Dějiny starověkého východu [PDF]

Zitiervorschau

V. I. A VDIJEV

DĚJINY STAROVĚKÉHO VÝCHODU

USNESENÍM

RADY MINISTRŮ SVAZU SSR byla

VSEVOLODOVI IGOREVIČOVI AVDIJEVOVÍ

za vědecké dílo „DĚJINY STAROVĚKÉHO VÝCHODU“ udělena

STALINOVA CENA I. STUPNĚ na r o k 1951

V.I. AVDIJEV

DEJINY STAROVĚKÉHO VÝCHODU Druhé přepracované a doplněné vydáni Schváleno

ministerstvem vysokých škol SSSR jako učebnice

pro historické fakulty státních universit

a pedagogických institutů

STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ POLITICKÉ LITERATURY

1955

PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNÍ

První vydání vysokoškolské učebnice „Dějin starověkého Východu“ vyšlo roku 1948. Poněvadž se ukázalo nezbytným připravit druhé vy­ dání, autor celý text knihy značně a podstatně přepracoval. Beze změny ponechal základní these o vzniku a vývoji nejstarší otrokárske společ­ nosti a despotického státu ve starovýchodních zemích. Tyto these po prvé vyložil už v letech 1933—1934. Protože v posledních letech bylo provedeno mnoho archeologických vykopávek, při nichž bylo objeveno velké množství starovýchodních literárních a kulturních památek, byl autor nucen učebnici poněkud rozšířit, aby v ní mohl použít nového dokumentárního materiálu; přitom zároveň přihlédl k nej důležitějším pracím o dějinách starověkého Východu, které mezitím vyšly. Při přípravě textu druhého vydání přihlédl též do značné míry k po­ známkám recensentů. Za zvlášť důležité považoval rozšířit kapitoly o dějinách staré Indie a staré Cíny. Tyto kapitoly nejen značně rozšířil, ale i podstatně přepracoval. Autor byl vždy přesvědčen, že dějiny staro­ věkých národů Indie a Cíny mají velký světodějný význam, který v mnohém směru není o nic menší než význam dějin egyptských, babylonských, řeckých a římských. Ve svých dřívějších pracích se sna­ žil ukázat, že se staré národy Indie a Cíny vyvíjely v podstatě od rodo­ vého zřízení k otrokářství stejně jako jiné národy starovýchodního světa, přestože se konkrétní formy hospodářského a společenského řádu, státu a kultury staré Indie a staré Cíny vyznačovaly četnými svéráz­ nými rysy. Pokládal za důležité ukázat, že tyto národy už v dávné minulosti obohatily velkým a cenným přínosem pokladnici světové kultury. Nyní, kdy jsou obecně známy výsledky posledních archeologic­ kých vykopávek v Indii a Číně, kdy znamenitá díla staroklasické litera­ tury těchto národů byla podrobena hlubšímu a objektivnějšímu studiu než dříve, budou jistě sovětští historikové, vědečtí odborníci v zemích lidové demokracie a pokrokoví dějepisci ve všech zemích světa důkladně studovat starověké dějiny Indie a Číny. Ve druhém vydání učebnice zaujímají zvláštní místo kapitoly o ději­ nách Urartu a Střední Asie. Protože starověké dějiny národů Zakavkazska a Střední Asie jsou součástí starověkých dějin naší velké

6

PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNÍ

vlasti, autor značně rozšířil příslušné kapitoly „Dějin starověkého Vý­ chodu“. Pokládal za důležité ukázat, že starověké dějiny zakavkazských a stře do asijských národů jsou úzce spjaty s dějinami starověkého Východu a tím zapadají do rámce dějin světových. Zprvu zamýšlel věnovat starověkým dějinám Střední Asie zvláštní kapitolu. Avšak pro nedostatek pramenů, památek hmotné kultury a zvláště nápisů nemá ještě historik možnost, aby dostatečně plně charakterisoval vznik a vývoj otrokárske společnosti a státu na území Střední Asie v epoše, kdy existovaly klasické despocie starého Východu. Zároveň však podle velmi zajímavých památek, hlavně památek hmotné kultury, které nalezli sovětští archeologové ve Střední Asii, zejména výsledků dlouho­ letých vykopávok prof. S. P. Tolstova v Chórezmu, můžeme konstatovat, že na území Střední Asie už v dávné minulosti nepochybně existovala stará, vysoká a svérázná kultura. Současně se autoru zdá nepochybným, že právě ve Střední Asii byla některá, a to nej důležitější ohniska té kultury, která se vyvinula v achajmenovském Íránu. Právě proto se rozhodl spojit v jedné kapitole dějiny starých národů Střední Asie a Íránu, a to tím spíše, že se dějiny těchto národů ve starověku silně prolínaly. Autor považuje za svou povinnost vyjádřit hlubokou vděčnost T. N. Saveljevové, která mu v mnohém pomohla při přepracování historickogeograíických map a bibliografického ukazatele i při výběru nových ilustrací.

V Moskvě 27. září 1952.

V. I. Avdijev

Údolí Nilu.

ÚVOD

Dejiny starovekého Východu zahrnují historický vývoj nejstarších východních států, které se prostíraly na rozsáhlém území severový­ chodní Afriky, Přední, Jižní a Východní Asie. Studium dějin četných národů, které vybudovaly tyto státy a svéráznou staro východní kulturu, umožňuje nám probádat jeden z nej důležitějších problémů v dějinách lidstva, problém, jak se rozkládalo rodové zřízení a jak na jeho troskách vznikl a po prvé se vyvíjel nejstarší otrokářský stát. Studujeme-li život národů sídlících v dávné minulosti na rozsáhlých územích od Egypta na západě až k Tichému oceánu na východě, můžeme na zá­ kladě četných dokumentárních pramenů a památek hmotné kultury sledovat, jak vznikaly nejstarší formy otroctví. Tento vývoj společen­ ských forem ve starém Východě probíhal velmi pomalu. Jen v úrodných údolích Nilu, Tigridu, Eufratu, Indu, Gangy a Chuang-che napomáhaly příznivé přírodní podmínky již ve čtvrtém tisíciletí před n. 1. vývoji zemědělství založeného na umělém zavodňování. Ale tato údolí byla poměrně nevelkými oasami, kolem kterých bouřil živel kulturně za­ ostalých kočovných národů. Studiem dějin východních národů tedy můžeme již v dávné minulosti zjistit onen „všeobecný vztah mezi usazo­ váním jedné části a pokračováním v kočovnictví u druhé části“, který konstatoval Marx „u všech orientálních kmenů“.1 Tento vzájemný poměr značnou měrou zavinil zpomalené tempo vývoje starovýchodní společnosti. Nej důležitějším charakteristickým rysem společenského 1 K. Marx—B. Engels, Vybrané dopisy, rus. vyd., Gospolitizdat, 1948, str. 73; čes. vyd., Praha 1952, str. 67.

8

ÚVOD

zřízení starovýchodních národů je to, že dlouho trvaly přežitky rodového zřízení a že se pevně, byť i v přežitcích, udržela stará občina, zprvu rodová a potom sousedská. Avšak vývoj výrobních sil způsobuje změnu společenského řádu. Na základě vzniku a rozvoje metalurgie nastává jistý pokrok v technice a rozvoj zemědělství a hlavně řemesla. Od­ loučení dobytkářství od obdělávání půdy, potom odloučení řemesla od zemědělství a vznik různých odvětví řemeslné a zemědělské výroby vyžádaly si další pomocnou pracovní sílu. Zároveň zvýšení výroby umožnilo člověku vyrábět více produktů, než potřeboval k udržení svého života. Ukázalo se výnosným získávat novou pracovní sílu. Proto ze zajatců, ukořistěných ve válkách, začali dělat otroky. Na druhé straně dělba práce a zvětšení rozsahu výroby vedly k tomu, že se obje­ vily přebytečné výrobky. Tyto výrobky počaly přicházet na trh a tak se z nich stávalo zboží. Tak vzniká nejstarší směnný obchod a přitom se objevují i nej starší odvažované kovové peníze. Rozvoj primitivního směnného obchodu má za následek další majetkové rozvrstvení. „Čím více nabývají výrobky občiny formy zboží, to jest čím méně se jich vyrábí pro vlastní potřebu výrobcovu a čím více se vyrábějí pro směnu, čím více také směna uvnitř občiny zatlačuje původní samorostlou dělbu práce, tím nerovnějším se stává majetkový stav jednotlivých členů občiny, tím hlouběji se podkopává staré společenství pozemkového vlastnictví, tím rychleji spěje občina ke svému rozkladu — ve ves parcelových rolníků.“1 Majetková nerovnost vede k tomu, že zchudlí členové sousedských občin upadají do dlužnického područí na boháčích. Dlužníci, kteří nemohou dluh vyrovnat, musí sami odpracovávat svůj dluh a to často vede k tomu, že tito chudáci jsou fak­ ticky zotročováni. K majetkovému rozvrstvení přispívají války — nej důležitější zdroj otroctví. Tak vzniká první dělení společnosti na třídy, na třídu otrokářů a třídu otroků. Avšak otrokářství se ve starém Východě rozvíjí nanejvýš pomalu, neboť nevybočuje z rámce nejstar­ šího primitivního a do značné míry domácího otroctví. Právě tím se rozvoj otroctví na Východě odlišuje od rychlejšího a plnějšího rozkvětu otroctví v řecké a římské antické společnosti. Přežitky občinového řádu trvaly ve starověkém Egyptě až do doby hellenistické a ve staré Indii i mnohem déle. „Orientální despotismus a střídající se panství dobyvač­ ných kočovných národů nemohly se těchto starých oběin po tisíciletí nijak dotknout.“12 Nesmiřitelné sociální rozpory mezi boháči a chudáky, třídní antagonismus mezi otrokáři a otroky vedou ke vzniku státu, který otrokáři nutně potřebují k potlačování otroků a chudáků. Tento 1 B. Engels, Anti-Dühring, rus. vyd., Gospolitizdat, 1952, str. 151; čes. vyd., Praha 1952, str. 138. 2 Tamtéž, rus. vyd., str. 151; čes. vyd., str. 138.

ÚVOD

9

stát ve starověkém Východě postupně nabývá zvláštní charakteristic­ ké formy t. zv. východní despocie, v níž je všechna nejvyšší moc soustředěna v rukou krále. Veškerá půda se pokládá za vlastnictví státu. Na tom se zakládá materiální moc despocie. Neomezená moc despoty se ospravedlňuje a odůvodňuje nábožen­ stvím, které prohlašuje krále za živé vtělení boha na zemi. Aby otrokáři ve velkých starovýchodních státech upevnili svou moc nad pracujícím lidem, aby zachovali „na věky“ otrokářský stát i s celým třídním řádem, vytvořili zvláštní učení o posvátné’— a nejen to —, o božské povaze královské moci, která prý je pod ochranou samých bohů. Tím, že kněží a aristokraté považovali krále za nejvyššího nositele svrchované státní moci, po prvé vytvořili učení o božském charakteru státu, který podle slov V. I. Lenina je „úzce spjat se zájmy vykořisťovatelských tříd“.1 Starovýchodní státy jako nejstarší a nejtypičtější despocie připomí­ nají v jistém smyslu velké státy z rané doby římského impéria a z raného středověku v Evropě. I největší a nejmocnější říše starého Východu byly založeny na výbojích, a nikoli na těsných hospodářských vztazích. Byly to dočasné a nepevné státy, složené z jednotlivých kmenů a národ­ ností, které se ovšem nemohly ještě sjednotit v jeden národ. J. V. Stalin ukázal ve své geniální práci „Marxismus a otázky jazykovědy“ na „říše z období otrokářství a středověku, jako byla řekněme říše Kyra a Ale­ xandra Velikého, nebo říše Caesara i Karla Velikého, které neměly svou hospodářskou základnu a byly jen prozatímními a nepevnými vojenskoadministrativními svazky. Tyto říše nejenže nemohly mít pro celou říši jednotný a pro všechny příslušníky říše srozumitelný jazyk. Byly konglomerátem kmenů a národností, které žily svým životem a měly své vlastní jazyky.“12 Studium dějin starověkého Východu je ve značné míře založeno na studiu různých starovýchodních jazyků, jimiž mluvily a psaly četné kmeny a národy, které v dávné minulosti obývaly severovýchodní Afriku a mnohé oblasti Asie. J. V. Stalin ve své práci „Marxismus a otázky jazykovědy“ odhalil od kořene nesprávný a nevědecký charak­ ter „nového učení o jazyku“, které hlásal N. J. Marr, a vysvětlil přitom, že jazyk je „vytvořen... celým chodem dějin společnosti a dějin zá­ kladen po staletí“.3 Studium starovýchodních jazyků, zejména staro­ egyptského, arabského a staroindického (sanskrtu), jasně dokazuje, že tyto jazyky vznikly v šerém dávnověku před epochou otrokárske spo­ 1 V. I. Lenin, Spisy, 4. rus. vyd., sv. 29, str. 435. 2 J. V. Stalin, Marxismus a otázky jazykovědy, rus. vyd., Gospolitizdat, 1952, str. 12; česky vyšlo ve sborníku Sovětská diskuse o základních otázkách jazykověd­ ných, Rovnost, 1951, str. 189—190. 3 Tamtéž, rus. vyd., str. 7; čes. vyd., str. 186.

10

ÚVOD

lečnosti, že se po tisíciletí nadmíru pomalu vyvíjely, uchovávajíce nejen v otrokárske, ale dokonce i ve feudální epoše skoro beze změny svůj základní slovní fond a hlavní základy své gramatické stavby. J. V. Stalin ukazoval, že „jazyk a zákony jeho vývoje lze pochopit jen tehdy, studují-li se v nerozlučném spojení s dějinami společnosti, s dějinami národa, jemuž studovaný jazyk náleží a který je tvůrcem a nositelem tohoto jazyka“,1 a tak odhalil na základě historických faktů „velkou stabilnost a ohromnou odolnost jazyka proti násilné asimilaci“.2 Tento charakteristický rys jazyka se jasně projevuje při studiu starých jazyků obyvatel nilského údolí a východního pobřeží Středozemního moře. Egypťané si po tři tisíciletí uchovávali svůj jazyk, který houževnatě odolával cizí asimilaci, přestože jejich země mnohokráte dobyli cizinci. A totéž se událo v malé Foinikii, kterou si často podmaňovaly mnohem větší a silnější sousední státy. S hlediska historika a jazykovědce je tedy nutno starovýchodní jazyky studovat v nejužší spojitosti s ději­ nami národů starověkého Východu. Při studiu dějin starověkého Východu je třeba stále mít na zřeteli, že ekonomický řád raně otrokárske společnosti má svou zvláštní pří­ slušnou nadstavbu, t. j. „politické, právní, náboženské, umělecké, filosofické názory společnosti a jim odpovídající politické, právní a jiné instituce“.3 V souvislosti s tím je nej důležitějším úkolem historika určit charakteristické rysy jak ekonomického řádu, tak i příslušné nadstavby v období vzniku a vývoje starovýchodních otrokářských států. Je ne­ pochybné, že společenský řád starovýchodních národů byl vyspělejší než řád prvobytně pospolný. „Otrokářský řád je v podmínkách roz­ kladu prvobytně pospolného řádu zjev zcela pochopitelný a zákonitý, protože znamená krok kupředu v porovnání s prvobytně pospolným řádem.“4 Ve starém Východě se společnost po prvé dělí na třídu otro­ kářů a třídu otroků a vzniká svérázný despotický stát; to prvobytně pospolná doba ještě neznala. Avšak progresivní vývoj starovýchodní společnosti probíhal nadmíru pomalu. Nehledě na vznik výroby zboží, která „existovala za otrokárskeho řádu a sloužila mu“5, a na vznik primitivního, hlavně směnného obchodu, má vedoucí úlohu ve staro­ východních otrokářských státech naturální hospodářství. Vedle prvního výskytu organisovaných forem využití práce otroků na velkých otro­ kářských hospodářstvích se ve starém Východě udržují formy domácího otroctví. Přestože jsou tu orgány ústřední moci v podobě složitého 1 J. V. Stalin, Marxismus a otázky jazykovědy, rus. vyd., str. 22; čes. vyd., str. 196. 2 Tamtéž, rus. vyd., str. 26; čes. vyd., str. 198. 3 Tamtéž, rus. vyd., str. 5; čes. vyd., str. 185. 4 Dějiny VKS(b). Stručný výklad, rus. vyd., str. 104; čes. vyd., Praha 1954, str. 105. s J. V. Stalin, Ekonomické problémy socialismu v SSSR, rus. vyd., Gospolitizdat, 1952, str. 15; čes. vyd., Praha 1953, str. 17.

ÚVOD

11

a rozvětveného úřednického aparátu, zachovávají si na Východě stále ještě svůj význam starobylé formy pospolného způsobu života. Značná část půdy patřila ve skutečnosti občinám, a jak ukázal Engels,. orien­ tální despotismus spočívá na společném vlastnictví půdy...“.1 Soustře­ dění veškeré půdy v rukou státu, v jehož čele byl zbožštěný despota, kterého Marx nazýval „nejvyšší“ nebo „spojující jednotou“, neodporo­ vala ta okolnost, že půda byla fakticky v rukou občin a byla obdělávána ve značné míře rukama svobodných občiníků. Tomu podle mínění Marxova „...nijak neodporuje, že jako ve většině hlavních asijských forem spojující jednota, která se povznesla nad všechny ony drobné kolektivy, vystupuje jako nejvyšší vlastník nebo jediný vlastník, a proto skutečné občiny vystupují jen jako dědiční vlastníci... Spojující jed­ nota, uskutečněná v despotovi jako otci tohoto množství kolektivů, obdaruje jednotlivého člověka prostřednictvím té občiny, k níž náleží. Nadprodukt, který se ostatně určuje zákonitě prací jako důsledek sku­ tečného přisvojení, náleží proto, jak se samo sebou rozumí, této nejvyšší jednotě. Proto v podmínkách východního despotismu a v něm juristický zdánlivě neexistujícího vlastnictví existuje ve skutečnosti jako její základ toto kmenové nebo občinové vlastnictví, vzniklé většinou spoje­ ním průmyslové výroby se zemědělstvím v mezích malé občiny...“1 2 To vše zaviňuje krajní zdlouhavost a relativní stagnaci ve vývoji hospodářství, společenského zřízení a kultury všech staro východních národů. Obráží se to v tom, že nad vědomím lidí starovýchodního světa vládne náboženství. První počátky vědy vznikají velmi pozvolna. Na základě těchto faktů lze zjistit jak obecné, tak i zvláštní rysy, které charakterisují společenské zřízení starého Východu na straně jedné a antického Řecka a Říma na straně druhé. Jak starovýchodní národy, tak i staří Řekové a Římané žili v podmínkách otrokárske společnosti. Avšak ve starém Východě otrokářství pro svou relativní stagnaci zůstalo na prvním stadiu svého vývoje; bylo to otroctví primi­ tivní a do značné míry domácí, kdežto v antickém řeckořímském světě dosáhlo otroctví nejvyššího vývojového stadia. Ve starém Východě bylo otroků poměrně málo; kromě nich tu bylo mnoho svobodných členů sousedských občin. Otroctví ve starém Východě ještě neproniklo do veškeré výroby, jak můžeme pozorovat v antické společnosti řecké a římské. Tomu odpovídaly rozdíly i mezi ekonomikou starovýchodních zemí a hospodářským vývojem antických národů Řecka a Říma. Peníze v podobě mincí a městské zřízení, souvisící s vyspělejším obchodem, objevují se teprve v poslední etapě existence starovýchodních států. 1 B. Engels, Anti-Duhring, rus. vyd., str. 334; čes. vyd., str. 322. 2 K. Marx, Předkapitalistické výrobní formy (opMbi, npeflmecTByioiipie KanMTajiMCTMHecKOMy npojMBOflCTBy), rus. vyd., Gospolitizdat, 1940, str._6.

12

ÚVOD

Stejně tak i starovýchodní kultura je primitivnější než antická. Ve sta­ rém Východě teprve vzniká nejstarší známá abeceda a přitom se u mno­ hých národů dlouho udržují složité a primitivní systémy písma (písmo hieroglyfické a klínové). Ve starém Východě, kde vládne náboženskomagický světový názor, teprve vznikají počátky vědy. V Řecku a v Římě vidíme další značný vývoj vědy a vznik takového světového názoru, který se pokouší vymanit z náboženských pout. Avšak starý Východ byl těsně spjat s řeckým a římským antickým světem, v němž otrokářství dosáhlo svého plného rozvoje. Podobně jako je antické otrokářství jen dalším stadiem ve vývoji primitivního východního otrokářství, je antická kultura dalším vývojem kultury starovýchodních národů, které vytvořily mnoho skvělých kulturních hodnot, jež se staly základem západní řeckořímské kultury a středověkých kultur Východu.

* K prvním pokusům podat celkový obraz života starovýchodních náro­ dů dochází ve starém Řecku. Proslavený řecký historik — „otec histo­ rie“ — Hérodotos (V. stol, před n. 1.) podal ve svém obsáhlém historickém díle první, mnohdy naivní, ale přesto s talentem napsaný a cenný souvislý přehled dějin starovýchodních národů. Hérodotos jako jeden z prvních nadhodil též důležitý problém o kulturním dědictví starovýchodního světa. Z pozdější doby (I. stol, před n. 1.) je historické dílo Diodóra, který použil řady pramenů. Zvlášť zajímavý je v jeho práci nástin dějin Egypta a Foinikie z perské epochy. Slabým ohlasem řecké a římské historiografie jsou spisy raně křesťan­ ských historiků, jmenovitě Eusebia, Hierónyma a Augustina, kteří udrželi tenkou nit historické tradice, která je spojovala s velkým starovýchodním světem, a zachovali dávné vzpomínky na nej starší světové monarchie v Assyrii, Babylonii, Medii a Persii, které předcházely stát Alexandra Makedonského a římské impérium. Středověcí spisovatelé zachovali jen úryvkovité a nanejvýš zmatené zprávy o národech a státech starověkého Východu a o starovýchodní kultuře. Tak postupně skoro úplně vymizel z paměti pozdějších pokolení celý starovýchodní svět se svými složitými a pestrými dějinami a své­ ráznou kulturou. V nemnohých knihách se dochovaly jen matné vzpo­ mínky na slavné hrdiny dávné minulosti, přejaté hlavně z bible a z prací řeckých historiků. Kosma Indoplavec, který psal v VI. století, mecha­ nicky opakuje chyby řeckých spisovatelů a nadto dokonce popírá existenci literatury u starovýchodních národů v „době Mojžíšově“. Když Dante ve XIV. stol, vypravuje ve své-„Božské komedii“ o slav­ ných hrdinech dávné minulosti, připomíná jen starožidovské krále

ÚVOD

13

a jména Sinacheriba a Kyra, která se mu náhodou vynořila v paměti. A dokonce na počátku nové doby v XVII. stol, věnuje francouzský historik Bossuet ve svém rozsáhlém přehledu světových dějin starovýchodním národům jen nevýznačné místo. Prvním pokusem o pochopení dějin starovýchodních národů a jejich kultury je Hegelův nástin „Východní svět“, který je součástí jeho přednášek o filosofii dějin. Hegel, opíraje se o antické autory, o bibli a práce evropských historiků a filologů, kteří koncem XVIII. a začátkem XIX. stol, začali studovat dějiny starověkého Východu, podal fantas­ tický a skreslený obraz vývoje starovýchodní kultury s hlediska své reakční nábožensko filosofické theorie o jinobytí ducha v dějinách lidstva. Velké archeologické vykopávky a rozluštění starovýchodních nápisů, prováděné po celé XIX. století, umožnily, aby se ke studiu dějin a kul­ tury starověkého Východu přistoupilo důkladně. Výsledkem řady prací četných badatelů byla velká vědecká díla, jejichž cílem bylo podat celkový přehled dějin starověkého Východu. Autoři těchto děl věnovali přitom největší pozornost vylíčení politických událostí, zejména válek, a také charakteristice kultury starovýchodních národů. Mezi těmito zevšeobecňujícími pracemi buržoasních učenců bylo zvlášť důležité trojsvazkové dílo francouzského egyptologa G. Maspera „Starověké dějiny národů klasického Východu“, dvousvazková práce akademika B. A. Turajeva „Dějiny starého Východu“ a velké souborné „Dějiny starověku“ od Ed. Meyera. Práce G. Maspera měla velký význam pro svou dobu. Maspero, opíraje se o znalost všech pramenů, přístupných vědě koncem XIX. stol., učinil odvážný pokus podat všeobecný obraz historického života řady národů východního světa. Jako první historik starověkého Východu všímal si otázek sociálně ekonomických dějin, hlavně v pracích o ději­ nách starého Egypta, a rovněž otázky mezinárodních vztahů spojují­ cích starovýchodní národy. Avšak Masperova práce zároveň trpí i mnoha podstatnými nedostatky. Maspero sice využil velkého množství pramenů, ale rozhodně se k nim vždy nechová dost kriticky. Protože zveličuje význam náboženství, začíná každé své pojednání podrobným přehledem náboženských vyznání příslušného národa, takže základem svých historických konstrukcí činí ideový faktor. Posléze Maspero úplně ignoruje dynamiku dějinného vývoje. Jednotlivá pojednání, hlavně o společensko-hospodářských dějinách, úplně odtrhuje od dějin­ ného vývoje, neboť směšuje fakty z různých epoch a líčí hospodářské a společenské vztahy jako absolutně nehybné, jako by se během tisíci­ letí nic nezměnilo. Proto Maspero pokládal za možné srovnávat kulturu starovýchodních národů s kulturou současných východních národů

14

ÚVOD

a srovnával na příklad staroegyptské zemědělce s dnešními felláhy. Rozvojem současné historické vědy a velkými archeologickými objevy posledních desítiletí dnes Masperova práce skoro zcela zastarala. Velký vliv mělo na vývoj západoevropské historiografie starověkého Východu dílo Ed. Meyera, který úplně a detailně shrnul všechny dosa­ žené výsledky archeologie a historické vědy o dějinách starého Východu. Na podkladě pečlivého rozboru velmi četných pramenů podal rozsáhlý a výrazný obraz dějin starovýchodních národů. Avšak základem všech jeho historických koncepcí je v podstatě nesprávná a chybná theorie cyk­ ličnosti. Jako mluvčí reakční ideologie imperialistického Německa popíral Ed. Meyer theorii pokroku a postavil proti ní theorii cykličnosti, t. j. absolutní nevyhnutelnosti návratu k zaniklým už formám společenského řádu. Ve snaze ospravedlnit a historicky odůvodnit jakoukoli reakci se ve svých pracích pokoušel dokázat, že starověký svět prošel ve svém historickém vývoji všemi těmi stadii, jimiž později prošla Evropa ve středověku a v novověku, opakujíc tentýž cyklus vývoje. A poněvadž Ed. Meyer modernisoval a idealisoval starověkou otrokárskou společ­ nost, jednak shledával ve starověkém Egyptě feudální vztahy a jednak ztotožňoval starověké otroctví s námezdní prací za kapitalismu. Ed. Meyer byl vášnivý stoupenec buržoasní migrační theorie, které používal k tomu, aby řadu historických faktů vysvětloval stěhováními národů, a právě tím podceňoval nej důležitější faktor vnitřního historického vývoje. A konečně třetím charakteristickým rysem historické koncepce Ed. Meyera je všestranné využití reakční a naprosto nesprávné rasové „theorie“. Při studiu dějin staré Mezopotámie Meyer zvlášť zdůrazňoval vzájemné působení mezi „sumerskou“ a „semitskou“ rasou. Hrubě falšoval historické fakty, aby dodal zvláštního významu vstupu po­ věstné „indogermánské“ rasy na historické jeviště, neboť to je, podle jeho mínění, korunou vývoje starovýchodních dějin. Akademik B. A. Turajev byl největším představitelem ruské orienta­ listiky na konci XIX. a na začátku XX. století. Jeho vědecké práce zaujímají v buržoasní historiografii význačné místo a vynikají mnoha originálními rysy. Hlavní dílo B. A. Turajeva, „Dějiny starého Vý­ chodu“, zahrnuje větší počet národů a zemí než zevšeobecňující práce jeho předchůdců. Tak Turajev na příklad pojal do svého výkladu dějin starého Východu nárys dějin a kultury vanského království, Napatý, Meroé, Aksumu a také starých Punů; těmto thematům věnoval speciální kapitoly. Ve snaze stanovit těsnou posloupnou spojitost mezi světem starého Východu a světem antickým a rovněž mezi kulturou staro­ věkého a středověkého Východu rozšířil Turajev chronologický rámec tradičních starovýchodních dějin a dovedl je až do pozdního hellenismu. Svými hlubokými znalostmi faktologického materiálu B. A. Turajev

ÚVOD

15

předstihl mnohé západoevropské odborníky. Jeho velké dílo je založeno na samostatném a přísně kritickém studiu pramenů. V množství uvede­ ných původních překladů četných památek, hlavně z kulturních dějin starého Východu, dovedl vytknout a osvětlit řadu problémů šíře, hlou­ běji a originálněji než jeho předchůdci a současníci. Zvláštní pozornost věnoval vždy studiu kultury starovýchodních národů. Důkladným stu­ diem literární tvorby a náboženských názorů starovýchodních národů zjistil řadu styčných bodů mezi kulturním vývojem těchto národů a to mu umožnilo, aby důrazně vyslovil důležitou thesi o kulturní jednotě ce­ lého starovýchodního světa. Zároveň ve všech svých pracích nekompro­ misně zdůrazňoval problém kulturního dědictví starověkého Východu, který měl silný vliv na vývoj antické kultury a středověkých východ­ ních civilisací. Turajev jako typický představitel buržoasní historiografie úplně sdílel idealistický světový názor buržoasních učenců ve své době. Proto věnoval velmi malou pozornost sociálně ekonomickým dějinám a postavil do čela svých bádání studium kultury a zvláště náboženství starovýchodních národů. Poněvadž Turajev podceňoval a mnohdy zcela ignoroval sociálně ekonomického činitele, objasňoval vývoj staro­ východních národů a států politickými událostmi, výboji, migracemi a střídáním dynastií. Někdy hledal objasnění jednotlivých faktů v země­ pisných podmínkách, jejichž vliv na společenský vývoj krajně přeceňo­ val, a tím skresloval proces historického vývoje společnosti. Když pozo­ roval analogické fakty v historickém a častěji historicko-kulturním vývoji různých starovýchodních národů, neobjasňoval je stejnou cestou vývoje sociálně ekonomických vztahů, stejným stadiem ve vývoji národů, nýbrž jen vnějšími vzájemnými vztahy nebo kulturními vlivy, které uváděl ve spojitost s migrací a výboji. S metodologického hlediska je Turajevova práce typickou prací idealisticky zaměřeného buržoasního historika, který nedovedl překonat základní zásadní chyby buržoasní historické vědy. Tedy všechny tyto velké synthetické práce největších odborníků XIX. a XX. stol., založené na pečlivém studiu dokumentárních a ar­ cheologických pramenů, trpí společnými zásadními nedostatky. Tak vykládají hlavně politické a kulturní dějiny starého Východu a příliš málo místa věnují rozboru sociálně ekonomických vztahů, které jsou jednostranně a tendenčně vylíčeny v rámci buržoasního idealistického pojetí. Druhým jejich podstatným nedostatkem je to, že se omezují na výklad dějin jen tak zvaného „klasického východu“, t. j. Egypta a Přední Asie, a ignorují historický vývoj Indie a Cíny. Tito historikové obyčejně vycházeli z reakční a škodlivé rasové „theorie“ a nepřihlíželi k tomu, že národy Indie a Cíny prošly jako jiné národy starého Východu

16

ÚVOD

touž cestou vývoje od rodového zřízení k otrokářství a spolu s ostatními národy přispěly význačným přínosem do pokladnice světové kultury. Nejnovější archeologické vykopávky a historická bádání dokazují, že celý staro východní svět i s Indií a Čínou byl svět jednotný, spojený četnými pouty, a že prošel stejným stadiem historického vývoje. Sovětští vědci věnovali mnohem větší pozornost studiu sociálně eko­ nomických vztahů, zjistili otrokářské vztahy ve starém Východě a roz­ šířili okruh svého bádání na dějiny staré Indie a staré Cíny. Mezi těmito historiky vyniká akademik V. V. Struve, jeden z nejbližších žáků B. A. Turajeva. V. V. Struve přednášel po mnoho let dějiny starověkého Východu na leningradské státní universitě. Na základě studia četných a různých pramenů vytvořil svůj výklad dějin starověkého Východu. Základem tohoto výkladu byla myšlenka, že hlavní formou vykořisťo­ vání práce ve starovýchodních zemích bylo otrokářské vykořisťování, a že proto starovýchodní společnost třeba pokládat za společnost otro­ kárskou. Tyto názory byly vyloženy V. V. Struvem v jeho práci ,,Pro­ blémy vzniku, vývoje a rozkladu otrokářských společností starého Východu“ a staly se poté základem jeho učební příručky „Dějiny sta­ rého Východu“ (1941). Od r. 1933 současně s V. V. Struvem také jiní sovětští historikové ve svých speciálních pracích o dějinách starého Východu předkládali a dokazovali thesi, že ve starovýchodních zemích vznikla na rozvalinách rodového zřízení otrokárska společnost, v níž však otrokářství nedosáhlo tak velkého a plného rozvoje jako ve staro­ věkém Řecku a v antickém Římě. Za posledních 35 let vykonali sovětští vědci velkou a cennou práci ve shromažďování, studiu, vydávání a překladu různých pramenů a také ve studiu různých důležitých problémů starovýchodních dějin. Největší pozornost byla věnována studiu sociálně ekonomických vztahů, vzniku a vývoji otroctví, specifičnosti otrokářských vztahů ve starém Východě a přežitkům rodového zřízení i staré sousedské občiny. V souvislosti s tím byl studován vývoj ekonomiky a techniky ve starém Východě, zejména zavlažování a hornictví. Sovětští historikové napsali mnoho prací o politických dějinách starovýchodních států, zvláště o válečných dějinách Egypta a Assyrie, a rovněž o důležitých problémech chrono­ logie. Velká pozornost se věnovala také otázkám kulturních dějin, zejména studiu prvopočátků vědy, vývoji literatury, umění a nábožen­ ství starovýchodních národů. Opírajíce se o studium původních pra­ menů, z nichž některé jsou uloženy v sovětských museích, a zakládajíce své práce na marxisticko-leninské metodologii, sovětští historikové a filologové ve svých pracích dokázali vytyčit řadu důležitých zásadních a aktuálních problémů a zároveň podrobovali vědecké kritice názory buržoasních reakčních historiků. Kromě akademika V. V. Struva na-

ÚVOD

17

Eufrat u Babylonu.

psali práce o studiu dějin a kultury starého Východu akademik N. M. Nikolskij, A. B. Ranovič, N. D. Flittnerová, I. G. Frank-Kameněckij, B. B. Piotrovskij, G. V. Ceretěli, G. Kapancjan, J. P. Francov, V. I. Avdijev, M. E. Maťje, I. M. Lurje a mnoho jiných. * Starověký východní svět bylo dosti rozsáhlé území, k němuž patřila severovýchodní Afrika, Přední Asie, íránská plošina, Indie a Čína se všemi oblastmi ležícími mezi těmito zeměmi. Severní hranice starovýchodního světa vedla přibližně podél 42° severní šířky a jižní asi podél obratníku Raka. Toto obrovské území se tedy táhlo od severu k jihu v délce 1800 km. Západní hranice starovýchodního světa šla přibližně Libyjskou pouští, t. j. podél 10° západní délky (podle Pulkova), východní hranice pak šla podél břehů Tichého oceánu, neboli přibližně podél 110° východní délky. A tak obvod tohoto ohrom­ ného obdélníku činí víc než 10.000 km. Celé toto území lze snadno roz­ dělit na dvě poloviny. Západní polovinu tvoří Egypt a Přední Asie, východní polovinu Indie a Čína. Hranice mezi těmito dvěma polovinami starovýchodního světa prochází přibližně podél Sulej manských hor, které se táhnou pustým a nesnadno přístupným krajem, prorvaným jen nemnoha horskými průsmyky. Západní části obou těchto polovin, Indie a Egypt, mají některé spo2 Dějiny starověkého Východu

18

ÚVOD

léčné geografické rysy. Jak Egypt, tak Indie leží ve stejném klimatic­ kém pásmu horkého, subtropického a tropického podnebí a jsou do značné míry odříznuty od všeho ostatního světa, takže tvoří dosti uzavřené a isolované zeměpisné oblasti. Egypt, který tvoří údolí a delta řeky Nilu, připomíná jakousi oasu, ztracenou v písku obrovských severo­ afrických pouští, které jej oddělují od ostatních afrických oblastí. Nilská delta byla v dávné minulosti jediný močál, a proto rovněž ne­ mohla být spojujícím článkem mezi Egyptem a Středozemním mořem. Na jihu tvořily nesnadno splavné nilské peřeje a bažinatá území vý­ chodní Afriky dosti značnou přirozenou překážku. Jedině úzká Suezská šíje a řečiště vyschlých toků (vádí) spojovaly Egypt se Sinajským polo­ ostrovem a s pobřežím Rudého moře a byly nejstaršími obchodními a vojenskými cestami, které v malé míře spojovaly Egypt s velkou asijskou pevninou. Rozsáhlý Indický poloostrov je stejně jako Egypt značně isolován. Na západě, jihu a východě je Indie oddělena od ostatního světa nezměr­ nými prostory oceánu. Na severu odděluje Indii od Asie nejvyšší hor­ ský hřbet na světě, gigantické himalájské velehory. Přírodní podmínky Přední Asie a Cíny mají rovněž mnoho společ­ ného. Přední Asie a Čína leží v pásmu mírného a subtropického podnebí a proti Indii a Egyptu jsou územně spojeny se sousedními zeměmi. Malá Asie a ostrovní oblast Egejského moře tvoří most z Přední Asie do Evropy. íránská plošina a Střední Asie mají mnoho cest vedoucích do různých končin Asie. Čína je po stránce zeměpisné a historickokulturní nerozlučně spojena se sousedními asijskými oblastmi. Pohra­ niční území Číny neznatelně přecházejí v oblasti osídlené sousedními kmeny. Přes ohromné vzdálenosti a neschůdná území pouští a horských masivů byly jednotlivé země starého Východu mezi sebou spojeny celou sítí starých obchodních a vojenských cest. Zvlášť významné v tomto směru byly velké říční magistrály: Nil, Eufrat, Tigris, Indus, Ganga, Jang-c’-ťiang a Chuang-che. Nil spojoval jednotlivé části Egypta na­ vzájem a celý Egypt s oblastmi tropické Afriky, zejména se zlatonosnou Nubií, a rovněž s oblastí Středozemního moře. Eufrat a Tigris spojovaly jednotlivé části Mezopotámie mezi sebou a celou Mezopotámii s oblastí Perského zálivu a též se severní Sýrií, Zakavkazskem a Malou Asií; přitom podél východních přítoků Tigridu a jejich údolími vedly cesty z Mezopotámie na území íránské plošiny. Nemenší význam měly i velké řeky v Indii a Číně. K navázání hospodářských, politických a kulturních styků mezi zeměmi starověkého Východu přispívaly zvláště karavanní cesty. Řada důležitých obchodních cest vedla již od nejstaršího dávno­ věku z Egypta přes Sýrii do Malé Asie, do Zakavkazska a do Mezopota-

ÚVOD

19

mie a dále na východ do Íránu, takže se Sýrie stávala nej důležitější křižovatkou různých obchodních cest. Zároveň vycházely z pobřežních měst Sýrie a Foinikie námořní cesty, které spojovaly Přední Asii s del­ tou řeky Nilu a s ostrovní oblastí Egejského moře, zejména s velkými ostrovy Kyprem a Krétou. Základními typy přírodních podmínek východního světa jsou: 1) bezvodé náhorní plošiny s rozsáhlými stepmi a rovinami; 2) nížiny protkané a zavlažované velkými řekami; 3) pobřežní země, ležící přímo u moře. K těmto třem typům je třeba přidat ještě dva podstatné typy: horské oblasti a oblasti pouští, které se nyní víc a více stávají předmě­ tem archeologických a historických bádání. K prvnímu typu zeměpisných podmínek nutno zařadit syrsko-mezopotamskou step, spojující Sýrii s Mezopotámií a s Arábií, horská území a náhorní plošiny Střední Asie a Íránu, kaspické stepi, středoasijskou plošinu, Dakkhin a také rozsáhlé horské oblasti a stepi v Číně. K druhému typu zeměpisných podmínek patří stará alluviální údolí a nížiny, vzniklé nánosy velkých řek: nilské údolí, údolí Eufratu a Tigridu, které Řekové nazvali Mezopotámií (Meziříčí nebo Dvouříčí), údolí Indu a Gangy v severní Indii a konečně údolí Jang-c’-ťiangu a Chuangche v Číně. K třetímu typu zeměpisných podmínek náleží nilská delta a také delta Eufratu a Tigridu, kteréžto řeky v dávnověku vtékaly do Per­ ského zálivu oddělenými řečišti, stredomorské pobřeží Sýrie a Foinikie a konečně úrodné Malábárské pobřeží v jihozápadní části Indie. Z horských oblastí je třeba si blíže povšimnout horských oblastí maloasijských, zakavkazských a kavkazských, severovýchodní části Mezopotámie, kde se rozkládá vlastní Assyrie, dále horské oblasti, která odděluje Mezopotámii od Íránu, zejména hornaté části staré kulturní oblasti Elamu, a íránských, indických a čínských horských oblastí. Konečně z nejtypičtějších pouštních oblastí starovýchodního světa nutno uvést severoafrickou poušť Saharu, která neměla v dávné minulosti tak suché podnebí a měla jiný vodní režim, a také Arábii, jejíž nejstarší historie ještě čeká na svého badatele. V dávné minulosti závisel život lidí v daleko větší míře než nyní na přírodních podmínkách. Avšak ani v těch dobách, kdy člověk nemohl pro nízkou úroveň technického vývoje ovládat přírodu, přírodní pod­ mínky přece jen nemohly mít rozhodující vliv na vývoj společenského řádu. Přírodní podmínky mohly jen napomáhat vývoji společenských forem, urychlovat jej, anebo na’opak tento proces brzdit a zpomalovat. Přírodní podmínky mají zvláštní význam pro vývoj hospodářství a do jisté míry přispívají k převážnému rozvoji různých druhů hospodářství.

20

ÚVOD

Nedostatečné zavlažování náhorních a stepních oblastí překáželo roz­ voji polaření a napomáhalo především rozvoji dobytkářství. Tak tomu bylo na íránské plošině a na maloasijských náhorních rovinách. Úrodná půda, bohaté přirozené hnojení a periodická rozvodnění velkých řek v aluviálních údolích způsobily časný vznik zavlažovacího zemědělství a značný rozvoj zavodňovací techniky. V zemích ležících na mořském pobřeží vznikl už v dávnověku obchod, který se později velmi rozvinul, zvláště obchod námořní a transitní, jak to lze pozorovat ve Foinikii a Sýrii. A konečně v horských zemích s hojností lesů a užitečných ne­ rostů, zejména rudy, rozvíjela se řemesla, zvláště metalurgie. V Malé Asii, Zakavkazsku a patrně také na Kavkazu vznikla nejstarší ohniska metalurgie, odkud se ruda, kovové výrobky a metalurgická technika šířily po celém předoasijském světě.

Obléhání pevnosti. Assyrský relief z Aššurnasirpalova paláce. IX. stol. př. n. I.

KAPITOLA I

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMIE PRAMENY

Prameny k dějinám starověké Mezopotámie tvoří tři základní sku­ piny: 1) písemné památky starého Východu, 2) památky hmotné kul­ tury, 3) zprávy antických autorů. Pro historika mají největší význam starovýchodní dokumenty, protože zachycují fakty ze sociálně ekono­ mických dějin a politické události a protože se v nich zračí úroveň tehdejšího kulturního vývoje. Velký význam mají také památky hmotné kultury, svědčící o úrovni hospodářství, techniky a způsobu života národů v Mezopotámii. Méně významné jsou zprávy antických autorů. Avšak současný badatel, třeba může použít spolehlivějších a úplnějších pramenů, nesmí je pomíjet. Antičtí autoři byli svědky posledních století existence civilisací starého Východu. Mnohé události přímo pozorovali a o mnohých byli zpraveni prameny, které dnes jsou ztraceny. Zprávy antických autorů jsou v mnohém potvrzovány původními písemnými památkami starého Východu. Antičtí autoři byli posléze na vyšší kulturní úrovni než před­ stavitelé starovýchodního světa. Ale současný historik musí přistupovat ke studiu prací řeckých a římských spisovatelů s velkou kritickou obezřelostí. Zprávy antických autorů je nutno vždy srovnávat s příslušnými údaji starovýchodních dokumentů a památek. Dnešní badatel musí mít na zřeteli tendenci každého jednotlivého spisovatele, zejména staro-

22

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTAMIE

věkého historika, a jeho světový názor. Nakonec je třeba uvážit i to, do jaké míry antický autor své vypravování modernisuje. Mezi řeckými historiky, kteří psali o starověkém Východě, vyniká Hérodotos, kterého právem nazýváme „otcem historie“. Své obsáhlé dílo věnoval Hérodotos (kolem r. 480—425 před n. 1.) dějinám řeckoperských válek. Ve snaze co možná podrobně charakterisovat strašného nepřítele Hellénů, perský stát, pečlivě popisuje přírodu, zvyky, nábožen­ ská vyznání, kulturu a dějiny zemí a národů, které náležely k perské despocii. Pro své dílo použil Hérodotos hlavně vyprávění kněží a prů­ vodců i vlastních pozorování, která konal na svých cestách Východem. Ačkoli Hérodotos neznal starovýchodní jazyky a nemohl přísně kriticky přistoupit k pramenům, přece nacházíme v jeho díle první počátky vědecké kritiky. Autor zevrubně popsal Persii a Egypt, ale poměrně málo místa věnoval Mezopotámii v předpokladu, že o dějinách Assyrie napíše zvláštní dílo, avšak nenapsal je. Hérodotos se vždy pokoušel podat všestranný historicko-kulturní nástin, a proto si při popisu přírodních podmínek Mezopotámie zvlášť všímá umělého zavodňování, využití a pěstování užitkových rostlin a také úrodnosti půdy, jejíž význam silně zveličuje. Při výkladu o způ­ sobu života a obyčejích mezopotamských národů vypravuje o stavbě lodí, o vodní dopravě a obchodu, popisuje oděv, potravu, způsoby léčení a pohřební i svatební zvyky. Zvlášť podrobně líčí hlavní město Mezo­ potámie Babylon, který pokládá za „nejslavnější a nejlépe opevněné město v zemi“. Hérodotův nástin politických dějin Mezopotámie je naprosto stručný a skládá se z popisu nahodilých a zčásti legendárních episod. Hérodotos podrobně líčí Semiramidinu a Nitokridinu stavitel­ skou činnost, Kyrovo dobytí Babylonu, povstání Babyloňanů za per­ ského krále Dareia a tažení assyrského krále Sinacheriba do Egypta. Hérodotos ve svém vypravování plně využívá starobylých mythů a lidových pověstí, které často vydává za historické fakty. Tak za za­ kladatele assyrského království Hérodotos pokládal Nina, syna Bélova, původem z rodu Hérakleovců. Avšak po důkladném kritickém rozboru Hérodotovy práce může současný historik použít mnohých faktů, které Hérodotos vylíčil. Hérodotos se s velkou úctou vyjadřuje o kultuře starovýchodních národů a poukazuje na vliv starověkého Východu na antický svět. Když se zmiňuje o slunečních hodinách a rozdělení dne na 12 dílů, říká, že „všechno to Helléni převzali od Babyloňanů“. Mnohem menší vědecký význam mají zprávy Ktésia Knidského, který se narodil v druhé polovině V. stol, před n. 1. Ktésias pojal do svého nástinu assyrských dějin mnoho lidových legend, jako na příklad le­ gendu o moudrém Achikarovi, který byl Sinacheribovým a Assarhad-

KAP. I • PRAMENY

23

donovým vezírom, o Ninovi a Semiramidě, zakladatelích assyrského království, a j. Všechny tyto legendy tvoří pestrou směsici východních pověstí s pozdějšími řeckými versemi. Avšak někde se Ktésias mohl opírat také o hodnověrnější prameny, zejména o královské pergamenové svitky, které měl možnost studovat v královských archivech v Susách, kam měl přístup jako dvorní lékař perského krále Artaxerxa. Ktésiovo dílo se do našich dob nedochovalo. Jednotlivé výňatky z Ktésia se zachovaly u Diodóra. Diodóros, který žil v I. stol, před n. 1., rozsáhle použil ve své „Histo­ rické bibliotéce“ různých prací svých předchůdců, zvláště Hérodota a Ktésia. Obzvláště podrobně popisuje Diodóros legendární život a čin­ nost zakladatelů assyrského království Nina a Semiramidy. Jistý význam v Diodórově díle má popis Babylonu, zejména těch uměleckých vyobrazení, která pokrývala stěny babylonských paláců a byla objevena při vykopávkach Babylonu. Pozornosti zasluhuje posléze i popis chal­ dejské astrologie a astronomie, který se zachoval v Diodórově díle. Zprávy z dějin starověké Mezopotámie se zachovaly v „Geografii“ Strabóna, který žil v I. stol, před n. 1. a v I. stol. n. 1. Ve své práci popsal Strabón přírodní podmínky v Mezopotámii a věnoval pozornost perio­ dickým rozvodněním Tigridu a Eufratu a nutnosti zorganisovat síť umělého zavodňování. Mnohá Strabónova pozorování jsou velmi cenná, avšak někdy trpí značným zveličováním. Strabón na příklad zveličuje úrodnost půdy v Mezopotámii a rozsáhlé hospodářské využití datlové palmy. Podrobně popisuje obyčeje a oděv Babyloňanů a svatební i pohřební zvyky a v těchto vyprávěních v mnohém napodobuje Héro­ dota. Ve Strabónově díle se zachoval zajímavý popis Babylonu, obser­ vatoře, chaldejských hvězdopravců v Babylóně a také historické le­ gendy, jako na příklad legenda o Ninovi a Semiramidě, v antické historiografii hojně rozšířená. Proto není divu, že tyto legendy pře­ cházely s pokolení na pokolení a zachovaly se do pozdější doby. Středo­ věcí historikové je spolu s jinými skrovnými zprávami antických histo­ riků předali těm vědcům, kteří na úsvitě nové doby vzkřísili zájem o dávno zapomenuté národy a kultury starovýchodního světa. Mezi antickými historiky, píšícími o starověkých předoasijských ná­ rodech, vyniká Babyloňan Béróssos, který žil ve IV.—III. stol, před n. 1. Poněvadž byl knězem Mardukova chrámu v Babylóně, měl přístup ke chrámovým archivům a to mu usnadňovalo práci. Jako současník Alexandra Makedonského a prvních Seleukovců podílel se na řecké kultuře a mohl charakterisovat babylonské dějiny a kulturu s hlediska vzdělaného Řeka tehdejší doby. Všechno to umožnilo Béróssovi napsat v řeckém jazyku velké historické dílo, v němž byl nástin babylonských dějin a mythologie. Béróssovo dílo se skládalo ze tří knih. V první

24

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTAMIE

knize, nadepsané „Moudrost“, byly podány babylonské mytby. V druhé knize byly vypravovány dějiny Mezopotámie od legendární potopy až do panování krále Púla (t. j. assyrského krále Tiglatpilesara III.). V třetí knize byly vylíčeny mezopotámske dějiny až do smrti Alexandra Makedonského. Bérossovo dílo se bohužel nedochovalo celé. Zachovaly se nám pouze úryvky a citáty u Jóséfa Flavia a jiných spisovatelů. Tyto úryvky obsahují pověsti o prvobytných dobách, o potopě, o pa­ triarších, o Sinacheribovi a Nabukadnesarovi. DĚJINY ARCHEOLOGICKÝCH OBJEVŮ

Skutečné studium dějin a kultury starověkých národů Mezopotámie se začalo teprve od té doby, kdy se učencům dostalo možnosti podrobit vědeckému zkoumání nápisy a archeologické památky, nalezené na území Mezopotámie. První vykopávky započal provádět v polovině XIX. stol. Botta, kterému se poštěstilo najít v Chorsabadu rozvaliny paláce assyrského krále Sargona. Zvlášť úspěšné vykopávky provedl Layard v letech 1845—1851. Objevil rozvaliny assyrských hlavních měst Kalachu a Ninive. V rozvalinách Kalachu vykopal po,14,' ' pěti paláců, které postavili assyrští králové v IX.—VII. stol. p"Ý Našel tu pozoruhodné skulptury, zejména vyobrazení gigant .. okřídlených býků, ochránců královského paláce. Na basreliefech, Které pokrývaly stěny těchto paláců, zachovaly se válečné a lovecké scény, ■výjevy z obléhání pevností, z přivádění zajatců a z dvorského života. V rozvalinách Ninive odkryl Layard zbytky ohromného paláce s vel­ kým množstvím sálů, komnat a chodeb. Kromě četných výtvorů assyr­ ského umění našel Layard též velmi mnoho různých předmětů hmotné kultury (zbraně, nádoby, ozdoby a předměty denního života). Zvláštní historickou cenu mají nápisy objevené Layardem ve zříceninách assyr­ ských paláců. V Layardově práci pokračovali Rassam a Smith, jejichž výkopy poskytly obsáhlý materiál pro studium assyrských dějin a kul­ tury. Neméně rozsáhlé vykopávky byly provedeny v druhé polovině XIX. stol, v jižní Mezopotámii, kde archeologové objevili rozvaliny nej starších sumerských měst z konce čtvrtého tisíciletí před n. 1. De Sarzec a Heuzey našli v místech nynějšího Telia zbytky starosumerského města Lagaše (Sirpurla), v jehož troskách objevili přečetné doklady sumerského umění a množství hliněných tabulek se sumerskými klíno­ vými nápisy, zejména velmi cenné doklady hospodářského vyúčtování. Některé z těchto dokumentů jsou uloženy v museích v Moskvě a Lenin­ gradě. Mnohé pozůstatky budov, mezi nimi chrámů a chrámové věže

KAP. I • DĚJINY ARCHEOLOGICKÝCH OBJEVŮ

25

Á3IJ1.

Vykopávky Baalova chrámu v Nippuru.

(zikkurat), byly odkryty v hlavním náboženském středisku starověkého Sumeru, v městě Nippuru. Bohatý materiál pro studium novobabylonského království poskytly vykopávky v Babylóně, provedené německým vědcem Koldeweyem na samém konci XIX. stol. Tyto vykopávky umožnily zrekonstruovat topografii starého Babylonu, největšího města ve starovýchodním světě. Koldewey objevil rozvaliny několika paláců babylonského krále Nabukadnesara s proslulými „visutými zahradami“, jejichž popis se zachoval u řeckých historiků. Zde také byly prokopány rozvaliny chrámů, zbytky kanálů a procesní cesta s částí „Brány bohyně Ištary“, nádherně vy­ zdobené barevnými vyobrazeními zhotovenými z fajansových cihel (kachlů). V rozvalinách Babylonu byly nalezeny cenné historické doku­ menty, zejména text manifestu perského krále Kyra, vyhlašující dobytí Babylonu perskými vojsky. Největší a nej soustavnější vykopávky byly provedeny v prvních desítiletích XX. stol, na různých místech Mezopotámie. V Suruppaku, v Uruku, v el-Obejdu a v Džemdet-Nasru byla objevena nejstarší síd­

26

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTAMIE

liště z doby neolitické. Obzvláště rozsáhlé vykopávky byly provedeny na území tří velkých mezopotámskych měst: Uru, ležícího v jižní části Mezopotámie v zemi Sumeru, Ešnunny, která byla ve střední části Mezo­ potámie v zemi Akkadu, a Mari, velkého města na břehu Eufratu. Vykopávky v Uru odkryly ohromné množství památek z různých dob. V hrobkách krále Meskalamduga a královny Subat z počátku třetího tisíciletí před n. 1. bylo objeveno velké množství cenných a vysoce umě-

Harfa královny Šubat. Z vykopávok v Uru. (Restaurováno.)

leckých klenotnických výrobků, jmenovitě nádherná harfa ze dřeva, ozdobená zlatém, stříbrem, lazuritem a zlatou hlavou býka, bohatě orna­ mentovaná deska pro hru na ovečky a vlky, stříbrný model loďky s vesly, četné ozdoby, nádoby, zbraně a řada jiných bohatě zdobených před­ mětů ze zlata a stříbra. Dále byla pečlivě rozkopána a důkladně prozkou­ mána velká část města z doby vlády Rimsinovy (XVIII. stol, předn. 1.). Zde byla objevena řada ulic, příčných uliček a náměstí s pozůstatky četných budov, podle kterých si lze učinit jasnou představu o životě starosumerského města. V jihovýchodní části města bylo nalezeno velké množství klínopisných dokumentů, hlavně z doby Rimsinovy. Velmi hodnotné byly výsledky vykopávek ve staroakkadském městě

KAP. I * DĚJINY ARCHEOLOGICKÝCH OBJEVŮ

27

Stříbrný model loďky a sumerská hra na ovečky a vlky z královského hřbitova v Uru.

Ešnunně, v jehož rozvalinách byly objeveny zbytky starých chrámů a ohromného, velkolepého paláce, který byl stavěn a přestavován po dobu dvou století (XX.—XVIII. stol, před n. L). Na základě nápisů a památek hmotné kultury, nalezených v rozvali­ nách Ešnunny a také v rozvalinách jiného staroakkadského města, vyko­

28

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTAMIE

paného na místě dnešní Chafádží, lze tvrdit, že nejstarší sumerská kul­ tura měla silný vliv na semitská střediska v Akkadu na počátku třetího tisíciletí před n. 1. Konečně některé umělecké památky a předměty den­ ního života, nalezené v rozvalinách těchto měst, novým způsobem objas­ nily vzájemné vztahy mezi Akkadem, Elamem a amoritskými kmeny, které v té době vpadaly do Mezopotámie. Konečně v letech 1933—1936 byly prokopány rozvaliny hlavního města státu Mari, o němž jsou časté zmínky v nápisech z dob babylon­ ského krále Chammurapiho (XVIII. stol, před n. 1.). V rozvalinách tohoto města byly objeveny zbytky velkého chrámu, rozsáhlého paláce a dobře zachované školy. Z nálezů nej cennější je velký archiv cenných historických dokumentů. Z četných nápisů, obrážejících hospodářský život státu Mari, a z histo­ rických textů jsou pozoruhodné diplomatické dokumenty, které jasně osvětlují mezinárodní vztahy mezi tehdejšími předoasijskými státy. Podle některých klínopisných tabulek lze zjistit vojenské spojenectví mezi Zimrilimem, králem Mari, a babylonským králem Chammurapim. Konečně dokumenty dovolují mluvit o hospodářských stycích státu Mari se severní Sýrií, ba dokonce i s ostrovem Krétou. PAMÁTKY HMOTNÉ KULTURY

Rozsáhlé vykopávky, intensivně prováděné po celé století na celém území Mezopotámie, odhalily velké množství památek hmotné kultury. Tyto předměty ukazují, které druhy surovin byly ve starověké Mezopo­ támii nejvíce rozšířeny, které z nich se dovážely ze sousedních zemí a které země to byly. Historik může tak dokázat existenci vzájemných obchodních styků mezi Mezopotámií a sousedními zeměmi. Dále studiem památekhmotné kultury je možno zjistit úroveň technického vývoje. S to­ hoto hlediska jsou charakteristické hliněné cihly, keramika, metalurgie a stavitelství. Studium keramiky ukazuje, že v nejstarších dobách používali obyvatelé jižní Mezopotámie pro své stavby velkých plochovypuklých cihel, jejichž tvar se během staletí značně zdokonaloval. Podle zachova­ ných hliněných nádob lze soudit o rozvoji hrnčířství. Pro vývoj techniky je však zvlášť průkazná metalurgie. Nejstarší mezopotámske obyvatel­ stvo výhradně používalo mědi, kdežto později byla měď vytlačena bronzem a na konci druhého tisíciletí před n. 1. železem. Nakonec jsou velmi důležitá také ta výrobní odvětví, která jsou pro Mezopotámii specifická, jako na příklad výroba asfaltu a fajansových cihel (kachlů), které sloužily k ornamentaci průčelí budov.

KAP. I • ROZLUŠTĚNÍ KLÍNOVÝCH NÁPISŮ

29

ROZLUŠTĚNÍ KLÍNOVÝCH NÁPISŮ

Mnohem větší vědecký význam než zprávy antických autorů a pa­ mátky hmotné kultury mají dokumentární prameny, nápisy, psané zvláštní soustavou klínového písma, která ve starověku převládala v celé Přední Asii. Klínové nápisy, nalezené v ohromném množství v pa­ lácových a chrámových archivech, vyryté nej častěji na hliněných tabul­ kách, uchovávají nejrozmanitější údaje o hospodářském, společenském, politickém a kulturním životě starověkých mezopotamských národů, a umožňují proto studovat jejich dějiny a kulturu. První nákresy těchto klínových nápisů přivezl do Evropy v XVII. stol, italský kupec a cestovatel Pietro delia Valle, který okopíroval tyto nástěnné nápisy v persepolském paláci perského krále Dareia. Avšak dlouho nemohli evropští učenci tyto nápisy přečíst. První, kdo se ke konci XVIII. stol, pokusil o rozluštění Minového písma, byl Dán Carsten Niebuhr. Po uveřejnění několika více méně přesných nákresů klínových nápisů přistoupil Niebuhr k jejich rozluštění. Nepodařilo se mu však tento úkol splnit. Mohl jen konstatovat, že se klínové nápisy psaly třemi soustavami písma a že se nej jednodušší z nich skládá z 42 abecedních znaků. Velkého úspěchu dosáhl v luštění klínového písma profesor gottingenského gymnasia Grotefend (1775—1853). Vycházeje z předpokladů, vyslovených už jeho předchůdci, že šikmý klín je rozdělovacím znamén­ kem a že v abecedním persepolském nápisu jedna skupina znaků zna­ mená titul krále, domníval se Grotefend, že nápis jako celek je titulaturou dvou perských králů. Podařilo se mu celým řetězem důvtipných dohadů přečíst v tomto nápisu jména dvou perských králů z dynastie Achajmenovců, a to Dareia a Xerxa, a také jméno Hystaspa, Dareiova otce. Grotefend dokázal tak správně rozluštit devět abecedních znaků staroperského klínového písma a tím položit základ pro rozluštění klíno­ vých nápisů. Správnost tohoto rozluštění byla později potvrzena rozluš­ těním čtyřjazyčného nápisu, ve kterém bylo Xerxovo jméno vyryto klínovým písmem a hned vedle egyptskými hieroglyfy, jimiž bylo Xerxovo jméno transkribováno ve formě velmi podobné formě klíno­ pisné (Chšajarša). V práci Grotefenda, jehož objev nebyl ihned přijat vědeckým světem, pokračovali Lassen a Burnouf, kteří určili ostatní znaky staroperské abecedy. Práce Burnoufova, vydaná r. 1836, podává správné čtení 34 abecedních znaků staroperského písma. Hojný materiál pro kontrolu správnosti tohoto rozluštění perského klínového písma a pro další rozvoj nové vědy, která později dostala název assyriologie, poskytly práce anglického cestovatele H. Rawlinsona. Rawlinson okopíroval v Persii r. 1835 několik klínových nápisů a mezi

30

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTAMIE

nimi také slavný Behistunský nápis, vytesaný na vysoké, nepřístupné skále. Po pečlivém prostudování těchto nápisů, aniž dotud něco věděl o rozluštění Grotefendově, správně určil 18 abecedních znaků perského klínového písma. Bohatý materiál, sebraný Rawlinsonem, umožnil při­ stoupit k rozluštění i ostatních dvou soustav klínového písma. Rawlinsonovi a Norrisovi se podařilo rozluštit na 200 znaků druhé soustavy, která, jak se ukázalo, byla písmem slabičným, jímž se psaly novoelamské nápisy. Třetí soustavu klínového písma rozluštili Rawlinson, Hincks a Oppert, kteří zjistili, že má více než 200 slabičných znaků a jistý počet ideogramů, používaných společně se slabičnými znaky. Studium těchto nápisů ukázalo, že jsou napsány jazykem, který patří ke skupině semit­ ských jazyků. Později byla rozluštěna i babylonské soustavě blízká sou­ stava assyrského slabičného klínového písma a nakonec nej starší typ klínového písma, vzniklý u nej staršího obyvatelstva jižní Mezopotámie, u t. zv. Sumerů. Je zřejmé, že klínové písmo vzniklo nejdříve právě u Sumerů, od nichž je pak přejali Babyloňané, kteří je pak předali Assyřanům, a jejich prostřednictvím se dostalo k starým Peršanům. KLÍNOVÉ NÁPISY

Rozluštění klínového písma dalo vědcům do rukou nej cennější pra­ meny k dějinám starověké Mezopotámie. Klínové nápisy objasňují hos­ podářský a společenský řád, politické dějiny a kulturu starověkých mezopotamských národů. Největší význam pro studium ekonomiky v nejstarší Mezopotámii mají doklady hospodářského vyúčtování, nalezené v archivech různých starosumerských měst, v archivech Lagaše, Ummy, Uru, Larsy a j. Z těchto dokladů jsou zvlášť významné podrobné soupisy „transakcí prováděných s pracovními silami“, smlouvy o prodeji otroků, smlouvy o prodeji pozemků a také účetní doklady obchodníků, jako na příklad přehled příjmů a vydání, zúčtování obchodních uzávěrek a ceníky. Vše­ chny tyto dokumenty umožňují zevrubně prostudovat hospodářský řád starověkého Sumeru a také zjistit charakteristické rysy tamějšího vyko­ řisťování otrocké práce. Rázovitý obraz sociálního boje a pokusu o pro­ vedení sociálních reforem skýtá proslulý nápis Urukaginy, vládce Lagaše, který žil ve XXIV. stol, před n. 1. Bohatý materiál pro charakteristiku přežitků pospolného řádu a pro studium forem pozemkového vlastnictví poskytují texty královských pozemkových darovacích dokumentů, za­ chovaných na hraničních kamenech (XIV.—XII. stol, před n. 1.). Admi­ nistrativní korespodence babylonského krále Chammurapiho s jeho úředníky v Larse poskytuje představu o soustavě umělého zavodňování a soustavě administrativní správy v Babylonii v první polovině druhého

KAP. I • KLÍNOVÉ NÁPISY

31

tisíciletí před n. 1. Pro charakteristiku různých forem tehdejšího pozem­ kového pachtu máme velké množství pachtovních smluv. Pro studium hospodářského a společenského řádu Sumeru, Akkadu a Babylonu a také pro studium vývoje práva a soudnictví jsou důležité úryvky starosumerských zákonů z XX.—XVIII. stol, před n. 1., pak sbírka zákonů, vydaná v Ešnunně za krále Bilalamy, a skoro úplně zachovaný kodex Chammurapiho, nej důležitější to pramen pro studium starobabylonského práva. Velmi četné úmluvy a kontrakty z tehdejší doby ukazují, jak se používalo v praxi jednotlivých článků kodexu, a ve značné míře kodex doplňují. Zvláštní skupinu pramenů tvoří historické nápisy, líčící mírovou i válečnou činnost sumerských, akkadských a babylonských králů. Velký význam mají nápisy, v kterých se popisuje stavba chrámů a zři­ zování kanálů, vítězná válečná tažení a uzavírání mírových smluv. Sem patří nápis Eannatuma, vládce Lagaše, který se dochoval na „Supí stéle“ a popisuje vítězství nad Ummou. Stejného rázu je nápis Entemenův, velmi závažný pro studium diplomatických styků ve starověkém Sumeru. Takový je nápis Gudey, vládce Lagaše, podrobně vypravující o stavbě chrámu boha Ningirsua v Lagaši. Stejný význam mají posléze diplomatické dokumenty z archivu v Mari, charakterisující mezinárodní vztahy v Přední Asii v první polovině druhého tisíciletí před n. 1. a dobyvatelskou politiku babylonského krále Chammurapiho. Jistým doplň­ kem k těmto nápisům byly historické legendy, jejichž oblíbeným námě­ tem je vypravování, jak božstvo učinilo králem slavného zakladatele nové dynastie. Mezi těmito legendami vyniká legenda o akkadském králi Sargonovi I., kterého vychoval zahradník a bohyně Ištar ho učinila králem. Nedostatek dokumentárních pramenů nutí badatele, aby hojně po­ užívali literárních, náboženskomagických a naučných textů, kterých bylo velké množství objeveno v rozvalinách starověkých mezopotamských měst. Z těchto textů může historik často vytěžit důležité historické zprávy. Tak v magických textech věšteb, proroctví a znamení (omina) dochovaly se poukazy na různé události z politických dějin. V slavném eposu o starověkém bohatýru Gilgamešovi jsou dávné vzpomínky na boj Elamu se Sumerem. A pozoruhodný „Dialog pána s otrokem“ výrazně charakterisuje třídní boj ve starém Babylóně za vlády Chammurapiho. Všechny tyto texty dohromady podávají plnou představu o náboženství, vývoji literatury a vědeckých poznatků starověkých mezopotamských národů a jasně charakterisují stupeň tehdejšího kulturního vývoje. Konečně gramatické nápisy a slovníky umožňují důkladné studium jazyka a literatury těchto národů.

32

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTAMIE

HISTORIOGRAFIE

Velké archeologické objevy a rozluštění klínových nápisů umožnily vědcům, aby začali studovat dějiny a kulturu starověké Mezopotámie. Protože si badatelé z počátku všímali hlavně starověké Assyrie, dostala tato nová historicko-íilologická disciplina název assyriologie. Teprve pozdější studium babylonských památek a sumerských nápisů rozšířilo rámec tohoto odvětví starověkých dějin, které si však tradičně zachovalo dřívější název. Již v první polovině XIX. stol, došlo k pokusům o studium dějin starověké Mezopotámie. Význam těchto prací tkví ve vyhledávání a využití zpráv antických autorů. Přibrání archeologických památek a klí­ nových nápisů způsobilo ve vědě úplný převrat a postavilo archeologii na pevnou půdu skutečné dokumentace. Ale hojnost nového, ne dosti prostudovaného materiálu přiměla někdy první badatele dělat příliš široká zevšeobecnění a konstruovat neopodstatněné hypothesy. Velkou polemiku vyvolal pokus některých assyriologů přehánět význam Babylonu jako nejstaršího ohniska světové kultury a zveličovat jeho vliv na vývoj většiny civilisováných národů na celé zeměkouli. Již na konci XIX. stol. Schrader a Gunkel zcela správně upozornili na četné analogie mezi kulturou staré Babylonie a starého Izraele. V těchto analogiích pokračovali F. Delitzsch a H. Winckler a vyslovili t. zv. theorii panbabylonismu, podle které nejstarší představy mythologické, nábo­ ženské a magické, mnohé literární obrazy a sujety a také první vý­ sledky ve vědě pocházejí ze starověké Babylonie, která tak byla pro­ hlášena za nej starší a hlavní kolébku lidstva. V základě správná myš­ lenka o silném vlivu Babylonie na kulturní vývoj pozdějších předoasijských národů byla přivedena k absurdní krajnosti, při čemž různé typy ideologie, různé formy světového názoru nejrozmanitějších národů světa byly vykládány jako pozdější modifikace starobabylonské mythologie a astrálních kultů. Ve starověku všeobecně rozšířené mythy o stvoření světa, o potopě světa a dědičném hříchu prvních lidí, fantastické před­ stavy o podsvětí a ráji, první prvky mravnosti, představy o hříchu a idea jednoho božstva vznikly podle mínění stoupenců panbabylonské theorie po prvé v Babylonii a teprve odtud se pak rozšířily ke všem ostatním národům. Výstřelky a přehánění panbabylonistů vzbudily plně odůvodněnou kritiku mnohých, dokonce i buržoasních odborníků, jmenovitě Ed. Meyera a Kuglera. Vykopávky, provedené v Egyptě, Sýrii, Indii a Číně, ukazují, že mnohé národy v různých zemích vytvářely a rozvíjely svou kulturu zcela samostatně. Avšak tento fakt nevylučuje, že jsou tu jisté shodné rysy, které umožňují srovnávat kulturu různých staro­

KAP. I • HISTORIOGRAFIE

33

věkých národů; to se vysvětluje stejnou vývojovou cestou a někdy také vzájemným vlivem. Nesmíme ovšem zapomínat ani na to, že se prvky babylonské kultury rozšířily mezi starověkými předoasijskými ná­ rody. Hluboké probádání pramenů značně podporovalo další rozvoj assyriologie. Tomu napomáhalo vydání klínových textů a pečlivé studium jazyka a písemnictví Sumerů, Babyloňanů a Assyřanů. Byly vydány speciální mluvnice, slovníky a příručky. To umožnilo začít s hlubším studiem různých otázek dějin a kultury, zvláště umění, literatury, nábo­ ženství a vědy. Jak v úzce speciálních, tak také ve velkých synthetických pracích byly zvlášť důkladně zkoumány otázky o původu sumerského národa, o vzájemném působení mezi sumerskou a babylonsko-semitskou kulturou a konečně otázka o sociálních poměrech ve starověkém Baby­ lóně. Anglický archeolog Frankfort pokládal za možné tvrdit, že autochtonním obyvatelstvem Mezopotámie a nejstarším tvůrcem mezopo­ támske kultury byli Sumerové. Avšak některé rozdíly mezi nej staršími a pozdějšími archeologickými památkami a také výrazná originalita sumerského jazyka přiměly badatele, aby položili otázku, zdali v Mezo­ potámii nežili obyvatelé starší než Sumerové. Anglický archeolog Gordon Childe velmi opatrně nazývá nejstarší autochtónni obyvatelstvo Mezopotámie Protosumery a poukazuje na to, že oni sice vytvořili úrodnou půdu Mezopotámie tím, že zde organisovali první základy umělého zavodňování, ale že tvůrci sumerské civilisace byli Sumerové, kteří na úsvitě dějin vpadli do Mezopotámie. Na otázku, odkud Sume­ rové přišli, odpovídají současní badatelé různě: někteří, jako na příklad Childe, mají za to, že přišli z východu, snad z Elamu, jiní se domnívají, že jejich pravlastí byly severní země (B. Hrozný). Výsledky, jichž bylo dosaženo při vykopávkach starosumerských měst, postavily do popředí problém vzájemného působení mezi sumer­ skou kulturou a kulturou semitských Akkadů. Rada badatelů, kteří studovali sumerské dějiny a sumerskou kulturu, dospěla k přesvědčení, že Sumer byl základem a pramenem babylonské kultury. Toto stano­ visko vyslovil a podrobně odůvodnil anglický učenec King. S ostrými námitkami proti theorii sumerského původu babylonské kultury vystou­ pil francouzský semitolog Halévy, který v žáru polemiky začal úplně bez důvodu popírat samu existenci sumerského národa, jeho jazyka a kul­ tury, domnívaje se, že sumerský jazyk je jenom „tajný“ jazyk, uměle vytvořený babylonskými kněžími. Kompromisní stanovisko zaujal v této diskusi Ed. Meyer, který uznával existenci sumerského národa a velký vliv sumerské kultury na Semity, uváděl však, že Semité neko­ pírovali úplně otrocky výsledky sumerské civilisace, nýbrž mnohé vy­ tvořili samostatně a doplnili tím sumerské kulturní dědictví. 3 Dějiny starověkého Východu

34

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTAMIE

Jistou pozornost věnovala historiografie otázce sociálních poměrů a typu státní moci ve starém Babylóně. Buržoasní historikové, kteří idealisovali starovýchodní společnost a překrucovali historický vývoj, snažili se najít v hospodářském a společenském zřízení a také v typu státu starého Babylonu zjevy charakteristické pro pozdější doby. Tak na příklad francouzský vědec Cuq, přepjatý modernisátor, zveličoval hospodářský vývoj Babylonu tím, že poukazoval na značné peněžní hospodářství, na existenci trhů a velmi vyvinutý zahraniční obchod ve starověké Mezopotámii. Contenau ve svých pracích stejně přeháněl kladný význam babylonské despocie. Thureau-Dangin považoval za možné srovnávat babylonské pachtýře a římské kolony. Volkov se po­ koušel najít ve starověkém Babylóně lenní vztahy. Fašističtí „historikové“ ve snaze historicky zdůvodnit lupičskou váleč­ nou politiku hitlerovského Německa, líčili otrokářský řád a despotický stát starověké Mezopotámie v podobě přepjatě idealisované. Tak na příklad německý „historik“ Taeger uplatňoval ve svých brožurách a knihách vyhrocenou fašistickou ideologii a nadmíru zveličoval některé kladné stránky starovýchodního státu. Taeger viděl v tomto despotismu zjev nadčasového a nepomíjejícího významu. Překrucoval historické fakty, nezastavuje se ani před zjevným paděláním, a vydával krvavé a surové uchvatitelské války nej starších sumerských králů za války „spravedlivé“. Státní zřízení, zavedené koncem XVIII. stol, před n. 1. babylonským králem Chammurapim, vylíčil Taeger jako státní zřízení pro lid blahodárné. Despotovu neomezenou moc pokládal za nejlepší způsob vlády. Tyto pokusy fašistického „historika“ navždy zidealisovat otrokářský řád starověké Mezopotámie nemají žádný vědecký význam, protože se zakládají na tendenčním překrucování historických faktů. Současní američtí buržoasní historikové podřizují svá historická bádání ničím nezastřené reakční ideologii a snaží se ukázat USA j-ako „nástupkyni velkých civilisací minulosti“, starovýchodní svět nevyjí­ majíc. Vedle toho zdůrazňují onen politický a strategický význam, který má Přední Východ pro imperialistickou expansi USA. Proto padělají obzvláště dějiny a kulturu starověkého Východu. Ruští učenci obohatili assyriologii velkým a cenným přínosem. Prv­ ním velkým ruským badatelem o dějinách starověké Mezopotámie byl M. V. Nikolskij, jehož některé práce si udržely svůj význam až do dnešní doby. Poněvadž velmi dobře chápal historickou hodnotu hmotných památek a klínových nápisů, nalezených na území Ruska, vykonal už v r. 1893 v Arménii společně s A. A. Ivanovským velkou práci: sbíral a a studoval památky vanské kultury, jmenovitě nápisy. Výsledky této výpravy, která umožnila, aby se začalo s vydáváním sbírky vanských nápisů, nalezených na území starověké země Urartu, byly otištěny

KAP. I » HISTORIOGRAFIE

35

v „Materiálech o archeologii Kavkazu“ (vyd. V.)1. Jiné své práce věno­ val M. V. Nikolskij studiu dějin a kultury Urartu a po prvé zasadil dějiny této země do rámce dějin světových. Kromě toho se M. V. Nikol­ skij horlivě věnoval studiu a popisu babylonsko-assyrských starožit­ ností, které jsou uloženy v ruských sbírkách. Z prací M. V. Nikolského má zvlášť velkou cenu jeho krásné vydání dokumentů pod názvem „Doklady hospodářského výkaznictví starověké Chaldeje ze sbírky N. P. Lichačeva“12. V tomto pěkně vypraveném díle vydal M. V. Nikol­ skij překlady a komentáře k řadě velmi cenných dokumentů z Lichačevovy sbírky, které vrhají jasné světlo na společensko-hospodářské zřízení starověkých národů Sumeru a Akkadu. Pečlivé autografické transkripce a překlady nápisů, které se svou úrovní vyrovnají nejlepším výsledkům dosaženým v tehdejší assyriologii, a úvodní stať, která je prvním pokusem o zevšeobecnění tohoto bohatého materiálu, činí tuto práci klasickou v plném smyslu slova. Z následující generace ruských assyriologů nutno uvést I. M. Volkova, který patří ke škole akademika B. A. Turajeva, a rovněž profesora V. K. Silejka. Od I. M. Volkova jsou dobré překlady aramejských dokumentů židovské kolonie na ostrově Elefantiné v Egyptě (V. stol, před n. 1.) a překlady proslulých zákonů babylonského krále Chammurapiho. Velkým přínosem obohatil assyriologii profesor V. K. Silejko. Pokračoval v práci M. V. Nikolského a vydal texty a překlady různých klínových nápisů, uložených v ruských sbírkách. Roku 1915 uveřejnil svou práci „Votivní nápisy sumerských vládců“, v níž velkou cenu má vydání a překlad klínopisných textů z Lichačevovy sbírky a zevrubná úvodní stať. V. K. Silejko vydal a přeložil řadu astrologických, astronomických, literárních a náboženských textů a tak po prvé seznámil ruské čtenáře s významnými díly babylonské literatury. Sovětští vědci mají vynikající podíl na studiu dějin starověké Mezo­ potámie. Sovětští historikové, vyzbrojeni marxistickou dialektickou metodou, učinili mnoho pro zjištění faktu, že základní formou třídního vykořisťování ve starověké Mezopotámii bylo otrokářství. Velký vý­ znam pro studium problémů sociálních vztahů ve starověké Mezopo­ támii měly práce akademika V. V. Struva, který na základě studia pramenů zjistil existenci otrokářských vztahů ve starověké Mezopo­ támii v třetím tisíciletí před n. 1. Zvlášť důkladně prostudoval V. V. Struve doklady hospodářského vyúčtování z doby III. urské dynastie, charakterisující organisaci a vykořisťování práce přímých výrobců na velkých královských hospodářstvích v Uru. Akademik N. M. Nikol1 Nákladem Moskevské archeologické společnosti, Moskva 1896. 2 Východní starožitnosti (UpeBHOCTn BOCTOHHEie), rus. vyd., sv. III, vyd. 2, 5, 1908, 1915.

36

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTAMIE

skij věnoval speciální práce studiu úlohy občiny a významu práce občiníků v ekonomice starověkých států Mezopotámie a také studiu speci­ fických rysů starovýchodního otroctví. Sovětští vědci pokračovali zároveň ve vydávání a studiu klínových textů, uložených v sovětských museích. A. P. Riftin vydal texty a pře­ klady dokumentů z doby I. babylonské dynastie, které mají velký význam pro studium ekonomiky a práva starobabylonské doby. Velká pozornost byla věnována studiu kultury starověkých mezopotamských národů. V. V. Struve přeložil a komentoval babylonský „Rozhovor pána s otro­ kem“. Uměním, hmotnou kulturou a náboženstvím, zejména zeměděl­ skými kulty mezopotamských národů, zabývala se speciálně v několika pracích N. D. Flittnerová. CHRONOLOGIE

Studium chronologie starověké Mezopotámie činí velké nesnáze, protože není přesně stanovena éra, t. j. takové datum, od něhož by se byla v těch dobách počítala léta. Tehdy bylo zvykem označovat roky podle významných událostí a od nich po nějakou dobu počítat léta. Tak na příklad v nápisech, objevených v Ešnunně, jsou takováto neurčitá datování: „Rok, kdy Radbar a Kaibaum byly vystavěny“ nebo „Rok, kdy se podrobili Amurru“. Jistou pomocí při stanovení chronologie jsou ty zmínky v dokumen­ tech, které umožňují zjistit synchronii, t. j. současnost různých udá­ lostí nebo života různých politických osobností. Tak na příklad doku­ menty nalezené v Ešnunně a v Mari dovolují stanovit fakt, že král Ešnunny Ibalpel, král Mari Zimrilim, babylonský král Chammurapi, Rimsin, král Larsy, a Samšiadad L, král Assyrie, byli současníci. Diplomatické dokumenty z el-amarnského archivu umožňují konsta­ tovat, že egyptský král Achnaton byl současník mitannského krále Tušratty, chetitského krále Suppiluliumy, babylonského krále Burnaburjaše a assyrského krále Aššuruballita. Stejný význam má také smlouva egyptského krále Ramesse II. s chetitským králem Chattušilem III. Poněvadž známe data panování Achnatona a Ramesse II., můžeme určit patřičná data také pro dějiny starověké Mezopotámie. Přesnější údaje pro stanovení chronologie lze najít v assyrských ná­ pisech. Z nich se dovídáme, že assyrský král Tukulti-Ninurta I. panoval 600 let před Sinacheribem a assyrský král Aššurbanipal, když dobyl Elamu r. 650 před n. 1., našel tam sochu bohyně Nany, kterou před 1635 lety odvezl elamský král Kudurnachunti. Ale nejpřesnější údaje pro datování událostí skýtají takové texty, v nichž jsou zmínky o astronomických zjevech, které se dají datovat

KAP. I * CHRONOLOGIE

37

s matematickou přesností. Už astronomové doby hellenistické podle babylonských astronomických textů zjistili, že babylonský král Nabonassar začal panovat r. 747 před n. 1. Ale zvláštní význam má ta okol­ nost, že v seznamu assyrských úředníků (eponymů), jejichž jmény se nazývaly roky, je zmínka o zatmění slunce dne 15. června r. 763 před n. 1. Tento fakt umožňuje přesné datování celého tohoto seznamu úředníků-eponymů a stanovit, že první úředník, jehož jméno je v seznamu na prvním místě, vládl r. 911 před n. 1. Assyrská chronologie, počínajíc rokem 911 před. n. 1., může být takto určena naprosto přesně. Pro zpřesnění chronologie všech zemí v Mezopotamň je nutno nejen určit jednotlivá data a současnost různých událostí, ale též určit i panov­ nickou posloupnost všech králů v každém státě a v mezích možnosti přesný počet let vlády každého z nich. Částečně při tom pomáhají krá­ lovské nápisy a obchodní dokumenty s daty panování jednotlivých králů, seznamy králů a úředníků a také ty údaje, které lze převzít z antických autorů a konečně z úryvků díla Béróssova. Přesto se však nesmí zapomínat, že mnohé z těchto chronologických konstrukcí, hlavně pokud se týkají nejstaršího období, jsou stále ještě hypothetické.

Otisk assyrského pečetního válečku.

Otisk pečetního válečku z doby krále Šarkališarriho.

KA PITOLA II

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTÁMIE (Sumer a Akkad) PŘÍRODNÍ PODMÍNKY MEZOPOTÁMIE

Z předoasijských zemí byla pro rozsáhlý rozvoj zemědělství nejpří­ hodnější země ležící mezi Tigridem a Eufratem, kterou staří Řekové nazývali Mezopotámie (Meziříčí). Tato země se prostírá od arménských hor na severu až k Perskému zálivu na jihu. Na západě hraničí se syrskomezopotamskou stepí a na východě s horskými hřbety západního Íránu. Střední a jižní část Mezopotámie je rovina vzniklá naplaveni­ nami (alluviem) řek Tigridu a Eufratu, které se periodicky rozvodňují, vyhnojují půdu a zavlažují ji. Tigris pramení v arménských horách jižně od Vanského jezera. Prameny Eufratu leží východně od Erzurumu ve výši 2000 m nad hladinou moře. Tok Tigridu se vyznačuje velkou rychlostí. Třebaže Tigris je o 750 km kratší než Eufrat, má dvakrát více vody než pomalu tekoucí Eufrat, jehož délka dosahuje 2600 km. Břehy Eufratu jsou nižší než břehy Tigridu, proto Eufrat zaplavuje značně větší území a jeho rozvodnění trvá déle než ú Tigridu, a to od poloviny března až do září. Během uplynulých 5000 let se řečiště obou řek přemístila. Stará sumerská a akkadská města, jako na příklad Sippar, Kiš, Nippur, Suruppak, Uruk a Larsa, ležela na březích Eufratu, jak o tom svědčí zachované nápisy. Dnes však trosky těchto měst leží

KAP. II • DOBA PRAVĚKÁ

39

východně od nynějšího řečiště Eufratu. Též Tigris změnil své řečiště. Jeho tok se posunul k severovýchodu. Obě řeky měly tedy k sobě blíže než nyní. Proto i rozloha nížiny přístupná zavlažování byla poněkud menší. Tigris a Eufrat nebyly jen hlavní zavlažovací magistrály v zemi, ale i hlavní dopravní cesty. Obě řeky spojovaly Mezopotámii se soused­ ními zeměmi, se starověkou Arménií (Urartem), Íránem, Malou Asií a Sýrií. Pravidelné rozvodnění Eufratu a Tigridu, způsobované táním sněhu v arménských horách, mělo určitý význam pro vývoj zemědělství, zalo­ ženého na umělém zavodňování. Sumer, ležící na jihu Mezopotámie, a Akkad, zaujímající střední část země, poněkud se od sebe odlišovaly podnebními podmínkami. V Sumeru byla zima poměrně mírná, takže zde mohla volně růst datlová palma. Svým klimatem se Akkad více podobá Assyrii, kde v zimě padá sníh a datlová palma volně neroste. Přírodní bohatství jižní a střední Mezopotámie není velké. Mastná a vazká hlína alluviální půdy byla výborným materiálem v rukou pra­ věkého hrnčíře. Obyvatelé starověké Mezopotámie mísili hlínu s asfaltem a z této směsi připravovali zvlášť trvanlivý materiál, který jim nahrazo­ val kámen, v jižní části Mezopotámie vzácně se vyskytující. Stejně charakteristický je pro Mezopotámii nedostatek kovu, což činilo místní obyvatelstvo závislým na severních a východních metalurgických oblastech. Nebohaté je i rostlinstvo v Mezopotámii. Nejstarší obyvatelé této země aklimatisovali obilniny, ječmen a pšenici. Velký význam v hospo­ dářském životě země měla datlová palma a rákos, které volně rostly v jižní části Mezopotámie. K domácím rostlinám zřejmě náležel sezam (kunžut), z něhož se vyráběl olej, a tamaryšek, z kterého obyvatelé získávali sladkou pryskyřici. Nejstarší nápisy a vyobrazení ukazují na to, že obyvatelům Mezopotámie byly známy různé druhy divokých a domácích zvířat. Ve východních horách žily ovce (mufloni) a kozy, v bažinatých houštinách na jihu divocí vepři, kteří byli ochočeni už v pravěku. Reky byly bohaté na ryby a ptactvo. Různé druhy drůbeže byly známy jak v Sumeru, tak v Akkadu. Přírodní podmínky jižní a střední Mezopotámie byly příznivé chovu dobytka a zemědělství, ale vyžadovaly organisaci hospodářského života a vynaložení velké práce po dlouhou dobu. DOBA PRAVĚKÁ

Na území střední Mezopotámie vznikla nej starší sídliště v době pozd­ ního neolitu. Kmeny obývající v pravěku Mezopotámii žily na ostro­ vech, které vystupovaly z bažin. Svá sídliště budovaly na umělých

40

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

hliněných násypech. Při vysušovaní okolních bažin vytvořily nejstarší soustavu umělého zavodňování. Jak ukazují nálezy v Kiši, používaly mikrolitických nástrojů. Tyto kmeny náležely pravděpodobně k nejstarší ethnické vrstvě Přední Asie. Ale skutečnými tvůrci sumersko-akkadské kultury a státnosti byli Sumerové, kteří patrně přišli do Mezopotámie z východních horských oblastí, a také semitské kmeny v Akkadu, příbuzné kmenům ze syrskomezopotamské stepi. Vykopávky provedené za posledních dvacet let na mezopotamském území dovolují popsat nejstarší předhistorické stadium jejich kulturního života. Pravěké památky nalezené na území střední a jižní Mezopotámie, dělí se obvykle podle lokalit nejtypičtějších nálezů na tři kuV-irní ob­ dobí: na kulturu el-obejdskou a uruckou v Sumeru a džemdet-nasrsKou (blízko Kiše) v Akkadu. Tato tři kulturní období po sobě jdoucí zabírají téměř celé čtvrté tisíciletí před n. 1. Předcházela vytvoření nejstarších států v jižní a střední Mezopotámii. i Nejstarší sídliště, objevené v jižní Mezopotámii, bylo u el-Obejdu (blízko Uru) na říčním ostrově, který se zvedal nad bažinatou nížinou. Obyvatelé, kteří zde žili, zabývali se lovem a rybolovem, ale přecházeli už k pokročilejším způsobům hospodářství, t. j. k chovu dobytka a obdě­ lávání půdy. V té době byla ochočena ovce, koza a vepř a aklimatisována polba, nejstarší to předoasijská obilnina. Zemědělci používali ještě velmi primitivních nástrojů: motyk z rohovce a srpů s pazourkovými zuby. Jistého rozvoje dosáhla keramika, tkalcovství a zpracování kamene. Hliněné nádoby, vyrobené z jemné hlíny žlutozelené barvy, byly pokrývány malovanými vzory a zdobeny obrazy zvířat, ptáků a lidí. Z kamene se vyráběly různé nástroje a zbraně: sekeromlaty s otvorem pro držadlo, motyky, nože, hlavy palcátů a hroty šípů. V téže době se objevují i první kovové nástroje, jako na příklad ploché sekery. S rozvojem metalurgie se z mědi začaly vyrábět mimo nástroje také jiné předměty, jako na příklad zrcadla a jehlice. Tak se uskutečňuje největší převrat v technice, přechod od kamene ke kovu, v tomto pří­ padě k mědi. Nejstarší el-obejdské usedlé obyvatelstvo žilo v malých chýších, jejichž stěny byly zhotoveny z pleteného rákosu a oblepený hlínou. Avšak při stavbách se už začíná používat cihel. Tak byla uvnitř chýší nalezena ohniště z velkých plochovypuklých cihel. Zde byly také nalezeny kamenné veřeje ke dřevěným dveřím. Do tohoto pravěkého období spadá též vytváření náboženských před­ stav u nejstarších kmenů v jižní Mezopotámii. O víře v posmrtný život a velmi raném vzniku zádušního kultu svědčí pohřbívání ve skrčené poloze, zjištěné v jámách, a druhotné pohřbívání kostí ve zvláštních nádobách. Do hrobu se vedle mrtvého kladly obyčejně nádoby s jídlem,

KAP. II • DOBA PRAVĚKÁ

41

korály, lastury a také hliněné sošky žen se stopami tetování. El-obejdská kultura trvala velmi dlouho. Svůj původ má ve starých místních kultu­ rách horní Mezopotámie. Objevují se však už i první prvky kultury sumerské. Následující období sumerského pravěku se nazývá urucké podle místa nej význačnějších vykopávek. Pro toto období je charakteristický nový druh keramiky. Hliněné nádoby s vysokými uchy a dlouhou hubičkou asi napodobují starý kovový prototyp. Nádoby jsou vyrobeny na hrnčířském kruhu, avšak v ornamentaci jsou značně prostší než malo­ vaná keramika z doby el-obejdské. Je to z větší části prostá červená nebo černú keramika se skrovným vyškrabaným ornamentem. Vcelku se všnlr.i urucké období vyznačuje značným pokrokem, který se mimo jiné projevuje počátky nejstarší monumentální architektury. Dokladem toho jsou zbytky nej starší stupňovité chrámové věže (zikkurat), kamenné základy’'chrámu a monumentální stavba z velkých cihel se sloupy ozdobenými pestrou mosaikou. Hospodářský život a kultura se v této době dále rozvíjejí. Stává se nezbytným sepisovat dokumenty. V souvis­ losti s tím vzniká zatím primitivní obrázkové (piktograňcké) písmo, jehož stopy se zachovaly na tehdejších válečkových pečetích. V nápi­ sech lze napočítat celkem 1500 obrázkových znaků, z nichž se postupně vyvinulo starosumerské písmo. Třetí období sumersko-akkadského pravěku mívá obyčejně název podle místa hlavních nálezů Džemdet-Nasr (u Kiše). Vykopávky, které zde byly prováděny od r. 1926, odkryly množství památek, svědčících o jistém pokroku ve všech kulturních odvětvích. V té době byla v pod­ statě skončena kolonisace močálových oblastí v jižní a střední Mezopo­ támii kmeny z východních a severních náhorních planin. Zemědělství dosáhlo dalšího rozvoje. Kromě ječmene začali obyvatelé pěstovat pše­ nici. Velký hospodářský význam mělo ochočení býka a osla. Dělba práce a technický pokrok měly za následek značný rozvoj řemesel. Hliněné nádoby se nyní dělají na hrnčířském kruhu, opatřují se uchy, plastickými ozdobami a geometrickým ornamentem. Rozmanitost vzorů a malby a také vyspělost tvarů ukazují na značný rozvoj keramiky. Pokračuje i další rozvoj metalurgie. Kostěné a kamenné nástroje a zbraně jsou stále více zatlačovány měděnými. Rozvoj zemědělství a řemesla vede ke vzniku obchodu, jehož začátky existovaly v jisté míře ostatně i dříve. Nejstarší obchodní styky stále těsněji spojují střední Mezopotámii s Mezo­ potámií severní, s Elamem, se západním Iránem a severní Sýrií, jak ve všech těchto zemích dokazují nálezy předmětů typu džemdet-nasrského. Vznik obchodu přináší rozvoj dopravy. Do této doby spadá vynález kola, káry i vozu a také rozšíření zvláštních lodí s vysokou přídí a zdviže­ nou zádí. Růst hmotného bohatství způsobuje sociální rozvrstvení, jehož

42

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

nepřímým důkazem jsou trosky prastarého paláce, velkého monumen­ tálního komplexu místností, který měřil 92x48 m. Pohřební ritus a umělecké výtvory svědčí o dalším rozvoji zemědělských kultů, mezi nimiž význačné místo zaujímá kult bohyně matky. Vykopávky pravěkých sídlišť v Mezopotámii poskytly ohromný archeologický materiál, který dovolil vědcům vytyčit řadu závažných otázek o tom, ke kterým kmenům náleželo nej starší obyvatelstvo Mezo­ potámie, odkud a též v kterém období přišly do Mezopotámie nejstarší kmeny Sumerů a semitských Akkadů. Učenci zkonstruovali nejrůznější hypothesy, aby vysvětlili tyto problémy, avšak ani jedinou z nich nelze plně dokázat, neboť v nej starších archeologických vrstvách bylo dopo­ sud nalezeno příliš málo archaických nápisů, které by mohly tuto otázku osvětlit. V nynější době lze s jakousi věrohodností tvrdit jen to, že semit­ ští Akkadové se od Sumerů jižní Mezopotámie ostře lišili jak svým vzhledem, tak i jazykem. Semitští Akkadové, svým vzhledem a jazykem příbuzní se semitskými kmeny syrsko-mezopotamské stepi, Sýrie a Arábie, zřejmě do Mezopo­ támie přišli ze západu. Jsou všechny důvody k předpokladu, že Sumerové přišli do Mezopotámie z horských oblastí. Tomu nasvědčuje velmi staro­ bylý způsob výroby velkých cihel, připomínajících kamenné bloky, stavby stupňovitých chrámů (zikkurat), které patrně napodobují tvar umělé hory, a posléze víra v bohy sídlící v horách. Je možné, že Sume­ rové, blízcí typem své hmotné kultury elamským kmenům, přišli do Mezopotámie z východu. Lze předpokládat, že Sumerové žili v dolní Mezopotámii již v období urucké kultury, avšak některé prvky sumerské kultury pocházejí ze starší doby el-obejdské. VZNIK NEJSTARŠÍ OTROKÁRSKE SPOLEČNOSTI (třetí tisíciletí před n. 1.)

Značný rozvoj zemědělství, vznik metalurgie a rozšíření směnného obchodu měly za následek růst výrobních sil a potřebu většího množství pracovní síly. Výsledkem toho byl rozpad starého rodově občinového řádu a vznik nejstarších otrokářských států na jeho troskách. Tento proces je možno studovat z velkého množství dokumentů a památek hmotné kultury, nalezených ve zříceninách sumerských a akkadských měst z třetího tisíciletí před n. 1. Prvobytné hospodářské formy, lov a rybolov přežitkově si udržovaly jistý význam v ekonomice země. Avšak vedoucí a progresivní úlohu mělo zemědělství, vzniklé následkem přírodních podmínek už v nejstarší době a rozvíjející se dále v třetím tisíciletí před n. 1. V některých částech

KAP. II • VZNIK NE.TSTARŠÍ OTROKÁftSKÉ SPOLEČNOSTI

43

Otisk sumerského pečetního válečku s vyobrazením pluhu.

dolní Mezopotámie byla úrodná půda již do značné míry obdělána a štědře živila početné a pracovité obyvatelstvo. Na velkou hustotu oby­ vatelstva ukazuje ta skutečnost, že zříceniny velkých měst, jako na příklad Larsy a Uruku, jsou od sebe vzdáleny jen 24 km. Rozsáhlé past­ viny a stepi, prostírající se na západ od Eufratu, umožňovaly zabývat se chovem dobytka. Krátkorozí a dlouhorozí tuři byli chováni na pastvi­ nách a přikrmováni obilím. Tažného dobytka se používalo při zavod­ ňování půdy, při orbě a mlácení a také k dopravě nákladů. Obyvatelé chovali dobytek na žír i mléko, dávající velké množství masných a mléč­ ných produktů. Velmi hojně byl rozšířen brav, zvláště tučnoocasé a merinové ovce a též kozy různých plemen. K dopravě se používalo býků a oslů. Kůň se objevuje mnohem později, patrně až v druhém tisíciletí před n. 1. Rozvoji zemědělství byla zvlášť příznivá úrodná půda, hojnost vody a přírodních hnojiv, jež přinášely řeky. Avšak obyvatelstvo musilo vy­ naložit mnoho práce, aby přetvořilo bažinaté oblasti v zemědělské kraje. Nejdříve bylo třeba vysušit rozsáhlé bažiny, potom regulovat říční zá­ plavy a vybudovat soustavu umělého zavodňování, která umožňovala rovnoměrně rozdělovat v době záplav říční vodu po celé zemi. Proto úkolem prvních občin, které vznikly v jižní části Mezopotámie, byla stavba celé sítě umělého zavodňování. Engels napsal: „Umělé zavodňo­ vání je tu první podmínkou zemědělství, a to je věcí buďto komun (obcí), provincií, nebo ústřední vlády.“1 K. Marx—B. Engels, Vybrané dopisy, rus. vyd., str. 75; čes. vyd., str. 70.

44

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

Nehledě na to, že už v pravěku byla v Mezopotámii vybudována hustá síť zavodňovacích kanálů, byla technika výroby zemědělských nástrojů velmi primitivní a ustrnulá. Po celá tisíciletí se při obdělávání půdy používalo nejjednodušší motyky, zvláštních bran pro kypření půdy a prapůvodního pluhu stejně jednoduchého jako pluhy „staro­ čínske konstrukce, které půdu rozrývají jako vepř nebo krtek“.1 Při žatvě se obyčejně používalo jednoduchého srpu, který se v nejstarší době dělal ze dřeva a měl ostré pazourkové zuby. K mlácení se používa­ lo dobytka, který na mlátě rozdupával klasy. Zrní se čistilo na lopatách a ukládalo na sýpkách. Poněvadž zavlažovaná půda byla neobyčejně úrodná, nemusil člověk při jejím obdělávání vyvinovat zvláštní úsilí; tím se objektivně brzdil rozvoj zemědělství. Dokumenty o hospodářském vyúčtování ukazují na to, že úroda ječmene byla zde obvykle 36násobná. Někdy dosahovala maximálního násobku 104,5. Na druhé straně se nízká úroveň primitivní a ustrnulé zemědělské techniky vysvětluje do značné míry osobitými podmínkami otrocké práce. Tou měrou, jak se rozpadaly staré sousedské občiny, přibývalo v zemi otroků. Současně dělali otroky ze zajatců ukořistěných ve válkách. Proto se začalo v zemědělství používat práce otroků. Stejnou měrou, jakou se vyvíjelo otroctví, bylo možno zvětšovat postupně množství otroků v hospodářství. Nebyla tedy pociťována nutnost starat se o rozvoj techniky zemědělského nářadí. I otroci neměli v důsledku svého postavení zájmu na tom, aby šetrně zacházeli s pracov­ ními nástroji. Otrokáři dávali proto otrokům zpravidla nejhrubší nástroje. V Mezopotámii byly už od dávných dob známy různé druhy obilovin, z nichž na prvním místě byl ječmen. Mimo ječmen byla známa také špalda, ze které se připravoval hlavně chléb a pivo. Pěstování pšenice bylo v Mezopotámii méně rozšířené; cena pšenice byla dvakrát vyšší než cena špaldy nebo ječmene. Konečně se pěstoval také cirok obecný1 2, který se na Východě pěstuje dodnes. Už v sumerské epoše se pozvolna vyvíjejí relativně intensivní země­ dělské kultury, zelinářství a sadařství. To dokazují zvláštní slova v sumerském jazyku, jimiž se označovala pole, zahrady, louky a vinice, oráč a sadař. Jak vysoce cenili sadařství, je patrno z mythologických a historických legend. Kromě různých druhů zeleniny a ovocných stromů měla ve starověké Mezopotámii velký hospodářský význam datlová palma, která se pěsto­ vala od nejstarší minulosti. Byly tu zvláštní sady datlových palem, jejichž některé odrůdy se uměle zušlechťovaly. Aby palmy více rodily, 1 K. Marx, Kapitál, sv. I, rus. vyd. 1951, str. 203, pozn. 17; čes. vyd., Praha 1953, str. 215—216. 2 Jeden z druhů rostlin sorgho, známý v Asii a v Africe.

KAP. II * VZNIK NEJSTARŠÍ OTROKÁŔSKÉ SPOLEČNOSTI

45

používalo se zvláštního způsobu umělého opylování, jak ukazují nábo­ ženská vyobrazení, jejichž přísně vyhraněný typ se zachoval až do assyrské doby. Důležitý hospodářský význam datlové palmy se obráží v lite­ ratuře, ve výtvarném umění a náboženství. Datlová palma se odedávna pokládala za posvátný strom. Tak „vládce Larsy Gungunum ve druhém roce svého panování obětoval bohu slunce Samašovi dvě bronzové palmy“. S kultem datlové palmy je spojena legenda o posvátném „stro­ mu života“; příslušná vyobrazení se dlouho zachovala na pečetích ze sumersko-akkadské doby. Zároveň se zemědělstvím se v nej starší Mezopotámii vyvíjela i řemesla. Ale rozvoj řemesel byl do značné míry brzděn nedostatkem nej důležitěj­ ších druhů surovin. V jižní části Mezopotámie nebyl ani kov, ani dosta­ tečné množství kamene a dřeva. Proto už v pravěku začali zde obyvatelé náhradou za tyto chybějící druhy surovin používat hlavně hlíny a rá­ kosu. Hlíny používali často jako náhražky za dřevo, kámen a kov. Dělali z ní sudy, bedny, roury, pece, krby, pečetě, vřetena, olejové lampičky a rakve. V nejstarších dobách modelovali nádoby zprvu ruka­ ma, ale později na speciálním hrnčířském kruhu. Z hlíny dělali posléze ve velkém množství nej důležitější stavební materiál — cihly, které vyráběli s příměsí rákosu a slámy. Tyto cihly se někdy sušily na slunci, ale někdy se vypalovaly ve zvláštní peci. Ze začátku třetího tisíciletí před n. 1. pocházejí nej starší budovy, postavené z charakteristických velkých cihel, jejichž jedna strana je plochá a druhá vypouklá. Nej důležitější náhražkou za dřevo byl ve starověké Mezopotámii rákos a palach, jejichž různé druhy v Mezopotámii rostou ve velkém množství. Rákosu a palachu se používalo k výrobě různých pletených předmětů, jako stavebního materiálu, a též při stavbě lodí. Dřevo se vyskytovalo v Mezopotámii vzácně a cenilo se neobyčejně vysoko. Na vysokou cenu dřeva ukazuje obyčej pronajímat dům bez dřevěných částí. Nájemník si obvykle přivážel všechny dřevěné části domu, a když se z domu stěhoval, odvážel je zároveň se svým majetkem. Sumerové zhotovovali ze dřeva zbraně (luky a šípy), pracovní nástroje (pluhy), vozy, káry a koráby. Velké rozšíření chovu dobytka podporovalo rozvoj kožedělné výroby. Z kůže se dělaly postroje, obuv, přilby, pancíře, toulce a v pozdním období též zvláštní psací materiál, podobný pergamenu. V textilnictví se používalo lnu a vlny. Značný rozvoj dobytkářství přispíval k hojné­ mu rozšíření vlněných látek. Velký převrat v technice způsobil objev kovů. Jedním z prvních kovů, známých národům v jižní části Mezopotámie, byla měď, s jejímž ná­ zvem se setkáváme jak v sumerském, tak také v akkadském jazyku. Osobitý způsob výroby z mědi se udržel skoro až do první poloviny

46

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

druhého tisíciletí před n. 1. Z mědi se dělaly nejrůznější předměty, mimo jiné zbraně, pracovní nástroje (sekery a srpy) a nádoby. Velké množství různých měděných výrobků bylo nalezeno při vykopávkach v Uru.

Zlaté nádoby z hrobu královny Šubat.

Měděné sošky a reliefy, zhotovené s velkým uměleckým mistrovstvím, svědčí o poměrně vyspělé metalurgii již v polovině třetího tisíciletí před n. 1. V nápisech z Larsy je zmínka o 19 měděných soškách, vyrobe­ ných na královské rozkazy. Poněkud později se objevil bronz, který se připravoval sléváním mědi s olovem, později s cínem. Poslední archeologické objevy nasvěd­ čují tomu, že už v polovině třetího tisíciletí před n. 1. bylo v Mezopota-

KAP. II * VZNIK NEJSTARŠÍ OTROKÄŔSKÉ SPOLEČNOSTI

47

mii známo železo, podle všeho meteorické. Tak v jedné hrobce v Uru byla nalezena malá sekyrka, vyrobená z meteorického železa, a ve zříce­ ninách Ešnunny byla objevena bronzová rukojeť dýky, v jejíž vnitřní, duté části se zachovaly mikroskopické stopy železa, které jsou pravdě­ podobně zbytky železné čepele. Nicméně bylo železných výrobků z teh­ dejší doby nalezeno velmi malé množství. Zřejmě bylo železo v této době v Mezopotámii málo rozšířeno. Muselo se dovážet z dalekých zakavkazských krajů a snad také z Malé Asie, kde bývala stará ohniska metalurgické, zejména železářské techniky. V nejstarších občinách jižní části Mezopotámie v třetím tisíciletí před n. 1. se skoro všechny produkty zde vyráběné spotřebovaly doma. Na naturální charakter hospodářství ukazuje zvyk platit rolnickou daň a poplatky v naturáliích. Ještě v Urukaginově období (kolem r. 2400 před n. 1.) museli úředníci vybírat daně od rolníků v ovcích, jehňatech a rybách. „Jen když nebylo bílých ovcí, přinášeli pastýři vlnodárných ovec peníze.“ Charakteristický je zvyk vyjadřovat cenu půdy, vlny, oleje, otroků a měděných předmětů v obilí. Avšak starodávné naturální hospodářské zřízení těchto prvobytných občin začalo se postupně měnit následkem toho, že se objevovaly nadbytečné produkty. Tou měrou, jak se tyto nadbytečné zemědělské nebo řemeslné výrobky dostávaly na trh, vznikala nej starší obchodní směna jak uvnitř země, tak i se ze­ měmi sousedními. O existenci obchodu na začátku třetího tisíciletí před n. 1. svědčí zachované texty smluv o prodeji otroků, domů, polí, domácích zvířat a drahých kovů. Nutnost získat ze sousedních zemí různé druhy nepostačujících suro­ vin napomáhala rozvoji dosti značného zahraničního obchodu. Tak víme, že Sumerové dováželi měď z Elamu, Íránu a Assyrie a dřevo z hor­ ských oblastí, ležících severně a východně od Mezopotámie. Přes dosti široký územní rámec byl tento obchod ještě zcela primitivní. Byl to nejstarší směnný obchod, při kterém se jeden druh zboží pouze vyměňo­ val za jiné zboží. Jen pozvolna se objevují nejstarší zbožní ekvivalenty, které Marx nazval nejstaršími druhy peněz. V nejdávnější minulosti to byl u zemědělských národů v Mezopotámii obyčejně dobytek nebo obilí. Později, podle toho, jak se šířily kovy, nabývají významu peněz kovové slitky. Ale tyto slitky nebyly ještě opatřeny vyraženým znakem, který by byl zárukou přesnosti váhy a čistoty slitiny. Proto bylo nutno váhu každého měděného nebo stříbrného slitku při každém obchodním jednání překontrolovat. Tyto nejstarší peníze stále ještě mají svůj primitivní zbožní ráz. Rozšíření obchodu ve starověké Mezopotámii mělo za následek také rozvoj dopravy. Zřejmě se zde stejně jako v Egyptě zboží už v dávné minulosti dopravovalo po řekách a kanálech. Velké mezopotámske

Standarta s inkrustovanými vyobrazeními. Z Uru.

Táž standarta. Druhá strana. 4 Dějiny starověkého Východu

50

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

řeky Tigris a Eufrat, přirozené to obchodní magistrály, a celá síť kanálů napomáhaly rozvoji říční dopravy. Po karavanních cestách se zboží dopravovalo na oslech a mulách s používáním nosných sedel, dvoukolek a vozů, které se pohybovaly na velmi primitivních diskových kolech. Vzory těchto primitivních dvoukolek a jejich vyobrazení byly nalezeny při vykopávkach města Uru. S rozvojem výrobních sil v sumerské a akkadské společnosti, s růstem produktivity práce objevuje se nadvýrobek a zároveň s tím také vy­ kořisťování člověka člověkem ve formě otroctví. Jednu z nejstarších forem otroctví nacházíme už v patriarchální rodině. Na to poukázal Marx a Engels v „Německé ideologii“: „Otroctví existuje skrytě v rodině, rozvíjí se jen postupně s růstem obyvatelstva a potřeb a s rozšířením vnějších styků za válek a při směnném obchodě.“1 O existenci těchto skrytých druhů otroctví, po prvé vznikajících v rodi­ ně, svědčí řada sumerských a akkadských dokumentů. Nejstarší rodinné právo, zachycené v sumerském kodexu, dovolovalo otci, aby prodal své děti do otroctví. A nebyla to jen mrtvá litera zákona, nýbrž zcela reálné právo, neustále se uskutečňující v životě rodiny. Rodiče často prodávali své děti do otroctví. Podmínky takového prodeje se při tom zapisovaly do zvláštních dokladů, které se zachovaly až do naší doby. Jakýmsi zamaskováním takového prodeje byl zvyk osvojení cizího dítěte; a to se nezřídka potvrzovalo zvláštním dokumentem. Osvojitel platil otci osvojeného dítěte určitou částku, jako by platil za osvojení. Toto osvojení bylo tedy jen zastřenou formou prodeje dítěte. Charakteristickým rysem patriarchální rodiny ve starověké Mezo­ potámii je neplnoprávné postavení ženy, zvýšené zvykem mnohožen­ stvu Dcery byly nezřídka prodávány do ottoctví, jak ukazuje termín „cena ženy“, s nímž se v dokumentech setkáváme. Rozvoji otroctví ve značné míře napomáhala dlužní závislost. V mnohých dokladech jsou zaznamenány půjčky poskytované zejména v obilí, které chudí hyb nuceni brát u boháčů. Samo sebou se rozumí, že chudáci často neměli prostředky, aby půjčku vrátili včas i s narostlými úroky. Když chudák upadl do dluhů, stával se zhusta obětí lichváře. Hrozilo mu ne­ vyhnutelně otroctví. Ale nejstarším a nej vydatnějším pramenem otroctví byly urputné války, které ustavičně mezi sebou vedly z počátku rodově kmenové svazy a později i jednotlivé sumerské a akkadské státv a také větší státní celky se sousedními národy. Tyto války vedl^ především k ukořistění velkého množství zajatců, z kterých se obvykle stávali otroci. Tento fakt se odrazil v sumerském písemnictví. Slovo „otrok“ se psalo složi­ 1 K. Marx—B. Engels, Spisy, rus. vyd., sv. IV, str. 12.

KAP. II • VZNIK NEJSTARŠÍ OTROKÁŘSKÉ SPOLEČNOSTI

51

tým znakem, který označoval asi pojem „člověk z hor“. Zajatci, uko­ řistění ve válkách s východními horskými kmeny, stávali se .zřejmě zpravidla otroky. V Sumeru nazývali otroky „sag“, což značí „kus“, v Akkadu „ardu“, což znamená „skleslý“, nebo „réšu“ — „hlava“. To nasvědčuje tomu, že se v Mezopotámii už v třetím tisíciletí před n. 1. stávají formy otrokárskeho vykořisťování dosti výraznými a na svobodné lidi přemě­ něné v otroky pohlíží se už v plné míře jako na otroky, kteří se při­ rovnávají ke zboží nebo k dobytku a počítají se na kusy nebo podle počtu hlav. Soudíme-li podle zachovaných pramenů, byli otroci dosti často prodáváni. Hodnota otroka se pohybovala od 14 do 20 stříbrných šekelů (117—168 g stříbra). Majetkové rozvrstvení, které probíhalo uvnitř sousedských občin, vedlo k postupnému rozkladu pospolného řádu. Růst výrobních sil, rozvoj obchodu i otroctví a konečně loupežné války napomáhaly tomu, že se z masy příslušníků občiny oddělila nevelká skupina otrokárske aristokracie. Zároveň přicházely nejméně zajištěné vrstvy občiníků poznenáhlu na mizinu a měnily se v chudáky, ba i v otroky. Toto rozvrstvování občin se odrazilo také v jazyku. Objevují se nejstarší sociální termíny pro označení boháčů i chudáků. Aristokraté, vlastnící otroky a částečně půdu, nazývají se „velkými lidmi“ (lugal), proti nimž stojí „malí lidé“, t. j. svobodní, málo majetní členové sousedských občin. Tato nejstarší třídní společnost vzniká na troskách rodového zřízení. Primitivní, ještě nevyvinuté otroctví je vlastní této společnosti. Otro­ káři vykořisťují práci otroků a také svobodných chudáků. Nesmiři­ telné třídní rozpory vedou k vytvoření státu. Otrokáři potřebují aparát panství, aby udrželi v poslušnosti početné masy chudáků a otroků. „A tak se objevil — otrokářský stát — aparát, který dával do rukou otrokářů moc, možnost ovládat všechny otroky.“1 Nej starší zmínky o existenci otrokářských států na území Mezo­ potámie pocházejí ze začátku třetího tisíciletí před n. 1. Soudíme-li podle tehdejších dokumentů, byly to velmi malé státy, správněji řečeno prvotní státní útvary, v jejichž čele byli králové. V knížetstvích, která pozbyla své samostatnosti, vládli nejvyšší představitelé otrokárske aristokracie se starobylým polokněžským titulem „ensi“2. Ekonomickým základem těchto nej starších otrokářských států byl pozemkový fond země soustředěný v rukou státu. Pozemky náležející občině, které obdělávali svobodní rolníci, byly považovány za vlast­ nictví státu a jejich obyvatelé musili konat ve prospěch státu povin­ nosti všech druhů, které byly obyčejně dosti těžké. Ale vedle toho měl 1 V. I. Lenin, Spisy, rus. vyd., sv. 29, str. 441. 2 Starší čtení tohoto slova je „patesi“. (Pozn. red.)

52

NEJSTARŠÍ STÄTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

král k přímé disposici zvláštní pozemky. Třídní rozvrstvování se obráželo i ve formách po­ zemkového vlastnictví. Státní moc nezřídka zabírala občinové pozemky, z nichž část se ještě dříve proměnila ve vlast­ nictví nejbohatších předsta­ vitelů občiny. Tak postupně vznikalo vedle velkého centralisovaného královského vlast­ nictví půdy a rolnického občinového užívání pozemků sou­ kromé vlastnictví půdy u bo­ háčů. Chudáci, kteří byli při­ praveni o půdu a z nichž se postupně stávali otroci, a také otroci z řad válečných zajatců obdělávali půdu, která patřila králi, chrámům a otrokářům aristokratům. Hlavní hospodářskou for­ mou bylo v tehdejší době obilHlava býka ze zlata a lazuritu. Nalezena v Uru. nářství založené na umělém zavodňování.Proto jedna z nejdůležitěj ších funkcí nej staršího otrokárskeho státu byla funkce organisovat a udržovat v pořádku zavodňovací síť. Vládci a králové nejstarších i pozdějších států v Su­ meru a Akkadu všude ve svých nápisech hrdě mluví o své péči o to, aby síť umělého zavodňování byla rozšiřována a udržována v pořád­ ku. Tyto zásluhy kladou na roveň válečným vítězstvím, přiznávajíce tím ohromný význam, který mělo zavodňování v životě země. Tak Rimsin, král Larsy (XVIII. stol, před n. L), sděluje v jednom nápise, že vykopal kanál, „který zásobil pitnou vodou velké množství oby­ vatelstva... který dal nadbytek obilí... až k břehu moře“. On jej vykopal a přeměnil svou zemi v zemědělský kraji V dokumentech z doby existence sumerských a akkadských států jsou zmínky o nejrůznějších zavodňovacích pracích, jako na příklad o regulaci rozvodňujících se řek a kanálů, o opravě škod způsobených povodní, o upevňování břehů, o napouštění vodních nádrží, o regulaci zavodňování polí a o různých pozemních pracích, které souvisí se za­ vodňováním polí. Zbytky starých kanálů ze sumerské doby se v ně-

KAP. II * VZNIK NEJSTARŠÍ OTROKÄŔSKÉ SPOLEČNOSTI

53

Starosumerská zlatá přilba. Z vykopávek v Uru.

kterých oblastech jižní Mezopotámie zachovaly až dodnes, jako na pří­ klad v okolí staré Ummy (dnešní Džocha). Podle nápisů byly tyto kanály tak velké, že po nich mohly plout velké lodi, ba i koráby naložené obilím. Všechny tyto velké práce organisovala státní moc. Organisace velkých zavodňovacích prací, rozvoj nej staršího směnného obchodu se sousedními zeměmi a ustavičné války vyžadovaly centralisaci státní správy. O prvních tendencích k centralisaci administrativní moci v starověkém Sumeru svědčí funkce nejvyššího úředníka, který měl titul „nubanda“. Tento úředník, s jehož titulem se setkáváme v ná­ pisech pocházejících z Lagaše a vztahujících se k XXIV. stol, před n. 1., soustřeďoval ve svých rukou správu veškerého hospodářského života v zemi. Povinnosti a pravomoc nubandy byly velmi rozsáhlé. Soudíc podle nápisů z této doby, t. j. z XXIV. stol, před n. L, měl nubanda na starosti zemědělské práce, zvláště ty, které souvisely se soustavou umělého zavodňování. Dále patřilo do jeho pravomoci rozdělování půdy, vydávání zemědělského nářadí i péče o jeho opravu a správa potravi­ nových skladů a královského eráru. Nubanda stál posléze v čele státního

54

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

archivu a občanské rady, která měla na starosti uzavírání smluv mezi jed­ notlivci. V této době vznikají nej starší správní obory s různými úředníky. Tak členy hospodářské správy byli „damkarové“, zvláštní agenti, kteří řídili obchodní operace. Nad ně vynikal „vel­ ký damkar ensi“, zřejmě jejich náčel­ ník. Jednotlivé sýpky nebo zásobárny spravovali zvláštní úředníci, zvaní „duggur“. K finanční daňové správě patřili výběrčí daní, zvaní „maškim“. Objevují se již také hodnosti vojen­ ských velitelů (galuku), svědčící o roz­ voji vojenství. Již ve čtvrtém tisíciletí před n.l. vzni­ kají na sumerském a akkadském území nejstarší města, která jsou hospodář­ skými, politickými a kulturními stře­ disky jednotlivých drobných států. V nejjižnější části země, na břehu Per­ ského zálivu, bylo město Eridu. Velký politický význam mělo město Ur, které, jak tomu nasvědčují výsledky nedáv­ Hlava vznešené Sumeřanky. Rekon­ ných vykopávek, bylo střediskem sil­ ného státu. Náboženským a kulturním strukce. Z vykopávek v Uru. střediskem celého Sumeru bylo město Nippur s všesumerskou svatyní — chrámem boha Enlila. Z jiných sumerských měst měl velký význam Lagaš (Širpurla), který vedl stálý boj se sousední Ummou, a město Uruk, kde podle pověsti vládl kdysi starosumerský hrdina Gilgameš. Dějiny některých těchto nejstarších států jsou nám více méně známy, protože v rozvalinách některých měst (Ur) bylo nalezeno mnoho pamá­ tek hmotné kultury a umění a ve zříceninách jiných měst (Lagaš) se našlo mnoho dokumentů (z nichž část je uložena v Puškinove moskev­ ském museu výtvarných umění). Rozmanité přepychové předměty nalezené v rozvalinách Uru svědčí o velkém vzrůstu techniky, hlavně metalurgie, na začátku třetího tisíciletí před n. 1. Již tehdy uměli dělat bronz sléváním mědi s cínem, naučili se používat meteorického železa a dosáhli znamenitých vý­ sledků v klenotnickém umění. Ur se postupně mění ve velké obchodní město, které obchoduje s řadou sousedních zemí. Do Uru se na příklad

KAP. II * VZNIK NEJSTARŠÍ 0TR0KÁŔSKÉ SPOLEČNOSTI

55

Urnanše, vládce Lagaše, obklopený svou družinou. Relief v kameni.

dovážejí jaspisové perly, pečeti, kámen na výrobu nádob, bavlna a opice z údolí řeky Indu, cín, lazurit a obsidián z Iránu a Armenie, cedry ze Sýrie atd. V čele státu stáli vládcové, kteří stavěli chrámy i paláce a byli pohřbíváni v hrobkách se svými poklady a šperky. Drahocenné zbraně, stříbrné nádobí a bohatě vykládané hudební nástroje ukazují na sou­ střeďování bohatství v rukou aristokracie, a tudíž i na příkré sociální rozvrstvení. Je docela přirozené, že Ur nebyl jediným bohatým a mocným státem v dolní Mezopotámii. Vedle něho existovaly také jiné státy, které mezi sebou urputně bojovaly o nadvládu a panství v jižní a zčásti i ve střední Mezopotámii. Mezi těmito státy vynikal Lagaš, jehož dějiny známe poměrně dobře. V polovině třetího tisíciletí před n. 1. (2540—2370 před n. 1.) stáli v čele Lagaše mocní králové, kteří dokázali sjednotit pod svou mocí několik sousedních území. Cílem boje Lagaše se sousedními státy bylo co největší územní sjednocení okolo jednoho střediska. Hospodářská a politická moc Lagaše byla založena za Urnanše, kterého můžeme po­ važovat za zakladatele první historické lagašské dynastie. Vnějším

56

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

projevem rozkvětu Lagaše byla rozsáhlá stavitelská činnost, kterou začal Urnanše. Na jednom reliefu, který se zachoval z tehdejší doby, je zobrazen sám král, který jako by svou účastí posvěcoval práce při slavnostním založení chrámu. On sám nese na hlavě koš s cihlami. Při slavnostní ceremonii jdou za ním děti, úředníci a sluhové. Ve svých nápisech Urnanše popisuje stavbu chrámu, budování kanálů a dary svatyním. Lagaš dosáhl největší moci za krále Eannatuma, který vedl rozhoř­ čené války se sousedními městy a podmanil si rozsáhlé území. Eannatum nejenže osvobozuje Lagaš z nadvlády Kiše, ale dokonce k němu při­ pojuje tento akkadský stát. Potom dobývá Uru a činí tak konec nezávislé vládě králů I. urské dynastie. Nakonec podrobuje Lagaši Uruk, Larsu a Eridu a podmaňuje si tak celou jižní část Mezopotámie. Zvlášť tvrdý boj vedl Eannatum se sousedním městem Ummou.

Sumerská těžce ozbrojená pěchota. Část reliefu Eannatumovy „Supí stély“. Paříž. Louvre.

KAP. II * ČINNOST URCKAGINOVA

57

Vládce Ummy Uš udeřil na Lagaš s podporou králů měst Opise a Kiše. Avšak válka skončila pro Ummu neúspěšně. Eannatum rozdrtil vojska Uše a jeho spojenců a vtrhl na území Ummy. Své vítězství nad Ummou zvěčnil na pomníku, který se fragmentárne zachoval až dodnes a na­ zývá se „Supí stéla“. Starý umělec zobrazil na tomto vítězném pomníku bojiště, poseté mrtvolami pobitých nepřátel, nad nimiž krouží supi. Jsou zde také vyobrazeny scény z pohřbívání padlých, obětování zajatců bohům a na­ konec sám vítězný Eannatum, jedoucí na válečném voze v čele oddílu těžkooděnců. Nápis na pomníku líčí vítězství lagašského vojska a zdů­ razňuje reálné výsledky války. Obyvatelé Ummy, na hlavu poraženi, složili přísahu, že nevpadnou na území Lagaše a budou platit lagašským bohům daň v obilí. Jiné tehdejší nápisy potvrzují značný rozmach dobyvatelské politiky Eannatuma, který zvítězil nad akkadskými králi měst Kiše a Opise a též nad elamskými knížaty. S hrdostí vypravuje Eannatum, že „pokořil Elám, hory vzbuzující údiv, nasypal (mo­ hyly) ... rozdrtil Elamu hlavu; Elám byl zahnán do své země“. Sumerský vliv proniká tak v tehdejší době do oblasti střední Mezo­ potámie, ba dokonce i do nepřístupného, hornatého Elamu. ENTEMENA

V Eannatumově válečné politice pokračoval Entemena, který do­ vedl upevnit panství Lagaše nad Ummou, Urem, Eridem a Nippurem a také odrazil vpád Elamitů. Z tehdejších historických dokumentů je zvlášť významný Entemenův nápis, nej starší to diplomatický dokument, v kterém se obraznou řečí popisují předcházející diplomatické vztahy a války mezi Lagašem a Ummou. Dokument zaznamenává mírové podmínky a územní hranice, smluvené po Entemenově vítězství nad Ummou. Entemena hrozí poraženým krutými tresty, poruší-li smlouvu. ČINNOST URUKAGINOVA

Dlouhé války, které vedli mocní vládcové Lagaše, byly příznivé dalšímu rozvoji primitivního otrokárskeho hospodářství. V tehdejších hospodářských dokumentech se mluví o dřevěných pluzích, které na­ vždy vytlačují prvobytnou motyku. Velmi se zdokonaluje řemeslo. V četných dílnách pracovali nej různější řemeslníci. Metalurgie se velmi rozšiřuje. V dokumentech se vypočítávají kousky měděného plechu a kovové předměty. Přebytek zemědělských produktů a řemeslných výrobků se prodává na domácích trzích a dokonce se vyváží do soused­ ních zemí výměnou za nezbytné a cenné zboží, jako na příklad za stříbro,

58

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

které se dováží z Elamu. V zemi zesílil příliv zajatců, z kterých dělali otroky. Dokumenty o prodeji otroků svědčí o růstu otrokárskeho vykořisťování. Avšak vývoj hospodářského života vedl pouze k obohacení vlád­ noucí třídy otrokárske aristokracie, k níž náleželi vlivní úřednici a kněží, kteří měli ohromné bohatství. Velké hodnoty se soustřeďovaly také v chrámech. Pracující lid, chudina a otroci byli vystaveni stále krutěj­ šímu vykořisťování se strany boháčů. Tak sílilo majetkové rozvrstvení, jež vedlo k vyhrocení třídních rozporů a k prudkým výbuchům třídního boje, jak svědčí dokumenty z doby Urukaginovy (XXIV. stol, před n. 1.). Poslední představitelé dynastie Urnanšeovy stávají se nejvyššími kněžími a zmocňují se chrámového hospodářství, aby upevnili otrokářský řád a posílili autoritu královské moci. Avšak toto opatření vyvolává nespokojenost jak pracujících mas, hlavně členů občin, tak kněžstva, které spravovalo chrámové hospodářství a ztratilo řadu svých privile­ gií splynutím chrámového hospodářství s hospodářstvím královským. V důsledku toho začaly v Lagaši velké lidové nepokoje a třídní boj se velmi zostřil. Je zcela možné, že došlo dokonce i k lidovému povstání. Kněžstvo, nespokojeno tím, že královská moc uchvátila do svých rukou chrámové hospodářství, popudilo proti králi široké vrstvy pracujícího obyvatelstva. Poslední král Urnanšeovy dynastie jménem Lugalanda byl přinucen postoupit své místo Urukaginovi, který se zmocňuje nejvyšší státní moci násilným převratem, zřejmě proto, že se opíral jednak o podporu kněžstva a jednak o podporu širokých lidových vrstev, především o svobodné občiníky. Ve svých nápisech se Urukagina ne­ zmiňuje o svém královském původu. Naopak mluví o tom, že bůh „Ningirsu, hrdina Enlilův, daroval Urukaginovi vládu nad Lagašem a dal mu moc vládnout nad 10 sary lidí“ (10 sar = 36 000). Jakmile se Urukagina dostal k moci, pravděpodobně v důsledku lidového hnutí zorganisovaného kněžstvem, provedl řadu reforem, jejichž účelem bylo obnovit poměry, jaké byly v Lagaši dříve, a rovněž obnovit nezávislost kněžstva ve správě chrámového hospodářství. Zá­ roveň byl nucen také poněkud zlepšit hospodářské postavení těch střed­ ních svobodných vrstev obyvatelstva, členů sousedských občin, které byly jeho hlavní sociální oporou. Urukagina, aby pronikavěji zdůraznil sociální povahu svých reforem, srovnává ve svých nápisech surové formy vykořisťování chudiny, které vládly v Lagaši před jeho příchodem k mo­ ci, s těmi poměry, které byly výsledkem jeho reforem. Soudíme-li podle Urukaginových nápisů, vládla v Lagaši před tím, než moci dobyl Uru­ kagina, neomezená nejvyšší vrstva otrokárske aristokracie s vládcem — ensim v čele. Všude — na lodích, u stád a v rybářských hospodář­ ství — byli dozorci. Vládce vybíral vysoké daně ze všech příjmů obyva-

KAP. II » ČINNOST URUKAGINOVA

59

telstva a sahal svou chamtivou rukou dokonce i na majetek chrámů. Kněží rovněž nezůstávali pozadu v utisková­ ní obyvatelstva a požadovali vysoké platy za vykonávání náboženských obřadů. Boháči a úředníci směli chu­ dinu beztrestně olupovat a utiskovat ji. Urukagina si přičítal za zvláštní zásluhu, že učinil přítrž těmto zlořá­ dům a obnovil starý „pořádek“ a sta­ rou „spravedlnost“. Odstranil dozorce a strážce a umožnil tak lidem, aby se svobodně zabývali svou prací. Obnovil práva a výsady chrámů tím, že vyloučil chrámové hospodářství ze správy vlád­ ce a prohlásil je za vlastnictví samých bohů, jinými slovy vrátil je kněžstvu. Zároveň však snížil poplatky, které kněží dříve vymáhali na obyvatelstvu za vykonávání náboženských obřadů. Pro časté zlořády, kdy velitelé utisko­ vali prosté vojáky tím, že jim násilně brali jejich majetek pod záminkou kou­ pě, Urukagina rozkázal, aby v tako­ vých případech zaplatili za koupeného osla nebo dům spravedlivou cenu, čili, křoví. Z vykopávek jak se obrazně praví v nápisu, „dob­ Beran chycený vvUru. rým stříbrem“. Aby poněkud zlepšil hospodářské postavení středních svo­ bodných vrstev obyvatelstva, vydal Urukagina zvláštní zákony, které měly osvobodit „obyvatele Lagaše z dlužní závislosti, od spásání trá­ vy, krádeží, vražd a vylupování domů. Uzákonil jejich svobodu. Aby silný neubližoval vdovám a sirotkům, sjednal s bohem Ningirsuem tento odkaz.“ Urukaginovy sociální reformy nabyly tak formy zákonů, které měly chránit zájmy kněžstva a středních vrstev obyvatelstva, jimž se dostalo těmito reformami řady práv. Urukagina vládl šest let. Za tu krátkou dobu dosáhl Lagaš velkého rozkvětu. Hrdě mluví reformátor o chrámech a palácích, které vystavěl, a o kanálech, které zbudoval. Avšak Urukaginovi se nepodařilo své dílo upevnit. Otrokárska aristokracie sousedních měst s obavami hleděla na posílení občiníků a středních svobodných vrstev v Lagaši. V tom byla, jak se zdá, jedna z příčin porážky Lagaše. Na druhé straně re­

60

NEJSTARŠÍ STÄTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

formy, které Urukagina zavedl, aby zachoval třídní otrokárskou společ­ nost, nemohly přinést rozhodující výsledky. Nemohly učinit stát sta­ bilnějším, protože zachovávaly majetkovou nerovnost a třídní vykořisťo­ vání a jen nemnoho a k tomu dočasně zlepšily postavení středních vrstev obyvatelstva. VZNIK SUMERSKÉHO KRÁLOVSTVÍ ZA LUGAL-ZAGGIZIHO (2373 — 2349 před n. 1.)

V sedmém roce Urukaginova panování vtrhl v čele svých vojsk do Lagaše Lugal-zaggizi, vládce Ummy, krůtě zpustošil město, vypálil jeho chrámy a paláce, vyloupil jejich bohatství, a jak se zdá, svrhl s trůnu krále — reformátora. V jednom zachovaném nápisu se ukrutné zpustošení Lagaše podrobně popisuje. Písař, který měl soucit s Urukaginou, snaží se reformátora ospravedlnit: „Lidé Ummy, zpustošivše Lagaš, zhřešili proti bohu Ningirsuovi. Moc, které se jim dostalo, bude jim odňata. Nedopustil se hříchu Urukagina, král Lagaše, ale nechť na Lugal-zaggiziho, ensiho Ummy, vloží břímě tohoto hříchu jeho bohyně Nisaba.“ Lugal-zaggizi se neomezil na porážku a dobytí Lagaše. Tento mocný vládce Ummy si vytyčil širší úkol — sjednotit pod svou mocí celý Sumer a celý Akkad. Nezbytnost zcentralisovat síť umělého zavodňo­ vání, bránit zemi před cizími dobyvateli, horskými a kočovnými kmeny, neustále vpadajícími do Mezopotámie, bezpodmínečně vyžadovala sjednocení celého Sumeru v jeden velký stát typu starovýchodní despocie. A tento úkol po prvé splnil Lugal-zaggizi. Jak je vidět z jeho nápisu, podmanil si Uruk, Ur, Larsu a Adab. Bylo mu podřízeno i nábo­ ženské středisko celého Sumeru, starobylé město Nippur. Nazýval se králem Uruku a králem Uru a tím prohlásil za hlavní města sjednoceného sumer ského království tato dvě nej starší sumerská města, nositele sku­ tečných sumerských politických a kulturních tradic. Ve snaze upevnit svou moc nad celým Sumerem opíral se o kněžstvo sumerských měst a vzýval jako své ochránce jejich hlavní bohy. A nejen to, ve svém velkém nápisu Lugal-zaggizi po prvé v dějinách Mezopotámie j asně formuluje svou dobyvatelskou politiku. Tak poukazuje na to, že nej vyšší bůh Enlil, „král zemí, předal Lugal-zaggizimu panování nad zemí... podrobil jeho moci země, takže když jich dobyl od východu na západ, to on mu otevřel cestu od Dolního moře přes Tigris a Eufrat až k Hornímu moři“. Tato velkorysá sjednotitelská a dobyvatelská politika Lugal-zaggiziho pod­ porovala rozkvět velkých sumerských měst. S hrdostí mluvil Lugalzaggizi o tom, že „on dal Uruku zazářit v radosti, pozdvihnuv hlavu

KAP. II * VZESTUP AKKADU. SARGON I. (2.369- 2311 PŘ. N. L.)

6]

Uru jako hlavu býka až do samého nebe, odměnil Larsu, milované město Babbarovo, vodou radosti, Ummu, milované město boha... pozvedl k velké moci“. Avšak tento rozkvět Sumeru nebyl dlouhý. Trval jenom po dobu pětadvacetileté vlády Lugal-zaggiziho. Brzy vzniklo mocné akkadské království, které samostatnou existenci ne­ závislého a sjednoceného sumerského království opravdově ohrozilo. Boj mezi těmito dvěma státy musil vzplanout dříve nebo později. Z tohoto boje vyšel jako vítěz semitský Akkad, který podrobil své moci sumerský jih a vytvořil jednotné a mocné sumersko-akkadské králov­ ství, které obnovilo s novou silou a novým rozmachem dobyvatelskou a sjednotitelskou politiku dřívějších sumerských králů. VZESTUP AKKADU. SARGON I. (2369 — 2314 p ř e d n. 1.)

Ustavičný boj mezi sumerským jihem a semitským severem vede nakonec k vítězství semitského severu. Sargon I., zakladatel semitského státu Akkadu, podmanil si Sumer a sjednotil pod svou mocí značnou část Mezopotámie. Sargon I. byl zřejmě velký politik, neboť vzpomínka na něho se stále uchovávala a odrazila se v cyklu básnických legend. V jedné takové pověsti se vypravuje, že Sargon byl nalezenec. Jeho matka byla chudá žena a neměla prostředky na jeho výchovu. Proto položila dítě do rákosového košíku a ten ukryla na břehu Eufratu. Nemluvně našel nosič vody Akki, vychoval je a vyučil zahradníkem. Bohyně Ištar si Sargona zamilovala a udělala ho králem Akkadu. Soudíme-li podle této legendy, Sargon tedy násilně uchvátil státní moc, založil novou dynastii, a protože nemohl zákonitým způsobem odůvod­ nit své právo na královský trůn, prohlásil se za chráněnce nej vyšší bohyně Ištary. Touž snahu uzákonit svou moc dosvědčuje i jméno, které si usurpátor dal — Sargon (Sarrukín) — t. j. „pravý král“. Sargonova vláda byla nejen dobou vzniku, ale i dobou vnitřního a vnějšího posílení akkadského království. Za Sargona byla značně rozšířena a zdokonalena zavodňovací síť a byly vykopány nové kanály. Sjednocení Sumeru a Akkadu umožnilo regulovat v celostátním měřítku celou říční a za­ vodňovací soustavu. Aby se upevnil obchod, byla zavedena jednotná soustava měr a vah, založená částečně na desítkové početní soustavě. V souvislosti s rozvojem válečné politiky zorganisoval Sargon stálé vojsko v síle 5400 mužů, kteří „každodenně před ním jedí“. Toto stálé vojsko bylo jádrem těch velkých armád, jimiž Sargon disponoval a které mu umožnily několik velkých výbojů. Prvním úkolem Sargona bylo, aby utužil svou moc v Akkadu. Proto

62

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

si podmaňuje nejsilnější akkadské město Kiš, ale ponechává mu jeho nezávislost. Zřejmě proto, aby upevnil svou autoritu vládce nad celým Akkadem, nazývá se Sargon „králem Kiše“ a „králem Akkadu“. Když potom pevně zakotvil v Akkadu, obrací veškerou svou pozornost na jih, aby si trvale podrobil celý Sumer. Vytrhl se svými vojsky na jih, po­ razil vojska Lugal-zaggiziho a 50 ensiů, kteří mu pomáhali. Lugalzaggiziho samého přivedl jako zajatce do Nippuru a je možné, že ho obětoval bohu Enlilovi. Poněvadž Sargon dobyl a vyplenil nej důleži­ tější sumerská města Uruk, Ur, Lagaš a Ummu, opanoval celý Sumer, dosáhl „moře“ (Perského zálivu) a na znamení vítězství „omývá zbraň v moři“. Po porobení Sumeru přijímá Sargon titul „krále země, kterému Enlil nedal nepřítele“. Aby upevnil své postavení v Sumeru, byl Sargon nucen zabezpečit své jihovýchodní hranice a podnikl za tím účelem tažení do Elamu. Vpadl do Elamu z jihu, dobyl vítězství nad elamskými vojsky, obsadil několik elamských měst, vrátil se k mořskému pobřeží a poté „přešel moře v jeho východní části“. Tak natrvalo upevnil svou moc nad břehy Perského zálivu a to mu umožnilo ovládat námořní cesty vedoucí z Mezopotámie na jih do Indie a Arábie. Potom obrací své zbraně proti severním zemím, dobývá severovýchodní části Mezopotámie, území ležících na horním toku Tigridu, která se tehdy jmenovala země Subartu, a tak si podmanil a sjednotil skoro celou Mezopotámii. Sargon se však nespokojil výboji na území Mezopotámie. Aby se probil k břehům Středozemního moře a zmocnil bohatých měst na syr­ ském pobřeží a také západních karavanních a námořních obchodních cest, podniká smělé tažení na západ, který se tehdy nazýval Amurru. Výsledkem těchto tažení bylo, že „Enlil mu dal Horní zemi, Maeri (neboli Mari — V. A.), Jarmuti a Iblu až k Cedrovým lesům a Stříbrným horám“. Země Mari ležela na západ od středního toku Eufratu, Jarmuti v severní Palestině, „Cedrovým lesem“ se nazývaly hory Libanonské a „Stříbrnými horami“ pravděpodobně Taurus poblíž Kilikijských vrat. Tažením na západ sledoval tedy Sargon cíl proniknout do Palestiny a Sýrie až k maloasijským hranicím, aby se zmocnil jejich přírodních bohatství, hlavně cedrových lesů a stříbrné rudy. Jiné nápisy honosně mluví o tom, jak se Sargon snažil utužit svou moc nad syrským pobře­ žím. Tak se v nich praví, že „Sargon prošel moře západu, byl tři léta na západě, pokořil a sjednotil zemi, postavil na západě své sochy, pře­ pravil po moři a souši zajatce“. Nakonec jsou všechny důvody k před­ pokladu, že se Sargon několikrát pokusil, opíraje se o sílu svých vítěz­ ných zbraní, probojovat si cestu dokonce až do daleké Malé Asie. Tak se v jednom pozdějším textu vypravuje legenda, že k Sargonovi přibyli poslové z assyrské obchodní kolonie Kaneše, ležící v Malé Asii, a prosili,

KAP. II. • MANIŠTUSU (2305—2291 PÍL N. L.)

63

aby jim poskytl pomoc v jejich boji s králem města Purušcbandy. Po pečlivém posouzení této otázky na válečné radě, kde se uvažovalo o těžkostech daleké cesty a o vyhlídkách na vítězství, vypravuje Sargon své vojsko do daleké Malé Asie, poskytuje vydatnou pomoc Kaneši a uskutečňuje velké výboje na severozápadě. Zakladá tak velký vojenský stát, který si činí nárok na úplnou hegemonii v celé Přední Asii. Své nároky na provádění rozsáhlé vojenskoobchodní politiky Sargon co nejvýrazněji vyjadřuje ve svém titulu „král čtyř stran světa“. Ale tato dobyvatelská politika měla i své záporné stránky. Dobyté země a podmaněné národy nesplynuly s Akkadem v jednotný státní organismus a úpěly pod jařmem, které na ně dobyvatel uvalil. Na druhé straně neustálé války, které Sargon vedl po celou dobu svého 551etého panování, vyčerpaly životodárné síly akkadského lidu. Na konci Sargonovy vlády vzplanula v celé jeho obrovské říši povstání, jež ústřední moc jen stěží potlačovala. RIMUŠ (2313 — 2305 před n. 1.)

Proto hlavním úkolem Rimuše, syna a nástupce Sargonova, bylo potlačit povstání, která vzplanula zvlášť silně v Sumeru a Elamu, kde se zachovaly ještě živé vzpomínky na bývalou svobodu a nezá­ vislost. Několika taženími do vzbouřených zemí zničil Rimuš vojska vzbouřenců, potlačil vzpouru v sumerských městech, vpadl do Elamu a rozdrtil elamské vojsko mezi Susami a Avanem. Když dosáhl břehů Perského zálivu, znovu podrobil Akkadu sumerská a elamská území, kudy vedly nej důležitější obchodní cesty, směřující na jih a na východ. Přisvojiv si honosné tituly „krále Kiše, pána Elamu“, hrdě mluví o tom, že vládl nade všemi zeměmi od Perského zálivu až ke Středozemnímu moři i nad přilehlými horskými zeměmi. Po celou dobu svého panování pokračoval Rimuš v Sargonově činnosti a položil základy k dalšímu rozkvětu akkadského království. Přece se mu však nepodařilo uklidnit celou zemi úplně. Povstání proti němu podnítili „sluhové jeho domu“, patrně dvorní hodnostáři, kteří ho utloukli svými pečetěmi. Byl to typický palácový převrat, kterým byl starý despota svržen a na jeho místo nastoupil nový vládce, pravděpodobně jeho bratr. MANIŠTUSU (2305 — 2291 před n. 1.)

Třetí akkadský král ze Sargonovy dynastie jménem Maništusu po­ kračoval v zahraniční politice svých předchůdců. Tak podnikl tažení do Elamu, aby potlačil povstání, které tam vzplanulo, a podrobil si

64

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

elamské oblasti Anšan a Širichum. Tímto vítězstvím se však nespokojil, přeplavil svá vojska přes Perský záliv a vpadl do jihozápadní části Íránu, kde porazil koalici 32 měst a opanoval bohaté stříbrné doly a kamenolomy. Ve vnitřní politice byl Maništusu veden především nutností, aby vnitřně upevnil velké akkadské království, vytvořené během tří vlád rozsáhlými výboji. Tak Maništusu usiluje, aby si štědrými dary naklonil vlivnou sumerskou kněžskou aristokracii. Aby si zajistil podporu sumerského kněžstva, stanoví zvláštním nařízením velikost statků a výši důcho­ dů chrámu boha Samaše, kterému zároveň obětuje zlaté a stříbrné slitky o váze 30 talentů. Aby upevnil svou vládu v Elamu, snaží se získat na svou stranu elamské kněžstvo. Proto zasvěcuje svou sochu elamskému bohu Narutimu. Charakteristická je Maništusova pozemková politika. Ve čtyřech nápisech z jeho doby, zachovaných na jednom obelisku, je krajně stručně a poněkud nejasně zapsáno, že král koupil od několika osob velkostatky poblíž Kiše a jiných měst. Smíme předpokládat, že Maništusu získal tyto pozemky od občin, protože osoby v nápisech uváděné jsou nazývány „bratry“ a „dětmi“. Skutečnými vedoucími v těchto občinách byli „páni pole“ a „stařešinové pole“, kteří náleželi k rodové aristokracii, oddělující se od občin a vytvářející nejstarší vrstvy otrokářů. Právě o těchto nej vznešenějších a nejbohatších aristo­ kratech se mluví v nápisu na Maništusově obelisku jako o „jedlících (t. j. nabyvatelích — V. A.) stříbra“, jak tehdy říkali prodávajícím. Tyto nejbohatší a nejvlivnější hlavy občin prodejem občinových po­ zemků králi pomáhaly zřejmě upevňovat a rozšiřovat královský pozem­ kový fond. Na druhé straně je zcela možné, že část těchto pozemků předal král za určitých podmínek různým představitelům služební šlechty a postupně se vytvářející šlechty pozemkové, která na svých statcích vykořisťovala práci otroků. V nápisu na Maništusově obelisku se praví, že na pozemcích, které koupil král, byli usazeni představitelé akkadského úřednictva a kněžstva a také sumerští aristokraté a mezi nimi příbuzní nebo potomci ensiho Ummy (GIS-CHU), syn ensiho Lagaše a jiní urození boháči. Toto opatření král zřejmě nečinil jen proto, aby zvětšil množství pozemků, které byly soustředěny v jeho rukou, ale také proto, aby si zároveň získal štědrými dary vlivnou sumerskou a akkadskou nejvyšší společenskou třídu, připoutal ji ke královskému dvoru a postavil ji takto pod jakousi, zřejmě hospodářskou kontrolu ústřední moci.

KAP. II • NARÄM-SIN (2290—2254 PŘ. N. L.)

65

NARÄM-SIN (2290 — 2254 před n. 1.)

Nejvyššího rozkvetu dosáhlo akkadské království za Narám-Sina, který značne rozšířil dřívější hranice Akkadu. Stejně jako jiní akkadští králové musil Narám-Sin na počátku své vlády potlačit několik po­ vstání. Narám-Sin se pyšní, že zvítězil nad devíti armádami a třemi králi, zřejmě nad vladaři Uruku, Umrny a Nippuru, kteří se vzbouřili proti akkadskému králi. Potom musil potlačit povstání i v Akkadu samém. Pokračoval ve válečných taženích svých předchůdců, vtrhl do Sýrie a dosáhl Středozemního moře. Aby upevnil svou moc nad Elamem, podnikl tažení do této hornaté země a donutil avanského vládce, aby s ním uzavřel smlouvu, jejíž text, napsaný v elamském jazyku, zachoval se až dodnes. Narám-Sin však na tom nepřestal. Pokusil se rozšířit hranice akkadského království na sever i na jih. Čedičová deska s Narám-Sinovým obrazem, nalezená severovýchodně od Diarbekiru, dokazuje, že akkadská vojska pronikla daleko do oblasti horního Tigridu. Ale zvláštní význam mělo Narám-Sinovo tažení do daleké země Magan (asi v Arábii), odkud se dovážel černý diorit na vý­ robu soch a nádob. Toto tažení na jih mělo prorazit cestu do Arábie, aby byly navázány nové obchodní styky s dalekými jižními zeměmi. Tak víme, že se za Narám-Sina dováží ze země Meluchchy porfyr, zlatý písek a rozličné druhy vzácného dřeva, to jest ten materiál, jehož v Mezopotámii nebylo. Narám-Sinova dobyvatelská politika značně upevnila silné akkad­ ské království, zvýšila jeho autoritu jak uvnitř země, tak i v soused­ ních zemích a umožnila zabezpečit a rozšířit zahraniční obchodní styky. Jasným svědectvím zvýšené moci akkadského království je okázalá titulatura Narám-Sina, který se už nazývá „božským Narám-Sinem, mocným králem Akkadu“. Akkadskému králi se vzdávají už čistě božské pocty. Na pomníku nalezeném v Susách je Narám-Sin vyobrazen v podobě zbožštěného hrdiny, který v čele svého vojska směřuje do hor­ naté země a sráží ke svým nohám poraženého nepřítele. Na zlomku jedné jeho sochy se dochoval příznačný nápis: „Čtyři strany světa všechny dohromady se sklonily před ním.“ Narám-Sinova dobyvatelská politika musila dříve nebo později vy­ volat odpor sousedních států. A skutečně se proti mocnému akkadskému dobyvateli na konci jeho panování vytváří hrozivá koalice. Patří k ní král Chetitů, král Kaneše, staré assyrské kolonie v Malé Asii na místě dnešního Kůltepe, král Kursaury, král Amurru, králové Paraši a král „Země cedrů“, která asi byla v oblasti Amanu (Sýrie). K této koalici se přidávají odbojné střední vrstvy městského obyvatelstva Akkadu, 5 Dějiny starověkého Východu

66

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

jehož některá města usilovala o obnovení své samostatnosti. NarámSinovi se však daří porazit své nepřátele a po rozhořčených bojích s nimi dokonce i udržet část svých dřívějších rozsáhlých výbojů. Posledním králem ze Sargonovy dynastie byl Sarkališarri (2253—2230 před n. 1.), který musil vést těžké boje s nepřáteli Akkadu, aby ubránil výboje svých předchůdců. Nečetné nápisy z tehdejší doby mluví o po­ tlačení povstání v Sumeru, o vítězství nad Amority na západě a nad Elamity, kteří vpadli do Mezopotámie z východu. Přišla doba zkázy mocného kdysi akkadského království. Horský kmen Guteů, obývající hory Zagru, vpadl z východu do Mezopotámie, zpustošil celou zemi a podrobil ji své moci. DOBYTÍ MEZOPOTÁMIE GUTEY (2228 — 2104 před n. 1.)

Akkadští králové vedli s Gutey neustálý boj, aby uchránili východní hranice svého státu před jejich nájezdy. Nic nedovedlo odolat vojen­ skému náporu divokých gutejských hord. Brzy dobyly celé Mezopotámie a zničily ohněm a mečem poraženou zemi. V tehdejších sumerských a semitských nápisech se výmluvně popisují pohromy, které nešťastnou a zpustošenou zemi postihly. V jednom nápisu se na příklad uvádí dlouhý výčet měst, „jejichž dcery pláčou kvůli Guteům“. A v sumerském hymnu na boha Ninurtu se popisují krutosti Guteů: Země je v rukou ukrutných nepřátel. Bohové jsou odvezeni do zajetí. Obyvatelstvo úpí pod povinnostmi a daněmi. Kanály a stoky jsou zanedbány. Tigris přestal být splavným. Pole se nezavlažují. Pole nedávají úrodu. Avšak celá Mezopotámie netrpěla pod útiskem dobyvatelů stejně. V jižní části Sumeru se asi městským vládcům podařilo vykoupit se z gutejské nadvlády a zde vládl klid. GUDEA (XXIII. s t o 1. p ř e d n. 1.)

Stará sumerská města využila oslabení Akkadu, aby obnovila a do­ konce rozšířila svůj zahraniční obchod. To způsobilo nový rozkvět některých starých středisek sumerské kultury, zejména Lagaše. V té době vládl v Lagaši ensi Gudea, který byl, jak se zdá, závislý na gutejském králi. Vykupoval se od něho těžkou daní a posílal mu cenné dary,

KAP. II * GUDEA (XXIII. STOL. PŘ. N. L.)

67

zlaté slitky, výrobky z drahých kovů, trůny a drahé zbraně a dovedl tak zabezpečit své město před vpádem cizáků. Sjednav mírové vztahy se sousedními zeměmi a využiv dobrodiní míru, staral se o rozšíření zahraničního obchodu a o zkrášlení svého rodného města nádhernými

Socha ensiho Gudey. Paříž. Louvre.

stavbami. Tehdejší nápisy podrobně mluví o Gudeově rozsáhlé stavitel­ ské činnosti. Materiál pro stavby chrámů se dovážel z různých, někdy i dalekých zemí. V jednom nápise je zmínka o tom, že „k tomu, aby postavili chrám bohu Ningirsuovi, Elamita přišel z Elamu, obyvatel Suší přišel ze Sus, Magan a Meluchcha dopravily dřevo z hor“. Nejcennější druhy cedrového dřeva dováželi z hor Libanonských a Amanských. Mramor dováželi z „Tidanu, hory v Amurru“, měď, zlatý písek a rozma­ nitá dřeva z hor Meluchchy, diorit na sochy ze země Maganu, t. j. ze zá­ padní Arábie. Všechno to dosvědčuje, že sumerský zahraniční obchod dosáhl v té době značného rozkvětu. Za Gudeovy vlády se ve velkém

68

NEJSTARŠÍ STÁTY MESOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

měřítku stavěly chrámy. Po celý rok dopravovaly zvláštní karavany do Lagaše velké kusy kamene. Chrámy se budovaly podle přesných, předem vypracovaných plánů a nákresů. Gudea sám pak vešel do dějin jako vládce, který obzvláště podporoval architekturu. Četné sochy, které se zachovaly, nezobrazují Gudeu v hrdé póze vladaře nebo voje­ vůdce, nýbrž v skromném postoji člověka, který pozorně prohlíží stavi­ telský nákres rozložený na kolenou. V nápisech, které se zachovaly na hliněných válcích, popisuje se podrobně stavba těchto chrámů. V jednom z nich se vypravuje, jak Gudea, poslušen věšteckého snu, podniká přestavbu chrámu Eninnu v Lagaši. Na rozkaz ensiho bylo celé město před započetím stavby očištěno od smetí, všichni obyvatelé se musili na stavbu připravovat jako k celonárodní slavnosti, za níž se přerušily soudní pře, vyháněli se čarodějové a konaly se celonárodní veřejné modlitby. Sám vládce města řídil stavbu a osobně položil první kámen. Primitivní sloh nápisu popisuje Gudeovo stavitelské nadšení těmito slovy: „Jako kráva, která obrací pohled na své telátko, on vše­ chnu svou lásku vložil do chrámu.“ Chrám byl bohatě vyzdoben basreliefy a sochami. Byl v něm postaven zvláštní bazén pro posvátnou vodu. U chrámu byl zřízen sad s holuby, rybná sádka a park se zvěří. V chrá­ mové pokladnici bylo soustředěno velké bohatství. V slavnostní den ukončení stavby byly do chrámu vneseny sochy bohů. O všeobecném rozkvětu tehdejší sumerské kultury mluví i nápisy z Gudeovy doby, které jsou klasickými ukázkami literárního stylu starých Sumerů. Guteové panovali v Mezopotámii, kterou si podmanili, 125 let. Ke konci tohoto období se kulturně zaostalé kmeny Guteů do jisté míry asimilovaly s kulturně pokročilými kmeny akkadskými a sumerskými. Gutejští králové přijali vyšší a starší sumerskou kulturu a začali používat ve svých nápisech akkadského jazyka. Avšak obyvatelstvo Mezopotámie cizozemce nenávidělo. Nejednou jistě došlo k povstání proti gutejské nadvládě. Sumer, který ponenáhlu zesílil, vystoupil na­ konec proti nadvládě cizinců otevřeně. Utuchegal, král Uruku, vytáhl v čele svých vojsk proti gutejskému králi Tirikanovi, kterého tehdejší nápisy nazývají „drakem hor, nepřítelem bohů, který unesl do hor sumerské království“. V krvavé bitvě Utuchegal dobyl rozhodujícího vítězství nad Gutey, obrátil Tirikana na útěk, zničil jeho vojska a jeho sama zajal. Tak skončilo gutejské panství v Mezopotámii. III. URSKÁ DYNASTIE (2118—2007 před n. 1.)

Po vypuzení Guteů přechází vláda v Mezopotámii do rukou mocných králů III. dynastie Uru, které bylo jedním z nejstarších sumerských měst. Ohromné množství nápisů, které se z té doby zachovaly, skýtá

KAP. II • III. URSKÄ DYNASTIE (2110- 2007 PŔ. N. L.)

69

jasnou představu o tehdejším hospodářském, společenském a státním zřízení i o zahraniční politice urských králů. Sjednocení celé Mezopotá­ mie v jednotný a centralisovaný stát bylo novým podnětem k rozvoji zemědělství. Ústřední vláda se zvláště stará o to, aby byla v pořádku udržována a rozšiřována zavodňovací síť. Stavějí se nové kanály, jejichž pozůstatky se poblíž Ummy zachovaly až do dnešní doby. Zvláštního rozkvětu dosahuje velké státní hospodářství, které v té době skoro úplně pohltilo hospodářství chrámové. O státním hospodářství máme velké množství údajů, protože se dobře zachovaly četné dokumenty hospo­ dářského vyúčtování. Soudíme-li podle těchto dokumentů, pracovali na rozsáhlých státních latifundiích otroci, otrokyne a mnohem méně svobodní námezdní dělníci. Třídní rozvrstvení dosáhlo v té době zřejmě značných rozměrů. Rozklad starých sousedských občin měl za následek, že se od nich oddělily jednak zámožné střední vrstvy, jednakzbídačení chudáci, kteří své pozemkové příděly pozbyli buďto úplně, anebo udrželi jen trpasličí políčka. Tito chudáci, aby uživili svou rodinu, museli praco­ vat za skrovnou odměnu v naturáliích na velkostatcích velkých aristo­ kratů nebo ve státním hospodářství. Poněvadž upadali čím dál do větší bídy, dostávali se postupně do dlužní závislosti nebo do otroctví. Vý­ razným obrazem příkrého třídního rozvrstvení je jeden tehdejší doku­ ment, v němž se uvádějí výměry statků různých osob, které bydlily v Lagaši. Tak nejvyšší kněz měl 36 ha půdy, jeho pomocník 18, správci hospodářství po 15 ha, kdežto drobní zemědělci pouze 5/6 až lx/2 ha půdy. Značného rozvoje dosahují také jiná zemědělská odvětví, zejména dobytkářství a sadařství, čemuž nasvědčují příslušné nápisy. S rozvo­ jem zemědělství byl úzce spjat i rozvoj řemeslné výroby, jak je vidět z řady dokumentů, které obsahují vyúčtování výroby ve velkých řeme­ slných dílnách, kde se vyráběly koše, zpracovávala vlna, kovy atd. Zachovaly se i výkazy skladů, kde se uskladňovala kůže, vlna, dřevo a měď. Hospodářství si celkem udržovalo svůj starý naturální charakter. U Nippuru bylo postaveno ohromné skladiště, kde se uschovávalo obilí, zelenina, ovoce a jiné plodiny, které obyvatelé odváděli nippurskému chrámu jako naturální daň. Avšak vedle toho se stále více rozvíjí jak vnitřní, tak i zahraniční obchod. Zachovaly se nám účty obchodních domů, které obchodovaly s nejrozmanitějšími produkty a předměty. S rozvojem obchodu se stále častěji používá odvažovaných kovových peněz, hlavně v podobě stříbrných slitků. Stát se přísně centralisuje a je pod mocí jediného zbožštěného krále. Ensiové, kteří dříve bývali samostatnými vládci malých, skoro nezávis­ lých států, stávají se nyní královskými místodržiteli, prostými úředníky, poslušnými vůle nejvyššího vládce. Nápisy svědčí o tom, že ensiové byli jen slabě spojeni se svým městem a král je často přesazoval z jednoho

70

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

města do druhého. Ensi soustřeďoval ve svých rukou administrativní, soudní, finanční a daňové funkce a byl ve své činnosti úzce spjat s chrá­ my, neboť měl možnost užívat jejich hospodářských zdrojů. O zesílení ústřední moci svědčí také vznik nej staršího soudního kodexu, jehož fragmenty se zachovaly až do dnešních dob. Tento kodex stanoví normy rodinného a dědického práva a práva osvojení. Zákonodárce zvláště zajímají otázky pachtu, ochrany ovocných sadů, odpovědnost pastevce za svěřený dobytek a také tresty za ukrývání uprchlých otroků. Kromě toho se zachovaly články krůtě trestající vzpurné otroky. Velmi mnoho cenných zpráv o hospodářském a společenském zřízení Akkadu po pádu III. urské dynastie se zachovalo ve sbírce zákonů Bilalamy, krále Ešnunny, jehož nádherný palác byl vykopán na místě dnešního Tell-Asmaru. Tyto zákony z XX. stol, před n. I. regulují hospodářský život a vztahy mezi svobodnými lidmi, jak bohatými otrokáři, tak i lidmi méně zámožnými a snad ne vždy plnoprávnými představiteli středních vrstev obyvatelstva (muškénu) a nakonec chu­ dáky, prodávajícími svou práci, a otroky. Podle některých článků této sbírky zákonů soudíme, že mnozí chudáci, pocházející zřejmě ze soused­ ských občin, chodili na práci k zámožným zemědělcům, při čemž zákono­ dárce stanovil mzdovou normu, materiální odpovědnost najaté osoby za nevykonanou práci a též množství jídla, které jí dával hospodář. Mnozí zchudlí zemědělci zřejmě upadali do hospodářské závislosti na boháčích, kteří jim poskytovali zápůjčky ve stříbře a měli podle článku 21 zákonů Bilalamových právo obdržet na zaplacení zápůjčky v době žní určité množství obilí a procent z poskytnuté zápůjčky. V textu této sbírky zákonů města Ešnunny se připomíná „palác“ a k němu náležející otrokyne, což dokazuje existenci velkého královského hospo­ dářství, v němž se vykořisťovala práce otroků. Nejen to, král aktivně zasahoval do života země tím, že stanovil hodnotu různého zboží: obilí, oleje, vlny, soli a mědi. Zvlášť charakteristické jsou články, které svědčí o dosti značném rozvoji otrokářství ve střední části Mezopotámie, zejména v tom státě, jehož střediskem byla Ešnunna. V článku 40 je řeč o prodeji otroka, otrokyne, býka nebo „jiného cenného předmětu“ a přitom se uvádí, že nemůže-li kupec určit, t. j. správněji ukázat toho, kdo mu věc prodal, nutno takového kupce považovat za zloděje. Jinými slovy zákonodárce nečiní v daném případě rozdíl mezi otrokem, domá­ cím zvířetem a vůbec předmětem, který má hodnotu, a tak předjímá normu pozdějšího římského práva „otrok je věc“. A zároveň požaduje zákon přísné zjištění formy koupě otroka, zvířete nebo předmětu od určitého člověka proto, aby zjistil zákonitost obchodního ujednání a oprávněnost prodávajícího. Obzvláště přísně chrání zákon majetkové zájmy, především zájmy paláce a bohatých otrokářů a pak teprve

KAP. II • III. URSKÁ DYNASTIE (2118—2007 PŘ. N. L.)

71

svobodných lidí, kteří měli nějaký majetek. Proto zadržení člověka na cizím poli nebo v cizím domě se trestalo pokutou, stalo-li se tak ve dne, a smrtí, bylo-li to v noci. Velmi přísně se trestalo nezákonné’přivlastnění otrokyne. Nakonec články rodinného práva stanoví formy domácího otroctví, zejména obyčej prodávat ženichovi dceru za určitý výkup. Králové III. urské dynastie, využívajíce velkých hospodářských zdrojů celé sjednocené Mezopotámie, provádějí energickou dobyvatelskou politiku, jejímž cílem je zřízení hegemonie mocného sumerskoakkadského království v celé Přední Asii. Největšího rozmachu dosáhla tato politika za krále Sulgiho (2100—2042 před n. 1.), který podniká devět válečných tažení proti východním horalům, sumurským a lullubejským kmenům, vpadá do Elamu,pustoší Anšan aponechává tamjako svého místodržitele sumerského ensiho. Po upevnění své vlády na vý­ chodě obrací Sulgi své zbraně proti Severu, dobývá země Subartu a oblastí na horním toku řeky Tigridu. Nakonec proniká daleko na severo­ západ, dobývá Sýrie, ba proniká i do východní části Malé Asie, která v těch dobách byla pod silným vlivem Sumeru a sumerské kultury. Tak se vytváří velké a mocné sumersko-akkadské království, které obrodilo dřívější moc Akkadu. Vnějším projevem síly urských králů je kult krále, který se nyní stává oficiálním náboženstvím. Urští králové se prohlašují za bohy. Sulgi si vynucuje, aby mu byla prokazována božská pocta. Na jeho počest se stavějí chrámy, jeho sochám jsou při­ nášeny oběti. Na počest Sušina, zbožštěného krále Uru, konaly se slav­ nostní bohoslužby dokonce i v daleké Ešnunně, ležící na severu v Ak­ kadu, nedaleko od Dijály. Avšak panství Uru netrvalo dlouho. Hrozivé mraky se nakupily na západě. Stepní a kočovné kmeny Amoritů stále častěji podnikaly ná­ jezdy do úrodných krajů a bohatých měst v Mezopotámii. Sušin vede s nimi úporné boje a staví dokonce na obranu proti jejich nájezdům „zeď Amoritů“. Nic však již nemůže zadržet jejich prudký nápor. Za bojů proti amoritským vpádům, které přicházely ze západu, a také proti Elamitům, kteří zaútočili z východu, království Uru postupně stále víc avíce slábne. Nakonec vojska posledníhourského krále jménemlbbisin byla na hlavu poražena vojsky států Mari a Elamu, které se proti Uru spojily. Ibbisin sám byl odvlečen jako zajatec do Mari. Tak se zhroutil mocný stát III. urské dynastie (2007 před n. 1.), na jehož troskách vznikla nevelká království Isinu a Larsy. Avšak pro mnohé národy, které obývaly předoasijské země, neza­ niklo panství Uru beze stopy. Vysoká a starobylá sumerská kultura měla silný vliv na jejich kulturní vývoj. Sumerský epos o Gilgamešovi byl přeložen do chetitského a churritského jazyka. Sumersko-akkadským bohům se klaněli v zemích obývaných Churrity a Chetity. Pa-

72

NEJSTARŠÍ STÄTY MEZOPOTAMIE (SUMER A AKKAD)

matky sumerského umění byly objeveny ve zříceninách Aššuru, nejstaršího hlavního města Assyrie. A konečně i sumerské právo mělo silný vliv na vývoj práva v Babylóně, Assyrii, Malé Asii a Palestině. Předoasijské národy si tak hojnou měrou osvojily kulturní dědictví po staro­ věkých Sumerech.

Sumerský hrdina Gilgameš bojující se dvěma obludami. Inkrustace z Uru,

Východ boha slunce Šamaše. Otisk babylonské pečetě.

KAPITOLA III

STAROVĚKÝ BABYLON Babylon, který se rozkládá v samém srdci Mezopotámie, tam, kde se přibližují řečiště Eufratu a Tigridu, ležel na křižovatce důležitých obchodních cest, vedoucích z Malé Asie a Zakavkazska k Perskému zálivu a od syrského pobřeží na íránskou náhorní rovinu. Babylon se stal hlavním městem mocného státu, změnil se v největší obchodní, politické a kulturní středisko Přední Asie a udržel si svůj obchodní vý­ znam téměř po dvě tisíciletí, čemuž napomáhala jeho výhodná země­ pisná poloha. Na konci třetího tisíciletí před n. 1. pronikají četné semitské kočovné kmeny Amoritů do Mezopotámie, opanovávají rozsáhlé oblasti v zemi Akkadu a vytvářejí silný stát se střediskem v Babylóně. Asi v téže době horské kmeny Elamitů vpadají do Mezopotámie z východu, trvale se usazují v Sumeru a činí z Larsy jeden ze svých hlavních opěr­ ných bodů. Cizozemští dobyvatelé nedokázali po dobrém rozdělit mezi sebou uchvácenou zemi. Došlo mezi nimi ke sporům a vzplanul nevyhnu­ telný boj o nadvládu a panství v celé Mezopotámii. Vítězně vyšlo z to­ hoto boje babylonské království, kde se upevnila amoritská dynastie (1894—1595 před n. 1.). Největšího rozkvětu dosáhlo amoritsko-babylonské království za Chammurapiho (1792—1750 před n. 1.), který sjednotil pod svou mocí celou Mezopotámii a vybudoval silný a velký stát. Dějiny té doby dobře známe z velkého množství zachovaných dokumentů, mezi nimiž největší význam má obšírná sbírka zákonů, administrativní korespondence krále s místními úředníky a posléze nedávno nalezené velmi cenné diplomatické dokumenty.

74

STAROVĚKÝ BABYLON

Z těchto dokumentů vyplý­ vá, že se zahraniční politika Chammurapiho, elamských vládců, kteří upevnili svou moc v Larse, králů velkého státu Mari, ležícího na západ od Eufratu, a měst ve střední a severní Mezopotámii splé­ tala v jeden složitý a zamo­ taný uzel. Nej aktivnější zahra­ niční politiku vedl Chammurapi, který si vytkl cíl sjed­ notit pod svou mocí celou Me­ zopotámii. K dosažení tohoto cíle Chammurapi plně využíval nejen své vojenské síly, ale i rozličných diplomatických prostředků. Když sjednal vo­ jenské spojenectví se Zimrilimem, králem státu Mari, porá­ ží své protivníky jednoho po druhém. Na počátku svého pa­ nování dobývá sumerských měst Isinu, Uruku a Uru. Pak upevňuje svou moc v střední Mezopotámii se souhlasem svého spojence Zimrilima, kte­ rý mu v jednom ze svých di­ plomatických poselství přene­ Socha Ibichiliho z Mari. Paříž. Louvre. chává volnost jednání v Akkadu těmito slovy: „Jestliže knížata Ešnunny tě uznají, tu jsi v právu jakožto král nad zemí Ešnunny. Ale neuznají-li tě, tu dosaď... který je u tebe, aby on vládl nad nimi.“ Úporný a vleklý boj vede Chammurapi se svým dávným soupeřem, elamským vládcem Rimsinem, vládnoucím v Larse. V 31. roce své vlády „zničil s pomocí bohů Ana a Enlila zemi Emutbal a krále Rimsina“, donutiv Rimsina utéci, a připojil Sumer k svému království. S vojen­ skou pomocí krále Mari podnikl smělý pokus proniknout nejen do se­ verní Mezopotámie, ale upevnit se i v poříčí Tigridu a na středním toku Eufratu. Severní Mezopotámie měla velký hospodářský a strategický význam jak pro Babylon, tak i pro Mari. Ze severní Mezopotámie se

KAP. III » ZÁKONÍK CHAMMURAPIHO

75

vyváželo dřevo, ruda a též různé jiné zboží. Odtud vycházely důležité obchodní cesty na východ a na sever a také přes Karchemiš na západ do syrských měst a stredomorských přístavů. Panství v severní Mezo­ potámii posléze umožňovalo bránit severní hranice Babylonie před ne­ ustálými nájezdy horských kmenů. Právě proto král Mari Zimrilim a Chammurapi, král Babylonu, stejnou měrou usilovali o utvrzení svého vlivu v severních oblastech. Soudíme-li podle dopisů z archivu města Mari, Zimrilim pozorně sledoval prostřednictvím podřízených knížat a vládců všechno, co se dálo v severní Mezopotámii, pokládaje se za vládce této země a nazývaje se dokonce „králem Horní země“. Avšak aby zajistil svůj vliv v této zemi, byl nucen opírat se o svá vojska a dokonce nejednou si pomáhal silou svých zbraní. Zimrilim a Chammu­ rapi podnikali pravděpodobně válečné akce na severu Mezopotámie někdy společně, když posílali vojska proti kmenům Subartu. Tak když na příklad Zimrilim válčil proti Subartu, mohl použít pomocného oddílu 3000 mužů, který mu poslal Chammurapi. Poněvadž však Zimrilim pokládal tuto pomoc za nedostatečnou, obrátil se k babylonskému králi s písemnou prosbou, aby mu poslal na pomoc větší vojsko, které ne­ zbytně potřebuje k vedení války v „Horní zemi“. Avšak tyto společné válečné akce v horní Mezopotámii vedly jen k posílení Babylonu. Když se Chammurapi upevnil v severní Mezopotámii, obrátil zbraně proti svému nedávnému spojenci — státu Mari — a v 33. a 35. roce svého kralování zničil dvěma pustošivými vpády hlavní město tohoto kdysi mocného a bohatého království a zmocnil se ho. Asi současně s tím se upevnil také v poříčí řeky Dijály, v oblasti Ešnunny. Nejen to; Chammu­ rapi se několikrát pokusil navázat hospodářské styky se syrskými ob­ chodními městy prostřednictvím krále Mari, který zřejmě udržoval některé styky s Byblem. Diplomatické dokumenty z archivu v Mari ukazují na existenci diplomatických vztahů mezi Babylonem a severosyrským státem Ugaritem. V jednom z tehdejších dokumentů se praví: „Zimrilimovi (králi Mari — V. A.) řekni toto: Tak praví Chammurapi, tvůj bratr: Člověk Ugaritu mi právě napsal toto: Ukaž mi Zimrilimovu residenci. Chci ji vidět. Teď Ti s týmž kurýrem posílám jeho syna.“ ZÁKONÍK CHAMMURAPIHO

Nej důležitějším pramenem pro studium hospodářského a společen­ ského zřízení babylonského království je proslulý zákoník krále Chammurapiho, vyrytý archaickým klínovým písmem na čedičovém sloupu. V horní části sloupu je vyobrazen král Chammurapi, stojící v slavnostní póze před bohem slunce Samašem, který sedí na trůně. Celá ostatní část sloupu je popsána klínovým textem, obsahujícím -247 článků

76

STAROVĚKÝ BABYLON

zákoníku. Pět sloupců s 35. články bylo vyškrabáno pravděpodobně elamským dobyvatelem, který odvezl tento památník jako válečnou trofej do Sus. Tuto mezeru v textu lze doplnit podle nalezených kopií

Chammurapi před bohem Šamašem. Relief na stéle se zákony. Paříž. Louvre.

zákoníku, kterých starobabylonští písaři a soudci používali pro účely vyučovací a také v soudní praxi. Kodex Chammurapiho je dalším rozvinutím a kodifikací starosumerských zákonů, které měly značný vliv na babylonské zákonodárství. Zákoník Chammurapiho je poněkud systematičtější než sbírky sumerských soudních rozhodnutí a lze z něho už jasně vycítit pokus zákono­ dárce sjednotit do skupin články zákonů obsahem příbuzných. Přesto

KAP. III » EKONOMIKA A SOCIÁLNÍ VZTAHY

77

však nemůže být ještě uznán za zákoník v plném smyslu slova a je spíše sbírkou jednotlivých juristických rozhodnutí (kasuistické právo). Zákoník má tři části: 1) Úvod. 2) Vlastní zákoník. 3) Závěr. V úvodě se poukazuje na to, že se zákoník vydává za tím účelem, aby byla zavedena spravedlnost v zemi. Dále král vyjmenovává své tituly, honosí se svou vznešeností a zdůrazňuje dobrodiní, která zemi prokázal. Prostřední, hlavní část zákoníku obsahuje výčet článků, které se týkají trestního práva, soudního řízení, porušení práva vlastnického (krádež a loupež) a práv vojáků. Jednotlivé články pojednávají o držebním právu na ne­ movitosti, o obchodu, právu zástavním, rodinném, o sebezmrzačení, o práci stavitelských mistrů a stavitelů lodí, o najímání pracovních sil a o otroctví. V závěrečné části král vypočítává své zásluhy o lid, přivolává požehnání na hlavu těch králů, kteří budou plnit jeho zákony, a svolává strašná prokletí na ty, kteří je nebudou zachovávat nebo se odváží je zrušit. EKONOMIKA A SOCIÁLNÍ VZTAHY

Podle dokumentů z doby Chammurapiho a hlavně jeho zákoníku můžeme v hlavních rysech vylíčit obraz hospodářského života země. Ve velkém centralisovaném státě zasahuje nejvyšší moc, opírající se o velký pozemkový fond soustředěný v jejích rukou, do hospodářského života země a snaží se usměrňovat jeho vývoj. Poněvadž král neustále pociťoval potřebu stavebního materiálu, učinil řadu opatření na ochranu lesů, které byly rozděleny na jednotlivé „lesní úseky“ a byly pod správou zvláštních „lesníků“ podřízených vrchnímu lesníkovi. Zachoval se dokument, v němž král přikazuje vyšetřit případ vykácení stromů v lesních úsecích svěřených do pravomoci vrchních lesníků Abliana a Sinmagira a zjistit také, kdo vykácel stromy: lesníci či „cizí ruka“ (t. j. zločinec). Lesníci byli odpovědni za to, že lesy nebudou poškozo­ vány. Za zneužití úřední moci byli trestáni smrtí. Velký význam v ekonomice babylonského království měl jako dříve chov dobytka. Rozsáhlé louky, stepi a horské svahy byly krásnými pastvišti, kde se pásla velká stáda. Reglementací vlastnického práva na dobytek zákonodárce obzvláště pozorně chránil zájmy bohatých majitelů stád. Podle zákoníku Chammurapiho měl nájemce dobytka vůči majiteli plnou odpovědnost za najatý dobytek a byl povinen nahradit majiteli škodu v případě, bude-li dobytku způsobena jakákoliv újma (smrt, poškození oka, rohů, ocasu nebo nozder). To potvrzuje skutečnost, že velká stáda byla soustředěna v rukou jednotlivých boháčů, kteří dobytek bezpochyby pronajímali chudákům. Jiné články zákona uklá­ dají pastýři odpovědnost za svěřený dobytek a uvalují naň těžký trest,

78

STAROVĚKÝ BABYLON

kdyby změnil vypálené znamení nebo prodal ukradený dobytek. Je nepochybné, že zákonodárce vyjadřuje v těchto článcích zájmy otro­ kářů, kteří byli majiteli velkých stád dobytka. Alluviální půda Mezopotámie, dobře hnojená a zavodňovaná rozvod­ něným Tigridem a Eufratem, zvlášť přispívala k rozvoji zemědělství, které si ijv době babylonské zachovalo svůj prvořadý význam. Na to obrazně ukazují tato slova z jednoho tehdejšího dokumentu: „Cožpak nevíš,“ píše pisatel jednoho dopisu, „že pole — toť život země?“ V tehdejší době se obyčejně oralo těžkým hrubým pluhem, do kte­ rého se zapřahali dva býci. Mnohdy byli do pluhu zapřaháni i lidé a to dokazuje velké rozšíření otrocké práce. Rozvoj zemědělství byl vzhledem k přírodním podmínkám do značné míry určován umělým zavodňováním. Proto Chammurapi věnuje jeho rozvoji značnou pozornost. Honosí se tím, že „učinil zemi vhodnou k obdělávání, podobnou sýpce naplněné obilím... shromáždil do země Sumeru a Akkadu rozptýlené obyvatelstvo, napojil je a nakrmil, usadil je v nadbytku a blahobytu“. Na rozkaz Chammurapiho byl vykopán kanál Nár-Chammurapi, „bohatství lidu, který přivádí hojnost vody Sumeru a Akkadu, mění své břehy v obdělaný kraj, hromadí kupy obilí a zásobuje stálou vodou obyvatelstvo Sumeru a Akkadu“. Státní moc, zosobněná králem, stará se nejen o rozšiřování zavodňo­ vací sítě, ale i o to, aby síť byla udržována v pořádku. Král dává stále místním úředníkům rozkazy o čištění kanálů a provádění různých prací spojených se zavlažováním. Udržovat celou zavodňovací síť v pořádku bylo funkcí státu, kdežto udržování každého jejího jednotlivého úseku bylo především věcí občiny. To dokazují články 53—56 zákoníku Chammurapiho. Tyto články stanoví odpovědnost každého občiníka za to, že určitý zavodňovací úsek bude udržován v pořádku. Došlo-li přitom vinou kohokoli k protržení hráze, takže sousední úsek byl za­ plaven, musel vinník nahradit zničené obilí. Kdyby nebyl schopen obilí nahradit, pak má být podle článku 54 prodán on i jeho majetek a peněz takto stržených má být použito na úhradu způsobených ztrát. Několik jiných tehdejších dokumentů svědčí o zesílené kontrole ústřední moci nad udržováním zavodňovací sítě. Když do královského paláce přišly zprávy, že se v některém místě nedostává vody na zavlažování, tu z paláce neprodleně poslali patřičné nařízení místnímu úředníkovi, aby provedl nutné opatření k zajištění polí vodou. Pachtýři, kteří si najímali královské pozemky, musili mít zabezpečenu vodu pro jejich zavlažování. Když nestačila voda k zavlažování těchto propachtovaných polí, museli místní úředníci buď učinit opatření pro zavlažování

KAP. III • OBCHOD

79

těchto polí, anebo vyměnit nezavodněná pole za pole zavodněná. To dokazují četné královské dopisy, které ukládají místním úředníkům hmotnou odpovědnost za normální zavlažování všech propachtovaných polí. Jestliže se pro špatné zavodňování neurodilo, musel místní úředník zaplatit za pachtýře nedoplatek jeho pachtovného. Kromě obilnářství a chovu dobytka se velice rozšířilo také sadařství. Ne nadarmo se starověká Mezopotámie zdála kvetoucí zahradou a právě zde vznikla legenda o rajské zahradě, kde rostou krásné ovocné stromy. Stát, který hájil zájmy vlastníků půdy, ujímá se i ochrany zájmů maji­ telů zahrad. Podle jednoho článku zákoníku Chammurapiho se za ne­ zákonně skácený strom v cizí zahradě ukládá dosti vysoká pokuta: půl miny stříbra (asi 252,5 g). OBCHOD

Výhodná zeměpisná poloha Babylonu přispívala k dosti značnému rozvoji obchodu. Bohužel se v zákoníku Chammurapiho zachovalo málo údajů o věcech, s nimiž se nejčastěji a nejvíce obchodovalo. Můžeme se však domnívat, že se z babylonského království jako ze země agrární zvlášť hojně vyvážely zemědělské produkty. Tak se v článku 104 jako zboží uvádí obilí, vlna a olej a v článku 237 se k těmto zemědělským produktům dodávají ještě datle. Obchod v Babylonii býval rozmanitý. Velký význam měl obchod zahraniční. Z Babylonu a ze Sipparu, dvou největších měst v Babylonii, která byla nejdůležitějšími obchodními středisky, vyváželo se do sousedních zemí mnoho různých výrobků. Sippar byl tehdy nej význačnějším střediskem tkalcovství vlněných látek. Proto se ze Sipparu vyváželo velmi mnoho vlněných látek. Kromě látek ze Sipparu se zejména do Elamu vyvážely datle, olej a obilí. Na druhé straně se z Elamu do Babylonie dovážely rudy (měď a stříbro). Babylonská města vedla čilou obchodní směnu s Assyrií, při čemž se z Assyrie dováželo hlavně olovo a jiné kovy. Podle nalezených babylon­ ských válečkových pečetí v rozvalinách Byblu a na Krétě můžeme poklá­ dat zajisté, že mezi Babylonem a foinickými městy byly obchodní styky. Zvláštním druhem obchodu byl prodej otroků. Podle některých dokumen­ tů soudíme, že otroci byli dováženi ze sousední horské země Gutium. Tak se v jednom nápisu praví, že se obchodníkovi dává olej za tím účelem, aby přivezl otroky s bílou pletí ze země Gutium. Vedle zahraničního obchodu existoval zde také dosti značný obchod vnitřní. Různé zboží, jako na příklad potraviny, vlna, dřevo, cihly, kovy a j., plavili po řekách a průplavech. Kromě Babylonu a Sipparu se tohoto vnitřního obchodu účastnila také velká sumerská města, jako na příklad Larsa a Nippur.

80

STAROVĚKÝ BABYLON

Velkoobchod byl soustředěn hlavně v rukou státu a zčásti také v ru­ kou jednotlivých boháčů, kteří se nazývali „tamkarové“. Tamkarové obchodovali jak na vlastní nebezpečí, tak hlavně z příkazu a jménem královského paláce, hlavního to orgánu státní správy, který soustřeďo­ val ve svých rukou velký, především zahraniční obchod. Tamkarové obchodovali pod vedením zvláštních úředníků, zvaných „vakíl tamkarim“. Tento široce rozvětvený státní obchod zahrnoval hlavní část produktů a výrobků v zemi, zejména vlnu a ryby. Vedle rozsáhlého obchodu ve velkém existoval také drobný obchod v malém. Malí ob­ chodníci, kteří dostávali od velkých boháčů nebo od chrámů půjčky nebo zboží, prováděli obchodní operace na vlastní risiko. Zákonodárce, který hájil zájmy vlastníků — boháčů, i tu prováděl řadu opatření, aby zaručil bohatému velkoobchodníkovi velký, zákonem stanovený zisk. Kdo si vzal od velkoobchodníka půjčku, byl podle článku 101 povinen vrátit vypůjčené peníze v dvojnásobné výši, dokonce i tehdy, když nic nevydělal. Jediným důvodem, který osvobozoval dlužníka od povinnosti vrátit půjčku, byly válečné události (článek 103). Se zemědělskými produkty se obchodovalo na zvláštních trzích, kde se stanovily ceny zboží, jak je vidět z dokumentů, které měly na zřeteli vrácení hodnoty půjčeného obilí „podle běžného kursu“. A skutečně hod­ nota různých produktů často kolísala podle všeobecných hospodářských podmínek i podle roční doby. Tak za panování Singašida z Uruku „3 gury1 obilí nebo 12 min2 vlny nebo 10 min3 mědi nebo 30 ka4 oleje pro­ dávalo se za cenu v zemi obvyklou, za 1 šekel8 stříbra“. Stříbro se tedy cenilo úOOkrát dráže než měď, 720krát dráže než vlna a hodnota 2 1 oleje se rovnala hodnotě 1 kg vlny. Tato poměrně nízká hodnota zemědělských produktů v době Singašidově se nepochybně vysvětluje tím, že Uruk prožíval v době II. babylonské dynastie pro jistý úpadek Babylonu dobu značného hospodářského rozkvětu. Avšak za vlády Chammurapiho byly zemědělské produkty značně dražší než za Singašida. Tak na pří­ klad vlna byla dvakrát dražší, olej třikrát a obilí dvakrát. Tuto drahotu živobytí za Chammurapiho je snad možno vysvětlit nepřetržitými vál­ kami, které v té době Babylon vedl a jež se musely projevit v hospodář­ ském životě země značným zvýšením cen zemědělských produktů. S růstem a zesílením babylonského státu se rozšiřoval i ten zahraniční obchod, který vedli babylonští kupci. Tak víme na příklad, že jezdili na zahraniční trhy, aby kupovali a prodávali otroky. V některých doku­ mentech se cena určitého zboží stanovila podle kursu, který v té době platil na některém zahraničním trhu, na příklad v Tupliaši. Babylon se za I. babylonské dynastie postupně mění v největší obchodní středisko celé Přední Asie. 1 757,81, 2 6,06 kg, 3 5,05 kg, 4 25,26 l, 5 8,416 g.

KAP. III • VÝVOJ OTROCTVÍ

81

Ale babylonské hospodářské zřízení zůstává v podstatě naturální. Obilí hraje v účtech touž úlohu jako stříbro. V obilí se vyplácí odměna zemědělských dělníků, honců volů, pastýřů, za nájem vozů, volů a oslů, jakož i platy královských úředníků a soudců. Stát, který měl velké množství pozemků a hromadil ve svých skladech velmi mnoho nejrůz­ nějších produktů, měl zcela přirozeně zájem na tom, aby všechny účty platil v naturáliích. Na druhé straně se převaha naturálního hospodář­ ství ve značné míře vysvětluje tím, že stále existovaly přežitky rodového zřízení. Malé a uzavřené sousedské občiny žily ještě dlouho v podmínkách primitivního naturálního hospodářství. Rozvoj obchodu a lichvářství, zvlášť patrný v období rozkvětu baby­ lonského království, přispíval k dalšímu společenskému rozvrstvení uvnitř starých sousedských občin. Avšak pořád se ještě udržovaly pře­ žitky starého rodového zřízení, jak tomu nasvědčují některé články zákoníku Chammurapiho. Tak na krvesmilství byl stanoven zvláštní trest — vyhnání z rodiště nebo z rodného domu (článek 154—158). V těch dobách byli lidé neobyčejně pevně spojeni se svými sousedskými a rodinnými občinami. Člověk byl spojen s kolektivem občiny „podobně jako se jednotlivá včela neodtrhne od úlu“.1 Proto násilné vytržení lidí z tohoto prostředí, v kterém žili a na němž byli hospodářsky závislí, pokládalo se tenkrát za krutý trest. Jiným přežitkem rodového zřízení byl obyčej přidávat při placení pachtovného půl šekelu stříbra. Tento příplatek má podivný název „beran pole“. Je možné, že se tento přípla­ tek platil ve prospěch ochránců rodu — duchů předků tehdy, když maje­ tek přecházel za hranice rodu. Sám název „beran pole“ ukazuje na staro­ bylost tohoto obyčeje, který pochází z doby, kdy se dobytka použí­ valo jako peněz. VÝVOJ OTROCTVÍ

Velký význam si stále ještě uchovávala patriarchální rodina, v které vznikaly nej starší druhy zastřeného otroctví a v souvislosti s tím nejstarší formy útisku a nadvlády. Za hospodáře byl v patriarchální rodině považován vždy otec a muž a jemu byli povinni neomezenou posluš­ ností všichni členové rodiny. Otec a muž měl práva rozeného otrokáře nad všemi členy své rodiny. Obyčej mnohoženství stavěl ženu do poní­ ženého postavení. Podle článku 129 zákoníku Chammurapiho muž byl „pánem ženy“ (bél aššatim), t. j. jejím neomezeným vlastníkem; ženu získal jako otro­ kyni od svého tchána tím, že mu za ni zaplatil určitý výkup. Jeden 1 K. Marx, Kapitál, sv. I, rus. vyd., str. 341; čes. vyd., str. 360. 6 Dějiny starověkého Východu

82

STAROVĚKÝ BABYLON

z velkých historiků práva, Koschaker, který věnoval řadu speciálních prací studiu starobabylonského práva, ostře kritisuje idealisaci starovýchodní rodiny reakčními historiky a pokládá za možné ukazovat na to, že právní postavení vdané ženy ve starém Babylone „bylo nižší ve srovnání s plnoprávnými lidmi, což někdy dovolovalo jednat s ní s práv­ ního hlediska jako s věcí“. Podle zákoníku Chammurapiho byli muž a žena za porušení manželské věrnosti trestáni nestejně. Dopustil-li se nevěry muž, mohla si žena vzít své věno a vrátit se k otci, ale nevěrná žena měla být „hozena do vody“. V manželských smlouvách se uvádí, že zřekne-li se žena svého muže, má muž právo vypálit jí znamení otroctví a prodat ji. Vlastnické právo ženy bylo omezené. Vdova ne­ mohla zcela volně nakládat se svým jměním. Zákonodárce usiloval vše­ možně o to, aby co nejvíce majetku zachoval v rukou jedné rodiny. Rada článků zákoníku Chammurapiho ukazuje, že vdova neměla právo zcizit své jmění po mužově smrti, protože se tento majetek považoval za dědictví dětí, z nichž nejstarší syn měl právo obdržet převážný díl dědictví. Četné dokumenty z babylonské doby uvádějí řadu případů prodeje dětí do otroctví. Podle některých dokumentů lze soudit, že existovala přesně stanovená hodnota takového domácího otroka. Několik nápisů výmluvně praví, že otec a muž měl neomezená práva nad svou rodinou a mohl všechny její členy prodat do otroctví. Tak se v jednom dokumentu praví, že jakýsi Samašdajjan prodal na zaplacení svého dluhu věřiteli všechny členy své rodiny i své otroky a otrokyne. Jen za tuto cenu si zachoval svou osobní svobodu. Dítě bylo pokládáno za otcovo vlastnictví. Podle článku 14 zákoníku Chammurapiho se krádéž nezletilého syna svobod­ ného člověka trestala smrtí. Takové jsou charakteristické rysy onoho domácího otroctví, které existovalo ve starověkém Východě a odrazilo se v dokumentech baby­ lonských dějin. Na rozdíl od pozdějších forem otroctví bylo to otroctví ještě primitivní a nerozvinuté. Když Engels srovnával toto domácí otroctví s rozvinutým otroctvím v antickém světě, napsal: „Jiná věc je domácí otroctví na Východě; zde nevytváří přímo zá­ klady výroby, nýbrž je nepřímou složkou rodiny, do níž přichází nenápadně.“1 Jiným zdrojem otroctví bylo v tehdejší době dlužní područí. Země­ dělci měli nouzi o půdu, osivo a dobytek, řemeslníci o suroviny a drobní obchodníci o zboží. Když si vypůjčovali, zavazovali se tito lidé k povin­ nosti, že budou uplácet dosti značná procenta, obyčejně od 20 do 33%. U obilních půjček se obvykle platilo ročně 30% a u peněžních 20%. Věřiteli byly jak soukromé osoby, tak také chrámy, které ve svých 1 K. Marx—B. Engels, Spisy, sv. XIV, rus. vyd., str. 451.

KAP. III • VÝVOJ OTROCTVÍ

83

rukou soustřeďovaly velká bohatství. Dlužníci museli nezřídka zaručit včasné zaplacení jak půjčky, tak i úroků zvláštní zárukou (někdy ne­ movitostí, na příklad domem) nebo ručením třetí osoby. Nebyla-li půjčka, daná na záruku, vrácena ve lhůtě, padala odpovědnost na ručite­ le, který měl právo vzít do otroctví dlužníka neschopného platit, ba zmoc­ nit se dokonce jeho rodiny a majetku, jak dokazují některé dokumenty. To vše přispívalo k tomu, že insolventní dlužníci přicházeli rychle na mizinu a upadali do otroctví. Přiostřovaly se třídní rozpory mezi chudá­ ky, ztrácejícími své poslední jmění a stojícími na pokraji otroctví, a boháči, kteří vytvořili silnou a semknutou třídu otrokářů. Zřejmě proto, aby poněkud zmírnil výbuchy třídního boje, snaží se Chammurapi ve svém zákoníku chránit do jisté míry osobu a majetek zotročeného dluž­ níka před přílišným věřitelovým vymáháním a utiskováním. Tak podle článku 117, dal-li dlužník pro dluhy do otroctví svou ženu, svého syna nebo dceru, měl věřitel právo ponechat je u sebe v domě a používat jejich práce nejdéle tři roky; ve čtvrtém je musel propustit na svobodu. Věřitel si tedy nemohl ponechat dlužníkovy příbuzné jako otroky na dlouhou dobu a nesměl je zřejmě ani tehdy, když dluh nebyl vrácen, uvrhnout do skutečného otroctví. Zároveň chránil zákonodárce před zvůlí a krutým zacházením dluž­ níkova syna, kterého si věřitel vzal jako záruku. Podle článku 116 záko­ níku Chammurapiho, jestliže syn svobodného člověka, jehož si věřitel vzal jako záruku a který zřejmě musel odpracovat dluh svého otce, zemřel v domě věřitelově následkem bití nebo zlého zacházení, měl pro­ padnout smrti věřitelův syn. Věřitel tedy, který porušil zákon, byl povinen nést touž ztrátu, jakou způsobil svému dlužníkovi. Zákoník posléze věřiteli zakazoval brát ze sýpky nebo špižírny svého dlužníka obilí v náhradu za půjčku. Zákonodárce měl asi v úmyslu vymýtit staré formy samosoudu i zvykového práva a pokoušel se omezit zvůli boháčů, kteří často utiskovali bezprávné chudáky. Nadarmo články tohoto zákoníku nepožadují sepsání právních dokumentů, které by zaznamenaly jednotlivá obchodní ujednání, soudní vyšetření nejrůz­ nějších případů a stanoví dokonce formy soudního řízení. V tom se zračí pokrokový charakter zákonodárství Chammurapiho. I když se zákoník Chammurapiho pokouší omezit zvůli bohatých a mocných věřitelů, přesto zavádí článkem 115 výhradu, jež v jistém smyslu uvolňuje ruce věřiteli, který používá nesvobodné práce zotroče­ ného dlužníka. V tomto článku se praví, že „jestliže rukojmí v domě svého zástavního věřitele zemře přirozenou smrtí, nezakládá tento pří­ pad žalovatelný nárok“. Nesmí se přece zapomínat na to, že kodex Chammurapiho obrážel zájmy otrokářů. Zbídačení chudiny, dlužnické područí a války zvyšovaly počet otroků

84

STAROVĚKÝ BABYLON

v zemi. Z tehdejších zákonů a obchodních dokumentů vyplývá, že se v Babylonii práce otroků velmi hojně používalo. Je známo, že hodnota otroka nebyla velká. Rovnala se nájemnému za vola, t. j. 168,3 g stříbra. Na otroky se hledělo jako na věci, prodávali je a vyměňovali, darovali a dědili. Byl-li otrok tělesně zraněn nebo zabit, musel vinník dát majiteli otroka kompensaci. Rada článků kodexu Chammurapiho sleduje pouze jediný cíl — ochranu zájmů otrokářů. Zákon a úřady trestaly smrtí toho, kdo „vyvedl za bránu otroka, který mu nepatřil“ nebo „ukrýval doma uprchlého otroka“. Otrokář, kterému otrok utekl, mohl se vždy obrátit na státní moc s prosbou, aby uprchlý otrok byl chycen a jemu vrácen. Najímal-li někdo otroka od jeho majitele, musel vzít na sebe materiální odpovědnost pro případ, že by otrok utekl. Totéž platilo i při předávání otroka v zástavu. Kruté formy vykořisťování otrocké práce vedly často k tomu, že otroci svým pánům utíkali. 0 tom svědčí několik článků babylonského zákonodárství a některé tehdejší zvyklosti. Při prodeji otroka byla stanovena třídenní lhůta ke zjištění, není-li prodávaný uprchlý otrok. Zvlášť charakteristický je článek 282, jímž se stanovil trest pro otroka, který neuposlechl svého pána. Podle tohoto článku se vzpurnému otroku mělo uříznout ucho. Jak vidíme z kodexu Chammura­ piho, bylo v Babylóně zvykem vypalovat otrokům znamení a změna znamení se podle zákona přísně trestala. V Babylóně se však otrokářský způsob výroby plně nerozvinul. Dlouho se také udržovaly přežité formy občiny i zbytky rodového zřízení, a to do značné míry zaviňovalo poměrnou nehybnost a pomalý vývoj společenských vztahů a státu ve staré Mezopotámii. Některé články Chammurapiho kodexu ukazují na to, že se v Babylóně tyto staré pře­ žitky udržovaly. Tak podle článku 23, nebyl-li lupič dopaden, musela všechnu škodu nahradit „obec“, v níž lupič žil. Z toho plyne, že „obec“, nebo lépe občinu, zavazovalo společné ručení všech jejích členů. Tehdejší obchodní doklady svědčí o tom, že některé pozemky byly vlastnictvím rodiny a už předtím byly odděleny od občinového pozemkového fondu. POZEMKOVÉ VLASTNICTVÍ

Vedle tohoto občinového pozemkového vlastnictví, které se postupně rozkládalo, existovalo v Babylonii také velké královské pozemkové vlastnictví. Král pohlížel na všechnu půdu v zemi jako na půdu, která patří jemu, a vyvozoval z toho právo zcizovat pozemky občiny a udělo­ vat je jako královský dar jednotlivým hodnostářům. Války zvětšovaly pozemkový fond soustředěný v rukou státu. Tak po vítězství nad Larsou přičlenil Chammurapi k babylonskému království celé území Larsy, ale půdu vládce Larsy připojil ke královskému pozemkovému fondu a jme­

KAP. III * POZEMKOVÉ VLASTNICTVÍ

85

noval pro její správu zvláštního úředníka. Právo krále na odúmrť rovněž zvětšovalo královský pozemkový fond. O tom se jasně mluví v jednom tehdejším dokumentu: „Tento člověk zemřel. Jeho pole odevzdejte Samašchásirovi“ (správci královských pozemků v Larse — V. A.). Velká královská latifundia byla exploatována nejen správou královského paláce, hlavně pomocí otrocké práce, ale i pachtýři, kteří si části těchto pozemků propachtovávali. Na to, že pacht byl značně rozšířen, ukazují speciální termíny, jimiž se označovaly pojmy: pachtýř, pachtovní dokument, propachtované pole, pachtovné. O pachtu se sepi­ sovala zvláštní pachtovní smlouva, která byla sestavována podle stano­ vené formy. V této smlouvě se uváděl předmět pachtu, výše pachtov­ ného nebo část úrody, místo a doba úplaty, jména svědků a datum. Předání půdy do pachtu se dálo za zvláštních obřadů, které ukazovaly na to, že propachtovaný pozemek se stal držebností pachtýře, byl v jeho rukou, ale přesto nebyl jeho vlastnictvím. Státní moc tak činila opatření, aby si pachtýř nemohl propachtovaný pozemek přisvojit. Pachtovné neboli „obilí pachtu“, jak se tenkrát nazývalo v souhlasu s naturálním charakterem hospodářství, vybíralo se obyčejně v naturáliích. Při tom se někdy uvádělo určité množství produktů, které byl pachtýř povinen platit jako pachtovné. Někdy se ve smlouvách uváděla výše pachtovného v určitém množství obilí, někdy se pachtovné vybí­ ralo z jednotky plochy a někdy také „podle sousedních polí“ nebo podle „zleva a zprava“, t. j. přiměřeně obvyklé výši pachtovného v daném místě. V některých případech se pachtovné vybíralo ve formě části úrody, a proto se platilo v době sklizně. Při propachtování pozemku, na němž se pěstovalo obilí, vybíralo se pachtovné ve výši jedné třetiny úrody, ale při propachtování zahrady dosahovalo pachtovné dvou třetin sklizně. Lze míti za to, že při větší úrodnosti se pachtovné také zvyšo­ valo. Avšak při poklesu výnosnosti zahrady se nemuselo pachtovné snížit, jak je vidět z článku 65 kodexu Chammurapiho, podle něhož při snížení výnosu, zaviněném špatným obděláváním půdy, vypočítávalo se pachtovné podle výnosu sousedovy zahrady, t. j. při poklesu výnosnosti zahrady se pachtovné vybíralo na základě průměrné výnosnosti analo­ gického pozemku v daném místě. Majiteli zahrady bylo tak zaručeno pevné pachtovné, které bylo možno zvýšit, avšak nikdy snížit. Při propachtování noviny platil pachtýř obyčejně velmi nízké pachtovné, které začal platit teprve v druhém roce pachtu. Někdy si několik pachtýřů společně propachtovalo pole, společně je obdělávali a úrodu si rozdělili rovným dílem po zaplacení pachtovného a ostatních výdajů. Tento svérázný kolektivní pacht svědčí o zbídačení občiníků, o vzniku velkého množství chudiny a o ostrém sociálním rozvrstvení. V souvislosti s tím se objevuje i podpacht, t. j. taková forma pachtu, kdy velký pachtýř

86

STAROVĚKÝ BABYLON

rozděluje půdu, kterou si propachtoval, na malé díly a propachtovává je zase třetím osobám. Všechno to vede postupně k soustřeďování velkého bohatství v rukou hrstky boháčů. Je zcela přirozené, že tito boháči měli nejen stáda a otroky, ale i půdu, kterou jim propůjčoval král a kterou skupovali, jak to dosvědčují některé dokumenty. Tak se v 26 dokumentech z Larsy uvádějí jako kupci ladem ležících pozemků jedny a tytéž osoby. V jazyku se objevuje termín, který označuje soukromé vlastnictví půdy jako „dům mého otce“ („bít abija“), t. j. jako půdu zděděnou po otci. Stát, chráně zájmy otrokárske vládnoucí třídy, snaží se všemi způsoby hájit soukromé vlastnictví půdy. Majitel pozemku, kterému královský úředník nezákonně odebral půdu, směl podat žalobu králi proti tomuto překročení úřední pravomoci úředníkem. A v některých tehdejších dokumentech král v takových případech nařizoval úředníkovi: „Cožpak pole, které je ve věčném vlastnictví, může býti někým vzato? Vyšetři tu věc! Pak patří-li to pole jeho otcovskému domu, toto pole mu vrať!“ Nezákonné odnětí „domu mého otce“ se tedy považovalo v té době za zločin. Státní moc chrání zvlášť horlivě vlastnické zájmy velkých vlastníků půdy. V některých článcích kodexu Chammurapiho se mluví o zvláštních vojácích — kolonistech, kteří dostávali od krále pozemkové příděly, museli však za to vykonávat vojenskou službu. Povinností těchto vojáků bylo vydat se na pochod na první rozkaz králův. Když tuto povinnost nesplnili, byli trestáni smrtí a pozemkový příděl se jim odebral. Ale na druhé straně měli i osobitá práva. Vojáci, kteří padli do zajetí, měli být vykoupeni; pozemkový příděl a majetek zajatého vojáka dostal jeho syn. Jakékoli zabrání tohoto majetku se považovalo za zločin a přísně se trestalo podle zákona. Přivlastnit si vojákův majetek, poškodit jej, propachtovat, odevzdat tomu, kdo je „silný“ u soudu, odejmout mu královský dar trestalo se smrtí. Dobytek, pole, zahrada a dům, daro­ vané králem vojákovi-kolonistovi, nemohly být prodány. Státní moc, která takto chránila vlastnické zájmy těchto vojáků-kolonistů, vytvá­ řela z nich dosti značnou skupinu malých rolníků-vlastníků půdy, po­ vinných konat vojenskou službu, neboť to bylo nezbytné vzhledem k stálým válkám a značnému vyčerpání lidských reserv. PRÁVO A SOUDNÍ ŘÍZENÍ

Rozbor kodexu Chammurapiho a tehdejších obchodních dokumentů ukazuje na ostře vyhraněný třídní charakter zákonodárství a administra­ tivy v období I. babylonské dynastie. Zákonodárce a státní moc střeží zájmy vládnoucí otrokárske třídy. Ochrana vlastnictví se stává nej důle­

KAP. III * PRÁVO A SOUDNÍ ŘÍZENÍ

87

žitější věcí. To je vidět z těch článků kodexu, které nařizují zvlášť po­ drobné vyšetření krádeží a trestají smrtí usvědčeného zloděje a právě tak prodavače i kupce kradeného majetku. Zákon přísně trestá člověka, který se provinil urážkou svobodného člověka, zvláště „člověka nejvyššího postavení“. Tak podle článku 202, „jestliže někdo udeří v tvář avíla (osoba plnoprávná — pozn. překl.), ... dostane před shromážděním 60 ran volskou oháňkou“. A podle článku 205, „jestliže otrok (jiné) osoby udeří někoho v tvář, bude mu uříznuto ucho“. Zvláštní zájem při studiu kodexu Chammurapiho vzbuzuje spojení norem starého zvykového práva, pocházejícího z epochy rodového zřízení, s novými normami práva otrokárskeho. Ohlasem staré doby je samosoud zčásti uzákoněný státní mocí. Tak za krádež provedenou pro­ bouráním zdi měl být vinník podle článku 21 zabit a zakopán před tímto průlomem (ve zdi) a za zlodějství při hašení požáru patřilo podle článku 25 hodit zloděje do ohně na místě zločinu. Samo sebou se rozumí, že pokud se tu nemohlo konat soudní vyšetřování a nemohl být vynesen soudní rozsudek, připouštěl zákon v takovém případě samosoud, který byl přežitkem starého zvykového práva. Stejným přežitkem staré­ ho práva z doby rodového zřízení je zákon stejné odplaty, neboli t. zv. „ius talionis“, jehož prvky se zachovaly v kodexu Chammura­ piho. Tak člověku, který poškodil druhému oko, „patřilo také poškodit oko“. Zlomil-li někdo jinému kost, pak mu též měla být kost zlomena. Tyto články kodexu Chammurapiho jsou analogické s příslušným článkem starožidovských zákonů: život za život, oko za oko, zub za zub. Ale v jiných článcích kodexu Chammurapiho se pře­ žitky starého zvykového práva kříží s právními normami otrokárske epochy. Tak se v článcích, které reglementují peněžitou náhradu a od­ povědnost stavitele za dům jím postavený, mluví o tom, že stavitel měl právo na plat zákonem pevně stanovený za jednotku zastavěné plochy. Zároveň však byl stavitel odpověden za jakost domu, který postavil. Když se dům jím postavený zřítil a pod jeho troskami zemřel majitel domu, musel být stavitel potrestán smrtí. Zhynul-li pod troskami syn majitele domu, pak neměl být vydán smrti stavitel, ale jeho syn, a to je nepochybným přežitkem starého zákona stejné odplaty, který žádal krev za krev. Ale tehdy, když zhroutivší se dům zabil otroka majitele domu, byl stavitel povinen dát majiteli domu v náhradu jen otroka za otroka a to vnáší docela nový prvek do otrokárskeho práva, podle kterého byl otrok považován za majetek a újma způsobená otrokovi se nahrazovala jeho hospodáři. Tak se vytvořilo nové právo otrokárske epochy, které se značně odlišovalo od starého zvykového práva z doby rodově kmenového zřízení. Význam tohoto nového práva a zejména kodexu Chammurapiho je v tom, že nové prvky tohoto otrokárskeho

88

STAROVĚKÝ BABYLON

práva podporovaly do jisté míry další rozklad zbytků rodového zřízení a upevnění otrokárskeho řádu jako celku. Takto nové právo otrokárske společnosti, zformulované v kodexu Chammurapiho, „aktivně napomáhá své základně, aby se zformulovala a upevnila, činí veškerá opatření k tomu, aby pomohla novému řádu dorazit a zlikvidovat starou základ­ nu...“1 Nové právo otrokárske epochy se redukuje na řadu článků zapsaných ve „sbírce zákonů“, kodifikuje se a nabývá vnější podoby „kodexu“, ačkoli to, že zde není systém a že jednotlivé případy (casus), t. j. soudní rozhodnutí o jednotlivých otázkách, jsou voleny chaoticky, dodává mu velmi primitivního charakteru. Tato velmi stará sbírka zákonů, kodex babylonského krále Chammurapiho, měla velký vliv na pozdější zákonodárství jiných starovýchodních národů, jmenovitě na starožidov­ ské zákonodárství, dochované v bibli. STÁTNÍ MOC (DESPOCIE)

V Babylonu se za časů Chammurapiho vytvořila despocie, typická pro starověký Východ. Správa země byla přísně centralisována a veškerá nejvyšší moc, zákonodárná, výkonná, soudní a náboženská, byla nako­ nec soustředěna v rukou krále. Jak je vidět z korespondence Chammura­ piho s jeho úředníky, král sám řídí některá správní odvětví, zvláště organisaci umělého zavodňování. Osobně vyřizuje rozmanité spory a žaloby, které mu byly přímo podány. V těchto věcech král sám rozho­ duje a vydává patřičná nařízení svým úředníkům. Konečně zvláštními rozkazy provádí nutné opravy v kalendáři. Ve správě země se král opíral o složitý a centralisovaný byrokratický aparát. Jedni úředníci řídili jednotlivá odvětví ústřední správy, jiní spravovali města nebo kraje, byli jakýmisi královskými místodržiteli. Babylon a jiná velká města, jako na příklad Sippar, spravovali úředníci, kteří měli vysoký titul „šakkanakkum“. Menší města a kraje měli na starosti úředníci zvaní „rabiánum“. Obyvatelstvo bylo povinno platit rozličné daně: z obilní sklizně nebo z přírůstku dobytka, ze sadů datlové palmy, ze sezamových polí a z rybářských občin. Vedle těchto daní se vybíraly zvláštní poplatky ve stříbře a speciální královské daně v naturáliích. Všechny tyto příjmy plynuly do královské pokladnice a vytvářely majetek královského paláce, který stejně jako chrámový majetek byl pod zvláštní ochranou zákona. Zvláštní místo zaujímali v byrokratic­ kém aparáte úředníci zvaní „vakíl Amurrim“. Tito úředníci spravovali státní obchod a také pozemky udělené vojákům (rédu a báiru). Soudní moc byla v rukou zvláštních úředníků. Soudními funkcemi 1 J. V. Stalin, Marxismus a otázky jazykovedy, rus. vyd., str. 7; čes. vyd., str. 186.

KAP. III • STÁTNÍ MOC (DESPOCIE)

89

byli pověřeni šakkanakkum a rabiánum, krajští soudcové a zvláštní soudy z „nejstarších a velmi vážených lidí města“. Chrámoví soudcové stále více pozbývají svého významu a omezují se jen na to, že přijímají před sochou božstva v chrámu svědectví pod přísahou. Postupně se

Relief s vyobrazením Chammurapiho. Londýn. Britské museum.

objevují první normy procesního práva, kterými se soudcům ukládá za povinnost ne prostě přijmout výpovědi svědků, stvrzené přísahou, nýbrž osobně „vyšetřit věc“. Zvláštní články zákona trestají toho, kdo křivě svědčil, a posléze článek 5 přísně trestá soudce za změnu soud­ ního rozsudku tím, že na něho uvaluje pokutu 12krát větší, než činí soud­ ní pohledávky, a zakazuje mu vykonávat nadále soudcovské povinnosti. V čele celého systému byrokratické správy země stojí král, který podle učení kněží dostává prý nejvyšší moc přímo z rukou bohů. Ve svém kodexu Chammurapi sám o sobě hrdě praví: „Bohové Anum a Enlil povolali mne, Chammurapiho, slavného a bohabojného bojovníka... Já, Chammurapi, jsem pastýř, vyvolený bohem Enlilem... královský potomek, stvořený bohem Sinem... svrchovaný král králů, bratr boha Zababy... božský král králů... Marduk mě povolal vládnout lidu a daro­ vat zemi blahobyt.“ Tyto představy o božském původu a dokonce o božské povaze královské moci se jasně odrazily v jednom sumerském

90

STAROVĚKÝ BABYLON

hymnu, složeném na počest krále Samsuiluny, nástupce Chammurapiho. V tomto hymnu se praví: „Kéž hůh Enki na věky upevní tvůj trůn a kéž tě obdaří žezlem na dlouhé dny a léta! ...Kéž tvé království stojí pevně jako nebe a země! Tys král země a nesčíslných lidí! Tys dobrý pastýř lidu! Když ty, jako divoká vichřice, vrháš se na celou zemi ti nepřátelskou, ty, ó králi, zvedáš svou hlavu až do nebe. V Babylonu, městě ,božské síly‘ boha Siná, upevni svou velikost jako zářící slunce... Když ty v čistém, posvátném městě všechno vytváříš, plň jako veličenstvo božský úřad své královské moci... Když ty, podoben zářícímu dni, v paprscích vycházíš, kéž určí ti bohové Anum a Enlil tvůj velký osud.“

Reakční buržoasní historikové často idealisovali ve svých četných knihách a článcích starobabylonskou despocii doby Chammurapiho, kterou líčili jako pevnou, přísně organisovanou, „unifikovanou “ monar­ chii, v níž prý bylo skoro dosaženo vnitřní „harmonické rovnováhy“ mezi různými skupinami obyvatelstva. Avšak toto hluboce tendenční hledisko je od základu nesprávné. V babylonském státu zela mezi boha­ tými otrokáři na straně jedné a mezi chudáky a otroky na straně druhé hluboká propast, zaviněná ostrými třídními rozpory, které je tak jasně vidět při rozboru kodexu Chammurapiho. Státní moc, aby upevnila třídní řád jako celek, činila energická opatření k utvrzení státní jednoty. Ale všechno toto úsilí nemohlo být korunováno úspěchem. Sumerský jih si v mnohém zachoval svou hospodářskou a kulturní isolovanost. Babylonské království se neukázalo zdaleka tak pevným, jak se to mohlo zdát na první pohled. Právě proto se babylonská despocie zhrou­ tila pod údery kassitských dobyvatelů. DOBYTÍ BABYLONU KASSITY

Po smrti Chammurapiho začalo babylonské království pozvolna upadat. Nástupci Chammurapiho se zprvu pokoušejí pokračovat v jeho činnosti. Tak jeho syn Samsuiluna (1749—1712 před n. 1.) nařizuje vyko­ pat dva nové kanály a dává štědré dary chrámům. Brzo se však nové mraky stahují na politickém obzoru. Rimsin využívá oslabení Babylonu, vpadá do Mezopotámie a znovu se zmocňuje části Sumeru. Tento rok dostává název „rok, kdy v chrámě města Opise bohyně Ninmach povýšila

KAP. III » DOBYTÍ BABYLONU KASSITY

91

krále Rimsina na kralování nad celou zemí“. Avšak babylonský král je ještě dosti silný. Samsuiluna vítězí nad Rimsinem, který hyne při požáru svého paláce. Rabylonský král boří hradby Uru a Uruku a znovu podři­ zuje své moci Sumer. Ale v této době vyvstávají proti Babylonu noví nepřátelé. Uumailu, král Isinu, zakládá nové nezávislé království v nejjižnější části Sumeru a vede úporný boj s babylonským státem, založiv novou Přímořskou dynastii. Na východě se proti Babylonu zdvíhá horský kmen Kassitů. Kassité, kteří obývali hory ležící na východ od Tigridu, už dříve pronikali do Mezopotámie jako kolonisté, pachtýři a žoldnéři. Kolem roku 1750 kassitská vojska v čele se svým vůdcem Gandašem vpadají do Mezopotámie a zakládají zde svůj kassitský stát. Nástupci Chammurapiho, králové I. babylonské dynastie, zápasí po 155 let s Kassity o moc nad Mezopotámií, která se rozpadá na řadu malých knížetství. Země, oslabená vpádem Kassitů a rozpadlá na jednotlivé části, láká cizí doby­ vatele. Za panování posledního krále I. babylonské dynastie Samsuditany (1625—1595 před n. 1.) vpadají do Babylonu Chetité. Avšak úspěch se stále více kloní na stranu Kassitů. Podaří se jim dobýt Babylonu a po rozhořčeném boji, vedeném se střídavým úspěchem, podmanit si do­ konce i Přímořskou zemi po vítězství nad králi Přímořské dynastie. Kassitský král Agům II. (1593—1574 před n. 1.) nazývá se králem Kas­ sitů a Akkadu, ba i „králem čtyř stran světa“. Kassité, kteří stáli kulturně značně níže než Babyloňané, přejali babylonskou kulturu a jejich králové se dokonce pokoušejí obnovit dobyvatelskou politiku babylonských králů. Kassitští králové si zcela podrobují celý Sumer a činí konec panství Přímořské dynastie. Třebaže Kassité nedokázali ani v malé míře obnovit mohutnost babylonského království, přece lze za kassitského krále Aguma II. pozorovat jisté zesílení Babylonu. Tak Agům II. podniká tažení do zemí při horním Eufratu a podrobuje si část mezopotámske stepi. Ve svém nápisu hrdě mluví o tom, že přivezl ze země Ghana sochy Marduka a Sarpanity, ozdobil je zlatými oděvy, šperky i nádhernými korunami a postavil je znovu v chrámě Esagila v Babylóně. Agům II. se nazývá „králem Kaššu a Akkadu, králem rozsáhlé země Babylonu, (králem) který usídlil mnoho lidí v Ešnunně, králem Padanu a Alma­ mi, králem země Gutiumu“, což nasvědčuje tomu, že moc kassitského krále sahala též do oblastí, které ležely východně od Tigridu. Obraz společenského zřízení Babylonie v kassitském období může být do jisté míry obnoven podle zachovaných obchodních dokumentů a zvláště podle nápisů na kudurru, t. j. na hraničních kamenech, na nichž byl vyryt text královského rozkazu o propůjčení pozemku určité osobě. Soudíme-li podle těchto nápisů, trvala ještě v této době sousedská

92

STAROVĚKÝ BABYLON

občina a občinové vlastnictví půdy. V čele občiny, zvané „bitu“, byl náčelník občiny „bél biti“, který měl k ruce poradce, dozorce a knězezaklinače. Členové těchto sousedských oběin, kteří si říkali „sousedé“, a také cizí přistěhovalci, kteří patřili do občin, museli vykonávat různé povinnosti ve prospěch krále a úředních osob občiny. V této době však lze pozorovat postupný rozklad starého občinového vlastnictví půdy, které začíná být vytlačováno soukromým, hlavně aristokratickým vlast­ nictvím půdy. Tak králové kassitské dynastie udělují mnoho pozemků svým úředníkům, velmožům a důvěrníkům, při čemž se tyto pozemkové statky nejčastěji vyjímají z kolektivního vlastnictví sousedských občin, jak je to vidět z textu královských rozkazů, vytesaných na hraničních kamenech „kudurru“. Obyčejně se v těchto královských rozkazech praví, že tento pozemek se předává do plného vlastnictví dané osobě, a přitom se náčelníkovi a členům sousedské občiny jak tehdejším, tak i budoucím zakazuje vést soudní spory o vlastnické právo na daný poze­ mek a žádat na držitelích tohoto pozemku plnění jakýchkoli povinností ve prospěch občiny. Královský rozkaz hrozí rušitelům „kudurru“ pro­ kletím a přísnými tresty bohů. A nejen to. Když kassitští králové uchvá­ tili četné pozemky sousedských občin a rozdali je velmožům, úředníkům a vojenským velitelům, činí řadu opatření za tím účelem, aby toto aristo­ kratické vlastnictví půdy posílili a upevnili. V nápisech „kudurru“ se někdy poukazuje na to, že se pozemek udělený králem osvobozuje ode všech povinností, naturálních daní a povinných prací ve prospěch krále. Tak se vytvářejí zvláštní privilegia, kterých nabývají ve smyslu králov­ ských nařízení noví majitelé půdy. Stejně jsou osvobozeni od králov­ ských daní a povinností i chrámové pozemky, na příklad pozemky chrámu Mardukova,jak to vidíme z jednoho dokumentu z dobyAgumall. K posílení aristokracie přispívá i další rozvoj otrokářství. Zachovaly se dokumenty, na nichž je zapsán prodej otroků a otrokýň. Přitom se otroci, zvláště Elamité, cenili na 10 šekelů zlata, ale otrokyne na 7 šekelů. V jednom dokumente je dokonce zmínka o prodeji „dítěte ze země Kárdunjaš“ (kassitský název Babylonu), což ukazuje, že otrokářství bylo rozšířeno i mezi Kassity samými. Kassité, kteří vládli v Babylonii přes 500 let, přijali z velké části starou sumersko-babylonskou kulturu, náboženství, písmo a dokonce i jazyk podrobeného národa. Tak nazývají kassitští králové sama sebe „miláčky Marduka“, činí řadu opatření k tomu, aby posílili babylonské a sumerské kněžstvo, upevňujíce kult boha Marduka, „vládce zemí“, a ukládajíce nippurskému chrámu, aby vybíral daně v obilí, oleji, dat­ lích, mouce a dobytku. Postupem času stále víc a více podléhají kassitští králové vlivu babylonské kultury. Tak král Karaindaš nazývá sama sebe ještě „mocným králem, králem Babylonu, králem Sumeru a Akkadu,

KAP. III * DOBYTÍ BABYLONU KASSITY

93

králem Kaššu (Kassitů — V. A.), králem Kárdunjaše“ (babylonského království — V. A.). Ale jeho nástupci už ve svých titulech vynechávají název „Kaššu“, podlehnuvše zcela vlivu staré babylonské kultury. Vláda Kassitů je poznamenána nejen politickým, ale i kulturním úpad­ kem Babylonu. Tento úpadek je zvlášť znatelný v umění, v němž pře­ vládá napodobování starých vzorů a mrtvý schematismus. K nečetným kulturním vymoženostem patří používání koní, zvláště ve vojenství, a nový, vhodnější způsob datování, který záležel v tom, že bylo stano­ veno počítání let podle let panování vládnoucího krále. Tento úpadek Babylonu pokračuje až do VII. stol, před n. 1., kdy se utvořilo mocné novobabylonské království.

Vznešená žena držící v rukou vřeteno. Relief ze Sus. Paříž. Louvre.

Let Etany do nebes. Otisk babylonského pečetního válečku.

KAPITOLA IV

BABYLONSKÁ KULTURA Babylonská kultura se ve starověku velice rozšířila mezi všemi předoasijskými národy a měla silný vliv na kulturní vývoj antického světa. Babylonská kultura, jejíž kořeny zasahují do hlubokého sumersko-akkadského dávnověku, k počátku čtvrtého tisíciletí před n. 1., vyvíjela se s dědickou posloupností po čtyři tisíciletí a dosáhla velkého rozkvětu. Nej staršími ohnisky této kultury byla sumerská a akkadská města i elamské oblasti, které sousedily s Mezopotámií a měly s ní odedávna těsné kulturně historické styky. PÍSMO

Jedním z největších kulturních úspěchů sumerského národa byl vy­ nález písma, které se objevuje v urucké době, t. j. již začátkem čtvrtého tisíciletí před n. 1. Právě tak jako všechny jiné původní písemné soustavy, které vznikly i u jiných starověkých národů, také sumerské písmo vzniklo původně z obrázků tak, že se jednotlivými obrázkovými znaky názorně označovala zobrazená slova. Tak chtěl-li starosumerský písař napsat slovo „pták“, nakreslil zjednodušený obraz ptáka /---P, slovo „voda“, stejně jako mnohé jiné starověké národy, zobrazil schematickou kres­ bou vody pppp , slovo „hvězda“ napsal ustáleným obrázkem , který najdeme v mnohých starých soustavách obrázkového písma a jenž si zachoval tento ustálený význam až do pozdní doby. Avšak toto primitivní obrázkové písmo nedovedlo pomocí nejstarších

KAP. IV • PÍSMO

95

obrázkových znaků viditelných předmětů a jevů zobrazovat složité představy a abstraktní pojmy. Aby písař mohl taková slova napsat, musel dohromady spojovat několik různých znaků. Tak když na příklad chtěl napsat slovo „plakati“, bylo třeba spojit znaky „oko“ a „voda“. Slovo „déšť“ bylo možno napsat spojením znaků „hvězda“£ (nebe) a „voda“. Slovo „roditi“ psali obyčejně spojením znaků „pták“ a „vejce“. Takové písmo bylo ovšem složité, těžkopádné a nepohodlné. Stále větší složitost jazyka a vznik velkého množství různých slov a gra­ matických tvarů vyžádaly si zjednodušení písemné soustavy. Proto obrázkový princip, který byl základem starého obrázkového písma (piktografie), je postupně nahrazován principem vyjádřit psanými znaky zvukovou stránku slova (fonémy). Tak se již v sumerském písmu objevuje velký počet slabičných znaků a několik abecedních znaků pro samohlásky. Ačkoli v sumerském a také v pozdějším babylonsko-assyrském písmu stojí na prvním místě znaky pro slabiky, přece se vedle nich udržovaly staré obrázkové ideogramy a to jasně dokazuje nehybnost

Staré sumerské nápisy.

96

BABYLONSKÁ KULTURA

starob abylonské kultury. Kromě ideogramů se v babylonském písmu používalo zvláštních určovatelů (de­ terminativů), sloužících k označení té skupiny slov, k níž dané slovo ná­ leží. Tak se před název hory, napsaný obvyklými slabičnými znaky, kladl obrázkový znak (determinativ) „ho­ ry“ a to mělo ukazovat, že daný ná­ zev je jméno hory. Životní podmínky, nutnost rychle sepsat dokumenty vedly již v dávné minulosti k tomu, že se toto nej star­ ší sumerskéobrázkové písmo zjedno­ dušilo. Proto místo celého předmětu začali kreslit jen jeho nej charakte­ rističtější část, měníce pozvolna obrázek v lineární schéma. Tak napří­ klad slovo „býk“ psali obyčejně lineárně zjednodušeným obrázkem zobrazujícím hlavu býka ýý . Během času nezbytnost používat rychlopisu v souvislosti se zvláštním způ­ Staré sumerské nápisy. sobem, jakým se znaky ryly do hlině­ ných tabulek, způsobuje ještě větší schematisaci písemných znaků a vytváření soustavy klínového písma. Znaky, vtlačované do měkké hlíny, ztrácejí svůj dřívější obrázkový vzhled a nabývají časem podoby různých kombinací z kolmých, vodorovných a šikmých klínů. Sumerské klínové písmo přejali zároveň se základními prvky sumer­ ské kultury Babyloňané a potom se písmo v důsledku velkého rozvoje babylonského obchodu a kultury rozšířilo po celé Přední Asii. Klínového písma se používalo ve starověkém Akkadu, v Assyrii, v chetitském státě, v Urartu, v Sýrii a starověké Persii. V polovině druhého tisíciletí před n. 1. se klínové písmo stalo mezinárodní diplomatickou písemnou sousta­ vou. Používali jí dokonce egyptští králové a úředníci, kteří vedli roz­ sáhlou korespondenci s králi v Přední Asii a se syrskými a foinickými knížaty. Sumerské písmo přejaly semitské kmeny, sídlící ve střední a severní části Mezopotámie, t. j. v zemi Akkadu, v babylonském státě a v Assyrii. Je úplně přirozené, že si Semité přizpůsobili sumerské klínové písmo osobitostem svého jazyka,, při čemž jednotlivé znaky klínového písma

KAP. IV ♦ NÁBOŽENSTVÍ

97

nabyly nového fonetického významu. Teprve v mnohem pozdějších dobách s rozmachem obchodu nabylo klínové písmo nejprve v severní Foinikii v polovině druhého tisíciletí před n. 1. a poté v Persii v polovině prvního tisíciletí před n. 1. prostší fonetické formy a změnilo se postupně v jednu z nejstarších známých abeced. NÁBOŽENSTVÍ

V těch dávných dobách, kdy se na území Mezopotámie objevila první sídliště usedlých zemědělských kmenů, bylo náboženství nej starších sumerských a akkadských kmenů v podstatě na úrovni prvobytného fetišismu. Další vývoj náboženství vedl ke vzniku kultu přírody. Nízká úroveň hmotné kultury a techniky činila člověka silně závislým na okolní přírodě a jejích živlech. V pocitu své bezmocnosti v boji s přírodou hleděli staří obyvatelé Mezopotámie se strachem na strašný živel zuřící vody, jež zaplavovala celou nížinu v době rozvodnění Tigridu a Eufratu. Divoká zvířata pouští vzbuzovala strach v duši člověka. Poněvadž starověcí obyvatelé Mezopotámie viděli v hrozných přírodních zjevech činnost a mnohdy i vtělení nějakých vyšších, mocných a nadpřirozených bytostí, zbožšťovali přírodu v různých jejích formách a projevech. Pro­ tože prvobytní lidé nedovedli rozumem vysvětlit zákony, které vládnou v přírodě a podmiňují střídání ročních dob, a jelikož nedovedli vniknout do tajemství života a smrti člověka a přírody, vytvářeli fantastické legendy, v kterých se život přírody odrážel jako život nadpřirozených a mocných duchů a bohů, jejichž postavy a činy si zobrazovali podle obrazu a podobenství smrtelných lidí. Již v dávné minulosti se v jižní Mezopotámii objevila ryze náboženská představa o odvěkých božstvech prapůvodního strašného živlu, vodního chaosu, Apsu a Tiamat. Když však s vývojem zemědělství vzniká nutnost zbudovat rozsáhlou síť umělého zavodňování a růst výrobních sil dovoluje vybudovat první velká zavodňovací zařízení, začínají si lidé již uvědomovat blahodárnou sílu vodního živlu, který zavlažuje pole a je základem lidského blaho­ bytu. Ve spojitosti s tím se objevuje představa o dobrém a blahodár­ ném božstvu vody, bohu moudrosti Eovi, který naučil lidi všem řemes­ lům, uměním a vědění. Starověcí Sumerové viděli ve vodě prapůvodní božský živel, v němž podle jejich představ tkvěl počátek života. V mythu o stvoření světa se vypravuje, že na počátku,

kdy nahoře nebe nebylo ještě nazváno a dole země ještě nedostala své jméno, kdy jen Apsu, prapůvodní, který ji stvořil, a Mummu a Tiamat, která zemi a nebe v jejich jednotě stvořila, svoje vody v jedno smíchávaly. 7 Dějiny starověkého Východu

98

BABYLONSKÁ KULTURA

Proto také starý bůh plodivých přírodních sil Tammuz byl považován za boha vody a byl zván „pravým synem vodní hlubiny“ a přitom byl jeho kult jako „syna a obrazu boha Ey“ těsně spjat s kultem velkého boha vody. Tyto náboženské představy se odrazily i v umění. Na jedné sumerské pečeti je vyobrazen bůh Ea, jak sedí na trůně a drží v rukou nádobu. Z nádoby vytékají dva vodní proudy, z nichž vystupuje malá postava boha Tammuze. Tento starý kult vody se také velice rozšířil v Akkadu. V Ešnunně byl zbožšťován jako božstvo vody „bůh Ninazu (znající vodu)“ a bůh rituálních umývání zvaný Tišpak. Vzdálenou vzpomínkou na starou vlast Sumerů, východní hornatou zemi, je zbožštění hor, jehož zbytky se zachovaly v mnohých nábo­ ženstvích. Tak třeba nej vyšší bůh země Enlil je nazýván „velikou ho­ rou“. Tento bůh bydlí na „vysoké hoře“, která dosahuje až k nebi a spojuje nebe se zemí. Enlilův chrám v Nipurru má název „dům hory“ (Ekur). Kmeny starověké Mezopotámie zbožšťovaly nejen základní přírodní živly, síly a zjevy, ale také rostliny a zvířata, jež je obklopovaly. V mythologii a v náboženském umění figuruje posvátný „strom živo­ ta“ a „strom pravdy“, které ochraňují bohové Tammuz a Ningišzida. Tammuza nazývali „vládcem rostlinstva zemí“. Bohyně Ištar se často zobrazovala v podobě ženy, z jejíhož těla vyrůstají větve. Zvláštní váž­ nosti se těšily datlové palmy, které měly ohromný význam v hospodář­ ském životě staré Mezopotámie. V sumerském a akkadském náboženství se rovněž zachovalo mnoho přežitků starého uctívání zvířat. Tak starosumerský bůh Nannar, jemuž se klaněli v Uru, nazýval se „mocným bý­ kem boha Ana“; stejně i bůh Nergal, král podzemního světa, byl zobrazo­ ván jako strašné zvíře: „Roh býka má on; hřívu vlasů má on na svém hřbetě; tvář člověka, líce... křídla má on; jeho přední nohy, tělo lva, které na čtyřech nohou stojí.“ Boha vodní hlubiny Eu zobrazovali s rybím ocasem nebo s rybou na zádech, a Marduka, boha bouře a nejvyššího státního boha Babylonu, jako fantastického gryfa, zpola hada a zpola dravého ptáka. O uctívání zvířat v dávné minulosti, spjatém s totemismem, svědčí také jména starých králů Kiše, jako Jehně a Štír. Ale obzvláště hojně se ve staré Mezopotámii rozšířilo zbožštění nebe a nebeských těles. Právě proto byl za nejvyššího boha považován starosumerský bůh nebe Anu, který jako „otec“ a „král bohů“ přebýval ve třetí vrchní části nebe, odkud vládl nad světem, sedě na svém nebeském trůně. K němu, jako bohu nejmocnějšímu, utíkají se o pomoc všichni bohové, zděšení zuřícími vodami potopy světa. Vynikající místo mezi všemi ostatními bohy zaujímal bůh měsíce Sin a jeho syn — bůh slunce Utu (babylonský bůh Samaš). Utu-Šamaš zosobňoval současně jak strašnou a vysušující sílu sluneč­ ního žáru, tak také blahodárnou a životodárnou sílu slunečních paprsků,

KAP. IV • STÁTNÍ KULT KRÁLE A ZBOŽŠTĚNÍ KRÁLE

99

„které oživují smrtelně nemocného a osvobozují spoutaného“. S tímto zpodobnením životodárného božstva slunečního je spjat i obraz boha probouzející se přírody a jejích plodivých sil, Tammuze, který bývá někdy řáděn do cyklu slunečních bohů. Do téhož cyklu patřila i bohyně přírody, života a plodnosti Ištar, zosobňovaná jako hvězda Venuše, „zá­ řící světlo nebe i země“. Zbožštění nebeských těles (t. zv. astrální kult) vyvolalo k životu složitý astrologický systém předpovídání budoucnosti na základě různého postavení planet a hvězd na nebi. Sumerští a babylon­ ští kněží s výše svých chrámových věží bedlivě pozorovali pohyby nebes­ kých těles. Celý tento starý a složitý kult přírody v epoše rodového zřízení a vzniku patriarchální rodiny úzce souvisel s kultem předků. Nejvyšší bůh Anu se obyčejně nazýval „otcem“ bohů. Bohyně Innini byla pova­ žována za bohyni matku a jméno boha Tammuze znamenalo „pravý syn“. Živými pozůstatky tohoto starého kultu předků bylo „božstvo domu“ (il-bíti), „duch ochránce domu“ a kult domácího krbu. Tento starý kult předků těsně souvisel s vírou v posmrtný život, jejímž vnějším projevem byl zádušní kult. Již v době I. urské dynastie pohřbívali prosté lidi buď ve skrčené poloze do prostých jam, anebo zahalovali mrtvolu do rohožky a pochovávali ji v hliněné rakvi. Krále pak a královny pohřbí­ vali ve velkých hrobkách, pochovávajíce s nimi velké množství cenných a přepychových věcí a přinášejíce při jejich pohřbu lidské oběti. Zbožštění přírody, astrální kult a uctívání předků tvořily složitou soustavu náboženskou v době, kdy se v Mezopotámii objevily nejstarší zemědělské občiny. Právě proto ryze zemědělské kulty, spjaté se zbožštěním země, vody a slunce, i kult umírajícího a z mrtvých vstávajícího boha přírody Tammuze, zosobněného v životodárné síle vody a v klí­ čícím zrnu, měly ve starověké Mezopotámii tak velký význam. S TÁT Ní KULT KRÁLE A ZBOŽŠTĚNÍ KRÁLE

Avšak se vznikem nej starší otrokárske společnosti a despotického státu pozměňuje se starý kult přírody, fantasticky odrážeje existenci státu a despotickou moc krále. V souhlasu s tím se staří bohové přírody postupně mění v bohy moci a vlády, v ochránce státu a královské moci. Bohové, kteří dříve zosobňovali přírodní síly, stávají se nyní ztělesněním abstraktních pojmů spravedlnosti a síly, nebeskými soudci, strašnými válečníky a mocnými králi. Tak starý bůh přírody Tammuz dostává epitheta „vládce, vojevůdce, mocný hrdina, vladař síly země“. Bůh slunce Samaš se stává bohem spravedlnosti a soudnictví, nebeským ochráncem pozemského krále, kterého vzývá ve svém zákoníku Chammurapi, „aby jeho právo zazářilo v zemi“, neboť sám bůh Šamaš dal

100

BABYLONSKÁ KULTURA

Bohyně Ištar přivádí zajatce k Anubaninimu, králi Lullubitů. Relief ve skále.

zákony babylonskému králi. Marduk, starý bůh zemědělců, „který se vždy stará o brázdy, udržuje v pořádku zoranou zemi a luhy, hráze a kanály... vládce hojnosti, bohatství a velké úrody“, mění se během času ve „velkého vladaře“, „vládce nebe a země“, mocného válečníka, nejvyššího státního boha Babylonu. Proto není jeho symbolem motyka zemědělce, ale i luk a šípy, zbraně to bojovníka. Nakonec i stará bohyně plodivých sil přírody Ištar, zobrazovaná kdysi jako bohyně-matka, mění se ve strašnou válečnici, královnu nebes a ochrankyni královské moci.

KAP. IV » STÁTNÍ KULT KRÁLE A ZBOŽŠTÉNÍ KRÁLE

101

Otisk akkadského pečetního válečku z Tell-Asmaru.

V epickém hymnu „Povýšení Ištary“ se vypravuje, jak bohové jme­ nují bohyni Ištaru manželkou nej vyššího boha Ana: Budiž ona, Antům, manželkou tobě rovnou, proslav ji svým jménem... Ať ona jediná drží otěže vlády nebe i země. Budiž ona nej mocnější mezi námi.

Bohyně Ištar dostává symboly královské moci: Dal jí v ruce žezlo krále — strašnou, neúprosnou zbraň, nádherný věnec, jako má měsíc, vložil na její hlavu.

Zobrazují-li se nejvyšší bohové jako králové, pak se i králové na zemi vyobrazují v náboženské literatuře a v umění jako pozemští bohové. Tak Mesannepadda, první král I. urské dynastie, nazýval se „synem slunečního boha, pánem, který pronikl do hlubiny moře a vystoupil na hory“. Králové III. urské dynastie se rovněž stali bohy již za svého života a po jejich smrti se jim klaněli jako bohům. V rozvalinách TellAsmaru byl prokopán palác vládců Ešnunny s chrámem k poctě Sušina, zbožštěného krále Uru. Nápis zde nalezený hlásá: „Pro božského Sušina, který dostal jméno od Ana, milovaného Enlilem, pro krále, kterého Enlil obdařil dobrým srdcem proto, aby chránil zemi a čtyři díly světa, pro silného krále, krále Uru, krále čtyř stran světa, svého boha, Ituria, vládce Ešnunny, jeho sluha, postavil mu jeho dům.“ Jiný král z této dynastie, Sulgi, si rovněž vynutil, aby mu vzdávali božské pocty. Na jeho počest se stavěly chrámy, jeho soše se přinášely oběti ve dnech měsíc-

102

BABYLONSKÁ KULTURA

ního novu a úplňku. Na počest krále byly skládány hymny. Jméno zbožštěného krále se stává součástí jmen jeho poddaných, jako na příklad „Sulgi, můj bůh“. Král Bursin se nazýval „bohem, dávajícím život své zemi“ a „bohem-sluncem své země“. Jemu jako bohu přinášeli oběti v chrámech, jež mu byly zasvěceny. Jméno krále Bursina se zachovalo v pantheone až do VII. stol. před. n. 1. Stejně tak se i babylonský král Chammurapi srovnával s bohem slunce Samašem a nazýval se „božským králem králů, kterému právem náleží žezlo a koruna“. Diferencované náboženské představy, které vznikly ze starého kultu přírody i z kultu předků a které se v epoše vzniku otrokárske despocie změnily ve svéráznou ideologii zbožštěného krále a královské moci, mění se během doby ve složitý theologický systém. Znalost tohoto bohosloví a vykonávání náboženského kultu se stává záležitostí zvláštních kněží. Nejvyšší trojici bohů tvoří nedostižitelný a daleký bůh nebe Anu, mocný a majestátní bůh země Enlil a moudrý bůh války a vědění Ea. Další skupinu bohů tvoří bůh měsíce Sin, bůh slunce Samaš, bůh bouře Adad a Ištar, bohyně plodivých sil přírody. Mezi bohy vznikají příbu­ zenské vztahy: bůh Marduk je považován za syna boha Ey, bůh Samaš za syna boha měsíce Sina, protože den se podle představy Sumerů rodí z noci. Bohyni Ištar považovali za ženu boha Tammuze. Zároveň se s komplikací náboženství a s rozvojem rituálu vytváří kněžstvo, které se rovněž dělí podle zaměstnání. Objevují se kněží pro konání modliteb, věšteb a konečně zvláštní kněží-hudebníci. Obřadní stránka kultu, který nabývá stále více státního charakteru, stává se složitější. Kněží vyhla­ šují náboženské a světské vědění za svůj monopol, prohlašujíce znalost náboženství za tajnou znalost všeho, co se děje na nebi a na zemi, a také všeho toho, co se týká velkých bohů. Nejvyšší kněžské hodnosti se soustřeďují v rukou vládců (ensi) a králů (lugal), kteří si činí nároky na výlučnou znalost náboženských tajemství. Tak byl starý král Uruku jménem Gilgameš pokládán za „ochránce tajného vědění“. LITERATURA

Literární tvorba vznikla ve starověké Mezopotámii v dávné minulosti ve čtvrtém tisíciletí před n. 1., jak ukazují literární díla nalezená v archi­ vech nejstarších sumerských měst. Sumerská literatura, klínové písmo a veškerá kultura měly velký vliv na pozdější assyrsko-babylonskou literaturu. Četná literární díla, vzniklá v sumerské době, byla později v poněkud pozměněné formě přeložena do babylonského a assyrského jazyka a v této podobě se zachovala do pozdní doby. Náboženskomagické víry ovládaly vědomí starověkých obyvatel Mezopotámie a skoro úplně určovaly jejich světový názor. Proto nábo­

KAP. IV * LITERATURA

103

ženská ideologie skrz naskrz pronikala celou literaturou. Většina literár­ ních děl byla jen uměleckým zpracováním náboženských mythů, legend, dogmat a idejí. Tato literární díla poučovala o náboženství, objasňovala lidem přírodní zjevy, tajemství života a smrti a stvoření světa i lidského života. Hymny, modlitby, žalmy a zaklínání, podané uměleckou formou, sloužily náboženskému kultu a zpívaly se nebo přednášely v chrámech při konání náboženských nebo magických obřadů. Náboženský charakter sumersko-babylonské literatury určil do značné míry její tradiční ráz. Náboženství dodávalo zvláštní autority dílům, která vznikla v šerém dávnověku a byla obyčejně připisována starým mudrcům nebo dokonce zjevení samých bohů. Proto se skoro veškerá pozdější literární tvorba po době sumerské omezovala celkem na to, že opakovala nebo nově podávala staré tradiční myšlenky, obměňovala staré původní motivy a jen je přizpůsobovala potřebám dané chvíle. Nejhlubší zdroje sumersko-babylonské literatury jsou v ústní lidové umělecké tvořivosti, jejíž ukázky se zachovaly jen v nepatrném počtu. K nim patří přísloví obrážející způsob života a životní moudrost země­ dělských národů Mezopotámie, jako na příklad: „Sels a vzal sis pole svého nepřítele, ale v téže době přišel tvůj nepřítel a vzal si tvé pole.“ (Srov.: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.) Takové jsou lidové písně, které rytmicky doprovázely pracovní procesy, jako na příklad píseň mlynářů: „Hvězda zemědělců (objevivší se na nebi) zapřáhla na pole pluh na osev obilí.“ V pozdějších textech se zachovaly úryvky lidových písní kuchařů a pekařů. K lidové literatuře patří do jisté míry starověký „zvířecí“ epos a bajky, jejichž jednající osoby jsou spjaty s totemovými názory prvo­ bytné epochy. Avšak úryvky z těchto literárních děl se zachovaly v pozdějších úpravách z té doby, kdy se v hospodářství kromě býka používalo koně, kdy se s podobou orla začaly spojovat představy o sym­ bolech královské moci, které jsou „na nebi“. Tak vznikl „Spor mezi koněm a býkem“, kteří se hádají o přednosti svého rodu, bajka „O lišce“, která vystupuje na soudě před bohem Samašem, povídka o nepřátelství mezi orlem a hadem, vložená do básně „Let Etany do nebes“. Mnohá literární díla starosumerské epochy pocházejí z doby, kdy starý kočovný chov dobytka byl zatlačován usedlým zavlažovacím zemědělstvím. V básni „Emeš a Enten“ se vypravuje, jak se původce dobytkářství hádá se zakladatelem polaření o hodnost „zemědělce bohů“, při čemž bůh země a nejvyšší bůh Sumeru a města Nippuru Enlil rozhoduje při ve prospěch rolníka Entena. V jiné sumerské básni se vypravuje, jak tentýž bůh Enlil vynalezl motyku a daroval ji lidem. V básni „Innini si volí rolníka“ se posléze vypravuje o tom, jak se hrdi­ nové dobytkářství a polaření ucházejí o bohyni Innini a všemi způsoby do nebe vychvalují svou práci.

104

BABYLONSKÁ KULTURA

Boj assyrského boha s netvorem. Relief z Nimrudu.

Význačné místo zaujímal v babylonské literatuře epos, který vznikl v sumerské epoše. Náměty sumerských epických básní, proniknutých náboženským světovým názorem, jsou těsně spjaty s mythy, v kterých se líčí „zlatý věk“ šerého dávnověku, stvoření bohů, světa a člověka, boj Ninurty, boha slunce a války, s obludou z podsvětí, potopa světa a sestoupení boha země Enlila do záhrobí. V „Básni o zlatém věku“ se vypravuje o oné šťastné době, kdy „nebylo ani hada, ani štíra, nebylo hyeny ani lva, nebylo ani divokého psa, ani vlka, nebylo ani strachu, ani hrůzy a člověk neměl protivníka“. Tato báseň vznikla v době, kdy už existovalo silné sumerské království, „veliká země rozkazů nejvyšší moci“, a kdy Sumer byl spojen obchodními a kulturními styky s „čtyřmi stranami světa“: se severní zemí Uri (střední a severní Mezo­ potámie), se západem —■ Martu (se syrsko-mezopotamskou stepí, obyd­ lenou Amority) a s východem — Subur (Elám a Gutium). V jiné sumer­ ské básni se vypravuje o hrdinských činech starých bohatýrů Gilgameše a Enkidua a také o stvoření světa a člověka, „kdy nebe bylo odděleno od země, kdy země byla oddělena od nebe, kdy jméno člověka bylo stanoveno“. V mythech a legendách, líčících potopu světa a boj

KAP. IV • MYTHUS O STVOŘENÍ SVĚTA

105

boha Ninurty s obludou z podsvětí, střežící světové vody, odrazil se odvěký boj starověkých mezopotamských rolníků s periodickými říční­ mi záplavami a též vybudování nej staršího zavodůovacího systému. Nakonec jiné mythy, které se staly základem epických básní, souvisí s kultem rolnického boha plodnosti a přírody. V nich se popisuje „se­ stoupení“ boha země Enlila nebo bohyně plodnosti Innini do záhrob­ ního, podzemního světa. Babyloňané si osvojili kulturní dědictví sumerské epochy, zpracovali poněkud zejména sumerskou literaturu, což se odrazilo v babylonském eposu. Babylonské epické básně, které se zachovaly hlavně v pozdějších úpravách, byly zřejmě sestaveny v období rozkvětu starobabylonského království za králů I. babylonské dynastie (XIX.—XVI. stol, před n. 1.) nebo o něco později. O tom svědčí některé zachované úryvky a rozbor básní samých. Tyto epické básně, vypravující o životě a hrdinských činech bohů a hrdinů, byly sestaveny hlavně z hymnů napsaných na po­ čest jednotlivých bohů. Tyto hymny měly oslavovat určitého boha, jeho chrámy a jeho kněžstvo, jako na příklad boha Marduka, pokláda­ ného za ochránce Babylonu a babylonského krále. MYTHUS O STVOŘENÍ SVĚTA

Tato myšlenka velebit místního boha je základem v Babylonii velmi rozšířeného epického díla, které se podle svých prvních slov nazývalo „Enuma eliš“ (Když nahoře). V sumerském prototypu této básně jsou stvořiteli světa sumerští bohové, zvláště Enlil, a nejprve stvořenými městy „království“ sumerská a akkadská města: Uruk, Nippur, Sippar a j. V období utváření centralisovaného babylonského království začali kněží vyobrazovat babylonského boha Marduka jako nej vyššího boha a stvořitele vesmíru, což se také projevilo v babylonské úpravě básně „O stvoření světa“. Základem této básně je kosmogonická myšlenka, že Marduk, bůh jarního slunce a jeho tvůrčí světové síly, princip pořádku, světla a dobra, vítězí nad temnými silami zlého chaosu, obludou Tiamat, a vytváří z jejího těla vesmír. Vládce se zastavil, pohlížel na její mrtvolu, trup rozsekl, pojav přemoudrý úmysl: Jako škebli rozdělil ji na dvě poloviny, z jedné poloviny zbudoval nebeskou střechu, zasunul závoru, postavil k ní stráže. Horské vody přikázal jim střežiti.

106

BABYLONSKÁ KULTURA

V legendě se dále vypravuje, jak bůh-stvořitel rozdělil na nebi sou­ hvězdí a určil jejich pohyb a nakonec stvořil člověka, jehož údělem je „péče o bohy“. Poslední část básně obsahuje hymnus na Marduka, hlavního boha Babylonu, jemuž všichni bohové odevzdali nejvyšší moc. Tato báseň se velmi rozšířila. Jednotlivé varianty a episody tohoto mythu se zachovaly v různých úryvcích, které nacházíme dokonce i v astrologických spisech a zaříkáváních proti bolení zubů. Zachovalo se několik úprav, zejména několik pověstí o boji božstva světla se silami temnot (legendy o jarním měsíci, o Bélu a Labbu, o ptáku-bouřliváku). Celý mythus byl úplně převzat v assyrské době. Jeho ohlasy se zacho­ valy v biblické a antické literatuře. BÁSEŇ 0 AGUŠAJI

Z téže doby rozkvětu babylonské kultury je také báseň o bohyni Agušaji, v které se vypravuje o soupeření mezi bohyněmi Ištarou a Saltu. Bůh moudrosti Ea na prosbu Agušaji smiřuje znepřátelené bo­ hyně pod podmínkou, že se lidé dovědí o nové bohyni Saltu, že na její počest budou stavět chrámy a přinášet oběti a že lidé v budoucnu budou chránit její památku. Báseň končí velebením tří bojechtivých bohyň, mezi nimiž má vládnout svornost. V této básni se odrazil boj mezi různými skupinami kněžstva a pokus o centralisaci kultů, který se projevil ve sblížení postav a kultů tří babylonských bohyň. BÁSEŇ O GILGAMEŠOVI

Vrcholným dílem babylonské literatury je skvělá „Báseň o Gilgamešovi“, v které je umělecky neobyčejně silně položena věčná otázka o smyslu života a nevyhnutelnosti smrti člověka, i když je to slavný hrdina. Jednotlivé části této básně jsou z hlubokého sumerského dávno­ věku. Tak se na příklad ve starosumerské úpravě dochovalo vypravo­ vání o tom, jak stín Enkidua, zemřelého přítele Gilgamešova, vystoupil ze záhrobního světa na zemi a jak se ho Gilgameš ptal na osud zemře­ lých. V jiné sumerské básni „Gilgameš a Agga“ je vylíčen boj Gilgameše s Aggou, králem Kiše, který oblehl Uruk. Je docela možné, že existoval celý cyklus epických pověstí o Gilgamešových hrdinských činech. Jména hlavních hrdinů, Gilgameše a Enkidua, jsou původu sumerského. Četná umělecká vyobrazení Gilgameše, která jako by ilus­ trovala jednotlivé episody básně, pocházejí rovněž ze sumerského dávno­ věku. Jméno Gilgameše, pololegendárního krále Uruku, zachovalo se v seznamech nejstarších sumerských králů. Je možné, že jedna z úprav této básně byla sepsána v období I. babylonské dynastie, čemuž na­

KAP. IV * BÁSEŇ O GILGAMEŠOVI

107

svědčuje zachovaný fragment, který se příkře liší od pozdější, ale úplněj­ ší úpravy assyrské, sepsané v akkadském jazyku assyrským klínopisem v VIL stol, před n. 1. pro ninivskou knihovnu krále Aššurbanipala. „Báseň o Gilgamešovi“ se dělí na čtyři hlavní části: 1) Vypravování o krutém pano­ vání Gilgameše v Uruku, o příchodu druhého hrdiny, Enkidua, a o přátelství těchto dvou hrdinů; 2) líčení hrdin­ ských činů Gilgameše a Enkidua; 3) vypravování o Gilgamešově putování v honbě za osobní nesmrtelností; 4) závěrečná část, v níž je rozhovor Gilga­ meše se stínem jeho zemřelého přítele Enkidua. V úvodu k básni se autor odvolává na to, že Gilgameš sám „napsal na ka­ mennou desku své těžké práce“, v čemž se projevuje autorův nárok na historic­ kou a reálnou věrohodnost událostí v básni vylíčených. Skutečně některé episody básně mohou být vykládány jako vzdálené ohlasy historických udá­ lostí, které se uchovaly ve starých po­ věstech. Sem patří episody o Gilga­ mešově vladaření v Uruku, o jeho po­ měru k bohyni Ištaře, což ukazuje na boj královské moci s kněžstvem. Avšak do „Básně o Gilgamešovi“ jsou vloženy také některé mythologické a legendár­ ní náměty, spjaté se starobylými po­ věstmi o potopě světa a stvoření člo­ Relief s vyobrazením Gilgameše. Paříž. Louvre. věka. Na začátku básně se vypravuje, kte­ rak Gilgameš, „ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk“, vládne ve starobylém městě Uruku a krůtě utiskuje lid, nutě ho stavět městské hradby a chrámy bohů. Obyvatelé Uruku si stěžují na svůj těžký osud bohům, bohové vyslyší jejich žaloby a stvoří bohatýra Enkidua, obda­ řeného nadpřirozenou silou. Enkidu žije mezi divokými zvířaty, chodí s nimi na lov a k napajedlu. Jeden z lovců, kterým Enkidu zabraňuje

108

BABYLONSKÁ KULTURA

lovit divokou zvěř, prosí Gilgameše o pomoc. Gilgameš, snaže se přilákat k sobě tohoto prvobytného hrdinu, posílá k němu tajně chrámovou otrokyni, která zkrotí Enkiduovy divoké mravy a přivádí ho do Uruku. Zde se oba hrdinové utkají muž proti muži, ale poněvadž mají stejnou sílu, nemohou jeden druhého zmoci. Oba bohatýři se spřátelí a konají své hrdinské činy společně. Vydají se do cedrového lesa, kde přebývá moc­ ný Chumbaba, „ochránce cedrového háje“. Podstoupí boj s Chumbabou a zabijí ho:

Vystřelili na něho šípy, vrhli kopí, ale nazpět odskočily šípy, bez pohromy zůstal Chumbaba. Vztyčil se před nimi, tlapami s drápy chytá Enkidua. Tu král zvedl sekeru, mrtvý klesá Chumbaba na zem. Bohyně Ištar, když spatří vítězného hrdinu, nabízí mu svou lásku. Avšak moudrý a opatrný Gilgameš odmítá dary bohyně a připomíná jí, kolik hoře a utrpení způsobila svým dřívějším milencům:

Či snad neodsuzovalas Tammuze, přítele tvého mládí, rok co rok k hořkým slzám?

Bohyně Ištar, uražena odmítnutím, žaluje na Gilgameše svému otci, nejvyššímu bohu nebes Annovi, a prosí ho, aby stvořil nebeského býka, který by vzpurného hrdinu zničil. Anu váhá a nesplní ihned přání své dcery. Ustupuje však jejím naléhavým prosbám, a jak se zdá podle úryvků poškozeného textu, posílá do Uruku nestvůrného býka, který svým zhoubným dechem zahubí několik set lidí. Avšak hrdinové přesto zabíjejí tuto strašnou obludu; jejich nový hrdinský čin ještě více roz­ paluje Ištařin hněv. Bohyně vystupuje na hradby Uruku a posílá kletby na hlavu Gilgamešovu. Ale její hněv smělého hrdinu nezastraší. Svolává své lidi a rozkazuje jim, aby vzali rohy býka a obětovali je svému bohu-ochránci. Oba bohatýři, když si umyli ruce ve vodách Eufratu, vracejí se do Uruku, kde je obklopují, ohromeni jejich odvážným hrdin­ stvím, obyvatelé města a vítají je triumfální písní: Kdo je krásný mezi muži? Kdo je vznešený mezi muži? Gilgameš je krásný mezi muži. Gilgameš je vznešený mezi muži.

KAP. IV » BÁSEŇ O GILGAMEŠOVI

109

Po triumfální slavnosti v královském paláci má Enkidu věštecký sen, který mu předpovídá záhubu. A skutečně Enkidu smrtelně onemocní. Stěžuje si svému příteli na svůj osud, který ho odsuzuje k neslavné smrti na loži nemoci, zbaviv ho možnosti zemřít v čestném boji na váleč­ ném poli. Gilgameš oplakává smrt svého přítele a po prvé pocítí nad sebou závan křídel smrti. Hrdinův pláč nad mrtvolou přítele je vyjádřen uměleckou formou: Enkidu, příteli můj, můj mladší bratře, (tys byl se mnou,) když jsme vystupovali na hory. Porazili jsme a zdolali nebeského býka, zabili jsme Chumbabu, strážce cedrového háje. Jaký to smrtelný spánek se tě zmocnil? Tvůj zrak se zkalil a ty mě už neslyšíš!

Gilgameš se dotýká hrudi svého přítele, ale tlukot jeho srdce už ne­ slyší. Obléká jeho mrtvolu do rubáše. Hluboký, upřímný žal zní v jeho posledních slovech:

Šest dní a nocí nad ním plakal jsem, sedmého dne jsem odevzdal jeho mrtvolu zemi. Strach ze smrti se mne zmocnil a já bloudím pustými stepmi. Těžký osud, který postihl přítele, hrozí i mně. Jak zatajím svůj smutek? Jak o své bolesti povím? Můj milovaný přítel v prach se obrátil. Či snad já, jako on, lehnu na věčné lože smrti?

Gilgameš, trýzněn strachem před smrtí, štván předsmrtnou úzkostí, vydává se na dalekou pouť. Ubírá se ke svému předku Utnapištimovi, který dostal od bohů velký dar nesmrtelnosti. Nelekají ho nesnáze da­ leké cesty. Nemohou ho zadržet ani lvi, kteří střeží horské soutěsky, ani fantastičtí lidé-štíři, „jejichž pohled věští smrt“, ani rajská zahrada se stromy, na nichž kvetou drahokamy, ani bohyně Siduri, která ho vábí, aby zapomněl na smrt a oddal se všem radostem života. Gilgameš přeplouvá na korábu „vody smrti“ a dostává se k příbytku, v němž žije nesmrtelný Utnapištim. V úsilí o nesmrtelnost se smělý hrdina snaží vyzvědět od svého předka tajemství věčného života. Praví mu: „Jak hledals a kde našels věčný život?“ Utnapištim, odpovídaje Gilgamešovi na otázky, vypravuje o potopě světa a o tom, jak ho bůh Ea naučil vystavět archu a zachránit se v ní před vodami potopy, za což

110

BABYLONSKÁ KULTURA

Utnapištim a jeho žena dostali od bohů nesmrtelnost. Tato starobylá pověst o tom, jak bohové seslali na zemi vody potopy, aby lidi potrestali za jejich hříchy, a jak se za této obrovské světové katastrofy zachránil pouze jeden člověk, který vzal s sebou do archy „semeno veškerého života“ (t. j. různé druhy zvířat a ptáků), je vložena do textu básně jako zvláštní episoda. Je zcela možné, že se v této legendě odrazil odvěký boj sumerských kmenů s obrovskými říčními záplavami v jižní Mezopotámii, které sice tím, že zaplavovaly nížiny, hrozily velkými zhoubami, ale zároveň zabezpečovaly hojnou úrodu nejstarším země­ dělcům. Utnapištim se nad Gilgamešem slitoval a pokouší se pomocí různých magických kouzel učinit hrdinu nesmrtelným. Radí mu, aby překonal sen, který ho ohromil, a jeho žena peče posvátné chleby a klade je do hlav Gilgamešova lože. Ale všechno je marné. Gilgameš znovu cítí nad sebou hrozbu nevyhnutelné smrti. Praví:

Co mám dělat, Utnapištime, kam mám odejít? V mé ložnici se skrývá smrt.

Tu mu Utnapištim prozrazuje „tajné slovo“ a radí mu, aby sestoupil na dno oceánu a utrhl tam rostlinu nesmrtelnosti, pomocí níž „stařec se stává mladým“. Na zpáteční cestě do Uruku Gilgameš získá tuto čarovnou rostlinu. Ale neopatrnost hrdinu zahubí. Uvidí na své cestě jezero a ponoří se do jeho chladných vod. Tu se k němu připlazí had a čarovnou rostlinu nesmrtelnosti mu uloupí. Po návratu do svého města Uruku prosí zarmoucený hrdina bohy o poslední milost. Chce spatřit alespoň stín svého zemřelého přítele Enkidua. Avšak jen s vel­ kou námahou se mu podaří vniknout do tajemství příbytku smrti. Ze všech bohů mu jediný bůh moudrosti Ea prokáže účinnou pomoc, neboť poručí vládci záhrobního světa Nergalovi, aby propustil na zemi Enkiduův stín. Báseň končí závěrečným dialogem mezi přáteli. Jako odpověď na vášnivou prosbu, aby mu svěřil „zákon země“, vylíčí Enkidu Gilgamešovi v nej chmurnějších barvách záhrobní život zemře­ lých lidí: Viz! Přítel, jehož objímals s radostí v srdci, červi jej požírají jako zetlelý rubáš. Mé tělo, kterého ses dotýkal s radostí v srdci, v prach a popel se obrátilo, v prach a hnilobu, v prach se obrátilo. Zde je po prvé naprosto přesně a zároveň umělecky velmi silně a vý­ razně vyjádřena myšlenka o nevyhnutelnosti smrti, které podléhají

KAP. IV • BÁSEŇ O ADAPOVI

111

všichni lidé, i ti, kteří jsou odhodláni k jakémukoli hrdinskému činu, aby přemohli nevyhnutelnou smrt, a dokonce i ti, kteří jsou podle výstižného výrazu autora básně „ze dvou třetin bohem a z jedné třetiny člověkem“. „Báseň o Gilgamešovi“, jejíž hlavní část pochází z dávné minulosti, je jakýsi cyklus starobylých pověstí. Vypravování o hrdinských činech Gilgameše a Enkidua, o tragické smrti Enkidua a o Gilgamešových cestách v honbě za nesmrtelností je protkána řadou starých nábožen­ ských mythů, které jsou jako jednotlivé episody zasazeny do celkového textu básně. Takový je krátký zlomek legendy o stvoření člověka (En­ kidua) z hlíny, prosáklé slinou boha; takový je proslulý mythus o po­ topě světa, v němž se podrobně vypravuje, jak dávný hrdina Utnapištim na radu boha moudrosti Ey postavil archu, v níž se zachránil před vodami potopy a tím si zasloužil věčný život. „Báseň o Gilgamešovi“ zaujímá zvláštní místo v babylonské litera­ tuře jak pro své umělecké hodnoty, tak pro originalitu myšlenek v ní vyslovených. Vysoce uměleckou formou je vyslovena myšlenka starobabylonského básníka o věčné lidské snaze poznat „zákon země“, tajemství života a smrti. Hlubokým pesimismem jsou proniknuta slova starověkého autora básně. Budoucí život líčí jako příbytek utrpení a smutku. Dokonce i slavný Gilgameš, „silný, velký a moudrý“, přes svůj božský původ nemůže si zasloužit u bohů nejvyšší milosti a do­ sáhnout nesmrtelnosti. Blaženosti v posmrtném životě se dostane jen tomu, kdo plní náboženská přikázání, požadavky kněží a obřady nábo­ ženského kultu. V tom je základní myšlenka celé básně, jejíž kořeny nepochybně tkví v lidové umělecké tvořivosti, ale v níž se v mnohém odrazila pozdější ideologie aristokratického kněžstva. BÁSEŇ O ADAPOVI

Táž myšlenka o věčném životě, totéž úsilí člověka o nesmrtelnost proniká „Básní o Adapovi“. V tomto originálním literárním díle se vypravuje, jak ideální, přemoudrý člověk, „sémě lidstva“, Adapa, syn boha Ey, zásobující jako kněz chrám v Eridu obilím, nápoji, zvěřinou a rybami, zlomil jednou křídla jižnímu větru a byl za to předvolán před soud nejvyššího boha Ana. Řídě se radami svého otce, vzbudí lítost a soucit bohů, nebeských vrátných, a nakloní si nejvyššího boha, ale zároveň se zříká pokrmu věčného života a nápoje nesmrtelnosti. Takto se k velkému údivu nejvyššího boha pro svou vlastní přílišnou opatr­ nost bezděky zříká nesmrtelnosti, která mu byla předurčena shůry. V jiném zachovaném úryvku téže básně se dále vypravuje, že Adapa

112

BABYLONSKÁ kultura

nabývá na věky moci nad pozemským světem, zřejmě v náhradu za ztracenou nesmrtelnost. Pro fragmentárnost zachovaného textu nelze bohužel znovu sestavit celou báseň. BÁSEŇ O ETANOVI

Tytéž mravoučné a zčásti náboženskofilosofické tendence prostu­ pují legendu o Etanovi, kde se vypravuje o přátelství orla s ha­ dem, o orlově věrolomnosti, o hadově kruté pomstě a o pokusu Etany vzlétnout na křídlech orla do nebe, aby tam získal „rostlinu zrození“ a symboly nej vyšší královské moci. Tato báseň se tak jako „Báseň o Gilgamešovi“ skládá z několika samostatných částí. Mravoučná bajka z cyklu „zvířecího“ eposu, jejíž původ je v nejstarších formách lidové tvořivosti, prolíná se s náboženskou legendou o tom, že odznaky moci zbožštěného krále —

berla a tiara, diadém a žezlo moci jsou před Anem na nebi

a že ani odvážný hrdina Etana se jich nemůže zmocnit, protože králov­ skou moc nelze uloupit za pomoci věrolomného a nerozumného orla. V této básni se tedy rozvádí myšlenka, že královská moc pochází s nebe a je posvěcena bohy. Z toho je jasně vidět kněžskou propagandu, po­ koušející se náboženskou literaturou a výtvarným uměním odůvodnit a ospravedlnit královskou moc a tím upevnit třídní otrokářský řád. S velkým uměleckým mistrovstvím vylíčil starověký básník slavný „let Etany“ na křídlech orla až k samému nebi, kde dlí bohové a kde je „trůn bohyně Ištary“. Při letu shlíží Etana každou hodinu dolů a vidí, jak se postupně zmenšuje země i moře, které už nejsou větší než koláč a košík. Etanu jímá hrůza. Úpěnlivě prosí orla, aby svůj let zastavil. Ale vše­ chny jeho prosby jsou marné. Etana, kterého náhle opustila jeho odvaha, padá střemhlav k zemi. I touto básní proniká myšlenka o omezenosti lidských sil. SESTOUPENÍ IŠTARY DO PODSVĚTÍ

Touž věčnou myšlenkou o životě a smrti je prostoupena báseň o sestoupení bohyně Ištary do podsvětí. Obyvatelé starověké Mezopo­ támie se pokoušeli vysvětlit střídání ročních dob a pochopit příčinu každo­ roční smrti a vzkříšení přírody, a tak vytvořili náboženský mythus o smrti a vzkříšení boha přírody Tammuze, kterého probouzí k novému životu jeho manželka bohyně Ištar. V této poetické legendě se vy­

KAP. IV • DRAMATICKÁ POESIE

113

pravuje, jak po Tammuzově smrti Ištar sestupuje do podsvětí a za­ nechává u každé ze stráží sedmera bran do podsvětí jednu ze svých ozdob. Uvězněním Tammuze a Ištary, bohů plodivé síly přírody, v zá­ hrobním podzemním světě zastavuje se veškerý život na zemi a to nutí bohy, aby Tammuze a Ištaru osvobodili z hlubin podzemí. Báseň končí popisem slavnosti umírajícího a z mrtvých vstávajícího boha přírody. V den, kdy se Tammuz probouzí, spolu s ním se probouzejíce, zní lazuritové flétny a karneolové prstence. Spolu s ním se probouzejí plačkové a plačky, aby mrtví vyšli, přijavše dary kadidla.

Tato báseň byla těsně spojena s náboženským dramatem, které předvádělo smrt a vzkříšení boha Tammuze a hrávalo se v chrámech o svátečních dnech tohoto boha vzkříšené přírody. DRAMATICKÁ POESIE

Základní cyklus babylonského náboženského dramatu je spjat s kul­ tem umírajícího a z mrtvých vstávajícího boha přírody. První ukázky tohoto náboženského dramatu se objevují již v době sumerské. Tak se v sumerské legendě o „Sestoupení Innini do podsvětí“, která je proto­ typem babylonské pověsti o „Sestoupení Ištary do podsvětí“, zachovaly dialogy, jež asi deklamovali kněží, kteří jako „zpěváci“ hráli v chrámě nejstarší náboženské drama. Z doby isinské dynastie pochází pathetický dialog mezi bohyní Egime a jejím bratrem bohem Lilem. Bohyně Egime oplakává Lilovu smrt a zapřísahá ho jménem bohyně-matky, aby „aby vstal s místa, kde odpočívá“, t. j. aby vstal z mrtvých. Bůh Lil jí odpovídá a snažně ji prosí, aby ho osvobodila. Přirovnává se k mrtvému, který je zakopán v zemi a nemůže se vrátit k životu a jehož spánek znepokojují zlí duchové. Jak v sumerské, tak v akkadskobabylonské době byly velmi rozšířeny nářky nad hrobem, obsažené ve sborníku obřadních písní „Osvobodila se“. Tento starý pláč nad zemřelým bohem přírody Tammuzem je zřejmě součástí náboženského dramatu, jež se hrávalo v předvečer svátku vzkříšení tohoto boha. Mythus o smrti a vzkříšení boha přírody, zdramatisovaný ve formě náboženského dramatu, udržel se v Mezopotámii až do pozdní doby. Ještě v VIII. stol, před n. 1. nacházíme v jednom babylonském textu dosti úplné vysvětlení tohoto mythu, při čemž v daném případě rysy boha přírody Tammuze jsou přeneseny na Marduka, nejvyššího babylon­ ského boha. V tomto mythu se podrobně popisují útrapy Marduka: 8 Dějiny starověkého Východu

114

BABYLONSKÁ KULTURA

podrobují ho výslechu, bijí ho, odsuzují k uvěznění v temné žalářní horské kobce a nesnesitelně ho mučí. Svlékají ho a společně s ním vedou na popravu jiného zločince. Uvěznění velkého boha vyvolává nepokoje mezi Údem. Bohyně, „vládkyně Babylonu“, pokouší se zmírnit osud trpícího, mučeného v horské temné kobce, „otírá rukou krev jeho srdce, probodnutého kopím“. Nakonec bohové zemřelého vzkřísí a vysvobodí ho z hlubin temné hory. Můžeme předpokládat, že se v tomto textu popisují náboženské obřady, které se konaly na Nový rok, kdy se v Ba­ bylone slavil hlavní svátek boha Marduka v měsíci nisanu (v době jarní rovnodennosti). Těchto slavnostních obřadů se musel zúčastnit sám král, který, napodobuje Marduka, představoval tak svou osobou posvátnou oběť. Proto mu v souhlasu s tím odebírali za zvláštní ceremonie vnější symboly jeho moci a nej vyšší kněz bil krále, klečícího na kolenou, metlou. Teprve potom dostal od nejvyššího boha právo na královskou moc. Tak vznikalo v příšeří chrámu nejstarší náboženské drama, které se snažilo viditelnými symbolickými obrazy vysvětlit tajemství přírody, života a smrti. Tím, že kněží představovali krále jako posvátnou oběť, vytvářeli bohoslovné učení o tom, že král, stávaje se podobným bohu, je prý jeho zástupcem na zemi. Toto náboženství mělo upevnit moc a autoritu krále stojícího v čele otrokárskeho státu. LYRICKÁ POESIE

Náboženské názory vtiskly svéráznou pečeť skoro celé zachované starosumerské lyrice. V chrámových a palácových knihovnách a archi­ vech se obzvláště pečlivě uchovávala, přepisovala a z jazyka sumerského do akkadského překládala právě ta díla krásné literatury, ze­ jména lyrické poesie, jež byla spjata buď s náboženskomagickým kul­ tem, anebo vyjadřovala autorovy náboženské názory. Byla to zaříká­ vání, věštby, hymny a modlitby, zhusta vyjádřené svéráznou poetickou formou. Zvláštní místo mezi díly náboženské lyriky zaujímají tak zvané „kajícné žalmy“, které pocházejí ze starobabylonské doby a snad i z ranějšího období sumerského. V těchto modlitebních hymnech na po­ čest božstva se zvlášť rázovitě odrazila jak náboženská víra, tak také tehdejší náboženská propaganda. Autoři těchto žalmů často rozvádějí myšlenku, že člověk upřímně oddaný náboženství vždy vidí příčinu svých neštěstí ve svých vlastních chybách a hříších, které vzbudily hněv božstva a „trest boží“. Proto pokládal takový věřící člověk za svou svátou povinnost obměkčit srdce strašného božstva slovy „jeho čisté srdce chci upokojit“, ve skutečnosti však konej šil vlastní svědomí. V souvislosti s tím jasně zaznívaly ve starých žalmech první představy o mravnosti, o dobru a zlu, v kterých se nezřídka zračila třídní morálka

KAP. IV » NÄBOŽENSKOFILOSOFICKÄ POESIE

115

otrokárske epochy. Tak je na příklad v jednom z těchto žalmů nejvyšší bůh Enlil nazván bohem, který ,,krotí povstání“, při čemž „jeho srdce je čisté“. Je úplně přirozené, že těchto kajícných žalmů, zpívaných obvykle v chrámech, kněží dosti hojně využívali k tomu, aby lidi pře­ svědčili, že jen upřímné pokání před božstvem a konání obřadů v chrámě uspokojí srdce božstva i kajícího hříšníka samého. Sumerští kněží zpívali obyčejně modlitby, hymny a žalmy v chrá­ mech, doprovázejíce svůj zpěv hrou na hudební nástroje. Monotonní zvuky starých a primitivních bicích nástrojů, zvláště „cymbálů břinka­ jících“ (jakýchsi velkých kovových talířů), úplně odpovídaly jedno­ tvárné symetrii básnických obrazů a stálé variaci týchž myšlenek a zá­ žitků, které jsou tak charakteristické pro sumerskou a babylonskou lyrickou poesii. V některých těchto náboženskolyrických dílech jsou zajímavé od­ kazy a narážky na události z politických dějin. S tohoto hlediska mají velký historický význam staré „věštby“, v kterých se často popisují rozmanité politické události.

NÄBOŽENSKOFILOSOFICKÄ POESIE

Babylonská poesie vrcholí dvěma díly: „Básní o trpícím spravedlivém“ a „Rozhovorem pána s otrokem“. V první básni si autor naříká na svůj těžký osud, na to, že ho stále pronásleduje „neštěstí, a zase neštěstí“. Chtěje pochopit příčinu těchto běd, zpytuje člověk své činy. Avšak neshledává, že by byl vinen jakýmkoli zločinem proti bohům nebo králi. Je přesvědčen o své nevině a o tom, že plnil všechny své povinnosti.

Co se mne týká, velmi úpěnlivě jsem prosil bohy a modlil se k nim. Modlitba byla mou starostí a přinášení obětí — zákonem... Vznešenost krále jsem stavěl výše nej vyššího, učil jsem lid bázni ke královskému paláci. Vím, že je to bohu milé.

Ale přes toto „chvályhodné“ plnění všech povinností vůči králi, kněžím a náboženství člověk krůtě trpí, a cítě svou úplnou nevinu, začíná pochybovat o spravedlivosti bohů, kteří nevyslyšeli jeho mod­ litby: Vzýval jsem svého boha, ale on mi neukázal svou tvář. Modlil jsem se ke své bohyni, ale ona ani hlavu svoji nepozvedla.

116

BABYLONSKÁ KULTURA

Tak postupně pronikají do babylonské literatury, která byla pod vlivem náboženského světového názoru, první pochybnosti o spravedl­ nosti bohů a tím o pravdivosti náboženských dogmat, která slibují bohabojným odměnu. Ještě větším pesimismem je proniknuto dílo, které se obvykle na­ zývá „Rozhovor pána s otrokem“. Na všechna nekonečná a navzájem si odporující přání svého pána odpovídá otrok pokornou frází „ano, pane můj, ano“ a po každé nalézá ospravedlnění a odůvodnění pro přání svého pána. Avšak hlavní a základní myšlenka autorova je vy­ jádřena posledními a silnými slovy tohoto dialogu. Zklamán životem pán nakonec zvolá: „Co je tedy dobré?“ Opovážlivě a výsměšně zní otrokova odpověď: „Zlámat vaz mně a vaz tobě a vrhnout se do řeky, toť — co je dobré. Kdo je tak vysoký, aby se dostal do nebe, a kdo je tak velký, aby zaplnil zemi?“ Rozhněvaný pán výhružně praví otrokovi: „Nikoli, otroku, já tě zabiji a donutím tě odejít přede mnou.“ Ale jako odpověď ozve se otrokova výstraha: „Opravdu, pak jen tři dni nechť žije pán můj po mně.“ VÝTVARN É UMĚNÍ

Přes velké množství vykopávek bylo na mezopotamském území na­ lezeno méně vynikajících uměleckých děl než v údolí Nilu. To se vy­ světluje do jisté míry tím, že na území Mezopotámie žily různé kmeny, které mezi sebou ustavičně bojovaly o nadvládu a panství v celé zemi. Jedny státní útvary střídaly druhé. Kočovné, kulturně zaostalé kmeny Guteů, Amoritů a Kassitů nejednou zaplavily mezopotámske země a to mělo vždy za následek úpadek kultury a uměni. Kromě toho nebylo na mezopotamském území dosti kamene, dřeva ani kovů, nezbytných pro rozvoj architektury a jiných druhů umění. Hlavními charakteristickými rysy architektury ve starověké Mezo­ potámii byla masivní monumentalita, používání cihel jako základního stavebního materiálu a asymetrické a příčné rozmístění vnitřních prosto­ rů. Stěny velkých budov byly často ozdobovány svéráznou ornamentací. Nejstarší sumerské chrámy, vystavěné na počátku třetího tisíciletí před n. 1., byly vykopány v Uruku a el-Obejdu. Tyto chrámy byly zbudovány na umělých násypech, které je chránily před vodní záplavou a po stránce umělecké vytvářely svérázný kontrast s plochou rovinou. Stěny chrámu v el-Obejdu byly ozdobeny vertikálními výstupky a nehlubokými výklenky a také uměleckými vlysy, vytvořenými zvláštní mosaikovou technikou. Nejstarší sumerské stavitelské památky svědčí o používání dřevěných sloupů, někdy pobitých mědí, velmi primitivních kleneb a zvláštní stmelovací hmoty, vyrobené z bitumenu (asfaltu).

KAP. IV * VÝTVARNÉ UMĚNÍ

117

„Babylonská věž“ — zikkurat, vykopaná v Uru.

Rozkvětu dosáhlo sumersko-akkadské stavitelství v době III. urské dynastie. Z této doby jsou chrámy, paláce a jiné budovy, prokopané v rozvalinách Uru, Ešnunny (Ašnunnaku) a Opise (Chafádží). Zde byly objeveny celé architektonické komplexy, k nimž kromě paláců, hrobek a chrámů patřily zvláštní stupňovité chrámové věže (zikkurat), typické

Rekonstrukce „babylonské věže“ v Uru.

118

BABYLONSKÁ KULTURA

pro starověkou Mezopotámii, které poněkud připomínají staroegyptské stupňovité pyramidy. Vzpomínka na tyto chrámové věže se zřejmě zachovala v biblické legendě o ,,babylonské věži“. Sumersko-akkadská architektura měla vliv na vývoj stavitelských forem v Babylonii a v Assyrii. To dokazuje komposice staroassyrského chrámu bohyně Ištary v Aššuru, ornamentální výzdoba stěn ve velkém paláci v Mari a rovněž to, že se dlouho udržovala stará stavitelská forma stupňovité chrámové věže (zikkurat). Nejstarší příklady sumerského sochařství se vyznačují hrubou primi­ tívností, která se během času někdy mění v určitý umělecký sloh, vy­ tvořený návyky umělců, dlouhou tradicí a tehdejším náboženským světovým názorem. Ve starověku sochař ještě většinou nedovedl dát kamennému balvanu tvar lidského těla v prostoru volně se pohybujícího. Proto nejstarší sumerské sochy zobrazují člověka obvykle v nehybné, jakoby ustrnulé póze. Jen z tváře člověka sochařem vyobrazeného lze vycítit umělcovu snahu o poněkud volnější podání skutečnosti; přitom je největší pozornost věnována znázornění očí, které jsou vždy velmi výrazné, čehož se často dosahovalo inkrustací zřítelnice a jednotlivých částí oka. Stejně primitivní a nehyb­ né je zobrazení lidí a zvířat na relié­ fech, jako na příklad na proslulé Eannatumově „Supí stéle“. Často jsou tato vyobrazení schematisována, j ako na příklad na Entemenově váze. Sochy a reliefy z doby akkadské, zvláště sochy a jiné umělecké předměty nalezené v rozvalinách Ešnunny a Opise, nesou dosti značné stopy sumerského uměleckého vlivu. Socha Ibichiliho z Mari má svéráz­ nou pózu, tradiční oděv a známé inkrustační provedení výrazných velkých očí, obvyklé to rysy starosumerského sochařství. Avšakvakkadské epoše umělci postoupili ve vý­ voji výtvarného umění o velký krok kupředu. Zvláště v reliefech dove­ dou už značně volněji a věrněji podle přírody zobrazit lidské tělo. Krás­ ným dílem akkadského umění z doby Stříbrná váza Entemeny z Lagaše, dynastie Sargona Akkadského je

KAP. IV * VÝTVARNÉ UMĚNÍ

119

známá „stéla Narám-Sinova“, na které je vyobrazen akkadský král Narám-Sin, vystupující na horu v čele vojenského oddílu. Kráčející postavu mocného krále, před kterým padá na zemi nepřá­ telský voják, sražen kopím, vyobrazil umělec na svou dobu velmi volně a směle. Zvlášť zajímavé je na tomto reliefu umístění postav, které je nejen přesně souměrné, ale i vnitřně velmi harmonické. Umělec dovedně spojil ma­ sovou scénu, zobrazující voj­ sko stoupající do hor, s hlav­ ním námětem, s triumfem zbožštěného krále nad ne­ přáteli. Nemenší význam mají skulptury a reliefy z doby ba­ bylonského království, zvláš­ tě ty, které pocházejí z doby Chammurapiho. Mezi nimi vyniká relief, který zobrazu­ je Chammurapiho před bo­ hem slunce Samašem, umís­ Narám-Sinova vítězná stéla. Relief v pískovci. těný v horní části sloupu s ko­ dexem zákonů, a také velmi výrazný, jemně vypracovaný relief Chammurapiho, vyjadřující rysy s portrétní věrností. Přibližně asi z téže doby jsou různá umělecká díla nalezená při vykopávkach v Mari. Na všech těchto památkách starého umění mezopotamských národů lze ještě vycítit zřetelné stopy umělec­ kých vlivů ze sumerské doby. Tak na příklad relief na sloupu zákonů Chammurapiho je jen pozdější variantou obvyklé sumerské scény, v níž král předstupuje před božstvo. Avšak akkadští a babylonští umělci využili kulturního dědictví starého Sumeru tak, že je tvůrčím způsobem přepracovali a povznesli na vyšší stupeň.

120

BABYLONSKÁ KULTURA

VZNIK VĚDECKÝCH POZNATKŮ

Přestože vědomí tehdejších lidí bylo hluboce proniknuto náboženskomagickým světovým názorem, přece jen potřeby každodenního života nutily člověka bedlivě pozorovat přírodní zjevy, aby pokud možno objektivně chápal jejich vnitřní smysl. To pozvolna způsobilo, že se objevily první, ještě velmi primitivní formy abstraktního myšlení. Člověk, všímaje si analogických jevů v přírodě, snažil se je ještě nesměle a zcela neuměle systematisovat tím, že sestavoval soupisy zvířat, rostlin a kamenů, hlavně pro praktické potřeby. MATEMATIKA

Z hospodářských potřeb vzešly krok za krokem nejstarší začátky vědy, zejména matematiky a astronomie. Nutnost počítat množství a váhu plodin a výrobků, stanovit množství pracovní síly, určovat objem budov, vypočítávat plochu pozemků (polí) vedla ke vzniku nej­ starších matematických výpočtů, k nahromadění příslušných poznatků, ke vzniku aritmetiky a geometrie. Z dávné sumerské minulosti pocházejí základy matematických poznatků starověkých mezopotamských ná­ rodů, zvláště těch číselných soustav, jejichž základem jsou čísla 5, 6, 10 a jejich násobky 30 a 60. Nej primitivnějším způsobem počítání bylo počítání na prstech jedné ruky, od jedné do pěti. Tomu nasvědčují sumerské názvy prvních pěti čísel. Názvy čísel 6, 7, 8 a 9 jsou sestaveny spojením názvu pětky s příslušným doplňujícím číslem (6 = 1 -j- 5; 7 = 2 -|- 5; 8 = 3 5; 9 = 4 -|- 5). V sumerské době má původ šedesátková číselná soustava, jejíž základními jednotkami byla čísla 60, 602 = 36 00 a 603 = 216 000. Počátky desítkové soustavy vznikají v sumerské době, kdy se objevuje zvláštní slovo a klínopisný znak pro označení 10. V Akkadu a Assyrii se používalo zvláštních znaků pro 100 a 1000, což ukazuje na vývoj desítkové soustavy. Na základě své­ rázného spojování desítkové a šedesátkové číselné soustavy bylo ne­ zbytné stanovit čísla 10, 600 a 36 000 a také znaky pro jejich napsání. Zvláštní současná existence a kombinace různých číselných soustav projevila se v dělení roku na 360 dní a kruhu na 360 dílů. O dosti znač­ ném vývoji matematiky ještě v době sumerské svědčí matematické texty, v kterých se uvádí umocňování a odmocňování dvěma a třemi podle zvláštních vzorců a dokonce i vypočítávání objemů. Lze předpo­ kládat, že byl znám princip řad, čemuž nasvědčují aritmetické řady s rozdílem 16 a geometrické s kvocientem 2. Při výpočtech se užívalo zlomků, nejčastěji s čitatelem, který se rovnal jedné. Vyskytují se však 2/3, s/s a také sumerské názvy pro označení zlomků 3/6, 4/6 a 5/6.

KAP. IV » ASTRONOMIE

121

O výlučně praktickém rázu této staré matematiky svědčí tabulky násobení, sečítání a odčítání s čísly do 180 000 (při násobení), které měly písaři pomáhat, aby rychle prováděl aritmetické úkony. Zachovaly se i tabulky pro dělení s děliteli od 2/3 do 81. Zachované plány polí s výpočtem jejich plochy, pocházející z akkadské doby, dosvědčují, že první poznatky v oblasti geometrie vznikly v souvislosti s rozvojem zemědělství a s nutností často provádět měření pozemků. K tomu, aby vypočítali plochu pole, které mělo tvar nepravidelného obrazce, rozdělo­ vali danou plochu na několik pravoúhelníků, trojúhelníků a lichoběž­ níků, vypočítávali plochu každého obrazce zvlášť a potom získaná čísla sečetli. ASTRONOMIE

Nutnost počítat čas vedla k vytvoření kalendářních soustav, které vyžadovaly určité astronomické znalosti. Rada astronomických po­ znatků byla nashromážděna už v sumersko-akkadské době, ze které se zachovala velká astronomická práce, v níž je mnoho astronomických pozorování, zvláště představa o čtyřech světových stranách. Tyto astronomické poznatky byly poměrně hojně rozšířeny. Tak se na příklad názvy planet staly součástí některých jmen. Sumerští a babylonští kněží-astronomové pozorovali pohyby nebeských těles s výšky svých observatoří, které bývaly obyčejně umístěny na hořejších plošinách sedmistupňových chrámových věží — zikkurat. Zříceniny těchto věží byly nalezeny ve všech starověkých mezopotamských městech: v Uru, Uruku, Nippuru, Akkadu, Babylóně a j. Staletá astronomická pozoro­ vání umožnila nashromáždit velké množství poznatků. Babylonští kněží dovedli rozlišovat hvězdy od pěti planet, kterým byly dány zvláštní názvy. Byly známy dráhy planet. Celé hvězdné nebe bylo roz­ děleno na 15 dílů, počínajíc jarním bodem zvířetníku. Hvězdy byly rozděleny na souhvězdí. Byla stanovena ekliptika, kterou rozdělili na 12 dílů a jim odpovídajících 12 zodiakálních souhvězdí, jejichž názvy se zachovaly do pozdní doby. V oficiálních dokumentech registrovali pozorování planet, hvězd, komet a meteorů, slunečních a měsíčních zatmění. O vysoké úrovni rozvoje astronomie svědčí pozorování a re­ gistrování okamžiků kulminace různých hvězd a také umění vypočítávat časová období mezi nimi. Největších úspěchů dosáhla babylonská astro­ nomie v VIII.—VI. stol, před n. 1., kdy babylonští kněží-astronomové nashromáždili velké množství astronomických poznatků, měli představu o precessi (předzvěst rovnodenností) a předpovídali dokonce zatmění. Elementární astronomické poznatky umožnily babylonským kněžím sestavit zvláštní kalendářní soustavu, která byla zčásti založena na stá­

122

BABYLONSKÁ KULTURA

lém pozorování měsíčních fází. Základními kalendářními jednotkami pro měření času byly: den (24 hodin), lunární měsíc a rok o 354 dnech. Den se dělil na tři noční a tři denní stráže a za začátek dne se přitom považoval obyčejně okamžik, kdy zapadlo slunce. Zároveň se dělil den na 12 hodin a každá hodina na 30 minut. Den se tedy dělil na 12 velkých a 360 malých jednotek, což odpovídá šesterečné početní soustavě, která byla základem babylonské matematiky, astronomie a kalendářní sou­ stavy. Vidíme, že i v kalendáři se uplatnil pokus dělit kruh, den a rok na 12 velkých a 360 malých dílů. Začátek každého lunárního měsíce a podle toho jeho délka se stanovily po každé empiricky speciálními astronomickými pozorováními, neboť každý měsíc musel začínat v den novu. Rozdíl mezi občanským kalendářním rokem a rokem tropickým činil přes 11 dní (přesně 11 dní 5 hodin 48 minut 46 vteřin). Tato chyba se čas od času opravovala tím, že se vsunoval nový měsíc, a to se v době Chammurapiho dálo zvláštním nařízením ústřední státní moci. LÉKAŘSTVÍ

Postupně se hromadily vědomosti i v oboru lékařství a zvěrolékařství. Už v době Chammurapiho se babylonská medicína dělila na jednotlivá odvětví: chirurgii, léčení očních nemocí atd. Anatomie byla na velmi nízkém stupni; lékaři si při určování symptomů a při diagnosách vší­ mali jen hlavních orgánů, na příklad srdce, jater, ledvin. Avšak nezbyt­ nost stanovit diagnosu zjištěním řady symptomů byla nejen plně po­ znána, ale tato nezbytnost vyvolala i první pokusy o objektivní studium nemocí a o reálný boj proti nim. Babylonští kněží tvrdili na příklad, že nemoc „nemůže být vyléčena obvazy a osten smrti nemůže být vy­ rván...“, jestliže lékař nepozná její podstatu. V medicínských textech, hlavně z pozdní doby, jsou popisy symptomů rozličných nemocí žalu­ dečního a střevního traktu, dýchacích orgánů (rýma, odměšování hlenu, krvácení z nosu), reumatismu (lámání v kloubech). Často se popisují příznaky horečnatých stavů: horkost, zima, mrazení, studený pot; výrazně jsou popsány příznaky „mrtvice“ vedoucí k paralyse: „...rty nemocného jsou sevřeny, oko se zavírá... ústa jsou semknuta a on ne­ může mluvit“. Babylonští lékaři se pokoušeli léčit také jiné nemoci: oční a ušní nemoci, otoky, nemoci kožní (malomocenství), srdeční a led­ vinové, břišní vodnatelnost, nemoci močové a ženské a dokonce i nervové a snad i duševní nemoci, jejichž příznakem je „úpadek ducha následkem neštěstí“. Někdy se v lékařských knihách uvádějí mdloby, kdy člověk „padá bez vědomí“ a „jeho oči se zatemňují“. Výrazně je popsána zvláštní nemoc „spánkové žíly“, souvisící snad s návalem krve do hlavy, zčásti do očí, a se zkalením zraku. Nejdůležitější příznaky této nemoci

KAP. IV • HISTORIE A FILOLOGIE

123

jsou v tom, že „člověku onemocní spánek, hučí mu v uších, jeho oči mžikají, jeho zátylek ho sžírá... jeho srdce je vzrušeno a v nohou má sla­ bost“. V zachovaných lékařských textech lze objevit jistou, ostatně velmi často nedůslednou systematisaci. Tak na příklad popis nemocí dýchacích orgánů je spojen společným nadpisem nebo správněji úvod­ ními slovy: „Když je (dýchání) jeho úst ztíženo.“ Zrovna tak je shrnut do zvláštních kapitol popis onemocnění jater a žlučníku, nakonec jsou podány ve zvláštním pojednání nemoci „velké žíly“, které se podle popisu podobají reumatismu nebo dně. K léčení všech těchto nemocí se používalo nej rozmanitějších prostředků, mezi kterými byly na prvním místě nejrůznější a někdy velmi složité léky. Kromě léků se používalo natírání, obkladů, masáží a výplachů. O tom, že se v lékařství hojně používalo vody a oleje, svědčí to, že slovo „lékař“ v doslovném překladu znamenalo „znalý vody“ nebo „znalý oleje“. Zčásti to také souvisí s hojným používáním vody a oleje v náboženskomagickém kultu. HISTORIE A FILOLOGIE

Jisté poznatky, velmi nepatrné, byly nashromážděny v oboru dějin a filologie. Pro praktické potřeby diplomacie bylo třeba zapisovat nejdůležitější zahraničně politické události a hlavně psát o vzájemných vztazích mezi jednotlivými státy. Tak ještě ve starosumerské době Entemena, vládce Lagaše, mluví v jednom nápise o všech vzájemných vztazích mezi Lagašem a sousední Ummou, o válkách, ke kterým mezi nimi došlo, a také o hranicích stanovených na základě jakési mírové smlouvy. Staré zápisy mají často formu skoro pohádkových legend, jejichž cílem bylo upevnit moc krále. Tehdy, když král uchvátil moc násilným převratem nebo když byl považován za člověka vyšlého z lidových mas, musely tyto staré pověsti zdůvodnit moc a práva usurpátora nebo lidového vůdce na trůn. Taková je na příklad legenda o dětství slavného zakladatele akkadského státu Sargona I., v které se vypravuje, že Sargon byl nalezenec a že ho vychoval zahradník. Autor legendy se snaží odůvodnit Sargonova práva na královský trůn pouka­ zem na to, že si Sargona zamilovala sama veliká bohyně Ištar, která ho povýšila a dosadila na královský trůn. Stejně praktický význam měly i první pokusy o nashromáždění ně­ kterých filologických poznatků. Poněvadž ve staré Mezopotámii byly dva kmeny, Sumerové a semitští Akkadové, kteří mluvili naprosto různými jazyky a neustále se mezi sebou stýkali, bylo nutno sestavit různé školní příručky pro naučení těmto jazykům. Proto byly pořizovány seznamy klínopisných slabičných znaků (syllabáře) s uvedením jejich čtení v sumerském a akkadském jazyku. Analogický význam měly seznamy

124

BABYLONSKÁ kultura

klínových ideogramů (významových znaků označujících celé pojmy) s příslušným vysvětlením. Velmi četné seznamy vlastních jmen, výčet hor a zemí, seznamy bohů a chrámů, kamenů, rostlin, předmětů ze dřeva, kůže atd. svědčí zároveň o snaze nashromáždit poznatky z nejrozmani­ tějších oborů, o nejstarších způsobech jejich primitivní, často praktické systematisace a také o používání těchto seznamů a výčtů ke studiu sumerského nebo akkadského jazyka. Vedle těchto ryze informativních pomůcek pro písaře zachovaly se i školní mluvnická cvičení, objevená v chrámové knihovně starosumerského města Nippuru. Š K O LY

Šiřiteli všech těchto vědomostí byly školy, které bývaly obyčejně při chrámech. V těchto školách se vzdělávali a připravovali na svou budoucí činnost písaři, kteří byli tehdy zároveň i kněžími. Tyto školy poskytovaly jak všeobecné, tak i poněkud vyšší odborné vzdělání. Všeobecné vzdělání zahrnovalo vyučování písma a jazyka, elementární poznatky z aritmetiky, geometrie a astronomie a také umění věštit budoucnost podle hvězd (astrologie) a umění hádat z jater. Do odbor­ ného vzdělání patřilo posléze i studium různých odvětví bohosloví, práva, lékařství a hudby. Vyučování bylo velmi primitivní. Omezovalo se na učitelovy otázky a žákovy odpovědi, na překlady z jednoho jazyka do druhého, na písemná cvičení a učení nazpaměť. Při vykopávkach v Mari byla nalezena školní místnost s typickými žákovskými lavicemi. Starobabylonská kultura, stejně jako kultura všech starovýchodních národů, byla naskrz prosycena náboženskomagickým světovým názo­ rem. Proto první pokusy o nashromáždění objektivních poznatků byly ještě těsně spjaty se starými náboženskými představami. Kněze-písaře, který věnoval mnoho práce studiu rozmanitých odvětví starověkého vědění, nutili, aby se učil zvláštní tajné vědě — „tajemství vidění“. Osvojil-li si učený kněz tyto tajné vědomosti, pak mohl „pronikat do podstaty vyššího vidění a dosáhnout velkého jména“, t. j. proslavit se jako mudřec. V takovém případě starší kněží „uváděli ho do svatyně boha“, t. j. vysvecovali ho na vysoký kněžský stupeň vědění. Proto se první objektivní znalosti babylonských písařů často mísily a úzce pro­ plétaly se starými náboženskými představami. Tím se vysvětluje těsná souvislost astrologie s astronomií a také lékařství se zaříkáváním. Ne­ beská tělesa byla považována za božstva, jimž se klaněli v chrámech. Vůli bohů a budoucí osudy národů, států, vládců a lidí snažili se uhád­ nout bedlivým pozorováním postavení nebeských těles. Když poznali, že planety neustále mění svá postavení mezi nehybnými hvězdami, domnívali se, že je možné podle postavení planet mezi hvězdami před-

KAP. IV * ŠKOLY

125

povídat budoucnost. Proto se planety nazývaly „tlumočníky“. Tím chtěli říci, že prý planety stálým měněním svého postavení mezi hvězda­ mi tlumočí vůli bohů do jazyka lidem srozumitelného. „Předpovídání“ budoucnosti podle postavení hvězd a planet, které vzniklo ve staré Mezopotámii, dostalo později název astrologie. Starobabylonské lékařství se rovněž co nejtěsněji prolínalo se starými náboženskými věrami. Za ochrankyni lékařství byla považována bo­ hyně Ninchursag, která podle náboženství Babyloňanů stvořila osm nižších bohů, považovaných za hojitele různých nemocí úst, zubů, žeber atd. Za příčiny nemocí byl považován zhoubný vliv zvláštních zlých duchů. K boji s nimi se utíkali o pomoc k bohu Ninurtovi a jeho man­ želce bohyni Gule, která „oživovala mrtvého“. Za ochránce lékařství byl dále považován „vládce lékařů“ bůh Ninazu a jeho syn bůh Ningišzida, jehož symbol, had ovíjející se kolem žezla, udržel se jako emblém lékařství až dodnes. Prvobytná sumersko-babylonská medicína se těsně proplétala s náboženským kultem vody, odedávna pokládané za prostře­ dek očištění magického a zároveň také hygienického. Léčebné vlastnosti vody zřejmě byly postřehnuty už v dávné minulosti. Nadarmo nebyl týž bůh, ochránce lékařství Ninazu, považován za boha „znajícího vodu“, jak tomu nasvědčuje jeho jméno. Stejně také bůh moudrosti a vědění Ea byl považován současně za vládce vodního živlu a zároveň za ochránce lékařského umění, který znal tajemnou sílu vody a předával tyto znalosti lékařům „znajícím vodu“ (sumersky „azu“ a akkadsky „asúm“). Boha Eu zvali „znajícím olej“, domnívajíce se, že určuje ta­ jemné osudy léčivých bylin. V četných starých babylonských lékařských textech lze tedy vedle pokusů o objektivní léčení najít nejrozmanitější magické způsoby, jak působit na zlé duchy, kteří jsou příčinou nemoci, jako na příklad používání magických zaklínání. Babylonská kultura měla velký vliv na kulturní vývoj jiných starovýchodních národů, hlavně v Přední Asii. Tomu zvláště napomáhal velmi rozšířený babylonský obchod. Sumersko-babylonské klínové písmo převzali Assyřané, Chetité, Mitannci, syrské kmeny a Urartejci. Klínové písmo proniklo až do Elamu a k íránským národům. Babylonská sou­ stava měr a vah i váhových peněžních jednotek se rozšířila na rozsáhlém území Přední Asie. Náboženská vyznání, literární díla a vědecké po­ znatky Sumerů a Babyloňanů měly velký vliv na kulturní vývoj mno­ hých starovýchodních národů. Kulturní dědictví po starověkých náro­ dech Mezopotámie bylo hojně využito a tvůrčím způsobem přepraco­ váno v době, kdy se vytvářela značně vyšší antická civilisace. Postava starověkého hrdiny Herakla v mnohém připomíná postavy legendárních starobabylonských hrdinů. Řecký historik Hérodotos sděluje, že Helléni převzali od Babyloňanů sluneční hodiny, slunečního ukazatele a roz­

126

BABYLONSKÁ KULTURA

dělení dne na 12 dílů. Podle antické tradice pobyl řecký filosof a vědec Pythagoras v Babylonů 12 let a dokonale si tam osvojil astronomii, astrologii, matematiku a hudbu. „Chaldejští“ hvězdopravci se těšili velké slávě dokonce i v pozdní římské době.

Sumerský bůh měsíce na trůně. Otisk pečetního válečku.

Hieratický text „Povídky o dvou bratrech“.

KAPITOLA V

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA Největší význam pro studium dějin starověkého Egypta mají staro­ egyptské písemné památky, kterých se velké množství zachovalo až dodnes. V mnohém tyto zprávy písemných pramenů doplňují památky hmotné kultury, které jasně osvětlují formy způsobu života, vývoj techniky, umění a náboženského kultu. Daleko méně zpráv lze získat ze svědectví antických spisovatelů, kteří psali o starověkém Egyptě anebo se ve svých pracích o něm zmiňovali. Ačkoli řečtí a římští spiso­ vatelé podávají o dějinách a kultuře starého Egypta mnoho zpráv, někdy velmi cenných, přece je třeba jejich údaje přísně kriticky ově­ řovat. ANTIČTÍ AUTOŘI

Již v VII. stol, před n. 1. proniká do Egypta mnoho řeckých kolonistů, obchodníků a žoldnéřů. Egyptští panovníci XXVI. dynastie stále více verbují řecké, hlavně iónské žoldnéře, podporují obchod Řeků s Egyp­ ťany a napomáhají řecké kolonisaci v Egyptě. V nilské deltě vznikají řecké kolonie, jako na př. Naukratis. Řečtí filosofové a politikové Thalés, Anaximandros, Démokritos a Solón cestovali po Egyptě a usilo­ vali o to, aby si osvojili vědění a tisíciletou moudrost egyptského národa. Proto najdeme v pracích řeckých spisovatelů — dějepisců a zeměpisců — mnoho zajímavých zpráv o starověkém Egyptě. Nejúplnější nástin dějin a kultury starověkého Egypta se zachoval u řeckého historika Hérodota, který druhou knihu svého rozsáhlého historického díla napsal o starém Egyptě. Hérodotos neznal staro­ egyptský jazyk a byl mnohdy nucen čerpat své zprávy od osob málo informovaných. Ale Hérodotův živý zájem o kulturu staré země pyra-

128

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

mid, jeho osobitý literárně historický talent a některé jeho pokusy za­ ujmout kritické stanovisko k těm či oněm historickým zprávám činí jeho barvité a výrazné vypravování zajímavým i pro dnešního histo­ rika. Mnohé Hérodotovy údaje jsou potvrzeny staroegyptskými pra­ meny. Avšak legendy a báchorky, kterými proplétá své historické vy­ pravování, jsou cennými zlomky řecko-egyptského folklóru a historic­ kých pověstí, jež zaujímaly v egyptské krásné literatuře prvního tisíciletí před n. 1. tak významné místo. Hérodotos, aby podal pokud možno úplný nástin dějin a kultury starověkého Egypta, popisuje přírodní podmínky údolí a delty Nilu, zvyky a náboženství starých Egypťanů, uvádí některé zprávy o hospodářství a společenském řádu země. Když mluví o přírodě starověkého Egypta, zdůrazňuje obrovský význam nilských záplav pro vývoj zemědělství ve starém Egyptě. Podle jeho slov „řeka zavodňuje a zavlažuje pole, a zavlaživši je, vrací se do svých břehů: tu každý osévá své pole a pouští na ně vepře, kteří zašlapávají semena do země“. Hérodotos při popisování obyčejů starých Egypťanů poukazuje na jejich svéráznost, kterou lze vysvětlit do značné míry tím, že se stará egyptská kultura, která vznikla v hlubokém dávno­ věku, vyvíjela po tisíciletí samostatně. Podrobně popisuje egyptské náboženství a vysoko hodnotí egyptskou kulturu. Když zdůrazňuje její úspěchy, připomíná, že Egypťané první sestavili zvláštní kalendář, že totiž rozdělili rok na 12 částí, opírajíce se přitom o astronomická pozorování. Zároveň Hérodotos správně kon­ statuje vliv starověkého Egypta na řeckou kulturu. Táž myšlenka se výrazně projevila v díle Hekataia (IV.—III. stol, před n. 1.), který se snažil dokázat, že řečtí zákonodárci v mnohém využili zkušeností státní organisace starého Egypta. Hérodotos poskytl mnoho cenných zpráv o náboženství starých Egypťanů. Správně popsal obřadnost egyptského náboženství, když zdůraznil ohromné bohatství kněžstva a jeho veliký vliv. Hérodotovu pozornost nemohl neupoutat svérázný, do krajnosti vystupňovaný kult posvátných zvířat, zejména býka, sokola, psa, kočky, dokonce i krokodíla. Podrobně popisuje svátky a mystéria starých Egypťanů, spjaté s Usírovým kultem, který se značně rozšířil v Egyptě a v an­ tickém světě. Velkou pozornost věnoval Hérodotos též politickým dějinám staro­ věkého Egypta. Uchoval ve svém díle ústní podání o nejstarším zakla­ dateli egyptského státu Menim, jehož jméno se zachovalo v rodokmenech egyptských panovníků. Hérodotovo vypravování o tom, jak králové IV. dynastie stavěli pyramidy, jak využili k těmto stavebním pracím velikého množství lidí, které krůtě utlačovali, je výrazně barvité. Mnohem hodnověrnější a podrobnější je jeho vypravování popisující

KAP. V • ANTIČTÍ AUTOŘI

129

události egyptských dějin z doby pozdější — ze sajského a perského období (VII.—VI. stol, před n. 1.). Diodóros, který žil v I. stol, před n. 1., navštívil Egypt asi o 400 let později než Hérodotos, a nemohl proto osobně nashromáždit tolik cen­ ných pozorování o kultuře starého Egypta jako Hérodotos. Naproti tomu však Diodóros dovedl využít při psaní své obšírné práce o vše­ obecných dějinách mnoha prací různých řeckých historiků, jako na př. Hekataia Abdérského a Agatharchida, ale nezachoval se k nim bohužel dosti kriticky. Avšak dnešní historik může z Diodórových knih načerpat mnoho cenných zpráv, které Diodóros sám převzal z knih starších histo­ riků, jejichž práce se do naší doby zachovaly jen zčásti. Tak Diodóros podrobně popisuje přírodní podmínky Egypta a vypravuje o pokusu krále Nekóa spojit průplavem východní rameno Nilu s Rudým mořem. Líčí zvláštnosti staroegyptského zákonodárství a administrativy způso­ bem, který idealisuje státní zřízení staroegyptské despocie. Mluví na příklad o tom, že se každé podání k soudu musilo dít písemně a že pět králů před perskou dobou vydalo nové zákony. O starých egyptských zákonech se vyslovuje velmi pochvalně. Diodóros vůbec vysoko oceňuje staroegyptskou kulturu a poukazuje na vliv, který měl starý Egypt na antický svět. Zvlášť velikým přínosem je v jeho díle popis egyptských dějin za perského panství a události z pozdějších období egyptských dějin. Diodóros velmi podrobně a v mnohém přesně popisuje, jak Egyp­ ťané exploatovali zlaté doly v Nubii, kde podle jeho slov odsouzení zločinci, „spoutáni řetězy, pracují bez ustání dnem i nocí, zbaveni dokonce naděje na útěk, neboť jsou pod dozorem vojáků cizího původu“. Mnoho zpráv o starověkém Egyptě lze najít ve velkém geografickém a zčásti historicko-geografickém díle Strabónově. Tyto zprávy se týkají hlavně přírody a obyvatelstva Egypta a sousedních zemí. Strabón využí­ vá ve velké míře prací svých předchůdců a popisuje velmi podrobně Nil, záplavy, systém přirozeného a umělého zavodňování, rostlinstvo a živočíšstvo v Egyptě. Potom přechází k popisu hospodářského života starých Egypťanů. Zvláště si všímá soustavy kanálů a stavidel, jimiž Egypťané regulovali vodní zásobování Fajjúmské oasy, jednoho z nej­ bohatších zemědělských krajů v Egyptě. Dále popisuje pěstování oliv, způsoby výroby rostlinného oleje a vinařství a všímá si zvláště Arsinojského kraje, hospodářsky nejbohatšího. Cenné zprávy podává o kme­ nech, které žily v sousedství Egypta, zvláště o kmenech v Nubii, a zdů­ razňuje přitom nízkou kulturní úroveň těchto kmenů. Podobně jako Hérodotos a Diodóros také Strabón považoval za nutné poukázat na vliv, který měla staroegyptská kultura na Řecko. Podle Strabónových slov dlouho žili v Egyptě takoví slavní řečtí učenci a filosofové jako Eudoxos a Platón a mnohému se naučili od egyptských kněží. 9 Dějiny starověkého Východu

130

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

Velký význam pro studium egyptského náboženství má kniha Plutarcha z Chaironeje (46—120 n. 1.) „O Isidě a Osirovi“. Obsahuje jediný úplný, do našich dnů zachovaný popis mythu a kultu bohů přírody Ésety (řecký Isis) a Usíra (řecký Osiris). Tento mythus byl v Egyptě a v celém antickém světě velmi rozšířen. Ačkoli Plutarchos popisuje egyptské náboženství v jeho pozdější, cizími vlivy silně pozměněné podobě a pohlíží na ně pod zorným úhlem svého vlastního světového názoru, prostoupeného řeckovýchodní náboženskou filosofií, přesto je jeho popis historicky cenný, protože k němu bylo použito velkého množství pramenů, které se zčásti nezachovaly. Plutarchovy zprávy jsou v mnohém potvrzeny egyptskými prameny. Tak Plutarchos úplně shodně s egyptskými nápisy nazývá Usíra bohem prvotní vláhy a ztěles­ něním Nilu. Podle jeho slov „moudří kněží nejenže nazývají Nil Usírem a moře Tyfónem, ale za Usíra se u nich považuje veškerý praživel vláhy; ten pokládají za příčinu vzniku a za podstatu semene“. Mezi antickými autory, kteří psali o Egyptě, zaujímá zvláštní místo historik Manethó (IV.—III. stol, před n. 1.), který byl egyptským kně­ zem (veleknězem) za panování Ptolemaia I. Sótéra a Ptolemaia II. Filadelfa, kdy Egypt byl pod silným kulturním vlivem řeckým. Pro svou vysokou kněžskou hodnost měl Manethó přístup k egyptským chrámovým archivům a knihovnám, takže mohl podrobně prostudovat všechny staroegyptské prameny. Seznámen s vynikající řeckou vzděla­ ností své doby, mohl přistoupit k sepsání dějin Egypta s všestrannou znalostí poznatků a kritických metod, nashromážděných řeckou vědou. Manethónovo dílo se bohužel nezachovalo celé. Do naší doby se uchovaly jenom krátké výňatky u některých pozdních spisovatelů, jmenovitě u Jóséfa Flavia (I. stol. n. 1.) a u Eusebia (IV. stol. n. 1.). Zachoval se krátký konspekt Manethónova díla, přepisovaný pozdějšími historiky, který obsahoval seznam panovníků, shrnutých do 30 dynastií, s krát­ kými historickými zprávami a s chronologickými daty. Avšak tyto skrovné zlomky Manethónova historického díla mají velkou vědeckou hodnotu pro poznání politických dějin a egyptské chronologie. Některé výňatky z Manethónova díla, jako na př. popis vpádu Hyksósů, mají velký historický význam, neboť doplňují tehdejší skrovné prameny. Manethónovo dílo se těšilo velké vážnosti u antických a raně křesťan­ ských spisovatelů. Na Manethóna se odvolávají různí spisovatelé. Synkellos dokazuje, že Manethó používal jako pramenů egyptských nápisů. Eusebios sděluje, že „Manethó, sám Egypťan, oblékl do řecké formy nejen celou egyptskou historii, ale i celý jejich theologický systém“. Avšak současný historik musí přistupovat k výňatkům z Manethónova díla kriticky a musí přihlížet především k tomu, že jde o pozdější pře­ pracování, jakož i k zvláštnostem názorů Manethóna samého.

KAP. V * DĚJINY ARCHEOLOGICKÝCH OBJEVŮ

131

Mnohem méně zpráv se o starém Egyptě zachovalo v pracích řím­ ských spisovatelů a historiků. Tacitus, který žil v I.—II. stol. n. 1., uchoval jen matné vzpomínky na kulturu staroegyptského národa. Když však mluví o staré zemi pyramid, popisuje gigantické rozvaliny starého Vésetu (řecký Théby), které se uchovaly do jeho doby, a ty nápisy, které se ještě zachovaly na stěnách starých polozbořených paláců a chrámů. Podle jeho slov se Římané při návštěvě Egypta mohli seznámit s obsahem těchto originálních nápisů prostřednictvím starých egyptských kněží, kteří ještě dovedli překládat staré texty. Dále Tacitus popisuje války egyptského krále Ramesse a zpravuje nás o dani, kterou egyptští králové vybírali z dobytých zemí. Soupisy této daně se zacho­ valy na stěnách vésetských chrámů, jak naprosto hodnověrně sděluje Tacitus. Zajímavé zprávy o starém Egyptě a staroegyptské kultuře podává Ammianus Marcellinus (IV. stol. n. 1.). Též on popisuje rozvaliny staro­ egyptského sídelního města Vésetu, zejména vodojemy, obrovské sochy a obelisky, ale také originální obrázkové nápisy starých Egypťanů. Ammianus Marcellinus zvlášť zdůrazňuje vysokou úroveň staroegyptské kultury, jejíhož dědictví v mnohém využili řečtí učenci, spisovatelé a umělci v době, kdy se Alexandrie stala důležitým střediskem egyptskořecké kultury. DĚJINY ARCHEOLOGICKÝCH OBJEVŮ

Staroegyptská kultura, která měla silný vliv na vývoj antické civilisace, vábila často pozornost evropských cestovatelů a učenců. Tento zájem zesílil obzvláště v době renaissance, kdy se v Evropě začaly usilovně studovat dějiny a kultura starého Řecka a Říma, tak úzce spjaté s kulturou starého Východu. Největší pokrokový filosof XVI. stol. Giordano Bruno vysoko ocenil ve svých pracích význam staroegyptské kultury, které podle jeho mínění využily pozdější národy starověkého světa, staří Židé, Řekové a Římané. Uprostřed XVIII. stol. Pocock, Norden a Bruče, kteří navštívili Egypt, zanechali zajímavé popisy zachovaných památek staré země pyramid, obzvláště královských hrobek skrytých v tajném údolí poblíž Vésetu. Po prvé se však vzdělané kruhy západní Evropy mohly více méně obšírně seznámit s kulturou starého Egypta zásluhou vojenské expedice Napoleona Bonaparta do Egypta, uspořádané r. 1798, kterou doprovázeli rozmanití učenci, zvláště archeologové. Po skončení této expedice bylo vydáno velmi cenné dílo „Popis Egypta“, které mělo 24 svazků textu a 24 svazků tabulek, reprodukujících kresby zřícenin staroegyptských chrámů, kopie nápisů a vel­ kého množství starožitností. Toto přepychové vydání a sbírky starých

132

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

egyptských památek, přivezené do Evropy, vyvolaly nejen mezi učenci, ale i v širokých vrstvách vzdělané společnosti velký zájem o dějiny a kulturu starého Egypta. Někteří učenci začali s velkým nadšením luštit staroegyptské nápisy. Z nich náleží podle zásluh první místo pro­ slulému francouzskému filologu Frangois Champollionovi (1790—1832), který objevil klíč ke čtení egyptských hieroglyfů. Tímto objevem a řadou vědeckých prací položil základy egyptologie. Toto první období v historii egyptologie bylo dobou horlivého shromažďování faktického materiálu: památek hmotné kultury, nápisů, kreseb a kopií. Champollion, který pokračoval v práci svých učených předchůdců, nastínil široce propra­ covaný plán studia dějin a kultury starého Egypta. Ve své „Zprávě o plánu literárního putování do Egypta“ ukázal, že je nutno studovat všechny hmotné pozůstatky egyptské civilisace přímo na místě. To by, podle jeho mínění, dalo možnost novým způsobem na základě přesných dat rekonstruovat dějiny starého Egypta a nadto celého starého Vý­ chodu vůbec. Champollion, představitel své generace, nezajímal se jen o umění, náboženství a mythologii starých Egypťanů, nýbrž i o vývoj řemesel a věd v údolí Nilu a také o politické dějiny „země faraónů“, jak byl tehdy nazýván starověký Egypt. Proto Champollion považoval za nutné pečlivě okopírovat se stěn vésetských hrobek všechna vyobra­ zení, týkající se občanského způsobu života různých vrstev obyvatel­ stva; všímal si zejména „ethnografických reliefů“, „astronomických vyobrazení“ a hlavně hieroglyfických nápisů, především dvojjazyčných. Champollionovi se podařilo realisovat svůj důkladně promyšlený projekt a r. 1828 organisovat archeologickou expedici do Egypta. Pobyl tam asi půl druhého roku, prováděl vykopávky, sbíral starožitnosti, pořizoval nákresy a kopíroval nápisy. Nejcennější výsledky této usilovné práce proslulého vědce byly vydány v sérii alb „Památky Egypta a Nubie“, které vyšly po jeho smrti. V polovině XIX. stol, podnikli velké výzkumné archeologické výpravy do Egypta němečtí egyptologové Lepsius a Brugsch, kteří probádali nejen celý Egypt, ale i s ním sousedící oblasti Sýrie, Palestiny, Sinaj ského poloostrova, Nubie a Súdánu. Při těchto expedicích bylo nashromážděno mnoho cenných starožitností, které se staly základem pozdějšího Egyptského musea v Berlíně. Výsledky svých vykopávek a archeologických bádání, nákresy starožitností a kopie velikého množství nápisů vydal Lepsius v monumentálních a přepycho­ vých albech, nazvaných „Památky z Egypta a z Ethiopie“. Velké a plá­ novité vykopávky začal v Egyptě provádět nadaný samouk a obětavý nadšenec vědy Mariette, který zasvětil celý svůj život archeologickým výzkumům v Egyptě. Nespokojil se jako Champollion a Lepsius všeobec­ ným poznáním egyptských starožitností, sbíráním jednotlivých věcí náhodně nalezených, nákresem jednotlivých památek a nesoustavnými

KAP. V • DĚJINY ARCHEOLOGICKÝCH OBJEVŮ

133

Jeskynní chrám Hatšepsovety v Dejr el-Bahrí. Nová říše. XK1I1. dynastie. Rekon­ strukce.

vykopávkami, ale podnikl první smělý pokus pokud možno úplně vyko­ pat jednotlivé archeologické komplexy na území Egypta. Provedl vy­ kopávky pohřebiště posvátných býků Apisů poblíž Memfidy, hrobek z doby Staré říše v Sakkáře, chrámů XIX. dynastie v Ebózevu (Abydu) a započal s vykopávkami v okruhu hlavního města starého Egypta Vésetu, kde se zachovalo velmi mnoho monumentálních zřícenin. Mariette spolupracoval v Egyptě při organisování zvláštní Správy vykopávek a starožitností a při vybudování Egyptologického musea v Káhiře. V archeologické činnosti Champollionově a Mariettově důstojně pokra­ čoval velký francouzský egyptolog Gaston Maspero (1846—1916), který dovedl spojit neúnavnou energii archeologa s hlubokými vědomostmi filologa a se širokým obzorem historika. Po pečlivém probádání sakkárských pyramid V. a VI. dynastie podařilo se mu vniknout do těchto pyramid a v jejich vnitřních pohřebních místnostech objevil nanejvýš zajímavé náboženské texty, které vydal pod názvem „Nápisy sakkárských pyramid“. V Dejr el-Bahrí u Vésetu se Masperovi poštěstilo najít na skrytém místě mumie nej proslulejších panovníků Nové říše. Po pro­ vedení velikého množství vykopávek v různých částech Egypta zorganisoval a velmi zdokonalil ochranu, studium a vydávání starožitností v Egyptě. Koncem XIX. stol, byl zřízen zvláštní Fond pro výzkum Egypta a to přispělo k širokému rozvoji archeologických vykopávek v Egyptě. Největší vykopávky v té době prováděl de Morgan, který

134

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

Soška krále Tutanchamóna. Z Tutanchamónovy hrobky. Nová říše. XVIII. dynastie.

první objevil památky doby pravěké, potom Naville, který pečlivě prozkoumal jeskynní chrám královny Hatšepsovety, a konečně anglický archeolog Flinders Petrie, který celý svůj dlouhý život (1853—1942) zasvětil archeologickému studiu egyptských památek. Petrie provedl velké a plodné vykopávky na rozličných místech Egypta. Podařilo se mu pečlivě vykopat královské hrobky z předdynastické epochy v Ebózevu, objevit zříceniny města z doby Střední říše u Fajjúmské oasy a konečně zbytky řeckých kolonií v Dafnai a v Naukratidě. Vykopávky Petrieho obohatily vědu o veliké množství velmi cenných památek hmotné kul­ tury a nápisů, vydaných jak samým Petriem, tak i několika jinými učenci. Od XX. stol, se archeologické vykopávky konají systematičtěji a na

KAP. V • DĚJINY ARCHEOLOGICKÝCH OBJEVŮ

JL35

základě hlubší vědecké průpravy a pečlivější archeologické metody. Mezi archeology, kteří prováděli velké vykopávky v různých krajích Egypta, vedoucí k cenným výsledkům, vynikli představitelé několika velkých museí a také mladí egyptští učenci, Koptové a Arabové, kteří založili v Káhiře novou domácí egyptologičkou školu. Archeologické práce XX. stol, zabírají mnohem rozsáhlejší úseky než dříve; přitom se archeologové snaží archeologicky úplně probádat celý daný komplex starožitností. Archeolog Reisner podrobně prozkoumal území pohřebišť kolem pyramid krále Chufeva a zvláště Menkovréa u Gízy, kde se poda­ řilo objevit hroby královen a aristokratů z doby Staré říše. Tyto vyko­ pávky poskytly Reisnerovi velmi mnoho historického materiálu, který mu umožnil určit vývoj egyptských hrobů Staré říše. A. Rowe provedl veliké vykopávky v okolí pyramidy v Mejdúmu. Angličtí a francouzští archeologové Firth, Gunn, Lauer a Jéquier provedli veliké archeologické práce v Sakkáře. Velmi pečlivě byl vykopán ohromný architektonický komplex v okolí stupňovité Džoserovy pyramidy a též hrobky a chrámy VI. dynastie. V Lištu u pyramidy z doby Střední říše byla objevena osada chudiny. V Dejr el-Bahrí byly vykopány zříceniny zvláštního pohřebního chrámu z téže doby. V Telí el-Jehúdíji objevil Petrie zbytky tábora z doby Hyksósů. Vykopávkami v el-Amarně byly objeveny hrobky a zříceniny hlavního města krále Achnatona, nádher­ ného města „Obzor Atona“, které svými nádhernými paláci, chrámy, sídly velmožů, parky, ulicemi a velkým množstvím budov živě připo­ míná kouzelnou fátu morganu, jež se náhle objeví v horkém vzduchu pouště. Sensaci vzbudil objev hrobky panovníka X VIII. dynastie .Tutancham.óna, která se dochovala až do našich dnů, aniž ji kdo vylou­ pil. Carter a Carnarvon našli ve čtyřech komnatách této skryté hrobky celé nádherné zařízení malého egyptského paláce a netknutou mumii egyptského krále, ozdobenou diadémem, zlatou maskou, množstvím drahocenných ozdob a amuletů a všemi odznaky královské moci. Veliké vykopávky a restaurační práce byly provedeny na rozsáhlém území Vésetu, starého hlavního města Egypta, kde se dosud zachovaly maje­ státní zříceniny velkolepých chrámů, vystavěných na počest boha Amóna. Obzvláště pečlivě vykopali archeologové zříceniny chrámu a paláce Ramesse III. v Medínet Hábu, které poskytly velmi bohatý materiál architektonický a epigrafický pro studium epochy počínajícího úpadku Egypta. V posledních letech vykopal A. Rowe památky z pozdní doby v Hathríbu (Athribis) a Fairman objevil zříceniny celého opevně­ ného města z doby XVIII.—XIX. dynastie v Sesebi (v Súdánu). Velký vědecký význam mají vykopávky v Nubii a v Meroé, jejichž výsledky umožnily prostudovat málo známé dějiny těchto jižních zemí a zjistit jejich vzájemné vztahy s Egyptem v průběhu tisíciletí. Vykopávky pro-

136

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

Sloupový sál v paláci Ramesse III. v Medínet Hábu. Nová říše. XX. dynastie. Rekonstrukce.

vaděné v Egyptě déle než jedno století poskytly tedy obrovské množství památek hmotné kultury, nejrozmanitějších nápisů, uměleckých děl a předmětů náboženského kultu. Studium nalezených starožitností jasně osvětlilo dějiny starého Egypta a bylo velkým podnětem k dalšímu rozvoji vědecké egyptologie. Nej významnějším úspěchem v tomto směru bylo hluboké studium jazyka a literatury starých Egypťanů, které Francois Champollion umožnil tím, že rozluštil egyptské hieroglyfické písmo. ROZLUŠTĚNÍ EGYPTSKÉHO PÍSMA

Antičtí autoři, kteří podali řadu zpráv o staroegyptském písmu, vždy zveličovali jeho symbolický ráz. Podle jejich tvrzení znamenaly jednot­ livé egyptské hieroglyfy celá slova, ba dokonce jednotlivé náboženskofilosofické pojmy. Pozdější vykladači egyptského písma se opírali o ne­ přesné a nejasné výroky antických spisovatelů, opakovali jejich chyby, a proto nedovedli správně přistoupit k rozluštění egyptských nápisů. Tak v XVII. stol. Kircher napsal několik učených prací, v kterých se bez úspěchu pokoušel rozluštit egyptské hieroglyfy, libovolně vysvětluje každý znak jako celé slovo nebo pojem. Jeho zásluhou bylo jedině to,

KAP. V * ROZLUŠTĚNÍ EGYPTSKÉHO PÍSMA

137

že správně rozpoznal, že koptský jazyk se vyvinul z jazyka staroegypt­ ského. Ke konci XVIII. stol, učenci Zoega a de Guignes správně zjistili, že egyptské hieroglyfy označovaly zčásti zvuky a že v oválných rámcích (kartuších) byla jména egyptských králů. Thomas Young dále zjistil v egyptském písmu fonetické znaky a dokonce rozluštil několik jmen. Avšak sláva za konečné rozluštění egyptských hieroglyfů náleží slavnému francouzskému vědci Francois Champollionovi. Champollion použil ve svých pracích výsledků svých předchůdců, pečlivě prostudoval množství nápisů, získaných za Napoleonovy expedice a uveřejněných v „Popisu Egypta“. Obzvláště bedlivě prozkoumal dvoujazyčný nápis, vyrytý v řeckém jazyku řeckými písmeny a v jazyku egyptském hieroglyfy a rychlopisnými znaky1, tak zvaný nápis na Rosettské desce. Roku 1822

Rosettská deska. Londýn. Britské museum. Tak Avdijev nazývá demotické písmo. (Pozn. red.)

138

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

dosáhl Champollion toho, že dobře přečetl řadu slov a vlastních jmen, správně předpokládaje, že egyptské hieroglyfy neoznačovaly jen celá slova, ale i jednotlivé slabiky, ba i hlásky. Champollion srovnal řecká jména Ptolemaios a Kleopatra, která našel v řecké části Rosettské desky, s příslušnými egyptskými hieroglyfickými znaky týchž jmen v egyptské části téhož nápisu. Takovým způsobem se Champollionovi podařilo zjistit, že řada egyptských hieroglyfů má ryze zvukový význam a že tyto hieroglyfy jsou dokonce znaky zvláštní abecedy. Avšak Champollion nesetrval na tomto prvním stadiu dešifrování. Houževnatě pokračoval ve studiu četných egyptských nápisů jemu známých a pokusil se sestavit mluvnici a slovník staroegyptského jazyka. Champollion se předčasně vyčerpal nadlidskou prací a zemřel brzy po svém návratu z Egypta, kde sebral velké množství památek hmotné kultury, kreseb a nápisů. Jeho vědecké práce, hlavně jeho mluvnice a slovník staroegyptského jazyka, byly vydány po jeho smrti a umožnily jeho následovníkům, aby studo­ vali jazyk a písemnictví starých Egypťanů již přísně vědecky. V tomto směru egyptologii velmi obohatil de Rouge, Chabas, Maspero, Lepsius, Brugsch, Erman, Sethe, Gardiner a ruský vědec V. S. Goleniščev. Na dešifrování demotických nápisů, napsaných nejvíce zjednodu­ šeným běžným písmem, které Rekové nazvali písmem demotickým, pra­ coval zvlášť úspěšně Brugsch, Revillout, Spiegelberg a Griffith.1 Do dnešní doby jsou částečně nedešifrovány12 jenom nečetné rébusové neboli enigmatické nápisy, které byly napsány v pozdní době egyptských dějin zvláštními tajnopisnými šiframi, aby před nezasvěcenými zůstala uta­ jena rozličná náboženskomagická tajemství. EGYPTSKÉ LITERÁRNÍ PAMÁTKY

Rozsáhlé vykopávky, prováděné na celém území Egypta téměř po 150 let, poskytly ohromné množství památek, mezi nimiž na prvním místě jsou nápisy, které jsou nej důležitějším pramenem pro studium dějin starého Egypta. Nejstarší z těchto nápisů —ještě z doby archaické —■ zachovaly se na břidlicových tabulkách, na ploténkách ze slonové kosti, na destičkách z ebenového dřeva a na válečkových pečetích. Z nich je zvláště zajímavý nápis o vítězstvích krále Narmera, který se zachoval na jeho velké břidlicové desce, vedle vyobrazení královského triumfu, vítězství nad nepřáteli, zteče pevnosti a královské přehlídky bojiště. V krátkých nápisech na otiscích pečetí a na náhrobních kamenech se 1 V roce 1951 vyšel v Praze poslední svazek (8.) největší mluvnice demotického jazyka „Grammaire démotique“ od akademika Františka Lexy. (Pozn. red.) 2 Tyto nápisy byly již rozluštěny francouzským egyptologem E. Driotonem. (Pozn. red.)

KAP. V • EGYPTSKÉ LITERÁRNÍ PAMÁTKY

139

Egyptský letopis ze Staré říše (tak zvaný „Palermský kámen“)

uchovaly tituly úředníků, podle nichž si do jisté míry můžeme učinit představu o administrativní soustavě v této nejstarší době egyptských dějin. Z doby Staré říše je část starého letopisu, jehož text se zachoval na tak zvaném Palermském kameni. V tomto letopisu jsou uvedena jména egyptských králů až do V. dynastie, jménemNevoserréovým konče, a také krátké připomínky o nej důležitějších událostech, které jsou dato­ vány lety panování jednotlivých králů. Pro stanovení egyptské chrono­ logie má velký význam tak zvaný Turinský královský papyrus se sezna­ mem egyptských panovníků až do XVIII. dynastie a s datováním jejich vlády podle let, měsíců a dní. Tento důležitý papyrus se bohužel zachoval ve velmi špatném stavu. Je slepen ze 164 kousků a v textu je mnoho

140

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

vynechávek a poškozených míst. Z doby Nové říše se zachovaly letopisy a historické texty daleko podrobnější, vytesané nej častěji na stěnách chrámů. Takové jsou „Annály Thutmóse III.“, které se zčásti zachovaly na stěnách vésetského chrámu boha Amóna v Karnaku. Tyto anály obsahují výčet válečných tažení tohoto egyptského dobyvatele s údaji o letech jeho panování a o výši vybíraných daní. Letopisec pečlivě popi­ suje pohyby egyptských vojsk, bitvy, zničení nepřátelského tábora, obléhání a dobytí syrských měst. Nemenší význam má úryvek z leto­ pisů Ramesse II., jejichž text se zachoval na stěnách chrámů v Abú Simbelu, v Luksoru a v Ramesseu. V tomto letopisu se dosti podrobně popisuje tažení Ramesse II. do Sýrie, které tento král podnikl v 5. roce svého panování, a dále slavná bitva u Kadeše. Tyto nápisy je třeba studovat přísně kriticky a stále mít na mysli, že se jejich pisatel, dvorský písař historiograf, snažil nadměrně zveličovat a zkrášlovat králova vítěz­ ství a hrdinské činy, které ve skutečnosti byly v některých případech daleko skrovnější. Veliký význam pro zjištění egyptských výbojů v Nubii a v Sýrii i pro studium historické geografie a topografie těchto zemí mají seznamy dobytých zemí a měst z doby Nové říše. Avšak při studiu těchto nápisů je třeba mít na zřeteli, že jim rozhodně nelze vždy plně důvěřovat, protože králové z pozdější dobyse snažili zveličit své,,hrdinské činy“,ko­ pírovali často analogické soupisy svých předchůdců a připisovali si takto jejich válečné výboje a hrdinské činy. Jasný obraz zahraniční politiky egyptské vlády v době XVIII. dynastie podávají klínopisné dokumenty, nalezené ve státním archivu v egyptském hlavním městě Achetatonu, postaveném králem Achnatonem (el-amarnský archiv). V těchto doku­ mentech jsou obsaženy texty diplomatických poselství, tedy koresponden­ ce egyptských králů s králi předoasijských států, s vládci a místodržiteli jednotlivých zemí a měst v Sýrii a v Palestině. Veliký význam pro diplo­ matické dějiny Egypta v době XIX. dynastie má velmi dobře zachovaný text mírové smlouvy, kterou uzavřel Ramesse II. s chetitským králem Chattušilem III. po dlouho trvající úporné válce Egypta s chetitským státem. Nápisy, objevené na jižních hranicích Egypta a také v Nubii, po­ skytují cenné zprávy o pronikání Egypťanů do Nubie a o tom, jak Egypťa­ né dobyli bohaté země. Konečně se v roklině Hammámátské a na skalách Sinajského poloostrova zachovaly krátké nápisy o válečných taženích egyptských králů do těchto zemí a rovněž o expedicích, které sem byly vypravovány pro kámen a rudu. Z doby Staré říše se zachovala královská nařízení panovníků V. a VI. dynastie, stanovící práva a výsady chrámů a chrámových osad. Jasnou představu o stavitelské činnosti panovníků skýtají četné nápisy z doby Nové říše, v nichž se dopodrobna popisují stavby různých chrámů a vy­ počítávají se také bohaté dary, které králové věnovali těmto chrámům.

KAP. V • EGYPTSKÉ LITERÁRNÍ PAMÁTKY

141

Egyptský papyrus s hieratickým textem Hekanachtova dopisu. Střední říše.

Takový je nápis Tutanchamónův, v němž se popisuje restaurace Anto­ nova chrámu ve Vésetu po likvidaci nezdařené náboženské reformy — zavedení slunečního jednobožství. Takový je neobyčejně cenný histo­ rický text „Velkého papyru Harrisova“, sepsaného za Ramesse IV., ve kterém se velmi podrobně uvádějí všechny dary, jimiž Ramesse III. obdařil chrámy, a také veškerý majetek největších egyptských chrámů. Krátké nápisy na velkých „historických skarabech“1 jsou jakési mani­ festy. V těchto nápisech se zpravidla mluví o událostech, jimž se v té době připisoval velký význam, jako na př. o slavné královské svatbě, o stavbě nového města atd. 1 Skarab (lat. scarabaeus), obraz boha slunce Chepera v podobě chrobáka. Do ploché strany kamenného nebo fajansového skarabu se obyčejně vyřezávaly hiero­ glyfické nápisy.

142

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

Z právních dokumentů starého Egypta je nutno uvést protokol soud­ ního řízení o dědictví z doby Střední říše, knihu příjmů a vydání vésetského královského dvora z doby Střední říše, akta soudních procesů o spik­ nutí proti Ramessovi III. a o vyloupení královských hrobek, texty závětí, darovacích pozemkových listin a smluv a úryvky statistických soupisů. V poněkud větším množství se zachovaly texty obchodních dokumentů, napsané na hliněných střepech a na úlomcích kamene. Velmi zajímavé jsou soukromé dopisy, jako na příklad dopisy kněze Hekanachta z doby Střední říše, a také svého druhu jedinečné dopisy zemřelým. Tyto doku­ menty vrhají jasné světlo na každodenní život starých Egypťanů. Velký význam mají konečně autobiografie velmožů, jejichž textů se velmi mnoho zachovalo na stěnách jejich hrobek. Na příklad autobiografie vysokých úředníků Staré říše Mečena, Herchufa a Veniho podávají jasnou představu o správní soustavě, o organisaci vojenství a soudnictví, o válečných taženích na Sínajský poloostrov a o výpravě do Nubie, o statcích, jimiž králové obdarovali jednotlivé aristokraty. Autobio­ grafie beníhasanských a siovtských nomarchů jasně zachycují růst moci velkostatkářské aristokracie v době mezi Střední a Novou říší a také úporný boj nennisovetských králů s vésetskými vládci. Autobiografie vezíra Rechmiréa, který žil v době Nové říše, obsahuje cenné zprávy o hospodářském životě a o administrativní soustavě v Egyptě. V tomto nápise se zachovala velmi pozoruhodná instrukce, kterou dal král vezírovi a v níž se uvádějí hlavní povinnosti tohoto nejvyššího úředníka, bývalého prvního králova zástupce ve správě země. Nedostatek dokumentárních pramenů nutí dnešního badatele, aby plnou měrou využil literárních a náboženských textů pro studium nejen kultury, ale i dějin starého Egypta. V tomto směru poskytují bohatý historický materiál rozmanitá „naučení“ (didaktická díla). V „Na­ učení nennisovetského krále“ (text papyru chovaného v leningrad­ ské Eremitáži) nalézáme jasný obraz sociálních poměrů v době přechodu od Staré říše ke Střední a řadu praktických návodů, týkajících se státní správy. V „Naučení Duaufa, syna Achthojova“ líčí se několika názornými obrázky těžký život udřené chudiny, řemeslníků a zeměděl­ ců. Obzvláště zajímavá jsou dvě „naučení“, napsaná ve formě své­ rázného proroctví: „Naučení Ipuverovo“ a „Naučení Neferrehovo“, jejichž text se zachoval na papyru v leningradské Eremitáži. V těchto naučeních se krásnou uměleckou formou líčí velký sociální převrat. Toto velké povstání chudiny a otroků vypuklo v Egyptě ke konci Střední říše při vpádu cizích asijských kmenů do Egypta. Velký historický význam mají také popisy cest Egypťanů do sousedních zemí, napsané uměleckoliterárním slohem. Takové je proslulé „Vypravování Sinuhetovo“, ve kterém se popisuje útěk egyptského velmože do Sýrie a podává

KAP. V • PAMÁTKY HMOTNÉ KULTURY

143

se jasný obraz vzájemných vztahů mezi Egyptem a Sýrií v době Střední říše. Sem patří i „Cesta Venamónova do Sýrie“ (papyrus Moskevského musea výtvarných umění), v němž se formou téměř dokumentární líčí zlé příhody egyptského vyslance, který přibyl do Sýrie v době úpadku egyptského vlivu v Přední Asii. Výstižné podání každodenního života egyptského obyvatelstva a představitelů rozličných sociálních skupin, rolníků, kněží, otrokářů-aristokratů a také obyvatel královského paláce j e možno najít v několika povídkách, dobře zachovaných až do našich dnů. Veliký význam mají pro historika konečně i náboženskomagické ná­ pisy. Texty pyramid z doby Staré říše podávají propracovanou ideologii zbožštění krále a královské moci. Skvělý hymnus na boha slunečního kotouče Atona, složený v době zavedení slunečního jednobožství, skýtá nezbytný materiál pro charakteristiku této náboženské reformy, která měla v té době velký politický význam. Veliké náboženské sborníky, zvláště „Kniha mrtvých“, hymny na bohy a krále, rituály, mythy, zádušní texty a magická zaklínání umožňují dopodrobna prostudovat náboženství a magii starých Egypťanů a jejich staletý vývoj. PAMÁTKY HMOTNÉ KULTURY

Památky hmotné kultury, umělecká díla a předměty náboženského kultu v mnohém doplňují svědectví písemných pramenů. Zvyk pochová­ vat zároveň s mumií celou řadu předmětů každodenní potřeby, roz­ ličné sochy, sošky, amulety, ozdoby a zbraně, a vyzdobovat stěny hrobek výjevy ze života zemřelého přispěl k tomu, že se nám uchovalo obrovské množství památek hmotné kultury a umění starých Egypťanů. Tyto památky se dobře zachovaly do dnešního dne působením suchého vzduchu v pouštích okrajových území, kde se pohřebiště obyčejně zřizo­ vala; Řekové je nazývali „nekropole“ (města mrtvých). V okolí králov­ ských pyramid Staré říše v Gize a v Sakkáře byly nalezeny ohromné nekropole s velkým množstvím hrobek královských příbuzných, vel­ možů a úředníků. Rozmanité předměty každodenní potřeby a umělecké výrobky byly objeveny i ve zříceninách měst. Na příklad ve zříceninách Kahunu bylo nalezeno mnoho pracovních nástrojů a zbraní z doby Střední říše a v Achetatonu bylo odkryto vnitřní zařízení obytných budov, sklenářsko-keramická dílna a dílna sochařská, zbytky skladišť a obchodních místností a také velké množství výrobků uměleckého řemesla a předmětů každodenní potřeby (nádoby, břitvy, pečeti, dětské hračky atd.). Podle velkého množství nalezených nástrojů, zbraní a jiných měděných a bronzových předmětů můžeme zevrubně studovat egyptskou metalurgu, která byla do značné míry odkázána na dováženou rudu a vyvíjela se velmi pomalu. Měděné doly na Sínajském poloostrově

144

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

a kamenolomy na různých místech dovolují poznat techniku hornictví ve starém Egyptě. Podle přepychových a vysoce uměleckých draho­ cenných šperků, zlatých a stříbrných náhrdelníků, prstenů, náramků a diadémů, bohatě ornamentovaného nábytku a konečně podle různých druhů krásně tkaných látek od velmi pevných až po nejjemnější můžeme mluvit o vysoké úrovni vývoje a specialisace řemesla. Veliké množství zbraní a zříceniny pevností, které se zachovaly zvláště na jižních hrani­ cích Egypta, umožňují dopodrobna probádat techniku vojenství a pev­ nostního stavitelství starých Egypťanů. Znamenitou staroegyptskou architekturu lze důkladně prostudovat podle chrámů, velikého množství hrobek, zbytků paláců a obytných budov. Zachované sluneční a vodní hodiny, tabulky o postavení hvězd a zaměřovači (pasážní) přístroje svědčí o úrovni rozvoje vědy, zvláště astronomie, ve starém Egyptě. Přečetné sochy, sošky, náčrty sochařů a umělců, barevně výrazné nástěnné malby v hrobkách, kresby a viněty, někdy bohatě zdobené svitky starých papyrů poskytují jasnou představu o vysokém stupni vývoje výtvarného umění starých Egypťanů. Konečně sochy a sošky bohů, kterých se nám dochovalo ohromné množství, rozličné amulety a předměty, hlavně záhrobního kultu, umožňují podrobné studium nábo­ ženství, zejména jeho obřadní stránku. Všechny tyto předměty nábožen­ ského kultu a díla staroegyptského umění dovolují historikovi, aby pečlivě probádal nejen otázku, jakými technickými prostředky byl zpracováván rozličný materiál (kámen, hlína, dřevo, kov atd.), ale též stejně důležitou otázku o formách vývoje umění a náboženství ve starověkém Egyptě. VÝVOJ EGYPTOLOGIE

První pokračovatelé Champollionovi, Brugsch a Lepsius v Německu, Devéria, de Rouge a Chabas ve Francii, Rosellini v Itálii, Birch v Anglii, soustředili své úsilí na studium a vydávání hlavně staroegyptských lite­ rárních památek. Lepsiovi patří zásluha o první periodisaci staroegypt­ ských dějin, založenou na studiu staroegyptské chronologie, a Brugschovi čest za napsání prvního všeobecného nástinu egyptských dějin a několika na tu dobu prospěšných příruček a pomůcek pro egyptologii. Egyptologii velmi obohatil francouzský učenec G. Maspero, který dovedl spojit práci archeologa s prací filologa a historika. Ve svém velkém díle „Staré dějiny národů klasického Východu“ po prvé začlenil dějiny a kul­ turu starého Egypta do rámce historického vývoje řady národů klasic­ kého Východu, t. j. severovýchodní Afriky a Přední Asie. Obzvláště podrobně prostudoval kulturu, jazyk, umění a náboženství starého Egyp­ ta a stanovil hlavní vývojové etapy egyptského náboženství a umění. Koncem XIX. a počátkem XX. stol, napsali několik velkých prací

KAP. V • VÝVOJ EGYPTOLOCIE

145

o problémech studia egyptského jazyka Erman a Sethe. Tyto práce měly velký vědecký význam, avšak jejich autoři poněkud zveličili pří­ buznost egyptského jazyka s jazyky semitské skupiny, takže příliš zjednodušili skladbu egyptského jazyka. Velkým úspěchem egyptské filologie v nynější době je monumentální pětisvazkový slovník egyptského jazyka, sestavený Ermanem a Grapowem na základě rozsáhlého lexikálního materiálu, který poskytli učenci různých zemí, mezi nimiž byli také největší ruští egyptologové B. A. Turajev a V. S. Goleniščev. Vedle Ermanovy mluvnice má velký vědecký význam také nej novější velká mluvnice egyptského jazyka, sepsaná an­ glickým egyptologem A. Gardinerem jako učebnice pro samouky. Ame­ rický egyptolog J. H. Breasted vydal ve velkém pětisvazkovém sbor­ níku překlady mnohých historických dokumentů, známých na začátku XX. stol., a napsal na základě těchto pramenů přehled dějin starého Egypta. Breasted, jakožto typický představitel buržoasní historické vědy, vtiskl svému dílu všechny její základní nedostatky. Po podrob­ ném studiu dějin starého Egypta věnoval zvláštní pozornost dějinám politickým, snaže se vysvětlit všechny význačnější historické změny vývojem politických událostí, čímž nedocenil vliv sociálně ekonomických vztahů. Tak na příklad vývoj egyptské válečné politiky v době Nové říše nevysvětluje potřebami otrokárskeho hospodářství, nýbrž válečným bojem s cizími uchvatiteli — Hyksósy. Idealistický světový názor vede Breasteda k tomu, že zveličuje úlohu osobnosti a ideologického činitele, hlavně náboženství. Konečně při popisu vývoje egyptského státu vše­ možně zdůrazňuje jeho kladné stránky, idealisuje a zčásti modernisuje společenský a státní řád starého Egypta. Po vzoru Ed. Meyera hrubě skresluje historický vývoj a považuje za možné mluvit o existenci feu­ dalismu ve starém Egyptě, ačkoli ve skutečnosti ve starém Egyptě ani otrokářství ještě nedosáhlo svého plného vývoje. Breasted modernisuje dějiny starověkého Egypta tak velice, že srovnává egyptské statkáře s anglickými landlordy. Soustavně idealisuje egyptskou despocii a v důsledku toho zdůrazňuje ono „hluboké pochopení vládních úkolů“, které podle jeho názoru projevovali egyptští panovníci, kteří vlastně byli jen nej vyššími představiteli otrokárske aristokracie. Toto v pod­ statě nesprávné pojetí egyptských dějin, které Breasted podal ve svém díle, má přesto jistou vědeckou hodnotu pro bohatý faktický materiál, který je tu shromážděn. Z jeho pera vyšly i jiné veliké práce, jako na příklad pojednání „o slunečních hymnech“ krále Achnatona, o bitvě u Kadeše, vydání a překlad Newyorského medicínského papyru a vy­ dání textů ze sarkofágů z doby Střední říše. Breasted konečně zorganisoval chicagský Východní institut a stál v jeho čele. Velkým a cenným přínosem pro egyptologii byly práce ruských učen10 Dějiny starověkého Východu

146

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

ců. Zájem o východní země a o kulturu východních národů byl v Rusku vzbuzen dosti záhy. Mnozí cestovatelé a poutníci do Svaté země a pak kupci a vyslanci navštěvovali Palestinu, Persii, Indii, dalekou Čínu a Turecko. Někteří z nich dleli v Egyptě a popsali to, co se jim tam podařilo zhlédnout. Kolem r. 1493 navštívil Egypt tehdej ší vzdělanec velkoknížecí pokladník Michail Grigorjev a popsal sultánův palác v Káhiře. V sedm­ desátých nebo osmdesátých letech XVII. stol, byl napsán zajímavý spis „Popis turecké říše“, jehož autor (možná bojarský syn F. F. Dorochin) pobyl nějakou dobu v Egyptě a popsal Káhiru a Alexandrii zčásti podle vlastních pozorování, zčásti podle nashromážděných zpráv. R. 1727 a 1730 jakýsi V. G. Barskij objel řadu východních zemí a navští­ vil Egypt. Pobyl v Káhiře, v Rosettě a v Alexandrii, podrobně popsal ve svém „Putování“ jeden z proslulých obelisků, který tehdy stál v Ale­ xandrii. K tomuto popisu přiložil nákres, na kterém pečlivě a na tu dobu ku podivu přesně nakreslil hieroglyfické nápisy, vytesané na uvedeném obelisku. První pokusy o rozluštění egyptských hieroglyfických nápisů vzbu­ dily ještě větší zájem o egyptologii mezi ruskými orientalisty a různými jinými učenci. I. A. Guľjanov, který napsal několik prací o významu egyptských hieroglyfů, vedl polemiku s Champollionem. Guľjanovovy práce o egyptských starožitnostech a zejména o rozluštění egyptského písma byly málo známy a neměly znatelného vlivu na další vývoj egyptologie. Avšak velké znalosti Guľjanovovy, jím shromážděný materiál a jeho originální myšlenky upoutaly pozornost tehdejšího talentovaného historika T. N. Granovského, který Guľjanovova pojednání pokládal za „velmi zajímavá a významná“. President Akademie umění a ředitel Veřejné knihovny akademik A. N. Olenin ocenil velký vědecký význam Champollionova objevu a živě s ním o této otázce korespondoval. Kromě toho napsal speciální práci o jedné z otázek egyptského písma. Tento zájem o egyptologii se projevil i v cestování na Východ. Jeden z tehdej­ ších vzdělanců A. Norov, který navštívil v letech 1834—1835 Egypt a Nubii, podrobně popsal ve svém velmi zajímavém popisu této cesty, vytištěném r. 1840, památky staroegyptské kultury, které viděl v údolí Nilu. V této knize se mimochodem dotkl řady důležitých historických otázek, jako na příklad otázky o vlivu egyptské kultury na řeckou kul­ turu nebo otázky o přežitcích staré kultury v obyčejích obyvatel součas­ ného Egypta. A. Norov se nejednou setkal s T. N. Granovským, roz­ mlouval s ním a vzbudil u něho zájem o práci na učebnici všeobecných dějin. Ve velmi stručné, avšak na tu dobu velmi zajímavé práci „Stručná zpráva k programu všeobecných dějin“ podal Granovskij co nejkratší, ale výstižný nástin dějin starého Východu, v němž zvláštní pozornost věnoval dějinám Číny, Indie a též Foinikie a v tomto případě hlavně

KAP. V • VÝVOJ EGYPTOLOGIE

147

„charakteru obchodu u starých“ národů. Roku 1855, několik měsíců před smrtí, napsal Granovskij plán učebnice dějin starovýchodnich národů. Významný ruský historik umění A. Prachov, který navštívil Egypt a pořídil tam sbírku egyptských starožitností, napsal na tu dobu cennou práci „Stavitelství starověkého Egypta“ (r. 1880) o původu architektonických forem u starých Egypťanů. Největším ruským egyptologem, který měl velké vědecké znalosti, byl akademik B. A. Turajev (1868—1920). Hlavním výsledkem jeho vědecké činnosti bylo rozsáhlé a velmi dobře dokumentované dílo „Dě­ jiny starého Východu“, ve kterém se na celý starý východní svět pohlíží jako na jediný kulturně historický celek. Turajevovým originálním pří­ nosem do egyptologie bylo studium kulturního dědictví starého Egypta v souvislosti s pozdější kulturou Egypta a Habeše. B. A. Turajev se zasloužil o organisaci oddělení památek starého Východu v moskevském Museu krásných umění a o pečlivé prostudování egyptských sbírek v ruských museích. Veliký vědecký význam má jeho dílo „Egyptská literatura“, které nemá ve světové egyptologičke literatuře obdoby, pokud jde o použitý materiál. Ohromné vědomosti a opravdová láska k vědě umožnily B. A. Turajevovi vytvořit celou egyptologičkou školu (Volkov, Kocejovskij, Struve, Flittnerová, Frank-Kameněckij, Gess). Vedle B. A. Turajeva byl největším ruským odborníkem voboruegyptologie V. S. Goleniščev (1856—1947), který za svých častých cest po Egyptě podnikl řadu vykopávek a pořídil velkou a cennou sbírku staro­ žitností. Tato sbírka se později stala jádrem Turajevova oddělení pamá­ tek starého Východu při moskevském Museu krásných umění. V. S. Goleniščev pečlivě prostudoval hammámátské nápisy přímo v Egyptě a objevil také historicky důležité nápisy královny Hatšepsovety v Istabl el-Antaru o restauraci chrámů a Dareiovy nápisy v Telí el-Maschútě u Suezského průplavu. Nejvíce se V. S. Goleniščev věnoval vydávání, překládání a komentování různých památek staroegyptské literatury, jako je na př. tak zvaná „Metternichova stéla“ s náboženskomagickým textem, „Povídka o trosečníku“ (papyrus Eremitáže č. 1115), „Cesta Venamónova do Sýrie“ (text Moskevského papyru). V. S. Goleniščev se zasloužil o vzorné vydání textu a transkripce několika hieratických papyrů leningradské Eremitáže a některých hieratických papyrů káhir­ ského musea s náboženskými texty z pozdějšího období egyptských dějin. V. S. Goleniščev a B. A. Turajev a také převážná většina jejich žáků a následovníků byli typičtí buržoasní orientalisté. Svá bádání omezovali na studium kultury starého Egypta a jeho politických dějin, takže téměř zcela opomíjeli otázku sociálně ekonomických vztahů ve starém Egyptě. Tento problém po prvé začali široko zpracovávat na základě studia egyptských dokumentů až po r. 1917 vědci sovětští.

148

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

Sovětští egyptologové vykonali velkou práci, pokud jde o shromažďo­ vání, studium a vydávání egyptských starožitností, uložených jak ve státních museích Sovětského svazu, tak i v soukromých sbírkách. Výsledkem těchto shromažďovacích prací bylo, že se egyptské sbírky moskevského Musea výtvarných umění a leningradské Eremitáže staly nejbohatšími sbírkami památek egyptské kultury a literatury. Mnohé z nich jsou nyní sovětskými egyptology všestranně probádány a vydány jak v SSSR, tak i za hranicemi. V tomto směru nejcennější je vydání „Moskevského matematického papyru“, pořízené akademikem V. V. Struvem. Text tohoto papyru po prvé prostudoval a transkriboval dnes už zemřelý akademik B. A. Turajev. Obzvláště pozornému studiu podro­ bili sovětští egyptologové dva důležité dokumenty: „Naučení Ipuverovo“ a „Naučení Neferrehovo“, ve kterých se popisuje velké povstání chudiny a otroků, k němuž došlo v Egyptě v XVIII. stol, před n. 1. Důkladným studiem sociálně ekonomických kořenů třídního boje, probíhajícího ke konci Střední říše, sovětští egyptologové po prvé zjistili, že povstá­ ní vylíčené v těchto naučeních bylo naprosto reálnou historickou skutečností, ba podařilo se jim povstání dokonce datovat. Úspěchem sovětské vědy je prohloubené studium válečně politických dějin starého Egypta a zjištění lupičské povahy dobyvatelských válek, které po tisíci­ letí vedli egyptští králové v Palestině, v Sýrii a v Nubii. Velkou pozornost věnují sovětští egyptologové studiu kultury starého Egypta, zejména literatury, mythologie, náboženství a umění. Nej důležitějším úkolem sovětských egyptologů byla kritika buržoasních pojetí vývoje společen­ ského řádu, dějin a kultury starého Egypta ve světle učení zakladatelů, marxismu-leninismu o progresivním vývoji sociálně ekonomických formací. Sovětští egyptologové ve svých vědeckých pracích nejen doká­ zali, že staroegyptská společnost byla nejstarší otrokárska společnost, nýbrž též podrobili vědecké kritice pavědecké pokusy buržoasních padělatelů dějin o idealisování otrokárske despocie ve starém Egyptě a od­ halili je. CHRONOLOGIE A PERIODISACE

Stanovit chronologii staroegyptských dějin je stejně nesnadné jako stanovit chronologii dějin ostatních států starého Východu. Vysvětluje se to tím, že ve starém Východě nebyla zavedena pevná soustava leto­ počtu. V Egyptě se počítání let vedlo a obnovovalo podle let panování každého krále. Nápisy, datované tím nebo oním rokem panování urči­ tého krále, a také údaje o délce panování egyptských králů, zachované u Manethóna a v egyptských letopisech, umožnily sestavit seznam egypt­ ských panovníků s přibližnými daty jejich panování. Konečně studiem

KAP. V * CHRONOLOGIE A PERIODISACE

149

egyptské kalendářní soustavy, založené na astronomických pozorová­ ních, bylo možno zjistit některé více méně přesné opěrné body egyptské chronologie. Egyptský občanský kalendářní rok měl 365 dní, a proto se za každé čtyři roky opozdil za tropickým rokem o jeden den. Tato chyba se za 1460 let rovnala jednomu roku, a proto se po každých 1460 letech rozdíl mezi občanským kalendářním a tropickým rokem vyrovnal a začátek občanského roku se kryl s počátkem roku tropického. Tato pe­ rioda 1460 let byla známa už v hellénistické době. Byla zřejmě spjata s astronomickými pozorováními starých Egypťanů, zvláště s pozoro­ váním ranního východu Siria, který se jednou za 1460 let kryje na země­ pisné šířce Mennoferu (Memfidy) se slunovratem a s počátkem stoupání vody v Nilu. Z pozdních pramenů vyplývá, že roku 139 n. 1. počala jedna taková „perioda Siria“. Začáteční roky dřívějších period Siria se musí tedy krýt s lety 1321, 2781 a 4241 před n. 1. Poněvadž se v egypt­ ských nápisech zachovaly údaje o tom, kterého dne v roce se za vlády daného krále oslavoval východ Siria, podařilo se vypočítat přesné datum toho dne. Tak bylo zjištěno, že egyptský král XII. dynastie Senvosret III. panoval od r. 1883 do r. 1845 před n. 1. Některá data z doby Nové říše se rovněž podařilo zjistit takovými astronomickými výpočty. Podle dokumentů z diplomatického archivu el-amarnského lze stanovit ně­ které synchronismy mezi panováním egyptských králů Nové říše a některých babylonských, assyrských a chetitských králů a to rovněž tak napomáhá stanovit chronologii egyptských dějin. Již Manethó rozdělil celé dějiny starého Egypta na 30 dynastií — nebo 31 dynastií, zařadíme-li do tohoto seznamu tři poslední perské vládce Egypta: Ócha, Arséa a Darcia III. Kodomana. Spojení té nebo jiné skupiny králů, kteří po sobě vládli, do jedné dynastie nevysvětluje se příbu­ zenskými vztahy mezi těmito králi, ale hlavně tím, že tito králové po­ cházeli z jednoho místa nebo panovali v témž městě. Manethó roz­ dělil své historické dílo na tři části a už tím rozvrhl celý seznam krá­ lovských dynastií přibližně do tří dekád. Do první části zařadil dynastii I.—XI., do druhé XII.—XIX. a do třetí XX.—XXXI. Tato periodisace egyptských dějin, po prvé podaná Manethónem, udržela se s někte­ rými změnami až do našich dnů. Rozdělení na dekády přivedlo Lepšia na myšlenku rozdělit celé staroegyptské dějiny na tři velké periody: Starou, Střední a Novou říši. Do období Staré říše se obyčejně počítá III.—VI. dynastie, do období Střední říše XI.—XII. a do období Nové říše XVIII.—XX. dynastie.1 Z období, které předcházelo III. dynastii, zachovalo se velmi málo písemných památek. To období, které bylo dobou vzniku nejstarší otrokárske společnosti a despotického státu ve 1 Období mezi Starou, Střední a Novou říší byla obdobími ekonomického a politic­ kého úpadku Egypta.

150

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉHO EGYPTA

starém Egyptě, lze nazvat obdobím archaickým. Období Staré říše bylo dobou vzniku silné centralisované despocie. Období Střední říše se vyznačuje novým zesílením Egypta, kdy se králové XI. a XII. dynastie odvážně pokusili proniknout do Nubie a do Sýrie. Tato doba rozkvětu egyptské kultury je charakterisována zostřeným třídním bojem. Období Nové říše bylo posledním obdobím politického a kulturního rozkvětu Egypta, kdy Egypt vstoupil na dějiště velké dobyvatelské politiky a mezinárodního boje a usiloval o prvenství mezi ostatními státy starovýchodního světa. Období XXI.—XXXI. dynastie lze označit za dobu postupného úpadku země, kdy se Egypt nakonec stal kořistí cizích dobyvatelů.

Pyramida krále Chufeva a sfinx u Gízy.

Slavnost „objevení se“ krále. Relief na Nannerově zezie.

KAPITOLA VI

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

Již řečtí dějepisci a zeměpisci Hérodotos a Strabón zaznamenali, že v Egyptě je úrodná půda většinou utvořena nánosy a naplaveninami Nilu. Egyptská, země nilskými záplavami dobře zavlažovaná, je jakoby obrovskou oasou, sevřenou nesmírnými pouštěmi severní a východní Afriky. Egypt, odříznut od sousedních zemí na západě a na východě skalnatými horami a neschodnými pouštěmi, na jihu pak nilskými peře­ jemi, byl téměř isolován od všeho ostatního světa. Tím se v mnohém vysvětluje zdlouhavý vývoj a velká svéráznost egyptské kultury. Egypťané si byli vždy vědomi rozdílu mezi svou úrodnou, požehnanou zemí a nehostinnými a divokými sousedními zeměmi. Svou zemi zobra­ zovali obrázkovým hieroglyfem ploché roviny, někdy rozdělené zavod­ ňovacími kanály na několik dílů, a nazývali ji obrazně „Černou zemí“ (Ta-Kémet). Za ochránce úrodné nilské země považovali Egypťané od pradávna dobrotivého boha země, vody a rostlinstva Usíra, s nímž vede věčný boj jeho zlovolný a lstivý bratr Sutech (Séth), bůh pouště, smrti a cizích zemí. Tak se odrazil v literatuře, v jazyku a v náboženství Egyp­ ťanů odvěký boj Nilu s pouští a boj usedlých zemědělců nilského údolí s kočovníky přilehlých pouští. Tento neustálý boj se musel stát složitěj­ ším také řadou kulturních a politických vzájemných vlivů, které dobře ilustrují Marxova slova: ,,Dá se ...u všech orientálních kmenů od po­ čátku dějin dokázat všeobecný vztah mezi usazováním jedné části a po­ kračováním v kočovnictví u druhé části.“1 1 K. Marx—B. Engels, Vybrané dopisy, rus, vyd., st.r. 73; čes. vyd., str, 67,

152

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU

Geograficky se Egypt dělí na dvě části: na Horní Egypt — úzké dlouhé údolí — a na Dolní Egypt, širokou deltu Nilu, která se jako velká trojúhelníková kruhová výseč rozevírá k Středozemnímu moři. Nilské údolí se táhne od prvních peřejí až po vrchol Delty v délce asi 700 km jako úzký pás, jehož šířka kolísá od 20 do 50 km. Dolní Egypt, který Rekové nazvali Deltou pro podobnost vnějšího tvaru této země s troj­ úhelníkovým tvarem velkého řeckého písmene d, byl ve starověku jediná bažina. V severovýchodním úhlu Delty byl jediný východ z Egypta do Asie přes Suezskou šíji a Sínajský poloostrov do Palestiny, Sýrie a do vzdálenějších zemí Přední Asie. Byla to skoro jediná, ale nepochybně hlavní cesta, kterou se ubírali do Asie egyptští dobyvatelé, obchodníci a kolonisté a po níž se zpětnou vlnou valila do údolí Nilu vojska asijských dobyvatelů a obchodní karavany, dopravující do Egypta různé zboží. Nil, jedna z největších řek na světě (délka 6500 km), nejenže vytvořil alluviální půdu Egypta, ale svými periodickými záplavami zajišťuje její plodnost a úrodnost a vytváří všechny přírodní předpoklady pro lidskou existenci a vývoj zemědělství v údolí i v Deltě. Následkem tání sněhů v habešských horách a horských dešťů, periodicky se střídajících v Habeši, začíná v červnu vody v Nilu postupně přibývat. Vrcholu dosahuje nilská záplava v září, kdy nilské vody zaplavují celou zemi, měníce ji v jediné jezero. Bílý Nil, který vytéká z velkých jezer rovníkové Afriky a přijímá vody četných přítoků, zajišťuje Nilu nepřetržitý přítok vody. Poněvadž protéká krajinami s bohatým tropickým rostlinstvem a je pln plovoucích ostrovů (seddy), přináší Bílý Nil veliké množství rostlinného bahna. Modrý Nil, vytékající z jezera Taný, v důsledku každoročních tropických dešťů v Habeši způsobuje periodické stoupání vodní hladiny, a poněvadž eroduje hory, přináší ve svých vodách nerostné bahno. Toto bahno, které se usazuje v době záplav na půdě Egypta, je výborným přírodním hnojivém, jež zajišťuje znamenitou plodnost půdy a velkou úrodu. Význam nilských záplav pro egyptské zemědělství je zvlášť velký, poněvadž podnebí je horké a suché a množství vodních srážek zcela nepatrné. V létě skoro vůbec neprší, takže v Káhiře nelze ani změřit množství srážek od června do září. Rostlinná pokrývka bývala ve starověku bohatší než nyní. V Egyptě bývaly husté háje palmové, akáciové, tamaryškové a háje datlových palem. V nilských zátokách rostlo velké množství papyru a lotosu. V pradávné minulosti bývalo podnebí v severní Africe mírnější a vlhčí, takže v zemích sousedících s Egyptem, tam, kde nyní jsou pouště, bývaly travnaté stepi. Značně bohatší než nyní bývalo i živočíšstvo. V Egyptě a v sousedních krajinách žili sloni, žirafy, nosorožci, tuři, kanci, gazely, antilopy a v pouštích se rozléhal řev lvů a pardálů. V Nilu žili krokodili,

KAP. VI • OBYVATELSTVO

153

hroši a rozličné druhy ryb. Na nesčetných vyobrazeních jsou scény z lovu na nejrozmanitější divoká zvířata, ptáky a ryby, kterými se hem­ žily stepi, bažiny a nilské zátoky. Hlavním přírodním bohatstvím Egypta byl kámen. V pustých vyso­ činách dobývali Egypťané pazourek, nutně potřebný na výrobu nejstarších nástrojů a různých druhů zbraní. V horách, lemujících nilské údolí na západě a na východě, lámali Egypťané vápenec, pískovec, žulu, diorit, čedič, porfyr, hadec, onyx a jiné druhy kamene, kterého používali jako stavebního materiálu a také na výrobu soch, nádob a nejrozmani­ tějších předmětů; to způsobilo velký rozvoj řemesel, která zpracovávala kámen. Kovy, zvláště měď, musili Egypťané přivážet z východní, tak zvané Arabské pouště, oddělující údolí Nilu od Rudého moře, a také ze Sínajského poloostrova. Zlato dováželi z Nubie, jejíž zlaté doly popsal řecký historik Diodóros. Nutnost dovážet do Egypta různé druhy surovin ze zahraničí určila směr nej starších a nej důležitějších obchodních cest. Nej důležitější obchodní magistrálou země byl Nil, který spojoval různé části země i celý Egypt s Nubií, sousedící u prvních peřejí s již­ ními hranicemi údolí. Velká obchodní cesta vedla ze severovýchodního úhlu Delty přes Sinaj a Palestinu do Sýrie. Z nilského údolí vedlo na západ několik cest do západních oas. Na východ směřovaly neméně důležité cesty k pobřeží Rudého moře. Tyto cesty vedly většinou koryty vyschlých potoků. Taková byla slavná starověká cesta z Gebtójevu (Koptu) do dnešního přístavu el-Kosejru, která vedla korytem vyschlého potoka Vádí Hammámátu. OBYVATELSTVO

Egypťané, stejně jako mnohé jiné národy starého Východu, vznikli smíšením celé řady rozličných kmenů. Tyto kmeny, z nichž se postupně vytvořil staroegyptský národ, patřily k domácím kmenům severní a východní Afriky. Na příbuznost nejstarších Egypťanů s kmeny tropické východní Afriky ukazují svérázné egyptské sošky lidí z doby archaické, rozměry lebek nalezených na pravěkých pohřebištích v Nakádě a též určitá příbuznost jazyka staroegyptského s jazykem galia, se somálštinou a pod. Soudíme-li podle staroegyptských vyobrazení, nej starší kmeny obývající východní Afriku (egyptsky země Punt) svým zevnějškem velmi připomínaly Egypťany. Starý kult egyptské bohyně plodnosti, vyobrazené v podobě ženy s rohy nebeské krávy, a kult bradatého trpas­ ličího božstva Besa nepochybně úzce souvisí s náboženskými kulty čistě afrických národů. V Herchufově nápisu z doby Staré říše se popi­ suje, jak byl z Nubie do Egypta dopraven trpaslík, který musil tančit zvláštní „tanec boha“.

154

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÄTU

Na druhé straně byly nejstarší egyptské kmeny blízce příbuzné se starými severoafrickými kmeny libyjskými. Staroegyptský jazyk je některými svými rysy podoben severoafrickým jazykům berberským. Vykopávky, provedené v Egyptě i na vysokých náhorních plošinách, lemujících údolí Nilu, dokazují, že kmeny, které vytvořily samobytnou egyptskou kulturu, žily v severovýchodní Africe už od nej starší doby kamenné. Ve Fajjúmské oase byly nalezeny zbytky afrického obilí. Výzkumy byly zjištěny divoce rostoucí druhy obilnin v Nubii, které zřejmě byly aklimatisovány již v pravěku různými kmeny severo­ východní Afriky. Konečně v severní a ve východní Africe mohli Egyp­ ťané dolovat měd a to bylo popudem ke vzniku samobytné staroegyptské metalurgie. Proto pokusy některých historiků dokázat asijsko-semitský původ egyptského lidu, jeho jazyka a kultury jsou nesprávné. Ještě ne­ správnější a ve skutečnosti ničím nedoloženo je tvrzení fašistických padělatelů dějin, kteří se pokoušeli násilně začlenit staroegyptskou kul­ turu do okruhu „árijsko-nordické rasy“ tvrzením, že egyptské lebky jsou příbuzné s lebkami „árijsko-asijského původu“. Je možno mluvit jen o jistých kulturních vztazích mezi starými Egypťany a sousedními kmeny na Sínajském poloostrově, v Palestině a v Arábii. Tyto vztahy se zesilovaly tehdy, když jednotlivé asijské kmeny pronikaly nebo vpadaly do Egypta. K takovým vpádům došlo v dobách historických nejednou, nejsou však žádné přesné údaje o nějakém velkém vpádu asijských kmenů do Egypta v době pravěké. Byli tedy staří Egypťané národem obývajícím údolí a deltu Nilu od dávného pravěku. Staroegyptský jazyk, který vznikl ještě v době prvo­ bytného zřízení, udržel se po celou otrokárskou epochu. Základní slovní fond a některé charakteristické rysy staroegyptského jazyka se uchovaly až do doby vzniku feudalismu v prvních stoletích n. 1., ba i o něco déle. Staroegyptský jazyk, stejně jako každý jiný jazyk, je „produktem celé řady epoch, v jejichž průběhu se formuje, obohacuje, rozvíjí a tříbí“.1 Jistá příbuznost staroegyptského jazyka s jazyky starosemitskými (foinickým, akkadským, assyrským a starožidovským) vysvětluje se do jisté míry těmito vzájemnými vlivy, které byly způsobeny politic­ kými a kulturními styky Egypta se zeměmi Přední Asie. Míšení staro­ egyptského jazyka s jazyky cizích dobyvatelů, Hyksósů, Libyjců, Nubijců a jiných, kteří v druhém a prvním tisíciletí před n. 1. vpadali do Egypta, vždy nakonec vedlo k vítězství staroegyptského jazyka. „Ve skutečnosti vychází obyčejně při míšení jeden z jazyků jako vítěz, zacho­ vává si svou mluvnickou stavbu, zachovává si svůj základní slovní fond a vyvíjí se dále podle vnitřních zákonů svého vývoje.“2 Probádání tohoto 1 J. V. Stalin, O marxismu v jazykovědě, rus. vyd., str. 9; čes. vyd., str. 187. 8 Tamtéž, rus. vyd., str. 29—30; čes. vyd., str. 200.

KAP. VI • POZŮSTATKY DOBY KAMENNÉ

155

procesu dokazuje, „že přitom dochází k obohacení slovní zásoby vítěz­ ného jazyka na úkor jazyka poraženého, to jej však neoslabuje, ale naopak posiluje“.1 POZŮSTATKY Z DOBY KAMENNÉ

Na vysokých skalnatých náhorních plošinách, obklopujících údolí Nilu, bylo nalezeno mnoho pazourkových nástrojů ze starší doby ka­ menné (z paleolitu). Tyto stopy nejstarší lidské činnosti se dobře ucho­ valy v různých částech Egypta, zejména západně od Vésetu, kde byla objevena dílna na pazourkové nástroje. Na sídlišti Káu (jihovýchodně od Assiútu) se podařilo najít kosti nosorožce a člověka z doby paleoli­ tické, z čehož lze předpokládat, že se tito nejstarší obyvatelé náhorních rovin nilských svým zevnějškem málo lišili od Egypťanů předdynastického období. Některé primitivní pazourkové nástroje byly nalezeny v pravěkých vrstvách ve Fajjúmské oase. Uchovaly se zřejmě jako přežitky až do mladší doby kamenné, kdy tamní zemědělské kmeny používaly dřevěných srpů s kamennými vložkami a ukládaly obilí do velkých jam. VZNIK USEDLÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ

Tou měrou, jak ustupovalo rostlinstvo v severní Africe a jak se tyto rozsáhlé krajiny měnily v oblasti téměř souvislých pouští, muselo se obyvatelstvo shromažďovat v oasách a postupně sestupovat do údolí řek. Severoafrické kočovné lovecké kmeny se počaly usazovat v deltě a v údolí Nilu a tam přecházely k usedlému zemědělskému životu, který odpovídal celkové úrovni jejich hospodářského vývoje. Příznivé zeměpisné pod­ mínky značně urychlily tento přechod k zemědělství. Divoce rostoucí obilniny, předchůdkyně ječmene a pšenice, jež se vyskytovaly v různých afrických oblastech sousedících s Egyptem, umožňovaly kmenům zde žijícím, aby aklimatisovaly různé odrůdy obilnin a tak přešly od lovu a chovu dobytka k pěstování plodin. Na různých místech v Egyptě •— v Deltě, ve Fajjúmské oase a v jižní části země — byla objevena sídliště z mladší doby kamenné (neolitu). Předměty nalezené na těchto sídlištích ukazují na těsnou souvislost neolitické kultury v Egyptě s nejstarší kulturou severní Afriky. Velký archeologický materiál poskytly vykopávky, které provedl Junker a Menghin v letech 1934—1935 v Merimdě Bení Salámě v severozápadní Deltě 40 km od Káhiry. Zde bylo objeveno veliké sídliště, které mělo dvě ulice, vzdálené od sebe pět metrů. 1 J. V. Stalin, O marxismu v jazykovědě, rus. vyd., str. 30; čes. vyd., str. 200—201.

156

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU

Ulice byly rozděleny na sektory neboli čtvrti, z nichž každá se skládala asi z 13 chýší a byla dlouhá asi 100 m. Některé z těchto chýší byly posta­ veny z rákosu připevněného na dřevěné vazbě, kdežto jiné byly z hlíny nebo byly postaveny z nevypálených cihel. V těchto oválných chýších o několika malých místnostech byly podlahy vydlážděny pravoúhlými a trojúhelníkovými cihlami, hrubě v ruce robenými. Obyvatelé sídliště se zabývali chovem dobytka a zemědělstvím, jak to dosvědčují kosti býků, ovcí a vepřů, dřevěné srpy s pazourkovými zuby, drticí kameny na obilí a obilí nalezené v hrobech. Obrábění kamene dosáhlo.úrovně, která je charakteristická pro dobu neolitickou. Zde byly nalezeny pečlivě opra­ cované hroty kopí a šipky. Kromě hrubých černých nádob byly nalezeny pěkně zhotovené, dokonce i leštěné nádoby rozmanitých tvarů. Některé zachované hroby dovolují usuzovat na vznik kultu zemřelých. Mrtví byli pochováváni v jednotlivých hrobech u chýší nebo ve skupinách na odlehlém místě na okraji sídliště. Mrtvé kladli na pravý bok. Podle těchto nálezů lze zjistit souvislost mezi touto neolitickou kulturou a nej­ starší kulturou protolibyjskou, která zase sama souvisela s kapsijskou kulturou severoafrickou. Usedlí pastevci a zemědělci žili zřejmě v Merimdě Bení Salámě ještě v podmínkách rodového zřízení, tvoříce pevnou občinu. Z doby poněkud pozdější jsou sídliště nalezená ve Fajjúmské oase. Příznivé podmínky bohaté přírody v této oase napomáhaly dalšímu rozvoji chovu dobytka a zemědělství. Ještě vyvinutější formy hmotné kultury byly objeveny při vykopáv­ kach v Badárí v Horním Egyptě. Obyvatelstvo zde žilo usedlým živo­ tem, zabývalo se lovem a rybolovem, chovalo skot a pěstovalo ječmen a špaldu. Remesla zde dosáhla daleko většího vývoje než v Merimdě a ve Fajjúmu. Obyvatelé Badárí používali rozličného materiálu k výrobě nástrojů, zbraní, předmětů denní potřeby, ozdob, amuletů a sošek. Již tehdy uměli leštit tvrdé druhy kamene, dělali z kamene sekery, sekeromlaty a šipky. Z kosti, zejména ze slonoviny, vyráběli hřebeny, lžíce a amulety. Z mušlí zhotovovali háčky na udice. Originální zbraní byl dřevěný bume­ rang, kterého se používalo až do doby historické. Na dlouhých úzkých břidlicových destičkách roztírali malachitovou barvu, které se hojně používalo i v pozdějších dobách ke zkrášlení obličeje a rovněž z hygie­ nických důvodů. Na pohřebištích bylo objeveno velké množství kamen­ ných perel, které byly pokryty vrstvou zelené polevy. Velmi byla rozší­ řena technika vydělávání koží, jimiž se obyčejně pokrývala těla zemře­ lých. Vedle toho uměli obyvatelé Badárí zhotovovat tkaniny a plést koše. Hojně používali hlíny k výrobě rozmanitých přemetů. V Badárí bylo nalezeno množství hliněných nádob rozmanitých tvarů, zdobených geometrickými ornamenty, které jsou typické pro pravěkou keramiku.

KAP. VI * VZNIK USEDLÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ

157

Zvlášť charakteristický je vznik metalurgie, jak o tom svědčí nože, prste­ ny, jehlice a jiné měděné předměty. Přesněj ších forem nabývají nábožen­ ské představy, zejména kult zemřelých. V Badárí byly nalezeny hroby se skrčenými kostrami a velmi hojným hrobovým inventářem, s nadzem­ ními mohylovými stavbami z cihel a dále amulety a kultovní sošky zvířat, typické pro tuto epochu totemismu. Mnoho nej rozmanitej ších pamá­ tek hmotné kultury bylo nalezeno v hrobech v Horním Egyptě, hlav­ ně v Ballásu, Nakádě, el-Amře a v Ebózevu (Abydu). Tyto památ­ ky pocházejí obyčejně z tak zvané první neboli rané předdynastické periody. Nejlépe charakterisují tyto hroby pazourkové hroty střel, žulové hlavice palic, čedičové vázy, jakož i dýky kosodélného tvaru, svědčící o dokonalé technice opracování kamene. Stejně velikého rozvoje dosahuje v té době také keramika. Hrnčíři Hliněná nádoba z archaické doby s vyo­ první předdynastické periody do­ brazením člunu a stromu. Moskva. vedli vyrábět červené a černé hli­ Státní museum výtvarných umění. něné nádoby rozmanitých tvarů, zvláštním způsobem je vypalovali a jejich povrch zdobili rozmanitými geometrickými vzory a kresbami. Zvlášť zajímavé jsou hliněné nádoby zdobené kresbami lidí, zvířat a velkých veslic zvláštního tvaru, na kterých se Egypťané v té době plavili po Nilu. O značném vývoji umění a rozmanitosti tehdejších náboženských před­ stav svědčí břidlicové tabulky v podobě zvířat, které sloužily k roz­ tírání barev, rozličné nádherně zhotovené drobnosti z kosti, některé nádoby reliéfně zdobené, hliněné sošky zvířat a lidí a konečně hroby charakteristické pro tuto dobu. Víra v posmrtný život a snaha aspoň do jisté míry zachovat tělo zemřelého vedly Egypťany k tomu, že po­ chovávali své nebožtíky v okrouhlých nebo oválných hrobech a při­ krývali těla mrtvých kožemi nebo rohožemi. Nebožtíka kladli obyčejně hlavou k jihu a obličejem k západu, což je možná spojeno s představou, že záhrobní svět je na západ od údolí Nilu, tam, kde zapadá čili umírá sluneční božstvo. Jsou některé důvody pro to, abychom předpokládali, že vyobrazení na hliněných nádobách rovněž měla náboženskomagický význam. Je možné, že do těchto nádob dávali takový obětní pokrm,

158

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU

který podle víry starých Egypťanů měl zajistit zemřelému věčný po­ smrtný život. Právě proto zobrazovali obyčejně na stěnách těchto nádob zvířata, loďky a jiné věci, které měly doprovázet zemřelého do záhrob­ ního světa. 0 dalším vývoji hmotné kultury v této době svědčí vývoj metalurgie. I drobné předměty, jako na příklad jehlice, jehly a háčky na udice, zhotovují se z mědi. Avšak technika zachovává svůj stále ještě přechodný charakter od doby,kdy převlá­ dala kamenná industrie, k době stále hojnějšího používá­ ní kovu. Třebaže už byla známa metalurgie, vyrábí se stále ještě mnoho věcí z kamene. Na druhé straně se při zpracování měděných předmětů zachovávají metody převzaté z techniky zpracování kamene a přitom tito nej starší metalurgové při zhotovování měděných před­ mětů používají takových technických způsobů výroby, při nichž se nepřihlíží k tavitelnosti kovu. V té době je už mnoho předmětů soukromým vlast­ nictvím. Nádoby uložené v jednom hrobě se označují zvláštní značkou, zřejmě zvláštní „značkou vlastnictví“. Z té doby jsou i různé sošky zajatců s rukama sváza­ nýma za zády a také sošky sluhů nebo otroků, častěji služebnic nebo otrokýň, které někdy nesou nádoby s vodou. Ale rodové zřízení se ještě ani zdaleka nepře­ žilo. Majetkové rozvrstvení je ještě nepatrné. Tehdejší lidé se ještě málo lišili jeden od druhého svým bohat­ stvím. Mezi nalezenými hroby nelze zjistit takové, které by se lišily od ostatních zvláštním přepychem, a mohly by tudíž patřit takovým kmenovým vůdcům, kteří by se aspoň poněkud přibližovali svým postavením nejPazourkovynůž starším králům. nalezeny u Gelvz , .. , ,, . ., , bel el-Araku. Další etapu ve vývoji hmotne kultury prozrazuji hro­ by z druhé předdynastické periody, které byly objeveny v Abúsíru el-Meleku, v Haráze a v Gerze. V této době se ještě v plné míře udržuje technika výroby různých kamenných ná­ strojů a zbraní, jako na příklad hlavice palic a pro tuto dobu typických malých ostrých nožíků, dovedně zhotovených z obsidiánových úštěpků (vulkanického skla). Jako dříve se z kamene vyrábějí skvostné nádoby, které svědčí o velmi vyspělé technice zpracování kamene. Neméně do­ vedně jsou zhotovovány rozmanité hliněné nádoby, opatřené někdy oblými držadly a jindy zdobené obrazy lodí, na kterých je vidět znaky občinových božstev. Z té doby jsou lazuritové perly, drobné fajansové nádoby a amulety v podobě sokola, hlavy býka nebo krávy. Je vidět, že se už v této době objevují kulty posvátného sokola, krávy a býka,

KAP. VI • VZNIK NEJSTARŠÍ TŘÍDNÍ SPOLEČNOSTI

159

spjaté se starým totemismem a s kultem zvířat, velmi rozšířeným i v pozdějších dobách. Na značný rozvoj hmotné kultury a slo­ žitější náboženské představy, zvláště na víru v posmrtný život a také na kult zemřelých, ukazují tehdejší hroby. Nebožtíky začínají pocho­ vávat do hlubokých a dlouhých, někdy pravoúhlých hrobů, oblože­ ných cihlami nebo zcela postavených z cihel. Tělo zemřelého kladli hlavou k jihu, s obličejem obráceným na západ. Avšak postupně se objevuje zvyk pochovávat zemřelého hlavou k severu a obličejem obráceným na východ, směrem k východu slunce. I v tomto případě je zřejmě tento zvyk spjat se starým slunečním kultem. Je možné, že víra ve vzkříšení zemřelého bývala spojována s představou, že na východě se slunce rodí k novému životu. To, že se vyskytují v těchto hrobech nádoby s uchy, výrobky z obsidiánu, který se dovážel ze sousedních zemí, a rovněž válečkové pečeti, svým tvarem podobné nej starším válečkovým pečetím z Mezopotámie, dokazuje, že v této době už vzni­ kají mezi Egyptem a sousedními zeměmi jisté obchodní a kulturní styky, jejichž stopy lze zjistit dokonce i ve starších hrobech z první předdynastické periody. Podle vykopávek provedených v Armentě (v starém Jižním Onu; řecký: Hermonthis) u Luksoru a také v Aníbě (Nubie), kde byly obje­ veny rozmanité památky předhistorické epochy, lze určit ekonomické a kulturní styky starých Egypťanů se sousedními protoafrickými kmeny, z nichž mnohé si uchovaly svůj prvobytný sociálně ekonomický řád po dlouhé věky. Na pravěkém pohřebišti v Aníbě byly nalezeny velké kamenné sloupy a desky a také pozůstatky keramiky zdobené geometric­ kým vzorem. Tyto předměty jsou z doby, kdy se staří Egypťané, stejně jako jim příbuzné kmeny z Nubie a z Libye, klaněli posvátným kame­ nům, po prvé začali používat k stavbě velkých kamenných ploten a zdobili své hliněné nádoby nej jednoduššími geometrickými ornamenty, z kterých postupně během času vznikly ornamenty, kresby a obrázkové znaky písma. VZNIK NEJSTARŠÍ TŘÍDNÍ SPOLEČNOSTI

Nejstarší egyptské nápisy, letopis Staré říše, pozdější genealogie egyptských králů a Manethónovy seznamy králů uchovaly historicky spolehlivá jména egyptských králů prvních dvou dynastií. Historičnost této epochy je do jisté míry potvrzena vykopávkami velkých králov­ ských hrobek na území Nakády a Ebózevu (Abydu). Amélineau, de Morgan a Flinders Petrie našli zde veliké množství nej rozmanitějších předmětů hmotné kultury a nejstarší hieroglyfické nápisy se jmény králů prvních dvou dynastií. Podle památek hmotné kultury z předdynastické

160

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU

periody — popsané už výše — a též předmětů a nápisů z doby prvních dvou dynastií můžeme načrtnout v nejvše­ obecnějších rysech vznik nej starší tříd­ ní společnosti v deltě a v údolí Nilu na počátku čtvrtého tisíciletí před n. 1. V této době žilo egyptské obyvatel­ stvo v jednotlivých nevelkých obči­ nách, v jejichž čele stály občinové rady a stařešinové. Vedle starých hospodář­ ských odvětví — lovu, chovu dobytka a rybolovu — postupně stále většího a většího významu nabývá zemědělství, které se vzhledem k přírodním podmín­ kám stává zemědělstvím zavodňova­ cím. Každoroční periodická rozlití Nilu vyžadovaly od obyvatelstva, aby se snažilo přebytečnou vodu povodně rovnoměrně rozvést po celé zemi. Stej­ ně tak jako v jižní Mezopotámii bylo Stéla se jménem krále Džeta z Ebótoto umělé zavodňování naprosto ne­ zevu. Paříž. Louvre. vyhnutelné i v Egyptě. Proto už v nej­ starší době existence egyptského lidu berou na sebe —• nejdříve občiny a potom státní moc — funkci vybudo­ vat zavodňovací síť, udržovat ji v pořádku a postupně ji rozšiřovat. Tento obrovský význam umělého zavodňování pro existenci nejstar­ ších zemědělských občin se odrazil v hieroglyfických obrázcích slov „oblast, kraj“ a „náčelník oblasti“. Slovo „oblast, kraj“ se psalo obrázkovým znakem roviny rozdělené zavodňovacími kanály na ně­ kolik stejně velikých částí. A slova „náčelník oblasti“, která se vyskytují už na nejstarších nápisech z archaické doby, psala se skupinou obrázko­ vých hieroglyfů, mezi nimiž byl obrázkový znak zobrazující „kanál“, a to zřejmě ukazovalo, že hlavní funkcí tohoto starého místního úřed­ níka, jehož moc se vyvinula z moci stařešiny občiny, byl dozor nad zavodňovacími zařízeními, zejména nad kanály, a také nad rozvojem zemědělství. Na konci doby pravěké se objevuje pluh velmi primitivního tvaru. Avšak vedle tohoto prvotního pluhu se používá pro obdělávání půdy po tisíciletí též primitivní motyky. Na jednom úlomku palice z doby archaické je vyobrazena slavnostní scéna obřadu, jímž se začínaly zemědělské práce. Král s korunou Horního Egypta na hlavě drží v ru­ kou nej starší zemědělský nástroj, motyku, a chystá se vykopat první

KAP. VI • VZNIK NEJSTARŠÍ TŘÍDNÍ SPOLEČNOSTI

161

brázdu. Malinký člověk, hluboko skloněný před králem, drží v rukou koš, z něhož se chystá vysypat semeno do první brázdy vykopané krá­ lem. Děj se odehrává na břehu kanálu. Toto vyobrazení jasně ilustruje starou představu o tom, že nej důležitější povinností krále je péče o rozkvět zemědělství v zemi. Král, vykopávaje první brázdu v slav­ nostní den počátku zemědělských prací, jako by posvěcoval svou auto­ ritou práci rolníkovu. Toto vyobrazení dokazuje, že nej rozšířenějším zemědělským nástrojem byla tehdy primitivní motyka, užívaná již v nejstarší době. A tato motyka zachovala si svůj význam zemědělského nástroje vedle známého již pluhu, protože staroegyptská technika ustr­ nula až do pozdní doby. Stejně primitivní byly i ostatní zemědělské práce. Do lehce zkypřené půdy rozházeli obyvatelé semena a potom vyhnali na zkypřené pole dobytek, který svými kopyty zašlapal semena do půdy, zavlažené rozlitým Nilem a pohnojené zúrodňujícím nilským bahnem. Při mlácení rovněž používali dobytka, který na mlátě vymlátil kopyty zrní z klasů. Tyto prvotní způsoby zemědělství se jako přežitky udržely v Egyptě až do V. stol, před n. 1. Spolu se zemědělstvím se již v pravěké době vyvíjejí rozličná řemesla. Jedním z nejstarších řemesel, které se od doby pravěké velmi rozšířilo a dosáhlo vysoké technické dokonalosti, bylo zpracování kamene. Egypťané vyráběli z kamene už od pravěku nástroje a zbraně, zvláště zuby srpů, pilečky, nožíky, sekery, škrabadla, hroty kopí a šípů, dýky a také nádoby, které velmi pečlivě zhotovovali z tvrdých a krásných druhů kamene, jako na př. z čediče, porfyru a hadce. Od doby první dynastie počali používat kamene na stavby velkých budov, královských hrobek a chrámů. Pro tento účel používali velkých kamenných kvá­ drů, krásně otesaných a téměř vyhlazených. Tak v hrobce krále I. dynastie Vedimeva (Usafai) byla podlaha vydlážděna žulovými dlaždicemi. Vnitřní komora v hrobce krále druhé dynastie Chasechemveje je postavena z otesaných vápencových kvádrů. Tato technika, která používala ve stavitelství velkých kamenných kvádrů, je velmi blízká technice megalitické architektury v severní Africe. Nejstarší kovy Egypťanům známé byly olovo, měď, zlato a později meteorické železo. Olovo se dobývalo na pobřeží Rudého moře poblíž el-Kosejru a v okolí Assuánu. V předhistorických hrobech bylo nalezeno mnoho předmětů z olova. Obzvláště hojně byla rozšířena měď, která se dobývala na Sínajském poloostrově a ve Východní poušti. Staré doly na měď z doby I. dynastie byly zjištěny v jihozápadní části Sínajského poloostrova ve Vádí Magaře a v Sarbút el-Chádemu. Zde byla nalezena měděná ruda, hromady strusky, zbytky taviči pece, rozbitá tavidla, kadluby na odlévání prutů a čepelí a konečně úlomky tyglíků na tavení mědi. Zlato se dobývalo ve Východní poušti a v Nubii. V hrobech prv11 Dějiny starověkého Východu

162

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU

nich dynastií byly nalezeny překrásné zlaté klenoty, svědčící o rozvoji klenotníckeho umění. Železa se až do prvního tisíciletí před n. 1. použí­ valo ve starém Egyptě velmi zřídka. Metalurgie se považovala za velmi důležité řemeslo již v době archaické. Je možné, že u královského paláce bývaly metalurgické dílny, které spravoval zvláštní úředník, jehož titul „velitel slevačů kovu královského paláce“ se vyskytuje na otiscích pečetí z archaické doby. Avšak metalurgie se vyvíjela v Egyptě nadmíru pomalu. Egypťané používali vedle dokonalejších nástrojů kovových i nástrojů kamenných. Zhotovení velkých předmětů z mědi se považo­ valo za tak důležitou událost, že se o tom psalo dokonce ve státním letopisu spolu se zprávami o nej důležitějších událostech v zemi ze života hospodářského, politického a náboženského. Tak v proslulém letopisu Staré říše, který se uchoval na Palermském kameni, je vedle velkých politicky významných faktů v pořadí let panování krále II. dynastie Chasechemveje zmínka o „zhotovení (z) mědi (královské sochy) ,Veliký je Chasechemvej“4. Vývoj zemědělství a řemesel způsobil růst výroby, což vedlo k pře­ bytku výrobků. Tyto nadbytečné zemědělské a řemeslné výrobky a dále potřeba rozmanitých druhů surovin ze zahraničí byly příčinou vzniku a rozvoje obchodu. O velmi raném rozvoji směnného obchodu jak v zemi, tak i se sousedními zeměmi svědčí rozličné nálezy v egyptských hrobech z doby pravěké. Tak nálezy v hrobech z první předdynastické periody svědčí o dovozu malachitu a mědi ze Sínajského poloostrova, lazuritu z Přední Asie a dřeva jehličnatých stromů ze Sýrie. Dokladem obchodní směny s Palestinou a Sýrií jsou nálezy hliněných nádob s uchy, typických pro Palestinu a pocházejících z egyptských hrobů druhé předdynastické periody. V těchto nádobách byly nalezeny zbytky oleje, který Egypťané také asi dováželi z Palestiny nebo ze Sýrie. Při vykopávkach starofoinického města Byblu (Gebalu) byly nalezeny předměty egyptského původu, pazourkové nože a škrabadla, břidlicové tabulky na roztírám barev, perly z onyxu, křišťálu, jaspisu a zlata a hliněné zvířecí figurky. V hrobech králů prvních dynastií byly nalezeny úlomky hliněných nádob egejského původu a ve zříceninách paláce v Knóssu na Krétě byly objeveny porfyrové nádoby egyptského typu; podle toho můžeme předpokládat, že mezi Egyptem a ostrovy v Egejském moři byly ob­ chodní styky. Sám název kmenů obývajících ostrovy Egejského moře, „Haunebu“, vyskytuje se v náboženských textech pyramid, jejichž některé části pocházejí z dávné minulosti. Obsidián, kterého se používalo k výrobě drobných nožíků, dovážel se do Egypta asi z Přední Asie, z Nubie nebo z ostrovů v Egejském moři. Je charakteristické, že obsidiánu hojně používaly různé staré národy, které byly přibližně na témž stupni hospodářského a společenského vý­

KAP. VI • VZNIK NEJSTARŠÍ TŘÍDNÍ SPOLEČNOSTI

163

voje, zejména nejstarší národy Zakavkazska, kde bylo při vykopávkach objeveno velké množství obsidiánových výrobků. Avšak v této nejstarší době si veškeré hospodářství pevně uchovává svůj starý naturální ráz. Vše, co se vyrábí v občinách, spotřebuje se na místě. Všechny dávky mají zřejmě naturální ráz. Jakousi představu o životě těchto starých zemědělských občin poskytují vykopávky v se­ verozápadní části Delty, kde bylo objeveno sídliště skládající se z ně­ kolika oválných chat, rozložených v řadách na způsob vesnické ulice. V hieroglyfické literatuře se do pozdní doby uchoval výraz pro slova „oblast, kraj, občina“ (řecký „nomos“) v podobě obrázkového znaku, který graficky zobrazuje pravoúhlé území, rozdělené na části zavodňova­ cími kanály. Egyptské nomy, které existovaly již v době archaické, po tisíciletí si zachovávaly svá stará jména, své místní náboženské kulty, svou hospodářskou uzavřenost a své místní separatistické ten­ dence; v tom se plně zračí, že se občina dlouho přežitkově ve starém Egyptě udržovala. Všechny tyto fakty velmi dobře objasňují Marxova slova: „Jednoduchost výrobního mechanismu těchto soběstačných občin, které se neustále reprodukují v téže formě, a jestliže jsou náhodou zničeny, vznikají znovu na témž místě, s týmž jménem, objasňuje nám tajemství neměnnosti asijských společností, která tak nápadně kontras­ tuje s ustavičným zanikáním a znovuvytvářením asijských států a s rych­ lým střídáním jejich dynastií. Struktura základních ekonomických prvků této společnosti zůstává nedotčena bouřemi zuřícími v oblačné sféře politiky.“1 Dochází k rozkladu rodového zřízení a utváří se otrokárske zřízení a despotický stát, což je jeden z největších převratů v dějinách lidstva. Na konci tohoto období se v Egyptě vytváří třídní společnost a nejstarší stát, v jehož čele stojí otrokářská aristokracie. Počínající majet­ kové rozvrstvení lze sledovat na četných pohřebištích. Prostí lidé, svobodní členové sousedských občin, chudáci a otroci zřejmě byli po­ chováváni v jednoduchých jamách a zemřelým byly dávány jen nejnutnější předměty denní potřeby. Avšak boháči, vznešení šlechtici, úředníci a nejvyšší kněží byli pochováváni slavnostně v nádherných podzemních hrobkách, bohatě vybavených cennými věcmi, potravinami a výrobky uměleckého řemesla a umění, předměty náboženského kultu. Některé z těchto největších hrobek se podobají nádherným pohřebním palácům. Tak na příklad hrobka Hemaky, strážce pečeti krále Děna, objevená nedávno v Sakkáře, má více než 50 místností a zaujímá plochu 1482 m2 a hrobka „správce vinného sklepa“ a „správce mlýnů“ AnchK. Marx, Kapitál, sv. I, rus. vyd., str. 366; čes. vyd., str. 385.

164

Vznik nejsťarŠího

egyptského státu

kaha má 37 místností. Tehdejší písaři a malíři zdůrazňovali třídní příslušnost zobrazovaného člověka příslušným oděvem a účesem. Aby boháči a otrokáři mohli upevnit své třídní panství, beztrestně vykořisťovat pracující lid a trvale jej držet na uzdě, vytvářejí nejstarší státní aparát. Počáteční orgány tohoto nejstaršího otrokárskeho státu zachovávají někdy správní formu z doby rozkladu rodového zřízení. Jednotlivé nejstarší názvy úředníků z I. dynastie králů jsou z období vojenské demokracie. Na příklad takový je nejvyšší hodnostář (catej), který stejně jako starý kněz čaroděj nosil na rameni zvířecí kožišinu a doprovázel stále krále jako jeho nejbližší pomocník. Takový je „sloup lidu“, starý velitel lidové zeměbrany, nebo „ústa Nechenu“, jak byl nazýván vrchní soudce jednoho z nejstarších egypt­ ských měst. Konečně takové jsou rady rodových a kmenových stařešinů, které se později částečně přeměnily v orgány státní moci. Královský palác byl centrem nejvyšší moci; v něm se sbíhaly všechny nitky správy země. Nejvyšší úředníci tvořili nejbližší družinu krále a měli příslušné slavnostní tituly: první po králi, velitel paláce, strážce pečeti všech královských svitků atd. Kromě těchto úředníků se mluví o dvořanech, kteří se nazývají v nápisech „knížaty“, „příslušejícími k paláci“ a „přáteli krále“. K rozvoji otrokárskeho hospodářství bylo třeba válek. Války umožňo­ valy nejjednodušším a nejrychlejším způsobem zmocnit se zajatců, z nichž byli tehdy obyčejně děláni otroci. V souvislosti s tím se staří kmenoví vůdcové, vojevůdcové lidu, mění v důvěrníky krále, ve vojen­ ské velitele, kteří podle králova rozkazu velí oddílům královských vojsk a někdy po dobytí sousední země dostávají titul „správce cizí země“. Centralisace půdního fondu v rukou státu a nezbytnost organisovat celou soustavu umělého zavodňování vedly k postupnému vytvoření nejstarší finančně hospodářské správy. Královská pokladna se nazývala „dům stříbra“. V ní se soustřeďovaly naturální dávky z celé země. Vedle královské pokladny existovala řada jednotlivých úřadů, které řídily zásobování potravinami, mlýny, dobytkářství a vinařství. Oddě­ luje se též královo hospodářství (královský dům), který je spravován zvláštními úředními osobami. Celý stát se dělil na jednotlivé oblasti (nomy), v jejichž čele stáli místní vládcové, nomarchové, patřící povětšině ke staré rodové šlechtě. K povinnostem těchto místních úředníků patřila od nejstarších dob správa soustavy umělého zavodňování. Proto se k napsání jejich titulu používalo obrázkového hieroglyfu, který názorně zobrazoval zavodňo­ vací kanál. Je velmi pravděpodobné, že se už v této době vyskytují jak úřední osoby, tak i úřady, spojené s evidencí a kontrolou v oblasti centrální a místní správy.

KAP. VI ♦ VZNIK NEJSTARŠÍ TŘÍDNÍ SPOLEČNOSTI

165

K otrokárske aristokracii patřili i nej vyšší kněží, kteří rovněž za­ stávali různé státní hodnosti, neboť v té době kněžstvo ještě nevytvořilo uzavřenou kastu a jednotliví úředníci často zastávali kněžské hodnosti. Tak na př. jeden z vysokých aristokratů z doby I. dynastie, jménem Sabef, který zastával u dvora vysoké hodnosti „správce paláce, přítele královského paláce“, nazývá se ve své honosné titulatuře knězem chrá­ mu boha Anupa, ochránce záhrobního světa a kultu zemřelých. V této době už zřejmě vznikají nej starší otrokárska hospodářství patřící jak jednotlivým urozeným úředníkům aristokratům, tak snad i chrámům. Na těchto statcích pracovali chudáci a otroci, kteří byli krůtě utlačováni boháči, kněžími a nakonec hlavou nejvyšší moci, králem. V hrobce vezíra Hemaky, nej významnějšího úředníka doby I. dy­ nastie, byly v letech 1938—1939 nalezeny lidské mumie, zavinuté do jemné tkaniny a ležící v dřevěných rakvích. Jsou některé důvody, abychom předpokládali, že sluhové nebo domácí otroci nejvyššího hodnostáře Hemaky byli pochováni současně s mrtvolou svého pána, jinými slovy, že byli zabiti v den jeho pohřbu. Na konci archaické doby vzniká nej starší královská moc. V této době se zřejmě na území Egypta vytvářejí nejstarší státy, které mezi sebou vedou neustálý boj. V čele těchto nejstarších států stáli králové, které kněží prohlašovali za bohy. Zbožštění králové byli povinni vyko­ návat nej důležitější náboženské obřady. Krále pochovávali ve velkých hrobkách, které svou výstavbou jako by připomínaly nádherný králov­ ský posmrtný chrám nebo palác. Králové byli často nazýváni jmény posvátných zvířat nebo ptáků a podle toho zobrazováni v podobě býka, hada nebo sokola. Tato nejstarší ideologie zbožštění královské moci měla upevnit despotický režim státní moci a celý třídní řád založený na vykořisťování pracujících mas hrstkou otrokářů-aristokratů. Nejstarší památky přesvědčivě dokazují vojenskou funkci staro­ egyptského státu z doby I.—II. dynastie. Zachovala se vyobrazení pevností obehnaných zubatými zdmi. Nezřídka umělec vyobrazil i zajatce. Někdy bývá vyobrazen i král v podobě posvátného býka, který svými rohy boří zdi nepřátelských opevnění. Cílem boje mezi těmito jednotlivými státy bylo sjednocení celé země pod vládou nej­ silnějšího. Vzdáleným ohlasem doby, v níž bylo v Egyptě mnoho drobných nezávislých států, je administrativní rozdělení pozdějšího egyptského státu na kraje (nomy), které trvaly po celou dobu dějin starého Egypta. V dobách oslabení a rozkladu jednotného egyptského státu obnovují tyto nomy svou starou nezávislost. Sjednocování Egypta v jeden stát se vysvětluje tím, že bylo nutno

166

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU

Břidlicová tabulka s vyobrazením Narmera zabíjejícího zajatce. (Obě strany.) Z Hierakonpole. Káhirské museum.

vytvořit mocnější aparát k utlačování pracujících mas. A dále k rozvoji zemědělství bylo třeba zřídit jednotnou a složitou soustavu umělého zavodňování a to bylo možné jedině v rámci jednotného státu, který pohltil nejstarší malé státní útvary. Dozor nad zavlažováním a práce na jeho rozšíření se tedy stávají jednou z funkcí nejstaršího otrokár­ skeho státu. A posléze k vývoji válečné politiky, spjaté se vznikajícím zahraničním obchodem, bylo nutno tento stát vnitřně upevnit a přísně organisovat. Sjednocování Egypta v jeden silný stát probíhalo jak v Deltě, tak i v nilském údolí. Postupně se vytvářejí dva státy, které mezi sebou soupeří. Střediskem severního státu, který se rozkládal v Deltě, bylo město Behdet (Damanhúr), kdežto hlavním městem jižního státu, zabírajícího celé údolí po první peřeje, bylo město Nubet (Ombos). O dlouhých bojích mezi těmito dvěma státy se dovídáme z nejstarších náboženských mythů, které vypravují o boji mezi bohem Horem a bo­ hem Sutechem, považovanými za ochránce Dolního a Horního Egypta. Boj mezi Jihem a Severem byl dlouhý a urputný. Vítězství dobývaly střídavě obě strany jedna nad druhou, bojujíce o nadvládu a panství v zemi. Vítězný král připojoval k svému titulu tituly poraženého, jak se to jeví v titulatuře králů pozdější doby. O dlouhém trvání Horního a Dolního Egypta jako dvou samostatných

KAP. VI * VZNIK NEJSTARŠÍ TŘÍDNÍ SPOLEČNOSTI

167

států svědčí obvyklé královy tituly, které se zachovaly po celou pozdější dobu egyptských dějin — „vládce obou zemí“ a „král Horního a Dolního Egypta“ — a pevně zakořeněné rozdělení státního aparátu na dvě části, odpovídající starému rozdělení Egypta na severní a jižní zemi. O období, kdy se Egypt sjednocoval v jeden centralisovaný stát, víme z nemnoha památek. Tak se na jedné břidlicové tabulce zachovalo vy­ obrazení krále Narmera napřahujícího svůj palcát na hlavu povaleného nepřítele. Nápis, který je u vyobrazení, hlásá: „Král odvedl ze země jezera Harpuny 6000 zajatců.“ Je zajímavé, že král je na této tabulce vyobrazen dvakrát: jednou s korunou Horního, po druhé s korunou Dolního Egypta. Je zde zřejmě zvěčněno vítězství, kterého dobyl Narmer a které vedlo k sjednocení celého Egypta. Tehdejší egyptský stát připomíná ještě v mnohém starý a dosti primitivní rodově kmenový svaz. Pevné formy měly staré občiny, které „tvoří po tisíciletí základ nejhrubší státní formy orientální despocie“1. Občiny fakticky vlastnily půdu na základě občinového vlastnictví půdy, avšak státní moc pokládala sebe sama za nejvyššího vlastníka veškerých pozemků a vybírala ve svůj prospěch část důchodů svobod­ ného obyvatelstva občiny. „Část nadpráce občiny patří vyššímu kolek­ tivu, existujícímu konec konců v podobě jedné osoby, a tato nadpráce se projevuje jednak v podobě daně a pod., jednak v kolektivních způso­ bech práce, sloužících k povznesení jednoty až do nebes — jednak skutečného despoty, jednak vymyšlené kmenové bytosti ■— boha.“2 Dlouho se uchovávají i prvky občinově kmenového zřízení. V údolí a v deltě Nilu žijí vedle sebe rozličné kmeny, které mluví někdy různými jazyky a nářečími. Ani mnohem později, v době Nové říše, Egypťané, kteří žili blízko Assuánu, nedaleko jižní hranice na ostrově Elefantině, nerozuměli obyvatelům Delty. Řečtí spisovatelé uchovali zprávy o nejstarším králi Meniovi (Ménés), který byl považován za prvního egyptského krále a sjednotitele Egypta. Tato legenda je zřejmě založena na historických faktech. V genealogiích egyptských králů z doby historické se uvádí na prvním místě jméno krále Meniho. Totéž jméno je vyryto na jedné tabulce nalezené ve velké královské hrobce v Nakádě. Meni, původem z Cinevu u Ebózevu, dobyl Delty a vytvořil jednotný egyptský stát. Na rozhraní nilské delty a údolí, v místě, které má velký strategický a hospodářský význam, postavil své opevněné sídelní město a nazval je „Bílá zeď“. Toto místo bylo tak dobře vybráno, že si po celou dobu egyptských dějin udrželo prvořadý význam. Později zde vzniklo hlavní město Staré říše Mennofer (Memfis). Sjednocení celého Egypta v jeden stát umožnilo Meniovi postavit první 1 B. Engels, Anti-Duhring, rus. vyd., str. 170; čes. vyd., str. 156. 2 K. Marx, Předkapitalistické výrobní formy, rus. vyd., str. 7.

168

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU

velká zavodňovací zařízení. V tehdejších královských hrobkách byly nalezeny zlaté šperky a jiné předměty se jménem tohoto prvního egypt­ ského krále. Možná, že velká hrobka, vykopaná v Nakádě, patřila právě Meniovi. Když egyptští králové archaického období dokončili sjednocení země, podnikají první pokusy o rozšíření hranic. Král Vedimev bojuje s východními kmeny, jež obývaly Sínajský poloostrov. Své vítězství nad nimi zvěčnil triumfální scénou, při níž slavnostně vyhlásil „první případ porážky východních obyvatelů“. Král Semerchet pokračoval v této válce s kmeny Sinajského poloostrova, vpadl na území Sinaje a zanechal tam na skále poblíž měděných dolů ve Vádí Magaře tradiční obraz slavného vítězství egyptského krále nad asijským nepřítelem, svrženým a ná kolenou klečícím. Tak tedy králové prvních dynastií pronikají se zbraní v ruce na Sínajský poloostrov, aby uchvátili bohaté měděné doly, které měly podstatný význam pro rozvoj egyptského hospodářství.

Ozdoba na hliněné nádobě z archaické doby.

Polní práce. Nástěnná malba na náhrobku. XK. st. př. n. I. Véset.

KAPITOLA VII

EGYPT V DOBĚ STARÉ ŘÍŠE

Doba Staré říše, která zahrnuje období panování králů III.—VI. dy­ nastie (3000—2400 před n. 1.), byla dobou, v níž se v Egyptě vytvářel první centralisovaný a mocný otrokářský stát. Hmotná kultura dosáhla v této epoše značného rozkvětu. Egyptští králové, kteří bažili po získání kořisti, hlavně otroků, a po dobytí sousedních zemí, bohatých na rudu, počali vést soustavný boj, aby se zmocnili Sínajského poloostrova a se­ verní Nubie. Je to doba prvního značného rozkvětu kultury a vojenskopolitické moci egyptského státu. VÝVOJ HOSPODÁŘSTVÍ

Sjednocení delty a údolí Nilu v jediný stát umožnilo zdokonalovat a rozšiřovat zavodňovací systém, který byl základem zemědělství. Státní moc se stará o budování nových kanálů, svěřujíc dozor nad těmito pracemi zvláštním úředníkům. Aristokrat Nechebev, který žil v době V.—VI. dynastie, hrdě píše ve svém autobiografickém nápisu o tom, že na rozkaz krále vykopal podle předem vypracovaného plánu kanály v severním a jižním Egyptě. Avšak vedle neustále se rozvíjejícího zemědělství zachovává si svůj velký hospodářský význam rybolov a lov. V pouštích sousedících s údolím Nilu a v bažinatých zátokách řeky lovili Egypťané nejroz­ manitější zvířata a ptáky, v Nilu velké množství ryb. Lovecké scény a rybolov jsou krásně vyobrazeny na stěnách hrobek z doby Staré říše.

170

EGYPT V DOBĚ STARÉ ŘÍŠE

Organisovanějším než dříve se stává chov dobytka, který ztrácí svůj samostatný význam, neboť se zcela přizpůsobuje potřebám země­ dělství. Nedostatek orné půdy v údolí nutí obyvatelstvo, aby veškeré volné půdy využilo pro osev a chovalo dobytek v omezeném množství, jenom tolik, kolik bylo nevyhnutelně nutno. Jistý přebytek půdy byl jenom v Deltě, kde bylo možno na rozsáhlých pastvinách chovat veliké množství skotu. Proto v Deltě má chov dobytka poněkud větší význam než v údolí, jak o tom svědčí zbožštění býka ve čtyřech dolnoegyptských nomech. V této době existovaly rozmanité druhy dobytka, chovaly se plemenné druhy a dobytek se uměle vykrmoval ve stájích. Stáda jsou jedním ze základních zdrojů bohatství. Za válek se sousedními kmeny pustoší králové sousední země a odhánějí jako válečnou kořist ohromná stáda dobytka. V době války s Libyjci přihnal Sahuré, král V. dynastie, do Egypta množství skotu, oslů, koz a ovec. Vysocí úředníci, královi dvořané, s hrdostí vyobrazují na stěnách svých hrobek svá stáda a uvá­ dějí v nápisech přesný stav dobytka. Vedle chovu dobytka má jistý hospodářský význam také chov drůbeže, zvláště chov domácích hus a kachen. Tak Ptahhotep, vysoký úředník z doby VI. dynastie, ozna­ muje v autobiografickém nápise na stěnách své hrobky, že mu patřilo ohromné množství hus, kachen, labutí a holubů. Na královských stat­ cích a u chrámů bývala rovněž velká dobytkářská a drůbežářská hospo­ dářství. V chrámu slunce krále Nevoserréa bylo o některých svátcích přinášeno za oběť až tisíc hus. V témž chrámu slunce krále Nevoserréa se zachovalo vyobrazení, jak se získával med; to ukazuje na existenci včelařství. Avšak největší význam v hospodářském životě země mělo zemědělství, které se zakládalo na široce rozvinutém umělém zavodňování a bylo hlavním a vedoucím odvětvím hospodářství. Přesto, že zemědělské ná­ řadí vinou všeobecné stagnace egyptské ekonomiky a techniky uchovává dlouho svůj prvobytný ráz, přece jen i zde je možno zjistit jistý pokrok. Jako dříve se ještě hojně všeobecně používá při obdělávání půdy staré prvobytné motyky. Avšak vedle motyky se stále ve větší míře šíří používání primitivního pluhu, do něhož se obyčejně zapřahují dva býci. Srp doby pravěké s pazourkovými zuby je nahrazován dokonalejším srpem z kovu. Objevují se i zvláštní hrábě, které v dřívějších dobách byly neznámé. O rozvoji zemědělství svědčí i několik druhů obilnin. Tak se v tehdejších nápisech mluví o zvláštních druzích ječmene hornoegyptského a dolnoegyptského. Kromě pěstování obilí se stále více šířilo zelinářství a ovocnářství. Rozšiřuje se také vinařství a pěstování lnu. A konečně určitý význam mělo i pěstování oliv, které umožňovalo vý­ robu rostlinného oleje z plodů domácích olivovníků. Četná vyobrazení na stěnách hrobek podávají svědectví o značném

KAP. VII • VÝVOJ HOSPODÁŘSTVÍ

171

rozvoji řemesel, která zpracovávala zejména dřevo, kámen, kovy, hlínu, papyrus, vyráběla tkaniny a vydělávala kůže. V době archaické a v době Staré říše nebyly ještě všechny porosty vymýceny, a proto mělo zpraco­ vání dřeva v těchto dobách větší význam než později. K výrobě nábytku, lodí, rakví a jiných předmětů používali Egypťané jak místních druhů dřeva — sykomorového, tamaryškového, akáciového, palmového, tak i dovážených druhů dřeva — sosnového, které dováželi ze Sýrie, a ebenu, který dopravovali z Nubie a možná i ze vzdálenějších jižních zemí. Rozvoj výroby ze dřeva se projevil v tom, že se nástroje stávaly značně složitějšími a dokonalejšími. Kamenné nástroje jsou postupně nahrazo­ vány kovovými. Stromy se kácejí sekerami, rozřezávají jednoruční pilkou, otesávají teslicí nebo malou sekyrkou, otvory se dělají dlátem, povrch dřeva se leští plochým leštícím kamenem. Ve zvláštních dílnách se celou soupravou nástrojů zhotovují luky a šípy. Jednotlivé kusy dřeva, desky a části předmětů se spojují čepy a dlahy a užívá se také dřevěných hřebů a čepů. Protože dřevo i v těch dobách bylo vzácným a cenným materiálem, pomáhali si často při zhotovování velkých desek tím, že je vyráběli z jednotlivých malých kousků dřeva, které pečlivě spojovali. Velký význam mělo zpracování dřeva při stavbě lodí. V ná­ pise velmože Veniho (VI. dynastie) popisuje se stavba nákladní lodi ze „dřeva akátů, dlouhé 60 loktů, široké 30 loktů, která byla postavena za 17 dní“. V témž nápisu se mluví o tom, že se tyto lodi stavěly z aká­ ciového dřeva, které se dováželo z Nubie. Stavbě lodí se přičítal velký význam. Dokonce i v oficiálních letopisech se mluví o stavbě velkých nákladních lodí z různých druhů dřeva. Zvláštní význam v hospodářském životě země mělo zpracování ka­ mene, které tehdy dosáhlo velkého rozvoje a technické dokonalosti. Při dobývání a zpracovávání kamene se používalo různých nástrojů: dřevěné­ ho kladívka, zahrocené kovové tyče, rydla, vrtáku, teslice, kamenné pa­ lice a pily. Kámen leštili tvrdým leštícím kamenem a křemitým pískem. Na stavbách používali úhelnice a krokvice. O vynikajících úspěších v technice zpracování kamene podávají krásnou představu vzácné tehdejší nádoby, zhotovené s úžasnou přesností a dokonalostí z velmi tvrdých druhů kamene. Neméně obdivuhodné jsou velmi jemné reliefy a hieroglyfické nápisy, vytesané s velkým mistrovstvím na stěnách tehdejších hrobek. Avšak obzvláštních úspěchů se dopracovali egyptští kameníci v stavitelství. Egyptské stavby z velikých kamenných kvádrů se někde krásně zachovaly až do našich dnů a jsou divém staré stavitel­ ské techniky. Jeden z nejstarších kamenných chrámů byl postaven u mejdúmské pyramidy v době III. dynastie. Od té doby se kamenná architektura rozšiřovala po celém Egyptě. Rozkvět stavitelské techniky si můžeme jasně představit podle obrovských královských hrobek

172

EGYPT V DOBÉ STARÉ ftíŠE

(pyramid) a chrámů postavených v jejich okolí. Na jejich stavbu se používalo ohromných kamenných kvádrů. Tak na př. kameny ve stavbe u vchodu do zádušního chrámu krále Chafréa (IV. dynastie) jsou dlouhé 5,45 m a váži až 42 000 kg. Obrovská královská hrobka, pyramida krále Chufeva (IV. dynastie), je vysoká 146 m. Je postavena asi ze 2 500 000 kamenných kvádrů; každý z nich váži asi 2 tuny. Pyramidy byly po­ krývány krásným kamenným obložením. Kamenné kvádry byly k sobě přiráženy tak obdivuhodně přesně, že to udivuje i dnešní architekty. Nej pokročilejším a hospodářsky nej důležitěj ším odvětvím řemesla byla metalurgie, která rovněž dosáhla znamenitého rozkvětu v době Staré říše. Kamenné nástroje jsou stále více vytlačovány kovovými, vyrobenými nej častěji z mědi, která se přivážela ze sínajských dolů nebo z Východní pouště. Vedle techniky kování byla už známá i tech­ nika lití kovů. Již v hrobkách IV. dynastie, jako na příklad v hrobce královny Hetepheresy, byly nalezeny měděné nástroje, zvláště nástroje kamenické vyrobené z mědi. Meteorické železo a jeho technické zpraco­ vání znali už v době archaické, ale v době Staré říše se tohoto kovu používalo zřídka. Avšak v náboženských textech pyramid V.—VI. dy­ nastie nacházíme řadu zvláštních představ o tom, že nebeská báň a trůn slunečního boha jsou vyrobeny ze železa. Meteorické železo se tehdy zřejmě považovalo za vzácný kov obzvláště vysoké jakosti, jemuž možno připsat dokonce i zvláštní náboženskomagickou sílu. Archeologické nálezy zcela potvrzují předpoklad, že železo bylo známo starým Egypťanům v době Staré říše. Velkého rozkvětu dosáhlo v té době klenotnictví. Ze zlata, ze stříbra a z přírodní slitiny zlata a stříbra (elektronu) vyráběli egyptští klenotníci půvabné výrobky a šperky. O vysoké úrovni tehdejšího klenotnictví podávají jasnou představu masivní stříbrné náramky nalezené v hrobce královny Hetepheresy. Tyto náramky jsou vyzdobeny nejjemnějšími inkrustacemi z malachitu, lazuritu a jaspisu, které zobrazují ladné vodní vážky. Konečně i jiná řemesla dosáhla v té době značného rozvoje, zejména zpracování hlíny, papyru, kůže a výroba lněných tkaniv. Vývoj výrobních sil, specialisace a růst výroby jak v zemědělství, tak v řemeslech způsobily, že se objevil nadbytek řemeslných výrobků. Z těchto nadbytečných výrobků, které nebylo možno spotřebovat na místě, stávalo se zboží, které se prodávalo na trzích. Vnitřní a zahra­ niční obchod v té době ve starém Egyptě má jako v jiných zemích sta­ rého Východu primitivní formu směnného obchodu. Z této doby se na stěnách hrobek zachovala vyobrazení trhových scén, jimiž umělec přesně zobrazil směnu jednoho zboží za jiné. Mezi tímto zbožím se vy­ skytují potraviny, jako na př. obilí, chléb, sladké pečivo, zelenina, ovoce, olej, ryby, ale také řemeslné výrobky, zejména ozdoby, zrcadla,

KAP. VII * VÝVOJ HOSPODÁŘSTVÍ

173

obuv a j. Krátké nápisy obsahují úryvky rozhovorů mezi kupujícími a prodávajícími. Dosti často se vyskytuje oslovení „mistře“. Zemědělci zřejmě směňovali zemědělské produkty s řemeslníky, od nichž za to získávali různé výrobky. Ekvivalentem hodnoty zboží bylo obilí a ko-

Egyptská loď. Freska ze Staré říše.

vové slitky, nej častěji měděné. Možná, že odvažované kovové peníze v po­ době slitků vznikají s rozvojem obchodu již v době Staré říše. V nápisech se bohužel zachovaly jen ojedinělé zprávy o tom, že někdy byli vyměňo­ váni otroci, dokonce i domy. Zřejmě pro takový druh obchodního ujed­ nání bylo třeba vyhotovit jisté dokumenty. Jeden takový dokument, zachycující „prodej“, přesněji směnu domu za několik předmětů, jejichž cena byla odhadnuta na deset kovových slitků, uchoval se dodnes na jednom nápisu z Gízy. Taková směnná obchodní ujednání se konala na zvláštním úředním místě za účasti svědků, jejichž jména se zapiso­ vala v dokumente. Archeologické památky a nápisy dosvědčují roz­ šíření obchodních styků mezi Egyptem a sousedními zeměmi. V letopisu, který se zachoval na Palermském kameni, mluví se o velkých obchodních výpravách, opatřených vším potřebným na cestu do zámořských zemí za vzácnými druhy dřeva jehličnatých stromů, a o dovozu myrhové pryskyřice, prken a elektronu z jižní země Puntu. Vykopávky v Byblu poskytly velké množství památek dokazujících pronikání egyptského obchodu do Sýrie. Tak na příklad se našly v Byblu fragmenty nádob

174

EGYPT V DOBÉ STARÉ ŔÍŠE

se jmény egyptských králů IV. dynastie Chufeva a Menkovréa a ala­ bastrová nádoba se jménem Venise, krále V. dynastie. Byblos (s jehož egyptským nazvem „Kepen“ se setkáváme v egyptských nápisech) bylo zřejmě jedno ze středisek egyptského obchodu v Sýrii. Hospodář­ ský vliv Egypta v některých částech Sýrie byl tak značný, že se egypt­ ští králové považovali za oprávněné nazývat se „vládci Kepenu“ a bohy libanonské oblasti. Egyptští králové V. dynastie vypravují velké obchodní expedice do Sýrie. Vyobrazení na stěnách zádušního chrámu krále Sahuréa znázorňují výjevy z příprav na velkou zámořskou výpravu do Asie, která odtud měla přivést různé zboží a otroky. Vidíme tu obyvatele Asie, muže i ženy. V nápisech se mluví o dovozu některého asijského zboží, na př. olivového oleje. Rozličné zboží dováželi Egypťané také ze sousedních zemí severoafrických. Zejména z Libye dováželi zvláštní vonné masti. S hospodářskými styky sílily i kulturní styky Egypta se Sýrií. Egyp­ ťané šířili v Sýrii různé prvky své kultury, zejména písmo. V Byblu se našla egyptská válečková pečeť s egyptským hieroglyfickým nápisem z doby archaické; to svědčí o velmi starobylém egyptském kulturním vlivu v Sýrii. Mnoho předmětů nalezených v Byblu je popsáno egypt­ skými hieroglyfickými nápisy. Na jednom basreliefu je vyobrazen král VI. dynastie Pepi, jak přináší oběť bohu a bohyni. Králův titul, uvedený rovněž v tomto nápise, zní: „Milován bohyní Hathórou, vládkyní Kepenu“ (Byblu). Do Sýrie už tehdy zřejmě pronikl kult egyptské bo­ hyně Hathóry. O tom, že mezi Sýrií a Egyptem bylo těsné vzájemné náboženské působení, svědčí také legenda o Usírově smrti, pocházející z doby Staré říše, v níž se vypravuje, jak skřínka s Usírovým tělem byla vržena mořskou vlnou právě na břeh u Byblu. V době VI. dynastie v sou­ vislosti s rozmachem zahraničního obchodu Egypťané stále častěji a častěji zajíždějí do sousedních zemí. V jednom nápisu oznamuje úředník Chnemhotep, že zajel jedenáctkrát do země Puntu a do Kepenu (Byblu). Úředník Cecej píše ve svém nápisu, že „dovážel věci z jižních zemí králů“. Tyto expedice do země Puntu se ubíraly cestou z Gebtójevu k břehům Rudého moře úžlabinou vyschlého potoka (t. j. vádí) Hammámátu. Na skalách v této úžlabině byly nalezeny nápisy právě z té doby; uvádějí tituly a jméno vysokého úředníka „velitele vojska... naplňu­ jícího cizí země strachem z krále“. Zřejmě měly tyto obchodní výpravy zjevný charakter lupičských válek. Egypťané získávali nezbytné suro­ viny z cizích zemí netoliko směnným obchodem, ale i silou svých zbraní. Tak rozvoj otrokárskeho hospodářství a zahraničního obchodu starého Egypta vedl k dosti značnému hospodářskému a vojenskému pronikání

KAP. VII * VÝVOJ HOSPODÁŘSTVÍ

175

Egypťanů do sousedních zemí, zejména do přilehlých oblastí Přední Asie a východní Afriky. Nejpevněji se Egypťané usazovali na Sínajském poloostrově v oblasti měděných dolů a také v Nubii, kde založili několik kolonií až po třetí nilské peřeje. V Kermě jižně od Semny byly objeveny pozůstatky opevnění obchodní faktorie pro úschovu různých zásob, řemeslnických surovin a výrobků. Podle fragmentů alabastrových ná­ dob na masti se jmény králů VI. dynastie Pepiho I. a Merenréa, naleze­ ných u starých zdí této stavby, můžeme předpokládat, že se zde Egyp­ ťané po prvé usadili ke konci Střední říše. Základní hospodářskou a společenskou buňkou byla v Egyptě soused­ ská občina, která si po mnohá staletí udržela starou zkostnatělou formu. Na to ukazují nápisy se zmínkami o starých občinových radách, které měly charakteristické názvy „džadžat“ a „kenbet“. Tyto občinové rady byly místními orgány soudní, hospodářské a administrativní moci. Registrovaly akta o prodeji, dohlížely na to, aby úředníci konali své povinnosti, pozorovaly, v jakém stavu je síť umělého zavodňování, a vykonávaly zvláštní soudní funkce. Příslušníky těchto občinových rad bývaly v době nejstarší třídní společnosti nejvyšší vrstvy občin, představitelé místního zámožného obyvatelstva, z nichž se během času stávají úředníci ústředního státního aparátu. Slova „džadžat“ a „ken­ bet“, kterými se označovaly tyto občinové rady, psala se charakteristic­ kými hieroglyfy, jež se názorně zobrazovaly kroužkem a úhlem. Tyto obrázkové hieroglyfy jsou ohlasem oné dávné doby, kdy si hodnostáři občiny sedávali do čestného koutu domu, aby řešili své občinové záleži­ tosti, nebo prostě do kruhu, jako si dosud sedají šejkové beduinských kmenů, řeší-li své záležitosti. Do pravomoci občinových rad „kenbet“ spadalo civilní soudnictví a rozhodování soudních pří, hlavně těch, které se týkaly rodinného práva, zejména sporů o dědictví. Těchto soud­ ních řízení se jako obhájci mohli účastnit příbuzní žalobce i obžalova­ ného. Z toho vidíme, že tyto občinové rady pocházejí z doby, kdy stará rodová občina pozvolna ustupuje občině sousedské. O velkém významu patriarchální rodiny svědčí obyčej universálního dědictví, které dávalo nejstaršímu synovi právo na celé dědictví. Tento obyčej pomáhal soustřeďovat co nejvíce majetku velkých patriarchálních rodin v jed­ něch rukou a také posiloval rozvrstvení, které se ve velkých patriarchál­ ních rodinách stále více projevovalo. V egyptských zápisech z doby Staré říše prohlašuje se nejstarší syn za „dědice svého otce“ a „hospo­ dáře veškerého jeho majetku“. Je zcela přirozené, že v patriarchálních rodinách muselo často docházet ke sporům o dědictví. Práva nej staršího syna, jediného pokrevního a zákonitého dědice, chránilo právo zvykové a soud. Jeden zachovaný soudní protokol z doby VI. dynastie obsahuje rozsudek v soudním sporu o dědictví. Na dědictví si činí nárok: Šebek-

176

EGYPT V DOBÉ STARÉ ŘÍŠE

hotep, který nebyl členem rodiny, zřejmě neměl právo zákonitého po­ krevního dědice, ale odvolával se na písemnou závěť, a syn zemřelého, který se opíral o zvykové právo pokrevního dědictví. Soud už tím, že si od člověka, který nebyl z rodiny, vyžádal, aby potvrdil své právo na dě­ dictví nejen písemnou závětí, ale i přísahou tří hodnověrných svědků, postavil se na stranu pokrevního dědice, neboť od něho nežádal ani závěť, ani svědecké výpovědi. O majetkové nerovnosti uvnitř patriar­ chální rodiny svědčí též jeden dopis, v němž vdova prosí svého zemře­ lého muže, aby se zastal svého syna. Stěžuje si nebožtíkovi jako dobrému duchu — ochránci rodiny — na to, že se jeho jmění nezákonně zmocnil neoprávněný dědic, a prosí zemřelého manžela, aby nedopustil, aby jeho syn a zákonitý dědic upadl do závislosti na uchvatiteli dědictví. Tak tedy zvykové právo podporou zásady universálního dědictví pomáhalo soustřeďovat co nejvíce majetku v rukou hlavy patriarchální rodiny. V lůně těchto patriarchálních rodin se jako dříve v lůně rodového řádu vytvářejí sociálně ekonomické předpoklady pro vznik nejstarších forem otroctví. Slovo „sluha“, „otrok“ (egyptsky „sedžej“)1 vyjadřuje se obrázkovým hieroglyfem znázorňujícím dítě, a to dokazuje existenci domácího otroctví v tehdejších patriarchálních rodinách. Rozvoj tech­ niky a růst výroby vedou k tomu, že dochází k dělbě práce a v souvislosti s tím se stává nejen výhodným, nýbrž často i nutným přibrat navíc další pracovní sílu. Členové velké a bohaté patriarchální rodiny, v níž se už vyskytují prvky nadřízenosti a podřízenosti, nestačí už sami obstarat zvýšené potřeby hospodářství. „Přirozená dělba práce uvnitř zemědělské rodiny dovolila na jistém stupni blahobytu zapojení jedné nebo několika cizích pracovních sil.“2 Tyto nové pracovní síly dodávaly především války. Z válečných zajatců, které vítězové dříve zabíjeli, dělali se nyní otroci. V autobiografiích velmožů Staré říše se mluví o otrocích; jsou uváděni v seznamech spolu s dobytkem.III. III. A IV. DYNASTIE

Rozvoj hospodářství, obchodu a otroctví a dobyvatelské války vedou nutně k dalšímu vývoji majetkového rozvrstvení, které se stává stále vyhraněnějším. Nejrůznější majetek, stáda, otroci, půda a kořist, získaná na obchodních výpravách a válečných taženích, rozdělovaly se mezi obyvatelstvo nanejvýš nerovnoměrně. Převážná část majetku se hromadila v rukou krále a otrokářské aristokracie a přispívala ještě k příkřejšímu sociálnímu rozvrstvení. Otrokárska šlechta sílí také tím, že ji král štědře obdarovává pozemky. Ve svých životopisech vypravují 1 Správně sedžtej. (Pozn. red.) 2 B. Engels, Anti-Dühring, rus. vyd., str. 168—169; čes. vyd., str. 153.

KAP. VII • III. A IV. DYNASTIE

177

tehdejší velmožové často o tom, že král obdaroval toho neb onoho úřed­ níka půdou. Tak v autobiografii úředníka Mečena z doby III. dynastie se mluví o tom, že mu byla králem darována půda v Severní a Jižní zemi, na níž byly i úrodné vinice. Hrobky velmožů z tohoto období a z doby V. a VI. dynastie charakterisují rostoucí hospodářský význam otrokárske šlechty. Na stěnách těchto hrobek se zachovala velmi četná vyobrazení, která výstižně kreslí domácí a veřejný život starých Egyp­ ťanů té doby. Vidíme zde velmože, majitele hrobky, jak zastává řadu důležitých hodností u dvora nebo v místní správě. Prohlíží si obyčejně své statky, dohlíží na zemědělské práce a na práci ve svých řemeslných dílnách. Z těchto vyobrazení je vidět, že tehdejší vysocí úředníci, královi důvěrníci, mají velká panství. Vznešení a slávychtiví boháči se nespoko­ jují tím, že zobrazují na stěnách svých hrobek svá panství a lidi, kteří na nich byli závislí, ale snaží se zvěčnit zde celý svůj pozemský život v naivní víře, že vyobrazení na stěnách jejich hrobek s příslušnými náboženskými nápisy nějak magicky přenesou do záhrobního života veškeré jejich pozemské statky a bohatství. Nalézáme tam i některé statistické údaje, které nám umožňují učinit si představu o velikosti těchto panství v době Staré říše. V některých hrobkách se zachovaly údaje o stavu dobytka, který patřil vznešeným otrokářům. Tak v hrobce nej vyššího kněze Chafréancha, důvěrníka krále Chafréa (IV. dynastie), jsou vyobrazena jeho velká stáda a u toho je uvedeno, že tento kněz měl 1055 kusů skotu dvojího druhu, 3029 ovcí a koz a 760 oslů. V jiných hrobkách velkých otrokářů z této doby se zachovaly lovecké scény, výjevy z chovu ptactva, rybolovu, stavby lodí a vyobrazení velkých řemeslných dílen, které byly majetkem těchto aristokratů. V této době tvořili základní masu egyptského pracujícího obyvatel­ stva svobodní rolníci, příslušníci starých sousedských občin. Avšak uvnitř těchto občin probíhá sociální rozvrstvení. S rozvojem ekonomiky stále více sílí otroctví. Tehdejší nápisy ukazují na existenci nejstarších forem otroctví. Otroci a chudina musili pracovat na všech úsecích roz­ sáhlé zavodňovací sítě, která zapezpečovala úrodnost půdy a byla pod kontrolou ústředního aparátu státní moci. Z těžké práce otroků a chudiny rostly obrovské stavby celostátního významu, umělá jezera, vodní nádrže, kanály a hráze a také nádherné chrámy a královské hrobky, které měly být svědky nezvratitclnosti třídního řádu a síly královské moci, posvěcené náboženstvím a kněžstvem. Historická tradice, zacho­ vaná řeckým historikem Hérodotem, připisovala vybudování obrov­ ských královských hrobek, pyramid, „národu“ a zdůrazňovala tím „všenárodní“ nebo lépe celostátní charakter těchto prací. Otroků se používalo na velkých královských a chrámových panstvích, 12 Dějiny starověkého Východu

178

EGYPT V DOBĚ STARÉ ŘÍŠE

jakož i na hospodářstvích velkých otrokářů aristokratů, hlavně úředníků. Rozvoj otrokárskeho hospodářství, rostoucí potřeba surovin z cizích zemí a otroků a též rozmach zahraničního obchodu měly za následek růst dobyvatelské politiky. Egyptští králové III. a IV. dynastie posílají vzápětí za obchodními výpravami svá vojska, aby zbraní upevnili egypt­ ské panství v sousedních zemích a mohli těžit z přírodního bohatství a vykořisťovat jejich obyvatelstvo. Ale cílem těchto válečných výprav bývá mnohdy prostě loupež majetku, dobytka a otroků. Dobyvatelská politika, která se začala projevovat za králů prvních dvou dynastií, stala se pravidlem a dále se rozvíjela za následujících králů Staré říše, za nichž se Egypt změnil v mocný centralisovaný stát. První král III. dynastie Džoser bojoval za svého panování na severovýchodních a již­ ních hranicích Egypta. Poblíž starých měděných dolů na Sínajském poloostrově se zachovaly basreliefy hlásající Džoserova vítězství nad kmeny, které tu žily. Král je vyobrazen v obvyklé triumfální scéně. Napřahuje svůj palcát na hlavu poraženého nepřítele. Podle nápisu soudíme, že v čele expedičního sboru byli vysocí hodnostáři, mezi nimi „velitel vojáků královské výpravy, správce pouštní oblasti Netanch a nad Asiaty ustanovený Chenej“. Tato výprava byla vyslána na Sínajský poloostrov, aby se zmocnila tamních měděných dolů. Pozdější tradice mluví o tom, že Džoser obětoval chrámu boha Chnuma v Jebu (Elefantiné) velký kus země nad prvními peřejemi. Tato část Nubie byla zřejmě již v té době dobyta egyptskými vojsky. Avšak nubijské kmeny nebyly zcela podmaněny. Proto na obranu jižních oblastí Egypta musil Džoser postavit zeď ze Svénevu (dnešního Assuánu) do Pilaku (Filai). Neméně energickou válečnou politiku prováděl i král Snofrev. Za jeho panování bylo území měděných dolů na Sínajském poloostrově trvale zajištěno pro Egypt. Snofrevova vítězství na tomto území byla zvěčněna basreliefy na skalách ve Vádí Magaře. Krále, vyobrazeného v triumfální póze vítěze, nazývá nápis „dobyvatelem cizích zemí“. Vítězství krále Snofreva, jimiž bylo k Egyptu trvale připojeno důležité území s měděnými doly na Sínajském poloostrově, měla pro Egypt tak velký politický a hospodářský význam, že se upomínka na tyto události uchovala v paměti egyptského lidu po celá tisíciletí. Snofrev býval později pokládán za dobyvatele celého tohoto území a za zakladatele tamějších měděných dolů. Největší pochvalou pro úředníka spravujícího toto území bylo uznání, že od dob krále Snofreva nebylo nic podobného vykonáno. Snofrev podnikal válečné výpravy i na jih. 0 těchto jeho válečných výpravách se mluví též ve státním letopisu, který byl vyryt na Palermském kameni. Vypravuje se v něm o zpustošení Nubie a o ukořistění 7000 zajatců a 200 000 kusů různého dobytka. Snofrev,

KAP. VII • III. A IV. DYNASTIE

179

jak se praví v témž letopisu, aby upevnil své výboje na severu a na jihu, „postavil zeď Jižní a Severní země (s názvem) ,Dům Snofrevův4“. Je možné, že tyto „zdi“ byly velké obranné stavby, které měly chránit jižní a severní hranici egyptského státu. Byly slavnostně pojmenovány na počest dobyvatele Sínajského poloostrova, krále Snofreva. Upevnění severovýchodní hranice Egypta zřejmě mělo dát Egypťanům do rukou moc nad nej důležitějšími obchodními cestami, které vedly Palestinou do Foinikie a do Sýrie. V témž Palermském letopisu se dále mluví o „do­ dávce 40 lodí, naložených dřevem oš“, to je kilikijskou sosnou, která rostla ve velkém množství v horách Libanonu a kterou Egypťané zvlášť vysoko cenili. Tyto války, vedené za trvalé ovládnutí Sínaj­ ského poloostrova, pokračovaly i za následujících králů. Na skalách u Vádí Magary se zachoval vítězný relief krále IV. dynastie Chufeva. Krátký nápis vysvětluje jeho politický význam: „Chnemchufev, veliký bůh, podmanitel luntiů (domácí sínajský kmen— V. A.). Všeliká ochra­ na a život ho doprovázejí.“ Za těchto válečných výprav na Sínajský poloostrov a do Nubie egyptští králové ukořistili velké množství zajatců a přihnali je do Egypta. V nápisech se tito zajatci nazývají někdy „živými zajatci“. To dokazuje, že s růstem výrobních sil v zemi v těch dobách už zajatce nezabíjeli jako dříve, ale přiváděli je do Egypta a dělali z nich otroky. Vypočítávání těchto „živých zajatců“ dohromady s dobytkem ukazuje, že jsou zde míněni otroci, na které v té době hleděli jenom jako na pra­ covní sílu. Na to ukazuje slovo „džet“ (tělo), které sloužilo pro označení otroka. Činnost egyptské vlády v té době směřovala hlavně k dobytí soused­ ních zemí a k vnitřnímu upevnění státu. Vnějším výrazem této politiky a zároveň i značné síly tohoto centralisovaného a despotického státu jsou pyramidy zbudované králi III. a IV. dynastie. Velkolepé králov­ ské hrobky, postavené z ohromných kamenných kvádrů, svědčí o tom, jak na rozkaz ústřední moci musily statisíce lidí dlouhou dobu nepro­ duktívne pracovat na stavbě velkolepé hrobky pro krále. Tyto stavby monumentálního tvaru pyramid se ještě dodnes hrdě tyčí v Sakkáře a u Gízy, nedaleko od staroegyptského hlavního města Mennoferu a dnešní Káhiry. Ohromné jehlanovité hrobky byly stavěny za tím úče­ lem, aby názorně ukázaly všemu lidu, jak ohromná moc je v rukou krále. Právě v této době se vytvořila staroegyptská despocie, spočívající na neomezené královské moci. Originální, přísně jehlanovitý tvar královských hrobek neobjevili egyptští stavitelé najednou. První hrobka tohoto typu, kterou postavil Džoser v Sakkáře, má šest pater postavených stupňovitě nad sebou. Tato „stupňovitá pyramida“, vysoká 60 m, je jednou z nejstarších

180

EGYPT V DOBĚ STARÉ ŘÍŠE

Zbytky Džoserova chrámu v Sakkáře.

známých kamenných monumentálních staveb. Vykopávkami byl v okolí této hrobky odhalen celý složitý architektonický komplex staveb. Celá skupina staveb se skládala z královské pyramidy a kaple, z kolonády velkého chrámu, zasvěceného královským jubileím, z malého chrámu v jeho sousedství a z hrobek a kaplí královských dcer. Zvlášť pozoru­ hodné jsou nádherné sloupy, zdobené žlábky a napodobující svazek tenkých stébel. Tradice zachovala jméno tehdejšího slavného stavitele,

KAP. VII • III. A IV. DYNASTIE

181

Sfinx u Gízy. Stará říše.

vysokého úředníka Imhotepa, kterého později považovali za ochránce písařů, písemnictví a vědění a změnili jeho legendární postavu na boha lékařství. Jméno tohoto znamenitého starověkého mudrce a vezíra Imhotepa se zachovalo v nápisu objeveném na fragmentech sochy krále Džosera. Z doby panování krále Snofreva pochází stavba dvou velkých králov­ ských hrobek. Snofrev si pravděpodobně postavil dvě pyramidovité hrobky: jednu v Mejdúmu a druhou v Dahšúru, kde se na královu počest

182

EGYPT V DOBÉ STARÉ ŘÍŠE

Pyramida krále Chafréa u Gízy. Stará říše. IV. dynastie.

vykonával záhrobní kult. Mejdúmská pyramida, nedávno pečlivě pro­ kopaná, byla zbudována v podobě sedmistupňové stavby, k níž bylo později přistavěno ještě osmé patro. Potom byl celé hrobce dán tvar pyramidy, uměle vybudované okolo jádra, které tvoří přirozená skála. V nejnižší části skály se skrývá malá pohřební síň, v níž kdysi odpočívala králova mumie. Druhá královská hrobka v Dahšúru má podobu geo­ metricky pravidelné pyramidy. Tato 99 m vysoká pohřební stavba s přilehlým zádušním chrámem, s kamennou ohradou a dlážděnými cestami měla poskytovat velkolepou podívanou, svědčící o moci egypt­ ského krále. Nej velkolepější ze všech královských pyramid je pyramida krále Chufeva, která se dosud hrdě vypíná nad pouštní krajinou u Gízy vedle gigantické sfingy, vytesané z jediné skály. Výška pyramidy byla ve starověku 146 m, délka každé strany základny byla 230 m, plocha základny 52 900 m2. Řecký historik Hérodotos píše, že se pyramida Chufevova (řecký Cheopsova) stavěla 20 let. Složitý plán rozmístění tří vnitřních komor v různých částech pyramidy potvrzuje domněnku, že se tato pyramida stavěla po dlouhou dobu a že se plán stavby něko­ likrát během prací měnil. Pyramida krále Chafréa, stojící rovněž u Gízy, byla asi o 8 m nižší než pyramida Chufevova, ale zachovala se v lepším stavu, Podle části zachovaného obložení si můžeme učinit představu

KAP. VII • V. A VI. DYNASTIE (ASI 2700—2400 Pft. N. L.)

183

o vysoké technice kamenických prací v té době. Třetí gízská pyramida, vystavěná králem Menkovréem, je mnohem menší a dosahuje jenom výšky 66 m. Zřejmě materiální zdroje a skutečná moc králů IV. dynastie začaly za Menkovréova panování upadat. Všechny tři gízské pyramidy byly obklopeny velkým množstvím hrobek královských příbuzných, velmožů a vysokých úředníků. Celé toto rozsáhlé „město mrtvých“ je nyní pečlivě prokopáno a poskytuje jasnou představu o hmotné kultuře, umění a dějinách této doby. V. A VI. DYNASTIE (asi 2700 — 2400 před n. 1.)

Řečtí historikové Hérodotos a Diodóros vypravují podle pozdního ústního podání, jak králové IV. dynastie utiskovali lid, nutíce jej v potu tváře stavět obrovské královské hrobky — pyramidy. Diodóros mluví dokonce o tom, že se lid vzbouřil a vyházel mrtvoly těchto králů z jejich pyramid. V egyptské pověsti, jejíž text je napsán na t. zv. papyru Westcarové ze XVII. stol, před n. 1., se vypravuje, že se první tři králové V. dynastie zrodili zázračným způsobem z tajemného manželství mezi manželkou kněze boha slunce Réa a Réa samého, čímž se jim jakožto přímým potomkům nejvyššího boha slunce dostalo nesporného práva na královský trůn. Je zcela možné, že se v těchto pozdních vypravováních zachovala vzpomínka na ono kruté vykořisťování, kterému byly vysta­ veny masy svobodných a otroků v době stavby pyramid a které vedlo k lidovému povstání. Je možné, že kněží boha Réa využili tohoto lido­ vého povstání ve svůj prospěch a dosadili na královský trůn svého chráněnce, který odměnou za to prohlásil kult boha Réa za státní nábo­ ženství. Později byla vytvořena legenda, která zdůvodňovala právo králů nové V. dynastie na královský trůn. Jak tato legenda, tak i pů­ vodní nápisy z této doby ukazují, že už v době IV. dynastie začal sílit kult boha slunce Réa, který se pak za prvních králů V. dynastie mění v nejvyššího státního boha celého Egypta. Králové IV. a V. dynastie připojují ke svým jménům jméno boha Réa. Tito králové mají nový titul „syn Réův“ (neboli „syn Slunce“). Tento titul se stává od té doby jedním z hlavních titulů egyptského krále. O obzvláštním rozmachu kultu Réa, k němuž došlo za králů V. dynastie, svědčí zříceniny krás­ ných chrámů, které tito králové postavili nedaleko od hlavního egypt­ ského města Mennoferu. Nápisy a sochařské výtvory z doby V. dynastie mluví o dalším rozší­ ření egyptské dobyvatelské politiky. Králové V. dynastie se domnívají, že jsou povoláni k tomu, aby vládli nejen Egypťanům, ale i Libyjcům, Nubijcům a asijským národům. Od té doby králové začínají být vyobra-

184

EGYPT V DOBÉ STARÉ ŘÍŠE

zováni v podobě sfingy, t. j. lva s lidskou hlavou, který svými tlapami tiskne k zemi cizí nepřátele Egypta. Král V. dynastie Sahuré pokračoval ve válečné politice svých předchůdců, jejímž cílem bylo dokončit dobytí Sínajského poloostrova. Na skalách ve Vádí Magaře se zachovaly reliefy vyobrazující Sahuréa před posvátným symbolem boha Vepvóveta „otvírajícího cestu“ do dobývaných krajů Sinaje. Tamtéž umístěný nápis nazývá krále „pokořitelem cizích zemí, ničitelem všech cizích zemí Mencevu“. Kromě toho vedl král Sahuré s Libyjci velkou válku, o které víme ze zachovaných reliefů z jeho náhrobního chrámu. Na těchto reliefech jsou vyobrazeni zajatí libyjští vůdci, bohyně dějin „zapisující“ počet zajatců ukořistěných v Libyji a bohyně Západu Amentet předá­ vající králi moc nad Teheny (Libyjci). Také jsou zde vyobrazeni libyjští zajatci a rovněž stáda býků, koz, beranů a oslů. Je zcela možné, že za Sahuréova panování bylo podniknuto velké válečné tažení do Asie. V Palestině a v sousedních oblastech Sýrie se Egypťané střetli nejen s kočovnými, ale i s usedlými kmeny, které se pronikání Egypťanů houževnatě stavěly na odpor. Na stěně hrobky Inteje, nomarchy Nennisovetu (u Fajjúmu), je zobrazeno obléhání asijské pevnosti egyptskými vojsky. U pevnostních zdí muž proti muži bojují egyptští vojáci ozbro­ jeni sekerami s asijskými vojáky ozbrojenými válečnými palcáty. Dole jsou vyobrazeni zajatí asijští vojáci, které vedou egyptští vojáci. Za jednoho z posledních králů V. dynastie, Asósiho, byla na Sínajský polo­ ostrov vyslána výprava, aby přivezla malachit. Tuto výpravu dopro­ vázely vojenské oddíly a válečné lodi. Za téhož krále byla vyslána zvláštní výprava do hammámátských lomů, aby byl získán kámen. Tuto výpravu vedl vysoký úředník s titulem „pokladník boha“. Poslední král V. dy­ nastie, Venis, se snažil upevnit egyptský vliv na jižních hranicích země. Na území prvních peřejí byl objeven nápis se jménem tohoto krále, který byl nazýván „vládce zemí“. Je zcela možné, že Venis podnikal válečná tažení do Palestiny nebo do sousedních oblastí. Při nedávno provádě­ ných vykopávkach u jeho pyramidy byly objeveny reliefy znázorňující boje s beduíny, čluny se zajatými asijskými vojáky, těžbu kamene a zlata a též vysílené hladovějící Egypťany. Tato vyobrazení výborně charakterisují dobyvačnou válečnou politiku egyptských králů, která tak těžce doléhala na bedra pracujících mas. V této válečné politice loupeže a zotročovaní pokračovali králové VI. dynastie. Pepi I. vedl války na Sínajském poloostrově, jak to doka­ zuje jeho triumfální scéna a vítězný nápis ve Vádí Magaře, vypravující o válečné výpravě na Sinaj. Pepi I. pronikl do Nubie až ke druhým peře­ jím. Severní Nubie byla tehdy už natolik podrobena, že se tam král Merenré mohl osobně dostavit a přijmout projevy věrnosti od náčelníků kmenů Medžajů, Vavatů a Artíjů. Několik velkých obchodních a válec-

KAP. VII • ORGANISACE STÄTNÍ MOCI

185

ných výprav do různých krajů Nubie vykonal vladař Jebu (Elefantiny) a správce Jihu Herchuf, jehož autobiografický nápis se zachoval až do našich dnů. Z tohoto nápisu je zřejmé, že Herchuf podrobně prozkoumal různé málo známé nubijské cesty a kraje, dovážel z Nubie mnoho zboží a nejednou pacifikoval odbojné a bojovné nubijské kmeny. Válečné výpravy do Nubie se konaly i za vlády krále Pepiho II. O velkých váleč­ ných akcích proti nubijským kmenům vypravuje ve svém nápise vladař Jébu a správce cizích zemí Pepinacht, který dvakrát podnikl válečná tažení do Nubie, za nichž zpustošil země Vavat a Artíjet a přivedl za­ jatce a dobytek. Velmi zajímavý je také nápis vysokého úředníka Sebneje, „správce Jihu“, ve kterém se popisuje vojenská trestní výprava vyslaná do nedávno dobyté jižní země, do bohaté zlatonosné Nubie. Zvlášť podrobně se popisuje velké válečné tažení velmože Veniho v jeho autobiografickém nápise. Žil za králů VI. dynastie. Toto válečné tažení bylo podniknuto proti kočovným kmenům pouště, které zřejmě žily na Sinajském poloostrově. Kmeny pouště se obrazně nazývají „Heriuša“, což znamená „jsoucí na písku“. Ve Veniově nápisu se mluví o vítězstvích egyptských vojsk, která umožnila Egypťanům proniknout poněkud dále, až do úrodných oblastí Palestiny, a ukořistit ve válce velké množství zajatců. Popis tohoto válečného tažení, jak se zachoval ve Veniově nápisu, má velký historický význam. Popisuje se v něm velmi primitivní vojenská organisace, shromažďování ozbrojeného lidu v celé zemi, lupičská povaha války, jejímž cílem bylo zpustošení nepřá­ telské země, rozboření jejích pevností, zničení datlových palem a vinic a ukořistění zajatců, z nichž nadělali otroky. Tyto fakty z dějin starého Egypta krásně potvrzují slova Engelse, který výstižně charakterisoval lupičskou povahu válek v době rozkladu rodového zřízení a vzniku nejstarší třídní společnosti: „Válka, která byla dříve vedena jen jako odveta za výboje nebo k roz­ šíření území, které již nestačilo, je nyní vedena pro pouhé loupežení, stává se trvalým způsobem obživy. Ne nadarmo tyčí se hrozivé zdi kolem nových opevněných měst: v jejich příkopech zeje hrob rodového zřízení a jejich věže čnějí již do civilisace.“1 ORGANISACE STÁTNÍ MOCI

Válečná dobyvatelská politika pomáhala obohacovat a upevňovat otrokárskou aristokracii. Ale toto obohacení aristokracie jenom zostřilo sociální rozpory. Proto, aby se otrokářům umožnilo beztrestně vykořisťo­ vat chudinu a otroky, dotváří se pevný aparát státní moci v podobě 1 B. Engels, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, rus. vyd., Gospolitizdat, 1952, str. 170; čes. vyd., Praha 1950, str. 150—151.

186

EGYPT V DOBÉ STARÉ ŘÍŠE

typické starovýchodní despocie. Charakteristickým rysem této despocie je centralisovaná správa, početný aristokratický úřednický aparát a upevnení královy autority stroze vypracovanou ideologií zbožštění krále a jeho moci. Za hlavní úkol si stát vytyčuje chránit zájmy vládnoucí otrokárske třídy. Je to zřejmé ze všech tehdejších nápisů a vyobrazení. Všechny autobiografie velmožů a úředníků se hemží poukazy na to, že král je štědře zahrnul svou přízní. Aristokraté, jako na příklad Ptahšepses nebo Veni, píší, že byli vychováni v královském paláci společně s královskými dětmi, že jim král dal za ženy své dcery a vystavěl pro ně vlastním nákla­ dem veliké a nádherné hrobky. Vysocí úředníci vypravují ve svých nápisech, jak dosáhli nejvyšších hodností u dvora a jak se bez ustání těšili velké přízni monarchy. V této době vznikají nejstarší orgány moci: správa veřejných prací, nej starší soud, správa berní a vojenská. Státní moc se prostřednictvím nomarchů (vládců krajů) a úředníků starala o normální činnost zavodňovací sítě, která měla obrovský vý­ znam pro vývoj zemědělství. Tehdejší dokumenty dokazují činnost berní správy. Je známo, že se již za prvních dynastií v celé zemi perio­ dicky prováděl soupis půdy, lidí, dobytka a zlata. Byly to zřejmě zá­ kladní jednotky pro zdanění. Na základě těchto statistických údajů se stanovily daně, které, se pomocí celého aparátu berních úředníků a pokladníků systematicky vybíraly od obyvatelstva a shromažďovaly v královské komoře. Vedle finanční a berní správy vytvářel se také soud. Na venkově byly staré občinové soudy, které však byly stále více vytlačovány představi­ teli královské jurisdikce, královskými soudci, jejichž hodnost byla skoro vždy spojena s hodností místního správce, nomarchy, jehož titul „kněz bohyně Pravdy“ tomu i odpovídal. V hlavním městě byla nejvyšší soudní instance, která se nazývala „šest velkých domů“. Nejvyšší soudní moc náležela nejvyššímu soudci, který měl zároveň hodnost nejvyššího úředníka a prvního králova pomocníka ve správě celé země. Obvyklým trestem, jímž soud trestal provinilce, byl trest tělesný. Vinníky bili holemi. O tom mluví vyobrazení a nápisy, které se zachovaly na stěnách tehdejších hrobek. Pro každého Egypťana bylo velikou pýchou, mohl-li ve svém náhrobním nápisu říci, že nikdy nebyl bit v přítomnosti jakékoli úřední osoby. V této době už existovaly pevně stanovené formy soudního řízení. Je zcela možné, že se mimo staré normy zvykového práva užívalo už více méně soustavných právních kodexů. Nositelem nejvyšší soudní moci byl král, který v naléhavých případech jmenoval zvláštní soudce z osob nejvíce důvěryhodných pro vyšetřování tajných případů, které se týkaly zločinů celostátního významu, zvláště spiknutí proti „posvát­

KAP. VII • ORGANISACE STÁTNÍ MOCI

187

né“ králově osobě. Tak v nápisu velmože VI. dynastie Veniho se vypra­ vuje, jak král jmenoval Veniho, aby vyšetřil případ, jehož soudní řízení se konalo „v úplné tajnosti v královském harému a týkalo se veliké královy manželky Imtes“. Podle nápisů z doby Staré říše lze zjistit charakteristické rysy organisace a činnosti zvláštní vojenské správy. Zřejmě už ve starých dobách existovala armáda novobranců, kteří se nazývali „neferev“. Vojáci této armády konali zvláštní vojenský výcvik a tvořili základní jádro egypt­ ských vojenských sil. Uchovaly se názvy vojenských hodností a tituly vojenských velitelů, v jejichž čele byl „velitel vojska“. Tento vysoký velmož, velící všem ozbrojeným silám v zemi, náležel nej častěji ke krá­ lovské rodině, jako na příklad králevic Rahotep v době III. dynastie nebo Merjeb za IV. dynastie. Centralisace veškeré státní správy, tak charakteristická pro Starou říši, způsobila, že se nejvyšší občanské a vojenské hodnosti spojily v rukou představitelů nejvyšší šlechty blízké králi. Tak Chaemtenent, vysoký úředník z doby V. dynastie, zaujímal hodnosti „velitele všech královských úřadů“, velitele vojáků, velitele oddílů, velitele dvou válečných loďstev velkých lodí a velitele vojenského výcviku. Vrchní velitelé byli členy nejvyšších státních rad a to zajišťovalo kontakt mezi vojenskou a občanskou správou. V období rozmachu egyptské vojenské politiky za králů V. dynastie velmožové, kteří stáli v čele armády a vojenských úřadů, bezprostředně podléhají králi a stávají se naprosto nezávislými na vrchní civilní správě. Péče o vyzbrojení armády a řízení veškeré vojenskohospodářské správy jako celku bylo soustředěno v rukou jakéhosi vojenského referátu, kterému se tehdy říkalo „dům zbraní“. Vysokou hodnost „velitele domu zbraní“ mívali představitelé nejvyšší šlechty, někdy i králevici, jako na příklad Kaennejsevet, syn krále Snofreva. Ačkoli organisace vojenství byla na tuto ranou dobu dosti vyspělá, přece se nesmí zveličovat organisovanost vojenství a armády, která stále ještě měla ráz nepříliš uspořádané a primitivní lidové domobrany, v níž velitelské hodnosti neměli vojáci z povolání, nýbrž obyčejní úředníci. V čele všeho úřednictva a celého byrokratického státního aparátu stál nejvyšší úředník, první králův pomocník ve správě země, který sjednocoval ve svých rukou nejvyšší moc administrativní, vojenskou a soudní. Toto nejvyšší postavení ve státě zaujímal obyčejně od doby, kdy se vytvořil egyptský stát, králův syn. Za králů IV. dynastie byla tato hodnost nejvyššího úředníka téměř vždy v rukou králevice, což nepochybně centralisovanou staroegyptskou despocii posilovalo.

188

EGYPT V DOBĚ STARÉ ŘÍŠE

Vchod do pyramidy krále Venise u Sakkáry. Stará říše. V. dynastie.

IDEOLOGIE ZBOŽŠTĚNÍ KRÁLE

V této době se vytváří staroegyptská despocie založená na neome­ zené královské moci. Tato despocie je upevňována a odůvodňována celou soustavou náboženských dogmat, jejichž základem je učení o bož­ ském původu krále. Za života se králi klaněli jako bohu a po smrti ho pochovali do velkolepé kamenné hrobky jako pozemského boha, zástupce a následníka bohů nebeských. Zvlášť jasnou charakteristiku náboženských představ, spjatých se zbožštěním krále, poskytují nápisy, nalezené na stěnách pohřebních síní v pyramidách králů V. a VI. dynastie. Tyto tak zvané „Texty pyramid“

KAP. VII • ROZPAD EGYPTA NA NOMY ’

189

podrobně líčí celý systém tehdejších náboženských představ. Král se v těchto nápisech vyobrazuje v podobě božstva. ,,Ty stojíš, ó Pepi,“ praví se v jednom nápisu, „podoben bohu Usírovi na jeho trůně“. 0 vstupu zemřelého krále na nebesa mezi bohy mluví se v textech jako o příchodu nového boha. Ideologie zbožštění královské moci se zaváděla plánovitě a organisovaně celou řadou slavnostních ceremonií, obřadů a svátků. Vykopáv­ kami provedenými okolo Džoserovy stupňovité pyramidy v Sakkáře byl objeven velký architektonický komplex chrámů a kaplí. Obyčejně se v těchto chrámech a kaplích pravidelně vykonával záhrobní kult na počest zemřelého zbožštěného krále. Ale i za svého života byl král vy­ obrazován v podobě boha. Jedině král sám měl právo konat nejvýznam­ nější náboženské obřady v chrámech, na příklad obřad přinášení růz­ ných darů bohu. V legendách z té doby se vypravuje, jak se králové zázračným způsobem rodí z nadpřirozeného manželství boha Slunce se smrtelnou ženou. Tak vzniká nejstarší prototyp mythu o neposkvrněném početí, ve kterém se král zobrazuje jako přímý následník a syn boží. Král dostává slavnostní titul „veliký bůh“ a „dobrý bůh“. Krále vždycky zpodobňují většího než všechny ostatní lidi. Tak se vytváří ustálený idealisovaný obraz mocného a vznešeného krále, který je pod ochranou bohů. Někdy se král vyobrazuje jako nadpřirozená bytost — gigantický lev s lidskou hlavou (sfinx). ROZPAD EGYPTA NA NOMY

Doba Staré říše je vystřídána dobou úpadku Egypta. Místní otrokár­ ska aristokracie postupně sílí a upevňuje svou moc v jednotlivých kra­ jích (nomech). Nomarchové, soustředivše ve svých rukou správu celého kraje, spravovali veškeré místní finance, stáli v čele soudu a kněžstva a veleli také vojsku v nomu. Nomarchové se postupně osvobozují od poručníkování se strany královské moci. Vše to vede k oslabení královské moci a k decentralisaci správy země. Nomarchové z doby VI. dynastie nestavějí už své hrobky ve stínu hrobek královských jako dříve, nýbrž ve svých nomech, kde žili, zastá­ vali vysoké hodnosti a nahromadili veliké bohatství. Aristokrati, dosa­ zovaní dříve králem do hodnosti správce kraje, začínají se nyní považo­ vat za plnoprávné hospodáře ve svých krajích. Dávají si slavnostní titul „veliký správce“, který ukazuje na růst jejich vlivu v tom kraji, kde žili a vládli. Největší nezávislost projevují nomarchové na Jihu; proto se koncem V. dynastie zřizuje trvalý úřad „náčelníka Jihu“. Tuto hodnost zaujímal mimo jiné též vysoký velmož VI. dynastie Veni.

190

EGYPT V DOBĚ STARÉ ŘÍŠE

Oslabování centrální moci a posilování místní otrokárske aristokracie vede nakonec k rozpadu Egypta na jednotlivé kraje, na ony staré nomy, jejichž spojením kdysi vznikl jednotný egyptský stát. Místní vládcové nedatují už své nápisy lety králova panování, ale lety svého vlastního úřadování. V krajích, které spravují, stavějí své vlastní vojsko, považujíce se skoro za nezávislé na královské moci. Toto zesílení aristokracie se odráží i v náboženství. Vládcové si přisvojují zvláštní náboženská privilegia, právo na posmrtnou blaženost totožné s právem zbožštěného krále na věčný život. Psali-li dříve jenom o svém „přebývání v hrobce“ nebo o svém putování po „krásných cestách božské podzemní země“ do záhrobního světa, „na západ k Usírovi, tam, kde putují (jeho) vznešení souputníci“, píší v době VI. dynastie, že po smrti „přeplouvají nebe v korábu“ slunečního boha a „vystupují k bohu Réovi, vládci nebes, pomocí dvou protažených paží bohyně záhrobního světa Amentetu“. Postupně se nomarchové ve svých krajích upevňují a mění se v dědičnou šlechtu. Tito otrokáři líčí ve svých autobiografic­ kých nápisech sami sebe jako dobrotivé a dokonalé vládce. Na příklad aristokrat Nechebev o sobě píše: „Já jsem vždycky dával oděv, chléb a pivo chudobnému a hladovému člověku. Byl jsem milován všemi lidmi.“ To se nejjasněji projevuje v době přechodu od Staré ke Střední říši. Tak siovtský nomarcha Tefjebej, který žil v té době, mluví o sobě těmito slovy: „Měl jsem krásné úmysly, byl jsem k užitku celému městu... má tvář byla obrácena k vdově... byl jsem Nilem pro svůj lid.“ Když zdůrazňuje svá dědičná práva na úřad nomarchy v kraji, nejenže nazývá sám sebe „dědičným knížetem“, ale mluví i o tom, že jeho syn, dokud ještě „byl dítětem vysokým jeden loket“, byl uveden ve svou vysokou hodnost, a že „úředníci byli pod jeho mocí“. Postupně odevzdávají aristokrati své pozemky, hodnosti, úřady a tituly jako dědic­ tví svým dětem a stávají se jakýmisi malými králi, z nichž každý pevně sedí ve svém kraji. Zároveň se šlechtou krajů bohatnou i chrámy. Postupně roste velké chrámové hospodářství, které dostává od ústřední moci řadu výsad zapsaných v sérii darovacích listin. Těmito listinami, majícími formu královského rozkazu, osvobozují se různé chrámy a osady při pyrami­ dách, které spravovali kněží, od řady povinností. Tak v jednom rozkaze krále Snofreva „dvě osady jeho dvou pyramid se na věky osvobozují od veškerých prací pro krále a od placení jakýchkoli daní královskému paláci“. Obyvatelé těchto osad se osvobozují od povinnosti vydržovat královské kurýry, kteří procházejí těmito osadami. Král v tomto roz­ kaze zakazuje brát obyvatele těchto osad na nucené práce při orbě, žních, lovu a na práci v kamenolomech. Zároveň se zakazuje zdaňovat jejich půdu, dobytek a stromy. Za všechny tyto výsady byli kněží

KAP. VII • ROZPAD EGYPTA NA NOMY

191

povinni obstarávat záhrobní kult na počest krále Snofreva. Král V. dynasie Neferirkaré osvobodil zvláštním rozkazem chrám Chentejamentejevův v Ebózevu od všech daní a povinností. Když králi VI. dynastie Tetejovi oznámili, že královští úředníci vstoupili na půdu tohoto chrámu, aby sepsali pole a dobytek, tu král potvrdil ve zvláštním rozkazu, že země a lidé tohoto chrámu jsou osvobozeni od veškerých daní a povin­ ností. Také král VI. dynastie Pepi II. zřídil kult své sochy v chrámě boha Mina v Gebtójevu a k tomu účelu věnoval chrámu statek, který osvobodil zvláštní darovací listinou od všech daní ve prospěch krále. V těchto dokumentech se jasně odrazilo sílení otrokárske aristokracie, k níž patřili také bohatí kněží. Tyto darovací listiny, které králové VI. dynastie věnovali některým chrámům, zřejmě velkým, zároveň ukazují, že v této době nomarchové, představitelé nejvyšší otrokárske aristokracie, zavedli ve svých nomech hospodářskou kontrolu nad chrámy. Vládcové oblastí se stavějí do čela kněžstva, fakticky vládnou chrámovým hospodářstvím, a proto právě na ně zní darovací listiny věnované králem chrámu. Oslabení centrální moci a rozpad celistvého egyptského státu na konci Staré říše byly doprovázeny ostrým třídním bojem. Vzpomínka na tyto vnitřní boje se zachovala i do pozdějších dob. Tak jeden velmož napsal, že zachránil své město ve dnech násilí a hrůz. „Nepokoje“, které vládly v celé zemi v této době, nezřídka bývaly stavěny do protikladu k „po­ řádku“, který byl později zaveden po obnově jednotného státu. Siovtský nomarcha Chetej sdělil ve svém nápisu: „Každý úředník byl na svém místě: nebylo ani jediného bojujícího, ani jediného střílejícího. Dítě nezabíjeli vedle jeho matky a prostého člověka vedle jeho ženy. Nebylo zločince... a nikoho, kdo by se dopustil násilí na jeho domě... když nastala noc, spící na cestě vzdával mi chválu, neboť byl jako doma: strach před mými vojáky byl jeho ochranou.“

Zlatý náprsní přívěsek krále Senvosreta III. Káhirské museum.

Slévání kovu. Freska z Rechmiréovy hrobky.

KAPITOLA VIII

EGYPT V DOBĚ STŘEDNÍ ŘÍŠE

Rozpad Egypta na jednotlivé nomy hrozil egyptskému státu zkázou. Se zánikem silné centralisované vojenské moci ustala dobyvatelská poli­ tika a zahraniční obchod, které byly nezbytné pro rozvoj otrokárskeho hospodářství. Za úpadku jednotné státní formy postupně pustla zavod­ ňovací síť a počala podléhat zkáze. To se zhoubně projevovalo na rozvoji zemědělství. Zostřené třídní rozpory vedly k lidovým povstáním. Proto již sám vývoj otrokárske ekonomiky vyžadoval politické sjednocení země. Proto nejsilnější kraje Egypta začínají boj za obnovení státní jednoty. Dvě největší střediska, z nichž vycházelo sjednocení, jsou: na severu Nennisovet (Hérakleopolis) a na jihu Véset (Théby). BOJ NENNISOVETU S VÉSETEM

Tato města měla významné místo v hospodářském životě země; to se do jisté míry vysvětluje jejich výhodnou zeměpisnou polohou. Nenni­ sovet ležel na rozmezí mezi Deltou a údolím a k jeho území patřil celý basén Fajjúmské oasy. Byla to dosti veliká úrodná nížina, Nilem dobře zavlažovaná. Veliké jezero ve Fajjúmské oase bylo zásobárnou přeby­ tečné vody z velkých nilských záplav. Za těchto podmínek se místní obyvatelstvo s úspěchem mohlo zabývat zemědělstvím. Nennisovet ležel kromě toho na křižovatce obchodních cest, které spojovaly Deltu s údolím a Egypt se západními oasami i se Sínajským poloostrovem. Je pochopitelné, že vládci nennisovetského nomu měli všechny možnosti k tomu, aby začali boj, kterým by sjednotili Egypt pod svou mocí. Véset, jižní středisko Egypta, měl rovněž výhodnou zeměpisnou po­ lohu. Zde se křižovaly jiné, neméně důležité obchodní cesty, které spojo­ valy Egypt s oblastmi Nubie, odkud se do Egypta neustále dopravovalo

KAP. VIII . BOJ NENNISOVETU S VÉSETEM

193

zlato, slonová kost a otroci. Vésetem procházela důležitá obchodní cesta, která spojovala Egypt s pobřežím Rudého moře. Odtud podnikali Egypťané plavby po Rudém moři na sever k břehům Sínajského polo­ ostrova, kde byly bohaté měděné doly, a také na jih do daleké, tajemné země Puntu, která vždycky vábila Egypťany svým bohatstvím. Když proto Nennisovet a Véset začaly v polovině třetího tisíciletí před n. 1. boj o nadvládu a panství v Egyptě, musily se dříve nebo později spolu otevřeně utkat. Na dějiště politického boje vstoupil jako první Nennisovet. Tou měrou, jak v době rozpadu slábla ústřední moc Egypta, sílili vládcové Nennisovetu a snažili se podrobit svému vlivu celý Egypt a sjednotit jej pod svou vládou. Zakladatelem nennisovetské (v pořadí IX.) dynastie králů znovu sjednoceného Egypta byl Chetej Merjebré, jehož jméno bylo nalezeno na skalách u prvních peřejí, kudy zřejmě procházela jižní hra­ nice jeho státu. Chetej (Achthoj) nejenže sjednotil Egypt, ale pokusil se i obnovit dobyvatelskou politiku egyptských panovníků Staré říše. Avšak moc nennisovetských králů nebyla pevná. V zemi probíhal ostrý třídní boj. Chudina se bouřila proti boháčům. Na druhé straně se nomarchové a nomová aristokracie cítili ještě dostatečně silnými, aby kladli odpor pokusům nenisovetských králů při upevňování moci nad všemi nomy. V „Naučení Nennisovetského krále“, jehož text se zachoval na papyru č. 1116-A leningradské Eremitáže, se praví, že král byl nucen vést úporný a obratný boj s tím, jehož „milují jeho podřízení“, kolem něhož jsou „sjednoceni jeho přečetní přívrženci“, poněvadž je „znamenitý před svými otroky“. Podle slov naučení je zvlášť „nebezpečný vý­ mluvný“ člověk. Proto autor naučení radí budoucímu králi: „Vyžeň ho, zabij ho... vymaž jeho jméno, znič jeho straníky, vykořeň památku po něm i po jeho stranících, kteří ho milují.“ V těchto letech nennisovetští králové musili vést úporný boj s asij­ skými kočovníky a také s nej silněj šími nomarchy, mezi nimiž stál v po­ předí vládce vésetského kraje. Nápisy, které se zachovaly na stěnách hrobek siovtských nomarchů, mluví o politické a vojenské činnosti nen­ nisovetských králů, kteří se značně opírali, jakje z těchto nápisů zřejmé, o vojenskou sílu siovtských nomarchů, svých bývalých věrných spojenců. Po jistou dobu bojoval Nennisovet s Vésetem se střídavým úspěchem, ale nakonec se vítězství přiklonilo na stranu Vésetu. Mocní vésetští vládcové dovedli kolem sebe sjednotit celý jižní Egypt, protože zřejmě dovedli využít hmotných a lidských zdrojů Nubie. Konečným vítězem v tomto boji zůstal vésetský král Mentuhotep, který obnovil jednotný egyptský stát. V jednom nápise, který se z té doby zachoval, se praví, že on „spoutal v okovy vůdce obou zemí, podmanil si Jižní a Severní zemi, cizí země a obě oblasti Egypta“. Význam tohoto nápisu ilustruje reliéfní 13 Dějiny starověkého Východu

194

EGYPT V DOBÉ STŘEDNÍ ŘÍŠE

vyobrazení, které znázorňuje scénu královského triumfu nad čtyřmi nepřáteli: kromě Nubijce, Asiata a Libyjce vyobrazil zde umělec také Egypťana jako čtvrtého králova nepřítele, zřejmá to narážka na Mentuhotepovo vítězství nad Nennisovetem. VÝVOJ HOSPODÁŘSTVÍ

Za panovníků XI. a XII. dynastie se v Egyptě znovu vytvořil mocný centralisovaný stát, který si činil nárok na panství v severovýchodní Africe a snažil se posílit svůj vliv v sousedních zemích. Tehdejší nápisy a památky dokazují značný růst výrobních sil v zemi a všestranný rozvoj různých druhů hospodářství. Zemědělství, které mělo tak velký význam v hospodářství agrárního Egypta, vždycky vyžadovalo, aby se především zvětšila výměra obdělávané půdy a aby se rozšířila zavodňovací sousta­ va. Proto státní moc musila v tomto směru uskutečňovat řadu opatření. Již v době Staré říše byly prováděny velké zavlažovací práce a soustavně byla pozorována výška vodní hladiny Nilu v době povodní. V době, kdy nennisovetští králové činili první pokusy o obnovení státní jednoty, vznikla nutnost zlepšit a rozšířit soustavu umělého zavodňování. V siovtském nomu byl prokopán kanál, který měl hojně zásobovat vodou oby­ vatelstvo hlavně výše položených oblastí, kam nevystupovala voda za povodní. Avšak tato opatření se mohla provádět jen v omezené míře a jen v jednotlivých oblastech. Toliko za mocných panovníků XII. dy­ nastie, kdy byl Egypt znova sjednocen ve velký a silný stát, toliko v době rozkvětu Staré říše, zejména za Amenemhéta III., byla síť umělého zavodňování značně rozšířena a zdokonalena. Za králů XII. dynastie se na skalách u Semny pečlivě zaznamenávala výška vodní hladiny v Nilu u druhých peřejí. V nápise, který tu byl objeven a který pochází ze 14. roku kralování Amenemhéta III., je uvedena maximální výška hladiny, která převyšovala o sedm metrů výšku vodní hladiny pozorovanou dnes. Výšku vodní hladiny Nilu zřejmě sledovali zvláštní úředníci, neboť státní moc si byla plně vědoma toho, jak ohromný význam měla pro hospodářský život země soustava umělého zavodňo­ vání, jehož účinnost zcela závisela na množství vody v Nilu. Největší zavodňovací práce se prováděly v době Střední říše ve Fajjúmské oase, kde byla velká vodní nádrž, nazvaná Řeky Meridovo jezero a spojená zvláštním průplavem s Nilem. Nennisovetští králové, pečujíce o rozvoj zemědělství ve Fajjúmské oase, počali tu budovat velké zavodňovací stavby. V „Naučení nennisovetského krále“ se říká, že „oni postavili hráz do Nennisovetu“. Za králů XII. dynastie byly podniknuty velké sta­ vební práce za tím účelem, aby byl regulován pohyb vody tekoucí z Nilu do Meridova jezera a obráceně. Zřejmě tam byla zvláštní zdymadla

KAP. VIII • VÝVOJ HOSPODÁŘSTVÍ

195

Použití vodního čerpadla při zalévání sadu. Freska z Ipuovy hrobky. Nová říše.

a hráze, jimiž se voda Nilu v době jeho rozlití sváděla do fajjúmské vodní nádrže a potom se znova vracela do Nilu. Je možné, že tyto vodní stavby i stavba velkých ochranných zdí byly dokončeny za Amenemhéta III. Na základě těchto velkých zavodňovacích prací bylo možno vysušit velkou část Fajjúmské oasy a organisovat pravidelné zavodňování uměle vytvořené velké zemědělské oblasti. Proto právě tu vyrostlo nové velké město (Kahun). Zemědělství vzkvétalo v celé zemi. Egypt se změnil v zelenou kvetoucí zahradu. Velké otrokárske statky, které v té době vznikly, vytvořily všechny nutné předpoklady pro velký rozvoj zemědělství a chovu dobyt­ ka. Na stěnách hrobek nomarchů nomu Gazely v Bení Hasanu jsou vyobrazeny typické výjevy ze života obyvatel takového velikého statku. Vývoj zemědělství byl doprovázen i rozvojem řemeslné výroby. V mnohém si svůj význam uchovává zpracování kamene, z něhož se již od pravěku vyráběly nádoby, nástroje a zbraně. Další pokrok pozoru­ jeme v metalurgii. Velký technický význam má objev bronzu, který umožňuje zhotovovat nástroje a zbraně lepších vlastností než dříve. Velmi dokonalé je klenotnictví, jehož překrásné výrobky byly nalezeny v Dahšúru. Velký význam mělo tkalcovství, které vzkvétalo, poněvadž mělo k disposici domácí surovinu (len) a používalo zvláštního nízkého horizontálního tkalcovského stavu. Vyobrazení na stěnách hrobek z tehdejší doby a úplný model přadlácké a tkalcovské dílny, nalezený při

196

EGYPT V DOBÉ STŘEDNÍ ŘÍŠE

vykopávkach hřbitova z doby XI. dynastie v Dejr el-Bahrí, poskytuji dokonalou představu o vývoji tkalcovství. Rozvoj ve zpracování dřeva, založený na používání rozmanitých nástrojů, úzce souvisí s dalším rozvojem stavby lodí. Konečně o tehdejším všeobecném hospodářském rozkvětu svědčí rozvoj dopravy po vodě i po souši, růst měst a rozšíření obchodu jak vnitřního, tak i zahraničního. Organisují se velké obchodní výpravy do Nubie a do Sýrie. Intensivně se vykořisťují měděné doly na Sínajském poloostrově a doly na zlato v Nubii. Kolonisují se oblasti sousedící s Egyptem, zvláště oasy v poušti. Stavějí se a opevňují ob­ chodní cesty, které jsou velmi významné pro rozvoj egyptské ekonomiky, jako na příklad cesta spojující údolí Nilu s pobřežím Rudého moře (Vádí Hammámát). O hospodářském rozkvětu země svědčí též dosti rozsáhlá stavitelská činnost králů XI. a XII. dynastie. Ve Vésetu se staví první velký chrám bohu Amónovi. V Dejr el-Bahrí byl postaven svérázný chrám, který ještě má starý pyramidovitý tvar. Zvlášť mnoho staveb bylo vybudováno v nedávno ovládnuté Fajjúmské oase, zejména v no­ vém městě, které zde bylo založeno. V antické historiografii se zachovala zpráva o obrovské stavbě, která zde byla vybudována a které se později dostalo názvu Labyrint. Tato budova, jakési náboženské a administra­ tivní středisko země, zachovala se až do pozdní doby a byla popsána řeckým spisovatelem Strabónem. ROZVOJ OBCHODU

Opětné obnovení jednotného egyptského státu bylo popudem k dal­ šímu rozvoji egyptského obchodu. Stále víc a více se upevňují obchodní styky Egypta se sousedními zeměmi, zejména s oasami, odkud se do Egypta dovážely nerosty, sůl, rostliny, dřevo, kůže a ptáci, zvláště holubi. V „Povídce o výmluvném venkovanovi“ se mluví o tom, jak venkovan, žijící v „solnaté stepní oase“ při jihovýchodním okraji Delty, nakládá na osly různé zboží, zřejmě místní produkty, aby je dopravil do Egypta. Žene svou malou karavanu do nejbližšího velkého města Nennisovetu, aby „tam sehnal potravu pro své děti“. Je možno se domnívat, že Egypťané už v době Střední říše směňovali přebytečné zemědělské produkty, možná obilí, za sůl, kůže, kožišiny a hojně za roz­ ličné druhy řemeslných surovin, které jim dodávaly především oasy obklopující údolí a nilskou deltu. Avšak egyptský obchod začal pronikat i do vzdálených zemí. Vy­ kopávky provedené v poslední době v Palestině a v Sýrii opravňují nás tvrdit, že se některá města v těchto zemích v době Střední říše stala předsunutými body egyptského obchodu a hospodářského i kulturního vlivu vůbec. Takovým městem byl starý Gezer, ležící na severozápad

KAP. VIII • ROZVOJ OBCHODU

197

od Jerusalema. Ve zříceninách Gezeru se zachovaly egyptské sochy z pískovce a žuly, jakož i rozličné výrobky ze slonové kosti a z jiného materiálu, přivezeného do Palestiny zřejmě z Egypta. Celou tuto archeo­ logickou gezerskou vrstvu možno datovat na počátek druhého tisíciletí před n. 1., to je do doby panování králů XII. dynastie. Možná, že obyva­ telé Gezeru obchodovali s Egyptem, že Egypťané žili v tomto palestin­ ském městě a že tu byly postaveny budovy v egyptském stylu, snad

Sfinx s podobou Amenemhéta III. (s boku a zpředu). Střední říše. Káhirské museum.

i egyptský chrám. Na to ukazují stavební kameny se zbytky hierogly­ fických nápisů, které se tu zachovaly. Takové bylo na příklad město Byblos (Gebal) v Sýrii, v jehož zříceninách se našlo mnoho egyptských výrobků pocházejících podle nápisů z doby Střední říše. Byla zde obje­ vena nádherná obsidiánová nádoba se zlatým nápisem, v němž je uve­ deno jméno krále Amenemhéta III., a drahocenné nádoby se jménem Amenemhéta IV. Egyptské výrobky, jako na příklad sfinga se jménem dcery krále Amenemhéta II., byly nalezeny i v jiném syrském městě, v Katně. Konečně egyptské památky z doby Střední říše, mezi nimi zvláště sošky královny Chnumet, fragmenty sfing se jménem Amenem­ héta III. a sousoší se jménem „náčelníka města, vezíra, soudce Senvosretancha“ byly nalezeny při vykopávkach v Ras Samře v severní Sýrii,

198

EGYPT V DOBÉ STŘEDNÍ ŘÍŠE

ve zříceninách hlavního královského města Ugaritu; to je důkazem, že egyptský obchod pronikl až do severní Sýrie. Proslulá „Povídka o Sinuhetovi“ výstižně líčí upevnění obchodních styků mezi Egyptem a Sýrií. Jeden ze syrských knížat, k němuž přišel velmož Sinuhet, který uprchl z Egypta, praví, že Egypťan může v Sýrii uslyšet egyptskou řeč. V téže povídce se vypravuje, že egyptské kara­ vany procházely Sýrií. Sinuhet, ačkoli se usadil v Sýrii, neztrácí spojení se svou vlastí. Hrdě o tom praví: „Posel, ubírající se na sever nebo na jih — ke dvoru, zastavil se u mne — já jsem poskytl pohostinství všem.“ Na stěnách jedné egyptské hrobky z doby Střední říše je vyobrazeno 37 typických Asiatů, náležejících, jak se v nápisu praví, ke kmeni Amu. Tito Asiaté přibyli do Egypta se svým vůdcem Ibšou v čele, zřejmě proto, aby navázali s Egyptem užší obchodní styky. V tehdejších nápisech se mluví o egyptských výpravách do Sýrie. Tak v 45. roce panování Amenemhéta III. (1804 před n. 1.) pronikla výprava vedená Ptahvérem daleko do nitra Sýrie — „do tajemných údolí, do krajů velmi vzdálených, o nichž předtím nikdo nic neslyšel“. Egyptský obchod se Sýrií, obzvláště s Byblem, má v té době již tak velký význam v hospodářském životě Egypta, že se přerušení tohoto obchodu v letech velikého povstání otroků a chudiny považuje za těžké neštěstí. A konečně dochází v této době také k prvním obchodním stykům Egypta s Babylonií. Ve zříceni­ nách chrámu v Tódu byly r. 1935 nalezeny čtyři měděné skřínky s růz­ nými předměty asijského původu, zejména s typicky mezopotamskými amulety a pečetěmi. Podle nápisů soudíme, že tyto věci byly dopra­ veny do Egypta za panování Amenemhéta II. Zároveň sílí i obchodní styky Egypta s jižními zeměmi, s Nubií, a také s onou dalekou zemí Puntem, která se rozkládala ve východní Africe na území dnešního Somálska. V nápisu královského pokladníka Heneva z doby XI. dynastie se popisují přípravy na dosti velkou obchodní vý­ pravu do těchto dalekých jihovýchodních zemí. Egypťané museli zde překonávat veliké obtíže této daleké a těžké cesty. Museli procházet pouštěmi, a brát proto s sebou veliké množství vody, potraviny a san­ dály. Na březích Rudého moře stavěli koráby a odtud po moři zajížděli do země Puntu, aby odtud odváželi do Egypta bohatství této země. Tyto výpravy musily doprovázet veliké oddíly vojska a to jim někdy dodávalo poloválečného rázu. V nápise „královského pokladníka krále Dolního Egypta a správce královského paláce Chentchetvéra“ se o tom praví, že se „šťastně vrátil z Puntu a rovněž jeho vojáci zůstali s ním živi a zdrávi a jeho koráby přistaly v Savevu“. Je možné, že tento přístav Savev byl na pobřeží Rudého moře o něco severněji než el-Kosejr. Po cestách vedoucích z Gebtójevu k pobřeží Rudého moře se často ubíraly karavany, za kterými šly oddíly vojáků směřující do země

KAP. VIII • VÄLEČNÄ TAŽENÍ

199

Puntu nebo do „země boha“, jak tehdy Egypťané nazývali oblasti ležící ve východní Africe. V nápisu nalezeném severne od el-Kosejru se mluví o tom, že v prvním roce panovaní krále Senvosreta II. byl „postaven jeho pomník v zemi boha“. Egyptští králové XII. dynastie z doby rozkvětu Střední říše se aktivně pokoušeli o to, aby navázali obchodní styky s dalekými zeměmi, které se rozprostíraly na jihovýchod od nilského údolí. Obchod s Puntem trval až do doby XIII. dynastie. V Neferhotepově nápisu se mluví o „vonné masti z Puntu“ a „draho­ kamech ze země bohů“. V tehdejších nápisech jsou zmínky o obchodních stycích se severními národy, které Egypťané nazývali „Haunebu“, to je „jsoucí vzadu“. Existovaly zvláštní správy, které obstarávaly styky s těmito severními kmeny Haunebu; někteří velmožové uvádějí ve svých nápisech, že dobyli vítězství nad těmito kmeny. V Egyptě ve zříceninách města Ha-Senvosret-hotep (dnešní Kahun1), které postavil Senvosret II. poblíž své pyramidy při vstupu do oasy Fajjúmské, byly nalezeny střepy nádob t. zv. typu kamarského, dovážených z ostrova Kréty. Zároveň byly egyptské předměty z doby Střední říše nalezeny při vykopávkach na Krétě. To svědčí o existenci obchodních styků mezi Egyptem a Krétou v době Střední říše. VÄLEČNÄ TAŽENÍ

Nápisy egyptských králů Střední říše jsou plny údajů o četných válečných taženích, která panovníci organisovali, aby dobyli Nubie a území jižní Sýrie. Zvlášť velké úsilí vynaložili králové Střední říše na dobytí Nubie, země bohaté na zlato. Amenemhét I. (2000—1980 před n. 1.) uskutečnil válečné tažení do Nubie, kde dobyl několika krajů, jak o tom s hrdostí mluví ve svém „Naučení“. Senvosret I. pokračoval v jeho dobyvatelské politice; vy­ konav několik válečných tažení na jih, pronikl až k Vádí Haifě, jak o tom svědčí pamětní stéla, kterou tu postavil vojenský velitel Mentu­ hotep. Na této stéle je zobrazen král před bohem Moncevem, „vládcem Vésetu“, kterého v té době považovali za inšpirátora a ochránce dobyvatelských výprav vésetských králů. S velkou pýchou, zřejmě přeháněje své válečné úspěchy, mluví král k bohu: „Já jsem srazil k tvým nohám, dobrý bože, všechny země, které jsou v Nubii.“ Přísně kanonická umělecká komposice názorně ukazuje, jak velmi se tehdy využívalo náboženství pro ospravedlnění dobyvatelských válek. Na reliefu, který pokrývá tuto stélu, je zobrazen bůh války, Správně Illáhún. (Pozn. red.)

200

EGYPT V DOBÉ STŘEDNÍ ŘÍŠE

který přivádí a jako by předává králi dlouhou řadu svázaných zajatců, kteří symbolisují dobytá nubijská města. Za hlavou a na hrudi každého zajatce je v oválu jméno dobytého města. Úspěšné tažení Senvosreta I. (asi v letech 1980—1935 před n. 1.) do země Kuše (Nubie) je také popsáno v autobiografii beníhasanského nomarchy Ameniho. Tento velmož si připsal jako zvláštní zásluhu, že následoval krále, „když tento plul proti toku řeky, aby zničil své nepřátele ve čtyřech cizích zemích“. Aby konkretisoval tuto poněkud všeobecnou frázi, mluví Ameni s hrdostí o tom, že „prošel Nubii, plul vzhůru proti toku“, „rozšířil hranice země“ a při tom „nebylo ztrát v jeho vojsku“. V té době si Egypťané patrně podrobili kmeny medžajevské. Jébský nomarcha, velmož Sirenpovet, praví ve svém nápisu v Assuánu, že mu oznámili dovoz produktů ze země Medžajů jako poplatek od knížat cizích zemí. Největší dobyvatelské výpravy na jih vykonal král Senvosret III. (1887—1849 před n. 1.), který za svého panování čtyřikrát válečně vpadl do Nubie. Jeho výpravy vedly k úplnému podmanění Nubie. Senvosret III. nejenže si podrobil Nubii až po druhé peřeje, nýbrž postavil zde i několik egyptských pevností, jejichž zříceniny se za­ chovaly dodnes v Semne, v Kumně a na několika jiných místech a po­ skytují jasnou představu o vývoji pevnostního stavitelství v tehdejším Egyptě. Tyto pevnosti měly bránit jižní hranici egyptského státu a zabránit nubijským kmenům, aby podnikaly tažení do krajů, které patřily Egyptu. V triumfálních nápisech, nalezených v jižním pohra­ ničním území, oznámil Senvosret III. svá vítězství a výboje v Nubii, kde stanovil novou hranici egyptského státu, kterou značně posunul na jih. Od této doby podle králova rozkazu neměl ani jediný domorodec právo překročit tuto hranici kromě těch, kdož přicházeli obchodovat na zvláštní, k tomu určené místo. Egyptská vláda, která vedla houžev­ natý boj, aby si úplně podrobila Nubii, měla zřejmě všechny důvody k tomu, aby se obávala vzpour svobodomilovných východoafrických kmenů, nedávno podrobených. Pozdější egyptští králové, pokračujíce v politice dobývání Nubie, kterou začal Senvosret III., uchovali tra­ dici jeho velkých dobyvatelských činů tím, že ho označovali za prvního dobyvatele Nubie a uctívali ho v egyptských chrámech v Nubii jako boha — ochránce této země. Památka o dobyvatelských činech Sen­ vosreta III. se zachovala až do pozdních dob, zejména v dílech řeckých a římských spisovatelů. V téže době vedou egyptští králové rozhořčený boj se sousedními kmeny na severovýchodní hranici egyptského státu. Ve snaze zmocnit se bohatých měděných dolů na Sínajském poloostrově a zajistit si důležité obchodní cesty vedoucí do Sýrie vnikají Egypťané se zbraní v rukou do této země. Velké tažení do Sýrie bylo podniknuto již za Ame-

KAP. VIII . VYKOŘISŤOVÁNÍ DOBYTÝCH ZEMÍ

201

nemhéta L V Nejsevmoncevově nápise se toto tažení líčí krátkými, ale výstižnými slovy: „Já jsem porazil lunteje, Menceje a Heriuše (asijské kmeny — V. A.). Zničil jsem obydlí kočovníků... přitáhl jsem k těm, kteří se skryli za svými opevněními.“ Z tohoto nápisu vyplývá, že egyptská vojska dobyla velikého vítězství nad kočovnými kmeny Sinajského poloostrova a vtrhla dokonce do úrodných a hustě obydle­ ných oblastí Palestiny. Egyptští králové z doby Střední říše nejednou museli válečně táhnout do Sýrie a do Palestiny. V nápise SebekchuDžaa je vylíčeno válečné tažení Senvosreta III. do Asie, vítězství nad asijským kmenem Menejev-setet a dobytí města Sekmen (snad Síchem). V těchto asijských kmenech viděli tehdejší Egypťané své stálé a nesmiři­ telné nepřátele. To dokazují zvláštní „texty hanobení cizinců“, které se zachovaly na střepech z doby Střední říše. Bývalo v těch dobách asi zvykem psát jména všech lidí a názvy kmenů králi nepřátelských na zvláštní hrníčky a vykonávat potom obřad rozbíjení těchto nádob, jehož účelem bylo magické zničení králových nepřátel. Je zajímavé, že se mezi královými nepřáteli uvádějí Asiaté na severu, Nubijci na jihu a Libyjci na západě. Nápisy poskytují cenný historicko-geografický materiál vymezující sféru egyptského vlivu v sousedních zemích a ta pohraniční pásma, která se Egyptu zdála obzvláště nebezpečná. Zejména se tu setkáváme se jménem Kepen (Byblos). Podle vykopávek provedených v Byblu lze předpokládat, že Byblos byl v té době po ně­ jaký čas pod mocí Egypta. V Byblu byly nalezeny egyptské nápisy se syrskými a dokonce egyptskými jmény knížat Byblu. Vývoj této napjaté válečné politiky vedl k tomu, že se projevily první elementy zvláštní velmocenské theorie. Egypťané se začínají na sebe dívat jako na zvláštní, bohem vyvolený národ, kterému se musí podřídit všechny ostatní národy, jež podmanili. Proto egyptští králové nazývají ve svých nápisech Nubii s opovržením „podlou zemí Kuš“. Amenemhét I. praví hrdě ve svém „Naučení“: „Přivedl jsem Nubijce a Asiaty jsem nutil, aby za mnou chodili jako psi.“ V „Povídce o Sinuhetovi“ se Sýrie Egyptem podmaněná nazývá „psem“. V téže povídce se ostře zdůrazňuje opovržení egyptských velmožů ke kočovným kmenům pouště, které pravděpodobně byly po stránce kulturní proti tehdejším Egypťanům značně zaostalé. VYKOŘISŤOVÁNÍ DOBYTÝCH ZEMÍ

Podmanění značné části Nubie umožnilo Egypťanům těžit z jejího přírodního bohatství, především z jejích proslavených zlatých dolů. V tehdejších nápisech se popisují výpravy organisované na králův rozkaz, aby dovezly zlato z Nubie. Vysocí úředníci, někdy vládci krajů,

202

EGYPT V DOBĚ STŘEDNÍ ŘÍŠE

vypravovali se na jih v čele velikých vojenských oddílů, aby přivezli zlato do králova paláce. Bylo to nezastřené lupičské vykořisťování přírodního bohatství Nubie a olupování domorodého obyvatelstva. Egyptští velmoži nepokrytě prohlašovali, že „nutili (nubijské) vůdce ryžovat zlato“, a zvláště se honosili oním „bílým zlatém“ nejlepší jakosti, které král přikázal „dopravit z Nubie po vítězství a triumfu nad nepřáteli“. Velmi usilovně exploatovali tehdy Egypťané také sínajské měděné doly ve Vádí Magaře a v Sarbút el-Chádemu. To dokazují četné nápisy, které se tu zachovaly. Líčí se v nich velké výpravy, posílané na Sínajský poloostrov pro měď za doprovodu velkých vojenských oddílů, dolování ve starých dolech a otvírání nových dolů. Většina těchto nápisů pochází z doby Amenemhéta III., jehož panování bylo dobou velkého hospodář­ ského a kulturního rozkvětu Egypta (1849—1801 před n. 1.). K exploataci přírodního bohatství Sínajského poloostrova a Nubie, k čilému obchodu se sousedními kmeny a častým válečným výpravám bylo třeba organisovat ve velkém měřítku dopravu nákladů a lidí. Do Sýrie a na Sínajský poloostrov vedla karavanní cesta Suezskou šíjí. Avšak Egypťané již v těchto dávných dobách používali i námořní dopravy. V jednom nápise, který se zachoval poblíž starých měděných dolů na Sinajském poloostrově, se praví, že vůdce výpravy Harnacht „přeplní moře (zřejmě Rudé — V. A.), když vezl drahocennosti z roz­ kazu Hóra, správce královského paláce“. Vyobrazení velikých korábů, na nichž egyptští moreplavci podnikali své daleké plavby po Rudém a Středozemním moři, zachovaly se na reliefech nedávno nalezených v Dahšúru. Aby zajistil dopravu zboží a vojsk po Nilu, Senvosret III. rozkázal prorazit žulovými skalami v oblasti prvních peřejí zvláštní průplav, který měl mít na tehdejší dobu velký hospodářský a vojenský význam. V nápise vytesaném na skále na ostrově Sehélu mluví se o této události těmito slovy: „Udělal to jako svůj památník pro bohyni Anúket, vládkyni Nubie, vybudovav pro ni průplav nazvaný ,Krásná cesta Chekovréova1 (Senvosreta III. — V. A.), aby žil věčně.“ V osmém roce kralování téhož krále byly provedeny velké pročišťovací práce v průplavu v souvislosti s vojenskou výpravou do Nubie. Tato událost byla zvěčněna zvláštním nápisem na uvedeném ostrově Sehélu. Průplav umožňoval egyptským vojenským a obchodním výpravám, aby pronikaly snadněji než dříve do vzdálených jižních oblastí Nubie. Tohoto průplavu používali Egypťané až do doby Nové říše. Je známo, že byl obnoven panovníky XVIII. dynastie.

KAP. VIII • ZESÍLENÍ MOCI NOMARCHÚ

203

ZESÍLENÍ MOCI NOMARCHÚ

Sjednocení Egypta vésetskými panovníky otřáslo mocí nomové šlechty, která v nomech silně vzrostla v předcházejících neklidných dobách. Avšak nomarchové si ještě udrželi skutečnou moc. Na stěnách hrobek postavených tehdejšími představiteli otrokárske aristokracie, zvláště vládci krajů, je vyobrazen jejich majetek. Autobiografické nápisy, které se zachovaly na stěnách hrobek těchto velmožů, ukazují, že tito vznešení nomarchové měli veliké statky, disponovali velkými materiálními a lidskými zdroji, takže mohli kontrolovat veškerý hospo­ dářský život ve svém kraji. Někteří nomarchové mluví ve svých ná­ pisech o tom, že v hladových letech zorali všechna pole ve svém nomu, chovali velké množství dobytka, starali se o výživu všeho hladovějícího obyvatelstva v kraji a zásobovali celá města obilím, které přiváželi na zvláštních lodích. Je zřejmé, že když poskytovali hladovějícímu oby­ vatelstvu svého kraje obilí jako půjčku, že tím zároveň podrobovali svému hospodářskému vlivu dosti velké masy zchudlého obyvatelstva. Nomová šlechta, soustřeďujíc ve svých rukou velké pozemkové vlastnictví, měnila se postupně ze služebné šlechty do jisté míry v dědič­ nou pozemkovou aristokracii. Jestliže dříve měli velicí otrokáři půdu pouze proto, že je král půdou obdaroval, nyní se mohli pyšnit pozemko­ vým bohatstvím, které jim náleželo podle dědického práva. V nápisech z doby Střední říše se objevuje charakteristický termín, užívaný pro označení soukromého pozemkového vlastnictví — „dům mého otce“ nebo „otcovský statek“, který se v tehdejších nápisech staví v protiklad k výrazu „knížecí statek“. Tak nomarcha siovtského nomu a nejvyšší kněz Hepdžefa má kněžskou hodnost, kterou zdědil po otci, a titul vládce kraje, který dostal od krále. Ve shodě s tím se také veškerý jeho majetek a všechny jeho pozemky dělí na dvě rozdílné části: na otcovský statek, nabytý dědictvím po otci, a na statek knížecí, který dostal od krále do dočasné držby. Otrokáři odkazují svým dětem jako dědictví nejen některé své pozemky, které považují za své soukromé dědičné pozemkové vlastnictví, ale i své hodnosti. S hrdostí zdůrazňují svůj vznešený aristokratický původ jak po otci, tak i po matce a hro­ madí dědičné tituly, hodnosti a úřady. Avšak tato doba se už vyznačuje velkými sociálními změnami. Stávají se zřejmými už za králů XII. dynastie v době rozkvětu Střední říše. Některé tehdejší nápisy ukazují na konflikty vzniklé mezi nomovou aristokracií a ústřední mocí. Při svém úsilí o sjednocení státu se egyptští králové pokoušejí omezit neomezenou zvůli nomarchů, kteří příliš zesílili, a nahrazují staré nezávislé vládce krajů vládci novými, královské moci zcela podřízenými. Na obnovení státní jednoty pohlíží

204

EGYPT V DOBÉ STŘEDNÍ ŘÍŠE

vláda a služebná otrokárska aristokracie králi oddaná jako na vítězství „pořádku“ otřeseného dlouhým neklidem a sociálním bojem. Proto králové XII. dynastie obnovují staré hranice mezi nomy. O Amenemhétovi I. mluví jeden nápis, že „vykořenil nespravedlnost, záře jako sám bůh Atum. Obnovil to, co nalezl zničené, i to, co jedno město odňalo druhému. Vymezil městu jeho hranice až do (druhého) města. Protože velmi miloval spravedlnost, umístil jejich hraniční kameny jako nebe, znaje jejich vodstvo ze zápisů, zjistiv to ze starých dokumentů.“ Tak na základě starých dokumentů byly znovu postaveny hraniční kameny. Při své centralisační činnosti se egyptští králové opírali o novou vrstvu úředníků, kteří sami sebe nazývali královými „důvěrníky“ a tvořili okruh lidí jemu nejbližších. Tak úředník Ikudidi, který žil za Senvosreta I., napsal: „Odebral jsem se do Ebózevu jako králův důvěrník, který plní všechno, co chválí král, jako velitel novobranců proto, abych spravoval zemi obyvatelů oasy v hodnosti mimořádného úředníka.“ SOCIÁLNÍ ROZVRSTVENÍ A VÝVOJ OTROCTVÍ

Růst výrobních sil urychloval sociální rozvrstvení starých soused­ ských občin. Rozvoj obchodu a válečné dobyvatelské politiky způsobil, že do Egypta plynulo veliké bohatství. Avšak toto bohatství se rozdělo­ valo mezi obyvatelstvo velmi nerovnoměrně a to musilo mít za následek příkré majetkové rozvrstvení. Otrokárska šlechta se stále více oboha­ covala, kdežto hlavní masa svobodného obyvatelstva, žijící v poměrech starého občinového zřízení, musila nést hlavní tíži zdanění a zároveň nést na svých bedrech celou tíhu vojenské služby v královském vojsku, zvláště v dobách častých válečných tažení. To mělo za následek, že část příslušníků občiny chudla, ztrácela své pozemkové příděly, měnila se postupně v chudinu a možná dokonce i v otroky. O rozvrstvení soused­ ských občin svědčí ten fakt, že právě v této době se vytvářejí vrstvy drobných vlastníků, kteří se v tehdejších textech nazývají „malí“ (nedžes). Další vývoj sociálního rozvrstvení vedl k tomu, že se také nedžesové začali dělit jednak na zámožné hospodáře, jednak na velmi malé rolníky vlastnící trpasličí hospodářství. Zbohatlí představitelé této střední vrstvy obyvatelstva tvořili dosti značnou skupinu kněží, malých úředníků a písařů, obchodníků, ba do­ konce i zemědělců. V tehdejších nápisech se obyčejně nazývají „silní nedžesové“. V jednom z těchto nápisů se říká, že „nedžes je mocný svou rukou, písař je dovedný svými prsty. Je ctěn. Má více majetku než jemu podobní. Je vládcem nařízení.“ Proti „silným nedžesům“ jsou chudí nedžesové, na mizinu přivedení a zchudlí členové soused­ ských občin. Jak se popisuje v tehdejších textech, orali tito chudí nedže-

KAP. VIII • SOCIÁLNÍ ROZVRSTVENÍ A VÝVOJ OTROCTVÍ

205

sové sami svá pole a sami po skrovných žních nakládali na loďku to, co jim země urodila, a konečně sami jako hurláci vlekli svou loďku s ná­ kladem. Tito chudí lidé měli nepatrný majetek. Bídně živořili a „vyžebrávali si večeři jako almužnu“. Hlavním zdrojem otroctví byly války. V době dobyvatelských válek v Nubii a v Sýrii zajímala egyptská vojska velké množství zajatců, z kterých se zpravidla stávali otroci. Tito otroci přicházeli na královská a chrámová hospodářství, ale pracovali také na velkých otrokářských statcích. Otrokáři hleděli na otroky jako na tažný dobytek a počítali je jako dobytek podle hlav. Tak se v jednom tehdejším obchodním dokumente praví: „Předal jsem jí otroků z kmene Amu (Asiaty — V. A.) čtyři hlavy.“ Tehdejší aristokrati považují za hlavní majetek otroky a dobytek. V povídce o Sinuhetovi, v níž se obrazně popisuje tehdejší život po všech stránkách, považují se za hlavní druhy vlastnictví vzne­ šeného člověka „otroci a stáda“. 0 zvýšeném počtu otroků v zemi v době Střední říše svědčí velmi četné obchodní dokumenty nalezené při vykopávkach v Kahunu, zvláště úryvky statistických seznamů, v nichž se vypočítávají svobodní lidé a jejich otroci a otrokyne. Jak je vidět z jiného dokumentu, dával stát úředníkům otroky a otrokyne jako odměnu za některé úsluhy. Na náhrobních pomnících jsou často vy­ obrazení lidé, kteří porážejí býka nebo přinášejí jídla a jsou tu v ná­ pisech nazýváni otroky zemřelého. V tehdejších literárních dílech se často mluví o otrocích. Tak v „Povídce o výmluvném venkovanovi“ se vypravuje, jak se rolník setkal na hrázi s otroky vznešeného aristo­ krata. MĚSTA

Postupný rozpad sousedských občin vedl k tomu, že značná část členů občiny vytvořila dosti různorodou masu svobodných řemeslníků a obchodníků, zčásti zámožných lidí, drobných vlastníků, kteří měli pozemky a otroky. Rozvoj řemesel a obchodu přispěl ke vzniku a růstu měst. Přestože stále ještě převládalo naturální hospodářství, začala v době Střední říše vznikat nová města, administrativní a hospodářská střediska, jejichž život dostával nové formy sociálního života. Vykopávky v okolí Fajjúmské oasy odkryly zříceniny jednoho z takových měst (Kahun), které bylo postaveno za Senvosreta II. Král zde dal postavit pyramidu, okolo níž rychle rostlo město stavěné podle určitého plánu. Všude převládají pravidelné geometrické tvary, přímé ulice se protínaly v pravém úhlu; celé město bylo obehnáno cihlovou zdí. Rozměry a vnitřní zařízení domů svědčí o příkrém sociálním rozvrstvení. V tomto

206

EGYPT V DOBÉ STŘEDNÍ ŘÍŠE

Plán města Kahunu. Střední říše.

městě vedle boháčů žili představitelé střední městské vrstvy, řemeslníci a malí obchodníci, a v ubohých chatrčích se krčila chudina. Ve čtvrti chudiny, ležící v západní části města, tísnily se na ploše poměrně ne­ veliké (240 X 105 m) nepatrné chýše chudiny. V tomto přeplněném lid­ ském mraveništi vládl nedostatek místa a bída. A v témž městě se tyčila bohatá panská sídla aristokratů, která nezřídka zabírala velké parcely (45 X 60 m) a byla přibližně 50krát větší než chýše chuďasova. Tyto domy boháčů mívaly až 70 komnat a chodeb a byly soustředěny ve východní aristokratické čtvrti. Ve zříceninách města byly vykopány domky, které byly poněkud větší než chatrče chudiny, přece však mno­ hem menší než pyšné stavby aristokratů. V těchto domech bydlili různí příslušníci středních svobodných vrstev zabývajících se řemeslem a obchodem. Náhrobní nápisy, kterých bylo veliké množství nalezeno na ebózevském hřbitově, potvrzují, že se v té době skutečně po prvé objevili představitelé střední vrstvy obyvatelstva, řemeslníci, „mistři, výrobci sandálů“, „mistři zlatníci“, „mědikovci“ nebo prostě „obyva­ telé města“, jak sebe sama tito lidé nazývají ve svých nápisech. Čtvrť boháčů v Kahunu byla od čtvrti chudiny oddělena pevnou zdí a zvlášť masivními zdmi byl chráněn palác, který patřil pravdě­ podobně králi. Kněží a úředníci se asi necítili zcela bezpečni ve svých zámcích, byli-li obklopeni masami pracujícího lidu žijícího v těžké bídě. Hlad se plížil k chatrčím chudáků a otroků, jejichž údělem byla

KAP. VIII » MĚSTA

207

nucená práce a bída. Každá fysická práce se zdála tehdy prokletím osudu. Rolníci a řemeslníci byli odsouzeni k těžké a bezútešné práci. V „Naučení Duaufově“ otec varuje syna před všelikými nedostatky a strádáním, které očekávají člověka v životě, nedá-li se na jedinou snadnou a váženou životní dráhu písaře a úředníka. Kovář, kameník, lazebník, tkadlec, pradlák, rybář, ptáčník a rolník musí celý život těžce pracovat. Jenom písař žije v blahobytu. „Hleď, není takové práce, kde by nebylo dohližitele, kromě práce písaře, neboť písař sám je dohlížitelem... ty budeš posílat mnohé, budeš-li poslouchat slova starších... není písaře, který by postrádal živobytí z majetku královského domu. Bohyně plodnosti dává nadbytek písaři, jeho staví v čelo soudu. Děkují bohu jeho otec i matka — je uveden na cestu života.“ V tomto krátkém a výstižném „Naučení“ je podán jasný obraz hlubokých sociálních rozdílů a těžkého postavení nejen otroků a chudiny, ale i středních vrstev egyptského obyvatelstva. Postupně se vytváří i střední městská vrstva obyvatelstva, složená z malých řemeslníků, obchodníků a nejnižších kategorií písařů. V době sociálních hnutí se nej chudší představitelé této vrstvy přidávali ke vzbou­ řeným otrokům a chudině a spolu s nimi svrhovali moc boháčů. Tehdejší staroegyptská společnost tedy připomínala jakousi obrov­ skou lidskou pyramidu. Základnou této pyramidy byly ujařmené masy otroků a chudiny, vystavené krutému vykořisťování. Střední částí pyramidy byly střední svobodné vrstvy obyvatelstva: rolníci, občiníci a řemeslníci, kteří byli hospodářsky závislí na otrokárske šlechtě, klesali pod tíží daní a povinností a byli skoro úplně zotročeni. Horní část pyramidy tvořila otrokárska aristokracie, k níž patřili úředníci a kněží v čele s králem despotou, který měl nejvyšší státní a náboženskou moc. Pevnost tohoto sociálního zřízení musila být zajištěna surovým vyko­ řisťováním pracujících, silným aparátem centralisovaného a byrokra­ tického státu a také náboženskou ideologií, která prohlašovala krále za božstvo a celý společenský řád za dílo bohů posvěcené náboženskými tradicemi minulosti. Tato svérázná forma státu a státního náboženství byla ve starém Egyptě tou nadstavbou, která „je vytvářena základnou právě proto, aby jí sloužila, aby jí aktivně pomáhala zformovat se a upevnit“.1 Avšak tato nejstarší otrokářská společnost, ve které se uchovávaly ještě velmi silné přežitky starého rodového zřízení, neměla vnitřní hospodářskou jednotu. Střední svobodné vrstvy obyvatelstva byly kolísavé a nestálé a tím způsobovaly nepevnost celého třídního zřízení. Během doby se však třídní složení staroegyptské společnosti stává složitějším a zároveň se zostřují sociální rozpory. V rukou hrstky 1 J. V. Stalin, 0 marxismu v jazykovědě, rus. vyd., str. 7; čes. vyd., str. 186.

208

EGYPT V DOBÉ STŘEDNÍ ŘÍŠE

boháčů se hromadí stále větší bohatství. Ohromná masa chudiny a otroků a také středních vrstev obyvatelstva je krůtě vykořisťována. To vše vede k zostření třídního boje. Koncem Střední říše dochází v Egyptě k velkým povstáním pracujících mas, namířeným proti tehdejšímu třídnímu zřízení, proti otrokárske aristokracii a králi. POVSTÁNÍ CHUDINY A OTROKŮ

O povstáních chudiny a otroků v Egyptě se dovídáme z různých pramenů. V neklidných dobách zachvacovala povstání celá města s je­ jich různorodým obyvatelstvem. O povstáních v městech se dočítáme v tehdejších literárních dílech. Tak se v jednom papyru mluví o městě, které trpí povstáním a „obrací se zády“. Značné třídní rozvrstvení a zostření nesmiřitelných třídních rozporů je jasně popsáno v některých tehdejších literárních dílech. Tak na pří­ klad v „Naučení nennisovetského krále“ se mluví o tom, že „nerozumný je ten, kdo závidí bohatství druhému“. Autor tohoto „Naučení“, na­ dšený stoupenec otrokárskeho řádu, vyslovuje se s rozhořčením a po­ hrdáním o chudákovi, který sní o uchvácení cizího bohatství, řka: „Ach, kdybych měl!“ „Je nespravedlivý!“ volá s hněvem nennisovetský král, do jehož úst je vloženo toto „Naučení“, obsahující základy nej­ starší otrokárske „morálky“. Už v této době se rozhoříval ostrý třídní boj a chudina rozněcovala povstání proti bohatým otrokářům, které nenáviděla. Proto autor „Naučení“ radí co nejkrutěji postupovat proti tomu, kdo v městě pod­ něcuje lidi k povstání. „Mluvka, to je nebezpečí pro město.“ V případě lidového povstání má se král, podle mínění autora, nemilosrdně vypořá­ dat s povstalci. „Zkroť dav a odstraň plamen, který z něho vychází. Nepodporuj (člověka, který) je nepřátelský, poněvadž je chudý... je nepřítelem!“ Nennisovetský král radí svému synovi, aby odsoudil a krůtě potrestal povstalce, které otrokáři považovali za své nejnebezpeč­ nější nepřátele, a proto je prohlašovali za zločince, které „zná sám bůh“. Ale nejživěji jsou lidová povstání z konce Střední říše popsána ve dvou literárních pracích: v „Naučení Ipuverově“ (text Leydenského papyru č. 344) a v „Naučení Neferrehově“ uloženém v leningradské Eremitáži. - V těchto literárních pracích, pocházejících z pozdější doby, je tak živě a obrazně popsáno velké povstání lidových mas a kreslí se tu tak realistické obrazy vzaté přímo ze života, že musíme přiznat skutečnou historičnost popsaných událostí. Ke zvlášť velikému povstání došlo zřejmě koncem Střední říše, kdy do Egypta začaly pronikat cizí kmeny z Asie, které se pevně usadily v Deltě. K prudkému výbuchu třídního boje dochází v době, kdy pozvolna

KAP. VIII • POVSTÁNÍ CHUDINY A OTROKŮ

209

pronikají cizinci do Egypta a kdy jednotlivých částí Egypta dobývají asijské kmeny, které využívají oslabení egyptského státu. Tak autor leydenského textu praví: „Poušť se rozprostřela po celé zemi. Nomy jsou zpustošeny. Cizí kmen přišel přes hranice do Egypta... Nikde už nejsou Egypťané.“ Příval cizinců, stále více zaplavující Egypt, je při­ jímán jako živelná pohroma, která žene zemi do nevyhnutelné zkázy. Kočovníci, kteří vyšli z širých předoasijských stepí a pouští, zmocňují se bohatství Delty, úrodné země a hojné vody, zaměňujíce stan kočov­ níka za pluh zemědělce a nástroj řemeslníka. „Kmeny pouště se všude přeměňují v Egypťany... Asiaté se stávají zkušenými v řemeslných výrobách Delty,“ trpce mluví autor „Naučení“ Ipuver, člověk bohatý a vznešený. Hybnou silou velkého lidového povstání je svobodná chudina, ke které se připojují otroci a také střední vrstvy obyvatelstva, snažící se upevnit své hmotné postavení. Lidové povstání je namířeno proti boháčům. Rozpoutává se ostrý třídní boj. Země se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Proti vznešeným a bohatým se vzbouřily široké masy pracujícího lidu dohnané k zoufalství — rolníci, řemeslníci a otroci. Slepá sociální nenávist zní ve slovech, jimiž Ipuver zdůrazňuje propast mezi vládnoucí třídou a vzbouřeným lidem: „Nebratří se kní­ žata s lidem, když on jásá... Boháč je v zoufalství, chudák je pln radosti.“ Ale vlny lidového hněvu boří přehrady mezi bohatým a chu­ dým. „Dítě paní se stává dítětem služky.“ Vzbouřené pracující masy se zmocňují bohatství, které kdysi patřilo „lidem včerejšího dne“, jak se obrazně praví v jednom z těchto „Naučení“. Dochází k velkému dělení vlastnictví, jehož výsledkem je, že „chudák se stává majitelem bohatství, a ten, který si dříve nemohl udělat sandály, je nyní majitelem pokladů“. Povstání probíhá jak na venkově, tak v městech. Bouří se řemeslníci a chudáci, soustředění ve velkém množství v městech, a „vyhánějí silné ze svého středu“. Hned za nimi povstávají i otroci, kteří podle slov egyptského textu „stávají se pány otroků“. Avšak povstání pracujících mas se neomezuje na zabrání majetku bohatých a na nové rozdělení vlastnictví. Chudáci a otroci, kteří se dočasně sjednotili, zmocňují se moci ve státě. V papyru se jasně povídá, že „chudáci vyhánějí krále“. Státních institucí, archivů a soudních dvorů se zmocňují povstalci. Doklady o právech a privilegiích boháčů jsou ničeny. Reakčné smýšle­ jící autor „Naučení“ se pokouší všemožně diskreditovat povstalce, a proto kreslí obraz povstání a postavy povstalců v temných barvách. Ve snaze zmenšit rozsah a význam povstání praví, že „zbavili zemi královské moci nemnozí lidé neznalí zákona“. Křiklavými barvami maluje obraz vítězného „zmatku“ a praví, že „už nejsou úředníci na svých místech. Lidé se podobají poplašenému stádu bez pastýře.“ 14 Dějiny starověkého Východu

210

EGYPT V DOBÉ STŘEDNÍ ŘÍŠE

Ostrý boj proniká i do základní buňky otrokárske společnosti — do patriarchální rodiny. V Leydenském papyru se praví: „Člověk hledí na svého syna jako na nepřítele.“ Všechny pilíře otrokárske společnosti a státu se kymácejí. Povstalci napadají i náboženství, které vždycky hájilo kněze a boháče. Ipuver mluví s hrůzou o šířící se „nevíře v bohy“. Podle jeho slov „horké hlavy říkají: ,Kdybych věděl, kde je bůh, při­ nesl bych mu oběť !‘ “ Toto povstání, které otřáslo celou budovou otrokárske společnosti a státu v Egyptě, nemohlo od základu změnit vývoj historického pro­ cesu. Vzbouřené masy pracujícího lidu nebyly sdostatek sjednoceny a neuvědomovaly si, a ani si nemohly uvědomit úkoly stojící před nimi. Tehdejší nápisy neříkají bohužel nic o tom, jak bylo toto povstání potlačeno. Soudíme-li však z toho, že později byl znovu obnoven dřívější pořádek, smíme usuzovat, že síla povstání byla zlomena. DOBYTÍ EGYPTA HYKSÓSY

Ke konci Střední říše v XVIII. stol, před n. 1. vpadají do Egypta cizí asijské kmeny, t. zv. Hyksósové. Pozdní historická tradice, zachovaná antickými autory, vysvětluje tento kmenový název „Hyksósové“ jako znetvoření egyptských slov „vládci pastýřů“. Je možné, že v tomto vysvětlení je zrnko pravdy. Kmeny Hyksósů zaplavily Egypt v údobí mezi Střední a Novou říší, dobyly značné části země a vládly v Egyptě déle než sto let. Hyksósové byli podle všeho skupina kočovných kmenů, která byla na značně nižším stupni hospodářského a kulturního vývoje než Egypťané. Máme všechny důvody k předpokladu, že název „Hyksó­ sové“ se skutečně vztahuje k některým egyptským slovům, možná že ke slovům „vládcové pouštních zemí“ („hekov chasvet“1). Tak asi nazývali Egypťané náčelníky kočovných asijských kmenů, které žily severovýchodně od Egypta. Vpád Hyksósů a dobytí celé země byl dosti dlouhý proces. Asijské kmeny, využivše vnitřní slabosti Egypta, ostrých sociálních bojů a roz­ drobenosti státu na řadu malých samostatných knížetství, mezi nimiž poněkud vynikal jen Véset, kde se upevnila dynastie „králů jihu“, začaly postupně pronikat do Delty a zmocňovat se tam pastvin. Oddíly asijských vojáků vstupovaly do služeb k malým králům v Dolním Egyptě a byly jádrem jejich vojenských sil. Vůdcové asijských kmenů dostávali od nich do správy veliké pozemky, ba i celá území. Po tomto pokojném pronikáni následoval vojenský vpád. Vnitřně oslabený Egypt se stal kořistí asijských dobyvatelů, Hyksósů. To se pravděpodobně 1 Tehdejší výslovnost klasického (středoegyptského) hekov chasvet byla asi „hyk - šos“. (Pozn. red.)

KAP. VIII • DOBYTÍ EGYPTA HYKSÓSY

211

stalo už za posledních králů XIII. dynastie. Antická tradice zachovala šest jmen hyksóských králů. Tehdejší egyptské památky, hlavně ska­ raby, uchovaly daleko větší počet jmen, ale pro krajně skoupé doku­ mentární údaje přesto nelze plně charakterisovat dobu výbojů Hyksósů. Usuzujeme-li podle jmen hyksóských králů, byli Hyksósové dosti složitý konglomerát kmenů, k němuž patřily kmeny semitské a kmeny churritského původu. Hyksósové se upevnili v severním Egyptě, kde, jak na to ukazují pozdější egyptské a antické historické tradice, vy­ stavěli své hlavní město Avaris ve východní části Delty. Název „Avaris“ zřejmě zcela odpovídá egyptskému jménu „Hatvóret“, s nímž se setká­ váme v nápisech hyksóských králů a také v „papyru Sallierově (I.)“ jakožto s městem zasvěceným bohu pouští a cizích zemí Sutechovi. Vý­ chodní část Delty opevnili Hyksósové zvlášť silně, jak svědčí zbytky tábora nalezeného ve Vádí Tumilát poblíž Telí el-Jehúdíje. Petrie zde při vykopávkach našel skaraby, typickou hyksóskou keramiku a bron­ zové zbraně. Zvlášť zajímavý je tento tábor s hlediska změn válečné taktiky Hyksósů. Původní tábor byl opevněn jenom masivním hliněným válem; to svědčí o tom, že obránci budovali svou obranu hlavně na od­ dílech lučištníků a válečných vozů, které měly zamezit každou možnost boje muže proti muži mimo tábor nebo jeho ztečení. Později však byl tento val nahrazen zdmi a to svědčí, že Hyksósové převzali prvky staro­ egyptského opevnění. Je zcela možné, že stejné opevnění Hyksósů bylo vAbúsíru el-Meleku u vchodu do Fajjúmské oasy. Na hluboké pronikání asijských kmenů do Delty ukazují výsledky posledních vykopávek města Zaanetu (Tanis), jehož zdi byly vystavěny podle pravidel stavební techniky kenaanejských kmenů Palestiny. Mezi králi Hyksósů význačné místo zaujímal Chian, jehož jméno se zachovalo v řecké transkripci lannas. Na velmi četných Chianových pečetích se zachovaly jeho tituly — „vládce cizích zemí“, „dobrý vládce“, „dobrý bůh“, které svědčí o tom, že cizí tituly byly postupně nahrazovány tradičními tituly egyptských králů. Lze se domnívat, že Chian panoval nad celým Egyptem. Jeho jméno bylo objeveno na růz­ ných památkách nalezených na území Dolního a Horního Egypta. Na jisté rozšíření tehdejšího obchodu ukazují egyptské věci s Chianovým jménem nalezené daleko za hranicemi nilského údolí, v Sýrii, ba i na ostrově Krétě. Doba Chianova panování byla zřejmě dobou nej­ větší síly mocné říše Hyksósů a jejich králů vládnoucích v Egyptě.

Ramesse II. útočí na syrskou pevnost. Relief z Ramessea u Pesetu.

KAPITOLA IX

EGYPT V DOBĚ NOVÉ ŘÍŠE VYHNÁNÍ HYKSÓSŮ Z EGYPTA

Králové Hyksósů vládli v Egyptě asi od konce XVIII. stol, do r. 1580 před n. 1. Panství cizinců vyvolalo povstání místního obyvatelstva, které usilovalo o obnovení samostatného egyptského státu. Boj za sjednocení země — jako v dřívějších dobách —• začal v Horním Egyptě, který si vždy zachoval určitou nezávislost. Tento boj s Hyksósy zvlášť zesiluje a mění se v osvobozeneckou válku proti cizí nadvládě za vésetského krále Kamóse. Tehdejší události se popisují v literárních pracích poz­ dější doby, zejména v jednom školním cvičení na literárně historické thema. Vypravuje se v něm o vésetském králi Kámošovi, který svolává do svého paláce velmože země a navrhuje jim začít válku proti Hyksósům. „Chci vědět,“ praví Kamóse, „nač je mi má síla. Jeden kníže sídlí v Hatvóretu, druhý v Nubii, ale já zde sedím s Asiatem a Nubijcem dohromady. Každý vládne kusem Egypta a dělí se o zemi se mnou až do Mennoferu. Hled1, on už vládne ve Chmúnevu a nikdo ho ne­ zastavuje. Vrhnu se na něho a rozpářu mu břicho. Mé přání je zachránit Egypt a zničit Asiaty.“ Avšak Kamósova hněvivá a bojovná řeč se nesetkává s porozuměním u představitelů šlechty, kteří se shromáždili k poradě. Smýšlejí mnohem

KAP. IX • RŮST VÝROBNÍCH SIL ZEMĚ

213

mírumilovněji než král a doporučují mu, aby se držel obranné politiky. Král však s nimi nesouhlasí. Odpovídá jim: „Vaše myšlenka není správná, a já přesto budu bojovat s Asiaty... Vždyť pláče celá země. Ve Vésetu o mně řeknou: ,Kamóse — toť obránce Egypta.“1 Dále se v této práci popisuje krvavá válka, kterou proti Hyksósům rozpoutal vésetský král Kamóse, a jeho vítězství nad asijskými kmeny. Pisatel vylíčil Kamóse jako národního hrdinu bojujícího za osvobození Egypta ze jha cizinců. Konečného vítězství nad Hyksósy dobyl jeden z následujících vésetských králů Ahmóse I., který se pokládal za zakladatele XVIII. vésetské dynastie. O jeho válečné činnosti jsme zpraveni z dobře zachované autobiografie jednoho z jeho velmožů, Ahmóse, syna Jébónova. V tomto historickém dokumente se popisují etapy válečného boje Ahmóse I. s cizozemci. Po několika bitvách na souši i na lodích oblehla egyptská vojska hlavní opěrný bod Hyksósů v Deltě, město Hatvóret. Přes houžev­ natý odpor Hyksósů se Egypťanům podařilo porazit jejich vojska a vy­ hnat je z Egypta. A nejen to. Egyptská vojska při pronásledování Hyksósů pronikla do Asie a snažila se opanovat střediska hyksóského panství v Přední Asii. Osvobození Egypta od cizího jha, sjednocení země pod vládou vésetských králů a obnovení sjednoceného, samostatného a nezávislého státu umožnily egyptským králům, aby nejen pokračovali v oné velké dobyvatelské politice, kterou vedli jejich předchůdci, ale aby ji i roz­ šířili. Tuto dobyvatelskou politiku obnovil už Ahmóse L, když dobyl velkých vítězství nad Hyksósy za hranicemi Egypta v Přední Asii. Podle tehdejších nápisů možno soudit, že egyptská vojska pronikla až na území Foinikie a Sýrie. Ale zvlášť velkých úspěchů dosáhl Ah­ móse I. v Nubii, kde znovu dobyl těch nubijských oblastí, které dříve bývaly pod vládou egyptských králů. RÜST VÝROBNÍCH SIL ZEMĚ

Vyobrazení na stěnách hrobek z doby Nové říše kreslí další rozvoj hospodářského života Egypta. V nomech vzkvétá jak zemědělství, tak řemeslo. Výroba se stále více specialisuje a koncentruje. Na stěnách hrobky velmože Chaemhéta jsou vyobrazeny zemědělské práce, zejména orání půdy pluhy, kopání země motykami a kypření země mlaty, což vykonává současně dvacet lidí. Zemědělské nástroje mají v té době svůj dřívější primitivní charakter. To se vysvětluje lácí pracovní síly, nechutí otrokářů dávat do rukou otroků dokonalejší nástroje a konečně velkou úrodností půdy. Avšak od XVIII. dynastie lze pozorovat jistý

214

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ftIŠE

Polní práce. Freska z Sennedžemovy hrobky. Nová říše.

pokrok v technice, zejména se velmi zdokonalují zemědělské nástroje. Tak na př. se mění tvar pluhu, který se začíná opatřovat prodlouženými držadly zpevněnými příčkou. Máme důvod k předpokladu, že v této době byl už znám střídavý polní systém a také se používalo podzimní a jarní setby. Dozor nad těmito novotami v zemědělství se ukládal nejvyššímu úředníku, vezírovi. V instrukci vezírovi, jejíž text se zachoval v hrobce Rechmiréově, mluví se o tom, že povinností vezíra bylo dávat správcům oblastí a velitelům osad nařízení, která se týkají „orání polí v létě“. Tento fakt mluví o jistém pokroku v zemědělské technice. Státní moc se neomezovala jen na dozor nad činností zavodňovací sítě, ale činně zasahovala do zemědělského života země, snažíc se o zinten­ sivnění zemědělství. To se vysvětluje tím, že veškerý rozvoj ekonomiky agrárního Egypta byl určován hlavně rozvojem zemědělství. Stejnou měrou se stále více rozvíjí a zdokonaluje řemeslná výroba. To dobře dokazují četná vyobrazení a příslušné nápisy na stěnách vésetských hrobek. V této epoše existují na tuto dobu velké řemeslnické dílny, které patří hlavně velkým chrámům. Tak se na stěnách Neferronpetovy hrobky z doby XIX. dynastie zachovalo vyobrazení řemesl­ nické dílny Amónova chrámu, ve které pracuje přes dvacet lidí. Avšak zvlášť charakteristická vyobrazení se uchovala na stěnách hrobky ve­ zíra Rechmiréa, kde vidíme velké řemeslnické hospodářství, velké řemeslnické dílny, náležející Amónovu chrámu ve Vésetu. V těchto

KAP. IX • RŮST VÝROBNÍCH SIL ZEMĚ

215

velkých řemeslnických dílnách pracovalo až 150 rozličných řemesl­ níků: kovodělníků, dřevodělníků, koželuhů, stavitelů, sochařů a j. K těmto řemeslníkům patřili též cizozemští otroci, jak to zcela jasně ukazují vyobrazení a nápisy na stěnách Rechmiréovy hrobky. Tento vysoký úředník, zastávající za panování Thutmóse III. hodnost vezíra, správce hlavního města a nejvyššího soudce, byl současně „správcem chrámu Amónova“ a „velitelem všech prací Amóna ve Vésetu“. Z toho důvodu byly mu podřízeny všechny řemeslnické dílny Amónova chrá­ mu, které proto byly tak pečlivě zobrazeny na stěnách jeho hrobky. Největší význam ze všech řemesel měla metalurgie, jejíž vznik a roz­ voj způsobily úplný převrat jak v technice, tak v ekonomickém vývoji země. Metalurgie měla obzvláštní význam pro výrobu pracovních ná­ strojů a zbraní. Kovové pracovní nástroje a zbraně zvolna, avšak jistě vytlačovaly nástroje kamenné a to bylo příčinou značného vývoje dosud velmi primitivní techniky. K největšímu vzestupu v tomto směru došlo na počátku XVIII. dynastie, kdy bronz, který se objevil v před­ cházejícím období, začal se v Egyptě všeobecně šířit a postupně vytlačil měď a měděné výrobky. V období XVIII. dynastie byly zdokonaleny staré způsoby metalurgické techniky, z nichž bylo zvláště rozšířeno kování a lití, dobře zobrazené na stěnách vésetských hrobek. Tak na pří­ klad na stěnách hrobky Ipuemréovy je zobrazena slevačská dílna, v které pracuje dvanáct mistrů. Z mědi a z bronzu se v tomto období vyráběly nejrůznější předměty: nářadí a nástroje — sekery, pily, mo­ tyky, nože a kladívka; zbraně — meče, dýky, válečné sekeromlaty, hroty kopí a šípů; nádoby užitkové i rituální; sošky bohů, králů, po­ svátných zvířat a množství jiných uměleckých a řemeslnických věcí, jakož i předměty denního života a kultu, které se ve velkém množství zachovaly až dodnes a jsou uloženy v museích, zejména v moskevském Museu výtvarných umění. Jasnou představu o nástrojích řemeslníků v době XVIII. dynastie poskytují krásně zachované sekery, teslice a dláta se jménem Thutmóse III., které pocházejí z jeho chrámu v Karnaku. Značného rozvoje dosáhla technika výroby různých slitin, jak o tom svědčí zvláštní termín „bronz složený ze šesti částí“. Spolu s tím znamenitého rozkvětu dosáhlo klenotnictví, k čemuž přispívalo to, že se vládnoucí třídy otrokárske aristokracie značně obohatily. V době XVIII. dynastie se objevily zcela nové způsoby zpracování zlata, ze­ jména splétání tenkých zlatých nití při výrobě vysoce uměleckých řetízků. Znamenité výrobky uměleckého řemesla, zejména rozkošné zlaté a stříbrné umělecké výrobky, nalezené v hrobce krále Tutanchamóna, poskytují krásnou představu o vysoké úrovni vývoje řemeslné výroby v Egyptě v době Nové říše.

216

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

OBCHOD

Růst výrobních sil země vedl k rozvoji vnitřního a zahraničního obchodu. V době Nové říše egyptský obchod se sousedními zeměmi stále více rostl. Upevňují se obchodní styky Egypta s jednotlivými oblastmi Sýrie, odkud Egypťané dovážejí zemědělské výrobky — obilí, víno, med a také dobytek. Veliké množství stavebního dříví dovážejí Egypťané z Libanonu a konečně z velkých syrských měst drahé výrobky syrských řemesel. Přes území Sýrie přiváželi egyptští obchod­ níci veliké množství zboží ze vzdálenějších zemí, z chetitského státu, z ostrovů v Egejském moři a z Mezopotámie. Obchod se Sýrií vedli jak po souši, tak po moři. V té době měli Egypťané námořní loďstvo, takže mohli zboží ze Sýrie dovážet na plachetnicích. Jedním z nejdůleži­ tějších opěrných bodů egyptského obchodu v Sýrii bylo město Byblos (Gebal). Význam Byblu pro egyptský obchod byl tak veliký, že jeden z knížat Byblu jménem Rib-Addi v jednom dopise, adresovaném králi, srovnává v tomto směru Byblos se starobylým hlavním městem Egypta Mennoferem: „Hle, Gebal! Jaký je Mennofer, takový je i Gebal pro krále a mého pána.“ Mnoho zboží se dopravovalo ze Sýrie do Egypta karavanami. Ve svých dopisech píší syrská knížata často o odeslání karavan do Egypta a o tom, že tyto karavany jsou doprovázeny vojen­ skými oddíly. Syrský kníže Pubaalu sděluje ve svém dopise, že připra­ vuje odeslání „skvělé karavany“ do Egypta. Do sféry egyptské dobyvatelské a obchodní expanse spadá v tehdejší době několik nových zemí, především Kypr, Malá Asie a Mezopotámie. Poněvadž sínajské měděné doly byly v té době již skoro vyčerpány, musili Egypťané hledat nové zdroje, odkud by dostali měď, pro ně ne­ zbytnou. Zvlášť veliké množství mědi dováželi v době Nové říše z ostrova Kypru, který byl ve starověku proslaven svými bohatými nalezišti mědi. V některých tehdejších dokumentech, jež se zachovaly, mluví se o dosti velkých transportech mědi, vypravených z ostrova Kypru do Egypta. Tak v jednom dopise kyperský král napsal egyptskému králi: „Poslal jsem ti 500 talentů (15 000 kg — V. A.) mědi. Poslal jsem to jako dar svému bratru. Bratře můj, neber si k srdci (tu okolnost), že mědi je málo. Vždyť v mé zemi ruka Nargala, mého vladaře (t. j. mor — V. A.), pobila všechny lidi mé země. A už není nikoho, kdo by mohl dobývat měď.“ V druhém dopise píše kyperský král egyptskému králi, že posílá do Egypta dalších 80 talentů mědi, že připravuje nové velké transporty mědi pro Egypt i příslušné zvláštní loďstvo k tomu účelu. Kyperský král zřejmě prosí egyptského panovníka, aby mu výměnou za měď poslal jiné zboží. Z jiných dopisů se dovídáme, že Egypťané vyváželi na Kypr stříbro a drahocenné výrobky uměleckého

KAP. IX • OBCHOD

217

řemesla, kterými byl tehdy Egypt proslaven. K rozvoji egyptského obchodu ve východní části Středozemního moře bylo třeba zabezpečit ochranu mořské plavby. Egyptští králové, kteří neustále bojovali s ná­ mořními piráty, žádali k tomu účelu pomoc od kyperského krále, který měl velké loďstvo a měl zájem na udržení pokojných obchodních styků 8 egyptským státem. Z Malé Asie, hlavně z jejích východních oblastí, obydlených Chetity, dopravovalo se v tehdejší době do Egypta železo, které bylo v Egyptě tehdy ještě vzácným kovem. V hrobce krále XVIII. dynastie Tutanchamóna bylo nalezeno celkem jen několik železných předmětů. V jed­ nom dopise chetitského krále Chattušila, zaslaném egyptskému králi Ramessovi II., je zmínka o dopravě železa do Egypta. V jiném dopise prosí chetitský král egyptského krále, aby mu poslal sošky z drahocen­ ných kovů, a sám mu posílá stříbro, na které byla chetitská země bohatá. Podle některých dopisů se egyptští králové XVIII. dynastie pokoušeli navázat obchodní styky nejen s chetitskými králi, ale i s kní­ žaty jednotlivých chetitských knížetství, na příklad s knížetstvím Arzavou. Egyptský obchod pronikal i dále na severovýchod do Mezopotámie. Ze státu Mitanni, ležícího v severozápadní části Mezopotámie, dostá­ vali Egypťané bronz, lazurit, látky, oděv, olej, vozy, koně a otroky. Podobné zboží, jakož i stříbro a drahé výrobky ze dřeva, zdobené zlatém a slonovou kostí, získávali Egypťané z Babylonu. Navazují se obchodní styky mezi Egyptem a Assyrií. Podle písemných pramenů dostávali Egypťané z Assyrie vozy, koně a lazurit. Při vykopávkach assyrských pohřebišť ze XIV.—XIII. stol, před n. 1. byly v Mari nalezeny egyptské skaraby z doby Nové říše a to ukazuje, že v té době pronikaly egyptské výrobky do Assyrie. Výměnou za všechno toto zboží dopravo­ vali Egypťané do Přední Asie hlavně zlaté slitky nebo výrobky, slono­ vou kost, výrobky ze dřeva zdobené zlatém, slonovou kostí a lazuritem, látky a oděvy, t. j. hlavně drahé kovy a řemeslné výrobky. Zároveň oživují egyptské obchodní styky s egejskými kmeny obývajícími ostrovy v Egejském moři a také kraje pevninského Řecka. Na pronikání egypt­ ských výrobků do oblastí Egejského moře ukazují skaraby a zlomky polévaných hliněných nádob s jménem Amenhotepa III. (1455—1424 před n. 1.), nalezené v Mykénách. Veliké množství egyptských řemeslných výrobků bylo objeveno ve zříceninách knosského paláce na Krétě a také na Rhodu a na Kypru. Podle nalezených věcí lze soudit, že Egypťané vyváželi do oblasti Egejského moře zlato, kamenné nádoby, slonovou kost, výrobky uměleckého řemesla, hlavně výrobky z fajanse. Egejské předměty byly nalezeny také v Egyptě až po samou Nubii. Na stěnách tehdejších egyptských hrobek zobrazovali se dosti často egyptští kupci

218

EGYPT V DOBĚ NOVÉ ŘÍŠE

a poplatníci, nesoucí na ramenou různé zboží egejského původu. Egej­ ské umění má v té době jistý vliv na vývoj egyptského umění. To vše­ chno svědčí o upevnění obchodních a kulturních styků mezi Egyptem a zeměmi v oblasti Egejského mo­ ře. A konečně zesílil ve značné míře egyptský obchod s jižními zeměmi, s Nubií a se zemí Puntem. Četné tehdejší nápisy popisují cesty a ob­ chodní výpravy, podnikané Egyp­ ťany do dalekých a bohatých jižních zemí. Zvlášť velká vojensko-obchodní expedice byla vyslána do země Puntu za královny Hatšetpsovety (1525—1503 před n. 1.). Zřejmě na památku této výpravy byl u egyptského hlavního města Vésetu postaven velký polojeskynní chrám bohatě vyzdobený kolonádami. Na stěnách chrámu jsou vyobrazeny jednotlivé výjevy z této výpravy do Puntu a veliké námořní loďstvo z plachetních veslic, vypravené za tím účelem, aby přivezlo z Pun­ Královna Hatšepsovet. Relief v žule. Nová říše. XVIII. dynastie. Metro­ tu bohatství této země. Umělec politan Museum. vyobrazil příjezd Egypťanů do země puntské, obydlené typickými negroidními kmeny. Podle vzhledu Puntijců a podle tvářnosti místní krajiny soudíme, že tato země byla ve východní Africe. Na stěnách chrámů jsou vyobrazeny palmy, opice a kolové stavby. Kolové stavby se, jak známo, zachovaly dodnes v některých afrických krajích. Na stě­ nách téhož chrámu je konečně také vyobrazen šťastný návrat egypt­ ského loďstva do vlasti. Nápisy podrobně vypočítávají přivezenou kořist. Egyptské lodi se vrátily naloženy „velmi těžce divy země punt­ ské: rozmanitým vonným dřevem božské země, hromadou myrhové pryskyřice a čerstvých myrhových stromů, ebenovým dřevem a čistou slonovou kostí, stříbrem a zlatém, kinnamonovým dřevem, kadidlem, oční mastí, paviány, kočkodany, psy, kožišinami jižních pardálů, domo­ rodci a jejich dětmi. Nic podobného se nepřivezlo ani jednomu králi,

KAP. IX • DOBYVATEĽSKÉ VÁLKY KRÁLŮ XVIII. DYNASTIE

219

Hlava usírské sochy královny Hatšepsovety z jejího chrámu v Dejr el-Bahrí. New York. Museum výtvarných umění.

který kdy žil na severu.“ Z jiných nápisů je patrno, že značná část této kořisti byla darována vésetskému chrámu boha Amóna. Kněžstvo mělo nepochybně svůj podíl na těchto velkých obchodních výpravách. Protože převládalo naturální hospodářství, měl obchod stále ještě svůj starý směnný ráz. Avšak stále většího významu nabývají ekvivalenty hod­ noty zboží, zejména kovy, které se postupně mění na odvažované ko­ vové peníze velmi primitivního typu, které ještě zcela nepozbyly své­ ho významu zboží. Pro stanovení hodnoty různých druhů zboží používá se kovových slitků — zlata, stříbra a mědi -— o určité váze. Tak se po­ stupně vypracovává zvláštní peněžní váhový systém, jehož základem je váhová jednotka, vážící 91 gramů, t. zv. deben, který se opět dělí na 10 menších dílů. DOBYVATEĽSKÉ VÁLKY KRÁLŮ XVIII. DYNASTIE

Příčinou obnovení dobyvatelské politiky byl do značné míry růst výrobních sil země. Rozvoj zemědělství a řemesel, stálá potřeba surovin a otroků a nutnost dalšího rozmachu rozsáhlého zahraničního obchodu

220

EGYPT V DOBĚ NOVÉ ŘÍŠE

byly hlavní příčiny lupičských dobyvatelských válek, které tak houžev­ natě vedli egyptští králové XVIII. dynastie, když Egypt vstoupil na jeviště světových dějin a stal se velikým a silným státem. Byla tedy válečná dobyvatelská politika tehdejšího Egypta velmi úzce spjata s roz­ vojem otrokárskeho hospodářství. Cesty, kterými se brala válečná dobyvatelská politika Egypta, byly do značné míry podmíněny cestami, jimiž se šířila hospodářská expanse Egypťanů. Egypťané si musili zajistit nej důležitější zdroje surovin a ty obchodní cesty, po nichž se jejich obchodní výpravy ubíraly do soused­ ních zemí. Proto podnikají egyptští králové svá dobyvatelská tažení hlavně na severovýchod do Palestiny, Sýrie a také na jih do Nubie. Egyptští králové XVIII. dynastie rozvíjejí rozsáhlou dobyvatelskou politiku, podnikajíce řadu velkých dobyvatelských tažení. Výsledkem těchto dlouhých válek bylo dobytí celé Sýrie až k hranicím Malé Asie na severu a až k velkému ohybu Eufratu na severovýchodě. Politiku soustavného a plánovitého dobývání Palestiny a Sýrie provádějí již _ první nástupci Ahmóse I. Ale zvlášť intensivní dobyvatelskou politiku provádí Thutmóse III. (1525—1491 před n. 1.), který za svého dlouhého panování vykonal několik tažení do Sýrie. Tato válečná tažení Thut­ móse III. jsou podrobně popsána ve velkém letopisu, který se z té doby zachoval. Pečlivá registrace nej důležitějších faktů válečných dějin tehdejšího Egypta, podaná místy literární formou, dovoluje nám dosti přesně stanovit pohyb egyptských vojsk do Sýrie, jednotlivé bitvy, obléhání a útoky na opevněná města. Cílem prvního tažení Thutmóse III. do Sý­ rie ve 22.—23. roce jeho panování bylo potlačit povstání syrských kní­ žat, která utvořila protiegyptskou koalici, jejíž hlavou byl král syrského města Kadeše. K rozhodné bitvě došlo u města Megidda. Egyptská voj­ ska dobyla velikého vítězství nad nepřítelem. Asiaté „utíkali v bez­ hlavém strachu k Megiddu, zanechávajíce na místě své koně a své vozy ze zlata a stříbra. Obyvatelé vytahovali lidi navrch do města, tahajíce je za šaty; obyvatelé města se zavřeli před nimi a spouštěli šaty, aby je vytáhli do města.“ Po porážce velkého syrského vojska u Me­ gidda zmocnili se Egypťané bohaté kořisti. Poněvadž egyptský letopisec připisoval veliký význam značným ukořistěným hmotným hodnotám, vypočítává podrobně všechno ukořistěné bohatství. „Tehdy byly uko­ řistěni jejich koně; z jejich vozů ze zlata a ze stříbra se skládala kořist... Jejich vojáci leželi roztaženi jako ryby na zemi. Vítězná armáda Jeho Veličenstva chodila kolem, počítajíc kořist a své podíly. A tu byl uko­ řistěn stan toho potupy hodného nepřítele (knížete Kadeše — V. A.), v němž byl jeho syn... Celá armáda jásala, vzdávala chválu Amónovi za vítězství, které daroval svému synu... Oni přinesli kořist, které se

KAP. IX • DOBYVATEĽSKÉ VÁLKY KRÁLŮ XVIII. DYNASTIE

221

Trestání otroka. Z hrobky v Beni Hasanu. Střední říše.

zmocnili, skládající se z... živých zajatců, koní, vozů, zlata a stříbra.“ Jak je vidět z tohoto úryvku letopisu, Egypťané si obzvláště cenili z dobyté kořisti „živých zajatců“, ze kterých dělali otroky, dále zlata a stříbra, koní a vozů, které Egypťané až do vpádu Hyksósů neznali. V letopisu se dále popisuje, jak egyptská vojska pod královým vele­ ním obklíčila Megiddo a začala obléhat tuto pevnost, která měla velký strategický význam. Obléhání bylo korunováno úspěchem, pevnosti bylo dobyto a obležení se vzdali vítězi na milost a nemilost. Teď měla Thutmósova vojska otevřenou cestu do Sýrie. Postupovala dále na sever, dorazila až na jižní svahy Libanonu a dobyla několika měst. Thutmóse III., aby si zajistil toto důležité území, postavil mezi dvěma libanonskými hřbety pevnost, kterou nazval „Thutmóse spoutávající cizince“. Na svých dalších taženích do Sýrie dosáhl Thutmóse III. několika nových velkých úspěchů. Obsadil nej důležitější foinická města a stanul pevně na březích Středozemního moře. Dobyv úplného vítězství nad syrskými vojsky, zmocnil se Kadeše, nej důležitějšího opevněného bodu na řece Orontu. Po několika zdařilých manévrech pronikl konečně do severní Sýrie, obsadiv veliké město Chalpu (Aleppo), zvítězil nad mitannskými vojsky u Karchemiše, přeplavil se přes Eufrat a dobyl Niju, vojensky důležitého místa na Eufratu. Výsledkem těchto úporných bojů se syrskými kmeny tedy bylo, že se Thutmósovi III. podařilo dobýt celé Sýrie, a když potlačil několik povstání místního obyvatelstva, upevnit zde egyptské panství. Tyto dobyvatelské války Thutmóse III. natolik posílily egyptský vliv v Asii, že řada asijských králů, jako na př. král babylonský, assyrský a chetitský, začala Egyptu odvádět poplatky, jako kdyby se vykupovala

222

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

Černí otroci. Relief z doby Nové říše.

od vpádu egyptských vojsk. Tato doba byla dobou největšího rozkvetu vojenské moci Egypta a jeho politického vlivu v Přední Asii. Jeden z velkých posledních dobyvatelů XVIII. dynastie byl Amen­ hotep II. (1491—1465 před n. L), který vykonal několik velkých váleč­ ných tažení do Sýrie. Podrobný popis těchto tažení se zachoval v textu velice zajímavého nápisu, nedávno nalezeného v zříceninách Mennoferu. Za svého prvního tažení Amenhotep II. rychlým pochodem prošel Palestinu, zničil vojska a zpustošil města místních knížat, která se mu nepokořila. Dále v čele svých vojsk dospěl k řece Orontu, přeplavil se přes ni a po několika úspěšných bojích zabral celou severní Sýrii až po Eufrat. Egyptská vojska obsadila nejdůležitější města v této bohaté oblasti, zejména velké město Ugarit, významné hospodářské středisko a strategický bod na břehu Středozemního moře. Těmito úspěšnými vojenskými operacemi dosáhl Amenhotep II. břehu Eufratu a snad se dokonce přeplavil i přes Eufrat a vtrhl do země Mitanni. V uchovaném nápise se alespoň mluví o tom, že „vůdcové Mitanni se k němu (Amenhotepovi II. — V. A.) dostavili s daní na zádech, úpěnlivě prosíce krále, aby jim poskytl sladkého dechu života. Jaká to neobyčejná událost! Nikdy nebylo slýcháno nic podobného od dob bohů! Tato země, která neznala dříve Egypt, úpěnlivě prosí teď dobrotivého boha.“ Za dva roky po tomto tažení Amenhotep II. podnikl druhou výpravu do Palestiny, za které zničil vojska svých protivníků, zmocnil se několika měst, množství zajatců a velké kořisti. V mennoferském nápise je uveden soupis kořisti a trofejí, kterých dobyl za těchto dvou tažení. Nejsou-li údaje tohoto nápisu zveličeny, odvedl král do zajetí 101218 zajatců

KAP. IX » DIPLOMACIE

223

a také ohromnou kořist — „veškerý jejich bezměrný majetek, veškerý jejich drobný dobytek, veškerý jejich nesčetný skot, vozů ze stříbra a zlata — 60, dřevěných vozů 1032, s jejich celou válečnou výzbrojí, (koní?) — 3050“. Jak je vidět z tohoto nápisu, bylo cílem dobyvatelských tažení egyptských králů především získat co největší množství zajatců, z nichž obyčejně byli děláni otroci. Získání těchto otroků bylo nezbytné pro rozvoj otrokárskeho hospodářství v Egyptě, neboť otrokáři stále po­ třebovali plynulý přísun levné pracovní síly v podobě otroků. Zároveň měla být válkami získána nejrůznější kořist. Amenhotep II. odvezl ze Sýrie a z Palestiny mnoho zlata, mědi, koní a vozů, které se tehdy v Egyptě cenily velmi vysoko. Egyptští králové se neomezili na dobytí Sýrie. Dobyli rovněž Nubie až po čtvrté peřeje. Největší výboje zde vykonal Thutmóse III. Z té doby se zachovaly soupisy nubijských území, která si podrobil. Dobytí Nubie umožnilo exploatovat přírodní bohatství jižních zemí. Egypťané začali přivážet velmi mnoho zlata, hlavně z bohatých zlatonosných nubijských území. Aby byla usnadněna doprava, byl znovu vyčištěn průplav u prvních nilských peřejí. Pronikajíce stále dále na jih, kolonisovali Egypťané postupně Nubii, aby se upevnili na důležitých obchod­ ních cestách a podrobili tyto bohaté jižní země zcela svému vlivu. EGYPT ZA AMENHOTEPA III. (1455 — 1424 před n. 1.)

Dlouhé války, které egyptští králové vedli v Sýrii a v Nubii, Egypt velmi vyčerpávaly. Proto se za vlády Amenhotepa III. Egypt už ne­ pouštěl do velikých válek. Amenhotep III. vedl mírumilovnou zahra­ niční politiku. Stavěl velkolepé stavby, z nichž vynikají nádherné vésetské chrámy, zdobené gigantickými sloupy, které uchovaly památku na něho a na jeho stavitelskou činnost po dlouhá staletí. Mírumilovná činnost Amenhotepa III. se vysvětluje hlavně tím, že lidské síly v zemi byly vyčerpány. Králové musili tehdy udržovat politický vliv Egypta v Asii už ne zbraněmi a vojáky, nýbrž jen diplomacií a zlatém. DIPLOMACIE

Mezinárodní vztahy tehdejšího Egypta jsou nám dosti dobře známy; v el-Amarně byl totiž nalezen velký státní archiv egyptských králů z konce XVIII. dynastie. V tomto archivu se zachovala diplomatická poselství egyptskému králi od králů Babylonu, Assyrie, Mitanni, chetitského státu a Kypru a také četných syrsko-palestinských knížat a vládců. Dopisy el-amarnského archivu jsou nejcennější historické

224

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

dokumenty, které výrazné cliarakterisují úroveň tehdejší diplomacie. Podle těchto dopisů soudíme, že Egypt udržoval obchodní a diplomatické vzájemné styky s řadou předoasijských států. Vyjednávaní mezi jednot­ livými státy se dála prostřednictvím zvláštních vyslanců. Tato vyjed­ návání vedla nezřídka k uzavření vojenskopolitických spolků a smluv, které se udržovaly ve veliké tajnosti. Politické spolky, jako na pří­ klad spolek mezi Egyptem a Mitanni, utvrzovaly se často dynastickými sňatky. Cílem diplomatických vyjednávání, která se vedla ústně pro­ střednictvím vyslanců nebo písemně, bývalo někdy urovnání různých konfliktů. Tak babylonský král prosí v jednom dopise egyptského krále, aby potrestal osoby, které se provinily oloupením babylonské karavany. V jiném dopise protestuje babylonský král proti navázání přímých diplomatických styků mezi Egyptem a Assyrií, o níž se domníval, že je podřízena jemu. Mitannský král v jednom dopise egyptskému králi na­ vrhuje provést výměnu pohraničních měst. Všechny tyto dopisy jsou většinou napsány babylonským klínopisem v babylonském jazyce, který byl tenkrát mezinárodním diplomatickým jazykem. Podle diplo­ matických dokumentů lze zjistit, že autorita Egypta v Asii od doby panování Amenhotepa III. postupně upadá. Některá ze syrských kní­ žat však ještě vyslovují ve svých dopisech city věrných poddaných vůči egyptskému králi, zdůrazňujíce svou oddanost Egyptu. Tak kníže města Katny píše egyptskému králi: „Můj vladaři! Zde jsem já, Tvůj služebník. Kráčím po cestě svého vladaře a svého vladaře neopouštím. Od těch dob, kdy se můj otec stal Tvým služebníkem, stala se jeho země Tvou zemí a město Katna — Tvým městem; i já náležím svému vladaři. Můj pane! Když přitáhla vojska a vozy mého vladaře, přinášeli moji lidé jídlo, pití, dobytek, zeleninu, med a olej vojskům a vozům mého krále.“ Uznávají-li však malá syrská knížata ještě autoritu egyptského krále, pak větší předoasijské státy se postupně osvobozují od egyptského vlivu. Proto si musí egyptští králové vykupovat spojenectví silných asijských králů zlatém. Tak Amenhotep III. posílá assyrskému králi 20 talentů zlata, zřejmě proto, aby si za tu cenu koupil jeho pomoc. Babylonský král Kadašman-Enlil žádá neustále ve svých dopisech Amenhotepa III., aby mu poslal zlato. Táž velmi naléhavá prosba o poslání zlata zaznívá v řadě dopisů jiných asijských králů. Zvlášť typické jsou v této věci dopisy mitannského krále. V té době vzniká ve východní části Malé Asie velké a silné chetitské království. Chetitští králové se snažili rozšířit území svého státu na úkor sousedních mitannských oblastí a oblastí severní Sýrie, které byly dříve pod egyptskou mocí. Zesílení chetitského státu ohrožovalo především království Mitanni v severní Mezopotámii a egyptské panství v Sýrii.

Kap. IX • DIPLOMACIE

225

Tváří v tvář rostoucímu hroznému nebezpečí chetitského vpádu spojují se egyptský a mitannský král k tomu, aby se společně postavili proti hrozícímu nepříteh. Takto se na obzoru vynořila možnost uzavřít spolek egyptsko-mitannský, který se utvrzuje několika dynastickými sňatky. Dopisy, jimiž se mitannský král Tušratta obrací na egyptského krále Amenhotepa III., jasně a výrazně podávají jednotlivé etapy diploma­ tických vyjednávání, která nakonec vedla k vytvoření dosti těsných vzájemných vztahů mezi Egyptem a Mitanni. Egypt, který za pano­ vání Amenhotepa III. už neměl dostatek vojenských sil na obranu svých vzdálených syrských držav proti přepadu Chetitů, musil se nyní opírat o pomoc Mitanni, ale mitannský král žádal za své spojenectví a za svou pomoc zlato. V mnoha dopisech, zaslaných egyptskému králi, znova a znova žádá zásilky zlata, neboť, jak píše, „v zemi mého bratra je zlata tolik jako prachu“. Proto mitannský král, když prodává své spojenectví egyptskému králi, žádá mnoho zlata, říkaje: „Více než mému otci kéž mi dá a kéž mi pošle můj bratr.“ O oslabení egyptského vlivu v Sýrii svědčí soustavný postup Chetitů na jih i to, že se Chetité zmocnili řady území a měst, která kdysi patřila Egyptu. Tak napadli město Katnu a vyplenili je. Akizzi, kníže Katny, marně prosí egyptského krále o pomoc. Píše mu: „Ó, můj vladaři! Tak jako Damašek v zemi Ube vztahuje své ruce k Tvým nohám, tak i Katna vztahuje své ruce k Tvým nohám.“ Avšak všechny tyto úpěn­ livé prosby jsou bezvýsledné. Egyptský král už nemá dostatečné množ­ ství vojenských sil k tomu, aby zastavil postup Chetitů a obnovil svou moc v Sýrii. Oslabení egyptského vlivu v Sýrii napomáhá postupu kmenů Chabirů do Palestiny a do jižní Sýrie. Tyto kočovné kmeny se zmocňují území Palestiny, která patřila dříve Egyptu. Rib-Addi, kníže Byblu, píše ve svém dopise egyptskému králi: „Od těch dob, kdy se Tvůj otec vrátil ze Sidónu, upadly země pod moc Chabirů.“ Úpadek vojenské moci Egypta, který se jasně projevil za panování Amenhotepa III., byl ještě zjevnější za jeho syna a nástupce Amen­ hotepa IV. (1424—1388 před n. 1.). V této době zřejmě už nemá egypt­ ská vláda velké vojenské síly, a není proto s to, aby bránila své panství v Sýrii. Proto se v Sýrii vytváří spolek syrských knížat, podporovaný zčásti Chetity. Syrský kníže Aziru, který byl v čele spolku, houževnatě bojuje za osvobození Sýrie od zbytků egyptského vlivu. Mnohá syrská a foinická města, která zůstala Egyptu věrná, brání se jen s obtížemi útočícím Chetitům a vojskům Azirovým. Některá z těchto měst píší egyptskému králi zoufalé dopisy s prosbou o vyslání vojenské pomoci. Stařešinové Tunipu posílají do Egypta tento dopis: „Králi Egypta, mému vladaři, obyvatelé Tunipu, Tvého služební15 Dějiny starověkého Východu

226

EGYPT V DOBĚ NOVÉ ŘÍŠE

ka... Kdo směl dříve vyplenit Tunip, aby nebyl zdeptán Manachbiriem (Thutmósem III. — V. A.)? Bohové... krále Egypta, mého vladaře, pře­ bývají v Tunipu. Ať se náš vladař zeptá svých starců (je-li to tak). A přece nyní už nepatříme našemu vladaři, králi Egypta... Dorazí-li jeho vojáci a jeho vozy příliš pozdě, naloží s námi Aziru jako s městem Nijou. Budeme-li musit hořekovat, pak i král Egypta bude muset hořeko­ vat nad tím, co udělal Aziru, neboť obrátí svou ruku proti našemu vladaři. A tehdy Aziru vstoupí do Simiru, Aziru udělá s námi, co se mu zachce v zemi našeho vladaře, krále; a to bude musit oplakávat náš vladař. Hle, Tunip, město Tvé, pláce a jeho slzy tekou; a pomoci nám není. 20 let posíláme (dopisy) našemu vladaři králi, králi Egypta, ale nedostali jsme (jako odpověď) ani slova, ani jediného.“ Tento dopis obsahuje hrozivou výstrahu egyptskému králi. Stařeši­ nové Tunipu upozorňují, že v daném případě hrozí nebezpečí nejen syrským městům věrným Egyptu, nýbrž i Egyptu samému. S týmiž úpěnlivými prosbami o pomoc obracejí se na egyptského krále knížata Byblu a Tyru. Ale všechny tyto prosby jsou marné. Dopis jednoho egypt­ ského úředníka z Palestiny nadmíru výmluvně ukazuje úpadek egypt­ ské moci v Sýrii a nutnost vyslat neprodleně egyptská vojska, aby byl obnoven prestiž Egypta v Přední Asii. „Ať král,“ píše tento úředník, „se postará o svou zemi... ať pošle vojska... neboť nepřijde-li letos žádné vojsko, všechny državy mého vladaře krále zahynou.“ Poslední věta tohoto dopisu stručně a silně vyjadřuje hlavní myšlenku, kterou pisatel učinil základem celého svého dopisu: „Celá země mého vladaře krále je na pokraji záhuby.“ Oslabení vojenské moci Egypta se vysvětluje vleklými válkami, které vyčerpaly živé síly země. Masy svobodného obyvatelstva, na je­ jichž bedra doléhala celá tíže válečné doby, nemohly už déle přinášet marné oběti. ACHNATONOVA NÁBOŽENSKÁ REFORMA (1424 — 1388 před n. I.)

Egyptští králové byli takto přinuceni zříci se dřívější válečné dobyvatelské politiky svých předchůdců. Toto se jasně projevilo v činnosti krále Amenhotepa IV., který se při své politice opíral o dosti široké vrstvy egyptského obyvatelstva. Významnou událostí tehdejších egyptských dějin je velká nábožen­ ská reforma, kterou provedl Amenhotep IV. Jejím cílem bylo nahradit starou tradiční formu mnohobožství novým kultem jednoho slunečního boha. Základem této reformy byly určité sociálně ekonomické příčiny. Dobyvatelské války králů XVIII. dynastie obohatily jen neveliké

KAP. IX • ACIINATONOVA NÁBOŽENSKÁ REFORMA

227

Portrét krále Achnatona. Nová říše. XVIII, dynastie. Berlínské museum.

skupiny dvorské šlechty a těžce se obrazily na postavení pracujícího obyvatelstva země. Největší bohatství se nahromadilo v chrámech a hlavně v rukou vésetských kněží boha Amóna. Náboženská reforma, namířená svým ostřím proti panství nadměrně zbohatlého nejvyššího vésetského kněžstva, byla prováděna důsledně a systematicky. Když Amenhotep IV. nastoupil na trůn, dal se do boje proti nejvyšším vrstvám vésetského kněžstva, které za předcházejících králů svým bohatstvím vykonávaly silný vliv na veškerou politiku egyptské vlády. Když Amenhotep IV. vystoupil proti vésetskému kněžstvu, byl z počátku nucen opřít se o provinciální kněžstvo, zejména o kněžstvo v Onu a v Mennoferu, kde od pradávna kvetl kult jednoho a nejvyššího slunečního božstva. Amenhotep IV. začal všemožně podporovat kult

228

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

onského boha Réa Harachteje proti kultu boha Amóna. Prohlásil se za nej vyššího kněze tohoto boha a začal stavět ve Vésetu chrám starému slunečnímu egyptskému božstvu, které prohlásil za boha, „jenž jásá na obzoru svým jménem, lesk světla maje v kotouči slunečním“. V těchto epithetech starého slunečního egyptského božstva je už jasně vidět základní rysy nového náboženství slunečního jednobožství. Avšak Amenhotep IV. nepokládal ještě za možné přejít ihned k rozhodnému útoku proti vésetskému kněžstvu a starému tradičnímu mnohobožství. Právě z této doby jsou zobrazení slunečního boha Harachteje s hlavou sokola ozdobenou slunečním kotoučem. Obnova starého slunečního kultu a stavba chrámu slunečního boha ve Vésetu byly tedy první eta­ pou velké náboženské reformy. Aby zdůraznil význam své náboženské reformy, prováděl Amenhotep IV. všechny tyto stavitelské práce s vel­ kou okázalostí. V jednom nápisu se praví, že král povolal k práci na zhotovení jednoho velkého obelisku všechny kameníky od Jebu (Elefantiny) až do Delty. Ale tím králův boj s vésetským kněžstvem ne­ skončil. Jeho činnost vyvolala oposici nejvyššího vésetského kněžstva, a to zase přimělo krále, aby se s Amónovými kněžími rozešel úplně. Začalo pronásledování kultu dřívějšího státního boha Amóna a celé soustavy starého tradičního mnohobožství. Jméno boha Amóna, jména ostatních egyptských bohů a dokonce i slovo „bohové“ byly horlivě ničeny na všech památkách. Král neušetřil dokonce ani jména svého otce, jehož částí bylo jméno boha Amóna. Když takto vyhlásil boj mocnému vésetskému kněžstvu, ustavil nový kult, kult jediného a nej­ vyššího slunečního boha Atona, a to se navenek projevilo i změnou samého králova jména. Král přijal nové jméno „Achnaton“, které znamená „lesk Atona“. Zároveň se Achnaton úplně rozešel s vésetským kněžstvem a opustil Véset. Postavil si nové a nádherné hlavní město poblíž dnešní el-Amarny v prostorné kotlině chráněné skalnatými horami. Do tohoto nového sídelního města, bohatě okrášleného paláci a chrámy, přesídlil s celým svým dvorem, úředníky a kněžími nového slunečního boha. Nové hlavní město pojmenoval „Achetaton“, což znamená „Obzor Atona“. Slavnostní hymny popisují krásu a bohatství nového nádherného hlavního města Egypta. Vykopávky provedené během posledních let v Achnatonově residenci poskytly nadmíru bohatý materiál pro studium života tehdejšího egyptského města. Kromě velkého královského paláce byly zde objeveny budovy státních úřadů, zejména státního archivu a „školy písařů“ („dům života“), přepychová panská sídla nejvyšších aristokratů a úřed­ níků, potom domy, v nichž bydlili představitelé středních vrstev oby­ vatelstva, malí obchodníci a řemeslníci, a konečně celá čtvrt obydlená chudinou, zřejmě lidmi, kteří pracovali v nekropoli.

KAP. IX • ACHNATONOVA NÄBOŽENSKÄ REFORMA

229

Ve skalách nedaleko města byly nalezeny hrobky tehdejších velmožů. Na stěnách pohřebních síní v těch­ to hrobkách se zachovala velmi jemná vyobrazení a velmi zajímavé nápisy, zejména text hymnu na po­ čest boha Atona, který má vysokou uměleckou hodnotu. To nám umož­ ňuje, abychom dosti podrobně pro­ studovali celou tuto dobu a Achnatonovu náboženskou reformu. Poněvadž ve starém Egyptě bylo Achnaton se svou rodinou. Nad nimi náboženství hlavní formou ideologie vyobrazení boha slunce Atona. Relief r - , i ■ v.vz • .v j- í z doby Nové říše. XVIII. dynastie. a chrámy byly největšími středisky J J kulturního vlivu, mohlo být hlásání náboženství použito egyptskou vládou k upevnění politického a kultur­ ního vlivu Egypta v sousedních zemích. Právě za tím účelem byly zřejmě také vytvořeny nové formy kultu jediného boha slunce, ve své jednoduchosti a jasnosti pochopitelného a dostupného masám lidu různých jazyků a různých kmenů, obývajících země sousedící s Egyptem. Na tento význam Achnatonovy náboženské reformy ukazují některé věty z velké hymny na boha slunce Atona. V této hymně se mluví o tom, že bůh slunce Aton vychází nad každou zemí, že jako jediný stvořitel světa stvořil všechny země, Egypt, Sýrii a Nubii, a posílá život každé zemi. Dřívější egyptští bohové byli zobrazováni jenom jako ochránci Egypta samého a egyptského krále, kterému zajišťovali vítěz­ ství nad jeho nepřáteli; nyní nový bůh Aton, jehož kult byl hlásán s výše královského trůnu, byl prohlášen za boha nejen Egypta, ale i soused­ ních zemí. Při provádění své náboženské reformy se Achnaton opíral o střední svobodné vrstvy obyvatelstva, jehož představitelé vytvořili okolo krále novou skupinu dvorského úřednictva. Tito noví velmožové se ve svých nápisech pyšní ne svou urozeností a šlechtictvím, nýbrž přízní krále, kterému vděčí za své povýšení. Ve svých nápisech zdůrazňují svou věrnost králi a oddanost novému náboženskému učení, jehož fanatic­ kým hlasatelem byl sám král. Tak velitel vojska Mej píše ve svém nápise: „On (t. j. král — V. A.) rozmnožil své milosti ke mně jako písek. Já jsem hlava úředníků nad veškerým lidem; můj vladař mě povýšil, neboť jsem dbal jeho napomenutí a neustále poslouchám jeho slov. Moje oči se dívají každodenně na tvou krásu, ó, můj vladaři, moudrý jako Aton, naplněný pravdou. Jak blažen je ten, kdo poslouchá tvého

230

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

Socha královny Nefertiity z el-Amarny. O matovaný vápenec. Nová říše. XVIII. dynastie.

napomenutí života.“ Tito noví velmožové byli hospodářsky zcela závislí na králi. Na stenách svých hrobek často zobrazovali, kterak je král štědře odmeňoval zlatém za jejich věrné služby a za to, že vyznávali nové náboženské učení a ze všech sil podporovali náboženskou reformu. Tak velmož Meriré vyobrazil na stenách své hrobky, jak ho král od­ měňuje zlatém, a umístil tam též nápis se slovy, jimiž se král k němu obrátil: „Pověste mu zlato na šíji, zpředu, zezadu a zlato jemu na nohy za to, že dbal napomenutí faraónových, vyjádřených každým výrokem

KAP. IX * LIKVIDACE EL-AMARNSKÉ REFORMY

231

faraóna v těch velkolepých komnatách, ve svatyni, v chrámě Atonově, v Achetatonu.“ Achnaton, opíraje se o toto nové úřednictvo, které vytvořil a které mu bylo zcela oddáno, po celou dobu svého panování houževnatě a dů­ sledně uváděl v život svou velkorysou náboženskou reformu. V nej­ větších egyptských městech, kde byly zvlášť silně zakořeněny kulty starých bohů, ve Vésetu, Mennoferu, Onu a Jižním Onu, postavil Achna­ ton chrámy nového boha slunce Atona, který byl od nynějška prohlášen za jediného státního boha. A nejen to: kult Atona byl zaváděn i do Nubie, kde už za Amenhotepa III. bylo založeno nové město pod třetími peřejemi, které dostalo název Gematon. Achnaton zbořil chrám, který zde postavil jeho otec na počest vésetského boha Amóna, a postavil chrám nový na počest nového slunečního boha Atona. Achnatonův boj proti ncjvyššímu vésetskému kněžstvu vyvolal v zemi pasivní, ale někdy i aktivní odpor u té části obyvatelstva, která podporovala nejvyšší vésetské kněžstvo a vládce nomů. Otrokárska šlechta nomů, nespokojena novým kursem vládní politiky, kula spiknutí, ba dokonce připravovala na smělého krále reformátora atentát. O tom svědčí jedno vyobrazení, zachované na stěnách hrobky Mahua, náčel­ níka policie hlavního města. Zde vidíme, jak Mahu přivádí k vezírovi a k jiným vysokým úředníkům těžké státní zločince: jednoho Egypťana a dva cizince. Potěšen odhalením spiknutí a uvězněním hlavních spik­ lenců, vezír žehná bohu Atonovi a králi. Mahu, hrdý na to, že toto spik­ nutí odhalil, vyobrazil tuto scénu na stěnách své hrobky. LIKVIDACE EL-AMARNSKÉ REFORMY

Náboženská reforma zavedená Achnatonem nevedla k žádoucímu výsledku. Achnatonovi se podařilo jenom na čas zlomit moc vésetského kněžstva a otrokárske aristokracie nomů. Achnatonovi nástupci ne­ dokázali udržet ve svých slabých rukou prapor reformy. Jeden z nich, Tutanchaton, byl nucen ustoupit nárokům vésetského kněžstva, obno­ vit Amónův kult a dokonce změnit podle toho své jméno na „Tutanchamón“. V Tutanchamónově hrobce, objevené r. 1922 v Údolí králov­ ských hrobek poblíž bývalého Vésetu, bylo nalezeno ohromné množství drahocenných předmětů a vyobrazení veliké umělecké hodnoty. V nád­ herné zlaté rakvi, která ležela zase v několika rakvích jiných, odpočívala mumie Tutanchamóna, který zemřel v mladém věku. Skvělé předměty, nalezené v této hrobce téměř netknuty zubem času ani rukou lupiče, jasně prokazují licoměrnou a kompromisnickou politiku tohoto mladého krále, který zcela upadl do vlivu vésetských kněží. Na zadním opěradle svého trůnu dal se král vyobrazit pod paprsky slunečního kotouče,

'32

EGYPT V DOBĚ NOVÉ ŘÍŠE

Tutanchamón na lovu. Kresba na truhlici z Tutanchamónovy hrobky. Nová říše. XVIII. dynastie.

boha Atona, jako by byl ochráncem el-amarnské reformy. Avšak ve svém velkém nápisu, jenž byl objeven ve vésetském chrámě Amónově, vystupuje jako horlivý stoupenec vésetského kněžstva a likvidátor el-amarnské reformy. Živými barvami popisuje pohromy, které vytrpěl

Tutanchamón na válečném voze v boji. Kresba na truhlici. XVIII. dynastie. Káhirské museum.

KAP. IX * LIKVIDACE EL-AMARNSKÉ REFORMY

233

Zadní opěradlo Tutanchamónova trůnu s vyobrazením krále a královny. Z Tutancha mónovy hrobky. Nová říše. XVIII. dynastie. Káhirské museum.

Egypt za krále heretika, „kdy chrámy byly zanedbány“, a hrdě ozna­ muje, že obnovil obrazy bohů Amóna a Ptaha a dal opravit jejich chrá­ my, které štědře obdařil bohatstvím: „všechny statky chrámů zvětšil dvakrát, třikrát i čtyřikrát, obdaroval je stříbrem, zlatém, lazuritem, tyrkysem, vzácnými drahokamy, královským plátnem, bílými rouchy, jemnými tkaninami, olivovým olejem, vonnými mastmi...“ a velikým množstvím otroků a otrokýň zajatých ve válkách. Tak doba nábožen­ ských reforem skončila úplným vítězstvím vésetského kněžstva. Achnaton zřejmě neměl při provádění své reformy dostatečnou sociální oporu k tomu, aby svedl rozhodný boj proti nadvládě kněžské aristokracie. Střední vrstvy obyvatelstva, o které se Achnaton opíral, byly ještě

234

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

slabé, nepočetné a zcela neorganisované. Široké lidové masy zůstávaly věrny starým náboženským formám. Při provádění své reformy byl proto Achnaton nucen zachovat staré formy záhrobního kultu a staré představy o záhrobním světě. Naproti tomu byla kněžská aristokracie silná svým bohatstvím a svou semknutostí. Tím se vysvětluje nezdar el-amarnské reformy. REAKCE ZA HAREMHEBA (1342 — 1338 před n. 1.)

Konečným likvidátorem náboženské reformy provedené Achnatonem je Haremheb, pokládaný za zakladatele XIX. dynastie králů. Haremheb náležel k aristokratickému rodu nomarchů hatnuleských, a byl tedy představitelem nomové šlechty, těsně spjaté s nej vyšším kněžstvem. Za panování Achnatonova zastával Haremheb řadu admi­ nistrativních a vojenských hodností. Za slabých Achnatonových ná­ stupců stoupal Haremheb postupně po žebříku hodností i titulů a za­ stával nejvyšší místa ve státě. Za Tutanchamóna měl vysoké vojenské postavení, neboť velel vojskům za válečného tažení do Asie. Je zcela možné, že v té době veškerá skutečná moc byla v jeho rukou. Nazýval se „největším z velkých, nejmocnějším z mocných, velikým vladařem národa... královým vyvolencem, stojícím v čele správy obou zemí, vojenským velitelem nad vojenskými veliteli dvou zemí“. Jeho politický vliv byl v té době dosti značný. Soustředění vysokých hodností umožnilo Haremhebovi, aby s pomocí vésetského kněžstva provedl státní převrat. Když se Haremheb zmocnil královské moci, zobrazil tuto usurpaci jako splnění přímé vůle bohů. Píše o tom ve svém nápise, že „srdce... boha... si přálo povznést svého syna na svůj věčný stolec, a proto se bůh ode­ bral s jásotem do Vésetu... se svým synem v objetí..., aby ho přivedl k Amónovi, aby ho uvedl v hodnost krále“. Avšak Haremheb byl nucen tak či onak uzákonit své násilné uchvácení nejvyšší státní moci. Proto uza­ vřel sňatek s královnou Mutnedžemetou, sestrou Achnatonovy manželky. Po celou dobu svého panování se neustále snažil zdůrazňovat zákonitý charakter své moci. Tak nazývá v jednom nápisu krále Thutmóse III. „otcem svých otců“ a v osmém roce své vlády obnovuje jako věrný potomek svých velkých předchůdců hrobku Thutmóse IV. Tím jako by se snažil zvlášť vyzvednout své přímé spojení s králi XVIII. dynastie. Hned po uchvácení moci se nepokrytě prohlásil za stoupence nejvyššího vésetského kněžstva a obnovil zároveň kult vésetského boha Amóna. Haremheb jistě jen plnil požadavky Amónových kněží, začal-li úplně odstraňovat el-amarnskou reformu a všechny její pozůstatky. Odstranil kult Atona, pronásledoval jeho přívržence a proklel památku

KAP. IX * DOBYVATEĽSKÁ POLITIKA EGYPTSKÝCH KRÁLŮ XIX. DYNASTIE

235

Achnatonovu. V jednom tehdejším nápisu se praví: „Běda tomu, kdo tě napadne (Amóne)! Tvé město žije, ale ten, který tě napadal, je svržen. Prokletí tomu, kdo proti tobě hřeší, ať je to kdokoli... Slunce toho, kdo tě neznal, zapadlo, ale toho, kdo tě zná — září. Svatyně toho, kdo tě napadal, leží zbořena ve tmách, ale celá země je ozářena světlem.“ Město postavené Achnatonem bylo obyvateli opuštěno a zbořeno, jméno Achnatona a jeho boha Atona bylo odstraňováno se všech pamatek a bylo prokleto. Achnatona začali nazývat „zločincem z Achetatonu“. Léta jeho panování byla připočtena k letům panování jiných králů. DOBY VAT ELSKÁ POLITIKA EGYPTSKÝCH KRÁLŮ XIX. DYNASTIE

Návrat k náboženské politice králů XVIII. dynastie je spjat i s obno­ vením oné válečné politiky, kterou prováděli Achnatonovi předchůdci, velicí dobyvatelé předešlého období. Proto Haremheb provedl řadu administrativních reforem, zejména reorganisaci berního systému, a uči­ nil opatření proti marodérství vojáků a úplatnosti úředníků. Velká pozornost byla věnována i reorganisaci armády, která byla rozdělena na dvě velké části, odpovídající dvěma hlavním směrům egyptské válečné politiky: „jedna byla v jižní zemi, druhá v severní zemi“. Haremhebovi bylo bezpochyby nesnadno v plné míře obnovit dobyvatelskou politiku egyptského státu. Proto mohl udělat v tomto směru jen některé nesmělé pokusy. Víme na příklad, že Haremheb vykonal nevelké válečné tažení do Sýrie. Zachovaly se nápisy z doby jeho pano­ vání, v nichž se mluví o vítězstvích nad Chetity. Uchovaly se i reliefy vyobrazující asijské zajatce. Mnohem větších úspěchů se mu podařilo dosáhnout na jihu za válečného tažení do Nubie. Krásné reliefy ucho­ vané na stěnách chrámu u es-Silsíly představují triumf, který Harem­ heb vítězoslavně uspořádal po velikém vítězství, jehož dobyl nad nubijskými kmeny. Upevnění egyptského panství v Nubii umožnilo znovu posílat výpravy do Puntu. Jeden relief na stěnách chrámu v Karnaku představuje Haremheba, jak v audienci přijímá puntské vůdce, kteří mu přinášejí jako daň pytle se zlatým pískem a jiné věci. Druhý relief ukazuje, jak Haremheb obětuje vésetskému bohu Antonovi bohaté dary, které ob­ držel z Puntu. V připojeném nápisu se zdůrazňuje, že král obětuje bohu Amónovi „daň Puntu“, kterou ukořistil svou „vítěznou mocí“. „Tys uvrhl jejich vůdce (Puntu — V. A.) do strachu“... volá autor nápisu, zřejmě dvorní básník. — „Veliká je tvoje moc v každé zemi!“

236

EGYPT V DOBĚ NOVÉ ŘÍŠE

Tato dobyvatelská politika pokračovala i za Haremhebova nástupce. Ramesse I. (1338—1337 před n. 1.) provedl řadu opatření, jejichž cílem byla další reorganisace a zesílení egyptské armády. Rozdělil armádu na tři armádní sbory pojmenované podle hlavních egyptských bohů. U každého sboru byl oddíl válečných vozů, takže vojsko se stalo po­ hyblivějším a mohlo podnikat prudké útoky. Kromě toho byla zřízena zvláštní garda, která měla stále krále doprovázet. A konečně se ve větším měřítku než dříve začalo používat cizích vojáků, hlavně žoldnéřů, naverbovaných u sousedních kmenů. Tohoto cizího vojska se používalo hlavně jako posádek v pevnostech. A ještě další opatření byla učiněna, aby byla usnadněna doprava velkých vojenských formací do Asie. K tomu účelu byla obnovena vojenská cesta, vedoucí pouští z pohra­ niční pevnosti Džaru do Asie. Tato cesta byla opatřena studnami s pit­ nou vodou a chráněna pevnůstkami. Následující král z této dynastie, jménem Setchi I. (1337—1317 před n. L), vykonal dosti významné válečné tažení do Sýrie. Podařilo se mu proniknout do roviny megiddské, dobýt zde několika měst, podrobit si libanonská knížata, obsadit veliký foinický přístav Surru (Tyros) a několik jiných důležitých míst. Výsledkem tohoto válečného tažení Setchiho I. bylo zajištění námořní cesty do Sýrie, takže egyptská vláda mohla do Sýrie převážet vojska a zásobovat je vojenskou výstrojí po moři. Egyptským vojskům se zároveň podařilo upevnit se na syr­ ském pobřeží a to jistě posílilo egyptský vliv v Asii. Vykopávkami v Palestině byly objeveny zbytky egyptského chrámu a nápisy z doby Setchiho I., které poskytují bohatý materiál pro stu­ dium válečných tažení tohoto krále do Sýrie. Zvlášť úspěšnou válečnou operaci provedl Setchi I. proti spojeným vojskům palestinských knížat, která se vzbouřila. Rychlým úderem porazila egyptská vojska povstalce na hlavu a dobyla přitom tří důležitých měst: Jenoamu, Hammátu a Rét Sánu. Za těchto tažení do Sýrie dobyla egyptská vojska několika pevností země: Kenaanu a také galilejského města Kadeše, narazila na chetitské předvoje a zatlačila je na sever. Tak si Egypt zabezpečil severní hranici Palestiny. Některá tehdejší vyobrazení dobře charakterisují význam těchto lupičských válečných tažení, která umožnila Egypťanům rozsáhlejší exploataci přírodního bohatství Sýrie. Tak jeden relief představuje Setchiho I., jak dohlíží na ty, kdož kácejí stromy v Libanonských horách poblíž města Gaderu. Egypťané, kteří mívali odedávna nedostatek dřeva, dováželi velké množství stavebního dříví ze Sýrie. Nový rozkvět Egypta, který začal za Setchiho I., projevil se navenek rozsáhlou stavitelskou činností krále, jenž postavil řadu chrámů od Pubastu v Deltě až do el-Amády v Nubii. Velkolepými památkami z té

KAP. IX * VÁLKY RAMESSE II. (1317—1251 PŘ. N. L.)

237

doby jsou zříceniny nádherných budov v obvodě Vésetu: ohromný sloupový sál v Karnaku, stěna pokrytá reliefy zobrazujícími královská vítězství, jedinečný kamenný letopis a pohřební chrám. Krásná památka stavitelské činnosti Setchiho I. je ebózevská svatyně, postavená na počest Usírovu, a grandiosní hrobka, vytesaná ve skalách v Údolí královských hrobek, s ohromným množstvím podzemních chodeb a sálů, jejichž stěny jsou úplně pokryty náboženskomagickými vyobrazeními a ná­ pisy. VÁLKY RAMESSE II. (1317 —1251 před n. 1.)

Nástupce Setchiho L, Ramesse II., prováděl dobyvatelskou politiku už ve značně větších rozměrech. Cílem této válečné politiky bylo, aby byly Egyptu vráceny jeho dřívější državy v Sýrii a aby byl v někdejším rozsahu obnoven egyptský vliv v Asii. Aby vrátil Egyptu jeho někdejší vládnoucí postavení v Palestině, Foinikii a v Sýrii, musil Ramesse II. zlomit hlavní vojenské síly Chetitů v těchto zemích. Zároveň musila egyptská vojska zasadit rozhodující úder místním malým knížatům, která se spojila s Chetity, úhlavními nepřáteli Egypťanů v Přední Asii. Ramesse II. se především pokusil o to, aby se upevnil na syrském po­ břeží, kde ve čtvrtém roce svého panování dal vytesat pamětní nápis, který byl nalezen u Rejrútu. Za příprav k tažení proti Chetitům shro­ máždil Ramesse II. na tehdejší dobu poměrně veliké vojenské síly, skoro 30 000 mužů. Kromě egyptské armády, rozdělené na čtyři sbory, byly v jeho vojsku i oddíly cizích žoldnéřů (Nubijci, Sardanové a j.). Od severu táhla proti egyptským vojskům veliká chetitská armáda chetitského krále Muvatalla. Mimo chetitská vojska byly v ní oddíly spo­ jenců, syrských knížat, a žoldnéřské oddíly z různých maloasijských kmenů. První tažení Ramesse II. do Sýrie je dosti podrobně popsáno v ná­ pisech letopisného a poetického rázu, které se zachovaly hlavně na stě­ nách tehdejších chrámů. Podle těchto nápisů soudíme, že Ramesse II. táhl rychlým pochodem Palestinou směrem na Kadeš, silnou pevnost na řece Orontu. Na foinickém pobřeží zanechal zajišťovací oddíl složený z mladých novobranců. Když se cestou dověděl od zběhů, že chetitský král, přestrašený blížícím se egyptským vojskem, nemá odvahu vyjít z území Chalpy a že u Kadeše nejsou velké chetitské vojenské síly a že dokonce syrská vojska chtějí přeběhnout na stranu Egypťanů, vyrazil v čele předvoje zrychleným pochodem ke Kadeši a odtrhl se tak od hlavního voje své armády. Rychle dorazil ke Kadeši a rozbil svůj tábor na severozápad od města. Zde však znenadání narazil na veliké

238

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

chetitské síly, stojící v plné bo­ jové pohotovosti; tak upadl egyptský král do léčky, kterou mu nepřítel záměrně připravil. Chetitské válečné vozy vpadly do egyptského tábora. Egypt­ ská vojska i sám král byli ob­ klíčeni nepřátelskou přesilou. V básnickém popisu kadešské bitvy se vypravuje, jak se Ra­ messe v této těžké chvíli obrátil modlitbou k bohu Amónovi a jak Amón, vyslyšev jeho mod­ litbu, zázračně ho zachránil a dal mu možnost, aby se probil železným kruhem nepřátel. Tak se pochlebný dvorní básník po­ kusil poněkud zeslabit dojem z ponižující porážky, kterou Egypťané utrpěli pod hradbami Kadeše, a vylíčil „zázračnou“ záchranu krále jako výsledek jeho hrdinské chrabrosti a zbož­ nosti; zároveň uplatnil myšlen­ ku, že král jako syn boží na ze­ mi je vždy pod ochranou bohů. Část víka sarkofagu Ramesse II. Nová říše. Avšak věc se vysvětluje daleko XIX. dynastie. Káhirské museum. jednodušeji. Jen včasná pomoc jiných egyptských oddílů zachránila Ramesse II. od úplné porážky. Přesto však rána zasazená egypt­ skému vojsku Chetity byla dosti citelná. Ramesse II. musil po kadešské bitvě ustoupit a vrátit se nazpět do Egypta. Sotva se lze domnívat, že by egyptská vojska v této bitvě u Kadeše (1312 před n. 1.) nad Chetity zvítězila, jak to líčí egyptský nápis. Egypťané nebyli s to dosíci v Sýrii žádných rozhodujících úspěchů. Nepodařilo se jim zmocnit se tak důle­ žitého strategického místa, jako byl Kadeš. Naopak skutečnost, že Egyp­ ťané byli přinuceni ustoupit, dokazuje, že je stihla u Kadeše velká pohroma. To dosvědčuje i ta okolnost, že se Egypťanům za této první kampaně nepodařilo upevnit se ani v Sýrii, ani v Palestině. Druhé tažení do Sýrie provedl Ramesse II. mnohem opatrněji. Po tři léta bojoval pomalu a houževnatě, aby ovládl Palestinu. Dobyl Aškalonu a Dapuru, obsadil Galileu, postupoval zvolna kupředu, a

KAP. IX • MÍROVÁ ČINNOST RAMESSE II.

239

pečlivě si zajistiv všechny dobyté kraje a města, dospěl až k řece Orontu. Egyptským vojskům postupujícím na sever podařilo se pro­ niknout do severní Sýrie a zmocnit se několika měst v údolí Orontu. Úspěchy egyptských vojsk za druhého syrského tažení lze do jisté míry vysvětlit tím, že v zemi Chetitů byly tehdy velké nepokoje. Jak je známo z chetitských nápisů, byla tehdy síla chetitského státu podlomena vpádem severního kmene Kašků a také velkým vnitřním bojem, který vzplanul mezi dvěma nápadníky chetitského královského trůnu: Urchitešubem a Chattušilem. Roku 1296 před n. 1. sjednal chetitský král Chattušiliš s Ramessem II. mír. Podle mírové smlouvy, jejíž text se celý zachoval, zřekly se obě strany do budoucna jakýchkoli výbojů na účet druhé strany a dokonce sjednaly mezi sebou vojenský obranný spolek proti kterémukoli ne­ příteli, který by napadl jednu ze smluvních stran. Dále se obě strany zavázaly, že budou jedna druhé pomáhat při trestání zločinců a vy­ hánět za hranice své země politické emigranty. Jak byla po skončení války mezi dvěma největšími státy v Přední Asii nově stanovena hra­ nice, to podle textů této mírové smlouvy, zachovaných na stěnách egyptských chrámů a také v archivu chetitských králů, nelze stanovit. Podle chetitských dokumentů zůstala nejsevernější část Sýrie pod vli­ vem Chetitů. Podle egyptských nápisů lze předpokládat, že v důsledku války se Palestina, jižní Foinikie a jižní Sýrie znovu octly pod mocí Egypta. Mírová smlouva byla utvrzena dynastickým sňatkem Ramesse II. s chetitskou královnou. Výsledkem války a mírové smlouvy, která po ní následovala, bylo obnovení normálních obchodních styků Egypta s asijskými zeměmi. MÍROVÁ ČINNOST RAMESSE II.

Dlouholeté panování Ramesse II. se nevyznačovalo jen válečnými úspěchy, ale i velkou budovatelskou činností v zemi. Zvláštní pozornost byla věnována organisaci východní části Delty. V této době byl zde zřejmě zlepšen zavodňovací systém, takže bylo poměrně velké území získáno pro zemědělství. Byla zde také postavena významná města a mezi nimi i nové sídelní město, založené Ramessem II. a nazvané Per-Ramesse (Dům Ramessův). V jednom papyru se toto nové nádherné město, založené v Deltě, popisuje takto: „Král si postavil město, které se jmenuje ,Vítězné4. Leží mezi Palesti­ nou a Egyptem a je naplněno potravou a jídlem... Všichni lidé opouštějí svá města a usazují se v něm. V západní části tohoto města je chrám Amónův a v jižní části je chrám Sutechův. Aštóret přebývá na jižní straně a Butó na severní. Pevnost, která je uvnitř města, podobá se

240

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

nebeskému obzoru. Ramesse, milovaný Amónem, přebývá v něm jako bůh.“ V nové královské residenci se soustředil dosti značný počet obyvatel­ stva. Byly zde postaveny veliké budovy a chrámy nejen egyptských, ale i asijských bohů. To ukazuje na pronikání asijských kupců a kolo­ nistů do východní části Delty. Založení nového egyptského hlavního města ve východní části Delty svědčí o ohromném významu, kterého nabyly v té době pro Egypt jeho syrské državy. K dlouhým válkám v Sýrii bylo třeba soustředit velké vojenské síly ve východní části Delty, které by mohly být rychle dopraveny na je­ viště válečných událostí. Kromě toho k posílení obchodních styků s Asií bylo nutno zakládat nová obchodní střediska ve východní části Delty. Značně tu vzrostlo město Zaanet (Tanis), ozdobené krásným chrámem a kolosální sochou Ramesse II. Zde také bylo založeno město Piatum (Pithóm), jedno z nej důležitějších obchodních středisek skla­ dištních. Celá východní část Delty dostala tehdy název „země Ramessova“. Zde u městečka Herbitu bylo nalezeno množství památek svědčících o tom, že kult zbožštěného krále byl velmi rozšířen mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva. Egyptská vláda činila zřejmě řadu opatření nejen k tomu, aby byla pro zemědělství získána východní část Delty, ale aby zde také upevnila státní moc pomocí náboženství. Válečná tažení Ramesse II. do Palestiny a Sýrie a posílení obchodních styků Egypta s těmito zeměmi měly za následek utužení kulturních styků mezi těmito dvěma zeměmi. Do Egypta přichází mnoho Asiatů, zejména foinických kupců. V Mennoferu vzniká zvláštní cizinecká čtvrt s chrámy cizích bohů — Baala a Aštórety. Do egyptského jazyka proniká mnoho slov přejatých ze semitských jazyků předoasijských. U dvora egyptského krále zaujímají významné místo urození Syřané. Egyptské náboženství podléhá asijským vlivům. Na mnohých tehdejších památkách bývají vedle egyptských bohů zobrazeni asijští bohové — Baal, Rešef, a asijské bohyně Aštóret, Anat a Kadeš. Egyptské kulturní vlivy pronikají zároveň hluboko do Sýrie a do Palestiny. Ve zříceni­ nách Bét Sánu a Byblu byly nalezeny zbytky chrámů, bývalých to středisek egyptského kulturního vlivu. Zvlášť zajímavé jsou zříceniny egyptských chrámů v Bét Sánu, postavených za Ramesse II. a zasvěce­ ných syrským božstvům Dágónovi, Rešefovi a Aštóretě. V téže vrstvě byly objeveny i trosky egyptské pevnosti, jejíž zdi byly chráněny věžemi. Z nalezených egyptských předmětů největší historickou cenu má velký egyptský nápis, v němž se oslavují válečné hrdinské činy Ramesse II. Tak Egypťané postupně podrobovali svému kulturnímu vlivu Sýrii, kterou si pokořili silou zbraní,. V jednom zajímavém cestopisu Egypťana Venamóna o cestě do Sýrie

KAP. IX • MÍROVÁ ČINNOST RAMESSE II.

'41

Socha Ramesse II. před vchodem do skalního chrámu v Abú Simbehi. Nová říše. XIX, dynastie.

(text papyru Státního musea výtvarných umění v Moskvě) následující výmluvná slova dokazují, že si Syřané hýli plně vědomi velkého kultur­ ního vlivu Egypta. Syrský kníže praví egyptskému vyslanci: „Máš pravdu: Amón stvořil všechny země a opatřil je vším potřebným. Nej16 Dějiny starověkého Východu

242

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

dříve obdařil Egypt, odkud tys přibyl. Dokonalost vyšla z něho, aby se přiblížila k tomu místu, kde jsem já, a vědění vyšlo z něho, aby dosáhlo té země, kde já přebývám.“ Neméně silně se egyptský vliv projevoval v Nubii, která se po úpl­ ném podmanění stala trvalou součástí egyptského státu. Ramesse II., aby zcela upevnil moc Egypta v Nubii, vykonal několik tažení na jih, potlačil povstání domácích kmenů, rozdrtil některé kmeny v Nubii a v sousedních oblastech. Celá Nubie byla podřízena zvláštnímu místodržiteli se vznešeným titulem „královský syn Kuše“ (Nubie — V. A.), který jménem královým řídil egyptskou administrativu, jež tu byla zavedena. Za Ramesse II. bylo v Nubii postaveno několik velkých chrámů, které se staly středisky ekonomického, vojenskopolitického a kulturního vlivu Egypta v dobyté zemi. Na stěnách chrámu v Rét el-Váli (50 km na jih od prvních peřejí) a v Abú Simbelu (280 km na jih od prvních peřejí) se zachovala vyobrazení a nápisy, které měly zvěčnit úplné podmanění Nubie Ramessem II. a jeho moc a názorně je ukázat. Scény předvádějící triumf a domorodce, jak přinášejí daň ve formě zlatých kruhů, sloních klů, pardálích kožišin, ebenového dřeva, luků a štítů a konečně rozličných divokých a domácích zvířat, měly názorně podat svědectví o králově panství v podmaněné zemi. Nápisy, provedené v tehdejším slavnostním bombastickém stilu, hlásaly moc egyptského krále, „dobrotivého boha“, „který zkrotil Jih a pokořil Sever, bojuje svým mečem... který donutil negry volatí ,Utíkejme!1. Podoben ohni nastupuje k útoku, a není vody, aby ho uhasila. Donucuje vzbouřence spolknout výkřiky rozhořčení, které vyrážejí z jejich rtů v tom oka­ mžiku, kdy je zajímá.“ „Černá země (Egypt — V. A.) a Červená země (poušť — V. A.) jsou pod jeho sandály; Palestina a Kuš (Nubie — V. A.) jsou jím sevřeny v pěst. Egypt volá: ,Ó, dobrotivý vládce4, poněvadž tys rozšířil jeho hranici na věky.“ Je možné, že v době XVIII. a XIX. dynastie bylo v Nubii vystavěno několik nevelikých měst, v kterých byly vybudovány egyptské chrámy a umístěny posádky egyptských vojsk. Nedávno byly mezi prvními a druhými nilskými peřejemi u el-Amády prokopány dobře zachované rozvaliny egyptského města s velkým chrámem, skladišti a obytnými budovami. Toto městečko, obehnané cihlovými zdmi, bylo egyptským vojenským administrativním střediskem, v němž možná byla umístěna egyptská vojenská posádka, zřejmě proto, aby odrážela vpády bojov­ ných západních kmenů. Na stěnách velkého chrámu se uchovaly velice zajímavé nápisy a vyobrazení: duplikát proslulého nápisu o sňatku Ramesse II. s dcerou chetitského krále, soupis 200 názvů syrských a nubijských osad a kmenů zabraných a podmaněných egyptským krá­ lem a konečně bitevní scény, jako na př. obléhání syrské pevnosti

KAP. IX • MÍROVÁ ČINNOST RAMESSE II.

243

a standardní vyobrazení krále uvá­ dějícího v úděs ukořistěné zajatce. Tato vítězoslavná vyobrazení, pra­ videlně doprovázená nápisy, měla vnutit místnímu nubijskému obyva­ telstvu myšlenku o neotřesitelnosti egyptského panství, založeného na síle zbraní. Tímto podmaněním Nubie usilovali Egypťané o to, aby se zmocnili co největšího počtu zdatných afrických otroků a loupeživě využívali bohatství podmaněné země. Aby byla usnadněna exploatace tohoto přírodního bohatství a hlavně zlatých dolů, byly vybudová­ ny karavanní cesty, místy opatřené studnami. Ramesse II. vládl Egyptu 66 let. Hlava mumie Ramesse II. Jeho dlouholetá vláda a jeho po­ stava, postava jednoho z posledních velikých egyptských králů, udržely se dlouho v paměti věků. Vzdálenou vzpomínkou na Ramesse II. je legenda o Rampsinitovi, kterou zapsal Hérodotos. Hérodotos vypra­ vuje, že egyptský král Rampsinitos už za živa sestupoval do záhrob­ ního světa a hrával tam v kostky s bohyní Démétrou. Když dostal od Démétry za odměnu zlatou roušku, znovu se vrátil na zemi. Tato rouška byla zřejmě symbolem života, který byl obyčejně zobrazován v rukou egyptských bohů, nebo symbolem dobré úrody, t. j. bohatství zabezpe­ čeného dlouhým panováním krále. Je zcela možné, že se v této legendě zachovala vzdálená vzpomínka na dlouholeté a bouřlivé panování Ramesse II. Vnějším ukazatelem rozkvětu tehdejšího Egypta jsou obrovské stavby vybudované Ramessem II. Za něho byla dokončena stavba obrovského sloupového sálu ve vésetském chrámu a také postaven ve Vésetu krásný chrám, který dostal název Ramesseum; v Ebózevu byl za jeho panování postaven zvláštní chrám záhrobního kultu; a konečně v Nubii byla postavena řada chrámů, mezi nimiž zvlášť vyniká velkolepý jeskynní chrám v Abú Simbelu, s průčelím ozdobeným obrovskými sochami krále Ramesse II. Pobízen ctižádostivostí, nespokojil se stavbou nových chrámů. Snaží se přivlastnit si veliká stavitelská díla svých předchůdců a za tím účelem nařizuje vytesat na nich své jméno. Částečně i to bylo příčinou, proč se jméno Ramesse II., tak často se vyskytující na staro­ egyptských památkách, vrylo tak hluboce do paměti pozdějších pokolení.

244

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ftíŠE

NÁSTUPCI RAMESSE II.

Nástupci Ramesse II. musili vést dlouhé a houževnaté války, aby udrželi egyptský vliv v Asii. Kromě toho musili bránit egyptské hranice před útoky libyjských kmenů, k nimž se záhy připojily t. zv. „mořské národy“, nepochybně kmeny obývající ostrovy Egejského moře, které se začaly valit jako široká vlna do Přední Asie a do severovýchodní Afriky. Král Merneptah (1251—1231 před n. 1.) oznamuje ve svých nápisech vítězství nad Libyjci, kteří ve spojení s „mořskými národy“ útočili na Egypt. Současně potlačil král Merneptah velká povstání, která vypukla v několika syrských městech. Na konci vlády XIX. dy­ nastie dochází v Egyptě k velkým nepokojům. Neustálé vpády cizích kmenů a oslabení ústřední moci přivodily rozklad mocného kdysi egyptského státu. Celá země se rozpadla na ně­ kolik nezávislých a samostatných území. V jednom nápisu z doby po­ někud pozdější se praví, že „egyptská země byla zpustošena. Každý člověk byl zbaven svých práv. Neměli vládce po mnoho let, dříve než přišly jiné časy. Země egyptská byla v rukou velmožů a vládců měst: každý ubíjel svého souseda, velkého i malého.“ Za těchto velkých vnitř­ ních zmatků uchvátil státní moc do svých rukou usurpátor syrského původu, o němž mluví text Velkého papyru Harrisova těmito slovy: „Nastaly jiné časy. Jarsu, jakýsi Syřan, uchvátil moc. Přinutil celou zemi platit mu daň. Obklopil se svými lidmi a vyloupil statky Egypťanů. Změnil bohy v lidi a oběti se nepřinášely do chrámů.“ Oslabení egyptského státu využily libyjské kmeny, které neustále vpadaly do Delty a zaplavily zároveň svými vojenskými oddíly bohaté kraje Dolního Egypta. Vnitřní zmatky skončily teprve tehdy, když se státní moci zmocnil energický vládce Setchnachte, zakladatel nové, XX. dynastie králů. Setchnachte znovu upevnil centrální státní moc a obnovil v Egyptě uvolněný pořádek. Aby upevnil otrokářský řád a despotický stát, provedl několik opatření, která zajistila posílení kněž­ stva; navrátil mu totiž bývalou autoritu a dřívější ohromné statky a bohatství. V textu Velkého papyru Harrisova se praví, že Setchnachte „uvedl do pořádku celou zemi, která dříve byla plná povstání. Porazil povstalce, kteří byli v zemi egyptské. Očistil velký trůn Egypta... Byl vladařem dvou zemí na trůně Atuma... Každý člověk navštěvoval svého bratra obklopeného zdmi. Dal chrámům znamenité dary, aby byly obětovány bohům podle obvyklých úmluv s nimi.“

KAP. IX • NÁSTUPCI RAMESSE II.

Stéla krále Merneptaha se zmínkou o Izraeli a městech v Pa­ lestině. Nová říše.

245

246

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

RAMESSE III. (120-1 — 1 1 73 před n. 1.)

V Setchnachtově činnosti, jež měla upevnit egyptský stát, pokračo­ val jeho syn a nástupce Ramesse III. Aby mohl klást odpor cizím vpá­ dům, venoval Ramesse III. zvláštní pozornost reorganisaci armády a vojenství. Ve svých nápisech mluví o tom, že rozdělil veškeré obyva­ telstvo země na skupiny, aby „konalo vojenskou povinnost v pěchotě a v oddílech válečných vozů“. Pokračuje v činnosti králů XIX. dy­ nastie, zorganisoval oddíly cizích žoldnéřů naverbovaných převážně mezi Libyjci a mezi stredomorskými kmeny Sardanů. S těmito vojsky vedl války s Libyjci a „mořskými národy“. Svá vítězství, jimiž zvýšil počet otroků v zemi, popisuje král těmito slovy: „Rozšířil jsem všechny hranice Egypta. Zničil jsem ty, kteří pronikli přes ně ze svých zemí. Porazil jsem Daniuny (mořský národ — V. A.) na jejich ostrovech, Takary a Pelesaty (mořské národy — V. A.) jsem rozdrtil na prach. Námořští Sardanové a Vašašové (mořské národy — V. A.) přestali existovat. Byli vzati do zajetí a jako zajatci dopraveni do Egypta jako písek mořského břehu. Usadil jsem je v pevnostech spjatých s mým jménem. Byli rozděleni na velmi mnoho skupin po statisících.“ Popis těchto válek a vyobrazení mnohých bitevních scén, zvláště námořních bitev s mořskými kmeny, zachovaly se na stěnách velkého chrámu, jehož zříceniny jsou v Medínet Hábu, poblíž Vésetu, hlavního města egyptského státu. Při vykopávkach byly zříceniny tohoto chrámu podrobeny pečlivému archeologickému výzkumu. Vykopávky odhalily, že u velikého chrámu, postaveného Ramessem III. v Medínet Hábu, byl krásný královský palác, který byl dvakrát za Ramessova panování přestavěn. Palác těsně přiléhal k chrámu a tvořil s ním jednotný architektonický celek obehnaný dvěma vysokými zdmi. Celá tato velkolepá stavba byla tedy jedinou mohutnou pevností. Egyptský králse v době začínajícího úpadku egyptského státu zřejmě necítil zcela bezpečen ani ve svém paláci. Proto byl nucen přeměnit svůj nádherný palác v nepřístupnou pevnost. Panování Ramesse III. bylo posledním obdobím vojenské moci egypt­ ského státu. Vítězství, jichž dobyla egyptská vojska nad Libyjci a „moř­ skými národy“, poněkud upevnila otřesenou autoritu Egypta a zajistila zemi aspoň na krátký čas mír a klid. V jednom nápise Ramesse III. s hrdostí oznamuje, že za něho jeho vojáci „mohli bezstarostně vzpřímit svá záda. Nebylo nepřítele ani v Nubii, ani v Sýrii. Luk a zbraň klidně ležely ve zbrojnicích, vojáci mohli jíst dosyta a pít, co hrdlo ráčilo; jejich ženy a děti byly s nimi.“ Avšak vítězné nápisy Ramesse III. silně zveličují úspěchy egypt­

KAP. IX • POSÍLENÍ KNĚŽSTVA

247

ských vojsk za panování tohoto krále. Egyptským vojskům se asi podařilo jen do jisté míry zadržet postup „mořských národů“, které vytlačily Egypťany ze značné části jejich bývalých držav v Sýrii a ve Foinikii. Egypt kladl „mořským národům“ tuhý odpor, ale udržel jenom jižní část Palestiny. POSÍLENÍ KNĚŽSTVA

Rozsáhlou válečnou politikou, kterou prováděli egyptští králové XVIII. a XIX. dynastie, a dobytím velké válečné kořisti nahromadilo se v Egyptě veliké bohatství. Dobytí sousedních zemí umožnilo ve velké míře vykořisťovat jejich přírodní bohatství a obyvatelstvo a také vést rozsáhlý zahraniční obchod. Lví podíl ze všeho bohatství plynoucího do Egypta soustřeďoval se v rukou vládnoucí třídy otrokářů, k níž patřilo i vysoké kněžstvo. Nápisy svědčí o tom, že po velkých válečných taženích a po velkých obchodních výpravách obětovali králové chrámům veliká bohatství. Tak Thutmóse III. obětoval chrámu Amóna „nejlepší pole a zahrady v Horním a Dolním Egyptě, výše položené pozemky vysázené ovocnými stromy, dojné krávy, býky, zlato, stříbro a lazurit ve velikém množství, zajaté Asiaty a černochy, na 878 hlav mužů a žen, kteří musili plnit sýpky boha, přísti, tkáti a obdělávat půdu, tři poko­ řená města..., která musila platit každoroční daň Amónovi“. Stejně velikými dary obdařili chrámy i králové XIX. dynastie, kteří zvlášť horlivě zvyšovali autoritu vysokého vésetského kněžstva. Setchi I. sděluje ve svém nápisu, že obětoval Amenréovi to, co „vzal jako kořist v ubohé zemi Sýrii: stříbro, zlato, lazurit, malachit a drahokamy všech druhů“, nádoby z drahých kovů, vyrobené syrskými klenotníky, „vel­ može poražených zemí, kteří musili pracovat jako otroci na sýpkách náležejících chrámu Amóna“. Stejně veliké dary přináší chrámům i Ramesse II., který podrobně uvedl v jednom nápisu bohatství, jež obětoval ebózevskému chrámu: „Naplnil ho vším, zaplavil ho jídlem a zásobami, býky, telaty, voly, husami, obilím, vínem a ovocem. Chrám byl zaopatřen otroky... Množství polí bylo zdvojnásobeno. Jeho stáda byla rozmnožena. Sýpky byly naplněny tak, že praskaly. Hromada obilí se tyčila do nebe... Jeho pokladnice byla naplněna všelikými drahými kameny, stříbrem a zlatém ve slitcích. Skladiště bylo plné všemožných věcí z daně (vybírané) ze všech zemí.“ Takto se vytvářelo ohromné chrámové hospodářství. Největší egypt­ ské chrámy, mezi nimiž na prvním místě byl Amónův chrám ve Vésetu, měly mnoho statků a velké řemeslnické dílny, ve kterých pracovalo množství otroků cizího původu. Velmož Ineni, který byl „správcem obilnice dvou domů Amóna“, píše ve svém nápisu, že vykonal „pro­

248

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŘÍŠE

hlídku černochů darovaných jako stádo zajatců“ Amónovu chrámu „spolu s daní z každé cizí země“. V nápisu na stěně vésetského chrámu oznamuje Thutmóse I., že zajal cizí vzbouřence, kterých se zmocnil „v době vítězství“. Tito zajatci byli „přeměněni v otroky“ a odevzdáni chrámu. Kromě toho na rozkaz krále „vůdcové všech cizích zemí se sklo­ něnou hlavou přinášejí daně chrámu“. Ohromné hospodářství véset­ ského chrámu Amónova je do všech podrobností zobrazeno na stěnách hrobky nejvyššího úředníka, vezíra Rechmiréa, který žil za krále Thut­ móse III. Zvlášť zajímavé jsou řemeslnické dílny, kde se vyrábějí rozličné předměty nejen pro chrám, ale i pro královský palác, zejména pro královský pohřeb, a také pro vyzbrojení vojska, jako na př. toulce, sekery, štíty, kopí a přilbice. Těmito ohromnými královskými dary se kněžstvo neobyčejně oboha­ tilo. Zvlášť veliké bohatství se nahromadilo ve třech největších chrá­ mech, které byly v náboženských střediscích země: ve Vésetu, Onu a Mennoferu. Velký papyrus Harrisův obsahuje seznam majetku, který patřil těmto třem nejbohatším chrámům v Egyptě. Množství lidí, do­ bytka, zahrad, orné půdy, lodí, loděnic a vesnic dokazuje růst hospodář­ ského významu kněžstva v tomto období. Chrámy vedly čilý obchod nejen v zemi samé, ale i se sousedními zeměmi. Chrámy Amenréa a Ptaha měly své vlastní loďstvo ve Středozemním a Rudém moři, které sváželo do jejich skladišť produkty z Foinikie, Sýrie a Puntu. Lodi patřící chrá­ mům byly osvobozeny od cel a to neobyčejně přispívalo k rozvoji obchodu vedeného chrámy. Vzrůstající hospodářský význam nejvyššího kněžstva napomáhal pro­ cesu, jímž se toto kněžstvo měnilo v uzavřenou dědičnou kastu. Nápisy z doby XIX. a XX. dynastie ukazují na to, že kněžské hodnosti a tituly byly dědičně předávány s otce na syna. Zvlášť nápadné je toto dědičné předávání hodností v rodinách veleknězů. Tak v nápisu Rome-Roje, vésetského nejvyššího kněze Amónova, čteme: „Ať můj syn zaujme mé místo. I má hodnost bude v jeho rukou. A ať ona přechází s otce na syna věčně, jak se to dělá pro člověka spravedlivého a prospěšného v domě jeho pána.“ Obraceje se dále ke svým synům, nejvyšší kněz Rome-Roj praví: „Vy předávejte své hodnosti svým dětem, s otce na syna věčně.“ Nejvyšší vésetští kněží Amónovi se vymaňují ze závislosti na ústřední moci. Ve svých nápisech zdůrazňují, že nedostali svůj velekněžský úřad od krále, ale přímo od boha. Velekněz Rome-Roj píše: „Já jsem nejvyšším knězem z milosti Amóna, neboť on sám mě vybral (abych se postavil) do čela jeho domu, a on mne obdaroval ctihodnou starostí o to, abych nosil jeho sochu.“ Hospodářské posílení vysokého kněžstva se projevilo také v tom,

KAP. IX * POSÍLENÍ KNĚŽSTVA

249

že zlaté doly v Nubii přecházejí do rukou vysokých knězi Amónových. V době XIX. dynastie spravuje všechna zlatonosná území v Nubii zvláštní místodržitel, který má titul „správce zlatonosných území Amóna“. Za panování slabých nástupců Ramesse III., t. zv. Ramessovců, roste význam kněžstva ještě více. Toto zesílení kněžstva vedlo nakonec k tomu, že se státní moci zmocnil velekněz Amónův. Převrat byl proveden vésetským veleknězem Hrihorem, který odstranil posled­ ního Ramessovce, Ramesse XII., a zmocnil se trůnu egyptských králů. Hrihorova vyobrazení a nápisy jsou po této stránce velmi typické. Hrihor se dokonce v době, kdy byl ještě veleknězem za Ramesse XII., považoval za rovného králi. Ve svém nápisu na stěnách vésetského chrámu popisuje uchvácení královské moci a poukazuje na to, že bo­ hové, zejména Amenré, uznali ho králem. Za panování králů XX. dynastie se třídní rozpory krajně zostřily. Bohatí otrokáři, kteří zastávali vysoké úřednické hodnosti a byli v těs­ ném svazku s vysokým kněžstvem, soustředili ve svých rukou ohromné bohatství. V jednom tehdejším naučení se obrazně popisuje přepy­ chový život takového bohatého a urozeného hodnostáře: „Jsi vystrojen šaty a máš koně. Tvůj koráb stojí na řece. Tebe následují tvoji sluhové, když kráčíš a konáš prohlídku. Tobě patří palác, který je postaven v tvém městě. Ty zastáváš hodnost, která tě obohacuje tím, co ti daruje král. Otroci a otrokyne jsou kolem tebe. Mnozí (z nich) jsou na polích a pomáhají ti na orných polích, která tys založil.“ Proti těmto boháčům stáli nesčetní otroci a chudáci, zchudlí rolníci, občiníci a drobní řemeslníci, kteří žili nesnesitelným životem věčných robotníků stále stojících na pokraji bídy a smrti z hladu. Dlouhé války dolehly jako těžké břemeno na bedra pracujícího obyvatelstva a kruté formy vykořisťování musily vyvolat protest lidu, který často vedl k povstání. Zajímavá fakta, charakteristická pro tato sociální hnutí v době panování Ramessovců, zachovala se ve vyšetřujících aktech sepsaných na rozkaz vlády za tím účelem, aby byly vyšetřeny příčiny lidových povstání. V těchto oficiálních dokumentech jsou popsána reálná historická fakta. V 29. roce panování Ramesse III. došlo k povstání, kterého se zúčastnili lidé pracující ve vésetské nekropoli. Byly to nejnižší vrstvy pracujícího lidu, kameníci, kteří stavěli hrobky, a řemeslníci zhotovující předměty pro záhrobní kult. Dohnáni bídou až do krajnosti, odebrali se k úřední­ kům a kněžím se žádostí, aby jim byly vydány potraviny. Odvolávajíce se na své těžké hmotné postavení, říkali, že už půl roku trpí nedostatkem a strádáním. Vyšli za hranice „města mrtvých“, předstoupili před úřed­ níky a řekli: „Hladovíme 18 dní.“ Povstalci se utábořili u zadní stěny chrámu Thutmóse III. a zřejmě oblehli úředníky a kněze, kteří se ukryli

250

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŔÍŠE

v chrámu. V následujících dnech vnikli povstalci do chrámu Ramesse II. a na domluvy kněží a úředníků odpovídali: „Přišli jsme sem, dohnáni hladem a žízní. Nemáme šaty, nemáme omastek, nemáme ryhy, nemáme zeleninu. Oznamte faraónovi, našemu dobrému vladaři, a napište vezí­ rovi, našemu náčelníku, aby nám dali potraviny.“ Lidová povstání bývala někdy dosti hrozivá. Povstalci nepřistupovali na ústupky a říkali: „Nevrátíme se. Řekni náčelníkům:, Skutečně' jsme nepřišli ke zdem jen z hladu.4 Musíme říci veliké slovo: Opravdu se na těchto faraóno­ vých místech páše zlo.“ Povstalci poukazovali na hlubokou sociální nespravedlnost a od­ mítali podrobit se bez reptání zvůli egyptských otrokářů. Aristokrati, opírajíce se o státní aparát, terorem potlačovali lidová povstání a použí­ vali zřejmě těch metod, které výrazně popsal v jednom autobiogra­ fickém nápisu vysoký úředník z předchozí doby: „Budil jsem hrůzu davu. Učil jsem cizince, jak náleží plnit své povinnosti. Krotil jsem vězně. Nutil jsem spiklence uznávat své vlastní chyby.“ ORGANISACE STÁTNÍ SPRÁVY

V době Nové říše se vytváří složitý aparát státní správy. Četné tehdejší dokumenty nám dovolují seznámit se se soustavou úřední i místní administrativy. Soustava centralisované byrokratické správy stále sílí. Dřívější samostatní vládcové krajů, kromě nomarchů nechebských, jejichž předek byl spojencem krále Ahmóse, ztrácejí svou ne­ závislost a jsou přinuceni úplně se podřídit králi. Země se dělí na dva veliké administrativní okruhy, severní a jižní Egypt. V čele každého tohoto administrativního okruhu stojí zvláštní králův místodržitel, což napomáhá velké centralisaci správy. Veškerá správa nomů se soustře­ ďuje v rukou královských úředníků. V čele každého nomu stojí zvláštní úředník, který má svého tajemníka (písaře) a zvláštní budovu; města a pevnosti spravují zvláštní náčelníci jmenovaní králem. V hrobce jednoho úředníka se uchoval text instrukce, kterou dával král vezírovi, prvnímu a nejvyššímu státnímu úředníkovi. Text této instrukce, která je úsečným suchým úředním dokumentem, je vzornou ukázkou tehdejšího byrokratismu. Instrukce, která podrobně stanoví povinnosti vezíra a do nejmenších podrobností vymezuje celý systém vedení kanceláře v jeho „státní budově“, začíná těmito slovy: „Před­ pisy o zasedání správce města, vezíra jižního města a residence, v státní budově vezíra, co se týče toho, co má dělat tento hodnostář vezír, když jedná v státní budově vezíra. Sedí na křesle vezírove, rohožka je na podlaze, avšak baldachýn nad ním, kůže je za jeho zády a kůže je pod jeho nohama... Žezlo je v jeho ruce, 40 kožených svitků je roz­

KAP. IX * ORGANISACE STÁTNÍ SPRÁVY

251

loženo před ním, 10 velkých (správ­ ců nebo úředníků — V. A.) Jihu po jeho obou stranách před ním, správce vnitřního palácového pokoje po jeho pravé straně, správce fi­ nancí je po jeho levé straně a písaři vezírovi blízko jeho ruky.“ Z této instrukce je patrno, že tento nej vyšší úředník měl ve svých rukou otěže správy celé země. Řídil dvorní cere­ moniál v královském paláci. Jemu byly podřízeny všechny kanceláře a správa hlavního města. Vládl veš­ kerým půdním fondem země a řídil celou zavodňovací soustavu. Měl nejvyšší vojenskou moc. Byl velitelem všech pevností, verboval vojsko a velel loďstvu. Akonečně soustřeďoval ve svých rukou nejvyšší soudní moc a kontroloval veškerou berní a místní správu. Je tedy tato instruk­ ce vezírovi výrazným svědectvím ženy. Nová říše. centralisace byrokratické správy Horní část sochy Florencie. země. V dokumentech se zachovaly některé zprávy o organisaci soudnictví. V té době už bylo kodifikováno právo. Zachovala se vyobrazení, na nichž vidíme nejvyššího soudce sedícího v soudní síni před skřínkou, v které leží 40 svitků s textem sbírky zákonů. Amenhotep III. nazýval sám sebe zákonodárcem. Ve svých nápisech zdůrazňuje, že vždycky za­ chovával zákony: „Zákon stál tvrdě, já jsem neporušoval jeho ustano­ vení, ale před tváří skutečností jsem mlčel, abych vyvolal jásot a ra­ dost.“ V tehdejších pokynech je vykládána myšlenka spravedlnosti, která se pečlivě vštěpuje soudcům. Ideálním soudcem je ten soudce, který „vyšetřuje spravedlivě, je nestranný, propouští oba lidi (soudící se strany) uspokojené, soudí slabého i silného... nedává přednost urozenému před neurozeným a odměňuje utiskovaného, trestá za zlo toho, kdo se ho dopustil“. Avšak tato morálka pokrytecky zastírala ostře vyhraněný třídní charakter soudu. Státní aparát byl v rukou boháčů, a chudák sotva mohl doufat, že se jeho zájmů třídní soud ujme. Ne nadarmo se v tehdejších textech jasně poukazuje na to, že u soudu je naprosto beznadějné postavení toho, „kdo stojí před soudem sám, je-li to člověk chudobný, a jeho protivník bohatý; přitom ho soudce

252

EGYPT V DOBÉ NOVÉ ŔÍŠE

omezuje v právech, říkaje: ,Stříbro a zlato pro písaře, šaty pro sluhy.“4 Význačným rysem egyptského státu v době Nové říše je jeho ostře vyhraněný vojenský ráz. Dobyvatelská politika, kterou vedli egyptští králové po několik století, vtiskla zvláštní pečeť celému systému státní správy. Státní aparát se přizpůsobuje potřebám válečné politiky. Vojen­ ským velitelům jsou přidělovány funkce civilních úředníků. Tak je­ den „velitel vojska spravuje budování kanálů“ a jeho „zástupce do­ pravuje kámen pro stavby a převáží sochy“. Silně se mění egyptská armáda, která se stává organisovanější. Jako dříve tvoří její jádro novobranci z řad svobodných občiníků. Avšak v této době stále většího významu nabývají oddíly žoldnéřů, naverbované mezi podmaněnými kmeny v Nubii, Libyi i mezi těmi „mořskými národy“, které tehdy útočily na Egypt. V armádě Ramesse II. hrají tito žoldnéři již velmi význam­ nou úlohu. Jejich počet nezadržitelně roste a skutečná egyptská armáda se postupně oslabuje. Je to jedna z příčin pádu vojenské moci Egypta. Libyjští žoldnéři, tvořící značnou část egyptské armády, stávají se pevnou oporou libyjských velitelů a umožňují jim, aby se později zmocnili nej vyšší státní moci. Aby egyptští králové upevnili vojenskou kázeň v této pestré a velmi početné armádě, jsou v době Nové říše nuceni opírat se hlavně o jakési důstojníky z povolání, „společníky vládce“, kteří se po prvé objevují už v předcházející době Střední říše. Těmto vojenským velitelům svěřují egyptští králové zvlášť důležité funkce, jmenujíce je veliteli různých vojenských jednotek. V míru se egyptská armáda dělí na dvě velké části, umístěné v Deltě a v Horním Egyptě. V době válečného tažení se armáda dělí na několik sborů, jak jsme to poznali z popisu syrského tažení Ramesse II. Nápisy, které se z té doby zachovaly, obrazy bitev a obléhání pevností dovolují, abychom se seznámili s technikou a organisací vojenství v době posledního roz­ květu vojenské moci starého Egypta. Studium dějin válečnictví starého Egypta, obzvláště epochy velikých výbojů za XVIII. a XIX. dynastie, je velmi zajímavé nejen pro stu­ dium problémů ekonomických a politických styků Egypta s Přední Asií, ale i s hlediska dějin válečnictví starověkého světa. V egyptských nápisech, zejména v análech Thutmóse III., najdeme nejen popisy nej starších známých velikých bitev, jako na př. bitvy u Megidda a u Kadeše, ale i mnoho zpráv, které jsou charakteristické pro úroveň vývoje techniky, strategie a vojenství vůbec ve starém Egyptě. Dlouhé války a velká povstání Egypt úplně vyčerpaly. Obzvláště výrazně líčí úpadek Egypta literární text, který obsahuje popis Venamónovy cesty do Sýrie (papyrus Státního musea výtvarných umění v Moskvě). V tomto literárním díle se popisuje, jak egyptský vyslanec Venamón byl poslán do Sýrie, aby nakoupil dřevo potřebné pro zhoto­

KAP. IX • ORGANISACE STÁTNÍ SPRÁVY

253

vení lodice, v které Egypťané převáželi sochu božstva. Venamón, poslaný za tím účelem do Sýrie, vytrpí tam mnoho strádání a pohrom. Egyptský vliv v Sýrii natolik zeslábl a úpadek vojenské a hospodářské moci Egypta byl v Přední Asii natolik zřejmý, že se kníže Gebalu (Byblu) chová k egyptskému vyslanci nevšímavě, ba s pohrdáním. Tato doba je již dobou úplného zeslabení Egypta, který se brzy stává kořistí cizích dobyvatelů.

Hlava sochy krále Achnatona.

Výjev z kultu mrtvých. Kresba na Maatkaréině papyru.

KAPITOLA X

KULTURA STARÉHO EGYPTA Egyptská kultura vznikla 4000 let před n. 1. Lze ji proto považovat za jednu z nejstarších na světě. Příznivé přírodní podmínky v Egyptě napomáhaly velmi ranému vývoji hmotné kultury a techniky. Ne­ zbytná potřeba umělého zavodňování vedla už v dávné minulosti k vy­ budování složité soustavy kanálů, jezů, hrází a vodních čerpadel, které byly poháněny prostými pákami a v pozdějších dobách vodními koly. Pozoruhodně dokonalá byla v době archaické technika zpracování kamene. V této nejstarší době dovedli Egypťané vyrábět z drahých kovů vkusné šperky. Rylo objeveno písmo a postupně se počaly hroma­ dit elementární vědecké poznatky. Avšak egyptská kultura se vyvíjela velmi pomalu a je typickým příkladem ustrnulé starovýchodní kultury. Hlavní příčinou ustrnulosti, lépe řečeno krajně pomalého vývoje egyptské kultury je zeměpisná isolovanost nilského údolí od ostatního světa, a co je zvlášť důležité, silné přežitky rodového zřízení. Poněvadž se udržovala sousedská občina, uchovávaly se beze změny zkostnatělé formy pravěkého způsobu života, staré kultury a náboženství, které neomezeně vládlo nad vědomím člověka z doby rodového zřízení. Avšak rozvoj obchodu, války a majetková nerovnost rozkládaly staré rodové zřízení a vedly k vzniku třídní otrokárske společnosti a nejstaršího despotického státu. Egypt překračoval rámec svého primitivního isolo­ vaného života. Pozvolna se rozšiřoval zeměpisný obzor. Egypťané se stále víc a více stýkali se sousedními národy, předávali jim své kulturní vymoženosti a sami od nich přejímali mnohé prvky jejich kultury.

KAP. X * PÍSMO

255

Egyptské vozy tažené koněm a muly. Freska z hrobky z doby Nové říše.

Tak v době Nové říše převzali od asijských kmenů koně, kolo, vůz, srpovitě zahnutý meč, prvky válečné techniky a také nový hudební nástroj, lyru. Těmto kulturním stykům napomáhala do jisté míry—kromě rozvoje zahraničního obchodu a válečné politiky — i zeměpisná poloha Egypta, který ležel v místě styku tří pevnin: Afriky, Asie a Evropy. Z pobřeží Delty vycházely nej důležitější obchodní cesty, vedoucí do Sýrie, Malé Asie a k egejským ostrovům; z pobřeží Rudého moře vedly námořní cesty do Arábie a do východoafrických zemí (Somálsko — starověký Punt). PÍSMO

Nejstarší egyptské hieroglyfické písmo, podobně jako sumerské, staroindické, staročínske a jiné nej starší systémy písma, vzniklo svébytně z nejjednodušších obrázků a schémat v době pravěké. Chtěl-li písař v době archaické napsat některé slovo, vyobrazil příslušné slovo názorně kres­ bou: vodu nakreslil třemi klikatkovými nebo skoro vlnovitými ča­ rami horu nakreslil dvěma horami, mezi nimiž je údolí nebo úžlabina CvP ; okres, kraj napsal pravoúhelníkem orné půdy rozděle­ ným zavodňovacími kanály na stejně veliké díly — +H4+- Na hliněných nádobách z doby archaické blíží se už tyto primitivní významové kresby významu znaků a nabývají zjednodušené schematické formy přímo­ čarého ornamentu. Ktomu, aby bylo možno nakreslit celé věty, spojovaly

256

KULTURA STARÉHO EGYPTA

se tyto jednotlivé obrázkové zna­ ky v složitou významovou kresbu. Na vítězné břidlicové tabulce krále Narmera j e vyobrazen král, j ak srá­ ží svým palcátem povaleného a na kolenou klečícího nepřítele. Skupi­ nou těsně spojených znaků je vy­ obrazen sokol držící v jednom pařátuprovaz protažený nosem lidské hlavy a druhým pařátem šlapající po šesti rostlinách vyrůstajících z obdélníku, který jako by tvořil Archaický nápis se jménem krále tělo zajatce.Tento složitý a symbo­ Chasechemveje. lický obraz měl znamenat, že „král (zobrazený posvátným sokolem — V. A.) odvedl 6000 zajatců z rovinaté země“. Jméno země „Jezero Har­ puny“ je umístěno o něco níže v podobě dvou obrázkových znaků. Na této tabulce najdeme ještě druhou větu, napsanou stejným způsobem obrázkovými znaky: „Král (v podobě býka — V. A.) boří (svými rohy zubaté zdi — V. A.) pevnosti, ničí (šlapaje nohou povaleného — V. A.) nepřítele.“ Tento složitý obrázkový systém písma byl velmi názorný, ale zá­ roveň i nepraktický. Tou měrou, jak se jazyk s všeobecným vývojem kultury stával složitějším a obohacoval se tvary a slovy, musil písař označovat zvláštními znaky mnoho abstraktních pojmů, vlastních jmen a gramatických tvarů, které bylo velmi nesnadné a někdy nemožné vyjádřit obrázkovými znaky. Proto se v důsledku stále větší složitosti jazyka musilo písmo zjednodušovat. Jednotlivé obrázkové znaky, které dříve označovaly celá slova, začaly postupně nabývat významu slabik. Tak se na příklad obrázkového znaku znázorňujícího zavodňovací kanál (mer) užívalo k označení slabiky „mer“; obrázkového znaku názorně zobrazujícího hvězdu (sba) počalo se používat pro označení slabiky „sba“; obrázkový znak /i — sedadlo (set) začal sloužit k označení slabiky „set“ atd. Obrázkové znaky, kterými se psá­ vala jednoslabičná slova nebo kořeny-slabiky, složené ze dvou písmen, změnily se časem ve znaky abecední. Obrázkového znaku, který zname­ nal zástrčku ~H~ „sa“, začalo se používat jako písmene „s“, a jiný znak, který znamenal „pahorek“ /| ,,ka“, změnil se v abecední znak ,,k“. Tak tedy již v době Staré říše se v egyptském písmu objevuje abe­ cední systém, jímž se označovalo 24 základních zvuků. Avšak egyptští písaři se nedovedli zříci archaických přežitků ze starých dob a vytvořit systém písma, který by se skládal jenom ze samých abecedních znaků.

KAP. X » PÍSMO

257

Amennebova posmrtná stéla s hieroglyfickými nápisy. Střední říše. XVIII. dynastie. Royal Scottish Museum.

Vlivem konservativních tradic zachovávali egyptští písaři ve svém písmu veliké množství složitých slabičných a obrázkových slovních znaků, označujíce mnohá slova obrázkovými určovateli (determinativy) dané významové skupiny. Tak se na příklad slovo „kořen“ (měnit) psalo slabičným znakem „men“, abecedními znaky n-j-t a příslušným 17 Dějiny starověkého Východu

258

KULTURA STARÉHO EGYPTA

determinativem, který označoval skupinu „rostlinných“ slov.1 Egyptské písmo je tedy písmo kombinované, v němž se každé slovo zobrazovalo abecedními, slabičnými a obrázkově symbolickými znaky a determina­ tivy. Staroegyptský pravopis neznal přísných pravidel: pravopis kaž­ dého slova se mohl měnit v každém jednotlivém případě. Jediným pravidlem egyptského pravopisu byl požadavek symetrického umístění, t. j. správného rozmístění hieroglyfů v obdélnících nebo čtvercích. Staří Egypťané psali ve vodorovných řádcích, které se většinou četly zprava doleva, a někdy ve svislých sloupcích, které se vždy četly shora dolů. Materiálem, na němž se psalo, byl kámen, dřevo, střepy, kůže, hrubé plátno a papyrus, který byl nejčastěji používaným psacím mate­ riálem ve starém Egyptě. Už v době Staré říše mělo časté psaní obchod­ ních dokladů za následek, že se objevil rychlopis, který vyžaduje zjedno­ dušení vnější formy znaků. Tento zjednodušený systém egyptského písma nazýváme podle starých Reků písmem „hieratickým“. Nejvíce zdokonalený rychlopis, t. zv. písmo „demotické“, které připomíná dnešní stenografii, objevuje se v VIII. stol, před n. 1. a velmi se rozšiřuje v pozdní době úpadku egyptského státu. Pomalý vývoj a složitost egyptského písma lze do značné míry vy­ světlit tím, že znalost písma byla výhradním vlastnictvím kněží, kteří měli monopol na vědění a neměli zájem na tom, aby písmo zpřístupnili lidu a učinili je majetkem širokých mas. Naopak, kněží a písaři obklo­ povali písmo aureolou náboženské mystičnosti a prohlašovali je za dar boha moudrosti Thovta, za „písmo božských slov“. Dříve než písař začal psát, musil vykonat úlitbu (obětování nápoje) bohu Thovtovi a odříkat modlitbu: „Přijď ke mně, abys mě vedl, dej, abych byl způso­ bilým tvé hodnosti... tvá hodnost je krásnější všech jiných hodností... Přijď ke mně, veď mě... Jsem služebník tvého domu.“ NÁBOŽENSTVÍ

Z ohromného množství náboženských textů a památek náboženského kultu, zachovaných ze všech epoch egyptských dějin až do doby šíření křesťanství, můžeme prozkoumat vývoj egyptského náboženství od dob rozkladu rodového zřízení. Krajně pomalým vývojem společenského řádu a veškeré kultury se stalo, že se trvale udržovaly přežitky prvo­ bytných náboženských forem až do velmi pozdní doby, a tím se vy­ světluje zejména velké rozšíření kultu zvířat ve všech obdobích egypt­ ských dějin.

1 Avdijev chce říci: slov označujících dřevo a předměty ze dřeva. (Pozn. red.j

KAP. X • KULT PŘÍRODY

259

FETIŠISMUS

Poněvadž pravěcí Egypťané pociťovali svou bezmocnost v boji s pří­ rodou, připisovali jednotlivým přírodním jevům a jednotlivým předmě­ tům nadpřirozenou sílu, které se zároveň snažili využít ve svůj prospěch. Kult těchto fetišů, t. j. posvátných předmětů divošského kultu jakoby obdařených fantastickou nadsmyslnou silou, pochází z doby pravěké. Od těchto dávných dob uctívali v Egyptě zvláštní fetiš v podobě dvou zkřížených šípů nebo luku v toulci, který se stal posvátným symbolem bohyně Nejty; dále uctívali ze dřeva vyřezaný předmět, připomínající zástrčku — fetiš boha Mina; „ostré“ zuby boha Sopda, papyrovou berlu boha Vecha ozdobenou pery a pentlemi a mnoho podobných kouzelnických předmětů. Pozůstatky tohoto primitivního fetišismu se zachovaly ve staroegyptském náboženství až do pozdní doby. KULT PŘÍRODY

Hrozné síly přírodní vzbuzovaly u pravěkých obyvatel nilského údolí a sousedních náhorních plošin strach. Zvlášť strašnou se pravěké­ mu Egypťanovi zdála poušť, která přinášela smrt, odkud vál silný písečný vítr a kde bloudily divoké šelmy a kočovaly kmeny, neustále ohrožující svými nájezdy pokojné zemědělce nilského údolí. Do hlubokého dávno­ věku sahal v Egyptě kult posvátného kamene, který existoval později v městě Onu. S kultem tohoto kamene souvisí i používání obelisků v náboženské architektuře. Je také možné, že se ve tvaru pyramidy, posvátné hrobky královy, uchovala vzdálená vzpomínka na starý kult hor a skal. Když pak žírná půda nilského údolí, pravidelně zavlažovaná hojnými vodami Nilu, urychlila růst zemědělství, začaly do náboženství starých Egypťanů pronikat představy o „posvátné zemi“, o „bohyni-matce přírody“ a prastarém bohu země Gebovi. Zemědělec, který žil na půdě, živil se plody země a pohřbíval své mrtvé do země, viděl v zemi princip života a smrti. Proto se v „Textech pyramid“ mluví symbolicky o ze­ mřelém, že „kouše zemi, kouše Geba, kouše otce“ a že „tělo zemřelého je Geb.” Avšak v aluviálním údolí Nilu bylo zemědělství možné jen při složitém umělém zavodňování. Proto ve vodě viděli Egypťané onen veliký prvopočáteční živel, který dává člověku život i živobytí. Egyp­ ťané nazývali prvotní vodní chaos bohem Núnem. Zdálo se jim, že voda je základem veškeré přírody. Proto zbožšťovali velikou řeku Nil, na­ zývajíce ji Hopej, a srovnávali ji s bohem životodárných přírodních sil Usírem, „nejstarším mezi bohy, Nilem, který stvořil všechno, který se rozlévá, aby dal lidem život“. Déšť, vodu vytékající z nebeského

260

KULTURA STARÉHO EGYPTA

Uctívání boha Hóra. Freska z doby Nové říše.

oka — „oka Slunečního boha Hóra“ nebo z těla a z očí plačící bohyne deště Ésety, a také posvátný pramen u Onu považovali tehdejší Egyp­ ťané za projev vodního božstva. Všechno vodstvo oživovali duchy, „kteří přebývají ve vodě“ a mezi nimiž vládne bůh vodní hlubiny Sobek, kterého zobrazovali obyčejně jako krokodíla nebo jako člověka s krokodílí hlavou. Egypťané, kteří ve vodě viděli počátek života a vě­ děli, že bez vody je život nemožný, už v nej starších zaklínáních, vy­ rytých na stěny hrobových komor v pyramidách z doby Staré říše, vzývali vodu těmito slovy: „Přijď vodo, a kéž žijí ti, kteří jsou na nebi! Přijď vodo, a kéž žijí ti, kteří jsou na zemi!“ Proto Egypťané, když vy­ konávali záhrobní kult, který měl nebožtíkovi zabezpečit věčný život, snažně prosili božstvo, obracejíce se k němu s takovou modlitbou: „Daruj (zemřelému — V. A.), aby používal tvé vody, aby mohl pít z proudů tvé vody tak podobně, jaks to udělal pro toho velikého boha (Usíra — V. A.), ke kterému přichází Nil, pro kterého vzchází tráva na pastvišti a roste papyrus!“ Tento kult posvátné a zbožštěné vody se projevil v složitém rituálu úlitby a očisty, který musili vykonávat všichni egyptští kněží až po nejvyšší kněze, i sám král. S nadějí i strachem hleděl starý Egypťan na mocný živel ohně, hroznou a ničivou sílu, která je zároveň člověku nezbytná a užitečná. Tento živel ohně, vycházející z hlubin země nebo ožehující lidi s nebes-

KAP. X * KULT PŘÍRODY

261

kých výšin, zdál se Egypťanům těsně spjat s kosmickou vodou. Už v dávnověku existovala představa o „ohnivém jezeře“ nebo o „plamen­ ném ostrově“, které existovaly v záhrobním světě na pouti zemřelého. Zvláštní magické zaklínací formule měly chránit člověka před silou ohně a dát mu moc nad živlem ohně. Egypťan oživoval celý rostlinný a živočišný svět zástupy duchů, bohů a bohyň a viděl v jednotlivých rostlinách, stromech a zvířatech příbytek nebo ztělesnění toho neb onoho božstva. Nejdříve sběratelství a lov, potom chov dobytka a zemědělství vytvořily onen okruh věr, představ a obyčejů, které se staly základem starých kultů rostlin a živo­ čichů. Kult rostlin a stromů existoval v Egyptě už v hlubokém dávno­ věku. V Mennoferu byl posvátný háj stromů „ima“, zasvěcených bohyni Hathóře. Ve staré legendě o „nebeském stromu života“ se obrazně vyjadřuje myšlenka, že strom jako symbol rostlinného světa je nezbytný pro život člověka na zemi. Už v době Staré říše se tyto staré rostlinné kulty odívají do formy náboženskouměleckých obrazů. Tak vzniká představa o posvátném lotosu, zasvěceném mennoferskému bohu „krás­ nému Tumu“ — Nefertumu. Kult zvířat, jedna z forem starého totemismu, byl v Egyptě velmi rozšířen už od doby archaické. Posvátným lvům a lvicím se klaněli v mnohých krajích starého Egypta. Takový byl kult Mijsise v Pubaste

Rady sfing v Karnaku.

262

KULTURA STARÉHO EGYPTA

a kulty bohyní lvic v Cinevu, v Mennoferu a v Onjetu, z nichž byl zvlášť rozšířen kult bohyne Sechmety se lví hlavou. Jedovatého hada uctívali v městě Puto a nazývali jej bohyni Vedžójet. Nemenší význam mělo zbožštění domácích zvířat. Ve starých hlav­ ních egyptských městech v Mennoferu a Onu uctívali posvátné býky Hapiho (Apisa) a Mervera (Mnévise). Představa posvátného býka sply­ nula později s představou zbožštěného krále obdařeného jakoby nad­ přirozenou silou. Bůh Chnum, kterého vyobrazovali v podobě berana, byl pokládán za boha plodnosti. Zbožštění posvátného berana se za­ chovalo v kultu vésetského boha Amóna do velmi pozdní doby. V Pubenebzedetu, v Chmúnevu a v Siovtu se klaněli posvátnému kozlu. Ohromně se rozšířil po celém Egyptě kult posvátné krávy, bohyně Hathóry, jehož střediskem bylo město Tentóre (Dendera). Tento kult posvátných zvířat se obrazil v kultu a v titulech krále. Za ochránce královské moci byl od pradávna považován posvátný sokol, věela, sup a had. Krále samého vyobrazovali často jako silného lva s lidskou hlavou (sfinx). ZÁHROBNÍ KULT

Už od doby rodového zřízení vládl v Egyptě kult předků a s ním spjatý kult záhrobní, který ideologicky pomáhal upevňovat moc a auto­ ritu náčelníka rodu. Egypťané stejně jako jiné staré národy věřili, že smrt neznamená zničení lidské bytosti, nýbrž jenom její přechod do jiného světa. Tento svět posmrtného života se jim jevil jako fantas­ ticky pozměněná forma pozemského světa. Poněvadž se domnívali, že posmrtný život je jenom jakési pokračování pozemského bytí, snažili se umožnit zemřelému, aby používal na onom fantastickém světě všech věcí, kterých užíval za živa. Egypťané věřili, že dostane-li zemřelý od svých živých příbuzných potravu, nápoje a různé jiné věci pro něho nezbytné, bude moci věčně žít a chránit své potomstvo, které zůstalo na zemi. Přežitky rodového zřízení se ve starém Egyptě obrazily ve vel­ kém rozvoji, rozšíření a dlouhém trvání tohoto posmrtného kultu. Snaha zachovat zemřelému věčný život se projevovala především ve způsobu pohřbívání těla zemřelého. Už v nejstarších dobách zahalo­ vali tělo nebožtíka do kůže, do rohože nebo do tkanin a pochovávali je často na boku ve skrčené poloze, která měla představovat polohu spícího. Vedle těla zemřelého kladli potraviny, zbraň a sošky zvířat a lidí. V době Staré říše, kdy se začal tvořit nejstarší otrokářský stát, nabyl starý posmrtný kult nového významu. Měl ideologicky upevnit myšlenku o nezměnitelnosti a věčnosti existujícího třídního zřízení. Bohaté úředníky a kněze pochovávali ve velkých hrobkách podobných

KAP. X • ZÁHROBNÍ KULT

263

lavici (mastaba). Tělo zemřelého se uměle uchovávalo. Proto byly vnitřnosti vyndávány a ukládány do zvláštních nádob (kanopy), tělo napouštěno solnými roztoky a pryskyřičnými směsmi a zvláštním způso­ bem mumifikováno. Takto připravenou mumii pečlivě zavinovali do velkého množství lněných zábalů. Na stěnách komor, umístěných uvnitř hrobek, zobrazovali obyčejně zemřelého aristokrata, jeho rodinu, jeho jmění — za života mu náležející stáda a pole, na nichž pracovali jeho otroci a služebníci. Zde je také vidět scény z lovu, rybolovu, výrobní procesy a rozličné výjevy z domácího života. Vyobrazení tohoto druhu, zhusta umělecky provedená a doprovázená vysvětlujícími nápisy, ba i příslušnými čísly, měla magicky zachovat zemřelému jeho jmění v záhrobí. Příbuzní přinášeli zemřelému oběti ve snaze zajistit mu blaho­ byt v záhrobí. Posmrtný kult, ve starém Egyptě velmi rozšířený, upev­ ňoval v lidových masách v době ostrého třídního rozvrstvení víru, že zvláštními pohřebními obřady a zvláštním náboženskomagickým rituá­ lem mohou si lidé v záhrobí zachovat své jmění i své privilegované postavení, zajišťované královskými milostmi. Takto tedy sloužil tento systém náboženských představ k ideologickému upevňování celého otrokárskeho zřízení. Zbožšťováním přírodních jevů a sil se staří Egypťané snažili spojit myšlenku o věčnosti stále se ohrožující přírody s myšlenkou o vzkříšení a věčném životě zemřelého a zbožštěného předka. V době Staré říše, kdy se tyto staré náboženské představy začaly odívat do theologické for­ my, měnil se postupně starý bůh vody a rostlinstva Usíre v ústřední postavu posmrtného kultu. Představa o Usírovi jako bohu rostlinstva a vody sahá do pravěku, do doby vzniku zemědělství. V pocitu své úplné závislosti na přírodě domníval se starý Egypťan, že jeho pozemský i budoucí posmrtný život závisí na Usírovi: vždyť v Usírovi, v tomto bohu umírající a znovu vzkříšené přírody, jako by byly ztělesněny skryté a věčné síly přírody. Proto se vzkříšení Usírovo považovalo za záruku vzkříšení člověka k novému životu. Tato myšlenka je zřetelně vyjádřena v tomto nábo­ ženském textu:

Jak vskutku Usíre žije, tak žiješ i ty. Jak vskutku on neumírá, tak neumíráš ani ty. Jak vskutku on nezaniká, tak nezanikáš ani ty.

Přeměna boha rostlinstva a vody v boha věčného života, v soudce mrtvých a krále záhrobí je obsažena ve staré legendě o tom, že Usíre byl zabit svým zlým bratrem Sutechem, potom vstal z mrtvých a na­ konec se stal vládcem záhrobí. Proto podle víry starých Egypťanů může člověk nabýt věčného života jen tehdy, bude-li podoben Usírovi

264

KULTURA STARÉHO EGYPTA

Soška z Tutanchamónovy hrobky.

a budou-li nad jeho mrtvým tělem vykonány tytéž náboženskomagické obřady, které byly vykonány nad tělem Usírovým. Když v době Střední říše vznikla početná střední vrstva svobodného obyvatelstva, posmrtný kult se poněkud pozměňuje. Nábožensko­ magické nápisy, „zajišťující“ dříve záhrobní život jen králům a aristo­ kratům, začaly se vyskytovat i na stěnách skromných sarkofágů, v nichž byli pochováváni představitelé středních vrstev obyvatelstva. Přihlížejíce k specifickým náladám a přáním těchto nových kandidátů

KAP. X » ZÁHROBNÍ KULT

265

záhrobního života, začali pro ně knězi skládat speciální modlitby a za­ klínací formule, které měly zajistit zemřelému „spojení s jeho rodinou v záhrobním světě“, „požívání chleba v záhrobním světě“ a možnost „nevstoupit do soudní síně boha“. Později se používání těchto náboženskomagických nápisů stává přístupným stále širším vrstvám obyva­ telstva. Modlitby a zaklínací formule, které se v době Střední říše psávaly na stěnách rakví, píší se v době Nové říše a v pozdní době na papyrové svitky a vytvářejí „Knihu mrtvých“, která by se měla správněji nazývat „Knihou vzkříšení“ (Vycházení za dne — per-emcheru). V „Knize mrtvých“ a v řadě jiných tehdejších náboženskomagických sborníků a textů jsou obsaženy četné zaklínací formule, hymny na bohy, popisy záhrobí a posmrtného lidského osudu. Z četných náboženskomagických sborníků byla „Kniha mrtvých“ největší a nejrozšířenější. Náboženská tradice starých Egypťanů kladla sepsání tohoto sborníku do doby Staré říše. To se částečně potvrzuje tím, že jednotlivé kapitoly „Knihy mrtvých“ se vyskytují už v „Tex­ tech pyramid“ z doby V.—VI. dynastie. Později se některé z těchto ka­ pitol, jejichž cílem bylo zajistit zemřelému blaženost v posmrtném živo­ tě, začaly psát na stěny rakví a tak vznikl náboženskomagický sborník, kterému se dostalo konvenčního názvu „Texty sarkofágů“ doby Střední říše. Z těchto textů se postupně vytvořila „Kniha mrtvých“. „Kniha mrtvých“ má neobyčejně pestré a různorodé složení a obsah. Jednotlivé kapitoly za sebou následující nesouvisí spolu logicky. Celý tento nábožen­ skomagický sborník činí na první pohled dojem chaotického nahroma­ dění modliteb, žalmů, chvalozpěvů, oslavných písní, hymnů, zaříkávání a zaklínacích formulí. Některé kapitoly si zachovaly svůj starobylý rituální ráz, jako na př. „Kapitola otevření úst“ nebo „Kapitola oblé­ kání do čistého oděvu“. Většina kapitol obsahuje magické zaklínací formule, které měly chránit zemřelého před hrůzami záhrobí a zajistit mu posmrtnou blaženost. Taková je „Kapitola odražení všelikých hadů“, „Kapitola, aby se nezemřelo po druhé“, „Zaříkání, aby se neztrouchnivělo“, „Zaříkání, aby se nedostal na popraviště boha“ a pod. Taková jsou dále „Zaříkání, jak dýchat vzduch a vládnout nad vodou“, „Zaříkání, jak se obrátit ve zlatého sokola a v božského sokola“, „Za­ říkání, aby se duše spojila s tělem“, „Zaříkání, jak vstoupit na nebesa vedle boha Réa“. Na vývoj ethických názorů ukazuje kapitola 1., 18., 30., 125. Zvlášť zajímavá je 125. kapitola „Knihy mrtvých“, v níž se popisuje posmrtný soud nad zemřelým a vyobrazuje se vážení srdce (symbol duše u starých Egypťanů) na váhách (psychostasie) a uvádí se také odmítavá zpověď, ve které zemřelý popírá, že se dopustil 42 hlav­ ních hříchů. V té době se již ustaluje představa, že se posmrtné blaže­ nosti v záhrobí dostane jenom tomu člověku, který žil na zemi poctivým

266

KULTURA STARÉHO EGYPTA

Vážení srdce mrtvého na L sírově soudě. Kresba a čäst textu 125. kapitoly „Knihy mrtvých“. Huneferův papyrus. Nová říše. XIX. dynastie. Londýn. Britské museum.

životem a nepotřísnil se hříchy a zločiny. Avšak tyto mravní názory se stále ještě úzce prolínají se starými magickými představami. Tak na příklad v 30. kapitole „Knihy mrtvých“ nebožtík zaklíná své srdce, aby proti němu nesvědčilo u posmrtného soudu. Tato pestrá směsice náboženskomagických představ se vysvětluje tím, že „Kniha mrtvých“ byla sestavována, měněna a redigována po dlouhou řadu století. Staré texty se zachovávaly ve své tradiční formě až do pozdní doby, takže se obsah už často stával nepochopitelným a vyžadoval dokonce zvláštních vysvětlení, která se na příklad zachovala v 17. kapitole „Knihy mrtvých“. Nejlepší exempláře „Knihy mrtvých“, napsané na dlouhých papyro­ vých svitcích, pocházejí z doby rozkvětu egyptské kultury v epoše XVIII. dynastie. Většina z nich byla nalezena ve vésetských hrobkách a patřila hlavně vésetským kněžím a úředníkům. Papyry jsou bohatě vyzdobeny velmi jemnými kresbami, které zobrazují pohřební scény, konání zádušního rituálu, posmrtný soud a řadu jiných námětů spja­ tých s posmrtným rituálem a s představami o posmrtném osudu zemře­ lého. KULT SLUNCE

Slunce se Egypťanům jevilo jako hrozný živel nebeského ohně, který vládne v mrtvé poušti, a zároveň jako princip tepla a světla, nezbyt­ ných pro lidský život. Střediskem slunečního kultu bylo v nej starší době město Onu, které Řekové nazývali „městem slunce“ (Héliopolis) a které si zachovalo svůj význam velikého náboženského střediska po celou dobu dějin starého Egypta.

KAP. X * KULT SLUNCE

267

V době Staré říše kult slunce sílí a pozvolna se mění v státní kult nejvyššího božstva tou měrou, jak se centralisuje egyptský stát. Za nejvyššího boha je prohlášen bůh slunce Ré, jehož jméno se psalo názorným hieroglyfem — kroužkem s tečkou uprostřed, znamenajícím zářící slu­ neční kotouč. Jméno boha Réa se stává součástí jména králů IV. dy­ nastie — Chafréa a Menkovréa. Králové V. dynastie stavějí na počest boha Réa nádherné chrámy, v nichž se konal zvláštní sluneční kult. S kultem nejvyššího boha slunce Réa splývá postupně jeden z nejstarších státních egyptských kultů, kult boha Hóra, který byl vyo­ brazován buďto jako sluneční sokol, nebo jako sluneční kotouč s ptačími křídly. Tak se nad kulty jednotlivých nomových bohů povznáší kult nejvyššího státního boha slunce. V době Střední říše, kdy se politickým střediskem Egypta stal Véset, stává se místní bůh Amón nejvyšším státním bohem celého Egypta. A jako kdysi kult jediného boha slunce Réa splynul s několika jinými staršími kulty, tak i nyní kult Amónův pohltil v procesu centralisace státu a náboženství mnoho místních, hlavně slunečních kultů, přede­ vším kult onského boha Réa, nej populárnějšího v Egyptě. Hymny skládané na počest nového boha opěvují Amenréa jako prapůvodního nejvyššího boha, který stvořil celý svět. Upevnění egyptského státu za mocných králů XVIII. dynastie a soustředění obrovských materiálních zdrojů v rukou Amónova kněžstva projevuje se v konečné formě kultu tohoto vésetského boha. Jako se král považuje za nej silnějšího a nej mocnějšího mezi králi, tak je i bůh Amenré prohlašován za největšího ze všech bohů. Na to ukazují tato epitheta: „Vládce všech bohů“, „Král všech bohů“, „Nejmocnější mezi bohy“. Kult slunce vrcholí za krále Achnatona, kdy byl bůh slunce Aton prohlášen za jediné nejvyšší státní božstvo. Rysy jediného, vesmírného a abstraktně kosmického božstva, jež byly v dogmatice Réa Harachteje a Amóna jen naznačeny, projevily se plně v kultu jediného slunečního boha Atona a skoro úplně, ale jenom na krátkou dobu, vytlačily staré přežitky kultu zvířat a mnohobožství. Náboženská reforma Achnatona byla likvidována brzy po jeho smrti a tím vésetské kněžstvo zcela zvítězilo. Znovu byl obnoven kult boha Amóna a Egypt se vrátil ke starým tradičním formám dřívějšího mnoho­ božství, avšak kult slunce si přesto zachoval až do nejpozdnějších dob důležité místo v náboženské soustavě starého Egypta. V nápisech z pozdní doby se velebí bůh slunce v podobě „slunečního kotouče, který sám sebe stvořil, jehož jméno je neznámo ... který byl, kdy nebylo nikoho jiného mimo něj ... bytosti vznikly podle přání jeho srdce“.

268

KULTURA STARÉHO EGYPTA

ZBOŽŠTĚN í KRÁLE

V nejstarších despotických státech sloužilo náboženství k upevnění autority krále a celého aparátu statní moci. Při hlásaní náboženství zaujímalo důležité místo učení, že král je božstvo, že moc mu byla svě­ řena přímo bohy, a proto že je nutné krále poslouchat jako pozemského boha. Ve světle tohoto učení se každý sociální protest a vzpoura proti králi musily jevit jako zločin proti náboženství a dokonce jako věc vůbec nemožná a k nezdaru odsouzená. Ideologie zbožštění krále se v Egyptě zvlášť vyhranila, protože egypt­ ský stát trval skoro nepřetržitě po několik tisíciletí, dosáhl v době svého rozkvětu velké vojenské a politické moci a byl přísně centralisován; také tradiční náboženské formy vždycky pomáhaly upevňovat královskou moc. Proto byl egyptský král nazýván „dobrým bohem“, „velikým bohem“, „synem slunce a těla jeho“. Na počest zbožštěného krále se stavěly chrámy, v nichž se konal zvláštní kult krále. V umění a v litera­ tuře byl král představován vždy jako nadpřirozená bytost pocházející přímo od bohů. Ideologie zbožštění krále se utváří v nejstarší době se vznikem egypt­ ského státu. Tak na palcáte jednoho z nejstarších egyptských panovníků, krále Narmera, je vyobrazena scéna, jak se král slavnostně „zjevil“ svým poddaným. Nad královským baldachýnem je vyobrazena bohyně supíce Nechbet, ochrankyne královské moci, která jako by chránila krále svými rozpjatými křídly. V době Staré říše se už dogmatika zbožštění krále a královské moci projevuje jasně. Stavějí se obrovské královské hrobky, pyramidy, které měly svými rozměry svědčit o moci zbožštěného krále. V pyramidách V.—VI. dynastie se zachovaly „Texty pyramid“, které podrobně líčí nebeskou posmrtnou blaženost zbožštěného krále, jehož nebeští bohové přijímají do svého středu. Zvýšená vojenská a obchodní expanse v době Nové říše měla nutně za následek nové zesílení ústřední moci a s ní spjatého královského kultu. Právě v této době se vytřibuje dogma, že král je syn boží, a široce se propaguje v umění. V chrámech se zřizují zvláštní sály, zasvěcené krá­ lovskému kultu. Na stěnách těchto sálů, kterým se říkalo „veliký dům“, vyobrazovaly se obyčejně hlavní momenty z „posvátného“ života zbož­ štěného krále: jeho narození z tajemného manželství nejvyššího boha s královnou matkou, jeho kojení bohyní Hathórou, znázorňovanou krávou, povolání za krále z vůle bohů, korunovace, oslava třicetiletého jubilea atd. V době, kdy Egypt usilovně bojoval za udržení svých posic na velkých trzích a obchodních cestách v Přední Asii, kdy králové XIX. dynastie

KAP. X * LITERATURA

269

bránili své državy v Sýrii před náporem Chetitů, byl kult zbožštění královské moci a kult krále zaváděn se zvlášť vytrvalým úsilím do širo­ kých vrstev obyvatelstva a zejména do vojska, aby byla upevněna královská moc a autorita státu. Rada desek z Herbitu ve východní Deltě ukazuje na to, že ve středních majetných vrstvách a taktéž v širokých vrstvách pracujícího obyvatelstva byl hojně rozšířen kult krále Ramesse II. Majitelé těchto desek, námořníci, domovníci a pradláci, obracejí se modlitbami na zbožštěného krále a nazývají ho „bohem“, „velikým bohem“, „dobrotivým bohem“, „sluncem vládců“, „vládcem jasu“. V souvislosti s vývojem královského kultu se základní formy egypt­ ského náboženství pronikavě měnily. Ze starých bohů přírody se po­ zvolna stávají bohové státní, ochránci státu, krále a královské moci. Tak bůh umírající a znovu se probouzející přírody Usíre se během času přeměňuje v krále záhrobí, v prvního krále Egypta a v ochránce králov­ ské moci, a je proto často zobrazován jako král se všemi znaky královské moci. A také starý bůh slunce Hór, který si stále uchovával svou primi­ tivní totemovou podobu sokola, mění se během času v ochránce krále a jeho jméno Hór se stává dokonce jedním z posvátných králových titulů. Takto se kněžská propaganda jak v náboženské dogmatice, tak ve výtvarném umění neustále snažila důsledně zdůrazňovat nerozlučné spojení, jímž byli nebeští bohové spjati s bohem pozemským, se zbožštěným králem. Ale přesto, že náboženství mělo tak velký význam v životě lidu a že se umění ve velké míře využívalo ve službách náboženství, nedokázalo náboženství zcela potlačit svobodné myšlení člověka. Životní zkušenost a sociální nerovnost musily vzbuzovat pochybnosti o tom, čemu učili kněží, a také nevíru v náboženská dogmata. Stopy tohoto skepticismu lze zčásti vycítit z „Resedy zklamaného se svou duší“. Toto rozčarování z náboženství se stupňuje v dobách sociálních otřesů, kdy lidé vidí, jak se kolem nich hroutí všechny dřívější základy, ztrácejí víru v bohy a nepokrytě hovoří: „Kdybych věděl, kde je bůh, tu bych mu přinesl oběť.“ LITERATURA

Kořeny krásné literatury staroegyptské jsou v dávné minulosti, v počátcích Staré říše (pol. čtvrtého tisíciletí před n. 1.). Za dobu téměř čtyř tisíc let vytvořili Egypťané ohromné množství nej rozmanitějších literárních děl, která svědčí o vysoké úrovni vývoje této staré kultury a o bohaté umělecké tvorbě egyptského národa. Celý egyptský národ byl účasten na tvorbě své literatury. Proud ústní lidové tvorby lze jasně vycítit v egyptské literatuře zvláště v raném období jejího vývoje. Po­

270

KULTURA STARÉHO EGYPTA

většině jsou literární výtvory anonymní. Tradice obklopuje posvátnou aureolou většinou vymyšlená nebo pololegendární jména starých mudr­ ců, kterým se připisuje to neb ono vypravování, zkazka nebo naučení. Někdy se uchovala jména písařů, kteří starý literární nebo nábo­ ženský text přepisovali, poněkud pozměnili, doplnili nebo opatřili poznámkami. Ale zvlášť charakteristické je tradiční udržování starých námětů, literárních motivů, žánrů a forem, které se uchovávají po tisíci­ letí vlivem konservativní náboženskomagické ideologie. Náboženství a kněžské učení považuje za ctihodné, dobré, bohem ustanovené a skoro posvátné to, co přečkalo tíhu tisíciletí a vytvořilo „klasický“ fond kul­ turních hodnot. Největšího rozvoje dosahuje egyptská literatura v době Střední říše, která je považována za dobu rozkvětu „klasické“ literatury starého Egypta. Prvky původní lidové tvorby se uchovaly v příslovích, v pracovních písních a v pohádkách. Skoda, že se jen velmi málo těchto přísloví za­ chovalo až do našich dnů. Sem patří na příklad velmi charakteristické přísloví: „Ústa člověka zachraňují, ale jeho slova ho mohou donutit za­ krýt svou tvář (ze studu).“Velmi prosté aneumělkované jsou lidové písně, jejichž texty se zachovaly na stěnách staroegyptských hrobek. Jsou to z valné části písně pracovní, jejichž jednotvárný a monotonní rytmus doprovázel těžkou práci zemědělce, nakladače a pastevce. Nejstarší z těchto písní jsou z doby Staré říše. V hrobkách velmožů Ceje a Mereruky u Sakkáry jsou vedle mnoha různých scén ze všedního života vyobrazeni pastýři, kteří ženou ovce na zaplavené pole, a nosiči nesoucí svého pána. Pastýř brouzdající se „ve vodě mezi rybami... rozmlouvá se sumcem a povídá si s... rybou“, zpívaje si písničku. V pozdějších hrobkách nalé­ záme vyobrazení oráčů, mlatců a nakladačů. Píseň mlatců, která se zde zachovala, vyjadřuje svérázný rytmus práce:

Mlátíte pro sebe, mlátíte pro sebe, býci, mlátíte pro sebe. Mlátíte slámu pro sebe na píci, mlátíte zrní pro své hospodáře. Nepopřávejte si oddechu, vždyť osvěžuje dnešní den.

Hieroglyfické texty krátkých pracovních písní jsou vyjádřeny formou přímé řeči. Obsahují písně, které zpívají pracující lidé, kteří jsou tu vyobrazeni. Je to jakýsi svěží zpěvní doprovod k těm pracovním výje­ vům, které egyptský umělec prostě zobrazil na stěnách hrobek. Z hlubokých pramenů ústní lidové tvorby prýští zkazky, které často uchovávají náměty ze života lidu, v nichž se obráží všední život a světový

KAP. X * MYTHY

271

názor zemědělců. Jsou vyjádřeny řečí lidu, která teprve později byla zpracována v umělecké literatuře. Z konce Střední říše pochází text papyru Westcarové, obsahující sborník zkazek o kouzlech, které u královského dvora provozují prosla­ vení čarodějové. Autor dovedně využívá fantastiky charakteristické pro lidové zkazky; nutí svého čaroděje, aby uřezal živé huse hlavu, potom ji znovu přiložil na původní místo a vzkřísil zabitého ptáka. Zvlášť charakteristické je vypravování o zázračném narození králů V. dynastie z tajemného manželství slunečního boha s manželkou kněze. Toto vypra­ vování má již čistě literární formu a obráží snahu aristokratického kněžstva rozšířit v lidových masách učení o božském původu krále a královské moci a ospravedlnit to, že první králové V. dynastie uchvá­ tili moc. Tento sborník zkazek byl zredigován v době Střední říše, jak o tom svědčí zmínky o lidech ze střední vrstvy obyvatelstva (nedžes) a literární jazyk typický pro tehdejší dobu. Charakteristické jsou pro lidovou tvorbu motivy z rolnického a pa­ triarchálního způsobu života, více méně protkané pohádkovou nábožen­ skou fantastikou, která se vyskytuje ve zkazkách i později. Taková je „Povídka o dvou bratrech“ a „Povídka o Pravdě a Lži“, které byly napsány v době Ramessovců. Motiv zlé ženy a nevinného mládence, kterého chce ona svést, zázračné obrácení hlavního hrdiny povídky a nakonec vítězství nespravedlivě trpícího poctivce — tyto hlavní povídkové motivy „Povídky o dvou bratrech“ uchovaly se nejen v egypt­ ské literatuře, ale i v pozdější literární tvorbě mnohých národů, které nějak podlehly vlivu egyptské kultury. V obou zkazkách je hlavním hrdinou nevinný a počestný trpitel. V „Povídce o dvou bratrech“ se jmenuje „Duše chleba“ a v „Povídce o Pravdě a Lži“ je nazván abstrakt­ ním pojmem „Pravda“. V prvním i ve druhém případě je zřejmě tento literární obraz úzce spjat s náboženským obrazem rolnického boha umí­ rající a znovu se probouzející přírody, kterého kněží a umělci vyobrazo­ vali jako vyrůstající klasy a pokládali za dobrého „Překrásně jsoucího“ (Vennofer, rusky Onufrij) boha životodárné vláhy, životních sil přírody a posmrtné spravedlnosti. Obě tyto zkazky byly pečlivě literárně zpra­ covány v době Nové říše. Jsou napsány prostým, až poněkud chudým jazykem tehdejší doby. Jejich hlavní myšlenka — konečné vítězství boha dobra —je jasná, třebaže je zastíněna mythologickou fantastikou. MYTHY

Zkazkám jsou velmi blízké mythy, zejména velmi známý mythus o Usírovi, který se nej úplněji zachoval v knize slavného řeckého spiso­ vatele Plutarcha „O Isidě a Osirovi“. Úplný staroegyptský text tohoto

212

KULTURA STARÉHO EGYPTA

mythu se bohužel nezachoval. Dochovaly se jen jeho jednotlivé části z různých období egyptských dějin. V „Textech pyramid“ z doby Staré říše se zachovaly celé krátké zádušní a magické formule, v kterých se líčí, jak Éset a Nebthet nalézají tělo Usírovo, jak je oplakávají, jak Usíre tajemně vstává z mrtvých a vstupuje na trůn na onom světě. Z pozdější doby je vypravování o tom, jak Usírova manželka, bohyně Éset, „zro­ dila... Hóra, syna Usírova, v hnízdě z papyru (v křovinách Delty — V. A.) a zaradovala se... velmi, neboť spatřila mstitele jeho otce. Skrý­ vala ho, schovávala... ho, ze strachu, aby ho nepoznali.“ V mytholo­ gickém vypravování „Spor Hóra se Sutechem“ se podrobně popisuje vleklý spor před soudem bohů a tvrdý boj o moc mezi Usírovým synem bohem Horem a bratrem Usírovým, zlým bohem smrti a cizích poušt­ ních zemí, Sutechem. V témž mythologickém vypravování se dále líčí vítězství, ospravedlnění a konečný triumf Hóra, kterému bohové „vlo­ žili bílou korunu na hlavu a pozvedli ho v hodnost jeho otce Usíra. A řekli mu: ,Tys skvělý král Egypta a dobrý vládce všech zemí na věky věků.4 “ Toto vypravování mělo dokázat a názorně vylíčit, že královská moc, za jejíhož ochránce se od pradávna považoval bůh Hór, pochází od boha. Celý tento mythus o Usírovi je nakonec dlouhé a mnohotvárné vypravování o tom, jak bůh umírající a znovu z mrtvých vstávající přírody, Usíre, „dobrý bůh“ dávnověku a tvůrce kulturního života, byl zákeřně zabit svým závistivým bratrem Sutechem. Éset a Nebthet s pomocí jiných bohů našly a vzkřísily mrtvého Usíra, který sestoupil do záhrobí a stal se soudcem zemřelých. Éset počala z Usíra a porodila syna Hóra, který se pomstil Sutechovi, zvítězil nad ním, a protože jej bohové zprostili viny, zdědil po otci jeho královskou moc a nebeský trůn. Velmi zajímavé jsou i jiné egyptské mythy kosmického a slunečního cyklu, ve kterých se vypravuje o stvoření světa, o tom, jak bohové vyhubili lidi a jak „velká čarodějka“ bohyně Éset chytře vyzvěděla od nejvyššího boha slunce Réa jeho magické jméno, nadané tajemnou mocí a magickou silou velikého boha. CESTOPISY

Rozvoj zahraničního obchodu a válečné politiky způsobuje, že se Egypt přeměňuje ve veliký a silný stát, který směle vstupuje na dějiště mezinárodního boje. Styky Egypta se sousedními národy a zeměmi se stávají stále těsnějšími. Egyptští obchodníci jezdí stále častěji do Syrie a do Nubie. Egyptská vojska si probojovávají cestu do Palestiny a na jihu upevňují egyptskou moc na celém území mezi prvními a druhými nilskými peřejemi. V době Střední říše se probouzí živý zájem o bohaté zámořské země. Dychtění po zisku a po obohacení, touha po dobrodruž­

KAP. X • CESTOPISY

273

ství a nových dojmech tříští rámec starého uzavřeného života a obrážejí se v literatuře. Objevuje se nový literární žánr, cestopisy, nejstarší předchůdci pozdějších dobrodružných románů. Ve „Vypravování o tro­ sečníku“ (Papyrus leningradské Eremitáže č. 1115) jsou ještě prvky staré fantastiky, tak charakteristické pro východní povídky. Hrdina vypravování, typický představitel střední vrstvy tehdejšího obyvatel­ stva („nedžes“ — malý), vypravuje o své cestě k „dolům krále“. Strašná bouře rozbije loď a vyvrhne mořeplavce na tajuplný ostrov „ducha“. Poutník zde nachází nádhernou přírodu, čarovné plody, hojnost ryb a zvěře. Dobrý vládce ostrova, obrovský had, utěšuje svého neočekáva­ ného hosta, štědře ho obdaruje bohatstvím daleké země Puntu, vonnými oleji, sloními kly, psy a opicemi, a propouští ho do vlasti, do Egypta. Mnohé rysy tohoto vypravování, popis lodi, lodní posádky, bouře, pří­ rodních bohatství „tajemného ostrova“, vynikají uměleckým realismem, jehož počáteční forma vzniká v tehdejším umění. Ještě realističtější a lidsky prosté je „Vypravování Sinuheta“, uroze­ ného velmože, který uprchl do Sýrie ze strachu, že bude zapleten do dvorské intriky. Autor vypravování výmluvně popisuje útrapy a strasti, které Sinuhet na cestách vytrpěl: „...přišla (na mne) žízeň. Schvátila mě, dusil jsem se, hrdlo mě pálilo, a tu jsem si řekl: ,To je chuť smrti. Velmi obrazně, krásně a zároveň realisticky popisuje Sýrii, život egypt­ ského velmože v této cizí zemi, s kterou se Egypťané v době Střední říše stále více sbližují. Celé toto vypravování je zřejmě jakási dokumentární autobiografie egyptského velmože, která byla pečlivě literárně zpraco­ vána a změnila se ve skvělé dílo krásné literatury. Toto vypravování bylo ve starém Egyptě tak populární, že se až do našich dnů zachovalo několik opisů a fragmentů tohoto klasického textu. V době Nové říše se zeměpisný obzor starých Egypťanů ještě více rozšířil. V tehdejších literárních dílech se často a podrobně vypravuje o sousedních zemích, o životě cizích národů, o vzájemných stycích Egyp­ ťanů s cizinci, o cestách a dobrodružstvích za hranicemi rodné země. V „Pohádce o králevici, jemuž byl předurčen osud“ se vypravuje, jak mladý králův syn „se vydal podle touhy svého srdce na sever přes poušť a žil tam, lově divoká zvířata. Tak dospěl k vládci Nahariny“ (severní Sýrie — V. A.). V jiné povídce se vypravuje o válečné činnosti Egypťanů v Palestině a o tom, jak egyptský vojenský velitel Thovtej, použiv válečné lsti, obsadil město Joppu (dnešní Jaífa) na filistínském pobřeží. Konečně se ve špatně zachovaných zlomcích fantastické po­ vídky mluví o syrské bohyni Aštóretě, která musila jako bohyně „na­ cházející se v mořské oblasti“ přinést „jako daň stříbro, zlato, lazurit a... dřevo“, charakteristickou „daň moře“, t. j. produkty a zboží, přivezené z daleké „zámořské“ země. 18 Dějiny starověkého Východu

274

KULTURA STARÉHO EGYPTA

Avšak během doby politická moc egyptského státu slabne. V XI. stol, ztrácí Egypt nejen své državy, ale také skoro všechnu svou autoritu v Přední Asii. Tyto závažné historické události se krásně obrážejí v „Cestě Venamóna“, vyslaného do Sýrie, kdy ve Vésetu vládl Amónův velekněz Hrihor, který se později zmocnil nejvyšší státní moci. Lze předpokládat, že podkladem pro toto vypravování opravdu je skutečná cesta „nejstaršího z administrativní rady Amónovy ve Vésetu“ Vena­ móna za nákupem dřeva. V souhlase s tím je celé vypravování napsáno důsledně v přísně realistickém slohu a podáno mistrovskou uměleckou formou. Nehody egyptského úředníka v Sýrii, pronásledovaného v cizí zemi a posmívaného, jsou líčeny s velkým literárním mistrovstvím. NÁBOŽENSKÁ POESIE

Literatura starých Egypťanů byla velmi úzce spjata s náboženstvím. V mythech a ve zkazkách se popisovaly zázračné události ze života bohů a těch lidí, jejichž život se tajemně křížil se záhadným a neznámým záhrobím. Vliv náboženskomagického světového názoru na široké vrstvy obyvatelstva byl zvyšován tím, že mnohá díla náboženské literatury byla podána uměleckou formou. Toho druhu jsou magické zaklínací formule, náboženské hymny na bohy a zbožštění krále, obětní formule a rozmanité náboženskomagické texty, které souvisí s pohřebním rituá­ lem a jsou podány často přísně rytmickou básnickou formou. Nejvýraznějšími příklady náboženské poesie jsou hymny a chvalo­ zpěvy na bohy, které jsou od nej starších dob součástí různých sborníků. Tak se už v „Textech pyramid“ zachovaly básnické hymny na počest boha slunce Réa, na boha umírající a znovu se probouzející přírody Usíra a na boha veliké řeky Nilu. Z téže doby pocházejí i „Hymny na královské diadémy“, zachované na papyru moskevského Musea výtvar­ ných umění. Tyto hymny se zpívaly v chrámu toho dne, kdy na hlavu krále vkládali posvátný diadém. V hymnách se jako nejvyšší bůh velebí bůh vodní hlubiny Sobek. Veliké množství náboženských hymnů na počest různých bohů se zachovalo i z doby Nové říše. Z nich největší historický a literární význam mají hymny na nejvyššího státního boha Amóna a zvláště hymny na jediného boha slunce Atona, jehož kult se snažil zavést jako jediný státní kult král Achnaton. Hymny na Atona, v nichž je zřetelně cítit svěží proud uměleckého realismu, jsou vrcholem náboženské poesie starého Egypta. Autoři těchto hymnů prostou a nevyumělkovanou formou líčí velikou tvůrčí sílu slunečního božstva, rodícího život na zemi a probouzejícího přírodu k životu:

KAP. X • HYMNY NA POČEST KRÁLE

275

Na úsvitě v jasu vystupuješ na obzoru a za dne záříš jako sluneční koule, zaháníš temnotu a rozdáváš své paprsky. Obě země se radují jako ve sváteční den; lidé vstávají a zvedají se na nohy: to ty jsi je pozvedlo! Myjí své údy, oblékají se a jejich ruce ti vzdávají díky za to, že jsi vyšlo v záři. Celá země se chápe svého díla; všechna stáda se radují ze své píce, stromy a traviny se zelenají, ptáci vylétávají ze svých hnízd a i jejich křidélka ti vzdávají chválu.1

Zvláštní místo zaujímala v egyptské literatuře poesie dramatická; jeden z jejích slavných vzorů se v úryvcích zachoval až do našich dnů. Toto nej starší známé náboženské drama neboli posvátné mystérium názorně předvádělo diváku utrpení, smrt a vzkříšení boha umírající a znovu vzkříšené přírody Usíra. V některých egyptských nápisech, zejména v textu na Ichernofretově stéle z doby Střední říše, se toto mystérium, hrané v chrámě Usírově v Ebózevu, podrobně popisuje. Básnický text tohoto starého náboženského dramatu pochází z doby Staré říše. Už v „Textech pyramid“ se zachovaly úryvky textu, v němž se popisuje oplakávání a vzkříšení Usíra. Úplnější texty se zachovaly na papyrech z doby poměrně pozdější. S uměleckého hlediska je korunou poetické tvorby tohoto typu „Pláč Ésety a Nebthety“ nad tělem zemře­ lého Usíra, v němž bohyně sestry vzývají zemřelého boha přírody, aby se vzkřísil k novému životu. Pláč Ésety a Nebthety býval pronášen v nej posvátnější části chrámu dvěma krásnými kněžími, „kteří měli na ramenou napsáno jméno Ésety nebo Nebthety“. Staroegyptské nábo­ ženské drama mělo silný vliv na další vývoj náboženského dramatu ve starém Řecku a na křesťanském Východě. HYMNY NA POČEST KRÁLE

Náboženským hymnům jsou dosti blízké hymny, které velebí zbožštěného krále. Pocházejí z různých období egyptských dějin. Podávají řadu cenných zpráv o válečných taženích a stavitelské činnosti egypt­ ských králů a zároveň výrazně charakterisují dogmatiku zbožštění krále Překlad Z. Žáby z egyptského originálu. (Pozn. red.)

276

KULTURA STARÉHO EGYPTA

Tutanchamón se svou ženou mezi kvetinami. Relief ze slonové kosti na viku drevené truhlice. XVIII. dynastie. Káhirské museum.

a královské moci ve starém Egypte. Z doby Střední říše pochází,,Hymnus na Senvosreta III.“, který velebí krále jako vítěze nad nepřáteli a obránce země, krále, který „brání zemi a rozšiřuje její hranice, pokořuje cizí země“. Je zcela možné, že tento básnický hymnus se přednášel v době slavnostního vstupu krále do „jeho města“ ke korunovaci. Tyto hymny

KAP. X • NAUČENÍ

277

na počest králů, napsané přísně básnickou formou, často se vkládaly do větších literárních prací, jako na př. do „Vypravování Sinuhetova“. Značného rozvoje dosahuje tento literární druh v době Nové říše, kdy rozsáhlá dobyvatelská politika egyptských králů vrcholí. V tom mohou být vzorem hymny a chvalozpěvy, které oslavují vítězství Thutmóse III. a Ramesse II. Některé z těchto hymnů se staly tak populár­ ními, že se jejich texty nejednou opisovaly v pozdějších dobách a opatřo­ valy jmény pozdějších králů. A konečně jakousi rozvinutou formou krá­ lovského hymnu je známá „Píseň o bitvě u Kadeše“, v níž dvorský básník slavnostní a poněkud rétorickou formou popsal legendární „vítězství“ Ramesse II. nad chetitskými vojsky pod hradbami syrského města Kadeše. Zvláštní hymny se v té době skládaly dokonce i na počest králov­ ského vozu. NAUČENÍ

Díla didaktické (poučné) literatury, oděná v literární formu, podávají úplný systém otrokárske morálky. Tato „Naučení“ pocházejí z doby rozkvětu egyptské kultury, z doby Střední a Nové říše, ale některé jejich prototypy jsou i z doby Staré říše. V „Naučení Ptahhotepově“, které obsahuje pravidla moudrosti každo­ denního života, pravidla chování a dobrého tónu, pisatel utěšuje „ma­ lého člověka“ tím, že „bůh povyšuje urozeného člověka“. Žadateli, který byl uražen a poškozen, doporučuje se trpělivá pokora. Člověk nemá nikdy zapomínat na své společenské postavení a vždycky poslouchat starších a náčelníků. Proto autor „Naučení“ radí člověku, aby se nevy­ nášel, a snaží se v něm od samého počátku zahlušit nespokojenost s osudem. „Sedíš-li nebo stojíš-li v předsíni, pak klidně čekej, až na tebe přijde řada. Pozorně hleď na služebníka, který vyvolává. Mnoho místa má ten, koho zavolají. V předsíni vládnou její vlastní zákony a všechno se tu děje podle zeměměřičské šňůry. Růh uděluje (lidem) přední místa..., ale lokty ničeho nedosáhneš.“ Tatáž myšlenka o nutnosti upevnit otrokářský řád vine se jako čer­ vená nit dvěma „Naučeními“ stejného typu: mudrce Ipuvera a Neferreha (text na papyru Státní Eremitáže v Leningradě). V těchto nauče­ ních se obraznou a uměleckou formou popisuje velké povstání chudiny a otroků, k němuž došlo na sklonku Střední říše. O něco starší je „Na­ učení nennisovetského krále svému synu Merikaréovi“ (papyrus je uložen ve Státní Eremitáži v Leningradě). Obsahuje několik rad, jak spravovat stát v oné těžké a neklidné době. Král mluví k svému synu o tom, jak se má chovat ke svým úředníkům a knížatům, jak si má vybírat po­ mocníky, najímat vojsko a upevňovat hranice v Sýrii. Neméně zajímavé je „Naučení krále Amenemhéta I.“, kde se popisuje atentát na krále,

278

KULTURA STARÉHO EGYPTA

spáchaný opovážlivými spiklenci přímo v královském paláci. Král vy­ pravuje o této udalosti v obrazných a výstižných výrazech: „Stalo se to po večeři, když už nastala noc. Lehl jsem si na hodinu, abych si odpočal, a spal jsem na své posteli. Byl jsem unaven a mé srdce začalo dřímat. A náhle jako by se rozlehl třesk zbraní a jako by se ptali po mně. Tu jsem se vztyčil jako had v poušti. Procitl jsem, setřásl jsem se sebe sen, abych se sám dal do boje, a tu jsem zpozoroval, že se udál boj muže proti muži v mé stráži. Když jsem rychle uchopil svou zbraň, zahnal jsem opovážlivce... Ale není takového člověka, který by byl silný v noci. A není možné bojovat sám... Ze by ženy zosnovaly srážku? Že by zosnovaly boj uvnitř paláce? Že by oklamaly lidi auvedlyje v omyl o té věci? Ode dne mého zrození nepřistupovalo neštěstí ke mně...“ Líče tyto události, radí král svému synu, aby byl ostražitý a nikomu nedůvěřoval. Všechna tato „Naučení“ obsahují mnoho historických zpráv a jsou cennými prameny pro studium egyptské kultury. „Naučením“ se dosti podobá literární dílo „Žaloby rolníkovy“, kde se vypravuje, jak jeden rolník prosí velmože, aby mu vrátil majetek, který mu vzal. Výmluvného rolníka posílají do královského paláce. Král, nadšen jeho výmluvností, nařizuje, aby mu vydali potraviny, a s potěše­ ním naslouchá jeho dovedně sestavené řeči, které vychvalují královu spravedlivost. SVĚTSKÉ ANÁBOŽENSKOFILOSOFICKÉ BÁSNICTVÍ

Ani náboženská kázání, přioděná formou uměleckého mythu, ani posvátné hymny na bohy a na krále nedovedly potlačit protest, který dozrával v širokých masách egyptského obyvatelstva a časem se projevil dokonce i v krásné literatuře. V některých básnických dílech zní tóny nevíry v posmrtný život a výzva dopřát si už za života na zemi všech radostí. V jedné pijácké písni se praví:

Užívej radostí a slastí země Až je den nářku v žalost změní zármutku zbude času dost Mdlé srdce neuslyší nářek lidí a žádného z nás žalostění před cestou do podzemí nezachrání Žij vesele svůj den a radost ať je s tebou Hled tam si nesmíš vzít co tady máš Tam odtud k nám už cesta není1 1 Překlad Z. Žáby v přebásnění V. Kubíčkové („Průvodce výstavou Deir el-Medína“, Praha 1950, str. 15). (Pozn. red.)

KAP. X * SVĚTSKÉ A NÄBOŽENSKOFILOSOFICKÉ BÁSNICTVÍ

279

V době Střední říše se velmi výrazně a silně obrazil protest proti celému způsobu tehdejšího života v básnickém dialogu, který se obyčejně nazývá „Rozhovor zklamaného se svou duší“. Ve slovech autora tohoto uměleckého výtvoru zní hluboký pesimismus člověka, který vidí v životě jen hoře a sní o smrti jako o vysvobození ze všeho utrpení. V řadě bá­ snických přirovnání srovnává smrt s „uzdravením po nemoci“. Přivolá­ vaje smrt, člověk volá:

Smrt jeví se mi dnes jako vůně lotosu jako (pocit člověka) sedícího na břehu opojení... Smrt jeví se mi dnes jako nebe očištěné od mraků. Smrt jeví se mi dnes (jako pocit člověka) toužícího znovu uvidět svůj dům potom, když mnoho let strávil ve vězení.1 Hluboký pesimismus, který se tak jasně projevil v tomto básnickém díle, vybočuje z rámce prostého básníkova citového vzrušení. Člověk, zklamán životem, vyzývá samo nebe. Hlas pochybnosti o existenci po­ smrtného světa a věčného života, příkře kontrastující s tradičním nábo­ ženským světovým názorem, jasně je slyšet v těchto básníkových slovech: „Pomýšlíš-li na pohřeb? Je to truchlivá věc, jež přináší pláč, rdousí člověka, vyvleče ho z jeho domu a vyhodí ho do hor. Nebudeš moci vystoupili na povrch země a podívati se na slunce! Obětní kameny těch, kteří stavěli granitové stavby a budovali slou­ pové síně u pyramid, dobře provedené, když ti, kteří je dali vystavěli, stali se bohy, jsou prázdny, jako obětní kameny zatracenců, kteří zemřeli v příkopě, nezanechavše příbuzných, o jejichž pozůstatky roz­ dělila se voda a horko, a ryby je okousaly.“1 2 Člověk, ztrativ víru v posmrtný život, nevěří ani tomu, že zachová­ vání pohřebního kultu, které vyžadovalo velkých vydání, a bylo proto přístupné jenom bohatým, může člověku zaručit posmrtnou blaženost. Pohlíží s pochybností na celý systém náboženských názorů a mravních naučení. Z autorových slov zaznívá přesvědčení, že smrt srovná všechny, jak bohaté, tak chudé, a že jim připravuje stejný osud — zničení paprsky vysušujícího slunce nebo silou nepřemožitelné vody. 1 Použito překladu F. Lexy, „Výbor ze starší literatury egyptské“, Praha 1947, str. 74. (Pozn. red.) 2 Tamtéž, str. 70. (Pozn. red.)

280

KULTURA STARÉHO EGYPTA

LITERÁRNÍ FORMY

Staroegyptská literatura dosáhla vysoké umelecké dokonalosti. Lite­ rárni díla, jak básnická, tak dokonce i prosaická, měla přísně rytmickou formu. Autor si vždy kladl cíl vytvořit rytmický sled jednotlivých obrazů, představ, částí vět a také slov. Jednotlivé části věty, jednotlivá slova, kladly se přísně symetricky a paralelně. Nejčastěji se používalo dvou­ členné stavby věty, jako na příklad v tomto úryvku z „Povídky o dvou bratřích“:

Byli jednou dva synové — z jedné matky a z jednoho otce. Anup bylo jméno staršího, Bata bylo jméno mladšího. Veliký význam se připisoval hudební libozvučnosti literárních děl. V souvislosti s tím se objevily první umělecké prostředky básnického ztvárnění řeči: refrény, asonance, aliterace, vnitřní rýmy. Charakteristickými rysy básnické řeči jsou jasné a konkrétní umělecké obrazy a básnická přirovnání. Srdce ukrutného člověka se srovnává s kusem kamene. Rozhněvaný král o sobě říká, že „se podobal hadu v poušti“. Velký význam se připisoval literárnímu stylu. Stylistice se možná vyučovalo v písařských školách. Papyry z doby Nové říše ucho­ valy mnoho vzorů rozličných dopisů psaných literární formou. Soudíme-li podle jednoho takového dopisu, podrobovali egyptští písaři svá školní cvičení v epistolárním stylu přísné literární kritice. V jednom dopise písař podrobuje nej přísnějšímu kritickému rozboru dopis, který obdržel od druhého písaře. Obviňuje ho, že v jeho „slovech se plete jedno s dru­ hým, všechna... slova jsou popletená a nejsou spojena vjedno ... špatné je smícháno s vybraným... v slovech není ani sladkosti, ani hořkosti“. Vyčítá mu literární nemohoucnost a s hrdostí mluví o svých literárních úspěších, zejména o originalitě svého stylu: „Také já ti odpovídám dopi­ sem, avšak tento je od počátku až do konce nový. Je plný slov, která vycházejí z mých vlastních úst a která jsem sám složil bez cizí pomoci.“ Takové jsou vrcholné výsledky staroegyptské literatury, v nichž se jasně zračí život a tvořivost egyptského lidu. VÝTVARNÉ UMĚNÍ

Egyptské umění, jehož nejstarší formy vznikly v době pravěké (v pátém tisíciletí před n. 1.), vyvíjelo se nepřetržitě až do pozdní doby úpadku egyptské kultury, kdy byl Egypt pod nadvládou Římanů. Už

KAP. X • VÝTVARNÉ UMĚNÍ

281

Sloupy z chrámu u Džoserovy stupňovité pyramidy u Sakkáry. Stará říše.

na konci doby pravěké se začaly rýsovat základní charakteristické rysy egyptského umění: velkolepá monumentalita formy, přísný a přesný, skoro geometrický konstruktivismus a frontálnost. Všechny tyto zvlášt­ nosti egyptského umění se však často spojovaly s realistickými tenden­ cemi, zejména v portrétní tvorbě. Vysokého vývoje a technické dokonalosti dosáhla egyptská architek­ tura, jejíž velmi četné vzory (hrobky, chrámy atd.) se dobře zachovaly až dodnes. V době Staré říše se vypracovává a zpřesňuje ona velkolepá monumen-

282

KULTURA STARÉHO EGYPTA

Pyramida krále Chufeva u Gízy. Stará říše. IV. dynastie.

talita, která se stává příznačným rysem egyptské architektury. Úzká souvislost umění s náboženstvím se zvlášť výrazně jeví v architektuře z doby Staré říše, představované hrobkami a chrámy. Tyto grandiosní stavby, vybudované prácí obrovského množství občiníků a otroků, měly vyjádřit ideu o nezlomné síle královské moci, chráněné náboženstvím. Takový význam mají obrovské královské hrobky, pyramidy, jejichž výchozí formou byly lavicovité hrobky (mastaby). Nejstarší formou pyramidy je Džoserova stupňovitá pyramida v Sakkáře. Vyplněním prázdného prostoru mezi stupni pyramidy pomocí vnějšího obložení vznikl klasický typ monumentální pyramidy, nejpřesněji vyjádřený mohutnými pyramidami u dnešní Gízy, které postavili u Mennoferu králové IV. dynastie Chufev, Chafré a Menkovré. Nablízku pyramid byly stavěny „záhrobní“ chrámy králů. Typický pro chrámovou architekturu z doby Staré říše je chrám Chafréův, skládající se z několika v řadě ležících místností, z hlavního nádvoří, určeného pro laiky, a ze svatyně, přístupné pouze kněžím. Jiným příkladem tehdejšího architektonického komplexu je Džoserova pyramida s chrámy i kaplemi, které ji obklopo­ valy. V době V. dynastie, kdy začíná proces jistého oslabování ústřední moci, jsou pyramidy králů o něco menší, zato se však více pozornosti věnuje záhrobním chrámům králů. Stěny těchto chrámů se ozdobují reliefy, které zobrazují život a hrdinské činy zbožštěného krále. V záhrob­ ním chrámu krále Sahuréa a v chrámu slunce, vybudovaném u Abúsíru, uchovaly se pozůstatky starých sloupů, které poněkud schematicky

KAP. X » VÝTVARNÉ UMĚNÍ

283

Horní část sochy velmože Rahotepa. Omalovaný vápenec. Stará říše. Káhirské museum.

a stylisovaně zobrazují formy, jež egyptský umělec přejal z rostlinného světa, který ho obklopoval, zejména papyrus a palmu. Architektura Střední říše je spojovacím článkem mezi architekturou Staré a Nové říše. Je to jasně vidět na pohřebním chrámě Mentuhotepů z doby XI. dynastie. Středem této velkolepé stavby je veliká pyramida, stojící na dvou zvýšených terasách, které leží nad sebou. Hojné používání sloupových galerií a dvoran a také polojeskynní ráz chrámu svědčí o nových architektonických formách, které se plně rozvinuly teprve v době Nové říše. Mohutné rozvaliny chrámů z doby Nové říše, hlavně přečetných chrámů z doby XVIII. a XIX. dynastie, poskytují jasnou představu o rozkvětu staroegyptské architektury. Jedním z největších

284

KULTURA STARÉHO EGYPTA

architektonických komplexů v této době byl obrovský monumentální Amónův chrám ve Vésetu, který byl stavěn po dlouhou dobu a jehož zříceniny se dosti dobře zachovaly v Karnaku. Kolosální sloupová dvo­ rana tohoto chrámu, postavená za Setchiho I. a hlavně za Ramesse II., skládá se ze 134 masivních sloupů v 16 řadách. Plocha dvorany měří 5000 m2. Celá dvorana, tento gigantický les majestátních sloupů, dělí se na tři střední lodi, vysoké 24 m, a 12 bočních lodí, 14 m vysokých. Tento gigantický chrám se všemi přilehlými stavbami je ohromný archi­ tektonický celek, jehož stavitelé učinili smělý pokus, jak vyřešit problém prostoru ve stavitelství. Originálním architektonickým komplexem z doby o něco pozdější je chrám Ramesse II. v Medínet Hábu. Charakteristické rysy egyptského sochařství — frontálnost a přesná, skoro geometrická statičnost — objevují se po prvé na sochařských výtvorech koncem archaické doby, jako na příklad na soše sedícího krále Chasechemveje. Tyto rysy egyptského sochařství se projevují na dílech z doby Staré říše. Archaická ztrnulost celého těla pozvolna ustupuje svobodnějšímu zobrazení těla, které je však přísně podřízeno zákonu frontálnosti a starým tradicím monumentality. Chtěl-li umělec zobrazit boha, zbožštěného krále nebo velmože blízkého králi, snažil se povětšině podat zkrášlený, idealisovaný obraz překrásného a nadobyčejně mohut­ ného člověka v klidném, nehnuté ustrnulém postoji slavnostní vzneše­ nosti. To se umělci podařilo tím, že zobrazil tělo frontálně, t. j. umístil všechny části těla do jedné myšlené roviny, obrácené přímo k divákovi. Dokladem toho jsou pozoruhodné sochy krále Chafréa a velmože Rahotepa. Zároveň se však v sochařství Staré říše, zvláště na sochách a soš­ kách prostých smrtelníků, nejčastěji sluhů a otroků, objevují už dosti zřetelné tendence k realismu. Umělci, vytesávajíce lidskou postavu z kusu kamene nebo pečlivě vyřezávajíce sochu nebo sošku ze dřeva, snaží se vyjádřit svá pozorování skutečnosti jak v podání těla, tak i ve vyobrazení někdy idealisované, někdy typické, někdy přísně portrétní tváře. Tak se postupně sochaři a zároveň malíři obrazů osvobozovali od starých pravidel a vzorů ztrnulé a konvenční stylisace, snažíce se zobrazit tělo a tvář člověka tak, jak je před sebou viděli ve skutečnosti. Někdy se tyto pokusy zobrazit člověka více méně pravdivě projevují i v těch případech, kdy umělec zobrazuje úředníka, kněze nebo písaře zřejmě příslušejícího k střední vrstvě obyvatelstva. Sem patří proslulá socha Kaapera (tak zvaného „selského starosty“) nebo známá socha „písaře“ z Louvru. Tytéž charakteristické rysy se projevují na tehdej­ ších reliefech a malbách, které ve velikém množství zdobí stěny hrobek a chrámů. Reliefy a malby odhalují celý život Egypťanů: zde jsou vy­ obrazeni peroucí se loďkáři, řemeslníci při práci, zemědělci, pastýři a rybáři, tanečnice, plačky kráčející za pohřebním průvodem, atd. Na

KAP. X * VÝTVARNÉjUMÉNÍ

obrazech vznešených lidí přímo do očí bije přísné dodržování principu frontálnosti a statičnosti v zobrazování lidského těla. Hlava a nohy se obyčejně vyobra­ zuj í z profilu, ramena a p aže en face a trup jakoby ze tří čtvrtin. To je obvyklé pra­ vidlo těchto tradičních a svým určením zhusta kultových vyobrazení. Mnohem volněji a přirozeněji podával umělec figu­ ry sluhů, řemeslníků a otroků. Vyobra­ zení pracujících lidí, oproštěná od nábo­ ženských tradic a kánonů, bývají někdy nezkrášlenými napodobeninami reálné

Kaaperova socha ze Sakkáry. Dřevo. Stará říše. Káhirské museum.

285

Hlava Kaaperovy sochy. Dřevo. Stará říše. Káhirské museum.

skutečnosti. V nich se už projevují zjevné tendence k uměleckému realismu. Tako­ vé jsou slavné reliefy z hrobek v Sakkáře a v Gize, zejména reliefy z hrobky vel­ može Ceje. Úsilí o realismus sílí v sochař­ ství doby Střední říše, zvláště v sochař­ ském portrétu, který prozrazuje, že se umělec pokoušel vyjádřit vnitřní zážitky portrétovaného člověka. Sem patří socha Mentuhotepova, kolosální hlava Senvosreta III. a několik soch Amenemhétových. Reliefy a kresby z doby Střední říše jsou jakýmsi spojovacím článkem mezi předcházejícími a následujícími epochami, které spojují v sobě naturalis­ mus, vlastní umění Staré říše, se zjemně­ lou stylisací pozdější doby. A zároveň z reliefů z Mejdúmu a z kreseb z hrobek v Bení Hasanu, které podávají nejroz­ manitější scény ze života lidí a zvířat, vane přímé napodobení přírody a snaha zobrazit přírodu a prosté lidi bez jakých­ koli příkras. Nádherné architektuře Nové říše odpo­ vídalo zralé sochařství, které přineslo v plastice díla vysoce uměleckého rea­ lismu a v reliefu neméně hodnotné

286

KULTURA STARÉHO EGYPTA

Socha sedícího písaře. Stará říše. Pařil. Louvre.

vzory zjemnělé stylisace. V duchu realistického portrétu jsou důsledně provedeny sochy králů XVIII. dynastie a ženské hlavy, v nichž se spojuje portrétní výraznost s rysy umělecké idealisace. Vysoké úrov­ ně dosáhla v té době i knižní ilustrace, jako na příklad velmi jemné kresby na papyrech s texty z „Knihy mrtvých“ (papyrus Aniův v Britském museu). Umění XVIII. dynastie dosáhlo svého vrcholu v bouřlivé el-amarnské době, kdy byl učiněn smělý pokus rázem změnit veškerou tisíciletou kulturu, veškeré staré náboženství a všechny staleté tradice. V té době vzniklo svérázné umění spojením starého naturalismu s novou, ostřejší výrazností. Strohý portrétní naturalismus, který někdy zabíhal až do přehnaného skreslování a grotesky, podlehl zjemnělé lineární stylisaci. Tyto momenty se zračí jak v rysech tváře Achnatonovy busty v Louvru, hlavy Nefertiitiny nebo hlavy kolosa Achnatonova, tak i ve způsobu podání těla, jehož příkladem jsou torsa Achnatona a Nefertiity. Ačkoliv el-amarnské umění je jakousi episodou v dějinách egyptské kultury, přece jen mělo své kořeny v umělecké tvorbě před­ cházející doby a vtisklo určitý ráz dalšímu vývoji egyptského umění. Vliv amarnského umění, zvláště charakteristická pro toto umění plavná

KAP. X * VZNIK VĚDECKÝCH POZNATKŮ

287

plynulost linií, je patrný na dílech z doby Tutanchamóna, Haremheba a Setchiho I. Sem patří též krásné reliefy z chrámu Setchiho I. v Ebózevu a lovecké scény z chrámu Ramesse III. v Medínet Hábu. Tohoto rázu je také krásně stylisovaný relief plaček ve Státním museu výtvarných umění v Moskvě. Egyptské umění, které dosáhlo vysoké dokonalosti, mělo velký vliv na vývoj foinického a později řeckořímského umění. Přežitky staro­ egyptského umění se uchovaly v umění Egypťanů z doby prvních století křesťanství (Koptů). VZNIK VĚDECKÝCH POZNATKŮ

Bezvýhradná nadvláda náboženství nedovedla úplně potlačit svo­ bodné myšlení člověka usilujícího o poznání přírody, jež ho obklopovala. Proto se objevuje představa o „vědění“ ve vlastním smyslu a o vysoké hodnotě vědění, jež povyšuje „vědoucího“ člověka nad všechny ostatní lidi. Tak autor jednoho „Naučení“ praví: „Udělají všechno, co ty řekneš, budeš-li vědoucí. Zahloubej se do knih a vlož je do svého srdce, a tehdy všechno, co řekneš, bude krásné. Ať jmenují písaře k jakékoli hodnosti, vždy se bude obracet ke knihám.“ Vědění se shromažďovalo a předávalo s pokolení na pokolení ve zvlášt­ ních školách. Byly to většinou buď dvorské školy písařů, kde se učily děti aristokratů otrokářů, nebo zvláštní školy při ústředních úřadech, kde se vzdělávali pro tento úřad písaři-úředníci, na příklad pro králov­ skou pokladnu. V těchto školách vládla přísná kázeň, která se udržovala tělesnými tresty a vštěpovala zvláštními „Naučeními“. Tak autor jednoho naučení praví: „Ó, písaři, nebuďlenivý, jinak tě přísně potrestají. Neobracej své srdce k zábavám, jinak půjdeš ke dnu. S knihami v rukou čti nahlas a raď se s těmi, kteří vědí více než ty. Šťasten je písař, který ovládá všechny své obory... Nepremárni leností ani jeden den, jinak tě budou bít. Vždyť chlapec má uši na zádech a uslyší, když ho budou bít. Stále se ptej o radu a nezapomínej na to. Piš, a ať tě to neomrzí.“ Žáky učili hlavně těžkému a složitému písmu, nutili je opisovat podle zvláštních předloh každodenně asi tři stránky. Žák si musil trvale osvojit nejen pravopis, ale i složitou kaligrafii a stylistiku. Dochovala se nám cvičení písařů-začátečníků, jejichž obsahem jsou hlavně poučení s vý­ chovnými cíli, vzorné a stejně poučné dopisy. V Egyptě konečně byly i vysoké „písařské školy“ zvané „dům života“ („per anch“). Zříceniny takového „domu života“ byly nalezeny ve starém hlavním městě krále Achnatona. Potřeby každodenního života, rozvoj hospodářství, směnného ob­ chodu a pozorování přírody vedly k postupnému nahromadění prvních

288

KULTURA STARÉHO EGYPTA

Horní část sochy „známé krále“ Nofrety. Stará říše. Omalovaný vápenec. Káhirské museum.

vědeckých poznatků. Všechny tyto poznatky mají ještě hlavně praktický ráz. Jsou to na příklad nejstarší poznatky z matematiky, které velmi úzce souvisí s praktickým životem a mají usnadnit práci zeměměřičům a stavitelům. Tak víme na příklad, že Amcnemhét I. stanovil hranice nomů na základě toho, „co je psáno v knihách a co se najde ve starých spisech“. Toto určení hranic prováděli zvláštní zeměměřiči na základě výpočtů, které se potom zapisovaly. Na to ukazují kresby v hrobkách, které zobrazují měření pozemků zvláštním zeměměřičským motouzem. Soudíc podle obsahu početních úkolů, používalo se poznatků z aritme­ tiky a geometrie pro stanovení plochy pole, pro zjištění objemu hromady zrní nebo sýpky, kam se zrní ukládalo. Konečně na základě matematic­ kých vědomostí dovedli Egypťané sestavit schematické mapy krajiny

KAP. X * VZNIK VĚDECKÝCH POZNATKŮ

289

a jednoduché plány. O velikém význa­ mu matematiky a zejména geometrie pro vývoj stavitelství mluví četné a mohutné stavby, především pyramidy, které bylo možno postavit jenom na základě řady přesných výpočtů. O rozvoji matematických poznatků ve Starém Egyptě, zvláště v době Střed­ ní říše, svědčí dosti velké množství tehdejších matematických textů, ze­ jména „Moskevský matematický pa­ pyrus“. Jednou z velkých vymoženosti egyptské matematiky bylo zdokonalení desítkového početního systému. V egyptském písmu byly už zvláštní zna­ ky pro označení čísel 1, 10, 100, 1000, 10 000, 100 000, ba i milionu, který se označoval figurkou člověka zvedajícího ruce na znamení údivu. Velmi charak­ teristické pro egyptskou matematiku jsou svérázné délkové jednotky. Těmito jednotkami byly palec, dlaň, stopa a loket, mezi jejichž délkou stanovil egyptský matematik určitý vzájemný poměr. Matematických poznatků se rozsáhlou měrou používalo v umění. Chtěl-li egyptský umělec nakreslit na ploše postavu člověka, nakreslil si čtverečkovou síť, do níž zakreslil lidské tělo, používaje k tomu cíli znalostí mate­ Socha Amenemheta III. z Haváry« Káhirské museum. matických vzájemných poměrů délky jednotlivých částí lidského těla. O jisté primitívnosti egyptské matematiky svědčí způsob, jak používali čtyř základních početních úkonů. Tak na příklad při násobení užívali způsobu postupných úkonů. Aby Egypťané znásobili 8x8, musili provést čtvero po sobě jdoucích násobení dvěma. Dělení se provádělo prostřednictvím násobení. Aby provedli početní úkon 77 : 7, musili stanovit, kterým číslem nutno násobit 7, aby dostali 77. Značného rozvoje dosáhla v Egyptě geometrie, která měla velký praktický význam. Egyptští matematikové dovedli vypočítat plochu rovnoběžníka, trojúhelníka, zejména rovnoramenného, lichoběžníka a dokonce i kruhu, při čemž hodnotu n stanovili na 3,16. V „Moskevském matematickém papyru“ 19 Dějiny starověkého Východu

290

KULTURA STARÉHO EGYPTA

ijz-a r ^£5 L2L-^i^3üi^M-ni

^DJpíLiZťD

.JwŠíu^Ô/^

i^Á-A jA u

T'

UŁLin ••“

j»^3ärt 1 ’

=• •

-®=JI1k1X^^=jLi

dsńuula1Ullu ,«>ťl...... 1 O

Cp

L-"T.^-

OTiiD^riur

a—hU' frítééU’•

Hl

AmiJX^

* /•IłJił.ja-

«. ,aqu1^4..Kc b npuji. k «BecTHHKy flpeBHeü hctophh» 3a 1947-—1952 rr. nceBjo-AppwaH, ÜjiaBaHHe BOKpyr SpHTpeiicKoro Mopn. — «Bccthmk flpeBHeil hctophh». 1940. Ne 2, c. 264—281. C T p a 6 o H, rcorpacJoMH b ceMiiaaua™ KHHrax. Ilep., npeflncji. h yxasaTCJib O. P. Mwhko. M. 1879. XXV, 856, CCLXXVII c. , O speBHOCTH HyneücKoro Hapojga. Hpothb Annona. Ilep. H. 14. MapaajibcoHa h T. P. Pchkcjih. CII6. 1898. XXIV, 134, XII c. O ji aß mm 14 o c h , JiyfleücKHe jupeBHocrn. Ilep. P. PeHKeiiH. T. 1—2. cne. 1900. Omjioh BhSjickmü, — B kh.: Typaes B., Octhtkh hhhkhhckoh jimtcparypbi. CII6. 1903. («CooSmeHHH Poe. IlajieCTMH. o-Ba». T. 13). KceHocjioHT, CoHMHeHMH. Bbin. 3. KnponeflHH. Ilep., npuM. h flßa yxa3aTejiH P. A. HHueBeijKoro. JÍ3fl. 2-e, ncnp. n flon. CII6. 1881. Hérodotos, Zweites Buch mit sachlichen Erläuterungen. Hrsg, von A. Wiedemann. Leipzig. 1890. VI, II, 624 S. Plutarchos, Über Isis und Osiris. Text, Übersetzung und Kommentar von Th. Hopfner. T. 1—2, Prag, 1940—1941. (Orientalisches Inst, in Prag. Monographien der Archiv Orientální. Untersuchungen. Texte und Über­ setzungen.) Schnabel P., Berossos und die babylonisch-hellenistische Literatur. Leipzig. 1923. 275 S. AHTMHHbie HMCaiejIM O flpCBHeii MbJHH. ---- «BecTHMK /IPCBHCM MCTOPMM».

1940. Ns 2, c. 221—229. ÄpeBHue aBTopbi o CpeflHen Ashh. XpecTOMamH. Hon pefl. A. B. BaxteHOBa. TaiHKeHT. 1940. 172 c. K ji MH r ep B. H., CKaaomibie motmbbi b mctopmh Pepoflora. — «yHimepCMTeTCKne H3BecTMH». 1902—1903. Tofl 42. Ns 11, c. 1—109 (1-h narHH.). Pojí 43. Ns 3, c. 111—202 (1-h narnH.). M a H a e c M. M., OnbiT ncTopMKO-KpHTMHecKoro KOMMeHTapwH k rpeueCKoii MCTopMM /[noflopa. OTHomeuMe flnoflopa K Pepoflory n yKMflHfly. Oflecca. 1901. XX, 479 c. C T p y b e B. B., PepoflOT n nojiMTHHecKHe TeueHMH b Hepcnn anoxn ÄapMH I. — «BecTHMK HpeBHeii HCTopnn». 1948. Ns 3, c. 12—35.

BIBLIOGRAFIE

617

Crpyse B. B., Manccbon n ero BpeMH. — «SanucKM Kojijieruji boctokoBeflOB npn AsnaTCKOM Mysee AKafl. HayK CCCP». 1928. T. 3. (Bbin. 1), c. 109—185. 1930. T. 4. (Bán. 2), c. 158—248. C t p y b e B. B., IIofljiMHHbiii MaHeOHOBCKnii cnncoK napeii Emina m xpoHOJioľMH HoBoro papcTBa. — «ynenbie sanncKM Jleumirp. roc. oppena JleHima yn-Ta». 1941. N° 78. Cepu« mct. HayK. Bbin. 9, c. 63—81. Crpyse B. B., XpoHOJiornu ManecboHa n nepnoffiw Cowica. — B kh.: BcnoMorarejibHbie MCTopnHecKne RMCpnnjinHbi. Cóophmk CTaTeň JÍH-Ta JíCTopnM AKafl. HayK CCCP. ITor pes. A. C. OpjioBa. M.—JI. 1937, c. 19—66. C t p y b e B. B., XpoHOJiorjíH VI b. ro h. 3. b Tpyse ľepoROTa. — «BecľHMK flpeBHeň MCTopMM». 1952. N° 2, c. 60—78. Díla všeobecná A BflneB B. M., Jíctopmh ppCBHero BocľOKa. M. 1948. 588 c., mjiji., KapTbi. BuBjíiiorp., c. 544—558. To xce. — Kmcb. 1949. 531 c. Ha yKp. H3.; — Coc^na. 1950. 506 c. na Sojirap. H3.; — ByxapecT. 1951. 421 c. na pyMbiH. H3.; — BysaneniT. 1951. 414 c. Ha Benrep. H3. A b r m e b B. H., Uctopmh ppesnero BocľOKa. CTenorpaMMEi jieKiíMň, npoHMTaHHbix b Bbícnieií napTi-iŕniOM niKOJie npn UK BKII(6) b 1943 yneÔHOM rofly. M. 1943. 226 c., Kapru. (Bucnian napraŕÍHaH niKOJia npn IJK BKII(6). Kypc Bceočmeil HCTopnn. flpeBHHH MCTopna. JleKipni 1—7). Bnnnep P. K)., UpeBHHň Boctok jí areí-icKaa KyjibTypa. M. 1913. 139 c. 3a TBopnecKoe oocyiKReHMe npoôJieM flpeBHeŕl MCTopnn. — «BecTHMK RpeBneii MCTOpnM». 1951. JNe 1, c. 9—14. IÍCTopMH flpeBHero Mnpa. yneSHMK rjih yHHTejibCKHX mh-tob. IIor. pefl. B. H. /IbHKOBa n H. M. HMKOJibCKoro. M. 1952. 781 c., Kapru. Pa3fleji 2. Upcbhi-™ Boctok, c. 59—230. KeneKbHH C. ‘I1., BceoômaH ncTopna rocyflapcTBa m npasa. yacôiiMK rjih K>PHR. JÍH-TOB. T. I. M. 1944. 216 c. K oôcyjKRCHnjo npoSjieMu i-iCTopnM npon3BORMTejieM MaTepnajibHux ÔJiar b RpeBHeM Mi-ipc. (nepeflOBan). — «BecTiiMK speBHeii mctopmh». 1952. N° 3, c. 3—11. K o p e jí n h M. C., JÍCTopníi RpeBHero BocTOKa. IlepeneH. c Kypca jickiimíí, HMTaHHbix b Mock. yH-Te b 1894—95 anafl. rosy. IIor peR. B. H. ľepbe. M. 1901. 371, IV c. Hypte M., JI h n y h o b K., Maibe M., n m o t p o b c k n ň B. m jimtt h e p H., OnepKM no MCTOpnM t6xhmkjí RpeBHero BocTOKa. IIor pefl. B. B. CTpyBe. JI—M. 1940. 352 c. OnepeRHEie sahanu MCTopuKOB-BOCTOKOBeflOB. (IlepeflOBaH). — «Bonpocbi HCTopiíM». 1950. ReK. Ne 12, c. 3—7. nuryjieBCKan H. B., K Bonpocy o pasjíoJKennu pačoBJíaaejibHecKOM cbopMaiiMJi na BjiMiKHeM BocTOKe. —■ «Bonpocbi MCTopi™». 1950. Anp. N° 4, c. 44—54. P e r e p A- T., BoennaH ReMOKpaTMH b CTpanax RpeBHero BocTOKa. — «yneHbie 3anncKM (Mock. o6ji. nes. MH-Ta)». 1950. T. 14. Kac^e/ipa MCTopirM SpeBHero Mnpa. Bbin. I, c. 117—127. CTpyBe B. B., JIctopmh spesnero BocTOKa. H3R. 2-e. M. 1941. 481 c. CTpyBe B. B., IIpo6jieMa nponcxojKfleHMH HapMŕl m Bonpocbi RpeBHeií MCTOpnM. — «BecTHMK RpeBHeň ncTopnn». 1951. Ne 2, c. 12—28.

618

BIBLIOGRAFIE

T y p a e b B. A., JícTopna flpeBHero BocTOKa. Hofl pefl. B. B. CTpyse m M. JI. CnerMpeBa. T. 1—2. JI. 1936. X b o c t o b M. M., JÍCTopMH flpeBHero BocTOKa. JÍ3fl. 2-e. M.—JI. 1927. 275 c. B e 6 e p M., Arpapnaa mctopmh flpeBHero Mnpa. Ilep. c hcm. E. C. TleipynieBCKofl. Pefl. n npeflMCJi. fl. M. IleTpyiiieBCKoro. M. Br. 435 c. C. 59—433 nocBHipcHbi arpapHOil mctopmm flpeBHero BocTOKa (ErnneT, MeconoraMna, IÍ3paMJIb). ľejiBMOJiĽT T., (Pefl.). Mctopmh HejioBenecTBa. Bcewnpnaa mctopmh. T. 2, 3. CHS. 1902—1909. r p o 3 h bi ii B., /(oncTopnHecKMe cyflbôbi IlepeflHeM Asmm. — «Bccthmk flpeBHeŕi MCTopnM». 1940. Nb 3—4, c. 24—45. Macnepo ľ., flpeBHHH mctopmh HapoflOB BocTOKa. M. 1911. 714 c. Mopa A. m a b n ŻK., Ha 3ape mctopmm. OnepKM nepBoSbiTHoil KyjibTypbi. CoKp. nep. A. Tpomhmkoboíí. Pefl. m npeflncji. B. A. ľypKO-KpHiKMHa. M. 1925. VII, 153 c. O ji 6 p a m t B. ., KocBeHHbiil cmhxpohm3M MeiKfly Etmutom m MeconoTammcm oKOJio 1730 r. flo h. a. •—■ «Bccthmk flpeBHeň mctopmm». 1947. Nb 1, c. 36—45. Ä a h o b X. M., CTapa mctopmh. Mctopmh na Típcbhmh Mstok. Coc^mu. 1949. 173 c. («YHUBepcMTeTCKa jiMTepaTypa». 3anncKM. Nb 32). »Cambridge Ancient History«. 2 ed. Vol. 1—3. Cambridge. 1928—1929. Contenau G., Les civilisations anciennes du Proche-Orient. Paris. 1948. 129 p., cart. Bibliogr., p. 26. C i h a ř V., Nejstarší jazyky a národy Předního Orientu ve světle nejno­ vějšího bádání. — »Nový Orient«. 1948. Roč. 3. C. 4—5, str. 83—86. Delaporte L., Les peuples de 1’Orient Méditerranéen. T. 1. Le ProcheOrient asiatique. Paris, 1948. XXXV, 361 p. Dobiáš J., Dějepisectví starověké. Praha. 1948. 321 str. 1. Dějepisectví Starého Orientu, str. 7—51. Hrozný B., Die älteste Geschichte Vorderasiens und Indiens. 2. neubearbeitete und ergänzte Aufl. Praha. 1943. 260 S. Hrozný B., Histoire de 1’Asie Antérieure de I’Inde et de la Crete, jusqu’au debut du second millénaire. Paris. 1947. 351 p., ill., cart. Bib­ liogr., p. 326—330. Hrozný B., Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty. 2. ed. Praha. 1949. 254 str., il. mapa. Bibliogr., str. 235—238. C h i 1 d e V. G., New Light on the Most Ancient East. London. 1952. 255 p., 39 pl. M a s p e r o G., Histoire ancienne des peuples de 1’Orient classique. Vol. 1—3. Paris. 1895—1899. Meyer E d., Geschichte des Altertums. Bd 1—3. Berlin. 1925—1937. Morgan J. de, La préhistoire orientale. T. 1—3. Paris. 1923—1927. Starożytny Wschód (Orient Ancien). Egipt. Mezopotamia. Syria. — In: Archeologia. Rocznik Polskiego towarzystva archeologicznego. Red. K. Ma­ jewski. T. 2. Wrocław. 1948, s. 454—457. Prameny

ATjiac no mctopmm KyjibTypbi m MCKyccTBa flpeBHero BocTOKa. M.—JI. 1940. 104, 48 c., MJiJi., Kapra, (ľoc. OpMMTanc). flpeBHMM MMp.

MsBopHMK

MCTOHHMKOB

HO

KyJIbTypHOM MCTOpMM BOCTOKa,

BIBLIOGRAFIE

619

FpepuM M Pnnta. nofl pefl. B. A. Typaesa n II. H. Bopo3flHHa. T. I. Boctok. Mag. 3-e. M. 1917. 81 c. Jb3koh ob M. M., 3aK0HM BaBMjioHMM, Accupun n XeTTCKoro papcTBa. — «BecTHMK flpeBHeü MCTopnn». 1952. N» 3, c. 199—303. XapMHOB Ä- A., Hiikojibckmm H. M. m gp., ÄpeBHnn Mnp b naMHTHMKax ero nncbMeHHOCTM. Mag. 3-e. H. I. Boctok. M. 1915. VIII, 160 c. JJpeBHMÜ Boctok. ATjiac no ApcBiieü ncTopnn Ernm-a, nepenneü Asmm, JiHflJiM n Kirran. Hon peg. B. B. CTpyße. JI. 1937. IV, 260 c. XpecTOMaTMH no Apennen ncTopnn. Hon peg. B. B. CTpyse. T. I. M. 1936. 236 c. XpecTOMaTMH no MCTopnn npcBnero Mnpa. T. I. flpeBHnü Boctok. Coct. H. C. KapHejibcoH n A- F. Penep. lion pen. B. B. Cipyse. M. 1950. 359 c. Ill M ji e ü K o B. K., SaMCTKM no ceMMTJiHecKOM 3nnrpanKe. — «Mas. Poe. Anas. ncTopnn MaTepnajibHOü KyjibTypbi». 1921. T. 1, c. 103—110. F y H r e p M. h JI a m ep F., KyjiBTypa gpcBnero BocTOKa b KapTunax. Ilep. c HeM. Hon peg. M. C. Cepreesa. M. 1913. II, 68 c. B r i o n M., La resurrection des villes mortes. Mesopotamie. Syrie. Palesti­ ne. Egypte. Perse. Hittites. Crete. Chypre. T. 1. Paris. 1948. IX, 309 p., carte. (Bibliotheque historique). Contenau G., Manuel d’archeologie orientale depuis les origines jusqu’ä l’epoque d’Alexandre. Vol. 1—4. Paris. 1927—1947. Elliot H. W. and Elliot Th. G., Excavations in Mesopotamia and Wes­ tern Iran. Sites of 4000—500 B. C. Cambridge. 1950. 17 pl., ill. (Special publ. of the Peabody museum of American archaeology and ethnology. Harvard univ.). Knudtzon J. A., Die El Amarna Tafeln. T. 1—2. Leipzig. 1915. Leroy J., Introduction ä Fetude des anciens codes orientaux. Paris. 1944. 133 p. Mercer S., The Tell el Amarna Tablets. Vol. 1—2. Toronto. 1939. Schaeffer C. F. A., Stratigraphie comparee et Chronologie de 1’Asie occidentale. London. 1948. 668 p. Vorderasiatische Bibliothek. Hrsg, von Jeremias, Winkler, Weber. Bd 1—7. Leipzig. 1907—1916.

Historiografie A B n n e B B. M., MsyueHue ncTopnn gpcBiiero BocTOKa 3a 25 jieT (1917— 1942). — «WcTOpuuecKUM JKypnaji». 1942. JXT« 10, c. 98—102. A B n M e B B. H., Myseii — MHCTirryT KjiaccnuecKoro BocTOKa. — «Cpenn KOJUieKqnoHepoB». 1923. N° 6, c. 57—59. A B a n e B B. II., HoBbie sanauu UncTMTyTa BOCTOKOBegeiiMH AKageMun nayK CCCP. — «Bccthmk AKag. nayK CCCP». 1951. eBp. JVs 2, c. 56—60. A B n n e B B. II., anniCTCKan a.7ibcnd3MKariMH speBHeBOCTOHHOü: ncTopnn. — «HcTopuuecKMÜ »typnaji». 1942. N° 3—4, c. 41—53. Ab fl M es B. H., cbamncTCKaH 4>ajibCMMKamiH gpeBiieü mctopmm. — «yueHbie sanncKM (Mock, opgena Jlemma roc. yH-Ta hm. M. B. JIOMonocoBa)». M. 1945. Bbin. 81. C6. mct. cbaK-Ta, c. 25—44. BapTOJibfl B., Hctopmh M3yueHMH BocTOKa B Eßpone n Pocchm. JleKqnn, unTannbie b yn-Te m b JleHMHrp. nn-Te ikubbix boct. H3MKOB. M3a. 2-e. JI. 1925. 317 c.

620

BIBLIOGRAFIE

B y 3 e c k y ji B. II., Otkomthh XIX m nauajia XX BeKa b oßjiacTM mctoPmm speBHero Miipa. T. I. Boctck. Ilr. 1923. 222 c. B eceji ob ckm m. H. U., BacMjiMü BacMJibCBMM rpnropneß no ero nncbMaM M Tpy/iaM, 1816—1881. CII6. 1887. 288, 0105 c. BocTOKOBefleHFte b üeTporpafle. 1918—1922. üaMHTKa KoJiJiermi boctokobcflOB npw A3naTCK0M Mysee Poccmmckom AKa^ewm nayK. Ilr. 1923. 89 c. JbHKOHOB M. M., lisyuenne kjimhoiimcm b CCCP 3a 30 jieT. —■ «Bocthmk flpeBHeil ncTopMM». 1947. Ne 3, c. 42—50. Hmkojibckjím M. B., Sa/iann pyccKoü apxeojiorjiHecKOil n ncTopmieckoü HayKH b üajiecTMHe n MeconoTaMun b cbh3h c coBpeMeHHMMM Mnpobmmm coßbiTMHMM. — B kh.: IIo Bonpocy o sa/iauax pyccKoü apxeojiornFtecKOM jí MCTopmecKoii nayKM na IlepeflHeM Boctoko. M. 1917, c. 22—47. Hmkojibckmü H. M., O nocTpoeHMH ncTopnn apeBHero BocTOKa. — «BecTHMK speBueü MCTopun». 1938. Ns 3, c. 314—332. HMKOJIbCKHií H. M., POJIb COBeiCKMX yHCHBIX B pa3BMTMM HayKM O ApeBHeM BocTOKe. — B kh.: Ooipee coßpamie AitafleMHn HayK CCCP, noCBHHlěHHOe TpM/lnaTMJlCTMIO BejIMKOM OKTilßpbCKOM COqnajIMCTIiHeCKOM pebojhoiimm. M.—JI. 1948, c. 331—338. II a b ji o b B. B., Ms MCTopiiM pyccKOü HayKM o ernneTCKOM MCKyccTBe. — «AoKjiaflbi n cooSmeHMH (jiMJioJi. ct>aK-Ta (Mock, opřena JleHMHa roc. yH-Ta mm. M. B. JIOMOHOCOBa)». 1948. T. 5, c. 80—91. IIpoTacoBa C. IÍ., IIcTOpuH ßpesHero Mnpa b nocTpoennax 3fl. Meilepa. — «BecTHMK ÄpeBHeü MCTopmi». 1938. Ns 3, c. 298—313. CrpyBe B. B., JlsyneHne mctopmií flpeBHero BocroKa b CCCP 3a nepuofl 1917—1937 rr. — «Bocthmk flpeBHeü iiCTopiiii». 1938. Ns 1, c. 3—22. C t p y b e B. B., IIpoSjieMbi ncToprin ßpeBHero BocroKa b cobotckom mctoPMOrpacjiMM. — «BecTHMK flpeBHeü MCTopun». 1947. Ns 3, c. 17—41. C t p y b e B. B., CoseTCKoe BOCTOKOBe/ieHMe n npoßjieMa oßmecTBeHHoro CTpoH flpeBHero BocTOKa. — «Bbcthuk JleHMHrp. yii-Ta». 1947. Hoaßpb. Ns 11, c. 233—242. T y p a e b B. A., PyccKaii HayKa o speBHeM BodOKe «o 1917 ro.ua. IlpeflMCJi. H. IO. KpaHKOBCKoro. JI. 1927. 19 c., nopTp. (Tpyflbi Kommccmh no MCTopnn 3HaHMM. 3). Bn6jiMorp., c. 17—19. Matouš L., Bedřich Hrozný. Leben und Forschungswerk eines tschechi­ schen Orientalisten. Prag. 1949. 43 S., Portr. Jazyk a písemnictví

A b n e b B. M., K Bonpocy o pasBUTmi flpeBHeBOCTOHHbix íbhkob. — «BecTHMK flpeBHeň rrcTopmi». 1951. Ns 1, c. 216—221. C t p y b e B. B., nponcxojK/ieHMe aJicbasnTa. Ilr. 1923. 63 c. III o ji n o H. A., TpaHCKpnnpnH HpeBiioBOCTOHHbix coßcTBeHHbix hmöh. — «BecTHMK flpeBHeü MCTopnn». 1940. Ns 1, c. 113—122. H ě ji b sexe ľ., CeMirrcKMe h3bikh m HapoflM. B odpaSoTKe A. Kpmmckoro, c yuacTneM n. K. KoKOBpeBa. M. 1903. XI, 144 c. Brockelman C., Semitische Sprachwissenschaften. Berlin. 1916. 160 S. (Sammlung Göschen). N ö 1 d e k e T., Die semitischen Sprachen. Leipzig. 1887.

BIBLIOGRAFIE

621

Kultura BceoBnjan mctopmh apxírrexTypbi. Ilofl oSttț. pea. fl. E. Apxima, H. 11. BpyHOBa, M. H. rnH36ypra n aP- T. I. ApxirrexTypa apeBHero Mupa. Iloa pea. B. H. BjiaflMMnpoBa, M. H. PnnsSypra, Ji. JI. Mapa, C. JI. Caxaposa. M. 1944. 206 c., 23 ji. mjiji. (Axaa. apxMTCXTvpbi CCCP). BnSjiPtorp., c. 189—192. Myabixaiibnaa KyjibTypa apeBHero Mnpa. CBopnnx CTaTeii. Iloa pea. u c BCTyn. cTaTbeil P. Ji. TpyBepa. JI. 1937. 259 c. (T y p a e B B. A.) JIiiTepaTypa BocTOKa. C6opnnx CTaTen. Bbin. 1—2. Ilr. 1919—1920. (BceMiipnaa jiMTeparypa. T. 1). ji n T T H e p H. fl., HcKyccTBO apesneMimix xyjibTyp. JI. 1929. 55 c. (JIctopMH MCKyCCTB BCeX BpeMěH M HapOflOB. Kh. 2). Ka)». 1940. T. 3, c. 49—69. HeiireGayap O., JIcxqnM no ncTopnn aHTMHHbix MaTeMaTMuecxMX nayK. T. 1. florpeneexaa MaieMaTHxa. M.—JI. 1937. 243 c. P e îl H a K C., Opt^en. Bceo6maa MCTopna pejinrnn. Ilep. c 7-ro capánu. H3fl. no« pea. A. E. Hhobcxofo. Bbin. 1. M. 1919. XVIII, 542 c. ®pe3ep fl jx., SojiOTaa bctbe. Bbin. 1—4. M. 1928. HlaHTenn-fle-jiH Cocceň II. fl., HjunocTpupoBaHHaa ncTopnn pejinrun. Ilep. c nocjiea. neM. M3a. Iloa pefl. B. Jlnnp. T. 1—2. M. 1899. Ill y a 3 n O., JicTopna apxnTeKTypbi. T. 1. Iloa o6ip. pea. A. A. CnaopoBa. M. 1935. XV, 575 c. Tji. 1—5. flpCBHMii Boctok, c. 8—-192. Frazer, Sir J. G., The Golden Bow.

Zeměpisné atlasy At ji ac no ncTopnn ppeBHero Mi-ipa. Coct. A. T. BoxmaHMH. Iloa pea. npo. A. B. MmnyjiMHa. M. 1952. 20 ji. xapr. JicTopnKO-reorpadMnecKMM aTJiac IlajiecTMHbi. CIIG. 1913. 8 ji. xapT, 9 c.

Atlas Historique. T. 1. L’antiquite. Par L. Delaporte, E. Drioton, A. Piganiol et R. Cohen. Paris. 1948. 20 p., 30 cart. Bibliogr., p. 7—20. Příručky. Bibliografie. Encyklopedie

Bn6jiMorpaTMH A. H.,

O HeKOTOPBIX CTapO-BaBMJIOHCKMX KynHMX. ---- «C0OPHMK

ErMnTOJiOFMHecKoro KpyjKKa npn JleiiMurp. roc. yH-Te». 1930. N» 4, c. 26— 30. Ha HeM. m3.

628

BIBLIOGRAFIE

P m 4) t m h A. n., CTapo-BaBMJiOHCKMe TopnflnnecKMe m aflMMHHCTpaTMBHbie flOKyMembi b coßpaHMHX CCCP. Pefl. axa«. B. B. Crpyse. JE. 1937. 175 c. (AKafl. HayK CCCP. Jíh-t ncTopnn). Archives royales de Mari. T. 1—3. Paris. 1946—1950. Hammurapi, lettres á Šamaš-Hásir. Publ. par Thureau-Dangin. Paris. 1927. 8 p., 38 pl. Steinmetzer F., Die babylonischen Kudurru als Urkundenform. Pa­ derborn. 1922. VI, 272 S. (Studien zur Geschichte und Kultur des Alter­ tums. Bd II. Hf. 4—5). Parrot A., Mari. Une ville perdue... Paris 1948. 252 p., ill. Zákony Chammurapiho Bojikob H. M., 3aKOHM BaBMJiOHCKoro papn XaMMypann. M. 1914. IV,

80 c. (KyjibTypiio-MCTopuuecKMe naMHTHMm flpeBnero BocroKa. Bi>in. 1). K y ji nm ep M., Ochobm yroiiOBHoro, rpaiKflaucKoro m ToproBoro npana 4000 iieT Hasafl. — «PyccKoe öoraTCTBO». 1909. N° 8, c. 109—137. C o 1 g e c e n M. C., Le Code d’Hammourabi. Ľorganisation judiciaire á la premiére dynastie babylonienne. La comparaison textuelle des lois sumériennes avec le Code d’Hammourabi. L’influence de la civilisation et de la juridiction antérieures sur le Code Hammourabien. Fribourg. 1949. 163 p. I Cruveilhier P., Introduction au Code d’Hammourabi. Paris. 1937. 177 p. Kohler J., P e i s e r F. E. und U n g n a d A., Hammurabi’s Gesetz. T. 1—6. Leipzig. 1904—1923. Soden W. von, Kleine Beiträge zum Verständnis der Gesetze Hammurabis und Bilalamas. — »Archiv Orientální«. 1949. Vol. 17. Ps 2, p. 359— 373. Winkler H., Die Gesetze Hammurabis — König von Babylon um 2250 v. Chr. 3 Aufl. Leipzig. 1904. 46 S. (Der Alte Orient. Jg. 4. Hf. 4). Dějiny AßflneB B. II., BaBMJiOHMH. — B kh.: Bojibman coneTCKan 3HU,MKJioneflMH. H3fl. 2-e. T. 6. M. 1951, c. 483—486, Kapra. Bnßjinorp., c. 486. Hhkojibckmk H. M., BaBMJioHnH. — B kh.: Bojibinas coseTCKan 3Hip-iKJioneflMH. JÍ3fl. 1-e. T. 8. M. 1927, c. 507—517. Cipyse B. B., HampoBKa I BasiuiOHCKOM fliiHacTuii. — «BecTHMK apesneň: nCTopmi». 1947, N° 1, c. 9—35. T y p a e b B. A., KjiaccmecKMü Boctok. HocMepTi-itiM rpy,n. Hofl pefl. n c npMM. B. B. Crpyse n H. H. JiMTTHep. I. BsefleHPte. BaBMJiOH. JI. 1924. 294 c. King L., A History of Babylon. From the foundation of the monarchy to the Persian conquest. London. 1915. XXI, 340 p. Leemans W. F., The Old-Babylonian Merchant. His business and his social position. Leiden. 1950. XII, 1938 p. Steinmetzer F., Über den Grundbesitz in Babylonien zur Kassitenzeit. Leipzig. 1918. 32 S. (Der alte Orient. Jg. 19. Hf. 1—2).

BIBLIOGRAFIE

629

Ke kapitole IV

BABYLONSKÁ KULTURA B M H K ji e p T., BaBMJioHCKaa KyjitTypa b ee othouichmm k KyjibTypnoMy pa3BMTMK> nejioBenecTBa. Ilep. c hcm. A. Jí. HeB3Hepa. ITo/j pefl. H. M. HmKOJibCKoro. M. 1913. IV, 170 c. Winckler Hugo, Die babylonische Geisteskultur. II. Auflage. Leipzig 1919.

Věda MoflecTOB n. B., KyjibTypa n Me^npi-iHa Accnpo-BaBUJiOHMM. — «Pycckmü Bpau». 1917. Ne 15—24, c. 46. S i 1 e i k o V., Mondlaufprognosen aus der Zeit der ersten babylonischen Dynastie. — «JJoKJiaflbi ÄKaji. nayK CCCP». 1927. Cepufi B, c. 125—128. Neugebauer O. and Sachs A., Mathematical Cuneiform Texts. New Haven. 1945. 177 p., 49 pl. (American Oriental ser. Vol. 29). Oefele F., Keilschriftmedizin. Leipzig. 1902. 31 S. (Der Alte Orient. Jg. 4).

Literatura kh.: Bojibinaa coBeTCKan aHuuKJioneflun. Wsfl. 2-e. T. 6. M. 1951, c. 486—488. iMbraMeni, BaBUJioHCKjni anoc. Eseji. B. IUmjicüko. CH6. 1919. 78 c. Hmkojibckmö H. M., BaBMJiOHO-accupuMCKaji jurrepaTypa. — B kh.: Bojibinan coBeicKas SHUMKjioneflMH. JÍ3fl. 1-e. T. 8. M. 1927, c. 521—524. C T p y B e B. B., flnajior rocnofluna m pa6a «o CMbicjie jkm3hm». (Ho hoboMy BaBMJioHCKOMy naMHTHMKy). — B kh. : PeJiMruH m oßnjecTBO. CÖOpHMK CTaTeň no nsyneHMio coqnajibHbix ochob pe.nn™o3Hbix hejichmm jjpermero Miipa. JI. 1926, c. 41—59. T k> M e H e B A. W., O npeAHasHaueHiiM jnofleü no Mi«baM flpeBHero AßypeubH. — «BecTHHK flpeBHeň ncTopnn». 1948. N° 4, c. 14—23. Ill n ji e ii K o B. K., JÍ3 ramm Edinna Usagga. OÖpH/jOBbie necHM. Hep. «Byx OTpbiBKOB. — «Boctok». 1924. Ns 4. c. 21—23. IIlMJieMKO B. K., JÍ3 no93MM BaBMJiOHa. — «Boctok». 1922. N° 1, c. 7—14. IIlMJieMKO B. K., Opeji n 3Men. — (W3 flpeBHe-BaBMJioHCKOü noa.Mbi 06 OTane. Hep. OTpbiBKa). — «Boctok». 1924. Ns 4, c. 24—27. Das Gilgamesch Epos. Neu übersetzt von A. Ungnad und gemeinverständ­ lich erklärt von H. Gressmann. Goettingen. 1911. 232 S. Weber O., Die Literatur der Babylonier und Assyrer. Leipzig. 1907. XVI, 312 S. (Der Alte Orient. Gemeinverständliche Darstellungen. Hrsg, von der Vorderasiatischen Gesellschaft).

Abjhcb B. M., BaBMjiOHO-accupMMCKaH jiuTeparypa. — B

Umění

JI o c e B a Jí. M., BasnjiOHCKoe MCKyccTBO. -—■ B kh.: Bojibiuas coBCTCKaji aHUMKjioneflHH. I13fl. 2-e. T. 6. M. 1951, c. 492—496, jijiji. Bn6jiMorp., c. 495. HmkojibCKm ji M. B., Ho Bonpocy 06 nsoSpajKeiinii jKCHCKoro öojKecTBa Ha BaBMJIOHCKMX UMJIHHflpaX M CTäTy3TKaX. - «flpeBHOCTM BOCTOHHbie». 1891. T. I. Bbin. 2, c. 166—175.

630

BIBLIOGRAFIE

CuHTTHep H. p., BaBMJiOHCKoe MCKyccTBo. — B kh.: Bojibinan cobotcxan 3HL(MKJioneflMH. JÍ3R. 1-e. T. 8. M. 1927, c. 525—533. Ill M ji e ü K o B. K., Henai-b M3 AuiHyHHaKa. — «IlaMHTHMKM Toc. Myaen n3o6pa3MTejibHbix ncxyccTB». 1926. Bbin. 5, c. 5—6.

Náboženství

A B r M e B B. M. BaBMJioHCKaH pejinrnn. — B kh.: Bojibinan coBeTcxan aHiiMKjioneRMH. JÍ3R. 2-e. T. 6. M. 1951, c. 492. MJiocod>iíM». 1946. T. 3. Ne 4, c. 363—368. A b fl n e b B. H., BocKpecaroipMil /ipesi-iMÍi Eri-iner. — «Henaľb m peBOJiioHMa». 1929. Ne 4, c. 129—138. A BflHCB B. M., PacKonKM b MBax. — «Boctok». 1924. Na 4, c. 161—164. A b n m e b B. H., PacKonKM JImhitckom rmpaMHflbi. — «Boctok». 1923. Na 3, c. 164—165. B a p t o ji b fl B. B., 3anncKa 06 yucnbix Tpypax npo. B. A. Typaesa. —■ «JÍ3B. Poe. Aicap. HayK». 1918. Na 16, c. 1703—-1712. B e ji h e b E., B. A. TypaeB. (K 25-jieTiiio co /pa CMepTir). —- «Tpypbi Mock. MH-Ta BOCTOKOBepeHMH». 1946. Bbin. 3, c. 210—223. K a r a p o b E., HponiJioe m HacToaiqee ernnTOJiorMM. CepriiCB nocap. 1914. 105 c. KapHejibcoH M. C., Bomhm ppeBHero Ernirra anoxn Hoßoro papcTBa b MHTepnpe'i'aLiMi-t ßypjKyasHOÜ ncTopnorpadwoi. — «Bccthmk apeBiicii MCTopMM». 1952. Ne 3, c. 118—-125. KaHiientcoH JÍ. C., Heiiapai-iHoe nncbMo ebpaneya IHaMnojuinona. (K 125-jiermo flemuebpoBKu enmeTCKMX i-ieporjracboB). — «Bccthhk flpcBH6M i-iCTopuu». 1947. Na 2, c. 179—182. Ko KOBgeB H., B. A. TypaeB. (Hespojior). — «H3b. Poe. Airap. HayK». 1920. Ne 18, c. 169—177. Ko3EMMHa-Bopo3flMHa T. H., PasBi-iTiie cri-inTOJiorriM b Poccmm. — «Hobmm Boctok». 1923. Ne 3, c. 342—361. M a h m h c k m m A. B., HepeniiCKa 2K. OB). — «Bccthmk flpeBHeň mctopmm». 1948. Ne 1, c. 139—150. Cípyse B. B., paHcya IIIaMnojibOH. — «AHHajibi». 1922. Bbin. 2, c. 1—16. paHK-KaMeHepKMíí Jí. T., TeHnajibHoe oTKpbirne IIIaMnojibOHa. imicbpOBKM neporjii«t>OB . UlaMnojibOHOM. lir. 1923. 64 c. (KuraKa 3a KHH2KKOÍÍ. N> 1. JÍCTopnnecKaH cepnu). ipaHK-KaMeneiiKUM Jí. T., renepajibnoe otkpbitmc IIIaMnojibOHa. TlOKJiafl na TopgKCCTBCiniOM sace/iaumi 1-ro cnesfla pyccKnx ernnTOJioroB. — «Hobmh Boctok». 1922 Ne 2, c. 456—493. č&paHK-KaMeHenKMií Jí. T., Kax HayunjiMCb hmtstb ernneTCKne nncBMeiia. M. 1922. 62 c., nopTp. (HaynHO-nonyji. 6-Ka. Ccpi-ia mctopmko3THOJiornHecKan.) c&paHK-KaMeHepKMM Jí. F., HepBbiií cnesfl pyccKMX ernriTOJioroB 17—20 asr. 1922 r. — «Boctok». 1923. N° 2, c. 126—130. III m m fí t A. B., Pa3BMTjie ernnTOJiornn b Pocenu. —■ «HayKa m eě pa6oThmkm». 1922. Ne 3—4, c. 15—20. K a p t e p F. n Meňc A., TyTanxaMOH. PpoSHnija ernneTCKoro diapaoHa, OTKpbiTast KapnapBOHOM m KapTepoM. C npnji. CTaTeň H. fl. jinTTHep m F. UlTeiiHflopK. ., O ernneTCKOM neporjii«iwiHecKOM ajiaBMTe. Ilep., pefl. m kom. Jí. T. JlMBiinipa. Otb. pefl. B. B. Crpyse. JI. 1950. 276 c., mjwi., npnji. Carter H. and Mace A. C., The Tomb of Tut-ankh-Amen discovered by the late Earl of Carnarvon and Howard Carter. 1—3. London. 1923—33. Engelbach R., Introduction to Egyptian archaeology with special refe­ rence to the Egyptian museum, Cairo. 1946. IX, 346 p., ill., maps, 28 pl. Bibliogr., p. 315—318. C h a m p o 11 i o n J. F., Lettre á M. Dacier ... relative á 1’alphabet des hiéroglyphes (etc.). Paris. 1922. Jazyk a písemnictví

ABfliteB B. Ji., rneporjiMchbi flpeBHeernneTCKMe. — B kh.: Bojibinan coBeTCKan 3Hn;MKJioneflMH. J13,n. 1-e. T. 16. M. 1929, c. 788'—791. ABflneB B. Jí., ErnneTCKun hsbik. —■ B kh.: Bojibmaa coseTCKan 3HqnKJioneflMH. JÍ3fl. 1-e. T. 24. M. 1932, c. 403—404. A b 3 n e b B. JI., ErnneTCKnii H3biK. — B kh. : JlnTepaTypnan aHpnKJioneflMH. T. 4. M. 1930, c. 61—64.

634

BIBLIOGRAFIE

Golénischeff W., Sur l’origine alphabétique de certains hiérogliphes. Leiden. 1885. 10 p. (Actes du sixiěme Congrěs international des orientalistes. 1885. Pt. 4. Sect. 3, p. 77—87). Golénischeff W., Quelques remarques sur la syntaxe égyptienne. — «Recueil ďétudes égyptologiques». 1922, p 685—711. Maine M. 3., Ochobumc aepTbi ApeBiieernneTCKoro wiaroiia. (K nociaHOBKe npoßjieMbi). —- «yhöh tie sanncKM JIcHMiirp. roc. opflena Jlennna yH-Ta». 1952. Ns 128. Boer. aK-T. Cepna BOCTOKOBeflaecKux HayK. Bbin. 3. HCTOPMH M cIlMJIOJIOrMa CTpan BOCTOKa, c. 212—220. C h a i n e M., Notion de langue égyptienne. Vol. 1—2. Paris. 1938—1942. Erman A., Aegyptische Grammatik. 4. Aufl. Berlin. 1928. XVI, 309 S. Erman A. und G r a p o w H., Aegyptisches Handwörterbuch. Berlin. 1921. VIII, 232 S. Erman A. und G r a p o w H., Wörterbuch der aegyptischen Sprache. Bd 1—5. Leipzig. 1926—1931. Gar diner A. H., Ancient Egyptian Onomastica. Vol. 1—2. Oxford. 1947. Gardiner A. H., Egyptian Grammar, being an Introduction to the Stu­ dy of Hieroglyphs. 2 ed., fully rev. London. 1950. XXVIII, 646 p.

Příručky. Bibliografie

Golénischeff W., Ermitage imperial. Inventaire de la collection égyptienne. — SPb. 1891. Kyjibiypa n mckvcctbo upeBiiero Erraira. M.—JI. 1952. 30 c., 16 mjiji. (Poc. 3pMiiTaiK. HyTeBOflMTejiM no BbicTaBKaM. Hofl oöiq. pefl. M. M. ApraMOHOBa). L e m m O. E., Excerpta e libris sacris veterum Aegyptorum. SPb. 1890. 32 p. 4> jiMTinep H. Jf., HyTeBOfliiTenb no saiiaM flpeBnero Ernnra. (Poc. 3pwnTaxia). JI. 1929. 75 c., muji. Porter D. and Mos R. L. B., Topographical bibliography of ancient Egyptian hieroglyphic texts, reliefs, and paintings. T. 1—7. Oxford. 1927— 1951. Pratt I. A., Ancient Egypt. Sources of information in the New York public library. New York. 1925. XV, 486 p. Pratt I. A., Ancient Egypt. 1925—1941. New York. 1942. VII, 340 p. Ranke H., Die aegyptischen Personennamen. Bd 1—2. Glückstadt — Hamburg. 1935—1951.

Ke kapitole VI

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU Prameny

K o 3 b m n h a T. H., PjiMHHHbie cocyflbí n aaiiní apxannecKoro Emma 6. coSpanna B. C. PojieHMmCBa. — «HaMHTHMKti Poc. Mysea irsaiqiibix ncKyccTB» 1926. T. 5, c. 7—29. T y p a e b B. A., «floncTopnnecKoe» ßjiioflo PojiemnueBCKoro coBpanna

BIBLIOGRAFIE

635

JXTs 2947. — «IlaMHTHMKM Myaea mshirhbix ncxyccTB hm. hmh. ÄJieKcaHflpa III B MocKBe». 1912. Bbin. 1—2, c. 19—20. Brunton G. and Caton-Thompson G., The Badarian civilization and predynastic remains near Badari. London. 1928. X, 12 p. (Egyptian re­ search account. Puhl. N 46). Emery W. B., Hör-Aha. Cairo. 1939. 112 p., 23 pl. (Service des antiquités de l’Egypte). Emery W. B., The tomb of Hemaka. Cairo. 1938. VIII, 64 p., 42 pl. (Service des antiquités de l’Egypte). Petrie W. M. F., Prehistorie Egypt illustrated by over 1.000 objects in archaeology in Egypt and Egyptian research account. Year 23). Petrie W. M. F., Royal tombs of the first dynasty. Vol. 1—2. London. University college, London. London. 1920. VIII, 54 p. (British school of 1900—1901. Dějiny A B fl n e B B. Ji., CejibCKan obiqnHa w ncKyccTBeHHoe opomemie b aPCbhcm ErmiTe. — «WcTopMK-MapKCMCT». 1934. N° 6, c. 70—83. A v d i e v V. I., Geometrical ornament on archaic Egyptian pottery. — «Ancient Egypt and the East». 1935. Pt 1, p. 37—48. A H y H n H U. H., KaMeHHMÜ BeK n flOMCTopnuecKoe nacejiemie ErnnTa no HoaeüniHM MccjicflOBai-maM. M. 1899. 23, 43 c. («ApxeojioriiuecKMC irsBecTna M 3aMeTKn Mock, apxeoji. o-Ba». 1898. N» 3, 4). nnoTpoBCKMil B. B., CoBpeMeHHoe coctohhuc nayueHna flOflMHacTnueCKoro Ernnra. — «UpoSjieMbi ncTopnn flOKanMTa.iincTMuecKnx oßrqecTB». 1934. Ab 7—8, c. 126—142. hocTOBCKas H. M., Eniner npji I flnnacTnn b cbctc hobbix apxeojiornHeCKMX OTKpbITMM. - «BCCTHMK flpeBHeÜ MCTOpMM». 1948. Ns 4, c. 172---177. nocTOBCKaa H. M., HauajiBHaa c-raflua pasBUTiia rocyflapcTBennoro annapaTa b speBHeM Ernnie. (Ho flannbiM mctohhmkob, cospeMennbix ApxannecKOMy nepnofly). — «Bccthmk ApeBnen hctopmm». 1947. Ns 1, c. 233—249, mjiji. nocTOBCKaa H. M., «Hapb» CxopnnoH n ero bpcmh. — «Bccthmk apcbHeil MCTopmr». 1952. Ns 1, c. 49—67. Baumgartel T. J., The cultures of prehistoric Egypt. London. 1947. 123 p. Capart J., Les debuts de 1’art en Egypte. Bruxelles. 1904. 316 p. Massoulard £., Préhistoire et protohistoire d’Egypte. Paris. 1949. XXVIII, 572 p., 110 pl., cartes (Univ, de Paris. Travaux et mémoires de ITnst. d’ethnologie). Morgan J., Recherches sur les origines de l’Egypte. L’age de la pierre et les métaux. Paris. 1896. XIV, 15, 282 p. Scharff A., Grundzüge der aegyptischen Vorgeschichte. Leipzig. 1927. 70 S. Sethe K., Urgeschichte und älteste Religion der Aegypter. Leipzig. 1930. . XI, 196 S. (Deutsche morgenländische Gesellschaft. Abh. für die Kunde des Morgenlandes. Bd 18, N 4).

636

BIBLIOGRAFIE

Ke kapitole VII

EGYPT V DOBÉ STARÉ ŘÍŠE Prameny KopeňoBCKnrl A. JI., Tckctli nnpaMufl. T. I. Oflecca. 1917. 160 c. («3aniíCKM HoBopocc. yH-Ta. Mctopmko-mjioji. aK-T». 1918. T. 14). Marne M. 9., Tckctlt nnpaMMfl — aaynoKoiíHBiií pirryaji. — «BecTiii-iK HpeBHeň MCTopnn». 1947. Ns> 4, c. 30—56. Borchardt L., Das Grabdenkmal des Königs Ne-user-re. Leipzig. 1907. 184 S. 25 Taf. (Deutsche Orient-Gesellschaft. Wissenschaftliche Ver­ öffentlichungen. Hf. 7). Borchardt L., Das Grabdenkmal des Königs Nefer-ir-ke-re. Leipzig. 1909. 91 S. 10 Taf. (Deutsche Orient-Gesellschaft. Wissenschaftliche Ver­ öffentlichungen. Hf, 11). Borchardt L., Das Grabdenkmal des Königs Ša-hu-re. T. 1—2. Leipzig. 1910—1913. (Deutsche Orient-Gesellschaft. Wissenschaftliche Veröffentli­ chungen. Hf. 14, 26.) Davies N., The Rock Tombs of Deir-el-Gebrawi. T. 1—2. London. 1902. (Egypt exploration fund. Memoir 11—12). Firth C. M., and Gunn B., Teti Pyramid Cemeteries. T. 1—2. Le Caire. 1926. (Service des antiquités de ľÉgypte). Firth C. M. and Quibell J., The Step pyramid. Vol. 1—2. Le Caire. 1935. (Service des antiquités de ľÉgypte). Hassan S., Excavations at Giza. Vol. 1—6. Cairo. 1929—1948. Hölscher U., Das Grabdenkmal des Königs Chefren. Leipzig. 1912. 120 S. 13. Taf. (Veröffentlichungen der Ernst von Sieglin Expedition in Aegyp­ ten. Bd 1). J é q u i e r G., Douze ans de fouilles dans le nécropole memphite. 1924— 1936. Neuchâtel. 1940. 163 p. (Mémoires de l’Univ. de Neuchatel. T. 15). Junker H., Bericht über die von der Akademie der Wissenschaften in Wien auf gemeinsame Kosten mit Dr. Wilhelm Pelizaeus unternommenen Grabungen auf dem Friedhof des Alten Reiches bei den Pyramiden von Giza. Bd 1—9. Wien — Leipzig. 1929—1950. Lauer J. Ph., La pyramide ä degrés. L’architecture. T. 1—2. Le Caire. ■ 1936. (Service des antiquités de ľÉgypte). Ma sper o G., Inscriptions des pyramides de Saqqarah. Paris. 1894. 458 p. M o n t e t P., Les scenes de la vie privée dans les tombeaux égyptiens de l’Ancien Empire. Strassbourg. 1925. XVIII, 429 p., 24 pl. (Strassbourg. Univ Fac. des lettres. Publ. Fasc. 24). Murray M. A., Index of names and titles of the Old Kingdom. London. 1908. 5 p., LXXIII pl. (British school of archaeology in Egypt. Studies. Vol. 1). Petrie W. M. F., Deshasheh. 1897. London. 1898. VII, VIII, 52 p., 38 pl. (Egypt Exploration Fund. Memoir N 15). Petrie W. M. F., Medum. London. 1892. 52 p., 37 pl. Petrie W. M. F., Meydum and Memphis III. London. 1910. VII, 50 p., 47 pl. (Egypt Research Account). Reisner G. A., A. history of the Giza necropolis. Vol. 1. Cambridge, Mass. 1942. XLVII, 532 p., 75 pl., maps.

BIBLIOGRAFIE

637

Reisner G. A., Mycerinus. The Temples of the Third Pyramid at Giza. Cambridge, Mass. 1931. XX, 291 p. Saad Z. Y., Royal excavations at Saqqara and Helwan (1941—1945). Le Caire. 1947. X, 258 p., ill., maps. (Suppl. aux «Annales du Service des antiquités de l’Egypte». Cahier N 3). Sethe K., Die altaegyptische Pyramidentexte. T. 1—4. Leipzig. 1908—1922. Sethe K., Übersetzung und Kommentar zu den altaegyptischen Pyrami­ dentexten. Bd 1—4. Glückstadt. 1936—1939. Sethe K., Urkunden des Alten Reiches. Bd 1. Hf. 1—4. Leipzig. 1932—1933. (Urkunden des aegyptischen Altertums. Abt. 1. Hf. 1—4). Steindorff G., Das Grab des Ti. Leipzig. 1913. 12 S., 163 Taf. (Ver­ öffentlichungen der Ernst von Sieglin Expedition in Aegypten. Bd 2). Schaefer H., Ein Bruchstück altaegyptischer Annales. Berlin. 1902. 41 S. 2 Taf. (Königl. Preuss. Akad. der Wissenschaften. Philosoph.-hist. Klasse. 1902. Abh. 1). Weill R., Les décrets royaux de TAneien Empire égyptien. Paris. 1912. 109 p. Dějiny

A B n e B B. 14., Boennan nojiMTOKa Ernirra b anoxy Apxanxn m Upesnero qapcTBa. — «Bccthmk npesHeň ucTopnn». 1938. Ns 1, c. 45—56. JI y p E. e Jí M., HpcBHecriineTCKMe tcpmmhbi MepeT m xeHTnyiqe bo BpeMeHa JJpeBHero qapcTBa. — «BecTiiiiK npcBHeii ircTopmi». 1951. Ns 4, c. 73—82. JI y p e e 14. M., J4MMyHMTeTHbie rpaMOTM flpeBnero qapcTBa. — «Tpyflbi OTflena MCTopptM KyjibTypbi n ncxyccTBa BocTOKa (Toc. DprvniTaiKa)». 1931. T. I, c. 93—139. Ojibfleporre fl. A., YnpaBirrejib öypra. — «3anncKM Kojijiernn boctoKOBeflOB npn AsnaTCKOM Mysee Axaq. Hayx CCCP». 1928. T. 3, c. 384—394. üepenejiKMH K>. fl., MenoBbie OTHomeHMH b CTapoernneTCKOM oßiqeCTBe. — «CoBeTCKoe BOCTOKOBeflenne». 1949. T. 6, c. 302—311. p a H q o b IO. n., K MCTopnu aBTOÖnorpatpMuecKOM na/qincn. — «CGopHHK ErjOTTOJiorMuecKoro xpyjKKa npu JleuMHrp. roc. yn-Te». 1930. JXTe 5, c. 1—9. H e p e 3 o b E. B., K Bonpocy o 3HaueHMM flpeBHeernneTCKnx tcpmmhob Me­ peT M xeHTMyme bo BpeMena ffpeBiiero papcTsa. — «Bccthmk qpeBHCÜ ncTopim». 1952. N° 2, c. 123—126. H e p e 3 o B E. B., K Bonpocy o noseMejibHbix OTEOuieniiax b Erjarre anoxn ApeBHero qapcTBa. —■ «Bbcthmk flpeBHeü ucToprai». 1949. JNs 3, c. 63—68. H e p e 3 o B E. B., K Bonpocy o xeHTMyme — MejiKMX 3eMJieBJiaflejibqax B flpeBHeM Ernnre. — «Bccthmk flpeBueň mctopmu». 1950. Ns 4, c. 166—170. H e p e 3 o B E. B., CoqnajiBHoe nouoJKemie mr. t b xpaMOBOM xoshüctbc /IpeBnero qapcTBa. — «Bccthuk flpeBHeü ncTopnn». 1951. Ns 2, c. 40—46. III o ji n o H. H., 6-aa CTpoxa AnHanoB n III pi-macTMa. — «CöopHUK ErnnTOJiornuecKoro KpyjKxa npn JleiiMHrp. roc. yn-Te». 1929. Ns 3, c. 1—5. Pia HeM. H3.

638

BIBLIOGRAFIE

Ke kapitole VIII EGYPT V -DOBÉ STŘEDNÍ ŘÍŠE Prameny

T o ji e h m m e b B. C., ErnneTCKaa MorMjiBHaa nimrá N° 4071. — «HaMaTHHKM My36H M3BipHMX MCKyCCTB MM. MMn. AjICKCaiI^pa III. B MOCKBe». 1912. Bbin. 1—2, c. 3—18. T o ji e h m m e b B. C., SnMrpatbMaecKMe pesyjiBTaTBi noe3flKM b yaflM-XaMMaMaT. — «3anncKM Boct. OT/yiiMa MMn. Pyc. apxeon. o-Ba». 1888. T 2, c. 65—79. Golénischef f W. S., Le papyrus 1115 de 1’Ermitage impéria! de SaintPetersbourg. — «Recueil de travaux relatifs á la Philologie et á ľarchéologie égyptiennes et assyriennes». 1906. Année 28, p. 73—112. JI y p b e H. M., IIoyneHMe AMeneMxera I b ocTpaxoHax Mysca M3o6pa3MTejitHBix MCKyccTB. — «SnMrpacbMKa BocTOKa». 1949. T. 3, c. 82—87, mjiji. IlepenejiKMH K). H., «hparMCHT spesneerMneTCKOM na^nMCM XII jimhsCTMM b Mysee najieorpacjmn Axa^eMim HayK CCCP. — «HoKjiaflBi Ana/i. HayK CCCP». 1929. Cepiia B, c. 20—21. PeneHMe Mnysepa. JleMfleHCKMM naimpyc Ns 344. CopMajiBiiMM nepesopoT b ErnnTe b Koi-ipe Cpe^nero papcTBa. Bsofl. CTaTta B. B. Crpyse. M.—JI. 1935. 56 c. Py 6 m h m t e m h P. H., Use CTejiBi XI ^MiiacTMM m3 TMMJí mm. A. C. TlymKMna. — «BecTHMK gpeBHeň mctopmm». 1952. Ns 3, c. 126—133, 2 TaSii. PyÔMHniTeňH P. Jí., HoyacHiie ĽepaKJieonojiBCKoro papa CBoeMy CBiny. (SpMMTaiKHBiM nanMpyc Ns 1116 A). — «BecTHMK ppesnefi mctopmm». 1950. Ns 2, c. 122—133. C t p y b e B. B., IlanMpyc Ns 1116 recto m npopoaecKaa jiMTepaTypa flpesHero EranTa. — «3anMCKM Boct. ot^-hmh Pyc. apxeon. o-Ba». 1922. T. 26, c. 209—227. T y p a e b B. A., HecKOJiBKO ernneTCKMX na^nMceň m3 Moeň KOnneKipm m M3 Mockobckoto PyMaHpeBCKoro Mysea. — «3anMCKM KjiaccMH. OTg-ima Pyc. apxeon. o-Ba». 1912. T. 8, c. 14—17. TypaeB B. A., PaccKas enurraHMHa CMHyxera m oSpaapBi ernneTCKMX floKj-MeHTajiBHBix aBToÓMorpacjiMM. M. 1915. 70 c. (KyjiBTypHO-MCTopMaecKMe naMMTHMKM flpcBiiero BocTOKa. Bbhi. 3). T K) Mene b A. H., DpMMTaiKHbiM nanMpyc 1116 A, CTpoKM 101—102. — «BecTHMK SpeBHeM MCTOPMM». 1947. Ns 2, c. 9—12. A n th es R., Die Felseninschriften von Hatnub. Leipzig. 1928. 120 S., 31 Taf. (Untersuchungen zur Geschichte und Altertumskunde Aegyptens. Bd 9). Brunner H., Die Texte aus den Graebern der Herakleopolitenzeit von Siut, mit Uebersetzung und Erläuterungen. Glückstadt. 1937. 69 S. (Aegyptologische Forschungen. 5). G a r d i n e r A. H., The Admonitions of an Egyptian Sage from a hieratic Papyrus in Leiden (Pap. Leiden 344 recto). Text, transl. and comment. Leipzig. 1909. VI, 116 p., 19 pl. Griffith F. L., The Petrie papyri. Hieratic papyri from Kahun and Gurob (principally of the Middle Kingdom). Vol. 1—2. London. 1898.

BIBLIOGRAFIE

639

Jéquier G. ed., Le papyrus Prisse et ses variantes. Paris. 1911. 13 p. 16 planches en fac-similé. Klebs L., Die Reliefs und Malereien des Mittleren Reiches. Heidelberg. 1922. XIV, 196 S. (Heidelberger Akad, der Wissenschaften Philosoph.-hist. Klasse. Abh. Ns 3). Morgan I. de, Legrain G. et Jéquier G., Fouilles de Dahchour. Vol. 1—2. Paris. 1895—1903. Naville E. H., The XI-th dynastie temple of Deir el-Bahari. T. 1—3. London. 1907—1913. (Egyptian exploration fund. Memoir Ns 28, 30, 32). Newberry P. E., Beni-Hasan. Pt 1—4. London. 1893—1900. (Archaeolo­ gical survey of Egypt. Memoir Ns 1-—2, 5, 7). Petrie W. M. F., Illahun, Kahun and Gurob. 1882—1890. London. 1891. VIII, 59 p„ 33 pl. Sethe K., Historisch-biographische Urkunden des Mittleren Reiches. Leipzig. 1935. (Urkunden des aegyptischen Altertums. Abt. 7. Hf. 1).

Dějiny

A B n e B B. 14., BoeHnaa nojiMTMxa En-inra b anoxy Cpeflnero papcTBa. — «BecTHMK /ipcBiieii mctopmm». 1939. N° 1, c. 34—51. A B fl n e B B. Jí., BoccTanne padoB b /ipcBHeii Ernnre 3a 2000 jieT so h. 3. — «BopbSa KJiaccoB». 1936. Ns 6, c. 89—98. A B fl m e B B. 14., CoqnajibHaH Bopbßa m rocnoflCTBO tmkcocob b Ei-mutc. — «14CTopn'iecKMM jxypHaji». 1945. Ns 5, c. 53—HO. Golénischeff W. S., Amenemha III et les Sphynx de «San». ■— «Recueil de travaux relatifs á la Philologie et á 1’archéologie égyptiennes et assyriennes». 1893. Année 15, p. 131—136. Ojibfl eporr e A., K opraHMsaqMM pexoBoro ynpasjicHna b jipcbhcm ErimTC snoxir Cpe^nero papcTBa. — «ßoKJiaflbi Axafl. HayK CCCP». 1928. CepiiH B, c. 97—99. PyßnHuiTeiiH P., BnyrpeHiími nojiMTMKa cbapaona Axtoh VaxKapa. — «BeCTHMK flpeBHeü mctopmm». 1948. Ns 4, c. 177—187.

Ke kapitole IX

EGYPT V DOBĚ NOVÉ ŘÍŠE Prameny

r o ji e H M iq e B B. O., TMepaTMuecKMü nannpyc m3 kojijickiimm B. TojieHMipesa, coflepxiaiuMM othct o nyTemecTBMM ernnuniMHa Vny-Anona B MHMKMIO. --- B KH.: CSopHMK B H6CTb B. P. Po36Ha. CH6. 1897. Golénischeff W., Papyrus hiératique de la collection W. Golénischeff contenant la description du voyage de 1’égyptien Ounou Amon en Phénicie. Fase. 1. Le Caire. 1927. (Catalogue generále des antiquités égyptiennes du Musée du Caire. Vol. 83). JI y p b e 14. M., JJhcbhmk MBaHCKoro HCKponoJin ot 29 r. PaM3eca III. —■ «BecTHMK flpeBHeü mctopmm». 1950. Ns 4, c. 81—88. JI y p b e 14. M., fOpMflMHecKue flOKyweHTbi no copMajibHO-SKOHOMMHecKOM mctopmm ErMHTa B nepnofl Honoro qapcTBa. — «Bccthmk hpcbhcm mctoPmm». 1952. Ns 1, c. 209—280.

640

BIBLIOGRAFIE

Marte M. 3., OcTpaKOH Ns 1125 SpMMTajKa. •—- «CöopHMK ErnnTOJiorMHeCKoro KpyjKKa npn JleHMHrp. roc. yH-ie». 1930. Ns 5, c. 25—27. Ha Heu. h3. H ep eně jikmh IO. H., AÖmpocckmm oöjiomok njinTti c «yxasoM» XopeMxe6a. — «yneHtie sanncKi-i (JleHMHrp. roc. oppena JleroiHa yii-Ta)». 1941. CepMH HCT. HayK. Bbin. 9, c. 40—41. C t p y b e B. B., 3pMnTa>KHaH CTejia XopeMxeÖa. — «EyKcropniiK Poe. MH-Ta MCTopMM MCKyccTB». 1921. T. I. Bbin. 2, c. 89—109. CrpyBe B. B., HaBjnofleHMn na# Sojibihmm nannpycoM Harris. — «3ahhckm Kojuiernn boctokobcaob npn AsnaTCKOM Myaee Poe. Axafl. HayK». 1925. T. I, c. 435—454. C t p y b e B. B., OcTpaKOH Ns 2973 ľoc. 3pMMTa?xa. — «Cöophmk EtmhtojiorMHecKoro KpyjKxa npn JleHMHrp. roc. yn-Te». 1929. Ns 3, c. 29—31. Ha HGM. H3. T y p a e b B. A., Hannpyc Prachov b coopai-iMM Typaesa. — «JÍ3B. Poe. Axa«. MCTopMM MaTepnajibHOM KyjibTypti». 1921. T. 1, c. 164—168. T y p a e b B. A., Hmcbmo m3 anoxn Hobofo papcTBa, noMeiucHHoe Ha rnnHHHOM OJIIOfle. - «HaMJITHMKM My36H MSHipHblX MCKyCCTB MM. Uffll. AjiexcaHflpa HI b MocKBe». 1912. Bbin. 1—2, c. 21—22. Jim th ep H. fl., HenaTb «flowa Amohu». M3 coßpaHMÜ Coiosa CCP. — «CßopHMK ErnnTOJiorMHecKoro Kpyjxxa npn JleHMHrp. roc. yn-Te». 1929. N° 3, c. 25—27. The city of Akhenaten. The excavations at Tell el-Amarna during the 1926—1927 and 1931—1936 by J. D. S. Pendlebury. Vol. 1—2. London. 1951. Davies N., Five Theban tombs. London. 1913. X—XII, 49 p. (Egypt Explo­ ration Fund. Archaeological Survey of Egypt. Memoir Ns 21). Davies N., The tomb of Rekh-mi-re at Thebes. Vol. 1—2. New York. 1943. (Egyptian expedition. Publ. Vol. 11). Gardiner A. H., Ancient Egyptian onomastica Vol. 1—2. Oxford. 1947. Gardiner A. H., Ramesside administrative documents. London. 1948. XXIV, 101 p. Hölscher U., The excavation of Medinet Habu. Vol. 1—2. Chicago. 1934—1939. (Univ, of Chicago. Oriental Inst. publ. Vol. 31—41). Naville E. H., The temple of Deir el-Bahari. Pt 1—6. London. 1894— 1908. (Egypt. Exploration Fund. Memoir Ns 1, 11—14, 16, 19, 27, 29). Sethe K., Urkunden der 18 Dynastie. Bd 1—4. Leipzig. 1905—1909. (Urkunden des aegyptischen Altertumskunde. Abt. 4. Hf. 1—16). The Wilbour papyrus. Edited by H. Gardiner. Vol. 1—3. New York. 1941— 1948. Winlock H. E., Excavations at Deir el-Bahri. 1911—1931. New York. 1942. X, 235 p., 96 pl. Dějiny

A b h m e b B. 14., flpeBHeerMneTCKan peebopMapMM. Pep. n npepucji. M. H. Bopo3flMHa. M. 1924. 146 c. A b ň m e b B. M., fliiopcp ernneTCKoro cbapaona. — «JicTopna b cpeflHefí niKOJie». 1936. Ns 1, c. 77—86. Kapně jibcoh Jí. C., Xapaxrep bomb m paßoBjiapeHMe b Ernnie npn cbapaoHax-saBoeBaTejiHx XVIII—XX pmiiucthm, — «Bccthmx ppeBHeň MCTopMM». 1951. Ns 3, c. 40—54, mjiji.

BIBLIOGRAFIE

641

JI y p b e W. M., 3a6acroBKa peMecnenniiKOB (JjMBaHCKoro neKponojin bo BpeMena PaM3eca III. — «BecTHMK upeBnen hctopmm». 1951. Ns 1, c. 221— 232. JI y p b e H. M., K ncTopnn ApeBHeernneTCKoro saKonoflaTejibCTBa BpeMenn Hoßoro qapcTBa. — «Bccthmk /ipeBHeü ncTopnn». 1946. Ns 3, c. 27—45. JI y p b e M. M., K npoßjieMe flOMamnero paßcTBa b /jpeBHeM ErnnTc. — «BecTHMK flpeBHeü ncTopnn». 1941. Ns 1, c. 196—198. JI y p b e W. M., O norpeBennn ßefli-iHKOB b flpeBHeM ErnnTe. — «Tpyflbi Otflejia MCTopiin KyjibTypbi n ncKyccTBa BocroKa (Foe. SpMMTajKa)». 1940. T 3, c. 93—99. JI y p b e M. M., Ctommoctb paßa b RpesneM Emirre. — «Bscthmk ßpeBHeü MCTopMM». 1938. Ns 4, c. 65—71. JI y p b e H. M., K Bonpocy o cygcGiibix opaxyjiax b /jpeBHeM ErnnTe. — «3anncKM Kojuienm boctokobcaob npn Asmbtckom Mysee Axafl. HayK CCCP». 1930. T. 4, c. 51—72. JI y p b e W. M., XpaMOBbiM cyn b apeBneM Ernrn’c bo BpeMena Hobofo papcTBa. — «BecTHMK HpcBiieü mctopmm». 1949. Ns 2, c. 32—39. üepeneaKUH K>. H., O CeTn-MenenTaxe, cbine Menen'raxa. — «YneHbie sanncKM (JlenMHrp. roc. op/iena JleHnna yn-Ta)». 1941. Cepr-tn mct. HayK. Bbin. 9, c. 38—39. Pesep ,5- r., Paßbi n noflflaHHbie emneTCKux xpaMos b 12 b. flo h. a. no CTaTMCTjiHecKMM flaHHbiM öojibmoro nannpyca Fappiic. — «YneHbie 3ahmckm (Mock. o6ji. ncg. MH-Ta)». 1940. T. 2, c. 100—143. C T p y B e B. B., Jiapamib b ErnnTe. Ilr. 1920. 52 c. (KyjibTypHO-ncTopnnccKiie naMHTHMKn HpeBHero BocTOKa. Ilofl o6iq. pefl. aKafl. B. A. Typaesa. Bbin. 6). Cipyse B. B., K Bonpocy o TyiMocnflax. — B kh.: Ü3 flanÖKOro n 6jim3Koro npoimioro. C6ophmk b necTX H. M. Kapeesa. Ilr. 1923, c. 19—28. C T p y B e B. B., IIofljiMHHbiü ManecbonoBCKMÜ chmcok papcii Ernnra n xpoHOJiomH Hoßoro papcTsa. —■ «Bccthmk /ipcBiien mctopmm». 1946. Ns 4, c. 9—25. CrpyBe B. B., npeÖMBaiine Mapaiuia b Ernnie b cneie ncTopmiccKon KpnTMKM. Ilr. 1919. 28 c. 4>jinTTHep H. CTeKOJibHo-KepaMMnecKMe MacTepcKne TejiB-AMapnbi. — «EaxeroflHMK Poe. MH-Ta ncTopnn ncKyccTBa». 1921. T. I. Bbin. 2, c. 135— 164. M a c n e p o T., Bo BpeMena PaM3eca n AccypSannnajia. Ilep. E. PpnropoBffla. I. ErnneT. M. 1916. 323 c. HInnrejib6epr B., IIpeßbiBaHJie Uspanjin b Ernnre b cseie ernneTCKiix ncTOHHMKOB. Ilep. c 4-ro neM. M3«. Ilofl pea. P. H. cPannSepra. CII6. 1908. 38, IV c. C a p a r t J., Tout-Ankh-Amon. Par J. Capart avec la collaboration de M. Werbrouck, E. Bille-de Mot, J. M. Taupin et P. Gilbert. 2 ed. Bru­ xelles. 1950. VIII, 222 p., 88 ill., cart. G r a p o w M., Studien zu den Annalen Thutmosis des Dritten und zu ihnen verwandten historischen Berichten des Neuen Reiches. Berlin. 1949. Maspero Sir G., Au temps de Ramses et d’Assourbanipal; Egypte, Assyrie anciennes. Paris. 1910. 416 p. Spielberg W., Der Aufenthalt Israels in Aegypten im Lichte der aegyptischen Monumente. Strassburg. 41 Dějiny starověkého Východu

642

BIBLIOGRAFIE

Ke kapitole X

KULTURA STARÉHO EGYPTA

Veda Boömhmh B. B., MaTeMaTWKa y spesHiix eruiiTHH. (IIo rianupycy PwHfla).

— M. 1882. 198 c. B o e b T. n., BbiHMCJieHMH noBepxHOCTeü n o6t>ömob Ten spaincnm y flpesHMX erurtTHH. — «Bccthmk jtpeBHCií iiCTopiiu». 1950. N° 3, c. 196—201. BecejiOBCKMM H. H., ErnneTCKan nayxa m ľpeuMa. Ms mctopmm /ipeBH6M MaTeMaTMKW M SCTpOHOMMM. —■ «TpyflbI JÍH-Ta JÍCTOpMW eCT6CTBO3HaHMH Axafl. HayK CCCP». 1948. T. 2, c. 427—488. JI y p b e M. M., flpeBHeernneTCKMe cojineuHbie uacbi b co6paHHHx CCCP. — «Tpyflbi OTflejia MCTopnn KyjibTypbi m MCKycCTBa BocTOKa (ľoc. OpMUTajKa)». 1947. T. 4, c. 101—106. IlepenéJiKMH JO. H., K Bonpocy o BOSHMKHOBeHUM aHiiMKJioneflMM Ha HpeBHeM BocľOKe. — «Tpypbi JÍH-Ta khjíwí, flOKyMenra m nncBMa». 1932. T. 2, c. 1—3. Struve W. W., Mathematischer Papyrus des Staatlichen Museums der schönen Künste in Moskau. Hrsg, und Komment, von W. W. Struve. Ber­ lin. 1930. XII, 197 S. T u r a y e f f B. A., The volume of the truncated pyramid in Egyptian mathematics. —• «Ancient Egypt». 1917, p. 100—102. O p a Híí o b IO., K 9bojik)ijmm .upeBHeernneTCKMx npeflCTaBJieHMÜ 0 seinjie (JIcm,pchcki.ím fleMOTHHecKMM nannpyc, I, 384, IX, 22—23). —- «Bccthhk APObhcm ncTopMM». 1940. Ks 1, c. 46—51. Ill o Ji n o H. A., flsa cjjparMeHTa ernneľCKjíx bo/ihhmx nacoB. — «Tpyflbi OTflejia ncTopiiM KyjibTypbi m MCKyccTBa BocTOKa (Toč. OpMHTaxca)». 1939. T. I, c. 155—170. III o ji n o H. A., O BpeMeHM «BBefleHira» KajieHflapu b spesneM Ernnie. — «BecTHUK flpeBHeň mctopmm». 1939. N° 1, 52—58. The Edwin Smith papyrus published in facsimile and hierogliphic transli­ teration with translation and commentary by J. H. Breasted. Vol. 1—2. Chicago. 1930. (Univ, of Chicago. Oriental Inst. publ. Vol. 3—4). Papyrus Ebers. Das älteste Buch über Heilkunde. Übersetzt von H. Joachim. Berlin. 1890. V—XX, 214 S. Papyrus Ebers, the greatest Egyptian medical document translated by B. Ebbell. Copenhagen. 1937. 135 p. Wreszinski W., Die Medizin der alten Aegypter. T. 1—3. Leipzig. 1909—1913.

Literatúra ÄB/fneB B. M., ErnneTCKaa jinrepaTypa. — B kh.: Bojibman coBeľCKan aHiiMKJioneflMH. Jí3fl. 1-e. T. 24. M. 1932, c. 398—400. A b a m e b B. Jí., ErnneTCKaji JiprrepaTypa. — B kh. : JlMTepaTypnaii 3Hip-iKJionefliiH. T. 4. M. 1930, c. 54—60. G o 1 é n i s c h e f f W. S., Le conte du naufragé, transcrit et publié par W. Golénischeff. Le Caire. 1912. XXIV, 235 p. (Inst. frangais ďarchéologie orientale. Bibliothéque ďétude. T. 2).

BIBLIOGRAFIE

643

Golénischeff W. S., Sur un ancien conte égyptien. Berlin. 1882. 22 p. (Verhandlungen des fünften internationalen Orientalisten-Congress. T. 2. Hf. 1. Afrikanische Section, S. 100—122). UpeBneerwieTCKaa: nosecTt o AByx SpaTbax. M. 1917. 94 c. (KyjibTypnoMCTopnuecKne naMnim-ixn ppcBnero BocTOKa. Hop oöiifl. pefl. B. A. Typaena. Bbin. 4). JI y p B e JÍ. M., Becefla pasouaposaHHoro co cbomm pyxoM. -— «Tpypbi Otflejia MCTOpMM KyjiETypbi m MCKyccTsa BocTOKa (Foc. SpMMTazKa)». 1939. T. I, c. 141—153. M a K c M M o B a M. 14., Cxasxa o noTepneBineM KopaßjieKpymeHJie m rpeueckmm CKapaöeü VI BeKa. — B kh.: Cöophmk CTaTeü b necrb C. A. JKeöejieBa. JI. 1928, c. 260—270. Maite M. 3., CrruincTnuecKne saMenaHMH k jimepaType Cpe^nero papCTBa. ■— «CöopHMK ErMiiTOJiorn'-iccKoro KpyjKKa npn JleHMHrp. roc. yn-Te». 1930. N° 4, c. 15—19. Ha neM. H3. Maite M. 3., Hto wrajiM speBHue ernniHHe 4000 jier TOMy nasary JI. 1934. 80 c. Maite M. 3., XnasM b ernneicKofi no33MH. —• «CBophmk EriinTonormicckopo KpyjKKa npn JleHMHtp. roc. yn-Te». 1929. Ne 1, c. 1—-3. Ha neM. h3. T y p a e B B. A., ErnneTCKan jinTeparypa. T. I. JiCTOpnuecKMÜ ouepK ppcBHeernneTCKOM jinTeparypbi. M. 1920. 279 c. m. 97, c. 45—66. Cavaignac E., Les hittites. ĽOrient ancien illustré. Publ. sous la dir. de Ch. Virolleaud. Paris. 1950. 124 p., ill., cart. Cavaignac E., Le probléme hittite. Paris. 1936. 197 p. C o n t e n a u G., La civilisation des hittites et des hurrites du Mitanni. Noův. éd. revue et augmentée. Paris. 1948. 201 p., ill., cart. (Bibliothěque historique). Bibliogr., p. 7—8. Delaporte L., Les hittites. Paris. 1936. X, 372 p. Garstang J., The Hittite empire. London. 1929. XVII, 364 p. Przeworski S., Die Metallindustrie Anatoliens. Leiden. 1939. XII, 206 S.

Jazyk a písemnictví JI e c h h p k a h A. B., SHaueiiMe xeTTCKoro HSMKa fl.ia cpaBHmrejibHOM rpaimtaTHKH MHfloeBponeMCKMX sc&ikob. —- B kh. : Hayvnan ceccna 1951— 1952 rr. (JleHMHrp. roc. opflena Uemuia yn-Ta mt. A. A. XiflaHOBa). Tesncbi flOKJia/iOB no ceKiiMM diMJioji. HayK. JI. 1952, c. 74—77. Pi-td)THH A., XeTTO-KannaflOKHMCKne h3bikh. — B kh.: Boutinaa cobctCKast 3HiinKJionenMH. lisfl. 1-e. T. 59. M. 1935, c. 510—511. K a n a h n h h ľ. A., CycbobííKCw M cy4>M3MpoBaHHbie cjiosa b tohohmmmKe /ipeBHcii Majioŕi Asiím. EpeBaH. 1948. 56 c. (Axafl. HayK ApM. CCP). Ip 03HMň B., O «xeTTCKMx» neporjiiicbax na CTenax Tejib-Awapa. — «BecTHMK flpeBjicii mctopmm». 1937. Ns 1, c. 24—32.

BIBLIOGRAFIE

649

T p o 3 h bi ił B., XeTTCKMe Hapoflbi u hshkh. — «Bccthmk flpeBHeił mctopi-m». 1938. N° 2, c. 18—33. Friedrich J., Hethitisch und kleinasiatische Sprachen. Berlin. 1938. 78 S. G e 1 b I. J., The Contribution of the New Cicilian Bilinguals to the De­ cipherment of Hierogliphic Hittite. Chicago. 1950. 31 p. Sturtevant E. H., A Comparative Grammer of the Hittite language. Philadelphia. 1933. 320 p. Sturtevant E. H., A Hittite Glossary. Words of known or conjectured meaning with Sumerian and Akkadian words occuring in Hittite texts. 2 ed. Philadelphia. 1936. 192 p. Kultura

Kan aapsh T., XeTTCKMe 6orn y apMfin b cbhsm c xcttckum BJiJtHHneM Ha apMHH m renesucoM apMHHCKoro naiiTeona Booóiije. EpenaH. 1940. 78 c. H a b Ji o b B., XeTTCKoe ncKyccTBo. — B kh.: Bojibinaa coBeTCKan shuukjione«MH. H3fl. 1-e. T. 59. M. 1935, c. 511—512. Majewski K., O niektórych t. zw. brązach syro-hetyckich. —■ In: Archeologia. Rocznik Polskiego towarzystwa archeologicznego. Red. K. Majewski. T. 1. Wrocław. 1947, s. 209—212. Otten H., Mythen vom Gotte Kumarbi. Neue Fragmente. Berlin. 1950. 36 S. 11 Taf. (Deutsche Akad, der Wissenschaften zu Berlin. Inst. fur Orientforschung).

Bibliografie Contenau G., Elements de bibliographic hittite. Paris. 1922. 137 p. Schwartz B., The Hittites. A list of references in the New York Public library. New York. 1939. VIII, 94 p. Swanson D. C., A select bibliography of the Anatolian languages. New York. 1948. 26 p.

Ke kapitole XII

SYRIE A FOINIKIE Prameny Bmhhmkob H. H., HoBbie nHMKJiiicKMe iiaflnncn n3 Kmjimkmm. — «Becrhkk flpeBHeü MCTopHM». 1950. N° 3, c. 86—97. T y p a e b B. A., HpeflMeTM diMHHKniicKoro nponcxoiKflCHMH TojieHHmeBCKoro codpaHMH. Ns 4221, 4223 i-i 4224. ■— «HaMHTHMKH Myaea hshiuhlix mckvcctb mm. jimii. AjieKcaHflpa HI b Mockbc». 1913. Bhil 3, c. 129—137. . Bbin. 4, c. 125—128. T y p a e b B. A., OcTauoi d>MHHKn:ficKoü jiirrepaTypM. CH6. 1903. (Coo6meHMH Poe. najiecTWH. o-Ba. T. 13). Ausgrabungen in Sendschirli. T. 1—4. Berlin. 1893—1911. (Mitteilungen aus den Orientalischen Sammlungen der Museen zu Berlin. 11—14). Dun and M., Fouilles de Byblos. T. 1. 1926—1932. Texte. Paris. 1939.

650

BIBLIOGRAFIE

457 p., 320 ill. (Haut-commissariat de la République Francaise en Syrie et au Liban. Service des antiquités. Bibliothěque archéologique et historique. T. 24). Hogarth D. G. and Woolley C. L., Carchemish. T. 1—2. London. 1914—1921. L a m o n R. and S h i p t o n G., Magiddo. Seasons of 1925—1934. Chicago. 1939. XXVII, 235 p., 116 pl., maps. (Univ, of Chicago. Oriental Inst. publ. Vol. 42). Loud G., Megiddo. Seasons of 1935—39. Vol. 1—2. Chicago 1948. Poidebard A., Un grand port dispăru. Tyr. Recherches aériennes et sousmarines 1934—1936. Texte. Conclusion par L. Cayeux. Paris. 1939. X, 78 p. (Haut-commissariat de la République Francaise en Syrie et au Liban. Service des antiquités. Bibliothěque archéologique et historique. T. 29).

Kultura Ras-Samry (Ugarit) P a h o b m h A. H., Ms jiMTepaTypbi o TeKCTax Pac-HIaMpni. — «Bccthmk flpeBHeii MCTopuM». 1938. Ns 2, c. 150—158. B m p o ji ji o III., Pac-IIIaMpa mjih bhobb naMHeHHan (JniHMKnilcKaH jmreparypa. — «Bccthmk flpeBHeň ucTopnn». 1937. Ns 1, c. 78—86. Del Medico H. E., La Bible Cananéenne découverte dans les textes de Ras-Shamra. Trad, nouvelle. Pref, de R. Guilland. Paris. 1950. 239 p. (Bibliothěque historique). D u s s a u d R., Les découvertes de Ras-Shamra (Ugarit) et 1’Ancien Testa­ ment. 2 éd. Paris. 1937. 128 p. L a n g h e R., Les textes de Ras-Shamra — Ugarit et leurs rapports avec le Milieu biblique de 1’Ancien Testament. T. 1—2. Paris. 1945. The loves and wards of Baal and Anat and other poems from Ugarit. Transl. from the Ugaritic and ed. with an introd, by C. H. Gordon. PrincetonLondon. 1943. XVII. 47 p. Schaffer C. F. A., The cuneiform texts of Ras-Shamra ■—• Ugarit. T. 1—2. London. 1939—1949. Schaffer C. F. A., Ugaritica. Etudes relatives aux décourvertes de RasShamra. T. 1—2. Paris. 1939—1949. (Mission de Ras-Shamra. T. 3, 5). Virolleaud Ch., La legende de Keret, roi des sidoniens. Publ. ďaprěs une tablette de Ras-Shamra. Paris. 1936. 4, 102 p. Virolleaud Ch., La légende phénicienne de Danei. Texte cuneiforme, alphabétique avec transcription et commentaire, précédé ďune intro­ duction ă 1’étude de la civilisation d’Ugarit. Paris. 1936. VIII, 242 p.

Historiografie Hmkojibckmm M. B., 06 otkpmtmhx i-ieMeuKoro BocTOHHoro KOMnrera b Cnpnn. —- «Upcbhoctii boctouhbic». 1896. T. 2. Bbin. 1, c. 102—112. T y p a e b B. A., Ouepx mctopmm M3yueHHH mhmkmííckom ppeBHoc™. — B kh.: HcTopnuecKoe oSoapeiiMe. CoopnuK. T. 6. Hr. 1893, c. 1—76.

Dějiny

T y p a e b B. A., Bonpoc o cbMiiMKnmiax b BajimiícKOM Mope. M. 1900. 13 c. (Tpyrțbi X ApxeojiornuecKoro cnesfla b Pure. 1896).

BIBLIOGRAFIE

651

C o n t e n a u G., La civilisation phénicienne. Nouv. éd. refondue. Paris. 1949. 319 p., pl. (Bibliothěque historique). Bibliogr., p. 297—310. Movers F., Die Phönizier. Bd 1—4. Berlin. 1841—1856. Smith S., Alalah and chronology. London. 1940. IV, 52 p. Weill R., La Phénicie et l’Asie Occidentale (des origines á la conguéte macédonienne) Paris. 1939, 204 p. (Coll. A. Colin. Sect, ďhistoire et scien­ ces économiques. Ns 221).

Jajzyk a písemnictví Friedrich J., Phönizisch-punische Grammatik. Rom. 1951. XXIII, 181 S. Hammershaimb E., Das Verbum im Dialekt von Ras-Schamra. Eine morphologische und syntaktische Untersuchung des Verbums in den alphabetischen Keilschrifttexten aus dem alten Ugarit. Kopenhagen. 1941. 268, VI S. Harris S. S., A grammar of the Phoenician language. New Haven. 1936. XI, 172 p. (American Oriental ser. Vol. 8). Kultura

K a n a h n h h ľ., Xcttckmc 6otm y apMan. JicTopnKo-jiMHrBMCTJiHecKoe nccjieflOBanne. — «Haynnsie Tpygti Epes. roc. yH-Ta». 1940. T. 14, c. 243— 316. HmkOJIBCKMH H. M., CbMHMKMMCKaH JKaTBeHHaH MMd)OJIOrHH n oSpngHOCTb. — «BecTHMK gpeBneü ncTopiin». 1946. Ns 2, c. 21-—30. Hmkojii ckmm H. M., c&MHMKMiícKne oßinMHHo-aeMjießejibHecKne Kyjibtm no TeKCTy Pac-IHaiupa. —■ «Bccthmk apcimen ncTopnn». 1946. Ns 1, c. 35—59. Hukojibckmm H. M., OTJOflM no nCTOpnn (Íwíhmkmmckmx oöiiimhiilix m 3eMJieflejibHecKnx KyjibTOB. T. 1. Mmhck. 1948. 427 c., KapTbi. (Axafl. nayK BCCP. Mh-t MCTopnn). BnÔJinorp., c. 421—422. Clemen K., Die Phönikische Religion nach Philo von Byblos. Leipzig. 1939. 77 S. (Mitteilungen der Vorderasiatisch-aegyptischen Gesellschaft. Bd 42. Hf. 3). D u s s a u d R., L’art phénicien du II-e millénaire. Paris. 1949. 122 p., 72 ill. E i s s f e 1 d t O., El im ugaritischen Pantheon. Berlin. 1951. 83 S. Obermann J., Ugaritic mythology. A study of its leading motifs. New Haven. 1948. XXIV, 110 p., 2 ill. (Publ. on the foundation established in memory of Philip Hamilton McMillan of the class of 1894 Yale college. Vol. 37).

Ke kapitole XIJI

STAROVĚKÁ PALESTINA Díla všeobecná Hhkojibckmk H. M., UpeBHMM Jíspaiwib. nonyjiíipHbie ouepKji ncTopnn

eBpeeB b HaynHOM ocBeipcnnn. Msg. 2-e, nepecM. n gon. M. 1922. X, 370 c. T io m e h e b A., Espen b flpeBHOCTn n b cpeflune BeKa. Hr. 1922. 382 c.

652

BIBLIOGRAFIE

BejiJiBiayseH K)., BsefleHue b ncTopnio Uspaním. Ilep. c hsm. H. M. HiíKOiibCKoro, co BCTyn. CTaľteň n TpeMH npnji. CII6. 1909. XXII, 427 c. Penan 3., UcTopna nspamitcKoro napofla. Ilep. c cbpaim. Ilofl pep, c npnM. n BCTyn. CTaTteň C. M. flyônoBa. T. 1—2. CII6. 1908—1911. B i č M., Palestína od pravěku ke křesťanství. Sv. 1—2. Praha. 1948—1949. Olmstead A., History of Palestine and Syria to the Macedonian con­ quest. London. 1931. XXXII, 664 p. L o d s A., Israel des origines au milieu du VIII-e siěcle. Paris. 1930. XVI, 595 p. (Ľévolution de 1’humanité. Synthěse collective. T. 27). Renan E., Histoire du peuple d’Israel. T. 1—5. Paris. 1887—1894. Prameny Hmkojibckmm H. M., IIpoSjieMbi kputmkm Bmójimm b coBeTCKoii HayKe. «BecTHMK flpeBHen mctopmm». 1938. N° 1, 30—44.

Albright W. F., The excavation of Tell Beit Mirsim. Pt. 2—3. London. 1938—1943. (The Annual of American schools of Oriental research. Vol. 17). G1 u e c k N., Explorations in Eastern Palestine. Vol. 1—2. New Haven. 1939—1951. (The Annual of the American schools of Oriental research. Vol. 18—19). G 1 u e c k N., The other side of the Jordan. New Haven. 1940. XVII, 208 p., ill. Marquet-Krause J., Les fouilles de Ay (Et-Tell). 1933—1935. La re­ surrection d’une grande cite biblique. Paris. 1949. 369 p. (Inst, francais d'archéologie de Beyrouth. Bibliothěque archéologique et historique. T. 45). O b e r m a n n J., The archaic inscriptions from Lachish. Baltimore. 1938. 48 p. Rowe A., The four Canaanite temples of Beth-Shan. Philadelphia. 1940. XIII, 101 p., pl., maps. (Pupl. of the Palestine section of the Museum of the Univ, of Pennsylvania. Vol. 2). Rowe A., Topographie and history of Beth-Shan. Philadelphia. 1930. XXII, 62 p. (Publ. of the Palestine section of the Museum of the Univ, of Pennsylvania. Vol. 1). Tell en Nasbeh, Excavated under the direction of the late William Frederic Bade. Vol. 1—2. Berkeley — New Haven. 1947. Weill R., La cite de David. Compte-rendu des fouilles exécutées, á Jeru­ salem sur le site de la ville primitive. Campagne de 1923—1924. T. 1—2. Paris. 1947. (Inst, francais d’archéologie de Beyrouth. Bibliothěque archéo­ logique et historique. T. 44). Bibliogr., p. 1—6.

Historiografie a archeologické objevy Hmkojilckhm H. M., Kpn3MC «KpiiTivieCKOii» 6n6jiencTHKn n aapamr

MapKCMCTCKoŕí MCTopwiecKOM HayKM. — «yněiibie sanucKM Beiiopyc. roc. yn-Ta». 1939. Bbin. 1, c. 3—66. KpauKOBCKaa B. A., HoBbie apxeojiornuecKue otkpmtmh b 3aňoppaHte. — «BecTHMK flpeBHeň MCTOprai». 1946. JV° 4, c. 120—126. MapKOBCKHÍi H. C., BnbjíeiicKa apxeojiornn. 2-po, nopoôpcHO n noifb.iiHeHO M3fl. Cod>MH. 1948. XV, 526 c., mjiji. (ymiBepcirreTCKafi 6h6ji. Ne 354).

BIBLIOGRAFIE

653

Albright W. F., The archaeology of Palestine. Harmondsworth. 1951. 271 p., 63 pl., map. (Pelican books. A. 199). Bibliogr., p. 256—257. M a c C o w n Ch. Ch., The ladder of progress in Palestine. A story of archaeological adventure. 3 ed. New York— London. 1943. XVI, 387 p., ill. Bibliogr., p. 353—363. M a c all s ter R., A century of excavation in Palestine. London. 1925. 335 p. Dějiny 3 a x a p o b A., MJiMCTMMJiHHe. Tjiasa m3 mctopmm Gtcmckoto Mnpa. JI. 1926. («CoobipeHMH Poc. IlajiecTMHCKoro o-na». T. 29). M a p k o h Jí. K)., CTpaHa «IHabar» b Xoikchmm 3a Tpn Mops AcbaHaci-iH HMKMTMHa. — «Tpyflw Bejiopyc. roc. yH-Ta». 1922. Ns 2—3, c. 304—325. HnKOJibCKnií H. M., UyfleMCKne MonapxoMaxM VII b. — «Hobbim Boctok». 1924. Ns 5, c. 289—294. Hmkoji bCKMň H. M., IIpaBO yčeJKnina b jipcbhcm Hspanjie. —• «yneiiBie sanncKM Un-Ta mctopmm Poc. accopMaiiMM Hayn.-Mccji. mh-tob oGiucctb. Hays». 1929. T. 7, c. 58—72. C t p y b e B. B., nofljiMHHaH npMHMna paspymenMH ny/iCMCKoro xpaMa na SjiecbaHTime b 410 r. ,n;o h. 3. — «Bccthmk flpeBHeii mctopmm». 1938. Ns 4, c. 99—119. apu an ob c km ů B., Xanaan m JispanjiB no flanntiM nocjieflHMx pacKonoK b JiepMXOHe. — «Hobbim Boctok». 1922. Ns 2, c. 514—520. Ill t ep h 6 e p r JI., Pojib coxpaHCHna mmciim b espeiicKOM jieBMpare. — «Ebp. crapMHa». 1924. T. 11, c. 177—179. Garstang J. and G a r s t a n g J. B. E., The story of Jericho. Neiw ed. London. 1948. XVI, 200 p. Rowley H. H., From Joseph to Joshua. Biblical traditions in the light of archaeology. London. 1950. XII. 200 p. Kultura

flbHK ohob M. M., AMopen. (K npoMcxoiKfleHMio KyjiBia Gora Hncyca). — «BecTHMK flpeBHen mctopmm». 1939. Ns 4, c. 60—69. Hmko jibckmm H. M., Kepy6bi no flanHBiM Bmójimm m boctohhom apxeojiotmm. — «TpyflBi Bejiopyc. roc. yH-Ta». 1922. Bbin. 2—3, c. 198—223. Hmkojibckmm H. M., Motmbbi KpecTBancKoro MeccnanM3Ma b npopouecTBe VIII b. —- «yaeiiBie sanncKM Un-Ta mctopmm Poc. accomiaiiMii nayH.-MCCJi. mh-tob oBiucctb. HayK». 1928. T. 6, c. 15—35. Hmkojibckmm H. M., HpoMCxojK/ieHMe joGhjicmhoto rosa. — «JÍ3B. Anafl. HayK CCCP. OTfl-Hne oSmecTB. HayK». 1931. Ns 9, c. 1031—1063. Hmkojibckmm H. M., Cjicjibi MarnnecKOM jiMTepaTypni b KHMre Hcajimob. — «TpyflBi Bejiopyc. roc. yH-Ta». 1923. Ns 4—5, c. 1—40. P a h o b m h A. B., OuepKM mctopmm speBHeespencKOM pejinrnM. M. 1937. XXXIV, 400 c. Crpyse B. B., OnpeflejieHMe Kpyra b MaTeMaTMKe espeeB. — «C6ophmk ErMnTOJiorMHecKoro KpyiKKa npn JleHMHrp. roc. yn-Te». Ns 2, c. 1—3. Ha H6M. H3. SpaiiK-KaMeneiiKMií KF., HpopoKM-nynoTBopiiBi. O mccthom npoMCXOSKfleHMM MM BMßjieücKan pejinrnu b cbctc HOBenmnx apxeojiorjiHecKMx pacKonoK. — «BecTHMK flpeBHeü MCTopnM». 1937. Ns 1, c. 94—113. p 9 3 e p /I X., MKa BocTOKa». 1949. T. 3, c. 88—89. Ilep erejiH T. B., VpapTCKMe naMHTHMKM Mysen ľpysMit. TSmjimcm. 1939. 8, 80, 32 C. (IÍH-T SBBIKa, MCTOpMM M MaTepnajIbHOM KyjIbTypbl). B e p e t e ji m ľ. B., 9nnrpait>MHecKMe Haxo^KM b Muxctb — flpeBiieii ctojimlic rpy3MM. — «BecTHMK flpeBHeŕl mctopmm». N° 2, c. 49—57. Lehmann-Haupt C. F., Corpus inscriptionum chaldicarum. 1—2. Berlín. 1928—1935. Historiografie a dějiny archeologických objevů

A b fí m e b B. M., IÍCTopMKO-apxeojiornHecKoe M3yneHMe spesnero KaBKa3a. — B KH.: BBaflúaTb naTb jieT mctopmhcckom HayicM b CCCP. M. — JI. 1942, c. 54—64. ApMHHCKaH MCTopwH, coHMH(íiniaH MoMceeM XopeHCKMM, c KpaTKMM reorpaeBHeMinne cneflei-iMa o 3aKaBKa3be. BaKy. 1927. VIII, 274 c. Hmotpobckhm B. B., ApxeojiorMHecKoe M3yneHMe flpeBHenmero SaxasKa3bH. — «BecTHMK spcbhcm mctopmm». 1947. N° 3, c. 167—187. Hmotpobckmm B. B., ApxeojiorMH 3aKaBKa3bH c flpeBHeňniMX BpeMéH 30 I TbiCHHejieTMH so h. a. Kypc jieKiíMíl. JI. 1949. 132 c. 12 Taßji. (Jíh-t mctopmm).

Jazyk a písemnictví KanangíiH P., O KOHijenTyajibHO-MfleojiorMHecKOM CTopone HeKOTopbix ypapTCKMx cjiOB m BbipaxceHMM. — »Archiv orientální«. 1949. Vol. 17, Ps 1, p. 360—373. Dějiny

ApyTWHMH H., K Bonpocy o JiOKajiM3apMM CTpaHbi HnsaT. — «Ü3B. (AKafl. HayK ApM. CCP). OßmecTB. nayKM». 1952. N» 6, c. 117—122. Ha apM. H3. ApyiiOHHH H., O HeKOTopbix oniMÔKax Tpy^oB H. H. Mappa no mctopmm ypapiy. — B KH.: HccjießOBaHna no H3biKO3HaHMio m apMHHOBefleHMio. 42 Dějiny starověkého Východu

658

BIBLIOGRAFIE

(CBophmk). T. 1, nocBHLqeiniLiM roflOBiqMHe onySjiMKOBanna Tpy.ua M. B.

CTajiMEta «MapKCM3M m Bonpocbi HSMKOSHanMH». EpeBaH. 1951, c. 151—-162. Ha apM. H3. flxaBaxMmBMHH Ji. A., OcnoBHbie MCTopMKO-3THOJiornHecKMe npoBjieMbi mctopmm FpysMM, KaBKasa m BjiMjKHero BocTOKa. — «Bccthmk ppeBHeii mctopmm». 1939. Mb 4, c. 30—49. JJbflKOHOB Ji. M., HocjiejuHMe roflbi ypapTCKoro rocypapcTBa no accnpoBaBMJIOHCKMM MCTOHHMKaM. —- «BeCTHMK ppeBIIGM MCTOpMM». 1951. Me 2, c. 29—39. K ji m t h a h A., Upcbhmm ropofl Astuhini. — « JIpcbhoctm BOCTOHHbie». 1901. T. 2. Bbin. 2, c. 102—104. Ky$TMH B. A., K Bonpocy o flpeBHeiiiiiMX Kopnax rpy3MHCK0M KyjibTy­ pbi Ha KaBKaae no pai-iHbiM apxeojioriiM. — «Bccthmk Toe. Mysca PpysiiM (AKafl. HayK Tpy3. CCP)». 1944. XII B, c. 291—397. MeJiMKMmBjuiJi T. A., flpiayxM. (Ms mctopmm IOjkhoto 3aKaBKa3bH b flpeBHeBOCTOHHyio anoxy). — «Bccthmk ppotihcm mctopmm». 1950. Me 4, c. 26—42. MeuMKnmBHJiM F. A., /JpcBHCMinee papcTBO na TeppMTopnM kpkhom FpysMM. — B kh.: Ill Havanan ccccmh JiHCTMTyTa mctopmm mm. anafl. A>KaBaxMniBMJiM. 6—7 pex. 1950 r. Haan paSoTbi m tcsmcm poKjiapoB. T6mjimcm. 1950, c. 5—6. Ha rpy3. M3. MejiHKMinBMJin T. A., K Bonpocy o ppeBHCMineM onare ypapTCKMx njieMen. — «Bccthmk ppeBHeii mctopmm». 1947. Me 4, c. 21—29. MejiMKHiiiBmiM F. A., Mycacnp m Bonpoc o ppcbneMineM onare ypapickmx njieMeH. —• «Bocthmk ppcbhcm mctopmm». 1948. Mb 2, c. 37—38. Mcjimkhuiemjim F. A., HexoTopbie Bonpocbi mctopmm ManeficKoro papCTBa. — «Bccthmk ppeBHeii mctopmm». 1949. Mb 1, c. 57—72. MejIMKMIHBMJIM F. A., HCKOTOpbie BOnpOCbl COpMajIbHO-aKOHOMMHeCKOii mctopmm HaMpM-ypapTy. — «BecTHMK flpeBHefi mctopmm». 1951. Mb 4, c. 22—40. Mcjimkmiiibmjim P. A., ypapTOBepnecKne saMCTKM. — «Bccthmk ppeBHefi mctopmm». 1951. Mb 3, c. 174—181. M e ip a h m h o b M. H., Boctohhoc 3aKaBKa3be BpeMeH xajipcKMx sasoeBaHMM. - «BeCTHMK ppeBHeii MCTOpMM». 1937. Mb 1, c. 66---67. Hmkojibckmm M. B., JJpeBHMH CTpana ypapiy n cjieppi accMpo-BaBMjiohckom KyjibTypbi Ha KaBKase. — «3eMJieBepeHMe». 1895. T. 2. Kh. 1, c. 1—24. HuoTpoBCKnii B. B., Topop 6ora Tenine6bi — nocjiepHMM ohjiot ypapTckom BJiacTM b 3aKaBKa3be. —■ «Bccthmk ppeBiieii mctopmm». 1948. Mb 4, c. 143—153. Hmotpobckmm B. B., CKMk k m n A., Bonpocbi MCTopMKO-apxeojiornnecKOM nepMOflnsapMM jIpeBnero CaMapKanpa. — «Bocthmk speBHeň mctopmm». 1947. Na 4, c. 127— 135. T o ji c t o b C. n., OcnoBHbie Bonpocbi /ipcBHeM mctopmm Cpepneii A3mm. — — «BecTHMK HpeBHefí mctopmm». 1938. Ns 1, c. 176—203. T O JI C T O B C. n., IICpM0flM3aUMH flpeBH6M MCTOpMM CpepHCM A3MM. --«KpaTKMe cooSipenMM o flOKjiaflax m nojieBbix MCcjiejjOBaHMJix JÍH-Ta mcto­ pmm MaTepMajibHOM KyjibTypbi (Axafl. nayK CCCP)». 1949. Bbin. 28, c. 18 —29. T o ji c t o b C. n., no cJieflaM ppeBnexope3MMMCKoií pmbmjim33pmm. M. — JI. 1948. 322 c., 7 ji. mjiji., KapTbi. T K> p m h B. O., CopnajibHoe iiojiojkchmc kur-taš no flOKyMenraM m3 «coKpoBMipHMpbi» nepcenojin. — «BecTHMK ppeBHen mctopmm». 1951. Ns 3, c. 21—39. p e m m a n A. A., njienennbiil Bpar flapnii — CKMcfr Cnynxa. — «JÍ3B. AKafl. HayK CCCP. OTfl-HMe jimt-phi m M3biKa». 1948. Marí—miohb. T. 7, Ns 3, c. 235—240. ílKySoBCKMíi A. K)., flpeBHMM nífflfljKMKeHT. — B kh.: Ho cfleflaM flpeBHMx KyjibTyp. M. 1951, c. 209—270, mjiji. Cameron G. G., History of early Iran. Chicago. 1936. XVI, 260 p. H u a r t C. I., Ancient Persia and Iranian civilization. New York. 1927. XIX, 249 p. Prášek, Geschichte der Meder und Perser bis zur makedonischen Erobe­ rung. T. 1—2. Gotha. 1906—1910 Rogers R. W., History of ancient Persia from the earliest beginnings to the death of Alexander the Great. New York. 1929. XV, 393 p. Tolstov S. P., Po stopách dávného Chórezmu. Slovanské nakladatelství. Praha 1951, 424 str

666

BIBLIOGRAFIE

Jazyk a písemnictví

Cípy b e B. B., PecJiopMa nncbMeHHOCTM npn Aapnu I. — «BecTHMK flpeBhcm mctopmm». 1951. N» 3, c. 186—191. To ji ctob C. IT., K Bonpocy o npoTOxopesMMMCKOM nMCbMennocTM. — «KpaiKMe cooómeHMH o flOKJiaflax n nojieBbix MCCJieflOBaHMHX Un-Ta mcto­ pmm MaTcpMajiBHOii KyjibTypbi (Aicaa. nayK CCCP)». 1947. T. 15, c. 38—42, mjiji.

To ji ctob C. n., MoneTbi maxoB speBHero Xope3Ma m flpeBHexope3Mniickmm ajicpaBMT. — «BecTHMK apeBiieii mctopmm». 1938. Ns 4, c. 120—145. Geiger W. und Kuhn E., Grundriss der iranischen Philologie. T. 1—2. Strassburg. 1895—1904. Kent R. G., Old Persian grammar. Texts. Lexicon. New Haven. 1950. XII, 216 p. (American Oriental ser. Vol. 33).

Kultura B o p o h n h a B. JI., npneMbi CTpoMTejibHOM tcxhmkm floapabcKoro nepMO.ua b CpeflHeii A3mm. — «KpaTKMe cooSmeHMH o flOKjia/iax m nojieBbix mccjic/(OBariMJix Jin-Ta mctopmm MaTepnajibHOM KyjibTypbi (Aira/p nayK CCCP)». 1949. Bbin. 28, c. 103—108, mjiji. MaKOBejibCKMii A. C., BpeMH jkm3hm SapaTynrrpbi. — «JfoKJia/ini (Axafl. nayx AsepS. CCP)». 1951. T. 7. Nb 4, c. 187—190. M e m a n m h o b H. TÍ., OpnaMCHT cyscKMx nain nepsoro ctmjih. — «JÍ3B. Poe. AKafl. mctopmm MaTepMajibHOM KyjibTypbi». 1927. T. 5, c. 412—448. MHTHna H. 3., /(Ba pe3Hbix Kaiiriii GpaiMTaiKa. — «Tpyflbi Orpejia mcto­ pmm KyjibTypbi m MCKyccTBa BocTOKa (Poe. OpMMTaiKa)». 1940. T. 3, c. 161— 165. C t p y b e B. B., PoflMna 3opoacTpn3Ma. —- «CoBeTCKoe BOCTOKOBeflenMe». 1948. T. 5, c. 5—34. Tpesep K. B., PonaTinax — nacTyx-papn. — «Tpyflbi OTjiejia mctopmm KyjibTypbi m MCKyccTBa BocTOKa (Poe. OpMM'raiKa)». 1940. T. 2, c. 71—86. Tpesep K. B., OrpaiKeHMe b ncKyccTBe flyajiMCTMnecKOM KonqenqMM 30poacTpM3Ma. — «Tpyflbi OTflejia mctopmm KyjibTypbi m MCKyccTBa BocTOKa (Poe. OpMMTaiKa)». 1939. T. 1, c. 243—254. d? p e m m a h A. A., JlpeBHenepcMflCKMM KajieH^apb b CBeTe HOBeiiniMx otkpbitmm. — «BecTHMK flpeBneii mctopmm». 1946. N° 3, c. 15—26. p e m m a h A. A., Hosan padOTa no corflMMCKOMy Kajienflapio. — «BecT­ HMK flpeBHCM mctopmm». 1939. Ns 4, c. 124—125. ílKyóoBCKMK A. K)., Cpe^HeasMaTCKMe codpanMa SpMMTazKa m mx 3naneHMe flJin nsynenMn mctopmm KyjibTypbi m MCKyccTBa CpcflneM Asmm ho XVI b. — «Tpyflbi OTflejia mctopmm KyjibTypbi m MCKyccTBa Boctoku (PocOpMMTaiKa)». 1940, T. 2, c. 7—24. Ackerman Ph., The Luristan bronzes. New York. 1940. 19 p., ill. (The Persian exhibition). Christensen A., Etudes sur le Zoroastrisme de la Perse antique. Kobenhavn. 1928. 59 p. H e r z f e 1 d E. E., Zoroaster and his world. Vol. 1—2. Princeton. 1947. Jackson A., Zoroaster, the prophet of ancient Iran. New York. 1919. XXIII, 314 p.

BIBLIOGRAFIE

667

Bibliografie

Henning W. B., Bibliography of important studies on old Iranian sub­ jects. Tehran. 1950. 53 p. Wilson A. T., A bibliography of Persia. Oxford. 1950. X, 253 p.

Ke kapitole XIX

STAROVEKÁ INDIE

Všeobecné práce Akohhh T., UpeBHHH Mhähh m Kmart. Epesan. 1940. 112 c. OcMnoB A., KpaiKMii ouepK mctopmm Jíhumm no X BeKa. M. 1940. 99 c. (Mock, op^cna Jlemn-ia roc. yn-r mm. M. B. JIoMonocoBa). III o ji n o Jí. A., IÍCTopníi apesneil Jíh^mm m upeni-iero Kuran. EpesaH. 1946.

118 c. Ha apM. n3. A a h r e C. A., Jíh^mh ot nepBoSbiTHoro K0MMyHM3Ma no pa3Jio>K6HMH paSoBJíaflejibnecKoro cípom Hep. c anrji. A. M. OcunoBa. HpenMCJi. A. M. JJbHKOBa m A. M. OcnnoBa. M. 1950. 208 c. M a k k e H 3,, UpeBHeitman Kyjitrypa aojimhm Jínna. Hep. c aHWi. M. B. ľpaKOBOM-CBMpMflOBoií. Hon pen. m c npeflucji. B. B. Crpyse. M. 1951. 143 c., mjiji. BnBjíMorp., c. 138—142. D a n g e S. A., India from primitive communism to slavery. Bombay. 1949. 175 p. D a n g e S. A., Indie od prakomunismu k otroctvi. Praha. 1950. 190 str. The Cambridge history of India. Vol. 1. Rapson E. J. Ancient India. Cam­ bridge. 1922. 696 p. Bibliogr., p 653—696. Mackay E., Early Indus civilizations. London. 1948. XIV, 169 p., ill. map. Bibliogr., p. 161—162. Masson-Oursel P., Linde antique et la civilisation indierme. Paris. 1935. XXII, 497 p. S a s t r i K. A. N., History of India. Pt 1. Ancient India. Madras. 1950. 330 p., maps. Smith V. A., The early history of India. From 600 B. C. to the Muhammedan conquest including the invasion of Alexander the Great. Oxford. 1925. XII, 536 p. Prameny

AHTMHHbie nucarejiM o ppeBiieri Mhamm. — «Bccthmk flpeBiieii MCTopmi». 1940. Ns 2, c. 221—229. Koccobmh W., Hánb m HaManHiM. Hep. c caHCKpMTCKOro. M. 1851. 47 c. JI a p M H B., JÍ3 oSuaCTM BenMMCKOM nO33MM. Hep. OTpbIBKOB M3 PMr-Beflbl. — «Boctok». 1924. N° 4, c. 46—57. M m h a e b Ji. H., OuepK BaiKHeiimiix naMUTHMKOB cancKpuTCKOM jiMTepaTypbi. — B kh.: BceoSman mctopmu Jiniepaiypbi. Hon pen. B. ., TaflaTenBHMe koctm m3 Xananu (Kuran). OnepK Mcropiru m npoÔueMaTMKM b cbh3h c KOJUieKpnefi IlKfln. M.—JI. 1935, 107, VII c. (Aicap,. nayx CCCP. Tpypbi Un-Ta asbixa ir MbiinxeiiMa). BuBiiuorp., c. 57— 103. B a c n Ji i> e b B. n., KirraMCKaji xpecTOMarna. H. 1—3. CH6. 1868—1898. B acn jiteB B. H., npuMeuanuH Ha BTopoií BBinycK KMTaíícKoň xpecTOMa™. Hep. n TOJiKOBanne JlyHB-ioň’ji. CH6. 1884. JIiiTorp. BacmiBeB B. n., HpMMenaHMH na TpeTnii BBinycK KUTaiicKoit xpecToMaTMM. Hep. M TOJIKOBaHMe HlM-Ij3MH’a. cne. 1882. 160 c. d? ji y r K. K., MaTepiiajiBi no ncTopim Kuran (Hepnoa I-íiiB-niai-i). M.—JI. 1935. 29 c. («BnGjiMorpacbMH Boctoku». 1934. Bbih. 7). Cy Bmh - H m, norpeôeHne b paiioHe BocTonnee /fyi-ipan Tanroy. neKMH. 1948. 290, 20 c., mjiji. Ha kmt. H3. Andersson J. G., Topographical and archaeological studies in the Far East. Stockholm. 1939. 118 p., 68 pl., maps. (The Museum of Far Eastern antiquities. Bull. 11). Bergman F., Archaeological researches in Sinkiang. Stockholm. 1939. 258 p., ill. (The Sino-Swedish expedition. Publ. 7. Archaeology. 1). Legge J., The Chinese classics. Vol. 1—5. Oxford. 1860—1895. Legge J., Sacred books of China. London. 1875—1891. (Sacred books of the East. T. 3, 16, 27, 28, 39, 40).

672

BIBLIOGRAFIE

Museum of Far Eastern antiquities. Bulletin. Stockholm. 1930—1931. Segalen V., Mission archéologique en Chine (1914 — et 1917). Atlas. T. 1—2. Paris. 1923—1924. Historiografie a dějiny archeologických objevů

A ji eKceeB B. M., Cy^tßbi KMTaňcKoň apxeojiornn. — «Hrb. Poe. Axafl. ncTopMM MaTepnajibHOM xyjibTypbi». 1924. T. 3, c. 49—80. EoraeBCKMii B., Ku-raii na 3ape MCTopnn. — «Hobbim Boctok». 1925. JVe 7, c. 242—261. To Mo-lKo — ncTopwK flpeBHcro Kutsh. — «BecTHMK jipcBueii ncTopnn». 1952. Nb 1, c. 17—25. C e m e h o b C. A., flpeBHeMinnfi nepnofl b mctopmm Kuran. (K MToraM apxeoJiorimecKMx MccjiejtOBaHMM b CesepHOM Krtrae 3a nocjieflHne /(Ba HecHTMJieTMH). — «BecTHMK flpeBHeň nciopnn». 1949. Nb 4, c. 211—224, 15 MJIJI. Ktc P., HoBeniiiMe apxeojiornnecKne pacKonKn b Khtrůckoů Hapofli-ioů PccnyôjiiiKe. — «Bccthmk flpeBHeů mctopmm». 1952. Nb 3, c. 156—164. Dějiny

fly Man JI. Jf., PecfcopMEi Ban Mana. — «BecTHnx flpeBHeü ncTopmr». 1940. Nb 1, c. 82—98. K o h p a g H. M., CyHb-ij3bi. TpaKTaT o boohiiom ncKyccTBe. Hep. m mccji. M.—JI. 1950. 404 c. (Axafl. HayK CCCP. Mh-t BOCTOKOBefleHnn). CnMOHOBCKan JI. B., Bonpocbi nepnoflnsapHM ^pesneit mctopmm KaTan. —• «Bccthmk flpeBHeü mctopmm». 1950. Nb 1, c. 37—47. C ieny TMHa T. B., K Bonpocy o coqnajibHO-SKOHOMimecKMx OTHomcratax b Knrae b XIV—XII bb. flo h. 3. — «Bccthmk flpeBneii mctopmm». 1950. Nb 2, c. 56—76. HeßoKcapoB H. H., K Bonpocy o npoMCxoasfleHMM KMTaüqeB. — «CoBeTCKan STHorpacbim». 1947. Nb 1, c. 30—70. Creel H. G., The birth of China. A study of the formative period of Chi­ nese civilization. London. 1936. 402 p. Eberhard W., Lokalkulturen im alten China. T. 1. Leiden. 1942. 447 S. G r a n e t M., La civilisation chinoise. La vie publique et la vie privée. Paris. 1948. XXI, 525 p., ill., cart. Lee, Mabel, Ping - Hua; The economic history of China. New York. 1921. 461 p. Lou Kan-Iou, Histoire sociale de ľépoque Tcheou. Paris. 1935. M a s p e r o H., L’agriculture et la vie paysanne dans la Chine antique. — «Journal asiatique». 1943—1945. T. 234, p. 429. Pan Ku, The history of the former Han dynasty. A critical translation with annotations by H. Dubs. Vol. 1—2. Baltimore. 1936—1944. Tch’ouen Ts’iou et Tso Tchouan, Le chronique de la principauté de Lôu. Par S. Couvreur. T. 1—3. Paris. 1951. (Les humanités d’Extreme Orient. Textes de la Chine. Serie culturelie des hautes etudes de TienTsin). T e g g a r t T. I., Rome and China. A study of correlations in historical events. Berkeley. 1939. XV, 283 p.

BIBLIOGRAFIE

673

Tschepe A., Histoire du royaume de Tsin (1106—952 av. J. C.). ChangHai. 1910. XXII, 437 p. Tschepe A., Histoire du royaume de Tch’ou (1122—223 av. J. C.). ChangHai. 1903. 402 p. Wilbur C. M., Slavery in China during the former Han dynasty. 206 B. C. — A. D. 25. Chicago. 1943. 490 p.

Jazyk a písemnictví

BacMJiteB B. n., AnajiM3 KMTaMCKMX neporiracboB. H. 1—2. CHS. 1883— 1884.

Kultura B acn jib ea B. n., ByflflM3M, ero flOFMaiM, mctopmh m jinreparypa. H. 1—3. CH6. 1857—1869. I'eop meß ckmíí C. M., MndmuecKue B033pemiH m Miicbbi KMTaůijeB. CH6. 1892. XIV, 117 c. Hearnce E., BbicTaBKa KUTaiicKoro MCKyccTBa m iiobek apxeojioruuecKMe naMHTHMKM flpeBHero Kuran. — «Bccthmk upeBiieii mctopmm». 1940. N° 2, c. 172—178. K k> H e p H. B., JleKijMM no ncTopnu pasBMTwn ochob rmtumckom MarepuajibHoii M flyxoBHOii KyjiBTypbi. BjiaflMBOCTOK. 1921. n e T p o B A. A., Ban-Bu. IÍ3 mctopmm KMTaücKOÄ 4>mjiocomm. M.—JI. 1936. n e T p o B A. A., JÍ3 MCTopuu MaTepuajiMCTiiHecKux Mgeii B flpeBHeM Knrae. — «BecTHMK flpeBHeü mctopmm». 1939. N° 3, c. 49—-71. n o n o B H. C., KMTaÜCKMM cbiwiococb M3H-If3bl. nep. C KMT., CHa6»ěHHbIM npuM. CHS. 1904. 262 c. T p y 6 e B., JfyxoBHan KyjibTypa Kuran. JlMTeparypa, pejiurun, KyjitT. Hep. c hcm. H. O. Ocftpyccn. CH6. 1912. XIV, 237 c. (CospeMeHHoe uejiOBeuecTBo. B-Ka o6mecTBO3HaHMn). Balázs E., La crise sociale et la Philosophie politique á la fin de Han. — «Thoung pao». 1949. Vol. 39. Livre 1—3, p. 83—131.

Odbornou revisi přepisů orientálních jmen a názvů provedli, dílo opatřili redakčními poznámkami, doplnili mapy a vysvětlivky v rejstříku napsali tito pracovníci kateder Předního a Středního Východu, Indie a Dálného Vý­ chodu filologické fakulty Karlovy university v Praze:

Dr Oldřich Friš|,

Dr Berta Krebsová, Dr Stanislav Segert, Dr Vladimír

Souček a Dr Zbyněk Žába. 43 Dějiny starověkého Východu

REJSTŘÍK

Abdi-Milki - syrský kníže, známý z elamarnské korespondence - 411 Abcházie — oblast v Gruzii - 423 Abú Simbel - místo v Nubii se staroegypt­ ským skalním chrámem— 140, 241, 242, 243, 458 Abúsír - nyní vesnice v Egyptě se zbytky slunečních chrámů z V. dynastie — 282 Abúsír el-Melek — vesnice v Dolním Egyp­ tě, u níž je místo vykopávek — 158, 211 Abydos — viz Ebózev Adab — sumerské město v jižní části Me­ zopotámie — 60 Adad - akkadský bůh bouře - 102, 378, 383, 389, 391 Adadnirari I. - středoassyrský panovník 381, 391, 429 Adapa — legendární osoba z básně o Adapovi - 111 Adonis - milenec Afrodity - 344 Agatharchidés - řecký historik - 129 Agga — král Kiše, protivník Gilgameše, známý z básně „Gilgameš a Agga“ —106 Agům - středobabylonský vládce kassitské dynastie - 91, 92 Agušaja - bohyně, o níž jedná stejno­ jmenná báseň - 106 Ahmóse I. - první král XVIII. dynastie egyptské - 213, 220, 250 Ahmóse II. — egyptský panovník XXVI. dynastie - 446, 453, 454, 460, 461, 464, 484, 486, 487 Ahuramazda (Ormuzd) - „Moudrý Pán“, princip dobra v zoroastrismu — 470, 476, 489, 498, 499, 504, 505, 506 Achab — král izraelský — 349 Achajmenovci - staroperská dynastie (550-330 př. n. 1.) - 29, 470, 471, 473, 478, 488, 490, 492, 498, 499, 502, 507, 511, 537 Achetaton — hlavní město egyptské za krá­ le Achnatona - 140, 143, 228, 231, 235 Achmim - viz Epev Achnaton — egyptský král, reformátor,

z XVIII. dynastie - 36, 135, 140, 145, 226, 227, 228, 229, 231, 233, 234, 235, 267, 274, 286, 287, 390 Aj-ti - císař za dynastie Chán - 592 Akkad - stát a město ve střední Babylonii, sídelní město akkadské dynastie —26,28, 31, 35, 38, 39, 40, 51, 52, 60, 61, 62, 63, 65, 66, 70, 71, 73, 74, 78, 91, 92, 96, 98, 120, 121, 304, 337, 378, 385, 392, 412, 449 Akki - vychovatel Sargona Akkadského 61 Akizzi — kníže Katny - 225, 316 Akko — přístavní město v severní Pales­ tině — 326 Aksum - místo v nynější Habeši - 14 Aleppo (Chalpa) - město v Sýrii - 221, 237, 304, 316, 317, 327, 394 Alexandr Makedonský — vládce Makedo­ nie, podmanitel mnohých zemí evrop­ ských, asijských, afrických - 9, 12, 23, 24, 513, 538, 539, 540, 550, 602 Alexandrie - město v západní Deltě - 131, 146 Ališar - pahorek ve střední Malé Asii 296, 314 El-Amáda - místo v Nubii mezi 1. a 2. peřejemi - 236 El-Amarna - místo v Egyptě, naleziště t. zv. ,,el-amarnského archivu“ - 36, 135, 140. 149, 223, 228, 230, 231, 232, 234, 286, 316, 328, 329, 330, 336, 350, 354 Amélineau E. - francouzský egyptolog 159 Amenemhét I. — staroegyptský panovník XII. dynastie - 199, 200, 201, 204, 277, 288 Amenemhét II. - staroegyptský panovník XII. dynastie - 197, 198 Amenemhét III. — staroegyptský panov­ ník XII. dynastie - 194, 195, 197, 198, 202 Amenemhét IV. — staroegyptský panovník XII. dynastie — 197

676

REJSTŘÍK

Amenhotep II. - egyptský panovník XVIII. dynastie - 222, 223 Amenhotep III. — egyptský panovník XVIII. dynastie - 217, 223, 224, 225, 231, 251, 330 Amenhotep IV. — viz Achnaton Ameni — beníhasanský nomarcha - 200 Amenré — staroegyptský bůh Amón, slou­ čený s bohem Réem — 247, 248, 249, 267, 456 Amentet - Ŕíše mrtvých - 184, 190 Ammianus Marcellinus — řecký historik, píšící latinsky - 131 Amón - staroegyptský bůh - 135, 140, 141, 196, 214, 215, 219, 220, 228, 231, 232, 233, 234, 235, 238, 239, 240, 241, 247, 248, 249, 262, 267, 274, 284, 452, 453, 455, 456, 457, 458 Amos - prorok judský - 372 El-Amra - archeologické naleziště v Egyp­ tě - 157 Amu-Darja - řeka ústící do Aralského moře - 466, 469, 476, 500, 593 Amurru — krajina na území dnešní Sýrie — 36, 62, 65, 67, 316, 319, 449 An, Anum, Anu — nejvyšší bůh sumerského a akkadského pantheonu - 74, 89, 90, 98, 99, 101, 102, 108, 111, 112, 383, 391 Anály psané na bambusu — nejstarší za­ chované údaje o čínské starověké his­ torii — 555 Anat — egyptská bohyně — 240, 343, 344, 375 Anatolie - Malá Asie - 314 Anau - staré sídliště, známé archeologic­ kými nálezy — 477 Anaximandros — řecký filosof — 127 Andhra — země v jihovvchodní Indii — 543 Angra-Mainju (Ahriman) — zlý duch, princip zla v zoroastrismu - 504 Aníba — místo v Nubii — 159 Anittaš — chetitský panovník, zakladatel říše chetitské — 299, 303, 305, 307, 314 Aniův papyrus Britského musea — obsa­ huje text staroegyptské „Knihy mrtvých“ - 286 An-jang - hlavní město za vlády dynastie Šang (Jin) - 561, 563, 564, 566, 567, 569, 572 Anšan - hornatá oblast v Elamu - 64, 71, 449, 474, 482, 483 Antiochie - město syrské - 327, 593 Anubanini — král Lullubitů v III. tisíci­ letí - 100, 468 A nubis (iec.) - viz Anup Anúket - egyptská bohyně - 202

Anup (řec. Anubis) - staroegyptský bůh 165 Anup — jméno jednoho z bratří v staro­ egyptské povídce ,,O dvou bratrech“ — 280 Apastamba - jméno, kterým se označuje jihoindická védská škola (Ápastambova) - 511, 529, 531, 533, 534, 535 Apis - řecký název posvátného býka sta­ rých Egypťanů (viz Hapi) -133,262,487 Apriés - viz Vahjebré Apsu - mythická postava z babylonského eposu o stvoření světa - 97 Arábie - 19, 42, 62, 65, 67, 154, 225, 335, 340, 344, 364, 366, 369, 396, 397, 407, 408, 449 Aracani - řeka v oblasti bývalého urartského státu - 418 Arad - město ve Foinikii - 336 Arachati - město dobyté chetitským krá­ lem Suppiluliumou — 311 Arachosie — dnešní Kandahár, satrapie staroperské říše — 494, 540 Ararat Velký - hora v oblasti bývalého urartského státu - 417, 418, 430 Arax — řeka v oblasti bývalého urartského státu - 417, 418, 425, 430, 431, 432, 434 Arbela - město východně od Tigridu, v jehož blízkosti se strhla bitva Ale­ xandra s Peršany - 480 Ard - urartský bůh slunce - 437 Ardví súra anáhita — vodní bohyně zoro­ astrismu — 503 Argišti I. - urartský panovník - 420, 421, 422, 426, 431, 432, 433 Argištichinili - centrum urartského státu v době vlády Argištiho - 432, 435 Aristoteles — řecký filosof — 379 Arment (Hermónthis) —nynější název sta­ roegyptského města Onu jižního — 159 Arpačiiia — město na Tigridu poblíž Ni­ nive - 380, 382 Arrianos — řecký spisovatel — 513, 533 Arsinoé - řecké město v Egyptě a správní středisko krajské v řecko-římských do­ bách - 129 Arslan-Taš — (starověký název: Chadátu), město na středním toku Eufratu - 381, 394 Arthašástra — Kautiljův spis o politice a vladařském umění - 511, 541, 544 Artíjet - kraj v Nubii - 185 Aryandés - perský satrapa v Egyptě - 497 Arzava — knížetství, území v jižní části Malé Asie - 217, 312 Asítavandas - panovník Danumnů, zná­ mý z dvoujazyčného nápisu na Karatepe - 298

REJSTŘÍK

Asósi - egyptský král V. dynastie - 184 Assarhaddon - novoassyrský vládce - 22, 341, 396, 398, 401, 404, 405, 410, 411, 458, 480 Assiút - viz Siovt Assuán — nynější název města na jižní hranici vlastního Egypta — 161, 167, 200 Assyrie - stát v severní části Mezopotá­ mie - 12, 16, 19, 22, 32, 36, 39, 47, 72, 79, 96, 118, 120, 217, 223, 224, 307, 308, 315, 317, 326, 332, 336, 337, 361, 373, 377, 378, 379, 380, 381, 382, 383, 384, 385, 386, 387, 388, 389, 390, 391, 392, 393, 394, 395, 396, 397, 398, 399, 401, 403, 406, 407, 408, 409, 410, 411, 412, 413, 418, 420, 423, 425, 430, 432, 434, 435, 438, 439, 443, 444, 456, 458, 460, 474, 480, 481, 489, 495, 535 Astarté — viz Aštóret Astruc J. - francouzský lékař a spisovatel z XVIII. století - 352 Astyagés (Ištuvegu) - medský král - 449, 481, 482 Ašdod — město v Přední Asii — 344 Aškalon - filistínské město v jižní Pa­ lestině - 238, 331 Ašóka — mocný indický král, podporova­ tel buddhismu —511, 542, 543, 544, 545, 549 Aššur - hlavní město Assyrie - 71, 118, 302, 307, 379, 381, 382, 383, 385, 388, 389, 390, 391, 395, 396, 405, 408 Aššur - hlavní bůh assyrského pantheonu - 361, 389, 404, 407, 506 Aššurbanipal — novoassyrský panovník — 36, 107, 377, 381, 396, 399, 401, 403, 404, 405, 412, 413, 414, 438, 458, 474, 482 Aššurnasirpal - novoassyrský vládce 21, 380, 393, 394, 395, 400, 401, 403, 415 Aššuruballit - středoassyrský panovník 390, 391 Aštóret (řec. Astarté) — asijská bohyně — 239, 240, 273, 338, 373 Atar - perský bůh ohně - 503 Athríbis — viz Hathríb Aton - sluneční koule, staroegyptské neosobníbožstvo — 135,143, 228, 229, 231, ,232, 234, 235, 267, 274, 463 Atum — egyptský bůh — 204, 244, 457 Auza - město v Libyi - 339 Avan — město v Elamu — 63 Avaris — viz Hatvóret Avdijev V. I. — sovětský historik, orien­ talista - 17 Avesta - sborník náboženských textů zo-

677

roastrovců — 473, 475, 476, 477, 478, 479, 502, 504, 506 Aziru - kníže syrský - 225, 226, 331 Baal — kenaanský bůh - 25, 240, 298, 343, 344, 373, 374 Baalat-Aštóret - kenaanská bohyně - 375 Babylon - hlavní město říše babylonské 17, 22, 23, 25, 31, 32, 33, 34, 72, 73, 74, 75, 79, 80, 82, 84, 88, 90, 91, 92, 93, 98, 100, 105, 106, 114, 121, 217, 223, 304, 317, 318, 336, 342, 354, 374, 381, 382, 384, 389, 390, 391, 392, 394, 398, 404, 405, 407, 408, 409, 410, 412, 413, 414, 416, 438, 439, 440, 441, 444, 445, 446, 447, 448, 449, 460, 471, 483, 484, 486, 489, 491, 492, 493, 494, 495, 497, 538, 539 Badárí - předhistorické naleziště v Egyp­ tě - 156, 157 Bagdád — hlavní město Iráku — 468, 489 Bajkov F. I. — vedoucí ruského poselstva, které bylo r. 1656 vysláno do Číny - 559 Bakenrinef - egyptský panovník XXIV. dynastie, zákonodárce - 453 Baktrie - satrapie staroperské říše (dnešní Boleli) - 477, 479, 494, 500, 538, 539, 542, 544, 593 Ballás - předhistorické naleziště v Egyptě - 157 Balúčistán - kraj v jižní Persii a dnes část Pákistánu - 468, 519, 522, 523, 548 Banáras - město v Indii - 537, 541, 542 Barka — starověké město v severní Africe (dnešní Kyrenaika) — 488, 501 Barma — 544, 557 Barskij V. G. - ruský cestovatel z XVIII. stol. - 146 Bastet - egyptská bohyně - 464 Bášán - kraj v Zajordání - 345 Bata - hrdina staroegyptské povídky „O dvou bratrech“ - 280 Behdet - staroegyptské město v Deltě (dnešní Damanhúr) — 166 Behistunský nápis — Dareiův nápis na­ zvaný podle naleziště — 30, 484, 486, 488, 492, 497, 538 Bejrút - město v Sýrii - 237, 326, 336, 339 Bellari — místo neolitických nálezů v madráské provincii — 519 Bení Hasan - nynější název místa se sta­ roegyptskými hrobkami ze Střední říše (Střední Egypt) - 142, 195, 221, 285 Berketel — foinický obchodník známý z egyptské povídky o Venamónově ces­ tě do Foinikie - 452

678

REJSTŘÍK

Béróssos — autor řecký psaných dějin Babylonie — 23, 24, 37, 484 Bérytos — viz Bejrút Bes — egyptský bůžek jihoafrického pů­ vodu - 153, 464 Bét Šan (Bét Šeán) — místo v Palestině — 236, 240, 348, 349, 356, 373, 374, 375, 455 Bét Šemeš - město v Judsku - 356, 357, 360 Bhartrhari — indický básník — 514 Bičurin I. — ruský sinolog z XIX. stol. — 560, 565 Bihár - indický stát - 537 Bilalama - starobabylonský vládce z Ešnunny, tvůrce zákonů - 31, 70 Bimbisára — indický král — 537 Bindusára — indický král, syn Čandraguptův - 540, 542 Bít-Adini — aramejské knížetství na hor­ ním toku Eufratu — 394 Boehtlingk O. - vynikající německý indo­ log - 517 Boghazkoi — starověký název: Chattušaš, hlavní město chetitské říše - 295, 296, 306, 314, 320, 321, 322, 385 Bokchoris — viz Bakenrinef Bopp F. - německý indolog a srovnávací jazykozpytec - 514 Borsippa - město jihozápadně od Baby­ lonu - 405 Bossuet J. B. — francouzský historik — 13 Botta — francouzský archeolog — 24 Brahma — indický bůh - 548 Breasted J. H. - americký egyptolog a historik — 145 Bruče J. — anglický učenec a cestovatel po Egyptě - 131 Brugsch H. — německý egyptolog — 132, 138, 144 Bruno Giordano - italský filosof - 131 Bubastis — viz Bubaste Buddha - indický hlasatel nauky po něm nazvané — 548, 549, 599 Buddhismus — učení hlásané indickým princem z rodu Sakjů (Buddhou) - 509, 511 Bujuvava - libyjský náčelník - 454 Burnaburjaš — kassitský vládce z doby středobabylonské — 36 Burnouf E. — francouzský indolog a íránista - 29 Barsin — sumerský vládce III. dynastie urské - 102 Butó — viz Puto Byblos (hebr. Gebal, egyptsky Kepen, akkad. Gubla) - foinické přístavní měs­

to - 75, 79, 162, 173, 174, 197, 198, 201, 216, 225, 226, 240, 253, 316, 327, 330, 331, 336, 338, 339, 342, 369, 392, 407

Calkinská oblast — metalurgické středisko v Zakavkazsku - 423, 425 Carnarvon, lord - financoval vykopávky v Egyptě, zvláště práce na Tutanchamónově hrobce — 135 Carter H. - anglický archeolog, objevitel Tutanchamónovy hrobky - 135 Cecej — velmož ze VI. dynastie — 174 Cej - egyptský velmož, jehož hrobka obsahuje mnoho obrazového materiálu (reliefy) - 270, 285 Ceretěli G. V. - sovětský urartolog - 17, 423 Cejlón - ostrov jižně od Indie - 513, 518 Cinev - staroegyptské hlavní město z dob prvních dynastií - 167, 262 Colebrooke H. T. — anglický indolog — 514 Coste - francouzský cestovatel v Persii 471 Creel - význačný americký sinolog - 559 Cuq - francouzský právní historik a assyriolog - 34 Candragupta Maurja - zakladatel slavné indické dynastie - 511, 513, 539, 540, „ 542,^544 Cang Tiao - organisátor velkého povstání „Žlutých turbanů“ v r. 184 n. 1. - 595 Čan-kuo - období 481-221 př. n. 1. - 587 Čao — čínský panovník dynastie Čou _ (1052-1001 př. n. 1.) - 585 Čao-kung — regent za dynastie Čou (IX. stol. př. n. 1.) - 585 Čaraka-Samhita — sanskrtský medicínský ~ traktát - 550 Cchi - jeden z čínských „válčících států“— , 587 Cchin - čínská dynastie - 552, 589, 590, 591 . Čchin Š’chuang-ti - čínský vládce (221 až 210 př. n. 1.), který první sjednotil Čínu, roztříštěnou v množství feudálních stá­ tečků, ve veliký centralisovaný stát 589, 590 Čchun-čchiou - „Jarní a podzimní anály“ kronika státu Lu v letech 722-484 př. n. 1. - 553, 555, 577 Čína - 5, 15, 17, 18, 19, 32, 146, 466, 473, 479, 513, 542, 552, 554, 555, 556, 557, 558, 559, 560, 561, 562, 563, 564, 565, 567, 568, 569, 570, 571, 573, 574, 580, 585, 587, 588, 589, 590, 591, 593, 595, „ 596, 597, 599, 600, 602. Gólové - kmen usazený v jižní Indii - 543

REJSTŘÍK

Cou — čínská dynastie (asi 1000-403 př. n. I.) - 552, 561, 572, 573, 574, 575, 576, 577, 578, 585, 586, 588, 601

Dafnai — řec. označení tábora iónských vojáků egyptského krále Psamméteka I. ve východní Deltě — 134, 451, 458 Dágón — kenaanský bůh — 240 Daháka — drak staroíránských pověstí — 503, 505 Dahšúr — nynější název sídliště, u něhož je jedna z větších pyramid (Střední Egypt) - 181, 182, 195, 202 Dakkhin — jižní část Indie — 19, 518, 524 Damanhúr — viz Behdet Damašek — město v Sýrii — 225, 366, 370, 371, 394, 397, 407 Dange S. A. - indický marxistický histo­ rik - 517, 527 Dante — středověký autor „Božské kome­ die“ - 12 Dapur - město v Sýrii - 238 Dareios (Dárajavahuš) — staroperský pa­ novník - 22, 29,147, 466, 470, 471, 489, 490, 492, 494, 495, 497, 498, 499, 500, 504, 507, 511, 538 David — král judský a izraelský - 352, 368, 369, 370, 463 Déiokés — zakladatel medské říše — 480, 481 Dejr el-Bahrí - ar. název místa v pohoří poblíže Vésetu se staroegyptskými chrámy a pohřebištěm — 133, 135, 196, 219 Delitzsch F. - německý orientalista, assyriolog - 32 Démetrios - řecký vládce v Baktrii - 544 Démokritos — řecký filosof — 127 Den (lépe Vedimev, řecký Usafai) - pa­ novník egyptské I. dynastie - 161,163 Dendera - viz Tentóre Dharmašástry - indické zákoníky — 511 Dijála - řeka v Mezopotámii, přítok Tigridu - 71, 75, 468 Diodóros — řecký cestovatel a historik — 23, 129, 153, 183, 379, 487 Diodotos - řecký vladař v Baktrii - 544 Dorochin F. F. - ruský orientalista - 146 Duauf (lépe Dávej") — oteč Chetiův — 142, 207 Dúr-Šarrukín — dnešní Chorsabad, město v severní Assyrii - 379, 397, 399, 409, 415 Džajta - místo ve Foinikii - 326 Džanbas-Kala — středoasijské naleziště probádané Tolstovem - 475 Džemdet-Nasr - sídliště v oblasti starově­

679

ké Babylonie, naleziště keramiky - 25, 41 Džerár — archeologické naleziště (město v jižní Palestině) — 349, 355, 356, 360, 451 Džocha - starověký název: Umma, město v jižní Mezopotámii — 53 Džoser — egyptský král III. dynastie —135, 178, 179, 180, 181, 189, 281, 282 Džujgarské hory - mezi Sibiří a Džujgarskem - 466

Ea - babylonský bůh vod - 97, 98, 102, 106, 110, 111, 125 Eannatum — sumerský vládce města Lagaše - 31, 56, 57, 118, 474 Ebers G. - německý egyptolog. Ebersův papyrus lékařský — 294 Ebózev (řec. Abydo s) - staroegyptské měs­ to v Horním Egyptě - 133, 134, 157, 159, 160, 167, 191, 204, 243, 275, 287, 459, 464 Edfu - nynější název místa s troskami staroegyptského města v Horním Egyp­ tě - 291 Egypt - 127-294 a 450-465, dále: 7, 8, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 22, 32, 35, 44, 47, 300, 307, 316, 318, 326, 327, 328, 330, 331, 335, 336, 337, 340, 342, 345, 349, 350, 353, 354, 356, 357, 364, 366, 370, 371, 383, 390, 392, 396, 397, 398, 406, 407, 408, 410, 411, 412, 445, 446, 449, 470, 471, 485, 486, 487, 488, 489, 492,494,497,498,499,535,538,544,571 Ekbatana — nynější Hamadán, hlavní měs­ to Medie — 468, 479, 480, 483 Elám — území na severovýchod od Baby­ lonie - 7, 19, 28, 31, 33, 36, 41, 47, 57, 58, 62, 63, 64, 65, 71, 79, 104, 125,'397, 403, 404, 408, 410, 411, 412, 413, 438, 467, 468, 473, 474, 482, 489 Elefantiné — viz Jéb Emutbal — krajina na sever od Babylonie dobytá Chammurapim — 74 Engels B. - 8, 11, 43, 50, 82, 167, 176, 185, 364, 388, 478, 525, 527, 578, 580, 583 Enkidu - sumerský legendární hrdina, přítel Gilgamešův — 104, 106, 107, 108, 109, 110, 111 Enlil - sumerský a babylonský bůh uctí­ vaný v Nippuru — 54, 58, 60, 62, 74, 89, 90, 98, 101, 102, 103, 104, 105, 115, 414 Enlil-bani — babylonský král isinské dy­ nastie - 388 Entemena — sumerský panovník města Lagaše - 31, 57, 118, 123

680

REJSTŘÍK

Emma eliš — babylonský epos o stvoření světa - 105 Epev - staroegyptské město, dnešní Achmím — 451 Erman A. — německý egyptolog a gra­ matik — 138, 145 Erzerum — území, na němž žili Diauchove — 38, 418 Éset - staroegyptská bohyně, manželka Usírova - 130, 260, 272, 275, 464 Esna — viz Onjet Ešnunna - město na řece Dijále - 26, 27, 31, 36, 47, 70, 71, 75, 91, 98, 101, 117, 118, 523 Etana - král dynastie města Kiše, legen­ dární postava z mythu „Let Etany do nebes“ — 94, 103, 112 Etiuna — země v Zakavkazsku — 432 Eufrat — řeka v Mezopotámii — 7, 17, 18, 19, 23, 26, 38, 39, 43, 50, 60, 61, 62, 73, 74, 78, 91, 97, 220, 221, 222, 298, 305, 314, 316, 327, 330, 340, 380, 385, 390, 391, 392, 393, 394, 397, 398, 404, 418, 425, 430, 431, 432, 495 Eusebios - řecký křesťanský historik 130, 328 Ezechiáš — viz Chizkiáh Fajjúmská oasa — nynější název staro­ egyptského Piomu - 129, 134, 154, 155, 156, 192, 194, 195, 196, 199, 205, 211 Fan Cchung — vůdce povstání „Rudých obočí“ z první poloviny I. stol. n. 1. — 595 Fárs - perský kraj kolem Persepole - 467 Fa Sien - čínský buddhistický poutník (V. stol.) - 513 Fen — městské centrum za dynastie Čou (1000-403 př. n. 1.) - 585, 586 Filai — viz Pilak Filón Bybloský — řecký píšící spisovatel — 329 Finegan — americký archeolog — 352 Firdausí - slavný novoperský básník 473, 505 Firth C. M. — anglický egyptolog - 135 Flandin — francouzský cestovatel v Persii - 471 Flittnerová N. D. - sovětská egyptoložka17, 36, 147 Foinikie - území na východním pobřeží Středozemního moře - 10, 12, 19, 20, 97, 146, 179, 213, 237, 239, 247, 248, 318, 324, 326, 328, 329, 330, 332, 333, 334, 335, 336, 337, 338, 339, 340, 341, 342, 344, 349, 354, 369, 371, 374, 407, 408, 410, 412, 444, 445, 446, 452, 461, 462, 463, 485, 491, 497, 538

Francov J. P. - sovětský orientalista - 17 Frankfort — holandský archeolog — 33 Frank-Kameněckij I. G. — sovětský egyp­ tolog - 17, 147 Fraortés (Fravartiš) - druhý král medský - 481

Gader — město v Libanonu - 236 Galilea - severní Palestina - 238, 345, 370 Ganga — posvátná indická řeka — 7, 18, 19, 513, 516, 518, 519, 524, 525, 537, 538, 545 Gardiner A. H. - anglický egyptolog a gra­ matik - 138, 145 Gáthy - zpěvy připisované hlasateli zoroastrismu Zarathuštrovi - 476, 502 Gaumáta - uchvatitel trůnu ve staré Persii - 488, 489, 490 Gáza — město v jižní Palestině — 347, 349, 407, 408 Geb - staroegyptský bůh země - 259 Gebal - foinické přístavní město (řecký Byblos, egyptsky Kepen) - 216, 253, 327, 452, 462 Gebel Barkal - hora v Nubii - 456 Gebtójev - staroegyptské město v Horním Egyptě - 153, 174, 191, 198 Gedrosie — území na jihozápad od Indie — 539, 540 Gematon — město v Nubii založené Achnatonem - 231 Genezaretské jezero - v severní Palestině 346 Gerza - důležité naleziště z předhistorické doby v Egyptě - 158 Gess - egyptolog, žák Turajevův - 147 Gezer - místo v Palestině (západně od Jerusalema) — 196, 197, 346, 348, 355, 357, 360, 370, 375 Gibea — město v Palestině — 368 Gilgameš — legendární postava, hrdina národního eposu o Gilgamešovi — 31, 54, 71, 102, 104, 106, 107, 108, 109, 110, 111, 112, 358, 506 Gíza - vesnice v Egyptě, u níž jsou tři velké pyramidy a t. zv. Sfinx — 135, 143, 173, 179, 181, 182, 282, 285 Goleniščev V. S. - ruský egyptolog - 138, 145, 147 Granovskij T. N. - ruský historik - 146, 147 Grapow H. — německý egyptolog — 145 Griffith F. - anglický egyptolog - 138 Grigorjev M. — ruský cestovatel — 146 Grotefend - německý badatel, který roz­ luštil klínové písmo staroperské — 29, 30 Gudea - sumerský panovník města Lagaše - 31, 66, 67, 68, 384

REJSTŘÍK

Guignes de - francouzský učenec - 137 Guillaume — francouzský archeolog, vyko­ pával v Malé Asii - 295 Guľjanov I. A. - ruský učenec - 146 Gunkel-německý hebraista a biblista-32 Gunn B. — anglický egyptolog — 135 Gutium — hornatá krajina severovýchodně od Babylonie - 79, 91, 104, 412, 449

Halys - řeka v Malé Asii - 300, 302, 308, 318, 384 Hamadán - viz Ekbatana Hammát - místo v Sýrii - 236, 295, 394, 407, 449 Hanno - foinický moreplavec - 340 Hapi - egyptské jméno posvátného býka mennoferského (řecký Apis) - 262, 464 Harága - archeologické naleziště z doby předhistorické - 158 Harappa - naleziště protoindické kultury v poříčí řeky Indu - 515, 519, 520, 521, 523, 548 Haremheb - egyptský král (Nová říše) 234, 235, 236, 287 Harnacht - vůdce egyptské výpravy na Sinaj - 202 Harrisův „velký papyrus“ obsahující soupis darů Ramessa III. chrámům 141 Hathór - egyptská bohyně - 174, 261, 262, 268, 462 Hathríb - staroegyptské město v Deltě 135 Hatšepsovet - egyptská královna XVIII. dynastie - 133, 134, 147, 218, 219 Hatvóret - staroegyptský název hlavního sídla Hyksósů v Dolním Egyptě - 211, 212, 213 Haunebu — u Egypťanů název pro národy na ostrovech Středozemního moře — 162, 199 Hedžhotep - egyptský bůh tkalcovství 452 Hegel — německý filosof - 13 Hekataios Abdérský - řecký zeměpisec 129 Héliopolis — viz On Hemaka - egyptský velmož - 163, 165 Henev — královský pokladník z doby XI. dynastie egyptské - 198 Hepdžefa - egyptský velmož - 203 Hérakleopolis — viz Nennisovet Herchuf - egyptský velmož z doby Staré říše - 142, 153, 185 Herišef - egyptský bůh - 454, 456 Heriuša — egyptský název obyvatelů pouště - 185, 201 Hermónthis (Arméni) - viz On Jižní

681

Hermopolis — viz Chmúnev Hérodotos - řecký historik - 12, 22, 23, 125, 127, 128, 129, 151, 177, 182, 183, 334, 379, 398, 446, 453, 454, 458, 459, 460, 464, 469, 473, 476, 477, 478, 480, 481, 482, 483, 484, 485, 486, 487, 488, 489, 492, 493, 494, 497, 501, 503, 505, 506, 513, 526 Hetepheres - egyptská královna - 172 Heuzey - francouzský archeolog - 24 El-Híba - ostrov v Nilu - 455 Hierakonpolis — viz Nechev Himálaje - indický horský masiv, nej vyšší na světě - 18, 516, 517, 518, 538 Hincks - anglický badatel, který pracoval na rozluštění klínového písma - 30, 421 Hindúkuš — pohoří na západním pomezí Indie - 467, 469, 499, 518, 524 Homér — řecký básník — 328, 463 Hopej - egyptský bůh Nilu - 259 Hór - staroegyptský bůh - 166, 260, 267, 269, 272, 367, 451, 462 Hór - jako označení egyptského krále, jenž byl pokládán za vtělení boha Hóra - 462 Hrihor - egyptský král XXI. dynastie 249, 274 Hrozný B. - akademik, český badatel, který rozluštil jazyk Chetitů - 33, 298, 300, 523 Humann - archeolog, který vykopával v Malé Asii - 295 Hyksósové - asijské kmeny, které si na čas podmanily Egypt - 130, 135, 145, 154, 210, 211, 212, 213, 221, 348, 349, 357, 461 Hyphasis - řeka v Indii (ind. Satladž) 539

Chabas F. - francouzský egyptolog - 138, 144 Chaemhét - egyptský velmož z doby Nové říše - 213 Chaemtenent - egyptský úředník z doby V. dynastie — 187 Chafré — egyptský král IV. dynastie 172, 177, 182, 267, 282, 284 Chafréanch - důvěrník egyptského krále Chafréa - 177 Chald — urartský bůh uctívaný v Musasiru - 408, 429, 436, 437 Chalpa — viz Aleppo Chammurapi — starobabylonský panov­ ník, tvůrce zákonů - 28, 30, 31, 34, 35, 36, 73, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 81,82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90,91,99, 102, 119, 122, 380, 382, 389, 414, 474

682

REJSTŘÍK

Champollion J, F. — francouzský učenec, zakladatel egyptologie, jenž rozluštil staroegyptské písmo - 132, 133, 136, 137, 138, 144, 146 Chán. — čínská dynastie (206 př. n. 1. - 220 n. 1.) - 552, 591, 592, 593, 595 Channón - vládce z Gázy v jižní Pales­ tině — 407, 408 Chao - městské centrum v době dynastie Čou - 585, 586 Charrán - hlavní město Assyrie před zá­ nikem novoassyrské říše — 391, 394, 397, 405, 444, 449, 460 Chasechemvej - egyptský král - 161, 162, 256, 284 Chattušaš - dnešní Boghazkoi, hlavní město chetitské říše — 297, 303, 304, 314, 318 Chattušiliš I. - chetitský panovník z doby staré říše chetitské - 313 Chattušiliš III. - chetitský panovník z do­ by nové říše chetitské — 36, 140, 217, 239, 318, 391 Chefrén - viz Chafré Chekovré — trůnní jméno egyptského krále Senvosreta III. — 202 Chenej - velitel výpravy na Sinaj za krále Džosera — 178 Chentchetvér — správce královského pa­ láce - 198 Cheops — viz Chufev Cheper - egyptský bůh - 141 Chetitský stát - stát ve II. tisíciletí ve východní Malé Asii — 96, 216, 223, 295-323, 326 Chian (řecký lannas) — hyksóský král — 211 Childe — anglický pokrokový archeolog a historik - 33 Chírám I. — král tyrský — 335, 338, 370, 407 Chírám III. - král tyrský - 449 Chizkiáh (též Ezechiáš) - král judsky 349 Chmúnev (řecký: Hermopolis) — staro­ egyptské město ve středním Egyptě — 212, 262 Chnemhotep - velmož z doby VI. dynastie egyptské — 174 Chnum - staroegyptský bůh - 178, 262 Chnumet — egyptská královna — 197 Chonse(v) — egyptský bůh — 465 Chorenský Mojžíš — staroarmenský spiso­ vatel a historik - 421, 437 Chórezm — starověký kraj ve Střední Asii (dnešní Chíva) — 6, 472, 473, 475, 476, 477, 478, 479, 480, 485, 494, 500, 503, 504, 505, 506

Chorsabad - starověký Dúr-Šarrukín za­ ložený novoassyrským panovníkem Sargonem - 24, 380, 381, 393, 415, 479 Chuang-che — druhá největší čínská řeka — 7, 18, 19 Chufev — egyptský král IV. dynastie (jeho pyramida je ze všech největší) - 135, 172, 174, 179, 182, 282 Chumbaba - mythická postava z eposu o Gilgamešovi - 108, 109 Chu-pej — provincie ve střední Číně — 585 Chúzistán - jihozápadní kraj Persie (hlav­ ní město kdysi Súsy) - 468

Iba - kněz ze suity královny Nejtikerty 464 Ibbisin - sumerský panovník, poslední král III. dynastie urské - 71 Iberie — území na poloostrově pyrenej­ ském - 339 Ibša — náčelník asijského kmene — 198 Ichernofret — egyptský velmož — 275 Ikudidi - úředník z doby Senvosreta I. 204 Illáhún - nynější název města ležícího u staroegyptského města Hotep-Senvosretu - viz Kahun Ilumailu - babylonský panovník „pří­ mořské dynastie“ - 91 Ilušuma — staroassyrský panovník — 389 Imhotep — staroegyptský učenec (lékař a stavitel) a vysoký úředník za III. dy­ nastie - 181 Indie - 5, 8, 15, 17, 18, 32, 62, 146, 396, 468, 473, 479, 494, 499, 508, 509, 510, 513, 514, 515, 516, 517, 518, 519, 523, 524, 526, 527, 528, 529, 531, 533, 535, 536, 537, 538, 539, 540, 542, 543, 544, 545, 546, 548, 549, 550, 551, 594, 599 Indočína — 557, 590, 594, 602 Indra — indický bůh — 545 Indus - velká indická řeka 7, 18, 19, 55, 468, 518, 519, 521, 522, 524, 538, 545 Ineni — egyptský velmož z doby XVIII. dynastie - 247 Innini — sumerská bohyně, semitská Ištar - 99, 103, 105, 113, 389, 468 Intej - nomarcha nennisovetský - 184 Ipuemré — egyptský velmož — 215 Ipuverovo naučení — staroegyptský spis (papyrus Leidenský), líčící sociální pře­ vrat v Egyptě — 142, 148, 208, 336 Írán — (země Arijcu), v nové době též Persie - 6, 19, 38, 39, 41, 47, 55, 64, 302, 396, 412, 417, 429, 467, 468, 469, 471, 472, 473, 475, 476, 477, 479, 485, 493, 499, 503, 504, 511, 516, 526 Isési - viz Asósi

REJSTŘÍK

Isin - město v jižní Babylonii - 71, 74 91, Isis — viz Éset Istabl el-Antar — arabský název egyptské skalní hrobky u Assiútu - 147 Išpuina — urartský král, který položil zá­ klady mohutné urartské říše - 431 Ištar — babylonská bohyně lásky a války — 25, 31, 61, 98, 99, 100, 101, 102, 106, 107, 108, 112, 113, 118, 123, 380, 382, 391, 438, 447, 448 Ituria - vládce Ešnunny - 101 Ivanovskij A. A. - orientalista, který pro­ váděl vykopávky a bádání na území Zakavkazska - 34, 422 Izaiáš (Ješajáhú) - prorok judský - 372 Izrael - společenství dvanácti kmenů uctí­ vajících boha Jahve. Později též ozna­ čení severního království (srov. Jud­ sko) - 32, 245, 350, 352, 353, 359, 361, 368, 370, 371, 372, 373, 375, 394, 407, 408, 456 Jádžňavalkja - staroindický zákonodárce - 548 Jadžurvéda - jedna ze čtyř véd - 510 Jahve — bůh izraelský - 350, 365, 368, 369, 373, 375, 376, 463 Jahvista — jeden z literárních pramenů Pentateuchu — 350 Jamuna - indická řeka - 525 Jang-ď-ťiang - nejdelší čínská řeka - 18, 19, 585 Jang-šao - místo v Che-nanu - 558 Japonsko - 602 Jarmuti — stát ve III. tisíciletí na území Sýrie - 62, 337 Jarsu - egyptský král - 244 Jasmachadad — král města Mari — 389 Jéb — ostrov a město na ostrově na jižní hranici Egypta a Nubie - 35, 167, 178, 185, 228 Jenoam - město v Sýrii - 236 Jéquier G. — švýcarský egyptolog - 135 Jericho - město v Palestině při dolním Jordánu - 347, 348, 356, 357 Jeroboám (Járobám) - král izraelský 371, 375 Jerusalem - hlavní město království judského - 197, 346, 349, 360, 368, 369, 370, 371, 374, 410, 444, 445, 484 Jezd — město v jihovýchodní Persii — 467, 468 Jojákím — král judský — 445 Joppa — město ve Foinikii, nynější Džafa273 Jordán — řeka v Palestině — 345, 346, 348, 349, 358, 367 Jóséfos Flavios - židovský historik píšící

683

řecký - 24, 130, 328, 353 Judsko — území zhruba mezi mořem Stře­ dozemním a Mrtvým. Později též jižní království (srov. Izrael) - 350, 352, 353, 360, 364, 368, 370, 371, 372, 373, 407, 410, 445, 497 Junker H. - rakouský egyptolog - 155 Justinus — křesťanský apologet v II. sto­ letí - 341 Juvalot - syn egyptského krále Osorkona III. - 453

Kaaper — egyptský velmož, jehož socha je známa pod jménem „Šejch el-beled“ -284, 285 Kábul — řeka na západním pomezí Indie — 468, 499, 518, 524, 539, 543, 544 Kadeš — město v Přední Asii na řece Orontu - 140, 145, 220, 221, 236, 237, 238, 240, 252, 277, 311, 344 Kaennejsevet - syn egyptského krále Snofreva - 187 Kafarov P. - ruský sinolog - 560 Káhira - nynější hlavní město Egypta 133, 135, 146, 152, 155, 179 Kahun — neexistující město, viz Illáhún — 143, 195, 199, 205, 206 Kalach - město v Assyrii - 24, 379, 391, 393, 415 Kalandadze A. N. - sovětský orientalista, který prováděl vykopávky samtavrského mohylníku - 423 Kálidása - nejslavnější indický básník 514, 529 Kalingové — země Kalingů se rozkládala na jihovýchodním pobřeží Indie - 541, 542, 544 Kambysés — panovník ve staré Persii — 461, 484, 485, 486, 487, 488, 489, 490, 492, 493 Kamóse — egyptský král XVII. dynastie 212, 213 Kaneš - středisko staroassyrských kolonií v Malé Asii (dnešní Kultepé) — 62, 63, 65, 302, 308, 311 Kaniška - indický král - 550 Kanóbos - řecké město v Deltě - 458 Kapancjan G. - sovětský badatel, chetitolog a urartolog - 17, 423 Kappadokie — střední část Malé Asie, na jejímž území byly vykopány staroassyrské, t. zv. „kappadocké“, obchodní kolonie - 295, 300, 302, 303, 307, 309, 310, 381, 384, 481, 483, 491 Karadag — kraj v perském Azerbajdžanu — 468 Karaindaš - středobabylonský panovník kassitské dynastie - 92

684

REJSTŘÍK

Karatepe - pahorek v jižní části Malé Asie poblíž Adany - 298, 328 Karchemiš - město v Sýrii, sídlo t. zv. „hieroglyfických“ Chetitů — 75, 221, 298, 299, 307, 314, 316, 317, 319, 380, 391, 393, 394, 397, 407, 408, 413, 444, 460 Karkar - místo při řece Orontu v Přední Asii - 394, 456 Karmir-Blur — místo poblíže Jerevanu (rozvaliny města Tejšebaini) — 420, 421, 422, 426, 427, 428, 429, 435 Karnak — dnešní vesnice na místě staro­ egyptského města Vésetu, od ní pak i chrámy tohoto města - 140, 215, 235, 237, 261, 284 Karthago — (latinský název; foinicky: Kart Chadašt) - foinická kolonie v se­ verní Africe — 338, 339, 340, 488 Kart Chadašt - (foinicky „Nové Město“) viz Karthago Kaškové - kmen asijský - 239 Kašmír - země na severozápadní hranici Indie - 544 Kasta - otec krále Pianchiho - 457 Katna - město v Sýrii - 197, 224, 225, 316, 329, 337 Káu - nynější sídliště v Egyptě, jihový­ chodně od Assiútu. - Archeologické na­ leziště — 155 Kautilja — údajný autor spisu Arthašástra, zabývajícího se státnickými otáz­ kami — 511, 544 Kenaan — původně souhrnný název pro Foinikii, Palestinu a přilehlou Sýrii 236, 329, 331, 335, 354, 355, 357, 363, 364, 463 Kepen — egyptské jméno foinického města Gebalu (Byblos) - 201 Keret - mythický král ugaritský - 344 Kercha - řeka v Chúzistánu - 468 Kerma - místo v Nubii jižně od Semny 175 Kilikie — území v Malé Asii - 62, 297, 298, 316, 317, 328, 329, 369, 397 King - anglický assyriolog - 33 Kircher A. — mnich německého původu, který se před Champollionem bez úspě­ chu pokoušel o rozluštění hieroglyfic­ kého písma — 136 K.iš — město poblíže Babylonu — 38, 40, 41, 56, 57, 62, 63, 64, 98, 106, 523 Kizvatna — území ve východní části Malé Asie - 297, 314, 315, 316 Kleopatra - egyptská královna z rodu Ptolemaiovců - 138 „Kniha mrtvých“ — moderní název staro­ egyptského svodu nábožensko-magic-

kých textů vkládaných do hrobky 143, 265, 266 Kobanská oblast — oblast severně od Kav­ kazu — 424 Kocejovskij A. L. - ruský egyptolog - 147 Koldeivey — německý archeolog, který vy­ kopal Babylon - 15 Kóm Ombo — viz Nubet Konfucius - Kchung Čchiou, Kchung-c', Mistr Kchung - význačný čínský mysli­ tel, žil kolem roku 500 př. n. 1. Zaklada­ tel učení konfucionismu - 554, 555, 568, 597, 598, 599 Koptos — viz Gebtójev Korea - 590, 593, 602 El-Kosejr - nynější název staroegyptské­ ho přístavu při Rudém moři - 153, 161, 198, 199 Koschaker — německý právní historik a assyriolog - 82 Kossovič K. — ruský indolog — 517 Kóšalsko - staroindický stát - 537 Kovalevskij M. M. - ruský historik - 527 Kréta - ostrov ve Středozemním moři — 19, 28, 79, 162, 199, 211, 324, 330 Kroisos - král lydský - 460, 484, 487 Ktésias Knidský — řecký autor popisující též dějiny Babylonu - 22, 23, 379 Kuang-si — provincie v jižní Číně - 590 Kuang-tung — provincie v jižní Číně — 590 Kudurnachunti — elamský panovník — 474 Kuftin B. A. - orientalista, který provedl významné vykopávky na Kavkaze 423 Kugler - německý assyriolog zabývající se převážně starověkou astronomií - 32 Kumna - místo v Nubii - 200 Kuo Mo-žo - vynikající současný čínský státník, vědec a spisovatel - 561, 567, 569, 571 Kuš - egyptský název pro Nubii - 200, 201, 242, 499 Kuššar — město v jižní části Malé Asie — 303, 304 Kiiltepe — pahorek ve střední části Malé Asie, starověká Kaneš, staroassyrská obchodní kolonie - 65, 307, 308, 381, 384, 385 Kyaxarés - třetí král medský (625-585 př. n. 1.) - 438, 481 Kyklady - souostroví v Egejském moři 339 Kypr - ostrov ve Středozemním moři 19, 216, 217, 223, 319, 324, 328, 330, 339, 366, 403, 409, 446, 462, 486 Kyrenaika — viz Barka Kyros — panovník ve staré Persii — 9, 13, 22, 25, 449, 471, 476, 482, 483, 484,

REJSTŘÍK

485, 486, 487, 488, 490, 491, 493, 496, 497, 602 Labbu - postava z legendy o Bélu a Labbu — 106 Labyrint — řecký název staroegyptského paláce, který stával u nynější Ha váry 196 Lagaš — sumerské město v jižní Babylonii - 24, 30, 31, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 62, 64, 66, 68, 69, 118, 123, 444, 474 Lakíš — město v Judsku - 347, 348, 350 Lao-c’ - starý mistr, autor Knihy o cestě a ctnosti, první velký představitel učení taoismu - 599, 600 Larsa - město v jižní Babylonii - 30, 36, 38, 43, 45, 46, 52, 56, 60, 61, 71, 73, 79, 84, 85, 86, 474 Lauer J. P. - francouzský egyptolog - 135 Layard - anglický archeolog, objevitel města Ninive — 24 Lehmann-Haupt - německý assyriolog a urartolog - 421 Lenin V. I. - 9, 51 Lepsius R. — německý egyptolog — 132, 138, 144, 149 Leukos Limén — viz El-Kosejr Libanon - pohoří v Syrii - 179, 216, 221, 317, 326, 335, 345, 354, 389, 407, 494 Libye - území na západ od Egypta - 159, 174, 184, 252, 339 Lichačev - ruský assyriolog - 35 Lil — sumerský bůh — 113 Liou Pang — známý v historii jako císař Chan Kao-cu. Zakladatel dynastie Chan - 591, 592 Lišt - nynější místo v Egyptě poblíže staroegyptských pyramid (severně od Mejdúmu) — 135 Li-wang - král z Čou 878-827 př. n. 1. 582, 585 Ljundekvist - archeolog, orientalista - 298 Lugalanda - sumerský panovník města Lagaše - 58 Lugal-zaggizi — sumerský panovník města Ummy a Uruku — 60, 62 Luksor - nynější krajské město na místě staroegyptského hlavního města Nové říše Vésetu - 140, 159 Luo-i (později Luo-jang) -1. zv. Východní hlavní město. Jedno z hlavních měst starověké Číny - 585, 587 Lurje I. M. — sovětský egyptolog — 17 Luschan - německý anthropolog - 296 Lydie — starověká země uprostřed Malé Asie (hlavní město Sardy) - 449, 481, 483, 484, 493

685

Madrás - město a provincie v jižní Indii 519 Magadhsko - rozsáhlá starověká říše ve východní Indii - 537, 538 Magan — starověká země, patrně Arábie — 65, 67 Mahábhárata — rozsáhlý epický svod sanskrtský o 100.000 dvojverších - 510, 518, 524, 526, 529, 530, 532, 533, 535, 536 Mahu - náčelník egyptské policie v době Nové říše — 231 Makridy-Bey - archeolog, který prováděl v letech 1906-1907 vykopávky v Boghazkoi - 296 Manachbiria - babylonský přepis trůn­ ního jména egyptského krále Thutmůse III. (Menchoperré) - 226 Mandžusko - dnes severovýchodní oblast Čínské lidové republiky — 590 Manethó — egyptský kněz, který řecký napsal dějiny Egypta - 130, 148, 149, 159 Maništusu — vládce akkadské dynastie — 63, 64, 380, 474 Manu, zákoník Manuův - legendární by­ tost, první člověk. Jemu je připisován zákoník (spíše dílo Manuovy školy) — 511, 514, 526, 528, 529, 530, 531, 532, 533, 534, 535, 536, 537, 546 Mao Ce-tung - 596, 597 Marduk - babylonský hlavní bůh - 23, 89, 91, 92, 98, 100, 102, 105, 106, 113, 114, 392, 414, 443, 447, 484 Margiana - starověký název kraje v se­ verovýchodní Persii (dnes Merv) - 489, 490, 593 Mari - město na středním Eufratu - 26, 28, 31, 62, 71, 74, 75, 118, 119, 217, 337, 364, 382, 389, 391 Marko Polo — známý středověký dobro­ druh a cestovatel - 514, 559 Marr N. J. - sovětský linguista a orien­ talista kritisovaný ve Stalinově práci „Marxismus a otázky jazykovědy“ 9, 422, 423 Marshall Sir J. - anglický archeolog, kte­ rý pracoval na vykopávkach v poříčí Indu - 515 Marx K. - 7, 11, 44, 47, 50, 81, 151, 163, 167, 335, 364, 527, 545, 564, 565, 578, 579, 580, 583, 588 Maspero H. — významný francouzský sinolog - 559 Maspero G. — francouzský egyptolog — 13, 133, 138, 144 Mattivaza — mitannský král — 316 Mat’je M. E. - sovětská egyptoložka - 17

686

REJSTŘÍK

Mázanderán — kraj v severní Persii — 467 Mečen - egyptský velmož - 142, 177 Medie — území obývané Medy v severo­ západní části Persie - 12, 373, 397, 411, 438, 449, 468, 473, 475, 479, 480, 481, 483, 487, 489 Medínet Hábu — nynější název staroegypt­ ského paláce v západním Vésetu - 135, 136, 246, 284, 287 Medžajové — kmen sloužící v Egyptě jako policejní sbor - 184, 200 Megasthenés - řecký vyslanec Seleukův na dvoře krále Čandragupty - 513, 540 Megiddo - město v Sýrii v klíčovém po­ stavení, které Egypťané v době Nové říše mnohokrát dobývali - 220, 221, 252, 348, 357, 366, 370, 381, 455 Mejdúm - nynější sídliště, v jehož blíz­ kosti je pyramida a hrobky (Střední Egypt) - 135, 181, 182, 285 Melchisedek - legendární král jerusalemský - 376 Melikišvili G. A. - sovětský vědec, urartolog - 423 Meluchcha — země na území dnešní Nubie — 65, 67 Memfis - viz Mennofer Menander — vynikající řecký vladař, který vládl nad velkým územím v poříčí Indu až ke' Ganze — 544 Mendés — viz Pubenebzedet Mendoza - autor jedné z prvních knih o Číně — 559 Menghin - německý archeolog - 155 Meni — první král I. dynastie egyptské — 128, 167, 168 Menkovré - egyptský král IV. dynastie, jehož pyramida je poblíže velké pyra­ midy Chufevovy u Gízy - 135, 174, 183, 267, 282 Mennofer (řecký Memfis) - před dobou Nové říše největší (a často sídelní) měs­ to egyptské - 133, 149, 167, 179, 183, 212, 216, 222, 227, 231, 240, 248, 261, 262, 282, 330, 336, 411, 452, 457, 487 Mentemhét - egyptský velmož - 463 Mentuhotep — jméno několika králů egypt­ ské XI. dynastie - 193, 194, 199, 283, 285 Merenré - egyptský král VI. dynastie 175, 184 Mereruka — egyptský velmož — 270 Meridovo jezero — zčeštění řeckého názvu (Moirios Umné) staroegyptského jezera (Piom), jehož zbytkem je dnešní Birket Kárán - 194 Merikaré — egyptský král X. dynastie — 277

Merimda Bení Saláma — místo v Egyptě, archeologické naleziště z předhistorické doby, nazvané podle nynějších sídlišť 155, 156 Meriré - egyptský velmož z doby krále Achnatona - 230 Merneptah - egyptský král XIX. dy­ nastie - 244 Merodachbaladan - babylonský král - 407, 408, 410 Meroé - území a město v Nubii, v jednu dobu středisko nubijského království 14, 135, 457, 462 Merver (řecký Mnevis) — posvátný býk uctívaný v staroegyptském městě Onu262 Mesannepadda - zakladatel I. urské dy­ nastie - 101 Meskalamdug - král z Uru - 26 Méša - král moábský - 350, 359, 371 Meščaninov 1.1. - sovětský badatel, který se zabýval též urartejštinou - 423 Meyer E. - německý orientalista, stoupe­ nec reakční theorie cyklického vývoje — 13, 14, 32, 33, 145 Mezopotámie — území mezi tokem Eufratu a Tigridu - 14, 18, 19, 21, 22,23, 24, 25, 26, 28, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 50, 51, 53, 55, 56, 57, 60, 61, 62, 65, 66, 68, 69, 70, 71, 73, 74, 75, 78, 79, 84, 90, 91, 94, 96, 97, 98, 99, 102, 103, 104, 110, 112, 113, 116, 118, 123, 125, 159, 160, 216, 217, 224, 297, 300, 304, 307, 309, 315, 316, 317, 319, 323, 329, 330, 332, 335, 337, 340, 359, 366, 373, 377, 378, 380, 382, 383, 385, 389, 390, 391, 394, 396, 397, 407, 409, 410, 413, 417, 418, 425, 428, 429, 438, 443, 444, 446, 448, 449, 467, 468, 471, 473, 474, 479, 495, 499, 501, 502, 523, 538 Micheáš (Míchá) — prorok judský — 362, 372 Mijsis - posvátný býk uctívaný v Egyptě - 261 Miller O. - ruský indolog - 517 Min - egyptský bůh - 191, 259 Minajev I. P. — ruský indolog, znalec buddhismu - 517 Mitanni — říše ve II. tisíciletí na území Armenie - 217, 222, 223, 224, 225, 315, 316, 317, 326, 334, 336, 390, 391 Mitra - perský bůh světla - 503 Mohendžo-Dáro — velké naleziště protoindické civilisace v poříčí řeky Indu — 509, 515, 519, 520, 521, 522, 523, 548 Moncev - egyptský bůh - 199

REJSTŘÍK

Mongolsko — 558, 590, 602 Morgan J. de - francouzský archeolog 133, 159, 471 Mu — čínský panovník dynastie Čou (1001-946 př. n. 1.) - 584, 585 Murgáb — řeka v severovýchodním Íránu — 466, 469, 490 Muršiliš I. — chetitský král — 304 Muršiliš II. - chetitský král - 299, 311, 312, 317 Mutnedžmet - sestra Achnatonovy man­ želky - 234 Muvatalliš - chetitský král - 237, 318 Mykény - město v Řecku - 217, 339 Nabonid - novobabylonský panovník, po­ slední vládce chaldejské dynastie - 448 449, 471, 484 Nabopalasar — novobabylonský panovník, zakladatel chaldejské dynastie - 438, 443, 444, 447, 460 Nabukadnesar I. — novobabylonský pa­ novník - 392, 441 Nabukadnesar II. — novobabylonský pa­ novník - 24, 25, 374, 444, 445, 446, 447, 448, 460, 481, 483 Naharina — země v Přední Asii — 273, 418, 429 Nairi - území v Arménii - 392, 393, 418, 425, 430, 431, 469 Nakáda — důležité předhistorické nale­ ziště v Egyptě - 153, 157, 159, 167, 168 Nakš-i Růstám - místo u Persepole - 470, 497, 511, 538 Nannar - sumerský bůh měsíce (akkadský Sin) - 98 Napata - sídlo nubijských králů - 14, 456, 457 Napoleon Bonaparte - 131 Narám-Sin - vládce dynastie akkadské 65, 66, 119, 468, 473 Nár-Chammurapi — kanál vykopaný za vlády krále Chammurapiho - 78 Narmer - egyptský vládce z počátku his­ torické doby — 138, 151, 166, 167, 256, 268 Naukratis - město řeckých obchodníků v Egyptě - 127, 134, 451, 459, 460, 463 Naville E. - švýcarský egyptolog - 134 Nearchos — řecký historik — 513, 539 Nebthet - egyptská bohyně - 272, 275 Neferhotep - egyptský úředník - 199 Neferirkaré — egyptský král V. dynastie 191 Neferrehu — staré čtení jména staroegypt­ ského spisovatele - 142, 148, 208, 277 Neferronpet — majitel hrobky s důležitými nápisy (XIX, dynastie) - 214

687

Nefertiiti - manželka egyptského krále Achnatona - 230, 286, 292 Nefertum - egyptský bůh - 261 Nefthys - viz Nebthet Negeb (též Negev) — jižní část Palestiny mezi mořem Středozemním a zálivem Akkabským — 364 Nechbet — egyptská bohyně podoby su­ píce - 268 Nechebev - egyptský šlechtic - 169, 190 Nechen (řecký Hierakonpolis) - staro­ egyptské město v Horním Egyptě 164, 166 Nejt - egyptská bohyně - 259, 464, 471, 488 Nejtikert - egyptská královna z doby XXVI. dynastie — 460, 464 Nekó I. — vésetský vládce, syn egyptské­ ho krále XXIV. dynastie Bekenrinefa 412 Nekó II. - egyptský král XXVI. dynastie - 129, 340, 444, 458, 460 Nennisovet (řecký Hérakleopolis) - hlavní město Dolního Egypta v době IX. a X. dynastie - 184, 192, 193, 194, 196, 454 Netanch — velitel tažení na Sinaj za krále Džosera - 178 Nevoserré - egyptský král - 139, 170 Niebuhr Carsten — cestovatel po Orientu 29 Nija - město v Sýrii - 226 Nikolskij M. V. - význačný ruský ba­ datel, assyriolog a urartolog — 34, 35, 422 Nikolskij N. M. - akademik, sovětský orientalista - 17, 35, 353 Nil - veletok protékající Egyptem - 7, 18, 19, 116, 128, 129, 130, 132, 146, 149, 151, 152, 153, 154, 155, 157, 160, 161, 167, 169, 190, 192, 194, 195, 196, 202, 259, 260, 274, 305, 455, 458, 470, 499 Ningišzida - sumerský bůh úrody - 98, 125 Ninive — město v severní části Assyrie, sídlo posledních assyrských králů - 24, 379, 380, 389, 396, 397, 398, 401, 403, 413, 438, 447, 474 Nippur — město ve střední části Babylonie - 25, 38, 54, 57, 60, 62, 65, 69, 79, 98, 105, 121, 124, 382, 389, 405, 408, 440, 441, 493 Nisibis - město v říši Mitanni - 391, 397 Noel — první překladatel klasické čínské literatury (r. 1714) - 559 Norden - učenec a cestovatel po Egyptě z doby před rozluštěním egyptského písma - 131

688

REJSTŘÍK

Norov A. — ruský cestovatel po Egyptě a Nubii - 146 Norris - anglický assyriolog, který se za­ býval luštěním klínového písma — 30 Nubet — staroegyptské město v jižní části Horního Egypta, dnešní Kóm Ombo 164 Nubie — země sousedící na jihu s vlastním Egyptem - 129, 132, 135, 140, 142, 146, 148, 150, 153, 154, 159, 161, 162, 169, 171, 175, 178, 179, 184, 185, 192, 193, 196, 198, 199, 200, 201, 202, 205, 212, 213, 217, 218, 220, 223, 229, 231, 235, 236, 242, 243, 246, 249, 252, 272, 456, 457, 458, 459, 461, 462, 464 Nún - egyptské božstvo pravodstva - 259 El-Obejd - město poblíže starověkého Uru, naleziště t. zv. el-obejdské keramiky — 25, 40, 116, 380 Ofir - dosud nezjištěná země v Orientě, kde se vyskytovalo zlato a jiné vzácné látky - 338, 369 Olenin A. IV. — ruský učenec, současník Champollionův, budící tehdy v Rusku zájem o starověký Egypt — 146 Ombos - viz Nubet Omrt - král izraelský - 349, 371, 372 On (Héliopolis) — významné město staro­ egyptské v Dolním Egyptě - 227, 231, 248, 259, 260, 262, 266, 446, 450 On Jižní — srovnej Arment, staroegyptské město západně od Vésetu - 159, 231 Onjet — staroegyptské město (nynější Esna) - 262 Opis - město na Tigridu, starověký název: Akšak - 57, 90, 117, 118, 404 Oppert - francouzský assyriolog - 30 Orbeli I. A. - archeolog-orientalista, který pracoval na vykopávkach v oblasti bývalého urartského státu - 422, 428 Osiris — viz Usíre Osorkon - velekněz Amónův - 453 Osorkon II. — král egyptský v době XXII. dynastie - 371, 456 Osten - archeolog a orientalista - 296 Oudh — město v Indii — 537

Palermský kámen (deska) - obsahující anály králů egyptských z dob prvních dynastií - 139, 162, 173, 178, 179 Palestina - území mezi mořem Středo­ zemním, Mrtvým a Jordánem - 62, 72, 140, 146, 148, 152, 153, 154, 162, 179, 184, 185, 196, 197, 201, 211, 220, 222, 223, 225, 226, 237, 238, 239, 240, 242, 245, 247, 272, 273, 297, 316, 317, 318, 324, 329, 330, 335, 340, 344, 345, 346,

347, 349, 350, 352, 353, 354, 355, 356, 357, 358, 359, 360, 361, 362, 363, 364, 365, 366, 367, 368, 369, 370, 371, 372, 373, 374, 375, 381, 407, 408, 410, 418, 444, 445, 446, 449, 451, 455, 460, 461, 462, 463, 485, 497 Pamir - pohoří na severozápadním po­ mezí Indie - 466, 469, 516, 524 Pan Čchao - vojevůdce za dynastie Chán 593 Pándijové - obyvatelé státu v jižní Indii 543 Parrot — francouzský archeolog; vykopá­ val v Malé Asii - 295 Pasbachaenniut - egyptský král XXI. zaanetské dynastie - 451 Pátaliputra - dávné sídelní město indic­ kých vladařů - 538, 542, 544 Patkanov K. P. — ruský orientalista z dru­ hé poloviny XIX. stol.; zabýval se urartskými klínopisnými nápisy nale­ zenými na ruském území — 422 Pefnefdinejt - egyptský velmož - 459, 464 Pelusium - latinský název východního po­ hraničního egyptského města ve vý­ chodní Deltě - 461, 487 Pepi I. - egyptský král VI. dynastie 175, 184 Pepi II. - egyptský král VI. dynastie 174, 185, 189, 191 Pepinacht - velmož z doby egyptského krále Pepiho II. (VI. dynastie) - 185 Persepolis - hlavní město staroperské říše zvelebené Dareiem I. — 470, 471, 472, 475, 486, 489, 490, 491, 493, 496, 498, 500, 507, 511, 538 Persie (viz též Írán) - 12, 22, 29, 96, 97, 146, 449, 470, 472, 473, 481, 482, 484, 485, 486, 488, 489, 493, 495, 498, 499, 500, 501, 504, 535, 538, 593 Pellin I. - ruský vyslanec v Číně (roku 1618) - 559 Petrie F. — anglický archeolog a egyptolog, zakladatel moderních vykopávek v Egyptě - 134, 135, 159, 211 Petrov — profesor sanskrtu v Kázáni — 517 Petubast — egyptský král — 456 Phiops - viz Pepi Pching-wang - panovník čínské dynastie Čou (770-719 př. n. 1.) - 586 Pianchi - nubijský král, zakladatel XXV. egyptské dynastie — 457 Piatum — staroegyptské město (řec. Pithóm) — 240 Pilak - egyptský ostrov v Nilu u jižní hranice Egypta (řec. Filai) — 178 Piotrovskij B. B. - archeolog, který pro­

REJSTŘÍK

váděl vykopávky v Karmir-Bluru u Je­ revanu - 17, 420, 422, 423, 429 Platón — řecký filosof — 129 Plutarchos — řecký spisovatel, autor knihy „Peri Isidos kai Osiridos“ - 130, 271 Pocock R. — anglický učenec a cestovatel po Egyptě - 131 Prachov A. - ruský historik - 147 Prémare — autor prací o čínském jazyce (XVIII. stol.) - 559 Prinsep J. - zakladatel indické epigrafie 515 Psammétek I. - egyptský král XXVI. dy­ nastie - 444, 458, 459, 460 Psammétek II. - egyptský král XXVI. dynastie - 412, 458, 460 Psammétek III. - egyptský král XXVI. dynastie - 461, 487 Ptah - egyptský bůh, uctívaný hlavně v Mennoferu - 233, 248, 462 Ptahhotep - vezír z doby egyptské VI. dy­ nastie - 170, 277 Ptahšepses - egyptský šlechtic - 186 Ptahvér - vedoucí výpravy do Sýrie za egyptského krále Amenemhéta III. 198 Ptolemaios - jméno egypt. králů řeckého původu - 130, 138, 513 Pubaalu - syrský kníže - 216 Pubaste - staroegyptské město v Deltě 236, 261, 455, 465 Pubenebzedet - město v Deltě (řec. Mendés) - 262 Puchstein - německý archeolog, který vy­ kopával v Malé Asii - 295 Punt - země ve východní Africe, z níž Egypťané dováželi kadidlo a jiné pro­ dukty tropické Afriky - 153, 173, 174, 193, 198, 199, 218, 235, 248, 255, 458, 461, 464 Purány — svod indických bájí, legend a kosmologie o 18 knihách - 514 Purušchanda - město ve střední Malé Asii - 63, 302, 307 Pušukín — velkoobchodník v Kaneši, staroassyrské obchodní kolonii - 309 Puto - egyptské město v Deltě (řec. Butó) - 239, 262 Rádžagrha - město ve staré Indii (dnešní Rádžgir) - 531, 542 Rádžvade V. K. - indický badatel - 517 Rahotep — egyptský velmož-187, 283, 284 Rámájana - epos líčící osudy prince Rámy a jeho věrné manželky Síty - 510, 524, 529 Ramesse I. - egyptský král XIX. dy­ nastie - 236 44 Dějiny starověkého Východu

689

Ramesse II. - egyptský král XIX. dy­ nastie - 36, 140, 212, 217, 237, 238, 239, 240, 241, 242, 243, 244, 247, 250, 252, 269, 277, 284, 318, 349, 350, 374, 465 Ramesse III. - egyptský král XX. dy­ nastie - 136, 141, 142, 246, 249, 287 Ramesse IV. - egyptský král XX. dy­ nastie - 141 Ramesse XII. - egyptský král XX. dy­ nastie - 249 Ramesseum — moderní název chrámu vy­ staveného v západním Vésetu za Ra­ messe II. - 140, 212, 243 Ramessovci - egyptští králové z rodu Ramessů (míní se většinou následovníci Ramesse III.) - 249, 271 Rampsinitos - egyptský král z povídky vyprávěné Hérodotem (Ramesse II.) 243 Ranovič A. B. — sovětský historik — 17, 353 Rassam — anglický archeolog, který obje­ vil Aššurbanipalovu knihovnu - 24, 421 Ras-Šamra - viz Ugarit - 197, 301, 327, 328, 329, 330, 331, 332, 333, 334, 335, 337, 342, 343, 350 Rawlinson H. - anglický badatel zabývají­ cí se luštěním klínového písma - 29, 30 Ré - egyptský bůh slunce - 183, 190, 265, 267, 272, 274 Ré-IIarachtej - egyptský bůh - 228, 267 Rechmiré - egyptský velmož, vezír - 142, 192, 214, 215, 248 Reisner G. A. — americký egyptolog a archeolog - 135 Rémusat-Abel — význačný francouzský sinolog - 559 Rešef — foinický bůh, uctívaný místně i v Egyptě - 240 Revillout E. - francouzský egyptolog - 138 Rgvéda - nejstarší ze čtyř véd - 510, 524, 526, 530, 531, 532, 546, 547, 550 Rhodos - ostrov u jihozápadní části Malé Asie - 217, 330, 339 Rib-Addi — syrský kníže známý z kore­ spondence nalezené v el-Amarně 216, 225, 316, 331 Riftin A. P. - sovětský assyriolog - 36 Rimsin — poslední panovník města Larsy, elamského původu — 26, 36, 52, 74, 90, 91 Rimuš — panovník z akkadské dynastie — 63 Roboám (Rechabám) — král judský - 371 Rome-Roj — egyptský velmož — 248 Rosellini I. - italský egyptolog, žák Champollionův - 144

690

REJSTŘÍK

Rosetta - město ve východní Deltě (ArRašíd) - 146 Roseltská deska — dala svým řeckým, hie­ roglyfickým a demotickým textem pod­ nět k luštění egyptského písma - 137, 138 Rouge E. de - francouzský egyptolog, po­ kračovatel Champollionův — 138, 144 Rowe A. - americký archeolog - 135 Rusa I. - urartský panovník - 433, 434, 435 Růstám - hrdina starých perských po­ věstí - 506

Sabef - egyptský šlechtic z doby I. dy­ nastie - 165 Sahuré — egyptský panovník V. dynastie — 170, 174, 184, 282 Sais (řec.) - viz Saj Saj — sídelní město egyptských králů XXIV. dynastie - 412, 458, 464, 471, 488 Sakče-Gozu — místo v jižní části Malé Asie, naleziště velmi staré keramiky — 296, 299, 314, 327 Sakkára — nynější název místa, u něhož je Džoserova pyramida a jiné hrobky 133, 135, 143, 163, 179, 180, 188, 189, 270, 281, 282, 285 Sallierův papyrus č. I. — 211 Salmanassar I. - novoassyrský panovník391, 400, 430 Salmanassar II. — novoassyrský panov­ ník - 372, 408 Salmanassar III. - novoassyrský panov­ ník - 380, 394, 395, 396, 420, 425, 430, 431, 469, 480, 538 Salmanassar V. — novoassyrský panov­ ník — 407 Saltu — akkadská bohyně války známá z básně o Agušaji - 106 Samoi — knížetství v jižní části Malé Asie — 394, 407 Samaří (řec. Samareia, hebr. Šómerón) — hlavní město království izraelského ve střední Palestině; pak i okolní úze­ mí - 349, 366, 367, 371, 372, 381, 407, 408, 456 Sámavéda — jedna ze čtyř véd — 510 Samson (hebr. Simšón) - legendární soud­ ce izraelský - 358 Sanchunjátón — foinický spisovatel — 329 Sarbút el-Chádem — místo na Sinaji — 161, 202 Sarduri I. - urartský panovník - 394, 431 Sarduri II. - urartský panovník - 420, 422, 425, 426, 431, 432, 433, 434

Sardy - hlavní město Lydie - 493, 494, 495, 499 Sargon Akkadský (I.) — zakladatel akkadské dynastie - 31, 61, 62, 63, 66, 118, 123, 302, 311, 319, 337, 380, 382, 482 Sargon (II.) - novoassyrský panovník 24, 336, 373, 380, 381, 397, 398, 399, 400, 401, 403, 405, 409, 415, 420, 428, 434, 435, 474, 479, 480 Sarzec de — francouzský archeolog, který vykopal město Lagaš - 24 Saul (hebr. Šáúl) - král izraelský - 359, 363, 365, 367, 368 S’-ichuan - provincie na západě Číny 590 Sebekhotep - egyptský král - 176 Sebnej - správce Jihu - 185 Sehél - ostrov v Nilu u jižní hranice vlast­ ního Egypta - 202 Sechmet - egyptská bohyně - 262, 294 Seleukos Nikator - řecký vládce Baktrie 540 Semerchet - egyptský panovník I. dy­ nastie - 168 Semna - místo v Nubii - 175, 194, 200 Semtovej-Tefnachte - egyptský velitel loď­ stva - 458 Senmút - stavitel, oblíbenec královny Hatšepsovety - 290 Senvosret I. - egyptský král XII. dy­ nastie - 199, 200, 204 Senvosret II. - egyptský král XII. dy­ nastie - 199, 205 Senvosret III. — egyptský král XII. dy­ nastie - 149, 200, 201, 202, 276, 285 Sesebi — místo v Nubii — 135 Sethe C. — německý egyptolog — 138, 145 Setchi I. — egyptský král XIX. dynastie — 236, 237, 284, 287, 335, 348, 349, 350, 374 Setnachte - první král XX. egyptské dy­ nastie - 244, 246 Sevanské jezero - jezero v Armenii - 378, 417, 418, 424, 425, 433 Schrader - německý assyriolog - 32 Schulz - orientalista, který v letech 1828-1829 pracoval v okolí Vanského jezera — 421 Siao-tchun - vesnice v severním Chenanu — 561 Sidón - přístavní město foinické (nyní Saida) - 225, 326, 328, 329, 334, 338, 339, 341, 345, 392, 394, 404, 410, 411, 444, 445, 452 Siduri — bohyně-šenkýřka z eposu o Gilgamešovi - 109

REJSTŘÍK

Sin - babylonský bůh měsíce; uctíván v Uru a Charránu - 89, 90, 98, 102 Sinacherib — novoassyrský panovník — 13, 22, 24, 36, 380, 381, 396, 397, 398, 401, 403, 404, 410, 411, 474 Sínajský poloostrov — poloostrov na hra­ nicích Afriky a Asie - 18, 132, 140, 142, 143, 152, 153, 154, 161, 162, 168, 169, 175, 178, 179, 184, 185, 192, 193, 196, 200, 201, 202, 342, 358, 364, 366 Singašid - starobabylonský vladař - 80 Sinuhet - hrdina životopisné egyptské po­ vídky -.142, 198, 201, 205, 273, 277, 336, 359 Siovt - staroegyptské město ve středním Egyptě - 155 Sippar - město v jižní části Mezopotámie 38, 79, 88, 105, 392, 405, 408 Sirenpovet — jébský nomarcha - 200 Sirius - stálice - 149, 290 Sivillov — jeden ze zakladatelů ruské sinologie - 560 Skylak - Rek, který podnikl výzkumnou plavbu k Indu na rozkaz Dareiův 499, 538 S’-ma Čchien — slavný historik, zakladatel čínské historiografie (asi 136-85 př. n. 1.) - 555, 559, 596 Smbatjanc Mesrop — arménský orienta­ lista - 422 Smirnov J. I. - ruský orientalista - 299 Smith — anglický assyriolog — 24 Snofrev - egyptský král IV. dynastie 178, 179, 181, 187, 190, 191 Sobek - egyptský bůh - 260, 274 Sogdiana - starověký kraj v severový­ chodním Íráne. (Město Samarkand) — 477, 480, 494, 499, 500, 503, 506 Solón - řecký zákonodárce - 127, 454 Somálsko — pobřežní země ve východní Africe - 198, 255 Sopd - egyptský bůh - 259 Spafarij N. G. - vedoucí ruského posel­ stva vyslaného do Číny r. 1675 — 560 Spiegelberg W. - německý egyptolog a gramatik — 138 Spinoza B. - filosof žijící v Holandsku v XVII. století - 350 Stalin J. V. - 9, 10, 88, 154, 155, 207, 300, 301, 387, 388, 423, 485, 486, 497, 588, 602 Strabón — řecký historik a zeměpisec — 23, 129, 151, 196, 503, 513 Struve V. V. - akademik, sovětský histo­ rik orientalista — 16, 35, 36, 147, 148, 299, 487, 503 Střední Asie — 5, 18, 19, 301, 302, 396, 466-508, 593

691

Subartu - území v severní části Mezopo­ tamie - 62, 71, 75, 382, 389 Súdán — nynější název území na jih od vlastního Egypta - 132, 135 Sumer — jižní část Mezopotamie — 25, 26, 30, 31, 35, 38, 39, 40, 51, 52, 53, 54, 60, 61, 62, 63, 66, 68, 71, 73, 74, 78, 90, 91, 92, 104, 119, 354, 382, 383, 413, 468, 474 Supí stéla - historická památka z Lagaše - 31, 56, 57, 118 Susy - hlavní město Susiány (Chúzistánu) - 23, 63, 65, 67, 76, 404, 412, 468» 470,471,472,473,479,494,495,506,538 Sutech - egyptský bůh, bratr a vrah Usírův - 151, 166, 211, 239, 263, 272 Súan — čínský panovník dynastie Čou (827-782) - 577, 586 Svénev — egyptské město na jižní hranici země (nynější Assuán) - 178 Synkellos Georgios - byzantský autor kro­ niky důležité pro otázky manethónské chronologie - 136 Syr Darja (starověký název Jaxartés) řeka ústící do Aralského moře - 466, 469, 476, 485, 499, 500, 593 Syrie — území mezi Eufratem a Středo­ zemním mořem - 18, 19, 20, 28, 32, 39, 41, 42, 55, 62, 65, 71, 96, 132, 140, 142, 143, 147, 148, 150, 152, 153, 162, 171, 173, 174, 179, 184, 196, 197, 198, 199, 200, 201, 202, 205, 213, 216, 220, 221, 222, 223, 224, 225, 226, 229, 235, 236, 237, 238, 239, 240, 246, 247, 248, 252, 253, 255, 269, 272, 273, 274, 277, 295, 296, 297, 298, 299, 300, 304, 307, 314, 316, 317, 318, 319, 323, 324, 326, 327, 328, 329, 330, 331, 332, 333, 335, 336, 337, 340, 342, 344, 345, 349, 350, 353, 354, 355, 356, 357, 358, 366, 371, 373, 374, 378, 382, 384, 390, 391, 392, 394, 395, 398, 407, 408, 410, 411, 412, 418, 433, 434, 444, 445, 446, 449, 452, 461, 462, 497, 540, 544, 593, 594 Sabaka — egyptský panovník XXV. dy­ nastie — 410, 457 Šáh-Náma („Kniha králů“) - dílo Firdausího — 473, 505, 506 Šalomoun (Šelómó) - král izraelský - 335, 348, 369, 370, 371 Šamaš - babylonský bůh slunce - 45, 64, 73, 75, 76, 98, 99, 102, 119, 358 Šamaššumukín — bratr assyrského krále Aššurbanipala, dosazený na babylon­ ský trůn - 412 Šamšiadad - staroassyrský panovník - 36, 389

692

REJSTŘÍK

Šang Jang - vysoký úředník dynastie Čchin, reformátor - 589 Šang (Jin) - první čínská historická dy­ nastie (asi 1400-100 př. n. 1.) - 552, 553, 555, 561, 562, 563, 565, 567, 568, 569, 570, 571, 572, 573, 579, 580, 601 Šarkališarri - panovník dynastie akkadské - 38, 66 Šauššatar — mitannský panovník — 390 Šepenopet - egyptská kněžka - 460 Šešonk I. - egyptský král XXII. dynastie - 453, 454, 455, 456 Šilejko V. K. - ruský badatel, assyriolog , 35, 299 Širichum - oblast v Elamu - 64 Šišunágovci - indická dynastie - 537 Šrávastí - město v Indii — 537, 542 Š’-ting - nej starší čínská básnická sbírka se silnými lidovými prvky - 554, 565, 566, 567, 578 Šubat — sumerská královna z doby před I. dynastií urskou — 26, 46 Šulgi — sumerský panovník III. dynastie urské - 71, 101, 102, 474 Šuppiluliumaš - chetitský panovník z do­ by nové říše — 36, 297, 311, 314, 315, 316 Šuruppak — město v jižní Babylonii, dnešní Fára — 25, 38 Šu-t'ing - jedna z nejstarších čínských li­ terárních památek - 554, 568, 579, 602 Taanak - město v severní Palestině - 357 Tabarnaš - chetitský panovník staré říše a později titul pro chetitské krále 303, 304 Tacitus - římský historik - 131 Taharka - egyptský král XXV. dynastie 411, 457, 458, 461 Tait - egyptská bohyně tkalcovství - 452 Takelot II. - egyptský král XXII. dy­ nastie — 453, 4Š6 Tali-Barzu — místo vykopávek v Sogdianě - 503 Tammuz - babylonský bůh přírody, bratr a manžel bohyně Ištary (sumerský Dumuzi) -98, 99, 102, 108, 112, 113 Tana - jezero v Habeši - 152 Tanger - město na africkém břehu úžiny Gibraltarské - 339 Tanis (řec.) — viz Zaanet Tao-te-ťing — kniha o Cestě a ctnosti, dílo Lao-c’, základní shrnutí učení taoismu599, 600 Tarbagatajské hory - mezi Sibiří a Vý­ chodním Turkistánem - 466 Tartéssos — starověká foinická kolonie ve Španělsku — 339

Tefjebej - siovtský náčelník (nomarcha) 190 Tefnachte - egyptský král XXIV. dy­ nastie - 457, 458 Tehenové - název pro Libyjce u Egyp­ ťanů - 184 Tejšeba - urartský bůh bouře - 436, 437 Tejšebaini - urartské město poblíže Jere­ vanu - 422, 429, 435 Telejlát el-Ghassúl — pahrbek se zříceni­ nami osady u Jericha — 347 Telepinuš - chetitský panovník, tvůrce t. zv. „chetitské ústavy“ - 299, 304, 305, 313 Tell-Asmar — starověký název: Ešnunna; město na řece Dijále - 70, 101 Tell-Barsib — město na horním toku Eu­ fratu, sídlo aramejského knížetství 380, 394 Tell-Billa (starověký název Šibaniba) — město v severní Mezopotámii, místo nedávných výkopů - 382 Telí el-Fárá — pahorek se zříceninami města v jižní Palestině - 360 Telí el-Jehúdíja - pahorek v Deltě, místo vykopávek - 135, 211 Tell-Tajnát — pahorek se zříceninami měs­ ta v severní Sýrii - 327, 337 Téma - sídelní město novobabylonského krále Nabonida - 449 Tentóre — egyptské město, dnešní Dendera - 262, 291 Tepe-Gaura — město v severní Mezopo­ támii, naleziště archeologických pa­ mátek - 380, 382 Tešub - maloasijský bůh bouře - 320, 321 Tetej - egyptský král VI. dynastie - 191 Texier — francouzský orientalista z XIX. stol., který probádal rozvaliny chetitského města Chattušaš - 295 Texty pyramid — svod náboženských a magických textů vyskytující se jako nápisy na pyramidách zvláště v VI. dynastii - 188, 259, 274 Thalés z Miléta - řecký filosof - 127 Théby — viz Véset Thinis (řec.) - viz Cinev Thovt - egyptský bůh - 462 Thovtej - hrdina egyptské povídky o do­ bytí Joppy - 273 Thureau-Dangín — francouzský assyrio­ log - 34 Thutmóse I. — egyptský král XVIII. dy­ nastie - 248 Thutmóse III. — egyptský král XVIII. dynastie - 140, 215, 220, 221, 223, 226, 234, 247, 248, 249, 252, 277, 375

REJSTŘÍK

Thutmóse IV. - egyptský král XVIII. dy­ nastie - 234 Tiamat — mythická obluda z babylon­ ského eposu o stvoření světa — 97, 105 Tibet - autonomní oblast na jihozápadě čínské lidové republiky — 599, 602 Tiglatpilesar I. - středoassyrský panovník - 319, 392, 393, 396, 398 Tiglatpilesar III. — novoassyrský panov­ ník - 24, 381, 395, 397, 400, 406, 407, 408, 434,480 Tigris — řeka v Mezopotámii — 7, 18, 19, 23, 38, 39, 50, 60, 62, 65, 66, 71, 73, 74, 78, 91, 97, 305, 315, 377, 378, 380, 382, 389, 390, 391, 392, 397, 404, 418, 449, 468, 495 Tirikan — král Guteů — 68 Tjumeněc V. — jeden z prvních Rusů, který navštívil Čínu (r. 1616) - 559 Tód — nynější název sídliště v Egyptě, na místě staroegyptského města — 198 Tolstov S. P. - významný sovětský vědec zabývající se převážně starověkou Střední Asií - 6, 469, 475, 479 Toprach-Kale - místo poblíže Vanského jezera - 417, 420, 421, 422, 426, 428, 433, 437 Trialeti - místo v Gruzii - 423 Trója — město na západním pobřeží Malé Asie - 316, 339 Tukulti-Ninurta - středobabylonský vlád­ ce - 36, 391, 413 Tum - egyptský bůh - 261 Tung Čung-šu - čínský filosof - 594 Tunip - opevněné město ve Foinikii 225, 226 Tupliaš - země u pohoří Zagru - 80 Turajev B. A. - ruský egyptolog - 13, 14, 15, 16, 35, 145, 147, 148, 299 Turinský papyrus - t. j. „Turinský krá­ lovský papyrus“ obsahující seznam staroegyptských králů - 139 Tušpa - hlavní město urartského státu 427 Tušratta - vládce říše mitannské - 36, 225 Tutanchamón - egyptský král XVIII. dy­ nastie - 134, 135, 141, 215, 217, 231, 232, 233, 234, 264, 276, 287, 293 Tyros (hebr. Sár) - přístavní město foinické - 226, 236, 326, 328, 329, 331, 338, 339, 340’, 341, 345, 353, 369, 370, 394, 404, 408, 410, 446, 448

Ugarit — město na pobřeží severní Sýrie ("jeho zříceniny jsou na pahorku RasŠamra) - 75, 197, 222, 301, 328, 329, 330, 331, 332, 334, 335, 394

693

Umma - sumerské město v jižní Mezopo­ támii, dnešní Džocha - 30, 31, 53, 54, 56, 57, 60, 61, 62, 64, 65, 69, 123 Ur - sumerské město v jižní Mesopotamii - 26, 27, 30, 35, 40, 46, 47, 48, 50, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 59, 60, 61, 62, 68, 71, 74, 91, 98, 101, 117, 121, 337, 388, 389, 474 Urarlu — stát na území dnešní Armenie — 5, 34, 35, 39, 96, 391, 394, 395, 406, 408, 412, 413, 417, 418, 419, 420, 421, 422, 423, 425, 427, 428, 429, 430, 431, 432, 434, 435, 436 Urchitešub — chetitský panovník z doby nové říše chetitské — 239 Urnanše - sumerský panovník, zaklada­ tel dynastie města Lagaše - 55, 56, 58, 444. Uruk - sumerské město v jižní Mezopo­ támii - 25, 38, 43, 54, 56, 60, 62, 65, 68, 74, 80, 91, 102, 105, 106, 107, 108, 110, 116, 121, 443, 449 Urukagina - sumerský panovník města Lagaše, proslulý reformami - 30, 47, 57, 58, 59, 60 Usafai - viz Den Usíre - egyptský bůh, vládce říše zemře­ lých - 128, 130, 151, 174, 189, 190, 237, 259, 263, 264, 266, 269, 271, 272, 274, 275, 458, 462, 464 US - sumerský vládce města Ummy - 57 Utnapištim - mythická postava z eposu o Gilgamešovi, obdařená věčným ži­ votem - 109, 110, 111 Utu - sumerský bůh slunce (babylonský Šamaš) - 98 Utuchegal - sumerský panovník města Uruku - 68 Uvarov A. S. - orientalista, který prová­ děl vykopávky a bádání v Zakavkazsku - 422

Vádí Hammámát — údolí v Horním Egyp­ tě - 140, 153, 174, 196 Vádí Magara - údolí na Sinaji - 161, 168, 178, 179, 184, 202 Vádí Tumilát - údolí ve východní Deltě 211 Vahjebré (Apriés) - egyptský král XXVI. dynastie - 445, 453, 459, 460 Vanské jezero — jezero v tur. části Armenie - 38, 378, 392, 397,417,418, 419, 425, 427, 430, 431 Varuna - indické božstvo - 545 Vasiljev V. P. — ruský orientalista z XIX. stol. - 517, 560 Vavat - staroegyptský název severní Nubie — 185

694

REJSTŘÍK

Vedimev — viz Den Védy — nejstarší literární památky in­ dické - 510, 527 Věch - egyptský místní bůh - 259 Venamón - hrdina staroegyptské povídky „O Venamónově cestě“ - 143, 147, 246, 252, 253, 274, 452 Veni — egyptský velmož z doby VI. dy­ nastie - 142, 171, 185, 186, 187, 189 Venis - egyptský panovník V. dynastie 174, 184, 188 Véset - hlavní město egyptské v době Nové říše - 131, 133, 135, 141, 155, 169, 192, 193, 196, 199, 210, 212, 213, 214, 215, 218, 228, 231, 234, 237, 246, 247, 248, 267, 274, 284, 447, 451, 453, 457, 458, 463 Vojcechovskij — ruský sinolog z XIX. stol. — 560 Volkov I. M. — orientalista, žák B. A. Turajeva - 35, 147

Wang Cchung — význačný starověký čín­ ský filosof, v jehož učení se projevují materialistické prvky - 594, 600 IFimg Mang - usurpátor, vytvořil v letech 9-25 n. 1. t. zv. dynastii Sin - 594, 595 Wellhausen - německý orientalista, hebraista - 352 Westcarové Papyrus - staroegyptský lite­ rární papyrus - 183

Wette de - německý theolog - 352 JVinckler H. — německý assyriolog, vy­ kopával v Boghazkoi a nalezl archiv chetitských králů - 32, 296 Wu Ti - panovník dynastie Chán (140 až 87 př. n. 1.) - 592, 593 Xenofón - řecký spisovatel - 418, 486, 495 Xerxes — panovník ve staré Persii — 29, 470, 491, 492, 496, 501, 504, 526 Young Th. - anglický učenec, předchůdce Champollionův - 137 Zaanet - sídelní město dolnoegyptských králů XXI. dynastie - 211, 240, 451, 452 Zob Dolní - řeka v Assyrii, přítok Tigridu - 377, 380 Zab Horní — řeka v Assyrii, přítok Tigridu - 377, 391, 397 Zagros — pohoří východně od Mezopotá­ mie - 66, 377, 390, 391, 467, 480, 495 Zarafšán — řeka v Sogdianě, ve Střední Asii - 466, 469 Zarathuštra - prorok zoroastrismu - 504 Zindžirli - místo v severní Sýrii - 296, 298, 314, 336, 401 Zoega G. - dánský učenec, vydavatelkopt. textů - 137

SEZNAM ILUSTRACÍ

1. 2. 3. 4. 5. 6.

7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35.

Údolí Nilu .................................................................................................. 7 Eufrat u Babylonu..................................................................... 17 Obléhání pevnosti. Assyrský relief z Aššurnasirpalova paláce. IX. stol.př. n.l. 21 Vykopávky Baalova chrámu v Nippuru................................... 25 Harfa královny Šubat. Z vykopávek v Uru (Restaurováno) ...... 26 Stříbrný model loďky a sumerská hra na ovečky a vlky z královského hřbitova v Uru.......................................................................... 27 Otisk assyrského pečetního válečku.......................................... 37 Otisk pečetního válečku z doby krále Šarkališarriho............ 38 Otisk sumerského pečetního válečku s vyobrazením pluhu.... 43 Zlaté nádoby z hrobu královny Šubat .................................................... 46 Standarta s inkru stovánými vyobrazeními. Z Uru................ 48 Táž standarta. Druhá strana .................... 49 Hlava býka ze zlata a lazuritu. Nalezena v Uru....................... 52 Starosumerská zlatá přilba. Z vykopávek v Uru ..................................... 53 Hlava vznešené Sumeřanky. Rekonstrukce. Z vykopávek v Uru .... 54 Urnanše, vládce Lagaše, obklopený svou družinou. Relief vkameni ... 55 Sumerská těžce ozbrojená pěchota. Část reliefu Eannatumovy „Supí stély“. Paříž. Louvre........................................................................................ 56 Beran chycený v křoví. Z vykopávek v Uru............................................ 59 Socha ensiho Gudey. Paříž. Louvre........................................................... 67 Sumerský hrdina Gilgameš bojující se dvěma obludami. Inkrustace z Uru 72 Východ boha slunce Šamaše. Otisk babylonské pečetě............................ 73 Socha Ibichiliho z Mari. Paříž. Louvre ................................................... 74 Chammurapi před bohem Šamašem. Relief na stéle se zákony.Paříž. Louvre 76 Relief s vyobrazením Chammurapiho. Londýn. Britské museum............. 89 Vznešená žena držící v rukou vřeteno. Relief ze Sus. Paříž.Louvre ... 93 Let Etany do nebes. Otisk babylonského pečetního válečku......................... 94 Staré sumerské nápisy.............................................................................. 95 Staré sumerské nápisy.............................................................................. 96 Bohyně Ištar přivádí zajatce k Anubaninimu, králi Lullubitů. Relief ve skále . ... ................................................................................................ 100 Otisk akkadského pečetního válečku z Tell-Asmaru................................ 101 Boj assyrského boha s netvorem. Relief z Nimrudu................................ 104 Relief s vyobrazením Gilgameše. Paříž. Louvre........................................ 107 „Babylonská věž“ — zikkurat, vykopaná v Uru.................................... 117 Rekonstrukce „babylonské věže“ v Uru................................................... 117 Stříbrná váza Entemeny z Lagaše........................................................... 118

696 36. 37. 38. 39.

40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47.

48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 60.

61. 62. 63. 64. 65. 66.

67. 68. 69. 70.

SEZNAM ILUSTRACÍ

Narám-Sinova vítězná stéla. Relief v pískovci........................................ 119 Sumerský bůh měsíce na trůně. Otisk pečetního valečku......................... 126 Hieratický text „Povídky o dvou bratrech“............................................ 127 Jeskynní chrám Hatšepsovety v Dejr el-Bahrí. Nová říše. XVIII. dynastie. Rekonstrukce............................................................................................ 133 Soška krále Tutanchamóna. Z Tutanchamónovy hrobky. Nová říše. XVIII. dynastie.................................................................................................... 134 Sloupový sál v paláci Ramesse III. v Medínet Hábu. Nová říše. XX. dy­ nastie. Rekonstrukce ............................................................................. 136 Rosettská deska. Londýn. Britské museum............................................... 137 Egyptský letopis ze Staré říše (tak zvaný „Palermský kámen“)............. 139 Egyptský papyrus s hieratickým textem Hekanachtova dopisu. Střední říše........................................................................................................... 141 Pyramida krále Chuíeva a sfinx u Gízy................................................... 150 Slavnost „objevení se“ krále. Relief na Narmerově žezle......................... 151 Hliněná nádoba z archaické doby s vyobrazením člunu a stromu. Moskva. Státní museum výtvarných umění.......................................................... 157 Pazourkový nůž nalezený u Gebel el-Araku............................................ 158 Stéla se jménem krále Džeta z Ebozevu. Paříž. Louvre......................... 160 Břidlicová tabulka s vyobrazením Narmera zabíjejícího zajatce. (Obě strany.) Z Hierakonpole. Káhirské museum ....................................... 166 Ozdoba na hliněné nádobě z archaické doby ........................................ 168 Polní práce. Nástěnná malba na náhrobku. XV. stol. př. n. I. Véset . . . 169 Egyptská loď. Freska ze Staré říše............................................................... 173 Zbytky Džoserova chrámu v Sakkáře....................................................... 180 Sfinx u Gízy. Stará říše ...................... 181 Pyramida krále Chafréa u Gízy. Stará říše. IV. dynastie......................... 182 Vchod do pyramidy krále Venise u Sakkáry. Stará říše. V. dynastie . . . 188 Zlatý náprsní přívěsek krále Senvosreta III. Káhirské museum............. 191 Slévání kovu. Freska z Rechmiréovy hrobky ........................................... 192 Použití vodního čerpadla při zalévání sadu. Freska z Ipuovy hrobky. Nová říše............................................................................................................ 195 Sfinx s podobou Amenemhéta III. (s boku a zpředu). Střední říše. Káhirské museum.................................................................................................... 197 Plán města Kahunu. Střední říše............................................................... 206 Ramesse II. útočí na syrskou pevnost.Relief zRamessea u Vésetu . . . 212 Polní práce. Freska z Sennedžemovy hrobky.Nová říše............................... 214 Královna Hatšepsovet. Relief v žule. Nová říše. XVIII. dynastie. Metro­ politan Museum..................................................................................... 218 Hlava usírské sochy královny Hatšepsovety z jejího chrámu v Dejr el-Bahrí. New York. Museum výtvarných umění ................................ 219 Trestání otroka. Z hrobky v Bení Hasanu. Střední říše ......... 221 Černí otroci. Relief z doby Nové říše........................................................... 222 Portrét krále Achnatona. Nová říše. XVIII. dynastie. Berlínské museum . 227 Achnaton se svou rodinou. Nad nimi vyobrazení boha slunce Atona. Relief z doby Nové říše. XVIII. dynastie....................................................... 229

SEZNAM ILUSTRACÍ

697

71. Socha královny Nefertiity z el-Amarny. Omalovaný vápenec. Nová říše. XVIII. dynastie....................................................................................... 230 72. Tutanchamón na lovu. Kresba na truhlici z Tutanchamónovy hrobky. Nová říše. XVIII. dynastie............................................................................. 232 73. Tutanchamón na válečném voze v boji. Kresba na truhlici. XVIII. dynastie. Káhirské museum ................................................................................. 232 74. Zadní opěradlo Tutanchamónova trůnu s vyobrazením krále a královny. Z Tutanchamónovy hrobky. Nová říše. XVIII. dynastie. Káhirské museum . 233 75. Část víka sarkofágu Ramesse II. Nová říše. XIX. dynastie. Káhirské mu­ seum ........................................................................................................ 238 76. Socha Ramesse II. před vchodem do skalního chrámu v Abú Simbelu. Nová říše. XIX. dynastie................................................................ 241 77. Hlava mumie Ramesse II....................................................................... 243 78. Stéla krále Merneptaha se zmínkou o Izraeli a městech v Palestině. Nováříše 245 79. Horní část sochy ženy. Nová říše. Florencie...................................... 251 80. Hlava sochy krále Achnatona............................................................. 253 81. Výjev z kultu mrtvých. Kresba na Maatkaréiné papyru................... 254 82. Egyptské vozy tažené koněm a muly. Freska z hrobky z dobyNové říše . . 255 83. Archaický nápis se jménem krále Chasechemveje.............................. 256 84. Amennebova posmrtná stéla s hieroglyfickými nápisy. Střední říše. XVIII. dynastie. Royal Scottish Museum .................................. 257 85. Uctívání boha Hóra. Freska z doby Nové říše............................................ 260 86. Řady sfing v Karnaku.............................................................................. 261 87. Soška z Tutanchamónovy hrobky............................................................... 264 88. Vážení srdce mrtvého na Usírově soudě. Kresba a část textu 125. kapitoly „Knihy mrtvých“. Huneferův papyrus. Nová říše. XIX. dynastie. Londýn. Britské museum..................................................................................... 266 89. Tutanchamón se svou ženou mezi květinami. Relief ze slonové kosti na víku dřevené truhlice. XVIII. dynastie. Káhirské museum............................ 276 90. Sloupy z chrámu u Džoserovy stupňovité pyramidy u Sakkáry. Stará říše 281 91. Pyramida krále Chufeva u Gízy. Stará říše. IV. dynastie......................... 282 92. Horní část sochy velmože Rahotepa. Omalovaný vápenec. Stará říše. Káhir­ ské museum............................................................................................ 283 93. Kaaperova socha ze Sakkáry. Dřevo. Stará říše. Káhirské museum . . . 285 94. Hlava Kaaperovy sochy. Dřevo. Stará říše. Káhirské museum................. 285 95. Socha sedícího písaře. Stará říše. Paříž. Louvre........................................ 286 96. Horní část sochy „známé krále“ Nofrety. Stará říše. Omalovaný vápenec. Káhirské museum ................................................................................. 288 97. Socha Amenemhéta III. z Haváry. Káhirské museum............................. 289 98. Text egyptského sborníku geometrických úloh........................................ 290 99. Tabulka znázorňující rozložení hvězd. Z královské hrobky XX. dynastie. Nová říše................................................................................................ 291 100. Portrét Nefertiitin. Omalovaný vápenec................................................... 292 101. Soška krále Tutanchamóna. Káhirské museum........................................ 293 102. Ornamentální hieroglyfický nápis z doby Střední říše............................. 294 103. Lov na lva. Relief z Malatie....................................................................... 295

698

SEZNAM ILUSTRACÍ

104. 105. 106. 107. 108.

Socha lva, stojící u vchodu. Severní Sýrie............................................... Hieroglyfickochetitský nápis z Karchemiše v přepisu akademika Hrozného Hieroglyfickochetitské nápisy z Karchemiše........................................... Chetitská válečná jízda. Vyobrazení na egyptských reliefech..................... Vyobrazení chetitského krále při modlitbě k bohu plodnosti. Relief ve skále. VIII. stol. př. n.l........................................................................................... Tabulka z výkopu na Kiiltepe popsaná klínovým písmem a obálka s pe­ četěmi .................................................................................................. 308 Spojenci Chetitů v bitvě u Kadeše. Egyptský relief................................ Chetitský zákoník z archivu chetitských králů........................................ Chetitský relief s obrazem jezdce.............................................................. Chetitští zajatci vyobrazení na egyptských reliefech................................ Socha chetitského krále. Museum v Instanbulu........................................ Procesí chetitských bohů. Relief ve skále v Jazylykaja u Boghazkoi . . . Vyobrazení chetitského boha v podobě vojáka chránícího vchod do paláce. Relief na brané v Boghazkoi........................................................................ Podstavec sloupu s dvěma okřídlenými sfingami. Ze Zindžirli............. Kresba na foinické míse nalezené na ostrově Kypru............................ Foinické bronzové závaží v podobě ležícího býka. Z Ras-Šamry. XV. až XIV. stol. př. n.l............................................................................................ Foinická loď. Relief na sarkofágu ze Sidónu............................................... Foinická mince s vyobrazením chrámu a symbolu bohyně Astarty v Byblu Náhrobní stéla s vyobrazením severosyrské královny sedící za obětním stole. Ze Zindžirli ........................ Hrobka u Amritu......................................................................................... Votivní pomník z Karthaga s obrazem bohyně Tanit............................ Foinický nápis z Ešmunova chrámu...................................................... Abecední tabulka (zleva doprava): hebrejská abeceda ve srovnání s foinickou, sínajskou, egyptskou (hieratickou) a starořeckou abecedou....... 342 Relief z Ras-Šamry s obrazem boha Baala..................................... 343 Soška foinického božstva................................................................ 343 Foinická stříbrná mísa................................................................... 344 Obyvatelé města Tyru a Sidónu přinášejí tribut Salmanassarovi .... Rozvaliny domu z královské doby v Jerichu................................. 347 Rozvaliny chrámu z doby Setchiho I. v Bét Šeánu...................... 348 Relief z Bét Šeánu s obražením lvů. Philadelphia. Pennsylvánske museum Dýka a srpovitý meč ze Síchemu. Museum v Haagu.................. 355 Rozvaliny domu z pozdní doby královské v Telí Bét Mirsím....... 356 Ozdoba ze slonové kosti s reliéfním vyobrazením egyptského boha Hóra v podobě chlapce sedícího na lotosu. Nalezeno v Samaří.................. 367 Rozvaliny Mekalova chrámu v Bét Šeánu............................................... Stéla z Bét Šeánu s vyobrazením boha Mekala a s egyptským nápisem. Philadelphia. Penssylvanské museum ................ Hliněný domek posvátného hada z Bét Šeánu. Philadelphia. Pennsylvánske museum ............ •..>................................. 375 Posvátné kameny v rozvalinách v Gezeru...............................................

109. 110. 111. 112. 113. 114. 115. 116.

117. 118. 119. 120. 121. 122. 123. 124. 125. 126. 127. 128. 129. 130. 131. 132. 133. 134. 135. 136.

137. 138. 139.

140.

297 298 299 303 306

311 313 315 319 320 321 322 323 324

333 334 335 336 338 340 341

345

349

373 374

376

SEZNAM ILUSTRACÍ

141. 142. 143. 144. 145. 146.

Aššurbanipal hoduje v besídce. Relief z Kujundžiku ............................ Hliněná tabulka popsaná klínovým písmem............................................ Chrám bohů Ana a Adada v městě Aššuru. Rekonstrukce..................... Socha Aššurnasirpala. Londýn. Britské museum........................................ Aššurnasirpal na lovu lvů.......................................................................... Obléhání pevnosti assyrským vojskem. Relief v kameni. Londýn. Britské museum.................................................................................................. 402 147. Útok assyrských válečných vozů. Reliefz Aššurnasirpalova paláce. IX. stol, pí. n.l...................................................................................................... 403 148. Sargon II. se svým vysokým úředníkem. Relief v kameni.VILI. stol. př. n.l. 149. Přivádění zajatců. Assyrský reliefze Sinacheribova paláce.VIII. stol. př. n.l. 150. Sestiboký hranol s anály krále Sinacheriba........................................... 151. Assyrské božstvo u datlovníku.................................................................. 152. Socha okřídleného býka, ochránce královského paláce............................ 153. Tiglatpilesar III. na svém válečném voze............................................... 154. Urartské válečné vozy. Otisk pečetě z Toprach-Kale................................ 155. Broznová přilba krále Argištiho. Nalezeno v Karmir-Bluru..................... 156. .Bronzová soška urartské okřídlené sfingy. Leningrad. Státní Eremitáž . . 157. Urartští vojáci na válečném voze. Z vykopávek v Karmir-Bluru .... 158. Assyřané odvádějí ukořistěné zajatce. Bronzové kování Balavatské brány z doby Salmanassara III. Londýn. Britské museum.......................... 431 159. Motiv z přilby urartského panovníka Argištiho........................................ 160. Bronzový štít urartského krále Rusy z chrámu v Toprach-Kale. Rekon­ strukce .................................................................................................. 433 161. Útok Assyřanů na chrám v Musasiru v roce 714 př. n. 1. Relief z paláce Sargona II........................................................................................... 434 162. Bronzová soška boha Tejšeby...................................................................... 163. Zlatý medailon s vyobrazením urartské královny, modlící se před sochou bohyně plodnosti. Z Toprach-Kale. VII. stol. př. n. 1................................. 164. Bronzová horní část žezla ze Samtavru................................................... 165. Relief Iva. Emailované kachlíky na „Bráně bohyně Ištary“ v Babylonu . . 166. Hraniční kámen (kudurru) s vyobrazením novobabylonského krále. Z roku 714 př. n.l....................................................................................................... 167. Hraniční kámen (kudurru) z doby Nabukadnesara 1................................. 168. Babylonský hraniční kámen (kudurru)................................................... 169. Zříceniny „Brány bohyně Ištary“ v Babylonu........................................ 170. Hudebníci. Basrelief z Džaneferovy hrobky v Onu. XXVI. dynastie. Ale­ xandrijské museum............................................................................... 450 171. Oběť bohu Horovi. Dřevěná stéla z Pozdní doby. New York..................... 172. Zlatá maska krále Šešonka z Taneji ....................................................... 173. Šperk merojské královny. Kolem našeho letopočtu. Berlínské museum . . 174. Hlava sochy Psamméteka III. Žula. Sajské období. XXVI. dynastie. Paříž. Louvre ............................. 175. Hlava sochy kněze. Zelená břidlice. Sajské období. XXVI. dynastie .... 176. Klečící kněz. XXVI. dynastie. Vatikán...................................................

699 377 379 383 393 395

409 410 411 414 415 416 417 421 424 426

432

436 437 437 438 440 441 442 448

451 455 457 461 462 462

700 177. 178. 179. 180. 181. 182. 183. 184. 185. 186.

187. 188. 189. 190. 191. 192. 193. 194. 195. 196. 197. 198. 199. 200.

201. 202. 203. 204. 205. 206. 207. 208. 209. 210. 211. 212.

SEZNAM ILUSTRACÍ

Hlava sochy Montuemhéta, vésetského náčelníka. Žula. Sajské období. XXV.—XXVI. dynastie. Káhirské museum . . . _.................................. 463 Sochařská skizza hlavy berana. Pozdní doba. New York........................ 465 Dareios I. na lovu. Otisk perského pečetního válečku................................ 466 Hliněné nádoby s geometrickým ornamentem. Z nekropole v Susách . . 470 Zříceniny paláce Dareia I. v Persepoli....................................................... 471 Hrobka perského krále Kyra...................................................................... 483 Perský voják. Odlitek reliefu z Persepole.. . ... ........................................ 486 Dareios I. vítězí v boji se lvem. Relief z Persepole................................ 489 Baktrijský poplatník. Relief na stěně Xerxova paláce v Persepoli. V. stol. př. n. I.............................. 491 Zástup poplatníků. Relief na stěně Xerxova paláce v Persepoli. V. stol, př. n.l...................................................................................................... 496 Vojáci kmene Saků. Relief z Persepole....................................................... 500 Perští vojáci. Kresby na stěně z emailovaných cihel v Susách. Paříž. Louvre 506 Otisk pečetě perského krále Artaxerxa. Moskva. Státní museum výtvarných umění .................................................................................................. 507 Relief zobrazující hlavu perského vojáka. Moskva. Státní museum výtvar­ ných umění.......................................................................................... 508 Pečetě se staroindickými hieroglyfickými nápisy z Mohendžo-Dára . . . 509 Budova s malými koupelnami v Mohendžo-Dáru..................................... 515 Velký dům v Mohendžo-Dáru. Rekonstrukce............................................ 520 Hliněná nádoba z Čhanhu-Dára zdobená ornamentálními kresbami ptáků a rostlin .............................................................................................. 521 Horní část sochy z Mohendžo-Dára............................................................ 522 Ašókův nápis. Nalezeno u Kábulu............................................................ 543 Relief s vyobrazením Buddhy opouštějícího svůj dům. Nalezeno v Gandháře. Kalkatské museum............................................................................... 549 Hliněná nádoba z Čhanhu-Dára...................................................................... 551 Staročínský relief v kameni z hrobkyWu v Šan-tungu. II. stol. n.l. . , . 552 Nejstarší čínské nápisy na kostech, kterých se používalo k věštění. Období Šang (Jin).......................................................................................... 553 Rituální bronzová nádoba. Období Šang(Jin).......................................... 562 Bronzová nádoba na víno. Období Šang(Jin).......................................... 562 Obřadní bronzová sekyra z An-jangu. (S obou stran.) Období Šang (Jin) 567 Bronzová nádoba na zrní. Období Čou........................................................ 575 Bronzová nádoba. Období Čou................................................................... 576 Bronzové sošky fantastických zvířat. Období Čou.................................... 578 Nefritová soška znázorňující fantastické zvíře. Období Chán................. 593 Mramorová číše. Období Čou. Moskva. Státní museum východních kultur . 596 Staročínska obětní číše. Bronz.................................................................. 598 Staročínska rituální nádoba. Bronz.......................................................... 601 Obětní nádoba na víno. Washington1....................................................... 602 Lao-c’ přichází na návštěvu ke Konfuciovi. Staročínský relief............. 603

SEZNAM MAP

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.

Starověká Mezopotámie.........................................................................u str. 65 Starověký Egypt.................................................................................... u str. 161 Egypt a Přední Asie ve starověku......................................................... u str. 225 Sýrie a Foinikie........................................................................................na str. 325 Starověká Palestina................................................................................ na str. 351 Horní Mezopotámie ve starověku......................................................... u str. 385 Severní část Přední Asie ve starověku (Chetitské země a Urartu) . . u str. 417 Írán a Střední Asie ve starověku......................................................... u str. 481 Starověká Indie....................................................................................... na str. 512 Starověká Čína........................................................................................ u str. 577 Mapa starověkého Východu (barevná příloha)

OBSAH

PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNÍ..................................................... ÚVOD..................................................................................................................

5-6 7-20

KAPITOLA I.

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMIE . . . Prameny - 21. Dějiny archeologických objevů - 24. Památky hmotné kultury - 28. Rozluštění klínových nápisů - 29. Klínové nápisy - 30. Historiografie - 32. Chronologie - 36.

21-37

KAPITOLA II.

NEJSTARŠÍ STÁTY MEZOPOTÁMIE (SUMER A AKKAD)........................38-72 Přírodní podmínky Mezopotámie - 38. Doba pravěká - 39. Vznik nej­ starší otrokářské společnosti (třetí tisíciletí před n. 1.) — 42. Entemena — 57. Činnost Urukaginova - 57. Vznik sumerského království za Lugalzaggiziho (2373-2349 před n. 1.) - 60. Vzestup Akkadu. Sargon I. (2369 až 2314 před n. 1.) - 61. Rimuš (2313-2305 před n. 1.) - 63. Maništusu (2305 až 2291 před n. 1.) - 63. Narám-Sin (2290-2254 před n. 1.) - 65. Dobytí Mezopotámie Gutey (2228-2104 před n. 1.) - 66. Gudea (XXIII. stol, před n. 1.) - 66. III. urská dynastie (2118-2007 před n. 1.) - 68. KAPITOLA III.

STAROVĚKÝ BARYLON ................................................................................ 73-93 Zákoník Chammurapiho - 75. Ekonomika a sociální vztahy - 77. Obchod - 79. Vývoj otroctví. - 81. Pozemkové vlastnictví - 84. Právo a soudní řízení - 86. Státní moc (despocie) - 88. Dobytí Babylonu Kassity-90 KAPITOLA IV.

BABYLONSKÁ KULTURA......................... 94-126 Písmo - 94. Náboženství - 97. Státní kult krále a zbožštění krále - 99. Literatura - 102. Mythus o stvoření světa - 105. Báseň o Agušaji - 106. Báseň o Gilgamešovi — 106. Báseň o Adapovi — 111. Báseň o Etanovi — 112. Sestoupení Ištary do podsvětí - 112. Dramatická poesie - 113. Ly­ rická poesie - 114. Náboženskofilosofická poesie - 115. Výtvarné umění 116. Vznik vědeckých poznatků - 120. Matematika - 120. Astronomie 121. Lékařství - 122. Historie a filologie - 123. Školy - 124. KAPITOLA V.

PRAMENY A HISTORIOGRAFIE STAVOVĚKÉHO EGYPTA............... 127-150 Antičtí autoři - 127. Dějiny archeologických objevů - 131. Rozluštění

704

OBSAH

egyptského písma - 136. Egyptské literární památky - 138. Památky hmotné kultury - 143. Vývoj egyptologie - 144. Chronologie a periodisace - 148. KAPITOLA VI.

VZNIK NEJSTARŠÍHO EGYPTSKÉHO STÁTU......................................... 151-168 Přírodní podmínky - 168. Obyvatelstvo - 153. Pozůstatky z doby ka­ menné - 155. Vznik usedlého zemědělství - 155. Vznik nejstarší třídní společnosti — 159. KAPITOLA VII.

EGYPT V DOBĚ STARÉ ŘÍŠE....................................................................... 169-191 Vývoj hospodářství - 169. III. a IV. dynastie - 176. V. a VI. dynastie (asi 2700-2400 před n. 1.) - 183. Organisace státní moci - 185. Ideologie zbožštění krále - 188. Rozpad Egypta na nomy - 189. KAPITOLA VIII.

EGYPT V DOBĚ STŘEDNÍ ŘÍŠE . . ............................................................ 192-211 Boj Nennisovetu s Vésetem - 192. Vývoj hospodářství - 194. Rozvoj obchodu - 196. Válečná tažení - 199. Vykořisťování dobytých zemí - 201. Zesílení moci nomarchů - 203. Sociální rozvrstvení a vývoj otroctví - 240. Města - 205. Povstání chudiny a otroků-208. Dobytí Egypta Hyksósy210. KAPITOLA IX.

EGYPT V DOBĚ NOVÉ ŘÍŠE ....................................................................... 212-253 Vyhnání Hyksósů z Egypta - 212. Růst výrobních sil země - 213. Obchod — 216. Dobyvatelské války králů XVIII. dynastie - 219. Egypt za Amenhotepa III. (1455-1424 před n. 1.) - 223. Diplomacie - 23. Achnatonova náboženská reforma (1424-1388 před n. 1.) - 226. Likvidace el-amarnské reformy - 231. Reakce za Haremheba (1342-1338 před n. 1.) - 234. Dobyvatelská politika egyptských králů XIX. dynastie - 235. Války Ramesse II. (1317-1251 před n. 1.) - 237. Mírová činnost Ramesse II. - 239. Nástupci Ramesse II. - 244. Řamesse III. (1204-1173 před n. 1.) - 246. Posílení kněžstva — 247. Organisace státní správy — 250. KAPITOLA X.

KULTURA STARÉHO EGYPTA................................................................. 254-294 Písmo - 255. Náboženství - 258. Fetišismus - 259. Kult přírody - 259. Záhrobní kult - 262. Kult slunce - 266. Zbožštění krále - 268. Literatura — 269. Mythy - 271. Cestopisy - 272. Náboženská poesie - 274. Hymny na počest krále — 275. Naučení — 277. Světské a náboženskofilosofické bás­ nictví - 278. Literární formy - 280. Výtvarné umění - 280. Vznik vě­ deckých poznatků - 287. KAPITOLA XI.

CHETITSKÝ STÁT....................................................................................... 295-323 Dějiny vykopávek - 295. Prameny - 299. Obyvatelstvo - 300. Přírodní

OBSAH

705

podmínky — 302. Vznik chetitského státu — 302. Ekonomika a společen­ ské zřízení - 305. Novochetitské království - 314. Chetitská kultura -320. KAPITOLA XII.

SÝRIE A FOINIKIE....................................................................................... 324-344 Přírodní podmínky - 324. Vykopávky - 326. Písemné prameny - 328. Obyvatelstvo - 329. Dobytí Sýrie a Foinikie Egyptem - 330. Sociálně ekonomické vztahy - 332. Obchod - 335. Vznik samostatného státu syr­ ského a foinického — 337. Kolonisace — 339. Kultura — 341. KAPITOLA XIII.

STAROVĚKÁ PALESTINA ........................................................................ 345-376 Přírodní podmínky - 345. Vykopávky — 346. Písemné prameny — 349. Obyvatelstvo — 353. Kenaan v třetím a v druhém tisíciletí před n. 1. - 354. Dobytí Palestiny izraelskými kmeny - 357. Vývoj hospodářství a spole­ čenské zřízení - 358. Pozemkové vlastnictví - 364. Vznik izraelského království - 365. David - 368. Šalomoun - 369. Odtržení Izraele od Jud­ ska - 371. Proroci — 372. Pád Izraele a Judska — 372. Náboženství a lite­ ratura - 374. KAPITOLA XIV.

ASSYRIE.......................................................................................................... 377-416 Přírodní podmínky - 377. Obyvatelstvo - 378. Prameny - 379. Nejstarší období assyrských dějin - 382. Vývoj hospodářství a společenské zří­ zení - 383. Vznik nejstaršího assyrského státu - 387. První vzestup Assyrie - 390. Druhý vzestup Assyrie - 392. Vznik assyrského říše - 395. Hospodářství a společenské zřízení Assyrie v IX.-VII. století - 396. Organisace vojenství - 400. Státní správa - 404. Dobyvatelské výpravy assyrských králů - 406. Kultura - 413. KAPITOLA V.

URARTU............................................................................................................. 417-437 Přírodní podmínky - 417. Obyvatelstvo - 418. Prameny a historiografie 419. Vznik urartského státu - 423. Ekonomika a sociální vztahy - 425. Růst urartského státu - 429. Urartská kultura - 435. KAPITOLA XVI.

NOVOBABYLONSKÉ KRÁLOVSTVÍ......................................................... 438-449 Ekonomika a společenské zřízení — 439. Rozkvět novobabylonského krá­ lovství - 443. KAPITOLA XVII.

POZDNÍ EGYPT............................................................................................ 450-465 Ekenonomika a společenské zřízení — 450. Opanování Egypta Libyjci — 454. Dobytí Egypta Nubijci — 456. Sjednocení Egypta sajskými vládci — 458. Kultura sajské doby - 461.

706

OBSAH

KAPITOLA XVIII.

STŘEDNÍ ASIE A ÍRÁN VE STAROVĚKU............................................. 466-508 Přírodní podmínky-466. Obyvatelstvo-468. Prameny-469. Elám -473. Hospodářské a společenské zřízení nejstarších kmenů Střední Asie a Íránu - 475. Vznik nejstarších států ve Střední Asii a v Medii - 479. Vznik perské říše. Kyros (558-529 před n. 1.) - 482. Kambysés a dobytí Egypta Peršany (529-423 před n. 1.) - 485. Dareios I. - 489. Reformy Dareia I. Organisace perského státu za Achajmenovců - 492. Zahraniční politika Dareia I. - 499. Staré náboženství íránských a středoasijských národů - 502. Kultura starověkých středoasijských a íránských národů 505. KAPITOLA XIX.

STAROVĚKÁ INDIE................................................................................... 509-551 Prameny - 509. Historiografie - 514. Přírodní podmínky - 517. Obyva­ telstvo - 518. Nejstarší města a státy - 519. Dobytí severní Indie Árijci 523. Ekonomika a společenské zřízení — 525. Utvoření stavovské společ­ nosti. Soustava varn (kast.) - 531. Vytvoření aparátu státní moci - 535. Indie v VI.-IV. stol, před n. I. - 537. Výprava Alexandra Makedonského do Indie - 538. Čandragupta (321-297 před n. 1.) - 539. Ekonomika a sociální vztahy v VI.-IV. stol, před n. 1. - 540. Stát Ašókův - 542. Kul­ tura starověké Indie - 545. KAPITOLA XX.

STAROVĚKÁ ČÍNA....................................................................................... 552-603 Prameny - 552. Přírodní podmínky - 555. Nejstarší obyvatelstvo — 557. Výsledky vykopávek - 557. Historiografie - 559. Stát Sang (Jin) - 561. Vývoj hospodářství a společnosti - 563. Vznik nejstaršího státu - 570. Vznik písma - 572. Stát Čou (XII.-VIII. stol, před n. i.) - 573. Hospo­ dářství a společenské zřízení - 574. Státní zřízení - 582. Politické dějiny doby Čou - 585. Období rozkladu jednotného státu (VIII.-III. stol, před n. 1.) - 589. Období dynastie Čchin (256-206 před n. 1.) - 590. Období dynastie Chán (206 před n. I. - 220 n. 1.) - 591. Zahraniční obchod - 593. Reformy Wang Manga - 594. Lidová povstání - 595. Kultura starověké Číny - 595.

PŘÍLOHY: SYNCHRONICKÉ TABULKY K DĚJINÁM STAROVĚKÉHO VÝCHODU............................................................................................ 605 BIBLIOGRAFIE................................................................................................... 614 REJSTŘÍK........................................................................................................... 675 SEZNAM ILUSTRACÍ................................................................................... 695 SEZNAM MAP........................................................................................................701

OPRAVNÝ LÍSTEK

Prosíme čtenáře, aby si v textu opravili tiskové chyby na toto správné znění:

str. 113, ř. str. 124, ř. str, 151, ř. str. 160, ř. str. 177, ř. str. 231, ř. str.312, ř. str. 579, ř. str.590, ř. str.633, ř.

14 zdola: .. . bohyně-matky, »aby vstal...« 8 shora: ... zachovala . . . 3 shora: Egyptská země, nilskými... 17 shora: ...vyžadovala... 10 zdola: ... zabezpečovala ... 6 zdola: V nádherné... 14 shora: ... otrocké ... 6 shora: ... soukromá, tak i občinová... 14 shora: .. . Cíny .. . 17 shora: 4>jiMTTHep H. fí., Kair HayHMjmcb HUTaTb neporjiMcjjbi. K CTOjieraio se­ na str. 633, ř. 20 shora: ... PeHnajibHoe ... na str. 660, ř. 6 zdola: ... Bibliothěque ...

na na na na na na na na na na

V. I. AVDIJEV, DĚJINY STAROVĚKÉHO VÝCHODU

V. I. AVDIJEV

DĚJINY

STAROVĚKÉHO VÝCHODU Z ruského originálu IlCTopiiH flpeBHCro Boctoks, vydaného nakladatelstvím ľocyflapcTBeHHoe M3.naTejiE.CTBO iiojii-itmH6CK0M jiMTepaTypti, Moskva 1953, přeložil Dr Karel Cigna a Dr František Kalousek. Výběr ilustrací pořídil Jaroslav Sýkora a Dr Vladimír Souček. Obálku a vazbu navrhl Milan Hegar.

Odpovědný odborný redaktor Dr František Kalousek. Tran­ skripci orientálních jmen a názvů provedl kolektiv orientalistů vedený Dr Vladimírem Součkem. Za vydání odpovídá Milica Steinová. Technický redaktor Oldřich Nindl. Z nové sazby písmem Bodoni s 8 přílohami vytiskla tiskárna Rudé právo, vydavatelství Ústředního výboru KSČ, Praha. Formát papíru 95 X 126 cm. AA 47,09, VA 56,74. Číslo povo­ lení HSV 107.308/54/SV1, D-06883. Náklad 10.400. Thematická skupina 02/65. Vydání I. Daň 4%. Cena vázaného výtiskijj^— Kčs. A