Erotika kabbaly 80-900228-3-9 [PDF]

Zitiervorschau

Erotika kabbaly Jiˇrí Langer 1922

1

ÚVOD ˇ MORDECHAI ZEV (7. 4. 1894 Praha „LANGER, JIRÍ – 12. 3. 1943 Tel Aviv), cˇ eský spisovatel a básník, mladší bratr dramatika Františka Langra. Revoltoval proti rodinné výchovˇe k asimilaci a v roce 1913, po návštˇevˇe Palestiny, odešel do Belzu (Haliˇc), kde po nˇejakou dobu setrval na dvoˇre rokeachské dynastie chasidských rabínu. ˚ Když se vrátil do Prahy, podržel si svuj ˚ chasidský odˇev a dále vedl striktnˇe pokorný život. Po vypuknutí první svˇetové války, následovnˇe po druhé návštˇevˇe Belzu, dostal povolávací rozkaz do rakouské armády, ale byl vojenské služby zproštˇen pro svoji náboženskou svéhlavost. Poté se stal uˇcitelem na židovské škole a psal hebrejskou poesii jako napˇr. Pijutim ve-Šire Jedidut (1929). Langer použil Freudovy teorie k interpretaci jistých aspektu˚ židovské literatury a rituálu˚ v takových studiích jako jsou napˇr. Die Erotik der Kabbala (1923), Zur Funktion der jüdischen Türpfosten (Význam židovských znamení na veˇrejích, 1928), a Die jüdischen Gebetriemen (Židovské modlitební rˇ emínky, 1931) Jeho mimoˇrádnými literárními díly jsou však Devˇet bran (ˇc. 1937, 1965), chasidské povídky, které byly rovnˇež pˇreloženy do italštiny a nˇemcˇ iny, a Zpˇevy zavržených (1937), verše sahající pˇres Španˇelsko 11. století až do Prahy století devatenáctého. Langer byl blízkým pˇrítelem Franze Kafky, kterého uˇcil hebrejštinˇe, a také Maxe Broda, který do své autobiografie uvedl, že nˇekteré ze svých dˇel by bez jeho pomoci nikdy nenaˇ psal. Po nacistické invazi Langer z Ceskoslovenska uprchl a jako ilegální pˇristˇehovalec usadil v Palestinˇe. Tam také napsal svuj ˚ druhý svazek hebrejské poesie, Meat cori (1943)“. — Encyklopaedia Judaica Písmem zafixované vˇety, téze, teorie a problémy, stejnˇe jako jejich kritiku, nazývá souˇcasný myslitel Sir Karl Popper „svˇetem 3“ a pˇrisuzuje mu netušenou autonomii a nedozírné úˇcinky na „svˇet 2

2“, tj. na naše vˇedomí a myšlení. V daleko vˇetší míˇre, než se pˇredpokládalo, je tedy cˇ lovˇek ovlivnován ˇ knihami; tím, co cˇ etl nebo cˇ te. A má-li vˇeru co cˇ íst, nemusí být tak velkým neštˇestím zu˚ stat sám, protože neštˇestím je minout dobrou knihu. Smysl díla však, jeho pravou a trvalou výpovˇed’, muže ˚ minout jak autor, tak i cˇ tenáˇr. Protože, jak si postˇežoval Max Brod, nemáme k zachycení viditelného a pocit’ovaného svˇeta nic než pojmy. Kritik knihy Jirˇ ího Langra, svˇetovˇe proslulý judaista a znalec židovské mystiky Geršom Scholem, pozdˇejší prezident Izraelské akademie vˇed, nepˇrijal Erotiku kabbaly zrovna s nadšením (viz k tomu pˇredmluvu T. Pˇekného k 3. vydání Langrových Devíti bran v Odeonu 1990). Básnická duše devˇetadvacetiletého Jiˇrího Langra mohla realizovat jeho vˇedecké, historicko-lingvistické ambice v titulech Lyrika kabbaly nebo Zohar a jeho nauka a tyto spisy by byly snad i lépe pˇrijaty. Nicménˇe takové studie už tou dobou existovaly (M. Wiener, E. Müller), kdežto sexuální mystika byla polem málo probádaným a nadto zajímavým. V úvahách o starých orientálních národech se o ni pokoušel kupˇr. ruský etnograf V. Rozanov a v „terénu“ Nové Guineje zkoumal sexuální náboženské pˇredstavy primitivu˚ katolický misionáˇr Josef Winthuis. Jelikož byl Scholem muž s rozhledem, nemohla být výtka freudismu, tehdy skuteˇcnˇe v nˇekterých akademických kruzích bˇežná, pravým duvodem ˚ chladného pˇrijetí Langrovy knihy. Sám totiž v hesle „kabbala“, cˇ ítajícím více jak 100 stran, které napsal pro Encyklopaedia Judaica tvrdí, že „zˇcásti radikální sexuální symbolika hraje v kabbale významnou roli a je k jejímu pochopení nezbytnˇe nutná“ (E.J., nakladatelství Eschkol, Berlín 1924/28, sv.9, str.683). Domnívám se, že kámen úrazu byl v prvé rˇ adˇe v tom, že se Langer zmocnil této „k pochopení kabbaly nezbytné sexuální symboliky“ nesymbolicky, radikálnˇe a otevˇrenˇe. Ne tedy ve stylu pˇrísnˇe akademickém. (Po nˇekolika letech, v cˇ asopisecky publikovaném cˇ lánku Die jüdischen Gebetriemen, Imago XVI, 1930, pˇredhodil Langer v poznámce pod cˇ arou Scholemovi nesprávný výklad jednoho pojmu v jeho vydání knihy Sefer hatamar.) Jestliže byly jisté židovské kruhy rozladˇeny uplatnováním ˇ Freuda v kabbale, pak stejné pocity musely zákonitˇe prostoupit novofreu3

diány v 50. letech, když americký badatel David Bákán dokazoval, jak mnoho byl Sigmund Freud ovlivnˇen kabbalou a chasidismem (D. Bakan: S. Freud and the Jewish Mystical Tradition, Princeton 1958). Druhou pˇríˇcinu zdrženlivého pˇrijetí Erotiky kabbaly vidím v tom, že tato kniha obsahuje kapitoly, akcentující homoerotiku. Román Das Glasperlenspiel (Hra sklenˇených perel) Hermanna Hesseho, pozdní již dílo, vydané v roce Langrovy smrti, postihla stejná zdrženlivost a nemáme je dosud v cˇ eském pˇrekladu. Takové zdrženlivosti se budeme asi ještˇe dlouho zbavovat. Ale „svˇety jsoucna, vˇedomí a myšlenek“ jsou už takové, že cˇ lovˇeka bud’ zaujmou nebo ho zanechají chladným. „Svˇet je pro cˇ lovˇeka dvojí, nebot’ i jeho postoj je dvojí“ – zní vstupní vˇeta knihy Já a Ty Martina Bubera, Langrova pˇredchudce ˚ v objevování chasidských legend. A nemylme se, že Já a Ty a Erotika kabbaly jsou knihy nesourodé. Pˇres obecnost jedné a specifiˇcnost druhé, vypoví dají obˇe o bytí v té jeho dimenzi, v níž o pár let pozdˇeji vytrysklo u Heideggera. Ted’ se ale psal rok 1923 podle Bubera a rok 5683 podle Langra. Povšiml bych si nyní rád autora, nebo lépe jeho myšlenek, zasetých do pro nás tak významného „svˇeta 3“, jehož Jiˇrí Langer v Erotice kabbaly nˇekolikrát v textu obdivnˇe, ale i s výhradami, zminuje. ˇ Mám na mysli Hanse Blühera a jeho knihu Die Rolle der Erotik in der männlichen Gesellschaft (Role erotiky v mužské spoleˇcnosti). Kniha vyšla v Jenˇe, v nakladatelství E. Diederichs, roku 1919. Blüher zde poprvé pˇredložil svou velkou myšlenku, že poslední zduvodnˇ ˚ ení státu, jako lidmi vytvoˇrené instituce, je tˇreba hledat v erotice, v tom, že cˇ lovˇek má schopnost smyslovˇe a duševnˇe „propadnout“ jinému cˇ lovˇeku. A tak není pˇríˇcinou státu duch nebo ekonomie, nýbrž koneˇcnou pˇríˇcinou toho, že cˇ lovˇek není stádní, ale státní a státotvorná bytost, je Erós. Blüher rovnˇež zavedl zásadní rozdˇelení erotiky do dvou vˇetví – srovnejme k tomu hned název první kapitoly Langrovy knihy. Kromˇe sdružovacího principu mužsko-ženské erotiky, která zakládá rodinu, existuje u cˇ lovˇeka ještˇe druhý princip, erotika mužsko-mužská, která k sobˇe pojí jen muže a projevuje se ve všech druzích mužského spoleˇcenství (od sportovních klubu˚ po „hospody“). Erotika 4

rodiny je nepopiratelná a zˇrejmá, kdežto erotika mužské spoleˇcnosti je komplikovaným systémem zatlaˇcena pod práh vˇedomí, a jakkoli zˇrídka se odtud vynoˇruje, dává potom poznat svuj ˚ pravý charakter. Zatímco je rodina úplnˇe nemystická, píše Hans Blüher, protože v ní sexualit a smí jako taková nezakrytˇe vystupovat, je mužská spoleˇcnost plná mystických rysu. ˚ V ní je doma všechno okultní, metafysické a spirituální. V bisexualitˇe potom nevidí Blüher vlastnost odchylného jedince – k autorovým postˇrehum ˚ o sexuálních menšinách se, myslím, budeme ještˇe desetiletí propracovávat – nýbrž základnˇe strukturovanou vlohu všech jedincu. ˚ Proti tˇem, kteˇrí budou vznášet námitky, poznamenává Blüher hned na prvních stránkách: I když z tohoto „oboru“ cˇ lovˇek mnoho ví, nemusí rozumˇet. Protože logické argumenty tady selhávají – kdo chce o sexualitˇe a erotice vˇedˇet jen to, co zná z gymnasijní cˇ etby a co dostaˇcuje k tomu, aby se oženil, nemuže ˚ být pˇriveden k hlubšímu vhledu. A je-li kabbala, jak uvádí Jiˇrí Langer, život sám, pak platí Blüherova poznámka i pro erotiku tohoto života. Klasickým pˇríkladem básnického zastoupení obou erotických smˇeru˚ je Blüherovi dvojice Goethe-Schiller. Prozrazují je už jejich prvotiny, „nebot’ není rozhodné jedno, zda se básnická prvotina jmenuje Loupežníci nebo Utrpení mladého Werthera“. Blüheruv ˚ názor na pravou podstatu Schillerova fragmentu Maltézští rytíˇri je dnes už literárnˇe-historickým faktem, i když se profesoˇri nˇemecké literatury mohou pˇrít o to, zda „...by se velmistr rˇ ádu La Valetta stal první Schillerovou postavou, kdyby hra nezustala ˚ torsem“. Jsme-li u Schillera, pak nebude na škodu si pˇripomenout, že Jiˇrí Langer pˇri své lásce k divadlu (nezameškal žádnou z mých premiér, vzpomíná jeho bratr, dramatik František Langer ve své úchvatné pˇredmluvˇe k Jiˇrího Devíti branám) vidˇel urˇcitˇe ve 20. letech slavnou Hilarovu inscenaci Dona Carlose v Národním divadle. Max Brod, recenzent Prager Tagblattu, k této inscenaci naˇ psal: „Ceský dramaturg Hilar podal nedávno v Marlowovˇe Eduardu II. nezahalený obraz erotického pˇrátelství mezi muži, a my mu museli být vdˇecˇ ni za to, že se vzepˇrel konvenci a odhalil nerv vášnˇe v klasickém díle, a že toto dílo skrze jeho pravdu pˇrivolal k životu! Podobnou jasnozˇrivost neprojevil bohužel u Schille5

rova mladistvého díla. – Schilleruv ˚ Don Carlos je pˇrece zcela zˇretelný hymnus lásky muže k muži... Pˇri nepˇredpojatém cˇ tení musí být kdekomu okamžitˇe nápadné, že vlastní svˇetelnou a hýˇckanou postavou dramatu, kolem které se ovíjí veškerá básníkova touha, není bledá královna, nýbrž markýz Posa, o jehož lásku don Carlos bojuje stejnˇe vášnivˇe jako starý král Filip. Syn i otec milují téhož muže, ozdobeného všemi ideály – tím je jednou vˇetou podán obsah Dona Carlose“. Svuj ˚ exkurz do Role erotiky v mužské spoleˇcnosti uzavˇru citováním Blüherovy poznámky z druhé cˇ ásti II. dílu jeho knihy: „S Židy se to má tak: trpí slabostí v mužském spolˇcování a zárovenˇ hypertrofií rodiny. Jsou zaplaveni familiérnostmi a pˇríbuzenstvím, ale pokud jde o vztah muže k muži, platí u nich vˇeta: Judaeus Judaeo lupus. Vudcovství, ˚ spolky a sdružení nejsou židovskou záležitostí. Tam, kde je u jiných národu˚ požehnané stoupenectví, zeje u Židu˚ neplodná trhlina. Pˇríroda je postihla tímto osudem, a tak jdou svˇetovými dˇejinami s prokletím: být vždycky jenom rasou a nikdy národem. Ztratili svuj ˚ stát. Zniˇcení Jeruzaléma bylo pouze vnˇejší známkou procesu, odehrávajícího se uvnitˇr. Když hoˇrel chrám, bylo ámen s židovským národem, který mˇel kdysi, ve svých silných stoletích i mužská spoleˇcenství. Existují národy, které jsou jako takové jednoduše vymazány a proto mizí. U Židu˚ to však nejde, nebot’ tajuplným procesem jejich svérázu se energie mužského spojování trvale pˇresouvá do rodin tak, že právˇe otcum ˚ je dopˇráno to, co je pˇrátelum ˚ vzato... Že Židé nejsou národem, znamená mimo jiné i to, že nenásledují žádného vudce...“. ˚ Blüherova poznámka ve stejném duchu ještˇe i pokraˇcuje, ale k tomu, co chci na závˇer konstatovat, úplnˇe dostaˇcuje tento úryvek. Pˇredpokládám totiž, že celá Erotika kabbaly Jiˇrího Langra vznikala jako apologetika tˇechto nespornˇe mylných Blüherových názoru, ˚ že dokonce vznikala pˇrímo jako obranný spis židovstva. Na postavách „pseudomesiášu“ ˚ Langer dokázal, že Židé mˇeli svoje vudce, ˚ jimž bezvýhradnˇe propadali a jiným poukazem mužské erotiky – popisem chasidského školství, naplnil „neplodnou trhlinu“, kterou postuluje Blüher. Jenže jsou vskutku vˇeci, „o kterých je tˇreba mlcˇ et, nedá-li se o nich hovoˇrit“. 6

Jestliže Otto Weininger kdysi pˇredpokládal, že protoplazma je prostoupena sexualitou, zdálo se to smˇesné, ba troufalé, i když platil tento autor za génia a jeho kniha Geschlecht und Charakter potom vycházela každoroˇcnˇe v desetitisícových nákladech. (Kafka ji cˇ etl s velkým nadšením.) V roce 1923, kdy Langer vydal svou Erotiku kabbaly, o níž jsem se pokoušel nastínit, že nebyla jen „nevhodnou, byt’ dobˇre mínˇenou aplikací klasické psychoanalýzy“, operoval endokrinolog E. Steinach Sigmundu Freudovi rakovinový nádor. Kromˇe toho, že chirurgicky pomohl Freudovi, rehabilitoval v tomtéž desetiletí s vˇedeckou erudicí Weiningerovu teorii protoplazmy. To už byl ale její autor dávno po smrti, protože spáchal v roce 1903, ve vˇeku 23 let, ve vídenském ˇ domˇe Beethovenova skonu, sebevraždu. V dilematu co zniˇcit, zda svou knihu nebo sebe, se rozhodl pro to druhé. A tak zniˇcil „dva svˇety“, aby uchoval „svˇet 3“. – Ale to už by byla jiná kapitola a takový autor je zajisté ojedinˇelý. I Jiˇrí Langer odešel pˇredˇcasnˇe. Kéž by jen bylo více tˇech, kteˇrí se dožijí vysokého stáˇrí a zmoudˇrelí mohou zanést do záhlaví svých mnohosvazkových sebraných spisu: ˚ „S díkem, že jsem smˇel žít, budiž úzce spojen dík, že jsem smˇel tvoˇrit. Dík budiž vysloven“ (Martin Buber), nebo lapidárnˇejší: „Ne díla – cesty!“ (Martin Heidegger). Zbývá mi uvést, že jsem knihu Jiˇrího Langra pˇrekládal z nˇemeckého vydání Erotik der Kabbala, vydaného nakladatelstvím E. Diederichs v Mnichovˇe 1989. (Zde jde o vydání první, jinak ovšem již o tˇretí vydání nˇemecké.) Výtisk, který jsem mˇel k dispozici, nebyl prost tiskových chyb a neobsahoval vysvˇetlivky. Pokládám za milou povinnost podˇekovat jménem svým i jménem nakladatele paní Annˇe Ludmile Langrové za milá slova a laskavé zapujˇ ˚ cení fotografie Jiˇrího Langra. (Brno, rˇ íjen 1991) Jiˇrí Zydronˇ

7

ˇ PREDMLUVA (Základní princip kabbaly – Její puvod ˚ – O pravdˇe) Nikdo nemuže ˚ dokázat, jak dalece má filosofický systém spiritualismu pravdu a jak dalece jsou všechny pˇredmˇety, které vnímáme svými smysly, pouhé fikce naší obraznosti. Nevyvratitelné ale je, že projektujeme navenek svoji individualitu, ruzné ˚ vlastnosti našeho tˇela a naší duše, a že jenom tak jsme s to rozlišovat rozliˇcné formy jsoucna a dˇení. Tak bychom pˇríkladné vubec ˚ nebyli schopni rozpoznat ve svém okolí dimenzi délky a šíˇrky, kdyby samo naše tˇelo nemˇelo prostorové rozmˇery. A kdyby cˇ lovˇek nemˇel žádné sexuální cítˇení, pak by si pravdˇepodobnˇe lidstvo sotva kdy vytvorˇ ilo jemnˇe diferencovaný a odstupnovaný ˇ pojem krásy. Nuže, nyní tutéž metodu, kterou každý z nás používá ve svém materiálním okolí, používal kabbalista v okolí metafysickém. Celou svou podstatu a celé svoje lidství projektuje do nekoneˇcna. Nicménˇe, nekoneˇcno jako takové pohltí veškeré do nˇej projektované hmotné faktory a dusledkem ˚ je, že cˇ lovˇek si tímto zpusobem ˚ žádný pojem o nekoneˇcnu nesjedná. Pˇresto tento postup dosáhne cˇ ehosi velkého. Kabbalista v nˇem totiž pˇredpokládá, že mezi omezeným jsoucnem cˇ lovˇeka a nekoneˇcnem existuje nesˇcetnˇe mezistupnˇ u˚ a pˇredstavuje si je tak, jako by to byly cˇ istˇe paralelnˇe stojící duchovní stˇeny, rˇ eknˇeme projekˇcní plochy, jimiž jako sklenˇenými tabulemi pronikají z nekoneˇcna emanované „paprsky“, až nakonec dorazí k cˇ lovˇeku (srovnej zaˇcátek knihy Ec chajim*). A protože tyto stˇeny jsou jasnˇejší nebo temnˇejší podle toho, jak dalece jsou vzdáleny od nekoneˇcna, láme se probíhající „paprsek“ dˇríve než dorazí k cˇ lovˇeku a rozkládá se do svých praelementu. ˚ Tím z nˇej odpadá nesˇcetné jisker a každá jiskra je svˇetem o sobˇe. Tak vznikají „vyšší svˇety“, „Sefirot“*, „zázraˇcné paláce“, neviditelné duše a duchové, jimiž se kabbala zabývá. Tváˇrí v tváˇr tomuto vznešenému pohledu dospívá cˇ lovˇek k absolutní dokonalosti a spravedlivý nabývá vlastností, které obyˇcejný smrtelník zpravidla nemá. A to je asi – jakkoliv nikdy výslovnˇe nevyˇrcˇ ená – základní myšlenka kabbaly, tedy ˇ kabbaly v jejím nejvyšším vývojovém stadiu. (Casové rozpˇetí to8

hoto pokraˇcujícího ještˇe vývoje je vskutku velké. – Nejstarší kabbalistické spisy pocházejí ze starovˇeku, jako napˇr. Sefer Jecira*, Pirke hechalot*, zatímco poslední díla byla sepsána pˇred nˇekolika desetiletími.) Kdyby tedy nˇekdo chtˇel nalézt nˇejaké charakteristické oznaˇcení pro moudrost kabbaly, pak by se snad dala nazvat „metarysikou života“ (analogicky k „filosofu˚ života“, již zastupují Dilthey, Nietzsche, Bergson, Eucken, Felix Weltsch, Scheler a jiní). Pˇredhazovat potom kabbale nesystematiˇcnost, jak to mnozí rádi cˇ iní, je právˇe tak pošetilé, jako ji pˇredhazovat samotnému životu. Analogie k metafysické projekˇcní metodˇe židovské kabbaly nalezneme i v jiných kulturách. S neobyˇcejnou výstižností je, podle mého mínˇení, vyjádˇrena tato metoda v indických Upanišadách*. V ˇ nich se napˇríklad rˇ íká: „Clovˇ ek musí popravdˇe poznat sám sebe. Kdo spatˇril, uslyšel a poznal sám sebe, kdo sobˇe porozumˇel, tomu je popravdˇe otevˇren celý svˇet“. A potom s ještˇe vˇetší zˇretelností: „Tak jako ze sebe pavouk vine vlákno, a jako se z ohnˇe rozlétají na všechny strany malé jiskry, tak vychází z lidské substance (Átmánu) všichni duchové, všechny svˇety, všichni bozi, a vubec ˚ veškeré tvorstvo“. Ke zkoumání kabbaly slouží dvˇe metody. Za prvé metoda quasilogické reflexe, jejímž zástupcem byl pˇredevším velký italský uˇcenec rabi Moše Chajim Luzzatto*, a za druhé metoda psychologická, metoda rabiho Šnojra (seniora) Zalmana z Ljadi*, „gaona“ (génia) chasidismu. My však, abychom poskytli cˇ tenáˇri klíˇc k zahradám mystiky, použijeme navíc i skrovných prostˇredku˚ moderní vˇedy, tedy srovnávací filosofie, historického zkoumání, psychoanalýzy a jiných. (Celý svˇetonázor kabbaly, s její vysokou etikou, mužeme ˚ v rámci této knihy samozˇrejmˇe jenom naznaˇcit.) Zduraz ˚ nuji ˇ ale, že mohu ke kabbalistické nauce poskytnout jenom jeden klíˇc. Kabbalu totiž nelze uˇcit jako nˇejakou jinou moudrost. Není to vlastnˇe vubec ˚ pouhá moudrost, protože kabbala sama je život, a musí být tedy žitá v celém svém podivuhodném zpu˚ sobu. Kdo nikdy nepocítil sladkost horoucí a extatické modlitby, kdo nikdy neochutnal ohnˇe pustu ˚ a chlad svaté láznˇe, kdo nezná radost zvanou „micva“* a nepˇrijal soumraˇcné zasvˇecení „tˇretího jídla“* o sabatu, cˇ í srdce se nezachvívalo zaníceným smíchem a 9

pláˇcem cadiku* ˚ – ten do tˇechto zahrad nikdy nevkroˇcí a nespatˇrí nikdy jejich nádheru. ˇ Cinily se pokusy jednoduše zlikvidovat problém kabbaly – zajisté jednoho z nejvelkolepˇejších duchovních fenoménu˚ – tak, že se prohlašovala za nˇeco neoriginálního, za židovstvu naroubovaný produkt cizího, pˇredevším rˇ eckého, ducha. Toto pojetí je zcela chybné, i když v jednotlivostech vskutku takové opory v helénské, kˇrest’anské a islámské kultuˇre kabbala má. Nˇekteré, v kabbale se vyskytující nauky, existují zˇrejmˇe i v jistých pˇríbuzných filosofických systémech staré (i nové) Evropy, s podobným jevem ˇ e a Indii, aniž bychom zde pose však shledáváme i ve staré Cínˇ mýšleli na vˇetší myšlenkové ovlivnování. ˇ Nikde však nenajdeme, aby se tyto ideje spojily do tak uzavˇreného celku, aby tak hluboce zakoˇrenily v životˇe národa a dosáhly tam takové úˇcinnosti, jako je tomu v židovstvu. Shoda v myšlenkách geniálních duchu˚ ruzných ˚ ras svˇedˇcí o tom, že poslední vˇeci všech lidí leží v jedné rovinˇe a muže ˚ být snad toliko momentem, pˇripomínajícím nám, že všechny národy jsou ve svých nejvyšších lidských citech utváˇreny stejnˇe, a že by proto mˇely koneˇcnˇe ustát s malichernými trampotami a starou nesmyslnou nenávistí. Vyvozovat nadto z této shody urˇcitých myšlenkových postupu˚ jakési „ovlivnování“ ˇ a ménˇecennost jedné cˇ i druhé rasy, je rozhodnˇe chybné. Že naopak na takových výšinách lidských pocitu˚ je tˇreba hledat útoˇcištˇe všech tˇech, kteˇrí zápasí o velký mír budoucnosti, to, jak se mi zdá, vidˇel málokdo tak jasnˇe, jako cˇ eský mystický básník Otokar Bˇrezina* ve své básni „Modlitba za nepˇrátele“: „A nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali“ a dále: „A tváˇre rozpálené odvˇekou vinou at’ ochladí rosa nového stínu, v nˇemž i my duše svých nepˇrátel proniknem jednou v lítost lásky“. Tyto verše bych rád oznaˇcil za „kabbalistické“, protože kabbala je právˇe takovou rosou lásky. Okolnost, že kabbala byla sepsána pozdˇeji než rˇ ecká filosofie, není argumentem proti její originalitˇe. Nebot’ pˇremíra mystických vizí a prupovˇ ˚ edí proroku˚ i talmudu* dokazuje, že ve starém Izraeli existovala mystická 10

uˇcení, a jak vysvítá z doložené vysoké starobylosti mnohých talmudických míst*, rozhodnˇe ne všechno, cˇ emu staˇrí Hebrejci vˇerˇ ili a co uˇcili, bylo kodifikováno v bibli. Vznik kabbaly proto nesmíme hledat zásadnˇe vnˇe židovstva, nýbrž v samotném nitru národa. A jakkoli by i tento zásah do nitra byl pro nás bolestivý, tak by nás pˇrece jenom nemˇel zbavovat badatelské povinnosti. A zde je nutno, abych rˇ ekl nˇeco vážného. Nebylo by nic „nežidovštˇejšího“ než skrývat pravdu, protože židovství je „torat-emet’, nauka pravdy a její vˇecˇ né hledání. Emet (pravda) je, jak praví talmud, „peˇcetní prsten Boha“. Podle stˇredovˇeké židovské náboženské filosofie byl cˇ lovˇek stvoˇren jenom proto, aby prolomil svou pˇrirozenost. A touto pˇrirozeností je lež. Nebot’, jak vypráví midraš (rabínská sbírka prastarých povˇestí, pocházející z 5.století našeho letopoˇctu): Když chtˇel Buh ˚ stvoˇrit cˇ lovˇeka, radil se s Pravdou. Ta však rˇ ekla, že by cˇ lovˇek nemˇel být stvoˇren, protože asi nebude niˇcím jiným než lží. Když se potom Buh ˚ radil s Láskou, rˇ ekla tato, že cˇ lovˇek má být stvoˇren, nebot’ bude konat i dobro – a Stvoˇritel se rozhodl podle Ní. – (Jak hluboká myšlenka!) A jak umˇeli sami kabbalisté ocenit „pravdu“! Baal-šem* rˇ íká: „Jestliže je Pravda to, co o Ní rˇ íká Písmo (Žalmy): ‘Pravda roste ze zemˇe’*, proˇc Ji tedy nikdo nezdvihá? Copak se vyskytuje tak vzácnˇe? Odpovˇed’ však zní: ‘nikdo se nechce tak hluboko sklonit’“ (z knihy Pitgamin kadišin*). – Pravda tedy spoˇcívá hluboko v pozemském a nikdo nemá odvahu hloubˇeji do tohoto pozemského proniknout. (Jak mocnˇe zde musíme obdivovat velkou lásku rabínu˚ ke všemu bytí, jestliže pˇres neobyˇcejnˇe vysoké ocenování ˇ pravdy dovedli zhodnotit i jejího úhlavního nepˇrítele – totiž lež. Z „midraše“ se dovídáme, že Noe vzal do své lodi, kromˇe jiných neˇcistých bytostí, i lež, aby pˇri potopˇe nezahynula. A Baalšem mˇel za to, že i lež muže ˚ být cenná, umí-li jí cˇ lovˇek správnˇe použít, tak jako zkušený lékaˇr pˇredepíše nˇekdy nemocnému malou mírku jedu, jen aby jej vyléˇcil. – Keter Šem Tov.) Baalšemuv ˚ žák z tˇretí generace, velký rabi Elimelech z Liženska*, byl kdysi dotázán proˇc nevydal žádné dílo. „Vydám dílo“, rˇ ekl rabi, „bude pojednávat o teˇckách srdce. Dvˇe teˇcky už mám hotové a moje dílo se tedy jmenuje ‘Emat halev’. („Bázenˇ srdce“ – slovo emat se zde 11

píše s dvoubodovou vokální znaˇckou pod prvním písmenem, s takzvaným ‘cere’.) Nyní si dávám práci s pˇripojením ještˇe jedné teˇcky, abych mohl dílo nazvat ‘Emet halev’“. („Pravda srdce“ – slovo emet se zde totiž píše s tˇremi teˇckami pod prvním písmenem, s takzvaným ‘segol’). – Kéž bychom i my umˇeli pˇremˇenit bázenˇ v pravdu! Stavba židovství tím nezakolísá a „moˇre Tóry“ tím nepozbude své hloubky.

12

I. OBA PÓLY (Dva tajuplné kabbalistické texty) Bledá rostlina, vyrustající ˚ v tmavém sklepˇe, nežije dlouho. Vypuˇcí sice znenadála, ale poˇcne se záhy kˇrivit a svíjet, hltá sporé paprsky svˇetla, které se do sklepa vloudily a nakonec rychle uvadá bez kvˇetu˚ a plodu. ˚ Není totiž rustu ˚ bez požehnaného sluneˇcního svˇetla, bez pruzraˇ ˚ cného pˇrírodního vzduchu a bez tísnˇeprosté volnosti. Židovství je takový strom, který vyrustal ˚ v hluboké, temnými mraky zaclonˇené propasti, který se však vzdor tomu obalil nádhernými kvˇety. Co bylo tou tajemnou silou, která židovstvu propujˇ ˚ cila nezbytnou energii mimoˇrádné aktivity, a která zpusobila, ˚ že bylo plodné ve všech kulturních oblastech? Vˇetšinou se odpovídá: Víra a studium Tóry*. I když je to odpovˇed’ bez pochyby hluboká, náš problém neˇ vyjasní. Ríká pouze tolik, jako: „Zkoumej mˇe!“ (Tak totiž s námi mluví talmud.) Nebot’, i když se židovské náboženství, pokud jde o pˇrísliby, od ostatních svˇetových náboženství neliší, tak pˇrece jen ukládá svým pˇrívržencum ˚ navíc tíživé bˇremeno mysteriósních pˇredpisu˚ a obyˇceju, ˚ a ztˇežuje tak exilovánu Židu, v prostˇredí záštiplného cizího národa, namnoze už obtížný život. Podobnˇe je tomu se studiem talmudu. Nedá se popˇrít, že horlivému se zde otevírá pohled do divu˚ božství a stvoˇrení, jenže jen málo je tˇech, „jejichž rozum to snese“. Talmudické studium samo spoˇcívá obyˇcejnˇe v tom, že se zjišt’uje pravý smysl tradovaných, v suché paragrafy sestavených zákonu, ˚ a že se potom provádí pˇresný výklad jednotlivých pˇredpisu. ˚ Pˇristupuje k tomu ostrá dialektika, „pˇrenášející hory a drtící je rozumem“, a všechno to muže ˚ nakrásnˇe zamˇestnávat mozek, ostˇrit mysl a proˇcišt’ovat myšlení – jenže pˇrirozené, rust ˚ a kvˇetenství podporující svˇetlo, to nahradit 13

nemuže. ˚ Chceme-li tedy v dalším akceptovat, že v životˇe exilového Žida nejsou víra a svatá Nauka jen konzervujícím, nýbrž i aktivizujícím elementem, pak musíme shora postavenou otázku pˇreformulovat takto: Co tvoˇrí samo jádro židovského náboženství, a v cˇ em vlastnˇe tkví jeho velká síla? Hledání odpovˇedi zaˇcneme výkladem dvou zajímavých míst z knihy Zohar* (v pˇrekladu „Lesk“), nazývané kabbalou „Vítˇezná studna“. (Bližší o této podivuhodné knize uvedeme jinde.) „Pojd’ a viz! Existuje roucho, a to mohou spatˇrit všichni. Jsou na svˇetˇe pošetilci, kteˇrí nevidí cˇ lovˇeka pod ním, ale jsou uchváceni toliko jeho nádherou. Význam roucha spoˇcívá však v tˇele, a význam tˇela v duši. Podobnˇe i Nauka má tˇelo – tím jsou její Zákony, nazývané (v talmudu) ‘tˇelo Tóry’. A toto tˇelo Nauky se odívá do roucha – a to jsou svˇetská vyprávˇení. Pošetilý tohoto svˇeta nevidí, co je pod rouchem. Ti, kteˇrí vˇedí víc, zkoumají jen tˇelo pod ním. Mudrci ale, služebníci vzneseného Krále, pˇrítomní kdysi na Sinaji, zkoumají jen duši, která je v Tóˇre vpravdˇe tím hlavním. A pro tyto mudrce pˇrijde i doba, kdy spatˇrí samotnou ‘duši duše’ Nauky. – Nebe a jeho zástupové jsou tím rouchem, ‘spoleˇcenství Izraele’ je tím tˇelem. A duše, o které jsme mluvili, to je Krása Izraele, to je vlastní Nauka. A ‘duše duše’ to je ‘Svatý Staˇrec’ – a toto všechno je navzájem spojeno...“ (Zohar II, 152a, zkráceno). Opust’me prozatím tento text, v prvním cˇ tení pomˇernˇe tˇežko srozumitelný a obrat’me pozornost k druhému výroku z knihy Zohar: „Svatí máte být, nebot’ jsem svatý Já, jsoucí, váš Buh“ ˚ (Lv.19,2). „Rabi Aba* uˇcil: V této (tak zaˇcínající) kapitole je obsažena celá Nauka. Je to opravdový otisk ‘peˇcetního prstenu’ (pravdy). Zde se nalézají vznešená tajemství Nauky... Nebot’ když se dostanou ‘druhové’ (moudˇrí) k této kapitole, radují se... Pojd’ a viz! Král (Buh) ˚ se uchází jen o toho, kdo je mu pˇrimˇerˇ ený. A proto pˇrebývá Svatý (Buh), ˚ budiž pochválen, jenom v tom, kdo je celistvý (tak jako On sám). Zdokonaluje-li se cˇ lovˇek vrcholnou svatostí tak, aby byl touto celistvostí, pak v ní opravdu spoˇcine. A kdyže se cˇ lovˇek nazývá ‘celistvým’? – Když jsou muž s ženou v 14

pohlavním styku (sivuga)... A pojd’ a viz! Právˇe v dobˇe, kdy je cˇ lovˇek, muž a žena v takovém spojení, a kdy dbá na to, aby mˇel svaté myšlenky (srov. talmud, traktát Nida 71a), právˇe tehdy je úplný, bez vady, a právˇe tehdy nazývá se ‘jedním’. Proto má muž svou ženu v té hodinˇe rozradostnit, aby v ní byla táž vule ˚ jako v nˇem, a oba se mají jednotnˇe zamˇerˇ it na onu vˇec. – Tak, jak jsme se uˇcili (v talmudu): Kdo nemá ženu, jako by byl jen polovinou (Jebamot 83). Spojí-li se ale muž s ženou, jsou jedním tˇelem: jedním tˇelem a jednou duší, – tehdy právˇe se cˇ lovˇek nazývá ‘celistvým’. A Svatý, budiž pochválen, je v této celistvosti a obdaruje ji Svatým Duchem. Nazývá se to ‘Synové Svatého’, budiž požehnán. (Srovnej talmud, traktát Šebuot 18b: Kdo se svˇetí v dobˇe pohlavního aktu – dostane mužské potomky. A v talmudickém traktátu Kidušin 70a se opˇet uˇcí, že: kdo si bere ženu pro peníze, zplodí dˇetí nehodné.) Proto tedy ono úvodní: Svatí máte být, nebot’ svatý jsem Já... (které dostává ‘celistvostí muže a ženy’ správný obsah)“ (Zohar III, 81a, zkráceno). Smysl tohoto místa je naprosto jasný. Shrnout se dá následovnˇe: Buh ˚ spoˇcívá v tom, kdo se pln cˇ isté mysli pohlavnˇe spojí se svou ženou: a to je také – podle Zoharu – pravý smysl celé Tóry (jejích zákonu˚ i vyprávˇení). Nebo jinými slovy: Myšlenka sexuálního aktu v jeho nejvyšší cˇ istotˇe je tajným prazákladem Tóry a zjevení Božího. Skuteˇcnˇe zvláštní se tato myšlenka muže ˚ zdát jen tomu, kdo blíž nezná židovskou religiósní literaturu a plete si ji se „zbožností“, v obvyklém klišé zbožností puritánskou a sexu nepˇrístupnou, a kdo základní židovský názor posuzuje vubec ˚ jen podle chudokrevných ideálu˚ dnešního, mˇešt’áctví propadlého Žida. Právˇe v židovském písemnictví, které mnozí z moderních kritiku˚ pokládají za antierotické (napˇr. Sombart*), je erotiˇcno zcela úhlovým bodem a má v nˇem nejvyšší význam. Mˇelo rozhodnˇe svuj ˚ duvod, ˚ když staˇrí mudrci talmudu zduraz ˚ novali, ˇ že pˇrikázání: „Bud’te plodní a množte se!“ (Gen. 1,28), je nejprvnˇejší ze všech zákonu. ˚ Talmud má rovnˇež k verši: „Nauku nám dal Mojžíš, dˇedictví pro obec Jakubovu“ (Dt. 34,4) tento výklad: „Neˇcti moraša (dˇedictví), nýbrž meorasa (snoubenku)!“ – Berakot 57a. A také jiné talmudické místo (Roš hašana 4a): „Tóra budiž Izraeli tak milá, jako po15

hlavní rozkoš jiným národum“, ˚ je jenom zdánlivˇe neerotické. Pˇresto však i u starých talmudistu˚ požívala žena nˇekdy pˇrednosti pˇred studiem Tóry. „Sedˇeli kdysi žáci rabího Jehudy* a studovali mišnu. Tu šla kolem jakási nevˇesta a rabi Jehuda pravil: Povstante ˇ pˇrátelé a zabývejte se touto nevˇestou! Je totiž skuteˇcnˇe psáno, že Svatý, budiž pochválen, se zamˇestnával pˇredevším nevˇestou. Vždyt’ cˇ teme: ‘A vzdˇelal Buh ˚ – Pán žebro’ (Gen. 2,22). A rabi Simon ben Menasja k tomu poznamenává, že Buh ˚ toto žebro zformoval a okrášlil“ (Abot de rabi Nathan*, I). Ne nepodobný našemu druhému místu ze Zoharu je i výrok rabiho Akiby. Tomu se kdysi, po cˇ tyˇriadvaceti letech odlouˇcení, chtˇela opˇet pˇriblížit jeho žena. A když jí v tom jeho žáci zbranovali, ˇ pravil k nim rabi: Jen ji nechtˇe. Vždyt’ všechno, co já i vy máme, (naše vˇedˇení) patˇrí jí“ (Nedarim 50a). Rabi Akiba se totiž vˇenoval studiu jenom proto, aby byl hoden své ženy. A dále tento rabi uˇcil: „Sláva Boží spoˇcívá na manželských párech, jsou-li jen cˇ isté a rˇ ádné. Nejsou-li takové, pozˇre je ohen“ ˇ (Sota 17b). Uvážíme-li, co jen divu˚ umí hagada vypravovat o tom, jak vˇernˇe rabi Akiba svou ženu miloval, zazáˇrí nám v plném svˇetle i jeho známý výrok o erotice „Písnˇe písní“: Jsou-li životy svatých svátostí, je ‘Písenˇ písní svátostí nejposvátnˇejší, protože je cˇ istou bázní Boží, protože je pˇrijmutím jha jeho královské moci“. – p> „Kdo miluje svou ženu jako své vlastní tˇelo a pˇritom ji ctí víc než svoje tˇelo, o tom rˇ íká biblický verš: a stan tvuj ˚ se naplní mírem“ (Jebamot 82b). – p> Pochopitelnˇe, že sexualita, o které se tu mluví, je jenom nejvystupnovanˇ ˇ ejší a nejvznešenˇejší Erós, a jako taková nemá naprosto nic spoleˇcného s chladnou, „mimo dobro a zlo“ stojící sexualitou bez boha a lásky, tou sexualitou, která vedle nedostaˇcujícího sociálního poˇrádku a nedostateˇcného právnictví pˇredstavuje asi nejbanálnéjší rys kultury moderních „neromantických“ národu. ˚ Poslechnˇeme si ted’ tento kousek ze Zoharu: „Kdyby mˇel král nadobˇre lože i ze zlata a drahocenných látek, královna mu však rozprostˇrela postel z kamení, opustí král své lože a pˇrenocuje v posteli, kterou mu uchystala královna... Pojd’ a viz! Co je tu psáno: ‘A cˇ lovˇek pravil: tentokrát je to kost mých kostí!’ (Gen. 2). Tato slova voní a omamují, vábí ji (ženu) v líbeznosti k sobˇe, pˇritahují ji k mužovˇe vuli, ˚ a probouzejí 16

oboustrannou lásku. Hle, jak vonná a omamná jsou to slova (pˇri stvoˇrení Evy) ‘Kost mých kostí a tˇelo mého tˇela’, jen aby se jí ukázalo, že jsou jedním, že mezi nimi není naprosto žádného rozdílu. Ted’ ji muže ˚ muž opˇevovat: ‘Bude se jmenovat žena’ – taková, jaké není rovno, jí nabude dum ˚ úcty a ostatní ženy budou proti ní jako opice proti cˇ lovˇeku. Však ‘tato se bude nazývat ženou’ znamená nejvyšší dokonalost. Jen ‘tato’ a žádná jiná! – To všechno zde jsou jen slova lásky, zrovna jako je psáno: ‘Stateˇcnˇe se chovají mnohé ženy, ty však pˇrevyšuješ všechny!’ (Pˇrísl. 31,29). ‘Proto opustí muž otce svého a matku svou a pˇridruží se ke své ženˇe’. Všechno proto, aby ji dovedl k lásce, a aby se k ní pˇrivinul... Co znamená, že ‘had byl nejchytˇrejší ze všech zvírat? Znamená to, že se probudil zlý pud, ten že ženu zachvacuje, promˇenuje ˇ jí vášenˇ v pouhou tˇelesnost a vzbuzuje v ní ještˇe i jiné vˇeci, z nichž se potom tento ‘zlý pud’ raduje. Jak je psáno: ‘...a dala pojíst i svému muži’, když k nˇemu vzplanula vášní, aby mu darovala svou pˇrízenˇ a lásku. – Tyto vˇeci, které jednají o hoˇrejších svˇetech (totiž o božských silách ‘Sefir’*, nazývaných duchra a nukba) necht’ slouží lidstvu jako pˇríklad!“ (Zohar l,49b) Jak svˇeží jsou ještˇe dnes tato stará slova, a jak hluboké lidství se v nich skrývá! Kabbalístický moralista rabi Eliahu di Vidas* (ze Sáfedu), proslulý svou askezí a pˇrísností, píše: „Kdo nepoznal vášnivou sílu lásky k ženˇe, nedosáhl ani lásky k Bohu“. A vypráví potom o jednom chudém muži, který zahoˇrel mamou a vášnivou láskou k princeznˇe. Když svoje zoufalství už nemohl snést, utekl se na hˇrbitov, aby tam o hladu oˇcekával konec svých dnu. ˚ Jeho hluboká bolest se tam ale promˇenila náhle v extázi, sestoupil nanˇ Duch svatý a tento muž poˇcal propujˇ ˚ cenou mu zázraˇcnou mocí uzdravovat nemocné (Rešit chochma, šaar Ahava). – Jiný kabbalista, Chajim ben Becalel* (Krakov), bratr velkého pražského rabi Löwa píše: „Správné spojení (muže a ženy) je cˇ istá a svatá vˇec. A není v ní nic ostudného a nepˇekného. Bileam* rˇ ekl: Muže ˚ se nˇekdo cˇ istý na takové vˇeci dívat?! A za tato slova oslepl tento zloduch na jedno oko. Nebot’ se tímto názorem urˇcitˇe shoduje se svým druˇ hem, neˇcistým a neobˇrezaným Rekem* (!), který tvrdil, že sexu17

alita je vˇecí pro nás hanebnou. Jest to typické pro jejich myšlení. Jsou totiž tak silnˇe zachvácení chtíˇcem, že se jim zdá vylouˇceno, aby se cˇ lovˇek pˇri pohlavním aktu v myšlenkách zabýval i cˇ ímsi vyšším“ (Sefer ha-Chajim II,1). – Toto místo je navíc zajímavé i proto, že vlastnˇe odporuje obvyklému mínˇení o židovsko-ˇreckém protikladu (srovnej Heine*: Nazaréni a Heléni) a zamˇenuje ˇ jejich ˇ obˇe role v tom smyslu, že zde Žid obhajuje proti Rekovi smyslovost (ovšem smyslovost „posvˇecenou“). – Co rˇ ekli mudrci talmudu o verši „Uˇcení dal nám Mojžíš – dˇedictví obce Jakubovy“ (Dt.33,4) – že se „nemá cˇ íst moraša, nýbrž meorasa (snoubenka)“, vyjadˇruje Zohar erotickým podobenstvím, které si už pro svou krásu zaslouží ocitování: „... Kolik jenom je lidí, kteˇrí mají mysl natolik pomatenou, že hledí do Tóry nesprávným zpusobem. ˚ A pˇresto, že je dennˇe sténavˇe a líbeznˇe pˇrivolává, zustávají ˚ slepí a hluší. A jestliže jsem pravil, že Tóra už je taková, že se slovo zbaví svého obalu, na chvíli se ukáže a potom se zase skryje, pak je tomu vskutku tak. A toto krátké odhalení a opˇetovné skrytí cˇ iní Tóra jenom pro ty, kteˇrí ji znají a jsou s ní duvˇ ˚ erní. Jaké tu najít podobenství? Tˇreba toto: Viz milenku krásné postavy a tváˇre, která prodlévá hluboko ukrytá ve svém paláci. Má jenom jednoho jediného milence, o nˇemž nikdo neví. Zná ho jenom ona sama. A tento její milenec chodí neustále sem a tam kolem jejího domu, v srdci plný lásky a rozhlíží se na všechny strany. Ona pak, vˇeda o jeho poˇcínání, co udˇelá? Malým otvorem se svému milenci na okamžik ze svého paláce ukáže a hned se zase skryje. Venku nikdo nic nezpozoroval, nikdo nic nezahlédl, jen on sám jediný. A celým nitrem, srdcem i duší ho to pudí k ní, protože ví, že i ona ho miluje, a že se mu ukázala jenom proto, aby udržela jeho lásku v rozdychtˇení. – A nejinak je tomu se slovy Tóry. Odhalí se pouze tomu, kdo miluje. – Když Tóra vidí, že onen mudrc srdce prochodil celý den pˇred jejím prahem, co uˇciní? Ukáže mu z paláce svou tváˇr, dá mu znamení a hned se zase stáhne zpˇet a skryje se. Venku nikdo nic nezpozoroval, nikdo nic nezahlédl, jen on sám jediný. A celým nitrem, srdcem i duší ho to pudí k ní. Tak Tóra odhaluje a zase spouští roušku, vychází milenci líbezná v ústrety, aby probudila jeho lásku. Pojd’ a viz! Taková je cesta Tóry: Zprvu, poˇcíná-li se 18

cˇ lovˇeku odhalovat, dává mu znamení. Je dobˇre, jestliže jim cˇ lovˇek porozumí. Když ne, tak pro toho cˇ lovˇeka pošle... a nazývajíc takového cˇ lovˇeka ‘hloupým’, praví poslovi: ...ˇrekni tomu hloupému, at’ se pˇrece pˇriblížil... A pak k nˇemu hovoˇrí, skryta za hustým závˇesem, zprvu pouze o vˇecech, kterým ten cˇ lovˇek rozumí. Potom však, stále skrytá, mluví o vˇecech hádankovitých, a když jí cˇ lovˇek koneˇcnˇe uvykl, ukáže se mu tváˇrí v tváˇr a mluví s ním o tajných mystériích a o všech tajných cestách, uložených do jejího srdce dávno pˇred vznikem cˇ asu. ˚ A tu se stane cˇ lovˇek dokonalým, stane se ‘manželem Tóry’.(Baal Thora)...“ (Zohar II,99b). Budiž zde uvedena i tato vˇeta talmudu (v koneˇcném znˇení ale jen nepˇrímo zachovaná): „Jsou tˇri vˇeci, které mají cosi o sobe mimosvˇetského: slunce, sabat a pohlavní styk“ (Berakot 57b). Div erotiky nezamˇestnával staré hebrejské myslitele o nic ménˇe než myslitele jiných kulturních národu˚ starovˇeku. Už první kniha Mojžíšova (1,27) pˇripisuje této vˇeci vznešený význam tím, že nalézá analogii pohlavního aktu v podstatˇe Boží: „A stvoˇril Buh ˚ cˇ lovˇeka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvoˇril jej, jako muže a ženu stvoˇril je...“; „A vzal z jeho boku... a vytvoˇril ji jako ženu...“ (2,22); „Proto opustí muž otce svého a matku svou a pndá ˇ se k ženˇe své“ (2,24). Staˇrí mudrci talmudu komentují tato místa tak: Buh ˚ je stvoˇril se dvˇema obliˇceji a poté je rozdˇelil. (Pravost tohoto výkladu, s nímž se, jak známo, setkáváme v Platónovˇe Symposionu*, dokládá i stejné pojetí v asyrské tradici. Šlo tedy o spoleˇcnou legendu starých pˇredoasijských národu.) ˚ Velmi výstižnou podobu má tento názor v indických Upanišadách: „Avšak i On, Átman (duše, Buh), ˚ nemˇel radosti, protože byl sám. Dychtil proto po nˇekom druhém. Byl totiž tak velký, jako když se dohromady spojí muž a žena. A tak se jeho substance rozdˇelila, a vzniklo mužské a ženské. A proto je tˇelo jen jako ‘polovina’ (srovnej naše citování Zoharu). Tak to totiž vysvˇetloval Yajnavalkya: Proto je tento prázdný prostor vyplnˇen ženou“. – Je podivuhodné, že kabbala rovnˇež uˇcí, že to byla Boží touha po lásce nˇekoho druhého, která zapˇríˇcinila stvoˇrení svˇeta. (Viz napˇríklad dále citovaný pˇrídavek knihy Ec chajim.) Pˇrísloví (30,19) potom oznaˇcují zvláštní sílu erotiky, „mužovu cestu v pannˇe“, za nezbadatelné tajemství pˇrírody. 19

Jak silnˇe pusobila ˚ idea erotiky na proroky a jak jim byla svatá, plyne ostatnˇe z cˇ etných pˇrímˇeru˚ v bibli (stejnˇe tak i v nejstarší sbírce rabínské tradice, v midraši), když se Buh ˚ zobrazuje jako muž nebo ženich, a Izrael jako žena cˇ i nevˇesta. Zbyteˇcné bude asi poznamenávat, že se v židovském písemnictví setkáváme i s názory opaˇcnými, pˇrísnˇe puritánskými. Talmud (v traktátu Nida* a jinde) i Šulchán áruch* (Jore dea II.), ale pˇredevším stˇredovˇecí moralisté filosofie a kabbaly umˇeli ve svých spisech erotiku s nejvˇetší pˇrísností omezit a vytlaˇcit. Vzdor tomu – nebo právˇe proto, boˇrí vytˇesnané myšlenky tu a tam všechna omezení a objevují se v celé své nahotˇe.

20

II. ˚ JAK ZRADILI OMYL SABATIÁNU. ˇ TAJEMSTVÍ BOŽÍ A JAK SKONCILI. Ve stˇredovˇeké spoleˇcnosti se cˇ asto opakoval tento jev: po cˇ asech nejpˇrísnˇejší askese následovaly dny divokého pˇrekraˇcování všech morálních zákonu. ˚ Byl to jakýsi druh protestu˚ vytlaˇcených pudu, ˚ které se tímto zpusobem ˚ vzpíraly víˇre i povˇerˇ e. Židé se v tomto smˇeru pochopitelnˇe nijak nelišili od ostatních národu. ˚ Ai když u nich byly epochy protestu˚ velmi vzácné, probíhaly intenzivnˇeji a komplikovanˇeji. Docházelo pˇritom k takovým otˇresum ˚ židovského národního života, že je skoro s podivem, jestliže se potom vˇcas objevili muži, kteˇrí dokázali zkázu zastavit a takˇrka se už potápˇející „lod’ku“ židovstva zachránit. Nejtˇežší – a nebojím se rˇ íct i nejgeniálnˇejší – z tˇechto nebezpeˇcných epoch byla asi pˇred tˇremi stoletími pseudomesiášská doba „sabatiánu“. ˚ Ne zcela zámˇerné ji vyvolal Sabataj Cvi, španˇelský Žid ze Smyrny. Už v nejranˇejším mládí ho vynikající uˇcitelé z rodného mˇesta seznámili s tajemstvími kabbaly. A již tenkrát se prý svému okolí „projevil“ jako „mašiach“ (mesiáš). Velkou uˇceností v „tajné vˇedˇe“, a ještˇe více svou mimoˇrádnou krásou – „není na zemi cˇ lovˇeka, který by byl tak krásný jako on“, rˇ íká o nˇem jeden souˇcasník (Zichron lib’ne Izrael, vydáno spoleˇcností „Mekice Nirdamim“*) a svým vybraným, ba pˇrímo královským chováním získával snadno a rychle srdce tˇežce utlaˇcovaných Židu. ˚ (Zvlášt’ polští Židé tenkrát hrozivˇe trpˇeli krvavým násilím kozáckého atamana Chmelnického*.) Podporovala ho i okolnost, že se nˇekterá z jeho proroctví podivuhodnˇe vyplnila. A tak se všemi zemˇemi, kde Židé pobývali, šíˇrila neuvˇerˇ itelnou rychlostí zvˇest o jeho „seslání“ a pˇrivádˇela Židy do vskutku ojedinˇelého nadšení. Všichni tehdy vˇerˇ ili, že nastal konec utrpení. Hebrejská poezie té doby, rovnˇež zasažená, pˇrímo zazáˇrila. Básnˇe a písnˇe, jež se k poctˇe falešného osvoboditele Sabataje Cvi zpívaly a pˇrednášely, pˇretékají nˇehou a naivitou, ale i 21

hloubkou a silou. Jejich forma je jednoduchá a plná zvláštní životní svˇežesti, jevem to v prubˇ ˚ ehu dlouhého a smutného exilu vskutku vzácným. (Nˇekteré z tˇechto básní rovnˇež vydala spoleˇcnost „Mekice Nirdamim“, jiné byly dokonce zahrnuty do ortodoxních modlitebních knih jako sabatové písnˇe.) Mnoho Židu˚ tenkrát opouštˇelo kraje, kde jejich otcové po staletí žili a táhlo ke svému domnˇelému „mesiáši“, aby s ním odešlo do zemˇe zaslíbené. V nˇemeckých oblastech tak byla opuštˇena celá židovská mˇesta a zu˚ stala bez obyvatel. A bˇeda, pˇrebˇeda tomu, kdo by se byl odvážil zapochybovat o mesiášském poslání Sabataje Cvi! Vzplálo i jinak chladné srdce duvtipných ˚ talmudistu, ˚ ba i sám rozumáˇrský Spinoza* nezustal ˚ nedotˇcen v oˇcekávání nových národních nadˇejí. V Palestinˇe, Africe a Polsku se objevili noví proroci, ohlašující blízkost „spásy“*. Ani sám Sabataj Cvi nelenil. Procestoval Palestinu, navštívil velké španˇelské obce Malé Asie a evropského Turecka, a všude šíˇril „dobrou zvˇest“. A všude ho také Židé, hluboce uchváceni jeho zjevem, pˇrijímali se slávou jako orientálního krále. Byli št’astni, když mu smˇeli líbat ruce, nebo lem jeho nádherného odˇevu. Obklopen svými „ministry“, pˇrijímal bohaté dary, jež mu židovstvo všech zemí po vlastních poslech posílalo, udílel rozkazy a vládl. Za ženu si vzal jednu nˇemeckou Židovku, opˇredenou legendami, která se ostatnˇe už delší cˇ as vydávala za nevˇestu „mesiášovu“. Jak nesmírný mˇel na Židy vliv, vidno z následující epizody: Naˇrídil jednou, aby se devátý den mˇesíce ab („tišebov“, kdy bylo mˇesto Jeruzalém dvakrát po sobˇe zniˇceno, nejdˇríve Nebukadnesarem* a potom rˇ ímským císaˇrem Titem*), tedy den pro všechny Židy smuteˇcní a postní, pˇremˇenil v dusledku ˚ jakéhosi starého proroctví ve veselý svátek narození „mesiáše“. I pˇredstoupili pˇred nˇej tehdy zástupci mˇesta Solunˇe (Saloniki) a prosili, aby uˇcinil alesponˇ nˇejaký div a dokázal tak svoji legitimitu. Jinak se totiž zdráhali v tomto pˇrípadˇe splnit jeho vuli. ˚ On jim ale odpovˇedˇel: „Div, který vám pˇredvedu, bude v tom, že to budete vy, kdo pˇremˇení devátý ab v den radosti, aniž bych divy musel dˇelat já“. – A tak se i stalo. Blížil se pomalu velký den, kdy mˇel mesiáš zbavit trunu ˚ sultána a vládnout nad Palestinou sám... Z cˇ ista jasna byl však tureckými úˇrady zajat a uvˇeznˇen. Protože však jeho vazba ne22

byla pˇrísná, ovládal i nadále z vˇezení Židy na celém svˇetˇe. A ti byli „martýriem“ svého pána podníceni k ještˇe vˇetší oddanosti. A když stál Sabataj Cvi koneˇcnˇe pˇred sultánem – tu se stal vskutku „div“: mesiáš pˇrijal islámské náboženství! – Snad ho k tomu kroku nepˇrivedl ani tak strach o vlastní život, jako spise obava ze strašných židovských pogromu. ˚ Mezi tím se ale vˇetšiny židovského národa zmocnilo bud’ krajní zklamání, ba zoufalství nebo naopak rozhoˇrcˇ ení a nenávist. Opravdu vˇerní však pˇri nˇem zustali ˚ i nadále. Cožpak bylo možné obvinovat ˇ „mesiáše“ ze slabošství cˇ i zbabˇelosti ? Za nic na svˇetˇe! Mˇel jistˇe nejsvˇetˇejší zámˇery. A zajisté jednal i v souladu s tajemstvím kabbaly, které zná jen on. Mnozí si dokonce dali tu práci, že našli v bibli, v rabínské literatuˇre a zvláštˇe v kabbalistických spisech (viz opˇet „Mekice Nirdamim“) temná místa, která nyní vyložili v tom smyslu, že pˇred koneˇcným aktem spásy musí „mašiach“ spáchat hˇrích všech hˇríchu˚ – zmˇenit víru. (O jakou duševní obˇet’ muselo pˇri vyhledávání takových oduvodnˇ ˚ ení u onˇech mužu˚ jít, to pochopí jen ten, komu je známo, jakou hruzu ˚ a hnus má ortodoxní Žid ze zrady otcovské víry.) Ti první, kteˇrí se dukazy ˚ takového druhu pokoušeli najít (napˇríklad „prorok“ Natan z Gazy*) si sotva asi uvˇedomili, že se tu jejich zapˇríˇcinˇením dˇeje s židovskou naukou vlastnˇe cosi daleko osudovˇejšího, než co se stalo samotným hanebným cˇ inem Sabataje Cvi. Znamená to totiž, že se hroutí hlavní princip morálky: rozpoznání „dobra a zla“. Jestliže nastanou okolnosti, že nˇeco takového, jako je zmˇena víry, tedy nejvˇetší zlo, není proti vuli ˚ Boží, pak to musí platit rovnˇež o všech ostatních pˇrestupcích! A vskutku také nezustalo ˚ jen u tohoto prvního „objevu“. Byli pokraˇcovatelé, žáci, a ti dál rozvíjeli cestu, která jejich vytlaˇceným a nevˇedomým živoˇcišným pudum ˚ skýtala nejkrásnˇejší nadˇeje. Tak napˇríklad tito žáci našli, že v jednom talmudickém traktátu (Nasir 23a) stojí: „Velkolepˇejší je hˇrešit kvuli ˚ hˇríchu, než plnit Zákon proti své vuli!“ ˚ Dále verš z bible, Lv.16,16 (vztahující se na stan, tj. Boha uprostˇred neˇcistoty izraelského ležení v poušti): „Který s nimi pobývá uprostˇred jejich neˇcistot“ zcestnˇe vyložili, ovlivnˇeni Rašiho komentáˇrem*, takto: „Aˇckoliv jsou neˇcistí, prodlévá u nich Buh“ ˚ – což znamená, že se cˇ lovˇek sice muže ˚ hˇrí23

chem zneˇcistit; že však právˇe tím lze k sobˇe Boha pˇrilákat. Ve verši „Svˇet je vystavˇen láskou“ (Žalm 89,3) vykládají staˇrí mudrci (Synhedrin 58b) slovo chesed (láska, milost) v tom smyslu, jaký má v tomto verši: „A muž, který pojme svou sestru a spatˇrí její hanbu a ona spatˇrí-li hanbu jeho, je to krvesmilstvo“ (Lv.20,17), kde slovo chesed znamená (podobnˇe jako v aramejštinˇe) krvesmilstvo. Odtud pak plyne, že celý svˇet (celé lidské pokolení) vdˇecˇ í za svuj ˚ vznik krvesrriilstvu. (Kain mˇel pˇrece za manželku svoji vlastní sestru.) Podle kabbaly je zlo „kváskem“, z nˇejž vzniká „víno“ dobra. „Kdyby Izraelité nehˇrešili, dostali by pouze Pentateuch a Knihu Josue“ (Nedarim 22b). Skutek snachy Judovy, Támar, se studujícímu pˇredvádí v knize Zohar (Vaješeb) jako „otevˇrení oˇcí“ atd. Jak patrno, dusledky ˚ osudného vystoupení Sabataje Cvi byly hrozné. Sabatiáni, kteˇrí vˇetšinou i oficiálnˇe pˇrijali islám, ve skuteˇcnosti pˇrekroˇcili všechny hranice mravnosti (zvláštˇe po smrti Sabataje Cvi, který se ani po konverzi nechtˇel vzdát svých politických snu˚ a skonˇcil jako sultánuv ˚ vyhnanec v Albánii roku 1676) a úplnˇe se odštˇepili od pˇrísných mravních stanov židovství. Ze všech pˇríkazu˚ se pˇridrželi toliko obˇrízky a z Písma ctili jen Písenˇ písní. V jeskyních poblíž mˇesta Solunˇe poˇrádali za „náboženskými“ úˇcely nejdivoˇcejší orgie. Když pˇrišel sabat, postavili do svého stˇredu nahou pannu a rovnˇež nazí kolem ní tanˇcili. Namísto modliteb se konaly orgie. A podobné mravy se brzy rozšíˇrily skoro ve všech židovských obcích ve svˇetˇe. Všude vznikaly sabatiánské sekty a hlásil se k nim nejeden velký uˇcenec cˇ i vážený muž. Vedle nˇekterých zvláštních zvyklostí se vyznaˇcovali pˇredevším tím, že jim žena platila za božstvo a zakázané formy pohlavního života za službu Boží. V obecnosti se pˇribližovali podivuhodnˇe staré gnosi, protože zbožnovali ˇ svého „mesiáše“ jako ztˇelesnˇeného boha a jeho manželku, resp. jeho dceru jako ztˇelesnˇení „nádhery Boží“ (Šechina) cˇ i „víry“ (emuna). Je pˇrirozené, že je rabíni vášnivˇe pronásledovali. Proti jejich nebezpeˇcnému hnutí byl dobrý každý prostˇredek. Klatba a udání úˇradum ˚ byly na denním poˇrádku. Pˇresto však se jim nepodaˇrilo po dobu dvou století sektu vymýtit.* V Turecku existují zbytky této sekty až do dnešních dnu. ˚ Nazývají je tam „denmeh“, zrádci. 24

K dokonalosti systémové dovedl sabatiánskou nauku jeden z posledních „mesiášu“ ˚ Jakob Frank* (1726-1791). Všimnˇeme si krátce jeho romantického života. Narodil se v Polsku. Jeho otec byl rabínem, ale mladý Jakob nenávidˇel jakékoliv studium, a mˇel proto jen nejmenší znalosti rabínské uˇcenosti. Zato se od chlapeckých let vyznaˇcoval divokou nevázaností a až do pozdního stáˇrí se rád chlubíval svými opravdu divnými mladistvými bravurami a taškaˇricemi. A právˇe tak se chlubíval, jak už jako dítˇe pochyboval o dogmatech židovské víry. O svém otci mluvil jako o hnˇevivém bezcitném muži a naopak chválil dobrotu a štˇedrost své matky a báby. Ještˇe jako chlapec odcestoval do Turecka a strávil delší dobu ve Smyrnˇe a Soluni. Teprve tady se v nˇem probudil zájem o kabbalu, jejímž studiem se zaˇcal horlivˇe zabývat. Seznámil se s tamními sabatiány a zakrátko jej napadlo následovat pˇríkladu samotného jejich zakladatele. Jednou se zeptal svých uˇcitelu: ˚ „Proˇc náš ‘První’ (Sabataj Cvi) zemˇrel?“ „Pˇrišel na svˇet proto, aby okusil všech vˇecí, a proto chtˇel i zkusit, jak chutná smrt“, odpovˇedˇeli mu uˇcitelé. „Je-li to pravda“, ptal se dál Jakob, „proˇc potom neokusil, jak chutná vláda?“ Touha ovládnout Židy byla od té doby vodítkem všech lstivých cˇ inu˚ tohoto tvrdého, zlovolného muže. Aby uˇcinil zadost své vládychtivosti, neštítil se žádné ukrutnosti, propujˇ ˚ cil se dokonce k tomu, že falešnými udáními vydal inkvizici – a tedy mukám a smrti – nevinné Židy. Opustil Turecko a odcestoval do Polska, kde bylo tou dobou tˇreba obsadit „mesiášský“ trun... ˚ Aby ho tam Židé prostˇrednictvím tureckého konzula nepronásledovali, pˇrijal – po pˇríkladu „Prvního“ – navenek islám, pozdˇeji však pˇrestoupil i s cˇ etnými svými pˇríznivci ke katolictví. To se mu pro své uctívání Panny Marie zalíbilo ze všech náboženství nejvíc. Protože se ale brzy prozradilo, že je jeho katolická zbožnost jenom zástˇerka, a že v Polsku kuje nebezpeˇcné politické plány, byl zatˇcen a internován v cˇ enstochovské pevnosti, v níž strávil tˇrináct let. I jeho vˇezení bylo pravdˇepodobnˇe velmi mírné*, protože i tak mohl bez zábran poˇrádat své orgie a hlásat do svˇeta svou nauku. Po rozpadu Polska byl osvobozen a pˇresídlil s rodinou i dcerou do Brna, kde poˇcal organizovat židovskou armádu, jež by Židum ˚ ˇ vydobila domovinu. Ještˇe dnes vlastní nˇekteré rodiny v Cechách 25

meˇce, které pˇripomínají ony velké dny. Armáda se však stala zbyteˇcnou, protože se mu podaˇrilo koupit u Offenbachu šlechtickou usedlost, na níž koneˇcnˇe dosáhl svého cíle – být panovníkem. Zemˇrel jako baron von Offenbach a tehdejší nˇemecký tisk pˇrinesl dukladné ˚ vylíˇcení jeho pompézního pohˇrbu. Vystupoval vždycky jako král a rád ukazoval své bohatství, i když mezi svými pˇrívrženci udržoval komunistický poˇrádek, ba pokoušel se zavést i jakýsi druh spoleˇcného vlastnˇení žen, což se mu však nepodaˇrilo. Jeho volný styk s ženami, neznající žádných zábran, tu nebudeme popisovat. Bude dostateˇcnˇe jasný z následujících Frankových výroku˚ (citováno podle hebrejského vydání Alexandera Kraushaara* „Frank w’adatho“). Rovnˇež nám tyto výroky zpatrní takˇrka úplnˇe moderní Frankovy názory na židovství a ženy. (Nebudou se ale potom nˇekteré jeho myšlenky jevit jako anticipace Wedekinda*?) „Dobˇre víte, že lékaˇr nepˇrichází proto, aby léˇcil zdravého, nýbrž nemocného. A tak jsem pˇrišel i já, abych léˇcil nemocné. Tˇemi jsou ti, kteˇrí pochybují o své víˇre; ti, kteˇrí zustali ˚ už skoro bez Boha. Pˇrišel jsem k nim s dobrou zprávou, že existuje na svˇetˇe pravý Buh, ˚ a že já jim ho ukážu“. „Nikdy jste nechápali, když jsem vám rˇ íkal: Já vám ukážu Boha. Nebot’ nejprve musíte spatˇrit pannu, která je branou, skrze niž cˇ lovˇek k Bohu vchází“. „Kdybyste byli hodni vztáhnout ruku po této pannˇe, která nese tíhu celého svˇeta, byli byste s to dospˇet k cˇ inu. Vztáhnout ruku však hodni nejste“. „Ono božské vyrostlo ve mnˇe jako perla, která roste sama od sebe, neexistuje ale cˇ lovˇek, jemuž bych mohl odhalit pravdu“. „Existuje bylina, která se smí trhat jen mlˇcky“ (srovnej Zohar II,80a). „Každý, kdo má štˇestí vidˇet ji (Frankovu krásnou dceru Evu) v celé její kráse, má podíl na vˇecˇ ném životˇe. Nebot’ ona je vˇecˇ nost sama“. „Tímto konáním (orgiím podobným mystériem) se blížíme té vˇeci, která je zcela nahá, bez odˇevu, a tak k ní musíme také pˇristupovat“. „Zatím jste nedospˇeli k poznání, nebot’ poznání je skryté... Kdybyste k nˇemu dospˇeli, nebyli byste vydáni napospas hˇríchu, ani nemoci, smrtí a vubec ˚ nijakému neštˇestí. A cˇ lovˇek musí od26

vrhnout jho všech zákonu˚ a všech náboženství, a všech špatných zvyklostí, a musí stanout na vyšším stupni než ostatní. Nic takového jsem však u vás nenašel“. „Nyní se objasní vˇeci neodhalené ode dnu˚ stvoˇrení a tajné, skryté svˇety se stanou viditelnými. Budeme úˇcastni milosti ji (dívku) spatˇrit a pod její perutí nalézt ochranu. A ona se nám bude jevit den ode dne krásnˇejší a krásnˇejší, a každý bude vidˇet její krásu podle svého ‘stupnˇe’, a cˇ ím víc bude mít zásluh, tím ji bude vidˇet krásnˇejší, nebot’ je mnoho, pˇremnoho pojmu˚ krásy“. „Všechno, cˇ emu patriarchové napomohli, bylo jen sblížením s tou, na které stojí celý svˇet. A ona chrání pˇred veškerým zlem. Není zbranˇe, která by cˇ lovˇeku pomohla, nepomuže-li ˚ ona“. „Na svˇetˇe není druhého tak zdegenerovaného národa, než jakým jsou Židé. Vypadají jako hadi a draci, a není mezi nimi ani lásky, ani bratrství, ani míru. Jen závist, nenávist a konkurence. Chci vás vyvést z jejich stˇredu, abyste se nenauˇcili jejich zpusob ˚ um“. ˚ „Já vám pravím, že všichni Židé jsou ted’ ve velkém neštˇestí, protože oˇcekávají pˇríchod spasitele a nikoli pˇríchod dˇeveˇcky. Pohled’te jen na národy, jak jsou spokojeni ve svých zemích, protože doufají ve svou dˇeveˇcku, která je namnoze jen odstínem dˇeveˇcky naší. Tato dˇeveˇcka má v moci ony jiné dˇeveˇcky, a všechny posiluje. Jestliže je opustí, jsou bezmocny. Každý, komu je dopˇráno spatrˇ it její odˇev, bude úˇcasten života nadpozemského. Vˇetší arci ten, komu bylo dopˇráno spatˇrit ji samu. Ten se už nemusí na svˇetˇe niˇ cˇ eho bát. Pˇredstoupíte-li pˇred ní, a zeptá-li se vás: Ceho si žádáte? ˇ Reknˇ ete jí: Až dosud jsme sloužili Bohu, ted’ prosíme, osvit’ naši cestu ty! A ona vám rˇ ekne: Pˇristupte! A tu se budete moci pˇriblížit a políbit její nohy...“. „Všechno dosavadní se zatím dˇelo jen proto, aby se símˇe židovské udrželo, a aby jméno Izrael nedošlo zapomnˇení. Od nynˇejška ale nepotˇrebujeme ani Zákon, ani modlitby, je jenom tˇreba poslušnˇe jít až k samému tajnému místu“. „A dokonce budete-li svýma oˇcima vidˇet, že jest to podle vašeho rozumu cosi špatného – bˇeda vám, budete-li se ptát cˇ i to pˇrezkušovat. Nebot’ moje myšlenky nejsou vaše myšlenky (Izaiáš 55,8). Je to nová cesta, kterou od stvoˇrení svˇeta nešel ještˇe žádný 27

cˇ lovˇek“. Já vám pravím: Aˇckoliv jste mnoho cˇ etli v Tóˇre, popletli jste Boží slova nepravými výklady. Slova Tóry jsou plná pravdy, vy jste ale neporozumˇeli jedinému písmenu“. „Píše se ve starých spisech, že je v moˇri skrytý ostrov. A u nˇej, že stojí zakotvena velká lod’, plná zbraní. A na tom ostrovˇe bydlí kabbaly znalí bohabojní Židé. Každý mˇesíc pˇrijedou cˇ luny k lodi, a zjišt’ují, jestli už pˇrišla doba, kdy se na zemi snese válka. A na to m ostrovˇe je i vysoká hora, a na ní zlatý kmen. Pˇrijde jednou cizí muž a zat’uká na lod’ – to bude hodina, kdy zaˇcne válka“. Já vám pravím: Kdyby ke mnˇe pˇrišli králové všech národu, ˚ v mých oˇcích by to neznamenalo nic. Mou vulí ˚ je, aby ke mnˇe pˇrišli Židé. – A pˇrijde cˇ as, kdy Židé ve velkém množství pˇrijdou. Co rˇ ada, to nejménˇe deset tisíc mužu, ˚ a každá legie ponese svou vlajku“. „Pˇrijde den, kdy cˇ lovˇek podrží v rukou Vˇec, a odˇen bude v krásný odˇev, odpovídající té Vˇeci. Také vy budete odˇeni, nikoli ale tak jako onen cˇ lovˇek. A jen jeden z tisíce bude tuto Vˇec vidˇet. Národy Ji tedy vidˇet nebudou, králové svˇeta se však pˇred Ní budou sklánˇet. Kde se tato Vˇec zastaví, tam se zastaví i národy, kde se dá do pohybu, tam se i národy pohnou. Nebot’ jen touto Vˇecí dospˇejeme tam, kam potˇrebujeme. A tato Vˇec nebude v domˇe, nýbrž na poli. Až dorazíme tam, kam jdeme: pak se všichni králové skloní, pokleknou a rˇ eknou: Klaníme se pˇred vaším králem, pˇred Mesiášem“. Nejvˇetší omyl sabatianismu se dá formulovat asi takto: má napˇríklad zato, že místo ze Zoharu, které jsme i my vysvˇetlovali, a které se týká pohlavního aktu muže a ženy, je skuteˇcnˇe jedinou hlavní myšlenkou Tóry. Sabatianismus pˇrehlíží druhý, osudovˇe urˇcující smˇer, vyjádˇrený naší první citací Zoharu. Nepˇrístupným zustalo ˚ sabatiánum ˚ tajemství, které teprve pozdˇeji odhalil rabi Izrael z Rižinu*, že totiž v cˇ istých „horních svˇetech“, v „Sefirot“, jsou i zapovˇezené pohlavní styky cˇ ímsi bohulibým (kupˇríkladu spojili se sefira „sestra“ se sefirou „bratr“, „dcera“ s „otcem“, „dva nerozluˇcní pˇrátelé“ atd.), a že arci náš nízký zkalený a materiální svˇet prostˇe spojení takového druhu nesnese. Dále pak se zdá, že 28

zakladatelé sabatianismu úplnˇe pˇrehlédli, co odpovídá Zohar na otázku, jak si mohl patriarcha Jákob dovolit vˇec tak pˇrísnˇe zakázanou, totiž oženit se se dvˇema sestrami: „Jákob, který byl dokonalý, vnesl lásku mezi oba svˇety (jeden se jmenoval ‘Lea’ a druhý ‘Ráchel’). Jiní muži, kteˇrí nˇeco takového udˇelají, zpusobí ˚ nepˇrátelství mezi obˇema svˇety, zpusobí ˚ rozdˇelení... to je tajemství krvesmilstva“ (Zohar II,126b). „Falešní mesiáši“ a jejich pˇrívrženci byli tak domýšliví, že se pokládali za dokonalé, a že tedy vˇerˇ ili ve své oprávnˇení volnˇe provozovat smilstvo*. Jak pozdˇeji dumyslnˇ ˚ e rozpoznal Baalšem: „Sabataj Cvi mˇel svatou duši, jeho domýšlivost ho ale pˇrivedla k pádu“. I pˇres tuhý odpor rabínu˚ zachvacovalo sabatiánské hnutí stále širší kruhy židovstva a hrozilo nakonec vyústit do kˇrest’anství nebo islámu podobnˇe jako Mendelssohnovo osvícenství* v Nˇemecku. Židovstvo by sotva mohlo dále vzdorovat jeho náporu, kdyby mu nevyvstala pomoc v osobnosti Baalšema, geniálního zakladatele chasidismu. Budeme mít na dalších stránkách možnost poznat, co to vlastnˇe Baalšem s takovou úˇcinností „zˇrídil“. Pˇredtím se ale pokusme – pokud je toho pro rámec této knihy tˇreba – vyložit koneˇcné ono první temné místo z knihy Zohar (II,152a).

29

III. VÝKLAD VÝROKU O „SVATÉM STARCI“ Z KNIHY ZOHAR. Náš první citát ze Zoharu nás pouˇcil, že Tóra má „duši“ a „duši duše“. „Duše“ je identická s „krásou Izraele“ a „duše duše“ je identická se „Svatým Starcem“. Každý kabbalista dobˇre ví, co oba tyto pojmy znamenají: „Svatý Staˇrec“ pˇredstavuje „Nejvyšší Korunu Moudrosti“ ve „Velkém Obliˇceji“ (Ec chajim, šaar 13) a „krása Izraele“ (pˇrevzato z biblického verše Pl. 2,1) je horní polovinou pojmu „krása-muž“ (Ec chajim, šaar 23). Pozdˇeji poznáme tyto kabbalistické pojmy ponˇekud blíže. Ted’ chceme jenom pˇredbˇežnˇe proniknout do vlastního významu tohoto zoharického místa. (Vždyt’ podle názoru chasidu˚ je každé kabbalistické tajemství zase jenom „svrchním odˇevem“ tajemství ještˇe hlubšího.) Užijeme pˇritom stejné metody, jakou vlastnˇe postupuje i kniha Zohar, když odhaluje obecný smysl Tóry: pˇríslušné slovo se vyhmátne naprosto doslovnˇe, bez pˇrenesených významu, ˚ a jeho jednoduchým smyslem, jenž tam ve skuteˇcnosti nemá, se celý text vyloží. (Viz napˇr. výklad jména Támar v Zoharu I, nebo místa ze Zoharu II,99a.) My však budeme postupovat opaˇcnˇe než kniha Zohar. Spoˇcívá-li její cesta v tom, že napˇríklad vychází z jednoduchého významu zákona otroku˚ (Zohar II,99a) a pozvedá se k metafysickým výšinám duševního svˇeta, tak my budeme stejnou cestou klesat z abstraktních zoharických pojmu˚ a noˇrit se do nejhlubších propastí našeho materiálního „svˇeta jednání“. Potom tedy rˇ ekneme: Mystický „atika kadiša – Svatý Staˇrec“, jak se obyˇcejnˇe pˇrekládá, je nejniternˇejší duší Tóry, což jinými slovy znamená, že posvˇecená osobnost Starce je vlastním obsahem celé nauky judaismu. – Jenže: slovo atika (vˇcetnˇe svého „a“ na konci, které má v aramejštinˇe stejnou roli jako má v nˇemˇcinˇe mužský urcˇ itý cˇ len „der“) znaˇcí „starý, staˇrec“ jenom v pˇreneseném smyslu (1 Pa.4,22). Puvodnˇ ˚ e znamená „uniklý, odpoutaný“ – atik Jomin 30

tedy cˇ teme doslova: „uniklý dnum“ ˚ (obvyklý pˇreklad zní „Starˇ ec dnu“, ˚ Da.7,9). Další smysl toho slova je „nádherný, skvˇelý“ (Iz.23,18) – podobnˇe také v arabštinˇe. A právˇe tak i jiné hebrejské slovo s významem „starý“: „saken“ oznaˇcuje zárovenˇ i mudrce, ušlechtilé a nejstarší lidi národa – zase obdobnˇe jako arabské slovo šejk. Talmud napˇríklad vypráví, že rabi Jehošua byl zvolen pˇredsedou synódia soudcu, ˚ aˇckoliv mˇel teprve dvanáct roku. ˚ Soudcové se ale nazývají „sekenim“, nejstarší. A podobnˇe je podle talmudu „saken“ ten, kdo „nabyl moudrosti“ (Kidušin 38). Je zvláštní náhoda, že také v evropských jazycích, jimiž Židé koneckoncu˚ ponejvíce hovoˇrí, je pojem „starý“ vytlaˇcen pojmy „moudrý, pˇrední, ctihodný“: pˇríkladnˇe ve východožidovském idiomu se jmenuje du˚ stojník, at’ už je starý nebo mladý, „staršina“, pravdˇepodobnˇe ze slovanského „starší“. Ve španˇelštinˇe znamenají slova „cano“ a „viejo“ zárovenˇ „starý“ i „chytrý“, a další výraz pro „starý“: „anciano“ znamená nositele hodnosti. (Podle názoru mnoha uˇcencu˚ byla kniha Zohar sepsána ve Španˇelsku. Nˇekteˇrí z nich, jako tˇreba rabi Jakob Emden z Altony*, se navíc domnívali, že obsah této knihy je i španˇelskou rˇ eˇcí ovlivnˇen.) Vubec ˚ bychom se proto nemýlili, kdybychom místo osobnosti starce postavili osobnost pˇredního, znamenitého a moudrého muže. Kdo tímto mužem ve skuteˇcnosti je, to poznáme poté, co rozptýlíme tajemství kolem „duše“ Nauky a „krásy Izraele“ (tiferet Izrael). Kabbala pˇriˇrazuje dvˇema hebrejským slovum ˚ pro krásu cˇ i nádheru – tiferet a jofi – dvˇe ruzné ˚ role. Krásu-tiferet pˇripisuje nˇecˇ emu „mladé mužskému“ (sair, duchra) a krásu-jofi nˇecˇ emu „ženskému“. („Mužské“, duchra, je totiž pˇrímo sefirou Tiferet, která se také nazývá „ben“ – syn, vzhledem k vyšším sefirám Aba-otec a Ima-matka. „Ženské“, nukba, je sefirou Malchut.) Protože tiferet je gramaticky femininum a jofi maskulinum, oˇcekával by ovšem cˇ lovˇek pravý opak. Kabbala provedla tento zpusob ˚ dˇelení s nejvyšší pravdˇepodobností proto, že už v talmudu (Toanit 31a) se praví: „Žena existuje jenom kvuli ˚ kráse“, pˇriˇcemž se užívá maskulina jofi, zatímco se jinde (Pˇr.20,29) rˇ íká, že „krása“ chlapcu˚ je v jejich síle, pˇriˇcemž se chlapci pˇripisuje femininum tiferet. – Shrnujeme: „Duše“ Nauky je krása chlapcu˚ izraelských, „duše duše“ je posvátná osobnost pˇredního, moudrého 31

a skvˇelého, resp. také staršího muže, jedním slovem – uˇcitele. Jak niterný a svatý byl od nepamˇeti vztah uˇcitele a žáka v židovském národˇe, to nám ukáže následující kapitola. Uvedu zde pouze názor rabiho Šnojra Zalmana z Ljadi: Výuka, kterou udílí uˇcitel žákovi je podobné povahy, jako spojení muže s ženou (viz jeho Sidur, vytištˇený ve Varšavˇe). Vidíme potom, že takto pojmutý text Zoharu není v žádném rozporu s druhým citovaným místem, nebot’ v obou pˇrípadech se jako prazáklad celé Nauky židovstva udává spojení dvou milujících se lidí at’ už se jedná o milence pohlaví ruzných ˚ nebo výluˇcnˇe mužských. Ted’ už rovnˇež rozumíme, proˇc tam Zohar rˇ íká, že „Nebe a jeho zástupy jsou rouchem. Obec izraelská je tˇelem, význam tˇela že je ale v duši“, v postavˇe milované osoby. To k nám mluví samotný Erós. A pro nˇeho má národnost cˇ i universum význam pouze skrze milovanou osobu.

32

IV. MUŽSKÁ LÁSKA. Hagada talmudické doby prozrazuje na nejednom místˇe, jak mnoho starovˇecí Židé ocenovali ˇ pˇrátelství a láskyplný vztah uˇcitele a žáka. Uved’me pár výroku: ˚ Láska, která na nˇecˇ em závisí, ustane, jakmile ustane její pˇríˇcina. Láska ale, která nezávisí na nicˇ em, trvá vˇecˇ nˇe. A kdože miloval láskou závislou? Tak se milovali Ammon a Támar (viz 2.Sam.13). A kdože miloval láskou nezávislou? Tak se milovali David a Jonatan (viz 1.Sam.20) (Pirke Abot). Ke svým žákum ˚ mˇej takovou úctu, jakou chováš k sobˇe, a ke svým pˇrátelum ˚ takovou, jakou chováš k uˇcitelum. ˚ K tˇem potom necht’ tvá úcta soupeˇrí s bázní Boží (Pirke Abot). Rabi Papa* rˇ íkal: Sestup o stupenˇ níž a vyber si ženu, vystup o stupenˇ výš a vyber si pˇrítele (Jebamot 63). Kdo pnjme ˇ (vidí) tváˇr svého pˇrítele, tomu je jako by pˇrijal tváˇr Boží nádhery (Erubin 5). Kdo se podílí na hostinˇe moudrých, tomu je jako by požíval lesku nádhery Boží (Berakot 64). V talmudu (Taanit 23) rovnˇež cˇ teme jednoznaˇcné pˇrísloví: Pˇrátelství nebo smrt! (Znamená to, že nebudu-li mít pˇrátel, chci zemˇrít.) Tˇelesná krása muže se nevídanˇe idealizuje. Když šel na zaˇcátku sabatu rabi Jehuda bar Ilaj ze svaté koupele v bílém rouchu, tu se prý – vypráví talmud – „podobal andˇelu z božího zástupu“ (Sabat 25b). Za nejkrásnˇejšího muže ale platil obecnˇe rabi Jochanan*. Když jednou navštívil svého nemocného pˇrítele rabi Eleazara* a shledal v jak temném domˇe bydlí, rozpˇráhl prý náruˇc a celá místnost se rozsvˇetlila (Berakot 5b). Jeho krásu lze pˇripodobnit „záplavˇe svˇetla, které vyzaˇruje rozpálená stˇríbrná nádoba, vynášená z tavící pece“ (Baba mesia 84a). Tento rabi (žil pˇribližnˇe 100 let po vyplenˇení Jeruzaléma) o sobˇe rˇ ekl: „Z krasavcu˚ jeruzalémských jsem zbyl jenom já“. Pˇrál prý si rovnˇež, aby rodící se izraelští chlapci byli tak krásní jako on. Také jeho sexuální krása se orientální fantasií hagady podivuhodnˇe hyperbolizuje. Antická bezúhonnost tohoto talmudického místa vyprovokovala nicménˇe cudnost stˇredovˇekého komentátora k ponˇekud rozpaˇcité poznámce 33

(viz tosafot), že tato slova byla do talmudu vnesena jenom proto, aby cˇ lovˇek vˇedˇel, že se vlastnˇe nic takového nemá rˇ íkat... Jednoho dne – vypráví dále hagada – když plaval mladý rabi Jochanan v Jordánu, spatní ho ještˇe mladší Reš Lakiš* (obávaný vudce ˚ lupiˇcu) ˚ a skoˇcil za ním po mocném odrazu do vody. „Tvoji sílu Tóˇre!“ zvolal rabi Jochanan. „A tvoji krásu ženám!“ odpovˇedˇel Reš Lakiš. A tu mu rabi Jochanan pravil: „Mám sestru, je ještˇe krásnˇejší než já. Zmˇeníš-li svuj ˚ život, dám ti ji za ženu“. Reš Lakiš souhlasil a rabi s ním potom cˇ etl Pentateuch, uˇcil jej mišnˇe a uˇcinil z nˇej „velkého muže“. Zustali ˚ navždy pˇráteli a cˇ asto vedli uˇcené hovory. Když „duše Reš Lakiše došla klidu“, trpˇel rabi Jochanan pˇrevelice. Jeho pˇrátelé, kteˇrí tomu nemohli už déle pˇrihlížet, vybrali proto nejmoudˇrejšího ze svého stˇredu a poslali ho za rabim, aby jej utˇešil. Rabi to však pokládal za troufalost, chce-li mu kdo nahrazovat mrtvého pˇrítele a pˇríkˇre ho odmítl. Dál plakal, roztrhal na sobˇe odˇev (což se jinak dˇelá jenom pˇri úmrtí ženy, dˇetí a nejbližších pˇríbuzných) a opakovanˇe volal: „Kde jsi, ó synu Lakišuv, ˚ kde jsi, ó synu Lakišuv!“ ˚ Tak kˇriˇcel, dokud neztratil vˇedomí. A teprve když se ostatní rabíni úpˇenlivˇe modlili a prosili Boha o milost, pˇrišel k sobˇe a skuteˇcnˇe se uklidnil (Baba mesia ibid.). Z hlubokého smutku však pulˇ ˚ ctvrta roku nevkroˇcil do „domu shromáždˇení“ (Megila). – Pozornost si zaslouží i niterné pˇrátelství patriarchy rabiho Jehudy*, „knížete“, s kterýmsi rˇ ímským císaˇrem (Marcus Aurelius*?). Hagada vypráví (Aboda Sara 10b) mimo jiné, že císaˇr rabiho Jehudu mnohokrát navštívil, a že pˇri tom nikdo nesmˇel být. Když prý šel rabi na lože, tak se císaˇr sehnul, aby rabi mohl vystoupit po jeho zádech. Pˇri tom pravil: „Kéž bych byl v onom svˇetˇe prostˇeradlem pod tebou!“ Poté zabil vlastní rukou otroky, kteˇrí ho provázeli, aby se jeho tajná návštˇeva neprozradila. – Pˇrátelské vztahy, které existovaly mezi židovskými sektáˇri, zvanými esséni, byly už mnohokrát vylíˇceny. Pˇripomenme ˇ si jenom, že žili bez žen a panovalo u nich cˇ isté rovnostáˇrství. (Tato sekta vymˇrela ve starovˇeku.) Ani martýria stˇredovˇeku nepoškodila pˇrátelství mezi Židy, naopak je prohloubila a rozhojnila. Geniální básník rabi Jehuda ha-Levi* (zemˇrel 1140) opˇevoval 34

v nejkrásnˇejších ze svých sladkých gazel právˇe své cˇ etné pˇrátele. (Víz I.díl jeho básní, vydavatel dr. H. Brody.*) Veleknˇez, který – jak rˇ íká talmud – mˇel pˇredˇcit „všechny své bratry aharonidy moudrostí, krásou a silou“, je oslavován následujícími verši neznámého stˇredovˇekého básníka: „Jako hvˇezda z mraku˚ se tˇrpytící Jako slunce, v nˇemž se skví královský palác – a jako duha objevivší se na nebi, Jako kvˇet na ratolesti o svátcích – a jako lilie u potoku“. ˚ (Viz hebr.chrestomatie, vyd.H.Brody a M.Wiener, Inselverlag.) Podobnˇe opˇevoval 300 roku˚ pˇred zkázou Jeruzaléma tamní básník Simon ben Sira* veleknˇeze Simona ben Jochanana tˇemito slovy: „Vskutku, jak skvˇelý byl veleknˇez, když pln míru vycházel ze svatynˇe! Jako stan tˇech, kdo pˇrebývají ve výšinách (nebe) – byla tváˇr knˇeze, Jako blesky, sršící z tˇrpytu cˇ tyˇr zvíˇrat u Božích vah – byla tváˇr knˇeze, Jako zjevení duhy v mracích – byla tváˇr knˇeze, Jako krása, jíž Tvurce ˚ odívá své výtvory – byla tváˇr knˇeze, Jako ruže ˚ uprostˇred zahrady – byla tváˇr knˇeze, Jako záˇr lásky v obliˇceji ženicha – byla tváˇr knˇeze, Jako cˇ istota, korunovaná tiarou cˇ istoty 35

– byla tváˇr knˇeze, Jako svˇetlice v dáli na východˇe – byla tváˇr knˇeze“. (Z modlitby Musaf ke Dni smíˇrení.) Rabi Šelomo ben Reuben Bonfid* (Španˇelsko, 5140-5210) píše „na milence a pˇrítele, který mu odešel v dálavu a po nˇemž velmi touží“, následující gazel*: „Jen trochu ještˇe prodlete cˇ ervánky, prodlete ještˇe trochu v mé tmavé noci, prodlete a neosvˇetlujte krajinu mé noci! Vˇezte totiž, že prodlévám ve snu se zjevem svého milého, Prodlete jen, aby vaše svˇetlo nezvedlo mé rˇ asy! Aby se vaše svˇetlo nepˇrikradlo k mému loži, Nebot’ jen v temnotˇe mohou mé myšlenky vyplnit odlouˇcenost. Vidím ve fantasii svého pˇrítele, pochodenˇ své duše, Velkého Mistra v Palácích Moudrosti, Komu, kromˇe tebe, ó pˇríteli, náleží chvála! Tvoje krása tˇe chválí, Tvoje krása, nikoli má ústa. Tvoje krása a líbeznost – Tot’ gloria tvojí chvály. Koruna tvé vznešenosti je posázena souhvˇezdími mých nocí. A mému srdci jsi jako královský syn, Skvˇelý a silný. Jak zvláštní, pˇríteli, že vlastnˇe mohu bez tebe žít, Snad – že mnˇe tvá pˇrízenˇ darovala dech žití. ˇ jak je možné, že moje srdce, Ci 36

podobné trní, hoˇrí ohnˇem rozdˇelení, Hoˇrí a pˇrece nezajde v planoucím žáru! Je to rosa tvého pˇrátelství, co mˇe udržuje pˇri životˇe A listy tvé lásky jsou mi potravou i krmí. Pošli mi, ó milovaný, Své verše, abych zase spatˇril lem tvé nádhery! A viz – v mé písni je má síla a všechno, co mám v moci“. (Z již zmínˇené chrestomatie, zkráceno.) A tu je pˇríklad, jak mluví židovský žák Josef ben Mordechaj o svém mistru, litevském karaitovi Jicchaku ben Abrahamovi*, autoru velké písemné obrany židovství proti kˇrest’anství Chisuk emuna (pozdˇeji se osvícenec Voltaire* ve svých dílech o tento spis opíral): „A mˇe, svého sluhu a žáka, povolal ctihodný. Položil ruce na mou hlavu a požehnal mi rˇ kouc: Ó muj ˚ milý, muj ˚ synu, kterýs mi byl drahý jako zrak. Moje dny jsou seˇcteny... Nezapomen, ˇ muj ˚ synu, na velkou lásku, kterou jsem tˇe miloval a dobˇre uchovej všechno, co jsem ti ukázal a cˇ emu jsem tˇe nauˇcil! A když muj ˚ milovaný uˇcitel ustal v rˇ eˇci a poodstopil, tu jsem poznal, že mˇe opouští mé bohatství a ustupuje ode mˇe má sláva. A zemˇrel, skonal Jicchak, pˇripojivše k svému národu tam, kde stával jeho stan zpoˇcátku. A když vystupoval muj ˚ uˇcitel v plameni Nauky a dobrých skutku˚ do nebe*, padl jsem na zem, rozpˇráhl ruce a hoˇrce jsem naˇríkal: Ó zlomená je hul ˚ síly a majestátu! A pak jsem zhroucený sedˇel a hoˇrce plakal. Nakonec jsem se ale vzdor velkému smutku vzchopil, abych vykonal to, co mi muj ˚ pán pˇrikázal. Vzal jsem knihu, kterou muj ˚ pán napsal...“ (z pˇredmluvy ke knize Chisuk emuna). Koncem 15.století se metropolí kabbaly stalo mˇesto Sáfed. Kabbalisté sem proudili z celého svˇeta a navazovali zde nejintimnˇejší pˇrátelství. V tomto smyslu se stal nejznámˇejší kroužek kabbalistu˚ kolem velkého mistra kabbaly, rabiho Jicchaka Lurii Aškenáziho*. (Uˇcení tohoto divotvurce ˚ zapsal jeho žák rabi Chajim Vital* ve zmínˇené už knize Ec chajim, Strom Života, dále pak v knize Pri ec chajim, Plod Stromu Života, a ve spise Šemona šearim. Tato díla 37

existují vlastnˇe jenom v rukopisech a rˇ íkají se jim proto „ketubim“, tj. „spisy“ vubec.) ˚ Tento kroužek se stal navˇeky známý pod jménem „Gure Ari“*, tj. „mlád’ata lva“. (Mistrovo oznaˇcení Ari – lev, je souˇcasnˇe zkratkou jeho jména Aškenázi rabi Jicchak.) Také již citovaný rabi Eliahu di Vidas patˇril k tomuto kroužku. Tak jako se vyjádˇril o tom, že láska k ženˇe je pˇredstupnˇem lásky k Bohu, všímá si i lásky pˇrátelské. Je typické, že podle jeho vyjádˇrení není pˇríˇcinou náhlé zamilovanosti – tedy mezi muži, pˇráteli, což mimochodem oznaˇcuje za bˇežné – pˇrítelova duše, nýbrž namnoze jeho vzhled (Rešit chochma, šar Ahava). Do stejného století spadá rovnˇež tragicky úchvatné milostné drama Šeloma Molcha* a Davida Reubeniho*. (Reubeni opˇet sehrává smutnou roli pseudomesiáše.) Šelomo Molcho pocházel z pokˇrtˇených již rodiˇcu˚ a nebyl proto po židovsku vychován. Když se poprvé setkal s Židem Davidem Reubenim, byl tak hluboce zasažen jeho zjevem*, že se mu dostavily vize, v jejichž centru tento muž stál. Jakkoliv k nˇemu pˇrilnul a pokoušel se mu své pocity vylíˇcit, setkal se jen s chladem a lhostejností. Vysvˇetlení našel v tom, že je neobˇrezaný. A tak provedl na sobˇe bolestný zákrok, aniž si uvˇedomil, jakému nebezpeˇcí se vystavuje ze strany inkvizice. Odešel potom ze svého domova, procestoval Turecko, Itálii a Nˇemecko, a byl dokonce po jistou dobu milým hostem, ba chránˇencem papeže. Pod papežovou patronací* také bránil pˇred inkvizicí své ubohé španˇelské a portugalské bratry. Nikdy nepˇrestal horlit pro Reubeniho, i když tím cˇ asto riskoval život. Nakonec však byl pˇrece jenom na pˇríkaz císaˇre Karla V.* v Mantovˇe upálen. Jak krutý osud! Ale podrobil se mu pln lásky ke svému mesiáši, který však jeho lásku nikdy neopˇetoval! Pohled’me však – zatímco byl falešný mesiáš David Reubeni zanedlouho zapomenut, zustalo ˚ židovstvo památce zamilovaného idealisty Šeloma Molcha vˇerné – v Praze se tˇreba uchovává až do dnešních dnu˚ ve velké úctˇe a jako relikvie jeho modlitební plášt’. (Pˇríklad z vizí Šeloma Molcha uvedeme na jiném místˇe.) Své dílo Sefer hamfoar napsal prý proto, „aby splnil vuli ˚ svého milého pˇrítele“. Neménˇe tragicky vyzní v této naší kapitole i životní pˇríbˇeh geniálního básníka a kabbalisty Moše Chajima Luzzatta (viz Anše 38

Hašem od Abrahama Kahana). Narodil se v Padovˇe roku 1707 do staré vznesené rodiny a jeho uˇcitelé byli nejvˇetší rabíni Itálie. Kromˇe „svaté vˇedy“ jej nauˇcili italštinˇe a latinˇe, tehdejší pˇrírodovˇedˇe a umˇením. Luzzatto byl tak nadaný a pˇrívˇetivý, že netrvalo dlouho a mnozí z tˇechto uˇcitelu˚ se sami hlásili k jeho žákum. ˚ Rovnˇež jako kabbalista si získal povˇest už v mládí. Ještˇe pˇred sedmdesáti lety se Padované báli vstoupit do domu, kde se svými „žáky-pˇráteli“ studoval kabbalu. Jako mladý napsal romantické drama „Samson a filistˇri“ a další významná díla. Jeho svérázná hebrejština je velmi živá, elegantní, bohatá a výrazná, takže v novohebrejské literatuˇre, za jejíhož zakladatele bývá považován, nemá sobˇe rovného. V Luzzattovˇe hluboké duši se s obdivuhodnou harmonií snoubí láska k pˇrírodˇe a idylickému životu s tradiˇcní zbožností a mystikou. V rodném mˇestˇe jej zbožní Židé tak milovali, že ho ustanovili do cˇ estného místa pˇredˇcitatele modliteb, což byla o to vˇetší pocta, uvážíme-li, že Luzzatto byl svobodný (podle pˇrísného kabbalistického rituálu není nˇeco takového pˇrípustné). Žáci prý jej uctívali doslova jako boha. Také duše dávno zesnulých spravedlivých a moudrých mužu˚ opouštˇely prý nebe, aby s ním mohly studovat. Pnšel ˇ k nˇemu i prorok Eliáš a odhalil mu velká tajemství, jak poznáváme z Luzzattova dopisu pˇríteli Kolbovi do Livorna, z 1.adaru II.roku 5490: „...pravdou je, že od roku 5487 mˇe Buh ˚ obdaˇril milostí a posílá mi z nebe svatého, který ke mnˇe dennˇe sestupuje a zjevuje mi nejvznešenˇejší tajemství. Však jsem je také všechna systematicky zapsal (snad ve spisu K.L.CH. Pitche chochma*?). Dále mi bylo po mnoha okázalých pˇrípravách sdˇeleno, že budu obdaˇren milostí uslyšet z úst proroka Eliáše – budiž v dobrém vzpomínán! – dokonce slova živého Boha. I stalo se, jak bylo rˇ eˇceno. V udané chvíli se mi Eliáš – budiž v dobrém vzpomínán! – zjevil a za ním stály duše mnohých svatých, kteˇrí pˇrebývají na „zemi“ (v nebi). Tyto duše jsou totiž božími posly a zjevují bohabojným lidem boží tajemství. Jak už rˇ ekli (v talmudu) naši mudrci – ochranujiž ˇ nás jejich památka! – : „Duše spravedlivých pomáhají cˇ lovˇeku“. – Je jasné, že Buh ˚ nezaˇcal požehnávat svému izraelskému národu tolika pˇrednostmi teprve dnes, a že má za tím úˇcelem k dispozici mnoho cest. – A já jsem potom s 39

pomocí tˇechto duší napsal spoustu velkých dˇel... zvláštˇe zásady „pravé vˇedy“, které všechno dobˇre vysvˇetlují a vyvracejí pochyby vznášené proti spisum ˚ našeho „Arí“ – spas nás jeho památka! – “. Svým žákum ˚ Luzzatto pˇrikazoval, aby se „vzájemnˇe milovali jako bratˇri“. A byla to zase láska jeho pˇrátel a žáku, ˚ která jej brzy srazila do neštˇestí. Stalo se to tak: Do Padovy pˇrišel mladý polský Žid, jmenoval se Jekutiel. Mˇel na tamní slavné univerzitˇe studovat lékaˇrství. Byl však tak uchvácen Luzzattovou osobností, že studia pˇrerušil a stal se jedním z jeho nejintimnˇejších pˇrátel. Tento mladý Jekutiel psal svým blízkým do Nˇemecka dopisy, v nichž svou lásku a úctu k Luzzattovi nikterak neskrýval. Listy se ale omylem dostaly do nepravých rukou, a tak se nˇemeˇctí rabíni dovˇedˇeli o tajnostech z okruhu básníkových ctitelu. ˚ Vzpláli mocným a svatým hnˇevem. A nejenom oni. Zvláštní pobouˇrení zachvátilo sefardské rabíny* z Altony, a také nejeden rabín z Benátek pˇretékal záští. Co vlastnˇe bylo pˇríˇcinou tohoto rozruchu? Závislost Luzzattových žáku˚ na jejich milovaném uˇciteli. Protože povážlivˇe pˇrekraˇcovala tento jinak obecnˇe vysoce pˇestovaný židovský obyˇcej, mˇeli tito prostí muži zato, že se Luzzatto musí jednoduše vydávat za nového, samosebou falešného „mesiáše“. To ale rozhodnˇe nebylo jeho zámˇerem. Nakonec byl donucen naléhavou domluvou k tomu, aby se oženil, protože mu v té dobˇe bylo už cˇ tyˇriadvacet a sám od sebe potˇrebu žít s ženou rozhodnˇe nepocit’oval. (Zbožní Židé se tehdy ženili mezi cˇ trnáctým až osmnáctým rokem.) Jeho názory na ženy a pohlavní akt jsou ostatnˇe v pˇríkrém rozporu s celým dosavadním židovským pojetím: Luzzatto pokládá jak ženu, tak i rozmnožovací akt za nejvˇetší zábranu na cestˇe k dokonalosti. Veškeré zlo pochází podle nˇej z toho, že muži plodí dˇeti! U tak tradiˇcnˇe zbožného a jinak noblesního muže zní tyto názory opravdu velmi podivnˇe. Nutí nás navíc k domnˇence, že ženské postavy, které se vyskytují v jeho dramatech, odpovídají vzdor své životnosti spíše humanistickým požadavkum ˚ tehdejšího cˇ tenáˇrského vkusu, a že to tedy vubec ˚ vlastnˇe nejsou hlubší psychické výtvory básníka. Svou antipatií k druhému pohlaví postihl potom i veskrze celé bytí: „A 40

ˇ viz! Clovˇ ek si má veškeré tyto záležitosti ošklivit a žádat jen to, co odpovídá zámˇerum ˚ Stvoˇritele – budiž Jeho jméno požehnáno! A když už musí nˇeco z tˇechto vˇecí dˇelat, nemá to cˇ init s láskou, nýbrž má je konat jako nˇekdo, koho pˇremohl zlý duch“. (Tohoto slovního obratu užívá i talmud, když totiž vypráví, jak se choval pˇri pohlavním styku rabi Elieser*. Naznaˇcuje se tím, že pohlavní styk má být co nejkratší, a má vyvolávat spíše odpor než slast.) Že takové znehodnocení heterosexuálního styku neznamená nedostatek erotiky, nýbrž toliko vytlaˇcenou inverzi, to zduraznil ˚ už Hans Blüher*. Život a dílo rabiho Moše Chajima Luzzatta skuteˇcnˇe Blüherovu tézi potvrzují. – Nejduležitˇ ˚ ejší vˇecí bylo Luzzattovi studium pravé vˇedy, kabbaly. Jen tudy mu vede cesta Izraele z exilu. I když se rabi Luzzatto musel písemnˇe zavázat, že zmˇení svuj ˚ život, prozradilo se o nˇekolik let pozdˇeji, že pokraˇcuje dál ve studiu kabbaly, a že se dál stýká se svými žáky. Tehdy nad ním vyslovili rabínští pˇredstavitelé aškenáziu* ˚ i sefardu˚ z Nˇemecka, Benátek, Polska, Holandska a Dánska klatbu, tak pˇrísnou, že nemˇela sobˇe rovné. Kromˇe nˇekolika starých ušlechtilých uˇcitelu˚ a nemnoha žáku˚ zu˚ stal osamocen. Pˇrinutili jej opustit domov, a tak se vydal do Amsterodamu*, kde se živil broušením cˇ oˇcek. V prostˇredí tamních liberálních, neménˇe však zbožných Židu, ˚ došel klidu a vážnosti a mohl se opˇet bez zábran vˇenovat svým studum. ˚ Když cestoval do Bolzana, poslal svým žákum ˚ dopis, v nˇemž se mimo jiné praví: ˇ „Ríkám vám, že si pˇripadám jako cizinec. Jak jen je tˇežké žít oddˇelenˇe od vás! Muj ˚ jazyk nevládne víc silou rˇ eˇci, mé srdce silou mysli a má ruka nemá sílu, aby udržela pero. Protože jakmile jsem osamˇel, zustal ˚ jsem srdcem bez údu, ˚ ptákem zahnaným od mlád’at. ‘A k cˇ emu mi vlastnˇe rˇ eˇc, a k cˇ emu mi vlastnˇe mluva! K tajemství smilování mužeme ˚ jen mlˇcet a všechno, co koná nebe, je dobré’ (citováno z Písma). Urˇcitˇe však vˇezte toto: že tak jako mé srdce nikdy neopustilo svaté spoleˇcenství, tak nedošla zavržení ani vaše cˇ istá láska, a že tedy ‘budiž Jeho Vulí’, ˚ aby se zavržení setkali a rozptýlení shromáždili a my at’ jsme v této chvíli hodni toho, vstoupit opˇet jako dˇrív do Jeho služeb – budiž pochválen ! Amen, tedy nastaniž Vule!“ ˚ Ani v Amsterodamu, kde kolem sebe shromáždi] velký zá41

stup nových žáku, ˚ nezapomínal na své staré pˇrátele v Itálii. 26.adaru roku 5499 jim tˇreba píše: „... Ó bratˇri moji, kteˇrí jste mi jako vlastní duše! Miluj i vás stále pravou láskou a vaše památka pˇrebývá dál na fasetách mého srdce. Vˇerˇ te, že není vzdáleností, která by nás dˇelila, a že není chvilky, kdy bych po vás nedychtil... At’ vás nikdy neopouští pravá láska, jíž jsme se pˇri našich studiích uˇcili, a také bázenˇ z povyšování, v níž jsme žili. A kéž poznáte a shledáte, že Buh ˚ má jen jedno zalíbení ve svˇete – aby totiž Jeho služebníci poznali Jeho slávu, velikost a povznesenost, a aby se tˇešili z mystérií Jeho tajemství...“ Napsal rovnˇež moralistickou knihu Mesilat ješárim, mezi zbožnými Židy všeobecnˇe oblíbenou. Pro nás je v tomto díle duležitá ˚ veliká úcta, pˇripisovaná osobností „spravedlivého muže“, napˇríklad ve vˇetˇe: „... A hle, hle! Tento muž je jako Stánek úmluvy, jako svatynˇe, jako oltáˇr, na kterém spoˇcívá Boží majestát“. Taková úcta k „cadikoví“ vysvˇetluje i oblibu, které se spis Mesilat ješárim tˇeší u „chasidu“, ˚ povˇestných svou oddaností rabimu. Rabi Bér z Mesriˇce* prý pˇríkladnˇe o Luzzattovi rˇ ekl: „Byl to ‘Velký muž’, ale jeho pokolení nemˇelo zásluh jej pochopit“. Jestliže mudrci talmudu rˇ íkají, že „uˇcenci nemají pokoj ani ve zdejším, ani v budoucím svˇete“, pak to platí jistˇe i o Luzzattovi. Po krátkém odpoˇcinku v Amsterodamu toto mˇesto opˇet opouští, cestuje na izraelskou pudu, ˚ kde ale krátce po pˇríchodu umírá na morovou nákazu. Bylo mu cˇ tyˇricet let a psal se rok 1747 (26.ijar 5507). S ním zemˇrela i jeho žena a jediný syn. Kabbalisté Palestiny pochovali velikého rabi Moše Chajim Luzzatta vedle hrobu rabi Akiby ve mˇestˇe Tiberias a oplakali ho posledními slovy Pentateuchu: „A nevzešel v Izraeli víc nikdo jako Moše...“ Pohnutka jeho cesty do zemˇe otcu˚ zustává ˚ dodnes nevyjasnˇená, stejnˇe jako rˇ ada jiných vˇecí v životˇe tohoto vynikajícího muže. Slušelo by se, aby tento muž nebyl jen duvˇ ˚ erným vudcem ˚ kabbalistu˚ po Božích tajemstvích, aby neplatil až po naše dny pro svou mluvu a styl za pˇríklad moderním hebrejským básníkum, ˚ cˇ i svou hlubokou zbožností nebyl jen vzorem ortodoxním chasidum, ˚ nýbrž aby se svou velkou láskou ke svému nešt’astnému národu a svým snem o idylickém životˇe plném svobodné pˇrirozenosti stal 42

svˇetelným ukazatelem moderním židovským kolonistum ˚ Palestiny.

43

V. CHASIDISMUS. Shora jsme zduraznili, ˚ jakému nebezpeˇcí bylo veškeré židovstvo vystaveno narustáním ˚ sabatiánského hnutí. Pˇrívrženci Jakoba Franka se svému „mesiáši“ stále víc a víc zpronevˇerˇ ovali a ve svém ženském kultu došli nakonec tak daleko, že se pˇrestali starat o své druhy, vybírali si pro sebe ženy a poznenáhlu spoleˇcenství sabatiánu, ˚ židovské vlastnˇe už jen národnostnˇe, opouštˇeli. Zdá se, že i sám Jakob Frank dobˇre vidˇel tuto skuteˇcnost, když o své zanikající organizaci pronesl elegická slova hagady: „Dílo mých rukou se potápí do moˇre!“ (V midraši se vypravuje, že když Buh ˚ nechal Egypt’any, kteˇrí pronásledovali Izraelce, zajít v pˇrívalech Rudého moˇre, chtˇeli k tomu andˇelé zpívat písen. ˇ Buh ˚ však rˇ ekl: „Dílo mých rukou se potápí do moˇre a vy notujete písen!“ ˇ Proto také Židé ze smutku nad zkázou svých egyptských utlaˇcovatelu˚ zkracují o svátku Pesach chvalozpˇev modlitby „Halel“. Jaká pomstychtivost!...) Už jsme rˇ ekli, v cˇ em spoˇcívala kardinální chyba sabatianismu: v zásadˇe prosazoval do života jen tu linii, jejíž nejvyšší formu vyjadˇruje napˇríklad kniha Zohar, když mluví o pohlavním styku muže a ženy a povýšil ji dokonce na základ Tóry. Ráznˇe proti hnutí sabatiánu˚ zakroˇcit znamenalo potom ale chopit se linie opaˇcné (i když stejnorodé), tedy linie, kterou opˇet kniha Zohar naznaˇcuje výroky o Svatém Starci a mužské kráse Izraele. Uˇcinil to, pravdˇepodobnˇe naprosto nezámˇernˇe, rabi Izrael ben Eliezer, Baal-šem-tov* (1700-1760), když v posledních dvaceti letech svého podivuhodného života vytvoˇril smˇer zvaný chasidismus. Není mým zámˇerem líˇcit zde nauku a život svatého Baal-šema. Za duležitˇ ˚ ejší pokládám spíše popsat jedineˇcnost chasidského života tak, jak se až do dneška uchoval ve své cˇ istotˇe na nˇekterých místech východní Evropy a koneˇcnˇe i tak, jak jsem ho já sám zažil. Pˇrece bych ale rád vyzdvihl jeden rys, jímž se vyznaˇcovala hluboká duše tohoto velkého polského Žida. Mám na mysli jeho zálibu v jednoduchosti a naivitˇe. Velmi miloval obyˇcejné lidi. Hodnˇe 44

cestoval, a když pˇrišel do nˇejakého mˇesta, nevkroˇcil nikdy do modlitebny bohatých a „uˇcených“, nýbrž navštˇevoval jen modlitebny rˇ emeslníku, ˚ nosiˇcu˚ vody a koˇcích, tedy lidí, kterých jsou mezi východními Židy tisíce, „Zahrada hagady“, která ani po završení talmudu nepˇrestala kvést a i ve stˇredovˇeku a novovˇeku vydala krásné kvˇety, umˇela vyzdobit vˇencem nádherných vyprávˇení i tuto Baal-šemovu lásku k prostým lidem. Poslechnˇeme si dvˇe z legend, které jsem z úst lidu sám vyposlouchal:

Svátek Dne smíˇrení v lese Baalšem si velice vážil jistého obyˇcejného vesnického Žida. A proˇc ? Tento muž šel jednou v pˇredveˇcer Dne smíˇrení ze své vesnice do sousední židovské obce, aby se tam s „židovskými bratry“ spoleˇcnˇe modlil za boží odpuštˇení a milost. Jak šel hlubokým lesem, sešel náhle z cesty a nevˇedˇel, co dál. A naráz byl veˇcer a svatý den se ohlašoval. Muž se ale neumˇel zpamˇeti modlit a ani žádnou modlitební knihu s sebou nemˇel. Tu zaˇcal hoˇrce plakat nad svými velkými hˇríchy, jichž se bˇehem roku dopustil: Ach, jak cˇ asto bezmyšlenkovitˇe vyslovil požehnání, jak cˇ asto se zbyteˇcnˇe vybavoval se svou ženou – at’ jen je dál zdravá! – a jednou, och, vzal dokonce svému kˇrest’anskému sousedovi polínko dˇreva, aniž by mu o tom rˇ ekl. Praví se sice ve svatém Šulchán áruchu, vezme-li kdo nežidovi nˇejaký pˇredmˇet, nebudiž potrestán, nemá-li ten pˇredmˇet cenu jednoho troníku, rabi ale rˇ ekl, že chasid se musí chránit i takového hˇríchu (viz Tanja-Šulchán áruch). A když tu tak proléval hoˇrké slzy nad svými velkými hˇríchy a nad svou neznalostí modlitby ke svatému dni, seslal mu Buh ˚ dobrý nápad. Chud’as povstal, odˇríkal abecedu a pravil k Bohu: „Pane svˇeta! Ty jsi tak moudrý, že zajisté znáš nazpamˇet’ všechny modlitby Dne smíˇrení. Ó pˇrijmi pˇrece tuto abecedu a sestav si z ní modlitbu sám!“ – A za tato slova si jej svatý Baalšem – at’ nás chrání jeho zásluhy! – velice vážil.

Pˇríbˇeh chlapce, který nikdy nevidˇel noc Byl jednou jeden malý židovský pasáˇcek, sirotek, který nikdy 45

nevidˇel noc. Jak to? Nu, pásl vˇernˇe po celý den oveˇcky svého pána, a když sluníˇcko zapadalo, vracel se s nimi domu, ˚ položil se vedle nich ve chlévˇe a usnul. Ráno, když už slunce opˇet vyšlo, vstal a vedl oveˇcky zase na pastvu. Tak to šlo mnoho roku˚ a chlapec vu˚ bec nevˇedˇel, že existuje noc a nikdy nevidˇel nádheru hvˇezdného nebe. Jedné noci se však probudil a co nevidí, ve chlévˇe byla tma. Polekal se, vybˇehl na dvur ˚ a i tam bylo temno. Zdvihl hlavu, aby se podíval, kdepak je na obloze svítící slunce, jenže – slunce zmizelo. Namísto nˇeho svítil chladný a klidný mˇesíc tak pˇrekrásnˇe, a také myriády hvˇezd tak hezky, že to bylo jako jiskˇrící se kapky rosy v trávˇe pˇri jeho ranní cestˇe s oveˇckami na pastvu. A tu se zdˇesil malý pasáˇcek pˇred temnotou noci, pˇred vší tou nádherou na nebi a ještˇe pˇred cˇ ímsi vˇetším, netušeným. A zaˇcal pobíhat po dvoˇre sem a tam a kˇriˇcel strachy tak silnˇe, že se vzbudili všichni, kdo v domˇe spali. Spˇechali ven, a když spatˇrili neobvyklé chlapcovo chování, mˇeli s ním soucit, protože si mysleli, že ztratil rozum. Jak velký byl však jejich údiv, když poznali pravou pˇríˇcinu jeho konání, když z jeho nesouvislých výkˇriku˚ zjistili, že on ještˇe nikdy nevidˇel noc. A tu k nˇemu pˇristoupil pán domu a pouˇcil ho, že totiž existuje všemocný Buh, ˚ který byl všechno moudˇre a krásnˇe stvoˇril a zˇrídil, „který svým slovem uvádí veˇcer, svou moudrostí mˇení cˇ asy a podle své vule ˚ rˇ ídí hvˇezdy v jejich drahách na obloze. Buh, ˚ který stvoˇruje noc a den, a který pˇredsouvá pˇred svˇetlo tmu a pˇred tmu svˇetlo. Buh, ˚ který dˇelí mezi dnem a nocí, jehož jméno je Pán zástupu“ ˚ (z každodenní veˇcerní modlitby). A když to chlapec uslyšel, byl bez sebe radostí, že existuje tak moudrý a dobrý Buh. ˚ A byl by tak rád tomuto Bohu dokázal svou lásku, jenže nevˇedˇel honem jak. A tak prvnˇe v životˇe vyslovil vlastnˇe modlitbu tím, že zvolal: „Ó Bože, jsi-li tak moudrý a tak dobrý, že umíš stvoˇrit tak pˇekné vˇeci, stvoˇr mi, prosím, oveˇcku a já Ti ji budu dennˇe vodit na pastvu a budu ji vˇernˇe opatrovat, zrovna tak jako oveˇcky svého pána!“ – A svatý Baal-šem – ochranujiž ˇ nás jeho zásluhy! – k tomu pravil: Když stoupala tato modlitba z malého srdce pasáˇckova v jeho „jednoduché víˇre“ do nebe, tu se všechny nebeské paláce svatých naplnily nevýslovnˇe slastnou radostí. - (Také ostatní povˇesti, pˇrísloví a názory jsem cˇ erpal z „ústního uˇcení“ lidí a jsou-li pˇrece jen 46

z knih, pak se mi nˇekdy stane, že neumím uvést pramen, protože v dusledku ˚ nepopsatelného objemu chasidsko-kabbalistické literatury mi pˇríslušní kniha, v níž jsem onen doklad cˇ etl, jednoduše vypadla z pamˇeti.)

*** Chasidské spoleˇcenství se dˇelí na dvˇe cˇ asti. Na „balbatim“ (správnˇeji Baale Batim, tj. muže domu), a na cˇ leny „chevre“ (chevrah znamená vlastnˇe spoleˇcenství), nazývané také „jošivim“ (tj. sedící). První cˇ astí se zde nebudeme podrobnˇeji zabývat. Jsou to pokojní otcové rodin, jejichž urˇcením je obohatit židovstvo mnoha syny a dcerami. (Podle talmudu má totiž muž neuˇcený spávat se svou ženou* každý den, aby mˇel co možno nejvíc dˇetí, zatímco uˇcený ne víckrát než jednou týdnˇe.) Dále musejí bal-batim ze svých penˇez vydržovat svého rabína s jeho velkým „dvorem“ a rovnˇež ˇ od cˇ asu rabína navštíví o svátcích nebo proto, aby si jošivim. Cas vyprosili radu v duležitém ˚ životním kroku apod., stráví u nˇej nˇekolik dní a št’astnˇe a s dobrou myslí se vrací do svých „stanu“, ˚ ke svým ženám a svým cˇ etným dˇetem, „vždy i s žehnající rukou Pánˇe nad sebou“... Ne tak „jošivim“. Tito, jak už prozrazuje jejich jméno – „sedí“ stále v rezidenci rabína, vedou pospolný život, tj. jedí, modlí se a pˇrípadné se také „uˇcí“ spoleˇcnˇe. Starosti denního bˇehu je úplnˇe opustily. Ne proto, že by byli tak bohatí, ale proto, že díky své oddanosti rabimu a „chevre“ dokážou vystaˇcit jen s málem a umˇejí vést život v chudobˇe a bídˇe tak, že se to ani nedá vylíˇcit. Jejich celý život se odvíjí jako sen. Ve svaté radosti, ve vzájemné lásce a míru tráví své dny. Tedy naprosto ne v nˇejaké tesknotˇe. Jak vysoce se u chasidu˚ ocenuje ˇ veselost, poznáme z výroku slavného vtipálka rabi Naftalího z Ropšice* (Galicie): „Je mi milejší veselý odpadlík než smutný chasid“. Chevre má „roš-hachevre“ (pˇredáka) a „gisber“ (pokladníka), který shromažd’uje od baal-batim nedoves (nedavot, tj. penˇežní milodary), z nichž se uhrazují potˇreby celé chevre. Mimo to jsou v 47

chevre ještˇe vlastní „mechalkim“ (rozdˇelovaˇci), rozdˇelující chleba a chudé jídlo, pˇripravené mladšími. Kromˇe vnˇejšího odstupnování ˇ podle stáˇrí, existují v chevre také vnitˇrní „stupnˇe vyšších a nižších duší“. „Velké duše“ s „malými“ skoro vubec ˚ nemluví, i když jsou vlastnˇe poˇrád v jejich spoleˇcnosti. V chevre to chodí vskutku jako na vojnˇe. Uctívání rabiho nezná mezí, a jestliže talmud uˇcí, že „úcta k tvému uˇciteli budiž ti jako bázenˇ pˇred nebem“, pak chasidové mají zato, že bázenˇ pˇred rabim musí být ještˇe vˇetší... „Chasid“, rˇ íkají, „musí být ochoten obˇetovat nejenom svuj ˚ vezdejší život, nýbrž i svuj ˚ život na onom svˇetˇe“* (!). Nebot’ „at’ uˇciní Buh ˚ cokoli, odhalí nejprve své tajemství svým služebníkum, ˚ prorokum“ ˚ (Amos 3,7 – srovnej rovnˇež Gen. 18,17) a „‘spravedlivý’ (cadik) muže ˚ dokonce zrušit to, co Buh ˚ pˇrikázal“ (talmud.traktáty Sabat 63a, a Moed 16b). Chasidové jsou pˇresvˇedˇceni, že na nich a na jejich rabim spoˇcívá celý svˇet. Každiˇcké slovo, které rabi vysloví, je pro chasidy svatým, hlubokým tajemstvím, i kdyby se navenek jevilo nakrásnˇe nevýznamným. Všechna jednání rabiho se peˇclivˇe pozorují a pohlíží se na nˇe jako na bohoslužbu. Nebot’, jestliže je rabi smutný, je to nejspíše pro naše hˇríchy. Tváˇrí-li se radostnˇe, pak to znaˇcí, že i v nebi panuje radost. Jde-li rabi do lázní, pak jen proto, aby pˇrivodil uzdravení pro nemocné. Každý rabiho zvyk je pro chasidy nezrušitelným zákonem, takže podle malých odchylek v rituálu muže ˚ cˇ lovˇek snadno poznat, kterého rabiho je ten cˇ i onen chasid pˇrívržencem. Rabi je vubec ˚ vzorem vší zbožnosti, je to živoucí Tóra – „Svatý Staˇrec“... Abychom se pˇresvˇedˇcili, jaká láska mezi „jošivim“ panuje, vstupme jen do bes hamidreš (bet-ha-midraš – dum ˚ bádání), kde jošivim studují. Sedí tu dva chlapci (bachurim), jimž chmýˇrí teprve pokrývá bradu a „uˇcí se“ pilnˇe nad tlustým foliantem talmudu. Jeden drží druhého za bradiˇcku, hledí mu hluboce do oˇcí a vysvˇetluje mu pˇritom obtížné místo. A tam jdou zase dva pˇrátelé (jedidim) síní, pohrouženi do hovoru a jeden objímá druhého. (Pˇri jídle vidíme pak vždycky jídat takové dva z jedné spoleˇcné misky.) V temném rohu stojí další pár. Mladší z obou se opírá zády o stˇenu, starší je k nˇemu pˇritisknut celou pˇrední stranou tˇela. Hledí si zamilovanˇe do oˇcí a mlˇcí. Co se asi odehrává v jejich cˇ istých duších? 48

Sami to neví. Vstoupíme-li do „domu bádání“ v noci, tak se pˇred námi rozvine tatáž podívaná. I v noci totiž nˇekteˇrí bdí, protože poznali, že zdaleka ne všechny dny cˇ lovˇeka staˇcí k zbádání moudrosti talmudu. U jednoho traktátu sedí dva pˇrátelé, oba v objetí a pilnˇe se „uˇcí“. Nechasidští cˇ i ménˇe chasidští Židé (podobnˇe jako Arabové*) doprovázejí svoje „uˇcení“ monotónním zpˇevem*, na Evropana zvlášt’ pusobivým. ˚ U chasidu˚ je ale tento monotónní zpˇev zcela podivuhodnˇe vypˇestˇen. Mollové tóny, které pronikají noˇcní ticho uˇcebny, naplnují ˇ duši jakýmsi posmutnˇelým, neznámým a pˇrece milým a duvˇ ˚ erným pocitem! Je to jako kdyby ti dva „uˇcící se“ nestudovali suchý „Zákon“, nýbrž jako by zpívali smutnou písenˇ o dalekém a ztraceném království, o rˇ íši jejich velké a tajné touhy. Hlubokou myšlenku vyslovil rabi Pinchas z Korice*, když rˇ ekl, že „v tˇechto tónech spoˇcívá nejvyšší ze všech tajemství“ (Midraš Pinchas). Je to mystérium „Svatého Starce“. – Kdo na takových místech strávil nˇejaký cˇ as, ten nikdy nebude mluvit pˇri charakterizování halachy, jako posmˇevaˇcný Heine, o „fatálním vejci, které snesla slepice o svátku“. Nebot’ zde dostávají všechny pˇredmˇety talmudické dialektiky vysoké zasvˇecení, zasvˇecení skryté lásky „krásy Izraele“ a zasvˇecení „Svatého Starce“. Uˇcební a vzdˇelávací metoda, jíž se zde, na tomto tichém ostrovˇe pravého Orientu, uprostˇred všepohlcujícího oceánu východoevropské civilizace, užívá, má nejednu výhodu oproti konvenˇcní evropské pedagogice. Pˇredevším tu neexistuje tak pˇresná diferenciace vˇekových tˇríd. Už v „cheder“, kterou je možné srovnat s evropskou základní školou, jsou pohromadˇe chlapci od tˇrí do šesti, a od šesti do dvanácti, tˇrinácti roku. ˚ Zaˇrízení, které by odpovídalo stˇrední škole, tady vubec ˚ neexistuje. A také „ješiva“, ona prastará židovská instituce, odpovídající asi tak univerzitˇe, která od starovˇeku vzdˇelávala rabíny, u chasidu˚ odpadla a na její místo nastoupil bes hamidreš. Každý nadaný mladý muž má povinnost dennˇe bes hamidreš navštˇevovat. Tam má ale skoro naprostou volnost v uˇcení. Volí si podle libosti jakýkoliv traktát talmudu a jednoho chaver (pˇrítele), který je bud’ ménˇe nebo více pokroˇcilý. S ním se pak spoleˇcnˇe uˇcí. U tˇež49

ších míst se tu a tam doptávají staršího talmudisty, který jim také obˇcas klade ruzné ˚ uˇcené otázky. Starší talmudista má také dennˇe pravidelné pˇrednášky, které muže ˚ poslouchat každý. Nˇejaké donucování zde vubec ˚ neexistuje. Mimo talmud se pilnˇe studují i lehˇcí kabbalisticko-filosofické morální spisy jako Rešit chochma nebo Likute amarim (od rabi Šnojra Zalmana z Ljadi) a jiné. Touto volnou studijní metodou se dosahuje kolosálních úspˇechu. ˚ Pokud nyní jde o tzv. „sexuální pouˇcení“, tak to zaˇcíná u východožidovského dítˇete už asi ve cˇ tyˇrech letech, totiž když se uˇcí Pentateuch a zevrubnˇeji pak pˇri studiu talmudu. Vše probíhá jakoby samo sebou, jako by šlo o vedlejší, nicménˇe cˇ istou, vážnou ba svatou vˇec. Pitomé pohádky o cˇ ápovi jsou zde nˇecˇ ím neznámým. Nejménˇe jednou týdnˇe – v pátek odpoledne, pˇred zapoˇcetím sabatu – se shromáždí celé mužské pokolení východožidovského mˇesteˇcka ve spoleˇcné lázni, kde jsou všichni, dˇeti, chlapci i muži úplnˇe nazí, protože je zde zakázáno skrývat „znamení našeho otce Abrahama“. – Tím se odstraní jak nedobrý pocit studu, tak se i pˇredejde škodlivé voyeurské zvˇedavosti evropských dˇetí. – Onanuje-li chlapec, tak – i když se to poˇcítá k nejvˇetším hˇríchum ˚ – není kárán, protože je známo, že všechno kárání by tady mˇelo zlé dusledky. ˚ Spíše je snaha takového chlapce co nejdˇríve oženit. O hˇríchu „samovolného výronu semene“ (polucí nebo onanií) vyprávˇejí chasidé pˇekné legendy: Až do doby Baalšema sedˇelo v nebeské bránˇe kolegium soudcu, ˚ sestavené jenom z duší tˇech cadiku, ˚ kteˇrí ve svém pozemském životˇe nikdy chut’ této neˇresti neokusili. Soudili proto procházející duše velmi pˇrísnˇe, a kdo byl touto neˇrestí zatížen, nesmˇel „královskou branou“ projít. V posledních dobách však bylo jen málo tˇech, co dokázali svuj ˚ zlý pud zvládnout. Nuže, v talmudu (Baba kama 79b) se ale praví: „Spoleˇcenství se nemá ukládat žádné naˇrízení, které vˇetšina nemuže ˚ splnovat“. ˇ A proto zpusobil ˚ svatý Baalšem – jeho zásluhy at’ nás ochranují! ˇ – pouhou silou své modlitby to, že staˇrí nebeští soudci ze svého úˇradu odešli a na jejich místa byly dosazeny duše onˇech cadiku, ˚ kteˇrí žili již v novˇejší dobˇe, jimž v jejich mládí nezustala ˚ chut’ této neˇrestí úplnˇe neznámá, a kteˇrí se potom napravením a hlubokou 50

lítostí oˇcistili. A tito noví soudcové to už pak neberou tak akorátnˇe, takže se do nebe dostávají i dˇeti dnešní hˇríšné doby, když plnily pˇrísnˇe alesponˇ ostatní pˇredpisy. Vztahují se k tomu i slova modlitby: „Nepˇripomínej nám první hˇríchy (nebo hˇríchy Prvních), nebot’ my jsme velmi ubozí!“ Má to znamenat: nepˇriˇcítej nám za hˇrích cˇ iny, které u Prvních (pokolení) platily za neˇrest, nebot’ jsme pˇríliš slabí, abychom umˇeli vzdorovat pudu, a malý byl by pak poˇcet tˇech, kteˇrí by se dostali do nebe!“ Naproti tomu se nenechávají spát dva chlapci v jedné posteli, i když talmud toliko zakazuje, aby spoleˇcnˇe ležel chlapec židovský s nežidovským, protože by takto mohl Žid poznat homosexuální styk. Právˇe toho jsou si i chasidové vˇedomi, že mezi nimi je k homosexuálnímu styku mnohem blíž než u bal-batim Židu. ˚ Regulí za tímto úˇcelem je v talmudu a Šulchán áruchu sdostatek. Zase dukaz, ˚ že „inverze“*, jak to nazývá Blüher, existovala silnou mˇerou i u Židu. ˚ Tak napˇríklad zakazuje Šulchán áruch (Rema) návštˇevu lázní, v nichž se koupou i nazí neobˇrezaní, protože shlédnout neobˇrezaný úd znamená vzbuzovat v sobˇe žádost (Jore dea, hilchot, akum). A jak se stane z chlapce „jojšev“? – Jakmile je chlapec „schopen samostatnˇe myslit“, dovede ho otec k rabímu, aby ho požehnal „bázní Boží, výdrží v uˇcení, štˇestím“ aj. Pak se otec vrací s chlapcem domu, ˚ aby ho dál vedl „k Tóˇre, k svatebnímu baldachýnu, a k dobrým cˇ inum“. ˚ – Ale považte! Naráz je chlapcova duše zachvácena nevysvˇetlitelnou, silnou touhou po rabim. Chlapec nemá doma stání. Planoucí postava rabího se mu zjevuje nejenom v noˇcních snech, nýbrž i v bdˇelém stavu živˇe pˇred oˇcima, což chasidé pokládají za znak obzvláštní milosti. Koneˇcnˇe se hoch rozhoduje. Opouští milý a pohodlný domov – cˇ asto proti vuli ˚ otce a za doprovodu mátaných slz – a cestuje do mˇesta rabiho, aby se k nˇemu navˇeky „pˇritulil“ (aby byl dovek). Jakmile chlapec pˇrijel a je-li zˇrejmé, že to myslí vážnˇe, pˇrijme ho chevre s otevˇrenou náruˇcí. Brzy pak nachází v jejím stˇredu úzký kroužek pˇrátel, který se s ním pˇres ruzné ˚ nˇežnosti „spˇrátelí“ (stane se makerav). A zanedlouho se mu pˇriblíží starší chlapec, k nˇemuž již delší dobu „upínal svou duši“ a navrhne mu, aby se spolu uˇcili, což tento mladší s radostí 51

pˇrijme. A jak se cítí blažený, když na nˇej i sám rabi nˇekdy upˇre svuj ˚ svatý pohled, zavolá-li ho dokonce jménem nebo mu dá širájim (zbytek, cˇ ást) jídla, posvˇeceného jeho vlastními ústy! A když pˇrijde cˇ as, aby jej otec oženil, opouští nerad chevre a naplnuje ˇ velké pˇrikázání „Bud’te plodní a množte se!“. Po krátké dobˇe se ale vrací do chevre zpˇet. Otˇehotní-li jeho mladá žena, a nemá-li jinak nikoho, kdo by se o ni staral, pˇredstoupí pˇred rabiho a plaˇcky ho prosí, aby ji pˇrece jenom poslal muže domu. ˚ A tak se mladý muž k ní vrací, zplodí s ní opˇet nˇekolik dˇetí a potom už zustane ˚ u rabiho v chevre pravdˇepodobnˇe navždy. „Pˇríˇcina, že tak pˇrilne k rabimu, je v tom, že se jejich duše spojily, a že láska k rabimu daleko pˇredˇcí lásku k ženˇe“ (Likute maharan). Starost o rodinu pˇrenechá Bohu. Není to tím, že by pro ni nemˇel smysl, ale píše se v talmudu (Kidušin 82a), že také ptáci jsou bez starostí a nepracují, a že je Buh ˚ pˇresto nenechá hladovˇet. I když v chasidském hnutí požívaly nˇekteré ženy nejvyšší vážnosti, tak pˇrece jen se obecnˇe žena ze spoleˇcenství chasidu˚ úplnˇe vyluˇcuje, což nejvyšší mˇerou pobuˇruje východožidovskou „modernu“, zcela dezorientovanou pˇremrštˇeným ženským kultem v novohebrejské literatuˇre. U chasidu˚ se s ženami nemluví*, cˇ lovˇek se jim nedívá do obliˇceje a nejí s nimi u jednoho stolu. Kde jsou jošivim shromáždˇeni, nesmˇejí se ženy vubec ˚ ukázat. Podat ženˇe ruku, to pokládá i ona sama za nejhrubší prohˇrešek proti citlivé chasidské etiketˇe. Pro zvláštní cˇ astý jev, kdy se jeden muž naráz zamiluje do jiného muže, kterého vidí poprvé v životˇe, mají chasidové pˇekné zduvodnˇ ˚ ení, silnˇe pˇripomínající Platóna. Domnívají se totiž, že pˇredtím než pˇrišly na svˇet, sedˇely v ráji tyto dvˇe duše vedle sebe, a nyní že se obˇe opˇet poznaly (Noam Elimelech). Rabi Izrael z Rižinu rˇ íkal: Když Buh ˚ uˇcil v nebi Mojžíše Tóru, pronesl dva verše tiše. A sice zákon „Milovati budeš bližního svého jako sebe sama“ (Lv.19,18) a verš: „Skrze svuj ˚ meˇc bude žít“, jímž žehnal Izák svého syna Ezaua (Gen.27,49). A proˇc je Buh ˚ vyslovil tiše? Protože kdyby Ezau, váleˇcnický niˇcitel svˇeta slyšel, že mu dokonce samotná svatá Tóra tiskne do ruky meˇc, postupoval by zajisté ve svém hrozném niˇcitelském díle naprosto bezohlednˇe. A 52

o lásce k bližnímu promlouval Buh ˚ proto tiše, že chtˇel „židovským dˇetem“ (Židum) ˚ naznaˇcit, aby vzájemnou lásku pˇestovaly jen zdrženlivˇe, protože by nebylo hezké, kdyby se na ulicích veˇrejnˇe objímali a líbali. – Dukazem ˚ je, domníval se svatý Rižinský, hebrejské pˇrísloví „Vchází-li víno dovnitˇr, vychází tajemství ven“ (Erubin 65a). Nebot’ pijí-li mezi sebou chasidé „lechajim“ (na zdraví! – hebrejské zvolání pˇri popíjení opojných nápoju), ˚ podávají si ruce, navzájem se objímají a líbají, oslovují se „sladký bratˇre“, tanˇcí (u chasidu˚ se víc pije a tanˇcí než-li se jí! – a tanec spoˇcívá v tom, že se muži uchopí za ruce nebo za ramena, utvoˇrí kruh a nˇekdy se po celé hodiny rytmicky pohybují jednoduchými zvláštními taneˇcními kroky) a jejich láska nezná konce. Jak rˇ íká talmud (Sanhedrin 103b): „Velkým je hlt (nápoje), protože sbližuje vzdálené“. – Pijí-li ale sedláci (a ti jsou pokládáni stejnˇe jako všichni ti kˇrest’ané, kteˇrí jsou vuˇ ˚ ci Židum ˚ nepˇrátelsky založeni, za potomky zlého Ezaua), pak se pˇrou, rvou se a bijí až teˇce krev. Zrovna tak talmud rˇ íká: „Velkým je hlt, nebot’ vzdaluje blízké“. – Rabi Izrael z Rižinu, který prý byl velmi pˇekný muž, byl známý svou láskou ke všem, zvláštˇe ˇ ale k nˇekterým cadikum. ˚ Ríkal o sobˇe, že se podobá teplomˇeru, jenž ihned zaznamenává každou zmˇenu teploty – a taky on pocit’oval všechny strasti svých židovských bratˇrí, byt’ bydleli i na druhém konci svˇeta. Zvláštní pˇrátelství spojovalo Rižinského se ctihodným rabim Izraelem z Apty*, autorem zázraˇcné knihy Ojhav Jisrael (Pˇrítel Izraele). A tato slova si nechal rabi vytesat i na svuj ˚ náhrobek. Rižinský nazýval aptského „Starý“. Jednou, když Aptský mladému Rižinskému pomáhal s modlitebním pásem, podotkl, že ovazuje svitek Tóry. Rabi Moše Tajtlbaum z Ujhely* (Mad’arsko), autor hlubokého díla Jismach Moše, se jednou ptal svého uˇcitele, velkého rabi Béra z Mesriˇce (žáka a následníka Baalšema a pradˇeda Rižinského), jak se mohou chasidé tak mnoho radovat, a tak mnoho smát? Stojí pˇrece ve svatém Šulchán áruchu, že je zakázáno mít na tomto svˇetˇe ústa plná smíchu, protože se praví (Žalm 126): „Teprve potom budou naše ústa smíchu plná“ – totiž teprve poté, „až Buh ˚ vypovˇezené Izraelce zavede zpˇet na Sion“. Na to odpovˇedˇel rabi Bér toto: „Povím ti podobenství. S cˇ ím bych to srovnal? S jedním králem (tˇemito 53

slovy zaˇcínají cˇ etná podobenství v midraši), proti nˇemuž se jednou pozdvihla jeho rˇ íše, pˇripravila jej o trun ˚ a vypudila do vyhnanství. A král nevˇedˇel, kam jít, protože jej nechtˇel nikdo k sobˇe pˇrijmout. Koneˇcnˇe však nalezl v cizinˇe dobrého pˇrítele. Byl to chudý muž, protloukající se vskutku nuznˇe životem a obývající jen temný domek. Když ten slyšel o velkém neštˇestí, které stihlo jeho královského pˇrítele, velmi posmutnˇel. Uvˇedomoval si, jak je to asi bolestné pro krále, jestliže musí opustit nádherné zahrady a paláce a hledat pˇríbytek u nˇeho ubohého. Ani velká radost z toho, že bude navˇeky bydlet se svým milovaným pˇrítelem, nebyla s to zmírnit hlubokou bolest jeho soucitu. Pˇresto pˇrijal svého hosta s nejvˇetší radostí a veselím, nebot’ se obával, že by bolest jeho soucitu pˇrítelovo hoˇre ještˇe zvˇetšovala. Z téhož duvodu ˚ trávil s ním i další dny s rozesmátou tváˇrí a navenek veselý. Avšak v hloubi srdce, tam jej pálila velká bolest nad neštˇestím, které jeho nejmilejšího pˇrítele potkalo. – Tento král je ‘král všech králu’, ˚ Svatý – budiž požehnán! – jenž byl vypuzen ze Sionu a jehož dum ˚ byl rozboˇren: jeho ubohý pˇrítel v cizinˇe, to jsou chasidé. Naše ústa jsou snad plná smíchu, ale je to jenom proto, abychom neumocnovali ˇ Jeho bolest. Srdce naše však, ta pˇretékají hlubokým bolem z neštˇestí, které našeho nebeského pˇrítele potkalo“.

54

VI. TRAGICKÝ KONFLIKT OBOU ˇ U ˚ A JEHO EROTICKÝCH SMER ˚ DUSLEDKY PRO OBEC ŽIDOVSKOU. ˇ Rekl jsem už shora, že dva v úvodu citované úryvky ze Zoharu, týkající se erotického vztahu muže s mužem a muže s ženou, nejsou vlastnˇe v prapuvodu ˚ celé židovské nauky v žádném rozporu. Nebot’ tím podstatným v každém vztahu je vždycky Erós a ten je stejný, at’ už spojuje muže s ženou nebo muže s mužem. Nicménˇe právˇe tato nástupní Erótova lhostejnost, pomˇerˇ ená ale s krajnˇe protichudnými ˚ úˇcinky, do niž nakonec vyúst’uje, je du˚ vodem, proˇc bych Eróta nazval jakýmsi contradictio in adjecto, a zárovenˇ možná i duvodem, ˚ proˇc nemohl tento buh ˚ požívat u Izraelitu˚ všeobecnˇe vyšších náboženských poct, jimiž ho jinak zahrnovaly ostatní antické národy. Existovali ovšem pˇredoasijští Semité, kteˇrí naopak povýšili pohlavní akt v bohoslužbu a uˇcinili ze smyslnosti nejvyšší bohyni „Astarté“. (Tento prasemitský naturel vystoupil potom znovu a zˇretelnˇe do popˇredí u stˇredovˇekých ˇ ˇ sabatiánu.) ˚ Rekové a Rímané – podobnˇe jako indiˇctí brahmáni – uctívali mužský pohlavní úd jako božstvo. – Hebrejci však, kteˇrí, jak jsme ukázali, znali rovnˇež od nejstarších dob Erótovu nadpozemskou moc, pˇrenesli Eróta spise do své poezie a zákonodárství – když napˇríklad oznaˇcili zákony pˇrírody „Bud’te plodní a množte se!“ (Gen. 1,28) a „Milovati budeš pˇrítele svého jako sebe sama“ (Lv. 19,18) za první zákon Tóry a za její „nejvyšší zásadu“ (traktát Nedarim, midraš 5). A i když kabbala, jak ještˇe ukážeme, vidˇela v Erótovi dokonce pˇrechod z pozemského k božskému, tak si myslím, že za boha Židé Eróta pokládat nemohli, právˇe pro jeho vnitˇrní rozpory, které se nedají dost dobˇre sladit s tím, jak tento národ chápe Boží jednotu a dokonalost. A možná, že právˇe pro tyto vnitˇrní rozpory své národní duše Žid i tolik trpí. – Úmy55

slnˇe jsem zde pˇrekládal hebrejské „rea“ namísto „bližní“ puvod˚ nˇejším významem „pˇrítel“, tak jak je tomu tˇreba v Gen.38,12. – Také Vulgáta má v tomto verši „amicus“, pˇrítel. Toto slovo má v bibli cˇ asto pˇrímo erotický význam – viz napˇr. Jr.3,1; Oz.3,1; Dt.5,20. V Dt.13,6 má pak vubec ˚ mužsky erotickou pˇríchut’, jak to dával na srozumˇenou jasnˇe i Rižinský ve shora vyprávˇené sentenci. Shrnulli pak Hilel*, „Starý“, v talmudu (Sabat 31a) celou nauku Tóry pro jednoho barbara do výroku: „Co je ti protivné, neˇcinˇ svému bližnímu!“, tedy výroku naprosto neerotického, pak to vzhledem k puvodnímu ˚ erotickému smyslu tohoto – pravdˇepodobnˇe z prehistorie pocházejícího* – biblického verše nic nedokazuje, protože Hilel rozhodnˇe nemohl vydat tajemství mužského erotického vztahu napospas ledajakému barbarovi. Praví se v talmudu (Derech erec suta): „Pˇrátelství pˇrísluší vzdˇelaným, nikoliv nevzdˇelaným“. Abychom si ujasnili, jak propastný protiklad nakonec Erós vyvolává, porovnejme zde ještˇe jednou oba protichudné ˚ názory rabi Moše Chajima Luzzatta a rabi Chajima ben Becalela. Zatímco Luzzatto vyznává nejvyšší lásku svým žákum ˚ a ženu a plození pokládá za pˇríˇcinu všeho zla, rˇ íká rabi Chajim ben Becalel: „Pohlavní spojení muže s ženou je svatá a cˇ istá vˇec. Není na nˇem nic ostudného a oškliˇ vého...“ „Zloduch Bileam“ a „neˇcistý, neobˇrezaný Rek“ jsou ben Becalelovi tak zachváceni chtíˇcem, že jim sexualita pˇripadá potupná a že pokládají za nemožné uchovat si pˇri takovém úkonu ˇ cˇ istou mysl. – Clovˇ ek sotva vˇerˇ í oˇcím, cˇ te-li vedle sebe dva tak rozcházející se názory, které nám zanechali oba tito významní rabíni a zákona. pˇrísné dbalí Židé! Ještˇe lépe pak vystupuje tento rozpor na svˇetlo u obou židovských sekt patˇrících již historii, mám na mysli starovˇeké essény a stˇredovˇeké sabatiány. Vždyt’ právˇe u nich se osobní sklony osamocených rabínu˚ staly naráz spolecˇ enskou skuteˇcností. Esséni pˇestovali jen pˇrátelství a ženu zcela pomíjeli. Sabatiáni ji ale zase absolutnˇe potvrzovali, cˇ ímž nutnˇe musela utrpˇet vzájemná mužská družnost. Zárovenˇ se na tˇechto sektách názornˇe ukazuje nebezpeˇcí, jakým je pro další trvání lidstva extrémní postoj, pˇreložený do celospoleˇcenských vztahu. ˚ Pˇríznaˇcným je, že krajnˇe mužsko-ženské zamˇerˇ ení vyvstalo v izraelských dˇejinách vlastnˇe jen jednou, v pozdní fázi sabatiánského 56

hnutí, kdežto mužsko-mužský smˇer se objevoval cˇ astˇeji – u essénu, ˚ v Luzzattovˇe škole a novˇeji v chasidismu. Pozorováno z této pozice se pak na vznešeném rasovém antisemitismu Hanse Blühera, který odpírá Židum ˚ souˇcasnosti hlubší inverzní schopnosti, potvrzuje pˇrísloví z talmudu: „Vkroˇcí-li kdo do rˇ íše nenávisti, vkroˇcí do rˇ íše omylu“. (Jinak ovsem všechen respekt pˇred Blüherovým uˇcením o inverzi! – Pˇriznávám, že není mnoho evropských dˇel, která na mˇe tak mohutnˇe zapusobila, ˚ jako právˇe spisy Blüherovy. Pro jeho kˇrest’anské pohanství mám však, bohužel, jen málo porozumˇení.) Oba erotické smˇery nekrystalizovaly však vždycky natolik mírnˇe, jako tomu bylo v pˇrípadˇe tˇechto dvou sekt. Z toho, co se nám zachovalo v bibli a talmudu, lze vytušit, že v historických cˇ asech, které budu nadále oznaˇcovat talmudickým termínem „zjevení Tóry“, zanikly v tˇechto pudech celé kultury (napˇr. Sodoma, pokolení Potopy aj.). Ale i v pozdˇejší dobˇe nalézáme mezi Židy velké boje o „mravnost“. V Knize Soudcu˚ (kap. 19-21) je skoro celý rod Benjaminuv ˚ vyhlazen ostatními Izraelci. Pˇríˇcina tohoto hrozného boje se tam líˇcí následovnˇe: A viz, muži z mˇesta (Gibea), muži nehodní, obklíˇcili dum, ˚ bušili na dveˇre a pravili starci, majiteli domu: „Vyved’ muže, který k tobˇe pˇrišel, vyved’ ho, abychom jej pohlavnˇe poznali!“ A pˇredstoupil staˇrec pˇred nˇe, majitel domu a rˇ ekl jim: „Ó bratˇri, neˇcinte ˇ zlého, pokud je ten muž mým hostem! Pohled’te jen, mám dceru, pannu, pˇrichystaná byla k noci s cizincem tím! Dovolte, abych ji vyvedl, a cˇ inte ˇ si s ní, co vám libo, na muži však tom se nedopouštˇejte vˇeci té hanebné!“ Ale nechtˇeli jej poslechnout muži ti. A tu jim sám cizinec vyvedl svou souložnici a oni ji „poznali“, a zle požívali po celou noc atd. „Pokrok“ oproti Sodomˇe (Gn. 19) je zde v tom, že zvrhlí obyvatelé mˇesta Gibea mˇeli o nˇeco otupˇelejší chtíˇc než Sodomité a nakonec se spokojili s ženou jakožto náhradou za muže. Ani následující boj nebyl koneckoncu˚ tak radikální jako zánik Sodomy. Neválˇcilo se kvuli ˚ mravnosti, ale spise proto, že byla zabita souložnice. – Rozhorlení ostatních kmenu˚ nad tímto pˇrípadem je na každý pád charakteristickým znakem jejich vysokého morálního smýšlení. Pˇrátelství, které ve starém Izraeli už v tˇechto divokých dobách stálo na vy57

sokém stupni, pˇredstavuje ostatnˇe pravý „židovský kontrast“ k zvíˇrecím vášním lidu. Zminme ˇ jen vztah Mojžíše a Jozua*, Elijáše a Elíši*. „Lásku Davida a Jonatana“ uˇcinil pozdˇeji talmud pˇredlohou a vzorem lásky vubec. ˚ Když naˇríká David nad tragickou smrtí Saula a Jonatana – „Stýská se mi po tobˇe, muj ˚ bratˇre Jonatane, byls ke mnˇe pln nˇehy, tvá láska ke mnˇe byla podivuhodnˇejší nad lásku žen!“ (2.Sam.1,26) – dojímá nás ještˇe dnes milostná zarmoucenost a krása tohoto verše, i když je starý tˇri a pul ˚ tisíce let. Zdá se, že pˇrátelská láska byla ve starém Izraeli vubec ˚ všeobecným mravem, protože Deuteronomium (13,6) mluví o „pˇríteli, který je ti jako vlastní duše“ hned vedle „ženy tvého klína“, jako o nˇecˇ em naprosto bˇežném. (Vˇernost Bohu stavˇeli ovšem proroci nade všecko.) Nepˇrátelství, kterým stíhali Luzzattovi protivníci tohoto zbožného a uˇceného básníka, bylo výluˇcnˇe osobního rázu a zˇretelnˇe nám ukazuje, že tu máme pˇred sebou zase nevˇedomý spor obou erotických smˇeru. ˚ Pˇripomenme ˇ si, že Luzzatta jeho protivníci donutili k ženitbˇe a k tomu, aby opustil své milované žáky. Že také vznik chasidismu byl vlastnˇe jakýmsi pˇretažením provazu na druhou stranu, pryˇc od ženského kultu frankistu, ˚ to jsem už zduraznil. ˚ A také proslulé, ba pˇrímo hysterické nepˇrátelství ortodoxních „mitnagedu“ ˚ (mitnagdim – protivníci) chasidismu se dá vysvˇetlit jen tím, že jim byl pˇríliš trapný úzký vztah chasidu˚ s jejich rabim. Protože pokud jde o dogma, tak se chasid od ortodoxního Žida nijak neliší a malé, chasidy zavedené zmˇeny rituálu rozhodnˇe nejsou heretické povahy. Tragiku tohoto konfliktu nám dává poznat i Zohar, a sice ve stížnosti proroka Elijáše: „Pane svˇeta! Jednu jedinou ženu jsi poslal Izraelitum, ˚ Debora bylo její jméno, a ta je pnvedla ˇ k dobrému. Já však, Elijáš, chodil jsem mezi nimi, volal jsem k nim, a pˇresto jsem je nevyburcoval!... A tu mu rˇ ekl Mojžíš: ‘Jdi k chlapcum ˚ izraelským*, u nich mužeš ˚ vyhrát, udˇelí ti moc spolku (obˇrízky)’. – A on tak vskutku uˇcinil“ (ZoharII,190a). Celé vnitˇrní dˇejiny vˇecˇ ného národa se tedy vlastnˇe jeví jako rˇ etˇez více cˇ i ménˇe vˇedomých zápasu˚ obou smˇeru. ˚ Boj se obvykle konˇcil kompromisem, který pˇripojoval nové zákony a symboly k zákonum ˚ a symbolum ˚ již existujícím. 58

Do všeho navíc mocnˇe zasahuje Freuduv ˚ „oidipovský komplex“ a pud smrti*, takže je vlastnˇe celé židovské zákonodárství pˇredurcˇ eno Erótem, dˇríve ještˇe než obdrží zjevením Boží potvrzení. (Jak dále uvidíme, je také myšlenka na smrt, tak duležitá ˚ pro vznik náboženství, úzce spojena s erotikou. – Tˇesnou souvislost erotiky s židovskou naukou ostatnˇe velmi správnˇe poznal Max Brod* ve svém zajímavém díle Heidentum, Christentum, Judentum. Vyˇcetl ji svou básnickou intuicí z Písnˇe písní a z toho, jak ji rabíni interpretovali.) Sledujeme-li nyní konflikty od „ušlechtilého“ nepˇrátelství Luzzattových protivníku, ˚ pˇres krutˇe pronásledované a také radikálnˇejší essény talmudické doby, pˇres Gibeu až k Sodomˇe, a pˇred samu Potopu, vidíme, že cˇ ím více postupujeme nazpˇet do minulosti, tím vˇetší spoušt’ tyto boje zanechávaly, a že po nich pˇricházela stále silnˇejší pˇrání smíru, jejichž dusledkem ˚ bylo odpovídající množství zákonu˚ a symbolických zvyklostí. Že tyto symboly mají v sobˇe cosi iracionálního, podivuhodného, ba božského, to vˇedí všichni, kdo je až do dnešních dnu˚ vˇernˇe naplnují. ˇ – Navˇeky totiž vyzaˇrují nebeské síly, které se v nich ztˇelesnily. Celá Tóra vznikla dlouho pˇred zjevením Tóry. (Toto tvrzení, shodující se s moderní archeologií, se dá doložit nejedním místem z bible a talmudu.) Zjevení spoˇcívalo jenom v tom, že se novými obsahy naplnily zákony a mysteriósní symbolické zvyky, kterých se dávno již dbalo, jejichž obsah však pomalu upadal v zapomˇení, cˇ i vubec ˚ nikdy práh lidského vˇedomí nepˇrekroˇcil. (Pˇripomenutí zázraˇcného vyvedení národa z egyptského otroctví, stvoˇrení svˇeta, pˇripomenutí svazku˚ Boha s otci aj. – viz také: Maimonides*, More nevuchim, III.kap.32.) Ze stˇretu˚ na Sinaji zápasících a k sobˇe puzených pˇrírodních elementu˚ obdržely tyto zákony Boží sankci, potvrzení, že odpovídají dokonale tajuplnému plánu stvoˇrení. Nicménˇe se jim však nesmí odpírat i jejich nadpˇrirozený, magický a svatý význam, tak jako nelze kvˇetum ˚ a plodum ˚ odpírat krásu a užiteˇcnost jenom proto, že rostou z nehezké mrvy. Vždyt’ tyto zákony vystupují z hloubek nevˇedomí, z prazdroju˚ vší jasnozˇrivosti. Vzpomenme ˇ jen, jak krásnˇe praví Zohar: „...a když se s jitrem (- po spoleˇcném noˇcním studiu Tóry -) narovnáme – hle, Tórou nás 59

zaplavily vunˇ ˚ e polí a toky vod...“ ˇ Jestliže se moderní hebrejský básník Saul Cernikovský* posmívá svému národu, že ono božské „spoutal modlitebními rˇ emínky“, tak v jistém smyslu uhodl hluboké tajemství pˇrikázání. Posmˇech tu vsak není na místˇe. Naopak platí: síla „modlitebních rˇ emínku“, ˚ která dokázala „spoutat“ cosi božského, zaslouží nejvyšší obdiv. A rovnˇež neprávem se vˇerˇ í, že beuzdný a v jakémkoliv smˇeru do extrému hnaný život je známkou vnitˇrní síly. Naopak: každý extrémnˇe vášnivý zpusob ˚ života cˇ i ideologie je ve vší své tragice vlastnˇe symptomem nˇejaké duchovní nejistoty cˇ i jiné vnitˇrní slabosti. Najít ale št’astný kompromis, dokud se energie ještˇe nepromrhala, to je vubec ˚ tím nejtˇežším co existuje. A také je to vždycky i dílo mimoˇrádné hloubky ducha a neohrožené životní vule. ˚ A daˇrí se to proto také jen tˇem nejušlechtilejším mezi lidmi a národy. Spolu se svými pˇríznivci, kteˇrí bezesporu vždycky tvoˇrili vˇetšinu lidstva, dobyla žena v tisíciletém boji vítˇezství. Spoˇcívá pˇredevším v tom, že se pohlavní styk dvou mužu˚ trestá smrtí (Lv.20,13) – podle talmudu (Sanhedrin 5,55) ovšem jen v pˇrípade, dˇeje-li se in anum, že se dále manželství uˇcinilo všeobecnou povinností, a že se závazky pˇrímo plynoucí ze zákona: „Milovati budeš pˇrítele svého jako sebe sama“ aplikovaly i na ženu. Že se láska k bližnímu rozšíˇrila i o ženu, to byl jen poˇcátek. Pod tento zákon zacˇ ali brzy spadat všichni lidé, nežidé (viz napˇr. Berešit raba 5), pak i všechny živé bytostí (caar baalechajim, pˇriˇcemž Zohar dokonce zakazuje svévolné zabití jedovatého hada!), ano i neživé pˇredmˇety (bal tašchit), což asi nemá obdobu v žádném jiném svˇetovém náboženství. – Povážlivých vítˇezství však nabylo i mužsko-mužské zamˇerˇ ení, které aˇc poˇcetnˇe slabší, vyniká intenzitou. Poznal to už Velký rabi Löw* pražský, když mínil, že se už nikdy nedokáže ovládnout muž, kterého jednou posedla vášenˇ vyspat se s jiným mužem, a že žádost po ženˇe není ani zdaleka tak silná (Gur arje, kap. Vajigaš). Vedle pˇrikázání pˇrátelské lásky se dá za jiné vítˇezství mužsko-mužského zamˇerˇ ení pokládat zejména omezení práv ženy v rituálu. Všechny pˇríkazy, které „souvisí s cˇ asovými zmˇenami“, ženˇe nepˇrísluší. Nˇekteré z nich jsou jí pˇrímo zapovˇezeny 60

(pˇríkladnˇe modlitební rˇ emínky*), takže se zdá, jako by puvodnˇ ˚ e platily za známku pˇríslušnosti k mužské spoleˇcnosti. Odtud by se snad i oduvodnilo, ˚ proˇc jsou od zákonu˚ osvobozeni i všichni chlapci, jimž dosud není tˇrináct roku. ˚ Za muže se pokládají totiž teprve poté, co se kolem pohlaví ochmýˇrili. Z téhož duvodu ˚ potom obˇrezávají své syny Arabové, podobnˇe jako pˇrírodní národy australské a africké, i za našich dnu˚ až v tomto pokroˇcilém vˇeku. (Viz Th.Reik*: Šofar.) Ženám nelze nikdy zapomenout, že právˇe žena pˇrivedla prvního muže k hˇríchu, a tím celé lidstvo do neštˇestí (srov. Luzzattovy názory na ženy a jeho mužsko-erotický sklon), i když, podle talmudu a midraše, existovalo na svˇetˇe nemálo žen „zasloužilých“. Také zmínˇená již vˇeta z talmudu, že pohlavní akt má být krátký a protivný, „jako když nˇekoho nutí zlý duch“, lze zajisté pokládat za vítˇezství mužské erotiky. Znova tedy opakuji: Vidíme, že Erós je posel, jímž nám Buh ˚ seslal Tóru ještˇe pˇred sinajským zjevením. Tento výsledek našeho dosavadního zkoumání dokonale odpovídá jak židovské tradici, zachované v talmudu, midraši a Zoharu, tak také modernímu psychoanalytickému a archeologickému bádání. Že se Tóra nenarodila jenom z lásky, ale že pochází i z boje a niˇcivého násilí, to vyjadˇruje Zohar názorem, že emanovala skrze sefiru Geburah (Násilí). Talmud srovnává Tóru na jedné stranˇe s vodou, která je symbolem milosti a lásky, na druhé stranˇe ale s ohnˇem, pˇredstavujícím niˇcivou moc. Kabbalistická verze je také v tomto pˇrípadˇe výstižnˇejší, protože kabbala opˇet uˇcí, že sefira Geburah (Násilí) byla zplozena vyšší sefirou Chesed (Milost, Láska). Veˇrejné mínˇení, které tak vzniklo, pusobí ˚ automaticky více cˇ i ménˇe závaznˇe na každé individuum tak, že vyžaduje, aby se každý podˇrídil zákonné moci. Ta pak je na svˇetˇe zejména proto, aby opanovala pohlavní sklony jednotlivcu, ˚ které se nemají protivit ani pojmu spoleˇcnosti, ani být v rozporu s jejím zachováním. Toto omezování pˇrináší každému individuu jistou tragiku, která roste proporcionálnˇe s intenzitou jeho pudu. Chasid, který skoro trvale kolísá mezi „povinností“ a pudem a dˇelí se tak mezi svou ženu a „chevre“, je výrazným prototypem této tragiky. Také stará 61

hagada nám zanechala krásný pˇríklad tohoto konfliktu. Je to pˇríbˇeh Josefa v Egyptˇe. Bible vypráví, že Putifarova žena nutila Josefa k souloži. Mudrci talmudu nám ale prozradí (Sota 13), že i sám Putifar žádal po Josefovi pohlavní styk. Co se ale stalo? Josef nemuže ˚ vyhovˇet ani pánovi, který jej miluje, ani své paní. A také k tomu nám mudrci talmudu dokáží podat zajímavé dokonˇcení. I když se Josefovi podaˇrilo uchránit si svuj ˚ pohlavní úd pˇred hˇríchem – dokonalou cˇ istotu si neudržel. Nebot’, jak vyprávˇejí mudrci, vylouˇcil z tˇela pˇres svých deset prstu˚ deset krupˇ ˚ ejí semene. Neznamená to nic jiného, než že nenajde-li Erós možnost pˇrirozeného vyžití, hledá nejnemožnˇejší cesty, jen aby se ze svého vˇezení osvobodil. Jestliže se ve starovˇeku ztˇelesnil v Tóˇre, pak na sebe vzal ve stˇredovˇeku pˇrevlek kabbaly. A z deseti krupˇ ˚ ejí semene, které Josef prolil, se pak stalo deset kabbalistických sefir. Kabbala nazývá Eróta „Jesod“*, Základ, a znamená pro ni základ celé Nauky a celého Stvoˇrení. Tento základ spojuje oba velké principy, které hrají hlavní roli v životˇe jednotlivce, spoleˇcnosti i vesmíru, princip „mužský“ – nazývaný v kabbale „duchra“, identický se sefirou „Tiferet“ (Krása) a princip „ženský“ – nazývaný „nukba“ identický opˇet se sefirou „Malkuth“ (Panství). „Veškeré (pohlavní) spojení (sivug) nastává skrze Jesod“ (Zohar III,286a). „Jesod“ je tím, co spojuje „dva pˇrátele“, sefiry „Necach“ (Vítˇezství, Vˇecˇ nost) a „Hod“ (Majestát). Je také ale pˇrechodem mezi zemí (zemˇe je podle kabbaly zjevením sefiry Malkuth) a nebem (Tiferet), žebˇríkem, který vidˇel Jakub ve snu, a který má nejvyšší stupen v Bohu (Zohar Vajece). Josef je ztˇelesnˇením Jesodu (napˇr. Zohar Vajigaš). Na lidském tele je Tiferet zastoupena horní polovinou trupu, Necach-Hod nohama, Jesod pohlavím, Malkuth ústy (Tikunim Patach Eliahu). Na zemi je Jesod pˇredstavován Sionem (viz napˇr. Sefat emet od rabi Menachema Azarji* z Fano; tisk Lubaˇcov, 1898). – Jesod je „otevˇrením životního zdroje, z nˇejž vyvˇerá všechna posila jsoucna, a protože je, podle tajemství znamení obrˇ ízky, zdrojem, nazývá se ‘Požehnaný’...“ (Zohar II,135). „Ten, kdo tvoˇrí zákony, je Jesod“ (Zohar III,286a). „Mysli na den sabatu, abys jej svˇetil! – Toto je tajemství svatého svazku (obˇrízky), a protože na tomto ‘svazku’ stojí všechny orgány tˇela, a protože On je jejich shr62

nutím, je také sabat (podle talmudu) shrnutím celé Tóry a všechna tajemství Tóry s ním souvisejí. A proto: kdo drží sabat, je jako ten, kdo dbá celé Tóry“ (Zohar II,92). – A tak je i zde Erós oznaˇcován za tajný prazáklad celé Nauky.

63

VII. ˇ ˇ CI. EROTIKA PÍSMA A RE Poˇcetnou formou se v kabbale setkáváme s kombinováním písmen a cˇ ísel. Z jejích mnohých oblastí je právˇe toto rˇ íše zdánlivˇe nejgrotesknˇejší a nejnepˇrístupnˇejší. – Odbývat ale tyto partie, vyvstávající pˇred námi v celém patosu hlubokého prožitku, jako liché hraní nebo povˇeru, je velmi bláhové. Taková kritika se ještˇe nedávno hojnˇe pˇestovala. Nemohla zajisté pˇrispˇet k osvˇetlení dˇeju, ˚ vytváˇrejících v duších horlitelu˚ kabbaly ono podivuhodné nám dnes nesrozumitelné zˇretˇezení myšlenek, obdaˇrené navíc vášnivou radostí ze zkoumání a objevování. Prohlásit za nesmysl to, co pokládaly a pokládají celé generace za nejduležitˇ ˚ ejší z duševních úloh, za vyposlechnutí nejhlubších tajemství – to se jednoduše zdráháme uˇcinit. A pˇrece: i pˇri nejlepší vuli ˚ stojíme zprvu naprosto bezradní už jen pˇred tou nepochopitelnˇe velkou úctou, s níž se na rˇ eˇc a písmo kabbala dívala. Uvažme jen: písmenum ˚ se tu pˇrisuzují zvláštní, nadpˇrirozené a mocné úˇcinky. Písmeny stvoˇril Buh ˚ svˇet, a také svatá Nauka byla sepsána už dva tisíce let pˇred jeho stvoˇrením dvaadvaceti znaky hebrejského písma jako „ohenˇ cˇ erný na ohni bílém“. Písmena jsou živé, nadpozemské bytosti, které umí mluvit s Bohem. Podle kabbaly pak naznaˇcuje každé písmeno svým zpusobem ˚ cˇ tyˇrhláskové jméno Boží (viz Midraš talpiot). Podle jednoho výroku velkého Baalšema se sám Buh ˚ vtˇelil do dvaadvaceti písmen Tóry. Naopak míní apokryfní kniha Enochova*, že písmo je vynálezem zlého andˇela... S tˇemito písmeny potom, jimž se pˇrisuzuje tak veliký význam, podniká kabbala (v menší míˇre ale i jiné rabínské spisy) rˇ adu nanejvýš pozoruhodných kombinací a výkladu. ˚ Jeden z tˇechto výkladu˚ spoˇcívá v tom, že se ze Svatého • Písma vyjme jakýkoliv výraz, pˇreskupí se jinak jeho písmena až vznikne jedno nebo dvˇe slova s úplnˇe jiným významem a pˇríslušný biblický text se potom vykládá jako by v nˇem nestálo slovo puvodní, ˚ nýbrž slovo novˇe vytvoˇrené. Celé toto poˇcínání pusobí ˚ tak, jako by každá sou64

hláska mˇela svuj ˚ vlastní abstraktní význam (v hebrejštinˇe se vˇetšinou píší jenom souhlásky, protože ty vytváˇrí v semitských jazycích jádro slova), jako by byla praelementem rˇ eˇci, o sobˇe nepostižitelným, který dává lidem smysl teprve tehdy, až se sdruží s jinou souhláskou, a tak se omezí. A tak se tato metoda kombinování písmen podobá chemické analýze a transformování, kdy namísto atomu˚ máme souhlásky psané rˇ eˇci. Tak napˇríklad je celé kabbalistické dílo Tikune Hazohar hlubokým výkladem ruzných ˚ hláskových kombinací prvního slova bible: BR’ŠIT (ˇcteno berešit, tj. na poˇcátku). Toto slovo se transformuje na: BTR’ŠI (bat-roši, dcera mé hlavy), BRIT’-Š (berit-eš, ohen-svazek), ˇ BIT-R’Š (bajit-roš, hlava domu), BR’-ŠIT (bara šit, stvoˇril šest) atd. Jiná metoda, s názvem „gematrie“, je ještˇe mnohem podivuhodnˇejší. Protože se totiž od pradávna v hebrejštinˇe oznaˇcují cˇ íslice dvaadvaceti písmeny hebrejské abecedy – tak, že prvních devˇet písmen pˇredstavuje devˇet prvních cˇ ísel, devˇet dalších písmen pˇredstavuje desítky, a cˇ tyˇri poslední písmena pˇredstavují stovky – zkoumá gematrie každé slovo z této pozice, totiž, jako by se neskládalo ze souhlásek, nýbrž z cˇ íslic, seˇcítá je a dává potom do tajné souvislosti se slovem naprosto jiného významu a znˇení, které má však stejnou cˇ íselnou hodnotu jako slovo první*. Tak napˇríklad radí rabi Elimelech z Liženska, že by cˇ lovˇek mˇel jíst tak, „aby spojoval Boha s jeho Nádherou“. Protože nyní cˇ íselná hodnota Tetragrammatonu (ˇctyˇrhláskového Božího Jména), oznaˇcujícího podle kabbaly Boha jako nejvyššího pˇredstavitele mužského principu, obnáší v gematrii 26 (Jod = 10, He = 5, Vau = 6, He = 5), a protože dále cˇ íselná hodnota jména Adonai (Pán, Panovník), oznaˇcující podle kabbaly „Nádheru Boží“ (Šechinu) jako nejvyšší pˇredstavitelku principu ženského, je podle gematrie 65 (Alef = 1, Daleth = 4, Nun = 50, Jod = 10), tak by si mˇel cˇ lovˇek bˇehem jídla (maachal) pˇredstavovat písmena právˇe tohoto slova, protože cˇ íselný obsah tu je 91 (Mem = 40, Alef = l, Kaf = 20, Lamed = 30), což se sumárnˇe rovná „spojení“ obou Božích jmen (26 + 65). (Stravování jako symbol pohlavního „spojení“ se používá už v bibli a ve starovˇeké rabínské literatuˇre.) Na první pohled tedy, jak jsme již rˇ ekli, jsou tyto dvˇe metody 65

(a všechny jim podobné) neproniknutelné. Abychom jim porozumˇeli a mˇeli se cˇ eho zachytit, musíme zacˇ ít ponˇekud zeširoka – totiž vrátit se k prapuvod ˚ um ˚ písma a všimnout si jeho souvislostí s rˇ eˇcí. ˇ nané, Egypt’ané, Asyˇrané a Cí ˇ právˇe tak jako americké kmeny, oznaˇcovali ve svém písmu všechny objekty obrázky. Pomocí obrázku˚ hmotných pˇredmˇetu˚ oznaˇcovali ale také abstraktní pojmy a ruzná ˚ jednání, bud’ že mnohdy spatˇrovali mezi obojím jistou podobnost, nebo že se k takovému znázornˇení nechávali svést náhodnou fonetickou podobností jména abstraktního pojmu nebo cˇ innosti s nˇejakým hmotným objektem. Avšak toliko Egypt’ané zustali ˚ tomuto obrázkovému písmu, hieroglyfum, ˚ vˇerni. Asyˇrané, ˇ nané Babylonané ˇ a Cí ˇ je však rychle opustili tím, že puvodní ˚ vzhled hieroglyfu˚ pomíjeli a v prubˇ ˚ ehu cˇ asu je promˇenili v ideogramy sestávající z jistých geometricko-kaligrafických stereotypních znaku, ˚ které s puvodním ˚ písmem nemˇely už vlastnˇe žádnou podobnost. Skuteˇcnost je dokonce taková, že dnes už ani ve vˇetšinˇe pˇrípadu˚ nejsme schopni rozpoznat v ideogramu puvodní ˚ hieroglyf (viz Fr.Delitzsch*: Entstehung der Keilschrift, 1897). A jestliže tedy došlo k tomu, že jednoduché linie hieroglyfu˚ byly vytlaˇceny komplikovanˇejšími formami klínovými, a že tak praktiˇcnost, mnemotechniˇcnost a skuteˇcná pˇredmˇetná podobnost ustoupily nesmyslným (?) znakum, ˚ pak lze podle mého soudu toto zobtížnˇení písma vyložit jen pomocí psychoanalýzy a pˇriˇcítat tento jev jakémusi druhu nutkavého jednání písaˇru. ˚ Dosavadní výklad této zmˇeny, vysvˇetlující ji zmˇenou psacích potˇreb, je smˇesné plochý a neobstojí už pˇred jednoduchými námitkami, že se pˇrece i na hlínˇe daly vyznaˇcovat dlouhé hieroglyfy, a že koneckoncu˚ jak v Mezopotámii, tak i v ˇ e vznikly pˇri naprosto ruzném Cínˇ ˚ písaˇrském materiálu podobné kaligrafické klínové formy. Myslím si spíše, že staˇrí úmyslnˇe volili takový materiál k psaní, který tvorbu klínové formy podporoval nebo ji dokonce cˇ inil nezbytnou. Jestliže chceme uchovat pˇredpoklad, že tu byla ve hˇre vynucená jednání (ti. že písmem fixované pojmy vyvolávaly v nevˇedomí písaˇre neurotické pocity, jež ho nutily neznázornovat ˇ ani tak objektivní vzhled zaznamenávaných pˇredmˇetu˚ jako spíše prozra66

zovat svá subjektivní nejintimnˇejší hnutí), pak se musíme pokusit poznat tajemnou charakteristiku samotné formy klínového písma. Pˇredtím však pˇripomenme ˇ ještˇe do oˇcí bijící formální podobnost klínového písma s hebrejským tzv. meruba-písmem. Navenek je jejich podobnost tak velká, že laik pˇri shlédnutí starožidovského náhrobního nápisu a hlinˇené tabulky s klínovým písmem sotva pozná zásadní rozdíl, jež mezi obˇema systémy ve skuteˇcnosti existuje. Avšak ani znalec nemuže ˚ pˇrejít podobnost mezi klínem a klícˇ ovým písmenem Vau (hˇreb), které dává hebrejskému písmu zcela zvláštní ráz. Zarážející je tato podobnost i poté, pˇridržíme-li se názoru, že hebrejské písmo meruba vzniklo z písma klínového. Protože jaký mˇeli Hebrejci duvod, ˚ aby zustali ˚ vˇerni tomuto pomˇernˇe zdlouhavému zpusobu ˚ psaní? O to podivnˇejší je však tato podobnost s klínovým písmem v pˇrípadˇe, že bylo hebrejské písmo odvozeno z egyptských hieroglyfu˚ nebo z nˇejakého jiného písma. Nebot’ co bylo v tomto pˇrípadˇe posledním duvodem ˚ formálního pˇribližování ke klínovému písmu? Touha po stylizaci, po pˇrizpu˚ sobení se tehdy „modernímu“ písmu, se muže ˚ jako poslední du˚ vod udávat jen tˇežko, protože stále zustává ˚ otevˇrená otázka: v cˇ em vlastnˇe spoˇcívá velká pˇritažlivost klínové formy (které zachovali nápadnou vˇernost i staˇrí Peršané)? Mimoˇrádnˇe pouˇcné by pro nás bylo, kdyby se nám pˇri našem zkoumání podaˇrilo zjistit, jaký byl pravý význam jednoduchého klínu pro duši starovˇekého objevitele klínového písma. Pokusíme se o to na následujících stránkách a uvedeme souˇcasnˇe nˇekteré souvislosti, které dosud zustaly ˚ nepovšimnuty. Pro ulehˇcení cˇ tení bylo v klínovém písmu bˇežné – podobnˇe jako u egyptských hieroglyfu, ˚ klást pˇred jistá slova determinativa, tj. vlastní ideogramy, pomocí nichž se okamžitˇe poznalo, jakého rodu následující slovo je. Tak existuje napˇríklad determinativ, který znamená, že následující slovo je jménem nˇejaké zemˇe, jiný determinativ opˇet znamená, že následuje jméno nˇejakého boha atd. Mužská jména pˇredcházel potom jako determinativ jednoduchý, svislý klínový znak. Bezdˇecˇ nˇe se namane otázka: proˇc právˇe jednoduchý klín oznaˇcuje mužskost? A odpovˇed’ je nadosah: ve starých sumerských hieroglyfech, z nichž jak známo klínové písmo 67

vzniklo, se muž symbolizoval primitivnˇe nakresleným, svisle postaveným údem. Jednoduchý klín, jakožto determinativ pro jména mužských osob, není proto niˇcím jiným než jednoduchým zobrazením mužského pohlavního údu. Ze je tato domnˇenka (vzdor pojetí, které zastává Delitzsch, že totiž je tento determinativ odvozen z cˇ íslice 1) dokonale oprávnˇená, dokládá nejlépe okolnost, že i determinativ uvádˇející ženská jména prozrazuje naprosto jasnˇe svuj ˚ puvod ˚ ze starosumerského hieroglyfu pro ženu (sumersky: ssal). I žena se v sumerštínˇe – analogicky k znázornˇení muže – symbolizovala primitivním nákresem ženského pohlavního orgánu, takˇrka rovnostranným trojúhelníkem s krátkou cˇ árkou uprostˇred. A podobnost ženského determinativu s tímto sumerským znakem je rovnˇež nepochybná. Veskrze podobnˇe je tomu nyní i v hebrejském písmu meruba. Také v nˇem poznáme na první pohled obˇe elementární formy: „mužskou“ v klínovitˇe a hˇrebovitˇe formovaných písmenech (napˇr. Vau, Zajin, Šin aj.) a „ženskou“ v šíˇri kvadratických písmen (napˇr. He, Daleth aj.). Že tu šíˇrka skuteˇcné znamená ženskost vysvítá i z toho, že ss-hláska Samek se ve všech palestinských nápisech oznaˇcovala jednoduše trojúhelníkem sumerského ssal (žena), že ji až do dnešních dnu˚ podobnˇe píší levantstí Židé, a že jenom západní židovstvo tento znak (zˇrejmˇe po dlouhém vývoji) dole zakulatilo a protáhlo tak do šíˇre. Myšlenka, že mezi písmem a sexualitou existuje nˇejaká souvislost, nebyla ostatnˇe starým židovským myslitelum ˚ nikdy zcela cizí. Už prastarý Midraš Tanchuma* vidí v malém písmeni Jod „znak obˇrezání“. Kabbalistické spisy jsou zajedno v tom, že jistá štíhlá písmena pˇredstavují mužský, široká pak ženský princip. Trojúhelníkové a pozdˇeji kulaté písmeno Samek platí v knize Zohar za písmeno zlé a pokud možno se vynechává. Tak napˇr. v prastarém a vznešeném hymnu na sabat El Adon, jehož verše mají abecední poˇrádek, je na místˇe, kde by mˇel stát podle poˇradí verš zaˇcínající písmenem Samek, verš zaˇcínající podobnˇe vyslovovaným písmenem Šin. – Bez povšimnutí rovnˇež nesmí zustat ˚ zajímavý fakt, že všechna písmena abecedy jsou rˇ azena párovitˇe tak, že písmeno pˇripomínající svou hˇrebovitostí cˇ i délkou mužskost stojí vedle písmene naznaˇcujícího šíˇri klínopisné 68

ženskosti. Podivuhodné dále je, že název písma meruba, který se odvozuje od slova arba (ˇctyˇri), a které se pak pomˇerné neoprávnˇenˇe nazývá písmem „kvadratickým“, je vlastnˇe puálovou formou* slovesa raboa, jež ale v hebrejštinˇe (podobnˇe jako v aramejštinˇe) znamená pohlavní styk (kupˇríkladu Lv.19,20). Není proto úplnˇe správné, domnívá-li se Heinrich Heine (Hebrejské melodie*, „Jehuda ben Halevi“), že sympatie, jíž se hebrejské litery tˇeší u dˇetí, spoˇcívá v tom, že tyto znaky pocházejí z „dˇetského vˇeku lidstva“. Vlastní pˇríˇcinou dˇetské záliby je ve skuteˇcnosti to, že dítˇe vidí v hebrejských písmenech právˇe sexuální symboly, které jinak tak rádo všude hledá, což nám ukázal profesor Sigmund Freud. (Tento pokroˇcilý výsledek psychologie by byl sotva nˇejaké novum pro staré kabbalisty, protože – na rozdíl od jiných, stejnˇe starých nauk – jim dítˇe kupodivu nebylo prototypem „mravní cˇ istoty“. Rabi Moše Chajim Luzzatto píše napˇr. ve svém K.L.CH., že je cˇ lovˇek ve svém mládí ovládán zlým duchem. Podobné názory nalézáme i v Zoharu-Vaješeb.) Ted’ tedy snad pochopíme, proˇc i Buh ˚ muže ˚ být vtˇelen do meruba-písma. Kabbala pˇrece uˇcí, že ony tˇri, pro lidský osud tak významné principie: vˇecˇ nˇe mužské (v Zoharu nazývané, duchra), vˇecˇ nˇe ženské (nukba) a Erós, které podle právˇe uvedeného urcˇ ovaly rovnˇež podobu písma, jsou identické se tˇremi nebeskými mocnostmi (sefirami): Tiferet (Nádhera), Malkuth (Panství), a Jesod (Prazáklad), a že tyto sefiry pˇredstavují jenom ruzná ˚ „roucha“ nekoneˇcné substance Boží. A skuteˇcnˇe také jmenuje kabbala hlas (kol), rˇ eˇc (dibur) a písmeno (oth) z mnoha živoucích symbolu˚ tˇechto tˇrí principu. ˚ (Viz napˇr. knihu Sefat emet.) Kupodivu se i v klínovém písmu oznaˇcuje buh ˚ Ašur jednoduchým klínem. Že se koneˇcnˇe mužeme ˚ dívat na písmo jako na produkt zlého andˇela (jak to cˇ iní kniha Enochova), je nyní rovnˇež zˇrejmé. Nebot’, že i Erós muže ˚ pusobit ˚ jako zlý andˇel, to nebude neznámé nikomu z tˇech, kdo jsou „obdaˇreni tajnou moudrostí“ (jinak cˇ estný titul kabbalistu). ˚ Jestliže se nyní pˇri zkoumání grafického znázornˇení lidských myšlenek ukázalo, že tu nenachází výraz nic životu cˇ lovˇeka vnˇejšího, ale spíše jeho na povrch vystupující nitro, pak to platí da69

leko vˇetší mˇerou o ještˇe starším a úˇcinnˇejším dorozumívacím prostˇredku, o mluveném slovu. Nepopiratelný pokrok stran problému vzniku rˇ eˇcí uˇcinila rovnˇež psychoanalýza. Podle jejího výkladu stály na poˇcátku rˇ eˇci zˇrejmˇe neartikulované výkˇriky, jež ze sebe vydávali pravˇeký muž s pravˇekou ženou pˇri vyvrcholení pohlavní vášnˇe. V prubˇ ˚ ehu tisíciletí došlo pak k hláskové diferenciaci a pu˚ vodní sexuální význam hlásek byl odsunut a vytlaˇcen. Zdá se, že tohle vytušili svou duvtipností ˚ a neohroženou odvahou hledˇet pravdˇe do oˇcí už staˇrí talmudisté, když dávali do souvislosti stvoˇrení, rˇ eˇc a Eróta. O biblickém místˇe Gn.2,23 – Ona se bude jmenovat žena (iša), nebot’ byla vzata z muže (iš)... a proto opustí muž otce svého a matku svou a pˇripojí se k ženˇe své a budou jedno tˇelo... – rˇ íkali: Jeden výraz se hodí k druhému (iš – iša, muž – žena); to je dukaz, ˚ že ˇ cí (hebrejštinou). (Viz Raši.) – V jiných svˇet byl stvoˇren Svatou Reˇ jazycích jsou totiž výrazy pro muže a ženu ruzných ˚ rodu. ˚ Jestliže tedy byla krystalizace hieroglyfu v klínové písmo produktem sexuálního génia cˇ lovˇeka, pak musí totéž platit pro vznik souhlásek, vyvinuvších se rovnˇež z nediferencovaného brebtání pralidí. Podle toho potom není užívání abecedy namísto hieroglyfu, ˚ jak se domnívá Hans Blüher, jevem dekadentním cˇ i dokonce „praktickým“ vynálezem nˇejakého fénického kupce, nýbrž jenom nezbytným grafickým vyjádˇrením hlubokého psychického procesu diferenciace, procesu, jemuž vdˇecˇ íme i za vznik rˇ eˇci. Jestliže se tedy budeme dívat na jednotlivé souhlásky jako na jakési krystaly puvodnˇ ˚ e chaoticky jednotných erotických výkˇriku, ˚ pak se lze rovnˇež domnívat, že každá souhláska v sobˇe zahrnuje urˇcitou valenci výrazové sexuální energie*, odpovídající urˇcitému vnitˇrnímu napˇetí rozkoše. Je samozˇrejmé, že mimo ruzné ˚ stupnˇe erotického napˇetí vyjadˇrovaly souhlásky i jiné spolupusobící ˚ momenty sexuálního života, a to jednak podle své fonetické podobnosti s jistými zvuky nebo podle místa v hlasovém ústrojí, v nˇemž vznikaly. Nicménˇe ruznost ˚ jednotlivých stupnˇ u˚ energie, nezbytných pro tvorbu snadnˇeji cˇ i obtížnˇeji vyslovitelných souhlásek, pˇrece jenom pˇredpokládá existenci pˇríslušnˇe ruznˇ ˚ e velkého erotického napˇetí rozkoše. Kdybychom byli schopni zmˇerˇ it, jak velké 70

napˇetí je nutné k vytvoˇrení jednotlivých souhlásek, mohli bychom kupˇríkladu rˇ íci, že slovo x, sestávající ze tˇrí souhlásek, vyjadˇrujících napˇetí a+b+c, se rovná – pokud jde o sumární napˇetí tohoto druhu – slovu y, které totéž napˇetí vyjadˇruje šesti úplnˇe jinými souhláskami a/2 + b/2 + a/2 + c/2 + b/2 + c/2. Bylo by tedy tˇreba sestavit jenom jakýsi druh stupnice všech souhlásek, poˇcínaje tˇemi nejsnadnˇeji vyslovitelnými a konˇce nejobtížnˇejšími – abychom mohli spolehlivˇe provést „gematrii“ (pˇreložme si zde toto mystické slovo jako hledání ruzných ˚ slov o stejné kapacitˇe erotického napˇetí rozkoše), ovšem za toho pˇredpokladu, že souhlásky reprezentují všechny odstíny erotického napˇetí pravˇekého cˇ lovˇeka, což není podle toho, co jsme až dosud rˇ ekli, rozhodnˇe nepravdˇepodobné. Stupnice takového druhu se kabbalistum ˚ nabízela v odpradávna tradovaném uspoˇrádání hebrejské abecedy. Dnes však pro nás není vubec ˚ lehké rozlišovat pˇresnou gradaci souhlásek podle obtížnosti jejich výslovnosti, protože tato obtížnost je sama u jednotlivých individuí pomˇernˇe variabilní, a dále pak proto, že bychom pˇresnou výslovnost souhlásek v dobˇe vzniku jejich abecedního uspoˇrádání konstatovali a reprodukovali jen s obtížemi. Jedno je však nade všechny pochyby: písmena, která stojí na poˇcátku abecedy se vyslovují nesrovnatelnˇe snadnˇeji (“jednotky“) než písmena stojící na jejím konci („stovky“) (Wuttke*: Die Entstehung der Schrift, Lipsko 1878). Tato poslední písmena hebrejské abecedy jsou tak obtížnˇe vyslovitelná (i dnes ještˇe v orientální židovské výslovnosti), že se zdají být jakoby synteticky slité z více hlásek, a v jiných semitských jazycích se pak skuteˇcnˇe i rozpadají do více konsonant. Stˇrední souhlásky (“desítky“) – j, k, l, m, n – jsou potom jakýmsi pˇrechodem. Uspoˇrádání abecedy podléhá bezpochyby i jiným principum ˚ než jen obtížím ve výslovnosti. Tak napˇríklad (podle Wuttkeho) nejsou v abecedˇe dvˇe souhlásky, vznikající na stejné místˇe mluvidel, postaveny vedle sebe (snad s výjimkou posledních „š“ a „th“), což by ostatnˇe opˇet mohlo platit za dukaz ˚ existence erotických sil v abecedˇe, zvláštˇe když si pˇripomeneme analogickou snahu rˇ adit abecednˇe písmena párovitˇe tak, aby graficky po písmeni štíhlém následovalo písmeno široké. Naproti tomu 71

se zdá, že souhlásky, které se vyslovují podobnˇe, jsou v abecedˇe rozloženy ve stejných intervalech (Faulmann*: Das Buch der Schrift), proˇcež bylo „h“ vytlaˇceno na páté místo. – Zásadní odstupnovaˇ nost napˇetí, reprezentovaná jednotlivými souhláskami, tím není porušena. Nebot’ – jak jsme již uvedli – ruzné ˚ výšky napˇetí jsou demonstrovány, resp. i vyvolávány (kromˇe energetické nároˇcnosti na jejich vyslovení) také jinými prostˇredky, napˇr. fonetickým napodobováním erotických úkonu, ˚ což možná spolupusobilo ˚ pˇri jejich vˇclenování ˇ do abecedy. Gematrie tedy chce navzájem zamˇenovat ˇ slova stejné cˇ íselné hodnoty, tj. namísto jednoho hláskového výrazu položit výraz jiný, pˇribližnˇe stejného erotického napˇetí, vyjádˇreno valenˇcní stupnicí abecedy. V této kapitole jsme pˇrirozenˇe nepodali racionálnˇe-logický výklad kabbalistických metod práce s písmeny. Spise jsme jenom ukázali cestu (jednu z mnohých), po ho, cˇ ím se (nevˇedomé) sytila duše kabbalistu. ˚

72

VIII. ˇ HORNÍ SVETY A JEJICH EROTIKA. „Všechny vˇeci jsou zaˇclánkovány, zapˇredeny, zamilovány.“ (Nietzsche*: Tak pravil Zarathustra) Už jsme se zmínily o tom, že sefira Jesod je základem všeho stvoˇrení. Až když se tato upevnila, upevnilo se i Universum (Zohar II,258a). Jesod-Erós spojuje „pˇrátele“: tedy sefiry Necach-Hod a „milující“: Tiferet-muže a Malkuth-ženu. Tato dvojice se dál objevuje v podobˇe „nebe“ a „zemˇe“, „slunce“ a „mˇesíce“, „dne“ a „noci“, „ženicha“ a „nevˇesty“, „syna“ a „dcery“, „Svatého“ (budiž požehnán!) a „jeho Nádhery“. (O desítce sefir srovnej poslední poznámku ke kapitole VI.) Podle kabbaly je celá bohoslužba zamˇerˇ ena na „spojení“ (jichud) „Svatého“ (budiž požehnán!) s jeho „Nádherou“. Chasidové rˇ íkávají pˇred splnˇením každého pˇríkazu formuli „Lesem jichud kudša, berich Hu u-Šechinte“ (pro spojení Svatého, budiž pochválen, s jeho Nádherou). Mudrcum ˚ Zoharu je zase pˇredmˇetem všech jejich mystických snah okamžik, kdy „se spojí šimša vesihara (slunce a mˇesíc)“. – Jestliže se na Zemi pohlavnˇe spojí muž se ženou a zachovají-li pˇri tom svatou cˇ istotu, pak tím zpusobí, ˚ že se spojí i nebeské sefiry Tiferet a Malkuth, jejichž cˇ ástmi muž a žena jsou a dále nad nimi „tváˇrí v tváˇr“ všechno v nejvyšších svˇetech, jak to podrobnˇe popisuje rabi Šabataj Horovic* ve slavném díle Šefa tal (Pˇríval rosy). (Rabi Šabataj byl cˇ eský Žid z rodu Levi a pusobil ˚ jako lékaˇr a rabín v Praze. Byl to vnuk velkého kabbalisty zvaného „Svatý Šelo“, jenž se narodil v malém cˇ eském mˇesteˇcku Horovice a zemˇrel v palestinském Sáfedu asi roku 1629.) Nu a tak, jako nastává první spojení dvou lidských tˇel pomocí paží, tak také existují mezi sefirami dvˇe, jimiž se Tiferet a Malkuth k sobˇe pˇrivinou. Jsou to sefiry Chesed (Milost, Láska) a Geburah (Síla), nazývané proto také „seroot Olam“, paže svˇeta. V pˇrírodˇe se vyskytuje Chesed mimo jiné v podobˇe vody, Geburah pak v podobˇe ohnˇe. Tiferet mívá podobu vzduchu coby „prostˇredníka 73

mezi ohnˇem a vodou“. (Viz napˇr. komentáˇr, který ke knize Šifra Dzeniutha napsal zbožný rabi Elija, „gaon“ z Vilny*.) „Krása“ ale leží mezi sefirami Chesed a Geburah tak, jako leží horní polovina trupu mezi obˇema pažemi. Svou podstatou je Krása harmonií Milosti a Síly. (Viz napˇr. úsek o barvách v Pardes rimonim nebo v Or neerav, od rabi Moše Cordovera*.) Spojení obou sefir Tíferet a Malkuth se dˇeje tˇremi zpusoby: ˚ 1. Tyto dvˇe sefiry jsou totožné se dvˇema pˇráteli „Necach-Hod“. Krása-muž se „sklání“ k sefiˇre Vítˇezství (Necach) a Panství-žena „stoupá“ k sefiˇre Oddanosti, Majestátu (Hod), naˇcež se spojí prostˇrednictvím sefiry Jesod. 2. Tiferet setrvává ve své vznešenosti a „pozvedá“ silou obou „paží“ Malkuth k sobˇe. 3. Malkuth zustává ˚ „dole“ a Tiferet „k této sefiˇre sestupuje. Rabi Šnojr Zalman (v Siduru) to pˇrirovnává ke dvˇema lidem, kteˇrí se k sobˇe pˇribližují pomocí žebˇríku (Jesod). Každému „spojení“ pˇredcházejí „polibky“, jejichž podstatou je „splynutí ducha s duchem“. – Hle, jaký rozdíl: na jedné stranˇe neživé ideje a prapojmy chladných helénských filosofu˚ a na druhé stranˇe lidstvím pˇrekypující Sefirot židovských kabbalistu! ˚ Kdyby Nietzsche vˇedˇel, jaký život v „nebi“ vládne, jistˇe by nemluvil tak opovržlivˇe o „záhrobnících“, kteˇrí „strkají hlavu do nebeského písku“. I když je vlastnˇe Geburah plozena a udržována pˇrímo skrze Chesed, tak mezi všemi desíti sefirami není tak protikladných sil nad tento odpuzující se pár Milosti a Síly. Nesmíme napˇetí, které mezi nimi existuje, se nazývá „dina kašija“ – tˇežký soud. Proto bˇeda cˇ lovˇeku, který se v tomto napˇetí ocitne! O novoroˇcních svátcích (roš ha-šana), když pˇrechází letní cˇ as v zimní a panuje znamení Vah, v té dobˇe se vznáší nad svˇetem „tˇežký soud“. Proto je také v tˇechto dnech jedním z extatických zámˇeru˚ – „kavanot“* – židovské bohoslužby, zapujˇ ˚ cit hlasem „šofaru“ (což je dechový nástroj zhotovený z beraního rohu a zárovenˇ toto slovo pˇripomíná aramejské slovo šufra, krása), nebo-li „paprskem“ z horní sefiry Ima-matka, harmonii sefiry Krása novou sílu, která má oslabit pˇríliš vysoké napˇetí a pˇrivodit „dina rafija“ – mírný soud; znamená to 74

tedy nechat vládnout nižší napˇetí, napˇetí sefir Necach-Hod, které nejsou co do substance tak odlišné, a také nejsou tak dostˇredivˇe zamˇerˇ eny jako horní sefiry Milost a Síla (Zohar Pinchas, Šeloh). V kosmu tedy vládne jakési psychicko-metafysické konání, které Freud nazývá u lidí principem slasti: duševní usilování o zjemnˇení nelibých psychických napˇetí. Oznaˇcení sedmi „nižších“ sefir je pˇrevzato z biblické verze (1.Pa.29,11): „Tvá je, ó Vˇecˇ ný, velikost a síla i krása i vítˇezství i majestát, nebot’ všechno na zemi je Tvé, panství i vznešenost!“ Tak jsou tu tedy dokonale vyslovena všechna jména „nižších“ sefir, a sice v tomtéž seˇrazení, jak to zpravidla cˇ iní i kabbala (museli jsme je v této knize probrat v opaˇcném poˇradí, aby to odpovídalo našemu postupu, tedy „zdola nahoru“: Velikost (Milost), Síla, Krása, Lesk, Majestát, Panství. Toliko Jesod-Erós se tu cudnˇe opisuje slovy „všechno na nebi a na zemi“, což však už prastarý aramejský pˇreklad (targum) doplnuje ˇ slovy „kol deachid“ – všechno, co nebe se zemí spojuje. (To, že Jesod spojuje pozemskou Malkuth s nebeskou Tiferet, jsme zduraznili ˚ již dˇríve.) Zohar (Berešit 17a) vysvˇetluje, proˇc Jesod znamená veškerenstvo: „protože všechno spojuje svˇetlem vášnˇe“. Nad tˇemito sedmi „nižšími“ sefirami jsou ještˇe tˇri „horní“, kterým se také rˇ íká „mozky“ tˇech „nižších“. Jsou to tyto: 1. Kether Eljon (Nejvyšší Koruna), nejvyšší a první z desíti sefir, nazývaná také Ain (Nic) a Racon (Vule). ˚ 2. Chokmah (Intuitivní Moudrost), nazývaná také Aba (Otec) a 3. Binah (Rozum), nazývaná také Ima (Matka). Na lidském tˇele jsou reprezentovány lebkou a pravou a levou polovinou mozku. Binah se ale pˇripisuje také srdci. Kether Eljon je jakožto Vule ˚ srovnávána s nejvyšší z pˇeti lidských duší – s Jechidah. Skuteˇcnost, že vule ˚ k životu tvoˇrí podstatu duše, známou nám ze Schopenhauera, vyjádˇrili mudrci talmudu výrokem, že všichni tvorové byli stvoˇrení podle své vule ˚ (cibjon). Rabi Löw z Prahy (Gur arje) upozornuje ˇ na to, že slovo cibjon znamená mimo vuli ˚ ještˇe i formu, což naznaˇcuje, že všechna stvoˇrení si volí formu své podoby svobodnou vulí ˚ už pˇred svým narozením. Domnívá 75

se, že i nejšerednˇejší zvíˇrata jsou ve svých vlastních oˇcích krásná. – A tím se vysvˇetluje i to, proˇc se duchové mrtvých zjevují ve své pozemské podobˇe (1.Sam.28). Ta totiž patˇrí k podstatˇe duše. Ve svých nižších vrstvách, které jsou nejblíže pocitum ˚ „dolních“ sefir, se Chokmah a Binah spojují v polosefiru Daath. (Názor, vˇedˇení, vˇedomí. – A tak by potom bylo tˇreba pˇrekládat moderními psychologickými výrazy všechno, co kabbalistické spisy oznaˇcují za „nad vˇedomím“, jako nˇeco „podvˇedomého“.) Daath není samostatnou sefirou a znázornuje ˇ se „korunou“ nad sefirou Tiferet. Kabbalisté zduraz ˚ nují ˇ (napˇr. Sefat emet), že slovo „daath“ pochází z kmene jadoa – „poznávati“, které mimo vˇedˇení znamená i pohlavní styk (pˇríkladnˇe v Gn.4,1), nebot’ skrze tuto polosefiru jsou sefiry Otec a Matka v trvalém spojení a tvoˇrí nové duše. Jak jsme se již zmínili, bývá Rozum-Matka také oznaˇcován jako lítost, obrácení. Rabi Bér z Mesriˇce to vykládá následovnˇe: Kdo se obrací, bude oˇcištˇen od všech hˇríchu˚ a podobá se nevinnému dítˇeti, které matka právˇe porodila. Rabi Pinchas z Korice (pˇrítel a žák Baalšema) radí cˇ lovˇeku, který se chce obrátit na pravou cestu, aby si pˇredstavil tváˇr své matky, protože sefira Binah, která je puvodem ˚ ˇ vší lítosti a obratu, se nazývá rovnˇež Ima, Matka. – Ríká se jí ale také trun ˚ a zahrada Edenu, z nˇejž všechny duše pˇricházejí a kam se všechny opˇet vracejí. (Srovnej obdobné myšlenkové postupy, jimiž se zabývá psychoanalýza.) Mimo to se „Matka“ a „Otec“ „ˇcas od cˇ asu pˇrevlékají“ v sefiry Tiferet-Syn-Bratr-Muž a Malkuth-Dcera-Sestra-Žena, aby jim rovnˇež udˇelili „sílu ke spojení“ (Ec chajim, šaar hasivugim). Je to analogické s tím, co uˇcí psychoanalýza stran našeho nižšího, hmotného svˇeta: erotické vztahy dˇetí k rodiˇcum, ˚ které v nevˇedomí (“nad Daath“) dítˇete „trvale pˇretrvávají“ a cˇ asto jeho fantazii nutí, aby plodila obrazy – „nové duše“; tyto dˇetské erotické vztahy pozdˇeji pˇrecházejí, „pˇrevlékají se“, v milostný pomˇer k sourozencum ˚ a ústí nakonec v manželský svazek právˇe s takovým cˇ lovˇekem, v nˇemž – jak se nevˇedomˇe domnívají – odhalily nejvˇetší podobnost se sourozenci a rodiˇci. Každá jednotlivá z deseti sefir se opˇet skládá z desíti sefir stejného jména, které jsou podˇrízeny její moci. Na lidském tˇele jsou 76

napˇríklad sefiry Necach-Hod sefiry Jesodu zastoupeny obˇema varlaty, Malkuth sefiry Jesodu pˇredstavuje „korunku“ (špiˇcku) údu. U sefiry Malkuth jsou Necach-Hod ústy, a jazyk je její Jesod. Uši jsou Necach-Hod sefiry Binah, oˇci jsou Necach-Hod sefiry Chokmah (Arí – Likute hašas). „Svˇetlo oˇcí je zjevením nádhery Boží“ (Zohar I.). – Kether Eljon sefiry Kether Eljon, tedy nejvyšší stupenˇ se nazývá Atika, Starý, nebot’ v nˇej se „pˇrevléká“ Ain-Sof, Ne-koneˇcno, nazývané „Atika dechol Atikin“, Staˇrec všech Starcu˚ (Ec chajim, šaar Arich anpin). Sefira Kether Eljon se, jakožto složená z desíti podˇrízených sefir, nazývá „Arich anpin“, Velký Obliˇcej, narozdíl od sefiry Tiferet, která se nazývá „Seir anpin“, Malý Obliˇcej (Ec chajim – srov. rovnˇež III. kapitolu této knihy). Ain-Sof se mezi sefiry nepoˇcítá (viz Or neerav), protože On „naplnuje“ ˇ a „obklopuje“ sefiry „svˇetlem“ své „nesˇcíslné jednoty“ (Tikunim, Patach Eliahu). Kether Eljon (Nejvyšší Koruna), „Nic“, „Vule“ ˚ k Bytí, je první sefirou, kterou ze sebe oddˇelil „emanující“ (hamaacil) Ain-Sof. Nazývá se proto také „Rešit“ (poˇcátek) (Tikunim, Patách Eliahu). Kether Eljon vytvoˇrila ze sebe opˇet Chokmu (Moudrost), nazývanou také Ješ“ (bytí). Rovnˇež Chokmah se v kabbale oznaˇcuje za „Rešit“ (poˇcátek), a sice obyˇcejnˇe v návaznosti na starý aramejský pˇreklad Pentateuchu, v nˇemž se první slova Geneze „Na poˇcátku stvoˇril Buh...“ ˚ reprodukují „Moudrostí stvoˇril Buh...“. ˚ – (V cˇ ínské mystice nalézáme podobnˇe Tai-Chi, Prapoˇcátek a Wu-Chi, NicPoˇcatek. Není ale jasné, zda se tyto pojmy dají identifikovat s kabbalistickýrni pojmy Chokmah a Kether Eljon a Ain-Sof.) Z Kether Eljon stvoˇrená Chokmah zplodila Binu (Rozum). Také ten bývá oznaˇcován za Ješ (bytí). Pˇriˇcemž pˇredstavuje Chokmah myšlení v jeho neurˇcité, nevˇedomé a problematické formˇe, asi takové hamletovské „to be or not to be“, zatímco Binah znamená urˇcitou již, neproblematickou a do vˇedomí (Daath) pˇrešlou rozumovou schopnost, opˇet tedy jakési descartovské „cogito ergo sum“*. V souladu se svérázným zpusobem ˚ uvažování kabbaly se zde ovšem musí jak citovˇe zabarvený projev Hamletuv, ˚ tak i intelektuální slovo Descartovo chápat zárovenˇ ve svém aspektu psychologickém i cˇ istˇe filosofickém. (Viz Sidur rabi Šnojra Zalmana. – Tuto svéráznost kabbalistického zpusobu ˚ myšlení ještˇe v dalším probereme.) – Sluch 77

a talmud se rodí z Binah, zrak a kabbala z Chokmah. Proto také – podle kabbalistu˚ – cˇ teme v talmudu neustále „pojd’ (a) slyš!“ (ta šema), zatímco analogická forma v kabbalistickém Zoharu zní „pojd’ (a) viz!“ (ta-chasi). Z Binah se zrodily Chesed, Geburah, Tiferet, Necach, Hod, Jesod a Malkuth tak, že z pˇredcházející se rodila následující sefira. Deset sefir se dˇelí na dvˇe skupiny, na pˇet milostí (chasadim): Kether Eljon, Chokmah, Chesed, Tiferet, Necach a na pˇet sil (geburot): Binah, Geburah, Hod, Jesod a Malkuth. Pˇet chasadim se znázornuje ˇ pˇeti prsty pravé ruky, pˇet geburot pˇeti prsty levé ruky. (O stˇríhání nehtu˚ viz Ari: Likute hašas.) Proto se také sefiry cˇ asto znázornují ˇ ve dvou paralelních „paprscích“ (kavim). Chasidim stojí vždycky vpravo, geburot vždycky vlevo. Pˇríznaˇcným je, že mužské sefiry Chokmah-Otec a Tiferet-Muž se obvykle poˇcítají mezi milosti, zatímco ženské sefiry Binah-Matka a Malkuth-Žena mezi síly. Levý, ženský princip, se prohlašuje za negativní; pravý, mužský, za pozitivní: „Levé odpuzuje, pravé pˇritahuje“. (Semol doche, jemin mekareb. – Nˇeco podobného nalezneme i v cˇ ínské mystice.) Jiné dva systémy uspoˇrádání sefir jsou takové, kdy se sefiry skládají jedna na druhou jako „cibulové slupky“. V tomto pˇrípadˇe potom tvoˇrí stˇred bud’ Malkuth, sefira Kether Eljon krajní vrstvu a zbývajících osm sefir, v poˇradí svého vzniku, jsou mezivrstvy, nebo naopak stˇred tvoˇrí Kether Eljon a nejkrajnˇejší vrstvu Malkuth. (Luzzatto pokládá v K.L.CH. oba tyto systémy za jeden, pozorovaný toliko z ruzných ˚ stanovisek.) Tomuto pojetí odpovídá dokonale i moderní názor, že se slovo sefira odvozuje z rˇ eckého sfaira, koule. Slovo sefi-rah znamená vlastnˇe „poˇcítání“ a lze ho pokládat za naprosto pravidelnou odvozeninu ze slovesa safor (poˇcítati). To odpovídá rovnˇež dokonale duchu prastaré, cˇ íselnˇemystické knihy Sefer Jecira (Kniha Stvoˇrení), v níž je prvnˇe rˇ eˇc o „desíti sefirách prázdnoty“. Se zˇretelem k vysokému stáˇrí kabbaly se mi nezdá být úplnˇe vylouˇcené (už talmud zná „deset vˇecí, jejichž prostˇrednictvím byl stvoˇren svˇet“), že slovo sfirah souvisí s asyrským slovem šapirau (regent), protože deset sefir pˇredstavuje principy, s jejichž pomocí Buh ˚ všechno stvoˇril, udržuje a všechno také ovládá. (Viz pˇríkladnˇe Luzzatto: Chokar ve Mikubal.) Poe78

ticky potom zní vysvˇetlení kabbalistu, ˚ kteˇrí sami odvozují výraz sfirah ze slova saper (vyprávˇeti), protože sefiry „vyprávˇejí o slávˇe Boží“, nebo ze slova sapir (safír), protože „jsou cˇ isté a záˇrivé jako safíry“ (viz napˇr. Sefat emet). Jiný systém zase seˇrazuje tˇri nejvyšší sefiry v trojúhelník: kde Kether Eljon je vrchol, vpravo je Chokmah, vlevo Binah a sedm „nižších“ sefir staví sloupovitˇe pod sefiru Binah, jako když se napojuje páteˇr na hlavu. Další systém dˇelí na zpusob ˚ lidského tˇela sefiry ve tˇri paralelní „paprsky“: (lebka) Kether Eljon (mozek) Binah Chokmah (mozek) (Daath) (levá ruka) Geburah Chesed (pravá ruka) Tiferet (trup) (levá noha) Hod Necach (pravá noha) Jesod (pohlaví) Malkuth V tomto systému jsou sefiry seˇrazeny po tˇrech. Tiferet-Malkuth tvoˇrí dvˇe „misky vah“ a Jesod „jazýˇcek“ rozhodnuti. Právˇe tak je tomu ve tˇrech dalších trojicích: Chokmah, Binah, Daath (ˇci Kether); Chesed, Geburah, Tiferet; Necach, Hod, Jesod (ˇci Malkuth). Tyto komplikované mystické „váhy“ Sefirotu jsou tématem „tajné knihy“ Šifra Dzeniutha. Za pˇríˇcinu, která vytváˇrí „reformovaný, dokonalý“ systém vah, se oznaˇcuje Jesod (viz komentáˇr rabiho Eliahu). Zajímavé je, že i když Ari pokládá tyto systémy za správné, tak se domnívá, že každý z nich odpovídá jinému komplexu svˇetu. ˚ Poslední systém, který jsme právˇe zmínili, „reformovaný“, vyvážený, odpovídá (duševním a hmotným) svˇetum, ˚ v nichž žijeme. V tˇechto systémech mužeme ˚ vidˇet následující figury: v systému dvou oddˇelených a sloupovitˇe seˇrazených sefir pˇeti mužských milostí a pˇeti ženských sil – dvˇe oddˇelená a o spojení usilující lidská pohlaví. Ve sférickém systému spatˇrujeme vejce a v systému hlava-páteˇr embryo (o jiných, l vyslovenˇe embryonálních stádiích sefir viz Ec chajim, šaar I,3 a šaar 23). V posledním systému poznáváme symetricky cˇ lenˇené, dokonale vyvinuté lidské dítˇe. Zduraz˚ 79

nuji ˇ ale, že názory, které tu pˇredkládám, by nemˇely poškozovat pˇrednostnˇe kosmický význam kabbaly. Zákony, které vládnou v lidském životˇe, jsou jenom opakováním a malým zrcadlením velkého svˇetového utváˇrení. Svˇety, jimiž se kabbalistické zkoumání povˇetšinˇe zabývá, a které jsou ovládány sefirotickým systémem „vah“, jsou cˇ tyˇri: hmotný svˇet „dˇení“, Ašiah. Ten odpovídá cˇ tvrtému (poslednímu) písmenu, „H“, Božího jména. Jemu je nadˇrazen svˇet obrazení Jecirah. Ten odpovídá tˇretímu písmenu, „V“, Božího jména. Jemu je nadˇrazen svˇet tvoˇrení, Briah, odpovídající druhému písmenu, „H“, Božího jména. A koneˇcnˇe nad tímto svˇetem je svˇet emanace Aciluth, odpovídající prvnímu písmenu, „J“, Božího jména. Aciluth a Jecirah jsou mužské, Briah a Ašiah pak ženské povahy. Všechny jsou proniknuty opˇet desíti sefirami a vznikají postupným omezováním sefirotického „svˇetla“, které ubývá úmˇernˇe k „vzdálenosti“ od „emanujícího“ Ain-Sof. „Svˇetlo“ (or) symbolizuje v kabbale zárovenˇ pojem i sílu, obojí v nejˇcistší formˇe. Kabbalisté si ho zvolili za prvé pro jeho velkou pruzraˇ ˚ cnost (viz rabi Abraham Herrera Cohen*: Šaar hašamajim. Tento velký kabbalista byl dítˇetem již pokˇrtˇených rodiˇcu˚ a byl vychován jako kˇrest’an. Teprve v pozdním stáˇrí se vrátil ke staré víˇre pˇredku.) ˚ a za druhé proto, že cˇ lovˇek, jemuž vzejde nová myšlenka, pocítí v duši jakoby „svˇetlo“ (Sidur rabi Šnojra Zalmana). – V našem nízkém svˇetˇe, a v lidské spoleˇcnosti, bývají sefiry cˇ asto protichudné, ˚ ba mnohdy spolu i zápasí. ˇ Cím výše však stoupáme, tím jsou sefiry svornˇejší. Už ve svˇetˇe Briah „uzavˇreli kníže (andˇel) vody a kníže ohnˇe (tedy: Milost a Síla) mír“ v dusledku ˚ své blízkosti „králi“. A ještˇe výš, v Aciluthu, je všechno již sjednoceno. Písmeno „J“, (první písmeno Božího jména), kterému tento svˇet odpovídá, oznaˇcuje cˇ íslo 10, tedy deset sefirot, a v hebrejštinˇe se znázornuje ˇ bodem, což kabbalistum ˚ naznaˇcuje absolutní jednotu sefir, setkávajících se v tomto jediném bodˇe. Bodové písmeno „J“ se pokládá také za krupˇ ˚ ej semene, v nˇemž je právˇe tak, nerozˇclenˇen ještˇe, obsažen celý cˇ lovˇek (Sidur rabi Šnojra Zalmana). – Z tohoto duvodu ˚ se tento bod pokládá v úryvcích Zoharu (I,2 a 15) za vubec ˚ první výtvor. Ec chajim v tomto smyslu zaˇcíná: „Když v Jeho Vuli ˚ (budiž pochválen!) vze80

šlo, aby stvoˇril svˇet, pro dobro tvorum, ˚ aby tím poznali Jeho velikost a podíleli se na milosti stát se Jeho vznešeným „vozidlem“, aby se k nˇemu pˇritulili – tu emanoval ze sebe bod a v nˇem bylo slouˇceno deset (pra-sefir) ...“ Byla to tedy láska, resp. pˇrání mít milující objekt, která zpusobila ˚ emanaci bodu. (Srovnej rovnˇež citované již místo z Upanišad.) V tomto bodˇe bylo obsaženo celé universum tak, jako je v bodu podobné krupˇ ˚ eji spermatu, která se ze stejného duvodu ˚ oddˇeluje od tˇela, obsažen celý budoucí cˇ lovˇek. Tento „bod“, který emanoval z Ain-Sof, a který obsahuje deset pra-sefir, není – upozornujeme ˇ – identický se svˇetem Aciluth, jenž je toliko „odˇevem“ první ho ze cˇ tyˇr písmen Tetragrammatonu (bodu podobného hebrejského „J“). Svˇet Aciluth – právˇe tak jako tˇri jemu podražené svˇety, vˇcetnˇe nejnižšího, našeho hmotného svˇeta Ašiah – není vubec ˚ pˇrímou emanací Ain-Sof, jenž ho ovšem svým „svˇetlem“ jak „obklopuje“, tak i dokonale „naplnuje“. ˇ Jsou to spise výtvory vprostˇred koneˇcná a nekoneˇcna postavené bytosti, „Adama Kadmona“ (pracˇ lovˇeka). Rabi Moše Chajim Luzzatto píše (v knize K.L.CH.): podobnˇe jako duše ovlivnuje ˇ embryo, ze kterého má povstat její pozemská schránka, a to tak, že ze sebe vyzaˇruje jisté síly*, které utváˇrejí jednotlivé, k životu nutné orgány již v mateˇrském tele, tak vyzaˇruje i Adam Kadmon naše cˇ tyˇri svˇety (mimo cˇ etné další). A sice: Aciluth ze svých „oˇcí“, Briah z „uší“, Jecirah z „nosu“, a Ašiah z „úst“ (srovnej indický mýtus o vzniku kast z Brahmánových orgánu). ˚ Ale rovnˇež z cˇ ela, vlasu˚ atd., vyzaˇruje Adam Kadmon nesˇcetné mystické svˇety tak, že se zdá být svˇetelnými svˇety nakonec obklopen. (Bezdˇecˇ nˇe si pˇri cˇ etbˇe této nádhery, jak ji líˇcí Luzzatto v K.L.CH., musíme vzpomenout na talmudický citát o kráse rabi Jochanana: „Paprsky svˇetla, které vyzaˇruje rozpálená stˇríbrná nádoba, vynášená z tavící pece – to je cosi z krásy rabiho Jochanana“. – Viz IV. kapitolu této knihy.) Je samozˇrejmé, že je tˇreba brát promˇenlivé termíny kabbaly v nanejvýš duchovním smyslu. Není v nich nic tˇelesného (viz pˇríkladnˇe Zohar III, poˇcátek Idra raba nebo Ec chajim, poˇcátek šaar 4). Dokonce i výrazy „dole“ a „nahoˇre“ se nesmí brát doslovnˇe, protože znamenají tolik co „podražený“ a „nadˇrazený“ (K.L.CH.). 81

Podle toho se pak dá vyložit i jeden z nejtajuplnˇejších talmudických výroku˚ rabi Josuy ben Leviho* (Psachim 50a) – „Vidˇel jsem obrácený svˇet: ‘Spodní’ ‘nahoˇre’ a ‘horní’ ‘dole’... jasný svˇet jsi vidˇel...“ – takto: také „nejvyšší“ sefiry jako Intuitivní Moudrost a Rozum, Láska a Síla, jsou popravdˇe podˇrízeny „nižší“ sefiˇre JesodErós, zákonu „spojení“. Že také nejvyšší ze sefir, Kether Eljon, není vlivu sefiry Jesod zcela prostá, poznáme z jednoho místa v Ec chajim (šaar I), které obsahuje tuto nauku: Jesod Kether Eljonu (že se každá sefira skládá opˇet z deseti sefir, to jsme už rˇ ekli) vysílá „dech“ (hebel) do Tiferetu (Krásy), kde se tento „dech“ rozdˇeluje do dvou proudu, ˚ sestupuje k sefirám Chokmah-Otec a BinahMatka a zušlecht’uje jejich „mozky“. Tím je „probouzí“ k „políbení“ a z „dechu“ tˇechto „polibku“ ˚ vzniká nový Jesod, „spodní“. -Jestliže nyní uvážíme, že Kether Eljon, „Svatý Staˇrec“, kterého oznaˇcujeme za zdroj erotiky, se jinak v kabbale skrývá i pod pojmy „Vule“ ˚ nebo „Nic“, a pˇredstavuje tedy „pud smrti“ z terminologie psychoanalýzy (viz S.Freud: Jenseits des Lustprinzips), že je tedy jinými slovy „pud smrti“ nejvyšším umocnˇením životodárného Eróta a zárovenˇ i jeho domovem – tak nám skoro pˇripadá, jako by vedle kabbalistické moudrostí harmonicky zaznívaly cˇ arovné tóny Tristana a Isoldy Richarda Wagnera*: Tristan: V tu zem, již Tristan míní, záˇr slunce nesvítí, tot’ ona temná noˇcní zem, zkad máti má mne slala sem, mne v smrti stínu zapoˇcavší, i v smrti na svˇetlo svˇeta davší. Kde, jak mou nesla tíž, jí lásky byla skrýš, ta noci bájná rˇ íš, z níž šel jsem slunci vstˇríc, tam Tristan tebe zve, tam tebe pˇredejde. (II. dˇejství, 3. scéna) O jiný citový svˇet se naopak jedná, zpívá-li Isolda: Pˇred záˇrí dne jsem se chtˇela skrýt, a tam, kde noc, tam s tebou jít, tam, kde šalba skonˇcí*, jak srdce si žádá, tam, kde klam a mam a blud se ztiší, tam sobˇe píti lásky cˇ íši, a tam s tebou jen být, já chtˇela v smrti jít. Nebot’ nejvyšší vzplanutí Eróta daruje v tomto pˇrípadˇe, namísto vytouženého návratu do ne-bytí, návratu ke Kether Eljonu, naopak „dech“ nového života a lásky v souladu s naposledy citovaným místem z Ec chajim. A to je „pozemský div“*, jak pˇrípadnˇe v židovském duchu píše Max Brod (Heidentum, Christentum, Judentum). 82

Schopenhauerovým pohanským pesimismem* prostoupený Wagner je však nutkán stupnovat ˇ Isoldin náˇrek do pochmurnˇejších tónu: ˚ A pˇrece tˇe šálil ten nápoj zas, zapadla toužebná noc ti v ráz, toho, kdo po smrti toužil, vrátil opˇet svˇetlu dne! A Tristanova odpovˇed’ se opˇet nese v projasnˇeném duchu židovské kabbaly: Bud’ požehnán, léku! Žehnán mi bud’, žehnáno kouzlo tvé v mou hrud’! Smrti branou tam jak proudil sám, v šíˇr a dál rozevˇrel mi chrám, kde dosud v snách jsem tajnˇe bdˇel, že noc jsem zˇríti smˇel. (Kabbala nazývá Kether Eljon rovnˇež „slastí všech slastí“. – Nicménˇe kabbalistických „dnu“ ˚ Kether Eljonu už Tristan nedosáhl.) Zdá se, že veškeré pohanství propadlo nevyléˇcitelnému pesimismu, který je neménˇe neoprávnˇený a zhoubný jako to, co bodrý obˇcan nazývá „optimismem“. Je pˇríznaˇcné, že chladný Germán, který vede pˇrece daleko „svobodnˇejší“ a „pˇrirozenˇejší“ život než exilový Žid, je zasažen nejhlubším svˇetobolem právˇe tam, kde tento Žid neztrácí klidný náhled. A právˇe tak i poklidný starý Egypt’an vidí tragické „rozdˇelení“ tam, kde asketický Hebrejec spatˇruje popravu symbol veškerého „spojení“. Mám na mysli egyptský mýtus, podle nˇejž byli nebeská bohynˇe a pozemský buh ˚ „spojeni“, dokud je zlý buh ˚ prostoru nerozdˇelil, pozvednuv nebeskou bohyni na svých ramenou do výše. Pˇritom nás symbolika židovské kabbaly pouˇcuje, jak jsme již uvedli, že se nebe, jako Tíferet-Muž, pažemi svˇeta „spojuje“ se zemí, jakožto Malkuth-Ženou. A tak nyní rozumíme už i citované prupovˇ ˚ edi z talmudu: Jsou tˇri vˇeci, které mají cosi mimozemského o sobˇe: slunce, sabat a pohlavní styk“ (Berakot 57b podle hava mina). Slunce je životodárným, ale i zabíjejícím Jesodem (viz Sefat emet), právˇe tak jako sabat a pohlavní styk; podávají tedy svˇedectví o zásvˇetí, o znicotnˇené vuli ˚ Kether Eljonu. – Zde je koneˇcnˇe naˇcase poukázat na to, jak velkou podobnost má kabbala s asijským, zvláštˇe cˇ ínským zpu˚ sobem myšlení. Nemyslím pˇritom na jednotlivostí, jako je podobnost s „vˇecˇ nˇe-ženským“, nebo s „pra-matkou“ taoismu, nýbrž jde mi o podobnost s vubec ˚ celým myšlenkovým procesem asijských filosofu. ˚ Jak se zdá, zachoval ve skuteˇcnosti evropský Žid nápadnou vˇernost své východní domovinˇe, a to nejenom svojí vnˇejší 83

životní formou, nýbrž i formou myšlenkovou. Svébytná metoda myšlení, která projektuje jevy hmotného svˇeta, psychická hnutí atd., do transcendentna a teprve v nˇem samotném spatˇruje vˇecné pravdy, tato metoda je všem orientálním myslitelum ˚ spoleˇcná – narozdíl od myslitelu˚ západních, kteˇrí se k pravdˇe propracují až dlouhou a drahnou oklikou „logiky“. Budu citovat pˇreklad cˇ ínského Tao-Te-King, jak jej poˇrídil M. C. de Harlez* (Annales du Musée Guimet, Tome 20, 1891). Tato kapitola z Tao-Te-King mluví zhruba o tom, co my oznaˇcujeme jakožto „Nic“ Kether Eljonu, nejvyšší sefiry. XI: Užiteˇcnost prázdnoty, nebytí. Tˇricet paprsku˚ kola se protíná na jediném náboji. Ale až jeho dutost, prázdnota zpusobí, ˚ že je kolo k potˇrebˇe. Z jílu hnˇeteme nádoby, ale až jejich prázdnota, dutost zpusobí, ˚ že jsou k potˇrebˇe. Prolamováním dveˇrí a oken ve zdech vzniká dum, ˚ ale až jejich prázdnota zpusobí, ˚ že je k potˇrebˇe. Proto, bytím nˇeco máme, ale nebytím vˇec užíváme (dáváme do bˇehu). K tomu poznamenává pˇrekladatel: Nesdílíme toto tvrzení, které je nejisté (relativní). Je to zcela orientální, ba primitivní asijˇ e... ská logika. Praktikuje se v Indii jako v Cínˇ Kdyby M. C. de Harlez znal židovskou kabbalu, zapoˇcítal by asi i ghetto mezi sídla této asiatské metody. I kabbala pˇrece pˇrevádí lidsky-psychologické, tedy relativní, v absolutní. Pˇridám ještˇe pár maliˇckostí z jeho pˇrekladu: ˇ XXV: ...Clovˇ ek napodobuje zemi, zemˇe napodobuje nebe, nebe napodobuje Tao. Tao ale napodobuje samo sebe. Naopak talmudické: „Modrá barva tˇrásní (viz Nu.15,37) se podobá moˇri, moˇre pak nebi a nebe je podobné trunu ˚ Božího majestátu“ (Sota 17a). XLII: Tvorba bytí. Tao plodí jednotku; jednotka plodí dvojnost; dvojnost plodí trojnost; trojnost plodí všechny vˇeci. Všechny vˇeci se vzdalují pasivnímu principu a spojují se s principem aktivním, ale je to princip duchovní, který mezi nimi vytváˇrí harmonii. - M. de Harlez k tomu poznamenává: Toto... se zdá být úplnˇe podvržené. Upozornuji ˇ na nápadnou podobnost tohoto místa Tao-Te-King s kabbalou, která rovnˇež uˇcí, že Ain-Sof stvoˇril jedinou sefiru Kether Eljon, ta potom dvˇe sefiry Chokmah a Binah, které zase Daath 84

a s ní všeformující trojnost (srovnej také Zohar III,288a). – Druhá vˇeta cˇ ínského pramene má v kabbale analogon v „levém“, které „odpuzuje“, a v „pravém“, které „pˇritahuje“, a koneˇcnˇe v duchudechu, který mezi nimi sjednává mír. VI: Vztahy mezi Tao a bytostmi. Duch hloubek je nehynoucí. Nazývá se puvodní ˚ plodící matkou. Brána této plodící matky se nazývá koˇrenem nebe a zemˇe. Ten je ve své podstatˇe stálý a užíváním se neunaví. M. de Harlez k tomu píše: Tato kapitola urˇcitˇe nepatˇrí k puvodnímu ˚ Tao-Te-King. Také tato kapitola je úplnˇe „kabbalistická“ až na to, že se zde identifikuje Binah-Matka s Nicotou Kether Eljonu. To ostatnˇe není ani v kabbalistických spisech zvláštností. Pokud jde o poslední vˇetu, tak ji doplnme ˇ odpovídající prupovˇ ˚ edí rabi Pinchase z Koˇ rice: Clovˇek musí jít ve své skromnosti tak daleko, že si pˇripadá jako nic. Potom se vskutku nemusí nicoty obávat, nebot’ pak se rovná Kether Eljonu, která nebyla „rozbitá“ jako ostatní sefiry (Midraš Pinchas). – br>

*** Stejnˇe jako midraš uˇcí i kabbala, že dˇríve než byly stvoˇreny naše svˇety, existovaly jiné, které musely zaniknout. S touto naukou, samou o sobˇe impozantnˇe tragickou, se setkáváme znovu u Indu˚ a v Helladˇe. Nicménˇe právˇe kabbala ji obzvláštˇe rozvinula (Ec chajim). Tyto nauky rozhodnˇe nevypadají tak nepravdˇepodobnˇe, porovnáme-li je s pˇrírodními jevy, jak je vˇedecky doložil Paul Kammerer*, nazvav je „serialita“. „Zákonem seriality“ (viz jeho stejnojmennou knihu) rozumí Kammerer cˇ asovˇe i prostorovˇe pravidelné opakování nanejvýš podobných pˇrírodních úkazu˚ a událostí, které se podle jeho teorie odvíjejí v „sériích“*. Není proto vylouˇcené, že ony velké „série“ všech fenoménu, ˚ shrnovaných námi nejˇcastˇeji ve slovˇe „svˇet“, nepˇredstavují vlastnˇe pranic nového, nýbrž že zde už víckrát a v pomˇernˇe podobném seskupení existovaly. Jak napˇr. rˇ íká Kohelet (Kazatel 1,10): „...bylo to již ve svˇetech, které byly pˇred námi“. Jako pˇríˇcinu zániku (olamoth hatohu – chaotických svˇetu) ˚ kabbala (Sifra Dzeniutha) udává, že 85

v pˇrípadˇe prasefir neexistoval ani systém „vah“, ani rovnováha, Jesod že nebyl „upevnˇen“, Daath nebyla vzdˇelána, a tak muselo „svˇetlo“ prasefir svoje „nádoby“ rozbít, protože jeho touha po sefirách vyššího rˇ adu byla pˇríliš nespoutaná. Nicménˇe je toto svˇetlo i nyní cˇ ásteˇcnˇe rozptýleno, a v podobˇe nesˇcetných „jisker“ v hmotˇe, skryto v „exilu“, trpí. Je proto jedním z nejvˇetších úkolu, ˚ plníme-li zákony Tóry, osvobozovat svaté „jiskry“ ze „slupek“ smyslovosti a pˇribližovat je prazdroji emanace. Naproti tomu uˇcí Maharaah Halevi (jeden z pˇríslušníku˚ Gure-Ari-kruhu), že prasvˇety zanikly proto, že mezi nimi nebyla vzájemná láska, nýbrž jen bázenˇ z vyšší moci (Ec chajim, šaar 11, kap.5). A tak bychom mohli klidnˇe rˇ íci, že se chaotické svˇety podobají sabatiánum, ˚ mezi nimiž neexistovala žádná kolektivní láska, a že náš dokonalý svˇet se podobá chasidismu, v nˇemž rabi, jako ztˇelesnˇení Jesodu, nechává tuto pospolnou lásku úˇcinkovat. Rabi Šnojr Zalman z Ljadi vysvˇetluje (Sidur) nutnost zániku svˇetu˚ obraznˇe dˇetskou psyché, v níž nebyl ještˇe erotický element naveden do své dráhy. Také tato duše nezná „váhy“ a rovnováhu a její poznání a zkušenost jsou nepatrné. Proto pˇrechází dˇetský smích tak lehko v pláˇc a láska v nenávist. Dˇetské žádosti, které se pro svou nesluˇcitelnost se skuteˇcným stavem okolí musely roztˇríštit, nezanikají, nýbrž po celý život vyzaˇrují z nezbadatelné hloubi lidského nevˇedomí tajemné síly. Úkolem lidského bytí a cˇ asto i tragickým problémem života pak je, osvobodit „jiskry“ vytˇesnaných infantilních hnutí z jejich „slupek“, nebo zpusobit, ˚ aby se z nich stal orgán dobroˇcinného úˇcinkování. Toho chce nyní psýché dosáhnout mimo jiné tím, že dodržuje zákony Tóry, které „pocházejí z dˇetských let lidstva“. Tento kabbalisticko-psychoanalytický výklad rituálu Tóry, provedený pomocí infantilního Eróta, je ostatnˇe analogií k tˇem biblickým výkladum, ˚ podle nichž mají jednotlivé pˇredpisy pˇripomínat podivuhodné tažení Izraelitu˚ z Egypta. (Že i pˇredkum ˚ bylo jasné, že naprosto podobné zákony a zvyky, ba dokonce i vyprávˇecí partie Tóry byly známé už pˇred odchodem z Egypta, to jsem už zdu˚ raznil. Pˇripomínám jen tradování, že Jákob se uˇcil Tóˇre cˇ trnáct let v Šémovˇe a Ebrovˇe škole*, že Lot slavil už v Sodomˇe svátek Pˇre86

kroˇcení*, tedy cˇ tyˇrista roku˚ pˇred touto událostí, Noe umˇel rozlišit zvíˇrata „ˇcistá“ a „neˇcistá“ a tak podobnˇe.) Analogii mezi biblickým a kabbalistickým výkladem snadno porozumíme, budeme-li se i na odchod z Egypta dívat z pozice kabbalisty. Rabi Elimelech z Liženska (Noam Elimelech) klade zase otázku, proˇc Tóra u jednotlivých zákonu˚ zminuje ˇ tažení z Egypta a nikoliv stvoˇrení svˇeta? Nebylo vytvoˇrení vsehomíra z nicoty vˇetším divem? (K ostatním podivuhodným „znamením a dukaz ˚ um“, ˚ o niž Tóra vypráví, se samozˇrejmˇe nepˇrihlíží, protože nastaly vlastnˇe jen proto, aby nás vedly ke skromnosti, a aby nám stále pˇripomínaly naši naprostou neznalost zákonu˚ pˇrírody a vztahu našeho já k „okolnímu svˇetu“. Vhled do vpravdˇe zázraˇcné podstaty Boží nám tedy neposkytují.) Zodpovídá tuto otázku jemu tak vlastní myšlenkovou hloubkou: Stvoˇrení svˇeta není vlastnˇe žádným „zázrakem“, nebot’ co si obyˇcejnˇe pod tímto slovem pˇredstavujeme? Viditelné pˇrekroˇcení zákonitosti nˇejaké pˇrirozenosti. Nuže, je pˇrece už v samotné Boží pˇrirozenosti konat dobro. Stvoˇrení tedy, jako bezpodmíneˇcné dobrodiní pro všechny tvory, je zcela v souladu s Boží povahou. Naopak pˇredstavuje to, jak Buh ˚ jednal pˇri odchodu Židu˚ z Egypta, pˇrímý protiklad Jeho absolutní dobroty. Nebot’ jestliže tehdy nekoneˇcnˇe vzplanula extatická Boží láska k Otcum, ˚ pak naopak hrozivˇe zatoˇcil s egyptskými tyrany a konal tak proti své povaze. Láska ve spojení s násilím, které zplozuje, je takto i zde tajným pozadím Tóry. At’ už zkoumáme židovské pˇredpisy z kterékoliv strany – jsou zcela prostoupeny láskou, jak nás pouˇcuje citované již místo ze Zoharu (III, 286a): „Ten, kdo udˇeluje zákony, je JesodErós“. Vidíme, jak výmluvná je podobnost obou výkladu. ˚ Ve druhém pˇrípadˇe je úˇcelem pˇríkazu˚ sjednotit rozptýlenou národní pospolnost ve znamení pˇrebožské lásky, v prvním pˇrípadˇe proˇcišt’ují vytˇesnaná erotická hnutí a dovádˇejí je ke svatosti. Jsou takto platné pro všechny cˇ asy, jsou vˇecˇ né a božské jako sám Erós, „který udˇeluje zákony“. Proto se také smí židovská nauka nazývat torat-emet, nauka pravdy. Protože: jestliže svítí slunce a záˇrí hvˇezdy, jestliže proudí 87

voda a zpívají ptáci, tak ani v jednom pˇrípadˇe nerozhodneme, zda nejde toliko o snové výtvory naší duše. Že však Chám (podle midraše) vykastroval otce, Kain zabil bratra, Ruben spal s ženou svého otce a s Josefem se chtˇel milovat jak Putifar, tak i jeho žena – to muže ˚ svou duší poznat každý, kdo jen má dost odvahy „tak hluboko se sklonit“. A št’astný ten, kdo vedle všech tˇechto hruz ˚ spatˇrí ve svém srdci i pravdu Mojžíšovu, Abrahamovu, Jozuovu a Mesiášovu! Vždyt’: „Není (zákon) na nebi... a ani na druhém bˇrehu moˇre... nýbrž velmi blízko tebe. Na tvých rtech a ve tvém srdci, abys ho naplnoval!“ ˇ (Dt.30,11-14).

88

IX. SNOVÉ RYSY V KABBALE. Urˇcitˇe není náhodou, že ten, kdo se tak geniálnˇe zabýval tajemstvím snu, ˚ profesor Sigmund Freud, je puvodem ˚ Žid (S.Freud: Die Traumdeutung*). Zdá se totiž, že Židé byli od nejstarších dob svým intimním vztahem k rˇ íši snu˚ vyhlášení. Faraón si nechal vykládat sny od Josefa, Nebukadnesar od Daniela, Titus (hagada traktátu Gitin) od rabiho Jochanan ben Zakaje*, a Pythagoras se (podle rˇ ecké povˇesti) nauˇcil výkladu snu˚ u Židu. ˚ Z tohoto umˇení starých Hebrejcu˚ uvedu nˇekolik pˇríkladu˚ uchovaných talmudem a uvidíme, jak zarážejícím zpusobem ˚ se shodují s Freudovým objevem* – že ve snové fantazii se naplnují ˇ pˇrání a žádosti v bdˇelém stavu nesplnitelné (Berakot Haroce). „Podle rabi Šemuela bar ˇ Nachmaniho* rˇ íkal rabi Jonatan: Clovˇ eku se neukazuje (ve snu) nic jiného než myšlenky jeho srdce. Nebot’ je psáno (Da.2,29): Tvé myšlenky a tvé snahy ti, ó králi, vzcházely na loži’. Jestli ale chceš, tak rˇ eknu: Plyne to z následujícího místa (Da.2,30): ‘Abys poznal myšlenky svého srdce’. Raba rˇ ekl (jako empirický dukaz): ˚ Vˇez, že se cˇ lovˇeku (ve snu) nezjevuje ani palma ze zlata, ani slon procházející uchem jehly“ (tj. nˇejaké neobvyklé vˇeci, na které cˇ lovˇek nemyslí. – Rašiho komentáˇr.). „Rabi Huna rˇ íkal: Dobrému cˇ lovˇeku nebývá dopˇrán dobrý sen a zlý cˇ lovˇek nemívá zlé sny“. (Což Rasi cˇ te tak, jako by rabi ˇ Huna vlastnˇe rˇ íkal: Dobrý Clovˇ ek mívá zlé sny...) „Rabi Seira rˇ íkal: Každý, kdo spal sedm dní beze snu, ˚ se bude nazývat ‘zlý’...“ Podle Freudových výzkumu˚ se dají dva poslední výroky vyložit následovnˇe: Dobrý cˇ lovˇek, to jest takový, který umí vytˇesnat nedovolené pˇrání a pudy, ten je musí nechat, aby se mu vyžily ve snech. A protože u nˇej funguje dokonce i morální „snová cenzura“, mívá potom takový cˇ lovˇek sny „zlé“, nechutné. To by byl asi tak smysl první vˇety výroku rabiho Huny. Špatný cˇ lovˇek je naproti tomu ten, kdo nezná žádné morální rozpaky. Má-li vnˇejší 89

možnost poskytnout živˇe svým zlým pudum ˚ volný prubˇ ˚ eh, pak vubec ˚ nepotˇrebuje sny, aby si v nich své fantazie vyžil. To asi rˇ íká rabi Seira. A nemá-li naopak zlý cˇ lovˇek vnˇejší možnost svá zvíˇrecí praní ve skuteˇcném životˇe uspokojit, pak se mu naplnují ˇ ve snu. A tady se mu, v dusledku ˚ jeho nemorálnosti jeví i tyto sny nezakrytˇe jako rozkošné, „dobré sny“. – Dodatek rabiho Huny. Z toho duvodu ˚ se potom pokládají za nemravné i zdánlivˇe nevinné sny zlých lidí. Tak kupˇríkladu pravil jeden odpadlík rabimu Jišmaelovi: Vidˇel jsem (ve snu), jak piju olivovníky s olivovým olejem. – A já jsem mu odpovˇedˇel: To znamená soulož s vlastní matkou. Dále mi rˇ ekl: Vidˇel jsem, jak jsem strhl hvˇezdu a spolkl ji... A já mu odpovˇedˇel: To znamená, že jsi se zmocnil Izraelity (bible je porovnává ke hvˇezdám – Raši), pak jsi ho (jako otroka) prodal, a tak nabyté peníze jsi pozˇrel. A dále mi rˇ ekl: Vidˇel jsem svoje oˇci, jak se vzájemné dotýkají (doslova „líbají“). A já mu pravil: To znamená soulož s vlastní sestrou. On rˇ ekl: Vidˇel jsem, jak líbám mˇesíc, a já mu na to pravil: To znamená soulož s vdanou ženou atd. „Kdo sní o tom, že spí s vlastní matkou, ten at’ oˇcekává, že mu pˇripadne vyšší rozum (Binah)... Kdo sní o tom, že spí s dívkou, která je zasnoubená s jiným mužem, ten at’ oˇcekává, že mu pˇripadne Tóra. Kdo sní o tom, že spí s vlastní sestrou, at’ oˇcekává, že mu pˇripadne vyšší moudrost, nebot’ je psáno (Pˇr.7,4): Rci moudrosti, moje sestra jsi. Kdo sní o tom, že spí s vdanou ženou, ten at’ oˇcekává, že mu pˇripadne budoucí život (srovnej výrok: Jsou tˇri vˇeci, které mají cosi mimozemského o sobˇe...). Všechno to ale platí jen tehdy, když dotyˇcný ženu „neznal“ a v pˇredveˇcer na ni nemyslel“ (Berakot). Freud by tento výrok vyložil asi takto: Jde o sny, které nejsou pouhým reflexem náhodných myšlenek pˇred usnutím, nýbrž dokazují existenci hluboce zakoˇrenˇených, neuspokojených sexuálních praní, jež vedou cestou „sublimace“ k vyšším duchovním statkum. ˚ Talmud pˇredjímá vlastnˇe i Freuduv ˚ objev, že pˇredmˇety, které vidí snící cˇ lovˇek ve fantazii, jsou v dusledku ˚ fonetické podobnosti svých názvu˚ spojeny s názvy naprosto jiných vˇecí, které by tento cˇ lovˇek vskutku rád poznal. Tak tˇreba: „Kdo (ve snu) vidí slony, tomu se pˇrihodí div nad divy“. – 90

Slon se totiž hebrejsky nazývá pil, div potom pele. Nˇekdy se (podle Freudova Traumdeutung) mužeme ˚ dívat na jména ruzných ˚ pˇredmˇetu˚ jako na jakési slepence vícera, sporadicky se vyskytujících slov. Pˇríkladnˇe: „Kdo vidí slepici, at’ oˇcekává, že mu pˇripadne krásná zahrada (podle Rašiho – škola) a plesání, jásot. – Hebrejské slovo tarnegolet (slepice) se zde považuje za slouˇceninu slov tarbice (zahrada), naah (pˇekný), gila (jásot)“. ˇ „... Rekl mi (onen odpadlík rabimu Jišmaelovi): Vidˇel jsem ve snu, jak mi zvˇestovali, že mnˇe otec zanechal v Kapodokii statky. A já mu pravil: Máš v Kapadokii statky ? Nemám, odpovˇedˇel. A cestoval tvuj ˚ otec do Kapadokie? Necestoval, rˇ ekl on. A tu jsem pravil: Jestliže je tomu tak, pak znamená kapo – dˇrevˇený trám (podle Rašiho je to perské nebo rˇ ecké slovo), deka – deset (ˇrecky) – (zemˇepisný název Kapadokie se zde tedy rozkládá ve dvˇe slova) – jdi a prohledej desátý trám, který je plný zlat’áku!“ ˚ (Berakot tamtéž.) Tímto zpusobem ˚ se vykládají i ruzná ˚ tajuplná „jména“ v kabbale. Tak napˇríklad vykládá Sefat emet v Zoharu zminované ˇ jméno CVRTK jako složené ze dvou slov, pˇriˇcemž jsou písmena druhého slova napsána pozpátku a uprostˇred stojící R je tˇreba cˇ íst dvakrát. Pak by se toto „jméno“ cˇ etlo a vykládalo: Cur-Ketar, tj. (podle Sefat emet) „Ten, který spojuje kanálky sefirotu“. (V knize Raziel se toto „jméno“ píše ponˇekud jinak. Písmeno T (Teth) je zde nahrazeno písmenem Th (Tau). Pnˇ tomto zpusobu ˚ cˇ tení je pak zbyteˇcné obracet poslední tˇri písmena, jak to dˇelá výklad Sefat emet, protože tˇri souhlásky RThK dávají tak jako tak sloveso znamenající spojení, totiž sloveso ratek.) Z této skuteˇcnosti plyne, že tedy mezi kabbalistickým zpusobem ˚ myšlení a snem existuje jistá souvislost. Znala ji už kniha Zohar i mnozí kabbalisté pozdˇejší doby. Luzzatto píše (K.L.CH.) v souvislostí s cˇ etnými zdánlivými rozpory v kabbalistických knihách (zvláštˇe ve „spisech“ Arího) toto: „Sefiry se mohou objevovat v naprosto protichudných ˚ podobách. Je tomu právˇe tak, jako když se spícímu v jediném okamžiku promˇení objekty... Nuže, protože je to všechno prorocká vize, mohou se v jedné každé z nich objevovat protichudné ˚ podoby a nejlépe to dokládá právˇe sen... Vlastní podstata vˇecí, pˇredstavova91

ných ve snu, se vubec ˚ neobjeví. Je to spíše fantazie, která umožnuje, ˇ aby se vyjevovaly v obrazech, takže se duše dívá do svých pˇredstav a ví, co jí vˇeci odhalují, zda pravdu nebo lež... A byla by neoduvodnˇ ˚ ená námitka, že se nˇeco (v nˇejakém kabbalistickém spise) krátce pˇredtím jevilo úplnˇe jinak než ted’, protože taková už právˇe fantazie je a stejné jsou i prorocké vize, kdy cˇ lovˇek naráz spatˇrí navzájem si odporující obrazy... V rˇ etˇezovité posloupností dokonale rozvinutých sefir (v Parcufín, Obliˇcejích) se napˇríklad objevuje Jesod (pohlavní úd) ‘Starce’, kterak konˇcina prsou ‘Velkého Obliˇceje’, a v následujícím ‘pˇrestrojení’ sefiry pak zase Jesod ‘Starce’ konˇcí u Jesodu ‘Velkého Obliˇceje’ (!) – a obojí je správné...“ Rabi Nachman z Braclavi* má zato, že se cˇ lovˇek nachází vlastnˇe neustále v jistém stavu spánku. Toliko když se mluví o cadikim („spravedlivých“, rabínech), probouzí se (z knihy Likute ecot). Rabi Pinchas z Korice zase píše, že všechny profánní vˇedy se mají k vˇedˇe Tóry jako se má sen ke skuteˇcnosti. Nespí jenom ˇ c targumu (rozliˇcné všichni živoˇcichové a rostliny, ale i prvky. Reˇ aramejské dialekty), v níž je sepsána i kniha Zohar, je rˇ eˇcí snovou. Nebot’ cˇ íselné hodnoty slov targum (pˇreklad) a tardemah (spánek) jsou stejné (podle Midraš Pinchas). Jestliže jsme vidˇeli, že sefiry pˇredstavují nebeskou analogii ruzných ˚ sexuálních sil cˇ lovˇeka, pak je zajímavé, že Zohar, stejnˇe jako pozdˇejší kabbalistiˇctí myslitelé, symbolizuje tyto sefiry prostˇrednictvím objektu˚ podobných tˇem, s nimiž ve snu a v mytologii zachází snová cenzura. Cesta nebo žebˇrík je pˇreodˇený Jesod-Erós. Dum, ˚ stánek úmluvy, archa úmluvy, studny, brána, stul, ˚ chléb, zahrady – pˇredstavují ženskost; oštˇep, žezlot meˇc, luk, šíp, strom, sloup aj. – pˇredstavují mužskost. Že Zohar pˇredstavuje Eróta jako základ Tóry, jako toho, „kdo udˇeluje zákony“, to jsme uvedli již v osmé kapitole. Že se ale tento „svˇetlem vášnˇe všechno objímající“ zdroj Tóry, Erós, nakonec asi vyjevuje i ve zvláštním psychoanalytickém fenoménu, nazývaném „Oidipuv ˚ komplex“ (viz S.Freud: Totem und Tabu), k tomu nalézáme analogii v následujícím místˇe ze Zoharu, kde se odvozuje tvrdost výchovy od otce, a jemné pouˇcování naopak od matky, pˇriˇcemž se obojí chápe jako základ Tóry: 92

Já jsem Vˇecˇ ný, tvuj ˚ Buh, ˚ jenž tˇe vyvedl ze zemˇe egyptské, z domu otroctví“ (Ex.20,2). Rabi Eleazar zaˇcal mluvit takto: „Muj ˚ synu, poslouchej otcovo káráni a matˇciným pouˇcováním neopovrhuj!“ (Pˇr.1,8). „Muj ˚ synu, poslouchej otcovo kárání“, ten je svatý, On budiž požehnán (Buh-Otec) ˚ – „matˇciným pouˇcováním neopovrhuj“, vždyt’ je to obec izraelská („dolní“ Matka-Malkuth). Rabi Jehuda rˇ íkal: „Otcovo káráni“, to je „Moudrost“ (sefira Aba-Otec), „a matˇciným pouˇcováním neopovrhuj“, to je „Rozum“ (sefira ImaMatka). Rabi Jicchak rˇ íkal: Obojí vysvˇetluje tutéž vˇec, nebot’ jsme se uˇcili, že „Nauka“ vyvˇerá z vyšší „Moudrosti“. Rabi Jose rˇ íkal, že vyvˇerá z „Rozumu“... a k tomu rˇ íkal rabi Jehuda: „Nauka“ je složena z „Moudrosti“ (Otce) a „Rozumu“ (Matky). Píše se pˇrece „Muj ˚ synu, poslouchej otcovo káráni a matˇciným pouˇcováním neopovrhuj!“... (Zohar II,85a). – Dnes se mužeme ˚ jen divit, jak „jasnozˇriví“ staˇrí židovští kabbalisté byli. Temný styl Zoharu je veskrze snový. Mudrci, o nichž je zde zmínka, vedou svoje mystické hovory vˇetšinou poté, co se odebrali na „cesty“ do pouštˇe, hor nebo „pod stromy v polích“. Tyto „cesty“ ale neznamenají nic jiného než to, že se v posledním zbytku vˇedomí pˇrenášejí ze skuteˇcnosti do krajiny snu. ˚ (Srovnej Silberer*: Symbolik der Mystik.) Pˇritom se deset cˇ asto zminovaných ˇ mudrcu˚ identifikuje s deseti sefirami, takže v jejich mluvˇe jako by vlastnˇe zaznívala „harmonie sfér“. Jedno místo, které zvláštˇe pˇripomíná sen, se nalézá ve druhém dílu, foliant 94b až 114a. Toto místo symbolicky osvˇetluje tajemství zásvˇetního duševního života na základˇe ujaˇrmovacích zákonu, ˚ zachycených v druhé knize Mojžíšovˇe; svou plastiˇcností a také hádankami, které klade „putujícímu“ rabi Josemu hlavní postava „starce“, a jimiž ho „muˇcí“, pˇripomíná pˇrímo alchymický zápis plný snu, ˚ který Silberer v úvodu svého díla analyzuje. Nˇekterá dramatická místa, nezduvodnˇ ˚ ený pláˇc, mystické mlˇcení, vzájemné polibky mudrcu˚ a jiné, umocnují ˇ ještˇe dojem, který je už tak jako tak, tímto nad jiné hlubokým zoharickým místem, vyvolán. Úplný závˇer zní: „tu povstali tito (‘druhové’) jako nˇekdo, kdo se probudil ze sna...“ – kabbalisté si byli tedy pomˇernˇe vˇedomi svého stavu, jak jsme již shora ukázali. U nˇekterých pozdních kabbalistu˚ se najdou potom i místa, 93

nadmíru pˇripomínající „snová praní“. Rabi Josef ben Efraim Karo (1488-1575), tak asketický, skromný a nešt’astný v celém svém žití a bytí, duvtipný ˚ a uˇcenný „autor“ Šulchán áruchu mˇel opakované vize cˇ i lépe sluchové vjemy, v nichž se mu objevovali bud’ jeho matka jako ztˇelesnˇení „mišny“ (tradice kodifikovaná ve starších partiích talmudu) nebo nˇejaký „magid’ (nebeský oznamovatel), jehož rabi nazýval „svým milým pˇrítelem“. Oba jej kárali, že pˇríliš jí, že pije moc vody (!), a kolik že hodin v noci spí a nemyslí na Tóru. Pak mu ale magid odkryl v bibli a ve výrocích talmudických mudrcu˚ božská tajemství o duších a horních svˇetech, a poskytl mu „pˇrísliby“ spojené s „ctižádostí“, které muže ˚ rozumˇet jen psychoanalytik. Své vize zachytil rabi v knize Magid mešarim, kterou napsal tehdy obvyklou aramejskou hebrejštinou, obdivuhodnˇe silnou a patetickou. „V noci na sabat 27.iljaru jsem jen velmi málo jedl a pil, a (protože v synagoze) se bude pˇredˇcítat kapitola ‘V poušti Sinaje’, opakoval jsem si naveˇcer cˇ ásti mišny. Poté jsem spal až do denního svˇetla, vstal jsem teprve až slunce vyšlo a velice jsem litoval, že jsem se nevzbudil v noci, kdy ke mnˇe pˇricházelo obvykle ‘slovo’. Pˇresto jsem zaˇcal studovat mišnu a pˇreˇcetl jsem pˇet kapitol. A zatímco jsem v mišnˇe cˇ etl, hle, hlas mého pˇrítele ‘skáˇce’ (narážka na jeden verš z Písnˇe písní) v mých ústech, sám od sebe se rozeznívá a zaˇcíná mluvit: Buh ˚ s tebou všude kudy chodíš, a všechno, co dˇeláš a budeš dˇelat, at’ tvou rukou pˇrivede Buh ˚ ke zdaru, jen budeš-li stále pevnˇe ke mnˇe pˇripoután, k bázni pˇrede mnou a k mojí Tóˇre, i k mé mišnˇe, a nikoliv, jak jsi uˇcinil této noci..., když jsi spal spánkem lenocha..., nevstal jsi a neˇcetl v mišnˇe, jak je jinak tvým dobrým zvykem. A proto bys zasloužil, abych tˇe opustil a zapudil poté, co jsi svým spánkem posílil Samaela, hada a zlý pud, nebot’ jsi spal až do rána. Ale pro zásluhu šesti dílu˚ mišny, které umíš zpamˇeti, a pro zásluhu odˇríkání a trýznˇení, která jsi v minulých dnech podstoupil a i nyní stále dodržuješ, rozhodlo uˇcené nebeské kolegium, abych s tebou opˇet promluvil, jako jsem to dˇríve cˇ inil, a abych tˇe neopouštˇel a nezapuzoval... A budeš vidˇet na vlastní oˇci, že takových výšin po mnoho pokolení nikdo nedosáhl, kromˇe nˇekolika vyvolených. A proto poslouchej, muj ˚ synu, 94

mého hlasu, dbej mého pˇrikázání a zabývej se stále jenom mojí Tórou, dnem i nocí, bez pˇrestání, nemysli na žádnou svˇetskou vˇec, nýbrž jen na slova Tóry, na bázenˇ pˇrede mnou a na moji mišnu! – Poté jsem asi na pul ˚ hodiny usnul a probudil jsem se zarmoucen, ježto jsem si rˇ ekl, ó že v dusledku ˚ mého spánku slovo ustalo! A cˇ etl jsem mišnu a ‘hlas mého pˇrítele skáˇce’ v mých ústech a mluví: Vˇez, že tˇe Svatý, budiž pochválen, s celým nebeským kolegiem pozdravují... rovnˇež se kaj, jak jsem rˇ ekl, abys bdˇelý tváˇrí v tváˇr vidˇel proroka Elijáše... a on tˇe pozdraví a stane se tvým uˇcitelem a poznáš s ním všechna tajemství Tóry... A tajemství vˇecí je, a tajemství vˇecí je, a tajemství vˇecí je... A takto mluvil déle jak hodinu, jako by se zdráhal mi to sdˇelit... A vˇez, že brzy dostaneš z ciziny velké jmˇení, abys mohl nasytit své žáky a ti se budou množit a vzejdou z nich velcí uˇcenci, pˇriˇcemž žáka, který u tebe nestudoval, nebude v uˇceném svˇetˇe nikdo poslouchat. A ty budeš pozvednut a povýšen, protože já tˇe uˇciním velkým, pozvednu a povýším tˇe, a uˇciním z tebe knížete nad svým národem izraelským. A tvá uˇcebna bude vˇetší než uˇcebna Jicchaka Abuhaba*, mého vyvoleného, tvoji synové se stanou cˇ leny Synhedrinu* v ‘Síni soudcu’ ˚ (znova vystavˇené svatynˇe v Jeruzalémˇe) a ty sám ještˇe spatˇríš, jak budou uˇcit zákony obˇetování... atd.“. „O sabatové noci 22.adaru. Buh ˚ s tebou! atd. Ježto jsi se pˇrivinul ke mnˇe, k mé mišnˇe, stojíš v bázni pˇrede mnou a ani na okamžik se ode mne neodvracíš, vˇez, že tˇe ustanovím knížetem nad svým národem... Nabádal jsem tˇe, aby ses ani na okamžik neodchyloval od úcty ke mnˇe a od mé mišny... A poznáš, že tvým prostˇrednictvím nastanou divy, jaké nastaly prostˇrednictvím ‘prvních’ a tento národ pozná, že je Buh ˚ v Izraeli... Dlouho jsem tˇe nabádal, jak velmi máš být skromný, a že se nemáš na svˇetˇe kvuli ˚ niˇcemu hnˇevat... O, kdybys jen vˇedˇel, kolik svˇetu˚ musí zaniknout, pˇrerušíš-li své myšlenky nad slovy Tóry, tak bys je neopouštˇel ani na vteˇrinu. Nebot’ jdeš-li po ulici a myslíš-li na moji mišnu, tu kráˇcí moje tajné svˇety pˇred tebou a vyvolávají: ‘Klante ˇ se pˇred tváˇrí krále!’ A nesˇcetné zástupy tˇe provázejí. A pˇred tím voláním a tˇemi zástupy se chvˇeje mnoho, pˇremnoho svˇetu˚ a všichni se ptají: ‘Kdo je tento muž, jemuž máme podle vule ˚ Krále králu˚ projevovat tolik 95

úcty? Vizte, je to velký uˇcitel, nejstarší zemˇe izraelské, hlava uˇceného kolegia Palestiny. Je to nejvˇetší autor Palestinský...’ A udˇelím ti milost, že naprosto bez chyby dokonˇcíš své dílo... a to se rozšíˇrí po celém Izraeli... A posvˇetím tˇe pˇri pohlavním aktu, jak to praví v talmudu rabi Eliezer... a tím tvému synu (který se má teprve narodit) pˇripravíš svatou duši ze zahrady Edenu, a stane se z nˇej velký mudrc a zbožný cˇ lovˇek. A po smrtí své ženy pojmeš jiné dvˇe manželky, jednu po druhé a zplodíš s nimi moudré dˇetí, všechny bohabojné a oddané Tóˇre... A po tom všem ti nakonec udˇelím tu milost, že budeš upálen* k poctˇe mého jména (tato pocta se mu pˇrislibuje ve vizích vícekrát jako nejvyšší milost) a všechny tvoje hˇríchy a provinˇení budou stráveny ohnˇem a pak ti vyjdou v ústrety všichni ‘spravedliví’ ze zahrady Edenu, se samotným Božstvím v cˇ ele, a pˇrijmou tˇe s písnˇemi a chvalozpˇevy, a povedou tˇe jako ženicha, který kráˇcí pˇrede všemi. A zavedou tˇe pod tvuj ˚ baldachýn. A vˇez, že jsem ti pˇrichystal sedm baldachýnu... ˚ a v nejvyšším je sedm balzámových proudu˚ a je tu pro tebe pˇripraven zlatý trun ˚ o sedmi stupních, plný perel a drahých kamenu, ˚ k nˇemuž tˇe doprovodí všichni spravedliví... a než dorazíš k poslednímu baldachýnu, bude na tobˇe cˇ trnáct posvátných odˇevu... ˚ a dva ze spravedlivých, jeden vlevo a jeden vpravo, tˇe posadí na trun... ˚ vloží ti na hlavu korunu... a ostatní spravedliví se posadí kruhem kolem a budou s tebou promlouvat o Tóˇre... a po stoosmdesáti dnech budeš poˇrádat hostinu* Tóry pro všechny spravedlivé z Ráje a plných sedm dní budeš sám pˇrednášet slova Tóry, která ses na tomto svˇetˇe nauˇcil... a potom tˇe zavedou k tˇrinácti balzámovým proudum ˚ a tam budeš ponoˇren... a hle, andˇel Michael pˇrinese tvou duši jako obˇet’ Svatému, budiž pochválen, a co bude dál, z toho nelze už nic odhalit, protože co je božské, to nemuže ˚ žádné oko spatnt. ˇ – A proto nehˇreš, kdyby tˇe však pˇrece jen mˇel zmoci zlý pud, tak na nˇej zakˇriˇc: Cožpak by mˇel muž jako já, kterému je uchystán takový stupenˇ slávy, hˇrešit špatnými myšlenkami? A viz jenom, kolik je v tom všem skryto vznešených tajemství a otevˇri své oˇci! A pohled’, i všichni spravedliví se za tebe pˇrimlouvají: Alfasi, Maimonides, rabi Ašer*. Zabývej se proto jejich slovy, 96

vysvˇetluj je a podle nich se rozhoduj“ atd. A na závˇer ještˇe uvedu „sen“ mladého rabi Šeloma Molcha, syna již pokˇrtˇených rodiˇcu, ˚ který byl vysokým úˇredníkem portugalského krále. „...A poté, co zbožný hrdina, muj ˚ pán, rabi David Reubeni, pˇrišel na dvur ˚ portugalského krále, vidˇel jsem v noˇcním snu otˇresné vize ruzných ˚ podob, takže jsem se velmi ulekl... a dennˇe jsem pˇredstupoval pˇred svého pána, rabi Davida Reubeniho, a vyprávˇel mu, co jsem ve snu vidˇel, protože jsem si myslel, že on je pˇríˇcinou tˇech podivných vˇecí. On však všechno popˇrel a rˇ ekl mi jen: ‘Nic o tom nevím...’ Tu jsem si v mysli rˇ ekl, snad mi to nechce zjevit, protože jsem se nenechal obˇrezat. A tak jsem se v noci sám obˇrezal, i když jsem mˇel pˇri tom strašlivé bolesti a omdlel jsem, když vytryskla krev... A nyní bych rád popsal vize, které jsem mˇel ve snu: Prohlédl jsem, a hle, ctihodný staˇrec s dlouhým snˇehobílým vousem ke mne mluvil: Vejdi se mnou do zˇrícenin jeruzalémských. A já s ním šel. Bylo mi však, jako bych putoval dlouho. A u cesty jsem uvidˇel tˇri stromy, rostoucí z jednoho koˇrene a jejich vˇetve se pnuly do všech stran. A ve vˇetvích jsem vidˇel mnoho bílých holubu˚ a mezi nimi i holuby popelavé barvy*, a tˇech bylo víc než bílých. A zjevné bylo, že popelavou barvu nemˇeli od poˇcátku, nýbrž že byli zprvu bílí, a potom zpopˇelavˇeli. A dále tam byli i jiní, cˇ erní holubi, a tˇech bylo zase ménˇe než bílých a hned vedle bylo velké cˇ tvercové pole, a uprostˇred tekla mohutná rˇ eka. A na druhé stranˇe rˇ eky bylo mnoho bojovníku, ˚ ozbrojených jezdcu˚ na koních, vystˇrelujících železné koule a ohen. ˇ A za cíl mˇelo to vojsko zniˇcit stromy... Nemohlo však stromu˚ dosáhnout, protože je od nˇeho dˇelila rˇ eka. A vojsko stˇrílelo na cˇ erné holuby, ti padali, naˇcež pˇrilétli velcí ptáci a beze zbytku pozˇreli jejich maso... A pˇrišli muži, kteˇrí se mˇe ptali: ‘Co to je?’ A já rˇ ekl: „Tito bojovníci pobíjejí holuby a chtˇejí pobít i ty krásné bílé...’ A muži pravili: ‘Udˇelejme plot k jejich ochranˇe!...’ I dali jsme se hned do práce. Vojsko však nepˇrestávalo holuby zabíjet... a pobilo rovnˇež nˇekteré z mužu, ˚ kteˇrí byli se mnou a znovu se snesli velcí ptáci, aby pozˇreli jejich tˇela... Mezitím i mˇe zasáhla koule do prsou... velmi jsem se namáhal, abych neklesl, pˇresto jsem ale ne97

vydržel a padl k zemi. A když jsem klesal, zvolal jsem: ‘Bˇeda, i moje tˇelo pozˇrou ptáci... a já nebudu pohˇrben vedle svých bratˇrí!’ Pˇresto jsem byl ale pˇri vˇedomí a myslel si: ‘Jest tedy pravda, co se rˇ íkalo, když jsem byl ještˇe naživu, že po smrti spatˇrí cˇ lovˇek daleko vˇetší vˇeci než zaživa’. A já vidˇel holuby... A muži, kteˇrí byli se mnou, pˇrivedli ke mnˇe ženu a ptali se: ‘Kdo je tato žena a cˇ í je to manželka?’ – Až do té chvíle jsem nemohl prozradit její jméno. A ta žena se modlila k Bohu (budiž pochválen) a úpˇenlivˇe prosila, aby mˇe uzdravil a muži pro mˇe truchlili velice. A holubu˚ bylo cˇ ím dál mínˇ a mnoho z nich mˇenilo barvu. A uprostˇred ženiny modlitby jsem spatˇril osobu muže, snˇehobíle odˇeného, božského vzhledu. A naproti nˇemu jsem vidˇel jiného muže, strašnˇejšího ještˇe, a jeho odˇev byl bˇelejší, cennˇejší a nádhernˇejší. A ten nesl v rukou velké váhy a snažil se je vyvážit... oba muži se k sobˇe pˇribližovali vzduchem, až dospˇeli k místu, kde jsem ležel... První muž pak poslal moje muže pryˇc, takže jsme zbyli na poli jen dva. A ten velký muž stál ve vzduchu nad námi. A první muž padl na mˇe*, položil svá ústa na má ústa, své oˇci na mé oˇci, své ruce na mé ruce, a nˇeco ke mnˇe tiše mluvil jménem našeho Boha, naˇcež mˇe postavil a otázal se: ‘Rozumˇels, co tito holubi znamenají... a také, co jsou to za gojim (národy), které je zabíjejí?...’ A já jsem odpovˇedˇel: ‘Pane muj, ˚ sluha tvuj ˚ zatím nerozumˇel vˇeci té...’“ atd.

98

X. AIN-SOF. Tat tvam asi – to jsi ty sám (Upanišady). To „víno“ (svˇetový duch), duch jehož všemi póry kvˇetiny prostoupí a v život láká tvory, zustává ˚ jedním vˇecˇ nˇe, tímtéž stále, byt’ forma stˇrídá se a bytí spˇeje dále. (Omar ibn Chajjám*, zvaný Peršan.) Pro dospˇelého cˇ lovˇeka je asi velmi tˇežké proniknout hustými mraky „zapomnˇení“, rozestˇrenými nad vším, co bylo v jeho dˇetství pˇríjemné a nepˇríjemné. Tato dˇetská hnutí, uchovaná hluboko v nevˇedomí cˇ lovˇeka, mají však osudový význam pro celý lidský život. Nicménˇe ještˇe hloubˇeji, mnohem hloubˇeji a vˇedomí vzdálenˇeji leží vlastní pohnutka našeho psychického mechanismu. Jest to nevyzpytatelný osud spojivší kdysi naše rodiˇce (at’ už šlo o lásku „svobodné“ volby, jako byla láska Jákoba a Ráchel, nebo o lásku zprostˇredkovanou, jako tomu bylo v pˇrípadˇe Izáka a Rebeky, jimž napomohl Eliezer, sluha Abrahamuv), ˚ onen osud, z nˇejž bychom mnohdy tak rádi vyjmuli svou spoluvinu, aˇckoliv je v nˇem forma našeho bytí zasazená tak nutnˇe, jako drahý kámen v kouzelném prstenu. A do tohoto tajemného osudu se hrouží v nesˇcetných „stupních“, nesˇcetnými „zastˇreními“ ten, který je: „pˇríˇcina všech pˇrícˇ in a pohnutka všech pohnutek“ – „Ne-koneˇcno, Ain-Sof, budiž pochválen“ – „vazba a sjednocení tˇech, kteˇrí patˇrí k sobˇe“ (Zohar Pinchas), ten, který je nejvýše postaveným na stupních Jákobova žebˇríku-Jesod, a koneˇcnˇe ten, který se, jako vzplanutí Eróta, nazývá „šalebet-Ja“, plamen Boží (Pís.8,6). Ain-Sof je nˇeco tak cˇ istého, že dokonce nejvyšší ze všech sefir, Kether Eljon, „byt’ byla nejˇcistším a nejjasnˇejším svˇetlem“, je v porovnání s ním skoro cˇ erná (Tíkunim 134). Ain-Sof „naplnuje ˇ nebe a zemi“ (Iz.45,8-18), ale „ani samo nebe není v Jeho oˇcích 99

dost cˇ isté“ (Jb.15,15). Ne že by se tím „nebe“ podcenovalo, ˇ naopak, dosvˇedˇcuje to, jakou lásku Ain-Sof k nebi chová. Nezdá se mu nikdy dost dokonalé, a tak je trvale zdokonaluje a oˇcišt’uje (Sefat emet). „Nekoneˇcná láska“ je nakonec to jediné, co o podstatˇe Ain-Sofu víme (srov. Ex.33,19), nebot’ „On se skrývá všem myšlenkám“ (Ex.33,23). Jeho jméno je „Vˇecˇ ná-pˇríˇcina-veškeréhobytí“. Proto také bylo, jak si myslím, „Ne-bytí“ a „zlo“ tím prvním, co stvoˇril (viz K.L.CH. od Luzzatta). Vždyt’ Jeho nekoneˇcnému géniu sluší uskuteˇcnovat ˇ jenom nekoneˇcné cˇ iny (K.L.CH.). A právˇe proto asi stvoˇril i cosi nekoneˇcnˇe vzdáleného Své nekoneˇcnˇe dobré podstatˇe: „Ne-bytí“ jako „volný prostor“, hˇrištˇe tvoˇrícím se svˇetum ˚ (K.L.CH.) a „zlo“, aby všechny duše tím, že je pˇrekonaly, nebo v životních a pekelných mukách protrpˇely, mohly beze studu v budoucím svˇetˇe požívat královský „chléb“. Pro duše „královských synu“ ˚ by arci nebylo hlubší bolestí, než kdyby jej musely požívat jako „chléb hanby“. A tento zámˇer ve stvoˇrení se nazývá „centrum Ne-koneˇcného“ (K.L.CH.). Tak ústí nakonec i „zlo“, hˇrích, všechny bolesti a strastí do absolutního dobra. Rabi Eleazar z Wormsu* uˇcil (Sefer ha-Rokeach): Žádná láska není jako láska k Nˇemu-. „Celé stvoˇrení se podobá stromu, který žije jenom ze svého koˇrene. Žijí tedy všichni tvorové toliko z ‘pˇríˇciny všech pˇríˇcin’, což je všeoživující koˇren“ (Rešit Chokmah, šaar I.). – Také hˇríchy mohou být odpuštˇeny jen dík Jeho všeoživující a všezahrnující lásce, jak to úchvatnˇe vyjádˇril velký kabbalista rabi Abraham Azulaj z Fezu* (zemˇrel 1644): „Kdo je jako Ty, ó Bože!...“ (Mi.7,18). Toto prorocké slovo se vztahuje k tomu, že Svatý, budiž požehnán, je zván „Urážený Král“. Nebot’ strpí takové urážky, že je nad lidský rozum to pochopit. Vždyt’ neuplyne vteˇrina, aby se cˇ lovˇek neživil silami shora, které mu On ze své plnosti daruje. Z toho tedy plyne, že sám od sebe cˇ lovˇek nemuže ˚ ani hˇrešit, aniž by mu On v tom okamžiku neposkytoval nezbytné síly k bytí a pohybu orgánu. ˚ Když cˇ lovˇek tedy hˇreší, On mu neodnímá proud své životní substance, nýbrž strpí tuto urážku: daruje mu sílu nutnou k pohybu jeho orgánu˚ a cˇ lovˇek jí hned zˇcerstva použije k hˇríchu a zloˇcinu, a tím Ho uráží. Svatý však, budiž pochválen, aˇckoliv by 100

mohl své dary u sebe zadržet a hˇríšníkovi vlastnˇe rˇ íci: „Ty, hˇrešíšli proti mnˇe, hˇreš si prostˇrednictvím svým, a nikoliv prostˇrednictvím Mým!“ – neodnímá pˇresto cˇ lovˇeku dobro, nýbrž trpí urážku. A je to urážka nezmˇerná. Proto Ho andˇelé také nazývají „Urážený Král“... A vˇez, toto je právˇe ctnost, v níž by se mˇel cˇ lovˇek cviˇcit: trpˇelivost. Byt’ i takto bolestivˇe urážka cˇ lovˇeka zasáhla, má pˇresto v dobroˇcinnosti pokraˇcovat (Berekat Abraham). Zákony Tóry jsou „orgány Krále“ (Zohar II,85b). Tóru samu laská On ve svém klínˇe (talmud: Avoda sara). Jakkoli mají všechny židovské modlitby, vedle krásného a jednoduchého obsahu, i obsah mystický, a jakkoliv se pˇri jejich pˇrednesu duše pozvedají k nebeským palácum* ˚ a sefirám (Sidur Ari), tak pˇrece jenom se mají naše myšlenky zamˇerˇ ovat na Nˇej, budiž požehnán, nebot’ „On si žádá srdce cˇ lovˇeka“ (talmud). Dokonce i zlá myšlenka je Jím prostoupena, protože On je všude a všechno existuje jen skrze Nˇej. A jestliže biblický verš: „Slyš Izraeli, ten, kdo je Vˇecˇ nou-pˇríˇcinou-všeho-bytí, je náš Buh, ˚ a ten, kdo je Vˇecˇ nou-pˇríˇcinou-všeho-bytí, je Jediný!“, jenž má každý Izraelita ráno a veˇcer „s láskou“ vyslovovat, talmud zakazuje opakovat, nepochopil-li cˇ lovˇek plný smysl jeho svatých slov, nebo mˇelli zárovenˇ úplnˇe jiné, nehodné myšlenky, pak to Baalšem vysvˇetloval tím, že kdyby cˇ lovˇek tento verš opakoval, pak by to vypadalo, že vˇerˇ í, že zlá myšlenka, jíž se pˇri modlitbˇe nezbavil, pˇrece jenom v sobˇe nenese Ne-koneˇcno, a to by odporovalo základnímu principu židovské nauky, totiž všudypˇrítomnosti Boží (Keter Šem Tov). Rabi Elimelech z Liženska vysvˇetluje biblický verš „Okuste (taamu) a uzˇríte, že Buh ˚ je dobrý!“ (Žalm 34,9) takto: Jestliže jste nˇeco ochutnali (hebrejské slovo taamu znamená skuteˇcnˇe ochutnat), nebo uvidˇeli, a bylo-li to dobré a hezké, pak vˇezte, že toto dobro je Buh!“ ˚ (Noam Elimelech). Rabi Bér „Zvˇestovatel“ z Mesriˇce uˇcil: Když cˇ lovˇek studuje talmud, a myšlenky jeho srdce se zamˇerˇ ují „v bázni a lásce“ k tomu, kdo je Vˇecˇ nou-pˇríˇcinou-všeho-bytí, pak pˇreˇcte-li jméno toho nebo onoho mudrce*, pˇretéká životní síla ze zdroje bytí do jména mudrce, oživuje pˇríslušný výrok, který je pˇrece cˇ ásteˇckou „mozku“ 101

mudrcova a je to potom zrovna tak, jako kdyby cˇ lovˇek naslouchal výroku pˇrímo ze rtu˚ autorových. „Mimo Nˇej není jednoty ani nahoˇre ani dole“ (Zohar). A jakkoliv by se rozestupovaly zdánlivé protiklady prvku, ˚ které On ve své jednotˇe spojuje, tím intenzivnˇeji zazáˇrí Jeho nádhera ve vzniklé harmonii (Tanja). Proto také uˇcí všichni mudrci kabbaly a talmudu, že nikde se nezjevuje Ne-koneˇcno tak zˇretelnˇe jako v Palestinˇe, zemi nekoneˇcné rozmanitosti, hor a údolí, tropických veder plání jordánských a vˇecˇ ných snˇehu˚ libanonských vrcholku. ˚ Zemi zvlhlé moˇrem a vyprahlé pouští, vklínˇené kdesi, v zákoutí svˇeta a podobné nanejvýš rozervané národní duši izraelské. A všude, kde je boj dobojován a kde zavládne mír, tam se zjevuje On. „A jestliže žije celý národ ve shodˇe, pak i kdyby propadl modláˇrství, On mu odpustí a nechá dál vládnout svou nádheru v jeho stˇredu“ (midraš). O to slavnˇejší bude Jeho zjevení, až uzavˇrou vˇecˇ ný mír všechny národy, a až „pˇrekovají meˇce na radlice a oštˇepy v srpy a až jeden národ nepozdvihne meˇce proti národu druhému a pˇrestanou-li se navždy cviˇcit v boji“ (Iz.2,4). Potom, potom teprve bude Jeho zjevení dokonalé „a celá zemˇe se naplní poznáním Božím tak, jako je vodami naplnˇeno moˇre“ (Iz.11,9). Bylo by chybné si myslet, že všechno tvorstvo a všechny objekty a ideje jsou jenom „ˇcástí“ Ne-koneˇcna. Ne! On celý je i v tom nejmenším z tvoru, ˚ je v nˇem v „dokonalé podobˇe“, protože je nedˇelitelný. Tak rˇ íká rabi Abraham Cohen Herrera* (Šaar hašamajim 5): „Je jediný v nekoneˇcnosti své podstaty, v absolutní jednoduchosti. Je naprosto nedˇelitelný a ve veškerém svém konání, ve všech podstatách je obsažen celý, v každé jedné z nich, i v tˇech nejmenších cˇ ásteˇckách v absolutní dokonalostí“. Podobnˇe pˇrekrásnˇe mluví i kterýsi myslitel indických Upanišad: „Tento Átmán (lidská bytost), kterého mám ve svém srdci, je menší než zrnko rýže, menší než zrnko jeˇcmene, menší než semínko hoˇrcˇ ice... Tento Átmán, kterého mám ve svém srdci, je vˇetší než Zemˇe, vˇetší než éter, vˇetší než nebe, vˇetší než všechny vesmírné prostory. Jsou v nˇem obsažené všechny cˇ iny, všechna pˇrání, všechny vunˇ ˚ e, všechny chutˇe, On zahrnuje všechno, nemluví však a nestará se o nic. Tento Átmán, kterého mám ve svém srdci, to je tento 102

brahmán (Ain-Sof). S ním budu zajedno, až odejdu z tohoto života. Kdo dosáhl tohoto poznání, pro toho nejsou vpravdˇe žádné pochyby. Promluvil Džandilija-Džandilija“. A tak i náš rabi, Abraham Herrera, uzavírá svou kapitolu: „Kéž jen bys dychtil a toužil po podstatˇe této jednoty! Protože splyne-li kdokoliv s jednotou, z níž sestává, bude vˇecˇ ný a dokonalý“. „Pˇríteli duše, Otˇce milosrdný! Nádheˇre tvojí spˇechám se poklonit. Sluhovi pˇrátelství kapku pˇrej medu svého, V pokorné sladkosti on s tebou touží žít. Jak duši bolí to, že dychtí po tobˇe! Paprsek svˇetla bude jí zadosti. Krásný a Vznešený, uzdrav ji prosím tˇe, Posilou zaplesá ve vˇecˇ né radosti. V lesku vítˇezném prahne už syn milovaný, Nádheru shlédnout tvou slitu. Srdce dám výmˇenou, ó Sílo má, Jen nenech mi ji skrytu! Odhal se, stan lásky zbuduj nade mnou, Muj ˚ pˇríteli, je cˇ as! Slávou svou zemi rozžehni Na vˇecˇ né dny – tak omilostni nás!“ (Modlitba chasidu˚ z knihy Charedim, od rabi Eleazara Aškariho*.)

103

ˇ POZNÁMKY A VYSVETLIVKY Do své Erotiky kabbaly zaˇradil Jiˇrí Langer 22 poznámek, právˇe tolik, kolik je písmen hebrejské abecedy. V prvním vydání je uvádˇel pod cˇ arou v textu. Následující soubor obsahuje všechny poznámky autorovy, zˇretelnˇe oznaˇcené zkratkou -J.L., v jednom celku s vysvˇetlivkami, které pˇripojuji pˇri prvním výskytu jména nebo slova. Je-li nˇekteré osobˇe vˇenována v knize samostatná nebo zevrubnˇejší cˇ ást, objevuje se vysvˇetlivka až na pˇríslušném místˇe. Poˇ známku „Palác“ pˇripravil San z redakce Revue HORUS. Ceskou transkripci hebrejských slov jsem se snažil oprostit vlivu u nás vžité transkripce nˇemecké. Pˇri odkazech na knihy Starého zákona jsem použil zkratkové konvence ekumenického vydání Bible z roku 1985. J.Z. Rabi Katina – Babylonský ámora druhé generace, tedy ze 3.století n.l. Byl žákem Rava – rabi Aba Areky. Amorové (amoraim – mluvˇcí, interpreti) tvoˇrili pˇet generací uˇcencu˚ (3000 osobností!) pracujících na komentáˇrích k mišnˇe. Jejich diskuse tedy vyplnují ˇ mladší cˇ ást talmudu – gemaru. Dˇelí se na vˇetev palestinskou a baˇ bylonskou. C Reš Lakiš – Simon ben Lakiš (200-275), významný palestinský ámora 2. generace, pusobící ˚ v Tiberiadˇe. Vynikal vzrustem ˚ a fyzickou silou. Nˇekteré prameny také uvádˇejí, že prodával své tˇelo jako ˇ zápasník, jiné zase, že byl krotitelem v cirkusu. C Rabi Jakob Baal haturim – vlastním jménem Jakob ben Ašer (1269 Köln -1343 Toledo). Byl synem nejvˇetší rabínské autority Nˇemecka Ašera ben Jechiela, s nímž uprchl roku 1303 do Španˇelˇ ri turimy), jehož název pˇrešel, jak ska. Napsal dílo Arba turim (Ctyˇ bylo zvykem do autorova jména. Autor a kniha je jedno a totéž, rˇ íká Langer. Turim jsou drahé kameny, které ve cˇ tyˇr rˇ adách zdobí náprsenku veleknˇezova pláštˇe (srovnej Ex. 28,17-20). Symbolizují dvanáct kmenu˚ izraelských. Spis je rozdˇelen do cˇ tyˇr dílu: ˚ 1. Tur orach chajim (Žalm 16,11) – Stezka života. 2. Tur jore dea (Iz.28,9) – Uˇcitel poznání. 3. Tur eben ha-eser (1 Sam.4,1) – Kámen pomoci. ˇ 4. Tur hošem hamišpat (Ex.28,15) – Náprsník rozhodnutí. C 104

Ec chajim – Pˇrísnˇe vˇedecká transkripce hebrejských a aramejských slov je použita jen u výrazu, ˚ které jsou ménˇe používané. -J.L. Strom života, pˇetisvazkové dílo Chajima Vitala (1543-1620), žáka Izáka Lurii, podávající úplný systém nové, luriánské kabbaly. Tisˇ kem vyšlo až roku 1784. C Sefirot – 10 sefir kabbaly je deset principií, kterými Buh ˚ stvoˇril a udržuje svˇet. Podrobnˇeji o tom viz v kapitole Horní svˇety a jejich erotika. Zde uvedu jen jejich deset jmen: Kether Eljon – Nejvyšší Koruna, Vule, ˚ Ne-bytí; Chokmah – Intuitivní Moudrost; Binah – Rozum; Chesed – Milost, Láska; Geburah – Moc; Tiferet – Krása, Mužnost; Necach – Vítˇezství, Vˇecˇ nost; Hod – Majestát; Jesod – Zᡠklad, Erós; Malkuth – Panství, Ženskost. -J.L C Sefer Jecira – Kniha Stvoˇrení, nejstarší kabbalistické dílo. Spis obsahuje v klasické hebrejštinˇe a nejzhuštˇenˇejším stylu nauku o Stvoˇrení, které se odvozuje z 22 písmen a 10 cˇ ísel (Sefirot). Z nich vznikají 4 základní elementy, 6 prostorových dimenzí, planety, zvˇerokruh i lidské orgány. Za autora se pokládal patriarcha Abrahám nebo rabi Akiba. Poˇcínaje 7. stol.n.l. byla kniha hojnˇe komentována. První zmínky o ní nacházíme už v Jeruzalémském talmudu. ˇ Poprvé byla vytištˇena roku 1562 v Mantovˇe. C Pirke hechalot – Malé paláce, sbírka tajné nauky pˇripisovaná rabi Ismaelu ben Elišovi (l.stol.n.l.). Zkoumá nebe a jeho zástupy, trun ˚ Božího majestátu, nebeské paláce (hechalot), ale i lidskou duši. Se sesterskou sbírkou Velké paláce patˇrí k nejstarším kabbalisticˇ kým spisum. ˚ C indické Upanišady – jsou tajné nauky, tvoˇrící závˇer védu˚ (posvátného náboženského vˇedˇení). Pochází zhruba z let 800-600 pˇr.n.l. Slovo upanishad znamená duvˇ ˚ erné sezení knˇeží nebo také „pˇrisednutí“ žáku˚ k uˇciteli. V Nˇemecku se zaˇcátkem století hojnˇe vydávaly pˇreklady a komentáˇre Upanišad, poˇrizované P.Deussenem (Sechzig Upanishads des Veda, 3.Aufl. 1921 a Die Philosophie der ˇ Upanishads, 3.Aufl. 1919). C ˇ Moše Chajim Luzzatto – viz text IV. kapitory. C rabi Šnojr Zalman z Ljadi – ben Baruch z Ljadi (1746-1812), zvaný „rav z Ljadi“, chasidský mistr, zakladatel hnutí chabadistu. ˚ Byl žákem Béra z Mesriˇce. Zemˇrel na útˇeku pˇred francouzskou 105

armádou nedaleko Kurska. V Litvˇe a Bˇelorusku shromáždil kolem sebe prý stotisíc pˇrívržencu. ˚ Jeho filosofický systém, navazující na kabbalu, je obsažen v díle Likute amarim cˇ i Tanja (4 díly). Zanechal nedokonˇcen chasidský pojatý Šulchán áruch a Sidur (modlitební ˇ knihu). C micva – znamená pˇríkaz Boží. Na rozdíl od Tóry vyjadˇruje slovo micva samostatnou povinnost: kupˇr. barmicva – syn povinnosti. To jest každý židovský chlapec, který dovršil 13.rok, je nábožensky plnoletý a smí pˇri modlitbˇe používat modlitební rˇ emínky. Teprve po barmicva zasedá k tˇretímu jídlu. V talmudických dobách mˇela Tóra 613 micvot, 365 zákazu˚ (podle dnu˚ v roce) a 248 ˇ pˇríkazu˚ (podle poˇctu cˇ lánku˚ lidského tˇela). C tˇretí jídlo – nejsvatˇejší ze sabatového (sobotního) jídla. Podle talmudu má každý Izraelita o sabatu tˇrikrát pojíst, poˇcínaje páteˇcním veˇcerem. Tˇretí jídlo se podává po odpolední modlitbˇe (mincha) a jde vlastnˇe o hostinu – seuda šelešit. Chasidské tˇretí jídlo se od rituálu ponˇekud odlišovalo. Chasidé se shromažd’ovali v sobotu veˇcer u cadika, pˇriˇcemž každý pˇrinesl nˇeco k jídlu a pití. Jejich hostina se protahovala dlouho do noci, protože podle chasidského uˇcení panuje o sabatu v nebi radost, kterou je tˇreba prodloužit. V pekle zase o sabatu duše netrpí, a tak se prodloužením ˇ sabatu zmírnuje ˇ i jejich utrpení. C cadik – je hebrejské pojmenování dokonale spravedlivého, zbožného cˇ lovˇeka. V kabbalistické literatuˇre se tak oznaˇcuje prostˇredník mezi Bohem a svˇetem, mezi mužským a ženským principem bytí, podle biblického verše Pˇr.10,25. Chasidové tak oznaˇcovali vudce ˚ svých obcí. Množné cˇ íslo zní cadikim. Lidové oznaˇcení cadika bylo rebe. Chasidské cadiky objevoval svˇetu Martin Buber. ˇ C Otokar Bˇrezina – Langer patˇril od mládí k jeho obdivovatelum. ˚ Básník žil v letech 1868-1929 a básenˇ je ze sbírky Vˇetry od ˇ pólu. ˚ Srovnej i název I. kapitoly této knihy. C talmud – (v pˇrekladu znamená studium, pouˇcení, nauku) je vedle bible základní dílo judaismu. Vznikal po mnoho staletí z ústní tradice a byl uzavˇren roku 500 n.l. Obsahuje mišnu – kanonizovanou sbírku židovských zákonu, ˚ uspoˇrádanou do šesti po106

rˇ ádku˚ (seder), hebrejsky psanou, dílo tanaitu. ˚ Koneˇcnou redakci mišny provedl rabi Jehuda Hanasi ve 2.stol.n.l. Dále gemaru – rozsáhlý komentáˇr k mišnˇe psaný hebrejsky a aramejsky, dílo ámoru. ˚ Palestinští ámorové komentovali 39 traktátu˚ mišny a vznikl tak Palestinský talmud (ˇcastˇeji zvaný Jeruzalémský – Jerušalmi). Babylónští ámorové komentovali 36 traktátu˚ mišny a vznikl tak Babylónský talmud (Bavli). Jeruzalémský talmud je kratší a starší, zatímco Babylónský talmud je dílo obsáhlejší. Hlavní formou talmudu je diskuse, dialog. Talmudická látka se podává bud’ jako halacha (zákony a diskuse zákonu) ˚ nebo jako hagada (pouˇcení, vyprávˇení, dˇejiny, pˇrísloví, pˇrímˇery atd.). Tyto formy nejsou oddˇeleny, cˇ asto pˇrechází jedna v druhou. Talmud není jen zákonem, nýbrž i evangeliem, knihou života, živou knihou, které vdˇecˇ í žiˇ dovstvo za své pˇretrvání. C starobylost mnohých talmudických míst – Rád bych taky koneˇcnˇe jednou ovlivnovací ˇ teorii obrátil, a odvážil se pokusu, zda by nebyl dokazatelný opak výsledku˚ této teorie, to jest, zda by neexistovaly záchytné body pro tvrzení, že rˇ ecká filosofie byla ovlivnˇena hebrejskou, cˇ i obecnˇe semitskou kulturou. Nikomu zajisté nenapadne pochybovat o vysokém stáˇrí specifických hebrejskosemitských názoru, ˚ tˇreba názoru, že cˇ lovˇek byl stvoˇren ze zemˇe (v hebrejštinˇe se cˇ lovˇek nazývá adam, zemˇe adamah, viz Genesis 1), nebo názoru, že „Krev je duše“ (Dt.12,23; Gn.9,4), nebo o židovském monoteismu vubec. ˚ To cˇ teme v nejstarších hebrejských zdrojích. Jak cize ale nyní pusobí, ˚ setkáváme-li se nyní s tˇemito tˇremi názory ve filosofii starého, nicménˇe v porovnání s hebrejskými zdroji mnohem mladšího rˇ eckého filosofa Empedokla! Že jiný rˇ ecký filosof, Anaxagoras, byl pod židovským vlivem to zpozoroval již Gladisch. Pro naši úvahu jsou ale duležitˇ ˚ ejší tˇri helénské školy: pythagorejská, platónská a škola prvních stoiku, ˚ k níž náležel jako žák alexandrijský žid Filon, pokládaný za zakladatele kabbaly. – Že se tím Filonovi dostává vˇetší pocty než jaká mu náleží, je jasné. Nebot’ jediná podobnost Filona s kabbalou je v tom, že provedl alegorický výklad Pentateuchu, což pozdˇeji realizovala trochu jinak kabbalistická kniha Zohar. A pokud se týká vnitˇrní podobnosti, tak tu vlastnˇe žádná není, protože Filon cˇ erpal ménˇe 107

z židovské tradice a více z cizích filosofu. ˚ – O Pythagorovi rˇ ecké povˇesti vypravují, že se své náboženské filosofii uˇcil v Egyptˇe, Palestinˇe, Sýrii a Mezopotámii. A skuteˇcnˇe se také asketický zpusob ˚ života jeho žáku˚ podobá spíše životu proroku˚ a nazíru˚ ve starém ˇ Izraeli, než tomu, jaký život vedli Rekové. Pythagorova nauka o deseti prapojmech má ovšem s kabbalistickými sefirami spoleˇcné jen cˇ íslo 10, i když se zdá, že jeho cˇ íselná mystika hrála duleži˚ tou roli už pˇri sepisování Pentateuchu (viz spis Oskara Goldberga: Das Pentateuch ein Zahlengebäude). Povaha Platónova, která tak silnˇe vyboˇcuje z rˇ eckého vývoje, podnítila už Nietzsche k duvtipné ˚ poznámce, že je Platón ovlivnˇen židovstvím. Tento pˇredpoklad je dnes (roku 1923 – pozn.pˇrekl.) o to pravdˇepodobnˇejší, že se zatím novˇe objevily v Platónových ideách prvky babylónské a iránské. A Zenón, zakladatel stoické školy? Spokojím se s poznámkou, že tento muž, z poˇcátku podnikavý obchodník, pocházel z Kypru, jehož obyvatelé tvoˇrili z poloviny Semité, a že se jeho otec pravdˇepodobnˇe nejmenoval ani Heraklés ani Achilles, nýbrž zcela jednoduše – Menase... (Uvážíˇrne-li okolnost, že i ostatní stoikové pocházeli a Asie, „Babylonan“ ˇ Diogenes a „Syˇran“ Poseidonios, pak se nám ve vskutku „originálním“ svˇetlˇe objeví biblická kniha Kazatel, v níž se tak rády spatˇrují prvky „ˇrecké“ stoy.) Není ale zdaleka mým zámˇerem dokazovat tady neoriginalitu rˇ ecké filosofie, protože, jak jsem už rˇ ekl, mám takové pro a contra dokazování za nicotné. Chtˇel jsem jenom ukázat, jak to muže ˚ dopadnout, používá-li se vubec ˚ dvojseˇcného meˇce komplikované metody závislostí. -J.L. „Nejsou dˇejiny svˇeta svˇetovou básní?“... ptá se v knize Europa und Asien Theodor Lessing, nˇemecký filosof, zavraždˇený roku 1933 v Mariánských Lázních. Druhé vydání této knihy vyšlo ve stejném roce jako Langrova Erotika kabbaly a autor v ní dále píše: „Smutný a zdrcující byl a je spor západní uˇceností o souvislostí a vzájemnou odvislost mezi starovˇekými národy. Co mají Asijci od Semitu˚ a Židé od Babylonan ˇ u, ˚ a Babylonané ˇ od Íráncu?... ˚ Mudrování, hašteˇrení, škorpení, hoˇrekování... Všechno jen na základˇe dˇetinského pˇredpokladu, že existuje ‘historický vývoj’... ale vývoj je naše vlastní myšlenka! Dˇejinný rˇ etˇezec odvislosti vubec ˚ neexistuje. To my jej vytváˇríme tím, že vybíráme, vyhodnocujeme a seˇra108

zujeme... Urˇcitˇe by se v tomto výzkumu lépe pokroˇcilo, kdyby se pˇredpokládalo, že všechny bytosti Zemˇe vytváˇrí za stejných okolností stejné. A minulým svˇetum ˚ porozumíme nejhloubˇeji tak, že obnovíme ve fantasii krajiny minulosti.“ A Lessing, rozladˇený stálým a nesmyslným protikladením Starého a Nového zákona, jde ještˇe dále než Langer, když tvrdí: „...že je koneˇcnˇe na cˇ ase pro zmˇenu dokazovat, že vývoj židovsko-kˇrest’anského mýtu probíhá právˇe opaˇcnˇe... tím, že se po dvˇe tisíciletí“ nedˇelo nic jiného, než že se z prastarého pˇrírodního mýtu života vyfiltrovala mravní nauka, použitelná jen pro výdˇeleˇcné, blažeností chtivé tržní lidi, takže je u Ježíše ménˇe magie a více moralizování než u Mojžíše, u Pavla ménˇe mýtu a více politiky jak u Ježíše, u Luthera ménˇe mystiky a ˇ více etiky jak u Pavla...“ C ˇ Baal-šem – viz text V. kapitory. C ˇ Pravda roste ze zemˇe – Žalm 85,12. C Pitgamin kadišin – sám Baalšem šíˇril svoje uˇcení jen ústnˇe, nicménˇe je jeho nauka zachycena ve spisech jeho pˇrímých nebo nepˇrímých žáku, ˚ a ve spisech lidových, které se v chasidském svˇetˇe nepˇredstavitelnˇe rozšíˇrily. Jmenujme z nich: Šivche ha-Bešt, Caˇ vaat ha RIBAŠ, Keter šem tov, Kehal Chasidim. C rabi Elimelech z Liženska – chasidský mistr, cadik žijící v letech 1717 až 1786, zvaný „rebe reb Melech“. Jeho kniha Noam Elimelech (Slasti Elimelechovy) obsahuje kromˇe výkladu Pentateuchu chasidskou nauku a úplný systém cadikismu (vˇcetnˇe zbožnˇení cadiku). ˚ Langer vˇenuje tomuto mistrovi velkou pozornost a v knize Devˇet bran mu dává pˇrízvisko „zlatý pozoun kúru andˇelˇ ského“ (Brána V.). C studium Tóry – Tórou se míní pˇet Mojžíšových knih (Beréšit, Šemot, Vajikrá, Bamidbar, Devarim), ruˇcnˇe napsaných na pergamenovém svitku – Sefer Tora. Tóra je židovským Zákonem i Uˇcením (torah – hebr. pouˇcení, nauka). Z Tóry se pravidelnˇe pˇredcˇ ítá každou sobotu v synagoze urˇcitá cˇ ást (sidrot). Talmud obsahoval pˇrísné pˇríkazy pro opisovaˇce Pentateuchu. Týkaly se nejenom druhu a úpravy pergamenu, jeho nalinkování, pˇrípravy inkoustu, velikosti písma, mezer, rˇ ádku˚ a sloupcu, ˚ ale i odˇevu opisovaˇce. Tak se napˇr. uvnitˇr písmene nikdy nesmˇelo opravovat – vyškrabá109

vat – a tˇri slova bez linky odsuzovala celý opis ke spálení. Jméno Boží se nesmˇelo psát cˇ erstvˇe namoˇceným perem a kdyby v té chvíli oslovil opisovaˇce tˇreba král, nesmˇel si ho všímat... Svitky, které nevyhovˇely tˇemto pˇredpisum ˚ se ale mnohdy neniˇcily, ale používaly se ve školách jako cˇ ítanky. Protože se takto opisování hebrejských textu˚ stalo samostatnou, nekoneˇcnou trpˇelivost vyžadující vˇedou (masora), jsou takˇrka všechny texty Starého zákona (asi 1.500 ruˇ kopisu) ˚ jednoznaˇcnˇe stejné. Recké opisy naopak vykazují 30.000 ˇ (!) variant. C kniha Zohar – Sefer ha-Zohar, základní kabbalistické dílo, které ve Španˇelsku vydal Moše de Leon (1250-1305) jako opis knihy tanaity Simona bar Jochaje (2.stol.n.l.). Kromˇe komentáˇre k Pentateuchu obsahuje Zohar zvláštní partie (idrot): Knihu Skrytosti (Šifra Dzeniutha), Vˇerný pastýˇr, Tajemství Tóry aj.; mystické výklady ke knize Rút a Písni písní (Šir haširim) a Knihu Dokonˇcení (Tikunim). Kniha Zohar je psána aramejsky a zaˇcíná citací proroka Daniela (Dn.12,3). Talmudický traktát Sabat vypráví o rabi ˇ Simonu bar Jochajovi tuto legendu: Když Rímané dobyli Judeu chtˇeli mimo jiné vnutit vzdorovitým židovským venkovanum ˚ velkomˇestskou civilizaci. Zˇrizovali trhy, vylepšovali penˇežnictví, stavˇeli mosty, zavádˇeli jednoduché stroje a zakládali láznˇe. Národ židovský ale, vˇezící ještˇe v mytu, vzdoroval rˇ ímským novotám. Za vzdorovité Židy nyní promluvil právˇe Simon bar Jochaj a jeho syn. ˇ Pravili: Rímané nám vnucují trhy, ale to jsou jen rejdištˇe nevˇestek. Zakládají láznˇe, ale jen pro své zpustlé setníky. Staví mosty, ale jen aby na nich vybírali danˇe a clo. A koneˇcnˇe zavádˇejí stroje, jen aby zabili naše duše... Když se to doslechl Maximos, místodržitel, vydal rozkaz pˇredvést je oba v rˇ etˇezech a cˇ ekal je trest smrti. Bar Jochaj ale se synem uprchl a skryli se v jeskyni. Tam nastal div. Uprostˇred jeskynˇe vyrostl chlebovník a vytryskl pramen vody. Svleˇceni a zahrabáni do písku tam trávili cˇ as studiem Tóry. Po dvanácti letech se pˇred jeskyní objevil prorok Eliáš a zvolal: Kdo sdˇelí synu Jochajovu, že císaˇr zemˇrel, a že už neplatí jeho rozkazy?! – A tu oba muži vyšli ven. A po tak dlouhé dobˇe spatˇrili opˇet vesniˇcany, jak sejí a orají. A pravili: Hle, tito lidé zapomnˇeli na vˇeci vˇecˇ né a zabývají se vˇecmi pomíjivýrni! A kam oba v zlosti 110

pohlédli, tam všechno shoˇrelo na popel. A tu se ozval s nebe hlas: Vyšli jste z jeskynˇe proto, abyste niˇcili muj ˚ svˇet?! Zpˇet do jeskynˇe! A tak se oba vrátili a celý rok ještˇe znovu rozjímali nad Božím tajemstvím. A když je po orce opˇet Boží hlas vyvolal ven, a Simon bar Jochaj spatˇril obnovenou už zase zem, tu ji políbil, protože rozpoznal Boží slávu nad ní, a rˇ ekl: Udál se mi zázrak, a proto chci uskuteˇcnit nˇeco prospˇešného. Vždyt’ i Jákob, když unikl divem Ezauovi do Síchemu, zˇrídil tam trh nebo, jak vypráví jiní, vylepšil penˇežnictví, cˇ i, jak zase jiní vyprávˇejí, postavil tam láznˇe... Kontraverze mezi studiem talmudu a kabbalistického Zoharu se táhly od samého vydání této knihy a pˇretrvaly až do Langrovy doby. Velký novodobý uˇcitel židovských dˇejin Heinrich Graetz (18171891), z jehož Geschichte der Juden (13 svazku!) ˚ cˇ erpáme i my, pˇríkladnˇe knihu Zohar i jejího autora zavrhuje (offenkundige Fälschung). Podobnˇe se staví ke kabbale Izáka Lurii, kterou nazývá ˇ „der lurianische Schwindel“. C Rabi Aba – historickým jménem Rav (175-247), pˇrízviskem podle rodištˇe Areka. Pˇrevzal úˇrad uˇcitele a soudce po rabi Jehudovi I. Kromˇe svých úˇradu˚ se snažil o pozvednutí mravnosti. Byl to právˇe Aba Areka, kdo zavedl rˇ ád do patriarchální jednoduchosti tehdejšího manželského života, kdy se mladík s dívkou sezdali po náhodné známosti, nebo kdy naopak otcové vdávali své nezletilé dcery bez jejich vˇedomí a bez toho, aby ženicha vubec ˚ vidˇely. Jeho uspoˇrádání tˇechto záležitostí (kupˇr. zavedení námluv) se stalo ve vˇetšinˇe pˇrípadech platným zákonem. Tento uˇcitel byl bohatý a na své náklady peˇcoval o mnoho žáku. ˚ Pˇred velkými svátky míval pro nesˇcetnou veˇrejnost pˇrednáškový týden a v té dobˇe nemohla být u soudu podána na nikoho žaloba. Když zeˇ mˇrel, nosili jeho cˇ etní žáci celý rok smutek. C Sombart – Werner Sombart (1863-1941), významný nˇemecký sociolog a ekonom, profesor v Berlínˇe. Nˇekolikrát byla vydána ˇ jeho kniha Juden und Wirtschaftsleben. C rabi Jehuda... rabi Simon ben Menasja... rabi Akiba – legendární mistˇri talmudické mišny, uˇcitelé (rabeni) a završitelé druhé generace tanaitu. ˚ Ucelili a systematizovali nˇekolik století trvající studium Písma. Jejich jména, zásluhy, cˇ iny a pouˇcení pˇrešly do tal111

mudu. Propojme krátce talmudické vyprávˇení o tˇechto osobách s historickými fakty. Traktát Chagiga (14b) vypravuje, jak se cˇ tyˇri uˇcenci ve 2.stol.n.l. pokoušeli spekulací proniknout do tajemství Božího stvoˇrování, obraznˇe rˇ eˇceno, dostat se do „zahrady Edenu“. První z nich, ben Asaj, ztratil pˇri tom život, druhý, ben Soma, pˇrisel o rozum, a tˇretí, Eliša ben Abuja, ztratil víru a stal se opovrhovaným. Jenom cˇ tvrtý, rabi Akiba, se prý vrátil z nadpozemských regionu˚ živ a zdráv. Rabi Akiba ben Josef (50-135) je snad nejlegendárnˇejší talmudická postava. Vedle Jišmaela ben Eliši bývá pokládán za tvurce ˚ talmudické dialektiky. Plnit rabínské povinností nebylo v jeho dobˇe lehké. Chrám jeruzalémský byl v sutiˇ nách. Zeloti, horlivci, byli Rímany pronásledováni. Císaˇr Hadrián vedl sám své legie pˇri likvidaci povstání Bar Kochby. Pˇrejmenoval Judeu na Palestinu. Pˇrejmenoval i Jeruzalém. Zakázal sabat i obˇrízku a výuku Tóry. Na podporu desáté legie, která pobývala v Palestinˇe 62 let (!), povolal legii dvanáctou (Hromovládnou), a šestou legii (Železnou), poboˇril nebo srovnal se zemí padesát judských pevností a devˇet set mˇest a vesnic. Rabi Akiba výraznˇe do ˇ odboje proti Ríman um ˚ zasahoval a byl spolu s dalšími mistry ve vysokém vˇeku popraven. Traktát Berakot nám popisuje i jeho bolestivé muˇcení. Císaˇre Hadriána, jak se zdá, celé židovské povstání v Palestinˇe nudilo a rozlad’ovalo. Skupinu kolem rabi Akiby pokládal za fanatické starce a nejinteligentnˇejší se mu jevil odpadlík ˇ Eliša ben Abuja, informátor a vyzvˇedaˇc Ríma. Císaˇr mˇel ovšem ˇ e vznešené židovské pˇrátele, kteˇrí se obˇrízky zˇrekli doma v Rímˇ sami od sebe, protože je a jejich syny zesmˇešnovala ˇ v rˇ ímských lázních. Jehuda ben Ilaj, zvaný jen rabi Jehuda, byl Akibovým žákem a talmud mu dává pˇrízvisko První rˇ eˇcník. Tvrdil mimo jiné, že hlavní vˇec, studium Tóry, muže ˚ nˇekdy ustoupit náboženskému cˇ inu – svatbˇe, pohˇrbu atd. K jeho žákum ˚ patˇril i redaktor mišny Jehuda Hanasi. Rabi Simon ben Menasja byl žákem rabi Meira a stál ˇ v cˇ ele spolku Svatá obec, pˇripomínajícího esény. Radí se k úplnˇe ˇ posledním tanaitum. ˚ C Abot de rabi Natan – jeden z tzv.„malých traktátu“, ˚ zaˇrazený dodateˇcnˇe do Babylónského talmudu. Byl hojnˇe studován a opisován. Autorem je rabi Natan, babylónský tanaita tˇretí generace. 112

ˇ C Sefir – 10 sefir kabbaly je deset principií, kterými Buh ˚ stvoˇril a udržuje svˇet. Podrobnˇeji o tom viz v kapitole Horní svˇety a jejich erotika. Zde uvedu jen jejich deset jmen: Kether Eljon – Nejvyšší Koruna, Vule, ˚ Ne-bytí; Chokmah – Intuitivní Moudrost; Binah – Rozum; Chesed – Milost, Láska; Geburah – Moc; Tiferet – Krása, Mužnost; Necach – Vítˇezství, Vˇecˇ nost; Hod – Majestát; Jesod – Zᡠklad, Erós; Malkuth – Panství, Ženskost. -J.L C Eliahu di Vidas – celým jménem Eliahu ben Moses di Vidas, kabbalista ze Sáfedu 16.století. Byl žákem Mase Cordovera a knihu ˇ Rešit chochma – Poˇcátek moudrosti, vydal roku 1575. C Chajim ben Becalel – Legendární pražský rabi Löw (viz dále) mˇel tˇri bratry. Simsona, Sinaje a Chajima. Jako spisovatel z nich vynikl pˇredevším Chajim (1530-1588), který pusobil ˚ dlouho jako hlavní rabín ve Wormsu. Jeho spis Sefer ha-Chajim (Kniha Chajiˇ mova) vyšel v Praze roku 1593. C Bileam – cˇ esky nˇekdy Balám. Pohanský vˇeštec, syn Beoruv. ˚ Moábský král Balák jej vyzval, aby zloˇreˇcil Izraelcum, ˚ on jim ale požehnal (srov. Nu.22-24). Vnukl však Balákovi myšlenku morálního rozkladu Izraelcu˚ – skrze moábské ženy. V talmudické literatuˇre se mu proto pˇrezdívalo „zloduch“, (haraša). Izraelité ho zabili ˇ v boji proti Midjanovi. C ˇ neobˇrezaný Rek – mínˇen pravdˇepodobnˇe filosof Aristoteles (384-322 pˇr.n.l.). Pˇrijímání a zavrhování Aristotela tvoˇrí v judaismu ˇ samostatnou kapitolu. C Heine – Heinrich Heine (1797-1856), nejvˇetší nˇemecký lyrik 19.století. Puvodnˇ ˚ e Žid, pˇrestoupil v roce 1825 k protestanství, protože se domníval, že „kˇrestní list je vstupenkou do evropské kultury“. Nicménˇe vzdor kˇrtu byl po celý život ironicko-sentimentálním vyznavaˇcem svého židovství. Byl souˇcasnˇe výraznou postavou nˇemecké revoluˇcní demokracie. Za Hitlera stálo v nˇemeckých cˇ ítanˇ kách pod jeho básnˇemi: „lidová básen“ ˇ nebo „autor neznámý“. C Platónuv ˚ Symposion – V nejznámˇejším dialogu rˇ eckého filosofa Platóna (427-347 pˇr.n.l.) Symposionu, vypráví Aristofanes mýtus, že puvodní ˚ lidé se dˇelili na tˇri pohlaví: mužské, ženské a složené. Pro sílu a zpupnost rozpulil ˚ Zeus každý z tˇechto celku, ˚ 113

ale umožnil jim pohlavní spojování. Každý z nás je tedy vlastnˇe pulka ˚ cˇ lovˇeka, a hledá k sobe druhou polovinu, bud’ ženu nebo ˇ muže, podle toho, z jakého celku pochází. C traktát Nida – sedmý traktát šestého poˇrádku pojednává o rituálních pˇredpisech cˇ istoty pro menstruující ženu a šestinedˇelku. Má deset kapitol. Samotné slovo je v náboženském zákoníku oznacˇ ením ženy zneˇcištˇené menstruací. Taková žena byla neˇcistá i sedm dní po skonˇcení mˇesíˇcku. ˚ Byl s ní zakázán nejen styk pohlavní, ale ˇ i nepˇrímý dotyk a tˇelesné pˇriblížení. C Šulchán áruch – Prostˇrený stul, ˚ kompendium židovského rituálního zákona a práva v systematickém uspoˇrádání. Tˇricetdva let jej psal rabi Josef Karo (1488-1575) ze Sáfedu. Poprvé vyšlo v Benátkách roku 1564. Dˇelí se v cˇ tyˇri hlavní cˇ ásti, odvozené ze cˇ tyˇr turimu˚ Jakoba ben Ašera: 1. Orach chajim (Stezka života), 2. Jore dea (Uˇcitel poznání), 3. Even ha-Eser (Kámen pomoci), 4. Chošem ha-Mišpat (Štít práva). Dílo se opírá i o spis Jed ha-Chasaka (Silná ruka) od Maimona. Obsahuje zvyky a dává pokyny pro rozhodoˇ vání pˇredevším sefardských Židu˚ (viz dále). C Mekice Nirdamim – Buditel spících, mezinárodní židovský spolek pro tištˇení hebrejských rukopisu˚ a vzácných knih staré literatury, založený roku 1864. Mˇel sídlo v Berlínˇe a Frankfurtu nad ˇ Mohanem. C ataman Chmelnický – Bohdan Chmelnický (1593-1657), kozácký hejtman, stal se svým povstáním proti polské šlechtˇe (1648) puvodcem ˚ nejkrvavˇejšího pronásledování Židu˚ v dˇejinách východního židovstva pˇred nástupem nacismu. Od jeho vystoupení se datuje úpadek Polska, a tím i materiální a duchovní zubožení židovstva, rozpad talmudických akademií (ješivot) a vzestup kabbaly (!). Po jeho nájezdech nebylo polské židovstvo (ani polská mˇesta) schopno se vzpamatovat, propadlo zbídaˇcení a vrhlo se ˇ hojnˇe do náruˇce mystiky (Sabataj Cvi, Jakob Frank, Baalšem). C rozumáˇrský Spinoza – Benedictus de Spinoza (1632-1677), holandský filosof, racionalista a monista, portugalsko-židovského pu˚ vodu. Byl puvodnˇ ˚ e, ještˇe jako Báruch, velkou nadˇejí amsterodamské židovské obce, která ho ale v roce 1656 pro jeho názory vyobcovala a proklela. V základu jeho úvah stojí pojem substance, která 114

existuje sama v sobˇe a sama sebou se i chápe (...quod in se est et per se concipitur), je nekoneˇcná, nezávislá, jediná, a kromˇe sebe nemá pˇríˇciny. Pojmenovává ji mnohdy slovem Buh, ˚ ale „...muj ˚ Buh ˚ není Bohem Abrahama, Izáka a Jakuba, ale Bohem filosofu˚ a vˇedcu“, ˚ K tomu poznamenává Martin Buber ve stati Spinoza, Sabataj Cvi a Baalšem z roku 1927, která obsahovˇe souvisí i s touto Lágrovou knihou: „Spinoza se odvážil vzít Bohu jeho oslovitelnost. Nemysleme si, že jeho deus sive natura byl jiným Bohem. Sám tím rozhodnˇe nemyslel jiného Boha, než toho, kterého sám jako chlapec oslovil, a který je puvodem ˚ a alem všeho bytí; chtˇel ho jenom zbavit vady oslovitelnosti. Jako oslovitelný mu nebyl dost cˇ istý, velký ˇ a božský“. hlavní dílo – Etika – vyšlo posmrtnˇe. C ohlašující blízkost „spásy“ – Tisíciletou rˇ íši spásy ohlašovaly pro 17.století dvˇe autority. V kˇrest’anském svˇetˇe to bylo Zjevení sv.Jana, z nˇejž bylo vyˇcteno, že rok 1666 bude mystickým Mesiášovým rokem. V židovském svˇetˇe se spása ohlašovala v jednom z dodatku˚ knihy Zohar na rok 5408 (tj. 1648). Právˇe toho roku vyslovil Sabataj Cvi manifestaˇcnˇe na veˇrejnosti Boží jméno (JHVH). A byl proto uvržen ve Smyrnˇe do klatby. Své dlouho pˇripravované mesiášské vystoupení mˇel Cvi ovšem uchystané zase na rok 1665. Když se tedy ve Smyrnˇe (která zapomnˇela, že jej pˇred lety proklela) prohlásil za „Mesiáše“, neznalo šílení obyvatel mezí. Tak pˇríkladnˇe bylo sezdáno jen v tomto mˇestˇe sedmset páru˚ dˇetí ve vˇeku dvanácti let a ménˇe jen proto, aby se podle uˇcení kabbaly dostalo na svˇet co nejvíce ještˇe nezrozených duší, a tím aby se pˇriblížily dny milosti. Podobnˇe o sto let dˇríve, tedy ve století šestnáctém, byla tisíciletá rˇ íše ohlášena kabbalistou Salomo Molchem na rok 5300 (tj. 1540). Tato vize byla v roce 1527 ještˇe posílena tím, že císaˇr Karel ˇ V. dobyl a vyplenil Rím (katolický Babylon). A ještˇe sto let dˇríve, roku 1500 ohlašoval v Nˇemecku a Itálii spásu a pˇríchod Mesiáše rabi Lämlein z Rakous. Všechny výpoˇcty o pˇríchodu tisícileté rˇ íše Židé odvozovali z kabbaly. Traktát Sanhedrin rˇ íká: Zlámány zaˇ živa mají být kosti tˇem, kdo chtˇejí vypoˇcíst pˇríchod Mesiáše. C Nebukadnesar – babylónský král, vládnoucí v letech 605-562 pˇr.n.l. Roku 586 pˇr.n.l. vyvrátil Jeruzalém a zboˇril jeho velechrám Bylo to 9.avu. Tento král vládl cˇ tyˇricet let a druhá polovina jeho 115

vlády je vyplnˇena kulturní prací ve velkém stylu. Nebukadnesar nechal stavˇet paláce, chrámy, terasy, visuté zahrady, kanály, reguloval Eufrat a kolem Babylonu postavil sedm metru˚ silné opevnˇení se sto železnými branami. Talmud ho umí pˇríležitostnˇe nazvat spravedlivým knížetem Vyprávˇení z Daniela 1-4, zvláštˇe o jeho sedmiletém šílení, kdy jedl jako zvíˇre trávu, jsou legendy. Za ˇ jeho nástupcu˚ se rˇ íše rychle rozpadla. C císaˇr Titus – Titus Flavius Vespasianus (39-81 n.l.), byl synem Vespasiana. Po svém otci se ujal v roce 69 n.l. vedení židovské války a ukonˇcil ji vyvrácením Jeruzaléma roku 70 n.l. Téhož roku ˇ se stal spoluvladaˇrem a císaˇrem byl v letech 79-81 n.l. Rímský Tituv ˚ oblouk byl vystaven jako památka vítˇezství v židovské válce. Za Titovy vlády došlo k výbuchu Vesuvu, který zniˇcil Pompeje. I když z rˇ ímských pramenu˚ víme, že byl u lidu a senátu oblíben (dostavˇel lidu Koloseum), líˇcí nám hagada Tituv ˚ konec takto: Po zpustošení svatého mˇesta v pýše pˇreveliké vyzval Titus k boji samotného Boha: „Utopil jsi v moˇri faraóna, ale na souši jsem to byl já, kdo rozdrtil tvé dítky. A byl jsi bezmocný!“ A tu poslal Buh ˚ malé, opovržené stvoˇrení, komára, který nosem vnikl do mozku císaˇrova a po sedm let se tam pásl. Kdosi prý ho vidˇel, když byla po smrti lebka mrtvého otevˇrena. Byl tak velký jako vlaštovka, kusadla mˇel z kovu a nohy ze železa. – Aby prý ohlušil bodavou bolest, nechal císaˇr ve svém pokoji kout kováˇre, které platil. Bylli kováˇrem Žid, pracoval zadarmo, nebot’ tomu císaˇr rˇ ekl: „Staˇcí ti, že vidíš trpˇet svého nepˇrítele“. Tˇricet dní se komár neozval, ale ˇ pak si zvykl a prostˇredek už nepomáhal... (traktát Gitin). C „prorok“ Natan z Gazy – Natan Benjamin Levi (1644-1680), falešný prorok z nejbližšího okolí Sabataje Cvi. Po snatku ˇ s jednookou dcerou z bohaté rodiny nabyl velkého jmˇení. Jako dvacetiletý poznal v Gaze Sabataje Cvi a naprosto mu propadl. Zaˇcal vystupovat v roli proroka Eliáše, pˇripravujícího cestu svému „Mesiáši“. ˇ C Rašiho komentáˇr – francouzský uˇcenec a rabín Šelomo ben Jicchak (1040-1105) byl nejvˇetším komentátorem talmudu a bible a zakladatelem tosafistické školy. Raši je zkratka jeho jména. Studoval ve Wormsu a jako pˇetadvacetiletý založil v Troyes ješivu. 116

Jeho komentáˇr k Pentateuchu byl první hebrejsky tištˇenou knihou vubec ˚ (1475). Rašiho dílo se nazývá kontros, komentáˇr par excellence, a je to komentáˇr tak nepostradatelný, že se s ním tisknou všechna vydání talmudu. Dodnes nejbˇežnˇejší sazba písma, používaná pro hebrejské tisky komentáˇru, ˚ se na jeho poˇcest nazývá ˇ Raši. C sektu vymýtit – V Praze bylo sabatiánství dáno do klatby v roce 1795. Tato sekta se tˇešila pozdˇeji velkému teoretickému zájmu židovských uˇcencu˚ a historiku. ˚ Uved’me jen dvˇe obsahovˇe bohaté práce – Peter Beer: Geschichte, Lehren und Meinungen aller bestandenen und noch bestehenden religiösen Sekten der Juden und der Geheimlehre oder Cabbalah (2 svazky). Vyšlo v Brnˇe roku 1822. A dále – Isaak M.Jost: Geschichte des Judentums und seiner ˇ Sekten (3 svazky). Vyšlo roku 1857. C Jakob Frank – Vlastním jménem Jakob Lejboviˇc (1720?-1791). ˇ C i jeho vˇezení bylo pravdˇepodobnˇe velmi mírné – Tak jako pˇred sto lety proudily tisíce Židu˚ do turecké Kostie, kde byl uvˇeznˇen Sabataj Cvi (nazývali jeho vˇezení mysticky „vˇež moci“), tak nyní frankisté, povˇetšinou pokˇrtˇení Židé, vzhlíželi k cˇ enstochovské pevnosti, do níž byl jejich prorok uvržen, a kterou nazývali „bránou ˇ Ríma“. V roce 1771, když došlo k prvnímu dˇelení Polska, mu Ruˇ sové dali svobodu. C podle hebrejského vydání Alexandera Kraushaara – A. Kraushaar byl polský jurista a spisovatel, který pozdˇeji pˇrestoupil ke kˇrest’anství. Knihu napsal puvodnˇ ˚ e polsky a vyšla ve dvou svazcích v Krakovˇe roku 1895. Langer cituje z hebrejského vydání v pˇrekladu Nahuma Sokolova (1860-1937), židovského politika, spisovatele a ˇ publicisty. C Wedekind – Frank Wedekind (1864-1918), nˇemecký dramatik, lyrik a povídkáˇr. Mnoho jeho her a cˇ lánku˚ bylo cenzurou zakᡠzáno. C Izrael z Rižinu – chasidský mistr, žil v letech 1797-1850. Rabínem se stal v šestnácti letech. Jeho ceremoniál a dvur ˚ pˇripomínal krále. Aptský ho také tak nazýval. Právˇe proto jej carská vláda vˇeznila v Kijevˇe. Usadil se pak v bukovinské Sadagoˇre, která se 117

tím stala cílem davových poutí. Mˇel šest synu, ˚ jimiž založil rod ˇ sadagorských cadiku. ˚ Byl to aforistický vykladaˇc Tóry. C volnˇe provozovat smilstvo – Noví kabbalisté tvrdí, že se nyní už nemusí závaznˇe dodržovat Mojžíšovy zákony podle jejich doslovného výkladu, protože to se dˇelo jen do doby, kdy byl svˇet ve stavu chaosu – olam ha-tohu. Dnes svˇet ale pˇrešel do stavu zdokonalení – olam ha-tikun, a dodržovat zákony není tˇreba. Traktát Sanhedrin praví: Mesiáš, Daviduv ˚ syn, nepˇrijde dˇríve, než se celý svˇet (všichni Židé) stane naprosto ctnostným, nebo naprosto neˇrestným. A nyní se argumentovalo: Uˇcinit všechny Židy ctnostnými, to by dlouho trvalo. Uˇcinit je opakem, je lehˇcí. A protože je nejvˇetší neˇrestí odpadnutí od víry, je to nejlepší prostˇredek jak pˇripravit rychlou cestu Mesiáši. Tento dukaz ˚ mˇel i v novovˇeku velkou prukaznost. ˚ Pˇrítrž všem tˇemto blouznivým jevum ˚ u Židu˚ se pokoušely uˇcinit dva císaˇrské dekrety – Josefa II. z 2.listopadu 1785 a Františka II. ze 7.ˇcervna 1794. Oba zakazovaly tisknout a ˇ šíˇrit mystické a kabbalistické knihy bez výjimky. C Mendelssohnovo osvícenství – Mendelssohn Mose (1729-1786), nˇemecký filosof a spisovatel, patná k pravému kˇrídlu osvícenství. Zabýval se problémy existence Boha a nesmrtelnosti duše. Pˇrátelil se s Lessingem a vedl korespondeci s Kantem, který, jak kdesi poznamenává Max Brod, pˇritahoval židovské myslitele. Když Mendelssohn navštívil Königsberg, Kant jej pˇrijal a objal, píše s jistou hrdostí H.Graetz. Významnou roli sehrál v Nˇemecku jeho pˇreklad bible. Uvažme v této souvislostí: roku 1590 byli všichni Židé z Berlína vyhnáni. O sto let pozdˇeji, roku 1690, pˇrijal kurfiˇrt na zkoušku zpˇet do Berlína nˇekolik nejbohatších židovských rodin, vyhnaných pro zmˇenu z Vídnˇe. Byly pˇrijaty ovšem zase jako služebníciotroci královské komory (servi camerae). Mendelssohnuv ˚ pˇreklad bible vyšel v Berlínˇe roku 1790 a stal se pro vˇetšinu pruských Židu˚ první uˇcebnicí nˇemˇciny. A roku 1890 koneˇcnˇe byla z tisíce v Berlínˇe cˇ inných básníku, ˚ spisovatelu, ˚ uˇcencu, ˚ kritiku, ˚ hercu˚ a akademiku˚ ˇ dobrá polovina Židu! ˚ C Jakob Emden z Altony – Celým jménem Jakob Izrael ben Cvi Aškenazi (1697-1776), nˇemecká rabínská autorita. Stal se vyhledávaným vykladaˇcem talmudu nejen v Nˇemecku. Byl zásadní anti118

sabatián, pokládal knihu Zohar za podvrh a sbíral k tomu dukazy. ˚ Stýkal se s berlínským osvícencem M.Mendelssohnem. Proti sabaˇ tiánum ˚ napsal 15 knih, které ve svém domˇe i tiskl. C rabi Papa – babylónský talmudista, ámora 5.generace. Žil v ˇ letech 300 až 375 n.l. C rabi Jochanan – Jochanan bar Napacha (200-279), nejvýznamnˇejší palestinský ámora 2.generace. Mˇel lví podíl na vzniku Palestinského talmudu. Jeho školou prošly cˇ tyˇri generace žáku. ˚ Bývá uvádˇen v páru se Simonem ben Lakišem a svým žákem rabi Eleazarem. Sedával u nohou patriarchy Jehudy. Dokázal ocenit rˇ eckou ˇ filosofu a kladnˇe hodnotil pˇreklad Písma do rˇ eˇctiny. Rekl: „Krása ˇ Jefetova (pˇredstavitel Reku) ˚ má pˇrebývat ve stanech Šéma (pˇredˇ stavitel Židu)“. ˚ C rabi Eleazar – Eleazar ben Pedat, palestinský ámora 3.generace(?279 n.l.), stal se po rabi Jochananovi „autoritou Svaté zemˇe“. Byl chudý, neduživý a slabý. Nˇekdy se zamˇenuje ˇ s rabi Eleazarem ben Šamuou. Max Brod se v knize Heidentum, Christentum, Judentum (I.díl, str.40) dopouští jiné úsmˇevné chyby. Stejnˇe jako Jiˇrí Langer vypráví i on pˇríbˇeh z traktátu Berakot o setkání rabi Jochanana s rabi Eleazarem. Má však mylnˇe za to, že krásný byl rabi Eleazar. V Berakotu tento pˇríbˇeh pokraˇcuje dále tím, jak oba rabíni nakonec ˇ pláˇcí nad pomíjivostí tˇelesné krásy rabi Jochanana. C Reš Lakiš – Simon ben Lakiš (200-275), významný palestinský ámora 2. generace, pusobící ˚ v Tiberiadˇe. Vynikal vzrustem ˚ a fyzickou silou. Nˇekteré prameny také uvádˇejí, že prodával své tˇelo jako ˇ zápasník, jiné zase, že byl krotitelem v cirkusu. C patriarcha rabi Jehuda – rabi Jehuda Hanasi (135-220?), oznacˇ ovaný jako Jehuda I., nazývaný také „Svatý“ nebo všeobecnˇe Rabi. Mˇel sedm daru: ˚ krásu, sílu, bohatství, úctu, moudrost, vysoký vˇek a právoplatné syny. Byl pravnukem rabana Gamaliela staršího, uˇcitele apoštola Pavla. Do jeho cˇ inností spadalo: vyuˇcovat, soudit, ustanovovat úˇredníky, soudce a uˇcitele, pˇredsedat Synhedrinu, starat se o potˇreby obce, vést bohoslužby, konat veˇrejné pˇrednášky, psát cˇ lánky o víre pro obyˇcejný lid atd. Vedle toho všeho provedl koneˇcnou redakci mišny, obrovitou, dnes nepˇredstavitelnou práci. Musel pˇri tom projít chaotické zákony nˇekolika století, seˇradit je, 119

uspoˇrádat a porovnat. Dát jim takový objem, aby je mohla obsáhnout lidská pamˇet’. Mišna v jeho podání zastinuje ˇ dokonce samotné Písmo. Jeho osoba je dˇelícím bodem židovských dˇejin. Byl spˇrátelen s nˇekterým z rˇ ímských císaˇru˚ z domu Antoninu, ˚ v talˇ mudu se dokonce praví, že byl soukojencem císaˇre. C Marcus Aurelius – byl rˇ ímským císaˇrem v letech 161 až 180 n.l. a roku 175 navštívil Palestinu. V prvních devíti letech mˇel spoluvládce Lucia Vera, který Židy nenávidˇel a znova zavádˇel všemožné zákazy, zrušené císaˇrem Antoninem Piem (138-161), adoptivním otcem Marca Aurelia. Židovský historik stˇredovˇeku Šerira (kolem roku 1000 n.l.) zminuje ˇ pˇrátelství patriarchy Jehudy s císarˇ em Antoninem Piem. Také císaˇr Commodus (180-192), syn Marca ˇ Aurelia, byl Židum ˚ naklonˇen. C rabi Jehuda ha-Levi – Jehuda ben Samuel ha-Levi (1083-1145 ?), klasický zástupce stˇredovˇeké hebrejské poesie a filosofie. Narodil se v Toledu a už ve tˇrinácti letech mluvil hebrejsky, arabsky a kastilsky. Jako básník byl ovlivnˇen perským mystikem Ghazzálím. Z jeho básní jsou nejslavnˇejší Sionidy – elegie o Sionu – soupeˇrící s poesií Žalmu. ˚ Hlavní filosofické dílo se jmenuje Kuzarí a je psáno formou dialogu mezi chazarským králem, hledajícím vhodné náboženství pro svoji rˇ íši a pˇredstaviteli filosofie, kˇrest’anství, islámu a judaismu. Ha-Levi pusobil ˚ v Kordóbˇe a Toledu rovnˇež jako lékaˇr a roku 1141 odcestoval z Granady pˇres Alexandrii do Palestiny. ˇ Podle legendy ho ušlapal ku˚ nˇ v bránˇe Jeruzaléma. C vydavatel Dr. H. Brody – Brody Heinrich (1862-1942) se narodil v Užhorodu, pusobil ˚ jako vrchní rabín v Náchodˇe a od roku 1912 do roku 1930 v Praze. Platil za znalce stˇredovˇeké hebrejské literatury a publikoval z tohoto oboru významné studie a antologie. ˇ C Simon ben Sira – jde pravdˇepodobnˇe o autora nejstarší apokryfní knihy Jesus Sirach (Ecclesiasticus), zahrnuté do Septuaginty. Na rozdíl od jiných mimokanonických spisu˚ se z tohoto apokryfu dovídáme hodnˇe o autorovi i pˇrekladateli. Autor ji napsal hebrejsky v Palestinˇe poˇcátkem 2. století pˇr. n. l. Originální text byl od 11. století ztracen a znám jen v rˇ eckém pˇrekladu, objeven byl až koncem 19.století. Pro egyptské Židy, neznalé hebrejštiny, pˇreložil 120

vnuk autoruv ˚ knihu kolem roku 120 pˇr. n. l. do rˇ eˇctiny. Obdivná básenˇ na oslavu veleknˇeze Simona (rok 190 pˇr.n.l.), který zastával svuj ˚ úˇrad cˇ tyˇricet let, a po jehož smrti se pˇrestalo v chrámu vyslovovat jméno Boží, dokládá také výmluvnˇe autorovu lásku ke kultu a pˇrešla do židovské modlitby Jom Kipur (Den smíˇrení). Pravovˇerné kruhy židovské bránily rozbujení duchovní literatury tím, že kanonizovaly starozákonní spisy. Rabi Akiba upírá právo ˇ na život vˇecný tomu, kdo by tyto vnˇe zustávající ˚ spisy cˇ etl. C Rabi Šelomo ben Reuben Bonfid – hebrejský básník a myslitel, který žil ve Španˇelsku kolem roku 1400. Básnickým vzorem mu byl jeho velký pˇredchudce ˚ z 11.století Šelomo ben Jehuda Ibn Gebirol. Jiˇrí Langer s oblibou uvádí židovské letopoˇcty (nezkrácené), poˇcítané od stvoˇrení svˇeta. Kˇrest’anský letopoˇcet vypoˇcítáme tak, že ke zkrácenému židovskému letopoˇctu (poslední trojˇcíslí) pˇripoˇcteme cˇ íslo 1240. V pˇrípadˇe tohoto básníka nám tedy vyjde, že ˇ žil v letech 1380-1450. C gazel – termín islámské poetiky (arabsky znamená ghazal pavuˇcinu) oznaˇcující lyrickou formu, složenou z 5-15 dvojverší, s jednotným metrem a jediným, mnohdy identickým rýmem. Tématika gazelu je erotická, bakchická a mystická. Ve stˇrední Evropˇe se gazel objevil za romantismu (August von Platen, Goethe) a jako kuˇ riozita také v cˇ eské poesii u Vrchlického. C Karaita Jicchak ben Abraham – Karaité byla židovská sekta, odmítající velkou cˇ ást „ústní tradice“. -J.L. Jicchak ben Abraham Trocki (1533-1594) se narodil v litevské Troki, v okolí Vilny. Kromˇe hebrejštiny ovládal polštinu a latinu. Bˇehem života vedl nesˇcetné diskuse s teology ruzných ˚ konfesí a zabýval se polemickými spisy proti židovstvu. Jeho knihu Chisuk emuna – Upevnˇení víry – opatrˇ il pˇredmluvou Josef ben Mordechaj Trocki Malinovski a spis vyšel ˇ v Amsterodamu roku 1705. C Voltaire – Francois Marie Voltaire (1694-1778), spisovatel, dramatik, historik a filosof, jeden z „encyklopedistu“, ˚ nejvlivnˇejší osobˇ nost francouzského osvícenství 18. století. C ˇ stoupal do nebe – zemˇrel roku 1604. -J.L. C Luria Jicchak Aškenazi – Luria, Jicchak ben Salomo (1534-1572), pocházel po pˇredcích z Nˇemecka, proto Aškenázi. Bývá zván zkrat121

kou svého jména Ari – tj. „Lev“. Narodil se v Jeruzalémˇe a od roku 1569 žil v Sáfedu. Už od patnácti let mˇel povˇest uˇcence. Pˇripojil se nejprve k uˇcení kabbalisty Moše Cordovery, brzy ale vytvoˇril nový kabbalistický systém, pojmenovaný po nˇem – „luriánský“. Podkladem tohoto systému byla kniha Zohar. Pˇred smrtí doporucˇ il Luria svým žákum, ˚ aby se už kabbalou nezabývali, že nejsou ˇ tomuto úkolu dorostlí. C Chajim Vital – žil v letech 1543-1620 a podle italského puvodu ˚ své rodiny zní nˇekdy celé jeho jméno Chajim Vital Calabrese. Jako kabbalista v Sáfedu byl prvním žákem Jicchaka Lurii a po jeho smrti hlavou tohoto kabbalistického hnutí. Sám Luria rˇ íkal, že pˇrišel na svˇet jen proto, aby zasvˇetil do tajné nauky Chajima Vitala, ˇ nicménˇe i on mˇel kabbalu studovat v odlouˇcenosti a skrytˇe. C Gure Ari – chlapci lva, kroužek šesti žáku-zasvˇ ˚ ecencu˚ Jicchaka Lurii. S mistrem jich bylo tedy sedm – protože tolik je oˇcí Božích (Zach.4,10). Scházeli se vˇetšinou v okolí Sáfedu, ve volné pˇrírodˇe, cˇ asto pˇrímo na hrobech dávno zemˇrelých rabínu˚ (napˇr. Simona ben Jochaje). Ke kroužku patˇrili: Ch.Vital, É. di Vidas, I. Saruk, J. Cemach, A. ha-Levi Beruchim, J. ha-Maarbi Ibn Tabul aj. Podle H. Graetze je už samo oznaˇcení Gure Ari „geschmacklose Name“ (!). ˇ C Šelomo Molcho – puvodním ˚ jménem Diogo Pirez (1500-1532), ˇ vysoký úˇredník portugalského krále. C David Reubeni – (1490-1535), diplomat nejasného puvodu, ˚ vydávající se za pseudomesiáše. Skonˇcil ve španˇelském vˇezení, kde byl pravdˇepodobnˇe otráven. Zanechal po sobˇe hebrejsky psané deníky. Jeho osudy beletristicky zpracoval Max Brod v románu David Reubeni – kníže židovské (1925), který vyšel i cˇ esky roku 1929. Byla to možná nejˇctenˇejší Brodová kniha, jejíž cˇ etné pˇreklady a zahraniˇcní vydaní usnadnovaly ˇ Brodovi první roky po útˇeku z ˇ Prahy do Palestiny. Ctenáˇr se na stránkách tohoto neprávem zapomenutého románu setká, kromˇe hlavních postav Reubeniho a Molcha, s historickými postavami Machiavellim a Michelangelem, ale také s prostˇejovským rodákem Matˇejem Rejskem, nebot’ Brod geniálním vnuknutím umístil Reubeniho rodištˇe do Prahy. Román ˇ o Reubenim dostal v roce 1930 státní cenu CSR. „Tento román 122

ˇ patˇrí k nejlepším projevum ˚ nˇemecké literatury v Cechách“ – stojí v zápise poroty. Mimochodem ještˇe poznamenávám, že v komisi, udˇelující státní ceny nˇemeckým beletristum, ˚ zasedal v roce 1937 i ˇ František Langer. C zasažen jeho zjevem – Reubeni byl malé, takˇrka trpasliˇcí postavy, na kost vyhublé trvalými pusty. ˚ Tváˇr mˇel cizokrajnou a neˇ hezkou, a povahu excentrickou. C papežovou patronací – jde o papeže Klementa VII., který tyl ˇ námˇestkem Kristovým v letech 1523-1534. C Karel V. – narozen 1500, byl císaˇrem nˇemeckým od roku 1519. Pod jménem Karel I. byl zárovenˇ španˇelským králem. Za svého života, zemˇrel roku 1558, byl odpurcem ˚ reformace, dal do klatby Luthera (1521), a pozdˇeji i nˇemecká protestantská knížata (Trident, 1545). Ve prospˇech svých synu˚ Filipa a Ferdinanda se vzdal dva roky pˇred smrtí obou trun ˚ u˚ a dožil v ústrani španˇelského kláštera. ˇ C K. L. CH. Pitche chochma – 138 pravidel kabbaly. Tento Luzˇ zattuv ˚ spis vyšel roku 1880 nˇemecky v Krakovˇe. C sefardské rabíny – Sefard bylo biblické oznaˇcení zemˇe, identifikované pozdˇeji se Španˇelskem a Portugalskem. Po krveprolití v roce 1391, ale hlavnˇe v dusledku ˚ vypuzení roku 1492, opouštˇeli tamní Židé Iberský poloostrov a usazovali se takˇrka v celé Evropˇe. Tato evropská vˇetev židovstva, sefardim, na rozdíl od nˇemeckocˇ esko-polských aškenáziu˚ (viz dále), mˇela svuj ˚ vlastní kulturní vývoj. Duležitými ˚ evropskými centry sefardu˚ byla mˇesta Londýn, Amsterodam, Benátky a Solun. ˇ Josef Karo a B. Spinoza byli kupˇr. ˇ sefardští Židé. C rabi Eliezer – pravdˇepodobnˇe Eliezer ben Hyrkanos, žák Jochanana ben Zakaje a uˇcitel rabi Akiby. Byl to vudˇ ˚ cí tanaita 2. geˇ nerace a jenom mišna obsahuje 300 jeho pouˇcek. C Hans Blüher – berlínský spisovatel, psychiatr a teoretik kultury (1888-1955), pˇrívrženec Sigmunda Freuda a spoluzakladatel nˇemeckého mládežnického skautingu (Wandervogel). Ve svých spisech vycházel z antické homoerotiky, duchovní nadˇrazenosti, vud˚ covství silných jedincu˚ a ryze mužské spoleˇcností. Ve dvojsvazkovém pojednání Die Rolle der Erotik in der männlichen Gesell123

schaft (1919), které by bylo dnes v nejednom oboru objevem, rozvinul teorii pˇredloženou etnologem H. Schurtzem, že spoleˇcnost nemá svuj ˚ puvod ˚ v rodinˇe (což platilo do té doby za samozˇrejmost), nýbrž v mužském sdružování. Stát vznikl díky mužskému erótu a kultura by neexistovala, kdyby nedocházelo k zbranování, ˇ vytˇesnání sexuality tak, že její cˇ ást nedospˇeje k orgasmu. Tedy: ne s kulturou rostou zábrany, ale zábrany tvoˇrí kulturu – je jedna z mnohých Blüherových tezí. Kdyby v lidském rodu existovala jenom rodina, nebylo by zaruˇceno nic jiného než zachování druhu. Státní útvar se objevuje teprve poté, co do dˇejin zasahuje druhý ˇ pól sexuality se svou sociologickou vlohou. C aškenáziové – aškenazim, stˇredo- a východoevropští Židé. Po vypuzení z Nˇemecka a Francie se usazovali v Polsku. Pˇrinesli tam i stˇredohomonˇemecký dialekt, z nˇehož obohacením hebrejštinou a ˇ slovanskými výrazy vznikl jidiš. Cechy a Morava patˇrí v Evropˇe k ˇ tˇem územím, kde žijí aškenáziové. C Amsterodam – toto mˇesto bylo oznaˇcováno za židovské eldorádo. Tamní židovská obec požívala od 17.století velké evropské vážností. Po bouˇrlivém rozruchu kolem Sabataje Cvi byla tato ˇ obec bezvýhradnˇe prosabatiánská. C Bér z Mesriˇce – chasidský cadik, rabi Dov Bér, zvaný Velký Magid (1710-1772), žák Baalšema, vyuˇcující myslitel. Mˇel mimorˇ ádné pedagogické vlohy, jejichž podstatou bylo, že se uˇcitel pˇrizpusoboval ˚ žákovi. Podle kabbalistické myšlenky se i sám Buh ˚ omezuje kvuli ˚ vzniku svˇeta. To právˇe pˇrivedlo Magida k tomu, aby se pokusil rozumˇet svˇetu z hlediska Boží vychovatelské metodiky. Sám zažil duvˇ ˚ erný vztah mezi vychovatelem a svˇerˇ encem a vule ˚ vyuˇcovat byla nejhlubší touhou Magidova nitra. Právˇe tak jako Baalšem nenapsal ani on žádnou knihu, jeho duch zplodil ˇ pouze žáky. C Baalšem – viz Martin Buber – „Die Legende des Baal-schem“. -J.L Buber vydal svuj ˚ spis Baalšemova legenda roku 1908 a jeho ˇ souˇcástí byla i stat’ „O životˇe chasidu“. ˚ C spávat se svou ženou – Pˇrinášíme dva talmudické citáty na toto téma. Co se týˇce povinnosti soulože rˇ íká traktát Ketubot (V.,6): „Muž bez povolání – dennˇe. Dˇelník – dvakrát týdnˇe. Pastevec oslu˚ 124

– jedenkrát týdnˇe. Pastevec velbloudu˚ – jedenkrát mˇesíˇcnˇe. Námoˇrník – jedenkrát za pul ˚ roku“. Žena pak mˇela právo spoluurˇcovat zmˇenu povolání svého muže. Od povinností ženitby je osvobozen pouze ten, kdo nalezl obzvláštní rozkoš ve studiu Tóry (Šulchán áruch, Even ha-ezer: 1,4). „Sedmero lidí je vypovˇezeno z nebe: Kdo nemá ženu; kdo má ženu, ale nemá dˇeti; kdo má dˇeti, ale nevychovává je k Zákonu; kdo si neváže modlitební rˇ emínky na ruku a cˇ elo; kdo nenosí tˇrasnˇe na odˇevu; kdo nemá znamení na ˇ veˇrejích a ten, kdo si opomenul obout boty“ (Pesachim 113b). C Naftalí z Ropšice – žil v letech 1760 až 1827 a byl žákem Elimelecha z Liženska. Ve svých Devíti branách mu Langer vˇenoval ˇ celou Bránu tˇretí. C na onom svˇetˇe – S podobným názorem se setkáme u velkého nˇemeckého mystika Mistra Eckharta: mystik musí být odhodlán ˇ zˇríci se i samotného Boha. Srovnej ostatnˇe i Mt.16,25. -J.L C ˇ podobnˇe jako Arabové – tartil -J.L. C monotónní zpˇev – nigun -J.L. V Osmé bránˇe své knihy o chasidech nám Langer vypravuje, jak svatému Dyvré Chájimoví pˇrimrzl vous ke klice dveˇrí, když u jedné chýše naslouchal trylkúm ˇ uˇcícího se chlapce. C Pinchas z Korice – chasidský cadik (1726-1791). Pocítí se k žákum ˚ Baalšemovým. Buber jej nazývá pravým a puvodním ˚ mudrcem, Langer zase mozkem moudrosti a vˇenuje mu poslední, Deˇ vátou bránu. C inverze – První svazek zmínˇeného už spisu Hanse Blühera nese název Der Typus inversus. Právˇe tomuto typu lidí pˇripisuje ˇ Blüher státotvorné schopnosti. C se s ženami nemluví – Podle vyprávˇení Františka Langra z úvodu k Devíti bránám se i Jiˇrí Langer po návratu od východních ˇ chasidu˚ takto choval. C Izrael z Apty – chasidský mistr Abraham Jehošua Hešl z Apty (1765- 1825) byl žákem Elimelecha z Liženska. Byl to soudcovský typ, platící mezi chasidy i cadiky za rozhodˇcího a posuzovatele sporu. ˚ V Sedmé bránˇe jej Jiˇrí Langer nazývá tamaryškem, souˇ cˇ asnˇe s Moše Tajtlbaumem. C Moše Tajtlbaum z Ujhely – (1759-1841) byl žákem Jasnovidce 125

z Lublinu, který jej prý vysvobodil z uzavˇrené, svˇetu nepˇrátelské uˇcenosti. Narodil se v Polsku a nazývá se nˇekdy jménem své knihy ˇ Jismach Moše (Necht’ se raduje Mojžíš). C Hilel – Židovský uˇcenec, pocházející z Babylónie, žil v letech 70 pˇr.n.l. až 10 n.l. Byl prezidentem Synhedria v Jeruzalémˇe, duˇ chovním vudcem ˚ (Nasi) a hlavou školy nesoucí jeho jméno. Ríkalo se mu také ha-Saken – Starý. Jiná významná škola, dbající pˇrísnˇejšího výkladu Písma, byla škola Šamajova. Hilel a šamaj tvoˇrí významnou dvojici tanaitu. ˚ Hilel zanechal množství nadmíru výstižných a úsporností vyjádˇrení se vyznaˇcujících výroku. ˚ Jeho vˇeta o podstatˇe židovské nauky se nˇekdy nazývá „zlaté pravidlo“. Jeho ˇ vnuk, Gamaliel I., byl uˇcitelem apoštola Pavla. C z prehistorie pocházející – existuje mnoho takových, ve formˇe pˇrísloví tradovaných, a pak do Pentateuchu pˇrejatých prehistorických zákonu. ˚ Tak napˇr, „Kdo proleje krev cˇ lovˇeka, toho krev bude cˇ lovˇekem prolita“ (Gn.9,6), nebo „Oko za oko, zub za zub“ (Lv.24,20) aj. O posledním viz pojednání dr. J. Horovice v pamˇetˇ ním spisu na Cohena. -J.L C Mojžíš a Jozue – Jozue, syn Núnuv, ˚ od chlapeckých let pˇrisluhoval Mojžíšovi. Jako jediný doprovázel Mojžíše na Sinaj. Mojžíš ho ustanovil svým nástupcem a Jozue také vešel do zemˇe Kenaanˇ ské. C Elijáš a Elíša – starozákonní prorok Elijáš spatˇril jednou cestou mladého oráˇce. Byl to Elíša, syn Šáfatuv. ˚ Zalíbil se mu tak, že pres nˇej pˇrehodil svuj ˚ plášt’. Po tomto výmluvném gestu vzplál prý Elíša svˇetlem. Porazil býky a zlomil pluh. „Co jsem ti to udˇelal?“ zeptal se Elijáš. „Och!“ vykˇrikl Elíša, „co tys mi jen udˇelal!“ Opustil otce a matku a utíkal za prorokem, aby jej od Elijáše už nikdo nemohl odtrhnout, a aby až do smrti lil vodu na jeho ruce. Dvakrát zabránil Elíša Hospodinovi, aby vzal Eliáše do nebe, nebot’ nechtˇel být opuštˇený. Po tˇretí, když se mˇel pro Elijáše snést ohnivý Hospodinuv ˚ vuz, ˚ rˇ ekl prorok Elíšovi: „Požádej, co mám pro tebe udˇelal, dˇríve než budu od tebe vzat?“ Elíša rˇ ekl: „At’ je na mnˇe dvojnásobný díl tvého ducha!“ (2.Kr.2,1-11). Byli pak ohnivým vozem odlouˇceni a Elíša se stal prorokem, Elijášovým nᡠstupcem, mužem Božím. C 126

jdi k chlapcum ˚ izraelským – Pˇri slavnostním prubˇ ˚ ehu obˇrízky stojí vedle židle, na které má kmotr dítˇe na kolenou, ještˇe „židle proroka Elijáše“ – kise šel Elijahu. Elijáš platí za vzorového horliˇ tele obˇrízky – svatého svazku (Pirke de rabi Eliezer, kap. 19). C pud smrti – Todestrieb, je pojem, s nímž pracuje Sigmund Freud ve své knize Jenseits des Lustprinzips (1920). Hypoteticky zde zakladatel psychoanalýzy zavedl druhou vˇetev pudu, ˚ cˇ ímž pˇrekvapil svoje žáky a pˇríznivce. Oba pudy jsou neoddˇelitelné a život jedince je jejich kompromisem. Tento pud se také oznaˇcoval Thanatos. Jedním z aspektu˚ pudu smrti je i pud sebezáchovy, který ochranuje ˇ individuum pˇred náhlou, zvenˇcí zapˇríˇcinˇenou smrtí jen proto, aby bylo toto individuum uchováno pro smrt z vnitˇrních duvod ˚ u. ˚ Erós je tvorbou vˇetších celku˚ bytí, šíˇrením a draním se individua kupˇredu. Pud smrti vede naopak k rozpadu a k návratu ve stav neživé hmoty. Langrovi mohla být na této knize, kterou zminuje ˇ v VIII. kapitole, sympatická i myšlenka, že evoluce organismu˚ je kopií evoluˇcních dˇejin Zemˇe a jejího vztahu ke Slunci. ˇ Freuduv ˚ koncept pudu smrti mˇel svoje pˇredchudce. ˚ Reckou polaritu pojednal už v roce 1906 v novelovém cyklu Eros Thanatos ˇ rakouský básník a brnˇenský rodák Richard Schaukal. C Max Brod – (1884 Praha – 1968 Tel Aviv), spisovatel, dramatik, pˇrekladatel a žurnalista, byl pˇrítelem Jiˇrího Langra a sdílel s ním jeho poslední chvíle. Píše o Langrovi v knize Der Prager Kreis (1966) a zminuje ˇ jej v biografii Franz Kafka (Odeon, 1966). V esejistickém dvojsvazkovém díle Heidentum, Christentum, Judentum, v kapitole Individuální milost – Z jednoho deníku, pˇredkládá knížeˇcku záznamu˚ svého (nejmenovaného) pˇrítele, která vyúst’uje v kabbalistickou studii. K tomu Brod skromnˇe poznamenává: „... nepokládám se ale být kompetentní k tomu, tyto (kabbalistické studie) pˇredkládat v kontextu své práce. Nebot’ jestliže se mohu na pudˇ ˚ e talmudu, kde cˇ tu vˇetšinou v pˇrekladu a jen tu a tam v originále, oznaˇcit za uˇcedníka, pak vskutku nemám na to, pouštˇet se do vˇecí Zoharu“. Langruv ˚ obdiv pro tuto Brodovu knihu patˇrí pˇredevším její osmé cˇ ásti, v níž autor originálnˇe vykládá a rekonstruuje ˇ Písenˇ písní. C Maimonides – (1135-1204), vlastním jménem Moše ben Maimun, 127

židovský filosof, jehož dílo tvoˇrí vrchol stˇredovˇeké židovské filosofie, jedna z nejvýznaˇcnˇejších osobností judaismu vubec. ˚ Pu˚ sobil ve Španˇelsku, Maroku, Palestinˇe a Egyptˇe. Zabýval se také astronomií a matematikou. Z jeho dˇel jsou nejvýznamnˇejší spisy: Jad ha-Chazaka (Silná ruka), systematické zpracování talmudické látky ve 14 knihách, a More nevuchim (Pruvodce ˚ zbloudilých), nábožensko-filosofický spis vycházející z Aristotela, opouštˇející již ˇ ale pudu ˚ ortodoxního židovství. C ˇ Cernikovský Saul – (1875-1943), hebrejský básník, vedle Ch. N. Bialika druhý národní básník novohebrejské renesance. Byl pu˚ vodnˇe lékaˇrem v Odˇese a roku 1931 odešel do Palestiny. Psal lyˇ riku i balady a pˇrekládal Homéra. Max Brod, který s Cernikovským cestoval po Svaté zemi, jej nazývá velkým pohanem a neˇ spoutaným chlapíkem (v knize Streitbares Leben). C rabi Löw – Jehuda Löwe ben Becalel (1512-1609), také Maharal z Prahy, nebo Velký rabi Löw, legendární a populární rabín pražský. Byl náboženským filosofem, talmudistou, pedagogem i mistrem kabbaly. Než se stal vrchním zemským rabínem v Království cˇ eském, pusobil ˚ dvacet let jako rabín v Mikulovˇe. Traduje se, že v roce 1592 vedl tajné rozhovory s císaˇrem Rudolfem II. a doporuˇcil mu povolat do Prahy Tychona de Brahe a Johanna Keplera. Z rˇ ady jeho dˇel uved’me: Gur Arje (Lvice), Gevurot ha Šem (Mocné cˇ iny Boží), Derech chajim (Cesta života), Tiferet Jisrael (Sláva Izraele) ˇ aj. C modlitební rˇ emínky – Hebrejsky tefilin, rˇ ecky fylaktéria (chránidla). Jejich hlavní cˇ ást tvoˇrí dvˇe cˇ erné krabiˇcky (batim), zhotovené z kuže, ˚ které se pˇripevnují ˇ pomocí rˇ emínku˚ na cˇ elo a na levou paži. Tefilin si váže každý židovský muž starší tˇrinácti roku˚ pˇri ranní modlitbˇe ve všední dny. Pod stejným názvem publikoval Langer svoje zkoumání o skrytém sexuálním významu židovských modlitebních rˇ emínku˚ ve vídenském ˇ psychoanalytickém cˇ asopise Imago (1930). Jde o ilustrovanou, bohatˇe odbornými odkazy doloženou studii, doplnˇenou o dva spˇríznˇené dodatky (Ohen, ˇ ˇ Had). C Th. Reik – Theodor Reik (1888-19??), psychoanalytik, žák a spolupracovník S. Freuda, od roku 1938 v exilu v USA. I on, po128

dobnˇe jako Langer, publikoval psychoanalytické pˇríspˇevky k hebrejské archeologii v cˇ asopise Imago – napˇr. Gebetmantel und Gebetˇ riemen der Juden. C Menachem Azarja da Fano – (1548-1620), italský kabbalista a talmudista pusobící ˚ ve Ferraˇre, Benátkách a Mantovˇe. Mˇel cˇ etné žáky i v Nˇemecku. Fano je jméno známé italsko-židovské rodiny, z níž od 15. století vzešla rˇ ada rabínu˚ a uˇcencu. ˚ Azarja byl puvodnˇ ˚ e pˇrívržencem kabbaly Mose Cordovery, který mu vˇenoval svuj ˚ spis Pardes Rimonim, ale pozdˇeji se pˇriklonil k systému sáfedskému (luriánskému). V Praze vyšla roku 1688 jeho kniha Gilgule Nešamot. Sefat emet je druhý díl Azarjova komentáˇre k Pardes Rimoˇ nim. C Jesod – 10 sefir kabbaly je deset principií, kterými Buh ˚ stvoˇril a udržuje svˇet. Podrobnˇeji o tom viz v kapitole Horní svˇety a jejich erotika. Zde uvedu jen jejich deset jmen: Kether Eljon – Nejvyšší Koruna, Vule, ˚ Ne-bytí; Chokmah – Intuitivní Moudrost; Binah – Rozum; Chesed – Milost, Láska; Geburah – Moc; Tiferet – Krása, Mužnost; Necach – Vítˇezství, Vˇecˇ nost; Hod – Majestát; Jesod – Zᡠklad, Erós; Malkuth – Panství, Ženskost. -J.L C apokryfní kniha Enochova – Enoch (také Chanók nebo Henoch) byl synem Kainovým nebo Jeredovým (Gn.5). Dožil se 365 let a už sám tento vˇek, shodný s poˇctem dní v roce, nutnˇe svádˇel k astrologickým a jiným spekulacím. Byla mu pˇripisována nejrozmanitˇejší vidˇení, týkající se nebes, kam jej k sobˇe vzal Buh ˚ (Gn.5,24), i konce dnu, ˚ jak mu je Buh ˚ zjevil. Soupis takových vidˇení podává I. kniha Enochova (tzv. Etiopský Enoch). Dochovala se jen v etiopském pˇrekladu (hebrejské a aramejské originály jsou ztraceny). Tato kniha pochází z 2.stol. pˇr.n.l. a v etiopské církvi je kanonizovaná. Známe ještˇe II. knihu Enochovu (tzv. Slovanský Enoch) z 1. nebo 2. stol. n.l., rˇ ecky psanou a pozdˇeji kˇrest’ansky pˇrepracovaˇ nou. C jako slovo první – Úplnˇe podobné hry existují i v helénské gnosi (Ed. Schultz: Dokumente der Gnosis). V judaismu jsou ale staršího data (viz Oskar Goldberg: Das Pentateuch ein Zahlengeˇ bäude). -J.L. C Fr. Delitzsch – Friedrich Delitzsch (1850-1922) byl významný 129

nˇemecky asyrolog. Napsal mimo jiné asyrskou gramatiku a srovˇ návací studie hebrejštiny a asyrštiny. C Midraš Tanchuma. – jedním z plodu˚ rabínského písemnictví jsou midraše (hebr. bádání). Midrašim byly puvodnˇ ˚ e biblické komentáˇre z období tanaitu˚ a ámoru, ˚ posléze ale písemnˇe zachycená kázání a promluvy sváteˇcních dnu˚ synagogy. Vznikaly do 6. stol. n.l., shromáždˇeny byly do 11. stol. n.l. Midraš Tanchuma obsahuje kázání k Tóˇre pro každé sobotní cˇ tení Zákona. Jeho autorem byl ámora 5. generace rabi Tanchuma ben Aba (4. stol. n.l.). Midraš k Tóˇre a Svitkum ˚ (tedy sváteˇcním cˇ tením) se oznaˇcuje jako Velký midraš (Midraš Raba). Do stˇredovˇekých sbírek midrášu˚ pronikaly také kabbalistické prvky. Jejich první nˇemecký pˇreklad vycházel ve 12 svazcích v letech 1880/85. Úplné anglické vydání The Miˇ drash Rabba (10 svazku) ˚ vyšlo v Londýnˇe 1949. C puálová forma – hebrejské sloveso muže ˚ existovat v podobˇe tzv. kmenu˚ rozšíˇrených, tvoˇrených z kmene základního. Puál je ˇ takový rozšíˇrený kmen, který má význam trpného rodu. C Hebrejské melodie – Tato básnická sbírka je ukázkou Heinova ˇ židovství. Titul pˇrevzal autor od Byrona. C sexuální energie – Pozoruhodnou studii publikoval v prvním roˇcníku cˇ asopisu Imago (sešit 5) švédský lingvista Hans Sperber. Má název: O vlivu sexuálních momentu˚ na vznik a vývoj rˇ eˇci. Sperber se domnívá, že jestliže je každé lidské slovo složeninou zvuku (Laut) a významu (Sinn), pak se v nˇem nutnˇe stˇretávají od prvopoˇcátku dvˇe mocnosti: Erós a Logos. Freudovský badatel E. Jones píše, že tento psychoanalytický exkurs znamenal pro Sperˇ bera konec jeho lingvistické kariéry. C ˇ Wuttke – Heinrich Wuttke (1818-1876), nˇemecký historik. C Faulmann – Karl Faulmann (1835-1894), nˇemecký tˇesnopisec ˇ a spisovatel, žijící ve Vídni. C Nietzsche – Friedrich Nietzsche (1844-1900), nˇemecký filosof, iracionalista a voluntarista. Byl vˇetšinou pˇrecenován ˇ jako filosof a nedocenován ˇ jako psycholog a spisovatel. Jeho hlavním dílem je ˇ filosofická básenˇ Tak pravil Zarathustra (1883/85). C Šabataj Horovic – Langer v této knize nazývá autora spisu Šefa tal vnukem svatého Šela. V knize Devˇet bran ale rˇ íká: „Dˇe130

dem svatého Šeló byl rabi Jehošua Šeftl. Tento slavný rabi Jehošua Šeftl napsal velmi krásný spis kabbalistický Šefa Tal (Vláha rosy)“. Skuteˇcnost je taková: Horovic, Ješaja ben Abraham, zvaný svatý Šelo, se narodil roku 1555 v Praze a zemˇrel 1625 v Sáfedu. Napsal slavné spisy Šené luchot ha-berit (Dvˇe desky Smlouvy) a Šaar ha-šamajim (Brána nebes). V Amsterodamu redigoval potom jeho dílo jeho syn Sabataj Šeftl ben Ješaja Horovic (1590-1660). Horovic, Sabataj Šeftl ben Akiba, se narodil v Praze 1565, byl Maharalovým žákem a zemˇrel kolem roku 1620. Je autorem spisu Šefa tal (Pˇríval rosy), úvodu do luriánské kabbaly z roku 1612. Jak uvádí František Weiner v Revui Stˇrední Evropa, roˇc. 6, cˇ . 15, str. 146, byli oba ˇ tito rabíni bratranci. C rabi Elija, „gaon“ z Vilny – Rabi Elija byl velký kabbalista, talmudista a matematik, a vyznaˇcoval se pˇredevším kritickým duchem a samostatností pˇri studiu. Charakteristické je, co o nˇem vypráví jeho žák Chájim v pˇredmluvˇe k tomuto komentáˇri: Pˇrišly k nˇemu (podobnˇe jako k jiným velkým rabínum) ˚ duše ruzných ˚ svatých z nebe a zjevovaly mu vznešená tajemství Tóry. On je však odbyl s tím, že chce bádat vlastními silami... Byl to fanatický odpurce ˚ chasidismu, ale chasidé uchovali na vˇecné cˇ asy jeho svatou památku, tak jako vubec ˚ až do dnes vzpomínají s nejvyšší úctou na všechny své velké odpurce, ˚ zatímco jsou tito, v zemích, kde kdysi pusobili, ˚ dávno zapomenutí. -J.L. Elija z Vilny (1720-1797) se vˇenoval i astronomii, hudební vˇedˇe a hebrejské gramatice. Napsal asi 70 spisu˚ a byl to poslední velký náboženský badatel klasického ˇ rabinismu. C Moše Cordovero – (1522-1570), sáfedský kabbalista, tvoˇrící pˇrestupní cˇ lánek mezi starou a novou (luriánskou) kabbalou. Byl to souˇcasník Josefa Kara, Jicchaka Lurii a Menachema Azarji. Kompendiem starší kabbaly je jeho dílo Pardes rimonim (Zahrada granátových jablek). Napsal také úvod do kabbalistického studia Or ˇ neerav (Sladké svˇetlo). C kavanot – množné cˇ íslo od kavana, znamená doslova „nasmˇerovaný úmysl, zamˇerˇ enou mysl, intenci“. Toto soustˇredˇené zamˇerˇ ení muže ˚ bud’ doprovázet modlitbu cˇ i jiný náboženský úkon a dodávat jim niterného smyslu, nebo obecnˇeji v židovské mystice, 131

luriánské kabbale a chasidismu znamená nasmˇerování bytostí vu˚ bec tak, aby tato bytost svou tvorbou (vydáváním) a svým užíváním (pˇrijímáním) svˇeta uskuteˇcnovala ˇ spásu svˇeta. Protože, jak praví Martin Buber, kolem každého cˇ lovˇeka je pˇrirozený okruh vˇecí, které je urˇcen osvobodit právˇe jenom on. Úkolem cˇ lovˇeka je ˇ padlé pozvedat a uvˇeznˇené osvobozovat. Clovˇ ek nemá jen cˇ ekat a rozhlížet se, ale má pusobit. ˚ A právˇe to je kavana: mystérium ˇ duše, která je nasmˇerovaná k tomu, aby vykoupila svˇet. C „cogito ergo sum“ – Myslím, tedy jsem. Základní teze Descarˇ tovy (1596-1650) filosofie. C Abraham Cohen Herrera – náboženský filosof a kabbalista, narozený kolem roku 1570 ve Španˇelsku. K židovské vire se vrátil opˇet až v Amsterodamu, kde roku 1639 (1631) zemˇrel. Psal španˇelsky a jeho dvˇe velká kabbalistická díla Puerta del Cielo (Brána nebes) a Casa de Dios (Boží dum) ˚ pˇreložil do hebrejštiny Jicchak Aboab da Fonseca. Herrera byl první, kdo podal systematický filosofický výklad kabbalistické nauky a porovnával ji s novoplatónskou školou, zastupovanou florent’anem Marsiliem Ficinem (1433ˇ 1499). C vyzaˇruje jisté síly – srovnej Rud. Tischner: Einführung in den ˇ Okkultismus. -J.L. C Jozua ben Levi – jeden z nejvýznamnˇejších palestinských ámoru˚ 1. generace. Žil v první polovinˇe 3. století n.l. V talmudické hagadˇe je cˇ astým hrdinou mnoha zázraˇcných pˇríbˇehu˚ a objevuje se ve všech cˇ ástech talmudu s duležitými ˚ výroky. Rabi Simon ben ˇ Lakiš byl jeho žákem. C Richard Wagner – (1813-1883), velký nˇemecký operní skladatel, novoromantik. V úryvcích z libreta Tristana a Isoldy je použito ˇ pˇrekladu Karla Buriana. C kde šalba skonˇcí – O „klamu dne“ dolních svˇetu˚ oproti graduálnˇe výše stojící a pravdivˇejší „temnotˇe“ horních svˇetu˚ kabbaly, ˇ viz Sidur Ari k Jocer. -J.L C „pozemský div“ – Diesseitswunder. Pohan, podle Maxe Broda, pozemskosti pˇritaká a nic mimosvˇetského nezná. Kˇrest’an naopak pˇritaká rnimosvˇetskosti a pozemskost zná jen jako hˇrích. Žid, na ˇ rozdíl od obou, má pozemský svˇet za div. C 132

Schopenhauerovým pohanským pesimismem – Arthur Schopenhauer (1788-1860), nˇemecký iracionalistický filosof, hlasatel voˇ luntarismu a pesimismu, jeden z pˇredchudc ˚ u˚ filosofie života. C Charles Josef de Harlez – (1832-1899), belgický orientalista, kanovník a profesor v Lovani. Poˇrídil i francouzský pˇreklad Avesty. Jiˇrí Langer, který ovládal výteˇcnˇe francouzštinu, sáhl po jeho pˇrekladu knihy Tao-Te-King, i když mˇel ve své dobˇe k dispozici hned nˇekolik pˇrekladu˚ nˇemeckých. Nˇemeckému cˇ tenáˇri pˇredložil Lanˇ ger text toliko ve francouzštinˇe. C Paul Kammerer – (1880-1926), nˇemecký zoolog pusobící ˚ ve Vídni. Pˇestoval pokusnou zoologii a dokazoval dˇediˇcnost získaných vlastností, zkoumal pˇríˇciny urˇcování pohlaví a pohlavních ˇ znaku. ˚ Popularizoval rovnˇež pˇrírodovˇedecký pokrok své doby. C odvíjejí v „sériích“ – Práce P. Kammerera se podle mého názoru setkala s menším zájmem, než jaký by si zasloužila. A pˇrece muže ˚ být technicky nˇekdy užiteˇcná, jak vˇen i její autor. V každém pˇrípadˇe mohou jeho pozorování mnohdy vyložit to, co až dosud platilo za bajku. Jednu dobu jsem se napˇríklad pokoušel ukázat – v cˇ lánku krakovského hebrejského cˇ asopisu „Hamicpe“ (roˇc. 16, cˇ . 6) – že se na základˇe speciální fáze seriality, totiž na základˇe dˇríve již pozorované, ale teprve vlastnˇe konstatováním „seriality“ do vˇedy vnesené „duplicity pˇrípadu“, ˚ dá vysvˇetlit, proˇc se v Bibli dvakrát opakují nˇekteré nanejvýš podobné pˇríhody, což až dosud ˇ zavdávalo biblické kritice podnˇet k rozlišování zdroju. ˚ -J.L. C Šém a Eber – Šém byl nejstarší syn Noema, žil 600 let a pochází od nˇej Semité. Eber (Heber) byl pak syn Šelachuv, ˚ pravnuk Šémuv. ˚ Dožil se 464 let. Pochází od nˇej Hebrejci. V midrašové literatuˇre platí za velkého proroka, za jednoho z prvních hlasatelu˚ Boží víry. Protože jde o muže prvních generací po Potopˇe, nemohli ˇ samozˇrejmˇe vyuˇcovat Tóru. C Svátek pˇrekroˇcení – jde o osmidenní, v Izraeli sedmidenní svátek, kterým si Židé pˇripomínají odchod z egyptského otroctví. Exodus nastal zhruba kolem roku 1250 pˇr. n.l. Když andˇel smrti pˇri desáté pohromˇe Egypta zabíjel všechno prvorozené, „pˇrekracˇ oval“ domy Izraelitu, ˚ oznaˇcené beránˇcí krví. Lot, syn Háranuv, ˚ synovec Abrahamuv ˚ patˇrí do doby patriarchu˚ (asi 1800 až 1700 133

ˇ pˇr. n.l.). C S. Freud Traumdeutung – spis vyšel v roce 1900 ve Vídni a Lipsku. Dnes platí za klasický, i když nám už uniká, proˇc byl jeho název šokující. Slovo „Traumdeutung“ (Výklad snu) ˚ se tehdy používalo k oznaˇcení toho, co provozovali lidoví vykladaˇci snu. ˚ Freud mohl zvolit synonymum Traumauslegung, Deutung des Traums, atd. Jeho „Traumdeutung“ pˇripomínalo astrologické „Stemdeuterei“. Freudova kniha rnˇela i provokující motto z Vergiliovy Aeneidy: FLECTERE SI NEQUEO SUPEROS, ACHERONTA MOVEBO! ˇ – Nelze-li nebeskou moc již získat, podsvˇetí vzbouˇrím! C Jochanan ben Zakaj – vudˇ ˚ cí tanaita s cˇ estným titulem raban. Byl žákem Hilelovým a žil v 1. stol. n.l. Posud’me jen, jaké úctˇe se v uˇcení tohoto rabína tˇešil cˇ lovˇek. V 5. knize Mojžíšovˇe (Dt.20) se nachází pˇríkaz, že pˇred každou bitvou mají správcové pˇredstoupit pˇred vojsko s výzvou, aby se vrátil domu˚ ten, „kdo vystavˇel nový dum ˚ a ještˇe jej nezasvˇetil... vysadil vinici a ještˇe z ní nesklízel... zasnoubil se s ženou a ještˇe si ji nevzal...“. A k tomu Jochanan ben Zakaj, který se pˇred dobytím Jeruzaléma nechal v rakvi vynést do rˇ ímského ležení a tam si od císaˇre vyprosil, aby smˇel v Jabne zˇrídit školu a uˇcit tam židovský Zákon, poznamenává: „Proˇc tolik okolku˚ a duvod ˚ u, ˚ namísto jednoduchého provolání: Jen dobrovolníci at’ jdou do boje! – Zákon bére ohled na lidskou dustojnost. ˚ Jestliže by se totiž nˇekomu nedostávalo odvahy k boji, a kdyby proto odešel, dalo by se vždycky rˇ íci: Asi si postavil dum, ˚ možná ˇ že založil vinici, nebo se snad zasnoubil...“ C Freudovým objevem – Jsem na hony vzdálen vˇerˇ it, že se Freudem vyˇcerpal problém snu. ˚ To by totiž neodpovídalo ani talmudickokabbalistickým pˇredstavám, ani moderní vˇedˇe. Odkazuji pˇríkladnˇe na pozorování Kammerera, podle nichž se sen, jako cˇ lánek „série“, muže ˚ naplnit bˇehem skuteˇcnosti až ve druhém cˇ lánku oné „série“ (viz poˇcátek kapitoly „Zákon série“), tedy naprosto podle smyslu ˇ starých. -J.L. C Šemuel bar Nachmani – palestinský ámora 3. generace. Dosáhl vysokého stán a žil ještˇe, když císaˇr Diocletianus (284-305) navštívil Palestinu. Byl žákem rabiho Jonatana, jehož výroky hojnˇe ˇ tradoval. Jméno si získal pˇredevším jako hagadista. C 134

rabi Nachman z Braclavi – (1772-1810), chasidský mistr, pravnuk Baalšema. Buber jej nazývá prvním a jediným židovským pohádkáˇrem. Výroky, pouˇcení a pohádky tohoto cadika sepsal jeho žák Natan z Niemirova. Tˇrináct pˇríbˇehu˚ rabi Nachmana vyšlo roku 1815 v originálním jidiš s hebrejským pˇrekladem. Martin Buber je ˇ vydal v roce 1906 nˇemecky a Jiˇrí Langer pˇreložil do Cesko-židovského kalendáˇre, roˇc. 1933/34 Nachmanovu pohádku O sedmi žebrᡠcích. C Herbert Silberer – (1882-1923), významný psychoanalytik a badatel z okruhu S. Freuda, pˇrítel W. Stekela. Kromˇe problematiky snu˚ provádˇel psychoanalytické rozbory mytologie a alchymie. Na tuto cˇ innost pˇrímo navázal C. G. Jung. Jiˇrí Langer má zˇrejmˇe na mysli jeho práci z roku 1914: Probleme der Mystik und ihrer Symbolik. Langrova Erotika kabbaly vyšla v roce, kdy Silberer spáchal ˇ sebevraždu. C Jicchak Abuhab – Jedná se o rabína a talmudistu z Toleda Jicchaka Aboaba mladšího (1430-1493), jinak též „posledního gaona Kastilie“. Zemˇrel v portugalském Oportu, krátce po vyhnání Židu˚ ze Španˇelska. Josef Karo jej ve svém velkém kodexu Šulchán áruch (Orach chajim) nazývá „velikánem naší doby“ a ve spisu Bet Josef (Dum ˚ Josefuv) ˚ zase „naším velkým uˇcitelem“. Sefardská rodina Aboabu˚ dala židovstvu od 13. do 18. století rˇ adu významných ˇ osobností C Synhedrin – rˇ ecký výraz, znamenající „sežeru“. Oznaˇcoval se tak nejvyšší židovský správní a soudní úˇrad v Jeruzalémˇe, který byl zárovenˇ politickou instancí (na zpusob ˚ státní rady). Mˇel 71 cˇ lenu˚ a v cˇ ele stál prezident (veleknˇez), který mˇel zástupce (hlavu ˇ soudu). Po pádu Jeruzaléma byl Synhedrin obnoven v Jabne. C že budeš upálen – Josef Karo upálen nebyl. Jako chlapec ale, uprchlý ze Španˇelska, se setkal v Adrianopoli se Salomo Molchem, který jej zasvˇetil do kabbaly. H. Graetz píše, že po Molchovˇe mucˇ ednické smrtí ho Karo ve svých vizích napodoboval a v této nᡠpodobˇe oˇcekával i své upálení. C budeš poˇrádat hostinu – Všechny tyto pˇrísliby se vztahují k ˇ duši a je nutno je brát obraznˇe (srov. Talm. Chelek). -J.L C Alfasi, Maimonides, rabi Ašer – Josef Karo vidˇel v tˇechto tˇrech 135

mužích reprezentovány tˇri hlavní vˇetve židovstva (babylonskou, španˇelskou a nˇemeckou). Platili mu souˇcasnˇe za autority ve všech náboženských otázkách. Jicchak ben Jakob z Fezu (1013-1103), arabsky nazývaný Al-Fasi, zkratkovitˇe Rif, byl jedním z nejvˇetších uˇcencu˚ talmudu stˇredovˇeku. Ašer (Ašeri) ben Jechiel (1250-1327), byl zase talmudickou autoritou v nˇemeckém Kolnu, kde vedl školu. Zabýˇ val se rovnˇež astronomií a zemˇrel ve Španˇelsku. C popelavou barvu – vztahuje se na násilné kˇrtˇení a pronásleˇ dování Židu˚ v dobˇe, kdy autor žil. -J.L C padl na mˇe – takovým zpusobem ˚ kˇrísí napˇríklad Eliša mrtˇ vého chlapce, syna Šúnemanky (2.Kr.4,34). C Omar ibn Chajjám – perský matematik, filosof a básník, žijící v letech 1021-1122. Proslul i jako astronom a lékaˇr. V Evropˇe získal vˇehlas pˇredevším jako autor cˇ tyˇrverší, která do cˇ eštiny pˇrekládal ˇ Josef Štýbr a Jaromír Borecký. C Eleazar z Wormsu – významný nˇemecký rabín Eleazar ben Juda z Wormsu (1176-1238), bývá nazýván podle svého díla Rokeach (Míchaˇc mastí). Jeho rodina má velké zásluhy pˇri zavádˇení kaˇ bbaly do Nˇemecka. C Abraham Azulaj z Fezu – (1570-1644), pocházel ze španˇelské rodiny žijící v Palestinˇe. V Gaze napsal svoji knihu Chesed haAbraham, která pojednává o stˇehování duší a vyšla pozdˇeji v Amˇ sterodamu (1685). Azulaj také komentoval Knihu Zohar. C k nebeským palácum ˚ – Poslední vydání (nakladatelství Pu˚ dorys, Praha 1991, str. 28) Sefer Jeciry (4:3) zminuje ˇ Svatý Palác takto: „Sedm dvojitých: BGD KPRT proti sedmi koncum, ˚ z nichž je šest koncu. ˚ Nahoˇre a dole, východnˇe a západnˇe, severnˇe a jižnˇe, a chrám svatý, místo uprostˇred, ten je nese všechny“. Pro srovnání uvádím ještˇe pˇreklad z anglického vydání v pˇrekladu z hebrejštiny Aryeha Kaplana (Samuel Weiser Inc., York Beach, Maine 1990): „Sedm Dvojitých: BGD KPRT, nahoˇre a dole, na východˇe a na západˇe, na severu a na jihu, A Svatý Palác pˇresnˇe uprostˇred, a ten je podpírá všechny“. Svatý Palác je centrem Šesti Smˇeru, ˚ a obvykle se pˇredpokládá, že je to sefira, nazývaná Královská dustojnost ˚ (viz Bahir, str. 193, pozn. 48, v pˇrekladu A. Kaplana vydal S. Weiser, 1990). Existuje odkaz na další verše Sefer Jecira (1:5,1:13), které vy136

kládají šest tˇechto smˇeru˚ jako šest sefir v tomto poˇradí: Necach, Hod, Tiferet, Jesod, Chesed, Geburah. Tyto souˇradnice by mohly naznaˇcovat smˇer, kterým se má cˇ lovˇek dívat, nebo pohyb hlavy, který má uˇcinit, pokouší-li se pˇrenést (na sebe) kvality vzpomínané v posledním odstavci. Talmud cˇ iní narážky na dvˇe z tˇechto myšlenek: „Ten, kdo si pˇreje moudrost, at’ se obrací tváˇrí k severu“ (Baba batra 25b, Zohar 1:26b, Šulchán áruch, Orach Chajim 94:2 v hagadˇe). Semeno je na východˇe (viz Bahir 156). Tento poˇrádek se odrážel v architektuˇre Chrámu, kde menorah, který se vztahuje k moudrosti, byl na jihu, zatímco Tabule (Tóra), naznaˇcující bohatství, byla na severu. Svatý Palác obvykle oznaˇcuje Malkuth (Gra, Pri Jicchak). Hebrejským slovem na místˇe „paláce“ je zde hekal. Má numerickou hodnotu 65, tedy stejnou jako Adonai, Boží jméno spojované s Malkuthem (Tikunej Zohar 18; 32a. Viz také Kuzari 4:25; 53a, 3:17; 24a, Ibn Ezra k verši Kaz. 11,2). Vedle toho, že je Malkuth nejnižší sefirou, je rovnˇež koneˇcným bodem duchovní dimenze Kether-Malkuthu. „Svatý Palác“ v centru se proto nevztahuje jen k samotnému Malkuthu, ale vzhledem ke svým asociacím i s Ketherem. Vyživován kanálkem z Ketheru, ústˇrední bod podpírá všechny ostatní (viz Bahir 70, Or HaGanuz o Bahiru aj.). Podle Bahiru by se zde „hekal ha-Kodeš“ nemˇel cˇ íst jako „Svatý Palác“, ale jako „Palác Svatých“ podle Bahiru (117): „O Alefu se obvykle vykládá, že pˇredstavuje Kether-Korunu. Zárovenˇ je ‘Svatý Palác’ místem splynutí cˇ tyˇr základních koncepcí, Ketheru-Koruny, Chokmy-Moudrosti, Biny-Porozumˇení a MalkuthuKrálovské dustojnosti, ˚ a to se nazírá jako ústˇrední bod šesti sefir Zer Anpinu. Tyto cˇ tyˇri koncepty se oznaˇcují cˇ tyˇrmi rohy Alefu. Kromˇe toho ve znázornˇení 32 Cest je Alef kanálkem mezi ChokmouMoudrostí a Binou-Porozumˇením. Pˇrímé propojení mezi Ketherem a Malkuthem je rovnˇež naznaˇceno v mystériu „Vložen (je) jejich poˇcátek do jejich konce“. Pˇredstavuje to také veliké tajemství ve stvoˇrení, jak je vysvˇetloval Jehuda ben Becalel, rabi Löw, proslavený jako tvurce ˚ Golema. Tvrdí, že duvod, ˚ proˇc byl svˇet stvorˇ en v šesti dnech je ten, že trojrozmˇerný svˇet má šest smˇeru. ˚ Sabat je pak ústˇredním bodem, který je všechny svazuje dohromady a všechny je podpírá (Tiferet Jisrael 2). Sabat tedy pˇredstavuje Mal137

kuth, ale zpusobem, ˚ který jej spojuje s Ketherem. Tˇechto sedm elementu˚ jsou také paralelou k sedmiramennému svícnu (menorah) – viz Radakovu poznámku k Za.4,2; Ginat Egoz 38c. Další taková narážka se nachází ve verši: „Jeden kámen, na nˇem sedm oˇcí“ (Za.3,9; viz rovnˇež Za.4,10). Jiné narážky se objevují ve verši: „Rozdej svuj ˚ díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane“ ˇ (Kaz.11,2). Císlo sedm oznaˇcuje dokonalost stvoˇrení, zatímco cˇ íslo osm je vstupem do transcendentálna. Tajemství pˇripisované silám stvoˇrení popisuje i Aleister Crowley v Liber Agape. V traktátu, nazvaném „O velké vˇeci, která je skryta v paláci krále“ uvádí: „Aˇckoliv muž je aktivní a žena pasivní, pˇrece je muž mužem míru, a žena ženou síly. A to se rozpozná hermetickým paradoxem: ‘Kdo má uši k slyšení, slyš!’“. Mužeme ˚ tedy nyní pochopit pojmovou podstatu Sefirot. Nejzákladnˇejší možný vztah je ten, který existuje mezi Stvoˇritelem a stvoˇrením. Je to vztah mezi pˇríˇcinou a následˇ kem. Pˇríˇcina je Kether, zatímco následek je Malkuth. – San C jméno toho nebo onoho mudrce – V kabbale, ba už v talmudu, se lidským jménum ˚ pˇripisuje zvláštní úˇcinek. Že je tomu tak i v obecné magii, ukázal v novˇejší dobˇe Edward Clodd (Magie in Names, Londýn 1920). Že tato víra starých má skuteˇcný podklad, doˇ kazují psychologické objevy Steckelovy. -J.L. C rˇ íká rabi Abraham Cohen Herrera – Nˇeco podobného uˇcil i katolický mystik Mistr Johannes Eckhart. -J.L. Katolickou mystikou se zabýval blízký pˇrítel Jiˇrího Langra, Alfred Fuchs (18921941), který roku 1921 konvertoval ke katolictví a byl nakonec umuˇ cˇ en v Dachau. C Eleazar Aškari – správnˇeji Eliezer ben Aškari, kabbalistický autor a vrstevník Jicchaka Lurii v Sáfedu. Jeho hlavní kniha se jmenuje Charedim a vyšla roku 1601 v Benátkách. Pˇríkazy k náboženskému životu jsou v tomto díle rozdˇeleny podle osmi lidských ˇ orgánu. ˚ Aškari zemˇrel kolem roku 1600. C

138