce samotného pojmu „filozofie“, byl vynikajícím znalcem a učitelem matematiky, kosmologie i hudby. Usiloval o racionální postižení univerza, ale současně založil školu, spíše utajené bratrstvo spočívající na esoterních principech, mystických rituálech a víře v cyklické převtělování nesmrtelné duše. Věren způsobům kladení otázek a formám filozofické problematice světa v předsokratovském Řecku, směřoval Pythagoras k postižení základních 256

„stavebních“ prvků bytí, postižení smyslu bytí a principu pohybu a vývoje všeho existujícího: toto nalezl v „čísle“. Veškerá harmonie univerza (včetně harmonie kosmických sfér) je založena na číselných vztazích. Pythagorovo matematické pojetí bytí inspirovalo bezprostředně Platona, později (prostřednictvím učení tzv. novopythagorejců) proniklo do myšlení helénistické epochy a ovlivnilo novoplatoniky, eklektiky, některé myslitele raného křesťanství, ale také rozmanitá mystická nábožensko-filozofická učení a sekty (gnosticismus, křesťanskou mystiku, židovskou kabalu – zejména číselnou mystiku). V novověku se vraceli k Pythagorovi často učenci, snažící se nalézt matematickou zákonitost v uspořádání přírody (Descartes, Kepler aj.).

Q ************************************************

Quine Willard van Orman (1908-2000)

Willard van Orman Quine – představitel analytické filozofie. Americký logik, ovlivněn pragmatismem a filozofií Vídeňského kroužku. Odmítl rozlišení mezi analytickými větami (jejich pravdivostní hodnota vyplývá z analýzy významu pojmů) a syntetickými větami (rozšiřují naše poznání, pro zjištění jejich pravdivostní hodnoty je potřeba empirické zkoumání). Zastával holistické pojetí jazyka (jednotlivé výroky neodpovídají jednotlivým faktům, ale je třeba je posuzovat jako celek, při testování je ve hře vždy teorie jako celek. Prosazoval naturalismus – názor, že filozofické problémy, včetně otázek poznání a významu, mohou být studovány stejnými metodami jako problémy přírodních věd.

R *************************************************

Racionální Založený na principech rozumu a logiky a odpovídající těmto principům.

Racionalismus Z lat. ratio = rozum. 257

Racionalismus je učení, které hlásá suverenitu lidského rozumu. Vyzvedá rozumové schopnosti a přirozené poznání člověka. V dějinách myšlení vystupoval v různých podobách. V užším, původním smyslu znamená racionalismus jisté řešení problematiky původu a podstaty lidského poznání. Racionalismus je filozofický postoj uznávající za hlavní a samostatný zdroj lidského poznání rozum, který objevuje pravdy nezávisle na zkušenosti. Názor, podle něhož můžeme poznání světa dosáhnout užitím rozumu, bez spoléhání na smyslové vnímání, které je považováno za nespolehlivé. Protikladným názorem je empirismus. Racionalismus – tvrdí, že základem poznání jsou vrozené rozumové schopnosti. V nejobecnějším smyslu názor, postoj ke světu, tvrdící, že skutečnost je založena na určitém řádu, na logických principech, a proto je také poznatelná prostředky rozumového poznání. Racionalisté vyzvedávají rozum a tvrdí, že jsme nezávisle na zkušenosti schopni vyvodit mnoho důležitých pravd. Schopnost poznávat i bez zkušenosti vysvětlovali racionalisté idejemi, které už máme nějakým způsobem „v sobě“. Převládající směr evropské myšlenkové tradice, jenž považuje rozum za nejvyšší princip řádu světa (metafyzický racionalismus; opak iracionalismus), respektive za základ poznání (gnozeologický racionalismus; opak empirismus). Racionalismus prosazuje existenci vrozených pojmů (substance, kauzalita atd.) a možnost systematických, na zkušenosti nezávislých výpovědí o skutečnosti z čistých rozumových pojmů (a priori). Metodicky se zaměřoval na matematiku (dedukce). Radikální racionalismus Demokritův, Platonův, Descartův, Leibnizův aj. soudí, že pravá podstata skutečnosti je dostupná výlučně racionálnímu poznání (smyslová zkušenost nám podává jen nahodilé jednotliviny, pouhé zdání), metodicky vedenému a založenému na zásadách, obsažených jako apriorní předpoklady v mysli samé. Kant naproti tomu zmírňuje svůj racionalismus akcentování úlohy lidské receptivity v poznání.

258

Racionalismus jako gnozeologický filozofický směr vznikl již v antice, když někteří filozofové při hledání pravdy upřednostňovali cestu rozumu oproti cestě smyslů, a již tehdy se dostávali do názorových střetů se stoupenci senzualismu či empirismu. Tento vývoj se vyhrotil v novověku. Stejně jako Demokritovy atomy či Platonovy ideje, jsou i Descartovy substance či Leibnizovy monády dostupné pouze metodickému racionálnímu poznávání, kdežto Locke, Hume, Berkeley, Condillac a další novověcí empiristé naopak za pravdivé pokládali zkušenostně dané a induktivně postižitelné. Novověký racionalismus zakládal svůj systém na matematické přírodovědě, na dedukci a experimentálním ověření. Skrze Kantův kriticismus dospěla racionalistická filozofie svého vrcholu v systému Hegelova idealismu. Spor racionalismu a empirismu se obnovil vznikem pozitivistické filozofie, ve 20. století zejména logického pozitivismu, který byl radikální verzí moderního empirismu. Proto byl podroben kritice ze strany Popperova „kritického racionalismu“, prosazujícího nový model vědeckosti, nahrazení principu verifikace vědeckých teorií jejich falzifikací, a racionální kriticismus v myšlení vůbec.

Radikalismus, radikální Z lat. radicalis = základní, rázný, od radix = kořen. „Radikální“ znamená vždy „jdoucí na kořen“ daného jevu či problému, jdoucí do hloubky, k podstatě. Radikální jsou takové názory, postoje a činy, které zasahují samu podstatu, bytostné určení věci, nikoli jen její povrchové, nahodilé, nepodstatné projevy. V politice jsou označovány za radikální ty ideje a praktické kroky, které zásadním způsobem mění dosavadní politické myšlení či praxi (například Marx požadoval od revoluce, aby „radikálně zúčtovala“ s dosavadním společenským řádem, ale žádal i po filozofii, aby šla „na kořen věci“, tj. nejen svět vykládala, ale přispěla též k jeho principiální přeměně). Za radikály v politickém smyslu lze označit rozličné myslitele, skupiny, hnutí a strany, vystupující zásadně proti dosavadnímu sociálnímu uspořádání (například v 19. století tak byli střídavě označováni revoluční demokraté, liberálové, nacionalisté, komunisté, anarchisté aj.). 259

Ve filozofickém smyslu je radikálním vždy nějaký zásadní myšlenkový průlom do povahy problému, do způsobu kladení otázek či jejich řešení. Za radikální, přelomový, bývá označován například „sokratovský obrat“ ve filozofii, Descartes přímo označuje svoji metodickou skepsi jako radikální, Kantova filozofie rovněž (svým kriticismem) znamenala obrat v novověkém myšlení, často bývají jako „filozofičtí radikálové“ chápáni Schopenhauer (krajním pesimismem), Nietzsche (výzvou k radikálnímu „přehodnocení hodnot“), Marx (svým programem světové revoluce) a řada jiných. V nejširším smyslu slova radikálním je v současné době přechod od paradigmatu newtonovského k paradigmatu relativistickému a kvantovému, a přechod od karteziánského modelu poznávání a využívání přírody k modelu porozumění a respektování přírody.

Realismus, realita Z lat. realis = věcný, skutečný, a realitas = skutečnost, od res = věc. Realismus je učení, podle něhož existuje na člověku nezávislá skutečnost (realita) a tato skutečnost je pro nás poznatelná. Naivní realismus ztotožňuje smyslový stupeň poznání s celým poznávacím procesem, tj. přijímá objektivní realitu jako danou již ve vjemu (poznávanou vnímáním). Kritický realismus prosazuje existenci vnějšího světa, který je na subjektu nezávislý, omezuje však jeho poznatelnost. Realismus: ve filozofickém smyslu se užívá tohoto pojmu nejčastěji k označení jednoho ze dvou významných, myšlenkově nesmírně bohatých a vzájemně kontroverzních filozofických směrů středověké scholastiky: nominalismu a realismu. Realisté řešili tzv. problém univerzálií (obecných, rodových a druhových pojmů) v duchu Platonova modelu, tzn. obecninám přísluší reálná existence, jsou to reálné entity, které existují nejen jako samostatné podstaty, ale jejichž bytí má dokonce vyšší ontologickou hodnotu, než je bytí jednotlivých jsoucen (věcí). V autentickém platonském smyslu dokonce pouze obecninám přísluší bytí, pouze ony vpravdě „jsou“, oproti zdánlivé existenci jednotlivin. 260

Univerzálie předcházejí jednotlivým věcem, které jsou na nich závislé, od nich odvozené. Vilém z Champeaux, Anselm z Canterbury a další realisté chápali obecniny tedy jako předobrazy jednotlivin, vzory, které existují věčně v mysli Boží a ve vztahu k nimž má jakákoli jednotlivina vždy povahu nikoli substanciální, nýbrž akcidentální. V konfrontaci s bojovým nominalismem dospěl postupně realismus – pod vlivem Aristotelova učení, jež prosazoval zejména Tomáš Akvinský – ke zmírnění svého postoje, což se projevilo v tezi, že obecné je imanentním konstituujícím momentem jedinečného. Tato pozice umírněného realismu má však platnost jen v rovině konstituce jednotlivin, ale všeobecně ontologicky stále platí, že zakládá samu nutnost, a konec konců, tj. obecné jakožto plod lidského poznání. V pozdním středověku se stal krajní realismus Viklefův a Husův podkladem radikalismu mravního (a konec konců i politického a sociálního) svým důrazem na absolutní platnost – a tedy také závaznost – božských univerzálií: Pravdy, Dobra, Lásky, Krásy. Současná tomistická filozofie rozumí realismem tu část svého učení, která se zabývá gnozeologií a metafyzikou, a je založena na objektivní existenci Boží pravdy, Božích idejí jakožto zdroje a východiska všeho stvořeného jsoucna. Pojmu „realismus“ užíval v novověku též Kant, jenž jím rozuměl uznání objektivní existence jevů (fenoménů), které jediné jsou a mohou být předmětem poznání. Specifického významu nabyl „realismus“ v politické filozofii, kde vesměs označuje typ pragmatické politiky, neohlížející se na prostředky, ale usilující výlučně o naplnění vytyčených cílů (Machiavelli, Hobbes aj.). Silně ovlivnil toto významové pojetí pojmu realismu filozofický pragmatismus (James, Dewey) a utilitarismus (Mill, Bentham). Relevantní pojem realismu je v matematice (Russel), a hlavně v estetice a teorii umění, kde označuje pojetí umění jako adekvátně zobrazujícího skutečnost samu (specifickým bylo použití tohoto pojmu v rámci socialistického realismu). Realita = skutečnost, existence ve vnějším světě (objektivní realita, empirická realita), respektive v představě (subjektivní realita); opak idealita.

261

Redukce, eidetická redukce Z lat. reductio = zjednodušení. Všeobecně znamená převedení určitého údaje na jeho jednodušší formu. V matematice a logice existuje reduktivní typ úsudků, jež mají hypotetický charakter a jsou založeny intenzionálně (oproti úsudkům deduktivním). O tzv. redukcionismu se hovoří v souvislosti s filozofií logického pozitivismu (Vídeňský kruh), v jejímž rámci označuje redukci předmětu filozofie na logickou analýzu jazyka vědy, tj. na specificky pojatou teorii poznání, dále požadavek empirické verifikace a v neposlední řadě pokus o vytvoření jednotného jazyka vědy („fyzikalismus“). Eidetická redukce: v Husserlově fenomenologii vyjadřuje úsilí o postižení čisté esence (podstaty) daného objektu poznání, které musí současně znamenat eliminaci všeho jevového, empirického, akcidentálního. Husserlova transcendentální metoda je založena na vyřazení, „uzávorkování“ („epoché“) jakéhokoliv generálního soudu o vnějším světě.

Reflexe Z lat. reflexio = úvaha, od reflexus = odlesk, odraz světla. Obrat vědomí (myšlení) k sobě samému, ponoření do vlastní hlubiny, sebezkoumání, sebepozorování. Též introspekce. Reflexe je přemítání, rozjímání; zkoumající a srovnávající přemýšlení o něčem, v užším smyslu sebou samým (vlastním já) – sebereflexe; reflexe jako „vědění o vědění“ chápal Aristoteles. Ve scholastice podstatná vlastnost spirituální substance. Locke považuje reflexi za zvláštní druh empirického poznání, za samostatný zdroj poznání na základě vnitřní skutečnosti: předmětem reflexivního poznání jsou počitky vnějšího světa. Podle Huma jde o srovnávání idejí na základě jejich podrobnosti, produktem jsou dojmy z reflexe. Obecně označení pro abstraktní (racionální) myšlení jako synonymum k diskurzivnímu myšlení (na rozdíl od myšlení vzešlého z intuice), nebo v původním aristotelském smyslu.

Regulace, regulativní Z lat. regula = pravidlo, počátek, úprava.

262

Zajišťování stability určitého dynamického systému vhodnými intervencemi do jeho struktury a fungování. Hovoří se o regulačních procesech v kybernetice, matematice, fyzice, chemii, biologii, fyziologii a medicíně, v ekonomii i politologii na dalších oblastech. Ve filozofii pojem „regulativní“ znamená „usměrňující“, „založený na určitém pravidle“. Kant zdůrazňuje regulativní úlohu tzv. idejí čistého rozumu, které zásadně orientují charakter lidského poznání, nelze je však empiricky potvrdit ani vyvrátit. Kantovo učení je celkově orientováno na zdůraznění určujícího významu autonomní regulace lidského chování („kategorický imperativ“) oproti regulaci heteronomní („hypotetický imperativ“), zdůraznění určujícího významu „morálky povinnosti“ oproti morálce libosti či nelibosti.

Relativní, relativita, relativismus Z lat. relatio = vztah. Relativní je to, co je podmíněné, vztažné k něčemu jinému (a tedy na něm závislé), co tedy není absolutní. V přeneseném smyslu pak hovoříme o „relativním“, chceme-li naznačit, že něco neexistuje zcela jistě, nepochybně, že je to možná jen domněnka, zdání, či jen zobrazení toho, co vskutku jest. Teorii relativity ve fyzikálním slova smyslu vypracoval A. Einstein. Jejím základem je popření všeobecné platnosti newtonovské mechaniky a vytvoření fyzikální teorie vzájemných vztahů prostoru, času a pohybu („speciální teorie relativity“), jakož i obecného gravitačního modelu závislosti vlastností časoprostoru na rozložení hmoty ve vesmíru („obecná teorie relativity“). Relativismus je názor či postoj v rámci filozofické teorie poznání, podle kterého je našemu poznání nedostupná absolutní pravda, takže jsme odkázáni pouze na tzv. pravdy relativní, dílčí. Relativismus je v teorii poznání učení, že pravda nemůže platit absolutně, nýbrž vždy pouze ve vztahu k člověku, jeho postojům a jeho dějinně-společenské situaci. Gnozeologický relativismus byl v antice zejména v učení skeptiků, sofistů, jako silný prvek je přítomen v agnosticismu, v moderní filozofii jej nalezneme v učení pozitivismu a pragmatismu. Zvláště silný bývá relativismus tradičně ve sféře etiky, kde odmítá existenci absolutních, obecně platných, a tedy závazných mravních hodnot a norem, a relativizuje pojmy dobra a zla.

263

Renesanční filozofie (14. – 16. století) Renesancí rozumíme období vývoje evropské kultury (14.-16. století), které se snažilo rozejít se středověkou tradicí znovuobjevením přírody (docenění hodnoty přírody vede často k jejímu zbožštění) a člověka. Počátky renesance jsou spojeny s prostředím bohatých italských měst (Florencie, Benátky, Pisa), která se s rozvojem obchodu a řemesel vymanila z vlivu tradiční šlechty a církevní organizace. Středověký feudalismus ustoupil novému městskému zřízení, na němž se podílela větší část obyvatelstva. To také inspirovalo jednotlivé myslitele ke zdůraznění role individua ve světě. Myšlenkovým směrem, ze kterého renesance vycházela, je humanismus (návrat k antickým textům, v nichž je centrálním motivem člověk). Představitelé humanismu sbírali, překládali a komentovali texty řeckých a římských filozofů. V první fázi renesanční filozofie navázala na antickou platonskou a aristotelskou tradici, ve druhé fázi byla pěstována přírodní filozofie, která kombinovala praktické a spekulativní vědění, kladla důraz na smyslové poznání, pozorování a přirozené vysvětlování jevů. Antická platonská a aristotelovská tradice == Platonská tradice byla pěstována ve florentské platonské akademii (podporována rodem Medicejských). Rozvíjela především motiv člověka a přinášela nový model renesančního křesťanství. Mezi představitele florentské platonské akademie patří: Marsilio Ficino, Giovanni Pico Della Mirandola. == Aristotelská tradice se rozvíjela v Padově, její představitelé zdůrazňovali motiv přírody (Pietro Pomponazzi) Renesanční přírodní filozofie Renesanční přírodní filozofie měla velkou úlohu při tvorbě nového obrazu světa, který přinesla vznikající moderní věda (rozhodující vliv měl Mikuláš Koperník, který zpochybnil geocentrický model vesmíru a přinesl novou metodu do přírodních věd). (Mikuláš Kusánský, Giordano Bruno, Galileo Galilei, Francis Bacon /empirista/)

Res cogitans, res extensa Lat. věc myslící – věc rozprostraněná.

264

Základní pojmy Descartovy filozofie, jimiž vyjadřuje substanciální dualitu skutečnosti. Res cogitans (lat. myslící věc), /v teorii poznání Descarta myslící subjekt, duchovní substance/ je lidská mysl, vědomí, myslící substance, jež se jako nepochybná (evidentní) realita vynoří jako prvá jistota („cogito“) v procesu radikální metodické skepse. „Myslící substance“ je výrazem aktivity a kreativity ducha, jenž – vybaven jak „vrozenými idejemi“ (zejména ideou Boha), tak získanými – je schopen poznávat a ovládat zákonitosti přírody. Res extensa (lat. rozprostraněná věc), /v teorii poznání Descarta předměty fyzického světa, hmota, látka/ je hmota, objektivní skutečnost, příroda, rozprostraněná substance neboli to, co vykazuje matematicky a fyzikálně zjistitelné a popsatelné charakteristiky a vlastnosti. Korelaci uvedených dvou stvořených substancí zajišťuje v karteziánské soustavě Bůh jako jakási „třetí substance“, substance nestvořená, garantující soulad poznatků (obsahů mysli) se skutečností. Člověk je specifickým propojením duchovnosti a tělesnosti, specifickým „živým strojem“ (na základě fyziologie se Descartes pokusil překonat úskalí psychofyzického paralelismu).

Romantismus Z angl. romantic, od fr. román = veršované, později prozaické vyprávění, od lat. romanus = římský románský. Jako „romantismus“ bývá označováno myšlenkové (především literární, historické a filozofické) hnutí v Evropě v 18.-19. století, které se utvořilo jako jistá protiváha osvícenského racionalismu, fetišizace vědeckotechnického pokroku apod. Romantici „období umění“ působili nejvýrazněji ve Francii (Hugo), Anglii (Byron), Německu (bratři Schlegelové, Novalis), Rusku (Puškin, Lermontov), Polsku (Mickiewicz) i v dalších zemích. Oproti racionální myšlenkové rekonstrukci světa upřednostňují romantikové lidskou obrazotvornost, empatii, intuici, oproti pojmové racionalitě emocionalitu, prožitky a vášně. Odmítají slepou víru v industrializaci a technologii, mají tendenci obracet se spíše do „staré slavné“ minulosti národů, opěvovat patriarchální společenské poměry. Filozoficky významný je rovněž další častý motiv – důraz na obnovení původního harmonického soužití civilizace s přírodou, chápání lidského jedince jako v podstatě odcizeného jak přírodním, tak i sociálním vazbám a žijícího tedy neautenticky, rozervaného, trpícího, izolovaného. 265

Na tomto základě vznikl jak koncept „útěku do minulosti“, „útěku k přírodě“ či „útěku do nitra jedincova“ a různé jiné formy rezignace na tragickou současnost nebo naopak koncept revolty proti daným poměrům a úsilí o jejich přeměnu (cestou anarchismu, socialismu apod.).

Rovnost Požadavek rovnosti, ať v oblasti ekonomické, sociální, politické, právní či jiné, je kladen po celou tisíciletou historii lidské společnosti a souvisí s faktem, že společenský systém je vždy (byť v různé míře) postaven na rozdílnosti tříd či vrstev, pozic, rolí, sociálních skupin, zájmů, hodnot, ideologií, náboženství atd. Čím vyšší míra heterogenity společenského organismu, tím vyšší pravděpodobnost volání po homogenitě, tj. setření co největšího množství rozdílů. I moderní demokratická společnost, založená na zásadách tržní ekonomiky, politického pluralismu, dodržování lidských a občanských práv, je společností horizontálně i vertikálně stratifikovanou, s vysokou mírou mobility, a nabízí tedy nejen společné směřování a participaci, ale také základní lidskou a občanskou rovnost všem svým členům, ale současně i jistou nutnou míru rozdílnosti, a tedy i nerovnosti, a z nich vyplývající konflikty. Je nepochybné, že lidé si nejsou a ani nemohou být rovni v řadě rovin: co do věku, vzdělání, životních zkušeností, zděděných dispozic a vůbec osobnostního založení, co do zdravotního stavu, pohlaví apod. V čem si však jsou rovni (a demokratická společnost to musí garantovat), jsou: a) Rovina obecně lidská (rovnost v právu v právu na život, bezpečí, majetek a vlastní usilování o štěstí /Locke/). b) Rovina občanská (rovnost před zákonem, rovnost politická /rovnost volebního hlasu/. Uvedené pojetí je pilířem konstitučně demokratického pojetí rovnosti, založeného na tom, že všichni musejí dostat stejné výchozí šance k péči o sebe sama i o společnost jako celek (o věci veřejné), ale nelze je nutit k tomu, zda a jakým způsobem těchto šancích využijí. Kromě toho je třeba brát v úvahu rozdíl mezi – jakkoli garantovanou – rovností formální (tj. rovností „de iure“) a rovností reálnou (tj. rovností „de facto“).

Rozpor Vzájemné působení protikladných stránek nějakého jevu. Rozpor je vždy současně jednotou i konfliktem protikladů (Hegel). 266

Rozpory se vyskytují jak v oblasti objektivně reálné (ekonomika, politika aj.), tak tak v oblasti lidského myšlení. Původní idea o rozporné povaze bytí a o rozpornosti jako motoru vší změny a pohybu pochází od Hérakleita, který na ni založil svojí dialektickou přírodní filozofii. Výraznou úlohu sehrál princip střetávání protikladně působících sil i ve filozofii Empedoklově. Logickými aspekty rozpornosti se zabývali eleaté a systematicky pak Aristoteles, který rozlišoval 4 druhy protikladů a ve svém učení o soudech formuloval tzv. princip sporu. Rovněž Aristotelova teorie pohybu je založena na kladení a řešení rozporu: pohyb se děje jako přechod možného ve skutečné. Svým pojetím inspiroval Aristoteles i scholastické myšlení. V novověku se problematikou formálních (logických) a reálných rozporů zabýval Kant („antinomie“ čistého rozumu) a zejména Hegel, u něhož rozdílnost a současně totožnost protikladných určení, věčný pohyb, přeměna a přechod, jsou základem samovývoje „absolutní ideje“ a tím i univerza samého. Hegelovu dialektickou metodu aplikoval Marx na sféru společenskohistorického vývoje a na bázi třídně rozporného schématu dějin definoval jak posloupnost jednotlivých společenskoekonomických formací, tak nutnost vystřídání kapitalistické formace komunistickou.

Rozum V obecném smyslu souhrn duševních schopností člověka, lidská mysl, která postihuje určující rysy skutečnosti a umožňuje adekvátní chování a jednání. Rozumem se tradičně míní především intelektové schopnosti, spočívající v racionální analýze a syntéze, indukci a dedukci, modelování reality, v tvorbě pojmů, soudů a úsudků, hypotéz a teorií. Oproti poznání smyslovému, založenému na sběru a třídění zkušenostních dat, je rozumové poznání zprostředkované, hlubší a systematičtější. Rozum – duchovní schopnost vytvářet pojmy, soudy a úsudky, postihovat obecně platné zákonitosti. Od antiky byl rozum (řec. „nús“, lat. „intellectus“) chápán jako nejvýznamnější znak lidství vůbec (Platon, Aristoteles). Středověké myšlení – oproti antické pojmové reflexi světa – ve své rané fázi (patristika) usilovalo o zdůraznění nedokonalosti, hříšnosti člověka a tedy i fragmentárnosti jeho poznávacích schopností (Augustin), z čehož vyplýval důraz na dar milosti, na spočinutí ve víře, na pohyb hlubinného božství v člověku směrem ke spáse, čehož výrazem se stala teze „credo, ut intelligam“. 267

I když je tradičně středověkému duchovnímu procesu přisuzováno podřizování rozumu víře (čehož výrazem mělo být i to, že pravdou je spíše to, těžištěm celkového záměru bylo vzájemné vyvážení vztahu racionality a víry, zdůvodnění ideje jedné jediné pravdy – pravdy Boží, pravdy transcendentně zakotvené smysluplnosti světového celku, k jejímuž postižení vede jak cesta lidského rozumu (vědění), tak i cesta víry (zjevení). Taková byla hlavně snaha Tomášova (Akvinský). Úlohu rozumu zvýrazňuje Roger Bacon, po něm pak Ockham vysloví nekompromisní tezi: pravda víry není slučitelná s pravdou rozumu. Skutečná glorifikace lidského rozumu – na úkor jak přírody, tak i jiných schopností samotného člověka – nastala v novověku. F. Bacon, Descartes, Leibniz a další zdůraznili, že emancipace člověka vůči přírodní danosti i vůči uzavřenosti feudálního stavovství se prosadí právě díky osvobození lidské mysli, jejích tvořivých rozumových dispozic. Zejména pak v osvícenství byl rozum učiněn měřítkem všeho, jedinou vrcholnou autoritou: vše, co bylo prohlášeno za „nerozumné“, bylo podrobeno nelítostné kritice. Voltaire, Diderot, Locke, Hume, Kant, to jsou hlavní bojovníci proti pověře, zjevení a jakýmkoli výsadám (tj. všemu „iracionálnímu“) ve jménu rozumu a pokroku. Jistým vyvrcholením tohoto úsilí byl na jedné straně Kantův kriticismus a na druhé straně Hegelův panlogismus. Kant rozlišuje „rozvažování“ jako nástroj, kterým vytváříme ze smyslové zkušenosti pojmy a pojmové systémy, a „rozum“, který spojuje pojmové systémy do konzistentních celků, uchopuje metafyzickou pravdu a principy poznání. Praktický rozum u Kanta formuluje obecně platné mravní zákony. Karteziánsky založené a osvícensky zromantizované zbožštění rozumu však mělo a stále ještě má svoji stinnou stránku v silné tendenci evropského myšlení k antropocentrismu, v jednostranném spoléhání na možnosti vědy a techniky, v „panském“ přístupu k přírodě i v manipulativně racionálním pojetí vlastních „věcí lidských“ (například politiky). Opoziční stanovisko vůči převládajícímu historickému optimismu, zaujal již v 19. století Schopenhauer a po něm představitelé filozofického iracionalismu, ve 20. století formulují výhrady zejména filozofové orientovaní fenomenologicky (Husserl: Krize evropských věd), existenciálně (Marcel aj.), hermeneuticky (Gadamerova polemika s odmítáním „předsudečnosti“ našeho vědomí), nejnověji pak tzv. postmoderní filozofie (Lyotard).

268

Rozvažování V psychologii označuje tento pojem obvykle fázi, která následuje po přijetí záměru a předcházející konkrétnímu rozhodnutí, jak daný záměr realizovat. Týká se volního úsilí, zaměřeného na porovnávání výhod a nevýhod, příčin a důsledků zamýšleného činu. Ve filozofii je tento pojem nejvýrazněji spjat se jménem I. Kanta, jenž striktně rozlišoval v rámci teoretické schopnosti lidské mysli schopnost rozvažování a rozumu. „Rozvažování“ je podle Kanta umožněno spontaneitou mysli a spočívá v aplikaci rozvažovacích forem (kategorií) na časoprostorově uspořádané soubory smyslových údajů a následné tvorbě soudů. Rozvažování tedy způsobuje v rozmanitosti nazírání syntetickou (myšlenou) jednotu a tímto způsobem vytváří předměty zkušenosti. Oproti tomu „rozum“ v Kantově koncepci znamená tíhnutí mysli k nepodmíněnému, k celistvosti a absolutnu. Činnost rozumu je postavena na regulativních principech, tkvících nikoli ve zkušenosti, nýbrž v inteligibilní sféře samé.

Rozvrh V novověké filozofii se tento pojem objevuje v zásadě ve významu „naprogramování“ univerzální zákonitosti světa (např. Leibniz: Bůh jako „hodinář“ univerza). Myšlenka všeobjímající světové přírodní zákonitosti je však prastarého data a setkáme se s ní jak v náboženských a mytologických obrazech a výkladech světa, tak ve filozofii všech dob a světadílů. V řecké tradici je nejvýraznějším pokusem o postižení logického rozvrhu věta jak mytologický Osud, tak později filozofický pojem „logu“ (Herakleitos, stoikové). Nejvýraznější teleologickou koncepcí, opírající se o ideu rozumně založeného, účelově se pohybujícího a strukturovaného bytí, je dílo Aristotelovo. Na svébytné představě univerzálního rozvrhu světa jakožto díla Božího stvoření je postaveno křesťanské myšlení, v jehož intencích vše existující bylo již dříve pojato v díle Božím, vše z Boha vzchází a k němu směřuje. Moderní filozofické myšlení označuje pojem „rozvrh“ specifickou ontologickou zakotvenost lidské existence (Heidegger), její „vrženost“. Existenciální filozofové (Sartre, Jaspers) rozumějí touto charakteristikou to, že člověk je projekt, tj. je existencí, jež rozvrhuje sebe sama a tímto „pohybem existence“ se uskutečňuje lidská svoboda. 269

V existenci nalézá i klade člověk sám sebe a zároveň se „vyklání“ ze situace sám před sebe, aby žil neustávající „starostí“ (Heidegger). Člověk je historie, současnost i budoucnost, svými závěry a skutky vymezuje to, co sám jest, je tedy svoboden, nikoli jednoznačně determinován.

Řeč Řeč je specifickou formou lidské komunikace, projevující se jednak v podobě vnější řeči, jednak v podobě tzv. vnitřní řeči. Verbální formu komunikace označujeme jako jazyk (mluvený či psaný), kromě toho existuje široký rejstřík nonverbálních řečových prostředků. Vývoj řeči je úzce vázán na vývoj lidského myšlení: myšlení se v řeči nejen projevuje (řeč je nejpodstatnější formou vyjádření a přenosu myšlenky), ale rovněž se skrze řeč do značné míry uskutečňuje, a zpětně zase rozvoj řečových procesů obohacuje myšlení. Pro některé psychology je proto myšlení přímo totožné s řečí, neboť myšlení lze definovat jako operace se znaky, tj. symbolickými reprezentacemi světa (obraznými představami a pojmy). Myšlenkové a řečové operace nelze zcela ztotožňovat. Vývojový aspekt vztahu myšlení a řeči zkoumal zejména Piaget a na jejich základě formuloval svoji typologii forem myšlenkových operací. „Uzel“ vzájemných vztahů myšlení a řeči je „zavázán“ v teorii pojmu (Vygotskij): pojem je myšlenkovým zobecněním nějakého předmětu či jevu, ale současně je přenášen konkrétním druhem znaku, jehož je významem. Soustava znaků a pravidel jejich používání tak tvoří rezervoár řečových interakcí. Vztahy jazyka a řeči se zabývá psychologie, sociologie i lingvistika.

S *************************************************

Scientismus Z lat. scire = vědět, znát, umět /scientia = vědění, věda/. Názor, že poznávací hodnotu mají pouze takové výpovědi, které jsou získávány na základě matematických metod nebo metod exaktních věd. Přeceňuje postavení a funkci vědy v systému kultury. Všeobecně se často pod pojmem „scientismus“ chápe to, co K. Lorenz nazývá: „víra, že jen to je skutečné, co lze vyjádřit terminologií přírodních věd a dokázat kvantitativně“. 270

Jestliže se tedy o druhé hlavní linii moderní pohegelovské filozofie (vedle linie antropologické) hovoří jako o linii scientistní, má se na mysli orientace určitého směru filozofického myšlení na otázky (problematiku) vědeckého poznání, na předpoklady a souvislosti vědecko-teoretického pojmového uchopování světa (např. v pozitivismu). Scientismus se snaží ustanovit model vědeckosti a za jeho legitimující prvky pokládá ty prostředky, které jsou uplatňovány v exaktních vědách. V užším smyslu se pak pod scientismem rozumí názor, který se rozšířil v 19. století na základě ohromujících úspěchů vědy, že věda je jediným nástrojem spásy lidstva, že budoucí společnost, organizovaná na bázi vědy, vyřeší všechny stávající problémy lidstva (Reman).

Sebepoznání Pokus zakoušet vlastní já, jeho podstatu, jeho možnosti a meze. Od Sokrata považovalo mnoho filozofů sebepoznání za zdroj veškeré moudrosti. Sebepoznání je ústřední v existencialismu, neboť člověk si svobodně volí, jaký chce být a čím se učiní.

Sémantika Z řec. sémantikos = značící, od séma = znamení. Nauka o významu jazykových výrazů. Vědní disciplína, jejímž předmětem jsou vztahy mezi znaky (zejména slovy) a jejich významy. Jako součást jazykovědy zkoumá sémantika významovou stránku procesů označování, ať se týká znaků přirozených anebo umělých, jako součást logiky (logická sémantika) zkoumá vztahy mezi znaky a designáty, předpoklady vytváření ideálních jazyků (zejména pravidla konstrukce formalizovaných jazyků ve vědě) apod.

Sémiologie, sémiotika Z řec. sémeion = znamení, logos = slovo, řeč, pojem. Sémiologie je věda o znacích a znakových soustavách, zejména jazykových. Z filozofického hlediska věnovali zkoumání znaků pozornost již antičtí myslitelé: např. eleaté, sofisté, Sokrates, Platon, Aristoteles, stoikové. Problém znaků hrál významnou úlohu ve scholastickém sporu o univerzálie. 271

Počínaje novověkem se uvedené problematice věnovala především logika: Bolzano, Carnap, Wittgenstein aj. Sémiologie, která původně vznikla jako analýza symptomů (medicína), se časem rozvinula jako převážně jazyková disciplína (Saussure, Barthes), ale v současné době je chápána šířeji – jako interdisciplinární zkoumání jednoho z nejvýznamnějších prvků kultury, jako věda, která interpretuje poznatky jazykovědné, logicko-filozofické, kulturně antropologické, sociologické, etnologické, uměnovědné, psychologické apod. Sémiotika zkoumá znaky a symboly, zejména jejich vztahu k věcem, jež mají označovat. Obecná nauka o znacích, jejich formě, struktuře a informační hodnotě. Kategorie sémiotiky dovolují strukturní klasifikaci všech znakových systémů (posunky, mluvený jazyk, písmo). Počínaje výzkumy Ch. Peirce (amerického logika a filozofa pragmatismu), se častěji užívá názvu sémiotika a má se na mysli obecná teorie jazykových znaků, zahrnující jak pragmatiku (zkoumání sociálních souvislostí používání znaků), tak i sémantiku (zkoumání vztahů mezi znaky a významy, znaky a designáty) a syntax (zkoumání pravidel spojování znaků do soustavy).

Senzualismus Z lat. sensus = smysl. Jedná se o gnozeologický směr, který odvozuje veškeré naše poznání z počitků. Je to druh empirismu. Počátky tohoto učení nacházíme již v antické filozofii (stoikové, epikurejci). Označení směru ve filozofické teorii poznání, který soudí, že veškerý obsah našeho poznání pochází ze smyslového vnímání (počitků a vjemů). Senzualismus je krajní podobou empirismu, který říká, že pokud se při poznávání světa nemůžeme dostat za své smysly, měli bychom tomu přizpůsobit i svou představu o tom, jaký svět ve skutečnosti je. V teorii poznání názor, že se všechny poznatky dají odvodit ze smyslového vnímání, respektive žádný podstatný rozdíl mezi pociťováním a myšlením. Názor, že pravda pochází ze smyslů, a rozum tedy pouze zřetězuje, pořádá apod. smyslová data zastávalo množství filozofů v antice (Empedokles, Anaxagoras aj.), středověku (zejména u nominalistů, např. Ockham), za zakladatele 272

novověkého senzualismu jsou však považováni Hobbes, Gassendi, Locke a Condillac. Senzualistická pozice může být spjata s uznáním substance, která je zdrojem vjemových obsahů, tj. idejí (Hobbes, Locke), ale může být také založena na subjektivizaci substance, tzn. na jejím ztotožnění se souhrnem idejí (Berkeley). Senzualismus francouzských osvícenců (Condillac, La Metrie, Helvétius) řešil nejen problém původu a povahy obecných pojmů, ale – aplikován v širším sociálním rozměru – zdůrazňoval též úlohu výchovy, zkušenosti, zvyklostí a vůbec vnějších okolností na utváření osobnosti člověka.

Scheler Max (1874-1928) Max Scheler (německý filozof) – představitel filozofické antropologie. V rámci filozofické antropologie se pokusil nově vymezit podstatu člověka. Činil tak porovnáním člověka a zvířete. Schelerovým východiskem bylo odstupňování psychických sil. Nejnižší stupeň psychična (přítomné v rostlině) tvoří nevědomé puzení bez představ. Druhým stupněm je instinkt, účelová a vrozená reakce živých organismů, která jim umožňuje přežít. Původ v instinktivním chování mají dva způsoby chování: == Návykové – schopnost opakovat chování, které vede k obživě, k úspěchu. == Inteligentní – praktická inteligence, tedy schopnost řešit problémy. V lidské psychice jsou pak obsaženy všechny tato stupně. Podle Schelera člověk převyšuje zvíře tím, že v něm působí duch a osoba (osoba jako centrum aktů, v nichž se projevuje duch). Člověk je jako duchovní bytost otevřen světu, má sebevědomí, které mu dává schopnost vůle (má možnost překonat pudy).

Scholastika Filozofie a teologie vládnoucí ve středověku na církevních (klášterních a kapitulních) školách. Pro scholastiku bylo charakteristické podřízení filozofie teologii, přitom se často předpokládala shoda rozumu s vírou, někdy však i takzvaná dvojí pravda, odkazování k autoritám a racionalistické systematické myšlení (summa jako forma systému). Ústřední problémy scholastiky: analogie a uspořádání bytí, existence a podstata Boha, vztah myšlení k předmětům (univerzálie) a rozvíjení křesťanského personalismu. 273

Scholastika vyvinula rovněž vlastní metodiku, k níž patřily jasně formulované otázky, rozlišující formy a logické dokazování při postupu argumentace. Scholastika byla systém nauk a vyučování na středověkých školách. Později to bylo označení pro filozofické směry druhého období vývoje křesťanského myšlení, které zdůvodnilo teologickými i filozofickými prostředky všechny rozhodující prvky a principy křesťanské věrouky. Od patristiky ji odlišila především snaha o systematizaci všeho vědění. Osou snažení filozofů tohoto období bylo nalézt poměr mezi teologií a filozofií, pravdami víry a pravdami rozumu. Tradičně je scholastika dělena na: == Ranou scholastiku: 9.-11. století. == Spor o univerzálie. Hlavní otázkou sporu bylo, zda se obecniny/univerzálie (obecné pojmy) vyskytují před jednotlivinami (věcmi) – realisté –, nebo jestli obecniny následují až po věcech – nominalisté. Realisté přikládali vyšší skutečnost obecninám, na jejichž základě se tvoří jednotlivina. Nominalisté vnímali obecniny jako vymyšlená jména, pouhá označení, kterými shrnujeme podobné jednotliviny podle společných znaků. (Představitelé realismu: Jan Scotus Eriugena, Anselm. Představitelé nominalismu: Jan Roscellinus, Petr Abélard) == Vrcholnou scholastiku: do roku1300. Vrcholná scholastika reagovala (mimo uvedené společenské rysy scholastiky) na příchod myšlenek antického filozofa Aristotela do křesťanského světa prostřednictvím arabských a židovských překladů Aristotelových děl. Tomáš Akvinský (1225-1274) Italský teolog a filozof; stal se hlavní postavou vrcholné (vlastně celé) scholastiky. Přepracoval aristotelskou filozofii (kterou znal především z arabských překladů a komentářů) tak, aby byla v souladu s křesťanskou vírou. Ve svém novém systému sloučil také prvky platonské a patristické. == Pozdní scholastika: 14.-15 století. (Jan Duns Scotus, William Occam)

Schopenhauer Arthur (1788-1860) Arthur Schopenhauer (německý filozof) je představitel iracionalismu, který do svého centra postavil člověka, jehož vnitřní svět se stává významným podmětem filozofického zájmu. 274

Za základní životní princip považoval pud, neukojitelnou trýzeň, vůli k životu. Podstatou vůle k životu je stále něco chtít. Proto člověku, ale i všemu existujícímu, přináší neustálé utrpení a bolest. Člověk neustále po něčem touží, trápí se, když to nemá, trápí se i po získání předmětu své touhy, a to proto, že už touží po něčem jiném. Utlumit trýzeň pocházející z vůle není tedy možné hromaděním nových předmětů. Lze ji omezit pouze tím, že vrhnu celý svůj potenciál na uměleckou tvorbu, filozofii či trýzeň zničím životem v askezi (téměř nic nepotřebuji, proto se trápím nepřítomností pouze nepatrného množství věcí).

Skepse Řec. pochybování. Ve filozofii názor, že neexistuje jisté poznání pravdy, a to buď zásadně, nebo alespoň v určitých oblastech (nadsmyslové, obecně platné mravní hodnoty). Skepse rozvinula metodu (takzvané tropy), jejíž pomocí mělo být možné vyvrátit jakékoli dogmatické tvrzení. K dosažení klidu mělo sloužit zdržení se soudu.

Skepticismus Z řec. skepsis = nedůvěřivé pozorování, pochybnost. Skepticismus je filozofický směr, zdůvodňující postoj, který zpochybňuje možnost dosáhnout objektivního poznání. Tento postoj se nazývá skepse, který tvrdí, že nic nelze s jistotou poznat. Skepticismus zpochybňuje naši schopnost poznání. Skepse může být radikální (odmítnutí veškerého poznání), nebo jen částečná (např. agnosticismus zpochybňuje možnost metafyziky a poznání Boha). Filozofická škola v antickém Řecku v období cca 3. století př. n. l. – 2. století n. l., mezi jejíž nejvýznamnější představitele patří Pyrrhon, Karneadés, Arkesiláos, Ainesidémos, Sextos Empeirikos aj. Tak jako i jiné filozofické školy (stoikové, epikurejci apod.), i skeptikové usilují o vymezení toho, co je to blaženost, a o nalezení správné cesty k ní. Jejich řešení spočívá však nikoli v nalezení nějaké klíčové a obecně platné pravdy, nýbrž naopak – v názoru, že pravdu vůbec nalézt nelze. Tím, že člověk pochopí tuto zásadní limitaci svého životního usilování (způsobenou nekonečnou složitostí věcí a omezeností lidských možností), zmoudří, v jeho duši se rozhostí klid, rezignuje (tj. vzdá se úsudku) a zaujme postoj trvalé skepse (tj. pochybování). 275

Cesta ke stavu duševní vyrovnanosti („ataraxiá“) nevede tedy skrze různé způsoby poznávání a ovládání světa, nýbrž v pochopení nemožnosti jeho poznání i ovládnutí a v následném chování, jež z tohoto pochopení vzchází. Tvrzení, které skeptikové uvádějí na potvrzení svého postoje, systematicky uspořádal Ainesidémos do svých slavných 10 tzv. „tropů“ (tezí, důvodů). Silné prvky skepticismu vykazuje později v novověku agnosticismus (Hume, Kant), který však připouští možnost poznání jevového světa, nepřipouští pouze možnost odhalení věcí „o sobě“ (substanciálního základu jevů). Agnosticismus ovlivnil silně zejména pozitivistickou filozofii. Pochybnosti o existenci absolutní pravdy vyslovuje a pluralitu relativních pravd uznává pragmatismus (James, Dewey). Skepse se často projevuje i v umění, a to v rozličných podobách nihilismu, absurdity atd. Skepsi jakožto rezignaci na životní hledání, na kladení a řešení poznávacích problémů, však nelze směšovat s metodickou skepsí, vědecky podloženou pochybností, moudrou skromností, která naopak inspiruje další tvořivý pohyb lidského poznání a která se v evropské tradici tak silně projevila u Sokrata, Augustina, Descarta a Husserla.

Skutečnost Ve filozofickém smyslu existence určité věci; také souhrnné označení pro realitu. Běžně se jako „skutečné“ chápe to, co je „objektivně reálné“, existují – oproti tomu, co objektivně neexistuje a je tudíž „neskutečné“. Je však třeba si uvědomit, že materiální rovina jsoucího je jen jednou rovinou chápání objektivně reálného, že i fenomény duchovního života (zejména jevy kulturní, náboženské, umělecké aj.) jsou rovněž, tj. skutečné, avšak ve smyslu ideálním, nikoli hmotném. Právě tak i jevy jako procesy a stavy individuální lidské psychiky, vědomí a nevědomí, jsou skutečné, avšak v rovině subjektivní reality jedince. Filozofický postoj musí tedy vždy respektovat více rovin skutečnosti. Nikoli na místě posledním stojí pak problém tzv. transcendentní skutečnosti (ať Augustinova Boha, Platonových idejí či Kantovy věci „o sobě“), jíž bává často připisována dokonce zásadní, limitující a absolutní platnost a vzhledem k níž jsou pak ostatní roviny méně dokonalé a tedy „méně skutečné“ (jen odvozené, zdánlivé). Ontologickou, a tedy i hodnotovou hierarchii skutečnosti uznával ostatně jíž Aristoteles. Z jiného hlediska lze pak „skutečnost“ vymezovat v kontrapozici vůči „možnosti“: podle Aristotela je skutečnost vždy realizací možnosti (=potenciální skutečnost) v podobě aktuálního jsoucna. 276

Souvztažnost skutečného a možného, jejich dialektiku z hlediska filozofie i logiky nejvšestranněji rozpracoval Hegel.

Slast Silný prožitek libosti, příjemný pocit, prožitek, rozkoš. Jde o stav, který je většinou navozen uspokojením některé z významných potřeb, zájmů či hodnot člověka. Pro řadu filozofů je směřování ke slasti hybnou silou a cílem lidského snažení (zejména hédonismus), liší se však často v tom, zda nejvyšší slastí (a tedy i dobrem) pro člověka má být prožitek tělesný anebo duševní (či obojí souvisí?). Schopenhauer a podobní filozofičtí pesimisté zastávají naproti tomu názor, že usilování o pozitivní slasti přináší člověku v životě převážně utrpení, neboť tužba a chtíč jsou absolutní a vždy přítomné, zatímco chvilky uspokojení jsou jen relativní a prchavé – doporučují proto jako životní postoj vyhýbání se strastem, nikoli vyhledávání slastí. Aristoteles doporučoval ve všem „střední cestu“, tj. umírněnost, rozumný kompromis mezi krajnostmi (například štědrost je středem mezi krajnostmi lakoty a rozhazovačnosti), což mělo později vliv na etiku stoiků, na křesťanské myšlení aj.

Smrt Máme-li na mysli ukončení života (ať přirozené, tj. časné, nebo násilné, umělé, zkrátka předčasné) jedince, jedná se o fenomén, který je jedincem takřka vždy považován jako násilné přervání (přetržení) běhu žití, jako osudová rána, cosi tragického. Přitom je však smrt neodvratnou součástí vývoje jedince, počínaje zrozením – v tomto smyslu je vždy imanentní součástí života samého (lidské bytí je vždy „bytím k smrti“ – Heidegger). Dokonce věda soudí, že sama smrt organismu je do značné míry „naprogramována“ již v buňkách samých. Lidské myšlení se od počátků filozofování snaží s tímto faktem vyrovnat, neboť se zdá, že člověk je jediný živý tvor, který nejen může „vytušit“ blížící se smrt (to činí řada zvířat též), ale který má „zkušenost smrti“ (Pascal, Kierkegaard, Heidegger, Fromm, Jaspers aj.), tzn. uvědomuje si – již v plném rozkvětu života – neodvratnost svého individuálního zániku. Toto „vědomí konce“ zpětně naplňuje zcela specifickým obsahem sám počátek a hlavně průběh našeho života, jeho obsah a celkový smysl, vymezuje naši svobodu i odpovědnost (na našich činech i myšlenkách vždy leží „stín smrti“). 277

Filozofie se tedy vesměs snaží posunout otázku (problematiku) smrti do roviny otázky po naplněnosti toho časového úseku, který nám je dán (ať přírodou, nebo Bohem), v němž jsme svobodní a za nějž neseme odpovědnost. Samozřejmě, že je v této věci podstatný rozdíl, chápe-li filozof jako definitivní fyzický i duchovní zánik jedince (což činí materialisticky orientované směry, počínaje Epikurem a konče-je Marxem), anebo vidí-li ve smrti jen určitý mezník, přechod do jiné formy existence (Platon, křesťanství a vůbec všechny nábožensko-filozofické systémy). Koncept smrti jako absolutního konce života má vnitřní tendenci spatřovat smysl veškerého lidského snažení v „žití a užití“ na tomto světě, v uspokojování potřeb, zájmů, a tedy v konzumu (i když tomu tak nemusí být: lze i do pozemského žití promítnout „vyšší smysl“, např. v péči o lidi, v péči o obec, v nějakém významném životním díle apod., v nichž je spatřováno „pokračování individua“), zatímco koncept smrti jako pouze relativního konce života naopak spíše vede ke zkušenosti transcendence a k zakotvení smyslu pozemského žití ve vyšších hodnotách, zejména náboženských a mravních. Postoj ke smrti je vždy ve filozofii komplikován tím, že (ponecháváme-li stranou problém klinické smrti a jejích filozofických interpretací), nikdo z živých nemohl a nemůže mít bezprostřední zkušenost smrti, pouze zkušenost zprostředkovanou (dotyk smrti, zemře-li někdo blízký, a samozřejmě pak onu již zmíněnou generální reflexi smrti jako „stínu života“). V každém případě však patří „zážitek smrti“ ke klíčovému druhu „mezních životních situací“ člověka, rodících filozofické otázky existenciálního typu (Jaspers). Tradičně řešeným filozofickým problémem je, zda a v jaké míře promítat neodvratnost smrti do náplně našich životních motivů, cílů, hodnot, myšlenek a činů, tzn. pohlížet na vše kolem sebe i na sebe sama (křesťanští myslitelé středověku, Pascal aj.), nebo se řídit názorem, že „je-li tu život, není tu ještě smrt, a je-li tu smrt, není tu již život“ (stoikové, Spinoza aj.).

Smysl Obecně cit pro správné rozhodnutí v určité situaci (smysluplné rozhodnutí něco vymyslet a učinit); též věc, směr, cíl nebo určitý význam (vnitřní hodnota) věci nebo její předvídání. Na rozdíl od podstaty nepatří smysl k samotné věci, nýbrž je jí předkládán člověkem. Zkoumáním smyslu se zabývá filozofická antropologie, fenomenologie, existenciální filozofie (existencialismus), analytická filozofie. Pojem, kterého se užívá v mnoha souvislostech. 278

Ve fyziologii, psychologii a medicíně znamená funkci živého organismu, spočívající ve schopnosti zakoušení vnějších podnětů prostřednictvím podráždění určitých receptorů. V rovině morální „mít smysl“ pro něco (např. čest, spravedlnost apod.) znamená, že svědomí člověka je disponováno v daném ohledu. Všeobecně pak „mít smysl“ (např. humor) označuje schopnost zaměřit se na daný způsob myšlení či jednání, porozumět mu a přijmout jej. V jazykovědné filozoficko-logické rovině je tento pojem složitější. Frege napsal, že „pomocí znaku vyjadřujeme jeho smysl a označujeme jeho význam“. Uvedené rozlišení však není zcela přijímáno, takže se můžeme setkat v literatuře jak s užíváním „smyslu“ a „významu“ jakožto synonym, nebo ve významu znaku chápe jako součást širšího vymezení jeho smyslu (významem se rozumí denotát, designát), apod. Rozlišuje se eidetický smysl znaku (mající sémantický podklad, tj. související s jeho významem) a operativní smysl znaku (mající syntaktický podklad, tj. související s pravidly jeho používání). V odlišné souvislosti se pak pojmu „smysl“ užívá v řadě dalších větných spojení: historici se přou o „smysl dějin“, filozofové hledají „smysl lidského života“ atd. – zde se jedná o jakýsi vnitřní účel, směřování daného jevu, logiku jeho fungování, zakotvenost jeho existence ve struktuře jsoucího.

Smýšlení Způsob myšlení, základní mravní postoj. Otázka, zda smýšlení nebo čin, respektive jako následek určuje mravní hodnotu jednání. Je hlavním problémem etiky.

Sofistika Z řec. sofistés = mudrc, od sofos = moudrý. Sofisté byli „učiteli moudrosti“ v antickém Řecku v období od 5. do 4. století před naším letopočtem. Mezi neslavnější (jejichž jména a způsob jejich filozofování máme uchovány v Platonových dialozích) patří Protagoras, Gorgias, Kritias, Hippias. Školou sofistů počínaje, se centrem řeckého filozofického myšlení stal problém člověka a jeho poznávacích, mravních a politických předpokladů a kvalit (tj. „areté“ – zdatnosti), oproti předchozím tématům převážně přírodně filozofickým a kosmologickým. 279

Jak praví Protagoras, „mírou všech věcí je člověk: jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou“. Sofisté byli učiteli filozofie, především pak dialektiky (umění, jak v diskusi dokazovat své teze), eristiky (umění, jak vést spor) a rétoriky (umění řečnického). Silně ovlivnili falší vývoj filozofie, především rozpracování otázek (problematiky) gnozeologických, logických, etických a státoprávních. Počínaje Platonem získávaly „sofistika“ a „sofista“ pejorativního přídechu, jenž je ve své absolutnosti jistě nesprávný, zakládá se však na skeptických a relativistických prvcích sofistického učení. Učení zejména mladší generace sofistů se totiž stále více orientovalo nikoli na moudrost („sofia“), nýbrž na vychytralost („sofisma“), spočívající v relativizaci pravdy a lži, převrácení důkazů, užívání klamných metodických postupů apod., to vše s cílem dosáhnout za každou cenu žádaného výsledku (což v 19. století rozvíjí např. Schopenhauer ve své Eristické dialektice). Původní vedení žáka k moudrosti tak do značné míry degenerovalo v slovní ekvilibristiku, hru s pojmy, soudy a úsudky, v účelovou „chytristiku“.

Sokrates (469-399 př. n. l.) Pocházel z Athén, vyučil se sochařem u svého otce. Účastnil se aktivně politického života obce, mnohokrát vystoupil s odvážnými kritickými proslovy. To se mu stalo osudným roku 399 př. n. l., kdy byl pro údajnou bezbožnost a kažení athénské mládeže odsouzen k trestu smrti. Nenapsal žádné filozofické pojednání, omezoval se jen na rozhovory se spoluobčany v ulicích Athén. Jeho myšlenky se zachovaly především díky Platonovi. Sokrates realizoval v rámci svého deklarativního nezájmu o přírodu druhá stupeň přeorientace řeckého myšlení na lidský svět (soustředil se na oblast lidského mravního jednání a jeho principů – mravních pojmů). Mravní pojmy a jejich řád považoval Sokrates za objektivní, platné všude a pro všechny lidi. Podle něj je třeba řád jen poznat, a tak získat možnost naučit se ctnosti. Podle sdělení žáků Sokrates filozofoval v dialogu a směřoval k postižení některého z mravních pojmů. V destruktivní části dialogu kladl svému spolubesedníkovi otázky až do té doby, než odstranil jeho samolibé pseudovědění (poznal své nevědění) jistého morálního pojmu. V konstruktivní části dialogu pak Sokrates (opět pokládáním otázek) pomáhal svému spolubesedníkovi k tomu, aby se dobral ke správné definici a k pochopení morálního pojmu (jestliže si definuji příslušnou ctnost, jednám ctnostně).

280

Solipsismus Z lat. solus = samotný, a ipse = sám. Učení v teorii poznání, které pokládá vlastní Já za jedinou realitu, všechny ostatní obsahy vědomí naproti tomu za pouhé představy (subjektivismus, subjektivní); jako metodologický princip například u Descarta. Důsledný praktický solipsismus zastával především Stirner. Názor, podle něhož lze poznat jedině existenci vlastního Já. Krajní subjektivismus, extrémní idealistický postoj v gnozeologii, podle kterého jedinou realitou je myslící „já“, tj. moje mysl, vědomí, duch. „Vnější“ svět existuje výlučně jako komplex idejí daného subjektu (jeho vjemů, představ apod.). Solipsismus pochybuje o samotné existenci okolního světa mimo naše vědomí. Solipsismus tvrdí, že věci jsou výtvorem naší mysli a je nadbytečné si představovat, že existují i mimo ni. U Berkeleye je solipsistická pozice vyústěním jeho důsledného empirismu a nominalismu, jeho odmítnutí rozlišovat mezi Lockovými primárními a sekundárními kvalitami. Jsoucna existují jen buď jako vnímající (tj. jako subjekt, mysl) nebo jako vnímaná (tj. jako obsahy mysli, v korelaci se subjektem). Objektivita, látkovost, materiálnost je jen konstrukcí lidské subjektivity, tzn., že je možná jen intersubjektivní platnost nějakého jevu. Berkeleyho postoj však neznamená absolutní popření existence vnějšího světa, neboť předpokládá obsaženost bytí jako celku v mysli Boží. Solipsismus je výrazným rysem rovněž ve filozofii L. Klímy. Obvyklejší jsou ovšem jen metodické prvky solipsismu, projevující se např. v Descartově „cogito“ jako východisku zkoumání, nebo – v rovině antropologicko-mravní ve Stirnerově anarchismu.

Soucit Citové hnutí při střetu s lidským utrpením nebo slabostí. V buddhismu a u Schopenhauera je soucit základní kategorií lidského prožívání. Spoluprožívání neštěstí, utrpení, duševních muk někoho druhého, cit porozumění pro jeho utrpení. Rousseau, Kant, Schopenhauer a další vidí v soucitu nejryzejší altruistický cit, jehož je člověk schopen a jehož prožívání i naplňování skutky utváří přirozenou podstatu pravého lidství, spočívající na základech harmonie, spolužití, dobra a lásky k bližnímu. 281

Oproti tomu např. Nietzsche opovrhuje morálkou soucitu jako morálku odvozenou, oslabující přirozené tíhnutí „vůle k moci“. Terčem jeho kritiky je v prvé řadě „pokrytecký altruismus“ křesťanské morálky, pošlapávající – podle Nietzscheho – vše přirozené, pozemské, tělesné, silné, prohlašující to vše za hříšné a stranící všemu slabému, „zásvětnému“ (tj. vylhanému), „idiotskému“.

Soud V psychologii a logice je souzením označován myšlenkový akt, formulující určité tvrzení. Soud je významným prvkem pojmově racionálního zmocňování se světa člověkem. Skládá se vždy ze subjektu a predikátu, lze rozlišit řadu podob soudů podle rozmanitých kritérií: již Aristoteles definoval soudy jedinečné, zvláštní a obecné, soudy kladné a záporné, či např. soudy konstatující, nutné a pravděpodobné. Kant vymezuje soudnost jako lidskou schopnost kategoriálního spojování prvků zkušenosti, tj. jako princip výstavby rozvažování. Rozlišuje především soudy analytické (jež nevypovídají v predikátu nic než to, co je obsaženo již v pojmu subjektu, a jsou soudy apriorními) a soudy syntetické (jež obsahují v predikátu něco, co není v pojmu subjektu, a již existují a posteriori, ale také a priori). Základní Kantovou otázkou je, jak jsou možné syntetické soudy a priori, což je otázka pro poznání z čistého rozumu. Kantova slavná tabulka soudů je členěna podle kvantity (soudy obecné, zvláštní, jedinečné), kvality (kladné, záporné, nekonečné), relace (kategorické, hypotetické, disjunktivní) a modality (problematické, asertorické, apodiktické).

Spekulace Z lat. speculari = pátrat, zkoumat, prohlížet. Způsob rozvíjení myšlení, který se opírá o využívání vnitřních možností myšlení samého, tzn. jde o převážně autonomní myšlenkový pohyb, rozvíjení a interpretace poznaného, které může, ale také nemusí být vázáno na empirickou zkušenost či praktické účely. Jistá úroveň spekulace je imanentní součástí vývoje jakékoli vědní disciplíny, zvláště v době bouřlivého rozvoje procesů modelování, idealizace, počítačových simulací a podobně. V tomto smyslu se bez spekulativního uvažování neobejde moderní fyzika, stejně jako například ekonomie. 282

Kromě toho existuje spekulativní myšlení náboženského a mystického typu, jež je neseno touhou po bezprostředním, mimozkušenostním postižení podstaty univerza (totožné s určitým božstvím), a o spekulativních rysech lze hovořit rovněž v případě filozofické ontologie, respektive metafyziky, u níž jde o legitimní překračování hranic jsoucího směrem k odkrytí bytí (například Heideggerova fundamentální ontologie). V pejorativním smyslu se hovoří o spekulaci tehdy, jde-li o platné fantazírování, od veškeré skutečnosti odtržené abstraktní uvažování, pojmovou a slovní hru. Například Kant hovořil o „spekulaci“ v rámci své kritiky tradiční evropské metafyziky.

Spiritualismus Z lat. spiritus = duch. Jestliže „spirituální“ znamená oduševnělý, duchovní, duchaplný, pak „spiritualismem“ se ve filozofii rozumí idealistický názor a postoj, odmítající redukovat duchovní substanci na substanci materiální a zdůrazňující legitimitu samostatné existence duše (ducha, myslící substance). Typickými představiteli spiritualismu jsou například Platon, Augustin a s ním celá křesťanská myšlenková tradice, v novověku Descartes, Leibniz, později vitalismus (Bergson) atd. Celé dějiny katolické církve jsou neseny vnitřním pohybem směřování ke spiritualitě a současně jistým napětím mezi touto duchovností na straně jedné a institucionální stránkou církevního života, jeho organizační stránkou, ekonomicko-politickými ambicemi církevních hodnostářů na straně druhé (viz. například problematiku vzniku církevních řádů, problematiku reformních hnutí v církvi apod.). Uvedený problém naznačuje častý přesun pojmu spiritualismu z roviny čistě filozofické do roviny mravní, kde označuje prioritu duchovních hodnot vůči hodnotám materiálním, prioritu posvátného vůči profánnímu „vertikální“ životní dimenze vůči „horizontální“.

Společnost V nejširším smyslu souhrn individuí na určitém teritoriu, mezi nimiž existují rozmanité sociální vztahy (politické, právní, ekonomické, kulturní aj.). Takto užívá uvedeného pojmu jak filozofie, tak sociologie i psychologie. Pro označení souhrnu osob na nějakém místě se užívá i pojmu „pospolitost“ (komunita, společenství), ale v tom případě jde spíše o menší sdružení lidí, spíše sociální skupiny. 283

Hlavní rozdíl oproti společnosti spočívá ovšem v kvalitě vztahů, tzn. v tom, že zatímco pospolitost sdružuje jedince na bázi přirozených, spontánně vzniklých hodnot, norem a způsobů chování, společnost reguluje vztahy mezi jedinci množstvím vazeb vytvořených uměle, racionalizovaných a institucionalizovaných. Společnost ve svém nejobecnějším filozofickém vymezení je tedy označením pro „univerzální polis“, noosféru, kulturu apod., zkrátka pro tu sféru, která je protikladná přírodě. Takto stavěná kontrapozice je do určité míry oprávněná, ale nesmí se zapomínat na to, že „společenské“ je jednak vývojovým „prodloužením“ a pokračováním „přírodního“, jednak je v něm „přírodní“ stále přítomno (biologické faktory individuálního lidského života, přírodní aspekty společenského vývoje apod.). Dichotomie objektu a subjektu, chápaná stále více jako dichotomie a společnosti, je jedním z rysů karteziánského dědictví evropského myšlení počínaje novověkem, a „panská“, utilitární a instrumentální podoba vztahu společnosti k přírodě je předmětem kritiky řady myslitelů, počínaje Rousseauem, a konče Frommem, Lévinasem a mnoha dalšími. Předmětem vědecké analýzy je tradičně i struktura společnosti samé, její vnitřní rozpornost, statika i dynamika, historický vývoj a fungování, perspektivy jejího dalšího směřování. Zde se dostává ke slovu především filozofie dějin (Platon, Aristoteles, Augustin, Tomáš Akvinský, Machiavelli, Locke, Hobbes, Hegel, Herder, Rousseau, Marx, Berďajev, Dilthey, Spengler, Popper aj.). Novověk nastolil otázku vztahu přirozeného či umělého původu společnosti (a hlavně státu a práva) – viz např. tzv. přirozenoprávní či smluvní teorii. Dále nastolil otázku, co je a co znamená „občanská společnost“ (Hegel), a spolu s tím otázku po hybných silách společenských změn, jejíž zodpovězení musí být vázáno na analýzu strukturních prvků společenského organismu (tříd, vrstev, sociálních skupin, stran apod.) a jejich vzájemných vztahů a systémového fungování (stratifikační paradigma, konfliktualistické paradigma). V kontextu těchto problémů se postupně objevily pojmy: třídní společnost, třídní boj, revoluce, společensko-ekonomická formace, elita, masy, dav, industriální společnost, postindustriální společnost, společnost střední třídy, masová společnost aj.

Spravedlnost == Za objektivní spravedlnost je považována idea dokonalého řádu uvnitř společnosti, a to jak ve vzájemném vztahu jednotlivců (komutativní, vyrovnávací spravedlnost), tak také s ohledem na práva a povinnosti jednotlivce vůči 284

společnosti (distributivní čili rozdělovací spravedlnost). Snaha zajistit spravedlnost vyrovnáním zájmů mezi konkurujícími si nároky spočívá na každém státním zákonodárství a určuje principy pozitivního práva (zásada všeobecné rovnosti před zákonem). == Subjektivní spravedlnost, úsilí člověka uskutečnit objektivní spravedlnost, platí za kardinální ctnost. Požadavek, vznášený po celá tisíciletí a zasahující sféru politickou, právní, ekonomickou i mravní. Již antika považovala spravedlnost za jednu z klíčových lidských ctností (Platon, Aristoteles, stoikové aj.) a vymezovala ji obvykle jako zásadu „dávat každému, co mu náleží“. Požadavek spravedlnosti tedy znamená uznání mravního principu respektování svobody druhého, jeho potřeb, zájmů, jeho práv (Kant), a současně i touhu po vtělení tohoto principu do odpovídající právní normy či ekonomické praxe. Platon při své analýze stávajících forem společenského uspořádání („Ústava“) kritizuje tyranii, oligarchii, timokracie i demokracii jako nespravedlivé. Absolutní spravedlnost je božská idea, které se nejvíce – podle Platona – přibližuje jeho návrh na uspořádání „polis“, umožňující řídit věci veřejné na zásadách rozumu, tj. poznané pravdy a dobra. Aristoteles zakotvuje pojem spravedlivosti v úctě k ontologickému řádu bytí, který činí lidi v řadě ohledů sobě rovnými (např. občané „polis“), ale současně v jiných ohledech nerovnými (např. svobodný – nesvobodný, rodič – dítě, úředník – prostý občan apod.). Již Aristoteles proto rozlišoval spravedlnost komutativní (založenou na vzájemné smlouvě, např. na trhu, a za spravedlivé je pak – především soudně – možno označit to jednání, které danou smlouvu porušuje) a distributivní (přerozdělovací, nebo také sociální, beroucí v úvahu rozdíly mezi lidmi). Středověká společnost zakládá pojetí spravedlnosti na neměnném řádu Božího stvoření, ač existovaly ostré spory o to, která autorita má být základem jeho posuzování (Písmo či kněz, koncil či papež). Novověk jednoznačně směřoval k individualistickému a občanskému vymezení spravedlnosti na bázi přirozenoprávní teorie a tzv. „občanské společnosti“, byť návody na praktickou realizaci požadavku spravedlivého uspořádání věcích veřejných se podstatně odlišovaly, viz. např.: == Hobbesův důraz na autoritativní stát, == Lockův důraz na konstituční zřízení == Rousseauův důraz na všeobecnou rovnost a „obecnou vůli“ občanů. == Marx založil své pojetí spravedlnosti na kritice soukromého vlastnictví a třídního rozdělení společnosti.

285

Stoicismus Z řec. stoa = sloupořadí, sloupoví, sloupová síň. Filozofická škola či směr filozofického myšlení, který se rozšířil v antickém Řecku a Římě cca v období 3. století před n. l. – 2. století n. l. Obvykle se rozlišuje: == Raná či stará stoa (Zenon, Kleanthés, Chrýsippos). == Střední stoa (Panaitios, Poseidonios). == Pozdní či římská stoa (Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius). Stoická fyzika je založena na naturalistickém panteismu, zdůrazňujícím existenci univerzálního rozumného principu („Logos“, „Nús“, Bůh, světová duše apod.), řídícího kosmos, jemuž je podřízeno vše existující včetně člověka. Na tomto principu všeobecného propojení, a tedy i spříznění všeho existujícího vybudovali stoikové jak svoji úctu k přírodě, respekt vůči kosmu a touhu po životě v souladu s jeho zákony, tak i svůj kosmopolitismus. Stoická gnozeologie a logika v mnohém navazují na Aristotela, zdůrazňují prioritu smyslového vnímání a úlohu tvořivého zpracování vjemů a představ do podoby obecných tvrzení (pojmů, soudů, úsudků). Těžištěm stoické filozofie je však etika, v níž stoikové usilovali o vytvoření systematického učení o ctnosti a pravé cestě jejího dosažení. Cílem stoické etiky je dosažení klidu duše, vyrovnanosti a neochvějnosti („ataraxiá“), tj. jakéhosi spočinutí ve „vnitřním míru“ mysli, oproštění od afektů a vášní („apatheiá“). Tohoto ideálu moudrosti dosáhne člověk tehdy, přijme-li za své základní směřování světového dění, pozná-li smysly i rozumem zákony přírody a uvede-li své myšlení a skutky do souladu s nimi. Jediné, co lze ovlivnit, jsem já sám, soudí stoik, a je zcela na mně, vytvořím-li sám ze sebe „pevný útes v rozbouřeném moři“ (Marcus Aurelius). Porozumění univerzální logice světového dění vede tedy stoika k podřízení svých potřeb, zájmů, chtění apod. panující nutnosti, v důsledku čehož se rozhostí v jeho duši vyrovnanost, klid, neochvějnost, dokonce lhostejnost. Pro stoika není důležitý majetek či chudoba, pocity či zapomenutosti, zdraví či nemoc, stáří či mladost apod., důležité je pouze žít ve shodě s přírodním směřováním, umět ovládat zbytečné vášně (ať kladné či záporné) a v onom „spočinutí osudu“, být vždy „sám sebou“ za jakýchkoli vnějších okolností. Ve stoicismu je tak ideál sebevědomého, nad vším měnlivým se tyčícího mudrce, budován na splynutí individuálního s univerzálním, což stoikům přineslo výtku fatalismu, má však silné tradice v orientálním (indickém a čínském) myšlení a v Evropě samotné ovlivnilo např. asketizující tendence v raném křesťanství. 286

Svým humanismem, kosmopolitismem, důrazem na soulad společenského a přírodního, individuálního a univerzálního, důrazem na kvalitu vnitřního života člověka oproti pouhé vnějškovosti majetku, pocit atd., svými ideály pravdy, dobra, spravedlnosti a statečnosti, hlásáním lásky ke všemu živému a zejména ke všem lidem bez rozdílu (ať jde o bohatého či chudého, občana či otroka!), stoicismus nesmírně zapůsobil na všechna následující staletí a lidé v něm hledají inspiraci a záchranu dodnes, zejména v obdobích sociálních otřesů a krizí. Bezprostředně se stoickými myšlenkami inspirovala helénistická doba a vznikající křesťanství.

Středověká filozofie (2. – 15. století) Ve 4. století n. l. se křesťanství definitivně prosadilo jako hlavní náboženství Římské říše. Jeho role dále rostla i po pádu říše, postupně se stalo základem evropské kultury. Typickým znakem středověké filozofie tak nutně bylo střetávání antického myšlenkového dědictví (zpočátku navazovalo především na Platona, některá Aristotelova díla se stala známějšími až později díky arabským opisům) a křesťanského pohledu na svět. Středověká filozofie bývá běžně dělena do dvou fází: == Období patristiky – 2.-8. století. == Období scholastiky – 9.-15. století.

Středověká podoba sporu o univerzálie Podle různých odpovědí se v dějinách myšlení rozlišovalo několik základních pozic: == Krajní realisté – zastávali názor, že obecniny skutečně existují jako samostatná jsoucna, že existují před jednotlivinami a mimo ně (idea koně existuje nezávisle na reálném zvířeti). == Krajní nominalisté – naopak tvrdili, že univerzálie reálně vůbec neexistují, že existují pouze jednotliviny, z nichž člověk obecniny utváří, když podobné věci označuje stejným výrazem. Univerzálie jsou tedy pro krajní nominalisty až po jednotlivinách a jsou to pouhá vanutí dechu. == Umírněná varianta realismu – tvrdila, že obecné pojmy existují před jednotlivinami (obecniny existují v boží mysli jako jakési obrazy, podle nichž stvořil svět), po jednotlivinách (obecniny se nacházejí v každé lidské mysli jako abstraktní pojmy) a zároveň i v nich – umístění obecniny i přímo do věcí (jako jejich druhového určení) umožnilo filozofům vysvětlit individualitu jednotlivin. 287

== Díky odlišnému přístupu k problému dokázal kompromisní postoj – nazývaný umírněný nominalismus či konceptualismus – obecniny jsou slova, která nesou význam, a tento význam existuje i tehdy, jestliže zde není žádná jednotlivina, které bychom mohli obecný pojem přisoudit.

Struktura Z lat. struktura = stavba, od struere = vrstvit, stavět. Obecně vzato je struktura definována jako souhrn vztahů mezi prvky nějakého systému. Pojmem struktury operují snad všechny vědní disciplíny, které zkoumají dynamické systémy. Struktura je určena sítí vztahů mezi prvky (částmi) celku; uvažuje se o dynamických, vnitřně rozporných (a zároveň sjednocených), vyvíjejících se strukturách. Zkoumá se vždy struktura určitého celku, objektu. Strukturu tvoří soubor prvků, přičemž každý prvek má smysl pouze ve vztahu k ostatním a modifikace, byť jediného prvku vede k modifikaci celku. Struktura je skladba, vnitřní uspořádání soustavy, systému, projevující se jako jednota stabilních vzájemných vazeb mezi jejími prvky. Podle cíle zkoumání se může v teorii zdůrazňovat ten či onen komponent struktury. Obsah struktury, tj. souhrn prvků objektů v jejich vzájemných souvislostech. Spojením prvků struktury podléhá vzájemnému dialektickému vztahu části a celku. Při sdružování prvků v ucelený systém se jeho vlastnosti liší od algebraické sumy vlastností jednotlivých komponentů. Zároveň strukturní vztahy uceleného systému vyvolávají změny vnitřních zvláštností jeho prvků, které se řídí obecným zákonem existence systému. Strukturnost je neoddělitelný atribut všech reálných objektů a systémů. Nemohou existovat tělesa bez struktury, která by nebyla schopna vnitřně se měnit a přecházet z jednoho stavu do druhého. Ve světě existuje nezměrné množství úrovní strukturního uspořádání a typů strukturních vztahů v kvalitativně odlišných systémech. Filozofie zkoumá nejobecnější, univerzální zákony strukturního uspořádání a vývoje všech systémů. Filozofické poznání světa do značné míry splývá s poznáním strukturních zvláštností reálně existujících systémů.

288

Strukturalismus Strukturalismus je filozofický směr, který chápe soubor jevů určitého úseku společnosti jako celistvost zákonitě uspořádanou. Strukturalismus zkoumá spíše struktury, tj. soubory vztahů mezi prvky systému než vlastnosti prvků samotných. Přičítá nepřiměřený význam určitému uspořádání, struktuře. Vysvětluje vývoj jako ničím nepodmíněnou proměnu struktur. Výzkumové postupy založené na tomto filozofickém pojetí zdůrazňují zkoumání opakovatelných struktur studovaných jevů a vývoj těchto struktur. Podle strukturalismu není celek pouhou sumou svých částí – tudíž pokud něco zkoumáme rozložením na části, danou věc poznáváme. Povaha věci je určena tím, v jakých vztazích k jiným předmětům se nachází neboli jejím místem ve struktuře. Struktura je pak síť vztahů mezi věcmi. Strukturalismus je metodologický přístup zkoumání, projevující se v různých vědách (např. v lingvistice, literární vědě, estetice, sociologii). Ve filozofii je strukturalismus spojován s francouzským myšlením druhé poloviny 20. století. Podle strukturalismu existuje každé jsoucno (člověk, věc, jev) jako součást širší struktury, místo v této struktuře pak určuje i jeho význam. Struktura je pokládána za objektivně existující jev, který je nezávislý na svých jednotlivých částech a není na tyto části redukovatelný (celek není kvalitativně pouze souhrnem částí). Cílem strukturalistické metody (používané v různých vědách) je pak nalézt vztahy mezi strukturami, které jsou uspořádané do sítí, případně vysvětlit část s ohledem na celkovou strukturu. Člověk při své komunikaci i činech podléhá strukturám, jeho jednání je tak na nich závislé. Strukturalismus je také jazyková, literárně vědecká metoda zkoumající jazyk a literární celek jako soustavu, strukturu vzájemně se podmiňujících nebo funkčně souvisejících složek. 289

Ve výkladu dějin se dokonce struktury stávají projevem nadvlády (jednotlivá období dějin jsou např. charakteristická jiným převládajícím způsobem myšlení). Představitelé: Michel Foucault, Jacques Marie Emile Lacan, Jacques Derrida. Pojem „strukturalismus“ ve filozofii označuje myšlenkový směr, který se rozšířil v 60. letech 20. století především ve Francii. Foucault, Derrida, Goldmann, Althusser, Lévi-Strauss, Merleau-Ponty, Barthes, Lacan, Piaget – to jsou nejslavnější jména protagonistů tohoto způsobu myšlení, který se ve své době zdál být „filozofií 20. století“. Hypostáze pojmu struktury byla postavena proti tradici evropského historismu (Hegel), a v tomto smyslu navazovala na odkaz „filozofie života“ (Nietzsche), na myšlenky „konce dějin“, „konce člověka“ aj. Funkci „ideálních struktur“ jakožto symbolů, vzorů, univerzálních vztažných bodů smyslu, ideálních forem, zdůrazňovali rovněž novokantovci (Cassirer), fenomenologie (Husserlova metoda fenomenologické deskripce, Heideggerova fundamentální ontologie) a logický pozitivismus Vídeňského kruhu (Russell, filozofie lingvistické analýzy). Primárně se rozvinul strukturalismus v jazykovědě, pod silným vlivem F. de Saussura, který již kdysi odmítl dosavadní historická bádání o vzniku, původu a účelu jazyka a soustředil pozornost jazykovědy na zkoumání jazyka jako systému znaků, tj. na jazykové struktury a jejich fungování. Poté vědecká metoda tvory a analýzy „čistých“ sktruktur zdomácněla v etnologii (Lévi-Strauss), sociologii (Parsons), psychologii (gestaltismus, Piaget), literární kritice (Barthes) a řadě dalších disciplín.

Subjekt, subjektivní, subjektivita, subjektivismus Z lat. subiectum = podmět, od subiectus = ležící pod. Subjekt: mnohoznačný pojem. Původně každá věc jakožto nositelka vlastností (substance). Užívá se v logice (označuje zde to, o čem se něco vypovídá v predikátu). V politice (kde staví jedince do protikladu k absolutní moci vladaře či státu), v právu (např. pojem právní subjektivity) atd.

290

Ve filozofickém smyslu definoval pojem subjektu již Aristoteles a chápal jej jednak jako podklad, základ („hypokeimenon“), tj. jako nositele vlastností, a jednak jako logický subjekt. Novověká filozofie rozpracovala „subjekt“ především jako gnozeologický pojem, tzn., že v kontrapozici subjekt – objekt rozuměla subjektem lidskou mysl, lidské „Já“, „res cogitans“, poznávající vědomí, kdežto objektem rozuměla poznávané věci, hmotnou realitu, přírodu, „res extensa“ (Descartes). Konstitutivní ideou subjektu je idea sebe sama (Descartovo „cogito“), sekundární je pak idea objektu – zde se ovšem novověké myšlení rozešlo v odpovědi na otázku, zda plnost poznání je subjektu dána v empirii, anebo v racionalitě. Descartem počínaje, přes Fichta a Kanta k Husserlovi, rozlišuje filozofie empirický subjekt a subjekt transcendentální („čistý“ subjekt, soubor apriorních zásad myšlení). Fichte, Hegel, Marx a další se pak snaží zdůraznit praktický, činnostní rozměr subjektu a překročit tak meze čisté niternosti, v nichž se často filozofie subjektu pohybuje. Subjektivní: Je to, co stojí ve vztahu k subjektu v protikladu k objektu. Subjektivní může znamenat: == Příslušející subjektu, v protikladu k tomu, co přísluší objektu. == Filozoficky nejdůležitější význam pojmu je: to, co není založeno v předmětu, nýbrž co je podmíněno pouhým pocitem nebo libovůlí subjektu. Subjektivní znamená vztahující se k subjektu, vlastní subjektu, platné pouze pro subjekt (opak objektivní); také označení osobního, jednostranného, předpojatého mínění nebo způsobu posuzování. Subjektivita, vztaženost k subjektu, osobní stanovisko. To, co přísluší subjektu. Subjektivní realitou (oproti reálně objektivní) se rozumí to, co je produktem mysli (vědomí, myšlení, představivosti apod.). Ideální fenomény se vyznačují tedy specifickou reálností, byť bývá někdy výraz „subjektivní“ chápán pejorativně (subjektivní je v tomto smyslu to, co není pravdivé, co je zkreslené subjektem, odtržené od objektivní reality apod.). Takovýto postoj, který preferuje subjektivní ideu, názor či postoj, který preferuje subjektivní ideu, názor či postoj před objektivní skutečností, myšlenku před věcí samou, úhel pohledu před skutečností, bývá však spíše označován jako „subjektivismus“. Subjektivismus je názor, že poznání je ovlivněno sklony, vlastnostmi, předsudky poznávajícího subjektu, a tudíž je zčásti neobjektivní; oproti tomu objektivismus uznává možnost nezkresleného poznání. 291

Subjektivismus, ve filozofii názor, že všechno poznání má význam pouze pro jedince, nikoli význam obecný, a je proto závislé jen na poznávajícím jedinci, ten je měřítkem pravdivosti a hodnot; extrémní formou subjektivismu je solipsismus. V gnozeologii se pojmu subjektivismu též někdy užívá k charakteristice krajního idealismu (solipsismu), v etice k charakteristice mravního relativismu. Subjektivita je pojem psychologickým (zde znamená celek psychických procesů, stavů, vlastností a produktů učení, jimiž disponuje určitý subjekt) i filozofickým (zde je označením pro tu specifickou lidskou mohutnost, jíž říkáme „vědomí“, „cogito“, schopnost reflexe). Fenomenologie, ale např. i existencialismus užívají pojmu „intersubjektivita“, jímž míní rezignaci na běžně chápaný pojem „objektivita“ a stanovení limitu našeho poznání, jímž je mezilidská platnost, intersubjektivně sdílený smysl poznaných obsahů, vznikající v komunikaci jako konsenzus individuálních vědomí.

Substance Z lat. substantia = podstata, od substare = obstát. Substance = podstata, obsah, pojem. Podstata, to, co je samo v sobě, vlastní nositel proměnlivých vlastností (akcidens); to, co přetrvává v čase. Tradičně je v evropské filozofii substance chápána jako subjekt změn, nositel atributů (akcidencí), jako to, co ke své existenci nepotřebuje ničeno jiného kromě sebe sama (nemá tedy vnější příčiny). Substance je takové jsoucno, které se vyskytuje nezávisle na čemkoli jiném; všechna ostatní jsoucna (kvality, kvantity atd.) mají pak existenci závislou a nazývají se akcidenty. Od Aristotela je substance chápána jako základní určení každé věci a jako nejvyšší kategorie. Na rozdíl od Descartova dualismu myšlení (vědomí) a rozprostraněnosti (látka) Spinoza zdůrazňuje jednotnost, všeobsáhlost a absolutnost substance: substance je to, co je samo v sobě a co je chápáno ze sebe sama. Aristoteles jako prvý definoval substanci jako podstatu, substrát, jako jediné samostatné a neměnné jsoucno – na tomto základě rozvíjel učení o substanci i Tomáš Akvinský (který touto substancí rozuměl Boha) a Descartes (v jehož dualistické koncepci existují vůči sobě v protikladu dvě substance: „res cogitans“ a „res extensa“). 292

Descartes však – oproti Aristotelovi i Akvinskému – již definuje substanci skrze její atributy, poté Spinozův panteistický monismus ztotožnil substanci s Bohem čili přírodou, tzn. „stáhl“ Descartovy substance v jednu, univerzální a věčnou, která je příčinou sobě samé. Leibnizovo učení je z hlediska substančního pluralistické. Empirismus a pozitivismus popírají bytí substance a opírají se o jev jakožto jedinou realitu; pro Kanta je substance pouze jednou, i když apriorní formou myšlení, která určuje, jak se nám věci jeví, nedovoluje však žádný přístup k tomu, jak jsou věci o sobě. Viz: Podstata.

Substance a akcident Substance a akcident (lat. substantia a akcidens – podstata a případek) == Substance měla původně označovat to, co skutečně je (Platonovo ontos on), co leží pod všemi akcidenty. Vlastním filozofem substance a akcidentu je Aristoteles. Podle něho substancí se nazývají jednoduchá tělesa, jako země, oheň, voda apod., potom vůbec tělesa a co z nich složeno, živočichové a nebeská tělesa, jakožto i jejich části. == Naproti tomu něčím nahodilým, akcidentálním, se nazývá to, co sice podmětu náleží a podle pravdy se o něm vypovídá, avšak nikoli nutně ani zpravidla. Substance měla ovšem již u Aristotela a později též u Tomáše Akvinského četné další významy, jako např. příčina bytí, esence, podoba a tvar věci (látka a tvar). Zásadní význam má Aristotelovo rozlišení první a druhé substance. Druhou substancí jsou druhy a rody, u nichž běží až o druhý, odvozený význam pojmu substance. Vztah mezi akcidentem a substancí je vztah uskutečnění a možnosti. Akcidenty jsou uskutečnění, která určují substanci. Obě stránky se vzájemně podmiňují: Substance je skutečná, je-li určena případky a akcidenty jsou skutečné jen v substanci.

Svědomí Svědomí je schopnost sebe-reflexního morálního hodnocení a použití morálních principů na vlastní jednání. Svědomí zvlášť reaguje na morálně špatné nebo nejednoznačné situace, v nichž jsme v rozporu s naší představou, jak bychom měli jednat (odmítli jsme pomoci sobě, která nás o to požádala), nebo v rozporu obecně přijímanou normou, u níž se očekávalo, že podle ní budeme jednat. 293

Součástí svědomí je schopnost rozlišování dobra a zla, vědomí toho, že se má konat dobro a nekonat zlo. Svědomí lze porozumět rovněž jako schopnosti vztáhnout a použít morální principy na vlastní jednání ve zcela konkrétních situacích a při konkrétním jednání. Také svědomí (stejně jako přesvědčení o svobodné vůli) můžeme považovat za podstatný předpoklad pro utváření a zdůvodňování morálních soudů. Svědomí jako obecný náhled na mravní dobro vůbec a z toho vyplývající závaznost pro svobodné jednání. V užším smyslu mravní posuzovací schopnost, která zavazuje jednotlivce v jeho osobním jednání a která se manifestuje na základě zvažování mezi volitelnými hodnotami před každým mravním činem, jeho připouštěním nebo varováním před ním a po činu jeho schválením či odmítnutím (lítost, pocit viny, snaha o nápravu atd.). Často se svědomí označuje jako vnitřní hlas. Svědomí je výrazem světa hodnost a norem, který je v jednotlivých kulturách velmi rozdílný. Opodstatnění norem spočívá buď v náboženství (v Boží vůli), nebo v oblasti sociálně-etické (z lidské potřeby norem a společenských požadavků). O ryze filozofické založení svědomí na základě existenciálního ustrojení člověka se pokusil Heidegger a Sartre. V rámci Kantova rozlišení „morality“ a „mravnosti“ je svědomí jedinou instancí, která posuzuje moralitu lidského chování a jednání, tzn. to, zda je či není v souladu s vnitřním konceptem dobra a zla daného člověka, s jeho osobností hodnotovou hierarchií. Svědomí je tedy jakási schopnost morální sebereflexe, jež dává či nedává před uskutečněním činu pokyn k jeho legitimizaci. Svědomí může být chápáno jako jiskra boží (ve smyslu Sokratova „daimonion“), nebo jako příkaz vnitřní povinnosti (Kantův „kategorický imperativ“). Freudova koncepce „Superega“ transponovala problém svědomí z roviny čistě vědomého rozhodování do roviny konfliktu mezi zvnitřnělými zákazy, příkazy, tabu, konvencemi aj. a podvědomými lidskými tužbami. 294

Svět Svět je jednak soubor, celek vnější hmotné skutečnosti (vnější svět), jednak pojem úzce spjatý se způsoby lidské existence, v tomto smyslu jej rozvíjí fenomenologie, existenciální filozofie a filozofická antropologie. Slovo „svět“ označuje ve filozofickém smyslu „celek empirické reality“, a potud má stejný význam jako celek aktuální a možné zkušenosti. Podle důsledných empiristů neexistuje nic kromě tohoto světa, jiní filozofové jsou však přesvědčeni, že zkušenostní svět představuje celou skutečnost. Domnívají se, že vedle empirické oblasti existuje oblast transcendentální, jež je stejně reálná. V nejširším smyslu „světem“ rozumíme univerzum, kosmos, veškerenstvo, souhrn všeho jsoucího, v užším smyslu pak hovoříme o naší sluneční soustavě. Ve smyslu gnozeologickém rozlišuje pak filozofie (a ostatně též psychologie) tzv. vnější svět (objektivní realitu) oproti světu vnitřnímu (obsahům naší mysli, subjektivní realitě). U Husserla svět našich běžných zkušeností, v nichž žijeme (přirozený svět), jako sféra zjevování bytí jsoucího. (((Fenomenologie kritizuje rozštěpení světa moderního člověka na svět běžného vědomí a svět vědeckých teorií, pojmů a modelů (Husserl). Fenomenologickou a existenciální kontrapozici „přirozeného světa“ a světa umělého, znamená že „přirozeným světem“ se rozumí, horizont smyslu obemykající předměty naší každodenní zkušenosti, souhrn všech existujících poukazů, v jejichž síti se nalézají (a jsou námi identifikována) jednota jsoucna. Jako takto definovaný „přirozený svět“ (fenomenologicky chápaný svět) není sumou existujícího, ale kontextovostí, všeobecnou souvislostí, k níž odkazuje každá jednotlivost. Svět není danost vedle jiných daností, nýbrž „úkol vědomí“, problém neustálého odrývání smyslu, problém setkávání, rozumění i jednání.)))

Svoboda Na počátku svého vývoje neměl pojem svoboda pozitivní smysl, člověk podléhal nutnosti, osudu či náhodě. Svoboda spočívá jednak v pochopení a poznání nutnosti a zákonitosti a jednak v možnosti jednat v souladu s těmito zákonitostmi. Vztah člověka k podmínkám a předpokladům jeho myšlení a jednání. 295

Ve filozofii se rozlišuje svoboda volby (možnost volit mezi alternativami) a svoboda jednání (možnost jednat nezávisle na vnějším nátlaku, v souladu s vlastní vůlí). Jde tedy o dvě dimenze problému: dimenzi vnější (svoboda jako emancipace od vnějšího nátlaku) a dimenzi vnitřní (svoboda jako odpovědné sebeurčování). V zásadě platí, že svoboda člověka není absolutní (neomezená) a končí tam, kde začíná svoboda druhého. Lidská svoboda (možnost jednat podle vlastní vůle) je nerozlučně spjata se zodpovědností za vlastní jednání. Svoboda znamená schopnost (a nutnost) rozhodovat se a volit. Protože však žijeme ve společnosti s druhými lidmi, dotýkají se naše rozhodnutí a volby jich. Trest je pak následkem takového jednání, které ohrožuje společnost a její členy. V demokratických zemích stanovují hranice naší svobody právní normy – svoboda je zde neoddělitelná od povinností člověka. Kant zdůrazňuje, že vnitřní svoboda je skutečností tehdy, jestliže rozum sám ze sebe, nezávisle na motivech libosti či nelibosti, stanoví morální zákon, který ve formě kategorického imperativu platí jako rozhodující důvod volního jednání člověka. Svoboda bývá často běžným vědomím kladena jako protipól nutnosti, již Spinoza však konstatoval, že svoboda je spíše pochopením a ovládnutím nutného, tj. objektivních determinant lidského života a rozhodování. V tomto smyslu je svoboda protipólem libovůle. Svoboda je tedy stavem uvědomění si subjektivních schopností, potřeb, zájmů a cílů, ale i objektivních možností, mezí, hranic. Kant zavádí pojem morální svobody, jíž rozumí princip autonomie vůle, obnažující samu podstatu lidství, která tkví ve schopnosti svobodného sebeomezení: svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ve 20. století je téma svobody jedním z nejvýznamnějších filozofických témat, a to ve všech školách a proudech, zejména v existencialismu.

296

Jaspers chápe svobodu jako konstitutivní prvek lidské existence, podle Sartra je svoboda základním existenciálním zakotvením člověka: člověk je „odsouzen ke svobodě“, tj. k volbě a tím i k odpovědnosti.

Sylogismus Z řec. sylogismus = úsudek. Deduktivní úsudek, spočívající v tom, že ze dvou premis (kdy jedna je širší a druhá užší) je vyvozována konkluze, která byla již obsažena v premisách samých. Klasický aristotelský sylogismus lze demonstrovat např. na úsudku: „Jestliže platí tvrzení, že všichni lidé jsou smrtelní, a jestliže současně platí i tvrzení, že Sokrates je člověk, pak ze spojení těchto tvrzení plyne, že platí tvrzení, že Sokrates je smrtelný.“ Sylogismus je typem formálně logického usuzování, v němž nezáleží na reálná (objektivní) pravdivosti premis, ale na logické správnosti procesu vyvozování.

Symbol Z řec. symbolon = poznávací znamení. Znak, znamení, označení. Symbol je vždy reprezentací nějakého jevu, k němuž se váže buď analogií, nebo dohodou (konvencí, konsensem). Symbolem rozumíme cokoli, co nese význam a odkazuje na něco jiného. V sémiotice bývá často chápán jako „neikonický“ znak, tj. takový, který nemusí vykazovat podobnost s tím, co označuje. V psychologii a sociologii se symbolem a symbolikou rozumí specifická forma komunikace a vůbec lidského chování, která je založena buď na sociální shodě, nebo na vyjádření určitých hodnot, postojů a emocí. Klíčová je úloha symbolů v nejrůznějších druzích rituálů, v dětských hrách a zejména v umění (symbolismus). Psychoanalýza věnuje zvláštní pozornost zkoumání symbolů jako projevů nevědomé sféry lidské psýché: Freud, Jung.

Synkretismus Z řec. syn- = spolu, dohromady, a lat. crescere = růst. Pojem, který je velmi podobný (v určitých interpretacích dokonce totožný) pojmu „eklekticismus“.

297

V obojím případě jde o směšování, spojování idejí rozmanitého původu v jeden celek. Většinou se užívá ve filozofii k označení metody tvorby filozofických koncepcí v období helénismu (Filón, novoplatonikové, gnose apod.), kdy docházelo k prolínání a vzájemnému duchovnímu doplňování mnohdy zcela rozdílných směrů, škol a proudů (řecké a římské filozofie, judaismu, mnoha forem orientálního myšlení aj.). Někdy bývá rozdíl v tom, že synkretické učení – oproti eklektickému – je heterogenním celkem, složeným z idejí nejen různého původu, ale i různé povahy, často si zcela protiřečících (např. manicheismus). Výrazu „synkretický“ užívá ovšem i moderní psychologie (Piaget: charakteristika stádia dětského vnímání světa jako vnitřně nerozlišitelného celku).

Syntéza Z řec. synthesis = skládání, skladba. Syntéza dílčí součásti spojuje dohromady. V teorii poznání je syntéza spojením rozmanitých pocitů, představ a pojmů v procesu poznání. Syntetické soudy jsou spojeny s empirickými fakty, jejich pravdivost závisí na zkušenosti a jedině tyto soudy rozšiřují naše vědomosti. Snaha o hlubší pochopení jednotlivých částí v jednotu. Opačným postupem je analýza. Syntéza je vědecká metoda, poznávací postup, spočívající v znovu-sjednocování, spojování, skládání získaných prvků poznání nějakého předmětu či jevu v organický celek. Význam obou myšlenkových postupů zdůraznil ve svém pojednání o metodě již Descartes. Předpokladem syntetizujících postupů ve vědě (včetně tvorby ideálních celků – systémů) je objektivní tendence k celistvosti, existující ve světě (univerzální podstatná jednota světa, prosazující se v rozmanitosti jeho forem) i v lidském myšlení. Syntéza zahrnuje rozličné v jednotu (Kant). V Hegelově dialektické filozofii pojem „syntéza“ vyjadřuje sjednocení „teze“ a „antiteze“ na vyšším vývojovém stupni, jejich překonání a současně pozvednutí na vyšší úroveň v rámci spirálovitého pohybu dění. Na tomto vyšším stupni se však dosažená syntéza klade opět jako teze, vyžadující vznik antiteze, a vývoj pokračuje. 298

O syntetickém přístupu se hovoří všude tam, kde se rodí určitým způsobem strukturované celky (např. v umění: architektuře, malířství, literatuře apod.).

Systém Z řec. systéma = spojení, skupina, soustava, celek prvků, uspořádaný pomocí určité struktury. Tohoto pojmu se užívá ve filozofii a ve všech oblastech vědění. Tendence k celistvé uspořádanosti, a tedy systematičnosti je patrně výraznou tendencí lidské mysli v její touze po postižení smyslu světa, a jejím výrazem je pak cílevědomá tvorba strukturovaných, vnitřně organizovaných a logicky vzájemně propojených celků vědění. Systém je určité seskupení, sjednocení částí; uspořádání rozmanitých poznatků či předmětů do nějakého celku, jednoty; vědecky a filozoficky se systémy zabývá teorie systémů. Systémy mohou být otevřené, uzavřené, dynamické, statické apod. Za ideou systému vězí představa identity myšlení a bytí. Strukturovaná soustava prvků, které se vzájemně ovlivňují nebo řídí stejnými pravidly (např. školní systém, nervový systém, obranný systém). Vědecké a filozofické myšlení se snaží nalézt svůj smysl a zdůvodněním tím, že vytváří systematizované soustavy idejí, které jsou propojeny a tvoří organizovaný celek (Newtonův systém, Descartův systém). V tomto ohledu lze říci, že Hegelův systém je nejdokonalejší systém v dějinách filozofie: má nejen dokonalou vnitřní organizaci, ale je také s to vytvořit systematické panorama celé předchozí filozofie. Systém je soubor elementů, které jsou ve vzájemných vztazích. Tento soubor má určitou celistvost, jednotu. Pojem systému hraje důležitou roli v moderní vědě, technice a filozofii. Oblasti systémového přístupu a obecné teorie systému rozvíjejí, jsou to nové směry, jejichž cílem je rozvoj filozofických představ o systémovém bádání a vybudování teorií popisujících specifické zvláštnosti systému. Systémovost poznání zdůraznil Kant. 299

Systém se vyznačuje nejenom vnitřní spojitostí a vztahy mezi prvky, které jej tvoří (určitá organizovanost), ale i nerozbornou jednotou s prostředím. Každý systém lze chápat jako prvek systému vyššího řádu, zatímco jeho elementy se mohou jevit jako systémy nižšího řádu. Invariantní aspekty systému určují jeho strukturu.

Systematická filozofie Systematická filozofie je filozofie, která své vědění převádí jako vnitřně strukturovaný systém historicky vzniklé filozofické problematiky. Tj. v její jisté logické souvislosti, ze které vyplývá i jistý nutný způsob zkoumání této problematiky, její metoda. Systematická filozofie na rozdíl od systémové filozofie nepředpokládá, že je možné podat jednou provždy platný systém filozofického vědění, ale uznává že i filozofické vědění je neuzavřený a neustále pokračující proces poznávání, protože i zde je lidské vědění historicky podmíněno a může jen postupně pronikat do podstaty světa. Systematická filozofie představuje souborný výklad tradičního pojetí filozofie jako jejích jednotlivých disciplín ve vnitřní skladbě. == Systematická filozofie (Ivan Blecha): 1. Charakteristika filozofie 1.1 Svět, jsoucno, bytí. 1.2 Předmět filozofie a její: == disciplíny (oblasti, okruhy); == směry (školy, proudy, linie). 2. Filozofie bytí 2.1 Kosmologie. Řecká přírodní filozofie. 2.2 Ontologie. Bytí, eleaté, atomisté. 2.3 Východní filozofie – Indie, Čína. 2.4 Metafyzika == Antika – Platon, Aristoteles. == Středověk a novověk – Bytí, příroda, duše, Bůh, dialektická metafyzika a logika. == Současnost – Heidegger, Hartmann, Whitehead. 3. Filozofie poznání 3.1 Gnozeologie, noetika. 300

3.2 Antika a středověk – sofisté, Sokrates, doxa a epistémé, logika, kritická skepse, poznání a víra. 3.3 Obrat k subjektu – renesance, reformace, nominalismus, dvě roviny poznání, indukce a dedukce, empirismus (F. Bacon, Locke, solipsismus), racionalismus (Descartes, Spinoza, Leibniz). 3.4 Kriticismus – skepticismus Huma (kauzalita), Kant. 3.5 Novověká filozofie: == Scientismus – Pozitivismus, novopozitivismus, filozofie přirozeného jazyka, strukturalismus. == Anti-scientistické směry – filozofie života (Dilthey), intuitivismus (Bergson), fenomenologie (Husserl), hermeneutika. 3.6 Teorie pravdy. 3.7 Vědecké poznání – kritický racionalismus. 4. Filozofie a problematika člověka 4.1 Člověk jako subjekt – Descartes, Kant. 4.2 Člověk jako svědomí – Fichte, Schelling, Hegel. 4.3 Člověk jako předmětná bytost – Feuerbach, Marx. 4.4 Člověk a vůle – Schopenhauer, Nietzsche. 4.5 Filozofie existence – Kierkegaard, Heidegger. Existencialismus a filozofie dialogu – Camus, Sartre, Jaspers, Marcel, Buber, Lévinas. 4.6 Filozofická antropologie – Scheler, Gehlen, Plessner. 4.7 Etika. 5. Postmoderní filozofie Pluralita, nová racionalita. == Systematická filozofie (Josef Špůr – Úvod do systematické filozofie): 1. Metafyzika jako systematická filozofie 2. Ontologie. Teorie bytí jsoucna 2.1 Idea ontologie jako první filozofie. 2.2 Reflexe ontologické problematiky. 2.3 Moderní ontologie (Hartmann, Heidegger). 2.4 Ontologie jako učení o kategoriích. 3. Gnozeologie. Teorie poznání 3.1 Gnozeologie, vztah ontologie a gnozeologie. 3.2 Poznání ve světle ontologie. 3.3 Poznání jako vztah subjektu a objektu. 3.4 Prameny poznání: smyslovost a racionalita; emocionalita a iracionalita. 3.5 Teorie pravdy. 4. Axiologie. Teorie hodnot 301

4.1 Hodnota. Poznání a hodnocení. 4.2 Bytí hodnost: ne-metafyzické axiologie; metafyzické teorie hodnot. 4.3 Relativita hodnot. 5. Filozofie přírody 5.1 Charakteristika filozofie přírody. 5.2 Pozitivismus, realismus. 5.3 Základní kategorie přírody: prostor, čas, pohyb, determinismus. Formy determinace: kauzalita (příčinnost), přírodní zákonitost, vzájemné působení, sebe-determinace. Deterministická koncepce přírody. 5.4 Filozofie přírody a náboženský výklad světa. == Petr Nesvadba vytvořil „systematickou“ filozofii ve své vysokoškolské učebnici Filozofie a etika se zajímavou strukturou: 1. Filozofie: == Hledání otázek – filozofie jako problematizace „samozřejmého“. Charakteristika filozofie; kořeny a zdroje „filozofování“; teorie jako postoj; povaha filozofie; filozofické disciplíny. == Hledání evropanství – kdo jsme a kam kráčíme. == Hledání autenticity – člověk: osoba či jedinec. Člověk jako filozofický problém: jedinečnost lidského bytí; existenciální analýza lidského bytí; fundamentální ontologie a člověk; filozofie dialogu. == Hledání zakotvenosti – svoboda a zodpovědnost. Determinismus; heteronomie a autonomie; svoboda jako volba; odpovědnost; == Hledání pravdy – konflikty moderní vědy. Objektivita; scientismus; pozitivismus; pragmatismus; kritický racionalismus; věda; strukturalismus; antiscientismus; filozofie života; fenomenologie; hermeneutika; analýza přirozeného jazyka. == Hledání „neřádu“ – paradoxy postmoderního světa. Postmoderna a demokracie. == Hledání tolerance a respektu – problém „jinakosti“ jako východisko diskursu o multikulturalitě. My a oni; jinakost a násilí vhledu; tolerance a respekt; soužití kultur nebo konflikt. == Hledání smyslu – dějiny jako filozofický problém. Dějiny jako problém; čas a dějinnost člověka; mají dějiny smysl? Dějiny a pravda. 2. Etika: == Hledání hodnot – etika jako tématizace toho, co by „býti mělo“. Morální hodnoty; svoboda a odpovědnost; svědomí; vzájemnost. == Hledání orientace – morální ctnosti a problém vědomí. 302

Morální usuzování; morální ctnosti; svědomí. == Hledání vzorů – etické koncepty v evropských dějinách a současnosti. Platonismus; aristotelismus; hédonismus; kynismus; stoicismus; křesťanská etika; utilitarismus; deontologická etika; etická transcendence; diskurzivní etika. == Hledání „polis“ – společnost a mravní normy. Jedinec – společnost – normy (problém legitimizace); legalizace a autorita (vina, trest, odpuštění). == Hledání stability – vztah morálky a práva. Legalita a legitimita; morálka, mravnost a právo. == Hledání míry – co je spravedlnost? Platon; spravedlnost komutativní a distributivní; spravedlnost a rovnost; demokracie.

Štěstí Velmi častý filozofický i obecně lidsky sdílený pojem, vyjadřující touhu člověka po jistém druhu psychického i fyzického stavu, který bychom snad mohli charakterizovat jako stav dlouhodobého uspokojení hlavních potřeb, stav hlubokého potěšení, radosti, blaženosti, rozkoše. Nejrůznější filozofické školy v dějinách směřují k postižení „té pravé“ cesty ke štěstí, vyjadřujíce vždy ten či onen fragment (aspekt, stránku) pravdy, nepostihujíce však problém jako celek, neboť ten je přespříliš složitý a – zejména – lze říci, že „usilování o štěstí“ (Locke) je přes všechna filozofická moudra vždy více či méně individuálním osudovým pohybem, realizací a vzájemným prolínáním mnoha tendencí (jedinci vnitřních i vnějších), takže výsledek je vždy jistým překvapením jak pro dané individuum samé, tak pro spekulativní mysl filozofovu. Patrná je soupeřící tendence postihnout štěstí buď pozitivně (jako vyhledáván určitých slastí, jako uspokojování potřeb – Kant), nebo negativně (jako nepřítomnost strasti, vyhýbání se bolesti – Epikuros, Schopenhauer). V paletě nabídek na podobu naplňování lidské touhy po štěstí lze nalézt nabídku hedonistickou, eudaimonistickou, ale též návrh na stoickou střízlivost, umírněnost, až asketismus (Epiktétos), anebo představu Platonovu: dosažení štěstí vzepětím duševní činnosti člověka do sféry nazírání božských idejí. Počínaje Aristotelem je podnícena zejména scholastickou filozofií rozvíjí se snaha jednak o uměřenost ve všem lidském snažení, jednak o spojování štěstí s konáním dobra pro obec (pro „polis“ či pro „bližního“) a láskou (k Bohu i lidem). Jako politický požadavek vyskytuje se štěstí v pracech všech velkých programátorů budoucnosti lidské společnosti, zejména utopistů (More, 303

Campanella aj.), v moderní době probíhá rozhodující střet především mezi zastánci liberalismu (trvajícími na principu individuálního štěstí, vytvářejícího se vlastním přičiněním ve svobodné tržní společnosti – Smith) a socialismu (trvajícími na štěstí jako celospolečenského ideálu, realizovatelném v prvé řadě péčí kolektivizované společnosti – Marx, nebo alespoň péčí sociálního státu – socialismus).

T *************************************************

Tautologie Z řec. tautos = týž, logos = slovo, řeč, pojem. Hromadění slov téhož významu. Vyjádření jednoho a téhož faktu, pojmu či myšlenky synonymními výrazy, např. bělouš – bílý kůň; chyba v definici nebo v důkazu, kdy se vymezuje nebo dokazuje totéž týmž; výrokové spojení, které je obecně splnitelné (vždy pravdivé) na základě své struktury (výroková logika). V logice označení pro takový typ výroku, v němž predikát vyjadřuje jen to, co je již obsaženo v pojmu subjektu (např. „kulatá koule“). Existují rovněž definice, jejichž podoba je tautologická, tj. pojem je v nich více méně definován sám sebou. Kromě toho však moderní logika užívá pojmu tautologie i k označení výrokových spojení, jimž náleží pravdivostní hodnota bez ohledu na pravdivostní hodnotu jednotlivých výroků – jde tedy o tzv. formální pravdivost (Vídeňský kruh, Russell). Tautologie se často nalézají ve výbavě sofistů či v eristice (Schopenhauer), kde slouží jako nástroj snahy přesvědčit v diskusi protivníka za každou cenu.

Teismus Z řec. theos = bůh. Učení, uznávající existenci jediného, svrchovaného, osobního Boha jako výlučnou a transcendentní příčinu světa. Teismus je filozofickým základem všech náboženských systémů, ať monoteistických, nebo polyteistických. Kriticky se vůči teismu jako podhoubí tzv. „zjeveného“ náboženství staví deismus, uznávající Boha jako pouhý princip stvoření, jenž však do dalšího pohybu světa již nezasahuje, ale i panteismus, ztotožňující Boha s přírodou, a samozřejmě

304

zejména ateismus, vůbec popírající existenci transcendentního božského principu.

Teleologie Z řec. telos = cíl, logos = slovo, řeč, pojem. Teleologie – účelnost, cílevědomost (finalita); všechny přírodní procesy či předměty, včetně člověka, mají předem daný konečný účel (konečnou příčinu); u předmětů vytvořených účel, jemuž slouží (vnější teleologie); v oblasti živé přírody a v celém kosmu (podle mínění převládajícího v západním myšlení) podněcující síla, která pramení buďto z živé bytnosti vůbec, nebo z Boha (vnitřní teleologie). Moderní přírodní vědy myšlenku teleologie opouštějí. Teleologie je studium účelů a cílů. Teleologický výklad vysvětluje věci s ohledem na konečný účel, jemuž slouží. Učení, podle něhož vše existující svým vznikem, vývojem a vůbec veškerým svým pohybem a chováním směřuje k uskutečnění účelu, jenž je mu samotnému dán. Teleologie tedy vykládá povahu a směřování skutečnosti nikoli kauzálně, nýbrž finálně, tj. z její ideální účelnosti, jakožto výsledek předem dané ideje, účelu, smyslu směřování. Mechanicismus jakoukoli teleologii světa popírá. Pojem „teleologie“ zavedl Wolff a měl konkrétně na mysli božskou podmíněnost účelu, který je dán jednotlivým jsoucnům i světu jako celku. Toto transcendentní pojetí teleologie je velmi časté a pochází již z antického Řecka, kde ona vnější účelnost světa bývá nazývána „Logos“ (Herakleitos), „Nús“ (Anaxagoras), či se psalo o božských idejích (Platon). Ve středověké křesťanské filozofii nalezla transcendentní teleologie svého výrazu v učení o Bohu jako nejvyšším účelu a o stvoření jako finálně zakotveném aktu, který dává jak světu vůbec, tak zejména lidským dějinám v něm jasný a předem daný smysl a cíl (Augustin, Tomáš Akvinský, v nové době Kierkegaard, Marcel, Berďajev aj.). Oproti tomuto pojetí soudí imanentní teleologie, že účel je obsažen uvnitř věcí samých, nikoli mimo ně – tento trend založil Aristoteles svým učením o pohybu („entelechie“), na jeho model teleologie navázal stoicismus. V novověku se pokusil teologické a kauzální pojetí světa sloučil Leibniz: v monádách existuje imanentní účelovost, ale tu „naprogramoval“ Bůh. Kant kritizuje aplikaci teleologických principů na studium přírody (a vůbec odmítá tzv. teleologický důkaz Boží existence), teleologii vymezuje místo v umění: umělecké dílo je čistým účelem samo osobě (krása jakožto „vnitřní finalita“). 305

Teodicea Z řec. theos = bůh, dikaios = spravedlivý. Jeden z klíčových problémů monoteistických náboženských systémů a současně i starý filozofický problém: jak ospravedlnit svrchovaného Boha, všemocného, nekonečně dobrého, tváří v tvář nesporné existenci zla ve světě? Pojem „teodicea“ zavedl Leibniz. V křesťanském myšlení jako jeden z prvních Augustin dal odpověď na otázku teodiceje do souvislosti s pojetím prvotního hříchu, predestinace a tedy i kontrapozice „civitas Dei“ a „civitas terrena“. Specificky se stavěla k tomuto problému tzv. negativní teologie, která v návaznosti na novoplatonismus usilovala již od prvních století po Kr. přesvědčit, že jakákoli pozitivní tvrzení o Bohu jsou nutně antropomorfní a tudíž neadekvátní, takže o Bohu lze vypovídat pouze tvrzeními negativními – nelze možnostmi slabého lidského rozumu a představivosti pojmenovávat a hodnotit Boží skutky jako dobré či zlé. Filozoficky závažnější je moderní argumentace, soudící, že zlo je nezbytnou součástí prostoru lidské svobody, daného lidstvu Bohem, tedy bojovou arénou lidské odpovědnosti a volby. Problému teodiceje se pokusil vyhnout manicheismus převzetím dualistického pojetí zoroastrismu, podle něhož je svět založen na střetávání rovnocenných principů – Dobra (Světla) a Zla (Tmy).

Teokracie Z řec. theos = bůh, kratos = síla, vláda. Politický a vládní systém, v němž duchovenstvo (kněží) drží ve svých rukou nejvyšší správní (světskou) moc i nejvyšší moc duchovní. Uskutečnilo se např. ve starověkém Egyptě. V širším významu tak bývá označováno takové státní zřízení, v němž je politická a vládní moc úzce spjata s určitou církví – v tomto smyslu psal např. T. G. Masaryk o 1. světové válce jako o střetu demokracií s teokraciemi („Světová revoluce“).

Teologie Z řec. theos = bůh, logos = slovo, řeč, pojem.

306

Nauka o Bohu. Vědecké a teoretické studium otázek týkajících se přirozenosti Boha a vztahu Boha ke světu. Filozofie naproti tomu existenci Boha nepředpokládá, třebaže se někteří filozofové dokázat jeho existenci. Bohosloví, učení o Bohu, systém zdůvodňující určitou náboženskou doktrínu. Ve smyslu křesťanském chápeme pod pojmem teologie systematický výklad křesťanské věrouky prostředky nikoli pojmově teoretickými (filozofickými), nýbrž na základě víry v Boží zjevení. Křesťanská teologie usiluje tedy o to, být myšlenkově odpovědným svědectvím o křesťanské víře. Její základy byly položeny v období patristiky, kdy byly formulovány a proti odpůrcům i obhajovány prvé pilíře víry (Tertullianus, Eusebios, Órigenés, zejména však Augustin). Systematické teologické učení se dotvořilo v období scholastiky působením řady vynikajících myslitelských duchů v čele s Tomášem Akvinským. Základním obsahem teologie jako nauky o Bohu je zdůvodnění víry jako milosti a poselství, čímž teologie zásadním způsobem zodpovídá otázku po smyslu univerza, přírody i lidské existence. Teologie bývá vnitřně členěna na několik disciplín: biblickou teologii (exegezi, textovou hermeneutiku), historickou teologii (dějiny doktríny i církve), systematickou teologii (fundamentální, morální, právní apod.) a praktickou teologii (liturgiku, katechetiku apod.). Svá zkoumání doplňuje teologie poznatky řady vědních disciplín, např. psychologie, etnologie, religionistiky, antropologie aj. Od zrodu protestantismu se rozvíjí silný proud protestanské teologie, v současné době integruje teologie množství zajímavých hledisek, přístupů a filozofických i psychologických inspirací (inspirace existenciální – Bultmann, judaistická – Buber, hlubině psychologická – Jung, problematika tzv. dialektické teologie – Barth, feministické teologie – Dalyová, evolucionistická teologie – de Chardin, teologie osvobození – Boff, teologie revoluce – Cox, teologie politiky – Metz, teologie naděje – Moltmann. Mezi hlavní témata moderní teologie patří problém christologický (Ježíš), problém eklesiologický (církev), dále problémy dobra a zla v dnešním světě, hříchu, smrti a z mrtvých vstání, utrpení, kříže a vykoupení, problém víry jako milosti.

307

Teorie Z řec. theoria = podívaná. Systém tvrzení, získaných určitými metodami a vypovídajících o určité oblasti skutečnosti. V tomto smyslu, že teorie je ideální výpovědí o světě, tj. výsledkem intelektuální lidské činnosti, je protikladná praxi jakožto činnosti materiální (proto se rozlišují např. vědní disciplíny teoretické a aplikované). Teorie může mít význam jakékoli lidské spekulace (i prakticky nerealizovatelné či dokonce pouhou obrazotvorností), vesměs se však tohoto pojmu užívá k označení vědecké teorie (přitom však věda nesestává jen z tvrzení teoretických, hlavně formulovaných obecně – jako zákony, nýbrž i z tvrzení individuálních a z mnoha jiných tvrzení, která nemají teoretickou povahu). Jakákoli teorie je vždy budována na základech, které tvoří empirická fakta, hypotézy, modely a idealizace. Teorie má pak vždy funkci vysvětlující (explikační) a předpovídající (prognostickou). V přírodních vědách (matematice) má teorie často povahu axiomatického systému. Vědecké teorie lze rozmanitě rozdělovat, např. na teorie induktivní a deduktivní apod. Moderní doba rozlišuje rovněž mezi teoriemi objektovými (jejich předmětem jsou určité oblasti skutečnosti, jejich zákonitosti a vztahy) a meta-teoriemi (jejichž předmětem jsou samotné teorie). Řada historiků a metodologů vědy se zabývá problémy jazyka vědeckých teorií, paradigmaty, vědeckými revolucemi, problémy komunikace mezi teoriemi apod. (Kuhn, Popper, Lakatos, Feyerabend aj.).

Teze Z řec. thesis = dané tvrzení. 308

Základní myšlenka určité koncepce, tvrzení, které se má vhodnými argumenty dokázat; první krok v argumentaci, po němž následuje antiteze (dialektika). Tvrzení, které je formulováno v průběhu poznávacího procesu nebo v procesu komunikace a jež je poté objektem verifikace či falzifikace. Teze klade určitý názor, formuluje jej jakožto pravdivý, a jejím cílem je nejen tuto pravdu vyjádřit, ale i pokud možno obhájit. V Kantově filozofii označoval pojem „teze“ prvý člen antinomie, ve filozofii Hegelově prvou fázi dialektického pohybu myšlení (teze – antiteze – syntéza).

Tolerance Z lat. tolerare = snášet. Snášenlivost vůči názorům, postojům nebo činům někoho jiného, smířlivost ve vztahu k myšlenkám či jednání, které se liší od myšlení či jednání vlastního. Používá se nejčastěji ve smyslu náboženském, ale i politickém, etickém aj. V naší současnosti je tolerance chápána jako významný požadavek demokratického způsobu života i správy věcí veřejných a rozumíme pod ní vstřícnost k rozmanitosti lidských mínění, potřebu diskuse, formování a prosazování vůle většiny na základě přesvědčování, a současně pod ní rozumíme i odmítnutí demagogie, autoritářství, totalitarismu, xenofobie, šovinismu a vůbec jakékoli nesnášenlivosti. Tolerance však může být chápána i negativně, je-li překročena jistá hranice (jež bývá ovšem obtížně definovatelná), a dostává pak přídech lhostejnosti, či dokonce podporování zla. Kde je například hranice, na níž končí snášenlivost vůči heretikovi? Kde končí tolerance vůči rozvíjenému chování pubescenta a začíná napomáhání špatné výchově? Nehledě na uvedené obtíže byl princip tolerance vepsán na praporech jednotlivců či hnutí, žádajících svobodu, rovnost a bratrství, hlásajících humanismus a lásku. Vzpomeňme v křesťanské tradici Tertuliána, který prvý formuloval myšlenku svobody svědomí, později snah Kusánského, Spinozy, Erasma, nebo Lockových „Listů o toleranci“. Radikální požadavky byly spjaty s německou mystikou, s pietistickým hnutím a zejména s francouzskými osvícenci (Voltaire: „Pojednání o snášenlivosti“).

Tomismus Souhrnné označení pro učení Tomáše Akvinského (1225-1274), nejvýznamnější osobnosti scholastické filozofie, a pro systém křesťanské filozofie, vybudovaný 309

na základech Tomášova učení a přijatý v roce 1879 v církvi římskokatolické za závazný pilíř vyučování teologii. Tomášovi se podařilo dosáhnout skvělé syntézy dosavadního myšlení a vytvořit univerzální systém křesťanské věrouky. Odlišil sice pravdu „přirozeného světla rozumu“ od pravdy „světla Božího zjevení“, ale filozofie a teologie se v jeho podání nevylučují, nýbrž doplňují. Ve sporu o univerzálie zastával Tomáš názor umírněného realismu. Jeho filozofie byla silně ovlivněna Aristotelem. Tomáš silně zdůrazňoval nezbytnost podřízení jedince mravnímu a náboženskému hodnotovému řádu a autoritě církve.

Tradice Z lat. traditio = ústní podání, od tradere = odevzdávat. Specifický způsob předávání sociální zkušenosti, kulturního dědictví určitého rodu, kmene, národa či jiného druhu společenství, v nejširším smyslu pak společnosti či lidské civilizace vůbec. Tradice zahrnuje jak oblast duchovních hodnot a idejí (intelektuálních, mravních, uměleckých, politických apod.) a oblast lidského chování a jednání (zvyků, rituálů, algoritmů chování, způsobů řešení problémových situací aj.), tak i oblast materiálních jevů: instituce, nejrůznější nástroje, technologie atd. To vše, co bylo uvedeno, se předává z jedné sociální skupiny na druhou, z jedné doby do jiné – vždy jde o pohyb v sociálním prostoru i čase. Tradice tímto způsobem významně zakotvuje člověka v dějinné kontinuitě rodiny, rodu, národa, společnosti, dává jeho názorům i činům jistý typ historické legitimity, udílí jeho životu přesah širšího a hlubšího smyslu než jen smyslu okamžitého efektu. V dosavadních dějinách civilizace byla sociální zkušenost kodifikována a přenášena v podstatě třemi hlavními způsoby: mluveným slovem, psaným slovem a obratem. Pojem tradice patří mezi významné pojmy filozofické hermeneutiky (Schleiermacher, Dilthey, Gadamer, Apel, Heidegger), která usiluje o postižení dějin jakožto toku kulturních tradic, zabývá se problematikou porozumění smyslu tradice, odkrytí obsahu tzv. kulturního dědictví. Ve svém úsilí se obrací hermeneutika proti osvícenské tendenci chápat tradici jako předsudek a sám předsudek pak jako historickou brzdu, relikt dávno minulého, a úctu k tradici pak odmítat ve jménu tzv. pokroku a boje proti „zpátečnictví“, dogmatismu a bludařství. V politické teorii a praxi zdůrazňuje úlohu tradice zejména konzervatismus. 310

Transcendence Z lat. transcendere = převyšovat, překračovat. Přesah, překročení daného. V tomto smyslu je opakem imanence. Zatímco jako imanentní lze označit to, co je nějakému jsoucnu vnitřně vlastní, jako transcendentní označuje to, co nějaké jsoucno přesahuje, je vůči němu vnější. Transcendence je souhrn toho, co je chápáno jako existující mimo vlastní subjektivitu, respektive mimo smyslově vnímatelný svět sám. Pojem transcendence je problematický, neboť vše, co lze myslet jako existující mimosmyslovou zkušenost (kategorie, ideje, formy, Bůh), může být učiněno zjevným právě pouze tímto smyslovým nazíráním a zkušeností, nechceme-li se omezovat na prázdné pojmy pro cosi nepoznatelného. Nejvíc je třeba vysvětlit, jaký význam vůbec může mít oblast transcendence pro empirické zakoušení světa a jak může skutečnost podněcovat (srovnej transcendentální filozofie). Transcendenci lze chápat metafyzicky (Bůh je v teismu vůči světu jako celku transcendentní příčinou), gnozeologicky (u Kanta je transcendentní věc „o sobě“, neboť překračuje zkušenost), ale je aplikovatelná rovněž v etice, právu, politice apod. Silné volání po uvědomění si vertikální dimenze lidského života, jejíž náplní je právě zakotvení jeho smyslu kamsi jinam, než je horizontála každodenního obstarávání (v přesahu k Bohu, nebo k Univerzu, Přírodě apod.), zaznívá ve filozofii 20. století a je svědectvím jisté hodnotové nezakotvenosti současného člověka, krize smyslu, tápání ve všednosti a touhy vztáhnout své konání k vyšším horizontům. Puzení k transcendenci je konstitutivním prvkem především náboženské zkušenosti všech uplynulých tisíciletí (Fromm, Eliade) a postupující novověká a moderní de-sakralizace sociálního života je nedokázala zatím adekvátně nahradit.

Transcendentalita Ve středověké filozofii nejobecnější určení (jsoucí, jedno, pravdivé a dobré), příslušející všemu, co jest.

311

Transcendentalismus Proti osvícenské hnutí duchovní obnovy, duchovní směr respektovaný v 19. století v USA skupinou spisovatelů kolem časopisu Dial (Emersona, Thoreau, Hawthorn, Fullerová). Transcendentalisté byli přesvědčeni o duchovní podstatě světa (i když se distancovali od liberální křesťanské teologie, z jejíhož kontextu vyšli) a kladli důraz na osobní duchovní sebezdokonalování. Hnutí se zaměřovalo na tradici platonismu, transcendentální filozofii a navazovalo na romantismus.

Transcendentální Z lat. transcendere = převyšovat, překračovat, nadsmyslové. Termín označující to, co patří k obecným určením (transcendentalita) každé věci. Přesahující svět smyslové zkušenosti. Transcendentální etika má svůj zdroj mimo empirický svět. Důslední empiristé jsou přesvědčeni, že nic transcendentálního neexistuje. Podle Kanta myšlení, které se zaměřuje na podmínky možnosti poznání před vší zkušeností (transcendentální filozofie). U Kanta tento pojem označuje takový obsah naší mysli, který má apriorní charakter, je tedy před zkušeností, a naopak svojí povahou lidskou zkušenost umožňuje. Transcendentální je opak empirického: Kant nazývá svůj systém „transcendentálním idealismem“ a vymezuje jej jako učení, které chápe fenomény (jevy) jako reprezentace, jež jsou výrazem naší poznávací mohutnosti a nikoli obrazy věcí samých. Proto je Kantův idealismus zároveň kriticismem a odmítá naivní empirický idealismus, naturalismus i materialismus. Transcendentální reflexe, kterou provádí Kant, se – oproti doposud převážně provozované reflexi ontologické – zabývá nikoli věcmi „o sobě“, předměty, ale formami našeho poznávání věcí, předpoklady a limity tohoto poznávání. Uvedený pojem přejímá od Kanta též Husserlova fenomenologie. Kant zavádí rovněž pojem „transcendentální subjekt“: oproti subjektu empirickému jde o rozvažovací princip „a priori“. U Husserla je to transcendentální vědomí jako absolutní základ poznání (nalezený po provedení „epoché“) a zdroj všeho smyslu.

312

Transcendentální filozofie Souhrnné označení různých filozofických směrů, jejich společným zakladatelem je Kantova otázka apriorních podmínek veškerého poznání (transcendentální). Patřila k ní nejprve filozofie Fichta, Schellinga, Husserla, aj. Pokoušeli se rozvíjet Kantovo gnozeologické tázání, transformovat je nebo je budovat na jazykově analytickém základě.

Transcendentní Termín označující to, co překračuje horizont smyslové zkušenosti, co přesahuje přirozené vědomí, též označení pro ty věci a pojmy, které patří do nesmyslového prostoru zkušenosti a poznání a strukturují jej. Opak imanentní.

Transcendentní skutečnost Z lat. transcendere – přesahovat, překračovat. Je označením pro realitu, která není přístupná smyslovému vnímání; její existenci není možné vědecky prokázat ani vyvrátit.

Tyranie Z řec. tyrannos = násilník, samovládce. Pojem pochází z antického Řecka. Tradičně označuje despotickou formu vlády, tj. stav, kdy vlády se chopí jediná osoba, v jejíchž rukou se soustředí veškerá zákonodárná, výkonná a soudní moc, tato osoba vládne nekontrolovaně a vesměs za použití násilných prostředků.

U ************************************************

Účel, účelnost Účel – cílová představa jednání, vrchol. V teleologické koncepci Aristotelově se předpokládá, že veškerá jsoucna, nalézající se ve světě (a konec konců i svět sám), uskutečňují svým vývojem, chováním, pohybem a změnami jakýsi účel, který spočívá v tom, že každému 313

jsoucnu je vymezeno přesné místo v hierarchii dokonalosti bytí, v univerzální harmonii kosmu, a dané jsoucno se pohybuje k uskutečnění tohoto účelu. Pojem účelu se tedy v jistém smyslu kryje s pojmem cíle a vyjadřuje myšlenku cílevědomosti, která může být připisována jak všemu existujícímu, tak chování a činnosti člověka. Otázkou, která je řešena po tisíciletí v konfrontaci rozličných filozofických škol a směrů, je to, zda ona účelnost (jakožto princip směřování) je světu, věcem i člověku imanentní (dána vnitřní dynamikou jevů, povahou jejich struktury a fungování, které se vyvinuly evolucí) anebo je vůči nim transcendentní (tj. pocházející od Boha).

Úděl Může být chápán ve smyslu individuálního osudu člověka, nebo ve smyslu „kolektivního“ osudu lidstva jako celku (např. biblické: „V potu své tváře budeš dobývat svůj chléb …“), ale také ve smyslu specifičnosti lidské přirozenosti. Úvahy o povaze lidského údělu v uvedeném trojím pojetí jsou námětem bezčetných děl významných filozofů i umělců, počínaje Homérem a konče Kierkegaardem, Dostojevským, Heideggerem a dalšími. V existenciální filozofii se točí tyto úvahy okolo vymezení lidské existence, její strukturace, vnitřního pnutí a zaměřenosti. Často bývá fatalistické pojetí lidství založeno na nějaké verzi teleologického výkladu světa.

Umění Umění je způsob, jímž člověk v jiné poloze, než je poloha vědecko-teoretická, zachycuje historicitu svého žití, realizuje své mohutnosti, vyjadřuje hodnotový rozměr světa i vlastní osobnosti, uspokojuje své estetické potřeby, cítění a obrazotvornost. Umělecké dílo je reflexí světa skrze reflexi umělcova nitra. Teorie umění a estetika analyzují poměr věcné stránky a osobnostně psychologické stránky v tom či onom uměleckém směru, škole či konkrétním uměleckém díle. Rozhodujícím posláním umění je kultivace člověka jako intelektuálně, mravně a politicky vyspělé, svobodné, tvořivé a odpovědné bytosti.

314

Univerzálie Z lat. universalis = všeobecný. Obecniny, obecné pojmy (rodové a druhové). Ve scholastické filozofii obecniny, tj. nejobecnější pojmy (idea, obecné a druhové pojmy, pravidla, kategorie, hodnoty, ontologické principy). Takzvaný spor o univerzálie vznikl již v rané scholastice okolo otázky, zda univerzálie mají samostatnou existenci mimo jednotlivé věci a nezávisle na nich (pojmový realismus; hlavní představitel Duns Scotus), nebo zda mají skutečnost jen ve spojení s jednotlivými věcmi a v nich (umírněný realismus; hlavní představitelé Albert Veliký, Tomáš Akvinský), anebo zda se k nim dospívá teprve abstrakcí (nominalismus; stoupenci Roscellinus, Ockham). V rámci scholastické filozofie došlo ke sporu o univerzálie, tzn. ke sporu o to, zda univerzáliím (obecnému) přísluší samostatná jsoucnost (jež vykazuje dokonce jedinou pravdu ontologickou legitimitu a má určující, zakládající význam vůči jednotlivému), kterýžto názor zastávali tzv. realisté (Anselm, Vilém z Champeaux aj.), anebo zda jsou univerzálie pouhým zobecněním určití třídy jednotlivých jsoucen, nebo dokonce snad až jen konvenčními znaky – tento názor zastávali tzv. nominalisté (Roscellinus, Ockham aj.). Vztah obecného a jednotlivého rozdělil tedy obec filozofickou na dva tábory, přičemž otázka sama má svůj původ již v učení Platonově. Na platonské řešení navazující realisté podporovali myšlenku „universalia sunt realia“, přičemž krajní realisté soudili, že obecné pojmy jsou „ante res“ (tj. tkví v mysli Boží a jsou samostatnými podstatami, vzory jednotlivin), zatímco umírnění realisté tvrdili, že univerzálie jsou „in rebus“. Naopak nominalisté razili myšlenku „univerzália sunt nomina“, a to „post res“. Na aristotelském základě navrhl Abélard kompromis, spočívající v uznání univerzálií „in rebus“ jako spojovacího mostu mezi „ante“ a „post“. Ač realistické stanovisko v převažující míře vyhovovalo katolické doktríně i církvi, pozdní realismus Viklefův a Husův byl radikální filozoficky i mravně a zdůrazňoval (v opozici k tehdejší církevní praxi) pojetí Božího zákona jako závazného vzoru pro život jednotlivých křesťanů i církve jako celku. Jako nejproblematičtější se jevil Viklefův realismus v jeho pojetí eucharistie (tzv. teorie remanence). Radikální nominalismus sklonku středověku (Ockham) pak obrátil pozornost k empirickému zkoumání a v mnohém proklestil cestu renesančnímu a novověkému myšlení (např. tzv. teorií dvojí pravdy).

315

Stručný souhrn problematiky univerzálií: Dominantním problémem rané scholastiky (9.-10. století se stal spor o univerzálie (problém nastolen Porfyriem). Hlavní otázkou sporu bylo, zda se obecniny/univerzálie (obecné pojmy) vyskytují před jednotlivinami (věcmi) – realisté –, nebo jestli obecniny následují až po věcech – nominalisté. Realisté tedy přikládali vyšší skutečnost obecninám, na jejichž základě se tvoří jednotlivina (na základě „koňovitosti“ vznikl kůň, skutečná je tedy „koňovitost“ a ne kůň). Představitelé realismu: Jan Scotus Eriugena, Anselm z Canterbury. Nominalisté vnímali obecniny jako vymyšlená jména, pouhá označení, kterými shrnujeme podobné jednotliviny podle společných znaků (existuje pouze kůň, není „koňovitost“). Představitelé nominalismu: Jan Roscellinus, Petr Abélard.

Univerzalismus Způsob posuzování zaměřený na celek, obecné (na rozdíl od jedinečného; individualismus) a zdůrazňující prvotnost celku před částmi. V užším smyslu zvláště filozofie a teorie společnosti Spanna. Požadavek, abychom na sebe uplatňovali stejná měřítka a hodnoty, které uplatňujeme na jiné.

Univerzální, univerzum Z lat. universalis = všeobecný. Všeobecný, všeobjímající, týkající se univerza, tj. veškerenstva (světa, vesmíru, kosmu). Užívá se i v užším významu, kdy je „univerzální“ platnost určitého tvrzení, pojmu, zákonitosti vztažena nějaké oblasti skutečnosti (např. fyzikální), či k nějakému druhu lidského společenství (kultury). V logice je univerzální takový výrok, který lze vztáhnout na všechny jedince. Jako „univerzum“ bývá nejčastěji označován souhrn všeho, co jest, tj. veškerenstvo. Často je tento pojem chápán jako synonymum k pojmu „kosmos“, kterýžto pojem vyjadřuje organizovanost a vnitřní uspořádanost světového celku (oproti „chaosu“). V nejširším smyslu je univerzum souborem všech systémů, existujících v nám známém čase a prostoru, v užším smyslu jím bývá označován i životní svět určitého jedince. 316

Úsudek, usuzování Úsudek je proces usuzování v logice, jehož cílem je dospět k pravdivému závěru. Metoda, myšlenkové vyvozování jedněch výroků z jiných, na základě přesně stanovených pravidel. Jde tedy o druh intelektuální operace, založené na stanovení výchozích tvrzení (premis) a vyvození z nich určitého závěru. Od Aristotelových dob se ve filozofii a logice rozlišují úsudky bezprostřední (kdy se z jednoho výroku usuzujeme na jiný) a zprostředkované (tj. sylogismy, vycházející ze dvou výroků a usuzující na třetí). Současná logika rozpracovala především učení o hypoteticko-deduktivním usuzování a o usuzování reduktivním (zejména induktivním a analogickém).

Utilitarismus Z lat. utilis = prospěšný, potřebný. Filozofický směr v etice a politice, který posuzuje morálnost jednání podle jeho důsledků. Za nejžádoucnější důsledek jakéhokoli jednání považuje největší dobro pro největší počet. „Dobro“ je definováno jako slast a nepřítomnost bolesti. Moderní verze eudaimonistické etiky, rozpracovaná v klasické podobě J. Benthamem a J. S. Millem. Smysl, cíl, a tedy i mravní hodnota lidského konání jsou viděny v jeho užitečnosti, prospěšnosti. Oproti Kantově etice, v níž hodnota lidského činu tkví ve sféře úmyslu (tj. motivace, ideje), utilitaristé soudí, že měřítkem této hodnoty může být jedině přínos pro hlavní cíl lidského žití, jímž je bezesporu dosažení nejvyššího blaha. Inspirován myšlenkami řeckého epikureismu a v novověku hlavně názory Hobbesovými, zavádí tedy utilitarismus kritérium obsahu a nikoli formy, straní objektivní prospěšnosti a nikoli subjektivní pohnutce. Zde je důvod, proč se stala utilitaristická etika jedním z pilířů sociálně ekonomické a politické doktríny liberalismu. Je však třeba upozornit na dvojí možnost výkladu onoho kritéria prospěšnosti, z níž povstaly a povstávají četné diskuse mezi zastánci liberalismu a neoliberalismu: a) Chápat prospěšnost jako prospěšnost výlučně individuální, egoistickou (a tzv. obecné blaho či dobro chápat pak jen jako výsledek kumulace blaha /dobra/ co největšího množství jedinců) – to je pozice Benthama; b) Anebo chápat prospěšnost jako prospěšnost pro celek, pro blaho a dobro většiny, společnosti (což má silný přídech altruismu a jako s realitou počítá se zájmem jedince, ale i určitého celku) – to je pozice Millova. 317

Utopie Z řec. u- = ne-, topos = místo /tj. neexistující místo/) Pojem zavedl Thomas More („Utopie“, 1516) ve svém díle o neexistujícím, leč vysněném ostrově s nejlepším možným společenským a státním zřízením. Od té doby jsou všechny sociálně kritické pokusy, jež projektují nereálné a patrně ve všech svých požadavcích též nerealizovatelné vize ideálního státu, nazývány „utopiemi“. Již dávno před Morem vytvořil podobnou vizi Platon (z něhož ostatně většina utopistů v dějinách více nebo méně čerpala), po Morovi pak řada dalších (Campanella, F. Bacon aj.). Těžištěm utopií bylo řešení problému sociální spravedlnosti (zejména soukromého vlastnictví), ale navrhována byla rovněž opatření ve sféře politické, vojenské, náboženské, rodinné apod. Myšlenky klasických utopistů měly inspirativní vliv na koncepce tzv. utopických socialistů (Saint-Simona, Fouriera, Owena) a na celé socialistické hnutí, v určité míře i na Marxe (který se však utopické ideály postavit na půdu vědecké teorie a revoluční praxe). V mnohém zapůsobily utopické sny, vize a ideály na anarchistické hnutí. V moderní filozofii a sociologii se problematikou utopismu zabývali hlavně Mannheim, Bloch, Popper.

Úzkost V psychologickém smyslu anticipovaný, neadresný, neurčitý strach, neklid duše, amorfní obava z možného ohrožení. Klasickým autorem filozofické analýzy úzkosti je Kierkegaard („Bázeň a chvění“, „Pojem úzkosti“), pronikavé myšlenky nalezneme u Marcela, Sartra, Jasperse, Heideggera, Fromma. Převážně jde o téma filozofie existenciální, jež si klade otázku povahy lidské existence, její otevřenosti i limitace, velikosti a nicoty, síly i slabosti. Úzkost je nikoli větším pocitem či povrchní emocí, nýbrž ontologicky ve struktuře samotné existence zakotveným atributem, zakoušením oné výše naznačené ambivalence. Existenciální prožitek absurdity, dotyk nicoty, to je rub propasti svobody, dějinnosti a odpovědnosti, jež se rozvírá před lidským „Dasein“ i v něm samém (Heidegger). Úzkost, doprovázená např. i hnusem (Sartre), je daní vytrženosti z řetězce obstarávání, je poukazem existence na „vykloněnost“ ze situace, je „závratí svobody“ (Kierkegaard). 318

Prodere-li se člověk skrze zastírající houštinu zdánlivých jistot světa průměrnosti a pohlcenosti věcmi, uvědomí-li si vlastní osamělost, otevřenost vůči bytí a současně individuální smrtelnost, nemůže nepocítit existenciální úzkost (Heidegger).

V *************************************************

Válka Organizované ozbrojené střetnutí (boj, konflikt, srážka) mezi velkými skupinami lidí (rody, kmeny, národy, státy apod.). Filozofové se shodují v tom, že válka je historickým fenoménem, doprovázejícím celý dosavadní společenský vývoj, rozcházejí se však nalézání příčin tohoto jevu: lze je totiž hledat buď v hlubinách lidské duše (Platon: vášnivost, Freud: agresivita), nebo v přirozených rozdílech panujících mezi lidmi, rozdílech v organizaci a správě obce, a tedy rozdílech v pojetí civilizace, politiky (Aristoteles), či ve sféře sociálně ekonomické, tj. v existenci soukromého vlastnictví a z něj plynoucích třídních rozdílů (Marx), a nebo úplně někde jinde – v hříšnosti lidstva, tápavě hledajícího Boha a dopouštějícího se zla (Augustin). Hobbes ve své státoprávní koncepci vykreslil tzv. přirozený stav lidstva, z čehož vyvozuje nutnost silné ústřední státní moci. Doposud byla často citována definice války jako „pokračování politiky jinými, násilnými prostředky“, což je však vymezení, aplikovatelné v současnosti snad jen na omezené lokální ozbrojené konflikty, nikoli však na hrozící globální sebezáhubový konflikt, vedený jadernými či jinými prostředky hromadného ničení. Podobně dnes zpochybňuje etologie (Lorenz) teorii „užitečnosti“ válek jako údajného nástroje vnitrodruhové selekce. „Přirozený“ přínos válek pro vnější stabilitu určitého společenství i pro zachování jeho vnitřní integrity, kvality a síly, zdůrazňovaly především doktríny fašismu a nacismu, inspirované mimo jiné sociál-darwinismem a filozofickými úvahami F. Nietzscheho o „vůli k moci“ jako motoru životního procesu, o nutnosti prosazení morálky síly na úkor morálky slabosti a soucitu. Snahy o nastolení světového míru jsou stále silněji zastoupeny v evropském myšlení počínaje osvícenstvím, zejména díky akcentu na svébytnost lidského individua, na jeho důstojnost a nezadatelná práva, mezi něž nepochybně patří právo na život (Locke, Kantovo poselství v Projektu věčného míru).

319

Vášeň Spinoza rozuměl lidskými vášněmi duševní stavy a procesy, které podněcují člověka k prožívání libosti či nelibosti, tj. takové, které jsou zakotveny v hlubinách lidské pudovosti a zaměřují naše chování a jednání k bezprostředním pudům. Oproti nim zdůrazňoval Spinoza (a novověký racionalismus vůbec) úlohu rozumu jako racionálně zprostředkovaného myšlení, jež orientuje člověka k cílům hlubším a dlouhodobějším. Sama analýza lidské „psýché“ a stanovení rozdílnosti i jistého konfliktu mezi vášnivostí (vzrušivostí, emocionalitou) a rozumností (logikou) je však hlavně plodem řeckého myšlení. Zatímco Platon podobně preferoval úlohu rozumu jako vládce nad vášněmi, spíše než tendence k potlačení vášnivosti (známá např. u stoiků) převažovala v řecké filozofii snaha nastolit jistou harmonii, vyrovnanost obojího, umírněnost a uměřenost (Aristoteles). Odmítání vášnivosti je až prvkem křesťanské tradice. Určitá rehabilitace lidského prožívání a vášnivosti je obsažena až v romantismu a později zejména ve „filozofii života“ (Nietzsche: „přitakávání tělesnosti“, „vůle k moci“).

Věc, věc „o sobě“ „Věcí“ rozumíme určitou specifickou, individuální, relativně stabilní skutečnost, systém určitých kvalit. Často bývá chápána jako synonymum pro „objekt“ či „předmět“. Silné je to hlavně v tradici mechanického materialismu (Hobbes: O tělese). V moderní filozofii se stále více prosazuje vymezení věci jako projevu aktuální výskytovosti určité přirozenosti, jako čehosi jsoucího, jež se vynořuje na horizontu bytí a poukazuje svými vlastnostmi a vztahy ke světu jako kontextu, struktuře významů (Husserl, Heidegger). Zvěcňující postoj ke skutečnosti je tedy jistým typem postoje, který neznamená komplexní zakoušení bytí, ale nutné zjednodušení, racionalizaci a abstrakci, jejímž účelem je to, aby se člověk obeznámil s okolními jevy a mohl s nimi manipulovat (Heidegger). Věcnost je v tomto smyslu průvodním jevem všedního obstarávání na straně jedné a vědeckého myšlení na straně druhé. Věc „o sobě“ – je jedním z klíčových pojmů Kantovy filozofie, vyjadřující fakt, že naší mysli (i vědeckému poznání) jsou dostupné výlučně fenomény, nikoli věci samy, a úkolem filozofie je zkoumat předpoklady a limity procesu, jímž lidská 320

mysl z daných předpokladů a v rámci daných limitů syntetizuje „předměty“ – tzn., jak vzniká „zkušenost“. Věc „o sobě“, noumenon, podstata jevů, věc „jako taková“, je vůči zkušenosti transcendentní, tj. apriorní. Zde tkví jádro Kantova agnosticismu.

Věčnost, věčný návrat Věčnost může být chápána buď v lineárním smyslu (jako věčné plynutí, neohraničené trvání), nebo v cyklickém smyslu (věčné opakování, koloběh, věčný návrat). Zkušenost obojího pojetí věčnosti byla zabudována do životního procesu všech historických epoch, kultur a národů. V posledních letech bylo napsáno např. mnoho filozofických pojednání o cykličnosti času ve starověkých zemědělských civilizacích a o specifické linearitě židovské časovosti, jež zakládala křesťanskou tradici. Již řecké myšlení si kladlo otázku po vztahu nepochybné časnosti pozemských jsoucen (jejich omezenosti, konečnosti) a možné (předpokládané) věčnosti světa jako celku (nadčasovosti či nečasovosti univerza): např. eleaté, Platon (Tímaios). Křesťanské pojetí založily vynikající Augustinovy úvahy o relativitě časnosti pozemské a o absolutním rozměru Božství. I moderní věda řeší obtížně problém dříve často vědci naivně předpokládané věčnosti (tj. nestvořenosti a nezničitelnosti) kosmu, zpochybněné teorií „velkého třesku“ a objevem rozpínání galaxií. Filozoficky zajímavé jsou úvahy o zakoušení věčnosti, jež jsou silné zejména v existenciálně orientované filozofii a jež usilují o transcendentní zakotvení lidské zkušenosti, smyslu jejího časného pobývání (Kierkegaard, Marcel, Heidegger, Jaspers). Idea „věčného návratu“ je známou ideou F. Nietzscheho, sama však vzešla z řeckého myšlení, zejména pythagorejců a stoiků. Odráží představu periodicity univerza, jež má však u Nietzscheho zvláštní hodnotový rozměr: „přehodnocení hodnot“ a příchod „nadčlověka“. Koncept cykličnosti kultur předložil ve 20. století též Spengler.

Věda Věda je systematizovaná racionální poznávací činnost spojená se získáváním, formulací a aplikací poznatků v určité vymezené oblasti skutečnosti. Věda je systémem lidského poznání, opírající se o přesně definované metody, vybudovanou empirickou základnu, hypotézy a zobecňující teorie a formy 321

experimentálního ověřování, a který má většinou specifické institucionální zázemí. Věda je produktem dosažené sociálně ekonomické úrovně společnosti a současně stále více též podmínkou jejího dalšího rozvoje. Zrodila se – v evropské tradici – složitým procesem „od mýtu k logu“, tj. od mytologického obrazu světa k obrazu racionálně zpracovanému, pojmovému, zobecněnému. Cílem vědy je formulace zákonů, platných pro danou zkoumanou oblast přírodní či společenské skutečnosti (od dob novokantovců a Diltheye se vědy běžně dělí na vědy přírodní, tj. vědy o „vnější zkušenosti“, exaktní, „vysvětlující“, a na vědy společenské, tj. o „vnitřní zkušenosti“, humanitní, „rozumějící“). Prvá klasifikace věd byla ovšem provedena již Aristotelem (dělení na vědy teoretické a praktické). Filozofie má vůči vědě dvojí zásadní úkol: a) Zkoumat předpoklady vědeckého poznání (gnozeologie, epistemologie, logika a metodologie vědy). b) Vyvozovat světonázorové důsledky z vědeckých poznatků (ontologie, kosmologie, etika aj.). Rozmach vědeckého poznání, jeho specializace a diferenciace, růst úlohy vědy, až jistá její hypertrofie a fetišizace, jsou spjaty s novověkou matematickou experimentální přírodovědu (karteziánský model vědy), v moderní době pak s dynamikou průmyslové, a zvláště vědeckotechnické revoluce. Na limity tohoto přístupu (jak ve vztahu k přírodě, tak člověku samému) poukázala v 19. století „filozofie života“, později Bergsonův intuitivismus, Husserlova fenomenologie, řada existenciálních myslitelů a filozofická hermeneutika (Gadamer). Před omezeností vědeckotechnické racionality, scientismu a technokratismu varují etologové (Lorenz), stejně jako například „frankfurtská škola“ (Habermas, Marcuse, Fromm). Naopak o prosazení vědeckého modelu poznání, založeného na fyzikálně matematickém obrazu světa, se pokoušel logický pozitivismus Vídeňského kruhu, jehož ambice teprve časem usměrnili Popper, Kuhn aj. V posledních letech filozofie klade a řeší problematiku, spjatou se specifičností humanitního poznání, dále problém vědeckých revolucí a paradigmat, problémy komunikace ve vědeckých společenstvích a „falzifikace“ vědeckých teorií. V průběhu 20. století na stále větší důležitosti nabyly rovněž otázky (problematiky) limitů vědeckého poznání, vztahu teorie a jejích aplikací, vztahu vědy a etiky (lékařství: euthanasie, antikoncepce a potraty atd., genetika a další disciplíny), vědy a politiky, vědy a ekonomie (ochrana životního prostředí, požadavek trvale udržitelného rozvoje). 322

Vědomí Vědomí je ta část lidské psychiky, která zahrnuje vše, co si jedinec právě uvědomuje. Zahrnuje subjektivní jevy od prostého vnímání až ke složitým poznávacím procesům, na nichž se podílí např. motivace, předchozí zkušenost a aktuální prožívání. V novověké tradici „res cogitans“, tj. synonymum pro subjekt, specifická substance zakládající se na „cogito“ (sebereflexi lidské mysli – Descartes) a na tvorbě cíleného a hodnotově orientovaného obrazu světa (Kant). Zatímco materialistické filozofické směry vykládaly vědomí vždy jako funkci mozku (tj. produkt činnosti vysoce organizovaného hmotného systému) a více či méně adekvátní obraz objektivní reality, idealističtí filozofové viděli ve vědomí vždy specifickou gnozeologickou a mravní mohutnost člověka, výron jeho tvořivých předpokladů a sil, subjektivní pole idejí, hodnot a norem, v němž a z něhož se „vynořují“ jednotlivé „věci“. Kant a Husserl rozlišují kromě toho ještě empirické vědomí od vědomí transcendentálního. Krajnostmi jsou na jedné straně fyziologický materialismu (Vogt, Büchner aj., chápající vědomí jako výsledek produkce mozku, podobně jako játra produkující žluč) na straně druhé absolutní idealismus, a to buď subjektivní (Berkeleyho solipsismus), nebo objektivní („světové vědomí“, „světová duše“, jejíž je naše vědomí částí). Zmíněné varianty ukazují mimo jiné na složitost vyřešení problému vztahu vědomí a hmoty. Ve filozofii se kromě pojmu (individuálního) vědomí užívá i pojmu „společenské (kolektivní) vědomí“, jenž vyjadřuje skutečnost existence a působení forem vědomé kolektivní zkušenosti určitých sociálních skupin (rodů, kmenů, národů, společnosti), jimiž jsou filozofie, věda, umění, náboženství, politické vědomí, právní vědomí atd. Tyto kolektivní ideje mají poznávací, hodnotový i normativní rozměr vůči jedinci. Působení společenského (kolektivního) vědomí věnovali pozornost zejména Hegel, Marx, Durkheim, Weber.

Verifikace Z lat. verifikace = ověřit. Ověřování, zjišťování pravdivosti nějakého výroku. Ve vztahu k vědeckým tvrzením se uplatňuje experimentální verifikace (soubor přesně definovaných operací, které za jistých podmínek zkušenostně potvrdí 323

pravdivost tvrzení) a logická verifikace (pravdivost tvrzení je stanovena formálně logickými prostředky). Logičtí pozitivisté určili pro vědecké poznání jako výlučný verifikační postup empirickou verifikaci, spočívající v tom, že vědecká tvrzení musejí být redukovatelná na výchozí, bázová tvrzení, protokolární věty (Carnap), jejichž obsah je čistě zkušenostní. Verifikace se v tomto podání stává logickým aktem, ustavujícím samu vědeckost daného tvrzení, rozlišujícím totiž tvrzení smysluplná od nesmyslných. Jednostrannost empirické verifikace kritizoval zejména Popper a navrhl místo ní svůj falzifikacionistický model.

Verifikovatelnost Výrok nebo množinu výroků lze verifikovat na základě empirické evidence. Logičtí pozitivisté byli přesvědčeni, že verifikovatelné jsou pouze smysluplné empirické výroky. Podle Huma a Poppera vědecké zákony nejsou verifikovatelné.

Víra Víra je kladný vztah člověka k božstvu ve smyslu zásadní důvěry. Obecně vztah člověk k něčemu, co nelze aktuálně, nepochybně a zcela ověřit racionálními prostředky, přesto je však pokládáno za pravdivé a hodnověrné. Obsah víry je závislý na každém objektu, respektive subjektu, má velkou motivační sílu. V běžné řeči výraz pro důvěru k něčemu nebo někomu, spolehnutí se na něco nebo někoho, založené na pocitu, postoji, vnitřním přesvědčení, zvyku, nikoli však na racionálním úsudku či jakékoli materiální záruce. Ve filozofickém smyslu znamená víra spočinutí v určité mimo racionální jistotě, tzn. specifický rozměr lidské existence, vyjadřující její zakotvení v něčem přesahujícím (zejména Bohu). Náboženské víra je z hlediska rozumu paradox (Kierkegaard), neboť nejen nevyžaduje, ale dokonce odporuje racionálním důkazům, zkušenostní prověrce apod. Někteří filozofové soudí, že víra je doplňujícím prvkem nepochybné fragmentárnosti lidského vědění, že tedy vyplývá z psychologické touhy člověka po porozumění totalitě světa, po uchopení smysluplnosti celku (Fromm), většina se však přiklání k názoru, že víra je specifická mohutnost, tkvící v samé struktuře lidské existence (je tedy ontologickou charakteristikou existence, nikoli jen zvláštní formou reflexe), případně přímo dar Boží milosti (Augustin, Luther). 324

Zatímco řecké myšlení takto exponovaný problém víry a jejího vztahu k rozumu neznalo, pro křesťanský středověk šlo naopak o problém klíčový, a filozofie i teologie po tisíc let usilovaly o jejich citlivé vzájemné vyvážení, tu i onde ovšem s důrazem na tu či onu stránku vztahu. „Credo ut intelligam“ – to je klasické vyjádření raně středověké augustinovské důvěry a spolehnutí v dobro Božího stvoření, ve smysluplnost bytí, v plán kosmického směřování, jež se stává nejen „přívěskem“ pojmového rozvažování, nýbrž samotným jeho předpokladem, východiskem a „terénem“, na němž vzcházejí otázky po smyslu jednotlivých jsoucen. O „smíření“ dvou cest k pravdě – cesty rozumu i cesty víry – se na bázi uznání jedné jediné pravdy (pravdy stvoření Božího) pokouší Tomáš Akvinský, oproti tomu později Ockham formuluje tzv. teorii „dvojí pravdy“, radikálně ono „smíření“ znemožňující. Víra je v moderní filozofii chápána jako bytostný výraz lidského zakotvení v transcendenci i výraz jeho touhy po porozumění tomuto zakotvení (Kierkegaard, Marcel). Teologie rozlišuje mezi různými podobami víry (víra v Boha, víra v církev svatou a její dogmata apod.). Významný je akcent na existenciální úlohu víry, patrný již u Pascala a rozvinutý například Heideggerem či Jaspersem.

Výrok V logice tvrzení, u kterého lze jednoznačně určit, že je pravdivé, nebo nepravdivé, je vyjádřeno oznamovací větou.

Vitalismus Z lat. vita = život. Filozofický názor, že základem všech projevů života je původní tvořivá síla (opak mechanicismus). Jeho počátky najdeme u Platona (učení o duši). Jako koncepce vitalismus vznikl v 17. a 18. století. Staví do protikladu živou a neživou přírodu a odmítá možnost vzniku živého z neživého. Koncem 19. století se objevuje jako novovitalismus. Určitý způsob výkladu specifických zákonitostech pohybu a vývoje živé hmoty, filozofický směr, který objasňuje specifičnost života pomocí imanentních teologických principů. Kořeny této koncepce tkví již u Aristotela („entelechie“ jako vnitřní síla, imanentní princip směřování věcí, později u Leibnize 325

(monadologie), Schopenhauera („slepá vůle“), Wolfa, Nietzscheho („vůle k moci“), Bergsona („elán vital“), Driesche aj. V novověkém i moderním myšlení bojoval vitalismus především proti mechanistickému pojetí života, ztotožňování živých organismů se stroji, a tím proti jakémukoli redukcionismu. Vitalismus byl silně inspirován úspěchy biologie. Zdůrazňoval samoregulační schopnost živých systémů, celistvost a vnitřní účelnost životních procesů.

Vjem Zprostředkovatelné vnímání předmětů zevního světa (zevní prostředí, jehož elementy jsou čití), je percipováno smyslovými orgány, které zprostředkují zobrazování předmětů zevního světa a také vnímání vlastních duševních pochodů (vnitřní jevy). Výběr a obsah vjemů záleží na důležitosti, zájmu, motivací, zkušenosti, očekávání, stejně tak jako na strukturování významu vjemů. Vjemy a myšlenky hrají úlohu v poznávání (percepce, apercepce). Nejdůležitějšími poruchami vnímání jsou halucinace a iluze.

Vlastnost Charakteristika, kterou věc může, ale nemusí mít. V tomto případě se označuje jako akcidens. Pokud se však jedná o charakteristiku, která je pro věc konstitutivní, neboť patří k její esenci, pak se označuje jako proprium. Specifické určení nějakého předmětu či jevu, které vyjadřuje její příslušnost k určité množině. Skrze vlastnosti pronikáme k „věci“ jakožto danému jsoucímu, odlišujeme ji od pozadí, uchopujeme ji a učíme se s ní manipulovat. V antické filozofii se zabýval vztahem věcí a jejich vlastností hlavně Aristoteles, ve scholastice měl velký význam problém substance (nositelky vlastností, vztahů a změn) a jejího vymezení oproti atributům a akcidencím (tj. vlastnostech podstatným, nutným, a nepodstatným, nahodilým). Descartes jako prvý ztotožňuje obě hlavní substance s jejich atributy, panteistický monismus Spinozův chápe atributy jako projevy jedné a téže substance – přírody čili Boha. Novověký empirismus nastolil problematiku (otázku) tzv. primárních a sekundárních kvalit věcí (Locke, Berkeley, Hume). V logice se vlastnost označuje pomocí predikátu. 326

Hovoříme o extenzitě a intenzitě vlastnosti, o dimenzích vlastnosti.

Vnější svět Obecně sféra toho, co nepřísluší k vnitřnímu světu subjektu. Často se k vnějšímu světu počítá i vlastní tělo. Realita vnějšího světa byla v dějinách filozofie někdy zpochybňována, někdy popírána, někdy byla sice stvrzována jeho existence, ale popírána jeho poznatelnost.

Vnímání Vnímání je základní poznávací psychický proces, při kterém prostřednictvím smyslových orgánů dochází k vytváření obrazu vnitřní i vnější skutečnosti. Smysly zprostředkované vytváření obrazu vnějšího světa, jeho objektů, jejich vlastností a vztahů mezi objekty, ale také vytváření dojmů týkajících se vlastního těla, některých procesů, které se v něm odehrávají, jeho polohy atd. Produktem vnímání jsou vjemy, například knihy, které leží před námi, osoby, se kterými se setkáváme, ale i tlak v žaludku, ztráty rovnováhy atd. Smyslové orgány (zrak, sluch, hmat, čich, chuť a receptory ve vnitřních orgánech a na povrchu těla) dostávají do mozku informace (smyslová data), z nichž se zde syntézou těchto dílčích údajů a jejich srovnáváním s paměťovými stopami (paměť) vytvářejí celky, které si uvědomujeme jako předměty a děje, analogicky tomu, jako se z množství elektronických impulzů vytváří televizní obraz. V tomto smyslu se vnímání vnějšího světa vytváří od raného dětství v jednotě s praktickou činností; nevnímáme například odrážení světelných vln od určitého objektu a ve vzduchu rozptýlené molekuly látek, které emituje. Vjemy vnějšího světa vznikají z interakcí našich smyslových orgánů s fyzikálními a chemickými činiteli, které je stimulují, a protože smyslové orgány tvoří druhově specifickou výbavu, je svět člověka jako určitého živočišného druhu specificky lidským světem (člověk například nevnímá ultrazvuky jako pes). Vjemy pak jsou určitou konstrukcí reality, která umožňuje přežívání v daném životním prostředí, a proto je základní funkcí vnímání umožňovat praktickou činnost v daném životním prostředí. Vnímání vytváří takzvaný fenomenální svět (svět jevů), co je za tímto světem nebo jaký je vztah vnímání a „objektivní reality“, je již problém filozofický, respektive gnozeologický (otázka vztahu fenomenálního a trans-fenomenálního světa).

327

Voluntarismus, vůle Z lat. voluntas = vůle. Voluntarismus je idealistický směr ve filozofii, který neuznává závislost lidské vůle na prostředí. V některých případech považuje vůli za podstatu (základ světa). Odmítá objektivní platnost zákonů přírodních a společenských. Podceňuje vědecké poznání objektivních zákonitostí. Vychází z předpokladu, že vůle je základním principem světa. Voluntarismus úzce souvisí s iracionalismem. Voluntarismus je filozofický názor, učení či směr, který může mít rozměr metafyzický anebo gnozeologický: == V metafyzickém smyslu znamená, že voluntarista rezignuje na racionální uspořádanost světa, na jeho „logiku“, a jako základ světového dění určuje iracionální slepé puzení (Schopenhauer). == V rovině gnozeologické znamená zdůrazňování primátu pudového, volního zaměření lidské duše oproti inteligenci. Obojí bývá úzce spjato. Voluntarismus považuje vůli za základní princip bytí nebo alespoň za základní prvek duchovního a morálního života člověka. Jeho kořeny sahají ke stoikům, podle nichž má vše příčinu v dřívějších událostech a věcech – pro každou událost a věc existuje řada příčin, tyto kauzální řetězce tvoří osud, ten je výrazem boží prozřetelnosti, je vůlí a rozumem. Příčinou všeho je tudíž boží vůle. Vůle je v psychologickém smyslu jedna z nejdůležitějších psychických dispozic člověka, volní procesy jsou zkoumány psychologií z hlediska kladení cílů, volby prostředků, napětí mezi prostředky a cílem, překonávání překážek, rozhodování při řešení problémů. Volní úsilí je výrazem cílevědomosti, zaměřenosti a kreativity lidské činnosti, z filozofického hlediska výrazem lidské svobody a odpovědnosti. Na zdůraznění konstitutivní úlohy vůle pro kvalitu lidské osobnosti postavil svoji antropologii stoicismus (vůle jako pilíř duševní neotřesitelnosti), pro Kanta je tzv. dobrá vůle základem jeho etické soustavy, preferující formální stránku lidských činů (úmysl, motivaci) oproti jejich stránce obsahové.

328

Kanta zajímá, zda je lidská vůle podmíněna vnějšími vlivy, anebo zda je autonomní, řízena pouze apriorním morálním principem, „kategorickým imperativem“. V právně politické doktríně Rousseauově se objevuje pojem „obecná vůle“, jímž filozof vyjadřuje smluvní charakter státu a nezbytnost co nejširší přímé demokracie, jež jako jediná bude směrovat správu věcí veřejných k obecnému dobru. Problém je však v tom, že „obecná vůle“ není Rousseauovi totožná s „vůlí všech“, ale silně ji přesahuje, čímž může být dán prostor k diktatuře „neomylných“. Klasickým se stalo v 19. století zejména voluntaristické učení Schopenhauerovo, odmítnuvšího Hegelův panlogistický optimismus a vycházejícího spíše z tradičního náhledu staroindických Véd a buddhismu na život jako utrpení. Schopenhauer pokládá za metafyzickou substanci světa iracionální, temnou, „o sobě“ nepoznatelnou a slepě v kruhu se pohybující „vůli“, jež v přírodě nachází svého výrazu v instinktech, v člověku ve formách jeho vědomí. „Vůle k moci“ je jedním z klíčových pojmů filozofie Nietzscheho, kde označuje tvůrčí energetický potenciál života, pokus o pozitivní zaměření Schopenhauerova slepého iracionálního puzení. „Vůle k moci“ je vůlí vládnout, ovládat druhé, svět okolo sebe i sebe sama, je touhou po sebeprosazení a – koneckonců – vůbec přežití každého jedince. Je měřítkem síly či slabosti každého člověka i celých národů, jediným adekvátním kritériem dobra a zla: dobré je to, co posiluje vůli k moci, zlé to, co ji oslabuje.

Vůle Je samostatná a nezávislá schopnost člověka řídit události a jednání. Označuje schopnost uvádět do chodu kauzální řetězce, být příčinou našeho jednání.

Výraz V nejširším smyslu prvek jazyka; vyjadřovací prostředek; je jím slovo, sled slov nebo symbolů. Výraz je utvořen podle pravidel určitého jazyka a má svůj vlastní význam.

Výrok Jazykové vyjádření nějakého soudu, tvrzení, postoje, hodnocení apod. 329

Oproti pojmu, který označuje určité věci, jejich vlastnosti a vztahy, výrok označuje to, že určitým věcem příslušejí určití vlastnosti a vztahy. Výrok je vždy výpovědí, která má formu vět v daném jazyce, může být tedy posuzován jako pravdivý či nepravdivý, může být předmětem zkoumání jazykovědy, logiky, filozofie i psychologie. V logice se výroky rozlišují podle různých kritérií na výroky obecné, zvláštní a jedinečné, nebo na výroky existenční, elementární atd.

Význam Nejčastěji synonymum smyslu, vztahující se k určitému znaku. Význam slova je pojem, významem věty je výrok. Frege je autorem odlišného pojetí, v němž význam je vyjádřením jeho dimenze. Význam výroku je dán tedy tím, co výrok označuje. Patrně je potřebné odlišit pojetí významu a smyslu v jazykovědě a v logice. Je možné, že přiřadíme nějakému znaku (například slovu) určitý význam, ale pak se ukáže, že v daném spojení znak postrádá smyslu, a naopak, znak je zařazen z hlediska pravidel (např. výrokové logiky) smysluplně, ale postrádá významu.

Vztah Vztah, poměr, relace. Vztah (relace) je chování, chování se, poměr jednoho jsoucna k druhému. Vztah předpokládá: == nositele vztahu == účel vztahu == důvod vztahu. Rozlišujeme vztahy jednostranné a vzájemné. Vztahy se od sebe liší hloubkou a trváním. Nejdůležitější je rozdíl mezi vztahem podstatným a nepodstatným. Mluví se také o relaci. Rozlišují se: == relace nulární, které představují výběr prvku z oboru hodnot, == relace unární, což jsou třídy, == relace binární, reprezentující dvoumístné vztahy a == relace ternární pro třímístné vztahy apod.

330

V Aristotelově tabulce jedna z 10 kategorií, umožňující postihnout vzájemný poměr jednotlivých jsoucen (např.: být menší), podobně u Kanta je relace jednou ze 4 kategorií, jež tvoří předpoklad tvorby soudů. Pojem vztahu se úzce váže k pojmům systému a struktury, neboť povaha každého systému je dána nejen povahou vztahů mezi nimi, tj. strukturou. „Vztah“ není totéž, co „souvislost“, která je jen jednou z podob vztahu mezi jevy (lze nalézt ještě řadu dalších: vztahy rozdílnosti, kauzality, posloupnosti apod). Vědecké zkoumání rozlišuje vztahy reflexivní, symetrické a tranzitivní, vnitřní a vnější, celkové a částečné, jednorozměrné a vícerozměrné aj. Logika definuje vztahy jako dvoumístné nebo vícemístné predikáty, vyjadřující poměr mezi prvky a množinami atd. Pojem vztahu je častým pojmem psychologie, pedagogiky, sociologie a všech disciplín, zabývajících se studiem celého spektra vztahů mezi lidmi (které mají mnoho podob, od úrovně individuálních mezilidských vztahů a interakcí, až po úroveň celostně pojatých společenských vztahů), sociálními vztahy, národy, státy, ale i vztahů mezi civilizacemi (kulturami) a v neposlední řadě rovněž – pohybujeme-li se v čase a nikoli v prostoru – vztahů mezi jednotlivými etapami a epochami našich vlastních dějin. Je evidentní, že ke vztahu patří neoddělitelně interpretace, postoj a porozumění.

W ************************************************

Wittgenstein Ludwig (1889-1951) Ludwig Wittgenstein představitel novopozitivismu (logický pozitivismus, logický empirismus). Rakouský filozof, matematik, logik. Působil především v Anglii. Zaměřil se na jazyk, jenž je podle něj strukturován stejně jako svět. Je tedy potřeba nalézt vztah mezi takto strukturovaným jazykem a světem. Jazyk je tvořen větami (výpověď o světě; mohou být pravdivé i nepravdivé), svět je tvořen fakty. Věty nám zprostředkovávají fakta jako obrazy světa. Věty, které nám nezobrazují žádná fakta, jsou nesmyslné, jazyk by se tak měl omezit pouze na konstatování faktů o světě. V dalším období přesunul zájem k přirozenému jazyku. V díle Filozofická zkoumání chápe význam slova jako způsob, jakým je dané slovo používáno v řeči. Přišel rovněž s pojmem jazykových her (Jazykovou hru lze hrát jen tehdy, pokud se vezmou v potaz také mimojazykové souvislosti /například to, co již bylo řečeno 331

v minulosti, konkrétní situace mluvčího/. Jako jazykovou hru lze označit např. lichotky či vtipy, které vyprávíme. Jazykové hry tvoří jazyk a s ním spojené činnosti.

Z *************************************************

Základ filozofický Filozofie je snaha člověka, která je mu bytostně vlastní, o určitý přemýšlivý výklad světa i sebe sama, o vlastní utváření své podstaty a spojitosti se světem. Základ je to, na čem spočívá a o co se opírá nějaký řád, pojetí, soubor poznatků. Základ je: == fundament (původ, počátek, zdroj, jádro, hlubina), na který vše spočívá a který vše nese; == princip, podklad či výpověď, otázky, poznání. Základní – znamená prvotní, prvořadý, rozhodující. Fundament (hlubina, původ, počátek, zdroj, jádro, kořen, bytí o sobě), na němž vše spočívá a který vše nese; princip (arché), založení, předpoklad či příčina nějaké věci, subjektu či výpovědi, otázky, poznání; odpovídá pojmu bytí. Vyvstává jako problematika po tom, proč něco je a jak to je. V metafyzice je základem základ bytí, který nese vše jsoucí; základ se hledal v nejjsoucnějším jsoucím. Základ tak zajišťuje legitimitu metafyziky; metafyzika je myšlením základu. Tři základní skutečnosti (útvary, sféry, sektory, pásma), které už nelze dále redukovat na nic obecnějšího: 1. Reálný svět – oblast reálného bytí. 2. Vědomí. 3. Oblast ideálního bytí. Tři základní typy filozofických směrů: 1) Realismus a materialismus. 2) Subjektivní idealismus. 3) Objektivní idealismus.

332

Základní filozofické pojmy: == Ontologie – nauka o podstatě a původu bytí. == Gnozeologie (noetika) – nauka o poznání a jeho možnostech. == Filozofická antropologie – zabývá se podstatou člověka. Snaží se jeho bytí pojmout komplexně v kontextu všech složek, působících na jeho existenci. == Metafyzika – nauka o racionálním poznání prvotních principů a příčin smyslům nepřístupných. == Dialektika – metoda vzájemné diskuse vedoucí k lepšímu poznání skutečnosti (dokazování pomocí argumentů a protiargumentů). Postuluje, že existuje neustálá proměnlivost světa a vycházející ze zákona: 1. Všeobecné souvislosti – všechno souvisí se vším. 2. Boje a jednoty protikladů – každá teze plodí antitezi, tzn. každý klad plodí svůj protiklad. 3. Negace-negace – neruší negované absolutně, ale uchovává staré v novém. 4. Přechodu kvantity v kvalitu – mnoho kvantitativních změn znamená změnu kvalitativní. == Teleologie – domnívá se, že člověk i všechny přírodní jevy mají nějaký cíl či daný účel. == Entelechie – je účelná činnost, skrze kterou se možnost stává skutečností. == Antinomie – je logický rozpor mezi dvěma soudy, z nichž každý je sám o sobě dostatečně zdůvodněný. == Monismus – říká, že existuje pouze jediná podstata bytí a jediný princip. == Dualismus – implikuje, že podstata bytí je tvořena dvěma principy, zpravidla duchovním a hmotném. == Pluralismus – vyjadřuje, že svět je složen z mnoha, na sobě nezávislých principů, podstat. == Materialismus – považuje hmotu za prvotní základ skutečnosti, na vědomí nezávislou. == Idealismus – vychází vždy z duchovního, nehmotného, přičemž hmota je druhotná. Objektivní idealismus uznává existenci vnějšího světa vně individuálního vědomí a na něm nezávislou. Idealismus subjektivní redukuje poznání světa na obsah individuálního vědomí (důsledný idealismus vede k solipsismu, tj. k myšlence, že svět je pouhý produkt individuálního vědomí). == Teismus – říká, že svět stvořil a řídí Bůh, který do něho zasahuje, je světu transcendentní, tzn. existuje mimo něj a před ním. == Podle – deismu – Bůh svět stvořil, ale nezasahuje do něj. == Ateismus – je koncepcí nevěřící v existenci Boha.

333

== Panteismus – předpokládá ztotožnění Boha a přírody (světa), Bůh je příroda (svět). == Racionalismus – implikuje, že svět je poznatelný jen rozumem a základní pravdy (ideje) jsou člověku vrozeny. == Podle – empirismu – je naopak svět poznatelný pouze skrze zkušenost. == Senzualismus – se domnívá, že svět je poznatelný pouze smysly (tj. redukovaný krajní empirismus). == Iracionalismus – říká, že svět není možné poznat pomocí rozumu, k jeho poznání musí člověk používat intuici, víru a cit. == Skepticismus – je nauka pochybující o poznání skutečnosti; nemůžeme s jistotou nic říci o existenci vnějšího světa. == Agnosticismus je nauka popírající poznání zákonitostí světa (krajní forma skepticismu). == Podle – nominalismu – jsou obecné pojmy jen jména, která dáváme věcem. == Podle – realismu – naopak obecné pojmy mají svou vlastní realitu, tzn. existují před jednotlivými věcmi nebo ve věcech. == Termín – a priori – je označováno to, co bylo předem, tzn. před zkušeností. == Scientismus – je koncepcí absolutizující význam vědy. Základ byl chápán podle Heideggera jako jsoucí. Parmenides započal proces zapomínání na bytí. Je třeba ozřejmit ontologickou diferenci, a tak překonávat toto zapomenutí. Při problematice po základu jsoucna jde již vždy o určité chápání bytí. Bytí jakožto základ je základu-prosté, propastné, je propastí (rozum se tu obrací proti základu). Takto se bytí skrývá, zůstává tajemstvím. Ze základu svého vlastního bytí (tubytí) může člověk odpovídat volání bytí, může promlouvat jako myslitel. Podle Jasperse lze pronikat hluboko k základu a opravdově jednat z něho samého, a to tak, že se do něho rozhodně a ryze ponoříme. Základem člověka je jeho sebeuskutečnění, nalézání sebe sama, odvaha k duchovní samostatnosti a ke skutečné, opravdové existenci (jako již u Kierkegaarda). Myšlení nezpochybnitelného základu je podle Emersona, Cavella neadekvátní; jde o neustálé hledání (sebe sama). – Sestoupí-li duše do své hloubi (hlubiny 334

svého niterného bytí), může se (po náležitém zharmonizování) otevřít skrytému základu (bytí) světa. Dialektika niterného stupňování lidské existence může vést ke ztotožnění se základem světa (bytí samo). Znovu je třeba se rozpomínat na základ (počátek, východisko, bytí.

Zákon Pojem, vyjadřující určitou obecnost a nutnost v chování zkoumaného předmětu či jevu nebo v souvislosti, která existuje mezi dvěma či více předměty nebo jevy. To, co je zákonité, je relativně stálé a ve stejných podmínkách i opakovatelné. Věda (přírodní i společenská) směřuje k postižení obecnosti a nutnosti v jevech, tedy k formulaci zákonů. Od novokantovců a Diltheye existuje názor, že exaktně pojatá přírodověda směřuje k poznání jiného typu, než disciplíny humanitní (tj. rozdíl věd „nomotetických“ a „idiografických“). Zatímco prvý typ vědeckosti usiluje o „vysvětlení“, tj. pojmovému uchopení a zobecnění jevů, pak druhý typ usiluje o cosi jiného, o „porozumění“, které však nelze redukovat na pojmové zobecnění, nýbrž zahrnuje též odkrytí individuálního smyslu, dostižení hodnotového horizontu daného kulturního fenoménu či uměleckého díla. Idea zákonitého charakteru světového dění jako celku i jednotlivých jevů se zrodila již v antickém Řecku u předsokratiků a byla dále rozvíjena evropským myšlením. Zatímco předsokratikové jen obtížně rozlišovali (vesměs spíše ztotožňovali) zákon ve smyslu objektivní nutnosti bytí a zákon ve smyslu obsahu lidského poznání a pravidla lidského chování, sofisté jako první nastolili jasně otázku po vztahu toho, co je přirozené, od přírody („fysei“), a toho, co je uměle vytvořeno lidmi („nomo“). Pozdější řecká filozofie se snažila o nalezení souladu mezi „logem“ věcích samých a „logem“ lidské duše. V křesťanské filozofii nabyl problém podoby vztahu mezi absolutně platnými zákony Božími a relativně platnými zákony pozemskými, světskými.

335

Novověký rozmach přírodovědy v 16. a 17. století přinesl nadvládu mechanisticky chápaného pojmu zákona, formulovaného Descartem a Newtonem. Kant posunuje akcent směrem ke gnozeologické a mravní rovině problému: v návaznosti na Huma soudí, že zákony neexistují ve věcech „o sobě“, nýbrž že idea zákona je psychologického původu, formuluje ji lidské rozvažování pomocí apriorních předpokladů, aplikovaných na fenomenální materiál. „Rozum nečerpá své zákony z přírody, ale předepisuje jí je.“ Rovněž zdůraznění významu mravní formy zákona („Dvě věci naplňují mne úžasem: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně …“) v podobě tzv. kategorického imperativu přineslo Kantovi věčnou slávu. Novověká filozofie rozvíjí tedy myšlenku zákona jako vyjádření nutnosti (ať odvozené z nutnosti věcích samých – Montesquieu, nebo věcem nutnost předpisující – Kant), které nabývá podoby závazné normy (pravidla). Soudobá věda nesetrvává jen u kauzálního pojetí zákonitých vztahů mezi jevy, nýbrž rozvíjí i další podoby těchto vztahů (například pravděpodobnostní).

Zdání Již v předsókratovské řecké filozofii (zejména u eleatů) byl nastolen problém vztahu takového poznání, jež odkrývá pravdu („alétheia“), a takového, jenž nabízí pouhé zdání („doxa“). Tento problém poukazuje něčemu ještě hlubšímu: je skutečnost vskutku taková, jakou se nám jeví? Jsou podstata a jev totožné, či nikoli? Na řešení této otázky zaměřilo svoji pozornost mnoho vynikajících filozofických duchů, počínaje Platonem, jenž (mj. ve svém podobenství o jeskyni) „zdání“ degradoval jako klam, iluzi, a povznášel lidské poznávací úsilí k nazření božských idejí, a konče Hegelovým dialektickým pokusem o vzájemné propojení a „smíření“ roviny podstatného a roviny jevového. Od agnostického systému Kantova nazýváme ono zdání, jež nám přinášejí smysly, „fenomény“, a těžiště pojmu „zdání“ se přesunulo do psychologie.

Zkušenost V nejobecnějším smyslu je zkušenost souhrnem vědomostí a dovednosti, které získává, stále rozšiřuje a prohlubuje jak jedinec v procesu svého životního pohybu a vývoje, tak i sociální skupiny, národy apod. 336

Filozoficky rozpracovalo tento pojem především novověké myšlení, do něhož vyústila jak antická filozofická tradice (a v jejím rámci vzniknuvší problém kritéria pravdy, vztahu smyslového a racionálního apod. – eleaté, Demokritos, Platon, Aristoteles, stoikové, novoplatonismus aj.), tak scholastický spor o univerzálie. Novověký empirismus jednoznačně rozuměl pod zkušeností vykazatelnost jakéhokoli poznatku ve smyslovém názoru: Locke rozlišuje zkušenost vnější a vnitřní, přičemž vychází z hypotézy mysli jako „tabula rasa“, pasivního příjemce idejí, a soudí. Obsah celé zkušenosti je tady dán na empirickém stupni, „ratio“ je jen „pořadačem“ smyslových vjemů na principu asociace. Oproti tomu racionalismus zkušeností rozumí vytvoření rozumové hypotézy o nějakém jevu, její matematické vyjádření a následné ověření experimentem. Karteziánský model vědeckosti je klasickým výrazem takto chápané zkušenosti, ovlivněným matematickou přírodovědou. Descartovu myšlenku o existenci tzv. vrozených idejích zúročil později Kant ve svém geniálním pokusu o sjednocení prvků empirismu i racionalismu v jednotnou koncepci zkušenosti: ano, zkušenost začíná empirickým nazíráním, ale neredukuje se naň, nýbrž spočívá v syntetické činnosti lidské mysli, založené na apriorních předpokladech (apriorní formy nazírání, a hlavně rozvažovací formy – kategorie). Často se užívá pojmu zkušenost rovněž v jiných kontextech, které je společné to, že zachycují mimoracionální formy vztahování se člověka ke skutečnosti: „mystická zkušenost“ (bezprostřední splynutí s božstvem, extatický prožitek kontaktu s transcendentnem), nebo „náboženská zkušenost“ vůbec („zkušenost X“, jak uvádí Fromm, neboli akt víry, nahlédnutí či uchopení Boha, setkání s Bohem), rovněž (oproti striktně teoreticky i metodologicky preformované „vědecké zkušenosti“) hovoříme někdy o bezprostřední „zkušenosti intuitivní“. Zkušenost, ať jakkoli chápaná a ať individuální anebo kolektivní (skupinová, rodová, kmenová, národní apod.) je vždy specifickými prostředky kodifikována a v podobě idejí, hodnot, norem, tradic, vzorců chování a rituálů přenášena, aby tak byla zajištěna kontinuita vývoje.

337

Zlo Definice zla je problém kritéria, problém kontrapozice zlého vůči dobrému. Budeme-li jako „dobro“ chápat vše, co slouží k přežití, tj. uchování, účelné adaptaci, růstu a rozmnožování nějakého systému, pak jako „zlé“ můžeme chápat vše, co mu brání, ztěžuje to či znemožňuje. Zatímco v přírodních souvislostech se většinou bráníme aplikaci uvedených etických kategoriích (neboť se ostýcháme užít jich jako regulativních principů chování tam, kde předpokládáme vědomou úroveň sebereflexe), v případě člověka a lidského konání o dobru či zlu hovoříme často. A přece již v antice je založen ontologický koncept dobra, znamenající, že celek světa je hierarchicky uspořádán a každá věc nějakým způsobem participuje na vyšší míře dokonalosti podle svého místa v univerzu (Platon, Aristoteles). Křesťanské myšlení zdůraznilo myšlenku bytí dobra jakožto dobra Božího stvoření a v učení Augustinově poprvé formulovalo názor, že kořeny zla jsou v nepřítomnosti dobra, tzn. že zlo vyvěrá z lidských dějin a skutků, je následkem prvotního hříchu, neboť lidé byli vyvázáni z dobra Boží přítomnosti a od té doby projevují tendenci ke hříchu. Spor s Pelagiem o svobodu vůle přiměl Augustina k vyostření predestinačního stanoviska, které církev časem učinila smířlivějším. Problém tzv. teodiceje (sám pojem zavedl Leibniz), tj. problém ospravedlnění dobrého Boha za vyskytující se zlo, je však trvalým problémem jak v křesťanském myšlení, tak všech monoteistických náboženství. Uniknout se mu pokusil např. Mání, když propagoval dualistickou vizi světa jako soupeření dvou rovnocenných principů – Dobra (Světla) a Zla (Tmy). Gnostické nábožensko-filozofické systémy s oblibou prezentovaly svět jako výtvor zlého, mstivého a krutého Boha (Demiurga), čili jako doménu hříchu, temnotu hmoty a rejdiště zla, a jejich cílem bylo nalezení spásy cestou „gnose“, nazření nejvyšší duchovní podstaty, cestou askeze a osvobození duše z vězení těla. Filozoficky nosně problém zla Leibniz, který rozlišil zlo metafyzické (spočívající v nedokonalosti světa, jenž je „pouhým“ stvořením Božím a nikoli Bohem samým, byť jej Bůh stvořil jako „nejlepší ze všech možných světů“), zlo fyzické (lidské utrpení) a zlo mravní (hřích). Kant obrací pozornost ke zlu nikoli jako k důsledku lidského konání, nýbrž sestupuje k jeho předpokladům a upozorňuje na to, že zdrojem zla je záměr někomu uškodit, špatná volba cílů či prostředků, zlý úmysl. 338

Volba je znakem lidské svobody: člověk může volit dobro i zlo, neboť je zákonodárcem své vlastní mravnosti. Tento akcent se v moderním myšlení prosazuje např. u Sartra. Aktivní postoj k problému dobra a zla požaduje též současná katolická teologie (Brantschen v knize „Proč nás dobrý Bůh nechává trpět?“ uvádí například: „Proč nás dobrý Bůh nechává trpět? Proč nezasáhne do našich dějin bezpráví? Odpověď: protože respektuje naši svobodu, protože nás bere vážně. Proč respektuje naši svobodu? Protože chce naši lásku. … Musíme se naučit rozlišovat: není utrpení jako utrpení. Jsou utrpení, která odstraněna být mohou a musí, a jiná, která odstranit nelze, protože patří k lidskému bytí.“).

Znak Obecně vzato je znakem každý signál, nesoucí informaci o nějakém předmětu či jevu: vizuální obraz, zvuk, gesto, psané či mluvené slovo apod. Na základě určité typologie znaků rozlišujeme komunikaci verbální (slovní) a nonverbální (mimoslovní, jež nahrazuje mimiku, gestiku apod.). Znak je objektivní a smyslově vnímatelný a vždy je specifickou jednotou významu (duchovního obsahu, informace, sdělení) a jeho nositele. Význam znaku bývá někdy ztotožňován s jeho smyslem, zatímco Frege rozumí pod významem znaku jeho extenzi, kdežto pod smyslem jeho intenzi. Od dob F. de Saussura zkoumá jazykověda celé spektrum vztahů mezi označovaným a označujícím (tzn. strukturu signifikace, denotace a konotace). Znaky a systémy znaků spjatých pravidly jejich užívání (tj. jazyky) jsou předmětem zkoumání i řady jiných vědních disciplín: sociologie, psychologie, etnologie apod.

Znalost Znalost (vědění) chápeme podle klasické definice jako zdůvodněné pravdivé přesvědčení. Představy o znalosti se v průběhu dějin myšlení měnily.

339

Život Z hlediska biologického, respektive biochemického je „život“ specifickou formou existence hmoty, charakterizovanou zrodem, růstem, asimilací a účelovou adaptací, rozmnožováním a smrtí. K takovému vymezení života patří tedy pojmy evoluce, složité organizace, entropie a negentropie, hierarchie systémů, vztahu strukturní uspořádanosti a funkcí jednotlivých orgánů atd. Svět živého, biosféra a noosféra, zahrnuje ohromné spektrum projevů, od virů, bakterií a jednobuněčných živočichů, až po člověka a lidskou společnost. Zatímco materialistická filozofie často redukovala své pojetí života na jeho přírodovědný rozměr, filozofie idealistická, respektive spirituální (zejména filozofie života, vitalismus, existencialismus, hermeneutika aj.) ze zásadních důvodů tento redukcionismus odmítla a snažila se (při respektování biochemického podkladu životních procesů) postihnout specifičnost života spíše v rovině metafyzické či existenciální (Schopenhauerova „vůle“, Nietzscheho „vůle k moci“, Kierkegaardova „existence“, Bergsonův „elán vital“, Heideggerova „starost“ apod.). Křesťanské myšlení podtrhává specifičnost života poukazem na záměr Božího stvoření a na existenci nesmrtelné duše. Současná filozofie se snaží odkrýt „živé“ jakožto organické, sebevztažné v proměnlivosti, směřující v tápání, jako něco, co pojmové myšlení může jen zhruba zachytit v podobě fixovaných a formalizovaných poznatků, ale nikdy se mu nemůže zdařit odhalit je definitivně, neboť živé je jen pohybem sebevytváření, ale též i pohybem sebepochopení (Patočka).

******************************************************** ///////////////////////////////////////////////////////////////// /////////////////////////////////////////////////////////////////

340