Celibát. Jeho duchovní předpoklady a bohatství a jak k němu správně vychovávat 8071924695 [PDF]

Zitiervorschau

JÓZEF AUGUSTYN C

Jeho duchovní předpoklady a bohatství a jak k němu správně vychovávat

Láska se živí oběťmi. Čím víc přirozených uspokojení si duše odepře, tím se stane její láska silnější a nezištnější. Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře

Jeho duchovní předpoklady a bohatství a jak k němu správně vychovávat KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ KOSTELNÍ VYDŘÍ 2000

Odborná spolupráce: Jacek Bolewski SJ P. Miroslaw Cholewa P. Tadeusz Huk Antoni Jarnuszkiewicz SJ P. Zdzislaw Kroplewski Miroslawa Plaskacz © Wydawnictwo M, Kraków 1999 © Karmelitánské nakladatelství s.r.o., Kostelní Vydři 2000

ISBN 80-7192-469-5

Bohoslovcům, kteří se mnou s důvěrou sdíleli své životní zkušenosti i zkušenosti víry

SLOVO ÚVODEM Ve svém prvním listu kněžím, který napsal papež Jan Pavel II. na počátku svého pontifikátu, se vyjádřil o celibátu následujícími slovy: „Všichni jsme svědky toho, že tento poklad uchováváme v hliněných nádobách, avšak uvědomujeme si, že jde skutečně o poklad". Především u lidí povolaných ke kněžství nebo k zasvěcenému životu obsahuje výchova také vědomí celibátu, aby znali, oceňovali, milovali a prožívali celibát ve shodě s jeho vlastní povahou a cílem – v duchu jeho evangelijních, duchovních a pastoračních motivací (Pastores dabo vobis, 50). Kniha P. Józefa Augustyna SJ, jehož znají čtenáři z mnoha jeho dřívějších publikací, splňuje požadavky solidní pomůcky při integrální výchově k celibátu. Zprostředkovává totiž o něm důkladné znalosti, probouzí úctu a lásku k němu a poskytuje cenné pokyny, jak jej prožívat ve smyslu jeho skutečné podstaty a cíle. Poukazuje též jasně na jeho evangelijní, duchovní a pastorační motivaci. V tomto smyslu lze toto dílo právem označit za průvodce vedoucího bezpečně po úzké a strmé cestě, ukazujícího na vrchol, určujícího trasu výstupu a zároveň chránícího před zblouděním. Autorovi náleží dík za několikaleté úsilí, které vyžadovala příprava této publikace. Čtenářům lze jen popřát, aby v ní objevili poklad a světlo na cestu.

ANDRZEJ SUSKI

předseda Komise pro klérus Polské biskupské konference Toruň, 18. září 1998

ÚVOD Knihy P. Józefa Augustyna nepotřebují zvláštní doporučení autor je čtenářům dobře znám. Několikanásobné reedice některých titulů svědčí o tom, že se zabývá problémy týkajícími se bytostných potřeb čtenářů - především mladých. Zpracovává důležité otázky duchovního života a pohlíží na ně z reálné perspektivy konkrétního jedince. Také dílo Celibát odpovídá na obrovskou potřebu seminářů a řeholních domů při reflexi celibátu. Tato potřeba vyrůstá z nových civilizačních okolností, v nichž se církev (v Polsku) ocitla po zlomu roku 1989. Pastores dabo vobis naléhavě zdůrazňuje, že by církev při formaci bohoslovců měla vzít v úvahu tuto novou civilizační situaci, v níž žijí a pracují dnešní kněží: k tomu ji podnítily hluboké a rychlé společenské a kulturní proměny naší doby, rozmanitost a rozdílnost prostředí, v němž (církev) hlásá a dosvědčuje evangelium} 1. V encyklice Sacerdotalis caelibatus hovoří Pavel VI. s velkým znepokojením a bolestí o našich nešťastných, avšak vždy velice milovaných (...) bratřích v kněžské službě, kteří nesou v duši svaté znamení vtisknuté svěcením presbyteriátu, ale bohužel odešli od závazků přijatých při kněžském 1 2 3

svěcení. Situace bolestných dezertců se občas opakují v každém místním společenství církve. Jednou z nejzávažnějších

příčin

oněch

bolestných dezercí kněží

a

řeholníků je porušování celibátu. Jde o závažný problém vyžadující lidskou i duchovní odvahu ze strany pastýřů církve a seminárních vychovatelů i ze strany bohoslovců. Jestliže se papež tomuto nesnadnému tématu nevyhýbá, nemůžeme ani my předstírat, že takový problém neexistuje. Často jej totiž pokládáme naprosto neprávem za choulostivý a máme strach se jej dotknout. Téma bolestných dezercí však vyžaduje nejen důkladnou psychologickou a sociologickou analýzu, ale především hluboké rozlišování duchů. Každé společenství místní církve a každá řeholní komunita jsou povinny rozlišovat, jaké výchovy k celibátu se dostává kandidátům kněžství nebo řeholního života „dnes" a jaké ovoce přinese tato výchova „zítra". 2. Dalším autorovým podstatným zdrojem je kromě dokumentů Apoštolského stolce vlastní bohatá zkušenost exercitátora kněží, řeholníků a bohoslovců. Při své nezištné pastýřské službě bohoslovcům a kněžím získal P. Augustyn velkou zkušenost v oblasti kněžské formace. Více než deset let doprovázení účastníků Duchovních cvičení podle metody sv. Ignáce z Loyoly, exercicie vedené ve většině diecézních kněžských i řeholních seminářů v Polsku, bezpočet osobních rozhovorů s bohoslovci a kněžími při exerciciích i mimo ně, to vše umožňuje autorovi vhled do lidské i duchovní problematiky kandidátů kněžství. Díky této jeho zkušenosti vznikla kniha, která prezentuje problematiku výchovy k celibátu jasně, prostě a kompetentně. Publikace Celibát je plodem bezprostředních setkání a rozhovorů autora s bohoslovci a kněžími, a obsahuje proto mnoho konkrétních zkušeností. Autor se v ní nevyhýbá reflexím citlivých témat. Při pohledu na ně se odvolává na učení Apoštolského stolce i na životní situaci současných kandidátů kněžství. S ohledem na

složitost emocionálně sexuálního chování člověka se snaží vyhmátnout podstatu problému, který přesahuje rámec psychologického rozměru člověka. Mnohé emocionálně sexuální problémy - manželů i celibátníků - nalézají konečné řešení na rovině duchovní. Nejde o autorovu prvotinu na téma seminární formace. P. Augustyn o něm hovořil v různých svých pracích mnohokrát, zvláště pak o formaci k celibátu. Současná práce jednak shromažďuje a třídí materiály již publikované, jednak je doplňuje a 4

rozšiřuje. aby byly nabízené úvahy o výchově k celibátu začleněny do celkového pohledu na lidskou a duchovní formaci jedince při přípravě na kněžské povolání. Výchovu k celibátu si nelze představit bez sloučení lidského a duchovního rozměru vývoje člověka. Někteří bohoslovci a kněží se ocitají v pasti, pokoušejí-li se řešit své emocionální či sexuální problémy izolovaně od svých zásadních lidských a duchovních problémů, jež jsou často mnohem hlubší a podstatnější. Každá forma nezralosti nebo neuspořádanosti v erotické a sexuální oblasti je projevem a symbolem nezralosti a neuspořádanosti lidské a duchovní. Vize celého formačního kontextu způsobuje, že výchova k celibátu začíná být realističtější a v přístupu k člověku pozitivnější. Autor upozorňuje nejen na potřebu odříkání a překonávání obtíží spojených s celibátem, ale také na velké možnosti, které tento životní způsob otvírá: na zkušenost větší lásky ve vztahu k Bohu a širší lásky k lidem. Zdůrazňuje však, že tam, kde je dána větší šance, roste i riziko. Proto vyžaduje výchova k celibátu „větší angažovanost" - jak ze strany kandidátů, tak i jejich vychovatelů. 4. Augustinova kniha se pokouší podstatně formulovat určité konkrétní zásady a kritéria pro rozlišování problémů spojených s výchovou k celibátu. Autorovy úvahy tedy mohou výrazně

pomoci kandidátům kněžství při jejich hodnocení vlastní způsobilosti k celibátu i jejich seminárním vychovatelům při vypracovávání stále jasnějších a současné době odpovídajících zásad a kritérií pro rozlišování povolání k celibátu. K práci na zmíněných zásadách velice povzbuzuje Jan Pavel II. v Pastores dabo vobis: Biskupové společně s rektory a spirituály seminářů ať stanoví principy, vytvoří kritéria a poskytnou pomoc při rozhodování v této otázce.4 Při formulaci kritérií vychází autor z dokumentů Apoštolského stolce; zdůrazňuje však, že se pouze pokouší aplikovat obecné směrnice církve na konkrétní místní podmínky. Není tedy žádoucí pokládat je za konečné a uzavřené, nýbrž spíše za předmět diskuse při vypracovávání principů povolání ke kněžství, při rozlišování schopnosti k 5

celibátu a při souhlasu ke kněžskému svěcení. V pomoci mladým lidem na jejich cestě ke kněžství nemohou čerpat seminární vychovatelé pouze z vlastní zkušenosti a zkušenosti prostředí, z něhož vyšli. Jsou povinni brát v úvahu také pokyny Apoštolského stolce. Ten totiž pohlíží na formaci z perspektivy „zkušenosti" celé církve, a proto jsou jeho pokyny cennou pomocí při překonávání různých osobních mezí a limitů určovaných prostředím, které se během kněžské formace přihlásí o slovo. 5. Kniha je určena jak bohoslovcům, tak i spirituálům a představeným seminářů. Bohoslovcům pomáhá uvědomit si velikost úkolů spojených s jejich povoláním k celibátu a povzbuzuje je ke většímu úsilí při vlastní lidské a duchovní formaci. Pozorná četba může mnoha pomoci při utváření osobního chápání celibátu a způsobu jeho prožívání. Zvláštní pozornost si zaslouží ty části knihy, v nichž se autor odvolává na svobodu bohoslovců a povzbuzuje vychovatele, aby k

ní své svěřence neustále vedli. P. Augustyn klade velký důraz na skutečnost, že je krátkozraké postihovat při seminární výchově cokoli „administrativními prostředky" a že to může vést ke povrchnímu chování a náboženskému ritualismu. Ačkoli se obrací především na bohoslovce, může jeho dílo pomoci i řeholníkům, řeholnicím a laikům žijícím v celibátu: tyto úvahy jim umožní reflektovat způsob prožívání vlastní emocionální a sexuální oblasti.

6

V tomtéž duchu péče o budoucí kněze je psána tato publikace: jde vlastně o první komplexní dílo napsané na téma celibátu v polštině. Autor si nikterak nečiní nárok vyčerpat celou problematiku výchovy k celibátu. V podtitulu upozorňuje, že se chce ve své knize dotknout zmíněné problematiky především z pedagogického a duchovního hlediska. Je si vědom, že ji lze zkoumat a má se tak dít i z jiných hledisek. 7. V řadě svých knih vyjadřuje P. Augustyn přesvědčení, že obětavé a uvážlivé úsilí představených, vychovatelů a spirituálů, vedené Boží i lidskou moudrostí, je pro postoje budoucích kněží rozhodující. Celibát je jedním z prvních problémů, kterým by se v integrálním kontextu seminární výchovy měli zabývat. Vychovatelé by si měli uvědomovat, že snaha bohoslovců prožívat správně celibát je jedním z nejdůležitějších znamení jejich skutečné ochoty odevzdat se výlučně do služby Kristu a Božímu lidu. P. Augustyn na mnoha místech zdůrazňuje, že má-li být celibát prožíván zrale, nelze jej pokládat za pouhé „odříkání".

Důraz na odříkání způsobuje, že se celibát snadno stává zdrojem smutku a sklíčenosti: tím však ztrácí svou tvůrčí sílu jak v lidské a duchovní, tak i ve společenské a pastorační oblasti. Zkušenost celé řady kněží - dříve i dnes - ukazuje, že celibát přijatý s důvěrou a prožívaný jako veliký Boží dar se stává zdrojem tvůrčího života, hlubokého vnitřního pokoje, skutečné niterné radosti. Zříká-li se totiž kněz manželského života a rodinného štěstí, činí tak pouze proto, aby mohl zakoušet hlubší štěstí a „větší lásku". P. Tadeusz Huk

7

JAN PAVEL II. PÉČE O SEMINÁRNÍ FORMACI Je tu ještě jedna věc, o které jsem spolu s vámi chtěl uvažovat v souvislosti s návštěvou „ ad limina Apostolorum ", a sice otázka kněžské formace. V apoštolské adhortaci Pastor es dabo vobis jsem napsal: „Církev pokládá proto za jeden z nejdůležitějších a nejobtížnějších úkolů pro budoucí evangelizaci lidstva, aby vychovala budoucí kněze jak diecézní, tak řádové a aby po celý jejich život náležitě pečovala o jejich osobní posvěcení službou a o stálou obnovu jejich horlivosti v pastoraci" (č. 2). Ano, péče o formaci kandidátů kněžství i kněží samých patří - a

znovu to zdůrazňuji - ke nejdůležitějším úkolům biskupů. Církev v Polsku čelí v současnosti novým výzvám, které jsou důsledkem hlubokých společensko-kulturních změn ode hrávajících se v naší zemi. Pole působnosti církve se zvětšilo a potřebujeme dobře připravené pastýře, kteří dokážou přijmout odpovědnost za duchovní rozvoj jim svěřených věřících. Obrovský význam pro Boží lid mají diecézní a řeholní kněžské semináře. Jsou totiž v celé církvi a v každé její části zvláštním prubířským kamenem životaschopnosti a duchovní plodnosti, která se projevuje v ochotě mladých lidí vydat se výlučným způsobem do služby Kristu. Možnosti evangelizačního a misijního úsilí místních církví jsou podmíněny kněžskými a řeholními povoláními. Církev prosí neustále „Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň " (Mt9, 38), protože otázka povolání patří k jeho nejdůležitějším starostem. V polské církvi je třeba udělat vše, co je možné, aby v mladých lidech nevyhasl duch oběti a velkorysý zápal při přijímání Kristova pozvání. Neodmyslitelné je úsilí spojené s probouzením povolání a utvářením nových pokolení kandidátů kněžského svěcení- budoucích pastýřů. Vše je ale třeba dělat ve skutečném duchu evangelia a přitom pohotově vnímat znamení času. (...) Nechť je toto úsilí provázeno i skutečným životním svědectvím samotných kněží beze zbytku odevzdaných Bohu a bratřím. (...) Prosím vás, drazí bratři, abyste zahrnovali otcovskou péčí kněžské semináře? (7)

8

PRVNÍ ČÁST K



L



LIDSKÁ FORMACE I. Lidská formace - základ formace kněžské Novým fenoménem formace ke kněžství, na který dnes církev klade velký důraz, je nepochybně formace „lidská". Dosud se totiž hovořilo převážně o třech zásadních úrovních formace: duchovní, intelektuální a pastýřské, v apoštolské adhortaci Jana Pavla II. Pastores dabo vobis je však jako první před třemi zmíněnými uváděna formace lidská.1 Taje v tomto dokumentu nazývána základem veškeré formace kněžské.8 Bez vhodné lidské formace by celému dílu kněžské formace chyběl nezbytný základ.9 Tento silný důraz na lidskou formaci plyne z přesvědčení, že kněz má dosáhnout co největší lidské dokonalosti, jak vyzařuje ze života Božího Syna, který se stal člověkem, a jak se zrcadlí zvlášť výrazně v jeho postojích vůči ostatním, jak to ukazují evangelisté.10 Lidská formace kněze je nutná, aby jeho poslání mohlo být pro lidi co nejvěrohodnější a nejpřijatelnější.11 Lidské jednání kněží by

mělo být „mostem", nikoli překážkou při provázení věřících k 9 10 11 12 13 14

setkání s osobou Ježíše Krista. „Svatá slova", která kněz zvěstuje, a „svatá znamení", která koná, by měla být neustále potvrzována jeho „lidským" postojem k věřícím a jeho „lidským" jednáním. Láska k pravdě, spravedlnost a jasnost, úcta ke každému člověku, cit pro spravedlnost, věrnost danému slovu, schopnost soucitu,

důsledné

jednání,

vyvážený

úsudek,

sebeovládání,

překonávání různých podob sobectví, zdravé svědomí, citová zralost, přemáhání strachu - to jsou jen některé projevy zralého lidství, které uvádí Pastores dabo vobis.

II. Láska k pravdě Jedním z nejdůležitějších rysů lidské formace, které zdůrazňuj e Pastor es dabo vobis, je zamilování si pravdy, spravedlnost a jasnost. Láska k pravdě je tím rysem člověka, na nějž obrací Jan Pavel II. v celém svém učení zvláštní pozornost. Nelze se proto divit, že se stává výchova k zamilování si pravdy ústředním bodem formace ke kněžství. Nejen duchovní život, ale i studium má v bohoslovcích prohloubit kult pravdy, probudit jistý způsob milující úcty k pravdě13. Úcta a láska k pravdě se však nevztahuje v první řadě na intelektuální, nýbrž spíše na lidskou a duchovní formaci. „Dům vlastního života", který bohoslovec buduje v letech seminární formace, může být solidní jedině tehdy, bude-li postaven na základě pravdy. Zkušenost ukazuje, že nedostatečný „postoj pravdy" projevující se neupřímností k sobě samému, ke spirituálovi, vychovatelům, seminárnímu společenství i k Bohu obrací vniveč úsilí bohoslovce i jeho vychovatelů.

V promluvě ke štětínským seminaristům poukazuje Jan Pavel II. na pravdě:

nutnost naprosté otevřenosti kandidátů kněžství k Vaše pokolení nad jiné více zakouší hlad po pravdě a

současně i to, jak těžké je zcela se jí otevřít - „v pravdě" se otevřít; jak těžké je „důvěřovat moci pravdy ". Jakoby se občas nedostávalo víry v moc dobra přítomnou v konkrétním prostředí semináře nebo ve společenství kněží, víry podpírané účinnou milostí povolání a svátosti. Otevřete se Pravdě, jíž je Kristus, abyste mohli nést jeho pravdu a křesťanskou naději světu - povzbuzuje kleriky Jan Pavel II. 14 Výchova k zamilování si pravdy se úzce pojí s výchovou ke zralému chápání a prožívání celibátu. Emocionálně sexuální potřeby, pocity a přání jsou hluboce zakořeněny v lidském nitru. Bez „ducha pravdy" snadno podléhá celibátník neustále se obnovujícím žádostem, svodům a strachu. Současný pansexualismus staví na nedostatku pravdy o člověku: lidská sexualita je totiž vnímána výlučně očima smyslové žádostivosti. Z takového chápání pohlavnosti se rodí falešné přesvědčení, že nelze ovládat svůj sexuální pud. Díky „duchu pravdy" můžeme na naši pohlavnost pohlédnout objektivně, vnímat ji jako veliký Boží dar, s nímž je spojena odpovědnost. Pak lze pravdivě vnímat nejen své potíže, ale také své možnosti svou sexualitu uspořádat a zvládat. Mladí lidé, též kandidáti kněžství, kteří utrpěli v emocionálně sexuální oblasti zranění, mohou díky „duchu pravdy" postupně překračovat vlastní nezralost, slabosti a omezení s vědomím, že ideál lidské rovnováhy (...) v celibátu nelze dokonale naplnit jednorázovým úkonem.15 Díky duchu pravdy mohou mladí také vnitřně zakusit, ze láska je silnější než strach, sobectví a smyslová žádostivost. Duch pravdy umožní bohoslovcům

hovořit

upřímně

a

otevřeně

se

spirituálem

i

představenými o svých potížích a problémech při utváření dospělého postoje k vlastní emocionálně sexuální oblasti.

III. Utváření mravního svědomí Výchova k životu v pravdě je podstatně spojena s utvářením mravního svědomí. Lidská zralost kněze by měla zahrnovat zvláště výchovu svědomí. Aby kandidát mohl věrně splnit své závazky vůči Bohu a církvi a moudře řídit svědomí věřících, měl by si navyknout naslouchat hlasu Božímu, který k němu hovoří v jeho srdci, a přilnout s láskou a věrností k jeho vůli.16 Boží hlas, Boží Slovo je zdrojem pravdy o člověku. Svědomí - Boží hlas, je hlasem „Osoby", hlasem lásky, a to nejen v okamžicích, kdy člověka potvrzuje a „vnitřně chválí" za jeho dobré skutky, ale i když ho napomíná a vyžaduje od něho upřímnost, poctivost a pravdu. Boží hlas svědomí je především „hlasem" - „slovem", které nás ujišťuje o Boží lásce k nám, je však i Boží pokornou prosbou, aby člověk na jeho lásku odpověděl. Podstatou zralého svědomí je právě odpovědnost chápaná jako odpověď na Boží slovo. Bereme-li na lehkou váhu svědomí - Boží hlas v nás - vždy znevažujeme Boží lásku. Její odmítnutí nás pak vrhá do zkušenosti strachu - a ten mrzačí svědomí. Strach je opakem lásky. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce (1 Jan 4,18). Nedostatečná odpovědnost k vlastnímu svědomí se mění v postoj strachu o sebe a strach z druhých. Ten je však kořenem nepravdy, vytváření klamného zdání a lži. Utváření svědomí vyžaduje od člověka především to, aby (...) přestal předstírat, zbavil se

klamu a postavil se tváří v tvář celé své vnitřní pravdě představované jeho svědomím. Měl by se osvobodit od všeho, co mu brání pohlédnout této své vnitřní pravdě do očí (Jan Pavel II.). Pravděpodobně se nepodaří každému z nás naráz, s naprostou odvahou a úsilím pohlédnout pravdě do očí- jak říká papež. Tomuto umění se učíme všichni krůček po krůčku, a to s nemalým úsilím. Je tomu tak i v životě mnoha bohoslovců. Spirituálové, představení a vychovatelé by to měli správně pochopit. Mnoho mladých lidí má strach znát celou pravdu o sobě, protože si nedůvěřují a podceňují své lidské a duchovní možnosti. Často se také obávají námahy, obětí a utrpení, které jsou v procesu proměny života nezbytné. Jan Pavel II. tuto obtížnost chápe a prohlašuje, že již pouhý letmý pohled do očí vnitřní pravdě člověka znamená úspěch. Je to velice „lidské" a zároveň velice potěšující prohlášení. Prozrazuje hluboké porozumění pro mladého člověka: pro velikost jeho tužeb, ale i pro hlubinu jeho křehkosti a vnitřní ustrašenosti. Seminární vychovatelé by se měli vykazovat právě tímto lidským přístupem ke kandidátům kněžství. Mladým je třeba odhalovat nejen jejich potíže a slabosti, ale i hloubku jejich duchovních a náboženských přání, protože právě duchovní fascinace je pro formaci svědomí budoucích kněží rozhodujícím faktorem. První „letmý pohled" pravdě do očí však ještě zdaleka neznamená konec celého procesu formace svědomí, naopak teprve jej otvírá. Je však důležitý právě proto, že přesvědčuje mladého člověka o nutnosti otvírat se pravdě. Umožňuje mu zakusit „chuť pravdy", jíž je vnitřně povzbuzován k vytrvalému, systematickému a obětavému „pohlížení pravdě do očí". První pohlédnutí pravdě do očí je však třeba dovedně upevňovat systematickou prací nad sebou samým (Jan Pavel II.). Výchova k celibátu vyžaduje výjimečně zralé svědomí, aby byl kandidát kněžství schopen objektivně rozlišovat to, co v jeho vnitřní zkušenosti vyrůstá ze sobectví, smyslnosti nebo strachu, od

toho, co je přirozeným, zdravým projevem lidské emocionality a sexuality. Zralé svědomí také ve chvílích lidské zranitelnosti a slabosti umožní člověku pravdivě odhadnout skutečný rozsah subjektivní odpovědnosti. Kvalifikování sebemenší slabosti jako velkého a těžkého hříchu, aniž by dotyčný počítal se svou podmíněností nejrůznějšími strachy a zraněními, zralému prožívání celibátu nikterak nepřispěje. Zveličování vlastní subjektivně omezené a podmíněné odpovědnosti v emocionálně-sexuální oblasti zaviněné strachem se nejednou stává značnou překážkou radostného a pokojného prožívání lidské sexuality v celibátu. Nezdravý pocit viny v sexuální oblasti často vede k tomu, že celibátník zaměřuje svou pozornost téměř po celý svůj život výlučně na řešení nesnází v oblasti čistoty. Soustřeďování se na výčitky svědomí spojené s někdy až umanutým sledováním vlastních sexuálních pocitů a přání způsobuje, že člověk začne prožívat celibát spíše jako vězení než jako stav větší svobody ve službě Bohu a lidem. Lidé žijící v celibátu by si měli na drahé straně uvědomovat, že zlehčování vlastní subjektivní odpovědnosti a její omlouvání osobními zraněními může snadno vést k vyhledávání emocionálně sexuálních zkušeností poznamenaných touhou po rozkoši. Takový postoj však je projevem laxní morálky a nevěrnosti v oblasti sexuální čistoty.

IV. Citové zrání Citová zralost předpokládá vědomí, že láska má ústřední úlohu v životě člověka. (...) Mluvíme zde o lásce, která zahrnuje celou osobu, ve všech jejích aspektech -fyzických, psychických a duchovních}1 Pastores dabo vobis zde bezprostředně spojuje citové zrání s výchovou k celibátu. Výchova k odpovědné lásce a citové zralosti člověka je zcela nezbytná pro toho, kdo je jako kněz povolán k celibátu.™ Cílem celibátu

je nabídnout - s milostí Ducha svátého a svobodnou odpovědí vlastní vůle 15 16 17

- celou svou lásku a starost Ježíši Kristu a jeho církvi ,

Hlavním motivem snahy o lidskou citovou zralost by tedy neměla být pouze přirozená seberealizace a dokonalé prožívání vlastního života, ale také ohled na službu Bohu v bližních: budoucí kněží si mají osvojit řadu lidských vlastností, bez nichž se nemohou stát osobnostmi: vyváženými lidmi, silnými a svobodnými, schopnými nést tíži pastorační odpovědnosti,2 Citová zralost a zralé prožívání celibátu má vytvořit v srdci kněze nejen větší prostor pro zkušenost Boží lásky, ale též více místa pro lásku k bližním. Cesta k citové zralosti a s ní spojená výchova ke zralému prožívání lásky v celibátu dnes není snadná. Mnoho bohoslovců je totiž postiženo stopami ne vždy zdravého rodinného a společenského prostředí, které je třeba léčit a integrovat s velkým pedagogickým a duchovním jemnocitem.21 Stopy zranění, o nichž hovoří Pastores dabo vobis, se často týkají také emocionálně sexuálních zranění. Také v rodinném prostředí, v němž kněžská povolání vznikají, se projevuje mnoho slabostí a někdy i závažných chyb.

18

Aby bylo možno léčit

stopy ne vždy zdravého rodinného a společenského prostředí, je bezpodmínečně třeba bezprostřednějšího kontaktu bohoslovce s vychovateli, především trvalé spolupráce se spirituálem. Mladým lidem vstupujícím do semináře nebo řeholního společenství dnes v mnoha případech chybí vědomí vlastního citového světa a často i základní schopnost pracovat na sobě. Mnozí z nich zabředají do vlastních negativních emocí, s nimiž si nedokážou poradit. Žijí ve znechucení, v pocitu nedostatku vlastní hodnoty, ve strachu z budoucnosti, ve vnitřním hněvu a vzpouře proti světu dospělých. Protože jsou tyto city velice bolestné, snaží se je často utišovat omamnými látkami, alkoholem, zneužíváním sexuality nebo vyhledáváním jiných „silných" zkušeností. Čím dříve

si mladý člověk uvědomí svět svých zraněných emocí a začne pracovat na jejich uspořádání a uzdravování, tím rychleji přinese jeho vnitřní úsilí plody - větší citovou i osobnostní zralost. Péče o citovou zralost bohoslovců by měla začít již v prvních týdnech jejich pobytu v semináři. Měly by jim být od samého počátku nabízeny konkrétní formy pomoci při emocionálním zrání. Nejde především o předávání psychologických informací - spíše o uvádění mladých do takových podob vnitřního života, v nichž by mohli prožívat pozvání k integrálně chápané práci na sobě při podřizování psychické a emocionální sféry oblasti duchovní a náboženské. Poctivé zpytování svědomí, dobrá příprava na svátost smíření, uvedení do prodloužené modlitby vycházející z Božího slova, kompetentně poskytované duchovní vedení, animace života ve společenství, vhodná četba - to jsou zásadní způsoby uvádění do duchovního života, které v sobě zahrnují také správně chápané emocionální dozrávání. Usilovat o citovou zralost nelze totiž izolovaně od integrálně chápaného uvedení do duchovního života.

V. Přemáhání strachu Mimořádně důležitá je v citovém dozrávání problematika strachu, protože odráží citové i duchovní problémy. Po emocionální stránce prozrazuje strach uzavřenost do sebe, potíže ve vztazích k bližním, k autoritě, obavy z odpovědnosti za vlastní život a z budoucnosti. Po stránce duchovní odhaluje malověrnost, nedůvěru k Bohu a jeho lásce. Bohoslovcův strach se projevuje zvláště v životních situacích, které vyžadují otevřenost a upřímnost: v duchovním vedení, ve svátosti smíření, ve vztahu k představeným, v životě společenství, v konfliktech s bližními. Nedostatečné vnímání vlastního strachu a

neochota přiznat se k němu způsobuje, že seminaristův lidský postoj je nějak neupřímný a nepravdivý. Pokud neobjeví mladý člověk hned na počátku formace své motivace strachu nebo nedůvěry k bližním a sám se nesetká s prostředím upřímnosti, otevřenosti a pravdy ze strany vychovatelů, vzniká nebezpečí, že se celý proces formace změní ve vnější přizpůsobování požadavkům seminárního řádu, prostředí či představených. Tuto chybu objeví kandidát kněžství často teprve po opuštění semináře. Přemáhání nedůvěry by tedy mělo být jedním z prvních úkolů, do kterého by se měly pustit obě strany - jak kandidáti kněžství, tak vychovatelé - již v počátečním období formace. Mnozí mladí lidé si při vstupu do semináře nejčastěji neuvědomují hloubku svého strachu a s ním spojeného nedostatku důvěry. Jejich zdrojem bývá často nedostatečná citová zralost nebo zraněný vztah k rodičům. Postoje upřímnosti a pravdy budou schopni pouze tehdy, chopí-li se vědomě problému své emocionální nezralosti. Zůstane-li zmiňovaný strach nerozlišen, nebude-li přijat na vědomí klerikem i vychovateli, zvláště pak spirituálem, bude deformovat a poznamenávat lží všechny bohoslovcovy vztahy během jeho formace: jeho vztah k modlitbě, k představeným, k duchovnímu vůdci, k intelektuální práci, k vrstevníkům i k vlastním emocionálním problémům. Všechny jeho mezilidské vztahy mohou sice být v této situaci navenek řádné, de facto však budou určovány obavami o sebe. Dokážeme-li se dobře vcítit do světa našich bohoslovců, snadno si u mnohých povšimneme určitého odporu a hněvu, obvykle dobře a hluboko ukrývaného. Čím více se seminaristé bojí vychovatelů, tím více svůj odpor skrývají. Hněv a vzdor některých kleriků často vede k vyvolávání konfliktních situací, jen aby mohli „bojovat". Tento boj je často zbytečný: nejde v něm totiž o dosažení něčeho, ale spíše o dosažení „vítězství" nad někým. „Duch boje"

často vyvolává v semináři napjatou atmosféru a ovlivňuje také vztah ke spirituálovi. Obětavé, vlídné a kompetentní duchovní vedení se může stát v těchto obtížných situacích skutečně mimořádně užitečným nástrojem, který bohoslovci pomůže uvědomit si zdroj jeho odporu a hněvu pramenícího ze strachu o sebe a z nespokojenosti s vlastním životem. Mnozí kandidáti kněžství prožívají strach i v emocionálně sexuální oblasti a ten se často váže s nezdravým pocitem viny. Vyplývá jednak z celé dosavadní sexuální výchovy poznamenané atmosférou mlčení a zákazů, jednak z vlastních nezdravých postojů a chování. Prožívá-li mladý člověk strach v citové a sexuální oblasti, může přijímat i zcela nejpřirozenější a nejobyčejnější jevy v této oblasti s obrovským pocitem viny, studu a sebenepřijetí. Seminární vychovatelé by si měli uvědomovat, že bohoslovci nejsou sami schopni překonat strach v emocionálně sexuální oblasti, jímž byli krmeni často i po celá dlouhá léta výchovy v rodině a prostředí vrstevníků. Potřebují pomoc kompetentního člověka, k němuž by mohli získat důvěru a mohli si dovolit být k němu upřímní a otevření. Teprve v upřímném a otevřeném dialogu se může mladý člověk přesvědčit, že emocionálně sexuální záležitosti patří k přirozeným lidským projevům, o nichž smí klidně přemýšlet, hovořit a zajímat se o ně v rozsahu nutném na cestě k větší lidské a duchovní zralosti. Spirituál hovořící s bohoslovcem trpícím strachem z vlastní sexuality by mu měl vydat svědectví zralého, otevřeného, ale také jemného a diskrétního postoje ke světu emocí a sexuality. Aby to bylo možné, měl by duchovní vůdce nejprve vytvořit prostředí dobroty a přijetí, které by dotyčnému usnadnilo otevřít se nabízené pomoci v této citlivé životní oblasti.

VI. Schopnost udržovat vztahy s druhými V celé seminární formaci je mimořádně důležitá schopnost udržovat vztahy s druhými. To je opravdu základní pro toho, kdo je povolán, aby nesl odpovědnost za společenství a aby byl „tvůrcem společenství". Proto kněz nemůže být arogantní a svárlivý, ale vlídný, pohostinný, vážný ve svých slovech a úmyslech, rozvážný a diskrétní, velkodušný a ochotný sloužit, schopný udržovat otevřené a bratrské vztahy a navazovat je s jinými a připravený porozumět, odpustit a 19

potěšit.

Vztahy, o nichž hovoří Pastores dabo vobis, se nevytvářejí automaticky; bohoslovec je musí s přispěním vychovatelů vědomě a s nasazením vůle budovat. Mnozí mladí lidé vstupují do semináře se svérázným pojetím spontánnosti vztahů. Projevuje se to „lidovým" postojem, který dnes prosazuje tzv. mládežnická kultura. Spontánnost si mnozí spojují s absencí jakýchkoli mezí ve vlastních reakcích, s akceptováním hrubosti, nebo dokonce s arogancí. Spontánnost je důležitým rysem mládí, ale nedispensuje člověka od potřeby odpovědnosti a taktu k druhým. Má-li mít mladistvá spontánnost kladný vliv na pozdější dospělý život, měla by být spojena s diskrétností, moudrostí, úctou k sobě samému i k druhým a také s rozlišováním dobrého vkusu v mezilidských vztazích. Dobrý vychovatel si ostatně bude vědom, že „lidový" postoj a špatně chápaná spontánnost mladých často zastírá jejich hlubokou nesmělost a strach z navazování citových vztahů. Zmíněnou přehnanou

smělostí

a

bravurou

skrývají

mladí

často

svou

bezradnost. Pózou „chuligánské odvahy" se snaží - často násilně překonávat svůj strach ze vztahů k druhým, zvláště k opačnému pohlaví. Přílišný kriticismus ze strany dospělých spolu s odmítáním

„lidového" (vulgárního) chování mladých často vyvolává pocit odmítnutí a nepochopení. Spontánní a emocionální vazby mladého věku bývají obvykle velmi nestálé. Jsou darem tohoto konkrétního životního úseku. Aby se mohly stát „darem pro život", je třeba je očišťovat od strachu o sebe a z druhých lidí, od povrchnosti, sobectví, od touhy pouze brát, od potřeby neustálého sebepotvrzování, od rivality. Citová spontánnost musí být doplněna systematickou obětavostí, vzájemnou starostlivostí, schopností snášet obtíže a utrpení. To se týká všech mezilidských vztahů včetně vztahu mladého člověka k Bohu. Velice důležitým prvkem lidské formace je schopnost navazovat nezištné vztahy a ochota ke službě. Kněz si nevybírá lidi, kterým má sloužit, ale přijímá všechny, jež mu Bůh pošle do cesty. Nemůže se tedy řídit výlučně vlastními sympatiemi. Kněžská služba vyžaduje obětavost a velkorysost. Proto je třeba bohoslovce povzbuzovat, aby v sobě probouzeli lásku ke každému člověku a vyhledávali kontakt i s těmi, kteří nebudou schopni jejich službu a nezištnost opětovat: s lidmi z okraje společnosti, zmatenými a chudými. Důležité místo při pěstování dospělých vztahů s druhými zaujímá

kontakt

s

opačným

pohlavím.

Lze

prohlásit,

že

nedostatečná zralost v těchto vztazích vrhá stín na všechny ostatní lidské vazby. Proto je dozrávání ve vztahu k ženám zvláštním požadavkem výchovy k životu v celibátu. Bolestné dezerce kněží často plynou z pokusu oklamat sám sebe a svou přirozenou touhu zahrnout výlučnou láskou jedinou ženu. Kandidáti kněžství, kteří touží prožívat svůj celibát dospěle, radostně a pokojně, by měli pečlivě dbát o své vztahy k ženám.

VII. Výchova ke svobodě Jan Pavel II. upozorňuje na další základní prvek lidské formace, jímž je výchova ke svobodě. Lidská zralost, a zvláště citová zralost, vyžaduje jasnou a silnou formaci ke svobodě, která spočívá v důsledné a upřímné poslušnosti k „pravdě" své vlastní bytosti.2 Skutečný duchovní život, zralé prožívání celibátu a také nezištná služba lidem v kněžství je možná pouze za předpokladu naprosté vnitřní svobody. Postoj oběti a odevzdanosti nelze na nikom nijak vynucovat: nikomu nelze proti jeho vůli „přikázat" lásku, důvěru, upřímnost, poctivost k sobě ani postoj odpuštění a smíření. Tyto hodnoty totiž předpokládají lidskou svobodu. V současné době lze obecně sledovat zvýšenou citlivost na osobní svobodu každého jedince. Také mladí lidé vstupující do semináře jsou obvykle velice citliví na svou osobní svobodu, jenže ta bývá často špatně chápána - jako možnost dělat si cokoli, co se člověku zlíbí. Jestliže však je svoboda oddělována od lásky, jsou za ni pokládány zkušenosti, které ve skutečnosti znamenají její zneužívání, nebo dokonce užívání ke zlu. Uspokojování vlastní žádostivosti (spojované často s využíváním bližního) není projevem svobody, ale jejím zneužitím. Míra lidské svobody je vždy měrou lásky. Jakou člověk žije láskou, takovou v sobě pěstuje svobodu. Ta neexistuje jako samostatná hodnota, protože je darem, který se integrálně pojí s láskou. Ježíš je(...) živou a osobní syntézou dokonalé svobody v plné poslušnosti vůči Boží vůli25 - píše Jan Pavel II. ve Veritatis splendor. Podstatou Ježíšovy svobody je jeho poslušnost až k smrti, a to k smrti na kříži, a jeho služba všem lidem. Vrcholem Ježíšovy svobody je jeho odevzdání se do Otcových rukou na kříži (srov. Lk 23,46). Kněžský celibát je následováním Ježíše v jeho naprosté výlučné odevzdanosti Otci a v jeho

službě lidem. Ukřižovaný Kristus zjevuje ryzí smysl svobody, plně ho prožívá bezvýhradným darováním sebe sama a volá své učedníky, aby měli účast na této jeho svobodě.26 Kněžský celibát naplňuje skutečný smysl lidské svobody, který nám zjevil Kristus, a je vyjádřením našeho podílu na vydanosti nebeskému Otci. Hluboké pochopení a každodenní prožívání svobody má rozhodující význam při výchově ke kněžskému celibátu, který lze prožívat zrale a radostně jedině tehdy, bude-li přijímán v naprosté svobodě. Neznamená totiž zřeknutí se svobody, nýbrž touhu prožívat ji hlubším způsobem. Volba celibátu je pro povolaného člověka pozváním k životu ve větší svobodě. 27 Pokud by celibát nebyl přijat ve svobodě, nabyl by ničivého charakteru, vyvolával by komplexy, snadno by se stal příčinou strachu, agrese, smutku a nespokojenosti se životem. 28 Výchova k celibátu tedy na jedné straně předpokládá jako svůj základ výchovu ke svobodě, na druhé vede k jejímu stále dokonalejšímu prožívání. Celibát může mít ve výchově ke svobodě dvojí význam: již samo jeho přijetí vyžaduje vnitřní svobodu - osobní rozhodnutí- a jeho naplňování vede k vnitřní svobodě. Celibát začíná a končí v křesťanské svobodě, je darem svobody, k jehož rozvíjení a zachovávání je povolaný člověk zván v duchu odpovědnosti a odpovědi na Boží povolání. 79

VIII. Namáhavé dozrávání ke svobodě Pastores dabo vobis připomíná, že hluboké prožívání svobody vyžaduje duchovní boj, aby člověk opravdu ovládal sám sebe a byl rozhodnut bojovat a překonávat různé formy sobectví a individualismu, které ohrožují život každého z nás, aby dokázal být otevřený k jiným a velkomyslný v odevzdanosti a ve službě bližnímu. Je to důležité pro

odpověď, kterou je nutné dát povolání, zvláště povolání ke kněžství? Výchova ke svobodě vyžaduje od bohoslovce hluboký vhled do vlastního nitra a motivů jednání. Čím hlubší je sebepoznání, tím více roste možnost žít ve svobodě. Ta žádá, abychom si uvědomili všechny motivy určující naše myšlení a jednání, zvláště motivace plynoucí z lidských vášní. Toto poznání je těžkým úkolem pro lidskou svobodu. Ta se rodí z úsilí o vnitřní práci na sobě samém a ze svěření se do Boží prozřetelnosti v následování Ježíše naprosto odevzdaného Otci. Zkušenost svobody má v seminární formaci také svůj praktický rozměr. Problém s jejím prožíváním v semináři spočívá především ve způsobu, jak skloubit potřebu bohoslovcova zařazení do jasně vymezených formačních struktur (jde o jistou nezbytnost společného života) s jeho osobním pocitem vnitřní svobody. Aby mohl kandidát kněžství dokonale využívat formace, měl by proměnit ono seminární „musíš a jsi povinen" v osobní „toužím a chci". Proměna „musíš" v „toužím a chci" však nesmí být lámáním vlastní lidské vůle. Pokud se proto v bohoslovcově srdci po celé měsíce nebo i roky toto „toužím a chci" nedokáže zrodit a on neustále zůstává u seminárního „musíš a jsi povinen", nabízí se otázka, zdaje motivace jeho povolání ke kněžství v pořádku. Proměnu seminárního „musíš a jsi povinen" v osobní „toužím a chci" lze prožít pouze díky „milosti povolání", v níž povolaný souhlasí, aby byl přepásán cizí vůlí a veden tam, kam by pouhou svou lidskou vůlí jít nechtěl (srov. Jan 21,18). Vytrvalý dlouhodobý odpor k zásadním formám seminárního života je důležitým negativním kritériem ve svobodném úsilí naplňovat povolání ke kněžství. Proměna seminárního „jsi povinen" v osobní „chci a toužím" de facto znamená podrobit svou vůli Kristu, který povolává ke kněžství. Ježíšova vůle je prezentována představiteli církve. Zmiňovaná proměna se uskuteční pouze v osobním a intimním vztahu ke Kristu. Jan Pavel II. prohlašuje, že kontemplace

ukřižovaného Ježíše je hlavní cestou, kterou se církev musí každodenně ubírat, chce-li dokonale pochopit, co je to svoboda: že je to spojení s pravdou a

20

uctívání Boha.

Formační dokumenty Apoštolského stolce zdůrazňují potřebu vést svěřence ke svobodě a odvolávat se na ni v průběhu celé formace. Důraz na rigoristické dodržování řádu, na vnější úkony zbožnosti, na povinné rozhovory v duchovním vedení a na poslušnost představeným obvykle vyvolává náboženský ritualismus a ten se může velice nebezpečně projevovat v pozdějším kněžském životě. Proto se od vychovatelů ve formačních zařízeních žádá, aby mistrovským způsobem dokázali spojovat apel na osobní lidskou svobodu i smysl pro odpovědnost při uvádění bohoslovců do seminárního řádu a vnější praxe, rovněž nezbytné v zařízeních tohoto typu. Diecézní i řeholní semináře v Polsku mají před sebou v oblasti výchovy ke svobodě ještě velké množství práce. Krize povolání spojená s krizí prožívání celibátu dostavující se už po několika letech kněžství odhaluje výchovu, v níž chybělo dostatečné poznání sebe i nejdůležitějších motivů chování a jednání. Teprve krizové situace prozradí citovou nezralost, nedostatečnou psychickou odolnost a někdy i povrchnost duchovní a náboženské motivace. Celá „vnější formace" se pak snadno zhroutí pod náporem vnějších potíží nebo opožděně se probouzejících emocionálních potřeb, které byly kvůli nesprávné rodinné či společenské výchově určitým způsobem potlačeny. Obtížné vnitřní i vnější situace však výchově ke svobodě nebrání, ale přímo naopak - jsou velkou pomocí při objevování a získávání vnitřní svobody. Právě uprostřed existenčních těžkostí se učíme, že základem veškeré lidské svobody je vnitřní svoboda svoboda srdce. Proto by měli být bohoslovci vychováváni tak, aby s velkou pozorností a péčí sledovali a rozlišovali své větší či menší

vnitřní krize - citové i duchovní, kterými procházejí během formace. Pouhá zkušenost krize by neměla být prožívána okamžitě jako ohrožení kněžského povolání. Potíže, na které bohoslovci narážejí, se mohou stát cennou příležitostí k dokonalejšímu sebepoznání, hlubšímu rozlišování vlastního povolání i prohloubení duchovního života, zvláště pak osobní modlitby. Nedostatečná upřímnost a otevřenost v dialogu s představenými a spirituály často dostává kandidáty kněžství do stavu, v němž se často snaží pochybnosti o svém povolání, své životní krize nebo chvilkové duchovní zmatky ukrývat. Činí tak zvláště s problémy a zmatky v emocionálně sexuální oblasti, protože nechtějí riskovat negativní hodnocení své osobnosti, protože by zpochybňovalo jejich kněžské povoláni. Strach před odchodem ze semináře bývá bohužel pro nejednoho polského bohoslovce často zhoubný. Formace k celibátu by samozřejmě měla zahrnovat všechny oblasti lidské osobnosti - lidský rozměr má však přesto mimořádný význam. Bez hlubokého pochopení a zralého přijetí „lidské oblasti" emocionálně sexuálních potřeb a přání by se výchova k celibátu snadno mohla změnit v určitý způsob sexuální represe, jak tomu často bývalo dříve. Celibát vůbec nemusí ničit to, co je v prožívání „lidské lásky" nejkrásnější, naopak by měl spíše napomáhat jejímu dokonalejšímu rozvoji. Pokud by jakkoli „lidský rozměr" osobnosti ničil, stal by se karikaturou sebe samého. Vzdání se projevů lidské lásky v erotickém vztahu a sexuální aktivitě může učinit lásku nezištnější a všeobecnější.

21

Bohoslovci si potřebují důsledně uvědomit, že se dopracují „lidského postoje" jen tehdy, skloubí-li osobní úsilí v emocionálně a duchovní oblasti s otevřeností k Bohu, který je průvodcem každé lidské snahy. Všechno skutečně lidské se rodí v prostředí duchovního zápasu a otevřenosti k nezištné Boží lásce. Vnitřní přesvědčení bohoslovce nebo kněze, že je jeho chování skutečně

lidské, nemůže vycházet pouze z jeho osobního přesvědčení: spíše by mělo plynout z kritického rozlišování vlastních vztahů kamarádství a přátelství uvnitř seminárního společenství a z rozlišování v dialogu duchovního vedení, jakož i v kontaktu s představenými.

DUCHOVNÍ FORMACE Lidská formace vycházející z antropologie, která se zcela 22 23 24

otvírá pravdivému pohledu na člověka, vyžaduje doplňování. Hlavní motivací k duchovní formaci bohoslovců není tedy v první řadě povolání ke kněžství, nýbrž zásadní náboženská dimenze lidské osoby''4 otevřené Bohu. Duchovní formace, jak jsme již viděli, je nutná pro všechny věřící. Pro kněžskou formaci je jí třeba dát obsah a smysl spojený s identitou kněze a jeho služby ?'

IX. Dynamika duchovní formace Důležitým problémem při výchově ke kněžství je celková vize duchovní formace. Té je zapotřebí nejen všem vychovatelům a profesorům činným v semináři, (protože si mají být vědomi toho, jaké kněze si přejí vychovávat), ale i bohoslovcům samým. Vize komplexní duchovní formace však nemůže být vytvářena pouze na základě teoretických předpokladů či analýzy dokumentů Apoštolského stolce, nýbrž také ze zkušeností zpracovaných v prostředí semináře během dlouhých let výchovné práce se

seminaristy. Nejde tu v prvé řadě o tvorbu „nových lokálních formačních dokumentů", jakkoli důležitou roli hrají, ale o vytváření kreativního prostředí pro všechny, kteří pečují a usilují o kněžskou formaci. Sebelepší dokumenty zůstávají jen cárem papíru, pokud není dost těch, kteří je dokážou uvádět do života. Seminární „plán duchovní formace" by měl brát v úvahu všechny nejdůležitější prvky výchovy ke kněžství: „objektivní" dynamiku duchovního života, která je podle slov Pastores dabo vobis společná pro všechny věřící, osobní situaci kandidáta, duchovní potřeby lidí, k nimž bude poslán, i civilizační situaci světa, v němž žijeme. Výchova k celibátu nevyžaduje mimořádné zásahy ze strany seminárních

vychovatelů,

pokud

existuje

důkladná

duchovní

formace, na níž se bohoslovci upřímně podílejí. Aktivní, obětavý a důvěřující vztah kleriků k Bohu je zásadním východiskem jejich sebevýchovy k celibátu. Ve jménu pravdivého postoje a oddanosti Bohu budou rozlišovat skutečné motivy celibátu a upřímně řešit problémy a potíže, jež budou v této oblasti prožívat. Zkušenost ukazuje, že povrchní duchovní formace bývá často hlavní příčinou nedostatečné snahy o citovou zralost a řešení problémů v oblasti celibátu.

X. Hluboké prožívání kněžské identity Člověk utváří svou vnější totožnost prostřednictvím vazeb, trvalých vztahů. Právě ty určují smysl jeho povolání. Mnozí kněží opouštěli v pokoncilní krizi snadno svou kněžskou službu mimo jiné proto, že chybně zaměňovali svou vnitřní totožnosti za vnější. Tak byly jejich dosavadní kněžské vztahy podstatně zpochybněny a oni se nedokázali v dané situaci opřít o vlastní vnitřní totožnost, aby na

ní mohli začít budovat v rámci své kněžské služby nové a zralejší vztahy. Základní lidské vztahy a vazby nelze zafixovat jednou provždy: proto nemůže ani nejdokonalejší kněžská formace zaštítit kněze před budoucími krizemi. Pojem formace by měl předpokládat dynamické chápání člověka a kněžské služby, neboť ta vyžaduje neustálou práci na všech lidských úrovních. Kněz by měl budovat stále zralejší vztahy a vazby s ohledem na výzvu konkrétní společenské situace, na duchovní potřeby lidí, k nimž byl poslán, i na své osobní lidské a duchovní výzvy. Dynamické chápání a prožívání vlastního lidství zaručuje, že budoucí kněží dokážou zachovat věrnost kněžskému povolání a zaujmout k němu náležitý postoj v okamžicích krizí, jejichž zdrojem mohou být osobní problémy a stále se měnící stav současné civilizace. Ústředním momentem výchovy ke kněžství je především vnitřní identita rodící se z Boží blízkosti. Právě ta hraje při utváření totožnosti budoucího kněze rozhodující úlohu. Ve formaci by mělo mít všechno svůj úzký vztah k jediné, zásadní blízkosti. Úkolem kněžské služby je vydávat svědectví o Boží blízkosti a lásce k člověku zjevené v Ježíši Kristu. Zdá se, že seminární formace v minulosti příliš zdůrazňovala „praktickou přípravu" naplnění jasně stanovené „funkce" ve společenství církve. Změněné vnější podmínky odhalily u mnoha kněží nejen nedostatek kněžské, ale i duchovní a křesťanské identity. Příliš jednostranně se předpokládalo, že křesťanská a duchovní formace kandidátů kněžství patří k jisté přirozené výbavě, kterou si mladý člověk přináší z rodinného a farního prostředí. Pokoncilní krize jasně ukázala, jak byly tyto předpoklady mylné. Církev si dnes stále hlouběji uvědomuje, že povolání ke kněžství nebo k zasvěcenému životu lze stavět teprve na skutečné lidské a duchovní zkušenosti.

Sebeušlechtilejší lidské motivace nejsou s to vymezit kněžskou identitu. Podstatným zdrojem krize kněžství na Západě i u nás byla a je krize duchovní. Zvláště je třeba zdůraznit skutečnost, že ve formaci ke kněžství jde především o formaci nutnou pro všechny věřící. Pro kněžskou formaci je jí třeba dát obsah a smysl spojený s identitou kněze a jeho služby? Touha stát se knězem je dnes v mnoha mladých v Polsku stále ještě uvězněna v osobních zraněních a umenšených vizích lidského života a kněžské služby. To samo o sobě ještě není překážkou kněžství; v podobných situacích je však nutné uvědomovat si vlastní problémy i hloubku duchovní motivace, s níž by bohoslovci dokázali překonávat své lidské meze a potíže. Zdá se, že kněžská formace nemá tuto skutečnost vždy na zřeteli. Mladí, citově a duchovně nezralí lidé jsou až příliš ukvapeně pověřováni plněním kněžských úkolů dříve, než si stačí vybudovat základy lidské dospělosti a hlubokého duchovního života. Nedostatek pevných základů vnitřního života způsobuje, že kněží snadno ztrácejí vědomí vlastní

kněžské

totožnosti

v

měnících

se

společenských

podmínkách, a tím automaticky pozbývají i vědomí svého kněžského poslání. Nedostatečný pocit kněžské totožnosti prožívaný v okamžicích osobních krizí a vnějších nesnází vyvolává sílící potřeby, touhy a problémy v emocionálně sexuální oblasti.

XI. Zkušenost Boha - dárce života Prvním důležitým bodem v duchovní formaci ke kněžství je zkušenost Boha jako Otce a dárce života. Od samého počátku seminární formace by měl být bohoslovec veden k hluboké zkušenosti nezištné lásky, v níž Bůh sdílí s člověkem svou božskou existenci. Bohoslovci by měli dojít přesvědčení, že jejich život je

velkým Božím darem. Povolání k životu je prvním a základním povoláním, ze kterého později může vycházet jakékoli další: k manželství, ke kněžství nebo zasvěcenému životu. Jsme povoláni především k poctivému, zralému a svobodnému prožívání svého bytí v jednotě s Bohem a lidmi. Oddělování povolání ke kněžství od základního povolání k životu, které platí pro každého člověka, se může stát velkou formační léčkou. Bohoslovci zmatení životem budou své problémy spíše ukrývat, místo aby je řešili, jen aby dosáhli vytouženého cíle udělení kněžského svěcení, protože to jim poskytne jasně vymezený status ve společnosti. V první fázi formace je tedy třeba předložit kandidátům kněžství jejich první a zásadní povolání: k životu. Je paradoxní, že mnozí z nich cítí povolání k velkým a důležitým společenským úkolům, ačkoliv si neváží své existence. Zralá kněžská služba předpokládá, že si člověk umí vážit svého života, raduje se z něj a je schopen jej odpovědně žít. Aby mohl předávat život druhým, musí jej nejprve vzít do vlastních rukou. Seminární vychovatelé jsou pověřeni důležitým úkolem vést bohoslovce k hlubokému zpytování svědomí v přístupu k tomuto problému: Jaký názor máš na lidský život? Snažíš se ho odpovědně žít? Nepohrdáš jím? Snažíš se rozlišovat osobní těžkosti, které ti brání zakoušet pokoj a životní radost? Neničíš jej podléháním žádostivosti,

smyslnosti,

nezdravým

ambicím,

vyhledáváním

rozkoší? Vychovatelé by si měli uvědomovat určitou životní zákonitost: jak se bohoslovec chová ke svému životu, tak bude přistupovat k životu ostatních. „Dnešní" pohrdavý vztah k vlastnímu bytí se projeví v „zítřejším" pohrdání životy těch, k nimž bude poslán. Objevování životní hodnoty nás automaticky vede ke zkušenosti Boha jako Otce milujícího člověka nezištnou láskou. Konečným zdrojem lidského života je Boží láska. Bůh si člověka

zamiloval tak, že proměnil jeho bytí ve skutečnost. Prvotním rysem tajemství, které nám otvírá sám Bůh, je jeho nezištná životodárná láska. Křesťanský duchovní život nezačíná seznamováním se s náboženskými povinnostmi a břemeny, ale poznáváním nezištné Boží lásky - dárkyně a zachránkyně lidského života. Nekonečná Boží láska se prvně zjevila v díle stvoření člověka a po jeho pádu v rajské zahradě v díle vykoupení. Nejjasněji a nejdokonaleji se však zjevila ve vtělení Božího Syna. Neboť tak Bůh miloval svět, ze dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16). Na počátku seminární formace je třeba naléhavě zdůrazňovat, že lidská existence je plodem Boží lásky, z níž se rodí také povolání ke kněžství. Kandidáti kněžství dostávají zvláštní Boží pozvání, aby přijímali a uváděli do života jeho božskou lásku. Jejími živoucími svědky budou jako kněží pouze tehdy, budou-li ji skutečně žít. V souvislosti s pozváním k hlubšímu zakoušení Boží lásky jsou pak zváni k životu bez manželství. Křesťanský duchovní život včetně povolání ke kněžství a celibátu se rodí a roste v kontemplaci Boží lásky. Mají-li bohoslovci během dlouhých let formace usilovat o budování vlastního hlubokého duchovního života, postoje služby bližním i o zralý postoj k celibátu, mohou toho dosáhnout jedině s odvoláním se k Bohu - Lásce. Od prvních chvil v semináři je třeba bohoslovcům pomáhat, aby objevovali nezištnou lásku Boha ke každému z nich. Zároveň potřebují pomoc i při rozlišování svého obrazu Boha: K jakému Bohu se modlí ten který kandidát kněžství? To je nesmírně důležitá otázka, a je třeba položit šiji už v počátečním období pobytu v semináři. Jaké bylo a je bohoslovcovo chápání Boha a zkušenost s ním? Do jaké míry se jeho obraz Boha promítá do osobních obav, pocitů viny, strachu z autority ap.?

Srdce

kandidáta

kněžství

nebude

otevřeno

modlitbě,

eucharistii, adoraci Nejsvětější Svátosti, duchovnímu vedení a dalším projevům zbožnosti, dokud bude jeho obraz Boha určován pocitem ohrožení, strachem z druhých lidí nebo bude zatížen přehnaným pocitem povinnosti, v němž chybí hluboké duchovní touhy. Obzvlášť důležitým způsobem objevování Boha jako Otce a Dárce života je osobní rozjímavá modlitba vycházející z Božího slova, jejíž plody jsou následně rozlišovány v upřímném rozhovoru duchovního vedení.

XII. Zkušenost hříchu a odpuštění Dalším důležitým prvkem seminaristovy duchovní formace je zkušenost vlastního hříchu a odpovědnost za něj. Bohoslovec by měl v hloubi srdce zakoušet, že skutečnost hříchu není pouhým momentálním ušpiněním či okamžikem nepozornosti, ale že je hluboko vryta do zraněné lidské přirozenosti. Objev Boha jako Otce a Dárce života se současným vědomím hříchu je základem, na němž stojí veškerá duchovní formace. Pokud by totiž mladý člověk nezakusil, čím ve skutečnosti hřích je, nedokázal by odhalit všechny zásadní motivy, které podmiňují jeho cestu k přijetí kněžského svěcení. V takovém případě by své rozhodnutí budoval na písku. Důležitým cílem kněžské služby je vydávat svědectví o Boží lásce k hříšníkům. Zkušenost vlastní hříšnosti a odpovědnosti za vlastní život by však mělo doprovázet objevování Boha jako odpouštějícího Otce. Kněz zakouší v první řadě odpouštějící Stvořitelovu lásku a sdílí ji s těmi, k nimž je poslán. Zkušenost Boha v souvislosti s poznáním hříchu vyžaduje od člověka, aby se obrátil, zápasil s hříchem, přemáhal sám sebe i své lidské slabosti a meze. Zkušenost Boha

jako odpouštějícího Otce je však v pořadí druhá; měla by jí předcházet

zkušenost

nezištné

životodárné

lásky.

Nároky

odpouštějící Boží lásky by vyvolávaly pocit strachu a ohrožení, pokud by jim nepředcházela zkušenost nezištné lásky - výlučné milosti nežádající od nás nic jiného, než abychom ji přijali. Postoj pravdy, upřímnosti a vnitřní pokory k vlastní slabosti a hříchu chrání kandidáty kněžství před sebeklamem v emocionálně sexuální oblasti. Okamžiky lidské křehkosti by neměl bohoslovec prožívat jako odvolání svého základního rozhodnutí zasvětit se Bohu v kněžství, nýbrž jako projev lidské slabosti, s níž se touží důsledně

vypořádat.

Upřímné

uznání

a

vyznání

slabostí

z

emocionální a sexuální oblasti ve svátosti smíření způsobuje, že v této sféře nenarůstá nezdravý pocit viny. Nemocný pocit viny v oblasti sexuality se může stát dodatečným činitelem, který na jedné straně vyvolává strach a obavy, na druhé nezdravou fascinaci a sexuální zvědavost. Mimořádně důležité je pro překonávání strachu, obav i nezralého zájmu a sexuální zvědavosti duchovní vedení. Pokorné přiznání vlastní křehkosti a hledání zdrojů zranitelnosti v dialogu duchovního vedení je důležitým znamením skutečné snahy směřovat ke zralému prožívání celibátu. Ti, kteří zápasí se slabostmi, by si měli uvědomit, že dar celibátu nepřijímají v hotové podobě, ale jako „hořčičné semínko", které v nich bude růst, budou-li se o to upřímně a odvážně snažit.

XIII. Svátost smíření v seminární formaci

Vyzrálejší prožívání skutečnosti lidského hříchu a odpuštění v seminární formaci je podstatně spojeno se svátostí smíření. V adhortaci Reconciliatio et penitentia upozorňuje Jan Pavel II. kněze na to, že jejich způsob vykonávání kněžského poslání, a tedy i zpovídání věřících, závisí do značné míry na jejich osobním prožívání této svátosti. Papežovo prohlášení je třeba neustále připomínat při různých příležitostech i bohoslovcům. Svatý otec prohlašuje: Duchovní a pastýřský život kněží ( ’’’ ) , závisí na vytrvalém a svědomitém osobním prožívání svátosti pokání. Slavení eucharistie a udílení dalších svátostí, pastorační horlivost, vztah k věřícím, společenství se spolubratry, spolupráce s biskupem, život na modlitbách: abych to řekl stručně, celý kněžský život nutně utrpí škodu, jestliže by pro nedbalost nebo jakoukoli jinou příčinu chybělo periodické přijímání svátosti pokání opírající se o pravou víru a zbožnost? Jan Pavel II. opakuje výše uvedenou myšlenku ještě jednou a trochu jinými slovy, ale s toutéž horoucí naléhavostí; ta není pouhým bratrským povzbuzením, ale i mocným otcovským napomenutím: My kněží můžeme tvrdit na základě vlastní zkušenosti, že pokud přistupujeme k svátosti pokání svědomitě, často a dobře připraveni, lépe zastáváme službu zpovědníků v důsledku toho prokazujeme kajícníkům dobrodiní. Naproti tomu by tato služba ztratila velmi mnoho ze své účinnosti, kdybychom nedbali na to, abychom byli v jistém smyslu dobrými kajícníky^. Je udivující, jak naléhavě zdůrazňuje papež potřebu dobrého užívání svátosti smíření zpovědníky samými. V této souvislosti uveďme ještě jeden krásný text Jana Pavla II. o zpovědi určený tentokrát přímo bohoslovcům a jejich vychovatelům. Papež v něm důtklivě vybízí ke znovuobjevení krásy a radosti ze svátosti smíření. V kultuře, která se obnovenými a mnohem jemnějšími formami sebeospravedlňováni vystavuje osudnému riziku

ztráty „ smyslu pro hřích ", a následkem toho i útěšné radosti z prosby za odpuštění (srov. Ž 51,14) a setkání s Bohem „bohatým na milosrdenství" (srov. Ef2,4), je životně nutné vychovávat budoucí kněze ke ctnosti kajícnosti, kterou církev moudře rozvíjí ve svých slavnostech a obdobích liturgického roku a která dochází své plnosti ve svátosti smíření? Pozornost, úsilí a péči vynaloženou při osobní přípravě na svátost smíření i zpověď samu lze v období semináře pokládat za předznamenání způsobu, jakým bude příští kněz zpovídat penitenty po přijetí kněžského svěcení. Pokud si bohoslovec a pozdější kněz váží zpovědi ve svém duchovním životě, dokáže si jí vážit i v životě svých věřících. Způsob, jakým kandidáti kněžství prožívají svátost smíření, může být pokládán za velice důležité hledisko jejich budoucího konání kněžské služby. Formalismus a nedbalost v prožívání zpovědi, vyhýbání se stálému zpovědníku nebo také záměrné

vyhledávání

zpovědníků

„snadných"

bývá

obvykle

znepokojivým signálem nedostatečného osobního zapojení do vlastní lidské a duchovní formace. Zvláště ve velkých městech znají vychovatelé fenomén zpovídání se bohoslovců nebo duchovního vedení u nahodilých kněží. Těm často chybí dostatečné zkušenosti a příprava, aby mohli seminaristům pomáhat. Náhodnou pomoc obvykle vyhledávají ti, kteří trpí hlubším strachem a potřebovali by spíše systematickou pomoc duchovního vedení. Vedle návyku vyhledávat stálého zpovědníka a duchovního vůdce by současně bylo žádoucí vytvářet prostředí důvěry a upřímnosti mezi vychovateli a kleriky. Pokud je mladý člověk schopen důvěřovat a setká-li se s přijetím a pochopením ze strany vychovatelů, není třeba se bát, že se tyto a další seminární zvyky stanou jen mrtvou literou. Vládne-li v semináři duch důvěry a upřímnosti, nemusí se vychovatelé, spirituálové a zpovědníci ostýchat interpretovat věc povolání a s ním spojených požadavků jasně a jednoznačně. Bohoslovci - obvykle

citliví mladí lidé s velkými touhami - rozumějí velice dobře tomu, že jejich rozhodnutí odevzdat se výlučné kněžské službě Bohu a lidem bude od nich vyžadovat mnohé odříkání, námahu a oběti. Chápou a akceptují to tím ochotněji a hlouběji, čím intenzivněji vnímají ducha upřímnosti, otevřenosti, odříkání a oběti také u svých vychovatelů, spirituálů a zpovědníků, protože ti jsou jim prvními vzory kněžské vydanosti Bohu a služby lidem. Bohoslovci by měli vědět, že jejich způsob prožívání celibátu i celé oblasti emocí a sexuality v období formace ovlivní rozhodujícím způsobem jejich pozdější pohled na tyto záležitosti ve zpovědnici a při duchovním vedení druhých lidí. Upřímné, otevřené a současně diskrétní řešení problémů v oblasti vlastní emocionality a sexuality ve zpovědi a duchovním vedení je pro kandidáty kněžství nejlepší přípravou na to, aby později s penitenty dovedli hovořit o záležitostech lidské lásky a sexuality bez skrupulí a strachu, avšak zároveň s velkou jemností, citem a diskrétností. Bohoslovcův strach z vlastních sexuálních problémů anebo ještě hůře nezdravá zvědavost v této oblasti se může stát později ve zpovědnici zdrojem zraňování druhých.

XIV. Hledání Ježíše Pastores dabo vobis mnohokrát zdůrazňuje s odvoláním na dekret Optatam totius, že podstatou duchovní formace je „hledání Ježíše", aby člověk mohl žít „ve vnitřní jednotě" s ním. 40 V jistém smyslu je život osoby připravující se na kněžství ovládán tímto (...) hledáním Mistra, následováním jej a setrváním ve společenství s ním. Tak nevyčerpatelné je tajemství následování Krista a sdílení jeho života, že toto „hledání" má pokračovat během života a služby kněze. Podobně má toto „ nalézání" Mistra pokračovat, aby jej přinášel

ostatním, nebo spíše aby vyvolával v ostatních touhu hledat Mistra.41 Dalším důležitým úsekem duchovní formace v semináři je proto také budování osobního vztahu ke Kristu, konečnému zdroji a nejvyššímu vzoru kněžství. Tento vztah sílí díky niternému poznávání Ježíšovy osoby, rozjímání jeho učení, kontemplaci způsobu, kterým se setkával s lidmi, a celého jeho veřejného působení. Poznávání Ježíšova života má vést k zamilování si Ježíše a spojení se s ním jako s Pánem a Mistrem. Těžištěm lásky k němu však není intelektuální poznání, nýbrž obětavé a důvěřující svěření života Pánu. Mladí kandidáti kněžství by se proto neměli soustřeďovat především na budoucí funkci, kterou mají konat, nýbrž na lásku ke Kristu a péči o osobní životní styl následující Mistra. Z lásky k němu se pak zrodí - takřka samovolně - zralý plod obětavé kněžské služby věřícím. Zkušenost

poznání,

milování

a

následování

Ježíše

je

zásadním „místem" objevování kněžského a řeholního povolání. Intimní vztah k Ježíši vede k rozlišování a zároveň prohlubování motivů kněžského a řeholního povolání. Bez vztahu a osobní přináležitosti ke Kristu by byla kněžská služba pouhým „výkonem profese". V upřímném intimním rozhovoru s Ježíšem mají budoucí kněží objevovat nejen to, co dává kněžská služba jim, ale také to, co mohou oni sami v ní dát druhým, měli by objevovat nejen radost z konání služby, ale též oběti a břemena, která ji provázejí. Výzvou k následování svého služebného kněžství vybízí Kristus nejen k práci, ale taktéž k utrpení „pro ty" a „za ty", které svým kněžím svěřuje. Budoucí kněží mají hledět na život realisticky a také dokázat objevovat a přijímat kříž, který je vepsán do jejich služby. Nedostatek realistického pohledu vede mnohé k pohledu na budoucí kněžský život optikou vlastních přání: v očekávání především lidského úspěchu, lásky a vděčnosti věncích a také pocitu bezpečí a životní stability. Střet s těžkou realitou každodenního

kněžského života bývá pak často velice bolestný. Její poznání se ale rodí také v kontemplaci Mistrova života. Ježíš říká svým učedníkům: Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají (Jan 15,20). Bylo by proto velice užitečné, aby každý bohoslovec „promodlil" během seminární formace při každodenním rozjímání všechna čtyři evangelia. Ta - chápaná v kontextu celého Písma jsou jeho základním modlitebním pokrmem. Proto je žádoucí nabízet kandidátům kněžství takové uvedení do modlitby, které je povzbudí k samostatnému a systematickému rozjímání evangelií. Bylo by také velice užitečné, aby každý bohoslovec současně s rozjímáním evangelií a jejich kontemplaci přečetl také několik dobrých Ježíšových biografií, v nichž by mohl poznat všechny historické, zeměpisné, kulturní a politické životní souvislosti svého Mistra a Učitele. Podobná četba může být pokrmem nejen pro intelekt, ale též pro „ducha". Hluboký vztah k Ježíši má vést kandidáta kněžství k zájmu o osobu Pána a Spasitele i z historického hlediska. Do smyslu kněžského celibátu lze proniknout pouze v ovzduší intimního svazku s Ježíšem. V Kristu objevuje bohoslovec a 25

pozdější kněz svůj bezprostřední vzor a nejvyšší ideál,

který touží

následovat vlastním životem. Kněžský celibát lze považovat za společenství s celibátem Kristovým. Novost křesťanského kněžství se vnitřně podílí na novosti Kristově. (...) Odtud vychází touha naplňovat tajemství Pána spravováním kněžského poslání, a tak se mu co 26

nejdokonaleji připodobnit.

ROLE MODLITBY V SEMINÁRNÍ FORMACI Kněžská formace vyžaduje od bohoslovce i od jeho vychovatelů velkou péči o trvalé prohlubování modlitebního života. To nejdůležitější v seminární formaci včetně řešení problémů týkajících se celibátu se uskutečňuje v modlitbě a modlitbou „prochází". Nejen duchovní a lidská, ale též intelektuální a pastorační formace bohoslovců má být v úzkém vztahu s osobní modlitbou kandidátů kněžství. Teologická studia mají rozšiřovat a prohlubovat nejen jejich znalosti a způsob myšlení, ale také jejich duchovní život a osobní modlitbu. Stejně tak by měla mít vztah k modlitbě i pastorační formace. Pravdivá a nezištná pastýřská služba a láska vychází z hlubokého sjednocení s Bohem v modlitbě.

XV. Osobní modlitba založená na Božím slovu Při duchovní formaci v semináři je třeba zachovávat určitou rovnováhu mezi společnými modlitbami a modlitbou osobní. Obě modlitební formy tvoří nedílnou součást formace a obě jsou nezbytné. Rozšiřovaná a prodlužovaná společná praxe zbožnosti by neměla bohoslovci nahrazovat jeho osobní modlitební úsilí. Prodlužování společných modliteb bývá někdy v semináři projevem bezradnosti vychovatelů a jejich problémů s uváděním seminaristů do osobního modlitebního života. Je snadné „zjistit si" účast bohoslovce na společné modlitbě, jeho osobní modlitba však není podrobena žádné vnější kontrole. Uvádění do osobní modlitby

vyžaduje od vychovatelů důvěru v klerikovy duchovní touhy a v jeho lidskou šlechetnost. Bez prodloužené osobní modlitby založené na Božím slově totiž neexistuje žádná skutečná formace. Aby tedy mladý člověk svůj čas v semináři nemarnil, měl by být od samého počátku uváděn do prodloužené osobní modlitby založené na Božím slovu. 44 Pastores dabo vobis důrazně prohlašuje, že zásadní inspirací bohoslovcovy modlitby by se mělo stát Boží slovo. Právě meditováním Slova může kandidát kněžství objevit a pochopit své povolání 45 Důvěrná znalost Božího slova se mu stane základním zdrojem vnitřní proměny a konverze, odpověď na Boží slovo se stává naším novým kritériem pro posuzování a hodnocení osob, věcí, událostí a problémů.46 Boží slovo nám také umožňuje setkávat se s Kristem jako s Pravdou, Cestou a Životem. 47 Seminář by tedy měl být v jistém smyslu školou meditace Božího slova. Bohoslovec by se měl naučit každodenně z Božího slova žít, aby se stalo v jeho budoucím kněžském životě zásadním zdrojem jeho evangelizace. Bez láskyplné znalosti Božího slova a modlitbou získaného důvěrného spojení s ním se kněz může stát snadno povrchním kazatelem Božího slova navenek, kterému uvnitř nenaslouchá (sv. Augustin) 4%

XVI. Kněz jako učitel modlitby Jan Pavel II. v Pastores dabo vobis prohlašuje, že jedním - a jistě ne druhořadým aspektem kněžského poslání je to, že má být „ učitelem modlitby".49 Aby se bohoslovec mohl stát „učitelem modlitby" druhým, musí se s ním na své cestě ke kněžství sám setkat. Uvádění seminaristů do modlitby tedy vyžaduje „mistry modlitby", kteří dokážou mladé přitahovat s odvoláním na vlastní

zkušenost a rozněcovat v nich hluboké duchovní touhy, které Bůh uděluje zároveň s milostí povolání ke kněžství. Důležitým úkolem učitele modlitby je také dobré uvedení do modlitební metody, která musí brát na jedné straně v úvahu zásadní cíle duchovního života, na druhé však i bohoslovcovy osobní potřeby a přání. Metoda modlitby je určitým nástrojem a ten je třeba přizpůsobit osobní situaci konkrétního člověka. Uvedení klerika do metody prodloužené modlitby založené na Božím slovuje důležité také proto, že moderní člověk dnes více než kdy dříve potřebuje metodické pokyny a k meditaci dospívá téměř výlučně po jasně vymezené cestě. Protože meditaci si člověk jen stěží osvojí snadno a přirozeně, je třeba vpravovat se do ní, což se často neobejde bez více či méně úporného úsilí.50 V seminární formaci je třeba věnovat zvláštní péči tomu, aby bohoslovci dobře využívali každodenního času na rozjímání: to je často doporučováno v časných ranních hodinách. Takzvané „vedené rozjímání" určeným člověkem (nezřídka některým ze seminaristů) tak, jak bývá praktikováno v některých seminářích, se stává spíše „společnou pobožností" než skutečným rozjímáním v plném slova smyslu. Uvedená forma společné modlitby označovaná jako „rozjímání" či „meditace" často způsobuje, že bohoslovci získávají určitý odpor k rozjímavé modlitbě, neboť se jim pak vybavuje v souvislosti se znuděným posloucháním náboženských obsahů, které často vnímají jako vnucované, a tak nejsou schopni je vnitřně prožít. Zkušenost mnoha pastýřů v pastoraci mládeže dosvědčuje, že mladí jsou schopni modlit se rozjímavým způsobem, a dokonce nalézají v rozjímání velké zalíbení. Musí však být do metody meditace založené na Božím slově náležitě uvedeni. Aby ranní rozjímání v semináři mohlo přinášet dobré plody, je třeba je

povzbuzovat, aby se na ně připravili již večer předchozího dne. Krátké, spirituálem doporučené večerní uvedení do ranní modlitby (alespoň některé dny v týdnu) může bohoslovcům v jejich osobní prodloužené modlitbě velice pomoci a naučí je spojovat modlitbu s každodenním životem. K plodnějšímu uvádění bohoslovce do důvěrného vztahu k Božímu slovu je dobré využít také každoročních exercicií, které by měly být dobou usilovnějšího a zároveň samostatnějšího naslouchání Božímu slovu. Ještě stále se stává, že exercitátor dlouhými asketickými kázáními zastupuje bohoslovce v jejich „osobní duchovní práci". Dával jsem často exercicie v diecézních i řeholních seminářích a měl jsem přitom dojem, že je mnohem snazší uvést do modlitebního naslouchání Božímu slovu mladé kleriky než ty, kteří svou formaci končí. Pro starší je mnohem těžší vykročit ze „starého návyku" pouze pasivně poslouchat exerciční přednášky.

XVII. Úloha mlčení v seminární výchově Jan Pavel II. upozorňuje v Pastores dabo vobis také na mlčení jako na důležitý prvek seminární duchovní formace. Uprostřed hluku a nepokoje panujícího v dnešní společnosti je nutným prvkem výchovy ukazování hluboce lidského významu a náboženské hodnoty ticha duchovní atmosféry životně nutné pro vnímání Boží přítomnosti a ponoření se do ní.51 Vnější mlčení a s ním spojené vnitřní ztišení však obecně znamená velmi nesnadnou zkušenost, protože od člověka vyžaduje zůstat sám se sebou. Nařízené mlčení postrádající hlubší duchovní a náboženskou motivaci vyvolává smutek, znechucení a nepokoj. Může také způsobit izolaci od druhých. Proto by nemělo být

ukládáno „administrativními prostředky". Aby seminární mlčení přinášelo spásné ovoce vnitřního očištění a stalo se místem naslouchání Božímu slovu a setkání s Bohem, mělo by být přijímáno s vnitřním přesvědčením a v naprosté svobodě. Seminární mlčení se může stát pedagogickým prvkem modlitby, bude-li bohoslovci přijímáno s přesvědčením. Než tedy bude mlčení klerikům uloženo, je nejprve třeba - s odvoláním na náboženskou a existenční argumentaci - je pro ně získat. V podstatě lze poukázat na dva důležité pedagogické prvky modlitby vztahující se k mlčení. Mlčení z nás za prvé dobývá všechno, před čím sami ve svém nitru nejčastěji utíkáme. Ticho často celou svou vahou odhaluje doposud tlumený vnitřní nepokoj, nedostatek řádu, vinu a žádostivost, strach a vzdor, mnohé podoby svázaností a zotročení. Tehdy člověk prožívá své Já, které se obvykle každodenně ukrývá za maskou řádného člověka.52 Právě odhalení vnitřních problémů za pomoci mlčení je jedním z nejdůležitějších plodů zmiňované zkušenosti. V upřímném modlitebním dialogu se zabýváme právě těmi problémy, které nám zjevilo přebývání v tichu. Za druhé se mlčení stává zvláštním místem otevřenosti k Bohu a naslouchání jeho slovu. První je toto: „Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán (Mk 12, 29) - připomíná nám Ježíš slovy starozákonního přikázání (srov. Dtn 6,4; Lv 19,18). Nejdůležitější v našem životě tedy není naše milování Boha, ale naslouchání Božím slovům o jeho lásce k nám. Náš postoj víry znamená vědomí, že nás Bůh miluje, a my mu dovolujeme, aby nás miloval; Bůh k nám promlouvá a my mu nasloucháme. Abychom dokázali slyšet Boží slovo hovořící o lásce, musíme vstoupit do zkušenosti vnějšího mlčení a vnitřního ztišení. Při výchově bohoslovců je třeba naléhavě zdůrazňovat, že mlčení v semináním společenství je hodnotou se společenským charakterem. V daném společenství vzniká totiž jako „vzájemný dar" všech pro všechny a je velice křehký, protože vyžaduje od

všech jeho členů stejné smýšlení. I ve velkém seminárním kolektivu mohou už dva nebo tři jedinci připravit o tento dar všechny ostatní. Dar vzájemného mlčení je projevem vzájemného respektu, bratrské lásky a také vzájemným svědectvím osobní snahy naslouchat Bohu a jeho slovu.

XVIII. Eucharistie v duchovní formaci Svátostný život a zvláště eucharistie tvoři centrum duchovního života kněze. Proto Jan Pavel II. v Pastores dabo vobis naléhavě vybízí, ať jsou bohoslovci vedeni k tomu, aby eucharistickou slavnost považovali za nejdůležitější událost svého dne, aby se na ní učili aktivně podílet a nikdy se nespokojili s pouhou rutinou.53 Živá účast na eucharistii by se měla stát předmětem zvláštní péče vychovatelů i bohoslovců samých. Slušelo by seje uvádět do takového prožívání eucharistie, které by vyjadřovalo jejich neustálé obětování života Bohu. Papež zdůrazňuje také potřebu spojovat eucharistii s každodenním životem. Svátosti bez úsilí o jejich každodenní proměňování života se rychle stávají souhrnem rituálů zbavených hloubky. Díky hluboce prožívané eucharistii se seminaristéučí základním vnitřním postojům: vděčnosti, angažovanosti, obětavé službě a především pak nezištné pastýřské lásce k Bohu i lidem. Eucharistii je třeba přibližovat bohoslovcům zvláštním způsobem jako školu lásky. Eucharistie lásku zjevuje a učí láskou žít. Jestliže se křesťanský život projevuje plněním největšího přikázání neboli láskou k Bohu a bližním, pak tato láska pramení ze svátosti eucharistie, která bývá obecně nazývána svátostí lásky. Eucharistie tuto lásku ustavuje, a tím zároveň připomíná, zpřítomňuje a uskutečňuje. Kdykoli se

jí vědomě účastníme, otvírá se v naší duši skutečný rozměr této bezedné lásky obsahující všechno, co pro nás, lidi, Bůh vykonal a co stále koná.54 Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání zpřítomňované v eucharistii vyjadřuje vrcholnou Boží lásku k člověku. Eucharistie živě naplňuje Ježíšova slova: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16). Eucharistie nám zároveň neustále připomíná, že velikost každé lásky se poměřuje velikostí daru, nikoli intenzitou prožívaných citů. Boží láska k nám je nekonečná, jako je nekonečný dar, který nám Otec věnoval v Ježíši Kristu. Zakoušíme-li alespoň nepatrnou měrou nekonečnou Otcovu lásku, pochopíme podstatný význam eucharistie pro náš duchovní život, a živá účast v ní nám naopak přiblíží nekonečnou Boží lásku k člověku. Eucharistie nekonečnou Boží lásku nejen zjevuje, ale láskou nás i naplňuje. Díky ní zůstáváme v lásce samého Boha (srov. Jan 15,9). Naše křehká lidská láska je v ní zbožšťována a my - ač sami slabí - můžeme milovat způsobem, kterým nás miluje Kristus, a naplňovat tak jeho přikázání: To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás (Jan 15,12). Eucharistie vybízí kněze, aby miloval svěřené beránky stejně jako Kristus a po vzoru Mistra byl připraven položit za ně svůj život (srov. 1 Jan 3,16; Jan 21, 15-19). Postoj lásky dávající svůj život za ovce je možný pouze tehdy, objeví-li kněz v eucharistii nejdůležitější zdroj proměny vlastního srdce. Podle papežovy výzvy potřebují být kandidáti kněžství vedeni tak, aby (...) si osvojili vnitřní postoje, které eucharistie vyžaduje: vděčnosti za obdržená nebeská dobrodiní, neboť eucharistie je díkůvzdáním; postoje sebeodevzdání, který je povede ke sjednocení obětování sebe s eucharistickým obětováním Krista; lásky živené svátostí, která je znamením jednoty a sdílení se s druhými; touhy po kontemplaci a adoraci Krista, skutečně přítomného pod svátostnými způsobami. 55

INTEGRÁLNÍ ROZLIŠOVÁNÍ KNĚŽSKÉHO POVOLÁNÍ XIX. Rozlišování lidské oblasti Povolání

ke

kněžství

předpokládá

integrální,

celostní

27

rozlišování duchů. Kandidát kněžství by měl vzít v úvahu nejprve svou osobní „lidskou" situaci (emocionální a psychickou). Čím jako člověk žiji? Z jakého rodinného prostředí vycházím? Jaké problémy si přináším ze svého domova? Jak ovlivňují můj životní styl, rozhodování a volby? Jak budou působit na můj budoucí kněžský život? Nedostatečné rozlišování v této oblasti způsobuje, že kandidát kněžství připisuje semináři (nebo řeholnímu domu), do něhož vstupuje, plnou odpovědnost za své osobní problémy, potíže a chyby. Pak se v něm snadno zrodí postoj roztržky ve vztahu k „výchovné instituci" i k lidem okolo sebe, s nimiž každodenně žije. Rozpoznávání bohoslovcovy osobní lidské situace je zapotřebí spojovat se schopností uvádět problémy minulosti do souvislosti s těmi, které prožívá v daném okamžiku, i s těmi, které se mohou projevit v budoucnosti. Rozlišování povolání ke kněžství vyžaduje „prorockého ducha", protože ten je schopen předvídat budoucí chování a postoje. Kandidát kněžství by měl umět předpokládat, jaký bude jeho kněžský zítřek v pastýřské službě: měl by si uvědomit, že ho jeho dnešek v budoucnosti silně ovlivní.

Rozlišování povolání vyžaduje, aby si bohoslovec odpověděl na otázku: Jaký „lidský rozměr" do něj vnáším? Na ni musí hledat odpověď během celého období seminární formace. Nezpracovaný dnešek projevující se uzavřeností, urážlivostí, sobectvím, strachem, hněvem a smyslností bude předurčovat tytéž postoje a jednání zítřka. Naproti tomu upřímné úsilí dneška o altruismus, odpuštění, otevřenost a poctivost vzbuzuje naději na tytéž postoje v budoucnosti.

XX. Rozlišování postoje strachu Při rozlišování lidské oblasti věnujme zvláštní pozornost rozlišování bohoslovcova postoje strachu. Nejprve si všimněme, že strach není jen výlučnou citovou reakcí na nebezpečí, ale i duchovním problémem, vztahem nevíry. Ježíš se učedníků ptá: Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní? (Mt 8,26) Rozlišování povolání ke kněžství vyžaduje rozlišování vlastního strachu: Jak dalece chápu svůj strach jako lidský problém a jako problém své nevíry, nedostatek dokonalé důvěry k Bohu? Jaké jsou mé obavy? V jakých situacích se projevují? Čeho se týkají? Umím poznat a vyznat svůj strach ve svátosti smíření jako projev své nevíry? Dotýkám se problému svého strachu v duchovním vedení? Ve strachu nelze rozlišovat povolání: ten totiž mrzačí každou skutečnost. Člověka žijícího ve strachu ohrožuje naprosto všechno, dokonce sám Bůh. Bohoslovci, kteří se bojí o sebe a o svou budoucnost, by měli často sahat k těm pasážím evangelia, v nichž Ježíš své učedníky povzbuzuje k přemáhání strachu a k zaujímání odvážného postoje k vlastnímu životu i k poslání, k němuž je vyzývá. Ježíš před svými učedníky nijak nezakrývá, že jejich život bude těžký, avšak zároveň jim přislibuje, že on sám bude jejich mocí a silou. A nebojte se těch,

kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou (Mt 10,28) - povzbuzuje Ježíš své přátele v předpovědi pronásledování kvůli jeho jménu. Apoštoly zápasící uprostřed noci s proti větrem na otevřené jezerní hladině vybízí: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se! (Mt 14,27). Když hledí těsně před svým utrpením a smrtí na kříži na zmatek svých učedníků, napomínaje znovu: Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (Jan 14,27). Rozlišování povolání ke kněžství vyžaduje také rozlišování vlastního duchovního života. Jaký duchovní život vedu? Jak pečuji o každodenní modlitbu, o ranní rozjímání, zpytování svědomí, adoraci Nejsvětější Svátosti? Provází mě každodenně vědomí Boží přítomnosti? Jak je tomu s mou otevřeností a upřímností ve svátosti smíření, v duchovním vedení, v dialogu s představenými? Jakými činnostmi, starostmi a problémy je naplněn můj den? Kolik místa v mém srdci zaujímají záležitosti víry? Takto by se měl bohoslovec každodenně ptát sám sebe na své cestě ke kněžství. Kde se nedostává hlubokého duchovního života, kde chybí upřímné vnitřní obrácení, tam se pokusy o rozlišování povolání ke kněžství omezují na pouhé lidské úvahy nad důvody pro a proti. Tehdy však máme co dělat s pouhými lidskými kalkulacemi zisků a ztrát, nikoli se skutečným hledáním Boha a jeho vůle. Čím tedy je rozlišování povolání ke kněžství? Ve své podstatě jde o naslouchání Božímu hlasu a sledování jeho působení v životě kandidáta kněžství. Aby bohoslovec dokázal rozlišovat hlas volajícího Krista, měl by s ním každodenně žít. Ústřední je přitom vztah s Ježíšem. Proto by se měl neustále sám sebe ptát: Jaký je můj vztah s Ježíšem? Růst povolání se projevuje především v růstu vědomého života v Ježíšově přítomnosti a v růstu vztahu k němu. Ježíš nás nepovolává jen proto, abychom pro něho pracovali, ale především proto, abychom s ním a pro něho žili. Práce pro Ježíše v

naší kněžské službě má být důsledkem života s Kristem a pro něho, plodem lásky k našemu Pánu a Mistru. Pokud kněžskému životu chybí hluboký osobní vztah k Ježíši, může být jeho „pasení beránků" velice dvojznačné. Jako kněží a bohoslovci bychom se měli často vracet k Ježíšovu varování: Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič (Jan 10,1). To jsou tvrdá slova. Uvádíme je proto, že Pán je vyslovuje se starostlivostí o naše budoucí kněžství. Svazek s Kristem je zásadní zárukou zralého, poctivého a stále nezištnějšího kněžského života. Naše obavy o dobrý kněžský život budou bezpředmětné, budeme-li pečovat o prohlubování vztahu s Mistrem. Ježíš bdí nad těmi, kteří mají pást jeho beránky, a vede je. On sám způsobí, že každodenní lidské slabosti, zmatky a chyby kněze přestanou nebezpečně ohrožovat jeho poslání, protože budou prožívány s Pánem.

XXI. Složitost .jediného rozhodnutí" Rozlišování lidské situace a duchovního života je branou k rozlišování kněžského povolání. Po rozlišení lidského a duchovního základu kněžské služby by se měl bohoslovec bezprostředně věnovat problému kněžství: Jak hluboká je jeho touha po tomto poslání? Jaké jsou skutečné motivy jeho touhy? Je ochoten přijmout toto pozvání se štědrým srdcem? Cítí se vnitřně disponován k plnění kněžské služby? Rozlišování povolání ke kněžství má vést konečně k přijetí jednoznačného rozhodnutí přijmout kněžské svěcení. Toto „jediné veliké rozhodnutí" zasvětit celý svůj život kněžství, a v důsledku toho přijmout kněžské svěcení by však měl bohoslovec rozložit na několik „menších" rozhodnutí: žít v celibátu, být poslušný biskupovi, horlivě sloužit bližním, vést duchovní život,

usilovat o modlitbu atp. Podobné rozložení základního životního kroku na menší úseky mu pomůže přizpůsobit se nejdůležitějším problémům spojeným s kněžským životem. Jedinou skutečnost kněžství totiž tvoří mnoho skutečností dílčích. Každá z nich by měla být samostatně a do hloubi rozlišena, než bohoslovec dospěje ke konečnému rozhodnutí přijmout kněžské svěcení. Přijmout kněžství vyžaduje také rozlišení vlastní vize tohoto poslání, která se utvářela v rodinném a farním prostředí. Kandidát si v sobě má v období formace vytvořit vlastní kněžskou vizi opřenou na jedné straně o nejlepší kněžské vzory, jež v životě poznal, na druhé pak o vnitřní osobní pozvání, jímž se na něho obrací sám Ježíš. Vize kněžského života by měla brát v úvahu také schopnosti a přirozené dary, jimiž ho Bůh vybavil. „Jaký by měl být můj kněžský život? Jakého kněze ze mě chce mít Bůh?" To jsou zásadní otázky před podstoupením rozhodujícího kroku přijmout kněžské svěcení. K zachování celibátu nestačí pouhé odvolání na lidská přání a potřeby. Je třeba se odvolávat na milost povolání, a ta by měla být rozlišována a přijímána v naprosté svobodě. Protože rozhodnutí přijmout kněžský celibát je důležité a těžké, nemělo by být automaticky ztotožňováno s rozhodnutím přijmout kněžské svěcení: měl by mu předcházet proces rozlišování a svobodná volba. Celibát není podstatně spojen s kněžstvím. Souhlas s ním je podmínkou přijetí kněžského svěcení v latinské církvi. Nedostatečná touha po něm nebo též nedostatečná schopnost jeho zachování proto v samém základu zpochybňuje samo přání vykonávat kněžskou službu v římskokatolické církvi. Potíže kněží se zachováním celibátu prozrazují nejčastěji nedostatečně zpracované rozhodnutí z období seminární formace zachovávat v něm věrnost. Někteří kandidáti kněžství se dopouštějí té chyby, že při rozlišování povolání soustřeďují veškerou svou pozornost výhradně na „bytí knězem", a problém rozhodnutí pro život v celibátu

odsouvají stranou s předpokladem, že jde o samozřejmost. Jenže pro každého člověka je samozřejmé povolání k manželství a rodičovství, zatímco povolání k celibátu a panenství je mimořádné. Ježíš říká, že porozumět mu a přijmout je mohou pouze ti, jimž je to dáno: někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop (Mt 19,12). Rozlišování touhy žít v celibátu předpokládá samostatné rozlišování stupně emocionální zralosti a samozřejmé schopnosti zvládat svou sexualitu. Bohoslovec by se měl ptát sám sebe, s jakou emocionální zralostí a s jakou sexuální výchovou vstupuje do semináře, jaké jsou jeho dosavadní zkušenosti, problémy, zranění a překážky na cestě ke zralému životu v celibátu a zda tyto skutečnosti zpracovává v duchovním vedení. Velice důležitým prvkem konečného rozhodnutí pro život v celibátu je potvrzení stálého zpovědníka a spirituála, jemuž se bohoslovec plně otevře. Kandidáti kněžství by také o svých problémech měli upřímně hovořit s rektorem semináře. Jakožto vnější představený, který nese před biskupem bezprostřední odpovědnost za jejich přípravu na kněžství, má rektor právo a povinnost znát konkrétní problémy dotyčného kandidáta kněžství, které by mohly vyvolat pochybnosti vzhledem k jeho schopnosti zachovat celibát a obavy před pohoršením věřících. K dosažení žádoucí upřímnosti a otevřenosti ze strany bohoslovce je však nutné, aby spirituál i rektor věnovali rozhovorům náležité množství času. Bohoslovcova upřímnost k vychovatelům je důležitým projevem jeho snahy řešit existující problémy, vyjádřením jeho odpovědnosti ke kněžskému úřadu a konečně i znamením poctivosti k sobě samému, církvi a Bohu. Jeho upřímnost dokazuje skutečnou vnitřní svobodu v otázce kněžství, velké důvěry k Bohu a ochoty plnit výlučně jeho nejsvětější vůli. Dále se stává zdrojem vnitřní

síly a odvahy v prožívání problémů na cestě ke kněžství. Čím dříve se jich dotkne v dialogu duchovního vedení, tím lépe. Předchází tak bujení strachu i nezdravé emocionální a sexuální zvědavosti.

XXII. Rozlišování povolání k poslušnosti V přípravě na kněžství se poměrně často mluví o celibátu, zato příliš málo o poslušnosti. V Pastores dabo vobis Jan Pavel II. zdůrazňuje, že kněžská poslušnost je především „apoštolskou " poslušností v tom smyslu, že kněz uznává církev v její hierarchické struktuře, miluje ji a slouží jí- Vždyť kněžská služba existuje pouze ve společenství s papežem a s kolegiem biskupů, zvláště pak s vlastním diecézním biskupem; jim musí kněz prokazovat „ synovskou úctu a poslušnost", jak to slíbil při obřadu svěcení.51 Poslušnost biskupovi se stává základem, o nějž kněz může opřít požadavky kladené na věřící: Pouze ten, který je ochoten poslouchat Krista, umí vyžadovat poslušnost od ostatních ve shodě s duchem evangelia.5^ Takto chápaná poslušnost vyžaduje jednak skutečnou vnitřní svobodu v tom smyslu, že kněz nelpí příliš na svých vlastních zálibách a stanoviscích, ale i tím, že ponechává spolubratřím prostor k uplatnění a rozvoji jejich talentů a schopností bez jakékoli žárlivosti, nepřejícnosti a 28

rivality. Poslušnost žitá podle vzoru Ježíše poslušného Otci umožňuje knězi přijímat s pokojným duchem i takové úkoly a práce, které mu z lidského hlediska méně vyhovují. Když Petr třikrát vyzná Ježíšovi svou lásku, Pán mu řekne: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až, zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš (Jan 21,18).

Důležitým úkolem seminární výchovy je povzbuzovat bohoslovce, aby se pustili do vnitřní práce nad motivy kněžské poslušnosti. Jako kněží a řeholníci zachováváme svým představeným poslušnost ze stejných důvodů, z nichž oni uplatňují autoritu - kvůli společné poslušnosti Kristu a církvi. Schopnost být poslušný požaduje od bohoslovce rozlišovat svůj vztah k autoritě - vztahy k rodičům, zvláště pak k otci, a také svou otevřenost vůči seminárním vychovatelům a představeným. Konfliktní vztahy k autoritám (zvláště k otci) v období dospívání často způsobují, že kandidát kněžství vnáší do semináře odpor k poslušnosti. Pokorná poslušnost v podobné situaci vyžaduje, aby byl strach z autority překonán. Tato podrobenost nositelům církevní autority neobsahuje nic ponižujícího, nýbrž nutně prýští z odpovědné 29 30 svobody kněze.59 Kandidát kněžství, který v sobě nese zranění svým otcem a nedůvěřuje autoritám, se teprve musí naučit svobodě kněze k vlastním pocitům, přáním i k představeným.

XXIII. Rozlišování života ve společenství Kněžská poslušnost obsahuje také „komunitní" požadavky: Není to poslušnost jednotlivce, který se individuálně spojuje s autoritou, ale je hluboce zasazena do jednoty v presbyteriu, které je povoláno ke svorné spolupráci s biskupem a skrze něho s nástupcem Petrovým? Proto se s povoláním ke kněžství - zvláště v řeholním životě - úzce pojí život ve společenství. Komunitní život je úzce spjat i s kněžským celibátem. Právě proto je důležité rozlišovat před přijetím kněžství touhu a schopnost žít ve společenství. Konfliktní postoj k druhým, duch nezdravé rivality, nedostatečná schopnost soužití,

vyhraněný individualismus poznamenaný sobectvím vyrůstá v životě kněze ve vážný problém: ten se pak projevuje nejen ve vztahu ke spolubratřím, ale též v přístupu k věřícím. Plnění kněžské služby vyžaduje schopnost spolupracovat s jinými kněžími i s laiky. Přátelské soužití v seminárním společenství, schopnost spolupracovat, řešit konflikty, otevřenost k bližním, vnímání jejich potřeb, upřímnost vůči vychovatelům - to vše jsou znamení, jež pomohou bohoslovci i jeho představeným rozlišovat schopnost života v kněžském společenství.

XXIV. Konečné rozhodnutí Rozlišování schopnosti žít v celibátu, v poslušnosti a ve společenství by mělo předcházet rozhodnutí přijmout kněžské svěcení. Každá z uvedených hodnot by měla být rozlišována samostatně, každé je třeba věnovat dostatečnou pozornost, čas a lidskou energii. Bohoslovec si musí jasně uvědomit, že o jeho povolání ke kněžství nerozhodují především jeho problémy a potíže, ale spíše způsob jejich prožívání a řešení. Kandidát může mít často i značné problémy, ale jejich poctivé řešení ho může ke konání kněžské služby kvalifikovat. Ještě jednou zopakujme, že rozlišování povolání se má uskutečňovat v neustálém dialogu s Ježíšem. Bohoslovec by si měl uvědomit, že zásadní cestou k rozlišení kněžského povolání je jeho intimní pouto s Ježíšem. V rozhovoru s Pánem má být rozlišována nejen kněžská role sama, ale také všechny další důležité životní okolnosti: využívání času, vztahy s ostatními, osobní zájmy atp. Každodenní kněžský nebo bohoslovecký život by se měl vždy vztahovat k Ježíšově osobě: k jeho učení, životu, smrti a zmrtvýchvstání. Cokoli kněz dělá, promění duchovní život ve službu lidem a v Boží chválu. Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného

děláte, všecko čiňte ke slávě Boží (l Kor 10,31) - říká svatý Pavel. K rozhodnutí přijmout kněžské svěcení by patrně mělo dojít přibližně půldruhého roku - nejpozději však rok - před určeným termínem. Není dobré otálet s ním až na poslední chvíli. Na druhé straně však také není žádoucí je ukvapit. Toto rozhodnutí má postupně růst. Sílící pouto s Ježíšem, dokonalejší vědomí cíle a smyslu kněžského života a narůstající vnitřní sebejistota způsobí, že pak vyrůstá v kandidátovi jakoby samo od sebe. Ten si stále více uvědomuje, že jeho rozhodnutí je volbou Ježíšovy volby. Přijímá to, co mu nabízí sám Ježíš. Kněžské povolání by nemělo být vnímáno pouze jako „sebeobětování" v Ježíšově službě, ale také - a snad především -jako přijetí milosti pozvání k této službě. Jestliže tedy kněžské povolání zcela jednoznačně zdůrazňuje primát milosti, toto svobodné a svrchované rozhodnutí Boží povolat člověka musí být přijímáno s největší úctou a nemůže být v sebemenší míře vynuceno žádnou lidskou vůlí, ani nemůže 31

být nahrazeno žádným pouze lidským rozhodnutím . Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu (J 15,16). Aby se bohoslovci mohli rozhodovat o kněžství v naprosté vnitřní svobodě, nemělo by se s nimi - zvláště v prvním období formace - jednat jako s „budoucími kněžími" (a ani oni by se za ně neměli pokládat): jsou zatím kandidáty kněžství, kteří rozlišují milost povolání. Není tedy dobré svěřovat jim příliš rychle odpovědné funkce (obvykle zastávané kněžími), protože by je exponovaly jakožto duchovní osoby. Statut kandidáta jim umožňuje snazší, svobodný a promyšlený přístup ke všem důležitým rozhodnutím týkajícím se budoucího kněžského života. Navíc je dobré chránit určité bohoslovce před přílišným psychickým nátlakem nejbližších rodinných příslušníků i přátel-kněží, kteří jim často, aniž by si to uvědomovali, upírají možnost svobodné volby.

To je žádoucí především v případech, kdy má bohoslovec malé sebevědomí, a proto potřebuje větší svobodný prostor, aby se mohl rozhodovat o svém budoucím životě. Přijetí kněžství a celibátu není jeho povinností, srovnatelnou se závaznými Božími přikázáními. Jde o osobní a svobodnou volbu jeho srdce, které vnímá Boží pozvání. Plnění kněžské úlohy se může stát v našem životě zdrojem velikého dobra. Ale větší dobro by mělo jí ruku v ruce s větším poznáním vlastní lidské křehkosti a zranitelnosti. Poklad Kristova kněžství máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás (2 Kor 4,7). Proto vyžaduje rozlišování kněžského povolání stejně jako sám život neustálou bdělost a touhu zachovat Ježíšovi věrnost. Základním kritériem správnosti uskutečněné

volby

je

zkušenost vnitřního pokoje a radosti. Bohoslovec, který důkladně rozlišoval své povolání a touží přijmout svěcení s myšlenkou na budoucí kněžský život, se nejčastěji cítí „jako doma". Myšlenka na kněžství je mu drahá a je vnímána jako velká Ježíšova milost.

DRUHÁ ČÁST K







CELIBÁT A POVOLÁNÍ KE KNĚŽSTVÍ XXV. Dva stavy skutečného křesťanského života Povolání k životu v lásce nenaplňuje člověk pouze v manželství a rodině, ale také v celibátu přijatém dobrovolně pro Krista. Manželství a celibát jsou dvěma stavy skutečného křesťanského života. Každé z nich je specifickým způsobem naplňování křesťanského 32

povolání.

Papežská rada pro rodinu prohlašuje, že v některých moderních společnostech se ocitá v krizi nejen manželství a rodina, ale také povolání 33

ke kněžství a zasvěcenému životu. Jan Pavel II. pak v encyklice Familiaris consortio píše, že bez úcty k manželství není možný celibát ani žádné Bohu zasvěcené panenství. Není-li lidská sexualita pokládána za velkou, Stvořitelem darovanou hodnotu, ztrácí smysl i zřeknutí se jí pro 34

nebeské království.

Nedostatek povolání ke kněžství a řeholnímu životu

se projevuje jako důsledek předmětného chápání lidské sexuality 35 36

vedoucího k rozpadu manželského a rodinného života.

Církev tedy ani v nejmenším nestaví povolání k celibátu a zasvěcenému životu do protikladu k manželství a rodině, ale představuje je jako určité doplnění integrálně chápaného povolání k lásce a předávání života. Tam, kde jsou rodiče velkorysí k přijímání života, je pravděpodobnější, že budou velkorysé i jejich děti v otázce obětování svého života Bohu.61 Povolání k celibátu je ve své podstatě povoláním k lásce a předávání života. Celibát lze označit za podobu prožívání lásky, která vylučuje lásku erotickou, spočívající na budování trvalých, výlučných emocionálních vztahů, a vylučuje také sexuální aktivitu. Zříká-li se kandidát kněžství tak přirozené formy, jakou je manželská a rodičovská láska, může být jeho rozhodnutí zdůvodněno pouze tehdy, je-li přijímáno kvůli lásce dokonalejší. Bez hluboké lásky ke Kristu ztrácí (...) celibát svůj význam. Touha žít v celibátu se rodí z touhy po větší lásce. Život v celibátu nesmí být únikem před manželskou láskou a rodičovstvím. Nemůže být ani určitou formou izolace od problémů světa. Kněžský celibát je více než obyčejnou čistotou, není zaměnitelný se skutečností života bez manželství či skutečností sexuální zdrženlivosti; je zřeknutím se ve vztahu k trojí přirozené tendenci: sexuální funkci, manželské lásce a lidskému rodičovství, avšak z lásky k nebeskému království. Aby byl celibát skutečný a mohl pravdivě dosvědčovat náboženské hodnoty, nesmí být nikdy prostou negací nebo únikem, ale má být sublimací 69 sexuality. 10 Celibát vnímaný jako dokonalejší podoba lásky je charismatem, zvláštním povoláním, darem samého Boha. Toto charisma není dáno všem, ale pouze těm, kteří byli povoláni (srov. Mt 19,12). Hodnota celibátu podstatně

vyplývá z motivace, kvůli níž se pro něj člověk rozhoduje a pak jej žije - pro Boží království.

XXVI. Tradice a vůle latinské církve Ačkoli celibát nepatří k podstatě svátosti kněžství, vůle římskokatolické latinské církve jej s kněžstvím spojuje. Vůle církve nachází své poslední zdůvodnění v poutu, které celibát spojuje se svátostí kněžství, připodobňující kněze Ježíši Kristu, Hlavě a Ženichu c í r k v e V Katechismu katolické církve čteme: Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou svobodných jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království" (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zcela zasvětili Pánu a „jeho věcem " s nerozděleným srdcem, a tak se zcela dávají Bohu a lidem.12 Jan Pavel II. však zdůrazňuje, že celibát není pouze jakýmsi „právním dodatkem" ke svátosti kněžství, ale je zralým osobním úsilím ve vztahu ke Kristu a církvi. Dispens - přestože je možný - nemůže rušit, umenšovat, a tím spíše pomíjet charakter tohoto úsilí. V určitém smyslu je věrnost zvolenému životnímu způsobu požadavkem samé důstojnosti lidské osoby.13 Tato církevní tradice vznikala během dlouhých staletí uprostřed zápasů, bojů a lidské slabosti. Tváří v tvář narůstající kritice kněžského celibátu zvnějšku i zevnitř církve potvrzuje 2. vatikánský koncil a po něm i Jan Pavel II. vůli latinské církve spojovat povolání k hierarchickému kněžství s povoláním k celibátu. S odvoláním na Synodu o kněžství (1990) připomíná Jan Pavel II. kněžím, že celibát představuje neocenitelný Boží dar církvi a má v současném světě prorockou hodnotu. Synoda znovu pevně potvrzuje

požadavek latinské církve, (...) aby svátost kněžství byla udělována pouze těm mužům, kteří přijali Boží povolání k čistotě v celibátu.14 Vůle latinské církve zachovat celibát pro hierarchické kněžství nepohrdá v ničem tradicí východních církví. Ve východních církvích je už, po staletí v platnosti kázeň rozdílná: zatímco biskupové jsou vybíráni jedině z těch, kteří žijí v celibátu, mohou být na jáhny a kněze svěceni ženatí mužové. Tato praxe je už, dlouhou dobu považována za oprávněnou; tito kněží vykonávají svou plodnou službu v lůně svých společenství. Z druhé strany je kněžský celibát ve východních církvích ve veliké vážnosti a četní kněží jej 37 38 39 40

dobrovolně zvolili pro Boží království. Jak na Východě, tak na Západě se nemohou oženit ti, kteří už svátost kněžství přijali.15 Aby člověk mohl žít v celibátu pravdivě, nestačí jej přijmout jako pouhou vnější podmínku kněžství, aleje třeba objevit jej jako osobní Boží dar - jako povolání. Kandidát kněžství v latinské církvi by měl být hluboce přesvědčen o tom, že se skutečnou touhou sloužit spojuje Bůh také touhu přijmout a zachovávat celibát. Celibát pro Boží království je na jedné straně Ježíšovým 41 42 43

darem pro církev, na druhé pak je darem kněze Kristu. Kandidáti kněžství by měli objevit v celibátu pro sebe dar, který touží žít nikoli kvůli své kněžské roli, ale kvůli intimnímu vztahu s Kristem a církví. Pokud bohoslovec přijímá celibát především jako podmínku kněžského svěcení, pak se v něm poměrně záhy - obvykle po skončení období formace - projeví nedostatek vnitřní motivace, která by mu umožňovala bránit se rodícím se pokušením a ohrožením v emocionálně sexuální oblasti. Jedině láska ke Kristu jako Ženichu se může stát seminaristovi a knězi zdrojem vnitřní síly, jež mu pomůže podřídit všechny jeho lidské potřeby a touhy spojené s erotickou a sexuální láskou lásce větší.

XVII. Celibát - šance větší lásky Jednou ze závažných výtek mířících dnes proti celibátu je to, že údajně zubožuje lidskou osobnost. Cituje ji i Pavel VI. v encyklice o celibátu: Jsou i lidé, kteří tvrdošíjně prohlašují, že kněz žije kvůli celibátu v takových duchovních a tělesných podmínkách, které nejenže odporují přírodě, ale navíc škodí rovnováze a zralosti lidské osobnosti samé a způsobují, že kněz jakoby usychá a pomalu ztrácí duchovní horlivost, díky níž by se mohl podílet na existenci a údělu druhých lidí, a musí vést odosobněný život, což se stává příčinou bolestných potíží, tolika slabostí a duchovních pádů. 11 Zkušenost bezpočtu kněží, řeholníků, řeholnic i laiků žijících v dobrovolném celibátu dnes stejně jako dříve ukazuje, že tato výtka je nepravdivá. Celibát přijatý dobrovolně a prožívaný kvůli větší lásce nejenže neohrožuje citovou rovnováhu ani zralost člověka, ale více ho osvobozuje a obohacuje jeho způsob blíženské lásky. Nakolik celibát naplňuje nutnou podmínku přijímat jej s pokorou, radostí a stálostí ducha jako Boží dar, a zároveň jej prožívat jako oběť přinášenou Bohu, pak nejenže osobnost člověka neochuzuje a nebrání mu navazovat kontakty a dialog s druhými lidmi, ale přímo naopak - obohacuje citovou oblast, sjednocuje lidi bratrským způsobem a vede k dokonalejší lásce 18 . Prožívání celého bohatství lidské osobnosti nevyžaduje nutně fyzickou sexuální aktivitu, jak se pokoušejí dokázat někteří 44 45

psychologové. Ve zřeknutí se fyzické sexuální aktivity se snaží vypátrat povrchním a nepravdivým způsobem zdroj jistého citového chladu a uzavřenosti do sebe. Zkušenost ukazuje, že lidé žijící v doživotní čistotě, tzn. ti, kteří vědomě a svobodně upustili od fyzické sexuální aktivity a citového odevzdání se jedinému člověku,

jsou zároveň citově naprosto zralí, otevření, obětaví, oddaní a schopní soucitu s druhými. Pokud existují kněží a řeholníci, kteří žijí v izolaci a nemají účast na životě druhých, nepramení toto jejich chování ze života v celibátu, ale z jiných lidských a duchovních příčin. Praxe mnoha staletí ukazuje, že zrale žitý celibát se stává zdrojem širší lásky, v níž se mohou kněží a řeholníci plněji zapojit do lidského společenství a sdílet životy mnoha lidí, zvláště chudých a opuštěných, na něž svět tak často zapomíná. Kněží, kteří nemají vlastní rodinu, se mohou se štědřejším srdcem věnovat službě manželům a rodinám, které byly svěřeny do jejich péče. Čistota prožívaná v celibátu osvobozuje totiž srdce člověka zvláštním způsobem, 46

aby se více rozhořelo láskou k Bohu a ke všem lidem.

Kněžský celibát se neváže s negací lidské lásky, ale spíše s jejím znásobením: A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě (Mt 19, 29), říká Ježíš. Člověk žijící v celibátu pro nebeské království dostává stokrát víc bratří, sester, dětí - nikoli do vlastnictví, ale k milování (srov. Mk 10,29-30).

XVIII. Potřeba výchovy k celibátu Přijetí povolání ke kněžství a s ním spojeného povolání k celibátu je velice ušlechtilým úmyslem člověka. Je výrazem štědrosti člověka k Bohu. Celibát pro nebeské království z nás však neučiní automaticky netělesné anděly. Bohoslovec nebo kněz má nadále jako muž tytéž lidské touhy, potřeby a potíže. Rozhodnutí žít v celibátu v něm totiž neruší touhu být tím jediným v životě

vyvolené osoby, ani touhu uzavřít manželství a stát se rodičem. Tyto pocity a touhy ale také neznamenají negaci života v celibátu; jen by měly být usměrněny tak, aby na sebe nepoutaly všechnu životní energii. Výchova k celibátu od samého počátku předpokládá rozhodnou vůli zříci se výlučné lásky - erotické a sexuální. Při vstupu do semináře by měl mladý člověk mít tuto touhu jasně stanovenu. Výchova - nebo spíše sebevýchova - k celibátu vyžaduje tedy jednoznačné upuštění od vyhledávání zkušeností v emocionální a sexuální oblasti. Podle míry, jíž v seminaristech vzrůstá přesvědčení a pocit odpovědnosti za volbu povolání, měli by být povzbuzováni k aktivnímu zamilování si ideálu a k vůli žít v dokonalé čistotě bez ústupků a kompromisů

47

Výchova k celibátu však nesmí vést k negaci

lidských tužeb a citů v oblasti lidské lásky. Vyžaduje jasné vědomí vlastních lidských potřeb i potíží a zranění na úrovni emocionality a sexuality. Výchova k životu bez manželství kvůli nebeskému království se nemůže zakládat na rozvíjení vlastního romantického a nereálného chápání celibátu, protože ten je v takovém případě spíše únikem ze života než směřováním k plnější lásce ke Kristu a jeho církvi. Výchova k celibátu je samozřejmým způsobem motivována a usměrňována především Kristovou láskou, která je v základu úsilí tohoto druhu. (...) Neméně je však smysl i praxe celibátu usměrňována i lidskými prvky, což je třeba důsledně zdůraznit, a bylo by vážnou chybou dnes více než kdy dříve - tuto lidskou stránku opomíjet.

48

XXIX. Potřeba emocionální a sexuální integrace

Vyjádření lidské lásky sjednocením se s člověkem opačného pohlaví, sexuální aktivita a rodičovství je řešením, které sleduje linii přirozených lidských potřeb a přání. Ty byly vyjádřeny v Hospodinově výzvě určeném prarodičům: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji (Gn 1,28). Vyjádření lásky zřeknutím se výlučného vztahu, sexuální aktivity a rodičovství je naproti tomu mnohem obtížnější a v určitém smyslu sahá na kořen našich lidských pocitů a potřeb. Rozhodnutí se pro celibát také proto vyžaduje hlubší emocionální a sexuální integraci.

49

Ačkoli se emocionální a sexuální integrace požaduje i od lidí uzavírajících manželství, od kandidáta kněžství je přesto vyžadována v této oblasti větší zralost. Manželství lze v Polsku uzavřít již v osmnácti letech, zatímco přijetí kněžského svěcení jev souhlasu s požadavky kanonického práva možné teprve po dosažení 50

dvaceti pěti let. Manželství je tedy možné uzavřít i v počátečním stádiu emocionální a sexuální integrace, zatímco konečný souhlas s přijetím celibátu při kněžském svěcení vyžaduje jasnější znaky osobnostní integrace. Kandidát kněžství by měl být schopen zvládat veškerou oblast lidských emocí a ovládat svůj sexuální pud. Čím je emocionální a sexuální integrace? Jde o proces sjednocování sexuální, emocionální a duchovní oblasti do jediné zkušenosti lásky. Lidská sexualita se zakládá na harmonii, která nevylučuje instinkt ani emoce, ale obojí integruje a podřizuje osvícené vůli, která si je vědoma cílů a podmínek charakterizujících lidský akt.

51

Žít v celibátu tedy neznamená zbavit se emocí, přání a energie spojených s lidskou láskou a sexualitou. Celibát představuje jejich novou a na rozdíl od manželské lásky kvalitativně jinou integraci do lásky ke Kristu a církvi. Zřeknutí se erotické a sexuální

lásky a s ní spojené lásky rodičovské dává lásce ke Kristu větší radikalitu a zároveň žádá i větší náročnost. Emocionální a sexuální integrace umožňuje kandidátům celibátu, kteří se zříkají sexuální aktivity, aby pozitivně prožívali tuto důležitou životní oblast. Chrání je před regresí a represí v této sféře. Celibát totiž nelze spojovat se strachem z čehokoli v 52 53

emocionálně sexuální oblasti. Kdyby se výchova k celibátu zakládala na jakési „obranné strategii" poznamenané represí, jejímž cílem by bylo vyhnout se jakýmkoli potížím v emocionální a sexuální oblasti, mohlo by být konečné rozhodnutí (přijmout kněžské svěcení či složit věčné sliby) přijímáno bez skutečného vědomí toho, co obnáší zralý život bez manželství. Jestliže je mladý člověk přirozeným způsobem zkoušen a upustí od rozhodnutí žít v celibátu kvůli svým emocionálním či sexuálním prožitkům, pak to znamená, že jeho první rozhodnutí bylo nezralé, ačkoli mohlo být vyjádřením jeho dobrých úmyslů.

XXX. S důvěrou prosit o milost věrnosti Přijmout kněžské svěcení vůbec ještě neznamená ukončit proces emocionální a sexuální integrace. V oblasti lásky člověk ve skutečnosti nikdy nedosáhne dokonalé integrace? Skutečnost, že ji kněz nezíská v emocionálně sexuální oblasti jednou provždy, ho nejdokonaleji přesvědčuje o potřebě neustálé prosby a modlitby za dar dokonalé čistoty. Aby však všechny morální, pastorační i duchovní požadavky kněžského celibátu skutečně vstoupily do života, je bezpodmínečně zapotřebí pokorné a důvěryplné modlitby, jak nás jí učí koncil: Čím více mnozí lidé považují dokonalou zdrženlivost v dnešním světě za nemožnou, tím pokorněji a

vytrvaleji si budou kněží vyprošovat spolu s církví milost věrnosti, která nikdy nebývá odepřena prosícím, a budou používat všech posil 54

nadpřirozených i přirozených, které jsou všem k dispozici . Modlitba spojená se svátostmi církve a s horlivou askezí vleje naději na vítězství těm, kdo klesli, a důvěru a horlivost těm, kdo se 55

musí znovu vydat na cestu. Tak se tedy dozrávání v celibátu pro nebeské království vedle našeho lidského úsilí uskutečňuje v neustálém otvírání se Boží milosti; Pán nás svou božskou láskou nejdokonaleji učí, jak ho milovat z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své sily, tedy i celou emocionálně sexuální oblastí, a jak milovat bližní jako sebe samého (Mk 12,30-31).

SEXUÁLNÍ VÝCHOVA A VÝCHOVA K CELIBÁTU Sexuální výchova kandidátů kněžství nebo řeholního života v období dětství a dospívání se nijak podstatně neliší od výchovy jejich vrstevníků, kteří cítí povolání k manželství a rodinnému životu. Nejčastěji je však zatížena mnoha problémy a vyžaduje doplnění a často i korekci. Také kandidáti kněžského svěcení objevovali svou sexualitu jako mnoho jejich vrstevníků v období dětství a dospívání náhodným způsobem: náhodně získanými informacemi, zkušenostmi či prožitky. Žádná lidská láska však není od samého počátku dokonalá; rozvíjí se a zdokonaluje během dlouhého procesu evoluce a očišťování.90 Kandidáti kněžského svěcení by proto neměli prožívat svou nezralost v citově sexuální oblasti jako negaci povolání k celibátu, nýbrž spíše jako pozvání k očišťování své lidské lásky od sobectví a smyslnosti.

XXXI. Utváření sexuality v rodinném prostředí Prvním zásadním prvkem sexuální výchovy v období dětství a dospívání, s nímž kandidáti kněžství překračují práh semináře, jsou vzájemné citové vztahy mezi rodiči. Právě na jejich základě si utvářejí zásadní pohled na manželství i na roli, jakou ve vztahu hraje sexualita. Podíl na citovém poutu mezi rodiči se stává zdrojem tvorby nejhlubších postojů a chování vůči sobě jakožto muži i vůči člověku opačného pohlaví. Otec je pro syna nejdůležitějším vzorem při utváření jeho identity muže, zatímco vztah k matce se stává zásadní školou vztahu k ženě. Jestliže je vztah mezi rodiči určován zásadní shodou v nejdůležitějších záležitostech, vzájemnou úctou, schopností řešit vzniklá nedorozumění, vzájemným odpuštěním, pak se sexualita jakoby přirozeně pojí s veškerým citovým světem mladého člověka a stává se „místem" setkání dvou milujících bytostí a „místem" darování života - přirozenou součástí lidské osobnosti a slouží k jejímu dobru. Pokud se však rodičovské vztahy otřásají konflikty a nedorozuměními, vrhá daná situace negativní světlo na sexuální chování dítěte: to často poměrně brzy odhaluje spontánně sexualitu jako příležitost uspokojovat své dětské a mladistvé stresy, frustrace, strach a obavy. Mladý člověk pak začne ve svém vědomí oddělovat sexualitu od zkušenosti lásky a plodnosti. Stává se jakousi autonomní energií, která funguje nezávisle na zkušenosti lásky a odpovědnosti za druhého člověka a snadno se spojuje se sobeckým sklonem ke smyslnosti. Sexualita je tedy využívána sobeckým způsobem pro vlastní rozkoš. Zmíněný pohled na ni je dále

utvrzován sledováním pornografických publikací a filmů, jež ji představují jako spotřební zboží. Takový pohled na sexualitu vede k eskalaci existujících problémů nejen v této jediné oblasti, nýbrž v celé osobnosti. Jestliže člověk odděluje ve svém vědomí sexualitu od pozitivních emocí lásky, citlivosti, touhy po sebedarování, pak se automaticky váže s pocity opačnými: strachem, frustrací, agresí. Právě zde vzniká její neblahé spojení s násilím, znásilněním, manipulací bližními a brutalitou, jak je pozorujeme nejen v hromadných sdělovacích prostředcích a zvlášť v kinematografii, ale i v chování mnoha mladých již v období jejich dospívání. Nenávist a frustrace, jež se v mladém člověku hromadí z úplně jiných důvodů, ventiluje právě ve zneužívání sexuality. Ta už nemá nic společného se zkušeností lásky a sebedarování, ale nabývá charakteru destruktivní síly, která ničí vnitřní osobní řád, harmonii i mezilidské vztahy - erotické, přátelské a kamarádské, a zároveň i náboženské pouto s Bohem. Stále více kandidátů kněžství přichází z neúplných, konfliktních či alkoholismem poznamenaných rodin. Bohoslovci si často sami neuvědomují, jak silně ovlivňuje jejich rodinné prostředí pohled na nějako muže, na vztah k opačnému pohlaví, na jejich autoerotické problémy a někdy i na obavy z homosexuality a skutečné sklony k ní. Jestliže objeví hluboká zranění ze strany svých rodičů, prožívají často určitý emocionální šok,. Výchova k celibátu vyžaduje uzdravit zranění ve vztazích k rodičům a řešení emocionálně sexuálních problémů, které z daných vztahů vyplývají.

XXII. Působení prostředí mimo rodinu Prvním projevem sexuálního působení prostředí je spontánní organizování dětských her, které jim umožňují poznat vlastní

sexualitu i sexualitu opačného pohlaví: objevují se především tam, kde chybí rozhovory s dítětem na sexuální témata. Sexuální hry někdy přetrvávají i do staršího věku dítěte. Při normálním psychosexuálním vývoji obvykle ustávají počátkem dospívání. Sexuální vliv prostředí vrstevníků, jež sexuálnímu dospívání předchází, a v dospívání samém se projevuje také v rozhovorech na sexuální témata, které jsou často poznamenány strachem a nezdravou zvědavostí. V těchto debatách se děti odvolávají nejčastěji na své city, nezralé sexuální zkušenosti, na sledovanou pornografii nebo na informace zaslechnuté mimoděk od dospělých. Tyto rozhovory jsou často poznamenány nedostatkem jemnosti a morálním liberalismem. Negativní působení světa dospělých na sexuální výchovu mládeže se projevuje mimo jiné i doporučováním literatury s erotizujícími prvky nebo přímo pornografie. Děti a dospívající mládež se nejednou setkávají také s provokacemi hetero- i homosexuálních dospělých. Ty nelze v žádném případě srovnávat se sexuálními hrami mezi vrstevníky. Čím větší je věkový rozdíl mezi dítětem a provokujícím dospělým, tím negativnější ovlivnění sexuální výchovy. Působení těchto zkušeností na postoj kandidátů kněžství závisí do značné míry na jejich vztahu k rodičům. Pokud v nich měli pevnou emocionální oporu, nemusí hrát podobné zkušenosti nijak velkou roli a stávají se pouhými nepříjemnými životními epizodami, s nimiž si mladý člověk poměrně snadno poradí. V situaci většího emocionálního zmatení spojeného s nedostatkem opory v rodičích se však zmíněné zkušenosti - zvláště pokud se opakovaly po delší čas - mohou stát příčinou koncentrace na destruktivní sexuální zkušenosti. Návrat k vlastní životní minulosti (zvláště ke všem těžkým a bolestným zkušenostem) se v podobné situaci stává velice důležitým prvkem výchovy k celibátu v

dialogu duchovního vedení. Takový návrat je však možný jedině v atmosféře naprosté důvěry a upřímnosti.

XXIII. Pozitivní pohled na sexualitu Pro kandidáty kněžství nepřestává být sexualita velkou hodnotou a darem Boha samého. Hodnota sexuality by měla být chápána a přijímána podle místa v hodnotovém žebříčku jakožto důležitá „hodnota výpovědi".

56

Sexualita se má stát pro ty, kteří žijí

v celibátu, prostorem pro vyjádření lásky. Zřeknutí se aktivního sexuálního jednání a fyzického rodičovství může být zralé pouze tehdy, stane-li se projevem lásky. Tak jako všichni křesťané nemohou ani kandidáti kněžství přijímat vlastní tělo včetně jeho sexuality především jako schránku lidské slabosti a křehkosti. Tělo včetně sexuality vyjadřuje povolání člověka ke společenství, to znamená k lásce a vzájemnému sebedarování. Tělo vybízí muže a ženu k 57

naplnění jejich základního povolání - plodnosti. V celibátu přijatém kvůli nebeskému království jsou plodnost a sebedarování také zásadními hodnotami, byť jsou naplňovány odlišným způsobem a s jiným zapojením lidské emocionality i sexuality. Celibát pro nebeské království ukazuje nejdokonaleji, že konečným zdrojem plodnosti není lidská sexualita, ale Bůh - zdroj veškeré lásky, bez něhož se svět stává neplodným. Lidská sexualita je krásným, skutečným znamením a podílem na proudění plodnosti Boha, který rodí k lásce a životu. Celibát je také krásným, reálným, zásadním znamením a podílem na proudění Boží plodnosti. (...) Bez ponoření do Boží plodnosti 58

rodí lidská sexualita smrt.

Jakékoli sexuální zneužívání vedoucí

k vykořisťování těch nejslabších včetně dětí a k smrti nenarozených je toho jasným důkazem.

Zřeknutí se sexuální aktivity a fyzické plodnosti v celibátu by tedy nemělo být prožíváno jako omezování člověka. Sexualita v celém svém emocionálním a duchovním rozměru nepřestává být ani v celibátu místem setkání a zdrojem duchovní plodnosti - života. Je třeba přijímat ji jako bohatství, které nám umožňuje vstupovat do vztahu k druhému - k bližnímu i Bohu. Zřeknutím se výlučné lásky k ženě a fyzické plodnosti kněz svou lásku více otvírá a činí ji plodnější v oblasti ducha. Je důležité, aby se při výchově k celibátu nezdůrazňovaly pouze slabosti a zranitelnost v sexuální oblasti. Vedle zápasu se slabostmi je třeba učit bohoslovce kladnému pohledu na lidské tělo. Je pravda, že lidská sexualita má své meze a že je i prostorem slabosti; přehnané a jednostranné zdůrazňování křehkosti však vede k podceňování tohoto zvláštního Božího daru sexuality. Pohled na lidské tělo takřka výlučně optikou křehkosti, dříve tak obvyklý, vedl k negativnímu hodnocení sexuality. Tento aspekt však oklesťuje nejen sexualitu samu, nýbrž celou lidskou osobnost. Lidské tělo se svou sexualitou je pro manžele i pro ty, kteří žijí v celibátu, místem nejhlubšího vzájemného poznání. Svým postojem, pohledy, slovy, výrazem tváře a dalšími tělesnými gesty se člověk zjevuje druhému. Prostřednictvím těchto znamení se mohou lidé setkávat, poznávat, komunikovat. Přestože v celibátu upouštíme od erotické a sexuální aktivity, nezříkáme při setkávání a poznávání bližních řeči těla neverbální komunikace. Proto by také měla výchova k celibátu vést na jedné straně k doceňování daru těla a moudrého pečování o ně a na straně druhé k velké vnitřní svobodě vzhledem ke všem tělesným potřebám, impulsům a touhám.

XXIV. Sexualita jako úkol

Dar

čistoty

a

vnitřní

svobody

vzhledem

k

vlastním

emocionálním a sexuálním potřebám a popudům nezískávají kandidáti kněžství v hotové podobě, ale stává se jejich úkolem, povinností srdce, které touží prostřednictvím celibátu více milovat. Výchovu k čistotě v rámci výchovy k celibátu je třeba v naší době často začínat doplněním nebo korekcí sexuální výchovy, s níž bohoslovci vstupují do bran semináře, a často i uzdravením jejich zraněného pohledu na lidskou pohlavnost. Během pobytu v semináři je tedy třeba věnovat se řešení problémů s negativními sexuálními zkušenostmi z minulosti. Ty nepramení často z osobní viny mladých, ale spíše z neblahých rodinných podmínek a prostředí vrstevníků, v nichž byli vychováváni, a často bývají zaviněny absencí jakékoli pomoci při utváření vlastní sexuality v období dětství a dospívání. Kdo se stal svědkem sexuálního zneužívání dospělých či vrstevníků, sledoval snadno dostupné pornografické zboží, vedl „nečisté" rozhovory s vrstevníky, získal množství chybných informací o lidské sexualitě, má za sebou první sexuální pokusy, zažívá problémy autoerotiky, které před vstupem do semináře nebývají zdaleka vždy zcela vyřešeny, přepadají ho obavy z jakékoli záležitosti týkající se sexuality, nezvládá nezdravou sexuální zvědavost motivovanou strachem, má přímou zkušenost sexuálního zneužívání v období dětství a dospívání - ten se pak jako kandidát kněžství musí nejednou s těmito problémy potýkat. Utváření zralého postoje k sexualitě je tedy důležitým úkolem, které musí kandidáti života v celibátu zvládnout.

XXV. Utváření vlastního mužství Výchova ke kněžskému celibátu nutně zahrnuje utváření pohledu na sebe jakožto muže. Celibát vůbec neznamená opustit

cestu k dokonalému mužství, ale pouze zříci se realizace mužství založením rodiny. Kněžský celibát zralé prožívání vlastního mužství tedy nejen nevylučuje, ale naopak je přímo předpokládá jako důležitý prvek zkušenosti života bez manželství pro nebeské království. Velkou pomocí při prohlubování identity muže - zvláště byl-li vztah k otci poznamenán konfliktem - může být analýza otcovství prožívaného v období vlastního dětství. Bez analýzy osobnosti vlastního otce, bez proniknutí do příčin, kvůli nimž je otec takový, jaký je, se synové často propadají do temné beznaděje plynoucí z přijetí obecné koncepce zmenšeného otce: „ Pocházím z vybrakovaného mužského materiálu a určitě budu stejný jako on. " Dusí v sobě zoufalství, rezignují sami nad sebou, žijí ve vnitřní otupělosti a v 59 60

temnotě, protože v temnotě žije i otec.

Syn, který zakoušel temnotu

otce, stojí před těžkým úkolem vnitřního uzdravení vztahu k otci i k sobě samému jakožto muži. Toto uzdravení znamená obvykle dlouhý proces, který vyžaduje osobní úsilí a přijetí otcovské pomoci v duchovním vedení i ve vztahu k vychovatelům a představeným. Sebevýchova ke kněžskému celibátu je tedy spojena se stále dokonalejším objevováním vlastní mužské identity. Upouští-li totiž muž - kněz od lásky k jediné ženě a od předávání života v sexuálním vztahu k ní, dělá to proto, aby dokázal milovat širší láskou a mohl dokonaleji a účinněji předávat duchovní život těm, k nimž je posílán.

XXVI. Výchova k čistotě Není dnes snadné hovořit o výchově k čistotě. Krásná ctnost, jak byla čistota kdysi nazývána, dnes silně utrpěla, protože byla

karikována a interpretována v rámci souboru společenských či náboženských tabu. V lidské sexualitě, v této psychoanalýzou oblíbené oblasti, v níž se rozvíjí nejintimnější a nejhlubší strachy a hnutí, se mnoha lidem čistota zdá být pouhou nepotřebnou zástěnou, která (...) poznamenává životní instinkty zahanbujícím studem. Dokonce i učení církve v otázce čistoty podlehlo v učení o sexualitě - nikoli bez jisté umíněné naivity - postupem času změnám. O čistotě se už nesmí hovořit. Chybí odvaha ji hlásat, učit o ní a bránit ji. 95 Vzhledem k tomuto negativnímu přístupu k čistotě zdůrazňují současné dokumenty Apoštolského stolce, že každý druh výchovy k lásce - jak v rámci výchovy k rodinnému životu, tak i výchovy k celibátu - by měl být výchovou k čistotě. Protože dnes mnoho lidí nevěří v možnost zachování čistoty, která se jim spojuje výlučně s rezignací a smutkem, mělo by být předmětem výchovného působení sdílení přesvědčení, že je čistota možná v jakémkoli životním stavu a že přináší radost. Ta plyne z vědomí dozrávání a harmonie vlastního citového života, jenž je darem Boží lásky a umožňuje sebedarování v rámci vlastního povolání/'6 Alternativa je jasná: člověk žijící v bezpečí lásky buď své žádosti ovládá a dosahuje pokoje, nebo - zaplaven strachem a vnitřním hněvem - připouští, aby ho žádostivost zotročila, a začíná 61 62 63 64 65

být nešťastný. Cílem čistoty těla je svobodný, nezištný, transparentní pohled na člověka a na všechny jeho potřeby a přání. Člověk žijící v čistotě nehodlá využívat sexuality k dosažení zištných, dvojznačných zkušeností a prožitků, protože ty jsou projevem zneužívání daru těla. Sexuální čistota se může stát v každém člověku duchovní energií, která osvobozuje lásku od sobectví a agresivity.98 Sexualita je jemnou a křehkou oblastí lidského života, zároveň však i zdrojem sobectví a násilí.

Čistota tedy není slepým odříkáním, ale přemáháním těch impulsů emocionálně sexuální oblasti, které směřují k vlastnímu já a proti druhému člověku, což se stává v manželství i v celibátu přijatém pro nebeské království. V jakémkoli způsobu sexuální výchovy je třeba zdůrazňovat, že v lidské lásce může být darem nejen sexuální aktivita, ale také schopnost zdržet se jí. To je na místě ve snoubeneckém vztahu, v některých obdobích manželského života, ale i v celibátu zvoleném kvůli Bohu. V každém z těchto vztahů - byť odlišným způsobem - je sexualita zapojena do lásky. Čistota mysli i těla pomáhá rozvíjet skutečnou úctu vůči sobě samému a zároveň budí schopnost vážit si druhých.99 Představuje totiž zdroj vnitřního pokoje a harmonie v jakémkoli životní stavu. Čistota v oblasti sexuality tedy není pouhou hodnotou pro sebe samu, ale vyplývá z lásky a lásce slouží. Čistota může být chápána pouze ve spojení s láskou - jako kvalita skutečné lásky/0 Láska je zdrojem čistoty, a ta pak vede k rozvoji lásky: skutečné lásky k sobě samému, lásky k bližnímu a k Bohu. Nečistota člověka zaslepuje; brání růstu jeho lásky, protože se stává živnou půdou pro rozvoj sobectví. Člověk zaměřený sám na sebe a na vlastní sexuální zkušenosti nedokáže vnímat nejhlubší skutečná přání a touhy druhého. Proto se nečistota často stává zdrojem manipulace, omezování partnerovy svobody a předmětného přístupu k němu pro vlastní požitek. Překonání pokušení nečistoty, které neustále dřímá v našich srdcích, od nás vyžaduje velký vnitřní zápas a úsilí. Tak jako hovoříme o ušlechtilém kovu, který je taven v rozžhaveném tyglíku, aby se pročistil, kvůli našim sklonům vlastnit a ovládat druhého a kvůli touze po rozkoši se potřebuje i naše láska podrobit různým zkouškám, aby mohla dosáhnout své plné hod noty. Láska zcela přirozeně směřuje k čistotě - své pravdě a plnosti. Aby jí mohla dosáhnout, musí přemáhat zárodky rozkladu v našem srdci."”

Úsilí o zachování čistoty má velice osobní a niterný charakter. Vnější pomoc je v tomto ohledu vždy velmi podmíněná. Jakékoli příliš horlivé pokusy v tomto směru, a tím spíše kontrola výchovy k čistotě jsou většinou vnímány jako zasahování do intimní oblasti. Čistota jako ctnost nemůže být nikdy jakýmkoli způsobem vnucována, ale dozrává v nás díky našemu niternému úsilí, když až. do hlubin a tajemných zákoutí ducha a těla čelí silám a hnutím přitahujícím 66 67

nás k různým podobám nečistoty. Papežská rada pro rodinu upozorňuje zvláště na dva projevy niterného úsilí v oblasti čistoty: na péči o zachování studu a skromnosti a na péči o úctu k vlastní intimitě. Zachování studu a skromnosti v řeči, jednání a oblékání prohlašuje dokument Apoštolského stolce - je velice důležité pro vytvoření náležitého prostředí, které je pro dozrávání čistoty nezbytné. Je však třeba zdůraznit, že růst k čistotě musí být mocně motivován úctou k 68

vlastnímu tělu a k důstojnosti druhých lidí. Kandidáti kněžství dnes často přicházejí z kruhů mládeže, v nichž převládá atmosféra erotismu, ba dokonce vulgarity v sexualitě. Toto si mnozí mladí lidé dokonce vůbec neuvědomují nevhodnost určitých neuměřených výrazů, způsobu vyjadřování, obrazů či gest. Je tedy žádoucí probouzet v těch, kteří vstupují do semináře, citlivost, aby nevnášeli do seminárního prostředí chování, jež by jakýmkoli způsobem uráželo střídmost a stud. Spolu se studem a skromností, jež jsou spontánní obranou člověka, který si nepřeje být pokládán za předmět rozkoše - ale naopak touží být ctěn a milován kvůli sobě samému - je třeba respektovat intimitu člověka}04 V bohoslovcích je třeba probouzet citlivost na potřebu ctít intimitu druhého člověka, ale také schopnost vyžadovat od druhých respekt vůči intimitě vlastní. Pokud by se kdokoli jakýmkoli způsobem pokusil zasahovat do této oblasti - ať už narážkami, otázkami či gesty - měli by vědět, že je potřeba rozhodně a jednoznačně odmítnout a protestovat. Požadavek respektu k vlastní intimní sféře

je vyjádřením sebeúcty a citu pro vlastní důstojnost i znamením víry v to, že je lidské tělo Božím chrámem: Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá ? - klade svatý Pavel Korinťanům takřka řečnickou otázku (lKor3,16). Díky čistotě, která se projevuje ovládáním sexuality z vnuknutí Ducha svatého a pravého rozumu, se křesťan učí obětovat Bohu sebe samého. Obětuje svou duši i tělo se všemi životními silami včetně předávání života, které v sobě nese, a svěřuje je Bohu, aby v něm Duch svatý mohl probouzet postoj nového člověka zrozeného z Boha a žijícího životem Božího syna po vzoru Ježíše Krista105.

XVII. Nebezpečí represe Jestliže se výchově k čistotě nedostává pravého rozumu a vnuknutí Ducha svatého, snadno se objevuje nebezpečí záměny ovládání vlastní sexuality za potlačování sexuálních emocí a přání. Ovládání vlastní sexuality v celibátu nelze spojovat s ničením hnutí a potřeb v oblasti lidské lásky a sexuality; celibát spíše předpokládá, že k nim člověk bude získávat stále větší svobodu. Nejde tedy o 69 70 71

potlačování, nýbrž o pochopení a o sublimaci lásky a sexuality. V dokumentu Lidská sexualita varuje Papežská rada pro rodinu před represivní sexuální výchovou a zároveň vybízí mladé, aby se učili řídit své city ke službě plně ctnostnému životu.'07 Sexuální represe je pro náboženský a emocionální rozvoj kandidáta kněžství velice nebezpečná. Mrzačí totiž jeho pohled na lidské tělo a jeho roli při prožívání lásky. Pokřivuje také všechny ostatní mezilidské vztahy, zabraňuje emocionálnímu i duchovnímu rozvoji a deformuje vztah k Bohu. Jedním z projevů potlačovaných emocionálních a sexuálních potřeb je krajní legalismus ve vztahu k

Bohu, kdy je náboženství ztotožňováno výlučně s povinností, strachem a trestem. Bůh se vybavuje pouze v souvislosti se zákonem.

72 73

Psychické konflikty potlačené na poli sexuality se často projevují v nezralém nesexuálním chování.

74

Například citový chlad

opírající se obvykle o legalistické chápání zákona; přímo nelidské požadavky kladené na druhé nebo také na sebe; přehnané nezdravé ambice a za nimi skrývaný pocit méněcennosti; chamtivost vzhledem k hmotným statkům; perfekcionismus nedovolující chybu 75

sobě ani druhým; kompulsivní potřeba dokonalého pořádku a bezvadné vnější čistoty - to vše mohou být projevy potlačovaného strachu na poli erotických a sexuálních potřeb a přání. Naprostý nedostatek jakýchkoli sexuálních potřeb a přání u člověka žijícího v celibátu se může zároveň vázat na jedné straně s podrážděností vzhledem k vlastní osobě a s velkou potřebou dominance nad druhými, na druhé pak se sklonem k depresím, smutku a trvalé frustraci. Nepřijímaná emocionálně sexuální energie může být směřována proti sobě stejně jako proti druhým. V literatuře se někdy setkáváme s karikovanými postoji duchovních osob: jsou to staří mládenci v nejhorším smyslu slova, lidé uzavření do sebe, trvale špatně naložení, netolerantní, popudliví, malicherní a skrupulózní. Popsané jednání je často mimo jiné ovocem potlačovaných citů v oblasti sexuality. Represe lidské sexuality vyplývá na jedné straně z falešné představy o Bohu a špatně formovaného svědomí, na druhé z chybné vize lidské sexuality. Podléhá-li mladý člověk potlačování sexuálních přání a potřeb, zdá se mu celá tato oblast nečistá, ba přímo Bohem zakázaná. V pochroumaném vědomí mnoha věncích se spojuje vlastní pojem hříchu téměř výlučně se sexuální aktivitou. Před represí strachu v oblasti sexuality chrání člověka především

pohled na sexualitu jako na velký Boží dar a zralé, samostatné svědomí. To totiž dokáže zhodnotit přirozené podněty a potřeby lidské sexuality, aniž by je spojovalo s hříchem. Důležitým způsobem, jak se při seminární výchově vyhnout nebezpečí potlačování v oblasti sexuality, je mimo jiné upřímný dialog duchovního vedení, při němž se bohoslovci zabývají problémy výchovy k celibátu.

XVIII. Při nejtěžších problémech Výchovné směrnice pro formaci ke kněžskému celibátu zdůrazňují, že při seminární výchově je třeba dávat pozor také na určitá „sexuální vybočení", s nimiž nejednou mladí vstupují do semináře. Stále více se dnes u nich setkáváme se skutečnou sexuální neurózou - prohlašují Směrnice. Obvykle jde o projev nedostatečného rozvoje osobnosti a o pozůstatek infantilismu."’ U mladých jde nejčastěji o pozůstatek z dětství a dospí vání. Směrnice upozorňují, že vychovatel nemůže zůstat tváří v tvář tomuto jevu lhostejný. Měl by pozitivním způsobem intervenovat a vyhýbat se přitom izolovanému pohledu na problém. Je třeba, aby celé osobnosti pomáhal dospět na vyšší úroveň integrace a využívat za tím účelem pokynů, které mu nabízí sama příroda.’’2 Směrnice upozorňují, že sexuální vybočení mladých pramení jednak z určitých osobnostních předpokladů a jednak z nezdravého vlivu prostředí. Tento problém získává zvláštní význam v období raného mládí. Zkušenost však potvrzuje, že prozíravé vedení může značně usnadnit překonání krize a zaručit jistějším způsobem integrální rozvoj osobnosti mladého člověka." 3 Intervence a zásah vychovatele je v takovém případě poměrně jednoznačný, pokud

bohoslovec přicházíš problémem sám od sebe a prosí o pomoc. Celá věc se ale velice komplikuje, pokud seminarista z nedostatku důvěry ke spirituálovi a k seminárním vychovatelům nejen že o pomoc nepožádá, ale dokonce sám před sebou ve snaze skrýt svůj problém předstírá, že žádný nemá. „Mladistvé" sexuální vybočení může přerůst v této situaci během dospívání v hlubokou sexuální posedlost. Taková situace je však nemyslitelná pro toho, kdo chce žít podle vlastních ideálů a s vlastní lidskou důstojností.,114 Sexuální vybočení mohou být u kněze velice nebezpečná, zvláště s ohledem na plnění jeho služby ve svátosti smíření. Zpovědnice je totiž zvláštním místem, v němž nelze nijak kontrolovat jeho postoje a jednání - způsob, jakým s penitentem hovoří, jaké mu klade otázky a jaké udílí rady. Vychovatel by měl podporovat důvěru bohoslovce, který se mu svěřil s tíživými emocionálními a sexuálními problémy. Neměl by ho proto ani strašit, ani v něm podněcovat zbytečný nepokoj. Měl by se vyvarovat takové prezentace daného problému, která by mladého člověka vháněla do umělých či abnormálních podmínek. Měl by se dále vždy vyhýbat jakékoli ironii vzhledem k problému, se kterým se mu bohoslovec svěřil, aby nevyvolal zoufalství a uzavřenost, nemá ani zbytečně dramatizovat situaci, aby neumenšoval síly potřebné k povstání z pádu."5 Jemnost a diskrétnost by však měly jít ruku v ruce s probouzením pocitu odpovědnosti za sebe, za bližní a za způsob plnění budoucího kněžského poslání. Při složitějších emocionálních a sexuálních problémech bude kandidát kněžství potřebovat obvykle nejen rozvážnou pomoc duchovního vůdce, ale také odbornou terapeutickou péči. Rozhovor se spirituálem a s představenými by měl být pro bohoslovce zásadním východiskem k rozlišování povolání samého stejně jako pro rozlišování schopnosti vykonávat kněžskou službu.

76 77 78

Vychovatelé, kteří mladým pomáhají uspořádávat jejich sexuální problémy, by si měli uvědomovat, že jakákoli změna v citové oblasti vyžaduje obvykle delší dobu. Čím zraněnější je sexualita mladého člověka, který začíná žít v celibátu, tím déle může trvat proces uzdravování. Dát mu šanci tedy znamená poskytnout mu čas potřebný k citovému a duchovnímu dozrávání. K hlubokému vnitřnímu uzdravení emocionálně sexuálních zranění může dojít jedině ve vědomí bezpečí. Od toho, kdo uzdravení potřebuje, se žádá postoj trpělivosti vůči sobě i svým nezralým emocionálním a sexuálním hnutím. Kandidát kněžské služby toužící po vnitřním uzdravení by si měl uvědomovat, že důležitým znamením vnitřního uzdravení je vnitřní svoboda a nezištný přístup k druhým, který je možný, i když se nezralá hnutí a přání stále ještě hlásí o slovo.

TEOLOGIE CELIBÁTU XXIX. Teologie těla Ačkoli je láska prožívaná v celibátu spojena se zřeknutím se fyzického sexuálního jednání, nesměřuje proti tělu a nezříká se jej. Každá lidská láska je zároveň láskou tělesnou. Pojem tělesné lásky však nelze chápat pouze v jakémsi zúženém, sexuálním či

genitálním

ohraničení.

Strach

a

nezralá

sexuální

fascinace

způsobují, že si současný člověk spojuje tělesnost lásky téměř výhradně se sexuální aktivitou. Sexuální láska je důležitým, avšak zdaleka ne jediným projevem tělesnosti lidské lásky. Láska a tělo jsou v lidském životě integrálně spjaty. Každá lidská láska je tělesná a zde na zemi si nelze představit žádnou jinou. Dokonce i ta nejduchovnější (mystická) lidská láska nadále zůstává také láskou tělesnou. Člověk ji totiž prožívá ve svém těle a tělem ji také vyjadřuje.

XL. V rajské zahradě Člověk je počat ve viditelném světě jako sám vrchol Božího obdarování a chová v sobě vnitřní rozměr, který je rozměrem daru. Stejnou měrou přináší na svět svou zvláštní podobnost s Bohem. Ta zahrnuje i celou jeho „viditelnost" ve světě: jeho tělesnost, jeho mužskost či ženskost, jeho nahotu 116 - říká Jan Pavel II. Prvotní nahota muže a ženy v zahradě Eden beze stopy studu zjevuje ideální harmonii jednoty těla a lásky. Mezi láskou a tělem tehdy neexistovala žádná disharmonie. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se (Gn 2,25). V důsledku první trhliny (prvotního hříchu) však člověk zakouší disharmonii a roztržku mezi láskou a tělem. Symbolem této trhliny je vzájemný stud kvůli nahotě: Oběma se otevřely oči: poznali, 79

že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi (Gn 3,7).

Disharmonie mezi láskou a tělem souvisí nejen s prvotním hříchem, ale projevuje se a prohlubuje také každým osobním hříchem člověka, zvláště hříchem proti lásce a tělu.

XLI. A slovo se stalo tělem V tajemství vtělení Božího Syna je jednota mezi láskou a tělem opět možná. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Tato důvěrně známá slova se stávají základem nové antropologie a nového vztahu mezi láskou a tělem. V listu Židům vkládá inspirovaný autor Kristu do úst následující slova: Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani obětech za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno (Žd 10,5-7). Syn přijímá z Otcovy vůle lidské tělo. Boží Syn, pravý Bůh z. pravého Boha pro nás lidi přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem (Vyznání víry). Vykoupením člověka ze hříchu nastoluje vtělení Božího Syna znovu prvotní harmonii mezi láskou a tělem. Církevní otcové potřebovali několik set let, aby zachytili precizním filosofickým a teologickým jazykem „skutečný" vztah božství a lidství - včetně jeho tělesnosti - v osobě Ježíše. Církev rozhodně odmítala jakékoli extrémní názory, které se pokoušely přesvědčit, že Ježíš neměl skutečné, ale jen zdánlivé tělo. Jako pravý Bůh a pravý člověk měl však Kristus tělo skutečné a podobal se nám ve všem (tedy i v tělesné oblasti) kromě hříchu. Protože je vtělený Boží Syn nejdokonalejší z lidí, můžeme hovořit o dokonalém harmonickém spojení lásky a těla v jeho osobě. Nejenom Ježíšova láska, ale také jeho tělo je zároveň božské i lidské. Tajemství eucharistie uctíváme přece také jako svátek Těla a krve Páně. Evangelia nám přibližují celý Ježíšův život: často zmiňují gesta, reakce a tělesné postoje, jimiž Boží Syn projevuje svou lásku. Je to jeho tělesná přítomnost mezi lidmi, pohled, dotek, objetí, společné jídlo, dojetí, pláč, vyřčené slovo. Milovaný učedník svatý Jan uvádí dvě zvláště výmluvná gesta Ježíšovy lásky: objetí,

spočívání v Mistrově náruči a umývání nohou apoštolům (srov. Jan 13, 1-12.23). Všechna gesta a reakce Ježíšova těla jsou ve své výpovědi průzračné, záměrné a čisté - a zároveň spontánní, přirozené a - takříkajíc velice lidské. Ježíš ze svého těla učinil viditelné znamení - svátost neviditelné skutečnosti - znamení své božské lásky. Přijal tělo, které mu Otec dal jako veliký dar. To pro něho není „vězením duše", břemenem, z něhož by se chtěl vymanit. Život v těle přijímá jako Otcův dar, a jako každému člověku je mu tělo drahé. Když nadchází hodina jeho utrpení a smrti, prožívá bolest a úzkost až do krvavého potu. Protože Ježíšovo tělo je darem Otcovy lásky, vyjadřuje jím svou oddanost a lásku Otci i lidem. Toto je moje tělo, které se za vás vydává (Srov. Lk 22,19), vydává se z lásky k člověku. Pán také mnohokrát předpovídá znovu- získání těla třetího dne po své smrti v tajemství zmrtvýchvstání. V naší civilizaci prosycené erotismem se zdůrazňuje, že svazek lásky a těla je nejzjevnější v erotické a sexuální lásce. V tomto kontextu lze položit troufalou otázku: Měla Ježíšova láska též sexuální rozměr? Danou otázku je však třeba chápat s maximální jemností, protože lze v odpovědi snadno upadnout do nebezpečí angelismu, v němž je vtělený Boží Syn pokládán takřka za anděla, nikoli za skutečného člověka-muže na straně jedné; na druhé může zastávat stejně nebezpečný postoj triviality, která do Ježíšovy osoby, do jeho slov a činů popsaných v evangeliích projektuje vlastní neuspořádanou sexuální žádostivost. Vzhledem k civilizační fascinaci sexem a lidským poškozením v této oblasti nám dnes hrozí spíše druhé zmíněné nebezpečí. V posledních desetiletích nechyběly provokativní pokusy o fantazírování na téma Ježíšova „sexuálního života", které se dotýkaly citů věřících a obvykle narazily na rozhodný odpor a protest větší části společnosti. V prvních staletích křesťanství nepoznamenaných sexuální fascinací

a deformací se na daný problém pohlíželo klidněji a přirozeně. Křesťané přistupovali k Ježíšově tělesnosti spontánně. Dosvědčuje to umění daného období: umělci se nebáli zpodobovat jeho nahé tělo - jako dítěte i dospělého muže. Ikonografie se však omezovala pouze na několik evangelijních scén (mimo jiné na narození a křest v Jordánu), v nichž autorům výtvarných děl připadala Ježíšova nahota samozřejmá. zpodobován nahý na kříži.

Později

byl

Kristus

někdy

Víme, že Ježíš jistě nebyl ženat, a celý jeho život svědčí o tom, že neznal soužití se ženou.111 Ježíš svobodně a vědomě volí život bez manželství pro Boží království (Mt 19,12). Podstata jeho celibátu však nevede k nedostatečným tělesným projevům. Znamenalo by to totiž omezování jeho celibátu na pouhý zákon, bylo by to projevem strachu z vlastního těla i z těla druhého člověka, za kterým se skrývá pocit vyvrženosti.118 Ježíšova čistota není negací souvislosti tělesnosti s láskou právě naopak. Ježíš je nejvyšším vzorem skutečné vtělené lásky projevované tělem - nejen pro ty, kteří žijí v celibátu, ale též pro snoubence a manžely. Od okamžiku pádu prvních lidí se v sexuální lásce ukrývá nebezpečná moc, kterou si muž a žena navzájem přiznávají119. Pokud se tato moc váže s obětavou láskou, stává se zdrojem vzájemného daru, který se projevuje také tělesným aktem. Tatáž vzájemná moc zbavená obětavé lásky se ale snadno mění ve vzájemnou dominaci, která vede k alienaci projevující se mimo jiné vzájemným sexuálním využíváním partnera. Současná civilizace - podotýká Jan Pavel II. - vede k pohledu na lidskou sexualitu, jenž ji považuje spíše za půdu vhodnou k manipulaci a vykořisťování než za skutečnost onoho prvotního úžasu.120 Pravdivost papežových slov pozorujeme každodenně v mnoha vztazích mezi muži a ženami v manželství i mimo ně.

XLII. Potřeba svobody vůči tělu Aby se tělo mohlo stát znamením, „svátostí" láskyplné oddanosti, je třeba získat svobodu vůči němu a jeho potřebám. Ta je totiž jedním z nejdůležitějších kritérií skutečné lásky. Ve vnitřní spoutanosti se tělo vymyká vedení láskou a žije - či spíše vegetuje samo pro sebe. Svoboda vůči němu je možná jedině v prvenství lásky před tělem. Rozmanitost dotěrné smyslové nenasytnosti člověka svědčí pouze o nedostatku lásky. Tělesné zneužívání - včetně sexuálního (náruživost, závislost, násilí) - nevyplývá ze skutečných tělesných potřeb, ale spíše z prázdnoty srdce a nedostatku lásky. Pokud nenaplňuje nejhlubší potřeby svého ducha, pak se jeho frustrovaná touha po lásce projevuje strachem či psychickou a smyslovou nenasytností. Právě tento nepokoj a nenasytnost ho stravuje a sžírá. Zásadní chyby se dopouští ten, kdo se pokouší uspokojit tuto svou tělesnou nenasytnost spojenou s nedostatkem lásky (aniž by se ji snažil pochopit) smyslovou konzumcí. Jakmile se však vrhne do víru smyslových zkušeností, zabředá do stavů stále větší roztříštěnosti, zabředá do bludného kruhu strachu a smyslové žádostivosti. Ačkoli se lidská láska vyjadřuje řečí těla, není výlučně tělesná. Sama tělesnost nic neznamená (srov. Jan 6,63), chybí-li láska. A kdybych (...) vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje (IKor 13,3). Z tělesnosti se láska nenarodí. Přiznání prvenství těla před láskou způsobuje, že je potlačena a jakoby zadušena tělem. Příliš brzká tělesná aktivita mladých lidí často zabíjí rodící se vzájemný cit a touhu po hlubším a z lásky pramenícím citovém a duchovním vztahu. Fyzická sexuální aktivita bez lásky je velkou lží i tehdy, děje-li se za oboustranného souhlasu.

Každý pokus užívat těla druhého člověka proti jeho vůli je pak velkým ublížením a zločinem proti lidské bytosti, jejž tvrdě postihuje dokonce i státní právo. Tělo je oživováno duchem lásky. Co dává život, je Duch (Jan 6,63). Protože Ježíš byl plný Ducha svatého (Lk 4,1), každé gesto jeho těla vyjadřuje lásku a slouží jí. Ve skutečné lidské lásce se vyjadřuje vzájemná odevzdanost nejen sexuálním stykem, ale též zdrženlivostí: taje rovněž tělesným aktem vyjadřujícím lásku, náklonnost, péči a úctu. Vyjádřením lásky je dále také péče o tělo (chápaná integrálně) milovaného člověka, zvláště když zakouší slabost a bezmoc. V křesťanství byla služba nemocným bližním vždy znamením skutečné lásky. Prvenství lásky před tělem se zvláštním způsobem projevuje v okamžiku smrti. Smrt - zánik veškerých funkcí těla milovaného člověka a jeho konečný rozklad nezpůsobuje zánik skutečné mezilidské lásky, naopak se často stává, že ji ještě více posílí. Mnoho lidí si začíná vážit lásky svých blízkých teprve po jejich smrti.

XLIII. Já jsem ten chléb živý Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa (Jan 6,51). Eucharistie jako znamení nekonečné Boží lásky k člověku ukazuje cestu k dosažení jednoty a harmonie mezi láskou a tělem. Boží Syn přijímá lidské tělo, aby se člověku dokonaleji a hlouběji přiblížil. Ve znamení Božího Těla se zjevuje velikost a moc Boží lásky. Ježíšovo tělo dává život, protože zpřítomňuje jeho oběť lásky. Otcova láska v Synu se v eucharistii stává zřejmou, blízkou, intimní, jakoby hmatatelnou - tělesnou. Tuto blízkost představuje

požívání Těla. Tak člověk v eucharistii získává přístup k tajemství Otcovy lásky k Synu. V této božské lásce může každý z nás odhalit nejhlubší smysl harmonie mezi láskou a tělem ve všech vztazích - k Bohu, ke druhým lidem i ke svému tělu. Eucharistie nás tedy učí svobodě jak k vlastnímu tělu i tělu bližního, tak úctě k lidskému tělu jakožto chrámu Ducha svatého.

XLIV. Christologický rozměr celibátu Kněz může plnit svěřené poslání pouze ve spojení s Kristem a díky Kristu. Čím hlubší je vztah jednoty a lásky mezi knězem a Kristem, tím plodnější je jeho pastýřská služba. Ježíš nepovolával své učedníky v první řadě proto, aby je poslal ke druhým lidem, ale aby je sjednotil se sebou. Kristus potřebuje všechno lidské úsilí, aby mohla být v čase předávána věrohodnost dokonalé zvěsti o dokonalé Boží lásce.111 Úsilí milovat Ježíše se stává rozhodujícím faktorem poslání svěřeného učedníkům. Než svěří Kristus Petrovi pasení svých beránků, nejprve se ho třikrát zeptá, zda ho miluje. Pas moje beránky následuje za otázkou: (srov. Jan 21,15-19).

Simone, synu Janův, miluješ mě?

Smysl kněžského celibátu lze pochopit jedině díky poznání a zamilování si Ježíšova života v panictví a přijetím Ježíše za

80

nejvyšší vzor následování. Kristus, jednorozený Boží Syn, se již svým vtělením stal prostředníkem (...) mezi Otcem a lidským rodem. Přizpůsobuje se tomuto poslání, zachoval během celého svého života panický stav. 122 Znamená to, že se zcela zasvětil službě Bohu a lidem. V duchu služby obětuje své tělo všem – každé ovečce daruje tutéž lásku, která není umenšena tím, že by se stal „jedním tělem " pouze s jedinou z nich.

Znamením daru svého života bez manželství reprezentuje kněz pravdu o katolické, všeobecné Boží lásce. Člověk může dospět tímto znamením k samému zdroji plodnosti v Bohu. 123 Pozvání k panenství a panictví je na stránkách evangelia velice diskrétní, téměř skryté. Ačkoli Ježíš často pobízel své učedníky k nejrůznějším věcem (k víře v Prozřetelnost nebeského Otce, k vytrvalé modlitbě, k vyvarování se touhy po majetku), přesto je k životu v celibátu bezprostředně nenabádá. Víme, že někteří z povolaných učedníků měli vlastní rodinu. V této souvislosti není pravděpodobné, že by dával svůj celibát učedníkům za vzor. Pouze jedinkrát mu unikne tajemná narážka na ty, kteří se manželství zřekli pro království nebeské. Tehdy dodává: Kdo to může pochopit, pochop (Mt 19,12). Ježíš mluví velmi málo o čistotě a neklade ji druhým za vzor: nedělá to snad právě proto, že je pro něho nejen čímsi přirozeným a spontánním, ale také zásadním a základním? Svoboden vzhledem k jakémukoli strachu a žádostivosti, prožívající do hloubi všechny situace lidského života, a zvláště setkání s láskou, osvobozující od erotizování a uschopňující k lásce nepotřebuje Ježíš čistotu hlásat. Sám žije v naprosté čistotě, která je zdrojem jeho výjimečné schopnosti sebeovládání, ochoty přijmout a pochopit druhého člověka. Pokud někdo skutečně zůstal bez manželství kvůli nebeskému království, pak to byl právě on. (...) Jeho čistota nebyla čistotou kvůli idejím ani prostředkem k uskutečnění jakéhosi cíle. Ježíš si ji zvolil, aby byl více sám sebou.124 Touha sama i rozhodnutí obětovat zachování kněžské čistoty se rodí v kontaktu s Ježíšovou osobou. V budování důvěrného vztahu s Kristem, konečným zdrojem a nejvyšším vzorem kněžství, objevuje kněz jeho čistotu jako vzor vlastního života v celibátu. Pouto se svým Pánem navazuje ve vnitřním poznávání jeho nezištného, čistého vztahu k Otci a bližním.

Ježíšovo panictví není únikem před lidskou láskou a rodičovstvím. Právě naopak - rodí se z lásky k Otci a z jeho kněžské a zároveň otcovské, bratrské a přátelské služby lidem. Tento neobyčejně úzký vztah mezi panictvím a kněžstvím, který existuje v Kristu, se vztahuje i na ty, kterým je dáno podílet se na důstojnosti a úkolech Prostředníka a věčného Kněze: podíl pak je tím dokonalejší, čím je kněz svobodnější od tělesných pout.125 Poznáním a zamilováním si Ježíše se v knězi postupně rodí touha následovat Pána a žít podle jeho vzoru. Kněz jako „ alter Christus" v sobě chová touhu hlásat Krista nejen slovy, ale celým svým životem. Kráčí-li kněz v Ježíšových stopách, přivádí k Pánu druhé.

XLV. Mariánský rozměr kněžského celibátu Jakékoli hledisko kněžské formace lze spojovat s Marií, která lépe než kdokoli jiný odpověděla na Boží povolání a stala se služebnicí a učednicí Slova natolik, že ve svém srdci a těle Slovo počala. (...) Byla povolána, aby vychovávala jediného a věčného Kněze, podřízeného a poddaného její mateřské moci. Svým příkladem a přímluvou Nejsvětější Panna dále pečuje o rozvoj povolání a života kněží v církvi. Proto jsme my, kněží, povoláni, abychom v sobě rozvíjeli hlubokou a láskyplnou mariánskou zbožnost, tak abychom následovali ctnosti Panny Marie a často se modlili.126 V těchto slovech Jana Pavla II. nalézáme nejen povzbuzení, ale také usměrnění ke spojení našeho kněžského povolání a života v celibátu s mariánskou úctou. Kněžské povolání z nás činí služebníky a učedníky Slova. Přijetím Slova se v našich srdcích rodí Kristus,

kterého máme podle Mariina vzoru obětovat druhým. O tuto skutečnost víry se opírá naše kněžská mariánská zbožnost. Zvláště prožívání celibátu bychom měli spojovat s Marií. Její panenská věrnost jí umožňuje dokonale se podílet na božském životě, a tím ji uschopňuje být Matkou Božího Syna. Maria je tedy pro nás Božím pozváním a zaslíbením, že pokud se zcela svěříme Pánu, budeme i my, kněží, schopni podle jejího vzoru zachovávat v čistotě víru Ženichovi.121 Maria nám ukazuje, jaký je skutečný zdroj naší věrnosti v kněžském celibátu. V Marii jako Matce a Panně zjevuje Bůh těm, kteří jsou povolání k celibátu, jakým způsobem se jejich život v panictví a panenství může stát zároveň plodným životem duchovního otcovství a mateřství. Rodičovství kněze, jeho otcovství a mateřství nalézá v Marii svůj zvláštní obraz - ikonu. Tou nejplodnější ženou je přece Panna Maria, která svým ANO a svým lidským tělem porodila Boha - sám zdroj veškerého života. Znamení celibátu je darem, který má pomoci objevit dar lidské sexuality jakožto 81 82

dar plodné lásky - plodného otcovství a mateřství. Panna Maria se stala Matkou Božího Syna a v něm jeho církve; stává se tedy zvláštním způsobem Matkou kněží. Maria je naším vzorem panenského života a duchovního rodičovství. / když každý z nás prožívá duchovní mateřství spíše mužským způsobem jako 83 „Otcovství v duchu" - přesto se Maria (...) na této zkušenosti podílí. '29 Ježíš nám ji dává za Matku. Sluší se tedy, aby ji každý z nás „ vzal k sobě" tak jako apoštol Jan na Golgotě, jinými slovy aby jí dovolil zabydlet se v domě svého svátostného kněžství jako té, která je Matkou a Prostřednicí „velikého tajemství" (srov. Ef 5,32), jemuž se snažíme všichni sloužit 84

celým svým životem. V naší době prožívají mnozí mladí muži vstupující do semináře či řeholního společenství hluboké zranění ve vztahu k rodičům, zvláště k otcům. Na jejich budoucí kněžské otcovství tak

často padá stín zranění z období dětství a dospívání. Duchovní zkušenost mnoha kněží ukazuje, že se hluboká mariánská úcta stává mimořádně účinným lékem na zranění toho druhu. Intimní důvěrný vztah k Marii, Ježíšově i naší Matce, může zraněný vztah k vlastnímu otci a matce uzdravovat. Maria nás skrze svého Syna vede k Bohu Otci, jenž je zdrojem každé lásky, tzn. i mateřské a otcovské. Díky Mariině přímluvě můžeme zakoušet nekonečnou Otcovu lásku, která sdílí svůj božský život a zve nás cestou povolání ke kněžství, abychom spolupracovali na jeho díle. Kvůli vzoru (...) který církev nalézá v Marii, je třeba, aby byla naše volba celibátu na celý život svěřena též jejímu srdci. Abychom se k Panenské Matce odvolávali při potížích na zvolené cestě. Je třeba, abychom s její pomocí hledali stále hlubší pochopení své cesty a její stále dokonalejší utvrzení ve vlastním srdci. A konečně je třeba, aby se v našem životě rozrůstalo duchovní rodičovství, které je jedním z plodů života bez manželství pro Boží 85

království.

XLVI. Eklesiální charakter celibátu Intimní pouto s Kristem a Marií má vést kněze také k lásce k církvi. Církev jako nevěsta Ježíše Krista chce být knězem milována úplně a bezvýhradně, tak, jak ji miluje Ježíš Kristus. Kněžský celibát je tedy darování sebe samého v Kristu a s Kristem, obětované pro jeho církev. Je to výraz kněžské služby církvi v pánu a s 86

Pánem. Všimněme si jednoho zvláštního hlediska daru celibátu pro celou církev. V posledních desetiletích proběhla v pohledu na sexuální život člověka ve společnosti obrovská proměna. Na jedné

straně způsobila ztrátu strachu z lidské sexuality (v pastýřském učení církve se dnes jasně zdůrazňuje pozitivní rozměr lidské sexuality, jde přece o Boží dar), na druhé straně se však tento nový pohled v mnoha situacích změnil v určitou sexuální revoluci, podle níž se užívání lidské sexuality nepodřizuje žádným zvláštním omezením. Tato rádoby svobodná sexuální aktivita však vede k naprostému rozpadu manželského a rodinného života.

87

Papežská

rada pro rodinu odhaluje ve svém dokumentu Lidská sexualita tyto trendy dnešní civilizace, které podporují potraty, sterilizaci, antikoncepci, sexuální život před manželstvím a další sexuální chování, jež se neslučuje s křesťanskou etikou. Děje se tak i financováním určitých programů. Velké mezinárodní organizace podporují umělé ukončení těhotenství sterilizací a antikoncepcí. Tyto organizace chtějí vnutit falešný životní styl zaměřený proti pravdě o lidské sexualitě (...) a podporovat antikoncepční mentalitu, tzn. smýšlení „antilife". Jan Pavel II. prohlašuje v dokumentu Vita consecrata, že hedonistická kultura odděluje používání sexu od jakékoli morální normy a často jej zařazuje do oblasti zábavy nebo zboží. Tím vlastně (...) vytváří modloslužebnický kult sexuálního pudu. Důsledky tohoto stavu jsou všem zřejmé: násilí všeho druhu, doprovázené nesmírným utrpením duše i těla, a to jak jednotlivců, 88 89

tak i celých rodin. Takový postoj současného člověka vychází z falešného přesvědčení, že není s to svou sexualitu zvládat. V dané civilizační situaci je kněžský celibát a řeholní slib čistoty velkým svědectvím církve poukazujícím na to, že dar lidské sexuality může být podřízen lásce a může sloužit dobru lidského života. Čistým kněžským životem chce církev světu ukázat, že člověk je schopen podřídit své erotické a sexuální potřeby, hnutí a touhy nezištné lásce a službě Bohu i lidem. Kněz či zasvěcená osoba je svědectvím, že to, co mnozí pokládají za nemožné, se stává milostí Pána Ježíše možným a může ve skutečnosti lidi osvobozovat. Tak může

člověk milovat v Kristu z celého srdce Boha, stavět ho nad každou jinou lásku - a pak ve svobodě Boží milovat každé stvořeníf35 Taková je tedy odpověď církve světu na jeho pokřivené pojetí lidské sexuality. Kněží, řeholníci a řeholnice vydávají svým životem v čistotě svědectví, že nejdůležitější věcí v lidském životě je skutečná láska vyjádřená odevzdáním a službou. Kněžský celibát přijatý pro Boží království zjevuje světu i to, že zřeknutí se sexuální aktivity pro nebeské království nejenže člověka nijak nedegraduje, ale dává mu naopak svobodu a otevřenost vůči lásce. Takové svědectví je dnes potřebné více než kdykoliv předtím právě proto, že je dnešní lidé tak málo chápou. Nabízí se tu všem lidem - mládeži i snoubencům, manželům i křesťanským rodinám aby dokázalo, že síla Boží lásky může vykonat veliké věci i v rámci možností lásky lidské. Toto svědectví také vychází vstříc rostoucí potřebě průhlednosti a srozumitelnosti v mezilidských vztazích.

90

LVII. Eschatologický charakter kněžského celibátu Pavel VI. naléhavě zdůrazňuje v encyklice Sacerdotalis 91

caelibatus eschatologický charakter kněžského celibátu. Celibát zvolený pro nebeské království je příslibem dober, jichž dosáhne člověk hledající Boha ve věčném životě. Je i příslibem konečného vítězství lásky. Celibát totiž není zřeknutím se lásky, nýbrž znamením prožívání trvalé lásky, která s pozemským životem nepomíjí. Náš Pán a Mistr říká: Po vzkříšení se lidé nezení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (Mt 22,30). V lidské společnosti, do značné míry rozervávané pozemskými starostmi a často polapené do tělesné žádostivosti je vzácný (...) dar dokonalé zdrženlivosti kvůli

92 nebeskému království zvláštním znamením nebeských darů, '38 tím, že už

jsou na zemi (...) příští věky spásy, a určitým způsobem předjímá samo naplnění království a připomíná nejvyšší dary, které jednou mají zazářit na všech Božích synech. Řehoř z Nyssy prohlašuje, že život v panenství a 93

panictví je obrazem onoho štěstí, které nás očekává v příštím světě.

Též II. řádné všeobecné zasedání synody v roce 1971, které 94

věnovalo polovinu svého času služebnému kněžství, kladlo při zdůvodňování kněžského celibátu velký důraz na hodnotu celibátu jakožto eschatologického znamení. Nad jakoukoli možnou lidskou hodnotu se kněz žijící v celibátu zvláštním způsobem sjednocuje s Kristem jako nejvyšším a absolutním dobrem a tímto způsobem anticipuje svobodu Božích dětí. S naprostým respektováním znamení a svatosti křesťanského manželství je třeba potvrdit, že celibát zvolený pro království ukazuje jasněji duchovní plodnost a též rodičovskou sílu Nového zákona, díky níž 95

apoštol ví, že je v Kristu otcem i matkou svého společenství. Nadšení moderního člověka pro technické vymoženosti, zvláště pro rozvoj informatiky, entusiasmus vyvolaný ekonomickým rozmachem a s ním spojeným blahobytem a konzumním životním stylem způsobuje, že se stává zvěstování „štěstí v příštím světě" velice nemoderní a nepopulární. Hovor o posledních věcech člověka se dnes jeví jako anachronismus. Čím více se však dnešní člověk distancuje od eschatologie, tím více ji potřebuje. Vědomí pomíjivosti světa a konečného cíle nikterak člověka nevzdaluje od země, ale naopak velí mu užívat pozemských hodnot a darů racionálním a střídmým způsobem. Krátkozraké a žádostivostí diktované využívání pozemské skutečnosti nepřináší skutečný užitek, spíše se obrací proti člověku. Nadměrný neuspořádaný konzum je i v pozemském smyslu proti jeho dobru. Eschatologické smýšlení je perspektivní a vede k pohledu jak na počátek, tak i na konec lidského života a světa. Eschatologie by

mohla naučit moderního člověka užívat moudře a perspektivně pozemských darů a života vůbec. Snaha po snadném a rychlém zisku, slávě a smyslové rozkoši však současného člověka nejednou zaslepuje tak, že přestává myslet na budoucí pokolení. V tom skutečnosti se projevuje vrcholné lidské sobectví. Celibát zvolený pro Boží království je Božím darem, který napomáhá k eschatologickému pohledu na svět a lidský úděl. Je pro všechny pobídkou, aby usilovně zaměřovali pohled k nebeským skutečnostem, kde „sedí Kristus po Boží pravici" a „ náš život je spolu s Kristem ukrytý v Bohu ", dokud se spolu s ním neukáže ve slávě (Kol 3,196

4). Svědectví lidí oddaných Bohu svým životem v celibátu zve k prohloubenému pohledu na život; má-li být zralý, musí přesáhnout pouhé vyhledávání hmatatelného užitku a rozkoše. Svědectví čistoty zjevuje modernímu člověku, že v životě existují takové hodnoty, pro které není škoda zříci se tak důležité lidské záležitosti, jakou je manželská láska a touha po vlastním potomstvu. V manželství prožívá člověk lásku v rodinném společenství muže, ženy a dítěte, v celibátu pak ve společenství spásy chápaném v mnohem širším významu, než je rodina. Láska zakoušená v tomto stavu má díky tomu možnost stát se duchovně všeobecnější a plodnější, a proto může být jasnějším znamením nadcházejícího nebeského království pro všechny - jak pro manžele, tak i pro ty, kteří se ho vzdali.

VÝCHOVA ZRALÉHO VZTAHU K ŽENÁM

Kněz žije a pracuje mezi muži i ženami a je povinen sloužit mužům stejně jako ženám. Často musí spolupracovat s neprovdanými ženami: řeholnicemi, mladými dívkami a dalšími svobodnými ženami. Aby mohla být tato spolupráce skutečně lidská, nelze ji zužovat výlučně na vnější a formální záležitosti. Měla by se týkat i vzájemné emocionální citlivosti obou stran. Kněží spolupracující s lidmi opačného pohlaví totiž objevují ženy s celým jejich bohatstvím citlivosti, s celou hloubkou osobnosti a jemností.

97

98

Naskýtá se tedy otázka, jaký postoj by měli

bohoslovci a kněží k nim zaujímat, aby se na jedné straně jejich setkání a pracovní kontakt nesoustřeďovaly na emocionální potřeby, na druhé však se vyznačovaly skutečnou bratrskou láskou a partnerskou péčí při plnění poslání, na němž se podílí kněz stejně jako spolupracující ženy, přestože s různou měrou osobní odpovědnosti.

LVIII. Vědomí závazků plynoucích ze směřování k celibátu Zralé vztahy se ženami zakládají v celibátu na jedné straně pocit vlastní mužské totožnosti, na druhé vědomí vzájemného doplňování v jinakosti a rozdílnosti. Zralý celibát vyžaduje důkladné poznání vlastní mužské emocionality i emocionality ženy. Navzdory zdání a současné koedukaci mnozí mladí muži neznají skutečnou ženskou psychiku. Žena je fascinuje, ale zůstává pro ně znepokojivým tajemstvím. Proto mohou snadno podlehnout citovým výpadkům.144 Právě nedostatečná znalost ženy a mladistvá nezralá fascinace ženskostí často vede kandidáty kněžství k vyhledávání emocionálních dobrodružství.

Cílem těchto kontaktů je nejčastěji uspokojování vlastních emocionálních nepokojů. Kandidáti kněžství by měli udržovat - stejně jako všichni mladí lidé - přirozený kontakt se svými vrstevníky, s chlapci i děvčaty. Seminární výchova by neměla kleriky uměle oddělovat od vrstevníků obojího pohlaví, což se nejčastěji neděje. Svobodná možnost bohoslovců setkávat se s děvčaty by však měla jít ruku v ruce s vědomím jejich povolání ke kněžství a celibátu. Jako kněží mají v budoucnosti plnit v církvi i ve společnosti jinou úlohu než laici, a právě proto nemohou být jejich zkušenosti ve vztazích s děvčaty podobné citovým zkušenostem jejich vrstevníků - laiků. Ostatní, kteří směřují k založení vlastní rodiny, spontánně vyhledávají kandidátky na manželky. S ohledem na zvláštní životní způsob, jakým je kněžský celibát, by se měl styl chování bohoslovců k ženám odlišovat od chování jejich laických přátel. Přirozené kontakty seminaristů s děvčaty vyžadují jednak vědomí a zvládání vlastních citových potřeb, jednak schopnost rozlišovat citový svět opačné strany. Aby to bylo možné, je třeba poznat komplementaritu a psychickou i emocionální odlišnost ženy a muže. 145

XLIX. Rovnost a bratrství pohlaví Výchova k celibátu předpokládá snahu o hlubší poznání své mužské emocionality stejně jako emocionality ženy. K lepšímu poznání ženské psychologie nejsou zdaleka nutná hlubší emocionální pouta erotického rázu, která by v důsledku vedla k mileneckému svazku, jak tvrdí někteří. Postačí určitá obratnost při reflexi vzájemných vztahů mužů a žen, jejichž svědkem je bohoslovec takřka každodenně. Velice užitečná může být pozorná

reflexe vlastních vztahů k dívkám a ženám v různých prostředích včetně vlastní rodiny. Bohoslovci a kněží si potřebují hluboce vštípit vědomí rovnosti, bratrství a partnerství mezi ženami a muži. Z hierarchického kněžství nevyplývá privilegované společenské postavení, charakterizované výkonem „ moci". Tak to není: služebné kněžství není v Kristově plánu projevem vlády, ale služby, a to jak ve vztahu k 99 100 101 102 103

mužům, tak k ženám. Jan Pavel II. říká v Pastores dabo vobis, že kněžství nesmí být chápáno jako nějaké lidské vyznamenání} 41 (...) Tím je zásadně vyloučena všechna pýcha a opovážlivost, aby si „povolaní" nemohli osobovat žádnou zvláštní hodnost.148 Proto je každý projev mužské nadřazenosti kněze vůči ženám projevem emocionální nezralosti a nejistoty vzhledem k vlastní mužské totožnosti. Chápeme-li daný problém v duchovních kategoriích, je povyšování se nad druhé výrazem pýchy a nedostatku skutečné bratrské lásky kněze. Výchova k celibátu vyžaduje také vědomí vzájemné komplementarity muže a ženy. Komplementarita (vzájemné doplňování pohlaví) je Božím darem vloženým do lidské přirozenosti. Člověk se stane dokonale sám sebou teprve vstupem do vztahu s druhým. Teprve ve vzájemné odevzdanosti a obětavé lásce se stáváme naplno lidmi, dokonale se připodobňujeme Bohu, který, ač sám jeden, je ve třech osobách - ve vzájemném odvěkém vztahu lásky a odevzdanosti. Láska muže oddělená od lásky ženy (a naopak) je do jisté míry nedokonalá. Muž a žena musí teprve překročit hranici samoty,149 aby se jejich vzájemné sblížení stalo dokonalou láskou, která dává nový život. Rodičovství pak vede k tomu, že se muž a žena vzájemně poznávají v tom třetím, který je z nich obou}50 Tak se manželská láska proměňuje v rodičovskou, ne však pouhým narozením dítěte, nýbrž

také - a snad především - věrným a vytrvalým svědectvím obětavé a nezištné lásky. Nejen v manželství, ale i ve zrale prožívaném kněžském celibátu je nezbytné překračovat hranice samoty, aby bylo možno přiblížit se lidem - mužům i ženám. A protože nemá toto sblížení erotický a sexuální charakter, jak je naopak namístě v manželství, může se stát duchovnějším, a tím duchovně plodnějším. Lidé žijící v celibátu pro nebeské království se tedy nezříkají otcovství a mateřství, ale ve svém zřeknutí se fyzické plodnosti se mnohým mohou stát duchovními otci a matkami. Při výchově k celibátu je třeba vyvarovat se fenoménu odlišnosti pohlaví v kategoriích vzájemné opozice a vzájemného soupeření mezi muži a ženami. Jedním z důležitých zdrojů krize otcovství a mateřství je dnes nepochybně opozice odlišného pohlaví. Jde o určitý sklon současné civilizace, která v absolutizaci lidské svobody upadá do léčky přílišného individualismu, rivalizace a protichůdného postoje pohlaví. To směřuje v novém pohledu nejen k vzájemné lásce a spolupráci muže a ženy, ale mnohem spíše se stává polem vzájemného zápasu a soupeření. Dnešní civilizace určitým způsobem rozbíjí pohlaví a neblaze vede též k rozbití manželství a 104

rodiny. V tomto chápání už není mužství vnímáno ve vztahu jednoty se ženstvím, a ženskost naopak v jednotě s mužskostí. Krajní emancipační hnutí žen, útočící na muže a snažící se s nimi soupeřit, směřuje nejen proti mužství samému, ale i do vlastních řad žen a jejich mateřství. Zralé ženství totiž existuje jedině v kontextu zralého mužství, a zralé mužství naopak v kontextu zralého ženství. Ženskost a mateřství lze zcela pochopit pouze v souvislosti mužství a otcovství, stejně tak mužství a otcovství výlučně v souvislosti ženství a mateřství.

L. Obraz ženy jako sestry a matky Jan Pavel II. zdůrazňuje ve svém Listu kněžím na Zelený čtvrtek 1995, že citová zralost kněze ve vztahu k ženám se utváří již v období dětství, v rodinných vztazích a též ve vztazích s vrstevníky: Mnozí z nás, knězi, píše Jan Pavel II., mají své rodné sestry. V každém případě měl každý kněz už od dětství příležitost setkávat se s dívkami, jestliže ne ve vlastní rodině, pak alespoň ve svém okolí, při dětských hrách a ve škole. Určitým způsobem smíšené společenství má nesmírný význam pro formaci osobnosti chlapců a dívek. Právě na základě zkušeností z období dětství může chlapec v sobě během dospívání utvářet úplný obraz vztahu muže a ženy. Žena je totiž muži nejen děvčetem, snoubenkou, manželkou, ale též matkou, sestrou, přítelkyní a kamarádkou. Citová zralost muže vyžaduje schopnost budovat takové druhy vztahů k ní, které odpovídají jeho životnímu povolání a existenciální situaci, do níž ho život uvádí. Kandidát kněžství se svým rozhodnutím pro život v celibátu vědomě zříká pouta k ženě jako ke své dívce, snoubence, manželce. Aby kněz mohl prožívat celibát zralým a pokojným způsobem, jeví se jako mimořádně důležité, aby v sobě hluboce rozvinul obraz ženy jako sestry. V Kristu jsou muži a ženy bratry a sestrami nehledě na příbuzenské vztahy}552 Jan Pavel II. poukazuje na charakteristické rysy ženy, které se zvláštním způsobem projevují v bratrském vztahu k ní: Postava „ sestry" - píše papež kněžím - nepochybně představuje specifický projev duchovní krásy ženy; ale zároveň odhaluje její jakousi „nedotknutelnost",153 vnitřní čistotu, nezištnou lásku: ve škole, v nemocnici, ve vězení a v dalších oblastech sociálních služeb. Když se žena nevdá a zůstane svobodná, ve svém „ darování se jako sestra" skrze apoštolské úsilí nebo velkodušné věnování se svému bližnímu rozvíjí v sobě osobité duchovní mateřství. Tento nezištný dar „ sourozeneckého "

ženství prozařuje lidskou existenci světlem, probouzí ty nejlepší city, kterých je člověk schopen, a vždy za sebou zanechává stopu vděčnosti za zdarma poskytnuté dobro}54 Vnímání duchovní krásy ženy a její nezištnosti umožňuje kandidátům kněžství snadněji se povznést nad své erotické a sexuální potřeby a touhy. Pohled na ženu jako na sestru způsobuje, že přestává být pro bohoslovce objektem erotických tužeb a stává se průvodkyní na společné cestě - a pak pomáhá její přítomnost seminaristovi v jeho emocionálním a duchovním růstu. Bohoslovci a kněží se mohou ve vztazích k ženám učit větší citlivosti vůči bližním, soucitu, nezištnosti, objevování krásy v každém člověku. Mnoha kandidátům kněžství s tvrdou mužskou emocionalitou mohou být vztahy s děvčaty a ženami důležitou školou ohleduplnosti, jemnosti a diskrétnosti ve vztazích k bližním, mužům i ženám. Obraz ženy jako sestry či matky lze prohlubovat též p o dílem žen na kněžské formaci. Pastores dabo vobis povzbuzuje ty, kteří mají na starost formaci, aby ve shodě se směrnicemi (...) apoštolského listu Mulieris dignitatem, kde se zdůrazňuje vhodnost zdravého vlivu laické spirituality a charismatu ženství v každém výchovném rozvrhu, je vhodné zapojit (...) do spolupráce při výchově budoucích kněží i (• • •) ženy, způsobem prozíravým a přizpůsobeným různým kulturním podmínkám. 155 Tak jako je v rodinném životě vztah k matce, sestře a dalším ženám prostředím, v němž chlapec vyrůstá, mohou se stát i další ženy, s nimiž se bohoslovec setkává, prostřednicemi jeho emocionálního a duchovního růstu. Jan Pavel II. upozorňuje kněze, že emocionální samostatnost a svoboda spojená s citlivostí a jemností vůči ženám-sestrám nebo matkám je důležitá nejen s ohledem na jejich osobní zralost, ale i na jejich pastýřskou službu dívkám a ženám. Jestliže kněz s pomocí Boží

milosti (...)- píše Jan Pavel II. - dává v tomto smyslu dozrát svému přístupu k ženě, uvidí, že jeho službu bude doprovázet pocit velké důvěry právě ze strany žen v různém věku a v různých životních situacích, o které se bude starat jako o své sestry a matky.156 Dva základní rozměry vztahu mezi ženou a knězem jsou tedy rozměr matky a sestry f Je-li tento vztah budován pokojným a zralým způsobem, nebude mít žena při styku s knězem žádné zvláštní potíže. Nebude je nacházet například při vyznávání svých vin ve svátosti smíření a tím méně když bude společně s kněžími vykonávat rozmanité apoštolské činnosti.158 Jan Pavel II. klade dále velký důraz na to, že každý kněz má tedy velkou odpovědnost za to, aby v sobě rozvíjel autentický bratrský přístup k ženě, přístup, který nepřipouští dvojznačnosti. V této perspektivě apoštol svému učedníku Timotejovi doporučuje, aby se choval k „ starším ženám jako k matkám, mladším ženám jako k sestrám s naprostou čistotou (srov. 1 Tm 5,2).

105

106 107 108

LI. Vztahy s rodinou Základní školou budování bratrského vztahu ve vztahu k ženě je pro bohoslovce rodina - nejen vlastní, ale také další, s nimiž navazuje přátelské vztahy. Mohou to být i manželství a rodiny jeho vrstevníků, spřátelené či příbuzné. Také vzájemné návštěvy bohoslovce a vlastní rodiny se mohou stát důležitou příležitostí budovat bratrský vztah k dívkám a ženám. Seminaristovi sourozenci obvykle přijímají jeho přítele nebo kolegu ze semináře bratrským způsobem. Takové vztahy mohou být mimořádně důležité pro ty, kteří rodnou sestru nemají. „V lůně" spřátelené rodiny může klerik zakusit sesterskou a mateřskou péči, jemnost, vlídnost, srdečnost.

Rodina (také) umožňuje objevit konkrétním způsobem smysl a hodnotu lidské lásky. Je příležitostí k zásadní zkušenosti a rozvoji citových vztahů, umožňuje poznání zvláštních aspektů psychologie ženy.159 Proto by měl bohoslovec využívat v tomto ohledu času, který tráví v rodině nejen během letních prázdnin, ale také během školního roku. Je to čas nejrůznějších společných setkání, při nichž se věnuje zábavě, práci nebo apoštolátu - při tom všem zakouší význam a náležitost rad udělených v semináři. Pokud je tato výchovná role plněna náležitě, přináší ve svém důsledku další posilnění odpovědnosti}60 Výchovné směrnice pro formaci ke kněžskému celibátu v žádném případě neidealizují všechny rodiny, z nichž kandidáti kněžství vycházejí, a doporučují, aby se počítalo se závažnými výchovnými nedostatky dnešních rodin, kvůli nimž rodina (nejednou) ničí to, co se seminář pokouší budovat}61 K eliminaci tohoto negativního vlivu má bohoslovec získávat vnitřní svobodu také ve vztahu ke své rodině, zvláště k těm jejím členům, kteří jakýmkoli způsobem omezují jeho duchovní či emocionální růst.

109 110 111

VÝCHOVA K DUCHOVNÍMU OTCOVSTVÍ Zřeknutí se fyzického otcovství nemůže znamenat pro život kněze planost a neplodnost: spíše by mělo působit na jeho otcovství tak, aby ho prožíval v hlubší duchovní vrstvě. Jan Pavel II. prohlašuje, že kněz by měl být otevřený jakémukoli - i tomu etnicky či kulturně nejvzdálenějšímu - novému prostředí s vědomím, že by měl plnit ve vztahu k mužům a ženám, k nimž je poslán, službu skutečného duchovního otce a rodit „syny a dcery v Kristu".

LII. Krize otcovství

112

Otcovství a mateřství se v posledních desetiletích dvacátého století dostalo do hluboké krize. Tento jev jde nepochybně ruku v ruce s rozpadem manželského a rodinného života a s oddělováním lidské sexuality od manželské a rodičovské lásky. Mnozí vnímaví pozorovatelé společenských a civilizačních proměn prohlašují, že žijeme v epoše bez otce a matky. Člověk ale nesnese život v prázdnotě. Proto se objevují nejrůznější zástupné formy otce, které mají toto vakuum zaplnit, což neplatí pouze pro politickou scénu. Aniž bychom zpochybňovali dobré úmysly mnoha současných „ guru " a dalších postav zastupujících otce, přesto bychom si měli položit otázku, zda skutečně dosahují úrovně svého úkolu. Tak vzniká oprávněné podezření, že lidé sotva osvobození upadají na cestě za svými „ novými 113

otci" do ještě většího zotročení. Pochází-li syn z neúplné, konfliktní nebo rozbité rodiny, je jeho budoucí otcovství už od samého počátku určitým způsobem zraněno. Projevuje se to jednak strachem před uzavřením trvalého manželského svazku, jednak obavou z přijetí odpovědnosti za rodinu a děti. V této situaci někteří mladí mužové často donekonečna prodlužují svůj mládenecký život, jiní žijí se ženou, aniž se rozhodli pro trvalé manželství, a dokonce ani pro konkubinát vyžadující stálý vztah. Kohabitace - společný život (bez stálého svazku) se dnes stává novou formou „soužití" mezi mužem a ženou. Podobným strachem z odpovědnosti za druhé je dnes poznamenáno i mnoho kandidátů kněžství. Projevuje se často potížemi v rozhodování přijmout jáhenské nebo kněžské svěcení, dále v zaměření na vlastní lidské potřeby a potíže, ve lhostejnosti k potřebným lidem nebo také v neustálém obírání se sebou samým.

LIII. Nové výzvy

Tato krizová situace se však na druhé straně stává skutečnou výzvou pro mnoho mladých mužů, kteří jsou si vědomi vlastních potíží, ale zároveň touží ujmout se odpovědně úkolů spojených s rolí muže a otce. Protože si uvědomují, že jejich otcovství již nebude silně podporováno společenskými či náboženskými strukturami, jak tomu bývalo dříve, cítí potřebnost většího osobního úsilí při práci na vlastním mužném a otcovském postoji. Zmíněná snaha mnoha mužů o vlastní emocionální a duchovní rozvoj už přináší první plody vědomějšího a odpovědnějšího otcovství. Mnoho mužů dnes objevuje životní smysl a radost nejen v pracovní kariéře, zajímavém „mužském" koníčku či vztahu k ženě, ale také v otcovském vztahu k dětem. Příchod prvního dítěte na svět dnes mnozí z nich prožívají jako velkou osobní výzvu. Moderní muž bez perspektivy předávání značných hmotných statků potomstvu lépe chápe, že jim může darovat větší dar - sám sebe, plné přijetí, pozornost, čas, péči, oporu, citlivost - jedním slovem otcovskou lásku. Dá se říci, že dnešní otcovství je v určitém ohledu skutečnější než dříve. Zakládá se totiž především na osobních hodnotách vědomě a obětavě získaných v osobní práci na sobě i ve vztahu k ženě a dětem. Větší svoboda a spontánnost mnoha mužů při vyjadřování vlastních prožitků jim dává zároveň větší citlivost a jemnost ve vztahu k dětem. Odstup a emocionální chlad, jímž bylo nejednou poznamenáno otcovství dřívějších dob, jsou dnes chápány spíše negativně. Mnozí jej považují za osobní problém otce, který je třeba překonat. Tento nový přístup mladých mužů k otcovství je rovněž šancí pro zralejší duchovní otcovství kněží. Mnozí bohoslovci a mladí kněží se vědomě a dobrovolně věnují činnostem, které jim mohou pomoci při budování duchovního otcovství. Účast na formačních setkáních, při uzavřených exerciciích, osobní úsilí v duchovním

vedení, zapojení se - již v době základní formace - do práce s dětmi a mládeží, kontakty s dětskými domovy nebo návštěvy nemocných, to vše jsou činnosti, jejichž prostřednictvím se bohoslovci a mladí kněží učí postoji duchovního otcovství.

LIV. Analýza vztahu k rodičům Velice důležitým úkolem v období přípravy ke kněžství je přebudování vztahů k vlastním rodičům takovým způsobem, aby si bohoslovec uvědomoval hodnoty i slabosti, které si z rodného domu přináší. Rodina, z níž vycházíme, je zásadním těžištěm našeho osobního emocionálního rozvoje. Právě rodinná historie, zvláště vztah s rodiči, ovlivňuje zásadním způsobem osobní život člověka. V tomto dosavadním životním příběhu narůstají a řeší se všechny nejdůležitější lidské problémy. Každý aktuální stav - říká R. Ingarden - v sobě nese pečeť celé historie předcházejících stavů. (...) Celá minulost se sama o sobě automaticky neustále konzervuje a provází nás v každém 114 115

okamžiku našeho života. Při pozorování postojů a chování svých rodičů lze snadněji pochopit vlastní postoje a způsoby chování. Otec, jehož jednání je prosyceno stylem mužné důstojnosti (bez přehánění), bude pro syny přitažlivým vzorem, dcerám pak vnukne úctu, obdiv a pocit bezpečO 65 V přítomnosti sebejistého, otevřeného otce, kterému záleží na vztahu ke své ženě a dětem, vyrůstá syn, který nebude mít žádné mimořádné potíže s určením vlastní emocionální a duchovní identity ani vlastního povolání. Avšak vedle otce, který ze vztahu ke své ženě a dětem uniká do zaměstnání, k vydělávání peněz, k bezvýznamným zálibám a často i k alkoholu, se formuje syn zakomplexovaný a nejistý, který se bojí druhých lidí. Vedle

autoritativního otce vyrůstá syn potlačovaný, ustrašený a nejednou agresivní. Analýza vlivu rodičů na naše osobní chování slouží nejen k uzdravení zranění, ale také k poznání silných charakterových stránek, za něž jim vděčíme. Zranění a problémy vyžadují vnitřní uzdravení, zatímco silné stránky rodičovského působení je třeba vědomě pěstovat a rozvíjet. Dospělejšími, samostatnějšími a odpovědnějšími se nestáváme pouze překonáváním vlastních vad a slabostí, ale také posilováním a rozvíjením zárodků dobra do nás vložených. Pokud zůstanou vztahy k vlastním rodičům nezpracovány, často nevědomky vnášíme problémy z rodičovského domu do osobního kněžského a řeholního života. Čím více si idealizujeme otcovo a matčino jednání a ukrýváme jejich slabosti a chyby, nebo naopak čím více je obžalováváme a obviňujeme, tím častěji se sami stejných chyb dopouštíme. Teprve plné pochopení a přijetí vlastních rodičů s jejich slabými i silnými stránkami spojené s postojem odpuštění a smíření nám dovolí naplno využít celého bohatství zkušeností, jež si z domova přinášíme. Právě vlastní rodina, náš vztah k matce a otci, je nezastupitelnou školou duchovního otcovství.

LV. Opusť otce i matku Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem (Gn 2,24 srov. Mt 19,4-5). Skutečné, fyzické a zároveň i emocionální a psychické opuštění rodičů je nezbytné nejen pro dobré manželství, ale také pro zralý kněžský postoj. Toto opoutání od nich se uskutečňuje nejen fyzickým oddělením, ale právě prostřednictvím vnitřního smíření s nimi.

Odchod z rodičovského domu bez skutečného smíření je spíše útěkem než mužným rozloučením. K naprosté nezávislosti na rodičích je nezbytná svoboda ve vztahu k nim. Mnozí muži nejsou schopni skutečně opustit otce i matku pouze proto, že jim neumějí (nebo ve skutečnosti nechtějí) odpustit a vnitřně se s nimi smířit. Svoboda ve vztahu k rodičům daruje muži schopnost užívat v plnosti darů, které od nich dostal, a zároveň se postupně dále osvobozovat od podmíněností, jimiž byla poznamenána jeho výchova. V životě mnoha bohoslovců hraje často příliš velkou roli matka - ke svým otcům jsou minimálně citliví, srdeční a pozorní. Vztahy k matce bývají mnohem snadnější, protože nevyžadují úsilí při budování emocionálních vazeb. Mateřská láska přichází nejčastěji jakoby sama od sebe a syn nemusí vynakládat téměř žádnou námahu. V situacích, kdy mají matky-manželky navíc slabý emocionální vztah ke svým mužům, jsou synové - bohoslovci a kněží - často zahrnováni přehnanou láskou, která nese stopy ženské posesivity (přivlastňování). K získání větší rovnováhy mezi rodiči i ve vztahu syna-bohoslovce k nim by bylo v podobné situaci velice vhodné navázat hlubší emocionální vazbu právě s otcem. Takové pouto by se mohlo velice přičinit o větší zralost a citovou rovnováhu kandidáta kněžství. Přestože byly dřívější vazby k otci zvláště v období dospívání - u mnoha bohoslovců poznamenány citovými potížemi, či dokonce zraněními, stává se nová situace, jakou je vstup do semináře, šancí k jejich obnově a prohloubení. Syn už nevystupuje v roli malého dítěte nebo vzbouřeného teenagera, ale v postavení dospělého muže, který zaujímá ve vztahu k otci partnerský postoj. Sblížení syna-bohoslovce s otcem může být velice prospěšné při objevování a rozvíjení nejlepších stránek jeho mužské emocionality. Takové vykročení vstříc se stává pro otce samého neobyčejným obdarováním. Hlubší smíření mužů v rodině

může být v některých případech výzvou pro matku-manželku, aby věnovala více pozornosti a péče svému muži a současně poskytovala větší svobodu dospívajícím dětem.

LVI. Skrze synovství k otcovství I když muž opustí své rodiče, nepřestává být nadále jejich synem. Proto je důležité, aby si vedle postoje partnerství a bratrství s vlastním otcem a matkou zachoval zároveň i postoj podřízenosti, pokory a hluboké úcty, jak to přikazuje bible: Poslouchej otce, on tě zplodil, a matkou nepohrdej, když zestárla. Kdo zlořečí otci i matce, tomu zhasne jeho světlo v nejhlubší tmě (Př 20,20). Pravdu získej a nekupči moudrostí, kázní a rozumností. Otec spravedlivého velice jásá, zplodil moudrého a raduje se z něho. Ať se raduje tvůj otec i tvá matka, tvoje rodička ať jásá (Př 23,22-25). Kněz nebo bohoslovec by neměl zaujímat doma ke svým rodičům postoj faráře, duchovního vůdce nebo kazatele. To není v rodném domě jeho úkolem. Neměl by také rodiče z výšin svého úřadu poučovat, či dokonce napomínat. Chce-li jim duchovně pomoci, ať se za ně modlí a svědčí jim o své víře. Kněžskou službou jim může sloužit pouze v případě, že ho o ni výslovně požádají. Právě zkušenost synovství ve vztahu k vlastním rodičům je rozhodující pro zralé otcovství. Cestou ke zkušenosti otcovství je zkušenost synovství. Jiné cesty není. Mnozí muži si uzavírají cestu k plnému otcovství pouze proto, že se řídí mužskou ješitností a nejsou ochotni zaujmout pokorný postoj podřízenosti a synovství ve vztahu ke svým rodičům. Ten je nutný zvláště v případech, kdy bylo otcovství a mateřství vlastních rodičů nezralé, nebo dokonce zraňující. Především je třeba učit se být milosrdným, věrným a pokorným synem, aby se člověk mohl postupně stávat milosrdným,

věrným a pokorným otcem. Mužovo milosrdenství a věrnost má jediný zdroj: věrnost Bohu Otci. Právě taje pramenem jeho věrnosti vlastním rodičům, ve vztahu ke své ženě a dětem, a v případě kněze těm, které Bůh svěřuje do jeho pastýřské péče.

LVII. Duchovní otcovství kněží V poměrně nedávné minulosti, kdy ještě bylo manželství a rodina stabilnější a celistvější, se mohla úloha kněze omezovat na učitele, správce svátostí a ve zvláštních případech společníka. Dnes hledají mnozí (především mladí lidé) u kněze navíc otcovskou oporu. Jestliže dítě, zvláště chlapec, nezakouší v době dospívání péči a oporu u svého pokrevního otce, často se spontánně obrací na kněze či vychovatele jako na otce zástupného. Hledá u nich pochopení, pozornost, pocit bezpečí, péči, uznání, pochvalu a často i pomoc při zjišťování své mužské identity. Čím méně opory se mu dostává od vlastního otce, tím silněji ji touží získat mimo domov. Svatý Jan Bosko s bolestí vzpomíná na své dětství, kdy hledal otcovský pohled a oporu u kněží místní farnosti: Nepoznal jsem pohled vlastního otce, snad proto jsem tedy hledal jiné, aby mě poznaly a milovaly. V dospívání jsem vyhledával svého faráře a jeho kaplana. Často jsem je potkával někde cestou. Zdaleka jsem se klaněl, ale oni se v pocitu vlastní důstojnosti spokojili s odpovědí na můj pozdrav a šli si svou cestou dál. Plakal jsem a říkal si:

„ Jestli se někdy stanu knězem, budu přicházet k dětem s dobrým slovem". Hledal jsem vlídný pohled. 166 Z této bolestné touhy po otcovském pohledu se zrodilo velké otcovské srdce Dona Boska, které bylo oporou tisícům dětí, zvláště zmateným dospívajícím chlapcům. Duchovní otcovství je novou velkou výzvou pro kněze. Kněžský celibát by dnes měl být prožíván rovněž jako pozvání k

naplňování duchovního otcovství ve vztahu k mnoha zmateným mladým lidem. Dobrovolné zřeknutí se fyzické plodnosti neznamená zříci se otcovství, ba právě naopak: je pozváním k hlubšímu duchovnímu otcovství. Možnosti, které v srdci muže rozněcuje přirozené otcovství, v sobě zahrnují cosi z velikosti a jemnosti ducha altruismu, přijetí závažné odpovědnosti, schopnost milovat, větší ochotu k jakékoli oběti, každodenní a konkrétní snášení životních obtíží, péči o budoucnost atp. To všechno je naprosto stejně skutečné i ve vztahu k duchovnímu otcovstvíf1 Zvláštní oblastí kněžského otcovství je spravování svátosti smíření a duchovní vedení. Mnozí věřící si stýskají, že je těžké najít mezi kněžími duchovního vůdce: důvod tkví mimo jiné i v tom, že jako kněží dosud neumíme přijímat roli duchovních otců. Duchovní otcovství je pro mnoho mladých kněží a bohoslovců dnes velice obtížnou, dokonce bolestnou zkušeností - často totiž sami opouštějí rodinu se zraněným obrazem otcovství. Protože neměli příležitost zakusit láskyplnou, citlivou a zároveň silnou a nezištnou přítomnost otce, neumějí sami tento postoj zaujmout. Protože v povolání ke kněžství je obsažena také milost duchovního otcovství, vždy lze překážky a zranění na této cestě překonat. Přijímá-li bohoslovec tento často náročnější vztah k otcovství jako výzvu, začnou postupně uzrávat její plody - prohloubená citlivost k lidem. Jeho na počátku zraněné otcovství postupně dozrává a dorůstá. Stává se jemnějším, subtilnějším, obětavějším a nezištnějším. Potvrzují to zkušenosti mnoha seminaristů i kněží, které jsem jako duchovní vůdce doprovázel v procesu jejich duchovního růstu. Duchovní otcovství kněze však má být vždy pokorné, protože stojí ve službě Boha samého. Kněz sám duchovní život nedává, pouze k němu ukazuje cestu. Neposkytuje ani pocit bezpečí - spíše radí, kde je lze nalézt. V životě kněze nastane mnoho situací, v nichž bude plnění role duchovního otce snadné a bude přinášet

takřka okamžité lidské uspokojení a radost z práce pro druhé. Neméně často se však stane, že bude kněz toto poslání velice bolestně, protože se u svých duchovních dětí setká s nedůvěrou, neomalenými požadavky, vzdorem, hněvem a lítostí. Tak jako pomáhají v rodině mladým mužům radosti, těžkosti a oběti fyzického otcovství zbavit se různých forem nezralosti, zmatků a zlozvyků, může tomu být i v kněžském životě. Duchovní otcovství by se mělo stát jedním ze základních motivů osobního i kněžského zrání. 168

LVIII. Otcovská nezištnost Zdůrazněme jeden důležitý rys otcovství - nezištnost. Pokud jako otcové milujeme své děti pro jejich schopnosti a mimořádné rysy, pak podle všeho svou lásku k nim oklesťujeme. Měli bychom je milovat prostě jen proto, že jsou našimi dětmi. Měli bychom je milovat, protože spolupracujeme na vzájemném zakořenění v čase, který se prodloužila hranici našeho života.69 Měrou zralého fyzického otcovství je nezištnost, a tím spíše se toto kritérium vztahuje na otcovství duchovní. Nezištná otcovská láska kněze se stává zrcadlem nezištné lásky Boha Otce. Kněz se tak svým věřícím stává ukazatelem směru k Bohu a jeho lásce. Nedostatek ducha nezištnosti v kněžské službě snadno vyvolává v knězi výčitky a lítost. Při snášení obtíží a obětí se bude nezralý kněz dožadovat zároveň určitého druhu odměny, například vděčnosti, naprosté podřízenosti, bezpodmínečné poslušnosti nebo chvály. Tento nezdravý postoj obvykle způsobuje, že se od něho věřící odtahují, což vyvolá následně v jeho nitru pocit rostoucí osamělosti a opuštěnosti. V podobné situaci kněz nejednou zareaguje paternalisticky či způsobem, který věřící nemusí vždy zcela akceptovat. Vzájemné ublížení tím ještě narůstá. Vytváří se začarovaný

kruh, který stále více prohlubuje stav subjektivního neštěstí a konflikty s věřícími. Tato emocionální a duchovní situace kněze bývá nejednou příčinou nevěrnosti v celibátu.

LIX. Výchova k duchovnímu otcovství Výchova k celibátu by měla zahrnovat současně i otcovskou výchovou k otcovství. Bohoslovci by měli během své formace zakoušet skutečné duchovní otcovství od těch, kteří je vychovávají, zvláště od spirituála a rektora. Jako se syn každodenně po boku svého otce sám učí být mužem a otcem, stejně se i kandidáti kněžství učí kněžskému otcovství po boku těch, kteří je na toto poslání připravují. Toho by si měli být seminární vychovatelé hluboce vědomi. Otcovské výchovné úsilí však přinese své plody pouze tehdy, setká-li se u bohoslovce se spoluprací a sebevýchovným úsilím na cestě k duchovnímu otcovství. Postoj přijetí a vlídnosti ke spolubratřím, duch odpuštění a smíření v konfliktních situacích, otevřenost a upřímnost v duchovním vedení a v rozhovoru s představenými, nezištná pomoc potřebným spolubratřím, citlivost vůči chudým a trpícím, navštěvování osamělých lidí, setkávání s dětmi - zvláště se zanedbanými - to jsou závažnější lidské situace, které jsou pro budoucí kněze skutečnou školou bratrství a duchovního otcovství. Nejdůležitějším zdrojem duchovního otcovství je však kontemplace Boha jako Otce a jeho nezištné otcovské lásky. Přestože je otcovský postoj vychovatelů velice důležitý, za své duchovní otcovství je přesto nakonec odpovědný bohoslovec sám. On sám by měl také přijímat vnitřní výzvu k práci na vlastním duchovním otcovství.

LX. Otcovství Jana Pavla II. Již dlouhá léta jsme okouzlováni vznešeným otcovským postojem Jana Pavla II. Během jeho návštěv ve vlasti jsme mohli téměř hmatatelně zakoušet jeho hluboké duchovní otcovství, které se projevuje nejen dobrým a mocným slovem či neustálou modlitbou za své děti, ale zároveň lidsky: jemným smyslem pro humor, spontánními a přirozenými gesty objetí, radostí z přítomnosti uprostřed bratří. Otcovství Jana Pavla II. v sobě nenese ani stopu paternalismu nebo povýšenosti. Vyznačuje se srdečností, vlídností, citovou vroucností, ale též svobodou, diskrétností a partnerstvím. Je spojeno nejen s jeho velkou a důležitou rolí, ale především s jeho osobností. Právě v duchu tohoto otcovství se Jan Pavel II. dožaduje respektování práva na život každého člověka, starostlivě hovoří o lidech celého světa strádajících hladem, připomíná povinnost pomáhat potřebným v jakékoli nouzi; nezaměstnaným, slovy útěchy a povzbuzení se obrací k trpícím, podporuje nadšení mládeže, povzbuzuje ty, kteří v úsilí a zápasech slábnou. Jan Pavel II. Je nadán vzácným uměním odvolávat se na to, co je v nitru člověka dětské, synovské, citlivé, jemné a křehké. Nadšení tolika lidí (mladých stejně jako zralejších) pro Jana Pavla II. lze do značné míry vysvětlit jejich hledáním skutečného vztahu k Bohu jako Otci. Toto otcovství se váže nejen s přirozenými dary, ale také s velkou důvěrou k Bohu jakožto Otci. Pro nás, kněze, je tento jeho postoj velkou výzvou, vzorem našeho otcovství ve vztahu k lidem, kteří byli svěřeni do naší péče.

TŘETÍ ČÁST

P

PROBLÉMY VE VZTAHU K ŽENÁM V životě každého emocionálně zdravého muže se dříve či později objeví problém vztahu k ženě. Pokud bohoslovec nepocítil před vstupem do semináře vnitřní význam úlohy ženy ve svém životě, měl by počítat s tím, že tento okamžik v jeho životě nastane - a čím dříve, tím lépe. Ani ze života jedince žijícího v celibátu totiž nelze odstranit potřeby lidské lásky. Pokus vyloučit touhu po manželství a otcovství ze života muže by byl určitým druhem sebepoškozování s fatálním dopadem na emocionální postoj a duchovní otcovství kněze. Lidská láska, eroticko sexuální přání a s nimi spojená touha po otcovství jsou velkými Božími dary. Tyto základní lidské potřeby a přání nelze oklamat ani potlačit.

LXI. Vstup do semináře

Mladý člověk vstupující do diecézního semináře opouští prostředí svých vrstevníků velice pokojným způsobem. Obvykle nepřerušuje vztahy se svými kamarády, kamarádkami a přáteli. Často se stává, že jednoznačným způsobem nepřeruší ani emocionální vztah ke své dívce, s níž ho spojovala sympatie, popřípadě i hlubší citové vazby, spojené někdy i se sexuálním jednáním. U těch, kteří vstupují do řeholního společenství, tomu bývá obvykle trochu jinak. Noviciát přetíná zpravidla dosti radikálně vztahy k vrstevníkům, tedy i emocionální kontakt s osobami opačného pohlaví a s rodinou. Protože však je období emocionálního dozrávání určováno poměrně velkou citovou proměnlivostí, vztahy postupem času chladnou. V mnoha noviciátech existuje i kontrola korespondence, a ta také často ovlivní přerušení citového vztahu k dívce. Pokojný přechod bohoslovců z prostředí vrstevníků vyvolává pocit, v němž mnozí z nich nepokládají za nutné ukončit emocionální vztahy se svým děvčetem. Často je dále udržují, byť v trochu jiné podobě. Setkání jsou jakoby náhodná, protože jsou spojena s návštěvou rodiny nebo se svátečním volnem či prázdninami. Přestože jsou obvykle řidší, v oblasti citů bývají často prožívána mnohem intenzivněji. Vztahy mohou být udržovány i navenek řádným způsobem prostřednictvím korespondence, telefonováním, organizováním společných setkání, což se omlouvá potřebou přirozeného kontaktu se ženami. Přílišná péče o přirozený kontakt se ženou může některé citově zmatenější kandidáty kněžství svádět k vyhledávání citových vazeb s osobami opačného pohlaví, aby „zakusili ženu". V podobné situaci se mohou snadno probouzet dřímající, ale ne vždy zcela uvědomované potřeby citové a erotické blízkosti a intimity. Přirozený a zralý vztah k ženě v kněžském celibátu vylučuje výhradní emocionální pouto s osobami opačného pohlaví, pokud by mělo vyústit do mileneckého vztahu.

LXII. Průzračnost ve vztahu k ženám Citová nezralost těch, kteří se připravují na život v celibátu, se projevuje mimo jiné i tím, že ve svém emocionálně sexuálním chování berou v úvahu především své city a už se příliš nezabývají city a přáními těch, s nimiž navazují emocionální vztah. Klamný příslib trvalého citu - zvláště v případě jeho hluboké potřeby nemusí být často sice zcela vědomý, přesto způsobuje druhému člověku velice bolestná zranění. Ve vztazích k opačnému pohlaví je třeba počítat nejen s vlastními city, ale též s emocionálními zkušenostmi druhé strany. Přechodný, náhodný vztah, který může bohoslovec pokládat za „chvilkové přátelství", může děvče vnímat jako příslib trvalejšího pouta. Slovní ujišťování typu: „Jsme pouze přátelé", je pouhým vzájemným klamáním se, pokud je daný vztah charakterizován zkušeností výlučnosti. Zmíněné přátelství se spontánně a rychle mění v pouto erotické a milenecké, ačkoli v něm zatím chybí sexuální prvky. Ty se dostaví obvykle o něco později, někdy i po několika letech. Dvojznačný emocionální vztah může být sice pro citový rozvoj bohoslovce užitečný, znamená však zároveň velkou překážku v jeho duchovním a morálním rozvoji. Předmětné využívání druhého k dosažení vlastního užitku je prostě nepoctivé. Ti, kteří se pouštějí do podobných dvojznačných vztahů, obvykle podvědomě vycítí, že jejich chování není mravně průzračné, a proto často prosí v dané záležitosti o radu. Kdo žije v celibátu, potřebuje si zachovávat velikou průzračnost ve všech mezilidských vztazích, zvláště v přátelství s opačným pohlavím, aby u sebe ani u druhého člověka nevyvolával falešná očekávání. Bohoslovci i mladí kněží by si měli jasně

uvědomovat, že dívky vychovávané v rodinách s narušenými citovými vazbami mezi otcem a matkou (zvláště choval-li se otec autoritativně, či dokonce brutálně) obvykle vyhledávají muže, s nimiž by se cítily v bezpečí. Přesně takovým typem je kněz nebo bohoslovec: ti jsou ve svém chování obvykle jemnější než ostatní muži. Dívka obávající se velice ublížení ze strany muže se snadněji vypořádává se svým strachem právě ve vztahu k seminaristovi či knězi. Může se domnívat, že vztah k muži tohoto typu bude bezpečnější. Emocionální zranění způsobené nestálostí vztahu se může stát vazbou na citově nezralého bohoslovce či kněze někdy bolestnější než na někoho jiného. Důležité je, aby se kandidát kněžství ve vztazích k ženám vystříhal nedorozumění, která vyplývají ze skutečnosti, že jedna ze stran pokládá daný vztah za nezávazné kamarádství, zatímco druhá za vztah milenecký. V citové fascinaci erotického a mileneckého charakteru se myslí na budoucnost obvykle jen nejasně a velice obecně; proto též nemá pro mnoho děvčat žádný větší význam fakt, že vzniklé pouto nemá žádnou budoucnost: vždyť v zamilovanosti platí pouze dnešek. Prožívá-li bohoslovec ve vztahu k ženě citovou fascinaci, nutně potřebuje obrovskou vnitřní upřímnost a neustálé odvolávání se k prvotnímu záměru odevzdat své srdce výlučně Bohu. Pouze upřímností a obnovou svého odevzdání do výlučné služby Bohu je kandidát kněžství nebo kněz s to vznikající touhu po navázání hlubšího citového a mileneckého vztahu usměrňovat. Dobrým potvrzením upřímnosti k sobě i Bohu je zpracovávat problémy vztahů se ženami v duchovním vedení. Nedostatek žádoucí upřímnosti obvykle seminaristů zaplétá nejprve do nečistého prožívání vlastních erotických a sexuálních přání, a - pokud se najde příležitost - také do dvojznačného vztahu k ženě.

Seminární výchova by měla bohoslovcům pomáhat v uvědomění, že celibát vyžaduje citovou samotu, jež může být beze zbytku naplněna jedině Boží láskou, pro niž se zříkají lásky manželské a rodičovské. Problém nevěrnosti v celibátu nejčastěji úzce souvisí s vnitřní nevěrností vůči sobě i s určitou povrchností v prožívání vlastního duchovního života.

LXIII. Je přátelství mezi bohoslovcem a ženou možné? Tuto otázku kladou bohoslovci svým vychovatelům velice často a nebývá obvykle ani teoretická, ani nezištná. Mnozí seminaristé, kteří stále ještě procházejí procesem emocionálního dozrávání, nezřídka prožívají vnitřní roztržku mezi touhou po navázání citového vztahu s děvčetem a vědomím plynoucím ze závazků k budoucímu kněžskému celibátu. Právě proto se znepokojeně ptají, kam až mohou zajít v citovém vztahu k opačnému pohlaví. Ve zpracování tématu přátelství bohoslovců se ženami zdůrazňují Výchovné směrnice pro formaci ke kněžskému celibátu potřebu zachovat si v reflexi dané problematiky velkou rozvážnost a mimořádnou vyváženost.110 Odpověď na tuto citlivou otázku nesmí být motivována strachem, neboť ten podsouvá jednoznačné řešení: „přátelství kandidáta kněžství či kněze se ženou je nemožné", na druhé straně však nelze odpovídat v hodnocení citových vztahů ani naivním optimismem, který by vedl k opačnému tvrzení, že je „takové přátelství za všech okolností možné". Co je vlastně přátelství? Pro mladého člověka znamená především smlouvu o vzájemné pomoci a podpoře při společném

budování vlastního života a vykročení do světa. Bere na sebe také podobu vzájemné vstřícnosti a bratrské či sesterské péče. Přátelství se rozvíjí na společné rovině zainteresovanosti. Pokud se v něm věnuje více pozornosti vzájemnému citovému poutu (především sympatii) než společným životním cílům a úkolům, mění se snadno v citový vztah erotického a mileneckého charakteru. Má-li přátelství - zvláště mezi mladými lidmi - pouze přátelstvím zůstat, vyžaduje hluboké sebevědomí, realismus v hodnocení prožívaných citů, mimořádnou vyváženost a velkou poctivost. Teoreticky lze odpovědět, že přátelství mezi bohoslovcem a děvčetem možné je. Vyžaduje však zároveň splnění mnoha podmínek, z nichž nejdůležitější je vzájemná úcta, zralost a citová samostatnost. Dosáhnout těchto vlastností je ale podle zkušenosti v období mládí velmi nesnadné. Výchovné směrnice pro formaci ke kněžskému celibátu kladou tuto otázku z trochu jiného úhlu: Je přátelství bohoslovce se ženou užitečné pro rozvoj jeho kněžského povolání? Na ni je už odpověď jednoznačnější: Je třeba varovat před přátelstvími určitého druhu, která by kněžské povolání ohrožovala a neslučovala by se sním, protože berou srdci svobodu a stávají se překážkou všeobecné lásky. Podstata poslání, na něž se bohoslovec připravuje, vyžaduje otevřenost vůči všem: lásku ke všem - podle Ježíšova příkladu upřímnou, bratrskou, osobní a obětavou ke komukoli, zvláště však k chudým, utiskovaným a jim podobným} 11 Uvažujeme-li o přátelství mladého bohoslovce s děvčetem, bereme v úvahu určité zákonitosti citových reakcí a rozvoje mládí a ty nelze opomíjet. V tomto věku se přátelství snadno změní v milenecký vztah. Objeví-li dva lidé opačného pohlaví, že se ubírají toutéž tajemnou cestou, může se jejich začínající přátelství už během první půlhodinky změnit v zamilovanost.

Pokud si nejsou fyzicky odporní a pokud jeden z nich či oba nemilují někoho jiného, je téměř jisté, že vztah dříve či později skončí zamilováním.172 Předpokládáme-li určitou míru citové zralosti a silnou motivaci povolání, jistě je určitá nitka sympatie a přátelství mezi bohoslovcem a ženou možná. Nelze jí však věnovat přílišnou péči, protože se snadno může stát trvalým citovým poutem. Je však třeba brát v úvahu, že je velice nesnadné rozlišovat od samého počátku charakter kontaktů, jestliže se dá snadno pokládat za duchovní to, co duchovní není, a následně je třeba uvědomovat si i přes veškerou čistotu úmyslů moc idealizace citových vztahů, která vede k podceňování a přehlížení skutečných nebezpečí 116

daného vztahu. Pokud by se chtěl kandidát kněžství za teoretickou možností přátelství mezi bohoslovcem a děvčetem skrývat a nadále udržovat vztah, na němž mu velice záleží, bylo by toto řešení už ze své podstaty nepoctivé. Jestliže volí jedno děvče z mnoha a věnuje mu více pozornosti, času a zájmu, pak - chce.li být sám k sobě upřímný - si musí odpovědět na otázku, proč tak jedná. Ohánění se „altruistickými" nebo „pastoračními" důvody může znamenat nepříliš poctivý únik před vlastním svědomím. Usvědčuje-li bohoslovce kvůli nějakému vztahu s děvčetem nepokoj ve svědomí, měl by jej brát vážně. Čas v semináři nelze považovat za dobu experimentování v citové sféře. Pokud touží kandidát kněžství věrně zachovávat celibát, měl by si položit otázku, zdaje schopen v tomto stavu žít. Zřeknutí se trvalých a výlučných citových vztahů k opačnému pohlaví patří k podstatným projevům kněžského celibátu. Pokud by se bohoslovec chtěl ptát, co všechno v citově sexuální oblasti ještě smí a co už nikoli, prozrazoval by tak určitý nedostatek velkorysosti k Bohu i upřímné snahy zachovat čistotu ve smyslu církve. Hledání jakési třetí cesty

(ani manželství ani emocionální samota v celibátu) by zpochybňovalo vlastní povolání ke kněžství. Ačkoli Směrnice doceňují význam normálních vztahů klerika s děvčaty, zároveň rozhodně odrazují od nerozvážného budování přátelství se ženami. Pokud by byl duchovní užitek, který by se někdo snažil získat z přátelství tohoto druhu, velice problematický a nejistý, pak jsou nebezpečí a potíže, kteréže vztahu plynou, velké a reálné. Správná dávka realismu na tomto poli jasně ukáže, že nás přirozenost může snadno uvést do omylu, jestliže nám velí pokládat určité kontakty za nezbytné tím, že zastírá 117

nadpřirozenými motivacemi pouhá přirozená hnutí.

LXIV. V situaci zamilovanosti Jak však má jednat bohoslovec, který se zamiluje, a přitom si zároveň přeje důsledně směřovat ke kněžství? Při náhlém odhalení zjištění, že se dívka, s níž ho spojuje plná radost přátelství, stává postupně tou jedinou a nezastupitelnou... by si měl především uvědomit, že to samo o sobě ještě neznamená žádnou katastrofu.115 V podstatě existují dvě situace zamilovanosti: jedna z delšího přátelství a druhá spontánní, „na první pohled". Vznikla-li seminaristova zamilovanost z dlouhodobější známosti, obvykle se váže s chybou udržování a rozvíjení citového vztahu. Ta však často nebývá vědomá a takovou situaci lze chápat jako školu života. Pokud se člověk dopustil jedné chyby, je třeba dávat pozor, aby nedocházelo k dalším. Upřímný rozhovor se spirituálem může pomoci při postupném nabývání rostoucí citové svobody vzhledem k zamilovanosti a citovému vzdalování se od ženy, pokud touha směřovat ke kněžství trvá a je jednoznačná. Podobná situace se může stát i školou většího citového realismu: ten

dovolí již mnohem dříve rozpoznat rodící se cit a nedovolit mu, aby se rozvíjel. Druhým případem zamilovanosti je spontánní zalíbení, či dokonce láska na první pohled. Tento případ není třeba příliš dramatizovat, na druhé straně však ani podceňovat. Bohoslovec by si měl především uvědomit, že chce-li být upřímný sám k sobě i k dívce, nesmí jí v žádném případě své city sdělit. Svěří-li se muž s city lásky, žena často přijímá jeho vyznání jako příslib trvalejšího vztahu, což se však obvykle děje proti záměrům a úmyslům muže. Kandidát kněžství by měl svou zamilovanost chápat spíše jako svůj problém a neměl by se jej snažit řešit na úkor jiného člověka. Vyjádření citů sice skutečně přináší zamilovaným okamžitou vnitřní úlevu, avšak často na účet druhého. V situaci dříve prožívaného strachu z žen nebo citové blokády jiného druhu je třeba vnímat stav okouzlení pozitivně. I kandidátovi kněžství zjevuje zamilovanost schopnost lidské lásky a citovou otevřenost, což je v podstatě pozitivní skutečnost. Nemožnost naplnit lidskou lásku je tehdy bolestná, ale právě bolest zřeknutí se erotické a sexuální lásky bohoslovci umožňuje, aby hlouběji zakoušel, čím je láska v celibátu. Takové utrpení může člověk zakoušet po celý svůj život, ale není to důvod k výhradám vzhledem k celibátu, pokud je výlučnost odevzdání se Bohu prožívána s naprostým souhlasem. Celibát je z Boží strany pozváním, které může v úzkém smyslu slova vyžadovat skutečné obětování cesty k manželství 116 . V okamžicích utrpení by se kandidát kněžství neměl soustřeďovat na pouhý fakt zřeknutí se a obětování erotické lásky, ale měl by vnímat současně i milost pozvání k lásce větší, kvůli níž upouští od manželské a rodičovské. Zkušenost větší lásky může způsobit, že bolest zřeknutí se erotické lásky se už nebude ve chvílích zamilovanosti jevit jako osobní tragédie a nevyvolá vnitřní smutek ani zahořklost.

LXV. Znovu na rozcestí povolání Zamilovanost však neprožívá bohoslovec vždy hladce. Podle zkušenosti může znamenat pro některého okamžik zvratu v rozlišování jeho kněžského povolání. Může si uvědomit, že jeho touha stát se knězem není tak silná jako touha žít v manželství. V takovém případě jde o velice delikátní situaci a není dobré spěchat s jakýmkoli rozhodnutím - ať už s odchodem ze semináře nebo s přijetím kněžského svěcení. Naopak je v této chvíli třeba jasně varovat před rozhodováním se na vlastní pěst. Ať už byl popřípadě i sám vstup do semináře neuvážený nebo ukvapený, mělo by být jeho opuštění promýšleno rozvážně a odpovědně. První důležitou radou, kterou je třeba bohoslovci v této situaci poskytnout, je navázání úzké spolupráce se spirituálem a upřímný rozhovor s ním na téma rozlišování povolání. Mladý muž by měl také pozorně zpytovat svědomí a ptát se, zda jeho nová citová situace neplyne z nedbalosti v duchovním životě, zvláště v modlitbě a práci na sobě. Dále by měl rozlišovat, zda není tento stav výrazem jeho vlažnosti a v důsledku též nevěrnosti ve směřování ke kněžství. Měl by se upřímně modlit za světlo Ducha svatého pro rozlišování vlastní situace. Odpověď na otázku: Co si Bůh ode mě skutečně přeje? se tehdy stává problémem číslo jedna. V této těžké existenciální i duchovní situaci by měl být duchovní vůdce velice diskrétní a citlivý - neměl by bohoslovci nic vyčítat ani příliš naléhat na rychlé rozhodnutí, ani nabízet hotová konkrétní řešení, přestože je třeba i správně vycítil. Pro kandidáta kněžství by bylo mnohem lepší zvolit si samostatně, aby pak mohlo být jeho rozhodnutí potvrzeno v dialogu duchovního vedení. Prvním předmětem bohoslovcova rozlišování by se neměl stát vztah k člověku, do něhož je zamilován, ale jeho životní povolání.

Rozlišování povolání však v této situaci vyžaduje citové oproštění od milované dívky. Ochlazení citů je nezbytné k nalezení odpovědi a samostatnému rozhodnutí. Delší přestávka v seminární formaci (připravená a prožívaná v úzké spolupráci s představenými a spirituálem) může být důležitou pomocí při řešení zmíněného problému. Aby bohoslovec dokázal zachovat věrnost sobě i Bohu, neměl by nikdy opouštět seminář kvůli konkrétní ženě, do níž je zamilován, ale vždy jen kvůli jinému povolání - k manželství. To vyžaduje poctivost, avšak otázka, zda povolání k manželství naplní s danou ženou, by měla zůstat až do okamžiku opuštění semináře otevřena. V knize Evangelijní celibát v současném světě prohlašuje Michel Rondet, že poctivé řešení zmíněné situace vyžaduje splnění dvou základních požadavků. Prvním je snaha o pronikavý pohled (...) na sebe, na hodnotu a pravdivost svých citů, na způsob jejich projevování a dle možností také na způsob, jakým je vnímá a přijímá druhý člověk, a také na odezvu, jakou v něm vyvolávají. Je snadné živit v sobě iluze a pod „duchovními " slovy ukrývat sklon k sobeckému potěšení. Někdy jsme pokoušeni ponechat druhého člověka na pospas iluzím s cílem využít ho nebo mu ublížit. Na lži a dvojsmyslnosti však nelze vybudovat nic pěkného. Je tedy třeba se snažit o pravdivý pohled na sebe, občas si přiznat své sobectví nebo zlou vůli a souhlasit s očištěním, které je na cestě ke skutečné jednotě nezbytné. Druhým základním požadavkem kromě pronikavého pohledu - je velká věrnost dříve přijatému povolání. Ať se tedy skutečně rozhodnou pro společný život, což je třeba jasně říci a přijmout náležitou odpovědnost v oblasti duchovního a společenského života, anebo, chtějí-li skutečný život v celibátu pro království, ať zůstanou věrni této své volbě. V této souvislosti nelze sloučit cit, který je neustále k sobě přitahuje a tvoří z nich ve skutečnosti a navzdory jejich mínění pár, s dříve uskutečněnou volbou žít v celibátu pro nebeské 118

království.

LXVI. V situaci zmatku Život sám ukazuje, že občas dochází k emocionálnímu zmatku kandidátů kněžství i kněží samých. Jeho projevem jsou hluboké a déle trvající erotické a sexuální vztahy se ženou, tajené před spirituálem i představenými. Zdroje těchto zmatků bývají často velmi různorodé: falešné představy o celibátu a z něho plynoucích závazcích; určitá emocionální nevědomost, či dokonce naivita, která nedokáže rozlišovat vlastní citové zkušenosti; neupřímnost ke svému svědomí; nevěrnost povolání a z něho plynoucím závazkům. Zapletení se do dlouhodobějších emocionálních vztahů se ženami je u bohoslovců nejčastěji spojeno s poměrně značnou povrchností v duchovním životě a také ve svátosti smíření (například vyhýbání se stálému zpovědníku), a dále s polovičatou upřímností k představeným. Na citové zmatky kandidátů kněžství mívá velký vliv určitá „lehčí atmosféra" v prostředí, ve kterém žijí, nebo též špatný příklad kněží, s nimiž se ve svém životě setkali. Pohoršení životem některých kněží může být často pokládáno (více či méně vědomě) za určitou omluvu vlastního jednání. Jak by se měl zachovat bohoslovec, který si uvědomil svůj citový zmatek a touží jej řešit? Především by neměl podnikat žádné zbrklé kroky ve vztahu ke svému povolání a také by neměl v ničem rozhodovat na vlastní pěst. Spíše by měl zaujmout postoj vnitřního obrácení: upřímně a v duchu pravdy se modlit za vyřešení problému a navázat otevřený dialog v duchovním vedení. Svou těžkou emocionální situaci je povinen oznámit svému spirituálovi, který ho jménem církve doprovází v rozlišování povolání. Pokud se zachoval k ženě nepoctivě, měl by ji nějakým způsobem požádat o odpuštění. Problém, jak by to měl udělat, může být předmětem rozlišování v

duchovním vedení. Prosba o odpuštění by měla být ženě určitou formou svědectví o jeho osobním obrácení. Pokud ve vztahu došlo i k sexuálním kontaktům během pobytu v semináři, měl by bohoslovec v mimořádně těžkých situacích hovořit o těchto skutečnostech nejen se spirituálem, ale také s rektorem, protože ten je bezprostředně odpovědný za jeho doporučení ke svěcení. Církev má právo vědět, kým kandidát kněžství skutečně je, jaká je jeho touha zachovat celibát a jaké potíže mu to působí. Rozhovor s otcem rektorem nemá sloužit k sebeobviňování, ale především ke společnému rozlišování existenciální a duchovní situace kandidáta kněžství a jeho schopnosti zachovat v budoucnu kněžský celibát. Představení semináře by se měli snažit o vymezení určitých kritérií pro doporučení ke svěcení u těch, kteří jsou emocionálně zapleteni do vztahu k ženě. Tato měřítka hodnotí a potvrzuje diecézní biskup, protože nese v prvé řadě odpovědnost za formaci v rámci diecéze. Dále by měla být známa vychovatelům a spirituálům, avšak jen minimálně v obecných rysech i bohoslovcům samým, protože vymezují podmínky udělení kněžského svěcení. V jakékoli těžké citové situaci má seminarista společně se spirituálem nebo svými představenými individuálně rozlišovat. Kandidáti kněžství, kteří prožili silné emocionální vazby se ženami včetně sexuálního kontaktu před vstupem do semináře, by měli brát tuto zkušenost v úvahu při rozlišování svého povolání ještě před vstupem do semináře. V kontaktu se zkušeným duchovním vůdcem by si měli otevřeně položit otázku, nakolik bude jejich dosavadní zkušenost ovlivňovat jejich schopnost zachovat v budoucnosti celibát. V této situaci je nutné brát v úvahu psychologickou zákonitost zvanou „ vtištění" (imprinting). Sexuální oblast je tou oblastí lidského života, v níž si člověk velice brzy osvojí určitý způsob chování. Stává se tak, pokud je silně podmíněna

instinktivním jednáním. V určitých konkrétních situacích může dojít k určité ztrátě vlastní vůle nebo závažnému ztížení možnosti žít v čistotě. Mladý člověk se zkušeností naučeného sexuálního chování může mít dokonce velice silnou touhu stát se knězem, (...) ale kvůli své zkušenosti nemůže být svobodný při rozhodování přijmout celibát. Nastane-li podobná situace, je bezpodmínečně třeba přemýšlet buď o prodloužení přípravného období před přijetím do semináře, nebo o prodloužení formace samé.178 Vždy je ale třeba mít na paměti, že jakákoli lidská situace je individuální, a vyžaduje proto individuální rozlišování ze strany kandidáta i představitele církve. Jedním z důležitých znaků pravdivosti povolání ke kněžství a k řeholnímu životu je upřímnost a otevřenost při rozlišování osobní schopnosti ke zralému prožívání celibátu. Řešení mnoha obtížných emocionálních stavů kandidátů kněžství bude do značné míry záviset na stupni citové zralosti, osobní odpovědnosti, velikosti úsilí vynaloženého v duchovním životě, na síle touhy stát se knězem, a především na otevření se milosti povolání a s ní spojené milosti vnitřního obrácení.

PROBLÉMY AUT OEROTIKY Existuje mnoho bohoslovců a řeholníků,

kteří

podléhají

masturbaci? Jistě nejde o žádnou novinku, že také oni - stejně jako jejich vrstevníci - ve většině případů prožívají daný problém v období dospívání. Novinkou je dnes naopak spíše skutečnost, že tyto případy přetrvávají o několik let déle než dříve. Vedle motivů, které tu byly odjakživa, se objevují nové: v současnosti pozorovatelné obecné zpoždění citového rozvoje, větší nervozita a nepokoj mnoha dnešních lidí atd. Taková jsou fakta.119 Se zmíněnými skutečnostmi je tedy třeba při seminární výchově počítat.

XVII. Dokumenty Apoštolského stolce Může být klerik nebo mladý řeholník podléhající masturbaci připuštěn ke svěcení nebo k věčným slibům? Je to velice delikátní a nelehká otázka, na kterou už dnešní dokumenty Apoštolského stolce nedávají tak jednoznačnou odpověď jako dříve. Podívejme se krátce na tři jeho výroky k tomuto tématu. Při četbě dokumentů si povšimněme výrazné proměny v pohledu na problém masturbace u těch, kteří se připravují na přijetí kněžského svěcení či na řeholní život.

XVIII. Předkoncilní Instrukce Apoštolského stolce

V Instrukci Apoštolského stolce k seminární výchově z 1. července 1955 čteme: Na počátku teologického studia by mělo být osvojování si schopnosti žít v čistotě (sexuální) pokládáno za uzavřené. Na teologickém kursu už by měl být návyk života v čistotě plně získán. 119

Pokud by mladý člověk nebyl prost vnějších těžkých hříchů jeden rok před zahájením teologického studia, měl by být vyloučen z cesty ke kněžskému životu. V tomtéž dokumentu dále čteme: Jedinci, u kterých se nedá předpokládat jistota setrvání ve ctnosti čistoty, by měli být obvykle na počátku studia teologie ze semináře vyloučeni. Ve vztahu k chlapcům z malého semináře se dočteme: Během prvních let lycea by měli být ze semináře vyloučeni ti, kdo nejsou s to překonat napětí a přemáhat zmatky plynoucí z krize. (...) Prokáže-li se, že bohoslovec nemá pozitivní předpoklady, zkouška by měla být zakončena již před počátkem lycea. Je tedy třeba již na počátku lycea vyloučit ty, kteří neskýtají v otázce čistoty odůvodněnou naději f Poněkud větší flexibilitu již nalézáme v Instrukci Apoštolského stolce k výběru a formace kandidátů řeholního života a kněžského svěcení z 2. února 1961. Dokument nejprve obecně prohlašuje: Kandidát, který neprojevuje schopnost zachovat řeholní a kněžskou čistotu kvůli nedostatku této nebo kvůli sklonu k sexuálnímu jednání či příliš slabé vůli, by neměl být přijat do apoštolské školy (malého semináře), a tím spíše do noviciátu; s jistotou by měl být vyloučen nebo vybídnut, aby vystoupil, bez ohledu na dosaženou formační etapu. Ve snaze přidat konkrétním případům obecné údaje tentýž dokument následně prohlašuje: Pokud je zjevné, že se bohoslovec dopouští hanebného hříchu o samotě a neskýtá naději na nápravu svého jednání v moudře stanovené lhůtě, neměl by být přijat do noviciátu nebo do semináře.

120 121 122

LXIX. Instrukce pro výchovu ke kněžskému celibátu Ve Výchovných směrnicích pro formaci ke kněžskému celibátu vydaných v roce 1974, tedy po 2. vatikánském koncilu, přistupuje Apoštolský stolec ke zmíněnému problému už docela jinak. Tento dokument nepřikazuje řešit problém sebeukájení radikálně - tedy vylučováním dotyčných ze semináře - ale spíše naznačuje cestu k jeho řešení. Uveďme v plném znění pasáž týkající se problému masturbace: Jednou z hlavních příčin jevu masturbace je nedostatek sexuální rovnováhy; ostatní příčiny jsou jen příležitostné a druhořadé, pouze napomáhají výskytu tohoto jevu a přičiňují se o jeho ustálení. Pedagogická činnost by se měla zaměřit spíše na příčiny nežna bezprostřední likvidaci daného jevu; jen tak lze u chlapce účinně podporovat evoluci instinktu, neboli vnitřní růst, který ho vede ke stále větší ukázněnosti v oblasti instinktů, což je více či méně ztěžováno zmíněnými příčinami. Není dobré utíkat se ke strašení, vyhrožování nebo zastrašování fyzického či duchovního charakteru, nechceme-li podporovat obsedantní stavy, které ničí sexuální rovnováhu a soustřeďují mladého člověka na sebe, místo na otevřenost k ostatním. Zde stejně jako v jiných případech dosáhneme překonání daného stavu v míře, jakou se nám podaří podchytit skutečnou příčinu poruchy. Právě po linii této směrnice by se mělo zvláštním způsobem rozvíjet vychovatelské působení. Autoerotika je překážkou takového uspořádání života, k němuž formační úsilí vede. K uzavření se horizontů způsobenému autoerotismem nemůže být vychovatel lhostejný. Tím spíše by měl skutečnost masturbace zbavit přehnané dramatičnosti bez újmy na úctě a vlídnosti ke svěřenci. Setká-li se chlapec s obětavou a nadpřirozenou láskou vychovatele,

uvědomí si, že je začleněn do společenství lásky, a začne cítit, že s pomocí vychovatele může opustit bludný kruh kolem vlastního já. V jednotlivých závažných případech není vždy snadné nabídnout řešení, které má svěřenec prostě přijmout. K dosažení skutečného vnitřního růstu je daleko účinnější povzbuzovat a posilovat mladého člověka, aby správné řešení objevil sám. Nejenže tak vyřeší dílčí potíž, ale osvojí si umění, jak řešit další možné budoucí problémy?3

LXX. Porovnání dokumentů Dokumenty z let 1955 a 1961 se zabývají problémem masturbace obecně a „v narážkách", dokument, který vyšel po 2. vatikánském koncilu, jej už probírá otevřeně a komplexně. Nehovoří 123

již o aplikaci norem, ale spíše o orientaci výchovy. V prvních dvou dokumentech je problém autoerotismu v podstatě izolován od celosti lidské bytosti, ve třetím je už jasně včleněn do komplexu osobních problémů kandidáta kněžství a řeholního života. Charakteristickým rysem Výchovných směrnic pro formaci ke kněžskému celibátu z roku 1974 je nejen užití objektivních morálních norem, ale také ohled na subjektivní prožívání daného problému konkrétním člověkem. Proto se nabízí řešení mnohem mírnější. Důraz je kladen nikoli na zákaz vstupu do semináře, případně vyloučení z něj (jak se mnohokrát opakuje v prvních dvou dokumentech), ale spíše na poskytnutí náležité pomoci. Zvláštním způsobem se zdůrazňuje, že by se měla pedagogická činnost zaměřovat spíše na příčiny masturbace než na bezprostřední likvidaci zmíněného 124 125 126 127

jevu.

Výchovné směrnice pro formaci ke kněžskému celibátu vybízejí, aby se při řešení těchto problémů neužívalo nátlaku. Není dobré utíkat se ke strašení, vyhrožování nebo zastrašování fyzického či duchovního charakteru, nechceme-li podporovat obsedantní stavy, které ničí sexuální rovnováhu a soustřeďují mladého člověka na sebe, místo na otevřenost k ostatním.'85 Spíše je tedy třeba osvojit si jako morální předpoklad potřebu přijmout trpělivě to, co nemůže být uzdraveno, a zároveň usilovně a čestně zápasit o stále větší zralost a obětavost na všech úrovních.'86 Tento chápající a citlivý přístup k masturbaci u kandidátů kněžství a řeholního života nebere daný problém ani v nejmenším na lehkou váhu. K uzavření se horizontů způsobenému autoerotismem nemůže být vychovatel lhostejný 181 - prohlašuje zmiňovaný dokument. Pokud prozrazuje autoerotické chování emocionální a duchovní nezralost, pak se jeho překonávání stává znamením překonávání nezralých postojů a získávání stále větší psychické a duchovní síly nejen k řešení sexuálních potíží, ale též k zápasu se všemi ostatními životními problémy.

LXXI. Rozlišování problému autoerotického chování Příčiny masturbace bohoslovců a mladých řeholníků se příliš neliší od příčin existujících u jejich vrstevníků. Dokonce se může stát, že určitý styl seminárního či řeholního života někdy způsobuje větší psychické napětí, které se u člověka s tímto návykem může projevit v sexuálním napětí a v důsledku v masturbaci. K tomu může přispět: klauzura, monotónnost všedního života, nepřítomnost lidí opačného pohlaví, vědomí zřeknutí se užívání vlastní sexuality v manželství}8

Základem zápasu s krizí autoerotismu v období formace je předpoklad, že mladý člověk touží nad touto nezralou formou sexuálního jednání zvítězit. Tato touha je obecně aktuální, i když ji nelze předpokládat jako samozřejmou. U některých mladých lidí je vlekoucí se krize masturbace v období formace důsledkem životní lhostejnosti. Větší odpovědnost bohoslovce za vlastní život mu umožňuje snáze si poradit se sexuálním napětím a v důsledku pak i s ní samou. Každý případ je však odlišný a každý je třeba samostatně rozlišovat. Nelze přenášet určitá pevná řešení na kohokoli, protože by to bylo nespravedlivé, a dokonce zraňující. Protože je problém autoerotiky složitý, je třeba brát v úvahu všechny zásadní činitele, z nichž vychází. Následně uvedeme ty nejdůležitější, na něž je třeba při komplexním hodnocení situace pamatovat.

XXII. Věk Při rozlišování problému masturbace je zapotřebí brát v úvahu věk mladého člověka. Pokud se projevuje v dospívání či jeho prodloužení, budou užité prostředky a pomůcky přiměřené tomuto období. Pokud se ale fenomén autoerotismu objevuje v dospělém věku (jednoznačně po dosažení 25 let), je třeba rozlišovat mnohem hlouběji a podívat se na hlubší emocionální problémy, které se za tímto jevem skrývají. Kompulsívní sebeukájení v dospělosti vyplývá nejčastěji z hlubších emocionálních příčin, které se mimo jiné projevují i bezradností v situaci silného sexuálního napětí plynoucího ze strachu. Trvalá masturbace u dospělých může být jasným znamením mnoha dalších potíží, případně životních zklamání. Ale týká-li se těch, kteří se upřímně a seriózně snaží problém překonat, je třeba jim připomínat, že nejde o velký hřích, nýbrž spíše o směs utrpení a sebestřednosti, která dosud nebyla překonána. 18

XXIII. Míra oddramatizování problému Zkušenost potvrzuje, že se problém autoerotiky u některých kandidátů kněžství vleče jen proto, že ho chybně chápou. Obrovský pocit viny, strach, sebeponižování, silný pocit studu při svátosti smíření, pokusy o násilné řešení - to všecko způsobuje, že se masturbace stává problémem číslo jedna a je vnímána téměř obsedantně. K překonání krize autoerotiky je nezbytné ji oddramatizovat. Vyvolaná nechuť, nezdravý pocit viny, sebeponižování, nedůvěra ve vlastní síly, to vše páchá v emocionalitě mladého člověka mnohem větší škody než sám symptom tohoto jevu. Mládenec, který se trápí zmíněnou krizí, by měl odvrátit pozornost od sexuální problematiky, aby se mohl věnovat životu. Vychovatel by (mladému člověku) měl pomoci zapojit se do společenství, otevřít se druhým, zajímat se o ně, aby se mohl osvobodit od této formy autoerotiky, a směřovat k obětavé lásce a správné zralé emocionalitě.190 Zápas s touto krizí připomíná často příboj - jev se může po delší přestávce (například o prázdninách) vrátit. Důležité je, aby mladý člověk v těchto okamžicích návratu nepropadal panice a nepodlehl znechucení. Každou přestávku v masturbaci by měl přijímat jako příslib definitivního překonání nežádoucího jevu.

XXIV. Zdroje sexuálního napětí K překonání uvedené krize by měl mladý člověk upřímně rozlišovat, co je v jeho životě hlavním zdrojem sexuálního napětí: více či méně vědomě vyhledávané vnější podněty, nebo hlubší mimosexuální problémy, které kompulsívním způsobem vyvolávají sexuální napětí, s nímž si nedokáže poradit.

Nejčastějším motivem sebeukájení není mravní lhostejnost mladých lidí nebo hedonistický přístup k životu, z něhož bývají často obviňováni. Takové hodnocení je příliš zjednodušující a často nespravedlivé. Mladý člověk masturbaci obvykle neakceptuje, jakkoli si zatím se svým sexuálním napětím nedovede sám poradit. Kompulsívní podněty totiž často přesahují schopnost psychické mobilizace a vůle a ovládnutí sexuálního napětí mladého člověka subjektivně přerůstá. Vychovatel by měl vědět, že masturbace i další formy autoerotiky prozrazují mnohem hlubší problémy způsobující sexuální napětí, které se svěřenec pokouší vybít únikem do zmíněného jednání} 91 K „hlubším problémům vyvolávajícím sexuální napětí", jež jsou kořenem autoerotického jednání, patří nejčastěji nedostatečný pocit bezpečí, emocionální izolace, pocit méněcennosti, příliš veliké požadavky ze strany vychovatelů nebo vrstevníků, stavy deprese a strachu, malá sebedůvěra a sebenepřijetí. Sexuální napětí plynoucí z hlubších citových problémů se často zvětšuje rozvíjením nezdravé a strachem motivované sexuální zvědavosti. K překonání krize masturbace je vždycky třeba péče o hygienu vlastní představivosti: upustit od záměrného vyhledávání sexuálního dráždění v obrazech, filmech, rozhovorech nebo sexuálním snění je základním mravním požadavkem při přemáhání zmíněného problému. Aby ji mohl mladý člověk zvládnout, měl by získat důvěru ve své lidské síly a možnost navázat hluboké vztahy s druhými, otevřít se jim, překonat svou sebestřednost. Nezralost autoerotického chování spočívá právě v soustředění se na vlastní prožitky.

XXV. Emocionální vztahy k druhým

Sexualita má „vztahový" charakter, a proto je jakékoli sexuální chování odrazem aktuálně existujících citových vztahů: také autoerotické chování odráží a symbolizuje nezralé emocionální vazby k druhým. Na jedné straně prozrazuje sebestřednost, strach před druhými, neschopnost věnovat se a obětovat v citovém vztahu, na druhé ustaluje dosavadní nezralé emocionální vazby. Jedním z důležitých prvků při rozlišování problému masturbace je proto vnímání míry emocionální nezralosti a touhy dostat se z ní navazováním stále hlubších citových vztahů s bližními.

128

XXVI. Vztah k sobě S nedostatkem citové zralosti ve vztahu k druhým se v masturbaci současně projevuje nezralý vztah k sobě. U lidí se silným sklonem k tomuto chování se totiž na jedné straně projevují komplexy méněcennosti, na druhé naopak velké nezdravé ambice: ty způsobují, že tito jedinci nedokážou být nikdy zcela spokojeni se žádným výsledkem. V takové situaci žije mladý člověk v neustálé vnitřní rozpolcenosti mezi sebeponižováním či nedostatečným pocitem vlastní důstojnosti a snahou o „nedosažitelný" úspěch, což vyvolává psychické napětí, které bývá často zdrojem napětí sexuálního. Jedním z důležitých principů k překonání problému masturbace je realistický pohled na život a získání (či získávání) úcty k sobě, jakož i pocitu vlastní lidské síly. Autoerotické chování by mělo být prožíváno tak, aby nezvětšovalo komplexy a pocity méněcennosti ve vlastních očích. Obrovský význam při získávání pocitu důstojnosti má dobré duchovní vedení.

XVII. Osobní sexuální minulost Za autoerotickými projevy mnoha lidí - zvláště dospělých - se nejednou skrývají velká emocionálně sexuální zranění z období dětství a dospívání. Řešení problému masturbace je v tomto případě prakticky nemožné, aniž by došlo k jejich uzdravení. Zdrojem tohoto jednání se totiž stávají strach, pocit viny a stud spojený s těmito zraněními. Sebeukájení je pouhým příznakem signalizujícím potřebu čelit zraněním z dětství a dospívání.

XVIII. Úsilí o vlastní lidský a duchovní rozvoj Rozlišování fenoménu masturbace u bohoslovců a řeholníků v období formace by mělo brát v úvahu jejich míru úsilí vynakládaného na vlastní duchovní a citový rozvoj i na naplňování jejich povolání. Autoerotika může být příznakem pasivního přístupu jak k osobním sexuálním problémům, tak k životu vůbec, a tím i ke kněžskému povolání. Autoerotika může mít někdy charakter 129

hedonistického chování. K vyřešení popisovaného problému by v určitých situacích přispělo rozhodnější úsilí o lidský a duchovní rozvoj. Týká se těch, kteří nejsou nijak zvlášť citově zraněni, ale spíše mají konzumní a pasivní vztah k životu - nevztahuje se to ovšem na všechny. Mnozí se ze všech svých lidských i duchovních sil snaží problém autoerotiky zvládnout, nejsou však toho schopni, protože vyplývá z hlubokých citových zranění z doby raného dětství a dospívání. V podobné situaci by eventuální velký psychický tlak snažící se vyřešit problém masturbace vůlí přinesl velká zranění.

Přibližujícího se termínu kněžského svěcení nebo věčných slibů lze někdy užít jako nátlakového prostředku. Od zpovědníka by to však byla velice krátkozraká metoda, a ta by se projevila mimo jiné i návratem uvedeného jevu u těch, kteří už překročili životní práh vyvolávající v jejich osobním jednání strach: přijali již svěcení nebo složili věčné sliby. Ovoce hlubšího vnitřního upokojení přináší často věrné a pokorné svěřování sebe i svých slabostí Božímu milosrdenství v modlitbě, ve svátosti smíření nebo v duchovním vedení. Větší pokoj srdce může následně přispět k upokojení smyslů.

XXIX. Míra úsilí při přípravě ke kněžství Pokud se problém masturbace objevuje v prvních letech semináře, jistě je třeba dát člověku čas na rozlišení jevu a jeho vyřešení, ačkoli už značně překročil věk dospívání. Podnikat rázná opatření a rozhodnutí (v prvních ročnících semináře) ze strany bohoslovce i duchovního vůdce by mohlo být riskantní. Tento problém (zvláště v případě, kdy se za ním skrývají hlubší emocionální příčiny) totiž nelze řešit disciplinárními rozhodnutími. Pokud se vleče až do závěrečných ročníků semináře, má nastoupit hlubší rozlišování jeho příčin. V takové situaci je přímo nutné duchovní vedení, jež má pomoci k otevřenému, jasnému a rozhodnému řešení. Zvláště v tak citlivém a kritickém momentu, jakým je příprava na přijetí kněžského svěcení nebo složení věčných slibů, nelze hledět na masturbaci izolovaně od komplexu všech problémů konkrétního jedince. I zde přijímá autoerotické chování a duchovní situace člověka. Obvinit z hedonismu tam, kde je autoerotické

chování neurotické a kompulsivní povahy, znamená potenciálně velké ublížení. charakter symbolu. Nejprve je tedy třeba správně pochopit symboliku zdroje masturbace a propracovat se k hlavním problémům. Za každou cenu je třeba vyhýbat se její izolaci z celkového procesu výchovy. Sexuální výchova by měla být začleněna do komplexní výchovy kandidáta.

130 131

XXX. Pravidla správného hodnocení mravní odpovědnosti Vzhledem k účasti v každodenní eucharistii i k vnitřní touze žít neustále v posvěcující milosti představuje pro bohoslovce s autoerotickými potížemi závažný problém vymezení patřičného hodnocení mravní odpovědnosti v dané záležitosti. Na jedné straně je třeba uznat, že jak učitelský úřad církve v linii stálé tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení j e skutek vnitřně a těžce nezřízený. Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoli důvodů mimo normální manželské vztahy podstatně odporuje jejich účelu (zaměření). Na druhé straně však k vytvoření správného úsudku o mravní odpovědnosti jednotlivců a ke Správné orientaci pastorální činnosti je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických či sociálních činitelů, které oslabují, ne-li přímo zmenšují mravní provinění}94 Často se stává, že masturbace přetrvává pouze proto, že je udržována strachem doprovázejícím prožitek. Dramatizující obavy a pokořující pocit studu plynoucí mimo jiné z nedostatku správného úsudku vlastního svědomí, a nejednou i vnější nátlak (např. ze

strany

zpovědníka

nebo

duchovního

vůdce)

bývají

činiteli

zaměřujícími mladého člověka nejen na autoerotiku, ale na jakýkoli sexuální podnět a reakci. Ustrašené sledování vlastních pocitů, myšlenek, sexuálních podnětů a reakcí se stávají hnacím motorem bludného kruhu trestů a odměn, strachu a zvědavosti - a mohou nezdravé jednání konzervovat. Pomoc duchovního otce v této krizi spočívá mimo jiné v náležité formaci svědomí: to umožňuje mladému člověku prožívat přijetí a vědomí Boží lásky navzdory vlastní slabosti. V autoerotické krizi je též třeba užívat prostředků doporučovaných křesťanskou asketikou, jakými jsou modlitba a svátosti spolu s účastí na skutcích milosrdenství}95 Jsou to konkrétní prostředky k dosahování zralosti a obětavosti nejen v sexuální oblasti, ale na všech úrovních lidského jednání.

XXXI. Schopnost přijmout kněžské svěcení V závěru těchto úvah nelze pominout otázku, zda může být masturbace pokládána za zásadní překážku k jáhenskému a kněžskému svěcení či k věčným řeholním slibům. Ze zvláštních směrnicích Apoštolského stolce, které byly vydány před 2. vatikánským koncilem, vyplývala jasná odpověď: ano. V pozdějších pokoncilních dokumentech už takovéto jednoznačné tvrzení nenajdeme. Nejde jistě o změnu mravního hodnocení, nýbrž pastoračního přístupu. Ten vyplývá jistě mimo jiné i ze změněné emocionální situace mladých lidí v průběhu posledních desetiletí. Apoštolský stolec bere v úvahu skutečnost, že citové dozrávání

mladých lidí je dnes mnohem pomalejší, což se projevuje mimo jiné i v trvalejší krizi autoerotiky. Tato změna pastýřského přístupu je významná a zavazuje všechny seminární vychovatele i spirituály. Jestliže tedy církev neformuluje jednoznačně znějící pravidla zmiňovaného problému, pak bychom i my měli upustit od nepružných odpovědí - ano nebo ne. Církev si dnes přeje, aby se kandidátům kněžství dostávalo velice individuálního přístupu a aby se neřídila striktními pravidly, protože by v konkrétních situacích mohla vyznít nespravedlivě. Odpověď na otázku, zda lze bohoslovce s problémem masturbace vysvětit nebo ne, by bylo třeba hledat jak v pozorném rozboru výroků Apoštolského stolce, tak v hlubokém rozlišování dialogu duchovního vedení, v rozlišování osobních problémů a motivů povolání. Tomu je však třeba se věnovat nejen několik týdnů či měsíců před svěcením, ale už od prvního roku semináře. Výchovné směrnice ve vztahu k lidské lásce dále doplňují, že nelze brát v úvahu výlučně jen sám fyzický jev, ale právě problémy, které se za ním skrývají. Pokud by neměl být kandidát doporučen k přijetí kněžského svěcení, pak nikoli kvůli fyzickému jevu samému, nýbrž spíše pro takto projevované problémy emocionální a duchovní.

PROBLÉMY S HOMOSEXUALITOU

Ačkoli jedinci se skutečnou homosexuální orientací představují pouze malé procento, je toto téma při projednávání sexuální problematiky v současnosti velice důležité, což plyne mimo jiné i ze změn, kterými prošel přístup k homosexuálům v posledních desetiletích. Ještě donedávna šlo o záležitost společensky velice tabuizovanou, objevující se maximálně v 132

učebnicích sexuální patologie. S ohledem na „civilizační podporu" homosexuality nabylo toto téma na důležitosti i v pastoraci a v seminární výchově. Výchovné směrnice pro formaci ke kněžskému celibátu povzbuzují ve slovech o sexuální zralosti kandidátů kněžství k pozornému sledování typického projevu 133

psychosexuální nezralosti, jakým jsou homosexuální sklony. Širší pojednání na toto téma v rámci této publikace si klade za cíl nejen řešení problémů kandidátů kněžství, ale také probouzení jejich zvýšené citlivosti na sám fenomén této odchylky i na strach z ní, na nějž budou narážet především při práci s mládeží.

XXII. A. Pojem homosexuality Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo ženami, kteří pociťují pohlavní přitažlivost, výlučně nebo převážně, k osobám téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách se projevuje velmi 134

rozmanitými způsoby. Katechismus katolické církve zdůrazňuje, že se homosexualita v úzkém smyslu vyznačuje výlučností a převažováním sexuální přitažlivosti osobami téhož pohlaví, což jim zároveň zabraňuje navázat plné heterosexuální vztahy. Ačkoliv jde často o velmi silnou vzájemnou přitažlivost osob téhož pohlaví, není přesto výrazem hluboké oddanosti lásky k druhému, ale spíše uspokojováním

určitého emocionálně sexuálního napětí. Ještě donedávna vycházela převážná většina psychiatrů, psychologů i vychovatelů z předpokladu, že je homosexualita poruchou, která se projevuje nedostatečnou adaptací na heterosexuální normy soužití přijaté současnou civilizací.9 V úvahách na téma homosexuality je třeba odlišit homosexuální tendence od vlastního aktivního homosexuálního života, který se projevuje fyzickým kontaktem s jedinci téhož pohlaví. Jednak jde o jedince se sexuálními kontakty s osobami téhož pohlaví, které však neplynou z hluboké homosexuální orientace, nýbrž spíše z podmíněnosti prostředím a obecnou sexuální potřebou, např. násilnou izolací od druhého pohlaví (pokud však takové kontakty přetrvávají po delší čas, zvláště v období mládí, mohou u některých homosexuální sklony skutečně vytvářet), jednak existují i takoví lidé, kteří mají hluboké homosexuální sklony projevující se silnou touhou, představami či sny, avšak nikdy nezačali aktivně sexuálně žít.

XXIII. B. Individuální rozlišování každého případu Na každý případ homosexuality i na pouhé podezření z tohoto sklonu by se mělo pohlížet individuálně. Rozlišit tento jev a stanovit jednoznačnou diagnózu není - zvláště u mladých lidí vůbec jednoduché. Někdy je nezbytné věnovat čas pozorování. Zvláště v období dospívání, v němž se utváří sexuální identita, by si člověk neměl sám pro sebe určovat konečnou diagnózu své sexuální orientace. Měl by se také vyhýbat přijímání podobných „soudů" od nekompetentních lidí. V případě závažných pochybností a strachu z

homosexuality je potřeba využít rady psychoterapeuta. Pouze zkušený odborník může rozpoznat hlubší potíže v psychosexuálním rozvoji a doporučit náležitou pomoc a prostředky. Jako duchovní vůdce jsem byl mnohokrát svědkem fixace homosexuálních obav u lidí s normálním psychosexuálním vývojem pouze proto, že jim v těžkých okamžicích nebyla poskytnuta náležitá pomoc. Při rozlišování homosexuálních skloňuje nejprve třeba vzít v úvahu rozlišení mezi skutečnou a homosexualitou zdánlivou. Ve skutečné se subjektivní přesvědčení o vlastní homosexuální orientaci opírá o de facto existující pohlavní náklonnost k osobám 135

stejného pohlaví. O zdánlivé hovoříme v případě, kdy subjektivní přesvědčení o homosexuální orientaci nedoprovázejí skutečné hluboké homosexuální sklony, nýbrž jde spíše o strach z homosexuality, tzn. o silné obavy z existence zmíněných tendencí. Známý francouzský odborník na tuto problematiku prof. Henri Joyeux rozlišuje mezi homosexualitou a homocitlivostí. Homocitlivost se vyznačuje zvláštní dráždivostí na přítomnost osob téhož pohlaví. Tou bývají často poznamenáni chlapci v období dospívání a mladí muži, kteří kvůli nedobrému vztahu k otci mají potíže s úplným přijetím svého mužství. Z homocitlivosti prožívané ve vnitřní izolaci se snadno vyvíjí homosexuální strach a s ním i homosexuální zvědavost. Subjektivní přesvědčení o odchylných sklonech může vznikat z různých příčin: jako následek obtíží ve vztazích k opačnému pohlaví, opožděním psychosexuálního rozvoje, kvůli podsouvání těchto sklonů ze strany 136

nositelů autority aj. Před „konečnou volbou" sexuálního partnera, která se uskutečňuje v období dospívání, je sexualita mladého člověka velice citlivá na veškeré sexuální podněty, hetero- i homosexuální. Snadné podléhání dráždění homosexuálních podnětů, zvláště tehdy, doprovází-li tuto zkušenost hluboký pocit viny a studu, může v

teenagerově vědomí vyvolávat otázku, zda v sobě nechová právě tyto sklony. Dalším zdrojem pochyb o vlastní sexuální normalitě mohou být jakési ojedinělé, často náhodné zkušenosti s lidmi téhož pohlaví v dětství, období dospívání či později. Ačkoliv mohou být tyto zkušenosti nepříjemnou vzpomínkou, nejsou s to tak snadno vyvolat homosexuální tendenci, o to snadněji však probouzí strach z homosexuality u těch, jejichž emocionalita je velice jemná a křehká. Ani určité homosexuální představy a touhy nemusí být hned znamením skutečné odchylky. Bývají často pouhým výrazem podezření vzhledem k vlastní sexuální orientaci a s ním spojeného nedostatku sebejistoty v sexuální oblasti jakož i téměř mechanickým opakováním určitých dříve zhlédnutých pornografických obrazů. Otázky na vlastní sexuální normalitu se objevují spíše u uzavřených a izolovaných lidí, kteří narážejí na určité emocionální zábrany v mezilidských vztazích, zvláště pak v kontaktu s opačným pohlavím.

XXIV. Příčiny homosexuality Ačkoli

v

některých

případech

není

psychický

vývoj

homosexuality snadno vysvětlitelný, předpokládá se, že může být i získána fixací na osobu v raném dětství nebo nevhodnými vlivy v dospíváni02 Nejčastější příčinou homosexuality jsou podle většiny psychologů nesprávné vzájemné vztahy rodičů nebo naprostá absence jednoho z nich, nejčastěji otce. V případě chlapce je to obvykle lhostejný nebo nepřátelsky se chovající otec.2203 Matka je zato velice často ve vztahu k synovi příliš sobecká, touží po jeho naprosté závislosti na sobě a zároveň ho izoluje od otce.™ Další příčinou homosexuálních tendencí může být také sexuální zneužití. Ve vývoji homosexuality se mimo jiné zdůrazňuje úloha pokusu o svedení či akt sám mezi devátým a čtrnáctým

rokem věku, to jest v období silných emocionálních tenzí a rychlého osvojování si zkušeností.205 Další příčinou se může stát silné nepřijetí pohlaví dítěte spojené s pokusem vychovávat je v sexualitě opačné. Hloubka homosexuálních sklonů závisí na hloubce poruch v procesu výchovy. Hypotézy o genetických podmíněnostech homosexuality nebyly doposud patřičně zdůvodněny. V každém případě by se mělo uskutečňovat rozlišování příčin homosexuálních sklonů individuálně, v rozhovoru s člověkem, který má náležitou psychologickou průpravu a zkušenost.

XXV. Terapeutická a duchovní pomoc Jako ostatně každá lidská bytost potřebuje též homosexuální člověk nutně pomoc na různých rovinách současně.201 Pokud je to nutné, je třeba doporučit lékařskou a psychologickou pomoc odborníků, kteří znají a respektují učení církve.208 Směrnice Papežské rady pro rodinu vyjadřují na téma sexuální výchovy přesvědčení, že v mnoha případech, zvláště dokud se provádění homosexuálních úkonů nevyhranilo, je možno úspěšně využít náležité terapie209 Prvním předpokladem ve snaze překonat homosexuální sklony je skutečná touha zápasit o svou emocionálně sexuální zralost. Homosexualita je problémem, kterého se - pokud se objeví musí chopit vychovatel i svěřenec naprosto objektivně. 210 Je třeba hledat způsoby, jak problém překonat, a to i tehdy, kdy se projevuje jako velice nesnadný a bolestný. Aby mohla terapie přinášet užitek, musí v sobě člověk s homosexuálními sklony obvykle překonat nejprve vnitřní odpor k nabízené pomoci.

XXVI. Důležitější prvky terapie Jednou

z

priorit

terapie

homosexuálů

je

poskytování

náležitých informací na téma podstaty lidské sexuality tak, aby mohli sami rozlišit, co je v jejich sexualitě skutečně normální a co anomální. Bez jakékoli stopy nátlaku nebo příkrosti by měla terapie od samého počátku ukazovat objektivní nasměrování lidské 137 138

sexuality k manželství, plození a ke křesťanské čistotě. Dalším důležitým prvkem terapeutické pomoci je doprovázení homosexuálního člověka k plnějšímu a hlubšímu vědomí jeho psychosexuálního stavu. Mnozí prožívají obrovský strach kvůli homosexuálním touhám a pocitům pouze proto, že si neuvědomují svůj problém a jeho příčiny, a tak nevidí ani žádnou perspektivu pro budoucnost. Homosexuál se může podrobit terapii a vstoupit do procesu uzdravení jenom tehdy, porozumí-li svému problému a alespoň minimální měrou je přesvědčen o potřebnosti léčby. Důležitým prvkem terapie je také oddramatizování vlastních homosexuálních sklonů. Děje se tak mimo jiné i jejich začleněním do celé mozaiky lidských problémů, záležitostí a hodnot. Terapie homosexuálů se nemůže zabývat pouze sexuálním problémem, ale celou lidskou osobností. Homosexualita je pouze projevem jiného zásadního problému - nedostatečného pocitu vlastní totožnosti jako muže či ženy. Homosexuál by na sebe neměl hledět optikou své sexuální orientace, ale sám sebe prožívat jako člověka, který je vyzýván přijímat a dávat lásku. Pak může přijmout homosexuální sklony jako překážku, která má být na cestě ke zralé lásce překonána.

XVII. Úloha terapeuta

Psychoterapeut, který napomáhá procesu uzdravení homosexuality, plní především úlohu svědka přijímajícího a respektujícího zraněného člověka i s jeho strachem, nedůvěrou, pocitem viny a ponížení. Z celého terapeutova „svědeckého" postoje, z jeho slov, gest a reakcí by měl homosexuál vyčíst bezpodmínečné přijetí, lásku, vlídnost a úctu. Právě přijetí, úcta a vstřícnost,”2( které psychoterapeut předává člověku pokoušejícímu se překročit své homosexuální zranění, je příslibem, že on sám může vnímat a akceptovat stejným způsobem i sebe. Terapeut by se neměl soustřeďovat na snahu dosáhnout změny v zalíbeních a sklonech homosexuálního jedince, protože by mohly podobné záměry vyvolávat pacientův odpor a nechuť k jeho počínání. Změna sklonů totiž nezávisí bezprostředně na pacientově vůli, nýbrž na vyřešení jeho hlubších problémů s psychosexuální identitou, což je možné pouze za jeho aktivní spolupráce s terapeutem.

XVIII. Je možné homosexualitu vyléčit? Skutečné překonání homosexuálních sklonů bude záležet na mnoha činitelích: na hloubce homosexuálního zranění, na osobním úsilí klienta, na kompetenci terapeutovy pomoci, na věku homosexuála a - snad nejvíce - na hloubce a síle jeho motivace. V situacích, v nichž převažuje (zvláště u mladých) subjektivnější a strachem živené přesvědčení o vlastních sklonech než skutečná tendence, se může východisko z daného problému jevit jako poměrně snadné. Jak zkušenost ukazuje, povrchní homosexuální skony mohou velmi rychle ustoupit, nebyly-li provázeny aktivním homosexuálním životem. Terapeutická pomoc bude účinnější také tehdy, dostane-li sejí dotyčnému v období psychosexuálního dospívání nebo bezprostředně po něm. Čím dříve se s terapií začne,

tím plodněji a účinněji se projeví. Proto je velice důležité, aby se o problémech homosexuality hovořilo s mladými lidmi otevřeně a jasně, zároveň však citlivě a odpovědně, aby tak byli povzbuzeni k hledání pomoci ti, které sužuje více či méně silný strach nebo i skutečný sklon k této orientaci. Existuje však mnoho situací, v nichž se překonání skutečných homosexuálních sklonů jeví velice nesnadné. Tehdy je třeba spíše než o vyléčení hovořit o určitých emocionálních změnách, díky nimž je homosexuál schopen pohlížet na svůj problém s pokojným duchem jako na zranění, které však nedeterminuje jeho postoje a jednání. Avšak i v případech, kdy je terapie obtížná a zdánlivě málo účinná, je třeba vystříhat se ukvapeného a jednostranného hodnocení. Terapii nelze pokládat za neužitečnou ani tehdy, že po delším čase nedojde ke změně sklonů (od homosexuálních k heterosexuálním). Zkušenost totiž ukazuje, že v mnoha situacích ani dlouhá, intenzívní a nejlepšími specialisty vedená terapie není s to změnit homosexuální orientaci tak radikálně, aby byly nahrazeny tendencemi heterosexuálními. Cenným plodem terapie se pak může stát získávání stále větší svobody a odstupu od svého homosexuálního problému, aby tak mohl být poskytnut prostor jiným a často mnohem důležitějším záležitostem a jevům,

které mohou dát životu smysl a cíl, ačkoli homosexuální sklony nadále přetrvávají. Výsledkem terapie může být upuštění od aktivního homosexuálního jednání.

XXIX. Správně utvářené svědomí Nejdůležitější sílu čelit svým sklonům nenajde homosexuál v psychologické analýze či v radách terapeuta. Důležité je odvolat se ke konečnému zdroji síly, jímž je zkušenost víry a

správně fungující svědomí. Homosexuálové bez správně utvářeného svědomí podléhají často krajním řešením. Cítí např. provinění a obžalovávají se (ne kvůli homosexuálnímu jednání, ale pro sklon sám, na nějž nemají bezprostřední vliv). Pokud se už své homosexuální orientaci poddají, zatvrdí se jejich svědomí, a mohou tak ublížit mnoha mladým lidem. Ustrašený pocit viny způsobuje u homosexuála dominanci sexuálních problémů v jeho vědomí, a proto pokládá hříchy a slabosti v oblasti sexuality za jediné a nejdůležitější. Řádná formace svědomí umožňuje dotyčným osvobodit se od vnitřního strádání a překonat koncentraci na jejich homosexualitu. Dobře utvářené svědomí jim umožní osvobodit se nejen od ustrašeného pocitu viny z homosexuálních sklonů, ale současně s potlačením strachu přijmout odpovědnost za vlastní svobodné a vědomé jednání. Dobře formované svědomí velí homosexuálně zraněným lidem, aby se pokoušeli překonávat tato zranění i tehdy, kdy se zdají velice hluboká. U těch, kteří v určitém okamžiku svého života přestali vnitřně zápasit a poddali se své homosexuální orientaci, se objevuje vrcholné nebezpečí: nedostatečně citlivé svědomí. S poddáním se nezdravé žádostivosti jde pak ruku v ruce utlumení výčitek svědomí a racionalizace vlastní slabosti. Vzniká tak obranné zatvrzení svědomí, které často doprovází obranná tvrdost emocionální. S tímto postojem mohou homosexuálové sexuálně provokovat nejen jedince stejné orientace, ale i mladší a psychicky slabé s orientací normální. Jejich citová a duchovní tvrdost se projevuje v mimořádně drastických situacích, kdy do své homosexuální neuspořádanosti zavlékají mládež, a dokonce i děti. Svou orientaci nepokládají za zranění nebo nezralost, ale přesně naopak: pociťují ve svých sklonech určitou privilegovanost.

Tato psychopatická forma homosexuality bývá nebezpečná zvláště tehdy, pracují-li takto postižení lidé s mládeží a dětmi (jako učitelé, vychovatelé, pastýři).

XC. Schopnost homosexuálů milovat Mnozí homosexuálové se znepokojeně ptají sami sebe, zda jsou schopni nezištné lidské lásky k osobám stejného i opačného pohlaví. S odvoláním se na životní praxi je třeba prohlásit, že upírat těmto jedincům schopnost skutečné lidské lásky by bylo velice nespravedlivé. Homosexuálové projevují často větší citlivost, protože bývají ve svých emocích hlouběji zraněni. Teprve potlačení této citlivosti vyvolává uvedenou tvrdost, nečitelnost, a někdy dokonce emocionální brutalitu. Toto nebezpečí ostatně nehrozí pouze homosexuálně orientovaným, ale též jedincům se „zdravou" heterosexuální tendencí. Homosexuálové si však (stejně jako heterosexuálové) nesmí plést silné emocionálně sexuální prožitky s hluboce prožívanou skutečnou láskou. Ačkoli je vzájemná přitažlivost osob téhož pohlaví v homosexualitě nejednou velice silná, neznamená hlubokou touhu odevzdat se v lásce druhému, ale spíše uspokojit určité emocionálně sexuální napětí. Zkušenost lidské lásky prožívaná křesťanem má počítat nejen s vlastními sklony a touhami, ale též s objektivními, řádem věcí vepsanými do lidské přirozenosti a do Božího zjevení. Skutečná lidská láska vyžaduje od heterosexuálních partnerů úsilí, obětavost a přemáhání neuspořádaných a nezralých citů a tužeb v emocionálně sexuální oblasti, lidem s homosexuální orientací je jich však zapotřebí mnohem více. Jejich zranění v lidské lásce bývají totiž často mnohem hlubší.

Zjištění, že lidé s homosexuální orientací mohou skutečně milovat, však neznamená, že jsou schopni manželství. Tento svazek nesmí být homosexuály považován za společenskou záštěmi, za niž mohou ukrýt svou „zahanbující vadu". Existující sexuální sklony však nemusí definitivně určovat homosexuální jednání a postoje: proto je může plné poznání hloubky vlastního homosexuálního zranění spolu s veškerými mechanismy, a hluboká duchovní motivace uschopnit k uzavření manželského svazku. Realizace manželství bude u homosexuálního člověka záležet na mnoha činitelích: na hloubi jeho sklonu, na prožitých homosexuálních zkušenostech, na osobní determinaci a touze orientaci přemoci, na úrovni rozvoje heterosexuality, na využívání kompetentní terapeutické pomoci, na duchovní zkušenosti a konečně na přijetí osobou opačného pohlaví, jež ho přijme včetně jeho zranění. Jedinci s tímto sklonem, a zvláště ti, kteří už mají svou homosexuální historii, by měli projít náležitou terapeutickou a duchovní přípravou. Schopnost uzavřít manželství by tedy měla být potvrzena dlouhodobějším duchovním vedením a kompetentně vedeným psychoterapeutickým kontaktem.

XCI. Homosexuální sklony a schopnost ke kněžství Kněží jsou odrazem společnosti. Každý kněz a řeholník je „vybrán z lidu". Proto lze určité procento homosexuálů, které vykazuje celá společnost, najít také v seminářích a klášterech. Ze sociologického hlediska není na tomto faktu nic mimořádného. Dochází k tomu zvláště tehdy, zanedbá-li se v pastoraci při otázce povolání hlubší duchovní a psychologické rozlišování a automaticky

se nepředpokládá, že takové jedince nelze do semináře či kláštera přijmout. Pro dotyčné se silnými homosexuálními sklony se mohou stát typicky mužské instituce, (např. kněžské semináře, vojenské 139

školy nebo mužské řády) „atraktivní", nejen z emocionálního hlediska, ale jako společenská zástěna sexuální odlišnosti. Pro nedostatečnou hlubší reflexi výchovy k celibátu homosexuálně orientovaných by dnes bylo obtížné stanovit jednoznačná kritéria, jež by pomohla vyjasnit otázku, kterou si klade nejeden spirituál: Jaký typ homosexuálních tendencí a zkušeností někoho vylučuje z kněžského a řeholního života, a s jakým typem sklonů a zkušeností lze naopak k tomuto způsobu života svolit? Dokumenty Apoštolského stolce po 2. vatikánském koncilu již neposkytují žádné zvláštní směrnice (jako tomu bylo dříve): uvádějí pouze obecné pokyny, na jejichž základě by si měla každá místní církev vypracovat svá vlastní a podrobnější pravidla. Ta budou záviset do značné míry i na atmosféře, kterou vytváří ke zmiňovanému problému společnost dané země či ještě menší lokální společnost. Jiné klima v problematice homosexuality dnes existuje např. v USA nebo v Holandsku, jiné v Polsku. Tyto nálady se mohou měnit v závislosti na mnoha činitelích, mimo jiné i vlivem světského zákonodárství. Právě proto, že stále ještě nemáme jasná kritéria k rozlišení schopnosti ke kněžství a řeholnímu životu u homosexuálně orientovaných, je zapotřebí mimořádné rozvážnosti a moudrosti při vylučování i přijímání těchto jedinců do semináře, a tím spíše ke svěcení či řeholním slibům. Snad by bylo dobře, aby vychovatelé a spirituálové každého semináře řešili tento problém v rámci rozlišování celého společenství. Zdá se, že při jeho řešení vládne v jednotlivých formačních domech příliš mnoho subjektivismu a individualismu. Určití vychovatelé jej mohou minimalizovat, aniž

by chápali jeho podstatu. Pokud jsi neměl homosexuální těžkosti, měls potíže heterosexuální - spirituálů výrok tohoto typu svědčí o určité bezradnosti v problému, s nímž za ním bohoslovec přichází, a jenom chlácholí tam, kde by bylo třeba mladého člověka povzbudit k hlubší práci nad sebou. Heterosexuální potíže nelze řadit na jednu úroveň s homosexuálními. Jde o dva různé typy problémů. Určité heterosexuální těžkosti totiž mohou být projevem zdravých emocionálně sexuálních reakcí mladého člověka, zatímco homosexuální plynou obvykle z hlubokých citových zranění, která některým jedincům brání v dodržování celibátu. Nedostatek znalosti dané problematiky může na druhé straně způsobit i to, že vychovatel či spirituál předčasně zpochybní celou cestu ke kněžství v případě seminaristy, z jehož úst uslyší přívlastek „homosexuální". Během seminární výchovy by měl být problém homosexuality probírán na přednáškách s tematikou celibátu, a to nikoli formou kárání, napomínání a strašení, nýbrž spíše vysvětlováním a povzbuzováním k odpovědnosti. Jde o to, aby se pohnulo svědomí v těch, kteří svou orientaci doposud ukrývají. Pokud bohoslovci s tímto problémem neuslyší během své formace nikdy ani slovo na téma schopnosti ke kněžství u homosexuálů, mohou se s odvoláním ke svému „toužebnému přání" domnívat, že zřejmě nejde o nic vážného. Dobré informace o homosexualitě a způsobu jednání s lidmi tohoto zaměření jsou ostatně velice užitečné nejen pro homosexuály samé, ale pro všechny kandidáty kněžství. Kněží totiž obvykle bývají první, za nimiž přichází ti, kteří mají buď jen strach, nebo skutečné homosexuální potíže. Možnost kněžského a řeholního života u kandidátů s homosexuálními sklony bude záviset na mnoha činitelích: na hloubce homosexuálního zranění, na osobní determinaci a touze ji přemoci, na využití kompetentní terapeutické pomoci, a především

na skutečném duchovním úsilí při léčení svého lidského zranění i v životě víry. Kněžství lze totiž budovat pouze na pevném základě znalosti své zraněné přirozenosti a na hluboké odevzdanosti Bohu.

XCII. Individuální rozlišování schopnosti ke kněžství Na několika možných homosexuálních situacích se pokusme o jejich analýzu a řešení v seminárním a kněžském životě.

XCIII. Povrchní homosexuální obavy Překážkou formace ke kněžskému a řeholnímu životu jistě nejsou určité vnější homosexuální strachy, které v sobě neobsahují skutečná homosexuální přání a tendence. Tento typ obav se někdy objevuje u velice nejistých jedinců, ačkoli se vyznačují normální heterosexuální orientací. Pro často náhodné zkušenosti, homosexuální provokace, zaslechnuté informace nebo „vsugerování autoritou" se pak své sexuální orientace obávají. V takovém případě může upřímný rozhovor s kompetentním člověkem snadno obavy rozptýlit. Bylo by dobré pracovat s těmito dotyčnými během formace na jejich nedostatečné sebejistotě, protože ta by se jinak začala projevovat i v mnoha jiných životních oblastech. Díky větší sebejistotě si pak mladí lidé dokážou snadněji poradit se svým strachem, a to i v emocionální oblasti.

XCIV. Hlubší homosexuální obavy

Jistě je třeba poskytnout šanci v kněžském a řeholním životě i těm, kteří trpí hlubšími homosexuálními obavami. Ty vyplývají z nedostatku plné sexuální identifikace. Obvykle jde o jedince poněkud opožděné v psychosexuálním rozvoji, kteří vězí vzhledem ke své sexuální orientaci v jakési psychické nerozhodnosti. Pokud jsou tito bohoslovci ochotni spolupracovat, jsou otevření a mají hlubší duchovní motivaci, mají šanci svůj strach postupně překonávat. Dospívání k plnější psychosexuální totožnosti však vyžaduje svůj čas, náležité prostředí a dobrou pomoc duchovního vůdce, případně i terapeuta.

XCV. Ojedinělé zkušenosti před seminářem Cesta ke kněžství a k řeholnímu životu by neměla být uzavírána ani těm, kteří prošli ojedinělými homosexuálními zkušenostmi v období dospívání či v pozdějším věku, přestože nemají skutečné a hluboké homosexuální sklony. Často jde o náhodné zkušenosti vyvolané homosexuálními provokacemi, někdy i v kontaktu s kněžími. Zkušenosti tohoto typu patří spíše k emocionálním zraněním než ke zdrojům homosexuálních přání či potřeb. Zvláště když mladý člověk dokáže o svých zkušenostech otevřeně hovořit, touží je překonat a nejeví sklony je opakovat, může být jeho psychosexuální stav poměrně rychle uzdraven. Pokud seminář tyto lidi přijímá, bere na sebe současně závazek účinně jim k překonání jejich potíží pomoci jak v duchovním vedení, tak náležitou terapií.

XCVI. Skutečný hluboký sklon S větší kritičností je třeba přistupovat k těm, kteří mají skutečné hluboké homosexuální sklony, ačkoliv nemají fyzické homosexuální zkušenosti. Při silnější tendenci může existovat nebezpečí navázání fyzického kontaktu v pozdějším čase. Stává se tak zvláště tehdy, kdy se dotyčný sám a jakoby nevědomky vystavuje homosexuálním provokacím. Pouze zábrany ve vztazích k druhým u některých jedinců způsobují, že doposud nedošlo k fyzickému kontaktu, ačkoli touha po jeho navázání existovala. Je třeba si položit otázku, zda mají být jedinci s těmito sklony přijímáni do semináře či do kláštera. Nebylo by správné vyřešit problém dříve, než se oficiálně stanou kandidáty kněžství? V jejich situaci se jeví terapie ruku v ruce s kompetentním duchovním vedením jako nezbytná. Díky ní lze svůj problém pochopit a vnitřně pracovat na jeho překonání. Pouze na tomto základě by mohl být takový kandidát později připuštěn ke kněžství. Ti, kteří nesou odpovědnost za přijímání uchazečů do semináře, by si měli být vědomi, že hluboké homosexuální sklony, které si bohoslovec dostatečně neuvědomuje, mohou v prostředí semináře či kláštera snadno přejít do aktivní podoby. Možnost přijetí do semináře a později následného souhlasu ke kněžskému svěcení by měly být podmíněny skutečným překonáním nebo přinejmenším ovládnutím homosexuální tendence, aby neznamenaly zásadní překážku při zachování čistoty, k níž se kandidát kněžství zavazuje. Takové překonání problému bude záležet na mnoha činitelích: na upřímném a hlubokém poutu s Bohem, na hlubokém duchovním životě, na odpovědném způsobu přístupu ke svému homosexuálnímu problému, na silných motivacích povolání, na úsilí dosáhnout emocionální zralosti, na

upřímnosti ve vztahu ke spirituálovi a představeným, na postoji altruismu a obětavosti ve vztazích k druhým.

CVII. Skutečná tendence spojená s praxí Velice

obezřetně

je

třeba

přistupovat

ke

„kněžskému

povolání" u bohoslovců, kteří nejenže vykazují skutečné hluboké homosexuální tendence, ale také před vstupem do semináře žili aktivním homosexuálním životem. Ti by neměli být přijímáni nekriticky, aniž by předtím prošli terapií spojenou s duchovním vedením. O jejich přijetí pod seminární střechu lze uvažovat pouze v případě, že svou situaci prezentují velice jasným způsobem, projevují rozhodnou a jednoznačnou vůli zabývat se svým problémem, mají ucelenou osobnost a silnou náboženskou motivaci a samozřejmě souhlasí s patřičnou terapeutickou léčbou. Autority odpovědné za přijetí do semináře si mají uvědomovat, že od okamžiku, kdy upustil homosexuál od homosexuální praxe do chvíle přijetí do semináře, by měl uplynout delší čas (obvykle několik let), v němž kandidát projeví schopnost žít v sexuální zdrženlivosti. Čím hlubší byla praxe, tím delší by mělo být období čekání na přijetí do semináře. Rozhodne-li se seminář podobné jedince přijmout, měl by jim v případě potřeby zajistit pokračování terapie i duchovní vedení a současně pozorně rozlišovat jejich schopnost k celibátu a kněžství. Pokud jsou homosexuální tendence hluboké a dotyčný je sexuálně praktikoval po delší čas, měla by být jeho schopnost žít v celibátu posuzována velice kriticky. Nelze se spoléhat pouze na deklaraci dobré vůle a na sliby, zvláště tehdy, kdy onen jedinec svůj problém nechápe, nebo jej dokonce bagatelizuje. Zkušenost ukazuje, že pokud těmto lidem chybí hlubší náboženská a duchovní motivace,

mohou sexuálně provokovat psychicky slabší vrstevníky nebo jedince vykazující tytéž sklony. Než se vychovatelé v situaci zorientují, mohou dotyční napáchat velké škody.

CVIII. Zkušenost během pobytu v semináři Ze semináře a noviciátu je třeba vyloučit jedince se skutečnými homosexuálními sklony, kteří během formace udržovali skutečné homosexuální kontakty, a rozhodně je to třeba učinit zvláště v případě, kdy přiměli k praktikování další seminaristy nebo sexuálně provokovali. Morální a emocionální škody, které může v seminárním prostředí způsobit i jeden jediný člověk, jsou často nepředstavitelné. Je třeba vyloučit také ty homosexuální jedince, kteří navzdory své velice těžké emocionální i morální situaci minimalizují své homosexuální skony a zkušenosti a rozhodně se brání terapeutické pomoci a duchovnímu vedení. Pokud se homosexuální soužití opakovalo během semináře, je třeba tyto skutečnosti chápat s veškerou vážností a odpovědností. Situace může být dramaticky ztížena, pokud dotyční své sklony skrývají a nechtějí spolupracovat na rozlišování se spirituálem nebo představenými. Spirituálové nesmí tyto jedince krýt, ale měli by od nich vyžadovat, aby svůj problém sdělili kompetentním představeným. Každoroční exercicie, měsíční rekolekce a další zvláštní duchovní zkušenosti by měly být v průběhu semináře časem probouzení citlivosti svědomí a příležitostí k jeho formaci. Právě při exerciciích jsem mnohokrát hovořil s bohoslovci, kteří byli v lidsky i duchovně velice těžké situaci a kteří díky upřímné modlitbě překonávali - mnohdy po dlouhých letech - strach o sebe a začínali

upřímně hovořit o svých problémech týkajících se často i homosexuality.

XCIX. Potřeba silného pocitu odpovědnosti I kdyby byla ve velkém seminárním společenství pouze jedna či dvě osoby se skutečnou homosexuální orientací, ani pak nelze problém bagatelizovat. Jejich destruktivní vliv může být v pozdějším kněžském životě takřka nevypočitatelný. Situace by byla o to nebezpečnější, pokud se u onoho jedince projevil sklon zatahovat do svých sexuálních zkušeností děti nebo dospívající mládež. Dnešní nedůslednosti při přijímání do semináře nebo i v průběhu seminární formace mohou zítra přerůst ve zdroj ubližování a zla páchaného na jednotlivcích i celém místním církevním společenství. Církev má právo a povinnost bránit se proti tomu, aby do jejích struktur pronikali jedinci se silným sklonem k homosexualitě, kteří svůj problém nezvládají a zneužívají důvěry mladých lidí, kteří za nimi přicházejí z pastoračních důvodů. Zkušenost totiž ukazuje, že každé zneužití důvěry knězem v oblasti sexuality (zvláště ve vztahu k mladému člověku) způsobuje těžké zranění, které často ovlivní rozhodujícím způsobem pozdější vztah k víře a církvi na celý život. V anketě vedené institucí OBOS na téma homosexuality byla položena otázka: Myslíš si, že homosexuál může být učitelem? 94 % 140

respondentů odpověděla jednoznačným „ne". Ve světonázorovém zmatku, který vládne v současné společnosti, tedy přesto existuje zdravý obranný reflex, který velí chránit děti a mládež před

dotěrnostmi těch, kteří jsou hlouběji sexuálně zraněni. Pokud bychom se v podobné anketě zeptali: „Může být homosexuál knězem?", s jistotou lze prohlásit, že by bylo procento záporných odpovědí ještě vyšší. Církev by měla budoucí kněze vychovávat tak, aby se společnost nemusela bránit před těmi, kteří si nedovedou poradit s hnutími své neuspořádané sexuality. Ještě připomeňme, že diagnózu, zdaje dotyčný uchazeč schopen či neschopen kněžského nebo řeholního života, by měl stanovit velice zkušený duchovní vůdce, v obtížnějších případech pak v konzultaci s terapeutem. Stanovení diagnózy a vyvození náležitých formačních důsledků z ní nebude prakticky možné bez upřímné, otevřené a důvěryplné spolupráce bohoslovce se spirituálem, představenými a v případě potřeby i s terapeutem. Seminaristova upřímnost a otevřenost závisí také na naprostém přijetí, důvěře, psychologické kompetenci a duchu víry spirituála a dalších představených. Pocit odpovědnosti za ty, k nimž je kněz poslán, by se však neměl proměnit v přísný rigorismus a tím méně v nespravedlivý pohled na ty, kteří z nezaviněných důvodů mají sklon k homosexualitě. Pokud ze všech svých sil, upřímně a obětavě překonávají svá zranění a poskytují reálnou naději na zachování celibátu i na dobré plnění kněžské služby, měli by dostat podle mého názoru souhlas ke svěcení. Toto rozlišování však je třeba uskutečňovat během dlouhých let formace v upřímném dialogu se spirituálem a představenými. Větší citlivost dotyčných jedinců na tento typ zranění se může projevit jako mimořádně užitečný prostředek v mnoha pastoračních situacích, při nichž se setkají s podobně zraněnými lidmi. Překonání homosexuálního zranění a také život s tímto „křížem" se jim pak může stát - při zachování naprosté diskrétnosti - zvláštní příležitostí k vydávání svědectví Boží moci působící v jejich životě.

141

C. Jasný postoj k problému Církev se dnes ani v nejmenším nevyhýbá jasnému postoji k problému homosexuality a pedofilie u duchovních osob. Chce totiž přijmout plnou odpovědnost za mravní jednání svých kněží. Odvážný list Jana Pavla II. americkým biskupům ve spojitosti s pohoršlivými skutečnostmi, k nimž docházelo v církvi ve Spojených státech,

142

a vzhledem k výpovědím kněží v některých zemích

143

upozorňuje na to, že se církev dneška nesnaží retušovat pohoršlivé chování kněží. O problémech se hovoří velice otevřeně, upřímně a jasně. Primas katolické církve Irska kardinál Cahal Daly se irským věřícím v roce 1995 omluvil za kněze, kteří sexuálně zneužívali děti, a apeloval na společnost, aby hlásila vládě všechny případy 144

tohoto druhu. V Polsku bylo na popud polského primasa kardinála Józefa Glempa ve varšavském kněžském semináři uspořádáno kolokvium pro profesory a vychovatele na téma 145

Seminární výchova ve fenoménu homosexuality. To jsou některé skutečnosti, které svědčí o jasném přístupu ze strany církevní hierarchie. Stejně jednoznačné a odvážné stanovisko v problému homosexuality a pedofilie je třeba vyžadovat i od kandidátů kněžství a řeholního života. Jasnost v dané záležitosti je tím důležitější, že vedle jednotlivých skutečných pohoršujících událostí mohou existovat také falešná obvinění a pomluvy, jimž se lze bránit pouze průzračností a upřímností v životě a jednání. Prostředí nepřátelské církvi občas šíří narážky, jako by byl problém homosexuality mezi duchovními běžný a obecně rozšířený, zvláště pak mezi kněžími a řeholníky katolickými. Ve skutečnosti jde o okrajový jev - podobně jako ve společnosti laické.

ČTVRTÁ ČÁST P







CI. ÚSILÍ BOHOSLOVCŮ A VYCHOVATELŮ Pamatujíce na svou křehkost, která neodlučně provází rozvoj čisté lásky od mládí až do pozdního stáří, nemůžeme zapomínat na asketické zásady stanovené církví, jejichž užití dnes neméně než dříve vyžadují různá nebezpečí ohrožující čistotu (Pedro Aruppe). Tato křehkost provázející neodlučně rozvoj čisté lásky v celibátu se nemůže stát důvodem rezignace a znechucení, jak tomu často bývá. Každá křehkost, i tato, by se měla stát výzvou k věrnějšímu užívání pravidel vypracovaných během staletí celými pokoleními křesťanů.

146

CII. Úsilí o dokonalejší formu lásky Výchova k celibátu předpokládá především osobní a hluboké úsilí o dokonalejší formu lásky. Na jedné straně jde o navázání velice intimního, řekli bychom mystického kontaktu s Bohem, na druhé o rozvoj dokonalejší a všeobsáhlejší lásky k bližnímu. Ta bude v celibátu všeobsáhlejší pouze tehdy, ne- soustředí-li se

výlučně k jedné osobě. Celibát nedovoluje milovat druhého člověka mileneckou, výlučnou láskou. Vyhledávání a rozvíjení takového citu k jedinému člověku znamená vždycky určitou podobu nevěrnosti vzhledem ke zvolené čistotě, a to i tehdy, není-li bezprostředně spojen se sexuální aktivitou. Úsilí o dokonalejší podobu lásky se projevuje především v rozvíjení vnitřní citlivosti vůči druhým, což lze naplňovat nejen mimo seminární zdi, ale i v seminárním společenství. Navazování vztahů s lidmi, kteří se drží poněkud stranou nebo hůře navazují kontakt, je projevem ušlechtilosti, obětavosti a nezištnosti. Jinou velice důležitou podobou snahy o rozvoj dokonalejší lásky je věrné plnění povinností i úkolů a pokorné přijímání potíží, které s sebou život přináší. To od mladého člověka nepochybně vyžaduje velkou vnitřní kázeň, a právě ta mu umožňuje usměrňovat veškerou lidskou energii tak, aby podporovala růst v lásce. Úsilí o dokonalejší způsob lásky se projevuje též v bohoslovcově účasti na pastorační praxi, která je mu během formace doporučována: při návštěvách nemocných, na prázdninových praxích, při organizování rekolekčních setkání pro děti a mládež atp. Ochotná účast v těchto činnostech je znamením obětavosti a ducha služby kandidáta kněžství.

CIII. Každodenní zdokonalování daru celibátu Výchova nebo snad spíše sebevýchova k celibátu nebude nikdy dokončena. Čistota není hodnotou, která by byla darována jednorázově a v hotovém stavu. Definitivní rozhodnutí pro život v celibátu (kněžské svěcení, řeholní sliby) ještě neznamená ukončení

výchovy k němu. Ten je hodnotou získávanou za cenu neustálého zápasu. Není to dar věnovaný na počátku duchovního života jednou provždy ve zralé a dokonalé podobě, ale dar, který se má den ze dne rozvíjet a zdokonalovat v neustálém a často těžkém rozhodování, a tak stále více očišťovat srdce od dosud nedostatečně vykrystalizovaných 147

emocí, aby je dovedl k naprostému přimknutí se láskou ke Kristu. Dar celibátu, který člověk s touhou sloužit Bohu každodenně rozvíjí a zdokonaluje, často v těžkém rozhodování, bývá obvykle spojen s lidskou křehkostí a slabostí. Ten, kdo se rozhoduje žít v čistotě pro nebeské království, nepřestává podléhat pokušení soustřeďovat se na své potřeby, touhy, erotické či sexuální fantazie a pokušení vracet se k nezralému autoerotickému jednání, pokušení vyhledávat dvojznačné vztahy a zkušenosti ve snaze zaplnit prázdnotu srdce. Slabost a křehkost je pro některé jedince tím bolestnější, čím častěji je přepadá proti jejich vůli a upřímné snaze věrně sloužit Bohu a lidem. V situaci projevující se slabosti a křehkosti v oblasti celibátu je třeba dobře porozumět sobě samému a být schopen zdravého úsudku svědomí, ale také upřímnosti a otevřenosti ve svátosti smíření a v duchovním vedení. Dobré chápání vlastního srdce a zdravý úsudek svědomí získaný upřímnou zpovědí a v dialogu duchovního vedení chrání celibátníka před vnitřní nepoctivostí a lží. Mimořádná citlivost je nutná zvláště v případech, kdy se okamžiky křehkosti opakují. Chvíle slabosti v celibátu by měly být chápány jako výzva k neustálému lidskému i duchovnímu růstu. Bohoslovci a kněží by si však měli uvědomovat, že jejich křehkost v celibátu je často znamením jisté duchovní povrchnosti, koncentrace na sebe, nedostatku hlubší modlitby, nedůvěry k Bohu nebo nedostatku obětavosti ve vztahu k bližním. Místo aby se trápili pocitem viny, měli by se v okamžicích pokušení aktivně věnovat hlubšímu naslouchání Božímu slovu, každodenní prodloužené modlitbě,

pokornému zpytování svědomí, duchovnímu vedení a obětavé lásce k bližním. V okamžicích sílících svodů a větší zranitelnosti by měli podrobit svůj dosavadní životní způsob zvláštnímu rozlišování duchů. Často se stává, že zdrojem potíží v celibátu bývá nezdravý a nerozumný životní způsob. Zachování čistoty vyžaduje psychickou hygienu, tzn. takový životní styl, který na jedné straně počítá s četnými lidskými potřebami (fyzickými, psychickými i duchovními), ale na druhé straně bere v úvahu také vnější podmínky a okolnosti, v nichž konkrétní jedinec žije.

CIV. Modlitba - zásadní prostředek rozvoje čisté lásky Modlitba je prvním zásadním prostředkem rozvoje čisté lásky celibátníka. Bez niterného snoubeneckého vztahu k Bohu se zachování celibátu stává úkolem přesahujícím lidské síly. Zkušenost ukazuje, že nic kromě Boha nedokáže beze zbytku naplnit lidské srdce, které se dobrovolně zříká manželské a rodičovské lásky. Z dlouhodobější perspektivy nestačí ke zralému zachování čistoty ani láska k bližnímu, přátelství, společenské aktivity nebo apoštolát. Všechny tyto její formy lásky jsou aktem rozdávání se druhým, ale nikdy se samy o sobě nestanou zdrojem síly k zachování celibátu. Pouze hluboký intenzívní modlitební život, mystické sjednocení s Ženichem Ježíšem může beze zbytku naplnit lidské srdce, které - po okraj naplněno snoubeneckou láskou ke Kristu - bude schopno ovládat neustále se vracející potřeby a touhy spojené s erotickou láskou. Tajemství duchovní zralosti znamená nikdy neztrácet odvahu. Nevadí, žes upadl, jen je třeba, abys zase vstal. (...) „Nic nás nemůže odloučit od lásky, která je v Kristu Ježíši" (srov. Řím 8,38-39).Jakékoli okolnosti a situace lze proměnit v užitek, jakoukoli překážku v

prostředek. Dokonce i tvoje hříchy se mohou stát kladným znaménkem, pokud v tobě probudí mimořádnou otevřenost k přijetí milosrdenství. 111

CV. Potřeba askeze Manželský - a tím spíše celibátní - život v čistotě vyžaduje askezi. Emocionální a sexuální přání či potřeby lze zvládat a podřizovat lásce pouze vědomým úsilím rozumu a vůle. Velice krásně vystihuje askezi Jan Pavel II.: Askeze znamená vnitřní úsilí lidského ducha, aby se člověk nedal strhnout a pohltit různými proudy vnějšího světa, ale aby vždy zůstal sám sebou a zachoval si lidskou důstojnost. Všimněme si, že Jan Pavel II. nespojuje askezi především se záporným hodnocením příjemného nebo s podezíravým postojem k tělu a lidské sexualitě. Papežova slova napravují pokřivené a mnohdy přímo falešné pojetí askeze. Mnozí se tohoto pojmu bojí, protože si ji vybavují téměř výlučně ve spojení s trápením sebe samého. V sexuální oblasti bývá někdy spojována se sexuální represí. Často se nám zdá, že se staví do protikladu ke svobodnému lidskému bytí radujícímu se ze života. V našem povědomí vystupuje asketa obvykle jako zasmušilý tvor poněkud vzdálený normálnímu životu. Proto stavíme asketické umrtvování snadno do opozice k vnitřní volnosti, svobodě a radosti ze života. Papež nás však upozorňuje, že se askeze lidské svobodě a důstojnosti neprotiví, ale 148

právě naopak vede přímo k objevení těchto hodnot. Nepopírá ani sklon k vyhledávání příjemného. V lidském životě má své místo i rozkoš, vždyť sama o sobě není špatná. Askeze zavádí řád a harmonii mezi tělesnou a emocionální rozkoš i

rozkoš intelektuální a duchovní. Nebojuje proti tělesné a psychické stránce člověka, vede naopak k jejich podrobení se duchu a lidské svobodě. Nechce nás oddělovat od života, ale snaží se nás uvádět do jeho plnosti. Zříkání se vnějších rozkoší vede k prožívání rozkoše na hlubší úrovni. V duchovním životě je třeba znovu objevit to, co svatý Augustin nazval „delectatio victrix ", vítězným kocháním se. Pouze rozkoš může zvítězit nad rozkoší. Nikdy nad ní nezvítězíme snahou o uplatňování povinnosti: vždy bude mocnější než povinnost. Přesně to chce říci svatý Augustin: „Rozkoš lze překonat pouze rozkoší". Ale „delectatio victrix", božská radost, je ve své podstatě hodnotnější než všechny o statní dohromady. Upouštíme-li od rozkoše proto, abychom dosáhli radosti, obohacujeme se právě na úrovni rozkoše: „Radostného dárce miluje Bůh". Mnozí lidé slouží Bohu poněkud neradostně. Bůh si občas přeje být milován s radostí, nejen z povinnosti.223 Bůh by si přál, aby v naší bohoslužbě bylo trochu víc rozkoše a skutečné radosti. Radostného dárce miluje Bůh (2Kor 9,7). Dává-li člověk Bohu něco jakoby pod psychickým nátlakem, dá se říct, že v tom nenachází zalíbení. Radost je spojena s láskou a štědrostí srdce. Bohu je milejší trocha zeleniny obětovaná s láskou než vykrmený vůl obětovaný s nechutí a z donucení (srov. Př 15,17). Zřeknutí se rozkoše - radosti manželského a rodinného života i fyzického otcovství - neznamená zříci se obecné lidské radosti, nýbrž objevit její nejhlubší lidskou a duchovní úroveň.

CVI. Vnitřní samota Člověk přijímající celibát by si měl uvědomit, že jeho životní stav bude provázet samota, často velice bolestná. Ta ale je čímsi tvůrčím, tajemným, je součástí naší lidské existence. Právě v samotě se lépe projevuje vlastní identita a možnosti. V ní dozrávají také velká

životní rozhodnutí. Samota kněžského celibátu je těhotná uvedenými hodnotami.224 Její ústřední hodnotou v kněžském celibátu je vytváření zvláštního místa pro setkání s Bohem. Samota přijatá ve svobodě uvolňuje v lidském srdci prostor, v němž může přebývat a pracovat Bůh. Pro manžele je zvláštním místem setkání s Bohem jejich vzájemná manželská a rodičovská láska, pro celibátníka je jím emocionální samota. Člověk žijící v čistotě obětuje svou mileneckou lásku výhradně Bohu. Celibát nalézá svou hodnotu jedině tehdy