Dějiny Anglie: doplněné o novější období Michelem Mohrtem 8071060844, 9788071060840 [PDF]

Zitiervorschau

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

DĚJINY

ANGLIE ANDRÉ MAUROIS

Doplněné o novější období Michelem Mohrtem

NAKLADATELSTVÍ LIDOVÉ NOVINY 2

André Maurois - Dějiny Anglie

Simoně André Mauroisové

©Libraire Arthème Fayard, 1978 Translation © Jiří Novotný, 1993 Cover &Typo © Vladimír Vimr, 1993 All rights reserved ISBN 80-7106-084-4

3

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

OBSAH

OBSAH ............................................................................................................................. 4 ÚVODNÍ POZNÁMKA ......................................................................................................... 7

KNIHA PRVNÍ .................................................................................................... 8 POČÁTKY ......................................................................................................................... 8 POLOHA ANGLIE .............................................................................................................. 9 PRVNÍ LIDSKÉ ZNÁMKY .................................................................................................. 12 KELTOVÉ ....................................................................................................................... 14 ŘÍMSKÝ VÝBOJ ............................................................................................................... 18 KONEC ŘÍMSKÉ ANGLIE.................................................................................................. 23 ANGLOVÉ, JUTOVÉ A SASOVÉ......................................................................................... 28 OBRÁCENÍ ANGLOSASŮ NA VÍRU .................................................................................... 33 KŘESŤANSTVÍ A GERMÁNSTVÍ V ANGLII ......................................................................... 38 DÁNSKÉ VPÁDY A JEJICH DŮSLEDKY ............................................................................... 42 OD KRÁLE ALFRÉDA KE KRÁLI KNUTOVI ........................................................................ 47 NORMANSKÉ PANSTVÍ .................................................................................................... 52

KNIHA DRUHÁ ................................................................................................ 59 FRANCOUZŠTÍ KRÁLOVÉ ................................................................................................. 59 DŮSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ CENTRÁLNÍ VLÁDA ................................................ 60 DŮSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ FEUDÁLNÍ SOUSTAVA A HOSPODÁŘSKÝ ŽIVOT ........ 69 DOBYVATELOVI SYNOVÉ ................................................................................................ 76 ANARCHIE. JINDŘICH II. SPOR S TOMÁŠEM BECKETEM ................................................... 83 JINDŘICH II. JAKO SPRÁVCE ZEMĚ. SPRAVEDLNOST A BEZPEČNOSTNÍ SLUŽBA.................. 89 SYNOVÉ JINDŘICHA II. KRÁLOVA SMRT. RICHARD LVÍ SRDCE. KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA A ZAJETÍ. JAN BEZZEMEK. ................................................................................................. 95 MAGNA CHARTA.......................................................................................................... 101 OBCE: MĚSTA A CECHY ................................................................................................ 106 OBCE: UNIVERZITY ...................................................................................................... 111 OBCE: ŽEBRAVÍ MNIŠI .................................................................................................. 115 JINDŘICH III. A ŠIMON Z MONTFORTU .......................................................................... 119

KNIHA TŘETÍ ................................................................................................ 125 VELIKOST A ÚPADEK FEUDÁLNÍ SOUSTAVY ................................................................... 125 EDUARD I. (1272-1307) REFORMA ZÁKONŮ. VNITŘNÍ SPRÁVA. .................................... 126 POČÁTKY A VÝVOJ PARLAMENTU ................................................................................. 131 EDUARD I. A KELTOVÉ. DOBYTÍ WALESU. NEÚSPĚCH VE SKOTSKU. EDUARD II. ........... 135 STOLETÁ VÁLKA (PRVNÍ ČÁST) ..................................................................................... 140 ČERNÝ MOR A JEHO DŮSLEDKY..................................................................................... 145 4

André Maurois - Dějiny Anglie PRVNÍ ANGLIČTÍ KAPITALISTÉ ....................................................................................... 150 NEPOŘÁDKY V CÍRKVI .................................................................................................. 154 SELSKÁ VZPOURA (1381).............................................................................................. 159 DRUHÁ ČÁST STOLETÉ VÁLKY. RICHARD II., JINDŘICH IV., JINDŘICH V., JINDŘICH VI. ANGLIČANÉ MIMO FRANCII. .......................................................................................... 165 VÁLKA DVOU RŮŽÍ ....................................................................................................... 170 ANGLIE NA KONCI STŘEDOVĚKU ................................................................................... 175

KNIHA ČTVRTÁ ............................................................................................181 TUDOROVCI ANEB VÍTĚZSTVÍ MONARCHIE..................................................................... 181 JINDŘICH VII. ............................................................................................................... 182 MÍSTNÍ INSTITUCE V DOBĚ VLÁDY TUDOROVCŮ ............................................................ 188 ANGLIČTÍ REFORMÁTOŘI .............................................................................................. 193 JINDŘICH VIII. ............................................................................................................. 197 ROZKOL A PRONÁSLEDOVÁNÍ ....................................................................................... 202 EDUARD VI. aneb PROTESTANTSKÁ REAKCE ................................................................. 208 MARIE TUDOROVNA aneb KATOLICKÁ REAKCE ............................................................. 213 ALŽBĚTA A ANGLIKÁNSKÝ KOMPROMIS ........................................................................ 218 ALŽBĚTA A MOŘE ......................................................................................................... 225 ALŽBĚTA A MARIE STUARTOVNA ................................................................................. 232 ANGLIE ZA ALŽBĚTINY VLÁDY ..................................................................................... 240 ZÁVĚR ......................................................................................................................... 245

KNIHA PÁTÁ ..................................................................................................247 VÍTĚZSTVÍ PARLAMENTU .............................................................................................. 247 JAKUB I. STUART A NÁBOŽENSKÝ PROBLÉM .................................................................. 248 PRVNÍ KRÁLOVY SPORY S PARLAMENTEM ..................................................................... 255 BUCKINGHAM A KAREL I. ............................................................................................. 261 KRÁL BEZ PARLAMENTU ............................................................................................... 266 DLOUHÝ PARLAMENT ................................................................................................... 272 PRVNÍ OBČANSKÁ VÁLKA ............................................................................................. 278 ARMÁDA PROTI PARLAMENTU....................................................................................... 284 CROMWELL U MOCI ...................................................................................................... 290 TRVALÉ DŮSLEDKY PURITÁNSTVÍ ................................................................................. 298 RESTAURACE ............................................................................................................... 302 JAKUB II. A REVOLUCE ROKU 1688 ............................................................................... 311 MRAVY A MYŠLENKY RESTAURACE. ZÁVĚR. ................................................................. 315

KNIHA ŠESTÁ ................................................................................................321 MONARCHIE A OLIGARCHIE .......................................................................................... 321 HOLANĎAN U VLÁDY .................................................................................................... 322 DOBA KRÁLOVNY ANNY ............................................................................................... 331 WALPOLOVA DOBA ...................................................................................................... 337 STAV MRAVŮ (1700-1750) ........................................................................................... 345 PITTOVA DOBA ............................................................................................................. 351 OSOBNÍ VLÁDA JIŘÍHO IV. ZTRÁTA AMERICKÝCH KOLONIÍ............................................ 358 5

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться. REVOLUCE A BRITSKÁ ŘÍŠE ........................................................................................... 367 ZEMĚDĚLSKÁ A PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE ..................................................................... 377 CITOVÁ REVOLUCE....................................................................................................... 384 ZÁVĚR ......................................................................................................................... 390

KNIHA SEDMÁ .............................................................................................. 393 OD ARISTOKRACIE K DEMOKRACII ................................................................................ 393 POVÁLEČNÉ NESNÁZE .................................................................................................. 394 VOLEBNÍ REFORMA Z ROKU 1832 ................................................................................. 401 TRIUMF SVOBODNÉHO OBCHODU .................................................................................. 410 PALMERSTONOVA ZAHRANIČNÍ POLITIKA ..................................................................... 416 VIKTORIÁNSKÁ ANGLIE ............................................................................................... 422 DISRAELI A GLADSTONE .............................................................................................. 428 IMPÉRIUM V DEVATENÁCTÉM STOLETÍ .......................................................................... 436 SOUMRAK LIBERALISMU ............................................................................................... 441 OZBROJENÝ MÍR ........................................................................................................... 447 VELKÁ VÁLKA ............................................................................................................. 454 MEZI DVĚMA VÁLKAMI ................................................................................................ 459 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA .............................................................................................. 467 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE .......................................................................................... 472 ANGLIE SE PŘIPOJUJE K EVROPĚ ................................................................................... 481 ZÁVĚR ......................................................................................................................... 489 Prameny ...................................................................................................................... 492

DOSLOV .......................................................................................................... 495 ANDRÉ MAUROIS A JEHO DĚJINY ANGLIE ...................................................... 495 Ediční poznámka ........................................................................................................ 499

6

André Maurois - Dějiny Anglie

ÚVODNÍ POZNÁMKA

Na konci této knihy čtenář najde seznam děl, ze kterých jsem stále čerpal. I tento dlouhý seznam je pouze náčrtem bibliografie pro tak rozsáhlý námět. Opomenutí dalších prací souvisí spíše s potížemi výběru než s jejich názory odporujícími mému pojetí. V jednom svazku není možné vylíčit společně s dějinami Anglie i dějiny Skotska a Irska. Vztahy těchto tří zemí jsou tedy vyloženy pouze nejstručněji, a pokud to bylo nutné. Ze stejných důvodů jsou zde pojednávány i dějiny britského impéria pouze z hlediska jejich funkce pro vnitřní dějiny Anglie. Nejdříve musím poděkovat panu Judgesovi, profesoru londýnské university, který laskavě pročetl korektury mé práce a jeho připomínky k některým místům jsem do konečného znění zapracoval. A poděkovat musím rovněž mému překladateli a příteli Hamishovi Milesovi, který byl jako vždy nejvzácnějším rádcem. A. M.

7

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

KNIHA PRVNÍ

POČÁTKY

8

André Maurois - Dějiny Anglie

I.

I.

POLOHA ANGLIE

„Musíme mít stále na paměti, že nejsme částí pevniny, ale jejími sousedy.“ Tento Bolingbrokův výrok vymezuje zvláštní postavení Anglie. Anglie1 je opravdu tak blízko pevniny, že z pobřeží u Calais jsou vidět bílé vápencové útesy u Doveru, a to je pro dobyvatele velké pokušení. Anglie s Evropou tvořila po řadu tisíciletí jeden celek a vody Temže se dlouho vlévaly do Rýna. První lovci zvěře, která se v Anglii rozmnožila po době ledové, přišli z pevniny suchou nohou. Ale jakkoli mělká a úzká je mořská úžina, oddělující dnes anglický ostrov od Belgie a Francie, stačí k tomu, aby zemi, kterou chrání, určila zvláštní osud.

II.

„Ostrovní, ale ne odloučená.“ Evropa je příliš blízko na to, aby ostrovní charakter myšlenek a mravů byl ryzí a bez příměsí. Lze dokonce říci, že je spíše jevem lidským než přírodním. Na počátku svých dějin byla Anglie stejně jako jiné země přepadena a bránila se velmi špatně. V té době žila ze zemědělství a chovu dobytka. Její obyvatelé byli spíše pastýři a sedláky než kupci nebo námořníky. Mnohem později - až postaví mohutné loďstvo - Angličané pocítí, že je chrání pás moří, která lze dobře hájit, a poznají, že ostrovní odloučenost je skutečným dobrodiním. Zbavuje je totiž obavy z cizího vpádu, na několik staletí je osvobodí od nákladů na armádu, které ovládají politiku jiných států, a tak jim umožní bez nebezpečí pokusit se o nové formy vlády.

III.

Příznivá náhoda rozhodla o tom, že nejpřístupnější část Anglie byla právě jihovýchodní rovina obrácená k Evropě. Kdyby se půda svažovala opačným směrem a kdyby keltští a skandinávští piráti nepoznali při svých prvních cestách jenom nepřístupná pohoří, je pravděpodobné, že by se některá jejich tlupa pokusila o vpád, a dějiny země by byly naprosto jiné. Bouřlivé moře však hnalo lodě z evropské pevniny do hlubokých dobře chráněných zátok. Vápencové hřbety porostlé travou dovolovaly prozkoumat ostrov a vyhnout se přitom lesům a bažinám. Konečně i podnebí zde bylo 1

Autor průběžně užívá označení Anglie (franc. Angleterre) i v případech, kdy v našem úzu by bylo běžné označení Británie - tj. původní jméno ostrova před invazí anglosaských kmenů - pozn. red.

9

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

mírnější než v jiných zemích na stejné rovnoběžce, protože Anglie leží v oblasti teplých zimních proudů s vlhkými a vlahými mlhami, přicházejícími z oceánu. Tak všechny znaky tohoto pobřeží byly přímo stvořeny k tomu, aby podněcovaly dobyvatele, který se stal i tvůrcem.

IV.

Tato přístupná Anglie leží přímo naproti hranici, oddělující románské jazyky od jazyků germánských (dnes vlámštinu od francouzštiny). Byla tedy předurčena k tomu, aby přijímala jak posly románské a latinské kultury, tak posly kultury teutonské. V průběhu dějin Anglie se stane jejím dalším charakteristickým znakem to, že využije pro svůj vlastní typ kultury kombinaci složek obou těchto kultur. Tím se Anglie hluboce liší od Francie nebo Itálie, u kterých přes určité germánské přínosy vždy vítězí latinský základ, a liší se také od Německa, kde byla latinská kultura vždy pouhou ozdobou, často s hrůzou zavrhovanou. Anglie se dostane do styku s latinským světem třikrát římskými výboji, křesťanstvím a Normany. Tento trojnásobný styk ji hluboce poznamená.

V.

Opravdu lze říci - jakkoli to zní protismyslně -, že se poloha Anglie na zeměkouli mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím změnila. Pro lidi žijící ve starověku a středověku jsou tyto země, často zahalené mlhou, nejzazším krajem světa. Je to Ultima Thule, magická, téměř nelidská, v samé blízkosti pekla. Za skalami, které jsou bičovány obrovskými vlnami oceánu, začíná na západě nekonečné moře a na severu kraj věčného ledu. Sem se odvažují jen ti nejstatečnější, protože tu nalézají zlato, perly a později vlnu. Ale jak by si mohli představit úžasnou budoucnost těchto ostrovů? Tenkrát bylo cílem veškerého lidského snažení - přímo i nepřímo - Středomoří. K tomu, aby byly přemístěny obchodní cesty a z britských ostrovů mohla vzniknout tváří v tvář novému světu nejpředsunutější námořní základna Evropy, bylo zapotřebí přehrad islámu, objevení Ameriky a zvláště vystěhovalectví puritánů.

VI.

V osmnáctém a devatenáctém století umožní Anglii konečně její ostrovní charakter - poté, co jí už dovolil pod ochranou loďstva poskytnout svým občanům mnohem více svobod, než měli obyvatelé pevniny -, aby díky témuž loďstvu dobyla světové panství. Ovládnutí moří jakožto vyřešení problému národní obrany, které Anglii uložila její zeměpisná poloha, je 10

André Maurois - Dějiny Anglie

částečným vysvětlením imperiálních dějin tohoto národa. Vynález letadla je pro Anglii nejdůležitější, ale také nejnebezpečnější událostí naší doby.

11

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

II.

I.

PRVNÍ LIDSKÉ ZNÁMKY

První stránka anglických dějin není - jak se často psalo - prázdná, ale je to spíše stránka popsaná znaky, které patří mnoha abecedám, k nimž nemáme klíč. Některé části země, hlavně pahorkovité křídové duny wiltshirského hrabství, jsou posety stavbami, vybudovanými v prehistorických dobách. Nedaleko vesnice Avebury lze vidět obrovské pozůstatky skutečného megalitického dómu. Více než pět set vztyčených balvanů zde tvoří veliké kruhy, k nimž vedou široké cesty. Rozlehlý kruhovitý prostor je obehnán náspem, který vroubí vnitřní, travou porostlý příkop. Z tohoto náspu je i dnes ve vzdálenosti několika set metrů vidět umělý pahorek, který ční nad rovinou. Jeho stavba si vyžádala na tehdejších primitivních obyvatelích asi stejně práce, víry a odvahy, jako měli egyptští stavitelé v Gize. Na všech okolních kopcích se tyčí drnové mohyly nepravidelných tvarů, zčásti vejčité a zčásti kruhovité; jsou to náčelnické hroby, v nichž se uvnitř kamenné místnosti nalezly kostry, popelnice a různé klenoty. Toto pole hrdinů, prosté a vznešené linie mohyl, které se odrážejí na nebi, odvážný a jasný obrys náspu, kruhy a cesty, to vše svědčí již o veliké civilizaci.

II.

Stavby v Avebury, chrám ve Stonehenge a mohyly na Hoře obrů svědčí o tom, že zde podle všeho žil již dva tisíce let před Kristem „početný lid, který si zvykl pod vedením zvolené hlavy spojovat se ke společnému dílu“. Po hřbetech kopců se táhly travnaté pásy, které sloužily obyvatelům země jako silnice. Mnohé z nich si tento význam zachovávají dodnes. Automobil moderního Angličana, stejně jako v osmnáctém století vůdce zástupu, sleduje dosud tyto staré cesty, které se táhnou vysoko nad údolími, dnes obdělanými a úrodnými, ale kdysi pro husté lesy a bažiny nepřístupnými. Tak byly některé trvalé znaky lidského zeměpisu pevně určeny již v tomto - tajemstvím dosud zahaleném období. Mnoho posvátných míst primitivních národů mělo pro jejich potomky zůstat tajemstvím obestřenými kraji. Polohu budoucích měst našeptávala již sama příroda. Canterbury bylo na cestě místem nejblíže k východnímu břehu, odkud 12

André Maurois - Dějiny Anglie

bylo možno podle stavu mořského přílivu nebo odlivu v krátkém čase dosáhnout ten či onen přístav. Winchester má podobné postavení na západě země. V Londýně je jenom málo stop z prehistorického období, ale místo, kde se nyní rozkládá, muselo padnout do oka, protože leží v hluboké, mimořádně bezpečné zátoce u ústí potoka jako pohodlné útočiště a zároveň i místo nejblíže k moři, kde bylo možno přemostit Temži.

III.

Odkud přicházely rodiny doprovázené krávou, kozou, vepřem, které zalidňovaly Anglii, když zmizel paleolitický člověk na sklonku doby ledové? Objevené kostry ukazují na dvě rasy: jedna má lebku protáhlou a druhá lebku širokou. Ve školách se kdysi učilo, že protáhlé lebky jsou ve vejčitých mohylách a lebky široké v mohylách kruhovitých. Takové členění je sice pohodlné, ale nepřesné. Naneštěstí se podlouhlé lebky našly i v kruhovitých mohylách. K tvrzení, že megalitické stavby v Anglii svědčí o dvou různých civilizacích, bylo třeba mimořádné dávky intelektuální samolibosti. Obecně se toto primitivní obyvatelstvo nazývá Ibery a lze předpokládat, že přišlo ze Španělska. Španělské nebo nešpanělské, v každém případě jde o obyvatelstvo původu středomořského. Turista přijíždějící z Malty je nesmírně překvapen společnými znaky, které vykazují megalitické stavby obou zemí navzájem od sebe tak vzdálených. V prehistorických dobách existovala na pobřeží Středozemního moře, na březích Atlantiku i na britských ostrovech samých nepochybně značně homogenní civilizace, obdobně jako později křesťanství ve středověké Evropě. Tuto civilizaci přinesli do Anglie přistěhovalci, kteří zůstali s Evropou ve styku díky kupcům, přicházejícím si do Británie pro kovy výměnou za plodiny z Levanty a jantar z Baltu. Obyvatelé ostrovů se postupně naučili jako obyvatelé pevniny novým technikám: zemědělství, umění stavět dlouhé lodě a umění tavit bronz. Musíme si uvědomit, že tento pokrok byl hrozně pomalý a trval několik století. Na přehlubokých Základech prehistorie leží jenom slaboučká vrstva dob historických. Nespočetná pokolení prehistorického člověka nezanechala člověku historických časů jako viditelné a hmatatelné stopy jenom vztyčené, otesané kameny, cesty a studně, ale odkázala mu i slova, návody a instituce, bez nichž by pokračování dobrodružství lidských dějin nebylo možné.

13

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

III.

I.

KELTOVÉ

Mezi 6. a 4. stoletím před Kristem přišly do Anglie a do Irska postupné vlny pastýřských a válečnických kmenů, které pomalu zaujaly místo Iberů. Tyto kmeny patřily ke keltskému obyvatelstvu, které původně sídlilo na rozsáhlých územích v povodí Dunaje, na sever od Alp a v Galii. Proč se tyto kmeny stěhovaly? Pravděpodobně proto, že pastýřské kmeny jsou nuceny táhnout za svými stády, která vede hlad k novým pastvinám. Určitě však působily i lidské příčiny: dobrodružný náčelník, touha dobývat, tlak silnějších národů. Nějaký kmen se přeplavil přes průliv La Manche a usadil se na břehu moře. Další kmen pronásledoval ten první, který odtáhl dále do vnitrozemí a zároveň vytlačoval tamní domorodce. Keltské kmeny rády válčily, a to i mezi sebou navzájem. Tvořili je velcí a silní muži, jedlíci vepřového masa a ovesné kaše, pijáci piva a obratní vozkové. Latinští a řečtí autoři popisují Kelty jako lidi vysoké postavy, pružného těla, bílé pleti a světlých vlasů. Ve skutečnosti bylo mnoho Keltů tmavovlasých, a vítězové, kteří se chtěli při triumfálním pochodu Římem pochlubit zajatci odpovídajícími lidové tradici, je museli třídit a barvit jim vlasy. Keltové sami si ze své rasy vytvořili ideální lidský typ a snažili se všemožně k němu přiblížit. Odbarvovali si vlasy a líčili si tělo bílou pastelou. Římané také později říkali Keltům ze severního Irska Picti, což znamená malovaní muži.

II.

V tomto dlouhém a pozvolném keltském vpádu rozlišují historici dvě hlavní vlny: první tvořili Goidelové nebo také Gaelové, kteří dali svůj jazyk - gaelštinu - Irsku a skotským náhorním planinám, a druhou tvořili Britové neboli Bretoni nebo také Prythoni, jejichž jazyk se stal jazykem Velšanů a Bretonců, usazených ve Francii. Germánské vpády později v Anglii keltské jazyky vyhladily. Přežilo jenom několik slov z domácího života, zachráněných keltskými ženami, se kterými se dobyvatelé oženili, jako třeba cradle (kolébka), a místní jména. Avon (řeka) a Ox (voda) jsou slova s keltskými kořeny. Jméno 14

André Maurois - Dějiny Anglie

Londýna, London, latinsky Lundinium, se pokládá za keltské jméno, které je shodné se jménem francouzské vesnice Londinières. Mnohem později byla některá keltská slova znovu přinesena do Anglie Skoty (clan - kmen, plaid vlněný šátek, kilt - suknice horalů) a Iry (shamrock - bílý jetel, log - kláda, gag roubík). Slovo slogan, používané v americké reklamě, je keltské slovo pro „válečný pokřik“. Pokud jde o slovo Breton nebo také Prython, znamenalo: země tetovaných mužů. Když v roce 325 před Kristem přistál u anglických ostrovů Řek Pytheas, nazval je Prettaniké, a tento název si ostrovy téměř beze změny ponechaly dodnes.

III.

Znamenitého matematika a hvězdáře Pythea, Řeka z Marseille, pověřilo sdružení kupců výzkumem Atlantského oceánu. Tento Řek byl první, kdo obrátil světlo majáku dějin do temné oblasti, kam lidé jeho věku kladli hranice vesmíru. Pytheas nalezl v těch bájných krajích poměrně civilizovanou zemi. Tohoto muže Středomoří překvapily bouřlivé vlny Atlantiku. Zdejší lid - napsal - pěstuje obilí, ale musí je mlátit v krytých sýpkách, protože podnebí je tu příliš vlhké. Britové, jak si povšiml, pili nápoj z kvašeného zrní smíchaný s medem a obchodovali cínem s galskými přístavy na pevnině. O dvě stě let později nám jiný cestovatel - Poseidónios - rovněž popsal cínové doly a také to, jak jsou pruty cínu dopravovány nejdříve na hřbetech mezků nebo koní a poté lodí až k ostrovu, který nazývá Ictis, přičemž jde nepochybně o dnešní Mont-Saint Michel, Tento obchod byl svým významem dostatečným důvodem k používání zlatých mincí, které Keltové dělali podle staterů Filipa Makedonského. Na první kovové minci, vyražené v Anglii, byla hlava Apollónova, a to je dostatečným znamením, že tato civilizace je středomořského původu.

IV.

Nejlepším dokladem o způsobu života starých Keltů je svědectví Caesarovo. Každé keltské město, každá vesnice a skoro každá rodina byla rozdělena na dvě strany. Povinností stařešiny každé strany byla ochrana svých svěřenců. Tyto kmeny neměly žádný smysl pro stát jako instituci a nezanechaly žádné politické dědictví. V Anglii a Francii je stát výtvorem zároveň latinským i germánským. Sjednocení Keltové by byli nepřemožitelní, ale jejich ustavičné vzájemné půtky znehodnocovaly jejich udatnost i inteligencí. Keltský kmen nebyl kmenem totemickým, ale kmenem rodinným, což jistě vytváří silnější vzájemná pouta, ale také překáží rozvoji širších společností. Vidíme, že v zemích keltského původu zůstala rodina jednotkou společenského života. U Irů, zejména těch, kteří se vystěhovali do Spojených států severoamerických, zůstává 15

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

politika kmenovou záležitostí. V Caesarově době měly tyto rodinné kmeny „zálibu v barvách, symbolech a erbech… Tartany skotských kmenů jsou pravděpodobně keltského původu“. Podle Caesara je život v selské obci se společnými poli a pastvinami, který bude hrát v dějinách Anglie později velikou roli, vlastní Germaniím. U Keltů by nebyl slučitelný se soustavou stran, jak ji líčí Caesar. Pro tyto sotva usazené kočovníky bylo zemědělství konec konců méně důležité než lov, rybaření a chov dobytka. Ve Walesu stěhovalo obyvatelstvo své vesnice, aby si našlo nová loviště, nové pastviny u nové pozemky k obdělání, až do středověku.

V.

Nejváženější třídou byla třída kněží neboli druidů. Nic se tak nepodobá těmto druidům jako indičtí bráhmani a íránští mágové. Mnoho věcí z keltské víry připomíná Orient. Dlouhé půsty - tento irský náboženský obřad - se podobá dharaně Hindů, kde bráhman hladoví na prahu svého protivníka tak dlouho, dokud se mu nedostane zadostiučinění. V Británii byli za časů Caesarových nejslavnější druidové. Každý rok se shromažďovali ve svém středisku - možná ve Stonehenge -, ale jejich nejposvátnějším místem byl ostrov Mona (Anglesey). Druidové Galů nebo Belgů, kteří chtěli získat hlubší znalosti ve svém učení, odcházeli za tímto účelem do Britanie. Tady se učili velkému množství veršů, které obsahovaly posvátná přikázání. Druidové učili, že „smrt je pouze stěhování a život pokračuje ve svých podobách a se svými statky ve světě mrtvých, který představuje velkou zásobu volných duší… Zdá se, že tato zásobárna se pro ně neomezovala jenom na duše lidské, a že tedy věřili v metempsychózu“, což je další rys společný s Orientem.

VI.

Mezi Kelty v Británii a Belgy, kteří žili na druhé straně mořské úžiny, byly těsné a trvalé styky. V okamžiku římského vpádu vyslali britští Keltové na pevninu svým bratrům vojenské posily. Caesar však nicméně poznamenal, že Keltové z ostrovů byli hůře vyzbrojeni než Keltové z Galie. Galští Keltové upustili od bojových vozů jako zastaralého válečného prostředku, protože našli na jižních planinách dostatek dobrých koní. Britové neměli koně schopné unést náčelníka ve zbroji, a tak bojovali jako válečníci z dob Homérových a místo skutečného jezdectva měli spíše jízdní pěchotu.

16

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

V Británii stejně jako v Galii napodobovali pružní a bystří Keltové po své porážce rádi a bez předsudků římskou civilizaci. „Galští učitelé, kteří byli vychováni ve škole druidů, dali Galii její klasické vzdělání… Později ve středověku připomenou irští mniši Evropě úctu k řeckým a latinským spisům.“ Keltové však nebyli jenom dobrými šiřiteli cizí vzdělanosti. Sami měli zálibu v umění a spirálovité ornamenty na jejich zbraních, špercích a nádobách svědčí o mnohem větší umělecké obrazotvornosti, než jakou kdy měli Římané. Do evropské literatury přinesli jako vlastní vklad orientální smysl pro tajemství a dramatické pojetí osudovosti. Keltský duch poznamenal Evropu snad právě bájí o Tristanovi a Isoldě a pověstí o králi Artušovi. Při utváření moderní Anglie sehrály keltské prvky, které se zachovaly na západě ostrovů, velmi důležitou úlohu. Ještě ve dvacátém století se setkáváme s anglickými vládami a anglickými armádami, kterým předsedají nebo velí skotští, waleští nebo irští Keltové.

17

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IV.

I.

ŘÍMSKÝ VÝBOJ

Pokud jsou slabé národy v dosahu silné vojenské moci, mohou jenom s velikými obtížemi zůstat svobodné. Když Římané dobyli Galii, stala se pro ně nejpřirozenějším cílem dalšího tažení Británie. Caesar potřeboval vítězství, aby ohromil Řím, a peníze, aby odměnil vojáky a své přívržence. Doufal, že na těchto bájných britských ostrovech najde zlato, perly, otroky. Kromě toho považoval za užitečné zastrašit britské Kelty pro jejich pomoc pevninským Keltům v boji proti němu. Koncem léta roku 55 před Kristem se rozhodl podniknout krátkou průzkumnou výpravu na druhou stranu moří. Informoval se u galských kupců, kteří ho však - z neznalosti nebo přímo ze zlomyslnosti neinformovali správně. Caesar s oblibou prováděl domorodou politiku, postupoval od jednoho kmene ke druhému a využíval jedněch proti druhým. V tomto narychlo připraveném dobrodružství byl tísněn časem. Nejprve vyslal jednu loď, aby vyhledala vhodné místo k přistání, a poté se vydal na cestu se dvěma legiemi.

II.

Tato operace dopadla dost špatně. Předem informovaní Britové ho očekávali se značnými silami již na pobřeží. Legionáři, kteří museli naskákat z lodí do ještě značně hlubokého moře, obtěžkáni svými zbraněmi a zmítáni a sráženi vlnami, se jenom s mimořádným úsilím dostali na pevnou půdu. Caesar musel dát lučištnickým a prakovnickým galérám rozkaz krýt přistání uzavírací palbou. Římské síly měly daleko větší kázeň, daleko více válečnických zkušeností než Britové. Zkušení legionáři dokázali hned po přistání zaujmout postavení, chránit své lodě a vytvořit ze svých spojených štítů „želvu“. Keltové přitáhli s několika tisíci vozů. Válečníci sestoupili z vozů a jako pěchota se pustili do boje, zatímco vozkové se stáhli poněkud zpět, aby byli připraveni, v případě porážky nebo ústupu, vzít každý svého bojovníka zase na vůz. Přes dílčí úspěchy poznal Caesar velmi brzy, že jeho malá armáda není v bezpečí. Již samo moře s vysokými vlnami zničilo několik lodí. Blížily se rovnodennostní bouře. Využil 18

André Maurois - Dějiny Anglie

lehké převahy, aby získal příslib záruk, a zvedl - bez ztráty tváře - znenadání krátce po půlnoci kotvy. Pak poslal senátu o této neslavné výpravě tak skvělou zprávu, že bylo odhlasováno dvacetidenní supplicatio na oslavu Caesarova „vítězství“.

III.

Caesar však byl do té míry realista, že se nenechal oklamat jedním neúspěchem. Poznal povahu země, přístavy a britskou taktiku, pochopil, že Brity nemůže porazit bez jízdy, a rozhodl se k návratu v příštím roce (54 před Kristem). Tentokrát narazil na Brity spojené hrozbou velkého nebezpečí a podřízené náčelníkovi Cassivellaunovi, který ovládal území na sever od Temže. Římská armáda se vypravila právě k této řece. Když Caesar dosáhl severního břehu, začal chytře vyjednávat. Využil probouzející se žárlivosti keltských náčelníků, některé z nich poštval proti Cassivellaunovi, dosáhl podrobení některých kmenů, jiné porazil zbraněmi a nakonec při jednání se samotným Cassivellaunem stanovil výši ročního poplatku, který bude Británie ročně platit římskému lidu. Tento poplatek však již v roce 52 přestal být vyplácen a občanská válka odvrátila na dlouhou dobu pozornost Říma od Britů. Cicero se tomuto „výboji“ vysmíval, neboť nepřinesl nic než pár otroků, dělníků nejhrubšího zrna, mezi nimiž nebyl ani jeden vzdělanec nebo hudebník, a byl spíše záležitostí vnitřní politiky než vítězstvím impéria.

IV.

Když Caesar zemřel, zapomnělo se na Britanii po celé jedno století. Avšak Galie, svým duchem už zcela římská, vysílala do země své obchodníky. Peníze císařství tady měly vysoký kurs. Básník Martialis (43-104) se chlubil svými britskými čtenáři a nadšeně mluvil o mladé Britce, provdané za Římana, které se velmi zalíbilo v italském světě. Za časů císaře Claudia volaly různé skupiny po výboji - vojevůdci v něm viděli zdroj slávy a zisku, vyvážející obchodníci žádali přítomnost legií pro zajištění bezpečnosti obchodu, galští správní úředníci si stěžovali na špatný vliv druidů, jejichž aktivní centrum bylo stále v Británii, a nesčetní hodnostáři doufali ve výnosná místa v nové provincii. V roce 43 před Kristem vyslal tedy Claudius výpravu, kterou tvořily čtyři legie (II. Augustova, XX. Valeria Victoria, XIV. Gemina, Martia Victoria a slavná IX. Hispana z podunajské armády) včetně pomocných oddílů a jízdy, celkem asi padesát tisíc mužů. Zdálo se, že pro takovou armádu je dobytí země snadné, teprve po dosažení horských oblastí Walesu a Skotska se setkala s vážnějším odporem. Z ostrova Mona, náboženského centra druidismu, vyrazil strašlivý dav válečníků, v jehož středu mávaly ženy s rozpuštěnými vlasy zapálenými 19

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

pochodněmi, zatímco sami druidové, oblečení v bílá dlouhá roucha, v hustých sevřených řadách, zvedali ruce a vzývali bohy. Na zdánlivě pacifikovaném jihovýchodě ohrozilo dobyvatele na krátký čas velké povstání, vedené královnou Boudiccou nebo také Boadiceou a vyvolané nespravedlností prvních římských správců. Povstání však skončilo masakrem Britů. Začátkem druhého století byla celá bohatá rovina jihu podrobena.

V.

Římský způsob okupace se prakticky neměnil - budování znamenitých cest, které umožňovaly legiím rychlá přeskupení, a budování opevněných míst, ve kterých se zdržovaly a žily stálé posádky. Většina anglických měst s koncovkou -chester nebo -cester byla v době výboje římskými tábory (castra). Do malých britských městeček jako Camulodunum (Colchester) a Verulamium (Saint Albans) si legionářští vysloužilci po skončení služební doby zvykli chodit na odpočinek. Města na severu - jako Lincoln a York - byla původně města posádková. Londýn (neboli Lundinium) v době Římanů stále rostl, protože dobyvatelé jím vedli všechny cesty, které spojovaly sever s jihem, a hlavní z nich - Watling Street - šla z Londýna do Chesteru. Londýna jako znamenitého přístavu využívali Římané pro zásobování svých armád.

VI.

V malých městech založených Římany se ulice křižovaly v pravém úhlu. Lázně, chrám, fórum, bazilika měly svoje obvyklé místo. Jih Anglie byl brzy poset malými římskými domy. Malby na stěnách a mozaiky na podlaze zobrazovaly klasické výjevy: historii Orfeovu a historii Apollónovu. Hodnostáři a vojáci se v tomto podnebí se stálými mlhami snažili s dosti malým zdarem vyvolat podobu Itálie. Bath (Aquae Sulis), který byl „Simlou2 římské Británie, zatímco Londýn její Kalkatou nebo Bombají,“ vystavěli jako dokonale římské lázeňské město. Keltové, nebo alespoň jejich část, se tomuto novému životu přizpůsobovali. Možná by byli odbojnější, kdyby se cítili utlačováni, ale římská politika respektovala místní instituce. Nechala domorodce, aby spontánně přijali civilizaci, která měla v té době ohromný věhlas. Ostatně na nějaký významnější nátlak bylo množství římských přistěhovalců velmi malé. Bylo to několik kupců, několik lichvářů, důstojníci a hodnostáři. Vojáci se velmi rychle asimilovali nebo je nahradili místní muži. Děti, které měli legionáři s místními 2

Klimatické lázně v Indii ve výši 2160 m - pozn. red.

20

André Maurois - Dějiny Anglie

ženami, byly vychovány v táboře a později se staly také vojáky. Římská civilizace „nebyla rozpínavostí rasy, ale kultury“.

VII.

Tento způsob pokojného pronikání velmi šťastně využil Tacitův tchán Agricola (v roce 79 až 85 po Kristu). Agricola byl vzor nového římského správce. Nepodobal se aristokratickým prokonsulům, kteří Impérium jak zakládali, tak i okrádali. Agricola patřil k měšťanské patricijské vrstvě se všemi ctnostmi i slabostmi této třídy. Protože byl sám z provincie, vyvolával v obyvatelstvu provincií, které spravoval, vítr důvěry a sympatií, a také lépe rozuměl jeho případné odbojnosti. Dosáhl určitých válečných úspěchů, protože „však poznal, že zbraněmi se získá jen málo, pokud razí cestu nespravedlnosti, chtěl příčinu války vykořenit v samém jejím základu“. Agricola urovnával záležitosti sám, do správních úřadů jmenoval poctivé muže, stavěl se proti vyděračství daňových výběrčích a pokoušel se povzbuzovat Kelty k účasti na římském životě. Vyzýval je ke stavbě lázní a tržišť, a „chvále pilné domorodce a káraje nedbalce, nahradil nátlak čestným soupeřením. Syny náčelníků nechal vychovávat podle římských zvyků, a mladíci se brzy začali odívat tógou… Kdo by v rusovlasém uhlazeném Římanovi poznal dřívějšího barbarského Kelta?“ Mnozí Keltové začali v té době mluvit a psát dvěma jazyky. V Lundiniu se mluvilo latinsky a na pobřeží bylo nepochybně slyšet i řečtinu a jiné jazyky středomořských námořníků. Nalezla se cihla, na kterou dělník jako žert vůči kamarádovi napsal latinsky: „Anstilis si bere každý den týdenní dovolenou.“ Podobné nápisy dokazují, že i někteří řemeslníci a dělníci uměli latinsky, ale pro obyvatelstvo jako celek zůstávaly běžným jazykem i nadále keltské dialekty.

VIII.

Tomuto pořímšťování Británie nemohlo být náboženství žádnou překážkou, Římané byli snášenliví a bez zábran si přisvojovali neznámé bohy, Pokud pronásledovali až téměř do úplného vyhlazení druidismus, pak to bylo jenom proto, že v něm viděli politické nebezpečí. Keltského boha války Teutatise však ztotožňovali s Martem. Ve velkých městech vystavěli chrámy císařům, Jupiterovi, Minervě. Mnoho nápisů a mosaik nalezených v Anglii připomíná Matky, Deae Matres, bohyně, jejichž kult přinesli nepochybně z pevniny cizí vojáci. Jiní legionáři zase uctívali Mithru, a v Londýně byl objeven dokonce chrám zasvěcený bohyni Isis. Křesťanství bylo v Británii známo určitě již ve třetím století. Na začátku čtvrtého století sídlil v Londýně biskup Restititus, který se prý zúčastnil společně s dalšími dvěma britskými biskupy synodu v 21

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Arles. Jeho diecése musela být malá a chudá, protože pro něho vyhlásili v Galii veřejnou sbírku na uhrazení nákladů spojených s cestou, které nemohli svému biskupovi zaplatit jeho věřící sami.

IX.

Zatímco se jih a střed Británie stával živou součástí císařství, na severu římská okupace nijak nepokračovala. Na okraji stepí porostlých vřesem a křovisky žil polodivoký kmen Brigantů a výše na sever ještě další keltský národ, Piktové, který vzdoroval každému pacifikačnímu pronikání. Tyto odbojnické a nesmiřitelné kmeny lákalo poměrně značné bohatství keltskořímských měst a proto čas od času se vydávaly na loupeživé výpravy k jihu. Římští vojevůdci se marně pokoušeli je pronásledovat. Po skvělém společném manévru armády a loďstva se Agricola domníval, že je porazil. Když však Římané obsadili Skotsko, staly se jejich komunikace, nyní neúměrně dlouhé, snadno zranitelnými, a jeden nájezd Brigantů skončil hrozným masakrem legionářů. Po této strašné pohromě, při níž byla zničena celá IX. legie, vydal se do Británie v roce 20 sám císař Hadrián spolu se VI. legií Victrix. Císař se rozhodl upustit od dobytí severu a opevnit hranice mezi řekou Týne a Solwayským zálivem vybudováním soustavy čtrnácti pevností, které zpočátku spojoval souvislý hliněný násep a brzy poté kamenná hradba se stálou posádkou. Hadrián zkrátka upustil od snahy potlačit odbojnické kmeny. Císaři postačilo, aby je držel na uzdě v Kaledonii stejně jako v zemích střední Evropy. Tato „moudrost“ však později přivodila pád císařství.

22

André Maurois - Dějiny Anglie

V.

I.

KONEC ŘÍMSKÉ ANGLIE

Od třetího století ohrožuje římské císařství přes velký pokrok krize ve třech rovinách - v hospodářské, náboženské a vojenské. Římský kapitalismus neprozřetelně vykořisťoval bohatství ve všech provinciích. Boj mezi pohanstvím a křesťanstvím rozdělil císaře a občany. Vojenská moc Říma se rozplynula. Soustava souvislých hranic (linie pevností spojených valem) ztroskotala. Zdálo se, že v Británii je tento způsob poněkud účinnější, protože hájené hranice byly poměrně krátké. Na pevnině se musely opevněné linie nahradit pohyblivými vojenskými oddíly. Ale i legie samy se ukázaly při boji s barbarskými jezdci jako neschopné. Meč a oštěp musí brzy ustoupit kopí a luku, a vítězství Gótů, kteří se spojí na širých stepích Ruska, této země jezdců, je předzvěst nahrazení legionáře jezdcem. „Základní změna, která určí povahu válečného umění příštích dvanácti nebo třinácti století, je skutečnost, že jezdectvo nabývá převahy nad pěchotou.“ Císařství, aby získalo nezbytně potřebné jezdectvo, najímá barbary. Zpočátku tvoří barbaři pouze pomocné oddíly, ale později vstupují i do legií, a nakonec tvoří legie jenom oni. V polovině čtvrtého století znamená slovo voják totéž co barbar. „V armádách je dobré pouze to, co není římské.“

II.

Protože barbarská jízda, která nemá lodě, se nemůže dostat na ostrovy, trvá římský mír v Británii déle než v kontinentálních provinciích a první polovina čtvrtého století je zde svědkem vrcholu římské kultury, ale armáda i tady přestává být armádou římskou. Posádka obranného valu se skládá z místních jednotek a ty nejsou nikdy přemisťovány. První dácká kohorta tu pobývá celá dvě století. Usedlý voják se mění v osadníka. Britské legie pozvolna zapomínají na své svazky s Římem. Jednoho dne si vyhlásí vlastního císaře, který potáhne na pevninu, aby bojoval s nápadníky trůnu, kteří pocházejí z jiných provincií. Císařství v těchto bojích zanikne. Odchod legií - ať již táhnou do Galie hájit věc svého vojevůdce, nebo jsou nějakým císařem, který je u konce svých sil a moci, povolány do Říma - je pro Británii tím závažnější, že občanské složky jejího obyvatelstva ztratily během dlouhého římského míru všechny válečnické ctnosti. Vojáky nejsou ani bohatí majitelé vil, ani držitelé statků v keltských vesnicích, 23

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

ani otroci. To, že spokojený občan zapomíná, že jeho svoboda koneckonců závisí na jeho vojenských kvalitách, je vždy velkým nebezpečím pro šťastné civilizace. Feudální zřízení bude novou formou místní obrany, ale její nutnost poznají obyvatelé západní části Evropy teprve po krutých zkouškách plných utrpení.

III.

Nájezdy Piktů a Skotů na severu byly v římské Británii starým a trpěným zlem. Ke konci třetího století se objevilo nové nebezpečí. Pobřeží obsadili franští a saští barbaři. Bylo tu sice římské loďstvo, které mělo chránit Severní moře a průliv La Manche (Classis Britannica), ale podle všeho nebylo dostatečně silné, protože v roce 280 muselo císařství jmenovat nového admirála, Carausia, jehož hlavním úkolem bylo zadržet saské nájezdy. Carausius, obviněný z toho, že si více hledí olupování lupičů než obrany provincií, se však vzbouřil, najal v Galii franské žoldnéře a dal se svým vojskem prohlásit za císaře. Tento samozvanec, chráněný loďstvem, vládl v Británii a v části Galie od roku 286 do roku 293. Carausius jako keltský panovník byl opravdu velmi zajímavá postava; nechal až v Rouenu razit mince, na nichž se postava Británie k němu obracela se slovy Expectate veni (Přijď, vytoužený), a jiné na počest Říma, kde stálo Roma aeterna (věčný Řím). Úspěch jeho oddílů však dokazuje slabost císařství. Když konečně císař Dioklecián znovu nastolil pořádek, pokusil se, aby se vyvaroval podobných pronunciamientos (prohlášení se za panovníka), rozdělit v Británii moc mezi tyto tři muže: civilního správce, vrchního velitele (Dux Britanniorum) a. hraběte na saském pobřeží (Comes littoris saxonici), který byl podřízen prefektu Galie, ale nikoli správci Británie. Toto zřízení bylo po celou první polovinu čtvrtého století velmi účinné. Nepřátelské nájezdy ustaly.

IV.

„Konec římské moci v Británii spadá do doby řádění vojenských vzpour a zmatků, řádění tím neomluvitelnějšího, že to je pro císařství chvíle nejvyššího nebezpečí.“ Kolem roku 384 pozvedly britské legie k moci svého oblíbeného a vynikajícího vojevůdce Maxima. Ten se svými vojáky odtáhl do Galie, aby napadl císaře Graciána, a v Británii nechal jenom posádku obranného valu. Nad Graciánem sice zvítězil, ale sám byl potom poražen císařem Východu Theodosiem a sťat. Jeho legie se nikdy nevrátily zpět. „Jedna z nejkrásnějších keltských bájí líčí dobrodružství římského císaře Maxena Wlediga (zřejmě Maxima). Tento císař usnul na lovu a měl živý sen o kouzelné princezně, kterou se pak vydal hledat a nalezl ji v Británii. Vzal si ji za manželku a Británii 24

André Maurois - Dějiny Anglie

pozvedl k nejvyšší možné slávě. Řím však na něho zapomněl a tak musel opustit své nové království, aby znovu dobyl císařství. Na jeho výpravu mu Británie poskytla legie, ty se však nikdy nevrátily. Maximova armáda obývá zemi mrtvých.“ Úřední zpráva (Notitia Dignitatum), sestavená mezi rokem 400 a 430, ještě označuje Británii za provincii s početnými římskými jednotkami, tyto listiny však nepochybně měly zastaralé informace. Na sklonku čtvrtého století legie skutečně z větší části odešly do země mrtvých. V okamžiku velkého vpádu do Římské říše - okolo roku 410 - žádá Stilicho, kterého tísní Vandalové a Burgundi, ještě jednou vojenskou pomoc z Británie. Vojáci, kteří této žádosti vyhověli a opustili ostrov, nebyli Římané, ale Britové. A provincie již pomalu neměla žádné obránce.

V.

Co se stalo pak? Piktové a Skotové se zřejmě osmělili a britský kníže Vortigern si zavolal na pomoc proti nim saské náčelníky Hengista a Horsu, kterým slíbil za jejich meče některá území. Tito náčelníci - podle kronikáře - se však, když už byli na ostrově, obrátili proti svému pánovi a zaměstnavateli. Germánští nájezdníci, které vábila tato bohatá a špatně hájená země, byli čím dál tím početnější. V roce 48 je možno číst v anglosaské kronice: „V tomto roce shromáždili Římané všechny poklady Británie. Část z nich zakopali do země, zbytek s sebou odnesli do Galie.“ V naší době se část těchto pokladů, obsahující stříbrné a zlaté předměty, nalezla při vykopávkách. Všechny archeologické nálezy svědčí o vyděšené zemi. Zpustošené vily a domy nesou stopy požáru. Kostry nemají náhrobky. Beda Ctihodný popisuje germánské nájezdy takto: „Veřejné a soukromé budovy byly rozbořeny, kněží byli popravováni a na smrt vydáváni před oltáři… Z těch, kterým se podařilo utéci, byli jedni, chycení v horách, povražděni a druzí, kteří se vyhladovělí vrátili, pokud nebyli na místě zabiti, se stali otroky. Další plni zoufalství utekli na druhou stranu moře. Ti pak vedli bídný život uprostřed divokých skal a hor.“ Většina Keltů se uchýlila do hornatých krajů západu a jejich potomky je tam možné nalézt i dnes. „Zastavili se na mořském břehu a usadili se ve skalách. Na druhé straně moře je jiný svět. V očekávání převozníka zůstali na svém břehu.“ Sasové nazvali tyto uprchlíky jménem Walesu, Welsh, což znamená cizinci (německé slovo welche). Další Keltové se vystěhovali do Armoriky, jedné z nejpustších částí Galie, a založili zde malou Británii (francouzskou Bretagne Bretonsko). Mezi oběma Britániemi vzniklo trvalé pouto. „Tristan je Brit, Lancelot přišel k Artušovu dvoru z Francie a Merlin putuje sem a tam mezi oběma zeměmi.“ 25

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VI.

Sasové dobývali ostrov jen pozvolna, jeho obránci si vedli často velmi statečně. V roce 429 navštívil Verulamium svatý German, biskup z Auxerre, aby tu bojoval proti pelagiánskému kacířství, a to jenom dokazuje, že Britové měli i v době nepřátelských nájezdů stále ještě čas zabývat se teologií. Protože za jeho pobytu město ohrožovali Piktové a Sasové, postavil se svatý German do čela vojska, zřídil zálohy a ve vhodný okamžik vrhl za pokřiku Aleluja křesťany proti barbarům. Zvítězil. V šestém století vyhrál nad vetřelci král Artuš (neboli Artorius), onen mytický panovník, který inspiroval tolik básníků. Od té doby jsou však již pány nejbohatší části země Anglové, Sasové a Jutové. Téměř úplný zánik keltsko-římské kultury v Anglii vzbuzuje oprávněný podiv. V Galii, hlavně na francouzském jihu, zůstala římská města a památky skoro nedotčeny. Pozdní latina byla hlavním pramenem základních prvků francouzského jazyka. V Anglii se však v řeči zachovalo jen málo stop římské nadvlády. Anglická slova latinského původu jsou bud slova z oblasti vědy, která však byla přejata mnohem později, nebo slova francouzská, která pocházejí z doby normanského vpádu. Ze vzácných slov, která vznikla již v době prvního římského výboje, je možno uvést pouze slovo césar, to je však slovo mezinárodní, slovo street (strata via, které se objevuje ve složenině Stratford), slovo mile, což je římské tisíc, slovo wall, což je vallum, a koncovka cester (castra)… Císař, silnice a obranný val - to je tedy vše, co zůstalo po čtyřech stech vlády Říma v nejvzdálenější z jeho provincií?

VII.

„Nejdůležitější věcí, kterou lze na Anglii a Francii pozorovat, není to, že tu lze najít římské památky, ale to, že to jsou památky římské.“ Anglie nalezla v římském dědictví - stejně jako celá Evropa křesťanství a ideu státu. Císařství a římský mír tady zůstanou šťastným snem nejlepších barbarských vladařů. V Irsku a Walesu zachrání římskou kulturu kněží a mniši. Kronikář Gildas asi v roce 540 cituje Vergilia, a když mluví o latině, nazývá ji nostra lingua (náš jazyk). Teorie o úplném vyhlazení pořímštěných Keltů, kdysi tak drahá saským historikům, je těžko udržitelná. Skutečnost, že nemnohá keltská slova, přežívající i dnes v angličtině, jsou slova, která se týkají domácího života, nepochybně svědčí o tom, že se vetřelci oženili s domorodými ženami. Z mužů bylo velmi mnoho pobito a mnoho dalších se stalo otroky, ale stejně jako nebyli kdysi vyhlazeni Iberové, nebyli zničeni ani Keltové. Jestli se dnes Angličan tak hluboce liší od Němce, je to zčásti proto, že normanský vpád 26

André Maurois - Dějiny Anglie

byl pro něj druhým v pořadí latinským výbojem, a zčásti také proto, že v krvi germánských vetřelců se ve značně velkém poměru smísila krev ras, které je předcházely.

27

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VI.

I.

ANGLOVÉ, JUTOVÉ A SASOVÉ

„Muži urostlých bílých těl s divokýma modrýma očima a světle ryšavými vlasy, lidé nenasytných žaludků, vždycky vyhladovělých a stále zahřívaných silnými kořalkami, jinoši, pozdě dospívající k lásce, kteří se však nestydí propít celý den a celou noc.“ Tito Sasové a tito Anglové mají prudkou letoru. Zachovají si ji; po patnácti stoletích navzdory přesným pravidlům obřadného zákoníku, zrozeným z téže prudkosti, zůstane jejich povaha mnohem méně poddajná než u Keltů a románských národů. V době válečného tažení nemá pro ně lidský život téměř žádnou cenu. Jejich nejoblíbenější zábavou je válka. Jejich dějiny jsou „dějinami havranů a supů“. „Pod tímto barbarstvím se však skrývají ušlechtilé sklony“ a především „určitá vážnost, která je odvrací od povrchních citů“. Jejich ženy jsou cudné a manželství čistá. Když si muž zvolí náčelníka, je mu věrný. K nepříteli je krutý, ale vůči členům své tlupy čestný a oddaný. „Muž této rasy dokáže přijmout a uznat nadřízeného, je schopen oddanosti a úcty.“ Protože sám na sobě poznal hroznou moc přírody větší měrou než obyvatel zemí s mírným podnebím, je nábožensky založen. Má výstřední a truchlivou obrazotvornost. Pustiny, kde žil, jsou docela jiné než kraje, kde vznikla přísná biblická poezie, nicméně ho připravily na to, aby jí rozuměl. Když mu bude zjevena bible, nadchne se pro ni upřímnou a trvalou láskou.

II.

Je dost snadné představit si připlutí saské hordy. Barbaři, kteří jsou zahnáni vzedmutým mořem do širokého ústí, se plaví proti proudu řeky nebo táhnou po římské silnici. Nalézají sídlo obklopené obdělanými poli nebo chýše keltské osady. Nikde žádný křik, nikde žádný hlas. Před prahem mrtvoly, zbytek obyvatel uprchl. Houfec má hlad. Zbývá několik kusů drůbeže, několik kusů dobytka. Houfec se zastaví, a protože půda je zoraná, začne na ní pěstovat obilí. Nastěhovat se do římských vil se však Sasové chrání. Vila je v prvé řadě zpola vypálena, a pak, pověrčiví barbaři se nepochybně také bojí stínů zavražděných pánů. A už vůbec nepůjdou tito muži, kteří jsou zvyklí žít pod 28

André Maurois - Dějiny Anglie

širou oblohou, tito sedláci, lovci a dřevorubci, bydlet do měst. Malá římská městečka budou velmi rychle opuštěna. Tito Germáni se v nové zemi řídí svými starými zvyky. Kácejí stromy a pro svého náčelníka jako šlechtice vystaví z kmenů dvoranu a pro sebe obyčejné vojenské chýše. Při rozdělování půdy se tlupa řídí germánskou tradicí. Vesnice (slovo town nebo township je ze saského slova tun, což znamená plot) je společným vlastníkem polí, ale každý její obyvatel má svůj vymezený díl3. Před příchodem Římanů obdělávali Keltové půdu velice primitivním způsobem. Zorali pole, zašili obilí, sklidili úrodu, a když byla půda vyčerpána, odtáhli dál. Sasové mají účinnější metody. Některé kmeny rozdělují obdělatelné pozemky na tři části, z nichž vždy jednu nechají ležet ladem, aby země znovu nabyla síly. Při přípravě půdy se pálí plevel, jehož popel je hnojivem. Každé ze tří společných polí se pak dělí na dílce, oddělené úzkými travnatými pruhy, jednotlivé dílce se přidělují každé rodině v různých končinách tří polí tak, aby všichni měli svůj díl lepších a horších pozemků. Louky jsou rovněž do dne senoseče rozdělené. A konečně se ohradí společný les, ve kterém vepři najdou žaludy a lidé chrastí na palivo.

III.

Vesnici, buňku anglosaského venkovského života, tvoří deset až třicet rodin. Z hospodářského hlediska ji spravuje malé shromáždění, moot, které se schází pod nějakým stromem nebo na nějakém pahorku, kde se rozhoduje o rozdělení polí, o počtu zvířat, jaký bude mít každý z členů právo poslat na společné pastviny, a o odměně pro společné pastýře a honce. Zde se také volí oficiální zástupce obce, reeve, který je starostou i správcem společného majetku, dále wood-reeve, který se stará o lesy, a hospodář, který má na starosti společné lány. Ve vesnici je také vždycky nějaký šlechtic, thegn nebo také thana, který je vojenským vůdcem s právem požadovat poplatky, a to ve formě naturálií nebo práce. V těchto primitivních časech jsou hranice mezi společenskými třídami vymezeny jenom velmi nepřesně. Pod takovým šlechticem žije svobodný člověk, jehož jedinou povinností vůči pánu je trinoda necessitas (trojí povinnost) - válečná služba, udržování cest a oprava mostů. Později vznikají jiné třídy a podmínky, jejichž charakter se mění podle místa a času, jedno však mají společné: jejich příslušníci platí nájemné v naturáliích nebo prací. Mnoho vesnic má také své vlastní otroky, možná potomky ušetřených zajatců. Ti však mezi desátým a jedenáctým stoletím mizí. 3 Tento náčrt je přirozeně pouze schematický. Nájezdníci se jeden od druhého lišili. V některých krajích společná pole nikdy nebyla; následující část však podává jakousi představu o nejjednodušším procesu.

29

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IV.

V době, kdy Anglosasové přicházeli na ostrovy, měl pravděpodobně každý jejich kmen, který přistál, svého náčelníka nebo krále, s nímž byli jeho thanové spojeni osobní oddaností. Výbojem, sňatkem a obděláním nových pozemků vznikaly nové rozsáhlejší státy. Zárodečná ústřední moc mohla ukládat onu nejmenší míru správní organizace, bez níž by nebylo možné rekrutovat armádu ani vybírat daně. V sedmém století bylo v Anglii sedm království. V osmém století přežívala už jen tři: na severu Northumbria, ve středu Mercia a na jih od Temže Wessex.

V devátém století tu však zůstalo jenom jediné, a to Wessex. Král každého království pochází vždy z jedné jediné posvátné rodiny, ale rada moudrých, witan, ho může z členů této rodiny do určité míry vybírat. Tato rada však není zastupitelským shromážděním a není tedy ani předchůdkyní parlamentu nebo sněmovny lordů. Není to ani shromáždění dědičných pairů. Král k ní svolává hlavní vojenské náčelníky a později, když Germáni přijmou křesťanství, arcibiskupy, biskupy a kněží. Tato poměrně nepočetná rada moudrých je také nejvyšším soudním dvorem. Může sesadit špatného krále nebo odmítnout, zejména v době války, svěřit království nezletilému následníkovi. Monarchie je tedy částečně volitelná, ale volitelná jenom v rámci jedné určené rodiny. Království je rozděleno na shirs, z čehož jsou odvozena jména anglických hrabství (Wiltshire, Oxfordshire, Yorkshire). Hranice těchto anglosaských shirů odpovídají téměř všude hranicím dnešních hrabství. Z počátku je shire hlavně soudní jednotkou. Je sídlem soudního dvora, ke kterému posílá každá vesnice několikrát do roka svého zástupce. V brzké době zde bude zastupovat krále sberíff4 zatímco ealdorman jako místní vladař bude vrchním vojenským velitelem a předsedou soudu zároveň. Shire se skládá z hundreds (ty jsou skupinou sta rodin nebo skupinou, která dodává sto vojáků) a hundreds se pak dělí na tuns neboli vesnice. Toto správní rozdělení - po dlouhou dobu nedostatečně vymezené - dostane svoji přesnější a stálejší podobu teprve po mnoha staletích organizačního zdokonalování.

4

Shires reeve, tj. správce hrabství - pozn. red.

30

André Maurois - Dějiny Anglie

V.

Spravedlnost vykonávalo zvláštní shromáždění, soud shire, a nikoli jako v Římě soudní úředník, který zastupoval ústřední moc. Jak vynášelo toto shromáždění své rozsudky? To nevíme. Podle všeho se zde nejdříve rokovalo a potom se nějakým, asi předem stanoveným způsobem rozhodovalo prostou většinou hlasů. Nejobvyklejšími zločiny byly vražda, ozbrojená loupež a násilné střety. Zákony Sasa Iny (konec sedmého století) stanoví: „Nazýváme zloději muže, pokud jejich skupinu tvoří méně než sedm osob, pokud jich je sedm až třicet pět, je to tlupa, pokud jich je více než třicet pět, je to vojsko.“ Za těžší byly pokládány také zločiny, které porušovaly „králův mír“, tedy zločiny, které byly spáchány v přítomnosti krále nebo v blízkosti místa, kde se právě v té době král zdržoval. „Pokud se nějaký muž bije v králově domě, může přijít o všechny své statky a jeho život je v rukou panovníka. Bije-li se v chrámu, zaplatí jedno sto dvacet šilinků. Je-li to v domě ealdormanově, zaplatí šedesát šilinků ealdormanovi a šedesát šilinků králi. Je-li v domě sedláka, zaplatí sto šilinků králi a šest šilinků sedlákovi.“ Každý muž měl přidělen wergeld (nebo wergild), což byla jeho cena, kterou musela dostat rodina, když byl zabit, ale kterou na druhé straně on sám musel zaplatit králi jako výkupné za svůj život, pokud se dopustil nějakého hrdelního zločinu. Wergeld šlechtice byl šestkrát vyšší než wergeld sedláka a jeho přísaha měla také šestinásobnou hodnotu. Wergeld je znakem společnosti, v níž kmen, skupina lidí pokrevně spjatých, je důležitější než jedinec. Každé přátelství, každá nenávist, každá náhrada je kolektivní.

VI.

Váhy spravedlnosti tehdy vážily nikoli důkazy, ale přísahy. Dvůr nevyslýchal svědky. Žalobce a obžalovaný si museli přivést k soudu muže, ochotné přísahat v jejich prospěch. Hodnota přísahy byla úměrná hodnotě svědkova pozemkového majetku. Muž, který byl obviněn z krádeže v tlupě, musel ke svému ospravedlnění přivést svědky, jejichž přísaha měla celkově hodnotu jednoho sta dvaceti hides (hide - lán - byl výměrou pozemku nutnou k životu jedné rodiny). Takové sčítání přísah může vypadat podivně, ale křivá přísaha byla u mužů, kteří věřili v zázraky, určitě jenom výjimkou, a pak, v malé pospolitosti znali sousedé více či méně pravdu. Člověk známý pro svoje špatné mravy svědky nenašel. Když byl nedostatek přísah, uchyloval se soud k rozhodování vodou (obviněný byl svázán na rukou a nohou a vhozen do předem požehnaného rybníka; pokud klesl přímo ke dnu, byl prohlášen za nevinného, protože ho voda neváhala přijmout) nebo k rozhodování ohněm (obviněný musel do ruda rozpálené železo donést do určité vzdálenosti, a vina nebo nevina byla 31

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

určena podle povahy spálenin, které byly posouzeny po stanoveném počtu dní). Po normanském vpádu se soud v případě sporu, ve kterém šlo o vlastnictví pozemku, utíkal k ordáliím tj. k božímu soudu bojem (oba protivníci, kteří byli ozbrojeni pouze štítem a kyjem, bojovali mezi sebou tak dlouho, pokud jeden z nich nebyl zcela vysílen a neprosil o milost).

VII.

Všechny tyto způsoby nám představují drsnou, hrubou společnost, ale také společnost čestnou, jejíž zřízení v sobě již obsahuje zárodek silného místního života. Jestliže Hengist a Horsa nepřinesli, jak se nám leckdo pokoušel namluvit, ani náznak Prohlášení práv z roku 1683, nebo zákona z roku 1894 o ustavení venkovských územních soudů, zavedli nicméně v Anglii pár užitečných zvyků.“ Při studiu anglosaských dějin vidíme, že Anglosasové si po celou dobu svého národního života zachovali smysl pro „výbory“, skupiny lidí, které se pokoušejí svízele denního života řešit veřejným projednáváním, což vede skoro vždycky ke kompromisu. Tento sklon, který je velmi často zachránil před občanskou válkou, je zčásti důsledkem toho, že si hned na počátku své existence osvojili skvělý zvyk vyřizovat velké množství Správních a soudních otázek přímo u venkovských moots5 a hrabských soudů, a neutíkali se s nimi zbytečně k ústřední byrokracii.

5

Shromáždění svobodných měšťanů - pozn. red.

32

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

I.

OBRÁCENÍ ANGLOSASŮ NA VÍRU

Náboženství Anglosasů mělo svoji drsnou krásu. Jeho základem byl souhrn legend, vyprávěný v Eddě, která je severskou biblí. Bohové Odin, Thor a Freya (v angličtině se po nich jmenují dny -Wednesday, Thursday a Friday) žili ve Valhalle, v ráji, kam válečnické panny Valkýry přinášely bojovníky, kteří padli na válečném poli. Stateční tedy byli odměňování, zrádci a lháři trestáni a násilníci omilostňováni. Toto náboženství ztratilo při přesídlení mnoho ze svého kouzla. Bylo spjato s určitými místy, s lesy a řekami v Germanii. Kovář Wieland byl v Británii pouhým vyhnancem. Třída kněží nebyla u Sasů početná a byla špatně organizovaná. V době pronikání křesťanství do Anglie se, jak se zdá, nevzepřela k silnějšímu odporu. Jediným projevem barbarského velekněze, který nám zachoval historik Beda Ctihodný, je pochybovačný a sklíčený souhlas. Králové Anglů a Sasů v šestém století ostatně věděli, že jejich pokrevní bratři v Galii a Itálii se už na křesťanskou víru obrátili. Tento příklad je příznivě naladil. Římskou církev zdobila v té době ještě stále značná prestiž císařství; zdědila starověkou kulturu a středomořského organizačního ducha. Na malých anglosaských dvorech přijímali křesťanské misionáře nejen se snášenlivostí, ale často se zjevnou úctou.

II.

Obrácení Anglie na křesťanství bylo dílem dvou skupin misionářů, jedni přišli z keltských zemí, zejména z Irska, a druzí přímo z Říma. Po odchodu Římanů zůstal Wales z velké části křesťanský. V Irsku hlásal keltským kmenům evangelium svatý Patrik (Říman Patricius), který v zemi založil kláštery, kam se později uchylovali, aby unikli barbarům a potom i Saracénům, nejvěhlasnější učenci pevniny. Z těchto klášterních měst vyšli světci, kteří obrátili na víru Kelty Skotska, a nejslavnějším z nich byl svatý Columba6. Křesťanství proniklo do keltské, již přirozeně mystické duše velmi hluboko. V keltských zemích - Irsku, Walesu a Skotsku - vznikla národní církev, která byla na římské církvi nezávislá a chtěla se podobat původní církvi. Irští mniši byli dlouhou dobu poustevníky, kteří žili stejně jako poustevníci Thebaidy v 6

Irsky Column Cille - pozn. red.

33

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

osamělých chýších, daleko od světa. Jen z důvodu nezbytné bezpečnosti se smířili se spojením těchto chýší v poustevnickou obec, kterou ohradili hradbou, a se svrchovaností opatovou. V Irsku nebylo mnichům, ale ani laickým kněžím zakázáno manželství. Kostely byly prosté a bez oltáře. Dospělé křtili kněží na břehu řek. Mši sloužili v lidovém jazyce, nikoli v latině. Kněží žili chudě a všechny dary, které dostali, rozdali jako almužnu. A konečně datum velikonočních svátků stanovili podle starých zvyků, a to tak, aby tyto svátky u Keltů nespadaly do stejné doby jako velikonoce římské.

III.

Římská církev si mezitím našla svého vůdce. Papež Řehoř Veliký, římský šlechtic, který svoji dráhu začínal světskými hodnostmi, dokázal zajistit papežství dočasně dědictví západořímské říše. Starobylý úřad císaře bylo nutno obsadit, lhostejno zda knězem nebo vojákem. V Itálii vládla po lombardských nájezdech anarchie. Řím a Neapol umíraly hladem. „Kde je lid?“ volal Řehoř, „Kde je senát? Senát neexistuje, lid zahynul.“ Poznal nebezpečí a čelil mu. Ujal se jako duchovní vládce i světské vlády nad Římem. Své bohatství, získané z darů věřících v Galii, Africe a Dalmácii, použil k výživě římského lidu. Tento velký muž byl rozeným umělcem. Pod jeho vlivem se rozvinul gregoriánský církevní zpěv a byly upraveny krásné církevní obřady, které tolik ohromily barbary. K šíření slova božího v nových zemích využíval hlavně mnichy. Svatý Benedikt založil na začátku století benediktinský řád, ve kterém byla spojena tělesná práce s prací duchovní; zavedl věčné řeholní sliby, noviciát a volbu opata. Jeho reformy přitahovaly do klášterů výkvět tehdejšího pokolení. Řehoř pověřil benediktiny nesčetnými misiemi. Jednoho z těchto mnichů převora Augustina - pověřil šířením evangelia právě v Anglii.

IV.

Existuje známá klasická anekdota. Papež, procházející tržištěm na otroky v Římě, viděl mezi nimi plavovlasé mladíky s úžasně bílou pletí, a tak se zeptal, odkud pocházejí. „To jsou Anglové z Británie,“ odpověděli mu. „Non Angli, sed Angeli7,“ odpověděl Řehoř. Mají tvář andělů a musí se stát druhy andělů nebeských… (r. 597). Při šíření evangelia mezi pohany se papež někdy opíral nejen o mnichy, ale také o ženy. V Anglii se král z Kentu oženil s křesťanskou dcerou krále pařížského a dovolil jí, aby si přivedla kaplana. A právě 7

„Nikoli Anglové, ale andělé!“ - pozn. překl.

34

André Maurois - Dějiny Anglie

na tuto ženu se nejdříve obrátil převor Augustin a jeho čtyřicet mnichů, nesmírně vyděšených tím, že žijí uprostřed země, kterou považovali za divokou. Brzy nato je přivítali v hlavním městě Kentu, v Canterbury. Papež jim dal velmi moudré rady. Především bylo třeba co nejméně porušovat staré pohanské zvyky. „Na vrchol hory se nikdy nestoupá skoky, ale zvolna krok za krokem… Hlavně je nutné vyvarovat se každého ničení modlářských chrámů. Je třeba zničit jenom modly, potom připravit svěcenou vodu, vykropit jí chrámy a dát do nich ostatky svatých… Pokud jsou tyto chrámy pevně vybudovány, slouží k užitku a je dobré, když přejdou od uctívání kultu démonů ke službě pravému Bohu… Když lidé uvidí, že jejich stará místa, kam se chodili modlit, stále stojí, budou ochotněji přicházet, a to již z prostého zvyku, aby uctívali nového Boha…“ Tento mírumilovný způsob měl úspěch a král Kentu se obrátil na křesťanskou víru. Papež poslal Augustinovi pallium, odznak pravomoci, udělil mu právo jmenovat v Anglii biskupy a poradil mu, aby své arcibiskupství dočasně zřídil v Canterbury a přeložil je do Londýna teprve tehdy, až se i toto město obrátí na křesťanství. Nic však nemá takové trvání jako dočasnost. Canterbury zůstalo kapitulou Anglie. Beda Ctihodný nám zachoval Augustinův list s dotazy papežovi, který svědčí o starostech vysokého církevního hodnostáře v roce 600: Jak se mají biskupové chovat ke svému kněžstvu a na kolik dílů se mají rozdělit dary věřících?… Do kterého stupně mohou věřící vstupovat do manželství s osobami ze své rodiny, a je muži dovoleno oženit se s nevlastní matkou? Je možné udělit křest svatý těhotné ženě?… Za jak dlouhou dobu může žena vstoupit po porodu do chrámu?… Po kolika dnech může novorozeně přijmout křest svatý?… Za jak dlouhou dobu po porodu dítěte může mít žena tělesné styky se svým manželem? To všechno potřebuje znát drsný lid Anglů.“

V.

Obracení na křesťanskou víru se v Anglii stále šířilo a o jednom takovém obrácení - obrácení Edwina, krále Northumbrie - existuje písemná zpráva. Lze z ní poznat, s jakou vážností a často i poezií se tito lidé „se smyslem pro vznešené“ věnovali náboženským záležitostem. Král pozval své hlavní přátele a rádce, aby vyslechli křesťanského misionáře Paulina. Paulinus vyložil nové učení a král se pak každého náčelníka zeptal, co si o tom učení myslí. Jeden z nich králi odpověděl: „Ó králi, zdá se mi, že pozemský život člověka ve srovnání s časy, o nichž nic nevíme, se podobá rychlému letu vrabce, který prolétne síní, kde v zimě sedíš se svými hodnostáři a služebníky v kruhu kolem příjemného ohně před teplou večeří, zatímco venku zuří deštivé a sněhové vichřice… Vrabec, jak říkám, přiletí pootevřenými dveřmi a vzápětí vyletí 35

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

jinými, ale mezitím je uvnitř a v bezpečí před zimou. Po kratičké, ale krásné chvilce však hned mizí v temné noci, ze které vyšel. Tak se nám jeví krátký život člověka, ale o tom, co se stalo dřív, nebo co teprve přijde, nevíme vůbec nic. Jestli tedy toto nové učení v sobě obsahuje něco jistějšího, myslím, že zasluhuje následování.“ Potom zvolal pohanský velekněz: Již dávno jsem poznal, že v bozích, kterým se klaníme, nic není… Navrhuji králi, abychom se jich všichni ihned vzdali, a já sám založím oheň v těch chrámech a na oltářích, které jsme tak dlouho světili bez jakéhokoli užitku.“ Obrácení králů na víru vedlo k obracení lidu a vliv misionářů se rychle šířil.

VI.

Úspěch římské církve v Anglii musel vést ke sporu se starými britskými církvemi na západě země (v Irsku a Walesu). Augustin, který dostal od papeže moc nad všemi biskupy Británie, svolal keltské biskupy. Značně rozpačití biskupové se sice dostavili, ale okamžitě se cítili hluboce dotčeni, protože Augustin, aby naznačil hodnostní rozdíly, k jejich uvítání nepovstal a zůstal sedět. Augustin od nich žádal tři ústupky: svěcení velikonočních svátků ve stejné době, kdy je světí ostatní křesťané, udílení křestu svatého podle římských pravidel a hlásání křesťanství mezi anglosaskými pohany, což Keltové stále odmítali, protože nechtěli těmto barbarům a nenáviděným vetřelcům, kteří vraždili jejich předky, dopřát spásu duše. Britové na žádný z těchto ústupků nepřistoupili a s prohlášením, že uznávají pouze svůj vlastní primariát, se odtrhli od Říma. Od tohoto okamžiku byly vztahy mezi britskými křesťany a římskými katolíky velmi špatné. Britští kněží nedávali katolickým kněžím polibek na znamení smíru a zdráhali se s nimi jíst u jednoho stolu. Keltští mniši zapomínali ve své nenávisti vůči Římu na nevraživost vůči barbarům a začali sami s obracením pohanů na víru. U drobného lidu měli úspěch, zatímco římská církev získávala hlavně ženy, vladaře a šlechtice. Když obě křesťanské církve obrátily na víru jeden a týž dvůr, byly rozdíly v učení příčinou velmi svízelných situací. V jedné a téže rodině se musely například slavit velikonoční svátky dvakrát za sebou. Některý král, když skončil svůj půst, slavil velikonoce, zatímco královna slavila Květnou neděli a dosud se přísně postila.

VII. 36

Konečně Oswy, král Northumbrie, kterého obrátili na víru Britové, se nechal pohnout argumenty svého syna Alfréda, kterého

André Maurois - Dějiny Anglie

vychoval katolický mnich. Král, aby měl čisté svědomí, svolal do kláštera ve Whitby synod, kde měly obě strany vyložit své učení. Oswy zahájil rokování s velkou rozvahou, když prohlásil, že ti, kdo slouží stejnému Bohu, by měli dodržovat stejná pravidla, že je jistě jenom jedna pravá křesťanská tradice a že každý musí říci, odkud čerpá své učení. Britové na to odpověděli, že své velikonoce mají od svatého Jana Evangelisty a svatého Columby, a katolíci tvrdili, že jejich velikonoce jsou velikonocemi apoštolů Petra a Pavla, že se s nimi setkali ve všech zemích světa - v Itálii, Africe, Asii, Egyptě i v Řecku prostě všude, a že jedinou výjimkou jsou tito umínění Britové, kteří na dvou malých, od světa nejvzdálenějších ostrovech chtějí vzdorovat ostatnímu křesťanstvu. Pak následovala velmi dlouhá a bystrá rozprava, kterou ukončil katolík Wilfrid slovy: „Váš Columba je jistě světec, ale jak je možné mu dávat přednost před knížetem apoštolů, kterému náš Pán pravil: ‚Ty jsi Petr, ty jsi ta skála, na které zbuduji svou církev, a brány pekel ji nepřemohou; dám ti klíče od království nebeského…’.“ Když Wilfrid skončil, zeptal se král: Je pravda, Colmane, že náš Pán řekl tato slova?“ „Je to svatá pravda, králi,“ upřímně odpověděl irský biskup. „Můžete dokázat, že stejnou moc dostal i váš Columba?“ Colman přiznal, že nikoli. Jste oba zajedno,“ zeptal se dále král, „že klíče od království nebeského byly svěřeny svatému Petrovi?“ „Ano, králi,“ odpověděli tázaní. „Nuže,“ rozhodl král, „protože Petr bdí u nebeské brány, poslechnu jeho příkazů, obávám se totiž, že by mi bránu do nebe, až se před ní objevím, nikdo neotevřel, když by ten, který má od ní klíče, byl mým odpůrcem.“ Všichni, kdo byli v síni přítomni, s králem souhlasili a prohlásili, že od tohoto okamžiku budou poslouchat papeže.

37

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VIII. KŘESŤANSTVÍ A GERMÁNSTVÍ V ANGLII

I.

Od osmého století je celá Anglie součástí římské církve. Králové se opírají o církev nejen proto, že jsou věřící, ale také proto, že chápou, že jim tato církev jako dědička císařských tradic přináší hierarchii, organizaci a zkušenosti, které jim zatím chybí. Biskupové a arcibiskupové budou přirozeně dlouho ministry králů. Církev sama podporuje monarchie. Potřebuje světskou moc, aby zajistila svým zákonům úctu. Pro papežství představuje možnost založit v Anglii a Německu nové sobě podřízené církve velikou moc. Východní církve se přou s římskou církví o prvenství. Francouzská církev je až příliš nezávislá, zatímco angličtí biskupové se stále ucházejí o papežovo trvalé zprostředkování. Papež také do Anglie vysílá skutečné prokonsuly víry, kteří jsou pro církevní Řím tím, čím bývali císařskému Římu velcí správcové provincií. Není vznešenějšího důkazu universality církve, než když vidíme maloasijského Řeka, biskupa Theodora z Tarsu, a Afričana, opata Hadriána, zakládat v Anglii latinskou a řeckou knihovnu a budovat v Northumbrii kláštery, které budou svým věděním soupeřit s kláštery irskými. Středomořskou kulturu zachrání pro Galie paradoxně anglosaští mnichové. V okamžiku, kdy Saracénové dosáhli srdce Francie a kdy se zdá, že pro Evropu končí klasický věk, psal v království, které v té době bylo ještě téměř barbarské, latinsky své kouzelné Církevní dějiny národa anglického mnich Beda Ctihodný (Beda Venerabilis). Tento Běda byl učitelem arcibiskupa Yorského Egberta, který zase v Yorku učil Alcuina, a právě Alcuin, jak známo, kterého povolal Karel Veliký, zastavil ve Francii duchovní úpadek.

II.

Anglie má tedy v dějinách latinské a křesťanské kultury své pevné místo. Ale povaha Anglosasů, jejich dávné tradice a jejich sklony se s touto kulturou stýkají zvláštní způsobem. Sedmé a osmé století je v Anglii věkem světců a hrdinů. Tyto divoké a silné duše jsou schopné velkých obětí, ale také velkých zločinů. Spojení morálky severského válečníka s křesťanskou morálkou vytvoří později hrdinu rytířského románu. Ale v primitivních a temných dobách 38

André Maurois - Dějiny Anglie

je udržení rovnováhy mezi těmito dvěma silami velmi obtížné. Tu se saští králové stávají mnichy nebo odcházejí jako poutníci do Říma: Sebbi z Essexu vstoupí v roce 694 do kláštera, Ethelred, král Mercie, v roce 704, Ethelredův následník, Konrád (Coenred) z Mercie, končí svůj život v Římě stejně jako Offa z Essexu. Tu jsou knížata zavražděna, království zpustošena, města vydána napospas drancování a plenění a obyvatelstvo masakrováno. Církev musí bojovat proti zálibě v epických bohatýrských básních, které gleeman, doprovázející se na harfu, chodí zpívat do Šlechtických domů na závěr hostin a které potulní zpěváci (menestrelové) přednášejí na ulicích městeček a vesnic. I saští kněží sami si v těchto pohanských básních libují. Tak v roce 797 napsal Alcuin biskupovi z Lindisfarne: „Když spolu kněží večeří, měli by si nechat předčítat slovo Boží. Při takových příležitostech se sluší naslouchat tomu, kdo předčítá, a nikoli harfeníkovi, a poslouchat rozpravy Otců, nikoli zpěvy pohanských básníků. Co má Ingeld společného s Kristem? Dům je malý, nebude v něm místo pro oba.“ Záliba v severské poezii byla však v té době tak rozšířená, že i kterýsi saský biskup se po odsloužení mše přestrojil a šel na most zpívat o dobrodružstvích jednoho námořního krále.

III.

Přestože anglosaská poesie byla bohatá, jediným úplným dílem, které se nám dochovalo, je hrdinský epos Beowulf, jehož látka je severská, ale mezi osmým a desátým stoletím je přepsal anglický mnich, který dbal některých křesťanských námitek. Říkalo se, že je to Iliada, kde Achilles je Herkulem. Námět je stejný jako u germánského Siegfrieda - potření obludy hrdinou. Švédský kníže Beowulf se plaví přes moře a navštíví hrad dánského krále. Zde se dozví, že královským zámkem slídí každou noc netvor Grendel, který roztrhá na kusy všechny šlechtice, na něž narazí. Beowulf Grendela zabije. Grendelova matka připravuje pomstu. Hrdina ji pronásleduje do strašidelných končin, které obývá, a zbavuje svět tohoto hrozného plemene. Po návratu do Švédska se Beowulf sám stane králem, ale nakonec je zraněn jedovatým zubem posledního draka, kterého chtěl zabít, a umírá. S životem se loučí jako pravý šlechtic: „Padesát zim jsem držel nad tímto lidem ochrannou ruku. Mezi mými sousedy nebyl ani jeden král, který by si troufal přijít mi do cesty. Své zemi jsem vládl dobře. Nebažil jsem po zrádných léčkách, ani jsem je nevyhledával. Nikdy jsem za svých mnohých přísah nepřísahal křivě… Jsem rád, že jsem mohl před svou smrtí dobýt pro svůj lid takové bohatství. Nyní už není zapotřebí, abych tady déle zůstával.“ 39

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IV.

Když čteme Beowulfa nebo zlomky jiných anglosaských básní, překvapuje nás hlavně jejich smutný tón. Krajiny jsou v nich pusté, samá skála a močál. „Chladné toky a hrůzné vody“ obývají obludy. „Při líčení těchto mohutných obrazů spolupracoval smutek seveřanské povahy s pochmurnou obrazotvorností.“ Je to dílo lidu, který žil v nehostinném podnebí. Když básník mluví o moři, je vždy obdivuhodný. V Beowulfovi je líčen odjezd válečníků na námořní výpravu, popisují se tu koráby s pěnivou přídí, podobné letícím ptákům, a při jejich návratu zářící skály, obrovské mysy v moři. To je líčení hodné největších epických básníků. Homérovy velebnosti však anglosaský básník nedosáhl nikdy. V Iliadě se mrtví spalují na hranici na široké pláni, v eposu Beowulf se na mrtvoly vrhají havrani a orli. V těchto duších, zbavených slunce, je možné spolu se vznešenými city odhalit i určitou zálibu v hrůze. Vylíčená společnost je přesto ryzejší než společnost Tacitovy Germanie. S anglosaskou „demokracií“, kterou si vymysleli někteří angličtí historikové devatenáctého století, nemá nic společného. Ve světě Beowulfa jsou král a jeho válečníci v popředí. Knížecí síně zdobí trůny, čalouny a zlaté ozdoby. Král je všemocný, pokud si ovšem uchová podporu svých společníků. Ke svým stoupencům je štědrý, zahrnuje je pozemky a dary. V básních má každý muž svého pána, kterému musí zůstat věrný, a ten na oplátku musí táhnout do cizích zemí. Nejvíce opovržení zaslouží zrada a věrolomnost. Manželky náčelníků jsou ctěny a vždy se zúčastňují hostin. Láska je však vážná, bez rozmarné lehkosti. „V této staré poesii není jediná milostná báseň, láska tu není povyražení ani rozkoš, ale svazek a oběť.“

V.

Anglosaské básně byly právem srovnávány s básněmi homérskými. Jedny i druhé skutečně líčí zvyky časů, které lze bez nadsázky nazvat hrdinskými. V úplně primitivních společnostech byly rodinné a kmenové svazky pevnější. Rodině každého muže náležela pomsta za něho, ale nesla také odpovědnost za jeho poklesky. V hrdinských dobách se rodinná pouta začínají uvolňovat. Jedinec se vymaňuje z kmenových pout. Když se zbaví oné hrůzy z přírody, která sužovala primitivní lidi, popouští uzdu své dravé vůli. Osobní vášně nabývají vrchu a vítězí nad politickou rozvahou. To je doba rekovných soubojů a válek vedených pro čest a slávu. Protože však každá společnost musí být založena na jedinci, vznikají nová pouta oddanosti a přátelství. Hrdina nezná žádnou míru, ale je statečný a věrný. To vše dohromady tvoří krásnou povahu, v 40

André Maurois - Dějiny Anglie

níž křesťanský mravokárce najde prvky skutečné ušlechtilosti. Hrdinovy velkomyslnosti velmi brzy využije církev. Zbožný král daruje biskupům a klášterům pozemky. Teď ještě však zbývá ukáznit prudkost, nebo ji využít ke spravedlivým cílům. Křesťanská pokora a skromnost ve spojení s hrdinskými vášněmi zplodí mezi desátým a třináctým stoletím typ muže, jakého starověk nepoznal, který sice stále ještě hřeší krutostí, ale přeje si zůstat čistý: rytíře. Beowulf je už téměř křesťanský rytíř. Jeho smrt je smrtí Lancelota. Podíváme-li se na skvělou osobnost krále Alfréda, získáme obraz toho, co může poskytnout spojení římské civilizace, barbarské cti a křesťanské morálky.

41

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IX.

I.

DÁNSKÉ VPÁDY A JEJICH DŮSLEDKY

O přistání tří člunů se severskými muži, kteří připluli „ze země lupičů“, u břehů Anglie se anglosaská kronika zmiňuje poprvé v roce 787. Reeve (správce) z nejblíže položené vesnice, který nevěděl, o koho jde, jim vyjel vstříc na koni, jak bylo jeho úřední povinností a oni ho na místě zabili. Po této vraždě následuje šest klidných let, pak však od roku 793 obsahují všechny krátké roční záznamy v kronikách líčení nájezdů „pohanů“. Tu vyloupili nějaký klášter a vyvraždili mnichy, tu „pohanská vojska plenila a šířila zkázu mezi obyvateli Northumbrie“. Na některých místech poznamenává kronikář se zřejmou radostí, že se některé pohanské lodice na bouřlivém moři překotily a roztříštily, že se posádky utopily a že trosečníci, kteří přežili, byli po dosažení břehu usmrceni. Síla nepřátelských loďstev postupně vzrůstala. V roce 851 „přezimovali severští pohané poprvé na ostrově Thanetu; ve stejném roce připlulo k ústí Temže tři sta jejich člunů a jejich posádky vzaly Canterbury a Londýn útokem“. V dalších letech pak již jsou „pohani“ nazýváni svým skutečným jménem, jsou to Dánové, a kroniky nadále hovoří už jen o pohybech „vojska“, které je vojskem Seveřanů, a které má často i deset tisíc mužů.

II.

Kmeny - všechny stejné rasy -, které žily v té době ve Švédsku, Norsku a Dánsku, byly opravdu pohanské, protože je staré římské císařství zasáhlo jenom nepatrně a s císařstvím křesťanského Říma nepřišly vůbec do styku. Ale byli to skutečně barbaři? Jejich malované lodě s vyřezávanými figurami na přídích, vysoká literární hodnota jejich ság a složitost jejich zákonů svědčí o tom, že si vytvořili svou vlastní, velmi osobitou civilizaci. Tito Vikingové poslouchali náčelníky tlupy a bojovali opravdu udatně, ale nemilovali boj pro boj. Když to bylo možné, dávali přednost úskoku před bojem. Byli však nejen válečníky a lupiči, ale i obchodníky, a když viděli, že je na pobřeží čeká příliš velké množství obyvatel, žádali pouze za svůj velrybí tuk a sušené ryby výměnou med nebo otroky. 42

André Maurois - Dějiny Anglie

III.

Proč tito obyvatelé severských zemí, kteří po tolik staletí o Anglii snad ani nevěděli, ji najednou začali přepadávat, a to ve stejné době, kdy útočili na Neustrii8? Podle některých tvrzení to způsobil tlak Karla Velikého na Sasy, který je zahnal směrem k Dánsku, a tím upozornil i Seveřany na nebezpečí, jež jim hrozí ze strany křesťanských mocností, což prý byla první příčina jejich útoků. Pravděpodobně však působily i jiné důvody - náhoda, potřeba dobrodružství, touha odvážných mořeplavců plout stále dál a dál. I oni měli stejný zvyk jako později maltézští rytíři. Dospívající jinoch musel prodělat svá „tažení“, nějaké námořní výpravy, na kterých mohl prokázat svoji odvahu. Mladší synové a levobočkové měli v nových zemích najít své štěstí. Jejich úzké a dlouhé lodice, opatřené na ráhnu jenom jedinou červenou plachtou, která se vytahovala jenom zřídka, na bocích válečnickými štíty, střídavě žlutými a červenými, a na přídi obrazem mořské obludy, však nebyly stavěny pro plavbu na širém moři. Stejně jako všechny válečné lodi starověku je poháněla vesla a jejich akční rádius byl tedy nutně velmi malý. Každá cesta takovou lodí, která trvala déle než půl dne, musela mít dvě směny veslařů. Jedna z nich musela vyvažovat tu druhou; zbraně byly těžké; zbývalo málo prostoru pro zásoby. Člun musel být lehký a nemohl proto odolávat vysokým vlnám oceánu. Aby se Vikingové naučili znát mořské etapy a příznivá období, bylo zapotřebí několika set let zkušeností a nepochybně také mnoha ztroskotání. Pomalu se naučili využívat pěkného počasí a postupovat krátkými plavbami od ostrova k ostrovu a také stavět větší lodě. Pak už je bylo vidět po celém světě. Švédové směřovali k Rusku a Asii, Norové našli kolem severního Skotska cestu k Irsku a se zastávkou v Grónsku se plavili dokonce na lov kožešin až do Ameriky, Dánové si vybrali vnitřní cestu jejich zemi nejbližší, a ta je přivedla ke břehům Skotska, Northumbrie a Neustrie.

IV.

Rychlý úspěch těchto výprav, které na počátku tvořil jenom nepatrný počet mužů, útočící na rozsáhlá království schopná snadno se ubránit, je opravdu překvapivý. Nesmíme však zapomenout, za prvé, že Vikingové ovládali moře. Sasové ani Frankové nevynakládali žádné úsilí na budování loďstva. Ten, kdo ovládá moře, je především pánem malých ostrůvků a může si z nich vytvořit námořní základny. První přepady Dánů směřovaly proti známým bohatým klášterům, které první mniši ve své touze po samotě založili na pustých ostrovech jako například Iona nebo Lindisfarne. Mnichové měli šperky a zlato, nashromážděné z darů věřících. Vikingové poklady vyloupili, mnichy 8

Tj. severní Francii - pozn. red.

43

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

pobili a ostrov obsadili. Přestože takový ostrov byl blízko břehů, byli na něm Vikingové nezranitelní. Tak se stal Noirmoutier jejich námořní základnou na březích Francie, Thanet na pobřeží Anglie a ostrov Man v Irském moři. Za druhé ovládání moře dávalo možnost volby místa útoku. A když narazili na některém břehu na příliš silného nepřítele? Pro vetřelce bylo snadné znovu se nalodit, odplout a hledat štěstí jinde, a to tím spíše, že oběti jejich nájezdů měly jen primitivní možnosti vzájemného spojení a shoda mezi nimi byla spíše vzácností. Mohl se jim snad postavit některý ze saských králů? Král svolal fyrd (vojsko svobodných mužů). Tuto zemskou obranu tvořila masa venkovanů, ozbrojených oštěpy a mnohdy také (když král povolal do boje zálohy) jenom vidlemi. Takové vojsko, které se shromažďovalo jenom pomalu, se nedalo snadno zásobovat a pro polní práce nemohlo dlouho zůstat ve zbrani. Nebyly tedy pro severské bojovníky rovným soupeřem, protože Vikingové byli výborně vyzbrojeni, chráněni drátěnou košilí a ocelovou přilbou, a znamenitě ovládali válečné sekery. Jediní Angličané, kteří se mohli těmto bojovníkům postavit mi odpor a také je porazit, byli královi druzi (comitati, gesiths), ale těch bylo málo, a Dánové také svoji válečnou taktiku stále zdokonalovali. Brzy po svém přistání chytali místní koně, vystrojovali jízdní pěchotu a pak rychle budovali pevnůstky. Sasové jako lidé polí a lesů, kteří nikdy nestavěli opevněná města, kteří již přišli o svoji námořní tradici a navíc nebyli ani jednotní, nechali nájezdníky dobýt téměř celou zemi. Nejdříve se podrobilo Irsko, ve kterém v té době vládla anarchie, a potom Northumbrie a Mercie. Krátce potom byl ztracen Wessex a vše nasvědčovalo tomu, že se celá Anglie stane provincií severské říše.

V.

Přímým následkem dánských nájezdů bylo to, že v saské Anglii vznikla zvláštní třída vojáků z povolání. Problém obrany země měl trojí řešení a to: fyrd (hromadný odvod svobodných mužů), ten však - jak jsme viděli nestačil, i když se k němu ještě dlouhou dobu uchylovali, 2) námezdní vojáci, kteří dostávají žold (soldats nebo soudards) (toto řešení přijali poslední římští císaři a bylo to také řešení pro krále Knuta a Haralda), ale saská knížata neměla dostatek prostředků, aby mohla podobnou armádu vydržovat. Konečně, 3) stálá armáda vojáků z povolání, kterým panovník, pokud nemá hotové peníze na žold, platí tím, že jim postupuje pozemky. Toto poslední řešení přijala v době mezi koncem římské říše a desátým stoletím postupně celá Evropa, protože při 44

André Maurois - Dějiny Anglie

neexistenci silných států to bylo v dané situaci jediné řešení. Feudální zřízení zavedli podle některých vědců v jedenáctém století Normané. Jeden z historiků na to velmi vtipně odpověděl, že feudální zřízení v Anglii zavedl sir Henry Spelman, učenec sedmnáctého století, který sestavil ucelený systém dosud značně nejasných zvyků. Feudální zřízení nebylo ve skutečnosti zpočátku nějakou vědomě zvolenou soustavou, ale výsledkem četných samovolných proměn. V době, kdy do Anglie přišly saské kmeny, byl sedlák a voják vlastně jedno a totéž, byl to jeden jediný muž. Svobodník byl svobodný, protože mohl bojovat. Po dánských vpádech je válečnická výzbroj pro průměrného sedláka příliš drahá, a vojenské řemeslo se tak nutně stane zaměstnáním zvláštní třídy.

VI.

Proč uznával svobodný sedlák svrchovanost této třídy? Prostě se bez ní nemohl obejít. Existence takové svrchovanosti poskytuje ve zmatených dobách mnoho výhod: pán je nejen dobře vyzbrojeným válečný velitelem, ale chrání i vlastnické právo svých podřízených. Pokud je ústřední moc silná, jako byla římská říše nebo jako budou králové z rodu Tudorovců, potud se jedinec na tento stát spoléhá a uznává, že k němu má určité povinnosti a nevyhýbá se jim. Když však stát slábne, hledá jedinec nejbližšího a nejsilnějšího ochránce a svou vojenskou nebo daňovou povinnost přiznává tomuto novému pánovi. Abstraktní pouto je nahrazeno poutem osobním. V chaosu drobných anglických království, která jsou v neustálém boji mezi sebou a pustošena přepady pirátů, souhlasí nešťastný sedlák (ceorl, cburl), který nemůže svoji půdu a život chránit jinak než s pomocí dobře vyzbrojeného vojáka, s tím, že bude vojákovi za jeho ochranu odvádět povinné poplatky v naturáliích, v pracovních hodinách nebo v penězích. Později tato zkušenost zplodí zásadu: „Není země bez pána.“ Na počátku není feudální soustava ještě doktrínou, je to zároveň „desintegrace vlastnického práva a rozdělení práv státu“. Podle Guizota je to směsice vztahů vlastnictví a svrchovanosti. Přesněji řečeno vlastnictví i svrchovanost načas přechází na toho, kdo může chránit vlastnictví a zároveň uplatňovat i svrchovanost. Stejně jako všechna lidská zřízení i toto se vyvinulo z nutnosti a zmizelo jako zbytečné, když zase zesílila moc ústřední vlády.

VII.

Jiným důsledkem dánských vpádů bude i zmírnění nevraživosti mezi anglosaskými královstvími. Vnější tlak probouzí v lidech stejného původu, které kdysi z nejrůznějších důvodů rozdělila zášť, vědomí jejich sounáležitosti. Někteří anglosaští králové si již říkali králové celé Anglie. Tito 45

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

králové měli zvláštní označení, říkali si bretwalda.9 Egbert z Wessexu (802-839), první panovník, jehož následníkem je nynější anglická královna, byl osmým bretwaldou. Tito saští králové nemají takovou moc jako později normanští králové. Ale připravují pro tyto krále půdu. Ze své šlechty byli schopni udělat na rozdíl od toho, co probíhalo na pevnině - spíše aristokracii službou než aristokracii rodem. Thanové dostávají své pozemky od krále, protože jsou stejně jako válečníci, správcové a církevní hodnostáři jeho služebníky. Bez krále neznamenají nic, ale král bez nich také nic nesvede. V Radě rozhoduje panovník o vážných věcech jenom ve shodě s nimi. Saský král již není neomezený vladař a také saské království není neomezeně dědičné. A konečně, po obrácení na víru je král i posvátným představeným, kterého chrání a jemuž radí církev. Musí dodržovat nařízení církve daleko přísněji než kterýkoli jiný člověk. Obraz spravedlivého panovníka, který se ku prospěchu všech radí se svými moudrými pomocníky, se pevně vtiskne do anglického ducha ještě před normanským vpádem, a to díky velkým saským panovníkům, jako byl Alfréd. V průběhu celých anglických dějin pokaždé, když tomuto obrazu hrozí vyblednutí nebo dokonce zánik, bude znovu v pravý čas obnoven někým jako Eduard I., Jindřich VII. nebo královna Viktorie.

9

Tj. „vládce Britů“ - pozn. red.

46

André Maurois - Dějiny Anglie

X. OD KRÁLE ALFRÉDA KE KRÁLI KNUTOVI

I.

Alfréd je legendárním králem, ale tady je legenda pravdivá. Tento prostý a moudrý muž, který byl vojákem, námořníkem, spisovatelem a zákonodárcem v jedné osobě, zachránil křesťanskou Anglii. Je obdařen všemi ctnostmi pobožných králů, ale nemá jejich slabost a nerozhodnost ve věcech tohoto světa. Jeho dobrodružství je jako pohádka nebo rytířský román. Jako velké množství románových a pohádkových hrdinů je nejmladším synem krále, a to Ethelwulfa. Je vychován v době nepřátelských vpádů, za lomozu bojů, a tři z jeho bratrů jsou zabiti nepřítelem. Jako člověk churavý a citlivý má energii neduživých, kteří se chtějí stát silnými. „Ale běda, to, po čem nejvíce toužil - učit se svobodným uměním - nebylo možné, protože v království Wessex nebyli v tom čase žádní opravdoví učenci.“ Ve stáří přiznal, že největší nesnází jeho života bylo, že v době, kdy měl věk a dostatek času na učení, nenašel učitele, a v době, kdy kolem sebe shromáždil učence, nemohl zase číst tolik, kolik si přál, protože ho zaměstnávaly války, starosti s vládou a choroby. V jinošství šel jako poutník do Říma, kde ho papež jmenoval konsulem, a po návratu do Anglie se vyznamenal po boku svých bratří v boji proti dánskému „vojsku“. Když byl zabit poslední z jeho bratrů, vybral ho witan za krále, protože mu byla dána přednost před synovci, ještě příliš mladými pro vládu v časech války.

II.

Hned v prvním roce své vlády musel svést bitvu s Dány a byl poražen, protože měl jenom hrstku vojáků. Mír si od dánského „vojska“ vykoupil - tak to saští a franští králové dělávali často - zaplacením válečného poplatku. Ale takový úspěch vyděračství protivníka jenom povzbudil, aby pokus opakoval. Dánové obsadili sever a východ a po tomto výboji zaplavila Wessex nová horda, kterou vedl pohanský král Guthrun. Zpočátku zavládla všeobecná panika. Alfréd musel téměř sám uprchnout na ostrov Athelney, kde s několika společníky vybudoval uprostřed bažin malou pevnost. Nedaleko tohoto místa našli v sedmnáctém století v zemi nádherný emailový, zlatem a křišťálem zdobený šperk, na kterém bylo napsáno: „Alfréd mě dal ciselovat.“ Tento slavný „Klenot Alfrédův“, který král při svém útěku ztratil, je nyní v oxfordském museu jako svědectví toho, že staré kroniky říkají pravdu. Král se po celou zimu skrýval v 47

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

bažinách, zatímco Dánové se domnívali, že jsou pány Wessexu. Někdy kolem velikonoc vystoupil z úkrytu a tajně svolal na místo, kterému říkají Egbertova skála, fyrd Somersetu, Wiltshiru a Hampshiru. Radost saských sedláků, že našli svého milovaného krále živého, byla taková, že s ním chtěli okamžitě vytáhnout proti dánskému vojsku. Pronásledovali Dány až k jejich opevněním a ti pak, po obležení a úplném vyhladovění, konečně nabídli králi, že odtáhnou zpět. Král Alfréd jejich nabídku přijal, slíbil, že jim daruje život, ale požadoval, aby vojsko opustilo Wessex a aby se Guthrun a hlavní dánští náčelníci nechali pokřtít. Po třech týdnech skutečně Guthrun a dvacet devět jeho náčelníků přijalo křest a jejich kmotrem byl sám král. Krátce nato byl podepsán mír a mezi Danelawem a Wessexem byly vytyčeny pevné hranice. Od té doby zůstali Dánové pouze pány východu a severu a Alfréd mohl v míru vládnout územím na jih od těchto hranic.

III.

Příklad Alfréda Velikého ukazuje, jak velikou úlohu může v dějinách národa sehrát jedinec. Bez jeho vytrvalosti by se celá země podrobila nadvládě pohanů. To by jistě nebyl úplný konec Anglie, ale země by měla jiný osud. Alfréd, člověk ducha svérázného i prostého, přetvořil armádu a námořnictvo, stejně jako soudnictví a vzdělání. U armády zvýšil její stav tím, že povýšil do hodnosti thanů všechny svobodné muže, kteří vlastnili pět hides, a přístavní obchodníky, kteří svým nákladem a vlastními prostředky vykonali alespoň tři obchodní cesty; tuto drobnou šlechtu pak žádal o rytířské služby. Velkou slabostí anglosaských armád byla krátká služební doba. Alfréd vytvořil „třídy“ nebo také „mužstva“, která mohla být postupně povolávána do služby. Nechal opravit stará římská opevnění a vymyslel - velice moderní myšlenka - dva obranné oddíly, obranu pohyblivou a obranu územní. Rytíři, kteří žili v blízkosti opevněného města (burgh), se museli v době války odebrat na hrad, a rytíři, kteří žili na venkově, tvořili pohyblivou armádu. Vybudoval loďstvo sice nepočetné, ale I loděmi vystavěnými podle jeho plánů, které byly ve srovnání s loděmi Vikingů daleko stabilnější. Sestavil zákoník, ve kterém shrnul pravidla života uznávaná muži jeho země, a to počínaje Mojžíšovým desaterem a konče zákony anglosaských králů. „Nechtěl jsem nic měnit,“ řekl krátce potom, „protože nevím, jestli by se to těm, kteří přijdou po mně, líbilo.“ Zachoval tedy starou soustavu wergeldu, výkupného ze zločinu, ovšem s výjimkou zločinu zrady. Pro zločin zrady krále nebo pána už v budoucnosti nebude žádné milosti ani výkupného. Člověk už také nesměl hájit svého příbuzného proti pánovi. To bylo 48

André Maurois - Dějiny Anglie

vítězství feudálního pojetí nad starým pojetím kmenovým.

IV.

Alfréd se také ze všech sil snažil oživit v zemi, kde války a bída zničily téměř všechny vědy, zálibu ve studiu. „Opravdu nevím, jestli v době, kdy jsem se ujal vlády v tomto království, byl na jih od Temže jeden jediný muž, který by uměl přeložit svoji knížku modliteb do angličtiny.“ Král založil vysoké školy, aby se synové šlechticů a zámožných svobodných mužů učili latinu, angličtinu, jezdecké umění a sokolnictví. Rozkázal také založit Anglosaskou kroniku, do které se každý rok zaznamenávaly hlavní události uplynulého období a to je pro nás dnes cenný dokument. Možná diktoval dějiny své doby sám. Mnoho psal, ale byl spíše velmi přesným a úzkostlivým překladatelem než původním spisovatelem, nejdříve hledal význam slova ve vztahu ke slovu nebo, jak říkal, „myšlenky k myšlence“, a pak vše převáděl do krásné angličtiny. Když ho námět zaujal, prokládal přeložený text vlastními úvahami. Jeho cílem při těchto překladech bylo přiblížit texty, podle něho prospěšné, jeho lidu, který neuměl latinsky. Přeložil Bedovy Církevní dějiny, Orosiovy Dějiny proti pohanům, Pastýřský řád Řehoře Velikého (jehož padesát exemplářů věnoval biskupům a klášterům království) a hlavně Boethiovu Útěchu z filosofie (De consolatione Philosolphiaë), která se musela tomuto králifilosofovi mimořádně líbit.

V.

Je to opravdu zajímavý a krásný pohled na tohoto panovníka, zavaleného starostmi, který vládne zemi neustále ohrožované, jak velmi prostě píše: „Právě tehdy při nesčetných a rozličných zmatcích v království jsem začal překládat do angličtiny knihu, která se nazývá latinsky Pastoralis.u Povzbuzoval umělce i učence. Když píše o slavném kováři Wielandovi, nazývá ho „moudrým“ a dodává: „Říkám mu moudrý, protože dobrý dělník nemůže nikdy ztratit svoji zručnost, a je to jediný majetek, jehož člověk nemůže být zbaven, stejně jako slunce nemůže změnit svoje místo.“ A pak si vzpomene na legendy svého dětství, předběhne Villona a ptá se: „Kde jsou nyní kosti Wielandovy?“ Jeho životopisec nám na něj nakonec prozrazuje skutečně zajímavou maličkost. Alfréd chtěl, aby kláštery dodržovaly hodiny bohoslužeb, a tak ho napadlo dát do lucerny z rohoviny čtyři lojové pečlivě odvážené svíčky, tak aby každá hořela šest hodin. Pokud se tyto svíčky zapalovaly jedna po druhé, ukazoval tento přístroj téměř přesně hodinu.

49

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VI.

Po smrti Alfréda Velikého následníci, kteří byli vychování v jeho sídle, ještě rozšířili věhlas anglosaských panovníků. Na Dánech dobyli zpět Mercii a posléze i Northumbrii. Král Athelstan (924-94) si mohl skutečně říkat „král všech Britů“. Dánové, kteří se usadili ve východní Anglii, se smísili s anglosaským obyvatelstvem a postupně přijali jeho jazyk za svůj. Ale pro zajištění tohoto vnitřního míru bylo nutné splnit dvě podmínky - silného krále a zastavení nájezdů. Vpády pirátů zdánlivě ochably, to však bylo jenom proto, že Seveřané bojovali doma, ve své vlastní zemi, mezi sebou, aby vytvořili norské a dánské království. Když toto období skončilo, začaly dobrodružné cesty nanovo a byly dokonce ještě častější, protože mnoho nespokojenců chtělo z nových království utéci. V Anglosaské kronice je na stránkách, týkajících se druhé poloviny desátého století, stejně smutné líčení jako v dobách prvních útoků. Zpočátku je to jenom hrstka lupičů na sedmi nebo osmi člunech, později skutečné loďstvo, poté vojsko a nakonec vojska. Nový nájezd spadá do doby, kdy vládl neschopný král Ethelred. Místo obrany se tento král vrátil k tomu nejzbabělejšímu způsobu a vykoupil si odjezd nepřátelských vojsk poplatkem v hodnotě deset tisíc liber. K zaplacení takové ohromné částky musel uložit zvláštní daň (danegeld - peníze pro Dány), která činila tři nebo čtyři šilinky na jeden hide vlastněné země. To navnadilo Dány, aby byli stále náročnější, a když zemřel Edmund Ironside, syn Ethelreda, který se pokusil s Dány bojovat, ale byl zavražděn, nenašla rada moudrých jiné řešení, než nabídnout korunu vrchnímu veliteli vojsk Knutoví, bratru dánského krále, mladíkovi, kterému bylo sotva třiadvacet let. „Celá země,“ jak píše kronikář, „zvolila Knuta a dobrovolně se podrobila muži, kterému se měla postavit na odpor.“

VII.

Nakonec se však ukázalo, že to byla dobrá volba. Knut byl drsný a dokonce krutý nepřítel, ale zároveň byl bystrý a ochotný jednat. Tento cizinec chtěl být skutečně anglickým králem. Začal tím, že si vzal za manželku královnu vdovu, Emu Normanskou, ženu starší než on sám, která ho však silně připoutala k jeho novému království. Poté dal najevo, že nebude dělat žádný rozdíl mezi Angličanem a Dánem. V tomto směru šel dokonce tak daleko, že nechal popravit všechny anglické šlechtice, kteří zradili jeho soupeře Edmunda Ironsida. „Jak by ses mohl, ty, člověk, který zradil svého pána, stát věrným služebníkem…?“ Rozpustil svou velkou armádu a ponechal si pouze čtyřicet lodí, jejichž posádky, které představovaly přibližně tři tisíce dvě stě 50

André Maurois - Dějiny Anglie

mužů, vytvořily jeho tělesnou stráž. Byly to house-carls nebo také hus-carles, elitní oddíly, které na rozdíl od feudálních zvyků dostávaly žold a nikoli pozemky. Knut nadále vybíral, aby je mohl zaplatit, danegeld neboli geld a tuto základní daň, kterou uznalo všechno obyvatelstvo, odkázal Vilému Dobyvateli. V roce 1018 svolal Knut do Oxfordu velké shromáždění, na němž Dánové a Angličané odpřísáhli, že budou dodržovat staré anglosaské zákony. Tento knížecí pirát, z něhož se během dvaceti let stává nestranný a konservativní král, je historická postava, která opravdu zasluhuje obdiv. Když se obrátí na křesťanství, prokáže svoji zbožnost tím, že dokonce odmítne nosit korunu a zavěsí ji na oltář winchesterského chrámu, aby dal najevo, že jediným králem je Bůh.

VIII.

Jako anglický král od roku 1016 a po smrti svého bratra v roce 1018 i jako král dánský dobyl Knut v roce 1030 Norsko a za cenu mnoha výsad přijal i lenní přísahu skotského krále. Anglie je opět spjata s osudem severských národů. Kdyby dílo Knutovo vydrželo a kdyby Vilém Normanský nepřišel upevnit římské panství, nikdo neví, jaké by byly dějiny Evropy. Anglo-skandinávská říše však nebyla životaschopná. Poutem národů, které se vzájemně neznaly a které oddělovala nebezpečná moře, byl jeden jediný člověk. Když Knut ve svých čtyřiceti letech zemřel, jeho dílo nepřežilo. Po několika bojích mezi jeho syny projevily witany opět svůj eklektismus, když se vrátily k saské dynastii zvolením králem Eduarda, který byl druhým synem Ethelreda. Tato střídání zvýšila moc witanů a královská hodnost - hodnost volitelná - ztratila mnoho ze svého lesku. Některá hrabata nyní vládla v několika shirech a kdyby je normanský výboj nezničil, stali by se z nich podle všeho místní panovníci a nebezpeční protivníci krále.

51

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

XI.

I.

NORMANSKÉ PANSTVÍ

Rollo, který důvěrnou úmluvou z roku 911 uzavřenou v Saint-Clair-surEpte získal od Karla III. Prosťáčka normanské vévodství, byl stejné rasy jako dobyvatelé východní Anglie. Tyto dva rouby stejného rodu se však během jednoho století vyvinuly tak odlišně, že v době dobytí Anglie říkali Dánové svým příbuzným ve Francii Francouzi. Angličtí Dánové, když se setkali s evropskou civilizací dosud jen slabě zakořeněnou, měli na ní značný vliv, kdežto normanští Dánové, kteří se setkali s Římem prostřednictvím Francie, nasákli překvapivě rychle latinským duchem. Na konci desátého století mluví Normané v Rouenu jenom francouzsky a dědice vévodství bylo třeba poslat do Bayeux, aby se naučil jazyku svých předků. Spojení starého římského řádu a čerstvé normanské síly přineslo skvělé výsledky. „Ó Francie,“ psal kronikář, „byla jsi zničena a ležela v prachu... Hle, teď přichází z Dánska nová rasa... Je uzavřeno přátelství, mír mezi tebou a ní. Tato rasa povznese tvé jméno a tvou říši až k samému nebi.“

II.

„Mír normanského vévody“ a úcta k zákonům, kterou dokázal na svém území velmi rychle prosadit, vyvolala úžas kronikářů. Vévoda Rollo prý zavěsil v roumarském lese (Rollinis mare) na starý dub zlaté prsteny a tyto prsteny tam zůstaly viset celé tři roky. Podle starých slovníků bylo zvolání „haro“ (chyťte ho) při pronásledování zločinců původně výzvou, kterou se lidé dovolávali Rollovy ochrany (Ha! Rol!). Baroni (Jarls), bývalí náčelníci pirátů, samozřejmě snášeli tuto kázeň jen se značnou nevolí a své soukromé spory si vyřizovali s neporovnatelnou prudkostí a ukrutností. Vévodové si však poslušnost dokázali vynutit. V Normandii nebyli žádní mocní vasalové. Žádný pán neměl dost síly, aby porazil vévodu. Vévoda měl v každém okrsku svého zástupce, vikomta, který nebyl jen obyčejným správcem královských panství, ale skutečným místodržitelem. Normanský vévoda vybíral daně v penězích a měl svou vlastní správu financí, a to Échiquier. Ze všech panovníků své doby se nejvíc podobal hlavě moderního státu. 52

André Maurois - Dějiny Anglie

III.

Normané si osvojili slavnostní obřady a hierarchii pevninského rytířství daleko dřív než Angličani. Feudální soustava se na pevnině rozvinula ze stejných důvodů jako v Anglii (pro nezbytnost místní obrany), ale v jedenáctém století tu měla již mnohem přesnější pravidla. Baroni podléhali normanskému vévodovi a rytíři baronům. Rytířem byl vlastník půdy, která mohla krýt náklady spojené s rytířskou službou. Rytíř se musel na výzvu svého barona dostavit ve vlastní zbroji a s vlastním koněm a zůstat ve válce čtyřicet dní. Byla to krátká doba, ale menším tažením vyhovovala. Pro válečné podniky jako dobytí Anglie se uzavíraly zvláštní smlouvy. Baron zase musel poslechnout výzvu svého pána a přijet s rytíři, kteří mu podléhali. Slavnostní feudální obřady se v Normandii stejně jako v celé zbývající Evropě skládaly ze symbolického slibu věrnosti: „Vasal beze zbraní poklekl, vložil sepjaté ruce do rukou svého pána a prohlásil se za to či ono léno služebníkem svého pána, potom ho pán pozvedl a políbil na ústa a vasal pak vestoje složil na evangelium slavnostní přísahu věrnosti.“ Zprostit se slibu bylo možné jenom v případě nedůvěry (diffidatio) a to jenom za přesně vymezených okolností.

IV.

Se slavnostními rytířskými obřady byla velmi úzce spojena i církev. Po obrácení Normanů na křesťanskou víru získali jejich vévodové pro svou horlivost při zakládání klášterů a budování chrámů, které zničili v minulosti jejich předkové, zvláštní přízeň papeže. Jako rození stavitelé se smyslem pro jednotu plánu, která připomínala jejich potřebu vládní jednoty, byli Normané mezi prvními v Evropě, kteří začali stavět krásné katedrály. Učence povolávali i z velké dálky. Tak také přišel Lanfranc, kterého vychovala universita v Pavii, přednášet právo do Avranches a brzy se zde proslavil. Protože se však později styděl za svoji nevědomost ve věcech církevních, zatoužil stát se mnichem a to v některém z nejchudších klášterů. Vstoupil do kláštera, který vybudoval na břehu řeky Rilly Herluin nebo také Hellouin a kterému se dodnes říká Bec-Hellouin (slovo bec znamená potok, stejně jako německé slovo Bach). Tady založil slavnou školu, kam přicházeli poslouchat jeho přednášky nejen Britové a Vlámové, ale také Němci. Nakonec však musel z tohoto půvabného údolí odejít, stal se caenským převorem a později canterburským arcibiskupem.

V.

Zde je nutno vysvětlit, jak mohl jeden z normanských vévodů přijít v jedenáctém století na myšlenku stát se anglickým králem. Po smrti průměrných potomků krále Knuta prohlásily witany za krále přirozeného dědice saských králů Eduarda zvaného Vyznavač pro jeho výstřední zbožnost. „Během 53

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

bohoslužeb nemluvil,“ říká prostoduše jeho životopisec, „leda že se chtěl na něco zeptat.“ Eduard Vyznavač byl asi ctnostný a dobromyslný člověk, ale bez vůle a skoro dětinský. Král složil slib čistoty, to však nebránilo Godwinovi, jednomu z nejmocnějších ealdormanů, kdysi skromnému místnímu šlechtici, který se ale stal po určité době všemocným pánem Wessexu, aby mu dal svou dceru za manželku. Čisté, bezdětné manželství nebylo Godwinovi, který správně předpokládal, že se stane na dvoře svého zetě majordomem, proti mysli. Kdo ví? Kapetovci také jednoho dne vytlačili své pány... Eduard, vychovaný v Normandii, byl více Norman než Angličan. Obklopil se normanskými rádci a jednoho Normana Roberta z Jumiêges - si vybral za canterburského biskupa. Jednoho dne přijal návštěvu svého rouenského bratrance Viléma Levobočka (později Dobyvatele) a ten pak celý život tvrdil, že mu Eduard během jeho návštěvy slíbil následnictví trůnu. Ve skutečnosti Eduard nemohl nikomu nabízet korunu, protože to nezáviselo na něm, ale na volbě wltanu. Přesto však ji možná nerozvážně Vilémovi nabídl, stejně jako ji nabídl Haraldovi, synovi Godwina, a Svenovi, dánskému králi. Dobromyslného, popleteného Eduarda často přirovnávali k povídavému strýci, který svůj majetek jako dědictví slibuje všem svým synovcům. Eduard slíbil vydat se jako poutník do Říma a papež ho tohoto slibu zprostil s podmínkou, že založí opatství. Král tedy založil Westminsterské opatství a své sídlo, které bylo do té doby uprostřed City (starého Londýna), přemístil do jeho sousedství. Tento zbožný čin krále Vyznavače měl (jak poznamenává Trevelyan) vážné a netušené následky. To, že královský palác již nebyl ve středu města, umožnilo zrod svobodného, nezávislého ducha mezi londýnskými měšťany, což pak trvale ovlivňovalo běh dějin země. Eduard Vyznavač zemřel roku 1066 a zůstal mezi lidem oblíben i po smrti. Po dlouhou dobu musel každý panovník přísahat, že bude dodržovat „Eduardovy zákony“, a to přesto, že Eduard Vyznavač za své vlády žádný zákon nevydal. Byl však posledním anglosaským králem před dobytím Anglie Normany a proto se stal ujařmeným Angličanům jakýmsi symbolem nezávislé Anglie.

VI.

Vilém Levoboček, vévoda normanský, byl nemanželským synem vévody Roberta Ďábla a Arletty, dcery koželuha z Falaise. Otec uznal svého syna za zákonitého a ten se stal jeho nástupcem. Zpočátku ztrpčovali baroni krutě život svému panovníkovi, který byl nezletilý a navíc nemanželský. Vilém prodělal těžká učednická léta, ale z této školy vyšel nejen jako pán svého 54

André Maurois - Dějiny Anglie

vévodství, ale také jako pán hrabství Main, o které výbojem rozšířil zděděnou zemi. Normandii vrátil mír a rozkvět. Vilém byl muž silné vůle, který se dovedl v případě neúspěchu ovládnout a čekat. Když se rozhodl, že si vezme za manželku Matyldu, dceru hraběte Baudouina Flanderského, a když mu papež tento sňatek jako církevně nezákonný pro jakýsi příbuzenský poměr zakázal, Vilém měl trpělivost vyčkat a později si toto manželství vynutit. Když si Lanfranc, převor kláštera v Bec, dovolil tento jeho přestupek proti papežovu nařízení odsoudit, hrozně se rozzlobil, brzy nato však použil právě jeho služeb, aby mu vymohl na papeži odpuštění; nakonec toho dosáhl s podmínkou, že vystaví dva kostely. Těmito kostely jsou dva krásné dómy v Caen - nynější chrám svatého Štěpána a chrám svaté Trojice. Při jednání navázal převor z Bec, který byl velmi obratný, důvěrné styky s nejmocnějším mužem Říma, mnichem Hildebrandem, který se stal později papežem Řehořem VII. Dva mimořádně ctižádostiví lidé se dohodli. Vilém snil o anglickém trůnu a papež mu v tom mohl pomoci; Hildebrand tajně snil o plánu udělat z papeže pána a soudce všech knížat křesťanského světa a uchazeč o trůn na sebe ochotně vzal vůči Římu závazky, které by jako legitimní král odmítl.

VII.

Jaké byly Vilémovy nároky na anglickou korunu? Podle rodokmenu žádné. Normanský vévoda měl s dobrým králem Eduardem společnou pouze jednu vzdálenou pratetu a kromě toho byl levoboček. Navíc v jedenáctém století byla anglická koruna volitelná a právo volby měl jen a jen witan. Eduardův slib? To byl opravdu chatrný důvod. Eduard sliboval anglickou korunu všem, kteří se o ni mohli ucházet, jeho slib však neměl žádnou právní hodnotu. Lanfranc a Vilém jako velmi obratní muži, kteří své tužby vždy halili do morálního hávu, však použili proti jedinému nebezpečnému sokovi Haraldovi, synovi Godwina a Eduardovu švagrovi - veškerou diplomatickou mašinérii. Nešťastného Haralda zajal po ztroskotání na pobřeží u Ponthieu hrabě z Ponthieu. Z tohoto zajetí ho osvobodil Vilém a převezl ho do Rouenu. Tady mu dal vévoda na srozuměnou, že mu vrátí plnou svobodu s jedinou podmínkou musí Vilémovi složit manskou přísahu a tak se stát ve feudálním smyslu „jeho rytířem“. Při tomto slavnostním obřadu musel Harald složit také další slib, o jehož obsahu dodnes nemáme přesnější zprávy. Slíbil snad slavnostně, že se ožení s Vilémovou dcerou, nebo že bude podporovat Vilémovy nároky na anglický trůn? V každém případě slíbil něco, co bylo později použito proti němu. Kronikář také vypráví, že Normané ukryli pod stolem, na kterém se přísahalo, dvě skříňky s ostatky svatých. Podle toho, co o Vilémovi víme, je tato historka 55

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

velmi pravděpodobná.

VIII.

Jakou platnost měla násilím vynucená přísaha? Harald, jakmile zase získal svobodu, se samozřejmě domníval, že není ničím vázán, a pak, musíme znovu opakovat, volba anglického krále na něm nezávisela. Když Eduard zemřel, witan ani chvilku neváhal mezi odvážným a oblíbeným vznešeným pánem (Haraldem) a dítětem (Edgarem Ethelingem, jediným potomkem Egberta). Po zvolení králem byl Harald do čtyřiadvaceti hodin v novém Westminsterském opatství také korunován. O Vilémovi se nikdo ani nezmínil. Brzy nato se však v celé Evropě, zvláště v Římě, rozpoutala zásluhou Viléma a Lanfranca obrovská, skvěle vedená propagační kampaň. Normanský vévoda si vzal za svědka této věrolomné hanebnosti, jejíž se stal obětí, celý křesťanský svět. Jeho vasal Harald, který porušil jak feudální řád, tak i slavnostní přísahu, se zmocnil koruny, slíbené mrtvým panovníkem muži, který je - byť jenom vzdáleně - alespoň z královské krve, zatímco Harald je pouze samozvaný uchvatitel. O Vilémově neupřímnosti nemůže být pochyb - on sám nejlépe věděl, jakým způsobem získal přísahu a jaké jsou jeho právní nároky na trůn. Ale případ, obratně líčený a posuzovaný podle feudálních předsudků, vypadal pro Haralda velmi špatně. Tehdejší feudální zásady měly asi stejnou povahu, jako mají dnes zásady mezinárodního práva. Ti, kdo je nejméně dodržovali, vytýkali druhým, že je porušují. Ale Řím podporoval normanského vévodu, který se zaručil, že uskuteční Hildebrandovy myšlenky a zreformuje anglickou církev. Papež dal za pravdu Vilémovi a na znamení požehnání tohoto podniku mu předal posvěcenou korouhev a prsten, do kterého byl zasazen vlas svatého Petra.

IX.

K nesnadnému a dalekému polnímu tažení tentokrát nestačilo běžné povolání normanských rytířů na čtyřicet dní. Haraldovi huscarles tvořili skvělé a obávané vojsko. Když Vilém vyložil poprvé baronům, kteří se shromáždili v Lillebonne, své plány, nebyli šlechtici nikterak nadšeni. Podnik se zdál příliš nebezpečný. Ale Vilém dokázal udělat z činu mezinárodního lupičství opravdovou křížovou výpravu. A byla to výnosná křížová výprava. Každému ze svých normanských vasalů slíbil pozemky v Anglii a také peníze. Jeho bratr Odo, biskup z Bayeux, spíše voják než biskup, také najal bojovníky. Vilém potom rozeslal pozvání do všech konců Evropy. Přišli dobrodružní baroni z Anjou, Bretaně, Flander a také z Apulie a Aragonie. Mobilizace sil byla značně pomalá, 56

André Maurois - Dějiny Anglie

to však vcelku nevadilo, protože nejdříve se muselo vybudovat dostatečné loďstvo. Na proslulém čalounu z Bayeux je vidět kácení celých lesů, jejichž dřeva bylo třeba pro stavbu sedmi set lodí, nutných k přepravě dvanácti nebo patnácti tisíc mužů, z nichž bylo pět až šest tisíc jezdců. Loďstvo bylo vystavěno a spuštěno na vodu začátkem září roku 1066. Viléma zdržel ještě dalších čtrnáct dní nepříznivý směr větrů. Ale jak to již v životě mužů bývá, toto zdržení, které Vilém proklínal, mu vlastně usnadnilo vítězství. Neboť k northumberskému pobřeží přirazil v oné přestávce i norský král se třemi sty galérami. Připlul na výzvu zrádného hraběte Tostiga, Haraldova bratra, aby také usiloval o anglickou korunu. Harald, který Viléma čekal u ostrova Wight, se musel najednou se svými huscarly přesunout na sever. Tam nad Nory zvítězil a jejich armádu rozprášil. Ale druhý den po slavné bitvě se dozvěděl, že Vilém přistál bez jakéhokoli odporu dne 28. září na pláži u Pevensey. Vítr se obrátil.

X.

Harald dorazil na jih usilovnými pochody. Tento podnik pro něj začal špatně. Jeho garda v bojích s Nory prořídla, thanové ze severu země, kteří se přišli bít, se však moc do boje na jihu nehrnuli. Biskupy zneklidnila ochrana, kterou poskytovala Vilémovi svatá stolice. V zemi byla „normanská strana“, kterou tvořili Francouzi, přivedení do země Eduardem Vyznavačem, K jediné bitvě této války došlo na cestě z Londýna do Hastings. Tady na sebe narazily dvě různé armády. Haraldovo vojsko tvořila podle místní tradice jízdní pěchota. Bojovníci se přeskupovali na koních, ale bojovali pěšky. Normané se naproti tomu bili v sedle a s podporou lučištníků podnikali prudké útoky. První zteče normanské jízdy se nepodařily, a horský hřbet, který obsadili Angličané, Normané nedobyli. Vilém jako dobrý taktik použil věčného uskoku všech armád - dal zatroubit k ústupu. Haraldova pěchota opustila svá postavení, aby protivníka pronásledovala. Když tím byla plně zaujata, normanská jízda se najednou obrátila, rozdělila se, provedla křídelní obchvat a anglické pěšáky obklíčila. Byl to hrozný masakr, při kterém zahynul i sám Harald. Převaha jezdectva, nesporná na pevnině, byla v této bitvě jenom potvrzena.

XI.

Další vojenské a diplomatické Vilémovy tahy jenom jasněji potvrzují jeho charakter. Místo přímého útoku na Londýn město obklíčil, obklopil je pásmem zpustošených polí a čekal, až se vzdá. Neprohlásil se králem, ale čekal, až mu korunu dobrovolně nabídnou, a poté dělal, že váhá. Podle svého zvyku se snažil „přimět možné protivníky, aby udělali chybu“ a chtěl být v očích všech zákonným králem. O vánocích roku 1066 byl konečně ve Westminsteru 57

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

korunován. Na břehu Temže již položil základní kameny pevnosti, která se v budoucnosti stane proslulým a chmurným Towerem.

XII.

Co najdou tito Normané v Anglii? Lid, který se skládá ze sedláků a saských a dánských průkopníků, jejichž venkovské obce jsou navzájem odděleny hustými lesy a vřesovišti a vystavěny kolem dřevěného kostela a sídla jejich pána. Území waleských a skotských Keltů nepatří ke království, které dobyl Vilém. Sasové upustili stejně jako Římané od snahy podmanit si severní a západní keltské kmeny. Anglické království, které je mnohem menší než Francie, může silný král poměrně snadno ovládat. Již dávno k němu patří královský úřad, církev, základní pozemková daň, kterou je geld, a hromadný odvod do vojska (fyrd). Normanští vladaři využijí všech těchto tradičních nástrojů moci, ale budou to právě oni, kdo vytvoří většinu institucí, které vtisknou Anglii její svéráz. Saští vladaři nevytvořili parlament, zločince nesoudí královští soudci za přítomnosti poroty, nezaložili žádnou opravdovou universitu. Ze saských institucí zůstanou jenom ty, které řídí místní a venkovský život. Krásná saská slova pro rolníkovo nářadí, pro zvířata v jeho stádech nebo plody jeho sklizně mají svůj prostý a výrazný tvar dodnes. Vesnická shromáždění se změní ve farní shromáždění a Angličané se budou dále učit vládnout prostřednictvím výborů a kompromisů. Hranice těchto farností a hranice hrabství se prakticky již nezmění. A jestliže vesnické buňky, které budou tvořit tělo Anglie, existují již v roce 1066, pak vlastní podobu a ústrojí tomuto tělu dají během následujících století teprve normanští králové a králové z Anjou.

58

André Maurois - Dějiny Anglie

KNIHA DRUHÁ

FRANCOUZŠTÍ KRÁLOVÉ

59

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

I. DŮSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ CENTRÁLNÍ VLÁDA

I.

Opravdu nemůže být nejasnějšího a pochybnějšího postavení než je postavení Vilémovo ve dnech po korunovaci. Vilém chce být zákonným panovníkem, členem staré královské rodiny, pokračovatelem, který si nepřeje zavádět žádné změny, ve skutečnosti je však dobyvatelem, podmanitelem, obklopeným pěti nebo šesti tisíci chtivých rytířů, jimž slíbil pozemky, ty však bude muset získat na úkor nějakého původního vlastníka. Ačkoli Normané mohou o sobě oprávněně tvrdit, že jsou stejné rasy jako Anglodánové a velmi blízcí příbuzní Anglosasů, právě oni se za pouhých sto padesát let natolik změnili, že žádný Angličan již nerozumí jejich řeči. Také jejich povahy už jsou značně odlišné. Kronikář Vilém z Malmesbury, když srovnává oba národy, líčí anglickou šlechtu jako šlechtu, oddávající se pití, nestřídmému hodování a zhýralosti v nevzhledných a nuzných domech, zatímco Francouzi „žijí na svých nádherných hradištích velmi střídmě“. Zato jsou ale angličtí pánové v jádře mnohem ušlechtilejší, vůbec se nepokoušejí - jak říká kronikář - o obohacování, kdežto Normané „svým druhům závidí, olupují je o poddané, a kdyby přitom mohli získat nějaké peníze, klidně by nahradili jednoho panovníka druhým“. Sám normanský král pronajímá k velkému rozhořčení saského kronikáře pozemky tak draho, jak jen může, a dává je do pachtu komukoli, kdo nabídne vyšší nájemné, a to je jistě hodné dobrého správce, ale ne dokonalého rytíře. „Ta nešťastná bitva u Hastings byla osudovou chvílí Anglie a truchlivou zkázou naší drahé země, kterou způsobila tato změna pánů.“

60

André Maurois - Dějiny Anglie

MOCNÁŘOVÉ NORMANŠTÍ A Z ANJOU Vilém I. vládl právem dobyvatele. Ale sňatek jeho syna Jindřicha I. s Editou Matyldou, pocházející z osmého kolena Alfréda Velikého, spojil rod normanský s dynastií starých králů saských.

VILÉM I.

(1066-1087)

Robert

Vévoda normanský

VILÉM II. (1087-1100)

JINDŘICH I.

Adéla

(1100-1135) manžel Edity Matyldy

manželka Štěpána, hraběte z Blois

manželka Geoffroye, hraběte z Anjou

(1135-1155)

I MATYLDA

I ŠTĚPÁN

I JINDŘICH II. (1154-1189)

Jindřich †1173

RICHARD I. (1189-1199)

Geoffroy

hrabě bretonský

I Artuš

JAN

(1199-1216)

I

viz tab.2

61

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

II.

Jak se chtěla hrstka Normanů, opuštěná v cizí zemi a v době pomalého a obtížného dopravního spojení udržet u moci a vládnout? Podmanitelé měli na své straně řadu výhod. Ve Vilémovi měli pravého vůdce, který si z Normandie přinesl velké panovnické zkušenosti; setkávali se sice s místním odporem, nikoli však s odporem celého národa; zvláště pak měli velikou převahu ve výzbroji. Po porážce Haraldových huscarlů u Hastings nebylo v Anglii armády, kterou by bylo možné postavit proti feudálnímu jezdectvu Normanů. Normané také uměli stavět na návrších nebo v rovině na umělých „kopcích“ pevné hrady, které v době, kdy ještě neexistovalo dělostřelectvo, byly nedobytné. Ve všech pohraničních hrabstvích budou brzy chodit angličtí sedláci „na robotu“, aby navršili ty umělé kopce a vystavěli na nich známá ozubená cimbuří, která budou hned poté sloužit k tomu, aby je udržely v patřičné úctě. První stavba na umělém kopci musí být hrad dřevěný, protože měkká země by příliš těžkou stavbu nemohla unést, a teprve až nakupená země slehne, nahradí se dřevo kamenem. Vilém jako velmi rozumný král však povoluje stavbu takových pevností jenom královským posádkám, jako například v Toweru nebo v severních a západních okrscích, kde je svěří spolehlivým mužům. Pánům ve vnitrozemí držení podobných staveb zakáže a je mužem, který dokáže své zákazy prosazovat.

III.

V Dobyvatelově povaze bylo nasadit si masku spravedlnosti při těch nejsvévolnějších činech. Aby mohl podělit své Normany slíbenými statky, musel o ně připravit poražené. Této loupeži však dal formu. Začal tím, že nejdříve sebral statky zrádcům, a zrádcem byl každý, kdo bojoval po boku Haralda, což byla smyšlenka poměrně zákonná a obhajitelná, protože Vilém se prohlašoval za jediného zákonného panovníka. Poté těžil ze vzpour, které byly v té době dost časté, a po jejich potlačení získal pro korunu nová území. Jedno z takových povstání v severní Anglii potlačil s děsivou brutalitou, široko daleko vypálil všechny vesnice a pak vystavěl nad touto zpustošenou zemí, aby ji ovládl, nádherný hrad Durhamský a blízko něho katedrálu, která se mohla měřit s chrámy v Caen. A po porážce posledního odbojníka - Herewarda Bdělého - začal organizovat království. Z manství, která byla nyní „zákonně“ volná, bez pánů, si pro sebe ponechal tisíc čtyři sta dvacet dvě, což mu zajišťovalo nejen velkou vojenskou moc, ale také velké bohatství. Dva pánové, kteří po něm dostali nejvíce, byli jeho nevlastní bratři - Robert z Mortainu dostal sedm set devadesát 62

André Maurois - Dějiny Anglie

pět manství a Odo, biskup z Bayeux, jich dostal čtyři sta třicet devět. Ostatní panství byla daleko menší. Jednotkou se stal „rytířský lán“ (knight’s fee), který pak v době války musel králi dodat jednoho jezdce. Vilém založil mnoho panství po jednom až pěti rytířích, jejichž držitelé tvořili jakýsi feudální „plebs“, který by jenom s velkými potížemi mohli mocní pánové spojit proti králi. Rozsáhlejší panství také netvořila jediný souvislý celek, nýbrž se skládala z manství, roztroušených po celé zemi. Na počátku zde tedy neexistovala taková svrchovaná moc, jakou měl ve Francii vévoda z Anjou nebo vévoda bretaňský. Po dobytí země a jejím rozdělení zde vládlo asi pět tisíc normanských rytířů, kteří byli zároveň statkáři i vojáky. V zásadě měli věrní Angličané stejná práva jako Francouzi, ale ve skutečnosti obsadili všechna důležitější místa Normané. Nepostradatelný Lanfranc, povolaný z Caen, se stal arcibiskupem v Canterbury. To je konec Oeolfridů, Wilfridů, Athelstanů, které nahradili francouzští Geofroyové, Roberti, Vilémové a Šimoni. Novou anglickou šlechtu vytvořili společníci Viléma Dobyvatele.

IV.

V jedné a téže zemi se v této době - stejně jako dnes v Indii a Maroku - používají dva jazyky. Vládnoucí třídy, královský dvůr, šlechtici a soudci mluví francouzsky a latinsky. Vládní listiny se píší latinsky, ale počátkem třináctého století už francouzsky. Staré francouzské obraty normanských králů se v Anglii používají ještě ve dvacátém století: „Le Roi s’avisera...“ „Le Roi remercie ses bons sujets, accepte leur benevolence et ainsi le veult...“10 Místní zástupci pánů a krále musí mluvit francouzsky i sasky. Lid mluví dál sasky. Angličtina bude téměř tři století jazykem bez literatury a bez gramatiky, jazykem, kterým mluví lid. Tento jazyk se však brzy změní, protože pouze vládnoucí třídy konservativně lpěly na jeho původním stavu. Saština vzdělanců byla germánským jazykem se složitým skloňováním a časováním. Ale lid rád zjednodušuje, a když se angličtina zbavila poručnictví vznešených tříd, dosáhla velmi brzy pozoruhodné pružnosti. Slova pronášená nevzdělaným lidem nebo cizinci si zachovávají jenom slabiku zdůrazněnou přízvukem. Proto má angličtina tolik jednoslabičných slov, která dodávají její poezii nenapodobitelnou hutnost. Saští a dánští sedláci se stykem se svými pány pomalu naučí některým francouzským slovům, která se pak stanou skoro beze změny slovy anglickými. Jde o slova, která mají církevní nebo náboženský význam, jako prieur, chapelle, „Král si dovolí...“ „Král děkuje svým dobrým poddaným, vítá jejich laskavost, a takto si přeje...“ - pozn. překl. 63

10

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

messe, charité, graces, o výrazy vojenské jako tower, což je francouzsky tour, standard (étendard), castle {chateau), peace (paix), a konečně o výrazy jako court (cour), crown (couronne), council (conseil) a výrazy prison a justice, dokonale dokreslující obraz správních vztahů mezi oběma třídami. Velmi zajímavý je osud francouzského slova preux (udatný), které se v tehdejší francouzštině spojovalo se statečným rytířem a které se v angličtině změnilo v proud, což znamená pyšný nebo zpupný. Hledisko pána a hledisko služebníka.

V.

Následky lidské činnosti jsou nepředvídatelné. Tak dočasná nemilost zajistila anglické řeči její krásu a období podmanění se stalo výchozím bodem anglické svobody. Francouzský král, „chudý statky“ a obklopen příliš mocnými vasaly, musí velmi namáhavě dobývat své království a po jeho dobytí musí nastolit přísnou kázeň. Anglický král, který sám rozdělil pozemky, se postaral o své vlastní zájmy a hned zpočátku znemožnil vznik velkých panství, která by s ním mohla soupeřit. Protože anglická královská hodnost je výsledkem výboje, má od počátku velkou moc. Nepopiratelná síla ústřední moci bude zároveň poměrně tolerantní. Ve Francii si musí královská moc vynucovat úctu násilím, a to se jí vždy a všude nepodaří, jednoty zákonů dosáhne až Revoluce. V Anglii dovolí koruně její bezpečnost ustavit místní svobody, které jsou odkazem Sasů, a donutit barony, aby je důsledně dodržovali.

VI.

Normanského krále obklopuje dvůr - Consilium nebo také Curia Regis - a ten je v podstatě stejný jako saský witan. Vilém „nosí svou korunu“ stejně kdysi Alfréd a Eduard Vyznavač třikrát do roka do Westminsteru, Winchesteru a Gloucesteru a vede tu „dlouhé učené rozpravy se svými moudrými muži.“ Baroni, biskupové a opati na tuto radu nepřicházejí z národní povinnosti, ale z feudální povinnosti ke svému lennímu pánovi. Porady jsou svolávány nepravidelně. Jednou tvoří Velkou radu sto padesát prelátů a velmožů, jindy králi stačí k poradě o některé otázce jenom ti jeho rádci, kteří jsou ve chvíli, kdy se otázka objevila, právě přítomni. Pro platnost každého rozhodnutí ostatně stačí přítomnost krále. V případě jeho nepřítomnosti - jako vévoda normanský se musel neustále plavit přes La Manche - spravuje království malá rada zplnomocněnců, kterou ovládá několik důvěryhodných mužů jako Lanfranc a Odo z Bayeux. 64

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

Normanské panství neznamenalo násilnou roztržku s minulostí. Taková roztržka nebyla možná. Jak by mohlo pět tisíc - byť sebelépe vyzbrojených - mužů přinutit celý velký národ, aby se zřekl svých zvyků, které přežily několik dlouhých století ? Právě naopak, Vilém, který se považuje za dědice saských králů, se rád dovolává jejich zákonů a mínění. Všechny saské instituce, pokud slouží jeho záměrům, dále zachovává. Fyrd neboli hromadný odvod se v okamžiku, kdy se selský lid začíná pokládat za spojence koruny - a toto spojenectví se uzavře velmi brzy -, stane nesmírně prospěšným nástrojem. V saském šerifovi poznal Norman své vikomty a nachází tak nástroj k vládě. V každém shire jmenuje jednoho šerifa a pověřuje ho výběrem daní, předsednictvím soudního dvora v shire - ten se od nynějška bude jmenovat hrabství - a vůbec zastupováním ústřední moci ve všem všudy. Vilém neruší manské dvory, ale dohlíží na ně. Šerifův úřad není dědičný a on sám je čas od času kontrolován královskými vyslanci, kteří mají asi stejnou úlohu jako missi dominici Karla Velikého. V době, kdy na pevnině rozhodují o vyšší i nižší spravedlnosti šlechtici, v Anglii bdí nad jejich soudními dvory přísný král. Šerif trestá zneužití moci a sleduje známky nespokojenosti lidu.

VIII.

Představa královské moci, která musí neustále krotit odbojné velmože, by však byla povrchní a klamná. Nepřátelství mezi Vilémem a jeho společníky nemohlo být přirozeným stavem, protože oni potřebovali jej a on potřeboval je. Nesmíme si o feudální Anglii vytvořit prostoduchou představu, že se král opíral o lid, aby udržel barony na uzdě. Ve skutečnosti je středověká společnost poměrně pevná, baroni pracují ruku v ruce s králem, král si své hodnostáře vybírá právě z nich, a od tohoto okamžiku začíná hrát aristokracie v anglickém životě tu velikou správní a místní úlohu, která ji prakticky zůstane až dneška. Jsou-li někteří baroni odbojníky, pak jejich velká většina zůstává králi věrná a pomáhá mu vzpoury potlačovat. Když povstání zachvátí celou zemi - to se přihodí později v době Velké charty -, pak proto, že král překročil svá práva a baroni se brání, mnohdy s podporou rytířů a měšťanů. Nepokojná období jsou však jen krátká, i když naplňují dějiny svou vřavou, a nesmíme pro ně zapomenout na dlouhá klidná léta, kdy se král, šlechta i lid považují za části jednoho těla a kdy se v tichosti a míru utváří civilizace.

IX.

Aby král mohl ovládat válečnickou šlechtu, musely být splněny dvě podmínky: panovník musel mít svou vlastní vojenskou moc a musel mít zajištěný důchod. Vilém se v boji proti nespokojencům může spolehnout na 65

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

silnou vrstvu rytířů, na své vlastní vasaly a později i na fyrd. V roce 1086 si nechá v Salisbury od vasalů svých vasalů složit přímou přísahu, takže věrnost králi má teď přednost před každou jinou věrností. A pokud jde o důchod, jsou příjmy krále Viléma skutečně značné. Král má v prvé řadě důchody ze svého soukromého panství, které představuje čtrnáct set dvacet dva zámků a statků. Vilémovy pozemky vynášejí jedenáct tisíc liber (podle některých kronikářů sedmnáct tisíc) ročních příjmů, to je dvakrát víc než někdejší důchody Eduarda Vyznavače. K tomu se musí připočítat feudální důchody (lenní poplatky, které musí vyplatit vasal v případě vlastnické změny, příspěvky v případě válečného tažení, výkupu, sňatku dcery lenního pána, vstupu staršího syna do rytířského stavu, ochranné poplatky ze statků nezletilých), danegeld jako základní daň, kterou mu odkázali saští králové, nepřímé daně placené obyvateli měst a Židy, a konečně pokuty. Výkazy správce financí ukazují, že tyto pokuty byly za Vilémových následníků nejen četné, ale mnohdy také hodně podivné: „Walter z Caucy zaplatil patnáct liber za povolení, že se může oženit, kdy a s kým si bude přát. Viverona z Ipswiche složila čtyři libry a jednu stříbrnou marku za to, aby se mohla provdat za muže, kterého si sama vybere. Vilém z Mandeville platí králi dvacet tisíc marek za povolení sňatku s hraběnkou Isabellou z Gloucesteru. Žena Huga z Neville odevzdává králi dvě stě liber, aby se mohla vyspat se svým manželem Hugem z Neville...“ Tento Hugo z Neville byl asi královým vězněm. Konečně král prodává svobody a práva. Za vlády krále Štěpána zaplatí Londýn sto stříbrných marek za to, aby si mohl zvolit šerify, salisburský biskup odevzdá svého oře za to, aby jeho město mohlo mít tržiště, rybáři platí za povolení nakládat slanečky; zisky soudnictví stoupají úměrně se stoupající vážností královských dvorů.

X.

Vilém Dobyvatel se papeži zavázal, v okamžiku, kdy mu papež poskytl podporu, že bude reformovat anglickou církev. S podporou Lanfranca, který byl spíše velkým státníkem než církevním hodnostářem, dodržel slovo. Anglické duchovenstvo, vcelku nevědomé a nevázané, pomalu ztrácelo vážnost u svých věncích. Kněží se oblékali jako laikové a pili jako páni. Biskupové, které mělo volit kněžstvo a věřící v jednotlivých diecésích, si kupovali hlasy voličů. Řehoř VII. (Hildebrand se pod tímto jménem stal papežem v roce 1073) naléhal z Říma, aby Lanfranc přiměl kněze k dodržování celibátu, aby právo dosazovat biskupy zůstalo papeži a aby mu anglický král, který mu vděčil za svůj trůn,

66

André Maurois - Dějiny Anglie

složil přísahu poslušnosti. Lanfranc a Vilém postupovali velmi chytře a rozumně. Uložit přísný celibát saským kněžím bylo značně nebezpečné, bylo třeba brát zřetel na zvyky a mravy nové země. Lanfranc, který se stal z Itala Normanem, již psal „my Angličané“ a „náš ostrov“. Zakázal poskytovat požehnání novým kněžským sňatkům, biskupům a kanovníkům nařídil, že nesmí mít vlastní ženy, ale již ženatým farářům povolil jejich rodinný krb. Uznal, že sesazovat biskupy má právo jedině Řím, ale trval na zásadě jejich volby a dosazování anglickou korunou. Náhradou za to odevzdal Římu k rozhodnutí svou vlastní při s yorským arcibiskupem a dosáhl toho, že byl znovu potvrzen primariát canterburský. Král pak odmítl v „rozhodném, ale uctivém“ listě pokládat se za papežova vasala. Všechna tato vyjednávání nesou pečeť velké úcty ze strany krále a blahosklonnosti a zdvořilosti ze strany papeže, přesto však je možné již vycítit klíčeni budoucích neodvratných sporů mezi papežstvím a světskou mocí.

XI.

Dvě z Lanfrancových církevních reforem mají pro svoje důsledky ve vzdálené budoucnosti zvláštní význam: 1) Lanfranc rozhodl svolávat „konvokace“ neboli církevní sněmy ve stejné době, kdy byla svolávána Velká rada. Mnoho z duchovních hodnostářů zasedalo jak na sněmu feudálním jako světští páni, tak na synodu kněžstva. Král předsedal oběma sněmům, ale to, že oba sněmy byly oddělené, zabránilo později vzniku „stavu“ duchovenstva v britském parlamentu. 2) Lanfranc i král chtěli mít nad anglickou církví stejnou moc jako vévoda v Normandii, to znamená, že žádný papež nesměl být v Anglii uznán bez souhlasu krále, že bez panovníkova souhlasu nesmělo být vedeno žádné jednání s Římem, že usnesení anglických koncilů nesměla bez králova souhlasu vstoupit v platnost, a konečně že barony a královy hodnostáře nesměly církevní soudy soudit bez svolení krále.

XII.

Tím, že si Vilém během prvních let svého panství zajistil moc nad šlechtou i církví, položil základy velkého mocnářství. Není však absolutním panovníkem. Při své korunovaci slavnostně slíbil, že bude zachovávat anglosaské zákony a obyčeje; musí respektovat feudální práva, která udělil svým společníkům; bojí se církve a váží si jí. Viléma Dobyvatele nemohla myšlenka na absolutní monarchii, jakou později vytvoří Karel I. nebo Ludvík XIV., napadnout ani ve snu. Středověcí lidé si vůbec nedovedli představit, jakou úlohu by mohl hrát stát v moderním smyslu; rovnováhu země podle nich nezajišťuje nějaký svorník hlavní klenby, ale propojení místních práv, která se vzájemně doplňují a podporují. Normanský král je opravdu silný, jeho vůli neomezuje žádná psaná 67

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

ústava, jeho vasalové by považovali za možné vypovědět přísahu věrnosti jen v případě, že svou přísahu poruší jejich vladař. Odboj zůstává feudálním právem a baroni ho proti nespravedlivému králi plně využijí. Teprve později, aby bylo právo odboje nahrazeno jednodušším a méně nebezpečným prostředkem, jak přivést nespravedlivého krále k rozumu, se pomalu zrodí pravidla, která časem povedou ke vzniku ústavy.

68

André Maurois - Dějiny Anglie

II. DŮSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ FEUDÁLNÍ SOUSTAVA A HOSPODÁŘSKÝ

I.

ŽIVOT

V době saských králů byli v zemi sedláci a páni, selská stavení a panská sídla, ale saský duch nebránil spojování rozličných obyčejů, a tak vzniklo nepřehledné předivo hospodářských svazků. Normané - lidé jasné a tvořivé mysli - zavádějí přísný řád, založený na zásadě: „Žádná země bez pána.“ Na vrcholu hospodářské hierarchie, ale i hierarchie politické je král. Panovník je vlastníkem veškerých pozemků země a aby se normanský duch plně uspokojil a logicky završil feudální zřízení, prohlašuje král, že své království má od samého Boha. Král si však ponechává jenom určitou část pozemků a zbytek propůjčuje výměnou za vojenské služby a za jisté poplatky jako léno velkým držitelům a osamoceným rytířům. Král udělí například nějakému baronovi za slib padesáti rytířů v čas války sto venkovských sídel, baron, aby si zajistil živobytí pro sebe a svůj dvůr, si ponechá čtyřicet panství a zbývajících šedesát dá za službu šedesáti rytířům do léna jako vasalům druhého stupně (hlavní držitel, aby si zajistil osobní prestiž a aby se v případě odpadlictví některého ze svých vasalů vyhnul placení pokut, si obvykle zajišťuje o něco víc vojáků, než kolik jich slíbil králi). Všechna tato léna jsou v zásadě, s výjimkou případu, že se vasal dopustí nějakého těžkého zločinu, dědičná podle práva prvorozenectví, což brání jejich dělení. Pán a rytíř nemohou jako moderní statkář obdělávat velké polnosti samostatně (vždyť by ani pro jejich plody nenašli žádný trh) a tak si ponechávají pouze jeden statek, který postačuje pro potřeby sídla, a ostatní pozemky postupuje za nájem v naturáliích nebo za práci poddaným sedlákům. V saských dobách byla hierarchie sedláků stejně složitá jako hierarchie šlechticů, protože získaná práva vytvářela rozdílné statuty. Tehdy se rozeznávali svobodní rolníci neboli svobodníci (freemen), rolníci s lenní povinností (socmen), kteří měli téměř stejný statut jako svobodníci, dále cottarii a bordarii (cotters, bordars). Normanští páni, kteří dost dobře nechápali rozdíly mezi těmito skupinami, nebrali na toto rozdělení prakticky žádné ohledy. Dovedeme si snadno představit, jaké měl potíže saský socman, 69

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

když měl netrpělivému dobyvateli, jehož jazykem nemluvil, vysvětlit své výsadní postavení. Také se ukázalo, že za dvacet let po normanském dobytí země svobodníci zmizeli téměř úplně ze všech krajů s výjimkou oblasti Danelaw, tj. severovýchodní Anglie. Všichni rolníci se stávají poddanými (villeins) obdělávajícími jeden lán (virgate), přibližně třicet akrů, nebo cottery, obdělávajícími pouze čtyři nebo pět akrů. Pro malého svobodného nebo napůl svobodného hospodáře nastávají tvrdé časy. V cambridgském hrabství žilo za časů Eduarda Vyznavače asi devět set socmanů, a v roce 1086 již jenom asi dvě stě.

II.

Složení různých tříd po dvaceti letech normanského panství známe velmi přesně, protože v roce 1085 Vilém Dobyvatel „přinesl svoji korunu do Gloucesteru a měl tam učenou rozpravu se svými moudrými muži“. Na tomto sněmu prohlásil, že danegeld vybraný v minulém roce, byl ošizený. Danegeld býval velmi výnosnou daní (v roce 99 vynesl deset tisíc liber, v roce 1002 dvacet čtyři tisíc liber a v roce 1018 - za časů Knutových - sedmdesát dva tisíce liber), pokud však měl její výběr být úspěšný, bylo nutné mít přesný seznam všech pozemků království. Na této gloucesterské radě bylo rozhodnuto, že zemí projedou baroni jako zvláštní komisaři. Podle kronikáře dostali tyto pokyny: „Královští baroni se měli pod přísahou dotázat šerifa, příslušného shire, všech baronů a jejich Francouzů, a pokud jde o hundreds, všech farářů, reeves (správců) a šesti villeins (poddaných sedláků) z každé vesnice, jak se jmenuje místní zámek, kdo v něm žil za vlády krále Eduarda a kdo v něm žije nyní, dále měli zjistit počet hides jednotlivých pozemků, počet pluhů na panství, počet poddaných sedláků, počet svobodníků, počet socmanů, rozlohu lesů, rozlohu luk, počet mlýnů, počet a velikost lovných rybníků, a to vše třikrát - podle stavu za krále Eduarda, podle stavu v době, kdy král Vilém panství propůjčil a podle současného stavu -, a konečně měli zjistit dotazem, o kolik je možné vytěžit více než nyní.“ Komisaři splnili uložený úkol a souhrn jejich zpráv tvoří knihu s názvem Domesday Book neboli Knihu posledního soudu. Podobná statistická šetření se nepochybně prováděla i v době saských králů, protože bez nich by taková daň jako danegeld nemohla být vůbec vybírána, ale šetření, které nařídil Vilém Dobyvatel, vyniká svou úzkostlivou přesností. Vše je v něm podrobně vypsáno: „V Limpsfieldu (hrabství Surrey) je na panském statku pět pluhů s příslušným počtem potahů, je tu také dvacet pět poddaných sedláků, šest cotterů 70

André Maurois - Dějiny Anglie

se čtrnácti pluhy dohromady, dále je zde jeden mlýn, který vynáší dva šilinky ročně, jeden malý rybník, jeden kostel, čtyři akry luk, jeden les, který může živit padesát vepřů, dva kamenné lomy, z nichž každý vynáší dva šilinky ročně, v lese dvě sokolí hnízda a deset otroků. Za vlády krále Eduarda vynášelo panství dvacet liber ročně, v roce 1066 patnáct liber a nyní dvacet čtyři libry.“ Dobyvatelovým vyšetřujícím komisařům neunikne ani ten nejvzdálenější člověk: „Tady, uprostřed hlubokých lesů a mimo jakýkoli hundred, žije samotářský statkář. Má osm volů a vlastní pluh. Polnosti, přibližně sto akrů, které si upravil vymýcením lesa, mu pomáhají obdělávat dva nevolníci (serfs). Neplatí daně a není vasalem nikoho.“ Zděšení saského kronikáře nad touto normanskou přesností je dojemné a trochu komické. Kronikář píše: „Nechal si seznamy svými komisaři pořizovat tak podrobně, že jim neunikl jediný yard půdy, a nejen to (hanba něco takového říci, ale králi nebylo hanba to dělat), ani jediný vůl, ani jediná kráva a jediný vepř.“ Pokud se sečtou všechna čísla, která uvádí Domesday Book, obdržíme devět tisíc tři sta držitelů, kteří jsou šlechtici a církevními hodnostáři, třicet pět tisíc socmanů a svobodníků, kteří žijí převážně na severovýchodě, sto osm tisíc poddaných (villeins), osmdesát devět tisíc cotterů a dvacet pět tisíc otroků (ti se v příštím století změní v nevolníky - serfs), to je dohromady asi tři sta tisíc hlav rodiny, což dovoluje odhadnout celkový počet obyvatel země na jeden a půl milionů, možná na dva miliony mužů, žen a dětí.

III.

Ve feudálním režimu je politickou jednotkou rytířská půda, která dodává královské armádě jednoho jezdce, zatímco hospodářskou jednotkou je manství. Jeho velikost je různá, ale většinou odpovídá jeho rozloha asi dnešní vesnici. Manství často od sebe oddělovaly lesy a vřesoviště a s nejbližším manstvím je spojovaly primitivní cesty, v zimě nepoužitelné. Uprostřed byl hall (panské sídlo, později lordův zámek), kolem bylo dědičné panství nebo dvůr, který náležel k sídlu. Když měl pán více manství, jezdil od jednoho ke druhému a vybíral poplatky v naturáliích, které na místě spotřeboval. V nepřítomnosti ho zastupoval rychtář nebo sudí (senešal). Společná pole a louky měly stejný vzhled jako v dobách saských pánů. Poddaní si museli nechat mlít všechno své obilí ve mlýně, který patřil lordu, a to hodně draho. Mnozí si mleli podloudně obilí sami, ale když byli přistiženi, dostávali vysoké pokuty. V čele rolníků stál jejich zástupce, reeve, kterého si sami zvolili a který měl opravdu těžký život, protože stál mezi vesničany a rychtářem. Mnoho místních sporů soudil manský dvůr, který zasedal každé tři neděle, buď v panském domě, nebo pod tradičním dubem, a kterému předsedal lord nebo jeho zástupce. Projednávaly se tu jenom drobné 71

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

přečiny: „William Jordan za nedbalou práci pokuta šest liber. Ragenhilda za sňatek bez povolení zaplatí dva šilinky. Farářovi, jehož kráva se pásla na pánově louce, byla udělena milost. Pokuta celé vesnici s výjimkou sedmi poddaných za to, že nepřišla koupat lordovy ovce, osm šilinků. Dvanáct porotců prohlašuje, že Hugh Cross má na plot, o který vede s Williamem Whitem neustálé spory, plné právo.“ Některá manství měla se souhlasem krále právo soudit i těžší zločiny. V zásadě si muselo manství ve všem vystačit vlastními silami. Mělo svého ševce, svého koláře a své tkalce. Ženy předly vlnu. Mimo manství se nekupovalo nic, jenom sůl, železné a ocelové nářadí a kameny na mlýnské žernovy. Tyto velmi vzácné kameny pocházely často až z okolí Paříže, a rychtář musel jezdit do přístavu, kde je vykládali, aby dohodl nákup a zajistil dopravu. K zaplacení takových „dovozů“ se z manství vyvážela vlna a kůže. Všechny ostatní výrobky, pokud poblíž nebylo nějaké tržiště, se spotřebovaly doma.

IV.

Jaké bylo postavení poddaných? Dnešní člověk je musí na první pohled považovat za nešťastníky. Poddaný je připoután k půdě a když je nespokojený, nemůže prostě odejít. Prodává se zároveň s vlastnictvím. Jeden farář neváhá kupovat a prodávat muže po dvaceti šilincích. Jedna bohatá vdova dává své poddané darem: Já podepsaná, paní Aundrina z Driby, dávám všem přítomným i budoucím na vědomí, že jsem podle své svobodné a zákonné vůle vdovy dala svému milovanému a věrnému Henrymu Colovi a jeho dědicům Anežku a jejího syna Šimona se všemi jejich polnostmi a dobytkem a že se vzdávám práva na jejich služby.“ Poddaný může provdat dceru jenom tehdy, když to schválí lord, který si dá svůj souhlas tučně zaplatit. Když zemře, má lord právo žádat nejlepší kus dobytka nebo nejkrásnější věc, kterou po sobě zanechal (právo odúmrtě). Po pánovi má právo vybrat si svůj podíl na dědictví i farář. Proto jsou mezi příjmy některých opatství krávy, kozy a vepři, vybrané odúmrtní poplatky. Socman se podílí jenom na mimořádných pracích, jako je odvoz lordova obilí na trh, ale poddaný pracuje na manském statku, nepočítaje v to nějaký ten den navíc, když musí koupat a stříhat jeho ovčí stádo, česat jeho ořechy nebo jít na sena, plné dva nebo tři dny týdně. Platí malý poplatek v naturáliích, na velikonoce dvanáct vajec a během roku plástev medu a několik slepic, náklad dřeva. Mimoto jednou ročně může lord od svého poddaného vybírat přímou daň (taillage) různé hodnoty. Všechny tyto poplatky vypadají velmi tíživě, ale je možné, že pro tehdejšího rolníka nebyly o nic tíživější než 72

André Maurois - Dějiny Anglie

nájemní smlouva na polovinu výtěžku, jaká se uzavírá v dnešních dnech. Lord od něho žádal místo poloviny výtěžku přibližně polovinu jeho času. Reeves (správcové) a rychtáři se často o tuto robotu prudce přeli; dlouhá jednání obvykle končila tím, že se více méně dohodli. Letní období byla pro poddaného stejně jako pro dnešního rolníka určitě hodně krutá, ale „zima už mohla být jenom klidná a církev bděla nad svěcením nedělí a nesčetných svátků různých svatých“. Každý lord musel ctít obyčeje panství, nesměl porušovat tradiční práva vesnice, protože sedláci se bez váhání odvolávali ke dvoru. O něco později byla všechna tato práva a povinnosti zapsány do registru manství. Od poloviny třináctého století se ujal zvyk předávat držitelům statků, kteří si to přáli, opis těch stran registru, které se týkaly jejich pozemků a jejich práv a povinností. Majitelé takových opisů se jmenovali copyholders na rozdíl od freeholders, jejichž vlastnictví bylo úplné a bez výhrad.

V.

Jednou z nejzávažnějších námitek původních Angličanů vůči Vilémovi a jeho Normanům bylo zakládání královských lesů. Vilém jako vévoda normanský měl rozsáhlé lesy, kde pořádal štvanice na jeleny a hony na divoké kance. Jako anglický král si chtěl rovněž zajistit tuto svoji zábavu, a proto dal vysázet kolem sídelního Winchesteru Nový les, přičemž zničil - podle kronikářů šedesát vesnic, spoustu úrodných polí, mnoho kostelů a také ožebračil tisíce místních obyvatel. Tato čísla jsou asi přehnaná, ale královské lesy jistě představovaly pro obyvatelstvo velké utrpení. V příštím století zaberou lesy celou třetinu plochy anglického království. Tyto lesy byly chráněny mimořádně krutými zákony. V době Vilémovy vlády byl každý, kdo zabil laň nebo jelena, potrestán vypíchnutím očí. Dotknout se kance nebo zajíce bylo zakázáno pod trestem zmrzačení. Později bylo zabití jelena v královské oboře zločinem, který se trestal smrtí oběšením. V tomto směru zvítězily Vilémovy vášně nad jeho státnickým duchem. Tehdejší autoři se pokoušejí lesní zákony omlouvat tím, že les se vymyká obecnému zákonu království; král si tu odpočívá od svých vládních starostí, a tedy i od starostí o spravedlnost.

VI.

Na počátku normanského panství se na osudu malých saských měst změnilo jenom velice málo. Ta, která odporovala, byla rozbořena. Jinak královi lidé zbořili sem tam nějaký dům, aby uvolnili místo normanskému opevněnému zámku. Zato Dobyvatelův mír umožnil, aby se obohacovali první kupci. Prozíravě byly potvrzeny londýnské svobody: „Vilém král zdraví Viléma biskupa a Godfreye, správce přístavu, zdraví co nejsrdečněji všechny měšťany, 73

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

kteří žijí v Londýně, Francouze i Angličany. A dávám vám všem na vědomí, že vám chci ponechat všechna práva vyplývající ze zákonů, kterými jste se řídili za časů krále Eduarda. A chci, aby každé dítě bylo dědicem svého otce po jeho smrti. A nestrpím, aby vám někdo činil bezpráví. Ať vás Bůh ochraňuje.“ Po vojsku přišli z Normandie také noví řemeslníci a mezi nimi byli i židovští obchodníci. Postavení těchto Židů v křesťanské obci, kde se všechny smlouvy zakládaly na náboženských přísahách, bylo asi hodně svízelné. Protože jejich dny odpočinku (jejich dnem klidu byla sobota) se nekryly se svátečními dny křesťanů, mohli se jenom stěží věnovat polnímu hospodářství nebo držet krám. Normální způsoby výdělku na živobytí jim byly znemožněny, a tak se stali půjčovateli peněz, což církev katolíkům zakazovala. Podle doslovně vyloženého evangelia je zakázáno, aby stříbro, které je jalové, přinášelo zisk (muslimům zakazuje jejich náboženstva dodnes vybírat a přijímat úroky). Ve dvanáctém století se musel normanský baron, když potřeboval na válečné tažení nějakou peněžní částku, obrátit na Žida a ten požadoval velké, lichvářské úroky. Tito nešťastníci, kteří žili ve zvláštních čtvrtích, jimž se říkalo Jewries, byli nenáviděni nejen jako nepřátele Krista, ale i jako věřitelé z povolání. Byli proto samozřejmě oběťmi kdejakého lidového hněvu. Jejich jediným ochráncem byl král, kterému náleželi tělem i statky jako rab svému pánu. Královské město Winchester bylo jediné město, kde mohli být měšťany i Židé, proto mu říkali anglicky Jerusalem. Dlužní úpisy Židů byly uloženy ve zvláštní síni Westminsterského paláce a tyto pohledávky měly jako pohledávky královy určité výsady. Jeden z těchto Židů - Aaron z Lincolnu - se stal za vlády Jindřicha II. skutečným bankéřem, tak mocným, že po jeho smrti bylo nutno pro likvidaci jeho obchodů zřídit zvláštní úřad pokladu: Scaccarium Aaronis. Za tuto svou ochranu král, když potřeboval peníze, žádal je na Židech. V normálních letech odevzdávali Židé královskému pokladu tři tisíce liber, což představuje jednu sedminu celkového důchodu Jindřicha II. „Moc ke krocení svých baronů našli normanští králové v židovských pokladnách.“

VII.

Když saští a dánští sedláci viděli, jak normanští králové s nestydatou důkladností odhadují sebemenší majetek, vybírají neúprosně daně a usazují v celé zemi cizí barony, byli nepochybně pohoršeni stejně jako kronikáři. Nový pořádek jim však přinejmenším zajišťoval bezpečnost. Jestliže se za feudálního režimu a za vlády silného krále prostý člověk nemohl svobodně 74

André Maurois - Dějiny Anglie

stěhovat, prodávat svůj majetek, měnit podle své vůle zaměstnání, nikdo mu aspoň neupíral jeho pevné místo na společenském žebříčku. Jeho půdu mohli prodat jenom s ním, neznal krize a špatný odbyt. Nikdo ho nemohl zákonně zbavit prostředků, které nutně potřeboval se svou rodinou k životu. Před justičními omyly nebyl sice tak chráněn jako člověk našeho věku, ale normanští králové se skutečně snažili poskytnout mu určitou zákonnou ochranu, a jejich pán musel dodržovat platné zvyky. Bylo by ovšem naivní se domnívat, že lidé byli se svým tehdejším údělem spokojeni. Lidstvo se odjakživa dělí přibližně stejným dílem na optimisty a pesimisty. Ve dvanáctém století si však většina Angličanů nedovede představit jiný řád než ten, ve kterém žijí. I když ostře odsuzují uvolněné mravy kněží, jsou upřímně zbožní a korunovaný král je pro ně posvátnou osobou. Osobní pouto mezi nimi a jejich panovníkem je pro ně čímsi přirozeným. Dokud bude žít vzpomínka na minulá nebezpečí, nepřátelské pirátské vpády a na vylupovaná města, bude jim vojenská třída připadat nutná. Teprve ve třináctém století se feudální soustava stane pro společnost, která se díky ní těší větší bezpečnosti, zbytečnou a obtížnou. A o něco později zajde stejně jako všechny řády na svůj úspěch.

75

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

III.

I.

DOBYVATELOVI SYNOVÉ

Vilém vládl Anglii jedenadvacet let a to s účinnou tvrdostí - třikrát ročně, na vánoce, velikonoce, svatodušní svátky, „nosil svou korunu“, bojoval proti svým příliš ctižádostivým baronům, pořádal štvanice na jeleny a čas od času odplouval do Normandie, aby tu bránil zásahům francouzského krále do svých práv. Při jedné ze svých válečných výprav - když se chystal dobýt Nantes - byl tento veliký muž smrtelně raněn. Jeho kůň klopýtl, Dobyvatel se smekl a nárazem na hrušku svého sedla si způsobil vnitřní zranění, na které zemřel. Jeho konec byl dojemný. Vilém měl na světě rád jenom svou manželku Matyldu (ta již byla mrtva) a svým nevrlým způsobem si možná oblíbil i svého ministra Lanfranca (ten nebyl přítomen). Ze tří synů, které se nikdy nesnažil připoutat k vládě, měl nejraději druhého, Viléma Rufuse (Ryšavého), jemuž se tak říkalo pro nápadné zbarvení vlasů. Tomu odkázal anglickou korunu. Staršímu Robertovi, kterého si nijak necenil, odkázal s lítostí Normandii a prohlásil, že s podobným panovníkem zemi nečeká nic dobrého. Třetí syn Jindřich od něj dostal jenom pět tisíc stříbrných marek. Pak Dobyvatel zemřel a pohřbili ho za nevelké účasti truchlících v chrámu svatého Štěpána v Caen. Jeho nafouklé tělo prorazilo rakev. „A tak se stal ten,“ říká kronikář, „který byl celý život ověšen zlatem a drahokamy, pouhou mršinou.“ Jeho tři synové odjeli, aby se ujali dědictví. Rufus se nalodil k cestě do Anglie s otcovým listem pro Lanfranca; ten ho přijal jako krále a rozhodl, že ho bude korunovat ve Westminsteru. Volba se tentokrát nekonala, baroni dostali krále od arcibiskupa. To bylo neklamným znamením vzrůstající moci církve.

II.

Vilém Rufus nebyl hlupák, byl jenom nevzdělaný. Tento tlustý, špatně rostlý, hrubý, koktavý a jízlivý chlapec si na světě vážil jenom válečníků. V době všeobecné zbožnosti budil svým chováním u kněží vysloveně hrůzu. Klel s divokou rozkoší. Když si mniši stěžovali, že nemohou platit příliš vysoké daně, řekl s poukazem na ostatky svatých: : „Copak nemají truhly ze zlata 76

André Maurois - Dějiny Anglie

a stříbra s kostmi mrtvol?“ Jeho největším potěšením byly hostiny, které pořádal o vánocích a velikonocích pro své barony. Ke zvýšení jejich lesku zaměstnával dva roky londýnské řemeslníky budováním Westminsterského zámku, který byl současníky pokládán za nejskvělejší stavbu celého království; později se stal sídlem soudního dvora. Rufusův dvůr byl „Mekkou všech dobrodruhů“. Aby si tu mohl vydržovat celé stovky námezdních rytířů, kteří přivandrovali ze všech možných zemí, vybíral daně příčící se platným obyčejům. Při korunovaci sice slíbil, že bude zachovávat zákony, ale pak cynicky prohlašoval: „Kdopak může všechno, co slíbil, dodržet?“ Proti několika povstáním baronů, kteří ho chtěli nahradit jeho starším bratrem Robertem Normanským, bojoval úspěšně a potřel je. Nebyl to sám ubohý Robert, stále zadlužený a bez jakékoli vůle, kdo stál za plánem baronů, ti si prostě mysleli, že Robert bude povolnějším panovníkem než Rufus. Zasluhuje pozornosti, že král svolal anglický fyrd, aby přivedl své normanské společníky k rozumu. Slíbil saským sedlákům snížení daní a ti mu bláhově uvěřili a bojovali za něj. Jakmile se však Vilém II. cítil v Anglii znovu v sedle, bylo jeho dalším cílem dobytí Normandie, které vládl jeho bratr. Situace, která tak vznikla, byla nesmírně složitá. Někteří vasalové anglického krále byli zároveň i vasaly vévody normanského, protože vlastnili statky i na pevnině. Taková dvojí svrchovanost vytvářela zmatené situace. Král nedokázal dobýt Normandii vojenskou mocí, ale když se jeho bratr vypravil na první křižáckou výpravu, půjčil mu Rufus deset tisíc marek a vévodství obdržel jako zástavu. Sám se nikdy křižáckých výprav nezúčastnil a jeho poddaní o ně neprojevovali o nic větší zájem. Anglie nebyla nikdy svědkem toho, co bylo na francouzském venkově běžné - nevolníci, kteří táhnou do Jerusalema a vlečou za sebou své ženy a děti. Několik normanských šlechticů, více méně pobožných nebo dobrodružných, se sice křižáckých tažení zúčastnilo, ale saský rolník obdělával dál svá pole.

III.

Konflikt mezi římskou církví, kterou reorganizoval Řehoř VIL, a světskými monarchiemi se pomalu stával neodvratným. Papežův úmysl byl ušlechtilý: „Přál si reformovat církev tak, aby byla schopná reformovat svět.“ Duchovenstvo ztratilo podle jeho názoru vážnost hlavně proto, že se příliš míchalo do laické společnosti. Když církevní hodnostář podléhal světským vladařům, nemohl ve svém boji proti nepravosti a bezbožnosti projevit ani takovou odvahu, ani takovou nesmlouvavost jako v případě, kdyby podléhal jen svým duchovním vůdcům. Toto je hlubší smysl sporu, známého jako spor o investituru, který rozbouřil Anglii a celou Evropu. Vážnost tehdejšího biskupa 77

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

měla dvojí ráz: biskup byl církevním knížetem a v této hodnosti podléhal jenom papeži a Bohu, ale byl také světským pánem, vlastníkem velikých lén, který musel skládat manskou přísahu svému světskému pánovi. Mnoho biskupů se cítilo takovou světskou a tedy pomíjivou investiturou pokořeno. „Tyto statky držíme ve jménu Boha a chudých,“ hlásali biskupové. Kdyby se však zdráhali složit králi manskou přísahu, král by je biskupských pozemků ihned zbavil.

IV.

Kdyby papežství v otázce investitury ustoupilo, vydalo by se v nebezpečí, že církev ovládnou hodnostáři světské moci, možná dokonce svatokupci a kacíři. Kdyby však na druhé straně ustoupil král, podpořil by ve svém království soupeřskou moc, nad kterou by pak neměl on sám vládu. Mnoho theologů tehdy prohlašovalo, že světská moc je výmyslem lidí, kteří nedbají na Boha a podléhají ďáblu. „Autorita zákonů je marná,“ napsal Jan ze Salisbury, „pokud se nedrží obrazu zákona božího, bezcenná je každá tužba knížete, pokud není ve shodě s kázní církve.“Zdálo se, že papež těmito nároky aspiruje na světové panství. Králové tomu mohli pouze odporovat, ale dostat se do otevřeného sporu s božím zástupcem, kterého uctívali jejich poddaní, pro ně bylo nesmírně choulostivé. Německý císař, který to zkusil, se musel nakonec pokořit v Canosse (1077). Nelze tvrdit, že by spor o investituru byl prvním sporem mezi církví a státem, protože stát v pravém smyslu slova tehdy ještě neexistoval. Ale byl to konflikt mezi církví a monarchií, které obě o sobě prohlašovaly, že je ustavil jeden a týž Bůh.

V.

Pokud žil Lanfranc, udržoval svým vlivem určitou rovnováhu. Po jeho smrti (1089) se král pokusil ho již nenahradit. Za důvěrného rádce si vzal jakéhosi Ranulfa Flambarda, člověka nízkého rodu a sprostého ducha, a nikoho nejmenoval canterburským biskupem. Tak si pro sebe zajistil arcibiskupovy důchody, a tento způsob mu vyhovoval natolik, že v době jeho smrti bylo jedenáct opatství a deset biskupství neobsazeno. Ale kvůli canterburské stolici na něj vyvíjela církev a baroni takový tlak, že na ni dosadil Anselma, převora v Bec-Helouinu. Anselm, který byl stejně jako Lanfranc Ital, se však o světské záležitosti zajímal daleko méně než jeho krajan a byl opravdovým světcem, jemuž pozemský život připadal jako rychlý a marný sen, který nemá jiný smysl než připravit člověka k životu věčnému. Král musel opravdu těžce onemocnět, aby se ve chvíli úzkosti dal pohnout k investituře Anselma, který 78

André Maurois - Dějiny Anglie

proti tomu ostatně ostře protestoval. „ Budoucího arcibiskupa museli doslova přivléct ke královi loži, který mu, zatím co biskupové zpívali Te Deum, násilím navlékl na prst prsten a do ruky vtiskl berlu.“ Ale jestliže měl v sobě Anselm prostotu legendárního světce, měl také jeho sílu, a byl pevně rozhodnut zajistit církvi svou osobou nejvyšší úctu. Mezi králem a arcibiskupem začal boj, někdy tlumený, někdy velmi halasný. Král nenáviděl arcibiskupa a neskrýval to. Arcibiskup se díval králi zpříma do očí a vytýkal mu jeho neřesti. Proti výslovné vůli krále uznal papeže Urbana, proti němuž se německý císař pokusil postavit vzdoropapeže. Arcibiskup musel po tomto jasném vyhlášení boje z království utéci a uchýlit se do Lyonu. Canterburská stolice byla znovu prázdná a král z ní opět pobíral důchody, ale měl zlé sny, a přes jízlivé řeči si nebyl tak docela jist svou spásou. A dokonce neměl ani čas si ji zajistit, protože v roce 1100, když si vyjel na lov do Nového lesa, ho zasáhl vystřelený šíp přímo do srdce. Byla to nešťastná náhoda, nebo zločin? To se nikdy nezjistilo.

VI.

V těchto drsných dobách neměl dědic čas, aby si počínal, jak se sluší a patří. Třetí syn Dobyvatele, Jindřich, který se tohoto lovu také zúčastnil, nechal bratrovo tělo klidně ležet na místě a okamžitě spěchal do Winchesteru, aby si vyžádal klíče od královského pokladu. Přišel právě včas, protože se hned po příchodu dozvěděl, že mezitím se dostavil i pokladník Vilém z Breuteuil, aby je žádal jménem Roberta, vévody normanského a zákonného dědice koruny. Jindřich se však ihned nechal hrstkou baronů prohlásit králem a hned poté i korunovat; protože neměl arcibiskupa, pozval k tomuto obřadu londýnského biskupa. To všechno odporovalo zákonu, ale bylo to trpěno. Robert byl daleko, byl cizinec a měl špatnou pověst. Jindřicha považovali za člověka energického a vzdělaného, hlavně ve věcech právních. Všeobecnou oblibu získal již v den své korunovace, když vydal chartu. Tyto vynucené korunní sliby byly kromě povstání jediným prostředkem, jak omezit královské výsady. Jindřich I. se ve své chartě zavázal, že bude dodržovat „zákony Eduarda Vyznavače“, že zruší „špatné obyčeje“, které zavedl jeho bratr, že nikdy nenechá církevní místa neobsazená a že nikdy nebude vybírat zvláštní feudální daně. Již svými prvními kroky vzbudil důvěru: Ranulfa Flambarda uvrhl do vězení, povolal zpátky Anselma a vzal si za manželku ženu z anglosaské královské krve, Editu, dceru skotského krále Malcolma III. a potomkyni Ethelredovu. Tento „domácí“ sňatek sice vyvolal jízlivé vtipy normanských šlechticů, kteří jako parodii saských jmen říkali králi a královně Godrik a Godgifu, ale anglosaský lid, kterému se líbilo, že může prvnímu synu krále říkat Etheling, tak jak jeho předci říkali starším synům 79

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

saských králů, byl nadšen. Po tomto sňatku, který pomohl splynutí dvou ras, se Jindřichovo postavení v Anglii natolik upevnilo, že povstání přátel jeho bratra Roberta, vévody normanského, bylo marné. Král Jindřich si v roce 1106 vítězstvím u Tinchebrai podrobil Normandii; toto anglické vítězství na normanské půdě bylo něco jako pomsta za Hastings. S papežstvím uzavřel po dlouhých jednáních o investituře jistým kompromisem mír. Král se do budoucnosti zřekl práva předávat biskupovi berlu a navlékat mu prsten, když však byl biskup jednou uveden v úřad, musel panovníkovi složit za svá světská léna manský slib. Jindřich velmi moudře odolal našeptávání yorského biskupa, který mu radil neústupnost. „Proč potřebují Angličané přijímat boží vůli od nějakého římského papeže?“, říkal mu biskup. „Copak nám nestačí Písmo svaté?“ Pouhý vrtoch, který neměl žádné přímé následky, ale v tomto anglickém biskupovi se již projevil zárodek „protestantského“ ducha.

VII.

Po vítězství nad odbojnými barony byla vláda Jindřicha I. dost klidná. Využil tohoto klidu k uspořádání království. Král byl velký právník a tak se stalo, že se královské soudní dvory za jeho vlády rozvinuly na úkor feudálních dvorů. Od té doby se téměř všechny zločiny považovaly za porušení „králova míru“ a byly proto souzeny královským dvorem. Instituce poroty, kterou Normané převzali od Franků a která byla dosud v plenkách, představovala velmi starý způsob, jak rozhodnout o činu pomocí svědectví těch, kteří mohou znát pravdu. V době, kdy se sbíraly údaje pro Domesday Book, povolával Vilém I. místní poroty, aby stanovily v každé vesnici vlastnická práva. Postupně si král navykl svolávat podobné poroty, aby rozhodovaly o skutkové podstatě činu v trestních věcech. Později žádali o služby královské poroty i jednotlivci. Král jim toto právo udělil, ale museli mu za ně platit. Místní soudy, kterým zprvu předsedal šerif a později skuteční soudci od královského dvora za účasti poroty, postupně nahradily staré vrchnostenské soudy. Nesmíme si však představovat, že to vyvolalo místní konflikty. Změny byly opravdu pomalé a postupné.

VIII.

U ústředního královského dvora se správa postupně komplikovala. Byl tu vrchní vykonavatel spravedlnosti - justiciár (nejdříve Ranulf Flambard a po něm Roger ze Salisbury), pokladník a kancléř (cancellarius byl u Římanů písař sedící ad cancellos, u mříží, které oddělovaly 80

André Maurois - Dějiny Anglie

soudce od obecenstva). Zpočátku byl kancléř pouze správcem královské kaple. Klerikové této kaple však uměli psát, takže je pověřovali opisováním a sestavováním různých listin a význam jejich nadřízeného rychle vzrůstal. Svěřili mu královskou pečeť (soukromá pečeť vedle velké pečeti byla zavedena teprve za krále Jana). Finance spravoval finanční dvůr, který se scházel ve Winchesteru dvakrát ročně, na velikonoce a v den svatého Michala. Na těchto shromážděních museli šerifové z celého království skládat své účty. Tady se setkali za velikým stolem s kancléřem, biskupem z Winchesteru, a kancléřovým pomocníkem, který později, když byl kancléř příliš zaneprázdněn jinými povinnostmi, při nichž musel být osobně přítomen, svého nadřízeného nahradil a stal se lordem strážcem pokladu neboli ministrem financí. Na suknu, které pokrývalo stůl, byly nakresleny vodorovné čáry, přeťaté osmi svislými čarami, což tvořilo okénka pro pence, šilinky, libry, desítky liber, stovky liber, tisíce liber a desítky tisíc liber. Odtud také název nejvyššího finančního dvora (anglicky exchequer, francouzsky échiquier, což znamená šachovnice). Každý šerif, když na něj přišla řada, vstoupil a vypočítal výdaje koruny ve svém obvodu. Písař zaznamenal ohlášené částky tak, že kladl do rozličných sloupců kovové známky (nulu - tento důvtipný arabský vynález - Angličané tehdy ještě neznali). Pak šerif oznámil, kolik vybral na daních, a tyto příjmy zaznamenávaly známky, které se kladly na ty předchozí a tak je vlastně rušily. Nadpočetné známky tak ukázaly kázaly úvěrové saldo pokladu a šerifové museli zjištěnou částku vyplatit ve stříbrných pencích, zatímco pověření finanční úředníci zapisovali částky na pergamenové svitky, které se dochovaly počínaje rokem 1131. Potvrzením o příjmu peněz, které odevzdal šerif, byla dřevěná známka, zvaná tally, která měla při hodnotě tisíc liber šířku dlaně, při sto librách šířku palce a tak dále. Tyto známky byly nakonec rozříznuty na dvě části, jedna z nich sloužila jako doklad pro šerifa a druhá jako kontrolní doklad pokladně. Pokud bylo někdy třeba prokázat zaplacení, stačilo přiložit k sobě oba díly. Shoda řezu a shoda jakosti dřeva vylučovaly jakýkoli podvod, tento způsob byl tak bezpečný, že jej Anglická banka používala ještě v devatenáctém století (ve Francii ho někteří vesničtí pekaři používají dodnes). Pevnou finanční tradici, v níž dnes pokračují úředníci státního pokladu, tak založili písaři finančního dvora.

IX.

Králův mír nebyl nikdy tak průzračný a postavení dynastie nebylo nikdy tak pevné, když tu náhle byly naděje všech pohřbeny nepředvídatelným neštěstím. Etheling Vilém, následník trůnu, se vracel spolu s družinou přátel svou lodí (nazývala se Bílá loď) z Normandie. Loď vinou opilého lodivoda 81

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

ztroskotala a následník utonul. Když panovníka druhý den o této pohromě zpravili, žalem upadl do mdlob. V žádném případě nechtěl odkázat království Vilému Normanskému, Robertovu synovi, kterého nenáviděl, a proto určil v roce 1126 za svou dědičku dceru Matyldu, vdovu po německém císaři Jindřichovi V. Aby jí zajistil oddanost baronů, dosáhl toho, že jí Velká rada odpřísáhla věrnost. Pak v zájmu ochrany hranic Normandie provdal budoucí anglickou královnu za Geoffroye z Anjou, protože to byl mocný soused normanského vévodství. Tento sňatek s cizincem se Angličanům příliš nelíbil. Mnozí šlechtici litovali, že složili slib věrnosti ženě, a v té chvíli se již daly předvídat velké bouře po Jindřichově smrti.

X.

Tři normanští králové - Vilém Dobyvatel, Vilém Ryšavý a Jindřich I. sloužili přijaté vlasti dobře, nastolili v Anglii vládu pořádku, udrželi mezi právy církve a právy panovníka přijatelnou rovnováhu a reformovali soudnictví. Angličané jim vděčili za mnoho a dobře to věděli. Anglosaský kronikář, kterého není možné podezřívat z nějaké shovívavosti k Normanům, po vylíčení smrti krále Jindřicha I. dodává: „Byl to statečný člověk, který budil úctu i strach. Za jeho vlády se nikdo neodvážil činit druhému příkon. Nastolil vládu míru pro člověka i pro zvěř, a tomu, kdo cestoval jeho královstvím s nákladem zlata a stříbra, se nikdo neodvážil říci jiná než laskavá slova.“ Králův mír, to je veliká hodnota monarchie a tato hodnota jí také koncem patnáctého století zabezpečí vítězství.

82

André Maurois - Dějiny Anglie

III.

I.

ANARCHIE. JINDŘICH II. SPOR S TOMÁŠEM BECKETEM

Devatenáct let anarchie poskytlo obyvatelům Anglie příležitost ocenit šťastný život v době silné a poměrně spravedlivé vlády. Jindřich I. určil za svoji dědičku dceru Matyldu, manželku hraběte z Anjou. Po králově smrti se však z cista jasná objevil jiný uchazeč o trůn -Štěpán z Blois, vnuk Viléma Dobyvatele a syn jeho dcery Adély. Obyvatelé Londýna a malá baronská klika prohlásila Štěpána králem. Království se rozdělilo na dva tábory, na stoupence Matyldy a stoupence Štěpána. Začátky nového uchazeče byly dost neobratné. „Když zrádci poznali,“ říká kronikář, „že je to dobromyslný, měkký a dobrý člověk, který neprosadí spravedlnost, začali přemýšlet.“ Všude se stavěly bez královského povolení pevné zámky. Město Londýn se podle pevninské módy prohlásilo „obcí“. Někteří šlechtici, zbaveni jakékoli kontroly, se stali opravdovými bandity. Sedláky používali k nuceným pracím při stavbě a když byl zámek postaven, naplnili ho žoldnéři, „ďábly a špatnými chlapy“. Kdo se jim postavil na odpor, musel podstoupit hrozná muka. Věšeli lidi za nohy a pekli jako selata. Další házeli stejně jako hrdiny z báchorek a pohádek do hradních věží, které byly plné žab a jedovatých hadů. Velmi zajímavé je však to, že všichni tito urození bandité, děsíce se myšlenky na věčné zatracení, bohatě obdarovávali kláštery. Za Štěpánovy vlády bylo postaveno více než sto církevních budov.

II.

Typickým dobrodruhem této doby je Geoffroy z Mandeville, který zradil jak Matyldu, tak Štěpána, nechal se oběma uchazeči o trůn jmenovat dědičným šerifem hned v několika hrabstvích a zemřel po šťastném zásahu zbloudilého šípu v roce 1144. Půdu nikdo neobdělával, města byla vydána napospas lupičům a jediným útočištěm zůstalo náboženství. Lidé se nikdy tolik nemodlili; poustevníci se usazovali v lesích, cisterciácká opatství mýtila pralesy a Londýn se ježil věžemi nových kostelů. „Anglii se zdálo, že Bůh a všichni jeho andělé spí,“ a že tedy nezbývá než probudit je znásobením zbožné horlivosti. V roce 1152 se mladý Jindřich, syn Matyldy (který se stal po smrti svého otce Geoffroye hrabětem z Anjou) konečně dohodl zásluhou canterburského 83

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

arcibiskupa se Štěpánem. Církev, tentokrát jako úspěšný smírčí soudce, sepsala smlouvu, která byla podepsána v Wallingfordu a slavnostně potvrzena ve Westminsteru. Štěpán adoptoval Jindřicha, přibral ho k řízení království a učinil svým dědicem. Štěpán a Jindřich, „biskupové, hrabata a všichni zámožní lidé“ přísahali, že napříště bude v celé Anglii vládnout mír a jednota. Brzy poté Štěpán zemřel a Jindřich se stal králem, kterého všichni přijali s velkým nadšením, „protože byl spravedlivý“.

III.

Jindřich II. Plantagenet pocházel z mocné, ale kruté rodiny. Mezi jeho předky v Anjou byl jeden muž, kterému se říkalo Černá lyska, a ten prý dal svou ženu upálit a svého syna přinutil, aby prosil o milost na čtyřech osedlán jako kůň. Jedna z jeho babiček - hraběnka z Anjou - měla pověst čarodějnice a říkalo se o ní, že jednou vyletěla z kostela oknem. Jeho syn Richard později prohlásí, že taková rodina musela být znesvářena, protože všichni pocházeli z ďábla a k ďáblu se také všichni vraceli. Sám Jindřich II. byl drsné povahy, měl „sílu sopky“, ale vyznačoval se i překvapivou vzdělaností a okouzlujícími způsoby. Statný jinoch s býčí šíjí a krátce přistřiženými ryšavými vlasy se zalíbil francouzské královně Eleonoře Akvitánské, když přišel složit manskou přísahu slabému králi Ludvíku VII. za Maine a Anjou. Eleonora, žena temperamentu stejně prudkého, jako byl anjouský, říkala se smutným povzdechem, že si vzala za manžela „mnicha a ne krále“. Královna a mladý Jindřich se rychle dorozuměli. Eleonora dosáhla rozvodu a o dva měsíce později si ve svých dvaceti sedmi letech vzala za manžela tohoto devatenáctiletého mladíka, kterému přinesla věnem rozsáhlé vévodství akvitánské, to jest Limousin, Gaskoňsko a Périgord s právy lenní svrchovaností nad Auvergne a hrabstvím toulonským. Jindřich II., který již zdědil po matce Matyldě vévodství normanské a po otci Geoffroyi z Anjou Maine a Anjou, byl teď ve Francii daleko mocnější než francouzský král. Jen stěží ho lze nazývat anglickým králem. Z třiceti pět let své vlády neprožije na druhé straně La Mance víc než třináct let. Od roku 1158 do roku 1163 vůbec neopustil Francii. Ve skutečnosti je mocnářem, pro kterého je Anglie jenom jednou provincií, ale tento muž, jazykem i sklony zcela Francouz, je jedním z největších anglických králů.

IV. 84

Jindřich II. prokáže Anglii platné služby stejně jako jeho předek Vilém Dobyvatel právě svou povahou cizince. Do země úplně

André Maurois - Dějiny Anglie

rozvrácené anarchií přišel plný energie, rozhodnut tnout do živého a obnovit v zemi normanský pořádek. Vládci tolika kontinentálních zemí, kde mohl získat velká vojska, se odbojníci neodvážili odporovat. Jindřich jim přikázal snížit nebo úplně strhnout všechny hradní věže, které byly postaveny bez povolení. V zemi byly znovu vybíraný daně a šerifové byli znovu odvolatelní. Čtyřicetidenní feudální služba nemohla anjouskému mocnáři při jeho akvitánských a normanských taženích stačit. Proto Jindřich II. nahradil tuto službu daní v hotových penězích, která mu dovolila zaplatit námezdní vojáky. V této době již mnoho anglických šlechticů odvyklo válčení a nahradilo opravdový boj rytířskými souboji a turnaji. Stejně jako někteří dnešní rekruti se dávali zprostit vojenské služby pod více méně vynalézavými záminkami. Odbojný pán mohl žít snad jenom ve vzdálených okrajových oblastech, a tak od této doby začínají všechny velké vzpoury v hrabstvích na hranicích Skotska a Walesu. Ale jestliže Jindřichovi jeho povaha cizince dala v řízení anglických záležitostí větší svobodu ducha a jednání, pak různorodost jeho království pro něj byla kamenem úrazu. Pouta mezi Normandií, Anglií a Akvitánií byla pouze umělá. Jindřich II. určitě často přemýšlel o tom, že se prohlásí zároveň francouzským i anglickým králem. Kdyby se mu to podařilo, stala by se možná Anglie na dlouhá staletí francouzskou provincií. Ale jak se často stává, události zvítězily nad tužbami. Králova vášeň pro pořádek jej připoutala k anglickým sporům. Tak ubíhal čas i život.

V.

Arcibiskup canterburský Theobald, který chtěl mít v blízkosti mladého panovníka-cizince spolehlivého člověka, mu doporučil jednoho ze svých kleriků, Tomáše Becketa. Ten se Jindřichovi okamžitě tak zalíbil, že jej jmenoval kancléřem. Kancléř byl hodnostář, jehož význam v královské radě tehdy vzrůstal na úkor představitele soudní moci - justiciára. Becket, osmatřicetiletý muž z čistě normanské krve, byl synem bohatého obchodníka z londýnské City. Byl vychován jako šlechtický syn, když však jeho rodina přišla na mizinu, stal se klerikem arcibiskupa Theobalda, který pocházel ze stejné normanské vesnice jako starý Becket. Arcibiskup, který měl Becketa upřímně rád, poznal, že jeho schopnosti jsou spíše schopnostmi dobrého administrátora než dobrého kněze, a dal ho tedy králi. Od té chvíle byli panovník a jeho služebník nerozluční. Král ihned ocenil tohoto mladého ministra, výborného jezdce a znamenitého sokolníka, který byl schopen s ním soupeřit v každé, i sebenáročnější zábavě a byl skvělý i ve své práci. Právě Becket měl po smrti krále Štěpána velkou zásluhu na rychlém zavedení pořádku. Úspěch udělal z 85

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

kancléře pyšného a mocného muže. K polnímu tažení do Vexinu v roce 1160 přivedl králi sedm set rytířů z vlastního panství, dalších dvanáct set, které najal, a čtyři tisíce vojáků, tedy skutečnou soukromou armádu. Becket sám, ačkoli byl kněz, vyzval na této válečné výpravě jednoho francouzského rytíře na souboj a vyhodil ho ze sedla.

VI.

Po smrti arcibiskupa Theobalda se Jindřich II. rozhodl předat uprázdněnou canterburskou stolici Becketovi. Mniši a biskupové, kteří měli tohoto hodnostáře volit, trochu reptali, pro ně nebyl Becket kněz, ale spíše voják. Sám kancléř s poukazem na svůj laický oblek řekl králi se smíchem: „To ale vybíráte krásný úbor, abyste jej hodil na hlavu mnichům z Canterbury!“ Když pak úřad přijal, pravil: „Brzy mě budete nenávidět stejně, jako mě nyní máte rád, protože si v církevních záležitostech osobujete autoritu, kterou já nebudu trpět. Canterburský arcibiskup má na vybranou - buď hřešit proti Bohu nebo hřešit proti králi!“ Případ tohoto světského velmože, který se změní v asketu, jakmile se stane arcibiskupem, si určitě zaslouží pozornost. Od té doby věnuje Becket všechen svůj čas jenom náboženským věcem a modlitbě. V okamžiku smrti je oblečen do žíněného roucha a na těle má jizvy po kajícném mrskání. Canterburská stolice proměnila již mírného Anselma ve výbojného arcibiskupa a nyní učiní z kancléře Becketa, králova služebníka, nejdříve odbojníka a nakonec světce. Při četbě Becketova životopisu se nám zdá, že tento zajímavý muž se snažil nejprve být dokonalým ministrem a potom zase dokonalým církevním hodnostářem, tak dokonalým, jak si jen lze představit. Povaha, ve které se mísí úzkostlivá svědomitost s pýchou.

VII.

Předmětem jednání mezi králem a církví již nebyla otázka investitury, ale obdobný problém, otázka církevních soudů. Když Dobyvatel a Lanfranc rozdělili soudní dvory na občanské a církevní, chtěli církevním soudům přenechat jenom pře, které se týkaly víry. Církev však postupně začala dělat ze všech procesů pře církevní. Porušilo se vlastnické právo? To je přece křivá přísaha, a tedy záležitost, která se týká víry. Obžalovaní nechtěli být souzeni jinými než církevními soudy, které byly shovívavější než soudy královy, neodsuzovaly k smrti ani ke zmrzačení a dokonce pro nedostatek žalářů jenom málokdy i do vězení, ale jenom k pokání nebo k pokutě. Klerikové podléhali výhradně tribunálům svého řádu. Tak i klerik, který vraždil, vyvázl 86

André Maurois - Dějiny Anglie

skoro vždycky dost lacino. To byla „v době, kdy každý notářský klerik byl klerikem v náboženském smyslu toho slova“, velmi těžká situace.11 Pro ničemného mladíka nebylo nic snadnějšího, než přijmout nižší kněžské svěcení a uniknout tak světským zákonům. Římský soudní dvůr si kromě toho vyhrazoval právo předvolávat každou církevní při a pokuty tak utíkaly královské pokladně. Kdyby toto zasahování do občanských záležitostí nebylo potlačeno, anglický král by brzy nebyl ve své vlastní zemi vůbec pánem. Jindřich II. žádal, aby klerik, kterého církevní soud uznal vinným, byl zbaven hodnosti. Provinilec, který se znovu stal laikem, by tak mohl být předán světské spravedlnosti. Tomáš se tomu vzepřel s tím, že viník nemůže být za jeden a tentýž zločin trestán dvakrát. Král vzkypěl hněvem a svolal koncil do Clarendonu, na kterém Becket pod hrozbou smrtí podepsal Clarendonská ustanovení, která znamenala královo vítězství. Arcibiskup se však svou přísahou necítil vázán, protože ji složil pod nátlakem. Papež Alexander ho z ní vyvázal. Arcibiskup, odsouzený soudním dvorem baronů, opustil - hrdý, s berlou v ruce, poražený, ale nepokořený - Anglii a z Vézelay, kam se utekl, stíhal všechny své nepřátele klatbami.

VIII.

Jakkoli byla Jindřichova moc velká, nestačila na to, aby se beztrestně vystavil nebezpečí exkomunikace nebo riskoval pro své království církevní klatbu, která by pro národ znamenala ztrátu svátostí. V době jedné jediné víry by na to mohl lid reagovat svržením monarchie. Král se nemohl bez pokoření vzdát Clarendonských úmluv a arcibiskup je odmítal uznat. Nakonec se Jindřich sešel s Becketem ve Fretevalu, naoko se ním smířil a žádal na něm pouze, aby přísahal, že od nynějška bude dodržovat platné obyčeje anglického království. Ale jakmile Becket vystoupil na anglickém břehu, dostal na svou žádost od papeže listiny, které mu dávaly právo sesadit biskupy, kteří ho v době královské nemilosti zradili. Avšak příkaz, že žádný poddaný nemá právo dopisovat si bez králova svolení s papežem, byl jedním ze zákonů, které vyhlásil Dobyvatel. Král se tuto novinu dozvěděl, když slavil vánoční svátky nedaleko Lisieux. Vzkypěl hněvem a řekl: „Mojí poddaní jsou zbabělci a muži bez srdce. Nedbají na věrnost, kterou jsou svému králi povinni, dovolí, abych se stal šaškem nějakého kněze nízkého původu.“ Čtyři rytíři, kteří byli svědky tohoto výroku, se potichu vytratili, přeplavili se prvním člunem přes La Manche a po příjezdu do Canterbury pohrozili arcibiskupovi slovy: „Odpusť biskupům!“ Becket, stejnou 11 Clerc, původně duchovní, ale potom také soudní písař, který býval v Anglii na počátku středověku knězem - pozn. red. 87

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

měrou prelát i voják, jim odpověděl směle a pohrdavě. Chviličku poté však již jeho mozek, rozpolcený jejich meči, třísnil stupně oltáře.

IX.

Když se král o tomto zločinu dozvěděl, byl tak zoufalý, že se na pět neděl uzavřel do samoty. Byl příliš bystrý, aby nepochopil, že Becketova smrt je pro Řím velikým mravním vítězstvím. Lid, který za Becketova života váhal mezi králem a arcibiskupem, se bez výjimky postavil na mučedníkovu stranu. Celá tři následující století byla pouť do Canterbury jedním z trvalých rysů anglického života. Všichni královi nepřátelé zvedli hlavu. Král, aby okamžitě čelil tomu nejnaléhavějšímu, uklidnil papeže tím, že se zřekl Clarendonských úmluv, dále slavnostně slíbil, že canterburské stolici vrátí zabavené statky, pošle templářům peníze na obranu Kristova hrobu, vybuduje kláštery (tak byl kromě jiných vystavěn Newstead, budoucí sídlo rodiny lorda Byrona) a konečně že potře schismatické Iry. Ale i jeho žena a děti se proti němu postavily. Jindřich se však přesto ke svým synům zachoval dobře. Staršího syna Jindřicha - dal ještě za svého života korunovat na anglického krále a druhému synovi - Richardovi - odkázal jako dědictví po matce Akvitánii a Poitou. Když pak po nich žádal, aby některé zámky postoupili nejmladšímu bratrovi Janovi, oba to odmítli a podněcováni svou matkou Eleonorou se postavili do čela šlechtické ligy, namířené proti jejich otci. Tak znovu po dvou generacích propuklo rodinné záští domu z Anjou. Všichni tito Plantageneti v sobě měli velké schopnosti, ale pocházeli z ďábla a k ďáblovi se vraceli. Jindřich II. i za tohoto nebezpečí prokázal velkou energii. Bez meškání se vydal z pevniny, kde právě dlel, do Anglie, aby vzpouru potlačil. Po přistání se vydal rovnou do Canterbury, seskočil z koně, odebral se pěšky ke hrobu Tomáše Becketa a po dlouhých modlitbách se vysvlékl ze šatů a dal se sedmdesáti mnichy kajícně zmrskat. Po tomto svém činu na všech stranách zvítězil. Šlechta se poddala a synové mu složili manskou přísahu. A když se vše vrátilo k dřívějšímu pořádku, byla rozřešena i otázka církevních soudů po dobrém - klerikové, kteří byli obviněni ze zrady, podléhali občanským soudům, další, kteří byli obviněni jenom z věrolomnosti (zabití či krádeže), církevním soudům. Nebylo to dokonalé řešení, neboť angličtí poddaní, kteří se provinili vraždou nebo loupeží, si pak mohli dlouhou dobu stěžovat na „výhody kněžstva“. Pro tento pokulhávající kompromis si dva nejpozoruhodnější muži své doby zničili životy a přátelství. 88

André Maurois - Dějiny Anglie

IV.

I.

JINDŘICH II. JAKO SPRÁVCE ZEMĚ. SPRAVEDLNOST A BEZPEČNOSTNÍ SLUŽBA

Jedním z podstatných rysů anglických dějin je skutečnost, že již v době Jindřicha II. bylo království jediným celkem. Králové to zde měli daleko lehčí než ve Francii. Díky Dobyvateli není žádný anglický velmož v provincii, bez ohledu na své vlastní tradice, své dějiny a svou vznešenost, svrchovaným panovníkem. Wales a Skotsko, které byly jenom těžko přizpůsobitelné, ještě nejsou připojeny. Protože celkové území je poměrně malé, byl každý vzbouřenec rychle dopaden. Na sklonku vlády Jindřicha II. se zdá, že se církev podrobila králi, který sleduje všechny styky duchovenstva s Římem, bdí nad výběrem biskupů a s neskonalou trpělivostí se snaží smířit canterburské mnichy a biskupy království, kteří se přou o volbu arcibiskupa. Canterburský arcibiskup je mu plně oddán. „Myslím,“ píše rozhořčeně jeden církevní kronikář, „že arcibiskup by neudělal nic bez rozkazu krále, i kdyby ho o to přišel do Anglie požádat sám apoštol Petr.“ Po jednom století, které uplynulo od dobytí země, splynuli vítězové a poražení tak dokonale, „že téměř není možné mezi svobodníky rozeznat, kdo je původem Angličan a kdo Norman.“ Oba jazyky žijí nadále vedle sebe, ale jejich rozdělení odpovídá společenským třídám, nikoli rasám. Každý vzdělaný Sas je hrdý na to, že mluví francouzsky. Smíšená manželství jsou naprosto běžná. „Silný král, slabí baroni, homogenní království a v mezích držená církev,“ to vše umožnilo Jindřichovi II. vytvořit ze svého dvora jediné skutečné centrum země.

II.

Tento dvůr byl jedním z nejživějších míst v celém tehdejším světě. Král jako zvídavý a vzdělaný člověk se obklopil vynikajícími učenci a vzdělanci. Jsou zde theologové jako Hugh z Lincolnu, slavní jazykozpytci jako Richard Fitzneal, autor Rozmluvy pokladníka, a dějepisci jako Gerald Waleský. Královna Eleonora zmizela, vzbouřila se a uvěznili ji. Král měl mnoho milenek a nejproslulejší z nich byla krásná Rosamunda, na jejíž hrob prý mniši napsali: 89

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

„Hic jacet in tumba rosa mundi, non rosa munda“12 Král se živě zajímal o záležitosti všech evropských dvorů a ty, kteří mu o nich přinášeli zprávy, vždy velmi laskavě uvítal. Tehdy poprvé se ostrovní Angličan začal znepokojovat událostmi, které se zběhly třeba v Německu nebo ve Španělsku. Dvůr často cestoval z jednoho království do druhého, jednou z Francie do Anglie a pak zase z Anglie do Francie, aby tady spotřeboval naturální daně. Petr z Blois tuto královskou družinu, ve které se hemžili herci, pradleny, krčmáři, obchodníci s oplatkami, nevěstky, šašci a „jiní a jiní ptáci stejného peří“, velmi živě popsal. Bylo to svízelné cestování pro dvořany, kteří byli špatně vybaveni a bídně nocovali a které krmili příliš rychle pečeným chlebem a napájeli vínem kyselým jako ocet a páchnoucím starým sudem. Nejhorší na jejich útrapách však bylo to, Iv nikdy nemohli předem vědět, co krále právě napadne. „Ohlásili jim delší pobyt, ale tábor se druhý den za svítání musel zvednout. Dvořané, kteří si dali pustit žilou nebo kteří si vzali projímadlo, museli pak následovat svého panovníka na úkor svých zbídačených těl a bylo je možné vidět, jak pobíhají sem a tam mezi mezky a vozy jako šílení; býval to hotový blázinec.“

III.

Pod tímto pestrým nepořádkem se však rodil pevný řád. Královská spravedlnost všude zasahovala do soukromé spravedlnosti. Cílem Jindřicha II. bylo vytvořit ve všech krajích království vlastní soudní dvory jako místní obdobu Curie Regis. To bylo skutečně třeba, protože nešťastný žalobce musel za královským soudem, který se pořád stěhoval z místa na místo, doslova běhat, a jedna kronika uvádí příklad takového ubožáka, který za svými soudci běhal sem tam celých pět let. Od roku 1166 každoročně v určitou dobu opouštějí soudci dvůr, aby zasedali v některém venkovském „obvodu“. Jejich cesta je slavnostní a jejich osobám se vzdává nesmírná úcta. Před příjezdem je ohlásí writ (mandát), který se zasílá šerifovi, a nařizuje se mu v něm, aby svolal na určený den pány, laiky i kleriky, jednoho správce a čtyři svobodníky z každé vesnice spolu s dvanácti měšťany z každého městečka. Vyslaný soudce tomuto shromáždění předsedá; dá jmenoval porotu, skládající se pokud možno z rytířů nebo v případě, že v okrsku nejsou rytíři, ze svobodníků.

12

* Zde leží v hrobě růže světa, nikoli růže čistá. - pozn. překl.

90

André Maurois - Dějiny Anglie

IV.

Způsob volby byl velmi složitý - urození páni hrabství jmenovali čtyři rytíře, ti vybrali za každou setninu (hundred) dva rytíře, a tito dva rytíři jmenovali dalších deset, kteří vytvořili spolu s ostatními porotu setniny. Této porotě předkládali královští soudci nejrozmanitější otázky. Žádal se od ní verdikt (vere dictum neboli diet, tj. spravedlivý výrok) o požadavcích koruny, o záležitostech těch jednotlivců, kterým se dostalo právo užívat služeb královské poroty, a o sporech Židů. Soudcové často chodili společně s porotou prohlédnout si vězení a společně sepisovali hlášení o šerifově správě. Porota měla také sama od sebe vznášet žalobu proti všem, kdo byli v kraji podezřelí z věrolomnosti, a členové poroty, kteří tuto povinnost zanedbali, byli pokutováni. Později úloha žalobce připadla (a tak je tomu dodnes) porotě, řečené „velká porota“, a malá porota (petty jury) potom zkoumala věrohodnost obvinění, což zvýšilo zákonnou ochranu obžalovaného.

V.

Snadno si představíme, že brzy si všichni Angličané přáli být souzení porotou, složenou ze sousedů a poučenou svědky, než podstupovat nebezpečné ordálie, zkoušky železem, vodou nebo bojem. Jindřich II. vydal moudré nařízení - člověk známý jako darebák byl vyhnán i tehdy, když úspěšně prošel ordáliemi. V roce 1215 papež důkazy vodou a železem zakázal a tento zákaz byl dodržován. Ordálie bojem však platily dále. Protože je zákon nezrušil, zůstaly v Anglii zákonným prostředkem až do devatenáctého století. V roce 1819 žádal jeden vrah, aby svůj případ mohl rozhodnout tímto způsobem, a úřady se dostaly do velikých rozpaků, protože nevěděly, jak jeho žádost zamítnout. Král tyto reformy podporoval nejen proto, že chtěl obyvatelům zajistit spravedlnost, ale i proto, že pokuty vybírané feudálními soudy obohacovaly královskou pokladnu. Sami královi soudcové samozřejmě nebyli vždy poctiví, často se nechali podplatit; cílem jejich cest nebyla jen soudní správa, ale také výběr královských důchodů a k tomu posloužily i nejtvrdší prostředky. Těmito cestami však nepřímo a pomalu zdravý rozum a milosrdenství získávaly půdu.

VI.

Systém „cestujících“ nebo kočovných soudců brzy vedl ke vzniku Common Law, obecného práva, které bylo všude stejné. Feudální a lidové soudní dvory soudily podle místních obyčejů, ale soudce, který se stěhoval z jednoho hrabství do druhého, se snažil, aby všechny kraje přijaly z platných obyčejů ty nejlepší. Místní obyčeje úplně nezanikly, jenom se jakoby slily ve výhni obecného práva. Ústřední soudní dvůr zaznamenával předchozí trestní případy (precedenty), a tak v Anglii vzniklo velmi brzy skutečné národní právo, 91

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

které se vztahovalo na většinu nezákonných činů. Kromě Common Law se udržela (a dosud udržuje) i doplňková právní soustava, a to soustava Soudních dvorů spravedlnosti, kde se na základě královské výsady nesoudí podle platného obyčeje, ale naopak napravují nedostatky a nespravedlnosti tohoto platného obyčeje. Tato zásada spravedlnosti umožňuje, aby král v některých případech mohl „přestoupit zákon, aby zajistil spravedlnost“. Výkon Common Law počíná writem neboli mandátem, proceduálním příkazním listem, který zasílala královská kancelář šerifovi nebo obžalovanému, a výkon spravedlnosti počíná žádostí podanou králi.

VII.

Nyní je třeba zmínit se několika slovy o klasifikaci zločinů. Nejhroznějším zločinem byla velezrada, pokus o zabití nebo svržení krále (neboť zradu na státu ještě středověk nemohl znát). Tresty, jimiž byli postihováni zrádci, se mohou zdát kruté, ale je nutné mít na paměti, že na králi a jeho osobě závisí blaho státu a mír země. Viník byl vlečen, přivázaný k ocasu koně, až k popravišti, tam byl oběšen a potom rozčtvrcen, části jeho rozčtvrceného těla byly vystaveny na veřejných místech. Vjezd na Londýnský most velmi dlouho „zdobily“ hlavy zrádců. „Malou zradou“ (petty treason) byla vražda, kterou spáchal služebník na svém pánovi nebo manžel na vlastní ženě, ta byla rovněž trestána smrtí. Kacířství a čarodějnictví, zrady na Bohu, měly být teoreticky též potrestány smrtí, ale až do patnáctého století, kdy kacířství, jehož rozbujení se církev obávala, vedlo k obnovené náboženské krutosti, tomu tak nebylo. Mezi zločiny „věrolomnosti“ (felonie) je třeba zařadit zabití, loupežné přepadení se zbraní v ruce a krádež. Věrolomnost se trestala smrtí nebo zmrzačením - useknutím ruky, uříznutím uší nebo vypíchnutím očí. Muž, který byl zmrzačen ve válce, si opatřoval, pokud byl prozíravý, potvrzení o svém zranění, protože bez nohy nebo bez ruky by ho všude pronásledovali jako bývalého trestance. Menší provinění se trestala přivázáním na pranýř nebo zavřením do klády, stoeks (prkna s otvory pro hlavu a ruce), která byla v každém městě. Tímto trestem byl viník vydán obecnému opovržení a často ho lidé také bili. Klepny a vůbec pomlouvačné ženy přivázali na židli na tyč a potápěli je do rybníka.

VIII. 92

O dodržování pořádku se v moderní společnosti starají dvě rozličné složky - právní a policejní. Policie brání nepořádkům a

André Maurois - Dějiny Anglie

zatýká zločince. Kdo plnil ve středověku tuto úlohu? O pořádek se vlastně starali všichni. Jindřich II. obnovil fyrd a ve svém nařízení z roku 1181 požadoval, aby každý svobodník měl doma svoji výzbroj a odpřísáhl, že ji použije jenom ve službě králi. Tato výzbroj se měnila podle majetkových poměrů, nejchudší měli jenom kopí, železnou přilbu a vycpaný kabátec. Soustava kolektivní odpovědnosti usnadňovala dozor nad zločinci. Za každého nevolníka, který patřil k určitému panství, odpovídal jeho pán, ostatní se sdružovali do skupin po desíti mužích. Když muže přijímali do skupiny, musel pokleknout a při evangeliu přísahat, že bude vůdce desítky poslouchat, že nebude zlodějem ani jeho přítelem a že nikdy nebude přechovávat kradené věci. Pokud spáchá nějaký trestný čin, musí desítka takového muže předat spravedlnosti a pokud to z jakéhokoli důvodu neudělá, je odsouzena k pokutě. Když nějaký zločinec uteče, pronásledují ho muži z jeho vesnice s křikem a troubením na rohy až k hranicím své setniny. Takovému povykování se říkalo hue and cry, tedy něco jako štvanice. Když pronásledovatelé dospějí na hranice okrsku, přenechávají odpovědnost sousední setnině. Byla to jakási policejní služba od místa k místu. Když se zločinci podařilo uniknout do kostela, byl chráněn právem asylu. V takovém případě měl právo žádat, aby do kostela přišel coroner, tj. zástupce královské koruny, a zločinec se před ním mohl „zřeknout království“. Při tomto obřadu zločinec přísahá, že opustí Anglii a že se již nikdy nevrátí zpět. Coroner mu určí přístav, z něhož má odplout, a provinilec hned potom odchází s dřevěným křížem v ruce, který všem lidem oznamuje, kdo je jeho nositel. Takový zločinec musí jít nejkratší cestou do určeného přístavu a odplout první lodí, kterou stihne. Pokud v nejbližších dnech žádná loď neodplouvá, musí na znamení dobré vůle každé ráno vstoupit do moře a jít tak daleko, až mu voda dosahuje ke kolenům. Když nedodrží svoji přísahu a neodpluje, stojí mimo zákon a může ho na potkání kdokoli zabít. Toto právo asylu dávalo příležitost k zneužití, obyvatelé Londýna si stěžovali, že se v některých chrámech, zejména v okolí Westminsteru, zdržují celé nedotknutelné zločinecké tlupy, které v noci vycházejí ze svého ukrytu a olupují počestné občany.

IX.

Vcelku je možné říct, že ve velké části země vládl ve dvanáctém století „dobrý mír“. Zásluha o tento mír do značné míry patřila králi. Soudci byli počestní jenom tehdy, když na ně dohlížel přísný král. Jednomu laickému soudci, který se vysmíval zdlouhavému jednání církevních soudů, odpověděl přítomný kněz: „Kdyby byl král od vás tak daleko, jako je od nás papež, také byste toho moc neudělali.“ A soudce mu dal se smíchem za pravdu. 93

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Jestliže byl nevolník s tímto královským pořádkem spokojen, vzpomínalo mnoho šlechticů i duchovních na staré dobré časy, kdy ještě nebyl normanský vévoda anglickým králem. „Neboť srdce člověka nic tak nerozplesá jako štěstí svobody a nic je tak nezkormoutí jako tíseň otroctví,“ řekl jednou Gerald Waleský právníkovi Glanvillovi. Kdyby se nějaký král ukázal jako slabý nebo se nechal oslabit dobrodružstvím za hranicemi země, muselo by nevyhnutelně dojít k reakci baronů. Ale až do smrti Jindřicha II. měla Anglie nejpevnější vládu z celé Evropy. „Křísí karolinské způsoby vlády a zároveň přesností svého mechanismu, drsností postupů a chování připomíná římský stát nebo, chcete-li, stát moderní.“

94

André Maurois - Dějiny Anglie

IV. SYNOVÉ JINDŘICHA II. KRÁLOVA SMRT. RICHARD LVÍ SRDCE. KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA A ZAJETÍ. JAN BEZZEMEK.

I.

Konec Jindřicha II. byl tragický. Jeho synové, mezi něž chtěl rozdělit svou říši, se vzájemně nenáviděli a nakonec ho všichni zradili. „Copak nevíš,“ odpověděl jeden z nich královu poslu, „že je to už v naší povaze zděděné po předcích, že každý z bratrů našeho rodu bojuje proti svému bratru a každý ze synů proti svému otci?“ Starší bratři - Jindřich a Geoffroy - zemřeli dříve než král, Geoffroy po sobě zanechal syna Artuše Bretaňského. Třetí Jindřichův syn Richard - se proti svému otci spikl s novým francouzským králem Filipem Augustem, chytrým a chladným mladíkem, který se rozhodl, že své království znovu dobude na rodu z Anjou a obratně ke svému prospěchu využíval jejich třenice. Starý král Jindřich II., samotářský a smutný, nakonec měl rád jen svého čtvrtého syna Jana. Protože Anglii a Normandii odkázal Richardovi, chtěl Akvitánii pro Jana. Tento králův úmysl rozzuřil Richarda, který se podobal spíše své matce Eleonoře Akvitánské než svému otci a který si na této provincii právě kvůli matce zakládal více než na zbytku království. Zčistajasna složil francouzskému králi za všechny pevninské země svého otce, které se rozkládaly mezi průlivem La Manche a Pyrenejemi, manskou přísahu. Jindřich II., sevřený Filipem Augustem v Mans, musel z hořícího města uprchnout. Mans bylo jeho rodné město a byl tam pochován jeho otec, hrabě z Anjou. Když Jindřich opouštěl město, proklínal Boha. Na útěku stezkami ho pronásledoval jeho vlastní syn Richard. V Chinonu těžce onemocněl a musel zastavit. Tady mu kancléř, kterého vyslal s poselstvím k Filipovi Augustovi, předal seznam anglických zrádců, který našel na dvoře francouzského krále. V čele seznamu byl Jan, jeho poslední syn, kterého měl rád a kterému přál. Když Jan viděl, že jeho otec je v úzkých, zradil ho také. „Už jsi mi toho řekl dost!“ zvolal král, „nezáleží mi už ani na mně, ani na ničem jiném!“ Pak začal blouznit a zemřel na krvácení do mozku. Jindřich II. byl velký král, cynický, realistický a přísný, ale vcelku blahodárný (1154-1189). 95

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

II.

„Po státníkovi nastoupil na trůn bludný rytíř.“ Richard, kterému někteří říkali „Lví Srdce“, ale Périgorďan Bertrand z Born mu přezdíval „Richard Ano a Ne“, měl některé rysy svého otce - veškerou prudkost Plantagenetů, jejich nezřízenou lásku k ženám a jejich odvahu. Jindřich však šel za praktickými a rozumnými cíli. Richard vyhledával dobrodružství a pohrdal každou moudrostí a rozvahou. Jeho život byl jako záchvat zuřivého násilí“. Jako básník a trubadúr, jako přítel všech válečnických hradních pánů v Périgordu si přál v životě hrát romantickou roli rytíře. Na počátku feudálního zřízení mělo rytířstvo za udělení pozemků pouze sloužit jako jezdectvo. Církev a básníci však tuto původní úmluvu obohatili a slovo rytíř spojili s daleko krásnějšími představami. Pasování na rytíře se stalo křesťanským obřadem. Mladý rytíř se koupal v symbolické očistné lázni (jako později rytíři Koupelového řádu - Ordre of Bath), jeho meč byl položen na oltář a rytíř musel ve zbroji držet noční stráž v kapli. Rytířský meč měl dvojí ostří, „protože jedním měl rytíř tnout boháče, který utlačoval chudáka, a druhým silného, který utlačoval slabého“. Ale anglický lid naneštěstí shledával, že skutečné činy rytířů se od této ušlechtilé zásady hodně lišily. „Muži, kteří by měli svou sílu užívat proti nepřátelům kříže, se mezi sebou bijí v opilosti, válejí se, lenoší a rozkládají se ve svém ostudném životě. Poskvrňují jméno rytířstva.“ Přes některé dobré vlastnosti nebyli nikdy válečníci krutější než někteří středověcí rytíři. Nejednou vyvraždili celá města, muže, ženy i děti. „Určitá zdvořilost vůči ženám stejné společenské třídy nebo k jiným zajatým a odzbrojeným rytířům,“ to je celý výsledek chvályhodného úsilí církve učinit válku humánnější. Dokonalým příkladem takové povrchní zdvořilosti a takové podstatné krutosti je právě Richard Lví Srdce.

III.

Velkou rytířskou událostí v době vlády Richarda Lví Srdce byla třetí křižácká výprava, které se král zúčastnil spolu s Filipem Augustem. První dvě křižácké výpravy se Anglie prakticky netýkaly. Vypravili se na ně jenom někteří dobrodruzi, ale ani jeden velmož. V církevních účtech najdeme stopy nesčíslných Angličanů, kteří se zavázali, aby si odpykali nějakou vinu, k účasti na křížové výpravě. Ale v poslední chvíli zalitovali svého neprozřetelného slibu a vykoupili se zaplacením pokut. Arcibiskup Giffard, který zprostil jednoho kajícníka jeho křižáckého slibu, dodává: „Řečený John musí zaplatit z vlastních prostředků, aby přispěl na pomoc Svaté zemi, pět šilinků (sterlingů), když o to bude papežovou stranou požádán.“ Jeden rytíř se za cizoložství se ženou jiného 96

André Maurois - Dějiny Anglie

rytíře zavázal, že pošle do Svaté země na své útraty jednoho bojovníka a že v případě dalšího přistižení při činu zaplatí sto liber. Na sklonku vlády Jindřicha II. bylo křesťanstvo po Saladinových vítězstvích a pádu jeruzalémského království tak otřeseno, že i anglický král uvalil na zemi vysokou kontribuci - saladinský desátek. Tato daň je pozoruhodná tím, že to je první přímá daň, která postihuje veškerý - nemovitý i movitý - majetek a nikoli pouze pozemky. Byla však určena spíše na žold pro cizí vojska než na vyslání Angličanů do Orientu. Jindřich II. sice slíbil, že se vydá na výpravu, a jeruzalémský patriarcha mu s velkou okázalostí a slávou poslal klíče od svatého hrobu, ale král Jindřich se nikdy nenalodil a když mu to vyčítal Gerald Waleský, odpověděl: „Kněžstvo nás udatně podněcuje, abychom se vydávali v nebezpečí, protože samo v boji neutrpí žádné rány a nenese nikdy břímě, kterému se může vyhnout.“ Horlivost a romantismus neměl Jindřich II. v povaze. Ale Richard měl povahu úplně jinou. Jakmile dostal otcovské dědictví, vyprázdnil pokladnu, prodal několik hrabství a nalodil se.

IV.

Richard a Filip August, navenek přátelé, ale ve skutečnosti od okamžiku, kdy se Richard stal po otci králem, tajní sokové, odpluli do Jerusalema společně. Po zastávce na Sicílii mezi nimi začaly spory. Richard ztratil mnoho času čekáním na malé loďstvo, které pro něho muselo vystrojit Pět přístavů13. Těchto pět přístavů - Hastings, Dover, Sandwich, Hythe a Romey mělo pro námořnictvo stejnou úlohu jako lenní statky pro pozemní vojsko. Král propůjčoval baronům Pěti přístavů velké výsady za to, že mu v době války poskytnou lodě. Křižácká výprava Richarda Lví Srdce dala sice králi příležitost, aby osvědčil svou osobní statečnost, ale svatý hrob neosvobodila. Richard vzbudil u nepřátel svou smělostí a krutostí velkou nenávist. Saladin mu odmítl odprodat jeho zajatce a nechal je podřezat. Podle Joinvillea strašili Saracéni ještě dlouho po této válce své děti: „Mlč nebo zavolám krále Richarda a ten tě zabije...“ Když se Filip August vrátil do Francie, začal proti svému anglickému soupeři připravovat válku.

V.

Vliv křižáckých válek na dějiny Evropy i na dějiny Anglie byl přes jejich neúspěchy a přes zdrženlivost velké části anglické šlechty nesmírný. Západní duch si uvědomoval svou zvláštní povahu a svou odolnost vždy stykem s Orientem. Perské války spadaly do nejkrásnějšího období řecké civilizace. Také křižácké výpravy ohlašují začátek evropské renesance. Určují na 13

Angl. až dosud tradičně Cinque Ports - pozn. red.

97

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

tři století obchodní a námořní střediska světa. Marseille, Janov a Benátky - místa, kde se naloďovaly křižácké výpravy - se stávají velkými městy. Tady se staví hostince pro poutníky. Pořádek a bezpečnost Středomoří zajišťují vojenské řády, templáři a rytíři svatého Jana Jeruzalémského, které staví první velká křesťanská loďstva a budují první mezinárodní ozbrojenou moc. V době křižáckých výprav také začínají křesťané v Anglii i ve Francii nosit vousy a malovat si na štíty znaky. V evropském slovníku se objevila nová slova jako „tambor“ či „trumpeta“ (tromba) a stovky dalších výrazů. A konečně neúspěch křižáckých výprav bude mít vliv na námořní budoucnost Anglie, protože závora, která se zavřela vítězstvím islámu, přinutí lidi hledat pro obchod s Orientem nové cesty.

VI.

Válečné umění během těchto bojů poněkud pokročilo. Středověcí rytíři neměli prakticky žádnou taktiku. Když spatřili nepřítele, seskupili se ve tři velké houfy neboli šiky, kopí uvedli do útočné polohy a chráníce se štítem vrhli se na šik protivníka. Neexistovaly žádné zálohy, protože rytíř by považoval za urážku, kdyby se nezúčastnil zahájení boje. Boje jsou proto jen vřavou mužů a koní. Pěchota nemá žádný význam. Ale křižácké války poučily evropské rytíře o významu poziční války. Hradby pevnosti Akkon zastavují křesťanská vojska a to stojí, podle Micheleta, životy více než statisíce mužů. Výhody tehdy byly na straně obránců a nikoli na straně útočníků, kteří ztékali pevná postavení. Na hradby o síle patnáct až třicet stop prostě tehdejší katapulty a střelomety nestačily. Dobře vybudovaná pevnost bez jakýchkoli otvorů při zemi měla velkou schopnost odporu, omezovanou jenom možností zásobování. Pokud však nebyla vybudována na skále, bylo přece jen možné ji podkopat. Zákopníci skutečně usilovně pracovali a kryli se stříškou, která je chránila před šípy vystřelovanými obranou. Proti takovému útoku bylo vynalezeno podsebití, dlouhý dřevěný ochoz, přečnívající hradby, z něhož byli útočníci poléváni hořlavými látkami. Ale i podsebití, protože bylo dřevěné, mohlo být zapáleno; kamenná podsebití a flankovací věže odstranily mrtvé úhly a pevnost byla znovu téměř nezranitelná. Opevněné město ztratí svůj vojenský význam teprve vynálezem dělostřelectva. Dobytí Cařihradu Mehmedem II. je prvním důležitým příkladem použití dělostřelectva.

VII. 98

Richarda, kterého všichni evropští panovníci pokládali za nebezpečného muže, zrádně zajal při jeho návratu z křížové výpravy

André Maurois - Dějiny Anglie

rakouský vévoda a předal císaři Jindřichovi IV. Ten ho přes všechny jeho křižácké výsady uvěznil. Anglie se dozvěděla, že její král je zajat, že své vězení dobře snáší v pitkách se svými strážci a že výkupné bude činit sto tisíc liber. Ministři, kteří svého stále nepřítomného krále zastupovali jak nejlépe mohli, chtěli tuto ohromnou částku sebrat a snažili se rozdělit břímě daní na všechny společenské třídy (r. 1193). Zadali dvacet šilinků za jednotku rytířské půdy, čtvrtinu příjmů všech laiků a čtvrtinu světského důchodu kněžstva. Na chrámech pak žádali všechno jejich stříbrné náčiní a zlaté poklady a na klášterních řádech výnos ovčí střiže za jeden rok. Normandie musela zaplatit stejné poplatky. Sebraná částka byla přes tyto tíživé daně příliš malá. Císař však svolil, aby král Richard byl dočasně propuštěn na svobodu. V Richardově nepřítomnosti se pokusil zmocnit se vlády jeho bratr Jan Bezzemek, ale díky úsilí Huberta Gaultiera, canterburského arcibiskupa, který prokázal, že je stejně dobrý voják jako ministr, byl na hlavu poražen.

VIII.

Když se Richard vrátil, uvítali ho londýnští měšťané s velkým nadšením a slávou. Ale král, místo aby projevil za tuto překvapivou oddanost a věrnost svých poddaných vděčnost, přišel ihned s novými daněmi. Situace království byla nebezpečná. Filip August vpadl do Normandie, Akvitánie se bouřila, Anjou a Poitou se přikláněly k Francii. Richard, který chtěl Francii bránit, vystavěl jednu z nejkrásnějších pevností té doby, Chateau-Gaillard, která ovládala údolí Seiny. „Dobudu ji, i kdyby byly její hradby ze železa,“ prohlásil Filip August. „Uhájím ji, i kdyby byly její zdi z másla,“ odpověděl Richard. Ale neměl čas, aby svůj slib dodržel. Jeden z jeho vasalů, vikomt z Limoges, našel na jednom poli blízko svého hradu Chalus zlatou ozdobu, nepochybně římskou, a Richard, který tvrdil, že každý nalezený poklad patří králi, požádal o vydání šperku. Nejprve z toho nepatrného incidentu vznikla hádka, ale nakonec z něj byla válka. Richard byl při obléhání hradu Chalus zraněn šípem, jeho rána se zanítila a král dne 6. dubna 1199 pod stanem zemřel. Jeho tělo bylo pochováno ve Fontevrault a srdce v jeho dobrém starém městě Rouenu. Tak tento král, který vlastně v Anglii ani nesídlil, zůstal na věky svému království vzdálen. Dějinám Anglie snad ani nenáleží. „Špatný syn, špatný bratr, špatný manžel a špatný král,“ říkalo se o něm. Když jej však soudíme, musíme vzít v úvahu jeho legendu, jeho popularitu a věrnost jeho národa. Stejně jako někteří kondotiéři z doby renesance nebo někteří prostopášníci z osmnáctého století byl kdysi i on dokonalým ztělesněním typu muže, který dnes zavrhujeme, ale který tehdejší veřejné mínění obdivovalo. 99

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

100

André Maurois - Dějiny Anglie

V.

I.

MAGNA CHARTA

Ve středověku lidé svým králům mnoho odpouštěli, protože i nejhorší král byl lepší než sebekratší bezvládí. Jan Bezzemek byl první král, který dokázal proti sobě spojit všechny poddané. Svou oslnivou bystrostí to byl pravý Plantagenet, byl skvělý diplomatický a vojenský taktik, proslulý svůdce žen, znamenitý lovec, ale vyznačoval se i krutostí a nízkostí duše. Jindřich II. a Richard Lví Srdce měli v sobě něco velikého, ale Jan Bezzemek byl jen odporný. Zradil otce i bratry. Celá Evropa ho podezřívala, že dal zavraždit svého synovce Artuše Bretaňského jako možného uchazeče o trůn. Filip August jako jeho lenní pán ho povolal ke svému dvoru a po uplynutí stanovené lhůty, když se Jan nedostavil, ho obvinil z věrolomnosti a zbavil všech francouzských lén. Podle svého výkladu feudálního práva začal Janovi brát jedno panství po druhém. V roce 1204 obsadila Francie i přes chytrý manévr Jana Bezzemka na záchranu Chateau-Gaillard znovu Normandii, v roce 1206 přišel Jan o Anjou, Maine, Touraine a Poitou. Deset let po smrti Jindřicha II. byl prakticky konec anjouské říši. Zůstala jen Akvitánie, a ta se dala jenom těžko držet, protože angličtí baroni se ochotně bili na obranu Normandie, kde měli své lenní statky, ale zdráhali se táhnout ve službách nenáviděného krále za nějakým pro ně celkem zbytečným dobrodružstvím do Gaskoňska.

II.

Jan Bezzemek, který válčil s francouzským králem a měl spory s anglickými barony, se ke všemu ještě rozkmotřil i s církví. Protože canterburští arcibiskupové byli téměř vždy prvními ministry anglických králů, je celkem přirozené, že si králové osobovali právo na jejich výběr. Na totéž právo si však, jak známo, dělali nárok jednak biskupové a jednak canterburští mniši. Papež Innocenc III. si za vlády Jana Bezzemka povolal do Říma všechny tři svářící se strany a překvapivě jim oznámil vlastního kandidáta - Štěpána z Langtonu, povahou i vědomostmi znamenitého kněze, který již dlouhou dobu žil v Římě. Jan se rozzuřil, odmítl uznat preláta, kterého, jak prohlásil, zná jenom jako člověka „žijícího odjakživa mezi jeho nepřáteli“, a zmocnil se arcibiskupských statků. Papež na to odpověděl obvyklým způsobem, vyhlásil pontifikální sankce. Uvalil na anglické království církevní klatbu, kostelní zvony 101

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

zmlkly, mrtvým se nedostalo církevního pohřbu. Pobouření věřících bylo veliké. Přesto moc království jako instituce byla tehdy již taková, že nedošlo k žádnému povstání. O rok později vyobcoval Innocenc III. Jana z církve. Nakonec ho sesadil z trůnu a uložil Filipu Augustovi, aby podnikl proti odbojné Anglii křižáckou výpravu. Situace byla nebezpečná. Na hranicích se začali bouřit Walesané a Skotové. Král povolil. Pokořil se před papežským legátem, přijal Langtona a pokrytecky mu řekl: „Vítám vás, milý otče!“ Ale krátce poté, když se zase cítil pevně v sedle, se pokusil uzavřít spojenectví na pevnině s hrabětem flanderským a Ottou z Brunswicku proti Filipu Augustovi. Nová důležitá věc v dějinách baronstva: baroni mu odmítli poslušnost. Nejprve prohlásili, že nechtějí bojovat pod vyobcovaným králem - Jan tehdy ještě nedostal papežovo odpuštění - a potom se vymlouvali na svoji chudobu. Jan musel odjezd odložit a podpořil spojence jenom pomocnými zálohami. Tato koalice byla v příštím roce (1204) rozdrcena u Bouvines. Bitva u Bouvines byla nejen vítězstvím Kapetovců, kterým se právě její zásluhou podařilo sjednotit francouzské království, ale také zajištěním anglických svobod, protože kdyby se Jan vrátil do Anglie jako vítěz v čele svých brabantských žoldnéřů, krutě by se pomstil anglickým pánům za odmítnutí vojenských služeb. Z francouzského panství mu zůstalo jenom Gaskoňsko a přístav Bordeaux. Angličtí historikové považují Bouvines za jedno ze šťastných dat v anglických dějinách, protože tato porážka, která zničila Janovu prestiž, se stala předzvěstí Velké listiny svobod.

III.

Mezi Janem a barony muselo nutně dojít ke konfliktu. Baroni snášeli tyranskou vládu Jindřicha II., protože to byl mocný, vítězný a všemi vážený král, jemuž se nikdo neodvážil postavit na odpor. Ale proč by trpěli svévoli poraženého a všemi nenáviděného panovníka? V roce 1213 vyvolal velké nadšení arcibiskup Langton tím, že tajně svolal barony a přečetl jim starou listinu Jindřicha I., na kterou již všichni zapomněli a která zaručovala úctu k právům a platným obyčejům poddaných. Na dalším shromáždění baroni přísahali při ostatcích svatého Jana, že se s králem nesmíří, pokud nesloží přísahu, že se bude touto listinou řídit. V roce 1215 předali Janovi ultimátum a vypověděli mu věrnost (diffidatio), což muselo předcházet přímému vyhlášení války nehodnému panovníkovi. Král se pokusil dostat na svoji stranu svobodníky a povolat žoldnéře, ale nakonec musel přiznat, že celá země stojí proti němu. Obyvatelé Londýna přivítali malou armádu baronů s nadšením. Janovi předci by v 102

André Maurois - Dějiny Anglie

podobném případě svolali fyrd. Situace se ale změnila. Reformy provedené Jindřichem II, které oslabily šlechtu, ji zároveň přiblížily poddaným. Spory mezi zámkem a vesnicí byly stále řidší. Uvalení klatby na království zbožný lid velice pobouřilo. Volání po bývalých svobodách se zamlouvalo všem společenským třídám. Král marně zuřil. Co mohl dělat? Hlavní město bylo v rukou vzbouřenců. Žádný správní úřad nepracoval. Jan bez přístupu k pokladně neměl najednou žádné důchody. Musel ustoupit. Král svolil, že se sejde s barony na louce u Runnymedu mezi Staines a Windsorem, a tady podepsal Velkou listinu svobod (Magna charta).

IV.

Význam Velké listiny se jednou přeceňoval a jindy podceňoval. Především je však třeba si uvědomit, že je to listina sepsaná v roce 1215, tedy v době, kdy na moderní pojetí svobod ještě nebylo ani pomyšlení. Pokud král ve třináctém století udělí některému místnímu pánovi výsadu, že si může vydržovat vlastní soudní dvůr, nebo nějakému městu, že si může samo volit úředníky, jsou to výsady, kterým se v tehdejší řeči říká „svobody“. Magna charta potvrzuje v hlavních bodech, že král má respektovat získaná práva. Dnešní průměrný člověk věří v pokrok a volá po reformách, pro člověka z roku 1215 „zlatý věk byl v dávné minulosti.“ Baroni neviděli v přijaté listině nový zákon, pouze chtěli, aby král ctil jejich staré výsady. Jak přinutit krále, aby respektoval feudální výsady? To byl jejich jediný problém. Naštěstí při přípravě textu Charty nebyl tento problém formulován takto přímo, takže budoucí generace mohly v tomto dokumentu číst i tyto obecnější zásady: „Existují státní zákony, existují práva, která náleží obci. Král je musí respektovat. Jestli je poruší, končí závazek oddanosti a poddaní mají právo se vzbouřit.“ Význam Velké listiny je spíš v tom, co otevírá, než v tom, co ve skutečnosti je. Pro následující pokolení bude „listinou anglických svobod“ v moderním smyslu slova a do patnáctého století musí každý král během své vlády několikrát přísahat, že bude důsledně dodržovat její znění. Za Tudorovců upadne listina v zapomnění, ale pak se znovu vynoří jako protiváha božskému právu za vlády Jakuba I.

V.

Je ještě jedna moderní zásada, o níž se věřilo, že ji lze vyčíst z Velké listiny: „Žádné zdanění bez zastoupení.“ Baroni však ve skutečnosti jenom žádali, aby král, když chce vybírat mimořádné daně, nepředvídané obvyklou feudální smlouvou, musel požádat o výslovný souhlas Velkou radu, barony a hlavní držitele pozemků. Není tu ani slovo o tom, že by vyměření poplatků a daní nevolníkům předpokládalo jejich zastoupení. Jediným 103

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

předvídaným případem, který se netýkal baronů, bylo město Londýn, jež svou podporou vzpoury dosáhlo postavení kolektivního držitele půdy. O Velké listině se konečně tvrdilo, že obsahuje zárodky budoucího habeas corpus14. Její příslušná část zní: „Žádný svobodný muž nebude uvězněn nebo vypovězen ani jinak zničen, pokud se tak nestane zákonným rozsudkem jemu rovných nebo zákonem země.“ Tento text měl tak, jak mu rozuměli runnymedští baroni, velmi omezenou platnost, znamenal pouze, že šlechtic může být souzen jen sobě rovnými a svobodný muž jen svobodnými muži a měl podle autorů dokumentu čelit libovůli královských soudců. Ale jednou - až se i nevolníci stanou svobodnými lidmi - bude jeho důsledkem právní ochrana obyvatel Anglie. Dvaceti pěti členný výbor, který tvořili kromě starosty Londýna jenom baroni, byl pověřen rozhodováním o stížnostech proti koruně. Král musel svým poddaným nařídit, aby přísahali poslušnost tomuto výboru, a pokud by sám odmítl jeho výrok, měli baroni právo pozvednout proti němu zbraně.

VI.

Magna charta sice není moderním dokumentem, jak se někteří jednotlivci snažili dokázat, ale přesto znamená konec anglonormanského období nekontrolované monarchie. Kdyby synové Jindřicha II. měli schopnosti svého otce a kdyby baroni nebyli nejmocnější ozbrojenou silou království, mohl Anglii ovládat již od třináctého století absolutní mocnář neodpovědný nikomu. Magna charta oživuje feudální pojetí omezené monarchie. Anglická ústava je „dcerou feudalismu a obecného práva“. Feudální zřízení do ní vnáší myšlenku platných zvyků a nabytých práv, které je třeba respektovat, Common Law, obecné právo, které rozšířili soudci Jindřicha II., spojuje národ v úctě k určitým ochranným pravidlům, která stojí výše než sám panovník. Ale v roce 1215 neměly ještě k těmto myšlenkám, které nám jsou jasné, široké vrstvy přístup. Magna charta byla tak málo lidovým dokumentem, že byla přeložena do angličtiny teprve v šestnáctém století.

VII.

Okamžitě po podpisu Charty přemýšlel král Jan, jak by se jí zase zbavil. Jeho vztek byl tak veliký, že se válel po zemi a hryzal kousky dřeva. „Dali mi pětadvacet nadkrálů,“ řval. Pak se uchýlil ke své 14

Habeas corpus act, anglický zákon z roku 1679 na ochranu osobní svobody, který přesně stanovil podmínky zatčení - pozn. red.

104

André Maurois - Dějiny Anglie

proradné a pružné diplomacii a obrátil se na papeže Innocence III., se kterým se již smířil, aby se nechal zprostit přísahy dodržovat proklatou listinu. Papež rozhořčený vzpourou, kterou podnítil jím samým vybraný arcibiskup, vyobcoval občany Londýna z církve. Londýnští měšťané však na radu Langtonovu nechávali klidně dál vyzvánět zvony a sloužit mše, jako by se nic nestalo. Papežova pravomoc nad Anglií, příliš vzdálenou od Říma, byla stále slabší. Filip August, který si stejně jako kdysi Vilém Dobyvatel potrpěl na to, aby dával svým ambicím háv zákonnosti, využil těchto okolností a pokusil se prohlásit anglickým králem svého syna Ludvíka, který byl manželem neteře Jana Bezzemka. Prohlašoval, že Jan byl za vraždu Artuše Bretaňského odsouzen k smrti. Ztratil prý tak právo na korunu, a protože tento rozsudek byl vynesen dříve, než se mu narodil syn, je zákonným dědicem anglického trůnu Ludvík Francouzský. V roce 1216 přistál Ludvík v Kentu a s podporou velkého počtu anglických baronů uspořádal na krále hon. Ale celé drama rázně rozuzlil osud. Jan Bezzemek zemřel dne 19. října 1216 na poruchu trávení, kterou způsobilo nemírné požití broskví a mladého moštu.

105

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VI.

I.

OBCE: MĚSTA A CECHY

Abychom pochopili, jak se poté, co byla přijata Magna charta, postupně změnil feudální dohled v dohled parlamentní, je nutné v prvé řadě zabývat se nově vznikajícími silami ve středověké Anglii, a to jsou obce. Feudální právo chrání válečnického vlastníka a nepřímo jeho nevolníka. Ale společnost, kterou již neznepokojují nepřátelské nájezdy a která se pomalu obohacuje, nemůže zůstat jenom zemědělskou společností. Měšťané, obchodníci, studenti a vůbec všichni, kdo se vymykali z rámce feudální společnosti, si mohli zajistit svou bezpečnost jenom tím, že se sdružili. Obyvatelé jednoho města, řemeslníci jednoho cechu, studenti jedné university, mniši jednoho kláštera vytvoří obce, které si vynutí úctu. Město Londýn, jak víme, od časů runnymedského shromáždění zaujalo místo kolektivního pozemkového držitele.

II.

V době saských vpádů se většina malých římských měst rozpadla na trosky, některá však přetrvala. Londýn, Winchester, York, Worcester a další města nikdy nepřestala být městy. Ve třináctém století má Londýn přibližně třicet tisíc obyvatel, ostatní města nebo městysy - přibližně dvě stě - jsou daleko menší. Jaký je jejich původ? Některá města vznikla kolem kláštera, jiná vznikala v těch místech, kde se dala překročit řeka, jak o tom svědčí jejich jména, končící koncovkou ford (brod) nebo bridge (most), další pak byla křižovatkou cest nebo přístavem, ale téměř všechna jsou pevností. Slovo bourgeois (obyvatel města) pochází ze slova burgh (pevnost, hrad) a připomíná, že města byla po dlouhou dobu útočištěm. Měla hliněné nebo kamenné hradby a zvedací most jako královská pevnost v normanských dobách. Drobní majitelé pozemků v nich měli pro čas války nebo jiného nebezpečí vlastní dům, který v mírových dobách pronajímali. Středověká města, která byla svírána hradbami, nemohla růst, proto tu byly malé domy a úzké ulice. Doškové střechy byly příčinou mnoha velkých požárů. Tato města byla špinavá. První londýnská veřejná kašna pochází ze třináctého století a její voda byla určena k pití pouze pro chudé, ostatní, jenom 106

André Maurois - Dějiny Anglie

trochu movití, pili pivo. Odpadky se házely na ulici, ve kterých byl hrozný zápach. Čas od času smetla část obyvatelstva nějaká nakažlivá nemoc. Města zůstávala napůl vesnicí. Londýn měl své zelinářské zahrady uvnitř hradeb a starosta musel bez ustání obnovovat svůj příkaz nenechával prasata potulovat po ulicích. Když ve čtrnáctém století král rozpouští parlament, posílá „šlechtice za zábavou a lid na žně“. To dokazuje, že město se opravdu podílí na žních: práce soudů a universit je od července do října přerušena a vystřídána polními pracemi; od té doby existují každoroční „velké vagace“.

III.

V době normanského panství podléhá každé město nějakému šlechtici. Daně tu vybírá šerif. Měšťan spadá do pravomoci manského soudu. Bohatnoucí měšťané si postupně kupují „svobody“, tedy výsady. V jednom příběhu z dvanáctého století se vypráví o dvou chudých chlapech, které odsoudil manský soud, aby o svém majetkovém sporu rozhodli bojem. Oba se bijí od samého rána, slunce je již vysoko, jeden z nich, celý znavený, se nechá zahnat k hlubokému příkopu a hrozí mu, že do něj spadne, když tu jeho protivník - lítost vítězí nad zištností - na něj zavolá, aby dal pozor. Přítomní měšťané, jati soucitem, si kupují za určitý poplatek od svého pána právo rozhodovat v podobných sporech sami.

IV.

Když měšťané na pevnině ve třináctém století objeví „obec“ jako svého druhu spiknutí obyvatel jednoho města, kteří skládají přísahu, že se budou všichni vzájemně bránit, překročí toto slovo a myšlenka brzy průliv La Manche. Šlechtici jsou zděšeni. „Obec, nové a ohavné slovo... Výmysl, že poddaní budou platit jenom pevné daně a stanovené pokuty.“ Když město dostane statut kolektivního držitele půdy, je mu vymezeno i místo ve feudální soustavě. Má svůj soudní dvůr, kterému předsedá starosta, a svoji šibenici, vybírá vlastní daně a brzy bude povoláno i do Parlamentu. Města - ve Francii i v Anglii budou mít své znaky, své heslo, svoji pečeť, protože mají statut pána. Ve středověku jedinec - pokud není šlechtic - nic neznamená, ale obce jsou silou, a jako takovou ji uznává i zákon. House of Commons (Dolní sněmovna) nebude komorou obecného lidu, ale sněmovnou obcí - hrabství, měst, universit. Anglie nepřejde od osobního a feudálního svazku ke svazku vlasteneckému a národnímu, ale ke svazku mezi králem a stavy neboli obcemi království.

V.

Městu dvanáctého nebo třináctého století se nejvíce podobá sukh (orientální tržiště) ve Fezu nebo Marakeši. Všichni muži jednoho 107

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

řemesla jsou soustředěni do jedné čtvrti. Jsou tu ulice řezníků, ulice zbrojířů, ulice krejčích. Smyslem cechu nebo sdružení (korporace) je jednak ochrana členů před každou vnější konkurencí a jednak ochrana spotřebitele podle přesně stanovených pravidel. Středověké názory na obchod jsou v naprostém protikladu s názory dnešních liberálních ekonomů. Středověk nepřipouštěl myšlenku skutečné konkurence ani myšlenku svobodného trhu. Kupovat zboží na úvěr, aby se pak prodalo dál, byl přečin, kupovat zboží ve velkém, aby se pak prodávalo v malém, byl další přečin. Když některý člen cechu dohodl nějakou koupi zboží, mohl je kterýkoli další člen cechu, pokud o to stál, nakoupit za stejnou cenu. Žádný cizinec se nesměl ve městě usadit a nesměl zde provozovat řemeslo. Členství v cechu bylo dědičnou výsadou. Zpočátku se mohli chudí řemeslníci stát po šesti nebo sedmi odsloužených učednických letech mistry, později se cechy uzavřely. Středověk neznal „zákon nabídky a poptávky“. Tehdejší lidé se domnívali, že každé zboží má svoji „spravedlivou cenu“, která kupci umožní slušný život, ale žádné přemrštěné zisky.

VI.

Kupci přirozeně nebyli svatí a pokoušeli se tisíci podvůdky obejít cechovní pravidla a uniknout dozoru městského úřadu. Pekaři dělali bochníky, které neměly předepsanou váhu, a když si pak zákazníci přinášeli na pečení vlastní těsto, schovali pod pult učedníka, který před sázením do pece kus těsta ukradl. Trestali je tím, že je vystavili na pranýř s jejich podvodnými bochníky přivázanými okolo krku. Kupci, který prodával špatné víno, vylili jeho zbytek na hlavu. Řezníkovi, který prodával zkažené maso, upekli jeho špatné zboží přímo pod nosem, aby si do sytosti užil jeho zápachu. Ale zisk podněcuje stejně bujně vynalézavost těch, kteří podvádějí, jako píli těch, kteří pracují. Kupci se i přes sebevětší přísnost pravidel cechu obohacovali. V roce 1248 blahobyt města Londýna velmi rozhořčil krále Jindřicha III., který nemohl sehnat dost peněz pomocí daní, a tak musel prodat část svého stříbrného náčiní a šperků, a tu se dozvěděl, že je koupili londýnští kupci. „Jsem si jistý,“ řekl vztekle, „že kdyby se prodávaly poklady císařského Říma, toto město by je všechny skoupilo. Ti londýnští šaškové, kteří si mezi sebou říkají baroni, se nacpali penězi až k prasknutí. Tohle město je opravdu bezedná studna.“ Londýn měl ve středověku velkou politickou moc. Ozbrojení občané, tlupy učňů neustále připravené k účasti na každém povstání, byli zálohou pro armády, jednou krále krotili a podruhé podporovali. 108

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

Středověké obchodní způsoby později přísně odsoudili ekonomové osmnáctého století, a je jisté, že cechy stejně jako každá lidská věc se zneužívaly. Ale soustava cechů měla také svoje velké přednosti. Potlačení zprostředkovatelství a znemožnění jakékoli spekulace byly až do poloviny čtrnáctého století příčinou mimořádné stability života na venkově. Středověk nepoznal umělý vzestup a pokles cen, jímž trpíme my. Zkoumáme-li stavební náklady starých budov, překvapí nás jejich láce. Thorold Rogers vypočítal, že náklady na stavbu věže Miltonovy koleje v Oxfordu nečinily víc než sto čtyřicet dvě libry. Dnes by to stálo daleko víc a to nebyli zedníci v té době placeni nijak špatně. Odkud se bere ten rozdíl? Bylo málo prostředníků. Když se zámožný člověk rozhodl vystavět zámek nebo kostel, najal si kamenolom, nařezal si stavební dřevo ve vlastním parku, nakoupil rumpály a byl sám sobě podnikatelem. Když si měšťan přál třeba stříbrný pohár, koupil si kov, smluvil si se zlatníkem jeho ciselování a po zvážení hotového poháru si nechal vrátit zbytek dodaného kovu. Cech chránil před výstřelky konkurence jak kupujícího, tak prodávajícího. Cech byl usměrňujícím faktorem.

VIII.

Cizinci se nesměli věnovat drobnému obchodu sami, vždycky ho museli provozovat společně s anglickými kupci. V Londýně měla svá skladiště liga vlámských měst, ale hlavně hansovní liga (Hamburk, Brémy a Lübeck). Dům hansovní ligy - Steelyard - byl opevněn; němečtí kupci, vesměs svobodní, tu žili společně a řídili se stejnými pravidly jako templáři nebo johanité (maltézští rytíři). Od Angličanů kupovali kovy a vlnu, sami přiváželi hedvábí, šperky a koření, které dostávali z Orientu přes Bagdád, Trapezunt, Kyjev a Novgorod. Francouzští kupci z Amiensu a z Corbie měli v Londýně také svoje organizace. Tito cizinci - Francouzi, Němci, Janované, Benátčané - měli povoleno jezdit na výroční trhy. Výsadu pořádat tyto trhy propůjčoval městům a opatstvím král. Měly dvojí význam. Angličtí výrobci mohli na trzích najít daleko více kupců než na běžných městských tržištích a obyvatelům jednotlivých hrabství dávaly příležitost získat zboží, které si ve svých malých městech nemohli koupit. Do osmnáctého století nebyly ve většině vesnic žádné krámy. Na výročním trhu si rychtář koupil nasolené ryby a prodal vlnu ze střiže panství, dostal tu také dehet, který potřeboval na označení ovcí. Když byl výroční trh v Stourbridgi, vyrostlo tam skutečně dřevěné město. Chodilo se tam až z Londýna. Byli tu lombardští směnárníci se svými vahami, benátští kupci rozkládali hedvábí a samet, skleněné zboží a šperky. Bruggští Vlámové přinášeli proslulé plátno a krajky. Řekové a Kréťané vykládali hrozinky, mandle a někdy i několik 109

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

vzácných kokosových ořechů, po kterých byla veliká poptávka, protože jejich skořápky se zasazovaly do ciselovaného stříbra. Hamburští a lúbečtí kupci platili za balíky vlny z anglických hrabství kořením dováženým z Orientu. Šlechtici si tu kupovali koně a oděvy podšité kožešinou. Zřízenci královského pokladu chodili sem a tam a vybírali dovozní poplatky. Ale král, který jim chtěl usnadnit jejich povinnost, brzo určil jenom jedno město, jímž muselo procházet všechno zboží dovážené do království. Tím městem, kterému se říkalo the staple, francouzsky estaple (z toho vzniklo slovo étape - zastávka a jméno města Etaples), byly zprvu Bruggy a potom Calais. Tak se začíná ve středověké Anglii rozvíjet velkoobchod, ale i průmysl, jejich význam je však v této dosud feudální a zemědělské zemi stále nepatrný.

110

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

I.

OBCE: UNIVERZITY

Mezi jedenáctým a třináctým stoletím je křesťanství v Evropě něco jako jednotná duchovní říše. Kněží všech zemí mluví latinsky, církev hlásá jedinou víru, křižácké výpravy jsou společnými podniky křesťanských králů, rytířské řády (templáři a johanité) mezinárodním vojskem. Ve středověku byly intelektuální styky, přestože komunikační prostředky nebyly tak rychlé jako dnes, možná četnější a užší než v naší době. Slavný učitel, ať už Ital, Francouz nebo Angličan, přitahoval studenty ze všech zemí a ti mu rozuměli, protože přednášel latinsky. Učenec jako Jan ze Salisbury (1120-1180) nejdříve studuje logiku u Abélarda v Paříži, pak odchází do Chartres poslouchat lekce Viléma z Conches, nejméně desetkrát přejde Alpy, aby poznal pravdu římskou, a nakonec studuje v Anglii. Instituce, které prospívají v jedné zemi (university, obce), napodobuje celá zbývající Evropa.

II.

Ve starověku university neexistovaly. Řekové zakládali školy filosofů, jako byla stoa nebo akademie, ale nikdy je ani nenapadlo soustředit tři tisíce studentů do jednoho města jako později v Oxfordu. Na jedné straně byla řecká města příliš malá a na druhé straně neexistovala organizovaná církev, která by mohla mladým lidem, vzdělávajícím se v některém oboru, poskytnout peněžní podporu. Slovo universitas původně označuje jakýkoli spolek. Proto se ve třináctém století mluví o obci nebo universitě učitelů a studentů naprosto stejně jako o obchodním cechu. Taková universita je vlastně korporace, která chrání profesory a jejich žáky jednak proti církevním autoritám, jednak proti obyvatelům města. Úředním názvem vysokých učení, která od roku 1000 vznikají v Salernu a pak v Pávii, Bologni a Paříži, je studium nebo studium generale. Tady se vyučuje občanské právo, církevní právo, latina, Aristotelova filosofie, medicína a matematické vědy. Po velkém úspěchu Abélardově vítězí v Paříži dialektika. Student se tu učí, tak trochu jako kdysi u sofistů, nalézat důvody pro i proti určité teorii a například způsob, jak sladit Aristotela s křesťanským učením.

111

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

III.

Z pamětí Jana ze Salisbury můžeme poznat, že již ve dvanáctém století pochopili opravdoví duchové, že dialektika je užitečná pro probuzení ducha, pro jeho tříbení a obohacování slovníku abstraktními pojmy, ale že přesto nevede k žádné skutečné pravdě. Když se jeden někdejší anglický student vrátí po svých cestách do Paříže, řekne: „Rád jsem na pahorku svaté Jenovéfy navštívil všechny své bývalé druhy, s nimiž jsem se rozešel a které stále ještě baví dialektika, a znovu si s nimi pohovořil o starých námětech našich debat. Zjistil jsem, že nepokročili ani o krůček dopředu. Nezdá se, že dosáhli svého cíle při řešení starých otázek, ani že by přidali ke svým znalostem třeba jenom stín nějaké these... Určitý pokrok udělali pouze ve zběhlosti. Odnaučili se skromnosti, neznají umírněnost, takže jsem nad jejich vyléčením musel udělat kříž. Tak mě zkušenost přivedla k jediné bezpečné pravdě, že dialektika může sice prospět jiným učením, ale je neplodná a mrtvá, pokud chce být soběstačná.“ Scholastickou logiku však nelze soudit příliš přísně, protože právě ona naučila lidského ducha přesně myslet. Galileo dluží Aristotelovi mnohem víc, než se na první pohled zdá. Idea, že dílo boží je rozumné a že je možno je postihnout obecnými zákony, umožnila vědecké bádání.

IV.

Obliba klasických studií nikdy v Anglii úplně nepohasla. V době saských vpádů třímaly pochodeň irské kláštery, potom přišlo krásné období severoanglické, northumberské kultury, a když Dánové zničili Bedovu a Alcuinovu školu, zachránil Alfréd z latinské a řecké kultury všechno, co mohl. Normané měli nižší školy, kde se děti učily zpívat latinské hymny a často i číst, měli klášterní školy pro ty, kteří chtěli vstoupit do stavu laického kněžstva, a konečně měli grammar schools, školy často rovněž řízené mnichy, na kterých se učila za vydatné pomoci bití latinská gramatika. Přesto ve třináctém století vládla hluboká nevědomost, a to i mezi kněžími. V roce 1222 nařídil arcibiskup Langton biskupům, aby vyzkoušeli kněze svých diecesí a přesvědčili se, jak se vyznají v kanonických knihách Svatého písma. Zpráva, kterou podal William, děkan ze Salisbury, je žalostná. Jeden farář, kterého se ptali na mešní kánon a na modlitbu Te igitur clementissime pater (Tebe, nejmilostivější Otče), nepoznal pád zájmena te, ani které slovo toto zájmeno řídí. „A když jsme na něm chtěli, aby hledal slovo, které by je mohlo nejspíš řídit, odpověděl: ‘Pater, protože On řídí všechny věci’. Zeptali jsme se ho, co je to clementissime, v jakém je pádu a jak se skloňuje, nevěděl. Tázali jsme se, co znamená clemens, to také nevěděl. Je 112

André Maurois - Dějiny Anglie

naprosto nevzdělaný.“ Básník Langland, který žil v letech 1332 až 1400, vkládá jednomu knězi do úst: „... Byl jsem knězem a pastýřem plných třicet let, přes to však neumím stupnice, zpívat, ani číst v Životě svatých, mnohem lip dovedu vyplašit z brázdy zajíce, než odříkat první žalm nebo jej ve své farnosti vyložit.“ Když se Ludvík z Beaumontu stal v roce 1316 durhamským biskupem, nerozuměl latinsky. Při slavnostním vysvěcení nemohl za živého boha přečíst své vyznání víry. Když došel ke slovu „metropolita“, které nebyl na několik pokusů schopen vyslovit, nakonec francouzsky vykřikl: „Dělejme, že jsem to přečetl!“ University se pokusí vychovat vzdělanější kleriky. První universitou v Anglii byla universita v Oxfordu.

V.

Oxford byl již dávno jedním z nejvýznamnějších měst království. Před založením university tu již dlouhou dobu učili v kostelích vynikající učitelé. Když Gerald z Walesu, přítel Jindřicha II., dopsal své Dějiny dobytí Irska, „rozhodl se je veřejně přečíst v Oxfordu, kde se mohl setkat s nejznámějšími anglickými kleriky. Předčítání trvalo celé tři dny, první den si dějepisec pozval a hostil městské chudé, druhý den doktory a kleriky, třetí den konečně měšťany a vojáky... To byl ušlechtilý a nákladný počin, ale do určité míry tak vzkřísil i staré časy předčítané poesie.“ Skutečnou universitou se stal Oxford teprve v okamžiku, kdy Jindřich II. povolal v době svého sporu s Becketem z Paříže anglické kleriky. Cambridge získal svůj význam v roce 1209, když se sem přistěhovalo mnoho studentů a profesorů z Oxfordu na protest proti nespravedlnosti oxfordského starosty, který dal za vraždu jedné ženy pověsit tři nevinné studenty. První universitou ve Skotsku byla universita v Saint Andrew, založená na začátku patnáctého století.

VI.

Ve středověku nestudovali v Oxfordu a Cambridgi urození mladíci, aby se zde naučili šlechtickým mravům a poznali společenský výkvět svého pokolení, ale chudí klerikové, kteří se tu připravovali na církevní dráhu nebo na dráhu správního úředníka. Někteří z nich byli tak chudí, že tři studenti měli dohromady jen jedno studentské odění a že se živili pouze chlebem a polévkou. Tito klerikové, které chránila „výhoda kněžského stavu“, nevedli právě svatý život. Jejich bitky byly často krvavé a jejich mravy hodně volné. Založením kolejí měla být upevněna jejich kázeň, neboť předtím žili soukromě u městských obyvatel. Úroveň studia byla sotva průměrná. Roger Bacon si stěžuje, že studenti čtou více „Ovidiovy nesmysly“ než Senekova díla. Ale brzy se jim již nelíbí ani Ovidius a úroveň výuky klasické latiny dále klesá. Oblíbeným předmětem je zde 113

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

stejně jako v Paříži - poté, co Edmund Riche vzkřísil Aristotela - dialektika nebo logika.

VII.

Duch středověku byl metafyzický, a nikoli praktický. Avšak křižácké výpravy, které přišly do styku s arabskou vědou, a četba klasiků probudily v některých vzácných hlavách smysl pro vědeckou metodu. Prvním a nejproslulejším z těchto evropských učenců byl Roger Bacon, „středověký kníže myšlení“, jak říká Renan. Bacon byl nejdříve v Oxfordu, pak odešel do Paříže, kde vyučoval geometrii, aritmetiku a umění, jak používat při výzkumu nástroje. Určitě něco tušil i o kritické metodě. „Pokud jde o úsudek,“ napsal, „rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, dokud se neověří... Je tisíce zakořeněných omylů, které pocházejí z čistého výkladu, de nuda demonstratione.“ Bacon odsuzuje své vrstevníky pro jejich jednostranný zájem o scholastiku a tvrdí, že nejzávažnější tajemstva vědění zůstávají davu vědců skryta, protože jim chybí vhodná metoda bádání. Ale kdo se tenkrát staral o vědecké bádání ? I medicína je čistě teoretická a opírá se o Hippokratovo učení o „šťávách“. Roger Bacon, kterého donutila bída, poslechl radu svého přítele biskupa Grossetesta a stal se, aby se nějak protloukl, františkánem. Protože mu pravidla řádu nedovolovala vlastnit ani inkoust, ani pero, ani knihy, požádal papeže Klementa IV. o zvláštní úlevu. Klement IV. mu ji udělil. Jaké asi bylo v Baconovi zanícení pro poznání, když napsal sám bez opisovače svůj Opus Majus, skutečnou encyklopedii třináctého století ?

VIII.

University sehrály v politickém probouzení Anglie nesmírně důležitou úlohu. V Oxfordu se setkávali a navzájem poznávali studenti ze Skotska a jižních hrabství, z Walesu a východních hrabství. Společenské třídy se mísily stejně jako provincie. Duch Oxfordu byl nezávislý; když se Šimon z Montfortu pustil do svého statečného a krátkého boje proti absolutismu, postavili se studenti okamžitě na jeho stranu. Každá politická nebo náboženská půtka byla podnětem k universitnímu pozdvižení. V roce 1238 honili Angličané, Irové a Walesané jednoho papežského legáta, jehož lidé urazili několik mladých kleriků, ulicemi města a nakonec šípem zastřelili jeho kuchaře. „Kde je?“ křičeli, „Kde je ten lichvář, ten svatokupec, ten zloděj důchodů, ten nenasytný žrout peněz, který nás okrádá, aby naplnil cizincovy truhlice?“ Král 114

André Maurois - Dějiny Anglie

musel do Oxfordu poslat své ozbrojence, aby osvobodil římského preláta a uklidnil rozjitřené studenty. Církev si brzy uvědomila nebezpečí, které hrozí její jednotě od davu mladých rétorů, tak snadno ovlivnitelných každým novým učením, a použila k tomu, aby dostala university opět do svých rukou, nové náboženské řády.

VIII.

I.

OBCE: ŽEBRAVÍ MNIŠI

Církev, která pokládá za svůj pozemský cíl krotit a ukázňovat lidské vášně, je sama neustále ohrožována prudkými ohlasy těchto vášní. To je příčinou postupných reforem: v řádu svatého Benedikta, a to v Cluny a v Citeaux. Víra lidí ve třináctém století je stále prostá a silná, ale církev často neodpovídá jejich očekávání. V Anglii je i přes přísnost Řehoře VII. mnoho nižších kněží ženatých a jiní žijí v konkubinátě. A slib chudoby se dodržuje asi stejně jako slib čistoty. Anthony Beck, biskup někdy v roce 1200, má družinu sta čtyřiceti rytířů. Nic pro něho není dost drahé. Jednou v Londýně zaplatil za čtyři čerstvé sledě nehorázných čtyřicet šilinků jenom proto, že mu ostatní šlechtici nevěřili, že je koupí. Furiantsky získal tu nejdražší látku, jaká byla k dostání, a nechal z ní udělat čabraky pro své koně.“ Rozšířilo se svatokupectví. „Kostely, obročí, diecése, všechno se kupuje a prodává.“ Jeden opat, který se byl představit v Římě a který nebyl nijak silný v latině, vydává klidně dvacet tisíc liber, aby obměkčil své examinátory, examinatores suos emollire. Farní kněze, kteří by měli pobírat desátky od svých farníků, často některá opatství okrádají, protože farnosti jim podřízené musejí odevzdat všechny hodnotné desátky (obilí a vlnu), a ubohému vikáři pak zůstanou jenom ty méně hodnotné (zelenina a ovoce). Mniši - i když nemají všechny ty neřesti, které jim vytýkají tehdejší satirici - také nejsou žádným vzorem ctnosti a počestnosti. Svatý Bernard marně zakazuje cisterciákům stavbu honosných budov, velkolepá opatství, která v Anglii po mniších zůstala, svědčí jak o jejich výborném vkusu, tak o jisté neúčinnosti jejich řádu.

II.

Dva řády založené ve třináctém století lépe odpovídaly trvající lidové horlivosti ve víře než ty staré, a to řád františkánů a řád dominikánů. 115

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Tyto „žebravé“ řády již netvoří mniši, ale „bratři“, kteří neváhají odejít z kláštera a žít mezi svými bratry, obyčejnými lidmi, v úplné chudobě a naprostém pohrdání pozemskými statky. Řad minoritu, založený v roce 1209 svatým Františkem, na bratřích žádá, aby žili jenom z milodarů. Řád se rozšířil tak rychle, že v roce 1264 vládl generál františkánů osmi tisícům klášterů a dvěma stům tisícům bratří. Řád kazatelů, který založil v roce 1215 svatý Dominik, sleduje poněkud jiný cíl. Svatý Dominik, španělský kazatel, který viděl na jihu Francie rozmach albigenského kacířství a krvavá tažení Šimona z Montfortu, navrhl papeži, že bude bojovat s kacířstvím slovem, a ne mečem. Innocenc III. ustavení řádu povolil a jeho rozmach si v ničem nezadá s rozmachem františkánů, neboť v krátké době má mnichy ve všech zemích.

III.

Když v roce 1221 a v roce 1224 přišli františkáni a dominikáni do Anglie, okamžitě zahájili rozsáhlou činnost. V této zemi nemuseli bojovat s kacířstvím. Církev tady neohrožovali ani albigenští, ani valdenští. Ale zaostalost a ochladnutí ve víře byly příznaky stejně nebezpečnými. Prestiž papežství tu hodně utrpěla nemírným užíváním vyobcování z církve. Vzpomeňme si jen, že město Londýn se přes pontifikální klatbu odvážilo nařídit svým kněžím, aby sloužili mše. Pokud si církev chtěla udržet v Anglii své postavení, museli její noví misionáři působit na lidové vrstvy. Velký vliv, který měla na vytváření anglické společnosti, byl důsledkem toho, že církev byla vlastně jediným pojítkem mezi napůl barbarskými sedláky a cizí kulturou. A teď zbývalo toto poslání dovršit. Jednou z tragických stránek středověku je osamocenost a tím i určitá zaostalost vesničanů. Ale kdo mohl zajistit jejich spojení s okolním světem? Farní kazatel? Ten byl stejně zaostalý jako jeho farníci a stejně osamocený jako oni. Mnich? Mnich vedl ve svém klášteře svůj vlastní život, možná svatý, ale v každém případě egoistický. Tuto úlohu mohl splnit jenom žebravý mnich, který chodí z města na venkov a z venkova do měst, pak nějaký čas žije v klášteře se svými bratry a obnovuje si zásobu myšlenek, a pak se zase vrací mezi chudé. A žebravý mnich svou úlohu opravdu sehrál.

IV.

První skupina františkánů přeplula průliv La Manche v roce 1224. Bylo jich devět a jejich cestu zajistili svými milodary mniši z opatství ve Fécamp. Tato skupina odešla přímo do Londýna, kde jim v jedné škole poskytli malou světnici. V místnosti je bylo všechny vidět každý večer 116

André Maurois - Dějiny Anglie

kolem ohně, jak pijí spodek piva, který byl „tak hořký, že někteří z nich dávali přednost vodě“, jak říká s hrůzou a soucitem jeden z rukopisů tehdejší doby. K tomu přikusovali ten nejhrubší chleba, a když nebyl ani ten, jedli ovesnou kaši. V Cambridgi jim dal král deset marek, aby si koupili pozemek, františkáni postavili malou kapli, která byla „tak chudičká, že ji jediný tesař postavil téměř za jeden den.“ Řeholi naprosté chudoby zachovávali františkáni dlouhou dobu. Když si bratři chtěli postavit skutečný klášter, vzepřel se tomu jejich anglický provincial. „ Nevstoupil jsem do řádu, abych zvedal do výše klášterní zdi,“ prohlásil a rozkázal srovnat se zemí kamenný klášter, který pro své mnichy vystavěli měšťané Southamptonu. Svým mnichům, kteří prosili o podhlavníky, řekl: „Abyste povznesli hlavy k nebi, nepotřebujete takové malé kopečky.“ Lze si snadno představit, že tyto řády, které tak upřímně pohrdaly pozemskými statky, nesmírně působily na prostý lid.

V.

První z pravidel stanovených svatým Františkem, které jeho učedníci přestali dodržovat, bylo pohrdání poznáním. Svatý František odpověděl jednomu novicovi, který od něj chtěl žaltář: Já jsem váš breviář!“ Když se dozvěděl, že jeho řád dal světu velké vědce, byl z toho celý zoufalý. Svatý František by určitě Rogeru Baconovi nedovolil jako Klement IV., aby vlastnil inkoust a pero. Františkáni a do-mikáni však museli studovat aspoň theologii, kterou potřebovali pro svá kázání. Museli se připravit, aby mohli čelit různým námitkám. Velmi brzy byli na universitách úspěšnými soky neřeholního kléru. Mniši a kněží tyto žebravé bratry, jejichž bosé nohy a bídná strava byly němou obžalobou bohatých prebend a vzkvétajících opatství, na universitách viděli neradi. Chudí studenti je však vítali s důvěrou, kterou u nich dobře zaopatření kněží již dávno ztratili. V Oxfordu si františkánská škola získala skvělou pověst. Z této školy vyšli tři největší duchové té doby, Roger Bacon, Duns Scotus a Ockham, a právě tato škola pozvedla oxfordskou universitu na úroveň Sorbonny.

VI.

K prvním dvěma žebravým řádům přibyly během století další dva augustiniáni a karmelitáni. Později však stejně jako mniši před nimi začaly i tyto „čtyři řády“ stále více zanedbávat právě ty vědní obory, které je v minulosti tak proslavily. Nebylo by spravedlivé mít jim to za zlé, prostě si osvojily způsob života lidí, mezi nimiž žili. Ve čtrnáctém století je však tlustý a dobře živený „žebravý mnich“ oblíbeným terčem satiriků. Když pak bratři povolí svým přirozeným sklonům - obcházejí pravidlo, které jim zakazuje vlastnit koně tím, že jezdí na oslu nebo mezku, žijí v pohodlných klášterech, 117

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

které pro ně vystavěli bohatí kajícníci, oblékají si teplé šaty, dopřávají si v mnoha případech přepychu vybrané společenské výchovy -, ztrácejí nad chudými svou dosavadní moc. Když káže o apoštolu Pavlovi, že žil in fame etfrigore (o hladu a v zimě), člověk, jehož tučné růžové tváře svědčí o tom, že již dlouho dobře večeří, míjejí se jeho slova účinkem. V Chaucerových Canterburských povídkách se bratr již podobá rabelaisovským mnichům. Většina mnichů nebyla ve skutečnosti špatná, ale rozpor mezi pravidly jejich řádu a životem, jaký vedli, byl živnou půdou pro spravedlivé rozhořčení „čistých“. V zemi, která si po normanské a anjouské vládě začíná pomalu uvědomovat své národní zvláštnosti, museli bratři, kteří představovali poslední vlnu kontinentálního přínosu Anglii a kteří vyhlašují svou přímou závislost na papeži, dráždit hodně věřících. Konflikt mezi římskou a anglickou církví vypukne později, ale od této doby je už jeho sémě zaseto hluboko v myslích těch nejpřísnějších. A bude klíčit.

118

André Maurois - Dějiny Anglie

IX. JINDŘICH III. A ŠIMON Z MONTFORTU

I.

Když se po smrti Jana Bezzemka stalo zákonným králem devítileté dítě, Jindřich III. (1216), přimkli se okamžitě všichni baroni, které přivedla nenávist k otci do tábora Ludvíka Francouzského, opět ke koruně. V této šlechtě, i přes její cizí původ, narůstalo národní uvědomění. Ztráta Normandie, která znamenala konec jejich francouzských panství, spojila osud normanských šlechticů s osudem Anglie. Během královy nezletilosti zajišťovali bezpečnost země dva výborní vojáci, Vilém le Maréchal a Hubert z Bourgu. Konečně v roce 1227 dosáhl mladý král plnoletosti. Jindřich III. nebyl po svém otci ani krutý, ani cynický. Svou zbožností a prostotou připomínal spíše Eduarda Vyznavače, jemuž se obdivoval a na jehož počest obnovil Westminsterské opatství. Nebyl však vybaven na to, aby dokázal vládnout Anglii tohoto století. V době, kdy všechny skutečné síly země směřovaly k tomu, aby stanovily královské moci určitá pravidla, byl zastáncem neomezené vlády. V době probouzejícího se nacionalismu nebyl Angličanem. Když si vzal za manželku Aliénoru Provensálskou, obklopil se královninými strýci, a jeden z nich, Petr Savojský, postavil na břehu řeky krásný palác, který se dodnes jmenuje Savoy Court. Král však dosadil k moci nejen příbuzné své manželky, ale i příbuzné ze strany své matky z Poitou. Nespokojení baroni a měšťané začali reptat. „Anglie Angličanům!“ volali a hlas těch, kteří se stali Angličany teprve nedávno, nebyl určitě nejslabší. Nesmírně pobožný král, který vděčil papeži za to, že nad ním držel v době jeho nezletilosti ochrannou ruku, se nakonec prohlásil vasalem Svatého Otce a začal zjevně nadržovat Římu, který zasahoval do anglických církevních záležitostí na úkor anglického duchovenstva. Papež si zvykl udělovat svým italským chráněncům nejbohatší anglická beneficia a to ještě dříve, než se prebendy uprázdnily. Když se tito „provisorové“ neboli prozatímní opati stali opaty řádnými, zůstávali klidně v Římě, jmenovali vikáře a jeho prostřednictvím pobírali ze svých anglických statků důchody. Je snadné si představit vztek a zlobu místního kněžstva a vzrůstající pocit nepřátelství vůči papeži i králi.

II.

Neoblíbenost Jindřicha III. rostla po celých třicet let. Přestože sedmkrát potvrdil Velkou chartu, nikdy ji nedodržoval. Ceny tehdy v celé Evropě 119

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

stoupaly, neboť obnovená důvěra v měnu vracela peníze znovu do oběhu. Takové zvyšování cen samozřejmě zvyšovalo i náklady vlády. Baroni však nebyli ekonomové, a proto se král, kdykoli je požádal o nové mimořádné daně, setkával se stále větší nevolí. Protože se nechtěl vzdát svých tajných anjouských snů, pokusil se dobýt znovu zpět francouzskou říši a nechal se porazit u Taillebourgu. Když dostal od papeže (který hrál na své diplomatické šachovnici anglickým králem proti císaři) pro svého druhého syna Edmunda sicilské království, došla Angličanům trpělivost. To byl opravdu drahý dárek, kterého muselo být nejdříve dobyto; baroni bez obalu odmítli poskytnout na tuto výpravu jakoukoli pomoc, pokud král nebude souhlasit s jistými reformami. Jindřich III. svolal v roce 1258 do Oxfordu Velkou radu, na kterou se šlechtici dostavili proti veškeré zvyklosti ve zbrani. „Copak jsem vaším zajatcem?“ zeptal se král nesměle. Šlechtici ho požádali, aby přijal „oxfordský statut“, kterým přecházela vláda království na výbor pro reformy. Tento výbor měl právo dohlížet na pokladnu, jmenovat vrchního soudce, strážce pokladu a kancléře. Pokud by takový stav trval delší dobu, nahradila by oligarchie monarchii.

III.

Král slíbil, ale okamžitě využil taktiky svého otce a nechal se své přísahy papežem zprostit. Baroni protestovali, obě strany se pak dohodly na tom, že se podrobí výroku Ludvíka Svatého, francouzského krále, který se těšil v tehdejší Evropě velké vážnosti. Král a jeho syn, lord Eduard, se vypravili na poradu v Amiens hájit osobně svoji věc. Ludvík Svatý dal anglickému králi za pravdu, prohlásil „oxfordský statut“, který se příčil veškerému jeho politickému myšlení, za neplatný a uznal, že Jindřich má plné právo zaměstnávat jako své rádce a ministry cizince. Ale rozsudek, přestože byl hodně nejasný, nicméně uznal platnost Velké listiny. Nejkonzervativnější baroni vzali amienský výrok na vědomí, ale mladší a odvážnější strana zastávala stanovisko, že rozhodnutí je rozporné, protože nelze uznat Velkou listinu a zároveň prohlásit „statut“, který je jen její aplikací, za neplatný, a nakonec prohlásila, že boj povede dál. Hlavou této strany byl nejvýznamnější muž té doby, Šimon z Montfortu, hrabě z Leicesteru.

IV.

Tento bojovník za anglické svobody byl Francouz, ale jako dědictví po otci získal leicesterské hrabství, které bylo jeho rodině kdysi zabaveno Janem Bezzemkem. Jindřich III. mu je vrátil a stal se jeho poměrně

120

André Maurois - Dějiny Anglie

důvěrným přítelem. V roce 1238 Montfortův sňatek s královou sestrou Angličany silně pohoršil. Později mezi oběma švagry docházelo ke střetům. Jindřich byl netrpělivý a lehkovážný, Štěpán byl netrpělivý a vážný. Spor stíhal spor. Šimon se vydal na křižáckou výpravu a po návratu spravoval Gaskoňsko; zavedl zde znovu pořádek, ale s takovou krutostí, že si na něj gaskoňští poslové stěžovali přímo u anglického dvora. Král si švagra povolal, aby se obhájil. Šimon uraženě odpověděl, že muž jeho urozenosti nemá být pro rozmar nějakých cizinců znepokojován. Rozhovor byl stále ohnivější, a když Jindřich v zápalu vyslovil slovo zrádce, odpověděl mu Montfort: „To je pustá lež, a kdybyste nebyl můj panovník, pak by den, kdy jste to slovo vyřkl, byl pro vás neblahý!“ „Vrať se do Gaskoňska, ty pleticháři a milovníku bitek, a dostaneš tam stejnou odměnu jako kdysi tvůj otec!“ „Půjdu tam s radostí, a přestože jsi nevděčný, nevrátím se, dokud neudělám z tvých nepřátel tvé otroky!“ Když ho v roce 1253 v Gaskoňsku nahradil lord Eduard, dědic trůnu a jeho synovec, vrátil se Montfort zahořklý a roztrpčený do Anglie a tady se pak brzy stal vůdcem reformistické strany. Důvěrný přítel velkého biskupa a theologa Roberta Grossetesta, stejně zbožný jako on, pln nadšení a nadšení šířící, stal se tento hrabě z Leicesteru, kterého se hluboce dotýkaly všechny neduhy království, duší aristokratické opozice, jež se v Oxfordu na Velké radě pokusila zajistit si dohled nad královskou pravomocí. Po amienském výroku se tato opozice rozdělila. Mnoho šlechticů ustoupilo. Montfort se se svou obvyklou prudkostí rozčilil: „Byl jsem v mnoha zemích,“ prohlásil, „ale nikde jsem se nesetkal s tak malověrnými muži jako v Anglii... Ale i když nás všichni opustí, budeme - moji čtyři synové a já - hájit dobrou věc!“ A pustil se i přes četná odpadlictví znovu do boje.

V.

Pro toto období je příznačné, že se k politickému životu začínají pomalu probouzet „nové vrstvy“. Pro svůj budoucí význam ve veřejném životě jsou zajímavé hlavně dvě skupiny - venkovští rytíři a obyvatelé měst. Třída rytířů se za posledních sto let silně rozrostla. Od roku 1278 se stane rytířem a jako rytíř bude podléhat vojenské povinnosti každý svobodný muž, jehož základní roční důchod je dvacet liber. V souvislosti se stoupáním cen se mnoho drobných vlastníků stane chtě nechtě vlastníky takové rozlohy půdy, která je řadí mezi rytíře (knight’s fee). Již ve třináctém století počet malých venkovských šlechticů (budoucích squirů), plně zaměstnaných starostmi o pozemky a místními záležitostmi, kteří se naprosto liší od válečnického barona a dvořana, výrazně roste. Tito rytíři vytvořili zámožnou a váženou třídu, která ještě zvýšila svůj význam jako důležitý činitel hrabství, když byly zřízeny kočovné soudy. Jenom 121

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

pro připomínku: šerif při sestavování poroty nechal shromáždění nejdříve jmenovat čtyři rytíře a tito rytíři pak dále vybrali další dva rytíře na jednu setninu (hundred). Vznikla tak skupina mužů, kteří se ve svých krajích těšili velké vážnosti, a na které se ústřední královské úřady obracely s důvěrou, když chtěly znát smýšlení lidí v jednotlivých hrabstvích. V roce 1213 Jan Bezzemek připustil do velké rady čtyři rytíře za každý shire. Když v roce 1254 Jindřich III. potřeboval peníze a shledal, že mu vysoká šlechta není nakloněna, nařídil šerifům, aby se poradili se soudními dvory svých hrabství a aby tyto dvory poslaly po dvou rytířích z každého hrabství Velké radě svou odpověď. Podle všeho se domníval, že tito venkované ze strachu před královským majestátem nenajdou odvahu k odporu.

VI.

Mimořádná přítomnost několika rytířů na radě však samozřejmě ještě neznamená vznik moderního parlamentu. Slovo parliament se v Anglii používá už od roku 1239, ale zpočátku znamená jen samotný akt hovoru. Parlament je v té době rozprava Velké rady, a Velká rada jako taková zůstává stejně jako dřív soudním dvorem, který tvoří barones majores, povolávaní jednotlivě, a barones minores, povolávaných šerifem hromadně. V roce 1254 jsou tu rytíři jenom jakožto zpravodajové a v radě nezasedají. Neohrožený duch Šimona z Montfortu však musel jít mnohem dál. Po amienském výroku porazil slavný buřič královské vojsko u Lewesu na hlavu. Proti němu stál jeho synovec lord Eduard a část baronstva, na jeho straně však byla mladá šlechta, nadšení, ale špatně vyzbrojení londýnští měšťané, oxfordští studenti a hlavně vynikající waleští lučištnící, kteří tak nepřímo hájili nezávislost svého knížectví. Šimon měl kromě jiných darů i velké strategické schopnosti. Zajal krále i následníka a protože se rozhodl reformovat království, svolal v roce 1264 jménem krále parlament, na který se měli dostavit z každého hrabství čtyři „přísedící“ rytíři, zvolení, aby projednali spolu s preláty a velmoži záležitosti království.

VII.

Rukopisy té doby svědčí o tom, že politické myšlení nabývá postupně na odvaze. „Ti, kteří podléhají zákonům,“ píše jeden básník, „také zákony nejlépe znají, a protože jde o jejich vlastní záležitosti, budou je i nejlépe dodržovat.“ Šimon z Montfortu jako skutečná hlava vlády nechal vložit moc do rukou devítičlenného výboru, který jmenovali tři voliči. Právo určit tyto voliče udělil Velké radě. To již byl určitý náčrt ústavy, ovšem 122

André Maurois - Dějiny Anglie

ústavy stejně složité jako byla francouzská ústava Sieyèsova. Šimon z Montfortu si jistě nedovedl ani ve snu představit, čím jednou bude britský parlament, a je proto anachronismem mluvit o něm jako o prvním whigovi15. Tento velký muž správně pochopil, že v zemi se objevily nové síly a že budoucnost bude patřit tomu, kdo je bude umět využít.

VIII.

V příštím roce se novoty značné části baronů znelíbily a neochvějný Šimon z Montfortu se rozhodl více se opřít o nové společenské třídy. V roce 1265 svolal památný parlament, kterého se měli zúčastnit dva rytíři z každého hrabství a dva měšťané z každého města nebo městysu; tito pak byli povoláni writem zaslaným přímo městu, nikoli šerifovi. Tentokrát jsou tu shromážděny již všechny složky budoucího anglického parlamentu - lordové, zástupci hrabství neboli county members, i měst neboli borough members. Přesto nelze tvrdit, že tento pokus představuje počátek Dolní sněmovny, neboť zástupci hrabství i zástupci měst jsou na něm jenom jako „poradci“. Jejich přítomnost nám připadá důležitá, protože známe budoucí důsledky. Tehdejší lidé ji považovali bezpochyby za přirozenou. Rebel povolával své přívržence.

IX.

Lidovou politiku hraběte z Leicesteru pozoroval s hlubokým zájmem a mimovolným obdivem aspoň jeden člověk, a tím byl následník trůnu, lord Eduard. Povahou se nevyrovnal svému strýci, ale nebyl také zatížen vášnivým idealismem, tvořícím podstatu Šimonovy šlechetnosti, a tyto předpoklady mu předem zajišťovaly větší úspěch. Šimon z Montfortu, posedlý velikostí svých úmyslů, odmítal brát zřetel na lidské slabosti. Eduard, neschopný jakéholi nápadu, se ukázal schopnější v realizaci. Válečnou lstí unikl ze zajetí (předstíral, že zkouší koně jednotlivých šlechticů, kteří ho střežili, vybral si nejrychlejší zvíře, pobodl je k trysku a nebyl k dostižení), shromáždil pod svým velením věrné barony ze západních a severních území a poučen taktickými lekcemi, které mu dal právě jeho strýc, u Eveshamu Šimona porazil. Montfort se jako poctivý hráč upřímně obdivoval skvělému manévru, který byl přímou příčinou jeho zkázy. „U svatého Jakuba,“ zvolal, „postupují ve skvělém pořádku ... Tomuto obratu jsem je naučil já... Odevzdejme své duše Bohu, neboť naše těla patří jim...“ Bil se hrdinsky celé dopoledne, ale pak v náhlé, téměř úplné tmě, kterou způsobila prudká bouřka, ale kterou účastníci bitvy považovali za zázrak, 15

Whigové, později liberálové, anglická parlamentní strana - pozn. red.

123

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

byl obklíčen a zabit. Tělo zohavili jeho osobní nepřátelé, Eduard však dovolil františkánům pohřbít to, co z něho zbylo. Ostatky Šimona z Montfortu pak lidé dlouhou dobu uctívali jako ostatky nějakého světce.

X.

Se Šimonem z Montfortu odchází poslední veliký Francouz, který se podílel na budování Anglie. Brzy se synové urozených Normanů budou učit již jenom angličtinu. Godwin a Godgifu zvítězí. Ale význam normanských králů a králů z rodu Anjou byl obrovský. V okamžiku přistání našel Vilém Dobyvatel divokou zemi průkopníků, místní drsnou spravedlnost a uvolněnou a neukázněnou církev. Jeho rázností a rozhodností, v nichž úspěšně pokračoval Jindřich I. a pak Jindřich II., vznikla silná ústřední administrativa, která mohla bez nebezpečí tolerovat místní svobody. Mnoho z institucí, které tito silní králové vytvořili nebo podporovali - porota, soudní dvory, úřad státního pokladu, university - existuje dodnes. Svým způsobem byli užiteční i takoví králové jako věrolomný král Jan Bezzemek nebo slabý král Jindřich III. Magna Charta, kterou první přijal a druhý potvrdil, znamená proměnu feudálního zvykového práva v právo obecné, které musel král ctít. Doba mezi rokem 1066 a rokem 1272 je jednou z nejplodnějších v dějinách Anglie. Normanská kolonie, kterou v době výboje založilo pět tisíc dobrodruhů, se vyvinula svérázným způsobem, takže během příštích několika století po posledním pokusu spojit francouzské království s anglickým zpřetrhá všechna pouta, která ji váží k pevnině. Za předpokladu, že by Lyautey po dobytí Maroka založil v podmaněné zemi dynastii, kterou by obyvatelstvo přijalo a která by na druhé straně přijala jeho tradice a zvyky, a že by jeho následníci dali nové říši pevnější zákony a zajistili jí trvalejší blahobyt, než má mateřská země - pak si lze velmi přibližně16 představit úžasný osud, jaký prožívala Anglie od jedenáctého do třináctého století.

16

Rozdíl je v tom, že mezi Normany a Sasy existovala rasová a náboženská totožnost.

124

André Maurois - Dějiny Anglie

KNIHA TŘETÍ

VELIKOST A ÚPADEK

FEUDÁLNÍ SOUSTAVY

125

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

I. EDUARD I. (1272-1307) REFORMA ZÁKONŮ. VNITŘNÍ SPRÁVA.

I.

Normanské panství postavilo od roku 1066 mezi patricije a plebejce, mezi hradní pány a sedláky dvojnásobnou přehradu, přehradu jazyka a přehradu nenávisti, ale obě tyto civilizace, žijící pospolu, se velmi rychle mísily. Saští sedláci pochopili hodnotu a smysl normanského pořádku a normanští šlechtici uznávali platné obyčeje anglického lidu. V době nástupu Eduarda I. na trůn je toto sloučení téměř ukončeno a králova osoba je jeho symbolem. Ačkoli pochází v přímé linii od Dobyvatele, má saské jméno krále Vyznavače a je králem anglickým. Jeho hlavním cílem již není dobytí Normandie, ani obnova anjouské říše, ale sjednocení Velké Británie nejdříve podmaněním Walesu, a pak i Skotska. Král mluví stejně přirozeně anglicky jako francouzsky a při křižáckých výpravách je vidět, jak odpovídá na arabské „salaam“ sultánových vyslanců anglicky. Za jeho vlády se anglický jazyk, který vlastně od dobytí země přežíval v nejnižších vrstvách, mezi řemeslníky a sedláky, zase povznese. Od dob Šimona z Montfortu se užívá v úředních listinách. Mezi novými kleriky se najde sotva „jeden ze sta, který by mohl číst nějakou listinu v jiném jazyce než v latině nebo angličtině.“ Ještě před koncem čtrnáctého století se v anglických školách přestane učit francouzština a Jan z Trévisu si naříká, že ji už neučí ani šlechtici své děti. Moderní Anglii předznamenává nejen jazyk, ale i Eduardovy instituce. Jeho zákony trvale ovlivňují společenskou strukturu země. A konečně, navzdory jeho vroucí zbožnosti, Eduardovo chování vůči papeži již bude chováním vládce „národního a ostrovního“ státu.

126

André Maurois - Dějiny Anglie

POSLEDNÍ KRÁLOVÉ PLANTAGENETI JAN

(1199-1216) I

JINDŘICH (1216-1272)

EDUARD I.

Edmund

(1272-1307) I

hr.z Lancasteru I

(1307-1327) Manžel Isabelly Francouzské I

hr.z Lancasteru I vév.z Lancasteru

(1327-1377)

I

EDUARD II.

Jindřich Jindřich

EDUARD III. Eduard I

RICHARD (1377-1399)

Lionel

vév.z Yorku I

manželka Rogera Mortimera hr. z March I

hr.z Cambridge manžel Anny Mortimerové

hr. z March

vév.z Yorku

Anna

EDUARD IV.

Filipka

Roger

Edmund hr. z March

EDUARD V. (1470-1483)

Edmund

vév.z Clarence I

Mortimerová manželka Richarda hr. z Cambridge

Richard † 1483

Richard

Jan Gentský

vév.z Lancasteru manžel Blanky

JINDŘICH (1399-1413) I

I Richard

(1461-1483) I

Blanka

manželka Jana Gentského, vév. z Lancasteru I

JINDŘICH RICHARD (1483-1485) I Eduard † 1483

(1413-1461) I

JINDŘICH (1422-1461) I

Eduard † 1471

Alžběta z Yorku, manž. JINDŘICHA (1485-1509) viz.tab.III

127

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

II.

Tento modernismus a ostrovanství překvapují tím více, že král zůstává celou svou letorou přívržencem feudalismu a všemi svými sklony Plantagenetem. Král byl silný, statný a dobře rostlý muž s dlouhými a mohutnými stehny, jaká mívají dobří jezdci, a jeho nejoblíbenější zábavou byl hon a rytířské turnaje. Na lesní zákony nenechal nikoho sáhnout. Jeho návrat z křižácké výpravy se podobá putování potulných románových rytířů. Na zpáteční cestě napravuje křivdy, napadne burgundského lupiče a bije se s hrabětem ze Chalonu. Po dobytí Walesu požádá o korunu krále Artuše a uspořádá slavnou hostinu „u kulatého stolu“. Ve svém poměru k francouzskému králi, svému lennímu pánovi za Gaskoňsko, si zakládá na tom, že přesně dodržuje kodex dokonalého vasala. Jeho heslo zní: „Keep troth... Pactum serva... Buď věren svému slovu.“ Někdy se mu nepochybně přihodí, že po daném slibu změní názor; pak se báječně osvědčí jeho obratné umění překroutit znění slibu tak, aby sliby byly v souladu s přáním. „Chce vypadat jako člověk, který dodržuje zákony,“ říká jeden z jeho současníků, „ale za zákon prohlašuje všechno, co se mu líbí.“ Když se chce zbavit nějaké obtížné přísahy, utíká se k dědičné metodě všech Plantagenetů a žádá o pontifikální rozhřešení. Při zvážení všech kladů a záporů je Eduard muž na svém místě. Jeho pudy jsou ušlechtilé a osvědčuje schopnost vzácnou u panovníků té doby - umí se poučit ze zkušenosti. Během vzpoury baronů pochopil, že v Anglii skončila doba despotismu a že jediným prostředkem k upevnění monarchie je opřít se o neustále sílící nové třídy. Tento trochu prchlivý, trochu pyšný, trochu tvrdohlavý a mnohdy krutý, ale pracovitý, čestný a dost rozumný rytíř je skutečným státníkem.

III.

Zatímco ve Francii se prakticky celá soustava zákonů, která dnes tísní francouzské občany, datuje od Napoleona, mají v Anglii i dnes pravomoc zákona ustanovení vydaná Eduardem L, pokud nebyla zrušena. Eduard nechal, stejně jako kdysi Dobyvatel, hned na začátku své vlády provést v celém království velké šetření, aby zjistil, podle jakého práva - quo warranto - mají šlechtici jako soukromníci v rukou část veřejné moci. Toto šetření vyvolalo v řadách šlechticů velký hněv. Když přišli královi právníci k hraběti z Warenne a žádali ho o předložení dokumentů, hrabě tasil z pochvy zrezivělý meč a důstojně odpověděl: „Moje charta je tady. Mí předkové přišli s Vilémem Dobyvatelem a dobyli si své pozemky tímto mečem. A já, já je budu tímto mečem hájit proti každému uchvatiteli!“ Pro krále jako opravdového rytíře je to nepříjemná 128

André Maurois - Dějiny Anglie

odpověď. Eduard I. však už ví, že psané listiny mají v Anglii větší budoucnost než právo meče. Ostatně odpor proti šetření nebyl velký.

IV.

Vláda se díky vlivu, kterým na ni přímo působil král, vyhnula možným sporům s církví. Spory mezi světskou a církevní mocí byly sice stále na denním pořádku, ale nikdy již nedosáhly prudkosti sporů Viléma Rufuse s Anselmem nebo Jindřicha II. s Tomášem Becketem. Jeden z největších propukl, když papež Bonifác VIII. vydal v roce 1296 bullu Clericis laicos, kterou zakázal duchovenstvu platit světským autoritám jakoukoli daň. Spravedlivě rozhořčený Eduard I. přikázal zabavit všechny církevní statky a vlnu nashromážděnou mnichy. Řeholní kněžstvo se postavilo na stranu Říma, farní kněžstvo, které bylo spíše anglické než římské, projevilo pro královy námitky pochopení. Došlo ke smíru. Taková dohadování v Anglii nebezpečně snižovala prestiž papežství. Zajetí a uvěznění papežů ve Francii (1305 -1378) však mělo této prestiži zasadit daleko vážnější ránu, neboť podřídilo papeže nepřátelské moci. Počínaje čtrnáctým stoletím je v očích Angličanů jejich nový nacionalismus jen těžko slučitelný s tradičním katolicismem, a zákon o provisorech17 zakazoval platit všem poddaným, jmenovitě kněžstvu, daně, důchody nebo obročí někam mimo království.

V.

Tak vyschnul nejvydatnější pramen příjmů pro papežskou pokladnu. Král však musel skutečně tvrdě hájit své důchody. Náklady na vládu, jejíž funkce se množily, stále stoupaly a staré daně (feudální poplatky a geld) už zdaleka nestačily. Dodatečnými zdroji prostředků jsou: výkupné, jen s obtížemi vymáhaná daň místo vojenské služby, která v roce 1322 zaniká, daň z movitého a nemovitého majetku, která představuje všeobecně pro venkov jednu patnáctinu a pro města jednu desetinu zisků (od roku 1334 je tato patnáctina a desetina stanovena jednou provždy pevnou částkou ve výši třicet devět tisíc liber; od té doby kdykoli parlament odhlasuje „patnáctinu a desetinu“, rozumí se třicet devět tisíc liber) a konečně dovozní a vývozní poplatky (customs neboli cla). Tyto poplatky se při vývozu týkají vlny a kůží, což jsou hlavní výrobky království, a při dovozu vína.

VI.

Jednoho z vydatných zdrojů příjmů svých předků se zbavuje Eduard I. dobrovolně sám, když vyhostiv roce 1290 z Anglie všechny Židy. Pohromy křižáckých výprav probudily lidovou nenávist vůči jediným nevěřícím, 17

Zákon o provizorech z roku 1350 nedovoluje papeži obsazovat neuprázdněná obročí - pozn. red.

129

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

kteří byli na dosah a kteří se nemohli bránit. Lidé je obviňovali ze všech možných i nemožných zločinů. Zadlužená šlechta si přála zbavit se jak věřitelů, tak nezaplacených dluhů. Král dovolil Židům, aby si s sebou vzali veškerý movitý majetek, a námořníky, kteří své cestující během plavby okradli nebo dokonce zavraždili, nechal pověsit. Lichvářské zaměstnání provozovali v Anglii po odjezdu Židů křesťané z Cahorsu, kteří přišli na důmyslný způsob, jak obejít církevní příkazy. Půjčovali na určitou, hodně krátkou dobu bez úroku zdarma, když však stanovená doba uplynula a půjčka nebyla splacena, požadovali za dobu. která uplynula ode dne nesplacené částky, jistou náhradu; tomuto odškodnění se říkalo interest, úrok: id quod interest (to, na čem záleží). Brzy se zaměstnání bankéřů začali věnovat i Italové a podle lombardských směnárníků byla pojmenována v Londýně ulice, kde měli svoje krámky, Lombard Street. A nakonec se mistry v tomto peněžním obchodu stali i sami Angličané. Když se Židé za Cromwellovy vlády do Anglie vrátili, setkali se tu mezi křesťany se šťastnými soky, kteří byli sice tolerantní, ale také nebezpeční konkurenti.

130

André Maurois - Dějiny Anglie

II.

I.

POČÁTKY A VÝVOJ PARLAMENTU

Parlament, složený ze dvou komor, se objevuje právě za vlády Eduarda I., ale vznik parlamentních institucí nebyl nějakým vědomým činem. Nenadálým potížím čelil zdravý rozum králů, moc baronů a odpor měšťanů postupnými prostředky. Parlament se zrodil z těchto střetů. Parlament svolávaný králem jako nástroj vlády se stal postupně pro barony a později pro celý národ nástrojem dohledu nad vládou. Na počátku byl Velkou radou normanských panovníků, jejichž stín straší ve Westminsterském paláci dodnes. Při vstupu do Sněmovny lordů nám trůn připomene, že předsedajícím je tu král. Panovník jí skutečně předsedá v den, kdy sem přichází přečíst trůnní řeč. Na pytli vlny sedí kancléř. Proč je tady? Protože kancléř jménem krále sněmovnu svolává. Koho svolává? Do třináctého století nebylo právo účasti na zasedání rady přesně vymezeno. Královský pair je v pravém smyslu slova šlechtic, kterého mohou soudit jenom jemu rovní pairové; takových šlechticů je však několik tisíc, kdežto rada se v roce 1305 skládá jenom ze sedmdesáti členů, z nichž je pět hrabat, sedmnáct baronů a ostatní jsou církevní nebo královští hodnostáři. Král ve skutečnosti svolává jenom ty, s nimiž se potřebuje poradit.

II.

Od časů Šimona z Montfortu a jeho učenlivého žáka Eduarda I. se ujal zvyk radit se ve vážných případech nejen s barony, ale i se zástupci „obcí“, což byli dva rytíři z každého hrabství a dva měšťani z nejdůležitějších měst. Jejich povolání do Velké rady sledovalo dvojí cíl. Na jedné straně král pochopil, že nové daně budou vlídněji přijaty, pokud ti, kteří je budou muset platit, budou předem vyslechnuti; na druhé straně neměl král s ohledem na tehdejší možnosti spojení žádný jiný prostředek, jak poznat stav veřejného mínění, a také považoval za užitečné čas od času informovat o stavu, ve kterém se nachází království, muže ze všech anglických hrabství, aby pro něj po svém návratu vytvořili ve svém kraji příznivou náladu. Zpočátku nepředstavuje tento postup žádnou novou výsadu pro rytíře a měšťany, ale naopak pohodlný způsob, jak od nich získat peníze nebo jak je ovlivnit. Někteří rytíři, když jsou zvoleni za svoje hrabství do parlamentu, raději zmizí, aby se této povinnosti vyhnuli. Ostatně, zástupci hrabství a měst se vůbec nepodíleli na usneseních rady. Jenom 131

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

mlčky poslouchají. S jejich názory a námitkami seznamuje radu jejich speaker (tehdy úředník koruny). Dost brzy si však zvyknou zaujímat po vzájemné poradě společné stanovisko. Na sklonku století je jim pro tyto porady vyhrazena westminsterská kapitula. Je třeba poznamenat, že první zasedání těchto obecních zástupců byla tajná; jsou trpěná, ale ještě nikoli legitimní. „Sněmovna lordů vznikla ze soudního dvora, sněmovna obecních zástupců (Dolní sněmovna) z tajného výboru.“

III.

Zvyk svolávat různé „stavy“ království (vojáka, kněze, plebejce) ke schválení daní není ve čtrnáctém století jenom anglickým nápadem. Podobně jako cechy a obce to byla evropská myšlenka. K takovému způsobu, jak si nechat odhlasovat stále tíživější daně, se utíkali téměř všichni tehdejší panovníci. .Zvláštní složení anglické společnosti je však příčinou toho, že se parlament v Anglii okamžitě liší od francouzských generálních stavů. Na začátku žádal anglický král, stejně jako francouzský, na každém stavu, aby si určil daně sám. Brzy od toho však ustoupil, protože rozdělení na stavy již neodpovídalo anglickým poměrům: a) Biskupové se na Velké radě nepodíleli jako biskupové, ale jako velcí držitelé pozemků a jako feudální šlechtici. Zbytek kněžstva se nadále nedal v parlamentu zastupovat vůbec. Kněží si raději odhlasovávali daně na svých canterburských a yorských shromážděních. Neustálé spory mezi papežem a králem je natolik vyděsily, že se raději drželi stranou světské moci. Tento jejich ústup z veřejného života přivedl Anglii k soustavě dvou sněmoven; b) Rytíři by snad mohli zasedat společně s biskupy a barony, ale na shromážděních hrabství a na soudních dvorech, které řídili kočující soudci, byli tito rytíři v neustálém styku s měšťany. Od okamžiku, kdy se všichni, kdo měli základní roční důchod ve výši dvaceti liber, museli nechat pasovat na rytíře, se typ muže i typ života, který s tímto slovem souvisel, velice změnil. Třída rytířů se často spojovala sňatkem s bohatými městským kupci. Sama pak byla spíše zemědělská a obchodnická než válečnická. Zkušenosti ukázaly, že rytíři se cítí mnohem spokojeněji mezi měšťany. Stejně jako měšťany je svolával šerif, a stejně jako oni zastupovali obce. Dolní sněmovna vznikla jako svazek drobné šlechty s městskou buržoazií. 132

André Maurois - Dějiny Anglie

IV.

Vznik parlamentu s jeho Horní a Dolní sněmovnou umožnily dvě okolnosti - dobrovolný ústup kněžstva a svazek rytířů s měšťany. Toto spojení rytířů s měšťany je nesmírně důležitá skutečnost. Vysvětluje, proč se Anglie v osmnáctém století nerozdělila na dvě nepřátelské třídy. Zpočátku je feudální soustava v Anglii přibližně stejná jako ve Francii a v ostatní Evropě. „Postavení sedláků se téměř neliší, půda je ve stejném vlastnictví, ve stejném držení a stejně obdělávaná. Od hranic Polska až k Irskému moři se šlechtic, manský dvůr, léno, feudální třídy a vůbec všechno sobě navzájem podobá.“ Ve čtrnáctém století se však v Anglii společenské třídy pomalu prolínají, zatímco ve Francii se mezi šlechtou a ostatním obyvatelstvem země zvedá hradba. Nebylo to tím - jak se často psalo -, že v Anglii byl šlechtický titul přístupný všem, kdežto ve Francii nikoli. Žádná společenská třída nebyla ve Francii otevřenější než právě šlechta. Ti, kteří si zde koupili některý z mnoha úřadů, stávali se díky tomuto úřadu šlechtici. Jenže tato hradba, tak lehce překonatelná, „byla pevná, viditelná, nápadná a těmi, kteří zůstávali před ní, nenáviděná.“ Ve Francii nemusela šlechta platit daně. Šlechtický syn tu byl šlechticem podle zákona. V Anglii mohl být do Sněmovny lordů povolán, a to individuálně, pouze baron, který vlastnil baronii a byl hlavou rodiny18. Jeho syn mohl vstoupit do Dolní sněmovny, kde zastupoval hrabství, a brzy se o takovou čest bude také ucházet. Právo prvorozenství a zákonodárství Eduarda I., vztahující se na „vázaná panství“, vrhne tisíce mladších šlechtických synů do náruče náhody a dobrodružství. Jestliže střední anglické vrstvy nežily s aristokracií zdaleka na válečné noze a zůstaly s ní úzce spojeny, pak to nebylo proto, že tato aristokracie byla otevřená ostatním, ale proto, že její podoba neměla přesné obrysy a její hranice nebyly přesně vymezeny; ani ne tak proto, že bylo možné se mezi ni dostat, jako spíše proto, že se vlastně nikdy dobře nevědělo, kdy je člověk její součástí. V Anglii byla šlechta spíše šlechtou služební než šlechtou rodovou, a z toho pochází prestiž, která se pojí s veřejnou funkcí dodnes.

V.

Kdyby si angličtí králové uvědomili, že povoláním baronů, rytířů a měšťanů do dvou sněmoven vytvoří moc, která se postupně zmocní všech jejich výsadních práv, byla by jejich politika určitě úplně jiná. Nějaké pletichy, které by oslabily parlament nebo by ho možná dokonce v samém jeho zrodu potlačily, by se našly snadno. Francouzští králové, kteří ve svém zájmu stavěli všechny tři stavy proti sobě navzájem, svolávali provinční stavy a zavedli 18

První baronské panství s takovým právem bylo zřízeno v roce 1387.

133

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

stálou armádu a trvalou taille (tj. neschválenou daň), vytvoří v průběhu tří století monarchii daleko nezávislejší na obyvatelstvu země, než je anglická monarchie. Ale budoucnost neutvářeli vědomě ani francouzští králové, ani anglické parlamenty. Jejich cesty rozdělí jen a jen osud. Jak by mohl Eduard I. předvídat budoucí moc parlamentu? Skutečným soupeřem krále se mohl parlament stát jenom v případě, že dosáhne: 1) nejen práva povolovat vypsání daní, ale také práva dohledu nad jejich užitím, 2) práva přijímat zákony, tedy práva, které za časů Eduarda I. příslušelo pouze králi, přičemž obce mohly předkládat jenom petice, 3) práva řídit politiku země, což je myšlenka pro členy parlamentu z roku 1305 naprosto nepředstavitelná. Politika byla záležitostí krále a jenom on a nikdo jiný za ni nezodpovídal. Protože však král byl nedotknutelný a nemohl být obžalován, nepřipouštěl spor mezi parlamentem a korunou jiné řešení než rozpuštění parlamentu, nebo svržení krále, tedy bezvládí. Východiskem z této slepé uličky bylo pouze přenesení odpovědnosti na ministry. Tato myšlenka se pro svoji obtížnost bude rodit jenom postupně. Její první podoba bude soudní a ne politická: ministry bude možné zažalovat, a to obcemi, a lordi budou hrát úlohu nejvyššího soudního dvora jako za časů původní Velké rady. Tato zárodečná a ještě syrová podoba ministerské odpovědnosti se jmenuje impeachment (obžaloba z velezrady). Impeachment a jeho zostření, attainder (rozsudek, odhlasovaný oběma sněmovnami, aniž bylo obžalovanému přiznána výhoda soudního projednání, budou krutá a často nespravedlivá opatření, ale možná, že tehdy bylo méně nebezpečné nespravedlivě trestat ministry, než spravedlivě svrhnout krále.

134

André Maurois - Dějiny Anglie

III.

I.

EDUARD I. A KELTOVÉ. DOBYTÍ WALESU. NEÚSPĚCH VE SKOTSKU. EDUARD II.

Eduard není jen první Plantagenet, který nosí anglické jméno, ale také první, který se pokouší dokončit dobytí britských ostrovů. Na tento úkol se připravoval již ve svém jinošství. Jeho otec mu dal v roce 1252 Irsko, chesterské hrabství na waleských hranicích, královské země ve Walesu, anglonormanské ostrovy a Gaskoňsko, dar méně velkomyslný než by se zdálo. Po vypuzení Sasy se Keltové uchýlili do divokých hor Walesu a Skotska, udrželi si svoji nezávislost a pokračovali ve svých vnitřních sporech. Saští králové nakonec převzali pohodlnou metodu císaře Hadriána, totiž metodu obranného valu, a jeden z těchto králů, aby udržel waleské horaly jakžtakž na uzdě, vystavěl někdy v roce 790 tak zvanou Offovu přehradu. Panství v údolích Walesu si v době výboje rozdělili normanští dobrodruzi, navršili „pahorky“, vystavěli opevněné věže a odbojné kmeny utekly do kopců. Poezie, hudba a cizí panství probudily ve velšanech národní vědomí. V horském masivu Snowdonu se kmeny spojily pod waleským panovníkem Llywelynem ab Iorwerth, který si nechal říkat princ waleský. Protože byl opravdu obratný, dovedl hrál dvojakou roli, jak národního knížete, tak anglického feudálního pána. V čase Velké listiny stál na straně baronů a zabezpečil si tak jejich podporu. Jeho vnuk Llewelyn ab Gruffyd (12461288) postupoval za časů Šimona z Monfortu prakticky stejně a kromě jiného se zasloužil o vítězství u Lewesu. V té době byl Eduard jen lordem Eduardem a hrabětem z Chesteru a marně se snažil Velšanům vnutit anglické zvyky; Velšané se vzbouřili a porazili ho. V této válce byl mladý Eduard rozdrcen, zato poznal velšský způsob boje, hodnotu jejich lučištníků, vyzbrojených dlouhým lukem s delším dostřelem a větší průbojností než běžný luk, a neúčinnost feudální jízdy, kterou jejich šípy obracely na zmatený útěk. Tato poučení byla později k nezaplacení.

135

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

II.

Jeho otec Jindřich III. mu spolu s chesterským hrabstvím dal i Irsko, ale tady se zdála byla každá vojenská akce marná. Irsko, dávnou kolébku světců, na keltských křesťanech částečně dobyli Dánové, ale ti obsadili jen východní přístavy, a keltské kmeny ve vnitrozemí se dál oddávaly své oblíbené krevní mstě. V době, kdy irská církev přestala být součástí římské církve, zanikla jakákoli spojitost ostrova s dějinami Evropy. Ostrov tehdy žil na samých hranicích světa. Když se Jindřich II. po zavraždění Tomáše Becketa snažil dosáhnout papežova odpuštění, poslal do Irska Richarda z Claru, hraběte z Pembroku, kterému říkali Strongbow. I Normané se však mohli v Irsku usadit stejně jako ve Walesu jenom pod ochranou svých pevností. Kolem Dublinu se táhlo malé pásmo, zvané Pale. Za hranicemi tohoto pásma neexistovalo prakticky žádné anglické panství a ti normanští baroni, kteří měli své zámky mimo oblast Pale, se po několika pokoleních přizpůsobili a přijali jazyk Irů i jejich zvyky. Tito baroni se svými svrchovanými právy si stejně jako domorodé kmeny nepřáli, aby do země přišla anglická armáda. Formálně uznávali svrchovanost anglického krále, ale ve skutečnosti jim vyhovovalo feudální bezvládí. „Ukázalo se, že Anglie je příliš slabá, aby dobyla Irsko a vládla mu, ale dostatečně silná, aby mu znemožnila naučit se vládnout si samostatně.“

III.

Když se stal Eduard králem, domníval se Walesan Llewelyn bláhově, že bude moci dál hrát roli prostředníka mezi panovníkem a barony. Eduard I. nebyl Jindřich III. a Walesanova mazanost ho přestala brzo bavit. V roce 1277 připravil proti Walesu válečnou výpravu a sám ji potom vedl. Divokými lesy byly proraženy široké cesty. Pět přístavů mu opatřilo loďstvo, které se drželo těsně u pobřeží v závěsu za pozemní armádou a zajišťovalo jí pravidelné zásobování. V horském masívu Snowdone armáda obklíčila Llewelyna, jeho bratra Davida a jejich stoupence, kteří se museli s příchodem zimy vzdát. Král se pokusil dosáhnout míru, k Llewelynovi a Davidovi se zachoval velkomyslně a jednal s nimi dokonce uctivě. A pak začal ve Walesu vládnout stejně jako v Anglii. Rozdělil zemi na hrabství, zřídil soudní dvory a vyslal k nim kočující soudce, kteří se měli řídit Common Law. Walesané se proti tomu postavili - drželi se svých starých zvyků. Eduard - muž stejně omezený jako rozhodný - nechtěl zvyky, které byly podle něho barbarské, trpět. Trval na svých zákonech a následovalo povstání. Llewelyn a David porušili svou přísahu. Král, který byl ke každému, kdo se zpronevěřil nějaké úmluvě, nesmírně krutý, 136

André Maurois - Dějiny Anglie

tentokrát začal boj na život a na smrt. Llewelyn byl zabit v boji, Davida nechal pověsit, rozčtvrtit a rozřezat na kusy. V roce 1301 dal král svému synovi Eduardovi, který se narodil ve Walesu a kterého vychovala waleská chůva, titul prince z Walesu a tento titul zůstává dodnes titulem nejstaršího syna anglických králů. Ale knížectví, přestože se v něm od tohoto okamžiku zaváděly anglické zákony a zvyky, zůstalo i nadále mimo rámec království a neposlalo své zástupce do parlamentu. Z Anglie a Walesu se stalo jedno jediné království teprve v roce 1536 listinou o sjednocení, kterou vydal Jindřich VIII.

IV.

Proti skotským Keltům Eduard I., vítěz nad waleskými Kelty, ztroskotal. Ve Skotsku vznikla feudální monarchie, civilizace obdobná jako anglonormanská. Jednu skotskou provincii (Lothian) obývali vesměs Angličané, mnoho baronů mělo svá sídla na obou stranách hranic, splynutí tak bylo zdánlivě jednoduché. Když zemřel skotský král bez mužského potomka a nechal jako dědičku jenom nedospělou dceru, která žila v Norsku, navrhl Eduard velmi uvážlivě, že ji dá za manželku svému synovi a tím spojí obě království. Tuto myšlenku podle všeho přijala většina Skotů příznivě a Eduard poslal do Norska pro dítě svoji loď. Aby se „dcera Norska“ při plavbě nenudila, byl koráb dobře zásoben lískovými oříšky, zázvorem, fíky a perníčky, neduživé a křehké dítě však stejně cestovní útrapy nevydrželo. Děvčátko zemřelo na širém moři a skotští velmoži se okamžitě začali hádat o korunu. Dva z nich, John Balliol a Robert Bruce, oba spříznění s královskou rodinou a oba francouzského původu, měli na trůn asi stejné nároky. Eduard jako rozhodčí přiřkl království Johnu Balliolovi, kterého pak korunovali v korunovačním městě Scone. Ale anglický král, opojen tím, že se Skotové dovolávali jeho autority, žádal, aby nový král a skotští šlechtici uznali jeho svrchovanost.

V.

Skotové si mysleli, že tato anglická svrchovanost bude pouze formální. Když jim však král Eduard oznámil, že se žalobce, jehož žalobu skotský soud odmítne, může do budoucna odvolat k anglickým soudům, spojil se John Balliol s francouzským králem, který byl Eduardovým soupeřem v Gaskoňsku, poslal anglickému králi „vypovězení poslušnosti“ a odmítl uposlechnout jeho předvolání. „Ten blázen udělal hloupost opravdu hodnou blázna,“ prohlásil Eduard, „když nepůjde on ke mně, půjdeme my k němu!“ Krátce nato skutečně vtáhl do Skotska, zajal Balliola a odnesl posvátný sconský

137

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

kámen19 který byl podle pověsti částí sloupu, po němž šplhali Jakubovi andělé do nebe; nechal jej vsadit do křesla, které napříště sloužilo jako korunovační trůn anglických králů.

VI.

Eduard byl při svých vítězstvích zpočátku vůči poraženým vždy milosrdný. Stejně jako Walesu chtěl i Skotsku vnutit anglické zákony, které miloval a obdivoval. Tady však narazil na neočekávaný odpor, nikoli na odpor baronů, ale na odpor prostého skotského lidu, který povstal pod velením rytíře Williama Wallace. Marné bylo Eduardovo vítězství u Falkirku, zbytečně nechal pověsit své zajatce včetně samého Wallace, marně zpustošil pohraniční kraje tak, že se z nich stala skutečná poušť. To, že vítězství ve Skotsku je jenom předehrou porážky, věděli už Římané. Komunikace byly příliš dlouhé, podnebí příliš drsné, země příliš chudá. Froisssart popisuje žalostné jízdy anglické armády, která se celý den bezútěšně trmácí „kopci a divokými pustinami, kde se nemůže držet žádné cesty nebo alespoň stezky, ani najít nějaké město, dům, či chýši“; v opačném táboře popisuje skotské válečníky, „nesmírně divoké, odvážné a silné, zvyklé námaze, bez povozů a tak skromné, že se spokojují s pytlíkem hrubé ovesné mouky jako s jedinou zásobou potravin.“ V roce 1305 se Eduard I. považoval za pána celé země, v roce 1306 však Robert Bruce Skotsko znovu pozvedl a byl korunován ve Sconu.

VII.

Anglický král byl starý a nemocný, ale přesto složil podivnou a tajuplnou přísahu „při Bohu a labutích“, že skotskou vzpouru potlačí a jestli zvítězí, již nikdy nepozvedne zbraň proti křesťanům, odejde do Svaté země a tam v Pánu zemře. Poslední tažení do Skotska ho dorazilo. Na smrtelném loži se rozloučil se svými syny. Požádal je, aby poslali jeho srdce v doprovodu sta rytířů do Svaté země, aby jeho tělo nebylo pohřbeno před konečnou porážkou Skotů a aby jeho kosti byly neseny do boje a on tak mohl vést svá vojska k vítězství, mrtvý stejně jako živý. Sám si složil na svůj náhrobek epitaf: „Eduardus Primus Scotorum Malleus hic est. Pactum serva“20

19 20

Angl. Stone of Scone — pozn. red. Zde leží Eduard První, Skotobijce. Zachovávej smlouvy. - pozn. překl.

138

André Maurois - Dějiny Anglie

VIII.

Pactum serva... Žádnou přísahu otci nedodržel nikdy žádný syn méně než tento. Eduard II. se okamžitě zřekl jakéhokoli úmyslu dobýt Skotsko. Když ho pak okolnosti donutily chopit se proti Skotsku zbraní, nechal se neslavně porazit v krvavé bitvě u Bannockburnu (1314). Byl to zvláštní člověk, statný i zženštilý zároveň. Obklopil se podivnými milci, štolby, mladými řemeslníky a hlavně si oblíbil jednoho Gaskoňce, Petra Gavestona, jehož žerty přiváděly celý královský dvůr k zoufalství, ale krále bavily. Král měl smysl jenom pro ruční práci a hudbu, ale o záležitosti království se vůbec nestaral. Když se oženil, vzápětí svoji manželku „kvůli svému příteli Petrovi“ opustil. Považoval se sám za tak bázlivého, že se dal zeptat papeže, zda není hřích potírat si tělo olejem, dodávajícím zmužilost. Zloba baronů byla nakonec tak veliká, že Gavestona zabili. Biskup z Herefordu kázal na tento text z Písma: „Zlo začíná od hlavy.“ Biskup z Oxfordu si vybral text z Geneze: „Nepřátelství položím mezi tebe a ženu a ona ti rozdrtí hlavu...“ Události pak brzy potvrdily toto proroctví. Královna, která si našla milence, Mortimera, se postavila do čela vzpoury proti svému manželovi, zajala ho a parlament dosáhl toho, že se Eduard II. zřekl koruny ve prospěch svého syna, kterého pod jménem Eduard III. prohlásili za krále. Svržený král pak sešel hroznou smrtí. Jeho tělesné stráže ho nabodly na rozžhavené železo (1327). Skutečnou moc vykonávala několik let královna matka a její milenec Mortimer. Ale mladý Eduard III. byl úplně jiný než jeho otec, brzy se proti tyranskému Mortimerovi vzbouřil, nechal ho uvrhnout do žaláře a nakonec popravit (1330). A potom se snažil být stejně silným králem jako jeho dědeček, Eduard I.

139

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IV.

I.

STOLETÁ VÁLKA (PRVNÍ ČÁST)

Rozhodující válka mezi Francií a Anglií byla již téměř nevyhnutelná. Nahodilost feudálních dědictví promísila osudy i provincie. Anglický král, který byl vlastně napůl Francouz, byl zákonitým držitelem Guyenne a Gaskoňska, a tato území potřeboval k dovršení své říše francouzský král. Francouzský král podporoval proti anglickému králi Skotsko, které musel jeho sok, aby se cítil na svém ostrově v bezpečí, nutně dobýt. Žádná z těchto situací nemohla trvat i nadále. Obvykle se tvrdí, že přímou příčinou konfliktu byla kandidatura Eduarda III., syna Eduarda II. a Isabelly Francouzské, tedy vnuka Ludvíka Sličného, na francouzský trůn. To však není docela přesné. Je pravda, že kdyby francouzští právníci připustili (jako vícekrát právníci angličtí) možnost dědictví po přeslici, pak by Eduardův nárok na francouzskou korunu byl stejný jako nárok Karla z Evreux, dalšího vnuka Filipa IV., manžela Johany Navarrské. Když právníci pod záminkou, že se řídí starým zákonem Franků, tak zvaným salickým zákonem, oba tyto uchazeče zamítli a vybrali nejbližšího dědice po meči, Filipa z Valois, syna bratra Filipa IV., pomýšlel Eduard na vyhlášení války kvůli svým nástupnickým právům tak málo, že svolil dostavit se do Amiensu a tady složil svému sokovi za Gaskoňsko manskou přísahu věrnosti. Přísahal však proti všem feudálním zvyklostem s královskou korunou na hlavě a v šarlatovém sametovém rouchu s vyšívanými zlatými levharty; Filip se však spokojil s tichým ohrazením a Eduard se vrátil do Anglie potěšen poctami, které mu prokazovali. V roce 1331 svoji manskou přísahu potvrdil královským patentem.

II.

Pokud Eduard III. přijal v roce 1340 titul francouzského krále a spojil ve svém znaku anglické levharty s francouzskými liliemi, pak to bylo na přání flanderských měšťanů. A to především proto, že hlavním výrobkem Anglie byla vlna a hlavním zaměstnáním Vlámů tkaní a úprava sukna. Zemědělská Anglie a průmyslové Flandry žily ve šťastné symbióze. Když francouzský král zatoužil po Flandrech a dosadil tam jako lenního pána francouzského hraběte, 140

André Maurois - Dějiny Anglie

angličtí obchodníci se vzbouřili. „Králi šlo o francouzské následnictví,“ píše Michelet, „lidu o svobodu obchodu. Dolní sněmovna, shromážděná kolem kancléře sedícího na pytli s vlnou, ochotně odhlasovala odpovídající armádu. Kombinace průmyslnictví a rytířství dává tomuto příběhu opravdu zvláštní ráz. Ten hrdý Eduard III., který odpřísáhl při „volavčím peru“ u kulatého stolu, že dobude Francii, a to ztřeštěné rytířstvo nosící rudou pásku přes oko jako výraz svého slibu, ale zase ne natolik ztřeštěné, aby sloužilo na své náklady. Upřímná prostota křižáckých výprav je už tatam, tito rytíři jsou už vlastně obchodními zástupci londýnských a gentských kupců.“ Gentští kupci s vyhlášením války francouzskému králi, který byl jejich lenním pánem, dlouho váhali, protože se zavázali, že při případném vypovězení své lenní poslušnosti zaplatí papeži dva miliony florentských dukátů. Jejich vůdce, Jakob Artevelde, našel způsob, jak uvést v soulad dodržení smlouvy s jejím porušením. Poradil anglickému králi, aby ke svému erbovnímu znaku připojil i znak francouzský. Byl by to pak spojenec Vlámů, nikoli už jejich nepřítel, kdo by se stal skutečným králem Francie, kterému patří jejich přísaha.

III.

Stoletá válka byla jistě válka dynastická, feudální, národní, ale hlavně „imperialistická“. Angličtí obchodníci, kteří věnovali králi dvacet tisíc žoků vlny na náklady spojené s polním tažením, si chtěli zajistit dvě zájmová pásma - Flandry, kupující vlnu, a oblast Bordeaux, vyrábějící víno. Za vlnu jim platili v Bruggách a oni pak těmito penězi platili víno, které došlo z Bordeaux, v Gentu. Také je třeba dodat, že tato válka byla v Anglii populární, protože vedla její vojsko do bohaté země, která slibovala hojnou kořist. Eduard III. a jeho baroni byli „výkvět rytířstva“, ale „ jejich štíty honosně pomalované erby byly vlastně znaky lupičské výpravy,“ jejíž politováníhodný postup popisuje Froissart. „I byli Angličané ve městě Caen pány tři dny, a odeslali na malých bárkách všechen svůj lup - sukno, šperky, zlaté a stříbrné mísy a všechno ostatní bohatství - ke svému hlavnímu loďstvu. Nedá se ani věřit, jak bohatou žeň sukna Angličané našli v Saint Lo... Louviers bylo normanské město, kde se vyrábělo mnoho dobrého soukenného zboží, bylo to město veliké, zámožné a kupecké, ale naprosto nechráněné, a bylo vydrancováno a vyloupeno... Anglie se utápěla ve válečné kořisti získané ve Francii, takže v celé zemi nebyla snad ani jedna žena, která by se nechlubila nějakou ozdobou, nebo by neměla doma krásné jemné plátno či stříbrný pohár. To vše pocházelo z kořisti v Caen nebo Calais.“

141

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IV.

Je skutečně zajímavé pozorovat, že už v tak dávné minulosti zřetelně vystupují hlavní rysy anglické politiky, které jsou diktovány polohou země a povahou jejího lidu.

a) Anglie musí nutně ovládat moře, protože bez námořního panství nemůže pokračovat ve svém obchodu, ani posílat na pevninu vojska, ani udržovat spojení s těmi, které již do různých konců světa vyslala. Již v prvních dnech války měli námořníci z Pěti přístavů velkou převahu a zvítězili v bitvě u Ecluse. Dokud tato námořní převaha trvá, Anglie lehce vítězí. Později si Eduard III. přestane svého námořnictva hledět, Francouzi a Španělé se spojí a anglické oslabení na moři je pak počátkem anglických neúspěchů; b) Anglie, která může na pevninu vysílat jenom omezený počet vojáků, se snaží vytvářet na pevnině proti svým nepřátelům nejrůznější spolky, které potom hmotně podporuje. Také na počátku stoleté války se Eduard pokouší spojit proti Francii nejen s vlámskými obcemi, ale i s císařem. „A v zájmu vítězství nešetří ani zlatem, ani penězi a rozdává velmožům, urozeným paním a dámám drahocenné klenoty.“

V.

Protože se mu to spojenectví nepodařilo uzavřít, rozhodl se zaútočit na Guyenne, ale tu ho sir Geoffroy z Harcourtu upozornil, že Normandie není vůbec hájena. A tak přistálo tisíc lodí se čtyřmi tisíci rytířů a deseti tisíci anglických a waleských lučištníků v zátoce La Hougue (1346). Tažení vojsk touto bohatou krajinou, která „několik pokolení nepoznala válku“ a jejíž obyvatelé se neuměli bránit, bylo hrůzostrašnou podívanou. Jediným válečným plánem anglického krále bylo v té chvíli co nejrychleji a co nejdůkladněji zpustošit a vyplenit severní Francii a pak se - dříve než bude mít francouzský král čas shromáždit vojska - přes Flandry stáhnout zpět. Ale počínaje Rouenem byly všechny mosty strženy a Eduard mohl překročit Seinu až v Poissy. Filip, který měl dost času povolat své vasaly, očekával Angličany mezi Sommou a mořem. Ti už se považovali za ztracené. Jejich vítězství u Kreščaku (Crécy, 1346) a pak v roce 1356 u Poitiers je ohromila a byli na ně nesmírně pyšní. V roce 1347 se zmocnili Calais. Toto město jim zajistilo vládu nad průlivem La Manche; ovládali je pak téměř dvě stě let po té, co vypudili téměř všechny jeho původní obyvatele a nahradili je svými spoluobčany. Do té doby také spadá i dojemná 142

André Maurois - Dějiny Anglie

historie „měšťanů z Calais“, kterou je dobře si přečíst u Froissarta, ale s přihlédnutím k Micheletovým výhradám.

VI.

Proč Angličané v těchto válečných taženích neustále vítězili? Dějiny válek jsou dějinami dlouhého zápasu mezi přímým úderem a střelou na dálku. Přímý úder může mít podobu jízdního útoku, pěchotního útoku nebo útoku obrněnou vozbou. Střela, to byl nejdříve kámen, potom šíp, koule, kulka, granát, torpédo. Úspěch feudálního systému byl stvrzen triumfem přímého útoku, a to jízdy v železném brnění. Feudalismus byl vlastně zničen královským dělostřelectvem (ultima ratio regum21) a dvěma novými typy lidové pěchoty anglickými lučištníky a švýcarskými kopiníky a halapartníky. Lučištníci získají v anglickém vojsku významné postavení teprve na sklonku třináctého století. Příliš krátký luk saských sedláků měl jen krátký dostřel a nedostatečnou průbojnost, aby mohl zadržet útok obrněné jízdy. Kuše neboli samostříl, přinesený do Anglie, stejně jako do Francie, cizími žoldnéři, byl tak nebezpečnou zbraní, že se ji církev ve dvanáctém století pokusila neúspěšně zakázat. Druhé natažení samostřílu však bylo velmi pomalé. Jezdec mohl mezi dvěma výstřely postavení protivníka snadno napadnout. Luk, který objevil při svých válečných výpravách do Walesu Eduard I., však vystřeloval svůj šíp velmi rychle a přibil až na vzdálenost sto šedesáti metrů stehno rytíře oblečeného do drátěné košile k sedlu. Eduard I. byl výborný vojevůdce, který dovedl během svých bitev obratně rozestavět svou lehkou jízdu a lučištníky waleského typu. Na jednom ze svých válečných zasedání přikázal, aby se všichni drobní angličtí vlastníci naučili ovládat dlouhý waleský luk. Tenis, hru v koule, kuželky a další podobné zábavy zakázal jako nezákonné jenom proto, aby se pro všechny „nekulhavé a nesešlé“ stala jedinou zábavou střelba lukem. Každý vlastník se základním ročním důchodem ve výši čtyřicet šilinků musel mít doma vlastní luk a šípy a otcové museli své syny učit lukostřelbě. Když potom král potřeboval pro svoje francouzské tažení lučištníky, úplně stačilo vybrat si z dobrovolníků nebo si vyžádat z každého hrabství určitý počet mužů. Eduard děkuje za svá vítězství převaze ve válečné výzbroji.

VII.

Líčit na počátku války francouzského krále jako „feudálnějšího“ než byl jeho protivník, je pochybné. Žádný panovník nemohl být feudálnější než Eduard III., který miloval slavnostní jízdy svých rytířů, zakládal 21

Poslední argument králů, což bylo heslo, které nechal vyrýt Ludvík XIV. na svá děla - pozn. překl.

143

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

si na rytířské zdvořilosti, trápil se pro krásné ženy, přísahal, že obnoví Artušův „kulatý stůl“, vystavěl proto kulatou windsorskou věž a založil známý podvazkový řád, který tvořily dvě skupiny po dvanácti rytířích, z nichž jednu vedl sám král a druhou jeho syn, Černý rytíř. Ale přestože ctil rytířské způsoby a mravy svého děda, byl realistickým panovníkem. Jeho heslo znělo: ,,It is as it is... Je tak, jak je.“ Byl dobrým správcem země, to však nebyla žádná velká zásluha, protože zdědil dobře organizované království. Daně se vybíraly lehce, zejména když se mělo pokračovat v populární válce. Sedláci již tři století nenáviděli Francouze kvůli vzpomínkám z dob dobytí země Normany, z dob dlouhého svrchovaného panství cizácké šlechty a cizího jazyka. Na francouzském venkově se však nenávist vůči Anglii zrodila teprve během této války. Francouzský král nemůže na počátku války vůbec počítat v boji s vetřelcem s nějakou podporou obyvatelstva. Francouzský nevolník je netečný. Král si také nemůže vypůjčit od bohatých kupců ani zabavit vlnu. Mnoho stavů v provinciích odmítá schválit nutné daně, a když je nakonec schválí, odmítají je platit poplatníci. „Takové odpírání platit daně vydává království Angličanovi.“ Francouzský král, který nemá peníze, nemůže shromáždit dostatek vojáků. Volky nevolky se musí spolehnout na feudální jízdu, která je již zastaralá a opovrhuje pěchotou. Francouzská šlechta si nepřipouští možnost vítězství sprostých nevolníků ani po Kreščaku. Protože útok jízdy už neobstojí, pokusí se u Poitiers sama zaútočit jako pěchota, ale tento - jakkoli neohrožený - útok žalostně ztroskotá na postavení lučištníků.

VIII.

Nešťastná bitva u Poitiers (1356), kde Černý princ, starší syn Eduarda III., zajal francouzského krále Jana Dobrého, byla lekcí, kterou Francouzi konečně pochopili. Francouzská armáda odmítá otevřený boj, uzavírá se v pevných hradech, a pak, protože protivník není na poziční válku spojenou s obléháním vyzbrojen, si začíná s nepřítelem hrát. Na venkově nepřátelský vpád sedláky už unavuje. Dobrák Kuba22 Angličany znepokojuje, odmítá za zajaté šlechtice výkupné, což je u řemeslných vojáků zvykem, ale zabíjí je, pokud má příležitost. Anglická vojska bloudí sem a tam a fakticky nemohou bojovat. Vojáci si na dlouhé tažení stěžují. Konečně v roce 1361 uzavře anglický král v Bretigny mír a poté, co si původně činil nárok na celé 22

Jacques Bonhomme, přízvisko francouzských sedláků - pozn. red.

144

André Maurois - Dějiny Anglie

francouzské království, se nyní spokojuje s Akvitánií, s hrabstvím Ponthieu a s hrabstvím Calais. To nebyl dobrý mír, protože nevyřešil jedinou, ale základní otázku, totiž otázku svrchovanosti Angličanů v provinciích, které si již nepřály být anglické. V Périgordu a Armagnacu mnozí oprávněně reptali, že francouzský král nemůže rozdávat své vasaly. Honorace z La Rochelle říkala: „Ústy se Angličanům podrobíme, ale srdcem nikdy.“ Tento odpor v sobě skrývá sémě budoucích válek a je předzvěstí konečného osvobození Francie.

V.

I.

ČERNÝ MOR A JEHO DŮSLEDKY

Začátek stoleté války byl v Anglii dobou rozkvětu. Dodavatelé potravin, zbrojaři, stavitelé lodí hromadí velká bohatství. Drancování Normandie obohatilo vojáky a jejich rodiny. Král potřebuje peníze a to je příležitost pro města i jedince koupit si nejrůznější výsady a svobody. Také postavení nevolníka se během jednoho století výrazně změnilo. Systém daní odváděných v pracovních hodinách byl pro nevolníka obtížný, protože mu bránil pracovat na vlastních pozemcích. Nevyhovovalo to ani šlechticovu rychtáři, který měl na tuto občasnou a nezodpovědnou pracovní sílu dohlížet. Ve třináctém století se objeví dva nové způsoby - nevolník si může platit náhradníka, který za něho odpracuje povinnou práci na pánově půdě, nebo mu složí určitou částku peněz, za kterou pak šafář najímá zemědělské dělníky. To je už skoro moderní nájem, jenom s tím rozdílem, že peníze zaplacené rolníkem nejsou nájemné za pozemek, ale výkupné ze služebnosti.

II.

Skutečný nájemce na sebe nenechá dlouho čekat. Někteří šlechtici, místo aby provozovali své hospodářství sami a jeho správu svěřili více či méně poctivému rychtáři, který by se obohacoval na jejich účet, přijdou na to, že je jednodušší panství rozparcelovat a pozemky pronajmout. A pokud jde o rolníka, ten také raději obhospodařuje pole v jednom celku než roztroušená políčka přidělovaná z obecního majetku. Nájemnému se latinsky říká firma, což znamená pevnou částku, a tento výraz je také základem slov dvorec a nájemce (farm, farmer, franc, ferme, fermier). Tak se na anglickém venkově začínají rychle rozvíjet dvě třídy - třída nájemců, napůl vlastníků, kteří mohou svobodně 145

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

hospodařit na pronajatém pozemku a stojí někde mezi rytířem a bývalým nevolníkem, a třída zemědělských dělníků, kteří se nevolnické roboty zbavili tím, že se vykoupili, nebo se na rok a den uchýlili do měst, obdařených privilegií (listinou svobod). Šlechtici a parlamenty se budou dlouho a bezúspěšně pokoušet znovu stanovit rozsah povinné práce na šlechtických pozemcích. Vzápětí po bitvě u Kreščaku vylidní Anglii strašná metla a ta znemožní obnovení roboty daleko víc, než tomu bylo kdykoli dříve.

III.

Nevíme, co byly epidemie černého moru, které tak dlouho pustošily celý svět. Tento název možná zahrnuje celou řadu nejrůznějších nemocí, od cholery a morové hlízy po nakažlivou chřipku. Hygiena v té době za moc nestála, epidemie se rychle šířila a hrůza byla všeobecná. Moru, který zuřil ve čtrnáctém století, říkali černý mor (black death), protože se při něm tělo pokrylo tmavými skvrnami. Nemoc přišla z Asie a nejdříve zasáhla Kypr (kolem roku 1347). V lednu 1348 zamořila Avignon a v srpnu téhož roku se šířila dorsetským pobřežím k venkovským oblastem Devonu a Somersetu. Úmrtnost, jakkoli přeháněná vystrašenými kronikáři, byla opravdu vysoká. Jejich zápisy líčí města, kde nezůstalo ani tolik živých, aby stačili pohřbít všechny mrtvé, umírající, kteří si kopou vlastní hrob, opuštěné polní práce, ovčí stáda bloudící bez pastýřů krajem. Pravděpodobně tenkrát zahynula plná třetina veškerého obyvatelstva Evropy - asi dvacet pět miliónů lidských bytostí. V Anglii trvala epidemie mimořádně dlouho. Mor, který se v roce 1349 na čas přestal šířit, vypukl již v příštím roce se stejnou silou znovu a zmenšil populaci království ze čtyř miliónů asi na dva a půl milionu lidí.

IV.

Ekonomické důsledky takového překotného vylidnění musely být dalekosáhlé. Na vesnicích byli rolníci, kteří přežili, najednou daleko bohatší, protože stejně veliká obecní pole se rozdělovala mezi daleko menší počet podílníků. Námezdní pracovníci byli nároční a vzpurní, protože byla nouze o pracovní síly. Šlechtici, kteří neměli na svých panstvích dostatek pracovních sil, se snažili své pozemky pronajmout. Počet nezávislých nájemců rostl a noví nájemci získávali ve zmatku, který tehdy mezi vlastníky vládl, výhodné pachty. Někteří baroni, kteří se báli, že jim jejich nájemci utečou, snižovali nájemné. Další zase prodávali své polnosti rolníkům za směšnou cenu a ti se stávali vlastníky. Mnoho baronů se zřeklo zemědělství a věnovalo se jenom chovu ovcí. 146

André Maurois - Dějiny Anglie

Tato na první pohled zdánlivě bezvýznamná změna je přesto první a vzdálenou příčinou zrodu britské říše, protože rozvoj obchodu s vlnou, potřeba odbytišť pro tento obchod a nutnost zachovat si nadvládu na moři musely postupně vést ke změně dosavadní ostrovní politiky v politiku námořní a světovou.

V.

Marně se šlechtici a parlamenty pokoušeli ve čtrnáctém století bojovat nejrůznějšími nařízeními a zákony proti přirozenému ekonomickému mechanismu. Byl odhlasován Předpis o dělnících23. Každá osoba mladší šedesáti let musela přijmout práci v zemědělství za stejnou mzdu jako před rokem 1347, tedy jako před morovou epidemií. Výjimku tvořili pouze ti, kteří se živili výhradně rukodílným řemeslem, a kupci. Lord měl na práci svých bývalých nevolníků přednostní právo, a ty, kteří se práci na hrabství vzpírali, mohl vsadit do vězení. Každý šlechtic, který by platil vyšší než předmorovou mzdu, musel platit pokutu. Náhradou se měly zemědělské produkty prodávat dělníkům za rozumné ceny. S tímto zákonem to dopadlo stejně jako se všemi podobnými zákony, které chtějí určovat mzdy a ceny, jeho uplatnění se jenom velmi těžce prosazovalo. Předpis o dělnících platil až do vlády královny Alžběty; všechny parlamenty si po celá dvě století stěžovaly, že se tento zákon porušuje, ale žádné podobné nářky nepřinutily zaměstnavatele ani dělníky, aby jej neobcházeli. V zámeckých rejstřících té doby je možné vidět, že rychtář, když stanovil plat za kosení nebo mlácení, napsanou číslici smazal a nahradil číslicí nižší. Skutečným platem byla podle všeho první číslice, druhou tam pak uvedli jenom proto, aby mzda byla navenek v souladu se zákonem. Jeden šlechtic řekl sedlákovi: „Vaše mzda bude stejná jako v roce 1347, protože jiná dohoda by nás přivedla do nejrůznějších nepříjemností včetně pokut, ale zato vám dávám právo vyhánět zadarmo vaše ovce na panské pastviny.“ Jiný šlechtic zase poskytoval jiné výhody a taková soutěž byla příčinou stoupání mezd. V celé zemi je možné několik let po epidemii moru pozorovat vzrůst mezd u mužů o padesát procent a u žen dokonce o sto procent. V roce 1332 vynáší půda vlastníkovi dvacet procent své hodnoty, v roce 1350 zisk klesá na čtyři nebo pět procent.

VI.

Mor, který přivedl šlechtice na mizinu, obohatil drobného nájemce. Nájemce mohl nejenom získat laciné polnosti nebo uzavřít výhodné nájemní smlouvy, ale protože pracuje sám se svou rodinou, netrpí jako šlechtic růstem mezd. Na trhu nebo na výročním trhu může sedlák prodávat svou zeleninu 23

Statute of labourers, 1349 - pozn. red.

147

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

nebo obilí laciněji než panství a ještě mít vcelku slušný zisk. I námezdní dělník je na tom lépe než dřív; když mu přísný šlechtic vnucuje Předpis o dělnících, uteče do lesů a snaží se najít jiné hrabství, kde naléhavě potřebují dělníky a kde se muže, který nabídne své ruce, vůbec na nic nevyptávají. V době, kdy se na válečném poli stal lučištník nezbytným pomocníkem a pak i vítězem nad rytířem, stává se sedlák na polích orných společníkem, se kterým se musí počítat. Mnoho lidí si na to trpce naříkalo. Jestliže dnes ovčáci a pohůnci žádají více za svou práci, než kdysi rychtář,“ napsal v roce 1375 Gower, „pak to jde se světem stále víc a víc z kopce. Za mých mladých let nejedli dělníci obilný chléb. Živili se fazolemi nebo obyčejnými boby, pili jen čistou vodu, mléko a sýr, to byl pro ně svátek. Tehdy byl svět takový, jaký má pro tyto vrstvy opravdu být. Jsou tři věci, které neznají slitování, když nabudou vrchu - povodeň, oheň a dav drobných lidí. Ach, ty náš věku, kam se řítíš? Vždyť lid, který by se měl věnovat jen své práci, požaduje lepší krmi než jeho pán...“ Podobné nářky vždy byly a vždy budou, ale je to pokaždé marné. Ať už to někoho těšilo nebo zarmucovalo, feudální soustava, podminovaná ze všech stran, se kymácela. Mikrob černého moru rozhodl v několika málo letech o emancipaci, o které se ve dvanáctém století nesnilo ani těm nejodvážnějším duchům.

VII.

Feudální šlechtu, dříve než se z ní stane nevýbojná gentry, budou ještě celé století představovat hrůzné postavy. Zatímco průměrný šlechtic chudne a tím i slábne, stane se několik mocných baronů skutečně malými králi. Žení se jenom s dcerami stejně mocných a vytvoří uzavřenou kastu, která si v ničem nezadá s královskou rodinou. Angličtí králové si zvyknou pomocí výsad a sňatků zajišťovat pro své syny rozsáhlá panství. Černý princ se ožení s dcerou hraběte z Kentu, druhý králův syn - Lionel - se stane hrabětem z Ulsteru, další Jan Gentský - si vezme za manželku dědičku Lancasteru, první vévodské rodiny, a vlastní tak deset opevněných zámků, mezi nimiž je i slavný Kenilworth, vyrvaný rodině Monfortů. I hrabě z March má deset pevností a hrabata z Warwicku a Staffordu dvě nebo tři pevnosti každý. Lord Percy, hrabě z Northumberlandu, drží severní území nejen pro krále, ale také pro sebe. Všichni tito velmožové si vydržují celé pluky vojáků, kteří již nejsou vasaly, ale žoldnéři, pronajímanými králi na jeho francouzská tažení. Mezi dvěma válečnými výpravami se nudí, přepadají a loupí dvory, kradou koně, znásilňují ženy a zmocňují se letních zemanských sídel. Parlament marně ukládá místním úřadům, 148

André Maurois - Dějiny Anglie

aby je odzbrojily. Vzít těmto loupežníkům zbraně, to by vyžadovalo opravdu hodně odvážného šerifa. V té době však šerifův úřad upadá. Ve čtrnáctém století již šerifem není žádný urozený pán, ale obvykle rytíř, kterého do této funkce dosadili proti jeho vůli, a který se nemůže dočkat konce roku, aby svůj chomout hodil na krk někomu jinému. Postupně ho nahradí smírčí soudce, aristokratický, blahovolný úředník (funkcí, nikoli povoláním), který v budoucích dějinách Anglie sehraje velkou a také skvělou úlohu. Ve čtrnáctém století se však smírčí soudce teprve rodí, šerif je na vymření a je slabý, urození loupežníci, „hrdí synové Lucifera“, proměňují své domy v doupata zlodějů a lupičů a obtěžují své nešťastné sousedy.

149

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VI.

I.

PRVNÍ ANGLIČTÍ KAPITALISTÉ

Ve stejné době, kdy válka a černý mor roztrhly rámec feudalismu, začaly být těsné i rámce cechů a korporací. Vlna jako hlavní anglický výrobek byla vyvážena až do čtrnáctého století do Flander, kde z ní dělali sukno. Anglie sice vlnu také zpracovávala, ale vyráběly se tu jenom hrubší tkaniny pro běžnou potřebu prostých lidí. Tajemství řemesla však zůstávalo v rukou bruggských a gentských tkalců. Pak se objevila příležitost přenést tento důležitý průmysl i do Anglie. Vlámští měšťané se dostali do sporu se svým vladařem, francouzský král ho podpořil, řemeslníci byli poraženi a mnoho z nich se muselo vystěhovat. Odpluli do Anglie a přinesli sem své tradice a umění. Eduard III. chtěl novému průmyslu pomoci, v roce 1337 zakázal dovoz cizích suken a tkanin a vývoz vlny. To byla pro Flandry pohroma, získat vlnu v takovém množství mohli jejich řemeslníci jenom v Anglii. Když vypukla válka s Francií, nemohl Eduard na svém embargu trvat v celé šíři, protože z politických důvodů potřeboval uklidnit své vlámské spojence, přesto však zboží zatížil ochranným clem. Za tkaniny vyvážené z Anglie se vybíralo dvouprocentní clo, ale za vlnu až třicet tři procent, výborná návnada pro podloudníky. Někteří obchodníci obcházeli zákon vývozem nestříhaných ovcí, ale parlament takové čachry zakázal. Eduardův plán se zdařil a výroba sukna se stala prvním anglickým průmyslem.

II.

Příchodem vlámských soukeníků vznikly, navzdory existenci cechů, první skutečné kapitalistické podniky. Práce v soukenickém průmyslu je nesmírně složitá, přeměna surové vlny v konečný a jemný výrobek představuje mnoho a mnoho dílčích prací. Bylo potřeba vlnu přebrat a roztřídit, mořit, mísit, mykat, příst, tkát, zbavit tkaninu mastnoty, valchovat ji, počesat, postříhat, odstranit nopky a konečně dát suknu správný lesk tlačením. Podle středověkých názorů musela každý z těchto pracovních úkonů provádět jiná korporace. Představme si spletitost prodejů a nákupů během celého procesu - od vlny k suknu. Vyřídit nějakou objednávku, to znamenalo souhlas patnácti korporací. 150

André Maurois - Dějiny Anglie

Takového valcháře nebo obchodníka se suknem samozřejmě sváděla možnost koupit vlnu, nechat ji spříst a utkat dělníky za mzdu a dohlížet na všechny úkony až po sám prodej. Takové soustředěni práce však odporovalo cechovním zásadám. Proto podnikatelé, kteří se chtějí vymanit z cechovních pout, odcházejí velmi brzy na venkov. Nový typ zaměstnavatele, který kupuje ve velkém surovou vlnu a prodává konečný výrobek, brzy staví velké manufaktury. Od čtrnáctého století jsou v Barnstaplu dva majitelé manufaktur, z nichž každý platí jako daň za svou výrobu tisíc balíků plátna ročně. Za vlády Jindřicha VIII. má Jack Newbury již dvě stě stavů v jedné jediné budově a zaměstnává šest set dělníků.

III.

Blíží se doba, kdy začne mladé dobrodružné Angličany víc lákat obchod než rytířské války. Ve třináctém století cech nebo korporace mistra zajišťoval, ale i omezoval. Protože kupní i prodejní ceny byly tvrdě kontrolovány, nemohl nikdo rychle zbohatnout. Velcí obchodníci se na konci středověku již příliš úzkostlivě cechovním řádům nepodrobují. Jejich úžasný život podněcuje lidovou obrazotvornost. Jejich příběhy pomalu nahrazují balady o bludných rytířích. Sir Richard Whittington, který byl třikrát londýnským starostou, je hrdinou jedné dojemné legendy. Zpěváci té doby ho líčí jako malého chudého sirotka, který byl zaměstnán v kuchyni jednoho bohatého kupce... Tehdy bylo zvykem, že každý majitel, který posílal svůj koráb na dalekou cestu, dovolil každému svému zaměstnanci umístit v něm nějakou věc, aby dal i těm nejchudším a nejubožejším možnost získat boží požehnání… Dick Whittington má na celém světě jenom kocoura, kterého v den odplutí dá do lodi. Loď přirazí u pobřeží jednoho vzdáleného barbarského království, jehož královský palác zamořily myši. Kapitán doporučí králi, aby si koupil kocoura, krále nadchnou kocourovy služby, a protože si ho chce ponechat, zaplatí za něj desetinásobek celého nákladu lodi. Dick Whittington se najednou stane boháčem. Skutečnost ale byla mnohem střízlivější a daleko méně romantická - pravý Whittington byl zámožný obchodník, který půjčil králi peníze, a když byl jmenován starostou Estaplu, celkem slušně se obohatil při vybírání celních poplatků.

IV.

William Canynges, obchodník se suknem v Bristolu, je dalším příkladem těchto nových kapitalistů, kteří obchodují s celým světem. Anglický král vlastnoručně napsal velmistru řádu německých rytířů a dánskému králi, aby doporučil jejich přízni svého věrného poddaného Williama Canyngesa. Tento obchodník přijímal Eduarda IV. ve vlastním bristolském domě. Vládl asi osmi stům námořníků a najal na své náklady sto tesařů a zedníků, aby postavili 151

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

kostel, který potom věnoval svému rodnému Bristolu. V pokročilém věku vstoupil do řeholního řádu a zemřel jako děkan koleje ve Westbury. Tito mocní angličtí obchodníci zaujali postupně v kontinentálním obchodním světě místo hansovní ligy. Lombardští a florentští bankéři, kteří v Anglii nahradili Židy, byli sami nahrazeni Angličany. Rodina Bardiů z Florencie přišla na mizinu ve službách Eduarda III. Král si vypůjčoval velké částky na svá francouzská tažení, a pak jednoduše odmítl ve stanovené lhůtě zaplatit, takže stoletá válka ožebračila mnoho florentských rodin. Ti, co stáli mezi válčícími stranami, již tehdy poznávali, jak nebezpečné a marné je půjčovat jim peníze.

V.

Cechy se vlivem silných obchodníků také pomalu mění. Již v nich nevládne rovnost. Přepychové oděvy a slavnosti si teď mohou dovolit jenom ti nejbohatší. Korporace obchodníků vínem přijímá jednou večer na jednom jediném banketu najednou pět králů. Řemeslníci, kteří kdysi mohli pomýšlet na osamostatnění jako mistři, se cítí odstrčeni. Pokoušejí se bránit vytvářením „tovaryšských cechů“, které bojkotují špatné mistry. Tak začínají vznikat dvě rozličné třídy. A začínají i finanční skandály. Ani obchodníci dvanáctého století nebyli svatí, mnozí skončili na pranýři, ale jejich podvody byly malé, protože obchodní podnikání bylo jednoduché a snadno se kontrolovalo. S velkokapitalismem nevyhnutelně dochází ke srozumění mezi bohatstvím a politickou mocí. Nejmladší syn Eduarda III., Jan Gentský, vévoda z Lancasteru, se v době otcova stáří obklopí bezohlednými finančníky. Jakýsi Richard Lyon, bohatý londýnský obchodník, se na jeho přímluvu dostane do tajné rady a stane se hlavou skutečné „bandy“. Zatímco všechna vlna království musela při vývozu procházet určeným přístavem - tehdy to bylo Calais -, kde obchodníci platili celní poplatky, podařilo se Richardu Lyonovi dosáhnout toho, že směl svou vlnu posílat do jiných přístavů, kde se neplatilo nic. Tak získal ohromné jmění. S lordem Latimerem, přítelem a důvěrníkem vévody z Lancasteru, skupuje zboží dovážené do Anglie a svévolně stanovenými cenami způsobí, že některé potraviny jsou tak drahé nebo vzácné, že chudí lidé nemají téměř z čeho žít. Takové pletichy odporují duchu středověku, který věřil v pevně stanovené ceny a v omezené zisky a pokládal každou kombinaci, jejímž cílem je růst cen životních potřeb, za zločin. Ale duch středověku odumírá, král je nyní pod nadvládou obchodníků, obchodníci se dostávají do parlamentů, jen oni živí královskou pokladnu. Od té doby bude zahraniční politika Anglie určována jen a 152

André Maurois - Dějiny Anglie

jen jimi.

153

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VII.

I.

NEPOŘÁDKY V CÍRKVI

Římská církev Anglii po všech nájezdech skutečně zcivilizovala. Silné naučila určité umírněnosti a bohaté určitému milosrdenství. Potom ale síla a bohatství zkazily i ji. Světci ji museli několikrát reformovat, aby ji přivedli zpět ke ctnostem jejích zakladatelů. Po každé reformě přišel nový úpadek. Mniši z Citeaux stejně jako mniši z Cluny, žebraví bratři stejně jako mniši podlehli svodům své doby. Na sklonku čtrnáctého století, kdy se celá kdysi velká společnost rozkládá, je církev asi jejím nejvážněji nemocným údem. Anglii ještě dali několik velkých mužů, ale to byli spíše světští správci než knězi. Biskup, který vlastnil třicet nebo čtyřicet panství, dovedl výborně kontrolovat účty svých rychtářů a sloužit králi v čele kancléřství nebo v čele královského pokladu, ale o duše věřících se již nestaral. Velký anglický básník, Langland, oč horlivější katolík, o to jízlivější kritik církve, si stěžuje na všechny biskupy inpartibus24 kterých je v Anglii plno. Preláti s přídomkem z Ninive nebo Babylonu nikdy nenavštívili své diecése a obohacují se svěcením oltářů nebo zpovídáním, což patří k povinnostem místního faráře. Mezi nejlepšími kleriky několik nejvíce znepokojených duchů se domnívalo, že církev se zpronevěřuje učení původního křesťanství, že povinností kněze je žít v evangelické chudobě a pokud musí dávat císařovi, co je císařovo, nesmí zapomenout, že Bůh stojí výše než světský císař. „Narážela na sebe dvě pojetí církve, pojetí Řehoře VII. a pojetí Františka z Assisi, evangelická církev a císařské duchovenstvo.“

II.

Tak jak biskupové a mniši bohatli, farní kněží tehdy v Anglii chudli. V zásadě měli žít z desátku a navíc z milodarů a peněz na udržování kostela. Ale šlechtici, kteří měli na svém panství faru, si zvykli „vyvlastňovat“ její důchody a dávat je biskupovi nebo opatství. Vikář tak dostával jenom velmi málo peněz. Po velkém moru bylo téměř nemožné získat pro nejchudší farnosti 24

In partihus infidelium episcopi - biskupové, kteří nemohou vykonávat svoji pravomoc, protože jejich diecése je v moci pohanů nebo nekatolíků - pozn. překl.

154

André Maurois - Dějiny Anglie

kněze. Aby se zabránilo konkurenci mezi nimi, byl přijat prakticky stejný předpis jako pro dělníky a ten zakazoval platit faráři více než šest liber ročně; nedodržoval se však a faráři dostávali až dvanáct liber, ale i tak žili v hrozné chudobě. A protože mnozí z nich byli naprosto nevzdělaní, věnovali se spíše honbě zajíce na sousedově poli než výchově svých oveček. Někteří faru pronajímali farmáři a na faře vůbec nebydleli. Jejich hubené náhodné příjmy jim vzaly žebravé řády, jejichž bratři se toulali krajem a nechali si věřícími platit za slib, že jim objednají mši v klášterech. Tady je na místě četba Chaucera, který vykresluje krutý portrét takového bratra: putuje vesnicemi, nevynechá ani jedno stavení, zná ze svého putování každou hospodyni, žádá mouku, sýr, hovězí maso, „nebo také něco jiného, protože si nemůžeme vybírat“, zapisuje si jméno dárkyně jako objednávku modliteb na destičku ze slonoviny a hned jak opustí vesnici, bez rozpaků a vesele všechna jména smaže. S farářem však nesoutěžil jenom bratr, na anglickém venkově byli také „prodavači odpustků“, kteří přišli z Říma s listem opatřeným papežskou pečetí, který je zmocňoval odpouštět hříchy a udělovat odpustky těm, kdo si od nich koupili ostatky svatých. Chaucer, kterého falešné náboženství stále více dráždí a rozhořčuje, ukazuje „prodavače odpustků“, který káže na téma „Radix malorum cupiditas (kořenem všeho zla je lakota)“ a hned po kázání prodává vesničanům povolení políbit malý kousek skla, pod kterým je úlomek nějaké kosti a nějaké hadříky.

III.

Chaucer a Langland s pohoršením líčí i církevní soudní dvory, kde se mísí lakota s náboženstvím. Arcijáhen má právo předvolat před svůj soudní dvůr každého, kdo se provinil nějakým mravnostním přečinem, zejména cizoložstvím. Zneužití takové moci si můžeme bez velkých potíží představit. Církevní tribunál byl natolik prodejný, že největší hříšníci si mohli, aby je neznepokojoval, prostě zaplatit jakési roční předplatné; pokud byl sám arcijáhen počestný, vydíral nestydatě své krajany jeho sluha, summoner, protože výborně znal jejich nepravosti a hrozil jim, že je předvolá před církevní soud, pokud si nevykoupí jeho mlčení. Zpočátku tyto soudy odsuzovaly viníka k pokání nebo k poutím. „Pokání bylo pro kajícníka zdravé a poutě představovaly velkou společenskou sílu.“ Na cestě do Canterbury se setkal rytíř, kupec, tkadlec, jeptiška a lékař, mohli si spolu bratrsky popovídat a takovým vzájemným stykem se postupně vytvářel i anglický jazyk a anglická duše. Díky poutím poznalo mnoho Angličanů cizí země. U Chaucera jedna ctihodná paní z Bathu byla v Jeruzalémě, Římě, u hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostella, v Kolíně nad Rýnem a může o svých zážitcích z cest vypravovat stovky přiběhů. Ale 155

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

pomalu se ujímal zvyk vykupovat se z pokání i poutě penězi. Skeptik Chaucer, zbožný Langland a theolog Wicliff se shodují v tom, že ostudné prodávání odpustků je odsouzeníhodné. Sama monarchie dává církevním soudům, které stále podezřívá z nekalých piklů s Římem, najevo své nepřátelství. V roce 1353 vydává Eduard III. své proslulé nařízení Praemunire, podle kterého se každý anglický poddaný dopouští zrady, pokud vyhledá nebo uzná cizí pravomoc (tento zákon odvozuje svůj název od počáteční formule: „Praemunire facias...“ Nechť je dáno na vědomí každému…)

IV.

Jan Wicliff (Wiklef, asi 1320 - 1384), statečný duch, reformátor dávno před reformací, učitel českých husitů a puritán ještě dřív, než takové slovo vůbec existovalo, patřil na začátku své dráhy k „císařské církvi“. Ve službách koruny ho nejdříve poslali jako vyslance do Brugg a pak se stal v Oxfordu jedním z nejslavnějších theologů na universitě. Roztrpčen všeobecnou nemravností své doby došel k závěru, že má-li se církev vrátit ke svým ctnostem, je nutné zbavit ji všech světských statků a vrátit ji původní chudobě. Později dospěl k ještě odvážnějším myšlenkám. Ve své knize De domino divino napsal, že Bůh je vládce vesmíru a světským hlavám propůjčuje moc jenom jako léno. A tak pověřuje svou mocí nedokonalé bytosti, papeže a krále, a křesťan musí tyto lidi poslouchat. „Na zemi musí Bůh poslouchat ďábla.“ Každý jednotlivý křesťan však od Boha dostal svoje malé dominium (panství). Jestli mu boží zástupci na této zemi křivdí, či páchají na něm bezpráví, musí se obrátit přímo k božímu soudu. Člověka nespasí církevní obřady, odpustky a pokání, ale jen jeho zásluhy, jeho skutky. Wicliff se často dovolával svatého Augustina: „Kdykoli mě dojme zpěv více než to, co se zpívá, vím, že se dopouštím těžké chyby.“ Kázání bylo pro něj nejdůležitější částí bohoslužby. Jen vážné kázání (nikoli rozmarná vypravování, jimiž kázání nahrazovali bratři) mohou přivést věřící ke kajícnosti a ke skutečnému křesťanskému životu.

V.

Do té doby byl Wicliff jenom odvážnějším profesorem, kterého církev trpěla, protože ho podporoval vévoda z Lancasteru a oxfordská universita. Když ale popřel transubstanciaci (proměnu chleba a vína v tělo a krev Páně) a dogma o skutečné boží přítomnosti v oltářní svátosti, je z něho již nepopiratelně kacíř. Proti transubstanciaci postavil učení konsubstanciace, učení o společné přítomnosti hmotného chleba a těla Kristova. To byl zřejmý útok proti 156

André Maurois - Dějiny Anglie

mši jako zázraku a papež, pokud nechtěl vydat v nebezpečí církev jako instituci, nemohl toto učení trpět. Když dal papež Wicliffa do klatby, odmítl Wicliff jeho pravomoc uznat, a v posledních letech života učil, že jediným pramenem křesťanských pravd je jen a jen bible. Wicliff nechal přeložit bibli do angličtiny, aby ji rozšířil mezi lidem (dosud existoval jenom její latinský a francouzský překlad a těm prostí lidé v Anglii nerozuměli). Pak si vychoval žáky, kteří museli žít stejně chudě jako první bratři svatého Františka. Wicliffovi „chudí kazatelé“ byli z počátku mladí muži s universitním vzděláním, kteří se rozhodli zasvětit svůj život blahu církve; jejich tvrdé živobytí však bylo později pro bohaté a vzdělané mladíky neúměrně těžké. Wicliff jim zakázal vlastnit peníze, nesměli dokonce nosit ani mošnu na ukládání milodarů jako bratři, směli přijímat jenom potraviny, a to ještě jenom tehdy, když je potřebovali. Chodili bosí v dlouhých kutnách ze surové vlny a od vesnice k vesnici hlásali Wicliffovo učení. Brzy se doplňovali pouze z chudých kleriků. Je snadné si představit, jak tito horliví mladíci, kteří hlásali chudobu a rovnost, asi na venkově působili. Byla to doba, kdy sedláci začínali v krčmách přetřásat svaté knihy. V bibli, která jim byla náhle objevena, nacházeli obraz zděděné rajské zahrady, kde nejsou ani šlechtici, ani nevolníci. „Když Eva předla a Adam ryl, kde tehdy jaký šlechtic byl ?“25 Toto sémě padlo po černém moru na úrodnou půdu.

VI.

Nic neposkytuje lepší možnost posoudit rozdíl mezi přísností církve vůči kacířům počínaje patnáctým stoletím a její poměrně značnou tolerancí v době, kdy si ještě byla jistá svou silou, jako tato skutečnost: Wicliff, vyobcovaný v roce 1382 pro svoje kacířství z církve, zůstal až do smrti - tedy ještě dva roky - farářem v Lutherworthu a nebyl nikdy osobně nijak obtěžován. Arcibiskup Courtnay musel naopak vynaložit mimořádně velké úsilí, aby wiklefovcům znemožnil na Oxfordu jejich přednášky. Universita, pyšná na svou nezávislost a silná podporou studentů, se postavila na odpor. Její profesoři se považovali spíše za učitele než za duchovní. „Tehdy ještě nebyla universita, jako v příštím století, nástrojem, který používala církev k tomu, aby vnutila národnímu duchu svoje učení.“ Universita však také ještě nebyla jako za Stuartovců ani sborem hodnostářů ve službách královské koruny. Laičtí kněží se tu potírali s řádovými, a ti z nich, kteří byli přáteli Wicliffa, byli nejsilnější. Aby je donutil k ústupu, musel k nim král vyslat kancléře a pohrozit jim, že zbaví universitu jejích výsad. Viklefovci se tedy podrobili a Oxford přestal být na 25

Dvojverší připisované Johnu Ballovi - pozn. red.

157

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

dlouhou dobu střediskem svobodného myšlení.

VII.

Na venkově byli „chudí kazatelé“, kterým ortodoxní katolíci říkali posměšně lollards (lollia - býlí), nebo žvanílci, věrnějšími Wicliffovými žáky než profesoři v Oxfordu. Tyto kazatele nepřijímal s otevřenou náručí jenom prostý lid, ale i mnozí rytíři, pohoršení bohatstvím církve, je upřímně hájili proti prelátům. Biskupové, kteří žádali v boji proti kacířství o pomoc šerify nebo civilní spravedlnost, nebyli nijak úspěšní. Když král církvi přislíbil pomoc, Dolní sněmovna se proti tomu zpočátku ostře postavila. A ustoupila teprve tehdy, když se vedoucí vrstvy začaly domnívat, že se lollardi stávají opravdovým společenským nebezpečím a že ohrožují nejen náboženskou pravověrnost, ale i bohatství. V roce 1401 schválila zákon o upalování kacířů De Heretico comburendo -, který potvrzoval právo církve vydávat kacíře katovi k upálení. Začaly popravy; jejich oběťmi byli především chudí lidé, venkovští krejčí, koželuzi, jejichž zločinem bylo neuznávání oltářní svátosti, shromažďování přátel, aby jim na nočních sezeních předčítali anglický překlad evangelií nebo odmítání církevních nařízení, o nichž nebyla ve svatých knihách žádná zmínka. V písemných svědectvích se setkáváme s vroucím duchovním životem, mluví se zde o tajných rozhovorech o tajemstvích víry, které vedou kupci, jejich ženy a služebnictvo, a často se tu objeví i povýšený lollardismus nějakého šlechtice. Před hrozbou mučení a smrti mnozí couvli. Jiní však zůstali pevní. V roce 1410 došlo k prazvláštní události. Nešťastný řemeslník, odsouzený k upálení, spatřil na smithfieldském tržišti - tam se popravy obvykle konaly nejen připravené chrastí, ale i následníka trůnu. Mladý princ Jindřich - budoucí Jindřich V. - s krejčím Badbym dlouho a vážně mluvil a slíbil mu nejen život, ale i peníze, jestli odvolá svůj „blud“. Všechno bylo marné. Dvakrát bylo chrastí zapáleno a zase uhašeno; nakonec nechal princ oběť jejímu osudu. To již předznamenává duševní stav soudců Jany z Arku, na jedné straně upřímná touha zachránit kacíře tím, že odvolá, a na druhé straně neúprosná tvrdost vůči kacířství.

158

André Maurois - Dějiny Anglie

VIII.

I.

SELSKÁ VZPOURA (1381)

Začátek vlády Eduarda III. byl dlouhou řadou námořních a pozemních vítězství. Osobní statečnost anglického krále a jeho prvorozeného syna, Černého prince, z nich udělala národní hrdiny. Ale již patnáct let po podepsání smlouvy v Brétigny byla Anglie poníženou a nespokojenou zemí. Starý král zdětinštěl a upadl do rukou krásné komorné Alice Perrersové, které za její lásku dával korunní klenoty. Černý princ byl nemocný, po dlouhých bojích musel opustit na nosítkách svůj trůn v Akvitánii a pomalu umíral. Třetí králův syn, obávaný vévoda z Lancasteru, Jan Gentský, se spojil s Alicí Perrersovou a vládl zemi s pomocí tlupy ničemných dobrodruhů. Téměř všechna dobytá panství byla ztracena. Ve Francii vládl velký král, Karel V., který obnovil její loďstvo, a jeho vojevůdci - Du Guesclin a Clisson - pochopili, že tajemstvím vítězství v této válce je nesvádět bitvu, pokud není výsledek jistý. Nechali tedy Angličany, aby se vyčerpávali blouděním křížem krážem zemí, pálením měst a vražděním neozbrojených sedláků. „Ta bouře se přežene,“ řekl Karel V. a brzy potom se skutečně začalo ukazovat, že úspěchy Angličanů u Kreščaku a Poitiers nebyly opravdovým měřítkem sil obou království. Dobytí a obsazení nějaké kontinentální říše nebylo v silách Anglie, která „neměla ani dost vojska, ani dost peněz“, aby v Evropě zaujala trvale první místo. Navíc Anglie v té době ztratila a to je nejdůležitější - svou nadvládu nad moři a nebyla již tedy nezranitelná. Neobratnost Černého rytíře, který byl lepší voják než diplomat, sjednotila kastilského krále s králem francouzským. Jejich spojená loďstva ovládla Biskajský záliv i průliv La Manche. Anglické loďstvo bylo potom nejen poraženo u La Rochelle, ale francouzské lodě vpluly bez potíží i do samotné Temže a francouzské flotily pustošily pobřežní města a pálily rybářské vesnice. Jedinou obranou Anglie bylo povolat do zbraně pomocí ohňů zapálených na okolních pahorcích pobřežní obyvatelstvo. To však byl způsob, který ponechával nájezdníkům volné ruce pro přistávání, akci i případný útěk.

II.

Ve zmatku a zoufalství projevila určitou odvahu jediná instituce - Dolní sněmovna. V tehdejší době bylo již rozdělení parlamentu na dvě sněmovny samozřejmé. Kavalkády venkovských šlechticů, které přijížděly na 159

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

zasedání sněmovny, byly pro obyvatele Londýna a jeho středu - City - všední podívanou. V Dolní sněmovně pravidelně zasedalo dvě stě měšťanů, kteří zastupovali sto měst a městysů, a čtyřiasedmdesát rytířů jako zástupců třiceti sedmi hrabství. I když byli v menšině, vládli a rozhodovali rytíři, protože představovali skutečnou sílu. Jenom oni se odvážili vymáhat v parlamentu z roku 1376, kterému se říkalo „dobrý parlament“, na vévodovi z Lancasteru a jeho klice předložení účtů, žádat zapuzení Alice Perrersové a vyzvat krále, aby zajistil námořní obranu země. Bez pocitu podpory londýnského lidu, který hluboce nenáviděl vévodu, a v zájmu posílení vlastní sebedůvěry i bez výzvy několika lordům, o kterých se domnívali, že se s nimi dohodnou, by asi neměli takovou odvahu. Dosáhli několika slibů - bylo totiž třeba jim zalichotit, aby se královská pokladna přece jen naplnila. Ale člen parlamentu byl po skončení jeho zasedání zase jenom obyčejným rytířem. Vévoda vsadil speakera Dolní sněmovny do vězení, Alice Perrersová, která slíbila, že se s králem již nikdy nesetká, zaujala znovu své místo vedle něho, biskupové, kteří přísahali, že ta hrozná ženština bude vyobcována z církve, nehnuli ani prstem. Po králově smrti v roce 1377 se všechna práce „dobrého parlamentu“ obrátila vniveč. Eduarda III. nikdo nelitoval, pro jeho žalostné stáří se úplně zapomnělo na hrdinské činy z jeho mládí. Ale francouzský král, který chtěl svému velikému nepříteli vzdát hold, nechal v královské kapli sloužit za pokoj duše anglického krále smuteční mši.

III.

Protože Černý princ zemřel ještě dříve než jeho otec, stal se zákonným dědicem anglického trůnu vnuk Eduarda III., Richard II., kterému říkali Richard z Bordeaux. Byl to krásný, mimořádně chytrý a inteligentní chlapec, ale vlády se mohl osobně ujmout teprve za několik let. Jeho rádci a snad i soupeři se tak stali jeho nebezpeční strýcové, vévodové z Clarence a Lancasteru. Před mrtvolou svého děda, kde stál s neobyčejnou důstojností, dosáhl mladičký následník toho, že si představitelé Londýna a jeho strýc z Lancasteru vyměnili na znamení smíru polibek. Hned v prvním roce své vlády dostal příležitost osvědčit svoji překvapivou neohroženost a duchapřítomnost, protože vypukla vzpoura, selské povstání, které mohlo velmi snadno vyústit v revoluci. Na anglickém venkově to již dlouho vřelo. Ne že by sedláci snad byli nešťastnější - mzdy během posledních deseti let naopak stouply a ceny životních potřeb klesly. Ale lidé přestávali věřit systému, který je držel v nevolnictví. Starý král byl potupen, jejich pánové byli ve Francii hanebně poraženi a francouzské 160

André Maurois - Dějiny Anglie

flotily svými nájezdy ohrožovaly anglické pobřeží. Wicliffovi „chudí kazatelé“ jim vyprávěli o pohoršlivém bohatství opatů. Langlandova báseň Petr oráč {Peter Plowman), napsaná lidovým jazykem, se rozšířila po celé zemi. Langland nebyl žádný revolucionář, byl zbožný a obdivoval klášterní život, ale nuzný úděl prostých lidí líčil s takovým pochmurným realismem a blahobyt mocných s takovým nepřátelským opovržením, že musel hluboce dojmout tisíce Petrů oráčů, kteří poslouchali jeho verše. V roce 1381 se konala na vesnicích nesčetná tajná shromáždění, kde se četla tajuplná poselství, která jménem řádu „Velké společnosti“ šířili z jednoho hrabství do druhého kněžští a světští agitátoři hlásající reformu církve a podněcující k selské vzpouře. Předpis o dělnících rozhořčení jenom jitřil. Denně se sedláci dostávali do sporů se šlechticem nebo jeho rychtářem, který je chtěl za každou cenu donutit, aby během žní pracovali na panském za dvě až tři pence denně. Tresty hrozící podle tohoto nesmyslného zákona těm, kteří takovou práci odmítali, vyháněly do té doby klidné a pokojné sedláky z jejich polí, dělaly z nich tuláky, kteří bloudí hlubokými lesy, lidi zpustlé, protože ztratili rodnou půdu a domov. „Prchající nevolník je v Anglii čtrnáctého století stejně běžný jako prchající otrok v Americe osmnáctého století, v obou případech je tento stále častější vzdor výrazem vůle po osvobození celé jedné třídy.“

IV.

Froissart nám ve svém díle zachoval projevy nejznámějšího agitátora v roce 1381, řeči kaplana Johna Balla: „Tento John Ball se každou neděli po skončení bohoslužby obvykle odebral na hřbitov. Tam pak kolem sebe shromáždil prosté lidi a takto jim kázal: ‘Lidé dobří, v Anglii nemohou jít věci dobře a také dobře nepůjdou, dokud nebudou všechny statky společné, dokud tu bude nevolník a šlechtic, dokud si nebudeme všichni rovni. Proč jsou ti, kterým říkáme šlechtici, většími pány než my? Všichni, jak tu jsme, jsme z jednoho otce a z jedné matky, z praotce Adama a z pramáti Evy. Jak nám mohou říci a dokázat, že jsou lepšími pány než my, kromě toho, že nás nechají dřít se a pěstovat to, čím oni mrhají. Oni mají samet a my hrubé sukno, oni mají víno, koření a chutný chléb, my máme žito, otruby a slámu a pijeme vodu, oni si žijí v krásných zámcích a my máme jenom déšť a vítr v polích, žijí jenom z nás a z toho, co zplodí naše dřina... Pojďme tedy ke králi! Je mladý. Ukažme mu naše otroctví! Řekněme mu, že chceme, aby se to změnilo, nebo že si pomůžeme sami!’„

161

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

V.

Tak obvykle kázal John Ball každou neděli po skončení mše, a mnoho vesničanů si s pokyvováním hlavy a šeptem, když se rozcházeli, říkalo: „Má pravdu.“ Požadavky vesničanů však nebyly tak komunistické jako kázání Johna Balla. Chtěli jenom osobní svobodu a nahrazení všech robotních povinností jediným poplatkem ve výši čtyř pencí za jeden akr. Bezprostřední příčinou vzpoury byla daň, kterou chtěli rádci koruny - velmi neobratně - vybírat po druhé, protože napoprvé nevynesla dost peněz. Když sedláci spatřili královské výběrčí a viděli, že chtějí vzpurné sousedy zatknout, celá vesnice se rozzuřila a výběrčí vyhnala. Potom se však zalekli vlastní zbrklé odvahy a utekli do lesů. Tam žilo mnoho mužů, které postavilo nesmyslné uplatňování předpisu o dělnících mimo zákon. Tak vznikla vzbouřenecká armáda. Od jedné farnosti ke druhé se šířilo okřídlené a všemi očekávané heslo: John Ball vás zdraví a sděluje vám, že přišla vaše hodina.“ V několika dnech vzplanul Essex a Kent. Vzbouřenci loupili domy, zabíjeli vévodovy stoupence a muže zákona. Posedla je utkvělá myšlenka zničit všechny písemné stopy jejich otroctví. Na dobytých manských sídlech pálili soupisy a listiny. Šlechtici, podivuhodně neschopní zorganizovat jakýkoli odpor, před nimi zděšeně utíkali; sedláci a lidé mimo zákon brzy vtáhli i do měst. Teď se v lesích zase skrývali šlechtici. Obyvatelé měst přijali vzbouřence vcelku přívětivě. V Canterbury si měšťané spojení s vesničany vyřídili několik starých účtů tím, že sťali některé nenáviděné muže. Potom táhla tato neuspořádaná armáda na Londýn. Tam byl mladý král, o kterém tvrdili vůdcové vzpoury, že je lidu nakloněn, ale o kterém věděli jenom to, že je to ještě dítě a že je nutné je vzít v ochranu před jeho strýcem, Janem Gentským, nejnenáviděnějším ze všech velmožů. Představme si je, jak táhnou pěšinami sehnaní z nejrůznějších vesnic a nesou tyče, sekery, zrezivělé meče, dávno zastaralé luky a neopeřené šípy.

VI.

Král a jeho věrní se uchýlili do královského hradu (Toweru). Město se dalo snadno bránit, most, který je odděloval od břehu, byl uprostřed pohyblivý a stačilo ho otevřít. Ale jeden alderman (obecní starší), nadržující vzbouřencům, i přes odpor londýnského starosty, který byl pro pořádek, jim do něho umožnil vstoupit. Krátce na to se ulice města staly svědky hrůzných scén. Sedláci otevřeli žaláře, a jak to za všech revolucí bývá, z šera věznic vyšel dav zločinců, aby loupil a vraždil. V Cheapsidu postavili popravčí špalek a hlavy začaly létat. Celá vlámská čtvrt byla nesmyslně zmasakrována 162

André Maurois - Dějiny Anglie

jenom proto, že tady žili cizinci. Dům Jana Gentského spálili. Jen mladičkému králi projevovala rozvášněná luza přízeň. Mladý panovník vyplul hned první den se svým člunem doprostřed řeky, aniž přistál, a promluvil k davu, který ho nadšeně zdravil. Pro všechny ty nešťastníky se stal - nikdo neví dobře proč idolem a své popularity brzy zneužil. Nejprve pozval vzbouřence na schůzku na Mile’s End, což je planina nedaleko Londýna, a tam jim naoko slíbil splnit všechny jejich požadavky. Třicet kleriků začalo sepisovat listiny o propuštění na svobodu a opatřovat je královskými pečetěmi. Sedláci těmto pergamenům bláhově věřili. Každá skupina, která dostala svoji listinu, opustila planinu a vítězoslavně s darovanou královskou vlajkou v čele se vrátila do Londýna. Richardovi rádci určitě ani na chvilku nepovažovali výsady, vynucené loupením a vraždami, za platné. Chtěli jen získat čas. Nové zločiny je donutí k rychlému přechodu do útoku.

VII.

Zatímco král byl mimo Tower, vnikli tam vzbouřenci; hlavu canterburského arcibiskupa a strážce královského pokladu napíchli u Londýnského mostu na kůl. Krvežíznivý a rozvášněný dav bylo nutno stůj co stůj rozprášit. Mnohé skupiny sedláků, spokojené se svými listinami, již město opustily. Ve městě jich zůstalo již jenom několik málo tisíc, nepochybně nejhorších, kteří chtěli nadále loupit. Ale to už se ze všech stran hrnou rytíři a měšťané, aby se semkli kolem krále. Na druhý den určili vzbouřencům nové místo pro schůzku - smithfieldské koňské tržiště. Královské dítě, doprovázené londýnským starostou, přijelo na schůzku koňmo s velikou družinou, „křupani“, ozbrojení svými starodávnými luky, stáli na opačném konci prostranství. Jejich vůdce, Wat Tyler, který byl také v sedle, předjel před královský průvod. A co se stalo pak? Tady se kronikáři rozcházejí. Tento chlapík určitě vystupoval zpupně a londýnský starosta, který byl pod pláštěm ozbrojen, se rozzuřil a srazil ho ranou do hlavy. Královi lidé ho okamžitě, jakmile padl na zem, obklopili, aby to vzbouřenci na druhé straně neviděli. Marně. Viděli to a hned se řadili v bojový útvar a již natahovali své luky; vtom však udělal mladý král neočekávaně hrdinské gesto a všechno dobře dopadlo. Král opustil úplně sám své lidi - řekl jim: „Zůstaňte všichni na svých místech, nikdo ať mě nenásleduje!“ Potom se přiblížil ke vzbouřencům a zavolal na ně: „Máte jenom jediného velitele a tím velitelem jsem já. Jsem váš král. Uklidněte se!“ Pohled na to krásné dítě, které jim přicházelo tak klidně a důvěřivě vstříc, odzbrojil povstalce, kteří neměli vůdce ani žádný plán. Richard se postavil do jejich čela a vyvedl je z města. Tak to aspoň líčí Froissart. 163

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VIII.

Vrahové a lupiči nezasluhují soucit. Mezi sedláky z roku 1381 bylo však mnoho hodných lidí, kteří byli přesvědčeni, že hájí spravedlivou věc. A právě pohled na jejich slavnostní a důvěřivý pochod za krásným královským dítětem, které je vede na popravu, je hluboce jímavý. Protože odplata bude stejně krutá jako samo povstání. Když se vojska selského povstání rozptýlila a sedláci zase byli doma ve svých vesnicích, chodil král a jeho soudci od jednoho hrabství ke druhému a zasedali ke krvavým soudům. Vzbouřenci byli věšeni po stovkách. V Londýně byli viníci z vražedných dnů, ale i mnoho nevinných obětí popraveno na tomtéž špalku, který postavili vzbouřenci v Cheapsidu. Příbuzní obětí povstání a dokonce i jejich ženy, aby mohli opravdu vychutnat svoji pomstu, si vynutili povolení popravovat ukrutníky minulých dnů sami. Teror vládnoucích tříd trval a šel tak daleko, že synové vzbouřenců měli zakázán vstup na universitu. Liberální rytíři a měšťané - takoví vždy byli a budou - ztratili v parlamentu všechnu svou bývalou moc. Duch nezávislosti však v lidu Anglie nezemřel a nakonec zvítězil. Předpis o dělnících na sklonku století upadl v zapomenutí a smírčí soudci dostali právo řešit mzdové otázky podle svého vlastního dobrého uvážení. Za vlády Tudorovců byla konečně zrušena robota a „za Jakuba I. se stane nejvyšší zásadou, že každý Angličan je svobodný člověk“.

164

André Maurois - Dějiny Anglie

IX. DRUHÁ ČÁST STOLETÉ VÁLKY. RICHARD II., JINDŘICH IV., JINDŘICH V., JINDŘICH VI. ANGLIČANÉ MIMO FRANCII.

I.

Král-dítě, jehož odvaze se na smithfieldském tržišti tolik obdivovali šlechtici i měšťané a za nímž šlo vojsko vzbouřených sedláků s takovou úctou, se stal nestálým a náladovým jinochem a nakonec opovrhován mocnými a zapomenut prostým lidem zemřel ve vězení. Přesto měl Richard II. některé dobré vlastnosti, byl statečný a velmi inteligentní; dokázal svým hrozným strýcům říci: „Děkuji vám, mylordi, za vaše minulé služby, ale od nynějška je už nepotřebuji.“ Upřímně se pokusil uzavřít s Francií trvalý mír. Pochopil, jaké nebezpečí pro monarchii představují příliš mocní vévodové s dědičnými úděly, a pokusil se být silným králem stejným způsobem, jak to později dělali Tudorovci; lid jeho země však ještě nevytrpěl tolik, aby ho podpořil proti mocným, a také sedláci mu po kruté odplatě z roku 1381 už nedůvěřovali. Církev, kterou znepokojovalo kacířství, by se jistě postavila za toho, kdo by jí zajistil prostředky na potření herese, ale Richardova moudrost a snášenlivost se zpěčovala jí v tomto směru sloužit. Jeho dobré úmysly byly vrtkavé, jeho záchvaty svévole prudké a krátké, a také si špatně vybíral své oblíbence.

II.

Richard měl za svého života dvě manželky: první byla Anna Česká, jejíž družina se zasloužila o rozšíření Wicliffových myšlenek v Praze a zasela tu sémě protestantského husitského hnutí, druhou byla Francouzka, Isabella, dcera Karla VI. Šíleného, což se nelíbilo Angličanům, kteří neschvalovali Richardovu frankofilskou politiku a litovali starých dobrých časů, kdy se lučištníci vraceli od Kreščaku a Poitiers s bohatou válečnou kořistí do svých vesnic. Richard se po šestileté moudré politice nechal zlákat vidinou despotismu. Podařilo se mu dostat do parlamentu své ničemné oblíbence a pod hrozbou svých žoldnéřů si nechal odhlasovat celoživotní poplatky za vlnu. Od té doby již sněmovny nikdy nesvolal. Úspěch této politiky mu zamotal hlavu. Syna Jana Gentského poslal do vyhnanství a po smrti starého vévody z Lancasteru 165

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

zabavil jeho dědictví. Tím však popudil svého bratrance ke vzpouře. Lancaster žil nějakou dobu ve Francii a připravoval státní převrat. Když potom přistál u anglických břehů, Richarda najednou všichni opustili a nakonec byl dokonce uvězněn. Parlament, dědic Velké rady, zvolil králem Jindřicha z Lancasteru, kterého pak okamžitě korunovali dva biskupové jako Jindřicha IV.

III.

Jindřich IV. nebyl legitimním králem, za svou korunu děkoval parlamentu, šlechticům a církvi. Proto také musel s touto trojí mocí zacházet daleko šetrněji než normanští králové a králové z Anjou. Právě on udělil v roce 1401 církvi ustanovením De Heretico comhurendo právo upalovat kacíře na hranici. Moc parlamentu, kterou Richard II. tak ohrožoval, během šedesáti let vlády lancasterské dynastie nepřestává růst. První z Lancasteru, Jindřich IV., se jako uchvatitel nikdy neodvažuje Dolní sněmovně odporovat. Druhý Lancaster, Jindřich V., tráví značnou část své vlády mimo Anglii a odevzdává předčasně trůn nezletilému dítěti, Jindřichovi VI., který však, povýšen v jinošském věku, bude panovníkem slabým a napůl šíleným. A tak králova slabost, jeho nepřítomnost nebo jeho bázlivost udělá na dlouhou dobu parlament svrchovaným pánem situace. „Dolní sněmovna, jediná pevná a opravdu národní moc, se za těchto okolností tváří v tvář odbojným a vratkým mocím stává jakýmsi rozhodčím. Ti sporní nositelé titulů mohou dočasný úvěr žádat jen a jen na ní. Sněmovna, dosud plachá, nejistá a překvapená tím, co jí připadlo, aniž o to žádala, bude svou rozhodovací pravomoc vykonávat více než jedno století. Její archivy se plní precedenty, její letopisy se proslaví novými požadavky, její ustanovení se obohacují o liberální praktické výnosy; přesné a jasné formulace nevyjadřují podstatu politické svobody jako takovou (to je možné vidět v příštím století za vlády Tudorovců), ale jaksi stále udržují její aparát, který pak za příznivých okolností je okamžitě připraven a po ruce.“

IV.

V roce 1415 zahájil po dlouhém příměří Jindřich V. znovu válku proti Francii. Ve skutečnosti chtěl válkou v cizině zaměstnat stále vzpurné duchy ve vlastní zemi. Náboženská agitace lollardů hrozila občanskou válkou. Bylo třeba odvést pozornost a podle kronikářů to biskupové vyžadovali. Sám král byl nesmírně ctižádostivý, v duchu toužil udělat konec avignonskému papežskému schismatu a podniknout jako hlava západní ligy křižáckou výpravu. Ať už byly jeho cíle jakékoli, prostředky, kterých použil, jsou neomluvitelné.

166

André Maurois - Dějiny Anglie

Když viděl, že Francie je rozdělena mezi přívržence Orleánského a Burgundského domu a že jí vládne jménem šíleného krále dauphin bez jakýchkoli přátel, nestoudně obnovil nároky Eduarda III. na francouzský trůn. Jestliže však práva Eduarda III. na francouzský trůn byla silně pochybná, pak nároky Jindřicha V., který nebyl přímým dědicem svého praděda, se rovnaly téměř nule. To všechno Jindřich V. moc dobře věděl a tak po prvním diplomatickém zákroku nepožádal spolu se žádostí o ruku Kateřiny, dcery Karla VI., také o francouzský trůn, ale jenom o Normandii, Touraine, Anjou, Maine a Ponthieu. Tyto nehorázné požadavky nebyly přijatelné ani pro zemi tehdy tak zbědovanou, jako byla Francie. Válka byla zase nevyhnutelná.

V.

Druhá část stoleté války se té první podobá jako vejce vejci. Člověk by řekl, že Jindřicha V. ovládala nějaká zvláštní posedlost, aby napodobil tažení svého praděda. Stejně jako on přistane v Normandii. Má jen dva tisíce pět set ozbrojenců a svou družinu a pak osm tisíc lučištníků. S pacholky a trénem to představuje necelých třicet tisíc mužů. Přes houževnatou obranu se zmocní Harfleuru, významné zbrojnice na francouzském západě, pak pošle dauphinovi výzvu k boji a rozhodne se táhnout na Calais a překročit Sommu na Blanche Tache, brodu u Kreščaku. To byl odvážný záměr, ale francouzská šlechta je nejednotná, určitě poskytne Angličanům osm dní nutných k dosažení Calais. „Nejdůležitější bylo nepopudit proti sobě během cesty obyvatelstvo. Proto král vyžadoval důsledné dodržování dobrých polních kázeňských řádů z doby Richarda II.: zákaz znásilňování žen a vylupování kostelů pod trestem smrti oběšením, zákaz hesla Havoc! (Lup!) pod trestem smrti stětím; stejný trest stihl i ty, kdo okradli kupce nebo markytána; neposlušnost veliteli a nocování mimo přikázaný prostor byly trestány vězením a ztrátou vlastního koně, atd.“ Protože brod u Kreščaku byl hájen, táhl Jindřich výše a narazil na francouzskou šlechtu u Azincourtu. Byla to hrozná bitva, kdy neobyčejně udatná francouzská rytířská jízda, která se však nepoučila a nevzala si k srdci Du Guesclinovy taktické lekce, se nechala proklát šípy lučištníků anglického krále a rozsekat jeho ozbrojenci. V této bitvě, která byla jednou z nejkrvavějších bitev celého středověku (1415), zahynulo na deset tisíc Francouzů.

VI.

Díky této bitvě a zásluhou zrady Burgundanů, kteří Angličanům otevřeli brány Paříže, se Jindřich stal pánem severní Francie. Oženil se v chrámu svatého Jana v Troyes s Kateřinou a podepsal smlouvu, kterou byl uznán jako dědic francouzského trůnu po smrti Karla VI. a jako regent po dobu 167

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

jeho života. Jindřich měl vládnout společně s královskou korunní radou a dodržovat všechny staré obyčeje. Pokud Karel VI. žil, měl znít jeho titul Jindřich, král anglický a dědic francouzský. Anglický král však zemřel po několika letech ve Vincennes - zřejmě na úplavici - a zanechal po sobě jednoročního syna. Jindřich V. zůstává pro Angličany dodnes velkým králem; vedl je k novým vítězstvím a jeho osobní ctnosti byly opravdu ctnostmi. Jindřich byl velkomyslný, zdvořilý, upřímně zbožný, cudný a věrný. Mluvil velmi málo a jenom odpovídal: „To je nemožné!“ nebo „Budiž!“ Jeho umírněnost, tak pozoruhodná v těch drsných dobách, mu však nebránila, aby byl nelítostně krutý, pokud to podle jeho názoru vyžadovaly zájmy země a koruny. Jeho lepší i horší stránky se líbily lidem v jeho zemi. Kdyby však odolal pokušení vrhnout se do francouzského tažení, které po velkých počátečních úspěších skončilo pohromou, byl by určitě ještě větším státníkem.

VII.

Podobnost mezi oběma částmi stoleté války je opravdu úplná. Po Kreščaku, který byl porážkou feudální rutiny, zrodila Francie realistického vojáka: Du Guesclina. Po Azincourtu ji zachránila rozvahou a vírou Jana z Arku. Když se malý Jindřich VI. roku 1442 stal ještě v kolébce anglickým králem, bylo pro francouzského dauphina všechno zdánlivě ztraceno. Karel VI. zemřel dva měsíce po svém nepříteli, strýcové malého Jindřicha VI. - vévoda z Bedfordu, tehdejší francouzský regent, a vévoda z Gloucesteru - ho chtěli dosadit na francouzský trůn, jakmile dosáhne věku, kdy bude moci vyslovit posvátné formule, a v té době neexistovalo nic, co by jim v tom mohlo zabránit. Od roku 1422 do roku 1429 bloudí francouzský dauphin Karel bez království, bez sídelního města, bez peněz, bez vojáků několika kraji, které mu zůstaly. Lidé mu posměšně říkali „král z Bourges“. Byl to vůbec dauphin? Mnoho lidí, i on sám, pochybovalo o jeho původu. Bedford, vládce severní Francie, se pustil do dobývání jejího středu a rozložil se kolem Orleansu. Karel se chtěl stáhnout až do Dauphine. Zdálo se, že to bude konec.

VIII.

Ale anglické panství ve Francii bylo přesto křehké a umělé. Protože nebylo výsledkem skutečné síly, ale důsledkem rozkolu mezi Francouzi, muselo se při prvním nárazu zhroutit. Příběh Jany z Arku je nejpřekvapivější zázrak dějin, ale také nejrozumnější sled politických kroků. Plány, které Janě z Arku našeptávají nebeské hlasy, jsou prosté i geniální. „Vrátit 168

André Maurois - Dějiny Anglie

dauphinovi sebedůvěru, osvobodit Orleans a nechat Karla pomazat v Remeši: Johance dovolí její krátký život (1412 -1431) splnit jenom tyto tři věci, ale to stačí.“ Po Karlově pomazání se Jindřich VI. již nikdy nemůže stát legitimním francouzským králem. Na takový popud se pozvedne i lid. Nadšení, roznícené Johančiným a Dunoisovým vítězstvím, spolu s lítostí a hrůzou, vzbuzenou jejím procesem a mučednickou smrtí, probudí ve Francii nenávist vůči vetřelci. Marně dává Bedford Jindřicha korunovat v pařížském chrámu Matky boží, marně s velikým nadšením vítá burgundská strana a Sorbonna, která svým dobrozdáním umožnila upálit Johanku, malého anglického krále. Dauphin získává půdu pod nohama. Burgundský rod se znesváří s Anglií. Paříž sama nakonec vyhání anglickou posádku. Normandie je osvobozena. Když Karel VIL v roce 1461 zemře, drží Angličané ve Francii už jenom Calais a to si udrží ještě dalších sto let jako nějaký Gibraltar na pobřeží průlivu La Manche.

IX.

Pozoruhodné je, že angličtí historikové, kteří považují i přes francouzské vítězství bitvu u Bouvines za šťastnou bitvu, se dnes zcela shodují ve svém obdivu k Janě z Arku a v přesvědčení, že zachránila Anglii před despotismem. Bez této bitvy by anglický král žil v Paříži, opíral by se o francouzská vojska, bohatl by z francouzských daní a určitě by odmítl jakýkoli dohled ze strany svých poddaných. Zásluhou této bitvy a jejího výsledku se rozplynul nebezpečný sen o kontinentální říši, v němž si tak libovali angličtí panovníci. Dlouhé roky bojů přinesly i jiné trvalé výsledky. V obou zemích se stykem s obyvateli cizích zemí zrodilo nové a silné cítění, národní vědomí. Obyvatelé Rouenu, Orleansu, Bourges a Bordeaux, kteří se od sebe tolik lišili a kteří byli dlouhou dobu nepřáteli, najednou pocítili, že mají něco společného, co je odlišuje od „Godonů“, jak říkala Jana z Arku Angličanům. Ti zase od tohoto okamžiku vzpomínali - i přes konečnou porážku - na to, co velkého se jim podařilo společně uskutečnit. Mezi Anglií a Francií se samozřejmě zrodila velká nenávist, která trvala, s většími či menšími přestávkami, až do konce devatenáctého století a která také zasela do širokých lidových vrstev dědičnou a nepřekonatelnou nedůvěru.

169

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

X.

I.

VÁLKA DVOU RŮŽÍ

Konec francouzských tažení přivedl do Anglie houfy vojáků, kteří si zvykli na výnosnou loupež a kteří byli ochotni sloužit každé, dobré i špatné věci. Dokumenty z tehdejších let jsou plné vražd, povstání, nezákonných poprav, které se líčí nezúčastněně, jako by šlo o cosi běžného a nevyhnutelného. Vévodu ze Suffolku při jeho plavbě do Calais zadrží neznámá loď, odvedou ho na palubu a tam ho přivítají slovy: „Vítej, zrádče!“ Pak ho hodí do bárky a jeden muž z lodní posádky mu bez jakéhokoli rozsudku usekne pěti nebo šesti ranami zrezivělým mečem hlavu. V roce 1450 se najednou na výzvu jakéhosi dobrodruha jménem Jack Cade, který si říká Mortimer a prohlašuje se za potomka Eduarda III., vzbouří obce kentského panství. Tento vůdce s nimi táhne až do Londýna, kde teprve ho zadrží půtky s obyvateli města, a dříve než je sám zabit, stačí nechat popravit královského strážce pokladu a kentského šerifa. Tehdejší šlechta se s takovými uchvatiteli moci ochotně spojuje, vždyť i král je synem nebo vnukem uchvatitele. To vše lancasterští králové až moc dobře vědí. Když Jindřich V., který se domníval, že jeho otec je už mrtev, dychtivě sáhl po koruně, zašeptal mu Jindřich IV., který se probral z letargie: Ještě není tvoje a nikdy nebyla moje...“ Proti slabému Jindřichovi VI. se postaví Eduard, vévoda z Yorku, jako přímější dědic Eduarda III., protože pochází po své matce z vévody z Clarence, zatímco Lancasterové odvozují svůj původ z mladšího předka, z Jana Gentského. Kolem červené růže Lancasterů a bílé růže Yorků se seskupí bojovní šlechticové, jejichž jediným politickým cílem je získat vítězstvím své strany bohatství.

II.

O tyto boje ctižádostivých a chamtivých šlechticů se země a její obyvatelé prakticky nezajímají. Život jde svou cestou. Pole se obdělávají, úroda se kosí a sváží, londýnský obchod se úspěšně rozvíjí. Boje jsou pouze záležitostí několika tuctů velkých baronů, jejich přátel a vasalů, a zejména jejich žoldnéřů. Musí vést tyto půtky s velikou rozvahou a přísně dodržovat 170

André Maurois - Dějiny Anglie

neutralitu měst a vesnic, protože je tam mnoho ozbrojených mužů a kdyby došlo k jejich podráždění, mohli by se postavit proti jedné nebo druhé Růži. Boje, při nichž se rozhoduje o trůn, svádí mezi sebou jenom několik tisíc mužů. Jsou předzvěstí konce významu jízdy. Na obou stranách jsou rozhodujícím činitelem lučištníci, ale člověk je odvážné zvíře a postupně začíná šípy opovrhovat. Baroni útočí na lučištníky a vyhledávají boj muže proti muži, při kterém rozhoduje o vítězství sekyra nebo meč. Proto tyto boje, i přes malý počet bojujících, pouštějí jedné třídě anglické společnosti krutě žilou. Po válce dvou růží zůstane z anglické šlechty jenom několik málo rodin.

III.

Nešťastný Jindřich VI. nebyl pro tak tvrdé poměry stvořen. Jindřich nebyl žádný hlupák, ale také nebyl žádný král, byl to prostě svatý člověk a ve věcech tohoto světa úplné dítě. Mírnější, úctyhodnější a také slabší stvoření si ani nelze představit. Ve velkých válkách, které se vedly během jeho vlády, byl jenom divákem, nechal jednat Somerseta nebo Warwicka, a sám vystupoval na veřejnost jenom v nějaké slavnostní družině nebo církevním průvodu. Protože žil mezi lidmi, kteří se navzájem nenáviděli, nemyslil na nic jiného než na to, jak je smířit. Ačkoli jeho manželka Markéta z Anjou byla skutečná lítice, choval se k ní trpělivě a dokonce s upřímnou láskou. Jeho jedinou radostí byla mše, studium dějin a theologie. Každá nádhera ho děsila a oblékal se jako prostý měšťan. Místo špičatých střevíců, které byly tehdy módní ve šlechtických kruzích, nosil střevíce s kulatou špičkou jako sedláci. Když si měl obléci královské roucho, natáhl si nejdříve žíněnou kajícnickou košili. Před každým jídlem odříkával jako nějaký mnich modlitby a na stole měl před sebou vždycky obraz ukazující pět Kristových ran. Chesterton napsal, že právě takoví slabí a zbožní králové po sobě zanechali nejtrvalejší a nejkrásnější památky. Eduard Vyznavač postavil Westminsterské opatství, Jindřich VI. založil kolej v Etonu (1440) a v Cambridgi zbudoval při King’s College nádhernou kapli. Tyto stavby ho vlastně přivedly na mizinu. V době, kdy všichni - šlechtici i měšťané bohatli, byl jenom král samý dluh. V roce 1451 si musel na oslavu vánoc půjčit peníze a na Tři krále, protože mu už půjčit nechtěl nikdo, nemohl s královnou ani večeřet. Tento prostoduchý a jakoby neskutečný panovník bude pro surové a bezohledné rytíře snadnou kořistí.

IV.

V roce 1453 se u Jindřicha VI., který byl vnukem ubohého francouzského krále Karla VI., začaly projevovat příznaky šílenství. Nejenže ztratil paměť a rozum, ale nemohl se ani udržet na nohou a chodit. 171

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Nerozuměl dokonce, když mu oznámili narození syna. Jeho bratranec z Yorku, kterého podporoval mocný Warwick, zvaný také „Poslední z baronů“ a „Tvůrce králů“, se nechal ve Westmisteru korunovat pod jménem Eduard IV. Tichého Jindřicha uvěznili v Toweru. Podle yorských kronikářů s ním nakládali šetrně a lidsky, zatímco podle lancasterských kronikářů žil ve věži zanedbaný a v neuvěřitelné špíně. „Neděláte dobře, když bijete pomazaného krále,“ říkal prý mírně svým strážcům nešťastný Jindřich. To však netrvalo dlouho. Mezi Eduardem a Tvůrcem králů došlo k neshodám a červená růže znovu dosadila na trůn Jindřicha VI. Nakonec Eduard porazil Warwicka, který v boji padl, zabil prince waleského a nechal zavraždit i samého krále. Po takovém důkladném masakru (1471) vládl Eduard IV. bez většího odporu až do roku 1483 - Eduard byl jako dokonalý opak svého zbožného bratrance oslnivý a cynický renesanční kníže. Bez jakéhokoli ostychu se laskal se ženami kupců v City a pro svůj sličný zjev nenarážel na žádný odpor. „Na mou věru,“ řekla mu jednou jedna bohatá vdova, „za svou pěknou tvářičku dostaneš pokaždé aspoň dvacet liber.“ Král, který počítal sotva s polovičkou, jí poděkoval a políbil ji. Vdova mu pak dala dvacet liber, „protože polibek od krále je klenot všech klenotů“. Eduard VI. tak žil díky bohatým kupcům a jejich ženám ze dne na den ze štědrosti svých poddaných. Dárci samozřejmě nic netratili, různé výhody a výhradní práva na prodej toho či onoho zboží jim umožnily obohatit se na úkor drobných zákazníků. Vynalézavá forma nepřímých daní.

V.

Nástup rodu z Yorku zasadil prestiži parlamentu těžkou ránu. Zatímco lancasterští králové, protože se cítili jako uchvatitelé, žádali, aby jejich nastolení parlament schválil, chtěli yorští panovníci vládnout jenom na základě dědického práva. Ostatně Dolní sněmovna přestala v této době zastupovat anglické obce. Zpočátku měl každý občan, který platil daně, právo hlasovat. Ale stejně jako se v souvislosti se zbohatnutím velkých obchodníků změnily cechy v uzavřené spolky, zakoupilo si mnoho měst od koruny různé charty, které bránily možnému příchodu dalších obyvatel. Právo vybírat zástupce města měl jenom starosta a jeho radní nebo rada, složená z nejbohatších občanů. Tak začal proces, který promění během několika století tolik anglických volebních okrsků v „prohnilé bašty26„ s minimálním počtem oprávněných voličů a ti budou skutečně

26

Angl. rotten borough; J. Polišenský překládá jako „upadlá městečka“ - pozn. red.

172

André Maurois - Dějiny Anglie

snadnou kořistí korupce. Již od roku 1430 jsou i rytíři hrabství voleni pouze hlasy těch držitelů pozemků (freeholders), jejichž půda vynášela alespoň čtyřicet šilinků ročně. Mnoho mužů, kteří do té doby volili, bylo tak náhle zbaveno tohoto práva. Tento režim trval až do volební reformy z roku 1832. Zajistil zákonnou moc nepočetné třídě, protože v době voleb vykonávali nejmocnější šlechtici na své pachtýře silný nátlak. V roce 1455 píše vévodkyně z Norfolku Johnu Pastonovi: „Protože je z nejrůznějších důvodů nutné, aby váš lord měl v parlamentu své lidi, kteří jsou jeho oddanými služebníky, žádáme a prosíme vás, abyste po přečtení tohoto dopisu odevzdal svůj hlas našim milovaným bratrancům a služebníkům, Johnu Howardovi a siru Rogeru Chamberlainovi a pomohl tak k jejich zvolení rytíři za shire. A také se postarejte o to, aby podobným způsobem volili i ostatní, které budete schopen svou výmluvností přesvědčit.“ Taková doporučení však existují vždy a ve všech dobách.

VI.

Po Eduardu IV. zůstali dva mladí synové, z nichž ten starší měl po něm nastoupit na trůn, ale Eduardův bratr Richard, vévoda z Gloucesteru, nechal oba své synovce nejdříve uvěznit v londýnském Toweru a pak zavraždit. V roce 1483 se stal králem jako Richard III. Shakespeare vykreslil v jedné ze svých historických tragedií hrůzný portrét tohoto ukrutného, odvážného a skvělého hrbáče. I když se někteří historikové pokoušeli Richarda III. očistit, zdá se, že je třeba věřit Shakespearovi. Když se lidé dozvěděli o této dvojnásobné vraždě v Toweru, dostal duch vzpoury, už dlouho kvasící v mysli Angličanů, jež roztrpčovaly občanské války a opakované uchvatitelství trůnu, přesnější podobu. Zdálo se, že se naskýtá příležitost k uzavření smíru mezi oběma Růžemi. Zbýval tu jeden Lancaster, Jindřich Tudor, vévoda z Richmondu, neduživý mladík, který z opatrnosti utekl do Bretaně a který po matce Markétě pocházel v přímé linii od Jana Gentského. Kdyby se tento Jindřich mohl oženit s Alžbětou z Yorku, dcerou Eduarda IV., oba rody by se spojily. Richard si toto nebezpečí uvědomil, chtěl si usmířit měšťany svoláním parlamentu a zamýšlel oženit se se svojí neteří sám. Ale Jindřich Tudor vyrazil z Harfleuru a brzy se svými dvěma tisíci vojáků z anglických uprchlíků a bretaňských dobrodruhů přistál v Milfordu. Wales se postavil za Jindřicha, protože Tudorovci byli Walesané. K boji mezi Richardem a Jindřichem došlo u Bosworthu (1485). Jeho osud rozhodla rodina Stanleyů, velmožů z Lancashiru, která se postavila na stranu Jindřicha, protože lord Stanley se oženil s jeho ovdovělou matkou. Richard se statečně vrhl do boje, skolil nejednoho protivníka, ale nakonec byl zabit. Koruna, kterou si do boje nasadil, zapadla do křoví, ale po bitvě se našla a lord 173

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Stanley ji vložil na hlavu svého nevlastního syna, který se tak stal králem Jindřichem VII. „Tak spojíme bílou a červenou růži. Nebe, které tak dlouho hněvivě shlíželo na jejich vzájemnou nenávist, se nyní může šťastně usmívat. Anglie byla po dlouhou dobu šílená a sama sebe mrzačila... Ach, kéž se dnes spojí s požehnaným souhlasem božím Richmond s Alžbětou, zákonní dědici dvou vznešených královských rodů!“ K tomuto sňatku došlo v příštím roce. Válka dvou růží skončila.

174

André Maurois - Dějiny Anglie

XI.

I.

ANGLIE NA KONCI STŘEDOVĚKU

Které prvky anglické národní povahy jsou zformovány už ve čtrnáctém století? Vzpomínka na stoletou válku, přestože skončila pro Angličany pohromou, je pro ně vzpomínkou na slavnou dobu. Všechny boje probíhaly na cizí půdě. Nepřítele a jeho ojedinělé nájezdy zažilo na vlastní kůži jenom několik pobřežních měst a vesnic. Angličané se od té doby na svém ostrově považují za nezranitelné a dívají se na ostatní národy s pohrdáním. „Angličané jsou pyšní,“ říká Froissart, „nedokáží se přimět k přirozenému přátelství nebo spojenectví s jinými národy, a zejména neexistují pod sluncem lidé dravější než lidé od řemesla v Anglii.“ Tuto pýchu posiluje bohatství země. Je to nápadné pro všechny tehdejší návštěvníky. Její bohatství je větší než bohatství kterékoli jiné evropské země,“ říká benátský vyslanec. Když čteme v Chaucerovi popis canterburských poutníků, dostaneme jasnou představu o zámožnosti všech anglických společenských vrstev ve čtrnáctém století. Muži a ženy mají šaty z kvalitních látek, které jsou často vroubeny kožešinou. Chaucerův franklin drobný venkovský zeman - je zkušený požitkář, radující se ze života, jeho sklep se vyrovná těm nejlepším sklepům a na jeho stole nikdy nechybí tučné koroptvičky ani štika, „a běda jeho kuchaři, když nejsou omáčky dobře ochucené“. Štíty tkalců a barvířů jsou z těžkého stříbra. Tito řemeslníci jsou jako dělaní pro to, aby jednoho dne zasedli jako radní pod baldachýn cechovní síně. Jejich ženy, kterým se běžně říká madame, nosí v neděli do kostela na mši plášť hodný nějaké královny. Když sir Fortescue žije během války dvou růží jako vyhnanec ve Francii, je nesmírně překvapen bídou francouzských sedláků: „Pijí vodu a jedí jablka s žitným chlebem, žádné maso, nanejvýš a zřídka kousek slaniny, vnitřnosti nebo hlavu zvířete, které porazili pro urozené pány nebo kupce. Takové jsou plody absolutní moci,“ uzavírá Fortescue, vášnivý obdivovatel parlamentu.

II.

Ještě více než bohatství je velikou příčinou Angličanovy pýchy jeho poměrně veliká svoboda. Hrdý Fortescue chválí v roce 1470 anglické zákony a říká: Jak by nebyly dobré, když nejsou dílem jednoho člověka nebo snad stovky radních, ale dílem více než tří set vybraných mužů. Kdyby však 175

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

náhodou přece jen byly špatné, mohou se se souhlasem všech stavů království změnit... V Anglii je vůle lidu tou první živoucí věcí, která vhání krev do hlavy a všech údů politického těla.“ Vítězoslavně staví do protikladu svobodu Angličana, který platí jenom schválené daně a kterého mohou soudit jenom podle platných zákonů, a útlak Francouze, který musí kupovat zdaněnou sůl, platit libovolné neschválené daně a kterého mohou bez jakéhokoli soudu „hodit v pytli do Seiny“, když je podle svého pána vinen. Fortescue ve skutečnosti trochu přehání. Oběti Richarda III. nechránily podle všech svědectví žádné zákony. Na druhé straně se však ví, že ani sám Richard by se neodvážil vybírat nějakou daň bez souhlasu parlamentu, zatímco Karel VII., který si na stavech vynutil schválení přímé daně {taille), aby měl na platy armádě, dosáhl podle nařízení z roku 1439 toho, že tyto původně jednorázové přímé daně se změnily v daně trvalé. Od tohoto okamžiku jeho následníci určovali sami jejich výši a nesvolávali k tomu žádné stavy.

III.

Proč jsou mezi oběma zeměmi takové rozdíly?

a) Protože před francouzskými králi stál mnohem těžší úkol než před králi anglickými. Angličtí králové byli od okamžiku dobytí pány celé země a mohli již ve dvanáctém století vnutit šlechtě své kočovné soudce a Common Law (obecné právo). Francouzský lid, který hrozně trpěl nezávislostí mocných feudálů a cizími nájezdy, je ochoten poskytnout králi velikou důvěru a více moci, pokud udrží pořádek a ubrání hranice. Francie jako kontinentální země potřebovala stálou armádu, protože nepřítel byl blízko. V Anglii obecná svoboda sice oslabuje královu moc, ale moře je ochranou, která vyváží všechny nedostatky a slabosti; b) Protože v Anglii je každý člověk sám sobě vojákem a také sám sobě strážcem vlastní bezpečnosti. Yeoman, lučištník nebo zbrojnoš v době války, je v době míru drobný anglický vlastník půdy. Král nemůže těmto lidem vnutit svou vůli, protože nemá vlastní vojsko. „Král, který je jejich Veličenstvem,“ říká udivený a pohoršený Froissart, „se ve skutečnosti musí řídit podle nich a sklánět se před jejich vůlí, protože pokud se jejich vůli vzepře a vzejde z toho něco zlého, to zlo se obrátí tak či onak proti němu.“ Francouzský král má z dob Karla VIL malou armádu (patnáct setnin zbrojnošů a lehkých jezdců) a nejsilnější dělostřelectvo 176

André Maurois - Dějiny Anglie

oné doby. Ve Francii nejsou ve vesnicích žádné domobrany. Od svobodných lučištníků až po Národní gardu je občan-voják, prostý obyvatel Francie, vždy v úzkých. Trvalá přímá daň (taille) zajišťuje žold pro stálou armádu a stálá armáda zajišťuje její vymáhání. Francouzský král nepotřebuje často svolávat své generální stavy a také je svolává co nejméně. Ostatně, i kdyby je svolal, tři stavy - šlechta, duchovenstvo a „třetí stav“ - by se začaly potírat a navzájem osočovat. Spojení bohatých obchodníků s drobnou šlechtou, které tvoří základ Dolní sněmovny, je ve Francii patnáctého století naprosto nepředstavitelné. Avšak i v Anglii bude jednoho dne nutná silnější monarchie, aby učinila konec násilí a nezákonnostem. Anglický prostý lid, který trpěl během války dvou růží bezvládím a zmatky, volá sám na konci století po dočasné vládě silné ruky, jeho král však musí vždy dodržovat zákony. Myšlenka omezené monarchie je myšlenkou, která se pevně vryla do mysli každého Angličana.

IV.

Násilí není v Anglii výsadou feudálních pánů. Anglové a Sasové byli vždycky hodně drsní. Zvyky a dobré způsoby později drží jejich drsnost na uzdě, ale pod vnější obřadností trvá dodnes. Sir John Fortescue ji považuje za chvályhodnou, dokonce i když vede ke zločinu. A říká se zvláštní pýchou: „V Anglii oběsili pro krádež se zbraní v ruce a pro vraždu v jednom jediném roce více lidí, než ve Francii pro stejný zločin za sedm let. Když je nějaký Angličan chudý a vidí jiného, který získal bohatství, jež mu lze vzít násilím, pak to určitě udělá, pokud ovšem není dokonale počestný.“ Chaucer líčí hrůzný obraz takového yeomana, „ryšavého, statného, širokoplecího hulváta, který má po boku meč, a určitě to není příjemný chlapík“. Takové násilí ve středověku mírní dvě síly - rytířská zdvořilost a náboženské milosrdenství. Ale v patnáctém století stejní lidé, kteří čtou rytířské romány a zakládají zbožné nadace, okrádají na cestách bez jakéhokoli ostychu slabé a zabíjejí jejich ženy. Vztahy v rodině jsou drsné a sňatek se pokládá za čistě obchodní záležitost, otec provdává dceru ve věku, kdy se proti tomu ještě nemůže vzepřít. Ženy si ovšem po svatbě najdou způsob, jak to oplatit. Urozená paní z Bath nás v Chaucerovi poučuje, jak jednají se svými manžely: se směsí koketérie, nemravnosti a krutosti, která je věčná. Z určitého hlediska bylo tehdejší postavení žen, zejména vdov, lepší než v některých zemích i dnes. Ženy mohly obchodovat, mohly být členkami cechu a mohly být dokonce jako muži zvoleny za šerifa nebo za vyššího správního úředníka (High Constables). Samy cestovaly, připojovaly se k poutníkům a žily stejným způsobem. Markéta Pastonová vedla nejdůležitější obchodní záležitosti svého manžela a manžel ji chválil za její prozíravost. 177

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

V.

Písemnosti rodiny Pastonovy svědčí o tom, že vzdělání obou pohlaví bylo prakticky stejné. Manžel a manželka, když jsou daleko od sebe, si píší dopisy. Chlapce a děvčata dlouho vychovávali společně. Později králové založili školy jenom pro chlapce. Tehdy se objevují první public schools ve Winchesteru a Etonu. Rozhovory mezi Chaucerovými poutníky nám poskytují velmi příznivý obraz o průměrném stupni vzdělanosti muže a ženy ve čtrnáctém století. I ti, kteří neumí latinsky, mluví při hovoru běžně o Ciceronovi nebo Senekovi, ale také o Vergiliovi a Dantovi. Zbavují se mnoha pověr a s posměškem mluví o těch, kdo se bojí snů: „Každý člověk přece ví, že sny vyvolává špatně vyměšování a nadbytek žlučových šťáv.“ Chaucerem (13401400) dosahuje literatura saského jazyka ve svých začátcích dokonalosti, které se lze vyrovnat, nikoli ji překonat. Jedním z důsledků stoleté války byl vznik určitého předsudku vůči francouzské literatuře, která se stala literaturou nepřátelské země. Horní vrstvy společnosti touží po velikém saském spisovateli, a tím se stal Chaucer. Chaucer poznal stejně jako později Shakespeare všechny možné životní podmínky, žil na dvoře Eduarda III., byl vyslancem ve Florencii i v Římě, poslancem ve Westminsteru. Měl tedy výbornou přípravu k tomu, aby mohl podat úplný a živý obraz anglické společnosti. Z jeho díla je z historického hlediska nejdůležitější proslulá sbírka Canterburské povídky. Poutníci, kteří se vydávali ke hrobu svatého Tomáše Becketa do Canterbury, se shromažďovali ve slavném hostinci Tabard Inn v Southwarku, aby se nemuseli vydat na cestu sami, protože cesty nebyly bezpečné. Chaucerova báseň je popisem jedné takové společnosti poutníků, kteří si navzájem vypravují rozmarné příběhy, aby si ukrátili dlouhou chvíli. I zde se setkáváme, stejně jako v Shakespearovi, s lidmi, kteří jsou nám nesmírně blízcí. Velcí umělci nám tak pomáhají pochopit, že lidské vášně se bez ohledu na změny prostředí a mravů nemění.

VI.

V té době se však samo životní prostředí začíná přibližovat tomu, na co jsme zvyklí my. Příbytkem bohatých tříd byl po celý středověk opevněný dům, vystavěný tak, aby mohl sloužit v případě potřeby k obraně před obléháním a jako úkryt pro vojáky. Od patnáctého století chtějí mít rytíři a velcí obchodníci i venkovské domy, které se staví spíše pro příjemné chvilky a pro zábavu než pro obranu. Počet místností se zvyšuje. Páni a sloužící již nejedí v jedné společné síni. Nová místnost - něco jako hovorna - dovoluje přijímat návštěvy jinde než v ložnici jako doposud. V takovém pokoji je krb, kde lze 178

André Maurois - Dějiny Anglie

rozdělat oheň uhlím, a hluboká okna, uzavřená malými skleněnými tabulkami, pod nimiž jsou vytesány kamenné lavice pokryté polštáři. Na stěnách jsou čalouny a obrazy, na zemi španělský koberec. Postel s prachovými peřinami, dovezená z Francie, se jako nejvzácnější kus nábytku odkazuje v závěti nejmilejšímu dítěti nebo tomu z manželů, který přežije druhého. U každého takového domu je zahrada, pravidelně rozvržená, obehnaná zdí nebo přistřiženým živým plotem, osázená květinami, léčivými nebo vonnými bylinami či salátem. Malými alejemi a pěšinami, posypanými žlutým pískem a vroubenými pruhy hustého trávníku měkkého jako samet, se procházejí dámy s obrovskými účesy. Přepych v oblékání je takový, že si vynutil přijetí zákona proti luxusu. Jiná známka bohatství: v zemi rostou kostely jako houby po dešti, každá vesnice s pýchou zdobí své chrámy čalouny a sochami. Domy chudých i příbytky středních vrstev jsou však pořád nuzné a prosté jako dřív. Chaucerovu mlynáři musí stačit pro něj, jeho ženu, dceru, nemluvně a dva cambridgské studenty, kteří je přišli navštívit, jedna místnost.

VII.

Na konci patnáctého století se v těchto domech objevují první tištěné knihy. Knihtisk spíše vyhověl potřebě, než ji stvořil. Tato doba tím, že umožnila přístup celé nové třídě čtenářů ke kultuře, se tak trochu podobá naší době. V takových obdobích je trvalá poptávka po populární četbě. Naše doba volá po vědeckých knihách, po encyklopediích, životopisech. Čtenář patnáctého století chtěl naopak hlavně modlitební knížky, mluvnice, rýmované kroniky, překlady velkých latinských spisovatelů. Každý squire měl tehdy vlastní knihovnu rukopisů; máme k dispozici seznam knihovny Johna Pastona z doby Eduarda IV. Obsahuje jen jednu tištěnou knihu. Knihtisk zavedl v Anglii Caxton (1422 -1491), který se s jeho počátky seznámil v Kolíně nad Rýnem. Caxton vybudoval u Westminsteru opravdový nakladatelský podnik, kde vydával krásné knihy, které velmi lehce prodával. Eduard IV., vzdělaný člověk, nad ním držel ochrannou ruku. Vynález knihtisku rozšířil mezi lidem znalost theologie a připravoval tak náboženské války, stejně jako dnes vynález rozhlasu podporuje šíření politických vášní.

VIII.

Vymezit nějak přísně hranice, které oddělují středověk od renesance, by bylo násilné. Středověká civilizace stejně jako kdysi římská říše zaniká pozvolna. Ale konec patnáctého století, kdy Caxtonův tisk pomalu nahrazuje klášterní opisovače, kdy anglický jazyk úspěšně soupeří s jazykem latinským, kdy měšťan rychle bohatne, zatímco rytíř rychle upadá, kdy 179

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

dělo prolamuje v hradních věžích velké díry, kdy obchodník se vymyká cechu, věřící duchovnímu, nevolník svému pánovi, je určitě dobou přechodu od středověku k renesanci. Společnost, která prožila několik skutečně vrcholných staletí, upadá, nová společnost se rodí, ale nikdo netuší, jaká bude. Anglie roku 1485 je připravena na štěstí, bohatství jejích statkářů a řemeslníků a zralost jejích velkých duchů překvapuje všechny, kdo si jí blíže všímali. Anglii chybí už jenom silná vláda. A tu jí, proti všemu očekávání, dá mladý Jindřich Tudorovec a jeho potomci.

180

André Maurois - Dějiny Anglie

KNIHA ČTVRTÁ

TUDOROVCI ANEB

VÍTĚZSTVÍ MONARCHIE

181

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

I.

I.

JINDŘICH VII.

Přímým svědkům obvykle význam prožívaných událostí uniká. Pro vojáky, kteří ten večer po bitvě viděli, jak lord Stanley klade na hlavu svého nevlastního syna Jindřicha Tudorovce královskou korunu, byl tento slavnostní akt asi jenom jednou malebnou epizodou nekonečně dlouhé války. A přitom byli svědky konce jedné společnosti. Během příštích patnácti let se objeví ještě několik uchazečů o trůn, pro Jindřicha VIL však není žádný z nich nikdy nebezpečný. Tato skutečnost je tím překvapivější, že nový král nebyl vůbec žádný válečník. O tomto smutném, vážném a přemýšlivém muž vznikly dvě legendy. První, o kterou se ještě během svého života zasloužil sám Jindřich, z něho dělá uzavřeného a tajemného člověka, nikoli však již, jako byli středověcí panovníci, rytíře obklopeného svými pairy, ale osobu stojící stranou, tedy skutečného monarchu. Druhá, která je legendou historiků, ho líčí jako lakotného a nedůvěřivého krále, jakéhosi anglického Ludvíka XI., který nahromadí tím, že vysává svoji šlechtu, nesmírné bohatství. Byl Jindřich VIL opravdu tak lačný peněz? Tento král po sobě skutečně zanechal ohromné jmění, které se odhaduje asi na dva miliony liber. Své účetní knihy si vedl s nebývalou pečlivostí a počínal si přitom jako obyčejný měšťák: „Za královu prohru v kartách, devět liber… za ztrátu tenisových míčků, tři šilinky… Mému šaškovi za to, že pro mne složil píseň…“ Jestliže to jsou správné účty, pak to nejsou v žádném případě účty lakomce. Přepych, který vládl na jeho dvoře, krása jeho drahocenných klenotů a jeho nádherná fialová roucha z nejjemnějšího sametu, podšitá zlatohlavem, uvádějí v úžas milánské a španělské vyslance. Pravda asi je, že první Tudorovec měl skutečně rád peníze, protože po zhroucení feudální společnosti se staly peníze novým znakem síly. V šestnáctém století by byl chudý král slabým králem, který podléhá svým šlechticům a parlamentu. Jindřich VIL a jeho tři děti však nebudou záviset ani na jedněch, ani na druhém. Tito panovníci bez stálého vojska a pouze se sto padesáti muži tělesné stráže budou více než váženými a 182

André Maurois - Dějiny Anglie

uctívanými panovníky. Mechanismus jejich téměř zázračné bezpečnosti je nutno blíže vysvětlit.

ROD TUDORŮ A SKOTSKÁ DYNASTIE STEWARTŮ (STUARTŮ) JINDŘICH VII.

(1485-1509) Manžel Alžběty z Yorku

JINDŘICH

Markéta

(1509-1547)

EDUARD VI. (1547-1553)

MARIE

(1553-1558)

ALŽBĚTA (1558-1603)

Jakub V. Skotský

Markéta

I

Marie

královna Skotská manželka Jindřicha Stewarta, hraběte z Darnley I

manželka Jakuba Stewarta (Jakuba IV. Skotského)

=

Marie I

Františka Vévodkyně ze Suffolku I

Jana Greyová

hraběnka z Lennoxu I

Jindřich Stewart

hrabě z Darnley manžel Marie, král. Skotské

JAKUB I

(1603-1625) Jakub VI. Skotský (1567-1625)

Jindřich VII. pocházel z Eduarda III., z větve, která vzešla z třetího manželství Jana Gentského, vévody z Lancasteru. V roce 1485 byl Jindřich jediným dědicem nástupnických práv rodu Lancasteru. Spojil se s rodem Yorků sňatkem s Alžbětou, která byla dcerou Eduarda IV. 183

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

II.

Válka dvou růží sice velmože úplně nevyhladila, ale silně oslabila. Do parlamentu svolává Jindřich VII. jenom dvacet devět světských lordů a jejich vliv v zemi je nejspíš zcela nepatrný. Instituce vznikají, když je jich zapotřebí, a zanikají, když se stávají neúčelnými nebo dokonce nebezpečnými. Po pádu římského panství a po zmatcích při nepřátelských nájezdech zajišťovali feudální páni, protože neexistovala silná ústřední moc, tu více, tu méně dobře obranu půdy a soudní správu. Pozdější úspěch normanských králů a králů z Anjou tuto válečnickou šlechtu zbavil jejích základních funkcí. Potom ji ještě dlouhou dobu jakžtakž zaměstnávaly dobyvačné výpravy tu do Walesu, tu do Skotska nebo později do Normandie, Akvitánie či do Flander. Na konci patnáctého století však vznik velkých států ve Španělsku a později ve Francii, mnohem silnějších než tehdejší malá Anglie, nedával již válečnické šlechtě prakticky žádnou příležitost ke kontinentálním dobrodružstvím. Teď již mohli bojovat jenom mezi sebou. Válka dvou růží měla dva hlavní důsledky - zprotivila měšťanům a sedlákům každé feudální bezvládí a ještě více oslabila to, co zůstalo z anglonormanské šlechty. Kdo za této situace mohl zdědit její bývalou moc? Parlament? Ten však po skvělých začátcích rovněž ztratil v období zmatků svou starou prestiž. Dolní sněmovna mohla být svobodně zvolena jenom potud, pokud její voliče chránila před zasahováním místních šlechticů silná ústřední moc. Mostem mezi feudální vládou a vládou parlamentní mohl být pouze král. Tento výpadek šlechty i obecních zástupců zčistajasna uvolnil místo monarchii.

III.

Tudorovští králové, aby odzbrojili zbytky dobrodružných šlechticů a jejich tlup, se opírají o tři nové vrstvy - o gentry, yeomanry a obchodníky. Gentry tvoří gentlemani, kteří žijí na venkově. Slovo gentleman, které se začíná používat za vlády královny Alžběty, naprosto neodpovídá francouzskému výrazu gentillhomme (urozený pán, šlechtic). Je možné být gentlemanem, aniž by člověk byl šlechticem a vlastníkem půdy. Do gentry patří jak potomek starého rytíře, tak i bohatého kupce, bývalý starosta, který si koupí pozemek, aby se uchýlil na odpočinek, nebo slavný advokát, který se stal zámožným soukromníkem; její nejnižší hranicí je základní census oněch dvaceti liber, které kdysi povyšovaly do rytířského stavu a které v šestnáctém století umožní vlastníkovi stát se smírčím soudcem. Po drobné šlechtě rodem přichází drobná šlechta bohatstvím. Její úloha ve státě se podobá úloze francouzských středních vrstev za vlády Ludvíka Filipa, zůstává však zemědělskou aristokracií. 184

André Maurois - Dějiny Anglie

Mezi squiry, kteří ji tvoří, a královskými pairy neexistuje žádná nepropustná přehrada. Dědicové pairů vstupují do Dolní sněmovny a jsou tak postaveni na roven venkovským gentlemanům.

IV.

Yeomen jsou rovněž zemědělskou třídou, třídou, která stojí níž než gentry a výš než bývalý nevolník. Tuto vrstvu (přibližně) tvoří jednotlivci s minimálním důchodem čtyřicet šilinků, nutným pro jejich zvolení členem poroty nebo pro účast ve volbách hrabství, ale jejichž důchod zároveň nedosahuje dvaceti liber, což by z nich udělalo gentlemany. Yeomanem může být i člověk, který není vlastníkem. Může se jím stát nájemce statku (copy holder), stejně jako statkář. Bacon vymezuje yeomanry jako třídu, která stojí mezi gentlemany a sedláky, Blackstone zase jako třídu venkovských voličů, zatím co gentry byla podle něho třídou volitelných mužů. Yeomanry, kterou v sedmnáctém století tvoří asi sto šedesát tisíc Angličanů, je kostrou země a její branné moci. Vidíme tedy že, struktura Anglie se zřetelně liší od uspořádání států na pevnině, kde kromě šlechticů vlastní půdu jenom málokdo. Yeomanové, kteří bývali za stoleté války lučištníky, se nebojí ani pracovat vlastníma rukama, ani se bít. „Tak tvoří v národě velmi silný ekonomický, politický a společenský prvek“ a stojí pevně za králem, protože vědí, že ve zmatcích a nepořádcích by přišli o všechno.

V.

Na počátku šestnáctého století ještě angličtí obchodníci nezaujímají takové místo jako později. Někteří z nich (Merchant Adventurers), napůl piráti a napůl rejdaři, sice prodávají svá sukna až v Rusku a ve Středomoří konkurují Benátkám a Janovu, ale v dobývání nových světů, které právě začíná, nehraje Anglie žádnou úlohu. Když válečné úspěchy islámu zahradily středomořskou cestu do Indie a Evropané si museli v patnáctém století i za cenu velikých námořních dobrodružství hledat novou cestu k pokladům Orientu, objevené země si rozdělili jenom Portugalci a Španělé. Kdo by tenkrát myslel na Anglii, malou zemi zemědělců a pastýřů, jako na budoucí koloniální impérium? Jeden muž však již tehdy tušil, že „budoucnost jeho národa je na vodě“: byl to král Jindřich VII. Ze všech sil povzbuzoval rozvoj mořeplavectví. Sám vystavěl veliké koráby - Mary-Fortune a Sweepstake - a pronajal je obchodníkům. Ve Středozemním moři zůstávala kolem roku 1500 galéra stále válečným plavidlem, zatímco plachetnice byla obchodní lodí; v Anglii naproti tomu byla obchodní a bitevní loď ještě dlouho jedno a totéž. Bylo to částečně proto, že oceán nebyl pro galéry nikdy dostatečně bezpečný, a částečně proto, že Angličané jako veskrze 185

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

praktický národ chtěli v dobách míru používat k obchodu celé své loďstvo. Při vypuknutí války vystavěli tesaři na rozkaz krále na přídi a na zádi korábů „věže“ pro vojsko. V patnáctém století byla již stavba takových věží pravidlem. Jindřich VII. jako jeden z prvních nechal postavit na palubě svých korábů děla, založil v Portsmouthu válečnou loděnici, financoval výzkumné plavby, jako výpravu Giovanniho Cabota, který na své cestě za orientálním kořením objevil Nový Foundland, a zakázal zvláštním nařízením o plavbě dovoz francouzských vín z Bordeaux na cizích lodích (a jestliže se dnes měří hrubá nosnost anglických lodí na tuny, pak to je pouze památka na dovážené bečky francouzského vína, protože francouzské tonneaux znamená sud nebo bečka). Zkrátka, Jindřich VIL zřejmě pochopil, že boj o zahraniční trhy bude jednoho krásného dne jednou z podob velké politiky; jeho podpora námořnictva a obchodu mu vynesla oddanost měst a zvláště měšťanů londýnských.

VI.

Král, který se opíral o tři mocné třídy - gentry, yeomanry a obchodníky - mohl lehce potlačit zbytky kdysi mocných baronů. Protože věděl, že provinční poroty se obávají svých bývalých pánů, nechával choulostivé rozepře soudit zvláštním výsadním soudním dvorem vyděleným z jeho rady. Říkalo se mu podle stropní výzdoby sálu, kde zasedal, „hvězdná komora“. Za vlády Jindřicha VIL byly tresty smrti značně řídké, pouštěl žilou spíše zlatu než lidskému životu,“ ale přísně dbal na dodržování všech svých nařízení. Když jednou navštívil hraběte z Oxfordu, přivítala ho celá rota olivrejovaných komorníků. Nedávno vydaný zákon však zakazoval šlechticům takové houfy sloužících, kteří se v případě potřeby mohli okamžitě změnit ve vojáky. Při odchodu řekl král hostiteli: „Mylorde, velice vám děkuji za vaše uvítání, ale nemohu trpět, aby se zákony v mé přítomnosti porušovaly. Teď si s vámi promluví můj attorney!“ Hrabě z Oxfordu byl šťastný, že z toho vyvázl jenom s deseti tisíci librami pokuty. Tyto protirytířské postupy byly sice tvrdé, ale zdravé. I „hvězdná komora“ udělala kus užitečné práce. Ale sama zásada výsadních soudních dvorů, které zbavovaly obžalované dobrodiní poroty, byla odsouzeníhodná a byla vlastně v rozporu se svobodami vládnoucími v anglickém království; to se jasně prokázalo později, za Stuartovců, kdy se tyto soudy staly nástrojem tyranie.

186

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

Jindřich VIL poslal zákonnost na prázdniny nejen v soudnictví, ale i v politice. Během své vlády svolal parlament pouze sedmkrát. Kdo by tehdy pomýšlel na nějaké stížnosti? Zmatek občanských válek rozhodl všechny ústavní spory ve prospěch královské koruny. Král sice opravdu vládl pouze se svou radou, ale tato rada již nebyla jako za normanských králů shromážděním magnátů a prelátů. Novými rádci byli měšťanští synové, vychovaní na universitách. Mnoho rodin, které se budou v příštích stoletích podílet na řízení státních záležitostí Anglie - Cavendishové, Cecilové, Seymourové a Russellové -, začíná v kancelářích králů z dynastie Tudorů. Šlechtický rod již nezakládá nějaký slavný bojovník, ale zdatný obchodní zmocněnec. Na místo osobního králova služebníka nastupuje státní tajemník. Z důvěrných zasedání rady existují písemné protokoly. Z těchto protokolů přímo čiší snaha po úzkostlivém řízení země, které se v určitém smyslu podobá řízení rodinných záležitostí. Tak například dne 6. června 1592 se rada zabývá nějakým Thomasem Princem, učitelem, který vedl pobuřující řeči proti náboženství a státu. Rada se rozhodla napsat soudci, který předsedal porotě jeho hrabství, a zeptat se ho, zda je na místě zahájit proti němu soudní vyšetřování... Rada nařizuje jednomu gentlemanovi, přes jehož louku vede pobřežní vlečná dráha, aby uvedl cestu do pořádku... Jednomu řezníkovi povoluje porážet dobytek pro kuchyni francouzského vyslanectví i v době půstu... Na všechno se pamatuje. Přichází-li vojsko do Portsmouthu, píše rada starostovi města a žádá ho, aby se postaral o zásobování. Není tu totiž nějaká státní byrokracie. Dvůr a král mohou v jednotlivých hrabstvích a městech vládnout jenom pomocí husté sítě místních institucí.

187

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

II.

I.

MÍSTNÍ INSTITUCE V DOBĚ VLÁDY TUDOROVCŮ

Jedním z nejdůležitějších rozdílů mezi dějinami Francie a Anglie je to, že ve Francii se vyvíjí hierarchie hodnostářů, kteří závisí na ústřední vládě a které tato vláda také platí, zatímco v Anglii vzkvétají místní instituce, spravované dobrovolníky. Tudorský král má samozřejmý sklon k tomu, aby využil všeho, co tu je, a aby řešil nové úkoly pomocí starých institucí. Co ještě vlastně v anglických provinciích po několika stoletích feudálního života zůstalo ze starobylého folkmoot Sasů? Tomuto vesnickému shromáždění asi nejvíce odpovídal sbor farníků. Vesničtí faráři dosáhli ve třináctém století toho, že jim jejich farníci přispívali na opravu kostela, na nákup bohoslužebných knih a kněžské komže, tedy na věci, které dříve museli hradit sami ze svého desátku. Farníci si na spravování tohoto malého rozpočtu jmenovali několik svých zástupců. Churchwarden (správce kostela) nakupoval bohoslužebné náčiní, mešní víno, kněžské ornáty a oblečení pro vrchního kostelníka, který vyháněl důtkami nebo holí potulné psy nebo opilce; sexton (kostelník, hrobník) kopal hroby, čistil kostel, rozsvěcel světla; farní klerik měl na starosti účetnictví a vyzvánění. Důchod fary závisel na příjmu z polností nebo ovčích stád, která jí patřila, a na kostelní dani (church rate), kterou určoval sbor starších podle farníkova pozemkového vlastnictví.

II.

Když se v šestnáctém století stala otázka chudých z určitých příčin, o kterých bude řeč v další části, opravdu vážnou, zvolili Tudorovci za základ organizace peněžní výpomoci farnost. Každý rok na velikonoce jmenovala farnost čtyři „dozorce chudých“, kteří vybírali spolu se správci kostela almužny. Všech farníků se ptali, kolik mohou dát z milosrdenství týdně na chudé. Zpočátku se výše almužny ponechala na vlastní úvaze každého. Ti, kteří nechtěli platit, byli předvoláváni k biskupovi a často i vsazeni do vězení. Později, když počet chudých neobyčejně vzrostl, se tato dobrovolná daň musela změnit v 188

André Maurois - Dějiny Anglie

povinnou. V zásadě byla každá jednotlivá farnost za své chudé odpovědná sama. Proto také bylo přísně zakázáno, aby člověk bez prostředků k živobytí bloudil od vesnice k vesnici. Poskytovat almužnu tulákovi bylo trestné. Když tuláka chytili, zmrskali ho, a když ho chytili podruhé, vypálili mu na rameno písmeno V, aby ho tak mohl každý poznat. Při dalším opakování stejného činu ho mohli i popravit. Rogue neboli nebezpečný tulák byl poznamenán vypálením písmena R, pokud se však mohl dovolávat „výsady klerika“, když totiž dokázal, že umí číst, spokojili se vypálením znamení pouze na palci. Pak byli tito nešťastníci, náležitě vymrskaní a poznamenaní, posláni zpět do rodných farností a na cestu jim vyměřili určitou lhůtu. Za takových okolností si nemohly jednotlivé farnosti dovolit, aby se na jejich území usazovaly chudé rodiny, jejichž děti by pro ně jednou byly velikou zátěží. Dítě, které někdo dal na kojení do jiné vesnice, než byla vesnice jeho rodičů, často představení pěstounské vesnice odmítali a vraceli do vesnice, kde se dítě narodilo, protože se za každou cenu chtěli vyhnout možným nepříjemnostem v budoucnu. „Tak se pro každého člověka stávala jeho rodná vesnice vězením.“

III.

Lidé šestnáctého století však nicméně uznávali, že společnost se musí nějak o své nemocné, starce, slepce a blázny postarat. Zákon z roku 1597 nařizuje, že se na pozemcích, které leží ladem, mají pro nemocné vystavět útulky, že v každé farnosti si mají „dozorci chudých“ opatřit dostatečné zásoby materiálu (železo, dřevo, vlnu a len), aby mohli dát nezaměstnaným práci, a konečně že chudé děti se mají dát vyučit nějakému řemeslu. Mnoho boháčů nechalo v té době postavit pro chudé bezplatné útulky, které vypadají i dnes velmi pěkně, protože tehdejší doba měla vkus (alms houses). Podle zákona mělo být u každého vesnického stavení alespoň čtyři a půl akrů půdy, jejíž obdělávání by držiteli zajistilo živobytí. Starcům bez příjmů měly farnosti platit jako penzi čtyři pence a jeden šilink týdně. Pokud byl pro některou farnost počet jejích chudých nesnesitelným břemenem, dostávaly bohatší farnosti příkaz, aby sousední vesnici pomohly. Zásada místní pomoci se však důsledně dodržovala a ústřední vláda se podpory nikdy nezúčastnila.

IV.

Člověk, kterého v každé jednotlivé farnosti pověřili zatýkáním a mrskáním tuláků, urovnáváním běžných sporů, bráněním nezákonným hrám a vůbec bdělostí nad zachováváním králova míru, byl do této čestné policejní funkce volen na jeden rok a říkali mu petty constable (doslova malý strážník). Úřad strážníka, konstábla (constable) založil ve třináctém století 189

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Eduard I. a jeho nositel dohlížel na zbraně, zabezpečoval ochranu vesnice a pronásledoval zločince. Tento nešťastník prožíval trudný rok, protože odpovídal za klid farnosti. Když nějakého tuláka zadržel někdo jiný, odsoudili konstábla za zanedbání povinností k pokutě. Když zatkl zločince sám, musel ho často držet ve vlastním bytě - ve velké většině vesnic nebylo obecní vězení - a pak ho dopravit k hrabskému soudnímu dvoru. Konstábl také musel dávat ubohé vesničany, kteří se provinili drobnými přečiny, do klády (stocks - přenosné pranýře). Když pak nějakého tuláka vraceli do jeho původní farnosti, museli všichni konstáblové farností, kterými procházel, na jeho cestu dohlížet. Dnešní člověk, zvyklý na to, že takové úkoly plní policisté povoláním, si stěží představí, že tuto funkci mohli vykonávat rok od roku volení občané; zároveň je však třeba vzít v úvahu, že je to stará anglická tradice, že v každé vesnici bylo dost bývalých konstáblů, kteří rádi každého nováčka zasvětili do jeho povinností a kteří mu v případě potřeby také pomohli, a konečně, že každý konstábl se na čtvrtletních zasedáních soudního dvora hrabství učil ze zkušeností a rozhovorů se svými kolegy. Samozřejmě se někdy vyskytly i případy zneužití moci a místního tyranství, Shakespeare některé takové případy popsal. Ale i tak je možné představit si význam starého staletého zvyku udržovat si pořádek vlastními silami pro stabilitu země.

V.

Stejně jako yeoman (drobný vlastník) byl povoláván do úřadu konstábla nebo do funkce porotce, musel squire (neboli gentleman) přijmout úřad smírčího soudce. Smírčí soudce nebyl volen, ale dosazoval ho přímo král, který ho také mohl kdykoli sesadit. Tento soudce byl určitým pojítkem mezi farností a hrabstvím. Ve farnosti, kde byl obvykle i vlastníkem manství nebo hradu, si ho vážili jako nejdůležitější osobnosti vesnice. Čtyřikrát do roka zasedal se svými druhy v hlavním městě hrabství (quarter sessions) a tam rozhodoval o nejrůznějších záležitostech, a to jak právních, tak správních. O smírčím soudci se říkalo, že je to „tudorovská služka pro všechno“. Jeho úloha byla tak význačná, že člověk vcelku chápe, proč byl anglický venkov od šestnáctého století, a to i v době revoluce, ušetřen anarchie. Na nějakém selhání centra prakticky vůbec nezáleželo. Místní nervové uzliny samy zaručovaly reflexy. Smírčí soudce obdivuhodná a mnohostranná osobnost - byl zplnomocněncem ústřední moci, ale také i místní nezávislou vládní veličinou. Zastával četné úkoly, které by dnes plnili státní úředníci, ale měl takové praktické zkušenosti se správou své oblasti, jakými by se dnes asi mohl nějaký úředník těžko pochlubit. Představoval mezi 190

André Maurois - Dějiny Anglie

umírající feudální společností a rodící se byrokracií věčné síly Anglie. Zpočátku bylo na jednom hrabství šest soudců, později jejich počet vzrostl (v North Ridingu bylo v roce 1653 třicet devět soudců). Při svém pobytu v hlavním městě hrabství dostávali smírčí soudci čtyři šilinky denně; když se nějaká záležitost musela vyšetřit přímo na místě, pověřil soudní dvůr takovým vyšetřením vždy dva soudce, aby se vzájemně kontrolovali. Jejich nadřízeným byl high sheriff hrabství, který byl jmenován vždy na jeden rok. Drobné přečiny soudily petty sessions, kterých se zúčastnili jenom smírčí soudci z nejbližšího sousedství. Celá farnost tak žila před zraky smírčího soudce, kterému provinilce předával konstábl. O místo smírčího soudce bylo vždy i přes značnou práci, kterou tato funkce představovala, mnoho uchazečů. Zastávat je bylo velkou ctí a také nejviditelnějším znamením významu osobnosti v hrabství. Jako při každé lidské činnosti závisela samozřejmě účinnost tohoto úřadu na kvalitě jeho držitele, ale zdá se, že většina smírčích soudců byla velmi rozumná.

VI.

Představit si život na vesnici za vlády Tudorovců je poměrně snadné. Uprostřed je krásný zámek z šedého kamene, obklopený zahradami a obehnaný cihlovými zdmi. To je sídlo squira, který je i smírčím soudcem. Kostel je často přímo v zámeckém parku. Stále ještě existují obecní pole a ta přinášejí mnoho práce a starostí konstáblovi, neboť jsou příčinou krádeží a sousedských sporů. Během týdne každý pracuje, protože nepracovat je přečin. V neděli se musí všichni muži věnovat střelbě z luku a učit jí také své děti, je to však již jenom přežitek a jako takový hrozně nudí. Vesničané dávají přednost jiným zábavám a hrám, ty však konstábl musí stále zakazovat. Chodí také do pivnic (ale houses), kde kromě hodin strávených v kostele popíjejí a hrají. Návštěva kostela je v neděli povinná a ti, kteří se mše nezúčastní, dostávají pokutu ve prospěch místních chudých. Každé jednání se bedlivě sleduje. Nadávat staré ženě do čarodějnic je těžké provinění, protože následky takové nadávky by mohly být pro ni strašné. Mnohé staré ženy jsou podezřívány, že mají uhrančivou moc a dokáží uhranout zvířata i lidi. Smírčí soudci však naštěstí nad takovým obviněním jenom krčí rameny a chrání se všechny tyto „čarodějnice“, které jim lidé posílají, jen tak upálit.

VII.

Obzor tehdejší vesnice je velmi omezený. Žádný muž se bez skutečně vážného a legitimního důvodu neodvažuje opustit farnost. Herci kočujících divadelních společností mohou jezdit po venkově jenom na zvláštní povolení podepsané dvěma smírčími soudci. Pokud je nemají, jsou 191

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

považováni za tuláky, to znamená, že jsou bez milosti zmrskáni a poznamenáni. Universitní studenti si na své cesty musí opatřit od svých kolejí osvědčení. V té době je každý vesničan tak zaneprázdněn polními pracemi a početnými veřejnými funkcemi ve vesnici, že nemá ani pomyšlení na něco jiného. I přesto však již tuší význam a úlohu ústřední vlády. Všechny nové zákony a nařízení se vyhlašují jménem krále, ať už z kazatelny, nebo před křížem na tržišti. Yeomani odjíždějí jednou za čtvrt roku na shromáždění do hlavního města hrabství, smírčí soudci dostávají příkazy přímo od krále, lord, představitel hrabství, jezdí často do Londýna a zná se s ministry. Každá vesnice se pomalu stává živoucí buňkou jednoho velkého těla, budoucího státu.

192

André Maurois - Dějiny Anglie

III.

I.

ANGLIČTÍ REFORMÁTOŘI

Ve stejné době, kdy se proměňuje středověký politický režim, proměňuje se za vlády Tudorovců i jeho intelektuální a duchovní ústrojí. Nic není tak zajímavé jako vliv italské renesance a německé reformace na Anglii. Národní povaha je již pevně vymezena. Smyslnost velkých Italů, jejich vášnivá láska k sochám a obrazům, probuzení pohanské antiky, kázání, ve kterých jsou křesťanské ctnosti obhajovány již jen citáty ze Seneky nebo Horatia, humanističtí a příliš lidští papežové, to vše uráží mladé Angličany, kteří si právě s obdivem poslechli Savonarolu nebo Marsilia Ficina. Za Jindřicha VII. v Anglii stejně jako v celé Evropě vítězí Platón nad Aristotelem. Scholastické jemnůstky středověku jsou v šestnáctém století v takovém opovržení, že jméno toho, jenž dostal titul „doctor subtilli“, Dunse Scota, kdysi synonymum moudrosti, dalo vznik slovu dunce, což znamená hloupý. Na anglických universitách však řečtina slouží učencům k výkladu evangelia a nikoli k napodobování antických básníků. Itálie je pro ně „předmět úžasu a odporu“. Angličané budou během svých dlouhých dějin, přestože je přitahují středozemní civilizace, vidět v tomto vábení ďábelské pokušení. Itálie bude vítat odbojníky a umělce; bude inspirovat Chaucera a urážet průměrného Angličana. „Poitalštěný Angličan, vtělený ďábel,“ říká přísloví ze šestnáctého století. Stejně jako italské smyslnosti se však takový průměrný Angličan cítí vzdálen i německé násilnosti. Lutherův brutální génius děsí oxfordské učence a zprvu uchvátí jenom mladé cambridgské studenty nebo „chudé kazatele“ lollardů. První oxfordští reformátoři by chtěli napravit omyly římské církve, ale naprosto nechápou, že křesťan může z této církve vystoupit. Někteří z nich, kteří budou hlásat novou moudrost, jako Thomas More nebo John Fisher, později pro katolickou církev zemřou.

II.

John Colet, veliký latiník i bohatý měšťan, je asi nejvhodnějším představitelem této generace. Byl synem londýnského starosty sira Henryho Coleta, a ten svému synovi v den jeho vysvěcení přiznal veliký důchod. John Colet pokračoval ve studiu v Oxfordu, četl Platóna a Plótina a kolem roku 1493 se vydal na cestu po Francii a Itálii. V těchto zemích se naučil lépe chápat církevní otce, u nichž oceňoval spíše jejich filosofii než scholastiku, která se stále 193

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

ještě v Oxfordu vyučovala. Když se tento mladý třicetiletý muž vrátil na svou universitu, začal vykládat epištoly svatého Pavla. Jeho přednášky upoutaly davy nadšených studentů. John Colet vysvětloval původní text epištol Korintským a Římanům, „jako by vysvětloval listy žijícího člověka svým přátelům“. Mluvil o osobní povaze svatého Pavla, srovnával římskou společnost, popsanou apoštolem, se společností líčenou v Suetoniových textech, a utíkal se rovněž k řeckým textům Pavlových současníků. Je možné si představit údiv jeho posluchačů, kteří tyto historické stránky náboženství neznali a jejichž převážná většina se dokonce domnívala, že „Písmo svaté bylo napsáno v latině Vulgáty“. Mladý profesor měl brzy obrovskou pověst. Kazatelé k němu přicházeli se žádostí o radu a mladý učenec jim dodával sebedůvěry a vysvětloval jim své přednášky; jeho představení ho nepochybně vůbec nepovažovali za nějaké nebezpečí, vždyť mu byla, i přes jeho mládí, udělena děkanská hodnost v katedrále Sv. Pavla. Když jeho otec zemřel a odkázal mu veliké jmění, věnoval svůj majetek na založení školy u svatého Pavla v Londýně, kde se bude řecká a latinská literatura přednášet jednomu stu padesáti třem studentům. (Proč právě jednomu stu padesáti třem? Je to podle bible počet ulovených ryb při zázračném rybolovu; dodnes studenti školy svatého Pavla nosí jako svůj symbol stříbrnou rybku.) Tohoto muže a toto století dobře vystihuje zajímavá maličkost: Colet nesvěřil správu svého odkazu ani děkanovi u svatého Pavla a jeho kapitule, ani oxfordské universitě, ale vážené společnosti obchodníků střižním zbožím. Církevní učenci se stejně jako královská správa rádi opírali o bohaté anglické obchodníky. Program nové školy velmi důkladně připravil již její zakladatel. Tady se měly vyučovat nejen předměty, které byly běžně vyučovány ve středověku, tedy dialektika, gramatika a rétorika (trivium), ale i řečtina, latina a angličtina. „Vůbec nepřekvapuje,“ píše Coletovi jeho přítel Thomas More, „že vaše škola zvedá takové bouře, vždyť je jako ten dřevěný kůň, ve kterém se schovávají ozbrojení Řekové, aby vyvrátili barbarskou Tróju.“ Zvláštní však bylo, že stavitelé dřevěného koně si pád Tróje nepřáli.

III.

Nejpozoruhodnějším Coletovým žákem a přítelem byl Thomas More. Byl to veliký státník i veliký spisovatel, jehož Utopie je největší knihou svého věku. More vynalezl slovo „utopie“ (země, která nikde neexistuje) stejně jako později Renouvier slovo „uchronie“. Není nic zajímavějšího, než seznámit se se sny o budoucnosti tohoto Wellse patnáctého století. More, který 194

André Maurois - Dějiny Anglie

odmítal válečnou slávu, si přál smrt starého rytířství; hlásal komunismus, pohrdání zlatem, povinnou práci pro všechny lidi, ale omezenou na devět hodin denně, káral mnišský asketismus a věřil v dokonalost lidské přirozenosti. V Utopii také uznává všechna náboženství a křesťanství se v ní netěší žádným výsadám. Tyto Morový teoretické myšlenky se často stavějí do protikladu k jeho praktickému životu, a mnozí se podivují nad tím, že tento hlasatel snášenlivosti byl ve skutečnosti nesnášenlivým kancléřem a později mučedníkem. Ale vytvořit zemi pomyslnou a spravovat zemi skutečnou jsou dvě věci, mezi nimiž není vzájemný vztah; potřeby jednání jsou jiné než potřeby svobodného myšlení.

IV.

Nereformovat církev násilím nebo pronásledováním, ale reformovat ji rozumem a vědomostmi tak, aby se z ní stala církev obecná, to byl cíl Johna Coleta, Thomase Morea a jejich společného přítele Erasma Rotterdamského. Erasmova osobnost byla nejlepším symbolem tohoto hnutí. Přestože se Erasmus narodil v Holandsku, je spíše Evropanem než Holanďanem. Téměř neumí holandsky, mluví a píše latinsky, jeho knihy se překládají do všech evropských jazyků. Jeho intelektuální věhlas uznává Karel V. stejně jako František I. nebo Jindřich VIII., kteří se o něj mezi sebou přou. Jeho vliv v Evropě byl daleko větší než pozdější vliv Voltairův nebo kteréhokoli muže našeho století. Jeho Rozmluv se prodalo čtyřiadvacet tisíc výtisků a to je pro latinskou knihu v málo zalidněné a nepatrně vzdělané Evropě téměř neuvěřitelné. Tehdejším humanistům všech zemí usnadňoval jejich přátelství společný jazyk klasická latina. Svou Chválu bláznovství napsal Erasmus u Thomase Mora a svoje velké vydání Nového zákona podle latinských a řeckých textů připravil v Cambridgi. Erasmus našel prostředí, kde se cítil nanejvýš spokojený, právě v Anglii: „Když poslouchám svého přítele Coleta, zdá se mi, že poslouchám samého Platóna. Existuje lidštější a kouzelnější povaha než je povaha Thomase Mora?“ Ale sám pro sebe považoval Angličany za přehnaně svatouškovské. Thomas More ve své Utopii odsuzuje přílišnou přísnost života, ale na tomto světě nosí kajícnickou žíněnou košili, a když Erasmus jednou navštívil biskupa Johna Fishera, musel obdivovat jeho skvělou knihovnu, ale také si stěžovat na průvan.

V.

Největší možnou chybou a omylem by bylo dělat z těchto prvních anglických reformátorů předchůdce hnutí nepřátelského katolictví. Tito muži si prostě předsevzali reformovat mravy a ducha kněžstva. Ale setkali se se silnými proudy veřejného mínění, které zanesly jejich žáky daleko dál, než si sami přáli. Anglie šestnáctého století nebyla protináboženská, byla jenom 195

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

protiklerikální. Jeden biskup tehdy řekl, že každá londýnská porota by určitě osvobodila Kaina, kdyby Ábel byl knězem. Staré výhrady - církevní tribunály, bohatství mnichů a nápadný přepych biskupů - byly stále živé. Papežství, příliš vzdálené, obětovalo anglické zájmy zájmům knížat na pevnině, která byla blíž a měla tedy na papeže bezprostřednější vliv. Angličtí panovníci a státníci trpěli, když viděli, že část jejich suverenity patří cizí mocnosti, která o nich prakticky nic neví. I lollardismus se od dob Wicliffa mezi lidmi stále udržoval. Ve skladištích obchodníků a v malých hospůdkách universitních měst se čte anglický překlad bible a plamennými hlasy se také vykládá. Ve středních anglických vrstvách vznikla Wicliffovým vlivem ohniska asketické a individualistické morálky, která později oživnou a vzplanou vysokými plameny. Lutherovo učení a ještě více Kalvínův asketismus najdou ve zdejším lidu již připravenou úrodnou půdu.

VI.

Vláda Jindřicha VII. (1485-1509) byla příznivá rozvoji bádání a rozjímání reformistů, protože to byla mírumilovná vláda. Během těchto čtyřiadvaceti let se udalo jenom málo důležitých věcí. Ale velkými panovníky stejně jako velkými státníky jsou mnohdy právě muži, kteří jako první Tudorovec dovedou obklopit svá jména tichem a klidem. To, že za vlády takových mužů nedojde k žádným mimořádným událostem, není jenom náhoda. Na začátku vlády nějaké dynastie nebo režimu moudrost nabádá ke klidu. Jestliže mohli Tudorovci zapustit tak pevné kořeny, jestliže se místní instituce staly dostatečně silnými, aby nahradily instituce feudální, pak je to především zásluhou čtvrtstoletí vnitřního i vnějšího míru a klidu, který dal zemi ještě před dramatickými vládami svého syna a svých vnuků jejich prozíravý a záhadný předek.

196

André Maurois - Dějiny Anglie

IV.

I.

JINDŘICH VIII.

Móda tvoří panovníky stejně, jako předepisuje šaty a řídí mravy. Velký král středověku musel být dvorný, rytířský, přísný a zbožný, velký renesanční kníže je prostopášný, vzdělaný, velkolepý a často krutý. Právě takový byl se vším všudy Jindřich VIII., ale na anglický způsob, to znamená, že jeho prostopášnictví bylo manželské, jeho vzdělanost byla theologická a sportovní, jeho velkolepost byla vkusná a jeho krutost se řídila zákony. A tak zůstal ve vzpomínkách svých poddaných i přes své zločiny populárním panovníkem. Angličtí historici ho hájí dokonce i dnes. Ctihodný biskup Stubbs říká, že podobizny jeho manželek sice neospravedlňují spěch, s nímž je odstraňoval, ale určitě jej vysvětlují. Profesor Pollard se ptá, proč je tak těžký prohřešek mít šest manželek: Je snad šest manželství zakázaný počet? Poslední manželka Jindřicha VIII., Kateřina Parrová, měla čtyři manžely, a její švagr, vévoda ze Suffolku, čtyři manželky, a nikdo jim to nevyčítá. A co se vlastně Jindřichovi VIII. vyčítá, než jenom to, že se oženil se ženami, které miloval? Mohl by mít více než šest milostnic a nikoho by tím neurážel. Jindřich Navarrský jich měl čtyřicet a jeho pověst neutrpěla, spíše naopak.“ To je pravda, ale Jindřich IV. nenechal ani krásné Corisandě, ani Gabriele ďEstrées useknout hlavu.

II.

Když Jindřich VIII. nastoupil v roce 1509 po svém otci na trůn, bylo mu osmnáct let. Byl to krásný atlet, velice si zakládající na své urostlé postavě, nesmírně pyšný, když mu jednou benátský vyslanec řekl, že má hezčí lýtka než František I., znamenitý lučištník, uznávaný mistr tenisu a výborný jezdec, který během jednoho dne lovu dokázal unavit i deset koní. Miloval krásné písemnictví, sytil se theologickými spisy i románovou literaturou, skládal básně, zhudebňoval své vlastní hymny a hrál „božsky“ na loutnu. Erasma Rotterdamského, který ho poznal ještě jako dítě, překvapila jeho předčasná inteligence. Noví humanisté v něm našli přítele. Coleta povolal do Londýna a jmenoval ho dvorním kazatelem, Thomase Mora udělal i přes jeho zdráhání dvořanem a pak kancléřem, Erasma Rotterdamského požádal, aby přijal katedru v Cambridgi. Nutno dodat, že byl velmi zbožný a jeho přátelé z Oxfordu, přestože byli reformátory, ho utvrzovali v úctě ke katolickému náboženství. Jakkoli to 197

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

vypadá neuvěřitelně, snažil se po celý život vyhovět všem úzkostem a obavám „svého zcela středověkého svědomí“.

III.

Nedlouho po převzetí trůnu se král oženil s Kateřinou Aragonskou, vdovou po svém bratru Arturovi a dcerou španělského krále Ferdinanda II. Nezvolil si ji a nemiloval ji; byl to čistě politický sňatek. Pro tehdejší Anglii jako mocnost druhého řádu bylo spojení se španělským trůnem opravdovou ctí, ale také zárukou. Z tohoto důvodu po předčasné Arturově smrti, která toto politické spojení zase zrušila, si královská rada přála, aby Kateřina zůstala v Anglii jako královna. Rada snažně prosila Jindřicha, aby si ji vzal za manželku. Ale třetí kniha Mojžíšova sňatek mezi švagrovou a švagrem zakazovala, a tak bylo třeba získat papežskou bullu (1503) a dokázat, že první Kateřinino manželství nebylo naplněno. Našli se svědci, kteří to odpřísáhli, a Kateřina měla v den své svatby s Jindřichem rozpuštěné vlasy jako nedotčená panna. Tyto skutečnosti nabyly na důležitosti později, když ji chtěl král zapudit. Na počátku své vlády se Jindřich o řízení země moc nezajímal a ponechal veškerou pravomoc ministrovi, kterého si vybral, Wolseyovi, synovi zámožného řezníka z Ipswiche, jmenovaného papežem na Jindřichovu žádost kardinálem. Základními znaky charakteru tohoto „ipswichského hocha“ byla ctižádost a marnivost. Ego et rex meus27 psal cizím vladařům. „Dobrá stylistika, ale špatný protokol.“ Jeho dům byl domem opravdového krále, měl více než čtyři sta sloužících, šestnáct kaplanů a vlastní sbor kostelních zpěváků. Aby mohl založit v Oxfordu kardinálskou kolej, které se od té doby říká Christ Church College, a nechat se pro svoji šlechetnost obdivovat, nerozpakoval se tento arcibiskup okrádat kláštery. Když ho pak papež Lev X. jmenoval nejen kardinálem, ale i papežským legátem v Anglii, soustředil Wolsey ve svých rukou všechnu světskou i církevní moc. A tak ho museli jako římského legáta poslouchat i mniši a bratří, přestože vůbec nepodléhali neřeholnímu kléru. Přivedl tak Angličany k nové a překvapivé myšlence o možnosti spojit duchovní a světskou moc v rukou jednoho a téhož člověka. Wolsey, opojený svou mocí, jednal s Římem pohrdavě a díval se něj spatra, chtěl podplatit shromáždění kardinálů a nechat se pomocí této korupce prohlásit za papeže: hrozil církvi rozkolem, když nebude zvolen. Jeho hrozby připravovaly anglické katolíky na roztržku s Římem, ale ani Wolsey, 27

Já a můj král - pozn. překl.

198

André Maurois - Dějiny Anglie

ani král si v té době nedovedli takovou roztržku představit. Když se objevily Lutherovy these, napsal sám král pojednání, kterým je vyvracel, a tento jeho krok ocenil v roce 1521 papež titulem defensor fidei, obhájce víry.

IV.

Wolseyovou nejmilejší zábavou byla zahraniční politika. V té době začaly na pevnině i v Anglii z feudálních bojů vznikat silné monarchie. Kdyby jedna z nich - Francie nebo Španělsko - zvítězila a opanovala Evropu, jaké by pak bylo postavení Anglie? Její přirozenou úlohou bylo udržet na pevnině rovnováhu sil, „rovnováhu moci“. Pružná politika, politika již svou povahou nestálá, mohla vypadat věrolomně, ale byla úspěšná: František I. a Karel V. se vzájemně přeli o spojenectví s Jindřichem VIII. V táboře řečeném „Brokátový“ svedli mezi sebou anglický a francouzský král souboj v okázalosti, jaký se už nikdy neopakoval. Na druhý den připravil Wolsey pro svého krále podobnou schůzku s císařem. Svoji obojetnost hnal kardinál tak daleko, že zadržel vlastní diplomatické listiny a vydal si královým jménem naprosto opačný příkaz. Na mezinárodní konferenci poslal vyslance se dvěma naprosto protikladnými instrukcemi; jednu z nich měl tajně ukázat Španělům a druhou Francouzům. Po dlouhou dobu se zdánlivě přikláněl ke spojenectví s Francouzi, ale nakonec se rozhodl pro císaře, protože si to přáli angličtí obchodníci. Přerušení obchodního spojení se Španělskem a Nizozemím by zničilo tkalce a soukeníky. Obchod je však špatným diplomatickým rádcem. Anglie tím, že obětovala Františka I., porušila rovnováhu moci ve prospěch Karla V. Po bitvě u Pávie (1525) se stal císař, vládce nad Španělskem, Itálií, Německem a Nizozemím, pánem Evropy. A nejen to. Císař ovládal i papeže a to pak mělo nepřímo způsobit i pád Wolseye.

V.

Vysvětlovat rozvod Jindřicha VIII. a jeho roztržku s Římem jenom láskou k tmavomodrým očím Anny Boleynové je vůči němu nespravedlivé. Král mohl Annu Boleynovou lehce získat i bez slibu manželství, ale problém byl daleko složitější. Pokud měla být země ušetřena další války dvou růží (hrozné vzpomínky na dobu bezvládí a zmatků byly stále ještě živé), bylo nutné, aby manželský pár měl potomka a pokud možno potomka mužského pohlaví. Kateřina však měla po mnoha potratech jenom jednu dceru, Marii (narozenou v roce 1516), a královnin zdravotní stav nebyl tak dobrý, aby bylo možné doufat v další děti. Mohla být Marie Tudorovna královskou dědičkou? V Anglii přenášely ženy trůn na muže, Jindřich VIII. jej držel právě jen po své matce. Jedinou ženou, která po dobytí Anglie opravdu vládla, byla Matylda, ale 199

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

devatenáct let neustálých zmatků, které provázely její vládu, nebylo zrovna povzbudivým příkladem. Zájem dynastie a zájem země žádaly syna. Král, který si syna vroucně přál, se v duchu ptal, zda jeho manželství není prokleté... Byl papežův souhlas právoplatný? Pověrčivý Jindřich VIII. o tom po mnoha zklamáních začal pochybovat. I tak s rozvodem ještě váhal. Kateřina byla tetou císaře, a Jindřich VIII. pořád doufal, že Karel V. se ožení s jeho dcerou Marií, což by bylo neobyčejně slavné spojení. Když si však španělský král proti původním slibům vybral za ženu portugalskou infantku, nemusel k němu mít anglický král již žádné ohledy.

VI.

Jindřich VIII., zamilovaný do Anny Boleynové, mladičké, hezké a rozkošné dívky, se s ní chtěl oženit, aby mu povila legitimního následníka, a hledal způsob, jak se zbavit Kateřiny Aragonské, své první manželky. Občanský rozvod tehdy neznali, pro zbožného krále by tento způsob ani nebyl řešením, o zrušení svého manželství musel požádat Řím. Zdálo se, že to bude naprosto jednoduché, protože papež dosud v podobných případech, pokud šlo o panovníky, byl vždy povolný. V krajním případě bylo zdánlivě možné použít tentýž důvod, který byl při uzavření tohoto sňatku pominut: Kateřina bývala ženou bratra svého nynějšího manžela. Je sice pravda, že papežská bulla prohlásila druhý sňatek za platný, ale nemohla nová bulla vrátit ztracenou svobodu těm, které bulla spojila, a nebylo možné si při důkladnějším zkoumání stěžovat, že manželství Kateřiny s královým bratrem Arturem nebylo čisté? V té době se rozšířila zpráva, že krále trápí svědomí a že se bojí zůstat nelegitimně oddán. Wolseye pověřili, aby o celé záležitosti jednal s papežským dvorem, ale narazil na neočekávaný odpor, který však neměl nic společného s náboženstvím: to Karel V. jako pán Říma nedovolil, aby jeho teta Kateřina a sestřenice Marie byly obětovány. Papež však i tak chtěl Jindřichovi vyhovět a proto vyslal do Anglie jako svého legáta kardinála Campeggia, který měl o celém případu společně s Wolseyem rozhodnout. Král považoval celou věc za vyřízenou, ale Kateřina, která se obrátila přímo do Říma, dosáhla toho, že papež předvolal případ před vlastní dvůr. To krále velmi pobouřilo a Wolseyovo postavení se začalo nebezpečně kymácet. Kardinál měl stejně jako všichni ctižádostiví lidé mnoho nepřátel. Byl obviněn z toho, že se provinil proti zákonu Praemunire (tedy ze zrady), protože přijal, ačkoli byl Angličan, úřad papežského legáta a protože soudil případy, které patřily před královský dvůr, u cizích tribunálů. To 200

André Maurois - Dějiny Anglie

obvinění bylo nesmyslné, protože král jeho jmenování schválil a podporoval. Kardinál však nenašel žádné obhájce, musel opustit všechny své statky a za to, že nebyl popraven, mohl děkovat jenom své nemoci. Lidé vám vždycky dokáží připravit překvapení - po jeho smrti se zjistilo, že pod kardinálským rouchem nosil kajícnickou žíněnou košili.

VII.

Na místě kancléře nahradil Wolseye s určitými obavami Thomas More, ale pak se našli dva muži, kteří nabyli mimořádného vlivu na anglického krále, protože mu přinesli určitou naději v jeho rozvodové záležitosti. Prvním byl Thomas Cranmer, církevní hodnostář, který jednoho dne řekl královu tajemníkovi Gardinerovi: „Král vůbec nepotřeboval chodit s celou záležitostí do Říma, stačilo mu získat od několika význačných theologů jistotu o neplatnosti jeho prvního manželství a pak se mohl bez jakýchkoli výčitek, bez jakéhokoli nebezpečí a s plnou mravní odpovědností znovu oženit.“ Potěšený král pozval tohoto vtipného muže k otci Anny Boleynové a začal se podle Cranmerova návodu radit s universitami. Theologové dovedou stejně jako soudci přizpůsobit příslušné texty okolnostem. V tomto případě na oxfordské a cambridgské universitě vyvolalo požadované dobrozdání trochu „rozpačitosti a vytáček“, ale pařížská universita, protože nenáviděla Karla V., byla anglickému králi nakloněna; stejné stanovisko jako Sorbonna zaujaly i severoitalské university. Zanedlouho mohl král předložit parlamentu posudky osmi učených společností, které ujišťovaly, že manželství s vdovou po zemřelém bratrovi je neplatné a že ani papež tedy neměl právo udělit výjimku. Členy parlamentu pak požádal, aby tyto skutečnosti oznámili ve svých provinciích a aby také vylíčili všem občanům úzkost, kterou král prožívá. Král totiž cítil, že se země staví k jeho rozvodu nepřátelsky. Když procházel ulicemi, lidé na něj pokřikovali, aby si Kateřinu nechal a nezapuzoval ji, ženy se pak před ním neslušně vyjadřovaly o Anně Boleynové. Čas však plynul. Anna očekávala co nevidět dítě, měl to být vytoužený dědic, a proto bylo nutné, aby se narodil v manželství. Mírný a povolný Cranmer byl jmenován canterburským arcibiskupem a v lednu roku 1533 krále tajně oddal. O velikonocích bylo manželství veřejně oznámeno, Anna korunována a Jindřich vyobcován z církve. To byla roztržka s Římem.

201

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

V.

I.

ROZKOL A PRONÁSLEDOVÁNÍ

Kdyby vedle Thomase Mora a Cranmera neměl Jindřich VIII. ještě další rádce, nikdy by nedošlo k tak násilné roztržce. More, vysoce rozvážný a svědomitý člověk, by jistě souhlasil jenom s nějakou rozumnou a umírněnou reformou, Cranmer, příliš slabý, aby mohl být zlý, by vyjednával a čekal. Narcisem tohoto Nerona a Jagem tohoto Othella byl Thomas Cromwell. Byl to malý, hranatý, ošklivý a tvrdý člověk s prasečím výrazem, s malýma přimhouřenýma očima a se zlými ústy. Svou životní dráhu začal v Putney jako obchodník s vlnou a valchář, pak se na cestách po Flandrech a Itálii naučil tajům velkoobchodu a nové politiky a stal se také velkým čtenářem italských politologů. Po svém návratu byl pak jedním z oblíbených služebníků kardinála Wolseye. Cromwell neměl žádné svědomí a v nic nevěřil. Vzájemně soupeřící theologie ho nechávaly chladným, ale nauka o veřejném zájmu ho uchvátila. Jakmile se setkal s králem, okamžitě mu poradil, aby postupoval stejně jako německá knížata, která se odtrhla od Říma. Anglie přece již nemusí mít dva pány, dvě soudní moci, dvě daňové soustavy. Protože papež neschválil zapuzení Kateřiny, nesmí se církvi ustupovat, ale je nutné si ji podrobit. Jindřich VIII. se na Cromwella díval svrchu, nikdy mu neříkal jinak než „ten mykač vlny“ a všemožně ho trápil, ale rád využíval jeho obratnosti, jeho podlézavosti a jeho síly. Z mykače vlny se po několika letech stal Master of the Rotts (vrchní archivář), Lord Privy Seal (lord strážce tajné pečeti), generální vikář církve, lord nejvyšší komoří, rytíř, baron a hrabě z Essexu.

II.

Okrádání církve mělo svůj legitimní rámec, Jindřich VIII. dodržoval parlamentní formy. Reformní parlament, který zasedal od roku 1529 do roku 1536, tedy plných sedm let, odhlasoval všechna mimořádná opatření. Duchovenstvu bylo v prvé řadě oznámeno, že porušilo stejně jako Wolsey zákon Praemunire, protože uznávalo kardinála jako papežského legáta. Kněžstvo tak muselo, aby tento zločin odčinilo, zaplatit dva miliony pokuty, přiznat králi titul 202

André Maurois - Dějiny Anglie

protektora a nejvyšší hlavy církve, a zrušit annáty neboli „první plody“ církevních prebend, které se do té doby odevzdávaly papeži. Pak anglický parlament postupně přijal apelační zákon, kterým se zakazovalo vyhovět předvolání do Říma, zákon o prvenství (supremátu), který z krále učinil „jedinou a nejvyšší hlavu anglické církve“, přiznával mu duchovní i občanskou jurisdikci a dával právo reformovat církev, potlačovat bludy a kacířství, a konečně i zákon o následnictví, kterým prohlásil královo první manželství za neplatné, zbavil děti z tohoto svazku práva na korunu ve prospěch dětí Anny Boleynové a uložil všem královským poddaným přísahat, že věří v náboženskou právoplatnost králova rozvodu. Je nasnadě otázka, jak mohl katolický parlament odhlasovat takové texty, dovršující rozkol, v nichž se papež nazývá už jen „římským biskupem“. Tady je nutné vzít v úvahu, že královy osoby a jeho vůle si všichni vážili, že rodící se vlastenectví Angličanů těžce snášelo každou cizí pravomoc, že papež a jeho okolí bylo jednou spojencem Španělska a podruhé spojencem Francie, že ještě více než národní cítění si silné protiklerikální zaujetí žádalo nikoli snad naprosté zničení církve, ale zrušení církevních soudů a zabavení klášterního majetku, a konečně, že se nové třídy, živé síly národa, které neuměly latinsky, naučily po objevení knihtisku číst, že se počet laických kleriků (písařů) vyrovnal klerikům církevním, že si mnozí přáli modlitební knihy a bibli v angličtině, stejně jako vyměnili Román o růži za Canterburské povídky. Anglická reforma, to nebyl nějaký královský rozmar, ale náboženská forma projevu ostrovního a jazykového nacionalismu.

III.

Církev stará deset, možná dvanáct století zapustila hluboké kořeny, které ani ten nejsilnější král nevytrhne jenom tak a bez odporu. Biskupové a kněží však byli až na několik výjimek podivně povolní. I oni byli už dávno nakaženi okolním vlastenectvím. Angličtí preláti byli vždycky spíše státníky než představiteli církve. Sněmovna lordů, v níž zasedali, odhlasovala bez jakéhokoli odporu všechny reformy. „Toto vysoké duchovenstvo bylo proniknuto čímsi jako preanglikánským duchem.“ Drobné a chudé duchovenstvo zase vidělo v tom, že se stane sborem úředníků, určité zajištění, bylo soustavně zpracováváno lollardy a také kněžský celibát mu nebyl zrovna po chuti. Když měli přísahat, že neuznání „cudného a posvátného sňatku Anny a Jindřicha“ a nezřeknutí se „římského biskupa, který si osobuje právo říkat si papež“ se stalo zradou, přísahali skoro všichni kněží. Kancléř Thomas More a vážený biskup Fisher však odmítli zříci se své katolické víry. Oběma setnuli hlavu, biskup četl před svou mučednickou smrtí evangelium svatého Jana: „Toto jest život věčný!“ More před 203

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

popravištěm prohlásil, že umírá jako „věrný služebník krále, ale především jako služebník boží“. Hlavy obou velkých mužů netlely nabodnuté na hácích při vstupu na Londýnský most. Rozvodová komedie se proměnila v hrůznou tragédii. Mnoho mnichů pověsili, vykuchali a rozčtvrtili. V několika hrabstvích se katolíci, zděšeni líčením těchto lidských jatek a pohnuti spravedlivým hněvem, vzbouřili, ale byli poraženi. Řím Jindřicha VIII. vyobcoval, ale jakou měl takový výrok cenu pro krále, který se sám postavil mimo církev? Bylo třeba nějakých sankcí; papež se pokusil pověřit jejich provedením katolické panovníky, Františka I. nebo Karla V., ti však s rozpaky odmítli, protože si nechtěli znepřátelit Anglii, kterou potřebovali pro své diplomatické kombinace. A tak Jindřich VIII., kterého před papežem chránila neshoda mezi katolickými králi, kterého si vážil parlament a kterého velebila místní národní církev, se mohl beztrestně prohřešovat proti lidskosti.

IV.

Cromwell, který tak dlouho přemýšlel, jak zničit mnichy, přijal jejich odmítnutí přísahy s nevýslovnou radostí. V Anglii bylo tehdy dvanáct set klášterů, které vlastnily obrovská panství. Jejich likvidátoři a panovník se mohli na jejich zabavení hodně obohatit. Odpor prostých lidí vůči mnichům a rozšiřované pověsti o jejich neřestech dosáhly takových rozměrů, že se na jejich obranu nikdo nepostavil. Tyto pověsti byly přehnané a z velké části i nepravdivé, to dosvědčuje i skutečnost, že po rozpuštění klášterů jich bývalí pachtýři, kteří je tak často proklínali, také nejvíce želeli. Ale Cromwell, povýšený na generálního vikáře a pověřený vyšetřováním, sehnal o špatných skutcích mnichů nepřeberný počet dokladů. Po odhalení těchto „ohavností“ před parlamentem dostal nejdříve povolení zrušit malé kláštery a potom povolení zrušit všechny církevní domy. Církevní a fiskální státní úředníci začali navštěvovat kláštery. Podle zákona - a zákon v této zemi všichni vždycky ctili museli u mnichů dosáhnout „dobrovolného odstoupení“. Velkou pověst si právě při zajišťování „dobrovolnosti“ získal nějaký doktor London. Po podepsání předávacího dokumentu král okamžitě převzal opatství, prodal vše, co v něm bylo, a dal panství nějakému velmoži, čímž si také vlastně zajistil jeho věrnost nové církvi. Prodej, který ničil kláštery, krále nijak neobohacoval. Rukopisy kupovali hokynáři a dělali z nich kornouty. „Staré zpěvníky - šest pencí.“ To byl soupis jedné knihovny. Někteří z ožebračených kleriků dostali „dobrozdání“ a mohli tak vykonávat světský úřad, jiní dostali několik šilinků důchodu, ale skoro 204

André Maurois - Dějiny Anglie

všichni opustili zemi a odstěhovali se do Irska, Skotska nebo do Flander. „Církev se tak stala kořistí supů, těch dravců, pyšných na své krásné peří.“ Po pěti letech likvidace klášterů skončila, královské pokladně přinesla jenom nevalný užitek, ale obohatila ty, kterým je král dal darem, nebo ty, kteří je koupili za směšnou cenu. Politický důsledek těchto opatření se podobal důsledkům z prodeje národního bohatství ve Francii po revoluci 1789. Nabyvatelé se stali spoluviníky. Strach z toho, že by měli jednoho dne vrátit svoje statky bývalým vlastníkům, zajistil novému náboženskému režimu podporu bohaté a mocné třídy. Proti návratu římského katolictví se od tohoto okamžiku spojil hmotný zájem s doktrínou.

V.

Krédo anglikánské církve mělo dlouho jenom nejasné obrysy. Kdyby měli Cromwell, Cranmer a Latimer volné ruce, napojili by ji na luteránství. Po svém útoku na kláštery zahájil Cromwell útok proti obrazům. Latimer pálil sochy Panny Marie, zatímco Cranmer nechal zkoumat ostatky svatých, hlavně krev svatého Tomáše Becketa, protože se domníval, že je to rozpuštěná červená hlinka. Svatý Tomáš, kterého prohlásili za zrádce svého krále, byl po řádném procesu vyškrtnut ze seznamu svatých a Cromwellovi „slídiči“ se postarali o zrušení a zánik poutí do Canterbury. Jindřich VIII. však dobře věděl, že Angličané - přes krajní nepřátelství k mnichům a církevním soudům - nejsou ve své většině moc nakloněni protestantským novotám. Jindřich sám chtěl zůstat obráncem víry a hlavou jakési „katolické“ církve, chtěl však, aby byla národně katolická (což byl protimluv). Proto po ukončeném pronásledování vyznavačů staré víry se pustil se stejnou tvrdostí do protestantů. Tiskař a nakladatel první anglické bible, Tindale, byl upálen, další potkal stejný osud proto, že popírali transsubstanciaci. Po několika marných pokusech definovat anglikánské náboženství Jindřich VIII. nechal schválit Sněmovnou lordů nařízení o šesti článcích, kterému se mezi lidmi říkalo „krvavý Bill28„, nebo také „důtky se šesti hádky“. Tato listina potvrzovala transsubstanciaci, zbytečnost přijímání pod obojí, právoplatnost slibů čistoty a závaznost kněžského celibátu a schvalovala zpověď a mše bez udělování oltářních svátostí. Každé zjevné přestoupení tohoto nařízení mělo být trestáno smrtí na hranici, přičemž ani odvolání bludu nemohlo viníka zachránit. Protestanští biskupové jako Latimer museli odstoupit. Cranmer, který se ještě před reformou tajně oženil a vozil svoji manželku, ukrytou v bedně s otvory, všude s sebou, ji musel poslat do Německa. 28

Slovní hříčka: bill - zákon, Bill - křest, jméno - pozn. překl.

205

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Takový snadný souhlas anglického lidu s myšlenkou přiznat volenému parlamentu náboženskou neomylnost, je možná překvapivý. Jeho podivnou ochotu však vysvětluje potřeba stability, netečnost a teror.

VI.

K rozvázání prvního manželství Jindřicha VIII. byl nutný rozkol s církví, k rozloučení druhého už stačila jenom sekyra. Ubohá Anna Boleynová se dopustila dvou chyb - místo očekávaného a žádaného dědice porodila dceru, Alžbětu, a později mrtvě narozeného syna, a pak podvedla krále, možná jenom proto, že nevěřila v jeho schopnost mít zdravé dítě a zároveň nechtěla zklamat jeho naděje. Pro tyto zločiny přeťal její krásné hrdlo katův meč. Po několika dnech se Jindřich VIII. v bílém slavnostním rouchu oženil s Janou Seymourovou. Protože podlézavý Cranmer na základě některých důvěrných sdělení nebožky prohlásil druhé manželství za neplatné, stala se Alžběta, stejně jako před ní i Marie, nemanželským dítětem. Jana Seymourová porodila syna, který měl vládnout pod jménem Eduard VI., ale sama při porodu zemřela. Cromwell, který si toužebně přál sblížit krále s luterány, mu radil uzavřít nový sňatek s německou princeznou Annou Klevskou. Starý čachrář si chtěl zahrát na sňatkového dohazovače, ale princezna se nelíbila a čachrář svůj neprozřetelný pokus zaplatil životem. Pátou královu ženu, Kateřinu Howardovou, obviněnou z cizoložství, stihl stejný osud jako Annu Boleynovou. Šestá manželka, Kateřina Parrová, Jindřicha VIII. přežila, ale také si vytrpěla svoje, když král shledal, že je tak trochu kacířská a „uložil jí šest článků“. Vláda končila v krvi. Neomezená moc probouzí v člověku jeho nejnižší pudy. Jindřich VIII. nechal svými soudci katolíků i protestantů popravit také starou hraběnku ze Salisbury; i sám Cranmer se musel cítit v nebezpečí. K tomuto muži, který měl ve svého strašného krále dětinskou, bezmeznou důvěru, však Jindřich asi cítil opravdovou náklonnost. Právě Cranmer poklekl u Jindřichova smrtelného lože a v poslední hodince mu řekl, aby plně důvěřoval v Boha a Ježíše Krista a odevzdal se do jejich rukou. Nato stiskl král arcibiskupovi ruku a vypustil duši.

VII.

Každý, kdo se zabývá vládou Jindřicha VIII., se asi jenom těžko ubrání pocitu hrůzy. Marně nám říkají, že reorganizoval loďstvo, že založil kormidelnickou školu, že k zemi připojil Wales, že uklidnil Irsko. Towerské popraviště a hořící hranice ve Smithfieldu nemůže ospravedlnit žádný dílčí a dočasný úspěch. Na jeho omluvu se říkalo, že ty hrozné popravy postihly

206

André Maurois - Dějiny Anglie

jenom nepatrnou menšinu. Co na tom záleží? Tolik krutosti nebylo určitě třeba. Rozluka ostrovního státu a římské církve byla nevyhnutelná, to a jenom to je asi pravda. Jestliže mohlo mít papežství v Evropě celých deset století tak velikou politickou a soudní moc, pak to bylo pouze proto, že po pádu římské říše zůstala v různých evropských zemích jenom slabá občanská moc nebo rozdělená svrchovanost. V okamžiku, kdy vznikly silné státy, byla pohroma neodvratná. Když takové boje mnohem později poznala i Francie, mravy se již zjemnily a rozluka církve od státu mohla proběhnout bez krveprolití a bez náboženské roztržky s Římem. Časné ztrátě výsad, které si kontinentální církve zachovaly ještě další tři nebo čtyři století, vděčí anglická církev za tu výhodu, že se v Anglii již od šestnáctého století prakticky neobjevilo žádné protiklerikální hnutí. Anglické církve budou mezi sebou bojovat, ale žádná politická strana se neodváží vyhlásit nepřátelství křesťanství.

207

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VI.

I.

EDUARD VI. aneb PROTESTANTSKÁ REAKCE

Zvláštní trojlístek, ty tři děti Jindřicha VIII. Dědic trůnu, Eduard VI., syn Jany Seymourové, byl malý, vážný a předčasně duševně vyspělý chlapec, který četl denně deset kapitol z bible a kterému reformovaní říkali „nový Ozeáš“. Marii, dceři Kateřiny Aragonské, bylo již třicet jedna let. Začala již pomalu odkvétat, její kulatý obličej byl bledý a tuto bledost ještě zdůrazňovaly ryšavé vlasy, vypadala nemocně a smutně. Protože ji vychoval španělský učitel a protože byla mnohem pyšnější na své španělské královské předky než na to, že je dcerou anglického krále, zůstávala horlivou katoličkou, obklopila se samými kněžími a trávila svůj život na modlitbách v královské kapli. Dcera Anny Boleynové, Alžběta, byla drobná čtrnáctiletá dívenka, dost hezká, pěkně rostlá a velmi živá, která projevovala pro Tudorovce příslovečnou zálibu v klasické kultuře. Psala stejně dobře latinsky jako anglicky, mluvila plynně italsky a francouzsky a četla, jak ujišťuje jeden její učitel, „více řecky za den, než přečte nějaký kanovník latinsky za týden“. Protože byla stejně jako její bratr protestantkou (i když bez jeho hlubokého přesvědčení), žila s králem-dítětem ve výborné shodě a oba se spojili proti Marii, které Eduard brzy zakázal sloužit mši. Na tento zákaz odpověděla Marie, že než by uposlechla, raději položí hlavu na špalek. Královská rada si však vzpomněla, že Marie je sestřenicí Karla V., a považovala za rozumné nechat ji na pokoji.

II.

Náboženskou otázku rozkol nerozhodl. Zatímco některá hrabství litovala katolictví, Londýn, rozohněný takovými protestantskými kazateli jako Latimer, si přál ještě pronikavější reformy. Většina Angličanů byla připravena na nějaký kompromis, kterým by byly uchovány hlavní obřady blízké prostému lidu a jeho zvykům, ale který by zemi zároveň osvobodil od Říma. Arcibiskup z Canterbury, nesmělý a nerozhodný Cranmer, stále kolísal mezi luteránstvím a římanstvím. Nicméně právě on dal anglické církvi Knihu

208

André Maurois - Dějiny Anglie

modliteb, psanou obdivuhodným jazykem, pro kterou sám pořídil výtah z litanii a sbírek, a tím této mladé církvi pomohl, vedle církve římské, dosáhnout estetické prestiže, bez níž nemůže žádná církev zapůsobit na lidskou duši. Pronásledování katolíků pokračovalo. V kostelech se bílily zdi vápnem, okna se vytloukala a kříže se nahrazovaly královskými znaky. Všechny symbolické obřady se rušily, již nebyl chléb Páně, svěcená voda, neslavil se Velký pátek. Půst však měl být zachován, „aby se povzbudil obchod s rybami.“ V roce 1547 bylo povoleno manželství duchovních a Cranmer mohl povolat zpět svoji manželku. Parlamentem přijatý zákon o jednotnosti ukládal všem chrámům používat jenom Common Prayer Book29 a zachovávat společný rituál. Ale i tato jednotnost byla mnohotvárná... Laická rada, ještě protestantnější než arcibiskup, nařizovala opravy Knihy modliteb. Pokleknutí, které Cranmer v prvním vydání předepisoval, horliví novotáři napadli jako pověru a ve druhém vydání se již neobjevilo. Jak vzájemně skloubit pravověrnost přísnou i pružnou?

III.

Tyto pronikavé změny silně pobouřily mnohé prosté věřící, kteří se již šest století řídili obřady, spojujícími jejich život se životem jejich předků. Cornwalští sedláci, kteří mluvili vlastním nářečím, se pozvedli, protože Londýn jim chtěl vnutit Knihu modliteb v angličtině, které nerozuměli. Cranmer jim odpověděl, že dříve také nerozuměli latině. Cranmer byl však universitní profesor a theolog, který neznal sedláky. Cornwalští venkované svým tradičním modlitbám určitě rozuměli, protože chápali jejich smysl, aniž rozuměli jejich doslovnému znění. Jejich vzpoura nebyla jenom náboženskou vzpourou, ale i vzpourou rolnickou. Byla to doba velké nespokojenosti lidových vrstev. Nezaměstnanost, kterou středověké hospodářství prakticky neznalo, se stala nebezpečným zlem. Tento jev měl mnoho příčin. Povinnost šlechticů rozpustit své ozbrojené tlupy vrhla začátkem století na cesty tisíce vojáků, kteří neuměli žádné řemeslo. V době černého moru začali někteří velcí majitelé půdy nahrazovat pěstování obilí chovem ovcí, který zaměstnával mnohem menší počet lidí. V šestnáctém století se mnoho squirů pokusilo ohradit pro svůj chov ovcí určité části obecních luk a pastvin. Sedláci prakticky ze dne na den ztratili touto politikou „ohrazených míst“ své pozemky a dělníci přišli o práci. Planiny, louky, les, obilí, domy, obce, to vše nám sežraly hltavé panské ovce! 29

Tj. kniha liturgií anglikánské církve, dosl. kniha společných modliteb - pozn. red.

209

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

„Ovce,“ napsal Thomas More, „bývala kdysi tak mírné zvíře, ale teď vše pustoší, ničí a pohlcuje dokonce i lidi.“ To je nová móda, the new gyse. A ta samozřejmě svádí velké pozemkové vlastníky. Od okamžiku, kdy Španělé objevili v jižní Americe stříbrné doly, stoupají v Evropě rychle ceny. Squire, který vše, co kupuje, platí mnohem víc než dříve, ale dostává od svých pachtýřů stále stejné pevné nájemné, chudne a dostává se do finanční tísně. Poptávka po vlně je však neomezená a její ceny stoupají. To je velké pokušení. Přibližně v polovině století mu pozemkoví vlastníci podléhají, a to tím spíše, že rozpuštěním klášterů a jejich prodejem za vlády Jindřicha VIII. vzniká ohromné množství nových venkovských gentlemanů. Duch těchto novopečených pánů půdy je naprosto jiný než duch šlechtice ze třináctého století. Starý vlastník nechtěl, než aby mu půda pomohla vydržovat jistý počet rytířů, ale nový kapitalista chce zisk. Pro něj je již zemědělství obchodním podnikáním a „kroky ovcí proměňují písek ve zlato“. Co mu záleží na sedlácích, které ani nezná? Jeho syn a zvláště pak jeho vnuk se jednou stanou squiry a plně si uvědomí svoje povinnosti a odpovědnost, ale každé první pokolení nových pánů je tvrdé. Po smrti krále Jindřicha sedláci potichu reptají.

IV.

Marně se královská rada, která si toto nebezpečí dobře uvědomuje, pokouší zasáhnout. Zákony nařizují obnovu zrušených statků a návrat půdy jejímu původnímu účelu, další zákony zase zakazují, aby jeden člověk vlastnil více než dva tisíce ovcí. (Někteří majitelé měli stáda čítající i dvacet čtyři tisíce zvířat.) Ale podvod drží krok se zákonem. Pán dává své ovce napsat na jméno manželky, dětí nebo také svých služebníků, místo aby statek obnovil, nechá jakžtakž opravit symbolicky jednu místnost, nařídí vyorat jednu symbolickou brázdu a ujišťuje komisaře, že je pole obděláno. Ostatně těmi komisaři jsou místní smírčí soudci, kteří jsou sami vlastníky, často sami porušují zákony; zavírají tedy oči. V některých hrabstvích se sedláci bouří a porážejí ploty gentry. V hrabství Norfolk Robert Ket, malý vlastník a zároveň koželuh s radikálními myšlenkami, se postaví v čelo sedláků, aby s nimi táhl zničit plot k jednomu sousedovi, kterého nenávidí. Při tomto tažení, ke kterému se přidá plno nespokojenců, se vzpoura rozroste. Ket obsadí v čele šestnácti tisíc mužů město Norwich. Marná vzpoura, protože ani sedláci, ani jejich vůdce vlastně dobře nevědí, co chtějí. Vzpoura stejně jako všechny vzpoury té doby skončí krvavými 210

André Maurois - Dějiny Anglie

jatkami a popravou Roberta Keta. Ale bude jedním z mnoha projevů nespokojenosti prostých lidí.

V.

Eduard Seymour, vévoda ze Somersetu, bratr Jany Seymourové, královy matky, vykonával v době královy nezletilosti úřad regenta. Vévoda měl skutečně některé dobré vlastnosti, z nichž nejpozoruhodnější byla snášenlivost. Padla však na něj odpovědnost za nepořádky na venkově. Jeho vznešenost urážela královské služebníky, jeho demagogie znepokojovala vlastníky, jeho zbohatnutí rozhořčovalo měšťáky, jeho poměrná zdrženlivost se nelíbila fanatikům. Musel padnout. Pozemková aristokracie, kterou vedl Warwick, si vymohla jeho hlavu. Podivný malý král, stejně bezcitný jako zbožný, si v den strýcovy popravy v Toweru poznamenal do deníku: „Vévodovi ze Somersetu byla dnes dopoledne mezi osmou a devátou hodinou sťata hlava... Ctižádostivost, marnivost, chamtivost, chtěl dělat pána.“ Předsedou regentské rady se stal Warwick, mezitím povýšený na vévodu z Northumberlandu, a ten pronásledoval, ale s daleko větší tvrdostí než Somerset, katolíky dál. Když malý Eduard VI. onemocněl a když byla jistá jeho brzká smrt, nadhodil Northumberland, který se děsil příchodu Marie, Španělky a římské katoličky, na trůn, možnost kandidatury lady Jane Greyové, pravnučky Jindřicha VII., a dal jí za manžela vlastního syna. Umírajícího Eduarda VI. nechal podepsat testament ve prospěch lady Jane.

VI.

Jane Greyovou - bezděčnou a nevinnou uchvatitelku - prohlásil královnou Northumberland, který vytáhl na Londýn. Marie však nebyla žena, která by se nechala jenom tak odbýt. Je tak horlivá a odhodlaná,“ napsal o ní španělský vyslanec svému králi Karlu V., „že kdybych ji požádal, aby přeplula v neckách La Manche, pokusila by se o to.“ Jako pravá Španělka měla odvahu jako voják a její zbožnost byla téměř fanatická. K vítězství stačilo, aby se objevila. Její mocnou záštitou byla neobyčejná prestiž jejího otce. Katolíci, stále ještě silní, ji uvítali jako svoji spásu, protestantům slíbila nestrannost; indiferentní, jichž bylo velmi mnoho, byli režimem, který jim pod lichou záminkou reformy církevních obřadů konfiskoval majetek ve prospěch obchodníků, znechuceni a unaveni. Když se Marie objevila v Londýně, vypukla všude nelíčená radost; hrabství jí nabízela vojenské oddíly; královská rada vystrašená tím, co způsobila, okamžitě poslala do City hlasatele a čtyři trubače, aby Marii prohlásili za královnu. Marie v doprovodu své nevlastní sestry Alžběty po boku vjela s velikou slávou na koni do Londýna. Sám Northumberland, když 211

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

se o těchto událostech dozvěděl, se vydal do ulic, mával kloboukem a volal: ,Ať žije královna Marie!“ Jásal však o několik dní později než měl. Byl uvězněn v Toweru a pak sťat. Ta, která byla jeho loutkou, nešťastná Jane Greyová, čekala na svou smrt ještě šest měsíců.

212

André Maurois - Dějiny Anglie

VII. MARIE TUDOROVNA aneb KATOLICKÁ

I.

REAKCE

Marie Tudorovna je odstrašujícím příkladem spouště, kterou může v duši ženy způsobit spojení lásky, fanatismu a všemocnosti. „Raději ztratím deset královských korun, než bych uvrhla do záhuby svoji duši,“ prohlásila prý. Marie byla katoličkou v zemi, kde se generace dospívající do mužného věku narodila po rozkolu s Římem a kde se zejména hlavní město přiklánělo k protestantství. Jestli Paříž stojí za mši, pak Londýn stojí za kázání, říkalo se tehdy. Francouzský král Jindřich IV. byl státník, ale Marie Tudorovna jenom věřící. Velká většina lidí v hloubi duše sice tesknila po starých obřadech a opravdu si přála návrat národního katolictví krále Jindřicha VIII., zároveň však stejná většina nenáviděla Řím. S Římem nechtěli mít nic společného hlavně ti, kteří získali církevní statky, bohatá a mocná třída, obávající se podrobení papeži, které by se uskutečnilo na její útraty; také ženatí kněží se báli návratu bývalé víry, která by je donutila rozhodnout se mezi farou a manželkou. Obratné panovnici by všechny tyto vzájemně si odporující zájmy daly příležitost k vyjednávání. Od tudorovských králů dostali Angličané již tolik nových článků víry, že by se lehce smířili i s nějakým dalším, aby se dceři Jindřicha VIII. zavděčili, ale Marie chtěla ve svém fanatismu jen a jen nařizovat a ne vyjednávat. Během jejího dlouhého a bolestného mládí jí bylo jedinou útěchou náboženství. Pro návrat svého národa zpět k Římu by podstoupila i sebevětší muka. Hned na svém prvním parlamentním zasedání zavedla znovu latinskou mši a vyloučila z církve všechny ženaté kněze. Dokonce i její sestra, princezna Alžběta, která byla největší nadějí protestantů, přišla, když se cítila sama ohrožena, v slzách požádat královnu, aby jí odpustila a vzdělala v pravé a jediné víře. Takové obrácení prostoduchou Marii dojalo a uchvátilo, ale španělský vyslanec, který se na chytrou a tajnůstkářskou princeznu díval mnohem bystřejšíma očima, zůstal silně skeptický.

II.

Překotný návrat k papežství, to byla první nerozvážnost. Královnin sňatek byl tou poslední, protože Marii úplně odcizil národu. Parlament, 213

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

který se oprávněně obával vlivu cizího krále, uctivě požádal Marii, aby se provdala za nějakého Angličana. Královská rada a národ pro ni vyhlédla mladého Eduarda Courtenaye, pravnuka Eduarda IV. Marie prudce odpověděla, že se vdávat nehodlá. A v tom snad byla upřímná, nebo si to alespoň myslela. Kdysi v mládí se trochu zamilovala do mladého vzdělaného katolíka, Reginalda Polea, který byl stejně jako ona z královského rodu. Ten však se znesvářil s Jindřichem VIII. kvůli jeho rozvodu, odešel do Říma a tam se později stal kardinálem. Jediný Angličan, kterého by si Marie dobrovolně vzala za manžela, nepřicházel tedy v úvahu. Brzy nato ji však překvapil španělský vyslanec Renard, který na ni měl veliký vliv, návrhem Karla V., aby se vdala za jeho syna Filipa. „Když jsem jí tuto nabídku učinil,“ píše Renard, „několikrát se usmála a dívala se na mě očima, v nichž se dalo číst, že je jí taková nabídka velmi příjemná.“ V dalším odstavci se pak říká: „Zapřísahala se, že nikdy v životě nepocítila osten toho, čemu se říká láska, že nikdy do jejích snů nevstoupila rozkoš, že také nikdy nepomýšlela na sňatek, leda od té doby, kdy se spravedlivému Bohu zlíbilo povýšit ji na trůn, a že toho, kterého si vezme, si vezme proti vlastním sklonům jenom z veliké úcty k veřejnému blahu.“ Renarda však požádala, aby ujistil císaře Karla, že ho chce ve všem jako svého vlastního otce upřímně poslechnout. Tato jednání, přestože byla vedena v největší tajnosti, královští ministři odhalili a všechny je velmi znepokojila. Co by asi takové spojení Anglie, rozkolnické a slabé, se všemocným a pravověrným Španělskem přineslo? Byla by poddána vládci nahánějícímu hrůzu. Angličtí kacíři se již obávali inkvisičních tribunálů a autodafé, která byla v Madridu stejně častá jako býčí zápasy. Běda! Ta šestatřicetiletá panna, jakmile spatřila podobiznu krásného španělského prince, se do něj hned vášnivě zamilovala. A všechno jako by mluvilo ve prospěch této bláznivé vášně. Sňatek s Filipem uspokojoval jak její vrozenou pýchu španělské princezny a fanatickou římskokatolickou víru, tak její dosud nenaplněné touhy staré panny. Jednou o půlnoci ve své domácí kapli několikrát za sebou opakovala Veni creator (Přijď, stvořiteli!) a přísahala, že se provdá za Filipa.

III.

Španělský vyslanec nechal ze čtyř tisíc roztavených tolarů udělat zlaté řetězy, a ty pak rozdělil mezi členy královské rady. Byl to snad symbol ? Členové rady, kteří již byli získáni pro myšlenku této svatby dary, důvody i sliby, nicméně radili, aby se postupovalo s opatrností. Filip musí zachovávat anglické zákony; v případě Mariiny smrti nebude mít žádný nárok na 214

André Maurois - Dějiny Anglie

trůn; pokud se z manželství narodí syn, bude dědit zároveň anglický trůn, Burgundsko a Nizozemí; a konečně se Filip musel slavnostně zavázat, že nikdy nezatáhne Anglii do svých válek proti Francii. Výborně sepsaná smlouva, ale jaké záruky poskytovala proti zamilované ženě? Angličané, kteří neměli rádi cizince vůbec a Španěly zejména, dali svoji nespokojenost okamžitě najevo. Vyslance, poslané Karlem V. k podrobnému projednání sňatku, zasypali londýnští uličníci sněhovými koulemi. V ulicích City si děti hrály „na svatbu královny Marie“ a kluka, který dělal španělského prince, „oběsili“. Na venkově se pozvedlo několik hrabství. Sir Thomas Wyatt táhl na Londýn. Marie, silná svou vírou a velkou láskou, byla jakoby nepřemožitelná. Její ministři chtěli, aby se ukryla v Toweru. Ona, stále stejně usměvavá, však zůstala ve Whitehallu, a díky pověsti Tudorovců dosáhla úplného vítězství, po němž se již nikdo neodvážil mít nějaké námitky proti španělskému manželství. Celé tucty povstalců popravili. Pak přišel španělský princ. Jeho otec mu vylíčil anglickou hrdost a přikázal mu, aby se vzdal veškeré kastilské povýšenosti. Filip se chtěl zalíbit a to se mu celkem podařilo. Slavnostní průvod nesmírného nákladu zlata vytěženého v amerických dolech londýnskými ulicemi udělal ohromný dojem na londýnské obchodníky. Když viděli všechny ty sudy složené před královským zámkem, pokyvovali uznale hlavou a říkali: „Ten nás aspoň nepřichází okrást!“ V jednom bodě však byl Filip neústupný - s Římem se musí za každou cenu uzavřít smír. „Než vládnout nad kacíři, je lepší vůbec nevládnout.“ Papež, který se o všem důvěrně dozvěděl, oznámil, že pošle do Londýna jako svého legáta kardinála Reginalda Polea, aby přijal podvolení Angličanů. Připravit duše šlechtických rodin na tuto velikou událost pomohly pruty ryzího zlata, složené Španěly v Toweru.

IV.

Papežův legát přistál. Filip a Marie prohlásili, že pro takové poslání ho stvořila sama Prozřetelnost. Pole se ho zhostil s obdivuhodným taktem. Kardinál v sobě spojoval jemnost preláta a vznešenou plachost anglického velmože. Jeho skromnost ho vedla do Říma, aby tam i přes nesmírnou vážnost, které se těšil, našel ústraní, a nyní z něho poprvé vyšel znovu na veřejnost. Když se ho v Calais ptala jeho stráž na denní heslo, odpověděl: „Ztracený a znovunalezený Bůh!“ V Doveru ho přivítali s velkým nadšením. V té době se již vědělo o bulle, v níž papež slíbil, že ti, kteří získali církevní majetky, zůstanou i nadále jejich držiteli. „Co nemohlo být prodáno,“ řekl, „může být v zájmu záchrany tolika duší darováno.“ Parlament se sešel k přivítání legáta ve Whitehallu. Kardinál tam měl dlouhý projev, v němž připomněl historii rozkolu a 215

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

slíbil plnomocné odpuštění minulosti. Obě sněmovny přijaly toto rozhřešení na kolenou. Anglie byla očištěna.

V.

Královna věřila, že je těhotná. Když přišel den porodu a když již slavnostně vyzváněly z kostelů zvony, poznali lékaři, že královnin stav byl nervového původu. To bylo pro Marii bolestné zklamání. Její duševní stav byl povážlivý. Filip odjel do Španělska, řekl, že jeho nepřítomnost bude jenom krátká, byl však velmi roztrpčen tou komedií s porodem a také postojem anglického parlamentu, který mu odmítal právo účasti na vládě. Královna, která jako panna udivovala všechny muže svou odvahou, byla od té doby, co se zamilovala, slabá a sklíčená. Krutost pronásledování, s níž stíhala protestanty a jež jí vynesla přezdívku Marie Krvavá, lze aspoň zčásti vysvětlit jejím duševním stavem, který neměl daleko k šílenství. Filip jí k takovým krutostem nikdy neradil. Upalovat kacíře, myslel si, je výborné ve Španělsku a Nizozemí, v Anglii však opatrnost radí k trpělivosti. Té však Marie neměla ani za mák. Dne 20. ledna 1555 byla obnovena platnost zákona proti kacířství, dne 22. ledna začaly zasedat zvláštní soudy a dne 3. února byl ve Smithfieldu upálen první ženatý kněz. V plamenech hranic zahynulo na tři sta protestantských mučedníků. Ty popravy byly tak strašné, že přihlížející, aby obětem zkrátili muka, přinášeli sáčky střelného prachu, které ubožákům uvazovali kolem krku. A kati, kteří již také byli zhnusení, jim to dovolovali.

VI.

Někteří z těchto odsouzených se před popravou chovali důstojně. Starý Latimer, velký protestantský kazatel, byl upálen v Oxfordu společně s doktorem Ridleyem. Mohl si snadno zachránit život odvoláním bludů, ale on právě naopak odpověděl při diskusi s doktory, která vždycky předcházela popravě, že četl velmi pozorně evangelia a nenašel v nich ani slovo o mši. „Uklidněte se, master Ridley,“ řekl svému druhovi v utrpení v okamžiku, kdy je pacholci přivazovali ke kůlu, „zachovejte, prosím, klid, protože dnes zažehneme s pomocí Boží v Anglii svíci, kterou už nikdo nikdy nezhasí.“ Cranmer, který během života projevil tolik nerozhodnosti a slabosti a který se ve vězeňské cele zřekl své víry, se v okamžiku popravy vzchopil, našel odvahu a své původní rozhodnutí odvolal.

216

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

Vylíčení všech těchto poprav shromáždil protestantský spisovatel Foxe ve svém díle Kniha mučedníků, která pak stála ve všech anglických domech hned vedle bible. Pronásledování královny Marie tak vlastně dalo protestantům to, co jim dosud chybělo - hrdinské a citové tradice. Katolické oběti Jindřicha VIII. se Angličanů v podstatě nedotkly, protože to byli většinou mniši nebo bratří, které široké vrstvy považovaly za jakousi výjimku. Ale obětmi královny Marie byli kromě několika duchovních muži a ženy z lidu. V zemi, kde rozdílnost náboženské víry narostla do té míry, se cítili ohroženi všichni. Nenávist vůči královně Marii a Španělsku stále rostla. Filip zatáhl přes všechny sliby svou ženu do války proti Francii a toto válečné tažení stálo Anglii její postavení v Calais. „Ať dobrotivý Bůh ochraňuje princeznu Alžbětu,“ šeptali si poddaní Marie Tudorovny. Královna Marie pomalu skomírala, všemi opuštěná. I papež Pavel IV. se od ní odvrátil a postavil se proti ní i proti Španělsku. Ještě jednou se domnívala, že je těhotná, ale byla to, jak se ukázalo, jenom vodnatelnost. Dne 17. listopadu 1558 opustili tento svět s několikahodinovým rozdílem královna Marie a její bratranec kardinál Reginald Pole. Marie byla už skoro měsíc téměř sama, protože celý dvůr se shromáždil kolem její nevlastní sestry Alžběty.

217

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VIII. ALŽBĚTA A ANGLIKÁNSKÝ KOMPROMIS

I.

Nástup Alžběty na trůn přijal anglický lid s téměř jednomyslnou radostí. Po tolika obavách ze španělské hrůzovlády uvítali všichni královnu, která neměla žádné závazky vůči cizině, s ulehčením. Od normanského dobytí země neměl žádný panovník tak čistě anglickou krev. Alžběta pocházela po svém otci z tradičních králů a po matce ze staré domácí šlechty. Po celou dobu své vlády byla Alžběta celým národem oblíbena. Monarchie Tudorovců byla - jak se psalo stejně absolutní jako monarchie Ludvíka XIV. nebo říše césarů; Alžběta - jak se připomínalo - vládla nad parlamentem karabáčem, její warrants byly totéž co francouzské lettres de cachet, tajné zatýkací rozkazy, a její soudci mučili obviněné bez ohledu na platné anglické zákony. Ale Ludvík XIV. a Tiberius měli na prosazení své vůle armádu. Alžběta měla stejně jako její otec a děd jenom tělesnou stráž a ta byla tak slabá, že by ji každá městská milice musela rozprášit. Alžbětina síla tkvěla v tom, že ji všichni milovali anebo jí přinejmenším dávali přednost před každým jiným. Když se cítila ohrožena španělským vpádem, nepovolala „vrchního velitele svých vojsk (ta vlastně ani neměla), ale londýnského starostu“. Toho požádala o patnáct lodí a pět tisíc mužů. Starosta na její žádost odpověděl, že město s radostí poskytne Jejímu Veličenstvu deset tisíc vojáků a třicet lodí. Podobné důkazy oddanosti jí podávalo téměř celé království. Nečetná povstání vždy lehce potlačila a národ je považoval za zločin. V době, kdy téměř všechny evropské země byla zmítány náboženskými spory nebo ovládány terorem, se královna Alžběta ráda chlubila cizím vyslancům, že ona může svým poddaným plně důvěřovat. Se svým kočárem projížděla nejhustšími davy a ve stoje srdečně rozmlouvala se všemi kolem. „Ať Bůh chrání Vaši Milost!“ volali na ni. Královna odpovídala: „Ať Bůh chrání můj národ!“ Ať už v Londýně, nebo při svých každoročních objíždkách po městech celého království, byla všude hostem, stále čilá, oduševnělá, vtipná a vzdělaná, dovedla pochválit starostu za jeho latinu a staré ctihodné ženy za jejich kuchařské umění. „Když ji něco rozčililo, klela a nadávala a bušila pěstí, když ji něco pobavilo, a ona se ráda 218

André Maurois - Dějiny Anglie

bavila, upřímně a bouřlivě se smála... Její odpověď na každý podnět byla bezprostřední a vyčerpávající, její duše - pobídnuta radostí nebo v odezvu na hluk velkých událostí - reagovala s neobyčejnou živostí, nenuceností, duchapřítomností. To vše z ní udělalo opravdu oslňující zjev.“

II.

Mezi mnoha tajemstvími její síly byl nejúčinnější právě rychlý postřeh toho, co by se mohlo jejímu lidu líbit, a také šetrnost hodná Jindřicha VIII. Lakota, která je neřestí u poddaných, se stává u knížat ctností. Lid žádal od Alžběty jenom málo svobod, protože ona od něho chtěla jenom málo peněz. Její roční rozpočet nepřesáhl ani půl milionu liber. Protože byla chudá a protože byla žena, a navíc žena bez sklonu ke krutosti, nemilovala válku. Několik válek sice vedla, a to s úspěchem, ale nikdy nevyhledávala nebezpečí. Byla ochotná lhát, aby se nebezpečí vyhnula a zapřísahat se vyslanci, že vůbec nic neví o záležitosti, které věnovala veškerou péči, a v krajním případě převedla rozhovor do citové roviny, kde jí její pohlaví pomáhalo vítězit. „Tato země,“ napsal španělský vyslanec, „padla do rukou ženy, která je dcerou ďábla.“ Měla jenom málo smyslu pro dalekosáhlé plány a domnívala se, opět stejně jako její poddaní, že je nejlépe žít ze dne na den. Angličané nebyli ani ve středověku nijak nadšeni křižáckými výpravami, nanejvýš poskytli jiným nějakou podporu pro jejich podnikání. Někteří Alžbětini rádci by ji rádi zatáhli do ligy protestantských států. Královna se všelijak vytáčela a nakonec se z toho vyvlekla tím, že půjčila nějaké peníze a několik pluků. Její síla spočívala v tom, že odmítala sílu. „Byla rozvážnou ženou ve světě násilnických šílenců, která stála mezi nepřátelskými silami hrůzné mohutnosti - mezi soupeřícími nacionalismy Francie a Španělska a mezi soupeřícím římským a kalvínským vyznáním. Několik let se zdálo, že jedna nebo druhá z těchto hrozeb ji rozdrtí. Za svoji záchranu vděčí jednak své mimořádné schopnosti čelit extrémům, které ji obklopovaly, jednak své stejně mimořádné mazanosti a umění vytáček.“ Ať již šlo o nějakou výpravu nebo nějaký výboj, ponechávala raději, když bylo nutné prolévat krev, odpovědnost na jiných, a pokud jenom trochu pochybovala, pak se držela zpátky. O její vládě se nedá ani zdaleka říci, že byla prosta nespravedlnosti, ale je možné, že se dopustila jenom tolika zla, kolik to bylo v oněch svízelných časech nutné.

III.

V jednom jediném bodu se však královna stále vzpírala přáním svého lidu. Dolní sněmovna ji žádala, aby se provdala. Nic se nezdálo tak důležité jako zajištění přímého následnictví. Dokud královna neměla dědice, její život i náboženství byly stále v nebezpečí. Nestačilo snad Alžbětu zavraždit, aby 219

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

byla na trůn dosazena skotská královna Marie Stuartovna, která byla vnučkou Jindřicha VII., horlivou katoličkou a manželkou francouzského dauphina? Pro fanatiky to bylo velké pokušení. Alžběta se však odmítala provdat. Marně se jí dvořili různí králové a knížata. Královna se všemi hrála stejnou hru koketérie, laskavých vzkazů, poetického, občas i odvážného flirtování, ale nakonec vždycky skončila tím, že unikla příliš neodbytnému nápadníku. Tak nechala chřadnout láskou Filipa II., švédského prince, rakouského arcivévodu a vévodu z Alençonu, včetně všech krásných Angličanů, kteří se jí tolik líbili, jako Leicestera, Essexe a Raleigha, dvořanů, vojáků a básníků, kterým hodně dovolovala, dokonce i jisté intimnosti, ale jenom do okamžiku, kdy se ze ženy zase stala královna, která je poslala do Toweru. Co vlastně chtěla? Chtěla zemřít jako panna? Byla vůbec panna? Od okamžiku kdysi v mládí, kdy do její ložnice vstoupil nevlastní otec, admirál Seymour, posadil se na pelest její postele a ohnivě si s ní pohrával, si zadala ještě s mnoha muži. Měla ráda jejich lichotky, líbilo se jí, když jí nazývali královnou vil nebo Glorianou. Nejlépe informovaní lidé se přiklánějí k názoru, že nebyla skutečnou milenkou žádného z těch mnoha mužů, že k manželství pociťovala fyzický odpor a že v jejím rozhodnutí ji nakonec utvrdila i jistota, že se nemůže stát matkou. Manželství bez dědice by ji zbytečně vydalo do moci manžela a zároveň by ji zbavilo výjimečného kouzla „veřejné panny.“

IV.

Jestliže se některým krásným jinochům podařilo ji pohnout, podařilo se zase jí vždy rozumem stát nad poblouzněním smyslů. Rádci, které si volila, byli úplně jiného druhu. Vybírala si je stejně jako její děd mezi novými muži, syny yeomanů nebo obchodníků, u nichž rozhodovala inteligence, nikoli šlechtický původ. Ve středověku musel mít ministr rytířské ctnosti nebo církevní důstojnost, Alžběta požadovala na svých ministrech, aby byli dobrými správci a v souladu s novým cítěním také vlastenci se smyslem pro státní zájem. Její hlavní rádce, William Cecil (pozdější lord Burleigh), syn yeomana, který zbohatl z přidělených klášterních statků, založil rodinu, podílející se stejně jako Russelové a Cavendishové tou či onou měrou na řízení země dodnes. Přestože se všichni svědkové shodují v názoru na inteligenci Williama Cecila, vytýká mu Macaulay to, že svou povahou byl spíše třtina než dub. „Věnoval vždycky velikou pozornost státním zájmům, ale zároveň vždycky věnoval velkou pozornost zájmům své vlastní rodiny. Nikdy neopouštěl své přátele, pokud to nebylo nebezpečné, byl nadšeným protestantem, pokud nebylo výhodné být 220

André Maurois - Dějiny Anglie

papežencem, nikdy nenechal mučit ty, které by pravděpodobně ani mučení nedonutilo k tomu, aby podali nějaké užitečné informace, a ve svých přáních byl tak skromný, že po své smrti zanechal jenom tři sta panství.“

V.

To je přísný, ale asi také trochu nespravedlivý soud. Cecil se opravdu nechtěl nechat za vlády královny Marie upálit, usoudil, že život Williama Cecila stojí za odsloužení mše, a později poslal na popravu muže, kteří se nedopustili jiného zločinu než toho, že z přesvědčení a víry zachovávali obřady, které on kdysi zachovával z vypočítavosti. Když však šlo o státní záležitosti, podával důkazy o své odvaze. Často Alžbětě odporoval a do určité míry jí vnutil své názory. Protože vyšel ze středních vrstev, dokonale je znal a jeho myšlenky byly myšlenkami, které se líbily široké veřejnosti. Jestliže je dnes Velká Británie státem, jestliže je Anglie zemí protestantskou a obchodnickou a jestliže se může chlubit určitou kontinuitou - spíše jmen než institucí -, pak za tyto vlastnosti děkuje Williamu Cecilovi více než komukoli jinému. Při nástupu královny Alžběty na trůn projevoval vůči ní velikou nedůvěru, protože měl jenom málo úcty k autoritě ženy. Odvážil se pokárat vyslance, kteří se obraceli na ni. Ale pomalu se naučil chápat královninu zvláštní a hlubokou moudrost. Nakonec spolu vytvořili báječně jednotný politický tým, k němuž se připojili takoví muži jako ctihodný státní tajemník Walsingham, který byl daleko důslednější protestant než Cecil a který si přál „v prvé řadě slávu Boží, a pak blaho královny“. Alžběta řekla lordu Burleighovi: „Podle mého soudu budete státu věrný.“ V tom osvědčila svoji dobrou znalost lidí, což byla její úloha jako ženy. Jednota panovnice a jejího ministra byla tak pevná, že bylo možné říci, že Alžběta byla mužem i ženou zároveň - sebou samou a Cecilem.

VI.

Byla srdcem katolička nebo protestantka? Mnoho lidí si myslí, že byla pohanka nebo alespoň skeptická ve vztahu k víře. Přestože byla vychována jako protestantka, neváhala stejně jako Cecil za vlády své nevlastní sestry Marie zachránit si život komedií obrácení na katolictví. Nepochybně byla zbožná filosoficky v duchu Erasma Rotterdamského. V den svého nástupu na trůn prosila Boha, aby jí dopřál vládnout bez krveprolévání. To se jí tak zcela nepodařilo, ale dělala opravdu, co mohla. Vždycky byla pyšná na oddanost svých katolických poddaných. Když jednou spatřila v davu lidí starce, který volal: „Vivat regina! Honni soit qui mal y pense!30„, ukázala na něj a viditelně potěšená 30 „Ať žije královna! Hanba tomu, kdo si o tom myslí něco špatného!“, což je heslo podvazkového řádu - pozn. překl.

221

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

řekla španělskému vyslanci: „Ten dobrý muž je kněz starého náboženství!“ Mnichy, kteří jí vyšli vstříc s hořícími svíčkami v rukou, prozíravě odbyla slovy: Jděte pryč s těmi loučemi, vidíme tu docela dobře!“ Ve své domácí kapli však měla stále kříž a protestantskému kazateli, který se odvážil jí to vytknout, velmi suše nařídila, aby mlčel. Stejně jako v politice i v náboženství vyčkávala, hledala střední cestu a usilovala o kompromis. Cecil ji na počátku vlády nutil, aby se vrátila k národnímu anglickému náboženství Jindřicha VIII. V roce 1559 odhlasoval parlament podruhé zákon o prvenství, který znovu rušil papežovu svrchovanou moc, a zákon o jednotnosti, který předepisoval všem anglickým farám Knihu modliteb a bohoslužby v lidovém jazyce. Podle těchto zákonů každému, kdo uznával papežovu duchovní autoritu, bylo možné konfiskovat statky. Vzpurníci byli obviněni z velezrady. Toto zákonodárství zavedlo do anglického jazyka dva nové pojmy - odpírač, tedy ten, kdo odmítl přísahat, a stihatel, tedy příslušník tlupy slídičů a informátorů, kterou vytvořil Richard Topcliffe, velitel sboru, pověřeného zatýkáním papeženců a puritánů. Nejproslulejším z těchto stihatelů ve Warwirckshire byl sir Thomas Lucy, zlý duch Shakespearovy rodiny.

VII.

V roce 1563 bylo přijato třicet devět článků, které se staly a zůstaly krédem anglikánské církve. Jejich umírněné protestantství odpovídalo v hrubých rysech přání národa. Kardinál Bentivoglio, který píše o stavu náboženství v Anglii za této vlády, soudil, že v zemi byla asi jenom třicetina horlivých katolíků, ale že by se celé čtyři pětiny bez zábran a předsudků staly znovu katolíky, kdyby bylo katolictví uzákoněno, jakkoli nejsou schopny vzbouřit se proti tomu, že uzákoněno není. Když královská koruna a parlament uzákonily anglikánství, přijalo změnu plných sedm tisíc kněží z celkového počtu osmi tisíc, ačkoliv královna Marie za své vlády vypudila ze země dva tisíce nejzarytějších protestantů. Takové podrobení neznamenalo, že Angličané jsou bezbožní, ale že si mnoho z nich přálo zachovat katolické obřady a zároveň zrušit užívání latiny a odmítnout poslušenství papeži. Až na několik málo rodin zatvrzelých katolíků zvítězila oddanost k panovníkovi nad náboženským cítěním. Na začátku vlády nikdo tajné katolíky neznepokojoval. Jejich jedinou povinností byla účast na anglikánských bohoslužbách; pokud je vynechali, museli zaplatit pokutu ve výši dvanácti pencí. Na mnoha sídlech ukrývali kněze, který žil v nějaké komůrce, vyhloubené v tlustých hradbách, a potají sloužil mše pro 222

André Maurois - Dějiny Anglie

všechny katolíky z okolí. Sedláci a sloužící byli spoluviníky. I oni litovali starých časů bratří, „kdy se čtyřicet vajíček prodávalo za jednu penci a měřice nejlepšího obilí za čtyřicet pencí“. Protože Alžběta byla všemocná, vládla v zemi poměrná snášenlivost. I královna měla na svém dvoře tajné katolíky, ale požádala je jenom o to, aby se formálně podrobili. Alžběta si nepřála ani protestantskou inkvizici, ani mučení, jehož cílem by bylo zpytování svědomí. Ale její ministři, kteří byli větší sektáři než ona, nechávali všechny, kteří odepřeli podrobit se zákonu, uvrhnout do vězení. Přesto během prvních deseti let Alžbětiny vlády nebyl vynesen ani jednou rozsudek smrti. V některých kostelech nosili kněží stále komže, hrálo se tam na varhany a oddávalo se se snubními prsteny. Téměř všude zůstala římská okna, aby se ušetřilo na výdajích; když se rozbila, nahrazovalo je obyčejné sklo. Takové kompromisy byly důsledkem šetrnosti doprovázené lhostejností.

VIII.

Tři události umožnily Cecilovi a hlavně Walsinghamovi projevit více přísnosti a donutit k ní Alžbětu. První událostí byla pařížská Bartolomějská noc, druhou exkomunikační papežská bulla, vydaná papežem Piem V. proti královně ve velmi nevhodném okamžiku, a třetí založení seminářů v cizině, například v Douai, kde vychovávali misionáře k novému získání Anglie pro katolictví. Vyobcovat panovnici z církve znamenalo zprostit její katolické poddané slibu věrnosti, a došlo to tak daleko, že se říkalo, že papež rád udělí vrahům Alžběty rozhřešení. V prosinci roku 1580 odpověděl tajemník papežského státu na otázku, kterou mu položili jménem jistých anglických jezuitů, dvojsmyslným a značně podezřelým způsobem: „Protože tato provinilá žena je příčinou záhuby víry u tolika milionů duší, není možné pochybovat o tom, že ten, kdo ji pošle se zbožným úmyslem posloužit Bohu na onen svět, nejen nezhřeší, ale získá i určité zásluhy.“ Od roku 1570 nebyli katoličtí kněží a laikové popravováni pro kacířství, ale pro velezradu. Mnozí z těch, kteří byli oběšeni nebo rozčtvrceni s hrůznou obřadností, při níž byla těla oběšených sňata ze šibenice, rozsekána na kusy a pak hozena do kotle s vroucím dehtem, byli úplně nevinní nebo dokonce světci. To byl i případ ušlechtilého jezuity Campiona, o němž musel říci i sám Burleigh, že je „jedním z klenotů Anglie“; jeho jediným zločinem bylo, že chodil v přestrojení dům od domu a sloužil katolickou mši. Když umíral, prohlásil, že se modlí za královnu. „Za kterou královnu?“ volali na něj diváci. „Za Alžbětu, vaši i moji královnu, a přeji ji dlouhou a pokojnou vládu a veškeré blaho!“ Tak byl počet obětí nelítostného fanatismu za vlády královny Alžběty, přestože byla nakloněna mírnosti, stejný jako za panování Marie 223

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Krvavé. Její rada poslala na smrt sto čtyřicet sedm kněží, čtyřicet sedm šlechticů a mnoho prostých mužů a dokonce i žen. Ale i ti, kteří nezahynuli, nebyli pronásledováni o nic méně. Jedním takovým příkladem je Shakespearův otec, John Shakespeare, protože byl katolík a text jeho závěti je pouhým překladem vyznání víry, které přinesl z Říma Campion a které doporučil jesuitům kardinál a arcibiskup milánský.

IX.

Ženeva na tom nebyla lépe než Řím. Kalvinismus, který se tehdy v Anglii rozšířil a zasel první sémě puritánství, byl stejně podezřelý jako katolicismus. Puritáni by chtěli zničit poslední stopy římských obřadů, zrušit každou hierarchii, která připomíná „Babylon“. Neuznávali anglikánské biskupy, stavěli na odiv velikou hrůzu z neřesti a projevovali nesmírnou náboženskou horlivost. Puritáni by chtěli reorganizovat stát pomocí myšlenek čerpaných pouze z bible a spravovat Anglii radou církevních starších. Kdyby jenom trochu mohli, zavedli by všechny staré Mojžíšovy zákony, včetně zákona odvety „oko za oko, zub za zub“, a trest smrti za rouhání, křivou přísahu, nesvěcení soboty, cizoložství a smilstvo. Takové fanatické puritánství znepokojovalo královnu, biskupy i rozvážnější věřící, ale umírněné puritánství si získávalo mnoho stoupenců. Biskupové podali roku 1593 v parlamentu návrh na přísná opatření proti puritánům, avšak zákon nebyl schválen. „Tito puritáni jsou opravdu boží lidé,“ prohlašovali řečníci. Jsou to upřímní a praví proroci.“ Ale prestiž královny Alžběty byla tak veliká, že nad ní nemohli zvítězit ani tito proroci. Jejich náboženská demagogie bude mnohem nebezpečnější pro její následníky.

224

André Maurois - Dějiny Anglie

IX.

I.

ALŽBĚTA A MOŘE

Když evropští mořeplavci, kteří se chtěli navzdory muslimské přehradě dostat ke koření, voňavkám a klenotům Orientu, objevili nové země na druhé straně Atlantiku, zdálo se, že se jenom málo národů bude moci podílet na těchto výbojích. Itálie musela bránit Středomoří před Turky, Francii rozdíraly náboženské války a Anglie potřebovala svoje lodě na svých vlastních březích. O nové světy se mezi sebou přelo jenom Španělsko s Portugalskem. Tyto dvě katolické mocnosti si za rozhodčího zvolily papeže Alexandra VI. Jak však vymezit spravedlivé hranice mezi neznámými zeměmi? Papež prostě nakreslil na mapě světa čáru od jednoho pólu ke druhému. Přímku, pokud byla země plochá, a veliký oblouk, pokud byla země kulatá. Ať tak či tak, všechny objevené země na západ od ní měly připadnout Španělsku a země na východ od ní Portugalsku. Portugalsku tak měla připadnout Afrika a Indie a Španělsku celá jižní Amerika s výjimkou Brazílie. Portugalsko si vybudovalo říši od Perského zálivu po Malajsko, lisabonský přístav voněl přiváženým kořením a kadidlem. Španělé pak objevili, že mezi Evropou a Indií je pevnina, kde nejsou mešity ani bazary, Arabové ani Indové, ale kde se kdysi rozvinuly zázračné civilizace, kde ze zlatých, stříbrných a rubínových dolů proudily řeky bohatství a kde se nahromadily jako v Montezumově říši v Mexiku nebo v Inkově říši v Peru nesmírné poklady jenom špatně bráněné špatně vyzbrojenými obyvateli. Zakrátko brázdily oceán trojstěžňové galiony naložené zlatem. A bohatství španělských králů bylo jako z pohádek.

II.

Vláda Marie Tudorovny musela državy Filipa II. respektovat. Ty se však rozprostíraly po celém světě. Španělský král ovládal díky svým italským provinciím Středomoří, díky burgundským provinciím flanderský obchod a ústí Rýna a díky svým koloniím měl v moci nejbohatší naleziště zlata a stříbra tehdejšího světa. Jeho finanční a obchodní moc byla zdánlivě nepřekonatelná. Anglickým obchodníkům, kteří se mohli opájet pohádkovým hodokvasem katolických králů jenom zdálky, zbývala pouze naděje. Protože Španělsko objevilo jihozápadní cestu a Portugalsko jihovýchodní cestu do Indie, možná existuje i severovýchodní nebo severozápadní cesta. Angličtí mořeplavci 225

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

ji hledali dlouho. Chancellor se vydal na severovýchod, ale objevil jenom moskevskou cestu, Frobisher vyplul na severozápad, ale zastavila ho polární ledová hradba.

III.

Zatímco angličtí panovníci se neodvažovali přerušit dobré styky s obávaným Španělskem a sama Alžběta žádala, aby se veřejně nepodnikaly žádné nepřátelské útoky proti španělským koloniím, neměli angličtí obchodníci vůbec žádný důvod respektovat tuto tichou dohodu, která je vylučovala z nejbohatších zemí světa. „Angličtí piráti byli slavní již od patnáctého století, v šestnáctém století se z nich stali vlastenci, obhájci národních zájmů.“ Hranice mezi obchodem a pirátstvím nebyly tehdy přesně vymezeny. Některé formy pirátství byly v souladu se zákonem. Kapitán, kterého oloupil nějaký cizí koráb, dostal „zatykač“, tedy listinu, která mu dávala právo hojit si své ztráty na jakékoli jiné lodi stejné národnosti. Dokonce i cizí soudní dvory tyto „zatykače“ uznávaly a piráty, kteří se jimi mohli prokázat, pokládaly za poctivé obchodníky, místo aby je oběsily. Angličtí mořeplavci s loděmi vyzbrojenými děly provozovali korzárské řemeslo naprosto otevřeně a olupovali hlavně portugalské koráby, které se vracely z Indie. Jiní zase organizovali výnosné loupežné výpravy do španělských kolonií, kde soutěžili s francouzskými piráty, kteří již měli z podobných akcí velké zkušenosti.

IV.

John Hawkins, syn loďaře z Plymouthu, se pokusil jako první nahradit pirátství pravidelným obchodem se španělskými koloniemi. Jako obchodník i námořník se zúčastnil od raného mládí velikých výprav k břehům Guineje, kde se naučil chytat černochy, které potom za velmi dobré ceny prodával na Kanárských ostrovech. Když se v roce 1562 vydal na svou první samostatnou cestu, pochytal mnoho černochů, které ve španělských koloniích vyměnil za zázvor a cukr. „První cesta z něho udělala nejbohatšího člověka v Plymouthu a druhá nejbohatšího člověka celé Anglie.“ Na své třetí cestě veplul, aby se zásobil potravinami, do španělského přístavu San Juan u Veracruzu. Zatím co kotvil, připlulo španělské loďstvo. Hawkins se nemohl pustit do boje, protože nebyl dost silný, a pokusil se tedy vyjednávat, ale španělský místokrál s ním jednal jako s nepřítelem. Po šťastném návratu do Anglie se obrátil se stížností na královnu. Alžběta však na zasedání své rady slavnostně prohlásila, že Hawkins nebyl v právu, že španělské vlastnictví musí být respektováno a že mořeplavci, 226

André Maurois - Dějiny Anglie

kteří nebudou smlouvy dodržovat, tak postupují jen a jen na vlastní odpovědnost. Potom však vzala provinilce s velikou slávou do svých služeb a udělala z něho pokladníka anglického námořnictva, kterému Hawkins přinesl bohaté zkušenosti. Kdyby však tehdy nezačal Španělsku vzdorovat Francis Drake, bylo by si Španělsko asi ještě dlouho udrželo svoui vládu nad moři.

V.

Francis Drake byl námořník z pohádek, až opovážlivě odvážný, který neváhal, když to vyžadovala kázeň na lodi, odsoudit k smrti kteréhokoli z důstojníků, a než nechal odsouzence pověsit, strávil s ním přátelsky jeho poslední hodiny. Mužstvo ho i přes jeho přísnost doslova zbožňovalo a brzy se stal modlou Anglie. Hawkins se bez valného úspěchu pokusil o legální obchod se španělskými koloniemi, Drake neváhal a pustil se rovnou do nezákonnosti. Se dvěma koráby a padesáti muži napadl nejsilnější španělská postavení a jedné krásné neděle připlul se svou malou lodí plnou zlata do Plymouthu právě při kázání. Plymouthští námořníci se nedokázali udržet a odešli z kostela, aby se dozvěděli novinky. Drake přirazil u Darienské šíje, napadl průvod mezků, který nesl zlato z Peru, obrátil ozbrojený oddíl průvodců na útěk a zmocnil se pokladu. V roce 1577 Drake vyplul na korábu Golden Hind na velikou výpravu, při níž chtěl obeplout Magalhaensovým průlivem a kolem Indie celý svět. Náklady spojené s výpravou hradilo několik společníků včetně královny Alžběty, která sice stále navenek ostře odsuzovala útoky proti spřátelené mocnosti v době míru, ale zároveň se také nemohla dočkat svého podílu z kořisti.

VI.

Tentokrát bylo malé Drakeovo loďstvo vyzbrojeno děly a na jeho palubě bylo několik set mužů. Podle Drakea to k napadení ostrovů a přístavů, kde měli Španělé jenom jedinou pevnost, úplně stačilo. Příjezd Drakeova loďstva španělské guvernéry překvapil. Angličané pod hrozbou, že město vypálí, žádali výkupné. To však byly jenom vedlejší zisky. Skutečným Drakeovým cílem bylo najít loďstvo, které každý rok přiváželo z Eldoráda náklady zlata a stříbra. Mezi Limou a Panamou jeden Indián, který pádloval v zálivu a nebyl schopen rozeznat Angličana od Španěla, pokládal Drakea za jednoho ze svých pánů a doprovodil jeho lodě do malé zátoky, kde kotvila admirálská galéra naložená zlatem. Drakeovi stačilo přeložit bedny na své lodě. Po proplutí Indickým oceánem a obeplutí mysu Dobré naděje se pak vrátil v roce 1580 do Anglie s ohromným nákladem, který představoval ve zlatě tři sta dvacet

227

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

šest tisíc pět set osmdesát liber31. Královna dostala z této kořisti krásný podíl a ostatní společníci pak prý dostali až 4700% kapitálu, který Drakeovi pro tento podnik svěřili. Když Drake plul se svou španělskou kořistí kolem Cartageny, nechal na stožár vztyčit vlajku svatého Jiří.

VII.

Když se o tomto činu dozvěděli ve Španělsku, zachvátilo celou zemi velké pobouření proti „čarodějnici ze Severu“. Španělský vyslanec měl v Londýně co nejostřeji protestovat. Alžběta mu odpověděla, že o celé záležitosti nic neví a že by jistě byla tou poslední osobou, která by podobné nestoudné útoky na vlastnictví svého vřele milovaného bratra trpěla. Ale Hawkins již mezitím uváděl loďstvo do válečného stavu a královna pověřila svého nejlepšího finančníka, sira Thomase Greshama, nákupem zbraní v Antverpách a děl v Mechelen. Cítila se již nepochybně dobře připravena, když přivedla na palubu Drakeovy lodi španělského vyslance a přísně Drakeovi oznámila, že ho Španělé považují za piráta, pak mu rozkázala, aby poklekl, s klidnou vznešeností ho pasovala na rytíře a řekla: „Vstaňte, sire Francisi!“ Válka mezi Anglií a Španělskem byla neodvratná. Ve Španělsku uložili inkvizici, aby soudila zajaté anglické námořníky jako kacíře. Sir Francis Drake zpustošil v čele královského loďstva španělské kolonie a potvrdil práva anglických námořníků na svobodu plavby a víry. Filip rozkázal připravit v Cádizu velké loďstvo (Armáda) pro útok na Anglii. Drake s neslýchanou odvahou obeplul Španělsko, vnikl do opevněného Cádizu a ranami z děl zničil nejkrásnější španělské válečné galéry. Galéra, tento vesly ovládaný křižník, který celá tisíciletí dominoval Středomoří, ztratila v několika minutách svoji cenu a byla pak nahrazena plachetnicí.

VIII.

Filip II. však byl tvrdošíjný a přes těžkou ztrátu, kterou mu v Cádizu Drake způsobil, byla v roce 1588 připravena nová Armáda. Plán Španělů byl důmyslný a velkolepý. Vévoda z Parmy, který velel španělským vojskům v Nizozemí, měl připravit výsadek v počtu třiceti tisíc mužů a vyloďovací čluny pro jejich přepravu do Anglie. Protože se však pěchota naloděná na lehkých člunech nemohla bránit, měly ji při její přepravě přes La Manche chránit válečné lodě, schopné zadržet každou nepřátelskou loď. Tyto 31 Někteří autoři udávají poněkud jinou číslici, ale nás vlastně zajímá jenom skutečnost, že to bylo opravdu hodně.

228

André Maurois - Dějiny Anglie

lodě dorazily do Nizozemí ze Španělska. V čelo Armády, která přivážela ze Španělska dalších třicet tisíc vojáků, postavili vévodu z Mediny-Sidonie, vznešeného velmože a znamenitého vojáka, ale naprostého nevědomce v námořních záležitostech. Anglické loďstvo vedl lord Howard a jeho velení podléhali Hawkins, Drake a Frobisher. Toto loďstvo se skládalo ze třiceti čtyř korábů, které pro Alžbětu postavil Hawkins a které byly vyzbrojeny stejně jako kdysi koráby Jindřicha VIII., ale byly protáhlejší a nižší, a z jednoho sta padesáti obchodních lodí, které dodaly anglické přístavy. Veliké španělské loďstvo připlulo před Plymouth v seskupení, které připomínalo spíše sešikování pozemního vojska. Vévoda z Mediny-Sidonie počítal s tím, že přemění podle tehdejšího zvyku námořní bitvu v bitvu pěchoty. Již se připravovaly háky k přiražení a nepřemožitelná španělská pěchota se již kupila na bojových věžích, ale anglické lodi začaly, jak viděli Španělé, zaujímat neočekávané postavení. Drakeovy a Hawkinsovy koráby pluly v řadě za sebou v takové vzdálenosti, že je nemohla žádná zbraň zasáhnout. A v tomto okamžiku začala tragédie. Angličané zahájili palbu z děl a zoufalý, ale bezmocný Medina-Sidonia zjistil, že anglická děla se svým dostřelem ho mohou zasahovat, zatímco on jim nemůže odpovědět. Nezbývalo mu nic jiného než přerušit boj, což také udělal, jak nejlépe dovedl, a zamířil zpět k Nizozemí a k vévodovi z Parmy. Podařilo se mu uniknout bez mimořádně vážných ztrát. Bitva nebyla rozhodnuta, protože anglické loďstvo nemělo dostatek střeliva. Přepadení Anglie španělskými vojsky z Nizozemí bylo stále možné.

IX.

Parma nebyl připraven a požádal vévodu Medina-Sidonia o čtrnáct dní. Angličtí admirálové, když viděli kotvit španělské loďstvo před Calais, nelenili a napadli je paličskými loděmi, naloženými střelným prachem a dehtem. Španělé, kteří chtěli uniknout novému nebezpečí, kvapně přeřezali kotevní lana a zamířili k Severnímu moři. Ale tam mnoho lodí poškodila anglická děla. Nakonec ještě přišla silná vichřice. Ke které zemi plout? Do Švédska? Skotska? Irska? Vévoda se rozhodl pro Irsko jako katolickou zemi, kde doufal, že se bude moci v nejhorším případě vylodit, a pokusil se obeplout severní Skotsko. Kdyby byl námořníkem, okamžitě by pochopil, že žalostný stav jeho lodí mu takovou nebezpečnou plavbu nedovolí. Na palubě mnoha lodí již nebyla pitná voda. Zmatek se brzy změnil ve skutečnou pohromu. Loďstvo, ještě před týdnem nádherná a pyšná flotila, rozmetané vichřicí a vydrancované obyvateli pobřeží, bylo vydáno na milost a nemilost vlnám a skalám. Ze sto padesáti lodí se do Španělska vrátilo přibližně padesát. Ze třiceti tisíc vojáků se deset tisíc utopilo, 229

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

další zabily anglické dělové koule nebo zemřeli na různé nemoci. Španělsko ztratilo svou nadvládu na moři.

X.

Toto námořní vítězství, které se nám dnes jeví jako první známka budoucí anglické moci, nepovažovali současníci za nijak rozhodující. Španělsko zůstávalo i přes porážku jeho Armady nejsilnější zemí celé Evropy, zatímco Anglie byla stále malým ostrůvkem bez vojska. Bitevním polem tohoto nerovného zápasu se stala Francie, rozdíraná náboženskými válkami. Alžběta bránila francouzské hugenoty a Filip II. se zase přidal na stranu katolické Ligy. Španělská pěchota obsadila Calais. Protestantská vojska byla poražena. Na moři se Angličané pokusili o novou výpravu na Cádiz a přepadáváním španělských korábů od Azor až k Antilám stále znepokojovali španělský obchod. Filip však vybudoval novou Armadu a s úspěchem přepadl Irsko. V roce 1588 ovládal nadšenou Anglii pocit triumfujícího patriotismu, který lze cítit i v Shakespearových historických hrách, ale v posledních letech Alžbětiny vlády po porážce anglické armády irskými povstalci a po obsazení přístavů při průlivu La Manche Španělskem - se šířil pesimismus. Shakespearova dramata odrážela vášně jeho současníků, a tak Hamletova melancholie vyjadřovala na sklonku šestnáctého století pocity tehdejšího Angličana obecněji, než se obvykle soudí.

XI.

Tvrzení, že za vlády královny Alžběty byly položeny první základy britské říše, není správné. Obsazení Nového Foundlandu (1583), kam se již dlouho předtím plavili angličtí rybáři, bylo dosti nejisté. Jeden z Alžbětiných oblíbenců a také jeden z nejvzdělanějších mužů její vlády, Sir Walter Raleigh, vydal velkou část svého soukromého jmění na pokus o založení kolonie na pobřeží Severní Ameriky; sama královna ji nazvala Virginií. V roce 1587 tam vysadil osadníky (87 mužů a 17 žen), ale když za nimi po dvou letech vyslal zásobovací výpravu, nikdo je již nenašel. Jeden z Raleighových sluhů je považován za člověka, který přivezl do Anglie brambory a tabák. Raleigh byl prvním evropským kuřákem. Tuto novou módu šířil tím, že nabízel svým přátelům malé dýmky se stříbrnou hlavičkou. Příští vládě vynese daň z tabáku (šest šilinků a osm pencí za libru dovezeného tabáku) v roce 1619 pět tisíc liber a v roce 1623 již osm tisíc tři sta čtyřicet liber. Velké obchodní akciové společnosti, které v některých zemích získaly obchodní monopol, začaly vzkvétat již v šestnáctém století. Již jsme se zmínili o Merchant Adventurers, které 230

André Maurois - Dějiny Anglie

kontrolovaly zejména obchod na německých řekách, na Rýnu a Labi. Další obchodní společnost se zabývala obchodem na Baltu. Moskevská společnost měla monopol na obchod s Ruskem, Arménií, Persií a oblastí okolo Kaspického moře. Levantská společnost těžila ze styků s Tureckem. Na sklonku Alžbětiny vlády vznikla v roce 1600 společnost East India Company, Východoindická společnost, která měla jako jediná právo obchodovat s ostrovy a přístavy v Asii, Africe a Americe od mysu Dobré naděje po Magalhãesův průliv. Tato společnost nemilosrdně bojovala s Portugalci a Holanďany. „V bojích o hřebíčkové koření se prolilo více krve než v dynastických sporech,“ napsal Thorold Rogers. Soustava velkých obchodních společností, která probouzela touhu po výboji i obchodní chamtivost, byla ze všech kolonizačních forem nejnebezpečnější pro domorodce, ale nejlépe kontrolovatelná pro národní vlády.

231

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

X.

I.

ALŽBĚTA A MARIE STUARTOVNA

Skotsku se od porážky Eduarda I. stále dařilo zachovávat si nezávislost na anglických králích. Hrubá a neukázněná skotská šlechta byla nadále feudální šlechtou. Vládnoucí dynastie byla dynastií Stuartovců, která po Robertu Stewartovi pocházela z rodiny Bruceů. Tato dynastie se opírala o katolickou církev a spojenectví s Francií, a to Anglii samozřejmě znepokojovalo. Stuartovci, stejně vzdělaní jako Tudorovci, milovníci theologie, básnictví, stavitelství a dokonce lékárnictví, však neměli jako jejich angličtí bratranci takový smysl pro realitu. Jakubovi IV. Stuartovi dal Jindřich VII. za manželku svoji dceru Markétu. „Nebojíte se,“ ptali se ho jeho rádci, „že anglická koruna se tímto sňatkem dostane jednoho dne do rukou nějakého Skota?“ „V tom případě,“ odpověděl, „bude Skotsko připojeno k Anglii.“ Markéta Tudorovna porodila Jakuba V. Stuarta a z Jakubova manželství s Francouzkou Marií de Guise se narodila krátce před smrtí svého otce Marie Stuartovna, která se tak stala již v kolébce královnou tohoto divokého národa. Její matka z rodů de Guisů, skotská regentka, ji nechala vychovat ve Francii, kde se z Marie stala hezká mladá dívka s podlouhlým bledým obličejem a krásnýma očima, které okouzlily dauphina Františka. Sotvaže se provdala, zemřel její tchán Jindřich II. a Marie, královna skotská, se najednou stala také francouzskou královnou. Marie Stuartovna však byla po tudorovské linii nejbližší dědičkou anglického trůnu, a byla by snad i anglickou královnou, kdyby Alžbětu pokládali za nemanželskou. Je snadné si představit, jaký význam činům a názorům této mladé ženy, panovnice tří království, připisovala celá Evropa. V roce 1560 zemřel její tuberkulózní manžel na nějakou ušní chorobu, strana Guisů ztratila ve Francii všechnu moc a Marie Stuartovna se musela volky nevolky vrátit do Skotska.

II.

Přišla vládnout zemi, která ji nijak nevítala. Nové reformované náboženství se rychle zalíbilo jak prostým Skotům, kteří byli chudí a zasmušilí a nikdy nemilovali feudální okázalost katolických biskupů, tak i 232

André Maurois - Dějiny Anglie

skotským šlechticům, kteří podle anglického příkladu toužili po bohatých statcích klášterů. Několik rychle po sobě jdoucích náboženských převratů a protipřevratů skončilo díky Alžbětině podpoře vítězstvím protestantské strany, strany Bratrstva páně, zpola náboženského a zpola politického spolku, v němž byl zastoupen prostý lid, církev i šlechta, která tu hrála prim a říkalo se jí „lordi bratrstva“. Kardinála vyklestili a svrhli z okna jeho paláce v Saint Andrew. Slavnostní přísaha neboli Covenant (smlouva), dodržovaná s vážností vlastní této rase, spojila všechny skotské protestanty mezi sebou navzájem a s Bohem. Skutečným pánem Skotska byl v době návratu Marie Stuartovny (1561) pastor John Knox, člověk nebezpečný svou silnou, ale zároveň značně úzkoprsou vírou, jehož biblická a drsná výmluvnost se líbila jeho krajanům. Kdysi býval Knox katolickým knězem, pak se stal knězem anglikánským. To právě on přiměl Cranmera, aby vypustil z druhého vydání Prayer Book pokleknutí. Když ho po zavraždění kardinála na saint-andrewském zámku zajali francouzští vojáci, poslaní kardinálovi na pomoc, strávil devatenáct měsíců na galejích francouzského krále. Za vlády Marie Tudorovny žil v Ženevě a kalvínské učení si ho zcela podmanilo. Knox stejně jako Kalvín věřil v predestinaci (předurčení); domníval se, že náboženskou pravdu je třeba hledat pouze v Písmu bez příměsi dogmat, která zavedli lidé, že kult má být přísný, bez vnější okázalosti a obrazů, že kalvínská instituce „církevních starších“ musí nahradit biskupy a arcibiskupy, a konečně, že on - John Knox - je jedním z osvícených, přímo vyvolených Bohem. Když o tom všem přesvědčil Skoty, přeměnil skotský kirk v presbyteriánskou, zcela demokratickou církev bez hierarchie. Věřící si v každé farnosti jmenovali své pastory, kteří zasedali společně s laickými lairds na generálních církevních shromážděních. Spojení squirů s měšťany pro dohled nad korunou nabylo v Anglii formy parlamentu, kdežto ve Skotsku formy církevních shromáždění. Tady byla církev státem.

III.

John Knox měl více pádných důvodů k nenávisti vůči Marii Stuartovně. Marie byla katolička, a Knox zahrnoval náboženskou zběsilostí „šarlatovou ženu“; Marie byla žena, a on kdysi za vlády Marie Tudorovny a Marie de Guise napsal pamflet proti královnám-regentkám The First Blast of the Trumpet against the monstruous Regiment of Women32. A konečně Marie byla i francouzskou královnou, a on z Francie poznal jenom její galeje. „Bůh nám seslal,“ řekl, když se dozvěděl o smrti francouzského krále 32

První zatroubení proti obludné vládě žen - pozn. překl.

233

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Františka II., „šťastné vysvobození, protože manžel naší panovnice zemřel na zánět ucha, toho hluchého ucha, které nikdy nechtělo slyšet pravdu!“ Právě v okamžiku, kdy vracející se Marie Stuartovna přistávala se svou lodí u rodných břehů, zahalila přístav hustá mlha. „I sama tvář nebes,“ řekl Knox, „nám dost jasně ukazuje, co tato žena přináší do této země.“ Marie Stuartovna přinášela mládí, půvab, poesii a shledala se s násilím, fanatismem a nenávistí. Její poddaní ji přivítali velikými demonstracemi, jejichž cílem bylo mladou ženu vyděsit. Pod okny jí celou noc zpívali žalmy. Všude, kudy šel její průvod, postavili dřevěné kozy s veselými obrazy, znázorňujícími modloslužebníky, škvařené za jejich hříchy. Když si královna první neděli nechala v paláci sloužit katolickou mši, „světci“, kteří ji obklopovali, málem zabili kněze. Marie si však získávala s neobyčejnou trpělivostí, jaká byla u osmnáctileté dívky překvapující, krok za krokem půdu. Mluvila málo, zúčastňovala se zasedání rady, při kterých se věnovala ručním pracím, a svým osobním půvabem si získala některé protestantské šlechtice. I Johna Knoxe přijala velmi laskavě. A ten jí na oplátku vyložil, že povinností poddaného je, aby se proti bezbožnému knížeti vzbouřil, jak je to popsáno v bibli na příkladu Izaiášově a Ezechielově, Danielově a Nabuchodonozorově a mnoha jiných skvělých příkladech. Marie se nikdy v životě nesetkala s prorokem, byla asi ohromena a nepochybně sklíčena. „Vidím,“ řekla mu smutně, „že moji poddaní poslouchají vás a nikoli mne.“ Knox jí odpověděl, že chce na knížeti i prostých lidech, aby oba poslouchali Boha. Pak jí udělal obšírné kázání o mši jako obřadu, který, podle jeho tvrzení, Písmo svaté nepředepisuje. Marie nebyla v theologii nijak silná, ale měla na to roztomilou odpověď: „Kdyby tady byli ti, které jsem kdysi poslouchala, tak by vám na to vše určitě odpověděli!“ Knox ji opustil s přáním, aby se jí ve Skotsku dařilo stejně jako Deboře v izraelské obci.

IV.

Vztahy mezi Marií a Alžbětou byly složité. Do vzájemných politických sporů se mísila i ženská žárlivost. Když přišel Melville jako vyslanec královny Marie Stuartovny k londýnskému dvoru, dělala Alžběta všechno možné, aby ho svedla. Hovořila k němu všemi jazyky, které ovládala, hrála mu na loutnu a ptala se ho, jestli Marie hraje také tak dobře, tančila před Skotem a řekla, že Marie určitě netančí tak svižně, chtěla za každou cenu vědět, jestli jsou její rusé vlasy krásnější než Mariiny kaštanové. Melville se z toho vyvlekl slovy, že Alžběta je nejkrásnější ze všech královen Anglie a Marie ze 234

André Maurois - Dějiny Anglie

všech královen Skotska. Alžběta se ho ještě zeptala, která z nich dvou je větší. To byla samozřejmě Marie Stuartovna. „Vidíte,“ řekla Alžběta, „je příliš velká.“ John Knox by v těchto výrocích hlavy státu našel určitě dost argumentů proti „obludné vládě žen“. Alžbětina povrchnost však byla jenom pohodlnou maskou. V otázce následnictví se ani trochu nezměnila. Nemohla připustit, aby si skotská královna říkala královna anglická nebo aby ve svých znacích spojila obě království, a to ani kdyby Marie nepodnikla žádné kroky pro uplatnění svých práv. Už jen tato osobivost mohla nebezpečně podrýt oddanost anglických katolíků, a to tím spíše, že katolíci žili hlavně na severu země při skotských hranicích. Kdyby se Marie provdala za nějakého katolického knížete, francouzského nebo španělského, mohla by se Anglie obávat nové Marie Tudorovny. Kdyby se však Marie Stuartovna nechala naopak provdat za nějakého anglického protestanta, kterého by jí vybrala Alžběta, byla by Alžběta ochotná dokonce prohlásit, že po její smrti připadne trůn Marii, a skotské královně by do té doby pomáhala svými radami.

V.

Obě královny si začaly vyměňovat přátelské dopisy, ve kterých Alžběta v úloze starší sestry nejednou psala břitké průpovídky jako: „Střežte se houští, mohla byste si vrazit trn do nohy... Kámen často padá na hlavu toho, kdo jej vyhodil.“ Všední rady, ale možná užitečné, protože Marie, která se zpočátku chovala překvapivě trpělivě, popustila uzdu svým nervům. Když John Knox, který ji nepřestával soudit „s takovou svrchovanou přísností, jako by byl členem tajné boží rady,“ začal kázat proti možnému sňatku královny s nějakým papežencem, nechala si ho zavolat a dlouho s ním prudce hovořila. „Snášela jsem trpělivě,“ řekla mu nakonec, „vaše neomalené řeči proti mé osobě a proti mým strýcům. Snažila jsem se vám všemožně zalíbit. Když jste mi chtěl vyčinit, vždycky jsem vás laskavě přijala. A přesto nemám od vás pokoj. Přísahám vám při všemohoucím Bohu, že mě jednou někdo pomstí!“ V té chvíli však přerušily její řeč usedavé vzlyky, a její malý komorník měl co dělat, aby našel dost kapesníků, kterými by si osušila oči.

VI.

Jen málo žen má větší právo na shovívavost než Marie Stuartovna, která se ocitla, tak mladá a bez věrných rádců, v oné romantické a surové době mezi bezohlednými šlechtici a nelidskými kazateli. Její odvaha jí zajistila vítězství v prvním kole. Jakmile však dovolila, aby žena nabyla vrchu nad panovnicí, začala dělat chybu za chybou. Odmítnutí krásného Leicestera, kterého jí dohazovala Alžběta jako manžela, je celkem pochopitelné, ani v 235

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

nejmenším netoužila po někom, kdo se dříve dvořil její sestřence, a pak, Leicester by byl špatný král. Darnley, kterého si sama vybrala, byl ještě horší. Pocházel nepochybně jako ona z rodu Tudorovců a jeho mladé tělo mělo určitě mnoho půvabů, ale měl nízkou duši, zbabělé srdce a záchvaty zuřivosti a Marie se ho nabažila stejně rychle, jako se do něho zamilovala. Dopustila se pak velké hlouposti, když si vybrala za svého rádce bezvýznamného italského hudebníka, Davida Rizzia, který se dostal do Skotska s družinou vévody Savojského. Šlechtičtí dvořané rozhořčení tím, že před nimi dostal přednost obyčejný přivandrovalec, přísahali, že se pomstí. Zosnovali spolu s Darnleyem spiknutí, aby se ho zbavili, a zabili ho v sukních Marie Stuartovny právě ve chvíli, kdy s ní večeřel. Za tři měsíce poté porodila Marie syna, který se pak stal Jakubem VI. Skotským a Jakubem I. Anglickým, a o němž se tehdy říkalo, že je synem Rizzia. Mariino postavení se stalo neudržitelným. Nenáviděla svého manžela Darnleye, šíleně milovala jednoho z nejhroznějších skotských šlechticů, hraběte z Bothwellu, který ji nejdříve znásilnil a pak získal. Celé Skotsko jím pohrdalo. Bothwell připravil zavraždění krále. Měl snad souhlas Marie Stuartovny? Je jisté, že královna nastěhovala nemocného Darnleye do osamělého venkovského sídla Kirk-o’Field nedaleko Edinburghu; navečer ho opustila a v noci dům vyletěl do povětří a mrtvého Darnleye potom našli v zahradě. O Bothwellově vině nikdo ani na okamžik nepochyboval. Ale královna se za tři měsíce po zavraždění manžela provdala za jeho vraha. To už bylo pro veřejné mínění i v šestnáctém století trochu moc. Papež, Španělsko, Francie, všichni její přátelé ji opustili. Skotové se vzbouřili. Bothwell po krátkém a neslavném boji zbaběle utekl a zajatou Marii odvedli do Edinburku. Vojáci, kteří ji odváděli, křičeli cestou: „Upalte kurvu!“ Marii sesadili ve prospěch jejího syna Jakuba VI., protože její příběh ukázal, podle výroku benátského vyslance, že „vedení státních záležitostí není zaměstnání pro ženy“.

VII.

Kdyby nad ní nedržela ochrannou ruku Alžběta, určitě by ji byli popravili. Cecila a Walsinghama chování jejich velitelky upřímně pohoršilo. Její politiku si nedovedli vysvětlit jinak než hrůzou ze skotských vzbouřenců a tajným přáním neposkytnout poddaným divadlo a pohled na useknutou hlavu královny. Po deseti a půl měsíci zajetí v Loch Levenu se Marii v květnu 1568 konečně podařilo na koni uprchnout a dostala se do Anglie. Co měla za těchto okolností Alžběta dělat? Měla snad trpět přítomnost vážné uchazečky o 236

André Maurois - Dějiny Anglie

trůn svého království? Ta veliká umělkyně v otálení nikdy neváhala tak dlouho. Její rádcové by s Marií naložili bez milosti. Vyžadoval to státní zájem. John Knox psal: „Pokud nevyvrátíte sám kořen, větve, které jsou teď zdánlivě suché, později znovu vyrazí!“ Marie požádala Alžbětu, aby zahájila vyšetřování činů skotských povstalců. Alžběta s touto žádostí souhlasila, ale nařídila komisařům, aby své šetření rozšířili o případ vraždy Darnleye, aby se tak její „milá sestra,“ jak říkala, očistila od všeho podezření. Proti skotské královně bylo předloženo mnoho dopisů, které dokazovaly její vinu, pověstné milostné dopisy Marie Stuartovny Bothwellovi, tak zvané „dopisy ze schránky“. Marie však tvrdila, že jde o podvrhy. Vyšetřující komisaři opatrně prohlásili, že provedené šetření nemůže ani Marii, ani povstalcům nic prokázat. Alžběta však i přesto držela Marii dál ve vězení, což jí nelze mít za zlé, protože nešťastná skotská královna byla a mohla být i v budoucnosti příčinou všech možných spiknutí. Při ohromném počtu komplotů, jejichž středem vždy byla Marie, Alžbětina vytrvalá mírnost udivuje. Pro Marii Stuartovnu se pozvedl katolický sever, pro ni zemřel vévoda z Norfolku, který si ji chtěl vzít za manželku. Marie podněcovala stejně Španělsko jako Francii, vévodu z Alenconu jako dona Juana ďAustria. Prostřednictvím florentských bankéřů kula proti Alžbětě pikle s papežem. Dolní sněmovna žádala její hlavu, Walsigham jí neříkal jinak než the bossomserpent (had na prsou). Alžběta měla nepochybně nejméně dvacet závažných důvodů k tomu, aby nechala svoji krásnou sestřenku popravit. Ale ona to odmítala.

VIII.

1568-1587. Krásná amazonka s bledou tváří se změnila ve zralou nemocnou ženu, její krásné kaštanové vlasy šedivěly. Uvězněná Marie vyšívala pro Alžbětu drobné věcičky a stále nenapravitelná kula pikle. Alžběta stárla, bylo jisté, že už nebude mít děti; otázka následnictví byla stále vážnější. Papež a církev po tak dlouhém zajetí již zapomněli, že se Marie Stuartovna dopustila cizoložství a možná vraždy, a znovu v ni skládali veliké naděje. Dobré protestanty blížící se osudový okamžik znepokojoval. Walsingham, který Marii hlídal, nechával pravidelně zadržovat její dopisy. Marie Stuartovna se ani po dvacetiletém zajetí nevzdávala svého „podniku“ - úmyslu zničit královnu Alžbětu. V roce 1587 byla zřejmě válka se Španělskem na spadnutí. Podle Walsinghama bylo nutné zbavit se před jejím zahájením všech možných příčin vnitřního nebezpečí. Jistý agent provokatér si vzal na starost, že nastraží Marii léčku. Marie se opravdu nenechala pobízet. Skupina mladých lidí připravila plán na zavraždění královny Alžběty a jejich vůdce napsal Marii dopis, který byl samozřejmě zachycen. Informoval v něm Marii o připravované vraždě a 237

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

ptal se jí na její názor. Mariini nepřátelé úzkostlivě čekali na její odpověď. Nebyli zklamáni. Marie vraždu schválila a dala vrahům i své vlastní pokyny. Walsigham triumfoval. Marii Stuartovnu postavili před soud ve Fotheringay a ten ji jednohlasně uznal vinnou. Dolní sněmovna žádala bezodkladné provedení popravy. Ani Mariin syn Jakub nezapomínal, že mu její smrt zajistí anglický trůn. .Ačkoliv mi osobní čest velí, abych chránil její život, mé náboženství mi vždy velelo, abych ji pro její chování nenáviděl…“ Alžběta ještě váhala. Jakého citu byla poslušná? Skutečně to byla velkodušnost? Nebo hrůza z takového činu? Strach, že nebude spasena? Ale nakonec přece jen podepsala rozkaz k popravě. K setnutí té nepokojné hlavy dne 8. února 1587 bylo třeba tří úderů katova meče. Na tragédii nerozvážného mládí Marie Stuartovny se zapomnělo a Marie se stala ve vzpomínkách katolíků světicí.

IX.

Alžběta žila do sedmdesáti let, což byl tehdy skutečně vysoký věk, a téměř do posledního dne oslňovala, tančila, flirtovala. Burleigha, který zemřel dříve než ona, nahradil jeho druhý syn, Robert Cecil. Leicestera vystřídal v její přízni jeho zeť, hrabě z Essexu. Byl to hezký a svůdný muž, ale také hrdopýšek potměšilé povahy. Opojený zmatenými city, které mu projevovala královna a které se podobaly směsici mateřské přízně, něžnosti a smyslnosti, a povzbuzený slavnou výpravou do Cádizu, která z něj udělala idol anglického lidu, stal se nesnesitelným. Přestože se k ní choval neslýchané drze a hrubě, královna mu stále odpouštěla. Jeho poslední vysokou hrou byla žádost o velení armádě, kterou Alžběta vypravila k potření irské vzpoury podnícené Španěly (1594). Jakožto vrchní velitel si vedl nejen jako rozmazlené dítě, ale také jako zrádce; pomýšlel na to, že potáhne na Londýn, aby svrhnul svoji panovníci z trůnu, ale zároveň jí psal vášnivé a horoucí dopisy. Alžběta však již vystřízlivěla: „Dostal jste všechno, co jste chtěl… nyní nastal okamžik volby… chcete více moci a autority, než měl kdokoli před vámi.“ Když opustil své stanoviště, vrátil se a pokusil se o úklady, jejichž cílem bylo zajmout královnu a případně ji i zavraždit, přenechala ho jeho osudu. „Ti, kteří sahají po žezlu knížat,“ prohlásila Alžběta, „si nezaslouží sebemenší lítost.“ Krásnému Essexovi usekli v Toweru hlavu, skončil v pokoře a zbožnosti.

X. 238

Jeho smrt vnesla do posledních královniných let trochu melancholie. Stále si ještě barvila vlasy „odstínem, který neodpovídal jejich

André Maurois - Dějiny Anglie

přirozené barvě“, stále se krášlila perlami a diamanty a oblékala do stříbrných a zlatých látek, stále přijímala pocty svého parlamentu a slibovala mu, že zruší monopoly, které obohatily příliš mnoho jejích dvořanů, stále si nechávala líbat ruku všemi gentlemany z Dolní sněmovny, protože si v duchu myslela, že se s parlamentem loučí naposled; někdy dokonce ještě tancovala „kurantu“. Velmi rychle se však unavila a padla zpět do svých polštářů. Konec se rychle blížil a ona to cítila. I přesto se však stále zdráhala jmenovat svého nástupce. Dobře věděla, že to bude Jakub VI. Skotský, syn Marie Stuartovny, a že její ministři si již pilně dopisují s Edinburghem. Věděla to, ale nikdy se o tom ani slovem nezmínila. Video et taceo (vidím a mlčím), to bylo stále její heslo. V lednu 1603 se cítila hůře, ulehla, odmítla návštěvu lékaře, konečně určila Jakuba za svého nástupce, otočila se ke zdi, upadla do mrákot a už se neprobrala.

239

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

XI.

I.

ANGLIE ZA ALŽBĚTINY VLÁDY

Těla lidí alžbětinské doby byla určitě stejná jako ta naše. Ti lidé měli stejné mozky, stejná srdce, stejné ledviny a s největší pravděpodobností i podobné vášně jako jejich potomci. Ale znetvořili tvary svých těl různými křivkami a úhly svých obleků a svou přirozenost leskem svých metafor tak dokonale, že je mnoho historiků považovalo za netvory. Člověka zejména překvapí rozpor mezi jemností jejich básní a krutostí jejich zábav, mezi přepychem jejich šatů a špínou jejich života. Podobná překvapení jsou však vlastní každé době. Budoucí historikové budou mít tytéž potíže, aby uvedli v soulad inteligenci našich vědců a pronikavý postřeh našich romanopisců s nesmyslností naší ekonomie a surovostí našich válek. Učedníci a námořní důstojníci, kteří se přepravovali přes Temži, aby se podívali v divadle Globe na Shakespearovu komedii, byli titíž, co se bavili podívanou, jak na ubohého medvěda dotírá smečka psů, nebo pohledem na krvavou popravu nějakého zrádce. Zvyk je učinil necitelnými, stejně jako smiřoval přejemnělého Essexe nebo Carlisla se zápachem londýnských ulic a jako smiřuje dnešního estéta s nej tvrdší politickou filosofií a jejími krvavými důsledky.

II.

Protože královna měla ráda přepych a protože země stále bohatla, byla móda pro ženy alžbětinské doby náročným a vrtkavým tyranem. Krinolína, vynalezená ve Francii, která je obtáčela, dosáhla časem takové šíře, že se stala jakousi deskou, na níž spočívaly ruce. Nad tímto objemným zvonem stahovala ženské tělo kostěná nebo ocelová šněrovačka do podoby přeštípnutého vosího pasu. Obrovské nabírané límce, přivezené ze Španělska, byly vyztuženy železným drátem nebo škrobem, ďábelským vynálezem, který v Anglii zavedla žena královnina holandského kočího. Šaty dam a kabátce mužů byly z nejbohatších a nejdražších látek, ze sametu, damašku, stříbrného a zlatého brokátu. Velmoži při svých mythologických zábavách soutěžili ve fantazii s básníky, kteří ostatně byli také mnohdy velkými šlechtici. Přepych a pohodlí pronikaly i do 240

André Maurois - Dějiny Anglie

domů gentry a měšťanů. Dáma z vyšších společenských vrstev žádala, aby jí páže zapálilo oheň v pokoji, než vstane, a aby jí komorná zahřála postel lahví s horkou vodou, než ulehne. Na venkově se všude tyčily nové zámky, v jejichž architektuře se mísil italský sloh s tradiční gotikou. V zahradě stejně jako uvnitř domu vládla souměrnost rozvrhu a rozmanitost ozdob. Tisy a zimostrázy zastřihovali do podoby koule nebo spirály. Řeč kavalírů a dam byla stejně bizarně nepřirozená jako stromy a keře jejich zahrad. V roce 1580 vyšel Lylyův Eupheus a všechny vzdělané ženy se pak předháněly v tzv. eufuismech, (tj. ve vyumělkovaném a afektovaném konverzačním slohu). Štěstí z vynalézání nových slov a obratů, opojení z obnovy jazyka, které uchvátilo tehdejší vzdělance, vedlo ke strojenosti v básních i v řeči, přecházející z okouzlující půvabnosti do směšnosti, aniž bylo vždy jednoduché rozeznat jejich hranice.

III.

Jestliže dvůr a několik vzdělanců četlo sira Filipa Sydneye a sira Thomase Wyatta, Spensera, Marlowa a Shakespearovy sonety, neustával pod tímto duhovým povrchem proudit mohutný puritánský proud. Knihovnu lady Hobyové, jejíž seznam je dodnes k dispozici, tvořily především náboženské knihy, jejichž pevným středem byla samozřejmě bible a Foxova Kniha mučedníků. „Nejčtenějším autorem v Shakespearově době byl reverend Henry Smith.“ Nakladatelé vydávali kromě protestantských kázání zejména různé veršované balady o aktuálních událostech nebo náboženské pamflety jako třeba puritánské traktáty, podepsané pseudonymem Martin Marprelat. Básně neměly mnoho čtenářů, ale alžbětinští spisovatelé žili spíše z darů svých zámožných příznivců, kterým také svá díla připisovali, než z prodeje svých knih. Za divadelní hru dostal autor šest až deset liber a dramatický spisovatel jenom trochu pilný tehdy napsal nejméně deset až dvanáct divadelních kusů za rok. V Londýně se také prodávalo mnoho děl přeložených z italštiny nebo francouzštiny, například Boccacciův Dekameron nebo Montaignovy Eseje. U těchto cizích spisovatelů našli Spenser a Shakespeare nejrůznější náměty, do kterých přimísili, aby jim dodali pravé anglické kouzlo, melancholickou vážnost svého národa, svou drsnou poezii, svou hlubokou a niternou filosofii.

IV.

Právě za vlády královny Alžběty v Anglii zaujalo divadlo významné místo v životě Londýna. Již za vlády Jindřicha VII. existovaly kočovné divadelní společnosti, ale stálých divadel bylo jenom málo. Tyto společnosti hrály na dvorech hostinců nebo v síních panských zámků. Když představení City, kteří se stali puritány, vyhnali herce z vnitřního města, uchýlili 241

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

se herci na jih od Temže, kam již nesahala pravomoc londýnského starosty. Právě v té době se vystavělo mnoho divadel, z nichž nejslavnější bylo divadlo Globe, na kterém se vlastnicky podílel jednou desetinou i Shakespeare. Lidé často považují nahodilou maličkost za nějaký nutný a trvalý znak. Téměř všichni stavitelé prvních divadel se pokusili napodobit hostinské dvory s jejich pavlačí, která se táhla kolem hostinských pokojů. Tato pavlač pohodlně představovala jednou balkon pokoje nějaké dámy, podruhé vrcholek hradní věže. Diváci platili za vstup penci, za částku od šesti pencí do jednoho šilinku byla místa k sezení buď přímo na jevišti, nebo na galeriích, které byly jako památka na původní hostince rozdělené na pokojíky a z toho pravděpodobně vznikly dnešní lóže. Začátek představení ohlašovalo troubení, jako se ještě dnes troubí na poutích před komediantskými boudami. Obecenstvo, které se skládalo z učňů, studentů práv, z vojáků a šlechticů, bylo inteligentní a vážné. Nejvíce milovalo hodně krvavá melodramata, ale dokázalo chápat i nejpoetičtější hry Marlowa, Bena Jonsona nebo Shakespeara.

V.

Jak něco říci v několika málo řádcích o Shakespearovi, který dal život celému vlastnímu světu? Stál výš než všichni ostatní dramatičtí spisovatelé jeho doby? Jistě, i když i oni jsou opravdu pozoruhodní. Ani jeden z nich však neprošel takovou stupnicí tónů, žánrů, námětů, ani nedovedl spojit tu nejbláznivější poesii s tou nejpevnější dramatickou stavbou, ani jeden nevyjádřil tak hluboké myšlenky o povaze a vášních člověka takovou sevřenou a přesnou řečí. Uznávali jeho svrchovanost i jeho vrstevníci? Ne tak jednomyslně jako my. Když tento spisovatel - herec začal někdy okolo roku 1590 nabízet rukopisy svých her kočovným společnostem a chtěl tak soutěžit s básníky, kteří měli universitní vzdělání, vzbudil jejich žárlivost. Ale obecenstvo jeho hry milovalo. V malé literární příručce Palladis Tamta z roku 1598 hovoří její autor ve stati o tragédii a komedii o Williamu Shakespearovi jako o „největším v obou oborech“, „jednom z nejvroucnějších mezi námi tam, kde líčí smutek ze zmateností lásky“. „Kdyby Múzy mohly mluvit anglicky,“ říká dál, „určitě by mluvily krásným jazykem Shakespearovým.“ Shakespeare měl mezi svými přáteli i lidi od královského dvora a v posledních letech Alžbětiny vlády byl zasvěcen do jejich života, dovedl proto vylíčit stejně dobře jako milostné vášně i vášně jiné, ctižádost a touhu po moci. Lidová moudrost spočívá v obecných pravdách, kterým velcí spisovatelé dovedou dát formu jedinečnou. Moudrost anglického 242

André Maurois - Dějiny Anglie

lidu, instinktivní, poetická a mnohdy vrtkavá, vděčí Shakespearovi za všechno to, za co Francie vděčí svým moralistům.

VI.

Shakespearova Anglie nám připadá jako země plná básní a písní a člověk si lehce představí malého učedníka nebo prostého venkovana oné doby, jak hraje na housle nebo skládá madrigaly. Ale s poesií a radostí v alžbětinské době se to nesmí přehánět. Široké vrstvy měly stejně tvrdý, ne-li tvrdší život než dnes. V Shakespearovi se objevují pracující venkovanky s červeným nosem, které nesou uprostřed zimy prázdné vědro na mléko a mají do krve rozpraskané ruce, protože praly hrubé prádlo. Ačkoli ceny obilí následkem poklesu hodnoty zlata stouply, nezaměstnanost se nezmenšila a hlavně na venkově byla velmi bolestná, takže na konci Alžbětiny vlády bylo dokonce nutné vydat (v roce 1597 a v roce 1601) dva významné zákony o chudých. Squirové, jejichž moc stále rostla, byli mnohdy krutí, a tomu, kdo se pokoušel myslet svobodně, hrozilo náboženské pronásledování. Byli však mezi vlastníky i opravdoví křesťané, kteří se řídili pravidly pohostinnosti a milosrdenství. Manství i vesnice byly stále ještě soběstačné. Dobrá hospodyně, lady nebo farmářka, si dělala všechno doma, od zavařenin až po svíčky. Prosté venkovské slavnosti byly půvabné, přežívaly staré pohanské zvyky, jako například tanec kolem májky (Maypolé), stožáru ozdobeného květy a zelenými ratolestmi, který připomínal vzkříšení jara a původní velikonoce. Vesničané hráli velmi „učené“ komedie, jak to ukazuje i Shakespeare ve svém Snu noci svatojánské. Cizinci, kteří navštívili tehdejší Anglii, tvrdí, že Angličané jsou v té době nejmuzikálnější národ na světě. Tento národ nejen dal světu velké skladatele jako třeba znamenitého Byrda, ale téměř v každém domě byla loutna, housle, virginal33 a hudebniny. Všichni hosté a také mnozí služebníci uměli číst z not a zaujmout své místo v trojhlasém nebo čtyřhlasém sboru.

VII.

Takový smysl pro poesii a hudbu předpokládá značně pokročilé vzdělání. Vzdělání Alžbětiným poddaným skutečně nechybělo. Po Winchesteru a Etonu založili různí zámožní mecenáši nové public schools i jinde, v roce 1567 v Rugby a v roce 1590 v Harrow. Přístup na tyto školy, které byly určeny dětem z nejbližšího okolí, byl v zásadě bezplatný, mzdu učitelů a stravu dětí platil zakladatel. Výchovu a stravu si museli sami platit jenom ti, kteří nebyli z kraje a kteří byli vesměs syny bohatých velmožů nebo měšťanů. Počet těchto 33

Druh clavicembala v Anglii 16. a 17. století - pozn. red.

243

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

„cizinců“ pomalu rostl a posléze se chod školy vlastně zajišťoval hlavně pro ně. V Harrow bylo později jenom čtyřicet neplatících žáků (free scholars). Základní vzdělání poskytovaly malé školy (petty schools), kde často učily dámy, které vyučovaly abecedu a základy psaní a mnohdy toho také víc neuměly. Potom chodilo dítě do grammar school, kterou někdy i na venkově vedli skuteční učenci. Tehdy žili i v nejmenším venkovském městě muži s vysokým vzděláním. Jedním z přátel rodiny Shakespearovy ve Stratfordu na Avoně byl doktor filosofie (master of Arts), promovaný na oxfordské universitě, jiný četl pro své potěšení latinské autory. Literární historikové byli svého času překvapeni znalostmi Williama Shakespeara, herce ze skromného rodu. Ale tyto znalosti byly tehdy znalostmi širokých vrstev, a to hlavně v Londýně. Když člověk listuje v knihách, které patřily mužům nebo ženám té doby, nejednou v nich najde okraje popsané latinskými poznámkami, pozoruhodnými jak formou, tak i silou myšlenky; pak také uzná, že i když dnešní vědecké metody jsou samozřejmě účinnější, inteligence a vkus lidí alžbětinské doby byly vyšší než inteligence a vkus, kterými se mohou chlubit dnešní lidé ze stejných společenských vrstev.

244

André Maurois - Dějiny Anglie

XII.

I.

ZÁVĚR

Anglie tedy vydala v šestnáctém století žeň umění a literatury, která je zcela její vlastní. Vzala si z evropské renesance, co jí vyhovovalo, a pak se od pevniny odpoutala. V době Tudorovců všechno přispívalo k tomu, aby se Anglie stala ještě více ostrovem - pokrok vlastního jazyka, vybudování mocného loďstva, roztržka s římskou církví. Pro představu o tom, co byla tehdejší anglická xenofobie, stačí vzít Sullyho Paměti a přečíst si v nich zprávu francouzského vyslanectví v Londýně z počátku následujícího století: „Je jisté, že Angličané nás nenávidí,“ píše Sully, „tato nenávist je tak silná a tak rozšířená, že je člověk v pokušení připsat ji přímo přirozeným sklonům tohoto národa. Tato nenávist je však spíše důsledkem jejich pýchy a domýšlivosti; v Evropě neexistuje národ povýšenější, pohrdavější a opojenější představou své znamenitosti. Kdyby jim to člověk věřil, pak duch a rozum žije jen a jen u nich; zbožňují všechny své názory a názory všech ostatních národů opovrhují; nikdy je nenapadne ani vyslechnout jiné, ani pochybovat o těch vlastních. Touto vlastností ostatně škodí více sobě samým než nám. Její vinou se vydávají na milost a nemilost všem svým vrtochům. Protože je ze všech stran obklopuje moře, člověk by řekl, že všechnu svoji nestálost převzali právě od něj.“ Jedním z tajemství veliké oblíbenosti Tudorovců je jejich umění lichotit ostrovním předsudkům a pýše svých poddaných.

II.

Vláda tudorovských králů byla silná, ale její síla nepramenila ani z armády, ani z policie. Opírala se o veřejné mínění, o yeomany, o statkáře a obchodníky a zmocnila se i moci duchovní. Francouzští a španělští králové se spojili s římskou církví, aby vytvořili absolutní monarchie, angličtí králové se spojili s parlamentem, aby římskou církev vyhnali a sami se stali hlavou národní církve. Kdyby se obě veliké katolické mocnosti dohodly na rozdrcení tohoto malého království, pak by rozhodnutí anglických králů přistoupit k reformě přivedlo Anglii do záhuby. Tudorovce zachránila rivalita Habsburků a Valoisů. Anglie mohla jenom díky rozdvojení Evropy provádět svou politiku „rovnováhy moci“, kterou si vynucovala její poloha a která tkví v povzbuzování nejrůznějších spojenectví proti nejsilnější kontinentální mocnosti a 245

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

jejich podpoře bohatstvím a loďstvem. V době vlády královny Alžběty Anglie ještě neuplatňuje imperiální politiku a v šestnáctém století ještě vůbec nikdo nepomýšlí na to, že by se území na druhé straně oceánů, tehdy žádoucí jen pro své bohatství, mohla jednou stát zalidněnými koloniemi.

III.

Na začátku sedmnáctého století římský a křesťanský sen o veliké evropské říši již nepronásleduje žádného panovníka. Jediným cílem všech jejich snah je výlučně síla národního státu. Tato síla pak má různé podoby. Ve Francii a Španělsku vládne ústřední moc pomocí hodnostářů, které zase podporují vojáci; v Anglii si místní středověké instituce zachovaly všechnu svou středověkou prestiž. Tudorovští králové plně uznávali parlament jako prostředníka mezi sebou a veřejným míněním v hrabstvích, městech a vesnicích. Jindřich VIII. ho použil ke schválení své náboženské reformy. Alžběta si své parlamenty předcházela s velikou pozorností, která sama o sobě svědčí o jejich moci. V roce 1583, tedy v době největší moci královny Alžběty, napsal sir Thomas Smith: „Nejvyšší a nejneomezenější moc anglického království představuje parlament, protože každý Angličan je tu buď osobně přítomen, nebo plnomocně zastupován, a to nejmocnějším knížetem počínaje a nejchudším člověkem Anglie konče, takže souhlas parlamentu je považován za souhlas všech.“ Na konci vlády královny Alžběty si je parlament již své síly vědom, a kritika - stále ještě na nejvyšší míru uctivá - některých činů koruny jasně ukazuje nezávislost a moc Dolní sněmovny.

IV.

Tak jako feudální řád zahynul na své vlastní úspěchy, tak i anglickou monarchii brzy oslabí právě to, čím byla tak užitečná. Neobyčejná úcta k Tudorovcům nebyla jen důsledkem vlastních zásluh tohoto rodu, ale také důsledkem vzpomínek na neštěstí, která předcházela jejich nástup na trůn. Když nebezpečí zmizí, bývá i svatý proklet. Squirové a měšťané, povzbuzení vnitřním pořádkem, který nastolila monarchie, a vnější bezpečností, kterou zaručovala nová námořní síla Anglie a nesvornost Evropy, se brzy pokusí vnutit králi svou vůli prostřednictvím parlamentu. Koruna a Dolní sněmovna začnou v Anglii hrát vysokou hru o svrchovanou moc; nerozvážnost nové dynastie povede k vítězství parlamentu.

246

André Maurois - Dějiny Anglie

KNIHA PÁTÁ

VÍTĚZSTVÍ

PARLAMENTU

247

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

I.

I.

JAKUB I. STUART A NÁBOŽENSKÝ PROBLÉM

Tudorovští králové bývali národními bohy. Jejich poddaní, kněžstvo, biskupové, aby se jim zalíbili, změnili několikrát i náboženství. Jejich jediné slovo stačilo a hlavy urozených pánů a ministrů se bez odporu skláněly k popravčímu špalku. Parlamenty sice někdy měly uctivé námitky proti jejich vůli, někdy potichu reptaly, ale nikdy se jí nevzepřely. Na příčiny této překvapivé moci jsme již poukázali: u poddaných to byla živá potřeba silné vlády po dlouhých letech anarchie, u Jindřicha VII. stejně jako u Alžběty jejich vladařské nadání a takt, který jim dovoloval ve většině případů předvídat reakci veřejného mínění. Právě souhlas veřejného mínění je základem paradoxní síly této neozbrojené monarchie. „Beefeaters (hradní stráž) mohli uhlídat loď, ve které byl převážen nějaký odbojný šlechtic nebo nějaký padlý ministr do Toweru jenom proto, že se jim jejich zajatce londýnští tovaryši nepokusili vyrvat.“ Přinutit k poslušnosti pět milionů obyvatel, zvyklých již po staletí mít doma zbraně a vycvičených ve střelbě lukem a v zacházení s mečem, by nemohl ani panovník, ani jeho tajná rada. Od nástupu Jindřicha VII. nebyla moc Tudorovců mocí vojenskou, ale mocí psychologickou a citovou. Tento dlouhý úspěch a dobrovolné podřízení anglického národa zplodí u Alžbětiných následovníků nebezpečné iluze.

II.

V den královniny smrti (24. března 1603) se celé země zmocnil veliký neklid. Londýnskými ulicemi procházely ozbrojené hlídky. Protestantští námořníci opustili přístavy, aby zadrželi - v případě potřeby - možný příliv papeženců z Flander. Když se lid dozvěděl, že do Londýna přijede ze svého skotského království kalvinista Jakub VI. Skotský, aby se stal Jakubem I.

248

André Maurois - Dějiny Anglie

Anglickým a spojil obě království, zavládl v zemi opět klid.34 Potomci Jindřišky, dcery Karla I., byli zákonem z roku 1701 z následnictví vyloučeni ve prospěch větve, pocházející z Alžběty, dcery Jakuba I. Cesta nového krále od hranic do Londýna byl jeden veliký triumf. Ve všech vesnicích a vesničkách vyzváněly zvony, ve městech očekával krále na tržištích nadšený dav, ve šlechtických sídlech byl Jakub I., zvyklý na skotskou prostotu a chudobu, ohromen okázalou nádherou připravených slavností. Jeden z jeho činů se však nelíbil a také znepokojil: neznal totiž anglické svobody a nechal bez jakéhokoli soudu popravit zloděje, kterého během triumfální cesty chytily jeho stráže. Avšak než se setkal s otevřeným odporem, mohl čerpat z rozsáhlého úvěru důvěry, který mu odkázali jeho předchůdci.

III.

Jakubovi bylo třicet sedm let. Svým vzhledem a způsoby byl dost směšný, postrádal veškerou důstojnost, hodně mluvil, ale s obtížemi, a ještě si šlapal na jazyk. Vnější šprýmovnost jeho hovorů zastírala jádro, které nepostrádalo vždy chuť. Říkalo se, že když Angličané nastolili po Alžbětě Tudorovně Jakuba Stuarta, nastolili tak po mužské povaze povahu ženskou; a opravdu, Jakub, který vyrostl v prostředí vražedných útoků a spiknutí, měl hrůzu z ozbrojených mužů. Jeho heslem bylo: Beati pacifici (Blahoslavení mírumilovní). Nosil silně vycpané kabátce, aby zadržely rány dýkou, a při pohledu na meč se roznemohl. Byl dost vzdělaný, ale spíše intelektuální než inteligentní. Jako předčasně vyspělý jinoch skládal básně, psal theologická pojednání a napsal také dvě knihy, obsahující politickou doktrínu: Basilikou Dóron a True Law of Free Monarchies35 ve kterých tvrdí, že Bůh určil krále k vládě a poddané k poslušnosti a pokoře. Král tedy stojí nad zákonem, ale má se mu podřizovat, aby dával dobrý příklad, s výjimkou mimořádných případů, kde je soudcem jen on sám.

IV.

Zpupné učení, ale ve Skotsku s jeho drzým a obávaným duchovenstvem, které je třeba držet na uzdě, určitě užitečné. Jakub I. přišel do Anglie s nebezpečným přesvědčením o své převaze. Upřímně se o sobě domníval, že je geniální theolog, který přináší pobloudilým Angličanům pravdu. O povaze svých nových poddaných nevěděl téměř nic a vůbec se nesnažil jim 34 Název Velká Británie, označující spojení Anglie, Skotska a Walesu, byl úředně poprvé použit teprve v roce 1707, ale spisovatelé ho užívali již dávno předtím. 35 Králův dar (řec.) a Skutečné právo svobodných království - pozn. překl.

249

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

porozumět. Okamžitě začal na jejich církevních shromážděních sáhodlouze řečnit a svým slintavým a šišlavým přednesem a skotským přízvukem bezděčně bavil všechny přítomné. Očekával, že bude za svoji skvělou výmluvnost a učenost „chválen až do nebe“. Měl však co dělat s lidem, který neměl náladu uctivě poslouchat cizího mudrlanta.

STUARTOVŠTÍ KRÁLOVÉ VELKÉ BRITÁNIE JAKUB I. (1603-1625)

Jindřich KAREL II. (1660-1685)

KAREL I.

Alžběta

(1625-1649)

Marie

manželka Viléma knížete Oranžského I

VILÉM III.

JAKUB II. (1685-1689) I

(1689-1702)

MARIE

(1689-1694)

ANNA

(1702-1714)

Jakub † 1765

Jindřiška

kurfiřtka Falcká a královna česká I

Anna Marie

kurfiřtka Hannoverská I

vévodkyně Orleánská I

vévodkyně Savojská I rod bavorský

Žofie

JIŘÍ I.

(1714-1727) I viz tab. 5

Karel Eduard † 1778

V.

Jindřich † 1807

Přestože byl nový král vychován jako kalvinista, žil s anglikánskou církví v dobré shodě. Ve Skotsku trpěl demokratickou svobodou presbyteriánů, proto se nijak nezlobil, když se v Anglii setkal s církví uznávající hierarchii, na jejímž nejvyšším stupínku stojí král. Alžběta uložila svým 250

André Maurois - Dějiny Anglie

poddaným konformismus stejně přísný jako kdysi římská církev. Všichni museli uznávat třicet devět článků, duchovenstvo smělo používat jenom úředně povolenou Knihu modliteb, církevní soudní komise postupovaly stejně přísně jako kdysi římskokatolické tribunály. Podle názoru opravdového anglikána nepředstavovala reforma roztržku s minulostí a jeho církev zůstala „katolická“, to je universální. „Průměrný protestant,“ napsala lady Hutchinsonová, „se zřekl papežství, protože již překročilo svůj zenit, ale v hloubi duše k němu stále tíhne.“ Anglikánská doktrína jakožto doktrína státní byla napadána na obou svých křídlech, z jedné strany římskými katolíky a z druhé strany puritány.

VI.

Římští katolíci byli během druhé poloviny Alžbětiny vlády vystaveni pronásledování, které válka se Španělskem a úklady jezuitů jen zhoršily. Katolíci nesměli zastávat žádný místní ani státní úřad a bez povolení smírčího soudce se nesměli vzdálit ze svých pozemků. Pokud se nezúčastnili anglikánských bohoslužeb, dostávali opravdu vysoké pokuty (ty se však prakticky téměř nikdy nevybíraly). Katolický kněz, o kterém se zjistilo, že sloužil mši, a ti, kdo ho u sebe přechovávali, mohli být odsouzeni k hrozné smrti zrádce, ale tato hrozba se jenom málokdy opravdu uskutečnila, a na mnoha zámcích žili stále ještě někde v podkroví katoličtí kaplani. Na počátku vlády Jakuba I. tvořili příslušníci katolické církve sotva jednu dvacetinu obyvatelstva. Nástup syna Marie Stuartovny na trůn v nich vzbudil velké naděje. O tomto králi se vědělo, že je v písemném styku s papežem a že je přívržencem náboženské snášenlivosti. Skutečně nabídl zrušení pokut za zanedbání anglikánských pobožností, ale vymínil si dvě podmínky - katolíci prohlásí svoji oddanost králi a nikoli papeži a upustí od šíření své víry mezi obyvatelstvem. Tyto podmínky se nesrovnávaly s jejich upřímnou vírou a trpké rozčarování vedlo mnohé z nich k přípravám spiknutí proti králi.

VII.

Jedním z nejnebezpečnějších úkladů byl tak zvaný Gunpowder Plot (Spiknutí střelného prachu) v roce 1605 - jeho cílem bylo zabít najednou krále, lordy a všechny členy Dolní sněmovny, kteří budou přítomni, vyhozením do vzduchu budovy parlamentu v okamžiku, kdy se tam všichni shromáždí. Kdyby tak byli protestanti zbaveni všech svých vůdců, mělo by povstání katolíků naději na úspěch, protože spoléhali na netečnost širokých vrstev. Toto spiknutí připomíná povahou spiklenců a použitými prostředky spiknutí ruských teroristů na konci devatenáctého století. Spiklenci byli z řad gentlemanů. Nejznámější z nich, Guy Fawkes, katolický voják, se během 251

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

válečného tažení ve Flandrech naučil dělat podkopy a tunely. Guy Fawkes a jeho přátelé začali svoje přípravy pronájmem sklepa proti budově parlamentu, ale brzy náhodou objevili sklepení přímo pod budovou Sněmovny lordů, což jim ušetřilo námahu s pracným vrtáním podzemní chodby. Po pronájmu sklepení do něj nakupili bečky střelného prachu, zakryté třískami, a kdyby spiklenci nepovažovali za nutné upozornit některé své přívržence, aby připravovali povstání, které mělo následovat po výbuchu, asi by se jejich atentát zdařil. Jeden za zasvěcených však považoval za svoji svatou povinnost upozornit na chystaný útok vládu. Guy Fawkes zůstal sám ve svém odvážném odhodlání zapálit v příhodné chvíli doutnák. Dne 5. listopadu 1605 ho zatkli a brzy potom i popravili. Společně s ním zahynuli i jeho spoluviníci, mezi nimi také provinciál anglických jesuitů, Garnet, který byl obviněn z toho, že dal k připravovanému zločinu podnět. To obvinění je asi nepřesné, Henry Garnet se provinil jenom svým mlčením, ale rozhořčení nad odhalením těžkého a téměř zdařeného atentátu způsobilo, že se všichni katolíci stali od tohoto okamžiku ještě podezřelejšími než kdykoli předtím. Byli nejen zbaveni všech občanských práv, ale také prohlášeni za nezpůsobilé provozovat zaměstnání advokáta a lékaře, a dokonce nesměli ani spravovat majetek svých vlastních nezletilých dětí. Spiknutí střelného prachu dovršilo na dlouhou dobu zkázu katolictví v Anglii. Papežství bylo v myslích spjato s pochmurnými představami úkladů proti státu; po celé století byl každý politik, každý panovník podezřelý ze spojenectví s Římem odsuzován veřejným míněním.

VIII.

Jestliže se anglikánská církev musela na jednom křídle bránit proti katolíkům, na druhém křídle na ní útočili puritáni. Puritánství bylo spíše duchovním postojem než doktrínou, postojem mužů, kteří chtěli „purifikovat“ (očistit) církev nejen od všech styků s Římem, ale také od všech římských zvyků. Po nastoupení Jakuba I. na trůn mu puritánští pastoři předali petici. Požadovali pro každého clergymana (duchovního) právo na samostatné rozhodnutí, chce-li nosit komži nebo ne, dále zrušení znamení kříže při křtu, zrušení poklony při vyslovení jména Ježíš, zrušení poklekávání před oltářem, zrušení snubních prstenů při svatbě a konečně přísné dodržování neděle. Jiní, ještě radikálnější, si přáli odstranit biskupy a založit podle vzoru skotské církve presbyteriánskou církev. Třetí skupinu tvořili nezávislí (independents), kteří žádali, aby si každý člověk mohl sám vybrat svou víru. Všichni společně 252

André Maurois - Dějiny Anglie

měli hluboký „odpor k radostem“, „vášnivou lásku k občanským svobodám“ a zálibu v prostém životě a bohoslužbě bez okázalosti. Puritáni měli hrůzu z poesie alžbětinské renesance, italské a smyslné. Byla tu příčinou saská krev? Nebo podnebí? Středomořské veselí v nich budilo úžas a pohoršení. Ne že by neměli smysl pro určitou poesii, ale byla to spíše poesie církevní a žalmy než poesie Spensera nebo Shakespeara. Svým dětem dávali jména patriarchů a hebrejských válečníků, říkali si mezi sebou „bratře“ a „sestro“ a věřili, že jsou nový lid Boží, povolaný k vyhlazení Amalechitů u dvora. Ustavičná četba bible vedla k tomu, že žili v jakémsi kolektivismu, pochmurném, ale často vznešeném. Zatracovali divadlo, děsili se hříchu, hlavně smilstva, strojili se prostě, dobrovolně se oblékali do šatů, které již dávno vyšly z módy, a nosili krátké vlasy, aby dali jasně najevo své opovržení vůči načesaným dvořanům s jejich nakadeřenými parukami. Zkrátka byli smutní, počestní, nesnesitelní a silní.

IX.

Na počátku Jakubovy vlády byli puritáni příslušníky národní církve a doufali, že jí pozvolna vnutí své přísné zásady. K prozkoumání jejich petice byla svolána do Hampton Courtu porada, které předsedal král. Jakubovi I. se theologická rozprava líbila, ale jenom do okamžiku, kdy byla vyřčena slova „presbyterián“ a „synod“. Ta slůvka v něm vyvolala chmurné vzpomínky. „Pokud chcete presbyteriánskou církev,“ řekl, „pak se tato církev bude snášet s monarchií jako Bůh s ďáblem… Jack, Will a Tom budou moci kritizovat mé jednání. Jack řekne: ‘To se musí udělat tak!’. Will na to odpoví: ‘Ne, to se musí udělat takhle!’„ Chopil se na znamení konce zasedání svého klobouku a ještě se rozkřikl: „Všichni vědí, jak zacházeli s tou ubohou ženou, mou matkou, i se mnou samým v době mé nezletilosti… Takže činím závěr: žádní biskupové žádný král… Jestli je to vše, co může vaše strana říci, pak ji donutím, aby se podrobila, nebo ji vyženu ze země!“ Touto svojí řečí změnil náboženský spor ve spor politický. Puritáni se v bibli dočetli, že církev musí být bojovná a že povinností každého člověka, který zná pravdu, je také pravdu prosazovat. Snažili se, protože je k tomu donutil, prosadit tuto pravdu i proti samému králi. V roce 1604 musel vyloučit z církve tři sta puritánských pastorů, kteří odmítali dodržovat anglikánský rituál.

X.

Od tohoto okamžiku je nutné rozlišovat mezi anglickým duchovenstvem tři strany: stranu Vysoké církve, která je nejméně vzdálena římsko-katolické církvi a která přijímá rituál zavedený tudorovskými králi, stranu presbyteriánskou, nekonformistickou, která zůstává v anglikánské církvi, ale chce 253

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

ji reformovat, a konečně „kongregacionalistickou“ nebo také nezávislou stranu, která zavrhuje jak anglikánský episkopát, tak presbyteriánský synod. Nezávislí (independenti) odmítali uznat jakoukoli státní církev, a to bez ohledu na to, zda jde o typ anglický nebo skotský. Církev pro ně byla společenstvím křesťanů, které spojuje jejich vlastní vůle. Někteří z nich šli ve své úctě k osobní svobodě tak daleko, že odstranili křest dětí a křtili teprve dospělé, kteří již byli s to věřit; to byli baptisté.

XI.

Zde je nutno pochopit, že nezávislí protestanti, pokud by zůstali v Anglii, neměli žádnou naději, že by tu mohli v pokoji vyznávat a praktikovat svou víru. Mnoho se jich rozhodlo pro vystěhování a v roce 1608 odešli do Holandska, ale nejpřísnější z nich byli i tam okolním kacířstvím znepokojováni. V roce 1620 se někteří z nich z Holandska vrátili, ale jenom proto, aby se ihned nalodili v Southamptonu na loď Mayflower, která je měla dopravit do Ameriky. Počet prvních poutníků byl přesně sto dva. Chtěli se usadit na severní hranici území, které náleželo Virginské společnosti, ale vítr a mořský proud způsobily, že přistáli severněji, v oblasti, která se dnes jmenuje Nová Anglie. Během příštích let, která byla puritánům v Anglii jenom velmi málo příznivá, se k nim připojily další tisíce nových vystěhovalců; tito lidé, kteří dali před „kacířstvím“ přednost dobrovolnému vyhnanství, zavedli, jak se dalo samozřejmě očekávat, theokracii.

254

André Maurois - Dějiny Anglie

II.

I.

PRVNÍ KRÁLOVY SPORY S PARLAMENTEM

Dvůr Jakuba I. a jeho parlament neměly vůbec žádné společné znaky. Lehkovážným, rozpustilým a zhýralým dvorem hýbaly skandály, z nichž cizoložství bylo ještě tím nejmenším. Král, slabý a měkký člověk, se nemohl obejít bez milců, které si vybíral spíše pro půvab jejich tváře než pro jejich vlastnosti dobrých státníků. Nejvážnější státní záležitosti s nimi neprojednával za stolem královské rady, ale na konci nějaké večeře nebo na nějakém honu. Na počátku své vlády si moudře vedle sebe ponechal Roberta Cecila, ze kterého udělal hraběte ze Salisbury, a několik dalších nejlepších rádců své předchůdkyně Alžběty, ale pomalu přecházela moc na jeho milce Roberta Carra, ze kterého se stal vévoda ze Somersetu, a pak na George Villierse, dvaadvacetiletého půvabného, chudého, urozeného mladíka, kterého si cynicky vyhlédl canterburský arcibiskup a jeho spojenci, aby vyhodil ze sedla Somerseta. Villiers ihned padl Jakubovi do oka. Dvorní číšník, komoří, rytíř podvazkového řádu, baron, vikomt, markýz, lord velkoadmirál, strážce Pěti přístavů, vévoda z Buckinghamu, oblíbený ministr Jakuba I. a později jeho syna Karla I. „Nikdy,“ říká Clarendon, „nikdo neviděl nějakého člověka udělat rychlejší a závratnější kariéru jenom pro hezkou tvář a dostat se tak k nejvyšším státním hodnostem.“ Korespondence mezi Buckinghamem a Jakubem svědčí o překvapivé důvěrnosti, s níž si dovoloval poddaný jednat se svým panovníkem. Lze si představit hrůzu, kterou musel vyvolat tento rozmarný a prohnilý dvůr u vážných šlechticů, kteří stejně jako za časů Alžběty zastupovali v parlamentu anglické yeomany a měšťany. Tito poslanci z venkovských krajů nebyli zkaženi londýnským životem. Byli to - jak říká Trevelyan - dědicové mnoha pokolení „venkovského zdravého života, kteří nasáli alžbětinskou kulturu a byli prodchnuti puritánským náboženstvím“. Na ně neměl dvůr žádný vliv. Nebažili po nějakém postavení, věděli, že král má jako ozbrojenou moc jenom „cvičené tlupy“ neboli milici v jednotlivých hrabstvích, jejichž příslušníci však mysleli stejně jako parlament. Nepřístupni jak přízni, tak strachu, hrdě využívali svou výsadu tepat královskou správu, a na konci zasedání, kde řekli svobodně a upřímně, co si myslí o 255

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

vévodovi nebo o samém králi, vraceli se pěšky z Westminsteru do City, protože se cítili proti nenávisti královského dvora chráněni tichou, ale účinnou účastí londýnských měšťanů a tovaryšů.

II.

A tomuto parlamentu, který si byl natolik vědom svých povinností a své síly, chtěl Jakub I. prostoduše vnucovat své ideje o božím právu a dědičnosti králů. To byla teorie, kterou Anglie neznala, protože v Anglii, když si to žádalo blaho země, zvítězila pokaždé volba rady a později parlamentu nad dědičností. Logický duch Jakuba I. chtěl vytvořit z monarchie souvislou soustavu, to však byl v zemi, požehnané právě nesoustavností, ten nejjistější prostředek, jak udělat z monarchie něco veskrze nepopulárního. Pokud se mělo věřit královskému theologovi, byl pomazaný a korunovaný král posvátnou osobou a navíc Bůh vyvolil a požehnal předem i všechny budoucí krále, proto měl parlament jen přijímat božské rozkazy a příkazy. Král odpovídal Bohu a nikoli poddaným. Král nepodléhal zákonu, protože on sám je zákon. „Rex est Lex.“ Toto učení, se kterým se kdysi Jakub úspěšně postavil proti nárokům skotské církve, Dolní sněmovnu urazilo.

III.

Dolní sněmovna postavila proti královu abstraktnímu systému platný anglický obyčej. Zatím nežádala dohled nad jednáním výkonné moci. S výjimkou zrady neodpovídali ministři parlamentu, jejich administrativní postup na něm nezávisel. Ale hlavní zásady, jimiž se lidu vládne, to jest zákony, měla vyhlašovat „koruna jenom v parlamentu“ a tyto zákony platily i pro krále, jeho ministry a jeho radu. Z hlediska teoretického práva bylo možné hájit obě these monarchii absolutní i monarchii omezenou. Parlament i koruna byly zplnomocněnými představiteli svrchovanosti lidu a za Tudorovců vyjádřil panovník lidové cítění mnohdy lépe než Dolní sněmovna. Prakticky však bylo třeba spor řešit a vyřešit. Politický režim je životaschopný jenom potud, pokud při veškerém zachování možnosti vyjádření pro všechny skutečné síly země dává posvěcení svrchované moci ve státě, která má v okamžiku rozhodnutí poslední slovo. „Svrchovanost,“ prohlásí později Hobbes, „je nedělitelná.“

IV.

Každá vláda respektuje svobodu občanů natolik, nakolik potřebuje jejich souhlas k zajištění vlastních příjmů. Francouzský král se stal absolutním panovníkem, protože mohl zavést mimořádnou daň jako trvalou. 256

André Maurois - Dějiny Anglie

Alžběta byla mocnější proto, že byla hospodárná a že získala mimořádné důchody zásluhou Drakeových výprav a loupení španělských pokladů. Jakub I., který si vydržoval až příliš skvělý dvůr a který zahrnoval své milce bohatými dary, byl pouze marnotratným panovníkem, a marnotratný panovník je vždycky zranitelný. „Každý král,“ říká jeden současník, „vyhazuje v den korunovace peníze oknem, ale tento vladař je první, který je vyhazuje denně.“ Jeho vysloveně ženská záliba ve špercích ho mnohdy stojí až třicet sedm tisíc liber ročně, zatímco na armádu vynakládá jenom dvacet sedm tisíc liber. V roce 1614 potřebuje na vedení královského domu sto padesát pět tisíc liber; Alžběta se v roce 1601 spokojila s dvaceti sedmi tisíci. I kdyby však byl šetrnější, vzestup cen sám o sobě by stačil k tomu, aby se dostal do nesnází (večeře ve „hvězdné komoře“ stojí královskou pokladnu pro stejný počet stolovníků v roce 1500 dvě libry, ale již dvacet liber v roce 1600). Jakub I., který se vyhýbá každé válce, vydává šest set tisíc liber ročně, ale jeho celkový důchod dosahuje sotva čtyř set tisíc liber, z nichž sto padesát tisíc liber představuje Tunnage and Poundage (pevné poplatky z vlny a kůže), které parlament obvykle králi odhlasoval na náklady spojené s provozem jeho domácnosti. Jak tento důchod doplnit? Král si pomáhá, jak to jde. Žádá o dobrovolné dary, nutí vlastníky, kteří se zdráhají přijmout rytířský titul pro závazky, které s tím jsou spojeny, aby za své osvobození od něho zaplatili vysoké částky, prodává pastviny, prodává státní louky a lesy. Nakonec navrhuje parlamentu the Great Compact, Velkou smlouvu, kterou by se král za povolení doživotního důchodu ve výši dvě stě tisíc liber ročně vzdal všech svých starých feudálních práv. Parlament takovou dohodu odmítá a král ho rozpouští. Celých deset let, od roku 1611 do roku 1621 s výjimkou několika týdnů v roce 1614, nebyl parlament svolán. Obejde se koruna bez něho? Vyřešení problému svrchovanosti závisí právě na odpovědi na tuto otázku.

V.

Panovník bez peněz musí žít v míru. To také bylo největší přání mírumilovného Jakuba I. V roce 1604 uzavřel mír se Španělskem, nijak slavný, ale také ne potupný. Španělsko přiznalo Anglii plnou svobodu plavby v evropských mořích, Angličané se nezřekli svobody v oceánu. Nic nebylo rozhodnuto, nic nebylo dojednáno. Když v roce 1612 zemřel Cecil, zmizela zároveň s ním z královských rad i alžbětinská rozvaha. Zdálo se, že již nikdo není s to pochopit, že je možné sledovat politiku střední cesty, která by nebyla ani výzvou Španělsku, ani podřízením se Španělsku. Po několik let nabývala zdánlivě vrchu protišpanělská strana. A tak se šlo do Toweru pro sira Waltera 257

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Raleigha, jednoho z veteránů alžbětinských válek, kterého tam Jakub nechal pro nějaké vymyšlené spiknutí uvěznit. Raleigh, který si vždycky přál získat pro svou zemi nějaké zámořské panství, se po třinácti letech vězení dostal přímo z vězeňské kobky na kapitánský můstek velitelské lodi a na králův rozkaz vyplul do Guayany, odkud měl stejně jako kdysi Drake přivézt bájné poklady. Ale špatně vybavený a špatně podporovaný Raleigh byl Španěly poražen a „po onom zdravém doušku mořského vzduchu mezi vězeňskou kobkou a smrtí“ mu jeho král, aby upokojil Španěly, nechal setnout hlavu. Georgi Villiersovi, vévodovi z Buckinghamu, který vystřídal v královské přízni Somerseta, zase učaroval vyslanec z Escorialu. Princ Jindřich zemřel a nový následník trůnu Karel byl alespoň navenek daleko méně horlivý protestant.

VI.

Náboženské boje na pevnině probudily v tehdejších anglických puritánech prudké vášně, které události v cizině probouzejí v zemi vždy, když se některé strany domnívají, že jsou obrazem jejich vlastních vnitřních bojů. Ve střední Evropě začala v roce 1618 velká válka, později se jí říkalo „třicetiletá“. Touto válkou se rakouský královský rod, podporovaný Španělskem, pokusil obnovit jednotu říše a hegemonii římské církve. Utiskovaní husitští Češi se přidali k mladému falckému kurfiřtovi Bedřichovi, který se oženil s půvabnou dcerou Jakuba I., princeznou Alžbětou. Kurfiřt, kterého napadla v jeho dvou říších katolická knížata, se obrátil o pomoc ke svému tchánovi. Anglické veřejné mínění ho podporovalo a žádalo, aby král poslal do Falce vojsko. Zaplést Anglii do války v nějakých Čechách, v zemi, která byla pro Angličany čímsi neznámým, vzdáleným, orientálním, to by se i puritáni hodně rozpakovali. Byli ovšem ochotni hájit Rýn. To by však vyžadovalo zabránit Španělům, aby se vylodili v Nizozemí, a tedy mít loďstvo přinejmenším stejně silné, jako bylo kdysi loďstvo Drakeovo. Jakub I. se však nikdy moc nestaral o sílu své země. Neměl parlament, neměl peníze, a tedy neměl ani loďstvo. Příliš trpná láska k míru ho volky nevolky přivedla k tomu, aby i on sehrál roli méně mírumilovných knížat. K přípravě války proti Španělsku nebo spíše k vyvolání dojmu, že takovou válku připravuje, musel Jakub I. konečně v roce 1621 svolat parlament.

VII. 258

Mezi parlamentem, který věděl, že jeho svolání je východiskem z nouze, a králem, který nevěřil v práva parlamentu, muselo dojít ke

André Maurois - Dějiny Anglie

konfliktu. Parlament podmínil svůj souhlas s daněmi nápravou všech křivd. Různých zlořádů bylo plno, prodávaly se monopoly, úřady a podpláceli se soudci. Obětním beránkem se stal kancléř Bacon, člověk velikého ducha a slabé povahy; přiznal se, že bral úplatky, byl odsouzen ke ztrátě všech statků a zbaven svého výsostného postavení. To byl první impeachment velkého státníka od roku 1459 a také jasné znamení nezávislosti Dolní sněmovny. Poslanci chtěli rovněž zasahovat do zahraniční politiky. Silně protestantská sněmovna si přála pro svoje náboženské zanícení válku se Španělskem a válečnou výpravu do Falce. Král však chtěl Španělsku jenom pohrozit, zděsil by se, kdyby měl přejít od hrozby k činu. Vymyslel se svým milcem Buckinghamem plán nového španělského sňatku, tentokrát měl být ženichem jeho syn Karel, a doufal, že jedním z článků svatební smlouvy bude navrácení Falce jeho zeti. Když dal parlament najevo zděšení z takové kompromisní politiky, dal mu král na vědomí, že vysoké státní záležitosti nespadají do jeho pravomoci. Parlament na to okamžitě odpověděl, „že svobody, práva a výsady parlamentu jsou staré, nepopiratelné dědictví anglických poddaných a že obtížné a naléhavé záležitosti, které se týkají krále, státu, obrany království a anglikánské církve, jsou vhodné náměty k jeho rozpravám“. Tyto nároky krále natolik urazily, že vytrhl tuto stránku z textu usnesení a okamžitě ji roztrhal. Pak rozehnal parlament a sedm jeho členů, mezi nimi i Johna Pyma, jednoho z parlamentních autorů roztrhané stránky a také jednoho z nejvlivnějších členů sněmovny, nechal svými strážemi zatknout. Brzy nato poslal Karla a Buckinghama do Španělska (v únoru 1621), aby se pokusili získat infantku.

VIII.

Snad ani neexistuje překvapivější četba než společné dopisy Karla a Buckinghama, posílané Jakubovi I. během jejich cesty do Španělska. Lze tu jasně pozorovat osobní a dětinskou povahu každé politiky založené na oblíbencích a milcích. Oba romantičtí mládenci cestovali v přestrojení. Psali králi: „Dear Dad and Gossip…“36 A podepisovali se: „Your baby and your dog“.37 Tím děťátkem byl Karel a tím psem Buckingham. Jakub I. si dopisoval s papežem, kterému sliboval, že bude s anglickými katolíky, pokud svatá stolice povolí španělský sňatek bez příliš přísných náboženských podmínek, jednat v budoucnu velmi mírně. Chvályhodný slib, jenže nebylo v jeho moci, aby ho dodržel. Papež ve své odpovědi žádal, aby děti, které se z manželství narodí, měly katolické kojné. Anglické poselstvo zatím uvádělo svou

36 37

Drahý tati a kmotříčku - pozn. překl. Vaše děťátko a Váš pes. - pozn. překl.

259

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

pýchou a chováním Španěly v zoufalství. Sir Edmund Vemey, který prince do Španělska doprovázel, nafackoval jednomu španělskému páterovi, a španělský král stroze požádal Buckinghama, aby celou svou protestantskou družinu poslal okamžitě zpět do Anglie. Vyjednávání, vedené takovým způsobem, nemohlo skončit jinak než špatně. Jakub trpěl odloučením od svého milce a „smutným životem vdovy“. V říjnu 1621 si povolal „své děťátko a svého psa“ zpátky. Obyvatelé Londýna byli roztržkou mezi Anglií a Španělskem a tím, že se jejich princ vrací zpět „ještě jako svobodný mládenec a protestant“, tak nadšeni, že připravili Karlovi a jeho rádci slavné uvítání. Jejich skvělé přijetí strhlo Buckinghama s jeho těkavým a marnivým duchem do protišpanělského tábora. A tak se ten všemi nenáviděný milec stal pro válku, kterou si všichni Angličané opravdu z duše přáli, jejich lidovým vůdcem. I parlament prohlásil, že „žádný muž se nikdy tolik nezasloužil o krále a zemi“. Jakub musel přes svoji mírumilovnost povolit. Od tohoto okamžiku až do Jakubovy smrti (1625) a také za prvních let Karlovy vlády má Buckingham ve svých rukou moc skutečného krále, nemá však jeho prozíravost.

260

André Maurois - Dějiny Anglie

III.

I.

BUCKINGHAM A KAREL I.

Při pozorném pohledu na smutný a krásný obličej Karla I. z podobizen van Dycka se už tolik nedivíme neštěstím, která tohoto krále provázela. V jeho rysech je ušlechtilost, počestnost a plachost, ale také cosi jako pochmurná umíněnost. Král Karel byl cudný a zbožný muž. Červenal se, když slyšel nějaký neslušný rozhovor, a upadal do mlčenlivosti, když se mu nelíbilo nějaké chování. Protože neměl žádnou představivost, nikdy nepředvídal reakce svých poddaných. Když byly jejich reakce nepřátelské, byl překvapen, a takové překvapení u něho vyvolávalo zaslepenou prudkost jako u všech nesmělých bázlivců. Měl upřímnou snahu jednat správně, ale i vlastní pevnou soustavu idejí, kterou žádná diskuse ani zkušenost nebyly s to jakkoli změnit. „I v okamžiku smrti opakoval své celoživotní pravdy.“ Jeho velkým neštěstím byla skutečnost, že na počátku vlády ho veřejné mínění spojilo s Buckinghamem, jehož marnivost a lehkomyslnost dráždila nejlepší Angličany, kteří tyto vlastnosti přirovnávali k nezdravým mlhám, zvedajícím se nad zemí a zakrývajícím východ i západ slunce. Přes rozdílnost povah, nebo možná právě pro ni, Karel dětinsky miloval tohoto rozmařilce (který jakoby vypadl z obrazů Jana Steena), se kterým prožil mládí a který do jeho života vnášel živost a fantazii, jichž on sám nebyl schopen.

II.

Právě Buckingham navrhl a také pro krále vyjednal po nezdařeném španělském sňatku sňatek nový, tentokrát francouzský, s Jindřiškou Marií, nejmladší dcerou Jindřicha IV. Přivést do země, která se ještě nevzpamatovala ze „spiknutí střelného prachu“, katolickou královnu, doprovázenou cizím dvorem, to byl veliký omyl. „Francouzská královna, jak bylo pozorováno, nepřinesla Anglii nikdy žádné veliké štěstí,“ psali protestanti. Karel samozřejmě neopomněl prohlásit, že budoucí královna bude náboženské svobody užívat jenom pro sebe a své služebníky a že na postavení „odpíračů“ se nic nezmění. Tajným článkem ve svatební smlouvě se však zavázal, že bude katolíky chránit. Začátky tohoto manželského soužití byly nešťastné. Malá patnáctiletá královna zaujala vůči Angličanům stejný postoj jako její družina. Chodila se modlit k tyburnským šibenicím za katolické mučedníky. Karel napsal Buckinghamoví, že je nanejvýš nutné odstranit ty „monsieurs“, aby se jeho 261

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

manželka vymanila z jejich nebezpečného vlivu; brzy pak nařídil, aby byli posláni zpět do rodné země, a to pokud možno po dobrém, ale v případě nutnosti i po zlém. Po překonání této krize bylo královské domácnosti souzeno stát se jedním z nejněžnějších a nejpevnějších manželství celých anglických dějin. Ty nešťastné začátky však byly příčinou vzájemného odcizení anglického a francouzského královského dvora. Pro Buckinghama, který si chtěl zajistit spojenectví Francie proti Španělsku, bylo takové odcizení nebezpečné.

III.

Zahraniční politika lorda Buckinghama, který nebyl ani diplomat, ani voják, byla stejně nedůsledná jako nerozvážná. V okamžiku roztržky se Španělskem si po určitou dobu hrál na horlivého zastánce protestantských národů a tomuto jeho postoji Londýn bouřlivě tleskal. Ke splnění takové úlohy v Evropě by však potřeboval silnou armádu. Anglie ale byla malou zemí a nechtěla se stát válečnickým národem. Buckinghamovy výpravy do Holandska a Cádizu skončily po každé pro nedostatečnou přípravu úplnou pohromou. Politika spojenectví s katolickou Francii by byla možná, protože nenávist rakouského domu mohla Richelieua vést k tomu, aby hledal spojence i v táboře reformovaných. Ale slíbit Richelieuovi pomoc anglických protestantských námořníků proti hugenotským vzbouřencům v La Rochelle, jak se to odvážil udělat Buckingham, to bylo šílenství. Když konečně pochopil, že se mu nepodaří navázat těsné spojenectví mezi Karlem I. a Ludvíkem XIII., pomstil se francouzskému králi, který neměl naprosto žádnou vinu na anglických potížích, tím, že se začal veřejně dvořit jeho ženě, Anně Rakouské. Když se pak přesvědčil o nepřátelství obou západních velmocí, Španělska a Francie, a chyběly mu pro takový zápas peníze, pochopil, že mu nezbývá než obrátit se na parlament.

IV.

Parlamenty Karla I. jsou nezávislejší než parlamenty jeho předchůdců. Muži, kteří je tvoří, jsou vzdělaní a pobožní squirové, znají Common Law (obecný zákon) a ctí jej. Mezi jinými tu zasedá sir Edward Coke, velký znalec práva, bývalý soudce, člověk hrozné povahy, který však dovedl už proti Jakubovi úspěšně prosazovat zásadu nadřazenosti zákona nad králem. Tito členové parlamentu důsledně dodržují tradiční formy, uctivě se klanějí před panovníkem, ale očekávají, že v poslední instanci zvítězí vůle parlamentu. V jejich myslích se začíná rýsovat nová teorie, a to teorie o ministerské odpovědnosti. Král nemůže být původcem zla, a pokud se mýlí, je jediným 262

André Maurois - Dějiny Anglie

viníkem ministr, který mu to měl vysvětlit; tento ministr, i kdyby král celou záležitost schválil, zasluhuje impeachment, trest kdysi určený zrádcům. Tuto zásadu zastává ve dnech Buckinghamova šíleného útoku na La Rochelle sir John Eliot, jeden z největších duchů tehdejšího parlamentu. „My Lords,“ prohlásil při obžalobě ministra jménem Dolní sněmovny ve Sněmovně lordů, „říkám vám, že i kdyby Jeho Veličenstvo s tímto útokem souhlasilo nebo jej dokonce přímo nařídilo, ale tomu nemohu věřit, vévodu to nijak neospravedlňuje a není to pro něj ani v nejmenším polehčující okolností, protože jeho svatou povinností bylo postavit se proti prosbami a přímluvami u Jeho Veličenstva a upozornit je na nebezpečí a nepříjemné důsledky, které mohou vzejít z takového záměru.“ Karel I., který obdivoval francouzský a španělský dvůr a věřil jako jeho otec na božské právo, tyto zásady neuznával a dovolával se své odpovědnosti svrchovaného panovníka: „Nedovolím sněmovně, aby jednala o mých služebnících a nejméně ze všech o tom, který je mi tak blízký!“ Ale jak dosáhnout, aby ho poslechli? Když poslal Eliota do vězení, vynutil si parlament svou vahou jeho propuštění. Mohl by snad král vládnout bez parlamentu jenom s pomocí dobrovolných darů a vynucených půjček? Takové prostředky přinášely v době stoupajících výdajů jenom hubené příjmy. Po pokořujících porážkách ve válce proti Francii, jmenovitě na ostrově Ré, musel král znovu svolat poslance Dolní sněmovny.

V.

Parlament z roku 1628, zvolený v atmosféře všeobecného hněvu, měl v úmyslu králi důrazně připomenout úctu k zákonům království. Sestavil Petition of Right (Petice za právo), jejímž autorem byl z velké části sir Edward Coke a která byla druhým, jasnějším potvrzením toho, zač byly pokládány zásady Velké listiny svobod. Originalita této petice je v jejím pokusu stanovit přesně vymezené hranice mezi královskou mocí a mocí zákona. Král dlouho váhal. Myšlenky obsažené v této listině ho děsily, ale předložili mu ji společně s Dolní sněmovnou i lordi. Nakonec odpověděl v souladu s přáním parlamentu: „Budiž dáno takové právo, jaké je žádáno!“ a petice se stala jedním ze základních zákonů království. Její zásady velmi silně omezovaly královské výsady. Král podle ní zejména nesměl (ne-li podle práva, tedy fakticky) vydržovat si silnou armádu, protože petice mu odmítala prostředky na její ubytování a tedy i udržování kázně.

VI.

Pokud však tento parlament měl pravdu v otázce úcty k zákonům, pak v zahraniční politice mu chyběla jakákoli soudnost. Chtěl na králi, aby podporoval protestanty ve Falci, ale odmítl mu mimořádné daně. Venkovští šlechtici a právníci, kteří tvořili sněmovnu, neznali Evropu a vůbec 263

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

nerozuměli otázkám vzestupu cen. Bez zkušeností v řešení těchto problémů se museli nevyhnutelně dostat do konfliktu s panovníkem. Přičítat vinu na roztržce jenom králi a jeho nepřístupnosti by tedy bylo nespravedlivé. Macaulay řekl o Karlu I., že tento král, poblázněný svým majestátem, se domníval, že je povinen své cti vystupovat jako tyran, i když se dovolával pomoci svobody. Když nahlédneme do dobových textů, vidíme, že Karel I. tehdy nezaujal postoj tyrana a že svoboda mu odmítla svou pomoc. Poté co král ustoupil v otázce Petice, měl právo doufat, že mu sněmovna přizná daň Tunnage and Poundage jako jeho předchůdcům. Nebylo z toho však nic. Smrt vévody Buckinghama, zavražděného poručíkem Feltonem v srpnu 1628, nepřinesla uvolnění. Král viděl z oken svého paláce, jak se londýnský dav raduje a pije na zdraví vraha. Vévoda musel být pohřben tajně ze strachu před možným zneuctěním jeho těla davem. Karel měl příliš důstojnosti, aby dal najevo své city, ale na tento projev nenávisti nikdy nezapomněl. Při nejbližším zasedání spor s parlamentem vypukl znova. Tentokrát však měl z větší míry náboženskou podobu.

VII.

Puritáni a ritualisté se nadále přeli o nadvládu v anglické církvi. Král přál představitelům tzv. Vysoké církve (High Church), kteří měli nejblíže k římským rituálům, protože ho ovlivňovala jeho žena a protože duchovenstvo Vysoké církve souhlasilo a dokonce žádalo, aby král zasahoval do církevních záležitostí. Ve všech hlavách vládl velký zmatek. Jeden kalvínský pastor postavil stůl určený k přijímání doprostřed kněžiště, po něm přišel zase nějaký sakramentalista a postavil ho na původní místo. Jeden odkládal komži, jiný ji nosil. Laud, londýnský biskup a později canterburský arcibiskup, si zvykl radit se o všech věcech s králem, se kterým se dokonce dohadoval, jaká pokání má ukládat hříšníkům. Sestavil pro krále seznam kněží a za jejich jména připojil písmeno O nebo P (ortodoxní nebo puritán) a od tohoto okamžiku dostávali vysoká církevní místa jenom kněží označení písmenem O. Většina lidí a parlament však byli kalvinisty. Laud a královský dvůr přijali učení holandského biskupa Arminia a věřili ve svobodnou vůli, Londýňané a parlament věřili v předurčení (predestinaci). Kalvínovi učedníci a Arminiovi ctitelé si na ulicích navzájem nadávali. Otázka svobodné vůle se spojovala se zájmy despotické vlády, píše Trevelyan, otázka predestinace s obranou výsad parlamentu. „Toho, kdo chce, aby mu vládly jen zákony, pokládají za puritána,“ prohlásil jeden poslanec, „ten, kdo odmítá dělat všechno, co se po něm chce, je také puritán.“ 264

André Maurois - Dějiny Anglie

Theologie, politika a daňový systém jsou k nerozpleteni propojeny. Pokud král neměl mít moc přikazovat svému lidu oltář na východní straně, komži a svátosti, bylo třeba mu odmítnout Tunnage and Poundage, protože bez nich cele závisel na puritánském parlamentu.

VIII.

To je původ podivných a slavných „tří usnesení“, která schválil parlament v roce 1629. Tato tři usnesení prohlašovala, že 1) kdokoli se pokusí v Anglii zavést papežství nebo arminiánství, bude pokládán za veřejného nepřítele, 2) kdokoli bude radit k vybírání daní, které neschválil parlament, bude veřejným nepřítelem, 3) každý obchodník nebo kdokoli, kdo zaplatí daně, neodhlasované parlamentem, bude zrádcem a veřejným nepřítelem. Speaker, vyděšený povahou těchto usnesení, oznámil, že dostal od krále rozkaz rozpustit zasedání dříve, než budou předložené návrhy odhlasovány. Dva členové parlamentu ho chytili každý za jednu paži a pevně ho drželi v jeho křesle. „Přisámbůh,“ řekli mu, „vy tady zůstanete sedět tak dlouho, jak se to bude líbit parlamentu!“ Další zamkl dveře a klíč si dal do kapsy. Když na ně zabušil jménem krále dveřník, nikdo mu neotevřel. Návrh zákona byl přijat. Skutečná revoluční scéna! Král odpověděl rovněž revolučním činem. Bez ohledu na Petition of Right nechal po zasedání zavřít devět členů Dolní sněmovny. Nejproslulejší z nich, Eliot, zemřel v Toweru o tři roky později. Jako všichni mučedníci, i tento veliký člen parlamentu udělal z puritánské věci věc svatou. Karel se rozhodl od nynějška vládnout bez parlamentu. Copak to tudorovští králové dlouho nedělali taky? Zůstala však věčná otázka: „Bude si král moci opatřit peníze?“ Na kladné odpovědi závisí konec konců stabilita každé vlády.

265

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

III.

I.

KRÁL BEZ PARLAMENTU

Karel I. je tedy ve Whitehallu sám se svou mladou francouzskou královnou, kterou nyní ten plachý člověk miluje vášnivou a něžnou láskou a která nad ním získává mnohem větší vliv než v době, kdy žil Buckingham. O koho se král při své vládě opře, když se zbavil styku s veřejným míněním, který mu mohla zajistit každoroční zasedání parlamentu? Našel dva muže, kteří s ním sdílejí jeho smysl pro autoritu a kteří stejně jako on věří, že rozhodné využívání královských výsad může vést k obecnému štěstí; jedním z nich je Laud, který jako arcibiskup vede od roku 1633 církevní záležitosti a později se ujímá také záležitostí finančních, a druhým je bývalý člen nebezpečného parlamentu z roku 1628 Thomas Wentworth, kterého král udělá v roce 1640 hrabětem ze Straffordu.

II.

Žádný člověk nebyl tak pomlouván jako Strafford. Protože býval přítelem parlamentních buřičů - Pyma, Johna Eliota, Hampdena -, považovali tito muži jeho připojení ke královské věci za zradu. „Nenechám vás na pokoji, dokud vám bude sedět hlava na ramenou!“ řekl mu Pym. Krutá věta, ale jak prorocká při pomyšlení na to, co následovalo. V čem však byla ta zrada? Wentworth přece od počátku své politické kariéry svými skutky jenom potvrzoval svoje názory. „Mým pravidlem,“ prohlásil, „bude nebojovat proti královským výsadám mimo půdu parlamentu.“ Pro něho byly lidová důvěra a královská autorita dva nezbytné prvky každé zdravé politiky; král byl podle něho svorníkem klenby, kterého se nelze dotknout, aniž by se otřásla celá stavba. Karel okamžitě postřehl propast, která dělila tohoto muže se smyslem pro vládu od řemeslných opozičníků. „Wentworth,“ poznamenal, „je čestný gentleman.“ Když ho získal do svých služeb, pověřoval ho těmi nejobtížnějšími úkoly - udělal z něho předsedu Rady Severu a pak mu svěřil pacifikaci Irska. Kdyby ho ihned zaměstnal v Anglii, je možné, že by Strafford vytvořil stálou armádu, bez níž nebylo možné uhájit královské výsady, a že by se osudy Anglie více podobaly osudům Francie Ludvíka XIV. Karel sice vyznával Straffordovy zásady, ale 266

André Maurois - Dějiny Anglie

neměl jeho sílu charakteru ani jeho organizačního ducha. Když se konečně rozhodl postavit ho na první místo, pro oba již byla jejich věc ztracená.

III.

Laud - stejně jako Strafford - byl tvrdý, ale upřímný muž. Tento autoritativní arcibiskup, tak málo vhodný, aby vládl Angličanům, si myslel, že v církvi je pevnost doktríny lepší než svoboda názorů. Přál si za každou cenu dosáhnout dokonalé jednoty víry a náboženských obřadů. „Kdyby mohl přinutit, pak by zavrhl jakékoli přesvědčování.“ Celý život se držel této linie tvrdého jednání. Již v Oxfordu rozhořčil kalvínské theology, když prohlásil, že presbyteriáni jsou stejně nebezpeční jako papeženci. Protože si klekal před oltářem, protože se klaněl, když bylo během mše vysloveno jméno Ježíš, nabídl mu papež, kterého takové neklamné znaky povzbudily, kardinálský klobouk. „Ne,“ odpověděl Laud, „pokud bude Řím tím, čím je, děkuji!“ Jako žák Aristotelův si myslel, že zvyk je druhá přirozenost a že jednota obřadů, jakmile se stane zvykem, povede nutně i k jednotě víry. Ze všech sil usiloval o prosazení obého. Protože nebyl krutý, nikoho neupaloval ani nemučil, ale vykonával v církvi administrativní tyranii.

IV.

Laud s podporou církevních soudů a hlavně s podporou vysoké soudní komise očišťoval university a duchovenstvo. Bděl nad příliš protestantskými kázáními a nechal je krátit. Nespokojeným obcím zakazoval zvát „lektory“, kteří jim nahrazovali anglikánské hlásání slova božího. Zavíral soukromé kaple puritánů a zakazoval jejich zbožná shromáždění. Jakub I. vydal v roce 1618 Book of Sports (Knihu o sportech), v níž povzbuzoval své poddané, aby se bez ohledu na puritánský den Páně věnovali i v neděli hrám a zábavě. Na podporu této zásady uváděl výborné důvody - příliš velká přísnost může vést k tomu, že se duše vzdálí náboženství, sporty jsou prospěšné tělesnému zdraví a připravují muže pro válku. Takové prohlášení puritány zděsilo a odmítli je přečíst ve svých kostelích. Jakub I. na ně nenaléhal, ale Laud si předsevzal, že je k tomu donutí. Skuteční protestanti pozorovali se zármutkem, že katolíci se díky královninu vlivu těší toleranci, zatímco oni jsou pronásledováni. Na pevnině války pomalu končily vítězstvím katolických mocností. V té době se mnoho zoufalých protestantů rozhodlo odejít ze země a žít v Americe, daleko od Lauda, daleko od Říma. Více než dvacet tisíc protestantů se připojilo k poutníkům z Mayflower a vytvořilo tak základ Nové Anglie, kde zavedli ty nejtypičtější anglické instituce tehdejší doby. Nebýt Laudovy přísnosti, civilizace Severní Ameriky by asi nebyla civilizací anglosaskou. Tento vzdálený důsledek 267

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

pronásledování nebylo však možné předvídat a v tisících anglických domácností, ve kterých si puritánské rodiny posilovaly víru četbou bible, byl pocit příkoří živý a strach každodenní.

V.

Jaké daně by mohl panovník vybírat, kdyby chtěl dodržet literu zákona? Tunnage and Poundage? Výnos těchto daní byl závislý na rozsahu obchodních styků, ale londýnští obchodníci se na protest proti svévolnému uvěznění sira Johna Eliota rozhodli šest měsíců neprodávat a nekupovat. Obchodníci, kteří odmítají obchodovat! To byla vážná výstraha, ale nikdo ji nepochopil. S pomocí právníků, kteří nalezli ve starých listinách archaická práva, vypsal král poplatky, které již dávno upadly do zapomnění: „dobrovolné“ dary, povinnost těch, kteří se již před stoletím usadili v královských lesích, aby si své pozemky od krále zakoupili, prodej titulů šlechtě, povinné rytířství, poplatek na udržování místní milice (coat and conduct money), dávka z drožek (hackney coaches - to však byla novinka), prodej monopolů dvořanům, což obohacovalo na úkor veřejnosti královskou pokladnu i koncesionáře. Král se rozhodl přikázat svým poddaným povinně používat určitý druh mýdla, které neodborně vyráběla jedna monopolní korporace. Tomu mýdlu, které rozežíralo prádlo i prsty pradlen, se lidově říkalo popish soap (papeženské mýdlo). Londýnské hospodyňky se domnívaly, že rány, které způsobilo, jsou symbolické a že toto mýdlo rozežírá také jejich duše.

VI.

Mezi královským párem, uzavřeným ve Whitehallu, uprostřed krásných holandských a italských obrazů, které si král nechal nakoupit na pevnině, obklopeným dvořany s dlouhými nakadeřenými vlasy, krajkovými límci, širokými plstěnými klobouky ozdobenými péry, a londýnskými obchodníky s jejich vážnými puritánskými manželkami v šedivých jednoduchých šatech a nakrátko ostříhanými učedníky se tyčila vysoká hradba předsudků, výčitek a mlčení. Nepřátelské veřejné mínění nenacházelo žádný ventil. Když nebyl parlament, nebyly ani veřejné rozpravy, rukopisy byly censurovány, kázání seškrtána Laudem, shromáždění zakázána. I přes nepopularitu těchto opatření nedošlo ještě dlouhou dobu k žádnému významnějšímu povstání. Pro tento národ, který vždy dbal zákona a po celém století tudorovské monarchie uvykl ctít panovníka jako posvátnou osobu, byla vzpoura proti králi stále ještě hrůzným činem. 268

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

Mezi daněmi, které vzkřísili královi lidé, byla i ship money (námořní daň). V Anglii se přímořská města od nepaměti zúčastňovala obrany pobřeží tím, že opatřovala lodě a jejich posádky. Karel I. rozšířil tuto povinnost na celou zemi a nežádal koráby, ale peníze na jejich stavbu. To nebyl tak docela nesmyslný požadavek. Bez ochrany silného loďstva byl anglický obchod již od dob vlády Jakuba I, vydán na milost a nemilost pirátům. Loupeživí Berbeři se odvažovali napadat lodě přímo v anglických vodách a chytali otroky přímo na irském pobřeží. Když Strafford odjel do Irska, aby se tam ujal velení, ukradl mu jakýsi pirát jeho osobní zavazadla. Karlův dopis adresovaný královskému městu Londýnu popisuje „loupeže Turků a dalších pirátů, kteří se nestydatě a násilně zmocňují lodí, statků a zboží našich poddaných“; král v něm od města Londýna žádá, aby mu opatřilo jednu válečnou loď o výtlaku devíti set tun, čtyři další po pěti stech tunách a konečně jednu o třech stech tunách a to „vše s dělostřelectvem, střelným prachem a posádkami“. Ale k přijetí nějaké daně v Anglii nestačilo, že je prospěšná, musela být také odhlasována parlamentem. Taková byla charta anglických svobod, taková byla zásada, kterou podporovali někteří občané, z nichž nejproslulejším byl John Hampden. Šerif jeho hrabství od něho požadoval v roce 1637 z jednoho jeho panství jednatřicet šilinků a šest pencí jako ship money a z druhého dvacet šilinků. John Hampden odmítl zaplatit, ne pro výši částky, byl totiž bohatý, ale prostě ze zásady. „Mohlo by snad dvacet šilinků přivést Hampdena na mizinu? Nikoli, ale i polovina žádané částky by z něho za daných podmínek udělala otroka.“ Nechal se vláčet po všech možných soudech; když ho konečně finanční soudní dvůr sedmi hlasy proti pěti odsoudil, zprostilo ho viny veřejné mínění. Angličané začali pomalu chápat, že i sama úcta k zákonu může vést velkého ducha ke vzpouře.

VIII.

I přes veškerou přísnost censury kolovaly v zemi pamflety namířené proti dvoru. William Prynne, puritánský pamfletista, si předsevzal reformovat mravy svého věku. Psal proti dlouhým vlasům královských dvořanů, které „se příčí zákonům Krista“. V roce 1632 uveřejnil pamflet proti divadlu. Ale měl smůlu, neboť královna a její dvorní dámy právě nacvičovaly nějakou pastýřskou hru. „Hvězdná komora“, která posoudila pamflet jako přímý útok na královnu, odsoudila Prynna k pěti tisícům liber pokuty a k uříznutí uší. Byl přivázán na pranýř a kat mu uřízl uši. Ani takový krutý trest ho neodradil, psal dál, tentokrát proti Laudovi. V roce 1637 byl společně s jedním duchovním a jedním doktorem znovu připoután na pranýř, usekli mu zbývající 269

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

pahýly uší a na tvář mu vypálili rozžhaveným železem dvě písmena: S. L. (Seditious Libeller - buřičský hanopisec). Londýnská veřejnost se na toto barbarské týrání tří poctivých gentlemanů dívala se spravedlivým hněvem a hrůzou. V okamžiku, kdy se jich katův pacholek dotkl, rozlehl se z davu zuřivý křik. Hněv anglického lidu rostl, a to bylo velmi vážné ve státě, kde jedinou silou panovníka je láska jeho lidu.

IX.

Jednou z největších pošetilostí byla snaha vnutit Skotům, kteří tak vášnivě bránili svůj presbyteriánský kirk, anglikánské modlitby a obřady. Karel, král anglický a skotský, toho o Skotsku věděl ještě méně než o Anglii. Kirk zůstával svou povahou presbyteriánský, přestože král Jakub, Karlův otec, dal Skotům biskupy. Když si to Laud uvědomil, byl tím pohoršen. „Skotská církev není reformovaná, ale deformovaná,“ řekl. Ale když biskupové zavedli na jeho příkaz ve Skotsku nové obřady, nenechali je věřící bohoslužby dokončit. Skotští šlechtici, měšťané i sedláci podepisovali - mnohdy za velmi romantických okolností, na hrobech a v kostelích - slavnostní úmluvu (Covenant) obsahující slib, že zůstanou navždy věrni své církvi. Karel se rozhodl, že zlomí tento náboženský spolek zbraněmi. Ale uchylovat se ke zbraním, když jich člověk nemá dostatek, je nesmírně nebezpečné. Jaké armádě mohl král svěřit svou věc? „Vycvičeným oddílům“ milice? Ty nebyly vycvičeny. Venkovským šlechticům? Ti toto tažení ani zdaleka neschvalovali. Když král postavil proti skvělé skotské armádě s dvaceti tisíci vojáky, z nichž mnozí sloužili v armádách protestantských knížat a jimž velel důstojník Gustava Adolfa, hrstku Angličanů, kterou se mu podařilo sehnat, vojska obou táborů se dohodla. Jestliže tato první „válka biskupů“ neskončila pohromou, pak jenom proto, že skotskou armádu zastavilo vyjednávání.

X.

Králi zůstala jediná naděje — Strafford. Strafford byl jediný silný muž vlády. V Irsku použil svého hesla: „Thorough“ (nesmlouvavě). Vytýkali mu tvrdost. Ale přinejmenším zkrotil zemi, shromáždil jakýsi přízračný parlament, dostal vojsko a peníze. Králi mohl dokonce poslat na jeho skotskou válku dvacet tisíc liber. Když se s ním pak Karel radil, doporučil mu silnou ruku. Bylo nutné svolat parlament, odhalit pikle Skotů s Richelieuem, získat peníze a vést válku „nesmlouvavě“. Strafford si na chvíli odskočil do Irska, shromáždil tam osm tisíc mužů a vrátil se sice nemocný, ale pevně rozhodnut. Parlament, 270

André Maurois - Dějiny Anglie

který Karel svolal poprvé po dvanácti letech (1640), však na někdejší záští nezapomněl. Dolní sněmovna byla daleka toho, aby schválila králi pomoc v nějaké válce, zato žádala „odčinění všech příkoří“. Pym připomněl všechny Karlovy chyby a zástupci parlamentu vyjednávali se Skoty. Po zasedání, které trvalo jenom osmnáct dní (duben - květen 1640), bylo nutné tento „krátký“ parlament rozpustit. Strafford se domníval, že Karel se dostal do takového postavení, z něhož se může zachránit - pokud ještě nějaká, byť i pochybná možnost záchrany existuje - jenom nemilosrdnou krutovládou, „oproštěnou od všech běžných pravidel vládnutí“. „Politujte mě,“ napsal jednomu důvěrnému příteli, „nikdy nebyl žádný muž pověřen řešit tak zoufale beznadějnou záležitost. Armáda má velké potřeby a není vůbec zásobována. Naše jízda nemá odvahu. Země je od Berwicku až k Yorku v rukou Skotů. Všude zděšení, všeobecné ochladnutí vůči králi… Jedním slovem musím proti tolika zlům bojovat sám bez jakékoli podpory. Kéž mě Bůh ve své dobrotě zbaví největšího neštěstí mého života.“

271

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IV.

I.

DLOUHÝ PARLAMENT

Bez peněz, bez věrných vojáků, poražen Skoty, kteří obsadili severní hrabství a žádali před jejich vyklizením nejen náboženskou svobodu (kterou jim nikdo tak jako tak nedokázal vzít), ale i válečnou náhradu, se Karel musel nakonec sklonit před vůlí svých nejrozhodnějších poddaných. Lordi ho vyzvali, aby svolal nový parlament. Petice s deseti tisíci podpisy, které sebral Pym, to žádala také. Král povolil. Ještě nikdy nevyvolaly volby na venkově takové živé vášně. Pym jako skutečný vůdce strany, což byla nová funkce, jezdil po venkově, ve městech pořádal schůze, tvořil místní výbory. Hampden, z něhož se stal jeden z nejvýznamnějších mužů království, podporoval Pyma svou velkou autoritou. Co chtěli ti mužové? Dosáhnout, aby byli zvoleni opravdoví puritáni, odhodlaní k boji proti absolutismu. Druhý parlament z roku 1640 již není parlamentem reformistickým, je to parlament revoluční. Toto revoluční shromáždění však není demagogické. Poslanci „dlouhého parlamentu“ jsou šlechtici a vlastníci, vážní, nábožní a vzdělaní, kteří se chtějí co nejrychleji vrátit na svá rodinná panství. Takoví lidé nemají sklon ke vzpouře a pomoci davu se dovolávají jenom s těžkým srdcem. Nejsou zaujati proti monarchii jako takové a jiné zřízení si vlastně ani nedovedou představit. S Karlem si však chtějí vyřídit staré účty, dva staré spory, jeden politický a druhý náboženský, které už od příchodu stuartovské dynastie otravují život Anglie.

II.

Pym a členové parlamentu se báli mnohem víc Strafforda než krále. Věděli, že souboj mezi nimi a jím bude soubojem na život a na smrt. Buď přivede k popravčímu špalku Pym Strafforda, nebo Strafford dá jednoho dne pověsit Pyma. Jedním z prvních činů nového parlamentu bylo, že Strafforda obvinil prostřednictvím impeachment před Sněmovnou lordů z velezrady. Strafford věděl již několik týdnů, že v okamžiku, kdy vstoupí do parlamentu, je ztracen. Řekl to Karlovi a ten mu odpověděl, že jako král Anglie ho může před každým nebezpečím chránit a že parlament mu nesmí zkřivit ani vlas na hlavě. 272

André Maurois - Dějiny Anglie

Strafford se tedy dostavil do Sněmovny lordů právě ve chvíli, kdy tam přicházel Pym v čele deputace Dolní sněmovny, aby žádal o jeho uvěznění. Stafford přišel s hrdě vztyčenou hlavou, musel však pokleknout u zábradlí, aby vyslechl obvinění, a odešel už jako vězeň. Skutečná spravedlnost by ho musela osvobodit. Tento impeachment neměl žádnou legální hodnotu. Jak je možné obvinit z velezrady, tedy zločinu proti králi, člověka, který byl právě nejvěrnějším královým služebníkem? Podle ústavních obyčejů však parlament neměl, pokud se chtěl zbavit ministra, kterého podporoval král, žádný jiný prostředek. Žalobci se pokusili Strafforda kompromitovat citováním jeho výroků v tajné radě: že prý se obíral myšlenkou podrobit Anglii pomocí irské armády. Přesto mohli předvést jenom jednoho, a to ještě značně pochybného svědka - sira Henry Vaneho. Pym a jeho přátelé plni vzteku pochopili, že takto ve Sněmovně lordů nedosáhnou většiny nutné ke Straffordovu odsouzení. Strafford, i když měl podlomené zdraví, se hájil velmi účinně svým krásným, úsečným, pro něho příznačným způsobem. Konec jeho obhajovací řeči dojal všechny, kdo ho poslouchali. „A nyní, mylordové, se ve vší pokoře a s klidem v duši jasně a svobodně podrobuji vašemu soudu, ať je vaším rozsudkem život nebo smrt. Te Deum Laudamus, Te Dominum confiteor!“38

III.

Znepokojení žalobci se utekli k jednoduššímu a hrubšímu způsobu, k Bill of Attainder39 který odhlasoval parlament a potvrdila koruna. Při tomto postupu ztrácel obžalovaný všechny záruky soudního dvora. Vezmeme-li v úvahu jenom důkazy ze zákona, pak nelze jednání Pyma a jeho přátel ničím ospravedlnit. Zavraždili Strafforda jakous takous soudní formou. Na jejich omluvu je třeba říci, že ani Strafford, kdyby žil a znovu získal svobodu, by neváhal zničit je „nesmlouvavě“. Pro Pyma a jeho přátele by asi bylo lepší přiznat upřímně, že začíná občanská válka, a neskrývat se pokrytecky za zákon. Lord Digby ve svém velikém projevu, který mu slouží ke cti, prohlásil, že nemůže s čistým svědomím bill schválit. „Bůh mě chraň,“ zvolal nakonec, „odsoudit člověka k smrti pouze podle zákona vyneseného a posteriori… Vím, mister speaker, že parlament má moc soudní a moc zákonodárnou. První stanoví to, co je podle zákona spravedlivé, a druhá to, co politicky slouží blahu obce. Ale tyto dvě moci nelze slučovat, my nemáme právo zastírat čin politicky prozíravý zbytečnou okázalostí spravedlnosti podle zákona.“ O síle tehdejších vášní svědčí, 38 39

Tebe, Bože, chválíme, v tebe, Pane, věříme! - pozn. překl. Zákon o ztrátě občanských práv bez soudního projednávání - pozn. red.

273

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

že tuto znamenitou řeč spálil kat a že krále požádali, aby lorda Digbyho v budoucnosti nepověřoval žádným čestným posláním, ani jinak nezaměstnával. Dolní sněmovna schválila Bill of Attainder dvěma sty čtyřmi hlasy proti padesáti pěti, a jména těch, kteří hlasovali proti a kteří měli podle zákona zůstat veřejnosti neznámí, byla vyvěšena v City jako jména „straffordovců a nepřátel země.“ Obchody City byly zavřené. Mistři a tovaryši šli do Westminsteru vyhrožovat straffordovcům. Pod nátlakem davu sami lordové odhlasovali trest smrti dvaceti šesti hlasy proti devatenácti.

IV.

Podepíše král Karel, který slíbil Straffordovi, že mu parlament nezkřiví ani jediný vlas na hlavě, přijatý zákon? Všeobecnou panikou zachvácení biskupové přišli Karlovi říci, že jako král musí mít dvě svědomí jedno veřejné a druhé soukromé. Zatím se kolem Whitehallu valily londýnské davy a počínaly si tak hrozivě, že se katoličtí dvořané o překot zpovídali a ti nejodvážnější důstojníci se chystali položit život při obraně schodišť a chodeb starého paláce. V neděli hluk ještě vzrostl. K deváté hodině král konečně podepsal. „Pokud můj lid neuspokojí nic jiného než smrt, musím zvolat: Fiat Justicia40!“ Strafford, kterého králova kapitulace překvapila, měl tolik ušlechtilosti, že mu napsal, že mu dává s radostí svůj život. Prý si však šeptal: „Nevěřte knížatům ani jejich synům, protože nejsou zárukou spásy!“ Na jeho cestě k popravišti se v okně své kobky objevil starý arcibiskup Laud, který byl rovněž vězněn, aby svému příteli požehnal. Strafford zemřel se statečností tak prostou, že londýnští tovaryši zachovali při popravě uctivé ticho. Tak zemřel veliký muž, jehož jediným zločinem bylo přání, aby parlament monarchii pomáhal a nikoli jí vládl. Po tomto procesu lze říci, že král již v Anglii není totožný se státem, protože Strafford byl považován za zrádce země pro svou oddanost panovníkovi.

V.

Odsouzením Strafforda odstranil parlament jediného muže, který byl schopen přeměnit anglickou monarchii v autoritativní vládu podobnou vládám ve Francii a Španělsku, které byly vzorem pro ostatní evropské země. Parlament nyní musel, aby jednou provždy znemožnil vítězství absolutismu, zakázat králi vládnout bez parlamentu, jak to dlouhou dobu dělal jeho otec i on 40

Budiž spravedlnost - pozn. překl.

274

André Maurois - Dějiny Anglie

sám. Slabost volených shromáždění v jejich boji s trvalou výkonnou mocí tkví v tom, že je tato moc může svrhnout. Jejich jediným obranným prostředkem proti výkonné moci je stanovení způsobu a pevných dat ke svolávání takových shromáždění. Pym a jeho přátelé donutili krále schválit: 1) zákon, podle něhož musí být parlament svoláván pravidelně, a to alespoň jednou za tři roky; pokud by se král takovému svolání ještě ve třetím roce vyhýbal, je možné jej svolat bez jeho souhlasu; žádný parlament nesmí být rozpuštěn, pokud „netrval“ aspoň padesát dní, ani odročen na delší dobu než tři roky; 2) zákon, který zbavuje krále práva vybírat daně bez souhlasu parlamentu. Tedy již žádná Tunnage and Poundage a žádná ship money, obecně řečeno žádné neschválené daně; 3) výrazné omezení pravomocí krále a jeho rady, přičemž výsadní soudní dvory (Hvězdná komora, Severní rada a další) musely ustoupit dvorům Common Law. Zejména byly zrušeny církevní soudy Vysoké komise, které Laud využíval proti puritánům. Zákon zvítězil nad králem.

VI.

Náboženský problém byl ještě složitější než problém politický. Většina členů parlamentu se shodovala pouze v jediném bodě všichni se jako protestanti obávali papežství. Mnozí z nich však nenáviděli Laudovy biskupy, kteří se snažili vrátit Angličany zpět k rituálům, kdežto jiní lpěli na starých hierarchiích. První chtěli z církve vymýtit episkopát, s „kořeny i větvemi“, druzí, přívrženci biskupů neboli episkopalisté, měli proti svým odpůrcům určitou výhodu v tom, že byli jednotnější. Mezi protivníky biskupů je nutné ve skutečnosti rozlišovat erastovce, žáky německého theologa Thomase Erasta (1524 - 1583), kteří ve světských záležitostech podřizovali církev státu a nahrazovali biskupy laickými komisaři, dále presbyteriány, přívržence náboženské demokracie podle skotského nebo ženevského vzoru se „staršími“ a synody, a konečně sektáře neboli kongregacionalisty či independenty, tj. nezávislé, kteří tvrdili, že Bůh je s každou skupinou věncích, a kteří se tak navzdory duchovní omezenosti stali předchůdci hlasatelů svobody svědomí.

VII.

Ve venkovských hrabstvích byli nejpočetněji zastoupeni věřící anglikánské episkopální církve; v Londýně měli presbyteriáni oporu ve skotských vojácích, kteří se po vítězství usadili v hlavním městě a které jako své spojence proti králi parlament nijak nespěchal odeslat; nezávislí si mysleli, že episkopalismus stejně jako presbyterianismus jsou jenom dvě formy tyranie. Představte si ty náboženské a politické diskuse od rána do večera uprostřed nábožensky rozvášněného města. Členové parlamentu se někdy mezi 275

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

sebou hádali celý den a pak při svíčkách i dlouho do noci. Pyma, Hampdena a Hyda bylo možné vidět, jak se procházejí kolem westminsterského hřbitova nebo se scházejí doma a hovoří při večeři o svých velkých záležitostech. Jakmile se něco proslechlo, obchodníci a tovaryši okamžitě zavírali krámy a běželi do Westminsteru nebo do Whitehallu. Žádná ozbrojená moc tento dav nezadržovala. Naopak, právě on chránil parlament. Naproti tomu krále bránilo několik důstojníků s dlouhými vlasy, kapitánů s polovičním platem, kterým londýnští tovaryši posměšně říkali „kavalíři“ (cavaliers), kdežto královna, která viděla z okna dohola ostříhané hlavy puritánů, se ptala, komu patří ty „kulaté hlavy“ (roundheads). A to jméno jim zůstalo.

VIII.

Téměř všichni historikové ostře odsuzovali chování Karla I. během zasedání „dlouhého parlamentu“. Jak by si však ten nešťastník mohl představit kompromis, který se v příštím století stane základem konstituční monarchie? Karel I. neviděl žádné východisko ze stávajícího dilematu - buď znovu nastolit svou autoritu, nebo se stát jenom přízrakem krále. Protože mezi králem a parlamentem neexistovala žádná vláda jako prostředník, musely tyto dvě síly na sebe nutně narážet a občanská válka byla neodvratná. Myšlenka, že by se menšina mohla v případě konfliktu podřídit většině a dovolit jí vládnout, byla tehdy nepřijatelná a vlastně i nepředstavitelná. Jakmile se země tak hluboce rozdělila, neexistovalo jiné řešení než občanská válka. Ostatně ani zákon většiny by nedovolil rozřešit základní otázku té doby, kterou byla náboženská otázka. Zájmy se dohodnou, ne však přesvědčení.

IX.

Je nicméně třeba přiznat, že král všechen ten zmatek ještě znásobil svou obojakou hrou. Poslušně potvrdil zákony odhlasované parlamentem, ale zároveň proti nim a parlamentu kul pikle. Měl ovšem zato, že je ve válečném stavu, kdy je všechno dovoleno. Zašel dokonce tak daleko, že žádal proti Angličanům o pomoc Skoty, kteří byli stále na britských ostrovech nejlepšími vojáky. Ti mu ji přislíbili za podmínky, že přijme pro Anglii presbyteriánský covenant. Ale král jako epískopalista to přijmout nemohl a musel od zamýšleného spojenectví se Skoty upustit. V jednom okamžiku začal věřit ve své vysvobození. Členové parlamentu, jednotní proti němu, se prudce rozcházeli v náboženské otázce, protože jedni chtěli zrušit všechny obřady a pozměnit i samu Prayer Book, Knihu modliteb, zatímco druzí sice neměli biskupy v lásce, 276

André Maurois - Dějiny Anglie

ale úzkostlivě lpěli na krásných anglikánských modlitbách. Díky tomuto rozkolu vznikla monarchistická a anglikánská strana, vedená takovými muži jako Hyde, kteří by byli pro krále vhodnými rádci. „Velká remonstrace“41 byla parlamentem odhlasována jenom většinou jedenácti hlasů. Královská prestiž Pyma srážela, ale neobratnost krále Karla ji zase vyvažovala.

X.

Dne 3. ledna 1642 požádal královský generální prokurátor neočekávaně Sněmovnu lordů o impeachment pro velezradu pěti členů Dolní sněmovny a mezi nimi i Pyma a Hampdena. Tento postup byl v rozporu se všemi zákony, právo vyhlásit impeachment patřilo jedině Dolní sněmovně. Sám král přišel do Dolní sněmovny, aby těchto pět jejích členů zatkl. Ti však byli předem upozorněni a město se již postaralo o jejich úkryt. Byl to nanejvýš trapný výstup. Král vstoupil v doprovodu svých kavalírů a posadil se do speakerova křesla. Členové parlamentu stáli s obnaženou hlavou. Král okamžitě postřehl, že „ptáčci uletěli“. Odešel středem nepřátelského davu, který na něj, když přecházel kolem, křičel: „Privilegia!“ Poté povolali na ochranu parlamentu měšťanské milice ze City. Srážka obou sil byla neodvratná. Král uznal za nejmoudřejší opustit město.

41

Great Remonstrance, tj. právo na oponování králi - pozn. překl.

277

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

V.

I.

PRVNÍ OBČANSKÁ VÁLKA

Přišla doba, kdy se každý Angličan musel rozhodnout pro jeden nebo druhý tábor. Velká většina se však rozhodnout nechtěla. Tato revoluce nebyla jednou z těch vln, které přicházejí z hloubi a pozvedají široké vrstvy. Třídy spíše rozdělovala, než je stavěla jedny proti druhým. Ve Westmisteru zůstalo třicet pairů, osmdesát jich následovalo krále a dvacet jich bylo nestranných. Squirové a yeomani se stejně jako pairové rozdělili mezi dvě armády. Londýn, město nespokojenců a protestantů, se postavilo na stranu parlamentu, ale katedrální města stála za svými biskupy a tedy za králem. Sedláci byli většinou nerozhodní. „Bylo jim celkem jedno, kdo jim vládne, jen když mohli v klidu obdělávat svá pole a chodit na trh.“ V některých hrabstvích podepisovali puritáni a anglikáni, členové parlamentu a royalisté dohody o neutralitě. Tito váhavci se s těžkým srdcem rozhodli pro jednu nebo druhou stranu teprve později, když poznali, že armády obou stran se k neutrálům chovají stejně nepřátelsky. Mnohdy jeden rozhodný squire přetáhl na svou stranu všechny šlechtice z okolí. Nájemci následovali svého pána. Milovníci rozkoší byli pro krále, protože puritáni představovali přísnost. Sektáři podporovali parlament, protože od něj očekávali (neprávem) náboženskou svobodu. V hrubých rysech se katolický sever a západ přikláněly spíše ke králi, jih s východem k parlamentu, ale i takto vymezené hranice nebyly vždy docela přesné. Armády, které proti sobě stály, nečítaly nikdy více než čtyřicetinu obyvatel země, a v nejdůležitějších bitvách občanské války bylo na každé straně nejvýš dvacet tisíc bojovníků.

II.

V této revoluční době je země, která za jiných okolností vře tak silnými vášněmi, kupodivu téměř netečná. Ale v roce 1641 byly doktríny a úmysly obou stran naprosto nejasné. Na počátku války si nikdo v parlamentním táboře nepřál svrhnout Karla Stuartovce. Nikdo si ani nedokázal představit, že by bylo možné obejít se bez něho. Parlament se chtěl jenom před královou osobou 278

André Maurois - Dějiny Anglie

zabezpečit a zbavit ho jeho špatných rádců. Essex, vrchní velitel parlamentních vojsk, doporučoval svým oddílům rozvahu a řekl jim: „Poražený král zůstane vždycky králem, ale my, pokud budeme poraženi, budeme jenom vzbouřenci a zrádci.“ Představa posvátnosti královské hodnosti, která se vryla clo lidských duší během staletí prokazované úcty, zůstává stále nedotčena. Když král na počátku války „zdvihl svůj prapor“ u Nottinghamu, bylo mnoho mužů, jejichž rozum dával za pravdu parlamentu, tímto symbolickým obřadem hluboce pohnuto.

III.

A přesto se tento divadelní výstup nepodařil. Pršelo. Karel, puntičkář a zuřivec jako všichni Stuartovci, neustále opravoval hlasatele, který četl jeho provolání. Vítr srazil korouhev do bláta. Nicméně to byl králův praporec. Nejeden muž, jako třeba sir Edmund Verney, si pomyslel, když to viděl, že přes svoji lásku k bibli a parlamentu nemůže opustit v neštěstí panovníka, jehož chléb jídal. A tak mnozí hájili jenom z loyality věc, kterou nepovažovali za spravedlivou. Někteří z nestranných sice schvalovali politické myšlenky členů parlamentu, ale nechtěli, aby jim sahali na Knihu modliteb, jiní, nepřátelští vůči anglikánské církvi, podporovali krále. Tolik nejasností nemohlo vyvolat žádné opravdové nadšení. Ve skutečnosti šlo v této bohaté a poměrně šťastné zemi spíše o něco, co lze přirovnat k dnešnímu boji politických stran, než o opravdovou revoluci, kterou téměř vždy vyvolávají velké hospodářské nepořádky. To, že obyčejný parlamentní spor nabyl formy skutečné války, bylo důsledkem nedokonalého parlamentního systému. Bude třeba běd občanské války, aby byly položeny základy opravdové politické snášenlivosti, stejně jako v jiných zemích hrůzy pronásledování položí základy snášenlivosti náboženské.

IV.

Ti, kdo se války zúčastňují na té či oné straně, jsou výkvětem národa. Proto také zůstane tento zápas poměrně humánní. Boje budou krvavé, protože vojáci obou stran jsou stateční, ale se zajatci se s výjimkou Irů a katolických kněží jedná poměrně slušně. V obou táborech se pyšní tím, že jsou křesťanskou armádou. Před bitvou dává každý velitel sloužit pobožnost. S té i oné strany si soupeři vzájemně vyčítají hříchy. „V naší armádě,“ říká royalista, „se dopouštíme lidských hříchů, milujeme víno a ženy, ale ve vaší se dopouštíte hříchů ďábelských, pěstujete duchovní pýchu a holdujete vzpouře!“ Zatímco statečnost a víra bojovníků jsou opravdové, jejich znalosti vojenského řemesla, alespoň zpočátku, jsou sotva průměrné. Dlouhý mír za Tudorovců způsobil, že se na válečné umění téměř zapomnělo. Někteří velitelé, jako Karlův synovec 279

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Ruprecht, syn falckého kurfiřta Bedřicha, výborný jezdec, ale špatný taktik, velel vojskům na pevnině. Jiní, jako Oliver Cromwell z puritánské armády, četl díla velkých vojenských stratégů. Většina však bojuje nazdařbůh. Zpravodajské služby jsou tak bídné, že armády mají co dělat, aby se vůbec setkaly. Karlovým cílem je na počátku obklíčení Londýna; parlament nemá cíl žádný - kromě zajetí živého krále.

V.

Jízda byla v této válce znovu zbraní, která přinesla konečné rozhodnutí. Tvořila přibližně dvě třetiny armád. Pěchota se skládala z kopiníků a mušketýrů. Mušketýři byli při útocích jízdy proti jejich křídlům snadno zranitelní, protože v té době samozřejmě ještě neexistovaly ani bajonety, ani opakovací ručnice, takže zůstávali po vypálení salvy bezbranní. Jejich taktika spočívala v tom, že se ukrývali, aby znovu nabili své zbraně, do čtverhranu vytvořeného píkami, na to však neměli vždycky dost času a nechávali se rozsekat šavlemi. Ruprecht jako první začal s nenadálými útoky jízdy s tasenými šavlemi. Ale nadmíru odvážný Ruprecht zanedbával zbytek armády, jeho útoky byly vítězné, ale jeho bitvy prohrané. Parlament, podporovaný londýnskými obchodníky, měl během celého válečného tažení určitou výhodu - mohl snadno vybírat daně. Ovládal také moře; protestantští námořníci si zachovali nenávist vůči Španělům, absolutismu a kavalírům; umožnili povstalcům udržovat spojení s pevninou, což zachránilo londýnský obchod a celní poplatky.

VI.

Na počátku války přálo štěstí králi, který mohl po nerozhodné bitvě u Edgehillu soustředit proti Londýnu tři armády. Když se dostal do úzkých, stáhl se do Oxfordu, ze kterého si udělal hlavní město a jehož gotické koleje zakrátko zaplnily krásné dvorní dámy a kavalíři s dlouhými načesanými kadeřemi. V královské armádě se stranické pletky mísily s milostnými pletkami a v reakci na puritánskou strohost se tu všichni předháněli v galantním chování. Kdyby měl král dostatek peněz a kdyby jeho politika byla alespoň o trochu přímější, mohl zvítězit. Král se však pokoušel vyjednávat najednou se Skoty, s Francií (prostřednictvím královny, která se musela po bolestném porodu uchýlit na dlouhou dobu na pevninu), i s parlamentem. Jeho vzájemně si odporující nabídky nakonec přesvědčily všechny, na které se s nimi obrátil, o jeho neupřímnosti. Přesto mu jeho soupeři poskytovali skvělé šance svou nejednotností. Parlament se stejně jako král snažil získat pomoc Skotů, ti ji však 280

André Maurois - Dějiny Anglie

podmínili změnou anglikánské Anglie na Anglii presbyteriánskou. Král na takovou podmínku nemohl přistoupit, protože byl upřímný anglikán, parlament rovněž váhal, protože jeho nejlepšími vojáky byli nezávislí (independenti), kteří žádali svobodu kultu. Koncem roku 1643 však parlament v zájmu vítězství podepsal se Skoty covenant, a to bez ohledu na nebezpečí, že uvidí tábořit přímo pod londýnskými hradbami presbyteriánskou armádu. K řešení náboženské otázky měl několik výhrad. Zavázal se reformovat anglickou církev „podle vzoru nejlepších reformovaných církví“, což byl příslib presbyteriánské demokracie, ale také „podle slova božího“, což zase umožňovalo v případě nutnosti povolit náboženské sekty. Skotské spojenectví přineslo v roce 1644 parlamentu vítězství u Marston Moor nedaleko Yorku. John Pym zemřel ještě před bitvou a jeho tělo pohřbili ve Westminsterském opatství.

VII.

Jedním z nejlepších vojáků v oné bitvě byl nový muž, Oliver Cromwell, drobný squire z Huntigdonu, bratranec Johna Hampdena a stejně jako on od raného mládí přísný puritán. Jestliže však bylo Cromwellovo náboženství stejně vážné jako náboženství Hampdenovo, nebylo zdaleka tak čiré. Jako melancholik, propadající mučivým myšlenkám, strávil velkou část svého života ve stavech mystického vytržení. Podléhal citovým hnutím daleko více než průměrný Angličan a často míval slzy v očích. Při obhajobě své víry dovedl být Cromwell tvrdý, ale také projevoval nesmírnou něhu k ubohým křesťanům, kteří si nepřáli nic jiného než žít v čistotě. V předvečer veliké bitvy nebo důležitého rozhodnutí jej často viděli, jak prchá před lidmi, zavírá se s biblí v ruce a dlouze se modlí. Jeho přirozenou řečí byla řeč Písma svatého. Přišel z „kraje kapradí“, ze země bažin, která byla skoro tak pustá jako země, kde vyrostl Mohamed. S muslimským prorokem sdílel i monoteismus, prostotu učení a nesmiřitelnou vůli. Byl poslancem parlamentu z roku 1628 a horlivým puritánem a vytvořil hned na počátku občanské války z vybraných sousedů malý jízdní oddíl. Jako realistický voják rozpoznal převahu královského jezdectva a pochopil, že má-li armáda parlamentu zvítězit, musí se skládat z vojáků upřímně oddaných věci a nikoli ze žoldnéřů a lidí lhostejných. „Hrstka počestných lidí,“ uvažoval, „bude lepší než velké množství.“ Chtěl mít svatý pluk, úderný oddíl jako „tři sta vojáků Gedeonových“.

VIII.

Pro blouznivou a neklidnou duši Olivera Cromwella byla válečná léta poměrně šťastnými léty. Ve své horlivé činnosti našel klid a mír duše. Věrný své utkvělé představě vzorové armády shromáždil „podle 281

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

svého vkusu muže spojené jednotnou kázní, kteří ho poslouchali jako hudební těleso svého dirigenta, do čtrnácti jízdních oddílů s celkovým počtem jedenácti set mužů“. Cromwell po nich nežádal, aby byli presbyteriáni nebo puritáni. „Když si stát do svých služeb vybírá vhodné muže,“ řekl, „nestará se o jejich soukromé názory. Stačí mu, že jsou ochotni mu věrně sloužit.“ Při výběru důstojníků vůbec nedbal na jejich původ. „Mám raději špatně oblečeného kapitána, který ví, proč se bije, než toho, kterému říkáte gentleman a který také není ničím víc.“ Všem vnutil tu nejpřísnější kázeň, a to nejen na bitevním poli, ale i při odpočinku. Ve vojsku těchto Ironsides, Cromwellových „Železných boků“, se nehraje ani nepije. Ani vesnice se neobávaly jejich příchodu. Pohled na taková spořádaná vojska Cromwela opravdu těšil. „Mám nádherný sbor,“ psal, „budete si ho vážit, až ho poznáte.“ Cromwellovi vojáci mají v armádách parlamentu stejnou úlohu jako „strana“ v dnešních totalitních režimech.

IX.

Čím více se válka protahovala, tím více země strádala a tím byla netrpělivější. Několik dní před tím, než zemřel, vypískaly londýnské ženy starého, kdysi tak oblíbeného Pyma. Poprava Lauda, zavražděného podle zákona jako Strafford, rozdělila krále a parlament jako nikdy předtím. Kdyby nedošlo k rychlému vítězství, měšťanské milice by určitě vyhnaly z Westministeru ty, které tak dlouho chránily. Ale k rychlému vítězství potřeboval parlament armádu, která by se jako celek vyrovnala Cromwellovým „železným“. Cromwell měl odvahu říci členům parlamentu otevřeně, že jejich armáda nezvítězí, dokud se oni sami nezřeknou velení vojsk. Armáda potřebovala vojáky a ne politiky. Opatření, která žádal Cromwell, byla schválena výnosem o dobrovolném odřeknutí (Self Denying Ordinance), a armáda podle „nového vzoru“ vznikla pod vrchním velením sira Thomase Fairfaxe. Faifaxe, v míru tichého, koktavého, ale v boji ohnivého vojáka, si všichni vážili pro jeho oddanost. Od nynějška měli vojáci dostávat pravidelně žold, měli mít jednotnou výzbroj a stejnou temně nachovou uniformu. Cromwella, ačkoli byl podle zákona sám postižen svým vlastním opatřením, zvláštním výnosem jmenovali Fairfaxovým důstojníkem.

X.

„Nový vzor“ dosáhl nad královskými vojsky rozhodného vítězství roku 1645 v bitvě u Nasseby, v němž Cromwell viděl ruku boží. V následujícím roce vytáhl Fairfax na Oxford a král musel z města uprchnout. To 282

André Maurois - Dějiny Anglie

byl také konec královského odporu. Královna marně psala králi, aby si koupil skotské spojenectví i za cenu odstoupení od anglikánské církve, král se k tomu nemohl odhodlat. „Dvojnásob mě mrzí, že se vzájemně neshodujeme, ale věřím, že pokud správně pochopíš celou otázku, nebudeš mi to mít za zlé, protože - o tom tě ujišťuji - nedělám v podstatě žádný rozdíl mezi podrobením se presbytariánské nadvládě a podrobením se římské církvi.“ Když 27. dubna 1646 opustil Oxford, nejdříve ho napadlo vrátit se do Londýna. „Mám ještě naději a doufám, že se mi podaří získat na svou stranu buď presbyteriány, nebo nezávislé (independenty), aby mě jedni zbavili druhých a já se znovu stal skutečným králem.“ Dopis, který svou směsicí hrdinství a prostoduché obojakosti plně odpovídá Karlově povaze. Co záleží jemu, Karlovi, na tom, že by klamal presbyteriány i nezávislé? Oběma pohrdal stejnou měrou. V poslední chvíli si to rozmyslel a spolehl se na Skoty.

283

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VI.

I.

ARMÁDA PROTI PARLAMENTU

Po dobytí Oxfordu a po Karlově útěku se parlament stal vítězem. Ale vojenské vítězství v občanské válce zdaleka neřeší všechny problémy. Králův pád znemožňoval zároveň i despotismus parlamentu. Země zůstala royalistická. Toužila po návratu k časům, kdy vesnice neobsazovali vojáci; neměla ráda divoké náboženství Cromwellových lidí. Mnoho Karlových přívrženců očekávalo i přes porážku s důvěrou okamžik, kdy Anglie najde zase „svoje staré dobré mravy, starou dobrou náladu a starou dobrou přirozenost“. Přesto i v očích kavalírů a nestranných představovala armáda „nového vzoru“ pořádek. Protože i přes své vítězství prokázala určitou umírněnost, setkala se s téměř jednomyslně příznivým přijetím. Armáda však od svého vítězství naneštěstí očekávala začátek nového věku. Většinu v ní tvořili nezávislí a sektáři, horliví věřící, z nichž každý byl kazatel a prorok, každý byl demokrat, který již protože v bitvách porážel royalistické kavalíry - nerespektoval rodové hierarchie. „Kdo byli v očích Cromwellových důstojníků angličtí lordi? Pouzí plukovníci Viléma Dobyvatele; kdo byli baroni - pouze jeho majoři, a kdo rytíři - pouze jeho kapitáni.“ A čím byl parlament bez armády? Jakou mocí mohl vnutit vítězným vojákům, kteří chtěli svobodu víry a kteří již nebyli ochotni přijmout ani westminsterské presbyteriánství, ani whitehallské anglikánství, novou národní církev?

II.

Parlament, zaklesnutý mezi konservativním lidem a radikální armádou, nerozuměl ani lidu ani armádě. Jako každé shromáždění, které zůstává dlouho u moci, měl sklon proměnit se v kolektivní autokracií. Ve své pyšné pošetilosti se domníval, že má dostatek sil k pronásledování anglikánů i nezávislých zároveň. Proti nové prebysteriánské církvi neobratně popudil šlechtice-kavalíry tím, že ohrožoval jejich majetek, a vojáky s kulatými hlavami tím, že ohrožoval jejich žold. Bez Pyma a Hampdena ztratil „dlouhý parlament“ vlastnost, bez níž nemůže nikdo vládnout, ztratil smysl pro to, co je možné. 284

André Maurois - Dějiny Anglie

Nejdříve se pokusil vyjednávat s králem, kterého mu vydali Skotové, unavení anglickým sporem. Podmínil smír s Karlem, svým zajatcem, devatenácti návrhy: král měl schválit covenant, zrušit episkopát, postoupit parlamentu na dvacet let svrchovanou moc nad armádou a námořnictvem, dovolit parlamentu jmenovat vysoké státní hodnostáře a svolit k vypovězení velkého počtu royalistů. Karel stále nevěřil, že musí hrát s povstalci otevřenou hru. Nic neodmítl a nic také nepřijal, dále jednal s Francouzi a se Skotskem, s presbyteriány proti nezávislým, s nezávislými proti presbyteriánům.

III.

K uzavření platné smlouvy by musel mít parlament skutečnou moc. Moc však měla jenom armáda. Třicet tisíc mužů pod Fairfaxovým a Cromwellovým velením s úzkostí čekalo na rozhodnutí o svém osudu. Přáním parlamentu bylo:

a) co nejrychleji je rozpustit a ponechat ve zbrani jenom oddíly nutné pro posádkovou službu a polní tažení do Irska, které pro nepořádky v této zemi bylo stále naléhavější; b) ponechat ve službě pouze presbyteriánské důstojníky a propustit nezávislé jako podezřelé; c) nevyplatit jim dlužný žold. Cromwell, člen parlamentu i voják, ale spíše voják než člen parlamentu, byl vážně znepokojen nenávistí vůči armádě, kterou viděl růst ve Westminsteru. Nechápal, jak může parlament upírat právo být křesťany podle vlastní úvahy vítězům, kteří bojovali pouze za toto právo a za nic jiného. Zmatený, rozervaný a nešťastný si zvolil za své důvěrníky dva muže mladší než on sám: Vanea a svého zetě Iretona, kteří byli oba stejně jako on pobouřeni nevděčností presbyteriánských členů parlamentu. Ale přesto možnost použít armádu proti parlamentu nepřišla Cromwellovi, který se upřímně děsil občanské války a jakékoli vojenské diktatury, vůbec na mysl.

IV.

Mezitím nespokojenost armády rostla. V plucích vznikaly vojenské výbory. Parlament vyslal čtyři své členy, mezi nimiž byli Cromwell a Ireton, aby s nespokojenci vyjednávali. Cromwell by je možná přivedl ke kázni, kdyby se během vyjednávání nedozvěděl, že členové parlamentu, kteří zdánlivě dopřávali sluchu stížnostem armády, se ve skutečnosti chystají ji napadnout. Parlament vyzbrojil občany, vytvořil v Londýně presbyteriánskou milici, požádal Skoty o přispění a nabídl nyní králi, že mu vrátí jeho trůn, pokud přijme na tři 285

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

roky prebysteriánství. Vojáci se rozhodli nenechat v rukou parlamentu hlavní trumf, totiž zajatého krále. Kornet Joyce odjel se svými jezdci do Holmby, kde se král zdržoval, a tam poprosil Karla, aby ho následoval. Král ho požádal, aby mu předložil pověření. Joyce ukázal za sebe na své jezdce. „To je opravdu krásné pověření,“ řekl král, „a tak pěkně napsané jako žádné z těch, co jsem v životě viděl - družina krásných a bezúhonných gentlemanů.“ Král, který vypadal velmi spokojeně, se s Joycem vypravil do Newmarketu. Když viděl, jak se jeho nepřátelé hádají o jeho osobu, domníval se, že přichází chvíle jeho odvety. Poté co parlament nabídl armádě, že ji rozpustí s týdenním žoldem, což byl pustý výsměch, rozhodl se Cromwell opustit Londýn a vrátit se k vojákům. Nyní již byl odhodlán zmařit pletichy parlamentu pomocí armády. Toto počínání se příčilo myšlenkám, které často hlásal, ale sama moudrost často velí pořádkumilovnému člověku, aby se postavil do čela hnutí, které považuje za nebezpečné. Je lepší vést, než být veden. Cromwell se nepochybně méně obával reakcí ukázněné a vedené armády než křečí anarchické vzpoury.

V.

Pod Cromwellovým velením proti městu vytáhlo dvacet tisíc vojáků; dvacet tisíc vojáků, kteří se dlouho modlili k Hospodinovi, než se dali na pochod; dvacet tisíc vojáků, kteří zajedno se svými důstojníky žádali spravedlnost. Londýnskému starostovi, který by se mohl postavit na odpor, adresoval Cromwell vlastnoruční dopis, ve kterém žádal pro své vojáky svobodu praktikovat náboženství, které vyznávají. Tento dopis byl přečten v Dolní sněmovně a vyslechnut s bázní a úctou. Po něm přišlo prohlášení armády, jehož autorem byl Ireton. Tento manifest říkal, že pramenem veškeré moci je lid, že zvolená oligarchie, pokud směřuje k absolutismu, může být stejně nebezpečná jako tyranský panovník a že armáda z těchto důvodů důrazně žádá, aby se parlament zbavil jedenácti členů, které vojáci považují za nežádoucí. Parlament odmítl; armáda se přiblížila k Londýnu, a když již byla opravdu blízko, jedenáct jmenovaných členů uprchlo. Někteří vojenští radikálové chtěli táhnout na Westminster, ale Cromwell dal přednost jednání. „Vyhneme se tak,“ prohlásil, „možné závažné výtce, že jsme si na parlamentu vynutili souhlas násilím.“ Parlament dovolil armádě vstoupit do města a Fairfaxe jmenovali vrchním velitelem Toweru. V následujících dnech dosáhl spor mezi členy parlamentu a vojáky větší ostrosti než kdykoli dosud. „Tito muži,“ řekl Cromwell, „odtud neodejdou, dokud je armáda nevytáhne za uši.“ 286

André Maurois - Dějiny Anglie

VI.

Cromwell byl člověk těžkopádného, silného a prostého ducha. Parlament byl vírou jeho mládí, pomalu ji však ztrácel a pokusil se znovu spojit se s králem. Nežádal snad Karel, jak se zdálo, stejnou náboženskou toleranci jako armáda? Nestačilo by snad, aby se mu v budoucnosti znemožnila jakákoli svévole, vymezit hranice jeho pravomoci? Cromwell a Ireton připravili návrhy, které by v Anglii, kdyby je král přijal, položily základy konstituční monarchie. Ale Karel, který neměl představu o realitě, nebyl v náladě vyjednávat. „Netrpěl výčitkami svědomí ani neklidem.“ Byl se svým dvorem v Hampton Court, kde přijímá, jako by se nic nedělo, se svou obdivuhodnou důstojností velitele armády, jejich manželky a dcery, Cromwellovi slibuje stužku podvazkového řádu, ale přitom mu chystá - kdyby se naskytla příležitost konopný provaz, neustává věřit ve svoji nenahraditelnost a kuje pikle se všemi možnými stranami. Taková zábava na houpačce je nebezpečná, odrazovala králi přátele. V armádě vznikla nová strana, strana egalitářských levellerů, jejímž cílem bylo odstranit všechny společenské rozdíly. Podněcováni puritánským pamfletistou, Johnem Lilburnem, šířili levellers republikánskou doktrínu: Jediná přirozená moc pochází z lidu, monarchie a Sněmovna lordů jsou zbytečné výrůstky, vládu musí tvořit jenom jedna komora volená na základě všeobecného volebního práva.“ To vše hustě proloženo nesčetnými biblickými citáty.42

VII.

John Lilburne, výřečný, prudký, lehkověrný a mstivý člověk, byl z lidí, kteří dovedou upoutat pozornost širokých vrstev a pak je vedou ke zkáze. Ve Fairfaxovi a Cromwellovi narazil na vůdce, schopné hájit umírněný a rozumný postoj i silou. Abstraktní pojmy jako přirozená práva člověka prostému a jadrnému Cromwellovu duchu nic neříkaly. Aby uvěřil a porozuměl, potřeboval hmatatelné, skutečné instituce, a to také vysvětluje jeho snahu jednat s králem. Karel však musel Cromwella nutně odradit, tak jako přivedl k zoufalství všechny, kteří se za něj postavili. Dne 11. listopadu 1647 zmizel z Hampton Court. Vojáci, kteří ho hlídali, našli jeho plášť na ochoze a listiny na stole; král uprchl po řece. O něco později se rozneslo, že je na ostrově Wight. Tento útěk vyvolal nedůvěru levellerů ke Cromwellovi. Dne 15. listopadu propukla v plucích otevřená vzpoura a vojáci nastoupili s Lilburnovým pamfletem Manifest lidu, připevněným na kloboucích. Cromwell tasil meč, přistoupil ke vzbouřencům a nechal je spolehlivými muži zatknout. Dav se 42

Ještě radikálnější lidové hnutí vytvořili v r. 1649 tzv. diggers, tj. kopáči, lidé obdělávající půdu. Jejich mluvčím byl Gerard Winstanley a jádrem jejich ideologie bylo majetkoprávní egalitářství pozn. red.

287

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

neodvážil pohnout. Tři vzbouřenci byli postaveni před válečný soud. Jeden z nich, kterého určil los, byl na Cromwellův rozkaz zastřelen. Vzpoura byla potlačena.

VIII.

Karel utekl svým žalářníkům jenom proto, aby dostal jiné. Věřil, že mu zámek v Carisbrooke zajistí nebezpečné útočiště, a našel tam vězení. Stále ještě si dopisoval s francouzským králem, se Skoty, ne však s Cromwellem, který mu přestal důvěřovat. Jeden z dopisů královně, který byl zadržen, prozradil, že se Karel pokusil ještě jednou povolat do Anglie skotskou armádu. Tváří v tvář nebezpečí royalistického povstání se parlament a armáda spojily. V této druhé občanské válce (1648) Cromwell rychle a s konečnou platností zvítězil; ve svém vítězství viděl ruku boží. Jestliže si Hospodin posloužil k porážce královských vojsk právě Cromwellovou armádou, nebylo to znamení, že si tuto armádu a Cromwella vyvolil k tomu, aby srazil kdysi posvátnou moc? Zatím parlament, zbavený díky vítězství všech obav, vyjednával s králem, kterého považoval za zkroceného. Král přijal většinu presbyteriánských podmínek, pevně rozhodnut nedodržet žádnou z nich.

IX.

Postavení nezávislých (independentů) a armády začínalo být nebezpečné. Široké vrstvy národa jenom čekaly na sebemenší projev jejich slabosti, aby se proti nim obrátily; Londýn, hlavní pramen státních příjmů, a parlament, jediná zákonná moc, jim byly nepřátelské; levelleři byli nadále nespokojeni. Mnozí puritánští důstojníci začali prohlašovat, že dokud nebude odstraněn Karel Stuartovec, „ten krvežíznivec“, nebude možné nastolit žádný opravdový mír. Fairfax však zůstával loyální, zatímco Cromwell váhal, modlil se a plakal. Co chce Hospodin? Kde je povinnost? Co s králem? Přivést ho do Londýna jako vítěze? Neušetřil by své nepřátele. Držet ho na ostrově Wight jako zajatce? Nikdy by nepřestal intrikovat. Popravit ho? To by mělo možná za následek francouzský a skotský vpád. Ať už to bude cokoli, bylo nutné jednat nebo zahynout. Armáda vytáhla proti parlamentu. Dne 6. prosince 1648 se dostavil plukovník Pride se svými mušketýry před vchod do parlamentu a podle jmenovitého seznamu zatýkali podezřelé („Ten tu je, ten nesmí vstoupit“); čtyřicet nejnebezpečnějších odvedli do krčmy, nazývané Peklo, a ve Westminsteru nechali všeho všudy o něco více než padesát mužů. Od té chvíle je jisté, že tento „kusý parlament“ (Rump parliament) odhlasuje všechno, co od něj 288

André Maurois - Dějiny Anglie

budou žádat velitelé armády. Ještě tu však byl král. Cromwell jasně viděl, že když obětuje Karla Stuarta, jeho smrt vyhloubí mezi armádou a národem hlubokou propast. Ve Francii koneckonců žije princ Waleský, připravený stát se kdykoli legitimním nápadníkem trůnu, takže smrt Karla I. royalisty nezastraší. Přesto si byl Cromwell jist, že pokud bude ten podněcovatel zmatků žít, potud biblicky řečeno - „nebude možný mír pro Izrael“.

X.

Cromwellovo rozhodnutí bylo okamžité a on sám je jako obvykle připsal božímu vnuknutí. Dne 20. ledna 1649 byl proces s králem zahájen. Žaloba říkala, že „Karel Stuartovec, anglický král, pověřený omezenou mocí vládnout království prostřednictvím a v rámci přijatých zákonů a ne jinak, vedl zrádně a zlovolně válku s parlamentem a jako hlavní strůjce této války je vinen všemi zradami, vraždami a loupežemi, které v ní byly spáchány“. Takové obvinění nemělo žádný zákonný podklad. „Rád bych věděl,“ zeptal se Karel, „která moc, chci říci legální moc, mě sem přivedla? Na světě existuje mnoho nezákonných mocí, počínaje zloději a konče lupiči na velkých cestách. Ale až se dozvím, jaká je vaše zákonná moc, odpovím vám. Nezapomeňte, že jsem váš král, váš zákonný král. Vzpomeňte si na všechny hříchy, které jste nakupili na své hlavy, a na soud Boží nad touto zemí. Dobře si to rozmyslete, to vám upřímně radím. Rozmyslete si to dříve, než přejdete od jednoho hříchu k dalšímu, ještě daleko těžšímu.“ Neexistuje snad nic tak po výtce anglického jako ono neustálé opakování slova „zákonný“. Dlouho po smrti Karla I. to byla opět myšlenka zákonnosti, která měla přivést na trůn jeho syna. „Nikdy jsem se nechopil zbraní,“ řekl ještě, „proti lidu, ale na obranu zákonů.“ Po rozsudku smrti napsal princi Waleskému ušlechtilý dopis, v němž mu radil, aby byl spíše dobrý než veliký a zůstal pevný a věrný v náboženských věcech. „Neboť jsem viděl,“ psal svým vynikajícím slohem, „že démon vzpoury se velmi rád halí do roucha anděla reformace.“ I na popravišti a ještě několik minut před smrtí opakoval s obdivuhodnou jasností politické myšlenky, pro které umíral. „Pokud jde o lid, přeji si jeho svobodu, ať už je jakákoli, ale musím vám říci, že tato svoboda spočívá v tom, že tu je vláda a zákony, díky nimž může lid svůj život a své majetky opravdu považovat za své. Svoboda lidu nespočívá v tom, že si vládne sám. To mu v žádném případě nenáleží. Poddaný a panovník jsou dvě naprosto odlišné bytosti.“ A právě to byla podstata celého sporu. Tehdy skončil v neprospěch krále. V příštím století to bude Bolingbroke, kdo převezme zásadu Karla Stuartovce. 289

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VII.

I.

CROMWELL U MOCI

Cromwell, „kusý parlament“ a armáda zůstali v čele nepřátelské a rozhořčené Anglie docela sami, a přece jí museli vládnout. V této zemi zákonnosti nyní neexistovala žádná zákonná moc. Při soudu nad Karlem I. parlament ujišťoval, že zástupci Anglie shromáždění v Dolní sněmovně, které zvolil lid a kteří také lid zastupují, jsou svrchovanou mocí a že všechno, co udělají, má i bez souhlasu Sněmovny lordů a krále moc zákona. Ale tato smyšlenka nikoho neoklamala. V čem tyto trosky již devět let starého parlamentu, který si nezvolil lid, ale vojáci, vlastně lid zastupovaly? Tito lidé seděli ve Westminsteru proto, že je podporovala armáda; lid nenáviděl armádu a armáda zase pohrdala parlamentem. Není smutnější pohled než pohled na zemi, která snáší nenáviděnou vládu jenom proto, že se jí bojí. Nezávislí (independenti) a Cromwell do omrzení opakovali, že si je „vyvolil Pán“; žádná jiná volba by jim, jak bylo řečeno, právo zastupovat Anglii nedala.

II.

V březnu 1649 „kusý parlament“ zrušil Sněmovnu lordů a královský úřad jako „zbytečné, obtížné a pro svobodu lidu nebezpečné“. Anglie se měla v budoucnu stát republikou (Commonwealth). Tento výraz by však mohl dostat svůj skutečný smysl, teprve kdyby byly provedeny volby, to však nezávislí nemohli dovolit. Royalisté a presbyteriáni by se spojili, aby je vyhnali. Tito republikáni, odsouzení podporovat vojenskou diktaturu, která byla v naprostém rozporu s jejich zásadami, se ospravedlňovali tím, že se odvolávali na bibli. Když faraónova dcera našla košík s Mojžíšem, nechala vyhledat jeho pravou matku, aby ho odkojila. Novou republiku měli až do jejího dospělého věku vychovávat ti, kteří ji přivedli na svět. Byli ostatně opravdu schopni vynutit si alespoň poslušnost, když už ne lásku. Cromwell vytvořil Státní radu, ve které zasedalo několik squirů, advokátů a vojáků a která účinně spravovala finance, armádu a námořnictvo. Mazarinův vyslanec přes svůj odpor ke královrahům musel ve svých dopisech uznat jejich schopnosti: „ Ve svých soukromých záležitostech 290

André Maurois - Dějiny Anglie

jsou šetrní a plýtvají svými silami v záležitostech veřejných, kde se každý z nich snaží, jako by šlo o jeho vlastní zájem.“ V Cromwellovi samém se mísí rozvážný realismus s prudkými vášněmi, což je opravdu ryze anglická směs.

III.

Vojenská diktatura je, zdálo by se, možná jenom tehdy, když se diktátor těší přinejmenším oblibě u armády. Ale tato armáda, která se domnívala, že provádí demokratickou revoluci, začala být brzy podrážděná, když zjistila, že vlastně vynesla k moci oligarchii. Její předáci sestavili republikánskou ústavu nazvanou Dohoda lidu (Agreement of the People): volby každé dva roky, hlasovací právo téměř všeobecné, svoboda přesvědčení. „Kusý parlament“ přijal listinu s veškerou zdvořilostí, s jakou se sluší jednat s dobře vyzbrojenými občany, ale jinak ji nebral vůbec v úvahu. Nevraživost vůči vládě byla brzy jednomyslná. Royalisté se ještě stále cítili bezmocní, ale doufali v brzkou odvetu. Presbyteriáni považovali parlament za kacířský. V čele levellerů se do boje proti nové vládě pustil věčný nespokojenec a demagog Lilburne. Když John Lilburne zemřel, napsal mu kdosi epitaf, v němž se říkalo, že pokud se na onom světě potkají John s Lilburnem, budou tyto dvě poloviny spolu bojovat. Tento nesnesitelný pamfletista se však líbil masám, které mu říkaly svobodný poctivec John. Každá revoluce vynese na povrch dva druhy lidí - jedni jsou rozenými vůdci a druzí věčnými buřiči. Cromwell patřil k prvním a Lilburne ke druhým. Vláda, to je řemeslo s neměnnými požadavky; noví vládcové tyto požadavky zdůvodňují zvláštními zásadami, ale jsou jich poslušní stejně jako ti bývalí. Cromwell nechal, jako kdysi Karel I. své nepřátele, Lilburna zatknout. Lilburne odmítl předstoupit před státní radu s tím, že „její pravomoc není o nic větší než jeho vlastní“. Žádná porota ho nechtěla odsoudit. Pro Londýn byl nyní „kusý parlament“ stejným nepřítelem jako kdysi král. Když vláda republiky nechala koncem dubna před kostelem svatého Pavla popravit jednoho buřiče, ozdobili se všichni měšťané zelenou stužkou levellerů.

IV.

Cromwell byl samozřejmě agitací rovnostářů velmi pobouřen. Věřil v nutnost aristokracie, která se podle něho měla vyznačovat spíše věrností a poctivostí než rodem. Upřímně se hrozil každého nepořádku. „Musíte ty lidi zničit, nebo oni zničí vás,“ opakoval ve Státní radě. Ale jeho svědomí bylo neklidné; za časů Pyma a Hampdena on sám vkládal důvěru v zákony a parlament; nyní mohl docela dobře zavést vládu meče a pro uklidnění si říci, že tento meč je mečem Hospodinovým, ale nedařilo se mu vždycky přesvědčit sebe 291

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

sama. Nejlepším lékem na mravní nepokoj mu byla vždy činnost. V boji se probouzel jeho zdravý rozum a praktické schopnosti. Příležitosti k činnosti nechyběly. V Irsku držela ve svých rukou moc již dlouho katolická strana. Anglické protestanty tu masakrovali. Cromwell se tam vypravil v čele armády nového vzoru s téměř královskou okázalostí. Potřel místní síly a pomstil vraždění vražděním. Jako věrný Jehovův voják použil v celé jejich přísnosti válečné metody popsané v bibli. Ve východních krajích podrobeného Irska usadil své protestantské vojáky a s instinktem starověkých nájezdníků zahnal Iry na západ až k connaughtskému hrabství. Tehdy začalo dlouhé utrpení Irska, vydaného cizím vlastníkům, kteří v zemi ani nežili. Yoemani, usazení Cromwellem, zde nikdy nezapustili kořeny. Jedni pronajali své statky Irům a vrátili se do Anglie, druzí se oženili s Irkami a stali se Iry. Vážným důsledkem této války bylo to, že místo irské aristokracie, která byla během bojů téměř vyhlazena, zaujala theokracie. Protestant Oliver Cromwell vydal Irsko katolickému klerikalismu (1650-1652).

V.

Zdálo se, že Skotsko je nebezpečnější. Poprava Karla Stuartovce, krále skotského, smířila ve společné nenávisti ke královrahům presbyteriánský Kirk a skotskou šlechtu. Princ Waleský byl ve svých devatenácti letech prohlášen králem pod jménem Karel II. a podepsal covenant. Napadení Anglie loyalistickou armádou bylo nanejvýš pravděpodobné. Cromwell navrhl preventivní válku. Oddaný Fairfax odmítl svoji účast, „To by přece bylo porušení kdysi slavnostně vytvořené ligy,“ řekl. „Vaše Excelence,“ odpověděl Cromwell, „budete si muset brzy vybrat mezi válkou v nitru cizí země a válkou uvnitř země naší.“ Fairfax odstoupil a vrchním velitelem armády se stal Cromwell. Desetiletá válečnická zkušenost udělala z tohoto malého squira velkého vojevůdce. Teoretických znalostí válečného umění měl poskrovnu, ale byl skvělý organizátor, znamenitě cvičil vojáky a v boji byl výborný taktik, uměl si zachovat nadhled a rozvahu a dovedl se ve vhodném okamžiku rychle rozhodnout a vsadit vše na jednu kartu. Proti Skotům se pustil do odvážné hry. Nejdříve je nechal proniknout na anglické území, pak vyrazil, postavil se se svým vojskem mezi ně a Skotsko a v roce 1651 je v bitvě u Worcesteru rozdrtil. Mladý král, který se bil velmi statečně, musel uprchnout. O oddanosti anglického obyvatelstva koruně svědčí množství věrných poddaných, které tento mladý uprchlík v celé zemi našel a kteří ho chránili a skrývali a nakonec ho také živého a zdravého vypravili na 292

André Maurois - Dějiny Anglie

pevninu. Skotsko bylo zdánlivě podrobeno podobně jako Irsko, ale jeho starý parlament měl v okamžiku restaurace znovu ožít. Sjednocení Velké Británie bylo nyní úplné a Cromwell se po vítězství několik týdnů těšil popularitě. Parlament mu přiznal královský důchod a dal mu palác v Hampton Court. Když ho Londýn, který ho před dvěma měsíci vypískal, přijal salvami z mušket a nadšenými ovacemi a jeho důstojníci mu ukázali ty ohromné davy, odpověděl, že by byly ještě větší, kdyby ho věšeli.

VI.

Pochmurná odpověď, ale Cromwell je i přes svá vítězství stále zasmušilý. Vidí a ví, že zemi, které chtěl vládnout se „světci“, vykořisťují ziskuchtivci, že veliká armáda se svými padesáti tisíci vojáky je po porážce vnějších nepřátel již zbytečná a přivádí zemi na mizinu, že vězení jsou plná buřičů a cesty vroubené žebráky. Chápe, že přišel okamžik návratu od vojenského zákona k zákonu občanskému, od hrubé síly k právu. Ale jak to provést? Přes rozjímání a modlitby nevidí žádný lék. Co dělat? Volby? Ale což neví, že by občané ve svobodných volbách povolali zpět Stuartovce? Je pravda, že odpověděl Edmondu Calamymu, který mu řekl, že z desíti Angličanů je jich devět jeho nepřáteli: „A co když těch devět odzbrojím a tomu desátému dám do ruky meč?“ Ale bylo by třeba být zajedno s tím desátým; Cromwella však již unavovala nesnášenlivost jeho přátel a rozpřádá mlhavé sny o jednotné a imperiální protestantské Anglii. Jaké jiné řešení zbývá? Rozpustit armádu? Ta by se okamžitě vzbouřila. Znovu nastolit monarchii? Mimoděk na to pomýšlí. „A kdyby se nějaký muž odhodlal stát se králem?“ V každém případě je nutné rozpustit parlament, armáda ho má plné zuby. Dne 20. dubna 1653 vstoupí lordgenerál Cromwell do parlamentu a mlčky se posadí do jedné z lavic. Poslouchá, je netrpělivý, pak najednou vstává. „Tak dost, dost,“ volá, „už toho všeho máme dost! Tomu vašemu tlachání udělám konec… Vy si tady říkáte parlament, ale nejste žádný parlament… Někteří z vás jsou ožralové, jiní kurevníci… Jak můžete být parlamentem z vůle Boží? Táhněte, říkám vám…“ Pozvedl žezlo, posvátný znak moci anglického parlamentu: „A co uděláme s touhle hračkou? Odneste to…“ Všechny vyhnal a poručil uzavřít bránu. Jeden voják odnesl klíč a žezlo. „Dlouhý parlament se vypařil jako sen,“ říká jeden svědek.

VII.

Po koruně zmizelo žezlo, po panovníkovi parlament a v zemi nezůstala ani stopa po dlouhé svobodné minulosti. Ale ještě

293

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

jednou - jak vládnout? Pomocí republiky43, říkali jedni, pomocí monarchie, říkali druzí, pomocí „světců“, takové bylo první rozhodnutí Olivera Cromwella. Cromwell, který se neodvážil vypsat volby, požádal nezávislé církve, aby určily ze svého středu moudré muže, a tak sestavil parlament, který se skládal ze sto padesáti členů a který nazvali podle jednoho z nich, Praisegoda Barebonese, obchodníka kůžemi na Fleet Street, „Barebonesův parlament“. Sir Hany Vane odmítl podílet se na tomto shromáždění s tím, že si raději počká na život se světci v ráji. I Cromwell se lidí, které vytáhl z naprostého neznáma, brzy nabažil, a kdyby se nerozešli sami, byl by je nepochybně také rozehnal jako předchozí parlament.

VIII.

Novou ústavu vypracovali v r. 1653 velitelé armády. Tento Instrument of Government (Nástroj vlády) je opravdu pozoruhodný pro svou odvážnost a nové myšlenky, které však byly tehdy neuskutečnitelné. Byl spíše předobrazem dnešních Spojených států severoamerických než moderní Anglie. Nejvyšší pravomoc měla patřit lordu-protektoru, radě a parlamentu, brzy doplněnému Sněmovnou lordů. Každé opatření schválené parlamentem nabývalo platnosti, pokud nebylo v rozporu se základními zákony republiky, a to i přes případné veto protektora. Ve dvacátém století bude britský parlament alespoň teoreticky všemocný a může v případě potřeby hlasováním změnit i ústavu království. Protektorovy parlamenty se musely naproti tomu ústavou řídit stejně jako americký kongres. Anglie, Skotsko a Irsko se poprvé sjednotily pod stejnými zákony. Ve Skotsku zasedali angličtí soudci, pořádek tu zajišťovala anglická armáda pod vrchním velením generála Monka, zákony pro ně tvořil westminsterský parlament. Také Irsko bylo zastoupeno ve společném parlamentu a anglosaští osadníci tam vyvlastňovali domorodé obyvatele. Takové „sjednocení“, vynucené násilím, bylo chatrné a za restaurace se ve Skotsku a Irsku znovu objevily staré parlamenty. Většina tehdy schválených usnesení, která předběhla dobu, byla jenom dočasná, ale řada z nich (bezplatné vyučování, veřejná poštovní služba, svoboda tisku, hlasovací právo žen, tajné hlasovací právo a národní banka) se po dlouhé době znovu objevila a nakonec i prosadila. Protektorovy křehké parlamenty byly oživovány reformačními snahami, stejně jako oživuje horečka nemocné tělo.

43

Republika (Commonwealth) byla vyhlášena 19. května 1649 - pozn. red.

294

André Maurois - Dějiny Anglie

IX.

Spory mezi Cromwellem a jeho Dolní sněmovnou byly stejně vážné jako spory Karla a jeho parlamentu, ale protektor měl něco, co Karlovi scházelo, měl dobrou armádu. To byl také jediný bod, ve kterém se parlament a protektor shodovali - oba chtěli pořádek. Každý inteligentní vzbouřenec, jakmile se dostane k moci, se stává přívržencem vlády. Cromwell jím byl instinktivně. Tato země již dost trpěla, říkal si. Teď bylo třeba obvázat rány a obnovit tradiční Anglii. Stejné pocity měli i členové parlamentu. Prohlašovali však, že podobnou obnovu by měla zajistit ústava, kterou parlamentu nebude vnucovat nějaký vojenský velitel, a Cromwell se zpěčoval dovolit jim diskutovat o základních rysech Nástroje vlády. Členové parlamentu chtěli kontrolovat armádu a Cromwell se domníval, že vydání armády do rukou parlamentních frakcí nutně povede k nové občanské válce. Cromwell si rovněž přál určitou náboženskou snášenlivost (od roku 1655 mlčky souhlasil s návratem Židů, které ze země vypudil Eduard I.); parlament bojoval jak proti náboženské snášenlivosti, tak proti vojenskému despotismu. Meč zvítězil. Anglie byla rozdělena na vojenské oblasti pod pravomocí generál-majorů. Tuhá puritánská kázeň byla postupně vnucena celé zemi. Tak jako puritáni zavřeli londýnská divadla, uvěznili nyní kočovné herce, zakázali na vesnicích hry a zavřeli všechny krčmy. Shakespearova Anglie se z donucení stala počestnou a želela šlechtického smírčího soudce, který aspoň býval veselý. Tento režim zasel do země na dlouhou dobu hrůzu ze stálé armády.

X.

Anglie neměla armádu ráda, ale armáda a loďstvo zjednávaly Anglii v zahraničí úctu. Dlouhou dobu bylo jejím hlavním soupeřem Holandsko. Obě země se mezi sebou přely o obchod a dopravu. V roce 1051 vydal Cromwell Nařízení o plavbě (Navigation Act), kterým zakázal dovážet do Anglie zboží na jiných než anglických lodích. Holanďané na to odpověděli zákazem zdravit anglickou vlajku v anglických mořích. Následoval konflikt44, v němž proti sobě stáli dva velkoadmirálové, Holanďan Tromp a Angličan Blake. Bitevní loďstva byla vyrovnaná, ale holandský obchod byl zranitelnější a trpěl víc než soupeřův. Po holandském míru, podepsaném v roce 1654, se Cromwellovým hlavním zahraničním nepřítelem stalo Španělsko. Proti němu se spojil s Francií, katolickou mocností, která však v cizině z nenávisti vůči Španělsku prováděla protestantskou politiku. Cromwell obsadil španělskou Jamajku a „vysadil“ na ní anglické osadníky, kteří z ní udělali vzkvétající kolonii. Cromwell byl také první, 44

Tzv. první anglo-nizozemská válka v letech 1652 - 1654 - pozn. red.

295

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

koho napadlo vyslat a držet ve Středozemním moři anglické loďstvo a opevnit Gibraltar, aby mělo zajištěn volný průjezd. Středozemní námořní moc umožnila Cromwellovi úspěšně zasahovat do kontinentálních záležitostí - chránil valdenské protestanty proti vévodovi savojskému, ostřeloval Tunis a mohl na Toskánsku a na papeži žádat odškodnění. Mazarin usiloval o jeho spojenectví a Ironsides obsadili Dunkerque, Tyto války, jakkoli slavné, však byly drahé, a Cromwellova zahraniční politika byla přes úspěchy na zemi i na moři nepopulární.

XI.

Jako pán tří království, kterého se bála celá Evropa, neměl už lord protektor nepřátele nesmiřitelnější než ty, kteří byli dříve jeho přáteli. Když se dostal k moci po zádech republikánské armády, fanatické a rovnostářské, chtěl ji použít i k obnově staré anglické hierarchie. Narazil však na její odpor. Zatímco parlament z něho chtěl udělat anglického krále, jeho vojáci mu hrozili nepřátelstvím. Když si jako skutečný vládce udržoval opravdový dvůr, puritáni reptali, že je to dvůr „hříchu a marnivosti“, tím ohavnější, že se tu neustále vzývalo jméno boží. Když v roce 1658 ještě mladý Cromwell (padesát devět let) zemřel na trudnomyslnost a zimnici, začala se celá ta narychlo vybudovaná stavba, kterou chtěl nahradit tradiční Anglii, okamžitě kymácet. Před smrtí ho slyšeli, jak šeptá: „Mé dílo je hotovo!“ Ale nemělo ho přežít.

XII.

Cromwell určil za nástupce svého syna Richarda, člověka bez špatných vlastností, ale také bez nadání, který nebyl schopen řešit skrytý konflikt mezi armádou a občanskou mocí, ani urovnat stále vážnější rozpory mezi soupeřícími veliteli v armádě. Následovalo osmnáct měsíců bezvládí. Richard zmizel ze scény a zakrátko na kolbišti zůstali jenom dva generálové - republikán Lambert a tajný royalista Monk. Monk přišel do Londýna a básník Milton mu spolu s dalšími navrhl, aby v zájmu záchrany republiky obnovil „dlouhý parlament“. Ale stačilo rozhlédnout se po městě, aby byly jasné pocity tehdejších Angličanů. Měšťané a tovaryši na sebe v nadšení symbolicky vystrkovali zadky45. Široké vrstvy lidu nepodporovaly ani občanskou válku, ani vojenskou diktaturu, ale spíše restauraci. Monk jako energický a rozumný muž jednal s rozvážnou moudrostí. Návrat krále, který si přáli jak kavalíři, tak presbyteriáni, tedy velká většina země, byl zákonnou cestou obtížný, 45

Rump - zadek, rump-parliament - rozehnaný „kusý parlament“ - pozn. překl.

296

André Maurois - Dějiny Anglie

protože krále mohl povolat pouze parlament a parlament mohl svolat zase jedině král. Monk kolem sebe shromáždil všechny lordy46, které se mu podařilo sehnat, a vyzval voliče, aby zvolili Dolní sněmovnu. Král její svolání později potvrdil a právníci tvrdili, že monarchie nikdy nepřestala existovat. Ve skutečnosti krále nastolilo shromáždění, které nebylo svoláno v souladu s běžnými pravidly, protože však byl podle následnického práva zákonným králem, bylo rozhodnutí parlamentu nepopiratelné. Restaurace proběhla bez občanské války, protože Monk byl prozřetelný a zajistil vojákům pravidelnou výplatu žoldu. Vojáci znali veřejné cítění a se svými důstojníky již zdaleka nebyli zajedno; byli šťastni, že už to všechno končí. Cromwell byl mrtev necelé dva roky a už se všechno, co kdy vytvořil, změnilo stejně jako on sám v pouhý prach.

46

V květnu 1660 - pozn. red.

297

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VIII.

I.

TRVALÉ DŮSLEDKY PURITÁNSTVÍ

Duchovní život Anglie v době „světců“ je jedním z nejpřekvapivějších historických jevů. Orientální příběhy a básně staré několik tisíc let jsou pro celý národ žijící daleko na západě jeho jedinou četbou, jeho ústavou a jeho vírou. Podle názoru tohoto národa, který ctí a miluje zákony, musí být litera zákona vždy důsledně dodržována a je-li bible zákonem božím, pak to znamená, že je třeba podle ní žít. Protože Izraelité kdysi vyvraždili Amalechitské, nerozpakoval se Cromwell masakrovat Iry. Protože kdysi některé viníky kamenovali, ozývalo se i v Dolní sněmovně: „Kamenujte ho!“ Protože žalmy jsou mj. bojovné básně, neváhali puritáni nikdy potírat Jehovovy nepřátele zbraněmi. Protože bible velebila izraelský národ nad všechny národy ostatní, cítil anglický národ, který se považoval za nový Izrael, jak v něm roste pýcha, která se zrodila již za stoleté války. Takový Milton si myslel, že Bůh, kdyby měl splnit na této zemi nějaký obtížný úkol, by povolal na pomoc své Angličany. S týmž pocitem se setkáme znovu v devatenáctém století u Curzona a u Cecila Rhodese.

II.

Po Starém zákonu čte puritán nejraději epištoly svatého Pavla a knihy Kalvínovy. Jeho Bůh není Bohem Evangelia, který obětoval svůj život za všechny lidi. Je to Bůh hrozný a žárlivý, který spasí jenom vyvolené. Puritán, který úzkostlivě sleduje všechna hnutí své duše a snaží se v ní odhalit znamení milosti, musí pohlížet na pozemské radovánky jen a jen nepřátelsky. „Jak žít v radosti, jak se těšit z veselí jara, jak snášet divadla a podívané, když na sobě cítíte spáry ďábla, když se vás už už dotýkají plameny pekelné.“ Cromwell bojuje proti ďáblu celý svůj život. Sklání se až do prachu před Bohem. Všechny pokyny pro svůj život čeká od božího vnuknutí. Lidé mu říkali „muž zpitý Bohem“. Toto učení, které vrhá na život chmury, nesmírně posiluje lidi, kteří je vyznávají. Dobrovolné obětování všeho, co renesanční člověk nazýval radostí nebo štěstím, tvoří vážné a statečné bytosti. Z hříchu mají hrůzu a jsou proto ukázněnými vojáky, poctivými obchodníky, pracovitými dělníky. Jsou stejně nároční k okolí 298

André Maurois - Dějiny Anglie

jako k sobě samým. Když byli staří Cromwellovi vojáci propuštěni ze služby, „nerozmnožili počet tuláků nebo lupičů ani o jeden jediný přírůstek“. I sami royalisté přiznávali, že se těmto vojákům „zpravidla vedlo ve všech odvětvích počestných živností lépe než ostatním lidem“, že „žádný z nich nebyl nikdy obžalován ze zločinu krádeže nebo loupeže“, a že „pokud nějaký pekař, zedník nebo forman se vyznačoval střídmostí a pílí, byl s největší pravděpodobností jedním z bývalých Cromwellových vojáků“.

III.

Některé sekty šly ve výkladu bible ještě dál než Cromwell a jeho přívrženci. Strana „pátého království“ věřila v Ježíšův návrat na zemi a oživila chiliastické nálady. Jejich evangeliem byla sedmá kapitola Danielova, kapitola apokalyptická, a protože jeden z biblických veršů prorokuje vládu svatých, chtěli vložit vládu nad Anglií do rukou Sanhedrinu.47 Anabaptisté (novokřtěnci) za soumraku překřtívali v potocích muže a ženy. V této době založil George Fox Společnost přátel, která později přijala přezdívku quakers, kvakeři („třaslaví“), protože jejich víra se při určitých náboženských shromážděních projevovala i fyzickým třasem. Podle kvakerů musí být náboženství pouze výsledkem vnitřní spirituální zkušenosti. Považují za zbytečné vysvěcovat kněze a stavět kostely. Na rozdíl od puritánů věřili Přátelé, že každý člověk může dosáhnout úplného vítězství nad hříchem již během pozemského života. Vyznačovali se větší dobrotou a poklidem než většina dalších sekt. Ale jejich odmítání skládat přísahu, odmítání zúčastnit se jakékoli, i spravedlivé války a odmítání uznat autoritu církevního hodnostáře z nich mimoděk dělalo buřiče.

IV.

Za vlády puritánů byl pozemský život, pokud do něho mohli zasahovat, hodně smutný. Puritáni zakazovali nejoblíbenější zábavy Angličanů: divadlo, koňské dostihy a kohoutí zápasy. Herny a nevěstince byly zrušeny. V neděli procházely ulicemi hlídky, aby kontrolovaly, zda jsou uzavřeny hostince. Tento den musel každý trávit v rodinném kruhu při četbě Písma svatého a při zpěvu smutných žalmů. V neděli byly po celém Londýně slyšet jenom „modlitby a zpěvy z kostelů“. V roce 1644 zakázal parlament prodávat v den Páně zboží, cestovat, nosit těžká břemena, trpět zvonění zvonů, střílet, dále pořádat trhy, hodování, tance a hry pod trestem pokuty pěti šilinků za osobu starší čtrnácti let. Za děti, které se provinily tímto pokleskem, museli platit rodiče 47

Nejvyšší rada starožidovského Jeruzaléma - pozn. red.

299

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

nebo poručníci. Bohoslužby byly zbaveny všeho, co by připomínalo okázalost a nádheru katolických, ale i anglikánských obřadů. Evelyn vypravuje ve svém deníku, že ho v roce 1657 zatkli na Boží hod vánoční v kapli, protože světí „pověrečný den narození Páně.“ Věřící ve své hrůze, že budou nařčeni z papeženství, ztráceli pojem míry a důstojnost. „Čtou a modlí se bez přemýšlení,“ říká ještě Evelyn, „bez úcty a bez vroucnosti. Viděl jsem shromáždění, které si nechalo při čtení žalmů klobouk na hlavě. V některých chrámech Páně Písmo ani nečtou, ale jenom suchopárně odříkávají, pak následuje kázání, kterému nerozumějí ani ti, kteří poslouchají, ani ti, kteří kážou, ale zato musí být hodně dlouhé... V mnoha kostelích jsou nyní uzavřené lavice, v nichž sedí navzájem odděleni vždy tři nebo čtyři lidé.“ Taková uzavřená lavice se stala jedním ze znaků puritánského individualismu, jedním z námětů disputací mezi Vysokou a Nízkou církví.

V.

I přes svoje opovržení krásou dalo puritánství světu dva veliké spisovatele, ti ovšem napsali svá díla až po pádu republiky. První z nich je Milton (1608-1684). Tento autor, který byl v mládí vynikajícím básníkem a přímým dědicem velkých alžbětinských spisovatelů, se v době politických sporů vzdává pohanské poesie, vrhá se do „ledového živlu prózy“, slouží jako „latinský tajemník Státní rady“ a je jedním z nejoddanějších Cromwellových stoupenců; později, jíž po restauraci, oslepne a diktuje dvě veliké epické básně, Ztracený ráj a Ráj znovuzískaný, a kromě nich i lyrické drama Samson Agonistes, které je oduševnělou autobiografií, v níž poražený hrdina, stejně slepý jako Milton, naříká mezi vítěznými Filištíny. Milton je v době již klasicistické posledním výhonkem renesance. Jenom on ve svém díle spojil pohanskou spanilost se vznešenou slavnostností puritánství. Druhým je Bunyan (1628 -1688), autor Cesty poutníkovy (The Pilgrim’s Progress), vydané v roce 1678. Tato kniha, mezi Angličany stejně slavná jako Iliada mezi Řeky, je symbolické vyprávění, které před určitou suchopárností zachraňuje básnivá prostota. Ten potulný kotlář, kterého trápí jednou pekelné, podruhé nebeské vidiny, měl prostý, ale geniální nápad převést abstraktní obraz putování křesťanské duše za spásou v popis skutečné cesty. „Křesťan“, ústřední postava knihy a nepochybně sám autor, hledá cestu k věčnému městu. I přes odpor svých nepřátel ho konečně dosáhne. Přirozenost vyprávění a přenesení duchovních událostí do podoby konkrétních 300

André Maurois - Dějiny Anglie

dramat umožňuje prostým a upřímným čtenářům pochopit povahu náboženského života mnohem lépe než jiné náboženské knihy.

VI.

Puritánská tyranie byla stejná jako všechny tyranie, které chtějí za každou cenu změnit mravy. Menšina se podrobila z přesvědčení, většina ze strachu a její podrobení bylo spíše jenom zdánlivé než opravdové. Abychom pochopili, jak se na mnoha zámcích snažili muži i ženy vést v tichosti a mimo svou dobu lidský a moudrý život, stačí si přečíst dopisy Dorothy Osbornové siru Williamu Templovi. Nejzarytější royalisté, kteří určitou dobu bloudili po evropské pevnině, se přes svou hrůzu z rebelů pokoušeli o návrat s úmyslem znovu se v zemi usadit. Povzbuzoval je i uchazeč o trůn, protože pro něho bylo výhodnější mít své stoupence přímo na místě. Evelyn vypravuje, jak se rozhodl znovu otevřít svůj zámek, protože „existuje jenom malá naděje na příznivou změnu, všechno je zcela v rukou povstalců“. Dokud žil Cromwell, nemohli ani ti nejbystřejší předvídat restauraci, přestože byla tak blízká.

VII.

Po restauraci byla zase řada na puritánství, aby poznalo pronásledování. Přesto mu bylo souzeno přežít. Disident, odpadlík, člověk, který vzdoruje a nechce se „podrobit“, který se pro své svědomí dovolává práva vše soudit, zvykl si být částí menšiny, těší se ze svého postavení a zůstává věrný své věci, když se už jednou rozhodl, i přes možné ohrožení svého štěstí nebo života, je nadále jedním z nejtrvalejších a nejpozoruhodnějších anglických jevů. Jednou se soustředí na otázky víry, podruhé na politické otázky, ale bez ohledu na předmět svého zanícení je vždy silný, umíněný, nepodplatitelný. Bude to právě on, kdo povede boj proti otroctví, proti prostituci, proti válce a bude udržovat až do dnešních dnů smutné anglické neděle. Anglická povaha mu vděčí za mnoho svých nejkrásnějších rysů, ale také za takové, pro něž je ostatními nenáviděna. Patří k nim vážnost, věrnost, nepodplatitelnost, ale také pokrytectví, neboť lidská přirozenost je daleko složitější, než si přáli kalvinisté. Není pravda, že v jednom sídlí Bůh a ve druhém ďábel, protože v každém z nás spolu bojují Bůh a satan. Puritáni, kteří nemohou akceptovat špatné myšlenky, jimž se nikdo z nás nevyhne, se budou snažit vysvětlit je zbožnými důvody. Svým osobním a dokonce i národním zájmům nasadí masku morálky. V tom a v mnoha jiných otázkách je mnoha Angličanům souzeno, aby stále mysleli jako puritáni, a po třech staletích musí Disreali uznat, že v Anglii nemůže nikdo vládnout proti nonkonformistickému svědomí. 301

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IX.

I.

RESTAURACE

Tento nový panovník, kterého Anglie nejdříve dlouho zavrhovala a nyní očekávala jako spasitele, není žádná andělská bytost, jak si ho představovali horliví služebníci jeho otce, krále-mučedníka. Tlustými smyslnými rty, velkým nosem, jízlivýma očima připomínal spíše svého dědečka Jindřicha IV. Navarrského než ušlechtilou a pochmurnou tvář svého otce. Po Béarňanu zdědil veselost, duchaplnost a zálibu v ženách. Dlouhé vyhnanství ho nezkrušilo, ale poskytlo mu zkušenost chudoby a zároveň ho vedlo k pevnému rozhodnutí, že se již nikdy „nevydá na takové putování“. Proto se vždycky bránil nátlaku své matky a své sestry Jindřišky, aby přestoupil na katolickou víru. Katolictví ho vábilo a snad i přesvědčilo, ale stále si připomínal puritánské vášně a nechtěl vystavit svůj trůn nejistotě. Jeho věrný rádce Hyde, aby ho uchránil před nebezpečím papeženského dvora v Saint Germain, ho odvezl do Holandska k jeho sestře Mary, manželce Viléma Oranžského. Tady měl Karel milostný poměr s jednou waleskou uprchlicí, Lucy Waltersovou, a měl s ní nemanželského syna, z něhož udělal vévodu z Montmouthu. Život prince ve vyhnanství je těžký; Karel si půjčoval peníze u francouzského i španělského dvora. Tato nejistá existence z něho udělala člověka spíše roztomilého než vznešeného, spíše mazaného než úzkostlivého. Pevně se rozhodl, jestli se na něj jednou usměje štěstí, pro život plný radovánek. To také splnil. Když ho po jeho nástupu na trůn ministři hledali, aby s ním projednali státní záležitosti, zastihli ho zpravidla, jak si hraje se svými psy nebo se laská se svými milenkami. Když 25. května 1660 přistál v Doveru, daroval mu starosta na uvítanou bibli. Karel odpověděl, že „to je věc, kterou má na světě nejraději“. Cromwellův nástupce měl smysl pro humor, ale žádnou úctu k čemukoli.

II.

Přijetí v Londýně bylo vřelé. „Cesty byly posety květy, ulice byly pokryty koberci, zvony vyzváněly, z fontán teklo víno... Byl jsem ve Strandu“, píše Evelyn, „a při pohledu na to vše jsem žehnal Bohu. Všechno se 302

André Maurois - Dějiny Anglie

odbylo bez jediné kapky krve, a přitom to byla stejná armáda, jejíž vzpoura ho vzpoura kdysi vyhnala...“ Karel II. se s úsměvem obrátil na jednoho člena své družiny a řekl, že „se určitě jenom vlastní vinou vzdálil na tak dlouhou dobu, protože se nesetkal ani s jedním člověkem, který by si nepřál jeho návrat“. Vrtkavost širokých vrstev je překvapující. Všechno na Karlovi by vlastně mělo jeho poddané urážet. Spolu se svými zavazadly si přivezl krásnou milenku Barbaru Villiersovou, pozdější lady Castlemainovou, a právě s ní cynicky strávil svou první noc ve Whitehallu. Zakrátko se obklopil opravdovým harémem, a mravy dvora napodobovaly mravy krále. Po puritánském útlaku však trochu nevázanosti nikomu nevadilo. „Zhýralost se stala projevem loyality, vážnost buřičstvím.“ Král během svého kočovného mládí uvykl toulkám a nezodpovědnosti. Všechnu skutečnou moc přenechal svému rádci z doby vyhnanství, Edwardu Hydovi, kterého udělal lordem Clarendonem. Počátky této správy nebyly nijak neobratné. Zákon „o beztrestnosti a zapomenutí“ {Act of Indemnity and Obliviory) uspokojil ty, kteří se zúčastnili povstání. Potrestáni byli jenom královrazi (regicides), a to tím nejodpornějším způsobem. Cromwellovo tělo a těla několika dalších mužů byla vykopána, pověšena a pak pohřbena u paty šibenice. Jako při každé restauraci se královi přátelé ze zlých časů cítili ukřivdění. Zákon o amnestii je zklamal. „Beztrestnost pro královy nepřátele a zapomenutí pro jeho přátele,“ říkali s hořkostí. Tato umírněná politika, která popudila extremistické kavalíry, naopak k monarchii rychle připoutala squiry Cromwellovy strany. Restaurace si tedy mohla dovolit pomstu na několika hlavách, jen když se nedotkla získaného majetku. Clarendon prozřetelně zaplatil do poslední pence vojákům republiky dlužný žold. To mu dovolilo rozpustit tuto nebezpečnou armádu bez nějakého vážnějšího konfliktu. Anglii najednou zaplavilo padesát tisíc Cromwellových vysloužilců, k jejichž cti je však nutno říci, že nebylo vidět ani jednoho z nich žebrat a že žádný z nich se nedopustil něčeho špatného. Puritanismus měl svoje dobré stránky.

III.

Karel se rozhodl vládnout zákonně, aby si byl jist, že se již „nevydá na takové putování“. Jako velký obdivovatel Ludvíka XIV. si tajně přál upevnit, „pokud je to možné“, své výsady a připravit, „pokud je to možné“, zrovnoprávnění katolíků, ale tak, aby to nevyvolalo žádný konflikt. V roce 1661 svolal parlament. V tomto předešlém shromáždění se o křesla dělili presbyteriáni s kavalíry. Tentokrát si země zvolila parlament „roaylističtější než král, anglikánštější než biskupové“, zcela oddaný zájmům pozemkového vlastnictví a státem podporované církvi. Zvolenými zástupci byli v převážné většině mladí 303

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

lidé. „Ponechám si je, než jim narostou vousy,“ prohlásil král, a tento parlament si skutečně podržel plných osmnáct let, ale živelná potřeba svobody tehdejších Angličanů byla tak silná, že i tato bezbarvá sněmovna dala najevo své pevné rozhodnutí neposkytnout králi ani stálou armádu, ani důchody, které by mu umožnily obejít se bez parlamentu, ani výsadní tribunály. Král, který měl zase stále na očích případ svého otce, se chránil překročit stanovené meze. Nevnutili mu žádnou ústavní brzdu, mezi vladařem a sněmovnami nestál žádný odpovědný kabinet. Ale Karel vždycky dokázal, když se jeho ministři znelíbili, v pravý čas je odvolat. Parlament byl tedy pánem, pokud ne de jure, určitě de facto. Francouzský vyslanec soudil, že takový režim není vůbec monarchií, a divil se, když slyšel temžské lodníky, jak mluví o politice s „milordy“. V příštím století bude překvapen Montesquieu, když uvidí pokrývače číst na střeše noviny. Politická výchova tohoto národa začala mnohem dříve než podobná výchova národů na pevnině.

IV.

Jestliže puritáni očekávali od nového krále náboženskou snášenlivost, pak se zklamali. Parlament a Clarendon byli vůči nezávislým sektám i vůči presbyteriánům velmi tvrdí. Clarendonův zákoník tvořily čtyři zákony a ty ukládaly všem přísný konformismus. První zavazoval starosty a městské hodnostáře, aby se zřekli presbyteriánského Covenantu a přijímali anglikánské svátosti, druhý ukládal všem duchovním, aby se nechávali vysvětit biskupem, užívali pouze oficiální Knihu modliteb a přistoupili na anglikánskou liturgii, třetí zakazoval každou neanglikánskou bohoslužbu, které by se zúčastnili více než čtyři věřící, a čtvrtý přikazoval nonkonformistickým kněžím, aby se odstěhovali na místo vzdálené nejméně pět mil od farnosti, kde působili. Tyto zákony měly pro Anglii dalekosáhlé důsledky. S konečnou platností připoutaly squiry k anglikánství, protože nemožnost, aby jinověrec zastával nějaký politický nebo občanský úřad, přinutila všechny, kdo byli ctižádostiví nebo měli nějaké hmotné zájmy, aby se podrobili. Spojenectví squira a faráře (parson), zámku a církve v každé vesnici vzniklo právě tehdy. Mnozí z nových stoupenců si však zachovali duši odbojníků a právě ti budou později spolu se skeptiky a racionalisty v politice podporovat stranu whigů. Clarendonův kodex existenci presbyteriánství v Anglii prakticky znemožnil, sekty méně organizované naopak vytrvaly. Tím, že postavil celou jednu třídu lidí, kterým odpíral jejich politická práva, na okraj společnosti, vlastně dovršil zformování typu tak významného v 304

André Maurois - Dějiny Anglie

anglických dějinách, typu nonkonformisty a opozičníka (dissenter), který se nerozpakuje, aby zůstal věrný svým ideám, vstoupit do sporu s mocí a za žádných okolností se nebojí čelit veřejnému mínění. V příštích stoletích se budeme s nejrůznějšími podobami tohoto disidenta znovu setkávat a jeho činnost bude opravdu rozsáhlá, neboť jeho intelektuální odvaha nezná žádné hranice.

V.

Clarendon se u moci brzy opotřeboval. Pro mladý a cynický dvůr byl příliš okázalým, zkostnatělým a moralizujícím starým služebníkem. Krásné královy přítelkyně si z něho dělaly legraci, vévoda z Buckinghamu kancléře v důvěrné společnosti napodoboval a předváděl jeho směšné způsoby. Karel se tomu se značnou dávkou nevděku smál. Teď již bylo zapotřebí jenom záminky, aby se král mohl zbavit té poslední trosky staré generace. Události mu jich poskytly plnou náruč: a) Králův bratr Jakub, následník trůnu, se během vyhnanství zamiloval do Clarendonovy dcery Anny Hydové. Oženil se s ní, nejprve tajně a pak veřejně. Z tohoto manželství se narodily dvě budoucí anglické panovnice, Marie, která se provdala za Viléma III. Oranžského, a královna Anna. Ten sňatek se ve dnech, kdy byl uzavřen, nelíbil veřejnému mínění a uškodil i Clarendonovi, přestože se tvářil, jako by i on byl proti němu;

b) Clarendon byl odpovědný za sňatek Karla II. s princeznou z Braganzy, katolickou Portugalkou, která byla navíc, jak se brzy ukázalo, neplodná. Portugalský sňatek nebyl tak hrozným zločinem jako sňatek španělský, ale mnoho tomu nescházelo, a pak se také proti vší pravděpodobnosti říkalo, že Clarendon vybral neplodnou královnu, aby zajistil trůn svým vnukům; c) Clarendon prodal Francii za pět set tisíc pistolí Dunkerque a byl obviňován, že z prodeje dostal tučnou provizi; d) V roce 1665 zpustošila Londýn, kde žilo pět až šest set tisíc obyvatel v úzkých a špinavých uličkách, v jediném měsíci červnu, trochu teplejším než obvykle, prudká epidemie moru, která byla stejně hrozná jako kdysi epidemie černého moru. Do společné šachty tehdy naházeli sedmdesát tisíc mrtvol; e) O několik měsíců později zničil obrovský požár dvě třetiny City. V krátké chvíli stály kostely, veřejné budovy a tisíc domů v jednom moři plamenů. Nikdo nedokázal šíření ohně zastavit; Samuel Pepys a jeho sousedé museli vykopat ve svých zahradách jámy, aby si v nich schovali zásoby vína a parmezánského sýra. 305

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Oheň zastavili jenom tím, že vyhodili do vzduchu celé ulice. Dav, který si vždycky rád vysvětluje velké události nějakými velkými a tajuplnými příčinami, obvinil z neštěstí papežence, Francouze a Clarendona; f) V roce 1667 proniklo do Temže holandské loďstvo, dostalo se až k Chathamu a spálilo anglické lodě. Panika, ke které nebylo od časů moru a požáru nikdy daleko, vzplanula znovu. Vrtkavé londýnské davy začaly litovat starých dobrých časů statečného Cromwella, kdy bylo pobřeží chráněno a země měla silnou armádu. Nepomohla ani smlouva z Bredy, která ukončila holandskou válku48 a přiřkla Anglii New York a celé pobřeží spojující Virginii s Novou Anglií. Anglický národ byl přesvědčen o zradě a Clarendon jako veřejný nepřítel byl vypovězen.

VI.

Nenahradil ho jediný ministr, ale celá skupina důvěrníků, které její protivníci říkali „kabala“: počáteční písmena jmen členů skupiny (Clifford, Arlington, Buckingham, Ashley a Lauderdale) tvořila totiž zajímavou shodou slovo „cabal“.49 Nebyl to vládní kabinet v moderním smyslu, za výkonnou moc odpovídal stále král; těch pět mužů nemělo ostatně ani stejné politické názory. Clifford a Arlington byli přesvědčení katolíci, zbývající tři byli stoupenci skepticismu. Z této pětice byl nejpozoruhodnější, ale také nejnenáviděnější Ashley, který se stal brzy hrabětem ze Shaftesbury a kterého Dryden vylíčil ve své slavné satiře jako Achitofela, proradného rádce krále Davida. Král s pomocí „kabaly“ nejen vládl, ale zemi také přímo řídil. I nadále zdánlivě bezstarostně laškoval se svými krásnými milenkami a psy, ale ve skutečnosti šel s utajovanou tvrdošíjností za velikým cílem - získat pomocí spojenectví s Ludvíkem XIV. peníze a vojáky a pak s podporou této cizí síly zavést v zemi znovu katolictví.

VII.

Karel upřímně obdivoval Francii a její vládu. Zde viděl vzor toho, čím by chtěl být, ale neodvažoval se - všemocného mocnáře. Chápal, že tuto všemocnost umožňuje pouze soulad panovníka s římskou církví; přál si rovněž uskutečnit takový soulad a napodobit svého bratrance. Jeho nová francouzská milenka, Louisa de Kéroualle, za jejíž dětskou tvářičkou se skrývala 48 49

Tzv. druhá angloholandská válka 1665 -1667 - pozn. red. Tj. politická klika, kamarila - pozn. red.

306

André Maurois - Dějiny Anglie

vychytralost, ho v těchto snahách utvrzovala. Přestože si parlament přál uzavřít proti Francii, která se stávala po úpadku Španělska nejsilnější mocností na pevnině, spojenectví s Holandskem a Švédskem, podepsal Karel prostřednictvím své sestry Jindřišky Anglické v roce 1670 s Ludvíkem XIV. tajnou smlouvu, které se říkalo „smlouva Madame“, a v roce 1672 se spojil s Francií proti Holandsku. Britský parlament odepřel podporu této nepopulární válce a také obrana Holanďanů byla velmi účinná.50 Karel musel v roce 1674 volky nevolky s Holanďany vyjednávat a v roce 1677 se jeho neteř Marie, dcera Jakuba a Anny Hydové, provdala za Viléma III. Oranžského. „Smlouva Madame“ byla v oblasti zahraniční politiky posledním Karlovým osobním počinem a byla z toho pohroma.

VIII.

Karel však stále doufal, že se mu podaří splnit svůj veliký náboženský sen. Na začátku své vlády se pokoušel vnutit parlamentu Declaration of Indulgence (Prohlášení shovívavosti) a domníval se, že zrovnoprávněním odpadlíků dosáhne i zrovnoprávnění katolíků. Ale sami odpadlíci, kteří byli především protestanty, se jeho záměrům vzepřeli, a parlament deklaraci zamítl. Karel se ji později pokusil pomocí královských výsad prosadit i proti parlamentu, ale nezvolil vhodný okamžik, mor a požár znovu rozdmýchaly nenávist vůči papežství, do níž se mísil i strach z Francie. Bylo to opět jedno období, kdy zahraniční politiku řídí politika vnitřní. Kdysi ztělesňovalo Španělsko v očích protestantů ducha persekuce, nyní zase Francie ztělesňuje absolutismus a ztrátu svobod poddaného. Cestovatelé znovu srovnávali bohatství anglických statkářů s bídou francouzských sedláků. „Papežství a dřeváky“, takové opovrhované spojení děsilo každého trochu vzdělaného člověka. Parlament zůstal neústupný a odmítl přiznat králi právo rozhodovat o takových otázkách pouhým nařízením. Karel zaváhal, vzpomněl si na vzpoury, na své vynucené potulování Evropou a ustoupil. I část „kabaly“ se postavila proti němu a vnutila mu Test Act, národní a protestantskou odpověď na spojenectví s Francií a na Indulgenční deklaraci. Tento zákon vylučoval z veřejných funkcí všechny, kteří neodpřisáhli věrnost králi a anglikánské církevní obci. Katoličtí pairové museli opustit Sněmovnu lordů. I králův bratr musel přiznat svoje katolictví. Král a snášenlivost byli poraženi.

50

Tzv. třetí anglo-holandská válka 1672 -1674 - pozn. red.

307

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IX.

Protože Karel přijal svoji porážku s umírněností, mnozí po určitou dobu doufali, že bude zase brzy obnoven klid. Ale i moudří jsou vydáni na milost a nemilost událostem. V několika dnech všechno zhatila lež a záhada. Titus Oates byl bývalý anglikánský duchovní, který přestoupil, spíše z prospěchářství než z přesvědčení, na katolickou víru; tohoto člověka s nízkým a hanebným charakterem nenáviděli všude, kudy prošel. Když ho bez jediného groše vyhnali angličtí jesuité ze Saint Omeru, vrátil se do Anglie a v roce 1678 napsal udání, ve kterém obvinil jesuity, že připravovali spiknutí, při němž chtěli zapálit City, zavraždit krále, nahradit jej jeho bratrem Jakubem, dobýt s pomocí Holanďanů a Francouzů Anglii a v zemi znovu zavést katolictví. Ze dvou opisů tohoto udání jeden poslal králi a druhý proslulému smírčímu soudci siru Edmundu Berrymu Godfreyovi. Abychom si představili, jak toto udání zapůsobilo, stačí vzpomenout na napjatý klid Londýna, na „spiknutí střelného prachu“, na mor, požár a nesmyslnou hrůzu z jesuitů a papežství. U tajemníka vévody z Yorku, budoucího Jakuba II., provedli domovní prohlídku, při níž se našla silně kompromitující korespondence s otcem Lachaisem, zpovědníkem Ludvíka XIV. K věrolomnému udání se připojil skutečný úklad. V té chvíli došlo i k další dramatické události - Godfreye našli na jedné cestě nedaleko Londýna zavražděného. Kdo ho zabil? To zůstává tajemstvím, ale všichni teď všude vidí samé ozbrojené jesuity. I ženy vycházely z domova ozbrojené dýkou. Král, který ve spiknutí nevěřil („Kdo byl byl takový blázen,“ řekl bratrovi, „aby mě zabíjel, vždyť tato vražda by dosadila na trůn vás místo mne?“), musel předstírat obavy a zdvojnásobit ve Whitehallu tělesnou stráž. Marně poukazovali někteří rozumní lidé na osobní podlost Tita Oatese a na nesmyslnost zločinu bez skutečné pohnutky, protože Godfrey měl v rukou jenom opis udání bez důkazů, a ten už svoje poslání splnil; brzy se oni sami stali obětmi skutečného vydírání veřejným míněním a museli z obavy, že budou pokládáni za papežence, prohlásit, že Oatesovi věří. V zemi začal řádit neslýchaný teror.

X.

Od restaurace začaly v zemi vznikat zárodky politických stran. Zrodily se z vášní občanské války. Angličané si zvykli zajímat se o veřejné záležitosti a to už jim zůstalo natrvalo. Jedni byli, jako kdysi kavalíři, přáteli krále; jejich protivníci jim přezdívali tories (toryové) čili irští loupežníci, čímž chtěli naznačit, že jde o zakuklené papežence. Královi přátelé tuto přezdívku hrdě přijali a od tohoto okamžiku vystupovali pod ní. Toryové zase překřtili královy 308

André Maurois - Dějiny Anglie

nepřátele na whigy; slovo whigs bylo zkratkou slova whigamores, jímž označovali skupiny puritánských sedláků ze západního Skotska. Whigové byli buřiči, prvním whigem byl ďábel, druhým Shaftesbury; toto buřičství však vždycky bylo aristokratické. Toryové byli spjati s pozemkovým vlastnictvím a anglikánskou církví, whigové s odpadlíkty a londýnskými obchodníky. Když král v roce 1679, poprvé po sedmnácti letech, povolal voliče, vtiskly nové strany volbám v podstatě stejný ráz, jako mají dnešní předvolební kampaně doprovázené politickými schůzemi, průvody a prudkou výměnou názorů. Tyto hlučné způsoby dodávaly politickému životu povahu určité podívané a hry a staly se tak základem trvalého úspěchu parlamentní vlády. „Tím, že jsme si vzájemně házeli na hlavu jednou whigy a podruhé torye,“ řekl Halifax, „hráli jsme si jako děti, které po sobě házejí sněhovými koulemi.“

XI.

V roce 1679 zvítězili ve volbách whigové, kteří si s velikou neupřímností vybrali za svůj „program“ Oatesovy lži. Po svém úspěchu se pokusili o první ústavní vládu. Prostředníkem mezi králem a parlamentem mela být třicetičlenná Tajná rada. Tuto radu řídili Shaftesbury, sir William Temple a lordi Russell a Halifax. Jejím nejznámějším činem byl slavný zákon habeas corpus (1679); od té doby si mohl zatčený Angličan, s výjimkou případu zrady, stěžovat soudci, který musel přikázat vězňovým strážcům, aby stěžovatele předvedli nejdéle do dvaceti dnů před soudní dvůr. Žalářníkovi i soudci, kteří odmítli příkaz splnit, hrozila vysoká pokuta. Tento zákon ztížil možnost svévolných uvěznění. Žádné opatření nevymezuje tak přesně hranice mezi despotickou vládou a svobodným režimem.

XII.

Whigové vděčili za svůj úspěch strachu z katolictví. Ale záležitost katolictví byla spjata se záležitostí vévody z Yorku. Whigové jako stoupenci radikálních opatření se domnívali, že je nutné vyloučit z následnictví králova bratra, toryové jako zastánci stávajícího pořádku se zase domnívali, že stačí omezit jeho moc. Kdyby ho vyloučili, kdo by jej nahradil? V této věci byli i whigové sami nejednotní. Jedni byli pro prince Viléma Oranžského, manžela princezny Marie a zetě vévody z Yorku, druzí pro vévodu z Monmouthu, nemanželského syna Karla II. Král byl pro svého bratra a proti svému levobočkovi, Lid s příznačnou nestálostí anglických širokých vrstev měl brzy dost whigského teroru a zapomněl na Tita Oatese. V roce 1681 se mohl Karel II., který již nepotřeboval daně od Dolní sněmovny, protože měl dostatek peněz od Ludvíka XIV., odvážit bez nějakého většího lidového vzrušení rozpustit poslední 309

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

parlament své vlády, shromážděný v Oxfordu, aby byl vzdálen od londýnských davů. Toryové zvítězili.

XIII.

Angličané se ještě nenaučili parlamentní hře, jejíž pravidla, pokud je všichni přijmou, umožňují politickým protivníkům střídat se u moci, aniž je prvním důsledkem vítězství masakr poražených. Po vítězství toryů a krále následuje persekuce whigů. Shaftesbury, pronásledovaný pro vzpouru, musel uprchnout, přestože ho porota osvobodila, do Holandska, kde později zemřel. Další významní whigové jako Essex, Russel a Sidney, zemřeli ve vězení nebo na popravišti. Angličany zachvátilo opravdové delirium mystické oddanosti ke králi jako instituci. Toryové hlásali zásadu neodporování králi, což je chránilo jak proti výbojnému návratu whigů, tak proti nezávislosti kalvinistů. Filmer vydal svého Patriarchu, v němž vysvětloval, že každá revoluce je otcovraždou, protože král je nástupcem patriarchů a otcem svých poddaných. Během tohoto záchvatu servility se zapomnělo na všechny výhrady vůči Jakubovi. Proto Karel až do konce života beztrestně žil z podpor Ludvíka XIV. a bez ohledu na anglické zájmy dovolil, aby si francouzský král posílil své pozice ve Flandrech a na Rýně. Tak si mohl tento panovník, který s takovou roztomilostí zradil Anglii, dvě církve, svou ženu a všechny své milenky, udržet až do smrti svou rozkošnickou a nebezpečnou rovnováhu. „Nevím,“ prohlásil, „ co bude dělat můj bratr, až budu mrtev a budu pryč. Moc se bojím, aby se nemusel, až bude králem, zase vydat na cesty... Přesto se však postarám, abych mu zanechal svá království v míru.“ Na smrtelné posteli si poprvé nechal zavolat katolického kněze a přijal svátost posledního pomazání.

310

André Maurois - Dějiny Anglie

X.

I.

JAKUB II. A REVOLUCE ROKU 1688

Karel II. odkázal bratrovi despotickou a téměř nikým nepopíranou moc. Zavedená církev hlásala božské právo a neodporování tyranovi. Toryovský parlament byl ochoten přiznat králi některé daně na doživotí. Karel začal v tichosti budovat stálou armádu s deseti tisíci muži a Jakub chtěl tento stav zdvojnásobit. To je u anglického krále něco úplně nového. Země se tomu nebránila; zdálo se, že si ze všeho nejvíce přála klid. Ani katolictví nového krále nevyvolalo žádný prudší odpor. Anglikáni a odpadlíci předpokládali, že se nepokusí obrátit na katolictví celý národ, takže dovolili, aby vyznával svoje náboženství. Kdyby byl stejně jako jeho bratr člověkem kompromisu, mohl vládnout v klidu a míru. Jakub II. však byl tvrdohlavý, energický, oddaný a málo inteligentní. Když oba bratry srovnávali, říkali: „Král (Karel) mohl věcem porozumět, kdyby chtěl, vévoda (Jakub) by věcem rozumět chtěl, kdyby mohl.“ Jakub byl tak prostoduchý, že věřil, že anglikánská církev, která hlásala neodporování, by se nepostavila na odpor ani tehdy, kdyby si předsevzal ji zničit. Ale v den, kdy se doktrína přestala shodovat se zájmy, musela v ní anglikánská církev nutně objevit slabou stránku. Král si rovněž myslel, že se bude moci proti anglikánům opřít o odpadlíky, jimž sliboval zároveň s katolíky náboženskou snášenlivost; bylo to však v době odvolání nantského ediktu (1685)51 a příchodu prchajících francouzských hugenotů do Anglie. Jejich vypravování nebylo pro anglické protestanty žádným povzbudivým příkladem.

II.

Ihned se ukázalo, že represe budou v novém režimu kruté. Vzpoury, vedené ve Skotsku vévodou z Argylu a v Anglii Monmouthem, byly snadno potlačeny a jejich vůdci popraveni. Celé stovky nešťastných sedláků, kteří následovali Monmouthe, potkal stejný osud. Předseda nejvyššího soudního dvora (chiefjustice) Jeffreys, pokryl své působiště krví. Všude se věšelo, mrskalo, zavíralo. Zdálo se, že se vrátily časy Marie Tudorovny. Protože v samé blízkosti Londýna byl na králův rozkaz vybudován vojenský tábor, cítil se Jakub v bezpečí 51 Výnos Jindřicha IV. zaručující francouzským hugenotům náboženskou svobodu; zrušen Ludvíkem XIV. - pozn. red.

311

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

a věřil, že ho žádná vzpoura nemůže ohrozit, a tak bez rozpaků porušoval zákon. Když nemohl dosáhnout, aby parlament zrušil Test Act, zprostil katolíky jeho platnosti výhradně pomocí svých výsad a tak mohl obsadit občansky i vojensky důležitá místa katolickými úředníky. V anglikánské církvi nadržoval prelátům, kteří byli tajnými katolíky. I ve své šlechtě se pokoušel získat proselyty. Vévodovi z Norfolku, který se zastavil ve dveřích kaple, když před ním nesl jako výraz státní moci meč, řekl: „Váš otec by šel dále!“ - „Váš otec, který byl lepší než ten můj, by tak daleko nešel!“ odpověděl na to vévoda. Mladý vévoda ze Somersetu, který dostal rozkaz, aby ke králi uvedl papežského nuncia, řekl: „Všichni mi říkají, že mohu Vaše Veličenstvo poslechnout jenom za cenu porušení zákona!“ „Copak nevíte, že já jsem víc než zákon?“ rozkřikl se zlostně Jakub. „Vaše Veličenstvo možná, ale já nikoli!“ odpověděl mu důstojně vévoda. Duch odporu se projevoval spíše mezi pairy než mezi členy Dolní sněmovny. Staré šlechtické katolické rodiny, protože znaly povahu své země a protože předvídaly v budoucnosti nebezpečné reakce, odmítaly přijímat vysoké funkce, které jim král nabízel. Papež Innocenc XI. králi radil k umírněnosti. Ale horlivý a zaslepený král si nedal říci a pokračoval opovážlivým krokem na své cestě k propasti.

III.

Ke skutečné vládě je zapotřebí podpory středních vrstev. V těch už však nebyli katolíci. Jakub se domníval, že je získá pomocí Indulgenční deklarace, která se týkala také odpadlíků. Stará nevykořenitelná iluze o možnosti pomoci katolíkům k vítězství díky konfliktům mezi protestanty. Anglikánskému duchovenstvu nařídil, aby deklaraci přečetlo z kazatelen. Celá církev odmítla. Sedm biskupů včetně arcibiskupa z Canterbury odevzdalo králi petici. Král je poslal do Toweru. Na lodi, která je odvážela do vězení, bylo vidět klečící vojáky, jak žádají biskupy o požehnání. Když porota biskupy osvobodila, celý Londýn se rozzářil, v každém okně svítil sedmiramenný svícen, a ta nejvyšší svíce patřila mylordu z Canterbury. V Oxfordu chtěl král vnutit Magdalenské koleji za představeného katolíka. Když se proti tomu fellows postavili, dvacet pět jich propustil. Spor mezi Stuartovci a lidem propukal znovu, ale nyní už v emancipovanějším světě, v němž vzpoura proti králi přes různé dogmatické rozpravy již není považována za neslýchaný a ohavný čin. Přesto anglický národ neztrácel trpělivost, neboť král neměl mužského dědice. Dědičkou trůnu byla princezna Marie, dobrá protestantka, provdaná za Viléma Oranžského. Tento 312

André Maurois - Dějiny Anglie

manželský pár obnoví jednoho dne, jak se všeobecně soudilo, v království klid. Ale když se v roce 1688 narodil druhé králově manželce, katoličce Marii Modenské, syn Jakub, zmocnilo se Angličanů zoufalství. Po zemi se vyprávělo, že dítě bylo podvrženo, že při porodu nebyli žádní zákonití svědci a že to je zase jenom úklad jesuitů. Zdálo se, že král má v úmyslu poslat na Anglii irskou a katolickou armádu. Ve všech ulicích se zpíval popěvek Lillibullero, jehož refrén se měl brzy stát slavným a vyhnat krále z jeho království. Revoluce zachvátila všechna srdce daleko silněji než v roce 1640.

IV.

Králův zeť, Vilém Oranžský, který se zapletl do beznadějného boje s Francií Ludvíka XIV., se domníval, že v okamžiku, kdy Anglie přestane být protestantská, je konec všem svobodám v Evropě. Ani on, ani jeho manželka neváhali a bez otálení se postavili proti svému otci a tchánovi; oba byli v neustálém styku s anglickými stranami a jenom čekali na výslovné pozvání, aby mohli opravdu jednat. V den osvobození sedmi biskupů (30. června 1688) několik pairů takové pozvání v rozsvíceném Londýně podepsalo. Tyto pairy, mezi kterými byl i Danby a moudrý a roztomilý Halifax a kteří dávali v sázku svůj život, podpořil veliký počet důstojníků včetně lorda Churchilla. Ludvík XIV. napadl Falc a poskytl tak Holandsku několik týdnů oddechu. Vilém přistál 5. listopadu 1688 v Torbayském zálivu a vytáhl na Londýn. Jakub měl armádu, ale nebyl si jí moc jistý. Zachvácen panikou, udělal nějaké ústupky. To však už bylo příliš pozdě. Ve všech hrabstvích se shromažďovaly milice. Heslo dne znělo: „Svobodný parlament a protestantské náboženství!“ Nejvyšší šlechta se postavila za Viléma. Všechny mocné zájmy stály proti Jakubovi. Církev a university se měly od katolického krále čeho obávat. Anna, druhá králova dcera, se postavila na stranu vzbouřenců. Jakub se cítil všemi opuštěn. Kdyby bojoval, nebylo by možná Vilémovo postavení tak docela jisté, protože anglický lid nijak netoužil po nové občanské válce. Proto také Jakubovi protivníci, místo aby se ho pokusili zajmout, mu naopak starostlivě otevírali cestu k útěku. Král toho využil a odjel do Francie, když předtím v bláhové naději, že znemožní vyřizování státních záležitostí, hodil do Temže velkou anglickou pečeť. Ale pečeť se dá nahradit, stejně jako král.

V. 52

Převedení moci v souladu se zákonem nebylo nijak snadné.52 Whigové prohlašovali, že monarchie je výsledkem smlouvy mezi lidem a

Tento převrat se v historiografii běžně nazývá Glorious revolution - Slavná revoluce — pozn. red.

313

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

vladařem, a proto lid a jeho zvolení zástupci mají právo Jakuba II. a jeho syny, kteří se netěší jejich důvěře, sesadit a svobodnou volbou povolat Viléma. Toryovští biskupové, věrni učení o božském právu, nemohli s takovým postupem souhlasit a byli pro regentství. Zákonný kompromis, navržený Danbym, považoval králův útěk za dobrovolnou resignaci na trůn a vyhlásil za dědičku koruny Marii. Tento plán narazil na odpor nového královského páru - Marie nechtěla vládnout bez svého manžela a on se nechtěl stát jenom princem manželem. Smlouva z února roku 1689 je konečně uznala oba a vláda byla vládou „Viléma a Marie“. Po takovém kompromisu již nemohlo být řeči o božském právu anglických králů. Ale zásluhou tohoto kompromisu proběhla konservativní revoluce bez občanské války, bez vypovídání ze země, bez poprav. Angličané se pomalu učili těžkému umění žít jako společnost.

314

André Maurois - Dějiny Anglie

XI.

I.

MRAVY A MYŠLENKY RESTAURACE. ZÁVĚR.

Lidská přirozenost musí oscilovat kolem poměrně stálých citů. Po uzdě, kterou vášním nasadili puritáni, muselo nutně přijít uvolnění. Celých dvacet let pronásledovaní kavalíři měli pochopitelně z mravů a myšlenek, kterými tolik trpěli, přirozenou hrůzu a tak se stalo, že ve své reakci překročili rovnovážný bod. Na dvoře Karla II. zacházela nenávist k pokrytectví až k opovrhování počestností. Protože byl konec všem těm zamračeným tvářím a krátkým vlasům, které vládly ve Westminsteru, chtěl Whitehall vychutnat svoji odvetu. V tomto paláci, do kterého měl každý přístup, mohli být všichni svědky královské prostopášnosti. Vojáci tělesné stráže viděli každý večer krále v zahradě, jak se jde vyspat ke své milence, k všemocné a nestydaté lady Castelmainové. Poddaní napodobovali svého pána. Ženy převlečené za muže, skupinky, které se scházely, aby tančili nazí, cynická volnost v jednání s komornými, s takovými a podobnými znaky, které jsou příznačné pro zhýralé časy a které zpravidla následují po velkých sociálních převratech, bylo možné setkat se všude. Anglie restaurace se podobá Francii direktoria a Evropě z knihy Ouvert la Nuit. Obraz této Anglie podává ve svých Pamětech hrabě Gramont, ale sama skutečnost byla určitě ještě drsnější, než ji popsal Hamilton. Ten svět a tu dobu representuje spíše Angličan Rochester než Francouz Gramont. Důvěrný přítel krále, který se nesmírně bavil jeho oplzlými historkami, tak neuctivý, že si bez obav dovolí políbit královu milenku, lak zhýralý, že si s vévodou z Buckinghamu najmou hospůdku, kde kazí nejpočestnější a nejváženější ženy ze sousedství, tento muž představuje zhanobený obraz velkých alžbětinců. Dravost je stejná, ale zájmy, k nimž se obrací, jsou mnohem přízemnější.

II.

Mladí kavalíři z roku 1660 nedostali jako jejich otcové tu důkladnou výchovu, jakou může poskytnout svým synům bohatá a šťastná rodina squirů. Žili, zatímco jejich otcové bojovali, s pacholky od koní, poznali bídu a vyhnanství, bloudili po zapadlých čtvrtích Paříže a Amsterodamu. Opilství se pro ně stalo módou. Rochester se chlubí, že prožil pět let ve stavu trvalé opilosti. I tak 315

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

skvělý veřejný činitel jako Pepys vypravuje samolibě o svých pitkách a milostných dobrodružstvích. Hospody a podezřelá místa rostou v Londýně jako houby po dešti. Do Anglie se právě dostala káva a čaj, a to je záminka pro otevírání mnoha kaváren - coffee houses -, kde se však pije spíše kořalka než káva. Tyto coffee houses a jejich konkurenti ale houses (pivnice) jsou místem, kde se vedou pobuřující řeči a kde kolují pohoršlivé anekdoty o „My Lady Castlemaine“. Surové podívané na kohoutí zápasy a na štvaní býků psy již nejsou pro diváky dost zajímavé, a tak se ve své žízni po krvi hrnou na popravy královrahů. Divadlo je obrazem cynismu doby. Bouře se Pepysovi ještě trochu líbí, ale Sen noci svatojánské je pro něj ta nejsměšnější hra, jakou kdy viděl. Módními autory dramat jsou Beaumont a Fletcher a komedií Congreve a Wycherley, kteří přejímají Molièrovy náměty (Misantrop a Tartuffe), ale oblékají je do hodně drsného a hrubého kabátu. V devatenáctém století odvaha komedií z doby restaurace překvapuje; Taine se znechuceně ptá, jak mohlo obecenstvo něco takového vůbec snášet. Amorálnější dvacáté století v nich znovu objeví živost, žertovnost, a Londýn bude v roce 1935 nadšeně tleskat Wycherleyově Venkovské ženě, která v roce 1865 způsobila hrozné pohoršení. Takové jsou výkyvy studu; ale Taine právem pokládá Molièrovu komiku za zdravější, než je komika Wycherleyova. V těch uvolněných Angličanech z doby restaurace přežívá pod povrchem stále puritán, a autoři komedií se jím svou temnou prudkostí snaží otřást.

III.

Jestliže měla v šestnáctém století na Anglii veliký vliv Itálie, pak v sedmnáctém století ji ovlivňuje Francie. Ve Francii žilo ve vyhnanství mnoho básníků z řad kavalírů, poznali a obdivovali Boileaua, Molitra, Bossueta. Francouzské básně a romány se tedy překládají do angličtiny. Král Karel II. byl Francouz nejen po matce, ale i svými zvyky a vzpomínkami. Od Ludvíka XIV. se mu dostává „důchodu, milenky a příkladů.“ Angličan z období restaurace proplétá všechny svoje rozhovory francouzskými větami. Zdá se, že i to je jedna forma reakce na puritány. V té době se dostávají do angličtiny slova, která označují všechny odstíny žertování, jako slovesa „tropit si šašky“, „žertovat“ (to burlesque, to droll, to ridicule) a podstatná jména „parodie“, laškování“ (travesty, badinage). Po náboženské básni přichází ke slovu satira. Jedním z největších tehdejších úspěchů je Butlerův Hudibras, prohlašovaný za Dona Quijota puritánství, ale připomínající spíše Scarrona než Cervantese. 316

André Maurois - Dějiny Anglie

Dryden proplétá na francouzský způsob své znamenité satiry biblickými narážkami a pod jménem Absolon a Achitofel (synové krále Davida) líčí nešťastného Monmoutha a proradného Shaftesburyho. Kromě satiry se daří také madrigalu. Mnoho básnících kavalírů skládá často velmi půvabné milostné písně. Tehdejší literatura je literaturou aristokratickou. Miltonova nebo Bunyanova mystika na tento dvůr nepatří, dvůr příliš dobře ví, jaké mravy by mu taková mystika uložila. Oficiální Anglie okolo roku 1670 chce být Anglií půvabnou, lehkomyslnou a rozumující.

IV.

Módním filosofem je Descartes. Začíná vláda rozumu, božstva tak málo anglického. V sedmnáctém století je věda kartesiánská, a nemůže ani být jiná, protože se zabývá matematikou, astronomií, optikou. Tyto vědní obory zplodily v Anglii geniálního člověka, Newtona, který odhalením několika důležitých zákonů mechaniky potvrzuje práva rozumu. I král a druhý vévoda z Buckinghamu jsou vědci. V roce 1662 dostala svou chartu Královská společnost, jejímž cílem bylo prohlubování znalostí o přírodě. Zde se soustředili, králem počínaje a vzdělaným měšťanem konče, všichni, kdo se zajímali o vědecká bádání. Předkládaly se tu skutečně znamenité práce. Halley tu přednáší o své kometě, Newton o světle, Roy o botanické klasifikaci, Boyle o šíření zvuku. Zásady vědeckého bádání, které vyložil již Bacon ve svém díle Novum Organum, přinášejí v té době skvělé výsledky, takže lidé pomalu začínají natolik věřit v sílu lidského ducha, že se pak v osmnáctém století pokusí najít rozumová řešení i v politice, morálce, ekonomii. Nicméně před Lockem se anglický racionalismus ještě pořád hodně liší od racionalismu francouzského. Velkým myslitelem anglické restaurace je Hobbes, který chápe lidské společnosti jako ryze mechanické soustavy, kterými hýbou naše choutky a žádosti. Egoismus je podle jeho názoru jedinou hybnou silou mravního zákona, ale život ve společnosti přináší boj egoismů a tímto bojem se přirozený válečný stav transformuje v zákonný soulad. Hobbesovu politickou filosofii mohla zplodit jenom doba občanských válek, jíž byl svědkem. Protože se lidé nenávidí a nejsou schopni spolu žít v míru, je jediným lékem proti anarchii silný panovník. Hobbesův Leviathan je předobrazem totalitního státu moderních diktátorů, ale jeho diktátorem je král.

V.

V té době se pomalu racionalizuje i církev. Cromwellova hluboká a blouznivá víra vyhovuje potřebám některých Angličanů, jejichž typ ještě nevyhynul, ale většina si přeje méně vášnivé náboženství. Veliký 317

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

křesťanský myslitel restaurace Barrow je profesorem matematických věd. Jeho theologie je vědecká, jeho morálka utilitární. Barrow poukazuje, jakou výhodou je, že si člověk může za cenu celkem snadných obětí zajistit věčnou odměnu. Tillotson, kterého obdivovali tak, že jeden nakladatel dává jeho vdově dva tisíce pět set liber za autorská práva na jeho dosud nevydaná díla, káže na námět „Moudrost býti zbožným“ a tuto moudrost dokládá praktickými důvody, sestavenými do geometrického obrazce. „Žádný vzlet, žádná obrazotvornost, žádná stylová propracovanost, což jsou estetické hodnoty takového Bossueta, takového Bourdaloua, takového Massillona, ale dobře vymyšlená a dokonale vybudovaná stavba.“

VI.

Takové umírněné a rozumové náboženství má na Angličany veliký vliv. Bylo by nanejvýš falešné představovat si podle divadelních komedií a dvorních pamětí, že celá země se v době restaurace oddávala jenom cynismu a zhýralosti. Takové mravy jsou obvykle pouze mravy menšiny, zahalečů, kteří zaměstnávají své síly vyumělkovanými láskami, protože je nemohou zaměstnat žádnými skutečnými úkoly. Na venkovských zámcích, v zadní části obchodů, na statcích je život stejný jako v minulosti. Soukromé dopisy svědčí o skvělých rodinách, spjatých pouty hluboké něhy. Pepys se potkává na svých procházkách u londýnských bran se starým pastýřem, který čte svému malému synkovi z bible. Knihovny jsou plné theologických knih a v době vlády Karla II. se náboženská pojednání prodávají lépe než knihy básní.

VII.

Anglická revoluce z roku 1688 se naprosto v ničem nepodobá francouzské revoluci z roku 1789. Ve francouzské revoluci se dostávají do konfliktu třídy. Měšťané a sedláci se bouří a povstávají proti králi a šlechtě. V Anglii se nic takového neděje. Oba velké spory v Anglii byly zdánlivě spory náboženskými a spory politickými. Kdo bude mít navrch? Král, nebo parlament? Kdo bude formovat lidské duše? Římská církev, anglikánská církev, nebo nezávislá církev? K těmto dvěma sporům je nutno přidat další, třetí a dost opomíjený, spor fiskální. Kdo bude hradit náklady státu? Bohatí přímými daněmi, nebo široké vrstvy nepřímými daněmi? Karel I. byl, jak řekne později Disraeli, „mužem přímé daně“. Revoluce je jistě vítězstvím parlamentu, ale je také vítězstvím bohatých. Několik let, v době levellerů, bylo možné věřit ve zrod egalitářské a puritánské společnosti. Výsledkem obav z něčeho takového však 318

André Maurois - Dějiny Anglie

bylo sblížení velmožů, kteří byli stoupenci parlamentu, s velmoži, kteří byli přáteli krále. Přestože se z prvních stali whigové a z druhých toryové, trvá mezi oběma tichá dohoda o tom, že znemožní přístup k moci všem nositelům nebezpečných myšlenek. Puritánství, které uznává svědomí jako jedinou autoritu, budou držet stranou politického života.

VIII.

Stejně jako vítězství parlamentu nad korunou, bylo dobrodružství Stuartovců také vítězstvím Common Law (obecného práva). Po nich byl v Anglii konec se správním právem a s výsadními soudními dvory. Zákon je pro všechny stejný a ke státu stejně přísný jako k jednotlivci. Habeas corpus končí se „státními důvody“ v oblasti spravedlnosti. Ve Francii revoluční shromáždění a později Národní shromáždění z roku 1871 se budou snažit po pádu monarchie a po pádu císařství znovu vytvořit silný stát. Jediným cílem anglické revoluce z roku 1688 bylo naproti tomu omezit státní moc ve prospěch občanských práv. Parlament si stanovil při povolání Viléma a Marie na trůn své podmínky. Pro Anglii, kterou chrání před cizími zbraněmi moře a před vnitřním nepořádkem zákonné postavení jejích občanů, není tedy prvořadou starostí ochrana hranic před přepadením ani ochrana provincií proti anarchii, „ale obhajoba svobody, blahobytu a náboženství poddaných proti útokům svévolné vlády“.

IX.

Burke nazývá povstání z roku 1688 „šťastnou a slavnou revolucí“. Pro Anglii je opravdu veliké štěstí, že mohla uskutečnit jednu z největších změn svých dějin a přechod od despotismu ke konstituční monarchii, aniž se mezi Angličany obou táborů rozevřela hluboká a těžko překonatelná propast. Kdyby Cromwell zůstal u moci a kdyby založil novou dynastii, je velmi pravděpodobné, že by se anglická společnost na dlouhou dobu rozdělila, jako se to stalo ve Francii po roce 1789; ožebračení potomci kavalírů by potomkům „kulatých hlav“ svou porážku jen tak lehce neodpustili. Snášenlivá restaurace Karla II., později shoda obou stran v okamžiku útěku Jakuba II. ve věci obrany protestantského náboženství, a konečně sblížení posledních legitimistů po vymření legitimních králů (tj. Stuartovců) počínaje rokem 1807 vysvětlují značnou umírněnost politických bojů v osmnáctém a devatenáctém století. Zatímco ve Francii si v době teroru modří a bílí nebo, jak budeme říkat později, levice a pravice navzájem vyhlásili krevní mstu, na kterou se ještě ani nyní tak docela nezapomnělo, nedosáhnou v Anglii po roce 1688 politické vášně, jakkoli živé, nikdy horoucnosti náboženských citů. 319

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

320

André Maurois - Dějiny Anglie

KNIHA ŠESTÁ

MONARCHIE A OLIGARCHIE

321

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

I.

I.

HOLANĎAN U VLÁDY

Křehký Holanďan s hnědými vlasy a šedýma pronikavýma očima, který se stal v roce 1688 anglickým králem, nebyl cizinec ani krví, neboť byl vnukem Karla I., ani svazky, neboť byl manželem dcery Jakuba II., ale pro všechny Angličany, whigy i torye, svou povahou, zálibami a myšlenkami cizincem navždycky zůstal. V této době veselého hýření ho považovali když ne za bezúhonného, tedy aspoň za příliš vážného a naprosto nezábavného; uprostřed galantní upovídanosti byl stejně jako jeden z jeho předků zarputile nemluvný. Do starých anglických sporů o svrchovanost parlamentu nebo zavedené církve zasahoval jen s povýšenou a téměř pohrdavou snášenlivostí. Protože v Nizozemí ho ohrožovala stále vzrůstající moc Ludvíka XIV., zůstával nadále kontinentálcem, podle jehož názoru bylo udržení „rovnováhy moci“ v Evropě hlavním cílem. A tím se také vysvětluje paradox, že tento panovník s tou nejmenší důvěrou v parlament, který ve své rodné zemi zvítězil nad demokracií, se v Anglii stal jedním ze zakladatelů parlamentní monarchie. Protože se chtěl vyhnout vážnějším nebezpečím, přijal nástroj, který se mu nabízel, a dovedl ho využít. Pokusil se hájit to, co ještě zbylo z osobní moci, ale po jeho smrti uznaly všechny strany, že skutečnou moc má král jen spolu se svým parlamentem. Revoluce z roku 1640 je důkazem, že si Angličani nepřáli absolutní monarchii, a revoluce z roku 1688 zase důkazem, že si nepřáli republiku. Nyní už šlo jenom o nalezení prostředků, jak být zároveň monarchií i republikou.

II.

Vilém III. a Marie potvrdili při svém nástupu na trůn Prohlášení práv, z něhož se pak roku 1689 stal Bili of Rights (Zákon o právech). Tento text svým duchem ryze anglický neobsahuje žádné abstraktní zásady. Vyjmenovává svévolné kroky Jakuba II. a prohlašuje je za neplatné, vyhlašuje, že král nesmí pod žádnou záminkou zasahovat do základních zákonů království, a konečně tu parlament pro zajištění úcty k těmto zákonům připomíná, že o penězích pro krále

322

André Maurois - Dějiny Anglie

se bude hlasovat jednou ročně a že žold armády bude rovněž zajištěn pouze na jeden rok.

323

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

HANNOVERSKÁ POZDĚJI WINDSORSKÁ DYNASTIE JIŘÍ I.

kurfiřt Hannoverský (1714-1727) I

JIŘÍ II.

(1727-1760) I

Frederic

princ waleský † 1751 I

JiŘÍ III.

(1760-1820)

JIŘÍ IV.

(1820-1830) I

VILÉM IV. (1830-1837)

Charlotta

Eduard

Vévoda z Kentu † 1829 I

VICTORIE

princezna waleská † 1817

(1837-1901) I

EDUARD VII. (1901-1910) I

JIŘÍ V.

(1910-1936)

EDUARD

JIŘÍ VI.

(1936-1936)

(1936-1952) I

ALŽBĚTA (1952-?)

Charles

324

Anna

Andrew

Edward

André Maurois - Dějiny Anglie

Hannoverská dynastie (přesněji sasko-kobursko-hannoverská, neboť manželem královny Viktorie byl Albert, princ Sasko-Koburský) byla Jiřím V. v roce 1917 z vlasteneckých důvodů přejmenována na windsorskou. Mutiny Act (Zákon o vzpourách), sepsaný po ipswichském povstání jako jediný zákoník platný pro vojáky, musel být rovněž každý rok znovu projednán. V roce 1694 bylo konečně rozhodnuto, že parlamenty se budou svolávat nejméně jednou za tři roky a že žádný parlament nesmí být delší než tři roky. Dlouholeté zkušenosti Angličanům dokázaly, že jejich základní svobody spočívají v takových prostých opatřeních; praktický mechanismus svobody je zajímal daleko více než nějaké teoretické chvalořeči na ni. Když král přijal Prohlášení práv, zbývalo už jen málo důvodů ke sporům mezi ním a parlamentem. Přesto se však ještě nenašel způsob, jak zajistit spolupráci mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. Nikdo si tehdy ještě nepředstavoval, že jednota vlády vznikne vytvořením sourodé skupiny z královských rádců (kabinetu), kteří budou zaujímat významné postavení ve státě a jako příslušníci většiny v Dolní sněmovně budou také sdílet její osud. Když se Vilém pod vlivem „důmyslného Sunderlanda“ pokusil podobné skupiny ministrů vytvořit, mluvil zděšený parlament okamžitě o „juntě“, o „kabale“, a vytáhl svou starou zbraň, impeachment. Impeachment však nebyl dostatečnou zárukou účinného dozoru nad výkonnou mocí. Umožňoval trestat ministry až po nějakém nezdaru, ale nebyl žádnou prevencí před nezdarem. Anglie se již několik století točila okolo problému ministerské odpovědnosti, ale zatím řešení této obtížné otázky nenašla.

III.

Jestliže má Vilém III. stále ještě, přinejmenším podle zákona, určitou výkonnou moc, nemůže se ani zdaleka chlubit takovou osobní prestiží, jakou si Karel I. udržel až ke stupňům popraviště. Dosti početná strana Jakubových přívrženců (jakobitů) zůstala věrná Jakubovi II. Každý velmož, jemuž Vilém odmítá svoji přízeň, si začíná tajně dopisovat se dvorem, který se utekl do Saint-Germain. Několik biskupů a přibližně čtyři sta kněží, vyznavačů božského práva na trůn, odmítá složit přísahu věrnosti. To jsou non-jurors (odmítači), kteří se musejí vzdát svých míst a Vilém je nahradí svobodomyslnými biskupy (latitudinaires) jako Bumetem a Tillotsonem. Kdyby Vilém III. mohl, určitě by Angličanům vnutil náboženskou neutralitu. Před odporem, který vyvolá tato nová myšlenka, se musel stáhnout. Toleranční edikt z roku 1689 zavedl poměrně značnou svobodu náboženských kultů, ale pro katolíky a odpadlíky zůstávají dveře veřejných úřadů i nadále uzavřeny. Někteří 325

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

nonkonformisté, protože se nechtějí vzdát svého místa v městských radách, se smiřují s tím, že chodí k přijímání v uznávané církvi. Říká se tomu „účelová konformita“. Ta vzbuzuje zuřivost toryů, kteří ji pokládají za bezbožnou komedii.

IV.

Hranice mezi stranami se stále přesněji vymezují. Strana toryů je stranou pozemkových vlastníků (landed men), stranou jakobitských squirů a přátel anglikánské církve. Stranu whigů tvoří tři složky: staré aristokratické rodiny protijakubské tradice jako Cavendishové, Russellové a Pelhamové, londýnští zámožní obchodníci, koloniální boháči a finančníci (moneyed men), kteří v té době rychle bohatnou a kupují si křesla v parlamentě, a konečně odpadlíci, které se dvěma předchozími skupinami spojuje jenom společná bázeň ze Stuartovců a z náboženské nesnášenlivosti. Za vlády Jakuba II. se museli zoufalí toryové ze dne na den rozhodnout buď pro anglikánskou církev, nebo pro krále; aby unikli Římu, snášeli Haag. Někteří z nich toho litují a sní o neuskutečnitelné restauraci. Naopak whigové se za vlády Viléma stali podivným řízením osudu nejvěrnějšími oporami krále. Stojí bezvýhradně za Vilémem Oranžským v jeho válkách proti Francii, protože a) je podniká jako vůdce protestantských knížat; b) porazit Ludvíka XIV. znamená porazit stuartovského uchazeče o trůn, kterého se whigové musejí ze všech možných důvodů obávat; c) jejich přátelé z City se těší za těchto válek a díky nim neuvěřitelnému blahobytu.

V.

Od roku 1609 v Amsterdamu existovala proslulá banka, v níž měl každý velký obchodník svůj účet, takže bylo možné v případě nutnosti, a pokud se člověk podrobil značně složité proceduře, platit stejně jako v dnešní moderní bance „převodem.“ Angličané zatím zůstávali u soukromých bank a nespočetných středověkých směnárníků. Zlatníci (goldsmiths) obchodovali se zlatem, půjčovali králi i soukromníkům a přijímali do úschovy drahé kovy, na které vydávali potvrzenky (goldsmiths notes), což vlastně byly první bankovky. Od těchto zlatníků si v případě potřeby půjčovala i státní pokladna. V době válek s Ludvíkem XIV. daně a půjčky na úhradu nákladů nestačily. A tehdy si whigové vymysleli veřejný dluh, Anglickou banku a spekulaci s cennými papíry. 326

André Maurois - Dějiny Anglie

„Holandské finance“ tomu pohrdavě říkali toryové, kteří tyto nové metody proklínali jednak z politických důvodů, protože pomáhali whigům udržet se u moci, jednak z hospodářských důvodů, protože snadné půjčky zvyšovaly státní výdaje, a jednak z mravních důvodů, protože zvětšovaly moc finančníků na úkor venkovských šlechticů, kteří byli páteří země.

VI.

Anglická banka vznikla jenom proto, aby Vilém mohl pokračovat ve válkách. Určitý počet kapitalistů shromáždil dvanáct set tisíc liber a celou tuto částku za úrok jednoho sta tisíc liber půjčili státu. Banka založená k tomuto účelu se zároveň odvážila stejně jako banka v Amsterdamu poskytovat úvěr i soukromníkům. Tento peněžní ústav sice neměl žádný reservní kapitál, protože všechny hotové peníze půjčil vládě, ale získal právo vydat na částku rovnající se jeho základnímu kapitálu papírové poukázky. Poukázky byly splatné ve zlatě. Bance se pomocí zisků a onoho sta tisíc liber úroku, který každý rok dostávala od vlády, podařilo splátky přesně dodržovat. Její poukázky vzbuzovaly zpočátku velkou nedůvěru. Později byla veřejnost šťastná, že si již nemusí vypůjčovat na lichvářský úrok u zlatníků. Půjčka státu z roku 1694 byla vlastně počátkem veřejné půjčky (national debt). Jejím přímým důsledkem bylo upevnění svazků mezi Vilémem III., City a whigy. Kdyby někdy zvítězil Ludvík XIV. a uchazeč o anglický trůn, nebyly by půjčky určitě nikdy splaceny. Anglická banka tak byla pro oranžský dvůr tím, čím bylo zabrání klášterů pro dům Tudorovců. Spojila politické vášně s hospodářskými zájmy. Vznik banky, zvyky z velkých obchodních transakcí, těsné styky s Amsterdamem přispěly k tomu, že se z Londýna postupně stalo finanční a obchodní středisko celého světa. Anglie, která má čtyřikrát méně obyvatel než Francie, bude jednou mnohem bohatší. Holandské peněžnictví brzy pochopí, že si vychovalo nebezpečného soupeře.

VII.

Vilém, který nebyl žádný vojevůdce a o kterém řekl Massillon, že „měl více štěstí při vyvolávání válek než při jejich vedení a byl obávanější v soukromí kabinetů než v čele armád“, vedl války celý svůj život. Jako anglický král se musel bránit proti sesazenému králi Jakubovi II., který se s podporou francouzského lodstva odvážil přistát v Irsku, kde získal podporu irských katolíků. S touto katolickou armádou se pokusil obsadit protestantská hrabství Ulsteru a krutě týral tamní obyvatele. V roce 1690 zvítězil Vilém v čele anglicko-holandské armády v bitvě u Boyne a poraženého Jakuba ze země vyhnal. Když si podrobil Irsko, chtěl mu dopřát trochu svobody, ale jeho touha 327

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

po snášenlivosti narazila na staré, ale stále živé vášně. Proti náboženství Irů i proti jejich obchodu byly uplatněny velmi tvrdé zákony. Angličtí majitelé manufaktur a chovatelé dobytka se jejich konkurence báli. Zápas mezi irským a anglickým dobytkářstvím byl jednou, a nikoli nejmenší překážkou na cestě ke smíření obou ostrovů. Sever Skotska se přidal z věrnosti ke skotské rodině Stuartovců na stranu krále Jakuba. Jeho jižní oblasti se naopak v roce 1690 přiklonily k revoluci. Anglický a skotský parlament však spojil zákon teprve za následující vlády, v roce 1707. V té době mělo jenom Skotsko právo obchodovat s britskými koloniemi. A jeho obchodu se dařilo báječně, Glasgow se stal soupeřem Londýna, řeka Clyde byla stejně živá jako Temže a Skotové se stali knížaty City.

VIII.

Podle názoru Viléma III. nejdůležitějšími problémy byly problémy kontinentu. Alžběta trpěla po dobu své vlády nebezpečným sousedstvím Španělů, kteří byli pány Flander. Proti Španělsku tehdy podporovala Holanďany, a Holanďané pak v příštím století oslabili přístav Antverpy ve prospěch svého Amsterdamu a Rotterdamu. Na začátku osmnáctého století však již Španělsko nebylo tou mocností, která kdysi ovládala Evropu. Jeho neporazitelná pěchota se rozplynula a nakonec se skládala jenom z několika tisíc vojáků. Jeho loďstvo bylo jenom desetinou loďstva Filipa II., jeho loděnice zničeny a pokladna prázdná. Dlouhý boj s Maury prodloužil život feudálního zřízení; na jeho území nevznikla žádná střední třída; uprostřed mocných států Španělsko stále zůstávalo ve věku politické nezletilosti. Zároveň s upadající mocí Španělska se náhle vynořila mocnost nová, Francie, pro Anglii a Holandsko daleko nebezpečnější, protože mezi vojenskou silou tohoto velkého státu a Nizozemím již nestojí žádný nárazníkový stát jako mezi ním a Španělskem. Ludvík XIV. si pro Francii přál hranici na linii Rýna jako přirozenou a bezpečnou přehradu. Holandští a angličtí obchodníci se domnívali, že Antverpy v rukou Francie, vládkyně všech hmotných zdrojů na pevnině, představují jejich jistou zkázu. Vilém se rozhodl postavit se proti tomu. Zvolil tradiční anglickou politiku - bránit Flandry, které vládnou mořím, a vytvořit proti nejsilnější mocnosti pevniny spojeneckou ligu. Skvělé francouzské loďstvo, vedené admirálem Tourvillem, nejdříve nad spojeným anglickým a holandským loďstvem zvítězilo. Ale udržet Středomoří i oceán, moře i pevninu, to byla pro Francii přece jenom 328

André Maurois - Dějiny Anglie

těžká povinnost. Už tu nebyl Colbert, aby vyzbrojil francouzské loďstvo.53 Nakonec francouzští námořníci podlehli v bitvě u La Hogue a Ludvík XIV. si přál vyjednávat. Na kongresu v Ryswicku prokázal moudrou umírněnost. Vzdal se Nizozemí a uznal vládu oranžského rodu v Anglii. Podle jeho názoru to bylo lepší než dopustit, aby Španělsko s pomocí Anglie obnovilo říši Karla V. Vilémovi III. se zase podařilo na pevnině dosáhnout rovnováhy mezi císařstvím a Francií. Po Ryswicku (1697) se zdálo, že mír v Evropě je zajištěn.

IX.

Osud se však postaral o jeho porušení a zlovolnost věcí zvítězila nad moudrostí lidí. Jedinou a stále nebezpečnou otázkou byla otázka následnictví na španělském trůnu. Španělský král, slaboduchý Karel II., měl brzy zemřít bez dědice (1700). Kdo nastoupí po něm? Císařův syn, francouzský princ nebo snad bavorský kurfiřt? Císařství ve Španělsku a v Itálii by znamenalo nové obklíčení Francie. Ludvík XIV., který si přál mír za každou cenu, navrhl, aby Španělsko bylo ponecháno bavorskému kurfiřtovi a prohlásil, že se pro dauphina spokojí s Neapolskem, s královstvím obojí Sicílie, Toskánskem a Guipuzcou, a že Milánsko postoupí Rakousku. Bylo to docela rozumné řešení, ale „smrt smlouvu zhatila“. Bavorský kurfiřt, pětileté dítě, náhle zemřel, jako uchazeči o španělský trůn zůstali jen francouzský dauphin a rakouský arcivévoda, kompromis ztratil platnost. Mezi Ludvíkem XIV. a Vilémem III. začala nová jednání. Oba panovníci byli připraveni v zájmu udržení míru Španělsko rozdělit. Španělští ministři si to nepřáli, a tak, protože nejlepší pomoc pro oslabené Španělsko viděli ve Francii, která byla také nejblíže, vymohli si na umírajícím králi závěť, v níž označuje za svého nástupce vévodu z Anjou nebo vévodu z Berry. V případě, že tito uchazeči o trůn odmítnou, nahradí je princ rakouský. To přinutilo Ludvíka XIV. jednat. Pokud nechtěl obnovit říši Karla V., nemohl odmítnout království pro své vnuky. Přijal tuto nebezpečnou poctu, poslal Filipa V. do Španělska a do pohraničních pevností vyslal silné francouzské posádky, vedle posádek holandských (1701). Vilém III. se rozzuřil. S pocitem, že byl podveden, začal jednat s císařem; Ludvík XIV. na oplátku a v rozporu s ryswickským mírem uznal vyhnance Jakuba III. za zákonného anglického krále.

X.

Viléma III. zastihla smrt v okamžiku, kdy začal připravovat s císařstvím a Pruskem nový plán válečného tažení proti Francii (1702). Jeho manželka Marie zemřela už v roce 1694, dědičkou trůnu se stala druhá dcera

53 Fiskální systém, který vyňal šlechtu a duchovenstvo z daňové povinnosti, zbavil Ludvíka XTV. prostředků k nákladnému vedení války - pozn. red.

329

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Jakuba II., Anna. Anně zemřely všechny děti v útlém věku (poslední zemřelo v roce 1700) a nebylo pravděpodobné, že bude mít další potomky. Z těchto důvodů byl ještě během posledního roku Vilémovy vlády přijat důležitý dokument, který stanovil pořadí nástupnictví na trůn (Act of Settlement). Všichni mužští potomci byli jako katolíci z následnictví vyloučeni a bylo rozhodnuto, že po Anně přejde koruna na kurfiřtku Žofii Hannoverskou, vnučku Jakuba I., a na její potomky, pokud ovšem budou protestanty. Tato listina upravuje pořadí nástupnictví na anglický trůn dodnes.

330

André Maurois - Dějiny Anglie

II.

I.

DOBA KRÁLOVNY ANNY

Královna nikdy neměla stejné přátele jako její švagr Vilém III. Ten podporoval whigy, protože neměli nic společného s jakobitismem, souhlasili s jeho evropskou politikou a byli v náboženských záležitostech snášenlivější než jejich protivníci. Anna byla ostrovanka, úzkoprse anglikánská a strašlivě konservativní. Všeobecně ji považovali za hloupou, ale její dopisy ji ukazují spíše jako umíněnou. Psalo se, že si vytyčila tři cíle - být královnou, podporovat pravé křídlo církve a zajistit svému manželovi, princi Jiřímu Dánskému (o kterém Karel II. řekl: „Vyzkoušel jsem ho opilého, vyzkoušel jsem ho střízlivého, ale tady se nedá nic dělat“), postavení, které nebyl schopen zastávat. K těmto třem cílům je nutno připojit čtvrtý - líbit se svým favoritkám. Dvěma ženám věnovala během svého života přátelství, které se podobalo skutečné lásce. Prvním objektem této vášně byla Sarah Jenningsová, která se nejprve sňatkem stala lady Churchillovou a později vévodkyní z Marlborough. „Snažně vás prosím, neoslovujte mě Vaše Výsosti,“ psala Anna Sáře, a aby se vyhnula povinné úctě, přijímá pro tuto korespondenci pseudonym Mrs. Morleyová, zatímco Sarah Churchillová se podepisuje Mrs. Freemanová. ,Nelze ničím vyjádřit, drahá Mrs. Freemanová, jak vášnivě jsem vám oddána,“ psala Anna. Ale Mrs. Freemanová, přijímající veškeré dobrodiní, jímž ji i jejího manžela zahrnovala chorobná královnina láska, soudila Annu přísně. „Pokud jde o běžné věci,“ napsala, „nebylo v jejích slovech nic mimořádného nebo oduševnělého, a když pak šlo o důležité záležitosti, mluvila spěšně a ztřeštěně, bez jakékoli známky inteligence a vlastní soudnosti, upínajíc se k tomu co, jí poradili.“ V poslední třetině královnina života nahradila Sáru Abigail Hillová, která se stala nejprve paní, pak lady Mashamovou a zničila štěstí rodiny Marlboroughů.

II.

Kariéra Johna Churchilla - od roku 1702 vévody z Marlborough - nabízí podivuhodnou směsici amorálnosti, obratnosti a geniality. John byl synem squira, Winstona Churchilla, a začal jako páže u vévody z Yorku, který ho přijal na přímluvu své sestry Arabelly, milenky Jakuba II. Sám se stal milencem lady Castelmainové, vévodkyně z Clevelandu, a přijal od ní pět tisíc liber jako 331

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

dar. Tyto peníze, špatným způsobem získané, ale dobře uložené (za roční důchod pěti set liber postoupené lordu Halifaxovi), znamenaly pro mladého Churchilla začátek závratné kariéry. Tento dobrý milenec a rozvážný kapitalista byl, jak se ukázalo, i skvělý voják. Ještě za vlády Jakuba II. se Churchill dostal na nejvyšší místa v armádě. V okamžiku revoluce roku 1688 hrál stejně jako většina v oné svízelné době dvojakou hru - podporoval Viléma a zároveň se také nezapomněl pojistit v Saint-Germain. Nastoupení na trůn královny Anny (která z lásky k manželce držela ochrannou ruku i nad manželem) z něho udělalo nejmocnějšího muže království a toto veliké štěstí, získané přízní, bylo upevněno opravdovými zásluhami. Marlborough byl nejen skvělý generál, který si hleděl i zdánlivě nepatrných věcí a staral se o zdraví svých vojáků, ale také znamenitý politik, krajně rozvážný a co nejméně stranický. Původem a zvyklostmi tory, naučil se spolupracovat s whigy, protože whigové se postavili za Viléma III. a podpořili jej také proti Ludvíku XIV. Dva velcí muži vlády královny Anny, Marlborough a Godolphin (neboli, jak se jim říkalo, „generál“ a „pokladník“), byli nadstraničtí odborníci a představovali typ mužů, které každá těžká doba potřebuje, ale které stranické vášně, když nebezpečí pomine, nakonec bez milosti smetou.

III.

První parlament královny Anny se skládal z krajních toryů. Později se však „generál“ i „pokladník“ klonili k whigům, a to pro jejich zahraniční politiku. Pokusili se vládnout zemi pomocí smíšených kabinetů, to však bylo jako „míchat olej s octem“. Politické a náboženské výměny názorů byly stejně prudké jako skvělé. Zbrusu nová svoboda tisku umožňovala uveřejňovat pamflety, které byly dílem nejznámějších spisovatelů. V té době psali Steele a Addison, whigové, pro Tatler a Spectator, Swift, stoupenec toryů a Vysoké církve, napsal Povídačku o putně (A Tale of a Tub), zatímco Daniel Defoe vyjadřoval myšlenky umírněných. Tyto „papírové bomby“, nabité výbušnou prózou, přenášely válku politických stran do oblastí, kam dosud nezasahovala. Vášně narůstaly. Směs oleje a octa, whigismu a toryismu, kterou si mohla vynutit vláda Karla II., Jakuba II. a Viléma III., se zdála nanejvýš pohoršlivá. Země sama o sobě sobě tíhla k onomu střídání stran, které dělá z občanské války chronickou, ale často také blahodárnou nemoc.

IV. 332

Válka o španělské dědictví trvala až do roku 1713. Angličané

André Maurois - Dějiny Anglie

sledovali stále stejný cíl: a) udržovat v Evropě rovnováhu moci; b) zabránit Ludvíkovi XIV., aby spojil síly Španělska a Francie; c) přinutit Ludvíka XIV., aby vyklidil Flandry a ústí Rýna. Francie měla výhodu v tom, že obsadila na samém počátku války všechna sporná území, ale na druhé straně ji vyčerpalo padesát let neustálých bojů, a hlavně již neovládala moře. Generálové spojenců, Marlborough a princ Evžen, chtěli k velkému zděšení pravověrných vojenských odborníků využít toho, že se armády Ludvíka XIV. odvážily vystoupit z Vaubanových opevněných linií, a nahradit obléhání pohyblivou válkou. Ručnice na křesadlo a bajonet, které v roce 1687 vynalezl Vauban, nahradily na obou stranách dvě hlavní zbraně pěchoty, mušketu a píku. Ztráty na obou stranách byly hrozné. V roce 1704 rozdrtil Marlborough Bavory a Francouze v bitvě u Blenheimu a v roce 1706 po vítězství u Ramillies znovu dobyl Flandry. Ale whigové, kteří dovedli vyhrát válku, neuměli uzavřít mír. V roce 1709 mohli Angličané dosáhnout smlouvy, která by je zbavila všech obav o Flandry. Oni však chtěli víc a žádali, aby Ludvík XIV. vyhnal svého vlastního vnuka ze Španělska. Tato urážka sblížila Francouze s jejich králem. Krásné provolání Ludvíka XIV. k národu povzbudilo jeho odvahu. Bitva u Malplaquetu již nebyla pro spojence zdaleka tak šťastná jako ta předchozí, vítězové ztratili více než třetinu svého mužstva a maršál de Villars ustoupil tak spořádaně, že znemožnil jakékoli pronásledování.

V.

Toryovská reakce měla několik příčin. Lidé byli válkou unaveni. Swift uveřejnil pamflet Chování spojenců. „Říkat nám,“ psal, „po deseti letech vítězné války, že není možné dosáhnout dobrého míru, to je opravdu překvapující.“ Napadal ty, kdož chtěli vnutit Francii mír s příliš tvrdými podmínkami. „Po bitvě u Ramillies,“ napsal, „byli Francouzi tak sklíčeni svými ztrátami a tak žádostiví míru, že jejich král byl připraven podepsat jej za jakýchkoli jen trochu přijatelných podmínek. Když se však jeho poddaní dozvěděli o našich nehorázných požadavcích, nesnesli újmu na jeho cti a byli všichni jednomyslně pro to, aby raději vedl válku, než by se podrobil.“ Angličany utvrdila v jejich přání jednat s Francií nenadálá událost. Neočekávánou smrtí rakouského císaře vzniklo nebezpečí, že se na hlavě rakouského následníka, pokud se Filip V. vzdá trůnu, spojí rakouská a španělská koruna. To by 333

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

znamenalo porušení „rovnováhy moci“, Španělsko ve Flandrech a tedy vše, čeho se Anglie celé století tolik obávala. Houpačka, oblíbený prostředek anglické zahraniční politiky, se zase zhoupla, Anglie opustila své spojence a ti se v roce 1712 nechali v bitvě u Denainu od Francouzů porazit.

VI.

Smlouvu, podepsanou v roce 1713 v Utrechtu, ostře napadali whigové, ale nebyla to špatná smlouva. Císař ztratil všechnu naději na obnovení říše Karla V. a Ludvík XIV. se musel vzdát svého tajného snu o spojení obou korun. Anglie získala Gibraltar, Port-Mahon na Menorce a dvě významné námořní základny ve Středozemním moři. Svou říši rozšířila o Nový Foundland a Hudsonův záliv, který jí postoupila Francie. A kromě toho, protože nemohla Španělsku vyrvat jeho nesmírné koloniální panství, které mu už dlouho záviděli angličtí obchodníci, obdržela ve španělských osadách určité výsady. Od té doby měla Anglie právo dovážet z Jižní Ameriky určitý počet otroků. A dále tam směla posílat každý rok jednu loď se svými výrobky, což se však nedodržováním úmluvy a podvodnými machinacemi změní v celou flotilu. Utrechtská smlouva konečně zavazovala Francii, že již nebude poskytovat asyl uchazečům o anglický trůn (Jakubovi III. a jeho synovi Karlovi Eduardovi). Od této smlouvy se datuje rozhodující postavení Anglie v Evropě. Anglie oslabila všechny své evropské soupeře. Získala alespoň dočasně nadvládu nad mořem a to i vůči Holandsku, „malé bárce v její lodní brázdě“. Anglie, tato malá země, se pomalu stávala rozhodující silou ve světě. Utrechtský mír, který byl podle whigů pro Francii příliš výhodný, je typicky anglickým mírem, který je dostatečně shovívavý, aby protivníka nepřivedl k zoufalství, a dostatečně tvrdý, aby obohatil Anglii a její obchod. Ludvík XIV. se v okamžiku, kdy se od něho odvrátilo štěstí, projevil jako skromný a rozvážný politik. Včas se vzdal výbojů, jejichž výsledky nedokázal uhájit, ale aspoň zabezpečil francouzské hranice jako nikdo před ním.

VII.

Pro schválení utrechtské smlouvy ve Sněmovně lordů, kde měli většinu whigové, musela královna udělat skutečný státní převrat a jmenovat dvanáct toryovských pairů, což je slavný precedens v anglických ústavních dějinách. Politické vášně dosáhly takového stupně, že Marlborougha, vítězného generála, lidé v londýnských ulicích vypískali. „Zatkněte zloděje!“ křičeli na něj ze všech stran, protože byl obviněn z toho, že dostal z dodávek armádě velké provize. Marlborough se musel utéci na pevninu. Reakce se 334

André Maurois - Dějiny Anglie

objevovala všude. Svobodomyslní toryové se prohlašovali za stoupence zavedené víry a hrozili pronásledováním nonkonformistům. Oxforda, který byl podle toryů příliš vlažný, ovládal Bolingbroke. Ten připravoval volební zákon, který by podle jeho názoru jednou provždy zajistil moc toryům. Ale bojoval proti daleko mocnějšímu protivníkovi než byli whigové, bojoval proti času. Královna Anna byla stará a dal se očekávat její brzký konec. Prozíravost velela klanět se budoucímu králi, Jiřímu Hannoverskému, to však nebylo nic lehkého pro Anniny ministry. Výsledkem bylo, že se do Hannoveru přišli poklonit jenom whigové. Brzy bylo jasné, že v den, kdy královna zemře, se dostanou k moci whigové. Co mohli ministři dělat? Domluvit se s Jakubem III., uchazečem o trůn? Toryovští squirové by katolického krále nikdy nepodpořili. Postavení legitimistických ministrů, kteří vědí o nepřijatelnosti legitimního následníka jako krále, bylo mimořádně choulostivé. Konec přišel s dramatickou rychlostí. Královnu postihl po hádce s lordem Halifaxem, na němž chtěla, aby jí odevzdal stříbrné žezlo, odznak moci, záchvat mrtvice. Zatímco umírala, obě strany se střetly. Marlborough, který byl v Amiensu, shromažďoval vojáky, aby hájili protestantskou věc. Bolingbroke, který v té chvíli vykonával, aniž ho někdo úředně pověřil, svrchovanou moc, připravoval legitimistickou vládu a prohlašoval, že potřebuje jenom šest týdnů, aby byla připravena. Připravena k čemu? K prohlášení Jakuba III. králem? To se nikdy nikdo nedozvěděl, protože Bolingbroke nikdy nevstoupil do země zaslíbené. „Harley (lord Oxford) padl v úterý, královna zemřela v neděli,“ napsal Swiftovi, „jaký je to svět, ve kterém žijeme, a jak si s námi štěstěna pohrává.“

VIII.

Z Hannoveru přišel cizí panovník. Bolingbroke, kterého tento nový král nechtěl ani přijmout, se moudře vystěhoval do Francie. Od té doby žil v ústraní, brzy v Chanteloupu nedaleko Amboise, brzy zase v Anglii, kam se mohl vrátit, protože mu to jeho nástupci záhy dovolili, kteří ho již nepovažovali za nebezpečného. Vyloučen ze státní rady hlásal své zásady v politických spisech, z nichž jedna kniha, Vlastenecký král, je proslulá, protože se stala přímým podnětem k listinám Jiřího III. a k Disraeliho doktríně. Bolingbroke tu obhajoval obrozený toryismus. Snažil se zbavit svou stranu zastaralých myšlenek božského práva a neodporování, ale tvrdil, že vláda silného krále, opírajícího se o lidové vrstvy, může být těmto vrstvám prospěšnější než vláda parlamentní oligarchie. Co přinesli anglickému lidu velcí whigové? „Benátskou správu, holandské finance a nepřátelství Francie,“ řekne později dosti nespravedlivě Disraeli. To byl téměř přesně i názor Bolingbrokův. Lord 335

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Bolingbroke byl spíše než svými šálivými spisy významný tím, že v osmnáctém století vystupoval jako zprostředkovatel duchovního spojení mezi Francií a Anglií. Právě u něho poznal Voltaire Popea a Swifta, a právě on mladého Francouze seznámil se zřízením, které v Evropě získalo díky Marlboroughovu vítězství tak velikou prestiž.

336

André Maurois - Dějiny Anglie

III.

I.

WALPOLOVA DOBA

Už sama průměrnost prvních hannoverských králů je základem jejich historického významu. Dovršuje totiž pozvolnou přeměnu britské monarchie v monarchii parlamentní. Koruna na hlavě těchto cizích králů přestane být na celé jedno století předmětem pohnutého nadšení. Mluvit o božském právu je teď již směšné. Jiří I. byl sice pravnuk Jakuba I., ale kdyby Act of Settlement nedával parlamentu právo volby z členů královské rodiny, mělo by v době jeho nástupu na trůn mnoho princů daleko větší nárok než on. Jestliže vládl, vládl jenom se svobodným souhlasem celého národa. V tom Němci nezůstalo nic z jeho anglického původu. Kdyby se měl rozhodnout mezi anglickým královstvím a hannoverským kurfiřstvím, určitě by dal přednost tomu druhému. Miloval své malé sídelní město, své malé Versailles, které se jmenovaly Herrenhausen, a svou malou armádu. Jeho vzpomínky na Hannover mu však měla zkalit manželská tragédie. Zapudil svoji manželku Žofii Dorotheu, obviněnou z cizoložství se švédským plukovníkem Koenigsmarkem, kterého, jak se říkalo, uškrtil a pohřbil pod parketovou podlahou v zámku. Princezna byla od tohoto dramatu státním vězněm. Jiří I. se utěšoval s milenkami, které vynahrazovaly svou duševní těžkopádnost mohutností svých půvabů. Každá žena mu byla dobrá, pokud byla svolná a tlustá. Proto také ty, které se mu chtěly líbit, své tvary podle možností i uměle zvětšovaly. Hannoverský lid to vcelku trpělivě snášel, protože nestály mnoho státní pokladnu. Anglii tento harém, který přišel s novým králem, spíše bavil než pohoršoval. Jedna z těch žen byla hubená a druhá hrozně tlustá. Lid jim říkal „bidlo a slonice“. Podle názoru německé družiny Jiřího I. byla Anglie pouze zemí, kde bylo třeba se obohatit. Walpole prohlásil o jedné z královských favoritek, že by prodala královu čest každému, kdo jí dá jeden šilink navíc. Z celé družiny nikdo neuměl anglicky, jediným dorozumívacím jazykem mezi dvorem a vládou byla latina. „Mentiris impudentissime“54 ozývalo se na chodbách královského paláce. Tichý souhlas národa s takovou fraškou může překvapovat. Ten zázrak umožnili whigové, protože Hannoveřana potřebovali. Bez něho by měli jenom království bez krále; bez nich by král byl jenom králem bez 54

Nestoudně lžeš - pozn. překl.

337

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

království. Jiří I. jako král byl vlastně jenom dosti absurdní dohodou, ale na této přijaté dohodě závisel vnitřní mír země.

II.

Při nástupu na trůn bylo králi Jiřímu již více než padesát let. Jeho zvyky byly ustálené, jeho myšlenky zaostalé. Ve všech záležitostech kromě německých dával vcelku ochotně za pravdu anglickým ministrům. Ústavu a zákony svého nového království téměř neznal. Protože navíc nerozuměl anglicky, přestal se brzy zúčastňovat zasedání rady ministrů. Z této náhodné okolnosti se zrodila nová vládní forma, jíž byla souzena dlouhá budoucnost: vláda odpovědná Dolní sněmovně. Před Jiřím I. se myšlenka ministerské odpovědnosti nemohla rozvinout, protože všechna rozhodnutí ministerské rady, jejíchž jednání se zúčastnil král, byla považována za jeho rozhodnutí. Ostatně ministry velmi často vybíral sám král z obou stran a to bránilo kolektivní odpovědnosti. S Hannoveřany začíná dlouhé období čistě whigovských vlád. Po nástupu Jiřího I. zbavili whigové toryovskou stranu veškeré moci, když na několik měsíců vypověděli ze země Bolingbroka a poslali do Toweru lorda Oxforda, který tam zůstal dva roky. Pak upevnili svoje postavení v Dolní sněmovně tím, že zmanipulovali volby v „prohnilých baštách“ a zkorumpovali voliče. Jisti podporou Dolní sněmovny prodloužili platnost parlamentního mandátu ze tří na sedm let (tento zákon byl změněn teprve v roce 1911, kdy bylo trvání mandátu sníženo na pět let).

III.

Pokud jde o kabinet jakožto skupinu ministrů s nedílnou odpovědností před sněmovnami, ten je stejně jako všechny britské instituce dílem času, náhody, kompromisu a zdravého rozumu, nikoli výsledkem nějaké apriorní koncepce. Kabinet je tehdy pouze skupinou soukromých rádců a ministři nemají žádný jiný oficiální titul. Nikdo neuvažuje o vytvoření úřadu předsedy vlády, parlament se děsí toho slova i té myšlenky; protože však král, který nezná jazyk, již nemůže předsedat radě, musí ho jeden z ministrů nahradit. Shodou okolností se ukáže, že tento ministr, Robert Walpole, je mistrem v umění vládnout. Jeho kolegové si zvyknou uznávat jeho autoritu. On sám připouští, že za tuto autoritu vděčí své shodě s většinou Dolní sněmovny, a když její důvěru nikoli důvěru panovníka - ztratí, odchází na rozdíl od svých předchůdců sám. Takové odstoupení považuje král za porušení královských výsad a ostatní ministři se svých křesel nevzdávají současně s Walpolem. Král bude ještě dlouho 338

André Maurois - Dějiny Anglie

moci držet ve vládě ministry, kteří nebudou součástí sboru ministerského předsedy. Úřad ministerského předsedy se začne podobat tomu dnešnímu teprve za druhého Pitta, ale na oficiální titul a oficiální uznání této funkce je nutné počkat až do dvacátého století.

IV.

Začátek walpolského období nespadá přesně do doby nastoupení krále Jiřího. Ministerský předseda z řad whigů (StanhopeTownshend) potlačuje v roce 1715 úspěšně projakubovské povstání, ale jeho vláda se dopouští několika omylů, které brzy vedou k jejímu pádu: a) aby zajistila whigům pevné místo v Dolní i Horní sněmovně, navrhuje omezit královo právo jmenovat nové pairy; to by bylo nebezpečné opatření, kterým by se lordi stali úplně nezávislými na zemi i koruně; znemožnilo by přístup do stavu pairů, „leda přes hrob“, a připravilo by do budoucna oběma sněmovnám nevyřešitelné spory. Walpole proti němu vystoupil a dosáhl jeho zamítnutí; b) v roce 1720 připravil velký finanční skandál South Sea Bubble55 celou jednu generaci anglických státníků o důvěru. Jedna jihomořská společnost získala v roce 1711 monopol na britský obchod s Jižní Amerikou. Potom vedoucí činitelé této společnosti vládě nabídli, že za jisté výsady a roční splátky převezmou celý státní dluh. Jaký mohl být jejich zisk? Vypůjčovali si za nižší úrok než stát a zamýšleli dávat věřitelům státu za jejich dlužní úpisy akcie své společnosti v hodnotě aktuálního kursu (na začátku roku byl kurs 121,5 bodu, v červenci však stoupl až na 1.000). Tato šílená spekulace, podobná té, která v téže době zachvátila Francii (Lawův systém), splaskla stejně rychle, jak vznikla. V srpnu spadly akcie na 135 bodů. Tisíce Angličanů bylo najednou na mizině. Zahájené vyšetřování prokázalo, že ministři včetně kancléře státního pokladu byli podplaceni. I Walpole počítal s úspěchem a prodal své papíry v době jejich nejvyšší hodnoty, ale svými projevy upozorňoval na hrozící nebezpečí. Pádem a nerozvážností svých starších druhů se podobně jako ve Francii po panamském skandálu náhle dostali k moci samí mladí lidé. To byl Walpolův případ po South Sea Bubble. Všichni chválili jeho uvážlivá vystoupení a kdekdo mu záviděl rozvážnost v jednání. Walpole obdržel tituly First lord of the Treasury a Chancellor of the Exchequer (zhruba: předseda finanční rady a ministr financí). Tyto tituly nosil plných jednadvacet let, ale ve skutečnosti vykonával funkci předsedy vlády. 55

Jihomořská bublina, tj. spekulace - pozn. red.

339

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

V.

Sir Robert Walpole, ačkoliv odmítal všechny vnější znaky velikosti, byl jedním z největších anglických ministrů. Jako syn squira z Norfolku měl záliby a zvyky venkovského statkáře. Dopisy svého šafáře nebo hajného otevíral dříve než dopisy svých druhů z vlády. Měl hrůzu z knih a hudby. Liboval si v galantnosti, veselém hodování a králi Jiřímu dokázal čelit svou kuchyňskou latinou třeba čtyři hodiny. Jako cynik nejvíce nenáviděl vznešené rozhovory a smál se, když jeho protivníci hovořili o svém vlastenectví. Opovrhoval doktrínami, různými ideovými taženími a nedůvěřoval těm, kteří mu chtěli předpisovat chování podle historických knih. Státní záležitosti vedl stejně jako každý dobrý obchodník ze dne na den. Pracoval tak obratně, že to vypadalo, jako by nic nedělal, zatímco dělal všechno. Jeho velkou zásadou bylo: quieta non movere, neboli nechte spící psy spát. Věrnosti svých stoupenců nevěřil a říkal: „Upřímně radím svým mladým druhům, aby nikdy neříkali navždy.“ Vytýkali mu, že kdysi řekl: „Všichni lidé mají svoji cenu.“ Ale on řekl: „Všichni tito lidé mají svoji cenu,“ když mluvil o svých protivnících, a to byla pravda. „Vládl pomocí korupce,“ řekl Macaulay, „protože v jeho době se jinak vládnout nedalo.“

VI.

Walpole národu nikdy nenavrhl nějaký plán ani program, ale „jeho zdravý rozum byl téměř geniální“. Jeho politický systém byl celých dvacet let jednoduchý. Walpole se domníval, že každý slabý stát se musí vyhýbat dobrodružstvím a že v zájmu upevnění dynastie bez prestiže je jeho povinností získat čas. Proto se snažil udržet dohodou mír s Francií, snížit daně, zabránit spojení anglikánské církve se stoupenci Jakuba a konečně vzdálit torye od moci. Tyto cíle v sobě možná neskrývají žádnou velikost, ale jejich dosažením poskytl své zemi na několik let s ničím nesrovnatelný blahobyt. Právě on zbavil stranické boje jejich dosavadní kruté povahy. Když pak ztratil moc, nechal se svrhnout „muži, jímž mohl dát snadno srazit hlavy“. Protože se na politiku díval skepticky a na lidského tvora s pokorou, dopustil se během svého působení ve veřejných záležitostech jenom mála špatností, ale jeho nedostatek nadšení se znelíbil mladým a ohnivým duším.

VII.

V mezinárodní politice napomohly Walpolovu pacifismu okolnosti. Utrechtská smlouva nezanechala takové šrámy na samolibosti, které by volaly po marné a kruté odvetě. Doba náboženských válek skončila, doba vlasteneckých válek ještě nepřišla. Francouzští ministři Dubois a 340

André Maurois - Dějiny Anglie

Fleury se ze strachu před Španělskem, které vzkřísil podivuhodný Alberoni, snažili celých dvacet pět let získat anglické spojenectví. Francie a Anglie jako spojenci byly během dějin vždy téměř nepřemožitelné. Udržovaly tedy poměrný mír. Zásadu nezasahování do pevninských záležitostí nemohl Walpole důsledně dodržovat, protože jeho panovníci měli v Evropě své hannoverské zájmy a jeho voliči zase ve španělských koloniích své zájmy obchodní. „Moje politika,“ řekl moudře, „tkví v tom, že se vyhýbám každému závazku tak dlouho, pokud mohu.“

VIII.

V létě roku 1727 zemřel na záchvat mrtvice Jiří I. Podle všeho by měl Walpole upadnout do nemilosti. Princ Waleský se se svým otcem vždycky velmi špatně snášel. Když se Jiří II. stal králem, zdálo se, že si bude přát změnu ministra. Ale překvapení dvořané brzy zjistili, že sir Robert se těší větší přízni než kdykoli předtím. Nového krále však nebylo snadné okouzlit. Lakomý, skrblický, puntičkářský, čekal každý večer s hodinkami v ruce na okamžik, kdy odcházel ke své milence, protože si přál být u ní přesně v devět hodin. Během svého života prokázal určitou fyzickou odvahu, ale podle Walpola „to byl největší politický zbabělec, který kdy nosil na hlavě královskou korunu“. Naštěstí pro ministra a pro zemi se Jiří II. nechal ovládat královnou Karolínou, „inteligentní, vzdělanou, stoickou a hlavně trpělivou ženou“. Sedm až osm hodin denně snášela, aniž dala najevo únavu, proud řečí ubohého krále o válce nebo genealogii. Jedinou odměnou za tolik nudy bylo to, že mohla spravovat zemi a podporovat svého drahého sira Roberta. Walpole se díky její podpoře udržel. Jedinou velkou aférou během jeho vlády bylo vzbouření veřejného mínění proti zákonu o potravinové dani. Šlo o pouhý vnitřní celní poplatek, uvalený na obchod s vínem a tabákem. Rozhořčení země bylo takové, „jako by Walpole chtěl zrušit Velkou listinu“. Londýn řval: „Žádné otroctví, žádnou potravinovou daň, žádné dřeváky!“ Ty dřeváky byly obsesí anglického lidu již z dob sira Johna Fortescua. Walpole - i kdyby měl nastokrát pravdu - se nedomníval, že celá ta záležitost stojí za to, aby se pro ni prolévala krev. „Tenhle tanec nesmí pokračovat,“ prohlásil. O vládě whigů se říkalo, že je oligarchií mírněnou povstáním. Ve skutečnosti stačila jenom hrozba povstáním. Ten večer, kdy Walpole ustoupil, se celý Londýn slavnostně rozsvítil. Ministr si však svou moc udržel.

IX.

Po dvaceti letech odkladů donutily události „velkého pacifistu“ k válce. Ziskuchtivý šovinismus rostl. Pod rouškou smlouvy, která dávala Anglii právo dovážet do španělských kolonií otroky a posílat tam ročně 341

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

jednu lod se zbožím, se zorganizoval veliký podloudnický obchod. Tu jedinou loď doprovázelo celé loďstvo, které ji po každém jejím vplutí do přístavu nakládalo pod záminkou zásobení potravinami novým zbožím. Vzteklé španělské pobřežní stráže prohledávaly všechny anglické koráby. Opozice využívala těchto „krutostí“ k útokům na Walpolovu liknavost a na to, čemu se říkalo „jeho posedlost vyjednáváním“. Do Dolní sněmovny přišel jistý kapitán Jenkins vylíčit, jak jeho dvojstěžňová loď Rebecca byla Španěly zastavena a prohlédnuta, jak mu uřízli ucho a jak „poručil svou duši Bohu a svou věc zemi“. K urovnání celé záležitosti uzavřel Walpole se Španěly spravedlivou dohodu. Tuto smlouvu však jeden mladý člen parlamentu, William Pitt, označil za ponižující. Pravdou však bylo, že ministrovi protivníci si přáli válku se Španělskem s postranní myšlenkou získat jeho zámořské kolonie. „Bude to vaše válka,“ řekl Walpole, když ho v roce 1739 donutili na ni přistoupit, „a já vám ze srdce přeji, abyste si ji užili!“

X.

Tato „válka pro Jenkinsovo ucho“ byla, jak dobře předvídal Walpole, velmi obtížná. Opozice, která po ní naléhavě volala, odmítla poskytnout vládě prostředky nutné k vítězství. „Sir Robert chce mít armádu, nechce válku a nemůže mít mír.“ Vyčerpaný ministr, kterého trápily ledvinové kameny, byl v Dolní sněmovně poražen díky podpoře, jíž se jeho protivníkům dostalo ze strany skotských a cornwallských poslanců, podal nakonec demisi a přešel jako lord Oxford do Sněmovny lordů. Jeho odchod poskytl příležitost ke zvláštní manifestaci proti úřadu ministerského předsedy. Jednatřicet pairů sepsalo protest, že takový titul, s nímž nepočítají anglické zákony, je neslučitelný se zřízením země. Pitt musel později uznat, že byl vůči Walpolovi nespravedlivý, a musel tomu moudrému a znamenitému ministrovi vzdát chválu. Ale „moudrý a znamenitý ministr“ své dílo dovršil. Během dlouhého míru upevnil dynastii a obohatil zemi. Nové muže lákalo právě toto bohatství. Anglie, chtivá výbojů, prahla po impériu. Už si nepřála mír, zdravý rozum, dokonce ani štěstí, ale zprávy o nových vítězstvích, seznamy dobytých měst, triumfy a dobrodružství. Walpolova doba je minulostí.

XI.

S Walpolem mizí i jeho dvě oblíbené myšlenky: stejnorodý kabinet a spojenectví s Francií. Ministři z řad whigů, kteří přišli po Walpolovi (Carteret a Pelhamové), přibrali do svého kabinetu několik toryů, aby skončili s „těmi nešťastnými stranickými rozdíly“. Tak znovu začíná spor (kterému není 342

André Maurois - Dějiny Anglie

konec ani po dvou stech letech) mezi státem totalitním a parlamentním. Carteret, člověk skvělého charakteru, brzy díky lidské malosti padl. Protože nenáviděl korupci, kterou prováděl Walpole, dal najevo, že ho zajímá jenom vysoká politika a že nebude svůj čas ztrácet tím, aby se zabýval nějakými místy a výhodami. Ti, kdo toužili po místech a výhodách, „se obraceli na lidi, kteří měli více času“. Na rozdíl od Walpolových zásad se Carteret pustil do kontinentálních záležitostí. Císař Karel VI. odkázal „pragmatickou sankcí“ své dceři Marii Terezii všechny své státy (střední Evropu, Belgii a Itálii). Takové dědictví muselo vzbudit všestrannou žádostivost. Když Karel VI. zemřel, požadoval pro sebe Bedřich II. Slezsko. Jaká měl na ně práva? „Neustále svěží vojska, pěkně plnou pokladnu a chamtivou duši.“ Anglie, spojená dynastií proti své vůli s hannoverskými zájmy, se postavila na stranu Rakouska proti Prusku, Francie, již tradičně protirakouská, se také vrhla do této mely.56 Netrvalo dlouho a stejně jako za časů starých soubojů se „sekundanti“ pustili do sebe navzájem. V květnu 1744 si vypověděly válku Francie a Anglie, v červnu odplul z Francie mladý uchazeč o trůn Karel Eduard57, vnuk Jakuba II., a přistál u břehů Skotska.

XII.

Znovu se tu setkal s překvapující věrností highlanders, skotských horalů, kteří nezapomněli na jeho rodinu, znovu se ukázalo, že Skotové jsou nejlepšími vojáky celého ostrova. Karel Eduard mohl s pouhými šesti tisíci muži vstoupit do Anglie a postupovat až k Derby. Kdyby ho podpořilo anglické povstání, mohl svou osobou dosadit na anglický trůn znovu dynastii Stuartovců, a to by určitě bylo pramenem velikých zmatků. Ale k celé záležitosti, která byla sporem dvou dynastií, se anglické široké vrstvy postavily naprosto netečně. Několik málo tisíc highlanderů málem stačilo obsadit Anglii, malá armáda odvolaná z pevniny zase stačila k tomu, aby byl zachráněn Londýn a Karel Eduard donucen ustoupit. Ve Flandrech se válečné štěstí přiklánělo na stranu Francouzů. Maršálek de Saxe, kterého zbavilo vítězství Bedřicha Pruského rakouské hrozby, dobyl v roce 1745 nad Anglií u Fontenoy oslnivého vítězství, jež bylo vítězstvím dělostřelectva. Kdyby Angličané nebyli pány moře, kdyby jejich piráti nezničili francouzský obchod a kdyby protestanti nevyhnali Karla Eduarda, mohl by si Ludvík XV. dělat veliké naděje. Ale Karel Eduard, poražený v dubnu 1746 u Cullodenu, uprchl do Francie a highlandeři byli - nikoli bez krutosti - konečně podrobeni. Pluky sebrané v horských krajích Skotska (Black 56 57

Tzv. válka o dědictví rakouské 1740 - 1748 - pozn. red. Ve Skotsku je doposud tento Bonnie Prince Charlie hojně uctíván - pozn. red.

343

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Watch-Gordon Híghlanders) se zakrátko stanou jedněmi z nejstatečnějších a nejvěrnějších pluků království.

XIII.

Od roku 1740 do roku 1748 válčila Anglie s Francií nejen v Evropě, ale i v Kanadě a Indii. Francouzi si jako páni Kanady přáli obsadit údolí Ohia a Mississippi, které oddělovalo jejich vnitrozemí od pobřežních kolonií. V Indii si dvě soupeřící společnosti vydržovaly malé armády, které dávaly do služeb domorodých princů vždy, když tušily možnost rozšíření svých území. Zde se střetávali dva velcí muži, Francouz Dupleix a Angličan Clive. Nejprve triumfoval Dupleix a zmocnil se anglického města Madrasu. Ale po podepsání mírové smlouvy v Cáchách (1748) musel město zase vrátit. Mír však soupeřícím společnostem nijak nepřekážel a obě pod rouškou pomoci domorodým panovníkům bojovaly dál. Clive dosáhl přes své mládí a nepatrný počet vojáků nad vojsky domorodých vladařů skvělých vítězství. Svou obranou Arkoty (1751) a později bitvou u Plassey (1757) založil v Indii anglické impérium. Jeho osobní majetek a území Východoindické společnosti vzrostly přímo zázračně. Angličané objevili v Indii obrovské poklady, srovnatelné jedině s poklady, které kdysi přiváželi Španělé z Jižní Ameriky. Domorodá knížata, která si chtěla zajistit přízeň dobyvatelů, je zahrnovala zlatem a drahými kameny. Bohatství získaná v Indii hrála od té doby rozhodující roli v anglických volbách.

XIV.

Mír z Cách (1748) nikoho neuspokojil. Jak se již odedávna stávalo, když skončila válka mezi Francií a Anglií, musel každý z obou protivníků vrátit své válečné zisky, protože ten druhý měl v rukou cenné zástavy. Aby dosáhla odchodu francouzských vojsk z Flander, musela anglická vláda vyklidit ostrov Cap Breton, který ovládal Kanadu. V Indii a v Kanadě nebyly francouzsko-anglické spory urovnány. S mapou světa nesouhlasila žádná z evropských zemí. Všechny staré spojenecké soustavy skomíraly. Francie a Rakousko se ptaly, zda je jejich tradiční nepřátelství opodstatněno nějakými skutečnými protichůdnými zájmy nebo jestli rozmach Pruska v sobě neskrývá společné a hrozivé nebezpečí pro oba. Francie a Anglie začínaly pomalu chápat, že nemohou dospět k trvalému míru, dokud se nedohodnou na řešení otázky vlády nad mořem a otázky kolonií.

344

André Maurois - Dějiny Anglie

IV.

I.

STAV MRAVŮ (1700-1750)

Anglie neměla v Evropě ještě nikdy takovou prestiž. Úspěch jejích armád, umírněnost její revoluce vnukaly ostatním národům uctivou touhu studovat její myšlenky a její instituce. Z filosofa whigů Johna Locka se pomalu stával kníže všech evropských filosofů. Jeho cílem bylo postavit proti božskému právu Stuartovců to, čemu říkal právo přirozené. Zatímco Hobbes, který pokládal člověka v jeho přirozeném stavu za nebezpečnou šelmu, vyvozuje ze špatnosti lidské rasy nutnost silného státu, neboli Leviathana, hlásá Locke, že člověk v přirozeném stavu jako stvoření nadané rozumem respektuje zákony, jež jsou zákony morálky. Podle Hobbese je smlouva, která spojuje panovníka s poddanými, důsledkem jejich vlastní slabosti, podle Lockova názoru je to smlouva, kterou svobodně uzavírají svobodné bytosti s právem klást si podmínky. Theolog by mohl říci, že Hobbes věří v prvotní hřích a že Locke toto učení popírá. Z Lockova optimismu později vychází Rousseauova Společenská smlouva, Prohlášení práv člověka a občana a Prohlášení americké nezávislosti. Racionalistický a proti-historický duch osmnáctého století vděčí za svůj vznik z velké části filosofickým esejům a pojednáním Johna Locka.

II.

Je otázkou, jak se angličtí měšťané a sedláci, které tehdejší módní filosofie učila, že jsou svobodní, mohli tak snadno smířit s mocí pozemkové aristokracie, za kterou ani nestála - jako kdysi za feudální šlechtou žádná vojenská moc. V prvé řadě to bylo proto, že Angličan přikládá větší význam konkrétním skutečnostem než abstraktním právům; Locke měl pronikavější vliv ve Francii než v Anglii, ve Francii se totiž těší myšlenky větší důvěře a mají také větší váhu. A dále to bylo proto, že Angličané z Lockovy doby neměli žádné větší důvody k nespokojenosti. Uznávali, že jejich místní instituce jsou přes některé nevyhnutelné nespravedlnosti účinné a snesitelné. Smírčí soudce, kterým byl téměř vždycky squire z místního zámku, si zákony, odhlasované parlamentem, přizpůsobil místním podmínkám, jak také jinak, když je nemohl použít bez schválení farností a když jeho jedinou bezpečnostní stráží byli vesničtí konstáblové? Jeho slabost byla, jak se zdálo, zárukou jeho spravedlnosti. Trestní zákony byly nepochybně již zastaralé, zbytečné a kruté. Na tuláky a 345

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

pytláky se zákon díval jako na nebezpečné zločince. Ale statkáři žili na svých pozemcích a vážili si čestného nájemce. Anglický squire, který zemědělství rozuměl, pracoval na svém panství spolu se svou čeledí, pacholky a pastýři. O sport se živě zajímal člověk z lidu i lord. „Vévoda hrál kriket se svým zahradníkem.“ Osobní styky nahrazovaly styky úřední. Anglie osmnáctého století není jen „aristokracie, mírněná možnou vzpourou“, ale také oligarchie mírněná důvěrností.

III.

Na pevnině často ponižovaní obchodníci a měšťané si v Anglii zachovávají svou hrdost. Šlechtici i prostí občané se zabývají stejnými záležitostmi, mezi jejich rodinami se uzavírají sňatky. Na tuto revoluci jsme již upozornili, je vůbec nejobtížnější ze všech a v Anglii je stará již několik staletí. Zbyl po ní jeden svědek, a tím je řeč. „Slovo gentilhomme (šlechtic),“ napsal Tocqueville, „v Anglii již před několika sty lety úplně změnilo svůj smysl a slovo roturier (nešlechtic) zmizelo vůbec. Přeložit Molièrův verš z Tartuffa ‘et tel que l’on voit il est bon gentilhomme’58 doslovně do angličtiny by bylo v roce 1664, kdy jej Molière napsal, zhola nemožné. Jestli chcete ještě další doklad aplikace jazykovědy v historických vědách, sledujte napříč časem a prostorem osud slova gentleman, jehož otcem je naše slovo gentilhomme. Uvidíte, že jeho význam se v Anglii rozšiřuje tou měrou, jakou se sbližují společenské stavy. V každém století se ho používá o lidech stojících na společenském žebříčku o něco níže. Ve Francii zůstal význam slova gentilhomme stejně úzký jako původně. Slovo, které slouží k označení členů určité kasty, si zachovalo svoji neporušenost, protože zůstala zachována i kasta sama, oddělená od všech ostatních stejně jako kdysi.“

IV.

Osobnost squira v šatech se stříbrnými knoflíky a s parukou na hlavě, jeho lovecká výstroj a vyhrazená lavice v kostele, v níž při bohoslužbách podřimuje, to všechno tvoří, dokonce i v očích sedláků, kus nezbytné životní dekorace. Teprve později, po průmyslové revoluci, přestanou lidové vrstvy, přesazené do jiného prostředí, považovat parlament squirů za přirozený jev. Na počátku století se spokojí s tím, že mezi obyvatelem zámku a obyvatelem selské chalupy existuje určitá totožnost mravů. Takový squire je 58

A podle vzezření je dobrým šlechticem - pozn. překl.

346

André Maurois - Dějiny Anglie

vlastně sedlák, kleje jako sedláci; když má chuť, popíjí s nimi; ve dnech voleb sedláci napadají jeho syna, házejí na něj bláto, ale pak ho oslavují. „Volební boje, to je národní sport stejně populární a možná populárnější než koňské dostihy.“ Venkovský lid tedy není nijak nešťastný. Je dobře živený, vede stejný život jako jeho předkové a žádný jiný život nezná, vesnice je pořád jeho vesmírem. Ve městech pak je u mnoha kupců a řemeslníků učedník stále pokládán za člena rodiny. „Drobný lid,“ píše jeden švýcarský občan, který cestuje po Anglii, „není nutné popisovat odděleně, ve většině věcí mi připadá stejný jako většina národa. Má téměř stejné zábavy jako šlechtici, obchodníci a duchovenstvo, má také stejné ctnosti a stejné chyby.“ V druhé polovině století poruší tuto rovnováhu rozvoj strojů a stěhování do měst.

V.

Stabilitě společenských forem odpovídá v osmnáctém století i ustálenost forem literárních. Klasicismus je v té době náboženstvím a jeho duchovními otci jsou Horatius a Boileau. Tehdejší veliký básník Pope skládá svůj Lutrin59, (který nazve Dunciade neboli Blbiáda), formou tradiční, ale kouzelné epištoly a satiry. Je znát, že je posedlý Boileauem. Původnější a tedy také angličtější Jonathan Swift a Daniel Defoe dávají světu svými Gulliverovými cestami a Robinsonem Crusoe dvě z nejdokonalejších prozaických děl všech dob; Steele a Addison v listech Tatler a Spectator vtiskují anglickému eseji formu, která mu zůstane ještě dlouho. Umění je stejně klasicistní jako literatura. Základním znakem Wedgwoodových hrnčířských výrobků, Chippendalova a Sheratonova nábytku a domů v Adamově slohu je půvab a prostota linií. Velcí angličtí malíři Gainsborough, Romney a Reynolds malují nadále ve šlechtických rodinách, jako třeba v rodině Spencerů, galerie podobizen, s nimiž začali Holbein a Van Dyck. Händel přišel v roce 1710 z Hannoveru, kde byl Kapellmeisterem; v Anglii se stává skladatelem biblických oratorií, která byla tehdy velmi oblíbena, a v roce 1742 uvádí v Dublinu svého Mesiáše. Již rok předtím (1741) vystoupil v Shakespearově Richardu III. Garrick; divadelní návěští neuvádělo jeho jméno, stálo tam pouze: „Gentleman, který ještě nevystoupil na žádné jiné scéně.“ Tento veliký herec byl také veliký člověk a „v brilantní konversaci vůbec první na světě,“ jak o něm prohlásí Johnson. V tomto novém Augustově století tvoří malíři, hudebníci, herci, spisovatelé a politici skutečnou „společnost“, kterou lze každý den potkat v Coffee Houses, v domech, kde podávají čokoládu nebo v klubech. Tehdy také vznikají ty nejproslulejší z nich jako Kit-Kat, Beefsteak 59

Le Lutrin (Pultík) je známá komická básnická skladba Boileaunova - pozn. red.

347

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Club, October Club. Addison je popisuje s roztomilou škrobeností v Dopise č. IX v Spectatoru.

VI.

Kavárny a kluby hrají při utváření ducha konversace stejnou úlohu jako salony ve Francii, ale jejich vkus je drsnější. Jestliže má Anglie na jedné straně Gainsborougha a Reynoldse, má na druhé straně také Hogartha. „Nejběžnější zábavou Angličanů nebo alespoň obyvatel Londýna,“ říká náš švýcarský cestovatel, „je víno, ženy, kostky, jedním slovem prostopášnost. Nehledají v tom nějakou jemnost, alespoň pokud jde o víno a ženy, dvě věci, které rádi spojují, ale bez jakékoli delikátnosti a půvabu; dá se říci, že pijí jenom proto, aby pili. Chtějí, aby jejich kurtizány pily také a zuří, když se jim některá vzepře.“ Od methuenské smlouvy pijí bohaté vrstvy nadměrně portské víno. Bolingbroke, Carteret a Walpole jsou velcí pijáci, kteří na posezení vypijí jednu, dvě nebo i tři lahve, neboť státníci se v této době oceňují i podle toho. Ministr se nestydí předstoupit opilý před královnu a squire se nestydí opít se před vlastní dcerou. Lid pije gin, v roce 1714 se ho vypálí dva miliony gallonů, v roce 1735 již pět milionů.

VII.

S opilstvím se šíří násilí, které je o to nebezpečnější, že neexistuje policie a armáda má po utrechtské dohodě jenom osm tisíc mužů na celou Velkou Británii. V Londýně chodce surově přepadává banda mladých povalečů z dobrých rodin (mohocks). Na cestách, které jsou skutečnými bažinami, okrádají cestující lupiči na koních. Okolo roku 1725 se v Londýně nemluví o ničem jiném než o Jacku Sheppardovi, který byl něco jako AI Capone osmnáctého století. Tento silniční lupič byl velice populární, vždycky přepadal jenom bohaté, peníze jim bral uhlazeně jako gentleman a ty pak vznešeně rozhazoval. Když šel naposledy londýnskými ulicemi cestou z Newgatského vězení k tyburnské šibenici, vypadalo to jako triumfální průvod. Básníka Johna Gaye napadlo napsat o životě tohoto bandity komické pastorále jako parodii na italskou operu. Její děj se odehrává v newgatském vězení, podivuhodném místě, kde žalářníci nakládají se zloději, pokud mají peníze, jako s nějakými velmoži. Gayova hra Beggar Opera (Žebrácká opera) měla ve městě ohromný úspěch. Živá, svižná, cynická a drsná Čtyřgrošová opera (to je titul jejího francouzského překladu) je stejně jako Figarova svatba jedním z dramatických děl, která děkují za svou proslulost jak své estetické hodnotě, tak svému historickému významu.

348

André Maurois - Dějiny Anglie

Hra líčí nemravnou společnost, která není paní svých banditů a která se jim zbytkem své vlastní krutosti obdivuje.

VIII.

Další velikou neřestí té doby byla hra. Ve všech klubech se hrálo, hrálo se i v dámských společnostech. Jedna žena prohrála za jedinou noc všechny své šperky a pozemky. Módní hrou se stal whist, který byl do té doby hlavně hrou kněží. Učili ho dokonce „profesoři“, kteří brali za vyučovací hodinu jednu guineu. Ti, kteří nehráli karty, spekulovali. Touha po zisku byla obrovská a šejdířství mělo vždy dost obětí. Pokoutní peněžníci zakládali společnosti pro ty nejnesmyslnější věci. Jeden z nich šel tak daleko, že požadoval dvě guineje za účast v podniku, jehož tajemství prý nemůže odhalit před podpisem úpisu. V jednom dni tak vybral více než dvě stě guinejí a pak samozřejmě uprchl. To bylo ovzduší, které umožnilo bláznění při South Sea Bubble.

IX.

Pití, hra a dvoření ženám byly příčinami sporů, které často končily souboji. Lidé se bili všude, v tanečních sálech, v Coffee Houses i na chodbách divadel. Zvyk zabít člověka pro jediné slovo nezmizel až do konce století. „Zlý lord“ Byron zabil ještě v roce 1775 v jednom z nejpošetilejších soubojů strýce Mary Chaworthové. Od roku 1730 souboje pomalu mizejí díky jednomu muži, který měl na anglické mravy pozoruhodný vliv, Richardu Nashovi, který byl známější pod jménem „krásný Nash“. Nash byl jmenován vrchním ceremoniářem v Bath; toto lázeňské město mělo již od časů Římanů znamenitou pověst, ale lázeňští hosté se tu hrozně nudili. Nash se rozhodl je probudit. S neomezenou mocí, kterou si sám udělil, zavedl ta nejpřísnější a nejrozumnější pravidla. Právě on jako první naučil Angličany nejrůznějších společenských tříd, aby se během lázeňské sezóny vzájemně promísili, a zakázal v Bath nosit meč. Tento zvyk, zprvu běžný v Bath, se rozšířil po celé zemi, a tak se přinejmenším zabránilo soubojům zbrklým. Nash předepsal mužům hedvábné punčochy a otevřené střevíce. „Byl první,“ říká Oliver Goldsmith, „kdo dal národu, kterému cizinci vytýkali upjatost a plachost, určitou nenucenost a společenskou uvolněnost...“ Gentry si nenucenost, získanou v Bath, přinesla i do Londýna, a společnost v celém království se tak zásluhou „krásného Nashe“ stávala krok za krokem zjemnělejší. Tomu ceremoniáři, jeho bílému klobouku a jeho kočáru, taženému třemi páry koní, se mohl leckdo vysmívat, ale „i když se ceremonie velmi liší od zdvořilosti, nestal se nikdy žádný národ zdvořilým, aniž byl zprvu obřadný“. V těchto společných bathských bazénech, kde muži a ženy, 349

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

zatímco před nimi na malém dřevěném podnosu pluly jejich kapesníky, kytice nebo tabatěrky, čelili nudě lázeňské sezóny milostnými pletkami, se obhroublý tón Wycherleyových komedií mění v duchaplný a rozpustilý tón postav z komedií Sheridanových.

X.

Lidé této první poloviny osmnáctého století mají v celé Evropě mnoho společných povahových znaků. S frivolností, smyslnosti, skepticismem, jedním slovem se všemi vlastnostmi příliš šťastných společností je možné se setkat stejně v Londýně jako v Paříži. V roce 1729 poznamenává Montesquieu: „Náboženství v Anglii neexistuje. Když jeden člověk v Dolní sněmovně prohlásil: ‘Věřím tomu jako článku víry!’, začali se všichni smát.“ David Hume, který se těšil veliké oblibě v obou hlavních městech, je typickým duchem svého století „svou nenávistí vůči každému nadšení a zanícení, a to, z kterého má největší hrůzu, je zanícení náboženské. Nemůže pochopit, proč by mělo být náboženské přesvědčení důvodem k nesmiřitelnému nepřátelství o nic více, než by chápal, proč se lidé odmítají spolu potkávat na cestě.“ Jeho současník Voltaire musel na sklonku života uznat, že člověk nemůže žít bez nadšení a že potřebuje neustále přecházet „z křečí nepokoje do strnulosti nudy“. Nuda a touha po vzrušení vedly v Anglii stejně jako ve Francii po padesáti letech skepticismu a egoismu k citové revoluci. Skepticismus byl mnohdy sám o sobě ve skutečnosti jenom maskou nového mysticismu. Je nanejvýš mylné představovat si, že osmnácté století řídí neúprosná logika, ta vládkyně srdcí a představivosti,“ píše Bernad Fay. „Tento věk byl stejně jako všechny ostatní unášen sny a vášněmi, které utvářely intelekty a zaměřily je k určitým vědním oborům.“ Podobně jako Lockova doktrína, na pohled logická a racionální, dovolila whigům racionalizovat jejich velmi živé politické vášně, tak svobodné zednářství, které se v té době rychle šíří po celé Anglii, poskytuje po založení londýnské Velké lóže v roce 1715 upřímným deistům, kteří si uchovávají potřebu rituálu a mysticismu, bezpečné duchovní útočiště. Anglické svobodné zednářství však zůstává aristokratické a měšťanské, citové potřeby lidových vrstev daleko lépe uspokojí Wesleyovy misie, jak uvidíme později.

350

André Maurois - Dějiny Anglie

V.

I.

PITTOVA DOBA

„Hloupý jako mír,“ říkalo se ve Francii v době míru z Cách a tento mír opravdu nic neurovnal. V koloniích válka pokračovala. Jak jí mohly vlády zabránit ? Cesta do New Yorku trvala při špatném počasí plné dva měsíce, cesta do Kalkaty šest měsíců. Rozkazy z Londýna nebo Paříže přicházely na místo, když už byla bitva vyhrána nebo prohrána. V Indii soupeřily Pondichéry s Madrásem, Čandernagar s Kalkatou. V Americe se francouzští guvernéři snažili spojit Louisianu s Kanadou, Mississippi se Svatým Vavřincem průchodem v týlu anglických kolonií, které by tak ztratily své zázemí a byly by sevřeny mezi Appalačským pohořím a mořem. V údolí řeky Ohio vypukl uprostřed míru boj a Francouzi, kteří z něho vyhnali osadníky, zde vybudovali pevnost FortDuquesne.

II.

Postavení Francouzů v Kanadě však i přes toto vítězství nebylo zdaleka jisté. Anglické kolonie tvořily od dob Karla II., který získal Severní a Jižní Karolinu a stát New York (postoupený podle smlouvy z Bredy Holanďany), jednolitý a silně zalidněný celek podél pobřeží. Tyto kolonie měly přibližně 200 000 obyvatel, zatímco počet francouzských osadníků v Kanadě nepřesahoval 60 000. Anglie, země s mocnými obchodníky, vášnivě lpěla na svých koloniích a pro jejich zachování byla ochotná přinést oběti, na něž by Francie nikdy nepřistoupila. Anglosasové však zase na druhé straně nebyli tak svorní jako Francouzi. Tyto státy, obydlené odpadlíky, nonkonformisty, lidmi s podivínskou povahou a pramálo loajálními poddanými, žárlily jeden na druhý, a tak se zdálo, že nejsou schopny se sjednotit k nějakému společnému činu, zatímco francouzské kolonie, výborně spravované vojáky věrnými králi, si mohly dělat veliké plány a také je uskutečnit.

III.

Nejenom kolonie obou zemí spolu bojovaly ve všech koutech světa bez ohledu na uzavřené smlouvy, ale na moři anglické eskadry zadržovaly, prohledávaly a napadaly francouzské koráby. Když dva znamenití ministři námořnictva, Rouhier a Machault, vybudovali pro Francii novou flotilu, znepokojená anglická admiralita nechala bez vyhlášení války pronásledovat 351

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

francouzské válečné lodi. Ludvík XV., mírumilovný člověk, se spokojil s diplomatickými nótami, což je metoda, která už sedm tisíc let, co jsou na zemi lidé dychtící po cizím majetku, útočníky jenom rozohňuje a povzbuzuje. Ve skutečnosti začínala od nástupu Viléma III. na trůn nová stoletá válka. V sázce již nebyla říše anjouská, říše anglo-francouzská, ale říše světová. Tato říše měla připadnout tomu z obou soupeřů, kterému se podaří ovládnout moře. Francie, aby mohla věnovat všechny své síly rekonstrukci nového loďstva, potřebovala na pevnině mír, Anglii naproti tomu stačilo, zcela v duchu jejích tradic, najít na pevnině vojáka. Desatero zkušeností jí ukázalo, že její námořní a koloniální vítězství jsou marná, pokud by Francie byla schopná obsadit Flandry, protože v okamžiku jednání by se musela, aby získala zpět Antverpy, těchto kolonií vzdát. Zbývalo tedy vybrat si vojáka. Až do roku 1748 zahrnovala Anglie svou pomocí Rakousko, ale od poslední války obdivoval Jiří II. pruského krále. Bedřich II. chtěl méně peněz než Marie Terezie a byl také lepší stratég. Anglie vyměnila své spojence. Ve stejné době, částečně i kvůli této změně, vyměnila svoje spojenecké svazky i Francie. Tradiční nepřátelství Bourbonů a Habsburků se k velikému znepokojení široké francouzské veřejnosti změnilo ve spojenectví. „Od rakouské aliance se ve Francii datuje rozchod monarchie s národem.“ Tento obrat ostatně nikterak nepoznamenal zásady britské politiky - utvořit na pevnině koalici, dát jí peníze a vojáky a podporovat válku v koloniích. Během tohoto zápasu s Francií se však náhle objevil anglický státník, který spatřoval v evropské válce jenom něco vedlejšího a hlavní síly země vrhl do války koloniální.

IV.

William Pitt se narodil v roce 1708. Jeho dědeček, anglický guvernér v Madrásu, si koupil za jmění získané v Indii volební „bašty“, z nichž nejznámější byl Old Sarum60, volební obvod bez voličů. Jeho vnuk, praporečník jezdectva, vstoupil v roce 1735 do sněmovny jako poslanec za Old Sarum a velmi brzy překvapil členy parlamentu svou teatrální, ironickou a vášnivou výřečností. Lesk očí tohoto mladého muže a jeho veliký, výhružný nos děsil jeho protivníky. Mohli ho proklínat pro jeho mnohomluvnost, ale museli uznat jeho autoritu. „Toho hrozného praporečníka je nutno zkrotit!“ prohlašoval Walpole. Ale obvyklé Walpolovy způsoby na nepodplatitelného Williama Pitta 60

Old Sarum (Staré Salisbury) - zbytky středověkého města, neobývaného již od 13. století, tj. město, existující pouze na papíře, typické rotten borough - pozn. red.

352

André Maurois - Dějiny Anglie

nepůsobily. V jeho mysli převládal nad všemi ostatními jeden jediný problém vytvoření anglické říše na druhé straně oceánu. Hannoversko, Prusko, Rakousko, tyto kontinentální hračičky neměly podle Pitta žádný podstatný význam. Pouzí šachoví pěšáci, nutní k ochraně hlavních figur: Indie a Ameriky. Nic více. Zejména jedna věc byla pro něj nepřijatelná - ovládnutí obchodu Jižní Ameriky Španělskem. Pokud Španělsko trpělo anglické podloudnictví, zdálo se toto zlo snesitelné. Jakmile však začalo požadovat přísné dodržování uzavřených dohod, pobouřilo to anglické obchodníky a Walpolova nerozhodnost vedla k jeho pádu. Pitt se postavil proti němu. „Když se jedná o obchod,“ řekl svým spoluobčanům, „pak jde o vaši poslední obrannou linii, váš poslední zákop, a nezbývá nic jiného než ho uhájit nebo padnout.“ Taková řeč se v City líbila. Walpole, sesazený Pittem, okamžitě poradil svým nástupcům, Henrymu Pelhamovi a jeho bratrovi, vévodovi z Newcastlu, aby tomu mladému muži dali místo ve svém kabinetu. „Každý si myslí,“ řekl jim, „že Pitt je schopný a skvělý člověk... Zkuste to s ním, ať se ukáže, kdo to vlastně je!“ Pitt tak získal první důležitější postavení, stal se hlavním výplatčím mezd v armádě. Jeho poctivost překvapila. Dosud si takový výplatčí, kterému procházely celý rok rukama veliké částky, dával vždycky úroky do vlastní kapsy. Pitt tyto úroky poctivě předával státu. Odmítl provizi, kterou jeho předchůdci dostávali za půjčky. Několik let se zdálo, že zůstane na tomto podřadném místě. Král Jiří II. ho nenáviděl, protože tento mladý ministr nepřál kontinentálním závazkům a stavěl se proti každé hannoverské politice; kromě toho ho prudké záchvaty pakostnice nutily k dlouhým pobytům v Bath a bránily mu v chůzi. Jenom veliké anglické neúspěchy umožnily a dokonce si vynutily Pittův příchod k moci.

V.

Pelham stejně jako Walpole si přál mír. Jeho bratr, ministr zahraničních věcí, lord z Newcastle, kníže parlamentních úplatkářů a nejhorší zeměpisec pod sluncem (když přišel na to, že Cap Breton je ostrov, byl tak překvapen svým objevem, že to šel hned oznámit králi), posílal sudy piva a uctivé pozdravy madame de Pompadour. Ale pirátské kousky anglických námořníků usvědčovaly ministrovy zdvořilůstky z neupřímnosti. Dohoda s Francií by předpokládala náhradu, omluvu, to by však národ nikdy nedovolil. Pitt popisoval hrůzy možné francouzské invaze do Londýna a odsuzoval nerozhodnost vlády. „To není žádná vláda,“ prohlašoval, „snaží se svalit břemeno jeden na druhého. Jeden říká: ‘Já nejsem generál!’ Státní pokladna šeptá: ‘Já nejsem admirál!’ A admiralita odpoví: ‘Já nejsem ministr!’ Sejde se jeden, dva, tři, čtyři, pět lordů a nedokáží se dohodnout. ‘Ach,’ řeknou, ‘sejdeme se zase v 353

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

sobotu!’ ‘Ne,’ odtuší jeden, ‘ten den nemohu být ve městě.’ Výsledkem takových setkání na sobě nezávislých mocí a lidí bez společného názoru může být jenom nula.“

VI

Tak se Pitt vysmíval a válka vyhlášená v květnu 175661 pak začala pro Anglii skutečně špatně. Maršálek Richelieu dobyl Menorcu, anglickou námořní základnu ve Středozemním moři. Admirál Byng byl o něco později jako obětní beránek nespravedlivě zastřelen, protože neudělal všechno, co bylo v lidských silách, pro záchranu ostrova. V Indii padla Kalkata. V Evropě se spojily Francie, Rakousko, Rusko a Švédsko proti Prusku a donutily AngloHannoveřany v Kloster Zeven kapitulovat. V Americe se domorodí Indiáni spojili s Francouzi. Ze všech těchto pohrom obvinil Pitt whigy. Newcastle si určitě uměl kupovat volební „bašty“, ale korupcí se nad Francouzi zvítězit nedalo. Lid si přál Pitta a Pitt byl připraven převzít moc. „Vím,“ prohlásil, „že tuto zemi mohu zachránit a že ji nemůže zachránit nikdo jiný!“ A dále: „Když člověk vidí dítě řídit malý vozík, ve kterém sedí starý král a jeho rodina, do propasti, musí se chopit otěží.“ To dítě se se zachráncem tahalo o opratě ještě několik týdnů. Ale nakonec měl Pitt volné ruce.

VII.

Každý národ si v těžkých dobách vyvolává v duchu nějaký národní mýtus a tradiční obraz zachránce. Clemenceau přesvědčí v roce 1918 Francouze, protože jedná a vystupuje jako velcí jakobíni. William Pitt zase bude vzorem státníka, jakým si Anglie přeje být vedena v době války. Pozvednout morálku národa, nešetřit pro dosažení cíle muži ani penězi, skončit po dobu války se všemi stranickými třenicemi, to byla jeho metoda. A cílem pak bylo pomocí vlády nad mořem udržet a rozšířit říši. Pitt mohl vést celé čtyři roky válku jako despota, protože měl na své straně veřejné mínění, ale také „nikdo od něho nikdy neodcházel, aniž se cítil statečnější“. Jeho rozkazy byly jasné, jeho volba znamenitá, jeho vůle nezkrotná. Ani na okamžik se nerozpakoval vydat veškeré anglické bohatství, jenom aby zvítězil. „Musíme vybrat,“ prohlašoval, „miliony a miliony, spousty milionů.“ V roce 1758 si nechal odhlasovat deset milionů, v roce 1759 dvanáct milionů a v roce 1760 patnáct milionů. Dovedl rozvášnit Dolní sněmovnu, ale také „vojáky, táhnoucí děla po kopcích Quebecu, 61

Tzv. sedmiletá válka 1756 - 1763 - pozn. red.

354

André Maurois - Dějiny Anglie

námořníky, riskující své lodě na bretaňských útesech. Pitt jako by na všechny přenášel svou prudkost a svou touhu zvítězit“.

VIII.

Pitt začal blokovat francouzské přístavy, ničit francouzskou koloniální říši a zachraňovat Prusko, to vše najednou. Wolfe dobyl i přes Montcalmovo hrdinství Quebec a Clive zvítězil i přes skvělý odpor Lallyho-Tollendala v Indii. Fort-Duquesne, který dobyly pluky highlanderů a amerických osadníků, dostal jméno Pitt a stal se kolébkou příštího Pittsburgu. Na pevnině Pitt podporoval Prusko a Bedřich odčinil anglo-hannoverskou porážku vítězstvím u Rossbachu (1757). Walpole mohl v roce 1759 napsat, že se člověk musil každé ráno při snídani ptát po vítězstvích z předchozího večera. Francouzský ministr Choiseul moudře uznal, že hlavní protivník v této válce není na pevnině. Po uzavření tak zvané „rodinné smlouvy“ se Španělskem připravil napadení Anglie, k realizaci takového plánu by ovšem musel stejně jako kdysi vévoda z Parmy ovládnout na několik hodin průliv La Manche; francouzské loďstvo však bylo poraženo a po „dnu pana de Conflans62“ obsadili Angličané bretaňské ostrovy. Choisel pochopil, že musí vyjednávat.

IX.

Kdyby Pitt zůstal u moci, vnutil by Francii velmi tvrdý mír. „Žádný nový utrechtský mír neposkvrní naše dějiny,“ prohlásil. V roce 1760 však zemřel Jiří II., a protože princ Waleský zemřel již devět let předtím, nahradil ho králův vnuk, Jiří III., dvaadvacetiletý mladík. Jiří III., který chtěl provádět novou vnitřní politiku a obnovit královskou osobní moc, nepřál zahraničním dobrodružstvím; již při nástupu na trůn požádal o skončení války a jen špatně snášel Pittovu všemocnost. Pitt byl připraven v roce 1761 vyhlásit válku Španělsku, které právě uzavřelo s Francií smlouvu o vzájemné pomoci; říkal, že je nutné skoncovat s domem Bourbonů a že Španělsko je neškodný protivník, protože jeho zdroje přicházejí z kolonií a od nich je odřízne anglické loďstvo. „Tento odvážný, ale nutný postoj by nejen Španělsko, ale i celou Evropu poučil, jak je nebezpečně domýšlivé chtít Velké Británii diktovat nějaké podmínky.“ Pitt se cítil se svými sto padesáti válečnými loděmi rozsetými po celém světě, v němž neexistovalo žádné jiné tak silné loďstvo, připraven žádat monopol na kolonie. Královská rada se však bála, král Pitta nepodporoval a země si začala myslet, že kdyby Anglie zabrala příliš mnoho území, brzy proti sobě bude mít celý kontinent. Pittovi kolegové odmítli podporovat jeho nové válečné plány. Když 62 Hubert de Brienne Conflans, admirál, který velel francouzskému loďstvu v této prohrané bitvě pozn. red.

355

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

pohrozil demisí, jeden z nich mu odpověděl, „že by je to nijak netrápilo, kdyby je pán opustil, protože jinak budou muset oni opustit jeho“.

X.

Pitt podal demisi v říjnu. Král ho nahradil lordem Butem, jedním ze svých oblíbenců a, jak se říkalo, bývalým milencem princezny Waleské. Pařížský mír, podepsaný v roce 1763, přiznal Anglii Kanadu, Svatý Vavřinec, Dominik, Tobago a Senegal, Francie se zavázala, že vyklidí Hannover a Prusko a rozboří pevnost Dunkerque, což byla těžká podmínka. Anglie jí za to postoupila Belle-Isle, Guadelup, Martinik, Marie-Galante, Santa Lucii, francouzská obchodní skladiště v Indii, Saint-Pierre, Miquelon a vrátila jí právo rybolovu na Novém Foundlandu. Španělsko, které postoupilo Angličanům Floridu, dostalo od Francie jako náhradu Louisianu. Pruský král, který přestal být prospěšný, byl najednou všemi opuštěn. Pro Francouze to byl tvrdý mír, ale určitě lepší než by si přál Pitt, který si chtěl ponechat všechny francouzské a španělské kolonie. Přišel do parlamentu osobně protestovat proti smlouvě, kterou podepsal jeho nástupce. Podpíraný sloužícím, opřený o berle, kotníky obalené flanelem a s tlustými rukavicemi na rukou mluvil přes veliké bolesti plné tři hodiny, žádal pro svou zemi monopol na světový obchod, hlásal nenávist k Bourbonům a předpovídal budoucí velikost braniborského dvora. Tragická a velkolepá scéna, ale zbytečná, smlouva již byla potvrzena. „Nyní je můj syn anglickým králem!“ řekla princezna Waleská.

XI.

Pittův případ je jedním z těch, kdy se zdá, že pevnost jednoho jediného člověka otočí běh světových dějin. Co by se stalo bez něho? Podle názoru jednoho anglického historika by Dupleix upevnil francouzskou vládu v Indii, Montcalm by rozšířil francouzskou kontrolu až k údolí Mississippi a Francie by se stala mateřskou zemí Spojených států. V roce 1755 vypadaly tyto události jako možné, v roce 1761 to už byl nesmysl. Mezitím se totiž objevil Pitt. Dílo velikých lidí však přetrvá jenom potud, pokud respektují hlavní dějinné proudy. Pitt měl úplně pravdu, když se domníval, že Anglie měla v osmnáctém století větší naději na dosažení panství na moři než každá jiná země, protože:

a) Anglie jako ostrovní mocnost, kterou její přirozené mořské hranice osvobodily od nutnosti udržovat velké pozemní armády, mohla vydávat na své loďstvo větší finanční prostředky než mocnosti na pevnině; 356

André Maurois - Dějiny Anglie

b) její vládní forma umožňovala vybírat od bohatých a vlivných tříd i ty nejtěžší daně. Zatímco anglické parlamenty bez reptání schvalovaly Pittem požadovanou mimořádnou výpomoc, nevolené francouzské parlamenty odmítaly zrušit daňové osvobození privilegovaných vrstev; c) londýnští obchodníci, kteří si dobře uvědomovali hodnotu Indie a kolonií pro své podnikání, podporovali svými penězi, svými hlasy, svým nadšeným obdivem Wolfa a Clivea, zatímco podle názoru kontinentálních šlechtických rodin měly obchodní zájmy pramalou cenu. Tyto hlavní příčiny, které by dříve nebo později přinesly své plody, zajistily Pittovi vítězství. Evropa prodělala období španělského panství a později období panství francouzského. Sedmiletou válkou začíná období anglického panství. Pýcha Angličanů, opojených tolika vítězstvími, dosáhla nebývalé výše. Nebojí se znepřátelit si najednou Francii, Španělsko a Rakousko. Ale oloupená Francie je přesto stále velikou mocností. Možná bude jednou chtít pomstít se těm, kterým Choiseul říká „tyrani moří“.

357

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VI.

I.

OSOBNÍ VLÁDA JIŘÍHO IV. ZTRÁTA AMERICKÝCH KOLONIÍ.

„Born and educated in this coutry, I glory in the name of Britain...“63 Tato věta a tento fakt přinesl Jiřímu III. popularitu, jakou jeho předkové nikdy nepoznali. Psal raději Britain než England, protože se nechtěl dotknout svých skotských přátel, ale ve skutečnosti svým zjevem, způsoby, řečí a povahou byl dokonalý Angličan. Hannover byl pro něho už jenom vzpomínka. Říkalo se, že prý nemohl na mapě toto kurfiřství ani najít. Zatímco první dva Jiří, cizí a směšní králové, měli snadné panování, třetí Jiří, neskonale vážnější, se několikrát dostal se svým národem do sporu. Byl vychován svým otcem Bedřichem a později matkou, princeznou Waleskou, v opovržení slabošským dědečkem a v duchu zásad, které hlásal Bolingbroke: „Vlastenecký král má vládnout a spravovat. Proč by měl poslouchat příkazy nějaké vlády, několika předních rodin a parlamentu, kteří přece zemi nepředstavují ? Naopak záleží právě na něm, aby proti oligarchiím hájil své poddané. Na něj se upírají oči všeho lidu, plné obdivu a zářící upřímnou láskou.“

II.

Tato doktrína, která krále podněcuje k tomu, aby obnovil osobní moc, ho vystavuje nebezpečí vážných konfliktů s parlamentem. Jiří III. se však domníval, že když whigové ovládají Dolní sněmovnu pomocí koupených volebních obvodů a hlasů, může hrát takovou hru stejně dobře jako oni. Snažil se založit novou stranu „Přátel krále“ a doufal, že ho v tom podpoří toryové, u nichž zavládl nový duch. Venkovští squirové a anglikánští duchovní přestali po zdrcující porážce Karla Eduarda podporovat jakobity. Než by dobrovolně uvolňovali místo hrstce whigovských velmožů, podporovaných mocnými finančníky, jak to z věrnosti k zastaralé ideologii dělali po roce 1688, chtějí se stát vládní stranou. Král by se mohl proti whigům, které již dlouhý monopol moci 63

Narozen a vychován v této zemi, jsem pyšný na Británii ... - pozn. překl.

358

André Maurois - Dějiny Anglie

rozdělil, o tuto novou formu toryovství s úspěchem opírat. Jeho povaha však ničila i takové šťastné okolnosti. „Sedlák Jiří“, počestný člověk, dobrý manžel, střídmý a cudný muž byl také marnivý a mstivý. „Co nezapomenu, to neodpustím,“ říkal, a paměť měl opravdu dobrou. Když nastoupil na trůn, nelíbila se mu válka, která zvyšovala Pittovu prestiž. Anglie měla sice vlasteneckého krále, ale „ten se jmenoval William, nikoli Jiří“. Jeho nenávist vůči Williamovi (Pittovi) byla zakrátko tak silná, že by se klidně smířil se zahraniční porážkou, pokud by mu dala příležitost k vnitřnímu vítězství. Ve své první řeči chtěl mluvit o té „krvavé a nákladné válce“ a Pitt musel vynaložit všechnu svou autoritu k tomu, aby souhlasil, že řekne jenom „spravedlivá, ale nákladná“.

III.

Jiří III., který se rozhodl vybírat si své ministry sám, měl v úmyslu vnutit zemi, která byla zblázněná do Pitta, lorda Buta, oddaného a čestného muže, ale také muže nevhodného do čela vlády, o němž se šuškalo, že byl milencem ovdovělé princezny Waleské. Ale Bute, kterého vypískal londýnský lid dvojnásob pohoršený tím, že jeho idol je podřízen jiné autoritě a touto autoritou je ke všemu ještě Skot, se brzy znechutil. Obyvatelé City ve svém výbuchu radosti zahazovali tartany, čapky a vůbec všechno, co symbolizovalo Skotsko. Vyděšený ministr podal demisi. Ke Grenvillovi, který nastoupil na jeho místo, se veřejnost nechovala o moc lépe. Když si stěžoval na půjčky, k nimž vládu nutila válka, a když se sněmovny ptal, kde má vzít peníze, napodobil hrozný Pitt jeho naříkavý hlas a zanotoval refrén tehdy velmi populárního popěvku: „Rozmilý pastýři, řekni mi, kde ...“ Po této drobné příhodě se Grenvillovi celý život říkalo „rozmilý pastýř“. Když se člen Dolní sněmovny, jiskřivý a duchaplný pamfletista Wilkes, pustil ve 45. čísle svého časopisu North Britaín do trůnní řeči z roku 1763, byl na žádost krále bianco zatykačem na „osoby odpovědné za tuto publikaci“ zatčen. Toto uvěznění bylo v rozporu s výsadami parlamentu. Soudní dvory daly za pravdu Wilkesovi (který byl i přesto v příštím roce z Dolní sněmovny vypuzen a uchýlil se do Francie) a odsoudily státního tajemníka za svévolné žalářování k osmi stům librám jako náhradě škod. Londýn se rozsvítil, na všech domech zářila číslice 45. Po Stuartovcích se učil i nejvlastenečtější král, Jiří III., nutnosti respektovat tradiční svobody Angličanů.

IV.

Obrana těchto svobod vyvolala daleko vážnější události v koloniích. V Americe představovalo třináct „osad“ už tři miliony obyvatel, prosperujících a žárlivých na svoji nezávislost; postupně donutili královské guvernéry, aby přenechali skutečnou moc místním shromážděním. Rozuzlení 359

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

tohoto zápasu bylo v podstatě stejné jako v Anglii. Zvítězila shromáždění, protože měla v rukou měšce. Kolonie se však musely během sedmileté války bránit proti francouzské Kanadě. Vojska nutná k této válce opatřovala a náklady spojené s válečným tažením nesla mateřská země. Po válce musela v Americe zůstat stálá desetitisícová armáda pro případ možného povstání francouzských Kanaďanů. Grenville navrhl, aby se třetina částky na udržování této malé armády vybírala formou kolkovného v koloniích. Takové opatření nebylo nijak strašně nespravedlivé, ale Američané stejně jako všichni poplatníci nenáviděli jakékoli daně a proti této dani našli velikou podporu i v mateřské zemi. No taxation without representation (Žádné zdanění bez zastoupení, tj. schválení volenými zástupci), to byla od středověku jedna ze základních anglických zásad. Ve westminsterském parlamentu však nebyly kolonie zastoupeny. Velká většina velikých měst tu popravdě řečeno také neměla své poslance, ale každý anglický „zájem“ si vždycky našel svého mluvčího, což neplatilo o koloniálních zájmech, leda způsobem značně nepřímým.

V.

I jiné důvody svědčí pro koloniální hledisko. Zámořské osady, které měly nespornou zásluhu na rozmachu anglického obchodu, byly podle zásad merkantilismu vykořisťovány ve prospěch mateřské země. Merkantilní doktrína od každé kolonie žádala: a) aby přijímala a vypravovala zboží na lodích postavených v Anglii nebo v koloniích (zákon o mořeplavbě); b) aby koloniální obchod procházel jenom přes anglické přístavy, i kdyby osady našly lepší podmínky ve Francii nebo Holandsku; c) aby nebudovala průmyslové podniky, které by svou výrobou mohly soupeřit s továrnami v Anglii. Sám Pitt prohlásil, že by anglickou Ameriku, „kdyby vyrobila jedno jediné vlákno vlny nebo jednu jedinou podkovu, okamžitě zaplavil vojáky“. Pro výpočet skutečného podílu kolonií na důchodu království je nutné k přímým daním, schváleným shromážděními, připočítat zisky anglických průmyslníků a obchodníků, také zdaněné.

360

André Maurois - Dějiny Anglie

VI.

Merkantilní systém mohly důsledně dodržovat jenom jižní kolonie; ty pěstovaly tabák a jižní plodiny, které od nich Anglie kupovat musela, a tak získávaly zlato, za něž si mohly opatřit zboží a tovární výrobky z mateřské země. Naproti tomu pro severní kolonie, které nevyráběly komplementární výrobky, ale takové, které přímo soupeřily s výrobky anglickými, byl tento režim neúnosný. V tom je bezprostřední příčina války za americkou nezávislost. Tehdejší Angličané se na každou kolonii dívali jako na dobře uložené peníze, které okamžitě vynášejí. Žádný z nich ještě nepomyslel na impérium. Dobytí Kanady se však v žádném případě nemohlo „vyplatit“. Pitt toto území získal přes odpor hamižníků, kteří „v zájmu obchodu prodají všechno, co mohou, včetně cti, pravdy a svědomí“. Merkantilisté, neschopní přijmout, nebo vůbec si představit nějakou kolonii, která by se mohla stát pro Anglii příčinou výdajů a nikoli zdrojem výnosných příjmů, žádali, aby veškeré výlohy nové říše nesly staré kolonie. Koloniální osady, stejně sobecké jako mateřská země, se chtěly podílet na výhodách impéria, ale ne na jeho výdajích. Daň z melasy pobouřila americké majitele lihovarů, kteří prodávali rum Indiánům. Stamp Act, zákon o kolkovném, přinesl státní pokladně tu trochu zlata, které vlastnily kolonie, a znemožnil jejich obchod.

VII.

Na začátku roku 1766 zakročil Pitt. Po svém odchodu z veřejného života žil úplně zmrzačený pakostnicí v Bath. Přestože nemohl bez berlí udělat ani krok, ani držet u stolu vidličku, ani čitelně psát, odebral se v okamžiku trůnní řeči do parlamentu, aby doporučil „zrušení daně“. Podle jeho názoru neměla Anglie právo zdaňovat kolonie. „Říká se nám, že se Amerika bouří,“ řekl, „ale já veřejně prohlašuji, že se z odporu Ameriky upřímně raduji... V takovém boji se bojím více vítězství než porážky. Kdyby Amerika padla, padne jako Samson, chytila by se sloupoví chrámu a strhla by s sebou i stavbu... Američané nejednali vždycky s rozvahou, ale k jejich ztřeštěnosti je hnala nespravedlnost. Budete je trestat za ztřeštěnost, jejímiž původci jste vy sami ?“ Zákon byl zrušen a Jiří III. musel proti své vůli nabídnout vládu Pittovi. Když se tento mrzák dostavil ke králi, byl znovu nejmocnějším mužem a idolem království. Ke ztrátě přízně davů však stačí jediná chyba, jediný posunek, jediné slovo. Pitt, tělesnou bolestí téměř šílený, opustil Dolní sněmovnu a stal se hrabětem z Chathamu. Když se lidé dozvěděli, že přijal nabídnuté křeslo, připravovali v Londýně slavnostní osvětlení, jakmile se však rozhlásilo, že přejde do Horní sněmovny, bylo slavnostní osvětlení odvoláno. Bylo absurdní tvrdit, že Pitt zradil. Přejít z Dolní sněmovny do Horní nebyl zločin, ale od velikého 361

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

commonera z Dolní sněmovny to byla chyba. Chatham možná mohl nad opozicí zvítězit a znovu získat ztracenou přízeň veřejnosti, kdyby nebyl tak vyčerpán, ale nemoc v něm vyvolala takový stav nervového podráždění, že se stal naprosto nepřístupným. Marně k němu král posílal své vyjednavače, ti se setkali jenom s bláznem, který kolem sebe mával berlí. Umíněný král, kabinet zbavený vedení, zchromlý vůdce, taková byla několik měsíců anglická vláda.

VIII.

Lord North, který v roce 1770 přijal úkol zastupovat jako ministerský předseda osobní vládu Jiřího III., měl Walpolův cynismus, ale nikoli jeho moudrost a ráznost. Král skutečně v záležitostech kolonií ustoupil a zákon o kolkovném zrušil, ale v zájmu dodržení zásad uhájil některé bezvýznamné poplatky z podružného zboží jako sklo a čaj. Tím prokázal špatnou znalost kolonistů. Mnoho osadníků se drželo prudkého rozkolnického ducha svých předků, právě „zásadu“ nemohli v žádném případě připustit. Kabinet lorda Northe nakonec většinou jednoho hlasu rozhodl zachovat jedinou daň, daň z čaje. Pro ubohou částku šestnácti tisíc liber ztratila Anglie jednu říši. Když totiž Američané odmítli čaj kupovat, pokud musí být zdaněn, dostala Východoindická společnost, která ho měla veliké zásoby, rozkaz poslat náklad čaje do Bostonu. Celá záležitost se ještě mohla urovnat, kdyby se prodej tohoto čaje svěřil obvyklým obchodníkům, ale společnost ho chtěla prodávat přímo spotřebitelům. Tím urazila obchodníky a pobouřila svobodné lidi. Američtí protestanti, které na tuto záležitost upozornili jejich londýnští přátelé, se přestrojili za Indiány, loď přepadli a bedny čaje naházeli do moře. Tento buřičský čin vyvolal odvetná opatření a strach osadníků z jejich rozšíření vedl k tomu, že se spojili k odporu. Podobný konflikt musel vést jenom k válce, a za osmnáct měsíců po bostonské události skutečně vzplálo nepřátelství. Kolonisty spojil jako kdysi skotské presbyteriány slavnostní covenant. Jinak ale nebyli zdaleka jednotní. Ze sedmi tisíc mužů ve vojenském věku vstoupila do armády jenom osmina. S Washingtonem nebylo v žádné bitvě více než dvacet tisíc vojáků. Virginská aristokracie, lid a střední vrstvy se přihlásily k odporu, ale bohatí statkáři a nejváženější muži svobodných povolání zůstali vůči Anglii loajální.

IX.

Všichni odborníci se domnívali, že kolonisté budou rychle poraženi. „Neměli ani jedno opevněné město, ani jeden ukázněný pluk, ani jednu válečnou loď, ani úvěr. Z finančního ani vojenského hlediska neměli dost

362

André Maurois - Dějiny Anglie

sil k válce s Anglií, a kdyby je Anglie přestala chránit, byli by brzy vydáni na pospas útokům všech námořních mocností světa... Američané jsou, jak říkají odborníci, slabý národ a ještě několik století je musí chránit silná námořní mocnost.“ Možná že přes Washingtonovu genialitu by byli opravdu poraženi, kdyby je nepodporovala Francie, šťastná, že dostala příležitost pomstít se za smlouvu z roku 1763, a zachvácená všeobecným válečným nadšením. Pro francouzskou monarchii byla tato intervence vysloveným šílenstvím, dovršila zkázu jejích financí, poskytla všem Francouzům obraz vítězné republiky a naučila je demokratickému slovníku. V Anglii změnil francouzský zásah povahu rozepře. Pitt se smrtí na jazyku cítil, že se v něm probouzí prastará nenávist k Bourbonům, a odebral se do parlamentu, kde proslovil nejdramatičtější řeč anglické historie. Všechno bylo marné. Francouzské loďstvo, znovu vybudované Choiseulem, ovládalo moře. Komtur de Suffren, admirálové de Grasse, de la Motte-Picquet a ďEstaing šli z jednoho vítězství do druhého. Vojenský triumf Američanů dovršila námořní bitva v zálivu Chesapeake.

X.

Když se lord North dozvěděl o kapitulaci anglického generála Cornwallise a celé jeho armády u Yorktownu, zapotácel se jako člověk zasažený bleskem. ,Ach, Bože,“ zašeptal, „všemu je konec!“ Rozčarované anglické veřejné mínění si přálo, aby byla uznána nezávislost kolonií. I parlament, přestože se skládal z králových příznivců, krále opustil. V roce 1780 získal John Dunning v Dolní sněmovně většinu pro svůj návrh, v němž se mimo jiné říkalo, že „vliv koruny rostl a roste, zatímco měl klesat“. Pokus Jiřího III. o osobní moc skončil pohromou. Irsko, rovněž okamžitě připravené ke vzpouře, museli uklidnit udělením plné zákonodárné nezávislosti dublinskému parlamentu, mimochodem prapodivně složenému, protože katolíci z něj byli vyloučeni a šedesát křesel obsadili členové pouhých tří rodin. V Anglii samé protestovala velká města proti zastaralému rozdělení volebních okrsků, které je připravovalo o parlamentní zástupce. Americká porážka oslabila vládu. Na začátku listopadu 1782 měl lord North většinu pouhého jednoho hlasu. V roce 1783 musel podat demisi, i když si to král nepřál. Král se musel obrátit na whigy, své nepřátele, jejichž tehdejšími vůdci byli Rockingham, Burke, Shelburne a mladý syn lorda Hollanda, Charles James Fox. James Fox byl obdivuhodně nadaný, velký řečník a osvícený vzdělanec, roztomilý a šlechetný přítel, ale vedle svých dobrých vlastností měl také určité chyby a neřesti, které mu vždycky zabránily vládnout Anglii. Jeho otec, starý cynik, z něho bezostyšně udělal hazardního hráče a prostopášníka a to nevyhovovalo ctnostnému Jiřímu III. Jeho nadšení pro americké a 363

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

irské povstalce bylo tak veliké, že si přál porážku své vlastní země. Bohatý na dluhy a přátele stále přebíhal od hráčského stolku k Theokritovi nebo Vergiliovi a zase zpátky; zbožňovali ho, ale nevážili si ho. A právě on a Shelburne vyjednali mír, který ukončil tu nešťastnou válku.

XI.

V Evropě se postavilo Španělsko, Holandsko i Rusko proti Anglii, ale Anglie našla v Rodneym velikého admirála a přes francouzskošpanělské obléhání zachránila Gibraltar. Versailleský mír (1783) byl pro Francii pěknou odplatou za pařížskou smlouvu a pro Anglii to byl mír pokořující. Anglie uznávala nezávislost amerických kolonií, vracela Španělsku Menorcu a Francii Saint-Pierre a Miquelon, Santa tLucii, Tobago, Gorée a Senegal. „Slunce anglické slávy zapadlo,“ řekl mladý syn lorda Chathama, William Pitt, a mnoho vzdělaných lidí si myslelo, že je s Anglií konec. Zdálo se, že uvnitř země se všechno rozpadá, parlamentní soustava se zvrhla v tyranii, korupci a bezmocnost, osobní vláda vedla k porážce. V té době si nikdo nemohl představit vítěznou Anglii z roku 1815.

XII.

Přímé důsledky americké války byly vážné:

a) Anglie pojala hlubokou zášť k francouzské monarchii a přála si její záhubu; anglické peníze sehrají velikou úlohu v přípravě francouzské revoluce; b) obě velké anglosaské demokracie byly odloučeny a na čas i znepřáteleny. Mnoho historiků se domnívá, že to bylo blahodárné a že žádný lidský duch by nebyl schopen na takové vzdálenosti vládnout tolika lidem. To je snad pravda, ale je možné představit si Spojené státy jako člena britského Commonwealthu, ve kterém uplatňují převládající vliv. Bylo by takové řešení prospěšnější míru na starém kontinentu? c) protože se obchod mezi Anglií a Spojenými státy po versailleské smlouvě nejen nezmenšil, ale naopak vzrostl, začali se mnozí angličtí obchodníci ptát, zda bylo držení koloniální říše skutečně žádoucí;

364

André Maurois - Dějiny Anglie

d) a konečně, ztráta Ameriky udělala z Indie, kterou během této války statečně hájil Warren Hastings, hlavní středisko anglického obchodu a jeden z nejdůležitějších prvků zahraniční politiky země.

XIII.

Porážky, které Angličané utrpěli v Americe, pravděpodobně v Anglii zachránily konstituční monarchii. Kdyby král a jeho bezzubá sněmovna zvítězili, osobní vláda by se asi udržela, a to by vedlo jako ve Francii k revolučnímu konfliktu. Vojenská porážka však dovršila i prohru lorda Northa; po něm již v Anglii nebude vláda odpovědná výhradně králi. Kabinety budou vznikat a padat na přání většiny v Dolní sněmovně. Kombinace Fox North, spojení nemorální, mělo jenom krátké trvání. Mladý Pitt, druhý syn Chathamův, který již ve svých jedenadvaceti letech ukázal, že není „jen úlomkem starého kvádru, ale starý kvádr sám“, se chystal vrátit parlamentní vládě její prestiž. Tento mladý muž, kterého vychovával od dětství jeho skvělý otec, měl již při svém prvním vystoupení ve sněmovně takový úspěch, že se s ním okamžitě počítalo na nejvyšší místa. Na rozdíl od Foxe se i přes své mládí jevil jako vtělená důstojnost a rozvaha. Po velkém Chathamovi zdědil bezúhonnou poctivost a nepopiratelnou autoritu. Ačkoli mu nabízeli nejrůznější finančně výhodná postavení, nepodlehl a zůstal chudý. Když král jmenoval přes odpor whigů tehdy čtyřiadvacetiletého Pitta premiérem, prestiž předsedy vlády okamžitě převážila prestiž krále. Pitt pak vládl nepřetržitě více než dvacet let a do politického života přinesl novou a vzácnou vlastnost - čistotu.

XIV.

Převzetí moci takovým mladíkem by pravděpodobně bylo nemyslitelné bez vzpomínky na Chathama. Ale Pittovy osobní kvality by stačily, aby bylo ospravedlněno. Ve dvaceti čtyřech letech prokázal moudrost zralého muže. Z toryů udělal skutečnou, na koruně nezávislou stranu s vlastními volebními fondy, volebními „baštami“ a vlastním programem: „Mír, hospodárnost, reformy.“ Úřadu ministerského předsedy vrátil moc a prestiž, kterou mu kdysi získal Walpole. Ze všech sil se snažil zbavit whigy opory finančníků. Nemilosrdně potíral korupci, dával půjčky nejlepším dražitelům a zabránil růstu veřejného dluhu vytvořením amortizační banky. Ještě dnes se považují jeho rozpočty za vzor důmyslnosti. Při reformě volební soustavy již neměl tak šťastnou ruku. Dávno bylo zřejmé, že Dolní sněmovna již nezastupuje celou zemi. Pitt navrhl mírnou reformu. Chtěl dát Londýnu a největším hrabstvím sedmdesát dvě křesla, získaná zrušením volebních „bašt“ bez voličstva (Rrotten boroughs). Takový plán se však dotýkal příliš mnoha zájmů a byl zamítnut. Pitt 365

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

vládl do té doby bez parlamentní většiny. Ve volbách roku 1784 zvítězil (částečně díky zlatu anglo-indických magnátů) nad Foxem a jeho přáteli, kteří po tuctech propadali, a Londýňané jim při vzpomínce na Foxovu Knihu mučedníků říkali „Foxovi mučedníci“. Když se u krále Jiřího III. projevily první zjevné příznaky šílenství, považovali Pitta jeho protivníci za ztraceného. Jakmile panovník začal považovat stromy zámeckého parku za pruského krále, bylo nutné jmenovat regenta. Princ Waleský dával před Pittem přednost Foxovi. Ale královo šílenství mělo naštěstí pro Pitta cyklickou podobu a panovník se zase pomalu zotavoval, když tu došlo k události, o které se říkalo, že je nejdůležitější událostí anglických dějin osmnáctého století - padla Bastilla.

366

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

I.

REVOLUCE A BRITSKÁ ŘÍŠE

I sebemoudřejší státníky strhne logika věcí jinam a dál, než kam je sami řídí. Pitt, který se měl stát stejně jako jeho otec velikým ministrem války, si nic nepřál tolik jako mír. Tohoto skvělého finančníka zajímaly spíše jeho rozpočty než jeho armády. Již samý začátek jeho vlády byl pro Anglii dobou obchodního rozkvětu. Mezi rokem 1784 a rokem 1793 vzrostl anglický vývoz z deseti milionů liber na osmnáct milionů. V roce 1783 představovala tříprocentní státní půjčka 74 bodů, v roce 1792 již měla hodnotu vyšší než 96. Během téže doby se Pitt pokoušel vnutit svým přátelům z řad toryů velkorysou politiku. Kdyby záleželo jenom na něm, byli by katolíci a nonkonformisté zproštěni zastaralých ustanovení v Test Act. Dosáhl v jejich prospěch určitých dílčích opatření, když však chtěl jít ještě dál, narazil na odpor anglikánských biskupů. Když v roce 1801 připojil Irsko k Velké Británii a vytvořil Spojené království Velké Británie a Irska, byl by chtěl irským katolíkům znovu přiznat rovnoprávnost a schválit jejich právo zasedat ve Westminsteru, nemohl však naneštěstí přesvědčit ani svého krále, ani svou stranu a protestantská menšina v rozporu s jakoukoli spravedlností a prozíravostí nadále zastupovala Irsko. Ale tehdejší protijakobitská reakce vytvořila v parlamentě ovzduší plné nepřátelství vůči každé reformě.

II.

Francouzskou revoluci Angličané v jejích počátcích těžko chápali. Nepředvídali její prudkost, protože neznali ani její povahu, ani její příčiny. V Anglii nevznikla mezi pozemkovou aristokracií a nájemníky, mezi dvorem a obchodníky z City ona strašná nenávist, jakou vyvolává uzavřenost kast. Nerovnost i tady byla veliká, ale každý schopný člověk mohl udělat kariéru a pro všechny platil stejný zákon. Od roku 1789 do roku 1792 byli Angličané upřímně přesvědčeni, že se Francouzi bez vážnějších zmatků rozhodnou pro instituce podobné institucím ve Velké Británii. Když se Fox dozvěděl o dobytí Bastilly, řekl: „To je nejdůležitější a také nejšťastnější událost světových dějin.“ Mnoho filosofů, učenců a spisovatelů mělo stejný názor. I sám Pitt se nejdříve odmítl postavit na rozdíl od kontinentálních panovníků proti revoluci. Právě naopak, asi ji tajně přál. Měl pocit, stejně jako celá toryovská Anglie roku 1789, 367

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

že vnitřní různice soupeřskou mocnost oslabí, ale zároveň z této bouře vyjde obrozená. Burke si myslel a psal, že vojenské schopnosti Francie budou na dlouhou dobu ochromeny. To bylo několik měsíců před bitvou u Valmy a několik let před Bonapartem. V roce 1792 snížil Pitt stav anglického námořnictva na dva tisíce mužů a ke svému rozhodnutí dodal: „V dějinách této země rozhodně neexistovala doba, kdy by jí situace v Evropě dávala větší naději aspoň na patnáct let míru, jako je tomu dnes.“ Proroctví jsou pro proroky ošemetná.

III.

Poprava Ludvíka XVI. a obsazení Belgie změní optimistickou blahosklonnost v otevřené nepřátelství. Od počátku velkého teroru přejdou všechny sympatie tříd, již jsou v Anglii u vlády, na stranu padlé monarchie a evropských mocností, které na revoluci útočí. Přívrženci revoluční Francie zůstanou jenom radikální republikáni jako Paine a malé jádro reformistických whigů kolem Foxe, Sheridana a Greye. Sám Burke tehdy již zaujímá vůči francouzské revoluci záštiplný postoj, který někdy přímo hraničí s utkvělou myšlenkou. Takový postoj vládnoucích tříd lze ovšem snadno vysvětlit hrůzou a strachem. Postoj lidu však překvapuje. Proč se nákaza revolučními myšlenkami mezi anglickými dělníky a sedláky šíří tak pomalu?

IV. v tom, že:

Vysvětlení tohoto jevu netkví ve šťastném životě anglického lidu, který ostatně vážně ohrozila zemědělská a průmyslová revoluce, ale

a) v Anglii, jak již víme, určitá podobnost mravů sbližovala pána se sedlákem. Francouzský pán si uchoval své výsady i po ztrátě svých úřadů. „Už nevládl,“ říká Tocqueville, „ale jeho přítomnost ve farnosti bránila zavedení dobré farní správy místo jeho vlastní správy.“ Anglický a francouzský sedlák byli stejně chudí, ale anglický sedlák se určitě cítil svobodnější; b) každá myšlenka, která přicházela z Francie, tohoto dědičného nepřítele Anglie, byla podezřelá, a každá urážka na její adresu našla v anglických srdcích příznivou odezvu; c) povaha zásad z roku 1789 se anglickému duchu příčila. Ve francouzských shromážděních sestavovali právníci a spisovatelé abstraktní prohlášení, vypočítávali lidská práva a parafrázovali Rousseauovu Společenskou smlouvu. 368

André Maurois - Dějiny Anglie

„Já se v tom metafyzickém rozlišování nevyznám!“ říkal Burke, „nenávidím je i s těmi slovy, která je vymezují.“ A jinde dodává: „Žádná mravní otázka není nikdy abstraktní otázkou“; d) francouzská revoluce zničila stavbu, kterou monarchie budovala celá staletí, a chtěla vybudovat novou jenom z materiálu, který poskytuje rozum. Anglický rozum je však rozumem po výtce historickým. Burke opakoval tisícerým způsobem, že člověk nemůže žít z nepatrného kapitálu, který mu poskytuje rozum, ale každý jedinec se musí ucházet o úvěr v bance moudrosti, kterou založily během mnoha věků nespočetná lidská pokolení; e) a konečně, nová náboženská revoluce (revoluce metodistická) dala lidským duším v Anglii úplně jinou stravu. Francouzská revoluce byla deistická, protikřesťanská, tento její rys ji odsuzoval v očích středních a lidových vrstev, „které se bály, že ztratí své náboženství“, stejně jako její násilný charakter v očích aristokracie, která se bála, že přijde o život.

V.

Od roku 1793 rozštěpená strana whigů vypadla ze hry a kolem Pitta vznikla národní koalice pro boj proti nákaze revolučními myšlenkami a dobyvačnému duchu francouzské revoluce. V Londýně pletichařil francouzský agent Chauvelin s nespokojenci, podněcoval Iry, zakládal v armádě podvratné buňky a snažil se připravit anglickou revoluci. Reakce však byla velmi rychlá. Zákonem byla omezena práva cizinců, platnost habeas corpus pozastavena, publikace hanopisů přísně trestána. V každé vesnici vznikala sdružení loajalistů. V zahraničí by však Angličané přesto válku francouzské revoluci nevyhlásili, jak to učinili kontinentální mocnáři, kdyby ona sama nebyla agresivní. Proto také Pitt, pokud to bylo možné, stále ujišťoval o své touze zůstat divákem a „těšit se neutralitě“. Jedním z velikých důkazů jeho trpělivosti je skutečnost, že ani obsazení Antverp pro něho nebylo důvodem k vypovězení války. Když francouzský konvent ujistil anglické revoluční delegáty, že den, kdy Francie bude schopná pomoci anglickému národnímu shromáždění, je blízko, Pitt strpěl i tuto provokaci. Když se však Francie rozhodla otevřít pro námořní plavbu řeku Šeldu u Antverp a zničit tím holandské přístavy, musel jednat. Proti takové hrozbě chránila Holandsko slavnostní smlouva. Pitt ji slavnostně potvrdil v roce 1781 a francouzská vláda v roce 1785. Konvent tuto smlouvu nepopíral, ale tvrdil, že přirozená nutnost zvítězila nad úmluvami. Válka proti Francii tak byla 369

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

nevyhnutelná. Pitt se utěšoval, že z finančních důvodů půjde jenom o krátké tažení. Mělo však trvat plných dvacet let.

VI.

Povaha této války byla dost jednoduchá. Anglie, věrná tradicím, zpočátku hájí své holandské spojence. Staví se proti tomu, aby Antverpy a Belgie zůstaly v rukou veliké evropské mocnosti. Dobývá nové a hájí staré kolonie. Zvláště podporuje tvrdé boje na Antillách, které ji stojí čtyřicet tisíc vojáků, podlehnuvších spíše nemocem než v boji, a jejichž jediným ospravedlněním je význam, jaký se tehdy připisoval plantážím cukrové třtiny jako velikému zdroji bohatství. Později, když se na scéně objeví Napoleon, již není cílem Anglie porazit tu či onu zemi, ale porazit velkého dobyvatele, který v Evropě ohrožuje „rovnováhu moci“. Po třetí ve svých dějinách bojuje Anglie s nejsilnější mocností kontinentu: boj s Napoleonem je přirozeným pokračováním bojů proti Filipovi II. a proti Ludvíkovi XIV.

VII.

Také válečné metody Anglie, stejně jako její cíle, se nemění. Anglie se snaží znovu získat panství na moři. Dosáhne toho díky svému mocnému loďstvu a dostatku skvělých admirálů jako Hood, Jervise a Nelson, kteří získali své zkušenosti v námořních bitvách během americké války. V anglickém námořnictvu na rozdíl od tehdejších poměrů v britské armádě nerozhoduje o nejvyšším velení původ, ale schopnost. Collingwood je synem obchodníka z Newcastlu a Nelson synem venkovského pastora. Hlavní výhodou před loďstvem kontinentálních mocností je pro anglickou flotilu Kemperfeldtova Kniha návěstí, která konečně umožňuje admirálovi řídit pohyby bitevních lodí i během bitvy samé. Vláda nad mořem dovolovala Anglii odrážet každý pokus o přepadení země, přepravovat vlastní vojska tam, kde to bylo zapotřebí, a konečně také znemožňovat zásobovacím lodím dosáhnout nepřátelských přístavů.

VIII.

Anglie však využívá kromě svého lodstva zároveň i svou druhou oblíbenou zbraň - finančně podporuje kontinentální koalice. Je to metoda ne právě ušlechtilá a Bonaparte mluví opovržlivě o „Pittově zlatě“. Anglie však měla jenom deset milionů obyvatel, zatímco Francie dvacet sedm milionů. Chudší co do počtu obyvatel, potřebovala spíše námořníky než vojáky, a tak se samozřejmě snažila najít pro válku na pevnině námezdní síly. Koaličním státům pomáhala dvojím způsobem - přímými dary a schválenými 370

André Maurois - Dějiny Anglie

půjčkami. Ve skutečnosti byly obě formy pomoci jedno a totéž, protože ani úroky, ani samy válečné dluhy nikdo nikdy nesplatil. Pittova finanční pomoc dosáhla mezi lety 1792 - 1805 částky deset milionů liber. Veřejný dluh Anglie se od roku 1793 do roku 1802 zvýšil o tři sta třicet čtyři miliony, na jeho krytí měla však státní pokladna sotva dvě stě milionů, protože tříprocentní půjčka měla v roce 1797 kurs 47. Pitt ztrojnásobil všechny daně, vyzýval k dobrovolným příspěvkům a konečně zavedl důchodovou daň s neobyčejně širokou základnou a se sazbou 10%. Země musela zase jednou vynaložit všechny svoje síly a jenom její nesmírné poklady jí umožnily vydržet takové úsilí, kdy v některých okamžicích stála prakticky proti celému kontinentu.

IX.

Začátek války byl pro Anglii nešťastný. Revoluce vytvořila vzor nové a silné armády. „Francouzský odvodní systém shromažďoval pod prapory vzorky všech společenských tříd,“ řekne později Wellington, „zatím co naše armáda představuje jenom spodinu naší země.“ Na moři se k Francouzům připojili Španělé a později Holanďané; Anglie se tak najednou ocitla mimo Středozemní moře, což ji zbavilo většiny prostředků, které potřebovala k nátlaku na kontinentální mocnosti. Námořníci anglického loďstva, podněcovaní myšlenkami o rovnosti, hlásanými v celé Evropě, se vzbouřili. Byli vždycky špatně placení, špatně živení a špatně se s nimi zacházelo. V roce 1797 vyhnalo několik posádek své důstojníky a vztyčilo na svých lodích rudé vlajky. To bylo právě v okamžiku, kdy kontinent po čtyřech letech války uzavíral s Francií mír. Anglie je osamocená, Irsko povstalo, loďstvo se bouří. Kdyby se o této vzpouře dozvěděli nepřátelé Anglie, byla by ztracena. Pitt byl v londýnských ulicích napadán a musel mít ochranu. Situaci zachránila právě ona typicky anglická směsice přísnosti a shovívavosti. Buřiči se stali vítězi. Bitva u mysu svatého Vincence (1797) zbavila Pitta španělského loďstva a bitva u Camperdownu loďstva holandského. Mohl by znovu dobýt Středomoří? Po ztrátě Menorcy neměla Anglie v tomto moři žádnou pevnou námořní základnu, z toho důvodu měl pro ni takový význam Toulon, kterého se zmocnila a který pak zase Francouzi dobyli zpět. Bonaparte dobyl na své cestě do Egypta ostrov Maltu, který byl jednou z nejlepších námořních základen té doby a tehdy začal tajně věřit, že je schopen obnovit na Východě Alexandrovu říši. Ale mocnost, která ztratila svou námořní převahu, nemůže udržet žádné dobyté území na druhé straně moří. Bitva v Abukirské zátoce, v níž admirál Nelson zničil Bonapartovo loďstvo, přinesla Anglii Maltu a Orient. Nelson s podporou Malty a neapolských spojenců mohl vyvíjet tlak na Rakousko, protože ohrožoval jeho italská území. 371

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Vláda nad Středozemním mořem zase jednou Anglii umožnila vytvořit kontinentální koalici.

X.

Anglie zvítězila na moři, na souši však zůstával Napoleon neporazitelný. V roce 1801 chtěl „perfidnímu Albionu“ uzavřít všechny kontinentální trhy. Skandinávské mocnosti, Prusko a Rusko utvořily ligu ozbrojené neutrality, jejímž cílem byl protest proti právu námořních prohlídek, které chtěli Angličané prosadit. V zájmu rozložení tohoto spolku, který by snadno mohl Anglii připravit o důležité a pro loďstvo potřebné suroviny (stavební dřevo, plátno na plachty a lanoví), napadl Nelson dánské loďstvo. Severská liga se rozpadla, z plánu blokády se stal jenom přelud. První konsul a ministerský předseda již poznali hranice svých sil. Mír se přímo nabízel. Jeho uzavření však ztěžoval kritický a doktrinářský postoj Anglie vůči tehdejšímu francouzskému systému. V zemi chápal Bonapartovu velikost jenom Fox. Podle názoru toryů byl Napoleon obyčejný korsický bandita, o kterém se šíří ty nejnesmyslnější pověsti. Grenville nestydatě napsal Talleyrandovi, že vláda Jeho Veličenstva nemůže důvěřovat mírovým zárukám prvního konsula. Politika dosti nerozumná; kdyby to Bonaparte nemyslel se svou touhou po míru upřímně, pak jediným prostředkem, jak dokázat jeho neupřímnost, by přece bylo právě uzavření míru. V roce 1801 se Pitt, který nemohl dosáhnout králova souhlasu, aby byli irští katolíci připuštění do parlamentu, vzdal moci. Addington, který nastoupil na jeho místo - „Pitt se má k Addingtonovi jako Londýn k Paddingtonu64,“ zpívalo se v té době všude -, začal vyjednávat a v roce 1802 podepsal v Amiensu mír. Amienský mír byl pro Anglii těžkou diplomatickou porážkou. Velká Británie si sice některá vzdálená panství jako Cejlon podržela, ale Francie zůstala paní levého břehu Rýna a Belgie. Takovou situaci nemohla Anglie trpět, tím spíše, že Bonaparte začal okamžitě zkoumat prostředky, jak udělat z Antverp námořní a vojenskou základnu. Ve Středozemním moři se Anglie zřekla Menorcy a slíbila vrátit Maltu rytířům, což ji znovu připravilo o veškeré základny. Musela za každou cenu vyjednávat, protože „nutně potřebovala i ten sebekratší odpočinek“, ale zatímco pro Bonaparta to byl „mír konečný“, pro Pitta byl jenom příměřím. Získání Lousiany Francií, její expedice do San Dominga a její spolek s Holandskem Anglii pobouřily. 64

Paddington je londýnská čtvrt - pozn. red.

372

André Maurois - Dějiny Anglie

XI.

Amienskou smlouvu ve skutečnosti nikdo nedodržoval. Anglie si ponechala Maltu a Bonaparte, přestože slavnostně slíbil, že bude respektovat evropský status quo, se stal hlavou italské republiky, anektoval Piemontsko, vnutil svou ochranu Švýcarsku a řídil i uspořádání Německa. Moniteur přinesl znepokojivou zprávu o jedné „obchodní misi“ plukovníka Sebastianiho v Orientu. Angličané se tak dozvěděli, že první konsul se nezřekl ani Egypta, ani Indie; jejich rozhodnutí ponechat si bez ohledu na znění smluv Maltu se ukázalo jako správné. Po Addingtonově ultimátu v roce 1803 vypuklo nepřátelství znovu. Tentokrát Bonaparte, který se zabýval plánem přímého útoku na Anglii samu, shromáždil v Boulogni invazní armádu se čtyřmi sty tisíci muži a k její přepravě na druhou stranu průlivu La Manche vybudoval flotilu plavidel s rovnými dny. Úspěch takového podniku vyžadoval jako kdysi v případě vévody z Parmy a později Choiseula zajistit alespoň na několik hodin pro vojenské transporty ochranu početné eskadry válečných lodí. Nelson, Cornwallis a Collingwood však francouzská a španělská loďstva v Toulonu, Rochefortu, Brestu a Cadizu zablokovali. Až do léta roku 1805 tam tato loďstva zůstala bezmocná a neschopná splnit rozkaz svého císaře (Bonaparte se jím stal v březnu 1805), aby se spojila. V říjnu, když Napoleon, který se vzdal svého úmyslu přepadnout Anglii, donutil u Ulmu Rakušana Macka kapitulovat, zajistila Anglii francouzsko-španělská námořní porážka u Trafalgaru, kde mezi sebou naposled ve velké bitvě bojovaly plachetnice a kde zahynul Nelson, na celé století nikým nepopíranou vládu nad oceány. Angličané pak ještě v roce 1807 zajali v Kodani bez boje dánské loďstvo, a tak zničili poslední námořní síly Evropy.

XII.

Od bitvy u Trafalgaru a pak po celé devatenácté století považovali všichni vladaři včetně Napoleona myšlenku napadnout anglické loďstvo za absurdní. Je-li však námořní nadvláda mateřské země nutnou podmínkou pro stabilitu koloniálních říší, nestačí taková svrchovanost na vyřešení kontinentálních problémů. U Trafalgaru ztratil Napoleon své kolonie a všechnu naději, že se zmocní cesty do Indie, zůstává nicméně pánem Evropy. Marně Pitt, který se znovu ujal vlády, podněcuje vznik jedné koalice za druhou. Po bitvě u Slavkova musel uznat svou bezmocnost. Právě v té době ukáže na mapu Evropy a řekne: „Sbalte tu mapu, deset let ji nikdo nebude potřebovat!“ V roce 1806 zemřel vyčerpáním a žalem, a když umíral, šeptal: „Ach, moje země! V jakém stavu zanechávám svou zemi!“

373

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

XIII.

V tomto velikém souboji Pitta s Napoleonem zvítězil Pitt na moři a Napoleon na souši. Napoleon jako pán Rakouska a Pruska se teď pokoušel nepřímo zasáhnout námořní a obchodní moc Anglie tím, že zakáže anglickým lodím vjezd do kontinentálních přístavů. Na berlínský dekret, který vyhlašoval kontinentální blokádu, odpověděla Anglie vládními nařízeními a zastavila veškerý námořní obchod, který neprocházel jejími přístavy, a to včetně obchodu Spojených států. Tato opatření jedné i druhé strany byla příčinou velikých útrap. V roce 1812 vedla k válce mezi Anglií a Spojenými státy. Protože se Evropa nemohla obejít bez anglických a koloniálních výrobků, rozmohlo se všude podloudnictví, a zisky, které přinášelo, byly takové, že mu ani přísné tresty nemohly zabránit. Podloudníkem se musel stát i císař sám, aby mohl dovážet pláště pro Velkou armádu. Pevninský průmysl, který potřeboval dovážené suroviny, mezi jiným třeba bavlnu, se dostal na mizinu a anglická konkurence vzkvétala. Anglie zase trpěla průmyslovou a obchodní krizí. Evropa bez výrobků, na které si již zvykla, jako tabák a cukr, se pokusila zajistit jejich náhradu. Cukr z antillských plantáží nahradila k veliké škodě britských kolonií cukrová řepa. V letech 1810 - 1811 byla v Anglii veliká nezaměstnanost a vypukly hrozivé vzpoury. Kdyby car neporušil v roce 1811 kontinentální systém, Anglie by byla sražena na kolena.

XIV.

Kontinentální blokáda však uspíšila pád Napoleona, protože přinutila císaře, který si přál mír, pokračovat ve válce. Pokusil se podrobit Španělsko svým záměrům, vstoupil však do země guerilly, „kde veliká armáda umírala hlady a malá byla porážena“. Anglická vojska vstoupila do Portugalska, které bylo pro Anglii zemí velmi užitečnou jako místo pro vylodění vojsk na evropskou pevninu, pod velením Arthura Wellesleye (po roce 1805 lorda Wellingtona) a donutila Francouze, aby soustředili své síly, což v podobné zemi znamená pro dobyvatele záhubu. Pokaždé, když se Soult a Suchet chtěli postavit Wellingtonovi na odpor, museli nějakou španělskou provincii vyklidit a ta se okamžitě zase vzbouřila. Císařovým maršálům se podařilo znovu Wellingtona zatlačit za opevněné postavení u Torres Vedras. Ten však dovedl těžit z okolností, obdivuhodně využil střelných zbraní vytvořením širokého palebného pásma a na dosažené linii se vítězně ubránil. Wellingtonovou taktikou byla aktivní obrana. Hlavní část vojska držela pevné postavení, na nepřátelské kolony čekali jenom střelci, vysunutí dopředu. Sir John Moore vycvičil v 374

André Maurois - Dějiny Anglie

shorncfliffském táboře některé anglické pluky pro tento druh boje v „liniích“; zvítězily pak u Busaca, Salamanky a později u Waterloo. V roce 1814 bylo Španělsko pro Napoleona ztraceno. Zároveň musel Napoleon zaútočit na Rusko, které se rovněž vzpíralo dodržovat blokádu. A tam nechal své nejlepší vojáky. Rusko, Prusko a Rakousko s anglickými posilami zahnaly Napoleona po bitvě u Lipska (říjen 1813) do Francie, kde se konečně musel i přes překvapivá vítězství při francouzském tažení vzdát trůnu (1814). Zatímco spojenci na vídeňském kongresu jednali o osudu Francie, Napoleon, který byl poslán jenom na Elbu, se vrátil, bez boje vyhnal Bourbony a vytáhl na Brusel. Wellington ho však se svou malou anglo-německou armádou porazil u Waterloo (1815).

XV.

Bitva u Waterloo, to je porážka ozbrojené revoluce. Přestože si Napoleon vzal za manželku arcivévodkyni, považovali ho „jeho císařští a královští švagři“ vždycky jenom za nebezpečného dobrodruha. Cílem panovníků Ruska, Pruska a Rakouska na vídeňském kongresu bylo obklopit národ, který v nich vzbuzoval tolik strachu, hradbou nárazníkových států. Vytvořili Nizozemské království (Belgie a Holandsko), které trvalo až do roku 1830, ochranu levého břehu Rýna svěřili Prusku, ochranu alpských hranic království Piemontu a Sardinie a ochranu Itálie Rakousku. Talleyrand, který se snažil omezit oběti Francie, našel dosti nečekanou podporu u anglického zplnomocněnce Castlereagha. Anglie se znovu v zájmu udržení rovnováhy moci po vítězství koalice, kterou podporovala a povzbuzovala, postavila na stranu poraženého. Nepřála si, aby Francie byla příliš slabá a Rusko příliš silné; netrpěla jako centrální mocnosti konservativní panikou. Dostala, co chtěla, Maltu, mys Dobré naděje, Cejlon, ale hlavně porazila muže, který jí vzdoroval a který se pokoušel získat v Evropě rozhodující slovo. Anglie byla spokojená. Avšak s Napoleonem, který se po své druhé abdikaci přišel „posadit ke krbu svého nejšlechetnějšího nepřítele“, jednala bez jakékoli velkomyslnosti a nechala ho v bídě hodné soucitu až do smrti na Svaté Heleně. Takové jednání, postrádající velkorysost, vzbudilo protesty mnoha Angličanů, včetně lorda Byrona.

XVI.

Anglická vláda, zbavená svých obav, by se ráda přestala zabývat kontinentem. Ale nebylo to možné. Vítězné státy vytvořily společnost na obranu vídeňského míru a zásad legitimity. Anglie se musela, i když nerada, stát členem Svaté aliance. Co nevidět se ovšem dostane do sporu se svými partnery. Výsledky vídeňského kongresu, i když trvalejší než tomu obvykle bývá u podobných diplomatických výtvorů, se během 375

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

devatenáctého století úplně rozplynuly. Vídenští vyjednavači sledovali dvě podle jejich názoru základní ideje: legitimity a evropské rovnováhy. Úplně opomněli národní cítění, jehož rostoucí síla za čtyřicet let roztrhá rámce, které vytvořili.

376

André Maurois - Dějiny Anglie

VIII. ZEMĚDĚLSKÁ A PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE

I.

Ve čtrnáctém století černý mor, který snížil počet obyvatel Anglie na jednu třetinu, podle všeho napomohl osvobození rolníků a parcelaci velikých statků; v druhé polovině osmnáctého století přinesl překotný růst počtu obyvatel naopak nový rozmach scelování pozemků (enclosures). Kolem roku 1700 se počet obyvatel Anglie odhaduje na pět a půl milionů lidí, do roku 1750 se tento počet zvyšoval jenom pomalu, ale potom se za jediné vlády, za panování krále Jiřího III., najednou zdvojnásobil a v roce 1821 to již bylo čtrnáct milionů. Tento neobyčejný přírůstek měl několik příčin. Rychlý rozvoj průmyslu, který zajišťoval zaměstnání i dětem, bohužel i těm nejmladším, povzbuzoval chudé rodiny, aby se rozmnožovaly; veliké stěhování z venkova do měst hromadilo dělníky v příliš malých a přecpaných domech, v nichž se výrazně oslabily tradiční pocity studu a zdrženlivosti. Zatímco počet narození rychle stoupal, pokrok lékařské vědy zase rychle snižoval počet úmrtí. Byl konec velikým epidemiím, které smetly najednou jednu třetinu obyvatel Londýna, o matky a děti se v okamžiku porodu více a lépe pečovalo, ve většině měst se otevíraly nemocnice. Větší populace potřebovala více potravin. A tak vzniká potřeba rozšiřování obdělávaných ploch a rostou i jisté zisky majitelů půdy.

II.

Z tohoto rozkvětu zemědělství mohou těžit jenom velcí landlords. Každá vláda přeje určitým hospodářským zájmům. Tudorovští králové přáli obchodníkům, Karel II. zajišťoval výhody těm venkovským šlechticům, kterým děkoval za svůj návrat na trůn. Parlamenty osmnáctého století se skládaly z velmožů a squirů, a zákony, které odhlasovávali, byly venkovskému lidu málo příznivé. Nájemce s dlouhodobou nájemní smlouvou najednou nahradili pachtýři se šestiměsíční výpovědní lhůtou. Všechny pozemkové censy byly zvýšeny. Člověk musel být daleko bohatší než kdysi, aby se stal úředníkem, aby dostal v hrabské milici nějakou hodnost nebo aby získal honební povolení. Staré lidové instituce farnosti byly nahrazeny aristokratickými institucemi hrabství. V době francouzské revoluce byli smírčí soudci daleko přísnější než dříve. A konečně, velkostatkáře sváděla politická a administrativní moc k tomu, aby jí využili k 377

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

rozšiřování svých panství, a dosáhnout úspěchu v tomto směru bylo pro ně o to snadnější, že se zdálo, že jejich osobní zájmy se shodují se státním zájmem.

III.

Obecní pole, kterých bylo v roce 1750 ještě mnoho, byla obdělávána opravdu primitivně. Nedbalý rolník, který neničil plevel, znehodnocoval práci ostatních. Sedlák trávil svůj život přebíháním z jednoho pole na druhé. Používání hnojiv a vápna bylo těžké, protože držitelé parcel neměli peníze na nákup těchto nových prostředků, které zvyšovaly výnosnost půdy. Mezitím se v Holandsku a ve Francii rodilo zemědělství založené na vědeckých poznatcích, z nichž v Anglii čerpali takoví lidé jako Jethro Tull a lord Townshend. Z lorda Townshenda, který odešel z politického života, se stal vzdělaný zemědělec. Nenechával svá pole ležet tři roky ladem, ale střídavě je oséval kořenovými plodinami (brukví, tuřínem a cukrovkou), obilninami a ušlechtilým krmivem a zajišťoval si tak zásobu píce pro svůj dobytek v zimních měsících. Sedláci krčili rameny. „Osévat pole jetelem, to může jen gentleman!“ říkali. „Z čeho bychom platili nájem?“ Ale sedláci se mýlili a nejvýnosnější metoda musela zvítězit. Proslulý norfolkský zemědělec, Thomas William Coke, který svým vzorně spravovaným statkem přitahoval cestovatele z celé Evropy, dokázal díky rozumnému používání hnojiv pěstovat obilí i na dosud neúrodných pozemcích. Bakewell zušlechťoval plemena chovných zvířat, koz a ovcí. Protože pochopil, že spotřeba masa se bude s růstem populace stále zvyšovat, snažil se vypěstovat namísto zvířat s dlouhýma nohama, která byla vhodná v době, kdy Anglie ještě bývala samý močál, plemena s větší hmotností. Takové pokusy velmi zajímaly tuto epochu dychtivou poznání a novinek. Zemědělské pěstitelství a chov dobytka byly po celé osmnácté století skutečnou módou. Noví boháči ukládali své peníze do pozemků. Lékaři, pastoři, právníci se v každé volné chvilce stávali statkáři. „Statkářský nárůdek,“ říká Young, „je dnes směsicí všech tříd, počínaje vévodou a konče tovaryšem.“

IV.

Na počátku osmnáctého století zabíraly obecní pozemky, úhory a stepi ještě ohromnou plochu. Za vlády Jiřího III. se velcí pozemkoví vlastníci snažili přimět jejich „držitele“ k tomu, aby svá pole ohradili. Oni sami během této operace zabírali nejen obdělávaná pole, ale i část commons (obecních polí). Umožňovaly to „důvěrné“ parlamentní doklady. Během vlády Jiřího III. bylo vydáno 3354 takových dokladů a pro nové pěstitelské metody tak bylo k 378

André Maurois - Dějiny Anglie

dispozici kolem čtyř milionů akrů. K získání podobného dokladu v parlamentu stačila podpora tří čtvrtin vlastníků příslušné farnosti. Tyto tři čtvrtiny se však počítaly podle rozlohy pozemků, nikoli podle počtu majitelů, a tak v mnoha farnostech tvořil většinu squire sám. Aby to přece jen lépe vypadalo, sdružil se s některými velkými vlastníky půdy, předložil svou žádost parlamentu a sedláci se dozvěděli o zrušení svých obecních pozemků, aniž se někdo zeptal na jejich mínění. Enclosures neboli scelování pozemků umožnilo vznik velikých statků se soustředěnými polnostmi, využívání vědeckých metod a nezměrně vyšší produkci. Anglie se stala jednou ze sýpek Evropy. Drobní sedláci však tímto zcizením dosud společného majetku velmi trpěli. Zánik obecních pozemků je zbavil toho kousku pastvin, který jim dovoloval chovat krávu, a toho kousku lesa, kde si jejich vepři našli žaludy a kam oni sami vždycky chodili na dříví pro kuchyň a otop. Klesali na mysli, přestávali pracovat, protože jim práce nepřinášela radost, propadali zahálce a pití nebo se stěhovali do severních měst, kde nové průmyslové podniky hledaly dělníky. V té době byl zrušen znamenitý Alžbětin zákon, který zakazoval stavbu obytného stavení bez povinných čtyř akrů zahrady. Právě toto zrušení vedlo ke vzniku a rozmachu slums, oněch bídných čtvrtí s malými špinavými domky, které zůstanou skvrnou velikých anglických měst až do dvacátého století.

V.

V jiných dobách by se yeoman bránil a držel zuby nehty půdy. Nyní ho však kromě vzkvétajících měst lákají i zámořské osady. V letech 17401763 získala Anglie velikou část francouzského koloniálního panství. Řídce zalidněná Kanada a velmi dobře prosperující americké kolonie byly útočištěm odvážných farmářů. Ti, kdo zůstali doma, vstoupili do služeb landlordů. Gobbett zjišťuje v roce 1821, že v celé Anglii je již jenom jeden statek tam, kdy bývaly nejméně tři. V roce 1826 poznamenává, že v jedné vesnici nahradil jeden statek čtrnáct usedlostí. I samé slovo yeoman se pomalu vytrácí. „V patnáctém století se tímto slovem označoval jak nezávislý vlastník, tak nájemce, v osmnáctém století naopak jednoho i druhého označuje slovo nájemce, čímž se celé této společenské třídě vtiskuje znamení závislosti na gentry.“ Tato závislost se později stává jakýmsi vzorem. Velký nájemce z roku 1820 už není první mezi svými dělníky, ale bohatý muž, který chce žít jako gentleman, lovit a pořádat štvanice. „Když se z nájemců stávají gentlemani,“ píše Cobbett, „stávají se z dělníků otroci.“ Během napoleonských válek dovolují vysoké ceny zemědělských produktů ještě žít drobným sedlákům, kteří si uchránili svou nezávislost. Ale Waterloo je dorazilo a 379

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

střední rolnická třída, která byla dlouhou dobu základem vojenské a mravní síly Anglie, téměř úplně zaniká.

VI.

Pokud jde o zemědělského dělníka, ten žil na počátku devatenáctého století v naprosté bídě. Mzdy rostly pomaleji než ceny. Kdysi měla každá vesnice a skoro každý dům svůj uzavřený okruh. S rozvojem velkého průmyslu zmizeli vesničtí řemeslníci. Brzy bude možné vidět statkáře, jak odmítá svým dělníkům obilí nejen dávat, ale i prodávat. Rozpor mezi výrobou a výrobcem vede ke vzniku odcizeného hospodářství, které středověk vůbec neznal a které bude příčinou rozvoje nejhrůznější bídy. Ti nejlepší veřejní činitelé se snažili tuto situaci léčit obecnějším a širším uplatňováním zákona o chudých, ale jejich dobré úmysly měly hrozivé následky. V roce 1794 se skupina smírčích soudců na shromáždění v Speenhamlandu rozhodla stanovit určitou částku jako nezbytné životní minimum pro jednu rodinu. Tato částka se měla rovnat ceně dvaceti šesti liber chleba týdně pro každého dospělého muže, třinácti liber pro ženu a každé dítě. Pokud mzda hlavy rodiny nedosáhla tohoto minima, měl ji doplnit přídavek, získaný v každé farnosti z daně na chudinu (rates). Bezprostřední důsledky těchto opatření byly žalostné: vlastníci a nájemci si našli dělníky, kteří byli ochotní pracovat za nejnižší mzdy, protože jejich mzdy doplňovaly obce; drobné rolníky, zaměstnávající jenom členy rodiny, tato konkurence levné pracovní síly, kterou museli dokonce jako poplatníci ještě podporovat, zničila. Důsledkem speenhamlandského systému byla proměna venkovského obyvatelstva země, které se říkalo „veselá Anglie“, v ubohý dav nešťastníků, živených, a to špatně, veřejnou dobročinností.

VII.

Ve stejné době jako zemědělská velkovýroba se rozvíjela i velkovýroba průmyslová. Průmyslová revoluce nebyla na rozdíl od politické revoluce následkem událostí, které se nakupily během poměrně krátkého časového úseku, nýbrž proměnou hospodářství zprvu pozvolnou a později, mezi lety 1760 - 1815, rychlejší. Zánik cechů začal s rozvojem kapitalismu, neboli s vykořisťováním kolektivní práce jediným podnikatelem. Tento pohyb směrem k velkému podniku v osmnáctém století byl urychlen růstem počtu spotřebitelů v Anglii, otevřením nových, zvláště zámořských trhů v amerických koloniích a mechanickými vynálezy. V textilním průmyslu zvýšil vynález pohyblivého člunku v roce 1733 tkalcovskou výrobu a také potřebu příze. 380

André Maurois - Dějiny Anglie

Do té doby předla tkalcova žena a jeho dcery vlnu doma v rodině, proto se také anglicky „staré panně“ říká spinster, přadlena. Hargreaves, Arkwright a Crompton, aby vyhověli potřebě příze, dosáhli toho, že jediný dělník s pomocí nahazovače mohl obsluhovat najednou nejdříve deset, pak sto vřeten. Přádelna tedy pracovala rychleji než tkalcovna. Novou potřebu uspokojil vynález mechanických tkalcovských stavů. Pak nahradil lidskou a vodní sílu parní stroj a uhelné doly se staly základním bohatstvím země. Francie, která by možná mohla být při tomto dobývání trhů úspěšnou soupeřkou Anglie, se v rozhodném okamžiku opozdila v důsledku a) svých vnitřních cel, b) nedostatku uhlí (Francie ještě v roce 1845 těžila jenom pět milionů tun uhlí, zatímco Anglie třicet pět milionů), c) konečně i napoleonských válek a blokády, která ji připravila o bavlnu. Nový bavlnářský průmysl byl výhradně anglickým průmyslem. V roce 1784 spotřebovala Anglie čtyři miliony liber bavlny, ale v roce 1833 již tři sta milionů. Výměna dřevěného uhlí v hutnickém průmyslu za uhlí kamenné vedla k přemístění anglických podniků z jihu, který byl zemí lesů, na sever, který je zemí uhelných dolů.

VIII.

Zemědělská a průmyslová velkovýroba nutně potřebovaly i zdokonalení dopravních prostředků. V osmnáctém století se v určité části země nedalo pohybovat jinak než na koni. Vinu za špatný stav cest měla skutečnost, že za ně odpovídala, stejně jako ve středověku, jenom příslušná farnost. Kdysi užitečná místní samospráva vlastně připravila Anglii o takovou silniční síť, jakou už tehdy disponovala Francie, protože plány i provedení zde řídila ústřední správa. Počínaje rokem 1760 dostaly některé společnosti právo vybírat na určitých silnicích (turnpike roads), stejně jako dnes při vstupu na dálnice, od cestujících mýtné, sloužící k úhradě udržovacích nákladů; toto opatření přineslo dobré výsledky. Ale teprve po roce 1815 došlo v umění budovat silnice ke skutečnému pokroku. V té době napadlo skotského inženýra MacAdama pokrýt vozovku nepropustným povlakem. Rychlost kočárů, pošt a coaches (dostavníků) se jeho zásluhou zvýšila z dosavadních čtyř na sedm a později na deset mil za hodinu. Taková rychlost vyčerpávala koně, takže jejich spotřeba byla obrovská. Podél silnic byly půvabné hostince s malovanými štíty. V roce 1831, v době největší slávy dostavníků, bylo v provozu 3000 dostavníkových tratí s 150 000 koní. Počínaje tímto rokem se začínají rozmáhat železnice a zároveň začíná i úpadek dostavníků. Na konci osmnáctého století se také anglický sever a midlands (vnitrozemí) pokryly četnými kanály, určenými k přepravě uhlí. Rozvíjejí se i pomocná zařízení obchodu - banky a pojišťovny. 381

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Coffee house Edwarda Lloyda se již v roce 1689 stal dostaveníčkem několika mužů, kteří byli ochotni pojišťovat majitele lodí proti nebezpečím na moři. Tato instituce se stala časem největší pojišťovací společností světa, kterou Angličané se svým příslovečným konservatismem ještě nedávno nazývali Lloyďs Coffee House.

IX.

Průmyslová revoluce připravovala a také si vynucovala revoluci politickou. Vesnice zkomíraly, města vzrůstala. Liverpool, který ze svých 4000 obyvatel v roce 1685 vyrostl v roce 1760 na 40 000, dosáhl v roce 1891 517 000 a v roce 1936 pak 803 000 obyvatel, Manchester, který měl v roce 1685 pouze 6000 obyvatel, vzrostl v roce 1760 na 40 000, v roce 1801 na 93 000, v roce 1891 na 505 000 a konečně v roce 1936 na 800 600. Politická mapa již neodpovídala demografické mapě Anglie. Sever, kdysi málo zalidněný, projakubovský a katolický, se nyní hemží radikálními dělníky a tkalci. Rozvoj velkého průmyslu vytváří dvě nové třídy - třídu bohatých majitelů manufaktur, jejichž jmění, rostoucí úměrně s růstem nových trhů, se již vyrovnává jmění pozemkových velmožů, takže se její příslušníci začínají domáhat i odpovídajícího podílu na moci, a třídu městských dělníků, kteří se naprosto ve všem liší od starého venkovského řemeslníka, jsou přístupnější politické agitaci, protože tvoří větší jednolité celky, a jsou také připraveni s vědomím své vlastní síly usilovat o politickou moc. Mezi těmito „dvěma národy“ vytyčilo moderní hospodářství ty nejnepřekročitelnější hranice.

X.

Každá veliká společenská změna má svoje teoretiky, kteří si vymýšlejí trvalé příčiny, aby vysvětlili přechodné následky. V Anglii byl teoretikem průmyslové revoluce Adam Smith. Tento profesor z Glasgow, kterého ovlivnili francouzští fyziokraté, napsal knihu Bohatství národů (The Wealth of Nations), která se stala po více než jedno století biblí každého národohospodáře. Ve svém díle hlásá zásadu „ponechání volného průběhu věcem“ (laisser faire), svobodnou soutěž a důvěru v samovolný vývoj hospodářství. Podle názoru profesora Smitha a jeho žáků uspořádal dobrý Bůh tento svět tak, že svobodná souhra přírodních zákonů zabezpečuje nejvyšší blahobyt nejvyššímu počtu jedinců. Volnost může být příčinou některých dočasných utrpení, ale rovnováha se automaticky znovu obnoví. Tato teorie měla uklidnit svědomí boháčů tím, že z bídy a nezaměstnanosti dělala přirozené a božské léky. Nauka přísně 382

André Maurois - Dějiny Anglie

korporativního středověku ani zásady merkantilismu sedmnáctého století takové nebyly. Merkantilisté byli přesvědčeni, že blahobyt státu určuje aktivní bilance jeho zahraničního obchodu. Stát podle merkantilního systému musí bez ustání zasahovat, aby udržel rovnováhu obchodu (právě této teorii vděčí Anglie za ztrátu svých amerických kolonií). V devatenáctém století ztrácí merkantilimus své dobré jméno, vítězí hospodářský liberalismus, protože vyhovuje období expanze, kdy každý nový výrobce najde nějaký trh. Stane se velkým nebezpečím teprve až po nasycení pracovních a výrobních trhů. Zlo, které pramení ze svobodné soutěže, najednou vystoupí na povrch a v Anglii stejně jako v celém západním světě začne opětovný příliv ochranářsrví, étatismu a autarkie, což by uvedlo v úžas Quesnaye a Adama Smitha.

383

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VIII.

I.

CITOVÁ REVOLUCE

„Duch osmnáctého století, to byl řád a jednota, celek uzavřený a prostý. Jeho literatura a umění jsou jazykem malé společnosti mužů a žen, kteří se pohybovali uvnitř jediné myšlenkové soustavy, kteří si navzájem dobře rozuměli a které nesužoval žádný mučivý a znepokojivý problém... Jejich klasiky byli svobodní zednáři.“ Tato dosti často přijímaná charakteristika však, jak jsme mohli vidět na příslušných místech, zachycuje ve skutečnosti jenom povrch myšlenek a mravů. Není pravděpodobné, že by lidské duše netrápil žádný mučivý problém. Také Gibbon a Johnson jsou skutečnými duchy osmnáctého století a jejich hluboké vášně jsou mimořádně prudké; je samozřejmě pravda, že se usilovně snaží tyto vášně rozumově zdůvodnit a svým myšlenkám dát klasickou formu. Ale duševní rovnováha, kterou tehdy hledají spisovatelé, ale i nejmoudřejší z řad šlechticů a měšťanů, nemůže uspokojit daleko početnější třídy, kterým zemědělská a průmyslová revoluce zničila jejich dosavadní hospodářskou rovnováhu a které potřebovaly, aby unikly nesnesitelné skutečnosti, nějakou náboženskou nebo politickou víru.

II.

I anglikánská církev již byla příliš racionalistická na to, aby upokojila jejich rozjitřené a bolestné city. Angličtí theologové osmnáctého století se snaží především dokázat, že neexistuje žádný důvod ke konfliktu mezi náboženstvím a rozumem. Prozřetelnost chtěla, aby se Kristova morálka stala nejbezpečnější cestou k pozemské blaženosti. William Paley (1743 - 1801) je pro Shelleyova otce a mnoho dalších osobností, které toužily po uklidňujících a prostých jistotách, typem oněch optimistických filosofů, kteří dokazují jsoucnost Boha jako geometrickou poučku. Anglikánská církev se tehdy stává „třídní“ církví. Většina biskupů patří k aristokratickým rodinám, k whigům nebo toryům, podle toho, která strana je u moci. Nižší duchovenstvo vybírá někdy král, jindy místní squire. Z jedenácti tisíc far rozhodují o pěti tisících sedmi stech „patroni“. Ti samozřejmě dosazují muže ze svého společenského prostředí a často přímo z

384

André Maurois - Dějiny Anglie

příbuzenstva - syny, synovce, bratrance. Anglikánští duchovní nemusí projít ke svému vysvěcení seminářem. Stačí jim nejnižší diplom z oxfordské nebo cambridgeské university. Jejich vzdělání, pokud vůbec nějaké mají, je spíše klasické než křesťanské. Jsou to gentlemani se všemi zálibami a chybami, ale také se všemi ctnostmi své společenské třídy. Pastor, který se zúčastní štvanice na jelena, nikoho nepohoršuje. Často je smírčím soudcem a zasedá na lavici mužů zákona se svým strýcem nebo se svými bratranci. Náboženská struktura země tak zdůrazňuje a zdvojuje její politickou strukturu. V jedné i druhé je třída pozemkových vlastníků základním prvkem. Anglická církev je tedy pevně spjata s místní mocí vedoucích společenských tříd a ztrácí jakýkoli styk s lidovými vrstvami. Mnoho bohatých duchovních nemá svoje pevné sídlo: to jsou „pluralisté“, držitelé více obročí, které na každé jejich faře zastupují chudí vikáři. V roce 1812 připadá na jedenáct tisíc farářů šest tisíc „nesídlících“. I vikář se snaží žít jako gentleman, zalíbit se squirovi, aby mohl být jednoho krásného dne také zvolen za řádného faráře.

III.

Jestliže „umírněné a rozumné“ náboženství anglikánů osmnáctého století obdivuhodně vyhovovalo nejblahobytnější části národa, pak dělníkům a sedlákům, roztrpčeným a pobouřeným bídou, nepřinášelo žádnou duchovní potravu. Zemědělská a průmyslová revoluce plodila pocit nespravedlnosti - a nejistoty. Zraněným a nešťastným duším nemohly rozumové důkazy o jsoucnosti nějakého abstraktního Boha stačit. Kdysi to byly odpadlické nebo nonkomformistické sekty, více egalitářské, jež si získávaly široké vrstvy. Na začátku osmnáctého století však i tři staré denominace (presbyteriáni, independenti a baptisté) byly velmi vlažné. Pronásledování víru rozněcuje, snášenlivost ji uspává. Zákony proti odpadlíkům stále existovaly, ale téměř se nepoužívaly. Aby jim bylo dovoleno stát se členy korporací nebo obecních rad, žádala se po nich pouze „příležitostná konformita“. Kalvínské dogma o predestinaci (předurčení), tato úděsná víra, která tak hluboce zapůsobila na Skoty, již v této zemi kompromisu pomalu ztrácela své ostří. V Anglii ještě nepochybně zůstali přesvědčení kalvinisté, ale v očekávání své volby do nějakého úřadu nedávali najevo žádnou náboženskou horlivost.

IV.

„Možné nemá daleko k nutnému.“ Protože mezi středními a chudými vrstvami bylo mnoho duší, které potřebovaly vroucnější náboženství, a protože odpadlíci ani anglikáni nebyli schopni tuto potřebu uspokojit, musel se najít člověk, který by širokým vrstvám takové náboženství dal. Tím člověkem byl 385

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

John Wesley. Na začátku svého života býval v Oxfordu svobodomyslným anglikánem a víra pro něho byla výrazem rozumového souhlasu. To učení ho však plně neuspokojovalo, „přestává rozum vůbec někdy rozumovat ?“ uvažoval. „Jak si může být člověk jistý, že konečně dospěl k pravdě a spáse? Copak není možné pocítit milost? Není snad nutné větší zanícení, aby jí člověk dosáhl?“ Kolem roku 1726 založilo k velkému údivu Oxfordu několik mladíků Holy Club (Klub svatosti), jehož členové se postí, modlí, navštěvují chudé, káží pod širým nebem a vzájemně se zpovídají ze svých hříchů. Wesleymu a jeho přátelům se mnoho lidí smálo a překřtili je na „metodisty“. Tato přezdívka se později měla stát názvem církve, k níž se dnes hlásí miliony věřících. Marně prosil Wesleyuv otec, anglikánský farář, svého syna, aby se vzdal svých ztřeštěností a nastoupil po něm na jeho faře. John Wesley se však cítil povolán k vyššímu poslání, chtěl přivést svět zachvácený náboženskou vlažností zpět ke křesťanství.

V.

Jeho život byl po několik let velmi pohnutý. Nejdříve se svým bratrem odjel do amerických kolonií. V líčení jeho neštěstí lze postřehnout prudký a smyslný temperament. Zápal, s nímž se John Wesley snažil obrátit na víru mladé a krásné ženy, nepramenil jenom z nejupřímnější náboženské horlivosti, ale také z fyzické touhy, kterou si snad ani neuvědomoval. Křesťané v koloniích takové útočné náboženství a taková osobní a prudká kázání nemilovali. Wesleyho proto odmítli, a ten se musel vrátit do Anglie. Nenašel dosud svou cestu. „Byl jsem v Americe obracet na víru Indiány, ale kdo obrátí mne?“ Na lodi se poprvé setkal s příslušníky německé sekty Moravských bratří65 a domníval se, že právě u nich našel to, co hledal. Odjel do Německa navštívit moravské náboženské obce, ale pokládal jejich víru za příliš usměvavou. Wesleyova duše potřebovala živější oheň. Jednoho dne (24. května 1738) zahlédl v jakémsi osvícení pravou víru, která je živým poutem a ne výplodem rozumu. Od toho okamžiku poznal, že jeho skutečným posláním je přivádět lidi do podobného stavu duchovního vytržení a úplného spojení s Bohem. Nejdříve se pokoušel kázat v kostelích, ale biskupům se jeho prudkost nelíbila, a tak ho z posvěcených míst vyhnali. Jeden z jeho přátel, Whitefield, ho pozval do Bristolu a v tomto 65

Moravští bratři (Moravian Brethern) - potomci Komenského souvěrců z moravského Fulneku, kteří se kolem roku 1720 vystěhovali do lužického (saského) Herrenhutu, pak i do Anglie a USA - pozn. red.

386

André Maurois - Dějiny Anglie

městě kázal Wesley poprvé pod širým nebem před lidovým posluchačstvem a měl ohromný úspěch.

VI.

Tak začal jeho život kazatele slova božího. Oba přátelé, Wesley a Whitefield, kázali v polích, stodolách a dělnických předměstích. John Wesley sám měl čtyřicet tisíc kázání a ušel dvě stě padesát tisíc mil. Zpočátku ho nevraživé davy přijímaly často nepřátelsky, ale pověst o ohromujících konversích, kterých dosáhl, se rychle rozšířila. Jeho fyzický vliv byl překvapivý. Muži i ženy se při jeho kázáních třásli, padali do mdlob a přicházeli pak k sobě proniknuti duchem svatým. Wesley, který neustále chodil od jednoho místa ke druhému a téměř nespal, krotil takovým horečnatým životem, který by každého jiného zabil, svůj téměř nelidský temperament. Jak si představoval svoje poslání ? Rád by zůstal v anglikánské církvi a vnesl do ní jenom trochu ráznosti. Sám se pokládal za dokonalého anglikána, který plní svou povinnost jenom o něco lépe než ostatní. Příliš racionální a aristokratičtí biskupové z roku 1750 se však na taková shromáždění pod širým nebem, na takové rozvášněné davy dívali s podrážděnou nevolí. Nejenže před Wesleym zavírali kostely, ale odmítali také nést za jeho kázání jakoukoli odpovědnost a vysvěcovat jeho kazatele. A tak se stalo, že na konci svého života Wesley, který již v žádný smír se státní církví nedoufal, se uvolil vysvěcovat své kněze sám, a tím vlastně proti své vůli založil odpadlickou sektu wesleyovských metodistů, která měla v roce 1810 již dvě stě třicet tisíc vyznavačů.

VII.

Metodismus měl na náboženské postoje anglického obyvatelstva obrovský vliv. Pro tisíce lidí a pro všechny, kteří to co nejnaléhavěji potřebovali, se náboženství stalo zase něčím opravdu živým. První wesleyovci zavrhovali stejně jako puritáni snášenlivou a rozkošnickou filosofii své doby. Přispěli svými zásadami k zachování tradiční anglické neděle. Ve svém boji proti citově účinné konkurenci, která jim naháněla hrůzu, zdržovali zrovnoprávnění katolíků. Toto „evangelické“ hnutí zachvátilo celou Nízkou anglikánskou církev. Pastoři anglikánského evangelického sněmu se obrátili jako Wesleyovi kazatelé k lidu. Odpadlické sekty, které vyděsil rozmach wesleyovců, se vzdaly své zbožné anarchie a seskupily se okolo církve. Veškerá vyznání nabyla větší vřelosti. Protože křesťanství tímto „probuzením“ absorbovalo všechny živé síly chudáků, vábily revoluční doktríny zdejší široké vrstvy daleko méně než na pevnině. Bída a nerovnost byly v Anglii alespoň po určitou dobu přijímány jako rány seslané Bohem, jež jsou však na druhé straně vyvažovány 387

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

vnitřním štěstím a spásou. Na konci osmnáctého století může být anglická aristokracie a vysoká buržoazie cynická, nemravná a někdy i bezbožná; široké lidové vrstvy vyznávají bibli.

VIII.

Citová revoluce není jen náboženská. V Anglii stejně jako ve Francii začíná osmnácté století kultem rafinované, ale vyumělkované kultury; posléze pak odhaluje složitost člověka, sílu citu a touží po návratu k přírodě. Zatímco Fielding pozoruje lidské bytosti jako veliký klasický romanopisec, věnuje se Richardson stejně jako Rousseau líčení jejich neklidu a vášní a jako jeden z prvních objevuje dvojsmyslný půvab směsice morálky a smyslnosti. Goldsmith a pak Sterne uvádějí do módy mírnou, tichou sensibilitu, „trvalé chvění“, nové člověčenství. Díky Scottovi unikají čtenáři do minulosti. Po světácké poesii přichází poesie intimní a mystická; Cowper, Wordsworťh, Blake, Coleridge připravují a ohlašují romantismus. Ve skutečnosti to již romantici jsou, protože mezi dvěma základními jevy století neexistuje přesně vytýčená hranice, klasicista Johnson je v roce, kdy Richardson vydává svoji Pamelu, ještě mladý. Francouzská revoluce se některým politickým myslitelům, jako třeba Burkeovi, příčí, ale několik největších anglických básníků nadchne. Shelley hájí její zásady, Byron, když se dozví o Wellingtonově vítězství u Waterloo, napíše: „Well, I am damned sorry for it“. V obou zemích touží tehdejší mladí lidé po obrodě. Francouzská mládež přetváří společnost svými činy a Evropu svými válkami. Tato opravdová přeměna ji odvádí od planého literárního úniku. Anglická mládež se cítí utiskovaná ve společnosti, jejíž hranice se ze strachu před vlivem jakobínů zpevnily. A tak hledá útočiště v obrazotvornosti, ale hledá i skutečné útočiště a Itálie přijímá velké buřiče anglického romantismu. G. K. Chesterton poznamenal, že tento konec osmnáctého století, který Francii přinesl ryze klasické malířství Boillyho a Davida, je v Anglii dobou romantických vizí Blakea, že Coleridge a Keats by určitě vyrazili dech Dantonovi a že kdyby Výbor veřejného blaha nepopravil Shelleyho jako aristokrata, určitě by ho uvěznil jako blázna. Žádná doba neposkytuje lepší možnost zkoumat „komplementární“ povahu veškeré umělecké činnosti. Jedna země dělá politickou revoluci a druhá revoluci estetickou. Angličtí spisovatelé „pláčí nad vězněm, ale nepociťují sebemenší přání zničit Bastillu“. 388

André Maurois - Dějiny Anglie

IX.

Různé revoluce osmnáctého století - revoluce průmyslová, politická i citová - se odrážejí i v zrcadle jazyka. V letech 1700 -1750 se objevují podle Logana Pearsella Smitha tato nová slova: bankruptcy (bankrot), banking, bulls and bears (spekulanti se vzestupem a poklesem cen). Po roce 1750 vznikají výrazy consols (dlužní úpisy), finance, bonus (zisk při finančních operacích vůbec, zisk ze státních dluhopisů zvláště) a capitalist. Slovo minister je z doby královny Anny, slovo budget (státní rozpočet) pochází z doby Jiřího II. Francouzské revoluci vděčí Anglie za slova: aristocrat, democrat, royalism, terrorism, conscription (povolání k odvodu) a guillotine. Slovy osmnáctého století jsou také slova season (sezóna), club, magazine a press (tisk). Slovo interesting (zajímavý) se poprvé objevuje v jeho současném smyslu ve Sternově Sentimentální cestě po Francii a Itálii (1768) a téměř ve stejném okamžiku vzniká slovo boring (nudný). Slovník tím dokazuje, že člověk si v této době začíná lépe uvědomovat svá vnitřní hnutí, a tato poznámka se týká i slova sentimental, které se v Anglii objevuje v polovině osmnáctého století. Wesley četl na jedné ze svých cest Sentimentální cestu a ptal se: „Sentimentální? Co to je? To přece není anglicky. Mohl by právě tak říci kontinentální.“ Tehdy nebylo možné předvídat, že se toto slovo a tento stav („onen duševní stav, který dělá ze smutku přepych a ze sympatie spíše cíl než prostředek“) stanou něčím vysloveně anglickým.

389

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IX.

I.

ZÁVĚR

Anglické osmnácté století a francouzské osmnácté století mají mnoho podobných znaků. V obou zemích se libertinská prostopášnost a cynismus prolínají se sentimentalitou. Ale povaha obou národů, kterou utvářelo podnebí a dějiny, se stále výrazně liší. Ve Francii je nesmírně těžké představit si okolo roku 1760 třeba doktora Johnsona, zuřivě reakčního toryho, který se veřejně a nadšeně hlásí ke společenské hierarchii a ke své nenávisti ke svobodě - „pojmy dobré pro balamucení lidu“ - a který je i přesto dobrý přítel Burkeho, spolustolovník Wilkese a obdivovatel Foxe. Puritánský protestant, člověk ve Francii nesmírně vzácný a bez jakéhokoli vlivu, je ve složení Anglie stále jedním z nejdůležitějších prvků. Jeho náboženství zabarvuje náboženství všech společenských tříd, a to i těch vrstev, které jsou v té době v jiných zemích nejméně zbožné. Porovnejme život takové Adrienny Lecouvreurové nebo Sophie Arnouldové se životem Mrs. Siddonsové, herečky jímavé, ctnostné, vážené a vždycky trochu slavnostní. Jestliže v době Karla II. a v opojení restaurací bylo možné považovat Anglii za propadlou cynismu, v době regentské vlády se přes výstřelky několika dandyů evangelická Anglie opět ujala vlády. Je zajímavé pozorovat u umírajícího Byrona symbolické vítězství dědičného a v jeho duši pevně zakořeněného kalvinismu nad čistě intelektuálním cynismem.

II.

Třemi nejdůležitějšími jevy v období 1688-1815 jsou: a) přechod od monarchické vlády, za níž míval parlament jenom zákonodárnou funkci, k vládě oligarchické, za níž je parlament, v rozporu s názorem Montesquieua, také zdrojem výkonné moci. K tomuto přechodu došlo díky objevu (nebo spíše samovolnému vzniku) kabinetu, tj. vlády, která je odpovědná sněmovnám, objevu, umožňujícímu klidné střídání stran u moci; b) boj s Francií, jehož hlavním cílem bylo zabránit vzniku nadvlády nad kontinentem nebezpečné pro Anglii bez ohledu na to, zda se o ni pokouší Ludvík XIV. nebo Napoleon, cílem dalším pak získat pro Anglii panství nad moři a jehož 390

André Maurois - Dějiny Anglie

nepřímým a určitě nikoli vědomým důsledkem byl nakonec vznik nové koloniální říše; c) zemědělská a průmyslová revoluce, která tím, že zničila drobné majitele půdy a nahromadila ve městech proletariát, vedla nevyhnutelně k revoluci politické. „Každé hospodářské formě odpovídá určitý režim.“66 Pastevecké hospodářství připouští rodinnou nebo kmenovou vládu, primitivní zemědělské hospodářství předpokládá určitý druh feudalismu, protože roztroušení rolníci potřebují ochranu, doba obchodníků je dobou plutokracie a věk průmyslu bude, alespoň v devatenáctém století, věkem demokracie.

III.

V Anglii náležela v osmnáctém století moc smíšené třídě, která se skládala z aristokracie, pocházející ze zaniklého feudalismu, a z úplně nové vrstvy, z plutokracie. Z této jedné jediné třídy vznikly rozdělením dvě samostatné strany. Kolem roku 1800 k ní patřilo ze 658 členů Dolní sněmovny 487. V předchozí části jsme ukázali, že tento režim byl přijat, protože ti, kdo zajišťovali jeho chod, si udržovali styk s venkovany, protože místní instituce do určité míry mohly napravovat jeho křivdy a konečně protože členem této privilegované skupiny se mohl stát každý schopný nebo aspoň úspěšný člověk. Tento systém měl výhodu v tom, že umožňoval, aby všechny rozhodující třídy souhlasily s autoritou parlamentu. Jestliže se v devatenáctém století parlament, který je v té době již demokratičtější, nesetká nikdy s nějakými nepříznivými předsudky vysoké anglické společnosti, pak je to jenom proto, že tato společenská elita si jej již v osmnáctém století zvykla pokládat za svoji vlastní sněmovnu. To je jedna, a možná nejdůležitější příčina úspěchu anglického parlamentarismu, který jinde bez takových kořenů ztroskotal. Tento aristokratický monopol však přestal být životaschopný, když průmyslová revoluce, která nahromadila ve městech dělníky, soustředila na malém prostoru ohromnou sílu a ta si potřebovala najít nějaký ventil, jinak by režim rozmetala. S nějakým birminghamským nebo leedským průmyslovým dělníkem již nemají squirové ze sněmovny nic společného, ani život, ani myšlenky. Čím je nějaká „farnost“ v očích obyvatele slumů? Protože se počet obyvatel Anglie během šedesáti let zdvojnásobil, nepoznala mládež, zalidňující kolem roku 1815 velká města, život na venkově, který zrodil zřízení země a také je vysvětluje. Tato mládež je samozřejmě neklidná a zjitřená a žádá reformy. 66

Výrok profesora Pollarda.

391

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IV.

Nepokoj a rozjitřenost stále rostou, protože anglická aristokracie je z obav probuzených francouzskou revolucí daleko méně přístupná a daleko méně nakloněná nějakému politickému kompromisu. Tato nakažlivá a výbojná revoluce probudila v Anglii trvalou zášť. Války, které vyvolala, narušily normální vývoj země. Anglická města rostla právě v okamžiku, kdy vláda, plně zaměstnaná válčením v zahraničí, nemohla stavitelům uložit nezbytná hygienická pravidla. Každé období přeměn a vynálezů nejprve přináší veliká neštěstí, ale tehdejší nesnesitelné bídě chudých mohlo být alespoň na venkově do značné míry zabráněno. Proto je nespokojenost tak živá. I monarchie ztratila veškerou prestiž. Ve dnech vítězství v roce 1814 byl princ regent londýnskou ulicí vypískán. Národní loyalita dlouho podporovala torye proti korsickému lidožroutovi, ale mír dá svědomí svobodu, a křivdy a bolesti, které se hromadily plných dvacet let, propuknou ve vzbouření.

V.

Na to, aby odolávala lidovému tlaku, nemá vláda dost síly. Má sice k dispozici největší loďstvo světa, ale loďstvo nemůže udržet vnitřní pořádek. Armáda se musí po válce zčásti rozpustit a zbytek není s to obsadit celou zemi. Yeomanry již na povolávací výzvu neodpovídá, dobrovolní konstáblové odmítají složit přísahu, státní úředníci jsou bezbranní. Anglie, jak uvidíme, i přesto krvavým a zbytečným střetům revoluce s reakcí šťastně unikne. Za tuto imunitu vděčí hlavně třem silám: a) moci veřejného mínění, které si prostřednictvím tisku, porot, různých sdružení vynutí na oligarchickém parlamentu nutné reformy; b) existenci liberálního živlu ve straně whigů (což je zásluha trvalého vlivu Charlese Jamese Foxe), jehož představitelé jsou tak hrdí na své rodové výsady, že si nijak necení výsady politické, a natolik urození, že mohou být lidoví; c) evangelickému hnutí, které zjemňuje mravy a krotí vášně. Nezávislost soudců, vznešený liberalismus whigů a dobročinnost křesťanů umožní zemi projít bez občanské války nejsvízelnějším úsekem jejích dějin.

392

André Maurois - Dějiny Anglie

KNIHA SEDMÁ

OD ARISTOKRACIE K DEMOKRACII

393

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

I.

I.

POVÁLEČNÉ NESNÁZE

Dlouhou, i když vítěznou válku následují po přechodném opojení z triumfu zcela přirozeně dny nespokojenosti a zmatku. Národ, který podstoupil velké oběti, očekává od vítězství velká dobrodiní. Mír však přináší s přerušením umělé rovnováhy, která se vytvořila během války, téměř nutně hospodářskou krizi, jež se rychle změní v krizi politickou. Anglie prožila v letech 1816-1821 pět zlých let. Po uzavření míru všechny ceny najednou prudce klesly. Cena obilí, které se . prodávalo až za sto dvacet šilinků za jeden quarter (přibližně 291 litrů), klesla pod šedesát šilinků. Tento náhlý pokles přiváděl na mizinu nájemce půdy, kteří s vírou v trvalost vysokých válečných cen uzavírali neúměrně těžké nájemní smlouvy. Squirové a nájemci žádali nižší daně. Kancléř Vansittart musel zrušit důchodovou daň a vypsat půjčku. Když neúroda vyhnala najednou ceny obilí na sto tři šilinky, protestovali zase dělníci. Majitelé manufaktur obvinili vládu, že je svou politikou drahého chleba přinutila ke zvýšení mezd. Prosperitě manufaktur a prosperitě statků odzvonilo. Nebyly už žádné armádní objednávky. Věřilo se, že vyrobené stroje by mohla odebrat pevnina, ale ta byla vyčerpána dlouhou válkou a anglické zboží odmítala. Dvě stě padesát tisíc propuštěných vojáků marně hledalo práci. Jak to bývá v dobách překotných a početných vynálezů, zbavoval stroj člověka jeho práce. Zoufalí ruční tkalci rozbíjeli mechanické stavy a často také textilní továrny podpalovali. Bída a nezaměstnanost byly tak veliké, že chudinská daň stoupla z pěti milionů na devět milionů liber. Byly toto dary tolik očekávaného míru?

II.

Zájmy továrny a zájmy panství byly zdánlivě protichůdné, ale když se lidový hněv změnil v násilí a když po továrnách začaly hořet i stohy, strach továrníky a statkáře smířil. Protože tovární a zemědělští dělníci nebyli voliči, stali se z nich vzbouřenci. Žádný z jejich zastánců neměl naději na zvolení do parlamentu. V hrabstvích volili jen svobodní držitelé, vlastníci pozemků, které vynášely aspoň čtyřicet šilinků ročně, u malých měst platil stále seznam z doby 394

André Maurois - Dějiny Anglie

Tudorovců a velká, teprve nyní rozkvétající města zůstávala bez poslanců. Na koho se mohli jejich obyvatelé bez zvolených zástupců spolehnout ? Na panovníka ? Starý král Jiří III. byl od roku 1810 slepý a šílený. Šílenství, které z něho udělalo nejústavnějšího ze všech králů, mu sice nakonec zajistilo i bezvýhradnou popularitu, na trůně však ve skutečnosti seděl jeho syn, princ regent (pozdější Jiří IV.), kterého si Angličané nevážili. Nebyl to zlý člověk ani hlupák, podporoval umělce, oceňoval slečnu Jane Austenovou, pomáhal Byronovi a Scottovi, udělal ze Sheridana svého nejlepšího přítele, seděl modelem Lawrenceovi a poslal dvě stě liber Beethovenovi. Vybudoval Regent Street, navrhl Regent Park, přestavěl Buckinghamský palác a restauroval Windsorský zámek. Jeho dokonalé způsoby z něho udělaly když ne „prvního gentlemana Evropy“, tak aspoň jejího prvního dandyho. Byl však sobecký a malicherný a jeho zhýralost měla v době převládající počestnosti za následek neoblíbenost. Před oficiálním sňatkem s Karolínou Brunšvickou, s níž se ostatně po jednoročním manželství rozešel, se tajně oženil s katoličkou Marií Fitzherbertovou, obě manželky podváděl, ale ani bigamie ho nezbavila zhýralosti. Mohl snad lid, který neměl zastánce v panovníkovi, důvěřovat ministrům? Tehdejší kabinet tvořili toryové, kteří byli nepřáteli jakékoli reformy a změny a o kterých bylo možné jako o Metternichovi říci, že kdyby se zúčastnili stvoření světa, požádali by Boha, aby zachoval chaos. Opozici? Whigští velmoži ještě zatím neuzavřeli spojenectví s reformisty. Zbývalo povstání, nejstarší a nejnepopiratelnější právo Angličanů, zbraň tím hrozivější, že Anglie neměla žádnou policii a místní autority neměly pro překotně rychlý růst měst žádné zkušenosti s davem. Při rozhovoru se Chateaubriandem, který nadšeně vychvaloval pevnost anglických institucí, řekl ministerský předseda, lord Liverpool: Jakápak pevnost s tak velikými městy? Stačí jedno vážné povstání v Londýně a všechno je ztraceno.“

III.

K takovému povstání podněcovalo lid několik radikálních skupin. Někteří, jako Henry Hunt, mu radili, aby žádal všeobecné volební právo, jiní, jako sir Francis Burdett a major Cartwright, aby žádal volební právo pro každého Angličana, který platí přímé daně; Cobbett, syn yeomana, který se stal radikálem, když poznal hrozné životní podmínky sedláků po zabírání půdy, vydával a redigoval krásným jazykem psané malé reformistické noviny Political Register. V Anglii se množily Hampden Clubs a celou zemi křižovali nespočetní političtí kazatelé napodobující metody, které se tak osvědčily u Wesleyho. Jejich shromáždění, násilí dělníků, kteří rozbíjeli stroje, a náběhy k ozbrojenému 395

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

povstání děsily vládu. Vzpomínky na francouzskou revoluci byly živé a hrozivé. Když zámožné třídy viděly, jak na lidových shromážděních před Henry Huntem jdou vždy dva muži, jeden s píkou ozdobenou frygickou čapkou a druhý s píkou ozdobenou trojbarevným zeleno-modro-červeným praporem budoucí britské republiky, naskakovala jim husí kůže. Strach je vždycky krutý: vzbouření dělníci a sedláci byli oběšeni.

IV.

Jak udržet ve městech pořádek? V mnoha hrabstvích povolali smírčí soudci vojáky. Do hrabství se rozjela gardová jízda. Několikrát tekla krev. K nejvážnějšímu krveprolití došlo v Manchesteru, kde vojáci vypálili v roce 1819 do davu salvu a na zemi zůstalo ležet jedenáct mrtvých a mnoho raněných. Protože k této události došlo na náměstí svatého Petra, říkala opozice, že „vévoda Wellington vyhrál bitvu u Waterloo a lord Sidmouth zvítězil na Peterloo“, a tento výraz se vžil. Po těchto nepokojích vydal lord Sidmouth pověstných šest nařízení, kterými zakázal každé srocování a shromažďování za účelem cvičení vojenského charakteru, udělil smírčím soudcům právo zabavit všechny zbraně, ohrožující veřejnou bezpečnost, a zatknout jejich držitele a konečně omezil i shromažďovací právo vůbec a svobodu tisku. Spiknutí směřující k zavraždění ministrů (tzv. „catostreetské“ spiknutí) podněcované agenty-provokatéry, dovršilo rozjitřenost na obou stranách. Bohatí si přáli vojenskou vládu a počítali s vévodou z Wellingtonu, chudí otevřeně připravovali revoluci. Pět let po vítězství se Anglie, jak se zdálo, ocitla na pokraji občanské války.

V.

Zemi zachránily dvě nepředvídatelné okolnosti, a to jednak skandál, a jednak hospodářské oživení. Hospodářské oživení se projevilo jako obvykle v okamžiku, kdy si již ekonomové zoufali a navrhovali ta nejradikálnější opatření včetně inflace. Ke skandálu došlo, když zemřel starý král Jiří III. a po něm jako Jiří IV. nastoupil na trůn princ regent. Jeho manželka Karolina Brunšvická, která již dlouho na pevnině vedla značně volný život, si najednou z marnivosti a nenávisti vůči manželovi usmyslela, že si přeje být spolu s ním korunována. Podle zákona na to měla nesporně právo, z hlediska morálky v ní však nebylo nic královského. Ale král, který byl v tomto směru také zranitelný, prokázal prozíravost a vyhnul se jakékoli morální debatě. Na druhé straně, protože chtěl Karolinu odstranit, projevoval tak neobratnou umíněnost, že se ministři obávali, zda snad nezdědil spolu s korunou i otcovo šílenství. Šel 396

André Maurois - Dějiny Anglie

dokonce tak daleko, že zahájil před Sněmovnou lordů rozvodový proces, kde se neostýchal vystavovat na odiv různé královniny prostopášnosti. Italské komorné a orientální špehové předstupovali a vypravovali tisíce milostných historek: jak královna Karolina byla milenkou svého kurýra, jak ji vídali každé ráno vycházet z jeho pokoje s polštářem pod paží a jak ho povýšila na velmistra řádu Karoliny. Celý Londýn zapomněl pro pikantnosti na volební reformu. Prostý lid se postavil na stranu královny a při jejím průjezdu londýnskými ulicemi ji bouřlivě pozdravoval. Svědectví proti ní se Angličanů nedotýkala, protože pocházela od cizinců. Toto horování však trvalo jenom krátce, královna v roce 1821 náhle zemřela a král si oddechl.

VI.

Lidé se však díky tomuto rozptýlení trochu uklidnili. Nepřístupní toryové přijali mezi sebe mladé lidi, kteří si přáli vrátit stranu ke staré Pittově reformační tradici. Mezi těmito novým lidmi byli pozoruhodní zejména Robert Peel, Huskisson a Canning. Robert Peel, syn továrníka z Lancashire, vlastníka jednoho ze sedmi největších majetků v tehdejší Anglii, byl vychováván stejně jako kdysi William Pitt k tomu, aby se jednou stal předsedou vlády. V pěti letech ho jeho otec stavěl na stůl a nechal ho opakovat proslovy, v jedenadvaceti letech již měl své křeslo v Dolní sněmovně, ve třiadvaceti letech se stal státním tajemníkem. Jako úctyhodný a uznávaný člověk byl arbitrem mezi pokrokovými duchy strany jako Canning a jejími duchy konservativními jako vévoda Wellington. Ve funkci ministra vnitra udělal Peel veliký kus práce, mimo jiné zrušil trest smrti za mnoho zločinů a přečinů, které si tak tvrdý trest nezasluhovaly. Neuvěřitelná přísnost zákonů, částečně omluvitelná v dobách, kdy se slabá vláda musela obávat anarchie, byla v době zdokonalené administrativy a jemnějších mravů zbytečná a pobuřující. Do té doby nakládala spravedlnost i s dětmi s pohoršlivou, ale také marnou krutostí. Peel to všechno změnil. Huskisson zase ulevil majitelům manufaktur zrušením ochranářských poplatků ze surovin jako vlny a hedvábí; velmi rád by odstranil i poplatky z obilí, ale tady narazil na rozhořčený odpor venkovských šlechticů, kterých bylo v jeho straně mnoho a kteří byli neustále na stráži. Canning, který převzal po sebevraždě lorda Castlereagha Foreign Office (ministerstvo zahraničních věcí), dělal v tomto toryovském ministerstvu „liberální“ politiku. Toto slovo bylo tehdy úplně nové, do oběhu se dostalo zásluhou španělské revoluce, během níž byli stoupenci absolutní monarchie nazýváni serviles a jejich protivníci liberales. Toryové nesvěřili Canningovi, „talentu bez jakékoli morálky“, politickému dobrodruhovi, který je často zradil a který se jim často vysmíval, toto důležité místo bez obav, 397

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

George Canning však měl ducha a talent, a to bylo něco, co straně nejvíce chybělo.

VII.

Castlereaghovo postavení bylo po pádu Napoleona svízelné. Kontinentální panovníci, znepokojení přítomností odbojné mládeže, „poručíků s polovičním žoldem, studentů, kteří se považovali za Byronovy žáky, a romantických spiklenců“ v tolika zemích Evropy, vytvořili Svatou alianci, aby zabránili výbojnému návratu francouzské revoluce. Ale Anglie měla přes svoje členství ve skupině vítězných států jiné zájmy a její obavy nebyly zdaleka tak živé. Anglie se musela zavázat, že v okamžiku, kdy Francie nastolí nějakého nového Bonaparta, nebo se snad odváží útoku proti svým sousedům, pozvedne spolu s Rakouskem, Pruskem a Ruskem znovu zbraně. Castlereagh se však nechtěl stát policajtem evropské kontrarevoluce. Pokoušel se oponovat despotickým snahám svých spojenců, ale to se mu pokaždé nepodařilo. Také jeho nástupce Canning musel, když Svatá aliance pověřila Francii zardoušením španělské revoluce, nechat věcem volný průběh, protože neměl armádu pro novou výpravu na Pyrenejský poloostrov. Castlereagh jako dobrý Evropan věřil v kolektivní odpovědnost, Canning chtěl mít volné ruce. Síla osobní pověsti člověka je však taková, že na liberální činy lorda Castlereagha, který byl všeobecně považován za reakcionáře, veřejnost zapomněla, kdežto na konservativní ústupky George Canninga, který byl považován za liberála, nedbala. Jestliže Canning nenáviděl Svatou alianci, nebylo to ani tak proto, že byla reakční, ale spíše proto, že nebyla britská. „Místo aliance čtěte Anglie,“ napsal, „a budete mít klíč k mé politice.“

VIII.

Protože bez armády nemohl podporovat v Madridu revoluci, vynahradil si to v okamžiku, kdy španělské jihoamerické kolonie vyhlásily nezávislost. Mladé americké republiky vděčily za svůj úspěch stejnou měrou anglickému loďstvu, jako morální podpoře presidenta Monroea. Tato záležitost přinesla Canningovi velkou popularitu. Byl to jeden z těch šťastných případů, kdy se obchodní zájmy City ztotožnily se sympatiemi anglického lidu. Londýnské obchodníky již od dob Drakea a Alžběty trápila skutečnost, že jeden z nejvýnosnějších trhů světa je pro ně uzavřen. Začali sem pronikat díky kontinentální blokádě a válce na Pyrenejském poloostrově. Ministr, který otevřel trhy a který při tom chrání i svobody, uspokojoval jak doktrinářské 398

André Maurois - Dějiny Anglie

whigy, tak lancashirské bavlnáře. Jeho jednání mu vyčítali jedině staří toryové jako Wellington, kteří se obávali demagogie venku stejně jako doma. Když Canning uznal v roce 1827 navzdory vzteku Svaté aliance řecké vzbouřence napadené Egypťany a Turky, stal se tento toryovský ministr miláčkem liberálů ve všech zemích. Když po demisi lorda Liverpoola, který odstoupil pro záchvat mrtvice, sestavil vládu, v níž odmítli svou účast Wellington a Peel, podpořili ho společně s několika jeho osobními přáteli i whigové. Když se však Canning, který měl vždycky chatrné zdraví, konečně v únoru 1827 dostal k moci, zemřel náhle po prudkém záchvatu úplavice v srpnu téhož roku a žádný ze svých záměrů již neuskutečnil.

IX.

Canningovou smrtí vznikla nejasná situace. Od roku 1815 anglický panovník, kdykoli se ocitl v úzkých, myslel na vévodu. Vítěz od Waterloo měl bezmeznou úctu toryů; opozice, která se zprvu dlouho obávala, aby snad nechtěl nastolit vojenskou diktaturu, musela nakonec uznat, že vévoda se upřímně děsí občanské války a že v parlamentu je to čestný, vcelku neobratný a nikterak nebezpečný protivník. Vévoda se stejně jako starý král bál všech moderních reforem, bál se zrovnoprávnění katolíků, rozšíření volebního práva a svobodného obchodu. Jeho ideálem bylo nikdy nic neměnit. Ale jeho politická tažení byla jenom samý ústup. Protože nakonec vždycky raději ustoupil, než by přijal hrozící boj, liberální duch v něm i proti jeho vůli našel nejlepšího spojence. Právě za jeho vlády lord Codrington, který nepožádal o nové rozkazy a postupoval podle starých Canningových pokynů, rozdrtil u Navarinu turecké loďstvo, zatímco vévoda Wellington by v této záležitosti přál spíše Turkům. Vévoda také v úplném rozporu se svým vnitřním přesvědčením schválil zrušení Test and Corporations Acts, a osvobodil tak odpadlíky, kteří se ucházeli o místo v samosprávných nebo státních úřadech, od povinnosti nejprve jít k přijímání podle anglikánského ritu. A byl to konečně také on, kdo se po zahájené emancipaci odpadlíků ocitl tváří v tvář daleko závažnější otázce, otázce emancipace katolíků.

X.

Právo volit a zasedat v parlamentě pro katolíky bylo Irům přislíbeno po vydání listiny o sjednocení (1800). Dodržení tohoto slibu bránil jen odpor krále Jiřího III., který z něj dělal otázku svědomí. Irští katolíci tedy založili spolek, shromáždili peníze a vybrali si výmluvného vůdce, O’Connella. O jejich právu nebylo možné pochybovat. Katolické emancipaci přála v Anglii mládež z obou politických stran, kterou již unavovaly ustavičné a pro ni již dávno přežité 399

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

spory. Ve vládě však měli katolíci rozhodné odpůrce, nejmocnějším z nich byl Peel, zvolený jako zástupce oxfordské university, která byla po všech stránkách anglikánská. Irsko žilo několik let v ovzduší občanské války. Katolické sdružení a protestanští squirové ze severovýchodních oblastí byli spolu neustále na kordy. O’Connell se nechal bez ohledu na zákon zvolit členem parlamentu a šerif se neodvážil ani ho veřejně uznat, ani uznat jeho protivníka. Wellington měl za to, že situace je nebezpečná. Sám nevystupoval vůči katolíkům nepřátelsky a občanská válka mu připadala nebezpečnější než nějaká změna; radil králi, aby povolil, a nakonec ho s určitými potížemi také přesvědčil. Peel podal okamžitě demisi. Nakonec vévoda díky své prestiži překonal odpor i ve vlastním táboře a zvítězil jako už tolikrát - ústupem. Emancipační zákon byl odhlasován v roce 1829. Po krátkém průtahu mohl O’Connell zasednout ve Westminsteru; ve Sněmovně lordů zaujal své křeslo vévoda z Norfolku a další katoličtí pairové. Ze všech náboženských nerovnoprávností zůstávala v Anglii už jenom nerovnoprávnost židů. První zákon, který se týkal jejich emancipace, byl předložen v roce 1830, ale všechna práva anglických občanů získali teprve v roce 1860. Prvním židovským pairem, který nepřestoupil na křesťanství, byl v roce 1858 lord Rothschild. Po emancipaci katolíků byl vévoda svými přáteli zatracován, ale jeho protivníci ho velebili. Je to muž větší než Caesar,“ napsal list Edinburgh Rewiev, „nezničil v době míru zemi, kterou zachránil v době války.“

400

André Maurois - Dějiny Anglie

II.

I.

VOLEBNÍ REFORMA Z ROKU 1832

Král Jiří IV. zemřel v červnu 1830, ale anglický národ po tomto prvním evropském gentlemanovi nijak netruchlil. Vévoda z Wellingtonu, který řídil pohřební obřad, našel na panovníkově krku medailonek s miniaturou paní Fitzherbertové a nařídil, aby tuto podobiznu pochovali společně s králem. Královskou korunu převzal jeho bratr, vévoda z Clarence, jako Vilém IV. Vilém IV. byl starý, poměrně oblíbený a poněkud směšný muž, který dlouho dobře a čestně sloužil v námořnictvu. Byl nerozhodný a málo inteligentní, ale zato nestranný. Rok 1830 byl pro Evropu revolučním rokem. Ve Francii nastoupil po červencových dnech namísto krále Karla X. Ludvík Filip. Belgie povstala na protest proti spojení s Holandskem podle smlouvy z roku 1816. Chtěla se spojit s Francií nebo aspoň mít francouzského krále, vévodu z Nemours. Anglie však byla rozhodnuta již nikdy znovu nepřenechat vládu ve Flandrech nějaké evropské mocnosti. Ludvík Filip, který se chtěl vyhnout válce, dal v roce 1831 svůj souhlas k tomu, aby mocnosti přidělily nové království Leopoldovi z Coburgu (zeti Jiřího IV. a později i Ludvíka Filipa), který byl králem moudrým a energickým (1831).

II.

V roce 1830 zachvátilo revoluční hnutí Španělsko a Itálii a dokonce i v Anglii vypukla v jižních hrabstvích nová vzpoura sedláků. Zemědělští dělníci žádali zcela oprávněně minimální mzdu ve výši čtrnácti šilinků, ale domáhali se jí srocováním a násilím, což bylo v rozporu s Riot Act (zákon o vzpourách). Rozbíjeli mlátičky, vymáhali na některých nenáviděných vlastnících odškodné ve výši několika liber, žádali na pastorech, aby se zřekli části desátku, plenili workhouses, ale nikomu fyzicky neublížili. Když byli poraženi, tři z nich popravili a čtyři sta deportovali; ti pak většinou zemřeli žalem. Odplata byla krutější než povstání, vzpoura však také ukázala slabost oligarchické vlády. Ti nejumírněnější soudili, že volební reforma se stává nevyhnutelnou.

III.

Po porážce Wellingtonovy - Peelovy vlády vystoupil jeden ze starých vůdčích představitelů whigů, lord Grey, ze svého venkovského ústraní, kde vychovával svých patnáct dětí, a vytvořil koaliční vládu, která byla 401

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

složena z whigů a Canningových přátel. Tato vláda vypsala volby. Whigové, věrní starým tradicím svých rodin, si zvolili za spojence radikální reformisty a nonkonformistické měšťany, čímž si získali velikou oblibu. Když komorník v Holland House67 otevřel dveře a ohlásil: „Mr. Macaulay,“ byl to, podle Chestertona, rozhodný obrat v devatenáctém století. V opačném táboře měl vévoda, který si pohněval svou mírností zaryté torye, jenom malou podporu. Měli ho rádi pro jeho nedostatky, ale pro jeho ctnosti k němu byli tvrdí. Toryové byli i přes své „prohnilé“ volební bašty poraženi. V hrabstvích s větší svobodou při hlasování bylo zvoleno šedesát whigů z možných dvaaosmdesáti poslanců. Toryové spravovali zemi už celých padesát let. Vytvoření nové vlády a znovuzískaný vliv Devonshirů a politiků z Holland House, to byla opravdu veliká politická a společenská událost. Méně předvídaví whigové byli přesvědčeni, že se znovu vrátili do šťastných časů osmnáctého století a k „benátské vládě“. V jejich první vládě bylo ze čtrnácti ministrů deset pairů a jenom čtyři commoners (lidé bez titulu). Jestliže vedoucí představitelé whigů zvolili spojenectví s revolucí, pak se alespoň zdálo, že jsou odhodláni dělat ji v rodinném kruhu. Ale střední vrstvy si přály, jak poznamenal Trevelyan, „takové reformy, které by nejen uspokojily jejich revolučního ducha, ale také chránily jejich práva proti aristokracii, které již nevěřily“. Tuto reformu pozdržely o celou jednu generaci jedině francouzská revoluce, napoleonské války a jejich důsledky.

IV.

Lord Grey dal ihned po nástupu do úřadu najevo, že prvním úkolem jeho administrativy bude volební reforma. Ta byla zjevně nezbytná, ale bylo jisté, že narazí na prudký odpor. Držitelé „prohnilých“ volebních bašt v oprávněné obavě, že přijdou o svá křesla v parlamentu, byli rozhodnuti se bránit a věděli, že najdou podporu ve Sněmovně lordů. Naproti tomu reformě přáli obyvatelé velkých měst, obchodníci, bankéři a rentiéři, kteří považovali za nesmyslné a ponižující, že jsou zbaveni volebního práva, když v některých venkovských městech byl každý majitel malého domu plnohodnotným občanem a v jiných volily i kameny. Hnutí za reformu bylo v letech 1830-1932 hnutím středních vrstev, které chtěly zvítězit legálními prostředky. První návrh, který předložil lord John Russell, odhlasovala Dolní sněmovna většinou pouhého 67 Holland House - londýnské sídlo Henryho Foxe, Ch. J. Foxe a později barona Hollanda, místo častých politických jednání a literárních schůzek - pozn. red.

402

André Maurois - Dějiny Anglie

jednoho hlasu. To ovšem nestačilo k tomu, aby lordi byli nuceni přijmout tak závažné opatření. Po dohodě s králem se lord Grey rozhodl rozpustit parlament a vypsat nové volby.

V.

Z těchto voleb vyšel s whigovskou většinou jednoho sta třiceti šesti hlasů. Země se domnívala, že reforma je hotovou věcí a radovala se. Všechny společenské třídy očekávaly od volebního zákona zázraky. Měšťané doufali, že chudé vrstvy, jejichž vření je již patnáct let děsilo, tak dosáhnou platonického uspokojení. O rozsahu reformy by se dělníci s majiteli manufaktur určitě nedohodli, ale na její nutnosti se dohodli snadno. Spojit lidi k nějaké tvořivé činnosti je těžké, ale sdružit je proti menšině je nesmírně lehké. Držitelé „prohnilých“ volebních bašt - asi sedmdesát rodin - hráli na počátku devatenáctého století přibližně stejnou úlohu jako na počátku dvacátého století průmysloví magnáti a mezinárodní bankéři. „Všechny dívky jsou přesvědčeny,“ napsal Sydney Smith, „že v okamžiku, kdy bude volební zákon odhlasován, najdou ženicha. Studenti věří, že se zruší memorování latinských veršů a že koláčky budou skoro zadarmo. Desátníci a četaři jsou si jisti, že dostanou dvojnásobný žold. Špatní básníci čekají, že i je bude někdo číst... a hlupáci budou ve svých nadějích zklamáni, jak je tomu ostatně vždycky.“

VI.

Toryové si mysleli, že whigové jako příslušníci jejich třídy předloží umírněné návrhy reformy. Když se seznámili se zněním návrhu lorda Johna Russella, žasli a byli rozhořčeni. Whigové, kdysi tak nepřístupní, nyní rozhodně hráli hru středních vrstev. Volební „bašty“ s méně než dvěma tisíci obyvatel byly zrušeny, města se dvěma až čtyřmi tisíci obyvatel ztrácela jednoho ze dvou parlamentních zástupců, sto čtyřicet čtyři volná křesla byla rozdělena mezi důležitější města. Londýn získal deset křesel, města Liverpool, Manchester, Birmingham a Newcastle dostala po dvou poslancích. Všeobecně bylo rozdělení křesel příznivé průmyslovému severu na úkor zemědělského jihu. Bylo zřejmé, že parlament se jednoho krásného dne postará o zrušení ochranných cel na obilí. Ve městech dostal hlasovací právo každý obyvatel domu, jehož roční nájemní hodnota činila deset liber, v hrabstvích každý nájemce, jehož roční pronájem činil deset liber, a držitel pozemků, neplatící nájemné, jehož pozemky vynášely padesát liber ročně. Vcelku dával zákon volební právo drobným měšťanům ve městech a nájemcům statků na venkově. Tovární dělníci stejně jako zemědělští dělníci zůstali bez zastoupení. Tajným volbám se whigové vzpírali, protože 403

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

veřejné hlasování zajišťovalo na venkově i nadále squirovi politickou moc nad nájemci.

VII.

Sněmovna lordů by určitě na umírněnou reformu přistoupila, ale tato volební revoluce ji pobouřila. V říjnu 1831 návrh zamítla. Když pak rozhořčená země téměř jednomyslně volala: „Zákon! Celý zákon! Nic než zákon!“ odhlasovala Sněmovna jeho část, ale nikoli „celý zákon“, články, které rušily „prohnilé bašty“, jednoduše vypustila. Lord Grey, který měl v Sněmovně lordů menšinu, podal demisi. Když se o sestavení nové vlády pokusil vévoda, který byl i přes mnohá zklamání stále ještě největší nadějí toryů, země se pozvedla. V kostelích se zvonilo na poplach, v továrnách se zastavila práce. V Bristolu byla zapálena radnice a biskupský palác vypleněn. Lord Stanley, nejznamenitější z mladých whigů, vyskočil ve sněmovně na stůl a volal: Jestli lordové nepovolí, může Jeho Veličenstvo ozdobit pairskými korunkami hlavy celé čety své osobní stráže!“ Zdi byly polepeny plakáty, které vyzývaly Angličany, aby si vyzvedli své peníze z banky: Jestli chcete zadržet vévodu, vyberte si své zlato!“ Anglická banka byla jedinou institucí, která byla ve větší vážnosti než vévoda a vzpoura vkladatelů zvítězila nad vzpourou šlechticů. Vévoda, věren svému zvyku, se vyhnul občanské válce. Když Vilém IV., který se již viděl na cestě do vyhnanství a možná i na popraviště, povolal znovu na jeho radu lorda Greye, souhlasil Grey ujmout se moci jenom na základě králova písemného slibu, že jmenuje v případě nutnosti tolik nových pairů, kolik jich bude potřeba k tomu, aby zákon prošel. Tato hrozba stačila. Vévoda Wellington a jeho přátelé se zasedání nezúčastnili a v poloprázdné Sněmovně lordů byl bill konečně většinou sta šesti hlasů proti dvaceti sedmi přijat (7. června 1832). Ve skutečnosti nebyl nový zákon zdaleka tím, co dnes nazýváme „demokratickým opatřením“. Tím, že průmyslová střediska dostala několik zástupců, došlo nepochybně k určitému poklesu vlivu zemědělské aristokracie. Zákon však dával volební právo velkému počtu nájemců, kteří na této aristokracii záviseli. Whigové posloužili svým stranickým zájmům, aniž vážně ohrozili své zájmy třídní.

VIII.

Tato volební reforma, lidovými vrstvami tolik požadovaná a vládnoucími třídami tolik obávaná, nepřinesla ani zázraky, které od ní čekali její nadšení stoupenci, ani pohromy, které ohlašovali její protivníci. 404

André Maurois - Dějiny Anglie

Po vítězné bitvě vzrušení opadlo. Ukázalo se, že nové volební právo je rozumné a dokonce, k rozčarování radikálů, i konservativní. Staré tradiční rodiny zůstaly u moci. Když se o něco později nové politické tažení, vedené chartisty (1835-1841) pokusilo pomocí obrovských petic, lidových táborů a průvodů oživit nadšení pro revolučnější program (všeobecné volební právo, tajné volby, stejně veliké volební obvody, jednoroční parlament, plat členům parlamentu), setkala se tato kampaň s určitým úspěchem u dělnických vrstev, které ještě ani v roce 1850 nebyly uspokojeny a stále litovaly své prohrané revoluce, ale střední třídy se postavily proti chartistům. Když se chartisté uchýlili ke vzpouře, když se dav ozbrojený kosami pokusil v Newportu obsadit radnici a musel být rozehnán vojáky, prokázala masa nových voličů svou věrnost vládě. Naštěstí velel v nejnebezpečnější oblasti na severu země vojenským oddílům znamenitý generál, sir Charles Napier, který dokázal spojit rozhodnost s lidskostí. Jeho zásluhou nedošlo k téměř nevyhnutelnému krveprolití. Když později chartisté hrozili (1848), že napodobí novou francouzskou únorovou revoluci, přihlásilo se dvě stě tisíc občanů ze středních vrstev jako „dobrovolní konstáblové“ do služeb vlády a udrželo pořádek. Angličané devatenáctého století byli většími ctiteli zákona než kdykoli předtím a zároveň byli - jako jejich předkové - schopni spontánní organizace. Když vévoda, jehož zdravý rozum, stejně jako u Walpola, byl někdy téměř geniální, mluvil s lordem Stanhopem o newportském povstání, řekl: Jednu věc musíme mít v této zemi stále a trpělivě na paměti, a to, že náš lid, jakmile pozná, že není v právu a postupuje proti zákonu, zhrozí se a couvne. To neplatí o Francii. Jak jinak byste si mohl vysvětlit, že třicet mužů zahnalo v Newportu na útěk deset tisíc lidí ?“

IX.

Whigové a jejich noví přátelé, průmyslníci, museli však přece jenom poskytnout nějaké reformy i anglickému lidu, protože ten je od nich tolik očekával. Nejdůležitější, ale zároveň nejméně dokonalá byla reforma zákona o chudině. Za vlády královny Alžběty, jak jsme už na příslušném místě viděli, dělaly zákony z roku 1597 a 1601 rozdíl mezi dobrovolnou nezaměstnaností - nezaměstnaností nenapravitelných tuláků - a nezaměstnaností nešťastníků, kteří si nemohli z důvodů nezávislých na jejich vůli - bída, stáří, šílenství, nemoc - zajistit dostatečné prostředky k životu. Viděli jsme také, jak nesmyslný speenhamlandský systém stanovil doplňování mezd podle určitého klíče, což mělo za následek celkem snadno předvídatelný důsledek, že se skoro ze všech zemědělských dělníků stali naprostí chudáci, že drobní nájemci půdy byli ožebračeni a mimořádně vzrostly daně na rates (doplatky ke mzdám). V 405

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

době, kdy byl vydán Reform Bill (volební zákon), byly životní podmínky chudiny ve městech i na venkově opravdu hrozné. Tyto „dva národy“, národ boháčů a národ chudáků, které žily vedle sebe a které se navzájem neznaly, vylíčili ve svých románech Dickens a Disraeli. Příbytky zemědělských dělníků byly často skutečné díry a kolem běhaly v roztrhaných hadrech děti. Obyvatelé takových příbytků se jen taktak živili z nedostatečné mzdy, pytláctví a dobročinnosti. Šťastní yeomani, kterých bylo v roce 1688 šedesát tisíc, téměř zmizeli. Vláda lorda Greye jmenovala vyšetřovací komisi. Jejím vedením byl pověřen Nassau starší a Edwin Chadwick; oba měli na celou problematiku apriorní názory, sice rozhodné, ale sporné.

X.

Nassau starší si myslel, že nejlepším prostředkem proti chudobě je nikdy nepomáhat chudým. „Jestliže chudí vědí, že musejí buď pracovat, nebo zemřít hlady,“ říkal s neuvědomělou a spokojenou krutostí, „pak pracují. Jestliže mladí lidé vědí, že jim nikdo ve stáří nepomůže, pak šetří. Jestliže staří lidé vědí, že budou potřebovat své děti, vynasnaží se, aby si získali jejich lásku. Tedy žádné poskytování pomoci, s výjimkou těch, kteří opravdu nemají ani příbuzné, ani existenční prostředky. Žádná částečná podpora. Buď vše, nebo nic.“ Pro lidi ve věku nebo stavu, kdy mohou pracovat, workhouse (chudinskou dílnu) a aby se z ní nestal vyhledávaný útulek, je důležité, dodával Nassau senior, „postarat se, aby v něm byl život ještě méně žádoucí než život těch nejnešťastnějších samostatných dělníků“. Když se vezmou v úvahu tehdejší životní podmínky nejnešťastnějších dělníků, je téměř nemožné představit si ještě méně žádoucí způsob života. Přesto byl tento krutý program uveden v život, workhouse se stal nenáviděnou a obávanou „Bastillou chudáků“; abychom o tom získali představu, stačí si přečíst Olivera Twista nebo Crabbeovu Vesnici. V roce 1838 žilo v těchto útulcích čtyřicet osm tisíc dětí, které ještě neměly ani šestnáct let, často pohromadě s těmi nejméně vhodnými dospělými a někdy i s poloblázny. Po přijetí Poor Law Amendment Act (Dodatek k zákonu o chudých) v roce 1834 výrazně poklesl počet chudých, kteří byli zapsáni na farních úřadech. Částky vydané na jejich podporu klesly v roce 1836 ze sedmi milionů (v roce 1831) na čtyři miliony pět set tisíc liber. Tehdejší komisaři byli na svoje dílo pyšní, ale jejich pýchu nic neopravňovalo. Za takový výsledek mohli poděkovat jenom hrůze, kterou vyvolávaly workhouses, a rozvoji průmyslu. A ostatně, představoval tento výsledek opravdu nějaký pokrok? V každém případě utrpení 406

André Maurois - Dějiny Anglie

nevinných ve jménu zásad zdravého hospodářství bylo neomluvitelné. Tady je třeba citovat Dickense: „Myslím, že od dob Stuartovců nebyl v Anglii zákon používán způsobem tak hanebným, tak veřejně znásilňován a jeho provádění tak nedbale kontrolováno.“

XI.

Z dalších whigovských reforem stojí za zmínku: a) zákon o volebních obvodech, který nahradil starý systém demokratičtější soustavou obvodů, neboť všichni, kdo platili místní daně, měli v takovém obvodu volební právo. Používal se však pouze ve městech, venkovské kraje zůstávaly až do roku 1888 podřízeny autoritě smírčích soudců, teprve pak zavedl další zákon zastupitelstva v hrabstvích. Místní správa, podporovaná státem, postupně přebírala dopravní prostředky, školy, veřejné osvětlení a rozvod vody; b) zrušení otroctví v zámořských koloniích. Historie této reformy začíná v roce 1772, kdy lord Mansfield ve svém soudním výroku prohlásil, že anglický Common Law (obecné právo) neuznává otrocký stav, což rázem osvobodilo patnáct tisíc černých otroků, které jejich pánové přivezli na britské ostrovy. Dosáhnout zrušení obchodu s otroky bylo daleko obtížnější, protože tento obchod byl základem bohatství Bristolu a Liverpoolu a bez něj by podle admirála Nelsona anglické obchodní loďstvo nemohlo existovat. To, že biskup Wilberforce a Charles James Fox, podporovaní mocným názorovým hnutím kvakerů a metodistů a také s pomocí Pittovou, mohli přes silný tlak existujících zájmů a navíc v roce 1807, kdy byly v plném proudu napoleonské války, dosáhnout zákazu obchodu s otroky, slouží anglickému parlamentu skutečně ke cti. Zbývali otroci v britských koloniích a v této věci pokračovali antillští plantážníci (West Indian Interest) se zoufalou urputností ve svém boji a obětovali ohromné částky na nákup „prohnilých“ volebních bašt. Boj proti otrokářství se stal politickou otázkou, protože byl spojen s volební reformou, a také náboženskou otázkou, protože plantážníci pronásledovali misionáře, kteří hlásali černochům rovnost všech ras před Kristem. Reforma byla nakonec s podporou liberálů a nonkonformistů v roce 1833 odhlasována a odpadlické církve to přijaly jako veliké vítězství. Plantážníkům přiznali odškodnění ve výši dvacet milionů liber, ale výroba třtinového cukru nicméně o třetinu poklesla a výroba kávy dokonce o jednu polovinu, takže antillské ostrovy byly na dlouhou dobu zruinovány.

407

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

XII.

Lord Grey podal v roce 1834 demisi, zčásti proto, že O’Connell a jeho skupina irských poslanců mu velmi ztrpčovali život, ale hlavně proto, že spojení umírněných whigů a nonkonformních radikálů, které bylo základem vítězné koalice z roku 1832, nemohlo trvat věčně. Po krátké přechodné Peelově vládě ho nahradil lord Melbourne. William Lamb, lord Melbourne, byl whig ze staré školy. Jako manžel velmi proslulé Karoliny Lambové, která byla milenkou Byronovou, byl jejím prostřednictvím spřízněn se starou rodinou Devonshirů. Byl to muž osmnáctého století, skeptický a oduševnělý, a řídil podle Walpolova vzoru zemi, v níž ještě doznívaly vášně zvířené volebním zákonem, celkem nenápadně a bez velkého hluku. Ale nadšení, které je špatným rádcem, je bohužel dobrým straníkem. Lord Melbourne se sice jako většina skeptiků dopustil jen mála zla, ale oslabil svoji stranu. Angličtí voliči se za Melbournovy vlády přestali na whigy dívat jako na lidi „pokrokové“. Významnou událostí za jeho vlády byla smrt krále Viléma IV. a nastolení královny Viktorie, která bude vládnout od roku 1837 do roku 1901. Angličani, které zachránila před svým strýcem Cumberlandem, královým bratrem a nanejvýš neoblíbeným člověkem, ji přijali velmi vlídně. Její vláda učiní na půl století z loajality rytířskou povinnost. Nástup královny Viktorie měl však ještě jeden šťastný důsledek. Hannoverské království nebylo dědičné po přeslici, na jeho trůn musel nastoupit Cumberland, což zemi jedním rázem zbavilo nenáviděného prince i nebezpečného anglo-hannoverského spojení, které Anglii škodilo v kontinentálních záležitostech. Anglie, která zpřetrhala svazky s intemacionalitou duchovní, se rozešla i s internacionalitou dynastickou. Mladá královna projevila hned na začátku své vlády neústupnou, někdy až umíněnou vůli. Zpočátku Melbourne mohl doufat, že ji obrátí k určitě lehkomyslnosti, ale když se provdala za svého bratrance, Alberta Sasko-Coburského, naučila se od něho panovnickému řemeslu a úctě k rodinným ctnostem, což později zachránilo anglickou monarchii. V království, které muselo hájit své instituce proti republikánským myšlenkám a přizpůsobovat se vkusu průmyslové buržoazie, „by si absolutističtí Stuartovci nebo nevázaní Hannoverští nemohli korunu udržet“. V Anglii, stejně jako v Belgii, vrátili Coburgové monarchii její starou ctihodnost. Počínaje vládou královny Viktorie si Angličané zvykli dívat se na rodinný život panovníka jako na součást rodinného a osobního života poddaných. Vliv mravní 408

André Maurois - Dějiny Anglie

kázně prince Alberta a přísnosti dvora na anglické mravy byl stejně pronikavý jako kdysi vliv Wesleye, a možná ještě rozsáhlejší.

409

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

III.

I.

TRIUMF SVOBODNÉHO OBCHODU

Whigové tvrdili lidu, že volební reforma skoncuje se všemi možnými zly. Lid si na lordech reformu vynutil, a zla byla horší než předtím. Lid reptal, postavení whigů se otřásalo. Toryové nebyli pro získání přízně nových voličů tak zcela beze zbraní a dobrých vůdců. Protože vévoda Wellington teď dával přednost popularitě před mocí, přešlo vedení strany do rukou sira Roberta Peela, který si již neříkal tory, ale konservativec, což bylo slovo daleko lépe znějící uším střední třídy. Sir Robert, který měl sám blíže k továrně a obchodu než k zemanskému panství nebo selské chalupě, se těmto třídám zamlouval. ,Lidový“ konservatismus zastávala ve straně kromě Peela, a někdy proti němu, malá skupina, Mladá Anglie, jejímiž mluvčími byli Benjamin Disraeli, geniální řečník, syn židovského spisovatele, který již v raném mládí přestoupil na anglikánství, a lord John Manners, syn vévody z Rutlandu. Disraeli a jeho přátelé převzali Bolingbrokovy théze tradičního zřízení Anglie. Zavrhovali učení, které místo aby udržovalo mezi třídami přirozenou hierarchii s určitými právy a povinnostmi, nechává starost o úpravu vztahů mezi dělníky a zaměstnavateli mechanickým ekonomickým zákonům. Prohlašovali, že spása je v návratu ke společnosti vybudované stejně jako ve středověku, kde každý člověk, velmožem počínaje a sedlákem konče, znal svoje místo a byl s ním spokojen. Podle Disraeliho a jeho přátel je úloha konszervatívní strany v tom, aby zachránila všechno životaschopné z minulosti a zároveň připravovala ušlechtilou politikou budoucnost.

II.

Mladá Anglie prostého Angličana „Johna Bulla“ bavila. Tato klika mladých šlechticů v bílých vestách, která zamýšlela získat dělníka pro feudální ideje, byla zdánlivě komická. Zkušení politikové jí nevěřili. V té době byly Benthamovy, Malthusovy, Ricardovy a Cobdenovy myšlenky a myšlenky Jamese Milla přijímány jako články víry. Všichni nebo téměř všichni vážení lidé si jako sekta prospěchářů mysleli, že lidské společnosti usilují o co nejvyšší blaho 410

André Maurois - Dějiny Anglie

co nejvyššího počtu lidí a toho mohou dosáhnout pouze tak, že nechají volný průchod osobním zájmům každého jednotlivce. Boj zájmů nepřináší dokonalou spravedlnost, ale nejdokonalejší možnou spravedlnost. Proto je nutné vyhnout se jakýmkoli zásahům státu. Sebemenší omezení konkurence je pro ně kacířstvím. Ceny měl automaticky určovat zákon nabídky a poptávky, zisky podnikatelů a mzdy dělníků svobodná soutěž. „Mzdy stoupají,“ prohlašoval Cobden, „když dva páni běží za jedním a týmž dělníkem, a klesají, když dva dělníci běží za jedním a týmž pánem.“ Proletář může ovlivnit mzdy jenom záměrným snížením populace. To, co platí o jedinci, platí i o státu. „Pravidlem co nejlacinějšího nákupu a co nejdražšího prodeje se řídí každý obchodník a je to také nejlepší pravidlo pro obchod celého národa.“ Každá celní závora narušovala zákony nabídky a poptávky. Dobromyslní muži jako Richard Cobden, průmyslník a státník, prorok manchesterské školy, se snažili přesvědčit anglický lid, že jeho bídu zaviňují jenom ochranářské poplatky a zejména poplatky z obilí.

III.

Tažení proti ochranářství bylo v Anglii jednou z prvních kampaní vedených pomocí informačních prostředků a metod (tisk, přednáškové kampaně), které v devatenáctém století změní politický život. Na veřejných shromážděních ukazovali řečníci Společnosti proti zákonům o obilí tři rozdílně veliké bochníky chleba, které měly ve třech nižných zemích - Francii, Anglii a Rusku - stejnou cenu. Anglický bochník byl nejmenší, anglický lid tedy šidili. Takové důkazy měly mimořádný úspěch u průmyslníků, jako například u manchesterských továrníků, kteří dováželi bavlnu i obilí. Naproti tomu ovšem děsily zemědělské zájmy. Jestli zrušíte ochranná cla u obilí,“ říkali nájemci půdy a squirové, „zabijete anglické zemědělství!“ „Na tom přece nezáleží,“ odpovídala manchesterská škola, „jestli existují země, které mohou produkovat obilí levněji, ať hospodaří pro nás a my pro ně budeme zase příst a tkát. Každý obchod musí být oběhem. Nekupujeme-li, nemůžeme ani prodávat. Uzavření našich hranic dovozu by znamenalo konec našeho vývozu.“

IV.

Konservativní strana, kterou tvořili většinou venkovští šlechtici zabývající se zemědělstvím, se musela nutně stavět ke svobodnému obchodu nepřátelsky a podporovat zachování ochranných cel na obilí. Její vůdce sir Robert Peel však projevil pro učení svých protivníků nebezpečné porozumění. Peel byl poctivý muž, člověk velké intelektuální odvahy, obdivuhodný finančník a administrátor, ale také autoritář bez jakéhokoli důvěrnějšího styku se sněmovnou. V roce 1842 se pustil do sazebníku a snížil počet druhů zboží, které 411

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

podléhaly ochranářským daním, z dosavadních dvanácti set na sedm set padesát. Jako náhradu ztrát, které vznikly jeho rozhodnutím státnímu rozpočtu, vytvořil daň sedmi pencí z libry u ročních důchodů vyšších než sto padesát liber. V roce 1845 omezil celní seznam na čtyři sta padesát druhů zboží. Spěl tak mílovými kroky ke svobodnému obchodu. Následky těchto postupných omezení byly překvapivé. Národní důchod se nejen nesnížil, ale naopak díky růstu objemu obchodu a zdanění zisků se zvýšil. Tyto výsledky dodaly Peelovi odvahu. Ale zemědělství, které bylo pevností jeho strany, se zatím ještě bál dotknout. Na téma jeho obrácení ke svobodnému obchodu už ve sněmovně vtipkoval Disraeli: „Na výsost ctihodný a počestný gentleman překvapil whigy v koupeli a odnesl jim šaty. Nechal je plně vychutnávat jejich liberální postavení a sám v jejich šatech vystupuje jako přísný konservativec.“ Sněmovna se smála a tleskala. V roce 1845 a v roce 1846 byla v Irsku dvakrát za sebou velká neúroda brambor. Peel začal ve svých projevech používat slovo „hlad“, protože více než polovina tohoto zalidněného ostrova se živila hlavně bramborami. V Anglii nebyl takový dostatek obilí, aby mohla Irsku pomoci. Existuje tedy jediné řešení, říkal, - zrušit ochranná cla na obilí a dovolit konečně všem potravinám svobodný vstup do Anglie.

V.

Tato prudkost, téměř panika, překvapila. Lord Stanley, po Peelovi nejvlivnější člen kabinetu, se přiznal, že už svému vůdci nerozumí, že na úvahy o úrodě je nutné počkat ještě asi dva měsíce, že dovoz cizího obilí do země nenakrmí Iry, kteří na jeho nákup nemají ani penny, že Peel ostatně mluvil jenom o snížení ochranářských cel na dobu tří let a po jejich uplynutí bude hlad již dávno za horami. Peelovo rozhodnutí však bylo spíše citové než rozumové. To, co toryové nazývali zradou, bylo podle Peela jenom zbožným obrácením na pravou víru. Královna a princ Albert, kteří přáli svobodnému obchodu, mu stále opakovali, že zachránil zemi. Proti němu se však uvnitř jeho vlastní strany utvořila skupina ochranářských konservativců a jejich útok vedli hlavně dva naprosto odlišní lidé, George Bentinck a Benjamin Disraeli. Nikoho by ani nenapadlo, že tento mladý Žid, kterého všichni znali jenom jako jízlivého a skvělého řečníka, by se mohl stát vůdcem venkovských šlechticů a že by se mu mohlo podařit svrhnout mocného Roberta Peela. Ale právě to se stalo. Disraeli v řadě jiskřivých útočných projevů, plných podobenství, odhaloval „zradu“ ministerského předsedy. Zrušení ochranářských cel bylo sice schváleno, protože whigovská opozice, podporující svobodný obchod, se při hlasování spojila s 412

André Maurois - Dějiny Anglie

Peelovými stoupenci, ale týž večer bylo díky koalici nevděčných zastánců svobodného obchodu se zarputilými ochranáři zase zamítnuto.

VI.

Tento rozkol pak na dvacet let, s výjimkou krátkých mezidobí, znemožnil konservativní straně přístup k moci. Peelovi přátelé se s těmi, kteří se postarali o pád jejich vůdce, nikdy nesmířili. V roce 1850 Peel po nehodě při jízdě na koni zemřel. Vedoucí duchové mezi peelovci, jmenovitě nejpozoruhodnější z nich, William Gladstone, se spojili s whigy a liberály. Vůdci konservativců se tehdy stali lord Stanley (pozdější lord Derby), inteligentní a vzdělaný velmož bez velké ctižádosti, a Disraeli, který i přes svoje schopnosti měl hodně potíží, aby ho jeho strana uznala za leadera, ale nakonec její důvěru získal. Při řízení země se v čele koalice whigů a peelovců vystřídali jako její předsedové lord John Russell, pak lord Aberdeen a lord Palmerston. Svobodný obchod a ochranářství přestaly být překvapivě rychle předmětem politických třenic. Zrušení ochranářských cel na obilí nevedlo navzdory pesimistickým předpovědím Disraeliho a jeho přátel k zániku anglického zemědělství. Anglie dovážela ještě dlouho jenom čtvrtinu obilí, které se v zemi spotřebovalo. Období mezi lety 1850-1875 bylo pro Anglii, přes nevyhnutelné krize, díky vzrůstajícímu počtu obyvatelstva, rozvoji železnic a vládního systému v impériu obdobím obdivuhodné prosperity. Statkáři z ní těžili stejně jako ostatní a přestali naříkat. „Ochrana není jen mrtva, ale je také zatracena do pekel,“ řekl Disraeli. Jeho političtí dědicové přišli na sklonku století na to, že to bylo jenom do očistce. Gladstone jako velký finančník whigů transformoval daňovou soustavu pomocí celé řady státních rozpočtů, pokládaných za pozoruhodné, neboť odpovídaly rokům hojnosti. Po zrušení téměř všech ochranářských cel nechal v roce 1860 na seznamu zboží, které podléhalo zdanění, z původních dvanácti set položek jenom čtyřicet osm druhů. Zjednodušil daně a ponechal jenom důchodovou, dědickou, pozemkovou daň a daň z nápojů (kávy, čaje a alkoholu). Od roku 1825 do roku 1870 klesly daně ze dvou liber, devíti šilinků a tří pencí na hlavu na jednu libru, osmnáct šilinků a pět a půl pence.

VII.

Post hoc, ergo propter hoc.68 Přijetí zásady svobodného obchodu spadalo v jedno s růstem bohatství v zemi, takže hospodářská svoboda se stala v Anglii článkem víry. Překotný rozvoj průmyslu však vedl k velkým zlořádům. Od Dolní sněmovny, která byla ještě stále jenom klubem

68

Později, tedy proto -pozn, překl.

413

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

statkářů (gentlemen farmers) zaměstnávaným především bojem proti Napoleonovi, nebylo možné očekávat, že dá zdravá a přísná pravidla továrnám a městům v okamžiku jejich rychlého rozmachu. Ale výsledek byl pro tak bohatou a svobodnou zemi skutečně nedůstojný. Irský hlad vrhl do jediného liverpoolského - přístavu více než sto tisíc hladovějících, jejichž přítomnost jenom zhoršila tehdejší hroznou bídu ve slumech. Engels, který v roce 1844 navštívil Manchester, zde našel tři sta padesát tisíc dělníků nacpaných ve vlhkých a špinavých brlozích a dýchajících zatuchlý vzduch, který byl směsicí páry a kouře. V dolech byly polonahé ženy zaměstnávány skutečně jako tažná zvířata, děti trávily svůj život otevíráním a zavíráním záklopky větráku v přítmí důlní chodby. V krajkářském průmyslu zaměstnávali čtyřleté děti, téměř nemluvňata. Ve skutečnosti nebyly takové podmínky všude, tehdejší spisovatelé možná líčili s určitým zalíbením právě ty nejhroznější případy, ale jejich přehánění bylo užitečné k probuzení veřejného mínění.

VIII.

Přes utkvělou myšlenku o ponechání věcem volného průběhu nakonec parlament zasáhl. Factory Act (zákon o práci v továrnách) z roku 1819 upravil práci dětí mladších devíti let, které na počátku devatenáctého století pracovaly v bavlnářských továrnách patnáct až šestnáct hodin denně. Zákon z roku 1833 omezil práci dělníků pod osmnáct let a vytvořil první čtyři místa továrních inspektorů. V roce 1847 byla omezena práce žen na deset hodin, což brzy vedlo k podobnému zkrácení pracovní doby u mužů. V textilním průmyslu přijali v roce 1850 proslulý „anglický týden“, který změnil život anglického dělníka tím, že mu dovolil, aby se mohl bavit v sobotu odpoledne sportem. Tažení za zkrácení pracovní doby vedl hlavně lord Ashley (pozdější lord Shaftesbury), který v roce 1842 po zveřejnění zprávy, jež vyvolala mezi veřejností pocity hanby a studu, nechal odhlasovat zákon, zakazující najímat na práci v dolech ženy a děti mladší deseti let. Ashley, který žil v letech 1801-1885, byl velmi křesťanský tory a celý svůj život zasvětil zlepšení životních podmínek chudých vrstev. Byl jedním ze zakladatelů Young Men’s Christian Association (YMCA). Tyto lidštější zákony, všeobecná prosperita, na níž se podíleli i sami dělníci, a také zájem o náboženský život odvrátily v padesátých letech minulého století mnoho anglických dělníků od vysloveně revolučního hnutí. Právě v Anglii se zrodily družstevní společnosti a dělnické reformační spolky. Trade Unions (odbory) existovaly již od osmnáctého století, ale byly 414

André Maurois - Dějiny Anglie

nelegální. Legálními se staly teprve roku 1824. Nejpozoruhodnější byl spolek Amalgamated Society of Engineers (Sloučený spolek strojníků) založený v roce 1851, který měl odborový i vzájemně podpůrný charakter; v roce 1865 měl třicet tisíc členů. Jeho prvním leaderem byl William Allen, dokonalý typ anglického reformistického odboráře viktoriánské doby.

IX.

Praktické uplatňování nových zákonů, které se týkaly továren, dolů a zdravotnictví, a vznik policie, založené Peelem v roce 1829, si vynutily vznik ústřední správy, která v Anglii, zemi místních institucí, do té doby neexistovala. V roce 1815 zaměstnával Home Office (ministerstvo vnitra) necelých osmnáct lidí. S poštami, železnicemi, pracovní inspekcí se počet státních úředníků a zřízenců v roce 1853 zvýšil na šestnáct tisíc. Otázka příjmů státních zaměstnanců je v demokraciích jednou z nejobtížněji řešitelných otázek. Pokud jsou tato místa svěřena politikům, kteří je obsazují svými věrnými stoupenci, nemůže si žádná vláda u úředníků udržet trvale autoritu. Jasné příklady nebezpečných omylů poskytuje americký „odkládací“ systém, kdy se po každých volbách změní administrativa země, nebo francouzské nadužívání politické protekce. Jednou z příčin úspěchu Anglie v devatenáctém století je vznik skvělého systému Civil Service (veřejné služby). V první polovině století řádil protekcionářský režim. Staří whigové považovali ochranu poskytovanou „klientům“ za jeden z projevů moci; když bylo rozhodnuto, že Civil Service bude přístupná jenom po složení nestranné zkoušky, byli touto novou myšlenkou pohoršeni, tím spíše, že v anglickém životě nehrály akademické diplomy a „mandarinství“ zdaleka takovou roli jako ve francouzském. Brzy však museli uznat, že výsledky jsou dobré. Civil servants byli věrnými služebníky každé anglické vlády bez ohledu na její politické zabarvení a vždycky se v zájmu zajištění kontinuity národních tradic drželi úzkostlivě stranou všech stranických bojů.

415

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IV.

I.

PALMERSTONOVA ZAHRANIČNÍ POLITIKA

Viděli jsme, že Anglie dělala metternichovskou politiku vždycky jenom s nechutí a že veřejné mínění souhlasilo s Canningem, když spojoval obranu potlačovaných národů s britskými zájmy. Po Canningovi byl celých dvacet let velikým ministrem zahraničních věcí lord Palmerston, který nebyl whigem, ale podporoval volební reformu a znesvářil se proto s toryi. Palmerston vnesl do záležitostí tohoto resortu inteligenci, srdečnost, velmi přesnou ideu o povinnostech Anglie ve světě a tvrdošíjnost, pro kterou ho jeho spoluobčané milovali. Od roku 1815 zemi již neohrožovalo žádné skutečné nebezpečí. Na moři nehodlala s Anglií bojovat žádná mocnost, na souši bylo stále ještě několik citlivých míst a tradice a obezřetnost nabádaly k bdělosti. Anglie si přála nezávislost Belgie, podařilo se jí to a byla odhodlána tuto zemi chránit. Nechtěla, aby na španělském trůnu seděl francouzský princ, a jestliže Palmerston nemohl zabránit španělskému sňatku vévody z Montpensier, pak ho této starosti rychle zbavil pád Ludvíka Filipa. A konečně, anglické veřejné mínění si přálo podporovat národy, které bojovaly za svoji svobodu, Palmerston se tedy postavil na stranu Madarů a Italů a podporoval obyvatele Sardinie proti neapolskému králi a obyvatele Sicílie proti Rakousku. Při mezinárodních jednáních byla obvyklým argumentem lorda Palmerstona hrozba anglickým válečným loďstvem. Tím často přiváděl k zoufalství dvůr, který rozkmotřoval s jinými dvory, zneklidňoval mírumilovné vzdělance, kteří se báli, aby tento diplomatický tah jednoho dne opravdu nevedl k válce, ale okouzloval průměrného Angličana, který viděl, s jakou vážností každý v době míru vzhlíží k anglické vlajce. Prostý člověk rozechvěle poslouchal projevy lorda Palmerstona na téma Civis romanum sum69, a když Palmerston poslal Řecku ultimatum, aby se zastal nějakého dona Pacifica, který dokonce ani nebyl Angličanem, a po druhé Číně, aby se zastal obchodníků, 69

Jsem občan římský - pozn. překl.

416

André Maurois - Dějiny Anglie

kteří se většinou zabývali obchodem s opiem, upřímně si o sobě myslel, že je „obráncem práva“. Když si však Palmerston dovolil v roce 1851 bez předchozí porady s královnou a kabinetem schválit státní převrat Napoleona III., převzal jeho ministerské křeslo lord John Russell. Důsledkem tohoto incidentu byla jenom ještě větší Palmerstonova obliba, takže že se o něco později, v roce 1855, stal ministerským předsedou.

II.

Skutečností je, že Palmerstonova autoritativní politika nezapletla Anglii do žádné války, kdežto nerozhodná politika lorda Aberdeena byla příčinou krymské války. Pověstná „východní otázka“ byla v prvé řadě tureckou otázkou. Mnoho evropských státníků si v polovině devatenáctého století myslelo, že evropská otomanská říše nemůže mít dlouhé trvání. „Držíme v náručí nemocného muže,“ řekl car anglickému vyslanci, „nesmíme ho nechat zemřít, dokud nevyřešíme otázku nástupnictví.“ Podle cara by mělo dojít k následujícímu uspořádaní: sám si ponechá podunajské oblasti a nabídne svou ochranu nezávislým balkánským státům; Anglii nabídl Egypt a Krétu. Jestli se nám podaří, Anglii a mně, dosáhnout v této záležitosti dohody, pak nám nemusí záležet na tom, co si myslí ostatní.“ Anglie si však spíše než dědictví po chorém muži přála jeho uzdravení a znepokojeně se dívala na vzrůstající moc Ruska, této asijské mocnosti nebezpečné Indii, a také mocnosti autokratické, nepřátelské svobodným národům. Francie se zase neustále přela s carem o svatá místa, která chtěly obě země chránit. Bouře vypukla, když car požádal sultána, aby mu svěřil ochranu nad všemi východními křesťany. Anglický vyslanec v Cařihradu, Stratford Canning, společně s Francií podpořil sultána v jeho snaze o odpor. V anglické zahraniční politice tehdy panoval zvláštní zmatek. Ministerský předseda lord Aberdeen chtěl mír, Foreign Office rovněž, anglický vyslanec v Cařihradě chtěl válku, veřejné mínění, pobouřené carovou drzostí, si přálo diplomatický triumf. Foreign Office musel poprvé v dějinách zaujmout stanovisko, které mu vnutilo citové zaujetí veřejnosti. To byl jeden z nevyhnutelných důsledků rozšíření volebního práva a svobody tisku. Dne 17. března 1854 vyhlásila Anglie společně s Francií válku Rusku, které již obsadilo turecké provincie. Francouzské a anglické válečné lodi propluly Bosporem a donutily ruské loďstvo, aby se stáhlo do Sevastopolu.

III.

Veřejné mínění dostalo svoji válku. Mělo pravdu ? Carovi nebylo rozhodně možné dovolit, aby podle své libovůle oklestil otomanskou říši, ale snad bylo možné tomu zabránit obratnější diplomacií. Paradoxní úspěch 417

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

triumf citového liberalismu udělal z Anglie spojence „despoty“ Napoleona III. na podporu dalšího despoty, tureckého sultána. Anglická válečná tažení začínala téměř vždycky pozoruhodnými ukázkami neprozřetelnosti, krymská válka je toho nejskvělejším dokladem. Ukázalo se, že zásobovací a zdravotnická služba nestačí na své úkoly, takže ve válce, které se zúčastnily jenom malé vojenské síly, přišlo o život dvacet pět tisíc Angličanů a země vydala zbytečně sedmdesát milionů liber. Nová mocnost - tisk - příhodně pobouřila veřejně mínění. Výborný novinář, redaktor Times William Russell, jako přímý válečný dopisovatel upozornil veřejnost na utrpení vojáků. Lord Aberdeen, kterého zatracovaly všechny strany, se musel vzdát moci a nahradil ho lord Palmerston, který měl štěstí, protože se na scéně objevil v okamžiku, kdy okolnosti začaly spojencům konečně přát. Sevastopol byl po dlouhém obléhání přece jenom v roce 1855 dobyt. Napoleon III., který se už smířil s Rusy, si přál mír, aby se mohl věnovat dalším velkým plánům, zejména sjednocení velké Itálie. Lord Palmerston by rád Rusko rozdrtil a zatlačil je od černomořského pobřeží do vnitrozemí. Kdyby tyto své záměry prosadil, mohla by válka trvat „stejně dlouho jako válka peloponéská nebo jako třicetiletá válka“, a to pro vzdálený a také dosti pochybný cíl. Nesmírně vrtkavé veřejné mínění však už bylo zvikláno a začalo se ptát, jestli snad „nevsadilo na špatného koně“.

IV.

V roce 1856 byla podepsána pařížská smlouva, které nespokojenci říkali pařížská kapitulace. „Uzavřeli jsme jakýsi mír,“ řekl Clarendon, „ale ne mír opravdový.“ Bylo rozhodnuto, že celistvost otomanské říše bude zachována a Rusko nebude již mít právo udržovat válečné loďsvo v Černém moři. Sultán slíbil určité reformy, více shovívavosti vůči svým křesťanským poddaným, a celá jedna anglická generace věřila, že „nemocný muž“ se stal její zásluhou lepším mužem. Čas trpkého rozčarování však bylo blízko, neúspěch carových evropských snů vedl k tomu, že se jeho zrak obrátil k Asii, a to představovalo určité nebezpečí pro Indii; pokud jde o sultána, jeho spory s balkánskými provinciemi budou Evropu znepokojovat více než polovinu století.

V.

Nejdůležitějším usnesením pařížské konference bylo přijetí nových mezinárodních pravidel o svobodě moří v době války. Konference přijala čtyři základní zásady: „Zajímání obchodních lodí je a bude zakázáno,

418

André Maurois - Dějiny Anglie

vlajka chrání veškeré zboží s výjimkou kontrabandu, neutrální zboží nesmí být zabaveno ani pod nepřátelskou vlajkou, povinná blokáda musí být účinná.“ Tyto záruky neutrálnímu obchodu během války však v sobě skrývaly sémě mnoha vážných srážek a dokonce i budoucích válek. Neočekávaným a ještě vzdáleným důsledkem krymské války v Anglii bylo hlasovací právo žen. V době, kdy anglická zdravotnická služba v Rusku tak mizerně fungovala, byla jediným tvorem schopným ji účelně reorganizovat žena, Florence Nightingaleová, „a tak přišly do módy nové názory na výchovu žen a na jejich místo ve společnosti, které nepřímo připravily půdu pro hnutí sufražetek“.

VI.

Během krymské války Napoleon III. velmi naléhal, aby se obyvatelé Sardinie mohli připojit ke spojencům. Císaře, romantického člověka, nadchla národnostní myšlenka. Přál si pomáhat Italům v jejich osvobozovacím boji proti Rakousku a chtěl ze savojského dvora, který vládl v Sardinii i Piemontu, udělat základ nové Itálie. Palmerstone a veřejné mínění byli této myšlence nakloněni, královský dvůr nedůvěřoval císaři. Je to spiklenec,“ stále opakoval princ Albert, „a toto slovo je klíčem ke všemu, co dělá.“ V roce 1859 zahájil Napoleon III. své italské tažení. Chtěl sice Itálii osvobodit, ale na druhé straně si přál, aby v ní mohl uplatňovat vlastní moc, a také chtěl zabezpečit světskou autoritu papeže. Palmerston a jeho ministr zahraničí Russell mu tyto plány překazili, poskytli pomoc Garibaldiho sicilské výpravě a umožnili uskutečnění úplného sjednocení Itálie. Cílem jejich politiky bylo zalíbit se liberálnímu a protestantskému veřejnému mínění, zajistit si přátelství a vděčnost nové Itálie a nedovolit Francii, aby na poloostrově získala příliš velkou moc. Připojení Nizzy a Savojska po lidovém hlasování k Francii Palmerstona vyburcovalo. A tak s radostí porazil Napoleona III. jeho vlastními zbraněmi.

VII.

Když v roce 1860 projevily v Americe jižní státy svůj úmysl odtrhnout se od severních států, rozdělila se Anglie ve svém názoru na tento spor na dva tábory. Někteří radikálové a odpadlické církve sé připojily k protiotrokářskému tažení, které vedl Sever, společnost, londýnské vyšší kruhy, malá aristokratická klika, která řídila anglickou politiku, byly z celého srdce pro Jih. Tam byly opravdu lepší způsoby, vybranější řeč, odtamtud přicházela surová bavlna, kterou Anglie potřebovala. Když Lincoln prohlásil, že cílem války není zrušení otrokářství, ale udržení jednoty země, britské cítění ihned přestalo být v konfliktu s předsudky příznivými americkému Jihu. Jestliže jižní státy chtějí jenom svobodu, pak je snad v souladu s národnostní zásadou, 419

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

aby jim byla dána ? Když Lancashire v letech 1861-1862 trpěl skutečným nedostatkem bavlny, Palmerstonova vláda málem uznala Jih jako nezávislý stát. Takovému šílenství zabránila jenom rozhodující vítězství Severu v roce 1863. Ale postoj anglického tisku začal silně pobuřovat stoupence Severu. Když anglická vláda neopatrně povolila v Anglii stavbu lodí, údajně určených k námořnímu obchodu, změnilo se toto pobouření téměř ve válku, maskované válečné lodi jako Alabama přešly totiž do služeb konfederatistů a způsobily Severu mnoho škod. Po vítězství Severu musela Anglie, aby znovu získala ztracené americké přátelství, zaplatit velkou částku jako náhradu za škody způsobené Alabamou. Tato epizoda na dlouhou dobu otrávila vztahy mezi oběma zeměmi; během příštích padesáti let ostatně přišlo do Severní Ameriky mnoho vystěhovalců slovanského, latinského a irského původu, země přestala být výhradně anglosaskou společností a stala se až do války v roce 1914 tavícím kotlíkem nejrůznějších ras.

VIII.

„Dávám příklad, kterého Prusko zakrátko ještě s radostí využije,“ prohlásil Cavour berlínskému dvoru a ten se proti jeho výroku neohradil. Národnostní politika byla nebezpečná v tom, že dovolovala zpochybnit mapu Evropy a probouzela emoce, které se vyznačovaly spíše vehemencí než účinností. Poláci utlačovaní Rusy se vzbouřili v roce 1863. Anglické veřejně mínění je horlivě podporovalo. Napoleon III., který se postavil za národnostní princip, souhlasil s Anglií, která poslala ruskému carovi pádnou diplomatickou notu. Car povýšeně a jízlivě odpověděl. Všichni čekali válku. Když však Anglie přiznala, že se přechodně na několik měsíců nechala pomýlit a že neměla nikdy v úmyslu jít dál než k výměně diplomatických nót, dostal se Napoleon III. do velice pochybného postavení. Přímým důsledkem tohoto postupu bylo, že:

a) ruský ministr Gorčakov, který zodpovídal za kruté potlačení polského povstání, kterého car před zásahem Johna Russella tvrdě kritizoval a který měl přijít o své postavení, se najednou stal nejmocnějším a nejoblíbenějším ruským státníkem; b) varšavská náměstí pokrývali mrtví a ranění. 420

André Maurois - Dějiny Anglie

„To byly výsledky politiky, která nebyla ani ryba, ani rak,“ řekl Disraeli.

IX.

Po několika měsících pohrozili Prusové a Rakušané, že obsadí Dánsko a připraví je - stále na základě národnostního principu -o Šlesvik a Holštýn. Lord Palmerston prohlásil v parlamentu, že „pokud někdo ohrozí nezávislost Dánska, budou se útočníci muset změřit nejenom s Dánskem“. Taková řeč Dány povzbudila, a tak zaujali ten nejrozhodnější postoj. Palmerston požádal o pomoc francouzskou armádu, ale císař, kterého Anglie nechala v polské záležitosti na holičkách, byl nedůvěřivý. Zatímco Francie a Anglie se v té nejméně vhodné situaci dlouze dohadovaly, vtrhla pruská armáda do Dánska. Dánové se s veškerou důvěrou obrátili na lorda Palmerstona. Což snad neprohlásil, že Prusko nebude měřit své síly jenom s Dánskem? Veřejné mínění však za pět minut dvanáct zjistilo, jak nebezpečná by byla intervence. Vláda se sešla a vyslovila se proti válce. Jakou odpověď však dát Dánům? Těm se vysvětlilo, že lord Palmerston vystoupil bez jakékoli porady s vládou a z toho důvodu se také vláda necítí vázána jeho sliby. V roce 1864 Prusko anektovalo Šlesvik a Holštýn. V Evropě rostla nová, náročná a silná velmoc, která tajně toužila po nadvládě. Nerozhodnost britské politiky ji jenom podpořila, neboť tato politika, která zdědila jak Pittův panovačný imperialismus, tak Canningův nebo Palmerstonův výbojný liberalismus i mírumilovnost manchesterské školy, celou polovinu století nebezpečně kolísala mezi protichůdnými stanovisky.

421

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

V.

I.

VIKTORIÁNSKÁ ANGLIE

V žádném okamžiku lidských dějin nezměnily vědecké objevy mravy, myšlenky a dokonce i krajinu tak, jako na počátku devatenáctého století. Vědecká metoda Francise Bacona přinesla výsledky, které by Angličané z Baconovy doby považovali za zázrak. Zdálo se, že člověk se stává pánem přírody. V roce 1812 plul první steamer (parník) proti proudu řeky Clyde, v roce 1819 přeplula loď poháněná parou Atlantský oceán, v roce 1852 byl spuštěn na vodu Agamemnon, první opevněná válečná loď s lodním šroubem. V roce 1821 sestrojil Stephenson svou první lokomotivu, v roce 1830 vévoda slavnostně zahájil provoz na trati z Manchesteru do Liverpoolu, v roce 1838 cestoval Disraeli z Londýna do Maidenheadu rychlostí třicet šest mil za hodinu, což byla senzace, v roce 1842 požádal princ Albert po své cestě železnicí z Windsoru do Londýna: „Příště ne tak rychle, pane strojvůdce, prosím vás!“ Velikost nádraží a čtvrti vyrůstající kolem nich udivovaly i ty nejsmělejší duchy. Na využití tohoto vynálezu vznikaly společnosti, Angličané všech možných povolání - bývalí důstojníci, obchodníci i učitelé - se stávali úředníky a zřízenci železničních společností; v roce 1842 začal boom, akcie a mzdy stoupaly strmě vzhůru. Punch70 zobrazil Spekulaci jako lokomotivu, která drtí své obdivovatele, a to se skutečně stalo, protože v roce 1847 došlo k stejně strmému pádu všech akcií železničních drah, a to celkem o sedmdesát osm milionů liber. Spekulace s cennými papíry, která byla v osmnáctém století ještě pouhou přechodnou nemocí, se stala řemeslem, v mnoha velkých podnicích nahradila anonymní společnost, někdejší vynález koloniálních společností, jediného odpovědného pána.

II.

Ve stejné době začaly díky lacinému poštovnému - jedna pence za dopis - psát i nové společenské třídy. Lacinější noviny, protože kolkovné whigové srazili z dosavadních pěti na jednu penci, se tiskly ve větším nákladu. 70 Punch or the London Charivari, satirický týdeník, založený v roce 1841 a vycházející dodnes - pozn. red. 422

André Maurois - Dějiny Anglie

(Times vycházely od roku 1785, Morning-Post od roku 1772 a Daily News založil Dickens v roce 1846.) Od roku 1837 sbližoval města i světadíly telegraf. Planeta „se scvrkla na rozměry anglické obchodní kanceláře“. Anglie jako pavouk, „přikrčený na ostrově“, který byl střediskem světového obchodu, opředla celý svět obrovskou pavučinou kabelů. Protože žila v míru, protože měla největší loďstvo na světě a nejpřístupnější uhelné doly a protože její prosperující a svobodná buržoazie byla připravena využít všech nových vynálezů, bohatla rychleji než kterýkoli jiný národ. V roce 1830, v době největší hospodářské krize, zapěl velký historik Macaulay triumfální hymnus a oznámil, že na stejných ostrovech se bude v roce 1930 dvojnásobný počet obyvatel těšit dvojnásobnému bohatství. Víme, nakolik bylo toto proroctví, tehdy velice opovážlivé, skutečností předstiženo.

III.

Viktoriánské období v Anglii, stejně jako ve Francii vláda Ludvíka Filipa, bylo dobou středních tříd. Tyto třídy, které se obohatily na nových vědeckých objevech a jejich využití, by se v té době dostaly určitě k moci pomocí peněz, kdyby jim whigové nevydali aristokratickou pevnost bez boje. „Vrcholným dílem anglické politiky devatenáctého století,“ píše Elie Halévy, „je skutečnost, že udržela tradice aristokratického parlamentarismu. Jaká podmínka však takový mistrovský kousek umožnila? Ta podmínka je velmi prostá: dokázat se neustále přizpůsobovat potřebám společnosti, která se industrializuje a demokratizuje.“ Spojenectví whigů s buržoazií pronikavě a trvale ovlivní anglické mravy. Mnoho významných příslušníků buržoazie, kteří tehdy tvořili novou průmyslovou oligarchii, pocházelo z nonkonformistických rodin. Puritánskou přísnost si zachovali i ti z nich, kteří už nebyli věřícími puritány, a spojení mravní kázně s obchodním úspěchem nebylo nic nahodilého. „Vést řádný život, odříkat se hazardních her a pití, světit den Páně, omezit smyslné rozkoše na laskání zákonné manželky, to jsou ctnosti, za něž člověka nečeká odměna teprve až v nebi.“ V mnoha případech bylo přímou příčinou a tajemstvím pozemského úspěchu samo náboženství; jestliže Thomas Cook založil nejznámější cestovní kancelář, stalo se tak proto, že jako baptistický misionář nejprve pořádal výlety pro shromáždění abstinentů a pro nedělní školy, a jestliže Cadbury a Fray, kvakeři, postavili nejvýnosnější, ale také nejpočestnější čokoládovny, stalo se tak proto, že kakao bylo nejúčinnějším spojencem kazatele v jeho boji proti alkoholu. Whigové v té době obětovali kvůli svým politickým spojencům svůj cynismus a alespoň navenek i svoje rozkoše. ,Aristokracie,“ napsal v roce 1867 Bagehot, „žije ve strachu ze středních tříd, z hokynáře a z obchodníka.“ Od roku 1850 byla 423

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

korespondence toho druhu, jako mezi lordem Byronem a lady Melbournovou, svým obsahem téměř nepochopitelná. Whigové si s volební reformou a svobodným obchodem do svého programu zapsali - nepochybně bez velkého nadšení - i ctnost.

IV.

Královna Viktorie, jejímž manželem byl až přepjatě ctnostný Albert, se také úplně změnila. Dvůr byl nyní vážný a rodinný. „Ta prokletá mravnost přivede nakonec všechno do záhuby,“ reptal lord Melbourne. Lord Melbourne však patřil do starých časů; zbožný a prosperující, vážný a rodinný Gladstone byl daleko lepším představitelem tehdejší vlády. Romány a komedie se tehdy psaly pro mladou královnu, matku rodiny a ctnostnou ženu. Nic nesmělo „vehnat do tváří mladé ženy ruměnec“. Punch byl vychvalován, protože ho mohou klidně číst „naše děti a naše manželky“. Tehdejší literatura odmítala nejen všechny neřesti, ale i zločin, pokud nebyl zahalen do sentimentu nebo humoru. Monarchie, aristokracie i literatura pochopily, že v tomto novém světě by výstřelky prostopášného libertinství nebo přílišná upřímnost byly nebezpečné pro jejich výsady. Za účelem získání důvěry a úcty lidových vrstev si vládnoucí třídy osvojily ctihodnost, když ne skutečnou, což by bylo nelidské, tak alespoň formální v podobě konvencí a vnějších znaků. Z těchto znaků se ostatně velmi brzy stal zvyk. Po přečtení takového Otce a syna od Edmunda Gosse člověk zjistí, že duševní stav některých lidí viktoriánské doby se ani moc neliší od stavu mysli cromwellovských „světců“. Směs vážnosti, zdrženlivosti a síly, která je pravým výrazem té doby, najdeme jak v černém kabátě a vysokém nákrčníku mužů, tak v černých hedvábných šatech a legendárních čepcích královny Viktorie.

V.

Jestliže whigové obětovali svému spojenectví svobodu svých mravů, vzdala se buržoazie radikalismu svého myšlení. Viktoriánská buržoazie vyznává snobismus, který je v podstatě konservativní, bere na vědomí rámce aristokratické společnosti a respektuje je tím spíše, že jsou jí dokořán otevřeny. Každý tehdejší člověk ze středních tříd je šťasten, jestliže se může pochlubit známostí s osobami ověnčenými tituly, a „pokud prohlašuje, že na něco takového nedrží, tak mu nevěřte“. Servilita nových voličů ještě dlouho znehodnocovala výsledky volební reformy. „Feudalismus,“ napsal Cobden, „zaujímá znovu v našem politickém i společenském životě stále větší místo.“ Bagehot rozebírá tuto 424

André Maurois - Dějiny Anglie

„uctivost“ anglického lidu slovy: Jakkoli se to zdá podivné, existují na světě národy, kde si nevědomá většina přeje vládu schopné menšiny. Zříká se moci ve prospěch své elity. A Anglie je vzorem takového uctivého národa.“ V padesátých letech minulého století se opravdu zdá, že lid přenechává z vlastní vůle výsadu hlasovacího práva středním třídám a že střední třídy se ochotně nechávají zastupovat aristokratickými odborníky. Dalo by se říci, že se buržoazie té doby považuje jenom za diváky, kteří s potěšením sledují skvělé herce, předvádějící na zajímavém jevišti podívanou okázalého života. Proto také staré šlechtické rodiny ještě dlouho udržují své krásné parky, královský způsob života, svá vznešená sídla postavená Inigo Jonesem, Johnem Vanbrughem nebo Christopherem Wrenem, aniž se setkají s výraznějším nepřátelstvím. V Chatsworthu u vévody z Devonshiru, v Belvoiru u vévody z Rutlandu a ve Woburnu u vévody Wellingtona jsou opravdu malé královské dvory. Disraeli napsal: „Vláda vévodů, zdánlivě věčná, se zhroutila.“ Disraeli však měl zanedlouho poznat, že vévodům, které takto pochoval, se pořád ještě daří a musel sám vyhledat jejich spojenectví.

VI.

Toto všemi trpěné přežívání pohádkového bohatství je tím překvapivější, že životní podmínky chudých tehdy vypadají ještě bídněji. Po krásné a na venkově dobře živené anglické rase sedmnáctého století přichází bledý městský proletariát. V lidových čtvrtích velkých měst stále přetrvává děsivá úmrtnost. V Londýně má East End (čtvrť chudých) dvojnásobnou úmrtnost než West End (čtvrť bohatých). V Bath je průměrný věk gentlemana padesát pět let a průměrný věk dělníka jenom dvacet pět let. Bída a špína, v níž v té době žily tisíce rodin, byla podrobně popsána71: pitná voda znečištěná výkaly, nezdravé zamořené dvory, kde nechtělo vyrůst ani stéblo trávy, podzemní díry, kde spalo pohromadě deset až dvacet lidí a jež byly zaplavovány hnijící vodou. Anglický venkov zajisté nebyl zcela mrtvý. V roce 1861 je poměr městských a venkovských obyvatel 5 ku 4, na dvojnásobek městského obyvatelstva je nutné počkat do roku 1881. Venkovské obyvatelstvo však svoji ztracenou rovnováhu již nenašlo. Zemědělský dělník je od té doby šťastnější na velkých panstvích, kde „vévodové“ budují solidní domky, na rozdíl od malých soukromých hospodářství, která mají s výjimkou některých období zvýšených cen co dělat, aby uhájila holý život. Životní poměry dělníků ve velkých městech se po celou dobu vlády královny Viktorie postupně zlepšují. Mr. Clapham uvádí, že nejhorším okamžikem byl začátek století. Až do Peelovy 71

G. M. Young: Early Victorian England

425

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

vlády byly běžné potraviny drahé. Svobodný obchod snížil nutné životní náklady a na začátku roku 1850 začaly pomalu stoupat i mzdy. Mzdy z roku 1865 převyšují mzdy z roku 1845 o 20-25 %, ceny sice také stouply, ale třeba chleba byl dražší jenom o 12 %. Kupní síla dělníků se tedy trochu zvýšila. Ve stejné době jim pomáhají spořitelny a družstevní společnosti, aby během krize tolik netrpěli. Počínaje rokem 1850 se angličtí dělníci ostatně zříkají přímé akce a začínají věřit, stejně jako buržoazie té doby, kdy Renan psal svoji Budoucnost vědy, že stroje a vědecké objevy přinesou světu nový zlatý věk.

VII.

Tak všichni Angličané viktoriánské doby, chudí i bohatí, dospívali k víře v pokrok. Před vědou měli téměř nábožnou úctu. Středověk viděl ve vesmíru výsledek svobodné vůle boží, osmnácté století se pokoušelo smířit rozumovou víru se soustavou přírodních zákonů. Lyellovy Principy geologie a Darwinův Původ druhů otřásly biblickými teoriemi a poskytly tehdejším lidem ilusi, že objevili ve vývoji živých tvorů stejně přesné zákony jako ve světě neživé hmoty. I filosofie byla „materialistická“. Herbert Spencer, duch prostý a scestný, stejně universální jako Auguste Comte, ale namísto Comtovy geniality nadaný spíše talentem simplifikačním, díky „nevšedním schopnostem vyvozovat obecné závěry z nedůležitých skutečností“ uchvátil svou teorií vývoje, aplikovanou na všechny vědní obory, včetně etiky a politiky, nejen anglickou veřejnost, ale i průměrného čtenáře na celém světě. Doba obecné víry ve vědecký a hmotný pokrok, doba pacifismu a průmyslu našla svůj dokonalý výraz ve výstavě roku 1851, uspořádané na podnět prince Alberta s vážností a důkladností dokonale německou. Velkolepost Crystal Palace, nadšení davů, ovzduší národního smíření po pozdvižení okolo volební reformy a chartistů, to vše udělalo na Angličany obrovský dojem a mnozí z nich se při této příležitosti poprvé svezli železnicí a poprvé spatřili Londýn.

VIII.

Vědecký a sociální materialismus musel nutně vyvolat i jisté reakce. Doba vlády královny Viktorie měla proto svoje romantické vlny, jednou náboženského, jindy literárního rázu. V náboženství se dále úspěšně rozvíjelo nejen metodistické hnutí, i anglikánské duchovenstvo se vší oddaností hlásalo evangelium v nových průmyslových městech. Oxfordské hnutí, které zahájilo činnost kolem roku 1833, se pokusilo vtisknout anglikánskému náboženství historickou prestiž a básnický lesk katolictví. Jeho 426

André Maurois - Dějiny Anglie

nejproslulejší vyznavač, Newman, nakonec přestoupil ke katolictví a na konci života se stal kardinálem. Carlyle řídil protestantský útok proti utilitarismu a dokazoval, že „to nebyl Manchester, jak se mnozí lidé té doby domnívali, kdo zbohatl, ale jenom několik, a to ještě těch nejméně příjemných lidí z Manchesteru“. Ruskin vedl svůj boj proti ohyzdnosti industrialismu a vytvořil hnutí preraffaelitů, z nichž někteří bylí spolu s Williamem Morrisem zakladateli estetického socialismu. A konečně Dickens byl sám o sobě jednou z nejpůsobivějších útočných vln a udělal pro vštípení lidem své doby opravdové ušlechtilosti, jejímž základem je obrazotvornost, daleko více než všichni profesionální filantropové dohromady. Ale i on musel, když chtěl, aby jeho realismus byl společností přijat, zmírnit jej humorem a sentimentalitou a dát svým tragickým příběhům šťastné konce. Neboť takový byl viktoriánský kompromis.

427

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

V.

I.

DISRAELI A GLADSTONE

Reforma z roku 1832 uspokojila drobnou buržoazii, ale lidovým vrstvám neposkytla žádný prostředek vlastního projevu. Bouřlivá tažení chartistů ukázala, že nebezpečí je za takové situace stále vážné. Chartistické vření sice vlna prosperity z roku 1850 a dalších let utlumila, ale moudří lidé nezapomínali, že k podobnému varu může dojít znovu a že by bylo vhodné najít nějaký ventil. Přesto noví páni v zemi legality, kteří ostatně udržovali u moci její staré pány, nijak netoužili po dalším rozšíření volebního práva; nejbystřejší státníci v obou táborech - Gladstone na straně liberálů a Disraeli na straně konservativců - se však domnívali, že právě to je jediný lék. Oběma šlo o získání cti i politického prospěchu z nové reformy. V roce 1852 uveřejnil Punch kresbu dřímajícího lva, kterého se politici snaží probudit tím, že ho píchají rozžhavenými železnými tyčemi. Každá tyč nesla nápis „reforma“. Ale jaká reforma? Jednou navrhovala toryovská vláda, aby volební právo dostal každý občan, který platí víc než deset liber nájmu, a whigovská opozice spustila pokřik, že by to byla hrozná ostuda a že přiměřenou částkou pro hranici lidských práv je osm liber. Jindy zase navrhoval whigský parlament sedm liber a lord Derby ústy svého proroka Disraeliho tvrdil, že to znamená vydat Anglii na pospas všem možným nebezpečím demagogie. Skutečná otázka tkvěla v tom, které straně by dal nový volič přednost. Gladstone však mluvil se vznešeným pohrdáním o všech, kteří se odvolávali na volební statistiky a měřili lidové síly jako armádu nájezdníků. „Lidé, kterých se tyto poznámky týkají, jsou naši bratři, křesťané jako my, naše tělo a naše krev.“ Na to se ho obratem zeptal jeden tory, proč je to tedy naše tělo a naše krev až od sedmi liber nájmu.

II.

V roce 1866 asi třicet whigů, kteří se bránili jakémukoli pokroku na cestě k demokracii, odmítlo odhlasovat Gladstonovy reformy. Lidé je překřtili na „adulamity“, protože „když se král David skryl před Saulem v jeskyních nedaleko města Adulámu, všichni, kdo měli dluhy a byli nespokojeni,

428

André Maurois - Dějiny Anglie

se seskupili kolem něho“. Derby a Disraeli pak s pomocí pasivní podpory „adulamitů“ svrhli Russela a Gladstona a jako menšina, která získala moc, chtěli udělat z konservativní strany stranu moderní, která by nestála jako stará strana toryů proti každé změně, ale respektovala by staré anglické instituce (monarchii, sněmovnu lordů a anglikánskou církev) a byla by zároveň schopná je podle nových okolností pozměňovat. Disraeliho úsilí, aby „vychoval svou stranu“, nebylo marné, konszervativní strana mu vděčila za své druhé a dlouhé mládí. Připomínal aristokracii, že její tradiční úlohou není držet lid na uzdě, ale vést jej, a umožnil starým anglickým rodinám, které měly řízení země dlouho ve svých rukou, i nadále zastávat významnou úlohu v nové, změněné společnosti. Po některých dílčích ústupcích liberálům si nechal v roce 1867 odhlasovat Dolní sněmovnou novou volební reformu. Volební právo stejně jako v roce 1832 záviselo na vlastnictví domu nebo na výši nájemného, ale sazba byla zejména v malých městech nižší a výsledek reformy byl ten, že počet voličů se zvýšil o jeden milion, převážně z řad průmyslových dělníků. Jaký bude politický postoj nových voličů? To nikdo nevěděl a sám Derby připouštěl, že nový zákon bude „skokem do tmy“. Byl však nesmírně pyšný na to, že whigy připravil o jedno z oblíbených témat, a věřil stejně jako Disraeli ve zdravý rozum anglických dělníků. Konservatívci tohoto kroku později nemuseli litovat, ale první volby, vypsané krátce po přijetí reformy v roce 1868, vyhráli liberálové.

III.

Nedlouho po přijetí volebního zákona předal lord Derby, který byl nemocen, místo leadera konzervativní strany Disraelimu. Přibližně ve stejné době se stal nepopiratelným vůdcem liberální strany Gladstone a oba muži, kteří stáli po Peelově pádu vždycky proti sobě, se najednou dostali do přímého konfliktu. Politický boj mezi Disraelim a Gladstonem měl kromě svého lidského rozměru i hodnotu příkladu, protože ukázal, jak důležité je pro zdar parlamentního režimu určité dramatické kouzlo. Pokud mají být pro občany země skutečné vzpoury nahrazeny sněmovními revolucemi, je nutné, aby řečnické bitvy byly samy o sobě vznešenou podívanou. Díky vzájemně tak rozdílným, ale v obou případech oslnivým talentům Disraeliho a Gladstona byly parlamentní boje ve Westminsteru celých dvacet let zápasy mezi obry. Tady se střetaly dvě filosofie a dva duchovní postoje. Na jedné straně vážnost, opravdovost, vědomá ctnost, na druhé straně lesk, duchaplnost a pod zdáním strojené lehkovážnosti víra neméně pevná než Gladstonova. Gladstone věřil ve vládu lidu, byl připraven přijmout všechny podněty lidu a hlásal svou ochotu uskutečnit všechny reformy, které si bude lid přát, i kdyby se měly dotknout nejstarších anglických tradic. 429

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Disraeli naproti tomu věřil ve vládu pro lid, v nutnost udržet zemi v určitém rámci a připouštěl reformy jenom potud, pokud nejsou v rozporu s určitými základními institucemi, spjatými s trvalými rysy lidské přirozenosti. Kresby, na nichž je vidět, jak Gladstone kácí v Hawardenu stromy a Disraeliho, jak se zdráhá nechat porazit třeba jenom jediný strom v Hughendenu, jsou opravdu přiléhavými symboly obou postojů.

IV.

Gladstone byl předsedou vlády v letech 1868-1874, Disraeli v letech 1874-1880 a Gladstone znovu v letech 1880-1885. Během těchto osmnácti let došlo na kontinentu k velkým změnám. Disraeli ani Gladstone nemohli pochopit, že evropskou „rovnováhu moci“ by mohla narušit nová mocnost, Prusko. Palmerston strpěl připojení Šlesviku a Holštýna k Prusku, Disraeli a Gladstone přihlíželi jako svědci nečinně rakousko-pruské válce a později i francouzsko-německé válce, které potvrdily pruskou nadvládu a vedly ke vzniku německé říše. Rusko také nemeškalo, vypovědělo pařížskou smlouvu, která ukončila krymskou válku, a obnovilo v Černém moři svoje válečné loďstvo. I tady nechal Gladstone věcem volný průběh. Nebezpečí ústupků však tkví v tom, že s nimi roste chuť a odvaha toho, komu se ustupuje. Zdálo se, že Anglie spí a i nejslabší mocnosti si myslely, že nyní mohou britského lva beztrestně dráždit. Když to trvalo již trochu příliš dlouho, veřejné mínění se nad takovou slabostí rozhořčilo. V jednom divadle předváděli Gladstona, jak přijímá čínské vyslance, kteří od něho žádají Skotsko. Předseda vlády zauvažoval a pak přišel jenom na tři možnosti: vydat Skotsko okamžitě, chvíli počkat a pak Skotsko stejně vydat, nebo nechat rozhodnout o celé záležitosti nezávislého arbitra. Obecenstvo soudilo, že satira je dosti výstižná.

V.

Zahraniční politika Disraeliho byla odvážnější, ale také nebezpečnější než politika Gladstonova. Zatímco Gladstone chtěl mír za každou cenu, nestaral se příliš ani o impérium, přál své zemi mnohem spíše morální než imperiální prestiž, a zasloužil se tak o to, že jeho stoupenci dostali přezdívku Little Englanders (přívrženci malé Anglie), Disraeli a jeho přátelé si otevřeně říkali „imperialisté“. Idea impéria, která po smrti Chathama a po ztrátě amerických kolonií upadala, znovu ožila v Disraeliho romantických představách. Dávno před Chamberlainem, dávno před Rhodesem, dávno před Kiplingem měl ryze „římskou“ představu o úloze a povinnostech Anglie ve světě. Bez ohledu na

430

André Maurois - Dějiny Anglie

přání většiny své strany, která měla strach z jakýchkoli změn, nechal královně přiznat titul indické císařovny. V roce 1875 koupil tajně od egyptského místokrále za čtyři miliony liber 177 tisíc akcií Suezského průplavu. Většina akcií sice zůstala ve Francii, ale Anglie tak získala část podniku, který pro ni byl nesmírně důležitý, protože Suezský průplav otevíral nejkratší cestu do Indie a Číny. V tomtéž roce přešel již starý a unavený Disraeli jako lord Beaconsfield do Sněmovny lordů. Evropu stále znepokojoval konflikt mezi Tureckem a jeho křesťanskými provinciemi, které bránilo, protože je chtělo získat pro sebe, carské Rusko. Disraeli se ničeho na světě neobával tak jako Ruska ve Středozemním moři. Prvotní zásadou britské politiky podle něho bylo udržet svobodné spojení s Indií. Takové spojení po souši bylo možné jenom přes spřátelené Turecko, po moři takové spojení otevíral Suezský průplav, který by byl lehce zranitelný, kdyby se turecké asijské provincie ocitly v rukou nepřátelského státu. Disraeli se tedy postavil na stranu Turecka. Když však Turecko začalo v Bulharsku páchat hrůzná zvěrstva, pozdvihl proti němu lord Gladstone anglické veřejné mínění řečnickým tažením, které Disraeli odsoudil jako směšné, ale které zapůsobilo svou vřelostí na široké zbožné vrstvy. Vření bylo tak veliké, že Beaconsfield musel od zásahu upustit.

VI.

Krátce nato mohlo Rusko vnutit Turkům sanstefanskou smlouvu. Evropské Turecko téměř úplně zmizelo a velké Bulharsko umožnilo Rusům volný přístup do Středozemního moře. Lord Beaconsfield považoval takovou smlouvu pro Anglii za nepřijatelnou a poslal Rusku ostré ultimátum. Rusko, které bylo vyčerpáno válkou, zastrašeno příchodem indických pluků a vysláním britského válečného loďstva do Cařihradu, se podrobilo. Toto vyjednávání v Palmerstonově stylu, s válečnou flotilou v čele a s diplomacií v brázdě za ní, anglické pýše zalahodilo. Berlínský kongres sanstefanskou smlouvu revidoval (1878). Bulharsko bylo rozděleno na dvě části, Rakousku byla slíbena Bosna a Anglie dostala Kypr. Zdálo se, že berlínská smlouva je dokonalým úspěchem lorda Beaconsfielda, jehož odměnou byl podvazkový řád. Ve skutečnosti však Kypr nebyl Anglii nikdy moc užitečný, Turecko dál špatně zacházelo se svými křesťanskými poddanými, kteří mu byli smlouvou vráceni, a bosenská záležitost měla v roce 1914 rozpoutat světovou válku. V roce 1879 nepřátelství Ruska, jehož ministři se vrátili z Berlína silně zaujati proti Anglii, podnítilo ozbrojené potyčky na hranicích Indie. Když pak zakrátko vypukla nová válka, africké tažení proti Zulukafrům, začalo si veřejné mínění myslet, že i když Gladstonova mírumilovná politika byla neslavná, je Disraeliho imperialistická 431

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

politika nebezpečná. V roce 1879 podnikl Gladstone ve Skotsku s nesmírným úspěchem novou velikou řečnickou kampaň. Ve svých vystoupeních říkal voličům, že nyní již nejde o to, schválit nebo neschválit nějaké opatření, ale o rozhodnutí mezi dvěma morálkami. Již pět let se mluví jenom o zájmech britského impéria, o jeho vědecky opodstatněných hranicích, o nových Gibraltarech... A výsledek? Větší a nepřátelské Rusko, pobouřená Evropa, válka v Indii, veliká krvavá skvrna v Africe. Proč? Protože na světě existují i jiné věci než politické zájmy, říkal Gladstone, existují také mravní potřeby. „Uvědomte si, že posvátnost života ve sněhem zapadaných afghánských vesnicích je v očích Všemohoucího stejně nedotknutelná jako ve vesnicích našich.“ Ten krásný výraz dravého ptáka, ty pronikavé a působivé oči, ten hlas, jehož neochabující síla vypadala jako zázrak, to vznešené a zbožné učení naplňovalo skotské venkovany, upřímně věřící, obdivem téměř úzkostným; naslouchají mu jako božským slovům nějakého proroka. Ve volbách roku 1880 byl Disraeli a jeho strana rozdrceni.

VII.

Hlásat mír je snadnější než jej udržet. Gladstone byl ve své hrůze z násilí upřímný, ale nakonec byl nucen použít je také, a to tím spíš, že jeho počáteční slabost zvyšovala na všech stranách nebezpečí a zmatky. První nepříjemnosti přišly z jižní Afriky. Od té doby, co Angličané připojili během napoleonských válek ke svému koloniálnímu panství Kapsko, holandskou kolonii, propukaly tam spory mezi holandskými farmáři a anglickými osadníky. V roce 1877 Angličané obsadili holandskou republiku Transvaal; v roce 1881 Búrové povstali a zvítězili pod horou Majuba nad nevelkou okupační anglickou armádou. Gladstone to vzal na vědomí a Búrům vrátil nezávislost. V Irsku tajně rozvíjela svou činnost buřičská a protianglická republikánská strana. V Dolní sněmovně osmdesát poslanců, bojujících pod vedením záhadného a skvělého Parnella za Home Rule, tj. za irskou nezávislost, dělalo anglické vládě potíže. V Irsku samém pak doplňovala parlamentní činnost i přímá akce, která dospěla až k vraždám. Sedlácí odmítali platit nájemné z pozemků. Gladstone se jim marně pokoušel pomoci pozemkovým zákonem (Land Act), podle kterého měly zvláštní soudy právo prověřovat nájemní smlouvy, marně propustil na svobodu Parnella a jeho přátele, které nechal pro pobuřování zatknout. Za několik dnů začaly atentáty znovu. Rozhořčené anglické veřejné mínění si na vládě vynutilo předložení donucovacího zákona, který přinesl určité výsledky. 432

André Maurois - Dějiny Anglie

VIII.

Po Transvaalu a Irsku se ozval i Egypt. Špatná správa egyptského místokrále vedla Francii a Anglii ke společnému dozoru nad financemi a správě egyptského dluhu. Po masakru Evropanů v Alexandrii stáhla francouzská vláda - spíše ze strachu než po zralé úvaze - své válečné loďstvo. I Gladstone by anglickou flotilu nejraději odvolal, ale tisk a veřejnost mu to nedovolily. Anglická armáda vstoupila do Káhiry. Tento výboj, „podniknutý v nestřeženém okamžiku“, získal Gladstonovi, který tento krok osobně ostře odsuzoval, velkou popularitu. Teoreticky bylo obsazení Egypta jen dočasné, což Francie žárlivě sledovala. Ve skutečnosti spravoval brzy celou zemi, kde měl formální svrchovanost egyptský místokrál, sir Evelyn Baring, pozdější lord Cromer. Anglická okupační armáda zůstala „prozatím“ v Egyptě. Když se v egyptském Súdánu prohlásil jeden fanatický muslim za mahdiho (očekávaného spasitele), spojil derviše a vyhnal egyptské vojáky, byl do vzbouřené provincie poslán generál Hicks, kterého tam rozsekali na kusy. Gladstone se rozhodl vyklidit Súdán a dost nerozumně pověřil operací generála Gordona, neobyčejného člověka, který si získal během válečných výprav do Číny velkou pověst, byl však stejný fanatik jako mahdi. Místo vyklizení Súdánu se uzavřel v Chartúmu a marně žádal posily. Když se Gladstone rozhodl mu je poslat, bylo již pozdě. Mahdi generála a jedenáct tisíc mužů posádky zmasakroval. Gordon měl všechny potřebné ctnosti, aby se stal národním hrdinou, jeho tvrdošíjnost se líbila zastáncům impéria, jeho láska k bibli protestantům, jeho fantazie anglickému lidu. Jeho smrt způsobila pád vlády. Teprve v roce 1898 pomstila jeho násilnou smrt Kitchenerova trestní výprava.

IX.

Doma v Anglii odstranil Gladstone některé náboženské nerovnosti, provedl odluku irské anglikánské církve od státu, neboť k její podpoře neměli irští katolíci žádný důvod, zajistil nonkonformistům, kteří měli již v roce 1836 volný přístup na novou londýnskou universitu, možnost studovat i na universitě oxfordské a cambridgské. Education Act (Forsterův školský zákon) z roku 1870 položil základy státní školské soustavy. Princ Albert byl nesmírně pohoršen daleko vyšším počtem analfabetů v Anglii než v Německu a Francii. V Manchesteru ze sta manželů podepisovalo oddací list plných čtyřicet pět křížkem, protože neumělo psát; v roce 1845 bylo 33% mužů a 49% žen negramotných, v roce 1861 pak 25% a 35%. Viktoriánská samolibost nepřipouštěla, že by v této věci bylo nutné napodobit kontinentální země. Šlechtické a střední vrstvy posílaly své děti do public schools, drobný lid měl dlouho jenom školy vydržované církvemi. Forsterův zákon konečně založil i ve vesnicích, kde nebyla 433

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

laická škola, státní školy, které zůstávaly křesťanské, ale nebyly církevní. V roce 1891 byla v Anglii zavedena povinná školní docházka, od roku 1912 pro všechny zdarma. Je třeba poznamenat, že Anglie - země, kde se školy nejméně na celém světě věnovaly výuce věd - dala světu několik největších vědců devatenáctého století, Darwina, Huxleye, lorda Kelvina, Clerka Maxwella, Listera a Thomsona. Chránily snad nenáročné učební osnovy mozky těchto géniů před předčasným opotřebováním?

X.

V roce 1877 dal Disraeli volební právo dělníkům průmyslových měst, v roce 1884 dostali od Gladstona stejné právo zemědělští dělníci. Zákon o tajných volbách a zákon o volebním úplatkářství skoncovaly s plutokratickým režimem. V roce 1884 je ze sedmi milionů dospělých mužů pět milionů voličů. Volební právo nemají jenom ti, kteří bydlí v rodině nebo domě svého pána (služebníci), nebo žijí v domě svého otce (synové žijící s rodinou), a konečně všechny ženy. Místní správu od tohoto okamžiku zajišťovaly volené sbory a smírčí soudci ztratili svou správní moc, kterou měli z dob Tudorovců. Anglie přešla bez vážnějších otřesů za jedno půlstoletí od oligarchie k demokracii. V téže době však zeslábla i nezávislost Dolní sněmovny. V bývalém aristokratickém systému se mohl každý větší šlechtic ve svém volebním obvodu (nebo ten, komu jej přenechal) považovat za politicky nezranitelného; jak bude hlasovat v parlamentu, záleželo jenom na jeho vlastní vůli, protože ministerský předseda neměl nad ním žádnou moc, s výjimkou korupce, jíž však počestní a bohatí poslanci úspěšně odolávali. V demokratickém systému byla všechna poslanecká křesla najednou nejistá, žádný poslanec si nikdy nebyl jist, že ho rozsáhlé a rozmarné voličstvo znovu zvolí, pro ministerského předsedu byla proto hrozba rozpuštění parlamentu účinným prostředkem, jak pohnout váhavci. Liberální sdružení, založené Josephem Chamberlainem v Birminghamu, poskytlo názorný příklad toho, co bylo podle vzoru Ameriky nazváno caucus72. Strany se staly mocnými organizacemi, které vybíraly kandidáty, shromažďovaly volební fondy (někdy získávané prodejem šlechtických titulů) a ukládaly králi, aby jmenoval jejich vůdce předsedou vlády. Premiér si mohl být s výjimkou nějaké nepředvídatelné nehody, nějakého vážného osobního poklesku nebo rozkolu ve 72 Politické shromáždění k určení volebních kandidátů nebo kandidátů na veřejná místa pozn. red. 434

André Maurois - Dějiny Anglie

straně postupem doby stále více jist, že po příznivých volbách si svoji politickou moc udrží po celé volební období. A tak se nepředvídaným důsledkem volebních reforem stalo upevnění výkonné moci a anglický volební systém se přiblížil americkému, ale zároveň se vyhnul nebezpečnému překrývání presidentských voleb s volbami do Kongresu.

XI.

Zdálo se, že obě veliké tradiční anglické strany jsou věčné, a člověk, který by roku 1892 prorokoval, že se jednoho dne vlády zmocní dělnická strana, by musel mít hodně velkou odvahu. Anglický socialismus, počínaje Thomasem Morem a konče Williamem Morrisem, byl čirou a neúčinnou utopií. Německý Žid, Karel Marx, který žil od revoluce roku 1848 v Londýně, tady v roce 1864 vydal Kapitál, který se stal koránem socialismu, jako bylo kdysi Bohatství národů biblí liberalismu. V této knize psal o důsledcích svobodné soutěže, které Adam Smith neočekával, a oznamoval, že stejně jako buržoazie zvítězila nad feudalismem, vyvlastní proletariát jednoho dne buržoazii. Třídní boj však ve vzkvétající Anglii našel jenom málo bojovníků. Musela přijít dlouhá a bolestná hospodářská krize, která začala v roce 1875, aby vznikla sociálnědemokratická federace, založená příslušníkem buržoazie Hyndmanem, ale i potom měl tento muž na život dělníků nekonečně menší vliv než aktivní tradeunionisté. Socialismus měl v Anglii vždycky svéráznou podobu. S Robertem Owenem byl reformační a paternalistický, s Ruskinem a preraffaelity estetický, s Fabiánskou společností intelektuální, paradoxní a váhavý a konečně s Ramsayem MacDonaldem parlamentní a evangelický. A právě touto svou poslední vlastností přiláká později kromě skutečných dělníků i část nonkonformistických středních vrstev. Tak jako Bentham a Mill ovlivňovali svým učením viktoriánské intelektuály a postarali se o vítězství individualistické-ho liberalismu, usilovali fabiánci, zejména Bernard Shaw a manželé Webbovi v duchu eduardovských intelektuálů o domovské právo kolektivismu. Od kontinentálního socialismu se fabiánský kolektivismus lišil hlavně dvěma znaky - spíše než na průmyslový kapitál útočil na pozemkovou rentu a na velké pozemkové vlastnictví a nevelebil přímou vládu prostřednictvím lidových voličů, nýbrž zůstával věrný zásadám zastupitelské vlády. Fabiánské ideje zanedlouho ovlivní finanční a sociální politiku pokrokových liberálů, jakým byl Lloyd George.

435

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

VI. IMPÉRIUM V DEVATENÁCTÉM STOLETÍ

I.

Po ztrátě amerických kolonií se v Anglii značně rozšířil názor popírající jejich hospodářskou hodnotu. Ostatně Wesley probudil v některých nábožensky založených lidech výčitky svědomí vůči domorodým rasám a zvláště těm, které přijaly křesťanství. Lhostejnost a pochybnosti vysvětlují překvapivou velkomyslnost, s níž Anglie dvakrát - v roce 1802 a v roce 1815 - vrátila Francii a Holandsku jejich kolonie, které by mohla s ohledem na svou námořní nadvládu snadno dobýt. Francii vrátila francouzské Antilly, ostrov Bourbon, právo rybolovu na Novém Foundlandu a mnoho dalších území. Holandsku vydala Jávu, Curacao a Surinam. Přesto však angličtí vyjednavači, v některých bodech vedeni temným instinktem, zachovali alespoň kostru impéria. Indie a Kanada zůstaly jeho dvěma základními částmi. Mys Dobré naděje, dobytý v roce 1796, si ponechali jako užitečnou námořní zastávku na cestě do Indie. Gibraltar, Malta a Jónské ostrovy ovládaly Středozemní moře. V Tichém oceánu byla již v roce 1738 založena trestanecká kolonie v Austrálii. Tak vzniká v hrubých rysech kostra budoucího britského impéria, ale nikdo si jistě nedovedl představit, že se jednoho dne z těchto roztroušených zemí stane Commonwealth čili federace autonomních států spojených dobrovolně přijatým svazkem.

II.

Jestliže toto nové impérium neměl někdy později potkat stejný osud jako anglické kolonie v Americe, musely jeho jednotlivé části, přinejmenším ty, kde se usadily početné komunity obyvatelstva bílé rasy, dostat určitou autonomii. Při studiu anglických dějin jsme viděli, jak se rodí a roste hluboký vztah Anglosasů k jejich svobodám. Toto cítění si také vzali s sebou do všech koutů světa. Anglický osadník, který často opouštěl rodnou zemi jenom proto, aby unikl náboženskému a sociálnímu útlaku, nebyl člověkem, který by se smířil s tím, že jako vystěhovalec ztratí právo podílet se na vládě země, kde chtěl žít. V koloniích stejně jako v mateřské zemi bylo nutné dodržovat dvě hlavní zásady, které, jak říká Fisher, jsou dvěma póly anglosaské rasy, „z nichž první 436

André Maurois - Dějiny Anglie

spořívá v tom, že každá vláda se musí opírat o souhlas ovládaných, a druhá, že úkolem každého státníka je předejít revoluci pomocí reformy“. Jak však vytvořit z kolonií svobodné státy a přitom udržet jednotu impéria? Řešit tento problém vítězstvím jedné abstraktní úvahy nad jinou stejně abstraktní úvahou, to by se příčilo duchu anglosaské rasy. Šťastná náhoda vytvořila první dominium, úspěch vedl k následování, a tak se zrodil Commonwealth. Tou šťastnou náhodou byla skutečnost, že v jedné oblasti Kanady žilo francouzské obyvatelstvo, které jmenovalo v roce 1791 zákonodárné shromáždění jazykem i duchem téměř francouzské, zatímco výkonná moc byla v rukou anglického guvernéra, obklopeného radou, kterou tvořili vesměs angličtí hodnostáři. V případě neshody - a za daných okolností byly neshody nevyhnutelné - se na druhé straně oceánu znovu rodil starý konflikt monarchy s parlamentem, který v Anglii vedl k pádu Stuartovců.

III.

V roce 1837 vypukla ve francouzské Kanadě vzpoura a rozšířila se i do anglických provincií. Vzpoura byla snadno potlačena, jenom umíněná nebo slepá vláda by však mohla nedbat takového projevu nespokojenosti. Whigové moudře vyslali do Kanady státníka, který se nebál pokusů. Lord Durham měl odvážné srdce a ohavnou povahu, to je však pro vůdce vcelku dobrá kombinace. Po několikaměsíčním pobytu podal o situaci v Kanadě opravdu pozoruhodnou zprávu. Končila tím, že je nutné v obou provinciích, pokud mají být těsněji spojeny, vytvořit nějakou formu ministerského zastoupení. „Nechci se dotknout nějakých výsad královské koruny,“ psal, „ale koruna se musí podřídit nutným důsledkům zastupitelských institucí a musí vládnout prostřednictvím těch, kteří mají plnou důvěru zastupitelského sboru.“ Pro mnoho vrstevníků byla tato myšlenka lorda Durhama revoluční. Považovali to za rozbití všech svazků mezi kolonií a mateřskou zemí. Co se stane, když mezi královským zástupcem a místní vládou vznikne spor? Přesto bylo riziko podstoupeno. Nový generální guvernér, lord Elgin, odvážně sestavil vládu, skládající se z reformistických Kanaďanů, kteří měli tehdy v zemi velikou většinu a z nichž mnozí se zúčastnili povstání. Pokus se podařil. S důvěrou přišla i oddanost. Od tohoto okamžiku byla zásada self-government (autonomní vlády) přijata. Právně se nic nezměnilo, protože bylo nutno respektovat zvyklosti. Anglické vládě zůstala výsada jmenovat ministry. Ve skutečnosti vybírala ministry pouze z lidí, kteří měli důvěru kanadských sněmoven. Tak se největší koloniální revoluce odehrála bez písemností a bez hluku. To bylo vzorné britské řešení. 437

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IV.

Právo zavést liberální zřízení dostaly v letech 1850-1875 také rozličné státy, tvořící Austrálii a Nový Zéland. Složitější problém vznikl v zemích, kde vedle sebe žili nepočetní bílí osadníci a nesčíslní domorodci. Dát v těchto zemích všechna práva kontroly bílé menšině by bylo nebezpečné, protože bělošská menšina by svých práv mohla zneužít a domorodce utlačovat. V Jižní Africe byl tento problém ještě obtížnější vzhledem k přítomnosti dvou evropských ras. Víme již, že kapské kolonie tvořili v době, kdy Anglie tuto zemi obsazovala, holandští farmáři, že tito rolníci (neboli Búrové) se nejdříve stěhovali do Natalu, později do Transvaalu a Oranžska, kde vytvořili dvě republiky; potom vzbouření Búrové zničili anglické vojenské síly pod Majubou a Gladstone se tehdy Transvaalu vzdal. Anglická kolonizace Jižní Afriky však pokračovala nadále prostřednictvím soukromé „společnosti“, jejíž duší byl Cecil Rhodes, Clive tohoto kontinentu. Když pak později objevili v Transvaalu zlatá a diamantová ložiska, zamířil do holandských republik proud anglických vystěhovalců, kteří sice dostali právo získat v těchto oblastech koncese, nikoli však občanská práva. V roce 1895 se jeden Angličan, doktor Jameson, na popud svého přítele Cecila Rhodese odvážil uprostřed míru podniknout do Transvaalu ozbrojenou výpravu, aby svrhl tamní vládu. Byl poražen a zajat, a dostal tak britskou vládu, kterou Búrové podezřívali z tajné podpory tohoto nájezdu, do krajně nepříjemné situace.

V.

Během celé druhé poloviny devatenáctého století si Afriku, „světadíl vymyšlený Prozřetelností, aby soužil Foreign Office“, kus po kuse rozebíraly evropské mocnosti. Mezi lety 1853-1873 prozkoumal Livingstone oblast okolo jezera Tanganjika, po něm prošel křížem krážem pevninu Stanley. Po zpřístupnění nových území se o ně začaly svářit Německo, Belgie, Francie a později i Itálie. Oficiální Anglie zůstávala dlouho mimo hru. Nové britské kolonie - Nigérii, Rhodesii, Keňu a Ugandu - založily velké anglické společnosti, a to nejen Jihoafrická britská společnost (British South Africa Company) Cecila Rhodese, ale i další, jako Nigerijská královská společnost (Royal Niger Company) a Východoafrická společnost (East Africa Company). Tento zajímavý návrat ke starému systému výsadních společností je možné vysvětlit tím, že pro imperiální vládu bylo výhodné ponechat na podnikavých kapitalistech náklady spojené s průzkumem a prvním usazením. Pokud podnik skončil neúspěchem, tak se od něj ustoupilo, pokud se však dařil, nastoupila na místo společnosti 438

André Maurois - Dějiny Anglie

imperiální vláda. Tak postupně vznikla v Africe říše tak obrovská, že Rhodes mohl naplánovat vybudování železniční tratě, která spojovala mys Dobré naděje s Káhirou, aniž by opustila britské území. Tuto trať vlastně přerušovala jenom německá Východní Afrika, kterou Anglie získala teprve po první světové válce.

VII.

V Indii po rozpadu mogulské říše pokračovala, téměř proti své vůli, v dobývání země výsadní společnost (East India Company). Do země přivedla sbor úředníků, který ze všech sil bojoval proti hladu a anarchii. Reformátoři z roku 1832 chtěli uplatnit i zde svoje zásady a podle Indian Charter Act (Indický výsadní výnos) z roku 1833 může každý poddaný Jeho Veličenstva zastávat jakékoli místo bez ohledu na rasu, rodiště a barvu pleti. V roce 1857 vypukla v domorodých indických plucích, kterým Společnost svěřila, jako kdysi římská říše, bezpečnost země, hrozná vojenská vzpoura. Odvetná opatření po strašlivých masakrech žen a dětí, které povstalci pobili, byla účinná a brutální. Britská vláda převzala sama správu země a posádka evropského vojska vzrostla na sedmdesát pět tisíc mužů. Po nových válečných výpravách proti Mahrátům, Sikhům, Gurkhům a konečně proti Barmáncům bylo dobytí poloostrova ukončeno (1885).

VIII.

Kipling opěvoval Indian Civil Service (Indickou civilní správu), jiní spisovatelé však jejím členům vyčítali rasovou povýšenost a nedostatek styku s domorodci. Faktem zůstává, že v Indii se třemi sty padesáti miliony obyvateli udrželo po vzpouře mír, s výjimkou několika nevyhnutelných menších srážek, sedmdesát pět tisíc evropských a stopadesát tisíc domorodých vojáků. Počet anglických úředníků opravdu nikdy nepřesáhl číslici pět tisíc a rozloha zúrodněných, zavodněných a asanovaných pozemků byla vskutku enormní. Počet indického obyvatelstva vzrostl za anglické nadvlády o dvě stě třicet milionů lidí. A konečně, angličtina je jediným společným jazykem nesčetných indických národností, kterým se mluví na celoindických kongresech. To všechno jsou fakta. Mocná vrstva Hindů s evropským vzděláním mohla obsadit četná místa v administrativě. I Indie samozřejmě dospěla k žádosti o selfgovemment, právo udělované dominiím, a dokonce k žádosti o úplnou nezávislost. Od rusko-japonské války snášel Orient nadvládu Západu jenom s velkou nevolí. Objevila se četná národní hnutí, přijímaná anglo-indickou administrativou dosti nevlídně, ale tolerovaná imperiální vládou, která i zde stejně jako jinde hledala přijatelný kompromis. Vládní autorita pomalu přechází na Hindy. V roce 1917 přešlo veřejné školství a většina vnitřní správy na indické 439

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

provinční vlády, které jsou odpovědné voleným sněmovnám, a v rukou britských úředníků zůstala jenom armáda a policie.

IX.

Tragédií každé koloniální správy je skutečnost, že vede-li si dobře, její úspěchy zároveň uvolňují svazky s mateřskou zemí. Ozdravění financí, rozvoj školství, bohatství a pořádek musejí stejně v Egyptě jako v Indii probudit touhu po větší nezávislosti. Nicméně se v té době zdálo, že není nemožné spojit svobodné národy společným závazkem vzájemné obrany, preferenčními tarify a pouty jazyka a kultury. Nová povaha impéria bude ve dvacátém století jedním z poválečných problémů. V devatenáctém století bylo v prvé řadě nutné, aby toto impérium konečně rozhodlo o své státní formě a bylo uznáno soupeřícími národy. Tento dvojí úkol vyžadoval vládu, která v impérium věřila; to byla šance pro konservativce.

440

André Maurois - Dějiny Anglie

VII.

I.

SOUMRAK LIBERALISMU

Královna Viktorie si Gladstona vážila, ale považovala ho za nebezpečného státníka. „Oslabil ve světě autoritu této země,“ říkala. Myslet na všechny své poddané téměř jako na „své národy“, to byla jedna z jejích zvláštních schopností. Po Gordonově zavraždění přestalo Gladstonovi mnoho voličů i přes jeho obdivuhodnou výřečnost důvěřovat. Ve volbách roku 1886 sice získal po krátkém mezivládí toryů malou většinu, ale k té mu pomohli Irové. Paradoxním důsledkem parlamentní hry bylo, že se tito cizinci stali v Anglii jazýčkem na vahách. Brzy se rozšířila pověst, že Gladstone si tuto pomoc koupil tím, že jim slíbil Home Rule. To byla pravda, ministerský předseda předložil v dubnu 1886 parlamentu návrh zákona přiznávající Irsku autonomii a zakládající irský parlament v Dublinu. Všechny vnitřní záležitosti měla řešit jediná sněmovna (složená ovšem ze dvou druhů poslanců: jednou skupinou by byli poslanci volení ve městech a hrabstvích, druhou skupinou pak poslanci nesesaditelní), zatímco imperiální vláda by si ponechala kontrolu armády, cel a zahraniční politiky. Irsko by impériu platilo ročně svůj podíl na společné náklady. Joseph Chamberlain, lord Hartington a další vedoucí politici protestovali; smířili by se s federalistickým řešením, ale o separatistickém řešení nechtěli ani slyšet. „Minulost Parnella a jeho přátel neospravedlňuje Gladstonovu důvěru,“ říkali. Brzy potom vystoupili tito „unionisté“ jakožto zastánci jednoty s Irskem z liberální strany a aniž vstoupili do strany konservativní, začali ji podporovat proti Gladstonovi. Gladstone vydal provolání k voličům, ale země odpověděla nepřátelsky. Bylo zvoleno čtyři sta unionistů a z toho tři sta osmnáct konservativců. Gladstonovi stoupenci byli poraženi a moc přešla do rukou lorda Salisburyho, který vedl unionistickou koalici.

II.

Robert Cecil, markýz ze Salisbury, se na lidské záležitosti díval s odstupem, ale i s hlubokou moudrostí. Za Disraeliho vlády odsoudil romantické sny jejího šéfa stejně přísně jako Gladstonův idealismus. Ze vznešených a mravních argumentů, které většina politiků používá k prosazení vlastních zájmů, měl hrůzu. Díval se na lidské společnosti jako na křehké organismy, do kterých není radno příliš zasahovat. Když po dvaceti letech moci 441

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

odstoupil, odcházel, aniž vyřešil sociální otázky nebo irský problém, ale zato se mu podařilo během své vlády zabránit jakýmkoli zmatkům. V zahraniční politice se stejně jako ve vnitřní politice snažil vyhýbat emocím a myslet „chemicky“. Nechtěl v sobě chovat vůči cizím národům ani sympatie, ani antipatie. Jako samotář v osobním životě vedl i svou zemi ke splendid isolation, skvělé osamělosti. Takový postoj byl po celou dobu vlády lorda Salisburyho, do roku 1912, nejen možný, ale také rozumný. Po něm však přišla doba, kdy si ohrožená Anglie musela stejně jako za Pittových časů najít na pevnině svého vojáka.

III.

Dlouhou vládu lorda Salisburyho přerušilo jenom jedno krátké mezidobí. Po volbách roku 1892 tvořili sněmovní většinu znova gladstonovští liberálové a irští zastánci Home Rule (home rulers). Nezkrotný Gladstone předložil ještě jednou ve svých třiaosmdesáti letech Dolní sněmovně k hlasování Home Rule. Lordi však zákon zamítli a nebyl to zákon dost populární k tomu, aby se právě o něj svedl boj na život a na smrt se Sněmovnou lordů. Gladstonova demise nechala liberální stranu bez vůdce, protože vzájemná nesnášenlivost mezi Williamem Harcourtem a lordem Roseberym, kteří by si oba mohli obléci Eliášův plášť, vylučovala jakoukoli spolupráci. Úloha konservativců se tváří v tvář takto rozděleným protivníkům velmi usnadňovala. Tentokrát se liberální unionisté, Hartington (pozdější vévoda z Devonshiru), Joseph Chamberlain a jejich přátelé, rozhodli přijmout nabízená křesla a vstoupit do vlády po boku lorda Salisburyho a jeho synovce Arthura Balfoura. Byla to doba soupeřících imperialismů, řevnivostí a pletich. V Americe vedl spor o hranice mezi Venezuelou a britskou Guyanou presidenta Spojených států k tomu, aby se znovu odvolal na Monroeovu doktrínu, a kdyby Salisbury nepřistoupil na smírčí soud, došlo by možná i k válce. V Africe zabraly francouzské výpravy při svém postupu údolími Nigeru a Konga rozsáhlá území, která přerušovala spojení anglických kolonií s jejich zázemím. Francie tak neměla žádný důvod, aby se vzdala Egypta. Doufala, že se do Egypta dostane po horním Nilu, a výprava vedená poručíkem Marchandem zamířila do Súdánu. Anglie se na druhé straně nevzdávala Maroka a skotský dobrodruh, náčelník MacLean, podněcoval sultánův dvůr k odporu proti francouzskému vlivu. Dalšími důvody k neshodám mezi oběma zeměmi byla siamská hranice, Madagaskar a Nový Foundland.

442

André Maurois - Dějiny Anglie

IV.

Tato skrytá nevraživost se změnila v ostrý spor, když se generál Kitchener po vítězství nad mahdim, po pomstě za Gordona a po obsazení Súdánu střetl na horním Nilu ve Fašódě s Marchandovou výpravou. Několik dní vypadala válka na spadnutí. V Londýně zachvátila všechny konservativní deníky nebezpečná válečná horečka, liberální listy zase se vší vážností mluvily o morální povinnosti Angličanů dobýt znovu pro Egypťany Súdán. Na obou stranách byla provedena mobilizace loďstva. Anglie horečně přemísťovala své válečné lodi, které byly nebezpečně rozptýleny: její středomořská flotila byla zčásti na Maltě a zčásti v Gibraltaru a tyto dvě její složky mohlo francouzské loďstvo z Toulonu snadno odříznout. Delcassé však považoval za moudré ustoupit a umožnit tak mezi oběma zeměmi trvalý smír. Ještě několik let po této epizodě byla Anglie ve Francii hodně neoblíbená.

V.

Po pravdě řečeno byla Anglie tehdy neoblíbená po celém světě, protože zase jednou prožívala období pýchy a euforie, pocity stejně nebezpečné pro národy jako pro jednotlivce. Z imperialistické doktríny, kterou někdy kolem roku 1875 hlásal rebelantským konservativcům Disraeli, se stalo národní náboženství. Tak jako výstava v Crystal Palace představovala v roce 1851 vrchol průmyslové prosperity Angličanů, bylo diamantové výročí (královské svatby) v roce 1897 zase vrcholem jejich imperiální slávy. Královna i lord Salisbury se shodli na tom, že to bude ryze domácí ceremonie. Žádní cizí panovníci, ale jenom princové, státníci, vojáci ze všech anglických držav. Geniální básník, Rudyard Kipling, již několik let dával nezapomenutelnou formu citům tolika Angličanů, roztroušených po celém světě a snažících se pod všemi nebesy uchovat si pevné rysy britské povahy, jak ji od časů Arnoldových utvářely public schools. Rudyard Kipling poskytoval tomuto morálnímu národu morální důvody pro jeho lásku ke slávě, k výbojům, které jsou podle něho povinností, k impériu, onomu „břemenu bílého muže“. Další geniální muž, ministr kolonií Joseph Chamberlain, bývalý radikál, který se stal spojencem konservativců, tvrdil, že bídu a nezaměstnanost je nutné potírat rozvojem obchodu s impériem. Všemi možnými prostředky se pokoušel vnuknout dominiím, zámořským osadám a mateřské zemi pocit Kiplingem tolik opěvované jednoty. Dopis se známkou v hodnotě jedné pence mohl putovat nejen do jednotlivých měst spojeného království, ale také do nejvzdálenějších končin britského impéria. Dominia byla povzbuzována, aby seznamovala Londýn se svými výrobky. Chamberlain jako první pochopil, že Kanada a Austrálie by se mohly v případě války přímo zúčastnit obrany impéria, 443

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

myšlenka před patnácti lety šílená, myšlenka po dalších patnácti letech uskutečněná.

VI.

Kipling uveřejnil ve dnech jubilea v Times báseň, jejíž hrozivá vážnost kdekoho překvapila. Uprostřed všeobecného veselí psal po zdech biblický verš: „Bože zástupů, stůj při nás, ať nezapomeneme!“ Prorocké varování. Za necelé tři roky po slavném jubilejním průvodu držely dvě malé zemědělské republiky afrického rohu - Transvaal a Oranžsko - nejmocnější impérium světa v šachu. Tento nerovný boj trval k překvapení Angličanů a Evropy déle než rok. Odhalil slabost anglické armády, špatnou organizaci War Office (ministerstva války) a konečně i nepřátelství, které Anglie svou sobeckou imperiální politikou ve všech zemích světa probouzela. Tím, že vedla nejmoudřejší Angličany k zamyšlení nad touto situací a k hledání účinného léku, měla válka v Transvaalu opravdu pronikavý vliv na anglickou evropskou politiku na začátku následujícího století. Znechutila na nějaký čas Anglii autoritativní diplomacii zavedenou Canningem a Palmerstonem, kterou již dávno nemohly existující poměry sil nijak ospravedlnit. Když pak vítězství Robertse a Kitchenera umožnila uzavřít s Búry vítězný mír, byl to mír opravdu skromný a umírněný. Obě republiky byly sice připojeny k impériu, ale Anglie přiznala poraženým farmářům značné finanční odškodnění, které jim dovolilo znovu vybudovat jejich farmy a dát do pořádku pole. Když pak za několik měsíců přijeli burští generálové do Londýna, překvapilo je nadšené přivítání. V roce 1906 dostaly obě republiky právo vytvořit parlamentní vládu a v roce 1910 vznikla Jihoafrická republika, kterou tvořilo Kapsko, Oranžsko a Transvaal. Anglické politice neslouží vskutku nic k větší cti než oddanost, s níž se jihoafrické republiky zúčastnily obrany impéria během světové války. Generál Botha a generál Smuts, stateční veteráni válek proti Anglii, patřili v letech 1914-1918 k nejrespektovanějším poradcům anglické vlády, kteří si takovou poctu opravdu zasloužili.

VII.

Královna Viktorie se konce války nedožila. V roce 1901 zemřela po šedesáti třech letech vlády, asi nejšťastnější v anglických dějinách, za níž Anglie prožila bez občanské války a bez většího utrpení daleko pronikavější revoluci než v roce 1688 a království se stalo nejen podle jména, ale ve skutečnosti impériem. Jejími poddanými byli Dickens, Thackeray, George 444

André Maurois - Dějiny Anglie

Eliotová, sestry Brontěovy, Macaulay, Carlyle, Newman, Tennyson, Ruskin, William Morris, Rossetti, Browning, Thomas Hardy a na sklonku její vlády Meredith, Swinburne, Oscar Wilde, Stevenson, Kipling; literatura ji však zajímala (a to jen trochu) jenom v době, kdy žil její „drahý Albert“. Její zvláštnost a velikost spočívá v něčem jiném. Obnovila a povznesla důstojnost královského dvora, zneváženou posledními hannoverskými panovníky. Její zásluhou se konstituční monarchie stala všeobecně přijímanou, schvalovanou a žádoucí formou vlády. S výjimkou let svého útlého mládí, tak nesmírně vzdálených, byla natolik moudrá, že se v případě sporu se svými ministry vždycky nakonec podvolila, „ale zachovala a žádala tři základní práva - právo být dotazován na vlastní úsudek, právo povzbuzovat a právo varovat“. To určitě stačilo, aby panovník mohl mít i po tak dlouhé době na své uctivé ministry umírňující vliv. Na začátku její vlády a pak zase v sedmdesátých letech, kdy se stala „vdovou z povolání“ jakoby bez zájmu o království, se vzedmuly republikánské vlny, ale v okamžiku královniny smrti byla oddanost Angličanů k monarchii stejně silná a možná i silnější než v časech královny Alžběty. Syn a vnuk královny Viktorie měli inteligencí, s jakou vykonávali královské řemeslo, toto cítění ještě více roznítit a upevnit.

VIII.

Viktoriánství zemřelo dříve než Viktorie. Kolem prince Waleského vznikla nová společnost, která byla reakcí na viktoriánství, byla svobodnější svými mravy a projevy, ale i otevřenější a upřímnější než dvůr, kde vládli noví moneyed men, Američané a Židé. Střední třídy již zdaleka tak vášnivě nelpěly na viktoriánském kompromisu. Dobový vkus zavrhoval velké básníky a romanopisce viktoriánské epochy. V době, kdy mladý Marcel Proust obdivoval George Eliotovou, četla Anglie Oskara Wilda. Po vědeckém romantismu a nábožné víře v pokrok následovaly, jako ve Francii, pochyby a malomyslnost. Oltáře polobohů viktoriánství, Spencera i Darwina, se kácely. Samuel Buder se vysmíval (v románu Erewhon73) jak revolucionismu, tak křesťanství. Někteří hledali východisko v dekadentním estetismu Yellow Book. Jiní, odvážnější, kritizovali pouze v zájmu obnovy. Objevila se nová generace spisovatelů, která chtěla prostřednictvím Bernarda Shawa, H.G. Wellse, Arnolda Bennetta, Johna Galsworthyho učit anglickou buržoazii novým mravním hodnotám. V roce 1898 založil Harmsworth, pozdější lord Northcliffe, deník Daily News v ceně půl pence, který si okamžitě získal přízeň širokých lidových 73

Česky přeloženo „Edkin“, tj. pozpátku „nikde“ - pozn. red.

445

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

vrstev. Sport začal v životě a myšlenkách Angličanů zaujímat stále větší místo. Poddaní královny Viktorie hráli v padesátých letech minulého století kriket a stříleli z luku, kolem roku 1900 hráli tenis a golf; kriket, fotbal, dostihy a štvanice na zvěř trvají dodnes. Konec vlády je také slavnou dobou cyklistiky. Rodí se automobil a Wells nedůvěřivé veřejnosti říká, že jednou vytlačí z anglických silnic koně. V roce 1909, jenom osm let po smrti královny Viktorie, přeletí Blériot průliv La Manche na létajícím stroji. Po jubileu v roce 1897 mohli vynálezci zvláštního přístroje, kinematografu, předvést královně, jak se její vlastní obraz pohybuje. Důmyslnost vědců a vynálezců během její dlouhé vlády ani na okamžik neustrnula. Horečnatá duchovní krize, kterou lidstvo od roku 1760 prožívalo, však byla stále živá a zdálo se, že jednoho dne nutně povede k vážnému neštěstí.

446

André Maurois - Dějiny Anglie

VIII.

I.

OZBROJENÝ MÍR

Novému králi bylo při nástupu na trůn téměř šedesát let. Pokud byl princem Waleským, jeho matka ho nepouštěla ke státním záležitostem. Veřejné mínění, zvláště mínění nekonformních poddaných, se na takový život, zdánlivě zasvěcený pouze zábavě, dívalo velmi přísně. Eduard VII. však měl zdravý rozum, byl dobromyslný a taktní; hodně cestoval a znal dobře Evropu, státníky všech zemí a mocenské meze Anglie. Protože měl v Paříži mnoho přátel, a to dokonce i mezi republikánskými státníky, začal ho přímo z duše nenávidět jeho synovec Vilém II., od roku 1888 německý císař. V jeho očích byl rozmarný, citlivý a romantický princ Waleský dokonalým vzorem klidné jistoty Angličanů, která ho mátla a dráždila. Po několika veřejných i soukromých urážkách pocítil i strýc ke svému synovci velký odpor. Vzájemná antipatie obou mužů sehrála ve vývoji evropské politiky v letech 1900-1910 určitou úlohu, sice vedlejší, ale reálnou. Císařova touha ohromit Angličany a zvítězit nad nimi v jejich vlastní sféře uspíšila výstavbu velkého německého válečného loďstva, a to začalo Anglii brzy silně znepokojovat.

II.

Transvaalská válka ukázala těm nejprozíravějším Angličanům, že splendid isolation, což kdysi představovalo určitou sílu, začíná být nebezpečím a „osamocením spíše zjevným než skvělým“. Rozlehlost impéria mohla každým okamžikem přinutit Anglii vrhnout velkou část jejích vojenských sil do některého vzdáleného kouta zeměkoule. Kdyby si některý z jejích nepřátel - a těch bylo díky zpupné politice Palmerstona nebo Roseberyho opravdu hodně vybral takovou chvíli k útoku na Indii, v Egyptě nebo dokonce na domácí půdě, kdo by ji hájil? Jejími možnými spojenci by snad byly dvě mocnosti - Německo a Francie. Chamberlain jako jeden z prvních pochopil toto nebezpečí, ale váhal mezi jednou nebo druhou mocností. Nakonec dal přednost Německu, ale to jeho nabídku odmítlo. Po nahrazení lorda Salisburyho jeho synovcem Balfourem v Downing Street a lordem Lansdownem ve Foreign Office byl smír s Francií daleko snadnější, a to tím spíš, že rozvážní státníci v čele obou zemí se děsili německé síly a upřímně si přáli vzájemné sblížení. Po cestě krále Eduarda do Paříže v roce 1903 se vytvořilo příznivé citové ovzduší pro jednání a ta opravdu 447

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

začala. Jejich hlavním výsledkem bylo, že se Francie vzdala všech svých nároků v Egyptě a že Anglie zase uznala francouzské zájmy v Maroku, sousedu Alžírska. Smlouva podepsaná v roce 1904 jako začátek Entente cordiale byla pozoruhodná tím, že uspokojovala stejnou měrou jednu i druhou stranu. Všechny staré spory v Novém Foundlandu, v Africe i v Asii byly urovnány. Obě vlády si slíbily vzájemnou diplomatickou podporu vůči třetím zemím při realizaci této smlouvy. Tak šťastně skončila dlouhá rivalita obou zemí, která trvala od normanského vpádu do Anglie. Dynastické, náboženské i mocenské zájmy, to vše stavělo obě země proti sobě. Teď se však všechny důvody k půtkám vyčerpaly, každá z obou zemí vládne od nynějška říši, která odpovídá její povaze a její síle. Žádná z nich netouží po územích té druhé. Bylo pravděpodobné, že tyto dva uspokojené státy si budou muset brzy poskytnout podporu proti mocnostem méně zaopatřeným.

III.

Německá vláda se na sblížení Francie s Anglií dívala značně znepokojeně a na dohodu o Maroku, kde měla svoje mocenské zájmy, podrážděně. Zatím však neprotestovala a čekala na vhodnější příležitost. Podle ní se takovou příležitostí stala v roce 1904 rusko-japonská válka. Rusko se přes carovo váhání již asi deset let sbližovalo s Francií. Po své porážce přestalo být alespoň na čas vojenskou velmocí. Francie byla, jak se zdálo, od Dreyfusovy aféry tak rozdělena vnitřními spory, že by nemohla podporovat boj v zahraničí. Pomohla by jí Anglie, kdyby Německo zaujalo rozhodný postoj? Německá vláda tomu nevěřila. Podle ní přišla vhodná chvíle, aby se zbavila Delcassého, kterého považovala za strůjce spolku, zaměřeného proti Německu. Přistání německého císaře v Tangeru a pozdější téměř nezastřené ultimátum vzbudily vážné obavy z války. Lord Lansdowne nabídl Delcassému nejen spojenectví, ale i další upevnění již existujících svazků. Rouvier, předseda francouzské vlády, kterého německé hrozby vyděsily, dal přednost kapitulaci. Delcassého obětovali. Britští státníci si několik měsíců kladli otázku, zda je politika Entente cordiale moudrá (květen-červen 1905).

IV.

V Anglii se však kyvadlo pomalu zastavovalo. Spojenci konservativní vlády, radikální unionisté, byli nespokojeni s její školskou politikou. Náboženské, ale nikoli církevní školy, založené podle Forsterova zákona z roku 1870, uspokojovaly nonkonformisty, ale anglikánům a katolíkům nevyhovovaly. Unionistická vláda, počítající s anglikánskou většinou, se 448

André Maurois - Dějiny Anglie

rozhodla pro státní podporu všech škol, svobodných i jiných, tím si však znepřátelila nonkonformistické voliče, jmenovitě voliče Josepha Chamberlaina a jeho přátel. Chamberlain, který tušil zvedající se bouři, se pokoušel jí zabránit tím, že přišel s novou myšlenkou, myšlenkou preferenčních cel, která by ještě úžeji spojila obchod mateřské země s obchodem zámořských kolonií. Jste přece imperiální,“ říkal Angličanům, „nechte tedy výrobky impéria svobodně vstoupit do vašich domovů, zdaňte jenom výrobky ostatních zemí!“ Ale protěžovat kanadské obilí, australské ovce, indickou bavlnu, to znamená znovu otevřít spory o svobodném obchodu. Toto náboženství, jehož proroky byli Cobden a Bright a mučedníkem sir Kobert Peel, bylo stále podivuhodně živé. Anglie rostla a vzkvétala právě v době svobodného obchodu, jemu děkovala za jedno století blahobytu, za hojnost a rozmanitost potravin a za trhy pro své továrníky. Svou víru si zachovala. Marně Chamberlain dokazoval, že se Cobden mýlil. „Cobden říkal Angličanům své doby, že jeho cílem je udělat z Anglie dílnu světa a ze světa obilnici Anglie. Ostatní svět si však svůj osud takto nepředstavoval. Na anglické zásady svobodného obchodu odpověděl účinným ochranářstvím. Německo a Spojené státy vybudovaly továrny, které úspěšně bojovaly s továrnami v Anglii. V mnoha průmyslových odvětvích byla Anglie poražena. Pokud nechtěla ztratit svá dominia i svůj průmysl, musela reagovat.“ Tyto názory se nelibě dotýkaly zastánců svobodného obchodu ve vládě, ale nepřesvědčily je. Výzva k imperiálnímu cítění působila na voliče jenom pramálo a dokonce se jim nelíbila, protože nadšení prvních dnů války s Búry bylo po jejích nečekaných průtazích vystřídáno vlnou pacifismu a antiimperialismu. Všichni ministři, kteří byli v Balfourově vládě stoupenci svobodného obchodu, podali demisi. Unionismus se rozpadl. Kyvadlo se zastavilo.

V.

Liberální strana měla při sestavování vlády určité potíže. Odstranila, aby se vyhnula sporům, staré leadery a ministerským předsedou se stal sir Henry Campbell Bannerman, od něhož se toho mnoho neočekávalo a který také vcelku nic neudělal. Bannerman zemřel v roce 1908 a na jeho místo nastoupil Asquith, významný člen parlamentu a muž nepopiratelně velkého charakteru. Foreign Office převzal sir Edward Grey, potomek staré a slavné whigovské rodiny. Tento „Parsifal ztracený v partii pokeru“, tento idylický a loyální velmož bude řídit osudy Anglie v jedné z nejtěžších krizí celých jejích dějin. Liberální a pacifistická, imperialismu a všem vojenským výdajům nepřátelská vláda zdědila ironickou shodou okolností stejně jako Gladstone v roce 1880 situaci, která vyžadovala pevnost a rozhodnost. Sotva dosedl do křesla ve 449

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

Foreign Office, musel se Grey zabývat konferencí v Algésiras, která řešila osud Maroka, a schválit jednání generálních štábů Francie, Anglie a Belgie. Algésiras skončil bez pohromy, protože kníže von Bülow se zalekl pevného anglického postoje a nepřátelství celé Evropy a ustoupil. V letech 1906-1914 však následuje jeden poplach za druhým. Německé válečné loďstvo rostlo neobyčejně rychle a dal se předvídat okamžik, kdy se vyrovná anglickému a později ho dokonce předstihne. Rovnováha moci v Evropě byla porušena. Jakkoliv mírumilovná, cítila liberální vláda svou odpovědnost za bezpečnost země a věděla, že Anglie bez panství nad moři je ztracená. Po marné snaze dosáhnout určité námořní dohody s císařem a admirálem Tirpitzem se rozhodla udělat některá obranná opatření. Smlouva s Ruskem, která doplnila smlouvu uzavřenou s Francií v roce 1904, vytvořila ze tří velmocí Trojdohodu. Německo prohlašovalo, a jistě tomu i věřilo, že je obklíčeno. Ve War Office přebudoval lord Haldane anglickou armádu, vytvořil pozemní vojsko a sestavil generální štáb. V admiralitě se admirál Fisher, kterého podporoval Winston Churchill, snažil přeskupit příliš rozptýlené válečné flotily a vytvořit v Severním moři sevřený a rozsáhlých operací schopný celek. Středozemní moře bylo z větší části svěřeno dozoru Francie.

VI.

Tyto závody ve zbrojení pohltily všechny peníze, které chtěla liberální strana věnovat na sociální reformy. Tím si rozhněvala a zklamala voliče. Jít do voleb bez nějakého populárního hesla, které by v očích veřejnosti rehabilitovalo činnost strany, by bylo opravdovou pohromou. Radikální, výbojný a okouzlující mladý Walesan, Lloyd George, jako ministr financí takové šťastné téma volební agitace našel: vyvolat nepřátelství vůči lordům. Pověst lordů byla od té doby, co se každý Angličan dozvěděl, že pairské hodnosti se prodávají ve prospěch stranických pokladen, hodně pošramocena. Liberální strana vcelku oprávněně nevražila na Sněmovnu lordů, protože její nejmilejší záměry - odluka waleské církve, rozvoj nonkonformistických škol a Home Rule - překazila právě tato instituce. Ale v zemi tolik věrné vlastním tradicím bylo pro vítězství nad pairy nutné přimět je, aby udělali chybu, a dosáhnout třeba toho, aby v rozporu se všemi precedenty zamítli rozpočet. Lloyd George navrhl novou daňovou soustavu a soustavu sociálních zákonů, což nazval „lidovým rozpočtem“. „Potřebuji peníze,“ říkal, „abych mohl zaplatit nové křižníky, vojenské náklady a starobní důchody. A ty budu žádat od bohatých.“

450

André Maurois - Dějiny Anglie

Zejména využil myšlenek fabiánců a zatížil novými daněmi velká pozemková vlastnictví a přírůstky „bezpracných zisků“. V roce 1909 Sněmovna lordů zcela podle přání Lloyda George rozpočet zamítla a parlament byl rozpuštěn. Volební kampaň prokázala, nakolik je eduardovská Anglie stále konservativní. Voliči měli rozhodnout mezi aristokratickým shromážděním a demagogickým rozpočtem. Výsledek byl překvapivý. Liberálové ztratili mnoho křesel. Asquith se v Dolní sněmovně ocitl v podobném postavení jako kdysi Gladstone. Schválení svého rozpočtu mohl dosáhnout jenom s podporou Irů a tuto podporu musel koupit za slib Home Rule. Ale k dodržení lakového slibu potřeboval zrušit právo veta Sněmovny lordů, protože tato instituce by rozdělení země určitě nikdy neschválila. Tím byl problém rozpočtu zatím odsunut, v popředí stálo omezení veta. Jak přimět lordy, aby odhlasovali svůj vlastní pád? Zde mohl pomoci postup z roku 1714 a z roku 1832 - hrozba hromadného jmenování nových pairů. Tato hrozba však potřebovala podporu krále i ten ji poskytne určitě jenom po nových volbách.

VII.

Lordi rozpočet Lloyda George prozíravě schválili. Smrt krále Eduarda VII. (1910) přerušila stranický boj, ale prudkost emocí byla příliš živá na to, aby spor zůstal na mrtvém bodě. Když pak nové volby přinesly přibližně stejné výsledky jako ty předchozí, tedy znovu většinu liberálů ve spojení s Iry, přinutil nový král Jiří V. pod hrozbou hromadného jmenování nových pairů Sněmovnu lordů, aby si sama odhlasovala omezení své moci. Počínaje rokem 1911 se každé finanční opatření přijaté Dolní sněmovnou stane po jednom měsíci zákonem bez ohledu na to, zda je Sněmovna lordů odmítne schválit. Pokud jde o ostatní zákony, zůstává Sněmovně lordů její odročující veto s tím, že po třech příznivých hlasováních na třech po sobě následujících zasedáních Dolní sněmovny se musí Sněmovna lordů podvolit. Tato opatření ostatně nezbavila Sněmovnu lordů její prestiže. Sněmovna lordů je nadále důležitým regulujícím činitelem a její rozpravy mají často vyšší intelektuální a řečnickou hodnotu než debaty v Dolní sněmovně.

VIII.

Tento spravedlivý zákon byl odhlasován v ovzduší nenávisti. Politické boje v Anglii v letech 1911-1914 měly tak prudkou povahu, jaká byla v této zemi již dlouho nevídaná. Lloyd George postavil proti sobě jednotlivé společenské třídy a dokonce i církve. V dolech a na železnicích se proti autokratickým zaměstnavatelským korporacím pozvedly mocné dělnické spolky. Propukalo nesčíslné množství stávek. Vědecký pokrok znásobil čisté 451

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

zisky podnikatelů. Dělnická třída žádala svůj podíl. Bylo možné nově upravit práva zaměstnavatelů a zaměstnanců bez nějakých zmatků? Pokud měl parlamentní systém přežít, bylo nutné, aby Trade Unions byly zastoupeny v parlamentu. Liberální strana byla natolik moudrá, že připravila tuto změnu pomocí celého souboru zákonů, z nichž nejdůležitějším byl zákon o poslaneckém platu, který zbavoval sněmovnu její podoby aristokratického klubu. Dělnická strana (Labour Party), které měla v roce 1901 jenom dva poslance, jich měla v roce 1906 již padesát. S podporou liberální strany odhlasovala ve prospěch dělníků užitečné zákony o pojištění. Ženy, které žádaly volební právo i pro své pohlaví (sufražetky) a které pobouřilo zamítavé stanovisko vlády a Dolní sněmovny, upustily od legálních prostředků a snažily se nyní nikoli již přesvědčovat argumenty, ale děsit nejrůznějšími provokacemi. Zákon o Home Rule, odhlasovaný v roce 1912, se v Irsku setkal s vášnivým odporem ulsterských protestantů. Ti prohlašovali, že nesouhlasí s odtržením od Anglie a že se v případě potřeby budou bránit i silou. Jejich vůdce sir Edward Carson a jeho přátelé vytvořili prozatímní vládu a organizovali armádu; projevy důstojníků v curraghském táboře vyvolávaly obavy, aby alespoň část pravidelné armády neodmítla v případě potřeby táhnout na Ulster. Unionistický leader, obvykle rozvážný a zdrženlivý Bonar Law začal podporovat Carsona. Asquith, aby zabránil občanské válce, navrhl poskytnout Ulsteru šestiletý odklad. „Nechceme o šest let odložený rozsudek smrti,“ odpověděl na tento návrh Carson. V roce 1914 bylo nebezpečí občanské války opravdu na dohled. Zákon měl vstoupit v platnost. Chyběl jenom souhlas královské koruny. Jiří V. byl pod velkým tlakem, aby zákon odmítl a požádal o jeho zrušení. Dne 21. července 1914 zahájil král osobně konferenci zástupců vlády, opozice, Irska a Ulsteru. Dne 24. července 1914 se tato konference, na níž nesvitlo ani trochu naděje na nějakou dohodu, rozešla. Tentýž den poslalo Rakousko Srbsku ultimátum.

IX.

V Evropě stejně jako v Anglii nadešla po období poměrného klidu vzrušená a neklidná doba, vydatně živená filosofiemi násilí. Nehybný konservatismus Svaté aliance a neúčinný idealismus revolucionářů z roku 1848 vystřídala Cavourova a Bismarckova realistická politika a surový třídní boj, který předpověděl Karel Marx a Georges Sorel. Ačkoli v Anglii byl u moci liberalismus, byla jeho idealistická, reformistická, racionalistická a morální doktrína každou chvíli přiváděna do úzkých rozzuřenými sufražetkami, 452

André Maurois - Dějiny Anglie

netrpělivými stávkujícími, vzbouřenými Iry a odbojnými důstojníky. A právě v této chvíli přerušila ta nejhroznější ze všech dosavadních válek na čtyři roky bolestnou a nevědomou práci, při níž se rodí ze starého státu nová Anglie.

453

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

IX.

I.

VELKÁ VÁLKA

V padesátých letech devatenáctého století a ještě i okolo roku 1890 by válka na život a na smrt mezi Německem a Anglií byla nepochopitelná. Obě země, které si rády připomínaly svou rodovou a náboženskou příbuznost, neměly žádné protichůdné zájmy, jejich dynastie byly spojeny nejtěsnějšími rodinnými svazky. Anglie soupeřící v Asii s Ruskem a v Africe s Francií se nikdy na své cestě nestřetla s Německem. Na začátku dvacátého století se situace změnila. Po Filipovi II., po Ludvíkovi XIV., po Napoleonovi zatoužil znovu jeden evropský panovvník po nadvládě nad pevninou a rozhodl se vybudovat válečné loďstvo schopné bojovat proti loďstvu anglickému; politika „rovnováhy moci“ zjevně znovu žádala, aby se Anglie proti takovým nárokům postavila. Dohoda s Francií a pak s Ruskem (1905) byla obrannou reakcí vyprovokovanou hrozbami admirála Tirpitze. „Musíme se za každou cenu zmocnit Neptunova trojzubce,“ prohlašoval německý císař. To bylo něco k zamyšlení pro jeho současné držitele.

II.

Ale zatímco konservativci, admiralita a někteří bystří liberálové jako Winston Churchill větřili tradiční nebezpečí, anglická vláda byla i v té době v podstatě pacifistická. Proto také nedala do srpna 1914 ani Francii, ani Rusku žádný závazný slib. Veřejné mínění, svrchovaný pán britských rozhodnutí, by neschvalovalo válku, jejímž jediným důvodem by bylo udržení nadvlády na moři. Bezprostřední příčina války z roku 1914 - rakouské ultimátum Srbsku v souvislosti s vraždou rakouského následníka trůn Františka Ferdinanda - se nemohla anglických voličů nijak dotknout. Teprve vstup Němců do Belgie, v rozporu s dohodami o neutralitě, uvolnil téměř jednomyslnou vlnu emocí, která vzedmula do výše vlnu realismu v celé Anglii. I kdyby Německo respektovalo belgickou neutralitu, musela by Anglie přese všechno do války později vstoupit. Neměla sice přímý závazek vůči Francii, ale mnoho státníků se domnívalo, že jí ani čest, ani požadavky bezpečnosti nedovolí nechat Francii na holičkách. Tím 454

André Maurois - Dějiny Anglie

spíš nemohla Anglie strpět to, co by nikdy nedovolil ani Vilém Oranžský ani Pitt - aby se Německo usadilo v Antverpách a Calais. Předseda vlády Asquith a ministr zahraničních věcí Grey se rozhodli, že podají demisi, pokud Anglie zůstane neutrální. Překročení belgických hranic bylo dne 4. srpna 1914 důvodem k odeslání ultimáta do Berlína.

III.

Přestože je možné v této velké válce nalézt některé společné znaky s kontinentálními válkami, které Anglie v minulosti podporovala ochrana moří, kontinentální koalice, peněžní podpora spojenců, zpočátku jenom malý vojenský sbor ve Flandrech -, přináší tato válka i nové prvky: a) poprvé se dostaly do pohybu masy lidí tak ohromné a nebezpečí bylo tak velké, že i Anglie musela proti všem svým předsudkům poprvé přistoupit k vojenským odvodům. Masa britských obyvatel, které dosud chránili vojáci z povolání, si musela krutě protrpět válečná zla; b) poprvé se také stalo, že ponorky málem překonaly anglický odpor. Válečné loďstvo celkem bez problémů zajišťovalo přepravu expedičního sboru, ale postupně počet a akční rádius německých ponorek rostl. V roce 1914 brázdilo světová moře přibližně osm tisíc obchodních lodí, z nichž byly asi čtyři tisíce anglických. V letech 1914-1918 jich Německo potopilo pět tisíc. Z dvaceti milionů tun kleslo na dno oceánů osm milionů. Na začátku nahrazovaly loděnice lodní ztráty celkem bez potíží, ale počínaje lokem 1917 předstihla rychlost torpedování rytmus nahrazování. Kdyby nebyly nalezeny nové účinné prostředky, byli by spojenci někdy v srpnu 1917 pro nedostatek dopravních plavidel asi podlehli.

IV.

Tato situace, kterou Němci znali, je vedla k torpedování všech lodí včetně neutrálních, na potkání a bez ohledu na riziko, že se Spojené státy připojí ke spojencům, což se také v roce 1917 opravdu stalo. Podmořskou válku zneškodnila organizace transportů doprovázených torpédovými čluny, ničení ponorek válečnými loďmi maskovanými jako lodě obchodní a zatarasení belgických přístavů, které Němcům sloužily jako námořní základny. V roce 1918 byla hrozba ponorek už odvrácena natolik, že si přeprava čtyřiceti dvou divizí Spojených států vyžádala celkem jenom dvě stě obětí. Přestože jediná velká námořní bitva v této válce, bitva u Jutska, zůstala nerozhodná, lze říci, že Anglie si za světové války udržela svoji vládu nad moři, neboť německé loďstvo 455

Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Nadpis 1 к тексту, который должен здесь отображаться. - Ошибка! Используйте вкладку "Главная" для применения Název к тексту, который должен здесь отображаться.

nemohlo, i přes několik odvážných pokusů jednotlivých lodí, opustit své přístavy. Bez britského loďstva by zásobování spojenců bylo nemožné.

V.

Prvním cílem expedičního sboru byla podle příkazu anglické vlády ochrana přístavů v průlivu La Manche a v Severním moři. Tento cíl byl splněn jenom zčásti, Němci dobyli Antverpy, Ostende a Bruggy, ale v bitvě u Ypres bylo zachráněno Calais a Boulogne. Když celou západní frontu zbrázdily souvislé linie zákopů od moře až po švýcarské hranice, radilo v Anglii i ve Francii mnoho zkušených mužů tuto linii obejít a přenést hlavní vojenské úsilí jinam. Jedni navrhovali Soluň a silnou vojenskou výpravu do balkánských zemí, což by podle nich přivedlo do řad spojenců některé váhající národy, jmenovitě Řeky, Bulhary a Turky, jiní radili přistání v Dardanelách pro zajištění úžin a zásobování Ruska. Ti druzí zvítězili, ale přes hrdinské úsilí a nesmírné ztráty na lodích i lidech nebylo možné Gallipolský poloostrov dobýt. Spojenecké síly se musely vrátit ke staré krvavé taktice frontálního útoku proti opevněným postavením. Pro ulehčení francouzské armádě napadené u Verdunu zahájila anglická armáda na západní frontě nákladnou bitvu na Sommě. Až do června 1918 zůstával na západní frontě výsledek stále nejistý. Tanky (nebo obrněné útočné vozy) by při hromadném použití možná pomohly prolomit německou frontu, ale tato zbraň byla vyzkoušena příliš brzy a jenom v malém počtu. Tanky byly nejpůvodnějším vynálezem v této válce a účinnou odpovědí úderných oddílů na vyšší průbojnost projektilů; jsou pro moderní pěcho