Aspekt 2-3/1995 (Ženy a moc) [PDF]

Zitiervorschau

~ 5 PE Elisabeth Badinter Iris Marion Young Héléne Cixous Herta Nagl·Docekal Ute Gerhard Mary Daly SlaJenka Drakulié, Dubravka Ugresié - Marta Tikkanen Silvia Tomášková

Eva Hauserová

Vivian Gornic

Katarzyna BorUli

Miroslav Marcelli

Erica Pedretti

Hinde Lengyelo"-;

Dagmar Košfálová

Šárka GjUflčová

Jana Bodnárová

Ad',;a Bunčákova

Ama Ata Aidoo

Zuzana Kiczková

Marta Marková

Ivan Buraj

Jana

Geneviéve Fraisse

Jean Jacques Rousseau

Libora Indruchová

Ján Pavol ll.

Slawomira Walczewskil

Amnesty International

Beata

l,b

K~za~

Viera Wallace

Juráňová

Peking'95 Jiřina Šiklová

Alena Chudíková Zora Bútorová

\ "' ,

,o '

Švajčiarska ženská hudobná skupina Les Reines Prochaines p6sobiaca v oblasti preformance a videoartu. Foto Tobias Madorin

Téma: Ženy a moc

Elisabeth Badinter Láska navíc _____________________________________________ 4 Hélene Cixous Smích Medúzy __________________________________________ 12 Ute Gerhard Eudské práva (ne)majú pohlavie _______________________________ 20 Herta Nagl-Docekal Existuje morálna diferenciácia rodov? ___________________________ 24 Iris Marion Young Asymetrická reciprocitL _________ -;- __________________________ 30 Mary Daly GynjEkológia _________________________ ~ _________________ 38 Miroslav Marcelli Foucault a pojem moci -'- ____________________ -'- _______________ 46 Ivan Bura; Antický obraz muža a ženy očami Michela Foucaulta _________________ 49 Rozhovor Evy Horn so Geneviéve Fraisse O dejinách, pohlaví ... ______________________________________ 53 Šárka Gjuričová »Kdyby moc pouze říkala ne, kdo by ji poslechl?«:--:---:- _________________ 57 Zuzana Kiczková Čaša a meč ako symboly moci _____ .___________________________ 62 Adela Bunčáková feministická kritika dichotómie verejnej a súkromnej sféry ______ ;- ______ 68 Joreen Tyrania bezštruktúrnosti ____________________________________ 71 Vivian Gomic Prečo sa ženy boja úspechu _______________ . . : __________________ 76 Ttinde Lengyelová Moc v rukách vel'kej ženy ___________________________________ 79 Silvia Tomášková Feminizmus je radikálna myšlienka, že žena je fudská

bytosť

____________ 84

Claudia Schoning-Kalender Myšlienkový obsah ženskej pokrývky hlavy v kontexte pokroku a rozvojL ___ 89 Anna Sobolewska Žena, alebo človek ________________________________________ 91

~

obsah

ASPEKT Vydáva Záujmové združenie žien ASPEKT, Laurinská 2, 81101 Bratislava, Tel./Fax: 533 1257. P.O.Box 122, 81499 Bratislava 1, ASPEKT. Registračné číslo MK SR 688/92. Vychádza nepravidelne. Vytlačila Public Malacky 1995. Rozširuje: Artfórum, Kozia 20, 811 03 Bratislava, Tel./Fax: 531 1746. KD Slovakia, Vinohradnicka 3, 821 06 Bratislava, Tel: 240 8161, Fax: 240 83 43 Cena tohto dvojčísla: 50 Sk. Podávanie novinových zásielok povolilo RP Bratislava, č. j. 4782/95-P, zo dňa 3. ll. 1995.

Predstavujeme: Muda Mathis ______________________________________ 95 Ilona Németh ______________________________________ 98 Marta Tikkanen: Príbeh lásky storočia ____________ 101 Rozhovor Aspektu: s Hertou Nagl-Docekal _______________________________ 116 Erica Pedretti: Neškolené oko __________________ I2l Dagmar Košťálová: Pozoruhodná próza Ericy Pedretti __ 124 Katarzyna BoruJÍ: Poézia _____________________ 126 Jana luráňová: Salome ______________________ 128 Jana Bodnárová: Záhadný koniec Miss Body Building __ l33 Ama Ata Aidoo: Iné alternatívy _________________ l35 Viera Pawliková-Vilhanová: Ženy v afrických literatúrach l37 Eva Hauserová: Tajemství dělohy _______________ l39 Slovník: Ženy a moc _______________________________________ 141 Marta Marková: Charlotta Masaryková ____________ 144 Nadežda Lindovská: Magda Husáková-Lokvencová - jedna z aktérok československej antiutópie ________ 146 Libora Indruchová: Představa ženskosti v současné velkoplošné reklamě v České republice ____ 149 Beata Kozak: Reakcie na feminizmus v Pol'sku _______ 155 Slawomira Walczewska: Potrebujeme v Pol'sku feministický časopis? __________________ 159 Viera Wallace-Lorencová: Masmédiá a zmeny stereotypov v rodových rolách na Slovensku _________ 160 Rozhovor Evy Riečanskej s Martou Botíkovou: je to na Slovensku tak? __________________ 164

Prečo

Listujeme v: Opzij ___________________________________________ 170 Dubravka Ugrešié: Pretože sme frajerL ____________ 172 Slavenka Drakulié: Keby som mala syna ___________ 176 Slavenka Drakulié: O herečke, ktorá stratila svoju vlasť _181 Len nehovor o vojne ... _______________________ 183 Alena Chudíková, Jiřina Šiklová: Peking '95 ________ 189 Interrupcie v Pol'sku ________________________ 193 Zodpovedné redaktorky: Jana Cviková, Jana Juráňová Výtvarná redaktorka: Anna Daučíková Jazyková redaktorka: Juliana Szolnokiová Jazyková úprava českých textov: Jana Zoubková Obálka: Jana Sapáková Grafická úprava: Jana Sapáková

Amnesty International: Práva žien sú l'udské práva ____ 195 Terre des Femmes __________________________ 198 Rozhovor s Mary Suh:

2

t1

obsah

Pochopiť

týrané ženy _________ 198

Recenzujeme: Angela Repka (Elisabeth Moltmann-Wendel: Wenn Gott und Korper sich begegnen, Mein Korper bin leh) _______ 200 Mariana Szapuová (Štyri pohfady do feministickej filozofie) _______ 201 Gabriela Zat'ková (pelnym glosem) _______________________ 202 Monika Vrzgula (Elisabeth Wallinger: Hekates Tochter) __________ 204 Luboslava Klindová (Bea Schilling: Wiegenlied mit Spatfolgen) _____ 204 Eva Hauserová:

Něco

o ekofeminismu ____________ 205

Iveta Ratajová: Ne řehole, ale panenství ___________ 207 Monika Vrzgula: MOC-ná tradícia _______________ 208 Barbara Osvaldová: Reklama jako posilování

mýtů

____ 210

Martina Krénová: Láska mezi mužem a ženou v představeních slovenského alternativního divadla ____ 211 Agnieszka Skalska: Je Mona Lisa žena? ____________ 213 Klebetfme: Mária Štefánková: Efemérne banálnosti ____________________ 215 Informujeme: ad o Transart Communication 3 __________________________ 218 Aspekt o Úvode do feministickej teórie _____________________ 218 jj o Gender Studies vo Varšave __________________________ 218 jj o Women's Studie s v Belehrade ________________________ 219

KOZ SR o Výbore pre ženy _____________________________ 220 Mária Štefánková o Seminári Women Together _______________ 220 Lesley Abdela o Group 300 _____________________________ 221 Kateřina

Zoufalová o liste Jána Pavla II. ženám ________________ 223

Cit~eme-----------------------------------------224

Perly ženám ______________________________________ 225

Na obálke: Muda Mathis: Dnes nevesty (Tibetská krava s vysokou produkciou mlieka sa nakladá), záber z performance 1993 Ilona Németh: Imaginácia bolesti - inštalácia, Synagoga na Palmovce, Praha 1995 Téma budúceho čísla: Lesbická existencia Vaše prlspevky privítame do 15.12.1995.

3

Zora Bútorová a kol.: Žena v rodine, práci a spoločnosti _228 Za Jurajom Špitzerom Zuzana Szatmáry: Privčas a neskoro ______________ 245

Redakčný matronát Irena Brežná (Švajčiarsko), Heidi Burmeister (Nemecko), Konstanze Fliedl (Rakúsko), Hana Havelková (Česko), Bozena Choruj (Pol'sko), Lubica JoHy (Francúzsko), Zuzana Kiczková (Slovensko), Saša Lienau (Nemecko), Elzbieta Matynia (USA), Libuše Monlková (Nemecko), Angela Repka (Nemecko), Susanna Roth (Švajčiarsko), Ruth Rosen (USA), Ann Snitow (USA), Jiřina Šiklová (Česko), Alena Wagnerová (Nemecko), Slawomira Wa\czewska (Pol'sko), Naomi Woronov (USA), Kateřina Zoufalová (Taliansko)

~

obsah

ELISABETH BADINTER

HISTORIE

mateřské

lásky v

,

17. - 20. STOLETI

~

Láska navíc, s podtitulem Historie mateřské lásky v 17. - 20. století, dílo francouzské profesorky filosofie Elisabeth Badinter, které vyšlo v roce 1980 v Paříži v nakladatelství Flammarion,je výsledkem jak autorčiných rešerší, tak i zkušeností nabytých v průběhu dvouletého semináře, který vedla jako odborná asistentka na Vysoké technické škole v Paříži. Ačkoliv nás od data vydání dělí patnáct let, nelze v žádném případě říci, že problematika, s níž tato publikace přichází,je dnes již zastaralá. Naopak. Otázky, zda je mateřská láska instinkt daný jakousi univerzální »ženskou podstatou«, nebo zda v mnohem větší míře závisí spíše na historicky a topograficky podmíněných modelech společenského chování,jsou stále aktuální, stejně jako je funkční zabývat se problémem formace otcovské lásky jako nové hodnoty; hodnoty, která by pře­ rostla rámec zastaralé, nicméně v praxi stále prosazované, neuvěřitelně zjednodušené a restriktivní definice otcovské lásky. Uvedená problematika je předmě­ tem živých diskusí nejen v USA, ale také ve státech západní Evropy. V současné době je rovněž velmi aktuální v zemích bývalého socialistického bloku, přestože se v nich -jak autorka s určitou dávkou zadostiučinění konstatuje - dosud v největší míře projevila výrazná snaha aplikovat marxisticko-leninskou teorii o rovnoprávnosti ženy a muže v rodině i ve všech oblastech společenského života. Žena se zde podle mínění Badinter snad dosud v největší míře dokázala postupně vymanit z totální finanční závislosti na muži. Víme však, že ani sebelepší snahy zde zatím nepřinesly očekávané ovoce, protože stále žijeme ve společnosti, v níž základní hodnoty a postoje k jakékoliv problematice v kterémkoliv oboru společenských nebo přírodních disciplín jsou bohužel stále dominantně určovány a bedlivě střeženy muži, kteří tu s více či méně vědomou patriarchální vehemencí, předávanou z generace na generaci, zaujímají klíčové mocenské pozice. Díky serióznímu interdisciplinárnímu přístupu k danému tématu lze tuto historicko-sociologicko-psychologickou práci Elisabeth Badinter považovat nejen za velmi významný a zajímavý příspěvek do problematiky feministické, ale také za cenný přínos do oblasti společenských věd a literatury vůbec. Zdá se, že je na ča­ se, aby se s pracemi E. Badinter seznámila konečně i širší česká a slovenská veřejnost. V tomto okamžiku se snažíme dluh naší společnosti splatit autorce alespoň stručným uvedením do základní problematiky jejího díla Láska navíc přek­ ladem textu ze zadní strany obálky francouzského originálu, dále překladem předmluvy k celému dílu a konečně překladem I. kapitoly. Badinter se ptá: »je mateřská láska instinkt vyplývající z ,ženské přirozenosti" nebo závisí široce na sociálním chován~ které je proměnlivé v závislosti na historických epochách a mravech?« Dále autorka píše: »Historie nám odhaluje skutečnost, že mateřská láska je neobyčejně evolutivní. Po dlouhém údobí lhostejnost~ poznamenaném systematickým vyhledáváním vesnických kojných, se na konci 18. století rodí nové mateřské chování. 19. století velebí a zveličuje ideál mateřské lásky. Této nově nastolené hodnotě zajistí Předev­ ším práce Freudovy a psychoanalýza skvělé zázemí. Nicméně zděděný mentální vzorec mateřské lásky dosPěl do údobí krize. Růst ženské práce, požadovaná rovnoprávnost a narůstající dělba práce mezi ženami a muži jsou faktory ohlašující se změny, jejímž nejméně očekávaným - avšak ne zanedbatelným - důsledkem bude bezpochyby nová otcovská láska.« Tolik z textu na obálce. V předmluvě k celému dílu Badinter uvádí: »1780: Policejní prefekt Lenoir zjišťuje, a nikoliv bez rozhořčen~ že z jednadvaceti tisíc dětí rodících se ročně v Paříži jich není ani tisíc vyživováno matkou. Dallích tisíc privilegovaných dětí je kojeno domácími kojnými. Všechny ostatní jsou po opuštění mateřského lůna živeny nějakou placenou kojnou ve více či měně vzdálených domovech. je velmi mnoho děl~ které zemřely, aniž poznaly matčin pohled. Ne"které se o několik let později vracejí pod rodnou střechu a nacházejí zde cizinku, i když je to žena, která je porodila. Nic nenasvědčuje tomu, že podobná shledání úývala radostná, ani tomu, že by matka pociťovala potřebu ukojit něhu, která se nám dnes jeví jako přirozená. Při studiu čísel uváděných paříiským policejním prefektem se člověk neubrání dotazům. jak vysvětlit ono odvrácení se od dítěte v době, kdy mateřské mléko a mateřská péče pro ně představují největší šanci k přežití? jak cháPat nezájem o dítě, který je v takovém rozporu s našimi současnými hodnotami?jednaly tak ženy Předrevoluční doby vždycky? Zjakých důvodů se lhostejnost 18. století přeměnila v 19. a 20. století v postoje matky-kvočny? jak podivným jevem v oblasti mateřských postojů je ona moderní změna, odPorující rozšířené myšlence o instinktu údajně vlastním jak samičce, tak ženě! Mateřská láska byla tak dlouho tradována jako instinkt, až jsme byli ochotni uvěři~ že podobné chování je v povaze ženy zakořeněné, bez ohledu na dobu a prostřed~ které ji ob-

ženy a moc

klopují. V našich představách každá žena-matka v sobě nachází všechny odPovědi na svůj nov-ý úděl. Jako kdyby Předem vytvořená, automatická a nezbytná vlastnost čekala na pří­ ležitost k uPlatnění. Jelikož plození je považováno za přirozené, lidé si v důsledku toho představuj~ že biologickému a fyziologickému jevu tenotenství musí odpovídat detenninovaný mateřský postoj. Plození by nemělo smysl, kdyby matka nedovedla své dílo až ke konci tím, že zajistí přeži­ tí plodu a transformaci embrya na hotové individuum. Podobné přesvědčení je posíleno dvojím chápáním pojmu mateřství. Pojem totiž odkazuje k momentálnímu fyziologickému stavu, tedy k těhotenstv~ a současně také k poporodní dobé, kdy se matka dlouhodobě stará o výživu i výchovu kojence. Ve vyhraněném PříPadě by mateřská funkce skončila tehdy, až by matka ,porodila, dosPělého cLove"Ra. V takovém úhlu nazírání problému jsme dojati existencí všech, kdo trpěli nedostatkem mateřské lásky a rmoutí nás chladný postoj k dě­ tem i tendence opouštět kojence, která se objevuje ve francouzských městech v 17. století a stává se běžnou záležitostí ve století následujícím. Pro takový jev, historiky bezesporu konstatovaný, bylo nalezeno mnoho ekonomických a demografických ospravedlnění. Je to jiný způsob jak říci, že nad instinktem mateřským vítězí pud sebezáchovy; zvláště tehdy, jeli mateřský instinkt právě považován za cit hodný vymizení. Podobné ospravedlnění vyvolává několik otázek: Co je to za instink~ jestliže u ne"Rterých žen se projev~ a u jiných nikoliv? Je třeba považovat za ,abnormální, všechny ženy, u nichž se takový instinkt neprojeví? A co si myslet o patologickém chován~ týkajícím se tolika žen s odlišným životním údělem trvajícím po staletí? Je tomu již třicet let, co filosofka Simone de Beauvoir mateřský instinkt zpochybnila. Totéž učinili i psychologové a sociologové, většinou ženy. Jelikož však šlo o ženy-feministky, argumentovalo se falešně tím, že jejich postoje jsou spíše militantní než vědecké. Misto toho, aby se ojejich pracích diskutovalo, našlo se nemálo těch, kteří ironicky diskutovali o dobrovolné sterilitějedněch, agresivitě a virilitě druhých. Pokud jde o bádání týkající se ,primitivních, společnost~ vyhýbali jsme se možnosti vzít si z nich nezbytné ponaučení. Něco tak vzdáleného, tak malého, tak archaického! To, že v ne"Rterych z nich je otec více matkou než matka sama, nebo že matky jsou lhostejné a dokonce kruté, opravdu nezměnilo náš pohled na věc. Neuměli jsme nebo jsme si nechteLi vzít ponaučení z těchto výjimek, a!tychom nezpochybnili vlastní normu. Je pravda, že od jisté doby jsou pojmy ,instinkt, a ,lidská podstata' sporné. Podíváme-li se na tento problém blíže, zjistíme, že je obtížné nalézt univerzální a nezbytné postoje. 4 protože sami etologové odmítli hovořit o instinktu v souvislosti s mužem, intelektuálové se dohodli, že tento výraz opustí. Mateřský instinkt vyšel z módy. Ac"Roliv se výrazu přestalo používat, zůstává velmi živá představa mateřství, podobajícího se onomu zavrženému sll)vu k nerozeznání. Marně bychom se pokoušeli tvrdit, že mateřské postoje nepodléhají mateřskému instinktu. Lidé si stále mysl~ že láska matky k vlastnímu dítěti je tak silná a téměř obecná, že musí alespoň trochu vyplývat z jakési přirozenosti. Změnili jsme slovník, nikoliv iluze. V tomto smyslu jsme byli posílení zvláště studiemi etologů o chování našich spřízněnkyň, vyvinutějších druhů oPičích samic ve vztahu k vlastním mláďatům. Někteří byli Přesvěd­ čeni, že z toho mohou vyvodit závěTy týkající se postojů žen. Jelikož se nám tyto oPice tolik podobaly, bylo třeba dojít k názoru, že jsme jako ony... Nikdo nePřijal podobné spříznění s radost~ dokud nebyl pojem instinktu (o němž se hl)voří v souvislosti s oPicemi) nahrazen pojmem mateřská láska. Mateřský cit se jeví jako méně mechanický či méně automatický než instinkt. Aniž bychom viděli rub problému, onu nahodilost lásky, naše pýcha z polidštění !tyla uspokojena. Ve skutečnosti nedošlo nikdy k většímu rozporu. I když se vzdáme instinktu ve prosPěch lásky, ponecháváme jí charakteristiku instinktu. V mysli nebo spíše v srdci i nadále uvažujeme o mateřské lásce jako o něčem nezbytném. I přes liberální tendence stále pociťujeme chování matky, která nemá ráda své díté, jako zbloudění nebo skandál. Jsme spíše ochotni vše vysvětlit a ospravedlnit než připustit fakt v jeho krutosti. V hloubi duše se nám hnusí pomyšlen~ že by mateřská láska nebyla dokonalá. Možná proto, že se bráníme zpochybnění lásky své vlastní matky... Dějiny mateřského chování Francouzek po dobu čtyř století nejsou vůbec uspokojivé. Vykazují nejen značnou odlišnost v postojích a povaze lásky, ale též dlouhá období odmlko Ne"Rteří možná řeknou, že projevy a chování neodhalují srdce až na samé dno, že něco zů­ stává nesdělitelné, nepostižitelné. Těmto lidem jsme v pokušení odPovědět slovy Rogera Vaillanda: ,Láska neexistuje; existují pouze důkazy lásky.' Pokud však důkazy odhalíme, proč z nich nevyvodit důsledky? Mateřská láska je jen lidský cit. A jako každý cit je nejistá, křehká a nedokonalá. Navzdory přejatým představám není ani hluboce vepsána do ženské podstaty. Když zkoumá-

~ 5

ženy a moc

me vývoj mateřských postojů, zjišťujeme, že oddanost dítěti a zájem o ně se projevuje, nebo neprojevuje. Něžnost existuje, nebo neexistuje. Různé způsoby vyjádření mateřské lásky jdou od maxima po minimum; mohou klesnout téměř nebo úPlně na nulu. V přesvědčen~ že dobrá matka je jen jednou z mnoha reali~ vydali jsme se na cestu hledání různých podob mateřství, počítajíce mezi ně i takové, které jsou dnes potlačovány pravděPodob­ ně proto, že z nich máme strach. «

Část první ABSENCE lÁSKY Abychom mohli studovat vývoj mateřských postojů s cílem pochopit jejich přlčiny, nelze vycházet jen ze statistických údajů o dět­ ské úmrtnosti nebo svědeckých výpovědí různých osob. Matka v běžném významu tohoto slova (tedy vdaná žena, která porodila legitimní děti) je osobnost relativní a trojrozměrná. Je relativní, protože je chápána pouze ve vztahu k otci a k dítěti. Je trojrozměrná, protože kromě onoho zdvojeného vztahu je matka také žena, tedy specifická bytost s vlastními aspiracemi, které často nemají vůbec nic společného s touhami manžela nebo požadavky dítěte. Veškerý výzkum zaměřený na studium mateř­ ského chování musí tyto rozdílné proměn­ né veličiny brát v úvahu. Není proto možné pojednávat o jednom členu rodinné mikrospolečnosti, aniž bychom nehovořili o dvou zbývajících. Trojúhelníkový vztah je nejen psychologickým faktem, ale též společenskou realitou. Přlslušná role otce, matky a dítěte je určo­ vána dominantními potřebami a hodnotami dané společnosti. Jestliže ideologický maják zamffi světla jen na muže-otce a svě­ řl mu veškeré pravomoci, matka se dostane do stínu a její statut se začne rovnat státutu dítěte. V opačném přlpadě, pokud se společnost o dítě, o jeho přežití, výchovu a vzdělání zajímá, světla majáku jsou namířena na matku; matka se stává hlavní postavou na úkor otce. Aťjiž platí první, nebo druhý případ, vztah společnosti k dítěti a manželce je proměnlivý. Žena bude lepší nebo horší matkou vždy podle toho, do jaké míry společnost mateřství zdůrazňuje nebo podceňuje. Avšak na pozadí břemene dominantních společenských hodnot a imperativů se v dějinách mateřského chování profiluje další, neméně důležitý faktor. Je jím skrytý boj mezi mužem a ženou; boj, který se tak dlouho projevuje nadvládou jednoho pohlavi nad druhým. V tomto konfliktu mezi mužem a ženou hraje dítě podstatnou úlohu. Ten, kdo je ovládá a má je na své straně, může doufat, že je ovlivní, pokud z to-

ho bude mít společnost prospěch. Po celou dobu, kdy je dítě podiízeno otcovské autoritě, musí se matka spokojit s druhořadou rolí v domácnosti. Díky historické epoše a sociální vrstvě do níž patří, žena buď trpí nebo se jí naopak daří uniknout mateřským povinnostem a osvobodit se od jha manžela. V opačném případě, kdy se dítě stává předmětem mateřských něžnos­ tí, manželka nabývá vrchu nad manželem alespoň v lůně domova. jakmile se dítě stane posvátným králem rodiny, začne společnost za spoluúčasti manžela od matky vyžadovat, aby se zřekla všeho, po čem touží jako žena. Když proti své vůli podlehne vlivu mužských hodnot, podaří se jí jako triumfující matce nejlépe skoncovat s nároky na autonomii. Nároky, které si kladla jako žena, nevyhovovaly ani dítěti, ani manželovi. A tak se dítě, aniž sije toho vě­ domo, stává objektivním spojencem muže-otce. Ale nepředbíhejme ... Cílem první části knihy je zjistit, jakou roli v historii mateřství sehráli jednotliví členo­ vé rodiny a vysvětlit, proč v průběhu období, které trvalo téměř dvě století, oscilovalo chování matky velmi často mezi lhostejností a odmítáním. Bylo by nespravedlivé, ba dokonce kruté, posuzovat přísně jen chování matky, aniž bychom vysvětlili, čímje motivováno. Než se tedy k postavě matky znovu vrátíme, zastavíme se nt:jdříve u otce adítěte a budeme zkoumat, jaké funkce měl první a jaký statut byl přiznáván druhému.

DLOUHÁ VLÁDA OTCOVSKÉ A MANŽELSKÉ AUTORITY (Kapitola první) jakkoliv hluboko se vrátíme do historie západní rodiny, ocitneme se tváří v tvář otcovské moci, kterou vždy provází moc manželská. Máme-Ii věřit historikům a právníkům, nalezli bychom vzdálený původ této zdvojené autority v Indii. V posvátných textech Védů, Aryů, Brahmínů a Sútri'i je rodina považována za náboženskou skupinu, jejíž hlavou je otec. Ve svém postavení zastává v podstatě funkci soudce: má bdít nad dobrým chováním členů rodinné jednotky (žen a dětí) a je zodpovědný za jejich činy před společ­ ností. jeho moc se v první řadě projevuje absolutním právem soudit a trestat. Takovou hlavu rodiny, vykonávající funkci domestikovaného úředníka se soudní pravomocí, lze nalézt v podobě téměř nezmě­ něné i ve starověku, s tím rozdílem, že

~ 6

v řecké společnosti je oslabena, a u Říma­ nů naopak zesílena. jako občanka Atén nebo Říma měla žena po celý život statut nezletilé osoby, který se jen málo lišil od statutu jejích dětí.! Bylo třeba vyčkat přícho­ du Krista a jeho kázání, aby došlo k něja­ kým změnám, alespoň v teorii. ježíš, veden revolučním principem lásky, prohlašoval, že otcovská autorita není nastolena v z1:wIeÚ se již jevil více méně jako barbarský. :\mkještě dlouho byla tato praktika v móděu lidových a dokonce i měšťanských vrs:ff, máme-li věřit některým rytinám z po:;ll,.-U 17. století. Až do 19. století byl kla•~ V)'Prask běžný na venkově, i když teo::-erid.-y byl statut manželky vyššf než statut :!i[ěte a sluhy. Důvody k výprasku bývaly :".Jimé. A .. kontextu takového klimatu, kdy údě­ km manželky a dítěte bylo jen násilí a přís2'iJ&, musfme tehdejší mateřské postoje po>-uzovat. Ani jako matka neunikla žena fOdobným zvyklostem. _~om mateřské postoje lépe pochopili, JE třeba, abychom si dříve, než je začneme aoumat, připomněli, jaký byl v minulosti >Utul dítěte a co dítě pro celou společnost .m.amenalo.

1. část: ABSENCE LÁSKY 1. Pro usnadnění analýzy zaměříme pozornost. na klasický manželský stav a ponecháme prozatím stranou situaci vdovy a svobodné matky.

~ II

DLOUHÁ VLÁDA OTCOVSKÉ A MANŽElSKÉ AUTORITY 1. Cicero (Pro Domo, 30) uvádí, že otec měl právo rozhodovat o životě a smrti svého syna, měl právo trestat ho podle libosti, dát ho zmrskat, poslat ho do žaláře a konečně i vyloučit z rodiny. 2. Žena měla právo spravovat své jmění a zbavit se jej bez souhlasu manžela, mohla vést soudní při jako jedna ze stran, mohla mít léno a smě­ la se účastnit zasedání feudálního dvora. Rovněž měla právo zastupovat manžela v případě jeho nemoci nebo nepřítomnosti. 3.

Od 13. století se v severní Francii mohlo dítě odvolat k soudu ve věci nepřiměřené přísnos­ ti otce. Samozřejmě jen ve velmi vážných pří­ padech, » ...jestliže otec v důsledku špatného za-

cházení ohrozil život dítěte, zlomil mu nebo zmrza-

4.

5.

čil končetinu«. Byl-Ii shledán vinným, byl odsouzen k zaplacení pokuty. Politika 1.2 : Příroda stvořila dva druhy lidí. Jeden má schopnosti k vydávání příkazů, druhý je uzpůsoben k tomu, aby poslouchal. Aristoteles se domníval, že menstruační krev je látka, které sperma dává formu. Inteligenci, hlavní ozdobu lidstva, tedy předávali jen muži.

6. 7.

Kapitoly 2. a 3. Muž pravil: .Ona jest protentokrát

8.

mých žeber a tělo % těla mého. Budiž tedy zvána 'mužatka' (viragoJ, neboť byla vyňata z muže." Sen o zahradě [Songe de Vergerl, kniha I,

vjňatkem

kap. CXLVII, viz. slavnou tirádu Bertranda cl'Argentré. 9. Epištola k Efezským: kap. V, verš 22 a 23. 10. Tamtéž. ll. Suma hřicM (La Somme des péchés, 1584), $ 34 a 35, cituje].L. Flandrin v díle Rodiny (Familles), Hachette, Paris 1976, str. 124-125. 12. Tamtéž, str. 39. 13. Flandrin, tamtéž, str. 125. 14. Při čtení knih obsahujících zpovědi, nás určitě překvapí,jak mnoho otázek, týkajících se vztahů mezi rodiči a dětmi, motivuje nenávist a touha zabít. 15. Příruc1uz pro novomanžele (Manuel du Mariage). Ženská slabost zde navozuje představu nemoci. 16. Rozhovory, které uvádí Rétif de La Bretonne. Viz. Život mého otce (La Vie de mon pere), úvod, str. II (c\assique Garnier). Avšakje tře­ ba si povšimnout, že Rétif se zmiňuje o antifeministických tradicích, ač proti nim byly ve městech již vznášeny námitky. O tom viz dále na str. 82 - 100 uvedeného díla.

22. V roce 1638 založil Vincent de Paul útulek pro nalezence (I'Hopital des Enfants Trouvés). 23. V nařízení z ledna 1629 byl k trestu smrti při­ pojen postih ve formě konfiskace majetku, soudce nesměl zmírnit trest a prokurátor a jeho zástupce musel sunat proviněného i v pří­ padě, kdy žádná zainteresovaná osoba nepodala návrh na trestní stíhánÍ. Deklarace z listopadu 1639 upřesňuje, že trest smrti bude uvalen na chlapce do věku 30 let a na děvčata do 25 let, a to i v případě, kdy k němu dají rodiče souhlas až po jeho vystavení. 24. S běžnými odsouzenci tu byli internováni mladí muži a docela malé děti. 25. Rodičovské uvalení trestu žaláře na děti podmínil třemi způsoby: Použít tohoto práva podle libosti dovoloval jenom otcům, kteří nebyli podruhé ženatÍ. (Je zde patrná obava z neblahého vlivu macechy.) V opačném případě si musel otec vyžádat povolení civilního soudce, který ovšem zřídkakdy žádost odmítl. Druhou restrikcí v uplatnění tohoto práva bylo snížení věkové hranice. Otec mohl uvalit trest žaláře pouze na dítě, které nepřekročilo věk dvaceti pěti let. A konečně jako třetí opatření vzniklo speciální vězenské zařízení, aby se vyloučila promiskuita mezi běžnými odsouzenci a dětmi z dobrých rodin. 26. Rok po té, co byl vydán Emil (L'Emile]. ]. Rousseaua), v němž autor velebí rodičovskou lásku a něžnost. 27. Viz Montailtou, proven.sálská vesnice (Montaillou, village occitan), Gallimard, Paris 1977, str. 205,235,239,244. 28. Jean de Benedicti: Suma hříchů (La Somme des péchés), kniha II, kap. V, cituje ].-L. Flandrin v díle Venkovské lásky (Les Amours paysannes), na str. 81, coll. Archives 1977. 29. Tamtéž, str. 83. 30. Tamtéž, str. 84-85. 31. Flandrin: Venkovské lásky (Les Amours paysannes), st{.63-69. V 19. století byl zvykještě hl~­ boce zakořeněný v oblasti Béarnu. 32. Zásnuby mohly trvat několik dní, někdy něko­ lik hodin. 33. Flandrin se domnívá, že dělníci, kteří byli méně vystaveni nátlaku k získání věna, měli více naděje na manželství z lásky. 34. Zrození moderní rodiny (Naissance de la famille moderne), Le Seui11977.

35. Rodiny... (Familles ... ), str. 115. 36. Cit, který se blíží významu řeckého slova sympatie. 37. Viz Deník Héroardův (LeJournal cl' Héroard). Héroard byl vychovatelem LudVIKa XIII. Uvádí, že francouzského prince pronásledovaly noční můry, když věděl, že bude následujícího dne bit. 38. Viz Rétif de La Bretonne: Život mého otce (La Vie de mon pere) kap. 7. a 8.

17. Bossuet,Jacques: Politika založená na vlastních slovech Písma svatého (Politique tirée de la Sainte Ecriture). Vyd. 1709, knihy II a III. 18. Montesquieu: Úvod do poznání lidrkého ducha (Introduction a la connaissance de I'esprit humain).

19. Pmké listy (Lettres persanes), Č. 129 . 20. Zanechání dítěte na nějakém odlehlém místě. 21. Matky, které skrývají těhotenství, prohlásil EdiktJindřicha II. (1556) za vražednice. Pokud byly odhaleny, hrozil jim trest smrti.

ženy a moc

Z francouzštiny přeložila Hana Hájková

L' amour en plus. Histoire de ľamour matemel KVIle -XXesiecle. Flammarion, Pariž 1980.

H

Hélene Cixous ~

EDUlY BUdu mh",t o žjá, a 'ona, (ta druhá), vldět, že pro tebe jsem ,ta druhá" a podobně, ty jsi ,já, vzhledem k sobe" sama a ,ta druhá, ,oro mě. Hegel tuto strukturu pojmenoval ,reciproční rozpoznánÍpřirozenosti,. Paradoxně ovšem pojetí obecnosti vytváří hranice nebo alespoň schopnost rozpoznat hranice i spojitosti mezi mnou a druhými. Pokud politická komunikace scház~ nebo je nePředstavitelná, pak se stává nejistým nejen to, co potenciálně sdílíme s ostatním~ ale také to, co nás od nich odlišuje (náš jedinečný úhel pohledu a místo ve světě). ,,19 Když si tedy utváříme morální a politické soudy, nebereme v úvahu pouze vzájemné zájmy a perspektivy, ale také kolektivní společenské procesy a vztahy, které společně poznáváme, když diskutujeme o světě. Mám zato, že toto je lepší interpretace pojmu obohacené myšlenky.2o Z toho tedy vyvozuji závěr, že v situaci komunikativní interakce existuje rozdíl mezi zvážením zkušenosti a hlediska druhých na jedné straně a zaujetím jejich úhlu pohledu na straně druhé. Lidé nejsou do té míry uzavření ve své vlastní zkušenosti a zájmech, aby po komunikaci s ostatními nebyli schopni zaujmout k druhým pozici reflektovaného odstupu. Měřítkem úspěšnosti komunikace není to, že nám dovolí vzje s mocí a nikoli proti ní«, protože chápe moc z hlediska vládnoucí skupiny a zdá se jí, že mu ,>jde o vzepření se, nikoli o přeměnu". Tento názor není ojedinělý a cituji jej nejen jako příznačnou ukázku hodnocení Foucaulta z pozice socialistického feminismu. Zajetí v marxistické konstrukci moci nedává vlastně autorce možnost objevit to, co je ve Foucaultových analýzách originální a objevné. Snad právě vzhledem k přetrvávajícímu vlivu marxistických myšlenkových schemat mezi feministickými teoretičkami bývá často vysoce hodnocena a citována pouze jedna část, a sice ta, která se týká dominantního a subjugovaného vědění (a která bývá interpretována v termínech útlaku). Dříve nežli o tom pojednám, chci si krátce povšimnout analýz moci u Foucaulta, jednak moci, kterou symbolizuje moc panovníka, jednak analýz dění moci, jak se Foucaultovi jevily v průběhu jeho studií.

Moc jako právo nad životem a smrtí Foucault tedy staví do protikladu dva hlavní přístupy k analýze moci. Jednak hovoří o starém systému, který nacházíme u filosofů 18. století. Toto pojetí moci jako práva se odvíjí od prastarého patria potestas. To dávalo otci rodiny právo disponovat životy svých dětí a otroků tak jako jim daroval život, měl také právo jim život odejmout.(4) V době, kdy je právo nad životem a smrtí zkoumáno teoretiky osmnáctého století, má už toto právo omezenou podobu, moc panovníka nad jeho poddanými není už absolutní.(5) Foucault upozorňuje na to, že moc je ve všech případech chápána jako instance negace, jako abstraktní subjekt, který vyjadřuje zákaz, ať už šlo o subjekt otce, monarchy či obecné vůle(6). Táž tendence se projevuje i z hlediska podrobení se moci, je tendencí subjektivizovat ji urče­ ním bodu, kdy je zákaz přijat či subjekt přitaká moci nebo ji odmítne. Problém moci se tedy vždy odvozuje od vztahu panovník-poddaný. Foucault připomíná, že ve všech západních legálních systémech jde v podstatě o krále, jeho práva, jeho moc a její omezení. Teorie práva se tedy od středověku zabývá v podstatě otázkou zajištění legtimity moci.

~ !iR

Dominantní a subjugované vědění

Mít moc: moc jako vlastnictví Moc je tedy chápána jako konkrétní moc, která se ze suverenity vládce politickými přeměnami mění v suverenitu, kterou má každý jedinec a jejíž částečné či úplné delegování umožňuje, aby se vytvořila politická moc. Z této teoretické konstrukce, která chápe moc jako právo, které je možno vlastnit, se odvijí analogie mezi mocí a zbožím, mocí a bohatstvím, která se běžně používá. V klasicistních právních teoriích je moc chápána jako právo, které je možno stejně vlastnit jako zboží a následně se jej zříci, přenést, zcela nebo zčásti, ať už na základě sociálního kontraktu ne~o lásky k pánovi. V marxistickém pojetí je moc chápána z hlediska úlohy, kterou hraje v udržení výrobních vztahů a třídní dominance, kterou umožňují specifické formy výrobních sil; historické zdůvodnění politické moci je tedy v ekonomii. Oba typy analýzy moci cosi spojuje: Foucault hovoří o ekonomickém hledisku(7).

Jak se děje moc: moc jako represe Pokud však se snažíme o neekonomickou analýzu moci, jsou dle Foucaulta k dispozici poměrně omezené prostřed­ ky. Především nabízí tvrzení, že moc není dána, ani vyměňována ani znovunabývána, ale především prováděna, že tedy existuje v dění.(8) Je-li však moc předev­ ším prováděna, jaký druh dění to je? Z čeho se skládá a jaký je její mechanismus? Běžná odpověď analytiků moci Foucaultovy doby byla, že moc je tím, co potlačuje; takovou hypotézu už nacházíme u Hegela, Freuda a Reicha. Analýza moci jako analýza represe se tedy nabízí jako jedna z možností. Další možnost vychází z představy moci jako konkretizace vztahu síly ("moc jako válka, pokračující jinými prostředky«); z ní vyplývá hypotéza, že základem všech mocenských vztahů je hostilní využívání sil. Obě hypotézy považuje Foucault za slučitelné; represi lze chápat jako politický důsledek války, podobně jako utlačování v klasické právní teorii je chápáno jako zneužití moci v právním řádu. (9)

ženy a moc

Tato dvojice pojmů se patrně odvfjí od hypotézy moci jako represe. Vzhledem k mnohosti veškerého možného poznání se obecně přijímané teorie podle Foucaulta dostávají do role totalizujících teorií, znemožňujících poznání. To ostatní se stává subjugovaným vědě­ ním. Subjugované vědění se jednak týká historického obsahu, který je "pohřben a převlečen ve funkcionalistické koherenci či formální systematizaci". Jde tedy o historické vědění, které bylo přítomno, avšak zakryto a které kritika dokázala odhalit. Na druhé straně považuje za subjugované vě­ dění něco zcela odlišného, a to vědění, někdy celé soustavy vědění, které byly odmítnuty - na základě nedostatečného stupně poznání, naivity, nebo nevědec­ kostiPO) Právě tato nekvalifikovaná či přímo diskvalifikovaná a nelegitimní vědění (například vědění pacienta či dokonce psychiatrického pacienta oproti vědění medicíny) či lokální nebo partikulární vědě­ ní Foucault zaujatě zkoumá. Do kategorie subjugovaného vědění řadí tak Foucault jak výsledky pečlivého a erudovaného vědění, tak také diskvalifikovaná či specifická vědění, která upadají do zapomnění. To, co je spojuje, je zkušenost konfliktů, s nimiž se potýkaly. Subjugované diskursy tedy vždy vznikají v mnoha podobách zároveň s dominantními. Jeho genealogie tedy jdou proti moci oficiálního diskursu, diskursu, který je považován za vědecký. Foucault usiluje o "eliminování tyranie globalizujících diskursů.«. Tato část Foucaultových myšlenek bývá často citována právě feministickou vě­ dou. Co jiného je objevování ženské historické zkušenosti, která zůstávala v pozici okrajového a nepodstatného poznání, v pozici »subjugovaného diskursu"? Není vždy v novém čtení historických a literárních textů feministickou kritikou hledání nových významů, vědění,jež bylo "přítom­ no, ale zakryto(,?

Moc jako

tvořivá

síla

Foucault připouští, že velká část jeho analýz se opírala o schéma boje-potlače­ ní, že však byl nucen j~j v průběhu svého zkoumání přehodnotit. Právě na základě konkrétních historických analýz či genealogií, které se týkaly historie trestního práva, psychiatrické moci atd., objevuje, že mechanismy moci, které se zde dostá-

valy do hry, byly něčím jiným, nežli mechanismy potlačování a zejména jsou zcela nedostatečné při analýze mechanismů a účinků moci, které jsou užívány v současnosti. V textu Pravda a moc(l2) Foue cault konstatuje, že se těžko zříkal používání pojmu represe, alespoň v jeho implicitní podobě. Zdá se mu, že pokud definujeme účinek moci jako represi, moc je pak hlavně chápána jako nositelka zákazu; avšak moc zákazu má omezenou sílu.

-

řit; zatřetí:

propojit tento ekonomický růst v nichž je uplatňována; zkrátka zvýšit jak poslušnost, tak užitečnost všech prvků systému«.(l6) Proč dochází k rozvoji těchto mechanismů moci, k explozi technik vedoucích ke kontrole lidí a populací právě v této době? Vztah k rozvijejícímu se kapitalismu se nabízí, a Foucault je přesvědčen, že tyto mocenské mechanismy jsou nezbytným prvkem jeho rozvoje; objevují se napříč disciplínami; ve všech disciplínách dochází k propojení moci a vědění.

moci s

vytvářením aparátů... ,

Disciplíny a řád rozumu Panoptikon a moc pohledu

I

V klasicistním období(l3) prodělala dle Foucaulta západní civilizace zásadní proměnu těchto mechanismů moci. Nejde o objev ve smyslu originality, ale spíše rozsahu a důmyslnosti uplatňování. Kontext »Věku rozumu« přináší nový řád a nový pohled na skutečnost: pohled racionální a zároveň i normativní. Foucaultovi se objevuje ale i nový mechanismus moci, jehož nástroje jsou zcela neslučitelné se vztahy panovnictví. Foucault hovoří o synaptickém režimu moci(15), moc se uskutečňuje v rámci sociálního systému a nikoli z polohy nad tímto systémem. Každý mocenský systém se setkává s problémem - s problémem řízení společnos­ ti a uspořádání; klasicistní podoba přiná­ ší zcela nové mechanismy »uspořádává­ ní«. Nová moc nechce podrobovat či ničit, chce naplňovat nový řád rozumu, chce vytvářet, probouzet, navozovat, posilovat, řídit, zaznamenávat, zlepšovat a organizovat skryté síly: jde o moc spočí­ vající v generování si!, podporování jejich růstu, jejich usměrňování. OsVÍcenství tak spolu se svobodou člově­ ka objevuje a rozvijí »disciplíny«, které budou tento řád rozumu naplňovat. Disciplíny chápe tedy Foucault v širokém smyslu jako ,'techniky k zajištění usporádání lidských mnohostí«(l6); většina z nich měla za sebou dlouhou historii, v osmnáctém století ve Francii se však kombinují a zobecňují a vědění a moc se navzájem cirkulárním procesem ovlivňují. Potřeba uspořádat mnohosti existencí není specifikem doby. Pro disciplíny je však charakteristické, že ve vztahu k »mnohostem« definují taktiky moci, která splňuje "tři kritéria: zaprvé: zajistit uplatnění moci s co nejnižšími náklady (nejen ekonomickými, ale i politickými, diskrétnost s malou exteriorizac~ relativní neviditelností a malým odporem); zadruhé: přivést účinky této moci k maximální intenzitě a maximálně je rozší-

~ 59

Jakýmsi zpředmětněním tohoto spojení je stavba s názvem Panoptikon. Podle Foucaulta jde o »technologický vynález v řá­ du moci, srovnatelný s vynálezem parního stroje v řádu výroby«(18). Bentham jej navrhuje kď'ncem 18. století ve Francii jako ideální model uspořádání lidí v prostoru tak, aby u nich došlo k příznivému účin­ ku, a to s minimálními náklady na dohlíženÍ. Architektonicky šlo o kruhovou stavbu s centrálním nádvořím, v jehož středu je pozorovací věž: každá místnost či cela budovy má velké kruhové okno do nádvoří směrem ven a obyvatel je tak trvale vystaven pohledu dohlížejícího, sám však nemá možnost vidět nikoho: ani svého souseda, ani dohlížejícího, který zůstává vzhledem ke konstrukci stavby neviditelný. Člověk je sám s dohlížejícím pohledem. Rozmanitost využití této konstrukce je nasnadě; mohla sloužit jak k nápravě zločinců, tak při ošetřování pacientů v nemocnicích, k výchově žáků i k supervizi dělníků. Supervizor je propojen s těmi, na než dohlíží - nejen tím, že je rovněž sám objektem supervize, ale i vlastním mechanismem pozorování, které provádí; nekompetentní ředitel vězni­ ce se může lehce stát obětí vzpoury věz­ ňů.

V obyvateli buňky (vězni, nemocném, žáku, dělníkovi) se má navodit »stav vědomé a trvalé viditelnosti«(19). Osvícenská idea nápravné moci vyjasňování síly čiré průz­ račnosti dává vzniknout novému mocenskému řádu. V Panoptikonu je prostorově vyjádřena Foucaultova představa moci, která prostě existuje, i když ji nikdo »nemá«; člověk je sám, ale přece je s ním pohled důvěrně spojen: pohled se stává důležitým a záleží na něm, motivuje člověka, aby vyhověl, jeho vlastní přání a přání neviditelného dohledu lze těžko odlišit... Kdo řekl, že

ženy a moc

-

žena tele?

tvoří

svou identitu v oku pozorova-

Moc Normy

Podobně působí moc Normy. "V jistém smyslu moc normalizace nastoluje homogennost, ale zároveň individualizuje tak, že umožňuje meřit odchylky, určovat úrovně, určovat specializace a využívat užitečných odlišností tak, aby do sebe zapadaly. «(20) Člověk se tedy objevuje vzhledem k normě jako jednotlivec, individuum, ale i jako součást populace, stává se předmětem zkoumání a srovnávání, stává se problémem, který je třeba racionálně a vědecky řešit; kolem problému člověka a populace vzniká soustava disciplin. Speciální postavení v této soustavě má medicína, jejímž jménem se uskutečňuje široká škála aktivit; týkají se jak dohledu nad bydlením, tak i třídění lidí na duševně zdravé a na šílence a blázny. Moc Normy říká: »Já vím, co je být normální či nebýt normální. Normální je být úspěš­ ný... Normální je líbit se, starat se o šaty a nesoupěřit. Matka, která věnuje svůj život rodině, není to krásné... normální muž si přece nezničí kariéru kvůli dětem ... « Je normalizující pohled moci i naším pohledem na sebe?

-

Lidská těla,

dětská těla,

ženská

těla

Pojem těla je u Foucaulta významnou komponentou při uplatňování mocenských vztahů. V monarchii je osoba krále centrem moci, »jeho tělo není metaforou, ale politickou realitou,,(21). V genealogických studiích z klasicistního období se tě­ lo objevuje jako objekt vědění i cíl půso­ bení moci. Tělo je v poli politického pů­ sobení, stává se nejen "poslušným tě­ lem«, ale také tělem ekonomicky produktívním, zdravým a odolným. Armáda cvičí a rozvíjí těla vojáků, škola těla dětí; těla se stávají zároveň místem konfliktu mezi rodiči a dětmi. Ženské tělo se v 19. století stává objektem vědeckého zkoumání a to zejména v rámci zkoumání fenoménu hysterické ženy. Hysterická žena je v této době privilegovaným objektem vědeckého zájmu, společně s řádně se rozplozujícím párem, s masturbujícím dítětem a perverzním dospělým. Foucault hovoří o »hysterizaci ženských těl«(22). »Jde o trojí proces, jímž bylo ženské tě­ lo analyzováno - kvalifikováno a diskvalifikováno - jako veskrze naplněné sexualitou;

tím bylo integrováno do sféry lékařských praktik z důvodů bytostné patologie, která je mu vlastní; a tím konečně postaveno do organické komunikace se sociálním organismem..., rodinným prostorem... a životem dětí (které vytvořila a musela je tedy zajistit, vzhledem k biologicko-morální zodpovědnosti, trvající celé období vzdělání dětí): Matka, s negativním image nervózní ieny, představo­ vala nejviditělnější formu této hysterizace. univerzálna žena« neexistuje, neexistuje ani "rovnaké« (spoločné) liešenie. V tomto kontexte treba spomenúť ďalšiu dimenziu univerzalizácie, veI'mi aktuálnu vo východoeurópskych podmienkach - nacionalizmus. Je to jeden zo základných divergenčných znakov postkomunistických spoloč­ ností. Ako hovorí Einhorn, »stredoeurópska

a východoeurópska nacionalistická ideológia rozdeťuje svet 'na verejnú sféru muž-skej práce a politického života; a na súkromnú - ienskú sféru rodiny a domesticity'«. (Einhorn 1993,

s.

45) Táto idWgia má významný praktický vplyv na životy žien, pretože uprednostňuje ich reprodukčné funkcie a potláča ich občianske práva. V budúcnosti sa može stať problémom východoeurópskych žien ich neschopnosť uvedomiť si, že univerzalizácia - na základe národa, spol oč­ nosti, alebo rodiny - vychádza z mužského konceptu univerzálneho (vypIÝV'!:Íúceho z klasického liberalizmu) a de facto je v rozpore s filozofiou úsilia žien o nezávislosť. Argumenty východoeurópskych feministiek sú ilustratívne. Predpokladajú, že vzťa-

ženy a moc

hy vorného trhu a doraz na individualizmus (znaky klasického liberalizmu) pomožu prirodzene zmeniť dichotómiu verejnej a súkromnej sféry socialistického typu na vhodnejší liberálno-demokratický typ. Tento proces, nech ~y bol zdovodňovaný akokolvek, už prebieha a výsledkom bude, že regionálne odlišnosti v dichotómii verejnej a súkromnej sféry budú čímďalej tým menej doležité, čím sa vytvorí vačší priestor na spoločné teoretizovanie a konanie.

Bibliografia DEACON, Bob - SZAL.!J,julia: Social Policy in the

Nw Eastem EW'ope: What Future for Socialist Welfare? Avebury. Aldershot 1990. EINHORN, Barbara: Cinderella Goes to Market: CitizenshiP, Gender and Women's Movements in East Central Eu-. rope. Verso, Londýn/ New York 1993. EISENSTEIN, ZilIah: Eastem European Male Democ· racies: A Problem oj Unequal Equality. In: Glmder Polities and Post-Communism: Reflections From Eastem Eumpe and the Forrner Soviet Union. Ed. Nanette Funk - Magda Mueller. New York/London, Routledge, Chaprnan and Hall Inc. 1993. HAVELKOVÁ, Hana: A Fw Pre-Feminist Thoughts. ln: Gender Polities and Post-Communism: Rejlec-

tions From Eastem Europe and the FonT/er Soviet UnioT/. Ed. Nanette Funk - Magda Mueller. NewYork/London, Routledge, Chapman and Hall Inc. 1993 (a) HAVELKOVÁ, Hana: "Patriarchy" in Czech Society. Hypatia 1993 (b), zv. 8, č. 4. MOŽNÝ, Ivo: Moderní 1'Odina. (M);ty a skutečnosti). Brno 1990. MOŽNÝ, Ivo: Proč tak snadno ... Slon, Praha 1991. PATEMAN, Carole: The Sexual Contract. Polity Press 1988. PATEMAN, Carole: The Disorder ojWomen. Polity Press 1980. RHODE, Deborah:]ustice and Gender. HaDlard U. Press, London 1989. Sociologický časopis 1/1995 (zv. 31). ŠpeciáIne číslo venované problematike gender. SZALAI, julia: Women and Democratization: Some Notes on Recent Changes in Hungary. Rukopis. SZALAI,julia: Some Aspects of the ChangingSituation ojWomen in Hungary. In: SIGNS,jeseň 1991, s. 152-170. SZELEI\'YI, Ivan: The Prospects and Limits oj the East EUTOpean Nw Class PTOject. In: Polities and Society 15 (2) 1986/87. SZELENYI, Ivan: Socialist Entrepreneurs. Polity Press 1988. YOUNG, Iris Marion:]ustice and Communicative Democracy' in Radical Philosophy. Ed. Roger Gottlieb, Ternple University Press 1993.

Joreen

V období, počas ktorého sa formovalo ženské hnutie, sa velký doraz kládol na takzvané bezvodcovské, bezštruktúrne skupiny ako na hlavnú :.... ak nie jedinú - organizač­ nú formu hnutia. Povodom tejto lllyšlienky bola prirodzená reakcia na preštruktúrovanú spoločnosť, v ktorej sa vačšina z nás nachádzala, a znej prameniacu neodmysliteťnú kontrolu iných nad našimi životmi a ustavičné elitárstvo l'avice a podobných skupín, ktoré sa, pochopiteťne, za túto preštruktúrovanosť zasadzovali. Myšlienka bezštruktúrnosti vzišla zo zdravej nechuti k týmto tendenciám a bez váhania sa ujala. O čo viac sa používal termín, o to menej sa skúmala sama myšlienka, no stala sa prirodzenou a samozrejmou vlastnosťou ženského hnutia. V začiatkoch hnutia na tom vermi nezáležalo. SpoČiatku bolo jeho hlavným cierom a jeho hlavnou metódou zvyšovanie sebavedomia a »bezštruktúrna« konverzačná skupina bola skvelým prostriedkom na jeho dosiahnutie. Jej uvornenosť a neformálnosť v diskusiách a jej prijemné prostredie sa nieslo v atmosfére vzájomného rudského pochopenia. Z takýchto skupín síce nevzišlo nič viac než vzájomné osobné pochopenie I'udí, ale na tom nezáleží, lebo ich ciele vlastne neboli vyššie. Nič sa nedialo, kým sa jednotlivé diskusné skupiny venovali zvyšovaniu sebavedomia a kým sa nerozhodli, že chcú robiť niečo špecifické. V tejto fáze zvyčajne trochu zaviazli, lebo vačšina skupín nebola prístupná myšlienke zmeniť štruktúru, keď sa zmenili jej ciele. Ženy dokonale akceptovali myšlienku »bezštruktúrnosti« bez toho, aby si uvedomili, ako jej používanie obmedzuje ich konanie. I'.udia si zvykli využívať »bezštruktúrne« skupiny a neformálne stretnutia na ciele, o ktorých boli presvedčení, že im prejdú len takýmto sposobom. Ak sa má hnutie pohnúť ďalej za toto elementárne štádium vývoja, musí sa samo zbaviť niektorých svojich predsudkov o organizácii a štruktúre. Na štruktúrovanosti

~ 71

TYRANIA

nie je v podstate nič zlé. Štruktúra móže byť a často je zneužívaná, ale hneď sa jej za-

to zbaviť značí odoprieť samým sebe potrebné prostriedky na ďalší rozvoj. Pokúsme sa pochopiť, prečo je »bezštruktúrnosť« nefunkčná.

Formálne a neformálne štruktúry Nech by sme si to akokolvek priali, čosi ako bezštruktúrna skupina neexistuje. Každá skupina I'udí akéhokoI'vek povodu, ktorá sa zíde na akýkoI'vek čas a za akýmkolvek účelom, sa nejakým sposobom nevyhnutne ~ štrukturalizuje. Štruktúra móže byť pohyblivá, može sa meniť v priebehu času, móže rovnomerne či nerovnomerne rozdeťovať úlohy, moc a zdroje jednotlivým členom skupiny. Ale bude sa vytvárať bez ohradu na schopnosti, osobnosť či záujmy zainteresovaných rudí. Je to nevyhnutné vzhI'adom na skutočnosť, že každý je osobnosť s vlastným špecifickým talentom, predpokladmi a zázemím. K bezštruktúrnosti by sme sa priblížili len vtedy, keby sme odmietli komunikovať či spolupracovať na akejkorvek báze - ale to nie je prirodzená podstata skupín rudí. Toto značí, že usilovať sa o bezštruktúrnu skupinu je rovnako neužitočné a klamlivé ako usilovať sa o »objektívny« novinársky postoj, »nehodnotiacu« spoločenskú vedu či »vornú« ekonomiku. »Laissaz faire« sku~iny funguje asi tak ako »laissaz faire« spoiočnosti; idea sa stáva dymovou clonou pre silných alebo pre tých, ktorí majú to šťastie ustanoviť nadvládu nad inými. Táto nadvláda sa však može ustanoviť l'ahko, lebo idea »bezštruktúrnosti« bráni iba formovaniu formálnych štruktúr, nie však neformálnych. Podobne filozofia »laissaz faire« nebráni ekonomicky mocným ustanoviť kontrolu nad mzdami, cenami a distribúciou tovaru; v tomto všetkom bráni len vláde. Takto sa bezštruktúrnosť stáva sposobom maskovania moci a vo vnútri ženského hnutia ju najvačšmi bráni a tie ženy, ktoré majú najvačšiu moc (či už si to uve-

ženy a moc

domujú, alebo nie). Ak je štruktúra skupiny neformálna, pravidlá rozhodovania sú známe len niekolkým a vedomie moci sa zužuje na tie, ktoré ich poznajú. Tie, ktoré pravidlá nepoznajú a nie Sll zasvatené, bývajú zmatené a trpia paranoickou dezilúziou či podozrením, že sa deje čosi, do čo­ ho dobre nevidia. Pre každého, kto má možnosť byť členom skupiny a zúčastňovať sa na jej činnostiach, musí byť jej štruktúra explicitná, nie implicitná. Pravidlá rozhodovania musia byť jasné a prístupné každému, a to je možné len vtedy, ak sú formalizované. To neznačí, že by formalizácia štruktúry skupiny zničila jej neformálnu podstatu. Zvyčajne to tak nie je. Ale to nie je prekážkou, aby neformálna štruktúra mala rozhodujúcu kontrolu, ako aj účinný sposob sankcií, ak zúčastnení fudia nemajú dostatočnú zodpovednosť za potreby skupiny. »Bezštruktúrnosť«je z organizačného hfadiska nemožná. Nemožeme si vybrať, či chceme štruktúrovanú, alebo bezštruktúmu skupinu, ale len to, či skupina bude, alebo nebude formálne štruktúrovaná. Takže slovo »bezštruktúrny« už budeme používať len na označenie myšlienky, ktorú reprezentuje. Výraz neštruktúrovaný sa bude vzťahovať na skupiny, ktoré sa úmyselne nijakým sposobom neštruktúrovali. Výraz štruktúrovaný bude označovať skupiny, ktoré to urobili. Štruktúrovaná skupina má vždy formálnu štruktúru, pričom može mať i neformálnu štruktúru. Neštruktúrovaná skupina má vždy len neformálnu či skrytú štruktúru. Práve táto neformálna štruktúra, predovšetkým v neštruktúrovaných skupinách, tvorí základ elity.

elitári sú zvyčajne dosť bystrí na to, aby zostali skrytí pred očami verejnosti, lebo ak sa stanú známymi, možno ich fahšie kontrolovať a maska na ich moci už nesedí tak pevne. Elita je neformálna, ale to neznačí, že by bola nevidite!'ná. V každej malej skupine hocikto s bystým okom a uchom rahko zistí, kto koho ovplyvňuje. Členovia skupiny priaterov budú lepšie komunikovať navzájom než s ruďmi mimo okruhu skupiny. Pozornejšie sa počúvajú, menej sa prerušujú. Lahko preberajú argumenty priate!'ov a netrvajú na svojich za každú cenu. »Vonkajších« buď ignorujú, alebo s nimi prichádzajú do sporov. Na rozhodovanie v skupine nie je potrebný súhlas »vonkajších«, no pre »vonkajších«je výhodné byť zadobre so »zasvatenými«. Pochopiterne, hranice nie sú také ostré, ako sme ich tu načrtli. Nič neprebieha podra vopred stanoveného scenára a vo vzájomnom posobení je množstvo nenápadných nuáns, ktoré však možno vytušiť a ktoré prinášajú svoj efekt. Ak raz zistíme, s kým treba prehodiť slovo pred konečným rozhodnutím a čí súhlas je konečnou pečiatkou na rozhodnutí, vieme, ako veci fungujú. Elita nie je výsledok sprisahania. Len ve!'mi zriedka sa stáva, že by sa malá skupina rudí spojila a svojvofne sa usilovala využiť vačšiu skupinu na svoj prospech. Elita nie je nič viac a nič menej ako skupina priaterov, ktorí sa náhodou zaoberajú aj rovnakými politickými aktivitami; pravdepodobne by sa nimi zaoberali, aj keby neboli priate!'mi. Náhodné spojenie práve týchto dvoch okolností tvorí elitu akejkolvek skupiny a sposobuje, že je do nej také ťažké prenik-

Podstata elity

Tieto priate!'ské skupiny fungujú ako siete (networks) popri iných bežných komunikačných kanáloch, ktoré si skupina mohla stanoviť. Ak takéto kanály nie sú stanovené, fungujú ako jediné komunikačné siete. Ludia z taký~ sietí majú v skupine vač­ šiu moc než os taní preto, lebo sú priatermi, lebo zvyčajne vyznávajú rovnaké hodnoty či Olientáciu, navzájom sa spoločensky stýkajú a konzultujú, keď treba prijať nejaké spoločné rozhodnutie. Len ve!'mi zriedkavo sa stáva, že by sa v skupine neutvorila nejaká neformálna komunikačná sieť priaterov, ktorí sa v nej angažujú. Niektoré skupiny, to závisí od ich velkosti, možu mať aj niekolko takýchto neformálnych komunikačných sietí, ktoré sa občas navzájom prekrývajú. Ak v neštruktúrovanej skupine existuje len jedna takáto sieť, tvorí elitu, či už zúčastnení chcú byť elitou, alebo nie. Ak v štruktúrovanej skupine existuje jediná takáto sieť, može, ale nemusí byť elitou, to závisí od jej zloženia a od

núť.

Vari k najviac zneužívaným slovám v ženskom hnutí patrí slovo elita. Používa sa čas­ to, ale len zriedka správne. Vo vnútri hnutia sa zvyčajne vzťahuje na jednotlivcov, hoci ich osobné charakteristiky a aktivity sa možu podstatne líšiť.1ednotlivec ako jednotlivec nemože byť elitou, pretože jediná vhodná aplikácia termínu elita sa viaže k skupine.1ednotlivec nikdy nemože byť elitou, nech by bol akoukorvek známou osobnosťou.

Výraz elita sa vzťahuje na malú skupinku fudí s mocou nad vačšou skupinou, ktorej sú súčasťou, zvyčajne bez priamych závazkov voči tejto vačšej skupine a často bez jej vedomia či súhlasu. Osoba sa stáva príslušníkom elity, ak je členom takejto skupiny či podporuje ju, a to bez ohfadu na to, či je ako osobnosť známa, alebo nie. Sláva nie je podmienkou príslušnosti k elite. Najzákernejšími elitármi bývajú práve fudia na verejnosti absolútne neznámi. Inteligentní

~ 7?

ženy a moc

podstaty formálnej štruktúry. A ak existujú dve či viaceré takéto priate!'ské siete, možu v skupine bojovať o moc a takto vytvárať frakcie, prípadne sa jedna z nich dobrovol~ ne vzdá boja a uvol'ní pole druhej. V štruktúrovanej skupine zvyčajne zápasia o formálnu moc dve či viaceré priaterské siete. Toto je často najzdravšia situácia, pretože ostatní členovia sú v postavení rozhodcov medzi zoskupeniami, súperiacimi o moc, a záleží na ich rozhodnutí, s ktorým z nich utvoria dočasné spojenectvo. Nevyhnutne elitná a exkluzívna podstata priate!'ských neformálnych komunikač­ ných sietí nie je novým fenoménom ani v ženskom hnutí, ani pre ženy samy. Takéto neformálne vzťahy na celé storočia vylúčili ženy z účasti na rozhodovaní v ucelených skupinách, ktorých boli súčasťou. V každom povolaní či organizácii tieto siete vytvorili mentalitu »trinástej komnaty« a zvazky »starej školy«, ktoré sporahlivo zabránili ženám ako skupine (aj niektorým jednotlivým mužom) v rovnocennom prístupe k zdrojom moci či spoločenským hodnotám. Množstvo energie ženského hnutia bolo v minulosti nasmerovanej na formalizovanie procesu rozhodovania a selekcie, aby sa vylúčenie žien dalo konfrontovať priamo. Ako už dobre vieme, tieto snahy síce nezabránili neformálnym, čisto mužským sieťam v diskriminácii žien, ale podstatne im to skomplikovali. Odkedy skupiny ženského hnutia urobili konkrétne rozhodnutia o tom, kto v nich prevezme výkonnú moc, používajú sa mnohé rozdielne kritériá. Vačšina týchto kritérií je v súlade s líniou tradičných ženských charakteristík. NapnKlad v začiatkoch hnutia bol o manželstvo predpokladom účasti v neformálnej elite. O vydatých ženách sa tradične predpokladalo, že sa stýkajú predovšetkým navzájom a na slobodné sa dívajú ako na prive!'mi nebezpečné, než aby ich pokladali za blízke priatelky. V mnohých mestách bolo toto kritérium neskor zúžené výlučne na manželky mužov Novej ľavíce. Lenže za týmto štandardom sa skrýva viac než tradícia, lebo muži z Novej ľaví­ ce mali často prístup k prameňom, ktoré mohlo ženské hnutie využiť - napríklad adresáre, tlačové služby, kontakty a informácie - a ženy zvyčajne skor dosiahli to, čo potrebovali, prostredníctvom mužov než samy nezávislou cestou. Ako sa ženské hnutie časom menilo, manželstvo sa stávalo menej univerzálnym kritériom efektívnej participácie, no všetky neformálne elity stanovili štandard, ktorý mohli dosiahnuť len ženy s istými kvalitami alebo osobnými charakteristikami, napnKlad pochádzali zo strednej vrstvy (napriek všetkým rečiam o vzťahu k robotníckej triede); boli vydaté;

neboli vydaté, ale s niekým žili; boli lesbič­ ky, alebo aspoň sa to o nich predpoklada10; mali od dvadsať do tridsať rokov; získali vzdelanie na súkromnej škole či na niektorej lepšej škole; boli priveťmi moderné; neboli vermi moderné; držali sa istej politickej línie alebo identifikácie klasifikovanej ako »radikálna«; mali deti alebo aspoň vzťah k nim; nemali deti; mali isté »ženské« charakteristiky, napnldad krásu; správne sa obliekali (či už v klasickom, alebo netradič­ nom štýle) atď. Sú aj isté charakteristiky, ktoré takmer vždy dali žene nálepku »deviantky«, ktorú nemožno prijať medzi seba, ako napnldad: privefmi stará; pracujúca na celý úvazok, a najma sústredená na kariéru; nie je pekná;je osamelá (ani aktívne heterosexuálna, ani homosexuálna). Dalo by sa hovoriť aj o ďalších kritériách, ale všetky majú spoločnú tému. Predpokladané vlastnosti umožňujúce účasť v neformálnych elitách hnutia, a tým aj na výkonnej moci, zahfňajú povod, osobnosť alebo dostatok času, a nezahfňajú kompetencie, vzťah k feminizmu, talent či možný prínos pre hnutie. Tie prvé sú kritériá, ktoré sa zvyčajne používajú na priateťov. Tie druhé sú kritériá, ktoré by každé hnutie či organizácia mali používať, ak sa chcú stať politicky efektívne. Kritériá participácie sa možu v každej skupine líšiť, ale sposob, akým sa človek stáva členom neformálnej elity,je všade v zásade rovnaký. Jediný základný rozdiel je v tom, či je človek členom skupiny od jej vzniku, alebo sa do nej dostal až neskor. Ak je čle­ nom skupiny od začiatku, je doležité mať v nej čo najviac osobných priateťov a spojencov. V prípade, že sa všetci navzájom dobre nepoznajú, každý musí vorne vy tvárať priatefské vzťahy s vybraným počtom členov, a tým stanovovať vzory neformálnej interakcie, nevyhnutné na vytvorenie neformálnej štruktúry. Ak sú raz neformálne vzory stanovené, fungujú tak, aby sa udržali. Jednou z najúspešnejších taktík udržania štruktúry je ustavične zhromažďovať nových rudí a »zainteresovať« ich. Človek sa stáva členom takto vytyorenej elity približne rovnakým mechanizmom ako členom výberového dievčenského študentského klubu. Ak ho pociťujú ako potenciálny prínos, členovia neformálnej štruktúry sa naňho »vrhnú«, a potom ho buď odmietnu, alebo zasvatia. Ak skupina nie je politicky dostatočne uvedomelá, aby sa tohto procesu aktívne ujala sama, mOže ho iniciovať outsider rovnakým sposobom, ako keby sa chcel prepracovať do ktoréhokolvek súkromného klubu. Napn1dad, myde sponzora, spojí sa s niektorým rešpektovaným členorri elity a aktívne s ním pestuje priateťské vzťahy. Ten potom s najvač-

73

ri1

šou pravdepodobnosťou uvedie outsidera do úzkeho vnútorného okruhu skupiny. Všetky tieto procedúry si vyžadujú čas. Takže pre toho, kto pracuje na plný úvazok alebo má podobné závazky, je zvyčajne nemožné prepracovať sa do vnútra, lebo jednoducho nemá čas chodiť na všetky schodzky a pestovať osobné vzťahy, nevyhnutné na dostatočnú váhu hlasu pri rozhodovaní. Toto je dovod, pre ktorý sú formálne štruktúry rozhodovania po žeh naním pre prepracovaných l'udí. Zavedený proces rozhodovania je zárukou, že každý sa ho mOže do istej miery zúčastniť. Ai keď náš rozbor procesu formovania elity v malých skupinách bol v perspektíve kritický, nebolo to s presvedčením, že by neformálne štruktúry boli nevyhnutne zlé - sú len jednoducho nevyhnutné. Všetky skupiny tvoria neformálne štruktúry ako výsledok modelov interakcie medzi členmi skupiny. Neformálne štruktúry možu byť vefmi užitočné, ale riadia sa nimi výlučne neštruktúrované skupiny. Ak sa neformálne elity kombinujú s mýtom »bezštruktúrnosti«, mOže sa stať, že pri použití moci nebudú mať nijaké prekážky. Stanú sa vrtoši-

vými. Toto má dva potenciálne negatívne dosledky, ktoré by sme si mali uvedomiť. Po prvé, neformálna štruktúra rozhodovania sa bude podobať na dievčenský študentský klub - taký, kde dievčatá počúvajú iné dievčatá preto, lebo sa im páčia, a nie preto, lebo hovoria doležité veci. V prípade, že hnutie sa nevenuje doležitým veciam, na tom až tak vermi nezáleží. Ale ak sa jeho vývoj nemá zastaviť v prípravnej fáze, bude musieť tento trend zmeniť. Po druhé, neformálne štruktúry nenesú zodpovednosť za skupinu ako celok. Moc im nebola zverená, preto im nemože byť zobraná. leh vplyv nie je\t!ožený na tom, čo robia pre skupinu, a z tohto dovodu ich skupina nemOže priamo ovplyvniť. Toto nemusí nevyhnutne robiť neformálne štruktúry nezodpovednými. Tí, ktorí sa usilujú udržať si vplyv, sa zvyčajne budú usilovať byť zodpovední. Skupina si jednoducho nemože vynútiť túto zodpovednosť;je závislá od záujmovelity'

Systém "hviezd« Idea »bezštruktúrnosti« stvorila systém »hviezd«. Žijeme v spoločnosti, ktorá čaká, že politické skupiny budú robiť rozhodnutia a vyberať ťudí, ktorí budú tieto rozhodnutia vysvetJ'ovať širokému okruhu obecenstva. Tlač ani verejnosť nevie, ako vážne má brať vyhlásenia jednotlivej individuálnej ženy; chce vedieť, čo cíti skupina. Na vr.jadrenie všeobecného názoru skupiny boli vypracované tri techniky: hlasovanie

ženy a moc

alebo referendum, prieskum verejnej mienky a výber hovorcov na príslušný míting. Ženské hnutie nepoužilo ani jeden z týchto sposobov komunikácie s verejnosťou. Ani ženské hnutie ako celok, ani vač­ šina z jeho početných skupín nestanovila prostriedky, ktorými by vysvetlilo svoje názory na jednotlivé otázky. No verejnosť podvedome očakáva hovorcov. Ženské hnutie síce vedome nevyberalo hovorkyne, ale poskytlo mnoho žien, ktoré z toho či onoho dovodu zaujali pozornosť verejnosti. Tieto ženy nereprezentujú niektorú jednotlivú skupinu či stanovený názor; ony to vedia a zvyčaJne to aj hovoria. No keĎŽe neexistujú oficiálne hovorkyne ani nijaký rozhodujúci orgán, na ktorý by sa tlač mohla obrátiť, keď chce vedieť názor hnutia na niektorý problém, tieto ženy sú pokladané za hovorkyne. Takže či to chcú alebo nie, či sa to hnutiu páči alebo nie, ženy známe na verejnosti sú z nedostatku iných možností vmanévrované do role hovorkýň.

Toto je jeden z hlavných prameňov nevraživosti pociťovanej voči ženám, ktoré dostali nálepku »hviezdy«. Keďže ich ženy z hnutia nedelegovali, aby reprezentovali názory hnutia, pohoršujú sa na nich, keď tlač predpokladá, že hovoria v mene hnutia. Lenže keďhnutie nevyberá svoje vlastné hovorkyne, do tejto roly ich vmanévrovala tlač a verejnosť bez ohťadu na ich vlastné túžby. To má niekolko negatívnych dosledkov jednak pre hnutie samo, a jednak aJ pre ženy s nálepkou .. hviezdy«. KeĎŽe ich hnutie nepostavilo do úlohy hovorkýň, nemože ich ani odvolať. Postavila ich tam tlač a len tlač sa maže rozhodnúť, či ich bude počú­ vať. Tlač sa bude stále dívať na »hviezdy« ako na hovorkyne, pretože nemá iné oficiálne alternatívy na zÍskanie autoritatívnych vyhlásení ženského hnutia. Hnutie nemá kontrolu pri výbere svojich reprezentantiek na verejnosti, keĎŽe sa domnieva, že vobec nemá nijaké reprezentantky. Ženy postavené do tejto pozície sú svojimi sestrami často nespravodlivo napádané. Týmto hnutie nič nezískava, naopak, celá vec je bolestne deštruktívna pre všetkých, ktorých sa týka. Takéto útoky sa končia buď tým, že ženy celkom opúšťajú ženské hnutie - často roztrpčené a sklamané -, alebo sa prestávajú cítiť zodpovedné za svoje »sestry«. Takáto žena mOže cítiť k hnutiu istú vágne definovanú lojalitu, ale už si nepripúšťa nátlak iných žien z hnutia. Človek sa nemože cítiť zodpovedný za rudí, ktorí mu boli zdrojom tolkého utrpenia, iba ak by bol masochistom, a tieto ženy sú zvyčaj­ ne priveťmi silné na to, aby sa podrobili takémuto tlaku na svoju osobu. Takže spatný

pohl'ad na systém "hviezd« v podstate podporuje istý druh osobnej nezodpovednosti, ktorý vynáša nad hnutím rozsudok. Zbavením sa »hviezd« stráca hnutie akúkol'vek kontrolu, akú by bolo mohlo mať nad zodpovednou osobou, ktorá má takto vol'né ruky na páchanie všetkých individualistických hriechov, z ktoTých bola obviňovaná.

Politická bezmocnosť Neštruktúrované skupiny možu byť vel'mi efektívne pri povzbudovaní žien, aby sa rozhovorili o svojich problémoch, ale nevedia pohnúť veci dopredu. Keď sa ženám odnechce »len rozprávať« a chcú robiť čo­ si viac, vtedy skupiny alebo zmenia povahu činnosti, alebo zaviaznu. KeĎŽe široké hnutie vo vačšine miest je neštruktúrované v podobe individuálnych skupín, nie je ovel'a efektívnejšie ako jednotlivé skupiny pri špecifických úlohách. Neformálna štruktúra je len zriedka dosť jednotná či dosť v kontakte s l'uďmi na to, aby bola schopná efektívne konať. Takto hnutie vynakladá mnoho námahy s malými výsledkami. Nanešťastie, obeťou týchto mizivých výsledkov je hnutie samo. Niektoré skupiny sa pretransformujú do projektov lokálnych akcií, ak neoslovia dosť ludí, a potom pracujú v malom. Lenže táto forma obmedzuje aktivitu hnutia na lokálnu úroveň; už nemože fungovať regionálne ani národne. A ďalej, ak majú skupiny dobre fungovať, zvyčajne sa zúžia na neformálnu skupinu priateliek, ktoré začali hýbať vecami ako prvé. Toto vylúči z účasti v hnutí mnoho žien. Kedže všakjediný sposob, ako sa možu ženy zúčastňovať na činnosti hnutia; je prostredníctvom členstva v malých skupinách, nezdružené sú v nevýhode. A tým, že priatefské skupiny sú hlavným prostriedkom organizačnej aktivity, elitárstvo sa inštitucionalizuje. Pre tie skupiny, čo si nevedia nájsť lokálny projekt, ktorému by sa venovali, sa prostý akt byť spolu stáva dovodom na stretávanie. Ak skupina nemá spoločnú úlohu (a zvyšovanie sebavedomia je úloha), jej členovia obrátia svoju energiu na kontrolovanie iných v skupine. Toto sa nedeje zo zlomysel'nej túžby manipulovať inými (hoci niekedy to tak je), skor je to nedostatok užitočnejšej činnosti, ktorej by sa dal venovať talent. Schopní ludia s dostatkom vol~ ného času a potrebou uspokojivo využiť spoločné stretávanie vkladajú svoje úsilie do osobnej kontroly a trávia čas kritizovaním ostatných členov skupiny. V skupine panujú spory a hra o osobnú moc. Keď sa skupina venuje nejakej úlohe, I'udia sa učia vychádzať sinými l'uďmi, takými, akí sú, a podriaďovať osobné nevraživosti vyššiemu ciefu. No naše predstavy o tom, čím by lu-

~

dia mohli byť a čím v skutočnosti sú, sa čas­ to líšia. Po skončení prostého programu zvyšovania sebavedomia I'udia nemajú dostatok priestoru, kam by šli, a nedostatok štruktúry im zasa neposkytne cestu, ako sa tam dostať. Ženy v hnutí sa buď obrátia na seba a svoje sestry, alebo hl'adajú iné alternatívne akcie. Lenže tých nie je mnoho. Niektoré ženy si len »robia svoje«. Toto može viesť k zvýšenej individuálnej kreativite, z ktorej istá velká časť je pre hnutie užitočná, ale nie je to uskutočnitel'ná alternatíva pre vač­ šinu žien a celkom iste nepovzbudzuje spoločné úsilie skupiny. lné ženy nadobro odchádz~ú z hnutia, leb o nehodlajú rozvij ať individuálny projekt a nenašli nijaké skupinové projekty, ktoré by ich zaujali, ku ktorým by sa pridali či iniciovali ich vznik. Mnohé- ženy sa obracajú na iné politické organizácie, ktoré im poskytnú istú štruktúrovanú, efektívnu aktivitu, akú nenašli v ženskom hnutí. Tie politické organizácie, ktoré pokladajú ženské hnutie len za jednu zo ženských kratochVlí, takto vidia v hnutí širokú základňu ZÍskavania nových členovo Takáto organizácia sa nemusí »infiltrovať« (ho ci ani toto nie je vylúčené). Túžba žien po zmysluplnej politickej aktivite, ktorú v nich vzbudzuje ich účasť v ženskom hnutí, je dostatočná, aby zatúžili pridať sa do iných organizácií, keď hnutie samo nedáva vol'ný priechod ich novým myšlienkam a energii. Tie ženy, ktoré sa pridajú k iným politickým organizáciám a zároveň zostávajú v ženskom hnutí, alebo ktoré sa pridajú k hnutiu a zároveň zostávajú členkami iných politických zoskupení, sú základom nových neformálnych štruktúr. Priatefské siete tohto druhu sú založené vačšmi na ich spoločnej nefeministickej politike než na charakteristikách, o ktorých sme hovorili predtým, ale fungujú vačšinou rovnako. Kedže tieto ženy uznávajú spoločné hodnoty, idey a politickú orientáciu, aj ony sa stávajú neformálnymi, neplánovanými, neurčovanými elitami - či to chcú, alebo nie. Tieto nové neformálne elity často pociťujú ako ohrozenie svojich pozícií staré neformálne elity, ktoré už predtým fungovali v rozličných skupinách hnutia. Toto je korektný pocit. Takto politicky orientované siete majú len zriedka ambície byť iba »nevinnými študentskými spolkami« ako mnohé z tých starších a chcú presadzovať svoje politické, ako aj feministické idey. Toto je len prirodzené, ale dosledky pre ženské hnutie nikdy neboli primerane prediskutované. Staré elity sú len zriedka ochotné vynášať na svetlo také to názorové rozdiely, lebo to by malo za následok odhalenie ne-

ženy a moc

formálnej štruktúry skupiny. Mnohé z takýchto neformálnych elít sa skrývali za nálepkou »antielitárstva« či »bezštruktúrnosti« skupiny. Ak chcú efektívne zvládnuť súperenie sinou neformálnou štruktúrou, musia sa »zverejniť«, a táto možnosť je spojená s mnohými nebezpečnými dosledkami. Takže keď si chcú udržať svoju moc,je fahšie vysvetliť vylúčenie členov inej neformálnej štruktúry metódami, ako je »červe­ ná hrozba«, »reformistická hrozba«, »lesbická hrozba« či "priama hrozba«. Jediná alternatíva je formálne štruktúrovať skupinu takým sposobom, aby bola povodná mocenská štruktúra inštitucionalizovaná. To sa však vždy nedá. Ak boli neformálne elity dobre štruktúrované a v minulosti na seba stiahli dostatok moci, je táto úloha možná. Takéto skupiny už boli kedysi v minulosti nejakým sposobom politicky efektívne, lebo pevnosť neformálnej štruktúry sa prejavila pri adekvátnej substitúcii formálnou štruktúrou. Štruktúrovaním sa ich operovanie vel'mi nezmenilo, hoci inštitucionalizovanie mocenskej štruktúry ho otvára formálnej výzve. Práve tie skupiny, ktoré majú najvačšiu potrebu štruktúry, často bývajú najmenej schopné vytvoriť si ju. Tieto neformálne štruktúry neboli vel~ mi dobre informované a príslušnosť k ideológii "bezštruktúrnosti« im znemožňuje zmeniť taktiku. Čím je skupina menej štruktúrovaná, čím viac si zakladá na svojej neformálnej štruktúre a čím vačšmi sa prikláňa k teórii »bezštruktúrnosti«, tým je vačšia pravdepodobnosť, že ju »obsadí« skupina politických druhov_ Kedže široké hnutie je rovnako neštruktúrované ako vačšina skupín, ktoré ho tvoria, je rovnako prístupné nepriamemu vplyvu. Na miestnej úrovni može vačšina skupín konať autonómne; ale jediné skupiny, ktoré možu organizovať národné aktivity, sú skupiny organizované na národnej úrovni. Takže štruktúrované feministické organizácie často zabezpečujú národný smer feministických aktivít, a toto smerovanie je determinované prioritami týchto organizácií. Také skupiny ako NOW, WEAL a niektoré ženské I'avicové skupiny sú vlastne jedinými organizáciami, schopnými dosiahnuť úroveň národnej kampane. Množstvo neštruktúrovaných skupín ženského hnutia si može vybrať, či bude podporovať národnú kampaň, alebo nie, ale nie sú schopné viesť vlastnú. Z tohto dovodu sa ich členky stávajú masou pod vedením štruktúrovaných organizácií. Deklarovane neštruktúrované skupiny nemajú možnosť čerpať z bohatých zdrojov hnutia, aby podporovali jeho priority. Nemajú dokonca ani možnosť rozhodnúť sa, čím sú. Čím je hnutie neštruktúrovanejšie, tým

menej kontroly má nad smermi, ktorými sa rozvíja, ako aj nad politickými akciami, v ktorých sa angažuje. Toto neznačí, že sa jeho idey nešíria. Pri dostatočnom záujme médií a vhodných spoločenských podmienkach sa myšlienky mažu dobre Šíriť. No rozšírenie myšlienok ešte neznačí, že by sa boli ujali; značí to len tolko, že sa o nich hovorí. Ak mažu byť aplikované individuálne, mMu sa uskutočniť; ak si však vyžadujú koordinovaný postup pri zavádzaní politickej moci, nebudú mať úspech. Kým bude ženské hnutie fungovať vo forme organizácie, ktorá zdórazňuje malé, neaktívne diskusné skupiny priateliek, najvážnejšie problémy neštruktúrnosti sa nebudú pociťovať. No tento štýl organizácie má svoje limity: je politicky neúčinný, exkluzívny a diskriminačný voči tým ženám, ktoré nie sú alebo nemMu byť vtiahnuté do sietí priateI'skej spolupráce. Tie, ktoré sa nevčlenili do toho, čo už existuje, v dósledku triedy, rasy, povolania, vzdelania, rodičovstva či manželského stavu, osobnosti atc!'., to nevyhnutne musí odradiť. Tie, ktoré sa včlenia, stanovia svoje privilegované záujmy, aby sa veci zachovali také, aké sú. Privilegované záujmy neformálnych skupín budú podporované existujúcimi neformálnymi štruktúrami a hnutie takto nebude mócť stanoviť, kto v ňom bude vykonávať moc. Ak hnutie zámerne nebude určo­ vať, kto v ňom má vykonávať moc, tým sa moc nezruší, ale sa len abdikuje na právo vyžadovať od tých, ktoré vykonávajú moc a ovplyvňujú beh vecí, zodpovednosť za ich konanie. Ak bude hnutie udržiavať svoju moc čo najrozdrobenejšiu, lebo vie, že nemaže vyžadovať zodpovednosť od tých, ktoré moc majú, nedovolí, aby niektorá skupina či osoba úplne dominovala. No zároveň tým spósobuje, že hnutie je úplne neefektívne. Medzi dominovaním a neefektívnosťou sa musí nájsť nejaká stredná cesta. Tieto problémy sa vynárajú teraz, kec!' sa podstata ženského hnutia nevyhnutne mení. Zvyšovanie sebavedomia ako hlavná funkcia ženského hnutia je už prekonaná. Vc!'aka intenzívnemu záujmu tlače za posledné dva roky, ako aj mnohým knihám na túto tému a článkom v novinách a ča­ sopisoch je výraz ženské hnutie celkom bežný. Diskutuje sa o jeho ciel'och a do neformálnych skupín sa združujú ludia, kton nemajú nijaké priame kontakty s niektorou skupinou z hnutia. Čisto vzdelávacia práca už nie je prevládajúca potreba. Hnutie musí prejsť k iným úlohám. Teraz si musí stanoviť priority, artikulovať svoje úlohy a zaoberať sa svojimi ciel'mi koordinovaným spósobom. Aby to dokázalo, mu-

~ 75

sÍ sa organizovať - miestne, regionálne i národne.

Princípy demokratickej štrukturácie Ak sa už hnutie pevne nepridiža ideológie "bezštruktúrnosti«, móže slobodne vytvoriť organizačné formy, ktoré najviac vyhovujú jeho zdravému fungovaniu. Toto neznačí, že by sme mali upadnúť do druhého extrému a slepo napodobňovať tradičné formy organizácie. Ale rovnako ich nemóžeme ani všetky slepo odmietnuť. Niektoré z tradičných techník sa možno ukážu užitočné, hoci aj nie dokonalé; niektoré nám napovedia, čo by sme mali robiť a čo nie, ak chceme dosiahnuť istý ciel' s minimálnymi nákladmi pre l'udí i hnutie. Mali by sme experimentovať najma s rozličnými typmi štruktúrovania a vyvinúť rozmanité techniky na využívanie jednotlivých situácií. Jednou z takýchto myšlienok, ktoré sa vynorili z hnutia, je Lot System (systém rovnakej šance V)jadriť názor, hovoriť na spoloč­ ných stretnutiach žien, pozn. prekl). Nie je aplikovateI'ný na všetky situácie, ale v niektorýchje užitočný. Na štruktúrovanie treba aj iné idey. No ešte predtým, než by sme začali inteligentne experimentovať, musíme si osvojiť myšlienku, že na štruktúre ako takej nie je nič zlé - len jej nadmerné zneužívanie. Pri včleňovaní sa do tohto procesu skúšania a omylov si skúsme uvedomiť, že je niekolko princípov, ktoré sú pri demokratickej štrukturácii podstatné, a zároveň že nech si skupina hnutia vyvinie akékoI'vek štruktúry, bude ich macť kontrolovať a budú jej zodpovedné. Skupina l'udí na zodpovedných miestach bude rozptýlená, flexibilná, otvorená a dočasná. Nebudú v takej jednoduchej pozícii, aby inštitucionalizovali svoju moc, lebo daležité rozhodnutia bude robiť široká základňa skupiny. Skupina bude mať právo určiť, kto v jej vnútri bude mať výkonnú moc.

Z angličtiny preložila Mária Štefánková J oreen: The Tyranny oj Structurlessness. ln: Radical Feminism. Ed. Koldt, Levíne, Rapone. Quadrange 1973.

v

preco sa v

zen

USPECHU Vivian Gornic Vivian Gomic pracuje ako novinárka pre

časopis

The Village

Voice, a tiež ako koeditorka antológie Ženy v sexistiekej spoločnosti.

»Psychológovia zistili, že dáta o ženách poukazujú na beznádejnú túžbu neuspieť.« Dievčatá vekom strácajú inteligenciu. Všetci to vieme. Všetci sme to vždy vedeli. Dievčatko dospieva skoro, rastie a vyspieva rýchlo, a potom pomaly retarduje. Množstvo žien, ktoré sú vynikajúce na základnej škole, stáva sa len úspešnými na strednej škole a napokon takmer priemernými na vysokej škole. Je to vel'mi zvláštny vzor l'udského vývoja, ktorý nám nie je neznámy; vzor, ktorý bol za posledných 75 rokov často skúmaný. Snaha o vysvetlenie tohto obráteného vývinu sa skladá z temných zmienok o niečom v ženách, čo sa obracia dovnútra, o niečom, čo je zapudené súťaživosťou, o akejsi prirodzenej neprítomnosti agresie. Povedal to Freud, hovorí o tom Erikson a opakuje to celá západná kultúra. Všetky naše pozorovania a sústredené výskumy tradične podporovali myšlienku, že v konečnom dosledku ženy jednoducho nie sú usposobené na normálne súperenie; zdá sa, že vnútomá potreba byť úspešnou, ktorá živí a ostrí inteligenciu, ženám chýba. V obsiahlej práci z oblasti výskumu vzťahov medzi motiváciou a dosiahnutými výsledkami žiadna z informá-

~ 76

ženy a moc

cií o ženách neprispieva k pochopeniu tejto výraznej dynamiky l'udského života, pretože ženy akosi nereagujú na stimul niečo dosiahnuť. V skutočnosti sa zdá, že sú ovládané hlbokou túžbou neuspieť. Experimentálna psychologička Matina Homer, ktorá sa pred niekolkými rokmi zaoberala vzťahom medzi motiváciou a dosiahnutým ciel'om, bola spolu s mužmi jej oddelenia na Michiganskej univerzite zmatená nepredvídanými a matúcimi výsledkami, ktoré boli pozorované výlučne u žien. Rozne druhy dát, založených na informáciách od mužov, úspešne naplnili precízne vypracovaný model testu, ale kecl' použili dáta žien, model sa zbláznil. Nič nesedelo; nikdy sa nestalo, aby dve skupiny žien dosiahli rovnaký výsledok. Na dovažok ženy vykazovali abnormálne vysoké skóre v oblasti úzkostí. Nespokojní a zmatení psychlógovia váhavo pripustili, že dáta žien indikujú beznádejnú »túžbu neuspieť«, ktorá nemože byť súčasťou ciel'avedome orientovanej práce. Dr. Homer cítila, že to nebolo adekvátne vysvetlenie javov, pozorovaných u žien; rozhodla sa nakoniec, že dáta nevypovedajú ani tak o prianí neuspieť, ako o túžbe vyhnúť sa úspechu. Matina Homer, tmavovlasá a tmavooká tridsiatnička, je dnes asistentkou profesora klinickej psychológie na Harvarde. Vyučuje tri predmety o osobnosti, jedným z nich je vysokoškolský seminár o osobnostnom vývoji ženy. Jej pracovňa v nových budovách Harvardovej univerzity je velká a svetlá, s výhl'adom na mesto Cambridge. Nedávno som s ňou strávila ráno v tejto miestnosti. Rozprávali sme sa o jej práci a - pretože sme neboli len psychologičkou a novinárkou, ale aj ženami - zákonite sme sa zhovárali aj o svojich vlastných životoch. (Napokon, neboli sme tými správnymi subjektami pre štúdium strachu žien z úspechu?) Dr. Homer rozprávala pomaly, millým hlasom; kecl' ju zohrial predmet záujmu i návštevnÍčka, jej hlas ožil. Spýta1a som sa jej, čo ju utvrdilo v myšlienke, že to nebolo prianie neuspieť, čo pozorovala na svojich študentkách, ale túžba vyhnúť sa úspechu. "Túžba neuspieť vychádza z hlbokého psychického presvedčenia, že následok neúspechu bude uspokojujúc~« povedala s úsmevom. "Tieto dievčatá z Michiganu boli ovládané niečím iným; ovládala ich úzkost' z predstavy úspechu. Neboli len jednoducho posadnuté neúspechom; zdalo sa, že sú v úzkostnom konflikte pri predstave, čo sa stane, ak uspejú. Bo10 to, akoby tento konflikt potláčal ich možnosti niečo dosiahnut'. « Zaujatá intelektuálnym problémom, ktorý vytvárali rozdiely medzi ženou a mužom,

Dr. Homer sa rozhodla vypracovať iný testovací model, taký, ktorý by sa sústredil na objasnenie vzťahu medzi skutočnými očakávaniami žien a dosiahnutým cieJ'om. Tento pristup využil to, čo je známe vo vedeckom žargóne ako »teória motivácie hodnotami očakávania«. Experimentátor sa tu snaží objaviť, aké sú očakávania subjektu voči důsledkom činnosti, ktorú on alebo ona chce uskutočniť. Podl'a teórie úzkosť vzniká pri očakávaní negatívnych důsledkov. Takto úzkosť vystupuje ako potláčaná sila a produkuje to, čo vedci nazývajú »motív vyhýbania sa«. Tento motív nám nehovorí, čo niekto urobí, ale jasne ukazuje, čo on alebo ona neurobí. Takto vznikla teória Dr. Homer, ktorú nazvala »motív vyhýbania sa úspechu«. Vel~ mi významným potvrdením jej teórie sa stala séria tematických apercepčných testov, ktoré dala 90 chlap com a 88 dievča­ tám, študentom univerzity v Michigane. Testy, psychológom známe ako T.A.T. testy, sú založené na interpretácii obrázkov alebo na dokončení pn'behu. Výsledky T.A.T. testov boli ohromujúce. Dr. Horner to vysvetl'uje vo svojej prvej štúdi: "Požiadali sme Phi~ múdru mladú študentku druhého ročníka na vysokej škole..., aby nám dorozprávala Príhodu, ktorá bude založená na myšlienke: Po skúškach v l.ročníku medicíny John zistil, že je najlepším študentom. Phil píše: Johnje sebavedomý mladý muž, ktorý tvrdo pracoval. Je so sebou spokojný. John chcel vždy študovať medicínu a je vei'mi nadaný.... John nad'alej tvrdo pracuje a nakoniec bude promovať ako najlepší študent v ročníku. Teraz pre porovnanie Monica, iná šikovná študentka. Tiež sa vždy vel'mi dobre učila a mala predstavy o skvelej kariére. Dali sme jej rovnaký motív, ale namiesto Johna sme použili Annu ako úspešnú študentku... Namiesto identifikácie sa s víťazstvom Anny, Monica nám rozpráva bizarný príbeh: Anna dáva najavo svoje prekvapenie a radosť. Jej spolužiaci sú tak zhnusení jej správaním, že ju tele sne napadnú a bijú. Je po značená na celý život. Následne sme požiadali Monicu a Phil, aby pracovali na sérii testov úspechu. Monica mala vyšší súčet bodov ako Phil. Neskor sme ich zoznámili a nechali súťažiť v podobných testoch. Phil mala vynikajúce výsledky; Monica sa nervove zrútila. Do očí bijúci rozdiel medzi dvoma príbehmi a dramatické zmeny v situácii súťaže vykresl'ujú doležité rozdiely medzi mužom a ženou v reakcii na úspech... Ako odPoveď na úspešný mužský námet (Po prvom ročníku John zistí...) viac ako 90% študentov ukázalo pozitívne cítenie, indikujúce narastajúcu snahu, sebavedomie a vieru, že

77

r~

tento úspech bude základom pre sPlnenie iných cieľov, ako sú vytvorenie bezpečného a šťastného domova pre nejaké dievča... Menej ako 10% mužov reagovalo úPlne negatívne... Na druhej strane, ako odPoveď na úspešnú ženskú tému, 65% dievčat bolo zmatených, v rozpakoch alebo rozčúlených Príhodou. Nezvyklá výnimočnosť ženy bola pre ne jednoznačne spatá s výraznou 'stratou ženskost~ sociálnym odvrhnutím, osobnou alebo sociálnou deštrukciou, alebo kombináciou už spomenutých javov. Jeh odPovede boli plné negatívnych dosledkov a afektov, moralizovania, únikov a nie zvýšenej snahy, záujmu, alebo dokonca schopnosti akceptovať informáciu v príbehu. Napríklad: Anna úmyselne zníži svoje študijné výsledky v nasledujúcom roku a zo všetkých síl pomáha Carlovi ... Jeho známky sa zlepšia a Anna čoskoro opustí školu. Zosobášia sa a on pokračuje v štúdiu, zatiai' čo sa ona stará o rodinu. Anna je zakódované meno pre neexistujúcu osobu, ktorú si študenti medicíny vymysleli. Rozdefujú si úlohy a robia skúšky za Annu ... Agresívna, nevydatá, obutá v oxfordských topánkach s vlasmi stiahnutými do uzla, nosí okuliare a je prišeme nadaná.

Inými slovami, ženy preukázali viditel'ne viac znalostí motívov, ako sa vyhnúť úspechu, než muži: 59 z 90 žien dosiahlo vysoký počet bodav, u mužov to bolo len 8 z 88. A čo bolo ešte výraznejšie, « povedala Dr. Homer, otáčajúc stoličku tak, aby sa mi pozerala priamo do tváre, "bol fakt, že strach z úspechu bol manifestovaný hlavne ženami s preukázateľne vyBou inteligenciou, z rodín, kde sa vel'ká úspešnosf hodnotila vysoko. Čo je pochopiteľné, ak sa nad tým zamyslíte. Napokon, dievča, ktoré nie je vel'mi nadané a nemá vel'ké šance na úspech, sa prirodzene ťažko vydesí predstavou úspechu. Zatial' čo nadané dievča z dobrej rodiny vie, že ho v skutočnosti má na dosah ... « To, čo sa stáva vačšine žien tohto typu, pokračuje Dr. Homer, je jednoduché. V tomto veku predstieranej rovnosti a sebarealizácie všetkých, rodičia podporujú dcéry, aby naplnili svoje možnosti a dovoJ'ujú im niektoré výhody, ktoré boli dané len mužom. Lenže podpora je v zásade falošná. Niekedy v období na začiatku štúdia, ak nie skůr, najsilnejšou túžbou rodičov je, aby sa dievča úspešne vydalo, a nie to, aby šlo riskantnou a nekonvenčnou cestou seriózne pracujúcej osoby. Protikladná informácia, ktorú dievča dostáva od rodičov aj od spoločnosti je, že ak je príliš šikovná, príliš samostatná, a navyše seriózne zaujatá svojou prácou, je nežen-

ženy a moc

ská, a tak sa nikdy nevydá. (Úvahy, že úzkosť z rozporu medzi ženskosťou a akadamickými úspechmi naplno dopadá na hlavy študentiek v polovici štúdia, podporujú špeciálne štúdie. Napn1dad jedna štúdia objavuje, že strach z úspechu u žien začí­ na nízkymi 47% na strednej škole a vrcholí 88% vo vzorke veJ'mi schopných študentiek na prominentných školách na východnom pobreží.) Študentka už v treťom ročníku chápe, že bola poslaná na univerzitu, aby si našla manžela a stala sa atraktívnou a vzdelanou manželkou. Důležitý aspekt týchto prevrátených cieJ'ov je okamžitá kapitulácia dievčenskej duše, kapitulácia, ktorá je súbežná s prudko narastajúcim strachom z úspechu u najschopnejších študentiek. Důsle­ dok je jednoduchý: dievča je predisponované akceptovať predstavu, že ženskosť a akademické úspechy sú nezlučitei'né; že akási hlboká náchylnosť k tejto myšlienke sa v jej osobnosti budovala možno od narodenia; určitý vplyv, napriek neautentickej podpore rodičov v jej úsilí stať sa autonómne rozvinutým človekom, ju prinútil prijať tradičný sexuálny stereotyp pasívnej ženskosti. No ak sa raz tenký povrch povzbudzovania zlomí, objaví sa pod ním hlboká priepasť sociálneho podmieňovania. Dievča sa nachádza v bludnom kruhu úzkosti v snahe potlačiť túžbu po i'udskom uplatnení sa, túžbu, o ktorej vie, že je v priamom protiklade k naplneniu jej ženskosti. A tak Dr. Homer stručne píše vo svojej štúdii: "Naše údaje naznačujú, že z hl'adiska tendencie vyhnúť sa úspechu doraz na novú slobodu pre ženy ako hlasovacie právo, nohavice, cigarety, a dokonca aj meniace sa štandardy sexuálneho správania zatial' nebol efektívny. Ak nič iné, naše najnovšie údaje čias­ točne naznačujú pozadie fenoménu od polovice šesťdesiatych rakovo Negatívne postoje, ktoré nachádzame vo vyjadreniach o úspešných ženách, boli neporovnatel'ne častejšie ako pozitívne postoje, a to tak u mužov, ako i u žien. « Nie je potrebné zdůrazňovať, že takýto protikladný životný postoj je nemysliteJ'ný u mužov, kton sa od narodenia učia, že ich i'udské a mužské naplnenie je totožné. Je síce pravda, že úspechom motivovaná práca zvyšuje strach z úspechu aj u mužov, no tento strach je v mužskej mysli vždy spojený s filozofickými otázkami, napr. s obavami z hodnoty úspechu v materialistickej alebo sociálne amorálnej kultúre. Nikdy však nie je spojený s hlbokým konfliktom v zák1adných a kritických otázkach jeho mužnosti. Čo sa stane v mysli ženy, bojujúcej s takýmto konfliktom? Pretože táto otázka nebola doteraz správne pochopená, nebola zatial' ani položená.

]edného dňa Dr. Homer oddelila do dvoch kópok výsledky svojich T.A.T. testov. Oddelila ich na základe ú,dajov získaných iným T.A.T testom, ktorý identifikoval niektoré subjekty s malým strachom z úspechu, iné s velkým strachom. T.A.T pn'beh znel: Anna sedí na stolic"ke s úsme· vom na tvári. Respondentky s nízkou badovou hodnotou strachu z úspechu odpovedali na príhodu príjemnými a neutrálnymi rozprávkamiako: Anna je šťastná - je šťastná, lebo svet je krásny. Vonku je krásne, sneží - je šťastná, že žije, a to jej dáva príjemné pocity ...

Anna je sama vo svojej izbe. Je nádherný deň ... Jej dvaja najlepší priatelia práve stretli fantastických ťudí a asi sú zalubení. Krásny deň a šťastie jej peknej priatel'ky vytvárajú auru šťastia okolo nej... Príbehy písané dievčatami s vysokou bodovou hodnotou strachu z úspechu poukázali na niečo odlišné:

Anna si pripomína úspech dňa. lnova získa· la svojho bývalého priateťa tesne pred promó· ciami... Chcela ublížiť svojej priatel'ke a uspela pri prebratí jej priateťa... Anna je na pohrebe svojho otca. Je tam viac ako dvesto l'udí... Je tam jej matka, dvaja bratia a niekol'ko príbuzných. Annin otec spáchal samovraždu... Vie, že je neobvyklé usmievať sa, ale nemože si pomocť... Jej brat RalPh ju postrčí, ale nikto to nevidí... Anna dramaticky vstáva a opúšťa miestnost; po tom, ako sa zastavila pri truhle a odtrhla kvetinu. (Anna) dvadsaťročná žena sedí usmiata na stolic"ke v malej reštauráeii v New Yorku. Práve úspešne ukončila svoju prvú lúpež (zlatníctvo) ... S pištoľou v ruke čaká na návrat svojej nevlastnej matky. Pred chvíl'ou bol zavraždený jej otec a ona je presvedčená, že to sPáchala jej nevlastná matka... Rozmýši'ať seriózne o zmysle týchto fantázií v mysliach žien, ktoré túžia po vlastnom uplatnení a súčasne sú z neho morbídne vystrašené, znamená naplniť sa strachom a smútkom. Naša kultúra spósobila hlboké rozdvojenie duší žien a výsledkom je neuveriteJ'ná úzkosť, ktorú možno uniesť len transformovaním sa do zlovóle, ktorá je známa ako pasÍvne-agresívne správanie. Za "pasÍvnym« exteriérom mnohých žien leží narastajúca zlosť nad stratenou energiou a zmateným živo tom, zlosť taká ostrá vo svojej zúrivosti, ale taká rozptýlená, že ju možno opísať len ako cenu, ktorou spoločnosť platí v pn'om rade za vytvorenie patriarchálneho systému a za neustále odmietanie zmeny. A nedajte sa pomýliť, systém sa nemení.

78

~

Minulé leto Dr. Homer testovala na Harvardovej univerzite skupinu študentov, aby objavila ich nefalšované city k úspešným ženám. Testovala ich T.A.T pn'behom, ktorý už predtým dala skupine žien na univerzite v Michigane: Po prvom roční­ ku Anna zistí, že je najúspešnejšou študentkou medicíny. Odpovede boli zamerané prevažne takto:

Anna nie je žena. Je to v skutočnosti počítač, najlepší z novej série strojov... Anna uteká z laboratória zaPáchajúceho formaldehydom, beží na univerzitu, kde vie, že najde Bruna! Peifektného muža! Anna je od pása nadol ochrnutá. Sedí vo vo· zíe"ku a študuje medicínu... Toto napísali v lete 19701 Na Harvardovej univerzite! Muži, ktorí sa oženia s dievča­ tami z Michiganu! "Ako sa to ženám mohlo stat'?« spýtala som sa Dr. Horner. "A ako sa to odstane?« "To súmimoriadne ťažké otázky, dokonca aj v rovine úvah,« usmiala sa Dr. Homer. "Ako sa to všetko stalo? Kedy sa to začalo? Tak rychlo a tak skoro, až to desí. Moja deéra má pať rokov. fedného dňa prišla do izby a povedala: ,Mami, otecko ťa musí maťveťmi rád., ,Prečo to vravíš?, spýtala som sa, potešená, že si vytvorila takýto názor. ,Pretože nechce, aby si bola unavená,' odpovedala. ,Umýva riad, aby si nebola unavená... ' Naozaj, bolo velmi jJekné, k akému uzáveru prišla, totiž že ma moj manžel má rád, lebo umýva riad. Ale pointou je, že to bol problém, ktory chcela vo svojej hlave vyriešit: Pat~ ročná - uisťujem vás, že bez akejkoťvek pomoci z našej strany - vie, že je na tom niečo čudné, ak jej otec umýva riad! Sexuálne stereotypy sú zafixované v hlavách našich dievčat a ehlapcov takmer od narodenia, a božemoj, takýmito aj zostávajú. listu· jem to opak ovane sama na sebe. Keď som robila doktorát, prepadla ma úzkost; akú som ešte nikdy nezažila. Vydesila som manžela, ktory napokon v zúfalstve začal na mňa kričať: ,Pre božie zmilovanie, ženy asi naozaj nemajú ČO študoval' na vysokej škole!, A teraz, čoho som sa to bála? Navrhla som si svoju vlastnú prácu, vedela som všetko, čo som potrebovala vediet: Nebola ani minimálna možnosť neusPiet;· a napriek tomu som sa triasla, zvracala som, kričala, že som hlúpa a že teraz všetci budú vediet; že som hlúpa. Zaujímavé, spomínam si len na jedno pokojné vystúpenie pred obecenstvom. lodvihla som sa k prejavu a bola som uchvátená, ako jJokojne a dobre som sa vo vnútri cítila. Vtedy som sa pozrela na seba a pochoPila som. Bola som v siedmom mesiaci tehotenstva. Nič, čo som išla povedat; to nemohlo tromfnút: Bola to moja poistka - bola som milovaná, čakala som die· ťa, bola som naozaj ženou - nebolo nič, čoho

ženy a moc

by som sa mohla bát: Zmieriť to všetko je komplexný problém, pred ktorym stojíme. To je to, čo práve robíme. Sedíme spolu a rozmýšťame o tom. Moji študenti tu na Harvarde sú úžasní, velmi nadaní, bystrí a zaujatí. Sedíme spolu na seminároch a kladieme si ťažké otázky. Je úžasné vidiet; ako sa tieto myšlienky zmocňujú ieh myslí. Musíme sa dostať na dno toho, ČO je nefalšovane prirodzené pre ženy. To, čo teraz nazývame prirodzeným, je len snaha stať sa normatívnym. Je to to, čo naša kultúra definovala ako normálne pre ženy a normálne pre mužov, ale čo nevysvetl'uje to, čo je prirodzené. Napríklad tvrdenie, že žena nepozná prirodzenú agresivitu, je absurdné. Ženy vedia byť veťmi agresívne, i keď užívajú pasívne metódy. Aj ticho možno použiť agresívne! Dve malé dievčatká, ktoré sa hrajú na školskom dvore a vravia si: ,Ty si moja priatel'ka a ja tvoja, ale nie sme jej priatel'kami, - to je tiež agresívne. Agresia je túžba uplatniť svoju vol'u. Pasivita nie je. Áno, Boh vie, že dost' žien má záujem uplatňo­ vat' svoju vol'u. Takže čo je to?Je žena agresívna, alebo nie je? Čo je jej prirodzenost'? O tom nevieme takmer nič. Je to obrovský nezmámy priestor, ktory musíme preskúmat: Myslím, že v budúcnosti všetko záleží od toho, kam spoločnost' smeruje. COUNTER-kultúra (kultúra tých, ktorí odmietajú dominantné hodnoty a správanie sa spoločnosti) ponúka niektoré zaujímavé možnosti, ale ani tie, ak sa na ne pozrieme bliž.šie, nedospejú k jadru problému tak, aho by si ženy priali. Napríklad jedna z myšlienok counter-kultúry je, že sút'aživosťje zlá. Ak súťažíš, si zlý človek. Ak táto myšlienka začne dominoval' a stane sa nonnou, tak ženy, ktoré sa chcú rozvijať a po prv)í raz získajú vysoké pozície, budú na tom vždy zle! Lebo muži definovali, čo je dobré. Lebo to, čo robia muž~ determinuje hodnoty spoločnosti, rovnako v counter-kultúre, ako aj v tej, ktorú sme opustili. Ale vari všetky tieto problémy - counter-kultúra, ekológia, oslobodenie sa od sexuálnyeh stereot)'pOV - mOžu nakoniec viesť k novému normatívnemu svetu, v ktorom ženy budú napokon schopné sa samé definovať. Velmi v to dúfam!« Vyšla som do cambridgeského odpoludňaj­ šieho slnka a cítila som sa naklonená každej neznámej osobe, ktorá skrÍžila moju cestu. Napokon, táto univerzita dala Matine Horner pn1ežitosť pracovať, miesto na jej dalšie hi'adanie nových odpovedí, a hlavne miesto na skúmanie a zbavenie sa všetkých týchto starých otázok. Tu ju jej vedecké nadanie viedlo ku kladeniu nových otázok o ženách. A nové otázky - to je podstata Womens's Liberation (oslobodenia žien).

Z angličtiny preložila Viera Filová Prevzaté z Ms 1992, marec-apríl, s. 50-53.

MOC V RUKÁCH

nevesty, s ktorým by zviazali život svojho dieťaťa, bez zvláštneho ohradu na jeho želanie. Za podobných okolností iste nevzbudzovalo doveru, že by osud takej vel~ kej a roznorodej krajiny, akou bola Rakúsko-Uhorská monarchia, mal závisieť od vole a rozhodnutí ženy.

Mária Terézia MaliaT z okruhu mkúskeho cisáTskeho dvom okolo 1760 - 1770

runde Lengyelová Uhorské dejiny nie sú dejinami žien. Aj keď poznáme mená a povod kráfovien, vieme o niektorých ich činoch, poznáme aj významnejšie šrachtičné, ba v poslednej dobe sa pozornosť začala venovať aj ženám nižších vrstiev v mestách či poddanských dedinách, ženy vždy stáli v pozadí (svojich) »velkých« mužovo A hoei za mnohými činmi vládcov, politikova vojvodcov sa skrýval ženský dovtip či in trigy, obvykle zožal slá"ll muž a žene ostalo zabudnutie. Tradičné chápanie úlohy ženy ako matky predurčovalo ženám obmedzenú sféru posobnosti a zasiahnuť do politiky mohli skor v)'nimočne. leh život plynul vo večnom očakávaní návratu manžela z bojísk či politických ciest, výchovou detí, strachom o ich zdravie a bezpečnosť, zármutkom nad ich predčasnou smrťou či starosťami o výber vhodného ženícha či

~ 79

ženy a moc

Nástup Málie Terézie na trón v roku 1740 je vlastne súhrou nepriaznivých okolností pre rod Habsburgovcov a snahy zachovať preň krárovskú korunu. Jej otec, cisár Karol VI., bol posledným Habsburgom, ním tento rod vymieral po meči. Jeho manželstvo bolo dlhšie bezdetné, napokon sa narodil vytúžený syn a následník trónu, ale dožil sa len niekolkých mesiacov. Preto najvačším eidom cisárovho života bolo dosiahnuť uznanie nového dedičného poriadku, známej pragmatickej sankcie, a vďaka nej zabezpečiť koruny všetkých dedičných držav najstaršej dcére. Bol preto ochotný urobiť aj mnohé politické a územné ústupky, ale ani tak nedosiahol záruky, že sa sankeia bude skutočne rešpektovať. Hneď po smrti cisára sa potvrdil názor vojvodu Eugena Savojského, že platnosť nového dedičského zákona lepšie zabezpečí plná pokladnica a 200 000 bajonetov, ako pochybné zmluvy a dohody. Útok na habsburské dfžavy začal pruský král' Fridrich II., ktorý si robil nároky na Sliezsko. Keď mladá král'ovná odmietla jeho požiadavku, najar 1741 úspešným vojenským útokom krajinu obsadil. Ostatné štáty, podnietené vidinou l'ahko získatel~ nej koristi, sa ponáhfali nasledovať jeho pn1dad. Francúzske a bavorské vojská vtrhli do Čiech, s pomocou Sas ov obsadili Prahu a bavorského kurfirsta Karla Albrechta vyhlásili za českého král'a, a vzápatí aj nemeckéhocisára. Vojna, ktofá vošla do dejín ako vojna o rakúske dedič­ stvo, trvala s prestávkami až do roku 1748.

Mária Terézia však prejavila rozhodnosť a odvahu velkého politika. Pomoc získala tam, kde to málokto predpokladal u uhorských stavov. Ešte sa nezabudlo na Rákociho povstanie, na protihabsburské vystúpenia uhorskej šfachty v 17. storočí, ani na rekatolizáciu a ostatné konflikty s Viedňou. Tieto chladné vzťahy voči panovníckemu rodu pretrvávali. Teraz ostávali uhorské stavy poslednou nádejou mladej panovníčky. Preto pricestovala do Bratislavy, kde práve zasadal snem, a osobne ich požiadala o pomoc. Do svojho vystúpenia posobivo zakomponovala slzy, apelovala na tradičnú rytierskosť, na povinnosť ochraňovať slabé ženy, a účinok bol ohromujúci. Poslanci jej ani nedovolili dohovoriť, prevolávali jej na slávu a sfúbili dať život i krv pre svoju král'ovnú. Mária Terézia však aj sama vyšla v ústrety stavom a vyhovela ich požiadavkám. Tentoraz uhorské stavy prekonali samy seba postavili vojsko, a čo bolo najd6ležitejšie, postavili ho rýchlo. Už na začiatku roku 1742 vyhnali bavorské vojská z Horného Rakúska, a hoci sa vojna o habsburské dedičstvo neskončila, bol o jasné, že ríša sa tak fahko nerozpadne. Na strane Márie Terézie sa diplomaticky a finančne angažovalo ;:y Anglicko, s jeho podporou sa podarilo počiatočné neúspechy rýchlo korigovať, k definitívnemu víťazstvu však nedošlo. Za daných okolností možno nazvať úspechom aj to, že všetci jej odporcovia napokon uznali pragrnatickú sankciu a monarchia prišla len o vačšiu časť Sliezska a za pomoc svojmu spojencovi Sardínii odstúpila časť Lombardie. Neúspešný bol aj neskorší pokus o vrátenie Sliezska v tzv. sedemročnej vojne (1756 -1763), do ktorej sa na strane Márie Terézie zapojilo aj Francúzsko a Rusko. Citlivosti ženy voči utrpeniu a krviprelievaniu možno ďako­ vať, že kráfovná sa po skúsenostiach z týchto vojen stala prívrženkyňou mierovej politiky a ani svojmu synovi a spoluvládcovi Jozefovi nedovolila viesť vojnu proti Prusku a Bavorsku. Vyhlásila, že vojna je ohyzdné protifudské remeslo a lepší je ;:y kompromisný mier ako vojna opradená slávou. Rozširovanie vplyvu a moci dynastie Habsburgovcov sa jej darilo najma sobášnou politikou, bez zbytočných vojen. Mladá kráfovná však nezdedila nepriatefov len za hranicami nse, ani vo vnútri krajiny nemala pevnú oporu. Vládla tu oz;:ystná gerontokracia, vek ministrov sa blížil k osemdesiatke, protekcia a korupcia buj-

80

ra

nela vo všetkých fonnách na všetkých miestach. Nádej na udržanie krajiny sa zdala byť malá, najma keď okrem vojnového stavu ťažila krajinu silná hospodárska zaostalosť, neexistencia podnikatel~ ských vrstiev, hlboko zakorenené tradície stredovekých cechov i spoločenských zvyklostí, súdnictva, nevzdelanosť širokých vrstiev fudu a ich bezhraničná bieda. V západnej časti krajiny sa hneď prikroči10 k reformám štátnej správy a daňových záležitostí, ktoré čoskoro priniesli aj úspech. Prestarnutých a skostnatených poradcov Mária Terézia vymenila a nahradila novými, mladšími, a najma politicky i odborne zdatnejšími. Zreformovala takmer všetky oblasti života monarchie, napriek ťažkostiam, ktoré vyplývali z velkých rozdielov medzi jednotlivými dedičnými krajinami v hospodárskej, spoločenskej i kuItúrnej vyspelosti. Energicky sa pustila do reorganizácie annády. Král'ovná, ktorá údajne nachádzala velkú zárubu vo vojenských hláseniach, zaviedla do armády modernejší pruský model výcviku a taktiky, vydávala výcvikové a služobné poriadky pre jednotlivé druhy vojsk, zaviedla uniformu, starala sa aj o zaopatrenie' vojsk, pravidelné stravovanie a vyplácanie žoldov, ako aj dovolenky pre vojakov. Pre zvýšenie profesionálnej úrovne dostojníckeho zboru zriadila vojenskú akadémiu, kadetku a polytechniku. V mieri vyžadovala, aby sa vojsko zúčastňovalo verejných prác. Podnetom pre hospodárske reformy bola nielen snaha vykompenzovať stratu priemyselne najvyspelejšej čas ti krajiny Sliezska - a zabezpečiť prostriedky na neustále sa zvyšujúce výdavky armády, ale najma potreba vyrovnať hospodárske zaostávanie monarchie za vyspelými západoeurópskymi krajinami. Prvoradou úlohou bolo vyriešenie štátnych financií reformovaním daňového systému. To bol najproblematickejší krok, pretože narážal na prudký odpor tak šfachty, ako aj cirkvi. Pod dozorom štátnych úradníkov bol spracovaný súpis pozemkovej držby, tzv. tereziánsky kataster, podfa ktorého bola stanovená jednotka zdanenia. Pozornosti král'ovnej neušiel ani stav ciest, ktoré mali slúžiť najma rozvoju obchodu, a preto nariadila nielen budovanie nových ciest, ale aj ich pravidelnú údržbu. Dala raziť kvalitné strieborné mince, tzv. tereziánske toliare, ktoré sa stali vyhfadávaným platidlom po celej Európe, neskor (1762) vydala vo Viedni prvé papierové peniaze

ženy a moc

v strednej Európe. Podporovala rozvoj manufaktúr a podarilo sa jej v priebehu osmi ch rokov nielen vyrovnať štátny dlh predstavujúci astronomických 259 miliónov zlatých, ale učiniť rozpočet prebytkovým. Štátnu správu v jednotlivých dedičných krajinách na úkor moci stavov unifikovala, rovnako výrazne zasiahla aj do správy miest a dedín. Výrazne sa podiefala na reforme súdnictva, ktoré do tých čias pretrvávalo na skostnatených a tmárskych stredovekých základoch. Znie to možno neuveritefne, ale ešte aj v osvieteneckom 18. storočí súdili a upaJ'ovali čarodejnice, používali pri vypočúvaní mučenie a metódy z čias najtemnejšej stredovekej inkvizície. Mária T«i,rézia vyňala súdnictvo z rúk staVOY, poštátnila ho a vydala nový trestný poriadok. Tento síce neodstránil v celej šírke problémy súdnictva, a najma prežitkov zo stredoveku, ale rozhodne obmedzil aspoň tie najkrikl'avejšie ustanovenia. Priam priekopnícka bola reformná čin­ nosť Márie Terézie v oblasti zdravotníctva, kde do polovice 18. storočia nemožno vobec hovoriť o uvedomelej starostlivosti. Už v roku 1738 bola pri miestodržitefskej rade zriadená zdravotná komisia. Jej čin­ nosť sa zameriavala na ochranu obyvatefov krajiny pred šírením moru a iných nákazlivých chorob, ale aj na usmerňovanie činnosti zdravotníckych pracovníkovo POvodcom a organizátorom reformy bol osobný lekár a jeden z najbližších radcov kráfovnej, holandský lekár Gerhard van Swieten, mimochodom, jeden z priekopníkov očkovania. Nedostatok lekárov, chirurgov, porodných asistentiek a odborného personálu sa riešil zriaďovaním lekárskych fakúlt, ale aj aktívnou osvetovou činnosťou. Komplexne otázku zdravotníctva riešil král'ovský mandát Generale normativum de ré sanitatis v roku 1770. Ďalšou oblasťou, ktorá nutne potrebovala

reformy, bolo školstvo. Pre široké vrstvy obyvatefstva mal o najvačší dosah zavedenie povinnej školskej dochádzky. Zásluhou Márie Terézie sa na vysoké školy zaviedli aj mnohé moderné prírodovedné a spoločenskovedné poznatky, vznikol celý rad nových typov škol, napr. obchodné školy, pričom školy na pripravu učitefov a gymnáziá sa dostali pod štátny dozor. V Uhorsku sa reforma riadila osobitnou študijnou osnovou, ktorú kráfovná vydala v roku 1777 pod názvom Ratio educationis.

Tereziánska škola položila základy všeobecnej gramotnosti ludových vrstiev a zásadnou mierou sa podieťala na ich vzdelanosti. Riešenie si vyžadovala otázka cirkvi, jej vplyvu a miery zasahovania do štátnych záležitostí. Hoci Mária Terézia pokladala katolícke náboženstvo za jednotný ideologický základ svojej ríše a cirkev za významnú súčasť svojich mocenských záujmov, bola nespokojná s viacerými aspektami jej činnosti. Zrušením zbytočných cirkevných sviatkov sledovala panovníčka zvýšenie pracovnej aktivity a zlepšenie hospodárskych výsledkov. Obmedzila vstup novicov do kláštorov, zrušila právo kláštorov poskytovať azyl. Videla luxus a plytvanie, ktorým sa obklopovali najvyšší hodnostári, hoci boli takmer všetci zadlžení, a preto sa snažila o zdanenie cirkvi. Majetok zrušeného rádu jezuitov využila na podporu štátneho školstva. Ale aj napriek úsiliu svojich radcov i syna Jozefa nebola naklonená náboženskej tolerancii, zostávala bigotnou katolíčkou. Rovnako sa nezhodla s Jozefom, ktorého v roku 1765 stanovila za svojho spoluvládcu, ani v otázkach zrušenia nevoťníctva a striktne odmietala všetky pokusy poddaných bojovať za zlepšenie svojho postavenia. V tomto bola nekompromisná, a hoci nebola krutá, predsa dala v Čechách vypáliť niekolko dedín, ktorých obyvatelia sa za sťub oslobodenia spod poddanských povinností pridali na stranu bavorského kurfirsta Karola Albrechta. Jej vojsko tvrdo zakročilo aj proti českým vzbúrencom, ktorí po hladomore v rokoch 1770-1771 povstali. Reformy Márie Terézie však mali plnú platnosť iba v tzv. dedičných krajinách (rakúskych a českých), talianske a nizozemské časti monarchie mali svoje vlastné, často odlišné systémy vlády. Ani v Uhorsku tieto absolutistické a centralizačné snahy nemohla realizovať. Kráťovná musela rešpektovať, akú pomoc jej uhorské stavy poskytli pri nástupe na trón, a nemohla ich vylúčiť z vlády. Po desiatich rokoch teda opať zvolala snem, ktorý okrem volby hodnostárov na uprázdnené funkcie mal odhlasovať aj zvýšenie kontribúcií. Podarilo sa jej dosiahnuť cieť a nestratiť pritom ani podporu stavov, ktoré potom zohrali opaťvýznamnú úlohu v sedemroč­ nej vojne s Pruskom. Za roky vojny však ešte vačšmi vzrástli disproporcie medzi východnou a západnou časťou ríše. Uhorský

81

r.1

stavovský snem zvolaný v roku 1764 do Bratislavy mal prerokovať návrhy reforiem. Ukázal sa však ako zarytý odporca všetkého nového. Pomyslenie, že by panovníčka mala zasahovať do urbárskych vzťahov poddaných, ktoré boli dovtedy v súkromnoprávnej kompetencii, šťachtu rozhorčilo. Keďže sa Márii Terézii nepodarilo prekonať tvrdohlavosť a neústupči­ vosť šrachty, snem rozpustila a do konca svojej vlády ho viac nezvolala. Uhorská ústava umožňovala vládnuť aj král'ovskými nariadeniami, a tak Mária Terézia (a aj jej nástupca J ozef II.) presadzovala svoje reformy týmto spósobom. Časom, keď prinesli svoje prvé úspechy a k slovu sa dostala aj mladšia generácia šrachty, záujmy oboch strán sa zblíŽi1i. Aj napriek odporu uhorskej šťachty presadila urbársku reguláciu, ktorá mala jedno tne upraviť poddanské pomery v celej krajine. Hoci na príprave regulácie spolupracovali aj niekolkí uhorskí šťachtici, bola prijatá s nevófou. Podťa zemepánov protirečila mnohostoročným výsadám šťachty. Celá akcia trvala od roku 1767 do roku 1772, keď bol zavedený celokr,ginský urbár, ktorého hlavným cierom bolo dostať do súladu povinnosti poddaného s rozsahom pódy, ktorú užíval. Súčasne sa do poťnohospodárstva zavádzali aj niektoré nové technológie, pestovanie nových plodín ako napr. zemiakov, kukurice, tabaku, a chov nových plemien dobytka. Nebolo snáď oblasti, ktorá by v dobe panovania Márie Terézie nebola reformu potrebovala. Je nepochybné, že na tolké zásadné premeny nestačí len pevná vófa, ale je potrebná aj dobrá znalosť pomerov, rozhl'adenosť a rozvážnosť, založená na solídnom vzdelaní.Je možno aj paradoxné, že v celej pl