Dějiny Státu Izrael 9788090109209, 8090109209 [PDF]

Zitiervorschau

D ě j ix iy

Středozem ní moře

MMÁN

J O R D Á N S K O

Í:

NAKLADATELSTVÍ KORÁ 1991

ISBN 80 - 90 1092 - 0 -9

D ĚJIN Y STÁTU

IZRAEL

DĚJINY STÁTU

ERICH TERNER

OBSAH

Úvod

11

Č ásti Od nejstaršího období do 19. století 13 Nejstarší období 14 Období králů 16 Babylónské zajetí 18 Helénistické období 20 Vláda Říma 22 Vznik křesťanství 25 Židovská válka 26 Byzanc 27 Arabové 29 Křižáci ve Svaté zemi 30 Panství maminku 31 Vláda Turků 31 Židé ve středověkém Španělsku 32 Židé v Porýní 33 Židé ve východní Evropě 37 Palestina v 19. století 39 Postavení Židů v Evropě 40 Židé a Palestina 41 Předchůdci sionismu 42 První přistěhovalecká vlna 42 Část II Od vzniku sionismu do rozdělení Palestiny Vznik sionismu 46 Druhá přistěhovalecká vlna 48 První světová válka 50 Sionistická organizace a britský mandát Třetí přistěhovalecká vlna 53 Kibucy 54 Hospodářský a politický život ve 20. letech Postoj Arabů a Britů 58 Čtvrtá přistěhovalecká vlna 59

45

52 56

Třicátá léta 61 Nástup nacismu v Německu 61 Arabská vzpoura 64 Poslední období před druhou světovou válkou 65 Palestina v předvečer války 67 Nacismus a tzv. židovská otázka 67 Vypuknutí druhé světové války 68 Ilegální přistěhovalectví do Palestiny 70 Sovětský svaz a palestinští komunisté 71 Změna postoje k Sovětskému svazu 72 Vznik nových stran v době války 73 Vojenská aktivita židovského obyvatelstva 74 Hospodářská situace během války 75 Blízký východ po druhé světové válce 76 Hospodářský a politický život v Palestině po válce 78 Sionistická organizace po válce 79 Palestinská otázka a OSN 81 Arabský postoj 83 Rozdělení Palestiny 85 Poslední měsíce britského mandátu 89 Sionistická organizace před vyhlášením židovského státu 90 Část III Stát Izrael od svého vzniku až do současnosti 95 Nevyhlášená válka 96 Ustavení Státu Izrael 100 První válka po vzniku Státu Izrael 103 Hospodářství nového státu 109 Politické strany v Izraeli 113 Arabové izraelští a palestinští 117 Sionistická organizace po vyhlášení státu 119 Náboženství ve Státě Izrael 121 Hospodářský rozvoj v období 1951-1957 126 Vnitropolitický vývoj v 50. letech 127 Zahraniční politika v 50. letech 132 Suezská válka 133 Izrael mezi dvěma válkami 138 Politický vývoj v 60. letech 140 Šestidenní válka 145 Znovu mezi dvěma válkami 153 Vývoj v arabských státech 158

Palestinští Arabové v boji 162 Ještě ke společenskému vývoji Izraele po šestičlenní válce 166 Válka Jom Kippur 168 Po válce Jom Kippur 172 Obrat v politice Egypta 176 Krvavý řetěz teroru 178 Hospodářský vývoj v letech 1973-1984 181 Politický vývoj v letech 1973-1984 182 Znovu o Organizaci pro osvobození Palestiny 184 Libanonská válka 187 Hospodářský rozvoj v letech 1984-1987 191 Politický vývoj do roku 1987 194 Arabové v Izraeli 196 Boj Palestinců v 80. letech 197 Hospodářský rozvoj Izraele v letech 1988-1989 199 Intifáda 200 Výhledy do budoucnosti 204 Na závěr 206 Doslov

207

Přílohy 211 Základní údaje o Státě Izrael 213 Stručný chronologický přehled 242 Životopisy některých významných politiků 250 Palestinské osvobozenecké hnutí 260 Jmenný rejstřík 264 Seznam literatury 268

UVOĎ

Dosavadní publikace o Státě Izrael převážně polemizují. Je však v zá­ jmu pochopení politických, ekonomických a kulturních problémů klást důraz především na fakta charakteristická pro život zkoumaného státu. Pochopitelně nejde jen o zprostředkování faktů. Rozumět pro­ blémům určité společnosti, chápat vývojové tendence vyžaduje určitou znalost dějin a pravdivý a objektivní rozbor všech činitelů, které mo­ hou přispět k poznání vývojových zákonitostí. V mezinárodních vztazích tvoří jádro nového myšlení poznatek, že na čelné místo veškerého dění se dostávají všelidské hodnoty. Česko­ slovenská vláda nyní usiluje o to, aby naše vztahy i se státy, s kterými naše republika neměla přímé styky, byly stále konstruktivnější. Víme, že vztahy mezi velmocemi patří bezesporu k nejdůležitějším. Ve spole­ čenství národů hrají však i menší státy svou nezastupitelnou roli. Právě z toho důvodu je velmi důležité poznat dějiny a současnost těch států, které jsou předmětem našeho zájmu. Navázání a rozšiřování obchod­ ních, kulturních, turistických, vědeckotechnických a jiných styků před­ pokládají přirozeně co nejhlubší vzájemné pochopení. Publikace Dějiny Státu Izrael usiluje v prvé řadě o to, seznámit čtená­ ře s méně známými skutečnostmi o tomto státě, s jehož existencí je nut­ né počítat jako s daným faktem. To však neznamená zamlčet existující rozpory. V zájmu hlubšího poznání existujících problémů ve Státě Iz­ rael je, seznámí-li se čtenář tak říkajíc »od Adama« s jeho kladnými i zápornými společenskými stránkami. Podrobnější přehled dějin Židů má čtenáři poskytnout určité historické znalosti, bez nichž nelze různé jevy v současné izraelské společnosti vůbec pochopit. Kdo se o tento stát skutečně zajímá, bude nucen se probrat leckdy mnoha složitými problémy, aby pak blíže poznal vnitřní souvislosti je­ ho společenských jevů a pochopil různé vývojové tendenci. Nutno zdů­ raznit, že tato kniha nehodlá být ani obhájcem, ani žalobcem Státu Iz­ rael, nýbrž chce být angažovaným průvodcem zaznamenávanými pro­ blémy, které jsou - jako ostatně všechny lidské problémy - dříve nebo později poznatelné a při dobré vůli i řešitelné.

A A A A A A A

OD NEJSTARŠÍHO OBDOBÍ DO 19. STOLETÍ

Nejstarší období Jak dokládají nálezy archeologů, původní obyvatelé Palestiny žili v té­ to zemi již před několika sty tisíci lety. Asi před pěti tisíci lety obývali pak tuto zemi příslušníci západosemitských kmenů - Kananejští. Je velmi obtížné rekonstruovat toto nejstarší období země, která tehdy nesla název Kanaán, což znamená země purpuru. Několik tisíc let staré hieroglyfické nápisy z Egypta, objevený ar­ chív města Mari na pravém břehu Eufratu, psaný klínovým písmem, a biblické příběhy - to jsou hlavní zdroje, z nichž historikové musejí dešifrovat mýty, chvalozpěvy na vládce a různá úmyslně nebo ne­ úmyslně nesprávná líčení událostí tehdejší doby. Musíme si uvědo­ mit, že tato země byla i důležitou křižovatkou. Z jihu na sever tudy táhla egyptská vojska, opačným směrem pak asyrské, babylónské a později makedonské armády. Z východu se drali semitští kočovníci a ze západu, z moře, připluli nesemitští Filištínové. Stručně řečeno, zdejší obyvatelé žili na horké půdě a pravděpodobně se nikdy netěšili příliš dlouhému mírovému životu. Území Kanaánu bylo rozdrobeno do četných městských států. Je­ jich obyvatelé se nedokázali kolem roku 1200 př. n. 1. sjednotit ani proti invazi Filištínů z moře (připluli snad z Kréty nebo z Kypru), ani proti postupnému pronikání západosemitských kočovníků - Hebrejců. Hebrejci začali dobývat zemi Kanaán pravděpodobně z jihu i z vý­ chodu kolem 13.-12. století př. n. 1. Filištínští se usadili v západní přímořské oblasti Kanaánu. Na jejich území ležela města Ghaza, Ašdod a Aškelon. Ostatně od označení Fi­ lištínští pochází název Palestina, který však Římané zavedli teprve v 1. století n. 1. Název Hebrejci má svůj původ v hebrejském slovesu laavor-přejít, překročit (kořen slovesa tvoří písmena A V R, z nichž vzniklo slovo Ivriim). Není vyloučeno, že jejich jméno vzniklo na základě toho, že ve snaze zmocnit se země Kanaán překročili řeku Jordán. Pravděpodobně opustili před nějakou dobou Egypt, než začali na Sinajském poloostrově i v dnešním Jordánsku kočovat. Dosud nebylo odhaleno, zda Hebrejci pronikli do Egypta v 17. století př. n. 1. spolu se semitskými kmeny Hyksósů, které si na dobu dvou set let podmani­ ly Dolní Egypt, než se Egypťanům podařilo je odtud vyhnat. Hebrejci začali dobývat zemi Kanaán tak, že část Kananejských vo­ jensky porazili, přičemž jedny zabili, druhé zotročili a s dalšími začali žít pohromadě na nerovnoprávném základě. Lze předpokládat, že značná část Kananejských časem splynula s Hebrejci

V oné době byl Jeruzalém malé, v podstatě nevýznamné kananej­ ské město, které se rozprostíralo v sousedství nynějšího Starého Měs­ ta. Existence Jeruzaléma závisela na jediném prameni vody, který se jmenoval Gichon a vyvěral v údolí Kidron ze skály. Zachovala se hliněná tabulka ze 14. století př. n. 1., popsaná hiero­ glyfy. V ní kananejští obyvatelé Jeruzaléma ujišťují tehdejšího vládce Egypta svou věrností a prosí o vojenskou pomoc. Název Jeruzalém je zde uveden v egyptském znění jako Uru-Salim. Je to v historii první zmínka o tomto městě. Ale pravděpodobně zněl tento název v západosemitském jazyce Kananejských a podobně v tehdejší hebrejštině Jeru-šalem, což znamená Založeno bohem Šálem.

Období králů Kolem 12. století př. n. 1. se začala rozpadávat říše Chetitů, jež se roz­ kládala severně od Kanaánu. Nebyli to Semité, ale Indoevropané, proti nimž hebrejské kmeny často bojovaly. Krátce poté došlo i k osla­ bení egyptské říše, která z jihu často mocensky zasahovala do vývoje v Kanaánu. V této nové konstelaci sil se střetávaly tři hlavní síly: he­ brejské kmeny bojující proti ostatním obyvatelům Kanaánu (i mezi sebou), kananejské drobné státy a Filištínové (Pelištim). Navíc museli vůdci hebrejských kmenů počítat s odporem stále početnějších vlast­ ních otroků a poddaných, a to jak kananejského, tak i hebrejského původu. Nechtěly-li hebrejské kmeny dříve či později zmizet z politic­ ké scény, musely se spojit v jednotný centralizovaný stát. To se také stalo - započalo období králů. Kromě archeologických nálezů a biblického líčení máme o vývoji v zemi Kanaán jen sporadic­ ké informace z okolních státních útvarů. Teprve po období vpádů Asyřanů, Babyloňanů a později Makedonců a Římanů je k dispozici podstatně více písemných pramenů. Podle bible byli nej významnějšími králi David a jeho syn Šalomoun (hebr. Šlomo). Bible nás ostatně informuje i o tom, že Šalomounova matka nebyla hebrejského, ale chetitského původu. David sídlil pů­ vodně v jižně od Jeruzaléma položeném městě Hebron, které bylo vlastně hlavním městem hebrejského kmene Juda. Vládnout všem kmenům však vyžadovalo založit nové hlavní město, které by nemělo vazbu na žádný z kmenů. Tak byl vybrán Jeruzalém, do té doby na­ prosto bezvýznamná malá městská osada. Proti tehdejšímu zvyku ne­ byli po dobytí města Hebrejci všichni obyvatelé vyvražděni a domy zbořeny. Začalo soužití původního obyvatelstva s dobyvateli, které

trvalo poměrně dlouho. Davidův nástupce Šalomoun záhy pochopil význam uctívání hebrejského boha s nějakým stabilním sídlem v Jeru­ zalémě. Podle líčení bible dal přivézt téměř zapomenutou archu úmluvy, ve které byly umístěny desky s desaterem. Pro trvalou úscho­ vu těchto svátostí byl vybudován chrám Dům svátosti (hebr. Bet-Hamikdaš). Důležité bylo, že Šalomoun dal rozšířit město směrem na výše polo­ žený severní pahorek, kde byl chrám a v jeho blízkosti pak královský palác. Obratnou diplomacií a sňatky s četnými manželkami ze vzneše­ ných rodů - například s dcerou egyptského faraóna - rozšířil Šalo­ moun svou říši (v oné době existovalo u zámožnějších Hebrejců mnohoženství). Leč správa říše, nádhera královského dvora i udržování vojska a úřednictva k utlačování nádeníků a k postihování dlužníků, kteří pro nezaplacení svých dluhů padli do otroctví, pohlcovalo stále více prostředků, tj. drahých kovů a dalších vzácných surovin, služeb a ro­ boty. Není divu, že stále se zvyšující daně, služby a robota přivedly sever­ ní kmeny k tomu, že se po Šalomounově smrti odtrhly. Nebylo to pře­ kvapující, vždyť severní kmeny projevovaly už dříve odstředivé ten­ dence. V roce 928 př. n. 1. došlo k rozdělení říše. Na severu vznikl stát Izrael (hebr. Jisrael) s hlavním městem Samaří a na jihu Judsko (hebr. Jehuda) s hlavním městem Jeruzalémem. Z názvu Jehuda vzniklo po­ zději pojmenování Židé (hebr. Jehudim) a název židovského nábo­ ženství, takzvaný judaismus. Židovské náboženství je pravděpodobně nejvyhraněnějším ab­ straktně pojatým monoteismem v dějinách, prvním náboženstvím dů­ sledně vyznávajícím jediného boha. Židé považují svého boha za stvořitele světa a sebe za jeho vyvolený národ. Náboženské zákony Židů obsahují silné etické a sociální rysy, které ovlivnily i jiná nábo­ ženství (křesťanství a islám). V antice to bylo jediné náboženství, kte­ ré zakázalo zobrazení boha, a jeho jméno nesměli Židé vyslovit. I v pí­ semnostech bylo jeho jméno opisováno. Pro židovské náboženství je také příznačná víra v příchod Mesiášovy mírové říše. Severní Izrael se nestal silným státem, neboť tam nevznikla centra­ listická moc s déle vládnoucí dynastií silných králů. Kromě toho chy­ běla sjednocující ideologická vazba, tj. silné náboženství podle učení o hebrejském bohu, který by mohl být prohlášen za jedině určujícího a mocnějšího boha než všichni bozi dohromady, které obyvatelé na různých místech Izraele uctívali. Tak či onak, tento stát byl příliš ma­ lý, aby mohl odolat náporu asyrské říše, která byla v oné době silná

a mohutná. V letech 722-721 př. n. 1. porazila Asýrie Izrael. Značná část obyvatel byla odvlečena, město Samaří, nej nádhernější z králov­ ských měst Palestiny, zničeno. Severní stát Izrael přestal existovat. Vnitřní vývoj v jižním státě Judsko probíhal poněkud jinak. Vládli tam více či méně silní králové. Nechyběl ani pokus obnovit velikost Šalomounovy říše. Ignorování mezinárodně politických faktorů, kon­ krétně podceňování Egypta, který překonal svou slabost, však vedlo ke ztroskotání těchto ctižádostivých plánů. Nejen to, vnitřní sociální a náboženské rozpory Judsko podstatně oslabily. Ani stavební obno­ va chrámu, ani vymýcení uctívání cizích bohů a návrat k tradičnímu náboženství nemohly už zachránit samostatnost tohoto nepříliš velké­ ho státu. V roce 578 př. n. 1. porazili Babyloňané Judsko. Ještě před zničením Jeruzaléma babylónským vládcem Nabukadnesarem II. (bi­ blický Nabuchodonosor) byl na základě náboženského a národního probuzení položen základ univerzálního významu Jeruzaléma a ži­ dovského náboženství. Po dobytí města byla velká část judského oby­ vatelstva, především kněží, vojáci, zámožnější obyvatelé a řemesl­ níci, odvedena do Babylónu.

Babylónské zajetí Babylónské zajetí se vyznačuje několika pozoruhodnými rysy. Židé žili v Babylónu většinou pohromadě. Vládci Babylónu byli přesvědče­ ni o užitečnosti přestěhovaného židovského obyvatelstva. Počítali s ním ve svých ctižádostivých plánech na rozvoj Babylónu. Židé pro­ kázali svou houževnatost už tím, jak překonávali strašné útrapy na tisícikilometrové cestě z Jeruzaléma do Babylónu. Různé prameny odhadují jejich počet na 10 000-70 000 osob. V Babylónu vynikali odvlečení Židé jako řemeslníci, obchodníci, pí­ saři i jinými způsoby. Jejich soudržnost posilovali různí proroci, kteří hráli už dříve významnou roli v náboženském životě. Často vystupo­ vali i jako mluvčí chudiny. Ovšem působení proroků je významné i u jiných národů Blízkého východu. V Babylónu posilovali proroci soudržnost a vzájemné vztahy mezi Židy tím, že kázali o slavné minulosti a o ještě slavnější budoucnosti, kterou jim židovský bůh slibuje. V Babylóně vznikl zřejmě první psa­ ný soubor tóry (u Židů název pro Pentateuch —Pět knih Mojžíšových), což jistě velmi podporovalo náboženskou a národní identitu. Po dobytí Babylónu roku 539 př. n. 1. perským králem Kýrem II. Starším se situace pro Židy zásadně změnila. Perský král měl rovněž

velké plány při budování obrovské, mnohonárodní říše. Šlo o to, při­ mět nejrůznější národy s jejich odlišnými náboženskými zvyky, aby co nejlépe sloužily perské říši. Kýrós II. si uvědomil, že v zájmu zachová­ ní soudržnosti své rozsáhlé říše musí projevit snášenlivost vůči všem náboženstvím porobených národů: Také jeho nástupci se drželi této zásady a respektovali osobité zvláštnosti poražených národů. Kýrós II. dovolil Židům v roce 538 př. n. 1. vrátit se do jejich země, tj. téměř 50 let po zboření Jeruzaléma. Byl asi udiven, když se dozvě­ děl, že přes naléhavé výzvy některých náboženských činitelů jen men­ ší část Židů je odhodlána vrátit se domů. Tak se stal Babylón druhým místem, kde Židé žili mimo svou vlast. Prvním místem byl egyptský ostrov na Nilu v blízkosti města Asuán, kam uprchla celá řada vojáků po porážce babylónským vojskem. Židé, kteří se vrátili, nalezli Jeruzalém v téměř beznadějném stavu. Uplynulo dvacet let, než se například začalo se stavbou nového chrá­ mu na stejném místě, kde stával chrám starý. V roce 515 př. n. 1., to znamená sedmdesát let po rozboření starého chrámu, byl chrám zno­ vu postaven. Přibližně o šedesát let později se vrátil prorok Ezdráš z Babylónu do Jeruzaléma, kde prosadil radikální opatření, aby došlo k plné obnově židovského náboženství, ovšem podle babylónského zaměření. Už předtím vznikly hlubší rozpory mezi chudými Židy, kte­ ří nemuseli Jeruzalém opustit, a Židy-navrátilci, kteří jimi opovr­ hovali. Náboženské rozpory daly vzniknout židovské sektě Samaritá­ nů, kteří odmítli uznávat babylónskou verzi židovského náboženství. Ezdráš přinesl do Jeruzaléma definitivní text Starého zákona. Mož­ ná, že to bylo poprvé v dějinách náboženství, kdy se náboženská do­ gmata opírala o psaný náboženský zákon. Tím přirozeně muselo dojít k tomu, že věřící Židé se začali svým přísným náboženským životem izolovat od přívrženců jiných náboženství. V 5. století př. n. 1. vzniklo v Jeruzalémě reprezentativní 120členné shromáždění s názvem Hakneset Hagdolah (Velké shromáždění). Po něm byl v roce 1948 pojmenován izraelský parlament se svými 120 po­ slanci. Starý zákon představuje bezesporu důležitý přínos v duchovním vý­ voji lidské společnosti. Etický význam desatera božích přikázání pů­ sobí dodnes neobyčejně silně na myšlení a jednání mnoha lidí. Hu­ mánní obsah židovského náboženství lze najít v projevech proroků. Šalomounova Píseň písní, některé později vzniklé žalmy i jiné biblic­ ké motivy se staly všelidským kulturním statkem. Svědčí o tom nesčet­ ná díla literární, výtvarná a hudební, která jsou neodmyslitelná v kul­ turních dějinách Evropy, Ameriky i jinde.

Helénistické období Makedonský král Alexandr Veliký zahájil v roce 334 př. n. 1. boj s ob­ rovskou, ale vnitřně slabou perskou říší. V následujícím roce porazilo jeho vojsko čítající jen 35 000 bojovníků perského krále Dáreia III. Alexandr Makedonský měl se svým vojskem namířeno do Egypta, a proto musel projít Palestinou. Neodpovídá skutečnosti, že Alexandr Veliký navštívil Jeruzalém. Na to bylo toto město tehdy až příliš bez­ významné. Po Alexandrově smrti bojovali jeho vojevůdci - diadochové (nástupci)-o nadvládu v říši. Tak Ptolemaios I. Sótér získal Egypt, Seleukos I. Babylónii, Sýrii, Irák, Írán a další země. Nejdůležitějším důsledkem těchto výbojů i pro Jeruzalém bylo, že řečtí obchodníci a řecká kultura takřka zaplavovali Blízký východ. Je­ ruzalém se však po návratu části Židů z babylónského exilu stal měs­ tem přísných náboženských mravů a bez vojenských ambicí, tedy městem míru. Vliv řeckého obchodu, řeckých zvyků a vůbec řeckého »moderního« způsobu života se nedal zadržet. Netrvalo dlouho a židovská mlá­ dež v Jeruzalémě začala mluvit řecký. Dále začala podle řeckého vzo­ ru cvičit a sportovat. Ženy převzaly řecký způsob krášlení se a vůbec řeckou módu. Obchodní styky se rozrostly do nevídaných rozměrů. Napětí mezi přáteli Reků a jejich odpůrci se stalo generačním problé­ mem. Ubývalo těch, kdo hájili tradiční židovské náboženství, jehož úpadek se projevoval i v nejposvátnějších rituálech (například v pro­ vádění obřízky). Náhle došlo k nečekanému výbuchu nábožensky založených obyva­ tel Jeruzaléma, zvláště chudiny. Mnozí byli ochotni žít po řecku, ale zásadně nesouhlasili, aby židovský velekněz platil řeckému vládci Antiochovi IV. daně z chrámového pokladu. Došlo k náboženským bojům, které však nemohly zadržet helénizaci města. Došlo to tak da­ leko, že se Jeruzalém stal v roce 167 př. n. 1. městem řeckého boha Dia. Nejspíše na pahorku ležícím na západ od chrámu byla postavena pevnost Akra, která ovládala novou část Jeruzaléma, jež byla obývá­ na zámožnými řecký orientovanými obyvateli. Je pravděpodobné, že diadoch Antiochos IV., který vojensky zasáhl v Jeruzalémě do nábo­ ženských sporů, chrámový poklad bezohledně vyraboval. Náboženská vzpoura tradicionalistů měla jasný třídní ráz. Proti he­ lénizaci a za obnovu židovského náboženství vystupovali a byli ochot­ ni bojovat především chudina Jeruzaléma a rolníci ze širokého okolí města. Vůdcem bojovníků proti cizímu vlivu a způsobu života se stal Juda Makabejský, který od roku 167 př. n. 1. vedl úspěšnou partyzán-

0

skou válku a v roce 164 př. n. 1. dokonce obsadil velkou část Jeruzalé­ ma. Byl obnoven chrám, který do té doby sloužil Diovi, a po rychlé restauraci vysvěcen podle židovského kalendáře 25. dne měsíce kislev, což Židé dodnes vzpomínají ve svém svátku Chanukah, který trvá osm dní. Pevnost Akru s řeckou částí města však Juda Makabejský dobýt ne­ dokázal. Jeho bojovníci neměli zkušenosti se ztékáním opevnění a Ju­ da Makabejský sám vynikal jen v partyzánsky vedeném boji. Tak byl Jeruzalém na dobu 24 let rozdělen na dvě části, což pro obležené před­ stavovalo nemalý výkon: bylo zapotřebí zásobovat obránce a oby­ vatele, jejichž počet činil dohromady kolem 10 000 osob. Mezitím vládl další diadoch - Antiochos V. Na prosbu obležených \ přispěchal s velkým vojskem, jehož součástí byli vycvičení sloni. Juda Makabejský nedokázal nápor vojska zadržet, a tak byl Jeruzalém obsazen. Antiochos V. se rozhodl jako skutečný státník a obratný dip­ lomat: dal vyhlásit mír, věřícím Židům zbyla jejich část města a nemu­ seli zaplatit kontribuci. Dále mohli v chrámu nerušeně konat boho­ služby. Věřící byli spokojeni, naproti tomu Juda Makabejský nikoli, vždyť vlastně prohrál a byl ponížen milostí vítěze. Jeho popularita po poráž­ ce u věřících Židů prudce klesala. Neviděli už důvod, proč by měli dá­ le bojovat. Juda Makabejský brzy nato zahynul v dalším boji. Asi sám už nechtěl za nových podmínek žít. Jeden z následovníků Judy Makabejského, Simon, vsadil správně na budoucího vládce Démétria 11., který po těžkých bojích zvítězil nad svým protivníkem. Výsledkem toho bylo, že Simon směl v roce 141 př. n. 1. vyhlásit nezávislost státu Judsko. Nyní padlo rozdělení města, pevnost Akra byla zrušena. Sjednocení mezi řecký orientova­ ným obyvatelstvem a židovskými tradicionalisty proběhlo nekrvavou cestou. Kdo chtěl dále uctívat Dia, směl se nerušeně vystěhovat. Jeru­ zalém byl po náboženské stránce zase jednotný. Další vývoj města je charakterizován značnými třídními rozpory. Chrámoví kněží, vlastníci pozemků a zámožní obchodníci tvořili sdružení saduceů (hebr. cadokim). Na druhé straně stáli farizeové (hebr. perušim), drobní rolníci, řemeslníci a trhovci, ale v jejich tak­ říkajíc volném sdružení nebyly nejchudší vrstvy. V řadách farizeů působily zvláštní náboženské autority zvané tehdy rabíni. Tito bratři-laikové se zabývali po své práci, dnes bychom řekli ve svém volném ča­ se, přemýšlením a hledáním nových hledisek židovské víry. Dospěli k závěru, který se do té doby v židovském náboženství nevyskytoval, a to, že po smrti existuje další život. Dokonce hlásali, že posmrtný ži-

vot má ještě větší význam než život pozemský. Tyto názory se pocho­ pitelně setkaly s velkým ohlasem u chudých a utlačovaných, kteří ne­ viděli žádné perspektivy ve svém bídném pozemském životě. Nutno ještě dodat, že se tehdy dokonce zrodila představa o zmrtvýchvstání, tedy další z prvků, které později daly základ křesťanství. Za života velekněze Alexandra Jannaia (103-76 př.n.l.) se podařilo zřídit židovský stát o přibližné rozloze Davidovy říše, neboť moc Seleukovců již nebyla tak silná. Ovšem dobyvačná politika Judska vyža­ dovala od vlastního lidu nadměrné oběti. Sousední národy, které Jud­ sko porazilo, byly donuceny buď přijmout židovskou víru, nebo opus­ tit svou zemi. V četných případech přestoupili poražení na židovské náboženství. Přes velký odpor farizeů udržel Jannai své panství až do své smrti. Pro helénistické období bylo příznačné, že se v egyptském městě Alexandrii, významném středisku řecké kultury, usadil velký počet Židů. Záhy si od tamějších Řeků osvojili umění obchodovat ve vel­ kém stylu. V Alexandrii byla také přeložena tóra (hebr. torah - Starý zákon) do řečtiny. Židé úspěšně obchodovali se svou starou vlastí přes město Ghaza, které si udrželi řečtí obchodníci jako opěrný bod pro své obchody s Palestinou. V zahraničí se židovské obyvatelstvo usídli­ lo také v Kyrenaice (dnešní Libye) a v menší míře i v dalších místech kolem Středozemního moře. Poslední etapa helénistického období je charakterizována bojem dvou bratrů, kteří se ucházeli o vládu v judském státě Byli to Aristobúlos a Hyrkános. Oba požádali římského vojevůdce Pompeia, který právě dorazil se svým vojskem do Damašku, aby jejich spor rozsoudil. Každý z bratrů se snažil Pompeia podplatit. Vyhrál Aristobúlos. To byl začátek římského vměšování, římské vlády a nakonec zničení Jud­ ska - posledního starověkého židovského státu.

Vláda Říma Řím byl bytostně zainteresován na výbojích na Blízkém východě, ne­ boť právem očekával, že se zde zmocní velkého bohatství a nalezne zdroj lidské síly - otroky. V roce 133 př. n. 1. byla založena samostatná provincie Asia a po porážce krále Mithridata VI. z Pontu obsadili Ří­ mané v roce 64 př. n. 1. Damašek. Hlavním cílem římského vojevůdce Pompeia bylo všude rabovat poklady, samozřejmě i v Jeruzalémě. Hodlal ukončit všechny politické intriky obou uchazečů o vládu nad židovským státem tím, že se sám zmocní Jeruzaléma. Farizeové, kte-

ří sídlili v západní části města, byli proti jeho pustošení, a proto se spojili s Pompeiem. Zámožní, tentokrát po náboženské stránce tra­ dičně smýšlející saduceové se však chystali k odporu. Jejich východní část města s chrámem měla vysoké hradby. Na zranitelné západní a se­ verní straně dělil jejich část města od západní části Jeruzaléma, kde ži­ li farizeové, kromě vysokých hradeb hluboký příkop. Útok římských vojsk na tomto místě mohl být úspěšný jen tehdy, kdyby byl příkop zasypán kamením a pískem^To byl předpoklad, aby se obléhací stroje dostaly těsně k hradbám. Saducejští lukostřelci však úspěšně zmařili jakýkoli pokus příkop zavalit. Pompeius se uchýlil k válečné lsti: jelikož saducejští lukostřelci ne­ směli podle příkazů kněží v sobotu střílet, dal během 12 týdnů vždy v sobotu zasypávat příkop a rovněž v sobotu pak podnikl rozhodující útok na východní část Jeruzaléma. Po svém vítězství uložil Pompeius velkou válečnou kontribuci, čehož chtěl původně dosáhnout bez boje. Dále mu musel být předán téměř celý chrámový poklad. Jak známo, došlo v Římě k roztržce mezi Pompeiem a Caesarem, který v tomto mocenském boji zvítězil. Pompeius byl v Egyptě zavraž­ děn. (.*>v ■•" * $ .

’f > u ^ € I Í v ,íf

'

,,

;y - ^ -

; ;3

tv--.

*>■ *,.->

»'

V^ *

■'i! =í&

*Ěk

•

W S

■

C' r 4

4 o^#* í .v-

•* VÍ'"

1

ŽIVOTOPISY NĚKTERÝCH VÝZNAMNÝCH POLITIKŮ v roce 1974 ministryní bez určité­ ho oboru působnosti. Od roku 1965 byla členkou parlamentní legislativní komise, při této práci se věnovala obzvláště problema­ tice lidských práv. V roce 1966 dala podnět ke zří­ zení výboru pro hájení spotřebi­ telů a zastávala v něm funkci předsedkyně od roku 1970. An­ gažovala se také v otázce civil­ ních sňatků a pomáhala zřizovat útulky pro týrané ženy. Šulamit Aloniová je jednou ze zakladatelek Mezinárodního centra pro mír na Blízkém výcho­ ALONIOVÁ, ŠULAMIT dě a je členkou jeho řídícího vý­ Šulamit Aloniová (1929) se naro­ boru. dila v Tel Avivu. Vystudovala učitelský seminář v Jeruzalémě a právnickou fakultu Hebrejské univerzity. Před založením Státu Izrael sloužila v ozbrojené orga­ nizaci, a to v elitním útvaru Pal­ mách. Po založení Státu Izrael se věnovala výchově dětí nových přistěhovalců. Od roku 1959 byla členkou sociálně demokratické strany MAPAJ. V letech 1961-1965 se zabývala v rozhlasových relacích legislativními problémy. V roce 1965 byla poprvé zvolena členkou parlamentu a v roce 1973 založila po rozporech s Goldou Meirovou vlastní stranu Hnutí za občanská práva. V letech 1981-1984 se aktivně BEGIN, MENACHEM připojila k volebnímu sdružení Menachem Begin (1913) se naro­ MAARACH. Kratší dobu byla dil v Brestu Litevském v car­

ském Rusku. Ve Varšavě vystu­ doval práva. V mladém věku byl členem levicově sionistického hnutí mládeže Hašomer Hacair. V 16 letech se připojil k pravico­ vému sionistickému hnutí mláde­ že Betar. V roce 1938 vystupoval s poža­ davkem dobýt palestinskou do­ movinu silou. Na začátku druhé světové války byl vedoucím mlá­ dežnické organizace Betar, která stupňovala své radikální poža­ davky. Před nacistickou okupací se zachránil odchodem do Sovět­ ského svazu, kde vstoupil do polské armády generála Anderse a s touto armádou se dostal v roce 1942 do Palestiny. V Palestině převzal už v roce 1943 velení ultraradikální pravi­ cové ozbrojené organizace ICL. V únoru roku 1944 zahájil boj proti britské mandátní správě, která vypsala odměnu 10 000 li­ ber za jeho dopadení. Begin se vyhnul zatčení a vedl ozbrojené akce ICL až do založení Státu Izrael. Snažil se propašovat pro ICL zbraně do Izraele na lodi Altalena, která byla na rozkaz Ben Guriona potopena. V srpnu 1948 byl hlavním za­ kladatelem pravicové strany Cherut a později bloku GACHAL. Tyto strany tvořily politickou opozici k vládám vedeným sociál­ ně demokratickými ministerský­ mi předsedy. V letech 1967-1970 byl členem vlády národní jedno­ ty. V roce 1977 se stal po před­

časných volbách do parlamentu ministerským předsedou - ve vol­ bách získal GACHAL 43 mandá­ tů, čímž se stal nejsilnějším stra­ nickým sdružením v parlamentu. Pod jeho vládou došlo k usmíření s Egyptem. Spolu s egyptským prezidentem Sadatem obdržel v roce 1979 Nobelovu cenu míru. Po dalším volebním vítězství v roce 1981 se stal znovu minister­ ským předsedou až do 15. září 1983, kdy abdikoval. Oficiálním zdůvodněním bylo jeho chatrné zdraví.

BEN GURION, DAVID David Ben Gurion (1886-1973) se narodil v Polsku. Díval se na sionismus jako na praktickou doktrínu, která přikazuje Židům odstěhovat se do Palestiny. Do Palestiny přijel v roce 1906. Pra­ coval několik let v zemědělství a aktivně působil ve straně Poalej Cion, která hlásala spojení socia­ lismu se sionismem. Od roku 1910 byl redaktorem

novin Achdut, kde se začal pode­ pisovat svým novým jménem Ben Gurion (do té doby se jmenoval David Grin) - Ben Gurion se jmenoval jeden z posledních ob­ hájců Jeruzaléma proti římským legiím. Ben Gurion studoval práva v Istanbulu a zasadil se o protureckou orientaci palestinských Židů. Na počátku první světové války ho turecké úřady vyhostily. Žil pak v USA, kde založil hnutí Hechaluc (Pionýr). Toto hnutí připravovalo židovskou mládež manuální prací a výukou hebrej­ štiny k vystěhování do Palestiny. Od roku 1918 žil Ben Gurion zase v Palestině, kde v roce 1920 zalo­ žil odborovou organizaci Histadrut. Byl také aktivní při spojení dělnických stran Achdut Haavodah a Hapoel Hacair, které od ro­ ku 1930 tvořily základ sociálně demokratické strany MAPAJ. V roce 1935 byl zvolen předsedou výkonného výboru Světové sionistické organizace a zároveň předsedou Židovské agentury v Palestině. Za druhé světové války hledal podporu pro sionistickou politiku v USA. V roce 1942 navrhl a pro­ sadil tzv. Biltmorský program, který směřoval k založení židov­ ského státu v Palestině. V Sionistické organizaci i mi­ mo ni bojoval proti ultraradikálním pravicovým organizacím ICL a LECHI, kterým vytýkal te­

rorismus. V období 1948-1953 byl ministerským předsedou, poté se usídlil v zemědělském družstvu (kibucu) Sde Boker v Negevu. V letech 1955-1963 byl opět mi­ nisterským předsedou. Podporo­ val mladší vedoucí představitele ve straně MAPAJ. V roce 1965 založil novou so­ ciálně demokratickou stranu RAFI, která však v parlament­ ních volbách v roce 1965 získala jen 10 mandátů. Po šestidenní válce v roce 1967 se spojila strana RAFI se stranou MAPAJ a Ach­ dut Haavodah - Poalej Cion, čímž vznikla v roce 1968 sociálně demokratická strana Mifleget Avodah Jisraelit (Izraelská stra­ na práce), která v roce 1969 šla do voleb se stranou MAPAM ve volebním bloku s názvem MAARACH. Těchto voleb se zúčastnil Ben Gurion opět se zvláštní kandidátkou zvanou Státní kandidátka, která však zís­ kala jen 4 mandáty. V roce 1970, ve věku 84 let, odešel Ben Gurion definitivně z politického života a vrátil se do kibucu Sde Boker, kde v roce 1973 zemřel.

IIF.RZL, THEODOR Theodor Herzl (1860-1904) se narodil v Budapešti v asimilované židovské rodině. Když mu bylo 18 let, odstěhoval se do Vídně, kde studoval práva. Pak se stal žurnalistou. V roce 1892 předpo­ kládal, že židovská otázka může být vyřešena asimilací židovských obyvatel. V Paříži pracoval jako dopiso­ vatel vážených vídeňských novin Neue Freie Presse (Nové svobod­ né noviny). Byl přítomen nespra­ vedlivému odsouzení židovského důstojníka francouzského gene­ rálního štábu Alfreda Dreyfusse (proces probíhal v letech 1894 až 1895). Spolu s pogromy proti Ži­ dům ve východní Evropě a ros­ toucím antisemitismem ve střed­ ní a západní Evropě zapůsobil i Dreyfussův proces na Herzla tak, že dospěl k závěru, že Židé

by se měli soustředit ve vlastním státě, aby tak byl vyřešen antise­ mitismus a pronásledování Židů. V roce 1886 publikoval knihu Židovský stát. Je také autorem knihy Staronová země, v níž líčí své představy o budování židov­ ského státu v Palestině. Herzl za­ ložil Sionistickou organizaci. Její první kongres se konal 1896 v Ba­ sileji. Netrval na zřízení židovského státu v Palestině, uvažoval napří­ klad o Argentině nebo Ugandě. Ale východoevropští členové Sionistické organizace, kteří do­ spěli na základě židovských nábo­ ženských tradic a působením pro­ tižidovských pogromů i celo­ evropského vzestupu nacionalis­ mu k židovskému nacionalismu, si vynutili jako zemi budoucího židovského státu Palestinu, kde už jednou ve starověku měli Židé svůj vlastní stát. Herzl se marně snažil získat politickou a diplomatickou pod­ poru Turecka, Německa, Ruska a Velké Británie. Britský návrh na zřízení židovského státu v Ugandě byl v roce 1905, rok po Herzlově smrti, odmítnut sionistickým kongresem.

na obsazeném území na západ­ ním břehu Jordánu a v Jeruzalé­ mě. V letech 1975-1978 zastupoval Izrael v OSN, pak byl členem ve­ dení Izraelské strany práce. V le­ tech 1981 až 1983 byl poslancem parlamentu a v roce 1983 se stal prezidentem Státu Izrael. V dub­ nu 1987 navštívil jako první pre­ zident Státu Izrael Spolkovou re­ publiku Německo, což vyvolalo v Izraeli velký rozruch.

HERZOG, CHAEM Chaim Herzog (1918) se narodil jako syn rabína v Irsku. Otec se stal hlavním rabínem v Irsku, později v Palestině a Izraeli. Chaim Herzog se učil na nábo­ ženských školách a pak studoval práva ve vládní odborné škole v době britského mandátu v Pa­ lestině. Ve svých studiích pokra­ čoval v Londýně a v Cambridge. V letech 1936-1939 sloužil ve vojenské organizaci Haganah a za druhé světové války v britské armádě. Zúčastnil se bojů i po za­ ložení Státu Izrael. Zastával pak různá velitelská místa v armádě až do roku 1962. Poté pracoval na vedoucích funkcích v průmyslu, v politic­ kém životě a v izraelském rozhla­ su. Určitou dobu byl po šestidenní válce vojenským guvernérem

MEIROVÁ, GOLDA Golda Meirová (1898-1978) se narodila v Rusku. Studovala v USA pedagogiku. Od roku 1921 žila v Palestině, přičemž v letech 1921-1924 pracovala v zemědělském družstvu (kibucu)

Merchaviah. Zúčastnila se aktiv­ ně prací v odborech; v roce 1928 se stala tajemnicí výboru pro pra­ cující ženy. V roce 1934 zastávala funkci ve výkonném výboru od­ borové organizace Histadrut a o dva roky později se stala před­ sedkyní jeho politického odděle­ ní. Hrála významnou úlohu ve straně MAPAJ a v roce 1946 se stala předsedkyní politického od­ dělení Židovské agentury. Tajně rokovala s jordánským králem Abdulláhem. V roce 1949 se stala prvním velvyslancem Stá­ tu Izrael v Sovětském svazu. V le­ tech 1949 až 1974 byla členkou parlamentu a prošla různými mi­ nisterskými funkcemi. V roce 1968 spoluzakládala Izraelskou stranu práce, o rok později se sta­ la ministerskou předsedkyní. V roce 1973 odstoupila pod do­ jmem zprávy Agranatovy komise (zpráva o počátečním selhání iz­ raelské armády ve válce Jom Kippur). Rok předtím (1972) byla zvolena náměstkyní předsedy So­ cialistické internacionály. PEREŠ, ŠIMON Šimon Pereš se narodil v roce 1923 v Polsku. Do Palestiny se přistěhoval se svou rodinou v ro­ ce 1934. Navštěvoval školu v Tel Avivu a zemědělskou školu ve vzorně vedeném školním kom­ plexu v Ben Semenu. V roce 1940 byl jedním ze zakladatelů kibucu Alumot.

Už v roce 1943 se stal tajemní­ kem mládežnického hnutí Hanoar Haoved (Pracující mládež). V roce 1947 začal spolu s Davi­ dem Ben Gurionem působit v hlavním stanu židovské vojen­ ské organizace Haganah. Ve vládních institucích pracoval od roku 1949. Jeho zásluhou se zača­ la v Izraeli vyvíjet výroba vojen­ ských letounů. Od roku 1959 je členem parla­ mentu. Byl členem sociálně de­ mokratické strany MAPAJ, v le­ tech 1965-1968 strany RAFI a pak působil v Izraelské straně práce. Jako ministr v četných vládách se zabýval organizačními a reorganizačními otázkami izraelské ar­ mády. Od roku 1977 vede sociálně demokratickou Izraelskou stra­ nu práce, která byla v letech 1977

až 1984 v opozici. V roce 1978 byl zvolen viceprezidentem So­ cialistické internacionály. V ro­ ce 1984 vytvořil volební blok MAARACH, jehož hlavní slož­ kou byla Izraelská strana práce, spolu s pravicovým blokem Likud vládu národní jednoty. Této vládě předsedal Pereš jako minis­ terský předseda dva roky, pak za­ stával od roku 1985 funkci minis­ tra zahraničí. Po volbách 1988 pokračovala koalice Izraelské strany práce s blokem Likud. V této vládě převzal Šimon Pereš funkci ministra financí. Pereš pa­ tří k nejváženějším izraelským politikům. Když se libanonská vláda stala předmětem oprávně­ né kritiky, přispíval Pereš pod­ statnou měrou k ústupu izraelské armády z Libanonu. ŠAMIR, JICCHAK

Jicchak Šamir (1915) se narodil v Polsku. Studoval na hebrejské střední škole v Bialystoku. Připo­ jil se k pravicově sionistickému hnutí mládeže Betar. Přerušil studium práv ve Varšavě a vystě­ hoval se v roce 1935 do Palestiny, kde studium dokončil na Hebrej­ ské univerzitě v Jeruzalémě. V roce 1937 se stal členem ultraradikální ozbrojené skupiny ICL a v roce 1940 převzal po za­ vražděném Sternovi velení ještě radikálnější, extremistické skupi­ ny LECHI (Sternovy skupiny). V letech 1941-1946 byl žalářován

britskými mandátními úřady, ale pokaždé se mu podařilo utéci (podruhé v Eritrei). V letech 1948-1955 se zabýval obchodními záležitostmi (izrael­ ská vláda rozpustila v roce 1948 skupinu LECHI). Po roce 1955 za­ stával Šamir určitou dobu důleži­ tou funkci v izraelské zpravodaj­ ské organizaci Mossad. V roce 1970 se připojil k pravicové stra­ ně Cherut. Nejprve se stal čle­ nem jejího výkonného výboru a v roce 1975 jejím předsedou. Od roku 1974 je členem izrael­ ského parlamentu. V roce 1977 se stal předsedou parlamentu a v ro­ ce 1980 ministrem zahraničí. Po odstoupení Menachema Begina z funkce ministerského předsedy (1983) převzal Šamir tuto funkci a zároveň si ponechal funkci mi­ nistra zahraničí. Ve vládě Šimo­ na Perese se stal (1984) náměst­ kem ministerského předsedy

a zároveň ministrem zahraničí. Na základě dohodnuté rotace se stal Jicchak Šamir (1986) minis­ terským předsedou. Tuto funkci zastával i po volbách v roce 1988. Jicchak Šamir je znám svým ne­ ústupným postojem vůči OOP. Zdráhá se odejít z obsazených území a hlásá koncepci Velkého Izraele. V roce 1990 byla jeho vládě v parlamentu vyslovena nedůvě­ ra, ale v nové vládě se stal opět ministerským předsedou.

ŠARETT, MOŠE Moše Šarett (jeho dřívější jméno zní Šertok) žil v letech 1894 až 1965. Narodil se v Rusku. Do Pa­ lestiny se přistěhoval se svými ro­ diči v roce 1906. Během první světové války sloužil jako důstoj­ ník v turecké armádě. Aktivně

pracoval v sionistických dělnic­ kých stranách - nejdříve ve stra­ ně Achdut Haavodah a po roce 1930 ve straně MAPAJ. Byl také činný v odborové organizaci Histadrut. Spoluredigoval jako člen redakčního kolektivu deník od­ borové organizace Davar. Po roce 1933 byl pověřen vede­ ním politické sekce Židovské agentury. V této funkci vystupo­ val jako hlavní mluvčí při jedná­ ních s britskou mandátní vládou i s Araby. V roce 1944 pomáhal zakládat Židovskou brigádu, kte­ rá bojovala za druhé světové vál­ ky v Evropě. V roce 1946 ho i s jinými členy Židovské ágentury zatkly britské mandátní úřady. Po založení Stá­ tu Izrael se stal prvním ministrem zahraničních věcí mladého státu. Tuto funkci vykonával do roku 1956. Byl také ministerským předsedou (1954-1955). Potom došlo k rozporům s Ben Gurionem. Od roku 1960 až do své smrti zastával funkci předsedy sionistického exekutivního výboru i exekutivního výboru Židovské agentury. Moše Šarett byl také předsedou největšího izraelské­ ho nakladatelství Am Oved (Pra­ cující lid), které patřilo odborové organizaci Histadrut.

WEIZMANN, CHAIM Chaim Weizmann (1874-1952) se narodil v Rusku. Od samého za­ čátku aktivně pracoval v sionistickém hnutí. V roce 1903 založil v sionistické organizaci Demo­ kratickou frakci, která se zasadila o tzv. praktický sionismus. V roce 1904 se odstěhoval do Velké Británie, kde jako chemik dosáhl vynikajících výsledků. Weizmann měl hlavní podíl na tom, že byla vypracována Balfourova deklarace. Od roku 1920 až do roku 1948, s přerušením v le­ tech 1931-1935, byl prezidentem Světové sionistické organizace. To, že plně podporoval Velkou Británii, bylo hlavním důvodem jeho porážky na kongresu SO v roce 1931.

Weizmann propagoval politic­ kou rovnoprávnost Židů a Arabů v Palestině (Arabové tento názor odmítli, protože Židé tehdy tvo­ řili v Palestině menšinu). Od ro­ ku 1937 podporoval Weizmann dělení Palestiny a založení dvou států v rámci blízkovýchodití fe­ derace. Přes jisté výhrady.podpo­ roval za druhé světové války Biltmorský program, který vypraco­ val Ben Gurion. Ale Ben Gurion vytýkal Weizmannovi, že někdy jednal příliš samostatně. Vzhledem ke své prestiži a zá­ sluhám v zápase o založení židov­ ského státu se stal Chaim Weiz­ mann v květnu 1948 prvním pre­ zidentem Státu Izrael. Weizmann měl také významný podíl na zalo­ žení Hebrejské univerzity v Jeru­ zalémě v roce 1924 i významného výzkumného ústavu ve městě Rechovot (1934). Tento ústav si zís­ kal světové uznání a nese název Weizmannův ústav.

PALESTINSKÉ OSVOBOZENECKÉ HNUTÍ Organizační členění Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Arabský název: Munacamma al-tahrir al- filastinija Angl. zkratka: PLO (Palestině Liberation Organization) Založena v Jeruzalémě 28. 5.-2. 6. 1964 pod patronací egyptského prezidenta Gamála Násira. První předseda: Achmed Šukeiri. Od r. 1969 zastává funkci předsedy OOP Jásir Arafat. Konference nejvyšších arabských představitelů v Rabatu (Maroko) uznala v roce 1974 OOP jako jediného představitele Palestinců. Od r. 1974 má OOP statut permanentního pozorovatele v OSN s právem zúčastnit se práce Valného shromáždění a všech mezinárodních konferencí, které svolává OSN Palestinský stát (arab.: Daulat Filastin), byl vyhlášen v noci ze 14. na 15. listopad 1988, rozloha obsazeného palestinského území: přibližně 6000 km2 Palestinská zákonodárná rada (PZR) má 315 členů. Její ústřední výbor tvoří 55 členů. Působí v době mezi zasedáními PZR Komise PZR školství; kultura; alfabetizace; hospodářský rozvoj Palestinký národní fond (otázky financí a obchodu) Prezident prezidentem palestinského státu a předsedou výkonného výboru, kte­ rý představuje vládu palestinského státu, byl zvolen 1988 Jásir Arafat Ministr zahraničí Farúk Kaddúmí (zvolen 1988) Diplomatická zastoupení velvyslanectví a nižší diplomatická zastoupení ve více než 100 státech Armáda Název: Palestinská osvobozenecká armáda Vrchní velitel: Jásir Arafat Tisková agentura WAFA (zkratka za arabský název: Wikalat al Anba al-Filastinija al-Arabija) Týdeník OOP Palestin as-Saura (Palestinská revoluce) Společenské organizace zastoupené v Palestinské zákonodárné radě - Svaz palestinských spisovatelů a novinářů

- Palestinský odborový svaz (angl. zkratka: GUPW) - Palestinské sdružení učitelů (angl. zkratka: GUPT) - Palestinské sdružení žen - Palestinská organizace mládeže - Palestinský svaz studentů (angl. zkratka: GUPS) - Palestinský červený půlměsíc - v Palestinské zákonodárné radě je dále zastoupena celá řada nezá­ vislých činitelů Významnější palestinské organizace působící r OOP a mino ni - A b ú Músá Fatah - prozatímní vedení orientace prosyrská, asi 1200 vojáků (1987) - Abú Nidal Fatah - revoluční rada orientace prosyrská a prolibyjská, krajně extremistické zaměření, sí­ dlo v Libanonu, OOP odsoudila Abú Nidala k smrti pro terorismus - Abú Zaimova skupina orientace projordánská, založena r. 1986 - Al-Fatah (úplný název: Harakat Tahrir Filastin, zkratka čtena zprava doleva: Fatah - česky: vítězství) hlavní složka OOP. založena 1965. vedoucí Jásir Arafat - Al-Asífa (Bouře) vojenská organizace Al-Fatahu, v případě mobilizace asi 15 000 vojá­ ků, vrchní velitel: Jásir Arafat - Arabská osvobozenecká fronta (angl. zkratka ALF), orientace proirácká, založena r. 1968, velitel: Abdul Rahum Ahmad - As-Saika (Blesk a hrom) orientace prosyrská, založena r. 1957 v Sýrii, vedoucí: Isám Kádí, viz také Předvoj lidové osvobozenecké války - Černé září založena r. 1970, krajně extremistické zaměření, odpovědná za aten­ tát na jordánského předsedu vlády Vasfía Tala (1977) a za zavraždění 11 izraelských sportovců (1972) na olympijských hrách v Mnichové. OOP se zásadně od této organizace distancovala. Členy této organiza­ ce jsou také příslušníci jiných národů (Japonci, Turci aj.) - D em okratická fronta pro osvobození Palestiny

(angl. zkratka: DELP), viz Lidově demokratická fronta pro osvobo­ zení Palestiny - Fronta palestinského lidového boje sídlo v Libanonu, nesouhlasí s politikou J. Arafata - Lidová bojová fronta

někdy nazývána také Fronta lidového boje, založena r. 1969, považu­ je se za marxistickou složku OOP, generální tajemník: Samir Ghoše (Ghúša), od r. 1985 styky s Národní aliancí - Lidová fronta pro osvobození Palestiny (angl. zkratka PFLP), založena r. 1966, vedoucí: dr. George Flabáš, druhá nejsilnější složka OOP, asi 900 vojáků,(1987). Dr. Habáš sledu­ je často samostatnou politickou linii - Lidová fronta pro osvobození Palestiny - hlavní velení (angl. zkratka: PFLP - GC), orientace prosyrská, založena r. 1968, extremistické zaměření, vedoucí: Ahmad Džibril, asi 500 vojáků (1987) - Lidově demokratická fronta pro osvobození Palestiny (angl. zkratka: PDLFP), založena r. 1969, vedoucí: Nadžíf Hawatmah, působí v rámci OOP, asi 600 vojáků (1987) - Palestinská komunistická strana založena r. 1967, jméno generálního tajemníka se nepublikuje, tisko­ vý orgán: Al-Fatah, působí v rámci OOP od dubna 1987 - Palestinská fronta osvobození (angl. zkratka: PLF), orientace prosyrská a proirácká, extremistické zaměření, od r. 1983 existují dvě frakce: Talat Jakub a Muhammad Abbas - Palestinská národní fronta na obsazených územích (angl. zkratka: PNF) - Palestinská revoluční komunistická strana orientace prosyrská - Předvoj lidové osvobozenecké války v tomto přehledu je uvedena pod arabským názvem As-Saika (Blesk a hrom), orientace prosyrská, asi 1000 vojáků (1987), viz také As-Sai-ka Počet palestinských Arabů Koncem první světové války se odhadoval počet palestinských Arabů na přibližně 650 000. V období 1947-1948 lze jejich počet odhadnout na 1 300 000 osob. Po válce 1948-1949 zůstalo přibližně 650 000 pales­ tinských Arabů ve svých domovech: - západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém 400 000 - oblast Ghazy až 100 000 - Izrael 150 000 600 000-650 000 palestinských Arabů opustilo jako uprchlíci svůj do­ mov a usadilo se v těchto zemích: - západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém 200 000 - oblast Ghazy 200 000

-Jordánsko 100 000 - Sýrie a Libanon a další země 150 000 Palestinští Arabové v Jordánsku, na západním břehu Jordánu a ve vý­ chodním Jeruzalémě obdrželi jordánskou státní příslušnost. Palestin­ ští Arabové v Izraeli obdrželi izraelskou státní příslušnost. Po válce 1967 zůstali palestinští Arabové v těchto oblastech: - západní břeh Jordánu 585 000 - východní Jeruzalém 65 000 - oblast Ghazy a obsazený Sinaj ský poloostrov 400 000 V první polovině 80. let lze odhadnout počet palestinských Arabů tak­ to: - Jordánsko 1 200 000 - západní břeh Jordánu 900 000 - oblast Ghazy 500 000 - Izrael 700 000 - Libanon 200 000 - Sýrie 200 000 - Kuvajt a jiné země v Perském zálivu 300 000 -jin é arabské, evropské a americké státy až 200 000 celkem 4 200 000 z nich mají 2 milióny osob statut uprchlíků podle organizace UNRWA OSN. 700 000 palestinských Arabů žije v uprchlických táborech. Stát Izrael jim nedává souhlas k návratu, jenom 40 000 - 50 000 palestin­ ských Arabů bylo v rámci spojování rodin po roce 1948 dovoleno vrá­ tit se do svých domovů. Podle časopisu Middle East Report, květenčerven 1987, s. 10, činil počet palestinských Arabů v různých zemích - Jordánsko 24,4 % 1 252 000 - západní břeh Jordánu 18,2 % 937 400 - Izrael 12,6 % 645 000 - Oblast Ghazy 10,9 % 558 000 - Kuvajt 6,8 % 352 000 - Libanon 6,6 % 337 660 - Sýrie 5,5 % 284 000 - ostatní arabské státy 11,2 % 575 000 - jiné státy 3,8 % 108 000 Celkem 100,0 % 5 049 000

JMENNÝ REJSTŘÍK Abbas, Muhammad 262 Abd an-Násir, Gamál 108, 133-136, 141-146, 148, 150, 159, 161, 163, 260 Abdulláh (jord. král) 83, 84, 96, 103 až 109, 162, 255 Abú Músá 189, 261 Abú Nidal 261 Abú Zaim 198, 261 Agnon, Šmuel Josef 238 Agranat, Simon 172, 255 Ahmad, Abdul Rahum 251 Alexandr II. (rus. car) 40 Alexandr (os) Veliký (Makedonský) 20, 242 Alí (arab. chalífa) 123 Alláh 29 Allenb.y, Edmund 52 Allon, Jigal 154 Aloniová, Šulamit 184, 250 Amin, Idi 179 Anders, gen. 251 Anderson, Robert 134 Andropov, Jurij Vladimirovič 171 Anielewicz, Mordechaj 79 Antiochos IV. 20 Antiochos V. 21 Antipatros 23 Apostata Iulianus 27 Arafat, Jásir 162, 164, 184—186, 189, 198, 202-205, 208, 244, 245, 260, 261 Arens, Moše 201 Argov, Šlom 188 Aristobúlos 22 Arnon,Jaakov 198 Asád, Háfiz 161, 170 Augustus, Gaius Julius Caesar Octavianus 24 Austin, Warren 92, 93 Avidor, Joram 182 Avneri, Uri 198

Báb-ul-Din 226 Báha’ulláh 226 Baker, James 247, 248 al-Bakí, Abd Ahmad Hilmí 107 Balfour, Arthur James 48,51,52,58, 60, 61, 66, 70, 76, 80, 85, 86, 119, 142, 242, 243, 258 Bar Jochaj, Šimon 26, 225 Bar Kochba, Simeon 26, 242 Bar Lev, Chaim 160, 168, 169 Barnaviová, Fatma 179 Bawly, D. 147 Bea, Agostino 155 Becker, Kurt 128 Begin, Menachem 75, 98, 106, 114, 147, 173, 176-178, 181, 182, 184, 191, 198,217,250,251,256 Ben Cvi, Jicchak 217 Ben Gurion, David (Grin, David) 62,66,73,80,81,93,100,101,105, 108, 113, 117, 120, 124, 128-130, 133, 134, 140, 217, 222, 229, 251, 252, 255, 258 Ben Jehuda, Eliezer 89, 126 Bernadotte, Folke 80, 92, 105-107, 191 Bevin, Ernest 108 Biletzki, dr. 63 Birnbaum, Nathan 119 Blum, Léon 60 Borochov, Ber 54 Bourgěs-Maunoury, Maurice 135 Bovin, A. 131, 268 Brežněv, Leonid Iljič 186 Bull, Odde 150 Bumedien, Huari 184 Bunch, Ralph 107 Bush, George 204, 246, 247 Caesar, Gaius Julius 23, 227 Carter, James 177 Claudius -Tiberius Claudius Drusus Caesar 24 Clayton, gen. 89 Cohen, Eli 149

Cohen-Orgad, Jigal 182 Cohen, Šmuel 215 Cunningham, Allan Gordon 90 Cvi, Sabetaj 38 Dajan, Moše 129, 147, 169, 172, 173 Dáreios III. (perský král) 20 David (žid. král) 16, 17, 22, 79, 80, 151, 153, 215, 236 Démétrios II. 21 Děnikin, Anton Ivanovič 54 Dreyfus, Alfred 46, 253 Dulles, John Foster 135 Džadíd, Saláh 161 Džamáíl, Amin 190 Džamáíl, Bašir 189 Džibril, Ahmad 262 Eban, Abba 70, 146, 147, 268 Ehrlich, Simcha 181, 182 Eichmann, Adolf Otto 129, 130 Einstein, Albert 60 Elasar, David 169 N Eškol, Levi 126, 145, 147,150, 217 Ester 224 Etinger, Jakov 131 Eytan, Rafael 188 Ezdráš 19 Fahd, ibn Abd al-Azíz Saúd 96, 103, 186 Fajsal I. 52 Fárúk I. 103, 133 Fátimovci 30 Fischl, Viktor 238 Fischmann, Rav 91 Ford, Gerald 176 Fridrich II. (něm.) 30, 31, 33, 242 Fuggerové 37 Gaulle, Charles de 146, 157 George, David Lloyd 60 Geršom (rabín) 36 Ghoše (Ghúša), Samir 262 Gibli, Binjamin 128, 129

Givati 108 Glubb, John 89 Goliáš 153 Gorbačov, Michail Sergejevič 204 Gromyko, André) Andrejevič 82,83, 92,171,174 Grunwald, Binjamin 128, 129 Haam, Achad (Ginsberg, Ašer) 47 Habáš, George 170, 262 Haddat, Saad 190 Hadrianus, Publius Aelius 26 Halevi, Binjamin 128 Hammarskjóld, Dag Hjalmar 146 Harel, Isar 129 Hattis, Rolef Susan 128, 268 Havel, Václav 245 Hawatmah, Nadžíf 262 Herodes I. Veliký 23, 24, 26 Herzl, Theodor 46, 47, 49, 50, 125, 225, 253 Herzog, Chaim 201,217, 254 Hess, Moses 42 Himmler, Heinrich 93 Hirsch, Mořic 43 Hitler, Adolf 61, 62, 67, 71,74, 84 Hurwitz, Jigal 182 Hus, Jan 36 Husajn ibn Alí 51, 52, 103 Husajn II. (Husajn bin Talál) 51, 150, 162, 163, 198, 202, 244 Husajn, Saddám Takrít 207, 209, 245 al-Husajní (rod) 63, 74, 83, 84, 107 al-Husajní, Džamál 66 al-Husajní, Muhammad Amin 60, 64, 84, 107 Hyrkános 22 Chmelnickij, Zinovij Bogdan 37 Churchill, Winston Leonard Spencer 59 Imber, Naftali Herz 215

Jadin. Jigal 181 Jadlin, Ašer 173 Jahve (Jehova) 124, 224 Jan XXIII. (papež) 155 Jannai, Alexandr 22 Janssenová, Ludvinna 180 Jariv, Aharon 169 Jarring, Gunnar 161, 165 Jehošua, Abraham B. 238 Ježíš Kristus 25, 27, 29, 155, 156 Josef, Dov 113, 126 Josephus Flavius 24 Kacir, Efraim 217 Kádí, Isám 261 Kaddúmí, Farúk 203, 241, 260 Kahane, Jicchak 189 Kahane, Meir 183, 221, 245 Kameněv, Lev Borisovič 72 Kaplan, Eliezer 126 Kasztner, I. 128 al-Kawukdží, Fauzí (al-Qawugji) 96, 97, 99, 103, 106, 109, 115, 117 Kennedy, John Fitzgerald 171 Kessar, Israel 235 Kimche, D. 147 Kišon, Efraim 238 Kissinger, Henry 169, 171, 174, 175, 207 Kleist, Ewald von 74 Kollek, Teddy 155 Kosygin, Alexej Nikolajevič 171 Kun, Béla 54 Kýrós II. Starší 18, 19 Lahad, Antoine 190 Lavon, Pinchas 128, 129, 144 Lawrence, Thomas Edward 50, 51 Lenin, Vladimír Iljič 54 Lewin, M. 91 Lie, Trygve 103 Lilienthal, A. M. 153, 268 MacDonald, James Ramsay 61 MacDonald, Malcolm 66

Magid, Ibrahim 143 Makabejský, Juda (Makabi, Jehuda) 20,21,225,239,242 Málik, al-Kámil 30 Marshall, George Catlett 90 Marshall, Louis 60 Masaryk, Jan 233 McMahon, Henry 51 Meirová, Golda 93, 132, 160, 165, 168, 172, 175, 207, 217, 250, 254 Menon 124, 224 Mikunis, Samuel 104, 157 Mithridatés VI. Pontský 22 Mojžíš 18, 194, 225 Moyne, lord 73 Mubárak, Husní 178 Muhammad (Mohamed) 29, 123, 225, 227 Músá, Džamil 115 Nabukadnesar II. (Nabuchodonosor) 18 Nagíb, Muhammad 133 Násir, William George 179 al-Našášíbí (rod) 63, 66, 74 al-Našášíbí, Ragíb 66 Navoň, Jicchak 217 Nero, Claudius Drusus Caesar 24 Neumann, Stanislav Kostka 81 Nixon, Richard Milhous 160, 174 Nobel, Alfred Bernhard 178, 251 Nordan, Max 47 Okamoto, Kozo 179 Omar (sultán) 29, 155 Oren, Mordechaj 131 Osman I. 31 Palomb, David 122 Passfield, lord 61 Pearson, Drew 90 Peel, lord 65, 66, 85 Peled, Mattitjahu 198 Pereš, Šimon 134,135,191,192,196, 198,201,217, 255,256

Petljura, Simeon Vasiljevič 54 Picot, Francois Georges 51 Pilát Pontský 24 Pinsker, Leon 42 Pompeius Gnaeus, Magnus 22, 23, 236 Ptolemaios I. Sótér 20 Rabin, Jicchak 173, 181, 217 Rabinowitz, Jehošua 181 Ramsichuri 115 Reagan, Ronald 197, 198 Rogers, William 160, 165 Rolef, S. H. 121 Rommel, Erwin 74 Roosevelt, Franklin Děláno 81 Rothschild, Edmond 42, 43 Rothschild, Lionel Walter 51 Ruppin, Artur 49 Sad 108 Sadat, Anvar 161,170, 171,176-178, 251 Saguy,Jehošua 190 Saláh ad-Dín (Saladin) 30, 242 Sarid, Jossi 184 Sartavi, Issam 190 Seleukos I. Nikator 20 Seleukovci (rod) 22 Senghor, Léopold S édar175 Severus, Julius 26 Shimoni, Y. 135, 268 Shultz, George Pratt 204 Sicron, M. 269 Simon 21 Skoropadskyj, Pavel Petrovyč 54 Slánský, Rudolf 130 Sneh, Moše 130 Stalin, Josef Vissarionovič 71, 72, 114, 131, 137 Stern, Abraham 73, 78, 80, 96, 107, 117, 173, 191, 256 Stockwell, gen. 99 Strauss, Franz-Joseph 134 Sverdlov, Jakov Michajlovič 72

Sykes, Mark 51 Siileyman I. Kanuni 31 Šalomoun (Šlomo) 16-19 Šamir, Jicchak 191, 192, 201, 205, 217, 245, 256, 257 Šarett, Moše (Šertok) 91, 93, 128 až 130, 144, 217, 257 Šaron, Ariel 169, 188, 190 Šazar, Šneor Zalman 217 Ševardnadze, Eduard 204 Šu’eib 226 Šukeiri, Achmed 142, 260 Talat, Jakub 262 Theimer, W. 69 Titus, Flavius Vespasianus 25, 242 Truman, Harry Shippe 81, 92, 93, 108, 126 Trumpeldor, Josef 63, 224, 239 Tubi, Tufik 141 Umajjovci (rod) 32 Urban II. (papež) 30 Usiškin, Menachem 63 Vanunu, Mordechaj 187 Vespasianus, Titus Flavius 25 Vilém II. (něm.) 47 Vilner, Meir 93, 141, 156 Waldheim, Kurt 174 Warburg, Felix 60 Weizmann, Ezra 221 Weizmann, Chaim 47, 48, 51,52, 60, 61, 63, 66, 70, 79-81, 91, 92, 100, 101, 114, 187, 217, 236, 258 Welserové 37 Wiesenthal, Simon 129 Wilso’n, J. Harold 146 Wingat, mj. 64 Zangwill, Israel 47 Zeus 20, 21 Zinoněv, Grigorij Jevsejevič 72 Žabotinskij, Vladimír (Zeev) 59, 63, 73

SEZNAM LITERATURY Avinoam, M. - Barnea, D.: The Educational System of the Israeli Negev Bedouin. Montreal, 1N: Nomadic Peoples No 24, s. 23 - 34, 1987 Bovin, A.: Říjnová revoluce a přestavba. Praha, Nakladatelství Tiskové agentury novosti 1988 Cruise 0'Brien: Belagerungszustand - Die Geschichte des Staates Israel und des Zionismus. Wien, Verlag Hannibal 1988 Eban, A.: Dies ist mein Volk - Die Geschichte der Juden. Munchen, Droemer - Knaur Verlag 1970 Guggenheim, W.: 30 mal Israel. Munchen, R. Piper Co. 1987 Hartmann, V. - Monakow, L.: Wege in der Zerstreuung. Ziirich, Freunde des Schweizer Kinderdorfs Kirjath Jasrim 1981 Hattis, R. S. a kol.: Political Dictionary of the State of Isra